qwertyuiopasdfghjklzxcvbnmqwerty uiopasdfghjklzxcvbnmqwertyuiopasd fghjklzxcvbnmqwertyuiopasdfghjklzx cvbnmqwertyuiopasdfghjklzxcvbnmq

qwertyuiopasdfghjklzxcvbnmqwerty uiopasdfghjklzxcvbnmqwertyuiopasd fghjklzxcvbnmqwertyuiopasdfghjklzx cvbnmqwertyuiopasdfghjklzxcvbnmq Makroekonomická analýza a HoPo wertyuiopasdfghjklzxcvbnmqwertyui Slaný a kol. – výpisky (kapitoly 2. - 4., 6.) opasdfghjklzxcvbnmqwertyuiopasdfg hjklzxcvbnmqwertyuiopasdfghjklzxc vbnmqwertyuiopasdfghjklzxcvbnmq wertyuiopasdfghjklzxcvbnmqwertyui opasdfghjklzxcvbnmqwertyuiopasdfg hjklzxcvbnmqwertyuiopasdfghjklzxc vbnmqwertyuiopasdfghjklzxcvbnmq wertyuiopasdfghjklzxcvbnmqwertyui opasdfghjklzxcvbnmqwertyuiopasdfg hjklzxcvbnmrtyuiopasdfghjklzxcvbn mqwertyuiopasdfghjklzxcvbnmqwert yuiopasdfghjklzxcvbnmqwertyuiopas PEHOPO: Jaro 2008

[email protected]

PEHOPO: Hospodářská politika

Jaro 2008

Kapitola 2 – Základy teorie a praxe hospodářské politiky Koordinace ekonomiky Dělba práce, která vede k potřebě vzájemného slaďování jednotlivých činností požadavek koordinace ekonomiky. Tři základní systémy řešící problém koordinace: • systém dědičného přinucení (zvykové ekonomiky) – u některých primitivních kmenů i dnes, jinak již patří historii. Člověk se rodí do kast, každá má přesně vymezená pravidla. • systém tržně cenový (tržní ekonomiky) – v současnosti nejrozšířenější, základem je trh, kde výrobci nabízejí své zboží a nákupy jsou uspokojovány potřeby. Základním informačním zdrojem výhodnosti směny je cena. Každý z účastníků trhu se snaží maximalizovat svůj užitek. • systém organizačně příkazový (CPE) – dominantní role státu, ekonomická (cenová) kalkulace probíhající v horizontální rovině hospodářských vztahů byla nahrazena vertikálními vztahy v rozhodování centrální autority. Základním koordinačním prvkem je tedy plán. Souběžné působení koordinačních mechanismů „trhu“ a „plánu“ vede v teorii k pokusům o syntézu pozitivních prvků obou mechanismů – hledání tzv. třetí cesty. Vymezení role státu (funkce státu) a role trhu (regulační funkce trhu) v ekonomice: Stát – 3 fce: • zabezpečovat podmínky pro dobré fungování tržního mechanismu • zabezpečovat spravedlivé fungování tržního mechanismu přerozdělováním důchodů • zajišťování vnitřní a vnější stability ekonomiky (pomocí makroekonomické stabilizační politiky) Zatímco tržní systémy mohou, ale nemusí být spravovány demokraticky, demokracie bez trhu existovat nemůže. politický systém ekonomický systém Tržní systém

Demokratický

Autoritativní

Demokratický kapitalismus Centrálně plánovaný Typy politicko-ekonomických systémů

Země s fungujícím trhem, ale bez lidských práv a svobod Socialistické země

Koordinace plánováním: SSSR a jeho pozdější satelity, ve vývoji socialistického CP můžeme vytipovat v souladu s hospodářskou praxí následující etapy: Období válečného komunismu – aplikace vysoké centralizace řízení ekonomiky, přídělové hospodářství a systém donucovacích opatření. Používány nejjednodušší koordinační mechanismy pro vytvoření rovnováhy mezi disponibilním množstvím a spotřebou jednotlivých statků. Období nové ekonomické politiky (NEP) – také krátké porevoluční období. „Diskuse dvacátých let“ o základních vztazích mezi plánem a tzv. zbožně peněžními vztahy (socialistické pojmenování kategorie tržní ekonomiky jako je cena, úrok, náklady apod.). Diskuze vedeny ve třech rovinách – o vztahu plánu a trhu, o otázkách reálnosti a direktivnosti plánu, o vztahu běžných a perspektivních plánů. Plánovací model založený na materiálových bilancích – Stalin, odmítá ekonomickou kalkulaci, místo toho užívána bilanční metoda plánování.

2


Jaro 2008

Teoretické diskuse na téma „plánování“: V meziválečné sovětské diskusi 20. let zaznamenala sovětská ekonomická škola několik pozoruhodných výsledků G. A. Feldmana (růstové modely), V. V. Litošenka (inspirátor vzniku soustavy národních účtů) a N. D. Kondratěva (teorie cyklů). Diskusi o plánování jako koordinačním mechanismu ekonomiky je třeba rozdělit tak, jak byl v době jejího vzniku rozdělen svět – SSSR i západní svět. Za iniciátora celé diskuse je považován L. E. von Mises – rakouský ekonom (škola mezního užitku) – velký odpůrce kolektivismu. Snaží se dokázat, že zbožní kategorie jsou spojeny pouze se soukromým vlastnictvím a jeho zrušení znemožňuje jakoukoliv kalkulaci. Dalším představitelem byl Enrico Barone – pokusil se stanovit podmínky pro rovnováhu hospodářství na bázi efektivnosti => teoretický model plánovacího mechanismu vede k témuž řešení jako model tržní rovnováhy, ale optimální stav není předem vypočitatelný. Nejvýznačnější zastánci plánování v této diskusi – O. Lange a M. Dobb. Pro rozhodování je třeba znát trojí údaje: 1) preferenční stupnice, 2) ocenění jednotlivých alternativ, 3) množství disponibilních zdrojů. Celý proces dosahování rovnováhy zobrazuje Lange-Arrow-Hurvitzova plánovací procedura: Upravená poptávka Stínové ceny a sociální zásady

Konečná poptávka Plánovací centrum

Stínové ceny

Výrobní programy Výrobci max. zisk

Diskuse o plánování v tržních ekonomikách probíhá dodnes, její intenzita však slábne. Aplikace plánování v praxi: Výsledkem diskuzí bylo poznání, že existují 2 rozdílné přístupy k plánování jako nástroje koordinace ekonomiky: imperativní plánování – závazné (sovětský typ) indikativní plánování – přístup odpovídající charakteru tržní ekonomiky, plní fci informativní O shrnutí poznatků se pokusil v r. 1977 norský ekonom L. Johansen – makroekonomické plánování definuje jako institucionalizovanou činnost vykonávanou centrálním orgánem a zaměřenou na: a) přípravu rozhodnutí a činností vykonávaných centrálním orgánem, b) koordinaci rozhodnutí a činností jednotek nižšího řádu k dosažení určitých specifických cílů a harmonizace ekonomického vývoje s neekonomickými cíli společnosti. využití – poválečná Francie (Monetův plán poválečné obnovy), Japonsko, Nizozemí, Norsko. Regulace: Na rozdíl od plánování je považována za nástroj, který je slučitelný s tržní ekonomikou. Regulace = vědomá činnost vlád při usměrňování ekonomického a sociálního vývoje (rozvoje). Důvody pro regulaci: • přirozené veřejné potřeby (obrana, právo, administrativa) • vlády přejímají odpovědnost za uspokojení minimálních základních potřeb (sociální konsenzus)

3


Jaro 2008

•

snaha o potvrzení, že trh bere na vědomí výdaje vlád v oblasti zdravotnictví, ochrany ŽP, vychází ze skutečnosti, že vládní regulace je nezbytná (trhy jsou nedokonalé, existuje nebezpečí monopolizace a možnosti tohoto postavení zneužívat. Vládní regulace by měla sledovat tyto cíle: • poskytnout nezbytná „pravidla hry“ pro poskytnutí důvěry ve fungování trhu (legislativa), • zajistit všem přístup k potřebným informacím (administrativa), • podporovat soutěživost a konkurenci. Současný pohled na problematiku regulace rozděluje regulační akty na dvě oblasti: Tradiční regulace – regulace cen a mezd, odvětvová regulace, regulace veřejných statků a r. související se stimulací hospodářského vývoje, Moderní (nová) regulační vlna – otázky ochrany jednotlivců (spotřebitelů i výrobců), dále ochranu ŽP, vyvíjí snahu o snižování rizik a nejistoty ochranou a podporou šíření informací. 80. léta 20. století přinesla zásadní obrat v regulaci – USA v době Reagana vytvořila termín „deregulace“. Odpůrci regulace tvrdí: - tam, kde existuje tržní řešení, je regulace nemorální, - regulace potlačuje lidskou přirozenost, - ztěžuje legislativě výklad lidských práv, - uspokojuje touhu byrokracie po moci zakládá možnost korupce, - může vzniknout rozpor mezi podstatou selhání trhu a způsobem zasahování vlády. Problematika veřejných statků – nová rakouská ekonomická škola – pojmu „veřejný statek“ se často užívá i u statků, které jsou soukromé, prostor pro soukr. rozhodování je u veřejných statků mnohem širší, než se předpokládalo, jsou financovány z daní – ty byly někomu odebrány a tím mu bylo znemožněno plnění vlastních soukromých cílů. V oblasti externalit platí to, co bylo řečeno o veřejných statcích. Předpoklady úspěšné regulace v síťových odvětvích: • dokonalá informovanost o nákladech, • stabilita nabídky a poptávky a jejich předvídatelnost, • nezávislost „regulátora“. Nejvážnější regulační defekt = motivační selhání – nejznámějším takovým selháním je AverchJohnsonův efekt – vychází z poznání, že přiměřený zisk se vypočítává jako výnos z použitého kapitálu. To vede v konečném důsledku k plýtvání – pro monopolního výrobce je výhodnější vybrat z možných investičních možností tu nejnákladnější. Závěr: • každý regulační zásah odvádí ekonomiku směrem, kterým by se sama nepohybovala, • vládní zásahy způsobují kromě deformací tržního prostředí administrativní nepružnost, • každá regulace spotřebovává prostředky, které sama nevytvořila, a vždy bude podezírána z jejich neefektivního využití, • jako pro každou činnost vládní byrokracie platí i pro regulaci možnost vládního selhání. Přesto hraje regulace důležitou roli při vytváření ekonomického koordinačního mechanismu.

Teoretické a praktické základy HoPo Pojem Hospodářská politika: Vymezení pojmu existuje mnoho, zkusíme to shrnout dohromady: Hospodářská politika = obecně přístup státu k ekonomice své země. Činnost, při níž nositelé HP (zejména vláda, centrální banka) používají určité nástroje a svěřené pravomoci k tomu, aby ovlivnili ekonomický a sociální vývoj, přičemž se snaží dosáhnout určitých ekonomických cílů. Zahrnuje dvě oblasti – hospodářství a politiku.

4


Jaro 2008

HP jako samostatná věda se začala formovat cca ve 30. letech 20. století. Její vývoj se pak výrazně zrychlil, především od 70. let. Existují 2 proudy utváření teorie HP: 1) Anglo-americký proud – chápe HP jako krátkodobou konjunkturální politiku tomu odpovídá charakter cílů i nástrojů (monetární a fiskální opatření) 2) Kontinentální proud – hlavně západoněmečtí a švýcarští neoliberálové. Chápe HP jako systémotvornou činnost státu, tomu odpovídá charakter cílů i povaha nástrojů (důraz na obecné prvky) Základní (obecné) problémy teoretické HP: • vědecká analýza hospodářskopolitické činnost – výzkum a vysvětlení jevů praktické HP • optimální určení HP cílů a instrumentů. • nabízí HP určitá řešení, aniž by za ně přebírala odpovědnost. Dvě základní části HP: Makroekonomická HP – oblast makroekonomické rovnováhy a efektivnosti využití zdrojů, popř. růstu. Základní politiky: Rozpočtová (fiskální); Měnová (monetární); Vnější hospodářská (mezinárodní); důchodová – viz mikroekonomická politika. Mikroekonomická HP – zaměřená především na zvyšování efektivnosti při alokaci zdrojů společnosti. Rozlišujeme: Politiku ochrany hospodářské soutěže; Strukturální politiku; Politiku rozdělování a důchodovou; Sociální politiku aj. Dále je možno HP dělit podle nástrojů, které jsou vládou využívány: Systémotvorná HP – využívající nástroje tržně konformní. Systémotvornými prvky je tvořen hospodářský řád a jsou jimi dány hlavní parametry fungování ekonomického mechanismu jako celku. Na základě systémotvorných prvků rozlišujeme dva zákl. typy mechanismu fungování ekonomiky: organizačně uspořádanou ekonomiku (CEP) tržní ekonomiku Regulativní HP – nástroje mají regulativní charakter. Regulativní prvky pomáhají udržovat systém schopný fungování. Je to soubor prostředků, jimiž může stát nebo jeho instituce manipulovat a působit tak na chování ekonomických subjektů. Regulativní prvky jsou na systémotvorných závislé. Cíle HP: Hospodářští politikové zakládají své jednání vědomě či nevědomě na určitých preferencích. S formulací cílů se dostáváme do oblasti politického systému – politických stran. Obecné cíle HP – svoboda a demokracie, spravedlnost, jistota, pokrok, blahobyt a bezpečnost. Velmi často se objevují ve většině programů pol. stran. Tradiční cíle HP – hospodářský růst (pomocí tempa růstu HDP), hospodářskou rovnováhu (na trhu práce – u, rovnováha cen a stabilita měny – inflace, rovnováha ve vnějších ekonomických vztazích – platební bilance pb) Graficky zobrazení 4 prioritních cílů pomocí magického čtyřúhelníku – dosahování některých cílů je navzájem konfliktní (hl. krátkodobě) – je zde vyjádřena: 1) míra inflace (π) – optimum dle OECD = 2%, 2) míra nezaměstnanosti (u) – optimum = 5,5%, 3) meziroční tempo růstu reálného HDP (y) – optimum = 3%, 4) podíl salda běžného účtu PB na nominálním hrubém produktu (bú) – opt = 0%. Dílčí cíle – státní rozpočet, peněžní oběh a úvěr, směnný kurz, regulace mezd, … Mikroekonomické cíle – struktura firem, veřejné podpory, selektivní dotace. 5


Jaro 2008

Další možnosti klasifikace cílů: Podle stupně agregace proměnných: makroekonomické, sektorové, mikroekonomické. Podle kvantitativního charakteru cílových proměnných: k dosažení jisté úrovně stability, k dosažení rovnováhy, strukturální cíle. Podle teleologického vztahu nadřazenosti a podřízenosti: původní (konečné), odvozené. Vztahy cílů a jejich pořadí Existuje 5 základních možností vztahů mezi cíli: Vztah negace – sledování jednoho cíle vylučuje sledovat současně cíle jiné. Vztah neutrality – cíle vzájemně nezávislé Vztah komplementarity (harmonie) – cíle se doplňují a posilují. Jde o ní mluvit, jen když jeden z cílů není určen převážně jako prostředek k uskutečnění druhého. Vztah konfliktnosti – úsilí o dosažení jednoho znemožňuje dosažení cíle jiného, resp. přiblížení se jednomu cíli povede ke ztrátám jiného cíle. (Phillipsova křivka). Vztah identity – dva nebo více cílu se při stejné analýze obsahově neliší – jsou převoditelné na jeden z cílů. Ekonomická teorie politiky – vychází z toho, že politici jsou při volbě cílů vedeni třemi základními skupinami faktorů: 1) prvkem politické volby 2) ekonomickou analýzou 3) skupinovými zájmy, zejména zájmy státního aparátu, podnikatelů apod. Nositelé HP: = subjekty, jež se podílejí na procesu formulování HP, na jejím provádění a kontrole. Lze je rozdělit do tří skupin: 1) Decizní sféra – stát ve své rozložené podobě na jednotlivé složky státní správy a moci – parlament, vláda, CB, další instituce (st. úřady, soudy, výzkumné instituce atd.) 2) Vlivová sféra – „instituce protivážných sil“ – velké podniky, politické strany a odbory, vědecké instituce, tisk, lobby aj. 3) nadnárodní organizace – představuje spíše vnější podmínky HP rozhodování. Zvlášť aktuální v ekonomicky integrovaných celcích. Nástroje HP: Třídění podle úrovně působení: makroekonomické mikroekonomické Podle charakteru vlivu: přímé nepřímé Podle oblasti působení: Měnové nástroje Fiskální nástroje Podle způsobu ovlivňování: Globální Selektivní

6


Jaro 2008

Významným kritériem pro členění nástrojů HP je to, jak daný nástroj působí na vývoj vztahů mezi účastníky trhu: Systémové (kvalitativní) nástroje – pravidla chování pro nositele rozhodování, například regulace cen vs. cenová liberalizace, řízení zahraničního obchodu vs. liberalizace zahraničně obchodních vztahů atd. Mohou mít formu doporučení nebo donucovacích právních norem. Zpravidla neomezení časová platnost. Zákony. Nástroje běžné HP (kvantitativní) – nemění organizaci ekonomického systému, nemají tedy za následek zásadní změnu v chování ek. subjektů.

Teoretické zdroje HP a hospodářskopolitické koncepce Zdroje formování hospodářské politiky: Mezi směry propagující liberální HP patří: ekonomické učení fyziokratů, klasický liberalismus, renesance neoklasicismu. Mezi směry propagující spíše intervencionistickou HP řadíme: učení merkantilistů, školy vycházející z učení J. M. Keynese, řízení pomocí plánování. • v 17. a 18. století převládalo v západní Evropě merkantilistické ekonomické myšlení. Jedná se o první intervencionistický směr HP. Merkantilisté byli přesvědčeni, že stát musí hrát v ekonomice aktivní a dominantní úlohu. • Rakouská varianta merkantilismu – kameralisté byla v mnoha ohledech podobná západoevropskému merkantilismu. • počátkem 18. století vznikl ve Francii fyziokratismus – z hlediska HP je průkopníkem liberální koncepce. Snažili se o vydělení ekonomie jako samostatné vědní disciplíny, razil heslo „laisser faire, laissez passer“ => požadavek, aby se stát zdržel přímých intervencí s výjimkou těch, které spontánní řád zabezpečují. • Z hlediska formování teorie HP má dominantní postavení klasická ekonomická škola – A. Smith, D. Ricardo, J. S. Mill, J. B. Sayes. „Neviditelná ruka trhu“ slaďuje individuální činnosti do přirozeného řádu, na druhé straně uznával Smith činnost státu jako organizátora činnosti ve svobodné společnosti. • specifickým a i extrémním případem intervencionismu je je organizování ekonomiky jako „jedné díly“ – plánováním. Teorie plánování předpokládá kromě převzetí veškeré moci dělnickou třídou zejména existenci společenského vlastnictví. To vyvolává nutnost plánovat. • kromě národohospodářského plánování, typického pro blok socialistických zemí, vyvinula ek. teorie další typy institucionální koordinace ekonomických aktivit – ekonomické plánování. Na rozdíl od ekonomického liberalismu se vyznačuje tím, že vláda či jiné státní instituce rozhodují o objemech a struktuře finančních vstupů a o alokaci VF mezi alternativní užití. • Skutečný zrod moderní HP je datován vznikem nové ekonomické teorie publikované v knize J. M. Keynese „Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz“ (1936). V krátkodobém období produkuje tržní mechanismus nechtěné alokační efekty a ekonomická rovnováha se realizuje při nízké míře využití disponibilních zdrojů. To je důvodem pro intervence státu do výše AD (C + I + G) tak, aby bylo zajištěno maximální využití všech výrobních faktorů. Základním nástrojem je fiskální politika využívající pro stimulaci AD jak výdajovou, tak i příjmovou část (G, daně). • Reakce na keynesiánství byla dvojí – anglosaská (monetarismus, chicagská škola) a kontinentální (ordoliberalismus). • Monetarismus – založený na kvantitativní teorii peněz (Fisherova rovnice směny: M x V = P x Q). M. Friedman, navazuje na mladší generaci rakouské ekonomické šloky – L. Misese a F. A. von Hayeka. Rovnice je integrována do širších souvislostí makroekonomické teorie, hl. je spojena

7


Jaro 2008

s obecnou teorií cen. Inspirace rakouskou školou vede monetaristy k odmítání přílišného zasahování státu do ekonomického vývoje, což na jedné straně znamená snižování daňového zatížení, a tím stimulaci podnikatelské aktivity, na druhé straně globální snižování státního rozpočtu a GDP. HP se vrací k podpoře AS formou podpory soukromého sektoru (=> vznik nové ek. teorii škola vlastnických práv). • ve 30. letech se na univerzitě ve Freiburgu zrodila protikeynesiánská reakce pojetí HP zvaná ordoliberalismus. Položil teoretické základy poválečné obnovy Německa proslulou Erhardovou ekonomickou reformou. W. Eucken definoval hospodářský řád jako jednotu dvou skupin principů – konstruující a regulující. Tyto principy pomáhají rozlišit dva Hosp. řády – tržní a CPE. Je odmítána centrální regulace a v tržní ekonomice je kladen důraz na konstruující prvky vedoucí k automatickému přizpůsobování ekonomiky. Nově je zaveden pojem sociální tržní hospodářství – sociální zde znamená, že směřování k vyšší výkonnosti ekonomiky má za cíl prospěch spotřebitele. Samotný pojem ordoliberalismus lze vysvětlit dvojím překladem německého „ordung“ – pořádek a řád. Ve tvorbě řádu je možné spatřovat největší teoretický přínos ordoliberalismu. • Zatím posledním teoretickým zdrojem formování teorie HP je Teorie veřejné volby – analyzuje politické chování a rozhodování, lidé se nechovají racionálně jen v oblasti ekonomie, ale také v politice. Lidé vstupující do politiky se v první řadě snaží realizovat své vlastní ambice, uspokojovat přednostně své vlastní potřeby, místo obecného blaha. J. Buchanan – zesílení argumentace proti narůstání intervencionismu. Součástí teorie je i analýza chování zájmových skupin a lobbysmu. Hospodářskopolitické koncepce = teoreticko-orientační rámec pro hospodářskou činnost. V souladu s vývojem ekonomické teorie se vydělily tři skupiny přístupů států k hospodářství: 1) Liberální konzervativní (MONETARISMUS) - soukromý sektor je schopen opatřit si informace o vývojových tendencích ekonomiky a bere je v úvahu při rozhodování - chybný vývoj ekonomiky je způsoben chováním státního sektoru – stanovením chybných rámcových podmínek - klasická ekonomie (Smith, Ricardo), monetarismus (M. Friedman), škola racionálních očekávání (R. E. Lucas), škola strany nabídky (A. Laffer), teorie reálného ek. cyklu (J. Long) 2) Intervencionistická (KEYNESIÁNSTVÍ) - soukromý sektor nemá dostatečné informace o budoucím hospodářském vývoji – orientuje se na krátkodobé „ad hoc“ rozhodování => od toho jsou odvozovány obecné defekty tržního procesu - současně je zdůrazňována potřeba hospodářské politiky a státních zásahů do chodu ekonomiky. Stát jimi má kompenzovat chybný vývoj soukromého sektoru. - Keynesiánství, Postkeynesiánství (Kaldor, Robinsonová), Neokeynesiánství (Samuelson), institucionální 3) Organizačně uspořádané ekonomiky - některými autory řazena do intervencionistické - odmítá tržní mechanismus jako nástroj koordinace, signály trhu nahrazuje centrálním direktivním plánováním => zaniká prostor pro HoPo (je nahrazena direktivním plánováním) Pozornost bude věnována prvním dvěma skupinám. Intervencionistická koncepce HoPo

INTERVENCIONISTICKÝ SMĚR – KEYNESIÁNSKÝ

New Deal, keynesiánství, japonská hopo (makro plán), skandinávský, franc. model

směry HoPo

Liberální koncepce

KONZERVATIVNÍ SMĚR MONETARISTICKÝ

8

Thatcherismus, Reagonomika, sociálně tržní hospodářství


Jaro 2008

Dva směry praktické hospodářské politiky: Intervencionistický – keynesiánský Neokonzervativní – monetaristický OBLAST teoretické východisko charakter stabilizační politiky časový aspekt stabilizace politické souvislosti zásahy vlády charakter opatření charakter rozpočtu sklon křivky AS

KEYNESIÁNCI Y=C+I+G převážně fiskální rozpočtový tok přímá vazba na pol. cyklus podpora aktivistické politiky diskreční opatření cyklicky vyrovnaný pozvolný

MONETARISTÉ M . V = Y (M . V = P . Q) převážně monetární operativní rozhodování není přímá vazba odmítání tvorba fixních pravidel každoročně vyrovnaný strmý

Hospodářskopolitické rozhodování Fáze HP rozhodování: kontrola předchozího cyklu řízení – porovnávání informací s původním záměrem vývoje, shodují-li se, není důvod pro zásah. příprava rozhodnutí – příprava variant možného vývoje a možných cest ovlivnění řízeného procesu. Problém se hlouběji analyzuje, stanoví se diagnóza, dospívá se k variantní prognóze. rozhodování – má dvě části: 1) varianty jsou vyhodnocovány, zejména jejich účinnost a rizika. 2) jedna z variant je vybrána a realizuje se v následující etapě. provedení rozhodnutí – přijmutí konkrétního opatření. V HoPo (v procesu její tvorby) má výše popsaný obecný model řízení tyto základní fáze: makroekonomický analýza a diagnóza prognóza a tvorba programu zavedení působení kontrola (makroekonomickou diagnózou) => celý proces se označuje jako makroekonomické plánování.

Systém národních účtů - je zdrojem informací o makroekonomických charakteristikách ekonomiky. Význam: - základní zdroj makroekonomické analýzy a tím i hospodářského rozhodování - „pomocník“ vládních orgánů při změně, tvorbě a formulaci HoPo - základ pro ekonomické modelování a prognózování - významný nástroj mezinárodních komparací NÁRODNÍ ÚČET:

UŽITÍ

ZDROJE

9


Jaro 2008

Systém je založen na mezinárodně uznávaných definicích makroekonomických agregátů. Rozeznává 3 třídy účtů: TŘÍDA I – konsolidované (národní) účty, svodné účty celého systému. Zachycují hlavní ekonomické toky ve vztahu k výrobě, spotřebě, akumulaci a vnějšímu světu. TŘÍDA II a III – podrobnější zobrazení a zachycení procesů účtů třídy I. třída II – účty výroby, spotřeby a investic sestavené podle jednotlivých skupin výrobků či odvětví. třída III – účty běžných příjmů a výdajů a kapitálové účty Jednotlivé účty: • účet výroby – základní národní účet v SNÚ, zachycuje toky spojené s pohybem zboží a služeb, které jsou v dané zemi vyráběny (v daném období). Základním agregátem je hrubá hodnota přidaná zpracováním. 2 nezávislé metody výpočtu HDP – důchodová, poptávková • účet akumulace – zobrazuje hrubé investice a jejich financování, klíčovým ukazatelem jsou úspory • účet vnějšího světa – odráží běžné a kapitálové transakce se zahraničím, rozvádí položky vztahující se k vnějšímu světu, které jsou uvedeny na předchozích účtech. Makroekonomická analýza a prognóza: Analýza – zkoumá vývoj E jako celku v jeho historických a příčinných vtazích. - hodnotí účinnost makroekonomické politiky a dává doporučení hospodářské politice v příštím období - klade důraz na empirické údaje a jejich vysvětlení => nepostradatelná pro formulaci HP. - Hlavními oblastmi makroekonomické analýzy jsou: o ekonomický růst a ekonomická úroveň země o vývoj národohospodářské poptávky o vnitřní rovnováha o zahraniční obchod a vnější rovnováha o zaměstnanost a trh práce Diagnóza – tvoří se na základě výsledků analýzy, hledá odpovědi na otázky: jak se reálná ekonomická situace odchyluje od stanovených cílů jak se dají tyto odchylky vysvětlit (na základě pozorování ekonomického vývoje) jak tyto odchylky odstranit nebo minimalizovat Prognóza – navazuje na analýzu, přináší další informace k rozhodování, vztahuje se k výhledům do budoucnosti. Rozlišujeme prognózy: krátkodobé (konjunkturní) – 1 – 24 měsíců, k poznání hospodářského cyklu střednědobé – 2 – 5 let, na postižení a předvídání střednědobých tendencí ek. růstu a na změny struktury dlouhodobé – nad 5 let, spolehlivost prognózy s délkou období klesá, podobné zaměření jako u předchozí Podle objektu prognózy rozlišujeme: sociálně – politické prognózy – také demografické vědecko – technické prognózy Podle rozlišovací úrovně: globální prognózy mikroekonomické (regionální) prognózy Metody ke tvorbě prognóz: METODY EXTRAPOLACE – vývoj v budoucnosti bude analogický s vývojem v minulosti METODY EKONOMETRICKÉ – založené na soustavě rovnic vyjadřujících zákl. vztahy v systému METODY REFLEXNÍ A INTUITIVNÍ – subjektivní názory jednotlivců a skupin, ze zkušeností METODY EXPERTNÍ – předpovědi expertů v daném oboru METODY SCÉNÁŘŮ

10


Jaro 2008

Možnosti hospodářské politiky: - jsou závislé na tom, jak je společnost organizována: Despotická společnost = diktatura, moc soustředěna do rukou několika lidí. Praktická HoPo – na celosvětové úrovni – despotova moc neomezena - na individuální úrovni – individuální iniciativa omezena Anarchie – přímý protiklad diktatury, nevláda, která zajišťuje vnitřní svobodu všech Praktická HoPo – na celosvětové úrovni – nevyužití všech možností - na individuální úrovni – maximální využití schopností a dovedností Demokratická společnost – mnohostranná hlasovací pravidla. Využití všech teoretických možností je nemožné – prosazení závěrů teorie v praxi je podmíněno souhlasem většiny. Vládní selhání: - představuje omezení HoPo, má mnoho společného s tržním mechanismem - jde o stav, kdy vládní rozhodnutí způsobují poruchy v přirozeném vývoji tržního mechanismu. - Hlavní oblasti vládního selhání: o čas – časové zpoždění, o sledování vlastních zájmů, o vztah k ekonomické teorii, o nevyužití politického kapitálu atd.

Politicko-ekonomický cyklus: Vedle sebe stojí ekonomický a politický cyklus. Politický má 2 hlavní příčiny: - snaha realizovat pozitivní opatření k datu voleb - nutnost řešit určité problémy bez ohledu na termín voleb Politický cyklus graficky: VRCHOL

VRCHOL

popularita

DNO VOLBY

4 roky

čas

VOLBY

Z hlediska průběhu křivky se politický cyklus vyvíjí ve shodě s ekonomickým cyklem. Křivka popularity často nemá ideální průběh – vlivem špatného odhadu časového zpoždění dochází k poruše politického cyklu (= prostor pro opozici) – zpoždění politického cyklu: VRCHOL

VRCHOL

popularita

DNO VOLBY

4 roky

čas

VOLBY

Východiskem analýzy politicko-ekonomického cyklu je existence politického trhu.

11


Jaro 2008

Politické strany: Oportunistické – snaží se zapůsobit na všechny voliče, snaha o maximalizaci své popularity vytvářením ekonomických cyklů populární opatření před volbami, nepopulární po volbách Ideologické – zaměřují se pouze na voliče určité politické strany, orientace na problémy zajímající jejich voliče Voliči: Racionální – zvažují všechny dostupné informace, dokážou předvídat důsledky vládních opatření a adaptovat se na ně. Neracionální – nesplňují výše uvedené kritéria => 4 typy modelů politicko-ekonomického cyklu: 1) Model s oportunistickými stranami a neracionálními voliči – NORDHAUSŮV MODEL 2) Model s oportunistickými stranami a racionálními voliči – RACIONÁLNÍ OPORTUN. M. 3) Model s ideologickými stranami a neracionálními voliči – HIBBSŮV MODEL 4) Model s ideologickými stranami a racionálními voliči – RACIONÁLNÍ IDEOLOGICÝ M. NORDHAUSŮV MODEL - ekonomika je popsána Phillipsovou křivkou (stejně jako u dalších), inflační očekávání jsou přizpůsobivá, inflace kontrolována politiky, voliči hodnotí vládu podle vývoje. - neracionální voliči – vláda je schopna ovlivnit nejen nominální, ale i reálné ekonomické veličiny - vláda se před volbami snaží expanzí vytvořit podmínky pro rychlejší ek. růst - po volbách rostou inflační tlaky – restriktivní politika vlády, přechod na nižší PC – opět předvolební expanze

RACIONÁLNÍ OPORTUNISTICKÝ MODEL - podmínky jako u předchozích - s racionálními voliči vláda nemůže ovlivňovat reálné veličiny – jedinou pohyblivou veličinou je míra inflace, v důsledku předvolební expanzivní politiky roste a v důsledku mezivolební restrikce se snižuje

HIBBSŮV IDEOLOGICKÝ MODEL - podmínky obdobné - vláda si na PC zvolí bod, který se snaží dosáhnout a držet (levicové vlády volí vysokou inflaci a nízkou nezaměstnanost, pravicové opačně)

RACIONÁLNÍ ODEOLOGICKÝ MODEL - od Hibbsova se liší pouze předpokladem racionality voličů

12


Jaro 2008

Kapitola 3 – Stabilizační politika v otevřené ekonomice Destabilizační prvky a cíle stabilizační politiky Stabilizační politika vychází z předpokladu, že ekonomické veličiny jsou v neustálém pohybu a že tržní ekonomika podléhá výkyvům, a to: • strukturálním – dochází k nim zejména v důsledku změn preferencí spotřebitelů, měnící se vzácnosti ekonomických zdrojů a nových technických a technologických poznatků. Jsou přirozenou reakcí tržní ekonomiky a jsou výrazem její adaptibility. • cyklickým = hospodářské cykly - charakterizovány celkovým poklesem ekonomiky, po kterém opět následuje její všeobecný růst. Toto kolísání se považuje za nežádoucí, protože většinou vyvolává ekonomické problémy a sociální náklady. V zájmu dosažení žádoucích cílů by měly být tyto cykly vyhlazeny. V nejobecnější rovině existují 2 vysvětlení příčiny ekonomického cyklu: Monetární teorie cyklu – vidí příčiny oscilací ve změnách tempa růstu peněžní zásoby, které pak v ekonomice způsobují poptávkové šoky. Představitelé – Knut Wicksell, F. A. Hayek, M. Friedman, Reálné teorie cyklu – vidí příčiny cyklických pohybů v reálných silách, jako jsou investiční nebo inovační vlny. J. M. Keynes a A. Schumpeter. Keynes – příčiny jsou změny objemu investic a státních výdajů: I = I0 + e.Y – b.r, kde I0 jsou autonomní investice, e – koeficient citlivosti investic na pohyb reálného důchodu Y, b – koeficient citlivosti I na pohyb reálné úrokové míry r. Schumpeter viděl příčiny cyklického vývoje v charakteru inovační činnosti. Další kritérium hospodářského cyklu zkoumá, zda výkyvy způsobují faktory: primárně vnější – příčiny stojí mimo národní hospodářství, jsou vně ekonomického systému. Jedná se např. o nedostatečné informace, neadekvátně prováděnou HoPo vlády, nerovnoměrné tempo růstu obyvatelstva a jeho migraci atd. primárně vnitřní – příčiny cyklu jsou uvnitř ekonomiky samotné. Jde o faktory, které vyvolávají tzv. seberegenerující cykly – každá expanze rodí recesi a pokles a každý pokles rodí oživení a expanzi v pravidelné opakující se periodě (řetězci). Další teorie interpretují oscilace podle toho, zda jde o jevy a impulzy: nahodilé (jednorázové); systematický proces. Dalším možným kritériem členění je, zda se projeví na straně: poptávky, či nabídky. Toto kritérium je předmětem tzv. teorie reálného ekonomického cyklu. Vychází z toho, že příčiny cyklu jsou v reálných změnách, resp. v reálných nabídkových šocích ekonomiky (hl. ve změnách výrobních technologií). Hospodářská politika orientovaná na zmírnění či eliminaci oscilací se označuje jako konjunkturální politika. Především krátkodobý horizont, s cílem zmírnit kolísání ve stupni využití produkčního potenciálu. Hovoří se však spíše o stabilizační politice (SP), které preferuje střednědobý časový horizont. Oproti konjunkturální politice má daleko širší cíle. Usiluje o stabilizaci všech ekonomických aktivit. SP je časoprostorově určena a mění se v závislosti na hospodářském vývoji. Snaha spojována s plněním čtyř známých cílů: 1. stabilita cenové hladiny 3. hospodářský růst 2. vysoký stupeň zaměstnanosti 4. vnější rovnováha

13


Jaro 2008

Předpokladem úspěšné stabilizační politiky je správně určit jednak skutečný stav a jednak budoucí vývoj ekonomiky. Informační úlohu plní konjunkturní indikátory, které je možné rozdělit do tří skupin: • předstihové indikátory – počty přijatých zakázek, počty vydaných stavebních povolení, … • současné indikátory – reálný HDP, trh práce, ceny výrobců,… • zpožděné indikátory – mzdy, spotřebitelské ceny.

Rozpočtová politika Základní funkce rozpočtové politiky: • je pokládána za jednu z rozhodujících aktivit při stabilizaci ekonomického vývoje. Základní fce: o stabilizační – pomocí fiskální politiky působit na rovnoměrný růst ekonomiky při „zdravé“ míře inflace, vysoké zaměstnanosti a „přijatelné“ platební bilanci, o alokační – dochází k poskytování veřejných statků veřejným sektorem, o distribuční – redistribuce důchodů, v současnosti především prevence chudoby formou stanovení příjmového prahu. Hlavními fiskálními nástroji stabilizační politiky jsou změny vládních výdajů (G) a změny v příjmech plynoucí z daňové soustavy (daňové sazby T). V základním rovnovážném modelu ASAD se působení těchto nástrojů projeví v posunu AD.

Rozpočtová politika a vliv výdajů soukromého sektoru: Pro SP vytváří změny výdajů soukromého sektoru velké obtíže. Z tohoto pohledu má SP dva cíle: • snaha udržovat GDP na úrovni plné zaměstnanosti tak, že vyrovná všechny poznatelné výchylky v soukromých výdajích. To je možné uskutečňovat tzv. diskrečním jemným laděním ekonomiky – individuální zásahy (intervence) vlády, které automaticky nevyplývají z přijatých pravidel hry. Např. změna daňových sazeb, zavedení nových daní či celková změna daňové soustavy. Používáno především v 50. a 60. letech 20. století. Vycházelo se z poznání, že vládní výdaje musí tvořit určité protizávaží výdajům soukromým. V realitě byl postup velkým zjednodušením, vytvořené zpětné vazby nestačily korigovat probíhající vývoj, neboť závažnosti nabyla časová zpoždění. => automatické jemné ladění ekonomiky – méně náročné cíle, prostřednictvím vestavěných stabilizátorů, zabudovaných do mechanismu fungování ekonomiky. mandatorní vládní výdaje, progresivní daně, transferové platby, podpory vlády, … • vláda usiluje pouze o vyrovnání větších výkyvů. 14


Jaro 2008

Rovnováha rozpočtu, rozpočtový deficit a jeho financování: Vyrovnaný rozpočet může mít dvojí charakter: 1) každoročně vyrovnaný rozpočet – daňové příjmy kolísají podle výkyvů národního důchodu. Většina G je fixována, ale i zbytek výdajů se dá rychleji měnit jen obtížně. Proto je tento rozpočet těžko proveditelný, a není ani žádoucí – pokud by se výdaje přizpůsobily cyklickým výkyvům, byly by destabilizující silou a zvyšovaly by mezní sklon ekonomiky ke spotřebě a hodnotu multiplikátoru.

2) cyklicky vyrovnaný rozpočet – může eliminovat nebezpečí destabilizace i růstu veřejného sektoru. Zde vláda udržuje G přibližně na stejné úrovni jako průměrnou úroveň daných příjmů. Úskalí – umožňuje, aby vláda utrácela před volbami, a nutí vládu po volbách více šetřit.

Rozpočtový deficit: Jestliže vláda utrácí víc, než jí umožňuje příjmová stránka státního rozpočtu, vzniká deficit SR. Mezi základní formy financování rozpočtového deficitu patří: peněžní krytí – transformace deficitu do nárůstu monetární báze dluhové krytí – transformace deficitu do veřejného dluhu, který mění objem emitovaných vládních obligací. Rozlišujeme: krytí domácím úvěrem – transformace deficitu do domácího dluhu krytí zahraničním úvěrem – transformace do zahraničního dluhu daňové příjmy Mezi další způsoby krytí deficitu patří – krytí aktivy, úbytek státních aktiv. První dva způsoby financování (peněžní a dluhové) jsou postaveny na bilanční rovnici:

15


Jaro 2008

Levá strana vyjadřuje celkový rozpočtový deficit, pravá strana pak možné způsoby jeho financování:

Peněžní financování deficitu: Peněžní (emisní) financování je zvláštním případem financování, kdy si vláda bere úvěr od CB, a to buď přímý, nebo si CM sama přímo od státu zakoupí emitované státní dluhopisy – změna v držbě státních CP centrální bankou způsobuje odpovídající změnu MB a dochází ke krytí deficitu úvěrovou emisí. Tato praxe je v mnoha zemích legislativně zakázána – negativní monetární důsledky (růst MB -> negativní makroekonomické důsledky jak ve vztahu k pohybu agregátní cenové hladiny, tak ve vztahu k pohybu úrokových měr). Dluhové financování deficitu: Při tomto způsobu financování jednotlivci i firmy (včetně komerčních bank) nakupují státní CP, které byly emitovány na zvláštní účely s úhradou většinou u CB. Schopnost úvěrové absorpce rozpočtového deficitu je možno analyzovat pomocí bilanční rovnice. Rovnice vyjadřuje rozpočtový deficit jako vztah rozdílu mezi úsporami SP a investicemi IP soukromého sektoru, s deficitem obchodní bilance (IM – EX). Reálně – o co více nakoupí stát nad objem disponibilních zdrojů, o to více je nutno snížit reálnou spotřebu soukromého sektoru, případně potřebné zdroje dovézt. Krytí rozpočtového deficitu domácím úvěrem – nedostatek veřejných financí ve veřejném sektoru se pokryje části úspor soukromého sektoru. Projeví se nárůstem domácího veřejného dluhu. Krytí rozpočtového deficitu zahraničním úvěrem – to se projeví vznikem či zvýšením zahraničního dluhu s odrazem nárůstu pasivního salda běžného účtu platební bilance. Existuje tedy silná vazba mezi deficitem státního rozpočtu a deficitem běžného účtu platební bilance. Z hlediska zahrnutí úrokových výdajů je důležité rozlišovat celkový a primární deficit. Celkový deficit – v konvenčním vyjádření podle metodik MMF vyjadřuje rozdíl mezi celkovými příjmy a výdaji bez ohledu na jejich charakter. Primární deficit – vyjadřuje rozdíl mezi celkovým deficitem a úroky placenými z veřejného dluhu, tedy veškeré vládní výdaje, s výjimkou úrokových plateb, snížené o veškeré vládní příjmy. Proto se tomuto deficitu často říká bezúrokový deficit. Daně jako zdroj financování deficitu: Daně tvoří na příjmové straně státního rozpočtu nejdůležitější položku. Považujeme je za zákonem stanovenou platbu do rozpočtu a při její konstrukci se vychází z pravidel konstrukce optimálního daňového systému: • výnos z daní by měl být pro rozpočtové záměry dostatečný, • daňové zatížení jednotlivých občanů by mělo být rovnoměrné (spravedlivé), • daňová povinnost by měla být co nejméně narušovat efektivní využívání zdrojů, • daňový systém by měl být srozumitelný a společností akceptovatelný, • náklady na vybírání daní by mělo být co nejmenší.

16


Jaro 2008

Každá daň (kromě paušální) má obecně dva efekty: 1) důchodový efekt – spojen s transferem části důchodu od subjektu do veřejného sektoru. 2) substituční efekt – vyplývá z poplatníkem provedené substituce v důsledku daně. Každá změna v daních má vliv na chování lidí – mění se mezní užitky zboží, výnosu práce, volného času atd. Substituční efekt způsobuje mrtvou ztrátu – tím větší, čím větší je substituční efekt:

Před zdaněním je rovnováha v bodě E0, všechny obchody nalevo od Q0 přinášejí prodávajícímu a kupujícímu zvláštní užitek (přebytek výrobce a přebytek spotřebitele. Zdanění každé prodávané jednotky se projeví v posunu nabídkové křivky vlevo nahoru. Výrobce bude požadovat cenu P + t, nová rovnováha se ustálí v bodě E1. Vedle nadměrného daňového břemene vyvolává zavedení nové daně i administrativní náklady (přímé – státní správa, nepřímé – nese je soukromý sektor)

Měnová (monetární) politika Měnová politika je oproti fiskální politice prováděna jiným typem centrální autority (CB nebo jinou institucí). Prostřednictvím kontroly zásoby nominálních peněz (peněžní zásoby) nebo pomocí pohybu úrokové sazby působí na stabilitu ekonomického vývoje, zejména na stabilitu cenové hladiny. Mechanismus působení monetární politiky: Analýza tří situací – zda se ekonomická rovnováha nachází: 1. pod úrovní potenciálního produktu (recesní mezera) – zvýšení nabídky peněz snižuje úrokovou míru a odstraňuje recesní mezeru, neboť obnovuje úroveň produktu na jeho potenciální výši. 2. na úrovni produktu – růst nominálního množství peněz má trvalý dopad na cenovou hladinu, ale jen dočasný dopad na národní produkt a úrokovou míru. 3. nad úrovní potenciálního produktu (inflační mezera) – zvýšení nominální peněžní nabídky jen prohlubuje inflační mezeru a zvýší inflační tlaky. Výsledným efektem bude, že produkt se vrátí na svoji potenciální úroveň při mnohem vyšší cenové hladině. Proto pro odstranění připadají v úvahu 2 možnosti: neutralizace inflační mezery působením inflace => pokles reálné peněžní nabídky, nebo snížení nominální peněžní nabídky.

17


Jaro 2008

Nezávislost CB a nástroje monetární politiky: Nezávislost CB: Rozlišujeme nezávislost: politickou – koeficient může nabýt max. hodnoty 8. Kritéria, charakterizující pol. nezávislost: guvernér není jmenován vládou, guvernér je jmenován na více než 5 let, bankovní rada není jmenována vládou, bankovní rada je jmenována na více než 5 let, vláda neschvaluje záměry monetární politiky, požaduje na udržení měnové stability je upraven zákonem, existuje zákonné opatření pro řešení konfliktu mezi vládou a CB ekonomickou – koeficient max. 7, charakterizuje míru autonomie CB při výběru a používání nástrojů monetární politiky. Kritéria: přímé možnosti úvěrování existují, ale nejsou automatické přímá možnost úvěrování za tržní úrokovou míru, přímá úvěrová možnost je dočasná, přímá úvěrová možnost je omezená výší, CB se nepodílí na primárním trhu veřejného dluhu, diskontní sazba je stanovena CB, bankovní dozor není svěřen CB, nebo pouze CB. Nezávislost CB na politicích a vládě je často považována za nutnou, byť nikoliv postačující podmínku udržení inflačních toků na uzdě. Souvislost mezi π a stupněm nezávislosti CB je složitější (odvíjí se od vzájemného vztahu mezi inflací a nezaměstnaností). Argumenty pro nezávislost CB: • předpoklad, že podřízení CB větším politickým tlakům by způsobilo inflační zkreslení monetární politiky (politici – zájem o úspěch ve volbách – nesprávná stimulace v předvolebním období, poté zájem opadá), nejsilnější argument, • kontrola monetární politiky je příliš důležitá, aby byla ponechána politikům. Nezávislá CB může usilovat o politiku, která je z politického hlediska nepopulární, i když je prováděna ve veřejném zájmu. Argumenty proti nezávislosti CB: • je nedemokratické, když je monetární politika kontrolována elitní skupinou, která není nikomu odpovědná. CB sice potřebuje sledovat dlouhodobé cíle, ale volení politici také často pracují s dlouhodobými záležitostmi. • nutnost koordinace měnové politiky s ostatními součástmi HoPo, především fiskální politikou. • neexistující zodpovědnost centrálních bankéřů v případě nezdaru při uskutečňování měnové politiky. Empirické poznatky: Vztahem mezi mírou nezávislosti CB a mírou π se zabývala řada empirických studií. Drtivá většina nalezla pozitivní korelaci mezi stupněm nezávislosti CB a cenovou stabilitou v jednotlivých zemích. (měřeno pomocí indexu politické a ekonomické nezávislosti v 16 zemích OECD). Mezi stupněm nezávislosti CB a vývojem reálných veličin však ve sledovaném období žádny vztah není. Empirické výzkumy potvrzují, že vyšší stupeň nezávislosti CB vede k lepší schopnost CB dosáhnout vytyčených cílů (především inflačních).

18


Jaro 2008

Nástroje CB: nepřímé nástroje – plošné působení o politika změny diskontní sazby o stanovení výše povinných minimálních rezerv, o operace na volném trhu, o lombardní úvěr, o reeskontní sazby a úvěry, o konverze devizového kurzu, o swapy zahraniční měny, o intervence směnného kurzu. přímé nástroje – selektivnost, jsou používány zpravidla na přechodnou dobu o selektivní pravidla likvidity, o úvěrové kontingenty, o povinné vklady, o doporučení, výzvy, dohody. CB chce dosáhnout cenové stability, ale neovlivňuje ji přímo. Při antiinflační politice se zaměřuje buď na kritérium úrokových měr, nebo na kritérium peněžních agregátů. Oba současně není možno sledovat.

Keynesiánské a monetaristické pojetí stabilizační politiky: PENĚŽNÍ A FISKÁLNÍ POLITIKA V MONETARISTICKÉM MODELU Peněžní - v tomto modelu existuje přímá a spolehlivá vazba mezi nabídkou peněz a HNP. Změna nabídky peněz mění agregátní výdaje a HNP o částku, kterou lze předpovědět. Úvaha - CB zvyšuje nabídku peněz prostřednictvím nákupu státních CP. Lidé však nechtějí tyto peníze „navíc“ zbytečně držet a utratí je => stimulace produkce a investic => růst GNP. Tento růst může pokračovat do té doby (tzn. výdaje na zboží a služby porostou do té doby), dokud GNP nevzroste do bodu, ve kterém relace mezi GNP a nabídkou peněz bude stejná jako v okamžiku, kdy CB zvýšila nabídku peněz.

19


Jaro 2008

Fiskální – zvýšení výdajů státního rozpočtu bude mít vliv na posud křivky IS doprava nahoru. Tento pohyb není účinný z pohledu růstu GNP (Y1 = Y2) a vede pouze ke zvýšení i. Jde o tzv. vytlačení, kdy růst výdajů st. rozpočtu krytý prodejem st. obligací vede k takovému růstu i, který z trhu vytlačí soukromé investice – v rozsahu zvýšených výdajů SR.

PENĚŽNÍ A FISKÁLNÍ POLITIKA V KEYNESIÁNSKÉM MODELU Peněžní – keynesiánci nesouhlasí s názorem monetaristů, že mezi nabídkou peněz a GNP existuje přímá souvislost. Úvaha - CB zvýší nabídku peněz, např. nákupy státních CP na burze. Tím sice vzroste likvidita zdrojů veřejnosti, ale lidé si mohou dodatečné peníze ponechat po nějakou dobu – celý proces tím může skončit, protože nabídka peněz roste, ale GNP to nijak neovlivňuje. Peníze zde slouží nejen jako prostředek ke každodenním směnným transakcím (jak je tomu u monetaristů), ale také jako nečinný zbytek nebo jako zdroj spekulací na burzách CP, ceny těchto CP při zvýšené poptávce rostou a výnosnost klesá => klesají i bankovní úrokové míry => zvýšená dostupnost úvěru může vést ke zvýšeným půjčkám => ke zvýšenému nákupu zboží a služeb => zprostředkovaně se to promítne v růstu GNP. Neúčinnost měnové politiky je zřejmá z obrázku – posun horizontální křivky doprava není možné postřehnout.

Fiskální – také vidět na obrázku. V keynes. modelu se s ohledem na její vliv na růst HNP považuje za nejúčinnější. Zvýšení výdajů SR posune IS doprava a nový rovnovážný bod E2 je na vyšší úrovni HNP. Zpoždění v rozpočtové a peněžní politice: Zpožděná reakce má 2 hlavní příčiny => Zpoždění poznávací – dostupná data jsou často neadekvátní nebo protichůdná, ukvapená reakce pak může mít velmi negativní důsledky. je tedy třeba zavést opatření (na zahájení recese reagovat o půl roku později, na konjunkturu o čtvrt roku později apod.)

20


Jaro 2008

Zpoždění dopadové (důsledkové) – rozdílné názory na to, s jakým časovým zpožděním a s jakou velikostí se promítne opatření v ekonomických veličinách. Keynesiánci, věřící v nepřímé dopady prostřednictvím změn i, předpokládají větší časové zpoždění než monetaristé. Souběžné působení fiskální a monetární politiky: Mohou se vyskytnout okolnosti, při kterých se účinnost jednotlivých politik ztrácí: 1) Past likvidity – jakékoliv zvýšení výdajů vlády má plný multiplikativní dopad na úroveň důchodu, naopak monetární politika nemá vliv žádný. V této situaci tedy nedochází v souvislosti s růstem vládních výdajů ke změně i. 2) Klasický případ – jakékoliv zvýšení výdajů vlády nemá účinek na úroveň důchodu, ale pouze na pohyb i => vytlačení soukromých investic – monetární politika je zde velice účinná – jakékoliv změny v množství peněz vedou ke změně v úrovni důchodu. Tyto extrémy se však vyskytují velmi zřídka. Opatření Monetární expanze Fiskální expanze

Rovnovážný důchod zvyšuje zvyšuje

Rovnovážná úrok. míra snižuje zvyšuje

Účinky rozpočtové a monetární expanze na sledované charakteristiky

Zásadní rozdíl je tedy ve vlivu na rovnovážnou úrokovou míru. Dalšími kritérii pro rozhodování o výběru nejvhodnější HoPo jsou: • rychlost, s jakou se dostavují účinky, • pružnost, s jakou je možno počítat při aplikaci, • intenzita, s jakou jsou opatření očekávána – vede subjekty k rozhodování, jak se očekávaným změnám přizpůsobit. Nástroje měnové politiky mohou působit v souladu se zvolenými cíli rychleji než nástroje politiky fiskální, jež podléhají schvalování a jejichž časový horizont pro zavedení se pohybuje v dimenzi rozpočtového roku. Nástroje měnové politiky jsou operativnější – CB sleduje pohyby v ekonomice každodenně, HoPo rozhodnutí je schopna realizovat téměř okamžitě.

Vnější hospodářská politika Otevřená ekonomika Vnější HoPo je integrální součástí HoPo. Rozumíme jí záměrné působení státu na vnější ekonomické vztahy vytvářením a uplatňováním pravidel chování daného hospodářství s cílem zabezpečit vnější ekonomickou rovnováhu. Součástí vnější hospodářské politiky je: zahraničněobchodní politika devizová politika úvěrová politika kapitálová a investiční politika migrační politika aj. K základním charakteristikám otevřenosti ekonomiky patří: Míra otevřenosti – kvantitativní aspekt otevřenosti, ukazatelé míry otevřenosti – relace vývozu, dovozu nebo obratu k souhrnným makroekonomickým agregátům. V zapojení jednotlivých zemí do mezinárodní dělby práce existují obecné tendence (v závislosti na typu ekonomiky): o negativní korelace mezi ek. rozměrem a mírou otevřenosti – čím větší ekonomika, tím je její průměrné zapojení menši (a opačně pro malé ekonomiky)

21


Jaro 2008

o pozitivní korelace mezi ek. vyspělostí země a jejím stupněm zapojení – čím vyspělejší ekonomika, tím intenzivněji je zapojena. Tvar otevřenosti – kvalitativní aspekt otevřenosti, mezi hlavní hlediska patří: o analýza komoditní struktury vývozu a dovozu v mezinárodně srovnatelné klasifikaci, o hodnocení transformačního výkonu ekonomiky, o hodnocení vývoje vývozních a dovozních cen a reálných směnných relací, o mezinárodní komparace exportních kilogramových cen, o hodnocení vlivu faktoru techniky a technologie na strukturu vývozu, atd. Nástroje vnější hospodářské politiky: = všechna opatření, jimiž stát zasahuje do oblasti vnějších HoPo vztahů. Existují 2 hlavní skupiny nástrojů: 1) Autonomní nástroje – působí na straně vstupu a výstupu ekonomiky se záměrem ochránit vnitřní ekonomické prostředí od přímého působení vnějších faktorů. • tarifní nástroje (cla) • netarifní kvantitativní nástroje – omezování dovozu či vývozu (kvóty) • subvence – částečná úhrada nákladů či zisku státem, který chce prodávat za ceny nižší než domácí (=> dumping, který působí protitržně) • vývozní dotace – poskytované vládou na podporu domácího vývozu, zejména u tradičních vývozních odvětví • mimocelní bariéry – hygienické, zdravotní a jiné předpisy, … • opatření měnového a platebního charakteru – devizové kurzy, úrokové míry, poplatky a daně atd. 2) Smluvní nástroje – vznikají a vstupují v účinnost na základě ujednání mezi dvěma (bilaterální) či více (multilaterální) státy. Představují téměř vždy kompromis mezi zájmy smluvních stran. Formy: • obchodní smlouvy, které jsou rámcovou úmluvou mezi státy o jejich vzájemných hospodářských stycích. • obchodní dohody – zpravidla reagují na existenci mimocelních autonomních opatření. • platební dohody Pro rozvoj multilaterálních smluvních nástrojů v otevřené ekonomice byla klíčová Konference OSN o monetárních a finančních otázkách, konaná v Bretton Woods => vznik MMF a Světové banky. Jednou z nejznámějších mnohostranných dohod je Všeobecná dohoda o clech a obchodu GATT (1948), platnost skončila 1994, ale byla nahrazena WTO. Platební bilance a měnové kurzy: Platební bilance země je významnou ekonomickou kategorií, statistický účetní záznam fungující na principu podvojného účetnictví. Ve svém celku, výsledku a struktuře podává specifický obraz o: • stavu ekonomiky a její vnější výkonnosti, • charakteru jejího rozvoje i zaměření, • úspěšnosti prováděné HoPo v dané zemi. Z hlediska struktury rozlišujeme v platební bilanci dvojí pohled, a to horizontální a vertikální. Horizontální členění (věcná struktura): Běžný účet – obchod se statky a službami a také transferové platby. Je tvořen: obchodní bilancí – hmotné toky přes hranice státu bilancí služeb bilancí důchodů bilancí transferových služeb

22


Jaro 2008

Kapitálový účet – zaznamenává koupě a prodeje aktiv, přímé investice, nákupy CP a půjčky soukromého sektoru i vlády v zahraničí. Je tvořen: bilancí přímých investic bilancí portfoliových investic bilancí ostatního dlouhodobého kapitálu bilancí krátkodobého kapitálu. (Podle Žídka ve Světovém hospodářství spadají předchozí podúčty na účet Finanční účet, je jich 5)

Devizové rezervy – devizová aktiva CB a MF, mohou být reální, zlato, zahraniční CP, pohotovostní úvěry. Statistické diskrepance (chyby a opomenutí) a kurzové rozdíly – slouží k eliminaci nepřesností způsobených při sestavování platební bilance. Vertikální struktura – vymezuje jednotlivé sloupce a jejím základem je rozdělení všech operací do dvou skupin – kreditní (přírůstek na těchto položkách zlepšuje PB) a debetní (přírůstek na těchto položkách zhoršuje PB). Položka Pohyb zboží Pohyb služeb Pohyb důchodů Pohyb transferů Pohyb kapitálu Devizové rezervy

Kredit (+) export zboží export služeb import důchodů import transferů import kapitálu snížení

Debet (-) import zboží import služeb export důchodů export transferů export kapitálu zvýšení

Rovnováha PB neznamená rovnováhu jejich částí. Je možné, aby se jednotlivé části odchylovaly, důležité je, aby byla PB v rovnováze v součtu. Existuje-li deficit běžného účtu, musí být financován prodejem aktiv, nebo půjčováním v zahraničí. Tyto prodeje aktiv a půjčování znamenají, že země vykazuje přebytek kapitálového účtu. Jakýkoliv deficit běžného účtu je financován rostoucím přílivem kapitálu. Platí: deficit běžného účtu + čistý příliv kapitálu = 0 Pokud je v deficitu běžný i kapitálový účet, pak je v deficitu celková PB => rezervy CB se snižují.

Směnný kurz – je nástrojem, který umožňuje propojení vnitřní ekonomiky s vnějším prostředím. Jeho výše a změny působí na ceny dovozu a vývozu zboží a služeb. Můžeme na něj nahlížet ze dvou hledisek: 1) kvantitativně = poměr, v jakém se měnové jednotky jednotlivých zemí navzájem směňují. 2) kvalitativně = složitá měnová veličina vyjadřující cenu měny vyjádřené v jednotkách měny druhé. Vývoj: • první období (70. léta 19. stol. – 1914) = zlatý standard – systém směnných kurzů byl pružný, regulovaný, s přirozenými limity oscilace. • v meziválečném období se systémy některých měn blížili čistému floatingu, jiné byly vázány na význačnější měny – USD, GBP, FRF. Některé zůstaly u zlatého standardu. • Bretton-woodský systém (1944-1973) – konstruován jako pružný, regulovaný, s konvenčními i přirozenými limity oscilace. Kurzy byly pevně fixovány na zlato (přímo nebo přes USD), 1973 krach – zrušena vazba měn na zlato. • Zbytek 70. let se kurzy hlavních světových měn pohybovaly volně a přizpůsobovaly se situaci na devizových trzích (opět podobné čistému floatingu). • v 80. letech opět snaha o redukci výkyvů měnových kurzů. Začínají se uplatňovat systémy řízeného floatingu.

23


Jaro 2008

Rozlišujeme systém pevných (fixních) a pružných měnových kurzů: Systém pevných měnových kurzů – při dané S a D musí subjekt, který cenu fixuje, nasytit přebytečnou D nebo odčerpat přebytečnou S. CB musí nutně držet jistou zásobu zahraniční měny, která může být poskytnuta výměnou za měnu domácí. CB intervenuje na měnovém trhu – prodává nebo kupuje zahr. měnu. Rozsah intervencí je vyjádřen platební bilancí a CB může pokračovat v intervencích, dokud má rezervy. Až nemá rezervy, devalvuje. Systém pružných měnových kurzů – CB nechává směný kurz volně se pohybovat, aby sám vyrovnával S a D po zahraniční měně. Rozlišujeme: Čistý floating – CB stojí zcela stranou, dovoluje, aby měnové kurzy byly volně určovány na trzích zahraničních měn. Neintervenuje, transakce s rezervami se rovnají nule. Saldo platební bilance je nulové – směnný kurz se přizpůsobuje tak, aby vynulovat součet běžného a kapitálového účtu. Řízený (nečistý) floating – CB do jisté míry intervenuje nákupem a prodejem zahraničních měn, čímž se pokouší ovlivnit své měnové kurzy. Oficiální transakce s rezervami se nule nerovnají. Vnitřní a vnější rovnováha: Vyrovnaná platební bilance = vnější rovnováha. Makroekonomická rovnováha = vnitřní rovnováha. Dosažení vnitřní i vnější rovnováhy představuje dva základní ekonomické cíle (podpůrně nebo konfliktní). Většinou to funguje tak, že orientace na dosahování jedné rovnováhy vede k nenaplnění druhé => konflikt. Východiskem je vztah vnějšího sektoru ekonomiky a velikosti národního produktu. Analýza čistého vývozu – AD v otevřené ekonomice můžeme specifikovat jako C + I + G + NX. Hodnotu vývozů a dovozů ovlivňuje řada faktorů – zahraniční obchod, poměr cenové hladiny v ostatních zemích k cenové hladině domácí, nominální směnný kurz, spotřebitelské preference apod. Při předpokladu autonomity vývozů (nezávislosti na běžném domácím důchodu) – jestliže v zahraničí roste důchod, zahraniční poptávka po zboží a službách domácí země roste = vývozy z domácí země rostou při každé úrovni domácího důchodu (a opačně). => objem exportu je autonomním výdajovým tokem. Podobně, pokud roste domácí důchod, zvyšuje se poptávka po zahraničním zboží a službách => roste import (a opačně) => objem importu je endogenní veličinou (mění se s velikostí národního produktu. Čistý export (X-M) je rozdíl mezi vývozem a dovozem a je rovněž endogenní veličinou, z definice se jedná a funkci klesající.

Hodnoty čistého exportu nad cílovou představu OB = přebytek obchodní bilance. Hodnoty čistého exportu pod cílovou představu OB = schodek obchodní bilance.

24


Jaro 2008

Politika měnící výdaje = politika, která vede ke změně celkových výdajů, obchodní bilance je nepřímo úměrná národnímu produktu. Například opatření snižující výdaje (snížení nabídky peněz, G, zvýšení daní), opatření zvyšující výdaje (zvýšení nabídky peněz a G a snížení daní). Politika přesunující výdaje = realizuje opatření, která znamenají posun fce čistého exportu, čímž se mění podíl výdajů připadajících na domácí výdaje (C + I + G) a na čistý export (X – M). Zahrnujeme sem – cla, kvóty, změny domácí cenové hladiny, devalvace, revalvace. Pro současné dosažení cílů vnitřní a vnější rovnováhy je obecně nezbytné kombinovat tyto dvě politiky. Řešení konfliktů: • Případy s deficitem obchodní bilance – deficit OB znamená, že národní produkt je menší než C + G + I. Aby byl deficit odstraněn, musí domácí produkt vzhledem k AD zvětšit. Řešení: 1. aby se odstranil deficit, je třeba snížit AD, má-li vzrůst čistý vývoz, musí dojít ke snížení domácího užití. K tomu poslouží politika měnící výdaje. 2. konflikt obchodního deficitu s recesní mezerou – řešením je politika přesunující výdaje – směrem od zahraničního zboží ke zboží domácímu. • Případy s přebytkem obchodní bilance – není konflikt – politika zvyšující výdaje povede k naplnění obou cílů. Pokud je konflikt OB s inflační mezerou, řešením jsou politiky přesunující výdaje, a to od domácího zboží k zahraničnímu – sníží se inflační mezera a přebytek OB. Směnné kurzy a vyrovnávací procesy: Rozšíření předchozí teorie o kapitálový účet PB. Faktor určující pohyb kapitálu – rozdíl úrokových měr jednotlivých zemí. Fixní směnný kurz – ekonomika vykazuje recesní mezeru – CB proto stimuluje poptávku prostřednictvím expanzivní peněžní politiky (zvyšuje MS a snižuje úrokovou míru). Úroková míra doma je nižší než ve světě, ze země začne odtékat kapitál – stimulace deficitu kapitálového účtu => povede k deficitu obchodní bilance a celková PB bude vykazovat deficit, což vytvoří tlak na devalvaci. CB se bude snažit fixovat směnný kurt (bude prodávat cizí měnu) sníží se peněžní nabídka až na původní úroveň před expanzí. V systému pevného měnového kurzu se musí fiskální i monetární politika podřídit požadavku vyrovnané PB – deficit či přebytek je dlouhodobě neslučitelní s tímto kurzem. Pohyblivý směnný kurz – rozdíl je v tom, že deficity či přebytky PB jsou odstraňovány změnami měnného kurzu. Tyto změny tvoří „nárazník“ mezi domácí ekonomikou (vnitřní rovnováhou) a vnějším ekonomickým prostředím (vnější rovnováhou). Ve skutečnosti v tržní ekonomice více či méně působí automatické vyrovnávací mechanismy platební bilance. Teprve po selhání těchto procesu by měl působit stát se svou vnější HoPo. Mezi tyto mechanismy patří: • cenový vyrovnávací mechanismus • důchodový vyrovnávací mechanismus • úrokový vyrovnávací mechanismus • kurzový vyrovnávací mechanismus

25


Jaro 2008

Kapitola 4 – Mikroekonomická hospodářská politika Politika hospodářské soutěže Mikroekonomické zásady politiky hospodářské soutěže: Smyslem politiky hospodářské soutěže (PHS) je vytváření předpokladů pro společensky racionální působení trhu. Hlavní funkcí je otevřít pro subjekty na trhu svobodný konkurenční prostor (proto bývá označována jako politika ochrany trhu, antimonopolní politika, antitrustová politika atd.). Bariéry, které mohou blokovat vstup konkurentů na trh a tím omezovat HS: Absolutní – přírodní zdroj, síť, zákonná bariéra (patent), technologie Relativní – koncentrace kapitálu, využití VF, nedokonalost kapitálového trhu, diferencovanost produktu, blízkost spotřebiteli X Strukturální – investiční náročnost, technologie, úspory z rozsahu, vertikální integrace, nákladový práh vývoje a inovací Strategické – cenová konkurence (dumping), necenová konkurence, kontrola zdrojů, sítě Regulační (opatření veřejné správy) – regulace cen, mezd, protekcionismus, omezení vstupu na trh, exklusivní práva, certifikace, licence, selektivní poskytování informací 4 základní typy konkurence:

Míra nedokonalosti soutěže je teoreticky poměřována tzv. Lernerovým indexem (L) – monopolní síla vyjádřená schopností stanovit ceny vyšší než mezní náklady. Dává do souvislosti tržní cenu dosaženou monopolem s mezními náklady výroby. Může nabývat hodnot <0;1>. Pro dokonalou konkurenci je L=0, neboť platí P = MC. V nedokonalé konkurenci platí P> MC; L se tak blíží tím více 1, čím větší je monopolní síla dané firmy. L = (P – MC) / P

26


Jaro 2008

Celkem můžeme dostat devět základních typů konkurenčního prostředí: Poptávka Nabídka monopol oligopol mnoho subjektů

Monopson

Oligopson

Mnoho subjektů

bilaterální monopol omezený monopol monopson

omezený monopol bilaterální oligopol oligopson

monopol nabídky oligopol bilaterální polypol

Kritika nedokonalé konkurence spočívá v popisu a analýze neefektivnosti produkce a tedy neefektivní alokace zdrojů. Nástrojem této analýzy je zejména srovnání přebytků spotřebitele a výrobce.

Teoretické koncepce hospodářské soutěže: Počátky v hluboké minulosti, novější dějiny mají svůj základ v Shermanově zákoně (1890, USA). Při vytváření praktické koncepce PHS se vychází z určité teoretické základny. Přijatá teorie je pak rozhodující pro formulaci konkrétního HoPo cíle, pro tvorbu a aplikaci adekvátních nástrojů. Teoretický přístup je na bázi intervencionismu nebo liberalismu. Klasický liberalismus a svobodná soutěž Klasická ekonomická škola – vychází z teorie přirozeného řádu a zákonů národního hospodářství, které nejsou závislé na rozhodovacích procesech => nemožnost ovlivnění trhu jedním jeho subjektem. Hospodářská činnost je nutně nejefektivnější ve společenství svobodných, hospodářských samostatných jedinců. Je potřeba svobodné soutěže, stát má pouze vytvořit a právně zajistit systém svobody – spojováno výhradně s absencí státních zásahů do ekonomiky. Předpoklad, že reálná ekonomika bude fungovat pouze v podmínkách širokého oligopolu, v němž se uplatní účinná soutěž. Ordoliberalismus – umožňuje tržním subjektům svobodnou volbu, avšak v účelově vymezeném prostoru a za existence institucí, které zajišťují organizovanost hospodářských procesů. Stát je garantem účinné PHS, působí proti snaze o monopolizaci, zasahuje proti dohodám omezujícím volnou soutěž, zároveň je garantem občanské i podnikatelské svobody. Nová klasická škola – odmítavý postoj ke státním zásahům do soutěžního prostředí. Stát není schopen získávat lepší informace než ostatní hospodářské subjekty a aktivní HoPo působí spíše negativně. Stát má tedy pouze vytvářet stabilní a neměnný rámec pro fungování tržního mechanismu (legislativa).

27


Jaro 2008

Chicagská škola – úzký vztah k tvorbě a analýze legislativního rámce ekonomiky – ekonomická teorie práva. Požadavek minimalizace státních zásahů a zjednodušení analýzy trhu na extrémní modely dokonalé konkurence nebo monopolu. Škola optimální intenzity soutěže – E. Kantzenbach, předpokládá, že dokonalá konkurence není automaticky funkční. Optimální intenzita soutěže se dosahuje v podmínkách širokého oligopolu s mírnou diferenciací produkce. Cíle, nástroje a nositele PHS: Základním cílem je podpora konkurence. V tom je obsaženo jak vytváření vhodného legislativního rámce, tak samotné ovlivňování subjektů trhu. Problémem je vymezení pojmu společenský zájem. Vždy vyvstává nebezpečí, že např. přímá antimonopolní opatření budou nakonec působit negativně, že odsouzení monopolu či dominantní firmy může vést k neefektivnosti apod. Základním principem moderní PHS proto není účelové prosazování nebo změna struktury jednotlivých odvětví, ale ochrana zájmů všech subjektů trhu před těmi, kteří profitují na úkor ostatních. Směr působení (cíl) PHS – eliminace příčin - eliminace důsledků Konkrétně jsou cíle aplikované PHS zaměřeny na 5 hlavních oblastí: a) zneužívání dominantního postavení – tržní ekonomika vyžaduje udržet jistou úroveň konkurence, pokud se tak neděje, může vláda zasáhnout svými regulačními opatřeními. Mikroekonomická teorie vymezuje tzv. ekonomické zlo monopolu: vysoké ceny ukrajují ze spotřebitelské renty, alokace zdrojů neprobíhající v závislosti na trhu, ale na subjektivním rozhodnutí, omezení technického a ekonomického pokroku, deformace v rozdělování důchodů, slučování hospodářské a politické moci. Samo o sobě není ekonomické zlo monopolu důvodem ke státnímu zásahu. K tomu dojde v okamžiku, kdy monopol svého postavení zneužije k přímé újmě ostatních. Zbraně monopolu: výlučné vazby – firma si určuje své odběratele nebo je zavazuje k výhradním dodávkám dohody směřující k uzavření vstupu do odvětví squeezing – situace, kdy monopolní firma ovládá jak trh finální produkce, tak i trh meziproduktu, a znemožňuje tak efektivní konkurenci (zvyšuje ceny meziproduktu a snižuje ceny finálního výrobku) cenová diskriminace – nerovné podmínky pro obchodní partnery získávání podílů na konkurujících společnostech – propojení jejich řízení. Dominantní postavení na trhu může být vyjádřené obecně, nebo konkrétním podílem. Pro posouzení míry koncentrace jednotlivých odvětví a odtud postavení firem na daných relevantních trzích se používají dva ukazatele: 1. Stupeň koncentrace (CRX) – založen na výpočtu podílu produkce vzhledem k odvětví (resp. relevantnímu trhu). CRX = ∑Si i = 1,…,x , kde Si = Pi/P = tržní podíl jednotlivé firmy, Pi… hodnota produkce i-té firmy, P… hodnota produkce celého odvětví. 2. Herfinfahl-Hirschmanův index (HHI) – rozdíl oproti CRX je v tom, že HHI je počítán pro celé odvětví, tzn. počítá se jako suma tržních podílů všech firem na relevantním trhu s tyto tržní podíly sečítá jako čtverce: HHI = ∑Si 2 i = 1,…,x

28


Jaro 2008

Relevantní trh, na němž se míra dominance firmy stanovuje, se vymezuje ze tří hledisek: • věcného (trh výrobkový), • prostorového (trh geografický) a • časového. Přirozený monopol – tvoří specifický problém, protože jiná než monopolní struktura nepřipadá v úvahu. Pro řešení jsou využívány dva přístupy: 1) SB model (Single Buyer) – existence jediného odběratele odděleného od výroby, který zajišťuje současně přenos a velkoobchodní prodej statku. 2) TPA model (Third Party Acces) – existence samotné přenosové sítě oddělené od výroby, umožňující rovný přístup k přenosové službě všem výrobcům bez rozdílu. b) kartelové dohody – uzavírány ve snaze dosáhnout vyššího zisku a uniknout podmínkám konkurenčního prostředí. V důsledku uzavření kartelové dohody na oligopolním trhu vzniká smluvní neboli koluzivní oligopol – silná skupina vykazující znaky monopolu. Podle předmětu kartelové dohody nejčastěji vydělujeme: cenový kartel – dohoda o jednotné cenové politice, skupina kartelizovaných podniků (syndikát) na trhu vystupuje jako cenový vůdce. Nejčastěji vzniká na trhu homogenního produktu. kvótový kartel – přiděluje členům určitý objem výroby (kvótu) tak, aby byla vyloučena vzájemná konkurence. Důsledky kartelu:

Kartelové dohody mohou vznikat mezi přímými konkurenty (horizontální kartely) nebo mezi subjekty, jejichž činnost na sebe navazuje (vertikální kartely). K pozitivním kartelovým dohodám patří franšízové dohody, za nedovolené se považují ty, jež obsahují: • přímé i nepřímé určení cen nebo jiných závazných obchodních podmínek, • závazek omezení nebo kontroly výroby, odbytu, technického vývoje nebo investic, • rozdělení trhu nebo nákupních zdrojů, • závazek účastníků, že vůči jednotlivým odběratelům budou uplatňovány rozdílné obchodní podmínky (hospodářská diskriminace), • závazek omezit přístup na trh firmám, které nejsou členy dohody. c) fúze = dohody o sloučení podniků. Rozlišujeme: sloučení horizontální (hor. koncentrace) a sloučení vertikální (ver. koncentrace). Růst podniku na trhy, které s původní výrobou nijak nesouvisejí, označujeme jako diverzifikaci. V případě, že se uskutečňuje koupí nebo přidružováním podniků již zavedených na trzích, mluvíme o konglomeraci. Pomocí metody, nazvané měření tzv. míry koncentrace se zjišťuje podíl několika největších firem na relevantním trhu. Jestliže tato míra dosáhne u fúzovaných podniků určitého stupně, je to považováno za nebezpečí omezení hospodářské soutěže.

29


Jaro 2008

d) cenová regulace a cenový dohled – zaměřeno na ty subjekty, které zaujímají na trhu postavení, které mohou zneužít v neprospěch svých tržních partnerů. Úkolem regulace a dohledu je tedy odstraňovat zneužití cenové tvorby organizacemi. Jedná se o snahu eliminovat mimořádný monopolní zisk, tzn. stanovit regulovanou cenu Preg daného produktu tak, aby pokrývala průměrné náklady výroby monopolní (dominantní) firmy. Problémem je však vyčíslení její reálné hodnoty. Pro alespoň přibližný odhad fiktivních cen se používají 2 metody: 1) metoda cenového porovnávání – porovnává úroveň cen na obdobném trhu v zahraničí nebo před a po vzniku monopolu na stejném trhu. 2) metoda ziskové a nákladové kontroly – porovnává přiměřenost nákladů k dosaženému zisku. Ve standardní tržní ekonomice připadá cenová regulace v úvahu pouze v případě přirozeného (síťového) monopolu. e) veřejné podpory = každý státní zásah (opatření vlády) směřující ke zvýhodnění určitých tržních subjektů v určité oblasti s cílem podpořit jejich činnost nebo rozvoj této činnosti v určité oblasti. Je založena na transferu kapitálových zdrojů, má podobu adresné pomoci vybranému hospodářskému objektu. Jedná se více či méně o skrytý státní dumping. Důvodem, proč se o tyto podpory zajímá PHS je, že každá veřejná podpora znamená vnesení umělé nesymetrie do tržního prostředí, protěžování vybraných subjektů, realokaci zdrojů i informací a neočekávaný tlak na změnu chování. Může být realizována v různých formách: subvence – vláda může vybraným subjektům poskytovat přímé dotace k ceně zvýhodněné úvěry – na zabezpečení a rozvoj vybrané činnosti. Týká se tří faktorů: o zvýhodnění úroku – převzetí části splátek nebo celého úroku, o poskytnutí nadstandardní doby splatnosti – zejména u úroků poskytovaných státními finančními institucemi o poskytnutí záruky za splacení úvěru (pokud by jinak úvěr poskytnut nebyl, nebo byl, ale za málo výhodných podmínek) daňové úlevy kapitálové investice na účet státu redistribuce veřejných statků státní nákupy operace strukturální politiky Nástroje PHS - veškeré legislativní normy, které se dotýkají vymezené problematiky, a všechny výkony orgánů a institucí k tomu oprávněných, jež podle těchto norem jednají. Nositelé PHS – orgány, které tyto právní normy uplatňují ve své činnost a kontrolují nebo prosazují jejich dodržování (a postihují jejich nedodržování. Jedná se o specializované státní instituce: Antitrustový úřad Protimonopolní úřad Komise Ministerstva Většinou mají tyto pravomoci: • schvalovat dohody mezi soutěžícími podniky a spojování podniků (fúze) • rozhodovat o povolení výjimek ze zákonného zákazu • zakázat plnění dohod a fúzí a zneužití monopolního nebo dominantního postavení na trhu • ukládat povinnosti k nápravě • ukládat peněžní pokuty za porušení povinností • …

30


Jaro 2008

Strukturální politika Strukturální změna a strukturální politika Struktura ekonomiky – podíl jednotlivých odvětví na celkové tvorbě výstupu. Mezi základní kritéria dělení národního hospodářství patří: sektor – primární, sekundární, terciální předmět činnosti – klasifikace OKEČ velikost podniků – malé, střední, velké regiony Ekonomický růst je spojen s procesem změn ve struktuře národního hospodářství. Pro růst je charakteristická nerovnoměrnost, kdy rostou pouze některá odvětví, jiná stagnují a některá dokonce postupně zanikají (ztrácejí konkurenční výhodu). Tyto změny jsou spojeny s pohybem VF – klíčový prvek v dynamice těchto změn (jak rychle se VF dokážou přesunout z odvětví upadajících do odvětví rozvíjejících se). => strukturální změny v hospodářství vyvolávají neustálé změny ve skladbě produkce a zaměstnanosti. Pokud je strukturální pokles příliš silný, dochází ke strukturální krizi – železnice nebo těžký průmysl (dříve tahouni, nyní upadají). Podněty ke strukturálním změnám způsobují: vnitřní faktory – z vnitřního prostředí ekonomiky (např. ze strany poptávky nebo nabídky) vnější faktory – ze zahraničí (pohyby směnného kurzu, změny surovin na svět. trzích apod.) Stát a strukturální politika: Otázka, zda má stát do procesu strukturálních změn vůbec zasahovat. Liberalismus – je to věc tržního mechanismu, zasahování vlády je nepatřičné a škodlivé. Intervencionismus – na trzích převažují strnulosti a nedokonalosti a zásah vlády je žádoucí. U obou existují omezení – liberálové – tlak zájmových skupin z postiženého odvětví, intervencionisté – míra přerozdělovacích procesů v ekonomice => kompromis – strukturální politika se koncentruje na obory s výraznou vahou v ekonomice a se silným vlivem odborů. Typy strukturální politiky: Podpora poražených – útlumová odvětví, jež jsou postižena strukturální krizí a v nichž hrozí značné uvolňování pracovních sil. Vláda se pomocí řady nástrojů snaží zmírnit důsledky strukturálního poklesu. Obhajobou této politiky je podpora adaptace postiženého odvětví – finanční pomoc jim má pomoct se adaptovat na nové podmínky. Tato politika je náročná na zdroje ze SR. V praxi nejčastější. Vybírání vítězů – zde se vláda obrací k odvětvím rozvíjejícím se ve snaze jejich rozvoj podpořit či akcelerovat - takové odvětví má zvýšit budoucí konkurenceschopnost a růst země. Nejčastěji se jedná o podporu výzkumné a inovační činnosti. Problémem je však výběr, který z oborů je perspektivní. Nové strategie – selhání a nedostatky předchozích dvou vedly k systémovým postupům strukturální politiky – snaží se zvyšovat konkurenceschopnost orientací na posilování adaptace VF, zvyšování jejich mobility a na podporu hospodářské soutěže ve vnitřních i vnějších vztazích. Oblasti působení strukturální politiky: Zemědělská – nejrozšířenější, bývá zdůvodňována tím, že: • je třeba dosáhnout soběstačnosti v produkci základních potravin, • rozdrobeností zemědělské výroby, která činí prvovýrobce zranitelnými vůči zpracovatelským firmám, • vyrovnání rozdílu mezi venkovem a městem atd. Zemědělská politika je velmi rozšířená v EU.

31


Jaro 2008

Průmyslová – ve vyspělých zemích často strukturální politika podpory poražených, především v případě těžkého a těžebního průmyslu. V rozvojových zemích naopak zaměření na akceleraci hospodářského vývoje od zemědělství k průmyslu. Regionální – některé regiony mají pro podnikání příznivější podmínky než jiné – cílem regionální politiky je snižovat rozdíly mezi nimi. Dopravní – svázána s politikou regionální - doprava sbližuje regiony a zvětšuje jejich rozsah. Podle některých je účinná dopravní politika nejlepším provedením regionální politiky. Podpora malého a středního podnikání – hlavně vytvoření příznivého klimatu pro zakládání, fungování a rozvoj těchto podniků. Podporovány proto, že jsou vystaveny daleko větší míře rizika než stabilizované velké společnosti. Nástroje strukturální politiky: • dotace • daňová zvýhodnění • snadnější přístup k úvěrům • regulace cen • speciální fondy • licence • vývozní a dovozní kvóty • státní zakázky • ochranná či preferenční cla • mimotarifní překážky • vyrovnávací platby • prémie Problémy strukturální politiky: Celé provádění strukturální politiky je kontroverzním tématem (viz výše). Aktivní pojetí SP má často za následek aktivizaci zájmových skupin. Dalším problémem je efektivita strukturálních politik, výsledek velmi často neodpovídá tomu, co jí bylo zamýšleno. A konečně, v praxi má strukturální politika nejčastěji podobu politiky podpory poražených – podporuje nekonkurenceschopné odvětví, místo aby uvolnila zdroje perspektivnějším odvětvím. Ještě informační asymetrie – stát nemá o skutečném postavení odvětví tolik informací jako podniky a zaměstnanci.

32


Jaro 2008

Přerozdělovací politika Rozdělení důchodů ve společnosti: V tržních ekonomikách dochází k nerovnoměrnému rozložení důchodů => rozdílné bohatství domácností a rozdíly ve mzdách. Příčiny nerovností: Rozdíly ve mzdách Rozdíly v bohatství rozdíly v dovednostech (kvalifikaci) nerovnosti v důchodech nerovné příležitosti dědictví nezpůsobilost a diskriminace rozdílný sklon k úsporám nezaměstnanost a stáří rozdílné přejímání rizika nerovnost v pracovním důchodě intenzita práce rozdíly v ohodnocení povolání Rozdíly ve vzdělání Měření nerovností: Je třeba od sebe rozlišit důchod a bohatství. Důchod – příjem získaný během určitého období, skládá se z mezd, dividend, úroků, pronájmů, sociálních dávek atd. K měření nerovnosti v důchodech slouží Lorenzova křivka – popisuje rozdělení důchodů mezi jednotlivými domácnostmi. Dalším nástrojem zachycení nerovností jsou statistiky. Bohatství – hodnota aktiv, tedy majetek snížený o hodnotu dluhů. Stejně jako pro důchody bychom mohli Lorenzovou křivkou rozdělit bohatství pro jednotlivé domácnosti v ekonomice. Rozdíly v bohatství jsou daleko vyšší než rozdíly v důchodech. Hlavním cílem přerozdělovací politiky je boj proti chudobě. Pro HoPo většiny vyspělých zemí je nepřijatelná situace, aby část společnosti žila v bídě. Proto je definována tzv. hranice chudoby = úroveň příjmu podle počtu členů domácnosti, pokud domácnost této úrovně nedosáhne, má nárok na sociální dávku. Chudá domácnost = taková, která dosahuje oficiálně stanovené hranice životního minima. Míra chudoby v ekonomice – podíl domácností žijících pod hranicí chudoby na celkovém počtu domácností. Nástroje přerozdělovací politiky: Nejdůležitějším nástrojem ne státní rozpočet, který k aktivnímu provádění politiky využívá příjmovou i výdajovou stránku. Další nástroje: sociální zabezpečení progresivní zdanění příjmů zákonná minimální mzda transfery v naturáliích Stát blahobytu: Přerozdělovací politika se stala základním prvkem státu blahobytu. Otto von Bismarck zavedl v letech 1880 – 1881 v Německu systém povinného pojištění zaměstnanců proti nemoci a úrazu a také omezený systém důchodového pojištění => první pokus rozšířit systém sociální péče na širší vrstvy než pouze na zcela nejchudší. Systém byl převzat nejprve Británií a poté kopírován i v dalších zemích. Principy státu blahobytu: - zajištění plné zaměstnanosti (rekvalifikace, podpory, aktivní politika na trhu práce) - sociální rovnost (solidární mzdová politika) - veřejné služby (především zdravotní a sociální služby) - sociální jistoty - vysoký stupeň přerozdělování.

33


Jaro 2008

Učebnicový příklad státu blahobytu – Švédsko. V 60. a 70. letech byl základní vývoj ve státech blahobytu charakterizován skutečnostmi: veřejné výdaje rostly rychleji než národní důchod => rostl rychle i veřejný sektor výdaje na sociální sféru představovaly rozhodující část veřejných výdajů až do počátku 70. let odpovídalo tempo růstu veřejných příjmů tempu růstu veřejných výdajů chronické ztráty SR promítající se do růstu veřejného dluhu vedly ke ztrátě akceschopnosti SR a tím i ke ztrátě možnosti provádět stabilizační politiku. Pro stát blahobytu je charakteristické, že vláda má velmi silnou moc k prosazení svých cílů – kombinace silné vlády a demokratického systému. Některé problémy přerozdělovací politiky: Problém spojený s programy na boj proti chudobě – mohou vytvořit psychologickou závislost. Chudé domácnosti si zvyknou na sociální dávky a ztrácejí motivaci snažit se zlepšit své postavení, vzdělávat se a aktivně hledat práci. Přerozdělovací politika také mění pobídky v ekonomickém systému. Neefektivnosti spojené s prováděním – vysoká míra přerozdělování může omezovat ochotu obyvatel pracovat a potlačuje nabídky k práci.

Sociální politika Hlavní funkce a typy sociální politiky: Sociální politika = soubor opatření, který směřuje ke zlepšení základních životních podmínek obyvatelstva jako celku a k zabezpečení sociálního klidu v rámci daných hospodářských a politických možností země. Funkce sociální politiky: - ochranná – historicky nejstarší, zmírnění či odstranění důsledků určitých sociálních události spojených se světem práce nebo s rodinnými a životními událostmi. - rozdělovací a přerozdělovací – jedna z nejvýznamnějších funkcí, spojena s řešením rozdělování a nerovností v životních podmínkách lidí. - homogenizační – směřuje k určitému příjmovému vyrovnání, zmírňování a odstraňování sociálních rozdílů v životních podmínkách sociálních subjektů. - stimulační – podpora žádoucího sociálního jednání jednotlivců a sociálních skupin v ekonomické sféře i mimo ni. - preventivní – dbá na to, aby vůbec k nežádoucím sociálním komplikacím nedocházelo. Typy sociální politiky: Každá země při uplatňování sociální politiky vychází z určitých ideových zdrojů => typy sociální politiky. Základním kritériem je míra účasti státu a ostatních sociálních subjektů v sociální politice: Reziduální (liberální) SP – zdůrazňuje význam svobody a odpovědnosti individua, sociální postavení a blahobyt jednotlivců by měly v co největší míře odpovídat jejich ekonomické výkonnosti a ochotě podstoupit podnikatelské riziko. Nositeli bývají politické strany konzervativní, republikánské a liberální. Korporativní (liberálně korporativní) SP – sociální potřeby mají být prvotně uspokojovány prostřednictvím pracovního výkonu a zásluh. Role státu je vyšší než u předchozího typu, vytváří prostor pro fungování nestátních subjektů. Křesťanskosociální strany, sociálně tržní hospodářství. Redistribuční (sociálně demokratická) SP – opírá se o dominující roli státu, sdílí přesvědčení o potřebě důstojného materiálního zabezpečení všech jednotlivců společnosti. Nositeli jsou strany socialistické, dělnické, ekologické, komunistické a postkomunistické.

34


Jaro 2008

Vztah hospodářské a sociální politiky: Mají hodně společného, ale nejsou totožné. Vyznačují se vzájemnými vtahy a vazbami. - pro sociální politiku, aby byla účinná, je třeba výkonnosti ekonomiky a tudíž i efektivní a účinná HoPo státu. Směřuje totiž k produkci zdrojů, které jsou základem financování sociální politiky. – sociální politika je tedy vůči politice hospodářské v pasivní roli. - Sociální politika vytváří právní, věcné a institucionální předpoklady a podmínky pro hospodářský rozvoj. Úspěch HoPo závisí zejména na tom, jaké předpoklady a dispozice mají lidé pro pracovní výkon, jak jsou motivování, jaké mají možnosti pro iniciativu a sebeuplatnění – zde již není sociální politika v pasivní roli. -

Hospodářská politika může ovlivňovat politiku sociální následujícími způsoby: 1) soustavou daní, úrokových sazeb a kurzů, 2) příjmovou politikou, 3) rozdělováním zdrojů ze státního rozpočtu, 4) soustavou daňových úlev stimulujících finanční podporu dobročinných a svépomocných sdružení, 5) strukturální politikou, 6) nepřímo ovlivněním životní úrovně občanů mírou inflace.

-

Sociální politika zpětně ovlivňuje hospodářskou politiku zejména: 1) kvalitou a kvantitou disponibilních pracovních sil, 2) podmínkami zaměstnávání pracovníků, 3) stanovením podmínek odvodů z mezd a platů, 4) stanovením podmínek přiznání sociálních dávek, 5) záchrannou sociální sítí, která může stimulovat chuť podnikat, 6) dávkami sociálního zabezpečení.

Obsah a základní charakteristiky sociální politiky: SP je vždy součástí určitého společenského celku. Společnost je tvořená sférami – ekonomickou, sociální, ekologickou, vědecko-technickou a politickou. Žádoucí je bezporuchový rozvoj všech sfér. Subjekty SP: Stát a jeho orgány – důležitý je parlament – vytváří a schvaluje legislativní opatření. Vláda a správní orgány odpovídají za uskutečňování konkrétní politiky v daném čase. Role státu se mění – odchod od státního paternalismu k participaci. Zaměstnavatelé – jsou povinni zabezpečovat opatření stanovení státem a jeho orgány. Další instituce – zaměstnavatelské a zaměstnanecké odborové orgány – komory, svazy, odborové svazy a orgány, tripartity, obce, občanské iniciativy, církve, charitu, občany, rodiny, domácnosti… Objekty SP: Vývoj systémů SP vedl k vytvoření moderních systémů komplexního sociálního zabezpečení, jehož adresáty a účastníky jsou všichni občané. Nárok na sociální zabezpečení a základní sociální jistoty je dnes obecně považován za součást základních lidských práv a svobod a je chráněn mezinárodními smlouvami a institucemi. Základní principy sociální politiky: Princip sociální spravedlnosti Princip sociální solidarity Princip subsidiarity – stát vstupuje na scénu až ve chvíli, kdy jsou všechny ostatní možnosti a varianty vyčerpány (například nepomůže rodina ani obec,…) Princip participace – každému členu musí být dána šance spolupodílet se na fungování demokratické společnosti.

35


Jaro 2008

Nástroje sociální politiky: Dva základní typy nástrojů: 1) Program – způsob dosahování programových cílů, které jsou výsledkem konsensu jednání různých vládních či nevládních orgánů. 2) Kolektivní vyjednávání – významné zejména z hlediska krátkodobějších záměrů SP. Dochází k jednání o určitých sociálních skutečnostech mezi sociálními partnery. Výsledkem může být: • generální dohoda – vymezuje vzájemné závazky vlády, podnikatelských a odborových svazů v HoPo a SP. • kolektivní smlouvy vyššího typu – mezi určitými zaměstnavatelskými a odborovými sv. • podnikové kolektivní smlouvy – mezi odborem a zaměstnavatelem v podniku Na právní řád navazují konkrétní nástroje SP: Sociální příjmy – patří mezi nejvýznamnější nástroje, tvořeny zejména dávkami důchodového a nemocenského zabezpečení, společenskou peněžitou pomocí rodinám s dětmi, podpory v nezaměstnanosti, sociální pomoc (peněžitá), … Sociální služby – spojené s péčí o staré, handicapované, sociálně narušené spoluobčany, dále služby ve sféře zdraví, vzdělání, bydlení, poradenství. Věcné dávky – zejména v souvislosti se zdravím (protézy, berle, …, léky, ochranné pracovní pomůcky). Účelové půjčky – jsou návratné, podmínky jejich poskytování jsou výhodnější, dotýkají se předem vymezených situací (např. půjčka na vzdělání) Úlevy a výhody – poskytovány různým skupinám obyvatelstva, zejména vojákům, studujícím a mladistvým.

36


Jaro 2008

Kapitola 6 – Vývoj praktické hospodářské politiky Doporučuju zopakovat kapitoly ze Světového hospodářství – výpisky na www.esfmuni.org

Spojené státy americké Počátky hospodářské politiky: - během 19. a na počátku 20. století byl vliv státu na hospodářství USA poměrně malý. Převládal liberalismus a pod vlivem laissez faire vláda USA minimalizovala své zásahy do hospodářství. - úloha vlády v H představovala úlohu soudce, HoPo vycházela z aplikace Sayova zákona trhů – předpokládá, že celková nabídka v ekonomice si vytváří stejně velkou poptávku automatická rovnováha při plném využití výrobních zdrojů. - role státu v ekonomice – ochrana před monopolizací a napravování tržních selhání. Protimonopolní – Shermanův zákon (1890) – zákaz monopolního omezování obchodu, a Claytonův zákon (1914) – zakazoval dohody o vázaném prodeji, cenovou diskriminaci a dohody zvýhodněného obchodování. - zapojení do WWI znamenalo růst vládních výdajů a regulaci v ekonomice. Po ukončení význam klesl. Z WWI vyšly USA nepoškozeny a nahradily VB v pozici světové velmoci. Následující léta – příklon ke konzumu. Velká deprese (1929 – 1933) - začátek byl ve zhroucení cen na NY burze CP z října roku 1929, hospodářství USA prokazovalo pokles již v předcházejících měsících. Na konci krize měly akcie 20% hodnotu než na začátku => pokles bohatství a zvýšená nejistota. Došlo k poklesu spotřeby, následovaném zhroucením investic a zahraničního obchodu. - ekonomika USA se dostala hluboko pod potenciální produkt, nejviditelněji se to projevilo na vývoji nezaměstnanosti, v době největší deprese byla ¼ lidí bez práce. - nejhlubšího poklesu dosáhla ekonomika v r. 1933, následné období 1933 – 1937 znamenalo fázi postupného oživení. Výchozího bodu z r. 1929 bylo dosaženo až v r. 1939. - Do oživení růstu spadá aplikace hospodářskopolitického programu Roosvelta New Deal. - krize byla doprovázena silnou bankovní krizí, zbankrotovala celá řada amerických bank pokles důvěry v bankovnictví, snižování úvěrové emise a pokles peněžní zásoby. Krize akcelerovala v r. 1930 po krachu Bank of United States. Krach byl způsoben stahováním vkladů z bank a odlivem zlata ze země. Krize vyvrcholila v dubnu 1933 – vyhlášeny bankovní prázdniny, všechny banky na několik dní přerušily svoji činnost. - Velká deprese USA se rychle šířila do zahraničí – investoři USA v Evropě začali prodávat svá aktiva, aby dostali fondy zpět do USA => omezení půjček plynoucích z USA do Evropy (ty měly být splaceny z reparací Německa, to ale nebylo schopno platit). Omezení amerických půjček spustilo řetězovou reakci – evropské země neměly čím financovat investice a spotřebu pokles poptávky snížení produkce, deflace, devalvace měn, restrikce obchodních i kapitálových operací. Nejpostiženější byly ekonomiky závislé na zahraničním obchodě. - velké problémy v průmyslu a zemědělství měly za důsledek rozhodnutí prezidenta Hoovera k uvalení vyšších cel na dovoz průmyslového a zemědělského zboží. V r. 1930 se cla blížila 40%. - velká deprese v USA i ve světě byla charakterizována výrazným hospodářským poklesem, byla často interpretována jako neúspěch kapitalismu volné soutěže a jako důkaz, že tržní systém je nestabilní a trpí vážnými krizemi => příklon k nacionalismu, izolacionismu a autoritativním režimům (např. Hitler v Německu, utilitarismus v Japonsku). - vysvětlení hospodářských potíží přinesl až J. M. Keynes v knize Obecná teorie nezaměstnanosti úroku a peněz. Výrazným způsobem ovlivnila ekonomickou teorii a HoPo praxi. Jako původce deprese byla označena nedostatečná AD v hospodářství a jako lék byly doporučeny zvýšené G (=> zásah vlády do ekonomiky). V USA nejprve nebylo přijato, teprve po WWII za vlády Kennedyho a Johnsona.

37


Jaro 2008

New Deal: - po ukončení vlády Hoovera v roce 1933 (byl kritizován pro neměnnost a neutěšitelný stav země) byl do úřadu zvolen demokrat F. D. Roosevelt, který zahájil plán obnovy nazvaný New Deal – Nový úděl (1933 – 1937). Nebyl to ucelený HoPo program, ale souhrn několika konceptů, které zaváděly do prostředí US ekonomiky nové prvky. Nejvýznamnější opatření: 1) Strukturální programy – zákony na obnovu průmyslu a zemědělství, které regulovaly konkurenci a cenovou tvorbu v jednotlivých odvětvích. NIRA, AAA. Programy obsahovaly silně intervencionistické prvky (plánování, regulace, stanovení minimální mzdy a max. počet prac. hodin). Cílem bylo omezování produkce za účelem zvyšování cen. Později zrušeno jako neústavní. 2) Sociální programy – zřízena instituce Social Security Administration – zavedla státem organizované důchodové pojištění, déle penzijní a vdovské pojištění a zákon o sociálním pojištění v případě nezaměstnanosti. 3) Daňová reforma – zvýšeno zdanění vyšších příjmových vrstev, zavedena federální daň dědická a darovací, ze zvlášť vysokých příjmů, z dividend a progresivní zdanění ostatních příjmů. 4) Důchodová politika – pro nastartování růstu je důležitý růst cen a mezd – podporováno členství v odborech a hospodářské dohody o zvyšování cen. 5) Reforma bankovního sektoru – byl přijat Glass – Steagalův zákon (1933) – do bankovnictví zavedl oddělení komerčního a investičního bankovnictví (kvůli zabránění konfliktů zájmů a vytvoření bankovního systému, který by byl méně náchylný k úpadkům). Tato segmentace bankovnictví trvá v USA dodnes. 6) Založení Federálního pojištění vkladů z roku 1934 – za účelem zabránění bankovních krizí a zajištění vkladů proti ztrátám. 7) Reorganizace CB – byl přijat zákon o bankovnictví, zavedl strukturu CB, jaká je dnes (FED). 8) Regulace – zřízena Security Exchange Commision – začala se zabývat regulací na trhu CP. Úkolem bylo bránit spekulačním výkyvům trhu. 9) Změny na trhu práce – zaveden institut minimální mzdy, přijaty zákony umožňující uzavírat kolektivní smlouvy, uzákoněno právo na odbory a právo na stávku. - na konci 30. let byla pozice vlády daleko silnější než na jejich počátku a ekonomika byla prostoupena regulačními orgány. Nový úděl představoval ústup od klasické liberální doktríny, zapojil vládu do úkolu zajišťování životní úrovně. - Značná část programů funguje dodnes, Novému údělu se podařilo splnit základní poslání – vyvést zemi z krize, snížit nezaměstnanost a vrátit lidem optimismus. - Důsledkem ND byly rozpočtové deficity (paradox – Roosevelt kritizoval Hoovera za neudržení vyrovnaného rozpočtu a sliboval ve volebních programech nápravu). Druhá světová válka a poválečná prosperita: - New Deal zlepšil ekonomické ukazatele, zásadní obrat přinesla až WWII. - hospodářství USA bylo povzbuzeno půjčkami a dodávkami válečného materiálu pro Británii na začátku války, poté po vstupu USA do války následkem japonského útoku na Pearl Harbor. - tlak na válečnou výrobu způsobil, že mezi léty 1940 – 45 se nominální HDP zdvojnásobil. (ale – růst G nejdříve financovaný z daní, poté růst veřejného zadlužení). - problémem se stal nedostatek pracovní síly a po růsty státního dluhu také inflační riziko. Pro potlačení těchto tlaků byla využívána cenová regulace potlačená inflace. - konec války spojen s demobilizací a s konverzí strojní výroby. Hlavním poválečným problémem nebyl pokles výkonu, ale rostoucí inflace. Po zrušení cenové regulace došlo k růstu cen a inflace se změnila ze skryté na otevřenou. - během války také vzrostla míra státních zásahů, byl přijat zákon o zaměstnanosti (1946) ukládající povinnost provádět HoPo udržující vysokou úroveň zaměstnanosti. Byla také zřízena Rada ekonomických poradců prezidenta USA – skládala se ze 3 členů a pomocného sboru desítek ekonomů. - období let 1946 – 1960 bylo charakteristické mimořádnou ekonomickou prosperitou. V hospodářství byly od New Deal zabudovány ochranné mechanismy, které bránily propadu

38


Jaro 2008

podobnému Velké krizi. Hlavním tahounem poválečného ekonomického růstu byla soukromá spotřeba. - tyto příznivé podmínky byly provázeny i příznivou situací ve vnějších vztazích. USA se po válce stala supervelmoc v ekonomice i politice. V srpnu 1941 byla mezi Churchillem a Rooseveltem podepsána Atlantická charta – zavazovala její účastníky podporovat obnovu mezinárodního poválečného obchodního systému. Později si připojila řada dalších zemí. V r.1944 na Bretton Woodské konferenci vznikl MMF – garantoval stabilitu mezinárodního měnového systému pomocí fixních kurzů. - mírný v HoPo USA nastal v r. 1953 – do čela se dostal Eisenhower – po 20ti letech demokratické vlády návrat konzervativců. Jeho prioritou se stalo snížení vládního rozpočtu, který během New Deal a války silně nabobtnal. Došlo také k výraznému zvýšení minimální mzdy a rozšíření výdajů na zdravotnictví. - v 50. letech – politika STOP and GO New Economics: - Keynesova teorie HoPo vyvolala po svém zveřejnění velké diskuze, postupně si však získávala své příznivce a začala se prosazovat v 60. letech. Tento přístup byl nazýván New Economics (1961 – 1969). Po volbách v r. 1961 nastoupil do úřadu J. F. Kennedy. - nejvýraznějším počinem demokratů bylo snížení daní v r. 1964. Přestože byl SR již v deficitu, prosadila administrativa toto snížení a nastartovala tím výrazný a plynulý růst US ekonomiky v polovině 60. let při nízké inflaci a nezaměstnanosti. Součástí Kennedyho návrhu (byl přijat Kongresem až po jeho smrti v r. 1964) byla opatření zaměřená na stimulaci AD a investiční daňové dobropisy – zvýhodnění firmám investujícím do nového kapitálu. => první US pokus řídit AD země, která není v recesi. - na příznivé hospodářské výsledky New Economics měla vliv válka ve Vietnamu (1965 – 1975), která začala stimulovat AD. - současně byly přijaty sociální zákony namířené proti chudobě – Válka bídě a Velká společnost. Dále byly rozšířeny původní sociální programy z New Dealu. - koncem 60. let se začala příznivá situace měnit. Rostoucí výdaje na válku ve Vietnamu zvyšovaly schodek veřejných financí a způsobovaly inflační tlaky. Míra inflace překročila na konci 60. let hodnotu 5%. Vláda se stále více přeměňovala z pouhého poskytovatele zboží a služeb v garanta přerozdělovací politiky. Otřesy 70. let: - New Economics znamenala růst státního vlivu v hospodářství a uvolnění makroekonomické disciplíny. Byla opuštěna zásada vyrovnaného rozpočtu a peněžní politika byla přeměněna na politiku lehce dostupných peněz. - konec 60. let v USA byl ve znamení rostoucích federálních výdajů na financování války ve Vietnamu a programů Války proti bídě bez toho, aby byly zvýšeny daně stimulace celkové poptávky, přehřívání ekonomiky a růst cen hospodářským problémem číslo jedna na přelomu 60. a 70. let se stala inflace. - současně s nárůstem inflace došlo v 70. letech v USA také k poklesu produktivity práce a následně i k poklesu tempa hospodářského růstu. Růst životní úrovně občanů se zastavil. Sílící konzervativní stanovisko zdůrazňovalo vliv sílících přerozdělovacích procesů, inflaci, vysoké daňové sazby a regulaci. - největší výkyvy v makroekonomických ukazatelích USA způsobily dva ropné šoky 70. let. Zemím OPEC se podařilo díky koordinaci omezování produkce zvýšit ceny ropy na dvojnásobek. Ropa představovala klíčový vstup pro produkci v celé řadě odvětví – toto razantní zvýšení ceny představovalo silný nabídkový šok, který se projevil ve zvýšení inflace doprovázené recesí (slumpflace). Inflace se po dlouhých desetiletích dostala nad 10% a nezaměstnanost ze 4,9 % v r. 1973 na 8,5% v 1975. - krize byla umocněna sílící konkurencí rekonstruovaných ekonomik Japonska, Německa a dalších. - Významnou událostí bylo také zhroucení Bretton-Woodského systému => spekulační vlny. - Jako reakce na konec B-W přišlo ze strany Nixona uvalení 10% daně na import a krátkodobé zmrazení cen, mezd a nájemného. Důchodová politika se snažila o zastavení inflace vyvolané

39


Jaro 2008

ropnými šoky – deformovala alokaci v americké ekonomice. Škodlivé proto, že se snažily inflaci potlačit a ne léčit. - 70. léta znamenala další růst přítomnosti vlády v ekonomice. Důsledkem toho byl zvýšený podíl G na HDP a růst daní. Problémy přetrvávaly i za demokrata Cartera – v r. 1978 vyhlásil protiinflační plán - zahájení deregulací, přílišné spoléhání na důchodovou politiku a dobrovolné omezování růstu cen – došlo ještě k prohloubení inflace i nezaměstnanosti a ekonomika trpěla stagflací. Po Carterovi nastupuje Ronald Reagan. Reagonomika: - představuje zlom ve vývoji praktické HoPo USA. - odklon od narůstajícího vlivu státu v ekonomice, omezení regulační a přerozdělovací funkce státu. - byla reakcí na neschopnost keynesiánsky orientované HoPo řešit problémy US ekonomiky v 70. letech. Praktická HoPo se začala více inspirovat u monetaristů, kteří zdůrazňovali: 1) víru v tržní mechanismus a omezenou vládu, 2) důraz na cenovou stabilitu, 3) odmítání aktivních zásahů do vývoje ekonomiky, 4) preferenci pevných pravidel při provádění HoPo. Program a kampaň – Reagan ve svém předvolebním programu nazvaném Nový začátek Ameriky představil vizi Nové hospodářské politiky postavené na slabé vládě, nižších daních a opětovném nastartování hospodářského růstu (byl nejhorší od dob Velké deprese). - v programu byla upřednostněna strana agregátní nabídky před AD a jako vysvětlení potíží byly označeny zásahy státu do ekonomiky. Cílem bylo potlačení inflace, znovuobnovení růstu, omezení sociálních programů a posílení výdajů na obranu. - program se skládal ze směsi monetarismu, školy strany nabídky a tradičního republikánského konzervatismu. Přikláněl se ke zmodernizovaným myšlenkám klasické a neoklasické ekonomie. - koncept Lafferovy křivky – snížení daňových sazeb zvýší celkové příjmy z daní (snížení bude motivovat lidi pracovat a podnikat – vzroste celkový důchod a poté i daňový příjem). - program byl založen na několika tezích: odstranit bariéry tvorby bohatství a příjmů, snížit inflaci, restrukturalizovat daňový systém, využívat vládních intervencí pouze v extrémních případech, eliminovat zbývající regulace mezd a cen. Aplikace – v reálně politice 1981 – 1989 se konečná podoba často lišila od původních záměrů (v důsledku politických kompromisů). Daňová reforma – v r. 1981 byl přijat zákon o ekonomickém oživení a zdanění – snížil daně z příjmů FO o 25%, nejvyšší daňovou sazbu ze 70% na 50%, atd. Ovšem efekt Lafferovy křivky se nedostavil – daňové příjmy poklesly o tolik, o kolik se snížily daňové sazby. Druhá fáze daňové reformy přišla v r. 1986, kdy byl přijat Zákon o daňové reformě – nejvyšší daňová sazba byla snížena u FO z 50% na 28% a u PO ze 46% na 34%. Tato fáze byla již vyváženější, byly zvýšeny daňové korporace a odbourány četná daňová zvýhodnění – neutralizace celkového dopadu na příjmy federálního rozpočtu. Rozpočtová politika – došlo k přesunu priorit od sociálních výdajů k výdajům na zbrojení – vedeno tvrdším postojem zahraniční politiky proti sovětskému svazu. Záchrannou sít sociální politiky chtěl Reagan nechat jen pro skutečně potřebné – zdravotně postižené, pečující o děti atd. Za jeho vlády došlo k silnému růstu deficitu – původně tvrdil, že je jen dočasný, ale pravdou je, že za Reaganovy vlády byl největším problémem právě federální dluh. Obrat v monetární politice – nástupu Reagana předcházela změna ve vedení FEDu. Měnová politika byla silně akomodativní a dopouštěla vysoký růst peněžní zásoby, ke změně došlo v roce 1979 – řízení měnových agregátů místo dolaďování úrokových sazeb – doporučení monetaristů. FED se zaměřil na kontrolu nabídky peněz při současném provádění měnové restrikce snížení inflace za cenu prudkého růstu reálných

40


Jaro 2008

úrokových sazeb a silné recese a vzrůstu míry nezaměstnanosti (1981 - 82) – trh práce se ale rychle přizpůsoboval (1979 – 1986 bylo vytvořeno 10 milionů pracovních míst). Tato recese však není jen vinou FEDu, ale také celosvětovým fenoménem (téměř polovinu propadu HDP USA způsobil pokles čistých exportů). Deregulace – snaha o snížení velikosti federální regulace byla významnou součástí reaganomiky. Začalo se s ní už za prezidenta Cartera, Reagan ji výrazně urychlil a doplnil o decentralizační snahy založené na zbavování federální vlády kompetencí ve prospěch místních vlád. Nejvýznamnější deregulační opatření byla provedena v leteckém průmyslu, v plynárenství, v nákladní automobilové dopravě a v bankovnictví. Makroekonomické dopady – počátek 80. let představoval kombinaci fiskální a monetární politiky, která měla za důsledek prudký růst úrokové míry přitahovala kapitál ze zahraničí, který financoval schodky v rozpočtech dvojitý deficit – ve státním rozpočtu a na běžném účtu platební bilance. Zhodnocení reaganomiky – společně s HoPo M. Thatcherové ve VB představují neokonzervativní obrat ve vývoji HoPo – odklon od keynesiánsky orientované poptávkové politiky a sledování cíle plné zaměstnanosti s příklonem k impulzům na nabídkové straně hospodářství. Výsledná politika Reaganova období se v některých bodech lišila od původních záměrů – ne všechny záměry se podařilo prosadit v Kongresu USA. úspěchy – ve fiskální politice prosazení daňové reformy zaměřené na omezení sazeb a stimulaci investic. - zkrocení inflace pomocí restriktivní peněžní politiky (spíše zásluha FEDu). Důsledkem toho se zvýšily reálné úrokové míry úrokový diferenciál vůči ostatním zemím přitahovalo to silnou vlno kapitálu do USA, zvýšila se poptávka po dolarech a směnný kurz silně aprecioval. neúspěchy – fiskální - nepodařilo se plně prosadit omezení sociálních programů růst deficitů. Výhodou deficitů však bylo, že umožňovali Reaganovi tlačit Kongres ke snižování výdajů SR. - nárůst dluhů vlády, firem i domácností – snižovala se míra národních úspor. - Reaganomika sice zvýšila výkonnost ekonomiky, ale prospěch z toho měly pouze bohatší domácnosti – zvýšila se míra nerovnosti a podíl domácností žijících pod hladinou chudoby. Devadesátá léta a současnost: - po skončení Reaganova úřadu nastoupil George Bush st., který musel řešit problémy po něm – především velký dluh a bankovní krizi v sektoru spořitelních a úvěrových bank. - přitvrzení monetární politiky v roce 1989 způsobilo krátkou recesi (1990 – 91). Vysoké úrokové míry a ekonomická stagflace místo Bushe zvolen v roce 1993 Bill Clinton – řešení zděděného deficitu, snížení zahraničního zadlužení, stimulace růstu ekonomiky a reforma školství a zdravotnictví. – dekáda 90. let = mimořádný hospodářský růst v USA současně s nízkou inflací. Prezidenti USA: Prezident Calvin Coolidge Herbert C. Hoover Franklin D. Roosevelt Harry S. Truman Dwight S. Eisenhower John F. Kennedy Lyndon B. Johnson Richard M. Nixon Gerald R. Ford Jimmy Carter Ronald Reagan George Bush Bill Clinton George W. Bush

Strana republikán (R) R demokrat (D) D R D D R R D R R D R

41

Období 1923 – 1929 1929 – 1933 1933 – 1945 1945 – 1953 1953 – 1961 1961 – 1963 1963 – 1969 1969 – 1974 1974 – 1977 1977 – 1981 1981 – 1989 1989 – 1993 1993 – 2001 2001 –


Jaro 2008

Velká Británie Vývoj po WWII: - VB byla první industrializovanou zemí světa. V průběhu 20. století však ve světovém hospodářství postupně slábla (kvůli WWs a v meziválečném období kvůli návratu libry k předválečné zlaté paritě). Po WWII začala VB zaostávat nejen v tempu vědecko-technického rozvoje, ale i v aplikaci dosažených poznatků do praxe. - VB se v průběhu celého 20. století vyznačovala nižší mírou investic, než měly ostatní industrializované země. - z WWII vyšla Británie posílena morálně, ale poškozena ekonomicky. Hospodářsky se vyčerpala, ztratila značnou část svých devizových a zlatých rezerv a opotřeboval se její průmysl (kvůli extrémním nárokům válečné výroby). Konec války byl v duchu obrovského deficitu zahraničního obchodu a náklady s udržováním zahraničních kolonií naznačovaly, že VB potřebuje pomoc USA. - Ekonomická obnova VB po WWII byla možná díky přijetí Marshallova plánu a velké půjčce z roku 1945, kterou vyjednal ve Washingtonu J. M. Keynes. - krátce po ukončení války prohrál volby Churchill a na jeho místo se dostal labourista Attlee. Pod vlivem keynesiánství převládl v britské poválečné HoPo názor, že vláda může a měla by ovlivňovat národní hospodářství. K rychlému dosažení tohoto cíle probíhala ve VB silná vlna národního znárodňování – Anglická banka, uhelný průmysl, železnice, letectví, rozhlas, … Původně probíhalo pod vlivem teze, že znárodnění přinese vyšší produktivitu práce. Znárodněný průmysl však začal trpět ztrátou dynamiky a vykazoval vysoké ztráty. Po změně vlády 1951 (nástup konzervativců) nedošlo k revokaci znárodňování, ale ani se v něm nepokračovalo. - dalším faktorem byl příklon k vyšší míře přerozdělování zdrojů ve společnosti. Sociálně slabší vrstvy byly z války navyklé na přídělový systém a cenovou kontrolu (určitá míra rovnosti) => přesvědčení, že vláda by měla i nadále zasahovat do HoPo. - poválečná HoPo ve VB tedy představovala směsici keynesiánství a státu blahobytu. Velký důraz kladen na cíl plné zaměstnanosti – garantem byla vláda. Pováleční premiéři VB: premiér

strana

období

Clement Attlee Winston Churchill Anthony Eden Harold Macmillan Alee Douglas-Home Harold Wilson Edward Heath Harold Wilson James Callaghan Margareth Thatcherová John Major Tony Blair Gordon Brown

Labour Party (LP) Conservative Party (CP) CP CP CP LP CP LP LP CP CP LP LP

1945 – 1951 1951 - 1955 1955 - 1956 1957 - 1963 1963 - 1964 1964 - 1970 1970 - 1974 1974 - 1976 1976 - 1979 1979 - 1990 1990 - 1997 1997 - 2007 2007 -

Britská nemoc: - hospodářství VB se jen velmi těžko přizpůsobovalo změnám ve světové ekonomice - strukturální změny byly intenzivní především v průmyslu, což industrializovanou VB zasáhlo na citlivém místě. Zaostávání Británie v řadě odvětví vedlo ke vzniku mnoha strukturálních krizí, které ztěžovaly sociální situaci. - hlavními slabinami britské ekonomiky byla nízká mobilita pracovní síly, její nedostatečná kvalifikace, nízká úroveň investic do aplikované vědy a vysoké podíly výdajů na obranu => nízké míry růstu kvůli mj. i elitářskému vzdělávacímu systému – nevytvářel dostatek kvalifikovaných pracovních sil => tradiční třídní dělení uvnitř britské společnosti

42


Jaro 2008

=> Němci vytvořili hanlivé označení britská nemoc = označení pro britské ekonomické podmínky sestávající se z agresivních odborů, kolísavé vládní politiky, špatného managementu firem a negativního přístupu k práci a podnikání. - důsledkem bylo, že během 50. a 60. let hospodářství VB sice rostlo, ale daleko pomaleji než v jiných zemích. Vzrůstající blahobyt byl umožňován dovozem spotřebních a investičních statků z jiných evropských a asijských zemí => nerovnováha platební bilance, následná devalvace a poté mzdově a cenově stimulovaná inflace. K vyřešení byla využita politika cenových kontrol a mzdové regulace společně s fiskální restrikcí. - keynesiánská HoPo stimulací AD za účelem dosahování plné zaměstnanosti čelila také limitům ze strany vnějších hospodářských vztahů – častá nerovnováha v platební bilanci a tlaky na fixní směnný kurz. Toto dilema se odráželo v tzv. „stop – go“ cyklu HoPo – stimulace AD zaměřená na zvýšení či udržení hospodářského růstu zvýší příjmy a ceny. Vysoká domácí poptávka tak vede k deficitu na běžném účtu platební bilance. V režimu fixního měnového kurzu vedl růst importů k odlivu měnových rezerv a v zájmu udržení fixního kurzu byla nutná okamžitá korekce HoPo a její změna z expanzivní na restriktivní. - v 70. letech se VB připojila k EHS – podpora vzájemného obchodu. Příznivým impulzem byl také nález ropy v Severním moři, ale i to mělo negativa – tržby z prodeje ropy přinášely vysoký příliv deviz, což zhodnocovalo kurz libry a poškozovalo výrobce. - HDP Británie bylo překonáno Německem, Japonskem a Francií a v úrovni HDP/osobu ještě celou řadou menších vyspělých ekonomik. - HoPo britských vlád 70. let pokračovala v nastoupeném směru vysokého zdanění a plánování rozvoje v mnoha oblastech. Probíhala také druhá vlna znárodňování, buď přímo převzetím, nebo nepřímo vnucováním rozhodnutí vlády v soukromém sektoru => prudký výstup podílů státních výdajů na HDP. Thatcherismus: - nástup Margaret Thatcherové do premiérského křesla v r. 1979 představuje výrazný předěl v hospodářské politice VB. - změny jsou ve velké míře podobné změnám, které se uskutečnily v uSA pod Reaganem a pro něž se vžilo označení neokonzervativní obrat hospodářské politiky. - stejně jako v USA i zde byl charakteristický ústup od intervencionistické HoPo, obrat byl způsoben především velkými hospodářskými problémy Británie 70. let, které však byly podstatně hlubší než podobné problémy v USA. - Británie měla dlouhodobě dlouhodobé problémy s platební bilancí a sklon k inflaci. Dále byla ekonomika charakteristická silným vlivem odborů blokujících přizpůsobování odvětví strukturálním změnám. => zhoršující se konkurenceschopnost britských producentů na světových trzích. - Thatcherová kritizovala předchozí vlády za jejich intervencionismus, který přivedl zemi do slepé uličky. Jako hlavní příčiny neduhů byly označeny přerozdělovací a regulační aktivity státu, které podněcovaly prorůstání zájmových skupin do politiky. Aplikace HoPo programu M. Thatcherové – program se skládal ze strategie boje s inflací, snižování daní, reformy odborů, privatizace a deregulace. Monetární politika – došlo ke změně makroek. cíle z plné zaměstnanosti na vytvoření neinflačního prostředí a na přenesení důrazu v makroekonomické stabilizaci z politiky fiskální na politiku peněžní. Daňová reforma – byla vyváženější a umírněnější než v USA, na příjmové stránce SR měla dvě výhody – příjmy z těžby ropy v Severním moři a příjmy z privatizace. Daně byly sníženy především u vyšších příjmových skupin, byla odbourána celá řada dotací a podpor pro firmy. Reforma nastartovala proces diferenciace příjmů v britské společnosti. Sociální záchranná síť měla sloužit pouze jako odrazový bod pro nový start do práce a podnikání. Boj s odbory – představovaly výraznou politickou i ekonomickou sílu, byly obviněny z brzdění adaptačních procesů na trhu práce, konzervativní vláda jim vyhlásila boj. Počet členů odborů klesl o 1/3 a jejich vliv v ekonomice výrazně oslabil.

43


Jaro 2008

Privatizace – vedle odborů další odlišnost s reaganomikou. Cílem konzervativní strany bylo po silných vlnách znárodňování navrátit tato odvětví do správy soukromého sektoru. Proběhla především v oblastech energetiky, ocelářství či železnice. Některé akce skončily obrovským úspěchem (British Airways – krátce po privatizaci přešla velkých ztrát k velkým ziskům). Deregulace - - odstranění přímých kontrol mezd, cen, úrokové míry, devizového kurzu a pohybu kapitálu. Celkovým efektem bylo zpružnění britské ekonomiky, zbavovala se neperspektivních odvětví a lépe čelila novým výzvám (ovšem za cenu růstu nezaměstnanosti). Shrnutí – vláda „Železné lady“ přinesla VB zvýšenou růstovou výkonnost a úspěchy na poli diplomatickém a vojenském (válka o Falklandy) vrátily prestiž na mezinárodním poli. I přes kontroverznost své vlády byla nejdéle úřadujícím britským ministerským předsedou 20. století.

Německo Meziválečný vývoj: - po WWII provádělo Německo liberální HoPo vlastního ražení, založenou na principech ordoliberalismu – vlastní koncepce HoPo vycházející z domácích tradic. Pro to se vžil pojem sociálně tržní hospodářství. Dalším rysem byla nezávislost CB uplatňující přísnou antiinflační politiku. - měnové problémy Německa po roce 1918 byly úzce spojeny s prohrou v WWI a s povinností reparací => deficit SR. Navíc na základě Versailleské smlouvy muselo Německo odevzdat vítězům velké množství vagonů, lokomotiv, námořních i říčních lodí, uhlí a chemických prostředků. Rostoucí deficit SR vláda financovala peněžní emisí => 1922 přerostla inflace v hyperinflaci, 1923 zruinovala již tak silně poškozené hospodářství. Na konci r. 1923 provedena měnová a fiskální reforma, která hyperinflaci zastavila. - po nástupu Hitlera se v HoPo začaly stále silněji prosazovat principy centrálně plánovaného hospodářství (hlavně příprava na budoucí válku). Cenová tvorba i rozdělování surovin byly v rukou kartelových ústředen, byly zavedeny stropy pro ceny i mzdy. - po prohrané WWII čelila země situaci, kdy výrobní potenciál byl zcela zaměřen na válečnou výrobu a byl těžce poškozen válkou a bombardováním. Hospodářství bylo závislé na centrálním řízení a v oběhu byl nadbytek peněz. Problémem bylo i přídělové hospodářství a silně rozvinutý černý trh. - země byla okupována, rozdělena na čtyři sektory pod správou okupačních velmocí a musela se vyrovnat s přílivem uprchlíků ze sousedních zemí. - po válce se země také rozdělila na východní a západní část země (socialistická NDR a Spolková republika Německo). Ordoliberalismus a sociálně tržní hospodářství: -vývoj západního Německa byl silně ovlivněn myšlenkami ordoliberalismu, který se v Německu formoval již ve 30. letech jako opozice vůči Hitlerovi. Hlavní tezí ordoliberalismu je existence vzájemné vazby mezi hospodářským a právním řádem. S klasickými liberály je sdílen názor, že tržní koordinace je nejefektivnější způsob koordinace ek. aktivit, nesdílejí však názor na to, že vznik a udržení politického řádu je nutné ponechat přirozené evoluci. Stát podle nich musí hrát úlohu tvůrce a správce řádu. Ordoliberálové se obávali zásahů kartelů nebo státu do tržních struktur, a proto požadovali jasně stanovená pravidla, aby k nim nedocházelo. -z ordoliberální školy pak vyšel pojem sociálně tržní hospodářství, který měl zpopularizovat prováděné reformy a pojmenovat konečný stav hospodářství po dokončení reforem. Spojoval v sobě ideu tržního hospodářství se sociálními jistotami. Úkolem státu je v případě potřeby korigovat nežádoucí sociální vývoj, ochraňovat volnou soutěž před vlivem monopolů a kartelů. => odtud vyšly základy poválečného hospodářského řádu v Německu: protimonopolní politika – garantem je stát, stabilita měny – německá CB je vybavena vysokou mírou nezávislosti na vládě, uplatňovala přísně antiinflační měnovou politiku,

44


Jaro 2008

konsensus – snaha o sociálně odpovědnou společnost s nízkou mírou konfliktů, hospodářská rozhodnutí přijímána tripartitou vláda – odbory – podnikatelé, sociální cíle – minimalistické, nikoli snaha o přerozdělování jako ve státě blahobytu. Erhardova reforma: - změny ve fungování německého hospodářství byly umožněny reformními opatřeními na konci 40. let pod vedením Ludviga Erharda. Reformy proběhly šokovou metodou a klíčovou součástí byla měnová reforma z r. 1948. Místo inflační říšské marky byla zavedena německá marka, výhradně papírová měna bez zlatého či devizového krytí – cílem byla obnova kredibility peněžní jednotky a funkčnost bankovního sektoru. Dopadla úspěšně – koncem roku 1948 již došlo k zastavení cenového růstu a mizení černého trhu. - Další součástí reforem byla deregulace ekonomiky, liberalizace cen a zahraničního obchodu. Jednotlivými fázemi byly: 1) vytvoření systému centrálního bankovnictví, 2) měnová reforma, 3) deregulace cen a uvolnění kontrolních opatření, 4) liberalizace zahraničního obchodu. - Erhardova reforma znamenala silnější opření se o soukromé vlastnictví, státu byla v hospodářství přenechána pouze ochranná a opravná funkce. Hospodářský zázrak: - označuje se jím období mimořádné poválečné prosperity západoněmecké ekonomiky (1950 – 1967). - i když bylo Německo válkou a bombardováním velmi poničeno, vlastnilo rozvinutou strukturu hospodářství, disponovalo pracovitou a vzdělanou populací se silným zaměřením na vědce, techniky a inženýry, posílenou také přílivem pracovních sil z Východu. - oporou hospodářství byl automobilový, hutnický, chemický a elektrotechnický průmysl, díky omezení vojenských výdajů se N mohlo soustředit na obnovu země a rozvoj obchodu. - charakteristická byla vysoká míra investic, která se postupně stala lokomotivou evropského hospodářství. Obchodní bilance vykazovala výrazné přebytky, za hospodářský zázrak byla považována kombinace plné zaměstnanosti, vysokého růstu a stabilních cen. - hospodářskou politiku lze charakterizovat jako proinvestiční, proexportní a protiinflační. - v prvních letech poválečné obnovy přispěla výrazně pomoc USA ve formě Marshallova plánu, v dalších letech výrazný růst exportů (silné jméno díky vysoké kvalitě). - hospodářský vzestup zapříčiněn také vysokým stupněm sociálního smíru (podle Erharda je nejlepší sociální politikou dobrá hospodářská politika). Keynesiánská etapa: - v 70. letech vykazovala německá ekonomika nadprůměrnou ekonomickou výkonnost, tempo růstu však již nebylo takové jako v období hospodářského zázraku. Změnu v HoPo představoval vstup sociálních demokratů do vlády (1967 – 82) = příklon ke keynesiánskému řízení AD. Institucionálně byl zakotven přijetím Zákona o stabilitě a růstu (1967) – ukládal vládě sledovat cíl vysoké zaměstnanosti. - ropné šoky a nestabilita 70. let se projevily i v Německu, Bundesbanka se je ale nesnažila akomodovat, naopak udržovala stále přísný protiinflační kurz => míra inflace v SRN byla mnohem nižší než v USA nebo VB. - za vlády soc. dem. došlo také k přijetí řady atributů státu blahobytu – nárůst sociálních program, růst rozpočtového deficitu a podílu veřejných výdajů na HDP. Konzervativní obrat: - na začátku 80. let zesílily hospodářské problémy Německé spolkové republiky. Došlo k poklesu podílu vlastního kapitálu v německých firmách během vlády soc. dem., také bylo Německo přes silně protiinflační politiku CB zasaženo zvýšením cenové hladiny v důsledku ropných šoků. - následný hospodářský pokles let 1980 – 1982 vynesl k moci pravicovou koalici, která pod vedením H. Rohla pozměnila hospodářskou strategii. Byly učiněny snahy zastavit růst sociálních programů a dotačních strukturálních programů.

45


Jaro 2008

Pováleční spolkoví kancléři: Kancléř K. Adenauer L. Erhard K. Kiesinger W. Brandt H. Schmidt H. Kohl G. Schröder Angela Merkelová

Strana CDU CDU SPD SPD SPD CDU SPD CDU

Období 1949 - 1963 1963 – 1966 1966 – 1969 1969 – 1974 1974 – 1982 1982 – 1998 1998 – 2005 2005 –

Sjednocení Německa: - po politických změnách ve východním Německu došlo ke dni 3. října 1990 ke sjednocení, i v hospodářské oblasti. 1. července 1990 byla vyhlášena měnová unie mezi SRN a NDR a od 3: října začala na celém území Německa platit jednotná měna – západoněmecká marka. - krátce po sjednocení se západoněmecká vláda snažila stimulovat růst životní úrovně obyvatel východní části země – především pomocí transfer a investic do infrastruktury. Bundesbanka zůstávala věrná své antiinflační politice, přitvrdila měnovou politiku a kritizovala vládu za uvolnění fiskální politiky a růstu deficitů. - hospodářská situace v Německu měla vliv i na ostatní evropské země. Zvyšování úrokových měr v Německu vyvolávalo tlak na zafixované měnové kurzy v EMS => vážná krize celého systému v letech 1992 – 93. - Německo je v současnosti v rámci EU největším producentem oceli, chemikálií, elektrotechnického zboží, automobilů, traktorů a uhlí. - nejzávažnějším problémem současnosti je trvale vysoká nezaměstnanost.

Japonsko Historický vývoj: - po skončení WWII se Japonsko nacházelo v troskách. Země prohrála válku, byla postižena dvěma jadernými výbuchy, výrobní základna byla zničena bombardováním a kolonie, ze kterých se dovážely suroviny, byly ztraceny. - odhaduje se, že Japonsko ztratilo ve WWII přes 1,5 milionu vojáků a několik milionů civilistů (více než 100 000 při Hirošimě a Nagasaki) - mohutný poválečný růst v Japonsku po WWII přivedl tuto zemi mezi státy s nejvyšší životní úrovní. Velká přeměna zmonopolizovaného, zmilitarizovaného a válkou zničeného hospodářství na výkonnou tržní ekonomiku a dvouciferné tempo růstu v 60. a 70. letech je, stejně jako v Německu, označováno jako hospodářský zázrak. - na konci 90. let představovalo Japonsko jednu z nejvýznamnějších světových ekonomik, je významným exportérem zboží a kapitálu a na špici vývoje v řadě odvětví. O příčinách jsou vedeny spory. Pro pochopení japonského úspěchu je významné uvědomit si odlišnou japonskou kulturu od kultury euro-americké. Japonská mentalita ostrovního národa sjednoceného válečnou porážkou klade zájmy celku nad zájmy jednotlivce. - pro hospodářský systém poválečného Japonska je charakteristický nízký podíl G na HDP v důsledku malé vlády a nízkých sociálních výdajů. Současně vláda provádí aktivní strukturální a proexportní politiku. - milník v historickém vývoji Japonska představovaly reformy Meidži v 60. letech 19. století, které pomocí rychlé industrializace země odstartovaly přeměnu Japonska ze zaostalé feudální země v rozvinutou tržní ekonomiku. Byla založena a rozvíjena celá průmyslová odvětví. Spolu s ekonomickým rozvojem země rostl i politický a vojenský vliv Japonska ve světové ekonomickým rozvojem země rostl politický a vojenský vliv ve světové ekonomice. - po WWI (Japonsko na straně vítězů) sílila militarizace, pro potřeby zbrojní výroby bylo charakteristické sdružování velkých průmyslových podniků a bank do silných skupin nazývaných ZAIBATSU. Zde hrály klíčovou roli banky a udávaly tón v hospodářském vývoji země. 46


Jaro 2008

- WWII znamenala zlom v politickém i ekonomickém vývoji země. Japonsko se ocitlo pod americkou vojenskou správou – provedla řadu zásadních opatření. Byla omezena absolutistická moc císaře, potlačen vliv armády, Japonsku byla vnucena demokratická ústava (položila základ při japonský parlamentní systém více stran). Byla provedena demonopolizace hospodářství a pozemková reforma (odstraněny zbytky feudálního systému). - po válce došlo k oslabení systému oligopolních konglomerátů zaibatsu, byly nahrazeny systémem KEIRETSU, tedy pouhým kapitálovým propojením mezi podniky a bankami. - poválečná snaha USA v Japonsku byla motivována tím, že se chtěli vyhnout chybám, které se staly po WWI, a v kontextu studené války nechtěli vytvářet vhodné cíle pro sovětskou propagandu. Japonsku pomohla i korejská válka – americká armáda nakupovala od Japonců válečný materiál. Podobně tomu bylo i u vietnamské války. - Japonské bankovnictví – reformováno podle US vzoru, rozděleno na komerční a investiční. Opatření se projevila jako efektivní a nastartovala v Japonsku velmi silný ekonomický růst. - v prvním období 50. a 60. let dosahovala japonská ekonomika velmi vysokých přírůstků HDP. Bylo stimulováno především rozvojem těžkého průmyslu (ocelářství, loďařství, chemie, petrochemie, automobilismus). - v druhém období 70. a 80. let došlo pod vlivem ropných krizí k přeorientování výroby k odvětvím s vysokou přidanou hodnotou, využívající domácí výzkum (spotřební elektronika, počítače, polovodiče). Snižuje se tempo růstu japonské ekonomiky, přesto však zůstává ve srovnání s USA a Evropou velmi vysoká. - ve třetím období 90. let se Japonsko dostalo do potíží. Začalo trpět recesí, inflací a poklesem dynamiky hospodářství. Nepříznivé výsledky ekonomiky společně s korupčními skandály vedly až ke změně vlády – po 38 letech vlády prohrála v roce 1993 Liberálně demokratická strana. Toto období nebylo úspěšné, recese na počátku 90. let byla následována druhou, tentokrát provázenou deflací. Japonskou čelilo nepříznivým strukturálním změnám, nedostatečné poptávce, deflaci a recesi. Specifika trhu práce: Rozdíly mezi euro-americkou a japonskou kulturou charakterizuje nejlépe trh práce, který je specifický následujícími principy: Celoživotní zaměstnání – japonské pracovní zvyklosti způsobují, že zaměstnanec stráví v jednom podniku celou svoji kariéru od absolventské praxe až po důchod. Firma tak přijetím mladého zaměstnance na sebe přijímá závazek zajistit mu práci až do jeho odchodu do důchodu. Výměnou za to od pracovníka očekává vysoké pracovní nasazení a loajalitu k firmě. Stabilita zaměstnanosti vytváří příznivé podmínky pro zhodnocování firemních investic do vzdělávání zaměstnanců. Ani tato stabilita nevedla k poklesu výkonnosti Japonců, kteří jsou pověstní svou pracovitostí, dlouhou pracovní dobou a nevybíráním dovolené. Teprve recese 90. let poněkud zpochybnila tento přístup, řada firem čelila nutnosti omezovat náklady, včetně mzdových. Řešením by mohlo být ponechání zaměstnance doma za základní plat. Princip seniority – souvisí s celoživotním zaměstnáním, rozhodovací a odměňovací systém v japonských podnicích je založen na počtu odpracovaných let v podniku. Starší vedoucí pracovníci mají vysokou autoritu, podřízení jim prokazují úctu a poslušnost. Přesto je princip rozhodování založen na konsenzu. Vysoká míra úspor – vysoké tempo růstu bylo umožněno také vysokými investicemi do rozvoje země. Investice byly financovány z domácích úspor a v průběhu času dokonce Japonsko bylo největším vývozcem kapitálu. Vysoká míra úspor byla umožněna pracovitostí, houževnatostí a skromností většiny obyvatelstva, dále důsledkem odlišného daňového systému a skutečností, že Japonci musí mnohem více sami spořit na vlastní stáří. Další specifika – učenlivost a vytrvalost pracovní síly, dlouhá pracovní doba, kroužky kvality pracovitost, pracovní nadšení, houževnatost v práci, skromnost v životě, ochota učit se, workoholismus, nivelizace mezd, menší mzdová diferenciace, velký počet

47


Jaro 2008

techniků, vědců a inženýrů, harmonie, politika konsenzu, podřízenost firemní kultuře, uznávání autorit, důraz na hierarchii, kolektivní cítění, velké firemní investice do vzdělání zaměstnanců atd. Strukturální politika: - HoPo v Japonsku je také významně odlišná od politiky v jiných zemích. Nízký je podíl sociálních výdajů, kdy péče o sociální jistoty je ponechána na podnikové sféře, ale naopak velká pozornost je věnována aktivní strukturální politice. Pro ni jsou klíčové dvě instituce: 1) Úřad pro ekonomické plánování EPA (Economic Planning Agency) – tvorba dlouhodobých plánů, v nichž formuluj obecné makroekonomické cíle (tempo růstu, vývoj EX a IM, investic, úspor a příjmů,…). Význam těchto plánů pro japonské podniky spočívá v informační a koordinační funkci. 2) Ministerstvo průmyslu a obchodu MITI (Ministry of International Trade and Industry) – zabývá se tvorbou a realizací aktivní strukturální politiky. V rámci MITI jsou vytvářeny dlouhodobé strukturální strategie, v nichž jsou vytypovaná perspektivní a neperspektivní odvětví. Činnost MITI je jedním z charakteristických a nejvíce kontroverzních znaků japonského hospodářství – vysoce aktivní činnost státu při provádění strukturální politiky je v rozporu s doktrínou laissez-faire. - růst japonského hospodářství spolu s neproniknutelností na japonské trhy měl za následek vysoké obchodní přebytky v zahraničním obchodě s vyspělými zeměmi, především s USA => řada ostrých diskuzí a obchodních válek. Pro podporu takové politiky byla kromě MITI a Ministerstva financí zřízena také Japonská rozvojová banka (poskytuje dlouhodobé úvěry pro průmyslový sektor) nebo Japonská exportní a importní banka (podpora a financování exportů domácích producentů). - se zesílením konkurence jiných zemí se MITI začala snažit o aktivní strukturální přesuny od překonaných výrob (to nechává zemím s nižšími náklady na pracovní sílu) a orientuje se na výrobu pokročilé techniky. Vynakládá vysoké částky na výzkum a vývoj, který je orientován na trh a je obchodně využitelný. - Japonsko velmi úspěšně použilo strategii napodobování jiných vyspělých zemí v přebírání a vylepšování vyspělých výrobků za zahraničí (často hraničilo s průmyslovou špionáží). Poté se snažili o špičkovou kvalitu, čímž se dostali na vrchol. - Japonská proexportní byla často kritizována ze strany západních zemí, kdy byli Japonci obviňováni z vytváření obrovských přebytků obchodní bilance. Ty však umožňovaly mj. financovat obrovské rozpočtové deficity USA vzniklé během Reaganomiky. - objektivnější námitka je požadavek na větší míru liberalizace distribučního a finančního systému a umožnění přístupu na trh zahraničním subjektům. Indikativní plánování: - vznik japonského plánování se odvozuje od vzniku Rady pro hospodářskou stabilizaci v roce 1946, později přejmenovaný na Úřad ekonomického plánování EPA – součást vlády, ve vedení jsou zástupci zákonodárné a výkonné moci (z parlamentu nebo japonské banky). - japonské plánování je plánováním indikativním – v podmínkách tržní ekonomiky a soukromého vlastnictví, má jen doporučující charakter srovnatelný s obdobnou činností v CPE. Tři druhy plánů: 1. Krátkodobé plány – vyhlašované většinou na rozpočtový rok, mají název Ekonomický výhled a základní politický postoj, na přípravě pracuje EPA a ministerstva a úřady. 2. Střednědobé plánování – pětiletý horizont, první na léta 1955 – 60 s názvem Pětiletý plán ekonomických závislostí. Plánové tempo růstu se nikdy nepodařilo odhadnout => často se plány měnily mezi 2. a 3. rokem plánovacího období = systém klouzavých plánů. 3. Plány dlouhodobějšího charakteru – 7 – 10ti leté, dotvářejí japonský systém plánování a dokumentují jeho informativní a prognostický charakter. - hodnocení plánů firmami je rozporuplné, a pokud je pozitivní, pak je zdůrazňována informační funkce a snaha o harmonizaci zájmů. Negativem je nepřesnost předpovědí a omezování svobodných rozhodnutí. - plánování přineslo do hospodářské praxe aplikaci celé řady matematických a statistických metod.

48


Jaro 2008

Zhodnocení: - Japonsko bylo již v 19. století první asijskou zemí, která se snažila napodobit ekonomický hospodářský rozvoj v západních zemích. I když bylo WWII těžce poškozeno, dokázalo se opět vrátit na růstovou trajektorii. - Japonsku se podařilo dosáhnout pozoruhodného a velmi úspěšného skloubení tržního hospodářství s výraznými státními zásahy v oblastech strukturální a proexportní politiky. - Vysoká tempa poválečného ekonomického růstu byla tažena růstem exportů, které byly podporovány, a omezováním importů. - Od 70. let se Japonsko etablovalo jako jeden z hlavních celosvětových poskytovatelů úvěrů (díky obrovským přebytkům obchodní bilance), které jsou investovány do zahraničí také proto, aby nestimulovaly domácí inflaci. Japonské banky a pojišťovací instituce tak patří k největším na světě. - Současný problém Japonska je skutečnost, že v regionu JV Asie vyrostla celá řada zemí, které se snaží japonský úspěch kopírovat. V některých odvětvích tak Japonsku vznikla vážná konkurence – Jižní Korea, Thajsko, Tchaj-wan i Čína – všechny mají nižší náklady na pracovní sílu než Japonsko. V odvětvích textilu, hraček, loďařství či automobilizmu již Japonsko vytlačily z jeho pozic.

HOTOVO!!

49


Jaro 2008

Drazí spolužáci, doufám, že vám ty výpisky k něčemu budou. Vypisovala jsem to ze Scan pro Ellie – www.esfmuni.org (ve třetí a čtvrté části najdete i povinnou anglickou literaturu – tu vypisovat nebudu) a fotek!! učebnice, takže to byla docela fuška, každopádně je to hotovo ☺ Takže si to užijte a hlavně tu zkoušku udělejte ☺ A omlouvám se za případné překlepy ;-)

A Bůh ať mi tu práci na vypisování ke zkouškám vrátí na dětech!

:-D

50


Jaro 2008

A ještě jeden poválečný vývoj, pro zajímavost:

TATRANKY Opavia Tatranky jsou vůbec nejznámějším výrobkem společnosti Opavia. Jejich název vyplynul z původně navrhovaného tvaru oplatky - Tatranky měly vypadat jako vrcholy Tater – jako trojúhelník. V době svého vzniku - v roce 1945, krátce po druhé světové válce - byly Tatranky unikátní raritou, a to zejména využitím lískových ořechů, díky nimž se staly nesmírně oblíbenými. - Po válce byla velká poptávka po čemkoli sladkém - tak vznikl prostor také pro Tatranky. Pan Vilém Škvarlo - člověk, který vynalezl originální technologii jejich výroby - pracoval v Opavii celkem 42 let. - „Už dlouho nebyl na trh uveden nový výrobek, a tak byli všichni vedoucí jednotlivých čokoládoven svoláni do Prahy; zde padl návrh vyrábět oplatku Tatranka,“ říká Vilém Škvarlo. - V té době se Tatranky vyráběly v jediné příchuti, která dodnes zůstává nejprodávanější lískooříškové. Jejich název vyplynul z původně navrhovaného tvaru oplatky - Tatranky měly vypadat jako vrcholy Tater – jako trojúhelník. Potravinářský výrobek takového tvaru bylo ovšem v té době nesmírně složité balit, proto se od něj upustilo a trojúhelníkový tvar nahradil obdélník. - Tatranky se skládaly ze šesti plátů, mezi které se mazal lískooříškový krém s tím, že na hrany se poté nanášela čokoláda. To byl tehdejší unikát, avšak zároveň i problém. Čokoláda se mazala ručně pomocí prstů a škrabek – výroba byla tedy velice pracná a objemy produkce nízké. Za jednu směnu se v opavském závodě vyrobilo jenom asi 40 kilogramů Tatranek. - V roce 1957 odjíždí pan Škvarlo se svou manželkou na krátkou dovolenou do Luhačovic. Volna si zde ale moc neužije - jedna noc v Luhačovicích se totiž stává zásadním mezníkem v historii Tatranek. - „Tak už to mám, můžeme jet domů,“ ohlásí pan Škvarlo manželce. Myšlenkou, která mu nedává spát, jsou kolejničky z mědi ve tvaru trojúhelníku. Po návratu do práce se ukazuje, že je to hledané řešení… - Kolejničky byly technickým prostředkem k přechodu z ručního mazání čokolády na hrany oplatek ke strojovému a následnému zvýšení výroby. Z denní produkce 40 kilogramů se rázem staly téměř 2 tuny, přičemž náklady na výrobu se vůbec nezvýšily. Samotné šinky (jak se kolejničkám říká) stály pouhých padesát korun! - Pan Škvarlo si za svůj vynález vysloužil odměnu 29 tisíc československých korun – na tehdejší dobu velké peníze, ale přesto nesrovnatelné s prostředky, které byly ve výrobě ušetřeny. Na přelomu let 1959/60 usnadnil produkci Tatranek také přechod od ručního ke strojovému balení. - Vilém Škvarlo se také podílel na vzniku celomáčené Tatranky, která byla na trh uvedena v roce 1960. Posléze se však na tuto variantu zapomnělo – nevyhovovala tehdejším normám na spotřebu surovin. V posledních letech však ČokoTatranky zažívají svůj „comeback“.

☺ 51

qwertyuiopasdfghjklzxcvbnmqwerty uiopasdfghjklzxcvbnmqwertyuiopasd fghjklzxcvbnmqwertyuiopasdfghjklzx cvbnmqwertyuiopasdfghjklzxcvbnmq

Recommend Documents