REPORTÁŽ Thug life na POP

REPORTÁŽ

Thug life na střední v NYC POP

Gopota není lopota SOUTĚŽ

ELEMENT

celostátní školní časopis číslo 10, 2016 | ročník ViII | zdarma | www.redwaymag.cz

TÉMA: BĚH TÉMA: BĚH TÉMA: BĚH TÉMA: BĚH TÉMA: BĚH TÉMA: BĚH TÉMA: BĚH TÉMA: BĚH TÉMA:

editorial /

Ahoj holky, čau kluci, co je na obálce? Ilustrace Elišky Podzimkové, mladé nadané výtvarnice, jejíž animované variace na město New York obletěly celý svět. Eliščin instagramový účet animateNY sleduje 56 000 lidí, její krátký animovaný film Babl vyhrál cenu na festivalu nezávislých filmů v Brooklynu, spolupracovala s Jamiem Oliverem a na New York Film Academy, kde vystudovala 3D animaci, ji považují za hvězdu. Teď, když je na chvíli zase v Praze, kreslí pro MF Dnes, ale na rozdíl od Američanů, kteří její práci obdivují, jí čtenáři českého deníku nadávají. No jo, doma není nikdo prorokem. Pro nás je spolupráce s Eliškou čest. Přejeme jí, ať je brzy hodně slavná a bohatá a ať si za ty prachy koupí něco hodně dekadentního a velkolepého, aby Češi měli dál na co nadávat. K tématu: Jak říká Christopher McDougall, jsme zrozeni k běhu. Každý z nás je schopen uštvat jelena. Já, ty i ty a ty taky. Proč tomu tak je: Každé čtyřnohé zvíře běží v tempu jeden krok – jeden nádech. My dýcháme pomaleji, obvykle v rytmu dva kroky a jeden nádech. To je výhoda, kterou nám poskytují naše plíce. Dále nemáme srst a s miliony potních žláz po celém těle jsme tím nejlepším vzduchem chlazeným motorem, jaký kdy evoluce uvedla na trh. Na rozdíl od čtvernožce se pohybujeme ve vertikální poloze, naše těla tedy zachycují méně slunečního tepla. Jistě, jelen běží jako střela a za deset vteřin nám zmizí z dohledu, ale budeme-li vytrvalí a poběžíme po jeho stopě tak, aby nás cítil a chvílemi i viděl, nakonec ho dostaneme. Kyslíkový dluh a přehřátí se u něj dostaví dávno předtím, než my začneme jen ztěžka dýchat. Úspěšnost je stoprocentní. Kdysi dávno soutěžil homo sapiens o přežití se svými vzdálenými příbuznými neandrtálci. Ti byli daleko chytřejší, silnější, vytrvalejší, zručnější a společenštější, proč tedy nakonec prohráli a asi za deset tisíc let, co se v Evropě objevil první homo sapiens, vymřeli? Neandrtálci vládli světu, dokud se neudělalo hezky. Jakmile skončila doba ledová a nastalo oteplení, ubylo lesů a nahradily je obrovské travnaté pláně. Nové klima přálo homo sapiens, lehce stavěným holým tvorům, kteří se živili převážně kořínky, bobulemi, hmyzem a sem tam nějakou veverkou. Najednou se v savaně objevila obrovská stáda antilop. Stačilo jednu oddělit a pak za ní běžet asi tak patnáct dvacet kilometrů, dokud se nezhroutila. Neandrtálci uměli hloubit důmyslné pasti na mamuty a zabíjet je těžkými kyji a oštěpy. Jenže velká zvířata mohutně porostlá srstí se nyní stahovala hluboko do stinných vlhkých lesů a už nebylo tak snadné je najít. Novou taktiku rychlých prérijních lovců nemohli převzít, na to měli příliš silnou a těžkou kostru. Nový svět byl zkrátka stvořen pro běžce a neandrtálci, jakkoliv to pro ně zpočátku vypadalo nadějně, se mu nedokázali přizpůsobit. Jsme tedy zrozeni k běhu. Můžeme se rozeběhnout, kdykoliv a kdekoliv nás napadne. Přesto, pokud si nechceme natrvalo ublížit, bychom se měli naučit, jak to dělat správně. Christopher McDougall o tom napsal senzační knihu.

RedWay Celostátní studentský časopis měsíčník číslo 10, ročník 8 zdarma toto číslo vyšlo v červnu 2016 titulní strana: Eliška Podzimková, @animateNY adresa redakce RedWay Jaroslava Foglara 2 155 00 Praha 5 www.redwaymag.cz e-mail redakce [email protected] zakladatel a duchovní otec projektu prof. MUDr. Michael Aschermann, DrSc., FESC [email protected] šéfredaktorka Martina Overstreet [email protected] grafický design a layout Pasta Oner Anna Krčková editorka, korektorka Petra Rabová spolupracovníci Kay Buriánek, Zdeněk Bělohlávek, Dominik Zezula, Honza Kistanov, Martin Kyjovský, Jiří Bejček, Pepe Švejda, K8 Písačková, Seda Dzholdosheva, Radim Lisa, Iva Antošová, David Dolenský, Johana Mustacová, Bára Růžičková, Yasmina Overstreet, Honza Klofáč marketing a inzerce Martin Neumahr [email protected] 608 572 626 Nevyžádané rukopisy a obrazové materiály se nevracejí. Redakce si vyhrazuje právo zveřejnit publikované materiály na www.redwaymag.cz. vydavatel

Jaroslava Foglara 2 Praha 5 155 00 toto číslo vyšlo za podpory

Tak zase v září, ahoj, Martina Overstreet, šéfredaktorka

tiskne Arteko Praha, s. r. o., Jahodová 99, Praha 10 registrační číslo MK ČR E 18246 ISSN 1803-2850

PŘIDEJTE SI NÁS NA FACEBOOKU! www.facebook.com/redwaymag

W W W.REDWAY M AG.C Z

RedWay je celostátní školní časopis zaměřený především na prevenci vzniku kardiovaskulárních onemocnění. Protože koncepčně vychází z definice WHO, která uvádí, že zdraví není jen absence nemoci, ale celková fyzická, psychická a sociální pohoda, zabývá se též prevencí sociálně patologických jevů, vzdělávacími tématy a popkulturou.

REE DWWAY ČÍ SLOO 10,, 2 0 1 6 | R O ČNÍK V III

6 –17

15

POP

Vysokoškolská pohádka: Jednou nohou v prázdninách Gopota není lopota Obřad pouštění gramofonové desky Co jste nevěděli o Applu 18 –23

R E P O R TÁ Ž

Thug life na newyorské střední

18

2 4 – 31 TÉMA Sportem k trvalé invaliditě Nepříjemné pravdy 32–36

VŠE O

Emil Zátopek 37

24

SOUTĚŽ

Templestore.cz uvádí Element 38–53

SMARTBOX

Kreativní učebnice aztéčtiny Děkujeme, že kouříte Co si nechcete přivézt z hudebního festivalu

44

Manuál na přežití hudebního festivalu Gratias Tibi, občanská aktivita se cení V Izraeli musejí všichni táhnout za jeden provaz 54–55

ADVENTURE

Interrail: Vlakem po Evropě za pár korun 56

KOMIKS

Butchoviny

50

pop /

Jak často běháte, kolik a kde?

P. Diddy, rapper

Ellie Goulding, zpěvačka

Jimmie Johnson, automobilový závodník

Člověče, uběhl jsem New York City Marathon za čtyři hodiny a čtrnáct minut! Pak jsem se sice dva dny nepostavil na nohy, ale to je jedno. Jako kdybych vyhrál Grammy! Začal jsem běhat pozdě, hlavně kvůli dětem, abych jim dal dobrý příklad.

Každý den pět šest kilometrů normálně tam, kde se zrovna nacházím. V okolí domova po chodníku, v hotelovém gymu, po pláži, to je jedno. Hlavně nevynechat!

Běhám půlmaratony. Můj nejlepší čas je 1:28:16, doběhl jsem jako třetí. Teď se chystám na maraton, začal jsem denně trénovat. Běhám, kdekoliv a kdykoliv mě napadne. To je na běhu nejlepší – nic k němu nepotřebujete.

Každou vteřinu se prodá šest iPhonů. text: Nejvyšší velekněz církve sv. Jobse

App Store obsahuje přes 1,5 milionu aplikací, tisíce z nich však nebyly nikdy staženy.

foto: wiki commons

Apple má patenty na mnoho technologií, které svět pravděpodobně nikdy neuvidí. Jednou z nich je „smart bike“, kolo vybavené kompasem, gyroskopem, a hlavně k němu lze připojit veškeré Apple audio a video produkty. O jeho uvedení do výroby se vážně mluvilo a psalo asi rok před Jobsovou smrtí, potom se po něm slehla zem.

Co jste (asi) nevěděli o Applu

ČÍSLO 10, 2016 | ROČNÍK VIII

V reklamách musejí být všechny Apple produkty, které ukazují čas, nařízeny na 09:41. Přesně v tolik hodin totiž kdysi Steve Jobs představil veřejnosti první model iPhonu. Všechny ručičkové hodinky na světě se prodávají nařízeny na 10:10. Je to tradice, hodináři tvrdí, že v této pozici ručiček nejvíc vynikne krása ciferníku. Apple Watch se samozřejmě liší. Z továrny vycházejí nařízeny na 10:09 a v podmínkách pro obchodníky je výslovně uvedeno, že je nikdo nesmí přeřídit.

6

hrát: „Jdi do menu, podrž na tři vteřiny prostřední tlačítko a dívej se, co se stane,“ prozradili tajemství na serveru Geek.com. Bill Gates, největší Jobsův konkurent, investoval do Applu 150 milionů dolarů, aby se značka znovu postavila na nohy. Bylo to v roce 1997, krátce potom, co se Steve po skandálním vyhazovu mohl vrátit zpátky. První počítač Apple I se prodával za cenu 666,66 dolarů. Wozniak, který ji vypočítal, neměl na mysli nic satanistického, prostě mu to tak vyšlo. Původně to tedy bylo 666.67, ale spolu s Jobsem usoudili, že „samé šestky se budou jak lépe psát, tak lépe pamatovat“. Velký Woz měl navíc pro opakující se čísla slabost. Mimochodem, Woz sice z Applu odešel, když se firma stala příliš velkou a po chodbách se pohybovalo příliš lidí v oblecích, které neznal jménem, ale nikdy nepřestal být Apple zaměstnancem. Fakticky jím je dosud. Jeho roční plat 120 000 dolarů jsou ovšem pouhé drobné proti výnosu, který mu plyne z držení firemních akcií.

Pokud technici v servisu zjistí, že jste při práci s Apple produktem kouřili, může se stát, že vám na něj zruší záruku. Alespoň v USA.

Všechny Apple produkty, pokud jsou zákazníkovi zasílány letecky, cestují výhradně první třídou.

Na prvních iPodech byla skrytě nainstalovaná hra Breakout, kterou vymysleli Jobs a Wozniak, ještě když pracovali v Atari. Kdo ji objevil, mohl

Barva Apple produktů je výběrem z pětatřiceti odstínů bílé. Proces rozhodování trval Jobsovi tři měsíce.

Ceschi

Alkaline Trio Radio

Broken Bone Ballads Skvělý, energický, obtloustlý Američan s plnovousem. Míchá rap a folk, viděn dvakrát naživo, sympaťák s písní, která má v refrénu podle mě jeden z nejsilnějších sloganů „we’re alive, barely alive, but we’re alive“. PÓŽA, 22 LET, ÚSTÍ NAD LABEM

Nancy Sinatra

Matt Skiba, frontman Alkaline Trio, je novým zpěvákem Blink-182. Což už možná víš. Zároveň je to ideální příležitost oprášit jeho původní kapelu, hlavně teda tenhle flák, jehož syrový emoce a vysoko čnící refrén představujou dokonalou definici vnitřní nejistoty z dospívání a tak. Nevím. Je to dobrý, a když mi bylo osmnáct, uměl jsem to na kytaru.

Sugar Town Uklidňovák. V jedné knize jsem četla rozhovor dvou lidí o tom, jestli není smutný poslouchat jen starou hudbu. Došli k tomu, že ne. Stejně jako pravá láska sílí věkem i pravá hudba. Roste do krásy k naší potěše. No, chorálům jsem na chuť nepřišla, ale jinak to docela sedí. NATY, 19, ÚSTÍ NAD LABEM

Astronautalis Running Away From God

Zdravotní sandály jsou pryčšššš A je to dobře, protože ne každý je pochopil. Ne každý na to měl nohy. Jestli jste si loni koupili birkenstocky za dva litry, tak je nám líto, ale letos v létě v nich můžete chodit akorát tak se smetím. Neplačte, sami jste si to zavinili, mělo vás napadnout, že taková anomálie přece nemůže přežít víc než dvě sezony.

Žánr naprosto nevyzpytatelný. Američan, který rapuje o tom, že „Čadca isn’t pretty but Tatranský (čaj) works“ a v bookletu nejnovější desky cituje Alberta Camuse, takže je to dobrý už z principu. BÁRA, 19, ÚSTÍ NAD LABEM

Lou Reed Perfect Day Sice nejsem už rok na střední, ale když jdu na zkoušku, tak poslouchám tuhle klasiku. Nevím, čím to je, ale vždycky mě to strašně uklidní. Už je to takovej rituál. MAGDALÉNA VÁGNEROVÁ, 20, PRAHA

POŠLI NÁM I TY SVŮJ HUDEBNÍ TIP. UKAŽ, JAKÝ MÁŠ VKUS. POCHLUB SE SVOU OBLÍBENOU PARTOU. ČEKÁME NA [email protected].

DOMINIK

Depeche Mode Devotional, 1993 Songs Of Faith And Devotion je geniální album. A záznam Antona Corbijna z živýho provedení je taková tmavě modrá gospelová mše vytvořená syntezátorama. Slouží ji David Gahan, kterýho jeho hlas a touha vyzpívat se z pochyb (stejný mohl mít i jeden před 1993 lety) posunujou asi opravdu blíž k bohu. NIHILISTA

Oh Wonder Drive Mám ráda filmový klipy. Speciálně pokud v nich jsou americký auta, americký silnice, špinavý boty, zbraně, oheň a nějaký to ničení věcí. (To jsou ty moje hodnoty, jak říká Pasta.) Nemůžu to žít, tak se aspoň dívám. OVER

WWW Míč Úchylárna jen pro vyvolené, ne každý dokáže ocenit Sifonův sound. Je to vůbec hip hop? Deska Neurobeat je hlavně meč, který do vás zasekli (zatím jen malinko, ale jestli chcete, ostří půjde hlouběji…), a skladba Míč spolu s klipem doslova útočí na všechny smysly. KAROLÍNA


7

pop /

TEXT A FOTO: IVANA ANTOŠOVÁ

Moje vysokoškolská pohádka Jednou nohou v prázdninách Pojďme na to hrozně dojemně. Je konec dalšího školního roku, zapalovače se kyvadlově kolíbaj ve vzduchu, hraje roztahaná píseň skandinávského původu a ze stropu padají hejna glitterových papírků jako lejna holubí. 2016/2017 out! /mic drop/


8

jméno: věk: škola:

Ivana Antošová 21 let Technická univerzita v Liberci, Fakulta umění a architektury, obor Design Environmental ročník: první i druhý zároveň stav: studuju, tedy jsem stalkuj mě: @antosovaivana

Nestíhám

Je načase si přiznat, že už jsem jen stará seschlá bradavice na bělostné šíji svého mládí, jinak nechápu, kam se ten rok poděl. Jako by kolem mě proletěl na hoverboardu z Návratu do budoucnosti a jenom mi zamával latexovou rukavicí uleptanou od želé. Mám den před klauzurami ateliéru, jsem o 218 % víc umělcem s o 63 % větším deficitem spánku a jen 2 % mě dělí od kompletního štěstí, pod dvěma procenty je nutno chápat například místnost plnou vrnících koťátek, kde zdarma servírují pizzu s feferonkami a jako dezert obejmutí od maminky.

Nebydlím

Ta mi mimochodem telefonicky sdělila, že si vlastně už nepamatuje, jak vypadám, a já jsem podle toho a taky podle hory špinavýho prádla, jež se snaží přerůst mých těžce vypocených 165 cm, usoudila, že se docela těším domů. Není tam sice místnost plná vrnících koťátek, je tam ale místnost plná jedné vrnící osmileté kočky, pro kterou je lidský kontakt těžce pod úroveň, jmenuje se po vraždící panence Chuckie a mám na ni alergii. Úplnej lovísek.

Nekávuju

Bude fajn se zase trochu ukotvit a ze tří domovů Liberec, Praha, Jirkov zapustit do jednoho, jirkovského, kořeny. V Liberci mám školu a plesnivý jídlo, v Praze práci a juchání, doma teplý neplesnivý jídlo a ukolébavku z tátova chrápání. Je to trochu rozlítaný, ale jinak skvělý období, kdy neustále potkávám nový lidi, nové příběhy a můj život se zintenzivňuje. Někdo mu pořád přidává na jasu a saturaci. Přemýšlím, že je naprosto nevyhnutelný sepsat o tom všem jednou knihu, usmívám se a srkám z kelímku horký našlehaný mlíko, který mi paní na Čerňáku vydala místo cappuccina s sebou. Asi věděla, že potřebuju pohladit zevnitř, zevnitř svých žaludečních stěn.

Nechápu

Jedinej černej vibrující puntík na předním skle mý čvančarády je teď situace na naší škole. Po smrti Bořka Šípka se tu věci daly do pohybu


dost pofidérním způsobem, škola se trhla na dvě frakce, každá chápe budoucnost našeho oboru Design Environmental jinak a nebojí se na sebe na veřejných diskuzích štěkat, skučet, vrčet a čůrat se zdviženou nohou.

Nesouhlasím

Katedra dostala nové vedení a nové vedení má v batůžku s povidlovými buchtami sbaleny i přemotivované ambice obor podstatně změnit. Nikdo nic neví, nová vize zdaleka nesedí všem, vzduch houstne fámami a poloinformacemi, výhružkami, že profesoři odejdou nebo že zahradu před školou zalijou benzinem, že studenti nedostudují obor, který sem přišli studovat, a bla bla bla. Kekel. Je to nepřehledná a celkem vyostřená situace a vřelá spolupráce a otevřená komunikace zatím sedí ve vlaku směr Liberec, ale znáte dochvilnost Českých drah plus nějaký výluky k tomu. Skutečně se však věci dají do pohybu nejspíš až příští školní rok. Dnes je víceméně poslední den (pak už jen zhruba patnáct tisíc let zkouškového), to už to snad tiše vyhnije. Jinak to odskáčeme my, studenti, a to je přece hrozně blbý.

Nebojím

Jako semestrální práci odevzdám vlastní designovou knihu umístěnou do audiovizuální projekce. Mám k tomu propracovaný neprůstřelný povídání, který je kdyžtak k dostání po zaklepání na moje rameno někde na ulici a případném topení se v kaluži prosebných slz. Vanessa odevzdává želé a uvařený čínský nudle, který jí mezitím zplesnivěly, a já si říkám, že i když se všechno žene dopředu, je fajn, že nějaký věci zůstávaj. V tomhle případě by to asi byla ta plíseň.

Ale i tak velký pěkný

Snad budu za umělce šprta a dám to na první dobrou, drž mi palce. Už jsem jednou nohou v prázdninách, tak ať mi tu druhou nesešrotujou mlýnkem na maso. Červnová Antošová, přepínám!

9

křížovka /

AUTOR: ZDENĚK BĚLOHLÁVEK

Doufáme, že se brzy dočkáme pokračování snad nejdiskutovanějšího a nejtajemnějšího seriálu všech dob. V tajenkách 1 a 2 je jeho název, v trojce a čtyřce jméno režiséra, v pětce a šestce hlavní ženská postava a v sedmičce hlavní mužská postava. Dívejte se na starší díly, hned.


10

smyssly /

TEXT: JIŘÍ BEJČEK FOTO: ARCHIV

FILM

Sloupek Ivy Antošové

Narušení REŽIE: JAMES MANGOLD 1999

Pět důvodů, proč se dívat: 1. Angelina Jolie dokázala, že je vynikající herečka, pokud dostane roli, kde je co hrát, a režiséra, který umí vést. Třiadvacetiletá Jolie po celou dobu natáčení odmítala jakkoliv komunikovat s hereckou kolegyní Winonou Ryder, aby nenavázaly přátelský vztah: „Kdybych na ní uviděla cokoliv lidského, nebyla bych schopná hrát sociopatku tak přesvědčivě, jak jsem si umínila.“ Dobrý tah, Angelino, Oscar tě neminul. 2. Ten soundtrack! (Dylan, Jefferson Airplane, Aretha Franklin, The Doors, Petula Clark) 3. Prostředí: 60. léta v Americe, psychiatrická léčebna pro teenagerky bohatých rodičů. Sociopatky, bulimičky, bájné lhářky a jiné poškozené bytosti. 4. Mladý Jared Leto. (Prostě mu to tam sluší, no.) 5. Natočeno podle deníkových zápisů skutečné pacientky skutečného blázince z té doby.

KNIHA No, nic… JOHN CLEESE ARGO, 2016

John Marwood Cleese se narodil v roce 1939 a dětství prožil v několika anglických maloměstech. Ze zakomplexovaného kluka se stal student práv na Cambridge University a o pár let později ještě něco mnohem významnějšího – génius britského humoru. První ostrou zkouškou pro něj byl londýnský West End, kde se Cleese umělecky otrkal. Pak přišla televize a s ní satirický pořád The Frost Report, no a k legendární skupině The Monty Python už nebylo daleko. Ta začala vysílat své skeče v roce 1969. V 70. letech přišly i fi lmy, a legenda byla na světě. John Cleese se díky svým absurdním scénkám stal uznávanou britskou celebritou, a není tak divu, že ho najdeme i v Harrym Potterovi či fi lmech s Jamesem Bondem. No, nic… Tohle je Cleesova autobiografie.

FESTIVAL Prague Metronome Festival VÝSTAVIŠTĚ A STROMOVKA, PRAHA 25.–26. ČERVNA 2016

Jenom dvě slova. Iggy Pop.

Kniha, přítel člověka Tiskla jsem teď pro klauzury vlastní design knížky a to ze mě udělalo oficiálního diagnostika stavu dnešních tiskovin a taky konzultujícího odborníka přes literaturu a nezávislýho kritickýho umělce, kterej se teď ze zázemí všech těchto květnatých, vyhřátých a naprosto legitimních sedátek musí s váma o něco podělit. Tisknout knížky je hrozně drahý! A tím nemyslím, že si dvakrát stranou schováš kapesný na párek v rohlíku a štve tě to o to víc, že jeden mohl být s kečupem a druhej s hořčicí, a Sophiina volba se ti tím rozplynula před očima jako pára nad hrncem. Tisknout knížky je vopravdu drahý! Za paperbackovou knížečku útlounkou natolik, že by ji experti z Národní knihovny mohli podezřívat z anorexie, jsem zaplatila 1300 Kč, což je ekvivalent třeba 260 melounových žvejkaček u Vietnamců, a to už, panečku, dá čelisti zabrat! Devětkrát tam a devětkrát zpátky bych za to mohla jet z Liberce až domů za rodičema nebo si třeba 108krát vyprat na koleji, což bych pak doma už nemusela, a wow, mě teď praštilo do očí, proč já neperu na koleji? Za 1300 Kč bych si mohla koupit parfém od Chanelu, kterej už mi došel, nebo třeba zaplatit pokutu v liberecký knihovně, co mi přišla poštou. Spolu s dopisem z advokátní kanceláře, skrz kterej mě chtěli za dva měsíce nevrácený knížky dát k soudu. Vostrý chlapi, knihovna má vlastní SWAT tým a vyšetřovací oddělení FBI, Federal Bibliothek of Investigation. Bez 10 000 Kč bych mohla letět do Vietnamu a bez pěti milionů jsem mohla rodičům koupit barák. Vrchol. Jasný, chtěla jsem super mazlivý stránky a barevnej oboustrannej tisk a taky obálku, která se při prvním dotyku neohne jako slečna postávající u krajnice dálnice D5. Ale i tak je to pálka a jakože víc než na ping-pong spíš ta baseballová. Úplně jsem díky tomu ale ocenila, že si můžu v knihkupectví koupit knížku za 249 Kč, a to tu knížku někdo napsal, přebalil, poňuňal a poslal do poliček širýho krutýho světa! A po roce si tu samou knížku koupím v levných knihách za 19 Kč! No neni to fascinující? Mně to teda fascinující přijde a tobě nutně musí už taky, protože podprahová zpráva tohoto sloupku je Kupuj knihy, je to dobré. Praha dostává hvězdičku, protože v metru čte snad úplně každej. To musí znamenat, že čím víc budem jezdit MHD, tím gramotnější, sečtělejší, inteligentnější a komunikativnější národ budeme. Jo. Myslim, že to tak funguje. Hned jsem spokojenější. #kdonectesnamacteprotinam


11

pop /

TEXT: HAZNO FOTO: ARCHIV

GOPOTA NENÍ LOPOTA Jedna z nejdéle existujících známých subkultur pochází z Ruska. Poprvé byli gopnici popsáni už ve dvacátých letech 20. století. Co dělají, jak žijí? A hlavně – jak se stát jedním z nich?


12

Samo slovo gopnik má tři možné vysvětlení původu. Prvním je odvozenina od „gop-stop,“ slangového výrazu pro drobnou kapesní krádež. Druhým je, že se jedná o zkratku z „Gosudarstvennoja obšestvo prizora“, v překladu „Společnost přehlížející stát.“ Tedy společenství lidí na okraji společnosti, které nechce hrát podle pravidel státu. A posledním, že slovo „gop“ slangově označuje skok či úder. Všechny tři varianty rovnou odpovídají na otázku, čím se gopnici zabývají a jakým životním stylem žijí. Jsou to kluci a holky z ruských sídlišť, kteří na rozdíl od vás v životě nepřečetli ani jeden časopis, nechodí do školy a většinu času tráví v podřepu (na instáči zadejte #slavicsquat nebo #slavsquat; slovanský dřep) s cigárem v jedné a lahví levného alkoholu v druhé ruce. Monitorují svoje teritorium a hledají vhodné oběti, které lze pro zábavu zbít a pro obživu okrást. Berou peníze, telefony a vůbec všechno, co má nějakou, aspoň minimální, hodnotu. Jsou patrioty takovým tím u nás též známým způsobem: Kdo není Rus, nemá stejné zvyky, barvu pleti a nevypadá stejně chudě a zanedbaně jako místní, je vetřelec, cizinec, a je potřeba jej okamžitě zahnat za hranice hoodu. Smysl života Smyslem života je „žiť po ponjatijam“. „Ponjatija“ jsou pravidla – nepsané zákony party a kodex cti. Většinou (a zjednodušeně) pocházejí z prostředí vězení: neokrádat kámoše, nepráskat policii a vůbec nespolupracovat se státní mocí, nerozpoutávat bitky na vlastní cele (ve vlastní partě) a tak dále. Gopnikův životní pohon: zloba, nedůvěra, beznaděj. Blatnoi jazyk neboli fenja Rusko má zajímavou a bohatou vězeňskou historii. V kriminálech vznikl také argot zvaný „blatnoi jazyk“ neboli „fenja“. Lze v něm vyjádřit úplně všechno, ale nebude to řečeno slovy z oficiálních slovníků. Do fenji se dá přebásnit dokonce i Jesenin. Kořeny fenji se dají vysledovat až do carského Ruska, kde jednu ze značně diskriminovaných skupin obyvatel tvořili Židé. Nemohli se například stát policisty, tak proti nim aspoň bojovali. Hebrejština a její „špinavější“ slangová podoba jidiš se postupně začaly prolínat s ruštinou tak, jak často spolu Židé a Rusové pobývali ve vězeních. Dokonce samotné slovo „fenja“ pochází z hebrejského „ofen“ (‫)ןפוא‬, což se dá přeložit jako „způsob“.

Styriť – ‫ – רתס‬siter – udělat potajmu = ukrást Šucher – ‫ – רוחש‬šachor – černá = ten, kdo drží hlídku při vykonávání trestné činnosti. Proč černá? Uniformy carských policistů byly černé barvy. Tedy přeneseně: ten, kdo vyhlíží člověka v černé uniformě. Šmonať – ‫ – הנומש‬šmone – osm = prohlídka vězňů. Tohle možná vypadá jako největší sci-fi, ale je to jednoduché: prohlídky vězňů probíhaly vždy v osm hodin večer, odtud tedy „šmone“ a z něj vzniknuvší sloveso. Módička Základem je tepláková souprava adidas. Je pohodlná, nebrání v pohybu při rvačkách a dobře se v ní dřepí. Snadná na údržbu. Každý gopnik musí takovou mít. Boty nejsou boty, ale zásadně „botky“. Největší swag jsou levné černé polobotky, adidasky jsou též charašo, pochopitelně. Všechno, co má tři pruhy, je charašo. Na oholenou hlavu (případně mastné vlasy ostříhané podle hrnce) patří bekovka kšiltem dopředu i dozadu, jak je libo. Módou gopniků se inspiruje Goša Rubčinskij, jeden z nejslavnějších a nejlépe placených módních návrhářů současného Ruska. Jeho ironické svetry se srpy a kladivy stojí tolik, že si je mohou dovolit pouze hipsteři z horního Manhattanu napakovaní ze všech těch start-upů a prodejů hand made-vegangluten free-eko-bio-fair trade-artistic věciček. Hudbička Ano, na tomto místě je nejlepší užít slovo hudbička, nikoli hudba. Protože i samotní gopnici tuto zdrobnělinu používají. Nejzásadnějším žánrem je tzv. „blatnaja muzyka“. Kýčovité, nasládlé romance od lidí, kteří většinou nikdy v životě neseděli, pro lidi, kteří seděli všichni do jednoho. A ne jednou. Žánr vznikl ve dvacátých letech 20. století v Oděse, ukrajinském přístavním městě s výraznou „galerkou“ (kriminální scénou) a velkou židovskou čtvrtí (ghettem). Pochází odtud i nesmrtelný hit Murka. Abyste nemuseli pátrat po významu, přinášíme její zkrácenou verzi: Do města přijela parta z kriminálu, v té partě byla i holka, které

říkali Murka. Murka byla strašně zlá a silná a hbitá. A měla maximální respekt. Najednou ale v partičce začalo zatýkání a kluci pořád nemohli přijít na to, kdo je udává, aby mohli vykonat pomstu. Po čase se parta vydala na „lov“ a za zábavou, předtím se však chtěla trochu posilnit. V první nálevně narazí na Murku, jak na parketu divoce tančí s cizím mladíkem. Hlavní hrdina písně k ní přistoupí a začne se vyptávat. Ale Murka ne a ne mluvit. Nemluvit je jako přiznat se, a tak musí Koľka Urkagan naši milou Murku odeslat na onen svět. Pak už následuje jen dojemná pasáž úvah o tom, proč se Murka přidala k nepříteli a začala donášet. Prostě romantika. Žánr se časem vyvíjel, témata však zůstala, říkáme jim tedy „tradiční“. Posledních pár let je největší hit „Vladimirskiy Central“ od věhlasného Michaila Kruga. Píseň pojednává o nejslavnějším ruském vězení uprostřed Sibiře, postaveném už za cara, kde seděli Židi, intelektuálové i těžcí recidivisté pěkně pospolu, a učili se tak jeden od druhého samým zajímavým věcem. Vězení je v provozu dodnes, a pokud vím, nic se v něm nezměnilo. Děj Krugovy balady je sice naprosto o ničem, ale hymnický refrén v kombinaci s plastovým zvukem nejlevnějších kláves Casio jí zajistil nesmrtelnost. Jinak jejího autora postihlo to, o čem tak rád zpíval – neznámý pachatel vnikl do jeho domu a zastřelil ho. Samozřejmě že každá smrt je tragédie a s Michailem odešla i velká část novodobého „folkloru“, ale někdo prostě musel to blábolení do špatných podkladů zastavit. Já tomu člověku vlastně i trochu rozumím. Rusáctví, no… Druhý respektovaný žánr je pop. Ruský pop. A to je sakra jízda. Zadejte si do YouTube „Weird Russian Singer – Chum Drum Bedrum“ a pochopíte, že tohle je hudba ne z jiného století, ani z jiné planety, ale rovnou z jiné galaxie. Podprůměrné tucky s texty opět o všem a o ničem. Gopnici si je hlasitě zpívají při jízdě městem ve svých turbo ladách a žigulících. Loket z vokna a volume doprava. Pokud byste někdo měl zájem o tipy na kulturní obohacení, nerad poskytnu, ale znám to. A hodně. A teď už jdeme do finále! Enjoy!

Slovníček základních pojmů Malina – ‫ – ןולמ‬malon – hotel = místo, kde se scházejí kriminálníci (případně byt kriminální partičky) Chana – ‫ – הנח‬chana – zastávka na cestě = konec (když na vás přijdou a zavřou vás, tak je s vámi „chana“) Paraša – ‫ – השרפ‬parasha – komentář, skandál = drb Kaif – ‫ – ףיכ‬kaif = zábava, pohoda (ze stejného kořene pochází i slovo „káva“) Kantovaťsja – ‫ – סנכ‬kenes – schůze, sešlost = být spolu, felit Musor – ‫ – רסומ‬moser – zrádce = policajt Chaljava – ‫ – בלח‬chalav – mléko = něco zadarmo (V 19. století se konaly mezi ruskými Židy finanční sbírky na mléko pro palestinské židy, tzv ‫– בלח ימד‬ dmei chalav = peníze na mléko)


13

pop /

Padesát důvodů, proč se stát gopnikem 1. Gopnik – to je jediná opravdová hustá věc. 2. Slova gopnik a gangster začínají stejným písmenem. 3. Je to jednoduchý, stát se gopnikem. 4. Gopnici maj velmi jasný myšlení – žádný. 5. Gopnici mají vlastní styl. 6. Gopnika poznáš jednoduše. 7. Gopnici se oblíkaj jednoduše a prakticky. 8. Gopnik má vždycky co říct. 9. S gopnikem je vždycky sranda. 10. Gopnik – zdravotní sestra ulice. 11. Gopnici mají svůj slovník. 12. Gopnik se vždycky představí první, klukovi i holce. 13. Gopnikovi stačí málo pro to, aby si pokecal. 14. Gopnika všude rádi viděj. 15. Díky gopnikům má Rusko slávu po celém světě. 16. Gopnici si sami „vydělávaj“ na to, aby se pak rozšoupli. 17. Gopnika můžeš jednoduše pojmenovat, stačí říct „G“. 18. O gopnicích byla napsána spousta písní. 19. Gopnici jsou unikátním typem lidí, nenaděláš nic. 20. Gopnici jsou všude, proto se všude cítí jako doma.


14

21. 22. 23. 24. 25. 26. 27. 28. 29. 30. 31.

32. 33.

34. 35. 36. 37.

Gopnici mají svoji společnost – gopotu. Gopniky nehryže svědomí. Když se stanete gopnikem, budou si vás vážit pacani (slangový výraz pro borce z kriminálu). Budou se vás bát obyčejný lidi. Budete znát kompletně všechna sprostá slova. Výhled do budoucnosti: můžete se stát gangsterem, což je hustý. Když budete mít skutečnej gopnickej účes, můžete hlavou házet prasátka. Naučíte se šetřit. Nebudete štrachat informace na gopnic.ru. Teď už na vás soused v noci nezazvoní, abyste ztišili hudbu, bude se vás bát. V zimě budete felit s kámošema různě po bytech a strašit nejen vaše, ale i další sousedy. Všichni se vás budou bát a vy se budete cítit jako králové ulic. Jako opravdovej bandita nikdy neprojdete face-controlem do klubu, takže se jen zatvrdíte ve svém světonázoru. Nebudete utrácet za knížky. Nebudete se muset učit. Když budete šikovný gopnik, koupí vám rodiče dobrou soupravu a botky. Na dotaz „Máš cígo?“ už se vám nikdy

38. 39.

40. 41.

42.

43.

44. 45. 46. 47. 48. 49. 50.

nedostane odpovědi NE. Svoje fellaz bude udivovat svýma znalostma, aniž byste museli cokoli přečíst. Přestanete mrhat drahocenným časem, každá vteřina je totiž obohacující pro váš budoucí rozvoj. Bude vám věnovanej celej jeden web. Čím dřív se stanete gopnikem, tím dřív budete v dospělosti schopni řešit standardní problémy nestandardním způsobem. Budete mít nebezpečného koníčka, tím se stanete vyznavačem adrenalinových sportů a to je teď in. Až vyrostete, budete velmi dobrým řečníkem (schopnost přesvědčit druhé je pro gopniky velmi důležitá). Přestanete se bát dávat lidem do držky. Ušetříte za kadeřníka. Procházka po ulici se stane lovem a vy budete lovci. Zjistíte, že i ruská hudba se dá poslouchat. Dokonce že i „blatnaja muzyka“ se dá poslouchat. Vaše hlava získá aerodynamický tvar připomínající míč. Váš obličej už nebude „jen“ obličej, bude to umělecké dílo.

pop /

TEXT: M. OVERSTREET FOTO: VENDULA FANTOVÁ, METROSTORE.CZ, METROCOMPANY.CZ, XPRODUCTIONMUSIC.CZ

Z klipu Setting Sun od skupiny Tichá dohoda

Obřad pouštění gramofonové desky Vytáhla desku z obálky, oběma rukama ji položila na talíř gramofonu a dávala přitom pozor, aby se nedotkla drážek. Malým štětečkem otřela prach z přenosky a pak pomalu spustila jehlu na desku. Když deska dohrála, ošetřila ji odprašňujícím sprejem a otřela plstí. Pak ji uložila zpátky do obalu a vrátila na své místo v polici. Všechny tyhle procedury, které ji naučil otec, prováděla vždycky s velkou vážností. Přivřela přitom pokaždé oči, dokonce zadržela dech. Já seděl na pohovce a všechno jsem to sledoval. Jakmile byla deska zpátky v polici, obrátila se Šimamoto konečně ke mně a pousmála se svým obvyklým způsobem. V ten okamžik mi pokaždé připadala, jako by ani nebrala do rukou desku, ale spíš něčí velice citlivou duši ve skleněné nádobě.


15

pop /

To je z knížky Na jih od hranic, na západ od slunce. Napsal ji Haruki Murakami, který sám jako teenager gramofon neměl. Jeho rodiče, učitelé japonštiny, to prý neměli rádi. Moderní kytarová hudba na ně byla moc hlučná, dávali přednost mluvenému slovu a klasice z rádia. Haruki hltal aspoň americkou literaturu, a hned jak se postavil na vlastní nohy, začal pracovat v obchodě s deskami. Ještě před dokončením univerzity si otevřel jazzový bar, kde hrály jak živé kapely, tak gramofon. A pořádně nahlas. Jiná dimenze poslechu Někteří odborníci na audio techniku tvrdí, že vinylová deska má lepší zvuk než cédéčko. Inženýři mi snad prominou toto velké, avšak poetické zjednodušení, když řeknu, že analogová nahrávka je našim uším příjemnější než digitální zdroje a jejich druhy zkreslení. Pro šťouraly, kteří chtějí vědět, jestli rozeznám zvuk desky od cédéčka se zavázanýma očima, odpovídám ano, rozeznám, podle praskání. Upřímně – je mi vlastně jedno, jestli hraje lépe deska, nebo cédéčko, nebo snad obojí stejně, pro mě se jiná dimenze poslechu skrývá hlavně v manipulaci s přístrojem.


16

Obřad pouštění desky Obsluhování gramofonu zušlechťuje ducha. Když posloucháte elpíčka, musíte přibližně každých pětadvacet minut vstát, jít ke gramofonu a obrátit desku. To znamená znovu vykonat celý obřad se štětečkem, očištěním jehly a spuštěním přenosky, hezky v přesném pořadí a pomalu. Můžete to dělat podobně elegantně, jako když japonský mistr připravuje a nalévá čaj. Taková činnost učí člověka vychutnat si hudbu novým, skoro až meditativním způsobem. Skutečně ji poslouchat, ne jen pouštět. Kromě toho je gramofon krásná věc a i tomu nejnudnějšímu interiéru dodá bohémského lesku. Vysokou estetickou hodnotu mají často i obaly desek. Například cover art skupiny Iron Maiden o dost přesahuje její hudební úroveň (můžeme se klidně přít, ale stejně mám pravdu) a pouze na velkém papírovém obalu vynikají všechny detaily geniálního loga a strašidelného výrazu maskota Eddieho. Na gramofonu si taky člověk pouští věci, které by si z iTunes nestáhl, ani kdyby mu za to platili. Těžko se to vysvětluje, ale nahrávky Gotta, Neckáře nebo Kubišové ze šedesátých let mají takový swag, že vám rozhodně poopraví představu, kterou jste až dosud měli o mládí svých dědečků a babiček. A až do toho proniknete trochu víc, zjistíte, že vinyly jsou i dobrou finanční investicí (na

rozdíl od všeho, co zatím vlastníte). První vydání singlu God Save The Queen od Sex Pistols má dnes hodnotu přes dvě stě tisíc korun. Cenu nikdy neztratí desky Elvise Presleyho, Jimiho Hendrixe, Johnnyho Cashe nebo The Beatles. Jak začít Váš první gramofon nemusí být zrovna do mahagonové desky zasazený Pro-Ject za 182 000 korun, který se díky magneticky odpruženým nožkám vůbec nedotýká povrchu a levituje ve vzduchu (což znamená, že kolem něj můžete tančit se stádem slonů, a jehla nepřeskočí). Jestli máte rádi retro design a chcete si desky stylově přehrávat i na lavičce v parku, na dece na koupališti nebo doma, ale pokaždé v jiné místnosti, doporučujeme kufříkový Crosley (největší výběr najdete na metrocompany.cz, což je oficiální distributor značky v ČR). Po odpojení ze sítě ho „nakrmíte“ šesti monočlánky, a legrace může začít. Má vestavěný zesilovač, a když ho připojíte k větším reproduktorům od věže, hraje uspokojivě nahlas. Pokud se časem stanete vyznavači vinylové kultury, pořídíte si v životě ještě několik gramofonů (každý bude kvalitnější a dražší), ale na ten první už nikdy nezapomenete. Zmínila jsem „vinylovou kulturu“. Ano, jako kolem skoro všeho, i kolem vinylových desek existuje scéna, která má svoje zvyky, tradice, místa setkávání,


jazyk, weby, časopisy a tak dále. Její jádro tvoří jednak dýdžejové a pak audiofilové, a na ty pozor, ti mohou být nebezpeční, o rozdílech mezi vinylem, cédéčkem a dalšími druhy záznamu hudby mohou mluvit celou noc. Pokud dáte najevo, že vás to nebaví, urazí se. (Takové zásadní téma, vy ignoranti!) S deskami doporučujeme začít asi takhle: Buď nekupujte nic, co stojí víc než třicet korun, nebo si ušetřete a jděte do velkého kamenného obchodu (např. Bontonlandu a podobně), kde si jednak desky můžete zdarma poslechnout a poradit se s prodavačem, ale hlavně najdete v obalu skutečně tu desku, za kterou jste zaplatili, a bude nová, nepoškrábaná, nezohýbaná ani jinak nezničená. Do divokých vod vinylových burz a nákupů v online bazarech se pouštějte pomalu a nebojte se zeptat starších zkušenějších sběratelů. Rádi vám poradí, na co si dávat pozor, abyste nenaletěli. Přejeme vám mnoho krásných zážitků, sběratelských úlovků a navázaných přátelství. České město Loděnice je největším výrobcem vinylů na světě, alba zde lisují i takoví Rolling Stones, kteří se spokojí jen s tím nejlepším. Vinyl má u nás tradici, vinyl máme v krvi, je snadné mu propadnout.

17

reportáž /

TEXT A FOTO: KATEŘINA PÍSAČKOVÁ

Thug Life

REPORTÁŽ Z NEWYORSKÉ STŘEDNÍ Představte si, že každé ráno musíte projít u vchodu do školy detektorem kovu, a když vám v kapse pípne čtvrťák, uniformovaný policista vás prošacuje od hlavy k patě. Nesmíte u sebe mít telefon, mp3 přehrávač ani jinou elektroniku. Pokud ale náhodou nesete novorozené dítě, můžete ho s klidem odložit v oddělení celodenní péče o „děti dětí“.


18


19

reportáž /

Střední škola Hillcrest High se nalézá v jednom z nejodlehlejších předměstí New Yorku, v Queensu, v části zvané Jamaica, což je ten nejtěžší „East Coast“. Chodí sem čtyři tisíce žáků, tedy asi tolik, kolik má obyvatel menší české město (třeba Přibyslav), a běloši jsou zde ve výrazné menšině. O škole jsem se poprvé doslechla v jedné brooklynské restauraci, kde jsem seděla s přáteli. Od vedlejšího stolu nás vyrušovalo vyprávění energické dámy tmavé pleti. Její historky o studentech, kteří do školy nosí zbraně, ve čtrnácti mají dvě děti a nevědí, jak vystoupit z gangu, do kterého už jednou vstoupili, nešlo přeslechnout. Začala jsem se s ní bavit a dozvěděla se, že učí zeměpis na Hillcrest Highschool, která je mezi newyorskými školami opravdovou raritou. Projít kriminálem je pro zdejší studenty stejně běžné jako nosit brýle. Učitelé jejich množství nenazývají slovem počet, ale rovnou hovoří o čtyřtisícové populaci. Slovo dalo slovo a paní učitelka mě pozvala do Hillcrest na návštěvu. Jak to chodí v gangu Když jsem se za několik dní blížila k obrovské budově obsypané dětmi a policejními auty, všimla jsem si několika tagů brutálního, původně latinskoamerického gangu MS13. Graffiti je jedním z hlavních prostředků, jimiž si tady gangy značí území. Postihy za graffiti jsou v New Yorku nebývale přísné právě proto, že tagování je posuzováno jako aktivita spojená s členstvím v gangu. V New York City operuje gangů víc, ale ty nejvýznamnější jsou i nadále


20

legendární Bloods, Crips a MS13. Bloods nosí červenou barvu, Crips modrou a MS13 se oblékají do modrobílé. Tyto barvy jsou proto na škole zakázané, stejně jako korálky, jejichž barva a počet určují příslušnost a pozici v gangu. Škola sice může zakázat určité oblečení a doplňky, nemůže ale žákům přikázat, aby smyli tetování či jizvy – další běžné znaky členství v gangu. Sešla jsem se Harrym, sedmnáctiletým maturantem, který se do kriminálu poprvé dostal ve dvanácti letech za držení alkoholu a drog. Svědkem první vraždy se stal v jedenácti, do gangu Lost Boys vstoupil o rok dřív. „Gang je něco jako rodina. Já jsem vyrůstal jenom s tátou a v místě, kde jsme bydleli, už v nějakým gangu byl skoro každej, koho jsem znal. Pro mě to byla přirozená věc. Otázkou nebylo, jestli do gangu vstoupím, nebo ne, jako spíš kdy a do jakýho. Nakonec za mnou přišli sami, když mi bylo deset,“ vysvětluje. Každý nový člen musí podstoupit vstupní rituál, tzv. iniciaci. Ta u Lost Boys vypadá tak, že bojujete proti dvěma starším klukům uprostřed kolečka ostatních členů. Vy sami můžete bít jenom své dva soupeře, vás ale může mlátit každý, ke komu se přiblížíte. Když to přežijete, následuje „značkování“. Harry v deseti letech dostal po jedné značce na každé předloktí: kolečko vypálené cigaretou. Podle svých slov hned po vstupním ceremoniálu začal přemýšlet o tom, jak z gangu vystoupit. Došlo mu, že v něm být vlastně nechce, ale už bylo pozdě. Opustit gang znamená podstoupit takzvaný „jump-off“, kdy vás všichni členové gangu bijí, dokud je to baví anebo dokud vás nezabijí. Záleží na

tom, jak moc toho víte a jak moc byste mohli být venku nebezpeční. Mnoho lidí tedy z gangu oficiálně nikdy nevystoupí, i když třeba přestanou být aktivní. Harry se nedávno s otcem a přítelkyní odstěhoval z bezprostředního dosahu gangu a snaží se vést život spořádaného teenagera. Chce odmaturovat a pokračovat na univerzitě studiem obchodního práva. Jakmile v gangu ale jednou jste, kterýkoli poklidný den za vámi může přijít nadřízený člen a o něco vás „požádat“. Nejčastěji o peníze, prodej drog, často ale i o násilí na objednávku. Nikdo se vás neptá, jestli v té době zrovna nemáte být ve škole, a tak se část těchto aktivit odehrává přímo na školní půdě. Škola, příprava na život V budově Hillcrest Highschool jsou kromě detektorů kovu nainstalovány i kamery a neustálá je také přítomnost bezpečnostní služby. Její členové jsou zaměstnanci policejního oddělení státu New York, tedy opravdoví policisté. Když například chcete jít o hodině na záchod, musíte si od policisty půjčit klíč a on už dohlédne na to, abyste tam náhodou neprodávali drogy nebo nerozbíjeli spolužákovi ze znepřáteleného gangu hlavu o umyvadlo. Přítomnost policie má na Hillcrest rozhodně své opodstatnění, jelikož údajně tu před lety došlo k zabití studenta. Na druhou stranu se tak školní prostředí pomalu mění v místo, které silně připomíná vězení. V šetření je také několik případů, kdy studenti měli policisty uplácet, aby mohli ve škole mít mobil a v klidu si vyřizovat „business“. Jedna učitelka se tu prý snažila dětem překazit prodávání


drog a druhý den našla na katedře z nábojnic poskládaný nápis: „Příště už to nedělej.“ Učit v takových podmínkách je práce pro silné povahy. Vzdala to prý i ostřílená učitelka z Detroitu, rodného města Eminema, kde je kriminalita nejhorší z celých Států. Na Hillcrest Highschool prý vydržela půl roku a s chutí se vrátila zpět do Detroitu. Už před lety hlásilo 86 procent všech státních základních a středních škol alespoň jeden násilný trestný čin či krádež. Americká vláda proto zavedla politiku nulové tolerance vůči nošení zbraní do škol. Ty, které tuto politiku přijaly, používají extrémně přísné tresty pro všechny, kdo se do školy pokusí přinést nějakou zbraň, i když třeba nevědomky a bez špatného úmyslu. Známý je případ šestiletého skautíka Zacharyho, který si nadšeně přinesl svůj nový kapesní nožík se lžící a vidličkou, aby si mohl sníst oběd. Následovalo vyloučení na 45 dní ze školy. Dalším, kdo odskákal přísný zákon, byla školačka, která použila malý nožík k vyříznutí oken v papírovém domečku na školní projekt. Nejabsurdnější je ale možná případ další holčičky, které babička poslala do školy narozeninový dort s nožem na porcování. Učitel dort dětem nakrájel a když ho snědli, zvedl telefon a nahlásil holčičku za porušení školního řádu. Hustý. Odborné studie však ukázaly, že od zavedení politiky „nulové tolerance“ kriminalita na školách stejně neklesla.

21

reportáž /

Učitelka Tashana Taylor a Harry mluví o možnostech, jak by mohl vystoupit z gangu


22

Otázka pro budoucí právníky a politiky Trest za porušení pravidla „žádné zbraně ve škole“ je jen jeden: vyloučení ze školy na různě dlouhou dobu. Myslíte si, že je odpovídající? Spravedlivý? Jste pro přísné tresty pro každého bez rozdílu, nebo by soudci a úředníci měli posuzovat každý případ zvlášť podle okolností, které nikdy nejsou stejné?


23

téma /

ČÍSLO ČÍS ČÍSL Č ČÍ ÍSL ÍS Í L O 10 1 10, 0, 2 20 2016 0 16 1 6 | RO ROČ ROČNÍK OČ O OČNÍ ČN NÍK NÍ ÍK Í K VVIII VIIII VII III I

24 24

ARTWORK: ELIŠKA PODZIMKOVÁ, @ANIMATENY

BĚH WWW W. W.REDWAY RED R REDW RE EDW EED D DW DWAY W AAYY M AAG.C G.C G .C CZ

2255

téma /

TEXT: CHRISTOPHER MCDOUGALL, ZROZENI K BĚHU FOTO: ARCHIV A. KRUPIČKY

Sportem k trvalé invaliditě Proč mě bolí noha? Protože běhání mi škodí. Proč mi běhání škodí? Protože mě z něho bolí noha.


26

Proč mě bolí noha? Na to jsem se lékaře poprvé zeptal před patnácti lety. Vyrazil jsem za jedním z nejlepších odborníků v oboru sportovního lékařství v Americe, protože jsem v plošce nohy neustále cítil neviditelný hrot. Týden předtím jsem jednoho lednového rána jako obvykle běžel svou poklidnou třímílovou trasu po zasněžené venkovské cestě, když jsem najednou vyjekl bolestí, chytil se za pravou nohu, upadl do sněhu a klel. Jakmile jsem se vzpamatoval, chtěl jsem se podívat, jak moc krvácím. Musel jsem si do nohy vrazit nějaký ostrý kámen nebo hřebík uvízlý ve sněhu, domníval jsem se. Jenže jsem neobjevil jedinou kapku krve, dokonce ani díru v podrážce. „Váš problém je běhání,“ potvrdil mi doktor Joe Torg, když jsem se o několik dní později dobelhal do jeho ordinace. Dalo se předpokládat, že o tom ví své. Nejenom že patřil k zakladatelům celého oboru sportovního lékařství, ale podílel se i na uznávané analýze všech představitelných zranění, které si můžete při běhu přivodit. Udělal mi rentgen a sledoval, jak se belhám po místnosti, načež prohlásil, že jsem si namohl krychlovou kost, jednu z kůstek nacházejících se v nártu, o jejíž existenci jsem neměl nejmenší tušení, dokud se nepřihlásila a nezačala se chovat jako rozžhavená jehla. „Vždyť já skoro neběhám,“ bránil jsem se. „Uběhnu obden nanejvýš dvě tři míle, dokonce ani ne na asfaltu, jen po polních cestách.“ Prý na tom nezáleží. „Lidské tělo není na takový typ námahy stavěné,“ pokračoval doktor Torg. „A to vaše už vůbec ne.“ Přesně jsem věděl, jak to myslí. S výškou metr devadesát a váhou sto pět kilogramů jsem si už mnohokrát vyslechl, že s takovými chlapy příroda počítá spíš do hokejového mužstva nebo do ochranky prezidenta, ale ne pro běh nebo trmácení se po chodnících. Za pět let, co jsem běhal, jsem si natrhl šlachu v koleni (dvakrát), natáhl achilovku (opakovaně), vymkl kotník (postupně oba), trpěl bolestmi chodidel (pravidelně) a ze schodů jsem musel chodit pozadu po špičkách, protože jsem měl otlačené paty. V jakémkoli jiném sportu by mě podobná sbírka zranění diskvalifikovala. V běhání se to považovalo za normální. Opravdovou kuriozitou jsou běžci, kteří na zranění netrpí. Osm z deseti běžců se zraní každý rok. Je jedno, jestli jste mohutní, nebo hubení, rychlí, či pomalí, šampioni maratonu, nebo jen víkendoví běžci, pravděpodobnost, že si poraníte kolena, lýtka, šlachy, kyčle nebo paty je stejná. Žádný vynález ještě nedokázal tento masakr zastavit. Dnes už si můžete koupit běžecké boty s ocelovými pružinami uloženými v podrážce a adidasky, v nichž vycpávky nastavuje mikročip, přesto se počet zranění za posledních třicet let nesnížil ani o píď. Ve skutečnosti dokonce stoupl, protože například natržených Achillových šlach je o deset procent víc. Běhání je taková zdravější varianta řízení v opilosti. Nějakou dobu vám to může procházet, může to být do určité míry i zábava, ale jednoho dne zaplatíte. Nohy nejsou pro běh vhodné „Každý dopad chodidla při běhu působí na jednu nohu silou rovnající se dvojnásobku váhy těla. Stejně jako opakované údery do kamene ho nakonec promění v prach, nárazy při běhu časem poškodí vaše kosti, chrupavky, svaly, šlachy a úpony,“ píše se v časopisu Sports Injury (ano, něco takového skutečně vychází). Místo na „nezničitelný“ kámen působí tyto nárazy na jedno z nejcitlivějších míst vašeho těla. Víte, jaké nervy máte v chodidlech? Stejně citlivé jako v genitáliích. Vaše chodidla jsou plná nervových zakončení, která neustále pátrají po jakémkoli vzruchu. Stačí je jen lehce stimulovat, a celým vaším nervovým systémem proběhne silný impulz. Proto může lechtání chodidel vést k přetížení nervové soustavy a přivodit křeče v celém těle. Není divu, že jihoameričtí diktátoři při vypořádávání se s nejtvrdšími nepřáteli spoléhali právě na chodidla. Bastinado, tedy techniku, při níž dostává spoutaná oběť rány na chodidla, vyvinula španělská inkvizice a velice nadšeně ji přebírali ti největší sadisté světa. Rudí Khmerové a Udaj, syn Saddáma Husajna, bývali velkými fanoušky bastinada, protože se vyznali v anatomii. Pokud jde o okamžité odeslání podnětů do mozku, chodidlům se vyrovná jen tvář a ruce.


Je-li třeba odhalit nejjemnější tlak drobného zrnka písku, jsou vaše chodidla naladěna a připojena stejně dobře jako rty a konečky prstů. „Takže se s tím nedá nic dělat?“ zeptal jsem se doktora Torga. „Chcete poradit?“ nabízel mi řešení. „Kupte si kolo.“ S tím jsem se odmítal smířit. Chtěl jsem se jen občas proběhnout, co je na tom hrozného? Šel jsem za doktorkou Davisovou, odbornicí na biomechaniku. Postavila mě na běžecký pás. Nejprve bosého, pak ve třech různých typech běžecké obuvi. Nechala mě chodit, klusat a běžet co nejrychleji. Běhal jsem tam a zpátky a nakonec na přístroji, který dokázal změřit sílu dopadu mých chodidel. Když jsme si pak přehrávali video, lapal jsem po dechu hrůzou. Ve svých představách se vidím běhat lehce a rychle jako indián kmene Navahů na lovu. Chlápek na obrazovce však připomínal strýčka Festera z Addams Family. Nadskakoval jsem tak vysoko, že mi hlava občas mizela nad horním okrajem obrazovky. Rukama jsem nemotorně mával dopředu a dozadu a podrážky bot číslo 13 dopadaly na podložku tak ztěžka, že to znělo, jako by do videa někdo pouštěl techno. Když jsme se na záznam dívali ještě jednou, ale zpomaleně, mohli jsme obdivovat způsob, jímž vytáčím levou nohu, koleno mám zkroucené dovnitř a záda toporná natolik, že to vypadalo, jako by mi někdo nacpal mezi zuby peněženku a nutil mě volat o pomoc. Jak jsem se mohl takto nekoordinovaně vůbec pohnout dopředu? „Dobrá,“ přikývl jsem, „jak se tedy má běhat správně?“ „To je velmi těžká otázka,“ odpověděla doktorka Davisová. „Běh je pro nohy namáhavý.“ A ačkoli se chovala mile a takřka se omlouvala, bylo naprosto jasné, co si myslí: „Hlavně pro tvé nohy, obříku.“ Ocitl jsem se znovu na začátku. Antilopu nebolí holeně Každý den ráno se v Africe probudí gazela a ví, že musí běžet rychleji než lev, jinak zemře. Každé ráno se v Africe probudí lev a ví, že musí běžet rychleji než gazela, jinak se nenažere. Je jedno, jestli jste lev, nebo gazela – jakmile vyjde slunce, měli byste začít utíkat. Proč se všichni vyšší savci na planetě mohou spolehnout na své nohy, a já ne? Jak je možné, že někteří z nás mohou každé ráno při východu slunce běhat jako lvi, zatímco my ostatní potřebujeme hrst ibuprofenu, abychom se vůbec dokázali postavit na nohy? Nejrychlejší dálkoví běžci na světě jsou Tarahumarové. Indiánský kmen žijící na dně mexických Měděných kaňonů. Dokážou běžet nepřetržitě osmačtyřicet hodin v terénu plném ostrých kamenů obuti v něčem, co ani při nejlepší vůli nemůžeme nazývat botami, nedrží dietu, nerozcvičují se, netrénují, nemají zranění. Mají odolnější nohy, protože běhají celý život, řeknete možná. Ale podle lékařů to znamená, že by měli na nohy trpět více, protože běhání je přece škodlivé. Běh je přitom nutnost zakódovaná v naší DNA. Naši předci museli běhat za potravou a aby je něco nesežralo, jen tak mohli přežít. Narodili jsme se, protože oni běhali. Běžecké boty. To nejhorší, co kdy lidskou nohu potkalo Mluví doktor Daniel Lieberman, profesor biologické antropologie na Harvardově univerzitě: „Značná část úrazů nohou a kolen je způsobena tím, že lidé běhají v botách, které naše nohy ve skutečnosti oslabují, nutí nás točit chodidla dolů a vedou k problémům s koleny. Do roku 1972, kdy firma Nike vyvinula moderní sportovní obuv, lidé běhali na tenkých podrážkách, měli silná chodidla a vyskytovalo se výrazně méně zranění kolen. Abychom byli zdraví, musíme běhat. A kdyby neexistovala běžecká obuv, běhalo by nás více. A méně z nás by umíralo na srdeční onemocnění, mozkové mrtvice, vysoký krevní tlak, ucpané tepny a cukrovku.“ Na firmu Nike tedy padá velký díl zodpovědnosti za běžecká zranění. Nejzajímavější na tom je, že to u Nike věděli.

27

téma /

Nepříjemné pravdy o běhání Nejlepší a nejdražší boty jsou ty nejhorší. Firma Nike ale nevydělává sedmnáct miliard dolarů ročně jen tak pro nic za nic. Pro ortopedy je lidské chodidlo omyl přírody. Nejradši by nám obě uřízli a zahodili.


28


29

téma /

TEXT: CHRISTOPHER MCDOUGALL, ZROZENI K BĚHU FOTO: ARCHIV REDAKCE, WIKIMEDIA COMMONS IMAGES

Dva obchodní zástupci Nike sledují trénink běžeckého týmu Stanfordovy univerzity. Součástí jejich práce je i získávání zpětné vazby od sponzorovaných sportovců a Nike tento běžecký tým sponzoruje. Obchoďáci zjišťují, jakému typu obuvi dávají atleti přednost, jenže to se právě teď zdá těžké určit, protože místní borci běhají po oválu bosi. „Vine, proč jsou všichni bosí?“ jdou za hlavním trenérem Vinem Lanannou. „Copak jsme vám neposlali dost bot?“ Lananna krčí rameny: „Nemůžu to nijak dokázat, ale když trénujou bez bot, běhají rychleji a méně často se zraní.“ Kdyby to řekl kdokoli jiný, lidi z Nike by se zasmáli a ignorovali ho, jenže Vine Lananna patří k těm, jejichž názory je třeba brát vážně. Za deset let jeho působení na Stanfordu získává běžecký tým jeden titul za druhým. Tři běžce dostal na olympiádu a kromě toho vychovává další olympioniky na „farmě“, která patří právě Nike. Když teď obchoďáci uslyšeli, že nejlepší obuv, kterou Nike dokáže jeho svěřencům nabídnout, je horší než žádná, jsou zaskočeni. „Stále dokonalejšími výztuhami a oporami jste noze zabránili zůstávat ve své přirozené pozici,“ je přesvědčený Lananna. „Vím, že to pro firmu není právě pocta, když jí sponzorovaný tým nepoužívá její výrobky, ale myslím, že to se všemi těmi ochrannými a pomocnými funkcemi bot trochu přeháníte. Opravujete věci, které opravu nepotřebují. Běháním naboso noha posiluje, nemáme už zraněné achilovky ani kolena, prostě žádné potíže.“ Obchoďáci si to poslechli, pokývali hlavami a odešli. Lananna je vyprovázel pohledem a přemýšlel, jestli bude mít jeho řeč nějaké následky. To bylo v roce 2001. Válka studií Firmy vyrábějící běžeckou obuv měly čtvrt století na výzkum a zdokonalení svých produktů, takže by bylo logické, kdyby počet zranění klesal. Vždyť třeba firma Adidas přišla s obuví po 250 dolarech za pár, vybavenou mikroprocesorem v podrážce, který okamžitě upravuje polstrování pro každý jednotlivý krok. Firma Asics utratila tři miliony dolarů za osm let trvající výzkum (tedy třikrát delší než výroba první jaderné bomby v projektu Manhattan) a vývoj obdivuhodné boty Kinsei. Ta se pyšní „systémem využívajícím speciální silikon, který absorbuje působení nárazové síly a tlumí dopady“, „aktivním materiálem zlepšujícím dynamiku pohybu ve střední části“ a „zkoseným a asymetrickým tvarem paty až do místa odrazu přes prsty na nohou“. Je to dost peněz za kecky, které byste měli po devadesáti dnech vyhodit do koše, ale aspoň už nebudete pajdat. Ano? Kdepak. Vědecké studie suše konstatovaly, že nehledě na všechny revoluční technologie míra běžeckých zranění stoupá. Po jejich zveřejnění se firmy vytasily s vlastními studiemi, které toto tvrzení vyvracely. Jenže ve skutečnosti neexistuje jediný důkaz, že běžecké boty (jakékoliv) chrání nohy před poraněním či trvalým poškozením. Překvapuje vás, že průmysl s ročním obratem dvaceti miliard dolarů staví své reklamní kampaně na prázdných slibech a všechny jejich „revoluce“ jsou falešné? Mě to totiž překvapilo. Když se harvardští odborníci na biomechaniku nohy dotazovali firem na vstupní data a metodiku, na jejichž základě byly jejich studie vypracovány, narazili na hradbu mlčení. Jestliže vám tedy běžecké boty nepomáhají k vyšší rychlosti a neodstraňují riziko poranění, za co platíte? Co přinášejí všechny ty mikročipy, „absorbéry nárazů“, vzduchové polštáře, torzní zařízení a výztuže? No, jestli máte ve skříni pár bot Kinsei, tak se něčeho podržte, protože přicházejí špatné zprávy. A jak to u špatných zpráv obvykle bývá, přicházejí ve trojici. Nepříjemná pravda #1 Běžci, kteří obouvají špičkové modely obuvi, mají o 123 procent vyšší pravděpodobnost úrazu než běžci v levných botách. Odhalila to studie doktora Bernarda Martiho, odborníka na preventivní lékařství na Bernské univerzitě ve Švýcarsku. Martiho výzkumný tým analyzoval 4358 účastníků silničního běhu na 9,6 míle. Všichni vyplnili podrobný dotazník, který se zajímal o jejich tréninkové návyky a obuv v předcházejícím roce. Ukázalo se, že 45 procent závodníků se ve sledované době zranilo. A doktor Marti se svěřil, co ho nejvíce šokovalo: Nejčastější proměnnou mezi příčinami zranění nebyl povrch, rychlost běhu, počet naběhaných mil nebo chybná tréninková metoda. Nebyla to dokonce ani tělesná hmotnost, ani součet předcházejících zranění, ale cena obuvi. Běžci v obuvi dražší než 95 dolarů měli dvakrát vyšší riziko zranění než běžci v obuvi s cenou pod 40 dolarů. Následné kontrolní studie výsledky potvrdily. Čím dražší a lepší boty máte, tím vyšší je pravděpodobnost, že se zmrzačíte. Za dvojnásobnou cenu se vám dostane dvojnásobek bolesti. To je


30

snad špatný vtip, ne? Trenér Vin Lananna si tohoto fenoménu povšiml sám, nezávisle na Martiho analýze (popravdě ji prý vůbec neznal). „Jeden rok jsme měli větší rozpočet a tak jsem pro tým objednal špičkové drahé boty. Jakmile v nich začali běhat, za dva týdny jsme měli víc problémů s plantární fascií a achilovkami než kdykoli v minulosti. Boty jsem proto vrátil a požádal o naše obvyklé levné. Nejsem skrblík, ale cílem mé práce je, aby moji svěřenci běhali rychle a zůstali zdraví. Nakonec jsem zjistil, že nejlépe jim to jde úplně bez bot.“ Nepříjemná pravda #2 Už v roce 1988 dal doktor Barry Bates, vedoucí laboratoře biomechaniky a sportovního lékařství na Oregonské univerzitě, dohromady údaje, z nichž vyplývalo, že obnošené běžecké boty jsou bezpečnější než nové. On a jeho kolegové veřejně oznámili, že jakmile začínají být boty obnošeny a jejich polstrování se ztenčuje, běžci získávají více kontroly nad nohou. Jak kontrolu tak najednou získávají? Ze strachu. V rozporu s tím, co byste například od bot Adidas MegaBounce podle jejich názvu očekávali, jejich polstrování nijak nesnižuje nárazy. Je to logické. Náraz působící při běhu na vaše nohy může dosahovat až dvanáctinásobku tělesné hmotnosti, proto je dost naivní předpokládat, že centimetr gumy může nějak zmírnit následky dopadu (v mém případě) více než tuny a čtvrt masa a kostí. Vajíčko také můžete přikrýt třeba kuchyňskou chňapkou, ale když do něj pořádně praštíte kladivem, nepřežije to. Po tomto prohlášení se za doktorem Batesem a jeho kolegy rozjel osobně E. C. Frederick, tehdejší ředitel výzkumných laboratoří firmy Nike. Měli pro něj další bombu, výsledky testů bot s měkkou a tvrdou podrážkou. „V síle dopadu jsme neshledali žádný rozdíl,“ řekli mu. „Navíc je zajímavé, že propulzivní vrchol ve vertikální reakční síle byl u obuvi s měkkou podrážkou dokonce vyšší.“ Přeložím vám to do lidské řeči: Čím vypolstrovanější a měkčí boty, tím méně ochrany poskytují. Trvalo ještě deset let, než vědci přišli s vysvětlením, proč jsou lepší staré boty, které vás jejich výrobci nutí vyhodit a pořídit si místo nich nové. Doktoři Steven Robbins a Edward Waked z McGillovy univerzity v Montrealu provedli sérii pokusů na gymnastech. Zjistili, že čím byla dopadová žíněnka měkčí a vyšší, tím tvrdší přistání u gymnastů naměřili. Lidé totiž instinktivně hledají stabilitu. Když pod nohama cítí měkký povrch, silněji přišlápnou, aby udrželi rovnováhu. Robbins s Wakedem si ověřili, že běžci dělají totéž. Stejně jako vám automaticky vyletí ruce nahoru, když uklouznete na ledu, vaše nohy instinktivně přidupnou, když pod chodidlem cítí něco měkkého. Běháte-li ve vypolstrovaných botách, vaše chodidla se snaží najít pevný, stabilní podklad a tlačí se skrz měkké podrážky k pevné zemi. „Podle našich zjištění je současná dostupná běžecká obuv příliš měkká a polstrovaná, a má-li chránit osoby zabývající se sportem, měla by projít výraznou změnou konstrukce,“ napsali výzkumníci z McGillovy univerzity. Já, jako obyčejný běžec spotřebitel, jsem o žádných takových studiích a výzkumech pochopitelně nic netušil. Když nevíte, že něco máte hledat, nehledáte to. Běhával jsem v dokonale polstrovaných Nike Pegasus, které určily můj běžecký styl – dopadal jsem výrazně na patu. Vlastním experimentem se rozhodl teorii dopadu otestovat běžec a fyzioterapeut David Smyntek. Vadilo mu, že lidé, kteří mu tvrdí, že si má kupovat stále nové boty, jsou ti samí, co je prodávají. V časopisech o běhání i v jeho místním obchodě s běžeckými potřebami ho neustále přesvědčovali, že boty musí měnit po každých třech až pěti stech mílích, tedy nejméně třikrát za rok. Jak ale bylo možné, že Artur Newton, jeden z největších ultraběžců všech dob, neměnil své plátěné tenisky s tenkou gumovou podrážkou častěji než jednou za dva roky? Newton byl běžecká hvězda a ještě v jedenapadesáti zaběhl rekordní čas v závodě na 100 mil z Bathu do Londýna. Smyntek se rozhodl Newtona překonat. „Když mám boty sešlapané na jedné straně,“ napadlo ho, „proč bych je prostě nemohl nosit obráceně?“ Tím začal bláznivý pokus. Jakmile se podrážky jeho bot ztenčily na vnější hraně, vyměnil levou za pravou a běhal dál. „Musíte ho chápat,“ vysvětloval mi jeden z jeho kolegů terapeutů. „Dave prostě není průměrný člověk. Je zvědavý, chytrý, jen tak něčím ho neoblafnete. Prostě řekne: Má-li to být takhle, tak se podíváme, jestli to tak skutečně je.“ Následujících deset let David běhal pět mil denně. Když mu došlo, že může pohodlně běhat a mít boty obuté obráceně, začal přemýšlet, jestli vůbec nějaké potřebuje. Nepoužívá-li je způsobem, k němuž byly zkonstruovány, napadlo ho, možná na jejich konstrukci až tak moc nezáleží. Od té doby si kupoval výhradně levné tenisky v neznačkových obchodech a neměl absolutně žádné problémy.

Nepříjemná pravda #3 Než se Alan Webb stal největším americkým mílařem, byl jen obyčejným studentem prvního ročníku s plochýma nohama a příšernou formou. Středoškolský trenér si v něm ale všiml skrytého potenciálu a začal Alana měnit – bez přehánění – od hlavy k patě. „Předtím jsem míval problémy se zraněními a bylo jasné, že za to může má biomechanika,“ řekl mi Webb. „Začali jsme proto se cvičeními na posílení chodidla a zvlášť s chůzí naboso.“ Web mohl sledovat, jak se mu chodidlo mění přímo před očima. „Měl jsem ploché nohy a velikost dvanáct, teď mám devítku nebo desítku. Jak sílily svaly nohy, oblouk chodidla se zvedal a noha zmenšovala.“ Díky cvičení naboso měl Webb rovněž méně potíží se zraněním, takže mohl dostatečně trénovat, a nakonec vytvořil rekord USA na míli a v roce 2007 zaběhl na 1500 m nejrychlejší čas na světě. „Oslabení svalstva nohy je nejčastější příčinou zranění a my jsme za posledních pětadvacet let dovolili, aby nám nohy významně zeslábly,“ říká další expert na biomechaniku, doktor Hartmann. „Pronace se stala takřka sprostým slovem, a přitom se jedná o přirozený pohyb nohy. Noha by měla mít pronaci.“ Abyste zjistili, co vlastně pronace znamená, zujte si boty a proběhněte se po příjezdovce. Na pevném povrchu se vaše chodidla rychle odnaučí návykům z bot a automaticky se přepnou do sebeobranného módu. Zjistíte, že ze strachu kladete nohu na vnější hranu chodidla, a pak jí mírně kroutíte od malíčku k palci, dokud není chodidlo v rovině. Tomu se říká pronace – drobný pohyb absorbující náraz, který umožňuje nártu konat svou funkci. Avšak v sedmdesátých letech začaly velmi respektované hlasy vyjadřovat pochybnosti o celém pohybu chodidla. Doktor George Sheehan, kardiolog, jehož eseje o kráse běhu z něho udělaly filozofického krále maratonů, přišel s domněnkou, že výrazná pronace může být příčinou tzv. běžeckého kolena. Měl pravdu a zároveň se hluboce, hluboce mýlil. Abyste dosáhli přehnané pronace, musíte dopadat na patu. A na patu můžete dopadat jen tehdy, je-li pod ní vycpávka. Obuvnické firmy nicméně na Sheehanovo volání do zbraně střelhbitě zareagovaly a vytvořily monstrózně vycpané a překonstruované boty, které veškerou pronaci odstranily. „Jenže jakmile zablokujete přirozený pohyb,“ vysvětluje doktor Hartmann, „ovlivníte nepříznivě i další věci. Všechny ty ortopedické vymoženosti sportovních bot využívají lidé, kteří je nepotřebují. Kdykoli někomu zdravému nasadíme jakýkoli nápravný aparát, vytvoříme nové problémy, protože řešíme potíže, které ve skutečnosti neexistují. Stačí se lépe podívat na architekturu chodidla,“ vybízí doktor Hartmann. „Střed vašeho chodidla představuje klenbu, nejúžasnější nosný prvek, jaký byl kdy vytvořen. Kouzlo klenby spočívá v tom, že čím větší je na ni vyvíjen tlak, tím je odolnější. Čím více na ni tlačíte, tím těsněji se její prvky semknou. Žádný kameník hodný tohoto označení by nikdy nevložil podpěru pod klenbu. Podepřete ji, a celou strukturu oslabíte. Obout na nohy boty je totéž jako dát je do sádry. Máte-li nohu v sádře, během šesti týdnů svaly zeslábnou o čtyřicet až šedesát procent. Cosi podobného se děje s vaším chodidlem, je-li uvězněno v botě.“ Chodidlo je stvořeno pro práci pod tlakem. Nechte ho zlenivět, a zkolabuje, o čemž se na vlastní kůži přesvědčil právě Alan Webb. Procvičujte jej, a prohne se do oblouku jako duha. „Pracoval jsem s více než stovkou nejlepších keňských běžců, a jedno měli společné: „Úžasnou elasticitu chodidla,“ pokračuje doktor Hartmann. „Nejméně do sedmnácti let totiž běhali bosí.“ Nejlepší rada, kterou prý kdy slyšel, pocházela od trenéra prosazujícího „běhání naboso v orosené trávě třikrát týdně“. „Ten, kdo chodí bos, dostává neustálý tok informací o povrchu, po němž se pohybuje,“ potvrzuje Hartmannova slova doktor Brand, „zatímco noha v botě pospává uvnitř neměnného prostředí.“ Obliba běhání naboso stále vzrůstala. Bohužel, místo aby bitvu za svalnatá chodidla vedli lékaři, stával se z ní takřka třídní boj, v němž proti sobě stáli ortopedi a jejich vlastní pacienti. Obhájci bosých nohou jako doktoři Brand a Hartmann byli stále vzácní, zatímco tradiční ortopedický názor nadále viděl lidské chodidlo jako „omyl přírody“, nedokončenou práci, kterou lze vždy


vylepšit lehkým zásahem skalpelu nebo aspoň ortopedickými vložkami. Firma Nike ovšem nevydělává sedmnáct miliard dolarů ročně proto, aby dovolovala nějakým amatérům určovat trendy. Krátce poté, co se dva její obchodní zástupci vrátili ze Stanfordu se zprávou, že hnutí bosého běhání už zasáhlo i elitní vysokoškolské dráhy, začali u firmy přemýšlet, jak by mohli vydělat na problému, který sami způsobili. Házet epidemii běžeckých zranění na velkou zlou Nike se zdá příliš jednoduché, byla to však skutečně z větší části její chyba. Firmu založili Phil Knight, běžec z Oregonské univerzity, který byl schopný prodat cokoli, a Bill Bowerman, trenér z Oregonské univerzity, který si myslel, že všechno ví nejlépe. Než se tito dva dali dohromady, moderní běžecká obuv neexistovala. A neexistovala ani většina běžeckých zranění. Na člověka, který ostatním radil, jak mají běhat, toho Bowerman sám moc nenaběhal, začal až krátce po padesátce. Po prvním dvouhodinovém běhu prohlásil: „Bože, jediné, co mě udrželo naživu, byla naděje, že umřu.“ Nicméně to nevzdal, běhal dál a průběžně vyvíjel boty, které by byly pohodlné. Dalším krokem se pak stala obhajoba nového stylu běhání, který se dal provozovat jen v jeho nových botách s vycpávkami – byl to běh s dopadem na patu. Jak firma Nike postupně vrhala na trh ohromující množství různých typů bot jen proto, aby měla co prodávat, Bowerman cítil, že jeho původní snahu o výrobu poctivé obuvi vytěsňuje nová ideologie, kterou bylo možné shrnout do dvou slov: vydělat peníze. V dopise kolegovi přiznal, že Nike „distribuuje spoustu šuntů“. Bowerman zemřel v roce 2002, kdy se začínalo hnutí bosého běhání šířit po celé Americe, a firma Nike se tváří v tvář závěru, že to, co prodává, je k ničemu, rozhodla změnit přístup. Pustila se do přísně tajného a na první pohled nemožného projektu: najít způsob, jak může vydělat na bosých nohách. Po dvou letech tvrdé práce odhalila svůj mistrovský kousek. Světu ho představila v televizním šotu ukazujícím mnoho bosých sportovců – keňských běžců pádících po prašné cestě, plavců svírajících prsty hranu startovního bloku, gymnastů, brazilských tanečníků, horolezců, zápasníků, mistrů karate a hráčů plážového fotbalu –, takže po nějaké době bylo těžké si vůbec vzpomenout na někoho, kdo nosí boty, natožpak proč. Přes obrázky blikala motivační hesla: „Vaše nohy jsou základ! Probuďte je! Posilujte je! Spojte je se zemí… Přirozená technologie dovoluje přirozený pohyb… Sílu vašim nohám.“ Přes bosé chodidlo je napsáno: „Odsud se odvíjí výkon.“ A přichází velké finále: za zvuků dynamické hudby se vracíme zpět ke Keňanům, kteří teď mají na nohách nový typ tenkých bot. Jsou to nové Nike Free, sportovní tenisky tak tenké, jak si jen dokážete představit. A slogan? „Běhejte bosí!“

31

EMIL ZÁTOPEK Český voják, nemotorný moula, který běhal tak příšerným stylem, že vypadal, „jako by mu právě propíchli srdce“. Tak se o něm alespoň vyjádřil jeden sportovní novinář. Jenže Emil Zátopek miloval běh natolik, že ještě jako voják základní služby brával svítilnu a vyrážel za nocí na třicetikilometrové běhy do lesů v kanadách, zimě, po celodenním pěchotním výcviku. Když bylo sněhu moc, běhal ve vaně s namočeným špinavým prádlem, takže se dobře procvičil, a navíc si ještě vypral. Jakmile počasí dovolilo vyrazit ven, jako by se zbláznil.


32


33

vše o /

TEXT: RYCHLÁ ROTA FOTO: REPRODUKCE Z KNIHY ZÁTOPEK (JAN NOVÁK, JAROMÍR 99), PROFIMEDIA.CZ

Běžel vždy čtyři sta metrů, jak nejrychleji dokázal, a tyto krátké běhy třeba devadesátkrát po sobě opakoval, přičemž mezi nimi pokaždé dvě stě metrů lehce vyklusával. Po skončení takovéto rozcvičky měl naběháno přes padesát kilometrů. Kdybyste se ho zeptali na tempo, jen by pokrčil rameny. Nikdy si čas neměřil. Aby si procvičil rychlé starty, hrál s manželkou Danou házenou oštěpem přes fotbalové hřiště. Jedno z jeho oblíbených cvičení v sobě spojovalo vše, co měl nejraději. Běhával lesem ve vojenských kanadách a s milovanou manželkou na zádech. Všechno to samozřejmě byla jen ztráta času. Zápas s chobotnicí na běžícím pásu Za Zátopkových časů, ve čtyřicátých a padesátých letech, Češi nejvíc ze všeho připomínali jamajský bobový tým z filmu Kokosy na sněhu. Neměli žádnou tradici, trenéry, přirozené talenty, peníze ani šanci zvítězit. Ovšem i skutečnost, že se s ním muselo počítat, byla pro Zátopka osvobozující. Neměl co ztratit, proto mohl klidně hledat cestu, jak vyhrát. Za příklad může posloužit jeho první maraton. Všichni vědí, že nejlepší způsob, jak se na něj připravit, spočívá v tréninku pomalejšího běhu na velké vzdálenosti. Zátopek to nevěděl. Místo toho běhal stometrové sprinty. „Běhat pomalu už jsem uměl,“ krčil rameny. „Myslel jsem, že jde o rychlost.“ Jeho otřesný, křečovitý styl byl pro novináře výzvou k závodům v ostrovtipu. „Nejstrašidelnější hororové představení od dob Frankensteina…“, „Běží, jako by příští krok měl být jeho posledním…“, „Vypadá, jako by zápasil s chobotnicí na dopravním pásu…“, zněly dobové titulky, ale Zátopek si z nich nic nedělal. „Nemám dost talentu, abych dokázal běžet, a ještě se smát a dobře vypadat,“ říkal. „Ještěže jsem se nedal na krasobruslení. Tady dostávám body jen za rychlost, ne za umělecký dojem.“ Vítězství je skvělá věc, ale přátelství je ještě lepší To je jeden z jeho slavných výroků. Na závodech se choval jako na dovolené. Dokonce i uprostřed závodu si rád lámanou francouzštinou, angličtinou nebo


34

němčinou povídal s ostatními běžci. Jeden Angličan si dokonce na Zátopkovo „neustále tlachání“ stěžoval. Po závodech se v jeho hotelovém pokoji sešlo tolik nových známých, že se nakonec musel vzdát své postele a spal venku pod stromem. Jednou, krátce před mezinárodním závodem, se spřátelil s australským běžcem, který doufal, že se mu podaří překonat rekord Austrálie na pět tisíc metrů. Zátopek byl zapsaný pouze na desetikilometrový závod, přišel však s plánem. Poradil Australanovi, ať vynechá svůj závod a místo toho se postaví na start s ním. V první polovině závodu na deset kilometrů dovedl svého nového kamaráda k rekordu, pak přidal… a zvítězil. Takový už prostě Zátopek byl. Závody považoval za cosi jako pokec v hospodě. Měl závody tak rád, že se jich místo odpočinku a ladění formy zúčastňoval tolika, kolika mohl. Na konci čtyřicátých let závodil tři roky v kuse skoro každý týden a nikdy neprohrál. Jeho celkové skóre za toto období činilo 69:0. I s takto nabitým programem zvládal ještě týdenní tréninkové dávky s 260 naběhanými kilometry.

„Jestli chcete něco vyhrát, běžte 100 metrů. Jestli chcete něco zažít, běžte maraton.“ Vedro v Helsinkách Zátopek byl plešatý třicetiletý obyvatel městského bytu ze zpustošené východní Evropy, když v roce 1952 dorazil na olympiádu v Helsinkách. Už ve chvíli, kdy vystoupil na letišti, byl svým způsobem vítěz, protože doma pohrozil sportovním funkcionářům, že na olympiádu nepojede, pokud do týmu nebude vrácen Stanislav Jungwirth. Jungwirthova otce zatkli za šíření protirežimních

letáků a Stanislava okamžitě vyřadili z reprezentace. Funkcionáři Zátopkovi slíbili, že Jungwirth poletí, když ho pak ale nenašel v letadle, prostě si vzal kufr a vystoupil. Vrátil se na Strahov trénovat a další dva dny odmítal do Finska odletět. To byl hodně odvážný čin, který by nikomu jinému neprošel. Protože český tým měl jen málo závodníků, mohl si v Helsinkách vybrat, na jakých vzdálenostech bude závodit. Vybral si všechny. Postavil se na start závodu na 5000 metrů a zvítězil v novém olympijském rekordu. Poté se přihlásil do závodu na 10 000 metrů a získal své druhé zlato v dalším novém rekordu. Nikdy dřív neběžel maraton, ale co na tom záleželo? Se dvěma zlatými medailemi na krku už nemohl nic ztratit, proč to tedy nezkusit? Brzy se ukázala jeho nezkušenost. Byl horký den, takže se Angličan Jim Peters, tehdejší držitel světového rekordu, rozhodl vedro využít, aby Zátopka setřásl. Na značce deseti mil se dostal už na deset minut pod svůj vlastní světový rekord a vzdaloval se poli ostatních závodníků. Zátopek si nebyl jistý, jestli takové tempo může někdo vydržet. „Promiňte,“ doběhl vedle Peterse, „tohle je můj první maraton. Neběžíme moc rychle?“ „Ne,“ odsekl Peters, „moc pomalu.“ Jestli byl Zátopek tak hloupý, aby položil podobnou otázku, jinou odpověď si nezasloužil. Zátopka to překvapilo. „Říkáte pomalu?“ ověřil si raději. „Jste si jistý, že máme pomalé tempo?“ „Ano,“ přitakal Peters a vzápětí zůstal jako omráčený. Zátopek totiž řekl: „Dobrá, díky.“ A vyrazil jako střela. Když vyběhl z tunelu na stadion, přivítal ho ohlušující jásot. Nejenom od fanoušků, ale i od sportovců všech národů lemujících trati, aby ho pozdravili. Zátopek protrhl cílovou pásku ve svém třetím olympijském rekordu, jeho týmoví kolegové však s gratulacemi dorazili pozdě. Jamajští sprinteři ho už drželi na ramenou a běželi s ním čestné kolečko. „Žijme tak, aby naší smrti litoval i majitel pohřebního ústavu,“ říkával Mark Twain. Zátopek objevil způsob, jak běhat, aby (i když vyhraje) z toho měli radost i soupeři.


Takhle se staráte o hrdiny? Nikomu nemůžete zaplatit, aby běhal s tak nakažlivou radostí. A nemůžete k tomu ani nikoho donutit. Když v roce 1968 vtrhla do Prahy Sovětská armáda, aby zadusila prodemokratické hnutí, dostal Zátopek na vybranou. Buď podpoří Sověty a stane se velvyslancem sportu, nebo stráví zbytek života umýváním záchodů. Zátopek se rozhodl pro záchody, obrazně řečeno – ve skutečnosti si po vyhazovu našel místo u podniku Stavební geologie, kde jezdil hloubit studně. Přespával s ostatními dělníky v maringotce, domů se vracel na víkendy jen jednou za týden nebo i za tři. Španělský novinář, který chtěl vidět, jak čtyřnásobný olympijský vítěz žije, spatřil Zátopka, jak se v bahnité díře ohání krumpáčem a lopatou. Podle Dany Zátopkové, která ho tam tenkrát zavezla, se cestou zpátky do Prahy rozplakal: „Takhle vy tady opečováváte svého hrdinu?“ O Zátopkovi se v Československu už nemluvilo, do zahraničí nesměl. Tak zmizel jeden z nejlepších a nejoblíbenějších sportovců světa.

„Říkali mi, že jsem rychlý tak, až předbíhám svoji dobu. Teprve později jsem pochopil, jak smutná je to pravda.“ Gesto krále Shodou náhod tehdy nezažíval nejlepší část svého života ani jeho soupeř v boji o titul nejlepšího dálkového běžce na světě. Fenomenálně talentovaný Australan Ron Clarke, oplývající temnou, snovou krásou ve stylu Johnnyho

35

vše o /

Deppa, patřil k lidem, kterým by Zátopek mohl závidět. Zatímco on se učil běhat ve sněhu, v noci po službě ve stráži, australský hezoun si užíval běhu za slunných rán na plážích poloostrova Mornington a služeb profesionálního trenéra. Všeho, o čem mohl Zátopek jen snít, měl Clarke nadbytek. Svobody, peněz, elegance a taky vlasů. Ron Clarke byl hvězda, jenže vlastní národ ho považoval za smolaře. Přestože vytvořil devatenáct rekordů na všech distancích od půl míle do šesti mil, „chlápek, který se dusil“ nikdy nedokázal vyhrát velký závod. V roce 1968 zkazil svou poslední šanci, když ho ve finále na 10 000 metrů na olympiádě v Mexiku přemohla nevolnost z nedostatku kyslíku. Protože předpokládal, že se doma setká s opovržením, návrat odložil a cestou se zastavil v Praze, aby navštívil člověka, který nikdy neprohrál. Ke konci návštěvy si všiml, že mu Zátopek nenápadně vhodil něco do tašky. „Myslel jsem, že se jedná o nějaký vzkaz do svobodného světa, takže jsem si nedovolil balíček otevřít, dokud letadlo bezpečně neodstartovalo,“ vysvětloval Clarke. Zátopek ho na rozloučenou srdečně objal. „Protože si to zasloužíte,“ řekl mu a Clarke to považoval za velmi milé. Zkušený mistr musel řešit vlastní složité problémy, přesto však byl natolik otevřený, aby přál vítězství mladíkovi, který právě promarnil svou šanci. Teprve později Clarkeovi došlo, co měl Zátopek na mysli. V tašce totiž našel jeho zlatou olympijskou medaili za běh na 10 000 metrů z roku 1952. Obdarovat člověka, který ho nahradil v tabulkách historických rekordů, bylo od Zátopka nesmírně šlechetné, královské gesto. Vzdát se medaile v době, kdy sám přicházel o všechno, bylo projevem hlubokého porozumění. „Z každého jeho pohybu vyzařovalo nadšení, přátelství a láska k životu,“ řekl později dojatý Ron Clarke. „Neexistuje a nikdy neexistoval větší člověk než Emil Zátopek.“ Agent Macek Nevíme, jestli Ron Clarke tušil tohle: Zátopek byl voják z povolání (dotáhl to až na důstojníka) a komunista. V roce 1950 vyšlo v Rudém právu jeho prohlášení,


36

ve kterém schvaloval trest smrti pro doktorku Miladou Horákovou. Její údajnou protistátní činnost označil za „hanebnou“ a o rozsudku napsal, že je přáním všech poctivě pracujících dělníků a také vojáků, kteří potřebují klid na práci. V roce 1956 se stal tajným spolupracovníkem Vojenské kontrarozvědky s krycím jménem Macek. Co taková kariéra tehdy obnášela, si dovedeme

„Nemám žádný recept. Jenom se vždycky snažím být v teple. Ale to je možná tím, že nesnáším zimu, než že by to nějak pomáhalo běhu.“ představit, smutné taky je, že se nikdy ani slovem nezastal Jana Haluzy, svého prvního neoficiálního trenéra, který ho přivedl k běhu, ale sám skončil v osidlech komunistické moci. Byl vyslýchán, mučen elektrickým proudem a na dlouhé roky zmizel v pracovních táborech pro politické vězně. Zátopek se otevřeně postavil proti sovětské okupaci, ale i když se mu za to komunisté fatálně pomstili, nikdy se proti nim zcela nevymezil. Podepsal prorežimní Antichartu i disidentských Několik vět, kritizoval Sovětský svaz a zároveň se připojil k bojkotu olympiády v Los Angeles roku 1984. Mnozí o něm mluví jako o politickém primitivovi, manželka Dana však na jeho obranu podotýká, že pocházel z velmi chudých poměrů a komunistická vize spravedlivé společnosti pro něj představovala jedinou správnou cestu. „Pořád věřil v komunismus. I potom, co ho komunistická strana nejdřív zklamala a nakonec i zradila. Těžko se to vysvětluje, ale on prostě byl takový. Velký srdcař a strašný dříč.“


37

smartbox / jazykové okénko /

TEXT: DOMINIK ZEZULA ILUSTRACE: KRYŠTOF KOTÍK, LEVIATHAN ART, LE-CREW.CZ

KREATIVNÍ UČEBNICE V PĚTI KROCÍCH

NAHUATL To slovo vypadá trochu děsivě, že? Nahuatl. Skoro jak název nějaké zapomenuté blackmetalové kapely. Ve skutečnosti se pod ním skrývá jazyk někdejšího impéria Aztéků a Toltéků (žijících na území dnešního Mexika a Guatemaly) a zároveň důležitá lingua franca Střední Ameriky mezi 7. a 16. stoletím. Před nástupem španělské kolonizace plnil nahuatl v této oblasti podobnou roli jako dnes angličtina – pokud jsi ho neovládal, prostě ses nedomluvil, nemohl jsi prodat svoje rajčata a skončils. Aztéčtí a toltéčtí obchodníci a válečníci ještě po příjezdu Španělů celé území kontrolovali, a nahuatl tak nejenže dlouho přežíval navzdory koloniálním vlivům, ale naopak se ještě rozšiřoval do okolních oblastí. Španělské impérium dokonce zpočátku nahuatl (či aztéčtinu, jak se tomuto jazyku často přezdívá) aktivně podporovalo, protože to bylo praktičtější než učit domorodce novou řeč. Ale tím už se dostáváme k prvnímu bodu…

NA E S J E #1 VYD TROJ ČASU .S V ÝLET JEŠ U B E Ř NEPOT

js ou po m ně li, že ní ry ch le vz vá ko ře ni t ká vy l ou at zk ro sn až ili na hu ím ob do bí se čn í te et al čá st po í do lš po až dn es . va t, a po da Šp an ěl é si ja zy k př ež il aj í ko lo ni zo kž e je jic h m ta a vč íc h, k, ři lu ne to m ří zá ch ko lý ko lo ni m aj í tu he j m ili on u ro di nž e Az té ci ko le m 1, 5 Fi lip ín ác h u na ik h ex íc M a zn ič it . Je ic sn dn ím kt er ýc h ve li je ve st ře tř eb a i v ně V tu hl e ch ví eo ly na jd eš st kr é ck té ). az na hu at l) do ag př ič em ž ni za ce = sw o (c la ss ic al ez i lo dě + ko lo to ho st ar ýh m + a od lé eb se ně tř k ž pa zy (Š tš í ne ne j ja už zd íl ne ní vě , že so uč as vš ic hn i js ou té ž. Te n ro Je te da fa kt a zn í ja sn ě: e po řá d o to dn al e je o jd sl dě čí da ra e kž liš í, v zá sa Ta m. em a D ra ke bě ž. Sh akes pe ar di as , ta ky m , bu en os ta k ta u, v M ex ik

#2 ZAČNI Ž Í

T JAKO RENEGÁ T Z MEXI CKÝCH PLÁNÍ Je to m u už dl ou ho , co s pi l ka ka o pr aš ivej ko a škem ra l jo t z M ex ik o čo ko lá du a, ls ti ve j ja . Te ď je z te N ik ar ag uu ko oc el ot . be . M áš rá d sv B oj í se tě od oj i te qu ilu , kt te bo u zm ěk G ua te m al y er ou za jíd áš ne ja ko zr al po ch ill i. Ka žd ý av ok ád o. Vš ec hn a po ej axol ot l př ds ta tn á jm ed én a v Zk us si je př ed ch oz ím ta ky. od st avci po ch áz ej í z az té čt in y.


38

ŤUJ S I M E Ě PŘ N D O H #3 NÁ E VĚTÁCH V SLOVA á, xí . To zn am en s vý ra zn ou fle ky zy ja i je ez m m ke sl ed št in a – pa tří íp on , ta kž e vý do bn ě ja ko če í př ed po n a př js em ho Na hu at l – po bu je š. „V id ěl vs ký m no žs tv ro tře ob po j co íra ib o, př hn a ec ov vš sl e bý t áš ůž ho m zn je ů) že fix er ýh o po n a př íp on (a y vý ra z, ze kt ovem . Př ed po ot liv ý sl ov a sl dn ím (s ko ro) vž dy ck je k dn ja je t o, ln ě je dn v az té čt in ě říc ka o je vla st ně úp bě že t“ se dá to m u, co s ka e v dů sl ed ku : Dl ou ho už je le no žs tv í, ta kž m He Od ý í. i. čn js ěn a ne m ik ko ne M ex vě ty se ne ls tivej te ď z lá dá š. Vý zn am áš . Ja ko j, ja ko oc el ot jíd ive za aš ji ve vě tě po sk i pr ill t jo ch Ko rá d, du škem ra l. ilu sv oj i m áš pi l a o čo ko lá ka ra gu u. Te qu bo jí až po Ni . tě ne se ěk y al zm u em Gu at ot l př ed te bo ý ka žd ej axol av ok ád o zr al

#4 ROZVÍJEJ S

VŮJ MALÍŘSKÝ TALENT Kla sic ká az téč tin a ne mě la vy vin utý vla stn í pís mo (v v so uč as no sti se na še m slo va sm za pis uje lat ink ou ysl u); , s čím ž sa mo zře ní po už íva ly pik jm ě při šli Šp an ělé tog raf y, ted y ob . Dř ív se mí sto ráz ky. Ne šlo o bě žn fun go va ly sp íš jak ou ab ec ed u; jed o mn em ote ch nic no tliv ý mo tiv y ký po mů ck y a tra čís lov ka 20 se za dic e se pře dá va pis ov ala vla ječ ko ly ús tně . Př íkl ad u, čís lov ka 40 0 80 00 (20 na tře : (20 na dru ho u) pír tí) taš ko u. Ne vím ke m, a čís lov ka e, čím zro vn a taš Az ték ové v tom ka při po mí ná čís ev ide ntn ě mě li lo 80 00 , ale ně jakej sys tém .

ŘET Á V T Y V #5 NAUČ SE SLOVA NÍ KREATIV ko ne čn ým zm iň ov al i o ne Gr am at ik a . Už js m e se ní ál en : ut sm br pí ě tn 64 ab so lu po už itý sl ov o Zn am en á az té čt in y je sX ay ac at zin . ě m á ne jd el ší ln ili iá qu ic tla of pe ů; ix pe lis lti řiv á ua zá zq á, ui m no žs tv í af br ah m , do ná , úc hv at ná en qu is ca tla ço sk ut eč ně vz ác itl aç om ah ui zÇ dr am at h ne ýc á, ck sn té rá az ek h er ná , př om ze st ar ýc to „je ho ná dh je vu je v je dn k. lu dn os t se ob ho Kr is ta . O. né í ze ro vo no tv ář “. Ta hl e ob že k, př ís lo vc u na jm en , př ed lo pr vn ím po hl ed ch o ný á av áv íd dn př je e ýc h sl ov nc a po ov se on ab sp je a em es ov av ým fa kt ný ch) jm en , sl os ek at Da lš ím za jím om ě (p od st at ko liv sl ov o lze če ho ko liv kr ak tic ky ja ký pr že kt eř í si , á, ne bo ce lk ov ě ty en o am eá ln í tře ba pr „n eb o“ ). To zn at l je pr ot o id hu (ja ko „a “ ne bo Na n. ře ko či ve rb ál ní dv a. na no m in ál ní k bo du čí sl o le ge m . m ůž eš vr át it s ou aj hr di rá la , vž dy ck y se si dě vy e ac in fo rm Po ku d tě ta to in y! He zk ý pr áz dn


39

smartbox/jak na školu

TEXT: DAGMAR KOZLOVÁ FOTO: ARCHIV AFS, PROFIMEDIA.CZ

Vzhůru do neznáma a ještě dál Překročit práh domova a vydat se do neznáma není snadné. Ne každý si na to troufne. Pro svoje rozhodnutí potřebujeme alespoň trochu vědět, co nás čeká. Nejlepší zprávu o pocitech, obavách, zážitcích a zkušenostech nám mohou podat ti, co se odhodlali a tento odvážný krok už udělali. Studenti, kteří odjeli studovat na celý jeden do rok do zahraničí a pak se zase v pořádku vrátili. Potkat se s nimi můžete

#AFS @AFSCZ

ve škole, v pobočce AFS nebo jen tak ve městě. Na všechno, co vás zajímá, se jich pořádně vyptejte. A zároveň vy sami můžete dělat dobrovolníka AFS a pomáhat zahraničním studentům, kteří studují u nás. Být jim nablízku, poznat jejich motivace, pochybnosti a potřeby vám taky poskytne mnoho informací důležitých pro rozhodování, jestli, kam a na jak dlouho se do světa vypravíte i vy.

STUDENTI NA INSTAGRAMU

Juráškovi se studentkou Mizuha z Japonska, Frýdek - Místek

Hostitelská maminka Helena se studentem Angelem z Itálie

Zahraniční studenti AFS na závěrečném soustředění před odjezdem

Zažila jsem v České republice kus života a moc ráda se sem vracím. Na svou hostitelskou rodinu jen tak nezapomenu! #back #afs #my #love

Angelo zrychlil život naší rodiny ve všech ohledech. 120% plnou parou vpřed! #naše #rodina #dveře #otevřené

Japonsko, Thajsko, Itálie, Brazílie, Rusko, Turecko, Venezuela, Paraguay. Každý se budeme vracet na jiné místo. Ovšem jeden společný domov nám zůstane už navždy. Milujeme Česko! #home #best #1year #afs #cz


40

Dobrovolnictví v AFS Vzhledem k tomu, že je AFS nezisková organizace, nemohla by bez dobrovolníků fungovat ani den. Dobrovolníci jsou lidé, kteří chtějí věnovat čas něčemu, co je baví a ostatním pomáhá. Získávají pracovní zkušenosti, učí se organizovat svůj čas a řešit problémy. To jsou dovednosti důležité pro budoucnost, ať už pak člověka život zavane kamkoliv.

Častou otázkou je, proč by to někdo dělal zadarmo. Na to by asi každý dobrovolník odpověděl jinak, ale získání přátel, sebepoznání a třeba i nalezení odvahy vyzkoušet si program na vlastní kůži je odměna, která čeká na každého, kdo se zapojí.

Pozice dobrovolníků Hostitelská rodina

Kontaktní osoby

Všichni výměnní studenti jsou ubytováni v hostitelských rodinách, které jim poskytují střechu nad hlavou, jídlo, ale hlavně domov. Studenti se stávají plnohodnotnými členy rodiny se všemi právy a povinnostmi. Rodina je velmi důležitou součástí programu. Právě díky ní se student nejvíce setkává s běžným životem v zemi a přirozeně se do něj zapojuje.

Každý student a rodina mají svou kontaktní osobu, na kterou se mohou kdykoliv obrátit. Zejména na začátku programu je to velice důležité. Kontaktní osoby studentů jsou většinou ve stejném věku, takže mezi nimi často vznikají opravdová přátelství. Rodina má zase oporu v dospělých členech bývalých hostitelských rodin.

Ostatní dobrovolníci

Megavíkend

To jsou ti, co pro zahraniční studenty připravují různé akce, soustředění, školení a výlety. Zpestřují jim pobyt, a hlavně umožňují setkání studentů z různých zemí, kteří jsou všichni na jedné lodi a rádi si vzájemně poskytnou podporu.

Každý rok se pro studenty a dobrovolníky pořádá víkend plný workshopů, přednášek, zábavy a předávání zkušeností. O všech možnostech, jak se stát dobrovolníkem, informuje podrobně web afs.cz.

Jsme mezinárodní vzdělávací organizace, jejíž historie sahá až k 1. světové válce. Vysíláme české středoškoláky do více než dvaceti zemí světa. Kromě ovládnutí jazyka porozumíš i jiné kultuře a poznáš nové přátele. Získáš mnoho znalostí a dovedností, které pak uplatníš dál v životě. Více informací najdeš na www.afs.cz nebo na telefonu 728 994 908.


41

smartbox /

TEXT: JIŘÍ BEJČEK FOTO: JOSEF RABARA

Občanská aktivita se cení! Gratias Tibi Organizace Člověk v tísni odměňuje mladé lidi, kteří pozitivně ovlivňují život ve svém okolí a budují nám tu tolik potřebnou občanskou společnost. Cenu Gratias Tibi, jejíž název se dá z latiny přeložit jako „Díky tobě“, letos dostala například Pavla Hudcová, která se zajímá o problémy spojené se světelným znečištěním, a Jakub Čech, patnáctiletý občanský aktivista z Prostějova, jehož na tamní radnici opravdu „milují“.


42

Za temnější svět Všimli jste si někdy, jak málo hvězd vidíte na nebi, když se procházíte nočním městem? A porovnali jste ten pohled s noční oblohou na samotě u lesa? Téměř nesrovnatelný rozdíl má na svědomí takzvané světelné znečištění. Pouliční lampy, okna, neony a auta toho ve městech nasvítí tolik, že doslova zastíní i hvězdy. Pavla Hudcová se svým projektem Zachraňme tmu! upozorňuje na škodlivost tohoto jevu. „Nejde jen o to, že světelné znečištění komplikuje práci astronomům a meteorologům. Pro představu, téměř třetina obratlovců a dvě třetiny bezobratlých jsou noční živočichové. Umělým světlem zasahujeme do jejich přirozeného prostředí, omezujeme jim životní prostor a měníme životní styl, což má vliv na jejich rozmnožování. S ubývajícími druhy hmyzu pak ubývá nočních ptáků a netopýrů. Přílišné světelné záření ohrožuje taky rostliny, protože i v jejich životních cyklech hraje tma významnou roli.“ Pavla taky zdůrazňuje, že stejný vliv to má i na nás, neboť jsme též živočichové a naše biorytmy jsou řízeny denním a nočním režimem: „Například hormon melatonin se v našem těle tvoří pouze ve tmě. A jeho nedostatek je jedním z faktorů tvorby rakoviny.“ Díky programům Think Big od Nadace O2 a V pohybu Nadace Vodafone se jí daří toto téma postupně dostávat do povědomí společnosti. Problém netkví v osvětlení jako takovém. Lampy ve městech potřebujeme, ale občas je zbytečně nadužíváme nebo používáme světla mnohonásobně výkonnější, než je potřeba. Na periferiích měst potom kromě prázdných zahrad osvětlujeme i blízký les. Petra nevidí řešení v žádném extrému, naopak podle ní stačí, abychom při instalaci světel používali rozum: „Nejde o to, nesvítit, ale svítit účelně. Tedy ne na oblohu, ale hezky dolů, na zem. Když si instalujeme světlo nad vchodem, dbejme na to, aby směřovalo přímo dolů, ne na oblohu, a už vůbec ne sousedovi do oken.“

„Nejde o to, nesvítit, ale svítit účelně. Tedy ne na oblohu, ale hezky dolů, na zem.“ Postrach prostějovského magistrátu Jakuba Čecha jste už možná zaregistrovali, poslední dobou byl docela dost vidět v médiích. Vše odstartoval jeho spor s prostějovskou radnicí, ke kterému došlo loni v létě. Jakub žádal po radních, aby mu poskytli informace o podrobnostech plánované výstavby obchoďáku v centru města. Radní požadovali od Jakubových rodičů, aby s takovým požadavkem jejich syna vyjádřili souhlas – jinými slovy chtěli po nich, aby Jakubovi dovolili se o výstavbu obchoďáku zajímat. A tady velmi narazili a nahráli studentovi obchodní akademie do karet. Podle zákona o svobodném přístupu k informacím mu totiž měli bez ohledu na věk materiály poskytnout. Jakub si byl této chyby vědom a Krajský úřad v Olomouci, kde si postěžoval, mu dal za pravdu. „Pomyslel jsem si, že postup radnice je chybný, že to bude asi nějaké nedorozumění. Pak jsem zjistil v zákoně a s pomocí právníka, že takový postup je zcela nezákonný. Pochopitelně mě to naštvalo, ale víc mě dokáže vytočit, co je někdy vedení našeho města schopno předložit


zastupitelstvu. To jsou přece jen větší kauzy,“ vzpomíná na minulé léto. Pro radnici v Prostějově nebyla tato zkušenost s mladým aktivistou poslední. Letos na jaře totiž objevil další nesrovnalosti, tentokrát ve spojitosti s petičním právem. Každá petice musí být podle zákona vyřízena do třiceti dnů, směrnice vydaná městem Prostějov ale tuto lhůtu dvojnásobně prodlužuje. „Byla to docela náhoda, zjistil jsem to při prohlížení webu města,“ vysvětluje Jakub a další větou ihned dokazuje, jak se v komunální politice umí orientovat: „Že s uplatněním petičního práva u nás v Prostějově není něco v pořádku, jsem tušil už pár let

„Dokud bude stát mladé lidi diskriminovat, tak nebudou politicky aktivní, protože budou mít pocit, částečně oprávněný, že stejně nic nezmůžou.“ předtím, když například exprimátor Pišťák do médií lhal, že žádná lhůta není zákonem stanovena, a dokonce, že petice ani být vyřízena nemusí. Ještěže tento člověk už primátorem není.“ Média na tento druhý Jakubův skalp s radostí upozornila. Téměř každé české noviny, ať už tištěné, či internetové, přinesly zprávu o tom, jak patnáctiletý chlapec opět vyškolil prostějovský magistrát. Netrvalo dlouho, a zareagovaly i televize. Po letním úspěchu měl za sebou Jakub zkušenost s rozhovorem v DVTV, kde ho nadšeně vyzpovídal Martin Veselovský. Teď přišla řada i na trochu odlehčenější rozhovory a v květnu si ho do svých večerních pořadů postupně pozval Jan Kraus i Karel Šíp. Zodpovědnosti mluvit v televizi „před půlkou národa“ se Jakub nezalekl. „Nejsem člověk, kterému by pozornost médií vadila, naopak to pro mě byla skvělá příležitost mluvit o problémech, které mi vadí. A zajímavá zkušenost,“ vzpomíná na účinkování ve dvou nejsledovanějších českých talk shows. V nich došlo mimo jiné i na otázky ohledně budoucnosti. Zatímco loni se v DVTV svěřil, že ho to táhne spíše směrem politologie nebo žurnalistiky, oba televizní moderátoři by Jakuba nejraději viděli na místech nejvyšších. Janem Krausem byl nakonec dotlačen k tomu, aby si vybral své budoucí ministerstvo. Jakub zvolil spravedlnost, ale po krátkém zvážení rozesmál celé publikum poznámkou, že laťka je vlastně na každém ministerstvu poměrně nízko. Jakub sleduje i celorepublikovou politiku. Nebojí se veřejně kritizovat poslance, kteří místo schvalování zákonů v pátek odpoledne odročí jednání, aby byli rychleji doma. Jako patnáctiletý pociťuje důležitost popularizace politiky. „Mladí by ale měli mít větší práva. Zákony jejich zájmu o politiku totiž moc nenahrávají, nezletilí nemůžou na zastupitelstvech mluvit, nemůžou podávat návrhy, nemůžou mít datovou schránku, nemůžou podepsat podporu kandidátovi na prezidenta. Dokud je stát bude takto diskriminovat, tak nebudou aktivní, protože budou mít pocit, částečně oprávněný, že stejně nic nezmůžou.“

43

smartbox /

TEXT: JULIE ONDRAČKOVÁ FOTO: ELIŠKA PODZIMKOVÁ

V Česku jsou hezcí kluci a klid. V Izraeli zase musejí všichni táhnout za jeden provaz

Víte, proč se říká „tady je to jak v židovské škole“? Protože vzdělávací systém v Izraeli je založen jednak na tradici sborového čtení nahlas (tím se prý žáci nejvíc naučí), a pak na svobodné diskuzi. Každý může říct svůj názor a s učitelem, nebo dokonce i rabínem se pohádat. Autorita nadřízených není tak nezpochybnitelná jako u nás. V židovské škole platí, že i učitel se může mýlit, a jak si všichni navzájem předkládají důkazy o svém tvrzení, v zápalu diskuze nabývají hlasy na síle. Na první pohled to vypadá jako totální chaos, kde se každý s každým překřikuje, ale oni se v tom vyznají, všechno vnímají a stíhají. Mladí Izraelci, se kterými jsem se právě setkala v Praze, jsou ovšem neobvykle tiší. Co se děje? Jsme stejně staří (nebo spíš mladí, hehe), všem nám je kolem patnácti; já jsem studentka pražského židovského gymnázia, oni středoškoláci z Tel Avivu, budoucí diplomati. Přijeli sem na návštěvu.


44

Přicházím za nimi do hotelu, zdravím a představuju se lámanou hebrejštinou. Poprvé v roli reportérky, a hned tohle. Asi čekali někoho staršího, zkušenou novinářku. Přemýšlím, jak prolomit ledy. V redakci mi radili, ať se zeptám, jestli se v autech s diplomatickou značkou dají opravdu tak snadno pašovat drogy a zbraně, jako je to ve filmech, ale na to si zatím netroufám. Začínám radši tím, co asi očekávají a mají na to připravené odpovědi: „Co se v tom dvouletém kurzu Young Ambassador vlastně učíte? Jak napsat a přednést veřejný proslov. Jak veřejnosti prezentovat myšlenky a projekty. Jak mluvit s novináři. Jak si osvojit tzv. leadership skills, tedy „vůdčí schopnosti“, dozvídám se. A vhled do práce velvyslanců a diplomatů, čím se jako běžně zabývají. Ne všichni z těch, co kurz navštěvují, se diplomaty chtějí stát, ale říkají, že takové znalosti se hodí v jakémkoliv zaměstnání a po celý život. Už se bavíme. Chválí moji hebrejštinu, a i kdyby to říkali jen diplomaticky (haha), funguje to, přestávám být tak nervózní. Nakonec opravdu věřím, že jsou příjemně překvapeni, když zde někdo mluví jejich rodným jazykem. (A samozřejmě si v duchu slibuji, že na sebe přitlačím a hebrejštinu si zlepším.) Co tady dělají? Škola je posílá různě po světě, cílem takových expedic je naučit se reprezentovat Izrael v cizích zemích, seznámit místní mládež s kulturními, společenskými a politickými hodnotami Izraele, navazovat kontakty, utužovat dobré vztahy. Oficiální politika České republiky je podle nich vstřícná, proizraelská, stejně je však neustále potřeba pracovat na zlepšení a zajišťovat přátelství obou zemí i do budoucna. „Chceme světu ukázat, že naši zemi necharakterizuje jenom izraelsko-palestinský konflikt, jak se zdá z médií,“ zaznívá z druhého konce stolu. Mimo jiné by chtěli české mládeži položit otázku: „Víte, co nejradši dělají izraelští teenageři? Kam rádi chodí, co jedí, po čem touží?“ No co byste řekli? Jsou to teens, kteří se od nás neliší vlastně vůbec ničím, jen u McDo jedí košer a pak ta povinná vojna, to je životní zkušenost, kterou my nemáme. Něco máme společné, něco zase ne Rozdíly: U nás je prý klídek. V Izraeli všichni troubí, všude je hluk. Izraelci jsou víc pohostinní a temperamentní. Není to tak, že Češi nejsou milí, to ne, ale Izraelci tě vždycky přijmou bez otázek a s otevřenou náručí. Někdo ti řekne,


kudy jít, aniž by ses zeptal. Nemusíš žádat o pomoc, lidi si sami všimnou, že ji potřebuješ. Ptám se, proč tomu tak podle nich je. Že by vzdělání, historie? Lidé v Izraeli prý vědí, že musejí držet při sobě a táhnout za jeden provaz. Jejich země je stavěná na principu „Kdo nám pomůže, když ne my sami? Kdo nás bude milovat, když ne my sami?“. Je to zakořeněné hluboko v historii národa, a nebýt tohoto přístupu, Izrael by nemohla existovat. (Ano, v hebrejštině je Izrael rodu ženského, stejně jako Itálie nebo Francie v češtině.) Izraelci drží při sobě nejen doma, ale i v cizině, to ostatně potvrdí každý, kdo se tam s nimi setkal ať na dovolené, nebo pracovně. Hned jdou k sobě, představí se a začnou se bavit. „Vnímáme to tak, že v Izraeli jsme všichni bratři a sestry.“ To je pravda, běžně se oslovují „achi“ (můj brácho) a pro holky dokonce často používají oblíbené slovo z arabštiny „chabibi“ (moje lásko). Jak se vám líbíme? Tel Aviv je ve všelijakých hitparádách hodnocen jako jedno z top ten měst s nejkrásnějšími obyvateli na světě. Laťka je tedy nasazena vysoko a já čekám, jak se z mé otázky diplomaticky vykroutí. Odpověď „Jste vyšší…“ nezklamala. Hm, a dál? Nakonec se ozývá pár hlasů, že čeští kluci jsou moc přitažliví. No tak to je dobrá zpráva, vyloženě se mi ulevilo, že aspoň někdo splňuje přísné estetické požadavky izraelských teenagerek. Najednou se bavíme tak skvěle, že se nám po uplynutí stanoveného času nechce končit. Vyrážíme společně do noční Prahy. Ukazuju jim město, na Staromáku si dáváme kulinářskou anomálii, která obletěla internetový svět – trdelník plněný zmrzlinou. Zapisujeme si do mobilů maily a slibujeme, že si napíšeme. Možná to nakonec neuděláme, ale je hezké, jak tomu teď všichni věříme. Tak čau, šalom, zas někdy. Tohle je moje první reportáž v životě a jsem šťastná, že jsem ji mohla dělat právě s vámi.

45

smartbox /

FOTO: ARCHIV REDAKCE

SEX, LÁSKA, STAROSTI Ahoj, doktorko, mám takový problém při matice. Když počítám na tabuli, mám to vždycky dobře, učitel mi nemusí pomáhat, jde to jak po másle, žádné záseky, žádný stres, prostě to umím. Když ten samý příklad počítám do sešitu nebo – nedej bože – v testu, dělám chyby a nevím, co s tím, jako kdybych to najednou zase neuměla. Kvůli tomu mi z matiky vychází dvojka, což je o. k., ale stejně mě to štve. Připadám si jako blázen. Co to je, proč se mi to děje a jak se toho mám zbavit? Hermiona Grangerová, 16 let, gympl Milá Hermiono, za prvé mi dovol, abych ti pogratulovala ke krásné dvojce z matematiky. Pro mě byla v tvém věku metou asi srovnatelně vysokou jako, řekněme, přeplavat kanál La Manche. A teď k tvému problému: to, že se ti lépe daří u tabule než v lavici, může být přítomností druhého, v tomto případě učitele. Připadáš si v jeho přítomnosti jistější? Máš pocit, že kdybys udělala chybu, zastaví tě a opraví, a to tě uklidňuje? Možná tě k tvému výkonu motivuje i publikum, ale to jen spekuluji. Většině lidí se daří problémy lépe řešit ve skupině, když mohou své myšlenky vyjádřit nahlas, poslechnout si i jiný názor a podobně. Ty zkoušení u tabule neprožíváš jako nepříjemný stres pod dozorem vyučujícího (jako jsem to prožívala já), ale naopak vnímáš jeho přítomnost jako vhodnou podporu. Do budoucna možná uvažuj o povolání, které je založeno na týmové spolupráci. Rozhodně nejsi blázen. A pokud ano, tak jen proto, že se nespokojíš s dvojkou z matiky. Hezké prázdniny ti přeje dr. Láskorádová


46

Ahoj doktorko, mám problém s rodičema. Je mi už skoro patnáct a oni mě pořád nechtějí nikam pouštět. Jiné holky už můžou chodit na party nebo na koncerty, vrátit se domů až v noci a nikdo to neřeší. Já takhle o všechno přijdu a jsem pak za úplnou lamu. Co s tím mám dělat? Poraď, nešťastná čtenářka Milá nešťastná čtenářko, to je zajímavé, v tvém věku jsem řešila přesně to samé. Jenomže mně už je teď hodně let, a tak s odstupem času vím, že za co jsem se tehdy na rodiče zlobila, za to jsem jim dneska vděčná. Hodně mých kamarádů, kterým jsem tehdy záviděla volnost, mělo pak problémy ve škole, s drogami, se vztahy a podobně. Přitom mně stačilo jen nějaký čas počkat, a mohla jsem si pak užívat, co se do mě vešlo. Možná je to taky otázka důvěry. Dokážeš dodržet slovo a vrátit se domů včas? Pokud ano, rodiče se přestanou tolik bát a vycházky ti časem prodlouží. Zdá se, že jim není jedno, co děláš a s kým. Mají o tebe strach, protože tě mají rádi. Važ si toho, každý takové štěstí nemá. Měj se fajn, dr. Láskorádová

smartboox /

TEXT: M. OVERSTREET SLOUPEK: VÁCLAV PINKAVA FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Akta X všedního dne Co je šafrán? Slovo pochází z arabského asfar (žlutý) a šafrán opravdu žlutý je. A vzácný – když se řekne, že je něčeho jak šafránu, znamená to, že je toho sakra málo. Šafrán setý je nejdražší koření světa, pouhý gram stojí až 65 dolarů. Šafrán zvýrazňuje chuť a barvu polévek, omáček, Italové ho přidávají do rizota. Na Krétě se dochovala freska z doby kolem roku 1600 př. n. l., na které si Alexandr Veliký myje v šafránu vlasy, aby zachoval jejich sytě plavou barvu. Hodně luxusní šampon, neboť šafrán byl za Alexandrových časů dražší než zlato. K výrobě jednoho kilogramu šafránu je potřeba až 140 000 rostlin, což je docela velké pole. Nejvíc šafránu se vypěstuje v Íránu, ve Španělsku, severní Africe a Jižní Americe. Jeho chuť je nasládlá a zároveň trochu nahořklá, jemně zemitá.

Co znamenají čísla na sloupech?

Jsou to orientační body pro záchranku, policii a hasiče. Pokud chcete oznámit nehodu a nevíte, kde se přesně nacházíte, běžte k nejbližší lampě veřejného osvětlení, najděte číslo a řekněte jej operátorovi. Takhle jednoduché to je.

Ve které evropské zemi žije nejvíc muslimů?

Proč se říká, že je nám něco platné jako mrtvému zimník? Přirovnání, kterým vyjadřujeme, že je nám nabízená rada nebo věc k ničemu, je vlastně nesprávné. Ve středověku se tak často stávalo, že se člověk prohlášený za mrtvého později probudil ve hřbitovní márnici, až lékaři nakonec nařídili, aby mrtvoly byly právě pro tento případ přikrývány kabátem nebo aspoň prostěradlem. Kromě toho, že se procitnuvší člověk potřeboval zahřát, musel taky márnici v něčem opustit. Běhat po ulicích nahý bylo tehdy stejně nepřípustné jako dnes.

Kupodivu v Rusku. U nás se při sčítání lidu v roce 2011 k islámu přihlásilo 1921 lidí. Podle ministerstva vnitra jich zde ale žije kolem jedenácti tisíc, což je 0,1 % populace (1 muslim na 999 nemuslimů). A podle serveru Datová žurnalistika tomu tak bude i dalších nejméně patnáct let.

Kdo vynalezl gumáky? Indiáni z povodí Amazonky. Postavili se do tekutého latexu a nechali ho na sobě uschnout.

Až naprší Vzdušnou čarou 17 km na sever od Prahy je obec jménem Odolena Voda. Název údajně nese po rytíři z 12. století zvaném Odolen ze Střízovic. Skoro přesně na jih odtud, nějakých 1390 km, leží sicilská sopka Etna. Proč to zmiňuji? Tyto lokality nemají žádnou souvislost, něco jsem si ale usmyslel. Spojme je pojmem, že jejich vzájemná vzdálenost je docela zajímavá, když je řeč o vodě. Kdybychom totiž mezi tato místa na mapě umístili hypotetickou kouli s průměrem 1385 km, vešla by se do ní veškerá voda na této planetě. Zdatnější počtáři si odvodí, že vody je tedy na zeměkouli nějakých 1 386 000 000 km3, čili 1,386 triliard litrů (1 386 000 000 000 000 000 000). Vodu tu máme nejen ve skupenství tekutém, i když je pravda, že valná většina, 96 procent, se jí nachází v mořích. Je tu ještě nějaký ten led, sladká voda v jezerech a řekách, i voda podzemní… A taky voda v atmosféře, které je jen tisícina procenta z veškeré pozemské vody, ale i to činí 13 000 km3 ve stavu tekutém. Pro představu je to 42tisíckrát větší objem, než má vodní nádrž Lipno. Uvažte. Tolik vody tu visí ve vzduchu. Mraky obsahují množství vody porůznu, podle typu mračen. Objem vody v oblaku má hodnotu mezi desetinou gramu a pěti gramy na metr krychlový. Takový pořádný bouřkový mrak, kumulonimbus, který se tyčí až do výšky 15 km, si můžeme představit z hlediska objemu jako kouli o průměru dva kilometry, čili má zhruba 4 miliardy metru krychlového objemu. Pokud připustíme odhad, že podíl vody v evropském bouřkovém mraku je, řekněme, 1 gram na metr krychlový, pak máme v našem mraku 4 miliony kilogramů vody, což odpovídá výtlaku zhruba čtyřiceti velryb. A 77 takových mračen, zcela vypršených, pak vydá na jedno Lipno, s jeho objemem 309 milionů metrů krychlových. Není divu, že když pořádně zaprší, může nastat povodeň. Přece jen musí pršet vytrvale, aby se voda nevsakovala, ale spěchala pryč nejbližším vodním tokem. Běžný průtok Vltavy je cca 150 m3 za vteřinu. Když probíhala v roce 2002 povodeň, kulminoval průtok Vltavy kolem 5300 m3/s, přičemž největší ještě trvale zvládnutelný průtok činí 3000 m3/s neboli dvacetinásobek průtoku běžného. Přitom 3000 m3 představuje objem deště na 10 000 km2 čili 1/3 rozlohy povodí Vltavy (28 000 km2) za vteřinu, a to vytrvalým tempem 300 kapek deště (o rozměru 1 mm3) za vteřinu na jeden metr krychlový. Pokud tedy prší vytrvale na více než 1/3 povodí Vltavy najednou, je povodeň jistá. Celá vltavská kaskáda má objem cca 1 300 000 000 m3, takže i kdyby byla úplně prázdná, tempem 3000 m3 za vteřinu se zaplní za 120 hodin neboli 5 dnů, tedy pokud by zároveň nic neodtékalo dál, což je nereálné. Ale pokud bude kaskáda vypouštět maximálním tempem, i s vyprázdněnou kaskádou by týden vydatného deště na 2/3 povodí stačil, aby to nestačilo. Ponaučení? Odpouštějme včas a co nejvíc.


47

smartbox /

TEXT: M. OVERSTREET FOTO: ARCHIV REDAKCE

DĚKUJEME, ŽE KOUŘÍTE Kouříte? Jestli ne, obraťte list. A vy ostatní zkuste sami sobě vysvětlit, proč to děláte. Proč dobrovolně utrácíte peníze za něco, co vám prokazatelně nepřinese nic jiného než předčasnou smrt?


48

Nabízím odpověď: Kouzlo. Dospělí kouřit mohou, vy ne. V mnoha kulturách není vstup do dospělosti zadarmo. Aby se holka stala ženou a kluk mužem, musí složit zkoušku, projít magickým obřadem, dokázat před zraky celé společnosti svou samostatnost, odvahu, sílu… Je to významný okamžik, často bolestivý a nepříjemný. Někde sice stačilo, že vám jen slavnostně ostříhali vlasy (např. postřižiny u starých Slovanů), ale jinde se vám dveře do dospělosti otevřely až skokem z vysokého stromu (s liánou obtočenou kolem nohy, takže vlastně bungee jumping) a ještě jinde byste museli podstoupit různé krvavé operace, podrobit se surovému bití nebo vypít drogový koktejl a pak strávit čtyři dny o samotě, ve tmě a bez jídla. Na druhém břehu A co my? V kterém okamžiku přestáváme být dětmi? S první menstruací? S vystavením občanského průkazu nebo řidičáku? Při prvním sexu? Po maturitě? Ne ne, v naší kultuře vplouváme do dospělosti tak bezbolestně a nepozorovaně, že kolikrát ani nevíme, jestli už tam jsme. Cigareta proto v našich podmínkách představuje velkou komunikaci, výbornou možnost, jak beze slov sdělit všem okolo, že odmítáme zůstat nadále dítětem, že už se chceme vydat na cestu k druhému břehu. Cigareta v puse nám umí sakra zvednout sebevědomí, je znamením naší svobody a nezávislosti. A to je důležité. Za to rádi zaplatíme. Trochu legrační je, že skutečně dospělými se vlastně stáváme až ve chvíli, kdy přestaneme cigarety potřebovat k tomu, abychom se jako dospělí cítili. A je v tom další háček – za tu dobu jsme si totiž stačili vypěstovat závislost. Takže najednou už kouřit nepotřebujeme, nechceme, ale přesto tak nějak musíme. Pocit svobody a nezávislosti je pryč. A my za jeho znovuzískání opět rádi zaplatíme: Odvykání kouření je naše druhá zkouška z dospělosti, která stojí ještě víc peněz a úsilí, než když jsme se kouřit učili.

Děkujeme, že kouříte Z našeho kouření mají radost a užitek pouze výrobci cigaret. Kupováním jejich výrobků podporujeme: Pokusy na zvířatech V laboratořích tabákových firem jsou usmrcovány stovky krys, myší, křečků a králíků. Je jim vyholována srst a na holou kůži nanášeny látky, které jsou obsaženy v cigaretách a způsobují rakovinu. Také jsou na nich testovány chemické přísady zvyšující návykovost cigaret. Život pokusných zvířat většinou končí v krutých bolestech. Zneužívání dětské práce Tabákový průmysl vykořisťuje děti z rozvojových zemí jako levnou pracovní sílu. I šestileté děti pracují téměř zadarmo až dvanáct hodin denně, jsou vystaveny nebezpečným podmínkám, bití a týrání. Otrocká dřina při sklízení tabákových listů a v továrnách na jejich zpracování jim nevynese ani na jedno pořádné jídlo denně. Šance na lepší život jsou mizivé. Poškozování životního prostředí Jeden příklad za všechny: Před několika lety udělila Česká inspekce životního prostředí firmě Philip Morris pokutu 2,5 milionu korun za protizákonný odběr podzemní vody v Kutné Hoře. Cynismus O podmínkách výroby a prodeje cigaret v naší zemi rozhoduje vláda. Určuje, kde a komu se cigarety smějí prodávat, jaké informace musejí být zveřejněny na krabičce, kde se může kouřit a kde ne, jak a kam lze umísťovat reklamu na cigarety. Výrobci cigaret se proto snaží vládu přesvědčit, že kouření je vlastně docela prospěšné. Firma Philip Morris se například domnívá, že kouření je dobrá věc, protože když kuřák předčasně zemře, nemusí mu stát platit důchod a zdravotní péči. Kdyby vláda zrušila všechna omezení a začala kouření podporovat, ušetřil by stát na umírajících ještě víc. Kdyby vláda prodej cigaret úplně zakázala, došlo by k obrovskému rozvoji černého trhu, což by mělo negativní dopad na ekonomiku, protože peníze vydělané pašováním nelze zdanit. Lži Výrobci cigaret se neustále snaží zlehčovat fakta o škodlivosti kouření. Často na krabičkách uvádějí nižší údaje škodlivých látek, než kolik jich cigarety skutečně obsahují. Své zákazníky ujišťují o tom, že pasivní kouření není nebezpečné nebo že cigarety light jsou zdravější než normální. Za tyto vyložené lži hrozila firmě Philip Morris pokuta deset miliard dolarů. Temnota Byznys s cigaretami vykazuje obrovské zisky, které je nutno dále rozmnožovat. Tabákoví magnáti obchodují se zbraněmi a neobvyklé není ani jejich spojení s různými rasistickými organizacemi (v USA např. Ku-klux-klan). Až si – oblečeni do svých nezávislých triček, mikin a bot – budete kupovat další krabičku, zamyslete se, jestli náhodou nedáváte peníze na něco, co je tak trochu v rozporu s vaším přesvědčením.


49

smartbox /

TEXT: MARTINA OVERSTREET FOTO: DUŠAN TOMÁNEK, REPRO Z KNIHY ZDE JSOU PSI, OCENĚNÉ PAMÁTNÍKEM NÁRODNÍHO PÍSEMNICTVÍ JAKO 2. NEJKRÁSNĚJŠÍ ČESKÁ KNIHA ROKU 2010

Neplánované početí. Pohlavní chorobu. Plíseň na nohou. Stehy na hlavě. Žloutenku. Ne, kvůli tomu tam člověk opravdu nejede a neutrácí tu spoustu peněz za lístky a předraženou vodu. Jak ale projít nebem a peklem letních fesťáků, abychom na ně vzpomínali jen v dobrém?


50

Začneme žloutenkou, pro kterou je – stejně jako pro nás – takový open air velkou událostí. Už na sklonku prvního dne jí stav toi-toiek, veřejných sprch a umýváren spolu s hnijícími zbytky u stánků s rychlým občerstvením přináší nekonečně mnoho příležitostí k realizaci. Všude tam, kde je vedro, hodně jídla, přeplněných odpadkových košů a lidí s neumytýma rukama, má žloutenka typu A a B posvícení. Když ji dostanete, musíte ležet v nemocnici, držet půl roku tvrdou dietu, doktor vám zakáže chodit na sluníčko, sportovat, užívat antikoncepci a pít alkohol. Žloutenka B navíc může přejít do chronické formy, a to se pak potíže táhnou i celé roky. Více se dozvíte na www.zloutenky.cz. Jak poznám, že ji mám? V rozmezí dvou až šesti týdnů od kontaktu s virem žloutenky typu A vás začne bolet hlava, dostanete horečku a bude vám špatně, asi jako když máte chřipku. U dospělých se většinou brzy dostaví i žluté zbarvení kůže a očního bělma. Ale pozor, ne vždycky. Někdo nezežloutne, a žloutenku tak nepozná. Potom jsou ohroženi všichni v jeho blízkém okolí, protože žloutenka je vysoce nakažlivá. Jak ji nedostat Ne nadarmo se žloutence říká nemoc špinavých rukou. Základním pravidlem prevence je proto důsledné mytí rukou po použití WC a před jídlem. Většina Čechů to ale nedělá ani doma, kde to má do koupelny pár kroků, natož v areálu, kde je nejbližší umývárna půl kilometru daleko. Situace se dá aspoň částečně řešit balíčkem antibakteriálních vlhčených ubrousků nebo antibakteriálním gelem, kterým se umyjete i bez vody. Obojí je běžně k dostání v drogerii. Dál zvažte, jestli podlehnout euforii a v návalu pocitu nespoutané svobody si nechat na open airu udělat piercing nebo tetování. Nehledě na riziko zanedbané hygieny v provizorním salonu se zamyslete i nad tím, jak to pak budete v té bídě sami ošetřovat. Další možností je nechat se proti žloutence typu A očkovat. Existuje i kombinovaná vakcína proti žloutence typu A a B. Některé zdravotní pojišťovny vám na očkování proti žloutence finančně přispějí, informace najdete na jejich webech nebo vám je řekne obvodní doktor.


51

smartbox /

TEXT: MARTINA OVERSTREET FOTO: DUŠAN TOMÁNEK, REPRO Z KNIHY ZDE JSOU PSI, OCENĚNÉ PAMÁTNÍKEM NÁRODNÍHO PÍSEMNICTVÍ JAKO 2. NEJKRÁSNĚJŠÍ ČESKÁ KNIHA ROKU 2010

Možná letos pojedete poprvé. Možná vás rodiče už konečně pustí a vy na vlastní oči uvidíte Skindred na Mighty Sounds, Enter Shikari a Massive Attack na Rock For People nebo Iggyho Popa a The Kooks na Metronomu. A protože vaším cílem bude nejen si festival užít, ale hlavně ho vůbec přežít, dobře se na něj připravte.


52

Vstupenky Koupíte si lístky v předprodeji, nebo je budete řešit až na místě? Promyslete to: Předprodej je levnější, ovšem když vám do toho na poslední chvíli něco vletí a vy neodjedete, za vrácení vstupenek vám v předprodeji naúčtují storno poplatek 5 %. Můžete je ale taky zkusit prodat na sociálních sítích, což se vám při troše štěstí asi povede. Rozpočet Kromě peněz na vstup musíte mít ještě na cestu, na jídlo a pití, které je na festivalech tradičně drahé, a taky finanční rezervu pro všechny případy. Vždycky je lepší přivézt peníze domů než jich mít málo. Pokud vlastníte platební kartu, tak to znamená, že už jste velký, ale nemyslete si, že vám kvůli tomu přistaví do areálu bankomat. Ten je často vzdálen i desítky kilometrů. Plán festivalu Vytiskněte si program festivalu s časovým plánem koncertů a ještě doma si sepište, co který den chcete stihnout. Jasně že si chcete hlavně odpočinout, a ne se řídit podle nějakého rozvrhu, ale mít přibližnou představu, v kolik hodin byste asi tak měli vyrazit ke které stagi a jak mezi oblíbenými kapelami najít skulinu na oběd, není na škodu. Nechcete tam přeci nakonec lítat zmatený jak Goro před Tokiem a prošvihnout to, na co jste se nejvíc těšili. Jo a na dopoledne si neplánujte nic. Na festivalech se chodí spát až ráno. Co na sebe Nevěřte předpovědi počasí. Od té doby, co Kate Moss vyrazila na Glastonbury ve fešáckých holinách, byste jimi neměli opovrhovat ani vy, protože bez bahna není festivalu. Zabalte si lehkou nepromokavou bundu a oblečení, které se dá vrstvit. Vrstvy jsou důležité, k ránu totiž bývá pěkná zima. Rozmyslete si, jestli si s sebou budete brát tu novou mikinu za dva tisíce. Doporučujeme zapakovat spíš starší model, neb riziko trvalého poškození je značné. Totéž platí pro drahé sluneční brýle a kosmetiku. Parfém a rtěnku od Diora nechte doma spolu s kruhovými a dlouhými náušnicemi, které by si do kotle pod pódiem bral jenom blázen. Naopak si nezapomeňte vzít dostatek ponožek (i teplých) a určitě jedny náhradní pohodlné boty.

rozdělíte nečekaně, třeba uprostřed davu pod pódiem, mějte domluveno, že se na místě sejdete vždy v celou hodinu. (Samozřejmě můžete volat, ale šance, že v tom kraválu někdo uslyší vaše vyzvánění, není velká. Můžete taky psát SMS, ale nakonec se stejně budete muset někde sejít.) Zvolte místo z dálky viditelné a nezaměnitelné. Je lepší dát si sraz u hlavní brány než u stánku s párkama, kterých na festivalu zřejmě bude víc. S otázkami, jak v noci najít stan nebo auto, vám neporadím. Klopýtání přes provazy ve stanovém městečku nebo hodinové bloudění po parkovišti patří mezi mé už tradiční festivalové činnosti. Já prostě nikdy nevim, kde to bylo, no… Blázni Průběžně se budete setkávat s lidmi v různém stadiu opilosti a drogového opojení. Pozorovat chlapíka, který uprostřed davu tančí, jako by ho kousla tarantule, je samozřejmě zábavné, ale potkat ho cestou do stanu už taková sranda být nemusí. Proto hlavně holkám důrazně doporučuju chodit ve dvou. Když vám u vchodu do areálu najdou pepřový nebo slzný sprej, zabaví vám ho. Malé balení laku na vlasy a špičaté nůžky z manikúry ale ne. Noste je u sebe jako zbraň. Dávejte si pozor na věci. Uvolněná atmosféra a davy lidí nahrávají zlodějům. Peníze mějte v dobře chráněné kapse na těle. Hlídejte si pití. Nenechávejte ho bez dozoru, protože někdo by toho mohl zneužít. Nechcete se přece ocitnout na neplánovaném tripu. Drogy a alkohol Myslete si teď, co chcete, ale podle mě je festival jako místo pro drogové experimenty absolutně nevhodné. Kupovat si cokoliv v areálu je jako hrát ruskou ruletu. Neznámý dealer není žádný váš kámoš, to si pamatujte. Klidně vám prodá i prášek na praní, a až si ho šňupnete, pomažete na pohotovost. Celé to lehce apokalyptické prostředí se s požitím např. LSD nebo jiného halucinogenu může změnit v takovou noční můru, že na to do smrti nezapomenete. Bacha, abyste se nezbláznili. Pokud chcete vyzkoušet extázi a máte ji ze spolehlivého zdroje, nekombinujte ji s alkoholem. Pijte hodně vody. Hodně vody! Starejte se jeden o druhého, buďte k sobě pozorní, a kdyby něco, vyhledejte stan první pomoci. Při pití alkoholu nezapomeňte, že slunce, únava a prázdný žaludek násobí jeho účinky. Válet se někde ve vlastních zvratkách je vás, doufám, nedůstojné.

Hygiena Tak ta je samozřejmě šílená. Nejhorší, co jste kdy zažili. Rozhodně investujte do toaletního papíru, vlhčených antibakteriálních ubrousků a dezinfekčního gelu na ruce, který důsledně používejte po použití WC a před jídlem. Pusu si při čištění zubů vyplachujte radši jenom balenou vodou. Pokud se odvážíte do veřejných sprch, obujte si žabky. Všelijaké kožní infekce číhají na každém kroku, jen na vás skočit. Úprava zevnějšku Krása je důležitá. My holky víme, že krása je v líčení. Přesto zvažme, nakolik se nám bude chtít v pět ráno odličovat. A pak si představme, co bude následovat, když to neuděláme. Makeup společně s potem a prachem vytvoří ideální podmínky pro beďara na nose a k tomu parádní zánět spojivek. Existují odličovací ubrousky. Jsou lepší než nic. Poznámka k vlasům: Gumičky, sponky, čelenky, čepice, šátky, klobouky… nějak se s tím prostě bez toho fénu, žehličky, gelu a třídílného zrcadla budeme muset poprat. Na co ještě nezapomenout Léky proti bolesti hlavy, žaludeční nevolnosti a průjmu. Opalovací krém, panthenol, repelent a balíček náplastí. Hudební festival není skautský tábor, ale „skal a stepí, divočinou“, takže na spaní se vám budou hodit špunty do uší. Kondomy! Nejsem zrovna fanda lásek na jednu noc, ovšem jeden nikdy neví, jak se to nakonec všechno stane… Malá baterka. Taková, co se vejde do kapsy. Největší tma bývá za zavřenými dveřmi toi-toiky, kde svítit mobilem nestačí a nedej bože, aby vám vypadl z ruky, haha. Mobil Před odjezdem dobijte a nabíječku nechte doma, v areálu není kde nabíjet. Kupte si včas kredit, karty jsou na festivalu těžko k sehnání. Nechte rodičům doklady potřebné k zablokování telefonu prostřednictvím operátora. V případě ztráty nebo krádeže vám to usnadní situaci. Orientace Jedete-li s partou, je dost pravděpodobné, že se přes den načas rozdělíte. Domluvte si hned na začátku místo, kde se ve stanovený čas sejdete. Pokud se


Jídlo a pití Na některých festivalech vám ochranka povolí pronést do areálu balenou vodu a nealko. Na většině ale ne. Není to z důvodu ochrany před terorismem, jak tvrdí pořadatelé, ale kvůli zisku. Cena za 1,5 litru vody se uvnitř může blížit i stovce. Nemorální. Ubohé. K vzteku. Jenže jestli to tady chcete přežít, vodu potřebujete. Co se týká jídla, pravděpodobně strávíte víkend na smažených rychlovkách ze stánků, což při stavu hygieny představuje nebezpečí salmonely, žloutenky a jiných prima chorob. Doma si proto zabalte wasa chleba, rýžové chlebíčky, sušenky a další trvanlivé potraviny. Uzeniny a mléčné výrobky ne, ty se hned zkazí. Na zátěž festivalového stravování se můžete připravit předem – čtrnáct dní před odjezdem začněte brát jednou denně tobolku Linex Forte, potravinového doplňku s obsahem probiotik a prebiotik. Mají ho v lékárně.

53

adventure /

TEXT: PETRA KASNAROVÁ FOTO: ARCHIV

Skočit na vlak a za pár tisíc projet Evropu Se síťovou jízdenkou Interrail je to možné, pokud tedy nepotřebujete soukromé lůžkové kupé s vlastní toaletou, to je pak drahá sranda. Ale i cestování druhou třídou vám poskytne mnohem víc pohodlí a volnosti než ten nejluxusnější autobus. Vlak je bezpečný, ekologický, a když víte, jak na to, i ekonomicky výhodný dopravní prostředek. A Interrail je jízdenka, se kterou se přestanete bát i toho posledního – totiž že vám to ujede. Přesný časový rozvrh, který nad vámi práská bičem celý rok, nad vámi ztrácí moc, jeho kouzlo je zlomeno. Jak Interrail získat? Koupit u přepážky na nádraží – nic složitého. Ovšem než ji zakoupíte, chce to trochu plánování. Jízdenek je několik typů a promyslet, která je pro vaše záměry nejlepší, chvilku zabere. Jsou lidi, kteří plánování cest přímo milují. Pro ně je zde aplikace Railplanner, která kromě vyhledávání spojů dokáže najít i stanice nacházející se ve vašem okolí, obsahuje mapy velkých měst a další informace. Můžete ji používat v offline režimu, což vám usnadní život hlavně v případě, že už jste vyjeli, a najednou se rozhodnete změnit plán a trochu improvizovat. To se vám taky bude hodit vyhledávání vlaků bez povinné rezervace. Její stažení je zdarma. Pokud na to koukáte a vůbec se v tom nevyznáte, zavolejte prostě na infolinku Českých drah


54

a řekněte něco jako: „Mám dva týdny volna a chci procestovat Francii. Jaký typ Interrailu mi doporučíte a kolik to bude stát?“ Šance, že narazíte na úředníka, který vás ochotně poinformuje, je vysoká, žijeme přece v rozvinutém kapitalismu. Jak to funguje? Když máte Interrail, neplatíte za každou cestu vlakem zvlášť, a dokonce ani za počet ujetých kilometrů. Počítají se pouze dny, během kterých můžete podniknout tolik cest vlakem, kolik si jen zamanete. Dejme tomu, že máte těch čtrnáct dní, ve kterých chcete poznat co nejvíc z Francie. Zdržet se den tady, dva dny tam a jet zase dál. Nejlepší tedy bude Interrail Global Pass Flexi s platností 15 dní, z nichž můžete projezdit 5 libovolných dní,

které na sebe nemusejí navazovat, a klidně si z Francie odskočit ještě do Španělska. Další výhody Interrailu: Sleva pro mládež do 26 let je přibližně 25 % z ceny jízdenky, sleva na vybrané trajekty a některé další benefity, jejichž seznam je uvedený na www.interrail.eu, jako např. slevy na vstupné do muzeí, galerií nebo na prohlídky památek. Na co si dát bacha? Rezervace. Nejlepší je cestovat v noci, večer nasednout a ráno se probudit v novém městě. Jenže noční a některé mezinárodní, zejména vysokorychlostní spoje rezervace často vyžadují. Proto si je zajistěte předem a nečekejte na poslední chvíli, to už může být pozdě. V zemi trvalého pobytu, v našem případě tedy v České republice,

Interrail platí pouze na vycestování a návrat zpět, nelze ho využít na zajížďku k babičce na Moravu a odtamtud pokračovat oklikou do Paříže. Tipy zkušených cestovatelů Pokud jedete přímým nočním vlakem, který odjíždí po sedmé hodině večer a do cíle dojede po čtvrté hodině ráno, stačí vypsat pouze datum druhého dne. Pokud vám dojde místo v cestovním deníku, kam musíte zapisovat jízdy, tak v průvodci Interrail, který obdržíte společně se zakoupenou jízdenkou, máte k dispozici další řádky na vyplnění svých cest. Držitelé Interrailu se navzájem snadno poznají podle typické festivalové pásky na zápěstí, kterou obdrží zdarma při zakoupení. Využijte toho, navazujte nové kontakty, dělejte si známé, podělte se o zkušenosti a zážitky. Nebuďte nervózní, nemusíte si všechny ty informace pamatovat, od toho máte tištěného průvodce, tam to všechno je. Neztraťte ho ale, pokud možno. Můj Interrail Já jsem si pro svoji cestu vybrala Interrail Global Pass do druhé třídy se slevou pro mládež. Platnost jízdenky jsem zvolila na jeden měsíc s možností cestovat 15 dní. Výslednou cenou je krásných 9964 korun. Jako fanoušek severu a zarytý odpůrce povalování u moře jsem se rozhodla na vlastní pěst prozkoumat trochu vlakem, trochu pěšky Švédsko, Norsko a Dánsko. Svou cestu chci zakončit několika dny v Nizozemsku. První zastávkou je Berlín. Naše generální ředitelství swagu sice tvrdí, že tohle město už je minimálně dva roky prytššššš, nicméně nejezdit do něj je společensky stejně nepřípustné jako neukázat se na korzu v Krymské. To už jsou takové paradoxy dnešní doby. Je to prytššššš, ale stejně tam musíte. Z Berlína je možné využít přímý noční spoj do Malmö, a ušetřit tak jednu cestu a zároveň peníze za ubytování. Odtud se chci hlavně rychle dostat do

přírody, konkrétně do Národního parku Garphyttan, takže se musím dopravit do města Örebro. Kromě úžasných scenerií a možnosti potkat na každém kroku soby poskytuje sever jednu zcela zásadní výhodu – za určitých podmínek je povoleno stanovat v národních parcích mimo oficiální kempy zadarmo. Z Garphyttanu mě po několika dnech čeká přesun do Stockholmu, přičemž cestu zajišťuje regionální vlak s možnou rezervací místa. Pokud rezervaci neudělám, možná si nesednu, ale zas můžu jet, kdy chci. Stockholm a Oslo jsou města, kde den na prohlídku rozhodně nestačí. Zdržím se určitě déle. Dalším zajímavým místem, kam chci jet, je město Mora, odkud odjíždí vyhlídkový vlak až na úplný sever Švédska po trase, které se říká Islandsbanan. Tuto cestu je třeba zaplatit 30 dní předem a místenka stojí 50 švédských korun. Já se chci dostat přes zastávky v Orsa, Fagelsjö a Sveg do města Östersund. Každé z těchto míst poskytuje bohatý program, takže myslím na to, abych měla aspoň jeden den rezervu pro případné prodloužení pobytu v jednom z nich. Z města Mora totiž vede spousta turistických tras do okolí a v Orsa se po celé léto konají koncerty a různé festivaly. Z Östersundu se přesunu do Trondheimu v Norsku. Cesta přes hranice až do západní části Norska trvá tři hodiny a rezervace opět není povinná. Trondheim je jen mezistanicí, mým hlavním cílem je projít světoznámou Trolí stezku, na kterou se dá dostat z města Aandalsness. Navečer odjedu regionálním vlakem z Andalsness do města Dombaas. Za městem se rozkládá Národní park Dovrefjell, jeden z nejhezčích v Norsku. Dombaas pak umožní cestu do Osla a jeho unikátních muzeí. Z Osla budu pokračovat do Kodaně, Utrechtu a Amsterdamu. Zastávkou po cestě bude jezerní krajina Silkeborg a Skandeborg. V Holstebru mám v plánu strávit několik dní na festivalu Odin Week, který organizuje Odin Teatret, řadící se mezi nejznámější divadla druhé divadelní reformy. Cestu zakončím v Amsterdamu, odkud se nočním vlakem

dostanu zpět do České republiky. Po celou dobu si budu do cestovního deníku postupně zapisovat jednotlivé cesty. Dám si hlavně pozor na zapisování správných dnů cestování přímo do jízdenky Interrail, protože přepisování nebo škrtání dat je chápáno jako falšování dokladu a mohla bych mít problémy. Když se náhodou spletu při zápisu v cestovním deníku, nic strašného se nestane a do dalšího řádku si napíšu správné údaje. Ideálně moje cesta proběhne takto: Praha–Berlín

23. 7.

Berlín–Malmö

24. 7.–25. 7.

Malmö–Örebro

25. 7.

Örebro–Stockholm

29. 7.

Stockholm–Mora

31. 7.

Mora–Östersund

31. 7.

Östersund–Trondheim

2. 8.

Trondheim–Aandalsness

3. 8.

Aandalsness–Dombaas

3. 8.

Dombaas–Oslo

7. 8.

Oslo–Kobenhavn

10. 8.

Kobenhavn–Aarhus

13. 8.

Aarhus–Skanderborg

14. 8.

Skanderborg–Silkeborg

14. 8.

Silkeborg–Holstebro

15. 8.

Holstebro–Hamburk

19. 8.

Hamburk–Utrecht

19. 8.

Utrecht–Amsterdam

20. 8.

Amsterdam–Praha

21. 8.

Plánování v pěti krocích 1. Vyberte si typ jízdenky 2. Naplánujte trasu 3. Vyhledejte spojení 4. Zarezervujte si místa (obvykle za mírný poplatek v jakékoliv mezinárodní pokladně, které jsou ve všech větších městech nebo tam, kde stavějí mezinárodní vlaky) 5. Počítejte se změnou plánu a improvizací (vytvořte si časovou rezervu)

Rychlé info • Interrail platí pro vlaky, trajekty a vyhlídkové jízdy. • Pro některé vlaky je potřeba rezervace, obvykle jde o noční spoje a rychlíky. • Místa si raději rezervujte co nejvíc dopředu. • Sleva do 26 let činí přibližně 25 % z ceny jízdenky. • Je nezbytné mít u sebe doklady a zapisovat do cestovního deníku jednotlivé cesty. • S jízdenkou dostanete zdarma průvodce Interrail a mapu železničních sítí v Evropě, vyhlídkových jízd a zlevněných tras trajektů. • Pro vyhledávání spojení doporučujeme používat aplikaci Railplanner anebo Můj vlak, kde si lze stáhnout zdarma i evropské jízdní řády.


Typy jízdenek Interrail Global Pass Flexi • umožňuje cestovat téměř po celé Evropě • platnost buď 15 dní, z nichž v dopravních prostředcích strávíte 5 dní, • anebo platnost jeden měsíc s počtem 7, 10 nebo 15 cestovních dní Interrail Global Pass Continuous • cestování po celé Evropě • můžete jezdit nepřetržitě po dobu 15 dní, 20 dní nebo jednoho měsíce Interrail One Country Pass • pouze pro cestování v jedné zemi (na výběr máte asi ze třiceti evropských států) • platnost je jedině měsíční s možností cestovat 3, 4, 6 nebo 8 dní

55

REPORTÁŽ Thug life na POP

Recommend Documents