ČÍSLO 10
KVĚTEN 2013 1
Pojďte se s námi toulat… I tak by mohl být podtitul tohoto čísla… Najdete zde něco málo o Trampingu, vyrazíte s námi na vodu, rozjedete se v cirkusovém voze se slavným cirkusem a s železnicí se podíváte do okolí Kolína. Také si určitě počtete o 15. ročníku Bambiriády. Zavítáte do Irska s taneční skupinou Čarodějky. Před námi je příprava a organizace dalšího ročníku hudebního festivalu Folkový lok. Určitě tam v akci uvidíte i našeho kovboje. A aby se neřeklo, už domlouváme vystoupení i na podzimní sezónu. Sledujte naše stránky. Tak se dozvíte vše aktuální. Jsme také na facebooku. Martin Štulla TITULNÍ STRANA SLOVO ŠÉFREDAKTORA Z MÍSTA AKCE DOSTAVNÍK SERIÁLOVÁ SKLIZEŇ SPEKTRUM PÍSNIČKY PRO POTĚCHU DUŠE PONY EXPRESS DOSTAVNÍK SPEKTRUM PŘEDSTAVUJEME ŽELEZNIČNÍ CESTOU KULTURNÍ POZVÁNKY
Redakce časopisu: šéfredaktor Martin Štulla
Bambiriáda 2013 Tramping Cirkus Humberto Gettysburg Jsme tuláci - Harry Mitrovský 8. díl Koňské desatero Proč bychom se netopili taneční skupina ČARODĚJKY Potkali se u Kolína
1 2 3 4 5 6 8 9 10 11 14 15 20
korektura Pavla Stejskalová
redaktoři, dopisovatelé Lidka Tošovská, Pavla Stejskalová, Martin Štulla, Karel Halberštádt, Tomáš Fiala, Zuzana Rottová, Ivan Vaněk, Frank Nykl, Iva „Kawi“ Kapounová, …
Použitý obrazový materiál: titulní strana: archiv Martin Štulla, zadní strana: Iva „Kawi“ Kapounová
foto: Martin Štulla
foto: Martin Štulla
2
Martin Štulla (www.bambiriada.cz, vlastní reportáž z patnácti Bambiriád, na kterých jsme se podíleli nebo se jich účastnili)
Něco málo oficiálních slov na začátek: Motto: „Dětství v proměnách času“ Dětství – čas her – není a nebylo vždycky hračka. V dnešní české společnosti jsou pro nás děti zvláštním „předmětem ochrany“. Od osmdesátých let dvacátého století totiž ovlivňuje jejich postavení Úmluva o právech dítěte. Výchovnou a vzdělávací činností se snažíme nejmladší generaci vytvořit takové prostředí, kde se může všestranně rozvíjet – a díky některé z forem participace své okolí i ovlivňovat. Zkusme se v průběhu Bambiriády ohlédnout a vrátit se v čase nazpět, ještě dál než o patnáct let její existence. Byly děti v jiných staletích jiné, nebo bylo jiné jen prostředí, které jim dospělí vytvořili? Jak asi vypadaly radosti a starosti dětství, když…? Když byla povinná školní docházka jen nesnadno prosazovaným požadavkem, na úrovni státního zájmu zápolícím s konkurencí polních a dalších hospodářských prací vykonávaných levnou pracovní silou – dětmi z nižších sociálních vrstev. Nebo když bylo dětství potomka z dobře situované rodiny chápáno jako epizoda, která je dobrá jen pro jeho praktickou přípravu k tomu, aby zaujal určené společenské postavení. Když dětské oblečení bylo bez ohledu na funkčnost jen kopií oblečení dospělých a literatura pro děti znamenala předčítání moralizujících děl učenců. Ukažme na letošní Bambiriádě jejím návštěvníkům kulturní fenomén dětství – především na příkladu hraček, her, vzdělávání či péče o dítě – a to porovnáním těchto artefaktů spjatých s duchem své doby „tehdy“ a „nyní“. Až se z retro výletu do minulosti vrátíme, možná pro nás bude opět o něco snazší uvědomit si, jakou odpovědnost za dětský svět my dospělí, potažmo celá naše společnost, doopravdy máme. Někteří členové sdružení Keltoviny (v té době ještě členové Dancing Clubu Kolín a České tábornické unie) se zúčastnili úplně první Bambiriády, která se konala pouze v Praze. A v té době vlastně nikdo netušil, jak to bude dál. Nakonec můžeme letos slavit právě 15. ročník této skvělé akce pro děti a mládež, kde se baví i dospělí. V roce 1999 členové „obsadili“ pracovní pozice okolo vody, přesněji u Bambiriádní lodní dopravy mezi Dětským a Střeleckým ostrovem v Praze. Dalších několik let věděli, kam poslední květnový víkend pojedou. V roce 2002 jsme spolu s taneční skupinou Čarodějky a Klubem Essentia zajišťovali doprovodný pódiový program. Také jsme na podiu několikrát vystoupili se svými vystoupeními. Uteklo několik let a Praha nám byla malá, a proto jsme se rozjeli v Bambiriádních dnech i do Nymburka, kde také Bambiriáda probíhala. Později jsme se přemístili do Českých Budějovic. Bláznivý nápad proběhl v roce 2008. Během Bambiriádních 4 dní objet 4 Bambiriádní města. Vše se naplánovalo a celý projekt proběhl. Celkem se projelo za 4 dny přes 300 km. K patnáctému Bambiriádnímu výročí jsme se po několika letech rozhodli navštívit a zavzpomínat si na začátky Bambiriády přímo v Praze. Takže nás diváci nejprve uvidí ve čtvrtek tam a pak celý víkend budeme vystupovat a prezentovat se na naší domácí scéně v Českých Budějovicích… 3
Tramping Iva „Kawi“ Kapounová (autorská tvorba; Miki Ryvola - Modlitba za stříbrnou pavučinu, citace z trampského časopisu Sdruženec)
Zamyšlení nad tím, co je tramping Jsme trampové, věční tuláci, jsme ptáci, kteří rozumí, jsme zloději krásy a vandráci, jsme plavci na voru do Země tří sluncí, jsme, co jsme, a víme svoje, a proto se nám jednou za týden nechce spát… (Miki Ryvola, z filmu Potlach (1965)) „Co je vlastně tramping? Na to může být řada odpovědí. Třeba se dá říci, že trampové jsou lidé, kteří tráví většinu volného času bloumáním po lese a pokud možno nastrojení buď do maskáčů, nebo do traperského oděvu. Spí v lese a tamtéž občas pořádají slavnostní ohně. Někteří z nich také jezdí na různé folkové festivaly, country bály atd. Tahle odpověď popisuje jen vzhled trampů, ale neřekne nám nic o důvodech, proč to dělají. Český, potažmo československý tramping má bezmála stoletou historii. Měnil se stejně, jako se měnila i doba, v níž existoval…“ Tramping… Nechci se pokoušet definovat tento pojem, to už učinili jiní přede mnou a jistě i učiní po mně. Tramping je svým způsobem věčný. Nazývejme ho, jak chceme. Byl tu vždy. Je to lidská touha po svobodě a volnosti.
foto: Jan Moravec
„Jsem tramp a dobře vím, v kterou hodinu je třeba ztišit hlas, když nastává obřad soumraku. Mám deku tak slabou, abych přes ni slyšel oddychování spící země. Mám nůž, který zchudl častým broušením a který se blýská radostí, když navečer skončím pochod a on se může zahryznout do chleba. Mám popraskanou kytaru, slepenou smolou a ona mě učí novým lesním nářečím. Jsem tramp a hodnoty, kterých si cením, jsou asi stejně podivné, jako já.“ Je to jedna z mnoha cest. Ne jediná správná. Já si ji takovou našla. Je to světlo ohně, tóny kytar, krvavé západy nad strmými svahy lomů, ranní probuzení v červáncích po studené noci, zrníčka písku v ešusu s čajem, křišťálová studánka s chladivou vodou v žáru léta, hořící kamínka ve srubu v lednových mrazech, strom, jenž se snaží růst na téměř kolmé skále, srnka, která se pase na loučce ztracené v hloubi lesa. Je to názor na svět a život. Věčná cesta, věčné toulání, věčné hledání.
foto: Martin Štulla
„Nadevše jsou mi vzácná křesla z chorošů a mechu, kamenné stoly, benátská zrcadla studánek a pramenů. Jdu přes bludné kořeny za kouzlem svítících dřev, znám úplňky za zákeřnými bažinami a vím, kam si mohu kdykoliv zajít pro trochu krušného strachu a užaslé bázně.“ 4
Trampem se většinou nazývá ten, kdo se tak cítí. Já sama si nejsem tak jistá, zda je pro mě ono označení vhodné, či jsem-li ho hodna. Raději se nazvu vandrákem, o tom sporu být nemůže. Přesto člověk často potkává trampská individua táhnoucí z hospody do hospody, vandrující jen po campech, málem neschopných spát normálně v lese, objíždějící potlachy, koncerty a jiné trampské akce… Bohužel, právě tito jsou nejvíce vidět a slyšet. A tak bývá s oblibou sváděno na trampstvo vše možné: odpadky v lese, plašení zvěře či ničení archeologických nálezů…
foto: Robert Žďárský
„Trampy pronásledovaly dva nejhorší totalitní režimy 20. století nacismus a komunismus. Proč? Odpověď je jednoduchá a zároveň nám zodpoví otázku ze záhlaví. Na trampech vadila především jejich nezávislost a svobodomyslnost. Nepodléháme nikomu a ničemu. Jsme závislí jen na chuti zabalit si bágl a vyrazit k obzoru. Je to prostě tak – tramping je především SVOBODA. A tak to zůstane i nadále.
„Trampové tu budou. Nikdo a nic je nezničí.“
Cirkus Humberto Martin Štulla (upraveno z http://www.fdb.cz/serial/cirkus-humberto/35984, http://www.csfd.cz/film/99724-cirkus-humberto/)
Cirkus Humberto je dvanáctidílný koprodukční česko - německý televizní seriál z roku 1988 režiséra Františka Filipa. Děj vychází ze stejnojmenného románu Eduarda Basse a odehrává se v 19. století a začátku 20. století v cirkusovém prostředí. Cirkus Humberto je televizní adaptací románu Eduarda Basse, který vypovídá o osudech šesti generací cirkusácké rodiny. Začátek seriálu nás zavádí 20. let 19. století, kdy mladý muž z českého venkova přichází k cirkusu, jež patří principálovi Carlovi Humberto. On zde vládne pevnou rukou spolu s manželkou Luisou a dcerou foto: www.csfd.cz – Cirkus Humberto Antoinetou. Vendelín v Čechách zanechal svou lásku, k níž se po čase vrací. Dívka se však mezitím provdala a má dítě. Zklamaný Vendelín se vrací zpět k cirkusu, kde doslova na spoustu dalších let zapustí kořeny a je svědkem mnoha důležitých událostí v dalších generacích jeho majitelů. Humbertova dcera se provdala za krotitele zvěře Bernarda Berwitze a z manželství vzešel syn Petr. Starý Humberto odchází na odpočinek, jeho zeť tragicky zahyne. Vláda nad cirkusem přechází tak na Humbertova vnuka Petra, jenž pojme za manželku půvabnou Anežku, jež nastoupila k cirkusu i proti vůli své aristokratické rodiny jako krasojezdkyně. Petr Berwitz získá pro cirkus možnost vystupovat i přes zimní období v kamenné budově v Hamburku. K jeho cirkusu přichází ovdovělý trumpetista Karas se synkem Vaškem. Pohybové nadání u malého chlapce způsobí, že je angažován samotným ředitelem Berwitzem jako dětský krasojezdec v páru s Helenkou, Berwitzovou dcerou. Dětské kamarádství však nepřerůstá v lásku. Helena miluje artistu Paola, i Vaškovo srdce patří jiné dívce. Z existenčních důvodů a z důvodu nemoci Petra Berwitze, je však nutné, aby se vlády nad cirkusem ujal nový pokračovatel slavné tradice. Nejvhodnějším potenciálním zetěm, člověkem, který bude cirkusem žít, je Václav Karas. S Helenou je uzavřeno manželství bez lásky. Narodí se syn Petřík, jehož láskou není krasojezdectví a nezkrotná zvířata, ale číslice a matematika. 5
Osudy hrdinů se v té době blíží již ke konci 20. století. Ředitel Václav Karas musí řešit existenční problémy cirkusu a rozhodne se vystupovat ve varieté v Praze. Jeho tchán Petr Berwitz, nyní již velmi nemocný, odchází z cirkusu nadobro spolu s Anežkou a věrným stařičkým Vendelínem Malinou, jenž cirkusu zasvětil celý svůj život. Václav Karas se trápí. Zdá se, že pokračovatele Cirkus Humberto již mít nebude. Syn Petr je výborný matematik, stane se dokonce univerzitním profesorem, později se ožení a narodí se mu dcerka Liduška. K cirkusovému prostředí však nikdy Petr Karas nenajde vztah. Jeho matka Helena tragicky umírá po pádu z koně v době, kdy od manžela odešla ke konkurenčnímu cirkusu, aby mohla vykonávat milované krasojezdectví, což se jí stane osudným. Kdo tedy bude pokračovat ve slavné tradici? Václav Karas veškerou svou naději upíná k vnučce Lidušce. Dívenka jeví velké pohybové nadání, co jí však dělá k nelibosti otce problémy, je studium, zejména otcova milovaná matematika. Dívka však touží tančit a jediný dědeček je ochoten jí v tom pomoci. Dobrovolně se nechá vyloučit ze školy a za pomoci Václava Karase, se podaří zlomit i odpor Liduščina otce Petra. To je již po první světové válce. Od příchodu Vendelína Maliny ke Carlu Humbertovi uplynulo téměř 100 let. Liduška má své první vystoupení. Na památku svého slavného předka, jehož jméno nesl cirkus a pozdější varieté, si volí umělecké jméno Ludmila Humberto. Jeho tradice tak v nadějné tanečnici žije dál.
GETTYSBURG Martin Štulla (http://cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_u_Gettysburgu)
Bitva u Gettysburgu, která se odehrála 1. - 3. července 1863, je dodnes největší bitvou svedenou na Americkém kontinentu. Bylo zde vystřeleno něco kolem 55 000 dělových nábojů. Vítězství Unie mělo dalekosáhlé důsledky pro vývoj americké Občanské války i na osud Konfederace. Avšak přestože armáda vedená generálem Robertem E. Leem byla před bitvou oproti unionistické armádě generálmajora Georga Meada, co do počtu vojáků, ve dvacetitisícové početní nevýhodě, nebyl výsledek bitvy na jejím počátku, ani v jejím průběhu, v žádném případě jednoznačný. Virginská foto: www.tydeniky.cz armáda dokázala v průběhu války svého nepřítele opakovaně porážet i při výrazném oslabení. Ale zejména díky těmto vítězstvím vzrostlo sebevědomí generála Leea natolik, že doplatil na chyby, kterých se při boji s ním opakovaně dopouštěl nepřítel. To zejména ve druhém a třetím dni střetnutí. O charakteru velitele jižanské armády však leccos vypoví fakt, že si svá špatná rozhodnutí ihned po bitvě před svými podřízenými přiznal. To, že se jedna ze stran dopustí závažné chyby, bylo ve stávající atmosféře velmi pravděpodobné. Velitelé obou armád byli pod velkým tlakem. Zejména generál Meade, který byl do své funkce jmenován jen několik dní před bitvou. Díky telegrafu a sílícímu vlivu žurnalismu byla o každém kroku armád ihned informována široká veřejnost a stejně tak oba prezidenti. Na severu vládlo po řadě porážek potomacké armády v politickém i civilním životě značné napětí. Stejně tak na mezinárodní scéně, neboť vše naznačovalo tomu, že další vítězství Konfederace by mohlo znamenat uznání její nezávislosti a konec občanské války.
6
Bojiště Důvodů, proč se rozhodl generál Lee shromáždit svou armádu právě v okolí Gettysburgu, bylo hned několik. Prvním z nich byla již výše jmenovaná křižovatka cest vedoucích do všech světových stran – silnice carlislelská, yorská, hanoverská, taneytownská, emmitsburská atd. Po těchto cestách se mohly snadno přisunout rozptýlené jednotky obou stran. Vedla sem také železniční trať, ale ta zde končila a dál na severozápad pokračovala jen jako zásek čekající na položení kolejí. Okolí městečka skýtalo vhodný terén pro rozličné manévry a bylo tak dokonalým prostorem pro svedení bitvy. Na svazích kopců rostly husté dubové lesy a plochy kolem městečka byly osázeny obilnými poli. V údolích i na návrších kolem jižní emmitsburské cesty byly roztroušeny stavby farem, sady a louky. Gettysburské střípky Když 4. července dorazili federální vyjednavači rokovat o příměří kvůli sesbírání raněných, oznámil generálu Longstreetovi jeden z unionistů, že: „Generál Longstreet je zraněn a zajat, ale bude o něj dobře postaráno.“ Na to mu generál odpověděl, že velice děkuje, ale že se o sebe postará sám. Později se přišlo na to, že raněným, kterého si spletli s Longstreetem, byl plukovník Powell z texaského pluku, zajatý 2. července na Little Round Topu. Posledním raněným, který byl po bitvě nalezen až 15. července, byl seržant Enoch Miller. Po uzdravení opustil vojsko a stal se řeholníkem. Přestože generál George Gordon Meade v bitvě u Gettysburgu zvítězil, zavládlo ve Washingtonu zklamání nad tím, že nechal uniknout generála Leea. Prezident Lincoln byl velmi nespokojen a generálu Meadovi sice vyjádřil poděkování za jeho osobní zásluhu na vítězství v boji, ale zároveň mu vyčetl, že Leea nezajal, což mohlo vést k rychlejšímu ukončení války. Již týden po bitvě Pensylvánský guvernér nařídil, aby byly zakoupeny pozemky, kde se bitva odehrála, a byl zde zbudován vojenský hřbitov. Místní pohřební podnikatel si účtoval 1,59 dolaru za tělo, přesto dokázal pohřbít pouze 100 těl denně. Na prahu jednoho z gettysburských domů bylo nalezeno tělo federálního vojáka, který v ruce třímal fotografii tří dětí. Snímek byl vydán v novinách a brzy se přihlásila žena, která fotografii poznala. Mrtvým byl její muž, seržant 154. newyorského pluku Amos Humiston, sedlář z městečka Portville. Po bitvě byly sbírány zbraně. Bylo nalezeno 27 574 pušek. Z nich bylo 13 000 ještě nabito a celá polovina dvěma náboji. Některé třemi i více. Rekordem byla mušketa s třiadvaceti náboji. Útoku na Culp’s Hill 2. července se v řadách 2. virginského pluku účastnil i syn majitele pozemku seržant Weasley Culp. Ještě dopoledne se stavil v rodném domě, aby si popovídal se svými sestrami. Byl však na kopci nesoucím jeho jméno při sérii oboustranně nevydařených útoků zabit třetího dne bitvy. Generálu Sicklesovi byla po utrženém zranění amputovaná noha nad kolenem. Sickles ji věnoval Armádnímu lékařskému muzeu a po válce muzeum navštěvoval a dlouho stával před vitrínou. „Najednou jako se varhany rozeznívají v kostele, se rozlehl rachot všech děl.“ - Edvard P. Alexander „Všechny záblesky, a vzduch se zdál plný letících nábojů, jejichž ostré výbuchy tvořily doprovod hlubokého rachotu děl.“ - Generál Henry Jackson Hunt „Nedlouho po zahájení bombardování konfederačním bateriím odpovědělo 130 děl federálních. Kamkoli se obrátil zrak, bylo vidět pušky, šavle, chlebníky, lidská těla a kosti letící ve vzduchu nebo narážející na zem, která se pod námi třásla jako by ji rozechvívaly podzemní otřesy“ - Voják Kemperovy divize, která díky odstřelování ztratila na 500 mužů
7
Jsme tuláci - Harry Mitrovský Martin Štulla (http://sto.webpark.cz/onas.htm)
Jsme tuláci, jen matka Země zná vznešený náš dávný rod, a tam, kde lesy černají se temně, kde slunce zlatí stříbrné vlnky vod, tam, všude na světě, je domov náš. Jsme tuláci a v našich srdcích buší krev dávných tuláků, co svět je znal, ty jejich písně bouře nepřehluší, i skály ozvěnou je nesou v dál. Jsme to, co země rodí a znovu ztrácí, a žádná píseň světa nepoví, jak volní jsme a svobodní, jak ptáci. Nás netíží starého světa okovy, sraz orla k zemi, zlom mu křídlo, však ze zraku mu nevymažeš přec ten obraz skal, kde volné měl své sídlo, i kdyby´s zlatou dal mu klec. To jen člověku, jenž v marné touze všem bohům rovným přál si být, kolikrát stačí slovo pouze, okovy pozlatit a pak řve a jásá, že zvítězila svatá věc, svých vlastních katů slávu hlásá a stejná zůstala mu klec. Jsme to, co co země rodí a znovu ztrácí a žádná píseň světa nepoví, jak volní jsme a svobodní, jak ptáci. foto: Martin Štulla
A kdyby ten svět byl plný dravců, nás jejich lesk či sláva nezláká, nám dražší jsou ty písně mořeplavců a volné prosté srdce tuláka.
8
Pony Express – 9. díl Lidka Tošovská (archiv Pony Expressu)
Historie ČsXP čím se každý ročník této jízdy vyznačoval určitou charakteristikou: Od 15. - 26. ročník 2000 16. ročník – zvláštní zásilka pro presidenta Slovenska Propojením se Slovenskem v roce 1999 se vlastně až po patnácti letech naplnila myšlenka “Československého” Pony Expressu v pravém slova smyslu, čímž se tato událost řadí k nejdůležitějším v celé historii ČsXPC. Snahy o prodloužení trasy na Slovensko byly v minulosti několikrát iniciovány českou stranou. Bohužel se tato aktivita nesetkala s tím pravým zápalem pro věc a vždy končila kdesi ve vytracenu. Pro sheriffa XPC bylo tedy velmi příjemným překvapením, když v roce 1998 navštívil Českou republiku nynější šéf slovenských jezdců XP. Bylo domluveno mnoho věcí týkajících se nové trasy na území Slovenské republiky (např. vnitřní organizace XPC přijetím všech ustanovení a zákonitostí ČsXPC, délka úseků, přezky, uniforma, razítka XP a název slovenské jízdy – Slovenská část ČsXP). V roce 2000 přepravovali slovenští jezdci poštu v mochille, která byla vezena již ze Stříbrné Lhoty, takže poprvé splnila česko-slovenskou úlohu 2001 17. ročník – ustavení tří moravských větví, Polsko nultý ročník V roce 2001 putovala tato mochilla opačným směrem, tj. z Košic na českoněmecké hranice. Toto a mnoho dalšího bylo projednáno na schůzce šéfů české a slovenské části ČsXPC. Jedním z bodů jednání bylo i číslování ročníků na Slovensku tak, že od roku 2001 přejímá slovenská část číslování ČsXPC (tzn. 17. ročník). 2002 18. ročník – jízda po největších povodních naštěstí proběhla bez větších problémů 2003 19. ročník – XPC je již zase blíž k holandským hranicím 2004 20. ročník – Založení EPEA (European Pony Express Assotiation) Členské země - Česká republika, Slovenská republika, Německo, Polsko. Sheriff ČsXPC Luděk Cowpack Burian zvolen prezidentem této asociace. První protisměrná jízda v novodobé historii jízdy Pony Expressu byla na světě. Ve stejný okamžik vyrazili jezdci s poštou z poštovního úřadu ve Stříbrné Lhotě na východ a ze Suchdolu nad Odrou na západ. Jezdci obou směrů se míjeli na úseku moravské západní větve u obce Bobrová. pokračování příště…
9
Koňské desatero Pavla Stejskalová (http://jizda-na-koni-a-kun.blog.cz/0912/konske-desatero)
1. Ohlodávání - přispěj svou troškou do mlýna architektury a ohlodávej stěny boxu, dvířka, ohrady nebo jakékoli jiné dřevěné předměty. 2. Čerstvá podestýlka - je naprosto v pořádku, když se vyčůráš doprostřed čerstvě nastlaného boxu. Člověk potom ví, že si ceníš jeho práce. 3. Frkání - lidi mají rádi, když na ně někdo prská. Je tvou povinností, abys jim coby rodinný miláček vyhověl. 4. Řehtání - protože jsi kůň, čeká se od tebe, že budeš řehtat. Tak řehtej - a hodně. Tvůj majitel bude mít radost, až uslyší, jak hlídáš stáj a komunikuješ s ostatními koňmi. Obzvláště to ocení uprostřed noci, když sladce spí doma v posteli. Člověk totiž nezná lepší pocit, než když musí být pozdě v noci vzhůru a poslouchat to nekonečné: "ihahá, ihahá…“ 5. Stravování - nezapomeň roztahat seno po celém stání, obzvlášť když je čerstvě podestlané pilinami, a pak vše důkladně promíchat. Vzniklá směs je pro tvého člověka výzvou a všichni dobře víme, jak lidi milují výzvy. Koneckonců, aspoň to tvrdili, když nás kupovali.
foto: Jan Skoumal
6. Olizování - než začneš svého člověka olizovat, vždycky se napřed pořádně napij. Člověk má raději čistou hubu. Taky nezapomeň vlastní hlavou pečlivě vytřít místa, na nichž si ho předtím oslintal. 7. Vrata - jakákoli vrátka třebas jen pootevřená, jsou pozvánkou k utužení fyzické kondice tvé i tvého člověka. Vrátka rozraz, a pak jen poklusávej kolem mimo dosah člověka, který zběsile běhá a snaží se tě chytit. Čím déle vytrváš, tím větší povyražení poskytneš všem zúčastněným. 8. Skotačení - jestliže při skotačení ve výběhu ztratíš půdu pod nohama, použij některého z přítomných koní, aby zbrzdil tvůj pád, a aby ses sám nezranil. Jen tak bude ten nechutný veterinář chodit k ostatním a ne k tobě. 9. Návštěvy - rychle odhadni, který z návštěvníků má z koní strach. Smýkej sebou na uvazišti, hlasitě řehtej a ceň zuby směrem k této osobě. Pokud couvne a začne ječet, mrskni ocasem, podusávej nohama a jemně zarži, aby viděl, že tě opravdu vystrašil. 10. Krása - svět je krásný… ale koně ho dělají ještě krásnějším.
10
Proč bychom se netopili Martin Štulla (upraveno z http://www.ceskatelevize.cz/porady/1071158728-proc-bychom-se-netopili/2743-zajimavosti-o-vodactvi)
Murphyho zákony vodácké 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. 11. 12.
Ať hledáš, co hledáš, je to vždy na dně lodního pytle. Stav vody v řece je nepřímo úměrný technickému stavu lodí. Nálepky označující obsah konzerv se samovolně oloupají. Zapomeneš-li si pláštěnku, celou plavbu bude lejt. Zapomeneš-li si opalovací krém, celou plavbu bude pražit. Nezapomeneš-li si nic, utopíš lodní pytel. Nenakoupíš-li do zásoby chleba, nebude k mání v obchodech ani ve vodáckých hospodách. Nakoupíš-li chleba do zásoby, rozmočíš jej. Když pečlivě nepřivážeš bagáž, uděláš se. Když bagáž pečlivě přivážeš, příští jez budeš přenášet. Mokré oblečení, pokud jsi jej nenamočil schválně, sluncem neuschne. Fotoaparát na lodi je k ničemu - buď máš plné ruce práce, nebo dojdou baterie, zasekne se film. nebo platí bod 1.
Poprvé na vodě aneb jak nebýt úplným zelenáčem Pár slov na úvod Vodáci se mezi sebou zdraví "AHOJ" a tykají si, byť by mezi nimi byl rozdíl dvou generací. Na vodě i na souši se k sobě chovají ohleduplně a v případě potřeby je pro ně naprostou samozřejmostí si vzájemně pomáhat. Malý slovník vodáckých výrazů Vodáci mezi sebou používají slovní výrazy, které jsou pro nevodáky tajemné a často i nesrozumitelné. Protože spoustu z nich určitě zaslechnete a můžou i vás upozornit před něčím nenadálým či vám v něčem poradit, je vhodné alespoň ty nejdůležitější znát. Výrazy týkající se lodi a jejího vybavení: bort - bok lodi. Tuto část s oblibou objímají začátečníci těsně před tím, než si jdou pokecat s rybkami. singl, singlovka - loď určená jen pro jednu osobu, např. jednomístný kajak. debl, deblovka - loď pro dvě osoby, např. klasická kánoe. házečka, házecí pytlík - velmi důležitá pomůcka pro záchranu jiné osoby ze břehu. Je to pytlík s nepromokavým, pečlivě složeným lanem. V případě potřeby je nutné pevně uchopit volný konec lana (nebo jej raději uvázat kolem stromu či jiného pevného předmětu na břehu, aby vám nevypadlo z ruky nebo vás zachraňovaný nestáhl do vody) a pytlík hodit zachraňovanému jedinci (radši přehodit než nedohodit) tak, aby se mohl lana chytit a s vaší pomocí dostat ke břehu. 11
koňadra, koníkovací šňůra - kus silnějšího provazu, za který se loď uvazuje u břehu, spouští jezem, či za který ji vodák táhne jak kůň loď úsekem, kde je málo vody. bagáž - souhrný název pro všechna větší zavazadla (myšleno loďáky, konve, stany, kytary..), která patří do jedné lodi. Trochu jasnější, řekne-li se: "Pojď vyložit (naložit) bagáž". loďák, lodní pytel - voděvzdorný vak či batoh, ve kterém vodáci převáží věci, které by se neměly namočit (oblečení, spacák, potraviny, prachy). Na rozdíl od konve (barelu) je skladnější (čím míň věcí v něm máte, tím menší prostor vám zabírá v lodi), ale pokud jsou v něm těžší věci, neplave. konev, barel - nádoba z plastu a šroubovým uzávěrem, určena ke stejnému účelu jako loďák. Hodí se do raftu či otevřených plastových nebo laminátových deblovek, kde její pevné rozměry nevadí. Výhodou je, že i s těžším obsahem plave a věci se z ní dají rychleji vytáhnout a nebo vložit. šprajc - u laminátových (ale i některých plastových) kánoí příčná vzpěra mezi borty (někdy jich bylo na lodi i víc, nejčastěji ve formě dřevěného hranolu). Slouží ke zpevnění lodi a nezřídka se k němu přivazují barely, aby se v peřejích nekoulely po palubě. špricka, špricdeka - speciální, voděvzdorný kus látky, sloužící k zakrytí otvorů v lodi, aby se tudy v peřejích nedostávala voda. Většinou to je i součást oděvu a pro kajakáře téměř nezbytnost. kleky - pomůcka v některých typech lodí, kde se pádluje v kleče (např. Pálava, Orinoco). Jedná se o fixační popruhy, které po sepnutí (suchý zips) tvoří před stehny klečícího vodáka překážku, takže jej přidržují na jeho místě a zabraňují mu, aby při jízdě divokými peřejemi nebo při skákání jezu nechtěně putoval po palubě. Výrazy týkající se posádky, tedy vás: háček, hák - člen posádky, který sedí v čele lodi. Jeho úkolem je upozorňovat na kameny a jiné důležité věci před sebou, poslouchat kormidelníka kudy hodlá řekou jet a na základě toho vhodně směrovat špici lodě. A hlavně se s pádlem pořádně ohánět. Ve volných chvílích je mu souzeno vylívat vodu, případně dovoleno fotografovat. kormidelník, zadák, kapitán - nejdůležitější člen posádky, neboť on rozhoduje, kudy se popluje a tak by měl být i tím zkušenějším. Jeho záběry jsou zvláště v rychle tekoucí vodě či peřeji soustředěny hlavně na manévrování s lodí (proto se háček nadře víc). porcelán - nepádlující člen posádky. Občas lze na něj převést část úkolů od háčka (např. vylívání vody či fotografování), teda pokud se nejedná o batole či čtyřnohého miláčka. Výrazy týkající se manévrování a plavby: zabrat - úplně obyčejný záběr pádlem do normálního směru plavby. Klasika, které si při pádlování užijete nejvíc. kontra, kontrovat - zpětný chod čili záběr pádlem proti normálnímu směru plavby. Pro háčka záběr téměř neznámý (brzdí loď), pro kormidelníka zase jeden z nejpoužívanějších. přitáhnout - záběr pádlem směrem k boku lodi (bacha, ať neskončí pod ní a vy ve vodě) za účelem rychlého natočení do požadovaného směru. Důležitý záběr zejména pro manévrování v rychlé řece se spoustou nástrah. Hojně používán jak háčkem, tak zadákem, největší účinek má však tehdy, pokud jej provádějí oba současně. odlomit, odkopnout - opak k přitáhnutí čili záběr směrem od lodě. Háček zabírá dlouhým obloukem před přídí, zadák spíše kontruje. traverz, traverzovat - přejíždět s lodí z jedné strany řeky na druhou. Hojně viděno u začátečníků, ale někdy i nutnost, pokud je háček tajnůstkář a kormidelník by přece jen rád věděl, do čeho se řítí. bidlovat - zabírat pádlem o dno řeky (jako bidlem) ve snaze dostrkat loď i s posádkou z mělčiny na hlubší vodu bez vysedání. I když vodáci tuto metodu často používají, je nutné si dávat opravdu pozor - je to totiž taky nejsnadnější způsob, jak pádlo zlomit nebo alespoň poškodit. jet singla - jet v lodi sám, bez háčka. Někdy nejlepší způsob jak zdolat jez, zvláště pokud pod ním číhá zabalák a vy plujete s otevřenou deblovkou. eskymák, eskymácký obrat - způsob, jak se dostat s převrácenou lodí zase zpět na hladinu, aniž by bylo nutné opustit palubu. Je to jedna ze základních kajakářských dovedností a dá se praktikovat jen na uzavřených lodích. 12
cvaknutí, cvaknout se, udělat se - obrátit loď dnem vzhůru a sebe šoupnout pod hladinu, čili převrátit se. První zásadou je za všech okolností nepouštět pádlo, držet se lodi a společně se snažit dostat ke břehu nebo do mělké tišiny. A pak konečně nastává ten "radostný" okamžik, kdy začnete lovit všechny věci až dosud volně ležící v lodi, na dně řeky, či je pak nahánět v proudu. Výrazy týkající se řeky: volej - stojatá nebo jen velmi málo tekoucí voda. Noční můra všech vodáků. šlajsna - betonovými nebo kamennými zdmi vymezený prostor v jezu, kudy se dá zpravidla projet, pokud teda není zrovna zahrazen. Zdi se nazývají též "kozy" a celé to dohromady "propust". zabalák - vysoká vlna se zpětnou rotací, která má snahu zatopit každou otevřenou loď a tím ji dopomoci k plavbě dnem vzhůru. Hodně často bývá tou pověstnou třešničkou na dortu na konci šlajsny nebo za kameny v peřeji. vracák - místo v řece, kde voda jakoby teče proti proudu (vrací se). Hodně viděno pod jezy či splavy, ale taky v peřeji za velkými kameny. tišina - místo v tekoucí řece, kde voda stojí. Zpravidla se nachází v blízkosti břehu či na opačné straně než je proud. Ideální místo pro zakotvení. vývar, vývařiště - nebezpečné místo pod jezem či splavem, kde voda jakoby vyvěrá (bublá a pění) a směr její toku je neurčitý. Voda tady málo nese, loď se jakoby propadá a na záběry pádlem téměř nereaguje. sifón - velmi nebezpečné místo v řece, kde se voda v jednom místě jakoby ztrácí, např. v podemletém břehu nebo skále, ale také třeba v poškozené spádové desce jezu či splavu. Hrozí vtažení a přisátí. karfiol, květák - opak sifónu. Voda zde v jednom místě viditelně vyvěrá na povrch. Na loď, která do tohoto místa najede, to má podobný efekt, jako když se trefí do šutru, jen to nezanechává škrábance.
foto: archiv Pohodáři VSKH
Nemáte jet s kým na vodu? Řadu vodáckých táborů nejen pro děti nabízí Pohodáři VSKH České Budějovice. www.pohodari.vskh.cz A spousta dalších organizací, stačí se jen podívat na internet
A H O J… 13
Taneční skupina Čarodějky Martin Štulla (informace použity z www.tscarodejky.cz za spolupráce s Terezou Zemanovou)
Taneční skupina vznikla v roce 1995 pod záštitou občanského sdružení Klub Essentia a jejím hlavním repertoárem bylo „disco dance“. Vedoucí byla Alena Zemanová, trenérkou a choreografkou začala být, tehdy pouze dvanáctiletá, její dcera Tereza Zemanová. Po několika letech se paní Alena rozhodla, že se skupina bude věnovat irským tancům a přihlásila ji na soutěž v irských tancích Pardubická Ryengle. Neměli jsme o irském tanci ani ponětí, znali jsme pouze tři „kroky“ z filmu Titanic. Ani jsme netušili, že jsme si vybrali hudbu z Riverdance :) Na Pardubické Ryengli jsme se seznámili foto: archiv Čarodějky s Terezou Bachovou a od roku 2001 jsme zanechali diska a Tereza začala navštěvovat její kurzy a taneční skupinu Kaskáda a svými poznatky živila i Čarodějky. Postupem let Tereza získala dostatek informací a tanečních zkušeností, aby taneční skupinu Čarodějky dovedla k vynikajícím výkonům na trénincích, vystoupeních i na soutěžích. Taneční skupina Čarodějky je v současné době pod patronátem DDM Praha 2. Tereza Zemanová, DiS. - vedoucí, hlavní trenér, choreograf - se narodila 27. 7. 1983 - umělecká vedoucí, hlavní trenér a choreograf - vystudovala Akademii tělesné výchovy a sportu Palestra, obor Manažer sportu - nyní se připravuje na bakalářskou zkoušku na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, obor Tělesná výchova a Český jazyk a literatura se zaměřením na vzdělávání - v rámci studia na UJEP složila choreografii „Zemědělská“, která získala na přehlídce pohybových skladeb UJEP 2. místo a na celorepublikových Akademických hrách v Plzni v roce 2009 také 2. místo, velký úspěch zaznamenala na závěrečném večeru BSS 2009 v divadle Ponec - taneční skupinu vede od svých dvanácti let - prošla lidovými tanci, moderní gymnastikou, disko dance a samozřejmě irskými tanci Tereza Zemanová - umělecká vedoucí Mobil: 603 372 727 E-mail:
[email protected] www.tscarodejky.cz
foto: archiv Čarodějky
14
Potkali se u Kolína (14. 1. 2013) Tomáš Fiala (použito informací - Jízdní řád 2012-2013, Předpis SŽDC D1, http://alanbutschek.cz/obehy1011/ob_841_1011.html, http://doprava.unas.cz/?id=1027, http://www.vlakregion.cz/trate/062/062.htm, http://msts.zvolsky.net/?page=236map)
Rozhodl jsem se poněkud pozměnit kurz této rubriky, lehce změnit její obsah. V minulých číslech jsem se věnoval čistě hnacím vozidlům, což pro některé čtenáře mohlo být trochu nezáživné. Dnes bych rád spojil teoretické povídání s cestopisem a představil vám také několik železničních tratí. Ty, kterým se líbil přehled motorových a elektrických vozů, také úplně nezklamu. Kam vlastně mířím? Rád cestuji vlakem a občas si vymyslím nějaké železniční výlet, během kterého projíždím tratě, po kterých jsem nikdy dříve nejel. A o těch cestách budu vyprávět.
foto: Tomáš Fiala
Cestu, kterou jsem zvolil pro dnešek, jsme s mými spolužáky ze střední školy absolvovali v lednu 2012. Využili jsme výhodné nabídky ČD Víkendová jízdenka (tehdy ještě SoNe+), konkrétně dvou krajských variant SoNe+ Vysočina a SoNe+ Středočeský kraj. Zatímco vysočinskou verzi jsme využili minimálně (koupili jsme ji z čistě ekonomických důvodů), s tratěmi středočeského kraje jsme si užili dost, především těmi v okolí Kolína. Výchozí a cílové stanice účastníků akce se lišily, já vyrazil tradičně z mé rodné Třebíče a během dne jsem urazil 431 kilometrů. Ráno jsem nastoupil do Os 4872 (letos je to Os 4864), čímž jsem krátce po šesté hodině ranní zahájil cestu. Toho dne na něm byla nasazena Regionova 814.010 z provozní jednotky Havlíčkův Brod. V letošním roce již na tento vlak bývá nasazován nov motorový vůz 841, rovněž z Havlíčkova Brodu. Dlouho jsem se neohřál, protože v Okříškách mě čekal přestup do Os 4874. Výhoda nasazení řady 841 je přímost vlaku až do Jihlavy. Regionova totiž vloni pokračovala z Okříšek na Znojmo, kam pak pendlovala celý víkend. A já (a se mnou ještě další cestující) přestoupil do dost zvláštní soupravy. V čele byl motorový vůz 810.222 a za ním zamčená souprava 854 s Bdtn756. Vypadá to komicky, když malý motoráček za sebou vleče dva velké vozy. Naštěstí vůz 854.222 (shodou okolností se k sobě dostaly vozy stejného inventárního čísla: 222) pomáhal k jízdě soupravy i svým výkonem. Jinak by foto: Tomáš Fiala se osobák do Jihlavy dobelhal jen těžko. 15
V Jihlavě jsem poprvé vytáhl fotoaparát. Byla ještě tma, stativ jsem neměl, ale i bez něj jsem něco málo zdokumentoval. Vzhledem k zimě (taky co byste si v lednu představovali) jsem netrpělivě čekal na Os 8346. A se mnou samozřejmě i moji spolucestující. Ani v osobáku do Havlíčkova Brodu jsme se moc neohřáli, protože 27 kilometrů ujede za necelou půlhodinu. Po příjezdu do jeho cílové stanice nás čekalo jedno modré překvapení. Regio-Shuttle 841.001! Dnes je Vysočina těmito vozy takřka zaplavena, pohybují se především na ramenech Horní Cerekev – Havlíčkův foto: Tomáš Fiala Brod a Havlíčkův Brod – Žďár nad Sázavou a pod PJ Havlíčkův Brod jich spadá celkem třináct (původně jich mělo být dodáno dokonce sedmnáct), ale tehdy… Jediné ostře sledované vozidlo, které jsme ještě od jeho dodání (28. 10. 2011) ještě neměli šanci potkat. R 672 měl sice přijet jen za malý okamžik, ale riskli jsme to a vytasili fotoaparáty. Povedlo se! Již jsem zmínil R 672, který tehdy jezdil na rameni Brno hl.n. – Praha hl.n. (dnes zajíždí až do PrahySmíchova). Tím jsme se přesunuli do Kolína, do jakéhosi ohniska našeho putování. A zde jsme konečně mohli nafotit pořádné vlaky. Ne že by na Vysočině nic nejezdilo, ale kromě Regio-Shuttla jsme od rána zatím na nic kloudného nenarazili. Náhodám zdaleka nebyl konec – místo „Esa“ (elektrická lokomotiva řady 363) na osobním vlaku do Žďáru nad Sázavou byl nasazen „Brejlovec“ 754.043, který sice oficiálně spadá pod maloměřickou provozní jednotku, avšak své stálé místo má v Havlíčkově Brodě. Většinou je využíván právě k podobným jízdám, když „zdechne Eso“. V Kolíně nás potkal také první problém. Málem nám ujel Os 9322, kterým jsme si naplánovali přesun do Poříčan. Fotili jsme si totiž EC 378 Carl Maria von Weber (letos byl tento vlak přejmenován na Slovenskou strelu) s Taurusem 1216.240 (lokomotiva rakouských drah) a úplně zapomněli, v kolik že nám další spoj odjíždí. EC mělo totiž pár minut zpoždění, čehož jsme si nevšimli a domnívali jsme si, že stíháme. Nebýt vlakvedoucí, asi by nám spoj ujel. Ale naštěstí počkala, až doběhneme. V podstatě jsme zapříčinili i menší zpoždění (do dvou minut). Během k vlaku jsme se celkem zadýchali, takže krátká cesta do Poříčan nám posloužila hlavně k odpočinku a také menšímu občerstvení. V Cerhenicích jsme toužebně viseli očima na budovu Výzkumného ústavu železničního, u které se nachází zkušební okruh takřka světového významu. Zkouší se zde kde co, například se tady testovalo metro pro Řím a samozřejmě různé české novinky, ať už elektrická lokomotiva 380 nebo RegioPanter, o kterém jsem se zmiňoval v jednom z minulých čísel. S trochou nadsázky by se dalo říci, že do Velimi (kam okruh oficiálně spadá) jezdí prověřovat schopnosti svých vozidel celá Evropa. Jelikož po trati 011 většinou jezdíme z Kolína až do Prahy, tak jsme v Poříčanech vystupovali poprvé v životě. Rádi bychom si prohlédli nádraží a třeba i udělali ve stanici pár fotek, jenže nám toho nebylo dopřáno – museli jsme rychle přestoupit do Os 15859 směr Nymburk hl.n. Alespoň tu tedy řeknu pár slov o trati 060, foto: Tomáš Fiala po které jsme jeli. V lecčem je totiž 16
foto: Tomáš Fiala
výjimečná. Po prvním nahlédnutí do mapy v jízdním řádu by se vám mohlo zdát, že se jedná o nějakou zapadlou lokálku. Potom byste si asi povšimli, že trať je elektrifikovaná. Bohužel v současné době je možnost nasazování elektrické trakce využívaná minimálně, co se osobní dopravy týká. Jezdívaly zde sice patrové elektrické jednotky City Elefant 471 (v pracovní dny), teď ale převažují motorové Regionovy 814. Jednou takovou jsme se svezli i my, konkrétně strojem 814.110. Historie patnáctikilometrové trati sahá hodně nazpět, úsek z Poříčan do Sadské (5 kilometrů), zbylých deset kilometrů se dočkalo zprovoznění o rok později.
K elektrifikaci došlo před více jak padesáti roky (1961). V Nymburku nás čekalo značné zklamání. Skoro nic na nádraží nestálo, kromě dvou Regionov a tří odstavených motorových vozů 810. Zašli jsme se podívat do čekárny a nevěděli jsme, jak zabít čas. Nakonec nám přišlo štěstí vstříc. V nákladní části nádraží posunovala „Žehlička“ 111.024 a nákladní dopravce ČD Cargo nás velmi potěšil i barevně sladěnou dvojicí lokomotiv 742.073 a 742.215 ve firemním nátěru. Ještě před nimi přijel jiný, červený, „Kocour“ ČD Carga – 742.030. V Nymburce se nachází opravárenské pracoviště lokomotiv a z něj vyrazil na zkoušky čerstvě rekonstruovaný stroj 742.048. Opět v korporátním nátěru ČD Cargo, ovšem se sníženou kapotou na jedné straně od stanoviště strojvedoucího. Po ČD Cargu se nakonec překonala i osobní doprava, přijeli City Elefanti (Os 5818 a Os 4819) a rychlík 853 Rozkoš s českotřebovskou lokomotivou 163.084. Měli jsme v plánu ulovit i R 848 Úpa, jenže kdesi cestou schytal zpoždění a my raději nastoupili do motorového vozu 810.362, aby se neopakoval zběsilý scénář z Kolína. Motorový 810.362 z Provozní jednotky Kolín nás velice překvapil. Koženka! Někteří lidé žijí stále v domnění, že koženkové sedačky jsou na české foto: Tomáš Fiala železnici zcela běžné. Byly zcela běžné! Dnes, v době příchodu konkurence, je potřeba modernizovat vozový park. Takže do většiny vozů 810 byla namontována novější sedadla. Sedli jsme si (lidí sice sedělo uvnitř dost, ale místo se ještě našlo) a tvářili se trochu rozpačitě. Naštvaně ne, prostě na nás nečekaně dýchla nostalgie. Netrvalo dlouho a rozjeli jsme se. Nostalgie pokračovala, když jsme zpozorovali mechanická návěstidla, která v současnosti pomalu ale jistě mizí z českých kolejí. Foťáky jsme vytáhli v Křinci, kde jsme se křižovali s Regionovou 814.140 na Os 15810. Ovšem fotit z výklopného okýnka v motorovém voze 810 (normální stahovací okna jsou dosazována až s modernizací, kterou prozatím prošlo jen několik vozů), to dost dobře nejde. Tudíž vznikl pouze dokumentační snímek, který kromě již zmíněné žluté soupravy vyobrazuje rovněž záda „našeho“ pana vlakvedoucího. Netrvalo dlouho a pokračovali jsme v cestě. Marně jsme ale hledali, kdeže se odděluje z tratě Nymburk – Jičín odbočná větev Křinec – Chlumec nad foto: Tomáš Fiala Cidlinou. Nikde jsme nic neviděli… Pravdu jsme poznali až po chvíli. Asi tři kilometry za Křincem se nachází odbočka Obora. Možná by neškodilo zabrousit do železničního předpisu D1, ve kterém je význam odboček 17
vysvětlen takto: „Odbočka je dopravna s kolejovým rozvětvením na širé trati umožňující přechod vlaků (PMD) z jedné trati na druhou.“ Tedy laicky řečeno, tratě se nerozdělují přímo ve stanici, ale až za stanicí na trati. Vlak se s námi spíše coural, než že by nějak uháněl krajinou (naštěstí jsme ještě netušili, co nás čeká o několik hodin později) a opadaný listnatý les, kterým jsme putovali, navozoval celkem smutnou atmosféru. Opět se na chvíli zastavím v líčení zážitků a uvedu nějaké informace o železniční trati 062 Křinec – Chlumec nad Cidlinou. Dala by se označit za pravou českou lokálku, jednokolejka bez elektrifikace s tomu odpovídajícím vozovým parkem. První úsek Křinec – foto: Tomáš Fiala Městec Králové (přes zastávky Svídnice, Dymokury a Činěves) je v provozu už od roku 1882 a teprve v dalším staletí (1901) byla dokončena i část do Chlumce nad Cidlinou (přes zastávky Běrunice, Slibovice a Lovčice). Můžeme se zde setkat s rychlostí až 60 km/h, ovšem pouze na novějším úseku. Náš spoj končil ve stanici Městec Králové, kde jsme si mohli udělat menší pauzu. Využili jsme ji jednak k fotodokumentaci, jednak ke zhodnocení místa. Nic proti místním obyvatelům, ale na nádraží to vypadalo dost… Zkrátka jako v nějakém Zapadákově (a opět musím dodat – nic proti Zapadákovu). Naštěstí brzy přijel motorový vůz 810.124 a odvezl nás vstříc dalšímu dobrodružství jako Os 5711. Do Chlumce jsme čas trávili především družným hovorem a těšili se do Kolína, kam nás jako slušně obsazený Sp 1806 odvezl rychlíkový motorák 854.210 „Renátka“ z trutnovského depa. A proč že jsme se tak těšili na Kolín? Že by kvůli znělce „Kolíne, Kolíne“, která je slyšet z nádražního rozhlasu vždy po příjezdu vlaku? Někdo z nás možná ano, ale spíš nás zajímalo dvouhodinové focení! Nebudu zde rozebírat, co všechno se nám podařilo během sto dvaceti minut dostat do paměťových karet, opět pouze zmíním to nejzajímavější. Hned po vystoupení jsem si povšiml, že u prvního nástupiště stojí zajímavý naleštěný stroj 720.099 patřící (snad) kolínské společnosti Draslovka. Posunoval s cisternami a my na něm mohli nechat oči. Hned na sousední koleji odpočíval nákladní vlak v čele s elektrickou lokomotivou 163.019. Po té byste se dnes už sháněli marně. Tak jako všechny ostatní zástupkyně řady 163 u ČD Carga prošla modernizací na vícesystémovou 363.5, aby mohla obsloužit větší část republiky než jen tu pod stejnosměrným proudem. Obrovskou radost nám učinila – a zní to velmi divně – konkurence. Přesněji řečeno společnost RegioJet. Ta totiž v září 2011 zahájila svůj provoz na trase Praha – Ostrava (ostatně o tom už rozsáhle informovala všechna známá média) a my tak mohli zachytit bleskový průjezd spoje IC 1009 v čele se 162.119. Krátce po něm přijelo i EC 173 Vindobona s Taurusem 1216.240 a pak i EC 172 Vindobona s lokomotivou 1216.210 reklamním nátěru firmy Kapsch. Ruce promrzaly, prsty tuhly, naše odhodlání však neosláblo a mně se dokonce podařilo i vybít baterii. Naštěstí jsem měl u sebe ještě náhradu právě pro takovéto případy. Pomocí R 683 jsme se přesunuli do Čáslavi a zde vyzkoušeli nadchod, na který jsme se vždy jen dívali. Potřebovali jsme se totiž dostat k budově tzv. místního nádraží, odkud odjíždějí vlaky do Třemošnice. Většina výpravy následně litovala, že se vůbec dala přemluvit k projetí této 17 kilometrů dlouho odbočky. Něco se dalo vyčíst už z toho, že zdolání takto krátkého úseku trvá vlakům zhruba čtyřicet minut. Skutečně, hlavně v první části máte pocit, že vlak pouze někdo zezadu tlačí… Mohou za to především zajímavě (a nepříliš bezpečně) vyřešené přejezdy a pak možná i zhruba kilometr dlouhý souběh se silnicí, foto: Tomáš Fiala kdy máte strach, že okno, u kterého sedíte, skončí 18
nabodnuté na zpětném zrcátku okolo projíždějících automobilů. Zapomněl jsem se zmínit, že jsme využili Os 15921 (zpátky vedený jako Os 15922) vedeného motorovým vozem 810.654. Cestovali s námi ve voze nějací důchodci, kterým zřejmě „jejich“ místní dráha není lhostejná, protože nás hned začali upozorňovat, co zajímavého lze na trati ještě spatřit. Veliké překvapení nás čekalo ve stanici Žleby. Kromě „hrobu dráhy“, jak místní říkají upomínce na zrušení funkce výpravčího (křížek a na něm červená čepice ČD) nás upoutaly směrovky na zdi. Ukazovaly obě stejným směrem, jak do Čáslavi, tak do Třemošnice. Oficiálně se tomuto jevu říká úvraťová jízda a ve Žlebech se k němu přistoupilo kvůli nesnadnému terénu. Hned za stanicí se nachází značné stoupání. V Třemošnici naštěstí ještě zbylo na obloze trochu světla, takže jsme si mohli vyfotit, jak „krásně“ to tam vypadá. Neměli jsme čas si projít celé město, ale pevně doufáme, že je větší, než část, která byla vidět od nádraží. V našem neobjektivním hodnocení dopadlo mnohem hůře než Městec Králové. Každopádně trať 236 Čáslav – Třemošnice bude dnes poslední, o které se zmíním trochu podrobněji (pokud dobře počítám, dvě už jsem odbyl a trojka je hezké číslo). První úsek byl zprovozněn koncem roku 1880 a zbytek trati o rok a dva měsíce později (tedy 1882). Téhož roku na trati začal fungovat drážní telefon. Zajímavé je, že se jednalo o první drážní telefon v celé Habsburské říši. Poměrně dlouhou dobu po lokálce pendlovaly motorové vozy M131.1 „Hurvínek“, vydržely tam až do roku 1984 (v podstatě se jednalo o poslední trať, kde se ještě držely v pravidelném provozu) a nahradila je řada 810, která dodnes zajišťuje přepravu cestujících na všech zdejších spojích. Zpáteční cestou jsme hlavně remcali, že to skoro nejede, a těšili jsme se domů. Venku se začalo stmívat, když jsme dojeli do Čáslavi, už byla tma. Z nadchodu, o kterém jsem se již zmínil o pár odstavců výše, jsem se pokusil udělat pár rádoby nočních snímků. Ale zima mi dost svazovala ruce, takže jsem spolu s ostatními hlavně čekal na náš R 687. Užívali jsme si hlasu vycházejícího z nádražního rozhlasu, především pak pasáže: „Vážení cestující, přijeli jste do stanice Čáslav.“ Dnes už byste čekali na takovéto uvítání marně, protože informační systém pro cestující byl vyměněn za jiný, dokonalejší. V Havlíčkově Brodě nás České dráhy zklamaly, když jsme zjistili, že na Os 8369 nasazují jen jednu Regionovu (toho dne 814.042). Lidí jelo a byl problém se tam naskládat, nebo spíše si sednout. Usídlili jsme se v nízkopodlažní části a mačkajíce se jako sardinky se nemohli dočkat Jihlavy. Naštěstí nám trápení zmenšily dvě malé děti, které si hrály s barevnými tlačítky u dveří na záchod. Pokud by se na WC lidé zamykali tak, jak se sluší a patří, nestalo by se to. Jenže lidé se nezamykají a pak se diví, když se jim během jízdy začnou otevírat dveře… Zdaleka jsme nebyli jediní rozesmátí cestující. Inu, ČD asi vědí, jak zaujmout… Když jsme přestoupili do R 661 Rožmberk, který táhl fotogenický „Brejlovec“ 754.049, začalo nám být líto, že už den končí. Každopádně jsme se všichni těšili do postele. A taky snad na nějaké příště… A že další cesty přišly, o tom vás přesvědčím v některém s dalších čísel…
foto: Tomáš Fiala
19
20
21
22
23
24
