PUTOVÁNÍ PO TURECKU Den I. – 17. listopadu 2009 Že budu muset někdy v životě vstávat ve tři hodiny v noci, to mne snad ani ve snu nenapadlo. No ale co se dalo dělat, museli jsme s tátou stihnout v Brně autobus, který nás měl dovézt na pražské letiště, odkud jsme pokračovali dále do Turecka na poznávací zájezd touto naší rodinou dosud neprobádanou krajinou. V autobuse jsem na zadní čtyřsedačce alespoň trochu dospal spánkový deficit, další část jsem doplnil přímo v letadle. Celá cesta včetně odbavení a všeho proběhla bez nejmenších komplikací (nepočítám-li téměř hodinové zpoždění letu), v oblacích jsme se rovněž sytě naobědvali (a nebylo to vůbec špatný!). V Antalyi, která byla naší první destinací, jsme byli usazeni do autobusu č. 2, jenž měli na starost dva velmi sympatičtí průvodci: český David (pěkné jméno!) a turecký Mehmet. Hned v úvodu nám předvedli jeden z místních zvyků, který spočívá v tom, že jakmile v Turecku přijdete k někomu na návštěvu nebo třeba nasednete do autobusu, hostitel Vám na ruce kápne trochu kolínské, kterou si musíte potřít obě ruce včetně hřbetů a případně také obličej. Ta naše měla velmi příjemnou citronovou vůni. Z letiště jsme asi půl hodiny jeli do našeho prvního hotelu Grand Ring. Při průjezdu Antalyí mne zaujalo hned několik věcí. Za prvé Antalya je skutečně obrovské město. Za druhé nejen že je obklopené Středozemním mořem, ale stejně tak vysokými horami, které místy jakoby vyrůstaly do hrozivé výše přímo z mořských vln. Zajímavé byly rovněž místní obytné domy (chcete-li paneláky), který nejsou jako u nás stavěny do čtverce či do obdélníku (i když také by se našly), ale do kříže. Všechny mají navíc opravdu velké balkóny a většina z nich na střechách solární ohřívače (což bude asi dáno tím, že léto zde trvá poněkud déle než u nás). Pětihvězdičkový hotel byl skutečně na úrovni, hned na přivítanou jsme dostali chutný sladký (velmi sladký!) džus. Po krátké procházce po okolí, při které jsme mimo jiné okusili moře (tedy rukou) – na půlku listopadu ještě poměrně teplé, jsme se na nějakou chvíli uvelebili ve svých postelích. Po relaxační hodince jsme se šli najíst a po večeři ještě chtěli spálit nějaké ty kalorie v bazénu. Bohužel jsme přišli přesně v dobu, kdy se bazén zavíral. Také bowling jsme si chtěli zahrát, ale jak jsme zjistili už před večeří, ten je bohužel v provozu pouze v sezóně. Tudíž jsme se vrátili na pokoj a naše víčka záhy pohltila noční temnota.
Den II. – 18. listopadu 2009 Po vydatné snídani jsme opět nastoupili do autobusu a vydali se na malebnou cestu podél Středozemního moře směrem na západ. Pobřeží je tu skutečně nádherné, voda průzračně čistá, z druhé strany hory (místy až velehory; šlo především o Taurské pohoří, kde např. na horu Tanhili – 2365 m. n. m., vede druhá nejdelší lanovka v Evropě) a příroda překrásná, až oči přechází. Celkově je tato jižní oblast velice zdravá, prakticky zde nenajdeme žádné továrny nebo cokoliv, co by nějak znečisťovalo ovzduší či velmi úrodnou půdu (kterou místní obyvatelé prakticky ani nemusí hnojit). Krátce po opuštění Kemeru (kde shodou okolností ve stejnou dobu probíhalo MS mládeže, ale po příjezdu jsem byl natolik unaven, že jsem neměl ani čas ani chuť zjišťovat, jak daleko se nachází hotel Limra, ve kterém se mělo hrát) jsme viděli malebnou zátoku Phaselis, ve které například během svého tažení přezimoval i Alexandr Veliký. Ještě kousek před ním leží město (a také hora) Olimpos, ve kterém hoří věčný oheň. Co je však možná ještě zajímavější, jsou zde penziony, které ve stylu „hippies“ poskytují ubytování na stromech, přičemž některé mají (stromy) dokonce vlastní klimatizaci! První kratší zastávkou byl tzv. Jestřábí kopec, což je ovšem v Turecku pojmenování velice časté. Jde o místo, ze kterého je krásný výhled na nějaké město či památku, tedy jakoby z ptačí perspektivy. My jsme odtud viděli město Kumluca (čti: Kumludža).
Od našeho hodného průvodce Mehmeta jsme každý dostali malé Modré oko. To je v Turecku nesmírně populární talisman pro štěstí, který většina Turků má například i na domech (samozřejmě větší). Nejčastěji jsou vyrobeny ze skla, a pokud prasknou, tak to znamená, že splnili svůj úkol a ochránili příbytek (rodinu, osobu) od zlé vůle osudu. Někdy se toto Modré oko mylně vykládá jako Oko prorokovo. Letní prázdniny v Turecku trvají tři měsíce, neboť je zde opravdu velké teplo. Dokonce se říká, že zde Slunce svítí 300 dnů v roce. Podél celé naší cesty jsme viděli obrovské množství skleníků a fóliovníků, ve kterých se pěstují mnohé druhy ovoce a zeleniny. Někdy se zadaří sklidit úrodu dokonce 3x ročně! Další zastávkou bylo město Demre, které se dřív nazývalo Myra a působil zde jako biskup sv. Mikuláš. Je mu zasvěcen místní kostel, který nechal v roce 1863 rekonstruovat car Mikuláš I. Sv. Mikuláš je patronem mnoha řemesel a obchodu, dětí a ještě spoustu dalšího. Zvláště Rusové si ho velmi váží a mnoho z nich ho jezdí do Kostela sv. Mikuláše uctívat. Je zvláštní, že Mikuláš se prakticky v celé Evropě (a nejen v Evropě) ujal jako „zimní“, ačkoliv sníh pravděpodobně vůbec nezažil. Ještě bych doplnil, že sv. Mikuláš se narodil v Pataře.
Poté jsme se přesunuli do „centra“ Myry jakožto jednoho z pozůstalých antických měst Líkyjské kultury, která se rozprostírala od Antalye až po Telmessos (dnešní Fethiy; zde stávala velmi známá věštírna). Toto místo mne naprosto fascinovalo. Vidět naživo skvostné náhrobky (tedy nekropole) vytesané přímo ve skále, které odolaly zubu času více než 2000 let, je prostě zážitek na celý život. To samé se dá říci o fantasticky zachovalém divadle, lépe řečeno amfiteátru. Mělo kapacitu 8000 lidí a to, že bylo celé vytesané z kamenů, si dnes jen těžko dokážeme představit.
Kromě flory je samozřejmě v této oblasti silně zastoupena i fauna. Velmi šikovnými zvířaty jsou například horské kozy, které dokážou šplhat i po stromech, tudíž není problém spatřit třeba 5-6 koz najednou na jednom stromě (chutnají jim totiž horní listy). V Turecku je asi 110 000 vesnic, které mají 300-400 obyvatel. Dalším pěkným tureckým zvykem je tzv. Obětní svátek (ke konci listopadu), kdy movitější obyvatelé nakoupí zvíře, nechají ho utratit a rozdají mezi chudý lid. Turkové jsou celkově velmi pohostinní a vysoce si váží svobody. A nyní malý testík: dokážete poznat, o jaké čtyři stromy se jedná? Kdo mi jako první napíše odpověď, má u mě malý dárek!
Turecko je velmi hornatá země, proto naprostá většina dopravy (cca 90 procent) probíhá po silnici, železnice se tu prakticky neuchytila. Po obědě, který jsme absolvovali mezi městy Kas a Kalkan, jsme pokračovali směrem na Dalaman, což je další velké turistické letovisko. Cestou jsme ovšem narazili ještě na jedno významné město, a to pozůstatky antického města Xanthos, které mělo jakousi vůdčí pozici v Líkyi. K tomuto městu se váže zajímavý (i když poněkud ponurý) příběh. Líkové natolik milovali svobodu, že když mělo město Xanthos přejít pod perskou nadvládu a nedokázalo sehnat pomoc žádného blízkého antického města, všichni tamější obyvatelé (včetně dětí, žen a starců) spáchali hromadnou sebevraždu. Peršané pak našli pouze spálené trosky města bez jediného přeživšího člověka. Československo je pro Turky známé především díky naším motorkám Java (což čtou jako žava), které se sem hromadně vyvážely; jsou totiž mechanické a mohou je tedy snadno opravovat. Další věcí je to, že nejdelší turecké slovo má zhruba význam: „Nejste vy z těch, které bychom mohli čechoslovakizovat?“ Toto umí Turci říct jedním jediným slovem, ale je gramaticky natolik těžké, že méně vzdělaní lidé jej vůbec nedovedou přečíst!
Kolem šesté hodiny jsme dorazili do našeho druhého hotelu, nacházejícího se téměř na samotě uprostřed zalesněné krajiny. Tady už jsme před večeří stihli saunu a turecké lázně, po večeři ještě i příjemnou procházku po okolí hotelu Alinn, nacházejícího se kousek od Dalamanu v oblasti zvané Sarigerme. Teď je skoro půl dvanácté, a jelikož se mi už téměř zavírají víčka, přeji dobrou noc a zítra na shledanou.
