REGIONÁLNĚ GEOGRAFICKÉ ASPEKTY TRANSFORMACE VYSOKÉHO ŠKOLSTVÍ NA MORAVĚ A VE SLEZSKU

MASARYKOVA UNIVERZITA Přírodovědecká fakulta Geografický ústav

Bc. Andrea NOGOVÁ

REGIONÁLNĚ GEOGRAFICKÉ ASPEKTY TRANSFORMACE VYSOKÉHO ŠKOLSTVÍ NA MORAVĚ A VE SLEZSKU

Diplomová práce

Vedoucí práce: doc. RNDr. Václav Toušek, CSc.

Jméno a příjmení autora:

Brno 2010 Andrea Nogová

Název bakalářské práce:

Regionálně

geografické

aspekty

transformace

vysokého školství na Moravě a ve Slezsku Název v angličtině:

Regional geographical aspects of transformation of Moravian and Silesian universities

Studijní obor (směr):

Regionální geografie a regionální rozvoj

Vedoucí bakalářské práce:

doc. RNDr. Václav Toušek, CSc.

Rok obhajoby:

2010

Anotace v češtině: Předložená diplomová práce popisuje transformaci českého vysokého školství po roce 1989. V první části jsou definovány změny prostorových struktur systému a vzájemné vazby jednotlivých středisek vysokého školství. Dále je charakterizováno působení vybraných faktorů na vývoj těchto vzdělávacích institucí a na jejich základě je stanovena typizace jednotlivých vysokých škol. Práce se věnuje také vymezení spádového regionu moravských a slezských vysokých škol a v takto definované oblasti hodnotí působnost pražských vysokých škol. Na základě velikosti spádových areálů jednotlivých vysokých škol potom definuje jejich hierarchii.

Anotace v angličtině: This thesis describes the transformation of Czech higher education after the year 1989. There are defined changes of the spatial structure and interrelationships of the various centres of higher education. The paper is further focused on creating classification of higher education institutions according to impact of selected factors on their development. In the next part the catchment areas of the Moravian and Silesian universities are constructed and based on these results the hierarchy of higher education centres is defined.

Klíčová slova v češtině: vysoké školství, transformace, hierarchizace, spádový region

Klíčová slova v angličtině: higher education, transformation, hierarchy, catchment area

Masarykova univerzita Přírodovědecká fakulta

ZADÁNÍ DIPLOMOVÉ PRÁCE Student: Studijní program: Studijní obor:

Andrea Nogová Geografie a kartografie Regionální geografie a regionální rozvoj

Ředitel Geografického ústavu PřF MU Vám ve smyslu Studijního a zkušebního řádu MU určuje diplomovou práci s tématem:

Regionálně geografické aspekty transformace vysokého školství na Moravě a ve Slezsku Regional geographical aspects of transformation of Moravian and Silesian universities Zásady pro vypracování: 1. Geografie školství jako součást geografie služeb (terciéru) - základní poznatky. Rešerše literatury. 2. Zdroje informací, návrh metodiky. 3. Vysoké školství v roce 1989 ve studovaném území. 4. Změny vysokého školství v období 1989 - 2008. 5. Centra vysokého školství a jejich zázemí. 6. Zahraniční studenti. 7. Očekávané trendy.

Rozsah grafických prací:

podle potřeby

Rozsah průvodní zprávy:

cca 60 – 80 stran

Seznam odborné literatury: Především publikace prof. Arnošta Wahly a Artura Bajerského.

Vedoucí bakalářské práce: Datum zadání bakalářské práce: Datum odevzdání bakalářské práce:

doc. RNDr. Václav Toušek, CSc. červen 2008 do 14. května 2010

RNDr. Vladimír Herber, CSc. pedagogický zástupce ředitele ústavu

Prohlašuji tímto, že jsem zadanou bakalářskou práci vypracovala samostatně pod vedením doc. RNDr. Václava Touška, CSc. a uvedla v seznamu literatury veškerou použitou literaturu a další zdroje.

V Brně dne vlastnoruční podpis autora

Na tomto místě bych ráda poděkovala panu doc. RNDr. Václavu Touškovi, CSc. za metodické vedení a rady, které mi uděloval v průběhu vypracování diplomové práce. Dále bych chtěla poděkovat Dr. Arturovi Bajerskému z Univerzity Adama Mickiewicza v Poznani za podporu při hledání odborné literatury, Mgr. Janu Hrabovi z Ústavu pro informace ve vzdělávání za poskytnutí dat o dojížďce studentů do vysokých škol a Mgr. Lucii Kynčilové z Centra pro studium vysokého školství za poskytnutí informací a doporučení. V neposlední řadě děkuji také Mgr. Lucii Vařechové a Mgr. Petru Šimáčkovi za podporu v procesu získávání informací o počtu studentů na jednotlivých univerzitách.

OBSAH 1

ÚVOD .................................................................................................................................. 9 1.1

CÍL PRÁCE ........................................................................................................................ 9

1.2

CHARAKTERISTIKA ÚZEMÍ .......................................................................................... 10

2

REŠERŠE LITERATURY .............................................................................................. 12 2.1

GEOGRAFIE ŠKOLSTVÍ JAKO SOUČÁST GEOGRAFIE SLUŽEB (TERCIÉRU). ZÁKLADNÍ POZNATKY. ........................................................................................................................ 12

2.2

MODEL VÝVOJE VYSOKÉHO ŠKOLSTVÍ PODLE M. TROWA ..................................... 12

2.3

DISTRIBUCE PŘÍSTUPU KE VZDĚLÁNÍ ........................................................................ 14

2.3.1

Zahraniční literatura ................................................................................................... 14

2.3.2

Situace v České republice........................................................................................... 15

3

ZDROJE INFORMACÍ, NÁVRH METODIKY .......................................................... 16 3.1

ZDROJE INFORMACÍ ..................................................................................................... 16

3.2

TERMINOLOGIE ............................................................................................................. 17

3.3

METODIKA ..................................................................................................................... 18

4

VYSOKÉ ŠKOLSTVÍ V ROCE 1989 VE STUDOVANÉM ÚZEMÍ ......................... 20 4.1

SOCIALISTICKÝ MODEL VYSOKÉHO ŠKOLSTVÍ ........................................................ 20

4.2

VYSOKÉ ŠKOLY V ČESKÉ REPUBLICE ........................................................................ 21

4.3

VYSOKÉ ŠKOLY NA MORAVĚ A VE SLEZSKU ............................................................ 22

4.4

HISTORIE VYSOKÝCH ŠKOL (DO ROKU 1989) ............................................................ 25

4.4.1

Vysoké učení technické v Brně ........................................................................................... 25

4.4.2

Masarykova univerzita v Brně ............................................................................................ 27

4.4.3

Mendelova univerzita v Brně .............................................................................................. 28

4.4.4

Veterinární a farmaceutická univerzita v Brně ................................................................. 28

4.4.5

Vojenská akademie Antonína Zápotockého v Brně (Univerzita obrany) ..................... 29

4.4.6

Janáčkova akademie múzických umění ............................................................................. 31

4.4.7

Univerzita Palackého v Olomouci ...................................................................................... 31

4.4.8

Vysoká škola báňská – Technická univerzita Ostrava ..................................................... 33

4.4.9

5

Pedagogická fakulta Ostrava ............................................................................................... 34

ZMĚNY VYSOKÉHO ŠKOLSTVÍ V LETECH 1989 – 2009 ......................................... 35 5.1

REFORMY TERCIÁRNÍHO VZDĚLÁVÁNÍ – MEZI TŘÍDOU A MASOU ........................... 35

5.2

HLAVNÍ VÝVOJOVÉ TRENDY SYSTÉMU TERCIÁRNÍHO VZDĚLÁVÁNÍ V ČESKÉ REPUBLICE V LETECH 1989 - 2009 ............................................................................................. 38

5.2.1

Změny ve struktuře a počtu vysokých škol ....................................................................... 38

5.2.2

Změny ve struktuře a počtu studentů ................................................................................. 40

5.2.3

Další procesy ......................................................................................................................... 47

5.3.1

Veřejné vysoké školy na Moravě a ve Slezsku – vývoj v prostoru a čase ................. 50

5.3.2

Soukromé vysoké školy na Moravě a ve Slezsku – vývoj v prostoru a čase ................ 56

5.3.3

Vliv Prahy v moravskoslezském regionu .......................................................................... 58

6

CENTRA VYSOKÉHO ŠKOLSTVÍ A JEJICH ZÁZEMÍ .............................................. 61 6.1

PROSTOROVÁ DISTRIBUCE PŘÍLEŽITOSTÍ KE STUDIU .................................................. 62

6.1.1 6.2

Typologie vysokých škol z hlediska jejich funkce v systému terciárního vzdělávání 63 ROZLOŽENÍ A HIERARCHIE VYSOKOŠKOLSKÝCH CENTER ......................................... 66

6.2.1

Popis použité metody............................................................................................................ 66

6.2.2

Nadregionální centra vysokého školství ............................................................................ 67

6.3.2

Regionální centra vysokého školství .................................................................................. 70

5.3.3

Lokální centra vysokého školství ....................................................................................... 72

7

ZAHRANIČNÍ STUDENTI ...................................................................................................... 75

8

ZÁVĚR: OČEKÁVANÉ TRENDY ........................................................................................ 78

SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK .................................................................................................... 80 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY.................................................................................................... 82 SEZNAM PŘÍLOH .................................................................................................................................... 88

1

ÚVOD Je neoddiskutovatelné, že se česká společnost od roku 1989 výrazně změnila. Existuje celá

řada faktorů, které byly v tomto procesu určující a definovaly její novou podobu jak uvnitř, tak navenek. Vývoj systému vysokých škol byl ve velké míře ovlivněn procesy, typickými pro celkovou proměnu české společnosti (růst ekonomické i životní úrovně obyvatel, změna hospodářských struktur, demokratizace společnosti, ustanovování nových elit a návrat těch stávajících). Zároveň však byl ale sám jedním z určujících činitelů. Na vysoké školy v České republice je proto třeba nahlížet jako na akceptory i původce komplexních změn, vyvolávajících transformaci celé společnosti. O důležitosti vysokého školství a kontroverznosti problematiky jejich transformace přitom vypovídá diskuse, která je s tímto procesem spojena a byla často stejně bouřlivá jako vývoj těchto struktur. Dříve bylo vysoké školství prostředkem pro výchovu úzké skupiny akademických elit – budoucích zastavatelů nejvyšších ekonomických či společenských funkcí. V posledních dvaceti letech se však jeho působnost značně rozšířila a zahrnula výrazně větší procento populace. Na počátku 90. let bylo neobvyklé, když absolvent střední školy pokračoval na školu vysokou. V současnosti je neobvyklé, když je tomu jinak. Vysoké školy se staly místem setkávání významné části české populace, jejíž zástupci zde učí, studují, hledají nové zaměstnance nebo vkládají naděje do budoucnosti svých potomků. 1.1

CÍL PRÁCE Charakter předkládané práce je analytický – jejím hlavním cílem je poukázat na hlubší

změny, které se ve studovaném období odehrály v oblasti českého vysokého školství pomocí popisu vývoje definovaných ukazatelů. Tento obecně definovaný výstup je doplněn několika dalšími dílčími cíli: •

Definovat zásadní změny ve vývoji vysokého školství pomocí kvantitativních i kvalitativních ukazatelů.

•

Popsat změnu prostorových struktur a rozložení vysokých škol a jejich vazeb na sebe i své okolí nejprve v obecné rovině na území celé České republiky a posléze v konkrétní rovině v moravskoslezském regionu. Definovat základní faktory, ovlivňující jejich vývoj.

•

Zhodnotit působnost pražských vysokých škol na území Moravy a Slezska a posoudit vliv decentralizační politiky vlády na (de)koncentraci tohoto typu služeb na území České republiky.

9

•

Na základě vymezení prostorového vlivu jednotlivých vysokoškolských center na Moravě a ve Slezsku vytvořit jejich hierarchii s ohledem na vzájemné vztahy (konkurence/spolupráce).

Výsledkem práce by tedy měla být charakteristika současného systému vysokého školství v České republice s ohledem na vytváření prostorových vazeb v jednotlivých fázích jeho vývoje a definice územní působnosti vymezených středisek. Její zaměření je v počátku obecné a popisuje trendy, zaznamenané v celé České republice. Posléze nabyté poznatky aplikuje na území Moravy a Slezska. S ohledem na zajištění vědecké návaznosti práce vycházela z teoretického konceptu amerického politologa Martina Trowa, který je (přestože byl vytvořen v 70. letech 20. století) v současné době evropskou odbornou veřejností přijímán jako vysoce aktuální. O relevanci dané teorie svědčí především snahy o implementaci zásad ustanovených v Boloňských dohodách, které vycházejí z principů v ní obsažených. 1.2

CHARAKTERISTIKA ÚZEMÍ Z hlediska územního členění se práce zaměřuje nejprve na celou Českou republiku

a posléze na region Moravy a Slezska. Tato oblast byla definována na základě funkčních vazeb mezi jednotlivými okresy a centry vysokého školství. Oproti běžnému administrativnímu členění je tak obohacena o tři okresy kraje Vysočina (Jihlava, Třebíč, Žďár nad Sázavou) a jednoho okresu z Pardubického kraje (Svitavy). Území Moravy a Slezska tedy pro účely této práce sestává ze čtyř krajů a čtyř přičleněných okresů. Celkem zde žije více než 4,5 mil. obyvatel a téměř 170 tis. studentů, přičemž v charakteristikách jednotlivých krajů existují značné rozdíly. Populačně dominuje Moravskoslezský kraj, ve kterém žije také největší počet studentů. Velice podobné charakteristiky vykazuje také kraj Jihomoravský, zdejší hustota zalidnění je ale výrazně nižší, což vychází z výrazně větší rozlohy tohoto kraje. Nejhustěji zalidněnými okresy jsou potom Ostrava – město a Karviná v Moravskoslezském kraji a Brno – město v Jihomoravském kraji. Na základě těchto ukazatelů lze říci, že Jihomoravský kraj je vysoce monocentrický, kdežto Moravskoslezský kraj vykazuje spíše charakteristiky polycentrického regionu. V těchto oblastech také leží dvě největší populační i ekonomická centra celého studovaného regionu (Ostravská konurbace, Brněnská aglomerace). Olomoucký a Zlínský kraj jsou si také velice blízké a to nejen populační velikostí, ale také počtem studentů – zároveň v obou těchto charakteristikách vykazují asi o polovinu nižší hodnoty než dva největší územní celky (viz tab. 1). Zlínský kraj je však svou rozlohou výrazně menší, čemuž odpovídá také hustota zalidnění. Podobný počet obyvatel má také Vysočina a Pardubický kraj. Z hlediska počtu studentů je zde ale situace horší a vypovídá o menší dostupnosti tohoto stupně vzdělání v těchto oblastech.

10

Tab. 1: Základní charakteristiky studovaného území. Počet obyvatel k 1. 1. 2009 Morava a Slezsko Moravskoslezský kraj Bruntál Frýdek-Místek Karviná Nový Jičín Opava Ostrava - město Jihomoravský kraj Blansko Brno-město Brno-venkov Břeclav Hodonín Vyškov Znojmo Olomoucký kraj Jeseník Olomouc Prostějov Přerov Šumperk Zlínský kraj Kroměříž Uherské Hradiště Vsetín Zlín Vysočina Jihlava Třebíč Žďár nad Sázavou Pardubický kraj Svitavy

Rozloha (v km2)

4 664 197 1 247 373 97 633 211 482 273 137 152 563 177 133 335 425 1 151 708 106 539 371 399 200 909 113 606 156 894 88 688 113 673 642 041 41 255 231 843 110 214 134 324 124 405 591 397 108 046 144 535 145 725 193 091 515 349 112 489 113 920 119 938 516 329 105 208

33 167 5 427 1 536 1 208 356 882 1 113 332 7 195 863 230 1 499 1 038 1 099 876 1 590 5 267 719 1 620 770 845 1 313 3 964 796 991 1 143 1 034 6 795 1 199 1 463 1 579 4 519 1 379

Počet studentů 167 551 45 967 3 121 8 093 8 966 5 580 7 035 13 172 40 181 3 604 16 044 6 081 3 407 5 097 2 773 3 175 23 031 1 265 8 826 3 627 5 104 4 209 23 588 4 039 5 727 5 542 8 280 18 185 3 790 4 163 4 421 16 599 3 081

Hustota zalidnění (v ob./km2) 140,6 229,8 63,6 175,0 766,7 173,1 159,1 1 011,7 160,1 123,5 1 614,8 134,0 109,4 142,8 101,2 71,5 121,9 57,4 143,1 143,2 159,0 94,7 149,2 135,7 145,8 127,5 186,7 75,8 93,8 77,9 76,0 114,3 76,3

Zdroj: ČSÚ: Informace o regionu: Meziokresní srovnání. Jihomoravský kraj, Olomoucký kraj, Zlínský kraj, Moravskoslezský kraj, Vysočina, Pardubický kraj. ČSÚ, Praha, 2009.

11

2

REŠERŠE LITERATURY

2.1

GEOGRAFIE ŠKOLSTVÍ JAKO SOUČÁST GEOGRAFIE SLUŽEB (TERCIÉRU). ZÁKLADNÍ POZNATKY. V posledních dvaceti letech se pohled české společnosti na vysoké školství a vzdělávání

obecně výrazně měnil. Před rokem 1989 na něj bylo v rámci socialistického modelu nahlíženo jako na „službu veřejnosti“ a zároveň „službu pro veřejnost“. Nadprůměrně nadaným jedincům tak bylo umožněno dosáhnout vyššího stupně znalostí a vědomostí, přičemž jeho poskytovatelem byl samozřejmě dělnický lid. Vysokoškolsky vzdělaný jedinec měl potom tuto službu splácet zbytku společnosti tím, že jí bude díky nabytým dovednostem přinášet užitek a rozvoj. V tomto modelu byl logicky nejvyšší stupeň vzdělání poskytován zdarma pouze velmi omezenému počtu jedinců a byl považován za investici „společnosti pro společnost“ (více viz Svatoš, 1999). Po roce 1989 byla česká společnost vystavena řadě změn, přičemž tou nejzásadnější z hlediska vysokoškolského vzdělávání bylo jistě posunutí jeho vnímání od služby společnosti a pro společnost ke službě, která je největším přínosem zejména pro jedince, jemuž je poskytována. Tato proměna se odehrávala poměrně rychle a vycházela z amerických a západoevropských modelů. Lze tedy říci, že vzdělání bylo nově kategorizováno jako spotřebitelská osobní služba, přestože jeho přínos pro život společnosti může být také značný. Na základě dalších existujících dělení se potom řadí do skupiny služeb, zajišťujících transformaci stavu osob (tzv. humánně orientovaných), do které se řadí také zdravotní péče, personální služby nebo pohostinství. Specifickou klasifikaci nabízí také anglický geograf Miles, který modifikoval několik různých kategorizací úrovněmi státních, spotřebitelských, smíšených a výrobních služeb. Podle něj se tedy vzdělání řadí mezi produkční typ osobní služby, která je poskytovaná státem (podobně jako zdravotní péče nebo sociální služby). V jeho pohledu je ovšem vzdělání vnímáno v celé jeho šíři (od základního po vysokoškolské) a nezahrnuje tak specifika typická pouze pro nejvyšší stupeň. Podle klasifikace ekonomických činností OKEČ se vzdělávání řadí do oddílu 80, který zahrnuje „státní i soukromé vzdělávání všech typů, směřující převážně k přípravě pro zaměstnání“.1 2.2

MODEL VÝVOJE VYSOKÉHO ŠKOLSTVÍ PODLE M. TROWA Koncept, který se stal základem současného chápání vývoje vysokoškolských systémů,

vytvořil americký politolog Martin Trow a poprvé jej popsal ve své stati „Problems in transition from elite to mass higher education“, kterou zpracoval pro OECD v roce 1974. Autor zobecnil poznatky o masifikaci terciárního vzdělávání v USA a pomocí několika definovaných ukazatelů vypracoval typické rysy jednotlivých vývojových fází, které aplikoval na všechny důležité oblasti proměny systému. Tato teorie vychází ze dvou hlavních tezí:

1

MULÍČEK, O.: Geografie služeb. Úvod do geografie služeb, přehled studia. PřF MU, Brno, str. 4-6.

12

•

narůstající počty studentů přímo i nepřímo ovlivňují také všechny ostatní aspekty systému terciárního vzdělávání – od obsahu a forem výuky přes způsoby a formy studia až po standardy jeho kvality,

•

na základě charakteristiky jednotlivých aspektů je možné definovat tři zřetelné vývojové fáze celého systému – elitní, masovou a univerzální (TROW, 1974).2

Základním faktorem pro jejich vzájemné vymezení je podle Trowa přístup k terciárnímu vzdělávání, který hodnotí pomocí podílu studujících z příslušné věkové skupiny. Stanovuje dva hraniční body, které oddělují elitní fázi od masové (15 % z příslušné kohorty) a masovou od univerzální (30 – 50 % z příslušné kohorty). Uvedené hodnoty poukazují na poměrně volné vymezení jednotlivých vývojových etap, které je třeba doplňovat právě charakteristikou ostatních aspektů vzdělávacích systémů. K tomuto účelu autor vymezuje deset klíčových oblastí, v nichž dochází v důsledku nárůstu počtu studentů k významným změnám a které tak lze použít jako další ukazatele pro vymezení jednotlivých fází: •

vnímání přístupu k terciárnímu vzdělání

•

funkce vysokého školství

•

kurikulum a formy výuky

•

studentská kariéra

•

institucionální diverzita a charakteristika institucí

•

rozhodovací mechanismy

•

standardy kvality

•

kritéria pro vstup do terciárního vzdělávání

•

akademická správa

•

vládnutí v rámci institucí

Aplikace tohoto modelu v praxi je však poměrně složitou záležitostí – předně neexistuje shoda v tom, jaká je relevantní populace pro základní výpočet nejen z hlediska vymezení uvažované kohorty, ale také kvůli velkému množství možností výpočtu tohoto ukazatele – hrubé a čisté míry vstupu, účasti a výstupu (PRUDKÝ, L., 2010, 21). Definované klíčové oblasti navíc nejsou dostatečně nosné na to, aby byly schopny postihnout vývoj všech důležitých aspektů – model nepočítá například s problematikou financování terciárního vzdělávání, orientace vědy a výzkumu, návratnosti této investice v dalším životě člověka apod. (PABIAN, P., 2008, 38) Přesto je možné vymezit tyto fáze pro konkrétní systémy v jednotlivých zemích.

2

TROW, M.: Problems in transition from elite to mass higher education. OECD, Paříž 1974. In Teorie vzdělávání ve vyspělých zemích: vývoj a současnost. Středisko vzdělávací poltiky, PaedF UK, Praha, 1997. 138 s.

13

2.3

DISTRIBUCE PŘÍSTUPU KE VZDĚLÁNÍ Vzhledem k tomu, že systémy terciárního vzdělávání v naprosté většině evropských zemí

dospěly do své masové fáze, lze hovořit o tendenci (ze strany veřejnosti i exekutiv jednotlivých států) ke stírání rozdílů v přístupu k tomuto stupni vzdělání z hlediska sociálního i prostorového. Jejím výsledkem je například snaha o aplikaci Boloňské deklarace z roku 1999. Rozdíly, vyplývajícími ze sociálních charakteristik jedince (společenské postavení rodičů, příslušnosti k sociální vrstvě, rolí předchozích zkušeností či přístupu k informacím) se v českém prostředí zabývá řada sociologů – P. Matějů (2005,2006), N. Simonová (2002, 2008), J. Koucký (1996), J. Kalous (1997, 2006, 2007), L. Prudký (2010). 2.3.1

Zahraniční literatura V zahraniční literatuře lze najít celou řadu teorií a klasifikací tamějších systémů terciárního

vzdělávání. Základní principy směřování výzkumu v této problematice definoval R. H. Ryba (1971), který jeho největší přínos spatřoval v analýze faktorů, které ovlivňují prostorovou distribuci vzdělání; ve vymezení vzorců prostorového chování tohoto fenoménu a v charakterizaci role vzdělání jakožto faktoru, který ovlivňuje chování dalších sociálních a kulturních aspektů prostředí. V USA bylo rozložení vysokých škol v prostoru velkým tématem zejména v 70. letech, kdy zde vznikal systém regionálních univerzit. Kroky tehdejší vlády lze z dnešního pohledu považovat za prozřetelné, přestože ve své době měly mnoho odpůrců. Jedním z nich byl J. P. Schofer (1971, 1975), který byl zastáncem lokalizace složek vysokoškolského systému pouze ve střediskových městech s dostatečným ekonomickým, politickým i lidským potenciálem. Tato střediska vymezoval pomocí Christalleovy teorie centrálních míst. Na základě svých výzkumů navíc potvrdil hypotézu o tom, že prostorové rozmisťování vzdělávacích příležitostí a jednotlivých vysokoškolských institucí úzce souvisí s územní distribucí centrálních míst. Situací ve Velké Británii se zabývá například M. Tight (1996, 2004, 2008), který popisuje expanzi

terciárního

vzdělávání

v tomto

prostoru

a

na

základě

množství

příležitostí

k vysokoškolskému studiu zde vymezuje tzv. „hotspots“ a „sinkholes“. Navazuje také na teorii T. Burgesse a J. Pratta (1970, 1974), která popisuje především chování britských „polytechnik“ – technicky zaměřených vysokých škol, které byly v první fázi svého vzniku srovnatelné s českými neuniverzitními vysokými školami. Autoři charakterizují dvě hlavní tendence v chování těchto institucí – první je „academic drift“, tedy snaha o dosažení vyššího statusu v akademické hierarchii. Druhý se potom nazývá „academic expurgation“ a popisuje aktivitu, která následuje po dosažení vyššího statusu a souvisí s přenosem nižších stupňů studia na pobočky, které vysoká škola zakládá v menších centrech – takto jsou příležitosti ke vzdělání distribuovány v prostoru také do dříve marginalizovaných území.

14

Z hlediska historického i geografického se vývojem vysokoškolských systémů zabývá také řada polských geografů. A. Bajerski se vedle výzkumu polských struktur poskytujících terciární vzdělání (2008a,2009) zabývá také vývojem českého systému vysokého školství (2007b). Problematikou transformace vysokého školství v Polsku se zabývá také D. Ilnicki (2008) nebo J. Szablowski (2001), který hodnotí vliv soukromých vysokých škol na prostorovou restrukturalizaci zdejšího vysokého školství. 2.3.2

Situace v České republice Pojem „geografie vzdělání“ v českém prostředí definoval A. Wahla (1981). V roce 1983

potom vyšla jeho stať s názvem „Příspěvek k rozvoji geografie vzdělání“, v níž se zabýval terminologickými otázkami, hraničními vědami, geografickým výzkumem, datovými soubory, kartografickým zobrazováním nebo hlavními faktory, které působí v oblasti vzdělávání obyvatelstva. Největším výstupem jeho práce v rámci této subdisciplíny však byla publikace „Geografie vzdělání obyvatelstva“, která nabízí naprosto komplexní pohled na celou problematiku a pracuje nejen s regionálním, ale také s celosvětovým měřítkem. Prostorovou distribucí vysokoškolského studia se v České republice zabývala především J. Jančurová (1974) ve své práci „Rozmístění a rajonizace vysokých škol v ČSR“, kde popisuje základní geografické charakteristiky – vyjížďku za studiem dle místa trvalého bydliště, klasifikaci sídel tehdejšího ČSR podle počtu studujících na vysokých školách či relativní propočty vysokoškoláků na 1000 obyvatel krajů, okresů i měst. D. Crkalová (1966) se zabývala rozmístěním vysokoškolských zařízení v Praze, L. Mištera (1968, 1969) zase rozsahem územní působnosti plzeňských vysokých škol. Hodnocení vzdělanostní úrovně obyvatelstva v regionech ČR ve své práci uvádí J. Verešík (1974). V neposlední řadě je třeba uvézt práci K. Šamšulové (1983), která se pod vedením R. Wokouna věnovala vymezení spádových areálů brněnských vysokých škol. Současná aktivita českých geografů není příliš vysoká, daným tématem se v tomto prostoru zabývají spíše sociologové. M. Franta a M. Guzi (2008) zpracovali pro CERGE-EI studii o vlivu prostorového

rozmístění

univerzit

na

snižování/zvyšování

nerovností

v přístupu

k vysokoškolskému studiu. Autoři rozlišují dva možné zdroje těchto nerovností: nižší náklady na studium a více informací pro potenciální studenty s trvalým bydlištěm v blízkosti vysoké školy. Obecně tedy lze říci, že téma (ne)rovnosti v přístupu k terciárnímu vzdělání je v současné době v české společnosti poměrně aktuální.

15

3

ZDROJE INFORMACÍ, NÁVRH METODIKY

3.1

ZDROJE INFORMACÍ Nejdůležitějším zdrojem informací pro zpracování následující diplomové práce byly

statistiky Ústavu pro informace ve vzdělávání (ÚIV), sestavované každoročně z dat uvedených jednotlivými školami v Matrice školství. Tato výzkumná instituce je příspěvkovou organizací, přímo řízenou Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT), a zajišťuje nejen evidenci statistických dat o českém školství (od základního po vysoké), ale také tyto údaje analyzuje a zpracovává. Následně o nich informuje státní správu, odbornou i laickou veřejnost formou vydávání řady publikací a statistických ročenek.3 Z nich nejvýznamnější pro tuto práci byla Statistická ročenka školství v České republice 1989/1990 – 2008/2009, z níž čerpá naprostou většinu dat. Pro vypracování spádových regionů jednotlivých veřejných vysokých škol na Moravě a ve Slezsku byla využita zatím nepublikovaná data z Matriky školství pro akademický rok 2009/2010. Metodické, analytické a často také kvantitativní poznatky práce čerpala také z článků publikovaných v časopisu AULA, jehož vydavatelem je Centrum pro studium vysokého školství (CSVŠ). Tato instituce se primárně zabývá výzkumem vysokého školství, především potom z pohledu hodnocení jeho kvality, aplikace různých modelů financování, institucionalizace Boloňského procesu, formulace koncepcí a strategií rozvoje terciárního vzdělání apod. Její součástí je také Národní centrum distančního vzdělávání, jehož účelem je především koordinace rozvoje této formy studia v rámci systému celoživotního vzdělávání v České republice. Dalším zásadním zdrojem byly internetové prezentace a v některých případech také data poskytnutá jednotlivými vysokými školami. Jednalo se především o údaje o vývoji počtu a struktury jejich detašovaných pracovišť. Velká část z nich ale poskytování těchto poznatků nebyla příliš nakloněna, přestože by je měla zveřejňovat přinejmenším prostřednictvím ÚIV. Ukázalo se však, že ne všechny soukromé vysoké školy vykazují ÚIV přesné informace o rozložení počtu studentů mezi jejich sídlo a regionální detašovaná pracoviště. Tato situace ve svém důsledku znemožnila přesnou definici prostorového rozmístění a vlivu jednotlivých pracovišť, především potom pražských soukromých vysokých škol na Moravě a ve Slezsku. V případě výpočtu podílu jednotlivých center soukromého vysokého školství na celkovém počtu studentů těchto institucí potom docházelo k nadhodnocování vlivu větších měst (především Prahy) na úkor ostatních center. V souvislosti s tímto faktem je ale třeba podotknout, že podíl soukromého sektoru na celkovém počtu studentů v České republice (tím spíše ve studovaném regionu) je velice malý a z hlediska vypracované analýzy tedy zanedbatelný.

3

Podrobný přehled publikací vydaných ÚIV je uveden na www: http://www.uiv.cz/rubrika/702

16

Z databanky Českého statistického úřadu byly čerpány především informace o situaci v českém terciárním vzdělávání ve výchozím akademickém roce 1989/1990. Ve vztahu k následujícímu období byly použity pouze doplňující údaje, např. počet obyvatel v jednotlivých krajích a okresech. 3.2

TERMINOLOGIE Vysoké školy jsou ze zákona definovány jako instituce uskutečňující akreditované studijní

programy a programy celoživotního vzdělávání v několika typech studijních programů – bakalářském, magisterském a doktorském. Zároveň podléhají několika druhům členění – první z nich je rozlišuje na základě zřizovatele na soukromé, veřejné a státní. Údaje o státních vysokých školách jsou přitom ve statistikách uváděny pouze omezeně, přičemž ve školním roce 1989/1990, stejně jako v celém předcházejícím období, nebyly vykazovány vůbec. Další klasifikace používá několik kritérií a odděluje od sebe vysoké školy univerzitní a neuniverzitní. •

Univerzitní vysoké školy mohou uskutečňovat všechny typy studijních programů (tedy bakalářský, magisterský i doktorský) a v souvislosti s tím také vyvíjet vědeckou, výzkumnou, uměleckou či další tvůrčí činnost. Organizačně jsou členěny na fakulty a celoškolská pracoviště. V této souvislosti je třeba podotknout, že v konkrétních analýzách počtu fakult nebyly údaje o celoškolských pracovištích zahrnovány.

•

Neuniverzitní vysoké školy mohou uskutečňovat pouze bakalářské a magisterské studijní programy, na něž se ze zákona také můžou vázat nejrůznější tvůrčí činnosti, ty ale ve většině případů nejsou vykonávány. Tyto instituce se dále nečlení na fakulty a jejich vědecká rada je nazývána radou akademickou (viz Zákon č. 111/1998 Sb. o vysokých školách). Vedle takto definovaných vysokých škol ale v České republice existují další instituce,

poskytující vyšší formu vzdělávání – vyšší odborné školy (VOŠ). Jejich působení je v současné době upraveno Zákonem č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání a není proto považováno za legitimní součást systému terciárního vzdělávání. Z hlediska přijatých koncepcí se ale do budoucna jeví jako nezbytné přistoupit k harmonizaci a sloučení obou systémů. Vzhledem k současné úpravě tyto školy nebyly v práci zohledněny. Z hlediska provedených analýz je nezbytné definovat další členění vysokoškolského studia. Do studijních oborů a jejich skupin je studium členěno na základě klasifikace Klasifikace kmenových oborů vzdělání (KKOV), která v akademickém roce 1999/2000 nahradila Jednotnou klasifikaci oborů vzdělání (JKOV). Kmenové obory vzdělání představují kategorie shrnující studijní a učební obory vzdělání, které se liší (podle druhu škol) názvem, odchylkami v učebním plánu, dílčími koncepčními záměry, uspořádáním vzdělávací trasy nebo svým obsahem, ale jejichž absolventi jsou připravováni pro uplatnění ve stejné oblasti lidské činnosti (ČSÚ, 2008).4

4

ČSÚ: Předmět a účel klasifikace KKOV. ČSÚ [on-line]. Praha, 2008, [cit. 26. dubna 2010].

17

Klasifikace sestává z devíti skupin oborů: přírodní vědy, technické obory, zemědělské, lesnické a veterinární vědy, lékařské a farmaceutické vědy, ekonomické vědy, společenské vědy, právní vědy, učitelství, umělecké obory. V práci je obsažena také klasifikace používána před rokem 1989, která studijní obory dělila pouze na univerzitní, technické, ekonomické, zemědělské a umělecké. Analýza pracuje také s rozdělením vysokoškolského studia na prezenční, distanční a kombinované, případně jejich formy. V prezenční (dříve denní) formě studia převažující část výuky sestává z přednášek, cvičení, seminářů, kurzů, praxí nebo laboratorních prací, během nichž je student v přímém kontaktu s učitelem. Distanční studium je vedeno formou multimediálního řízeného studia, v němž jsou vyučující a konzultanti v průběhu vzdělávání trvale nebo převážně odděleni od vzdělávaných. Kombinované (dříve dálkové) studium potom kombinuje prvky oboru předchozích (viz Zákon č. 111/1998 Sb. o vysokých školách). 3.3

METODIKA Cílem práce bylo popsat situaci v českém vysokém školství nejprve v obecné a posléze

v konkrétní rovině. Vzhledem k tomu, že geografických publikací, které by se danou problematikou zabývaly, je v českém prostředí poskrovnu a většina z nich je staršího data, bylo v úvodu nezbytné popsat vývoj terciárního vzdělávání jako celku – tedy jeho obecných trendů na úrovni celého státu. V následující fázi bylo možno vyjít z této analýzy a ověřit působnost definovaných skutečností ve studovaném území. Práce tedy nedbala pouze posloupnosti časové, ale také prostorové. První otázkou bylo vymezení studovaného území. Existuje jistě obecné povědomí o tom, které oblasti se běžně označují jako moravské či slezské a které nikoliv. Pro účely dané analýzy však bylo potřeba zabývat se tímto prostředím především z hlediska jeho funkčních vazeb a prostorových souvislostí. Za studované území byl tedy považován region zahrnující Jihomoravský, Zlínský, Moravskoslezský a Olomoucký kraj, ale také tři okresy z kraje Vysočina (Jihlava, Třebíč a Žďár nad Sázavou) a okres Svitavy z kraje Pardubického. Dané rozdělení vychází z výzkumné zprávy funkčních vazeb v území, kterou v roce 1991 publikovali V. Toušek, P. Šich a P. Vašíček. Následné vymezení Moravy a Slezska nebylo z hlediska konceptu práce zdaleka tolik podstatné, proto bylo zjednodušeno na krajskou úroveň - za Slezsko je tedy považováno území Moravskoslezského kraje. Metodicky práce využívá především kvantitativních metod geografického výzkumu. Vychází ze statistických dat o veřejných vysokých školách v České republice, která následně analyzuje pomocí konstruovaných ukazatelů. Jedním z hlavních výstupů práce je hierarchizace moravských a slezských center vysokého školství na základě velikosti jejich spádových regionů. K tomuto účelu bylo využito rozdělení počtu studentů jednotlivých vysokých škol podle jejich

Dostupné z www:< http://www.czso.cz/csu/klasifik.nsf/i/predmet_a_ucel_klasifikace_kkov>.

18

trvalého bydliště do úrovně okresů v akademickém roce 2009/2010 (zdrojem byl ÚIV). Data byla klasifikována pomocí ukazatele Pv = podíl počtu studentů, dojíždějících na konkrétní vysokou školu, z celkového počtu všech studentů okresu (tedy i těch, kteří studují v Praze a jiných českých městech). Na základě jeho maximálních hodnot byl potom vymezen spádový region moravských a slezských vysokých škol, který korespondoval s výše uvedeným rozdělením Touška a kol. (Sborník ČGS, 1991, 45 - 48). V rámci takto definovaného území byly potom vymezeny spádové regiony jednotlivých center. Situace na úrovni jednotlivých vysokých škol či fakult podrobněji analyzována nebyla, přestože je jistě jedním ze zajímavých témat. Regiony byly vymezeny na několika úrovních (25,0%, 50,0 % a 75,0 %), přičemž podíl nižší než 10,0 % byl považován za zanedbatelný. Na základě velikosti podílu a prostorového rozsahu zázemí jednotlivých center, byla vytvořena jejich hierarchie o třech stupních: •

Nadregionální centra dosahují hodnoty ukazatele Pv v okresech v jejich nejbližším zázemí (typicky ten, ve kterém sídlí) vyšší než 50,0 %. Jejich prostorový vliv zasahuje na území okresu sídla jiného vysokoškolského centra (a omezuje tak jeho vliv). Spádový region střediska zahrnuje okresy náležící do okolních krajů.

•

Regionální centra dosahují hodnoty ukazatele Pv v okresech v jejich nejbližším zázemí vyšší než 25,0 %. Jejich spádový region zahrnuje okresy náležící do okolních krajů.

•

Lokální centra dosahují hodnoty ukazatele Pv v okresech v jejich nejbližším zázemí vyšší než 10,0 %. Jejich vliv se omezuje na zázemí kraje, ve kterém sídlí. Popsaná metodika byla využita pro zpracování šesté kapitoly této práce. Hodnotné výstupy

se ale nachází také v jejích ostatních částech, které byly vytvořeny s důrazem na geografické a časové aspekty transformace českého systému terciárního vzdělávání. Konstrukce analytických ukazatelů, které zde byly využity, je definována vždy pod konkrétní tabulkovou přílohou.

19

4

VYSOKÉ ŠKOLSTVÍ V ROCE 1989 VE STUDOVANÉM ÚZEMÍ Následující kapitola charakterizuje systém českého vysokého školství na konci období

socialismu. Zaměřuje se především na moravská a slezská univerzitní centra a porovnává jejich význam na celostátní a regionální úrovni. V základní rovině popisuje také historii jednotlivých školských zařízení do roku 1989. Analýza vychází z dat Statistického úřadu ČSFR a publikací Ústavu pro informace ve vzdělávání (ÚIV). 4.1

SOCIALISTICKÝ MODEL VYSOKÉHO ŠKOLSTVÍ Socialistické vysoké školy v ČSSR byly dle zákona o vysokých školách z roku 1950

určeny „těm nejschopnějším synům a dcerám pracujícího lidu“ (SVATOŠ, M., 1999, 287 - 296). Ze strany vlády tedy existovaly tendence k zajištění rozložení studentů podle jejich společenského statusu tak, aby odpovídalo zastoupení dané sociální třídy v populaci. Přičemž důraz byl kladen na zvýšení počtu studentů pocházejících z dělnických rodin, kteří v předcházejícím období studovali na vysokých školách pouze výjimečně. Toho bylo kromě prověrek a přijímacího řízení dosahováno také pomocí „Státních kurzů pro přípravu pracujících na vysoké školy“, které sloužily jako nejvýše dvouleté intenzivní vyrovnávací kurzy připravující mladé dělníky a zemědělce ke studiu na vysoké škole. Jejich absolventi nastupovali na studia bez přijímacího řízení a po vystudování měli vytvářet novou vrstvu inteligence pocházející z dělnického lidu. Stranické orgány až do poloviny 60. let 20. století definovaly kvóty na počty studentů z různých sociálních vrstev. Podobný princip byl aplikován i v následujících obdobích (především po revolučních událostech v roce 1968), kdy byly studentům přidělovány tzv. preferenční body za sociální původ a politickou angažovanost. Navzdory všem ideologickým zásahům a snahám o kontrolu sociálního původu studentů a jejich politické loajality nedošlo v průběhu sledovaného období k výrazným změnám v rozložení nerovnosti v přístupu k vysokoškolskému vzdělání - přestože se z počátku zdálo, že budou orientovány silně ve prospěch studentů z dělnických rodin (MATĚJŮ, P., 1991a, 290 – 296). Nefunkčnost systému, jehož účelem bylo zvýhodnit příslušníky nižších společenských vrstev v přístupu k vysokoškolskému vzdělání, byla zapříčiněna nejen omezenou nabídkou studijních programů a forem (pouze unitární – jednostupňové magisterské studium se zaměřením na technické obory), ale také vědomým potlačováním ekonomického užitku studia v dalším životě absolventů. Na tuto problematiku bylo nahlíženo ideologickou optikou jako na „službu veřejnosti“ - dělnická třída nadprůměrně schopným jedincům umožnila jejich další osobnostní rozvoj a následně ho využila k rozvoji celé společnosti. Proto také vysokoškoláci neměli mít o mnoho vyšší příjmy než lidé dosahující nižšího stupně vzdělání. Dosažení vysokoškolského titulu tak nebylo dostatečně motivující pro studenty pocházející z nižších společenských vrstev, kteří si na samotném vzdělání příliš nezakládali a očekávali od něj spíše růst životní úrovně. Naopak zájem studentů z vyšších společenských vrstev, kteří byli většinou vedeni k tomu, aby dokázali docenit 20

hodnotu nabytých vědomostí, a disponovali potřebnými konexemi i kulturním kapitálem, byl značný (MATĚJŮ, P., 2006, 286 - 288). Řízení vysokoškolského systému bylo vysoce centralistické. Komunistická strana se svým státním aparátem definovala výukové plány, výzkumné cíle i požadavky na učitelská místa. Kontrolu na samotných vysokých školách zajišťovaly tzv. akční výbory Národní fronty (první zásah byl proveden již ve školním roce 1948/49, kdy byly aplikovány politicko-ideologické čistky mezi profesorskými sbory i studentstvem) a v následujícím období tzv. studentokracie, která často rozhodovala o osudech svých studentských kolegů i učitelů (SVATOŠ, M., 1999, 287 - 296). Dalším cílem vládnoucí strany (kromě politické a ideologické kontroly) bylo maximálně přizpůsobit strukturu absolventů nabídce pracovních míst, čehož bylo dosahováno nutností doložit každé studijní místo jedním místem pracovním. Vysokému školství proto dominoval důraz na praktické obory, především na technické či medicínské vzdělání, který omezoval nabídku studijních příležitostí v oblasti humanitních a sociálních věd. V kombinaci s jednostupňovým modelem vzdělání tato omezení vedla k rozvoji silného elitářství.5 (MATĚJŮ, P., 2006, 286 - 288). Terciární vzdělávání a výzkum byly v tomto období institucionálně odděleny. Již v roce 1952 vznikla Československá akademie věd, na které byl soustředěn prakticky veškerý základní výzkum. Účast vysokých škol na výzkumném procesu tedy byla značně omezená, stejně jako finanční zdroje, které jim na něj byly přidělovány. Financování vysokých škol bylo zcela závislé na státu a mělo formu „přírůstkového rozpočtování“. Roční rozpočet vysoké školy se tedy odvíjel od rozpočtu předešlého roku a byl navýšen o přírůstek, který byl často závislý spíše na dostupných zdrojích a úspěšnosti školy při vyjednávání (HOLDA, D., ČERMÁKOVÁ, Z., URBÁNEK, V., 1994, 75 - 82). 4.2

VYSOKÉ ŠKOLY V ČESKÉ REPUBLICE Ve školním roce 1989/90 studovalo na území tehdejší ČSFR 112 980 osob.6 Většina z nich

byla držiteli českého státního občanství, pouze 3 % z celkového počtu (3 393 osob) tvořili zahraniční studenti. Necelých 20 % posluchačů s českým státním občanstvím studovalo při zaměstnání (kombinované studium). V ročence Statistika ve školství bylo vykazováno celkem 23 vysokých škol, které měly 69 fakult. K nim je třeba přičíst čtyři fakulty bohoslovecké7 a pět fakult 5

Československý vzdělávací systém byl založen na dlouhých magisterských studijních programech bez členění na bakalářský a navazující magisterský stupeň. Druhý z nich umožňuje dosáhnout terciárního stupně vzdělání většímu podílu populace, protože umožňuje absolvovat pouze kratší studium, orientované na praxi. 6 Údaj ze Statistické ročenky České a Slovenské federativní republiky z roku 1990. Podle oficiálních dat ÚIV, která zahrnují také bohoslovecké fakulty, s nimiž v dobových statistikách nebylo počítáno, je jeho hodnota vyšší – viz dále. 7 Provoz teologických fakult vysokých škol upravovalo vládní nařízení č. 112/150 Sb. ze dne 14. 7. 1950, vydané na základě § 34 odst. 2 zákona č. 58/1950 Sb., o vysokých školách, podle kterého došlo k jejich reorganizaci. Cyrilometodějská bohoslovecká fakulta v Olomouci, diecézní učiliště, řeholní učiliště a ostatní římskokatolická učiliště, byla zrušena, stejně jako Biblický ústav Jednoty českobratrské v Kutné Hoře a Bohoslovecký seminář československých baptistů v Praze. Na jejich místo nastoupily Husova

21

Vojenské akademie Antonína Zápotockého (VAAZ), se kterými ročenka nepočítá. Celkem tedy nejvyšší stupeň vzdělávací soustavy tvořilo 24 vysokých škol se 78 fakultami (statistiky ÚIV pro tento rok uvádějí 113 417 studentů, což je údaj zahrnující také studenty teologických oborů), které se nacházely ve 13 městech České republiky, jimiž byly Praha, Brno, Ostrava, Olomouc, Plzeň, Liberec, České Budějovice, Hradec Králové, Pardubice, Ústí nad Labem, Opava, Karviná, Cheb, Lednice na Moravě, Jindřichův Hradec a Litoměřice. Jednotlivé školy byly tradičně členěny podle studijních směrů na univerzitní, technické, ekonomické, zemědělské a umělecké, přičemž stejné členění bylo používáno také na úrovni fakult. Tyto směry měly různé zastoupení, které bylo sledováno ve školských statistikách (následující členění se tedy týká pouze škol, které v nich byly uvedeny – bez bohosloveckých fakult a VAAZ v Brně) – 9 vysokých škol spadalo do směru univerzitního, 7 do technického, 4 měly umělecké zaměření, 2 zemědělské a pouze jednu bylo možno charakterizovat jako ekonomickou, což lze na první pohled považovat za nedostatečné. Ekonomie však byla vyučována také v rámci ekonomických fakult na jednotlivých vysokých školách. Struktura podle počtu studentů je uvedena v kap. 5.2. Mezi výše uvedenými vysokoškolskými městy existovala jistá hierarchie (viz JANČUROVÁ, J., 1974, 11 – 16) – nejvýraznějším centrem tohoto typu vzdělání u nás byla Praha, kde sídlilo 34 fakult (43,6 %). Hned za ní následovalo Brno s 20 fakultami (25,6 %) a Ostrava s 5 fakultami (6,4 %). Zbylých 19 fakult se nacházelo v ostatních městech (z toho 5 na Moravě a ve Slezsku). Z uvedeného poměru je zřejmá dominance Prahy, která je pro vysoké školství charakteristická dodnes a vyplývá především z výrazné tendence koncentrace tohoto druhu služeb (SCHOFER, 1975, 228). 4.3

VYSOKÉ ŠKOLY NA MORAVĚ A VE SLEZSKU Na Moravě a ve Slezsku bylo v roce 1989 možno vymezit několik vysokoškolských center,

kterými byly především Brno, Ostrava a Olomouc, dále potom Zlín, Jihlava a Lednice. Jejich seznam s výpisem fakult a počtem studentů je uveden v tabulce 2. Celkový počet vysokoškolských studentů v regionu (bez VAAZ v Brně) byl 43 324. V Jihomoravském kraji (dělení podle krajského členění z roku 1960) v roce 1989 studovalo 26 889 studentů, přičemž většina z nich byla soustředěna v Brně nebo na pobočkách brněnských univerzit ve Zlíně, v Lednici a v Jihlavě. Sídlilo zde 6 vysokých škol – Univerzita J. E. Purkyně (UJEP), Vysoká škola zemědělská (VŠZ; s pobočkou v Lednici pro 2. a 3. ročníky Zahradnické fakulty a v Jihlavě pro studenty 1. ročníku), Vysoké učení technické (VUT; s pobočkou ve Zlíně, kde sídlila Fakulta technologická), Janáčkova akademie múzických umění (JAMU), Vysoká škola veterinární (VŠV) a Vojenská akademie československá bohoslovecká fakulta a Komenského evangelická bohoslovecká fakulta v Praze. Zde se také až do roku 1953, kdy byla přesunuta do Litoměřic, nacházela Římskokatolická cyrilometodějská bohoslovecká fakulta. Nově zřízena byla taktéž pražská Pravoslavná bohoslovecká fakulta, ve které se soustředilo veškeré bohoslovecké studium pravoslavné církve na celém území státu.

22

Antonína Zápotockého (VAAZ; s pobočkou ve Vyškově). V Severomoravském kraji se nacházely 3 vysoké školy – Vysoká škola báňská (VŠB) a Pedagogická fakulta v Ostravě a Univerzita Palackého (UP) v Olomouci. Celkem je navštěvovalo 16 435 posluchačů, tedy asi o 10 tisíc méně než v kraji Jihomoravském. Rozdíl v počtu studentů panoval také na úrovni jednotlivých měst 26 393 jich studovalo v Brně (60,9 %), 10 035 v Ostravě (23,2 %), 6 400 v Olomouci (14,8 %), 890 ve Zlíně (2,1 %) a 496 v Jihlavě (1,1 %). Z uvedeného poměru vyplývá výrazná dominance Brna, které bylo sídlem největšího množství vysokých škol s širokou nabídkou studijních oborů. Tab. 2: Seznam vysokých škol a jejich fakult na Moravě a ve Slezsku v roce 1989 (bez VAAZ v Brně). Studenti z celkového počtu studentů bylo v denním studiu ve studiu Vysoká škola - fakulta celkem ženy Češi při cizinci zaměstnání celkem ženy ČR 112 980 49 495 88 751 39 575 3 393 20 836 Jihomoravský kraj 26 889 9 605 21 645 7 935 728 4 606 Severomoravský kraj 16 435 7 780 12 806 6 349 232 3 391 Vysoká škola zemědělská, Brno 4 715 1 662 3 654 1 339 81 1 070 provozně ekonomická 1 666 606 1 175 439 28 463 strojní 4654 623 3 934 555 125 595 elektrotechnická 3207 257 2 648 227 113 446 technologická (Zlín) 809 348 585 291 43 181 architektury 275 125 265 121 10 . Vysoká škola báňská, Ostrava 8 399 2 718 6 451 2 330 90 1 852 hornicko-geoglogická 1 796 237 1 320 210 38 438 hutnická 1 207 304 950 268 30 227 strojní 2 250 238 1 866 209 19 365 ekonomická 3 146 1 939 2 315 1 643 9 822 Univerzita J. E. Purkyně, Brno 7 947 4 865 6 221 3 877 158 1 568 lékařská 1 805 1 086 1 696 1 058 109 . filozofická 1 213 851 794 587 12 407 přírodovědecká 1 486 799 1 362 731 24 100 pedagogická 2 264 1 539 1 688 1 092 2 574 právnická 1 179 590 681 409 11 487 Univerzita Palackého, Olomouc 6 400 3 975 4 912 3 064 139 1 349 lékařská 1 684 917 1 553 856 131 . filozofická 1 018 583 507 395 4 507 pedagogická 2 528 1 877 1 727 1 227 1 800 přírodovědecká 1 170 598 1 125 586 3 42 Vysoká škola zemědělská, Brno 4 715 1 662 3 654 1 339 81 1 070 provozně ekonomická 1 666 606 1 175 439 28 463 agronomická 1 606 635 1 256 528 21 329 lesnická 850 124 631 105 23 196 zahradnická 593 297 502 267 9 82 Pedagogická fakulta, Ostrava 1636 1 087 1 443 955 3 190 Vysoká škola veterinární, Brno 980 342 745 278 88 147 Janáčkova akad. múzických umění, Brno 221 85 179 64 1 41 Zdroj: ČSÚ, FSÚ, SSÚ: Statistická ročenka České a Slovenské federativní republiky. Praha, 1990. Pozn.: Tabulka neuvádí údaje o počtech studentů na vojenské vysoké škole sídlící v Brně.

23

Význam jednotlivých škol se lišil, přičemž jeho základním srovnávacím ukazatelem je jistě počet studentů. Nejvíc osob studovalo na brněnském Vysokém učení technickém, následovala Vysoká škola báňská, Univerzita J. E. Purkyně, Univerzita Palackého v Olomouci a Vysoká škola zemědělská. Tyto lze považovat za největší vysoké školy v regionu. Počet studentů Pedagogické fakulty v Ostravě byl jistě snižován blízkostí pedagogické fakulty UP v Olomouci a UJEP v Brně, každá ale měla poněkud jiné zaměření, což jejich přímou konkurenci omezovalo. Zbylé dvě vysoké školy (JAMU a VŠV) měly sice méně studentů, ale byly vysoce specializované, proto lze předpokládat, že jejich význam nebyl zanedbatelný, naopak byl možná větší než v případě ostatních škol (o studium sice mělo zájem méně studentů, ale dojížděli sem ze vzdálenějších oblastí). Zlín, Jihlava a Lednice byly pouze pobočkami brněnských škol, které v případě Jihlavy navázaly na předchozí vysokoškolskou tradici (v 50. letech zde sídlil Pedagogický institut). Statistická ročenka ČSFR z roku 1990 tyto pobočky neuvádí (s výjimkou Zlína), protože nebyly evidovány jako samostatné fakulty. Tab. 3: Podíl jednotlivých krajů na počtu obyvatel, vysokých škol, fakult a studentů v celé České republice ve školním roce 1989/1990 (bez VAAZ v Brně). Počet obyvatel1) (PO) ČR

10 362

Jihomoravský kraj Severomoravský kraj

2 058 234 1 971 580

Jihomoravský kraj Moravskoslezský kraj Olomoucký kraj Zlínský kraj Vysočina

1 142 764 1 296 844 641 984 597 134 351 088

Zdroj:

Podíl PO kraje/PO ČR

Počet studentů (PS)

112 980 100,0 Před rokem 2001 26 889 19,9 16 435 19,0 Po roce 2001 26 080 11,0 10 035 12,5 6 400 6,2 809 5,8 496 3,4

Počet škol

Počet fakult

Podíl PS kraje/PS ČR

23

69

100,0

5 3

16 9

23,4 14,6

5 2 1 0 0

15 5 4 1 0

23,1 8,9 5,7 0,7 0,4

ČSÚ, FSÚ, SSÚ: Statistická ročenka České a Slovenské federativní republiky. Praha, 1990. ČSÚ: Vývoj základních demografických ukazatelů za územně správní celky ČR (1919 až 2007). Praha, 2009. ČSÚ: Demografická ročenka České republiky 2007. Praha, 2008.

1)

Střední stav v roce 1989.

Dřívější krajské členění (platné do roku 1990, popř. 2001) upravovalo tyto administrativní jednotky tak, aby byly populačně přibližně stejně veliké – Jihomoravský i Severomoravský kraj tedy měly velice podobný podíl na celkové populaci státu, oba necelých 20 %. Uvedené rozdělení poukazuje na to, že Brno bylo významně větším kulturním centrem než Ostrava, přestože ekonomicky ani populačně nijak výrazně odlišná nebyla (více viz kap. 6.2.2).

24

Podíl na celkovém počtu studentů je v případě Jihomoravského kraje vyšší než jeho podíl na celkovém obyvatelstvu, u Severomoravského kraje je tomu naopak. Brněnské školy měly jistě prospěch z celkové socioekonomické situace města, která mu určovala roli druhého největšího sídla na území české části federativního státu a pozici jediného centra vysokého školství v Jihomoravském kraji. Odlišnost situace v Severomoravském kraji vyplývala nejen z toho, že zde byla dvě univerzitní města, z nichž ani jedno nebylo tak silné jako Brno, ale také z toho, že Ostrava jakožto krajské město (populačně i ekonomicky silnější z nich) byla vždy spíše pracovním než kulturním střediskem (tím byla dříve Opava). Celý region je navíc výrazně polycentrický. Další závěr vychází z faktu, že na celostátní úrovni dominuje Praha, jakožto hlavní centrum vzdělanosti a vysokého školství v ČR. Brno si přesto bylo schopné vybudovat spádový areál natolik veliký, aby mu zajistil kladný příměr obou sledovaných ukazatelů, což vypovídá především o kvalitě a výhodné struktuře zdejších vysokých škol, které mimo jiné nabízely i vysoce specifické studijní obory (např. VŠV, VAAZ, JAMU). Již v tomto okamžiku lze tedy označit Brno za české univerzitní město – jeho význam z hlediska vysokého školství byl totiž rozhodně vyšší než z hlediska ekonomického či populačního. Výše zmíněná vysokoškolská centra od sebe nejsou příliš vzdálena, jejich spádové regiony se tedy prolínaly a jejich konečné vymezení bylo v některých případech pravděpodobně určeno výsledkem vzájemné konkurence. Především šlo o Univerzitu J. E. Purkyně a Univerzitu Palackého, které měly čtyři fakulty se stejným nebo podobným zaměřením (lékařská, filozofická, pedagogická a přírodovědecká). Dále se jednalo o pedagogické školství (PaedF UP, PaedF UJEP, Pedagogická fakulta v Ostravě) a strojní fakulty brněnského VUT a ostravské VŠB. K částečné konkurenci mohlo docházet také mezi ekonomickými fakultami VŠB a VŠZ – obě školy ale mají odlišnou specializaci, proto je pravděpodobné, že se studenti rozhodovali spíše na jejím základě. 4.4

HISTORIE VYSOKÝCH ŠKOL (DO ROKU 1989)

4.4.1

Vysoké učení technické v Brně8 Na počátku výuky technických oborů v Brně stál vznik česko-německého Technického

učiliště v roce 1849. Později bylo císařem povýšeno na vysokou školu a přejmenováno na C. k. vysokou školu technickou v Brně (1873). V této době na škole vrcholil germanizační tlak, díky kterému se zde přestalo vyučovat češtině a došlo k proměně učitelského sboru – česky přednášející profesoři byli postupně nahrazeni německými učiteli. Toto období bylo krizovým pro moravské české školství obecně, protože byla zrušena také olomoucká univerzita (1860) a potenciální studenti museli odcházet do Vídně, Prahy, Salzburgu nebo Krakova). Degradaci obou českých škol (poněmčení brněnské technické školy lidé považovali za zrušení její české části) vnímali čeští Moravané velice negativně a od 70. let 19. století začali vyvíjet silný tlak na orgány státní správy 8

VUT: Kapitoly z dějin VUT v Brně [on-line]. VUT, Brno, 2009 [cit. 21. ledna 2010]. Dostupný z www: .

25

s cílem obnovení moravské univerzity v Brně. Toto hnutí mělo celonárodní charakter a v roce 1882 dosáhlo svého prvního vítězství – rozdělení Univerzity Karlovy na českou a německou. V následujících letech nadále rostl hospodářský potenciál Čechů i množství občanských a studentských iniciativ (nejvýznamnějším zastáncem založení univerzity v Brně se stal T. G. Masaryk).9 V roce 1899 byla založena C. k. česká vysoká škola technická v Brně, která byla českým protějškem německé techniky. Stávající německá škola v tomto roce získala nový název – K. k. Deutsche Technische Hochschule in Brünn. Prvním oborem vyučovaným na nové české škole se stalo stavební inženýrství, následovalo strojní inženýrství s kurzem pro geometry (1900), konstruktivní elektrotechnika (1908), kulturní inženýrství (1909) a obor chemický (1912). V roce 1910 navíc došlo k rozdělení strojního inženýrství na strojní inženýrství a oddělení elektroinženýrské. V období před vypuknutím 1. světové války tedy škola vyučovala sedmi oborům. V roce 1919 k nim přibyl obor architektury. Po rozpadu Rakouska-Uherska byla německá technika v Brně zachována kvůli obrovskému množství uchazečů o studium (tento trend byl zaznamenán na všech tehdejších vysokých školách). Do roku 1938 se ale počty studentů na škole výrazně snížily, nedostatečný byl i počet učitelů. V letech 1939 – 1945 byla česká technika uzavřena. Na konci tohoto období byla obnovena pod názvem Vysoká škola technická Dr. E. Beneše (VŠT). V tomto roce došlo také k uzavření německé techniky dekretem prezidenta republiky. VŠT nadále fungovala v původním složení až do roku 1951, kdy byl její provoz ukončen a některé její součásti byly převedeny pod Vojenskou technickou akademii. Díky značnému úsilí stávajících pedagogů (a nezájmu ze strany vojenské školy) zůstaly alespoň dvě fakulty, které poskytovaly civilní výuku - fakulta stavební a architektury. Obě fakulty byly následně sloučeny ve Vysokou školu stavitelství, která byla v roce 1956 přejmenována na Vysoké učení technické. V letech 1952 – 1956 k nim byla navíc připojena Lesnická fakulta, která mimo toto období náležela k Vysoké škole zemědělské. V roce 1959 byla nově založena fakulta energetická, následně transformovaná ve fakultu elektrotechnickou. Roku 1963 získala univerzita další část – bylo jí vysokoškolské pracoviště při n. p. Svit ve Zlíně, které původně spadalo pod záštitu Slovenské vysoké školy technické v Bratislavě a v roce 1969 se stalo samostatnou fakultou Technologickou. Následujících 20 let (do listopadu 1989) se neslo ve znamení jisté stagnace – univerzita je přečkala ve stabilním složení pěti fakult (stavební, strojní, elektrotechnická, technologická, architektury).

9

BEDNAŘÍKOVÁ, M.: Dějiny university v Brně. UJEP, Brno, 1969, 429 s.

26

4.4.2

Masarykova univerzita v Brně10 Založení Masarykovy univerzity předcházela významná společenská iniciativa, v jejímž

čele stál T. G. Masaryk, a která usilovala o založení druhé české univerzity už od 80. let 19. století. Budoucí československý prezident zdůrazňoval především potřebu konkurence ve vědeckém životě a upozorňoval na fakt, že jediná tehdejší česká univerzita nutně potřebuje ke svému rozvoji konkurentku na stejné (národní) úrovni. Hnutí navazovalo na předchozí kampaň za obnovu staré moravské univerzity, která sídlila v Olomouci a byla zrušena Františkem Josefem I. v roce 1860, a potýkalo se především s odporem moravským Němců, kteří se báli omezení svého vlivu v Brně, jež do roku 1918 zcela ovládali. Výsledkem celospolečenského snažení bylo založení druhé české univerzity 28. 1. 1919 o čtyřech fakultách – právnické, lékařské, přírodovědecké a filozofické. Ve svých počátcích se Masarykova univerzita vyznačovala velkou myšlenkovou průbojností a novátorstvím, její chloubou byla v tomto období právnická fakulta – tzv. brněnská právní škola v čele s Františkem Weyrem se stala mezinárodně proslulou. Velkým problémem, který se podařilo překonat pouze díky podpoře celé kulturní veřejnosti, bylo hmotné zabezpečení výuky. Kvůli nedostatku vhodných učebních prostor se dokonce uvažovalo o uzavření některých fakult. Nakonec byla v roce 1939 v důsledku nacistické okupace uzavřena celá škola a v tomto stavu setrvala až do roku 1945.11 Ihned po skončení 2. světové války byly podniknuty kroky k obnovení činnosti univerzity, následně byla škola obnovena v původním rozsahu čtyř fakult. O rok později byla nově založena Pedagogická fakulta a v roce 1952 fakulta Farmaceutická. Další ránu zasadily univerzitě a celému světu tehdejší české vědy personální čistky, které následovaly po únoru 1948. Zasáhly především studentstvo v rozsahu od 5 % vyloučených na Pedagogické fakultě do 46 % na fakultě Právnické. Očista profesorských sborů proběhla také, ale v mnohem menším rozsahu, s výjimkou Právnické fakulty, kde byla přeurčením jejího uzavření v roce 1950. V roce 1953 byla od univerzity odtržena Pedagogická fakulta, která se reorganizovala na Vyšší pedagogickou školu v Brně. Pod tímto názvem existovala až do roku 1959, kdy se přeměnila na Pedagogický institut v Brně.12 V roce 1960 dospěla univerzita do nejhoršího bodu své dosavadní existence – v tomto roce byla Farmaceutická fakulta (v té době jediná instituce tohoto druhu v českých zemích) sloučena s Farmaceutickou fakultou Komenského univerzity v Bratislavě (fyzicky, nejen institucionálně – studium bylo přesunuto do Bratislavy) a univerzitu nadále tvořily pouze tři fakulty (přírodovědecká, lékařská a filosofická). V tomtéž roce došlo také k jejímu přejmenování na Univerzitu Jana Evangelisty Purkyně v Brně.

10

MU: Historický přehled [on-line]. MU, Brno, 2009 [cit. 21. ledna 2010]. Dostupný z www: . 11 BEDNAŘÍKOVÁ, M.: Dějiny university v Brně. UJEP, Brno, 1969, 429 s. 12 MU: Historické kalendárium [on-line]. PaedF MU, Brno, 2009 [cit. 21. ledna 2010]. Dostupné z www: .

27

Uvolnění politických poměrů v 60. letech vytvořilo příznivější podmínky pro život všech českých univerzit, brněnskou nevyjímaje. V roce 1964 se k ní znovu připojila Pedagogická fakulta a v roce 1969 byla obnovena i fakulta Právnická. Po roce 1968 došlo k dalším čistkám na poli studentstva i pedagogického sboru, což poznamenalo vývoj školy na celých následujících dvacet let. 4.4.3

Mendelova univerzita v Brně13 Současná Mendelova univerzita (název byl naposledy změněn v roce 2010) byla založena

v roce 1919 pod názvem Vysoká škola zemědělská jako první svého typu v českých zemích. Na počátku nabízela studium dvou oborů – hospodářského a lesnického (založen v roce 1920). Pro potřeby školy byla v roce 1922 založena Biologická stanice českých vysokých škol v Lednici. Následně jí byly přiděleny Školní lesní statky v Adamově (1923) a v Žabčicích (1925). V tomto stavu setrvala až do svého uzavření v roce 1939. Do roku 1945 byly některé ústavy VŠZ otevřeny pro vědeckou činnost, veškerá výuka ale byla zrušena. V období po druhé světové válce bylo nejprve studium hospodářského oboru rozšířeno o vinařsko-zahradnický směr (1947). 50. léta byla obdobím velkých změn, kdy došlo k celkové reorganizaci výuky na škole. Ta započala zřízením zemědělské a lesnické fakulty (1950) a Školního zahradnického statku v Lednici (1951) a pokračovala přičleněním veterinární fakulty (1952), která do té doby existovala samostatně pod názvem Vysoká škola zvěrolékařská, odpojením fakulty lesnická (1952; převedena k Vysoké škole stavitelství v Brně) a rozdělením zemědělské fakulty na agronomickou a zootechnickou (1952). O čtyři roky později došlo k jejímu přejmenování na Vysokou školu zemědělskou a lesnickou v Brně a k připojení lesnické fakulty. Rok 1959 se nesl v duchu návratu ke kořenům - agronomická a zootechnická fakulta byly opět sloučeny, škola se vrátila ke svému původnímu názvu a založila provozně-ekonomickou fakultu. Na konci 50. let tedy nabízela studium na čtyřech fakultách – agronomické, lesnické, provozně-ekonomické a veterinární. Tento stav setrval po celé další desetiletí, až do roku 1969, kdy se od školy oddělila veterinární fakulta a připojila se k obnovené Vysoké škole veterinární v Brně. V roce 1985 se z agronomické fakulty vyčlenila fakulta zahradnická se sídlem v Lednici. 4.4.4

Veterinární a farmaceutická univerzita v Brně14 Univerzita byla založena 12. 12. 1918 jako první nová vysoká škola v samostatném

Československu, jejím zakladatelem a prvním rektorem byl prof. MUDr. Edward Babák. Pojetím a organizací výuky navazovala na Vysokou školu zvěrolékařskou, která sídlila ve Vídni. V prvních letech existence ji tvořilo 18 ústavů a klinik, vlastní vědecká knihovna a od r. 1929 také školní 13

MENDELU: Kalendarium [on-line]. MENDELU, Brno, 2009 [cit. 21. ledna 2010]. Dostupné z www: . 14 VFU: Dějiny Veterinární a farmaceutické univerzity Brno (1918-1997) [on-line]. VFU, Brno, 2009 [cit. 21. ledna 2010]. Dostupné z www: .

28

statek v Kuřimi. V dubnu 1936 došlo k celkové reorganizaci výuky, přejmenování školy na "veterinární", prodloužení zdejšího studia na 5 let a začlenění školy mezi univerzity. V průběhu německé okupace byla Vysoká škola veterinární perzekuována stejně jako ostatní české univerzity – veškerá výuka byla zastavena. V omezené míře zde nadále probíhala výzkumná činnost a byla provozována veterinární nemocnice. Okupační strana vyjádřila zájem o problematiku veterinární hygieny, který zde v tomto složitém období umožnil rozvoj bakteriologického vyšetřování masa, jež v roce 1943 vyústil v založení Ústavu pro vyšetřování potravin a surovin živočišného původu. Do poválečného období vstoupila škola pod svým původním názvem – Vysoká škola veterinární. Bylo naplněno nejen snahami o rychlou obnovu výuky, ale také o přemístění školy do Prahy. Pojetí výuky a výzkumu na škole významně poznamenal rok 1948, kdy byly provedeny nejen četné organizační změny, ale také čistky v učitelském sboru. V roce 1951 byly ústavy přejmenovány na katedry a obsah odborných disciplín byl upraven do stavu vyhovujícího potřebám začínající socializace zemědělství. Za tímto účelem byly zřízeny dvě nové katedry (marxismuleninismu a jazyků, podobně jako na ostatních vysokých školách) a došlo ke změně zastoupení jednotlivých disciplín ve výuce tak, aby převažovaly ty s bezprostřední návazností na praxi. Základní organizační struktura z předchozích období ale zůstala zachována. 30. 8. 1952 bylo vydáno vládní nařízení, na základě kterého byla škola podřízena Vysoké škole zemědělské v Brně a stala se jednou z jejích fakult. V roce 1953 bylo studium veterinární medicíny prodlouženo na 11 semestrů a v roce 1961 bylo zavedeno dálkové studium. V této době docházelo také k reorganizaci struktury základních pedagogicko-výzkumných složek školy – základní teoretické obory byly zachovány, ale začal proces jejich spojování do větších celků, případně docházelo k vyčleňování obzvláště aktuální problematiky do samostatných kateder nebo ke vzniku zcela nových kateder a vědeckých pracovišť. V roce 1956 byl z některých nově vzniklých výzkumných laboratoří a oddělení vybudován Výzkumný ústav veterinárního lékařství. V důsledku přechodného uvolnění společenských poměrů v druhé polovině 60. let došlo v roce 1968 k opětnému zřízení samostatné Vysoké školy veterinární v Brně. V roce 1975 došlo k rozdělení veterinárního studia na všeobecné veterinární lékařství s délkou studia 5,5 roku a hygienu potravin s délkou studia 5 let. Tento stav zůstal neměnný až do roku 1989. 4.4.5

Vojenská akademie Antonína Zápotockého v Brně (Univerzita obrany)15 První vysoká škola vojenského typu na území dnešní České republiky byla založena v roce

1921 v Praze s názvem Vysoká škola válečná. Toto jméno používala až do roku 1948, kdy došlo k první z jejích mnoha reorganizací – byla přejmenována na Vysokou školu vojenskou a zastřešila 15

VONDRÁŠEK, V., CHRASTIL, S., MARKEL, M.: Dějiny vojenské akademie v Brně. Ministerstvo obrany ČR, Praha, 2001, 239 s. ISBN 80-7278-114-6.

29

tak několik institucí nižšího řádu, věnujících se výuce vojenské problematiky, kterými byly Vysoká vojenská akademie, Vysoká týlová akademie, Nejvyšší vojenská akademie a Velitelská škola. Tento stav ale nebyl pro současné mocenské představitele uspokojivý, proto se nadále hledal vhodnější model organizace tohoto specifického typu výuky. V roce 1950 byla škola opět přejmenována na Vysoké vojenské učiliště a byla zde provedena přechodná opatření, která směřovala k vytvoření moderní vysoké vojenské školy a vyústila v roce 1951 založením Vojenské vysoké školy technické (VVŠT) v Brně. Tato instituce převzala veškeré budovy, vybavení i personál Vysoké školy technické dr. E. Beneše a lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Hradci Králové, kde byla vytvořena Vojenská lékařská akademie. VVŠT měla při svém založení 6 fakult (dělostřelecká, tanková, letecká, ženijní, spojovací, chemická) a 3 obory v rámci každé z nich – velitelský, velitelsko-technický a vojenskoprůmyslový. Délka studia byla stanovena na 5 let. O některé fakulty původní Vysoké školy technické dr. E. Beneše neměla VVŠT zájem, proto se spojily ve Vysokou školu stavitelskou (jednalo se především o fakultu architektury a některé obory stavební fakulty). V následujícím školním roce 1952/53 vznikla fakulta železniční, která byla hned o rok později převedena do Prahy, kde se stala vojenskou fakultou Vysoké školy železniční. V roce 1954 dostala škola nové jméno – Vojenská technická akademie Antonína Zápotockého. V druhé polovině 50. let nejprve přibyla vysoké škole nová fakulta velitelského oboru (1955), která se zaměřovala na dálkové studium a v roce 1958 byla škola sloučena s Vojenskou akademií v Praze. Po tomto aktu byl její název zkrácen na Vojenskou akademii Antonína Zápotockého v Brně (dále VAAZ) a byla tvořena třemi fakultami – leteckou a elektrotechnickou, zbrojní a velitelskou. V roce 1960 byla kvůli velkému počtu zahraničních studentů konstituována zahraniční fakulta, která zaznamenala svůj nevětší rozvoj především v 60. letech, kdy spravovala několik poboček zřízených v Sýrii, Egyptě a Afghánistánu. Rok 1962 znamenal další významnou reorganizaci života školy – nadále měla čtyři fakulty, většině z nich se ale změnilo zaměření a proto se transformovaly na velitelsko-inženýrskou, dělostřeleckou

a

radiolokační,

leteckou

a

zahraniční.

Dalších

dvanáct

kateder

bylo

celouniverzitních. V roce 1967 bylo pod VAAZ přiřazeno Vyšší vojenské učiliště kapitána Otakara Jaroše ve Vyškově. Na jeho místě byla zřízena nová fakulta velitelsko-organizátorská, pročež se změnilo i složení a názvy některých dalších fakult. V tomto roce tedy byly následující: velitelskoorganizátorská, fakulta pozemních vojsk a spojovací, letecká, vyšších velitelů, zahraniční. V roce 1969 zahájila výuku Vojenská politická fakulta v Bratislavě, jež vychovávala budoucí politické pracovníky pro armádu a byla jedním z prvních zásahů procesu normalizace do života brněnské vojenské školy. V tomtéž roce byla zrušena Vojenská akademie v Praze – lze říci, že bratislavská fakulta byla její přímou nástupkyní. Fakulta se v roce 1972 transformovala na Vojenskou politickou akademii, sestávající se z fakult vojensko-politické, vojensko-pedagogické 30

a Vysoké vojenské politické školy. V roce 1974 se přejmenovala na Vojenskou politickou akademii Klementa Gottwalda a v tomto stavu setrvala až do roku 1989, kdy byla zrušena. Poslední reorganizace školy proběhla v roce 1972, kdy se od ní odtrhla nejen výše zmíněná bratislavská fakulta, ale také fakulta velitelsko-organizátorská se sídlem ve Vyškově. Nadále ji tvořilo pět fakult: velitelská, inženýrská pozemních vojsk, letecká a protivzdušné obrany, dálkového studia a zahraniční. Nejvýznamnější změny proběhly ve vedení školy, které od tohoto roku kromě náčelníka vykonával také zástupce pro věci politické. V roce 1979 byla zrušena fakulta letecké a protivzdušné obrany. Na konci sledovaného období škola sestávala z fakulty vševojskové, druhů vojsk a služeb (postgraduální), vojensko-inženýrské – výzbroje, vojensko-inženýrské – druhů vojsk a služeb a zahraniční. 4.4.6

Janáčkova akademie múzických umění16 Počátky hudebního vzdělávání v Brně sahají až do roku 1881, kdy zde byla založena

varhanická škola. Další vývoj školy úzce souvisel d postavou Leoše Janáčka, který opakovaně upozorňoval na potřebu zřízení vysoké brněnské hudební školy. V roce 1920 byla na základě jeho žádosti z roku 1907 zřízena Státní hudební a dramatické konzervatoře - s mistrovskými třídami pro obor skladby a klavíru – tyto třídy na konzervatoř navazovaly, ale neměly právní charakter vysoké školy (zanikly v roce 1928). V tomtéž roce byla také otevřena škola pro výchovu herců při zemském divadle v Brně. V roce 1945, kdy byla založena Akademie múzických umění (AMU) v Praze, podal profesorský sbor brněnské konzervatoře návrh na zřízení samostatné pobočky AMU v Brně. V roce 1946 bylo na konzervatoři prodlouženo studium na 5 let a 12. 9. 1947 byla v Brně založena Janáčkova akademie múzických umění s fakultami Hudební (1947) a Divadelní (1948). V následujícím období zaznamenala vysoká škola prudký rozvoj (nárůst počtu vyučovaných oborů, založení studentských divadelních scén či Operního studia JAMU, příchod množství kvalitních pedagogů), který vrcholil v období revolučních událostí roku 1968. V roce 1971 byla obměněna velká část pedagogického sboru i zaměstnanců z řad vedení školy. O tři roky později, ve školním roce 1974/75, bylo nově otevřeno dvouleté postgraduální studium činoherní režie. 4.4.7

Univerzita Palackého v Olomouci17 Základy pro vznik prvního vysokého učení na Moravě (a druhého v českých zemích)

položil olomoucký biskup Vilém Prusinovský z Vítkova, když v roce 1566 povolal do Olomouce

16

JAMU: Přehled historie JAMU [on-line]. JAMU, Brno, 2009 [cit. 21. ledna 2010]. Dostupné z www: . 17 URBÁŠEK, P.: Kapitoly z dějin univerzitního školství na Moravě v letech 1945 – 1990. UPOL, Olomouc, 2003, 383 s. ISBN 80-244-0594-6.

31

příslušníky jezuitského řádu, kteří zde založili nejprve svůj řádový dům - kolej Tovaryšstva Ježíšova, při kterém později vzniklo gymnázium, akademie s právem promovat k univerzitním hodnostem, kněžský seminář, šlechtický konvikt a seminář sv. Františka Xaverského pro nemajetné studenty. Dne 22. 12. 1573 povýšil císař Maxmilián II. jezuitské koleje na plnohodnotné vysoké učení. Další růst autority olomoucké univerzity souvisel se založením zvláštního papežského semináře collegium nordicum v roce 1578, který rozšířil její dosavadní působnost (Morava, Slezsko, Polsko, Uhry, rakouské země) o Německo, skandinávské země a východní Evropu. Moravská zemská šlechta si zde v roce 1725, navzdory teologickému zaměření univerzity, prosadila založení stavovské akademie - collegium nobilium. V roce 1773 byl zrušen řád Tovaryšstva Ježíšova a olomoucké vysoké učení přešlo pod státní správu a roku 1778 byla univerzita přemístěna do Brna. Zde setrvala až do roku 1782, kdy bylo její sídlo přeloženo zpět do Olomouce a degradována na tříleté lyceum (císař Josef II. se rozhodl ponechat univerzity pouze ve Vídni, Praze a Lvově). Snahy navrátit univerzitě její plnohodnotný status sklidily úspěch až v roce 1827, kdy byla škola přejmenována na Františkovu univerzitu. V té době se sestávala z filozofické, teologické a právnické fakulty a medicinsko – chirurgického studia. Revoluční události a nedostatek studentů vedly v roce k uzavření filosofické fakulty (1851), právnické fakulty (1855) a nakonec celé Františkovy univerzity (1860). Nadále v Olomouci zůstalo pouze medicinsko – chirurgické studium (zrušeno 1873) a teologická fakulta, která zde fungovala až do roku 1939, kdy byla násilně uzavřena nacistickými okupanty. Moderní historie olomoucké univerzity začala 22. 2. 1946, kdy přijalo Prozatímní Národní shromáždění Republiky československé zákon o obnovení univerzity v Olomouci pod názvem Univerzita Palackého (dále UPOL) s fakultami bohosloveckou, právnickou, lékařskou a filozofickou. O rok později byla univerzita slavnostně otevřena bez právnické fakulty, kterou nahradila fakulta pedagogická. Prvním děkanem UPOL se stal Josef Ludvík Fischer. Po únoru 1948 došlo k významným změnám v organizaci univerzity, i zde proběhly čistky v řadách studentstva i profesorů, v porovnání s jinými školami ale byly poměrně malé, protože následovaly pouhé dva roky po jejím založení. Následující změny byly zahájeny zrušením cyrilometodějské bohoslovecké fakulty (1950) a dále pokračovaly vznikem Vysoké školy pedagogické v Olomouci v roce 1953 (postupný zánik filosofické a pedagogické fakulty UPOL). Do roku 1958 tak byla UPOL představována pouze lékařskou fakultou. V tomto roce ale došlo k zániku Vysoké školy pedagogické a opětovnému navrácení filosofické do svazku UPOL a vzniku fakulty přírodovědecké. Na tyto události navázalo založení pedagogické fakulty (1964). Tento stav přetrval až do roku 1989. V období let 1969 - 1974 došlo k pokusu o obnovení teologické fakulty, které se nezdařilo, proto nadále působila pouze jako pobočka litoměřické teologické fakulty. Normalizaci v 70. letech

32

zahájily masové personální čistky mezi učiteli a zaměstnanci UPOL. Různé formy perzekuce zasáhly v první polovině sedmdesátých let každého čtvrtého zaměstnance olomoucké univerzity.18 4.4.8

Vysoká škola báňská – Technická univerzita Ostrava19 Počátky vzdělávání horníků byly v českých zemích položeny 23. 1. 1849, kdy císař

František Josef I. vydal dekret o zřízení dvou báňských učilišť – v Leobenu a Příbrami. Obě učiliště byla zřízena jako dvouletá, později (v roce 1861) se jejich výuka rozšířila na čtyři roky. V roce 1865 získalo učiliště v Příbrami titul Báňské akademie a 30. 9. 1899 na něj navázal status vysoké školy. Jejím prvním rektorem se stal profesor hornictví Ing. Gustav Ziegelheim. Na počátku nového století postihla příbramské doly krize, která vedla k úvahám o přemístění báňské školy. Přes tuto skutečnost jí byl 31. 7. 1904 přidělen titul Vysoké školy báňské, studium bylo stanoveno na 4 roky v případě oborů hornictví nebo hutnictví a 5 let pro oba obory. V této době byl také nastolen nový trend orientace výuky – elektrotechnická specializace ve všech oborech. První světová válka byla pro školu těžkým obdobím, protože ji připravila nejen o ekonomické zdroje, ale také o množství studentů, kterými byli především mladí muži, odcházející na frontu. Ihned po jejím skončení navíc podali profesoři návrh na její přemístění po Prahy, proti čemuž bojovali zástupci města Příbrami. Tento návrh byl projednáván a zamítnut ministerstvem školství v roce 1931. V listopadu 1939 byla škola násilně uzavřena, zdejší výuka byla obnovena v roce 1945. Během prvních měsíců poválečné obnovy došlo k přemístění sídla univerzity do Ostravy (dekretem prezidenta republiky ze dne 8. 9. 1945). Hlavním důvodem k tomuto aktu bylo sepjetí školy s centrem báňského průmyslu v ČSR. Po únoru 1948 došlo k obrovskému rozvoji průmyslové výroby a tím i k rozšíření počtu studentů v následujících letech – v roce 1949 nastupovalo do hornického 1. ročníku třikrát více posluchačů než v roce předchozím (120 oproti dřívějším 40), stejná situace panovala v 1. ročníku hutnickém. Tento trend pokračoval i v dalších letech a vyžádal si rozdělení univerzity do tří fakult (hornická, hutnická, báňského strojírenství), ke kterému došlo v roce 1951. Fakulta báňského strojírenství vznikla převedením Vysoké školy strojní, která byla založena o rok dříve v Brušperku, pod VŠB v Ostravě. Fakulta byla během své existence dvakrát přejmenována -

v roce 1968 na fakultu strojní a v roce 1977 na strojní

a elektrotechnickou. Překotný růst počtu posluchačů si v následujícím školním roce 1952/53 vyžádal další reorganizaci školy a její rozdělení na 5 fakult (ke stávajícím třem přibily fakulty geologická a ekonomická). Toto řešení se v budoucnu ukázalo jako příliš nákladné, proto se v roce 1959 škola 18

UP: Historie a současnost olomoucké univerzity [on-line]. UP, Olomouc, 2009 [cit. 21. ledna 2010].

Dostupné z www: . 19

Sborník vědeckých prací vysoké školy Báňské v Ostravě: Historie hornických tradic na Vysoké škole báňské v Ostravě a Příbrami. VŠB, Ostrava, 1989.

33

vrátila k původnímu modelu tří fakult (hornicko-geologická, hutnická a strojní). Ekonomická fakulta byla zrušena a rozdělena mezi ostatní, na kterých byla zřízena specializace "ekonomika a řízení". V tomto roce také došlo k rozšíření studia ze čtyřletého na pětileté a zavedení nové formy večerního a dálkového studia. Během následujícího období se škola rozrostla na více než 8000 posluchačů v roce 1989. Tento trend byl doprovázen růstem počtu oborů a znovuustavením ekonomické fakulty v roce 1977. V tomtéž roce došlo také k opětovnému zkrácení studia na čtyři roky. 4.4.9

Pedagogická fakulta Ostrava První pokusy o založení univerzity na Ostravsku proběhly již ve středověku. Z podnětu

Albrechta z Valdštejna byla v Opavě založena jezuitská kolej (17. století). K prvnímu pokusu o založení univerzity zde došlo v roce 1870 – jednalo se o nezdařený pokus o přesun univerzity ve Lvově. Zásadní jednání o založení slezské univerzity byla zahájena po 2. světové válce, kdy se radikálně změnilo složení opavských obyvatel. Tehdy se předpokládalo, že bude Ostrava sídlem technických oborů a Opavě, jakožto kulturnímu centru oblasti, připadne univerzita s humanitními fakultami (filozofickou, pedagogickou, právnickou a lékařskou v Opavě a přírodovědeckou fakultou v Ostravě). Po únoru 1948 se změnila státní politika a z původního záměru byla realizována pouze Vyšší pedagogická škola (1953), která vychovávala učitele pro šestý až osmý ročník základních škol. V roce 1959 byla škola přesunuta do Ostravy, kde se přetvořila v Pedagogický institut. Ten získal v roce 1964 statut pedagogické fakulty, která vyučovala pedagogy pro 1. a 2. stupeň základních škol. V prvních letech působení fakulty, byla délka studia stanovena na 4 roky, později byla prodloužena na 5 let. Až do roku 1989 škola setrvala v původním složení a nesla název Pedagogická fakulta v Ostravě.20

20

OU: Historie ostravské univerzity v Ostravě. [online] OU, Ostrava, 2009 [cit. 21. ledna 2010]. Dostupné z www: .

34

5

ZMĚNY VYSOKÉHO ŠKOLSTVÍ V LETECH 1989 – 2009 V České republice došlo v uplynulých dvaceti letech k významnému nárůstu kapacity

terciárního vzdělávání. Zatímco na počátku 90. let 20. století stál český systém teprve na hranici mezi elitní a masovou fází (1991 – 16,6 % z relevantní kohorty), v roce 2007 překročilo spodní vymezení fáze univerzální (52,3 %). To znamená, že se v posledních dvaceti letech ztrojnásobil nejen počet studujících, ale také podíl vstupujících do terciárního vzdělávání a Česká republika prošla celou fází masifikace – v současnosti je z tohoto hlediska třeba mluvit o univerzalizaci systému vysokých škol (PRUDKÝ, L., 2010, 23). Kapitola popisuje vývoj českého vysokého školství od počátku jeho transformace v první polovině devadesátých let do současnosti. Nejprve jsou charakterizovány obecné trendy, které více či méně směřovaly k univerzalizaci vysokého školství (TROW, M., 1994). Posléze se zaměřuje na vývoj na Moravě a ve Slezsku a vlivu Prahy v tomto regionu. 5.1

REFORMY TERCIÁRNÍHO VZDĚLÁVÁNÍ – MEZI TŘÍDOU A MASOU Dlouhá cesta k modernizaci českého vysokého školství započala v květnu roku 1990, kdy

byl schválen Zákon č. 172/1990 Sb. o vysokých školách. Jeho hlavním cílem byla především depolitizace vzdělávání a konec ideologické a politické kontroly na vysokých školách, zrušení státního monopolu na vzdělání, decentralizace v řízení systému terciárního vzdělávání a uznání svobodných práv studentů i učitelů. Rychlost transformace vzdělávacího systému byla především v prvních porevolučních letech zcela výjimečná – reformy byly připraveny, schváleny a zahájeny během několika měsíců. Přitom se jednalo o zásadní změny, jejichž hloubka a šíře byla enormní – netýkaly se pouze vysokého školství, ale celého vzdělávacího systému, jehož jednotlivé složky na sebe musely navazovat. Jeho struktura navíc povětšinou nevycházela z československých tradic, ale inspirovala se spíše v zahraničních modelech a její implementace byla o to obtížnější. Proces reformy vzdělávání navíc ve svých počátcích (do roku 1994) vycházel především zdola – změny byly ve velké míře vyvolány místními iniciativami nebo aktivitami jednotlivců, pouze částečně byly podněcovány činností vlády (OECD, 1996, 16). Mezi hlavní přínosy zmíněného zákona patří především: •

odstranění politické kontroly nad aktivitami a rozhodovacími procesy vysokých škol a přiznání jejich autonomie,

•

omezení vlivu státu na vzdělávání pomocí zavedení možnosti vzniku soukromých a církevních vysokých škol,

•

přiznání části finanční svobody jednotlivým vysokým školám,

•

decentralizace systému vysokých škol pomocí zakládání regionálních vysokých škol v menších centrech (většinou krajských městech),

•

zavedení tří nových forem studia (bakalářské, magisterské/inženýrské, postgraduální). 35

Tento dokument měl ale také značnou řadu nedostatků a nevěnoval se dostatečně všem potřebným otázkám. Systém terciárního vzdělávání si především zachoval svůj „unitární“ charakter a počet studentů bakalářských programů rostl v následujících letech velmi pomalu. Rychlejší přechod k binárnímu modelu, jakožto klíčovému předpokladu výrazného nárůstu příležitostí v terciárním školství v České republice, by vyžadoval vytvoření neuniverzitního sektoru v rámci této úrovně vzdělávacího systému, k tomu však nebylo přistoupeno (MATĚJŮ, P., 2005, 65). Zákon také nijak výrazně nepokročil v otázce institucionálního oddělení výuky a výzkumu. Vysoké školy sice byly oprávněny poskytovat tuto úroveň vzdělání, ale většina státem financovaného výzkumu zůstala soustředěna na Akademii věd. To ve svém důsledku zapříčinilo poměrně pomalý růst počtu studentů doktorských programů v průběhu sledovaného období (MATĚJŮ, P., 2006, 288). Přechod k efektivnímu binárnímu systému byl sice institucionalizován, ale nedostatečně podporován ze strany státních orgánů. Zákon totiž nevytvořil legislativní rámec pro vznik soukromých a neuniverzitních vysokých škol, ačkoliv jejich rozvoji nekladl ani přímé překážky. Základní nedostatek tkvěl v tom, že soukromé neuniverzitní školy sice mohly vznikat, ale podle daného zákona neměly možnost získat akreditaci21, která by jim kromě jiného umožnila vydávat diplomy uznávané Ministerstvem školství. Až Zákon č.

552/2005 Sb. o vysokých školách

definoval rozdělení vysokých škol na univerzitní a neuniverzitní.22 V současné době je naprostá většina veřejných vysokých škol univerzitního typu (s výjimkou Vysoké školy polytechnické v Jihlavě a Vysoké školy technické a ekonomické v Českých Budějovicích), ze soukromých sem nepatří žádná. Na těchto školách jsou však často akreditovány magisterské a doktorské programy jen díky formální garanci ze strany habilitovaných pracovníků z jiných, personálně lépe vybavených vysokých škol. Na této snaze mít na všech veřejných vysokých školách a jejich fakultách za každou cenu všechny tři stupně studia se podepsala i dlouhodobá neúspěšná diskuse o potřebě rozdělení institucí terciárního vzdělávání na výzkumné školy, školy zaměřené na vzdělávání a na instituce poskytující prakticky orientované programy (instituce profesní přípravy). První z těchto kategorií bývá zjednodušeně interpretována jako jediná plnohodnotná univerzita, zatímco ostatní kategorie jsou chápány jako označení nižší kvality. Bakalářské programy jsou mnohdy vnímány pouze jako přípravný blok pro magisterský cyklus, nejsou vhodně diverzifikovány podle zaměření a chybí dostatečné množství programů s jasnou ambicí praktického uplatnění absolventů (MATĚJŮ, P., 2009, 18) 21

Akreditační komise pečuje o kvalitu vysokoškolského vzdělávání a všestranně posuzuje vzdělávací a vědeckou, výzkumnou, vývojovou, uměleckou nebo další tvůrčí činnost vysokých škol. Byla zřízena Zákonem č. 111/1998 Sb. o vysokých školách. 22 „Vysoká škola je univerzitní nebo neuniverzitní. Označení „vysoká škola“, popřípadě z něho odvozené tvary slov mohou mít ve svém názvu pouze vysoké školy. Označení „univerzita“", popřípadě z něho odvozené tvary slov mohou mít ve svém názvu pouze vysoké školy univerzitní.“ (cit. Zákon č. 111/1998 Sb. o vysokých školách).

36

Vysoké školy měly navíc (stejně jako za předchozího režimu) plnou autonomii při sestavování svých přijímacích zkoušek a testů, přičemž vzájemně neporovnatelné zůstaly také závěrečné zkoušky na středních školách. Zákon nezavedl ani dílčí standardizovanou povinnou součást přijímacích zkoušek, na jejímž základě by bylo možno srovnat kvality přijímaných uchazečů mezi jednotlivými vysokými školami. V nastíněné situaci velkého převisu poptávky po terciárním vzdělání nad kapacitními možnostmi jednotlivých studijních programů tak zůstal otevřen prostor pro nejrůznější formy korupce (MATĚJŮ, P., 2006, 289). Instituce poskytující terciární vzdělání získaly také svobodu v rozhodování o svých rozpočtech, přestože jejich hlavním a často jediným zdrojem příjmů nadále zůstávaly dotace z Ministerstva školství. V roce 1994 se vysoké školy začaly potýkat s vážným nedostatkem financí, který významně omezil nejen další zkvalitňování studijních programů a vzdělávacích služeb, ale především rozvoj kapacit pro růst počtu studijních míst. Výše reálných dotací na vzdělávací činnost v tomto období prakticky stagnovala, kdežto počet studentů se neustále zvyšoval – souběh těchto dvou procesů způsobil významný pokles finanční dotace na jednoho studenta a zapříčinil neschopnost vysokých škol uspokojovat rostoucí poptávku po terciárním vzdělání. Získávání dodatečných finančních zdrojů bylo buď přímo zakázáno zákonem – v případě finanční spoluúčasti samotných studentů, nebo nebylo dostatečně využíváno – zde se jednalo zejména o možnosti komercionalizace výzkumu (MATĚJŮ, P., 2005, 67). Náprava výše zmíněných nedostatků měla být nastolena přijetím Zákona č. 111/1998 Sb. o vysokých školách. Na jeho základě došlo k dalšímu posílení formální autonomie vysokých škol, omezení té finanční ale zůstala zachována (případně se ještě prohloubila), a to především díky zákazu zakládání spin-off firem23. Ty jsou jedním z nejefektivnějších nástrojů komercionalizace akademického výzkumu a na některých vysokých školách byly zakládány v souladu s tehdejší právní úpravou nedlouho po roce 1990. Silně proreformní bylo naopak uznání tzv. neuniverzitních vysokých škol, které se profilovaly především v bakalářských programech. Poptávka po této formě studia trvale rostla, ale veřejný sektor vysokého školství na ni nebyl schopen reagovat. Neuniverzitní sektor proto začaly zaplňovat soukromé neuniverzitní vysoké školy a vyšší odborné školy, jejichž akreditaci výše zmíněný zákon nově umožnil. Soukromé vysoké školy nedostávaly na svůj provoz žádné státní dotace, přesto jich v akademickém roce 2000/01 existovalo již 14. Kvalita vzdělání poskytovaného těmito institucemi byla ovšem značně diferencovaná (MATĚJŮ, P., 2006, 287). V dubnu 2001 byl zákon o vysokých školách novelizován. Největší změnou bylo jistě opětovné povolení kapitálových investic do spin-off firem a obchodních společností. Zavedena 23

Spin-off firma (SOF) je firma, která využívá hmotného či nehmotného majetku jiného právního subjektu k zahájení svého podnikání. V akademickém prostředí slouží jako jeden z velice důležitých nástrojů transferu aplikovaného výzkumu směrem do praxe. Ve spin-off firmě, kterou zpravidla zakládají zaměstnanci, doktorandi či studenti univerzity s možným vstupem externistů či firem (technických, obchodních…) je většinou mateřská univerzita jedním z podílníků. (Czechinvest – prezentace Pavla Komárka, 2006)

37

byla také přísnější pravidla pro studenty překračující standardní dobu studia o více než jeden rok – nadále se od nich vybíral poplatek blížící se státní roční dotaci na studenta v daném programu. Vysokým školám bylo také umožněno přijímání studentů nad kvótu stanovenou MŠMT a vybírat od nich školné, což ve svém důsledku umožnilo rozvoj programů celoživotního vzdělávání a vylepšení rozpočtů jednotlivých vysokých škol. V následujících letech byly Parlamentu několikrát předneseny další návrhy na reformu systému vysokoškolského vzdělávání v České republice, především z hlediska jeho financování (stav trvalého podfinancování vysokého školství u nás setrvává už od roku 1994). Žádný z návrhů nebyl úspěšný a na komplexní reformu terciárního vzdělávání se tak stále čeká. 5.2

HLAVNÍ

VÝVOJOVÉ

TRENDY

SYSTÉMU

TERCIÁRNÍHO

VZDĚLÁVÁNÍ

V ČESKÉ REPUBLICE V LETECH 1989 - 2009 5.2.1

Změny ve struktuře a počtu vysokých škol V roce 1989 existovalo v České republice 25 vysokých škol a v průběhu sledovaného

období se jejich počet navýšil trojnásobně. Především potom po roce 1998, kdy byl přijat nový zákon, který legislativně umožnil vznik vysokých škol neuniverzitního typu. Ty byly hlavním prostředkem umožňujícím přechod od elitního k masovému systému terciárního vzdělávání, který ve svém důsledku způsobil významný nárůst počtu studentů (především potom v bakalářských programech). Přestože k největšímu nárůstu počtu studentů došlo na veřejných vysokých školách, počet těchto zařízení v průběhu sledovaného období spíše stagnoval. V současné době existuje na území České republiky 26 veřejných vysokých škol, přičemž v roce 1989 to bylo jen o tři méně. Všechny nové školy přitom vznikly až po roce 1998 (dvě z nich jsou neuniverzitního typu) a sídlí ve středně velkých městech (České Budějovice, Zlín, Jihlava). Jejich založení bylo vyvrcholením snah o decentralizaci systému českého terciárního vzdělávání, které byly uskutečňovány formou omezování vlivu tří největších vysokoškolských center – Prahy, Brna a Ostravy. Mezi aktivity, které byly v tomto směru uskutečňovány, patří především podpora menších center terciárního vzdělávání v procesu jejich transformace na samostatně fungující jednotky. Všechny nově konstituované vysoké školy (Slezská univerzita v Opavě -1991, Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně 2001, Vysoká škola polytechnická v Jihlavě - 2004 a Vysoká škola technická a ekonomická v Českých Budějovicích - 2006) navázaly na předchozí tradici spojenou s lokalizací pobočky či fakulty tradičních pražských nebo brněnských univerzit v daném městě. Výrazně rostl také počet fakult jednotlivých škol, který odpovídal nejen zvyšování zájmu o vysokoškolské studium, ale především diverzifikaci nabídky studijních oborů.

38

Tab. 4: Vývoj počtu vysokých škol a jejich studentů dle typu zřizovatele v České republice v letech 1989 – 2009.

1989/90 1990/91 1991/92 1992/93 1993/94 1994/95 1995/96 1996/97 1997/98 1998/99 1999/00 2000/01 2001/02 2002/03 2003/04 2004/05 2005/06 2006/07 2007/08 2008/09 Zdroj:

Veřejné VŠ Soukromé VŠ Počet škol Počet fakult 23 73 x 24 82 x 23 94 x 23 99 x 23 105 x 23 107 x 23 110 x 23 111 x 23 112 x 23 113 x 23 110 3 23 111 8 24 113 13 24 117 27 24 117 28 24 117 36 25 120 39 25 125 39 26 131 42 26 135 45

Státní VŠ

Celkem 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2

25 26 25 25 25 25 25 25 25 25 25 33 39 53 54 62 66 66 70 73

ÚIV: Statistická ročenka školství 2002/03 – 2008/09. ÚIV, Praha, 2009. ÚIV: Vývojová ročenka školství 1989/90 – 2002/03. ÚIV, Praha, 2004.

1)

Do roku 1999/2000 ročenka uvádí pouze veřejné vysoké školy, od roku 2000/2001 také soukromé

(přestože jejich vznik povolil zákon již v roce 1998). Významnější

nárůst

počtu

vysokoškolských

zařízení v České republice proběhl až v druhém desetiletí transformace a souvisel s umožněním akreditace výukových programů soukromých vysokých škol v roce 1998. Výuková zařízení tohoto typu zde však vznikala i v předcházejícím období a to díky intervenci ze strany zahraničních vzdělávacích institucí.24 První z nich byla Anglo-americká vysoká škola v Praze, která je českou pobočkou britské University of Wales a zároveň první soukromou vysokou školou u nás. Věnuje se výuce srovnávacího práva v bakalářské formě studia. V roce 1991 ji doplnila U. S. Business School Praha, která je pobočkou americké University of Pittsburgh. Nabízí magisterský studijní program v oboru ekonomie a řízení. V daném období vznikla ještě jedna instituce tohoto typu - Czech Management Institute, který byl ustanoven v roce 1994 a je manažerskou fakultou Escuela Superior de Marketing 24

Na území České republiky působí právnické osoby, které jsou zmocněny zahraničními vysokými školami k výuce jejich studijních programů. Tyto vzdělávací instituce mohou být soukromými vysokými školami, podléhajícími Zákonu č. 111/1998 Sb. o vysokých školách, nebo mohou působit jako obchodní společnosti nebo obecně prospěšné společnosti. Tyto subjekty potom nejsou součástí vysokoškolského vzdělávacího systému České republiky a jejich činnost podléhá právním předpisům zemí, v nichž sídlí jejich zřizovatel (MŠMT, 2009).

39

y Administración v Barceloně. V současné době má pobočky také v Českých Budějovicích, Plzni, Karlových Varech, Liberci a Hradci Králové. Všechny soukromé vysoké školy a pobočky zřízené zahraničními vzdělávacími institucemi sídlí v Praze, pouze některé z nich mají regionální pobočky v jiných městech České republiky.

Obr. 1: Vývoj počtu vysokých škol podle zřizovatele v České republice v letech 1989 – 2009. Zdroj:

ÚIV: Statistická ročenka školství 2002/03 – 2008/09. ÚIV, Praha, 2009. ÚIV: Vývojová ročenka školství 1989/90 – 2002/03. ÚIV, Praha, 2004.

5.2.2

Změny ve struktuře a počtu studentů Vývoj počtu studentů vysokých škol byl v minulých dvaceti letech ovlivňován poměrně

velkým množstvím faktorů. Na prvním místě to byla celková socioekonomická proměna společnosti, v jejímž důsledku se zvýšila poptávka po vysoce kvalifikované pracovní síle a tak vzrostla hodnota vzdělání obecně. Lidé s vysokoškolským titulem najednou dosahovali nejen na výrazně lépe placená pracovní místa (srovnání s předchozím systémem viz kap. 4), ale také na vyšší společenské posty (MATĚJŮ, P., 2006, 287). Nelze opomenout ani demografický faktor – absolventi maturitních oborů v příslušných letech náleželi k populačně silným kohortám, proto se jich na vysoké školy hlásilo více než obvykle (viz obr. 2). V neposlední řadě byl počet studentů ovlivňován platnými legislativními normami, které ho v první fázi transformace utlumily, ale v následující (po roce 1998) významně podpořily.

40

Významných změn dostála také struktura studentů vysokých škol. Měnilo se jejich zastoupení v různých formách (bakalářské x magisterské, prezenční x kombinované) a oborech studia. Především změna zastoupení jednotlivých studijních oborů byla odrazem měnícího se politického a hospodářského pozadí, kdy začal být kladen důraz na rozvoj oborů, které byly před rokem 1989 uměle potlačovány či omezovány. Dříve podporované technické, lékařské a zemědělské obory zaznamenaly stagnaci nebo útlum.

Obr. 2: Vývoj počtu uchazečů o studium a přijatých studentů vysokých škol v České republice v letech 1989 – 2009. Zdroj:

ÚIV: Statistická ročenka školství 2002/03 – 2008/09. ÚIV, Praha, 2009. ÚIV: Vývojová ročenka školství 1989/90 – 2002/03. ÚIV, Praha, 2004.

V roce 1992/93 bylo na české vysoké školy ročně přijato necelých 30 tis. osob z celkového počtu téměř 65 tis. uchazečů – jejich úspěšnost se tedy pohybovala okolo 45,0 %. V roce 2008/09 bylo přijato asi 105 tis. aspirantů z celkového počtu 147 tis. osob – v tomto roce byla jejich úspěšnost více než 70,0 %. Velikost převisu poptávky nad nabídkou se tedy v průběhu sledovaného období měnila. Její fluktuace sice nebyly nijak významné, ale celkově směřovaly ke shlazování rozdílu mezi počtem uchazečů a přijatých studentů. Je logické, že tento rozdíl nemůže být nikdy zcela odstraněn a je otázkou, zda jeho snižování bez přijetí dalších kroků reformy (především dokončení procesu rozdělení studia do dvou stupňů a zaměření prvního z nich – bakalářského – na výuku směřující do praxe atd.) skutečně povede k rozvoji a nikoli k degradaci kvality českého vysokého školství. Celkový trend počtu uchazečů/přijatých studentů byl pozvolna rostoucí, především pak od roku 2001.

41

Tab. 5: Vývoj počtu studentů vysokých škol dle typu zřizovatele v České republice v letech 1989 – 2009. Veřejné vysoké školy 1989/90 1990/91 1991/92 1992/93 1993/94 1994/95 1995/96 1996/97 1997/98 1998/99 1999/00 2000/01 2001/021) 2002/03 2003/04 2004/05 2005/06 2006/07 2007/08 2008/09 Zdroj:

113 417 118 194 111 990 114 185 127 137 136 566 148 433 166 123 177 723 187 148 198 961 215 207 198 676 211 776 230 789 246 966 265 149 284 885 302 762 318 960

Soukromé vysoké školy x x x x x x x x x x . . 4 836 8 494 13 018 18 104 24 486 31 611 41 853 50 659

Státní vysoké školy2)

Studenti celkem

. . . . . . . . . . . . . 4 991 4 498 4 114 . 3 711 4 005 4 445

113 417 118 194 111 990 114 185 127 137 136 566 148 433 166 123 177 723 187 148 198 961 215 207 203 512 220 270 243 807 265 070 289 635 320 207 348 620 374 064

ÚIV: Statistická ročenka školství 2002/03 – 2008/09. ÚIV, Praha, 2009. ÚIV: Vývojová ročenka školství 1989/90 – 2002/03. ÚIV, Praha, 2004.

1)

Do roku 2000/2001 jsou uváděny údaje za počet studií, od roku 2001/2002 pak počty studentů – fyzických

osob. 2)

Údaje o státních vysokých školách jsou v ročenkách ÚIV uvedeny pouze pro vybraná období.

Počet studentů vysokých škol rostl v průběhu celého sledovaného období, zejména však po roce 1998 (resp. 2001). Příčinou tohoto trendu byla zajisté změna legislativy a její intervence ve směru podpory akreditace soukromých a neuniverzitních vysokých škol, které se posléze staly nositeli dalšího rozvoje, především v kvantitativní rovině procesu. Ten byl podporován také proměnami společensko-ekonomického a kulturního charakteru. V roce 1989 studovalo v České republice více než 113 tisíc osob, přičemž v průběhu následujících dvaceti let jejich počet vzrostl asi o 260 tisíc, tj. téměř trojnásobně. Převážná většina růstu proběhla na veřejných vysokých školách – podíl soukromých škol na celkovém počtu studentů od roku 1999 narostl na necelých 14,0 %. V případě podílu státních vysokých škol je přes absenci potřebných dat možné předpokládat, že byl po celé sledované období zanedbatelný. Na základě předchozí analýzy tedy lze konstatovat, že hlavním nositelem procesu transformace systému vysokého školství v České republice byly veřejné vysoké školy, které přes svůj nižší počet zajišťovaly výuku výrazně vyššího množství studentů než školy soukromé či státní. Ty celý proces spíše dotvářely

42

a vyplňovaly mezery na trhu, vyplývající z nízké flexibility nabídky aktuálně poptávaných studijních oborů na veřejných vysokých školách. Z hlediska systému terciárního vzdělávání bylo jednoznačně nejvýznamnější změnou zřízení bakalářského stupně studia vysokoškolským zákonem v roce 1990. Tento akt byl zároveň jedním z prvních kroků implementace Boloňské deklarace, ke které Česká republika přistoupila v roce 1999. Podíl bakalářských studií na celkovém počtu bakalářských i magisterských programů přesáhl 50,0 % ve školním roce 2004/05 a od té se dále zvyšoval na současných 65,9 %.

Obr. 3: Vývoj počtu studentů vysokých škol podle zřizovatele v České republice v letech 1989 – 2009. Zdroj:

ÚIV: Statistická ročenka školství 2002/03 – 2008/09. ÚIV, Praha, 2009. ÚIV: Vývojová ročenka školství 1989/90 – 2002/03. ÚIV, Praha, 2004.

Vývoj počtu studentů bakalářských programů lze rozdělit do dvou fází – první z nich trvala od roku 1990 do roku 2001, druhá potom od roku 2001 do současnosti. Významný rozvoj této formy studia byl zaznamenán až od roku 2001 - v prvním období transformace byl pouze pozvolný, přičemž místy počet bakalářských studií dokonce stagnoval nebo klesal. Příčinou tohoto trendy byla nedokonalost právní normy, aplikované do roku 1998, která neumožňovala vznik soukromých a neuniverzitních vysokých škol. Přitom především neuniverzitní školy byly (a stále jsou) nositeli celého procesu. Nemožnost vzniku těchto institucí, která byla jen zčásti nahrazena rozlučováním magisterských studijních programů či vznikem nových bakalářských oborů na stávajících vysokých školách, vedla k nízké flexibilitě nabídky vysokoškolského vzdělání a růstu převisu poptávky nad dostupnou nabídkou. Ve výsledku se tak na českém vzdělávacím trhu

43

vytvořil prázdný prostor, který byl posléze postupně naplňován především ze strany soukromých vysokých škol.

Obr. 4: Vývoj počtu studentů vysokých škol podle formy studia v České republice v letech 1989 – 2009. Zdroj:

ÚIV: Statistická ročenka školství 2002/03 – 2008/09. ÚIV, Praha, 2009. ÚIV: Vývojová ročenka školství 1989/90 – 2002/03. ÚIV, Praha, 2004.

Do dvou fází lze rozdělit také vývoj počtu studentů magisterského studia. Ten byl v porovnání s bakalářským přesně opačný – do roku 2001 byl nositelem prakticky veškerého nárůstu počtu studentů, ale v následujícím období klesal, což souviselo především se změnou legislativy. Ve školním roce 2005/06 se pokles zastavil a od té doby stagnuje na hodnotě okolo 120 tis. studentů. Jisté studijní programy jsou typicky magisterské a jejich dělení na dvoustupňová studia není zvykem (např. medicínské nebo veterinární), některé vysoké školy/fakulty navíc nejsou dvoustupňovému systému nakloněny a setrvávají v tradičních strukturách. Počet studentů doktorských programů se ustálil v roce 2004/05, do té doby pozvolna narůstal. Vzhledem k neutěšené situaci na poli českého výzkumu a vývoje, který je rozdělen mezi univerzity a Akademii věd ČR a často stále není dostatečně provázán s praxí, nelze další rozvoj kapacity tohoto stupně studia očekávat bez zajištění potřebných reforem.

44

Tab. 6: Vývoj počtu studentů bakalářských a magisterských programů s českým státním občanstvím podle oboru studia v České republice v letech 1989 – 2003. 1989/90

celkem přírodní vědy technické obory zem., les. a vet. vědy lékařské a farm. vědy ekonomické vědy společenské vědy právní vědy učitelství umělecké obory Zdroj:

abs. 110 021 3 831 40 461 10 275 10 335 12 633 4 417 3 709 22 298 2 062

2001/02

v% abs. 100,00 195 894 3,48 13 996 36,78 54 421 9,34 7 410 9,39 12 229 11,48 38 890 4,01 21 563 3,37 9 386 20,27 33 326 1,87 4 673

2008/09

v% abs. v% 100,00 369 619 100,00 7,14 28 126 7,61 27,78 83 977 22,72 3,78 13 872 3,75 6,24 26 772 7,24 19,85 91 382 24,72 11,01 60 379 16,34 4,79 16 169 4,37 17,01 47 617 12,88 2,39 9 057 2,45

Podíl 2009/89 (v %) 335,95 734,17 207,55 135,01 259,04 723,36 1366,97 435,94 213,55 439,23

Relativní rozdíl 2009/89 (v p.b.) 0,00 4,13 -14,06 -5,59 -2,15 13,24 12,32 1,00 -7,38 0,58

ÚIV: Statistická ročenka školství 2002/03 – 2008/09. ÚIV, Praha, 2009. ÚIV: Vývojová ročenka školství 1989/90 – 2002/03. ÚIV, Praha, 2004.

V souvislosti se socioekonomickými změnami české společnosti a z nich vyplývající proměnou zájmu studentů, se transformovala také oborová struktura vysokoškolského studia a nabídka studijních programů obecně. Po roce 1989 byly na školách zakládány nové fakulty a obory, které nejprve pouze dorovnávaly deficit z předchozího čtyřicetiletí (humanitní, sociální a přírodní vědy), ale později (především po roce 1998) už začaly reagovat na poptávku ze strany studentů. V tomto období již bylo možné akreditovat programy soukromých a neuniverzitních vysokých škol, což významně zvýšilo flexibilitu celého systému terciárního vzdělávání. Jeho největším nedostatkem ale nadále zůstává malá propojenost s praxí nejen při výuce, ale především při dodržování návaznosti na potřeby trhu práce. Největší rozvoj v tomto období zaznamenaly ekonomické obory, které jsou z hlediska uchazečů o studium velmi atraktivní, ale jejich uplatnitelnost na trhu práce klesá.

45

Obr. 5: Relativní vývoj počtu studentů bakalářských a magisterských programů s českým státním občanstvím podle oboru studia v České republice v letech 1989 – 2003. Zdroj:

ÚIV: Statistická ročenka školství 2002/03 – 2008/09. ÚIV, Praha, 2009. ÚIV: Vývojová ročenka školství 1989/90 – 2002/03. ÚIV, Praha, 2004.

Při hodnocení změn oborové struktury studia je nutno rozlišovat mezi absolutními a relativními hodnotami. Relativně nejvíce narostly ekonomické a společenské vědy, největší pokles naopak zaznamenaly technické obory, zemědělství, lesnictví a veterinární vědy, lékařské a farmaceutické vědy a učitelství. Vývoj v absolutních hodnotách byl poněkud odlišný - zde lze hovořit pouze o stagnaci v případě zemědělství, lesnictví a veterinárních věd, které jsou z hlediska transformující se poptávky na trhu práce zdaleka nejméně atraktivní. U ostatních oborů ze skupiny, která zaznamenala relativní pokles, nedošlo k výraznému snížení atraktivity z hlediska budoucího uplatnění, ale spíše ke ztrátě podpory ze strany státu (především v případě technických a medicínských oborů). Jejich strukturální význam poklesl, ale počet studentů se v průběhu celého období poměrně významně navyšoval. Největší absolutní přírůstek byl potom soustředěn ve společenských, přírodních a ekonomických vědách.

46

Obr. 6: Vývoj počtu studentů veřejných a soukromých vysokých škol s českým státním občanstvím podle formy studia v České republice v letech 1989 – 2009. Zdroj:

ÚIV: Statistická ročenka školství 2002/03 – 2008/09. ÚIV, Praha, 2009. ÚIV: Vývojová ročenka školství 1989/90 – 2002/03. ÚIV, Praha, 2004.

Cílem celkové diverzifikace vysokoškolského studia bylo jeho přiblížení široké veřejnosti. V předchozí části kapitoly byl nastíněn přínos rozdělení pětiletých magisterských programů do dvou stupňů studia a změny v zastoupení studijních programů v závislosti na poptávce ze strany uchazečů o studium. Neopomenutelný vliv však měla také podpora oborů vyučovaných distanční a kombinovanou formou, které byly schopny pokrýt poptávku po terciárním vzdělání ze strany pracujících občanů. Tyto formy studia jsou zároveň nezbytné pro další rozvoj celoživotního vzdělání, které se stalo běžnou součástí nabízených studijních programů. Vývoj počtu studentů tzv. dálkového studia měl až do roku 1999/00 stagnující trend, v následujícím období ale zaznamenal prudký nárůst – z necelých 32 tis. v roce 1999/00 na téměř 110 tis. v roce 2008/09. Souvisí to opět se změnou legislativy v roce 1998 a nástupem neuniverzitních a soukromých vysokých škol. 5.2.3

Další procesy Po roce 1989 lze vysledovat také další procesy, charakteristické pro vývoj českého

vysokého školství. Z hlediska geografie se jedná především o změnu prostorových struktur, vyplývající z decentralizace systému vysokých škol a podporovanou nejen ze strany státu, ale také formou intervence soukromých vysokých škol do menších populačních center. V důsledku prakticky nekontrolovaného růstu počtu vysokých škol se Česká republika dostala do situace, kdy 47

má výrazně vyšší množství vzdělávacích institucí tohoto typu na obyvatele než ostatní evropské státy (Česká republika má 73 vysokých škol na 10,5 mil. obyvatel, oproti tomu např. Velká Británie jich má 160 na 60 mil. obyvatel), ale žádná z nich neodpovídá svou kvalitou univerzitám v těchto zemích. Problematika změn prostorových vazeb jednotlivých vysokých škol bude dále blíže specifikována, avšak pouze pro území Moravy a Slezska (viz kap. 5.3). Celý systém byl podroben také výrazné internacionalizaci, v jejímž důsledku se z něj stala struktura výrazně otevřenější nejen pro zahraniční studenty, kteří chtějí studovat v České republice, ale také pro české studenty, kteří chtějí studovat v zahraničí. Spolu s otevřeností je ale potřeba rozvíjet také srovnatelnost českého terciárního vzdělávání, k čemuž však zatím nedošlo. Do budoucnosti je proto třeba vytvořit standardizovanou strukturu, jejíž stupně budou srovnatelné nejen navzájem mezi sebou, ale především na mezinárodní úrovni s odpovídajícími institucemi v ostatních zemích. V tomto smyslu je nezbytné nejen jednotlivé složky systému a jejich vztahy přesně definovat, ale zároveň vytvořit skupinu indikátorů, na jejímž základě bude možné hodnotit jejich vývoj. Zde je potřeba se zaměřit především na sledování kvality poskytovaného vzdělání. Vytvoření takovéto indikátorové soustavy je v současné chvíli jedním z cílů MŠMT, konkrétně Rady projektu Reforma terciárního vzdělávání. Stále otevřená zůstává také otázka financování terciárního vzdělávání, především potom veřejných vysokých škol. Základní charakteristikou celého systému je už od roku 1994 jeho silná podfinancovanost, která se současným růstem počtu studentů a nedokonalou aplikací Boloňského procesu vedla k poklesu kvality výuky v těchto institucích (MATĚJŮ, P., 2006, 289). Shodně působil také nedokončený proces navrácení výzkumu a vývoje z Akademie věd ČR zpět na univerzity. Podobné trendy byly zaznamenány také v ostatních postsocialistických zemích. Například v sousedním Polsku došlo vlivem nedostatku financí ve veřejném vysokém školství k odchodu pedagogů na soukromé školy, které jim byly schopny nabídnout vyšší finanční ohodnocení (BAJERSKI, A., 2009, 18).

48

Obr. 7: Rozmístění veřejných, soukromých a státních vysokých škol a jejich poboček na Moravě a ve Slezsku ve školním roce 2009/10. Zdroj: ÚIV: Matrika studentů pro školní rok 2009/10. + www prezentace jednotlivých vysokých škol

49

5.3

VÝVOJ NA MORAVĚ A VE SLEZSKU Vývoj počtu, struktury a rozmístění vysokých škol na Moravě a ve Slezsku úzce souvisí

s výše popsanými trendy charakteristickými pro Českou republiku a v průběhu celého sledovaného období jimi byl přímo determinován. Také pro tento region znamenalo uplynulých dvacet let především období rozvoje vysokého školství a to jak v jeho tradičních (Praha, Brno, Ostrava) tak nových centrech (Opava, Zlín, Karviná, Jihlava). V současnosti v nich studuje více než 130 tis. osob a jejich počet dále narůstá v souvislosti s přechodem českého vysokého školství z elitní do masové a univerzální fáze (PRUDKÝ, J. a kol., 2010, 14 - 26). 5.3.1

Veřejné vysoké školy na Moravě a ve Slezsku – vývoj v prostoru a čase Ve školním roce 1989/90 studovalo na zemí Moravy a Slezska necelých 45 tis. studentů, ve

školním roce 2009/10 jejich počet narostl na více než 150 tis. Velká část tohoto nárůstu se přitom uskutečnila v Brně, Ostravě a Olomouci. Spolu s masifikací (případně univerzalizací) terciárního vzdělávání rostl také počet vysokých škol a jejich center. V roce 1989/90 bylo na Moravě a ve Slezsku sedm vysokých škol s 23 fakultami, o dvacet let později už to bylo jedenáct veřejných vysokých škol s 61 fakultami (viz tab. 4) a řada soukromých institucí poskytujících tento stupeň vzdělání. O něco lépe vyznívá také srovnání s celou Českou republikou – v současnosti je na Moravě a ve Slezsku soustředěno 37,9 % z celkového počtu fakult všech českých vysokých škol, přičemž v roce 1989/90 to bylo pouze 31,9 %.

Obr. 8: Vývoj počtu studentů moravských a slezských vysokých škol mezi roky 1989/90 a 2009/2010. Zdroj:

ÚIV: Statistická ročenka školství 2002/03 – 2008/09. ÚIV, Praha, 2009. ÚIV: Vývojová ročenka školství 1989/90 – 2002/03. ÚIV, Praha, 2004.

50

Na základě vývoje relativního podílu jednotlivých vysokých škol na celkovém počtu osob studujících na Moravě a ve Slezsku lze v obecné rovině konstatovat nárůst významu vysokých škol v menších centrech typu Zlína, Opavy či Jihlavy a poměrně významný pokles podílu tradičních univerzit. Prostorová redistribuce nově zakládaných univerzit i fakult stávajících vysokých škol byla ovlivňována několika faktory. Prvním z nich byl již dříve zmíněný zájem vlády o rozvoj neuniverzitního vysokého školství v menších městech. Dále byl důležitý také stoupající zájem veřejnosti o tento typ vzdělání, který v souladu se snahami o zajištění rovnosti v přístupu ke vzdělání vedl k přenosu tohoto „know-how“ z větších do menších center. Tab. 7: Vývoj počtu studentů moravských a slezských veřejných vysokých škol a jejich podílu na celkovém počtu studentů v regionu v letech 1989/90 a 2009/10. 1989/90 Region, vysoká škola Česká republika Morava a Slezsko MU Brno VŠB-TU Ostrava VUT Brno2) UP Olomouc UTB Zlín2) MENDELU Brno OU Ostrava SU Opava VFUB Brno VŠP Jihlava JAMU Brno

3)

Počet fakult

Počet studentů Celkem Cizinci

72 113 417 23 44 133 5 7 947 4 8 399 5 13 026 4 6 400 809 4 4 715 1 1 636 0 980 496 2 221

2009/10 Podíl na PS MS1)

3 393 1 003 158 90 400 139 43 81 3 88 1

100,0 17,8 18,8 29,2 14,3 1,8 10,6 3,7 0,0 2,2 1,1 0,5

Počet fakult

Počet studentů Celkem Cizinci

145 389 263 55 152 852 9 38 216 8 23 144 9 21 695 8 21 290 6 13 408 6 10 617 6 9 499 4 8 904 3 2 899 0 2 485 2 695

Podíl na PS MS1)

34 552 11 742 4 715 1 117 2 075 1 362 732 404 286 455 473 23 100

100,0 25,0 15,1 14,2 13,9 8,8 6,9 6,2 5,8 1,9 1,6 0,5

Zdroj: ÚIV: Matrika studentů pro školní rok 2009/10. ČSÚ, FSÚ, SSÚ: Statistická ročenka České a Slovenské federativní republiky. Praha, 1990. 1) PS MS = počet studentů moravských a slezských vysokých škol. 2)

Fakulta technologická, sídlící ve Zlíně, je sice přičleněna k fakultám VUT, ale její studenti jsou počítání

jako zlínští. Tím bylo dosaženo stavu, který umožňuje srovnat vývoj počtu studentů v tomto centru/na budoucí univerzitě, ale zároveň uměle nepodhodnocuje význam VUT. 3)

V roce 1989/90 jsou k fakultám, uvedeným v oficiálních zdrojích, přičteny také tři teologické fakulty (v

Olomouci, Praze a Kutné Hoře).

Relativní podíl na celkovém počtu studentů moravskoslezských vysokých škol narostl nejvíce v případě Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně a naopak nejvíce poklesl u Vysokého učení technického v Brně. Tento vývoj byl v konkrétním případě těchto dvou univerzit zapříčiněn především jejich historickými vazbami, přestože jistý vliv měly také výše popsané obecné faktory či skutečnost, že technické obory zaznamenaly po roce 1989 výrazný pokles významu v celé České republice. Ve Zlíně totiž od roku 1969 sídlila technologická fakulta VUT v Brně. Projekt vzniku budoucí univerzity byl připravován v 90. letech, kdy zde byla založena druhá fakulta 51

managementu a ekonomiky. Když potom v roce 2001 vznikla zlínská univerzita, došlo k odtržení těchto dvou fakult od VUT, čímž se výrazně snížil jeho počet studentů (v současné době mají tyto fakulty celkem více než 5,5 tis. studentů). Jedinou tradiční vysokou školou, jejíž význam v průběhu sledovaného období rostl, byla Masarykova univerzita v Brně – u všech ostatních výrazně klesal, nejvíce potom v případě VUT a MZLU. Tento trend byl zapříčiněn především změnou oborové struktury vysokoškolského studia a rozvojem sociálních a ekonomických věd na úkor technických a zemědělských oborů. Na MU se po roce 1989 asi osminásobně zvýšil počet studentů filozofické fakulty a byla zde založena nová fakulta sociálních studií, která má v dnešní době více než 4 tis. studentů. Významně rostl také počet osob studujících na dalších fakultách MU, který ve svém důsledku vedl k růstu podílu univerzity na celkovém počtu moravskoslezských studentů z původních 17,8 % na současných 25,0 %. Univerzita se tak stala největší institucí poskytující terciární vzdělání na Moravě a ve Slezsku a nahradila na tomto místě VUT, jehož celkový význam klesal v souvislosti s odštěpením dvou zlínských fakult a snižováním preference technických oborů mezi studenty i ze strany státu.

Obr. 9: Vývoj počtu veřejných vysokých škol sídlících na Moravě a ve Slezsku a jejich fakult v letech 1989 - 2010. Zdroj:

ÚIV: Statistická ročenka školství 2002/03 – 2008/09. ÚIV, Praha, 2009. ÚIV: Vývojová ročenka školství 1989/90 – 2002/03. ÚIV, Praha, 2004.

Počet vysokých škol a jejich fakult samozřejmě nerostl rovnoměrně a měl svá období boomu i útlumu. Na základě dostupných dat lze konstatovat, že nejvíce fakult bylo založeno v prvním a druhém porevolučním roce (celkem jedenáct). Tento vývoj byl jistě výsledkem celospolečenských změn a významného růstu zájmu o vysokoškolské studium ze strany populace. Navíc bylo potřeba rozvíjet nové obory, které v předcházející nabídce nebyly zahrnuty. Důležitou roli v tomto procesu sehrály nově vznikající vysoké školy – v prvním období to byla Slezská 52

univerzita v Opavě a Ostravská univerzita – jenom tyto dvě daly do roku 1992 vzniknout čtyřem fakultám. Tento překotný porevoluční rozvoj ale v některých případech vycházel čistě z organizačních důvodů – tak tomu bylo například u Veterinární a farmaceutické univerzity v Brně, která reorganizovala svoji strukturu z výzkumných ústavů a kateder zpět na fakulty (více viz kap. 4). Až do roku 2000 byl další rozvoj o poznání pomalejší. I v tomto období ale vznikaly nové fakulty, především na tradičních vysokých školách – např. na VUT, které založilo Fakultu managementu a ekonomiky ve Zlíně, nebo MU, která zřídila fakultu sociálních studií. Tab. 8: Nově založené fakulty jednotlivých moravských a slezských vysokých škol v letech 1990 – 2009.

2001 - 2010

1993 - 2000

1990 - 1992

Rok Vysoká škola1) MU OU SU UPOL VFU VŠB-TU VUT MU OU VŠB-TU VUT MU MENDELU OU SU UPOL UTB VŠB-TU VŠPJ VUT

Nově založené fakulty ekonomicko-správní založení univerzity, filozofická, přírodovědecká založení univerzity, obchodně podnikatelská, filozoficko-přírodovědecká právnická, tělesné kultury, cyrilometodějská teologická veterinárního lékařství, veterinární hygieny a ekologie, farmaceutická elektrotechniky a informatiky chemická, podnikatelská, výtvarných umění sociálních studií zdravotně sociální stavební managementu a ekonomiky sportovních studií regionálního rozvoje a mezinárodních studií sociálních studií, umění veřejných politik zdravotnických věd založení univerzity, multimediálních komunikací, aplikované informatiky, humanitních studií, logistiky a krizového řízení (Uherské Hradiště) bezpečnostního inženýrství založení vysoké školy informačních technologií

Zdroj: Webové stránky jednotlivých vysokých škol. 1)

Viz seznam použitých zkratek.

Období po roce 2000 je ve velké míře spojeno s rozvojem Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně, která vznikla ze dvou fakult VUT (technologická, managementu a ekonomiky) a v zápětí se stala jedním z hlavních aktérů rozvoje vysokého školství na Moravě a ve Slezsku. Do roku 2009 dala vzniknout čtyřem novým fakultám, z nichž jedna sídlí v Uherském Hradišti a je tak příkladem prostorové disperze této služby na dalším (nižším) stupni. Přestože byla založena až v roce 2009, v současné době vykazuje více než 1200 studentů. Z hlediska oborů, vyučovaných na nově zakládaných fakultách, došlo v tomto období k reorientaci z tradičních vědních disciplín, které po roce 1989 doháněly deficit z let minulých, na ty specifičtější (např. fakulta bezpečnostního inženýrství, logistiky a krizového řízení, veřejných politik, regionálního rozvoje a mezinárodních studií, multimediálních komunikací).

53

Nejméně inovativní byla v průběhu sledovaného období Mendelova univerzita v Brně a Veterinární a farmaceutická univerzita. První z nich založila pouze jednu novou fakultu, která navíc byla orientována na jiný vědní obor než ostatní (regionálního rozvoje a mezinárodních studií) a druhá pouze reorganizovala svou strukturu. Podíl na celkovém počtu studentů moravských a slezských vysokých škol přitom u obou univerzit klesal. Kombinace těchto dvou skutečností poukazuje na úpadek, který v současné době zemědělské a technické obory studia zažívají a to nejen na Moravě a ve Slezsku, ale i v celé České republice. Do budoucna se tak tyto školy budou muset zaměřit na atraktivnější studijní obory, podobně jako to už teď udělala Mendelova univerzita.

54

Obr. 10: Centra veřejného vysokého školství na Moravě a ve Slezsku ve školním roce 2008/2009. Zdroj: ÚIV: Statistická ročenka školství 2008/09. ÚIV, Praha, 2009.

55

5.3.2

Soukromé vysoké školy na Moravě a ve Slezsku – vývoj v prostoru a čase Soukromé vysoké školy mají tendenci rozprostírat svůj vliv v prostoru a vytvářet jakousi

síť poboček/konzultačních středisek, která povětšinou mají za úkol přiblížit vysokoškolské studium obyvatelům periferních regionů - především potom těm, kteří navštěvují kombinovanou/dálkovou formu studia. Popsat jejich prostorovou distribuci je však poměrně složité, a to především z důvodu nedostatku kvantitativních dat. Snahou oficiální statistiky je tyto údaje shromažďovat, přesto nejsou úplné. Ve výsledku tedy často nelze oddělit studenty, kteří navštěvují sídlo vysoké školy a ty, kteří studují v některé z jejích poboček. Následující analýza prostorového rozvoje a současného zázemí vysokých škol na Moravě a ve Slezsku tedy nemůže být zcela přesná, protože je zatížena významnou statistickou chybou. Tab. 9: Vývoj počtu soukromých vysokých škol a jejich studentů v České republice a na Moravě a ve Slezsku v letech 1999 – 2010. ČR Rok 1999/00 2000/01 2001/02 2002/03 2003/04 2004/05 2005/06 2006/07 2007/08 2008/09 2009/10 Zdroj:

Počet škol 3 8 13 27 28 36 39 39 42 45 45

Morava a Slezsko Podíl MS na Podíl MS na celkovém počtu celkovém počtu Počet Počet Počet škol1) škol (v %) studentů (v %) studentů1) studentů 524 1 33,3 2 176 1 12,5 4 427 2 15,4 7 891 5 1 991 18,5 27,6 13 286 6 2 648 21,4 22,2 19 120 9 2 975 25,0 18,2 24 858 12 4 106 30,8 19,5 31 755 12 5 765 30,8 20,4 40 939 13 7 749 31,0 19,9 50 659 15 17 668 33,3 20,7 56 357 15 33,3 21,0

ÚIV: Statistická ročenka školství 2002/03 – 2008/09. ÚIV, Praha, 2009. ÚIV: Vývojová ročenka školství 1989/90 – 2002/03. ÚIV, Praha, 2004. ÚIV: Matrika studentů pro školní rok 2009/10. VINŠ, V., NĚMEC, P., PASTORKOVÁ, L.: Informace o stavu soukromého vysokého školství. In: AULA, roč. 10, 03/2002, CSVŠ, Praha, 2002.

Největší rozvoj soukromých vysokých škol byl od roku 1999 zaznamenán v Praze, také v současnosti proto naprostá většina z nich působí zde. Morava a Slezsko se na celkovém počtu těchto vzdělávacích institucí podílí pouze třetinově, na počtu jejich studentů potom mají pouze asi pětinový podíl. Působí zde také některé pražské vysoké školy – například Bankovní institut vysoká škola, a.s. (detašovaná pracoviště v Břeclavi, Jihlavě, Vyškově a Karviné)25 nebo Univerzita Jana Amose Komenského, s.r.o. (detašovaná pracoviště ve Starém Hrozenkově a Frýdku-Místku).26

25 26

http://www.bivs.cz/pro-zajemce-o-studium/konzultacni-strediska-bivs http://www.ujak.cz

56

Obr. 11: Centra soukromého vysokého školství na Moravě a ve Slezsku ve školním roce 2008/2009. Zdroj: ÚIV: Statistická ročenka školství 2008/09. ÚIV, Praha, 2009.

57

Tab. 10: Centra soukromých vysokých škol na Moravě a ve Slezsku ve školním roce 2008/2009. Město/obec Brno Ostrava Olomouc Znojmo Přerov Kunovice Třebíč Havířov Celkem

Počet studentů

Počet obyvatel

5 099

370 592

3 280 1 576 1 362 1 305 1 241 705 340 17 668

307 767 100 373 34 759 46 503 5 500 38 362 83 558 -

Soukromé vysoké školy, které zde působí VŠAP, VŠKE, RVŠ, NC, B.I.B.S., S.T.I.N.G., VŠOH, VŠR VŠP MVŠ SVŠE VŠL EPI ZMVŠ VŠSS -

Zdroj: ÚIV: Statistická ročenka školství 2008/09. ÚIV, Praha, 2009. + www prezentace vysokých škol.

Třemi největšími moravskoslezskými centry soukromého vysokého školství jsou Brno, Ostrava a Olomouc, stejně jako je tomu v případě veřejného vysokého školství. Na dalších pozicích se ale oba žebříčky výrazně liší. V případě veřejného terciárního vzdělávání se na nich umístila sídla jako Zlín, Opava či Jihlava, z nichž převyšovala hranici 50 tis. obyvatel. Prostorový vzorec rozmístění soukromých vysokých škol ale vypadá výrazně odlišně – po třech největších centrech nastupují výrazně menší města jako je Znojmo, Přerov nebo nejmenší Kunovice. Tato forma vychází pravděpodobně z více faktorů a je v případě každé školy ve velké míře subjektivní – v některých případech navazovaly na předchozí tradici (EPI Kunovice) či na působení VOŠ. Jejich vznik byl často podporován ze strany vedení měst (Přerov, Znojmo), která jejich příchod vnímala jako příležitost ke svému dalšímu rozvoji. Pouze výjimečně v tomto prostoru docházelo k zakládání poboček soukromých vysokých škol. V podstatě lze hovořit jen o dvou z nich, které vyvíjely tento druh aktivity – první byla ostravská VŠP, která má v současné době konzultační střediska v Třebíči, Olomouci, Jeseníku, Bruntále, Třinci, Novém Jičíně a Studénce27. Druhou je potom EPI, který se rozšířil do Kroměříže a Hodonína28. Tato pracoviště mají většinou velmi malý počet studentů, což ovšem platí i o některých centrálních institucích (Třebíč, Havířov) a většinou umožňují pouze kombinované studium. Všechny ostatní pobočky, znázorněné na obr. 11 patří pražským vysokým školám. 5.3.3

Vliv Prahy v moravskoslezském regionu Hlavním centrem vysokého školství v České republice je bezesporu Praha, kde na

soukromých a veřejných vysokých školách studuje celkem 146 257 studentů (v Brně je to 78 877 studentů). V průběhu sledovaných dvaceti let byl ale její vliv snižován ze strany vysokých škol, které se rozvíjely ve středně velkých městech v Čechách i na Moravě a ve Slezsku. Předmětem následující analýzy bude základní vymezení spádového regionu Prahy vůči moravským a slezským vysokoškolským centrům. Údaje o soukromých vysokých školách jsou z hlediska prostorového 27 28

http://portal.vsp.cz//index.php?option=com_content&task=view&id=5&Itemid=98 http://www.czechuniversity.com/Uvodni-informace

58

rozložení studentů zatíženy významnou chybou, protože nerozlišují mezi sídlem a pobočkami soukromé vysoké školy – z tohoto důvodu budou k výše popsané charakteristice využita pouze data o veřejném vysokém školství. Tab. 11: Absolutní a relativní srovnání počtu studentů veřejných vysokých škol v jednotlivých centrech terciárního vzdělání na Moravě, ve Slezsku a v Praze ve školním roce 2009/10. Absolutní hodnoty PScelkem (ČR) 1) Celkem Praha Brno Ostrava Olomouc Zlín Opava Karviná Jihlava Ostatní Zdroj:

307 987 102 510 66 355 31 240 19 928 12 676 4 332 4 117 2 462 64 367

Relativní hodnoty

PO2) (1. 1. 2009)

MS3) studenti

ČS4) studenti

Studenti celkem

10 467 542 1 233 211 370 592 307 767 100 373 77 803 58 807 62 661 51 143 -

133 411 13 572 51 935 28 208 16 031 11 578 3 959 3 885 1 360 2 883

174 576 88 938 14 420 3 032 3 897 1 098 373 232 1 102 61 484

100,0 33,3 21,5 10,1 6,5 4,1 1,4 1,3 0,8 20,9

MS3) ČS4) studenti studenti 100,0 10,2 38,9 21,1 12,0 8,7 3,0 2,9 1,0 2,2

100,0 50,9 8,3 1,7 2,2 0,6 0,2 0,1 0,6 35,2

PS na 1000 obyvatel 29,4 83,1 179,1 101,5 198,5 162,9 73,7 65,7 48,1 -

ÚIV: Statistická ročenka školství 2002/03 – 2008/09. ÚIV, Praha, 2009. ÚIV: Vývojová ročenka školství 1989/90 – 2002/03. ÚIV, Praha, 2004. ÚIV: Matrika studentů pro školní rok 2009/10. ČSÚ: Počet obyvatel v obcích k 1. 1. 2009. ČSÚ, Praha, 2010.

1) PS = počet studentů – pro analýzu byly použity údaje o počtu studentů s českým státním občanstvím. 2) PO = počet obyvatel 3) MS studenti = studenti s trvalým bydlištěm v okresech, které náleží k Moravě a Slezsku. 4) ČS studenti = studenti s trvalým pobytem v okresech, které náleží k Čechám.

Na základě dat uvedených v tabulce 11 lze znovu potvrdit dominanci Prahy na celorepublikové úrovni – dojíždí sem 33,3 % studentů, přičemž do Brna, které se opět umístilo na druhé pozici, dojíždí pouze 21,5 % studentů. Z dalších moravskoslezských center je třeba vyzdvihnout především Ostravu, jejíž podíl je desetiprocentní. V přepočtu na obyvatele se už ale srovnání jeví jinak – Praha s asi 83 studenty na 1000 obyvatel na jeho základě ztrácí svou pozici, na niž nastupují města jako Brno, Olomouc či Zlín, přičemž všechna sledovaná sídla dosahují ve srovnání s průměrem pro celou Českou republiku výrazně vyšších hodnot, což je logickým důsledkem vysoké míry koncentrace těchto služeb. Ta byla v průběhu minulých dvaceti let v České republice snižována přímou státní podporou vzniku a rozvoje vysokých škol v menších sídlech – dokladem tohoto trendu jsou potom vysoké počty studentů na obyvatele ve Zlíně a Olomouci a jejich samotná existence v Opavě (Karviné) a Jihlavě.

59

Obr. 12: Procentuální podíl jednotlivých center vysokého školství na celkovém počtu studentů trvale žijících v České republice, na Moravě a ve Slezsku a v Čechách ve školním roce 2009/10.

Analýza také vyvrací tvrzení o tom, že jsou spádové regiony jednotlivých vysokých škol na Moravě a ve Slezsku ve velké míře omezovány vlivem Prahy, která jim odebírá studenty. Na základě srovnání podílu a počtů studentů žijících v moravskoslezských regionech, kteří dojíždí do Prahy a studentů z Čech, kteří spádují do moravských a slezských vysokých škol, lze konstatovat, že vliv Prahy na Moravě a ve Slezsku (10,2 %) není větší než vliv vysokých škol, působících v těchto regionech, v Čechách (13,7). Většinu na tomto podílu mají brněnské vysoké školy (8,3 %). Toho vyrovnání poměrů bylo způsobeno především velkým rozvojem vysokého školství na Moravě a ve Slezsku a také širokou nabídkou studijních oborů, která především v průběhu posledních deseti let v této části republiky dosáhla úrovně Prahy. Přepočet počtu studentů na obyvatele daného sídla je sice důležitým ukazatelem, který hovoří o redispozici sledovaného druhu služeb na Moravě a ve Slezsku, ale jeho vypovídací schopnost nemůže být nadhodnocována. Nejvyšších hodnot dosahuje v Olomouci, Brně a Zlíně – z nich lze ale pouze Brno označit za středisko vzdělanosti také na národní úrovni. Z hlediska tohoto srovnání (s Prahou a ostatními centry) se tedy jeví jako jediné univerzitní město v pravém slova smyslu – a to přesto, že dlouhodobě vykazuje menší počet studentů než Praha. Jejich vzájemný vliv v rámci svých spádových regionů (Čechy pro Prahu, Morava a Slezsko pro Brno) je vyrovnaný (viz. tab. X), přesto že si Praha ve svém zázemí udržuje významnější pozici – vliv Brna je omezován poměrně velkou blízkostí Ostravy, Olomouce či Zlína. Tato situace vyplývá z celkové socioekonomické situace a z ní vyplývajících odlišností obou oblastí. Čechy se totiž vyznačují výraznou pracovní i obslužnou spádovostí do Prahy, která je jejich přirozeným centrem. Morava a Slezsko jsou veskrze polycentrickým regionem.

60

6

CENTRA VYSOKÉHO ŠKOLSTVÍ A JEJICH ZÁZEMÍ Význam jednotlivých středisek vysokého školství je ve velké míře určován počtem,

velikostí a strukturou vysokoškolských institucí, které v něm působí. Z nich dále vyplývá (a zároveň je zpětně ovlivňuje) funkce těchto zařízení v systému terciárního vzdělávání České republiky. Ten je v souladu s teorií M. Trowa (1974) tvořen jak institucemi vycházejícími z principů elitního modelu vzdělávání, tak vysokými školami umožňujícími jeho masifikaci. Z hlediska počtu studentů a jejich podílu na typické věkové kohortě lze český systém zařadit mezi ty, které prošly celou fází masifikace a nacházejí se na počátku fáze univerzalizační (PRUDKÝ, L., 2010, 25). Tomuto rozdělení však ve velké míře neodpovídá struktura zdejších vysokých škol a univerzit. Teorie předpokládá, že všechny typy zařízení existují ve všech fázích současně a mění se pouze jejich postavení z hlediska nositelů rozvoje vysokého školství. Zpravidla jsou to nové instituce (s výjimkou těch elitních), které vznikají až v důsledku nárůstu počtu studentů, nikoliv v jeho očekávání (TROW, 1974, 16). Nositeli elitního vzdělávání jsou v českých podmínkách tradiční univerzity, resp. jejich fakulty (např. Masarykova univerzita, Karlova univerzita, Univerzita

Palackého

v Olomouci).

Vznik

neuniverzitních

institucí,

které

měly

být

zprostředkovateli vývoje systému směrem k jeho masové fázi, však byl do roku 1998 omezen nevhodnou úpravou zákona o vysokých školách. Tento fakt vedl k nutnosti takové transformace elitních univerzit, která by jim umožnila pojmout velké počty nových studentů a k aplikaci nevhodných struktur na ty vysoké školy, které se nově etablovaly po roce 1989 (např. Ostravská univerzita v Ostravě, Slezská univerzita v Opavě). Až v následujícím období (po roce 1998) v tomto území začaly vznikat instituce, které svým zaměřením odpovídaly požadavkům vyplývajícím z významných změn systému (např. Vysoká škola polytechnická v Jihlavě). Nositeli rozvoje počtu vysokoškolských studentů byly až do roku 1998 tradiční univerzity nebo instituce, které sice vznikaly nově, ale při vytváření své struktury a zaměření vycházely ze stávajících vzorů. Spolu s masovostí tedy musela být nadále zajišťována také kvalita vysokoškolského studia ve formě, jakou na ni bylo nahlíženo zástupci akademické elity. Tento náhled ale veskrze neodpovídal modelu, ve kterém tito akademičtí pracovníci vstupují do kontaktu s několikanásobně vyššími počty studentů než dříve. Navíc bylo ve velké míře potřeba zohlednit oborovou strukturu poptávky studentů i trhu práce, která se nově zaměřovala na ekonomické a humanitní obory. Ve výsledku tedy docházelo k největšímu nárůstu počtu studentů především na nově vznikajících ekonomických, sociologických a humanitních fakultách, které lze právem označit za nositele většiny tohoto procesu. Po roce 1998 se k nim potom připojily nové neuniverzitní vysoké školy, které se ale doposud nestaly plnohodnotnými partnery tradičních vysokých škol a to nejen v počtu studentů, ale také z hlediska zajišťování kvality výuky, nebo lépe řečeno její přidané hodnoty. Ta se potom v masových systémech stává hlavním ukazatelem rozvoje jedince, vycházejícího z jeho účasti na vysokoškolském vzdělávání (TROW, 1974, 20).

61

Specifikace vysokých škol, působících na Moravě a ve Slezsku, a z ní vyplývající diverzifikace jednotlivých středisek terciárního vzdělávání, je předmětem následující kapitoly. Jejím záměrem je poskytnout přehled o územní působnosti jednotlivých center, jejíž význam je v tuto chvíli stále značný, přestože do budoucna lze v souvislosti s rozvojem nových forem poskytování terciárního vzdělání očekávat oslabení významu lokalizace vysokoškolských služeb. S tím souvisí charakterizace funkce jednotlivých vysokých škol v systému národního vzdělávání a jejich participace na rozvoji tohoto komplexu ve směru navyšování počtu studentů. 6.1

PROSTOROVÁ DISTRIBUCE PŘÍLEŽITOSTÍ KE STUDIU Podle Schofera (1971, 228) lze prostorové rozmisťování vzdělávacích příležitostí

a jednotlivých vysokoškolských institucí popsat na základě Christallerovy Teorie centrálních míst. Ve své práci, uveřejněné v časopisu Higher education, své závěry definoval takto: „There are strong reasons for assuming that the same economic and social forces utilized in Central Place Theory (Schofer, 1971) to account for the location of businesses and urban places are also applicable in the higher educational system – competition among establishments of varying ‘orders’, the failure of inefficiently located units, and the tendency of consumers to act as “distance minimizers.” (cit. SCHOFER, J. P., 1975, 228) Z hlediska přístupu k otázce prostorovosti vysokoškolského studia a zajištění jeho dostupnosti pro všechny složky populace se tak Schofer staví na stranu zastánců tradičního elitního systému, který vychází z významné nerovnosti v přístupu k terciárnímu vzdělání. Podle názoru této skupiny odborníků, by měla být účelem vysokoškolského studia výchova národních elit, které budou posléze zastávat ty nejvyšší pracovní i společenské funkce. V současných politikách vlád ekonomicky vyspělých států Evropy i Severní Ameriky se však v souvislosti s několikanásobným nárůstem počtu studentů v posledních desetiletích (vlny v 60., 70. a 90. letech) stále více prosazoval „rovnostářský“ pohled na tuto problematiku. Často vedl ke snahám o zajištění rovnosti v přístupu k vysokoškolskému vzdělání nejen z hlediska příslušnosti k jednotlivým sociálním vrstvám, ale také z hlediska rozložení vzdělávacích institucí v prostoru. V duchu této politiky řada států budovala národní systémy lokálních a regionálních vysokých škol, které vedle poskytování terciárního vzdělání v dříve marginalizovaných oblastech, přispívaly k regionálnímu rozvoji těchto území. A to nejen díky zvyšování vzdělanosti populace, ale také pomocí spolupráce se zdejší podnikatelskou sférou, neboť naprostá většina programů, které byly na nových školách poskytovány, byla zaměřena na praktické uplatnění svých absolventů. Příkladem pedagogického úspěchu i hospodářského a kulturního dopadu menších školských zařízení na region, ve kterém působí, mohou být norské regionální koleje, německé Hochschulen, portugalské polytechniky či dánské a švédské oblastní univerzity.29

29

HENDRICHOVÁ, J. a kol.: Terciární vzdělávání ve vyspělých zemích: Vývoj a současnost. Středisko vzdělávací politiky, PaedF UK, Praha, 1997. 138 s.

62

V českém vysokém školství lze o převaze některého z obou přístupů úspěšně diskutovat, především s ohledem na nízkou aktivitu geografů ve výzkumu této problematiky. Z hlediska sociologie lze potom systém terciárního vzdělávání v České republice považovat za nerovný a to především z hlediska jeho přístupnosti pro příslušníky nižších společenských vrstev (MATĚJŮ, P. a kol., 2006, 304). Neméně důležitá je však geografická organizace institucí vysokého školství v prostoru, která je schopna vypovědět mnoho o tom, nakolik se v České republice podařilo implementovat západoevropské či americké vzory. 6.1.1

Typologie vysokých škol z hlediska jejich funkce v systému terciárního vzdělávání Systém vysokoškolského vzdělávání v České republice je tedy tvořen několika různými

typy institucí. Lze hovořit o tradičních elitních univerzitách, dále potom elitních univerzitách, které se transformovaly (většinou formou založení nových fakult), aby byly schopny pokrýt rostoucí poptávku po terciárním vzdělávání. Třetím typem jsou nově založené vysoké školy, které však v definici svého účelu a struktury vycházely ze stávajících vzorů tradičních univerzit a v neposlední řadě jsou to školy neuniverzitní, které vznikaly s účelem zajištění možnosti přechodu českého vysokého školství z elitní do masové fáze. Pro vývoj jednotlivých institucí v čase je potom typické zaostávání růstu nabídky za růstem poptávky po terciárním vzdělání. Z hlediska časové posloupnosti nejprve existovaly vysoké školy elitní, které byly typickou složkou systému socialistického vysokého školství. Téměř všechny z nich prošly po roce 1989 nějakým druhem transformace – některé se přitom změnily výrazně a následně se také staly zprostředkovateli růstu nabídky vysokoškolského studia. Jiné si zachovaly své méně prostupné struktury a zůstaly tak dostupné pouze pro úzkou skupinu studentů. Na počátku 90. let vznikla řada nových institucí v regionech, které byly dříve marginalizovány, ačkoliv se dlouhodobě snažily o založení vysoké školy na svém území. Vznikaly na základě zákona o vysokých školách z roku 1990, který jim neumožňoval postupovat v tomto procesu směrem k diverzifikaci celého systému, ačkoliv byl tento proces již tehdy deklarován jako součást politiky MŠMT. Neuniverzitní vysoké školy ve formě, jakou známe ze zahraničí a jaká byla definována Boloňskými dohodami v roce 1999, se na našem území etablovaly až po roce 1998. •

Z moravských a slezských vysokých škol se mezi ty elitní v současné době řadí především brněnské VFU a JAMU. Obě školy si zachovaly velice nízký počet studentů a to proto, že studijní programy, které nabízejí, jsou v jistém smyslu opravdu elitní. Jsou vysoce specifické a především v případě JAMU vyžadují také specifický druh uchazeče, který musí mít konkrétní druh talentu.

•

Všechny ostatní univerzity, které zde v roce 1989 působily, se nějakým způsobem transformovaly. Patří sem brněnské MU, VUT a MENDELU, olomoucká UPOL i ostravská VŠB-TUO. Při použití velké míry zjednodušení lze říci, že tyto školy některé své části uzpůsobily růstu počtu studentů a jiné zachovaly v jejich původní elitní formě. Velký vliv měl

63

v případě některých z nich také významný pokles zájmu studentů o skupinu oborů, kterou vyučují. Obecně lze říci, že hlavním nositelem nárůstu počtu studentů byly všeobecně zaměřené univerzity typu MU a UPOL. V jejich rámci to potom byly fakulty věnující se výuce filozofie, humanitních věd, ekonomie a pedagogiky. Školy si ale zachovaly také některé elitní struktury, mezi něž patří především lékařské a právnické fakulty a v případě MU také fakulta přírodovědecká. Tyto skupiny oborů se přitom neřadí mezi ty, o něž by výrazně klesal zájem. Absolutně nejvyšší nárůst počtu studentů potom zaznamenala Masarykova univerzita a je proto pravděpodobné, že míra její transformace byla největší. Technické a zemědělské školy byly taktéž významnými činiteli v procesu nárůstu počtu studentů, ale jejich přínos již nebyl tak významný jako v případě MU a UPOL. Tento fakt jistě vychází z větší náročnosti technického studia a v některých případech také ze zachovávání elitních struktur ve formě náročných přijímacích testů či zkoušek v prvním ročníku studia. V rámci technických univerzit (VUT a VŠB-TUO) rostly téměř výhradně fakulty zaměřené na výuku informatiky a ekonomických oborů. Růst ostatních fakult byl pouze pozvolný a vycházel z významného snížení zájmu o technické obory mezi novými studenty. Naprosto specifickým případem je Mendelova univerzita v Brně, kde klesal zájem o všechny typy oborů s výjimkou těch, které byly vyučovány na provozně ekonomické fakultě. •

Třetí skupinu vysokých škol tvoří ty, které byly založeny na počátku 90. let a vycházely tak z elitních vzorů tradičních vysokých škol. V rámci vymezeného území se jedná o Slezskou univerzitu v Opavě a Ostravskou univerzitu v Ostravě. Obě jsou svým zaměřením blízké MU a UPOL a v průběhu sledovaného období nejvíce rostly jejich filozofické, pedagogické či ekonomické fakulty. Obě univerzity mají v současné době dohromady téměř 20 tis. studentů, což znamená, že byl jejich přínos z hlediska navyšování kapacit vysokoškolského studia naprosto zásadní. Otázkou však zůstává, jestli se jim zároveň dařilo splňovat nároky, které na ně byly kladeny ze strany centrálních řídících orgánů a které byly uzpůsobeny tradičním a významnějším elitním univerzitám – zejména potom s ohledem na zajišťování kvality výuky a výzkumu. Slezská univerzita v Opavě například v současné době nabízí v rámci několika oborů studium doktorského stupně. Tato nabídka ale vychází z omezených možností financování výzkumu a vývoje takto malou institucí a sama je proto značně omezená. Z hlediska ideálního rozložení vysokého školství v prostoru by totiž měly být tyto menší instituce zaměřeny výhradně na poskytování bakalářského a magisterského stupně studia, které na sebe nepoutají finančně náročné výzkumné aktivity, ale spíše kooperaci s místní podnikatelskou sférou a vysoce praktickou orientaci výuky.

•

V posledních deseti letech došlo vlivem změny zákona č. 111/1998 Sb. o vysokých školách k významnému uvolnění trhu s terciárním vzděláním a rozvoji regionálních či lokálních neuniverzitních vysokých škol. Ty se podle zřizovatele dělí na veřejné a soukromé. Soukromému vysokému školství se tato práce příliš nevěnuje a to především z důvodu jeho

64

silné centralizace do Prahy. Z veřejných vysokých škol se v tomto území v daném období etablovaly dvě – UTB ve Zlíně a VŠP v Jihlavě. První z nich přitom navazuje na tradici technologické fakulty brněnského VUT, která ale byla následně doplněna fakultou managementu

a

ekonomiky,

multimediálních

komunikací,

aplikované

informatiky

a humanitních studií. V současné době je tedy univerzita zaměřena na výuku vysoce atraktivních oborů, které se v minulých dvou desetiletích vyznačovaly největší koncentrací nových studentů. Škola se zároveň v některých oborech profilovala jako kvalitní výzkumná instituce. Lze tedy říci, že se jí podařilo aplikovat kombinovaný model sestávající částečně z elitních a masových struktur. Vysoká škola polytechnická je potom typickým představitelem neuniverzitní instituce, která aplikuje metody výuky směřující k prakticky zaměřeným oborům studia s přímou návazností na cílovou skupinu zaměstnání, kterou zajišťuje spoluprací s některými podnikatelskými subjekty v regionu. Počtem studentů se zatím řadí mezi ty nejmenší, nicméně strukturálně naplňuje požadavky na neuniverzitní vysokou školu ve znění Boloňských dohod a přibližuje se tak modelům regionálních vysokých škol v zemích západní a severní Evropy. Jejím cílem by mělo být další posilování spolupráce s tradičními univerzitními subjekty, které by jí byly schopny poskytnout výsledky svého výzkumu a vývoje, jež by škola mohla aplikovat do své praxe. V neposlední řada je třeba zmínit tzv. franchizing, což je forma partnerství mezi menšími školskými zařízeními a velkými institucemi, která otevírá nové horizonty jejich vzájemné spolupráce, především potom v přenášení výsledků výzkumu a vývoje do praktické výuky, přístupné široké veřejnosti na místních vysokých školách. Menší instituce může dokonce v případech, kdy je to výhodné, využívat prestiže silnější partnerské instituce s tím, že část své činnosti vyvíjí pod jejím jménem, což vytváří předpoklad rozvoje nového typu vztahů (OECD, 1996, 67). Podstatou českého systému vysokého školství by měla být především komplementarita jednotlivých složek, tedy dosažení stavu, kdy existuje několik hierarchických stupňů, které se liší svým zaměřením a dohromady tvoří efektivní a vzájemně propojený celek. O takovéto formě hovoří nejen Bílá kniha terciárního vzdělávání, která by měla být hlavním nástrojem rozvoje vysokého školství v následujících obdobích, ale také pokyny OECD, podle kterých se řídily reformy a zákony formující současný systém vysokoškolského vzdělávání.30

30

OECD: Zprávy o národní politice ve vzdělávání: Česká republika. ÚIV, Praha, 1996. 197 s. ISBN 80-211-0215-2.

65

6.2

ROZLOŽENÍ A HIERARCHIE VYSOKOŠKOLSKÝCH CENTER Na Moravě a ve Slezsku lze stejně jako v celé České republice vymezit tři typy vysokých

škol podle jejich zřizovatele – veřejné, soukromé a státní. Jejich podíl na počtu studentů je ale značně nevyrovnaný. Nejméně významné jsou z tohoto hlediska státní vysoké školy, které v akademickém roce 2008/09 ve sledovaném území navštěvovalo přibližně 1,5 tis. osob, přičemž všechny studovaly na Univerzitě obrany v Brně, která sestává ze tří fakult a je jedinou svého druhu v tomto regionu. Téměř 18 tis. studentů v tomto roce studovalo na soukromých vysokých školách, které sídlí v osmi moravských a slezských městech (Brno, Ostrava, Olomouc, Havířov, Přerov, Třebíč, Znojmo a Kunovice), ale v řadě dalších mají svoje pobočky (viz kap. 5.3.2). Jejich význam je sice vyšší než je tomu v případě státních vysokých škol (zde je ale hlavním faktorem nízkého počtu studentů vysoká specifičnost studijních programů i financování studia), ale stále se ani řádově nemůže vyrovnat vlivu veřejných vysokých škol. Ty v roce 2008/09 navštěvovalo více než 140 tis. osob, které studovaly v jejich sídlech v Brně, Ostravě, Olomouci, Zlíně, Opavě a Jihlavě nebo pobočkách v Karviné, Telči, Lednici, Uherském Hradišti atd. (viz obr. 10). Vzhledem k velmi malému podílu, který mají soukromé a státní vysoké školy na celkovém počtu studentů na Moravě a ve Slezsku, lze říci, že jejich reálný vliv na prostorové rozmístění studentů je velmi omezený. Z tohoto důvodu bude následující analýza provedena pouze pro vysoké školy veřejné. Na základě počtu studentů a velikosti obsluhovaného regionu bylo možno stanovit hierarchii středisek vysokého školství na Moravě a ve Slezsku. Ta sestává ze tří stupňů a definuje centra lokální, regionální a nadregionální. Jednotlivé kategorie ale nelze vnímat odděleně – všechna centra se navzájem ovlivňují, doplňují a vytvářejí složitou strukturu vzájemných vazeb. 6.2.1

Popis použité metody Pro sestavení hierarchie moravských a slezských center terciárního vzdělávání byl využit

ukazatel „podíl vysoké školy/centra na celkovém počtu vysokoškolských studentů okresu“ = PV. Mezi tyto studenty byly započítány všechny osoby s trvalým pobytem v České republice, které zde ve školním roce 2009/2010 navštěvovaly denní i kombinované studium na veřejné vysoké škole. Studenti, kteří v tomto roce studium přerušili, zahrnuti nejsou. Vzhledem k velice malému počtu studentů a z něho vyplývajícímu minimálnímu vlivu na vymezení spádových areálů jednotlivých vysokoškolských center, nebyly brány v úvahu soukromé a státní vysoké školy. Pro účely vymezení spádového regionu moravských a slezských veřejných vysokých škol byly využity maximální hodnoty ukazatele PV. Kromě předpokládatelného území čtyř moravských a slezských krajů (Jihomoravský, Zlínský, Olomoucký a Moravskoslezský) sem patří také okresy Jihlava, Třebíč a Žďár nad Sázavou z kraje Vysočina a okres Svitavy z Pardubického kraje (viz příloha 3). Zázemí jednotlivých vysokých škol ale může být mnohem rozlehlejší – například brněnské vysoké školy mají vysoký podíl také v ostatních okresech obou částečně zastoupených

66

krajů. V tomto případě už ale není největší, proto dané oblasti nejsou do celkového vymezení zahrnuty (viz příloha 3). V rámci takto definovaného území byly potom vymezeny spádové regiony jednotlivých center. Regiony byly vymezeny na několika úrovních. Jejich definice vycházela ze čtyř intervalů, stanovených pro hodnotu ukazatele PV: I. 10,0 % - 25,0 % II. 25,0 % - 50,0 % III. 50,0 % - 75,0 % IV. 75,0 % a více Spodní hranice nejnižšího uvažovaného intervalu byla stanovena na 10,0 %, nižší hodnoty byly považovány za zanedbatelné. Na základě velikosti ukazatele PV a prostorového rozsahu zázemí jednotlivých center, byla vytvořena jejich hierarchie o třech stupních: •

Nadregionální centra dosahují hodnoty ukazatele Pv v okresech v jejich nejbližším zázemí (typicky ten, ve kterém sídlí) vyšší než 50,0 %. Jejich prostorový vliv zasahuje na území okresu sídla jiného vysokoškolského centra (a omezuje tak jeho vliv). Spádový region střediska zahrnuje okresy náležící do okolních krajů.

•

Regionální centra dosahují hodnoty ukazatele Pv v okresech v jejich nejbližším zázemí vyšší než 25,0 %. Jejich spádový region zahrnuje okresy náležící do okolních krajů.

•

Lokální centra dosahují hodnoty ukazatele Pv v okresech v jejich nejbližším zázemí vyšší než 10,0 %. Jejich vliv se omezuje na zázemí kraje, ve kterém sídlí.

6.2.2

Nadregionální centra vysokého školství Do této kategorie náleží dvě největší střediska terciárního vzdělávání v regionu, která jsou

zároveň jeho nejsilnějšími ekonomickými centry – Brno a Ostrava. Přestože obě města právem náleží do dané kategorie a v základních rysech se shodují, existuje mezi nimi řada rozdílů, které definují především jejich vzájemnou podřízenost. Nejvýraznějším rozdílem je jistě počet vysokých škol a jejich studentů, dále je to také historický vývoj, velikost spádového regionu a jeho struktura či šíře nabídky studijních oborů. Brno −

Masarykova univerzita (zal. 1919): lékařská (1919), filozofická (1919), přírodovědecká (1919), právnická (1919), pedagogická (1946), farmaceutická (1952 - 1960), ekonomickosprávní (1990), informatiky (1994), sociálních studií (1997), sportovních studií (2002)

−

Vysoké učení technické (zal. 1956): architektury (1945), stavební (1945), strojního inženýrství (1945), elektrotechniky a komunikačních technologií (1959), chemická (1992), podnikatelská (1992), výtvarných umění (1992)

67

−

Mendelova univerzita v Brně (zal. 1919): lesnická a dřevařská (1950), agronomická (1950), provozně ekonomická (1959), zahradnická (1985), regionálního rozvoje a mezinárodních studií (2008)

−

Veterinární a farmaceutická univerzita Brno (zal. 1918): veterinárního lékařství (1991), farmaceutická (1992), veterinární hygieny a ekologie (1991)

−

Janáčkova akademie múzických umění (zal. 1947): divadelní (1947), hudební (1947)

Ostrava − Ostravská univerzita v Ostravě (zal. 1991): pedagogická (1959), přírodovědecká (1991), filozofická (1991), zdravotnických studií (1993), sociálních studií (2008), umění (2008) − Vysoká škola báňská – technická univerzita v Ostravě (zal. 1945): hornicko – geologická (1951), metalurgie a materiálového inženýrství (1951), strojní (1951), ekonomická (1952), elektrotechniky a informatiky (1991), stavební (1996), bezpečnostního inženýrství (2002) V Brně ve školním roce 2009/10 studuje na pěti veřejných vysokých více než 66 tisíc studentů, kteří sem dojíždějí ze všech moravských a slezských okresů a východní části Čech. Ve svém bezprostředním zázemí má centrum více než 80,0 % podíl na celkovém počtu studentů (okres Brno-město 86,6 %, Brno – venkov 83,8 %). Jeho spádový region v kategorii I zahrnuje velkou část České republiky včetně některých středo- a jihočeských okresů, na Moravě a ve Slezsku sem potom patří všech 26 vymezených okresů s více než 4 mil. obyvatel. Tab. 12: Základní charakteristiky spádových regionů brněnských a ostravských veřejných vysokých škol na Moravě a ve Slezsku ve školním roce 2009/2010. Kat.

Brno

IV

Více než 75,1 %

III

50,1 - 75,0 %

II

25,1 - 50,0 %

I

10,1 - 25,0 %

Zdroj:

Počet obyvatel Počet studentů Počet obsloužených okresů Počet obyvatel Počet studentů Počet obsloužených okresů Počet obyvatel Počet studentů Počet obsloužených okresů Počet obyvatel Počet studentů Počet obsloužených okresů

572 308 20 593 2 1 228 672 40 076 8 2 370 512 77 047 17 4 084 074 136 057 26

Ostrava 335 425 12234 1 1247373 42092 6 2 444 614 81 683 15

ÚIV: Matrika studentů pro školní rok 2009/10.

V Ostravě studuje na dvou veřejných vysokých školách více než 30 tis. studentů – tedy přibližně o polovinu méně než v Brně. Obě města přitom mají srovnatelný počet obyvatel i ekonomický význam v rámci svých regionů. Na ostravských vysokých školách studuje 65,2 % všech studentů s trvalým bydlištěm v okresu Ostrava – město, což je v porovnání s brněnskými

68

školami o kategorii méně. Celkově menší a slabší je jejich spádový region také v ostatních vymezených kategoriích (viz tab. 12, příloha 6), přičemž je zde zjevná významná konkurence nejen ze strany brněnských, ale také dalších vysokých škol ve významně polycentrické oblasti střední Moravy a Slezska. Z tohoto srovnání vyplývá nutnost rozdělení kategorie na dvě části, kdy jednu tvoří Brno, které je nejen nadregionálním, ale zároveň celorepublikovým centrem vysokého školství, a druhou Ostrava, která je centrem nadregionálním s působností na většině území Moravy a Slezska. Z hlediska svého významu na úrovni celého státu je tedy Brno výrazně silnější středisko než Ostrava, přičemž stejná podřízenost platí také v rámci sledovaného území. Regiony obou center se navzájem překrývají a v některých jejich částech si školy bezpochyby konkurují (především ty s podobným zaměřením – VUT x VŠB-TUO, MU x OU). Brněnské vysoké školy mají navíc více než 10,0% podíl také v okresech, které tvoří bezprostřední zázemí ostravských vysokých škol, v opačném případě tato teze neplatí. Důvody, které zapříčinily takto výrazný rozdíl mezi významem obou center, jsou především historické. v Ostravě

31

Ekonomický rozvoj obou měst započal v 1. pol. 19. století, přičemž

byl spojený s objevením ložisek hnědého uhlí a v Brně32 s lokalizací textilního

a strojírenského průmyslu a obchodu. Brno se rozvíjelo zároveň jako kulturní a společenské centrum regionu, kdežto Ostrava byla primárně centrem hospodářským a pracovním (až do 2. světové války společenskou funkci plnila spíše sousední Opava). Tomuto vývoji odpovídá také historie působení vysokých škol v obou městech, která byla blíže popsána v kap. 4. Na tomto místě je třeba zdůraznit především fakt, že všechny současné veřejné vysoké školy v Brně vznikly do roku 1919, přičemž dnešní VUT se zde začalo formovat už v roce 1849. V tomtéž roce bylo dekretem císaře Františka Josefa I. založeno také první české báňské učiliště, ze kterého se později zformovalo dnešní VŠB – TUO. Učiliště ale až do roku 1939 (v tomto roce už pod názvem Vysoká škola báňská) sídlilo v Příbrami, odkud bylo do Ostravy přesunuto až v roce 1945 v důsledku vytěžení příbramských uhelných ložisek a prudkého rozvoje hutnictví v okolí hlavního hospodářského centra české části Slezska. Ostravská univerzita v Ostravě potom vznikla v roce 1991 - spolu se Slezskou univerzitou v Opavě, která jí od počátku přímo konkurovala. Výše popsaná hierarchie tedy vychází především z rozdílného historického i funkčního vývoje obou center. Charakteristikou středisek terciárního vzdělávání v České republice se zabývala také J. Jančurová (1974, 11 - 15), která definovala hierarchii českých vysokoškolských středisek na sklonku 60. let obdobně. Na základě významu, kapacity a zastoupení směrů studia na vysokých školách, rozdělila střediska do tří skupin. Brno bylo spolu s Prahou v I. skupině, která zahrnovala 31

Magistrát města Ostravy: Historie města Ostravy [on-line]. Ostrava, 2009 [cit. 2. května 2010]. Dostupné z www: . 32 Magistrát města Brna: Historie města Brna[on-line]. Brno, 2009 [cit. 2. května 2010]. Dostupné z www: .

69

nejdůležitější centra vysokého školství s největší koncentrací tohoto druhu služeb. Ostrava náležela spolu s Olomoucí, Plzní a Českými Budějovicemi do II. skupiny středisek, jejichž význam byl o poznání menší a byla pro ně typická výrazná specializace na jednu skupinu oborů. Závěry analýzy obsažené v této práci se s rozborem stavu ve školním roce 1966/67 významně shodují. Významným faktorem byla jistě také dlouholetá omezenost nabídky ostravského vysokého školství na obory báňské a technické, přičemž Brno a Olomouc zajišťovaly výuku všech ostatních oborů (přestože ani ta nebyla do roku 1989 příliš diverzifikovaná). Důležitá je také významná polycentricita východní části sledovaného území, jejímž přirozeným důsledkem je existence několika středisek terciárního vzdělávání v poměrně malém prostoru (Ostrava, Opava / Karviná, Olomouc a Zlín), které si navzájem konkurují. 6.3.2

Regionální centra vysokého školství Regionálními centry vysokého školství na Moravě a ve Slezsku jsou města Olomouc

a Zlín. Obě střediska si vymezují spádový region II. kategorie pouze v sídelním okresu (viz příloha 7, 8). Centra spolu sdílejí (vzájemná konkurence bude v tomto případě poměrně omezená) oblast střední a východní Moravy, kde si obě vymezují areál I. kategorie, přičemž dále na východ jsou omezovány slezskými vysokými školami a na západ brněnskými a také pražskými vysokými školami. Obě centra se od sebe významně liší především v délce své historie (Olomouc je tradičním centrem, Zlín poměrně novým) a v oborovém zaměření (Olomouc na tradiční obory, Zlín na moderní skupiny oborů). Olomouc −

Univerzita Palackého v Olomouci (zal. 1573/1946): lékařská (1947), filozofická (1947), pedagogická (1947), přírodovědecká (1958), cyrilometodějská teologická (1990), tělesné kultury (1991), právnická (1991), zdravotních věd (2008)

Zlín − Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně (zal. 2001): technologická (1969), managementu a ekonomiky (1995), multimediálních komunikací (2002), aplikované informatiky (2006), humanitních studií (2007), logistiky a krizového řízení (2009; Uherské Hradiště) V Olomouci ve školním roce 2009/10 studuje na jedné veřejné vysoké škole (Univerzita Palackého v Olomouci) bezmála 20 tis. studentů, převážně z okresů Olomouckého kraje (Olomouc, Prostějov, Přerov, Jeseník, Šumperk; ve všech případech má centrum více než 20,0% podíl na celkovém počtu studentů okresu). Spádový region II. kategorie si centrum vymezuje pouze ve svém bezprostředním okolí (okresu Olomouc), kde má 46,6 % podíl na celkovém počtu studentů. Na úrovni I. kategorie potom zahrnuje oblast třináct okresů s celkovým počtem více než 1,6 mil. obyvatel.

70

Tab. 13: Základní charakteristiky spádových regionů olomouckých a zlínských veřejných vysokých škol na Moravě a ve Slezsku ve školním roce 2009/2010. Kat. II

25,1 - 50,0 %

I

10,1 - 25,0 %

Zdroj:

Počet obyvatel Počet studentů Počet obsloužených okresů Počet obyvatel Počet studentů Počet obsloužených okresů

Olomouc 231 843 7 936 1 1 677 530 56 040 13

Zlín 193 091 7 870 1 1 081 517 37 038 8

ÚIV: Matrika studentů pro školní rok 2009/10.

Jedinou zlínskou veřejnou vysokou školou je Univerzita Tomáše Bati, na které v současné době studuje téměř 13 tis. studentů. Většina z nich má své trvalé bydliště v okresech Zlínského kraje (Zlín, Kroměříž, Uherské Hradiště, Vsetín) a také v Hodoníně, přičemž pouze v okresu Zlín si centrum vymezuje spádový region II. kategorie (41,8 %). Této hranici se ale významně blíží také okres Kroměříž, kde podíl zlínské vysoké školy na celkovém počtu studentů představuje 24,9 %. Na úrovni I. kategorie tvoří spádový areál Zlína osm okresů s více než jedním milionem obyvatel (viz tab. 13, příloha 8). Příměr obou vysokoškolských center nabízí několik odlišností. Spádový region Olomouce je výrazně větší, což odpovídá především její dlouholeté tradici (už v roce 1573 byla prvním sídlem vysoké školy na Moravě). UTB je o několik století mladší, avšak její současná strategie a zaměření na moderní a vysoce atraktivní obory bude pravděpodobně prostředkem dalšího růstu počtu jejích studentů. Také srovnání s rokem 1989/90 vypovídá o významném rozvoji zlínské univerzity v posledním dvacetiletí – na počátku sledovaného období byla tvořena pouze jednou fakultou brněnského VUT. V současné době sestává z šesti fakult, z nichž jedna je její pobočkou v Uherském Hradišti.

Počet fakult olomoucké univerzity se oficiálně zvýšil ze čtyř na osm.

V tomto případě je však třeba přihlédnout ke specifičnosti případu cyrilometodějské teologické fakulty, která (třebaže nelegálně) existovala již před rokem 1989 a oficiálně byla ustanovena v roce 1990. Skutečně nově byly tedy založeny pouze tři fakulty. Počet studentů olomoucké univerzity se zvýšil trojnásobně, přičemž naprostá většina daného nárůstu proběhla v prvních deseti letech transformace (prakticky všechny nové fakulty byly založeny do konce roku 1991 – cyrilometodějská teologická, právnická i tělesné kultury). Zlínská univerzita v průběhu celých 90. let usilovala o své osamostatnění od brněnského VUT. V roce 1995 zde její zřizovatel založil novou fakultu – managementu a ekonomiky, která se v brzké době stala významným zdrojem přírůstku studentů (v současné době jsou spolu s fakultou humanitních studií dvě největší). Založení univerzity se datuje do roku 2001 a už ve školním roce 2002/03 vykazovala více než 4 tis. studentů, přičemž od tohoto roku do současnosti zaznamenala další více než trojnásobný nárůst.

71

Tab. 14: Vývoj počtu studentů olomoucké a zlínské univerzity v letech 1989/90 – 2009/10. 1989/1990 Univerzita Palackého v Olomouci Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně Zdroj:

2002/2003

2009/2010

Index 2009/1989 [%]

6 400

14 863

19 928

311,4

809

4 303

12 676

1566,9

ÚIV: Statistická ročenka školství 2002/03 – 2008/09. ÚIV, Praha, 2009. ÚIV: Vývojová ročenka školství 1989/90 – 2002/03. ÚIV, Praha, 2004. ÚIV: Matrika studentů pro školní rok 2009/10.

Rozdílný vývoj směrem k současnému stavu stejně jako v případě nadregionálních center souvisí především s odlišným historickým vývojem. Na rozdíl od předešlé dvojice středisek je ale vysoce pravděpodobné, že se Zlín v blízké budoucnosti vyrovná nejen kapacitou, ale také svým významem Olomouci a vzhledem k jeho nadstandardní aktivitě a orientaci na specifická, atraktivní a rychle se rozvíjející odvětví (multimediální komunikace, aplikovaná informatika, logistika a krizové řízení), je navíc pravděpodobné, že ho následně převýší. Lze však očekávat, že UTB tímto svým rozvojem olomouckou univerzitu neohrozí, protože se zaměřují na výuku jiných oborů. Olomouc je v tomto směru tradiční (viz seznam fakult výše) a svým profilem se podobá spíše Masarykově univerzitě v Brně – ta je zároveň jejím největším konkurentem. Významným faktorem je v tomto vztahu také geografická blízkost obou škol a překrývání jejich spádových regionů. Brno je však mnohem větším univerzitním i ekonomickým centrem a MU je jednou z největších univerzit v České republice a v konkurenčním souboji má jistě navrch. To také může být jednou z příčin pozvolného rozvoje olomoucké univerzity v posledním desetiletí. Podobné situaci čelí také zlínská univerzita, která je ale schopna se s ní vyrovnat pomocí orientace výuky na specifická odvětví. 5.3.3

Lokální centra vysokého školství Lokálními centry vysokého školství na Moravě a ve Slezsku jsou města Opava (Karviná)

a Jihlava. Neexistuje mnoho charakteristik, které by měly společné – mají odlišný status, zaměřují se na jiné obory studia, mají odlišný počet studentů a ani geograficky si nejsou příliš blízké (viz příloha 9, 10). Tato rozdílnost ovšem vychází z jejich lokální působnosti a ve svém důsledku je sama její příčinou. Z hlediska analýzy současného systému terciárního vzdělávání v tomto regionu je otázka budoucího vývoje lokálních vysokých škol a jejich center naprosto zásadní a to především s ohledem na další směřování rozvoje Vysoké školy polytechnické v Jihlavě. Ta je v současné době jednou ze dvou vysokých škol v České republice, která přijala status neuniverzitní vysoké školy a postavila na něm svůj vývoj. Obory, které se zde vyučují, jsou vysoce praktické, orientované na poskytnutí znalostí pro nástup do konkrétního zaměstnání po absolvování studia. Svou podstatou tedy přesně vystihuje definici bakalářského stupně studia, charakterizovaného v Boloňských dohodách i Trowově teorii o vývoji vysokoškolských systémů, který by měl zajistit možnost 72

„kvalitní masifikace/univerzalizace“ terciárního vzdělávání. Slezské univerzitě byl naopak přidělen status univerzitní vysoké školy, čímž bylo ovlivněno celé její další působení. Lze říci, že je spolu s Ostravskou univerzitou jakousi reminiscencí zákona o vysokých školách z roku 1990, který ačkoliv se pokoušel o diverzifikaci systému českého vysokého školství, nepovoloval vznik neuniverzitních institucí. Z tohoto důvodu byly nově založené školy nuceny naplňovat požadavky na výzkumné aktivity a výuku doktorského studia, přestože jejich velikost tomu neodpovídala a také k tomu neměly být určeny. Regionální a především lokální vysoké školy měly být nositelem rozvoje bakalářského studia, nikoli na něj navazujících postgraduálních forem. Opava −

Slezská univerzita v Opavě (zal. 1991): filozoficko-přírodovědecká (1990), obchodně podnikatelská (1990; Karviná), veřejných politik (2008)

Jihlava − Vysoká škola polytechnická v Jihlavě (zal. 2004): neuniverzitní vysoká škola Tab. 15: Základní charakteristiky spádových regionů olomouckých a zlínských veřejných vysokých škol na Moravě a ve Slezsku ve školním roce 2009/2010. Kat. I

10,1 - 25,0 %

Počet obyvatel Počet studentů Počet obsloužených okresů

Opava 759 385 24 954 4

Jihlava 112 489 3 529 1

Zdroj: ÚIV, Matrika studentů pro školní rok 2009/10.

Vysoká škola polytechnická v Jihlavě se svou velikostí s významem řadí typicky spíše mezi soukromé než veřejné vysoké školy. Snaží se o obnovení vysokoškolské tradice v Jihlavě, která se započala v 50. letech, kdy zde sídlil Pedagogický institut, který byl po tom, co Jihlava ztratila statut krajského města, přesunut do Brna. Ve městě následně zřídila své detašované pracoviště Mendelova univerzita, která zde setrvala až do roku 1994, přičemž v tomto období plánovala založení nové ekotechnické fakulty v Jihlavě. Navázat na tuto tradici se podařilo až v roce 2004 – VŠPJ se tak řadí mezi nejmladší veřejné vysoké školy v České republice a je také jednou ze dvou institucí tohoto typu u nás, která nemá status univerzity. Vzhledem k velice krátkému období jejího vývoje a velikosti obslužného regionu města Jihlavy, lze do budoucna očekávat další rozvoj vysoké školy ve směru navyšování počtu studentů i studijních programů. Otázkou však je, jestli škola bude usilovat o status univerzity, tak jak tomu bylo v podmínkách České republiky zatím zvykem. Slezská univerzita v Opavě byla na rozdíl od VŠPJ založena v prvním porevolučním roce, stejně jako Ostravská univerzita v Ostravě. Její vliv byl tedy po celou dobu existence omezován ze strany sousedního střediska. Přestože se obě školy shodují na filozofické a přírodovědecké fakultě, ve výsledku mají poněkud odlišnou skladbu oborů. Významným krokem pro rozvoj Slezské univerzity bylo především založení ekonomické fakulty, která dnes poskytuje vzdělání celé

73

polovině jejích studentů. V tomto směru však nelze hovořit o přínosu pro Opavu jako univerzitní centrum, neboť studenti ekonomie pobývají v Karviné. Společná působnost vysoké školy v obou městech poukazuje na významnou polycentricitu této oblasti a pravděpodobně také pozitivní přístup obou měst ke vzájemné spolupráci, protože je významným pojícím i rozvojovým prvkem celého regionu. O městech Opava a Karviná je tedy třeba hovořit jako o dvou propojených lokálních střediscích vysokého školství, jejichž další rozvojový potenciál tkví právě v této kooperaci a zároveň v jejich specializaci na atraktivní (fakulta obchodně podnikatelská) či specifické (fakulta veřejných politik) obory, které by jim zajistily konkurenceschopnost vůči okolním střediskům, představovaným především Ostravou.

74

7

ZAHRANIČNÍ STUDENTI Česká republika stejně jako všechny ostatní postsocialistické země, prošla v posledních

dvaceti letech významným procesem internacionalizace. Jeho nejdůležitější charakteristikou byla reorientace na nové země, trhy a partnery. S tímto procesem souvisela také změna počtu a struktury zahraničních studentů, kteří v tomto období navštěvovali zdejší vysoké školy. Důležitým faktorem v tomto procesu byla jistě také transformace celého systému vysokoškolského vzdělávání, který byl postupem času schopen pojímat stále větší počty studentů a tak vytvářel větší prostor pro přijímání studentů zahraničních. Socialistický systém terciárního vzdělávání byl v tomto směru omezený a vzhledem ke svému elitnímu zaměření nebyl uzpůsobený k přijímání větších počtů studentů. Mezi nejdůležitější faktory, ovlivňující rozhodování studenta o tom, ve které zemi bude studovat, patří především geografická vzdálenost, znalost a příbuznost jazyka, historické vazby mezi zeměmi, eventuálně jejich kulturní blízkost, a také finanční náročnost studia. Důležitou úlohu sehrává také konkrétní obor studia, institucionální blízkost vzdělávacích systémů a institucionální podpora studentské mobility (např. v zemích EU, granty pro rozvojové země apod.).33

Obr. 13: Vývoj počtu vysokých škol podle zřizovatele v České republice v letech 1989 – 2009. Zdroj:

ÚIV: Statistická ročenka školství 2002/03 – 2008/09. ÚIV, Praha, 2009. ÚIV: Vývojová ročenka školství 1989/90 – 2002/03. ÚIV, Praha, 2004.

V roce 1989/90 na českých vysokých školách studovalo celkem 3,4 tis. studentů, přičemž o dvacet let později to bylo téměř desetkrát více. Naprostá většina tohoto nárůstu se přitom odehrála na veřejných vysokých školách, které těmto studentům nabízí bezplatné studium (pro zahraniční studenty, jejichž studijním jazykem je čeština, platí stejné podmínky jako pro studenty české).34 Tohoto systému samozřejmě nejvíce využívají studenti ze sousedního Slovenska, především potom od roku 2004, kdy bylo na slovenských veřejných vysokých školách zavedeno školné. Nejvíce 33

PAPOUŠKOVÁ, R.: Migrace za studiem: Cizinci na vysoké škole ekonomické v Praze. In Geografie Sborník ČGS. 1. vyd., ČGS, Praha, 2007, sv. 2, s. 185 – 203. 34 Viz zákon č. 111/1998 Sb. o vysokých školách.

75

zahraničních studentů se soustřeďuje do Prahy (její podíl se dlouhodobě pohybuje kolem poloviny), zde je potom nejvyhledávanější studium lékařských věd. Dalším významným centrem je potom Brno, které těží především ze své geografické blízkosti vůči Slovensku. Dominanci studentů ze Slovenska potvrzuje také následující graf (obr. 14), který zároveň opět zachycuje výraznější nárůst jejich počtu od roku 2005/06. Nejzastoupenější pětici národností potom stabilně doplňují studenti z Ruska, Ukrajiny a Vietnamu, jejichž pobyt na zdejších univerzitách lze považovat reminiscenci z období socialismu a výsledek tehdejších významných politických i hospodářských vazeb mezi Českou republikou a těmito zeměmi. Dlouhodobě jsou zde také zastoupeni studenti z Velké Británie, jejichž motivace ke studiu v České republice je pravděpodobně především kulturní a finanční. V jednotlivých letech byly zaznamenány také vysoké počty studentů z Řecka, Běloruska nebo Kazachstánu.

Obr. 14: Vývoj počtu zahraničních studentů v České republice podle země původu v letech 2002/03 – 2008/09. Zdroj:

ÚIV: Statistická ročenka školství 2002/03 – 2008/09. ÚIV, Praha, 2009. ÚIV: Vývojová ročenka školství 1989/90 – 2002/03. ÚIV, Praha, 2004.

Z hlediska podílu na celkovém počtu zahraničních studentů v České republice opět výrazně převažuje Slovensko, přičemž zdejší studenti dojíždějí především na brněnské, olomoucké či ostravské vysoké školy. Celkové rozložení je potom velice stabilní, což vypovídá o výrazně vyšší atraktivitě studia v České republice pro studenty z konkrétních zemí. Konkrétní podíly potom většinou odpovídají míře partnerských vztahů mezi zdrojovou a cílovou zemí, které jsou často založeny na situaci před rokem 1989.

76

Obr. 15: Vývoj podílu pěti nejzastoupenějších národností na celkovém počtu zahraničních studentů v České republice v letech 2002/03 – 2008/09. Zdroj:

ÚIV: Statistická ročenka školství 2002/03 – 2008/09. ÚIV, Praha, 2009. ÚIV: Vývojová ročenka školství 1989/90 – 2002/03. ÚIV, Praha, 2004.

77

8

ZÁVĚR: OČEKÁVANÉ TRENDY Na základě konceptu M. Trowa (1974) lze říci, že se Česká republika z hlediska počtu

studentů řadí mezi země s univerzálním přístupem k terciárnímu vzdělání. Charakteristiky ostatních determinant tomu ale neodpovídají a pokud mají být kapacity vysokých škol dále navyšovány, musí být provedeny některé zásadní reformy. Mezi nejdůležitější změny systému vysokých škol v uplynulých dvaceti letech patří především významný nárůst počtu studentů (trojnásobek oproti roku 1989), nárůst počtu vysokých škol, snížení míry centralizace příležitostí ke studiu, rozvoj nových forem vysokoškolského studia (neuniverzitní a soukromé školy) a změna oborové struktury studia ve prospěch ekonomických a humanitních věd. Docházelo také k redistribuci těchto institucí v prostoru – menší regionální centra posilovala a omezovala tak vliv několika největších (zejména Praha a Brno). Rozvoj vysokých škol ale nesouvisel pouze s vládní politikou – především v prvních porevolučních letech byl výsledkem snah místních aktérů v jednotlivých regionech (na Moravě a ve Slezsku to byla Opava, Zlín či Ostrava). Účelem těchto regionálních či lokálních institucí mělo být zajištění kapacit pro kvantitativní růst vysokého školství, vzhledem k nevhodné úpravě zákona z roku 1990 k němu ale ve výsledku docházelo spíše na konkrétních fakultách (ekonomické, filozofické, humanitní, pedagogické) stávajících univerzit. Přičemž v tomto případě platí, že se tradiční vysoké školy rozvíjely výrazněji než nové univerzity (Slezská univerzita v Opavě, Ostravská univerzita v Ostravě). Rozvoj neuniverzitních vysokých škol je omezován i nadále a to nejen administrativním procesem, který ho provází, ale také existencí akademické tradice a tradičních univerzitních vrozů, z hlediska kterých je posuzován. Pokud dojde ke změně v nastavení těchto faktorů ve směru zjednodušení administrace a k obecnému přijetí neuniverzitních vysokých škol a jejich smyslu, je pravděpodobné, že se budou střediska vysokého školství dále rozprostírat v prostou a prohloubí se jejich hierarchie. S tímto procesem souvisí další růst soukromého vysokého školství, které je v současné době v českém systému spíše marginální složkou a ani zdaleka nevyužívá plně svých možností. Významným faktorem, ovlivňujícím prostorovou redistribuci systému vysokého školství v České republice, byla také historie jednotlivých škol a jejich vývoj před rokem 1989. Důležitou úlohu představovala také specializace školy, která významně ovlivňovala její schopnost navyšovat své kapacity. Na základě těchto dvou faktorů a přístupu jednotlivých škol k procesu masifikace přístupu k terciárnímu vzdělání lze vymezit čtyři typy vysokých škol: elitní; elitní transformované; masové – založené podle elitních vzorů a masové – neuniverzitní. Na základě velikosti jejich spádového regionu lze potom vymezit hierarchii vysokoškolských center o třech stupních. Na Moravě a ve Slezsku jsou definovány následujícím způsobem: nadregionální (Brno, Ostrava), regionální (Olomouc, Zlín), lokální (Opava, Jihlava).

78

Vliv Prahy v Moravskoslezském regionu není zanedbatelný, ale v průběhu sledovaných dvaceti let významně poklesl. Tento proces souvisel především s rozvojem zdejších vysokých škol, které se rozvíjely nejen na úrovni nadregionální, ale především regionální a lokální. Největší změnu v prostorovém rozložení vysokých škol v této oblasti potom představuje významný vzestup Zlína a Opavy. V případě Slezské univerzity v Opavě lze navíc hovořit o rozvoji nového druhu spolupráce mezi jednotlivými středisky terciárního vzdělání (Opava, Karviná), jejímž výsledkem by mělo být zajištění konkurenceschopnosti menších vysokoškolských středisek a zpřístupnění tohoto stupně vzdělání co největší části populace ve všech věkových kategoriích. Důležitým faktorem, který bude ovlivňovat rozvoj vysokoškolské soustavy v následujících letech, bude demografický vývoj české populace. Podle prognózy počtu žáků a studentů v České republice do roku 2050 (ÚIV) se pokles absolventů terciárního vzdělávání projeví kolem roku 2020 a vzhledem k předpokládanému posilování terciárního sektoru nebude příliš výrazný. Pokles počtu absolventů středních škol s maturitou by ale měl být radikální a měl by se projevit již v průběhu následujících deseti let. Prognóza vypovídá o nastávajícím růstu počtu studentů ve vyšším věku, kteří budou pravděpodobně využívat spíše distančních forem vzdělání. Důsledky neblahého demografického vývoje české společnosti by tedy nemusely být zdrojem vzájemné konkurence mezi vysokými školami, ale spíše přínosem pro dokončení procesu diverzifikace celého systému a zefektivnění studia na všech jeho úrovních. Výrazněji se budou měnit také formy výuky. Do budoucna poroste v souvislosti s rozvojem celoživotního vzdělávání počet distančních studií, která budou využívána především studenty z řad pracujících či zaměstnanců firem. Učitelé i studenti budou stále častěji využívat neosobní formy výuky, neboť jejich přímý osobní kontakt se studenty bude v důsledku dalšího nárůstu jejich počtu znemožněn. Je ovšem zjevné, že tyto metody budou moci být aplikovány pouze na nižších stupních studia, které budou určeny širším společenským vrstvám. Vedle toho budou i nadále existovat instituce, zajišťující elitní vzdělání pro ty nejnadanější. Účel a zaměření těchto institucí se potom bude lišit podle orientace na různé typy studentů. Lokální a regionální vysoké školy nebo pobočky velkých univerzit budou zaměřeny na výuku praktických oborů, jejichž hlavním přínosem bude jakási přidaná hodnota pro život studenta či zlepšení jeho teoretické i praktické vybavenosti pro výkon zvoleného povolání. Účelem elitních institucí bude poskytovat akademické vzdělání těm nejnadanějším studentům a spolu s nimi dále rozvíjet poznatky vědy a výzkumu. Studium na vysoké škole je stále častěji považováno za právo či povinnost daného jedince. Většina zájemců už nemá pocit výjimečnosti, protože se standardy pro jejich přijetí snižují. Z akademického hlediska klesá také kvalita poskytovaného vzdělání, nicméně z hlediska celého systému tomu tak být nemusí. Pokud dojde k ustálení jeho hierarchie a dokončení diverzifikace, ustanoví se systém, v němž bude mít každá instituce své místo – z hlediska prostorového i účelového. Vedle sebe bude existovat několik různých forem vzdělání, které dohromady zajistí jeho přístupnost pro velkou část české populace. Tímto směrem je orientována nejen Bílá kniha terciárního vzdělání, ale také podobné programy reforem v ostatních zemích EU. 79

SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK BIBS

Brno International Business School, a.s.

BIVŠ

Bankovní institut vysoká škola, a.s.

BKTV

Bílá kniha terciárního vzdělávání

CERGE-EI

Center for Economic Research and Graduate Education Economics Institute

CSVŠ

Centrum pro studium vysokého školství

ČSFR

Česká a Slovenská federativní republika

ČSSR

Československá socialistická republika

ČSÚ

Český statistický úřad

EPI

Evropský polytechnický institut, s.r.o.

JAMU

Janáčkova akademie múzických umění

JKOV

Jednotná klasifikace oborů vzdělání

KKOV

Klasifikace kmenových oborů vzdělání

MENDELU

Mendelova univerzita v Brně

MŠMT

Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy

MU

Masarykova univerzita v Brně

MVŠO

Moravská vysoká škola Olomouc, o.p.s.

NC

Newton College, a.s.

OECD

Organisation for Economic Co-operation and Development

OU

Ostravská univerzita v Ostravě

SU

Slezská univerzita v Opavě

SVP

Středisko vzdělávací politiky

SVŠE

Soukromá vysoká škola ekonomická Znojmo, s.r.o.

UIV

Ústav pro informace ve vzdělání

UJAK

Univerzita Jana Amose Komenského, s.r.o.

UJEP

Univerzita Jana Evangelisty Purkyně

UO

Univerzita obrany

UPOL

Univerzita Palackého v Olomouci

UTB

Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně

VAAZ

Vojenská akademie Antonína Zápotockého

VFU

Veterinární a farmaceutická univerzita Brno

VOŠ

Vyšší odborná škola

VŠ

Vysoká škola

VŠB-TUO

Vysoká škola báňská – Technická univerzita Ostrava

VŠKE

Vysoká škola Karla Engliše v Brně, a.s.

VŠL

Vysoká škola logistiky, o.p.s.

VŠOH

Vysoká škola obchodní a hotelová, s.r.o.

VŠP

Vysoká škola podnikání, a.s. 80

VŠPJ

Vysoká škola polytechnická Jihlava

VŠSS

Vysoká škola sociálně-správní, o.p.s.

VUT

Vysoké učení technické

VVŠT

Vojenská vysoká škola technická

ZMVŠ

Západomoravská vysoká škola Třebíč, o.p.s.

81

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY PUBLIKACE •

BAJERSKI, A.: Ludność z wyksztalceniem wyźszym w miastach Polski w latach 1988-2002. Czasopisno Geograficzne, roč. 78, č. 3, s. 225 – 239.

•

BAJERSKI, A.: Prywatne szkolnictwo wyźsze w Republice Czeskiej. Nauka i Szkolnictwo Wyźsze, roč. 30, č. 2, s. 94 – 103.

•

BAJERSKI, A.: Przeksztalcenia struktury przestrzennej szkolnistwa wyzszego w Polsce po 1989 r. Uniwersytet im. Adama Mickiewicza, Poznań, 2009. 200 s.

•

BARTUŠEK, A., KOUCKÝ, J., KOVAŘOVIC, J.: Nerovnosti v přístupu k terciárnímu vzdělání: Evropské země 1950 – 2005. Středisko vzdělávací politiky UK, Praha, 2007, 61 s.

•

BEDNAŘÍKOVÁ, M.: Dějiny university v Brně. UJEP, Brno, 1969, 429 S.

•

BIOLKOVÁ, O., NOSKIEVIČ, P., POLÁK, J.: Vysoká škola báňská – Technická univerzita Ostrava 1849 – 2009. Ostrava, 2009, 235 s. ISBN 978-80-87264-01-0.

•

BURGESS, T., PRATT, J.: Polytechnics. Pitman, 1974, Londýn.

•

BURGESS, T., PRATT, J.: Technical education in the United Kingdom. OECD, 1971, Paříž.

•

ČERYCH, L. a kol.: Priority pro českou vzdělávací politiku. ÚIV, Praha, 1999, 51 s. ISBN 80211-0330-2.

•

FILE, J.: Tématické hodnocení terciárního vzdělávání v České republice: zpráva hodnotitelů. CSVŠ, Praha, 2006, 89 s. ISBN 80-86302-42-3.

•

FRANTA, M., GUZI, M.: Unequal Access to Higher Education in the Czech Republic: The Role of Spatial Distribution of Universities. CERGE-EI, Praha, 2008, 56 s. ISSN 1211-3298.

•

HOLDA, D., ČERMÁKOVÁ, Z., URBÁNEK, V.: Changes in the funding of higher education in the Czech Republic. European Journal of Education, 1994, č. 29, s. 75 - 82.

•

ILNICKI, D.: Przestrzenne aspekty funkcjonowania uczelni wyźszych w Polsce. In: Rola wyźszych uczelni w rozvoju spoleczno-gospodarczym i przestrzennym miast. Studia KPZK PAN, 2008, 121, s. 33 – 44.

•

KALOUS, J., ŠTOČEK, J., VESELÝ, A.: Educational Policy Studies in the Czech Republic. Plzeň, 2007, 143 s. ISBN 978-80-7380-024-6.

•

KALOUS, J., VESELÝ, A.: Vybrané problémy vzdělávací politiky. Karolinum, Praha, 2006, 159 s. ISBN 80-246-1262-3.

•

KALOUS, J.: Teorie vzdělávací politiky. ÚIV, Praha, 1997, 96 s. ISBN 80-211-0247-0.

•

KOUCKÝ, J.: Acces to Higher Education in the Czech Republic: from Central Regulation to a balance of Incentives. Higher Education Policy, roč. 9, č. 2, s. 113 – 124.

•

KOUCKÝ, J.: Kolik máme vysokoškoláků? Expanze terciárního vzdělávání v ČR ve vývojovém a srovnávacím pohledu. Časopis AULA, CSVŠ, 2009, roč. 17, č. 1, s. 5 – 20.

82

•

MALACH, A.: Ke kvantitativnímu a strukturálnímu vývoji studentů vysokých škol v ČR. Časopis AULA, CSVŠ, 1999, roč. 7, č. 1, s. 17 – 23.

•

MATĚJŮ, P.: Kdo získal a kdo ztratil v socialistické redistribuci. Sociologický časopis, 1991a, roč. 26, č. 4, s. 290 – 296.

•

MATĚJŮ, P., STRAKOVÁ, S. a kol.: Nerovné šance na vzdělání. Vzdělanostní nerovnosti v České republice. Academia, Praha, 2006, 411 s. ISBN 80-200-1400-4.

•

MATĚJŮ, P., SIMONOVÁ, N. a kol.: České vysoké školství na křižovatce: Investiční přístup k financování studia na vysoké škole v sociologické reflexi. SOÚ AV ČR, Praha, 2005, 263 s. ISBN 80-7330-072-9.

•

MATĚJŮ, P. a kol.: Bílá kniha terciárního vzdělávání. MŠMT, Praha, 2009, 64 s.

•

MIŠTERA, L.: Plzeň – vysokoškolské středisko západních Čech. MV KSČ, Plzeň, 1969, 40 s.

•

MIŠTERA, L.: Rozsah územní působnosti plzeňských vysokých škol. Sborník PF v Plzni. Zem. VI. Praha, SPN, 1968, 140 s.

•

MULÍČEK, O.: Geografie služeb. Úvod do geografie služeb, přehled studia. PřF MU, Brno, s. 4 - 6.

•

NĚMEC, P., VINŠ, V., PASTORKOVÁ, Z.: Informace o stavu soukromého vysokého školství. Časopis AULA, CSVŠ, 2002, roč. 10, č. 3, s. 2 – 9.

•

NĚMEC, P., VINŠ, V.: Soukromé vysoké školy v ČR. Časopis AULA, CSVŠ, 2004, roč. 12, č. 1, s. 6 – 19.

•

OECD: Zprávy o národní politice ve vzdělávání: Česká republika. ÚIV, Praha, 1996, 197 s. ISBN 80-211-0215-2.

•

PABIAN, P.: Od elitního přes masové k univerzálnímu terciárnímu vzdělávání: koncepce Martina Trowa. Časopis AULA, CSVŠ, 2008, roč. 16, č. 2, s. 31 - 41.

•

PAPOUŠKOVÁ, R.: Migrace za studiem: Cizinci na vysoké škole ekonomické v Praze. GEOGRAFIE – Sborník ČGS, Praha, 2007, roč. 12, č. 2.

•

PRUDKÝ, L., PABIAN, P., ŠÍMA, K.: České vysoké školství: Na cestě od elitního k univerzálnímu vzdělávání 1989 – 2009. CSVŠ, Praha, 2010, 162 s. ISBN 978-80-247-3009-7.

•

ROGERS, A., TIHGT, M.: Rewiew of Acces and Exclusion. Higher education, 2004, roč. 47, č. 3, s. 383 – 385.

•

ROTH, O.: Soudobé terciární vzdělávání v procesu proměn. Časopis AULA, CSVŠ, 2001, roč. 9, č. 2, s. 2 – 10.

•

RYBA, R. H.: The Geography of Education and Educational Planning. XXII. International Geographical Congress, Quebec, 1971, s. 1 – 7.

•

Sborník vědeckých prací vysoké školy Báňské v Ostravě: Historie hornických tradic na Vysoké škole báňské v Ostravě a Příbrami. VŠB, Ostrava, 1989.

•

SCHOFER, J. P.: On Some Geographic Aspects of Higher Education in the United States: A System Approach. University Park, Pennsylvania, 1971.

83

•

SCHOFER, J. P.: Determining Optimal College Locations. Higher Education 4, 1975, s. 227 – 232.

•

SIMONOVÁ, N., SOUKUP, P.: Evolution and Determination of Educational Inequalities in the Czech Republic between 1955 and 2002 in the European Context. SOÚ AV ČR, Praha, 2008, 45 s. ISBN 978-80-7330-141-5.

•

SIMONOVÁ, N.: The Influence of Family Origin on the Evolution of Educational Inequalities in the Czech Republic after 1989. SOÚ AV ČR, Praha, 2002, s. 36. ISBN 80-7330-012-5.

•

SVATOŇ, O.: Terciární vzdělávání jako služba. Časopis AULA, CSVŠ, 2004, roč. 12, zvláštní číslo, s. 2 – 10.

•

SVATOŠ, M.: Studentokracie – mýtus nebo realita? Sborník z konference Věda v Československu v letech 1945 – 1953, Praha, 1998, s. 287 – 296.

•

ŠAMŠULOVÁ, K.: Analýza a vymezení spádové oblasti brněnských vysokých škol. PřF MU, Brno, 1983, 30 s.

•

ŠTURZOVÁ, J.: Význam univerzit a vysokých škol pro regiony. Časopis AULA, CSVŠ, 2004, roč. 12, č. 3, s. 2 – 10.

•

TIGHT, M.: Higher Education Research as Tribe, Territory and/or Community: A Co-citation Analysis. Higher Education, 2008, roč. 55, č. 5, s. 593 – 605.

•

TIGHT, M.: The Re-Location of Higher Education. Higher Education Quarterly, 1996, roč. 50, č. 2, s. 119 – 137.

•

TROW, M.: Problems in transition from elite to mass higher education. OECD, Paříž 1974. In Teorie vzdělávání ve vyspělých zemích: vývoj a současnost. Středisko vzdělávací poltiky, PaedF UK, Praha, 1997. 138 s.

•

TOUŠEK, V., ŠICH, P., VAŠÍČEK, P.: Výzkumná zpráva: Zemská hranice mezi Čechami a Moravou. Sborník České geografické společnosti. ČGS, Praha, 1991, sv. 4, s. 45 – 48.

•

ÚIV: Terciární vzdělávání ve vyspělých zemích: vývoj a současnost. ÚIV, Praha, 1997, 138 s.

•

URBÁŠEK, P.: Kapitoly z dějin univerzitního školství na Moravě v letech 1945 – 1990. UPOL, Olomouc, 2003, 383 s. ISBN 80-244-0594-6.

•

VEREŠÍK, J.: Vzdelanie obyvateltva. Slovensko – Lud, Obzor, Bratislava, 1974, s. 427 – 439.

•

VINŠ, V.: První kroky soukromých vysokých škol. Časopis AULA, CSVŠ, 2000, roč. 8, č. 3, s. 77 – 87.

•

VLK, A.: Systém vysokého školství. Časopis AULA, CSVŠ, 2001, roč. 9, č. 1, s. 12 – 17.

•

VONDRÁŠEK, V., CHRASTIL, S., MARKEL, M.: Dějiny vojenské akademie v Brně. Ministerstvo obrany ČR, Praha, 2001, 239 s. ISBN 80-7278-114-6.

•

WAHLA, A.: Geografie vzdělání obyvatelstva. Spisy pedagogické fakulty v Ostravě, SPN, Praha, 1989, 189 s.

•

WAHLA, A.: Příspěvek k rozvoji geografie vzdělání. Acta Factularis Paedagogicae Ostraviensis, Ser. C-18. SPN, Praha, 1980, s. 3 – 70.

84

ELEKTRONICKÉ ZDROJE •

ČSÚ: Předmět a účel klasifikace KKOV. ČSÚ [on-line]. Praha, 2008, [cit. 26. dubna 2010]. Dostupné z www:< http://www.czso.cz/csu/klasifik.nsf/i/predmet_a_ucel_klasifikace_kkov>.

•

HAŇKA, R.: Naše vysoké školy zachrání jen nová krev. Hospodářské noviny[on-line]. 2009, [cit. 12. dubna 2010]. Dostupné z www: ˂http://hn.ihned.cz/c1-38860720-nase-vysoke-skolyzachrani-jen-nova-krev˃.

•

HULÍK, V.: Prognóza počtu žáků a studentů v ČR do roku 2050 – výsledky a možnosti [on-line]. ÚIV, Praha, 2009 [cit. 21. ledna 2010]. Dostupný z www: < http://kdem.borec.cz/ P_PDF/Hulik.pdf>.

•

JAMU: Přehled historie JAMU. [on-line]. JAMU, Brno, 2009 [cit. 21. ledna 2010]. Dostupné z www: .

•

MENDELU: Kalendarium. MENDELU, Brno, 2009 [cit. 21. ledna 2010]. Dostupné z www: .

•

MŠMT: Zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách) [on-line]. MŠMT, Praha, 2009 [cit. 15. února 2010]. Dostupné z www: < http://www.msmt.cz/vzdelavani/zakon-c-111-1998-sb-o-vysokych-skolach>.

•

MVČR: Zákon č. 172/1990 Sb., o vysokých školách [on-line]. MVČR, Praha, 2009 [cit. 15. února 2010] Dostupné z www: .

•

MU: Historický přehled [on-line]. MU, Brno, 2009 [cit. 21. ledna 2010]. Dostupný z www: .

•

MU: Historické kalendárium [on-line]. PaedF MU, Brno, 2009 [cit. 21. ledna 2010]. Dostupné z www: .

•

OU: Historie ostravské univerzity v Ostravě. [online] OU, Ostrava, 2009 [cit. 21. ledna 2010]. Dostupné z www: .

•

UP: Historie a současnost olomoucké univerzity [on-line]. UP, Olomouc, 2009 [cit. 21. ledna 2010]. Dostupné z www: .

•

VFU: Dějiny Veterinární a farmaceutické univerzity Brno (1918-1997) [on-line]. VFU, Brno, 2009 [cit. 21. ledna 2010]. Dostupné z www: .

•

VUT: Kapitoly z dějin VUT v Brně [on-line]. VUT, Brno, 2009 [cit. 21. ledna 2010]. Dostupný z www: .

WEBOVÉ ADRESY JEDNOTLIVÝCH VYSOKÝCH ŠKOL •

Akademie S.T.I.N.G., o.p.s. Dostupné z www: < http://www.sting.cz>.

•

Anglo-americká vysoká škola, o.p.s. Dostupné z www: < http://www.aauni.edu>.

•

Bankovní institut vysoká škola, a.s. Dostupné z www: < http://www.bivs.cz>.

•

Brno International Business School, a.s. Dostupné z www: < http://www.bibs.cz>.

85

•

Czech Management Institute. Dostupné z www: < http://www.esma.cz>.

•

Evropský polytechnický institut, s.r.o. Dostupné z www: < http://edukomplex.cz>.

•

Janáčkova akademie múzických umění v Brně. Dostupné z www: < http://www.jamu.cz>.

•

Masarykova univerzita. Dostupné z www: < http://www.muni.cz>.

•

Mendelova univerzita v Brně. Dostupné z www: < http://www.mendelu.cz>.

•

Moravská vysoká škola Olomouc, o.p.s. Dostupné z www: < http://www.mvso.cz>.

•

Newton College, a.s. Dostupné z www: < http://www.newtoncollege.cz>.

•

Ostravská univerzita v Ostravě. Dostupné z www: < http://www.osu.cz>.

•

Rašínova vysoká škola, s.r.o. Dostupné z www: < http://www.ravys.cz>.

•

Slezská univerzita v Opavě. Dostupné z www: < http://www.osu.cz>.

•

Soukromá vysoká škola ekonomická Znojmo, s.r.o. Dostupné z www: < http://www.svse.cz>.

•

Univerzita Jana Amose Komenského, s.r.o. Dostupné z www: < http://www.ujak.cz>.

•

Univerzita Karlova v Praze. Dostupné z www: < http://www.cuni.cz>.

•

Univerzita Palackého v Olomouci. Dostupné z www: < http://www.upol.cz>.

•

Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně. Dostupné z www: < http://web.utb.cz/?id=0_0_23&lang=cs&type=0>.

•

US Business School Praha. Dostupné z www: < http://www.usbsp.com>.

•

Veterinární a farmaceutická univerzita Brno. Dostupné z www: < http://www.vfu.cz>.

•

Vysoká škola báňská – Technická univerzita Ostrava. Dostupné z www: < http://www.vsb.cz>.

•

Vysoká škola Karla Engliše v Brně, a.s. Dostupné z www: < http://www.vske.cz>.

•

Vysoká škola logistiky, o.p.s. Dostupné z www: < http://www.vslg.cz>.

•

Vysoká škola obchodní a hotelová, s.r.o. Dostupné z www: < http://www.hotskolabrno.cz/indexVS.html>.

•

Vysoká škola podnikání, a.s. Dostupné z www: < http://portal.vsp.cz>.

•

Vysoká škola polytechnická Jihlava. Dostupné z www: < http://www.vspj.cz>.

•

Vysoká škola realitní – Institut Franka Dysona, o.p.s. Dostupné z www: < http://www.fdyson.cz>.

•

Vysoká škola sociálně-správní, o.p.s. Dostupné z www: < http://www.vsss.cz>.

•

Vysoké učení technické v Brně. Dostupné z www: < http://www.vutbr.cz>.

•

Západomoravská vysoká škola Třebíč, o.p.s. Dostupné z www: < http://www.zmvs.cz>.

•

Univerzita obrany v Brně. Dostupné z www: < http://www.unob.cz>.

DATABÁZE A ROČENKY •

ČSÚ, FSÚ, SSÚ: Statistická ročenka České a Slovenské federativní republiky. Praha, 1990.

•

ČSÚ: Databáze demografických údajů za obce ČR [on-line]. Dostupný z www: .

86

•

ČSÚ: Demografická ročenka České republiky 2007 [on-line]. ČSÚ, Praha, 2008. Dostupný z www: .

•

ČSÚ: Počet obyvatel v obcích k 1. 1. 2009. ČSÚ, Praha, 2010. Dostupné z www: .

•

ČSÚ: Vývoj základních demografických ukazatelů za územně správní celky ČR (1919 až 2007). ČSÚ, Praha, 2009.

•

ÚIV: Vývojová ročenka školství v České republice 1989/90 – 2002/03 [on-line]. ÚIV, Praha, 2004. Dostupný z www: .

•

ÚIV: Statistická ročenka školství 2002/2003 – Výkonové ukazatele [on-line]. ÚIV, Praha, 2003. Dostupný z www: .

•

ÚIV: Statistická ročenka školství 2003/2004 – Výkonové ukazatele [on-line]. ÚIV, Praha, 2004. Dostupný z www: .

•

ÚIV: Statistická ročenka školství 2004/2005 – Výkonové ukazatele [on-line]. ÚIV, Praha, 2005. Dostupný z www: .

•

ÚIV: Statistická ročenka školství 2005/2006 – Výkonové ukazatele [on-line]. ÚIV, Praha, 2006. Dostupný z www: .

•

ÚIV: Statistická ročenka školství 2006/2007 – Výkonové ukazatele [on-line]. ÚIV, Praha, 2007. Dostupný z www: .

•

ÚIV: Statistická ročenka školství 2007/2008 – Výkonové ukazatele [on-line]. ÚIV, Praha, 2008. Dostupný z www: .

•

ÚIV: Statistická ročenka školství 2008/2009 – Výkonové ukazatele [on-line]. ÚIV, Praha, 2009. Dostupný z www: .

•

ÚIV: Matrika studentů pro školní rok 2009/10. ÚIV, Praha, 2010.

•

ČSÚ: Informace o regionu: Meziokresní srovnání. Jihomoravský kraj, Olomoucký kraj, Zlínský kraj, Moravskoslezský kraj, Vysočina, Pardubický kraj. ČSÚ, Praha, 2009.

87

SEZNAM PŘÍLOH Příl. 1: Počet studentů žijících v moravských a slezských okresech ve školním roce 2009/2010. Příl. 2: Počet studentů na 1000 obyvatel moravských a slezských okresů ve školním roce 2009/2010. Příl. 3: Spádové regiony veřejných vysokých škol na Moravě a ve Slezsku ve školním roce 2009/2010. Příl. 4: Spádový region brněnských veřejných vysokých škol ve školním roce 2009/2010. Příl. 5: Spádový region brněnských veřejných vysokých škol na území Moravy a Slezska. Příl. 6: Spádový region ostravských veřejných vysokých škol na území Moravy a Slezska. Příl. 7: Spádový region olomouckých veřejných vysokých škol na území Moravy a Slezska. Příl. 8: Spádový region zlínských veřejných vysokých škol na území Moravy a Slezska. Příl. 9: Spádový region opavských veřejných vysokých škol na území Moravy a Slezska. Příl. 10: Spádový region jihlavských veřejných vysokých škol na území Moravy a Slezska.

88

Příl. 1: Počet studentů žijících v moravských a slezských okresech ve školním roce 2009/2010.

Příl. 2: Počet studentů na 1000 obyvatel moravských a slezských okresů ve školním roce 2009/2010.

Příl. 3: Spádové regiony veřejných vysokých škol na Moravě a ve Slezsku ve školním roce 2009/2010.

Příl. 4: Spádový region brněnských veřejných vysokých škol ve školním roce 2009/2010.

Příl. 5: Spádový region brněnských veřejných vysokých škol na území Moravy a Slezska.

Příl. 6: Spádový region ostravských veřejných vysokých škol na území Moravy a Slezska.

Příl. 7: Spádový region olomouckých veřejných vysokých škol na území Moravy a Slezska.

Příl. 8: Spádový region zlínských veřejných vysokých škol na území Moravy a Slezska.

Příl. 9: Spádový region opavských veřejných vysokých škol na území Moravy a Slezska.

Příl. 10: Spádový region jihlavských veřejných vysokých škol na území Moravy a Slezska.