Když Bůh chodil po zemi

Knihovna Božího Království

* svazek 2012/1

Rick Joyner

Když Bůh chodil po zemi. Vydáno anglicky 2007

Zkratky knih Písma: 1-5M Jz Sd Rt 1-2S 1-2Kr 1-2Pa Eš Ne Er Jb Ž Př Kz Ps Iz Jr Pl El Dn Oz Jl Am Aš Jn Mi Na Ak Sf Ag Za Ml * M Mr L J Ř 1-2K G E F K 1-2T 1-2Tm T Fm H(Žd) Jk 1-2P 1-3J Jd Z (odůvodnění ve zpěvníku PÍSEŇ NOVÉHO ŽIVOTA). Správné pořadí knih Písma: TORA (TO): 1-5M * PROROCI (PR) – přední: Jz Sd SA KR – zadní: Iz Jr El 12MP (Oz Jl Am Aš Jn Mi Na Ak Sf Ag Za Ml) * ŽALMY (ŽA) = SPISY (SP): Ž Jb Př 5SvSv: Ps Rt Pl Kz Er, Dn E-N PA. Návrh na členění Písem Nové Smlouvy (jiné řešení má NZ Štefana Porúbčana): MESIÁŠ (ME): M H(Žd) Jk Jd * PETR (PE): Mr S k.1-12 1P 2P * PAVEL (PA): L S k.13-28, listy dle vzniku 1T 2T G 1K 2K Ř, K Fm F E, 1Tm T, 2Tm * JAN (JN): J 1J 2J 3J Z *

Přeložila Ivanka Jindráčková, zapsal a podepsal Miroslav Venc starší a vy posuďte jak. Boží Slovo lze a doporučeno zdarma kázat, tisknout, kopírovat, přeposílat, číst a přitom konat ke slávě Boží. Vyvolaná v Líšťanech Pavel+Ivanka+Miroslav Venc starší, 33035 Líšťany 55, 377 915 039 [email protected],

K n i h o v n a B o ž í h o K r á l o v s t v í * svazky 2009-12 * svazek 2018/8 PRAKTICKÉ UČEDNICTVÍ. Zac Poonen, přeložil Lubomír Zimmer. Priorita. Tak to je. * svazek 2012/7 ŽÍT JAK JEŽÍŠ ŽIL. Living as Jesus lived. Zac Poonen. * svazek 2012/6 KOMUNIKÁCIA S BOHOM. Rebecca Brown * svazek 2012/5 KRÁLOVSTVÍ NEBE A PEKLA A NÁVRAT JEŽÍŠE. Angelika Zambrano * svazek 2014/4 SOLI DEO GLORIA – SAMÉMU BOHU SLÁVA od Pavla Steigera. * svazek 2012/3 NÁVRAT BOŽÍ SLÁVY. Bakht Singh – důležité. Takhle se potřebujeme napravit. * svazek 2012/2 POKRÝVÁNÍ HLAVY / CESTA VYVOLANÉ. W. Nee, upravený samizdat 1983 * svazek 2012/1 KDYŽ BŮH CHODIL PO ZEMI. Rick Joyner. Překládá Ivanka Jindráčková * svazek 2011/13 PŘEKONÁNÍ ŽALOBCE . Rick Joyner. Přeložila Ivanka Jindráčková. * svazek 2011/12 SLOVA PÁNA NAŠEHO JEŽÍŠE KRISTA PODLE JANA. Z Bible21. * svazek 2011/11 PÍSEŇ. OBLAK SE POHYBUJE (SLOVO NEVĚSTĚ) Cheryl Mc Grath * svazek 2011/9 PŘEKONÁNÍ STRACHU. Rick Joyner, přehled námi vydaných R. Joynera * svazek 2011/8 POCHODEŇ A MEČ. Rick Joyner. * svazek 2011/7b PŘEKONÁNÍ RASIZMU. Rick Joyner. * svazek 2011/7a VÝZVA K POVOLANÝM STÁT SE VYVOLENÝMI. Rick Joyner. * svazek 2011/6 O CHLEBU A KALICHU S VÍNEM podle Tomáše Kempenského Následování 4. část * svazek 2011/4 ŽALMY. PÍSNĚ STUPŇŮ A HALEL. Dr. Jan Zeman * svazek 2011/3 ON VÁM OZNÁMÍ, CO MÁ PŘIJÍT. D. Prince, L. Lambert, D. Minor, R. Joyner * svazek 2011/2 PŘEKONÁNÍ RASIZMU. Rick Joyner. * svazek 2010/11b VÁLKA A SLÁVA. Rick Joyner. * svazek 2010/11a VÝZVA K POVOLANÝM STÁT SE VYVOLENÝMI. Rick Joyner. * svazek 2010/10 SÚDNÁ STOLICA KRISTOVA, Daniel Scott Matthewson. * svazek 2010/8 SVĚDECTVÍ Z KÁZÁNÍ Davida Hogana. Přel. Lubomír Zimmer. * svazek 2010/6 O BOJOVÁNÍ. Vladimír Šedivý. Co je Vyvolaná a 5 největších nepřátel. * svazek 2010/3 POSLEDNÍ BITVA. Rick Joyner. Rozpoznání ducha Jezabel. F. Frangipane. * svazek 2010/2d TOUHA PO ŠTĚSTÍ. Podle Andrew Wommacka. * svazek 2010/2c MILOVÁNÍ NEPŘÁTEL. Studie Vladimíra Šedivého * svazek 2010/2b SOBĚSTŘEDNOST. Napsal Andrew Wommack * svazek 2010/2a BERÁNEK A HOLUBICE, vyučování Dereka Prince, konference Karlsruhe * svazek 2010/1d ČTYŘI PROROCTVÍ SKRZE CHERYL MCGRATH * svazek 2010/1c JAK BŮH VIDÍ CÍRKEV POSLEDNÍHO DNE. Proroctví skrze Davida Wilkersona * svazek 2010/1b ČÍM SE KONČÍ SVĚT. Vidění Alexandry Michajlovny z Leningradu 1976 * svazek 2010/1a VYVEDENÍ ZE SODOMY. Lot II. Kázání Michala Kevického, editováno * svazek 2010/1a NEJSME ZANECHÁNI. Souhrnné vydání sv. 2009/a+b+c+d * svazek 2009/1 VŠEOBECNÁ A MÍSTNÍ CÍRKEV. Kurs Dereka Prince, 3.vydání, př. Petr Martykán Odjinud: PÍSEŇ NOVÉHO ŽIVOTA (1980), stále ještě k dostání za Kč 60 v KS Brno, Šámalova 15 F.J. Křesina Přímé stezky pro dítky Boží. 1927 – elektronicky na internetu Následování Krista od Tomáše, zvaného Kempenský, nositele pochodně Spisy C. H. Mackintoshe, zejména Poznámky k 1. 2. 3. 4. 5. knize Mojžíšově Kázání a spisy Watchmana Nee, Dereka Prince a Witnesse Lee. Spisy Corrie Ten Boom Tulákem pro Krista, přel. Zora Tetivová, a Ježíš je vítěz, a Wilhelma Busche Ježíš náš osud Spisy Ricka Joynera a Francise Frangipaneho, vydávané KSM a KS Juda Mělník.

Předmluva Když si na konci svého života Napoleon přečetl evangelium podle Jana, údajně prý řekl: „Buď je Božím Synem Ježíš, anebo ten, kdo napsal tohle evangelium! Znám lidi, a žádný člověk by takový příběh nemohl vymyslet.“ Je pravda, že o takovém příběhu se nikomu nikdy nesnilo a nikdo ho nikdy nenapsal. Je to jednoduše mimo lidské možnosti stvořit takový zázrak jako je zvěst o Ježíši Kristu. Ale není to jen příběh. Je to pravda, a také nejověřenější zpráva v historii s důkazy, které až dodnes prostupují celou zemi. Evangelium je zpráva o dějinách největšího zázraku ze všech – velkolepost, zázrak a sláva toho, že se Bůh stal člověkem a žil uprostřed svého vlastního stvoření. Bůh během celé historie vykonal mnoho velkých věcí, aby se zjevil svému milovanému stvoření, protože chtěl lidstvo i zemi dovézt ke smíření se sebou, ale žádný z nich se nemůže měřit se zázrakem, že Bůh přišel a žil mezi námi. Představa, že sám Bůh se stal člověkem a chodil mezi námi, je mimořádně neobyčejná a neuvěřitelná, a nikdo to nemůže opravdu pochopit, pokud mu s tím Bůh sám nepomůže. Pouze Svatý Duch nám lidem k tomu může otevřít oči, a nezáleží na tom, jaké historické důkazy známe. Proto bychom neměli lámat hůl nad skeptiky, ale měli bychom se modlit za to, aby se jim otevřely oči. Také bychom se měli modlit za ty, kteří vidí a kteří uvěřili, aby se jejich oči otevřely ještě víc, natolik, aby uviděli, jak úžasný je tento zázrak. Jak může někdo, kdo uviděl Boží lásku zjevenou skrze Ježíše, neustále nad touto zázračnou láskou nežasnout? Jak může někdo, kdo opravdu vidí, nehořet neustálým ohněm vášně učinit našeho slavného Boha známým. Je jenom jedna cesta. A z nějakého důvodu zavíráme oči před pravdou pravd na světě, a zaměřujeme se víc na tento svět. Tato kniha není napsaná pro skeptiky, ale pro věřící. Není napsaná proto, aby vás přesvědčila o skutečnosti tohoto zázraku. To už se stalo. Ale aby vám tento zázrak připomněla, i to, jak podivuhodný je náš Bůh, což je navždycky dokázáno největším činem v dějinách. Opustil sám sebe a stal se jedním z nás, abychom my mohli vystoupit z hloubky naší hříšnosti a stali se Jemu podobnými. Tohle je důležitá otázka: Ještě stále stoupáme? (Bohušku a Haničko, Milane a Miluško Macháčkovi, Rosťo Vysloužile starší i mladší, Zdeňku Pospíšile starší a mladší a Járo Mareši starší a mladší? napište)

Život následování Krista je jedno z největších dobrodružství a největší expedice, jakou může kdokoliv zažít. Žijeme tak? Nebo jsme se po cestě ztratili a zapadli jsme do dočasných starostí v pozemském světě? I když se na cestě ztratíte a začnete se starat o pozemské dočasnosti, můžete znovu povstat a vznést se /nechat se katapultovat/ do nebeské reality, která je vaším pravým domovem. Jak se blížíme ke konci tohoto věku, bude tento most mezi realitou pozemskou a nebeskou nacházet stále víc lidí, a nadpřirozené se bude stávat víc a víc zkušeností pro VŠECHNY, kteří v Něj uvěří. Náš cíl ale není žít jen v nadpřirozeném, ale žít v něm. 1

V této knize je vylíčeno, jaké to je spatřit zázrak zázraků. To, že se Bůh stal člověkem, chodil mezi lidmi, je zázrak z lidského pohledu i z pohledu andělů, v tělesné i v duchovní realitě. Tato kniha nemá přidat ani ubrat jedinou věc z příběhu, ale má být nápomocná k porozumění z duchovního a nadpřirozeného pohledu. Tento zázrak zázraků je základem naší víry. Je nadpřirozený. Cesta/chození pravého následovníka Kristova je také zázračná a nadpřirozená. Začal jsem ji psát, když jsem procházel obdobím, kdy jsem měl neobyčejné prorocké zkušenosti skoro každý týden. Čas od času jsem byl přenesen do jiné reality a viděl jsem věci z duchovní perspektivy včetně velkých duchovních bitev, probíhajících na zemi. Ty zkušenosti byly hodně silné, často děsivé, ale zároveň byly tak nádherné, že se to nedá popsat. Bylo mi ukázáno mnoho věcí v budoucnosti, a to bylo vzrušující, ale mou největší láskou vždy byla historie: Největší z příběhů v historii je ten, kdy Ježíš chodil po zemi. V jednom z vidění, o kterém jsem napsal v knize The Final Quest (Poslední bitva), jsem viděl ukřižování. Skoro jsem to nemohl unést a byl jsem z toho vyřízený na několik týdnů. Miluji evangelia a čtu si je stále dokola, alespoň jednou za rok. Ale jejich čtení na mne nemělo nikdy takový vliv kříže, jako tyto zkušenosti. Nemohl jsem přestat myslet na Marii, Ježíšovu matku, a na ostatní ženy, které Ho následovaly, Jana, jeho milovaného učedníka, a na tu neuvěřitelnou odvahu, ve které museli stát a dívat se na svého milovaného, kterého mučili. Ale je to mnohem víc: jaké to bylo pro Otce, když se díval na to, co provádějí Jeho milovanému Synovi. Já jsem to viděl jen ve vidění a nemohl jsem to ustát. Oni viděli opravdové ukřižování, jak to mohli ustát? Vydrželi to jenom díky lásce. A bylo to jen díky lásce, že to Ježíš vydržel. Potom, co jsem spatřil kříž, jsem to už nikdy znovu nechtěl vidět, a zároveň jsem to chtěl vidět víc než cokoliv jiného. Jak jsem řekl: rád vidím věci z budoucnosti. Ale mnohem víc mě to táhlo k vidění minulosti, speciálně do doby, kdy Ježíš chodil po zemi. Pochopil jsem, že nějakým způsobem žije Pán mimo čas, mimo čas, do kterého se zrovna díváme, a proto zná budoucnost stejně tak jako minulost. Požádal jsem Ho, aby mě uchopil v Duchu a ukázal mi minulost stejně tak, jako budoucnost. A On to udělal. V této knize je část toho, co jsem viděl. Tento příběh nic nepřidává a ani nic neubírá z příběhů v Písmech. Nic takového bych jako pravdu neuznal. Všimnul jsem si, že mnohé moje knihy jako Poslední bitva, Povolání do poslední bitvy a Pochodeň a meč jde těžko klasifikovat. Někteří je zařazují mezi prorocké knihy a jiní je označují za beletrii. Je to tak i tak. Bylo by jednodušší a asi by ty knihy byly stravitelnější, kdybych je označil za beletrii, jak mi mnozí radili. Ale byl bych nepoctivý, kdybych to tak udělal, a pravda je jedna z nejsilnějších věcí, které máme. Vím, že tyto knihy nejsou beletrie, ale zároveň také vím, že to nejsou Svatá Písma. Pocházejí z opravdových zkušeností. Snažil jsem se je zaznamenat nejvěrněji, jak to šlo, ale vidíme jen zčásti a vidíme skrze sklo temně 1K 13,12. Moje paměť zaznamenává spíš události jako celek a detaily jen okrajově. I přesto mi byl dán pohled na událost, o kterou se s vámi v této knize dělím, z důležitého důvodu. 2

Pravý život následovníka Kristova je život nadpřirozený, protože jsme povoláni k uctívání nadpřirozeného Boha, a uctíváme Ho v D/duchu a v P/pravdě. Ať se nám to líbí nebo ne, ať tomu věříte nebo ne, vše, o co budeme usilovat v Bohu skrze Ježíše Krista poroste, abychom byli víc doma v duchovní realitě než v pozemské přirozené realitě. Kristus nyní přebývá v nedosažitelném světle a slávě, která je velkolepější, než můžeme obsáhnout nebo spatřit v těchto pozemských tělech. Už není žádný Ježíš z Nazaretu. Je Pán slávy a vládne nade vší autoritou, vládami a mocemi. V jeho životě, který strávil na zemi a v tom, co vydržel na kříži, je něco, co bude na věky zjevením Jeho přirozenosti, toho, kým je. Abychom uviděli to, co udělal, měli bychom s Ním teď vstoupit do vztahu, a poznáme kdo je, a kde sedí. Když mi byly ukázány oba pohledy – přirozený i duchovní – pomohlo mi to se k Němu přiblížit. A věřím, že to pomůže i vám. A má pravdu, říká Ivanka. Skutečný svět je duchovní realita a ne ta pozemská. Ta pozemská je nazývána v Písmech pouze stínem duchovních věcí, a přesně tak to je. Pokud opravdu věříme Písmům, tak nevěříme, že všechny zaznamenané události se staly „jen tak“, i když i to je důležité, že se staly, ale také věříme Bohu, že vidí, jak se všechny ty věci stávají v našich životech. To je pravá víra Boží (ne v Boha), věření Písmům. Největší ze všech událostí bylo samozřejmě to, že se Bůh stal člověkem a žil mezi svými. To nás mělo přitáhnout k tomu, abychom žili jako On ve všech ohledech. Jak můžeme žít stejným způsobem jako Ješua? Žil svatý život naplněný pravdou, a byl oddělen/pomazán k tomu, aby oddaně plnil Otcovu vůli. Slovo svatý si můžeme vyložit také jako plný/zralý. Ježíš nám dal stejného Ducha, který Ho vedl, když konal své skutky. Jeho Duch nás k Němu povede a bude nás usvědčovat, když se od Něj vzdálíme. Poslední opakovaný hřích zralých svatých je „odcházení od Boha“. Jeho Duch způsobí růst Jeho přirozenosti/charakteru v našich životech a dá nám stejnou moc, abychom dělali tytéž skutky jako On. Jedna jediná pravda nás udrží na cestě života a vždy nás povede k vítězství: ve všem jde o Ježíše, ne o nás. Je to Jeho život, ne náš! Je to o tom Jeho vidět, Jeho znát, stát se Jím a dělat skutky jako On. To je jediný správný smysl našeho života, účel/záměr Boží pro náš život, a vše ostatní, co se v našich životech děje, nám má jen pomoct, aby se tak stalo. Pokud tato kniha dosáhne svého účelu, vštípí nám větší oddanost k usilování o hlubší porozumění události událostí: to

jak se Bůh stal člověkem a žil na této zemi, a to, jak se neustále stává člověkem a chodí po této zemi skrze nás. Stále hledá lidi, skrze které by mohl činit stejné skutky, jako když sám chodil po zemi. Před koncem tohoto věku budou po zemi chodit lidé stejně tak, jak po ní chodil Ješua, budou jednat jako On a dělat skutky dokonce i větší, protože ON teď sedí po pravici Boží a poslal svého Ducha svatého, aby přebýval v těch, kteří Ho následují. Boží sláva je mnohem víc než jenom krásné barvy či nebeská hudba. Je to Boží přirozenost. Král David napsal, že Bůh ukázal své fotky dětem Izraele, ale Mojžíšovi zjevil své cesty. Žalm 103,7. Nebudu se omlouvat za to, že miluju, když se dívám na Boží fotky, obzvlášť na zázraky, ale mnohem větší poklad je – znát Jeho cesty. 3

Proč dělá to, co dělá? Znát Boha a Jeho cesty a být s Ním v takové jednotě, že si nás může používat k dělání svých skutků, je nejvyšším povoláním člověka. Viz Angelo. Jak se blížíme ke konci tohoto věku a k úsvitu věku, ve kterém sám Pán převezme autoritu a bude vládnout nad zemí, stane se most mezi duchovní a pozemskou realitou životně důležitou pravdou pro přežití následovníků Krista. Nebojujeme proti tělu a krvi, ale vedeme duchovní bitvu proti duchovním mocím, a pokud chceme v této bitvě zvítězit, musíme tomu porozumět a podle toho jednat – a v této bitvě zvítězit. Nám Kristovým následovníkům byly dány božsky mocné duchovní zbraně. Nejsme sami na cestě, když sloužíme Bohu, ani v této bitvě mezi světlem a temnotou. Ve skutečnosti spolupracujeme s majestátními anděly, jejichž účel je sloužit dědicům spasení. Nová smlouva nás podporuje v porozumění andělům, stejně tak jako v jejich rozpoznání, čas od času jim prokazovat pohostinnost, tak jako to udělali mnozí svatí ve staré smlouvě. Někdy věděli a jindy ne, že je to anděl. To, že andělům budeme projevovat pohostinnost, není pro jejich zábavu, ale má to upevnit naše partnerství/ spolupráci s nimi pro účely Pána na této zemi. Pán miluje i své anděly, a oni milují Jeho i nás. I oni hrají v Jeho plánu velkou roli. A i když není naše věc se jimi přehnaně zabývat, potřebujeme této spolupráci lépe porozumět. Jedná se tu o vytváření spojení mezi pozemskou a nebeskou realitou. Stavění mostů, nebo žebříků/schodišť mezi nebem a zemí. Vytváření takových spojení bylo Ježíšovým základním záměrem, tak jak to vysvětlil v Janovi 1,48-51, když poprvé odpověděl Natanaelovi: „Odkud mě znáš?“ zeptal se Natanael. „Viděl jsem tě pod fíkovníkem,“ řekl mu Ježíš, „ještě než tě Filip zavolal.“ „Rabbi!“ zvolal Natanael, „Ty jsi Boží Syn, ty jsi král Izraele!“ Ježíš mu odpověděl: „Věříš proto, že jsem ti řekl: Viděl jsem tě pod fíkovníkem? Uvidíš ještě větší věci.“ A dodal: „Amen, amen, říkám vám: Uvidíte otevřené nebe a Boží anděly, jak vystupují a sestupují na Syna člověka.“ 1M 28,10-12 Tímto Ježíš sám sebe prohlásil být Jákobovým žebříkem. Pamatujete si, když Jákob utíkal od svého bratra a když ulehl ke spánku, tak měl sen o žebříku sahajícím až do nebe? Boží andělé po něm vystupovali a sestupovali, oboustranně, ale na jeho vrcholu uviděl Pána. Bůh nám dal stejné zaslíbení jako Abrahamovi a Izákovi. Když se Jákob probudil ze snu, řekl: 1M 28,16-17: „Jákob se probudil a zvolal: „Na tomto místě je opravdu Hospodin – a já jsem to nevěděl!“ V posvátné hrůze pokračoval: „Jak hrozné je toto místo! Není to nic jiného než Boží dům a toto musí být nebeská brána!“ Jákob tady vyhlásil pravdu o Božím domě, který se bude stávat stále větší realitou v této době. Boží dům je brána k nebesům. Dům Boží = Vyvolaná, je povolána být bránou k nebesům, kde poslové Boží jsou povoláni do nebeské reality a potom sestupují na zem s důkazy nebeské reality. Po žebříku/schodišti vystupují a sestupují andělé a proroci a svatí k tomu určení, třeba adulamští otrhánkové nebo Rolland Buck: Andělé v akci (Setkání s anděly). To je, kým Ježíš byl a co dělal celou dobu na zemi, a přesně to chce nyní udělat skrze svůj lid. Ve Z 4,1 je nám řečeno: „Nebeský trůn“ Potom jsem se podíval, a hle, v nebi se otevřely dveře. Vtom ke mně jako polnice zazněl ten hlas, který jsem slyšel předtím: „Vystup sem a ukážu ti, co se musí stát potom.“ A hned jsem byl ve vytržení Ducha. Tyto dveře (nebeská brána) jsou stále otevřené. Pán nás neustále vybízí, abychom k Němu přišli a posadili se s Ním. 4

Pravý život následovníka Kristova (název knížky Watchmana Nee) by nás měl vést k tomu, abychom se cítili být více doma v nebeské než v pozemské realitě. Duchovníma očima, očima našich srdcí, bychom měli vidět jasněji než očima přirozenýma. Pravé následování Krista je nadpřirozené, protože jsme povoláni uctívat Boha, který je Duch, a ti kdo uctívají/velebí Jej, musí tak činit v D/duchu a v P/pravdě. Během doby velkých Božích hnutí na zemi se nevyhnutelně zvětší počet zjevování se andělů lidem. Na tom není nic tak zvláštního, protože oni do naší reality vstupují běžně. Ale bude se to hlavně dít z toho nového důvodu, že lidé budou vstupovat do jejich nebeské reality. Následovníci Krista (nemluvím o křesťanech) budou vstupovat do nebeské reality stejně často a lehce, jako budou vstupovat do svých vlastních domů. Mají klíče. Jak se budeme přibližovat ke konci tohoto věku, bude se tohle stávat následovníkům Kristovým běžně. Toto jasné proroctví v Písmech říká ve Skutcích 2,17-18 to, co je v Joelovi 2: „V posledních dnech, praví Bůh, vyliji svého Ducha na všechny lidi. Vaši synové i vaše dcery budou prorokovat, vaši mladíci uvidí vidění, vaši starci budou mít sny. Jistěže na své služebníky a služebnice v těch dnech vyliji svého Ducha a budou prorokovat.“ Písma nám říkají že „v posledních dnech“ tyto prorocké zkušenosti: sny, vidění a prorokování budou dány starým i mladým, mužům i ženám (o pastorech není ani zmínka). Tím, jak se blížíme ke konci tohoto věku, můžeme očekávat, že se tyto zkušenosti rozhojní, a ono se také tak teď děje. Je to jeden ze znaků, že my už opravdu v těch posledních dnech jsme. V tomto textu také vidíme, že tyto prorocké zkušeností jsou vypůsobeny vylitím Svatého Ducha. Prorocké zkušenosti jsou jedním z nejjistějších znaků pravého vylití Svatého Ducha. Když se nás dotkne Duch svatý, je jedním z výsledků to, že se nám začnou otevírat duchovní oči, takže získáme vhled do duchovní reality. Ti, kteří jsou znovuzrození a jsou nové stvoření, začnou vidět/poznávat Boží Království. Jak už Pán vysvětluje Pilátovi, Jeho Království není z tohoto světa/ z této časoprostorové reality. Jak apoštol Pavel později napsal Korintským, stává se pro něj duchovní realita s Pánem větším domovem než jeho fyzické tělo a svět, pro který bylo stvořeno. To je pravá realita/život těch, kteří jakožto nové stvoření dospívají. Elíša mohl v naprostém pokoji sedět na hoře, i když proti němu pochodovala celá armáda velmoci, protože měl vhled do duchovní reality. Gézi ne. Kdyby naše duchovní oči byly opravdu otevřené, nestarali bychom se přehnaně o každou věc na zemi. Až budou naše duchovní oči otevřené, uvidíme něco mnohem většího než Elíša (a kvůli němu i Gézi), bezpočet andělů, kteří je chrání. My uvidíme Ježíše, který trůní na všemi vládami, autoritami a panstvími. Až opravdu uvidíme Ježíše na místě, kde sedí, a budeme vědět, že nás posílá On, jak bychom se mohli bát čehokoliv nebo kohokoliv na této zemi? Sám Pán Ježíš takto chodil, dělal to, co viděl, že dělal Otec, a dal nám Svatého Ducha, abychom mohli chodit po stejných cestách. Znovuzrození je pouze počátek života nového stvoření. Stejně jako je to s narozením v naší pozemské realitě. Naše duchovní přirozenost je něco, co čeho musíme dorůst. Musíme dorůst do pravdy, dorůst do Krista a stát se fungujícím údem Jeho Těla na zemi, ne nefungující denominace, ba dokonce ani těch fungujících. Bez znovuzrození neuvidíme Království, ale ani všichni znovuzrození nevidí Království. Mnozí znovuzrození odmítají ze strachu nebo z jiných důvodů vidět. 5

Nějakým způsobem mohou vyrůst a dokonce dospět, pracovat, vystudovat teologii nebo jinou školu, stát se poutavými kazatelkami/kazateli nebo užitečnými pečovatelkami/pečovateli, ale zůstanou duchovně slepí. To se musí změnit. Důvod, proč jsou tyto prorocké zkušenosti Svatým Duchem vylévány „v posledních dnech“ je ten, že tento způsob vedení budeme v této době potřebovat. Musíme mít oči otevřené, abychom viděli a musíme dospět do své duchovní přirozenosti a dospělosti v Kristu. Ježíš o Království kázal takovým způsobem, aby byla demonstrována jeho autorita v jakýchkoliv pozemských podmínkách. Sám Ježíš byl Bůh dotýkající se země nebesy. V nebi nejsou žádní mrzáci. Takže když se Ježíš dotkl mrzáka na zemi nebem, byl uzdraven. V nebi není žádný nedostatek, takže když byla potřeba nasytit víc než 5000 hladových jediným obědem malého chlapce, Pán se dotkl oběda trochou nebes, až se jídlo zmnohonásobilo, všichni se nasytili, a učedníci měli ještě fůru dní co dojídat. V časech, které přicházejí, až zazní poslední Boží polnice, což bude kázání radostné zvěsti Království, tak ti, kteří ho budou zvěstovat, budou to dělat s mocí, aby autoritu nebeského Království nad zemí ukazovali. I nad všemi podmínkami na zemi, protože Bůh se chce země dotknout skrze své děti nebem. Když Petr vyšel z lodi a šel po vodě, tak nešel přímo po vodě, ale šel po Pánově slově, když mu Ježíš řekl: „Pojď!“ M 14,29 Slovo Boží je pevnější než nebeská klenba. Kdyby král nebes řekl hoře, aby se vytrhla a vrhla se do moře, a použil si k tomu nás, celý svět by užasl, ale anděly v nebi by to pravděpodobně nudilo. Viděli mnohem větší věci než tohle. Viděli Ho roztáhnout nebesa tak lehce jako hospodyně záclonku. V lidském jazyce nemáme termíny k popsání toho, jak úžasný je náš Bůh. Jen díky Jeho laskavosti můžeme Jeho Království vyhlašovat „bláznovským kázáním“ 1K 1,21. Když Židé žádali po Ježíšovi znamení, žádali, aby udělal něco na nebi. Třeba jako zastavit slunce, jak to udělal pro Jozue, nebo něco podobného, co by žádný jiný člověk nedovedl. To mohl Pán lehce udělat, ale nebyl k tomu Otcův čas, a tak to neudělal. Na konci tohoto věku můžeme očekávat mnoho projevů autority nebe nad zemí, o čemž pojednává zbytek textu ve Skutcích 2,19-20: „Ukážu zázraky na nebi a znamení na zemi, krev a oheň a oblaka dýmu. Slunce se obrátí v tmu a měsíc v krev, než přijde veliký a zjevný Hospodinův den. Každý, kdo vzývá Hospodinovo jméno, však bude zachráněn.‘ Joel 3,1-5 Nacházíme se v prvních fázích doby, kdy bude Pán na zem posílat posly, kteří přetrumfnou i to, co byl Hollywood schopen si představit o lidech, chodících v nadpřirozené moci. Učíval jsem, že mnozí lidé kdysi hýbali bezpočtem hor, ale potom mě za to Pán ve snu pokáral. Řekl mi, že i ti, kteří mají malou víru, mohou říct hoře, aby se vytrhla a hodila se do moře, a ona by je poslechla. Také mi řekl, že tohle se bude před koncem věku opravdu dít na důkaz, že Jeho Slovo je pravda. Na zemi Bůh uvede posly, kteří budou chodit v takovéto víře a moci, jednoduše proto, že budou vidět. Neuvidí pouze to, co je na zemi, uvidí Pána tam, kde trůní. Budou vidět, co On chce dělat, a udělají to. Budou Jím používáni to udělat stejně tak, jako Otec používal Mesiáše Ježíše, aby činil vůli Jeho. Modlím se za vás, aby vám tato kniha pomohla začít vidět, aby se vám otevřely oči vašeho srdce a abyste žili nadpřirozený život, ke kterému jste povoláni. Někteří do toho vstupují už teď, mnozí je budou následovat a díky nim znovu vtrhne nebe na zemi. 6

Pokud jsi na této zemi nyní a znáš Ježíše, jsi k tomu povolán/a. To je to, kým opravdu jsi. Kdysi dávno někdo řekl: „Jako lidé nejsme povoláni k tomu, abychom měli občasné duchovní zkušenosti, ale jsme duchovní bytosti, které mají také občasné přirozené zkušenosti.“ Modlím se za vás, aby vám tato kniha pomohla začít vidět, aby se vám otevřely oči vašeho srdce a abyste žili nadpřirozený život, ke kterému jste povoláni. Někteří do toho vstupují už teď, mnozí je budou následovat a díky nim znovu vtrhne nebe na zemi. Pokud jsi na této zemi nyní a znáš Ježíše, jsi k tomu povolán/a. To je to, kým opravdu jsi. Kdysi dávno někdo řekl: „Jako lidé nejsme povoláni k tomu, abychom měli občasné duchovní zkušenosti, ale jsme duchovní bytosti, které mají také občas přirozené zkušenosti.“ Je to pravda a je to vzrušující, ale nikdy nezapomeňte, že se tu jedná o Ježíše. On je náš Žebřík. Příčky Žebříku, které se vytahují do nebe, jsou postupně se zvyšujícím zjevením, KDO JEŽÍŠ JE A KDE JE. Žebřík je obousměrný, dotýká se nebes i země, protože ON miluje lidi a miluje i zem. Obnoví lidstvo i zemi od toho, co způsobilo pád. ON je hlavně Láska. Nemůžeme opravdu dospět v Něj bez toho, aniž bychom rostli v Jeho lásce pro Něj a pro všechno, co miluje. V první kapitole Jana (toto evangelium je nám dáno hlavně proto, aby nám zjevilo Jeho nebeskou přirozenost) je psáno, že JEŽÍŠ JE STVOŘITEL, a že je také důvodem všeho stvoření. V E 1,9-10 je nám řečeno: „Ve své laskavosti nám dal poznat tajemství své vůle – předsevzal si, že až se naplní čas, uskuteční svůj plán a shromáždí všechno na nebi i na zemi do jednoty v Kristu.“ Nejvyšším Božím záměrem pro člověka je, ABY BYL NALEZEN V NĚM. Na Bohu je toho mnohem víc k pochopení a k porozumění, než na Něm bylo k pochopení, když chodil po zemi. Teď už není Ježíš z Nazaretu, ale už je Pán slávy! Byl, ale už není. Je vzkříšený a trůní v mnohem větší slávě a moci, než jsme schopni v tomto těle uvidět a pochopit. Než vůbec můžeme snést. Náš cíl by měl být Ho vidět, k čemuž je nutná naše úplná proměna ze zemského na nebeského člověka, a navázat s Ním vztah s takovým, jaký je teď. Ale nemůžeme se k Němu dostat bez toho, aniž bychom přešli most/žebřík/výtah, vedoucí k Němu, když byl jako člověk. Teprve potom do Něj můžeme vstoupit na odpalovací rampu a usednout do Něj, vzlétnou k Němu z časnosti do věčnosti a poznávat a chápat Ho v Jeho přítomném slavném nebeském stavu. Tato kniha je pokusem, jak v(y)stoupit a k Němu odstartovat, a začít vidět nebesky i pozemsky, v obou realitách. Existují jen jedny dveře, kterými musíme projít, abychom to mohli bezpečně udělat, a to je VIDĚT HO VE VŠEM, ve všech věcech, neviditelných i stvořených/ viditelných. Když chodil po zemi, poznalo ho jen několik málo lidí, a jen někteří Mu opravdu rozuměli. Poznat Ho a porozumět Mu, jak se mezi námi stále pohybuje jako Duch Kristův, je největší výzva pro každou lidskou duši. Je to největší dobrodružství/výprava/ hledání pokladu v tomto věku. Modlím se, aby vás to popohnalo v hledání, abyste hledali Jej takového, jaký nyní je, celým svým srdcem, duší, silou. Znát Ho a dělat Jeho vůli je nejskvělejší věc na světě. 7

To, co tady píšu, jsem viděl svýma vlastníma očima. Očima svého srdce neboli svýma duchovníma očima. Uviděl jsem to, protože jsem o to požádal. Ve zvěsti Království podle Jana také najdeme jeden z nejpřitažlivějších veršů v celém Písmu, což je Jan 21,25: „Ježíš ovšem udělal i mnoho jiných věcí. Kdyby měly být všechny jednotlivě vypsány, mám za to, že by bylo napsáno tolik knih, že by se ani nevešly na svět.“ Vím, že v nebi je knihovna, kde jsou všechny tyto knihy uložené, a nazývají se „Knižnice života.“ Podle mě bude jedna z největších radostí v nebi číst si v těchto knihách. Přesto si nemyslím, že bychom měli nějaký užitek z toho, kdybychom spekulovali o všech těch „jiných věcech, které Ježíš udělal“. Všechno, co potřebujeme vědět, nám bylo dáno. Bylo mi ukázáno to, co už bylo napsáno ve zvěsti Království podle Matouše, Marka, Lukáše a Jana, ale viděl jsem to z duchovní perspektivy. Nic se v tom k evangeliím nepřidává, je to pouze viděno z jiné perspektivy. Nemyslím si, že to potřebuje každý, ani že každý z vás z toho bude mít užitek, ale mně to obrovsky pomohlo. Předtím, než budu dál pokračovat, bych vás rád na něco upozornil. Jako historik jsem si naprosto vědomý tragického poškození zvěsti a církve gnostickým učením a gnostickými evangelii. Hluboce mě provokují spekulace vedoucí k zveličování a otřesnému pokřivení pravdy, pocházející z gnostického učení. Ale donutilo mě to zkoumat a pátrat a stát se naprosto přesvědčeným o Písmech, a být poddaný jejich pravosti jako jedinému zdroji pro církevní učení. Prorocké dary nemohou převzít postavení Písem a nejsou dány, aby vytvářely učení. Jen Písma mohou být základem pro ustanovování učení. S tím nesmíme dělat žádný kompromis, chceme-li zůstat na cestě, která vede do života. Toužím si sednout do té obrovské nebeské knihovny a číst si o všech věcech, které Ježíš udělal, když chodil po zemi, anebo ještě lépe, sednout si s Ním a s Jeho učedníky, kteří s Ním tehdy byli, a poslouchat jejich vyprávění. Tyto události mi byly ukázány z duchovní perspektivy, což ve mně nad tím zažehlo ještě větší úžas a v některých případech mi to pomohlo jim porozumět, ale nikdy jsem nic nepřidal k vyprávění písem. To, co nám Duch odhaluje, může být někdy tak něžné, že mezi tím, co prorocky vidíme a co si představujeme může být tenká hranice. Každý upřímný prorok vám to potvrdí. Jak budete duchovně dospívat, tím víc byste měli být schopni tuto hranici rozlišit/rozpoznat, ale já sám sebe ještě nepovažuji za tak dospělého, abych byť jen někdy náhodou a nevědomky čáru nepřekročil. Co jsem zde popsal, je zjevení. Věřím, že to posoudíte sami. Tato kniha má pomoci osvětlit některé věci z evangelií, ale jejím opravdovým účelem je v tobě zažehnout mnohem větší lásku pro Písma, obzvlášť pro ty části Písma, kde můžete najít obrovská zjevení, v evangeliích. Všechna symbolika chrámu a jeho rituály, náčrt historie v sedmi dnech stvoření, stejně tak vyprávění o Jákobových synech a kmenech, které z nich vyšly, můžeme vidět ve svitcích zvěsti o Království podle Matouše, Marka, Lukáše a Jana. Pochopíme význam Melchizedekova kněžství a zjevení Božích synů, ale nejvyšší a nejhlubší objev ze všech najdeme v Ježíšově životě, KDYŽ BŮH CHODIL PO ZEMI. Každá událost v Ježíšově životě i každé Jeho učení obsahuje nekonečné vrstvy porozumění, které jen málo lidí pouze začne chápat. Nyní je čas, abychom jim porozuměli. 8

V 1.Korintským je nám řečeno, že vidíme částečně, poznáváme částečně a prorokujeme jen částečně. 1K 13,9 I ta největší prorocká zkušenost nám odhalí pouze část celkové nebeské skutečnosti. Proto máme evangelia čtyři. V každém je zaznamenaná určitá část a odhaluje Pánovu chůzi po zemi z trochu odlišné perspektivy. Navzájem si neodporují, ale doplňují se. Proto si všechny čtyři rád přečtu alespoň jednou za rok. Proroctví má často za úkol odhalit Pánovu strategickou vůli, anebo nám má pomoct udržet se na správné cestě v této velké výpravě, v tomto velkém dobrodružství. Čas od času jsou používaná k osvětlení Písem, která jsou naší mapou. Jeden biblický příklad, jak prorocká zkušenost může osvětlit Písma je, když Petr uviděl, jak se z nebe snesla plachta a na ní bylo všechno stvoření. Bylo to jasné učení Písem, že Pán chce být světlem i pro pohany. Ale dokud Petr neobdržel toto zjevení, se zdálo, že Církev tomu stále nerozuměla: „jdouce po všem světě, čiňte Mi učedníky všechny národy!“ V Př 4,18 se říká: „Stezka spravedlivých jak paprsek světla víc a víc září, až se rozední.“ V normálním životě následovníků Krista by se mělo každý den rozednít, zvětšovat světlo. Pravé světlo znamená vidět Jej víc každý den, a tím se více stávat jako On a být Jím více využíván pro dělání Jeho skutků. V Písmech se díky tomu nachází nekonečně mnoho vrstev porozumění, a proto by nám žádný příběh neměl nikdy zevšednět, ale měl by to být důl s mateřskou žílou. Kopat a kopat. Najdeme tam žíly zlata, které vedou k jiným žilám, ale cílem je dostat se až k mateřské žíle – cílem našeho porozumění je se přiblížit k Bohu. Když se Ježíš na zemi narodil, byla to nejdůležitější událost od samého stvoření. Byl to tak ohromný a úžasný zázrak, že i andělé, kteří už viděli Jeho největší zázraky, dokonce samotné stvoření vesmíru, tím byli tak ohromeni, protože nic takového ještě nikdy nepřitáhlo takovou pozornost nebe. To, že se Syn Boží stal člověkem a chodil po zemi v tragickém a porušeném stavu, bylo nade všechno chápání, dokonce i těch nejvyšších andělských mocností. Pro nebe to byla obrovská cesta k porozumění, kdo Bůh vlastně je. Je to obrovská cesta k porozumění i pro ty, kteří vidí, i pro ty nejmoudřejší na zemi, jako byli tři mudrci. Nebe už před touto událostí zračilo světlo slávy, a tímto zázrakem zázraků bylo ještě víc obrovsky osvětleno. Stejným způsobem je osvětlený každý život do takového stupně, do jakého pochopíme tento zázrak. Čím víc ho plně pochopíme, tím víc se otevřou oči našeho srdce neboli naše duchovní oči, a všechno na zemi uvidíme z nebeské perspektivy. Příchod Boha na zem zůstane navždycky největším projevem Boží lásky a přirozenosti, a navždycky bude svítit jako největší maják a volat každou duši do nejbezpečnějšího ze všech přístavů: usmíření s Bohem. Bůh miluje lidstvo tak moc, že si dokonce vyvolil jako místo k přebývání nás. Když byl Bůh počat Svatým Duchem jako člověk, označil se tím počátek nového stvoření, které je mnohem zázračnější než to první stvoření. To, že panna počala Syna Božího, který se narodil jako člověk, aby žil a chodil po této zemi v nejporušenějším a nejzkaženějším stavu, a přesto zůstal věrný své božské přirozenosti, není pouze zázrak nad zázraky, ale je to most mezi pozemskou a nebeskou realitou. Když někdo teprve začne vnímat tento zázrak – početí Syna Božího Duchem Svatým, může se znovuzrodit tím stejným Duchem svatým jako nové stvoření a součást nového stvoření Nevěsty. 9

Jak už jsem řekl, následovníci Kristovi nejsou pozemské bytosti povolané mít občasné duchovní zážitky, ale jsme duchovní nebeské bytosti, které mají občas lidské zkušenosti. Apoštol Pavel vysvětloval Korintským, že se mají víc pohybovat jako doma v realitě duchovní s Pánem než v přirozených tělech. 2K 5,8 Přirozený stav dospělého učedníka je víc nebeský než pozemský, ale skládá se z obou realit. Nové stvoření má být mostem mezi nebeským a pozemským. To, že Bůh přišel na zem na tohle malé smítko prachu, které se vrtí v obrovském vesmíru, způsobilo úžas zástupů v nebesích. Že poslal svého Syna, aby se stal člověkem, smiřuje ta ubohá malá stvoření, která se proti Němu zpupně vzbouřila. Že trpěl ponížení, zakončené nejhorším týráním a mučením z lásky i k těm, kteří mu to dělali, je a navždycky zůstane největším zjevením Boha. Odpusťte mi, jestli se pořád opakuji, ale tohle se jistě stále ozývá v srdcích těch, kteří hledají pravdu. Bůh k nám přišel, aby způsobil to, že my budeme hledat Jej. Tak Ho hledejme! Zdá se, že budeme přemýšlet o této události, která vyvrcholila na kříži, po celou věčnost, a stále nezměříme hloubku a obsáhlost tohoto zjevení Boha. Do takového stupně, do jakého to budeme schopni vidět, takové dostaneme světlo a budeme schopni vidět. Jediným opravdovým smyslem lidského života je poznat Boha, mít s ním společenství a těšit Ho. Kdybychom věnovali celý život, abychom Ho potěšili na jednu jedinou vteřinu, tak bychom život strávili dobře. V celém stvoření není nic tak zajímavého a podmanivého jako sám Stvořitel. Král David nad ním žasl v žalmu 8,4-5: „Když vidím tvá nebesa, dílo prstů tvých, měsíc a hvězdy, kterés tam umístil – co je člověk, ptám se, že na něj pamatuješ, co je lidský tvor, že o něj pečuješ?“ Tohle je druhá nejdůležitější otázka a proto musí být součástí našeho hledání porozumění: abychom poznali, co na tom člověku je, že tak uchvátil Boží zájem a Boží srdce? I přes všechny lidské problémy a chyby a v určitém smyslu i kvůli nim je člověk určitě zajímavý. Nedávno jsem se ptal mnoha doktorů, nakolik si myslí, že moderní medicína opravdu rozumí lidskému tělu. Většina z nich řekla, že tak na 30%. I když lidstvo strávilo miliony a miliony hodin výzkumem lidského těla, tak je pro vědce stále velkou záhadou. Ale tohle stále ještě není žádná odpověď. Přece Bůh nás takhle stvořil, On stvořil všechno – takže proč jsme pro Něj tak zajímaví, když nás zná? Když jsem se zeptal údajných expertů, nakolik v současné době rozumíme lidské mysli, tak všechno, co mi řekli, bylo, že ne o moc víc než tělu, a jenom jeden z nich přiznal, že je to odhadem asi 5%. Je-li tohle o lidské mysli a tělu pravda, tak jak moc můžeme opravdu rozumět lidské duši a lidskému duchu? A je-li tohle pravda o člověku, tak nakolik můžeme opravdu porozumět Bohu? Tahle čísla by nás neměla odradit, ale naopak navnadit. I když jsme zatím objevili pouze 30% znalostí o lidském těle, tak máme z toho poznání velký užitek. I když rozumíme lidské mysli pouze z 5%, tak je to poznání pro nás také užitečné. Když nám toto malé poznání pomohlo hodně, jak moc nám pomůže, když poznání získáme víc? Očividně hodně. Bůh stvořil přirozený a duchovní svět, aby neustále expandoval, a proto zůstal napořád zajímavý. Jak by někdo nemohl milovat stvoření, zvířata, rostliny a samotnou zemi, která je tak nádherně a zázračně stvořena? Lidstvo je ještě mnohem zajímavější a nádhernější. 10

Poznání Boha je nejlepší a nejzajímavější předmět zájmu, hledání a poklad. Hlavním důvodem, proč studujeme stvoření, není jen proto, abychom ho lépe poznali nebo dokonce poznali sami sebe, ale abychom lépe porozuměli Stvořiteli, který za tím přesažně je. Člověk prokázal, že se dá velmi snadno odlákat od řeky života malými přítoky, které ji tvoři. Samozřejmě ty přítoky nebo jednotlivé pravdy jsou fascinující, a když se vydáme hledat jednu z nich, tak můžeme najít nekonečné hlubiny a zázrak. I když to může trvat celou věčnost, než prozkoumáme hloubku Boží lásky, zjevenou na kříži, musíme k tomu přidat způsob, jakým kříž ovlivnil každého člověka. Každý má svůj vlastní jedinečný pohled, problémy a potřeby. Pravda kříže a usmíření zůstanou na věky stejné, ale aplikují se na každého individuálním způsobem, a díky tomu může Bůh vytvořit nádherný jedinečný a osobní vztah se všemi, kteří kříž uvidí, klesnou u něj, naleznou se s Kristem ukřižováni, projdou jím a vykročí za Ním na úzkou strmou stezku nového vzkříšeného života. Trvalo by věčnost, než bychom porozuměli tomu, proč Bůh, který stvořil vesmír, se podíval dolů na takové smítko, jako je země, a tak hluboce mu na nás záleželo. I teď tě má ve svém srdci. Zajímá se o tebe. O to, co si myslíš. O to, co cítíš. A jestli Ho miluješ. Až Ho uvidíš, nebudeš si moct pomoct a jen Ho budeš milovat. Když Ho budeš milovat, budeš dosahovat nejvyššího cíle, který by kdy kdo mohl mít. Budeš Mu přinášet potěšení. Pokud Ho milujeme, nebudeme si moct pomoct, ale budeme milovat také Jeho lid, protože budeme vědět, jaké Mu to přináší potěšení. Modlím se za to, aby ti tohle nějakým způsobem pomohlo dosáhnout nejvyššího a největšího povolání –

milovat Boha a milovat Jeho lid. (Konec předmluvy) -1Ondřej se donutil přímo podívat do pronikavých očí Jana Křtitele a netrpělivě čekal na odpověď. Takhle Jana ještě nikdy předtím neviděl. Jan byl nejprudší člověk, kterého znal, ale teď se zdálo, že je duchem nepřítomen. Byl velmi daleko. Nakonec se ho Ondřej zeptal znovu: „Co se to dnes u Jordánu stalo?“ Jan se od něj na chvilku odvrátil, aby si urovnal myšlenky, potom se znovu podíval na svého učedníka a omluvil se: „Promiň, cos to říkal?“ Jeho učedníci v Janovi ještě nikdy neviděli takovou ohleduplnost, a byli z toho celí tumpachoví. Byl to neobyčejný den. To ráno se stalo něco hrozivého a nepochopitelného, a najednou se zdálo, jakoby byl Jan vyměněný. Skoro se zdálo, jakoby jeho velký oheň pohasl. Obrovskou prudkost najednou nahradilo něco úplně jiného: nyní se v Janovi objevila jemnost - a dokonce vlídnost. Jan Křtitel nebyl nikdy úmyslně zlý, ale byl tak prudký, že neustále šlapal po citech všech okolo sebe. Teď se zdál až přecitlivělý a jakoby duchem nepřítomný. I když byl duchem nepřítomný, zdálo se, že konečně našel pokoj. „Kdo byl ten muž, kterého jsi dnes ráno ponořil do vody?“ pokračoval Ondřej spolu s ostatními učedníky. „A čí je to syn? Slyšeli jsme nějaký hlas říkat, že to je jeho syn. Ale neviděli jsme nikoho, ani jsme nevěděli, odkud ten hlas přichází. Ty jsi to také musel slyšet. Kdo to byl? Nikoho jsme neviděli a nikdy jsme takový hlas neslyšeli.“ 11

Jako každé ráno Jan kázal lidem a jeho učedníci je křtili. Jan se zastavil a začal je pozorovat. Najednou vyskočil a vyšel vstříc muži, který trpělivě čekal ve frontě. Pro hluk lidí, ze kterých byla většina obtížena hříchy, nemohli učedníci slyšet, co mu Jan říkal. Potom sám Jan pokřtil tohoto muže, což už dělal jenom velmi zřídka. To upoutalo pozornost učedníků. Potom najednou promluvil zvláštní hlas a jakoby vycházel přímo ze vzduchu – nazval tohoto muže svým synem. Zdálo se, že to všichni slyšeli, neboť se začali rozhlížet po tom, kdo to promluvil, ale nikdo kolem nich na svazích ani na kopcích nestál. V davu se vytvořil mírný neklid. Podívali se na Jana - stál sám. A pak odešel, aniž by komukoliv něco řekl. Den, který začal jako dobrý pro jejich práci, naplnil podivný pocit, který každého zaskočil. Janovo kázání bylo toho rána obzvlášť silné, pohnulo obrovský počet lidí k pokání. Potom se stalo tohle, a Jan prostě odešel. Postupně začali odcházet i ti lidé. Byl to jeden z největších zástupů, jaké kdy měli, ale odešli odtud v jakémsi zmatení. Když se Jan vrátil, už nevypadal jako ten starý Jan, což učedníky nakonec přesvědčilo, aby se k němu přiblížili a zeptali se, co se stalo. Jan byl velmi odměřený člověk a proto museli i ti nejbližší učedníci sebrat všechnu odvahu, aby se ho zeptali. I když byli rozrušeni ze způsobu, jakým Jan urazil některou šlechtu a kněží, měli v tom pokoj. Ale nyní chápali, že se stalo něco velmi podivného, a chtěli to vysvětlit. Konečně se k nim Jan obrátil a promluvil, trochu zmatený, ale s radostí v hlase: „Přátelé, narodil jsem se pro tento den! Uviděl jsem Beránka Božího! A on požádal mne, abych ho pokřtil. Moje práce je nyní dokončená a můj čas se brzy naplní. Dokončil jsem svou cestu. Teď musí on růst a já se umenšovat.“ Ačkoliv z toho měl Jan Křtitel velkou radost, zněla tato slova učedníkům jako údery kladivem. Tu část o Beránkovi Božím skoro neslyšeli, ani důležitý výrok, že tohle byl den, pro který se Jan narodil. Co s nimi nejvíc otřáslo, bylo to, že se jeho čas končí a že dokončil to, co mu bylo svěřeno. Zdálo se, že všechno teprve začíná. Celé Judsko k němu chodilo a poslouchalo ho, a dokonce k němu přicházeli i mnozí kohenové/kněží, aby se nechali pokřtít. Na Jana (a jeho učedníky) se soustředila pozornost celého národa. Jak by teď mohli přestat!?!?! Jan se soucitně rozhlédl po svých učednících, a pokračoval: „Miláčkové, Království je v Jeho rukou. Prosím, naslouchejte mi! Sám Král dnes stál uprostřed nás. Byl to ten, kterého jsem pokřtil, když jste uslyšeli hlas Boží.“ „Boží hlas!“ pár jich vykřiklo najednou. „To, co jsme slyšeli, byl Boží hlas?“ „Ano, byl. To byl Otec, který říkal: ´To je můj milovaný Syn, ve kterém se mi zalíbilo.´ Dnes jsem pokřtil Božího Syna. Je to Ten, který existoval od počátku. Nyní chodí mezi námi. Toto jsou dny velkých Božích zázraků. ON Sám k nám přišel ve Svém Synu. Chodí mezi námi jako Člověk. Přišel k nám v pokoře jako jehňátko, ale řeknu vám, že to je Velký Král, a že to je Lev! Založí Království bez konce/věčné. To je Ten, jemuž připravit cestu jsem byl poslán. A dnes byl tady!“ Jan se na chvilku zastavil, jakoby se v duchu od nich vzdálil, a upadl do stavu, ve kterém před touto rozmluvou usebrán vydržel několik hodin. „Ten hlas patřil Otci. Mnozí z vás uvidí v přicházející době slavnější věci. Ten, o němž mluvil anděl, zaujal své místo mezi námi. Můj čas vypršel, ale Jeho teprve začíná. Odcházím naplněný, protože jsem Ho uviděl. 12

Viděl jsem, jak se nebesa otevřela, Duch svatý se na Něj snesl a zůstal na Něm. On je Ten, který vás bude křtít Duchem svatým i ohněm!“ Potom se Jan Křtitel postavil a sám odešel. Jeho učedníci věděli, že se chce modlit, a že k nim až do příštího dne už nepromluví. Sledovali ho, dokud se jim neztratil z dohledu. A potom se mezi sebou začali bavit. „Co to všechno znamená?“ zeptal se jeden z nich, a díval se na Ondřeje. „Celou dobu Jan říkal, že připravuje cestu pro jiného,“ odpověděl Ondřej. „Také řekl, že Ten, o němž řekl, že na Něho čeká, je mnohem větší než on. Myslel jsem, že mluví o Mesiášovi, ale tohle je Syn Boží! Bůh mezi námi chodí jako Člověk! Všichni jsme slyšeli ten hlas, a nebyl tam nikdo, kdo by tak mohl mluvit. Je těžké tomu porozumět. Možná nám toho zítra řekne víc.“ „Ale co znamená, že Janův čas se naplnil?“ zeptal se další, a ani se nesnažil skrýt své emoce. „Už jsme toho spolu tolik zažili. Vždy jsme při něm stáli. Jan pravděpodobně urazil všechny mocné lidi v naší zemi a o nás se ví, že jsme jeho učedníci. Co budeme dělat, když odejde. A kam? A kam my? Víme, že to je prorok, poslaný od Boha. Přeci se nemůžeme jen tak všeho vzdát, co jsme pro něj riskovali. I přes to, že jsou na nás vůdcové lidu naštvaní, tak nám celý národ naslouchá.“ Poprvé promluvil Jan, Zebedeův syn, v hlubokém, ale kontrolovaném zaujetí: „Vy jste snad neslyšeli, co řekl Jan? Řekl, že dnes tu byl Boží Syn! Všichni jsme ten hlas slyšeli. Musel to být Bůh, protože nikdo poblíž takhle promluvit nemohl. Všichni jsme s Janem zažili velké věci. Dával nám naději a tím připravoval naše srdce. Národ se dal do pohybu, protože Bůh ke svému lidu začíná znovu mluvit. A my jsme měli to privilegium k němu být tak blízko. Ale zdá se, že se tu odehrává něco mnohem většího. Nesmíme se koukat zpátky, ale dopředu. Prorok řekl, že to byl Boží Syn. Zítra se ho vydám hledat.“ Na tváři některých se značil skepticismus, ale Jan (Zebedeův) pokračoval: „Miluji Jana Křtitele. Miluji ho víc, než svého vlastního otce. V mnohých směrech byl on naším otcem. Jsem vděčný, že jsem mohl být nablízku opravdovému proroku, kterého poslal Bůh. Ale pokud je tohle Boží Syn, tak musí být zároveň i od Boha poslaný Mesiáš. Pokud ano, pak musíme následovat Jej. Sám Jan řekl, že jeho čas se naplnil, a čas Toho, který je Syn Boží, teprve začal.“ Až na Ondřeje nemohli ostatní pochopit, že by Jan Křtitel odešel. Do něj i do jeho poselství investovali příliš mnoho. Skupina učedníků se začala rozpadat. Jen během pár hodin se skupina mužů, připravených vést celý národ, změnila na skupinu mužů s vážnými pochybnostmi. Jako mlha ji zahalily pocity nevyhnutelného konce něčeho, co tak nádherně začalo. Ale v Janovi a Ondřejovi se začala probouzet nová a větší naděje. Tato malá skupina Janových učedníků se skládala z obyčejných lidí, vystoupala na vrchol duchovního vlivu po celém Judsku, na místo tak velkého vlivu, o kterém se jim nikdy nesnilo; prostě na to, aby to skončilo, nebyli připraveni. Naděje a sny, které vkládali do Jana, rostly pokaždé, když ho slyšeli kázat o přicházejícím Království. Už teď si sami sebe představovali na důležitých postech v tom Království. Tak rychle se toho prostě vzdát nemohli. 13

Jan Křtitel si také získal jejich respekt, mnohem větší než kdokoliv jiný. Nikdy nepoznali nikoho, kdo by neměl strach z lidí, tak sebejistého a tak zaměřeného na svoje povolání. Síla vidění a odhodlání zavedla i ty nejučenější a nejmocnější k nové a živoucí naději v Boha Izraele. Učedníci, kteří s ním byli každý den, u něj viděli harmonii po sobě jsoucích událostí, že bylo zřejmé, že každý jeho pohyb je řízený Boží rukou. Jejich dny byly naplněny úžasem a zázraky. Tito učedníci nemohli s radostí přijmout ten fakt, že něco tak nádherného a očividně řízeného Bohem, by mohlo tak brzy skončit. Jan a Ondřej si nikdy nebyli blízcí, ale oba byli blízcí Janu Křtiteli. Teď bylo jasné, že oba přemýšlejí podobně o tom, co se dnes stalo, a proto spolu začali hovořit: „Co si o tom myslíš, můj bratře?“ začal Ondřej. „Myslíš, že by to opravdu mohl být Syn Boží? Jestli ano, tak je dnešek nejdůležitějším dnem v našich životech, a nic by nám nemělo bránit, abychom Ho šli hledat a následovali Jej.“ „Myslel jsem na to samé. Ale jak Ho můžeme najít? Myslíš si, že Jan to ví, kde je? Myslíš si, že se k Němu můžeme vůbec přiblížit? Jan řekl, že přišel v pokoře jako jehňátko. Uvnitř hořím touhou Jej poznat. Dokonce i Jan řekl, že vše, co jsme dělali, jsme dělali proto, abychom připravili cestu pro Toho, který přijde. Ten čas teď nadešel. Můžeme v té přípravě dál pokračovat? Neměli bychom spíš následovat Jej?“ „Ano, cítím to úplně stejně. Poprosíme Jana, aby nám pomohl Jej najít. Pokud existuje Ten, který je tak velký, že o něm dokonce i Jan řekl, že není hoden mu rozvázat sandál, pak přece musíme následovat Jej? Možná nám dovolí Mu sloužit stejně, jako jsme sloužili Křtitelovi. Co většího by mohl člověk dělat, než sloužit Mesiášovi?“ „To by bezpochyby mohla být největší věc, kterou bychom kdy mohli dělat. Ale naši přátelé se cítí jako ztraceni a odrazeni. Být s Křtitelem pro mě bylo nádhernější než jsem si kdy představoval, že zažiji. Bylo to, jako bych prožíval Písma. Pokud je to, co Jan říká, pravda, musíme najít Toho, jehož cestu jsme připravovali. Nechci, aby to vyznělo troufale, ale jak bychom mohli odpočívat, když ten, který je větší než Jan je někde poblíž. Vždyť je to sám Syn Boží! Musíme Ho najít a zkusíme to stát se jeho učedníky nebo služebníky. Není to to, na co nás Jan připravoval?“ „Až se Křtitel vrátí ze své modlitby, zeptáme se ho na to. Neusnu, dokud se o tom muži nedozvím víc. Pomysli si, že jsme dnes mohli vidět Mesiáše! Ale musím přiznat, že je těžké si myslet, že je Syn Boží, který existuje od počátku, jak to řekl Jan. Už jsme viděli, že se dějí zázraky, což se dá vysvětlit pouze tak, že to je od Boha. Jan určitě o tom, kdo to je, nepřeháněl. Je to Ten, pro kterého jsme se snažili připravovat cestu.“

*** Andělé, kteří chránili jejich tábořiště, zaujatě poslouchali. Všichni se cítili, jako tito dva učedníci. Strašně moc chtěli porozumět událostem, které dnes uviděli. Sám Svatý přišel osobně k této malé skupině. Nebesa se otevřela a Svatý Duch sestoupil takovým způsobem, jak to ještě nikdy předtím neviděli. Celá nebesa byla v pohybu jako nikdy předtím. Zdálo se, že se celé nebe mobilizuje, i celé peklo. 14

Najednou se mezi nimi objevil velký válečný anděl. Všichni vytasili své meče a hluboce se mu poklonili na pozdrav. Všechny ohně v táboře se naráz zatřepotaly ve větru v důsledku jeho příchodu. Ten velký anděl se otočil a poklonil se na pozdrav Janovým učedníkům, kteří se nyní halili do svých plášťů, aby se ochránili před větrem, který rozpoutala andělova přítomnost. Potom se ten velký anděl otočil k veliteli družiny andělů, obklopujících tábor Janových učedníků. „Řekni mi,“ zeptal se velitele, „jak si tito dnes vedli?“ „Poznali Svatého,“ odpověděl velitel, „ale nerozumějí Mu. Dokonce jsou tím, co se dnes stalo, odrazeni, až na tyhle dva.“ „Ano, ty dva znám,“ odpověděl velký válečník. „Budou následovat Svatého. Jsou to dědicové. A pro jejich povolání je brzy pozná i ten Zlý. Proto sem přijdou dva andělé vyššího řádu než jsem já, aby je chránili. Přivedou s sebou své vlastní válečníky a posly, aby tě uvolnili z tvé služby. Také mnoho dalších přijde a zaujmou u těchto lidí své pozice. Čas konečně nadešel. Bitva brzy započne. Velmi dobře jsi je chránil, ale nyní je čas, abys tuto službu opustil.“ „Pane,“ vložil se do toho velitel oddílu, „když jsem je vedl dobře, mohl bych tady s tebou zůstat, anebo být přiřazen k těm, kteří se k těm učedníkům připojí? Od té doby, co jsme sem vstoupili, jsme prošli mnohými bitvami, ale tento zázrak zázraků je větší, než cokoliv, co známe. Nemůžeme snést pomyšlení na to, že bychom nyní měli odejít. To, co tady vidíme pro nás znamená, že ty bitvy za to stály.“ Velký anděl se rozhlížel po celém oddílu válečníků: „Tvoje žádost bude zvážena. Jsi dobrý a věrný velitel, a povedeš si dobře i v bitvách, které tě čekají. Ale teď tě musím informovat o velmi důležitých věcech, které budou pro tebe i pro tvé válečníky těžko pochopitelné.“ „Prosím, řekni mi to, pane,“ naléhal na něj velitel. „Nyní existuje jeden jediný úmysl toho Zlého – zničit Svatého a Jeho vyvolené. Nepovedlo se mu k tomu využít Heroda, a proto od té doby velmi zuří. Velmi brzy se sám Temný zjeví, aby pokoušel Svatého. Dostali jsme instrukce, abychom ho nechali být. Pokud se mu nepodaří svést Svatého, aby ho následoval, rozzuří se tak, že se bude snažit zabít Jana Křtitele. A ty mu to musíš dovolit.“ „Cože?“ lapal velitel po dechu. „Ano. Musíš tomu zlému dovolit, aby zabil Jana Křtitele.“ „Proč? I ti největších říkají, že Křtitel byl jeden z nejvěrnějších lidí, jací nám kdy byli svěřeni. Byli jsme si jisti, že bude vzat v ohnivém kočáře jako prorok Eliáš, nebo že bude přenesený jako Enoch. Prosím, odpusť mi, ale ohledně tohoto příkazu si musím být jistý.“ „Ano, slyšel jsi správně. Rozumím tvému smýšlení. Ale, neboj se, tohle je naše i jeho vítězství. Udělal všechno, co pro něj bylo určeno. Ze všech proroků byl ten největší! Ale teď jsou na řadě vyvolení. Křtitel byl největší ze služebníků, ale tito jsou dědicové. Jan Křtitel je věrný svému povolání jako každý jiný člověk, ale ani on nebude rozumět tomu, co nyní přichází. Je z jiné doby a patří pod jinou smlouvu než oni.“ „Ale vaše výsosti! Nechtěl jsem zpochybňovat příkazy, ale musíme nechat zlého, aby ho zabil? Nemůže být vzat s větší poctou?“ „Já sám těmto věcem také nerozumím. Ale už jsem viděl, jak ten zlý zabil mnoho proroků a mnoho spravedlivých lidí. Jeho temná moc je obrovská, ale je limitovaná. Pokaždé, když svou moc použije k zabití spravedlivého, je na čas oslabený, a to dovolí mnoha jiným spatřit světlo pravdy. Andělé, kteří jsou nade mnou, mi řekli, že mnoho dědiců jím bude také zabito.“ 15

„Vaše výsosti! Tohle je velmi těžké přijmout. Jak bychom mohli stát a přemýšlet, jak zabít dědice? To se mi zdá skoro nemožné!“ „Jsem si jistý, že tomu budeme rozumět, až to budeme potřebovat. Otcovy cesty na této zemi jsou nám velkým tajemstvím. Pouze nás ujišťuje, že tomu na konci porozumíme. Bylo nám řečeno, že se tak stane, protože dědicové budou milovat pravdu víc než své vlastní životy, a jejich ochota zemřít rukama toho zlého ho na konci tak oslabí, že dokonce i tvůj oddíl ho bude schopen svázat.“ „Prošel jsem mnohými bitvami, a přestože vím, že to co říkáš musí být pravda, i já jsem viděl oslabené démony, když zranili nebo zabili spravedlivé. Viděl jsem, že čím víc světla má ten, který trpí jejich útoky, tím víc to oslabuje ty zlé, kteří na něj útočí. Ale nejsou snad dědicové povoláni, aby vzali tento svět zlému a vládli nad ním se Synem?“ „Tak je to správně,“ odpověděl velký válečný anděl. „Ale nějakým způsobem tento svět převezmou svými utrpeními. Tímto způsobem dokáží své oddání našemu Bohu a tak tím oslabí toho zlého, když bude útočit na lidi s obrovským světlem, že na konci ho budou schopni přemoci i ty nejnižší andělské hodnosti. A vyčerpá se hněvem proti nim. Bude mnoho spravedlivých, kteří budou smět takto trpět a budou chodit v mnohem větším světle, než jsme zatím v lidech viděli. Ochota těchto svatých trpět v rukách zlého bude nakonec to, co ho úplně zničí. Toto poznání nám bylo dáno, protože přijde doba, kdy budeme muset nechat ty, kteří nám byli svěřeni pod ochranu, padnout do rukou těch zlých.“ „Já prostě nemůžu pochopit, jak tohle může Svatý dovolit,“ přemýšlel velitel nahlas. Víme, že sem přišel jako člověk, aby vzal zpátky to, co Adam ztratil. Jak to, že dovolí tomu zlému, aby pokračoval v zabíjení Jeho spravedlivých i po tom, co převezme autoritu nad světem? Jak to, že potom dovolí, aby Jeho spoludědicové padli rukou zlého? Proč nám nedovolí, abychom s těmito zlými hordami bojovali? Byla by to velká bitva, lehce bychom je mohli porazit a nemuseli by trpět.“ „To je pořád obrovské tajemství,“ pokračoval mocný posel. „Otcovy cesty jsou někdy za našimi schopnostmi chápání, ale víme, že jsou vždycky moudré a spravedlivé. Bylo nám řečeno, že zemřít pro pravdu je pro dědice čest. Tímto dokazují svou věrnost ne Jemu, ale nám. Je pravda, že kdykoliv trpěl prorok nebo spravedlivý člověk za nepodvolení se kompromisu s pravdou, byl jsem naplněn úžasem a respektem pro ně. Také jsem viděl, že i vysoce postavení velitelé toho zlého nejsou schopni kontrolovat svůj vlastní respekt k nim, když to dělají, a spíš se to snaží zakrýt. Je to zázrak.“ Stáli tam pohromadě a dívali se na malou skupinku lidí se zřetelným úžasem a zalíbením. Potom ten velký anděl pokračoval a promluvil nahlas, aby ho slyšel celý oddíl válečníků: „Ti, kteří jsou hodně slabí a zmatení po většinu svého života, mohou také milovat pravdu a Svatého víc než svoje životy. Až to uvidíte, pochopíte, jak někteří z nich mohou povstat a stát se spoludědici Svatého. Je tak těžké porozumět mnoha věcem, které se tady dějí. Odvaha a věrnost těch, kteří ač slabí budou stát a odolávat samotnému Zlému, je jeden z největších zázraků, které jsme dostali čest spatřit. Celý nebeský zástup nám závidí naše pověření zde být. I ti, kteří mají na starosti nejvzdálenější galaxie, tráví většinu času vyzvídáním o věcech, které jsme tady byli vybráni spatřit my.“ „To máš pravdu,“ odpověděl velitel, a zasalutoval svému nadřízenému, který se chystal odejít. „Své místo bych nevyměnil ani za nejvyšší povýšení kdekoliv jinde. 16

Děkuji ti za tvou velkou důvěru.“ „Nebyl bys tady, kdyby sis to nezasloužil za svou věrnost. Vyřídím tvou žádost tady zůstat.“ Jak velký válečník odcházel, všichni andělští vojáci pozvedli své meče na pozdrav. Bylo jim dovoleno slyšet to, co bylo řečeno jejich veliteli. Střežili učedníky s větší pozorností, protože věděli, že někteří z nich jsou vyvolení. Teď, když se dověděli, že sám Zlý přijde pokoušet Svatého, byli mnohem víc ve střehu.

*** V nebesích to teď tak vřelo, jak Boží andělé tak poslové toho Zlého skoro nepřetržitě vycházeli a vcházeli. Velcí a mocní andělé osvětlovali celé nebe svou září. Tím jak cestovali, způsobovali na zemi velké větry a dokonce i bouřky. „Mobilizace začala,“ řekl velitel svému oddílu, a podívaná rostla, takže jeho vojáci zapomněli, že je nedávno navštívil velký válečník. V tutéž chvíli začali učedníci hledat přístřešek, aby se skryli před větrem a blížící se bouřkou. Oddíl andělů je následoval. Najednou se před malým oddílem andělů, chránících učeníky Jana Křtitele, objevili dva velcí andělští generálové se svými andělskými divizemi. Předstoupili před jejich velitele, a ten se jim hluboce poklonil. Oddíl válečných andělů pozdvihl vysoko své meče a poklekl na jedno koleno. Generálové vzali jejich pozdrav na vědomí přikývnutím a zaveleli důstojníkovi: vztyk! „Přišli jsme, abychom převzali zodpovědnost za dva z těchto učedníků, Jana a Ondřeje,“ řekl jeden z nich. „To jsou ti dva, kteří tam stále hovoří. Ještě neusnuli, a světlo Ducha Pravdy nad nimi přebývá,“ odpověděl mu velitel. Generálové se otočili, aby se na ně podívali, vytáhli své meče a poklonili se až k zemi, a s nimi i celé jejich andělské divize. Velitel a jeho oddíl tomu přihlíželi. Když se generálové zvedli, obrátili se znovu k veliteli oddílu a řekli: „Dobře jsi odvedl svou práci, Veliteli. Propouštíme tě ze služby hlídání těch dvou. Během příštích pár let bude povoláno mnoho dalších učedníků a další generálové se svými divizemi je přijdou hlídat. Potom se ti dva generálové otočili k Janu Křtiteli, který stál opodál a díval se na Jana a Ondřeje: „Svatý Duch mu o těch dvou pověděl, aby jim zítra pokynul, aby následovali Svatého. Tito dva budou první; jejich osud je velkolepý. Boží tajemství bude brzy zjeveno. Bylo ti dáno povolení zůstat tady na zemi, ale nyní musíš zůstat s Křtitelem a jeho učedníky, dokud z té služby nebudeš uvolněn a nebude ti svěřen jiný úkol.“ „Děkuji. Prosím, poděkuj za mne veliteli našich zástupů.“ „Můžeš mu poděkovat sám, už brzo ho uvidíš.“ „Michael sem přijde?“ „Ne. Už je tady léta. Má plášť pokory stejně jako jeho Pán,“ řekl jeden z generálů. „To musí být ten posel, co zůstává se samotným Svatým!“ vykřikl Velitel. „Neměli jsme ani ponětí, že to je náš velitel.“ „Ano, to je on. Nepoznali jste ho, protože nechtěl, abyste ho poznali. Nechtěl přitahovat žádnou pozornost na Svatého, dokud na to nebyl čas.“ „Je velmi dobře maskovaný. Dnes jsem s ním mluvil a vůbec jsem ho nepoznal.“ „Zítra ho znovu uvidíš. Svěří ti další důležité informace, protože jsi byl shledán věrohodným. Budeš je potřebovat pro svůj budoucí úkol.“ „A ty ho znáš?“ zeptal se Velitel. „Něco o něm vím: budeš pomáhat muži, který je nyní mladý farizej. Je to jeden z vyvolených, a jednoho dne bude stejně rezolutní jako Jan Křtitel. Nic víc o něm nevím. Ale vím, že když jsi k němu byl přiřazený, musí to být muž s velkým posláním. Nyní jsi proslulý válečník. Znají tě celé zástupy. Lidé, ke kterým tě přiřadí, budou lidé s velkým posláním.“ 17

*** Ani Jan ani Ondřej v tu noc nespali. Skoro jakoby vnímali pohyb v nebesích, který se kolem nich odehrával. Oba se rozhodli, že udělají všechno možné, aby našli Toho, kterého Jan nazval Božím Synem. Následující ráno učedníci mluvili u jídla jen málo. Zástupy lidí se už začaly srocovat, aby poslouchali Křtitele. Nikdo z nich nechtěl věřit Janovým slovům, že jeho čas se naplnil, a doufali, že se Jan vrátí s novým dnem. Jako obvykle se objevil hodinu po východu slunce. Křtitel se ale nevrátil na svah a nezačal kázat, jako to obvykle dělal. Jen si sedl na skálu a díval se na ty davy, aniž by něco řekl. Potom si zavolal Jana a Ondřeje a řekl jim, aby zůstali u něj. Asi tak deset minut nic neřekl. Konečně, zrovna když na něj chtěli oba učedníci spustit průtrž otázek, se Křtitel postavil a podíval se upřeně na muže, který šel podél svahu sám: „To je ON,“ skoro to zašeptal. „Podívejte se, to je Beránek Boží, který snímá hříchy světa.“ Jan i Ondřej začali dýchat ztěžka a srdce jim divoce bušila: „Je to ten muž, kterého jsi nazval Božím Synem?“ dožadoval se Jan odpovědi, a přitom si Ho prohlížel. „Ano, je to ON. Dělejte, co je ve vašich srdcích,“ pokračoval Jan a kynul jim k odchodu. Potom oba učedníci udělali něco, co ještě nikdy neudělali – objali se s Janem Křtitelem. Z jeho nesmělého úsměvu poznali, že to je v pořádku, že to možná i ocenil. Potom znovu pokynul směrem k Tomu, kterého nazval Beránkem. Když ostatní uviděli tu podivnou scénu, jak Jan Křtitel objímá dva své učedníky, sešli se kolem nich a ptali se, co se děje: „Kam ti dva jdou?“ „Je čas, aby následovali jiného,“ odpověděl jim Křtitel. Srdce učedníků zesmutněla, když to uslyšeli. Jejich skupina byla pevně semknutá, protože toho mnoho zažili. Kvůli zmatkům předchozího dne bylo těžké vidět kohokoliv opouštět jejich skupinu. Ale nikdo z nich nepromluvil, protože byli překvapeni radostí, která se zračila na tváři Jana Křtitele. Zřídka ho viděli se jen usmát, ale teď se usmíval zeširoka. Jan rozpoznal jejich myšlenky a odpověděl jim, jakoby mysleli nahlas: „To je Ženich. A já jsem Ženichův přítel. Moje radost se naplní, když uvidím Jeho radost. Já jsem vás křtil vodou, ale On vás bude křtít Svatým Duchem a ohněm! To je Ten, kterému jsem připravoval cestu. On je Ten, kterému připravovali cestu všichni proroci. Existoval už od počátku, a nyní smyje hříchy světa.“ Všichni stáli a pozorovali, jak se Ondřej a Jan k němu přibližují. Byli za ním jen pár kroků, a nevěděli, co dál. Otočil se a podíval se na ně. Oba málem upadli. Jejich srdce bušila tak divoce, že nebyli schopni nic říct. „Co hledáte?“, zeptal se jich. Konečně promluvil Jan: „Rabi, kde bydlíš?“ Ježíš se usmál: „Pojďte a uvidíte,“ odpověděl, a pokynul jim, aby se k němu připojili. Jan a Ondřej vedle sebe šli radostně a s úlevou. Oba mu chtěli položit na tisíce otázek, ale byli rozhodnuti jednat rozvážně. Znovu promluvil Jan: „Jsme učedníci Jana Křtitele. Pár věcí nám o Tobě řekl. Bude ti vadit, když ti položíme pár otázek?“ „Prosím, ptejte se.“ Tón jeho hlasu byl klidný a dokonce přátelský, že se s ním učedníci začali cítit příjemně. Otevřeně s Ním rozmlouvali. Potom promluvil Ondřej: „Rabi, včera, když jsi byl pokřtěn, slyšeli jsme nějaký hlas. Nemohli jsme zjistit, odkud přicházel, ale Jan nám řekl, že to byl hlas Boží...“ 18

Ježíš se zastavil a podíval se každému z nich do očí. Pohled Jana Křtitele byl pronikavý, ale Jeho byl ještě pronikavější. Jak se na ně díval, cítili se naprosto obnaženi. Na chvíli byl ten pocit nepříjemný. Potom k nim vztáhl ruce, položil jim je na ramena, aby je uklidnil. „Je mnoho věcí, o kterých vám musím povědět, ale nyní byste to neunesli. Jan byl poslán, aby pro Mě připravil cestu, a udělal to dobře. Také vás připravil dobře. Některé věci vám řeknu já, a některé musíte obdržet přímo od Mého Otce. Jeho hlas uslyšíte ještě mnohokrát, jak uvnitř svých srdcí, tak i zvenčí, jako jste ho slyšeli včera; ale nejlepší je Ho slyšet uvnitř srdce. Vím, že jste slyšeli Jeho hlas, a vím, že věříte. Nebojte se. Abyste mohli následovat Mne, musí být vaše oči i uši otevřené věcem, kterým nyní nemůžete rozumět, ale já vás na ně připravím.“

*** Jan Křtitel a jeho učedníci tu trojici stále sledovali, dokud nezmizeli za kopcem a Jan nějakým způsobem věděl, že to je naposledy, co Ho vidí. Ale přesto nebyl smutný. Také Ho chtěl následovat, ale nesměl. Byl to poslední posel Smlouvy, a jen Ježíš mohl být mostem mezi starým a novým, co přicházelo. Křtitelovi bylo řečeno, že se brzy připojí ke svým, ke všem, kteří připravovali cestu pro tento den. Už je toužil potkat! Toužil být součástí velkého oblaku svědků, kteří si zasloužili sledovat vše na zemi. Také toužil vidět Otce a velký zástup andělů, který mu posluhoval; některé z nich viděl už během svého života. Když byl Janův úkol dokončen, zatoužil zemřít pozemské realitě, aby mohl žít plně v nebi. Zatím byl ale služebník. Byl z celého srdce odhodlaný sloužit každým dnem, dokud nepřijde jeho čas. Podíval se na své učedníky. Věděl, že mnozí z nich půjdou jednoho dne následovat Beránka. Chtěl udělat všechno pro to, aby je na to připravil. Křtitel potom sestoupil ze stráně k břehu řeky Jordán, vyjmenovával příkazy tóry a objasňoval, jakým způsobem byly lidmi porušovány. Potom vyjmenovával soudy ustanovené pro ty, kteří je přestoupili. Věděl, že když nebudou znát Boží spravedlnost, nepoznají ani svou potřebu Spasitele, ani co Bůh očekává od svého lidu a ani jak hrozně všichni selhali. Došlo mu, že v tom krátkém čase, který mu zbývá, to musí hlásat víc než jasně, a připravovat ty, kteří mu byli svěřeni, na přicházející velké události. Hlasem, který se donesl až na konec zástupu, padala jeho slova na lidi jako vlny oceánu. Velmi brzy začali muži plakat a ženy prosily o milost. Jeho učedníkům to dodalo odvahu. Pokud to vůbec bylo možné, zdálo se, že je ještě víc zapálený než předtím. Od toho dne měl Jan pro svou práci větší motivaci. Uviděl Krále, a viděl, jak se otevřela nebesa. Nebeské Království přišlo na zem, a nyní mezi lidmi chodilo.

*** Ježíš se tu noc podělil o svůj přístřešek s Janem a Ondřejem. Povzbuzeni tím, že se zdálo, jakoby se z jejich společnosti těšil, hovořili s Ním dlouho do noci. Trpělivě jim naslouchal a odpovídal na jejich otázky. Když se uložili ke spánku, měli pocit, že Ho znají už dlouho. A také to tak bylo. Jednoho dne měli poznat, že On už je znal od počátku. 19

On byl Ten, kdo pohnul jejich srdci, kdykoliv slyšeli Písma. On byl také Ten, kdo se jich dotknul radostí, když spatřili krásu západu slunce nebo když si cenili laskavosti a důstojnosti spravedlivých mužů a žen. Všechny věci byly vytvořené Jím a pro Něj, a On je všechny udržoval. On je Slovo Boží, je Komunikací od Otce k Jeho stvoření, a touží po Něm celé stvoření. I když byl Jan unavený z probdělé předešlé noci, měl problémy znovu usnout. Podíval na Ježíše na druhém konci místnosti, nemohl uvěřit svému štěstí. Už si byl jistý, že to je Mesiáš. Budoucí Král Izraele! Pravý Král, ne jako Herodes. Budou mu sloužit mocní muži stejně jako Davidovi. Budeme jedni z nich? Budeme pro Něj dělat stejné hrdinské činy, jako to dělali pro Davida? Bude ještě větší válečník, než byl David? Zatím byl trpělivější a dokonce pokornější než kdokoliv, koho zatím potkali. Jan se chvěl předtuchou slávy, kterou brzy spatří. Tohle jsou přece ty dny, o kterých mluvili všichni proroci, a on, Jan, Zebedeův syn, má to privilegium být ve středu těch událostí. Ondřej byl také vzhůru a dlouho nade vším přemýšlel. Uvažoval o Ježíšových odpovědích. Zřídka odpověděl přímo na jejich otázky; zdálo se, že ví, na co se chtějí zeptat opravdu, ale neumějí to. Spíš než jejich slovům naslouchal jejich srdcím. Potom Ondřej pomyslel na svou rodinu a na svého bratra Šimona. Ježíš jim řekl, že se musí nejdřív vrátit ke svým rodinám; vyhledá je později. Řekl, že nejdříve musí jít sám na nějaký čas do pouště, ale slíbil jim, že se pro ně znovu vrátí. I když Ho Ondřej nechtěl tak brzy opustit, nemohl se dočkat, až své rodině a hlavně Šimonovi řekne o Tom, kterého našli.

*** Dva andělští velitelé stáli ve dveřích malého domku. Kolem nich stály sešikovány legie jejich andělů. Andělští poslové neustále proudili sem a tam, ale každý z nich se zastavil a zasalutoval mužům v tom domku. Nebesa byla nyní otevřená. Věděli, že plnost moci teď přebývá v člověku. Ten, který slovem stvořil vesmír, teď chodil v prachu země. Žádnému z nich se ani nesnilo, že uvidí takové věci, když byli posláni na tuto malou planetu. Jak může tak ubohé místo upoutat Královu pozornost - jako nyní? Když Syn opustil své místo na trůnu, celé zástupy nebes žasly. Když vstoupil do lůna té mladice, byli naprosto ohromeni. Každou hvězdu má na starosti nějaký anděl. Ještě větší mají na starost mnoho hvězd a ti největší mají na starosti celé galaxie. Ale nyní by každý anděl ve vesmíru vyměnil všechnu svou nadvládu, aby dostal na starost jen jediného člověka na zemi. Lidé teď nabrali na důležitosti. Stali se středem vesmíru. „Na zemi jsme od té doby, kdy nám bylo uloženo držet stráž u stromu života v zahradě,“ řekl jeden z andělských velitelů. Nyní chodí Život jako Člověk. Kdyby jen lidé věděli, kdo to tady spí...“ „Ano, ale ani tihle dva, kteří jsou s Ním, ho opravdu neznají. Od doby, kdy jsme vyvedli první dva lidi ze Zahrady, pozoruji lidstvo skoro čtyři tisíce let. Neustále rostou ve zlu, stejně jako ten Zlý. Jejich srdce a mysli se neustále upínají ke zlu. Od doby v Zahradě upadají do hlubší a hlubší temnoty. V žádném jiném stvoření se tohle nestalo. Neustále se divím, proč Otec tuhle hromádku temnoty prostě nezničil. Místo toho sem posílá svého vlastního Syna! Ani to nejmenší smítko prachu v téhle realitě by se správně nemělo k Němu vůbec přiblížit; a přesto tu je, a je jedním z nich!“ 20

„Temnota v lidských srdcích se neustále zvětšuje,“ odpověděl ten druhý kapitán. „Jsem tady už dlouho a je pro mě těžké porozumět tomu, jak by kdy mohli být přivedeni zpět do světla. Ale tady je Samotné Světlo. A my víme, že pro Něj není nic nemožné. Jak to ale udělá?“ Oba kapitánové se hluboce poklonili až k zemi, když k nim přistoupil Michael. Byl oblečený jako andělský posel, ale oba kapitánové ho poznali. „Poslouchal jsem vás,“ řekl Michael, a pokynul jim, aby se narovnali. „Moc dobře rozumím, co si myslíte o této lidské rase. Všechno zlo ve vesmíru je soustředěno na tomto titěrném stvoření, této planetě, a v těchto malých tvorečcích. Existuje důvod, proč ten Zlý všechnu svou moc soustřeďuje tady. Člověk je určený k mnohem větším věcem, než kdy může pochopit, i než my, kteří jsme tu už od počátku. Sám Otec mezi nimi zamýšlí přebývat v plnosti Své Slávy. Jednoho dne se lidé stanou věčným Božím příbytkem.“ Oba kapitánové zalapali po dechu a zůstali stát jako opaření. „To, že sem přišel Syn, jsem nemohl pochopit,“ odpověděl jeden z kapitánů, „ale to, že si Otec vybral přebývat mezi nimi? A ve Své Slávě?!?“ „Ano, lidé mají velkou kapacitu k páchání zla, ale to je proto, že mají také velkou kapacitu vystoupat do nejvyšších výšin ušlechtilosti a odvahy. Budou cítit, myslet a milovat stejně tak jako Otec.“ „V krátkých časových úsecích jsem v některých lidech ušlechtilost/vznešenost viděl,“ řekl jeden z kapitánů zamyšleně. „Enoch, Abrahám, Mojžíš, David, a ještě pár dalších vyrostlo do obrovského světla, že skoro přemohli zlo ve svých srdcích. Těch, kteří se vůbec snažili poznat Boha, který je stvořil, bylo míň než jeden z milionu. Jak by tato rasa vůbec mohla být schopna vidět Jeho Slávu, a ještě k tomu být Jeho Příbytkem?“ „To je také za hranicemi mého chápání,“ připustil Michael. „Jen vím, že Syn sem přišel úplně obnovit zemi. Navrátí ji do stavu, který jsme znali v Zahradě. Bylo mi řečeno, abych Ho nazýval Synem člověka místo Božího Syna. Přišel jako poslední Adam, aby napravil všechno, co první Adam ztratil.“ Všichni na chvilku ztichli a zahleděli na svého spícího Krále. Chtěla bych - říká Ivanka - porozumět tomu, proč jsem věci udělala tak, jak jsem je udělala. Abych se vyvarovala věcí, které jsem udělala. Porozumět ne jen rozumově, ale v srdci, abych se jich vyvarovala v Bohu. Podívali se na ty dva, kteří byli vybráni, aby viděli Jeho Slávu a byli jeho poslové. Žádný anděl v nebi nebyl tak bláhový a tak slabý jako oni, a přesto tu byl Král, a spal po jejich boku. Potom Michael pokračoval: „První Adam chodil tam, kde bylo jenom dobro, ale obrátil se ke zlu. Tento bude chodit tam, kde je pouze zlo, ale bude dělat jen dobro. Zjeví lidem světlo života a oni začnou díky tomu vycházet z temnoty. Na začátku jich bude jenom pár, ale jak v lidstvu poroste temnota, tak poroste i světlo. Mnozí Ho budou následovat a budou se vracet k Otcově lásce. Tito jsou vyvolení. Až přijde čas a vyvolení zvítězí, mnozí lidé budou díky nim z temnoty zachráněni. Díky těmto, kteří jsou nyní tak slabí a bláhoví, bude jednoho dne celé stvoření znát na věky sílu pravdy, a to, že je světlo větší než temnota.“ „Pokud světlo zvítězí tady, tak nikdo v žádné nebeské realitě to nebude zpochybňovat,“ řekl souhlasně jeden z kapitánů. Dokonce ani nejtemnější páni zla se už nemohou stát ještě horšími, než nyní jsou.“ 21

„Přál bych si, aby to tak bylo, ale tma ještě naroste,“ odpověděl Michael. „Odpadnutí od Boha ještě není úplné, a bude mu dovoleno, aby se dovršilo. Nyní je Syn zjeven v člověku, a Zlý ho v tom napodobí. Semínko zla, které zasel do člověka, v určený čas dozraje. Potom bude na zemi mnohem větší tma, než teď. Ale světlo, které Syn přinesl svým vlastním, ji přemůže. Světlo, které bude byť jen v jednom z Jeho maličkých, bude větší, než všechna temnota toho Zlého. Je těžké tomu nyní porozumět, ale viděl jsem proroctví daná lidem jako přísahu od Boha, takže to je jisté. Teď vám něco řeknu, protože se někdy bude zdát, že je světlo poraženo. Nikdy nepropadejte zoufalství; na to, jak se tady věci budou jevit, nehleďte. Největší odvaha se vždy projeví, když se zdá, že porážka je nevyhnutelná. Je mnoho tajemství, kterým porozumíme až později. Pamatujte si, že sám Otec dal své slovo lidem, že se tak stane, takže PRAVDA ZVÍTĚZÍ. Proto si tím můžeme být jisti.“

2 Ondřej se probudil jako první. Chvilku mu trvalo, než si zvykl na neznámé prostředí. Potom uviděl Jana, a okamžitě si vzpomněl na Ježíše. Rychle se po malém domku rozhlédl, a když Ho neviděl, zatřásl Janem, aby ho probudil. „Vstávej, Jane, kde je? Viděl jsi Ho odcházet?“ Jan se v rychlosti posadil a promnul si oči. Pak se ještě – stále ospalý – začal rozpomínat na události předchozího dne. Pohledem přehlédl malý domek a skoro vykřikl: „Kde je? Viděl jsi ho odcházet?“ „Na to jsem se tě teď ptal!“ odpověděl Ondřej, „pojď, najdeme Ho.“ Rychle se oblékli, nazuli si sandále, zahalili se do svých jednoduchých plášťů a chtěli vyrazit ze dveří zrovna když je Ježíš otevřel: „Dobré ráno,“ řekl a díval se na ně. „Zdá se, že jste spali dobře.“ Ustoupili, aby mohl dovnitř, a Jan pověděl první: „Právě jsme tě šli hledat.“ A po krátké pauze dodal: „Doufám že i ty jsi spal dobře. Doufám, že jsme tě včera večer mnoha otázkami neobtěžovali.“ „Ne, nikdy mě nebudete obtěžovat mnoha otázkami. Bavilo mě to. Tady máte, přinesl jsem vám chléb,“ řekl Ježíš, a každému ho podal. „Pane, to nás jsi měl poslat pro chléb,“ zamumlal Ondřej a styděl se při pomyšlení, že spal, zatímco sám Mesiáš jim šel sehnat chléb. Zdálo se, že si Ježíš Ondřejovy poznámky nevšiml a pokračoval: „Až se najíme, musím odejít a být sám na několik týdnů. A vy se zatím vrátíte ke svým rodinám.“ Šokovaný Jan rychle prohodil: „Pane, Jana Křtitele jsme následovali po mnoho měsíců, a teď chceme následovat tebe. Prosím, nenuť nás, abychom tě opustili.“ Ježíš se na ně podíval a trpělivě se jich zeptal: „Vám vaše rodiny nechybí?“ Jan a Ondřej se na sebe podívali, a potom Jan odpověděl: „Ano, chybí. – Když chce člověk následovat Boha, musí něco obětovat.“ „To je pravda,“ odpověděl Pán. „Ale ne všechny oběti jsou podle Jeho vůle.“ Jan i Ondřej o tom chvíli přemýšleli, a pak znovu promluvil Jan: „Potom, co jsme byli s Janem Křtitelem, nás už nemohou uspokojit obyčejné životy. A teď, když víme, kdo jsi, tak se máme vrátit ke svým rodinám? Milujeme je, ale už se nemůžeme zpátky vrátit ke starým životům.“ Ježíš jim pokynul, aby si sedli, a pokračoval: „Pochopte, že na nějakou dobu musím odejít pryč, ale vrátím se pro vás. 22

Než se vrátím, těšte se se svými rodinami. Abyste mě mohli následovat, obětujete toho mnoho, ale já jsem přišel jako oběť za vaše rodiny. Dokud můžete, buďte s nimi.“ Ondřejovi i Janovi se viditelně ulevilo. Věděli, že když jim řekl: vrátím se pro vás, jsou přijati za Jeho následovníky. Oba ho pozorovali, jak sedí a vzdává díky za chléb.

*** Zatím co ti tři hovořili, naslouchali kapitánové, kteří je hlídali, každému slovu. Nad tím žasli, jak se přirozeně ti dva muži cítí se Synem, a jak se chovají; žasli i nad tím, jak se cítí a chová On. Hvězdy zpívají Jeho chvály společně s nespočetným zástupem andělů na Jeho pokyn, a přitom na této malé hroudě prachu nazývané Země Ho nikdo nepoznal, ani mu nevzdává čest. A co bylo ještě víc udivující, že se zdálo, jakoby si toho užíval - být takto s lidmi na obyčejné úrovni. Tohle v nebi nikdy neviděli a ani je to nenapadlo. Přiblížil se k nim andělský posel a ti dva kapitánové se otočili, aby ho přijali. K jejich údivu to byl sám Gabriel. Oba poklekli na jedno koleno, tasili své meče na pozdrav a s nimi i tisíce andělů, kteří je obklopovali. „Zdravím. Přinesl jsem vám nařízení. Oba si ponecháte své válečné anděly a zůstanete s těmito dvěma. Na chvíli se od Pána vzdálí, a vy je budete hlídat. Michael zůstane s naším Pánem sám.“ „Provedeme. Budeme tyto dva hlídat. Michael s námi hovořil, a že zůstane s Pánem jsme předpokládali.“ Kapitánové stále vypadali překvapeně, když se dívali na Gabriela, který pokračoval: „Vím, že přemýšlíte, proč jsem přišel. Je pravda, že nepřicházím, dokud nezačíná nový věk, a proto jsem nyní zde. Na zemi začne nový věk.“ „Pane,“ odpověděl druhý kapitán, „vždyť jsi tu byl nedávno a hovořil jsi k té panně, tak proč jsi zpátky tak brzo? To už zase začíná jiný věk? Nezdá se, že by tenhle byl už u konce.“ „Pravda,“ odpověděl Gabriel, „když přišel Syn na zem, byl to začátek nového věku, ale pro lidi začal nový věk před dvěma dny. Syn tady moc dlouho nebude, ale věk, který nyní začal, bude trvat stejně dlouho jako země.“ Všichni andělé v okolí napjatě poslouchali Gabriela, a on se po nich rozhlédl, aby se ujistil, že všichni vědí, že mluví i k nim. „Když šel Syn k proroku Janovi, aby ho pokřtil, viděli jste, jak na Něj sestoupil Duch svatý a setrval na Něm. Přišel v podobě holubice, jako symbol holubice, kterou Noe vypustil z Archy a už se k němu nevrátila. Člověk nemohl najít odpočinek, dokud se Duch svatý nevrátil, aby odpočíval v člověku. Syn je první Člověk, na kterého mohl Duch svatý sestoupit a zůstat na Něm. Budou další, na kterých bude Duch svatý spočívat, a mnoho z nich se teprve nyní narodilo. Když bude Duch odpočívat v lidech, potom budou ti lidé nacházet svůj odpočinek v Bohu. Tohle je počátek konečné fáze obnovy Člověka k Bohu.“ „To je naprosto nepochopitelné!“ odpověděl jeden z kapitánů. Celá skupina andělů, stojící kolem nich, sebou viditelně trhla. „Ano, Syn se stal člověkem, aby začal lidi připravovat na přijetí Svatého Ducha.“ „Pane,“ pokračoval kapitán nesouhlasným tónem, „slyšeli jsme poselství dané Křtitelovi, že má připravit cestu pro Toho, který bude křtít Svatým Duchem. Ale jak může zůstávat na někom jiném než na Synovi?“ 23

„Ano, rozumím tvé otázce, ale bojím se, že ani já na ni neumím odpovědět. Vidím, že až Syn svou práci zde dokončí, lidé se začnou měnit. Z mnohých se stanou nádoby, ve kterých bude Svatý Duch přebývat. Tak se lidé stanou Božím příbytkem. Je tomu těžké porozumět, když se na ně díváme teď. Ale byli pro to stvořeni. Bůh je pro svůj záměr s nimi obnoví.“¨ „Viděl jsem, jak Duch svatý miluje lidi, jak moc se mu líbí mezi nimi být, i když je jejich přirozenost naprosto opačná té Jeho,“ vložil se do toho jeden z kapitánů. „I když On je Svatý a oni jsou tak zkažení, zdá se, že stále vyhledává příležitost, aby se k nim přiblížil a pomohl jim. To, že jsem ho pozoroval, mi pomohlo milovat lidi i Boha ještě víc. Jsem za lidi šťastný, ačkoliv jak to všechno bude, je za hranicemi chápání.“ „O našem Bohu se všichni hodně učíme, stejně jako se učíme o lidech,“ odpověděl Gabriel. „Panna, která nosila Syna, přinesla Duchu svatému obrovskou radost, a byla velké potěšení pro Syna od chvíle, kdy tady byl. I když je to pro nás velké tajemství, je nádherné vidět Jejich radost v lidech. Je tady obrovská temnota i zlo; je to zázrak, když se vůbec někdo z nich otočí ke světlu. Ti, kteří tak udělají, jsou pro Boha zvláštním potěšením.“ „Velmi dobře tomu rozumíš,“ odpověděl Ježíš, jako by byl všemu od začátku naslouchal. Gabriel, kapitánové a celý zástup andělů poklekli, sklonili své hlavy a tasili své meče na pozdrav. To způsobilo, že celá stráň žhnula slávou. Michael stál vedle Něj. Ježíš přehlédl celý zástup andělů, a potom se podíval na Jana a Ondřeje, kteří se vydali dolů po úzké cestě. Michael směrem k nim pokývnul a celý zástup je začal následovat. Další stovky andělů zaujali své pozice nad nimi i před nimi. Celé procesí bylo velkolepější, než měl kdy jakýkoliv císař, a přesto o něm Jan ani Ondřej nic nevěděli. „Tito si nevybrali Mě, ale můj Otce si je vybral ještě před začátkem světa,“ vysvětloval Ježíš Gabrielovi a kapitánům, „jsou to dva z vyvolených. Jsou to Moji bratři. Zacházejte s nimi stejně jako se Mnou.“ „Děkuji Ti za velkou čest sloužit Tvým bratřím,“ odpověděl první kapitán, a druhý přikývl na souhlas. „Vím, že si povedete dobře,“ řekl Ježíš, a začal scházet dolů po cestě opačně než šli Ondřej a Jan. Hory během okamžiku zmizely ve velkém záblesku světla, vycházejícím z Michaelova meče. Bezprostředně na to se objevil velký zástup mocných andělských válečníků, kteří měli podobnou moc jako kapitáni. Měli tasené meče, které žhnuly slávou, a celé to byla podívaná, která se často nevidí ani ve vnitřní svatyni nebes. Kapitáni, kteří následovali Ondřeje a Jana, byli ohromeni a instinktivně tasili. Andělé v celé realitě, ve všech městech a vesnicích tasili meče a zaujali bojové postoje. „Neměl jsem tušení, že je nás tady tolik!“ vykřikl jeden z kapitánů. „Ani já ne,“ řekl ten druhý, „ale proč ten poplach?“ Jakmile ta slova vyřkl, oba poznali důvod: Od moře přicházel hrozivý mrak. Nemohlo to být nic jiného než doprovod toho Zlého. Jak se mrak přibližoval, vznikaly velké bouřky a začaly bičovat pobřežní vesnice. „Jak ho to může těšit takhle mučit lidi? Sesílá blesky na ty chatrče a vzdouvá vlny, aby jejich lodě převrhl. Chtěl bych, aby nám Pán dovolil s ním bojovat. Moc Michaelova meče by ho mohla zničit, a my bychom lehce rozprášili celou jeho bandu!“, vykřikl kapitán, když ten zlý rámus vzrostl. 24

„Teď se ještě autoritou nad zemí chvástat může. Přijde čas, kdy nám bude dovoleno bojovat,“ připomněl mu druhý kapitán, „věřím tomu, že to ví, že nás zastrašit nemůže, jenom nenávidí lidi a baví ho je takhle ničit, protože ví, že oni si potom myslí, že jim to dělá Bůh. Snaží se, aby si lidé mysleli, že je Bůh nemá rád, takže Ho potom nevyhledávají a nechtějí se k Němu přibližovat.“ Andělé ve vesnicích měli plné ruce práce při ochraňování lidí před zástupem démonů, kteří na ně byli vypouštěni. Mezi nimi a anděly to řinčelo, ale démoni se rychle naučili se nedotýkat vyvolených. To nečisté duchy rozzuřilo a začali útočit na muže a ženy, kteří nebyli chráněni. V mnohých domovech v tu chvíli propukly ošklivé hádky. Démoni chtíče/žádosti skočili na muže, ženy i děti, a mnoho jich tu noc klopýtlo. Nalepilo se na ně šílenství a strach podporované atmosférou, kterou vytvořila bouřka. By to začátek nejnesvatější noci v zemi, nazývané „svatá noc“.

*** Michael se za chůze připojil k Ježíšovi: „Pane, cožpak nemůžeme nic udělat?“ „I mně to láme srdce, dobrý příteli. Vím, žes dohlížel na Můj lid Izraele po mnohá staletí a byl jsi svědkem mnoha strašných útoků nepřítele, aniž by byli schopni se bránit. Přijde den, kdy zasáhneš, ale teď ne. Když jsme dali v Ráji člověku svobodu uposlechnout nebo neuposlechnout, dali jsme jim svobodu si vybrat vlastního Pána. Jsem tady, abych jim dal další možnost si vybrat. Tato možnost výběru bude mnohem jasnější, protože nyní poznali následky neposlušnosti. Ale než jim pomohu, musím si já vybrat chodit v poslušnosti jako člověk. Potom jim ukážu cestu ven z této otřesné temnoty. Ale ani potom si Mne nevyberou všichni. Kdyby se však k Mému Otci obrátilo jen pár lidí, bude to, co tady dělám, mít cenu, protože ON je tak moc miluje, a Já též.“ „Ale proč ten Zlý opustil Řím a přišel sem?“ „Přišel, aby Mě pokoušel. Stejně jako prvního Adama,“ odpověděl Pán. „Můj Pane, vím, můžeš ho rozprášit jedinou myšlenkou. Jak to, že tě bude takhle pokoušet?“ „Postavím se mu jako Syn člověka, ne jako Syn Boží. Já musím udělat to, co první Adam neudělal. Musím zůstat věrný. Můj Otec dal tento svět člověku, aby nad ním vládnul, a člověk ho získá zpět pouze poslušností. Já jsem ten Člověk. Proto jsem přišel a proto se mu postavím jako člověk, a ne jako Bůh.“ „Tomu rozumím,“ odpověděl archanděl, „rozumím tomu už dlouhou dobu, ale je pro nás tak těžké držet se zpátky, když víme, že bychom toho Zlého a jeho zlou hordu mohli lehce rozprášit.“ „Nepřišel jsem svět získat zpátky mocí, ale láskou,“ pokračoval Ježíš. „Ti, kteří upřednostňují moc, ji dříve či později špatně použijí. Láska tu není pro moc, ale moc je stvořena pro lásku. Ten Zlý tomu neporozuměl a proto padl. Co tady dělám, nedělám jen pro člověka, ale pro celé stvoření. Celou věčnost bude celé stvoření studovat to, co bylo vykonáno, co jsem zde dokonal. Zachrání to mnohé, aby nepadli jako Lucifer.“ „Pro nás pro všechny bylo těžké ho pozorovat, když se bouřil, a ještě se dívat na to, jak mu dovoluješ se chvástat a verbovat ostatní do své vzpoury, aniž bys ho zastavil,“ přiznal Michael, „pro všechny to bylo velmi matoucí. Ale znali jsme Tvou i Otcovu dobrotu i to, že jsi hoden veškeré naší důvěry.“ 25

Ježíš se zastavil a podíval se velkému andělovi do očí: „Láska k moci povede vždy k pádu. Moc použijeme správně jedině k milování. Moc je tu pro lásku. Nepřišel jsem sem, abych zjevil moc, ale lásku. Ty víš, jak je pro mě lehké zastavit Slunce, tak jak jsem to udělal pro Jozue, anebo rozdělit Rudé moře. Zjevení Mé moci by je zdrtilo, že by si Mě pak vyvolili ze strachu, sloužili by Mi ze strachu. Svou moc použiji pouze ke zjevení své lásky k nim. Nechci, aby si mě lidé vyvolili kvůli Mé moci, ale z lásky ke Mně a protože budou milovat pravdu.“ „Pane, Tvoje cesty jsou zázračné a za hranicemi našeho porozumění. Všichni andělé v nebi rostou v moudrosti tím, jak se dívají na Tvoje cesty a skutky,“ odpověděl velký anděl, a jeho oči odrážely emoce jako u člověka. „Svěřil jsi mi obrovskou moc a obrovskou autoritu, ale poznal jsem hodnotu toho, že se mi dostalo cti dívat se na Tvoje cesty. Toho si vážím mnohem víc než moci, kterou jsi mi dal. Velmi si cením toho, že mohu cítit lásku, jak teď. Tím, jak se na Tebe dívám, rostu i v lásce. Nyní mohu říct, že za tyto lidi chci bojovat, protože je miluji, a ne jen proto, že pohrdám nepřítelem. Ale i tak chci někdy reagovat mocí v hněvu.“¨ „Jsi moudrý, můj příteli,“ odpověděl Ježíš. „Všichni jste byli stvořeni k určitému účelu a byla vám dána moc, kterou jednou plně použijete. Vždy si ale pamatuj, že ji musíš použít v lásce, abys ji použil správně. Když je ti dovoleno bojovat a ničit ty zlé, musíš to dělat ze správných důvodů, které se naučíš tady. Ale teď tady musíš počkat; nech Mne jít samotného.“ Archanděl se zastavil se zřetelným protestem ve svých očích: „Pane...“ „Musí to tak být,“ odpověděl Pán, „musím jít do pustiny sám. Ty a tvůj zástup počkejte zde.“

*** Ježíš vešel do pustiny pod obrovským mrakem tvořeným temnotou, jaký na zemi ještě nikdy nikdo neviděl. Všude okolo i nad pouští se to hemžilo nečistými duchy všeho druhu z ponebesí. Andělé z okolí cítili přítomnost samotného Zlého, i když ho nemohli vidět, protože ho obklopovala obrovská temnota. Žádný anděl po tisíce mil nesložil svůj meč čtyřicet dnů. Několik kapitánů se přiblížilo k Michaelovi, poklekli a zasalutovali. Zdálo se, že si jich nějakou chvíli vůbec nevšimnul, ale potom jim pokynul, aby přišli blíž. „Pane, co budeme dělat?“ zeptal se jeden z nich. „Zůstaňte připraveni na svých místech, ale neútočte,“ odpověděl Michael, a stále se díval směrem, kudy Ježíš odešel. „Nikdy jsme neviděli nepřítele se takhle shromáždit,“ řekl další kapitán. „Ty jsi tu nový, že?“ zeptal se archanděl, a podíval se na toho, kdo teď promluvil. „Ano, pane, přicházím z daleké galaxie. Byl jsem sem poslán, abych hlídal jednoho z vyvolených, který se dnes narodil. Jsem za toto poslání vděčný. Už teď je to víc vzrušující, než jsem čekal. Už začíná poslední bitva?“ „Nikdo z nás neví, kdy bude poslední bitva, ale z toho, co vím, si myslím, že to může být ještě za dlouhou dobu. Vyvolený, k němuž jsi byl poslán, bude jeden z mocných Přemožitelů. Oni zvítězí nad tím Zlým. Budou bojovat mocí, která je větší, než máme my andělé; i když většina z nich jsou ještě děti a mnozí se teprve narodí.“ 26

„Jak je to vůbec možné?“ vyhrklo unisono naráz několik kapitánů. „Jak to, vždyť nemají ani sílu těch nejmenších andělských poslů? A nezdá se, že by měli velkou moc dokonce ani ve svém světě. A někteří jsou bezvýznamní i ve srovnání se šelmami,“ pokračoval jeden z nich. „Bude jim dána moc Svatého Ducha,“ odpověděl Michael. „Až v nich bude Svatý Duch přebývat, budou mít větší moc než my všichni dohromady. Bude v nich moc, která nás stvořila i samotná nebesa. Bude i v tom nejmenším z nich.“ V celé skupině kapitánů, byly jich teď stovky, se rozhostilo velké ticho. Bylo to pro ně naprosto nepochopitelné. Někteří z nich byli dokonce pokoušeni si myslet, že se Michael pomátl; asi na něj působí ta velká temnota. Konečně se jeden z nich odvážil zeptat: „Jak by mohl přebývat Svatý Duch v těchto tak nesvatých? Jsem tu teprve krátkou chvíli, a už jsem v nich viděl takové množství zla – no, dosud jsem nevěděl, že vůbec existuje. Je pro mě těžké pochopit, jak se vůbec mohl Svatý Duch dotknout proroků, i když jen na krátkou dobu, aby jim dal Slovo a Vidění. Avšak přebývat v nich?!“ „Rozumím tvé otázce, ale také vím, že Syn je tady, aby lidi znovu posvětil. Ti, kteří uvidí Jeho Slávu, budou jí změněni. Ti, kteří uvidí Jeho lásku, budou jí očištěni. V Jeho lásce je moc, které těžko rozumíme, ale tito lidé jí rozumět budou. Budou Ho velmi milovat, protože On jim toho tolik dá. Ta láska, kterou jim zjeví, je moc - větší než jakákoliv jiná moc, již jsme kdy poznali. Přijde čas, kdy užasneme nad Jeho zjevenou láskou víc, než jsme žasli nad mocí, která stvořila nebesa.“ Kapitáni nad tím začali uvažovat, a rozhostilo se mezi nimi ticho - až jeden promluvil: „Proč Syn odešel do té pustiny sám? A proč před Ním ten Zlý a jeho horda neprchají? Přeci vědí, kdo to je, i když na sebe vzal podobu člověka.“ „Je to zázrak. Kdyby pohnul prstem, všichni by prchli. Ale řekl mi, že se musí postavit tomu Zlému jako člověk. On své nařízení neporuší. Svět byl dán člověku, aby nad ním vládnul, a člověk dal sám sebe tomu Zlému. Syn sem přišel, aby získal zpět tento svět, což udělá svou poslušností. Ale ani potom nebude lidi nutit, aby se k Němu vrátili. Řekl mi, že kdyby použil jen samotnou moc, aby k sobě lidi přitáhl, tak by i přesto zůstala v jejich srdcích neposlušnost. Potom by se z nich nikdy nemohli stát praví velebitelé. „Přijde doba, kdy svou moc použije a kdy i nám dovolí použít tu naši. Ale nejdřív chce shromáždit ty, kteří milují pravdu víc než moc. To budou praví dědicové. Ti, kteří k Němu přijdou kvůli Jeho moci, se stanou občany Království, ale nebudou připojeni k dědicům, jako ti, kteří k Němu přijdou, protože Ho milují, a protože milují Jeho pravdu. Těm bude svěřena moc Svatého Ducha, která je mnohem větší než ta naše, protože toho budou hodni.“ (Tak budou důvěryhodní.) „Jeho cesty jsou mnohem zázračnější, než jsme vůbec schopni si představit“ řekl jeden z kapitánů. „Ano,“ odpověděl Michael, „když si člověk v Ráji vybral neposlušnost a do jejich srdcí se začala se vkrádat zvrácenost, až do takové hloubky jako za dnů Noe. Tehdy jsme všichni strašně chtěli tuto malou planetu i s tím Zlým a jeho zástupy zničit. Vůbec jsme nechápali, proč Pán jedná s lidmi tak trpělivě. Nyní v Jeho cestách vidíme tak nádhernou slávu, že dokonce i my, andělé, se neustále měníme a dospíváme, a milujeme Boha víc než kdy před tím. Některé Jeho činy v nás zprvu mohou vyvolávat velké pochybnosti, ale jsme-li trpěliví, dočkáme se výsledků Jeho úžasné moudrosti. Toto je hrozná a zároveň nádherná doba.“

.

***

27

Poprvé po mnoha měsících vešel Jan do svého domu. Přiběhli k němu služebníci a současně volali na jeho matku: „Jan se vrátil!“ Radost naplnila dům a bylo to slyšet až do dílny, kde Jakub se svým otcem pracovali na jedné ze svých lodí. Tak poznali to pozdvižení dřív, než služebník k nim s novinkami doběhl. Usmáli se na sebe, vstali a vydali se k domu. Jan objal svého otce a zároveň se snažil shodit Jakubovi čapku. Už se chtěli začít kočkovat, ale Zebedeus je zastavil: „Synu, chyběl jsi nám víc, než si umíš představit – všem. Jsme velmi šťastní, že jsi zpátky.“ „Mrzí mě to, otče, nevěděl jsem, že budu pryč tak dlouho. Ale děly se tak nádherné věci, že jsem prostě nemohl odejít. Mám ti toho tolik co vyprávět. Toto je doba, na kterou náš lid čekal po mnohá staletí.“ „Chceme slyšet úplně všechno! Ale nejprve se jdi umýt a obleč si čisté šaty. Tvůj návrat oslavíme hostinou.“ „Děkuji ti, otče,“ řekl Jan a znovu objal svoji matku, „jsem tak rád, že jsem zpátky u vás.“ Dal svému bratrovi velký šťouchanec a odešel, že se umyje a vrátí se co nejdřív. Jeho duši zaplavila radost. Má tak úžasnou rodinu, byl vyučován Janem Křtitelem a potom našel Mesiáše! Nemohl se dočkat, jak své rodině řekne každý detail, ale znal pravidla tohoto domu. Při večeři se vždycky povídalo, a proto ty jejich trvaly většinou několik hodin. Po nějakou dobu bylo ticho, až nakonec Zebedeus promluvil: „Jsi si jistý, že je tento člověk Mesiáš? O Janu Křtiteli jsme toho slyšeli hodně. Když jsem ho slyšel, byl jsem si jistý, že to je prorok. Jsem tak vděčný, že tě přijal jako svého učedníka, ale o tomto druhém víš tak málo. Jsi si jistý, že jsi slyšel Křtitele správně? Je jehňátko Boží stejná osoba jako Mesiáš?“ Jakub neřekl nic, ale sledoval každý bratrův výraz. I jemu se zdálo, že Jan možná jednal trošku ukvapeně, že opustil mimořádnou příležitost být jedním z učedníků Křtitele, když toho věděl o tomto člověku tak málo. „Pane,“ odpověděl Jan, a pozorně se zadíval na svého otce. „Vím, že si myslíš, že jsem Křtitele opustil trochu ukvapeně, ale kdybys tam byl a kdybys slyšel ten hlas, který jsme slyšeli my, a potom, kdybys slyšel Křtitele, co o Něm řekl... Řekl, že celý jeho život byl příprava na tento den. Řekl, že se teď Ježíš bude zvětšovat a on se začne umenšovat.“ Když začala rodina po večeři odpočívat, sešlo se k nim celé služebnictvo, posadili se na lavici kolem zdí a poslouchali. Zebedeus byl ohleduplný muž a chtěl, aby s nim všichni oslavili Janův návrat. „Synu,“ pokračoval Zebedeus, „sledoval jsem, jak jsi hledal Boha už odmalička. I já jsem se mu snažil sloužit celý život. Největší radost pro mě byla, když jsem viděl své syny, jak jsou Mu oddáni. Byl ke mně velmi dobrý a vím, že bude dobrý i k tobě. Ale to, že by se po tolika staletích objevil Mesiáš, se mi zdá až příliš nádherné.“ Konečně promluvil Jakub: „Bratře, znám tě dost dobře na to, abych věřil, že Ježíš je alespoň další prorok, a možná dokonce i větší než Jan. Ale nejsem si jistý, co to znamená být „jehňátko Boží“. A určitě ještě nejsem připraven říct, že to je Mesiáš. Musím ale přiznat, že Janovo svědectví o Něm musíme brát vážně. Také vím, že Jan Křtitel často říkal, že připravuje cestu pro Mesiáše. Možná je „jehňátko“ a Mesiáš jedna osoba. A jsi si jistý, že ti ten člověk řekl, že pro tebe přijde za několik týdnů?“ „Přesně tak to řekl. Ale skoro se to stydím říct: že jsem mu pod vlivem silného zážitku zapomněl říct, kde bydlím. Ale věděl, že mám rodinu a chtěl, abych se k ní vrátil, abych s vámi strávil nějaký čas. 28

A jsem si jistý, že jsem mu o vás nic neříkal, takže asi bude vědět i kde bydlím.“ „Jestli je to prorok, tak hádám, že si tě najde,“ odpověděl Jakub a zašklebil se. „V to doufám,“ odpověděl Jan trochu nervózně. „Myslím, že už je čas na odpočinek,“ řekl Zebedeus a vstal. „Ty bouřky nadělaly před pár dny spoustu škody, bude trvat týdny, než některé lodě a sítě opravíme. A to jsme ještě měli štěstí ve srovnání s některými sousedy. Ještě nikdy jsem neviděl, aby tak silné bouřky přišly tak rychle. Bylo to, jakoby se na nás vylil Boží hněv. V minulém roce muselo v našem národě dojít k mnoha cizoložstvím, a ještě když uvážím to, co teď dělá Herodes, tak už je toho moc. Tohle jsou temné časy. Zdá se, že neustále probíhají útoky na rodiny. Rodinný život je jedna z největších radostí, které máme, a přesto ho někteří chtějí zničit. Je to hotové šílenství!“ „Otče, proč by nás Bůh trestal tak přísně, když se ostatní národy chovají mnohem hůř?“, napůl řekl a zeptal se Jakub, „to se mi nezdá spravedlivé.“ „Protože Bůh si náš národ vybral, musíme žít podle jiných požadavků. Zjevil nám víc svých soudů, a tak očekává, že budeme odlišní,“ odsekl Zebedeus důrazně, jako kdyby se o tom už dřív bavili. Jan pozorně poslouchal a nad každou větou přemýšlel. Rozhodl se na to zeptat Ježíše. Způsob, jakým jim odpovídal na všechny jejich otázky tu noc, kdy s Ním zůstali, ho neustále udivoval. Viděl všechno z větší perspektivy, která převyšovala všechno, co kdy slyšel od nějakého zákoníka. Určitě by na Jakubovu otázku uměl odpovědět. Tahle myšlenka Jana nadchla. Křtitel nazval jednou Ježíše Synem Božím. Kdo by si kdy pomyslel, že ho bude o Bohu učit Bůh!? Bylo to víc, než si Jan dokázal představit.

*** Šimon se snažil mít se svým bratrem trpělivost. Měl velkou radost, že ho vidí, ale byl na něj také naštvaný, že byl tak dlouho pryč a opustil jejich rybářské živobytí, když ho nejvíc potřebovali. Jejich jediná loď se potopila při bouřce a zdálo se, že to Ondřeje ani nezajímá. „Jsem šťastný, že jsi našel Mesiáše, ale myslím, že bychom se spíš měli starat o to, kde seženeme naše další jídlo,“ vyhrkl nakonec Šimon. Ondřeje to trochu zarazilo, a proto se rozhlídl a uviděl nepořádek, který po bouřce zůstal. „Samozřejmě, odpusť mi, prosím, můj bratře. Ani jsem se tě nezeptal, jak se ti tady daří. O bouřce i o lodi jsem uslyšel, jakmile jsem přišel do města. Máš ženu a rodinu, o které se musíš postarat. Chápu tvé starosti. Nějakou dobu tady budu, pomůžu ti dát všechno do pořádku.“ „Tím myslíš, že znovu odejdeš?“, zeptal se Šimon a zamračil se. Ondřej věděl, že takhle se tváří, když je nejvíc naštvaný. „Musím, Šimone. Jak bych mohl jinak následovat Mesiáše? Náš lid pro tuto dobu žil.“ Šimon se otočil a podíval se na moře. Nějakou dobu stáli tiše. Pak Šimon promluvil: „Máš pravdu, můj bratře, vím, že náš lid na Něj čeká už celá staletí, ale rád bych slyšel alespoň o jednom člověku, jehož modlitby byly vyslyšeny! Celý svůj život jsem se snažil být poslušný. Každou sobotu jsem v synagoze a těžce pracuji pro svou rodinu. Proč nám tohle Bůh dělá? Těší se snad z našeho utrpení? Život je těžký sám o sobě i bez takových katastrof.“ Ondřej však věděl o něčem lepším, než mu odpovídat na otázky. Přistoupil ke svému bratru, objal ho kolem ramen, a postrčil ho směrem k domu: 29

„Pojď. Chci vidět tvou ženu a děti. Chyběli mi. Všechno dobře dopadne. Vždycky to tak je. Nic tě nebude dlouho trápit. Ryby budou mít akorát víc času vyrůst, než je chytíš.“ „Rád tě zase vidím, bratře,“ řekl Šimon a konečně se usmál. „Akorát nerad slyším, že nás znovu opustíš.“ „Já vím. Ale budeme mít spoustu času si o tom popovídat. Rabi řekl, že si pro mne přijde až za několik týdnů.“ „Cože? On přijde sem?!“ „Ano, řekl, že si pro mne přijde za několik týdnů.“ „Velmi dobře. Rád poznám tohoto Mesiáše,“ odvětil Šimon s úsměvem. „Myslíš, že by nám mohl pomoci vytáhnout naši loď? Anebo ještě lépe: řekl by nám, kde jsou ryby?“ „Dobře bratře, to by mohlo být už trochu moc dokonce i pro Mesiáše. Myslím, že žádáš něco, co může udělat jedině Bůh.“

3 Michael, andělští kapitánové a jejich zástupy neustále hleděli na tu odpornou podívanou před sebou. Od té doby, co Syn vstoupil konfrontace s Luciferem, byla pustina zastíněna už skoro čtyřicet dní oblakem nečistých duchů. Od dob vzpoury v nebi proti sobě nestály takové zástupy jako teď. Po čtyřicet dní zlá horda démonů zvracela urážky a provokovala andělské zástupy, o kterých věděli, že mají přísný zákaz na ně nereagovat. Bylo lehčí odolávat těmto urážkám a provokování, než se bezmocně dívat, jak zlá horda napadá Izraelský lid. Shlukovali se do bouřek, aby sesílali krupobití na zem a ničili jejich úrodu. Nemilosrdně převraceli stromy na příbytky lidí a trefovali se do nich blesky, jako kdyby to pro ně byla obrovská švanda. Muže, ženy i děti trápili každou možnou chorobou. Dokonce popouzeli římské setniny k šikanování, aby tím zaseli hořkost a rebelství do každého srdce, ve kterém našli otevřenou skulinu. Michael chápal, že se tím snaží co nejvíc ztížit otevřenost lidu Izraele pro přijetí Ježíšova poselství. Pro ty, kteří takovými katastrofami trpěli, bude těžké slyšet poselství od Boha. Přes všechno svádění a zlomyslnost zlé hordy měl satan jen jeden cíl: chtěl přimět Syna, aby mu odpověděl ve Své Boží autoritě. Nečistí duchové tomu nerozuměli, ale jejich pán, sám Lucifer, jim řekl, že budou odsouzeni ke zkáze, pokud se Ježíš nezřekne svého lidství a neodpoví jim ve Své moci jako Bůh. Měli Ho provokovat, aby udělal něco, k čemu Ho Otec neposlal. Sám Lucifer si prohlížel tu podívanou. Nebe temnělo jeho hordami a on se cítil čím dál tím sebevědomějším. Podíval se na pasivně stojící andělské zástupy a necítil nic jiného než opovržení. Podíval se na své náměstky, rukou mávl přes celý horizont, kde stáli Boží andělé, a řekl: „Už brzy budou naši! Jejich pán bude sloužit mně a oni budou sloužit nám. Tohle je ta chvíle, na kterou jsme čekali! Je to ještě mnohem lepší, než když jsem svedl Adama a Evu, mnohem lepší! Jak bylo od Otce pošetilé poslat Syna přímo do mých rukou! A dokonce ho poslal jako Člověka, který ze všech stvoření je nejméně schopen mi odolávat! Již brzy budete svědky mého největšího triumfu. Budeme slavit ničením těchto opovrženíhodných lidí, Židů, o které se z nějakého nevysvětlitelného důvodu tak moc stará.“ 30

***

Ježíš seděl na svahu a rozhlížel se po pustině. Toužil mít znovu společenství se svým Otcem. Věděl, že Otec se na něj dívá, a věděl, že Svatý Duch je s Ním, ale toužil znovu svého Otce spatřit a Svatého Ducha znovu pocítit. Cítil se teď hodně slabý. Ve vlnách se ho zmocňoval hlad, po prvé za několik týdnů, a zdálo se, že chlad se mu dostával až do morku kostí. Schránka těla se stala břemenem, jaké ještě nikdy nepoznal. Jak moc toužil, aby byl ze svého těla osvobozen! Zadíval se na kameny. Některé vypadaly jako chleba. Proměnit jeden z nich na bochník a tu obrovskou bolest zahnat – jak by to bylo jednoduché! Rychle se od kamenů odvrátil a podíval se na krajinu. Zmocnila se ho deprese, jako předtím hlad. Jak bezútěšný je tento svět! Jak moc touží vidět znovu Otcovu slávu! Z toho, že v lidských srdcích vidí neustálou sobeckost, je zmožený. Každý tu hledá jen sebeuspokojení a stará se jen o sebe. Kdyby teď byl Králem, mohl by jim ukázat, jak zlé jsou jejich cesty. Ale mnoho jiných králů se o to už snažilo, a přece sobeckost lidu rostla. A on by se od nich potom nelišil. Jak mohl někdy někdo takovým zatvrzelým lidem vládnout? Najednou se postavil a rozhlédl se kolem sebe. Odkud přichází tyto myšlenky? „Nesmím nechat tak odvést svou mysl,“ pomyslel si, „nejsem tu nyní, abych vládl. Jsem tady, abych je miloval.“ Znovu pocítil vyčerpanost, a všechno začalo nanovo. „Jsem Boží Syn.“ pomyslel si, „nejen že přebývám ve slávě, ale sláva je přímo ve mně. Mám moc. Kdybych chtěl, pohnu těmito horami a tohle nehostinné počasí rozeženu pozvednutím jednoho prstu.“ Lucifer zmerčil svoji šanci - slabost Ježíšova těla Ho učinila zranitelným. Pohyboval se na hraně. Mohl teď být dotlačen, aby svou božskou sílu použil sobecky. „A to si myslel, že mě může odsoudit za to, že jsem použil moc pro sebe a hledal slávu pro sebe! Teď ukáže, že je stejný jako já!“, zašeptal satan svým komandérům, a opustil je. Jak se zvedl, přestalo to ve zlé hordě zuřit a všichni skoro najednou zalapali po dechu ve směsici vzrušení a strachu. Vítr, vanoucí přes hory, udržoval déšť před velkou hordou. Satan se otočil a pozvedl ruku na znamení, aby se ti jeho stáhli. Opovrhoval těmi uječenými démony skoro tak, jak se ho oni zase báli. Byli pro něj užiteční. Svým komandérům přikázal, aby je dostali pod kontrolu a znovu se zformovali do mraku deprese nad okolím. Potom vyšel Synovi s optimistickou předtuchou vstříc: Ježíš znovu klečel a modlil se. Z velké části proto, aby bojoval s myšlenkami, kterými ho teď déšť bombardoval. Ucítil za sebou něčí přítomnost, otočil se a uviděl Lucifera. Ten tam stál ve svém nejslavnějším rouchu stál, tak ohromující, že si to žádný pozemský král nedokázal představit. Měl milou a přitažlivou tvář, každé dítě by k němu přiběhlo. Ježíš ho okamžitě poznal a pomalu se postavil. „Je mi moc líto, že tě tu takhle vidím,“ řekl Lucifer, a lehce se poklonil. „Měli jsme mezi sebou menší neshody, ale tohle je přímo šokující. Vždyť jsi přeci Boží Syn! Syn Toho, který mě stvořil. Můžu pro tebe něco udělat?“ Nějakou dobu se na sebe jenom dívali, a satan pokračoval: „Samozřejmě, ty jako Boží Syn nepotřebuješ, abych pro tebe něco dělal. Rád bych pro tebe proměnil tohle kamení na chleba, ale jsem si jistý, že to stále zvládneš i v takovém oslabení.“ Ježíš se podíval na Lucifera, který vypadal vznešeněji než andělští kapitánové. Měl tvář laskavější než jakýkoliv člověk. 31

Hlasem konejšivějším a podmanivějším než jakýkoliv hlas na zemi, tím hlasem, který slyšela Eva v ráji, pozvedl Lucifer kámen, vypadající skoro jako chleba, a řekl: „Milý Ježíši – chceš, abych ti teď tak říkal, že? – prosím, proměň ten kámen. Po všem, co sis vytrpěl, si to zasloužíš. Tvoje tělo potřebuje posílit. Potom si můžeme promluvit. A samozřejmě, udělám to pro tebe rád, pokud to nesvedeš.“ Na okamžik Ježíš ucítil chléb. Nikdy si nepomyslel, že na zemi najde něco tak žádoucího. Vzal ho z Luciferových rukou, držel ho a díval se na něj, a ke svému překvapení znovu slabě ucítil vůni chleba, že to jeho hlad vyburcovalo tak, jak to ještě nikdy nezažil: „Ještě nikdy jsem takhle po chlebu netoužil,“ přiznal Ježíš. „Můj Otec stvořil tohle jako kámen, a že to mám změnit na chléb mi neukázal. Miluje mě víc než ptactvo nebeské, které krmí každý den. Jestliže se rozhodl, že mi dnes pokrm nedá, dělá to pro mé dobro, protože mě miluje. Chci jíst jen to, co mi můj Otec poskytne. Člověk není živ jen o chlebu, ale každým slovem, které vychází z Božích úst,“ odpověděl Ježíš a podíval se na Lucifera. „Samozřejmě,“ odpověděl ďábel, a nezměnil své chování ani na sobě nedal znát žádné znepokojení, „takže tě Otec zbavil i tvé moci. Proč by to dělal, kdyby ti věřil?“ Najednou stál Ježíš i ďábel na chrámovém cimbuří: „Dělám to jen, abych ti pomohl,“ řekl satan soucitně, „vypadá to, že tě Otec podvedl stejně jako mě. Pokud jsi stále Jeho Syn a pokud se tě nezřekl, jako že se zdá, že to udělal, vrhni se ze střechy tohoto chrámu, a uvidíš, jestli tě zachrání.“ Ježíš se podíval dolů a pocítil slabost z nedostatku jídla. Chtěl skočit jen - aby znovu ucítil Otcovu lásku. Věděl, že by ho Otec zachránil, a bylo by tak nádherné Ho znovu cítit. Satan pokračoval: „Neříká se snad v Písmu: „Andělům svým přikázal o tobě, abys neurazil o kámen nohy své?“ M 4,6 „Jistě by poslal své anděly, aby tě chytili, kdybys z tohoto chrámu skočil. Udělá to, pokud Tě stále považuje za svého Syna. A neudělá-li to, budeš aspoň vědět, že Tě chce zničit. Poznáš tak, že tě zavrhl stejně jako mne. Vím, že svou moc nechceš použít pro sebe, ale když On nepošle anděly, aby Tě zachránili, pak by ses raději měl naučit používat ji pro sebe, stejně jako já. Teď je k tomu vhodný čas, abys to zjistil.“ Ježíše se zmocňovala slabost. Hlad byl skoro nesnesitelný a mysl se zatemňovala. Takovou depresi ještě nikdy necítil. Jak moc toužil, aby viděl Otce anebo cítil Svatého Ducha. Jak nádherné by bylo vidět jen jediného anděla! Podíval se na chrám, kde prožíval s Otcem krásné společenství, kdykoliv tam přicházel. Vzpomněl si na ty tři dny rozhovorů o Písmech se staršími, když měl dvanáct, a jak Ho těšilo je učit, vidět je, jak přemýšlejí a dívat se na ně z lidského úhlu pohledu. „Ne, nebudu testovat Otce tak, jak to neustále dělají lidé,“ odpověděl nakonec Ježíš, „pochybovat o Jeho věrnosti znamená pochybovat o Jeho síle, která udržuje vesmír v chodu a která dala život lidem i andělům. Tyto pochyby našly místo v Evině duši a zakořenily tam. Ty starý hade! Vůbec jsi své cesty nezměnil. Psáno jest: Nebudeš pokoušet Boha svého!“ odpověděl Ježíš. „Dobře, tomu rozumím,“ řekl Lucifer svým nejpokornějším a nejsoucitnějším hlasem. „Pro mě je těžké porozumět tomu, proč jsi v takovém stavu. Ale máš pravdu: ty víš, že jsi Syn a nepotřebuješ to dokazovat. Omlouvám se ti za nekontrolovatelnou hordu démonů,“ poznamenal Lucifer, když se podíval na chaos, který dělali. Jsou neustále hladoví, skoro tolik, jako teď ty. Když svůj hlad neuspokojí, vymknou se kontrole. 32

Od té doby, co nad námi byla vyřčena kletba, že musíme žrát prach, ze kterého jsi ty stvořil tělo člověka, je naší potravou tady pouze člověkova tělesnost/přirozenost. Proto se můžeme uspokojit jen lidským chtíčem. Čím víc je vydráždíme, tím víc se nasytíme. Samozřejmě, lidé nás přímo zvou, abychom k nim přišli, tím, že se odvracejí od slov, která vycházejí z Božích úst, a hledají svá vlastní naplnění skrze duševní touhy a tělesné chtíče. A tak se krmíme navzájem. Ale je to ubohá existence nás všech,“ řekl Lucifer, otočil se a podíval se na Ježíše. „Vidíš tam ty démony chtíče.“ skoro zašeptal satan. „Od té doby, co jsem jim přikázal opustit orgie v Římě a přijít sem, jsou skoro vyhladovělí. Mnozí lidé se tady naučili krmit Božím slovem, a ten zbytek se naučil držet své vášně na uzdě podle všech svých tradic. Ale ti démoni chtíče nejsou tak hloupí, jak vypadají. Umí se do těch tradic vplížit a využít je k tomu, aby zaseli ještě víc chtíče do srdcí lidí, o které se ty a Tvůj Otec tak staráte. Potom, co svým chtíčům podlehnou, snaží se navenek vypadat víc zbožní, aby zakryli zkaženost ve svých srdcích. Tohle mají nečistí duchové mnohem raději, za náboženskou škraboškou jsou mnohem lépe skryti. Jejich hlad je uspokojen jenom na tak dlouho, dokud se jim podaří podněcovat touhu/chtíč v srdcích těchto lidí.“ Lucifer se díval, jak roste žal v Ježíšových očích. Boží Syn hluboce truchlil, když pomyslel na duchovní a morální zkaženost údů jeho vlastní Nevěsty od Otce i jeho matky, Izraelského národa. Ďábel potom pokračoval: „Pravděpodobně jsi viděl chtíč, který je v srdcích některých alespoň podle jejich vzezření nejzbožnějších lidí, a že je dokonce větší než ten, který jsme kdy viděli v Římě. Samozřejmě že tohle démoni svodu a náboženští démoni milují! Většina z nich se nechce vrátit do Říma, protože se tady mají tak dobře. Myslím, že to nebude dlouho trvat, a že svedou i ty, kteří opravdu milují slovo Boží.“ Lucifer se znovu podíval na Ježíše, jehož přemohl zármutek až k slzám. Tekly mu po tváři. Ďábel ho to nechal trpělivě vstřebat, a potom pokračoval: „Zdá se, že se mi již brzy bude klanět celý národ, stejně jako to už před nimi udělali Římané a Řekové. Samozřejmě zpátky nepřivedu modly, ale humanizmus. Musím přiznat, že to, co jsi vykonal skrze Makabejské, mi to tu hodně ztížilo. Ale s tou jejich náboženskou fasádou nepotřebují žádné modly, uctívají sami sebe, svou vlastní spravedlnost. To, že lidé odmítli modly, donutilo náboženské démony ke tvořivosti. Už se naučili, jak lidi zmanipulovat, aby si sami udělali modly z Písem, vlastních tradic, své morální úrovně a samozřejmě ze svých vysokých náboženských titulů a pozicí. Velekněze obdivují mnohem víc než Tvého Otce. Dokonce si víc váží a věří farizeům než Jemu. Farizeové milují své vůdce víc než Jeho.“ Lucifer se znovu otočil a podíval se na tichého a víc a víc truchlícího Ježíše: „Ve skutečnosti mě ani tak nezajímá, co se stane s těmito ubohými lidmi. Je mi líto, že na zemi není nikdo, kdo by opravdu milovat Tvého Otce. Osobně se mi to mnohem víc líbí v Římě (Holywoodu, New Yorku), ale kvůli tomu, co jsi naplánoval vykonat skrze ně, musíme koncentrovat své snahy na tento malý národ. Když se je budeš snažit přivést zpět k poslušnosti a napravit skrze ně zbytek světa k poslušnosti Boha, pak musím udělat vše, co umím, abych Tě zastavil. Máme tady tak obrovský úspěch, že to je jen záležitost času, kdy tento lid úplně zničíme. A to by byla škoda. Nijak mě to netěší. Netuším, proč se o ně tak moc staráš? Ani proč ti tolik jde o lidstvo celkově? My si je vychutnáváme pro zábavu. Jsou pro nás jediné jídlo. 33

Dívej se na to, jak si vychutnávají společnost mých démonů (u televize a facebooku) víc, než by chtěli být s Tebou a s Tvým Otcem. Velmi brzy se sami zničí svou sebestředností. Ani jeden z nás to tak nechce, a proto jsem vymyslel řešení, které může fungovat pro nás oba.“ Lucifer se znovu podíval na Ježíše s výrazem, který se zdál být nefalšovaným soucitem: „Vím, že ten lid miluješ. A vím, že jim chceš pomoct. Ani já nechci pokračovat v jejich ničení. I já bych se rád zbavil těchto nízkých démonů a jiných nechutných perverzí. Tento svět teď patří mně. Adam mi ho dal, když si vybral, že bude sloužit mně. Nejdřív jsem byl na Boha prostě naštvaný, že mě vyhnal z nebe. Proto jsem vypustil tuhle hordu s jejich perverzemi a nemocemi, ale teď bych chtěl žít v míru. Pokud uznáš, že jsem tady pán, nechám tě vládnout nejen nad tímto malým národem, ale nade všemi královstvími tohoto světa, a budeš můj hlavní náměstek. Potom bys mohl ustanovit, aby žili pod zákonem, který jsi dal Mojžíšovi. Můžeš z nich udělat spravedlivé a dát jim mír a radost. Byl bys úžasný vládce v této realitě. Udělej to pro ně.“ Potom Lucifer ukázal na zlou hordu, která zatemnila nebe: „Potom bys mohl celou tu hordu poslat do propasti. I já bych ji tam rád viděl. Už by nebyly žádné války ani nemoci a lidé by mohli žít znovu tak dlouho jako Adam, tisíc let nebo ještě déle. Kdybys potom zrušil zákaz, dovolil bys jim najít strom života. A potom by na zemi zavládl mír. Neříká vám to něco? S tím už tady byli hippies. Nechám tě dělat cokoliv, co budeš chtít. Všechno, co je potřeba, abys udělal, je, aby ses mi jednou poklonil a uznal tím moje legální právo tady být, abych si byl jistý tím, že mě odsud Otec nevyžene, jako mě kdysi vyhnal z nebe.“ Ježíš pozoroval Lucifera. „Už jsem ho dostal přímo na okraj,“ pomyslel si ďábel. Chvíli počkal, aby se ujistil, že další výrok Ho zasáhne tak moc, že přepadne přes okraj a spadne rovnou do pasti. Soucit s těmito ubohými lidmi, který viděl v Ježíšových očích, byl ještě větší, než si myslel. „Jak ho tenhle soucit dělá slabým,“ pomyslel si ďábel, „nikdy nesmím dopustit, aby se mě takový soucit jen letmo dotknul. Je to nebezpečný nepřítel.“ I přesto je ďábel mistr mistrů v předstírání soucitu, a zdálo se, že to na Ježíše zabírá, na rozdíl od ostatních úskoků. „Falešný soucit, když je správně použit, je stejně účinná zbraň jako pomsta,“ pomyslel si, a své opovržení se pokoušel skrýt, ačkoliv je chtěl Synu ukázat, Synu, který dovolil, aby skončil tak sláb v tom křehkém lidském těle. Lucifer sbíral všechnu sílu, aby řekl to, co mělo zapůsobit jako roztětí gordického uzlu: „Vím, že ve svém těle teď cítíš bolest. Vůbec nechápu, jak jsi v něm mohl vydržet být tak dlouho. A když si ještě pomyslím, že Otec chce, abys v něm vydržel ještě několik let! Ale čemu opravdu nerozumím je, že kdyby tě opravdu miloval, tak by přece nemohl žádat tebe, Božího Syna, Pána slávy, abys vydržel stud a mučení, které pro tebe naplánoval. Jaký by k tomu mohl mít důvod? A co s těmito ubohými malými stvořeními? Jak by jim to mohlo pomoct.“ Nechal ho to všechno vstřebat a pokračoval: „Tyto úvahy způsobily, že jsem se proti Němu vzbouřil. Pamatuji si Tvou slávu. Nemůžu ani unést Tě takhle vidět, a o to míň na římském kříži! Není to ten strom, o kterém se v Písmech píše, že na něm budeš vyzdvižen. Jak může něco takového udělat milující Otec svému Synu? Jen jednou jedinkrát se mi pokloň, a tomu všemu se vyhneš. A okamžitě se navrátíš do své slávy. Bude to lehké a rychlé. Udělej to! A navrátíme tomuto vesmíru příčetnost.“ 34

Po chvilce nasadil Lucifer svou nejsoucitnější tvář: „Prosím, pojďme to udělat, ať to máme za sebou.“ Potom znovu chvíli čekal a byl si jistý, že se mu Ježíš každou chvíli pokloní. Zkoumal Ježíšovu tvář a hledal jakoukoliv známku poddání se, ale znepokojil se, když se soucitný výraz na Ježíšově tváři nezměnil. Nakonec se Ježíš otočil a rezolutně se podíval Luciferovi do tváře: „Odejdi ode mne, satane. Psáno jest: Samému Bohu svému budeš se klanět a Jemu samotnému sloužit.“ Strojená arogance se rychle změnila na zděšení, potom na vztek, a satana to málem porazilo. Rychle se vzdálil. Věděl, že Syn má moc ho jedním slovem zničit, nebo dokonce jedním gestem. Strach, který ho pohltil, se rychle rozšířil na celou démonickou hordu. Rozprchli se všemi směry, a jejich zděšené kletby naplnily ovzduší. Všichni andělé v okolí viděli, co se děje. Začali chválit Boha a Jeho Syna a jejich chvály rychle přehlušily vřavu létajících nečistých duchů. „Syn zahnal toho zlého a jeho hordu!“ Michael a kapitánové, kteří s ním stáli na dlouhé hlídce, teď přispěchali k Synu: „Pane, děkujeme Otci za to, že jsi v pořádku. Byl jsi podroben nejtěžší ze všech zkoušek a obstál jsi,“ řekl Michael hned jak se k Němu dostali. Ježíš se podíval na velkého archanděla: „Čeká mě ještě větší zkouška, ale děkuji ti za tvé povzbuzení.“ „I pro nás byla strašná zkouška se dívat na to, jak zakoušíš útoky zla. Dokonce jsme ani skrz ten démonický mrak neviděli, co se děje, ale cítili jsme to. I tato část světa to cítila. Děkujeme Otci, že jsi v pořádku. Řekl nám, abychom ti dali tento chléb a abychom ti řekli, jak moc je Tebou potěšen.“ Při těchto slovech se Ježíšovy oči zaleskly a během chvilky se postavil na nohy v síle, kterou po mnoho dní necítil. Pozvedl ruce k nebi a s velkou radostí zvolal: „Otče, i já jsem v Tobě potěšen. Všechny Tvé cesty jsou dokonalé. Děkuji ti za svou sílu. Děkuji Ti za Tvého Ducha. Děkuji ti za tento chléb, a ještě víc Ti děkuji za Tvou lásku a milost.“ Potom se Ježíš posadil na skálu a začal jíst svůj chléb. „Moji přátelé,“ řekl, a podíval se na Michaela a kapitány, „tento chléb je prosté, ale velké potěšení, které jako člověk velmi oceňuji, ale ještě nikdy jsem ho neocenil tolik jako dnes. Po čtyřiceti dnech modlení a postu, kdy jsem neviděl nic jiného než bílý oblak, jsem stejně vděčný za to, že vidím vaše tváře, jako za tento chleba.“ „Pane, jsme poctěni, že tu s Tebou můžeme být a těšit Tě. I pro nás to byla nejtěžší doba. Všichni jsme čelili Luciferově lsti, když se nás snažil přesvědčit, abychom se s ním v nebi vzbouřili. Byli jsme v nebi, kde jsme se dívali na Otcovu slávu a majestátnost, které nás obklopovaly, a stále bylo jeho působení přesvědčivé, a proto se tomu mnozí poddali. Adam a Eva mu podlehli, když přebývali v ráji obklopeni Otcovou dobrotou. To, že jsi odolal úskokům ve stavu takové slabosti uprostřed zvráceného a zlého světa a pod obrovským oblakem deprese, bude zázrakem přetrvávajícím věky. Nemyslím, že teď bude ještě někdo někdy pochybovat o tom, že jsi hodný svého postavení. Teď už všichni rozumíme, proč má z Tebe Otec největší potěšení.“ Michael se podíval na Syna a žasl nad Ním ještě víc, než nad Jeho souhlasem, že se stane Člověkem a bude mezi nimi přebývat na Zemi. Žádný anděl to nikdy nemohl pochopit. To, žes nepodlehl takovému pokoušení, způsobí, že nad tím budou navěky andělé žasnout. Boží Syn zvítězil a dokázal, že pravda je silnější než lež. 35

„Odpusť mi,“ pokračoval Michael, „v tomto těle vypadáš hodně špatně, i když tvoje srdce je úplně jiné. Je to slavný a vítězný den, který budeme navěky oslavovat. Porazil jsi ďábla, a to dokonce jako člověk. I radost Tvého Otce a radost v nebi byla tak velká, jen když jsme všichni zpívali a vzniknul svět.“ Ježíš se postavil. Na tisíc mil v okolí se nebe třpytilo leskem mečů, které andělské zástupy tasily Jemu na pozdrav. Nebe oslavovalo jako nikdy předtím. Každý anděl, každý cherubín a všichni nebešťané zpívali, tancovali a se všemi se radovali: Pravda zvítězila! Zrodily se nové barvy, když se Otcova radost vylila a objala velké zástupy andělů a stvoření, které tak moc miloval a které se svým Synem stvořil. ¨ Brzy bude i člověk, který padl do hlubin zkaženosti a temnoty, ujištěn, že jednoho dne tuto slávu také spatří. Dokonce už i teď byli ujištěni, že jednoho dne spatří největší slávu ze všech, protože vystoupí z největších hlubin temnoty. Z toho se bude Otec nejvíc radovat, když se bude dělit o krásu a slávu s těmi, kteří ji vidí a ocení ji. Krása a sláva jsou výsledkem Jeho Lásky, a On touží po těch, se kterými může svou lásku sdílet Ježíš se vydal z pustiny po prašné cestě a najednou ucítil Otcovu radost. I všichni andělé, kteří lemovali tu cestu a kteří poklekli na jedno koleno a salutovali tasenými meči, Otcovu radost cítili také. Tohle byla potrava pro anděly. Jen před pár hodinami tu byla nejtemnější doba, teď to byla doba nejjasnější. Jak rychle se to všechno změnilo! Celý zástup, který šel s Michaelem a jeho veliteli, věděl, že nebesa jsou naplněna nejvyšším uctíváním, ale nikdo z nich by teď svoje místo na zemi nevyměnil za to, co se děje v nebi. Už nikdy nikdo nebude pochybovat o Králi! I v té největší slabosti byl stále silnější než ďábel ve své největší síle.

*** Šimon a Ondřej byli unaveni. Rybařili celou noc, a to, co chytili, jim nestačilo ani na snídani. Ondřej byl také unavený z věčného poslouchání, jak si Šimon stěžuje a kárá ho za to, že věří, že Ježíš je Mesiáš. Ondřej musel připustit, že sám začíná mít pochyby. Vypadalo to, že se pro něj Ježíš nevrátil tak, jak slíbil. Už to bylo mnoho týdnů a nejen že se ještě nevrátil, nebyly o Něm žádné zprávy. Po obrovských očekáváních, které vzrostly díky Janu Křtitelovi, obrovský mrak deprese přikryl celou zem. Nejen že nebe celé dny bylo zatemnělé mraky, ale zemi bičovaly a pustošily velké bouře. Vypadalo to, jakoby se jich všech Jahve zřekl a pouštěl na ně svůj hněv. Ondřej ucítil stejnou temnotu ve svém srdci jako byla ta nad zemí. Vypadalo to, jakoby Ježíš zmizel. Spor mezi oběma bratry nad potřebnou prací k zajištění lodi postupně narůstal. Najednou uslyšeli z města nějaký rozruch. Zaposlouchali se a podívali směrem, odkud přicházel a zjistili, že se k nim blíží. Znělo to jako svatební oslava, ale na to bylo ještě moc brzy. Zpoza rohu vyběhl malý klučina a oni na něj zavolali: „Co se to děje, hochu?“ „Přišel k nám velký Prorok! A uzdravuje nemocné!“ Šimon a Ondřej se na sebe podívali. Nakonec se Šimon zeptal: „Co tím myslíš, že uzdravuje nemocné?“ „Nevím.“ „Hádám, že jsme dlouho nebyli doma a že jsme neslyšeli zprávy, které ostatní znají. Alespoň už přišel! To musí být Ježíš.“ 36

V tu chvíli se za rohem objevil dav v čele s Ježíšem. Bez zaváhání šel rovnou k Ondřejovi a Šimonovi, vstoupil k nim na loď a požádal je, aby odrazili od břehu. Šimon váhal, mračil se, ale udělal to. Nedostali se daleko, když Ježíš zvedl ruku, aby zastavili. Začal promlouvat k davu, který se rozmístil po celém pobřeží a zaplnil každé volné místo. Šimon žasl, ale rozhodl se, že se nenechá unést jako zástupy dalším prorokem, který slibuje vysvobození, ale nic se nestane. Zatím co Ježíš učil lidi, Ondřej a Šimon seděli na zádi a pozorovali Ho. Dokonce i Šimon obdivoval, jak se Jeho slova vznášela nad obrovským davem jako něžný vánek. Uklidňovala je a dávala jim naději. Mluvil o Bohu, jakoby to byl nejbližší přítel všech lidí, přiblížil jim Ho. Cítili se, jakoby tam byl Bůh s nimi. Asi za hodinu jim řekl, aby šli domů a těšili se z rodinného života. Nechtělo se jim, ale postupně se začali vytrácet. Měli tak velkou radost, že Šimon přemýšlel, jestli vůbec někdy viděl nějakou skupinu lidí tak šťastných. Různé skupiny si na odchodu zpívaly šest různých písní, a na lodi se zdálo, že jsou v naprosté harmonii. Pán se otočil k Šimonovi a Ondřejovi, kteří tam mlčky seděli: „Jeďte na hlubinu a spusťte sítě!“ Po chvilce Šimon odpověděl: „Pane, rybařili jsme celou noc a nechytili jsme nic.“ Ježíš nic neřekl. Po chvilce Šimon řekl: „Podle Tvého rozkazu to zkusíme znovu.“ „Tady to bude dobré,“ řekl Ježíš po chvilce veslování. Ondřej s Šimonem spustili sítě do vody. Šimon byl znechucený, protože věděl, že na tomto místě nikdy nikdo žádnou rybu nechytil. Jakmile se ale jejich sítě ponořily do vody, naplnily se větším počtem ryb, než kdy předtím chytili. Za chvíli se jejich sítě dokonce začaly trhat. Nedaleko uviděli sousedy a Šimon na ně zamával, aby jim přišli pomoct. Ježíš tam jen seděl a díval se na ně, jak obě lodi plní takovým množstvím ryb, že se mohly potopit. Když skončili, sedli si Šimon a Ondřej a dívali se na Ježíše. Šimon si vzpomněl, co odpověděl Ondřejovi na slova, že Ježíš je Mesiáš. Vysmíval se mu a říkal, jak je rád, že pro něj přijde Mesiáš, a že by jim taky mohl říct, kde chytat ryby. Nějakým způsobem věděl, že Ježíš o tom ví. Tohle je určitě Velký Prorok! Ondřej přemýšlel o stejném rozhovoru a o tom, jak odpověděl, že to by od Mesiáše očekávali moc, to že by mohl jenom Bůh. A tak pomyslel na Jana Křtitele, co o Něm řekl. Že ani on mu není hoden rozvázat řemínek od sandálů. Ondřej i Šimon se podívali na všechny ty ryby a pak jeden na druhého. Rozhlédli se po ostatních lodích - zápasily s přepravou velkého množství ryb. A potom se podívali na Ježíše. A On se díval na ně. Šimona zachvátil obrovský strach a padl na kolena: „Pane, prosím! Odejdi ode mě. Jsem hříšník. Nejsem hoden toho, abys byl v mé lodi!“ „Nejsem tady proto, že jsi něčeho hodný,“ odpověděl Ježíš. „Přišel jsem pro Ondřeje a pro tebe. Půjdete se mnou?“ Šimon začal nekontrolovatelně vzlykat. Ondřej ho objal a otočil se k Ježíšovi: „Vůbec nechápeme, proč sis nás vybral, ale půjdeme s tebou oba.“ 37

4 Zebedeus se stále víc znepokojoval nad svým synem Janem. Zdálo se, že je zoufalý, protože se pro něj Ježíš nevrátil, jak to slíbil. Jakub, Janův bratr, na tom byl opačně. Myslel si, že Jan si všechno přehnaně idealizuje, a že ho jeho zklamání z toho vyléčí. Nelíbilo se Zebedeovi, že je jeho syn sklíčený a skoro nemůže pracovat. Každý úkol se mu zdál jako nepřítel, který potřebuje být potrestán. Zebedeus se rozhodl, že si s ním promluví, protože už to zašlo příliš daleko. „Můj synu, vím, že jsi v tohoto Ježíše skládal velkou víru, ale takovou víru bychom neměli vkládat v žádného člověka. Jenom Bůh je hodný takové víry. Jenom On nás nikdy nezklame. Jenom Jemu bychom se měli oddat takovýmto způsobem. I velcí proroci jako Mojžíš a Eliáš dělali chyby. Protože my jako národ jsme následovali lidi, trpíme nyní pod terorem Římanů. Dostáváme pouze to, co si zasloužíme, za to, že jsme se nerozhodli pro Boha jako svého jediného krále.“ Jan na svého otce ani nemohl vzhlédnout a jeho slova si připustit. Přestože věřil, že to, co otec říká, je pravda, každé slovo ho udeřilo jako facka do tváře. Ať už to byla pravda nebo ne, nechtěl to poslouchat ani tomu věřit. Měsíce, které strávil s Janem Křtitelem, byly nejkrásnější v jeho životě. Byly naplněny neustálým úžasem nad Pánovým působením. Křtitel rozdmýchával naděje na větší Boží hnutí, než kdy Izrael zažil. Nikdy předtím necítil takovou naději, očekávání a úžas. Čas, strávený doma, ho ujistil, že už se nikdy nemůže vrátit zpátky do normálního života, ale nevěděl, co má jinak dělat. Vzal by ho Křtitel k sobě zpátky jako svého učedníka? Jan se podíval na svého otce, kterého obrovsky miloval a respektoval: „Otče, souhlasím s tím, co říkáš, vím, že nějakým způsobem překonám zmatek, který teď cítím, ale buď se musím vrátit k Janovi Křtitelovi nebo nějakým způsobem najít Ježíše. Nemůžu vinit Ježíše za to, že nedodržel slovo. Každému se může stát, že zapomene. Mohlo se něco stát, co mu zabránilo přijít. Půjdu, a budu Ho hledat!“, vyhrknul Jan a pohodil na zem síť, kterou spravoval. Jakoby vítr toho rozhodnutí odvál závoj chmur z jeho mysli. Okamžitě se začal cítit lépe: „Budu hledat Ježíše, dokud Ho nenajdu! A bude-li to nutné, ani nebudu jíst, dokud Ho nenajdu. Ale já Ho najdu!“, pokračoval s takovou rázností, že to šokovalo jeho otce i bratra. „Kdykoliv Mě budeš hledat, najdeš mě,“ přilétl k nim hlas ze svahu. Všichni tři se otočili, aby viděli, kdo to mluví: „Pane!“ vykřikl Jan, a utíkal k Němu velkými skoky. „Ty jsi pro mě přišel!“ „Pochyboval jsi snad o tom?“ „No, bylo už to tak dlouho,“ zamumlal Jan. „Pochyboval jsi o mém slovu?“, zeptal se znovu Ježíš. Jan nevěděl, co říct, a tak neřekl nic. Ježíš také neřekl nic, a dál se na něj upřeně díval. Nakonec Jan řekl skoro šeptem: „Je mi to líto, začal jsem pochybovat, ale věděl jsem, že musíš mít dobrý důvod, proč jsi pro mě ještě nepřišel.“ „Chápu to, ale už brzy se naučíš, že nikdy nebudeš mít důvod pochybovat o mém slovu,“ odpověděl Ježíš, natáhl se k Janovi, vzal ho za ruku a přitáhl ho k sobě. Potom se Ježíš otočil a podíval se dolů na Zebedea a Jakuba. Oba tuto scénu zaujatě pozorovali. 38

Jan rychle promluvil: „Otče, bratře, odpusťte mi, že jsem vás nepředstavil. Tohle je Ježíš, o kterém jsem vám vyprávěl.“ „Ano, náš syn nám o Tobě mnoho řekl. Můžeme Ti nabídnout pohostinnost našeho domova?“ „Muži, Můj Otec a Já odjakživa oceňujeme pohostinnost, takže ji přijímáme ve tvém domě stejně jako v domě tvého otce. Proto jsem přišel pro tvé syny, aby Nám pomohli vystavět Dům. Potom přijmu tebe i tvého otce a prokážu ti pohostinnost.“ Zebedeus mu očividně nerozuměl. „Pane, ty už jsi tady někdy byl?“ „Příteli, teď je to pro tebe těžké, ale později tomu porozumíš. Ty a tvůj dům jste uctili Boha tím, že jste hledali poznání Jeho cest a tím, že jste své syny učili, aby Mu věřili. On tě nyní poctí tím, že si použije tvé syny.“ Když mluvil, natáhl se k Jakubovi a za ruku ho k sobě přitáhl. Jakub se plaše chytil jeho ruky. „Připojíš se k nám?“ zeptal se Ježíš, a upřeně se na Jakuba díval. Jakub tam stál jako zkoprnělý. Z jeho srdce vytryskla záplava myšlenek. Nikdy se nepovažoval za duchovního člověka. Snažil se žít podle pravidel a ze srdce se snažil dělat to, co bylo správné, většinou proto, aby uctil svého otce a matku. Ale nikdy necítil žádnou touhu poznat Boha. Bůh se mu zdál příliš vzdálený a těžko pochopitelný. Kvůli tomu cítil malou, ale neustálou tíži viny, která se nyní zvětšila. A z nějakého důvodu se v tuto chvíli styděl, že toho o Bohu nechtěl vědět víc. Ježíšova přítomnost tyto pocity znásobovala až do bodu, kdy cítil, že musí buď utéct nebo se rozplakat. „Nestyď se, nijak se od ostatních lidí nelišíš, žádný člověk netouží poznat Boha. Mnozí Jej chtějí uctívat, ale jen málokdo Ho chce poznat, a ještě míň lidí Mu chce zůstávat nablízku. Ale Otec chce být nablízku lidem, a chce být nablízku i tobě a chce tě použít k tomu, abys pomáhal k Němu přiblížit jiné.“ Zdálo se, že každé slovo zasáhlo Jakuba jako úder kladiva. Jan i jeho otec byli zmateni, když viděli téct po Jakubově tváři slzy. Ještě nikdy ho neviděli takhle projevovat city a on se také ještě nikdy takto necítil. Opravdu mu bylo líto, že se nesnažil poznat Boha. Byl také šťastnější než kdy dřív, když vzal v úvahu to, co mu Ježíš řekl. Nejenom že se mohl přiblížit k Bohu, ale by si jistý, že ho o to teď Bůh žádal! „Pane, prosím, řekni mi, co mám dělat?“ „Následuj Mne.“ „Neznám Tě. Ale nějak vím, že jsi Pravda. Cítím, jakoby skrze Tebe mluvil sám Bůh. Nejenom, že znáš mé myšlenky, ale nějakým způsobem přitahuješ myšlenky z nejhlubších hlubin mého srdce. Takhle jsem se ještě nikdy necítil. Nic nedělám ukvapeně, ale vím, že Tě budu následovat. Půjdu za Tebou.“ Zebedeus sledoval celou scénu v němém úžasu. Jak by mohl mít cizinec v tak krátkém setkání takový vliv na jeho syna? A jak to, že sám necítí přes svůj údiv strach, ale má pokoj? Cítil, že i když se to všechno zdá šílené, tak že to je správně. Dokonce se cítil blažený. Ježíš se otočil a podíval se na Zebedea a Zebedeus ucítil něco, co necítil od svého dětství. Nazýval to „radostnou Přítomností (Boží)“. Když tehdy sedával na kraji moře a přemýšlel nad slávou všeho, co Bůh stvořil, cítil se, jako by s ním byl sám Bůh. Mnohokrát žádal Boha, aby mu Svou Slávu ukázal stejně tak jako ji ukázal Mojžíšovi. A bál se vždycky, že by to Bůh nakonec udělal, ale rozhodl se, že to bude stát za to, i když mu to bude nahánět strach. Pocit té radostné Přítomnosti, který v těch dobách často míval, byl nejlepší pocit ze všech. 39

Věděl, že kdyby mohl viditelně vidět Pánovu slávu, bylo by to takové vytržení, které by bylo nade vše, co by jinak mohl zažít. Jak rostl a nabíral na sebe mnoho odpovědností, tak už se nevrátil do toho přemítání v radostné přítomnosti Boží, kterou míval, když přemýšlel o Bohu. Zcela neočekávaně ho teď ta stejná radostná Přítomnost zalehla. Znovu ji cítil. Všechno se tím pro něj změnilo. Okamžitě porozuměl Janovi a doufal, že i Jakub zažije to samé. „Pane,“ řekl Zebedeus skoro šeptem, „dříve jsem se modlíval, abych uviděl Boží slávu. Nikdy se tak nestalo, ale vím, že dnes jsem pocítil Jeho blízkost. I teď Ho cítím. Možná mi nebylo dáno spatřit Boží slávu, ale pokud moji synové půjdou s Tebou, tak vím, že i oni poznají radost z Jeho Přítomnosti. Půjdou-li moji synové s Tebou, bude to pro mne obrovská radost. Ve svém srdci vím, že jsi poslán od Boha navštívit naši zemi. Naše zem potřebuje Jeho Přítomnost víc než cokoliv jiného. Modlitby naší rodiny, které jsem po celý život slýchával a které po celé své životy slýchávali i moji synové, se týkaly toho, aby naše rodina mohla být použita Bohem a přinesla čest velkému Jménu našeho Boha. O to Tě prosí Vencovi a Katušťákovi i Ivanka. Nějak vím, že jsi přišel také díky těm modlitbám. Moji synové mi budou chybět, ale toto je pro mě velký den. Děkuji Bohu mých otců, že vyslyšel naše modlitby.“ „Příteli, tvé modlitby byly vyslyšeny, a uvidíš Boží slávu. I Bůh ví, co to znamená vyslat vlastního syna. Ty jsi mu dal dva syny a On tě odmění. Odmění tě svou blízkostí, po které jsi toužil po celý svůj život. Znovu k tobě přijdu a budu se těšit ze tvé pohostinnosti, kterou jsi mi nabídl, ale nyní odejdeme. Chci něco udělat, kvůli čemu se nemohu zpozdit, a na tebe čeká starý Přítel, kterému chybí ty časy, které jste si spolu užívali.“ Zebedeus se napřímil, vyšel k nim a oba syny objal. Otočil se k Ježíši a ucítil tu nádhernou Přítomnost ve větší intenzitě. Svraštil obočí, když se snažil zastavit slzy, které chtěly vytrysknout z jeho očí. Ježíš se dotkl jeho ramene a potom se otočil a odešel, následován Jakubem a Janem. Zebedeus je sledoval, až zmizeli za roh. Byl smutný – jeho synové odešli, ale zároveň cítil velkou radost. Nastoupil na loď a chvíli tam jen seděl. Potom odrazil od břehu. Chtěl strávit noc na vodě. Čekal na něj Přítel, se kterým už dlouho nebyl a nemohl dělat nic jiného, dokud se s Ním nesetká znovu. „Je mi tak líto, že jsem vyrostl a dospěl, a že ztratil to, co jsem s Tebou v mládí míval. Znovu se musím stát dítětem. Už nikdy nesmím znovu ztratit to, co jsem míval, a cítil jsem to znovu, když sem dnes Ježíš přišel. Své syny jsem dnes možná ztratil, ale bude to stát za to, pokud znovu získám blízkost s Tebou. Jen to jediné mi pomůže snést tuto ztrátu.“

*** Šimon a Ondřej sledovali Ježíšovo setkání se Zebedeem a jeho syny s velkým zájmem. Ondřej byl rád, že viděl svého přítele Jana, a Šimon začal o Ježíšovi smýšlet trošku pozitivněji. Šimon byl tím setkáním ohromen a musel hodně bojovat se svými emocemi, aby se udržel a nerozplakal se. Takového Zebedea ještě nikdy neviděl, a začal k němu cítit lásku, jako ke svému vlastnímu otci. Dokonce mu začalo být líto, že musí odejít tak rychle. Skoro hodinu šli v podivném tichu, až nakonec promluvil Šimon: „Pane, kam to jdeme?“ 40

„Jdeme k domu Izraele,“ odpověděl Ježíš, „začneme v Galileji a potom budeme chodit z místa na místo tak jak nás Otec povede. Musíme jít k celému domu Izraele.“ „Ale co budeme dělat?“ zeptal se Ondřej. „Budeme dělat mnohem víc, než byste nyní mohli porozumět, i kdybych vám to vysvětloval. Ale i tak se mě ptejte na všechno, co máte na srdci. Chci, abyste rozuměli všemu, ale některým věcem neporozumíte dříve, dokud je sami neprožijete.“ Tohle Šimona i ostatní povzbudilo. Již brzy mu jeden přes druhého pokládali otázky. Ježíš se zastavil, zvedl ruku na znamení ticha a začal jim vysvětlovat něco, na co se neptali, ale nějakým způsobem se to týkalo všech jejich otázek. „Toužím po tom, abyste všemu rozuměli jako já, a abyste dělali stejné věci jako já. Proto budu nejdřív konat a potom učit. Nesmíte být spokojeni jen s tím, že věci, které udělám, uvidíte. Jste totiž povoláni jim rozumět a potom je sami dělat. Proto vaše otázky vždy přivítám. Až vyrostete ve víře, abyste dělali Mé skutky, začnete učit jiné, aby dělali to samé.“ „Pane, o jakých skutcích mluvíš? Budeme křtít stejně jako Jan? Anebo budeš dělat něco úplně jiného?“ zeptal se Jan. „Ano, budeme i křtít, ale já mluvím o jiných činech. Zítra uvidíte jejich počátek a porozumíte.“ Po dlouhé chůzi v tichosti bylo úlevou rozhovor jen poslouchat. Jako by se během okamžiku v jejich skupině probudil život. Nepříjemné pocity byly nahrazeny hlubokou, ale rozvážnou radostí. Jak do nich radost pronikala, změnila se Šimonova distanc před Ježíšem na vděčnost za to, že se k nim připojili i ostatní. Přešel na druhou stranu, aby mohl promluvit se Zebedovými. Po nějaké chvíli si Ježíš zavolal Jakuba, aby si s ním promluvil. „Ten stud, který jsi cítil dříve, když jsi mne po prvé uviděl, byla stejná vina, kterou cítil Adam a která způsobila, jak se po svém hříchu před Bohem choval. Všichni lidé se před Ním stále schovávají. Stud drží všechny lidi v poutech a v odcizení od Boha. Z toho důvodu nechtějí Boha ani vidět ani slyšet, ale Bůh stvořil člověka, aby mu byl nablízku. Můj Otec touží být lidem nablízku, a i když se lidé tomu staví na odpor, přesto touží z hloubi svých srdcí, aby mu na blízku byli. Proto jsem tady a proto jste tu vy se mnou – abyste pomáhali usmířit lidi s jejich Bohem.“ Jakub neodpověděl, ale okamžitě porozuměl, o čem to Ježíš mluví. Po nějaké chvíli Ježíš pokračoval: „Je mnoho způsobů a cest, kterými se lidé schovávají před Bohem kvůli svému studu. Mnozí v Izraeli se před Ním schovávají tím, že se mu snaží horlivě sloužit, vykonávají oběti a oddávají se náboženským aktivitám. Avšak těmito aktivitami neuctívají Jej, ale své vlastní skutky. Tímto věří ve své vlastní skutky víc než v Něj. VŠICHNI, kteří opravdu touží sloužit Bohu, musí udělat to, co ty: vybrat si, že se už nebudou schovávat a vyjdou do světla Přítomnosti Mého Otce. Jsi povolán být jedním z Mých nositelů dobré zvěsti a tvou prací bude pomáhat lidem vycházet z jejich skrýší a stát v Boží přítomnosti.“ „Pane, otočit se k Tobě a ne od Tebe utéct byla jedna z nejtěžších věcí, které jsem kdy udělal. Ani netuším, jak jsem to udělal.“ „Obdržel jsi pomoc,“ odpověděl Ježíš. „Žádný člověk ke Mně nemůže přijít, pokud mu Můj Otec nepomůže. Žádné lidské přesvědčování nemůže člověka vysvobodit z velkých pout studu, ležících na jeho srdci. 41

Proto musíš poznat Svatého Ducha, kterého vám Otec pošle, aby o Mně svědčil všem, které k Sobě povolává. Nebyla to jen má slova, která tě přesvědčila, ale bylo to poznání, které přišlo do tvého srdce, že Jsem Pravda. Svatý Duch způsobuje, že jsou Moje slova živá a ostrá jako meče a tím jsou schopná přetnout jha, která na lidských srdcích leží. Jako zvěstovateli Mé zvěsti Království bude tvým slovům svěřena stejná moc, svědčící o Mně.“ „Pane,“ odpověděl Jakub, „kdybych to teď nezažil, tak vím, že bych vůbec nerozuměl tomu, o čem mluvíš. Rozumím díky tomu, že jsem to zažil. Ale nikdy dřív bych na nic takového nepomyslel.“ „Ani nikdo jiný na to nepomyslel. Proto musím nejdřív konat a učit až potom. Nepřišel jsem dělat skutky stejným způsobem jako ostatní lidé přede mnou. Moje skutky jsou shůry a lidé, kteří jsou ze země, jim nemůžou rozumět, pokud jim nepomůže Svatý Duch. Boží cesty jsou odlišné od lidských. On nemyslí jako lidé. Ale nábožní lidé věří, že Bůh myslí stejně jako oni. Proto je pro Svatého Ducha nejtěžší pomoct náboženským lidem. Protože jsi nebyl náboženský člověk, bylo pro tebe mnohem lehčí porozumět a přijít ke Mně.“ Jakub byl tímto výrokem velice překvapen. „Vždycky jsem si myslel, že náboženští lidé jsou Bohu nejblíže.“ „Ne, ve skutečnosti sis to nikdy nemyslel. Hluboko ve svém srdci jsi věděl, že náboženství není cesta k Bohu. Hluboko ve svém srdci jsi věděl, že Bůh se nezajímá o rituály a o oběti. Ve svém srdci jsi cítil, že Bůh musí být nad tím; a měl jsi pravdu.“ „Tak proč teda tolik našich lidí tolik horlivě provádí tyto rituály?“ zeptal se Jakub, a stále se nemohl srovnat s myšlenkou, že tito lidé neslouží Bohu, přesto, že této službě zasvětili své životy. „Jeden laskavý skutek znamená pro Boha mnohem víc než celoživotní provádění rituálů. Rituály mají své místo pouze tehdy, když je jejich účelem v lidech zažehnout lásku. Jsou-li užívány, aby lásku nahradily, stávají se z nich nepřátelé pravdy,“ odpověděl Ježíš, a říkal to tak nahlas, aby to slyšeli všichni. „Rituály se mohou stát jedním z nejtlustších plášťů, které lidé používají, aby se před Bohem skryli. Přišel jsem, abych tento plášť lidem sundal, aby mohli ze svých úkrytů vyjít a chodit v pravdě, aby mohli znovu chodit s Bohem stejně jako mohl chodit Adam před pádem. Vy jste tady teď se Mnou, protože jste se rozhodli, že se nebudete schovávat před Bohem ani sami před sebou. Udělali jste to proto, že vám Svatý Duch dal pokoj do vašich srdcí a poznání toho, že JSEM Pravda. Svatý Duch je Pomocník. Lidi k ničemu nenutí. Pouze, když si lidé vyvolí, že do Jeho Světla ze svého úkrytu vyjdou, pomáhá jim v tom. Pohybuje se nad lidmi, aby jim pomohl přiblížit se k Otci. K ničemu je nenutí, a ani vy lidi k ničemu nenuťte. To není Naše Cesta a není to cesta života.“ Ježíš, který šel v čele skupinky s Jakubem, se zastavil, otočil se ke svým novým učedníkům, a pokračoval: „Náboženští lidé jsou nejvíc odolní. Nechtějí, aby jim Svatý Duch pomáhal. Své životy vystavěli na své vlastní spravedlnosti, kterou využívají, aby zakryli svůj stud kvůli nečestnosti, kterou cítí ve svých srdcích. Aby se člověk osvobodil, musí dovolit, aby byl jeho stud odhalen, připustit si ho a být ochoten přijít do světla, aby se od něj mohl osvobodit. Stud je sebestřednost namísto bohostřednosti. Z tohoto důvodu přijdou k Bohu hříšníci dřív než ti, kteří sami sebe považují za spravedlivé.“ 42

Jakub byl tímto výrokem překvapen ještě víc: „To jako myslíš, že celníci a prostitutky mohou přijít k Bohu?“ „Ano,“ odpověděl Ježíš, „Otec je všechny miluje. Miluje všechny lidi, dokonce i ty povýšené, i když je pro Něj těžší se k nim přiblížit.“ „Prosím, odpusť mi mou troufalost, ale zní to, jako kdyby celníci a hříšníci byli blíž k Bohu, a ti náboženští od Něj byli úplně nejdál. Rozumím tomu, co říkáš o zneužívání rituálů, ale je pro mě těžké uvěřit, že ti, kteří hříšně žijí, mohou lehčeji přijít k Bohu,“ zašeptal Jakub, skoro jakoby nechtěl, aby to někdo slyšel. „Je to těžké, ale je to pravda,“ odpověděl Ježíš. „Mnozí z nejhorších hříšníků ke Mně přijdou dřív než ti, kteří se jeví jako nejnáboženštější a nejúctyhodnější občané. Pýcha způsobila, že ďábel padl, a od té doby byla příčinou skoro každého pádu. Pýcha znamená myslet si to, že Boha nepotřebujeme. Pýcha znamená myslet si, že můžeš být spravedlivý nebo úctyhodný svými vlastními zásluhami. Samospravedlnost/arogance/ povýšenost způsobila to, že satan padl. On je ve skutečnosti nejnáboženštější bytostí ve stvoření. Proto se většinou zjevuje jako anděl světla. Ti, kteří ho následují a jsou mu nejblíže, se snaží vypadat stejně, a většinou jsou svedeni k tomu, aby si mysleli, že mají víc světla než mají jiní. Pouze pokorní lidé si připustí svůj stud místo toho, aby se ho snažili zakrýt. Pouze pokorní lidé rozpoznají, že jsou v temnotě a že potřebují světlo. Proto Izaiáš řekl: „Kdo je tak slepý jako můj služebník, hluchý jako posel, jehož jsem pověřil? Kdo je slepý jako ten, jehož jsem vykoupil – slepý jako Hospodinův služebník? Tolik jsi viděl, ale nedbal jsi, uši máš otevřené, ale neslyšíš! Hospodin toužil ve své spravedlnosti svou Tóru slavně zvelebit. Toto je ale oloupený, ožebračený lid, všichni jsou v děrách spoutaní, všichni uvěznění v žalářích. Stali se kořistí a nebylo zachránce, uloupeni byli a nikdo neřekl: „Vrať je zpět!“ Kdyby tak někdo z vás naslouchal! Kdyby tak od nynějška pozor dal!“ Iz 42,19-23 Tuto pasáž, jíž většina učenců považovala ze nepochopitelnou záhadu, učedníci velmi lehce pochopili. Dokonce se jim to zdálo jasné/zřejmé a velice se z toho radovali. Žádný rabi nedovedl dát Písmům takový život! Ježíš pokračoval: „Satan padl, protože dovolil, aby pýcha vstoupila do jeho srdce. Proto dá Bůh svou milost pouze pokorným. Zákon byl vznešený a slavný, ale mohl pomoct jen těm, kteří se před ním pokořili. Když lidé uvidí Zákon a začnou se jím vyvyšovat, když ho využijí k tomu, aby se sami prohlásili za spravedlivé a schopné ho dodržovat, jedná se potom o největší formu pýchy. Takoví začnou Zákon využívat pro mnohem větší zla, než jakých by byli schopni bez Zákona. Využívají ho pak, aby jím pustošili své bratry tak, jak to bylo řečeno skrze proroka Izaiáše. Ale pokorní se postaví čelem k Zákonu, který zjevuje Boží spravedlnost, a uznají, že toho sami dosáhnout nemohou. To jsou ti, kteří přijdou k Bohu, ti, kteří vědí, že potřebují Jeho pomoc a Jeho vykoupení.“ Jejich skupina šla nějakou chvíli potichu. Jakub byl ponořen ve svých myšlenkách, bylo to pro něj všechno nové. Respektoval většinu rabínů, těch, o kterých Ježíš říkal, že jsou od Boha zřejmě nejdál. A těmi celníky a hříšníky, o nichž Ježíš řekl, že jsou Bohu nejblíže, dokonce pohrdal. Jakoby znal jeho myšlenky, podíval se Ježíš na Jakuba a pokračoval: „Není správné si myslet, že cesty celníků a hříšníků jsou Bohu blízké. Dokonce ani sami hříšníci k Němu blízko nemají. Ale mnohem snadněji k Němu přijdou, protože vědí, že jsou v temnotě a velmi rychle se pokoří, protože svou potřebu pomoci poznají. 43

Povýšení lidé se urazí jenom při náznaku toho, že potřebují pomoc. Bůh dal člověku svobodu si vybrat. A proto si člověk přijetí Jeho pomoci musí vybrat. Každý to udělá jen do takového stupně, do jakého o své potřebě pomoci ví. Když si Lucifer začal myslet, že světlo a moc, které má, vycházejí z něho samotného, odvrátil se od Boha a začal sloužit sám sobě. Lidé, kteří jej následují, cítí to samé. Tohle byl první hřích. První odvrácení se od Boha. Od toho je nejtěžší lidi osvobodit. Aby se lidem dalo pomoci, odhalí jim Svatý Duch jejich stud a ukáže jim jejich hřích. V tu chvíli si musí vybrat, jestli Jeho pomoc přijmou tak, jako sis vybral ty, anebo se půjdou schovat mnohem hlouběji – dál od Jeho přítomnosti. Ti, kteří od Něj odejdou a budou se skrývat, ať už se budou skrývat v hříchu nebo v Zákoně, budou se světlem zuřivě bojovat a přitom si myslet, že to světlo je ohrožuje. Kdyby naslouchali svým srdcím, věděli by, že to není pravda. Ale ti, kteří se vydali cestou odvrácení, už dávno přestali svá srdce poslouchat. Před chvílí jsi porozuměl svému hříchu, že jsi se snažil žít podle pravidel, a jak jsi to nedělal pro Boha, ale pro sebe. Byl jsi s tím konfrontován a rozhodl jsi se k pokání, obrátil ses ke Mně a následoval jsi Mě. I přes to, že jsem vstoupil do oblasti vašich životů, jsou před Bohem stále skryty a budou odhalovány tím, jak spolu budeme chodit – tehdy se i vy pokaždé budete znovu rozhodovat a činit pokání. Když uvidíte temnotu ve svých srdcích, nesnažte se ji skrývat. Pokud se nebudete skrývat, bude vždy osvobozeni. Vaše životy se naplní větší svobodou a radostí. Neutíkejte ode Mě, ale utíkejte ke Mně. Nikdy Mě nepřekvapí ani nešokuje to, co je ve vašich srdcích, protože jsem to už dávno viděl. Nikdy vás neodsoudím; přišel jsem vás osvobodit. Až budete svobodni, musíte osvobozovat jiné stejnou svobodou. Nikdy nebuďte pro svou svobodu pyšní, ani se nedívejte na ty, kteří ještě svobodni nejsou, ani se nestaňte samospravedlivými. Otec miluje všechny lidi, dokonce i ty, kteří mu odporují. Vaše hlavní povolání od této chvíle je milovat. Nade všechno Boha, a lidi, a naučit se znovu milovat sami sebe. Milovat sami sebe tak, jak máte, není sebestředné. Je to radost z toho, že jste Boží děti.“ Všichni učedníci teď měli radost. Já taky! Také všichni najednou porozuměli tomu, jak jsou nehodní, aby s Ním chodili a aby je Sám osobně učil. Chvílemi chtěli utéct a chvílemi věděli, že vydrží odhalení jakéhokoliv hříchu nebo studu, aby mohli zůstat Pánu nablízku. Na tento pocit si budou muset zvyknout, jak bude postupně vrstvu po vrstvě odloupávána tvrdost jejich srdcí. Po nějaké době Ježíš pokračoval: „To, co vám teď říkám, se vám bude zdát tím víc jasnější, čím víc budeme spolu chodit pohromadě. Tohle je základ toho, proč jsem zde a proč jste tu vy. Nezapomeňte, že když Můj Otec uviděl hřích tohoto světa, tak ho neodsoudil. Už byl dávno odsouzený. Poslal Mě, abych tento svět zachránil. Jsem tu, abych prohlašoval svobodu zajatým a abych byl světlem těm, kteří se schovávají v temnotě. Přijmu každého, kdo vyjde z temnoty do Mého světla. Vždycky bolí, když se světlem strhává temnota, ve které jste se skrývali. Ale tohle je cesta svobody. Až jí dosáhnete, zjistíte, že ta bolest za to stála. Jste tu se Mnou, abyste pomáhali lidem vyjít ze skrýší a abyste odstranili to, čím se snaží zakrývat, aby mohli stát přede Mnou a mezi námi nic nebylo. Potom přikryji jejich nahotu světlem. Když cítíte odhalení, neschovávejte se, ale přijďte ke Mně. Čím víc Mi budete důvěřovat, tím rychleji budete ochotni být v Mém světle odhaleni. 44

Důvěra se nedá vynutit. Proto lidem dovolujeme chodit ve víře/důvěře. A nenutíme je. Pravá víra začíná tím, vyjít ze skrýše a být vystaven světlu. Pravá víra začíná ochotou být bezbranný, odhalený a zranitelný, začíná věděním, že jsem vám nepřišel ublížit, ale pomoct. Víra v Mé záměry a Moji moc pomoct je nejmocnější síla ve stvoření. Tohle se brzy naučíte. Je to mnohem mocnější než lidská nebo dokonce i ďábelská pýcha, a jejich pevnosti nad lidmi rozdrtí. Ty a ta malá skupina jste počátkem velkého pochodu pravdy. Bude to dlouhý pochod, ale lidé ve Mě uvěří. Až se tak stane a vyjdou ze svých skrýší, poroste v nich moc světla. Až se tato moc uvolní, umožní to jiným lidem poznat, že Mi můžou věřit a že můžou ze svých skrýší vyjít. V těch, kteří ke Mně přijdou, tato moc poroste, až budou jednoho dne moci být využíváni ke konání větších činů, které kdy tato země viděla.“ „Pane, myslíš tím větší zázraky?“ vyhrknul Šimon, který se snažil zachytit každé slovo rozmluvy mezi Jakubem a Ježíšem. „Ano, myslím větší zázraky. Největší zázraky, které Bůh na zemi vykonal, nevyžadovaly ani pozvednutí jeho malíčku. Jako rozdělil moře, jednoho dne rozdělí hory díky modlitbám víry, které mu vzejdou z malých dětí, věřících v Něho.“

*** Michael a kapitánové, kteří stáli vedle Něj, naslouchali všemu, co Ježíš řekl, a stejně tak i tisíce andělů stojících okolo nich. Na skupinku, která šla po prašné cestě, se sneslo pokojné ticho, a jeden z kapitánů promluvil: „Jsem tu od té doby, co bylo satanu dovoleno pokoušet prvního muže a ženu, ale nikdy jsem nerozuměl obrovskému zlu, které je v lidech a v padlých andělích tak, jak tomu rozumím teď. Takže: satan se nám snažil vnutit, že tahle slabost (nezávislosti na Bohu a tím ztráta zdroje světla a lásky) je ve skutečnosti zdrojem naší (individualistické jášské) síly. Snažil se nás svést ke vzpouře tím, že se nás pokoušel zlákat k tomu, abychom poznávali sami sebe a žili podle toho, co on nazývá „velkým světlem, které je uvnitř každého z nás“. Často jsem byl znepokojen tím, že jsem v sobě nikdy necítil žádné velké světlo, a že mám jenom to, co mi Otec dal. Nechápal jsem, že když smýšlím tímto způsobem, tak se ve mně nedostává světla ani moci. A čím víc jsem se cítil závislým na Otci, tím víc jsem byl povýšen. Teď vidím, že tohle je pravda, která udržuje stvoření: máme pouze to, co nám bylo dáno! Čím víc víme, že všechna moc a světlo přichází od Otce, tím větší nám může být svěřena moc a autorita.“ „Z toho důvodu nás budou jednoho dne lidé soudit,“ řekl Michael. „Ti, kteří padli do takové zkaženosti a temnoty, ti, kteří jsou tak slabí a slepí, budou znát mnohem hlouběji svou závislost na Otci. Proto jim svěří větší autoritu než nám. Budou vědět, že sami sobě nemohou věřit a budou na Něm závislí. Takoví už znovu neudělají stejnou chybu jako satan. Proto se Syn stal jedním z nich. Aby jim pomohl vyjít ze skrývání se a znovu vyjít do Božího světla. Teď se každým dnem učíme o Bohu mnohem víc, než jsme se o Něm naučili od počátku. Velké je požehnání, které jsme obdrželi, že tu můžeme být a vidět tyto věci. 45

Požehnaní jsou ti, kteří k Němu přicházejí, kteří slyší Jeho slova a vidí slávu Jeho cest. To, že to můžeme celé vidět, stálo za všechny bitvy. Všechna temnota, kterou nepřítel přinesl do stvoření, pouze zdůrazňuje slávu našeho Boha. Otec je mnohem víc hodný naší oddanosti, než jsem si kdy myslel. Je to opravdový Zdroj vší autority, moci, slávy a panství! Tyto časy jsou slavné a nádherné,“ pokračoval Michael. Malá skupinka učedníků, kteří šli s Ježíšem, začala střízlivět. Teď jim začalo docházet, jaký je ve skutečnosti rozdíl v tom, co jim Ježíš řekl o pravém vztahu s Bohem, a jejich náboženským smýšlením, na kterém byl založen celý národ. Všichni viděli, jak bude národ zasažen Ježíšovým poselstvím. Jan a Ondřej začali rozumět tomu, jak poselství Jana Křtitele připravilo cestu pro Ježíše. Jejich srdce pro Něj byla Křtitelem již dávno připravena. Ale věděli, že většina národa a hlavně jejich vůdcové s Ním budou mít problémy. Oba stále nemohli porozumět tomu, jak se mohlo jejich náboženství stát přímým protikladem Toho, o Němž se domnívali, že Ho uctívají. ¨ Ježíš jejich myšlenky znal. Nějakou dobu je nechal se tím směrem ubírat, a pak se znovu zastavil, otočil se k nim a řekl: „Všichni jste museli překonat vnitřní zápas, abyste tu mohli být. Všichni jste Mne museli upřednostnit před tím, čím byla zastřena vaše cesta. Každý projde takovým vnitřním konfliktem, a stejně tak i celý tento národ. Závoj je hustý a starodávný. Nikdo ke Mně nemůže přijít, aniž by se vzdal toho, čím se snažil zakrýt své vlastní hříchy stejně jako Adam v Ráji. Všichni lidé se teď snaží před Bohem schovávat stejně tak jako on. Já jsem Otcova láska, kterou chce lidi zaopatřit, přikrýt jejich hříchy a zavolat je, aby vyšli ze svých úkrytů a přiblížili se k Bohu. Bitva o srdce tohoto národa začala Janem Křtitelem, my v ní musíme pokračovat. Mnozí budou osvobozeni, ale ti, kteří do světla nevyjdou, budou světlo nenávidět a budou nenávidět i vás. Proto se mnou budete poznávat konflikty každý den. V tomto světě vás budou potkávat konflikty, problémy a neustálá opozice, ale já vám dám pokoj, který přemůže svět, abyste měli radost dokonce i uprostřed pronásledování. Tento pokoj může vzniknout pouze z poznání, že konáte vůli Mého Otce. Nechte se ovládat tímto pokojem a ne strachem z lidí. Pokud budete žít ve strachu z lidí, nebudete jim schopni pomáhat. Mějte bázeň jedině z Boha, to je jediná cesta pokoje.“ Učedníci viděli: zásadní otázka je: Co je bude řídit? Bázeň Boží nebo strach z člověka? Odpověď na ni rozhodne o tom, zda Ho někdo následovat může nebo ne. Většina jejich národa se bude muset rozhodnout, jestli se vzdají své vlastní spravedlnosti, na které pracovali po celé své životy a snažili se ji udržet každým dnem, a zda ji vymění za víru/důvěru v Ježíše. Pro ostatní bude otázkou, zda miluji vlastní hřích víc než milují Ježíše. Někteří budou brzy přidáni k jejich skupině a na tyto otázky správně odpoví. Mix těch osobností se cestou s Ním bude prolínat, dokud se z nich nestane nejmocnější malá skupina lidí, která kdy chodila po zemi.

*** 46