Radhika Sanghaniová. Panna. Ukázka knihy z internetového knihkupectví

R adhik a Sanghaniová

Panna Mladá fronta

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

Všem, kdo si někdy prošli bolestivou brazilskou depilací

Přeložila Jana Montorio Doležalová

Copyright © 2014 Radhika Sanghani Translation © Jana Montorio Doležalová, 2015

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS203825

Poděkování Pannu bych nedokázala napsat bez svých kamarádek – vy víte, koho mám na mysli. Vaše upřímné zpovědi o masturbaci, o semeni nalezeném ve vaně a o boji s pubickým ochlupením mě jednak ispirovaly, jednak neuvěřitelně pobavily. Děkuji vám. Všem, kdo jste četli Pannu ještě jako podivnou knížku, kterou jsem psala, abych si zvedla náladu, moc děkuji za neocenitelné zpětné vazby a za sympatie k Ellie. To platí pro tebe Sarah Walkerová, Bex Lewisová, Ello Schierenbergová, Sarah Johnsonová, Rhiannon Williamsová, Olivio Goldhillová, Andreo Levineová, a dokoce i pro tebe Kim Leighová. Rorymu Tylerovi děkuji za to, že je jediný muž, o kterém vím, že měl dost odvahy k tomu, aby si Pannu přečetl také. Vím, že z menstruačního kalíšku ses nevzpamatoval dodnes. Ráda bych také moc poděkovala svým rodičům. Dokud jsem vám neřekla, že mi Pannu vydali, ani jste netušili, že jsem ji napsala. Vím, že pro vás byla velkým překvapením a nečekali jste, že bych napsala něco takového, ale děkuji vám, že jste na mě stále pyšní a že mě podporujete. Děkuji své editorce Anně Baggaleyové, a všem z Harlequinu za to, že Pannu pečlivě zrevidovali a že se jim líbila už od samého začátku. Závěrem – nic z tohoto by se nestalo nebýt Maddy Milburnové, mé agentky. Děkuji ti mnohokrát za to, že jsi Panně věřila a že jsi zařídila, aby se tohle všechno událo!


KAPITOLA JEDNA

Ellie Kolstakisová 21 let Nekuřačka

PANNA S hrůzou jsem zírala na slova v počítači dr. E. Bowersové. Na monitoru se roztahoval stav mé panenské blány, velkým písmem. P-A-N-N-A Písmenka na zelené obrazovce, z doby ještě před Stevem Jobsem a jeho Applem, křiklavě svítila. Byla rozmazaná jako z osmdesátých let a zarývala se mi do mysli. Z úzkosti se mi v krku šprajcnul knedlík a rozhořely se mi tváře. Udělalo se mi zle. Moje ponižující tajemství odkrývaly lékařské záznamy a dr. E. Bowersová si o něm měla brzy přečíst. Aniž bych tušila, co E v jejím jméně znamená, měla se dozvědět, že za dva a půl roku, co jsem na univerzitě, mě zatím nechtěl odpanit ani jeden kluk. Ani jeden. Bylo mi dvacet jedna let a ještě pořád jsem měla svou pKartu. „Slečno Kolstakisová,“ začala a přitom si posunula na nose brýle bez obrouček. „Jste v posledním ročníku bakalářského oboru na Londýnské univerzitě a přišla jste se ke mně zaregistrovat, je to tak?“ Donutila jsem svůj ochrnutý obličej k úsměvu a pokusila se odpovědět zvesela. „Je to tak. Ani nevím, proč jsem se k vám nepřihlásila už dřív. Asi že jsem, ehm, nikdy neměla horečku prváků, víte?“ Lékařka na mě jen bezvýrazně hleděla. „Říkejte mi klidně slečno Kolstakisová, nebo jen Ellie, jestli chcete,“ dodala jsem. Sklopila oči zase k formuláři a zamračeně se snažila rozluštit můj chabý pokus o hůlkové písmo. Utřela jsem si zpocené dlaně do džínů a v duchu se nutila ke klidu. Je to přece doktorka. Nemůže být v šoku z toho, že před ní sedí jednadvacetiletá panna. Kromě toho se mě nejspíš chystá zeptat na rodinnou


anamnézu, přičemž nejhorší, co jí můžu povědět, je to, že můj praděda Stavros vykouřil denně krabičku cigaret, a to od svých devíti let. Nakonec ani neumřel na rakovinu plic. Když mu bylo osmdesát devět, zaskočila mu mandlička. Doktorka se prudce nadechla. „No to se podívejme, tohle není vůbec v pořádku. Vy za týden vypijete přes dva litry alkoholu?“ Ježiši. Kdyby tušila, že jsem to schválně zaokrouhlila o půl litru dolů, nejspíš bych už seděla v prvním autobuse ve směru protialkoholní léčebna. Dr. E. Bowersová si odkašlala. „Nezlobte se,“ zahihňala jsem se jako naposledy ve skautu. „Dva litry nevypiju každý týden, jen ve školním období samozřejmě. Obvykle chodíme pařit ve čtvrtek. Jo, a taky v pondělí. Někdy i ve středu, ale to je v klubu poslední dobou nějak moc prváků, takže to už moc nechodíme.“ Doktorka se zachmuřila a sevřela rty. Pak začala ťukat do klávesnice, zatímco já jsem rukama úzkostlivě svírala okraje židle. Zaostřila jsem na monitor. Těch pět písmenek už zmizelo. Lékařka sjela po stránce níž, aniž by je komentovala. Nahlas jsem vydechla úlevou. Na spodku obrazovky se objevila nová věta. Vypije přes dva litry alkoholu za týden, těžká alkoholička, opíjí se záměrně. „Počkat, já se neopíjím!“ vykřikla jsem. „Nejsem ani těžká alkoholička. Piju úplně normálně. Oproti mým kamarádům nevypiju skoro nic.“ „Slečno Kolstakisová, dva litry týdně jsou pořád dost. Měla byste to omezit, jinak mě tu za deset let budete prosit o nová játra,“ pronesla doktorka přísně. Zastrčila si za uši vlasy upravené ve stylu princezny Diany, čili účes tak z roku 1995, a pokračovala: „Vidím, že jste nevyplnila přílohu o sexuálním zdraví. Jste sexuálně aktivní?“ Já snad umřu. Jestli jsem sexuálně aktivní? O své antisexuální aktivitě jsem nedokázala vyprávět ani svým kámoškám, natož dr. E. Bowersové. Někdo s brýlemi bez obrouček nemůže pochopit, jak moc je pro studentku posledního ročníku traumatické, že ještě nikdy neměla sex. Vsadila bych se, že sama o svoje panenství přišla skrz díru v prostěradle, jak bylo zvykem ve středověku. Upírala


na mě oči, jako by mi četla myšlenky. Byla jsem celá zpocená. Měla jsem si obléct černý vršek. Zavrtěla jsem se na židli. „No, já vlastně sexuálně aktivní zrovna moc nejsem… Proto jsem tu část ani nevyplňovala. Těhotná nejsem, nikdy jsem nebyla a tímhle tempem ani nikdy nebudu!“ Rty měla stále pevně semknuté a zamrkala na mě nicneříkajícíma očima. V duchu jsem si poznamenala, že pokusy rozptýlit ji humorem na ni neplatí, a spěšně jsem dodala: „Žádnou pohlavní nemoc ani nic podobného nemám, opravdu. To je naprosto vyloučené.“ „Aha, takže jste si v poslední době nechala dělat test na chlamydie a tak dále?“ nadhodila. „No… to ne. Já tuhle infekci ale mít nemůžu. Já jsem… totiž, já jsem ještě… prostě…“ Hlas se mi zlomil a slova přešla v neslyšné mumlání. Nemohla jsem se přimět, abych to vyslovila nahlas. Věděly o tom jen moje nejlepší kamarádky z dětství, jinak jsem to tajila před všemi, se kterými jsem se během posledních tří let na vysoké seznámila. Zase jsem otevřela pusu, ale nedostala jsem ze sebe ani slovo. „Ano?“ Dr. E. Bowersová zamrkala a podívala se přímo na mě. „Jste…?“ „Já jsem p- pa-“ Paráda. K tomu všemu ještě začnu koktat. Zhluboka jsem se nadechla a zkusila to znovu. Tentokrát se ze mě slova úplně vysypala. „Ještě nikdy jsem neměla pohlavní styk, takže nemůžu mít žádnou sexuálně přenosnou nemoc ani infekci. Prostě nic z toho.“ Lékařka opět zamrkala. „Ale jste sexuálně aktivní?“ Ehm. Počítá se za sexuální aktivitu jeden nepovedený pokus o vykouření a pár prstů v pochvě? „Já nevím,“ odpověděla jsem zhrzeně. „Styk jsem sice ještě neměla, ale už jsem se dostala tak na třetí metu.“ Povzdychla si. „Slečno Kolstakisová, jste sexuálně aktivní, nebo ne? Všechno, co mi povíte, zůstane v téhle ordinaci. Potřebuji jen vědět, jestli vám mám dát test na chlamydie.“ Vtom se mi žaludek propadl až k teniskám za pár šupů a stáhl s sebou i mou čelist. Vlastní doktorka mi nevěří, že jsem ještě panna.


„Ne! Říkám vám pravdu, vážně. Já jsem sex ještě nikdy neměla. Test na chlamydie nepotřebuju.“ Mžourala na mě, jako by se mi ve tváři snažila najít stopy postkoitálního blaha. „Máte teď nějakého přítele?“ zeptala se nakonec. Zahanbeně jsem sklopila oči. Co jsem to za studentku, když jsem ještě nikdy neměla kluka a nejsem schopná odpovědět na jedinou otázku ohledně sexu, a to jsem přitom v nejlepších letech? „Ne,“ zamumlala jsem. Vrátila se k počítači a bez varování vyjela kurzorem po stránce nahoru. Jakmile se na monitoru zase objevilo těch pět písmen, vyděšeně jsem sebou škubla. Zakryla jsem si dlaněmi oči, abych je před slovem na P uchránila. Dvacet sedm vteřin na ně zůstala hledět, teprve pak je odklepla a otočila se zpět ke mně. Pomalu jsem si stáhla ruce z rudého obličeje. Dívala se na mě, jako by mě litovala. „Takže, slečno Kolstakisová, dostanete ode mě test na chlamydie, který si uděláte doma. Je u něj návod, ale prakticky jde o to, že si vatovou tyčinkou uděláte stěr pochvy a pošlete ho na adresu uvedenou v balení. Měli by se vám ozvat tak do dvou týdnů. Je to všechno jasné?“ Zírala jsem na ni s otevřenou pusou. „Cože?! Vždyť jsem vám právě řekla, že jsem panna… proč si mám ten test dělat?“ vykřikla jsem. „Test na chlamydie nabízíme zdarma každému nad jednadvacet let, kdo je sexuálně aktivní nebo byl v blízkém kontaktu s genitáliemi jiné osoby.“ „Vždyť vám říkám, že zas tak sexuálně aktivní nejsem.“ Zrudla jsem jak pivoňka. „Nikdo do mě nikdy, no… nepronikl.“ U posledního slova jsem se skoro zakoktala. Dr. E. Bowersová obrátila oči v sloup. „Slečno Kolstakisová,“ pronesla, „to, že jste panna, mi už došlo. I přesto vám doporučuji, abyste si ode mě tenhle test zdarma vzala. Ověříme si tak, že chlamydie nemáte. Můžete je totiž, ačkoli jen vzácně, dostat i jiným způsobem.“ „Jakým jiným způsobem? Z prstů je snad chytit nejde?“ plácla jsem. „To sice ne, ale můžete se nakazit při orálním sexu nebo pokud se penis pohybuje v okolí pochvy. A přitom do ní nemusí ani proniknout.“ Na to, jak se dr. E. Bowersová dozvěděla, že se penis Jamese Martella


dotknul mojí číči, ale nevstoupil do ní, asi nikdy nepřijdu. Němě jsem na ni zírala, poprvé ohromená jejími lékařskými znalostmi. Do rukou mi vtiskla jedno balení a významně se na mě podívala. Pevně jsem krabičku sevřela a vstala. Přes jasně zelená písmenka, co mi zářila v hlavě, jsem sotva viděla a jako v mlze jsem vyšla zpět do čekárny. Z té hrůzy mi tak vyschlo v krku, až mě v něm škrábalo, a tak jsem se zastavila u zásobníku pitné vody. Když jsem si plnila plastový kelímek vodou, uslyšela jsem za sebou něco spadnout. Překvapeně jsem se ohlédla a uviděla, že uprostřed čekárny leží převrácená kartonová krabice a všude po podlaze a pod nohama čekajících pacientů se válí jakési stříbrné pytlíčky. Panebože. Nejspíš jsem o tu krabici zavadila taškou a shodila ji z police. Než jsem se sehnula, abych všechno posbírala, na okamžik jsem zahanbeně zavřela oči a dodala si odvahu. Jelikož na mě všichni v čekárně zírali, povytáhla jsem si džíny a doufala, že mi nevylezou vybledlé kalhotky od M&S. Pak jsem si ještě přes zadek stáhla svetr, aby z mého spodního prádla nebyly vidět ani obrysy, a na kolenou jsem se pustila do sbírání pytlíčků. Naházela jsem jich do otevřené krabice asi polovinu, když mi to došlo. To, kvůli čemu jsem se plazila pod nohama cizích lidí, nebyly obyčejné pytlíčky. Byly to kondomy. Při úprku ze zdravotního střediska a s očima zalitýma horkými slzami jsem si uvědomovala tu strašnou ironii. Jakmile jsem vyběhla na ulici, nacpala jsem krabičku s testem do prvního koše, na který jsem narazila. S úplně rudým obličejem jsem sledovala, jak se noří mezi prázdné papírové sáčky od McDonalda a mou důstojnost táhne ke dnu s sebou. Je mi jednadvacet a jsem PANNA.


KAPITOLA DVĚ

Život dospělé panny je mnohem komplikovanější, než byste řekli. Samozřejmě na něm není nic nenormálního nebo snad špatného. Existují nás tisíce, a kromě toho je rozhodnutí, kdy mít sex, naprosto individuální záležitostí a každý to má jinak. Někdo se rozhodne počkat až do svatby a někdo chce nejdřív najít toho pravého. Někdo je věřící a někdo zase příliš zaneprázdněný úspěchy ve všech ostatních oblastech svého života, takže nemá na něco tak bezvýznamného, jako je pohlavní styk, vůbec čas. Tak se to alespoň tvrdilo na internetu, když jsem ihned po návratu ze zdravotního střediska začala vyhledávat na Googlu. Dr. E. Bowersová mi přesto nevěřila, protože je přece zřejmé, že žádná normálně vypadající studentka třetího ročníku vysoké, která týdně vypije přes litr alkoholu, nemůže být ještě pořád panna. Až na mě. Položila jsem si hlavu na polštář z kachního peří, za který jsem utratila týdenní rozpočet na jídlo, a přetáhla přes sebe deku ve snaze zarazit pět písmenek, co mi neustále blikalo v mysli: PANNA-PANNA-PANNA. To slovo jsem nenáviděla. A úplně stejně jsem nenáviděla i skutečnost, že jsem jediná. Nezdálo se mi to fér. Proč musím být jediná nezdeformovaná holka bez náboženského vyznání, která v jednadvaceti zkejsla s nedotčeným vnitřním lotosovým květem? Nahlas jsem si povzdychla a nechala svou mysl přejít k už dobře známé otázce (Proč jsem ještě p****?), která se mi vracela s podobnou pravidelností jako menstruace. 1) Můžou za to naši. Vzděláním posedlí imigranti, kteří se z Řecka přestěhovali do Surrey, kde mě poslali do dívčí školy. Jejich plánem bylo zamezit každému mému setkání s kluky, aby mě to nerozptylovalo od dosažení jediného cíle, který pro mě určili: Oxfordské univerzity. Výsledek? Na Oxford jsem se nedostala a nepotkala jsem ani žádného kluka. 2) Jako teenagerka jsem vypadala dost děsně. Než jsem přišla na to, jak se alespoň trochu slušně upravit, a začala jsem nosit podprsenku,


která unesla a zvýraznila mé poklady o velikosti 80D, bylo už pozdě. Všichni kluci z vedlejší školy byli zadaní a navíc bych pro ně stejně zůstala tou nepříliš atraktivní tichou dívkou s velkýma prsama schovanýma pod tlustým svetrem a dlouhými tmavými vlasy, které rostly spíš vodorovně než svisle. Nepomáhalo ani to, že ostatní holky už zjistily, jak si vytrhávat obočí. Zatímco vesele flirtovaly, já jsem se zamykala do koupelny s lahvičkou odbarvovače a sváděla boj s vlastním knírkem. Když jsem se dostala na vysokou, došlo mi, že s klukama neumím ani mluvit. Po několika minutách drsného humoru a sebeshazování se většinou odešli bavit se skutečnýma holkama. S holkama téměř bez chlupů, s nosíčky jako knoflíčky a se společensky vhodným smyslem pro humor. 3) Moje nenormální rodina. Jsem jedináček, takže spousta lidí předpokládala, že jsem jako rozmazlenec zvyklý na hýření uprosila rodiče, aby žádné jiné dítě už neměli, a já tak mohla mít veškerou jejich pozornost jen pro sebe. Skutečnost byla ovšem taková, že jsem se rodičům celé dětství vyhýbala a většinu puberty jsem strávila se svým imaginárním starším bratrem na houpačce na zahradě za domem nebo s knihou pod dekou. Důsledkem toho jsem měla nejbohatší čtenářský deník ve třídě, rozvinula jsem si přehnaně bujnou fantazii a byla jsem posedlá fungujícími rodinami svých přátel. S otázkou „Proč jsem ještě panna?“ to zrovna moc nesouviselo, ale nějaký psychologický dopad to na mě jistě mělo. Mojí poslední teorií bylo, že to ve mně vyvolalo patologický strach z mužů. 4) Byla jsem trochu opožděná. U každého oběda jsem poslouchala vyprávění svých kamarádek o prvních polibcích a prvních vztazích, ale jejich životy mi vždycky připadaly strašně vzdálené tomu mému. Zatímco ony se postupem let dostaly na druhou a třetí metu, až nakonec přišly o panenství, já jsem zůstala jediná nepolíbená. Ve třeťáku a čtvrťáku na střední jsem sice nepatřila mezi úplné odpadlíky, naopak jsem měla super kámoše a dokonce jsem přišla na to, jak se oblékat, ale pusu jsem nedostala až do zralých sedmnácti let. Proto mi také jen pusa nestačila – prosila jsem ho, aby měl se mnou sex. Prý ne. 5) Kousanec. Tohle se stalo těsně předtím, než mě První polibek odmítl deflorovat, a je to důvod, proč mám hrůzu z penisů, druhé a třetí


mety, zavrhnutí, zubů a pubického ochlupení. Moje nejhorší vzpomínka ze všech. Na Lařiny osmnáctiny jsem si oblékla šaty s tak hlubokým výstřihem, že mi byla vidět podprsenka. Byla to oslava jako každá jiná, jenomže tentokrát ke mně přistoupil opravdický kluk. James Martell. Nebyl to sice Mark Tucker (Brad Pitt ze čtvrťáku chlapecké školy od vedle) a jeho nos byl překvapivě větší než můj, ale byla s ním legrace a měl poddajné blond vlasy. Opilý si mě odvedl nahoru do pokoje Lilyina staršího bratra a zatlačil mě na postel. Tam jsme se muchlovali. Já jsem napodobovala všechno, co dělal jazykem, a divila se, proč se žádná z kamarádek nezmínila, kolik je u toho slin. Pak se mi jeho ruce začaly plížit dolů do kalhotek. Každá slušná holka by ty ruce při své první líbačce odstrčila. Až na sexuálně vyprahlou Ellie. Nechala jsem jeho prsty, aby si troufly až k mojí číče a trochu si do ní šťouchly. Zatímco jsem ve své svatyňce cítila spíš nepohodlí, zběsile jsem přejížděla Jamesovi jazykem po krku. Když po několika minutách přestal, sešli jsme ruku v ruce zpět dolů a vyměnili si e-maily. Další dva týdny jsme spolu každou noc chatovali na internetu, dokud mě jednou v sobotu nepozval k sobě. Byla jsem tak nervózní, že jsem předtím asi hodinu seděla na záchodě. Po druhé sprše jsem nasedla na autobus a rozjela se za ním. První půl hodinu jsme setrvali v trapném tichu, dokud se na mě nevrhl a nezačal mě líbat. Nejdřív jsme se na pohovce jen tak muchlovali a pak mi znovu zajel rukou do kalhotek. Tentokrát jsem byla připravenější, a zatímco se mi jeho prsty vrtěly tam dole, vůbec jsem sebou neškubala bolestí. Potom mi přetáhl šaty přes hlavu a já se ocitla jen v růžovém puntíkovaném spodním prádle. James se taky svlékl, rozepnul mi podprsenku a stáhl mi kalhotky. A zůstal šokovaně zírat. Po několika vteřinách, během kterých jsem si přála umřít, zaklonil hlavu a nahlas se rozchechtal. Ztuhla jsem. Proč se mému klínu směje? Ohromená a ponížená jsem před ním stála a čekala, až promluví. James se přestal smát. „Týjo, věděl jsem, že jsi tam dole chlupatá, ale netušil jsem, že tam máš až takovýhle křoví. Ještě jsem neměl holku, co by ji neměla oholenou.“


Neoholila jsem se. Jak to, že jsem se neoholila? Jak to, že jsem nevěděla, že se mám oholit? Jamesovi to očividně nevadilo, protože mě začal znovu líbat. Pak si stáhl boxerky a najednou na mě vykoukl jeho nahý penis. Byl to úplně první penis, co jsem kdy viděla. Už při muchlování jsem ho zkoušela nenápadně omrknout. Cítila jsem totiž, jak mě jemně dloube do stehen, a když jsme se s Jamesem zmítali na pohovce, došlo mi, že se mi tře o číču. Natáhla jsem ruku a dotkla se ho. Bylo to strašně nezvyklé, byl jako živý. Užuž jsem ho chtěla pustit, ale vtom James zasténal rozkoší. Pochopila jsem, že bych mu ho měla vyhonit. Vzpomínala jsem na to, co mi vyprávěly spolužačky, a s knedlíkem v krku jsem začala pomalu pohybovat rukou nahoru a dolů. Byl jako nějaká končetina navíc a na omak připomínal starou okurku. Neměla jsem ani páru o tom, jak moc těsně bych ho měla svírat nebo jak rychle bych měla hýbat rukou. Co když je mu to nepříjemné? Co když se neudělá? Co když se mi zase vysměje? Úplně jsem zpanikařila. Bezmyšlenkovitě jsem ruku sundala, odtáhla se od Jamesových polibků a posadila se na pohovku. Vzala jsem jeho penis do obou rukou a strčila si ho do pusy. S rozpálenými tvářemi jsem přemýšlela ostošest. Pokusila jsem se ho obemknout rty a pohybovat hlavou dopředu a dozadu. Sotva jsem začala, došlo mi, že to byla chyba. Myslela jsem, že to bude jednodušší než práce rukou, ale pořádně jsem se spletla. Neměla jsem ani tucha, co bych měla vlastně dělat. Otevřela jsem ústa ještě víc a zatlačila dopředu, když vtom jsem uslyšela hlasité zakňučení. Šokovaně jsem se zastavila a penis upustila. Vzhlédla jsem k Jamesovi a poznala, že se nutí k úsměvu. „Co se děje?“ zeptala jsem se, ačkoli vědět jsem to nechtěla. „Nic, jen, ehm… kousla jsi mě.“ V krku jsem ucítila žluč a málem jsem se pozvracela. Nejradši bych se schovala do kouta a brečela. Z ponížení mě úplně svědila kůže, ale nakonec jsem se jen pronikavě zasmála a řekla: „Jé, promiň.“ Měla jsem chuť zmizet, ale nebylo úniku. Kdybych utekla, dozvěděla by se o tom celá škola. Zhluboka jsem se nadechla a vrátila se k jeho


penisu. Snažila jsem se pokračovat jako předtím, akorát zuby jsem schovala pod rty. Bylo to tak nepohodlné, že to prostě muselo být špatně. Zkusila jsem si ho posunout hlouběji a málem jsem se udávila. Chtělo se mi zvracet, ale spolkla jsem to a jela dál. Jak tohle dokončím? Pak jsem se od jeho penisu odtáhla. „Jamesi, pojďme rovnou na sex.“ Nuceně se zasmál. „To myslíš vážně? Vždyť jsi ještě panna, ne?“ Zrudla jsem jako rajče. „No a? Je mi sedmnáct, už jsem připravená.“ James sklopil oči k podlaze. „Ellie, jen jsme se párkrát líbali. Nemůžu tě hned připravit o panenství.“ „Ale… Já to chci. Prosím?“ Snažil se z toho vykroutit. „To nejde. Takhle ne. Poprvý bys to měla mít jinak.“ Nato jsem vstala, natáhla si růžové puntíkované kalhotky a znecitlivělými prsty jsem si zapnula podprsenku. Jeho námitek jsem si nevšímala a odešla. Jamese Martella jsem potom už nikdy neviděla. Na oslavy, kde bych ho mohla potkat, jsem nechodila a na chatu jsem ho zablokovala. Nikdy se mi nepokoušel volat a já jsem od té doby skončila s každým nanejvýš u líbání.

* Po návratu od praktické lékařky jsem ležela na posteli a cítila, jak mě zaplavuje dobře známá vlna odporu. Jenže tentokrát to nebylo jen kvůli kousanci, ale přimíchala se do toho i dr. E. Bowersová. Vždycky jsem věděla, že je divné být v jednadvaceti panna, ale doopravdy mě to sebralo, teprve když na mě z lékařských záznamů zakřičela ta zelená hůlková písmena. Dokonce i test na chlamydie je u mě zbytečný. Dr. E. Bowersová mi ho dala jen proto, aby si mě mohla odškrtnout, nebo si myslela, že jsem náboženská fanatička, která sex sice odmítá, ale potajmu ho vykouří všem chlapům v okolí. Kéž by. Posadila jsem se na posteli zpříma. A dost. Vždyť jsem v posledním ročníku bakalářského studia a už nikdy nebudu obklíčená tolika nažhavenými chlapy. Tohle je má poslední příležitost, jak přijít o panenství, a rozhodně jí musím využít. Než dostuduju, té proklaté blány se


zbavím. Tím mi zůstávaly čtyři měsíce na to, abych konečně zjistila, co je to orgasmus, a naučila se orální sex. Prudce jsem se nadechla a představila si svou budoucnost. V červnu se vrátím k dr. E. Bowersové, vezmu si test na chlamydie a řeknu jí, aby v mých záznamech změnila výraz PANNA na SEXUÁLNĚ AKTIVNÍ. A další kondom, co uvidím, nespadne z police v čekárně u doktora, ale bude na opravdickém penisu. A tentokrát se mi nebude o vaginu jen třít à la James Martell, ale zajede mi rovnou do ní.


Radhika Sanghaniová. Panna. Ukázka knihy z internetového knihkupectví

Recommend Documents