PTÁCI ROZŠÍŘENÝ TEXT PRO VÝUKU NA GYMNÁZIU. RNDr. Rostislav Herrmann. Mendelovo gymnázium, Opava

PTÁCI ROZŠÍŘENÝ TEXT PRO VÝUKU NA GYMNÁZIU

RNDr. Rostislav Herrmann Mendelovo gymnázium, Opava

Ptáci_2006

RNDr. Rostislav Herrmann, Mendelovo gymnázium, Opava

TŘÍDA: PTÁCI (AVES)

OBECNÁ CHARAKTERISTIKA PTÁKŮ Ptáci jsou teplokrevní blanatí obratlovci, jejichž tělo je pokryto peřím a přední končetiny se u nich změnily v křídla. Zadní končetiny si zachovaly kráčivou funkci. Vyznačují se nejvyšší intenzitou metabolismu a největší pohybovou aktivitou mezi všemi obratlovci. Přestože vznikli jako poslední třída obratlovců (objevili se v druhé polovině jury), zahrnují dnes po rybách mezi obratlovci druhé místo v počtu druhů. V současné době převládají drobnější druhy velikosti vrabce. Nejmenším recentním (současným) druhem je kolibřík Mellisuga minima z Jamajky s hmotností kolem 1,5 g. Největší recentní druh je pštros dvouprstý s výškou klem 2,5 m a hmotností přes 100 kg. Největšími vymřelými ptáky byli patrně novozélandští moové, kteří byli vyhubeni člověkem až v historické době. Dosahovali výšky 3,6 m. Model ptáka moa v životní velikosti je součástí přírodovědných sbírek Národního muzea v Praze. Největší současní ptáci schopní letu dosahují rozpětí křídel asi 3,5 m. O toto prvenství se dělí albatros stěhovavý a kondor andský. Nicméně ve srovnání s největším létavým ptákem všech dob jsou to jen drobečkové. Byl jím Argentavis magnificens, který se podobal kondorům a jeho hmotnost je odhadována na 70–80 kg, rozpětí křídel pak na 6-8 m.

TĚLNÍ POKRYV PTÁKŮ Kůže ptáků je tenká a bez žláz. Jedinou pravidelně se vyskytující žlázou je žláza kostrční, která je uložena nad posledním ocasním obratlem. Produkuje olejovitý sekret k udržování peří. Pokožka ptáků vytváří řadu rohovitých útvarů: 1. útvary plazího typu - štítky a šupiny především na běháku a na prstech nohy, dále rohovitý kryt zobáku (ramfotéka) a drápy na prstech nohou 2. ptačí pera – vznikla přeměnou z plazích šupin, podle funkce rozdělujeme peří na: a. peří obrysové – tvoří horní vrstvu opeření dospělých ptáků. Obrysové pero je tvořeno centrálním stvolem, který se dělí na proximální dutý brk (do něj zasahuje vyživující škárová papila) a distální plný osten. Po stranách ostrnu se vytváří plochý prapor, který je tvořen větvemi a z nich vycházejícími horními a dolními paprsky. Horní paprsky jsou opatřeny háčky, kterými se spojují s paprsky dolními a vytvářejí tak kompaktní strukturu praporu. Obrysová pera se dále dělí na peří krycí (vyrůstá na hlavě, krku, trupu, příp. na nohách), letky (dlouhá nosná pera křídel) a rýdovací pera (dlouhá kormidlovací pera ocasu). Obrysové peří je rovněž nositelem zbarvení ptáků. Toto zbarvení je dáno jednak pigmenty (melaniny = od žlutohnědé a červenohnědé po hnědou až černohnědou, karoteny = od žluté přes oranžovou k červené, porfyriny = zelené, růžové), jednak fyzikálním zbarvením (dáno odrazem, lomem nebo interferencí světla = bílá a modré tóny, kovové lesky). Část zbarvení peří je pro naše vidění skryta. Některá pera nesou výrazné zbarvení viditelné jen v ultrafialové oblasti. Obrysové peří neroste na celém ptačím těle stejnoměrně. Vyrůstá jen na určitých okrscích kůže – pernicích, zatímco na nažinách neroste. 2

Ptáci_2006


b. peří prachové – tvoří opeření mláďat a spodní vrstvu opeření dospělých ptáků. Prachová pera mají krátký stvol a zkrácené paprsky bez háčků, takže nevytváří kompaktní prapor. Vytváří spíše vatovitou vrstvu, která má termoizolační funkci. c. specializovaná pera – k nim patří např. pera hmatová = vibrisy (jsou bez praporu, brk je ve škáře vnořen do systému krevních sinů a nervových zakončení, podobají se hmatovým chlupům savců), drobivý prach (ulamováním distálních částí větví se tvoří pudr sloužící k udržování doblého stavu peří) aj. Peří ptáků se zpravidla dvakrát ročně (jednou až třikrát) vyměňuje. Této výměně peří říkáme pelichání. V průběhu roku pak rozeznáváme dvojí obrysové opeření Je to šat prostý (zimní) a šat svatební, který se objevuje v době rozmnožování a obzvlášť u samců je velmi nápadný. Zbarvení ptáků má značný ekologický a etologický význam.

Obr. 1. Stavba pera a typy peří (podle Gaislera, 1983, popis zjednodušen). C – letka, D – krycí pero, E – krycí pero s paostnem, F – vlasové pero, G – štětinové pero, H – obrysové pero vytlačující prachové pero mláděte, I prachové pero, J – mikroskopická stavba pera 7 – prapor, 8 – osten, 9 – brk, 10 – větve, 11 – paprsky, 12 - háčky

3

Ptáci_2006


Obr. 2. Rozložení růstu peří na těle kura domácího (podle Gaislera, 1983, popis zjednodušen). Vytečkovány jsou pernice hřbetní (A) a břišní (B) strany těla, bílé jsou ponechány nažiny. 1 – pernice hlavová, 2 – křídelní, 3 – hřberní, 4 – ramenní, 5 – břišní, 6 – stehenní.

4

Ptáci_2006


KOSTRA PTÁKŮ Její typické znaky vyplývají z přizpůsobení se letu. Je především lehká a kompaktní a pevná. Lehkosti je dosaženo pneumatizací kostí (vyplnění vzduchem) a rozsáhlými redukcemi kostí. Pevnost je dosažena četnými srůsty kostí. Na lebce je nápadná poměrně velká mozkovná a nezvykle velké očnice. Čelisti recentních ptáků jsou změněny v bezzubý zobák. Obratle se tradičně dělí na krční, hrudní, bederní, křížové a ocasní. První dva krční obratle (nosič = atlas a čepovec = axis) jsou mimořádně pohyblivé a umožňují ptákům otáčení hlavy ve velkém rozsahu. Tím je vyrovnána minimální pohyblivost hrudní páteře, ve které obratle v různé míře srůstají a tvoří tak součást pevného hrudníku, který je potřebný jako opora křídel. Rovněž poslední hrudní obratle srůstají společně se všemi bederními a křížovými v mohutnou a kompaktní kost křížovou = synsacrum, ke které zboku přirůstají kosti pánevní a společně vytvářejí pánev. Její tvar a pevnost jsou přizpůsobeny potřebám bipedního pohybu po zadních končetinách. Ocasní páteř je zkrácená a poslední ocasní obratle srůstají v kost, která se nazývá pygostyl. Na obratle v hrudní oblasti navazují dvoudílná žebra, která jsou vpředu připojena na mohutnou kost hrudní. Tato kost vytváří jednak směrem ven vysoký hřeben, ke kterému se upínají létací svaly, jednak směrem dovnitř miskovitou plochu, která tvoří oporu útrobním orgánům (srdci, žaludku aj.). Přední končetina je přeměněna v křídlo. Její pletenec je tvořen třemi párovými kostmi. Lopatkami šavlovitého tvaru, silnými kostmi krkavčími, které pevně srůstají s hrudní kostí a tvoří oporu volné končetině a klíčními kostmi, které vpředu srůstají ve vidlici. Kostru volné končetiny tvoří kost pažní, která je k pletenci připojena pohyblivým ramenním kloubem, který umožňuje aby se křídlo při mávavém letu dostávalo výrazně nad těžiště těla. Následují kost loketní a kost vřetenní, dále distálně dochází k mnoha srůstům a redukcím kostí. Zadní končetina si zachovává kráčivou funkci. Pletenec pánevní je tvořen třemi párovými kostmi pánve = kostmi kyčelními, sedacími a stydkými. Ty dorzálně srůstají se synsacrem, zatímco na ventrální straně ke srůstu nedochází. Ptačí pánev má pak tvar misky obrácené dolů. Chrání tak shora vnitřní orgány a vytváří podklad pro úpony svalů zadní končetiny. Kostra volné končetiny se skládá z kosti stehenní, následuje specifická ptačí holeň, která vzniká srůstem kosti holenní a dvou zánártních kůstek. K ní je na proximální straně připojen rudiment lýtkové kosti. Dále navazuje běhák, což je dlouhá kost vzniklá srůstem zbývajících kůstek zánártních a kůstek nártních. Kloub mezi holení a běhákem se nazývá intertarzální. Následují články prstů. V typickém případě 1. prst směřuje dozadu a 2., 3. a 4. prst dopředu. Někdy směřují dozadu 1. a 4. prst a 2. a 3. prst jsou obráceny dopředu. Poslední, 5. prst, vymizel.

5

Ptáci_2006


Obr. 3. Kostra holuba domácího (podle Gaislera, 1983, popis zjednodušen). 1 – lebka, 2 – krční obratle, 3 – kost pažní, 4 – kost loketní, 5 – kost vřetenní, 6 – lopatka, 7,8, 23 – části žeber, 9 – kost stehenní, 10 – synsacrum, 11 – volné ocasní obratle, 12 – pygostyl, 14 – klíční kosti srostlé ve vidlici (furcula), 15 – 17, 21, 22 – kosti vzniklé redukcemi a srůsty v distální části křídla, 18 – kost krkavčí, 19 – hřeben hrudní kosti, 20 – hrudní kost, 24 – redukovaná lýtková kost, 25 – holeň (tibiotrasus, vznikla srůstem kosti holenní a dvou proximálních zánártních kůstek), 26 – běhák, 27 – první prst nohy, 28 – druhý prst nohy, 29 – třetí prst nohy, 30 – čtvrtý prst nohy, 31 – kost stydká.

6

Ptáci_2006


KOSTERNÍ SVALOVINA PTÁKŮ Vzhledem ke schopnosti létání je nejvýrazněji vyvinuta svalovina spojená s touto funkcí. Jde o tzv. létací svaly, největší z nich je prsní sval, který začíná na hřebeni hrudní kosti a upíná se k proximální části kosti pažní. Létací svalovina je vzhledem ke svému objemu a hmotnosti soustředěna v těžišti těla. Zadní končetina je také mohutně osvalená. Svalstvo stehenní části končetiny přiléhá k tělu, následuje svalnaté lýtko (jedlíky většinou mylně považované za stehno), v oblasti běháku již vedou pouze šlachy. U stromových ptáků se vyskytují zajímavé úpravy šlach a šlachových pochev, které při dosednutí na větev umožňují sevření prstů bez vynakládání svalové námahy.

NERVOVÁ SOUSTAVA PTÁKŮ Centrální nervový systém tvoří mozek a mícha. Posiluje se postavení koncového mozku, do kterého se již přesunula ústředí téměř všech vyšších koordinačních funkcí, výjimku tvoří jen zrakové ústředí, které zůstává ve středním mozku. Vývoj koncového mozku je ale odlišný, než u savců. Zatímco savčí koncový mozek je typický především rozvojem druhotné kůry (neopallium), u ptáků není pokrok v rozvoji neopallia oproti plazům tak výrazný. U žádné skupiny ptáků se také dosud neobjevuje gyifikace kůry koncového mozku. S tím souvisí např. menší schopnost učení u ptáků ve srovnání se savci. Na druhé straně se více než u savců rozvíjí šedá hmota bazálních ganglií. S tím souvisí bohatý a značně ritualizovaný rejstřík instinktivních projevů ptáků. S ohledem na způsob rozmnožování je tento stav pochopitelný. Lze si těžko představit celý komplex projevů koordinovaného chování hnízdního páru, od obsazení teritoria až po vyvedení mláďat, bez pevně zafixovaného instinktivního chování. Rozvíjí se také mozeček, který má bohatě gyrifikovanou kůru jako u savců. To koreluje s mnohostrannými pohybovými schopnostmi ptáků. Základními stavebními prvky obvodového nervstva jsou hlavové a míšní nervy. Hlavové nervy vycházejí ze spodiny mozku a je jich jako u všech blanatých 12 párů.

SMYSLOVÁ SOUSTAV PTÁKŮ Dominantním smyslem je pro ptáky především zrak. Oči jsou velké, komorové, zevně je chrání 3 víčka. Mrkají zpravidla dolním víčkem. Třetím víčkem je mžurka, která se přetahuje přes rohovku od vnitřního k vnějšímu koutku. Je průhledná a chrání oko při letu nebo při potápění. Zaostření se děje změnou tvaru čočky, schopnost akomodace je u některých skupin ptáků mimořádně vysoká. V sítnici jsou tyčinky i čípky, takže ptáci vidí barevně. Množství zrakových buněk na jednotku plochy sítnice je mimořádně velké, každá zraková buňka má přitom často vlastní napojení na zrakový nerv. Někdy jsou v každém oku 2 žluté skvrny. Celkově lze říci, že ptáci mají nejdokonalejší zrakové orgány mezi všemi obratlovci. Mimořádně dobře vyvinut je i sluch ptáků. Vnější ucho nemá boltec a je tvořeno jen krátkým zevním zvukovodem. Ve středním uchu je jediná sluchová kůstka, která přenáší chvění bubínku do vnitřního ucha. V něm je kromě sluchového analyzátoru (má tvar zahnuté tyčinky) také dobře vyvinuté statokinetické ústrojí. Ptáci slyší v rozsahu od 40 Hz do 30 000

7

Ptáci_2006


Hz. Dokonalý rozvoj statokinetického ústrojí souvisí se schopností létání a aktivním pohybem v nejširší míře. Hmatová čidla jsou podobná jako u savců (vnímají dotek, tlak, teplotu a bolest). Zvláštní jsou receptory vibrací registrující chvění letek za letu. Chuť je u ptáků vyvinuta všeobecně slabě. To souvisí i se ztrátou zubů a zrohovatěním patra a částečně i povrchu jazyka. Potrava není v dutině ústní zpracovávána a je okamžitě polknuta. Podobně slabě vyvinut je u většiny ptáků i čich, existují ovšem skupiny, které vnímají pachy velmi dobře. Mimořádně dobrý čich mají např. kondoři nebo kiviové.

HORMONÁLNÍ SYSTÉM PTÁKŮ Jeho základní stavba a funkce odpovídá poměrům u savců. Kromě metabolických funkcí ovlivňuje i biorytmy a chování ptáků. Podrobnější popis je nad rámec středoškolského učiva.

TRÁVICÍ SOUSTAVA PTÁKŮ Začíná dutinou ústní, která je u recentních ptáků bezzubá. Patro a částečně i povrch jazyka jsou zrohovatělé. Jazyk je nejčastěji krátký a zašpičatělý, nicméně v souvislosti s potravními specializacemi dichází v jeho vývoji k řadě modifikací. Dlouhý vysunutelný jazyk na konci s háčky u šplhavců je známý, může být také polotrubicovitý až trubicovitý (nektarožraví ptáci), plošně pokrytý rohovitými háčky (tučňáci) apod. Do dutiny ústní vyúsťuje několik párů slinných žláz. Na dutinu ústní navazuje hltan, jícen a dále vakovité vole. To je místem uskladnění, zvlhčení a změkčení potravy. Následuje zpravidla dvoudílný žaludek. První je poměrně tenkostěnný žláznatý žaludek, kde začíná chemické trávení. Následuje svalnatý žaludek se silnou, svalnatou stěnou, kde je natrávená potrava rozemílána, často s využitím spolykaných gastrolitů. Zde je do značné míry nahrazována funkce chybějících zubů v dutině ústní. Následuje tenké střevo. Do něj ústí vývody slinivky břišní a jater. Je místem nejintenzivnějšího chemického trávení a vstřebávání. Na jeho konci jsou vytvořena 2 slepá střeva, která jsou rozdílně vyvinuta u různých skupin ptáků. Např. u zrnožravých druhů jsou velká a obsahují mikroflóru stěpící celulózu. Posledním úsekem trávicí soustavy je protáhlý konečník (označovaný také jako tlusté střevo), který ústí do kloaky. Kloaka, ve které se sbíhají vývody trávicí, vylučovací a pohlavní soustavy, vyúsťuje z těla řitním otvorem. Výkaly jsou kašovité.

DÝCHACÍ SOUSTAVA PTÁKŮ Ptáci dýchají výhradně plícemi, kožní dýchání je zanedbatelné. Samostatné dýchací cesty začínají hrtanem, následuje chrupavkami vyztužená průdušnice a průdušky, ze kterých každá vstupuje do jedné plíce. V místě rozdvojení průdušnice v průdušky se nachází syrinx, který je hlasovým orgánem ptáků. Je asymetricky rozčleněn na pravou a levou část, přičemž každá je modifikována pro vytváření jiného typu zvuků. Vydávané zvuky mohou být ještě pozměněny rozmanitými rezonátory apod. Plíce jsou objemově poměrně malé a leží spíše v dorzální části dutiny hrudní. Při nádechu a výdechu prakticky nemění svůj objem. Přesto

8

Ptáci_2006


však jsou nejvýkonnějším dýchacím orgánem, který se u obratlovců vytvořil. To je dáno jejich histologickou stavbou a systémem vzdušných vaků, které na plíce navazují. Pro ostatní třídy suchozemských obratlovců je typická alveolární (váčkovitá) stavba plic. To znamená, že nejmenší průdušinky (respirační bronchy) ústí do systému mikroskopických váčků (plicních váčků a plicních sklípků). V nich je při nádechu a výdechu periodicky vyměňován vzduch. Histologická stavba ptačích plic je odlišná a mezi všemi třídami obratlovců jedinečná. Průdušinky v nich nekončí slepě v alveolech, ale větví se do mikroskopické sítě trubiček vystlaných respiračním epitelem. Tyto trubičky se pak znovu sbíhají a vyúsťují do 5 párů vzdušných vaků. Orgánem, který v průběhu dýchání mění svůj objem jsou právě plicní vaky. Na respiračním epitelu plic je při tomto způsobu dýchání vzduch prakticky v neustálém pohybu, je tedy stále obměňován. Samotné vzdušné vaky jsou tenkostěnné vazivové útvary uložené mezi útrobními orgány, mezi svaly a zasahující pod kůži. Navazují na ně také dutiny kostí. Především při letu, v souvislosti s pohybem křídel nahoru a dolů, se objem vzdušných vaků značně mění. Vzdušné vaky také zmenšují relativní hustotu těla, podílejí se na termoregulaci, zmenšují mezisvalové tření a jako rezonátory ovlivňují hlasové projevy ptáků.

Obr. 4. Stavba syrinxu (hlasového ústrojí) u ptáků (podle Gaislera, 1983, popis zjednodušen). A – celkový pohled na syrinx, B – podélný řez syrinxem zpěvných (viz. řád pěvci), C – podélný řez syrinxem u kačera. 1 – chrupavčité prstence, 2 – zpěvné svaly, 3 – 5 – membránové složky syrinxu, 6 – průdušnice, 7 – průdušky, 11 – rezonační bubínek.

9

Ptáci_2006


Obr. 5. Topografie vzdušných vaků ptáků (podle Gaislera, 1983). 12 – vaky krční, 13 – vaky meziklíčkové, 14 – přední hrudní, 15 – zadní hrudní, 16 – břišní, 17 - plíce

CÉVNÍ SOUSTAVA PTÁKŮ Centrálním orgánem je srdce tvořené již dvěma síněmi a dvěma zcela oddělenými komorami. Je tedy vytvořen naprosto oddělený malý (plicní) a velký (tělní) krevní oběh, okysličená a odkysličená krev se v srdci nemísí. Žilný splav a srdeční násadec vymizely. Plicní kmen a aorta vycházejí přímo z komor. Aorta má vytvořen pravý oblouk (pravá aorta), levý oblouk zanikl. Červené krvinky mají dosud jádra. Ptáci jsou nejaktivnější obratlovci. Mají proto celkově nejvyšší intenzitu metabolismu, nejvyšší teplotu těla, velmi vysoký krevní tlak a relativně největší a nejrychleji pracující srdce. Tělní teplota se pohybuje mezi 40oC (pštros) a 44oC (rorýs). Tepová frekvence kolísá je od 120 tepů (pštros) po 600 – 700 tepů za minutu (kolibříci, rorýsi). Relativní velikost srdce se pohybuje od 6% tělesné hmotnosti (pštros) až po 24% (kolibříci).

VYLUČOVACÍ SOUSTAVA PTÁKŮ Vylučovacími orgány jsou pravé ledviny (metanefros). Jsou protáhlého tvaru, uložené dorzálně v zadní části dutiny tělní. Moč z ledvin odvádějí močovody, které ústí do kloaky. Hlavním odpadním produktem metabolismu dusíkatých látek je kyselina močová. Je nerozpustná a v moči je přítomná ve formě mikroskopických krystalků. Tento typ vylučování souvisí s embryonálním vývojem uvnitř izolujících vaječných obalů, pro živočichy je velmi úsporný z hlediska hospodaření s vodou. Moč se zahušťuje v kloace a má pak charakter bílé kašovité látky (viz bílý povlak na ptačím trusu).

10

Ptáci_2006


POHLAVNÍ SOUSTAVA PTÁKŮ Samčími pohlavními orgány jsou párová varlata fazolovitého tvaru, ležící dorzálně v dutině tělní u předního okraje ledvin. Na ně navazují chámovody ústící do kloaky. Varlata jsou mimo dobu rozmnožování velmi malá, během rozmnožování se výrazně zvětšují (až 360 x). Kopulační orgán (penis) zpravidla není vyvinut a ptáci kopulují přitisknutím okrajů kloak (řitních otvorů). Výjimku tvoří především pštrosi a jejich příbuzní a kachnovití, u kterých je penis vytvořen. Samičí pohlavní orgány jsou vaječníky, ze kterých je u většiny taxonů funkčně vyvinut jen levý. Na něj navazuje vejcovod, který nejen zachycuje zralá vajíčka, ale postupně je obaluje vaječnými obaly. Nejprve hustým bílkem, poté papírovými blánami a následně řídkým bílkem, který proniká blánami dovnitř a napne je. Nakonec vápenné žlázky posledního oddílu vejcovodu vyloučí kašovitou vápennou hmotu, která ztuhne ve skořápku. Na vejcovod navazuje svalnatá vagina (neodpovídá pochvě u savců), která ústí do kloaky. Při snášení vajec se vagina do kloaky vychlipuje, takže vejce nepřicházejí do kontaktu s kloakální stěnou. Ptačí vejce jsou bohatá žloutkem, drobný zárodečný terčík leží na jeho povrchu. K oplození dochází po vstupu vejce do vejcovodu, ještě před uložením bílku. Životaschopné spermie vydrží ve vejcovodu až 3 týdny. Se žloutkem je vyvíjející se zárodek propojen přes ventrální část trávicí soustavy (viz. stavba embrya a žloutkový váček), bílek je zárodkem později spolykán. Zcela vyvinuté mládě má na špičce horní části zobáku vyvinut vaječný zub, kterým proráží skořápku.

EKOLOGIE PTÁKŮ Limitujícím ekologickým faktorem je pro ptáky především dostatek potravy. Teplokrevnost a vysoká pohybová aktivita vyžadují množství energie. Naproti tomu jsou ptáci značně nezávislí na teplotě okolí. Vzhledem k teplokrevnosti a dokonale izolujícímu tělnímu pokryvu z peří snášejí i silné mrazy a zůstávají v jejich průběhu aktivní. Podobně jsou odolní vůči snížené dostupnosti vody v prostředí. Vylučování kašovité moči s malým podílem vody (vzhledem k nerozpustné kyselině močové) je z hlediska vodního režimu organismu velmi úsporné. Přispívá zde i absence kožních žláz a izolace opeřením, neztrácejí tedy příliš mnoho vody přes tělní povrch. Obecně jsou ptáci rozšířeni nejvíce v tropech. Ptáci obsadili prakticky všechny suchozemské niky kromě podzemní. Téměř všichni tráví část života ve vzduchu, kde se stali jednoznačně dominující skupinou obratlovců. Vodní prostředí obsazují také pouze částečně, neexistuje žádný taxon, který by se přizpůsobil plně vodnímu životu, i když především z hlediska získávání potravy je na vodní prostředí vázáno množství ptačích druhů. Celkově existuje řada rozmanitých adaptací z hlediska přijímané potravy. Nejvíce druhů je v ekosystémech zapojeno na místě sekundárních konzumentů. Jsou tedy vázáni na živočišnou potravu, především pak na hmyz. Častá hmyzožravost zde koreluje s tím, že ptáci a hmyz jsou dvě hlavní létající skupiny živočichů. Jiné masožravé skupiny ptáků se živí zástupci téměř všech tříd obratlovců i mnohými dalšími bezobratlými. Existují rovněž mrchožravé druhy. Častá je také všežravost. Mezi býložravými druhy dominují ptáci semenožraví nebo plodožraví. Vyskytují se i potravní specialisté, jako jsou pyložravé nebo

11

Ptáci_2006


nektarožravé druhy. Poněkud zvláštní je potrava mláďat krmivých ptáků. I u všežravých nebo býložravých skupin jsou mláďata nejčastěji krmena hmyzem. Zvláštní jsou ekologické nároky ptáků v souvislosti s rozmnožováním. Ptáci kladou vejce na souši a dále o ně pečují. Protože většina ptáků staví pro nakladení vajec hnízda, označuje se ptačí rozmnožování jako hnízdění. Téměř všichni ptáci hnízdí alespoň jednou ročně, někteří dvakrát i vícekrát za rok. Rozmnožování jednou za více let je výjimkou (albatrosi). V Evropě jsou hlavními hnízdními měsíci květen, červen a červenec. Celý proces hnízdění začíná zjara a je spojen se změnami podmínek vnějšího prostředí jako je prodloužení fotoperiody, zvýšení teploty a zvětšení potravní nabídky. Ve fyziologii a projevech chování ptáků dochází ke zrání pohlavních buněk, přepeřování do svatebního šatu a obsazování teritorií. Dále dochází ke stavbě hnízd, samotnému páření a snášení vajec. Soubor vajec jedné samice při jednom hnízdění se nazývá snůška. Její početnost je od 1 vejce (velcí dravci, trubkonosí) do 25 vajec (velké snůšky především u nekrmivých ptáků). Tvar i zbarvení vajec závisí na místě snůšky. Kulovitý tvar vajec mají nejčastěji ptáci hnízdící v dutinách (nehrozí vykutálení vejce z hnízda), zatímco protáhlá a k jedné straně zůžená vejce mají ptáci hnízdící na skalních římsách apod. (vejce se kutálejí do kruhu, tak je minimalizováno riziko přepadnutí přes okraj hnízda). Bílá vejce mají opět dutinoví ptáci nebo druhy, které stavějí hnízda, v nichž jsou vejce zcela skryta. Nápadná bílá barva pak vejce v prostředí neprozradí. Čím jsou snůšky méně hnízdem kryty, tím více se barva vajec stává podobnou zbarvení prostředí. Např. vejce kulíků hnízdících na kamenitých březích řek díky skvrnám zcela splývají s kamínky, mezi které jsou snášena. V době inkubace vajec se ptákům vytvářejí na břišní straně těla silně prokrvená místa bez prachového peří, která se nazývají hnízdní nažiny. Ty jsou při sezení na vejcích zdrojem tepla nutného pro jejich vývoj. Délka inkubace je u různých taxonů odlišná, od 11 dní (drobní ptáci) do 12 týdnů (albatrosi, tučňáci). Vylíhlá mláďata se rozdělují na krmivá (nidikolní) a nekrmivá (nidifugní). Krmivá mláďata se líhnou velmi málo vyvinutá. Jsou neopeřená, neschopná termoregulace, mají velmi málo vyvinutou nervovou a smyslovou soustavu, podobně i pohybovou soustavu. Velmi dobře je vyvinuta jen soustava trávicí. U krmivých ptáků všeobecně platí, že snášejí vyšší počty malých vajec, ve kterých se mláďata vyvíjejí kratší dobu. Málo vyvinutá mláďata jsou pak zcela odkázána na intenzivnější a delší postnatální péči rodičů. Tato péče zahrnuje krmení, zahřívání, ochranu atd. Nekrmivá mláďata se líhnou opeřená, dobře pohyblivá a schopná samostatně přijímat potravu. Dobře vyvinuty mají i ochranné instinkty. Rodiče nekrmivá mláďata pouze vodí a chrání, částečně zahřívají. Krmiví ptáci snášejí menší počet větších vajec, na kterých sedí delší dobu. Proto se také mláďata líhnou v pokročilejším stádiu ontogenetického vývoje. Pohlavní dospělosti dosahují mláďata některých ptáků asi po roce (pěvci, holubi, kachny, někteří kurovití), především velké druhy ptáků až ve věku 4 – 8 let. Díky poměrně pomalému rozmnožování nedochází ve velikostech populací ptáků k příliš výrazným výkyvům. Na celkové rozšíření ptáků má značný vliv lidská činnost. V blízkosti lidských sídel nedochází většinou k poklesu celkového množství ptáků, mnohdy je tomu dokonce naopak. Ochuzuje se však druhová pestrost. Mnohé druhy zcela vymizí, druhy schopné přežít se značně rozšíří až přemnoží. K nápadným projevům ptáků patří sezónní migrace. Z hlediska migrality rozlišujeme tři skupiny ptáků – ptáky stálé, přelétavé a tažné. Ptáci stálí se celý rok zdržují v oblasti hnízdiště (např. vrabec, brhlík). Ptáci přelétaví se mimo dobu hnízdění potulují po větším území, někdy zalétají až 500 km od hnízdiště, jejich přelety ale nejsou směrovány (např. sýkory). Ptáci tažní se mimo dobu hnízdění a vyvádění mláďat stěhují do oblastí velmi vzdálených od hnízdiště, jejich přelety jsou jasně směrovány a mohou být až několik tisíc kilometrů dlouhé (např. špaček, vlaštovka, rorýs, čáp). Jedním z nejpodstatnějších důvodů ptačích tahů jsou výkyvy v množství potravy v obývaných ekosystémech. Na severní polokouli ptáci migrují zjara do chladnějších oblastí, kde díky oteplení sezónně stoupá potravní nabídka. Zde ptáci zahnízdí a vyvedou mláďata. V jižněji položených oblastech,

12

Ptáci_2006


které ptáci opustili, se množství potravy snižuje díky suchu. S příchodem podzimu potravy v severněji položených hnízdištích ubývá. Tažné druhy ptáků migrují zpět na jih, kde přichází vlhčí období bohaté na potravu. Od tohoto základního schématu samozřejmě existuje řada odchylek. Mnoho druhů při tahu přelétá rovník a stěhují se až na jižní polokouli. Ptáci táhnou většinou hromadně a jejich rychlost při tahu se obvykle pohybuje mezi 50 km/h (malé druhy) a 90 km/h (velké druhy). Celková vzdálenost překonaná za den jen málokdy přesáhne 300 km, výjimkou jsou např. přelety moře. Výška letu při tahu se pohybuje mezi 300 a 1000 m, ovšem v případě nutnosti překonat vysoké pohoří se zvětšuje (husy byly při přeletu Himálaje pozorovány ve výšce 9600 m). Zajímavá je otázka orientace ptáků při tahu. Je prokázáno, že ptáci si pamatují reliéf a prvky krajiny na tahové cestě. Zároveň se průkazně orientují podle postavení Slunce (druhy táhnoucí ve dne = většina) nebo podle postavení hvězd (druhy táhnoucí v noci). Pro druhy orientující se podle hvězd se stává otázkou negativní působení tzv. světelného smogu (množství uměle osvětlených objektů v průběhu noci). U mnoha druhů byla popsána také schopnost vnímat silokřivky magnetického pole Země. Některé ze způsobů orientace ptáků zatím pravděpodobně neznáme. Mladí ptáci se při tahu učí znát tahovou cestu od starých. Některé druhy ptáků pravidelně migrují také na tzv. pelichaniště. Bývají to bezpečná místa, kde ptáci hromadně přepeřují. Většinou se jedná o ptáky, kteří v době pelichání nejsou schopni letu (vyměňují všechny letky najednou).

Obr. 6. Typy hnízd a mláďat ptáků (podle Gaislera, 1983). A – dytík s primitivním hnízdem na zemi a nidifugním mládětem, B – žluva se složitým hnízdem na stromě a nidikolními mláďaty

ETOLOGIE PTÁKŮ Již výše bylo řečeno, že u ptáků má velký význam především instinktivní chování. Adaptivní chování spojené s učením je ve srovnání se savci daleko méně významné. Nejpravděpodobnějším důvodem tohoto stavu je složitý komplex synchronizovaného chování samců a samic spojený s rozmnožováním. V rámci tohoto chování existuje mnoho variant, často druhově specifických. Již samotná stavba hnízda je velmi variabilní. Někdy staví hnízdo pouze samec, často ještě před vytvořením hnízdního páru (snovači). Jindy pár na stavbě hnízda spolupracuje (ledňáček). Někdy staví pouze samice a samec donáší materiál

13

Ptáci_2006


(holubi), případně se na stavbě hnízda samec nepodílí vůbec (kolibříci). Stavby některých druhů bývají složité a účelně zajišťují ochranu vajec a mláďat před predátory i nepřízní počasí. Mnozí ptáci hnízdí v dutinách (datlovití), případně i v norách (břehule). Jiní přípravě hnízda věnují minimální pozornost nebo snášejí vejce prostě na zem (kulíci). Rozmanitým způsobem ptáci také označují svá hnízdní teritoria. Jde většinou o akustické projevy, které jsou dobře slyšitelné i v zarostlém terénu. Vedle toho se uplatňuje řada optických signálů, jako je vystavování výrazně zbarvených částí těla nebo imponující a výhružné pohyby a postoje. Zpěv ptáků patří zároveň k projevům, které se ptáci musí v průběhu života naučit. Jeho charakter není tedy v plné míře vrozen. Proto také samcům mnoha druhů trvá i několik let, než jejich zpěv dosáhne takové dokonalosti, že jím jsou schopni přivábit samici nebo samice. U ptáků se ve srovnání s jinými obratlovci mimořádně často vytváří monogamní párová vazba. Hnízdní páry se zpravidla vytvářejí na jedno hnízdní období. Existuje ale celá řada druhů, kde se páry tvoří na celý život (husy, jeřábi, orli, albatrosi). Vedle toho se ovšem vyskytují rozmanité formy polygamie. Výjimečně se samec se samicí setkávají pouze při páření. Tak je tomu třeba u kolibříků, které jsem již zmínil v souvislosti se stavbou hnízda (staví pouze samice). Jako v případě stavby hnízd, také v péči o snůšku a mláďata existuje u jednotlivých taxonů řada rozdílů. Výjimečně se o vejce a mláďata stará pouze samec (pštrosi). Daleko častěji se péči o snůšku a mláďata věnuje pouze samice. Tak tomu bývá u polygamních ptáků (kolibříci). Nejčastěji ale sedí na vejcích střídavě oba rodiče a podobně se oba podílejí na péči o potomstvo. Zvláštním projevem je hnízdní parazitismus. V některých případech se vyskytuje v málo vyhraněných formách. Například u mnohých vrubozobých samice snášejí vejce nejen do vlastního hnízda, ale také do hnízd dalších samic stejného druhu. Tak se ovšem chovají všechny samice a jde tedy o adaptaci zajišťující přežití vlastních mláďat i v případě, že by došlo ke zničení vlastní snůšky. U jiných ptáků je již vazba hnízdního parazita na hostitele (tentokrát jiného druhu) daleko těsnější a samice parazitujícího druhu již není schopna sama postavit hnízdo ani pečovat o svá mláďata (kukačka). V těchto případech dochází zároveň ke zničení snůšky nebo zabití mláďat hostitelského druhu. V souvislosti s rozmnožováním ptáků bych se rád zmínil také o vtiskávání, které patří k podstatným a výrazným ptačím projevům. Jde o jednoduchou formu adaptivního chování, kdy především mláďata si velmi rychle vtiskávají hlas nebo podobu svých rodičů (hlasové projevy si často vtiskávají ještě před vylíhnutím). Podobně si rodiče přesně vtiskávají hlas svých mláďat. Tato schopnost je nesmírně důležitá pro udržení kontaktu mláďat a rodičů a pro orientaci.

VÝZNAM PTÁKŮ PRO ČLOVĚKA Mnohé druhy ptáků jsou již po tisíciletí chovány jako domácí zvířata pro hospodářský užitek. Podstatné je jejich využití jako zdroje bílkovin v potravě člověka. Jako zdroj kvalitního masa je nejvýznamnější kur domácí, v menší míře pak husa domácí (případně husa čínská) a kachna domácí. Další druhy jsou již méně důležité (krocan domácí, perlička domácí aj.). Kur domácí je zároveň podstatným druhem z hlediska produkce vajec. Význam chovu ptáků pro peří postupně klesá. Četní ptáci jsou využíváni jako lovná zvěř. V naší republice je z tohoto hlediska významná především kachna divoká a bažant obecný. Stavy dalších druhů jsou většinou natolik nízké, že mají z tohoto hlediska malý význam. Bohužel se stává, že i mnohé ohrožené druhy jsou lovci pronásledovány pro svou trofejní hodnotu nebo pro nedostatečnou znalost ekologických 14

Ptáci_2006


souvislostí (především dravci). V souvislosti s dravci je diskutabilní také problematika sokolnictví. Tato záliba na jedné straně zvyšuje popularitu dravců mezi lidmi a přispívá k jejich ochraně, na druhé straně vede v případě nezodpovědnosti sokolníků k vybírání hnízd dravců v přírodě. Za sportovní zálibu je dnes považován rovněž chov různých plemen holuba domácího. Pro svou krásu, vysokou aktivitu, případně pro zpěv jsou mnohé druhy ptáků chovány jako domácí mazlíčci. V tomto smyslu převažují papoušci a pěvci. Volně žijící ptáci jsou významní po udržování ekologické rovnováhy v krajině. Zejména hmyzožravé druhy likvidují řadu hospodářských škůdců. Bohužel, v souvislosti s monokulturním zemědělským hospodařením dochází občas ke kalamitnímu přemnožení některého škůdce a zde již ptáci díky své malé populační dynamice nepomohou. Z hlediska působení škod jsou ptáci málo významní. Zde je možné zmínit zejména některé rozšířené semenožravé druhy (hrdlička domácí, vrabec domácí), často se diskutuje o některých druzích rybožravých (kormoráni). Patrně nejproblematičtější jsou přemnožené populace zdivočelých holubů domácích. Představují jednak hygienicko-epidemiologický problém, jednak poškozují stavby svým agresivním trusem apod. Paradoxně však právě tito ptáci jsou značnou částí laické veřejnosti horlivě chráněni, zatímco vzácné a ohrožené druhy se setkávají s přehlížením a nezájmem.

FYLOGENEZE PTÁKŮ Ptáci svou stavbou těla představují velmi jednotnou skupinu, nicméně otázky průběhu jejich evoluce nejsou dosud uspokojivě zodpovězeny. Nové výzkumy ukazují, že tradiční pojetí jejich vývoje a systému neodpovídají v plné míře skutečnosti. Upřesnění pohledu na fylogenezi ptáků přinesl jednak samotný paleontologický výzkum (za posledních 20 let bylo nalezeno více ptačích fosilií než za 150 let před tím), také však rozbor molekulárně biologických dat, který odhalil například polyfyletický původ některých tradičních taxonomických skupin. Molekulárně biologická analýza navíc sice zpochybnila tradiční pohled na fylogenezi ptáků, dosud však nevytvořila nový ucelený model vývoje. Kupříkladu srovnání nukleotidových sekvencí jaderné a mitochondriální DNA nevede ke vzniku jednoznačně shodné hypotézy. První blanatí (plazi) se objevili ve svrchním karbonu. Jejich vývoj v této době vytvořil základ tří hlavních plazích linií, které se lišily především utvářením spánkových jam na lebce (Anapsida, Diapsida, Synapsida). Směrem k ptákům vede diapsidní vývojová linie (za očnicí, ve spánkové oblasti exocrania jsou nad sebou dva otvory). V této linii vznikly dvě hlavní vývojové větve (Lepidosauromorpha a Archosauromorpha), prokázané od svrchního permu. Pomineme-li primitivní skupiny, které vyhynuly během prvohor a triasu, představují další fylogenezi větve Archosauromorpha plazi zvaní archosauři (Archosauria). Jejich detailnější rozdělení ukazuje níže uvedený paleontologický systém.

15

Ptáci_2006


Oddělení: ARCHOSAURIA – základ systému podle Ročka (2002) Řád: THECODONTIA Podřád: PROTEROSUCHIA Podřád: ORNITHOSUCHIA Podřád: PHYTOSAURIA Podřád: RAUISUCHIA Podřád: AETOSAURIA

Řád: CROCODILIA Řád: PTEROSAURIA Řád: DINOSAURIA Podřád: SAURISCHIA Infrařád: STAURIKOSAURIA Infrařád: THEROPODA Infrařád: SAUROPODOMORPHA

Podřád: ORNITHISCHIA Infrařád: ORNITHOPODA Infrařád: PACHYCEPHALOSAURIA Infrařád: STEGOSAURIA Inrařád: ANKYLOSAURIA Infrařád: CERATOPSIDA Vývoj archosaurů začíná ve svrchním permu od jamkozubých plazů = thekodontů (Thecodontia). Ti se stali výchozí skupinou pro další řády, tj. krokodýly, ptakoještěry (pterosaury) a také dinosaury. Vznik ptáků popisují dvě teorie: 1. vznikli přímo z triasových bipedních jamkozubých plazů 2. vznikli z bipedních jurských theropodních dinosaurů První teorie se opírá o existenci lehce stavěných bipedních rodů thekodontů s dozadu vyklenutou mozkovnou, velkými očnicemi, zobákovitými čelistmi s redukovanými zuby a jinými znaky podobnými ptákům. Vznik křídel je zde spojen s předpokladem života v korunách keřů a stromů. Má se za to, že tito plazi byli schopni bipedního pohybu na zemi, ale také šplhání s pomocí předních končetin opatřených drápy podobně, jako tomu je např. u recentních hoacinů. Postupně mohli začít využívat padákového a klouzavého letu. Východiskem pro druhou teorii jsou Theropoda, která představovala skupinu dravých dinosaurů. Byli nejčastěji štíhlí, měli výrazně pneumatizované kosti a pohybovali se poměrně rychle na zadních končetinách. Jako vývojový základ pro vznik ptáků se popisují lehce stavěné formy podobné rodu Velociraptor. Vznik křídel je zde spojen s předpokladem zástupců rychle běhajících s roztaženými předními končetinami, do kterých lovili hmyz. Tato teorie se opírá také o to, že mezi theropody existovala řada rodů opeřených dinosaurů, u kterých vzniklo peří konvergentním vývojem. Se vznikem ptáků souvisí také teorie o vzniku peří. Opět existují v zásadě dvě: 1. peří vzniklo vývojem z plazích šupin primárně jako termoregulační vybavení a mělo na počátku charakter podobný peří prachovému, obrysové peří s vytvořeným praporem vzniklo později. Za doklad tohoto stavu se mj. považuje ontogenetický vývoj současných ptáků. Nejprve se zde objevuje prachové peří u mláďat a teprve později vzniká také peří obrysové.

16

Ptáci_2006


2. peří vzniklo přeměno z plazích šupin přímo jejich metamorfózou v aerodynamické struktury umožňující nejprve padákový, pak klouzavý a nakonec aktivní let. Z hlediska soudobých poznatků se za pravděpodobnější vývojový základ ptáků považují theropodní dinosauři. Peří se u nich patrně primárně vyvíjelo jako adaptace zdokonalující termoregulaci. Samotní ptáci jsou prokázáni od svrchní jury. Celá jejich třída se dělí na 2 podtřídy, Sauriurae (praptáci) a Ornithurae (ptáci praví). Jakkoli nejstarší fosilie považované některými autory za ptačí jsou staré až 225 mil. let (Protoavis textensis), nejstarší spolehlivě ptačí zkameněliny jsou o 75 mil. let mladší a patří rodu Archaeopteryx (stáří 140 – 150 mil. let). Tito praptáci poněkud připomínali bipední dinosaury ze skupiny Theropoda. Celkově stavba jejich těl představuje směsici plazích a ptačích znaků. Mezi plazí znaky patří dlouhý ocas s volnými obratli (nebyl vytvořen pygostyl), ozubené čelisti s thekodontními zuby, 3 volné prsty s drápy na přední končetině, malá, segmentovaná a plochá hrudní kost aj. K ptačím znakům patří vytvoření peří stejné struktury jako u recentních ptáků (na křídlech a ocase s asymetrickým praporem), srostlé klíční kosti, prodloužení předních končetin, na zadní končetině je vytvořen běhák, palec je obrácen dozadu apod. Existují i další znaky typické pro recentní ptáky, jako jsou pneumatizované kosti, ty se ale vyskytovaly u theropodů obecně. Archaeopteryx žil v křovinaté krajině, kde kromě pohybu po zemi pravděpodobně dobře lezl ve větvích keřů (nízké araukáriové nebo cykasové porosty) s pomocí drápů na předních končetinách. Patrně byl schopen snášet se na zem klouzavým letem. Aktivním mávavým letem se nejspíš dosud pohybovat nedokázal, protože nemohl zdvihat křídlo nad úroveň ramenního kloubu (anatomická stavba), vedle toho neměl rovněž vytvořenu mohutnou hrudní kost s hřebenem potřebnou pro úpon dostatečně silné létací svaloviny. Byl velký asi jako holub a lovil drobné živočichy. Není přímým předkem současných ptáků. Mezi praptáky se objevily i další formy, poněkud mladší než Archaeopteryx, známé především z křídy. Nejčastěji byli drobné (asi velikosti vrabce), někteří zástupci již měli bezzubý zobák, pygostyl, případně kompaktní hrudní kost s nízkým hřebenem. Předpokládá se, že byli dobrými aktivními letci. Ke konci křídy praptáci vyhynuli.

17

Ptáci_2006


Obr. 6. Porovnání kostry archeopteryxe (vlevo) s kostrou moderního ptáka (vpravo). Podle Ročka, 2002, popis zjednodušen. Černě jsou vyznačeny elementy, které se při evoluci mezi těmito stadii nejvíce pozměnily – velikost mozkovny, distální část křídla, hrudní kost, pánev a pygostyl, žebra

Ptáci praví (Ornithurae) se objevili ve spodní křídě. Jejich stavba těla již prakticky odpovídá obecné charakteristice recentních ptáků. Měli již končetiny zcela přeměněny křídla, redukovaný ocas (vytvořený pygostyl), většinou bezzubý zobák apod. Podržím se dále tradičního systému podle Gaislera (1983). Nejnovější zdroje nejsou v pojetí systému dosud jednotné. Podtřídu pravých ptáků rozdělujeme do 3 nadřádů. Jsou to Protornithes = Odontognathae (prvoptáci), Paleognathae (běžci) a Neognathae (létaví = letci). Prvoptáci jsou skupinou vymřelých ptáků ze svrchní křídy. Mnozí z nich měli ještě čelisti opatřeny zuby v jamkách. Známý je rod Hesperornis, který měl druhotně redukovaná křídla (nebyl schopen letu, nohy posunuté výrazně dozadu, ozubený zobák a měřil kolem 1 m. Byl rybožravý a cekově se podobal dnešním potáplicím. Ichthyornis měl již značně zkrácenou páteř s mnoha srůsty a vysoký hřeben hrudní kosti, takže byl dobrým letcem. Jeho zobák byl rovněž opatřen zuby. Dosahoval zhruba velikosti holuba.

18

Ptáci_2006


Obr. 7. Rekonstrukce křídových ptáků (podle Gaislera, 1983). A – Hesperornis, B - Ichthyornis

Obr. 8. Skelet Hesperornise (podle Ročka, 2002).

19

Ptáci_2006


Obr. 9. Skelet Ichthyornise (podle Ročka, 2002).

Moderní ptáci se ve svém vývoji již v křídě rozdělili na 2 výojové linie = běžci a létaví. Základním rozlišovacím znakem těchto dvou linií je stavba lebeční báze. U běžců je lebeční báze paleognatní, u létavých ptáků neognatní (podrobnější popis viz. Gaisler, 2003). Jakkoli byl další vývoj moderních ptáků zasažen globálním vymíráním na konci druhohor (hranice křída – terciér), nešlo o fatální záležitost a v první třetině třetihor došlo k jejich výrazné diferenciaci a vytvoření základů většiny recentních čeledí. Protože vývoj savců byl poněkud pomalejší, obsadili ptáci v této době také řadu ekologických nik, které pro ně dnes již nejsou typické a vytvořili množství neobyčejně velkých forem (hlavně některé skupiny nelétavých ptáků). Například největší létavý pták všech dob je jihoamerický Argentavis magnificens, který žil zhruba před 20 mil. let. Jeho rozpětí křídel se odhaduje na 6-8 m a hmotnost na 7080 kg. Byl podobný dnešním kondorům. Velké nelétavé formy byly většinou býložravé, nicméně existovali mezi nimi i velcí predátoři. Příkladem jsou rody Diatryma a Phorusrhacos (výška asi 2,75 m, délka lebky 35 cm). V současné době je na světě popsáno asi 9000 druhů ptáků, ze ktrých asi 5700 druhů (přibližně 60%) tvoří pěvci.

20

Ptáci_2006


Obr. 10. Skelet nelétavého ptáka druhu Diatryma gigantea (podle Ročka, 2002, popis zjednodušen). Tento druh dosahoval výšky přes 2,1 m. Žil v první polovině třetihor

21

Ptáci_2006


SYSTÉM PTÁKŮ

TŘÍDA: PTÁCI (AVES) PODTŘÍDA: PRAPTÁCI (SAURURAE) + Viz. FYLOGENEZE PTÁKŮ (Archeopteryx)

PODTŘÍDA: PRAVÍ PTÁCI (ORNITHURAE) NADŘÁD: PRVOPTÁCI (PROTORNITHES) + Viz. FYLOGENEZE PTÁKŮ (Ichthyornis, Hesperornis)

NADŘÁD: BĚŽCI (PALAEOGNATHAE) Velcí, zpravidla nelétaví ptáci s malými až zakrnělými křídly. Mají silné nohy, které umožňují rychlý běh a paleognátní lebeční bázi. K jejich společným znakům patří také stavba pánve, přítomnost penisu a způsob hnízdění (vždy nidifugní mláďata o která pečuje samec). Jsou ale polyfyletickou skupinou, která zahrnuje i fylogenetiky nepříbuzné druhy.

ŘÁD: PŠTROSI (STRUTHIONIFORMES) Největší recentní ptáci. Mají malou hlavu a dlouhý krk, robustní tělo s poměrně velkými křídly (na poměry běžců), na kterých jsou dobře zachovány letky. Na dlouhých svalnatých nohách mají jen 2 prsty. Zástupci: - pštros dvouprstý – jediný dnes žijící druh. Dříve běžný v celé Africe a v západní Asii, dnes většinou jen v jihoafrických a východoafrických rezervacích savanového typu. Dorůstá do výšky zhruba dva a půl metru a jeho hmotnost bývá kolem 100, výjimečně až do 160 kg. Má výrazný pohlavní dimorfismus. Samice jsou šedohnědé, samci černí s bílými letkami a rýdovacími pery. Pštrosi mají výrazný tok. Vejce inkubuje především samec, samice se potulují, páří se s různými samci a postupně snášejí vejce do několika hnízd. Hmotnost vajec je 1,1 – 1,6 kg. Mláďata vodí výhradně samci. Pštrosi jsou schopni běžně uběhnout až 50 km za jedinou hodinu, maximální rychlost běhu se pohybuje kolem 70 km/h a délka jejich kroku v běhu je až 4 m. V posledních desetiletích je pštros dvouprstý chován na farmách jako domácí zvíře pro maso, kůži a peří.

22

Ptáci_2006


ŘÁD: NANDUOVÉ (RHEIFORMES) Mají podobnou stavbu těla jako pštrosi, ale jsou menší. Mají rovněž dobře zachovaná křídla, ale rýdovací pera nejsou vyvinuta. Na nohách mají 3 prsty. Jsou rovněž polygamní a většinu péče o snůšku a potomstvo zastvává samec. Dnes žijí 2 druhy. Obývají travnaté a křovinaté oblasti Jižní Ameriky. Zástupci: - nandu pampový – dorůstá do výšky 0,9 – 1,5m a hmotnosti do 30 kg. Je šedě až šedohnědě zbarven. Žije pospolitě, pouze v době hnízdění jednotliví samci hloubí na zemi mělká hnízda, kam snáší vejce opět více samic.

ŘÁD: KASUÁŘI (CASUARIIFORMES) Jsou to robustní ptáci s velmi redukovanými křídly bez letek, rovněž rýdovací pera nejsou vytvořena. Celkově je obrysové peří měkké s redukovanými prapory, podobné srsti. Na nohách 3 prsty. Kromě běhu dovedou i dobře plavat. Patří mezi ně 2 čeledi. Jsou to kasuárovití se 3 a emuovití s 1 druhem. Zástupci: - kasuár přilbový – dorůstá do výšky 1,3 – 1,7 m a hmotnosti až 70 kg. Na hlavě má rohovitý výrůstek a na vnitřním prstu každé nohy až 10 cm dlouhý dráp, kterým v případě nebezpečí zasazuje těžké rány. Žije skrytým, samotářským životem v tropických pralesích Nové Guineje a severního cípu Austrálie. Je plodožravý. O vejce pečuje opět samec, který je o trochu menší a nenápadněji zbarven než samice. - emu australský – jeho výška je 1,5 – 1,9 m a hmotnost dosahuje až 60 kg. Má šedohnědé, srsti podobné peří. Je semenožravý a plodožravý. Žije velmi pospolitě, téměř v celé Austrálii. V minulosti vytvářel ještě několik ostrovních ras, které však byly vyhubeny, podobně jako druhý druh tohoto rodu. Důvodem byla hlavně kompetice s místními zemědělci. Emu je z nadřádu běžci nejčastějším chovancem zoologických zahrad.

ŘÁD: KIVIOVÉ (APTERYGIFORMES) Menší ptáci se zkráceným krkem a nohama, na kterých jsou zachovány 4 prsty. Jejich peří je podobné srsti, křídla jsou výrazně redukovaná a nejsou vytvořeny letky ani rýdovací pera. Zobák mají dlouhý, tenký, při jeho kořeni jsou vláskovité hmatové vibrisy a na konci nozdry. Patří ke skupinám ptáků s výborným čichem, ale naproti tomu mají velmi slabý zrak. Je vytvořen výrazný sexuální dimorfismus (samci až o 40 % menší než samice). Žijí nočním životem v pralesích Nového Zélandu a Austrálie, ve dne bývají ukryti v norách. Živí se bezobratlými živočichy, které zobákem jako pinzetou vytahují z půdy. Mohou sbírat i spadané ovoce. Vytvářejí patrně stabilní páry. Velká vejce (až ¼ hmotnosti samice) snášejí do nor, kde je vysedává samec. Jsou popsány 3 druhy.

23

Ptáci_2006


Zástupci: - kivi jižní – dnes nejrozšířenější druh, přesto však vzácný, protože je postižen odlesňováním a na Nový Zéland zavlečenými psy, kočkami, hranostaji a prasaty. Mívá hmotnost 1,5 – 4 kg a je hnědě zbarven.

ŘÁD: TINAMY (TINAMIFORMES) Středně velcí ptáci, vnějším tvarem těla podobní kurovitým. Mají ale delší štíhlý zobák a delší krk. Jsou schopní letu, ale mají krátká křídla a létají těžkopádně. Raději i v nebezpečí běhají. Chybí jim rýdovací pera. Zbarvení je nejčastěji rezavohnědé s černými skvrnami. Sexuální dimorfismus téměř není vytvořen. Jsou monogamní nebo polyandrické, samice se pak v době toku potulují a páří s více samci, kterým snášejí do hnízd po jednom vejci. Hnízda jsou na zemi, velmi jednoduchá. Inkubaci vajec a péči o mláďata zajišťuje samec. Žijí nočním životem a živí se převážně semeny a drobnými plody, méně živočišnou potravou.. Vyskytují se v Jižní a Střední Americe v rozmanitých ekosystémech. Od deštných pralesů přes křovinaté oblasti až po travnaté pampy. 45 druhů. Zástupci: - tinama přilbová (syn. tinama chocholatá) – dosahuje hmotnosti 0,4 – 0,8 kg, je hnědá s bíle kropenatými křídly. Žije ve skupinách v řídce zalesněných až stepních krajinách.

ŘÁD: AEPYORNITHIFORMES + Obří ptáci robustní stavby těla vyhubení v historické době. Vyskytovali se na Madagaskaru. Popsáno je 7 druhů. Největší byl Aepyornis maximus, který dorůstal výšky kolem 3 m a hmotnosti asi 500 kg. Jeho vejce měřila 30 cm a dosahovala hmotnost 12 kg. Skořápky těchto vajec se dodnes vcelku běžně nacházejí. Vzácně i celá vejce, která se pak na černém trhu s přírodninami prodávají za 10 000 až 12 000 dolarů. A. maximus byl donedávna považován za nejmohutnějšího ptáka všech dob. Nicméně aktuální prameny uvádějí objev ještě gigantičtějšího ptčího obra v Austrálii. Jeho vědecké jméno je Dromornis stirtoni a nepatří mezi běžce. Podrobnější popis se jistě v blízké době objeví v literatuře.

ŘÁD: DINORNITHIFORMES + Obří ptáci nazývaní „moa“. Měli velmi redukovaná křídla a peří podobné strsti. Celkově žilo několik desítek druhů. Největší (Dinornis maximus) byli až 3,6 m vysocí a výškou těla je pravděpodobně žádný další ptačí druh nepřekonal. Vyskytovali se na Novém Zélandu a k jejich vyhubení patrně došlo ve 13. století národem mořeplavců zvaných „lovci moa“. Je však možné, že přežívali ještě po osídlení ostrova Maory a poslední z nich se vyskytovali ještě v 18. století (údaje v literatuře se navzájem neshodují).

24

Ptáci_2006


NADŘÁD: LÉTAVÍ (NEOGNATHAE) Ptáci různých velikostí, kteří si většinou zachovali schopnost létat. S tím souvisí dobře vytvořený hřeben hrudní kosti, mohutná létací svalovina a výrazně pneumatizované kosti. Mají neognátní lebeční bázi. K jejich dalším znakům patří také podobná stavba pánve, většinou nepřítomnost penisu a způsob hnízdění (o snůšku a mláďata pečují obvykle obě pohlaví, maláďata jsou častěji nidikolní, méně nidifugní). Jejich taxonomie prodělává v současnosti řadu změn na základě analýz DNA. Vzhledem k neustálenosti tohoto stavu se podržím tradiční systematiky.

ŘÁD: TUČŇÁCI Jde o řád ptáků nejlépe přizpůsobený k plavání a potápění v moři. Jejich zkrácená křídla jsou změněna ve vesla, která svým máváním zajišťují pohyb ve vodě. V souvislosti s touto funkcí křídel se zachovává vysoký hřeben hrudní kosti a silná prsní svalovina, přestože tučňáci ztratili schopnost létat. Nohy jsou posunuty extrémně dozadu a opatřeny plovací blánou. Při plavání slouží společně se zkráceným ocasem jako kormidlo. Tělo je celkově zavalité, opatřené silnou tukovou vrstvou. Při chůzi se pohybují vzpřímeně a nemotorně, drápy na prstech umožňují pohyb po ledu, po kterém také kloužou po břiše. Obrysové peří roste hustě po celém těle (nejsou vytvořeny pernice a nažiny), je zkrácené a šupinovité, nejsou vytvořeny letky a typická rýdovací pera. Při pelichání vyměňují všechno peří najednou (během 10 – 24 dnů) a nová pera vytlačují stará, takže tělo se neobnažuje. Živí se rybami, hlavonožci nebo planktonními korýši. Při plavání dosahují rychlosti až 36 km/h a potápějí se do hloubky kolem 400 metrů (t. císařský). Tučňáci jsou společensky žijící ptáci. Také jejich hnízdění probíhá v koloniích. Hnízdí na zemi nebo na ledu. Hnízda si zakládají v zemních dutinách nebo přímo na zemi, tučňáci patagonští a císařští nosí vejce v kožním záhybu mezi nohama. Vejce jsou bílá. Mají 1 – 2 krmivá mláťata. Péče o snůšku a mláďata se dělí mezi oba rodiče. Žijí na Jižní polokouli, především v pobřežních oblastech Antarktidy a nejjižnějších částech pobřeží Jižní Ameriky a Austrálie včetně přilehlých ostrovů. Zástupci: - tučňák císařský – 120 cm / 40 kg – hnízdění v Antarktidě až 100 km od pobřeží - tučňá patagonský – 90 cm / 17 kg – ostrovy kolem Antarktidy až Jižní Ameriky - tučňák brýlatý – menší druh, nejčastější chovanec evropských zoologických zahrad

ŘÁD: TRUBKONOSÍ Jsou to ptáci vázaní na moře, rozšířeni jsou hlavně na jižní polokouli. Nejmenší dosahují velikosti rorýsa, největší velikosti husy. Mají trubicovitě protažené nozdry, ve kterých je patrně smyslové ústrojí vnímající proudění vzduchu. Mají vyvinuta dlouhá křídla, jsou vynikající letci a především plachtaři. Ze všech ptáků se pouštějí nejdále na volné moře, kde 25

Ptáci_2006


tráví kromě doby hnízdění většinu času. Na nohách je plovací blána. Živí se mořskými živočichy, které sbírají v letu nebo při plavání z vodní hladiny. Buřňáci se za potravou i potápějí. Hnízdí v koloniích a to buď na zemi (albatrosi) nebo v norách (buřňáci). Mají 1 krmivé mládě s extrémně dlouhým vývojem. Zástupci: - albatros stěhovavý – největší z trubkonosých, rozpětí křídel až 4 m - buřňák lední – v oblasti severního Atlantiku a Pacifiku, výjimečně i nad naším územím

ŘÁD: POTÁPLICE Poměrně velcí ptáci dosahující hmotnosti 2 – 4,5 kg. Jsou velmi dobře přizpůsobeni plavání a potápění ve sladkých vodách. Tělo je hustě opeřené a má hydrodynamický tvar. Při pelichání mění všechny letky najednou, takže dočasně nejsou schopny letu. Nohy jsou opatřeny plovací blánou a posunuty silně dozadu, slouží k pohybu ve vodě a pod vodou. Na zemi se pohybují neohrabaně, létají rychle a přistávají na prsa (ne na nohy). Živí se rybami, k jejichž lovu jim slouží dlouhý a špičatý, harpunovitý zobák. Potravu loví pod vodou. Hnízdí na zemi v blízkosti vody, snáší hnědá skvrnitá vejce. Vyskytují se na severní polokouli v oblastech severských jezer v areálech tundry a tajgy. U nás nehnízdí, ale mohou přes naše území přetahovat nebo zimovat na nezamrzajících řekách. Zástupci: - potáplice severní – nejčastěji se vyskytuje v ČR

ŘÁD: POTÁPKY Středně velcí vodní ptáci přizpůsobení k plavání a potápění. Pod vodou veslují pouze nohama, které jsou opatřeny plovacím lemem. Létají rychle a přímočaře, na zemi chodí obtížně. Živí se vodními členovci a drobnými rybami. Polykají vlastní peří a chrání tak stěny žaludku před poškozením rybími kostmi. Stavějí jednoduchá plovoucí hnízda z rostlinného materiálu, vejce jsou zpravidla bílá, ale rychle se zabarvují dohněda tlejícím rostlinným materiálem hnízda. Na vejcích sedí a o potomstvo pečují oba rodiče, jsou polokrmiví. Většinou žijí na sladkých stojatých vodách. Potápky jsou rozšířeny celosvětově, ale nejvíce žijí v Americe. Zástupci: - potápka malá – u nás hojná hlavně na stojatých vodách, zimuje na nezamrzajících řekách. Evropa, Asie, Afrika - potápka černokrká – na mělkých vodních nádržích s hustými příbřežními porosty, u nás méně četná - potápka roháč – nápadná ouška z peří, z našich druhů největší

26

Ptáci_2006


ŘÁD: VESLONOZÍ Velcí sladkovodní i mořští ptáci s veslovací nohou, která má všechny 4 prsty spojeny plovací blánou. Mají mohutný hluboce rozeklaný zobák s vytvořeným hrdelním vakem. Jsou rybožraví a jednotlivé čeledi mají vytvořeny rozdílné techniky lovu. Jde o potápění (kormoráni, anhingy), střemhlavý pád do vody (terejové), nahánění ryb na mělčiny a jejich sbírání z vodní hladiny (pelikáni) nebo sbírání ryb z vodní hladiny za letu a jejich parazitické získávání od jiných ptáků (fregatky). Hnízdí většinou v koloniích na zemi nebo na stromech. Mláďata jsou krmivá. Žijí od tropů po mírná pásma celého světa. Zástupci: - kormorán velký – téměř černý, velikosti husy, hnízdí na rozsáhlejších stojatých vodách, zimuje na nezamrzajících řekách - pelikán bílý – dlouhý zobák s extrémně velkým hrdelním vakem, nejblíže k ČR hnízdí v deltě Dunaje - terej bílý – rychlý letec, lov střemhlavým pádem do vody z 20 – 30 metrů, pod vodou vesluje i křídly, potápí se několik desítek metrů hluboko - fregatka velká – vynikající letec, za letu napadá jiné vodní ptáky a nutí je k vyvržení potravy

ŘÁD: BRODIVÍ Velcí ptáci s dlouhým krkem a zobákem a s dlouhýma brodivýma nohama. Výborně létají, hlavně plachtí. Loví různé živočichy od bezobratlých po drobnější obratlovce. Potravu získávají v mělké vodě, bažinatém terénu nebo i na souši. Výjimečně jsou mrchožraví. Mají krmivá mláďata, o která se starají oba rodiče. Jsou rozšířeni po celém světě. Často tažní. Zahrnují několik význačných čeledí. Čeleď: ČÁPOVITÍ Mají klínovitý zobák, kořist sbírají při chůzi na souši nebo v mělké vodě. Létají s nataženým krkem. Některé druhy částečně synantropní. Zástupci: - čáp bílý – náš nejčastější druh, otevřená rybničnatá krajina, synantropní - čáp černý – v zalesněných oblastech, vzácnější - marabu africký – mrchožravý druh afrických savan Čeleď: VOLAVKOVITÍ Kořist loví na mělčinách rychlým harpunovitým výpadem klínovitého zobáku. Létají s krkem esovitě prohnutým k tělu. Hnízdí většinou v koloniích na stromech nebo v pozemní vegetaci. Zástupci: - volavka popelavá – u nás poměrně běžná v oblastech s většími, zpravidla stojatými vodami - kvakoš noční – drobnější, aktivní hlavně v noci - bukáček malý – vzácný druh žijící skrytě v rákosinách v celé ČR Čeleď: IBISOVITÍ

27

Ptáci_2006


Žijí v teplých močálovitých oblastech, kde loví vytahováním bezobratlých z bahna (ibisové) nebo čvachtavým procezováním planktonu (kolpíci). Zástupci: - ibis rudý – dlouhý a tenký zahnutý zobák, pochází z tropické Ameriky, častý v zoologických zahradách - kolpík bílý – tenký na konci lopatkovitě rozšířený zobák, výjimečně u zarostlých stojatých vod v nejteplejších oblastech i u nás

ŘÁD: PLAMEŇÁCI Středně velcí ptáci s velmi dlouhým krkem a nohama a zvláštně upraveným krátkým zobákem, který je zahnut do tupého úhlu a po stranách opatřen rohovitými lamelami. Podobné lamely jsou na jazyku a celé zařízení slouží k procezování potravy (měkkýši, korýši, hmyz, řasy) ze směsi vody a bahna. Na nohách mají malou plovací blánu a dovedou plavat. Většinou se však brodí v mělké vodě. Obývají většinou rozsáhlé brakické mělčiny nebo mělká vnitrozemská slaná jezera s bahnitým dnem. Žijí v početných koloniích. Hnízdo má tvar 3040 cm vysokého válce z bahna a je stavěno v mělké vodě nebo na zemi. Snášejí zpravidla 1 bílé vejce. Poměrně dobře létají. Obývají subtropy a tropy Afriky, Asie a Ameriky. Zástupci: - plameňák růžový – asi 125 cm vysoký, váží 3-4 kg, výrazně růžový, rozšířen od Středomoří po Jižní Asii až Jižní Ameriku.

ŘÁD: VRUBOZOBÍ Většinou vodní práci střední až větší velikosti s krátkýma nohama opatřenýma plovací blánou a delším krkem. Velmi dobře plavou, některé druhy se i potápějí, ale zároveň dobře chodí i po souši. V souvislosti s vodním způsobem života je dobře vyvinuta kostrční žláza promašťující peří. Zobák je krátký, po stranách opatřený lamelami k procezování kořisti z vody. Potrava jednotlivých skupin je však nejednotná. Pasou se na pobřežní vegetaci (husy), na vodním rostlinstvu (labutě), procezují potravu ze zakalené vody a z bahna nebo ji sbírají na dně (kachny), případně loví drobné ryby (morčáci). Samci mají vyvinut penis. Svatební rituály a páření se odehrávají na vodě. Hnízdo bývá zpravidla v rákosí na březích vod, ale někdy také v dutinách stromů, skulinách skal apod. Snášejí nejčastěji 5-10 různě zbarvených vajec, na kterých sedí jen samice. Jsou výrazně nidifugní, dospělí mláďata pouze vodí a chrání, mláďata si potravu získávají sama. Zástupci: - labuť velká – největší z labutí (kolem 10 kg), u nás běžná - husa velká – šedě zbarvená, z našich divokých hus nejběžnější - kachna divoká – náš nejhojnější druh vrubozobých, u vod všeho druhu - polák velký – potápivá kachna, vcelku běžná na našich mělkých stojatých vodách Zástupci vrubozobých patří mezi nejčastěji chovanou domácí drůbež (husa domácí, kachna domácí).

28

Ptáci_2006


ŘÁD: DRAVCI Robustní ptáci se širokou hrudí a mohutným létacím svalstvem. Jednotlivé druhy dosahují rozmanité velikosti, samice jsou větší. Mají hákovitě zahnutý zobák, v některých případech opatřený po stranách párovým zejkem (zoubek sloužící k rychlejšímu usmrcení kořisti). Nohy se silnými prsty jsou opatřeny dlouhými, špičatými a zahnutými drápy. Zásahy a stisk nohou jsou hlavními prostředky k zadržení a usmrcení kořisti. Pouze mrchožravé druhy mají drápy krátké a tupé (supi, kondoři). Téměř všichni dravci se živí živočišnou potravou, kterou zpravidla získávají aktivním lovem. Podle velikosti konkrétního druhu se jejich kořistí stávají drobní bezobratlí až velcí obratlovci. Podle způsobu lovu jsou tvarována křídla a rýdovací pera. Rychlí, ve vzduchu lovící dravci mají štíhlá a zarocená křídla (sokoli), dravci lovící kořist na zemi mají křídla širší (orli). Velmi mohutná široká křídla mají mrchožrouti, kteří jsou vynikajícími plachtaři. Dravci hnízdí zpravidla jednotlivě, mláďata jsou krmivá, pečují o ně oba rodiče. Zástupci: - poštolka obecná – drobná (rozpětí křídel 75cm), náš nejčastější dravec, částečně synantropní - káně lesní – náš nejhojnější velký dravec (rozpětí 130cm), živí se hlodavci - moták pochop – velikosti káně, hnízdí v rákosinách, loví i ve větších vzdálenostech od vod - jestřáb lesní – velikost káně, žije v lesích, dnes vzácný - krahujec obecný – velikost poštolky, vzhled jestřába, loví drobné ptáky - sokol stěhovavý – vynikající letec lovící ptáky v letu, v Evropě na pokraji vyhynutí - orel skalní – rozpětí 220cm, ve Vysokých Tatrách - orel mořský – rozpětí 240cm, výjimečně na jihu ČR - harpyje pralesní – dnes nejmohutnější orel (až 4,5kg), živí se opicemi a jinými většími obratlovci, pralesy Jižní Ameriky - hadilov písař – velký, štíhlý, dlouhonohý (výška až 150cm), často loví plazy, savany Afriky - sup bělohlavý – rozpětí 260cm, mrchožravý, Afrika, Asie, Jižní Evropa - kondor andský (ve starší literatuře jako kondor velký) – dnes největší dravec (rozpětí 350cm, hmotnost 11 kg), mrchožravý, Jižní Amerika

ŘÁD: HRABAVÍ Ptáci různé velikosti, většinou se přes den pohybují na zemi a nocují na stromech. Mají krátké a silné kráčivé (hrabavé) nohy se silnými tupými drápy, krátký a špičatý zobák, krátká a zaoblená křídla. Létají rychle a těžkopádně. Je vytvořen výrazný pohlavní dimorfismus (větší a pestřejší samci), častá je polygamie. Hnízdo je na zemi, kladou větší počet vajec, která jsou většinou skvrnitá. Hnízdní péči obstarává většinou jen samice. Mláďata jsou nidifugní, samice je pouze vodí a chrání, Živí se hlavně semeny, méně zelenými částmi rostlin nebo drobnými bezobratlými. Nekoupou se, ale popelí se (prachová lázeň).

29

Ptáci_2006


Zástupci: - bažant obecný – původně ze Střední a Východní Asie, u nás vysazen, početnost nutné uměle udržovat - koroptev polní – původně stepní, dnes na polích, s mechanizací zemědělství úbytek - křepelka polní – velikost holuba, tažná - tetřev hlušec – velikost husy (samci 5-6kg), nerušené jehličnaté lesy, u nás velmi vzácný - tetřívek obecný – samec 1,5kg, řídké lesy s mýtinami, vzácný - jeřábek lesní – do 0,5kg, lesní houštiny s dostatkem bobulonosných křovin - krocan divoký – největší kurovitý, původně Amerika, z něj vyšlechtěn krocan domácí - kur bankivský – severoindický lesní druh, prapředek kura domácího - páv korunkatý – původně indický, samec při toku vějířovitě roztahuje mohutné ocasní krovky - tabon lesní – vytváří hromady tlejících rostlin, v nichž inkubuje vejce, mláďata extrémně vyvinutá, Austrálie

ŘÁD: KRÁTKOKŘÍDLÍ Ptáci rozmanité velikosti i rozmanitého vzhledu, příbuzné znaky spíše na vnitřních orgánech (např. nemají vole). Hnízdí na zemi, často v rákosinách, nesedají na stromech. Mláďata bývají nekrmivá nebo polokrmivá. Většinou býložraví nebo všežraví. Mnoho nelétavých forem, díky tomu řada druhů vyhubena. Jednu z přirozeně vyhynulých třetihorních čeledí tvořily extrémně velké, dravé nelétavé druhy (Diatrymidae). Nejvýznamnější jsou tři čeledi. Čeleď: CHŘÁSTALOVITÍ Malí až středně velcí ptáci s krátkými křídly. Mívají dlouhé nohy s dlouhými prsty a dlouhý zobák. Žijí v pobřežních zónách vod hustě zarostlých vegetací, většinou velmi skrytě. Dovedou plavat. Hnízda bývají ve spleti vodních rostlin, často překryta vegatací, takže jsou velmi nenápadná. Mají malé snůšky a dlouhý vývoj mláďat. Zástupci: - chřástal vodní – u nás žijící druh o něco větší než kos, tažný - slípka zelenonohá – rovněž náš druh, zhruba velikosti holuba, tažná - lyska černá – v ČR nejpočetnější, černá s bílou lysinkou na čele, často na volné vodní hladině Čeleď: JEŘÁBOVITÍ Velcí ptáci podobní čápům a volavkám. Mají velká křídla a jsou dobří letci. Žijí v bažinatých nebo stepních oblastech. Mají komplikovaný tok. Jsou tažní. Zástupci: - jeřáb popelavý – větší než čáp bílý, šedý s černou hlavou, u nás dříve běžný, dnes se nevyskytuje - jeřáb paví – africký stepní druh se zlatožlutou korunkou na hlavě Čeleď: DROPOVITÍ

30

Ptáci_2006


Středně velcí až velcí stepní ptáci přizpůsobení k rychlému běhu, dovedou ale dobře létat. Živí se dužnatými částmi rostlin nebo semeny. Vyskytují se hlavně v Africe, případně v Eurasii. Zástupci: - drop velký – téměř velikosti krocana (samci až 17kg, samice do 6 kg). Dříve u nás běžný, dnes vymizel

ŘÁD: DLOUHOKŘÍDLÍ Ptáci různého vzhledu, kteří se vyskytují ve vodních a pobřežních ekosystémech. Mají dobře vyvinutou kostrční žlázu, většinou nohu s plovací blánou a nemají vole. Žijí nejčastěji v párech. Kladou malý počet vajec na březích vod. Mláďata jsou nidifugní. Dlouhokřídlí se dělí na 3 pdřády. Podřád: BAHŇÁCI Malí až středně velcí štíhlí ptáci s dlouhými křídly a často s dlouhýma, brodivýma nohama bez plovací blány. Žijí na pobřežích moří i sladkých vod, od močálovité krajiny po holé bahnité a kamenité břehy. Méně často se vyskytují na stepích až polopouštích. Živí se zpravidla různými bezobratlými, které nejčastěji vytahují z bahna. K tomu mají přizpůsobený zobák, který je nejčastěji dlouhý a štíhlý, není to ale pravidlo. Jsou vynikající letci, často s dlouhými tahovými cestami. Hnízdí většinou na zemi, mezi vegetací nebo i na holých písčitých nebo kamenitých březích. Vejce mívají ochranné zbarvení. Mláďata jsou nekrmivá. Zástupci: - čejka chocholatá – mokré louky, velkost holuba, chocholka na hlavě. U nás nejhojnější bahňák. - kulík říční – náš nejmenší a nejhojnější kulík (velikost vrabce) - sluka lesní – velikost holuba, krátké nohy a dlouhý přímý zobák, lesy s mokřinami - pisík obecný – menší než kos, na říčních náplavech Mezi bahňáky patří i několik známých rodů, jejichž zástupci se u nás vyskytnou jen vzácně (tenkozobec, pisila, jespák, bekasina, koliha, břehouš, vodouš, ústřičník). Podřád: RACKOVÉ Zpravidla středně velcí vodní ptáci, kteří se vyskytují kolem rybníků, jezer ale hlavně kolem moří. Na nohách mají plovací blány. Jsou typičtí dlouhými úzkými křídly a jako albatrosi a buřňáci výborně dynamicky plachtí. Potulují se v rozsáhlých areálech podél mořského pobřeží i přes volná moře, někdy z Arktidy do Antarktidy a zpátky. Živí se živočišnou potravou. Některé druhy potravu spíše sbírají a živí se také zdechlinami (rackové), jiné vysloveně loví drobné rybky (rybáci) či jinou kořist (chaluhy loví také lumíky aj. drobné obratlovce). Mohou také loupit vejce a mláďata jiných ptáků (rackové, chaluhy), případně jejich kořist (chaluhy). Jsou společenští. Hnízdí v koloniích, buď jen v mělké jamce na zemi (rybáci, chaluhy) nebo vytvářejí na zemi vyvýšená hnízda z rostlinného materiálu (rackové). Jsou polokrmiví. Zbarvení samotných racků se skládá z bílé a šedé, která je doplněna černou nebo hnědou kresbou na hlavě, ocase nebo letkách. Chaluhy bývají tmavé. Zástupci: - racek chechtavý – menší druh (hmotnost kolem 250 g), hojný a hnízdící i u nás, rozšířený od západu Evropy po Tichý oceán - racek stříbřitý – jeden z větších druhů, častý při mořském pobřeží ve Středomoří

31

Ptáci_2006

-


rybák obecný – vzácně hnízdí i u nás na písčitých ostrůvcích uprostřed větších rybníků, má vidlicovitě vykrojený ocas, tažný chaluha příživná – žije v arktické oblasti Asie a Severní Ameriky

Podřád: ALKY Mají vřetenovité tělo, krátký krk a krátká křídla, létají přímočaře a rychle. Jsou vybaveny silným a zpravidla vysokým zobákem. Nohy jsou posunuty daleko dozadu a mají velkou plovací blánu. Alky jsou rybožravé, za kořistí se potápějí a pod vodou veslují pomocí křídel. Hnízdí v početných koloniích na útesech při břehu moře. Vejce snášejí na skalní římsy, do sklaních puklin, někdy hnízdí v norách. Mláďata jsou dobře vyvinutá, ale vzhledem k umístění hnízd a charakteru potravy jsou krmena. Vyskytují se v chladných oblastech severní polokoule. Zástupci: - alka malá – černobíle zbarvená, hnízdí na osamělých pustých ostrovech a útesech - papuchalk ploskozobý – nápadný vysokým pestrým zobákem, hnízdí v oblasti severního Atlantiku

ŘÁD: MĚKKOZOBÍ Ptáci střední velikosti s měkkým ozobím. Mají středně dlouhá zahrocená křídla a dobře vyvinutou látací svalovinu, která formuje širokou hruď. Jsou rychlí a vytrvalí letci. Nemají kostrční žlázu a je vytvořen drobivý prach. Živí se semeny nebo plody, k jejichž natrávení pomáhá velké vole a žaludek s výraznou svalovinou. K rozemílání semen slouží gastrolity. Jejich zvláštností je pití sáním. Hnízdí v dutinách nebo ve větvích stromů, případně na skalách nebo na zemi (zvlášť tropické pralesní druhy). Mláďata jsou krmivá a pečují o ně oba rodiče. Malá mláďata jsou krmena sýrovitým výměškem volete. Kromě polárních oblastí žijí na celém světě. Zástupci: - holub skalní – předek holuba domácího, původně žil na útesech mořského pobřeží a ve skalách Středomoří - holub hřivnáč – největší evropský holub, u nás běžný v parcích - hrdlička zahradní – běžná v celé Evropě, kam se rozšířila během 20. století z oblasti Malé Asie - dronte mauricijský – jeden ze 3 druhů velkých nelétavých ostrovních ptáků, kteří byli vyhubeni člověkem v 17. a 18. století

ŘÁD: STEPOKUROVÉ Drobnější, zavalití ptáci s malou hlavou, krátkým krkem a krátkýma nohama připomínající tvarem těla holuby. Přes krátké nohy výborně a rychle běhají. Jejich křídla jsou dlouhá a zahrocená, jsou výborní letci. Vyskytují se ve vyprahlých teplých oblastech Afriky a Asie, od suchých bezlesých stepí až po pouště. Zde žijí výhradně na zemi. Tomu odpovídá i jejich zbarvení, které je okrové, hnědé nebo šedé se složitou kresbou drobných světlých a tmavých

32

Ptáci_2006


skvrn. Samci jsou poněkud nápadnější. Živí se semeny. Tato potrava změkčená ve voleti je také podávána mláďatům. Hnízdí v jednoduché jamce na zemi, na snůšce se střídá samec i samice. Zajímavý je způsob pití stepokurů a způsob napájení mláďat. Tito ptáci hnízdí zpravidla daleko od zdrojů vody, ke kterým však jednou až dvakrát denně podnikají dlouhé přelety aby se napili (pijí sáním). Zároveň voda nasákne do jejich peří na hrudi a břiše, které je k tomuto účelu zvláštně adaptováno. V opeření pak donášejí vodu mláďatům. Stepokurové žijí v hejnech, pospolitě také hnízdí. Zástupci: - stepokur korunkatý – žije v oblasti Sahary a Arabského poloostrova, i mezi stepokury patří k nejodolnějším druhům

ŘÁD: PAPOUŠCI Většinou stromoví, méně pozemní ptáci s velkým zobákem, jehož hákovitá horní čelist je pohyblivě spojena s mozkovnou. Kromě zpracování potravy pomáhá zobák i při pohybu ve větvích, kterému je přizpůsobena i šplhavá noha. Nohou zároveň často přidržují potravu. Živí se plody, semeny, ořechy nebo pylem a nektarem, mají dobře vyvinutý masitý a pohyblivý jazyk a často velké vole. Nemají kostrční žlázu, ale vytvářejí drobivý prach. Létají prudce a rychle, většina druhů poměrně málo. Mají nejlépe vyvinutý koncový mozek mezi ptáky. Žijí v hejnech známých svou hlučností. Typické je většinou pestré zbarvení s převládajícími zelenými tóny. Hnízdí hlavně v dutinách, mláďata jsou nidikolní a krmena oběma rodiči. Rozšířeni jsou především v tropech a subtropech celého světa. Několik druhů papoušků bylo vyhubeno (především díky odlesňování a odchytu za účelem prodeje) a nejméně čtvrtina přežívajících druhů je ohrožena. Zástupci: - andulka vlnkovaná – australský stepní papoušek, nejčastěji chovaný okrasný pták - korela chocholatá – rozšířena opět v australských stepích, je nejmenším kakaduovitým papouškem (typičtí chocholkou a kromě korely krátkým ocasem), rovněž často chovaná - arové – velcí papoušci jihoamerických pralesů, největší druh vůbec je ara hyacintový (délka 1 m) - loriové – pyložraví a nektarožraví papoušci tichomořských ostrovů a vlhkých pobřežních oblastí Austrálie

ŘÁD: KUKAČKY Většinou stromoví ptáci s poměrně dlouhými křídly a ocasem a se šplhavou nohou. Žijí hlavně v lesích, vzácněji ve stepích. Živí se hmyzem, případně i drobnými obratlovci (kukačky), nebo jsou plodožraví (turakové) výjimečně se živí listím (hoacin). Mláďata jsou krmivá. Často se vyskytuje hnízdní parazitismus (některé kukačky). Jsou rozšířeni po celém světě kromě polárních oblastí.

33

Ptáci_2006


Zástupci: - kukačka obecná – rozšířena téměř v celé Eurasii, zimuje v Jižní Asii a Africe, známá hnízdním parazitismem, žije samotářsky - turakové – pestře zbarvené druhy afrických pralesů - hoacin chocholatý – vývojově starý druh (kolem 50 mil. let), stromový pták jihoamerických pralesů, známý 2 volnými prsty na křídlech (pomocí nich šplhá), někdy řazen do zvláštního řádu

ŘÁD: SOVY Noční ptáci s velkou zaoblenou hlavou a s velkýma očima směřujícíma dopředu, typičtí mrkáním horními víčky. Silné nohy s vratiprstem jsou opatřeny dlouhými a zahnutými drápy, zobák je hákovitě zahnutý. Okraje krycích per sov jsou měkké, což umožňuje neslyšný let. Mají výborný zrak a vynikající sluch. Živí se živočišnou potravou, od hmyzu přes hlavně drobné obratlovce až k obratlovcům střední velikosti (podle velikosti sovy). Nestravitelné zbytky potravy vyvrhují ve formě vývržků. Hnízdí v dutinách, na stromech nebo ve skalách i na zemi, často používají cizí hnízda. O krmivá mláďata pečují oba rodiče. Žijí na celém světě kromě polárních oblastí, prakticky ve všech biomech včetně tundry. Zástupci: - sova pálená – téměř kosmopolitně rozšířená, někdy žije synantropně - puštík obecný – žije v zalesněných oblastech, u nás běžný - sýček obecný – drobná sova, která je od starověku znázorňována jako symbol moudrosti, hojná v parcích a na okrajích lesů - výr velký – naše největší sova nehojně hnízdící ve skalách - sovice sněžní – jedna z velkých sov, rozšířena v tundře severní polokoule

ŘÁD: LELKOVÉ Noční ptáci příbuzní sovám. Mají měkké peří, širokou hlavu na krátkém krku a plochý, široce rozeklaný zobák obklopený hmatovými pery. Nohy jsou krátké, křídla a rýdovací pera dlouhá, jsou rychlí a obratní letci. Většinou jsou hmyzožraví a potravu loví v letu. Přes den zpravidla nehybně sedí na větvi či na zemi, výborně maskováni tvarem těla a ochranným zbarvením. Hnízdí zpravidla na zemi, o nidikolní mláďata pečují oba rodiče. Zástupci: - lelek lesní – náš jediný druh, rozšířený ve velké části Eurasie, zimoviště v Africe

ŘÁD: SVIŠŤOUNI

34

Ptáci_2006


Drobní ptáci s velmi mohutnou létací svalovinou, většinou extrémní letoví specialisté s dlouhou ruční (distální) částí křídla. Mají slabé nohy a po zemi se pohybují špatně. Mají nidikolní mláďata. Tradičně se dělí na 2 čeledi. ČELEĎ: RORÝSOVITÍ Specializováni pro rychlý veslovací let přerušovaný krátkým plachtěním, schopni prudkých změn směru. Kromě hnízdění se zdržují neustále ve vzduchu, při letu spí, páří se a loví létající hmyz (krátký, plochý a široký zobák). Hnízdí na vyvýšených místech, ze země nedokážou vzlétnout. Mláďata krmí oba rodiče. Zástupci: - rorýs obecný – vyskytuje se ve velké části Eurasie, zimuje v Africe, vyskytuje se a hnízdí často i ve městech, mláďata tráví po vylétnutí z hnízda až tři roky bez přestávky ve vzduchu, než usedají k hnízdění ČELEĎ: KOLIBŘÍKOVITÍ V novějších systémech jsou kolibříci uváděni jako samostatný řád. Jsou to velmi malí ptáci (nejmenší pták světa je kolibřík jemný – Mellisuga minima z Jamajky – tělíčko zhruba velikosti čmeláka, jeho vejce jsou menší než hrách). Specializovaní k vířivému letu (konce křídel opisují ve vzduchu osmičku), který jim umožňuje let na místě, případně i let pozpátku, kolmo nahoru a dolů nebo vzhůru nohama. Živí se pylem, nektarem a drobným hmyzem v květech. Mají dlouhý trubicovitý zobák umožňující příjem potravy za letu. Slouží jako opylovači mnoha druhů rostlin. Typické je velmi výrazné zbarvení. O mláďata zpravidla pečuje pouze samice (krmí převážně hmyzem, který je dostatečným zdrojem bílkovin). Žijí v Severní i Jižní Americe, nejčastěji v tropech a subtropech, méně i v mírných pásmech (tažné druhy). Zástupci: - kolibřík červený – jeden z tažných druhů migrujících ze Střední Ameriky až na jih Kanady, hmotnost 3 g, při tahu často překonává Mexický záliv (850 km bez zastávky!)

ŘÁD: SROSTLOPRSTÍ Jsou to ptáci různé velikosti, často velmi pestře zbarvení a vyznačující se prodlouženými či rozmanitě zesílenými zobáky. Druhý až čtvrtý prst nohy bývají částečně srostlé. Žijí hlavně v tropech a subtropech, vyznačují se denní aktivitou, mnohé druhy jsou tažné. Nejčastěji se zdržují v lesích nebo v blízkosti vod. Živí se rozmanitou potravou. Bývají masožraví, přičemž loví různé živočichy od hmyzu po drobné obratlovce (dudci, mandelíci, ledňáčci), případně jsou všežraví až býložraví (zoborožci). Vytvářejí monogamní páry, hnízdí zpravidla v dutinách stromů nebo si vyhrabávají nory v březích. Vajíčka bývají bílá, téměř kulovitá, mláďata nidikolní. Na stavbě hnízda a na péči o mláďata se podílejí oba rodiče, přičemž často dochází k dělbě funkcí. Zástupci: - ledňáček říční – drobný, u nás nejčastější srostloprstý, živí se hlavně rybami, naše populace jsou stálé - mandelík hajní - velikosti hrdličky, u nás velmi vzácný na Jižní Moravě, tažný - vlha pestrá – velmi pestrý drobný druh hnízdící v norách, hmyzožravý, u nás vzácně v nejteplejších oblastech, tažná

35

Ptáci_2006

-

-


dudek chocholatý – velikosti sojky, žije v otevřené krajině, u nás rovněž vzácný v jižních oblastech a tažný, známý obranným vystřikováním páchnoucího sekretu kostrční žlázy zoborožci – velcí ptáci žijící v tropických pralesích Starého světa, mají zvětšené zobáky vyplněné kostní spongiózou se vzdušnými komůrkami, při hnízdění je samice nejčastěji zazděna samcem v hnízdní dutině a zde pak úzkým otvorem krmena

ŘÁD: ŠPLHAVCI Stromoví ptáci se šplhavou nohou jejíž 1. a 4. prst jsou obráceny dozadu, 2. a 3. prst dopředu. Tato noha dovoluje pevné přichycení na kůře stromů. Potravu zpravidla vyhledávají pod kůrou stromů, často také hlouběji ve dřevě (datel, strakapoud). Odtud ji vytesávají silným, kuželovitě prodlouženým zobákem a vytahují velmi dlouhým jazykem na špičce opatřeným smyslovými receptory a zpětnými háčky. Jejich potravu nejčastěji tvoří larvy dřevokazného hmyzu. Některé druhy vyhledávají potravu i na zemi, hlavně v mraveništích (žluna), případně termitištích. Mají tuhé opeření, především rýdovací pera slouží jako opora při tesání do dřeva. Hnízdí v dutinách, které často sami vytvářejí nebo přinejmenším upravují, případně si vytvářejí nory v březích. Vejce jsou bílá a kulovitá, mláďata nidikolní. Šplhavci jsou vázáni především na lesní krajinu a kromě Madagaskaru, Austrálie, oceánských ostrovů a polárních oblastí jsou rozšířeni po celém světě. Zástupci: - žluna zelená – v Evropě běžná v řídce zalesněné krajině, parcích a zahradách - strakapoud velký – náš nejhojnější strakapoud, hojný ve všech typech lesů - datel černý – v ČR největší druh (velikost holuba), větší souvislé lesy - krutihlav obecný – žije v řídkých lesních porostech a parcích, jméno je odvozeno od obranného chování spojeného s otáčením hlavy, rozpínáním křídel a syčením, potravu sbírá často na zemi (mj. mravence a jejich kukly) - medozvěstky – africké a asijské druhy známé hnízdním parazitismem a vábením velkých zvířat nebo člověka ke hnízdům divokých včel. Po vyplenění včelího hnízda paběrkují na larvách včel, medu a vosku (díky střevním symbiontům ho dovedou strávit) - tukani – tropičtí plodožraví až všežraví ptáci s extrémně velkými, sytě zbarvenými zobáky, žijí společensky

ŘÁD: TROGONI Stromoví ptáci žijící v lesích tropické Ameriky, Asie a Afriky. Mají krátká zaoblená křídla a dlouhý ocas. Typickým znakem je jemné peří a velmi výrazné, zářivé zbarvení. Mají krátký a široký zobák podobný zobáku lelků. Také oni jím chytají v letu hmyz. Vedle toho se živí ovocem. Mají zvláštní úpravu nohy. Dva prsty u nich směřují vždy dopředu (ovšem zde 3. a 4.) a dva dozadu (1. a 2.). Hnízdí v dutinách stromů, které mohou prohlubovat, případně hloubí hnízda v termitištích. Na vejcích sedí střídavě samec i samice, podobně společně pečují o mláďata.

36

Ptáci_2006


Zástupci: - kvesal chocholatý – drobný pralesní pták, samec patří mezi nejkrásnější ptáky světa, žije ve Střední Americe

ŘÁD: MYŠÁCI Drobní ptáci s krátkými okrouhlými křídly a dlouhým ocasem. Žijí v křovinatých oblastech nebo na okrajích lesů v subsaharské Africe. Mají jemné peří, které je většinou šedé či okrové s nádechy do hnědých nebo červených odstínů. Jejich název však nepochází od tohoto zbarvení, ale od schopnosti velmi rychlého pohybu v husté spleti křovin, přičemž po větvích běhají jako hlodavci. Na větvích se také zavěšují, někdy i hlavou dolů. K tomu jim slouží zvláštní úprava prstů na noze (mohou obrátit všechny čtyři prsty dopředu jako rorýsi, ale vnější prsty mohou směřovat také dozadu). Zavěšeni v těsných hroznech také spí. Při šplhání jim pomáhá rovněž krátký silný zobák. Živí se zpravidla plody, pupeny a listy. Hnízda si staví v husté spleti větví, často v blízkosti včelích nebo vosích hnízd. Na vejcích obvykle sedí pouze samice, o potomstvo se ale stará celý pár. Mimo dobu hnízdění žijí v drobných hejnech. Zástupci: - myšák hnědokřídlý – drobný ptáček odpovídající obecné charakteristice, přes poměrně rozsáhlý areál výskytu je považován za zranitelný druh, protože je huben jako zemědělský škůdce

ŘÁD: PĚVCI Nejpočetnější řád ptáků (zahrnuje přes 5100 druhů, což je více než všechny ostatní řády dohromady). Jsou malí až středně velcí (hmotnost 4g až 1,7kg), nejčastěji stromoví. Živí se ponejvíce hmyzem, méně časté jsou druhy zrnožravé, všežravé, plodožravé, případně druhy živící se pylem nebo nektarem. Především hmyzožravé druhy bývají tažné. Mnoho druhů se vyznačuje složitými akustickými projevy při značení teritoria apod. Všichni pěvci si staví hnízdo, zpravidla na stromech a keřích, méně v rákosí, na skalách, na budovách, v nejrůznějších dutinách apod. Vejce nesou často ochranné zbarvení plynoucí ze způsobu hnízdění, mláďata jsou extrémně nidikolní. Pěvci se dělí na 4 podřády, ze kterých zde jmenuji jen 3. PODŘÁD: KŘIKAVÍ Patří mezi ně téměř 1000 druhů žijících hlavně v tropech Ameriky, méně v tropické Asii a Oceánii. Většinou drobné druhy vázané na pralesní prostředí. PODŘÁD: LYROCHVOSTOVITÍ Žijí pouze ve 2 druzích ve vlhkých lesích jihovýchodní Austrálie. Samci mají velmi dlouhá, lyrovitě tvarovaná ocasní pera. Dovedou napodobovat širokou škálu hlasů a zvuků z okolního prostředí. Pohybují se hlavně po zemi, tvar jejich těla poněkud připomíná bažanty.

37

Ptáci_2006


PODŘÁD: ZPĚVNÍ Jejich syrinx je opatřen větším počtem zpěvných svalů (obvykle 7 – 9 párů). Uznává se kolem 40 čeledí se zhruba 4000 druhy. Pro základní orientaci doporučuji tabulku z učebnice J. Gaislera (1983) – Zoologie obratlovců. Zde uvádím pouze seznam nejznámějších druhů žijících v ČR. Z exotických skupin jsou nejznámější rajky, které žijí na Nové Guineji a přilehlých ostrovech a v severní Austrálii. Zástupci (žijící v ČR): -

krkavec velký vrána obecná havran polní kavka obecná straka obecná sojka obecná špaček obecný žluva hajní ťuhýk obecný brkoslav severní mlynařík dlouhoocasý sýkora koňadra sýkora modřinka sýkora uhelníček brhlík lesní skorec vodní střízlík obecný drozd zpěvný kos černý slavík obecný rehek domácí červenka obecná králíček obecný konipas bílý konipas horský skřivan polní vlaštovka obecná jiřička obecná břehule říční dlask tlustozobý zvonek zelený stehlík obecný zvonohlík zahradní hýl obecný křivka obecná pěnkava obecná vrabec domácí vrabec polní

38

Ptáci_2006


OHROŽENÍ PTÁKŮ V současném světě stále sílí vliv člověka, který se projevuje nejen v lidské společnosti, ale na celé Zemi obecně. Globální působení naší civilizace se přírodě nevyhýbá a dnes již nikdo nepochybuje o tom, že růst lidské populace a technologický rozvoj působí dalekosáhlou destrukci přirozených ekosystémů. Jako je příroda ohrožena obecně, jsou v podobné situaci i ptáci. V jejich případě se současná rychlost jejich vymírání odhaduje asi na 1 % všech druhů za jedno století, což je 100x až 1000x rychleji, než by odpovídalo přirozenému procesu zániku druhů v přírodě (a zároveň i vzniku nových). Jako vyhubené ptačí druhy je možné jmenovat ptáky moa (13. stol.), dronte mauricijského (17. stol.) a dva příbuzné druhy (18. stol.), emu tmavého a alku velkou (19. stol.), holuba stěhovavého a papouška karolínského (20. stol.). Hlavními příčinami ohrožení ptáků jsou: 1. přímý lov – z důvodů získání potravy, trofejí, pro výrobu ozdob, z důvodu potravní konkurence apod. 2. ničení biotopů – tento faktor má nejdrastičtější důsledky v nejširší míře, protože plošně postihuje řadu druhů současně a jde o proces, který lze jen těžko zvrátit. Nejde přitom jen o faktor přímé přeměny krajiny. K likvidaci původního biotopu stačí kupříkladu chemické změny v prostředí. V tomto smyslu se uplatňuje vliv znečištění. 3. fragmentace biotopů – v mnoha případech drobné fragmenty původní krajiny nestačí k udržení původního druhového bohatství. Dochází k omezení migrací apod. Drobné populace, které zde zůstávají nejsou z dlouhodobého hlediska životaschopné. Faktor rozdrobenosti přirozených biotopů může mít dalekosáhlé důsledky především v souvislosti s globálními změnami klimatu. Pokud se skutečně naplní odhady o poměrně rychlém procesu globálního oteplení, v současné přírodě nebude možný přirozený posun organismů v souladu s posouvajícími se vegetačními pásmy, protože na mnoha místech naší planety již neexistují velké souvislé komplexy přirozené krajiny, ve kterých by k rozsáhlým migracím organismů mohlo docházet. 4. invaze nepůvodních druhů – takové druhy často v novém prostředí nemají přirozené nepřátele, proto se přemnoží. Na původní organismy pak působí jako agresivní potravní konkurenti, velmi často jako predátoři (odhaduje se např. že přes 40 % vyhubení ptáků na ostrovech bylo způsobeno zavlečenými predátory). S novými druhy přicházejí také nové nemoci a paraziti (způsobily např. vyhubení řady druhů ptáků na Havajských ostrovech). Někdy dochází k likvidaci původních druhů či poddruhů mezidruhovým křížením se zavlečenými organismy. 5. chov v zajetí – dosud existuje černý obchod s ptáky, kteří jsou odloveni v přírodě a z míst svého přirozeného výskytu distribuováni takřka do celého světa (nejčastější cílové země jsou Spojené státy, Kanada, země Evropské unie a Japonsko). Ohroženi jsou v tomto smyslu především papoušci. V celosvětovém měřítku se nelegální obchod s ohroženými druhy živočichů a rostlin považuje za třetí nejvýnosnější (po obchodu s drogami a se zbraněmi).

OCHRANA PTÁKŮ Z předchozí kapitoly vyplývá, že bez zamezení destrukčním vlivům lidské civilizace není možné očekávat zachování přírody v životaschopném a produktivním stavu, o zachování biodiverzity nemluvě. Proto je ochraně přírody věnována stále větší pozornost na všech úrovních, včetně úrovně mezinárodní. Cílem ochrany přírody není přitom pouhé zakonzervování dosud nenarušených lokalit a jejich ochrana před člověkem (izolace od

39

Ptáci_2006


člověka), ale také zachování a rozvoj všech hodnot, které fungující biosféra lidstvu přináší. Celosvětové snažení o ochranu přírody tedy směřuje k přírodě nejen živé, ale zároveň s člověkem propojené a člověku přinášející užitek. A to užitek nejen materiální, ale také rekreační, estetický, duchovní apod. Na tomto místě se zmíním především o mezinárodních úmluvách, které se alespoň do určité míry dotýkají také ochrany ptáků. Patří k nim: 1. Úmluva o biologické rozmanitosti (Úmluva o biodiverzitě) = Convention on Biological Diversity (CBD). Byla podepsána v roce 1992 v Rio de Janeiru. Ze strany ČR byla podepsána v roce 1993 a vstoupila v platnost v následujícím roce. 2. Úmluva o ochraně stěhovavých druhů volně žijících živočichů (Bonnská úmluva) = Convention on the Conservatin of Migratory Species of Wild Animals (CMS). Podepsána v roce 1979 v Bonnu, ČR podepsala v roce 1993, v platnost u nás vstoupila v roce 1994. Součástí Bonnské úmluvy je i několik dílčích dohod. Mezi ně patří např. Dohoda o ochraně africko-euroasijských stěhovavých vodních ptáků = AfricanEurasian Waterbird Agreement (AEWA). V ČR platí od roku 2006. 3. Úmluva o mokřadech majících mezinárodní význam především jako biotopy vodního ptactva (Ramsarská úmluva) = Convention on Wetlands of International Importance especially as Waterfowl Habitat. Podepsána byla v roce 1971 v Ramsaru, v ČR vstoupila v platnost od roku 1990. Lokality chráněné v ČR Ramsarskou úmluvou jsou: - Šumavská rašeliniště - Třeboňské rybníky - Břehyně a Novozámecký rybník - Lednické rybníky - Litovelské pomoraví - Poodří - Krkonošská rašeliniště - Třeboňská rašeliniště - Mokřady dolního Podyjí - Mokřady Liběchovky a Pšovky. 4. Úmluva o mezinárodním obchodě ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin (Washingtonská úmluva) = Convention on International Trade in Endangered Species of Wild Fauna and Flora (CITES). Podepsána v roce 1973, v ČR vstoupila v platnost v r. 1992. Tato úmluva obsahuje mj. seznamy druhů, na které se vztahují zákaz nebo omezení obchodu. Mezi našimi ptáky jsou to např. všichni dravci, jeřáb popelavý a čáp černý. 5. Úmluva o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví (Úmluva o světovém dědictví) = Convention concerning the Protection of the World Cultural and Natural Heritage. Podepsána v roce 1972 v Paříži, v ČR vstoupila v platnost v roce 1991. 6. Úmluva o ochraně evropských planě rostoucích rostlin, volně žijících živočichů a přírodních stanovišť (Bernská úmluva) = Convention on the Conservation of European Wildlife and Natural Habitats. V ČR platí od roku 1998. Existuje i řada nevládních mezinárodních organizací na ochranu biodiverzity. Mezi nimi je nejdůležitější Světový svaz ochrany přírody = International Union for Conservation of Nature and Natural Resources (IUCN). Tato organizace se zabývá především zpracováním vědeckých podkladů pro ochranu přírody, vytvářením červených seznamů ohrožených druhů nebo realizací programů zaměřených na ochranu přírody. Druhou velmi významnou organizací je Světový fond na ochranu přírody = World Wildlife Fund (WWF). V rámci

40

Ptáci_2006


Evropy existuje např. federace EUROPARC, která sdružuje velkoplošná chráněná území Evopy.

41

Ptáci_2006


SEZNAM LITERATURY 1. 2. 3. 4. 5.

Burne D., 2002: Zvíře. Euromedia Group k. s., Praha. Gaisler J., 1983: Zoologie obratlovců. Academia, Praha. Gore A., 1994: Země na misce vah. Argo, Praha. Hajer J., 2006: Fylogeneze a systém strunatců. Skriptum Př.F UJEP, Ústí nad Labem. Hanzák J., Hudec K., 1974: Světem zvířat, II. Díl – Ptáci (1. a 2. část), Albatros, Praha. 6. Hudec K., Dungel J., 2001: Atlas ptáků České a Slovenské republiky. Academia, Praha. 7. Hudec K., Černý W. a kol., 1972 – 1977: Fauna ČSSR, 19, 21, Ptáci – Aves, I, II. Praha. 8. Papáček M. a kol., 1994: Zoologie. Scientia, spol. s r. o., pedagogické nakladatelství, Praha. 9. Rosypal S. a kol., 2003: Nový přehled biologie. Scientia, spol. s r. o., pedagogické nakladatelství, Praha. 10. Roček Z., 2002: Historie obratlovců. Academia, Praha. 11. Veselovský Z., 1964: Praobyčejná zvířata. Mladá fronta, Praha.

Internetové zdroje: 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9.

http://botany.natur.cuni.cz/cz/studium/bioochrana.php (16.2.2006) http://www.zoologie.upol.cz/osoby/Grim/Strunatci_08_ptaci.pdf (9.11.2006) http://sweb.cz/rojar/cryptozoologie/6_ostatni/03_moa.htm (23.11.2006) http://vesmir.msu.cas.cz/madagaskar/fs11.html (23.11.2006) http://www.vesmir.cz/clanek.php3?CID=1916 (23.11.2006) http://cs.wikipedia.org/wiki/Ochrana_pA? Arody (27.11.2006) http://www.nature.cz/ (27.11.2006) http://www.natura2000.cz/ (27.11.2006) http://www.ochranaprirody.cz (27.11.2006)

42

PTÁCI ROZŠÍŘENÝ TEXT PRO VÝUKU NA GYMNÁZIU. RNDr. Rostislav Herrmann. Mendelovo gymnázium, Opava

Recommend Documents