Rešerše k tématu bakalářské práce:
Krystalová chemie berylu a jeho drahokamových odrůd
Zpracovala: Radka Frýzová
Vedoucí práce: RNDr. Václav Vávra, Ph.D.
Brno 2010
OBSAH 1
BERYL
3
2
KRYSTALOVÁ STRUKTURA A CHEMICKÉ SLOŢENÍ BERYLU
3
3
MORFOLOGIE KRYSTALŮ BERYLU
5
4
FYZIKÁLNÍ A OPTICKÉ VLASTNOSTI BERYLU
6
5
PARAGENEZE BERYLU
10
6
ALTERACE BERYLU
10
7
VÝSKYT A NALEZIŠTĚ BERYLU
11
8
VYUŢITÍ BERYLU
12
9
SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY
13
2
1 BERYL Beryl je jedním z nejstarších známých minerálů, ačkoli původ jména „beryl― je nejasný. Název může být odvozen z řeckého slova „beryllos―, jehož užívání se vztahovalo k modrozeleným drahokamům obecně a bylo pravděpodobně používáno i pro několik jiných minerálů. Latinský název „beryllus― spíše než druh minerálu označoval vlastnosti krystalu jako jsou čirost a lesk. Dnes se názvu „beryl― užívá pro skupinu minerálů, která se skládá ze samotného minerálu berylu a čtyř blízce příbuzných cyklosilikátových minerálů bazzitu, stoppaniitu, indialitu a nejnověji objeveného pezzottaitu (Simmons a Falster, 2005).
2 KRYSTALOVÁ STRUKTURA A CHEMICKÉ SLOŢENÍ BERYLU Beryl je tradičně řazen do skupiny cyklosilikátů, což jsou silikáty s kruhovou vazbou tetraedrů SiO4. Dříve se předpokládalo, že jednotlivé kruhy tetraedrů nejsou navzájem propojeny dalšími tetraedry SiO4, dnes už je však známo, že existuje trojrozměrné propojení tetraedrickými pozicemi BeO4 (distribuce Si a Be v nich je nepravidelná), takže někteří autoři (Zoltai a Stout, 1985) se přiklánějí k možnosti řadit jej do skupiny tektosilikátů. Krystalovou strukturu berylu poprvé objasnili Bragg a West (1926). Teoretické složení berylu je vyjádřeno vzorcem Be3Al2 [Si6O18], často se ale uplatňuje intersticiální substituce, kdy část Si je nahrazena méně valentním iontem, nejčastěji Be2+, Al3+. Ve struktuře berylu dochází k propojení šesti tetraedrů SiO4, čímž vznikne typická aniontová skupina (Si6O18)12-. Jeho krystalová struktura se tedy skládá ze samostatně uložených šestičlenných prstenců Si6O18. Atomy hliníku a beryllia leží mezi těmito prstenci a propojují je dohromady. Hliníkové atomy se nachází v oktaedrické koordinaci se šesti atomy kyslíku. Tyto atomy spojují prstence jak laterálně tak vertikálně vzhledem ke krystalografické ose c. Zjednodušeně je tedy krystalová struktura berylu tvořena šestičlennými prstenci tetraedrů SiO4, které alternují podél osy c s dvanáctičlennými prstenci sestávajícími se ze šesti tetraedrů BeO4 a šesti oktaedrů AlO6 (viz. obr. 1.).
3
Obr. 1.: Struktura berylu (Hochleitner, 2002).
Kruhové aniontové skupiny jsou orientovány nad sebou, takže ve směru osy c vznikají prostorné kanálkové dutiny široké několik Angstremů jdoucí vertikálně celou strukturou. Výsledkem je struktura jako „včelí plástev― s otevřenými kanálky jdoucími paralelně s osou c. Ve většině minerálů skupiny berylu je uvnitř těchto dutin vázána H2O, dále zde mohou být umístěny molekuly OH , CO2, atomy He, Ar a některé kationty, zejména Na, K, Cs, Rb, Li, Sc, Ca. V některých varietách berylu může obsah alkálií dosahovat zhruba 5 až 7 % (Deer et al., 1997). Větší atomy alkalických kovů jako sodík a cesium se mohou přizpůsobit struktuře pouze v kanálkových otvorech (Ginzburg, 1955). Rozměrem menší kationty jako například lithium mohou substituovat beryllium v krystalové struktuře. Draslík a rubidium jsou zpravidla přítomny pouze v minoritním množství. Molekuly vody se objevují v kanálcích ve dvou různých orientacích, a to v závislosti na jejich vzdálenosti od alkalických iontů. (Simmons a Falster, 2005). 4
Obecný strukturní vzorec, který vysvětluje chemické variace objevující se ve skupině berylu, lze vyjádřit jako R X3 Y2 (T6O18)·pH2O s tím, že písmena R, X, Y, T a p odkazují na specifické pozice uvnitř krystalové struktury berylu. Ionty, které mohou obsadit každou danou polohu jsou následující (Simmons a Falster, 2005): R = Cs1+, Na1+, □ (v kanálové dutině) X = Be2+, Al3+, Li1+, (Si4+) Y = Al3+, Sc3+, Fe3+, Mg2+, (Cr3+), (V3+), (Fe2+) T = Si4+, Al3+ p~0,05 - 1,8 Kde □ označuje vakanci, neobsazenou strukturní pozici, ionty v závorce vyjadřují méně důležitou substituci.
3 MORFOLOGIE KRYSTALŮ BERYLU Krystaly berylu mají hexagonální symetrii prizmatického typu. Jsou obvykle rýhované a protáhlé paralelně ve směru krystalografické osy c. Nejběžnějšími krystalovými tvary berylu jsou hexagonální prizma {10-10}a bazální pinakoid {0001}. U barevných modifikací jsou přítomny rovněž hexagonální dipyramidy {11-21} či {10-11} a dihexagonální prizmata, která se objevují poměrně běžně Pyramidální zakončení krystalů bývá ojedinělé (Simmons a Falster, 2005). Obecný beryl může tvořit krystaly o délce až několik metrů. Je jednou z rud beryllia a objevuje se na mnoha nalezištích po celém světě. Akvamarín, heliodor a goshenit mají vzhled typicky prizmatický, přesto lze jak goshenit tak i akvamarín někdy nalézt jako ploché tabulkovité krystaly. Dipyramidální tvary jsou zpravidla malé, ale mohou se stát významnějšími v morganitu, který také inklinuje k utváření silných deskovitých krystalů. Cesiem bohatý beryl tvoří charakteristicky zploštělé krystaly s převládajícími bazálními pinakoidy. Na některých nalezištích bylo zjištěno, že beryly s obsahem alkálií asi nad 1 % bývají krátce sloupečkovité, zatímco beryly bez alkálií nebo jen s jejich nepatrným množstvím tvoří krystaly dlouze sloupcovité (Bouška a Kouřimský, 1976). Leptové důlky a jevy po rozpouštění jsou rozšířené, obzvláště v kvalitních drahokamových berylech z pegmatitových ložisek.
5
Kuželovité krystaly jsou obyčejně výsledkem silných stavů přechlazení, které vznikají důsledkem prudkého ochlazování nebo některého typu chemického kalení. V obou případech je výsledkem rychlá krystalizace.
4 FYZIKÁLNÍ A OPTICKÉ VLASTNOSTI BERYLU Fyzikální a optické vlastnosti berylu jsou závislé především na chemismu, zvláště na obsahu alkálií. Beryl má bílý vryp a skelný lesk. Plochy odlučnosti jsou hladké nebo lasturnaté, štěpnost je nedokonalá podle (0001). Tvrdost podle Mohsovy stupnice se pohybuje od 7,5 do 8 a nejnižší zaznamenaná dosahuje jen stupně 7. Hustota kolísá v rozmezí 2,63–2,92 g/cm3 pro beryl se zvýšeným obsahem alkálií, zejména cesiem. Některé beryly bíle fluoreskují pod krátkovlnným a dlouhovlnným ultrafialovým světlem. Při pokojové teplotě je beryl nerozpustný ve většině anorganických kyselin a jen s obtížemi se rozpouští v kyselině fluorovodíkové. Je rozpustný v hydroxidu sodném nebo draselném (Anthony et al., 1995). Kvůli jeho odolnosti vůči chemickému působení a pevné krystalové struktuře je beryl jako minerál extrémně trvalý a stálý. Na druhé straně, při vysokých teplotách a tlacích
se
beryl rozpadne relativně snadno. V polarizovaném světle má beryl index lomu okolo 1,568-1,602 pro řádný, respektive 1,564-1,595 pro mimořádný paprsek s dvojlomem 0,004-0,007 (Gregerová et al., 2002). Index může ale dosahovat hodnoty až kolem 1,60 v závislosti na chemismu konkrétního kamene na určitém ložisku. Černý a Hawthorne (1976) popisují na základě struktury a chemismu berylů několik faktorů, které ovlivňují indexy lomu: role molekulární vody v kanálcích není zanedbatelná (její množství však nelze přesně určit) a zejména substituce Si, Al a Be jinými prvky, z nichž především alkalické kovy způsobují vyšší hodnoty indexů lomu. Beryl je jednoosý, někdy anomálně dvojosý. Smaragd je lehce pleochroický. Optické zvláštnosti pozorované ve smaragdech jsou efekt kočičího oka nebo asterismus (ne tak častý jako v korundech). Jde o velmi jemné inkluze (vrostlice) jehlicovitých minerálů se zákonitou orientací, vytvářející v broušeném kameni zmíněné efekty. Speciálním případem jsou trapiche smaragdy z kolumbijských ložisek (viz. obr. 2.). Tyto krystaly mají hexagonální jádro tvořené nekvalitním zakaleným smaragdem, který je obrůstám radiálně paprsčitým shlukem inkluzí
6
ve velmi čistém smaragdu druhé generace. Tento se může navíc střídat se zónami albitu (ČSGA, 2008).
Obr. 2.: Trapiche smaragdy z Kolumbie (Hochleitner, 2002).
Beryl se vyskytuje v mnoha barevných variacích od bezbarvého přes bílý, modrý, zelený, žlutý až k hnědému, růžovému či červenému. Obecný beryl je zpravidla opakní až průsvitný. Větší krystaly mohou mít zakalený nebo skvrnitý vzhled jako důsledek hojných fluidních inkluzí či oblastí alterace. Černou barvu je možné vidět u berylu velmi vzácně a obvykle díky vysoké hustotě blíže neurčených drobných tmavých inkluzí, které navozují dojem šedě až černě zbarveného kamene. Často si lze všimnout barevné zonálnosti. Barva berylu je citlivá na tepelné zpracování a ozařování. Při snižování teploty se zelený nebo žlutý beryl změní na modrý, naopak při zahřívání mění modrý nebo zelený beryl barvu na odstíny žluté. Další barevné změny mohou být způsobeny ozářením gama paprsky nebo rentgenovými paprsky, ačkoli ne všechny tyto barevné přeměny jsou permanentní (Sinkankas, 1981). Minerály se zbarví, když absorbují určitou vlnovou délku světla a získaná barva je výsledkem kombinace zbývajících vlnových délek, které se odrazí zpět a zachytí je oko. Vlnové délky absorbované minerály mohou být kvantitativně měřeny spektrometrem. U berylu jsou absorpce mezi 0,4 a 0,7 µm způsobeny chromoforními (slovo chromoforní je odvozeno z řečtiny a znamená „barvu způsobující―) přechody kovových iontů jako jsou Fe3+ a Cr3+ (Hurlbut a Klein, 1993).
7
Příčina barvy je tedy následkem složitých interakcí mezi hlavními určujícími prvky, stopovými prvky, strukturními defekty a možným přirozeným ozářením. Nicméně barva u většiny běžných zelených berylů je způsobena železem. Třebaže detailům v mnoha případech nelze dokonale porozumět, určité barvy jsou považovány za související s přítomností specifických chromoforních prvků (Simmons a Falster, 2005): zelená
Fe2+, Fe3+
modrá
Fe2+
žlutá a oranžová
Fe3+
růžová
Mn2+, Mn3+
červená typ Utah
Mn3+
smaragdově zelená
Cr3+ a/nebo V3+
bezbarvá
žádný prvek, žádná změna po ozáření
Barva obecného berylu se většinou pohybuje ve škále od bledě žluté až po zelenou a modrou. Červený beryl, formálně známý jako bixbit, má nápadně intenzivní červenou barvu, za kterou vděčí trojmocnému manganu. Obsahuje nízký počet alkálií a velmi málo vody. Obvykle je prizmatický a v podstatě omezený na topazové ryolity, například v Utahu (Shigley et al., 2003). Smaragd je pravděpodobně z odrůd berylu nejvíce ceněný. Jeho sytě trávově zelená barva je způsobená přítomností chrómu a vanadu, vzácně je přítomen i nikl. Smaragdy vyšší jakosti (jejichž cena mnohonásobně převyšuje cenu diamantů stejné váhy) jsou čiré, nejčastěji však bývají zakaleny uzavřeninami bublinek kapaliny nebo plynu a také jiných minerálů. Vznikají z plynných emulzí roztoků nasycených berylliem, které reagují s horninami bohatými na vanad či chróm. Smaragdy se významně vyskytují v hydrotermálních žilách v tmavých vápencích a břidlicích, například v Kolumbii, a ve svorech jako např. v Rakousku. Akvamarín je modrá drahokamová odrůda berylu. Přírodní akvamarín má sklon vytvářet dlouhé prizmatické krystaly, někdy však nacházíme i deskovité modré krystaly. Svou barvu získává z dvojmocného a trojmocného železa, jehož množství ovlivňuje i odstín a intenzitu barvy. Může být tepelně zpracováván kvůli odstranění zelené barvy a zesílení modrých tónů. Po ozáření se barva akvamarínu přemění na žlutou. Název pochází z „aqua― (voda) a „marinus― (oceán). Akvamarín je téměř výhradně těžen z granitických pegmatitů, významně z miarolitických pegmatitů typů LCT a NYF (Černý, 1992). Typicky se objevuje v méně geochemicky vyvinutých podtypech těchto pegmatitů. 8
Heliodor nebo zlatý beryl je zlatě až sytě žlutý druh drahokamového berylu, který vytváří dlouhé prizmatické krystaly. Často je od přírody vyleptaný a nacházíme ho odděleně od jakékoliv základní hmoty (matrixu). Jeho barva je způsobena přítomností trojmocného železa. V dnešní době je mnoho komerčně prodávaných zlatých berylů ve skutečnosti jen ozářenými či tepelně zpracovanými akvamaríny. Goshenit je bezbarvá, chemicky nejčistší odrůda berylu ve šperkařském průmyslu nepříliš ceněná. Byl pojmenován podle naleziště Goshen v Massachusetts, kde se těžily velmi světle zbarvené beryly (Sinkankas, 1981). Název byl nejprve používán pro bezbarvé, na alkálie bohaté beryly, ale jeho užívání se rozšířilo pro všechny bezbarvé beryly. Primárně se vyskytuje v pegmatitech podobných těm, ze kterých se těží akvamarín. Goshenit často reprezentuje typický prizmatický vzhled berylu. Na některých nalezištích, například v Brazílii, se těží deskovité krystaly. Kvůli velmi nízkému obsahu chromoforních iontů se obvykle nedá zvýšit kvalita goshenitu ani tepelným zpracováním ani ozařováním (Simmons a Falster, 2005). Morganit je vzácný a velmi žádaný růžový až oranžový druh berylu, který se obvykle nachází na ložiscích s vysoce vyvinutými LCT typy pegmatitů. Tento druh berylu inklinuje k tvorbě deskovitých krystalů. Morganit typicky obsahuje zvýšené množství alkalických prvků a je obvykle obohacený cesiem. Růžová barva je způsobena malým množstvím manganu. Rosterit a vorobjevit jsou ekvivalentní zastaralé názvy pro morganit užívané ve starší literatuře (viz. obr. 3.).
Obr. 3.: Beryl a jeho drahokamové odrůdy (Hochleitner, 2002).
9
5 PARAGENEZE BERYLU Parageneze berylu závisí hlavně na jeho pegmatitovém přidružení. V méně vyvinutých berylových a beryl-kolumbitových fosfátových typech pegmatitů se beryl vyskytuje v asociaci s křemenem, mikroklinem, albitem, muskovitem, biotitem, ferrokolumbitem a fosfáty stejně tak jako i s alteračními produkty berylu (Simmons a Falster, 2005). V lépe vyvinutých pegmatitových systémech se beryl vyskytuje v asociaci s mikrolitem, více vyvinutými členy kolumbit-tantalové skupiny, cookeitem, turmalínem, lepidolitem, topazem a spessartinem (Černý, 1992; Pezzotta, 2001). Na greisenových ložiskách nalezneme beryly v asociaci s topazem, kasiteritem, ferberit-hübneritem; zatímco v alpských a hydrotermálních žilách se beryl nachází s křemenem a živcem. V topazových ryolitech, kde je nalézán červený beryl, jsou běžnými asociacemi topaz, vysokoteplotní křemen a bixbyit (Simmons a Falster, 2005).
6 ALTERACE BERYLU Při vysokých teplotách a tlacích se beryl obvykle částečně nebo kompletně přeměňuje na několik sekundárních minerálních druhů. Roztoky s nízkým pH (pH~2-3) mají za následek vznik křemene jako dominantního produktu alterace. Při pH~4-5 se vytváří bertrandit, euklas nebo fenakit. Při téměř neutrálním pH~7 se bude tvořit bertrandit nebo bavenit, kdežto při pH~8-9 vznikne bavenit, milarit nebo bityit. Více alkalické kapaliny s pH~10-11 vyprodukují epididymit nebo eudidymit (Černý, 2002). Z těchto sekundárních minerálů berylu je nejběžnějším bertrandit. Za přítomnosti metasomatických fosfátonosných roztoků mohou vznikat Be-fosfáty jako například uralolit, hydroxylherderit-herderit, hurlbutit, gainesit, väyrynenit, beryllonit, roscherit, moraesit, selwynit, faheyit, fransoletit, greifensteinit, mccrillisit, ehrleit, pahasapait, parafransoletit, tiptopit, weinebeneit a zanazziit (Burt, 1975; Simmons et al., 2003). Při vysokých teplotách a tlaku se beryl stává nestabilním a rozpadá se na chrysoberyl, fenakit a křemen (Burt, 1978).
10
7 VÝSKYT A NALEZIŠTĚ BERYLU S výjimkou smaragdu a červených variet krystaluje beryl primárně v granitických pegmatitech. Většina ložisek berylu vzniká v masivních pegmatitových zónách, kde mohou krystaly dosáhnout značných rozměrů. Ve skutečnosti jsou známy krystaly těžší než 20 tun (Sinkankas, 1981). Některé malé krystaly berylu, včetně goshenitu, akvamarínu a morganitu, můžeme najít přiléhající k okraji jádra pegmatitu a v jeho dutinách. Velikost těchto menších krystalů může být však úctyhodná, někdy přesahuje i 1 metr, ale tyto se nemohou ani přiblížit rozměrům ohromných krystalů nalezeným v částech masivních pegmatitů (Simmons a Falster, 2005). Beryl je typickým akcesorickým minerálem mnoha granitických pegmatitů, kde často vystupuje s dalšími minerály Be (v České republice: Písek, Otov, Maršíkov u Šumperka). Je znám též z některých greisenů (v České republice: Krušné hory – Cínovec, Horní Slavkov). Méně často se nalézá v albititech, granitech a aplitech. Vzácně se vyskytuje i v ryolitech, na žilách alpské parageneze a v některých metamorfovaných horninách jako jsou svory a skarny. Při zvětrávání se akumuluje v rozsypech, odkud jsou hlavně těženy drahokamové odrůdy. U nás je, kromě již výše zmíněných, další známou oblastí výskytu Domažlicko, jako akcesorie bývá beryl uváděn například z okolí Říčan u Prahy, od Sušice, Nové Vsi, Lázní Kynžvartu. Velmi vzácný modrý beryl byl objeven na křemenokalcitových žilách na ložisku metamorfovaných Fe-rud u Skal nedaleko Rýmařova (Novák a Jilemnická, 1986). O bílých berylech z pegmatitů v okolí Jihlavy se zmiňuje Bernard a Rost (1992). Dalšími významnými i méně známými oblastmi výskytu berylu v České republice jsou Meclov, Poběžovice, Horšovský Týn, Ohnišťovice, Nový Kramolín, Hvožďany, Šitboř, Jeclov, Puklice, Rožná – Hradisko, Kostelní Vydří u Dačic, Kožichovice, Ujčov u Nedvědice, Sobotín, Loučná nad Desnou a Branná (Zezulová, 1996). Na Slovensku se beryly vyskytují v pegmatitech v okolí Bratislavy, u Moravan nad Váhom a v Nízkých Tatrách na Prašivé (Sejkora a Kouřimský, 2005). Světová naleziště berylu jsou četná a ty nejvýznamnější se nacházejí v Brazílii, Kolumbii, USA, Kanadě, Rusku, Ukrajině a jižní Africe. V současné době probíhá rozsáhlá těžba drahokamů skupiny berylu v Afghánistánu, Číně a Pákistánu (viz. obr. 4.).
11
Obr. 4.: Naleziště smaragdů ve světě (Grundmann a Giuliani, 2002).
8 VYUŢITÍ BERYLU Beryl je hlavním zdrojem kovového beryllia, které se používá na výrobu odolných, přesto lehkých a pevných slitin, vysoce žáruvzdorných hmot. Stále větší využití nachází i v jaderné energetice, kde Be působí jako moderátor. Jako strategická surovina se uplatňuje nejen v kosmickém průmyslu, ale i ve sklářství, chemii, metalurgii či elektrotechnice při výrobě polovodičů. Oxid berylnatý BeO je taktéž vysoce odolný vůči vysokým teplotám a radioaktivnímu záření a používá se jako konstrukční materiál v kosmickém průmyslu, přidává se také do slitin pro zlepšení jejich vlastností (Polák, 1965). Téměř každá z drahokamových odrůd berylu má pro jejich gemologické atributy od pradávna značné uplatnění ve šperkařství, ale pochopitelně jsou i vysoce ceněné sběrateli.
12
9 SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY Anthony J. W., Bideaux R. A., Bladh K. W., Nichols M. C. (1995): Handbook of Mineralogy, Volume II, Silica, silicates, part 1 and 2. — Mineral Data Publishing, Tuscon, Arizona, 904 s. Bernard J. H., Rost R. (1992): Encyklopedický přehled minerálů. — Academia, Praha, 701 s. Bouška V., Kouřimský J. (1976): Drahé kameny kolem nás. — SPN, Praha, 347 s. Bragg W. L., West J. (1926): The structure of beryl, Be3Al2Si6O18. — Proc. Roy. Soc., Ser. A, III, 691-714. Edinburgh. Burt D. M. (1975): Beryllium mineral stabilities in the model system CaO-BeO-SiO2-P2O5F2O-1
and the breakdown of beryl. — Econ. Geol., 70, 1279-1292. Londýn.
Burt D. M. (1978): Multisystem analysis of beryllium mineral stabilities: the system BeO-Al2O2- SiO2- H2O. — Amer. Min., 63, 664-676. Washington, D. C. Černý P., Hawthorne F. C. (1976): Refractive indices versus alcali contents in beryl: general limitations and applications to same pegmatitic types. — Canad. Mineral., Vol. 14, 491497. Québec. Černý P. (1992): Geochemical and petrogenetic features of mineralization in rare-element granitic pegmatites in the light of current research. — Applied Geochemistry, 7, 393416. Kidlington. Černý P. (2002): Mineralogy of beryllium in granitic pegmatites. — In: Grew E. S. (ed.): Beryllium: Mineralogy, petrology and geochemistry. Rev Min Geo, 50, 691 s. New York. Česko-slovinská
gemologická
asociace
http://www.csga.wz.cz/smaragd.html (25. 3. 2010).
13
(2008):
Smaragd.
—
Deer W. A., Howie R. A., Zussman J. (1997): Rock-forming minerals. Volume 1B. Disilicates
and ring silicates. — The Geological Society, Londýn, 629 s.
Ginzburg A. I. (1955): On the chemical composition of beryl. — Trudy Mineralogicheskoog muzeya, Acad. Nauk SSSR (Transactions of the Mineralogical Museum, Academy of Sciences USSR), 7. Gregerová M., Fojt B., Vávra V. (2002): Mikroskopie horninotvorných a technických minerálů. — Moravské zemské muzeum, Brno, 325 s. Grundmann G., Giuliani G. (2002): Emeralds of the world. — In: Giuliani G., Jarnot M., Neumeier G., Ottaway T., Sinkankas J., Staebler G. (eds.): Emerald – the most valuable beryl, the most precious gemstone. Lapis International, LLC, East Hampton, 100 s. Hochleitner R. (2002): The emerald: mineralogically a beryl! — In: Giuliani G., Jarnot M., Neumeier G., Ottaway T., Sinkankas J., Staebler G. (eds.): Emerald – the most valuable beryl, the most precious gemstone. Lapis International, LLC, East Hampton, 100 s. Hurlbut C. S., Klein C. (1993): Manual of mineralogy (after James D. Dana). — John Wiley & Sons, New York, 681 s. Novák M., Jilemnická L. (1986): Hořčíkem a železem bohatý modrý beryl ze Skal u Rýmařova. — Časop. Mineral. Geol., r. 31, č. 2/1986, 173-178. Praha. Pezzotta F. P. (2001): Madagascar - A Mineral and Gemstone Paradise. — Extra Lapis English No. 1, Lapis International, East Hampton, 97 s. Polák A. (1965): Nerudné nerostné suroviny. — Geologický průzkum, Praha, 227 s. Sejkora J., Kouřimský J. (2005): Atlas minerálů České a Slovenské republiky. — Academia, Praha, 375 s. Shigley J. E., Thompson T. J., Keith J. D. (2003): Red beryl from Utah: a review and update. — G&G, 39, 302-313. USA. 14
Simmons W. B., Falster A. U. (2005): Beryl color varieties. — In: Falster A. U., Jarnot M., Neumeier G., Simmons W. B., Staebler G., Wilson T., Wise M. (eds.): Beryl and its color varietes. Lapis International, LLC, East Hampton, 112 s. Simmons W. B., Falster A. U. (2005): Crystal structures of beryl and pezzottaite. — In: Falster A. U., Jarnot M., Neumeier G., Simmons W. B., Staebler G., Wilson T., Wise M. (eds.): Beryl and its color varietes. Lapis International, LLC, East Hampton, 112s. Simmons W. B., Falster A. U. (2005): Mineralogy of beryl and the beryl group. — In: Falster A. U., Jarnot M., Neumeier G., Simmons W. B., Staebler G., Wilson T., Wise M. (eds.): Beryl and its color varietes. Lapis International, LLC, East Hampton, 112s. Simmons W. B., Webber K. L., Falster A. U., Nizamoff J. W. (2003): Pegmatology – Pegmatite mineralogy, petrology and petrogenesis. — Rubellite Press, New Orleans, Louisiana, 176s. Sinkankas J. (1981): Emerald and other Beryls. — Van Nostrand, New York, 665 s. Zezulová
V.
(1996):
Beryly
v moravských
a
českých
pegmatitech;
jejich
texturně - paragenetické postavení, mineralogická charakteristika. — MS, diplomová práce. Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity, Brno. Zoltai T., Stout J. H. (1985): Mineralogy, Concepts and Principles. — Burgess publishing company, Minneapolis, Minnesota, 505 s.
15
