Milí čtenáři! Březen je za námi a s ním i první jarní dny. Maturanti za sebou mají své plesy, „třeťáci“ své ročníkové práce a druhé ročníky ekonomického lycea se už rozhodly, jakým směrem se dále vydají. Já, potěšena články svých redaktorů, jejichž počet se stále rozrůstá, vydávám další vydání Tuláka. Bude svým způsobem speciální. Nenaleznete zde pouze články nás, studentů, ale také jednoho ze členů profesorského sboru. F. X. Šalda Miluji, můj ubohý příteli a svět má náhle smysl, život má náhle smysl, i smrt bude míti smysl...
REDAKCE Šéfredaktorka: Redaktoři:
Ivana Jirmářová 2. A Adam Pýcha 2. A Kristýna Kubátová 2. A Michaela Rabochová 3. A Jakub Štros 1. A Jan Maršíček Radek Grabowski 1. C
OBSAH První jarní den ................................................................................................................................................. 2 Napsali o nás!.................................................................................................................................................... 3 Kytice ................................................................................................................................................................ 5 Televizní seriály ................................................................................................................................................ 6 Volba prezidenta republiky ............................................................................................................................ 7 Rozhovor s Lubošem Hluchým ....................................................................................................................... 8 Na místě činu .................................................................................................................................................. 10 Psí bojovníci ve válce ..................................................................................................................................... 11 5 minut ............................................................................................................................................................ 12 METAL IST... KRIEG!..................................................................................................................................... 13
Stránka 1
První jarní den Věty typu „Podívejte se z okna na krásný první jarní den,“ zněly tento rok poněkud ironicky. Ať už máme na mysli tzv. astronomické jaro, nebo jaro, které podle kalendáře začíná 21. března, jeho začátek bychom nejlépe popsali výrazy jako sněhová vánice nebo naprostá kalamita, jež zasáhla celé území. Fotografie z našich silnic vypadaly spíše jako snímky z nějakého amerického filmu. Na dálnici D1 z Prahy na Brno se ve čtvrtek 20. března kolem 11 hodiny ranní stala hromadná nehoda. Konečný počet automobilů, které se jí měly zúčastnit, se pohybuje někde okolo 116. Problémy však neměli pouze oni, ale samozřejmě také ti, co je následovali, protože dálnice byla obousměrně zablokována, a to až do 5 hodiny večerní, kdy byla zprůjezdněna ve směru na Brno. Celková průjezdnost však byla obnovena až v ranních hodinách. Asi 20 000 bezmocných řidičů, kteří nemohli dál ani zpět, tedy prožilo den na tomto úseku dálnice. Namrzlé silnice pokryté vrstvou sněhu zaskočily silničáře, kteří už se sněhem zřejmě příliš nepočítali, a proto zvládli odklidit pouze část našeho území. Mnohé české silnice tak byly olemovány auty, jejichž řidiči, často již na letních pneumatikách nezvládli řízení, a skončili v příkopě.
Ivana Jirmářová
Stránka 2
Napsali o nás! Jelikož u nás doma každodenně odebírají Boleslavský deník, čas od času jej ve volné chvíli prolistuji, abych se dozvěděla novinky z našeho regionu. A ve čtvrtek 13. března se mi právě taková chvíle naskytla. Poté, co jsem se z prvních stran dozvěděla o nesnesitelném zápachu z kanalizace ve Štyrsově ulici nebo o talentované Monice Agrebi pocházející právě z Mladé Boleslavi, na mě vykoukly známé tváře. Titulek „Maturiťák? Na „obchodce“ mají hned dva!“ mi prozradil, odkud jsou mi ti lidé povědomí. A pro ty, co takové štěstí neměli, a přesto by si rádi přečetli o prvním z plesů Obchodní akademie, který se konal dne 7. března, jsem pořídila kopii tohoto článku, jehož autorem je Jiří Macek.
Stránka 3
Maturiťák? Na „obchodce“ mají hned dva!
Autor: Jiří Macek
Mladá Boleslav/ Obchodní akademie se vrhla do plesového dění. „Maturiťák“ se koná hned dvakrát. Nervozita, úsměvy, ale také slzy. A k tomu hraná sebejistota, kdy z každého kroku byla cítit tréma. To byl obrázek prvního maturitního plesu, který mají za sebou dvě třídy mladoboleslavské Obchodní akademie. Zatímco první maturitní ples, konkrétně tříd 4. B a 4. C se uskutečnil v boleslavském Domě kultury minulý pátek, další dvě třídy – „áčko a déčko“ – veškeré plesové dění čeká už zítra. Maturitní ples ukázal přesně to, co se od takového plesu očekává: nástup maturantů, kterému předcházel dlouhý nácvik, šerpování, přípitek, proslovy, taneční a barmanská vystoupení hostů a samozřejmě také déšť z drobných mincí. Na ten byli maturanti dokonale připraveni – po ruce měli deštníky, které ve chvíli, kdy kolem nich začaly létat stovky mincí, obrátili a měli tak „vyděláno“. Další se vrhli na připravené smetáky a peníze jednoduše smetli. Když se po půlnoci končilo, mnohým se domů nechtělo. Někteří dokonce vrávorali. Už si ale byli jisti, že tento pátek do kulturního domu přijdou opět. Podívají se na své kamarády. A budou neuvěřitelně klidní. Vždyť oni „to“ už mají za sebou...
Zdroj: www.boleslavsky.denik.cz
Ivana Jirmářová Stránka 4
Kytice V úterý 11. dubna jsme navštívili mladoboleslavské divadlo. Bylo nám vybráno představení Kytice v režii Jiřího Datla Novotného. Ovšem Kytici, tak jak jí známe v nesmrtelné podobě od K. J. Erbena, se podobala jen vzdáleně. V roce 1972 se této básnické sbírky ujal F. Havlík a J. Suchý a v pražském divadle Semafor uvedli téhož roku svou novou osobitou adaptaci pěti balad, k nimž přibyla ještě balada šestá s názvem Bludička. A právě balady Vodník, Zlatý kolovrat a Bludička si nastudovali studenti 6. ročníku Pražské konzervatoře a my jsme měli možnost zhlédnout výsledek jejich snažení. Začátek byl pro mě trochu zneklidňující, protože tolik zpěvu a tance jsem nečekala, ale po chvíli jsem si na jejich styl hraní navykla. Tito mladí začínající herci do představení vnesli něco nového a moderního. Pokud se snažili přiblížit mladé populaci, tak se jim to podle mě celkem podařilo. První baladu jsme všichni s přehledem rozpoznali. Vodník. Celkem vtipné podání plné písní s velmi, opravdu velmi nečekaným koncem. Když se vodník chytl s druhým dívčiným nápadníkem za ruku, přemýšlela jsem co by na to asi tak řekl pan Erben. Následující a podle mého názoru také nejvíce vydařená balada opravdu hýřila humorem. Dvě naprosto odlišné nevlastní sestry, jedna zlá a protřelá, druhá hodná a čistá. K tomu vnadná lstivá matka a nakonec žíznivý král. Zlatý kolovrat samozřejmě. Mě osobně se také líbilo to, že toto nové podání není oproti původnímu tolik stresující. Plyšové nohy a ruce nevyvolávají v člověku moc hrůzy a když si na konci král ponechá obě dvě dívky, protože jedna se umí postarat o domácnost a druhá ,,dobře přede“, tak to působí takovým milým dojmem. Bohužel poslední baladu jsem nepoznala a rozhodně jsem nebyla sama. Spoře oděné bludičky tančící kolem nešťastníka, který se chystá oběsit a pán lesů nazlobený na celé lidské pokolení, protože mu znečišťuje lesy, mi opravdu moc neříkalo. Když tam pak ještě přišla další bludička a počala tam svůj ,,svůdný“ tanec, při kterém jsem se nejednou obávala, aby jí něco nevypadlo z jejího hlubokého výstřihu, byla jsem skutečně zmatená. Ale z jistých zdrojů jsem se dozvěděla, že tato balada má název Bludička. Můj konečný názor je takový, že představení je určitě dobré vidět jako celek, ale já osobně bych se bez Bludičky klidně obešla. Kristýna Kubátová
Stránka 5
Televizní seriály Když jsem si měl vybrat téma, o kterém budu psát, nic mě nenapadalo… až najednou jsem si řekl: „Proč nenapsat něco o TV programech v hlavním vysílacím čase?“. Když jsem zjistil, že to jsou většinou seriály, tak se moje plány změnily, napíšu o seriálech. Myslel jsem si, že to bude pohoda, ale nevěděl jsem, do čeho jdu… Televize. Kouzelná bedýnka. Toť vynález - stejně jako jiné nám umožňuje spojení se světem – v tomto případě spíše jednostranné, ale o to ani tak nejde. Každý z nás se jako dítě těšil, až bude Večerníček – na Večerníček se díval každý a kdo říká, že ne, dívá se dodnes. Je to prostě lidské, že chce dítě vidět pohádku. Přiznejme si jedno… a jako příklad nám poslouží právě onen Večerníček. Za několik desítek let, co se vysílá, má pořád úroveň. A teď si představte (slabší povahy si sednou, popřípadě si dají něco na posilněnou), kdyby se několik desítek let vysílal nějaký seriál, který zabírá hlavní vysílací čas ve všední den. Ano, přesně! Seriálů je to hned několik. Tak si je představíme: Byla jednou jedna Dobrá čtvrť, kde panovaly Velmi křehké vztahy, žila tam i Ošklivka Katka. A ta, stejně jako lékaři z Ordinace v růžové zahradě, bojovala o své Místo v životě. Tak hezky pomalu. Dobrá čtvrť. Asi nejrozumnější ze všech seriálů. Sice to není žádná extratřída, ale udržuje si jakousi svou laťku, pod kterou nejde. Teď někdy má být vysílána (nebo už je, nemám ponětí) druhá řada. Tam už by se mohl objevit syndrom „nastavované kaše“. Tedy děj, který by šel nacpat do 3-5 dílů, bude naschvál pomalý, později až nezáživný, aby to vydalo na více epizod. Velmi křehké vztahy a Ordinace v růžové zahradě. Hmm… Co napsat? Obojí má za sebou již stovky dílů (počítám i předchozí řady), na obojí jsem se vydržel dívat asi půl hodiny. Obojí je taková telenovela po česku. Děj, eh pardon, „děj“ se táhne jako červnová odpoledka, herecké „výkony“ se snad ani nedají popsat. A korunu tomu všemu nasazuje, že se ty seriály tváří vážně. Když jsem poté několik hodin mlátil hlavou o zeď, aby se mi vrátil zdravý rozum (nemístné poznámky, že se nemá co vracet, si nechte pro sebe!), řekl jsem si: „Už nikdy!“ Místo v životě. Původní seriál ČT Místo nahoře byl koupen Novou, přejmenován a výsledek můžeme vidět na svých obrazovkách každé pondělí a středu. Je to takové nemastné, neslané. Zkrátka a dobře, nepobaví, neurazí.Ale proti tomu, co jsem si nechal na závěr, je to ještě dobré… Ošklivka Katka. Nový seriál TV prima. Hlavní vysílací čas v pondělí a středu. Titulní píseň nazpívaná objevem rok. A když něco dělám, dělám to pořádně. Proto jsem pátral v bezedné studnici informací (internet) a našel přesně to, co jsem hledal. A tady je šokující odhalení: Ošklivka Katka je jenom upouhou „předělávkou“ Ošklivky Betty [Ugly Betty], vysílané v USA. Ale to není všechno. Ošklivka Betty, vysílaná v USA, je předělávka jakési telenovely „Yo soy Betty la Fea“, která má svůj původ kdesi v Jižní Americe. Přesně tak, pravá, nefalšovaná jihoamerická telenovela. Nutno podotknouti, že velice dobře zamaskovaná… Co říci závěrem? Asi jen to, že člověk který se vydrží dívat na tyto seriály, musí být nejspíš hluchoněmý, nebo masochista… Teď mě omluvte, na několik týdnů bych se rád vyhnul jakémukoliv kontaktu s TV seriálem v zájmu zachování duševního zdraví… A pro příště si vezmu nějaké méně náročné téma… třeba japonské filozofy od roku 2000 př. n. l. do roku 1300 př. n. l. Bude to záživnější, zábavnější a méně nebezpečné… Jakub Štros
Stránka 6
Volba prezidenta republiky Pět roků uteklo jako voda a před našimi politiky stálo opět velké rozhodování. Jak se později ukázalo, bylo zřejmě těžší, než si vůbec kdo mohl myslet. Fraška, naprostý zmatek?? Mnozí z nás nemohou stále najít výraz, který by průběh letošní volby prezidenta popsal opravdu výstižně. Výhružné zprávy, vydírání, střelivo v dopisech. Copak je toto důstojná volba?? První volba Do prvního kola voleb, které se konalo v pátek 8.února, byli jako kandidáti nasazeni Václav Klaus a Jan Švejnar. Začátek volby byl stanoven na 10:00 a prvním problémem, který před našimi poslanci a senátory vyvstal, bylo už jen rozhodnutí toho, zda-li se bude hlasovat veřejně nebo tajně. Může se to zdát až neuvěřitelné, ale k výsledku se dobrali až něco málo po osmé hodině večerní, tedy 9 hodin po officiálním začátku voleb. Poté, co byla odsouhlasena veřejná forma hlasování, se konečně dostali k samotné volbě prezidenta. To byl ovšem ještě větší kámen úrazu. Jelikož poslanci a senátoři odmítli návrh pokračovat v jednání i po 21. hodině, byla uskutečněna pouze 2 kola volby, která však o budoucím prezidentovi nerozhodla. Předseda sněmovny Vlček tak po 21. hodině schůzi přerušil, její pokračování bylo stanoveno na sobotu 9. února. Třetí kolo volby však nebylo o nic úspěšnější. Na hlasování chyběli Klausovi potenciální volitelé Josef Kalbáč, Karel Barták a Evžen Snítilý. Místo 281 zákonodárců tak hlasovalo pouze 278, z nichž nejnižší nadpoloviční většinu tvoří 140 členů parlamentu. Klausovi tak ve třetím kole první volby chyběl jediný hlas, získal jich 139. Jan Švejnar získal 113 hlasů. Úspěch tak slavili komunisté, kteří už dopředu tvrdili, že chtějí druhou volbu prezidenta s tím, že do ní vyšlou vlastního kandidáta. Ve třetí volbě se zdželi hlasování. Druhá volba Druhá volba prezidenta proběhla 15. února a utkali se v ní tři kandidáti – Václav Klaus, Jan Švejnar a Jana Bobošíková. Kandidátka KSČM však odstoupila ještě před začátkem prvního kola hlasování. „Jako realistická politička jsem zjistila, že potřebnou podporu nemám, a proto nemělo smysl všechno prodlužovat,“ uvedla. Ze zbylých dvou kandidátů tak byl až ve třetím kole druhé volby zvolen do čela státu Václav Klaus. Někteří lidé tento fakt s nadšením přijmuli, jiní jím byli spíše zklámáni. A to, jak se k tomu stavíte vy, záleží už jen a jen na vás.
Ivana Jirmářová Stránka 7
Rozhovor s Lubošem Hluchým Navštěvujete IC naší školy? Ano? A všimli jste si, že je v něm umístěna výstava boleslavského amatérského umělce Luboše Hluchého? Ne? Nevadí, nestihnete-li ji již navštívit na naší škole, budete mít možnost ji zhlédnout v dubnu v ateliéru „Na Vážkách“. Ačkoliv se Luboš Hluchý malbě aktivně již nevěnuje a jeho obrazy jsou staré několik let, pořád v sobě skrývají určitou energii, kterou mohou předávat dál - záleží jen na Vás, jestli se jí otevřete. S Lubošem Hluchým, který se v dnešní době věnuje překladatelství a tlumočnictví, jsem vedl následující rozhovor v mladoboleslavské „oáze klidu“ v čajovně Satori, kde, pokud byste měli zájem, můžete Luboše poměrně často zastihnout. Existuje nějaký oficiální název pro techniku, jakou používáte při tvorbě svých obrazů? Maluji barevnými fixy, protože se mi líbí barevná kombinace jasných čistých barev. Žádný jiný záměr v tom není, spíše se jedná o pohodlnost. Pokud máte na mysli malířský styl, pod který by se moje malování dalo zařadit, pak lidé, kteří tomu rozumějí, mi řekli, že by se to dalo počítat k „l´art brut“ (čti: lár bryt). Jedná se o francouzský výraz, který by se dal do češtiny přeložit jako „umění v surovém stavu“. Označuje se jím tvorba výtvarně neškolených, dost neobratně malujících malířů. Jejich obrazy jsou ale hodně „z nich“, intenzivně vyjadřují jejich momentální pocity a myšlenky. Jednotlivá díla se od sebe dost liší – z některých je cítit klid a vyrovnanost, z druhých zase rozrušení a napětí. Co přesně vyjadřují Vaše obrazy? Mám nemocné nervy a moje stavy mysli se do mých kreseb dost promítají. Poměrně často se mi stává, že jsem rozzlobený na jiné lidi, protože se mi zdá, že mi nějak křivdí nebo jsou trochu zlomyslní, a já to vnímám dost zesíleně. Přímé podněty ke vzniku obrazů jsou různé: báseň vyslechnutá v rozhlase, vztek, dojem z četby filozofického eseje, touha po ženě, vzpomínka na krásu středověkých dveřních zámků, je to různé. Tvoříte prvoplánově? Máte jasnou představu, jak bude konečný výsledek vypadat, když začínáte malovat? Vůbec ne. Nikdy předem nevím, co namaluji. Často začínám spontánními křivkami a teprve, když je jich více, otáčím různě list papíru a hledám, co by kresba mohla připomínat, a to se pak snažím dokreslit. Kolik jste měl zatím výstav? Kterou pokládáte za svůj největší úspěch? Tři samostatné a třikrát jsem se zúčastnil skupinových výstav mladoboleslavských amatérských výtvarníků. Kterou pokládám za svůj největší úspěch? Myslím, že o úspěších se nedá moc mluvit, ale nejpříjemnější pro mne byla výstava v mladoboleslavské čajovně „Satori“, jejímž jsem častým návštěvníkem. Líbí se mi její kamarádská a přátelská atmosféra. Měl jsem tam možnost být tajným svědkem reakcí návštěvníků na své obrázky a to bylo příjemné. S jakými reakcemi na své obrazy se setkáváte? Nejprve budu mluvit o těch pozitivních: „energické obrázky“, „ty se v každým obrázku tak ‚vodvážeš‘“, „ty tvoje obrázky jsou tvořivé“, „kam na ty nápady chodíte?“. Jednou se mne mladí lidé ptali, zda maluji pod vlivem drog. Já jsem na to odpověděl, že jsem s drogami nikdy neměl nic společného. (Pak jsem si uvědomil, že to tak úplně není pravda, protože jsem na řadu let spadl do „závislosti“ na kofeinu. Bylo to dost nepříjemné.) A jeden z nich mi řekl: „Vy je nepotřebujete!“ To mi udělalo radost... Stránka 8
Se zápornými reakcemi jste se nesetkal? Jedna slečna v čajovně Satori řekla, že když zkoumala můj obraz pářících se lvů: „Chápu, že to musí z člověka nějak ven, ale proč to hnedka pouštět do prostoru?“ Jak se říká: „Na každém šprochu pravdy trochu...“ Malujete v současné době? Přeci jen Vaše obrazy už jsou z dřívějších let. Hmm, máte pravdu. Je to aktualita už mírně povadlá. Pár let byl ve mně nějaký přetlak energie a nápadů, všechno se dařilo jakoby samo od sebe a pak přišly fádní obrázky nebo vyloženě nevydařené. Byl jsem rozmazlený tím, že dříve šlo všechno tak lehce, a ztratil jsem sebevědomí. V jiných činnostech se tak snadno odradit nenechám, ale u malování jsem neměl tu sebedisciplínu malovat každý den s tím, že spousta toho bude k ničemu, ale párkrát se to povede. Pomyslel jste si někdy, že své obrazy budete veřejně vystavovat? Nejsem člověk, který by byl rád při nějakých akcích středem pozornosti, a představa, že bych měl jako autor absolvovat nějakou vernisáž mne vyloženě děsila. Proto jsem se eventuální výstavě vyhýbal. Dokonce jsem někdy v roce 2000 namaloval na motiv filozofické úvahy českého filozofa Václava Bělohradského „Mezi světy§Mezisvěty“ (nakladatelství Votobia, 1997) obraz „Jihoamerický Indián Čerwuiš“. Považuji ho za to nejlepší, co jsem namaloval, a někteří lidé měli stejný dojem. Chtěl jsem ho poslat panu Bělohradskému. Říkal jsem si, že by mu to mohlo udělat radost, a už zase sedm let váhám. Obávám se, že budu vypadat jako patolízal. Je to přeci jen dost renomovaná osobnost. Ale už jsem se k tomu pomalu rozhoupal. Chtěl byste něco na závěr vzkázat čtenářům Tuláka? Chtěl bych vzkázat zejména mladým lidem, kterým se zdá, že na řadu věcí talent nemají: „Nikdy nevíte, co ve vás dřímá.“ Kdyby mi ve věku l6-17 let někdo řekl, že jednou budu malovat a vystavovat obrazy, tak bych mu odpověděl, ať si jde dělat legraci z někoho jiného. Rád bych ještě na závěr poděkoval panu profesoru Jirásko za nabídku ve vaší škole vystavovat, všem, kteří se podíleli na zrealizování výstavy, především obětavému a dynamickému Michalu Mulačovi, všem těm, kteří projevili o moje obrázky zájem.
Ateliér „Na Vážkách“ ulice Smetanova 324, Mladá Boleslav otevírací doba: Po - Pá 10:00 - 17:30 výstava trvá od 1. dubna do 30. dubna 2008 Jan Maršíček
Stránka 9
Na místě činu Na jednom mladoboleslavském náměstí jsem prošel do vchodu pod balkónem, který je zvláštním způsobem podepřen jen po jedné straně. Vzadu na konci průchodu je nalevo restaurace. Nepříliš vkusná narezlá barva na stěnách, módní a jakoby po zemi rozpláclý ratanový nábytek, velkoplošná projekce sportovních akcí a vzadu přilepený kamrlík s hracími automaty. Tehdy v prosinci ve dvaašedesátém to tady vypadalo trochu jinak. To jsme se vraceli se třídou 1. C z Prahy z Národního a autobus právě tady na chvíli zastavil. Povzbuzen tatínkovým sakem a kravatou jsem přistoupil k panu výčepnímu a opovážlivě jsem si poručil jednu točenou desítku za 1.50 Kčs k stání. Byla to vůbec moje první objednávka piva a kupodivu se obešla bez předkládání občanky, třebaže do plnoletosti mi tehdy chybělo ještě více než dva a půl roku. Po pětačtyřiceti letech na to první veřejné pivo vzpomínám doma a přiznávám se i mamince. Ta se usměje a začne vyprávět pro změnu o svém „prohřešku“ z doby, kdy jí paměť sloužila mnohem lépe než v dnešním úctyhodném věku: „To bylo ještě spíše na začátku války. Snad v roce 1940 – kdo si to má pamatovat. To jsme začali chodit s tvým tátou, ale v Turnově, kde jsme oba pracovali u firmy Novotný, jsme se spolu nechtěli příliš ukazovat. Tak jsme se jednou odpoledne rozjeli do Boleslavi. Táta měl u sebe nějaké ty peníze, ne však lístky, kterými se tehdy muselo platit i v hospodě. Jenže líná huba je holý neštěstí. Stačila krátká domluva s vrchním, který nás usadil vzadu u malého stolku a při předkládání jídelního lístku mu lístky jako „spadly“ na náš stůl. Bylo to báječné posezení. Cestou zpátky jsme se k sobě ve vlaku hodně tulili, protože jsme věděli, že za chvíli přijde Turnov a s ním na nějakou dobu i konec líbání na veřejnosti. Konduktérka se nás při vystupování jedovatě zeptala, zda by nám více vyhovoval lůžkový vůz. Táta jí to hned vrátil, že jako nápad to není špatný, ale že s tím jde pozdě… Jó, a ta hospoda byla blízko rohu na tom jejich náměstí. Už nevím, jak se jmenovala, ale měla takový zajímavý balkón nad vchodem. Na jedné straně chyběl sloup….“ A těch setkání bylo pak ještě více a když konečně přišel konec války a uběhl ještě nějaký ten další čas, tak jsem se narodil. Tentokrát jsem zůstal u baru a jen na chvilku, nezbytnou pro vypití desítky za 18,- Kč k sezení. Barmanka je přívětivá, ale příliš mladá na to, aby si mohla pamatovat něco z historie hospody. Platím a odcházím hřešit jinam. Josef Havle
Stránka 10
Psí bojovníci ve válce „Uvědomil jsem si, že ten voják měl nepochybně přátele – doma i ve svém pluku , ale nyní zde ležel sám na zemi a všemi opuštěný. Všemi, kromě svého psa… Dokázal jsem bez pohnutí přihlížet bitvám rozhodujícím o osudech celých národů. Bez jediné slzy jsem vydával rozkazy posílající na smrt tisíce vojáků. Nyní jsem ale cítil pohnutí. Opravdové dojetí, jež mne přivedlo až k slzám. A proč vlastně? Kvůli žalu jednoho jediného psa…“ Napoleon Bonaparte (Napoleonské války 1800 – 1815) Psi (psovití – Canidae) byli vždy nedílnou součástí většiny lidských obydlí a to již před 12 000 lety. Přestože v dnešní době jsou spíše drženi jako společníci a věrní přátelé člověka, původně (i přes tuto náklonnost) byli využíváni jako ochránci lidských sídel. Položíme-li si otázku proč vlastně tato zvířata, pak dojdeme k mnoha závěrům. Mezi nejdůležitější faktory řadíme smysl pro věrnost a celkovou oddanost svému lidskému majiteli. Málokterý živočich by byl schopen až do takové míry prokázat člověku oddanost. A mezi tyto povahové vlastnosti musíme také začlenit psí učenlivost a vnímavost vůči povelům. Nejsou to však jen charakterové a inteligenční schopnosti. Neméně důležité jsou i fyzické propozice. Ze smyslů je to například vynikající čich (je vědecky dokázáno, že průměrný pes v závislosti na plemeni má padesátkrát až stokrát lepší čich než průměrný člověk) a také sluch. Dále má tesáky schopné zakousnout se a nepříjemně zranit či dokonce zabít. Též jeho hbitost a možnost rychlého pohybu po čtyřech končetinách je nedocenitelná. A takto bychom mohli pokračovat dále… Díky těmto nevídaným možnostem byl pes současně využíván pro vojenské účely. Nejprve jako maskot vojáků, kterým dodával dobrou náladu a později jako rovnocenný voják s velkým spektrem činností. Psi byli využíváni jako kurýři – poslové při přerušeném spojení, jako hlídači, nosiči, hledači min a také jako zachránci zraněných vojáků. Ve své službě mnohokrát zachránili nejeden lidský život, když vyvarovali skupinu vojáků střetem s umně zamaskovaným drátkem vedoucím ke granátu, nebo když vyhledávali zraněné na rozsáhlých a stále nebezpečných bojištích. Výcvik takového psa však není jednoduchý. V závislosti na charakteru každého jedince se vybere druh práce, kterou bude později vykonávat. Poté dostane jednoho cvičitele (v případě psů kurýrů dva), který se svým svěřencem absolvuje výcvik. Jedině a pouze on smí psa krmit a starat se o něj, aby tak vzniklo mezi nimi pouto přátelství. Ten musí zvládnout základní i speciální povely jak akusticky, tak posunkem. Na konci výcviku má být každý z psů schopen vykonávat náležitou činnost. A pak ho čeká velmi obtížná praxe. Nutno přiznat, že někteří lidé neměli pro psí službu v armádě pochopení a nedůvěřovali schopnostem, kterými jsou tato zvířata obdařena. Také krmivo bylo často nekvalitní, nevýživné a zkažené. Dalším postrachem byly nemoci, jež dokázaly zahubit spoustu psů. Ale i přes tyto nesnáze, které nasazení psů skýtalo, pomohli psi snížit ztráty na lidských životech. Snad nejvýmluvnějším dokladem o ohromné psí statečnosti a oddanosti je příklad mnoha psů, kteří ač sami těžce zraněni (s průstřely končetin, lebky) dokázali splnit své úkoly a dát za svého pána všanc i svůj vlastní život. Někteří psi získali po zásluze ocenění a medaile. Zdaleka však ne všichni ti, kteří srdnatě bojovali a statečně vyráželi do boje po boku svých pánů. A proto byli psi vždy vděčně přijímáni lidmi. Michaela Rabochová
Stránka 11
5 minut 6. srpna 1945 8:10 ráno ,,Lidstvo je omyl. Jsme tu jen pro ně, ale nezaslouží si nás.‘‘ Gabriel zvolna letěl mimo dosah očí lidí, ale ne tak daleko, aby jeho andělskému zraku cokoli uniklo. Tisíce a tisíce let utrpení a krve, které přibývá. Očekává okamžik, kdy se všichni utopí v rudém moři a jeho vlny budou omývat nebeskou bránu. Cítil, že ten okamžik nastává. Jemné máchnutí křídel a vyletěl z mraků. Bez jediného zvuku v dokonalé harmonii se světem. V tu chvíli uslyšel hluk, který narušil posvátné ticho výšin. Železný stroj se vznášel jen malý kousek pod ním. ,,Zdravím tě ocelový bratře, posle smrti.‘‘ Snesl se až k trupu letadla a natáhl ruku. Dotkl se chladné mrtvé ocele a promlouval. ,,Neseš na sobě obrovskou tíhu. Mnoho let v zemi a během chvíle semnou v oblacích.‘‘ Jemné ruce přejížděly přes záhyby a nýty. Gabriel ruku zvedl a vznesl se opět výše k nebesům. Ohlédl se jen na okamžik a spatřil, že letadlo vypustilo svůj hrůzný obsah. Viděl to už mnohokrát. Okamžik, kdy opět vyhasnou lidské životy. Byl to jen zlomek sekundy. Zatáhl křídla a pustil se za padající bombou. Letěl vedle ní. Měl jen okamžik, proto jí objal. ,,Buď milosrdná, prosím,‘‘ řekl a za dobu svého bytí uronil první slzu. Zastavil a sledoval jak výtvor lidské domýšlivosti a zloby padá k zemi. Little boy rozrážel vzduch a chyběl už jen okamžik k jeho cíli. Andělská slza ho doprovázela. Pak dopadl. Záblesk jako tisíc sluncí. Tam, kde dopadla slza, vyrašily květiny, ale v mžiku byly spáleny na uhel. Uvolnila se síla, kterou nikdy nikdo neměl objevit. Gabriel byl oslepen. Každý den hleděl do ranních paprsků a ty byly ve srovnání s touto chvílí nicotné. Začal padat. Mohl letět, ale jeho srdce zemřelo. Vydechlo zároveň mnoho duší. Utrpení dosud nepoznané. Gabriel, jediný věčný - umíral. Křídla začala hořet. Ve spirálách se zřítil k zemi. S tváří v prachu a popelu ležel a život z něj vyprchal. Pak uslyšel dětský pláč. Spojily se všechny boží síly, aby mohl vstát. S tváří nepodobnou andělu se rozhlédl. Bylo naprosté ticho. Jen dítě někde v dálce volalo o pomoc. Nemohl k němu jít. Nemohl už vidět nic z tohoto světa. Šel pozůstatky civilizace. Budované s láskou a pílí mnoho let. Nikdo netušil, že vše bude zahozeno v jediné vteřině. Město zrozené lidským potem a zničené v krvi jejich dětí. Došel až k břehu řeky. Voda měla barvu noci. Vstoupil do ní. Omývala jeho tělo, tak zničené a zohavené. Nezastavil. Šel až do hloubky. ,,Jednou se možná zase shledáme,‘‘ řekl a ponořil se. Už nikdy neotevřel oči a nepromlouval s bohem. Toho dne mnoho lidí vidělo anděla kráčet v dýmu a ohni. Nikdo z nich, ale nepřežil. 6. srpna 1945 8:15 ráno Adam Pýcha
Stránka 12
METAL IST... KRIEG! V minulém čísle jste se dočetli, jak se postupně vyvíjela hudba od klasiky až po heavy metal. Dozvěděli jste se, že metal sahá až do klasické hudby a že dodnes v sobě některé jeho podžánry prvky klasiky mají. Pojďme se ale společně trošku víc provrtat do světa metalu… povíme si něco o jednotlivých stylech. Heavy metal – je v podstatě metalový základ. Rychlá a agresivní tempa bicích, stejně tak rychlé elektrické kytary. Převažuje čistý vokál, žádný chraplák, ani ono pověstné zvracení do mikrofonu, kdepak. Navíc bývá i ve své tvrdosti dost melodický. Jeho vrchol popularity byl zejména v první, ale i druhé polovině 80. let, kdy přišla takzvaná Nová Vlna Britského Heavy Metalu (New Wave Of British Heavy Metal). Tehdy byl heavy metal nejpopulárnější a kapely byly nejprodávanější. Nejslavnější heavy metalové kapely jsou Iron Maiden, Judas Priest, Anvil, Manowar a Accept. Speed metal – Styl vycházející z heavy metalu, ale je rychlejší, drsnější, tvrdší a hlavně o mnoho melodičtější. Jedním z jeho znaků je vysoký mužský melodický zpěv. Další znaky jsou rychlejší a techničtější bicí a melodické kytary. Speed metal hrají například Helloween, Gamma Ray, Edguy a ve své pozdější tvorbě i Judas Priest. Thrash metal – se vyvinul ze speed metalu. Je to v podstatě metal, do kterého se přimíchaly prvky punku a hardcore. Charakterizuje se rychlými a technicky složitými kytarovými riffy, navíc bývá často plný kytarových sól. Tento styl je rychlejší a tvrdší, než je speed metal, ale není tak melodický. Bicí ve hře thrash metalu bývají rychlé a technické, bubeníci často používají dva kopáky. Mezi legendární thrash metalové hráče patří například skupiny Slayer, Metallica, Kreator, Death Angel a další. Power metal – Tento podžánr metalu rozhodně není na sílu (power – síla), ale na melodiku. Kapely vám pomohou podívat se do mýtických fantasy světů, a to zejména svými typickými chytlavými melodiemi. Atmosféra správného power metalu by vás měla v duchu zavést přímo do vaší fantazie, do elfských lesů, trpasličích hor, skřítčích vrchů. Power metal je melodický styl, který nedává příliš důraz na tvrdost. Rychlou hru na bubny, divokost kytar a drsný vokál zde rozhodně nehledejte. Naopak, power metal je oproti dalším stylům metalu o dost pomalejší a jeden z jeho znaků je čistý, melodikou zabarvený vokál. Interpreti hrající tento podžánr jsou mimo jiné Rhapsody of Fire, Luca Turilli, Kamelot nebo Sonata Arctica. Gothic metal - je styl, který vznikl kombinací heavy metalu a gothic rocku. Hodně využívá kláves a ženského zpěvu. Celkově „goth“ působí dost atmosféricky. Texty jsou většinou zasazeny do doby středověku, náboženské aj. Satanistické jen výjimečně Stránka 13
(skupiny Lacuna Coil, Epica, Sirenia). Death metal – v překladu znamená smrtící kov. Zní to dost „drsňácky a nabušeně“. Skutečně by se dalo říct, že tomu tak je. Tohle je totiž onen pověstný styl, kde se, laicky řečeno, „zvrací do mikrofonu, bouchá do popelnic a drtí struny“. Dokonce i pro některé fanoušky metalu (zejména těch melodických stylů) bývá death metal nesnesitelný. Onomu osobitému vokálu se říká growling. Jeho podstata je v nasávání vzduchu do sebe. Instrumentálně je však death metal obrovská věda. Bubeníci jsou naprosto vytříbení technici a mají skvělý smysl pro rytmus. Kytaristé musí hrát velice technicky náročné písně, ti nejlepší z nich dokonce
bývají označováni za nejlepší kytaristy na světě. Death metal ovšem není ani tak o rychlosti jako spíš o brutálnosti muziky. Kapely hrající death metal jsou např. Death, Morbid Angel, Hypocrisy, Benediction, Aborted nebo Cannibal Corpse. Z death metalu navíc vychází další hudební styl, který často bývá označován jako grindcore. Je to v podstatě rychlejší a brutálnější death, vlastně snaha o nejtvrdší možnou hudbu, navíc má v sobě prvky hardcore a punku. Grindové kapely jsou například Rotten Sound, Nasum, Napalm Death, Haemorrhage. Black metal – je druh metalu, jehož základem je temná atmosféra. Kytary bývají velmi zkreslené, temně melodické a mají za úkol vytvořit právě onu děsivou a tvrdou atmosféru. Bicí nástroje jsou velice rychlé. Pro dotvoření oné atmosféry se velice často používají další nástroje - tzn. že se black metal často hraje za doprovodu varhan, symfonických orchestrů a dalších „atmosférických“ nástrojů. Stejně jako neexistuje nemelodický power metal, neexistuje ani neatmosférický black metal. Intepreti jsou například Darkthrone, Satyricon, 1349, Dub Buk, Immortal nebo Dark Funeral. Stránka 14
Toto jsou jen některé základní druhy metalu. Často se objevují škatulky jako white metal, pagan metal, forest metal, dark metal, dusk metal, ... - všechno je však buď temnější gothic, nebo black s křesťanskými texty a další. Z tohoto důvodu bývají některé z těchto žánrů nepoužívány a nerespektovány. Díváme-li se na metal i z jiných pohledů (tzn. například z módních), najdeme taky plno zajímavého. Pokud to berete s nadhledem, můžete na metalový koncert přijet prakticky v čemkoli, klidně i ve smokingu (nutno uznat, že se ale někteří na vás budou koukat jako na idiota). Nicméně, takoví ti typičtí metaloví fanoušci, kteří to moc prožívají, na sebe nevezmou nic jiného, než co jim metalová móda určuje. Křivák (černá kožená bunda s charakteristických střihem), těžké boty, dlouhé vlasy, tetování, nášivky a placky svých oblíbených interpretů, stahováky a tak podobně. Zase to závisí i na stylu metalu. Fanoušci gothicu nosí černé oblečení, černé dlouhé vlasy, malují se (někdy dokonce i kluci), celkově působí jako upíři. Black metalisté zase na svých koncertech mívají pomalované tváře převážně bílo-černými barvami (tzv. warpaint). Někomu to možná přijde směšné, ale když jdete na operu, taky na sobě máte uhlazené sako a kravatu, různé žánry mají různou módu. Stejně, jako tanec na diskotéce, má i metal svůj charakterický „tanec“. Jde v podstatě o to pod pódiem „zaházet řepou“. Je to velice náročná věc… stačí jen rychle a divoce kývat hlavou nahoru a dolu. Vypadá to někdy i dost směšně, ale patří to k folklóru metalových koncertů. Každý metalový fanoušek vám navíc řekne, že druhý den po koncertě ho bolí za krkem. Ukazovaní takzvaného „paroháče“ asi není třeba zmiňovat. Stačí natáhnout malíček a ukazováček, naopak zatáhněte prostředníček a prsteníček. Kdo to celé nezažil, nepochopí. Metalová hudba žije dál. I když možná není tolik vidět, existují desetitisíce, ba i statisíce fanoušků po celém světě, kteří „kovovou“ hudbu poslouchají a prožívají ji. Může se vám to vše zdát jako šaškárna, ale… ten, kdo jednou pronikne do metalu, se z něj už nedostane. Radek Grabowski
Stránka 15
