PUTOVÁNÍ PO RUMUNSKÉ ZEMI 2008 Prehistorie - jak užitečný je internet Každý rok se mi zdá, že letošní putování po horách bylo definitivně nejkrásnější. O tom letošním to platí „tuplovaně“. Chtěli jsme jet na Pirin do Bulharska, ale představa národního parku s odpadkovými koši mi způsobovala špatné sny (krásné noční můry ☺). Jednoho večera jsem koukal na družicové snímky Rumunska a objevil neznáme a zasněžené pohoří. Bylo rozhodnuto. Baiului, Sirius, Čukaš a jako šlehačku Penteleu s přírodními prameny ropy, plynu a sopečnými útvary.
Odjezd - tradičně bláznivý Vyrazili jsme v sobotu, dvě hodiny po oddavkách manželů Kurfurstových. Dosti hektické. Na nádraží jsme se zbavili, dosti komplikovanou cestou, nadbytečného stanu, abychom za dvě hodiny zjistili, že nám bude citelně chybět. Historku skvostně popsal Vojta na svých www. (viz. příloha na konci) Jinak cesta byla nádherná: EC, stolečky, vínečko, výslužka ze svatby, jedno přesednutí v Budapešti. Z „ECčka“ jsme vystoupili až v cílové stanici Sinaia. Marně jsme sháněli „langosi di brinza“, našli jsme pouze unifikované a typizované hot-dogy a hamburgery s kečupem. Nenašli jsme ani kloudnou hospůdku a tak jíme na malinké zahrádce místní nálevny a popíjíme levné lahvové pivo. Potom už do hor. Přes řeku a trať nás převedl místní průvodce. Měl napito a se zanícením nám popisoval vnady místního „masivului“. Cesta vedla poměrně prudkým bočním údolím. Zatáhlo se a začal prudký a velmi hustý déšť. Cesta se proměnila v blátivou. Zalesněné svahy. Jeden stan. Kam utéci? U řeky objevujeme malou boudičku, postavenou pro vodaře nad stavbou podivného betonového vodního dílka. Budka nás vlídně nás přijala. Na suché půdě, v pilinách, libě usínáme. Dlouho jsem nešel spát v pět hodin odpoledne. Vstáváme za svítání. A bylo jitro a byl den prvý.
Pondělí – horské zahradnictví Pokračujeme prudkým údolím, nejdříve cestou a potom po naplavených kamenech. Před tím snídáme na kamenech říčky. A potkáváme sběratele plochých kamenů – břidlice. Mají sebou koníka s vozikem. Je neuvěřitelné kam až se dá po balvanech dojet. Cesta už nebyla znát, kolem jen kamenné moře. Ještě dlouho slyšíme jejich výkřiky. Údolí záhy končí a začínají prudké svahy. Začíná nástup do hor. Každý volíme do svahu jinou cestu. Supím, dupu do skoro kolmého svahu a kochám se. Vše je rozkvetlé. Kolem voní jaro. Je teplý červen a z hor nedávno slezl sníh. Znával jsem hory spíše z července a srpna, sežloutlé, spasené ovcemi. Nyní vidím zeleň a tisíce květin. Uchvacují mě divoké narcisy. Pravda nejsou tak tvarově dokonalé. Oproti šlechtěných jsou menší a slabší. Právě tím jsou nádherné. Kdo chce vidět horskou zahrádku ať jede do hor v červnu. Za pásmem
narcisů začíná pásmo petrklíčů, orchideí. S výškou květin ubývá. Na bočním hřebínku odpočíváme. Pozorujeme, jak se na nás valí mraky. Brzy bloudíme v mlze. Mapy, které máme k disposici, jsou poměrně hrubé a skoupé. Musíme se vracet a raději postupujeme po jisté vyjeté cestě. Pod námi obydlené salaše. U vršku, kde k mé hrůze vidíme stavět telekomunikační věž, nabíráme správný kurz a traverzujeme. Přecházíme úpatní pásmo pramenitých potůčků a končíme v salaši - chatrči. Jako přístřešek pro případ deště postačí, zbytek výpravy může spát ve stanu. Topíme v uvnitř, sekáme geniální mačetou „Fiskars“, vaříme na konzolovitém salašnickém závěsu, a já sentimentálně vzpomínám na jinošská léta v horách. Táboříme na hranici divokého karpatského lesa – buky, vývraty, okousané a pokroucené stromy na hranici lesa. Nikdo nikde. Před tím jen občas pastýři.
Úterý - dlouhá hřebenovka
Před námi je hlavní hřeben pohoří Bauilui. Výška kolem 1800. Svahy jsou tvořeny pastvinami s četnými skalkami a erozními rýhami. Potkáváme první obydlenou salaš. Ještě bez ovcí. Vždyť je teprve červen. Bača se však pilně připravoval. Cesta na hřeben je namáhavá. Tento den jsme dobyli nejvyšší bod putování, patřičně událost přípitkem oslavili. Táboříme na překrásném místě, v sedýlku na konci hřebene, na samé hranici lesa. Není tu voda, což je škoda.
Středa – Kambodža I. a domácí horská kulturní krajina Již předchozí den jsme téměř geodeticky zaměřovali další cestu. Po hodinovém putování lesem s hrůzou zjišťujeme, že jdeme zcela špatně. Nakonec volíme radikální zkratku: scházíme rýhou potoka do údolí. Cesta je divoká a Jitka si likviduje kolena. Konečně se před námi otevřelo obydlené údolí. Vedou tu dráty elektrického vedení, je tu prašná cesta, políčka a ovce. Koupeme se v říčce a stále sháníme vodu. Nakonec jsme ji nabrali z bystřiného lesního potoka. Neumřeli jsme po ni. A znovu stoupáme lesem až se před námi otevřela nádherná opuštěná, a přece domácká, krajina pohoří Grohotis. Rozlehlé kopečky s malými přístřešky lákající k zastavení a přespání. Kdysi sloužívali k provizornímu ubytování rodin v době sena. Hranici luk tvořili malé řádky stromů a drnů. Na vrcholku najdeme snad dávnou meteorologickou stanici. Vracím se dolů a je mi líto, že sem už zřejmě ženci nechodí. Ale kdo ví. Travní porost nevypadá tak zanedbaný. Grohotis jen mírně zvlněný. Příjemný a pohled. Člověk by tu rád zůstal a svobodně běhal po zelených kopečcích. Jen tak pro radost.
Pokračujeme dál, nabíráme již pramenitou vodu, povídáme si a poli kýchavic dojdeme až k velké salaši. V ní nacházíme svůj domov. Jen pro dřevo je daleko. Z dálky slyšíme ovce a štěkot psů. Mám radost že jich je tu všude hodně. Návrat do krásných starých časů.
Čtvrtek – na hranice Valaška a Sedmihradska Vzhůru na Čukaš! Nejdříve ještě vystupujeme na nejvyšší horu Grohotis. Nalézáme šafrány a opájíme se vůní jara v místech, kde se pod jarním sněhem nestačila ani tráva zazelenat. Je větrno. Pokračujeme. Magicky nás přitahuje malebné a skalnaté pohoří Ciucas na obzoru. Krajina se mění. Po ladných kopečcích houstnou skály. Jsme unaveni a hledáme co místo ke spaní. Nakonec ho nacházíme až v pohoří Ciucas, pod krásnou skalní Sfingou, která je hraniční skalou mezi Sedmihradskem a Valašskem. Před sedlem jsme si v lese povšimli úžasného úkazu: pramen, ze kterého vyvěrá malá říčka. Sedlem mezi Grohotis a Čukaš projíždějí kamiony, jeden za druhým, ale kousek nad ním nacházíme salaš, u niž odpočíváme, pozorujeme psy, ovce, a hlavně boj prasat o koryta. Vzpomínáme na politiky a některé si pojmenováváme podle nich. Kupujeme vynikající uzrálý sýr namočený v solném roztoku (v horách jsem to zažil poprvé) a také „urdu“ měkký sladký sýr uchovávaný v plátěném sáčku. Sledujeme rovněž výrobu sýra a práci pastýřů. Jsou mezi nimi velmi staří i mladší. Salaš je malebném místě a zároveň i lukrativním. (U dalších salaší dostáváme sýr zdarma!) Spíme na hřebínku, kousek od turistické značky. Blízko je pramen.
Pátek - odpočinek Přišel čas odpočinku. Jsme dosti unaveni. Přesunujeme se na louku několik kilometrů odtud. Je rozlehlá a schovaná, vede k ní traverzová cesta nádherným karpatským lesem. Na cestu nezapomenu. Smíšený les, uhnilé pahýly buků. Skalky. Pod skalou pramení potok. Prý léčivý. Jako napajedlo se, místo romantických dřevěných koryt, nyní v Rumusku používá rozřízlá pneumatika z traktoru, umě natažená a rozepřená klacíky. Tento způsob recyklace se mi hodně líbil. Na louce nacházíme další salaš s přátelskou rodinou. Zvou nás dovnitř. Jíme sýr, popíjíme kávu, ochutnávají náš fernet. Stan si stavíme v dolním cípu trojúhelníkové louky. Pak odpočíváme. Martin si čte, Libor fotí, já maluji. Všichni obdivujeme malebné parkoidní skalní hory. Nejvíce se nám líbí vrch Tesla. Večer debatíme s Vojtou na tema Duch svatý. Mluvili jsme o tom, že Duch svatý je osoba. Vojta se ptal: „A k čemu mi to je“? Jak je dobré takové otázky dostávat. Byl to potřebný den odpočinku. V noci prší a poprvé spíme v pěti ve stanu. Spí se nám dobře a suše. Stan Jurek je prostě dobrý stan. Kdo nevěří ať do něj nacpe pět lidí i s batohy a nechá se celou noc sprchovat (k radosti vodáren).
Pátek – ve skalách Čudaše Ráno se loučíme s Vojtou a Jitkou. Vrací se podle plánu domů. Dál jen ve třech. Na hřebeni je chladno, větrno, přeháňky. Chodí tu hlučné výpravy základních škol v pestrých pláštěnkách. Na stráních se lány penišníků – rododendronů. Fialové hory. Naši pozornost stále
upoutávají nádherné skalní útvary připomínající sevřené pěstí a tlusté prsty ukazujících k nebi. Občas zkamenělé dvojice milenců, nejrůznější shluky skal s četnými ostrožnami. Je na co se dívat. Ranní nával školáků pominul. Šokem pro nás bylo přistání vrtulníku se zmatenými záchranáři. Smysl jejich akce jsme nepochopili. Na nejvyšší hoře začalo mžít a skalní útvary jako duchové mizí v mlze a za chvíli se opět zjevují. Sestupujeme do sedla, prozkoumáváme „Cabanu Ciucas“, turistickou základnu, která kdysi musela být hezká. Dnes trouchniví. Potkáváme také pastýře s ovcemi, který to opravdu uměl. Pískal na psy a ovce ve spořádaném pastebním útvaru. I psi ho poslouchali. Potom putujeme po úzkém hřebínku a divím se ovcím, že to tu zvládají a nestávají závrať z občasných hlubin pod námi. Tábor rozbijíme v malém romantickém sedle. V podvečer nás nachází doktor Zbyněk a Bejby. Je to moc milé setkání pro obě strany.
Sobota - Na Sírius Ráno nacházím pramen. Hned je veseleji - jedna starost za námi. Snídaně se podobá hodům. Počítal jsem s tím, že další týden bude trochu postní. Vzhledem ke Zbyňkově systému balení máme jídla nadbytek. Sestupujeme níže k prameni, já nabírám hadičkou vodu a maluji. Budím zájem dalších ranních turistů. Dívky mají pestré dlouhé sukně. Jsou tu i jeptišky. Všichni trhají fialové penišníky. Nevím k čemu. Po doplnění vody sestupujeme níže, až na hranici lesa, potkáváme stáda ovcí, polodivoké psy. Naposledy se Pohled na Sírius - Bránu větru - poslední obzor kocháme skalisky Ciucase a mizíme v karpatských lesích. Lesní karpatský hřeben je nádherný. Vede po něm stará cesta, stromy na okrajích vytvářejí sloupové chodby přírodních zámků. Čas od času vidíme vyjímečné dílo tvůrce – krásný mohutný smrk či rozkošatělý buk. Zastavujeme a obdivujeme je. Z hřebene sestupujeme ještě níže do sedla. Cesty jsou prudší, les divočejší, posléze řídne a mění se v pastevní les a posléze louky nahusto osázené osamělými stromy. Jsme v rozložitém sedle Tabla Butii. Zde končí Ciucas a začínají Siriuské hory. Začíná nejdivočejší část výpravy. Vystoupáme na hřeben, litujeme koníka kterému hospodář svázal nohy, aby neutekl. Na hřebeni mezi námi nastala lehká různice, kterou řeším ověřováním, že za hřebínkem na obzoru je opravdu jen hluboké údolí. Bylo. Když běžím bez batohu pastvinami s krásným pažitem, připadám si jako v zemi hobitů. Malebnost a tajemnost se tu zasnoubila. Pode mnou podivné valy a snad také zákopy z první světové války. Cesta prochází přes staré hradiště, snad původně římské, z něhož zbyly jen základy. Pode mnou otazníky vzbuzující krajinný prvek, složený ze smrků a bílé zdi.Za chvíli již všichni vcházíme dveřmi z křížů. Jsme na pohřebišti z první světové války. Mnoho křížů. Osa pohřebiště protíná kamenný kříž na obzoru. V dálce ještě divnější brutalistní stavba z betonu. Čekám ještě na skřítky, kteří někde vyskočí. Blahoslavená různice, která nám dala poznat tak nádherné místo. Blahoslavená vina, která nám dala poznat tak slavného Spasitele.
Neděle - Kambodža II. Ráno jdu prozkoumat betonovou stavbu. Nevím k čemu měla sloužit. Snad nedostavěná observatoř, snad rampa na rakety či radar. Cestou zpět mě pronásledují psi. Už jsem se viděl roztrhaný. Pomohl slzný plyn. Postupujeme po hřebeni Sirných hor. Potkáváme salaše a bače. V jedné posedíme, brynzy
se přejíme, zásobu na cestu dostaneme. Pozorujeme výrobu sýra na vlastní oči. Jeden z bačů je mi hodně sympatický, směje se mezi vousy, tlapama tlačí brynzu do PVC salámů. Cesta dál se postupně ztrácí, až zmizí docela. Stoupáme, ale spíše lezeme po skalách divokým lesem s vysokým kapradím. Nakonec jsme na hřebeni, ve smrkovém lese. Prší. Nacházíme opět cestu. Táboříme na pastvinách pod Bránou vichrů. Je tu divoko: ne moc příjemní pastýři; divocí psi přebíhající s vytím v noční tmě přes tábořiště; vlhko. Sirné, ďábelské pohoří.
Pondělí - Brána větrů Jsme už unaveni. Konečně procházíme „Branou větrů“ - „Porta Vunturor“. Již z Ciucase jsme toto krajinářsky významné sedlo viděli. Bylo mohutné a krásné. Leč mám pocit, že jsme bájné místo všech větrů proběhli. Pod sirijskými horami nacházíme jezera. Jedno vyschlé a druhé „Supí“ je plné vody. Vystupujeme na hřeben a loučíme se s horami. Na obzoru mraky. Sestupujeme divokým karpatským lesem. Cestu ztrácíme a což je v těchto lesích divočina. Jdeme necestou, potoky, závějemi krup. Již třetí „kambodža“. Nakonec cestu nacházíme. Dovede nás k rozrýhovaným lukám. Stařeček z ubohé chatrče nám ukázal schovanou cestu k řece a uježděné cestě. Zvláštní kraj. Z jednoho pramene blízko domu vytéká smradlavá voda. Mé vodařské „já“ se probudilo – asi jim prosakuje jímka. Byl to sirný pramen. Jsme stále v sirných horách. I řeka je tu kalnější a teplejší. Večerní koupel v ní je moc příjemná.
Úterý – dotek civilizace a kraj, kde vedrem těžkne vzduch Ranní pochod po nekonečné vrstevnicové cestě, která ne a ne klesat byl hodně namáhavý. Ze svahů prýštily sirné smradlavé prameny, potkávali jsme dřevaře s manželkami, které jim před maringotkami vařili obědy na ohních a kamínkách. Je krásné s manželkou rubat dřevo v lesích. Soudružky v pánských kostýmech z EU pro rovnost příležitostí by asi šíleli. Na konci cesty je ubohá vesnice pod zpola napuštěnou přehradou. V ní restaurace, kde blaženě poobědváme, kávu popijeme, rumunským pivem nahrazujeme jontový nápoj. Odtud stopem a vlakem do podivného kraje o sedmdesát kilometrů dál. Vedro a sucho. Doptáváme se a dojíždíme k sopkám. Zde je kraj ještě sušší, podivné trnité keře i tuhé a pichlavé rostliny. Slaná poušť. Spíme venku na písku a štěrku. Ale i v této krajině jsou ovce – chudinky.
Středa – krajem sucha na Meledik Ráno prohlížíme studené bublající sopky. Je to nádherné a podivuhodné. Člověk by vydržel sedět a pozorovat bahenní bubliny celé hodiny. Přijíždí autobus za autobusem, platí se sem vstupné. Zákaz kouření. Vše hlídá hlídač ve slušivé reflexní vestě. Odtud jedeme autobusy a chvíli pěšky. Potěšíme se školním pěveckým sborem, dirigovaným snaživým vesnickým učitelem. Nabíráme vodu ze slaných a teplých studní. Pozorujeme široká koryta řek, kterými proudí jen čůrek barevné vody. Nevlezl bych do toho. Autobus nás vysadil na konci světa, ve vesnici Chila. Nevěříme svým očím. Chudičký obchod, policejní stanice s vlajkou EU, jinak bída. Čas se tu zastavil. Lidé tu snad ani nežijí, pominu-li pár staříků. Odtud pěšky přes hřeben. Vedro, únava, vyschlá
krajina. Putovníci melou z posledního. Hledáme bájný „Meledic“, místo ropných pramenů, přírodních plynových hořáků a mrtvé jeskyně. Nad podivnou vesnicí, kde sůl tvoří horu, nacházíme obydlený vrch s kempem. „Meledic“! Nahoře nečekaně jezera. Dále útvary podobné lomům, sesuvy půdy zřejmě přírodního původu, praskliny v zemi nad nimi solné škrapy. Divný kraj. V kempu naštěstí nikdo není, když pominu krásné vyřezávané dřevěné figuríny panen a vládců. Poblíž je obchůdek. Žíznivě se vrháme na teplé pivo.
Čtvrtek – návrat proměňující se krajinou. Vracíme suchou krajinou zpět do civilizace. Potkáváme ještě vahadlové studně, průsaky přírodní ropy, vypadající jako štěrky po nehodě cisterny. Potkáváme také kapličky a krásné kříže. Ale stíháme vlak, konec prozkoumávání. Několik minut po příchodu na zastávku přijíždí autobus. Opouštíme podivnou krajinu. Ubohé vesnice se mění ve výstavnější, až končíme ve městě Buzalui. Hodnotím návštěvu sirných krajů: Nevrlý měl pravdu ve svých Kaprpaských hrách. Kraj tu těžkl vedrem, studně byly slané. Mrtvou jeskyni jsme možná našli, ale spíše ne. Sopky jsme našli. Vše bylo v mých představách pohádkovější a na menší ploše. V reálu to vypadá méně romantičtěji. Plynový hořák byl ještě den další cesty. Snad příště. Nakupujeme jídlo a ujíždíme vlakem pryč. Ve vlaku EC je nám velmi příjemně, ještě lépe než v našich vlacích. Končíme hédonistickou večeří v jidelním voze.
Pátek sobota - definitivní návrat Po přestávce v Budapešti, kterou libě strávím malováním milovaného a vznešeného empírového nádraží Kelleti, nasedáme na ECčko a jedeme domů. Bylo krásně v Rumunsku. Našel jsem tuto krásnou zemi jako v dobách mého mládí. Opuštěné hory, salaše, ovce sýry. S nadějí, že se civilizace postoupí pomaleji odjíždím. + Samému Bohu budiž sláva za tuto krásnou cestu + !
Text a namalované obrázky : Petr Kučera Obrázky a texty pod nimi (též pracovní názvy „Kambodža)“: Libor Stránský Účastníci v ý p r a v y: Celou trasu prošli: Martin Machek – putovní nadšenec; Libor Stránský – oduševnělý fotograf a spolehlivý základ výpravy; Petr Kučera – ten co ztrácel cestu... První část prošli: Jitka Vávrová - jediná žena výpravy a Vojta Mikula - poprvé okusil divokost hor. Druhou část prošli: Petr Kadlec přemáhající bolest kolena a MUDr. Zbyněk Černý - přítel náhlých rozhodnutí a hlavní zásobovač druhé poloviny cesty. Příloha – z blogu Vojty Mikuly Protože nás jelo jen pět, stačily tedy dva stany (jaba daba dů):
• •
Zababa: má svůj stan, myslí, že další má Jitka a ví, že třetí má Martin Libor: Nemá stan, ví, že jeden má Zababa, myslí si, že druhý máme s Jitkou a ví, že třetí má Martin
• •
Martin: má svůj stan a ví, že další má Zababa, co si myslel o ostatních, nevím Vojta a Jitka: stan nemají, vědí, že jeden má zababa a myslí si, že druhý má Libor, vidí Martinův stan na krosně
to je úloha jako ze SCIO přijímaček na MUNI Do této chvíle je vše v pořádku, protože máme stany právě dva. Problém je ten, že všichni jsme si mysleli, že máme stany tři.:-) A proto nemohlo nepřijít (Zababovo) logické řešení – Martin svůj stan nechá na nádraží, kde ho vyzvedne Bejby. Tak se i stalo, navíc s komplikacemi ohledně předání a tak byli jsme velmi rádi, že se tento problém nakonec vyřešil a nemusíme nosit stan navíc. Že se nevyřešil, případně vyřešil až moc, dá rozum.:-)
