Masarykova univerzita, Filozofická fakulta Psychologický ústav Studijní rok 2008/2009
DIPLOMOVÁ PRÁCE Psychosomatické následky u osob aktuálně nebo dlouhodobě zažívajících stres v kontextu vězeňské služby Veronika Fuchsová
Vedoucí diplomové práce: doc. PhDr. Lubomír Vašina, CSc. Brno 2009
Prohlášení
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.
V Brně, 29.4.2009
......................................
1
Poděkování
Chtěla bych poděkovat všem zaměstnancům Českých věznic, kteří byli ochotni se zúčastnit našeho výzkumu a věnovali nám svůj čas při sběru dat. Dále a především celému zbytku výzkumného týmu za skvělou spolupráci, profesionální přístup z jejich strany a za vzájemnou psychickou (psychologickou) i technickou podporu. Pak také vedoucímu naší práce, Doc. Vašinovi za přípravu a organizaci celé práce a cenné rady v průběhu našich příprav. Dále iniciátorům celého výzkumu – ředitelství českých věznic a vzdělávacímu centru IMS, díky kterým jsme mohli tento výzkum uskutečnit. Za odborné rady, korekturu a všeobecnou podporu děkuji MUDr. Romanu Štípalovi . Svým rodičům a přátelům, že byli ochotni číst mou práci a opravovat stále se opakující chyby. V neposlední řadě PhDr. Soně Haluzové za inspiraci na jejích výborných přednáškách z Psychologie vězeňství.
2
PŘEDMLUVA ...................................................................................................................... 8 I. ÚVOD .............................................................................................................................. 14 II. TEORETICKÁ ČÁST .................................................................................................... 15 1 PSYCHOSOMATICKÁ ONEMOCNĚNÍ ....................................................................... 16 1.1 Počátky psychosomatické medicíny .............................................................................. 18 1.2 Diagnostika .................................................................................................................... 19 1.3 Etiologie ........................................................................................................................ 21 1.3.1 Chování podporující psychosomatózy ....................................................................... 22 1.3.2 Předpisy na úkor zdraví .............................................................................................. 24 1.3.3 Vnější vlivy ................................................................................................................ 24 1.3.4 Sekundární přínos ....................................................................................................... 25 1.4 Psychosomatický model stresu ...................................................................................... 26 1.5 Psychosomatika a medicína ........................................................................................... 29 1.5.1. Další pohledy ............................................................................................................. 30 2 POSTTRAUMATICKÁ STRESOVÁ PORUCHA (PTSD)............................................ 31 2.1 Symptomy PTSD ........................................................................................................... 32 2.2 Vznik PTSD................................................................................................................... 33 2.2.1 Rizikové a protektivní faktory vzniku ........................................................................ 34 2.3 Prevalence PTSD ........................................................................................................... 35 2.4 Současné výzkumy ........................................................................................................ 35 2.5 Terapie PTSD ................................................................................................................ 36 3 SYNDROM VYHOŘENÍ (BURNOUT) ......................................................................... 36 3.1 Projevy syndromu vyhoření .......................................................................................... 37 3.1.1 Projevy na úrovni prožitků ......................................................................................... 37 3.1.2 Projevy na úrovni chování – vnější projevy ............................................................... 38 3.2 Průběh syndromu vyhoření............................................................................................ 39 3.3 Výskyt syndromu vyhoření ........................................................................................... 39 3.4 Motivy chování vedoucí k syndromu vyhoření ............................................................. 41 3.5 Rizikové faktory ............................................................................................................ 41 3.5.1 Osobnostní rizikové faktory ....................................................................................... 42 3.5.2 Vnější rizikové faktory ............................................................................................... 43 3.6 Protektivní faktory ......................................................................................................... 44 3.7 Diferenciální diagnostika ..............................................................................................45 3.7 V sociálním kontextu ..................................................................................................... 46 4 CHRONICKÝ ÚNAVOVÝ SYNDROM (CFS) ............................................................. 46 4.1 Etiopatogeneze CFS ...................................................................................................... 47 4.2 Psychické projevy CFS.................................................................................................. 48 4.3 Syndrom války v Perském zálivu .................................................................................. 49 4.4 Používaná diagnostická kritéria ..................................................................................... 50 4.4.1 Diagnostická kritéria dle Holmese..............................................................................50 3
4.4.2 Diagnostická kritéria dle Fukudy................................................................................51 4.4.3 Diagnostická kritéria dle Oxfordské definice..............................................................52 4.5 Diferenciální diagnostika............................................................................................... 52 4.6 CFS a medicína.............................................................................................................. 53 5 ALEXITHYMIE............................................................................................................... 54 5.1 Model TERI ................................................................................................................... 56 5.2 Studie o alexithymii ....................................................................................................... 58 5.2 Možné příčiny alexithymie ............................................................................................ 59 6 PREVENCE A TERAPIE ................................................................................................ 59 6.1 Informovanost................................................................................................................ 61 6.2 Psychoterapie ................................................................................................................. 61 6.2.1 Katatymně imaginativní terapie ................................................................................. 62 6.3 Bodyterapie.................................................................................................................... 63 6.4. Relaxace ....................................................................................................................... 64 6.5 Meditace ........................................................................................................................ 65 6.5.1 Meditační cvičení pro každodenní život..................................................................... 67 6.5.2 Pozitivní účinky meditace .......................................................................................... 68 6.6 Prevence ........................................................................................................................ 69 7 V KONTEXTU VĚZEŇSTVÍ ......................................................................................... 70 7.1 Pracovní prostředí .......................................................................................................... 70 7.1.1 Autonomie .................................................................................................................. 70 7.1.2 Klienti ......................................................................................................................... 71 7.1.3 Postoje k problémovým situacím ............................................................................... 73 7.2 Psychosomatická onemocnění v kontextu vězeňství ..................................................... 73 7.2.1 Burnout ....................................................................................................................... 73 7.2.2 PTSD .......................................................................................................................... 77 7.2.3 CFS ............................................................................................................................. 78 7.2.4 Psychosomatické následky stresu ............................................................................... 79 III. EMPIRICKÁ ČÁST ...................................................................................................... 81 1 KVANTITATIVNÍ ČÁST ............................................................................................... 82 1.1 Cíl výzkumu .................................................................................................................. 82 1.2 Formulace hypotéz ........................................................................................................ 83 1.3 Metody ........................................................................................................................... 83 1.3.1 Výzkumný vzorek ...................................................................................................... 83 1.3.2 Kontrolní skupina ....................................................................................................... 86 1.3.3 Použité metody (MBI, ICL, DUSIN) ......................................................................... 87 1.3.4 Metoda sběru dat ........................................................................................................ 94 1.3.5 Matematicko-statistické metody ................................................................................. 94 1.4 Výsledky a interpretace ................................................................................................. 95 1.4.1 Rozdíl v interpersonálních osobnostních charakteristikách ....................................... 95 1.4.2 Korelace maladaptivity osobnostních rysů a symtomů vyhoření ............................... 97 4
1.4.3 Korelace dominance a syndromu vyhoření ................................................................ 98 1.4.4 Korelace afiliace a syndromu vyhoření ...................................................................... 99 1.4.5 Korel. profesních a demografických údajů s osobnostními charakteristikami ........... 99 1.4.6 Souvislost syndromu vyhoření a životní spokojenosti ............................................. 102 1.4.7 Intervenující proměnné ............................................................................................. 103 2 KVALITATIVNÍ ČÁST ................................................................................................ 104 2.1 Záměr ........................................................................................................................... 104 2.2 Metoda ......................................................................................................................... 105 2.2.1 Rozhovory ................................................................................................................ 105 2.2.2. Doplňující dotazníkové metody .............................................................................. 106 2.3 Statistika odpovědí z rozhovorů .................................................................................. 107 2.4 Kazuistiky (extrakt z rozhovorů + výsledky dotazníků) ............................................. 108 IV. DISKUZE A ZÁVĚR.................................................................................................. 125 V. LITERATURA ............................................................................................................. 128 VI. PŘÍLOHY.................................................................................................................... 131 Příloha č. 1 ......................................................................................................................... 132 Příloha č. 2 ......................................................................................................................... 133 Příloha č. 3........................................... externí příloha mimo svazek diplomové práce + CD
5
SEZNAM TABULEK Tabulka 1 - Simonův seznam somatických symptomů s návazností na stres s.17 Tabulka 2 – somatoformní poruchy dle MKN – 10 s.20 Tabulka 3 - diferenciální diagnostika deprese a syndromu vyhoření s.45 Tabulka 4 - diagnostická kritéria Holmese (Janů, 2003, s.19-20) s.50 Tabulka 5 - diagnostická kritéria dle Fukudy (Janů, 2003, s. 21) s.51 Tabulka 6 - diagnostická kritéria dle Oxfordské definice (Janů, 2003, s. 21-22) s.51 Tabulka 7- četnosti podle věku ve výzkumném souboru (Jabůrek, 2009) s.84 Tabulka 8 - četnosti podle věku v kontrolní skupině s.86 Tabulka 9.- metody celé testové baterie - zaměření a jednotlivé škály. s.87 Tabulka 10 - četnosti jednotlivých kategorií dotazníku DUSIN v rámci našeho výzkumného vzorku s.94 Tabulka11- rozdíly v dominujícím interpersonálním rysu u výzkumného vzorku a kontrolní skupiny za použití t-testu dle skupin s.96 Tabulka 12 – zastoupení jednotlivých interpersonálních stylů u zkoumaného vzorku a kontrolní skupny s.98 Tabulka 13 – Spearmanovy korelace jednotlivých skórů syndromu vyhoření a míry maladaptivity interpersonálních typů u zkoumaného vzorku s.98 Tabulka 14 - Spearmanovy korelace jednotlivých skórů syndromu vyhoření a míry dominance u zkoumaného vzorku s.99 Tabulka 15 - Pearsonova korelace jednotlivých skórů syndromu vyhoření a míry afiliace u zkoumaného vzorku s.100 Tabulka 16 – Vztah mezi demografickými údaji a jednotlivými dimenzemi dotazníku ICL u výzkumého vzorku s. 100 Tabulka 17 – Vztah mezi délkou praxe a jednotlivými dimenzemi dotazníku ICL u výzkumného vzorku s.101 Tabulka 18- Rozdíl v interpersonálních charakteristikách v závislosti na typu věznice s.102 Tabulka 19 – Spearmanova korelace mezi skóry dotazníku MBI (syndrom vyhoření) a DUSIN (životní spokojenost) s.102 Tabulka 20 – 32 – výsledky testů jednotlivých respondentů rozhovoru s.110-124
SEZNAM GRAFŮ A OBRÁZKŮ Graf 1 – odpovědi na otázku „co vás motivovalo pro vstup do zaměstnání tohoto druhu? s.74 Graf 2– Podíl jednotlivých pracovních pozic našeho výzkumného vzorku s.85 Graf 3 –zastoupení interpersonálních typů u zkoumaného vzorku s.97 Graf 4 - zastoupení interpersonálních typů u kontrolní skupiny s.97 Graf 5– Subjektivně udávané zdroje stresu na procovišti s.107 Graf 6 – vztah ke klientům s.107 Graf 7 – odpovědi na otázku:“Myslíte si, že je Váš plat přiměřený zátěži, kterou Vaše zaměstnání přináší?“ s.108
Obrázek 1 – model TERI Obrázek 2 – model TERI s chybějící vazbou mezi rozumem a emocemi
s.56 s.57 6
SEZNAM PŘÍLOH
Příloha1
Seznam profesí , u kterých lze předpokládat vznik a rozvoj syndromu vyhoření
Příloha2
Předloha semistrukturovaného rozhovoru
Příloha3
Doslovný přepis 13ti semistrukturovaných rozhovorů (z kapacitních důvodů je příloha 3 umístěna mimo svazek diplomové práce jako externí příloha)
7
PŘEDMLUVA
Tato diplomová práce je součástí široce zaměřeného výzkumného projektu Centra pro komplexní psychologický výzkum stresu, který je postaven na týmové spolupráci deseti studentů psychologického ústavu Masarykovy univerzity. Společným cílem naší práce je detailní analýza působení stresu v tzv. pomáhajících profesích (konkrétně zaměstnání v rámci vězeňské služby). Vzhledem k zjevné složitosti celé problematiky preferuje náš výzkumný projekt systémový a holistický přístup k člověku a snaží se postihnout jednotlivé souvislosti v celé jejich komplexnosti. Každý člen týmu zaujal k problematice stresu zcela specifický přístup a to jak v teoretické, tak praktické části diplomové práce. Důraz je přitom kladen na vzájemnou interakci a provázanost jednotlivých pohledů ve snaze zdůraznit smysluplnost výzkumného projektu jako celku. Rozhodli jsme se neopakovat obecný pasáže v každé práci a zvolili jsme cestu vzájemného odkazování a integraci jednotlivých pohledů. Příkladem tohoto přístupu je obecný úvod do problematiky stresu, který bude detailně rozpracován v jediné práci a v případě pohledů ostatních členů týmu na něj bude na příslušných místech odkazováno. Příčinou této skutečnosti je především snaha vyhnout se překrývání témat jednotlivými členy týmu, což ve své podstatě přináší možnosti a prostor pro hlubší ponoření se do problému a pojetí problematiky stresu z co nejobsáhlejšího hlediska. Tuto skutečnost musí vzít čtenář při čtení a hodnocení jednotlivých témat v úvahu. Pro optimální posouzení kvality prací by měl mít hodnotitel alespoň rámcový přehled o přístupech ostatních členů týmu. Za tímto účelem je součástí každé práce CD příloha, na které čtenář nalezne komplexní Závěrečnou zprávu výzkumného projektu Stres a podpora duševního zdraví lidí pracujících v exponovaných profesích, na němž jsme pracovali jako řešitelský tým a na jehož základě vznikly naše diplomové práce.
8
Nyní následuje stručné vymezení teoretických i praktických témat, která jsou v rámci výzkumného projektu a jednotlivých diplomových prací zkoumána:
Jméno autora: Michal Jabůrek Název: Změny v emocionalitě, distresu a kognitivních funkcích v průběhu kariéry zaměstnanců vězeňské služby a vzájemná souvislost těchto procesů. Téma teoretické části: Teoretická část se zabývá obecným vymezením pojmu kognitivní funkce, deskripcí jednotlivých poznávacích procesů a především jejich změnami v průběhu interakce s emocemi a stresovými situacemi. Téma empirické části: Základem empirické části je detailní analýza emocionality, stresu a pozornosti (respektive kognitivního výkonu) v rámci specifického pracovního prostředí. Důraz je přitom kladen na průzkum vzájemné souvislosti těchto psychických procesů a na jejich změny v průběhu kariéry jedince v pomáhající profesi.
Jméno autora: Markéta Kukaňová Název: Analýza vztahů a souvislostí mezi vybranými osobnostními charakteristikami, mírou stresovanosti a kognitivním výkonem v zátěžové situaci Téma teoretické části: V teoretické části se zaměřujeme na člověka v pomáhajících profesích, resp. ve stresových situacích z hlediska struktury osobnosti. Ústředním tématem jsou protektivní a některé rizikové faktory, které ovlivňují míru prožívané stresovanosti u člověka. Vzhledem k důležitosti a obsáhlosti této problematiky jsou některé faktory podrobněji prozkoumány v jiných částech výzkumného projektu, proto je tato kapitola brána jako zastřešující a doplňující ostatní podobná témata. Dále jsou zde popsány vybrané teorie osobnosti, které jsou vzhledem k našemu výzkumu relevantní. Téma empirické části: V empirické části se zabýváme vztahy mezi vybranými osobnostními charakteristikami (podle Eysenckovy teorie osobnosti) a kognitivním výkonem v zátěžové situaci. Dále vztahem těchto osobnostních charakteristik k míře prožívané stresovanosti u lidí pracujících ve vězeňské službě. 9
Jméno autora: Monika Košárková Název: Dynamika vztahu mezi osobnostními proměnnými a zvládáním stresu Téma teoretické části: Teoretická část nabízí souhrnný pohled na téma stresu, uvádí dosavadní teorie a koncepce stresu, zabývá se aspekty stresu a jeho příčinami, dopady stresu na zdraví, rezistencí vůči stresu a nakonec předkládá různé antistresové techniky, které mohou být použity pro podporu duševního zdraví v zátěžových situacích. Téma empirické části: Analýza osobnostních proměnných podle Gordonova osobnostního profilu ve vztahu k rezistenci vůči zátěži a strategiím zvládání stresu.
Jméno autora: Kateřina Krásová Název: Souvislost mezi hardiness, ostatními salutoprotektivními faktory osobnosti a subjektivním prožíváním stresu u pracovníků vězeňské služby Téma teoretické části: Teoretická část je zaměřena na zpracování poznatků o salutoprotektivních faktorech osobnosti, jejich vymezení a působení v kontextu nadměrné psychické pracovní zátěže, kterou se práce ve vězeňském prostředí vyznačuje. Podrobněji je rozpracována psychická nezdolnost ve smyslu hardiness, jelikož je na ní kladen důraz v empirické části této diplomové práce. Téma empirické části: Empirická část výzkumně ověřuje předpoklad, že úroveň salutoprotektivních faktorů osobnosti koreluje se subjektivním prožíváním stresu. Dále se předpokládají statisticky významné korelace jednotlivých salutoprotektivních faktorů mezi sebou. Převážná část empirické části je zaměřena na psychologický konstrukt hardiness, který považujeme za jeden ze stěžejních prvků salutoprotektivních faktorů a tento předpoklad výzkumně ověřujeme.
10
Jméno autora: Jana Jalovegová Název: Osobnostní, emocionální a psychosociální charakteristiky osob v pomáhajících profesích (se zaměřením na vězeňské pracovníky) efektivně zvládajících zátěžové situace a jejich komparace s lidmi v zátěžových situacích selhávajícími. Téma teoretické části: V teoretické části se zabýváme vymezením pojmů týkajících se pomáhajících profesí, motivací volby tohoto typu povolání, rizikovými faktory souvisejícími s výkonem práce a různými typy zátěžových situací. Dále pak specifikujeme nároky zaměstnání u Vězeňské služby České republiky jako jednoho typu pomáhajících profesí. Téma empirické části: V empirické části shrnujeme výsledky podrobné analýzy vztahu vybraných protektivních osobnostních a emocionálních faktorů nejprve k osobní pohodě, dále k míře stresovanosti, úzkosti a syndromu vyhoření. Hledáme osobnostní, emocionální a psychosociální charakteristiky, na které je nutné se při péči o psychické zdraví lidí v pomáhajících profesích zaměřit.
Jméno autora: Michal Diviš Název: Analýza vztahů a souvislostí mezi vybranými osobnostními charakteristikami a různými formami maladaptivního a adaptivního chování u lidí v zátěži s přihlédnutím k emocionalitě Téma teoretické části: V teoretické části se zaměřujeme na určité osobnostní charakteristiky a jejich adaptivní a maladaptivní formy při práci v pomáhajících profesích. Dále se zajímáme o emoční prožitky v souvislosti se zvládáním stresu. Cílem této práce je seznámit s co možná nejkomplexněji oblastí emocionality a vytvořit tak kvalitní podklad pro ostatní členy výzkumného týmu. Téma empirické části: Základem výzkumné části je předpoklad, že pracovníci v důsledněji střežené věznici pracují ve větším stresu, což má přímý vliv na jejich osobnostní i emocionální charakteristiky. Proto porovnáváme míru ostrahy (tj. věznice s doživotím, s ostrahou, vazební věznice) s vybranými osobnostními proměnnými a emocionalitou.
11
Jméno autora: Veronika Fuchsová Název: Psychosomatické následky u osob aktuálně nebo dlouhodobě zažívajících stres v kontextu vězeňské služby Téma teoretické části: V teoretické části se zabýváme somatickými symptomy, které jsou způsobeny stresem. Hovoříme o psycho-fyzickém problému v kontextu patologie. Blíže se zabýváme konkrétními syndromy: syndrom vyhoření, posttraumatická stresová porucha, chronický únavový syndrom a mechanismem alexithymie. Dále formami terapie, které se volí při řešení psychosomatických obtíží a rekondičními programy. Téma empirické části: Zkoumáme míru vyhoření u zkoumaného vzorku v porovnání se standardy a s kontrolní skupinou. Dále korelací míry vyhoření s osobnostními faktory a postoji, na základě kterých by se daly odvodit rizikové faktory pro syndrom vyhoření u zkoumaného vzorku. Kvalitativní část zahrnuje 13 kazuistik příslušníků věznice a jejich pohled na pracovní podmínky a stresory v jejich zaměstnání a možnost nápravy prostřednictvím rekondičních programů.
Jméno autora: Lenka Jarošová Název: Kvalita pracovných a rodinných vzťahov (s dôrazom na sociálnu oporu) a ich vplyv na elimináciu stresu u zamestnancov Väzenskej služby ČR Téma teoretickej časti: V teoretickej časti sa zaoberáme vymedzením pojmov sociálneho prostredia a sociálnych rolí, sociálnych vzťahov a konfliktov, komunikáciou a sociálnou oporou – definície, rozdelenie, funkcie. Ďalej sa dotýkame témy stres, resp. stresory vyplývajúce zo sociálnych interakcií, pracovný stres a jeho úskalia. Zmienime sa o väzenskom personále v súvislosti so vzťahmi a postavením v rámci väzenského systému. Na záver popisujeme životný štýl ako dôležitý faktor pôsobiaci na stres a jeho prežívanie a na celkové zdravie človeka. Téma empirické části: Hlavnou témou skúmania je sociálna opora a jej význam pri vyrovnávaní sa jedinca so stresom, ďalej vplyv prosociálnych charakteristík a zdravého životného štýlu na elimináciu symptómov distresu.
12
Jméno autora: Eva Jurčáková Název: Analýza vzťahov medzi vybranými komponentmi kvality života človeka, zmyslom života a komparácia s dispozičnými a situačnými formatívnymi faktormi. Téma teoretické části: Teoretická časť sa zaoberá vymedzením pojmov kvalita života a životná zmysluplnosť, poňatím viacerých autorov, ktorý sa snažia uchopiť tieto multidimenzionálne konštrukty. V práci sú zmapované základné nástroje a metódy merania kvality života a životnej zmysluplnosti. Pojem životný zmysel je vymedzený hlavne jeho poňatím v práci Viktora Emanuela Frankla. Téma empirické části: Empirická časť je venovaná jednotlivým dimenziám životnej spokojnosti, zmysluplnosti života a súvislosťou týchto fenoménov s dispozičnými a situačnými formatívnymi faktormi u zamestnancov väzenskej služby.
13
I.
ÚVOD
„Stres je stavem či psychofyzickou reakcí na selhání adaptačních mechanismů v přizpůsobení se zátěžové situaci. Ve vztahu k psychogenním chorobám se jedná o situace, které kladou neúměrné nároky na duševní kapacitu, na schopnost a pružnost týkající se jak přizpůsobení či (akomodaci), tak i aktivního zpracování tak, aby nedošlo k hrubému narušení duševní rovnováhy.“ (Poněšický, 2004, str.108). Ačkoli Poněšický a řada dalších autorů hovoří o narušení psychiky, nesmíme zapomenout, že psychika, především pak emocionalita stojí na fyziologických základech. Že emoční labilita není vlastně ničím jiným, než zvýšenou senzitivitou nervového systému. A od toho se odvíjí další problémy, které se mohou projevit i na somatické úrovni. Právě tuto část problématiky stresu zmiňuji ve své práci a zasazuji jí do kontextu syndromů, které by mohly vzniknout u příslušníků vězeňské služby, tedy naší cílové skupiny. Hlavní skupinou z okruhu pschosomatiky, která nás zde bude zajímat jsou somatické následky stresu. Ty se mohou projevovat jak v kritický okamžik, kdy jedinec zažívá stres, tak chronicky. Nejčastěji jde o slabost, bolesti hlavy, bučení srdce a dušnost (Simon, 1996). Dalším problémem, který je považován v první řadě za problém sociální, je syndrom vyhoření. Ten je přičítán tzv. pomáhajícím profesím, ale dle Pinese a Aronsona, autorů základní publikace o syndromu burnout, může být způsoben i dlouhodobým časovým stresem – množstvím úkolů, které se nedají za pracovní dobu zvládnout. Tak postihuje např. administrativní pracovníky, mezi které se dá naše cílová skupina částečně zařadit. Pravdou je, že člověk v problému psychosomatických syndromů není bezmocný. Existuje spousta, v dnešní době již běžně dostupných prostředků, jak se stresu a jeho následkům vyhnout. Začít můžeme u zdravého životního stylu, přes různá cvičení určená pro psychohygienu, jako relaxace, meditace či bodyterapie až po programy, které se cíleně zaměřují na boj proti stresu. Otázkou je, nakolik si postižení svůj problém uvědomují a nakolik ho jsou ochotni řešit. „Přítomnost stresu v našem životě je skutečnost, se kterou se musíme smířit. Neznamená to však, že se musíme smiřovat s jeho škodlivými důsledky.“ Ksiažek, 2004, s. 25
14
II. TEORETICKÁ ČÁST
15
1 Psychosomatická onemocnění Od doby, kdy pojem psychosomatická nemoc použil v roce 1818 lékař Heinroth, se jím označují nemoci, které vypadají jako tělesné, ale jsou významně ovlivňovány duševním životem, psychikou. (Chvála, Trapková, 2004, str.27) V následujících kapitolách se budu zabývat fyzickými symptomy, které vznikají na podkladě psychických traumat, které tedy nemají žádné organické opodstatnění , přesto však může jít o velmi závažné funkční poruchy či bolesti. Obecně se tento fenomén označuje jako psychosomatická onemocnění. Jde však o velmi širokou skupinu poruch vzniklé tím, co nazýváme stres.
V následujících odstavcích nabízím stručný popis
mechanismu stresu. Toto téma více rozpracovává Monika Košárková ve své části společného výzkumu. (Košárková, 2009)1 Po vystavení stresoru je tělo připraveno na útok či na útěk. V dnešní době však není společensky ani lidsky přijatelné ze stresující situace utéct či zaútočit na toho, kdo nám stres způsobuje. V krajním, ne však ojedinělém případě, se považuje za nepatřičné fakt, že nás situace stresuje vůbec projevovat. Psychická i hormonální reakce tedy nastane, rozum však zabrání pokračování nastartovaného procesu a zrealizování fyzické akce. Navenek je vše vpořádku, avšak uvnitř těla dojde k přerušení procesu, který měl pokračovat. Nedojde ke zmetabolizování hormonů, které byly vyplaveny, aby upozornily tělo na to, že se něco děje a je potřeba jednat. Přirozeně by byly zmetabolizovány pomocí akce svalů. V našich podmínkách, kdy se stresové situace obvykle odehrávají v zaměstnání a většina zaměstnání je dnes sedavého charakteru, ke svalové akci nedojde a hormony zůstanou v organismu. Je-li v zaměstnání (či ve vztahu nebo jiných situacích, které mohou být zdrojem stresu) navíc žádoucí nevyjadřovat své případné rozhořčení či nespokojenost, dojde navíc k záměrnému potlačení vzniklé emoce. Jelikož emoce nezmizí, pouze je přesunuta jinam, mimo obzor našeho vědomí. Co se v těle děje do té chvíle, než nastane somatická obtíž, zatím nejsme schopni přesně vysvětlit. Vznik a mechanismus některých psychosomatických symptomů a onemocnění zůstává velkou neznámou i pro dněšní medicínu (Bakal, Coll, Schaefer, 2008). Přestože neznáme 1
Košárková, M. (2009), Dynamika vztahu mezi osobnostními proměnnými a zvládáním stresu. Diplomová práce, PSÚ, FF MU, Brno
16
přesný biologický mechanismus,známe příčinu a následek a způsoby, jak somatické symptomy vzniklé na základě stresu léčit, jak jim předcházet a jaké jsou rizikové faktory pro jejich vznik. Protože by se psychosomatická onemocnění dala nazvat civilizační chorobou, jsou tedy aktuální pro naší dobu, je potřeba zúročit vědomosti, které o nich zatím má lékařská věda k dispozici a převést je do praxe. Simonova studie navazující na sběr dat uspořádaný WHO prokázala korelaci určitých skupin
somatických symptomů se stresem. Tyto
symptomy se vyskytovaly v obou
formách: subjektivně pacientem vnímané i z medicínského hlediska objasnitelné, obě vykazovaly pozitivní korelaci s distresem. Co se týče kulturních a socioekonomických podmínek, nebyly shledány rozdíly v návaznosti somaticných symptomů na stres mezi etnickým skupinami, jednotlivými státy, ve kterých byl sběr dat proveden (14 zemí), vzděláním ani socioekonomickou třídou. (Simon, 1996) Simon (1996)na základě rozsáhlé studie WHO sestavil seznam příznaků, u kterých se projevila korelace se sresem a rozdělil je do čtyř skupin: Tabulka 1 - Simonův seznam somatických symptomů s návazností na stres
Simonův seznam somatických symptomů s návazností na stres Gastrointestinální potíže
bolesti břicha, zvracení, nauzea, pachuť v ústech, sevřené hrdlo, průjmy, plynatost
Neurologické potíže
bolesti hlavy, závratě, rozostřené vidění, zvonění v uších, otupělost, brnění končetin, husí kůže
Potíže pohybového aparátu
bolesti zad, kloubů, bolesti končetin, potíže s chůzí, slabost
Vegetativní potíže
bolesti na hrudníku, dušnost, bušení srdce, třes
Z uvedených symptomů vykazovaly nejvyšší korelaci tyto symptomy: slabost, bolesti hlavy, bučení srdce a dušnost. Nejmenší, ale přesto statisticky významnou: rozostřené vidění, průjem a třes.
17
1.1
Počátky psychosomatické medicíny
Termín psychosomatika použil poprvé v roce 1818 něměcký lékař Heinroth při popisu spánkových poruch. Do všeobecného lékařského i laického povědomí se však dostal teprve zásluhou amerických autorů Franze Alexandra a Flanders Dunbarové. (Honzák, 2005, str. 15) Jedním z významných proklamátorů psychosomatiky , ač není s psychosomatickou medicínou běžně spojován, byl Sigmund Freud. U svých klientek, které trpěly různými druhy somatických obtíží (obrny, mdloby apod.) pomohl dopátrat se traumatu a znovu ho v jeho přítomnosti prožít. Došlo k tzv. abreakci a fyzický symptom zmizel. K tomu, aby zjistil, proč symptom vznikl využíval pacientčiných snů, přeřeknutí a jiných prostředků, které v symbolech odhalovaly řeč nevědomí, tzn. psychických obsahů, které pacientčino vědomí odmítalo. Fyzický projev psychického traumatu nazýval „katarze“. Jak píše Honzák: „ Neuróza (tzn. skupina onemocnění, kterou se Freud zabýval - dnes bychom řekli psychosomatózy) je výsledkem potlačeného konfliktu mezi infantilním sexuálním přáním a represivními složkami osobnosti, přičemž současně dochází k vytěsnění klíčových událostí do nevědomí. Psychoanalytická léčba pak pomáhá ke zvědomění tohoto konfliktu a jeho řešení zralým způsobem. Vzhledem k tomu, že většina neuróz byla na počátku století doprovázena pestrými somatickými příznaky (motorické i snzorické obrny, záchvaty, apod.) je možné již Freuda považovat za prvního psychosomatického lékaře.“ (Chromý, Honzák a kol., 2005, str. 18-19) Nejčastěji se s počátky psychosomatické medicíny spojuje jiné jméno – Franz Alexandr. Hlavní myšlenkou Franze Alexandra a matky psychosomatické medicíny, Flanders Dunbarové byla hypotéza, že analogicky k psychoneurózám (tj. potlačenému konfliktu), vznikají také „orgánové neurózy“ – psychosomatická onemocnění. Autoři vyčlenili skupinu sedmi chorob, u nichž předpokládali psychogenní etiopatogenezi. Byly to : hypertenze, hyperthyreóza, astma bronchiale, vředová choroba gastroduodenální, ulcerózní kolitida, revmatoidní artritida a atopický ekzém. (Chromý, Honzák a kol., 2005, str. 19) Tento úhel pohledu na psychosomatiku se nazývá „hypotéza specificity“, kdy konkrétní onemocnění (popř. lokalizace onemocnění – např. žaludek, kůže..) bývá přisuzováno konkrétnímu druhu konfliktu. Tento pohled zastávají dnes některé psychoanalytické směry
18
nebo alternativní medicína. Poněšický tento model nazývá „orgánová neuróza“. Orgán zde reprezentuje určitou důležitou vztahovou osobu nebo její aspekt. Příklad tohoto specifického pojetí uvádí Poněšický: „Srdce, jež reprezentuje matku a srdeční obtíže odlukovou či konfliktní situaci. Na srdce se v tomto případě přenáší citový vztah k blízké osobě, od které se pacient není schopen odtrhnout, resp. k níž má silný, ve své intenzitě ne zcela vědomý a navíc ambivalentní vztah. V případě odloučení od milované osoby srdce, které pacientovi zůstává, reprezentuje ztrátovou osobu. Cenu, kterou za to musí zaplatit, jsou srdeční potíže a spolu s tím nedostatečná schopnost vymanit se ze symbiozy.“ (Poněšický, 2004, s.78) V duchu této teorie mohu odkázat na Danzera, který ve své monografii pojednává o významu psychiky a psychodynamiky pro onemocnění jednotlivých orgánů. (viz. Danzer, 2001) Ve 40. Letech 20. st. uskutečnili zakladatelé psychosomatiky experiment, při kterém rozeslali více než stovku chorobopisů svých pacientů hodnotitelům. Hodnotitelé neměli přístup k informacím o somatickém stavu pacienta, pouze psychologický posudek, anamnézu, sociální údaje a měli určit, jakou chorobou pacient trpí. 65% úspěšnost sice byla vyšší, než při náhodném rozložení, nedosahovala však statistické významnosti aby byla hypotéza specificity potvrzena. Cílem psychosomatického přístupu byla od počátku snaha najít integrující prvky a vztahy mezi vlivy psychosociálními a biologickými při pohledu na člověka ve zdraví a nemoci. . Psychosomatický přístup v medicíně je orientován spíše na jedince než na nemoc (na rozdíl od Evidence Based Medicine- medicíně založené na důkazu). (Honzák, 2005, str. 15)
1.2 Diagnostika Mezinárodní klasifikace nemocí MKN-10 popisuje tzv. somatoformní poruchy. Ve své práci shrnuji pod pojmem psychosomatická onemocnění i syndromy, které nespadají pod definovanou skupinu somatoformních poruch. Důvodem, proč jsem zvolila takový postup, je praktické zaměření naší poráce. Chtěla jsem se věnovat tématům, která by mohla přímo souviset s výkonem vězeňské služby a být aktuální pro naší cílovou populaci. Proto se kromě somatoformních poruch budu věnovat i chronickému únavovému syndromu, syndromu vyhoření, posttraumatické stresové poruše (PTSD) a chronickém 19
únavovém syndromu (CFS). Tyto syndromy mají společný rys: každý z nich je způsoben stresovou reakcí na životní událost či traumatickou situaci, aniž by byla přítomna psychopatologie před vystavením události. Reakcí je soubor somatických symptomů nebo ojedinělý somatický symptom, který je pokládán za primárně somatické onemocnění a pacient ho zpravidla nepřisuzuje stresu, který prožil. Ve své práci tedy odhlédnu od oficiální klasifikace, která řadí např. posttraumatickou stresovou poruchu do poruch v reakci na závažný stres a poruch přizpůsobení (F43), syndrom burnout se zde nenachází vůbec, a pod somatoformní poruchy spadá jen určité spektrum, většinou nepříliš konkrétně specifikovaných, syndromů. V MKN-10 spadá pod skupinu nazvanou Somatoformní poruchy (F45), šest dalších podskupin: Tabulka 2 – somatoformní poruchy dle MKN - 10 Rozdělení somatoformních poruch podle MKN-10 F45.0 Somatizační porucha F45.1 Nediferencovaná somatizační porucha F45.2 Hypochondrická porucha F45.3 Somatoformní vegetativní disfunkce F45.4 Přetrvávající somatoformní bolestivá porucha F45.8 Jiné somatoformní poruchy
U většiny chorob spadajících pod somatoformní poruchy jsou přítomny rozmanité, někdy i mnohočetné somatické příznaky, které nelze dostatečně vysvětlit na základě fyzikálních ani laboratorních vyšetření, protože nemají žásný prokazatelný organický podklad (Seifertová, 2008, s.369) Podle diagnostického popisu jednotlivých kategorií je zřejmé, že se navzájem prolínají a je možné nalézt společné znaky i navrhované způsoby řešení. Podle některých autorů lze do psychosomatických onemocnění zařadit zvláštní skupinu poruch, které mají psychickou příčinu a ve svém důsledku se projevují na těle jsou různé přímé či méně přímé formy sebedestrukce. Těmto poruchám se ve své práci blíže věnovat nechystám. Vztah mezi psychickým distresem a dále zmníněnými fenomény není tak přímý jako např.u syndromu vyhoření nebo žaludečních vředů a i když zde psychika může hrát svou roli, zasahuje mnoho rizikových faktorů. Pro úplnost je zde však zmiňuji, neboť jde o oblast zkoumání mnohých psychosomaticky orientovaných lékařů. Dalo by se říci, že jde o sebedestruktivní chování nebo o závislosti. 20
„Používat tělo jako objekt sebedestruktivního jednání se zdá být formou moderní poruchy identity. Ta se může projevovat ve způsobech příjmu potravy jdoucích proti potřebám těla (diety, anorexie, přejídání, bulimie..) nebo v sebeničivém způsobu chování“ (Joraschky, 1993 in Danzer 2001). Kromě poruch příjmu potravy je třeba zmínit v moderní době aktuální problém: workoholismus. Danzer přičítá sebedestruktivním sklonům i dopravní nehody či závislost na lécích, alkoholu, drogách a dokonce i tabakismus. Podle mého názoru je rozdíl mezi zmíněnými závislostmi či dopravními nehodami a poruchách příjmu potravy, workoholismu nebo sebepožkozování či sebevraždě v kontrole nad situací. Pokud je člověk již silně fyzicky či psychicky závislý na nějaké látce, jeho vůle přestat stojí proti silným abstinenčním příznakům. A to, že vůle tento boj nevyhraje se nedá jednoznačně interpretovat jako sebedestruktivní počin. Něco jiného je při započetí abusu, kdy ještě není vypěstována silná závislost a člověk je při každém dalším přijetí drogy postaven před rozhodnutí, zda ji přijme či ne. V takové situaci, pokud je informován o možných dopadech, se dá hovořit přinejmenším o nedbalém přístupu vůči vlastnímu štěstí, v horším případě o vědomé (či nevědomé) snaze sám sebe poškodit.
1.3 Etiologie „ Tělesné prožitky, v tomto kontextu i bolest a nemoci, psychosomatické symptomy, kompenzují někdy nedostatečný pocit sama sebe, vlastní identity. Její slabost, křehkost se tak stává hlavní příčinou i motivem pro vznik nebo udržování symptomů.“ Poněšický, 2004, s. 112 Pohled na vznik psychosomatických onemocnění se liší v závislosti na škole, ze které teorie pochází. Jelikož věda zatím neposkytla dostatečně podrobný a průkazný pohled na mechanismus vzniku , stojí naše porozumění psychosomatice na teoriích, popřípadě pozorováních a klinických zkušenostech. Psychoanalytický výklad se přiklání k názoru, že jde o nevyjádřené afekty, potlačené pudy či konflikty a nabízí vysvětlení odvislá od jejich terminologie. „Afekty jsou základními stavebními kameny neurotických a psychosomatických onemocnění. Úzkostná neuróza, nutkavá neuróza, deprese či hysterie jsou systematizované afektivní
postoje,
které
usilují
o
dětinsky
magické
zvládnutí
světa“
Danzer, 2001, s. 64) 21
V roce 1955 popsal Schur popsal proces „resomatizace“, který naznačuje tendenci projevovat své afekty skrze tělesné projevy. Těmto pacientům chybí schopnost rozpoznat afekty verbálně či symbolicky je vyjádřit. Na druhou stranu mohou být zaplavováni silnými afekty a emocionálními výbuchy. Ty by měly být opakováním zážitků z ranného dětství. (Beutel et al. 2008) Krystal (Krystal 1997 in Beutel et al. 2008, s.127) považuje resomatizaci za obranu, kterou osoba reaguje na neúnosné pocity bezmoci.
Kořeny vidí v traumatu ranného
dětství, kdy byla narušena desomatizace a schopnost vyjadřovat afekty. Člověk pak místo řeči používá symptomů těla pro vyjádření emocí a také pro jejich percepci. Symptom vytváří alibi pro ústup ze skutečnosti, je překážkou pro sebeuskutečnění a pro celkovou „individuaci“. Podobně jsou strukturovány všechny psychosomatické poruchy. Pacient je nevědomě rád a šťastný, že jeho sociální tíseň našla své vyjádření v „legitimním tělesném symptomu“ (Danzer, 2001, s. 205). Sebeuskutečnění a individuace jsou termíny pro vyjádření typicky lidského způsobu „naplnění bytí na tomto světě“. Individuace je oproštění se od vnějších vlivů, od nátlaků zvenčí a žití svého života na základě vlastních tužeb, tedy jakási „vnitřní svoboda“. Dále také dosahování nějakého dlouhodobějšího, ideově založeného cíle, což by mělo vést k pocitu naplnění a spokojenosti sám se sebou.
1.3.1 CHOVÁNÍ PODPORUJÍCÍ PSYCHOSOMATÓZY Na základě výzkumů i zkušeností psychosomaticky zaměřených lékařů a psychologů vznikly teorie jednotlivých stylů v chování a jednání, které vedou ke vzniku tzv. funkčních poruch, tedy somatických postižení bez prokazatelné organické příčiny. Franz Alexander nazval téměř univerzální způsob chování, syndromem „dosažení cíle“. Jedná se o zvyk takového se soustředění na cíl nebo konec činnosti, který chceme uskutečnit, že prostředky k jejímu naplnění jsou ignorovány a jsou proto někdy neefektivní a mohou způsobit různá poškození. Tak trochu se podobáme dítěti, kterému upadl míč na silnici a ono se za ním bez rozmyslu vrhne přímo pod kola projíždějícího automobilu. Během chování k „dosažení cíle“ je většina činností nevědomá nebo jen částečně uvědomovaná, takže to, že jsou škodlivé, není vůbec registrováno.Nebýt narušeného vnímání, kterým trpí většina z nás, tak bychom nesetrvávali v činnostech, které by jinak byly pociťovány jako bolestivé. (Masters, Houston, 1978, s. 24-25)
22
Lidé si tedy při dosahování nějakého cíle neuvědomují proces, který probíhá. Nejsou nastaveni na „tady a teď“, přičemž „tady a teď“ probíhá spíše automaticky, aniž by je prožívali nebo sledovali
případné varovné signály, které jim tělo vysílá. Popřípadě
vynakládají volní úsilí, aby tyto symptomy (jako je únava a stres či bolest) potlačili, překonali či přečkali. Tedy aby jim „nepřekážely“ při dosahování cíle. Pozornost těmto signálům věnují až ve chvíli, kdy dosáhnou takové intenzity, že už se jedná o poruchu. V teoriích dalších autorů zůstává vždy princip podobný : nepozornost vůči tomu, co se děje „uvnitř“ – ať už na úrovni emocí, nebo později na úrovni fyzické. Dále potlačení či překonání
symptomů bez náležitého ošetření. Motivaci k takovému chování popisuje
Bierach: „…a tak se stal člověk mistrem přetvářky. Nutnost muset se srovnávat s jinými a být přitom v nevýhodě naučila člověka utvářet mimikry: I zvířata se mohou přetvařovat, jestliže tím sledují určitý úmysl. Ale jen člověk dokáže se přetvářet sám před sebou, potlačovat
něco,
co
mu
není
milé
a
skládat
si
životní
jízdní
řád.“
Bierach, 1995, s. 24 Důvody k „přetvářce“ mohou být různé. V lidské společnosti jsou ale jedinečný soubor pravidel jakýsi společenský úzus, jejichž dodržování nazýváme slušnost, či zdvořilost. Jeho nedodržení vede k pocitům studu, ve vyšší míře k pocitům viny. Zdvořilost do důsledku znamená vzdát se uspokojení svých potřeb nebo vyjádření svých emocí (například vzteku) v zájmu někoho druhého nebo zachování image. Mills (2003) definuje slušnost jako „potlačení výrazu zloby ve tváři toho, kdo je rozzloben, vůči druhé osobě.“ Wikipedia nabízí další definice slušnosti, nejpřiléhavější je Goffmanovo pojetí (Goffman, 1967): „Naše tvář je maska, která se mění v závislosti na obecenstvu a sociálních interakcích“. Kvůli „správnému chování“ je somatická část člověka zásadně silně potlačována. Někdy je společensky nepřijatelné vyjádřit agresivní pohnutky, zoufalství či slabost. Tento postoj bývá většinou ryze subjektivní a vyplývá ze strachu před tím, co by se stalo, jak by mě ostatní vnímali. Povědomí o tom, které chování je správné člověk internalizuje již v průběhu dětství „Rodiče zakážou dítěti plakat. Organismus nachystaný k pláči je tak znásilněn. V horším případě člověk nezatají své pocity jen před ostatními, ale i sám před sebou. A tady vzniká 23
jedna z příčin některých onemocnění např. astmatu, srdečních potíží, bolestí hlavy, depresí a mnoha dalších potíží. Je to také jedna z příčin pro pěstování životních lží, protože člověk si s sebou vleče mnoho „nevyřízených záležitostí“.“ ( Fritz Perls in Bierach, 1995, str. 25)
1.3.2 PŘEDPISY NA ÚKOR ZDRAVÍ Předpisy, pravidla a nařízení, která v zaměstnání nedovolují zaměstnanci vyjadřovat své emoce či postoje a uspokojovat potřeby v dostatečné míře také přispívají ke vzniku psychosomatických onemocnění. Zde by se nejednalo o porušení zásad slušného chování, ale o nedodržení řádu, které je trestáno sankcemi. V tomto případě se jedná o explicitně stanovená pravidla platící bez rozdílu oproti, v předchozím odstavci zmíněným, zásadám slušného chování, které jsou spíše implicitní a vnímané a posuzované subjektivně. Pracovní řád a rozkazy bránící zaměstnanci ve odreagování emocí v dostatečné míře. Dalším případem je prostředí, které neposkytuje zaměstnanci dostatek prostoru, aby uspokojil své potřeby (např. využít přestávku k odpočinku nebo se v klidu najíst) a odreagoval své emoce. Proto je již povinná krizová intervence pro příslušníky policie a hasiče po každém zásahu. Jde o téma pro naší práci aktuální a dále se o něm budu zmiňovat v kapitole 6. Poněšický (Poněšický, 2004, str. 110) píše: Důležitý je i vztah k sobě samému – zda jsem ochoten si ničit zdraví, tělo, svou duševní rovnováhu , či naopak na sebe dávám pozor, zacházím se sebou vlídně, lidsky. Vztah k sobě se vytváří již v raném dětství – podle toho, jaký vztah, respekt a lásku dítě získalo od rodičů – tak zachází poté i samo se sebou. 1.3.3 VNĚJŠÍ VLIVY V případě psychosomatických onemocnění ale nemusí jít o to, že by jedinec potlačoval své emoce, ustupoval ze svých postojů na základě společenských konvencí, jak bylo popsáno v minulé podkapitole. Ale o prosté přetížení organismu a psychické vyčerpání, které dosáhne takové intenzity nebo působí tak dlouho, že začne somatizovat. Respektive o reakci tělesné schránky na dlouhodobé či časté vystavování organismu nějaké silné emoci, např. vzteku, zoufalství či strachu (například z toho, že nestíhám), na jejíž základech se staví reakce, kterou nazýváme stres.
24
Samozřejmě pokud se u jedince vystaveného stresu objeví chování typiské pro pacienty s psychosomatickým onemocněním, jejich symptomatologie se jen prohloubí. V tomto případě je vhodné psychoterapeuticky ovlivnit ty rysy, které jsou odpovědné za to, že si člověk stresu nevšímá. , např. při přehnané touze po vyniknutí, pochvale, úzkosti z nedocenění, nedostatečné odvaze říci „ne“ na nároky okolí. (Poněšický, 2004, s. 110)
1.3.4 SEKUNDÁRNÍ PŘÍNOS Dalším důvodem, proč dochází k psychosomatózám může být, že jedinci onemocnění přináší určitý profit. Nejčastěji pozornost a péči ze strany jeho okolí. „ Je nemocný a může si díky tomu užívat všech práv a zvláštní péče , jež s sebou v humánním světě statut nemocného přináší… je možno o sebe pečovat, rozmazlovat e, nechat o sebe pečovat a při řadě sociálních a lidských nároků na vlastní osobu se více či méně oprávněně „dát na útěk“. (Danzer, 2001) „Být nemocen znamená ještě únosnou sociální situaci, což může být subjektivně větším přínosem, nežli vyléčení symptomu.“
Janů a kol., 2003, s.55
U velmi malých dětí se tento mechanismus vyskytuje častěji než u dospělých. Chála a Trapková (Chvála, Trapková, 2006) popisují kazuistiky dětí, u nichž se rozvinul psychosomatický symptom na základě toho, vzbudil pozornost u jejich okolí a nastala změna, která pro ně představovala určitý zisk. Klasickým příkladem může být dítě, jehož zdravotní stav se zhorší ve chvíli, kdy se jeho rodiče začnou hádat. Zdravotní problém dítěte odkloní pozornost alespoň jednoho z rodičů od konfliktu, aby se věnoval dítěti. Sekundárním ziskem zde je, že se rodiče přestanou hádat. Další příklad je prosté strhnutí pozornosti k sobě. Nemocné dítě nebo nemocný příbuzný potřebuje naši péči více, než zdravý. Toho, často nevědomě, využívají ti, kteří jsou nebo se cítí být ve svém životě opomíjeni. Mohou to být děti, kteří jsou opomíjeni svými rodiči. Ale v řadě případů také dospělí či staří lidé. O dalším typu sekundárního přínosu hovoří Janů (Janů a kol., 2003, s.55). Jde o případ přepracovaných lidí, kteří si podvědomě přejí odpočinek, ale ten by v jejich případě nemusel být akceptován jejich okolím. Zástupným důvodem selhání se pak mohou stát zdravotní komplikace. Nemoc se pak stává zaklínadlem, bezpečným a akceptovatelným důvodem pro odmítnutí jakékoli zátěže. Obecně jsou lépe akceptovány dobře viditelné
25
zdravotní potíže – zlomeniny, dobře viditelné defekty apod. . Jedná se o princip komunikace „ano, ale…“ . Ačkoli je sekundární zisk jedním z důvodů k rozvoji psychosomatického onemocnění, je to pouze jedna z možností. Dívat se na somatizujícího pacienta s podezřením, zda nejde o člověka, který je nemocen pro sekundární zisk však s sebou nese značná rizika. Nedůvěřivý přístup lékaře může u sugestibilnějších pacientů vyvolat bagatelizaci symptomů a snížení péče o svůj zdravotní stav. U jiných zase může probudit hněv a pochybnosti vůči lékařské péči a medicíně všeobecně. V důsledku pak beznaděj v jejich zdravotním stavu. Lékař může pochybovat o objektivní závažnosti symptomů a podcenit zdravotní stav pacienta.
1.4. Psychosomatický model stresu „Stres je stavem
či psychofyzickou reakcí na selhání adaptačních mechanismů
v přizpůsobení se zátěžové situaci. Ve vztahu k psychogenním chorobám se jedná o situace, které kladou neúměrné nároky na duševní kapacitu, na schopnost a pružnost týkající se jak přizpůsobení či (akomodaci), tak i aktivního zpracování tak, aby nedošlo k hrubému narušení duševní rovnováhy.“ (Poněšický, 2004, str.108). Následkem dlouhodobého stresu se zvyšuje dráždivost nervového systému. Organismus je stále v pohotovosti na potenciální nebezpečí, což zahlcuje psychiku a spotřebovává fyzickou i emoční energii. To pak má oslabující dopad na imunitní systém. Tím se zvyšuje náchylnost k chorobám. Emoce, které vznikají v přebytečném množství v reakci na podněty způsobí vyplavení stresových hormonů. Ty pak mohou způsobit po několikanásobném opakování zdravotní obtíže. Dnešní doba je nastavena tak, že se stres stává jedním z nejběžnějších příčin psychopatologických či psychosomatických onemocnění. Příčinami stresu jsou jednak vnější faktory: požadavky společnosti na jedince v oblasti efektivity, úspěšnosti, kreativity a profesionality. „Jedním z největších strašáků dnešní doby je obava o ztrátu zaměstnání a s ní spojenou ztrátou společenské prestiže“
Ksiažek 2004, s.19
26
Dalšími vnějšími vlivy jsou přelidnění, hluk a znečištěné životní prostředí. Aronson (Aronson, E. et al. +1997 in Ksiažek 2004, s.16) uvádí výzkum, ve kterém srovnávali skupiny dětí, které navštěvovaly školy poblíž vzdušného koridoru letiště v Los Angeles. Denně zde s nadměrným hlukem přelétávalo okolo tří set letadel. Ve srovnání s dětmi z tichých čtvrtí města měli školáci z rušných lokalit vyšší krevní tlak, byli nesoustředění, hůře si dovedli poradit s řešením obtížných úkolů. Když byl po roce výzkum zopakován, řada z těchto projevů se znovu potvrdila. Napovídá to, že dlouhodobý pobyt v dosahu hlasitého nekontrolovaného hluku může vyvolat vážné zdravotní problémy. Působení stresových činitelů nemůžeme nikdy zcela vyloučit. V našich podmínkách však existují způsoby, jak se stresem zacházet. Stres vyvolává negativní emocionální reakci. Těch je důležité se zbavit , jelikož blokují obranné mechanismy našeho těla a vedou k nejrůznějším psychosomatickým chorobám. (Ksiažek 2004, s.22) Čím je naše tělo a psychika v horší kondici, tím nižší je práh pro snášení stresu. Ve chvíli, kdy míra stresovanosti překročí práh, nastane psychosomatóza nebo se dostaví vyčerpání. Proto je důležitá životospráva a další vnitřní faktory, které zvýší odolnost těla a psychiky vůči stresu. Na rozdíl od vnějších faktorů ,které nemůžeme ze svého života nikdy zcela vyloučit, je má člověk zcela ve své režii. „Přítomnost stresu v našem životě je skutečnost, se kterou se musíme smířit. Neznamená to však, že se musíme smiřovat s jeho škodlivými důsledky.“
Ksiažek, 2004, s. 25
Jde především o zásady životosprávy a psychohygieny. Ksiažek (2004, s. 22) uvádí tyto zásady: • Sedmi až osmihodinový spánek • Střídmé pití alkoholu • Omezení užívání léků • Udržování stálé tělesné váhy K tomu by bylo možné dodat také kvalitní složení stravy a pravidelný pohyb, nejlépe v přírodě. Co se týče psychohygieny, společnou zásadou v případě stresu je zbavení se negativních emocionálních reakcí. A to v dostatečné míře a intenzitě formou běžných denních aktivit jako je procházka, setkání s přáteli či jiné každodenní události. Mimoto existují četné způsoby relaxace, meditace, o kterých se rozepisuji v kapitole o terapii. 27
Tělesné poruchy způsobené stresem se v odborné literatuře nazývají „body distress“ (tzv. tělesný nebo ztělesněný stres), Označují se jimi poruchy, pro které většina medicínských oborů nenachází dostatečné vysvětlení a nedokáže k nim přiřadit konkrétní patologii. (Bakal, Coll, Schaefer, 2008) Ksiažek (2004, s. 12) uvádí seznam nejtypičtějších příznaků spojených s reakcí na stres: Fyzické příznaky: • Svaly: bolest a napětí břicha, bolest zad, strnulost šíje, napjatá tvář • Postoj: shrbený, agresivní, uzavřený, obranný • Chování: neklidné, nervové tiky, bezděčné pohyby • Řeč. Nejistá, agresivní, koktání Fyziologické příznaky: • Srdce: zrychlení činnosti, vyšší tlak, studené dlaně, chodidla, střídavé pocity tepla a chladu, zrychlený tep, zčervenání tváře. • Látková výměna: průjem, tlak na močový měchýř, zácpa. • Hormony: nadměrné vylučování nervových hormonů (ACTH kortikosteroidů a katecholaminů – adrenalinu a noradrenalinu) do krevní plazmy a moči.
Bakal přiznává, že v rámci přírodních věd představuje absence informací o tom, jak mysl ovlivňuje tělo, velikou mezeru. V žádného jiného problému není medicínská věda tak bezmocná, jako v případě body distress – například u syndromu dráždivého tračníku, fibromyalgie, bolestí na hrudníku (bez srdečního zapříčinění), chronických bolestí hlavy a chronického únavového syndromu, o kterém se budu zmiňovat v následující kapitole. „Funkční či psychogenní somatické symptomy slouží k vyjádření stresu, který nemůže být otevřeně vyjádřen a specifické somatické symptomy mohou být následkem specifického typu stresu nebo konfliktů“.
Simon, 1996, s.35
Simon (1996) se ve své přehledové studii zabývá otázkami ohledně vztahu somatických symptomů a stresu a pokouší se tento vztah blíže konkretizovat. Které symptomy (bez somatické příčiny) se vyskytují nejčastěji v souvislosti se stresem a zda se v tomto ohledu liší stres pramenící z deprese a z úzkosti. Dále zkoumá, jakou roli zde hrají etnické, 28
kulturní a socioekonomické podmínky. Svou studii zakládá na rozsáhlém sběru dat, který uspořádala WHO a který zahrnoval 5438 pacientů ze 14ti zemí celého světa. Jeho zjištění potvrzují původní hypotézu, že stres je spojen se somatickými symptomy, které by se daly rozdělit do skupin (gastrointestinální, neurologické, muskuloskeletální a vegetativní), tyto skupiny ale nevykazují diferenciální rozdíly v návaznosti na povahu stresu. To, že se u pacientů vykazujících rysy deprese či úzkosti se objevují známky stresu více, než u zdravé populace, není až tak překvapivé zjištění. Co se týče srovnání se somatickými symptomy však nebyly u těchto dvou skupin zjištěny žádné odlišnosti. Dokonce bylo zjištěno, že somatické symptomy pokládané za typické pro úzkostné pacienty (bušení srdce, mdloby, parestezie), vykazují v podobné míře i depresivní pacienti. Poněšický popisuje, které všechny faktory snižují kapacitu v řešení stresových situací. Např. věk, kdy dětství i stáří způsobuje, že se sníží možnosti flexibilního přizpůsobení situaci. Dalšími jsou charakterové struktury, jako schopnost snášet prohru či bezmoc, skromnost. Někteří lidé nechtěně zvyšují nároky na sebe, jsou to např. perfekcionisté či ti, kteří na sebe berou zvýšené nároky nebo mají pocit, že musí každému očekávání vyhovět. (Poněšický, 2004, s.110) Tímto způsobem tedy můžeme zjistit, jaké skupiny jsou pro vznik psychosomatických onemocnění rizikové a zaměřit svou pozornost na ty jedince, které jsou k podléhání stresu náchylnější.
To se může týkat i výběrových řízení na pozici
zaměstnanců věznice, kteří svou nedostatečnou adaptabilitou na stresogenní prostředí škodí v první řadě sobě, v konečném důsledku pak svým kolegům i zaměstnavateli.
1.5. Psychosomatika a medicína „Tito pacienti spotřebovávají často neadekvátní množství péče, jejich správná diagnóza se objeví až za několik let, kdy je již jejich stav zpravidla chronifikován a léčba je tím obtížnější.“ Následkem
Seifertová 2008, str. 366 povahy
psychosomatických
onemocnění
dochází
ke
střetu
psychosomatického pacienta a lékaře. Komunikační frustrace mezi takovým pacientem a lékařem má několik příčin. Pacient, který přichází do ordinace svého lékaře s předpokladem, že mu bude poskytnuto řešení od jeho problémů. Medicína doposud v řadě případů nezná mechanizmus interakce duše – tělo a neoplývá prostředky pro řešení 29
psychosomatických poruch. Lékař, který není seznámen s tématem funkčních poruch, nemá pacientovi jak pomoct a pacient pro něj může představovat marnou snahu, poté co všechna možná vyšetření, která na jeho žádost provede vyjdou jako negativní a pacient na svých symptomech stále trvá. (Chvála, Honzák, str.35) Pacient si neuvědomuje důležitost faktorů působících na jeho tělo. Způsob, jakým vysvětlit pacientovi vztah mezi fyzickým onemocněním a psychikou je všímat si tělesných projevů jeho stavu, jako je zrychlená řeč, nepravidelný dech, napětí v obličejových svalech, sevřené čelisti, ztuhlý postoj, zaťaté pěsti nebo naopak potící se ruce , což už spadá do kompetence psychologa. Paradoxně pávě pacienti trpící syndromem body distress se vyznačují tím, že kromě patologických příznaků souvisejících se syndromem, věnují svému tělesnému prožívání mnohem menší pozornost, ve srovnání s běžnou populací. Pro lékaře by to mohl být další varovný ukazatel toho, že se jedná o somatizujícího pacienta. Například jedním z typických příznaků, který uvádí Belda et al. (Belda et al., 2008), je nepravidelné dýchání: v zátěžové situaci pacient doslova přestane dýchat, takže se následkem toho potýká se sníženou koncentrací na řešení problému až mrákotami. Obzvláště pacienti trpící chronickým únavovým syndromem a fibromyalgiemi volí strategie, které jejich stav jen zhorší. Pokud se rozhodnout „přejít“ nebo potlačit symptomy, způsobí to ve zvýšené míře frustraci a prohloubení funkčních poruch. Cílem komplexní péče by v momentě vyloučení fyzické etiologie mělo být přesměrování pacienta z biologického na psychologický pohled na jeho symptomatiku. Bakal ( Bakal, Coll, Schaefer, 2008) například uvádí způsob komunikace s pacientem, kterému je nejdříve podáno vysvětlení v podobě „hormonální dysbalance“. Na otázku, čím je tato dysbalance způsobena, odpoví „přehnaným perfekcionismem a nedostatečnou péčí o vlastní psychiku“. Vysvětlení je tedy podáváno postupně.
1.5.1 DALŠÍ POHLEDY Poněšický doporučuje provést kromě symptomatické diagnózy také „vztahovou diagnózu“, tzn. jakousi zkratku dosavadních mezilidských zkušeností, které by se k příznaku mohly vztahovat a mohly by nás navést i na fokus léčby. (Poněšický, 2004, s. 30
77) Právě posun ve vztazích může být pro pacienta oblast, která představuje sekundární profit z nemoci. „Důvodem může být i prosté, ale velmi důležité, nalezení společnosti, schopné člověka pochopit, lidí ochotných bez nároků akceptovat člověka s jeho nedostatky i chybami. Tedy kvalitu, která v dnešní společnosti orientované na výkon, tolik schází“ (Janů a kol.,2003, s. 56). Danzer navrhuje zde pohled, který nabízí psychoanalytické modely psychosomatických onemocnění.
Tzn. že určité psychosomatické příznaky odráží určitý, pro pacienta
problematický vztah či problematickou sebepředstavu, a to v obecnější rovině, než psychoanalýza, která připisuje konkrétním onemocnění m konkrétní konflikty. (viz. Danzer: Psychosomatika, 2001)
2. Posttraumatická stresová porucha (PTSD) Následkem traumatické události zažívá většina lidí dočasně alespoň nějaké obtíže. Ti, kteří onemocněli posttraumatickou stresovou poruchou, pocítili její příznaky obvykle okamžitě po vystavení traumatu. U některých se stav upravil, u jiných vznikla chronická posttraumatická stresová porucha. (Vizinová, Preiss, 1999, str. 32). Nejedná se o zármutek nebo jinou emoční reakci na finanční ztrátu, manželský konflikt či jinou životní nehodu, kterou ve svém životě zažije i několikrát každý z nás. Stejně jako u většiny duševních patologií, neexistuje ani u posttraumatické stresové poruchy (dále PTSD) ostrá hranice mezi normálním stavem a patologií. Často bývá subjektivní, jaká stresová zátěž u jedince vyvolá odezvu, která mu znemožňuje žít běžným životem a jejíž symptomy ani po delší době neodezní.
V odborné literatuře i
v diagnostickém manuálu se hovoří o krajních situacích, kdy je v ohrožení lidský život, kdy dojde k obrovské ztrátě, např. při živelné katastrofě nebo v případě mučení (u válečných zajatců), následkem čehož je ohrožena duševní integrita. To, jaké situaci musí být jedinec vystaven, aby se u něj rozvinula PTSD však závisí na individuálních psychických faktorech, jako je frustrační tolerance, osobnostní vyspělost, emoční stabilita či hodnotové priority.
2.1 Symptomy PTSD 31
Posttraumatická stresová porucha se projevuje komplexem psychických příznaků, které pramení ze zážitků z mimořádně traumatické události. Ačkoli se PSTD objevuje zpravidla hned po traumatu, není však neobvyklý začátek s latencí měsíců až let po traumatu. Byly zaznamenány i případy, kdy se porucha projevila až po letech zjevného duševního zdraví. Někteří odborníci zpochybňují platnost tohoto opožděného podtypu s tím, že může jít buď o pozdní rozpoznání PSTD nebo o zhoršení subklinické formy (Vizinová, Preiss, 1999, str. 34). Podle MKN-10 (nejnovějšího vydání Mezinárodní klasifikace nemocí je PSTD řazena k poruchám přizpůsobení vedených pod číslem F43. Základním znakem je rozvoj charakteristických symptomů po psychicky traumatizujícím zážitku neobvykle hrozivého nebo katastrofického rázu. Ve výše uvedené publikaci je o této poruše podrobně pojednáno. Člověk postižený PTSD svoje traumatizující zážitky znovu a znovu prožívá. Vzpomínky se vrací ve snech jako noční můry, v představách a u válečných veteránů je známa i forma náhlého vrácení se do minulosti, kdy člověk na několik minut nebo i hodin naprosto strne a vrací se zpět do nepříjemných vzpomínek. Takto postižený člověk zaznamenává problémy i v oblasti integrace do společnosti, ztrácí zájem o dříve příjemné činnosti a mnohdy nedokáže prožívat a navazovat emoční vazby (Blahoňovská, 200-?). Posttraumatická stresová porucha se objevuje u lidí v jakémkoli věku, včetně dětství a stáří. Jejími průvodními projevy jsou často deprese a úzkost, v některých případech natolik silné, že může být diagnostikována úzkostná nebo depresivní porucha. Zvýšená podrážděnost, přehnané úlekové reakce a nespavost (fragmentace spánku a prodloužená spánková latence, celkově zkrácená doba spánku) se pojí s občasnými a nepředvídatelnými výbuchy agresivního chování po minimální nebo žádné provokaci, časté je i impulzivní chování jako náhlé toulky nebo změny životního stylu a bydliště. Jsou také potíže s pamětí, soustředěním, emoční labilita, bolesti hlavy a závratě. (Vizinová, Preiss, 1999, str. 27). Pacienti si často stěžují na tělesné příznaky, zejména kardiovaskulární potíže a o traumatických událostech sami neradi mluví, protože při tom pociťují vystupňování pocitů úzkosti i vegetativních příznaků. (Praško a kol., 2007, str. 114). V neposlední řadě zážitek bezmocnosti v traumatizující situaci může změnit vnímání hranic svých možností. Tedy je dobré dále domýšlet, jaký dopad má prožité trauma i po odeznění příznaků.
32
2.2 Vznik PTSD Takovou může být výbuch bomby, válečné události, přepadení, znásilnění, ale i autohavárie a jiné. Höschl uvádí typické ohrožující události spouštějící PTSD: Přírodní a člověkem způsobené katastrofy Dlouhodobá internace, mučení – „syndrom koncentračního tábora“ Loupeže a přepadení Znásilnění Nehody Ztráta smrtí (přítomnost při suicidiu, zabití či vraždě) Ohrožení přírodní katastrofou (požáry, záplavy) Nezvyklé události (např. děsivý halucinatorní zážitek při intoxikaci) Praško navíc uvádí sdělení závažné diagnózy, samotné onemocnění nebo bolestivý či dlouhodobý traumatizující léčebný zákrok, jako např. operace, chemoterapie, atd. (Praško et al., 2007, str. 114). U onkologicky nemocných je PTSP uváděna v 3-5%, ale daleko více pacientů zažívá některé z příznaků, aniž by rozvinuli plný obraz (Alter et al, 1999 in Seifertová, 2008, str. 345). Většina autorů však staví do popředí nehody, katastrofy, loupeže či války. Přičemž není nezbytné, aby událost jedince postihla přímo jako oběť. Někdy stačí být jen svědkem ohrožující události (např. vraždy, autonehody, apod.) (Hoschl, 2002, str.503). Praško, na rozdíl od ostatních autorů, považuje za možnou příčinu vzniku a rozvoje PSTD i invazivní zdravotnické zákroky (např. pacienti s implantovaným kardiostimulátorem, ženy po umělém přerušení těhotenství), prodělaná život ohrožující onemocnění (infarkt myokardu, mozková příhoda) nebo intenzivní biologická léčba (radioterapie nebo chemoterapie u onkologických a hematologických onemocnění) či po pouhé konfrontaci se závažnou diagnózou (např. HIV) (Praško a kol. 2007, str. 188). Být svědkem takové události může mít, co se týče dopadů na psychiku, mnoho faktorů. Může to být především samotný zážitek intenzivního strachu či děsu. Dále člověk může zažít pocit vlastní slabosti a bezmocnosti v situaci, kterou nemá možnost zvrátit. Pacient dále může být konfrontován s lidským násilím a ničemností. PSTD tu pak kromě závažných poruch, které jsou pomyslnou špičkou ledovce, může narušit hlubší vrstvy
33
psychiky jako např. víra v humánnost, důvěra v lidi či v sebe. Viditelné symptomy, které v podstatě určují diagnózu, tak mohou být postaveny nejen na hrůzném zážitku a vystupňovaném stresu, ale, jak uvádí Preiss, i na ztrátě určitých ideálů týkajících se pocitu bezpečnosti na tomto světě.
2.2.1 RIZIKOVÉ A PROTEKTIVNÍ FAKTORY VZNIKU Co se odehrává v člověku, který byl vystaven traumatické události a co se děje mezi vystavením traumatické události a prvními symptomy PTSD? Moderní medicína zatím plnou odpověď nezná. Jak píše Höshl „Zdá se, že na rozvoji a udržování PTSD se podílí řada neurobiologických systémů a není jasné, zda tyto změny jsou výsledkem zážitku traumatu samotného nebo zda jde jen o odkrytí biologických abnormit u disponovaných osob.“ (Höshl, 2002, s. 503). Co se týče biochemického objasnění, Yehuda et al. interpretují nálezy svých studií jako potlačení
reakce
HPA
(hypothalamic-pituitary-adrenal
responsiveness,
neboli
hypothalamo-hypofyzárně–nadledvinková reakce) – pohotovostní reakce na akutní stres. Osa HPA je kaskáda hormonálních reakcí na stres, která končí vyplavením adrenalinu a následným reakcím vyvolávajícím útok nebo útěk. Původně je vystavení stresoru následováno adekvátní reakcí a za nepřítomnosti stresoru je HPA v klidovém stavu. Pokud je organismus vystavován dlouhodobě stresu, sníží se práh citlivosti na stresor a HPA osa je v neustálé pohotovosti. Princip HPA reakce objasňuje Belda et al. (Belda et al. , 2008), ve svém experimentu, kdy sledovali
reakce HPA osy na vystavení stresoru IMO (
imobilizace na dřevěném lůžku) a
následně heterogenním stresujícím podnětům
(elektrické šoky). IMO vyvolalo u osy HPA zvýšenou senzitivitu na heterogenní stresující podněty a tato změna byla přítomna až 1 týden po vystavení IMO. Trauma je u PSTD nezbytný faktor, ale sám o sobě nestačí. Na rozvoji se zřejmě také podílejí enviromentální faktory v době kolem traumatické události a predisponující faktory, které mohou být v premorbidní osobnosti a její výbavě (Höschl, 2002, str. 502). Poměr mužů postižených PTSD vůči ženám je přibližně 1:2. Z dalších demografických proměnných uvádí Praško (Seifertová, Praško a kol. 2008, s. 344) stav, socioekonomickou skupinu a sociální oporu: častěji jsou postiženi svobodní, rozvedení, ovdovělí, ekonomicky handicapovaní a sociálně izolovaní lidé. 34
Také předchozí vystavení traumatu může mít vliv na to, jak se bude jedinec vyrovnávat s akutně zakoušeným traumatem. Jacobson et al. (2002) ve své studii o sedmdesáti respondentech zjistil, že pravděpodobnost rozvoje příznaků u onkologicky nemocných pacientů se zvyšuje, pokud byla nižší úroveň sociální opory, dále se jako statisticky významné projevilo předchozí vystavení traumatu jako rizikový faktor k projevení symptomů PTSD a přítomnost psychické poruchy. Preiss však uvádí, že u válečných vězňů, kteří byli vystaveni extrémní psychické a fyzické traumatizaci v podobě mučení, psychického týrání a znásilňování u žen, nehrála premorbidní osobnost v rozsahu PSTD roli a u některých se dokonce objevily psychotické příznaky (Preiss, 1999, str.37). Dalo by se říct, že pokud je zátěž extrémní, role dalších faktorů (jako v tomto případě osobnostní rysy) se minimalizuje.
2.3 Prevalence PTSD Epidemiologické nálezy u posttraumatické stresové poruchy jsou různé podle použitých diagnostických vyšetření a způsobu sběru dat.
Studie z Breslau z roku 1991 zjistila
celoživotní prevalenci 9,2%. Andrews et al. (studie z roku 1999) došla v celé australské populaci k prevalenci 7% při použití kritérií MKN-10 a 3% při použití DSM - IV. (Seifertová a kol. 2008, s. 344). U rizikových skupin je prevalence vyšší. Například kolem 30% veteránů z války u Vietnamu se rozvinula PSTD a u dalších 25% její subklinická forma. U dětí fyzicky týraných a zneužívaných se PSTD rozvine zhruba u jedné třetiny (Praško a kol., 2007, str. 118).
2.4 Současné výzkumy V současné době je v diagnostickém systému PSTD klasifikována jako psychiatrická porucha spadající pod úzkostné poruchy, takže zde je předpoklad, že klíčovým symptomem, který způsobuje je pocit úzkosti. Klinické studie však dokazují, že úzkost je jen jedním druhem psychopatologických symptomů, které následují po dlouhodobému vystavení traumatizující situaci.
35
To, o co se snaží současné výzkumy, je odhalení mechanismů, kterými pacient zpracovává informace jinak, než zdravý člověk, což by mělo mít za následek vyšší přítomnost úzkosti a strachu. O to se pokusil ve svém klinickém výzkumu Frewen et al., který použil zobrazovací metody, aby zachytil, co se děje v mozku u lidí po prožitém traumatu oproti kontrolní skupině. Již předchozí studie ho vedly k vytvoření hypotézy, že lidé s PSTD mají sníženou úroveň vnímání, reflexe a řízení vlastních emocí. Jak se vyjádřila jedna respondentka jeho výzkumu: „Je to, jako bych žila v tunelu či v mlze. Nezáleží na tom, co se děje kolem, reakce je vždy stejná - otupělost, nic. Je jedno, zda bych si dala horkou vanu s pěnou nebo byla znásilněna či popálena, cítila bych se stejně. Můj mozek prostě nezná pocity.“ (Frewen et al. 2008)
2.5 Terapie PTSD Duševní potíže a poruchy vyvolané psychickým traumatem je možné ovlivňovat (mimo jiné) pomocí léků a psychoterapie. Jejich užití záleží na míře rozvinutí symptomů, na délce časového odstupu od traumatické události a dalších faktorech. V odborné literatuře bývá doporučován vyvážený komplexní přístup farmakoterapeutický a psychoterapeutický. (Vizinová, Preiss, 1999)
3. Syndrom vyhoření (´Burnout´) „Jestliže někdo vyhořel, musel zákonitě předtím hořet, a to velmi intenzivně. Zapálíme-li svíčku na obou koncích, budeme míti více světla, ale svíčka dříve shoří.“ Honzák, R. 2008 Typický je výskyt syndromu vyhoření v povoláních, ve kterých je důležitou složkou pracovní náplně práce s lidmi. Menší efektivita práce postiženého jedince je spojována s negativně vytvořenými postoji k okolí a z toho vyplývajícího chování. Podstatným znakem burnout je přítomnost negativních emocionálních příznaků, např. deprese, vyčerpání. Syndrom vyhoření nesouvisí s psychickou patologií, vyskytuje se u jinak psychicky zdravých jedinců. Nejvíce ohrožení jsou lidé, kteří vstupují do zaměstnání s velkou dávkou nadšení. (Jeklová, 2006, s.7)
36
3.1 Projevy syndromu vyhoření „Syndrom vyhoření neboli „burnout“ je formálně definován a subjektivně prožíván jako stav fyzického, emočního a psychického vyčerpání způsobený dlouhodobým angažováním se v emočně náročných situacích. Tyto emoční nároky jsou většinou způsobeny kombinací příliš vysokých očekávání a dlouhodobým situačním distresem.“ (Pines, 1989, str. 9) Teorie Malashové a Jacksona, zahrnuje tři roviny projevů syndromu vyhoření. Faktorovou analýzou zpracovali výpovědi osob postižených syndromem vyhoření a výsledkem je : emocionální vyčerpání, depersonalizace a snížení pracovního výkonu. Člověk, na kterého jsou kladeny vysoké nároky při práci s lidmi dochází k emočnímu vyčerpání. Reakcí či obranou na neslábnoucí tlak či požadavky ze strany klientů či zaměstnavatele je depersonalizace. Daný člověk se snaží odpoutat od druhých lidí, dělá, co je po něm žádáno, ale vyhýbá se kontaktu a stahuje se do samoty. Na tyto dva symptomy potom nasedá symptom třetí, tedy snížení pracovního výkonu. Důvod, pro který byl člověk na začátku kariéry motivován odpadl a práce dál pozbývá smysl. Zároveň emocionální vyčerpanost znemožňuje dosahování obvyklého výkonu. (Křivohlavý, 1998, s. 48)
3.1.1 PROJEVY NA ÚROVNI PROŽITKŮ „Jaké jsou základní projevy burnout syndromu? U někoho jsou to pocity únavy a exhausce, neschopnost setřást pocit chladu, pocit fyzické vyčerpanosti, u druhého třeba řada tělesných obtíží počínajících opakovanými bolestmi hlavy, dechovými tísněmi, přes gastrointestinální obtíže doprovázené poklesem váhy, až po nespavost a depresi. Ve stručnosti lze říci, že tento syndrom zasahuje na nejrůznějších místech celou psychosomatickou oblast.“
Freudenberger 1974, in Honzák 2008
Ačkoli se v psychologických publikacích hovoří především o emocionálním vyčerpání a depersonalizaci, podle Pinese a Aronsona, autorů základní publikace o syndromu burnout, postihují symptomy tři oblasti lidské existence: fyzické, psychické a emoční. Dalo by se říct, že všechny tři oblasti jsou vzájemně zpětnovazebně provázané: emoční vyčerpání způsobuje abulii a fyzickou slabost. Fyzická slabost zabraňuje fyzické aktivitě a nedostatečným vyplavováním endorfinů nedojde ke kompenzaci nálady. Emoční vyčerpání je úzce propojené s psychickým, psychické opět působí na vůli k fyzické aktivitě.
37
Co se týče emočních prožitků, Kebza a Šolcová uvádějí prožitky osamocení, starostí, úzkosti, bezmoci, beznaděje a zoufalství. Dále absurdity, nudy, otrávenosti, zhnusení apod. Jeklová a Reitmayerová popisují blíže prožitky na psychické i fyzické úrovni (Jeklová, Reitmayerová, 2006): • převládá pocit celkového vyčerpání, hlavně v oblasti emocionální, dále pak kognitivní, s výraznou ztrátou motivace • dochází k celkovému utlumení aktivity, spontaneity, kreativity a iniciativy • člověk začíná mít pocit vlastní postradatelnosti, bezmocnosti • převažuje depresivní ladění, pocity smutku, frustrace, bezvýchodnosti, marnosti, ztráty smysluplnosti, vnitřně člověk pociťuje sebelítost, nedostatek uznání • člověk otevřeně vyjadřuje negativismus, cynismus, hostilitu ve vztahu k jiným osobám • zvyšuje se interpersonální senzitivita, iritabilita, především ve vztahu k tématům souvisejícím s profesí. • z fyzických symptomů se objevuje celková únava organismu, rychlejší unavitelnost (i po dovolené), vegetativní obtíže (srdeční potíže, problémy se zažíváním, dýchací poruchy…), bolesti hlavy a svalů, poruchy spánku a zvýšené riziko vzniku závislosti jakéhokoli druhu
Na filozoficko – psychologické rovině je syndrom vyhoření chápán jako existenciální frustrace. Následkem může být ztráta motivace do života, rezignace na profesní cíle, apod. V dalších stadiích pak tendence zpřetrhat všechna pouta s dosavadním, především profesionálním životem (Křivohlavý, 1998, s. 56).
3.1.2 PROJEVY NA ÚROVNI CHOVÁNÍ – VNĚJŠÍ PROJEVY Syndrom vyhoření postihuje výhradně ty jedince, kteří do startu své kariéry vstupují s idejemi a entuziasmem. Jinými slovy , pokud člověk vstupuje do zaměstnání (např. zdravotní sestry) s cynickým přístupem, snižuje tím riziko vyhoření. Naopak ti, kteří přicházejí se silnou touhou, nadšením, v průběhu prvních let práce chtějí být nápomocní a nejraději by se rozdali pro druhé, tvoří rizikovou skupinu pro syndrom vyhoření. V čem tedy můžeme spatřovat obrovskou ztrátu je, že syndromem vyhoření ztrácíme ty nejlepší a nejvýkonnější pracovníky v daném oboru. Takže ve výsledku na tom tratí všechny strany, nejen postižení. (Pines, 1989, str. 10-11) 38
Také autorky Jeklová a Reitmayerová popisují jako jeden z hlavních průvodních znaků syndromu vyhoření nepoměr dlouhého a namáhavého úsilí vůči efektivitě výsledku (Jeklová, Reitmayerová, 2006).. Autorky dále popisují další změny v chování: • nezájem o hodnocení ze strany druhých osob • tendence redukovat kontakty s klienty, kolegy a dalšími lidmi, celková nechuť k vykonávané profesi a všemu, co s ní souvisí • nízká empatie (u původně nadprůměrně emfatického jedince) • postupné narůstání konfliktů (v důsledku nezájmu, lhostejnosti a apatie ve vztahu k okolí), nejen v práci, ale také u rodinných příslušníků a přátel
Příznaky syndromu vyhoření provázejí nejenom jednotlivce samého, ale i kvalitu jeho práce, postižení bývají častěji nemocní a déle setrvávají v nemoci. Často se problém rozpozná velmi pozdě, než okolí diagnostikuje stav jako postižení.(Tošner, 2002, str. 8)
3.2 Průběh syndromu vyhoření Kebza uvádí členění syndromu burnout do pěti fází, od kterých se odvíjí i projevy. Podobné členění je možné nalézt u více autorů (viz. např. Křivohlavý 1998) , na menší detaily však má podobný charakter a progresivní průběh. Syndrom začíná tzv. iniciační fází, ve které je jedinec zapálen pro věc. Po ní dojde k vystřízlivění, kdy jedinec zjišťuje, že jeho ideály není možné během života naplnit. Následuje první frustrace, kdy je klient zklamán řešeným tématem, svou profesí. Klient nebo osoby, se kterými je člověk v kontaktu a na jejichž hodnocení je závislý, začínají být vnímány negativně. Další fáze je apatie, kdy propuká hostilita vůči klientovi a všemu, co souvisí s profesí nebo vykonávanou činností. Poslední stadium je stadium cynismu , kdy jedinec prožívá odosobnění a ztrácí svou lidskost. (Kebza, 1998, s. 148)
3.3 Výskyt syndromu vyhoření Syndrom vyhoření je důsledkem „nerovnováhy mezi profesním očekáváním a profesní realitou“ (Kebza, 2005, s.147) Syndrom postihuje lidi pracující v profesi, která spočívá ve více či méně intenzivním kontaktu s lidmi. Burnout je z dnešního úhlu pohledu připisován především zaměstnancům 39
v pomáhajících profesích. Ať už se jedná o terapeuty, pedagogy, zdravotnické pracovníky (především zdravotní sestry), u kterých dochází k vytváření vztahu mezi klientem a pracovníkem nebo obchodníky, úředníky, sociální pracovníky a jiné profese, při kterých pracovník plní požadavky klientů, aniž by musel zapojovat empatii nebo byl v klientově problému jakkoli angažován. Jak si ale později uvedeme, i v takových profesích mají někteří lidé tendenci jít za hranice svých povinností a klienta „zachraňovat“, dělat pro něj více, než je nutné. Jak píše Rusch (Rusch 2003, str. 35), někteří lidé nechají svým povoláním vláčet. Službu chápou jako nutkání, ne jako povolání. Kebza nabízí výčet profesních skupin, u nichž lze na základě dosud známých studií publikovaných k problematice burnout syndromu předpokládat vznik a rozvoj syndromu vyhoření. (Kebza, 2004, str. 135-136). Jelikož se jedná o poměrně dlouhý výčet, uvádím ho v příloze (viz. Příloha 1). Radkin Honzák mezi rizikové profese uvádí i „zaměstnání“ nedobrovolná, vzniklá na základě okolností, kdy se blízcí příbuzní musejí postarat o těžce nemocného člena rodiny. To, že v tomto případě dochází k větší citové zaangažovanosti je
přirozené. Člověk
ocitající se v pozici „zachránce“, má tendenci na sebe naložit více zodpovědnosti, než mu přísluší. Na základě pocitu zodpovědnosti vůči blízké osobě pak překračuje hranice svého osobního života a pohody. Nezúročené snahy mu pak mohou přinést hluboké zklamání a pocit marnosti. „Jádro syndromu vyhoření tkví v naší existenční potřebě po hledání smyslu v našem
životě. Čili věřit v to, že naše činy jsou užitečné, významné či dokonce hrdinské. Tato víra nám pomáhá se vyrovnat s úzkostí z konečností našich životů. V minulých dobách tuto mezeru dostatečně vyplňovala náboženská víra. Ale lidem žijícím v moderním světě náboženská víra nestačí… Ti, kteří odmítají náboženství často volí jako zástupnou alternativu práci. Tím si nasazují celkem vysokou laťku. Lidé, kteří se rozhodli pro tuto alternativu v podstatě chtějí ze své práce vytěžit smysl bytí na tomto světě. A když mají pocit, že se to nedaří, tak vyhoří.“
Pines, 1989, str. 11
Více popisné členění uvádí Rusch. Popisuje sedm charakteristik či postojů, které k syndromu vyhoření vedou (Rusch, 2003): 1) 2) 3) 4)
Pocit nutkání namísto povolání Neschopnost přibrzdit Snaha udělat všechno sám Přehnaná pozornost cizím problémům 40
5) Koncentrace na detaily 6) Nereálná očekávání 7) Nesprávný pohled na priority
3.4 Motivy chování vedoucí k syndromu vyhoření Pokud bychom se podívali na typický příklad člověka, který přijde „zapálen“ do nového zaměstnání a pokusili se do něj vcítit, zkusme si odpovědět na otázku „proč má nutkání poskytovat svým klientům péči, která je nad rámec jeho povinností?“. Co je tím motivem , který člověka žene věnovat své práci více emocí a snah, než je potřeba?“.Jednou ze základních úrovní, na které můžeme fenomén burnout zkoumat, je motivace. Ta může být vnější či vnitřní. Mezi vnější motivy bychom mohli zařadit touhu po uznání, po získání určité prestiže či postavení ve společnosti, respektu ze strany druhých.Vnitřní motivace bývá obecně silnější a méně závislá na vnějších podmínkách. V případě burnout tedy může mít dalekosáhlejší vliv. Je jí již zmiňovaná potřeba naplnění, hledání smyslu života. Nutnost věřit v důležitost toho, čím se člověk zabývá. Křivohlavý výše popsané shrnuje pojmem „základní existenciální potřeba“. Touto základní existenciální potřebou se rozumí prožívání smysluplnosti existence. Vztahuje se jak k pocitu smysluplnosti práce, tak , tak k pocitu smysluplnosti života jako celku. Zážitek smysluplnosti práce je přitom dílčím úsekem celkové životní spokojenosti a jednou z nejdůležitějších složek smysluplnosti bytí (Křivohlavý, 1998, str. 75).
3.5 Rizikové faktory Syndrom burnout je souhrou nejrůznějších faktorů. Již zmíněná odolnost vůči frustraci a postoj ke svému zaměstnání (např. tendence k tomu mít přehnané nároky na vlastní výkonnost, nereálné ideje o důsledcích práce) jsou psychologické faktory, které vychází z jedince. O této první skupině faktorů můžeme mluvit jako o rizikové osobnosti. Neboli rysům predisponujícím jedince ke vzniku syndromu vyhoření. Další skupinou faktorů jsou vnější objektivní vlivy. Významná je především intenzita stresoru, podmínky pracovního prostředí a míra emocionální zátěže v zaměstnání. Barbara 41
Aufiero uvádí, že k burnout syndromu přispívá zaměstnání, ve kterém je nízká míra kontroly a ocenění (Aufiero, 2008).
Vnější faktory se mohou podílet na vzniku
psychického vyčerpání, kdy klesá odolnost vůči stresorům a frustrační tolerance.
3.5.1 OSOBNOSTNÍ RIZIKOVÉ FAKTORY Syndrom vyhoření postihuje výhradně ty jedince, kteří do startu své kariéry vstupují s idejemi a entuziasmem. Jinými slovy , pokud člověk vstupuje do zaměstnání (např. zdravotní sestry) s cynickým přístupem, snižuje tím riziko vyhoření. Naopak ti, kteří přicházejí se silnou touhou, nadšením, v průběhu prvních let práce chtějí být nápomocní a nejraději by se rozdali pro druhé, tvoří rizikovou skupinu pro syndrom vyhoření. Opět se vracíme k závěru, že aby se člověk stal obětí syndromu vyhoření, musí se nejprve zapálit (pro myšlenku, pro cíl – pozn. překl. ). (Pines, 1989, str. 11) Pro účel našeho výzkumu je důležité zjištění, že existují povahové rysy podporující vznik syndromu vyhoření. Spojitost povahových rysů se syndromem vyhoření není nijak záhadná a výzkumy jsou pouze formálním dokladem toho, co lze odvodit z toho, co o burnout víme. Tomuto tématu se věnuji ve své výzkumné části. Rizikovým faktorem je chování typu A s důrazem na soutěživost a hostilitu, původně vysoká empatie, obětavost a zájem o druhé, původně střední až vysoká senzitivita, nízká asertivita, vysoký perfekcionismus, pedantství a odpovědnost, neschopnost zrelaxovat, negativní afektivita a depresivní ladění, úzkostné, fobické a obsedantní rysy, externí lokalizace kontroly, nízké či nestabilní sebepojetí a sebehodnocení. Dále přítomnost Spielbergova AHA syndromu („Anger, Hostility, Aggression“) a syndromu „hopelessnesshelplessness“ (bezmoc a beznaděj), u kterých je ale diskutabilní, zda se jedná o rizikové faktory nebo dílčí příznaky syndromu burnout (Kebza, 1998,s.439). Radkin Honzák navíc ještě poukazuje na dvě méně známé specifické tendence, které zvyšují riziko syndromu vyhoření: grandiozita a diskontace. Spíše než o osobnostní vlastnosti se jedná o postoje, které člověk zaujímá k situaci, k druhým lidem i sám k sobě.
Grandiozita je reprezentována nadměrným očekáváním; každý si budujeme svůj sebeobraz, který pro zachování psychické rovnováhy, je v některých směrech zlepšen a přikrášlen v porovnání s realitou, přinejmenším ve smyslu ideálního já (Honzák, 2008). 42
Spíše, než povahová vlastnost je to způsob, kterým člověk vytváří představu o sobě. Ve fantaziích a představách zhmotňuje přání a touhu o svých neomezených kompetencích a o své velikosti. To čas od času dělá každý z nás. Problém nastává ve chvíli, kdy tento člověk pro svůj sebeobraz vychází právě z těchto fantazií a ne z reality (především ze zpětné vazby druhých lidí na něj). Fantazie jsou přirozeně příjemnější a přináší méně zklamání, než realita. Dalo by se říct, že je to forma úniku před realitou. Jak dodává Honzák: „Tito lidé jsou stejně neochvějně přesvědčeni, že oni postupují v zásadě správně, pouze okolí je nedoceňuje, nechce spolupracovat, ubližuje jim, manipuluje s nimi, atd.“ (Honzák, 2008).
Diskontace je reakcí na selhání vlastních postupů, demýtizace vlastního ideálního obrazu, a to nikoli na kritickou míru, ale ve smyslu sebezavržení. Poněkud přehnaným, ale ilustrativním příkladem může být prohlášení: „Když se mi nepodařilo zaběhnout 100 metrů v čase pod 10 vteřin, nestojím za nic.“ (Honzák, 2008). Uvedenou charakteristiku bychom mohli v běžněji užívaném jazyce označit jako přehnané ambice či perfekcionismus. Tato vlastnost bývá často ovlivněna výchovou. Ambiciózní rodiče mohou být příčinou toho, že se jedinec nenaučí mít sám sebe rád, být sám se sebou spokojen, dokud nedosáhne určité mety (po jejím dosažení však pocit satisfakce trvá jen tak krátkou chvíli, dokud si nestanoví metu novou) . Na vznik syndromu burnout nemají vliv tyto osobnostní proměnné: inteligence, věk, stav, délka praxe v oboru a doba, po kterou je zastávána současná pracovní pozice.(Rowe, 1997 in Kebza, 1998, s.439)
3.5.2 VNĚJŠÍ RIZIKOVÉ FAKTORY Další skupinou faktorů jsou vnější objektivní vlivy. Významná je především intenzita stresoru, podmínky pracovního prostředí a míra emocionální zátěže v zaměstnání. Barbara Aufiero uvádí, že k burnout syndromu přispívá zaměstnání, ve kterém je nízká míra kontroly a ocenění. (Aufiero, 2008) Přetíženost v práci,
časový stres a vysoká zodpovědnost jsou takové pracovní
podmínky , které přispívají k psychickému vyčerpání. Následkem toho klesá odolnost vůči stresorům a frustrační tolerance. 43
Dalším faktorem nebo spíše spouštěčem je negativní odpověď na snahy zaměstnance. I přes to, že se snaží svou práci dělat pořádně, a je si toho vědom, může být tato jeho snaha nedoceněná či opomíjená. Nadřízený neprojeví uznání, klient či pacient nepoděkuje.U manažerů dochází k tlaku ze dvou stran: od svých nadřízených a podřízených. Cherniss (in Křivohlavý, 1998, s. 19) hovoří o tzv. dvojí vazbě – double bind. Základní existenciální potřeba není naplněna a namísto pocitu zadostiučinění či radosti z dobře odvedené práce se objeví frustrace. Děláme-li něco, pak máme určité představy o tom, jaké to bude, až práci dokončíme. Může to být jak finanční ohodnocení, společenské uznání či pouhá reakce těch, pro které práci děláme (poděkování, zpětná vazba, apod.). Pokud dojde k naplnění našich očekávání, hovoříme o saturaci. V opačném případě o frustraci. Frustrace pak může způsobit nebo při nejmenším posilovat pocit ztráty smyslu toho, co děláme.
3.6 Protektivní faktory R. Honzák uvádí dva faktory, které tlumí riziko vyhoření: Kritická sebereflexe a realistické nastavení požadavků na sebe i na ostatní je tedy prvním preventivním opatřením proti možnému vyhoření. Plnění základních požadavků mentální hygieny, optimalizování relací mezi zátěží a odpočinkem, co nejpravidelnější životní režim a přiměřené množství tělesného pohybu (Honzák, 2008) „Vypráví se, že slavný americký psychiatr H.S.Sullivan se v době oběda pohyboval po oddělení a tázal se, zda jeho pracovníci již byli na obědě. Když se dozvěděl, že nebyli, protože neměli čas, protože se přece musejí starat o pacienty, údajně vybuchl: „Tohle mi řeknete ještě jednou a máte padáka! Kdo se neumí pořádně postarat sám o sebe, neskýtá záruku, že se postará o druhé!“ Tato věta by měla být naučením pro ty „obětavé,“ kteří to se svou obětavostí přehánějí.“
Honzák, 2008
Rowe (In Kebza, 1998, s.439) uvádí chování typu B, dostatečná asertivita, schopnost a dovednost relaxovat, vhodná organizace času (time management), odolnost ve smyslu „hardiness“ či „sense of coherence“, pocit dostatku vlastních schopností zvládat situace, interní lokalizace kontroly, ego-kompetence, self-efficasy neboli víra ve vlastní schopnost sebeuplatnění, interní lokalizace kontroly, dispoziční optimizmus. Na závěr pocit osobní pohody „well-being“ zahrnující životní spokojenost, pozitivní emoce a štěstí. 44
3.7 Diferenciální diagnostika Kebza (Kebza a Šolcová, 1998, s. 435-437) zdůrazňuje nutnost diferenciální diagnostiky. Syndrom vyhoření s některými symptomy, ale i důsledky v chování částečně podobá některým známějším a diagnosticky propracovanějším poruchám či chorobám. Například s depresí má vyhaslost řadu podobných symptomů (smutná nálada, pocit zmaru, ztráta motivace a energie, pocity bezcennosti apod.). Od deprese se však liší podobou manifestních somatických a vegetativních potíží, také chybí hlavní depresivní symptom. . Důležitá je, především pro klinické psychology, správná úvodní orientace a schopnost odlišit depresivní ladění či depresivní reakci, pojící se k celkovému klinickému obrazu vyhaslosti, od velké endogenní deprese. Výrazným distinktivním znakem je sezónnost výskytu, typická pro endogenní depresi a naopak velmi zřídka se objevující u depresivního ladění vyhaslosti. Rovněž ranní pesima jsou jedním z příznaků endogenní deprese, kdežto depresivní ladění vyhaslosti, pokud se vůbec v průběhu dne mění, může být, stejně jako u depresivní neurózy, horší spíše k večeru. Další symptomy jsem dle článku Kebzy a Šolcové (Kebza a Šolcová, 1998, s. 435), zpracovala do přehledové tabulky, která by mohla sloužit, jako pomůcka při diferenciální diagnostice deprese a syndromu burnout.
Tabulka 3 - diferenciální diagnostika deprese a syndromu vyhoření Příznaky
Deprese
Syndrom burnout
Odklonitelnost symptomů
Nálada nezávisí na směřování činnosti
Změna nálady po přeladění psychiky na nepracovní obsah
Nasměrování hostility
Auzoakuzace
Obviňování okolí
Sezónnost výskytu
Ano
Ne
Zhoršení v kontextu cirkadiálního rytmu
Ráno (ranní pesima)
Beze změny nebo k večeru
Účinná terapie
Farmakoterapie
Psychoterapie
45
3.8 V sociálním kontextu Syndrom má úzké propojení s workoholismem (Honzák, 2008). Obě diagnózy se spojují s charakterem dnešní doby. Je možné je tedy započítat do „civilizačních chorob“ . Fenomén úspěšného jedince, zvýšená očekávání a ambice, možnosti, které nám dnešní doba nabízí (které v nás ale zároveň zanechávají pocit viny, pokud je nenaplníme) dnes profilují soubor psychických chorob, které jsou typické pro dnešní dobu a moderní společnost. Může jít o deprese, psychosomatózy, poruchy příjmu potravy, workoholismus, syndrom burnout a další. Snaha po dokonalosti si zde vybírá svou daň. V každé z uvedených chorob lze najít vzor dnešního člověka (workoholismus – pracující, výkonný člověk; poruchy příjmu potravy – štíhlá postava; syndrom vyhoření – soucítící, empatický a pomáhající člověk). Nejde tedy o pouze o problém jedince, ale také o sociální problém. V syndromu burnout i dalších uvedených poruchách se odráží to, jaké má společnost nastaveny podmínky pro přijetí (nebo „schválení“) jedince. Syndrom vyhoření je rovněž velmi aktuální medicínský problém. Kromě výše uvedených oblastí psychiky a výkonnosti ovlivňuje podstatně i kvalitu života u osob, u nichž se vyskytuje a vykazuje některé podobné či téměř shodné charakteristiky s příznaky i důsledky některých duševních onemocnění a poruch (Kebza, 2005, str. 130).
4. Chronický únavový syndrom (CFS) Chronický únavový syndrom (CFS - chronic fatigue syndrom) patří mezi psychosomatická onemocnění, které dnešní medicína není schopna objasnit. Řadí se mezi „body distress“ symptomy – tzn. fyzicky se projevující symptomy, které jsou podle předpokladů a dosavadních výzkumů způsobeny psychickými pochody. Je popisován jako nevysvětlitelná perzistující relabující chronická únava, která není důsledkem fyzické zátěže, neustoupí po odpočinku a vede k podstatnému omezení dříve dosahované aktivity. Nutným průvodním jevem jsou alespoň dva z uváděných typických somatických příznaků: bolest kloubů, bolesti v krku, bolestivé lymfatické krční nebo axilární uzliny, bolesti svalů, nové bolesti hlavy, neosvěžující spánek, zhoršení únavy po námaze. (Nouza, Svoboda, 1998, s. 43). 46
Již samotné správné určení CFS je poměrně složité, neboť v literatuře se v průběhu posledních let rozlišují americká, britská a australská diagnostická kritéria. Dále se rozlišuje (podle britských kritérií) mezi vlastním CFS a tzv. PIFS (postinfectious fatigue syndrome), přičemž syndrom PIFS je konstituován jako subtyp CFS, který vzniká po infekčním onemocnění nebo současně s jeho průběhem. Dosud však nebylo identifikováno žádné infekční etiologické agens (Janů, 2003, s.20)
4.1 Etiopatogeneze CFS Mechanismus působení psychiky na tělo zůstává doposud neobjasněn (Bakal, Coll, Schaefer, 2008). Stejně tak mechanismus neuroendokrinní a imunitní dysbalance, která CFS provází (Van Houdenhove et al. 2009, s. 703). Přesto známe některé průvodní mechanismy a děje, které v etiopatogenezi mají svou úlohu. Jedním z patologických nálezů je hormonální dysfunkce – především snížená hladina stresového hormonu kortizolu a následná snížená stimulace glukokortikoidních receptorů nebo jejich snížená funkce na základě imunitní reakce vyvolané stresem. B. Van Houdenhove potvrzuje, že na základě dosavadních výzkumů i klinických zkušeností je dlouhodobé vystavení stresu shledáno jako etiopatogenetický faktor pro vznik CFS u vulnerabilních jedinců. Tato vulnerabilita HPA osy (hypothalamo - hypofýzo - nadledvinkový systém, který zodpovídá za fyziologickou reakci na stres)
vůči stresorům může mít příčinu jak genetickou,
environmentální (např. ranné trauma, traumatické dětství) a může se také odvíjet od předchozího dlouhodobého působení stresu na jedince. (Van Houdenhove, et al. 2009, s. 702). Dalším patogenetickým nálezem jsou změny v obranyschopnosti organismu. Dle Nouzy (1999) se zde uplatňují mechanismy vedoucí k imunodeficitu, k manifestaci atopie, procesy imunokomplexové, autoagresivní, poruchy buněčné proliferace a poruchy buněčného metabolismu. Jde tedy o komplexní rozvrat imunitního systému. Abbey a Garfingel navrhují hypotézu, že CFS má příčinu v chronickém stresu a jde o společensky přijatelnou formu psychiatrického problému, na který se, díky povaze symptomů, pohlíží jako na somatické onemocnění. Dávají ho do souvislosti s neurastenií, která se jako onemocnění vyskytovala ve zvýšené míře na konci 19.st. Jako možná příčina je uváděn rychlý rozvoj nových technologií ve výrobě a dalších společenských změn včetně změn v gender rolích (Abbey, Garfinkel, 1991 in Dawson, Sabin, 1993).
47
Asi by bylo chybou nahlížet na vznik CFS jako na čistě psychologický nebo naopak pouze somatický či environmentální problém. Van Houdenhove et al. shrnují etiopatogenezi CFS jako spolupůsobení několika faktorů: vulnerability či odolnosti HPA osy vůči stresorům, dále předchozího vystavení stresu a předchozí psychiatrické poruchy, fyzických spouštěčů (jako např. infekce, úrazy nebo poruchy spánku) a v neposlední řadě psychických faktorů (kognitivní, emoční a faktory chování), které se projeví většinou v reakci na prožívaný stres. (Van Houdenhove, et al. 2009, s. 703). Autoři ve své souhrnné studii uvádí návrhy pro další výzkumy a sice dlouhodobé sledování a porovnávání neuroendokrinní dysregulace a HPA aktivity u jednotlivých rizikových skupin. Výše uvedené rizikové faktory jsou tedy odvozeny spíše z klinických zkušeností.
4.2 Psychické projevy CFS Pacienti postižení CFS mají sklon k depresivitě, spavosti, podrážděnosti, úzkostem, záchvatům paniky, závratím, špatné snášenlivostí tepla a chladu. Většinou se tedy jedná o příznaky související s únavou. Každému z nás se jistě stalo, že neměl šanci se po několik dní pořádně vyspat. Stačí si představit, jak se kdo z nás v tu chvíli cítil, jak snášel rušivé vlivy z okolí apod. Psychické symptomy provázející CFS nejsou ničím jiným, než dopadem únavy na psychiku a její kognitivní , emocionální i volní složku. Psychické symptomy provázející CFS tedy nejsou nijak specifické pro tuto diagnózu a lze o nich mluvit jako o přirozených důsledcích zvýšené únavy a následného oslabení těla. (Janků, 2003) Dawson a Sabin popisují tyto příznaky: • Zmatenost, výpadky paměti a pozornosti • Emoční labilita – pacienti s CFS se mohou znenadání rozplakat, stejně jako se cítit v euforii. Někteří reagují dost podrážděně. Rodina a přátelé postižených u nich často uvádí změny v tomto smyslu. •
Někdy se vyskytuje deprese. Na rozdíl od endogenní deprese se nevyskytují symptomy jako anhedonie, nespavost, anxieta či psyhomotorický útlum tak často.
• U CFS se objevuje hypochondrismus – pacient může při návštěvě lékaři předložit dlouhý soupis potíží, kterými trpí. Zdravotní stav a problémy spojené s CFS se stávají centrem zaměření pozornosti 48
4.3 Syndrom války v Perském zálivu Pokud bychom chtěli nahlédnout do historie CFS, válka v Perském zálivu stojí u zrodu této diagnózy. V tomto případě můžeme z této nešťastné události čerpat lépe, než z jakéhokoli experimentu. Nabízí nám obrovský výzkumný soubor jedinců, kteří byli vystaveni extrémním podmínkám, které by při experimentu nebylo z etických důvodů možné zopakovat. O Gulf War Syndrome (syndrom války v Perském zálivu) se zde zmiňuji, jelikož je to jedna z nejznámějších kauz spojených s CFS a v literatuře je používána jako doklad existence jinak těžce uchopitelného syndromu. Ukázalo se, že více, než polovina amerických veteránů (tzn asi 50 000), kteří se vrátili z války v Perském zálivu na počátku roku 1991, si stěžuje na onemocnění charakterizované těžkou únavou a dalšími příznaky, totožnými se symptomy chronického únavového syndromu, tedy bolestmi hlavy, pálení sliznic, obzvláště spojivek (Nouza, Svoboda, 1999). Studie provedené na těchto vojácích si kladly za cíl vytvořit ze syndromu „války v zálivu“ samostatnou nozologickou jednotku. Z války v Perském zálivu se stalo jeden čas velmi populární téma. Studie Khalida a kol (Khalida, 1999) se snažila pomocí komplexních statistických metod zhodnotit postižení jednotlivých orgánů a systémů a jeho podíl na vzniku syndromu. Tyto poznatky pak byly porovnány s výsledky zdravotních prohlídek veteránů a podrobného laboratorního vyšetření. Nebyl nalezen žádný charakteristický soubor příznaků, který by dovolil vyčlenit syndrom Války v zálivu jako samostatnou chorobu. Pro pobyt ve válce by hovořil vznik PTSD popsané výše. Nicméně soubor příznaků se shoduje s těmi, které jsou klasifikovány jako CFS. Vysvětlení vědci nachází v lécích, které byly vojákům podávány preventivně proti bakteriálním bojovým nákazám, expozici bojovým otravným plynům typu soman a dioxin případně organofosfátovým pesticidům nebo exhalacím z hořících ropných polí (Nouza, Svoboda, 1999). V současnosti je právním sporem příčina, která spustila soubor potíží, které se, až do nedávného přezkoumání, zmírnily jen ojediněle . Pokud by tou příčinou bylo preventivní očkování, dostali by veteráni od ministerstva obrany odškodné. Na internetových diskuzích však převládá názor, že šlo o kombinaci psychického oslabení díky stresu zažívanému za války a chemického působení léků a bojových plynů. 49
V kontextu problému CFS by tento případ hovořil pro závěr, že CFS jsou do jisté míry jednotlivě probíhající nepřiměřené odpovědi lidského organismu na nejrůznější zátěžové podněty. A to jak na úrovni psychické, tak chemické či biologické (ačkoli stres, jako psychický fenomén také vyvolá vyplavením hormonů reakci ve výsledku chemickou).
4.4 Používaná diagnostická kritéria CFS jako nozologická jednotka není v mezinárodní klasifikaci nemocí MKN 10 – revize z roku 1992 (ani v revizi 2008 – pozn. aut.) uveden. Závoj nejasnosti a diagnostických rozpaků může být používán jako východisko z vyšetřovací nebo léčebné nouze lékařů. Na druhou stranu není pacientům jejich skutečný pocit únavy věřen a jsou obviňováni ze simulantství, zvláště pokud zdravotní stav dosáhne hranice neumožňující soustavnou výdělečnou činnost (Janů, 2003, s.7-8). Stanovení diagnózy CFS vyžaduje velikou klinickou zkušenost. Popsané klinické symptomy se mohou překrývat se symptomy jiných psychických nebo somatických syndromů. Proto je důležitá pečlivá diferenciální diagnóza (viz. níže). Janů (2003) uvádí tři v současnosti používaná diagnostická kritéria: jedná se o původní americká diagnostická kriteria podle Holmese (1988) a z nich do jisté míry vycházející upravená kriteria dle Fukudy (1994). Poněkud jiný přístup nabízí britský, tzv. Oxfordský přístup. Podobně jako Holmes vychází ze dvou základních podmínek a to, že chronická únava je základní podmínkou onemocnění a že některá onemocnění a stavu musí být vyloučeny.
4.4.1 Diagnostická kritéria Holmese (USA, 1988) Tabulka 4 - diagnostická kritéria Holmese (Janů, 2003, s.19-20) Hlavní kritéria
• Náhle vzniklá únava, způsobující minimálně 50% snížení dřívější aktivity, trvající alespoň 6 měsíců • Vyloučení jiných chorobných stavů zapříčiňujících únavu
50
Vedlejší kritéria
Fyzikální kritéria
• • • • • • • • •
Subfebrilie, zimnice Bolesti v krku Citlivé (bolestivé) axilární a krční lymfatické uzliny Nevysvětlitelná generalizovaná únav svalů Svalový neklid nebo myalgie Protrahovaná únava po námaze dříve tolerované Generalizovaná bolest hlavy Stěhující se artalgie Neuropsychické obtíže (fotofobie, přechodný podrážděnost, porucha koncentrace paměti, deprese) • Poruchy spánku • Náhlý vznik příznaků během několika hodin až dnů
skotom,
• Subfebrilie 37,6-38,6°C • Neexudativní pharyngitida • Hmatné nebo citlivé krční nebo axilární uzliny
Pro stanovení diagnózy CFS je nutná přítomnost obou hlavních kritérií a 8 z 11 symptomových kritérií nebo 6 z 11 symptomových a 2 ze 3 fyzikálních kritérií.
4.4.2 Diagnostická kritéria dle Fukudy (1994) Tabulka 5 - diagnostická kritéria dle Fukudy (Janů, 2003, s. 21)
1.
Nevysvětlitelná chronická únava trvající déle než 6 měsíců, trvalá nebo vracející se , s určeným začátkem (není celoživotní), není důsledkem tělesné zátěže, není významně ovlivněna odpočinkem a vede k podstatnému omezení úrovně v zaměstnání nebo vzdělávání, v sociálních a osobních aktivitách
2.
Zhoršení paměti nebo koncentrace, bolesti v krku, bolestivé lymfatické uzliny, bolesti svalů, bolesti kloubů, bolesti hlavy, neosvěžující spánek, neurologické a psychické potíže, zhoršení únavy po námaze
Pro stanovení diagnózy je nutné splnění bodu 1 a přítomnost 4 a více subjektivních symptomů z bodu 2, které trvají déle než 6 po sobě jdoucích měsíců a nepředcházející manifestaci únavy. Vyčerpání po fyzické zátěži přetrvává déle než 24 hodin.
51
4.4.3 Kritéria CFS – Oxfordská definice Tabulka 6 - diagnostická kritéria dle Oxfordské definice (Janů, 2003, s. 21-22)
A.
Únava je hlavní příznak
B.
Syndrom má určený začátek, netrvá po celý život
C.
Únava je těžká, zneschopňující a postihující fyzické i fyzické funkce
D.
Únava trvá minimálně 6 měsíců, během kterých je přítomna minimálně 50% času
E.
Ostatní příznaky mohou být přítomny, zvláště myalgie, poruchy spánku a nálady
F.
Touto definicí by měli být vyloučeni: • zvláště nemocní se zdravotními poruchami způsobujícími únavu (např. těžká anémie); měli by být také vyloučeni, zjistí-li se tato porucha během sledování • nemocní se stanovenou diagnózou schizofrenie, maniodepresivní choroby, toxikomanie, poruchou příjmu potravy a organického onemocnění mozku; ostatní psychiatrická onemocnění, včetně depresivních a úzkostných poruch a hyperventilačního syndromu, nejsou nezbytným důvodem k vyloučení
4.5 Diferenciální diagnostika Jelikož se symptomy CFS překrývají s četnými somatickými diagnózami, je vyloučení jiné příčiny těchto symptomů především na lékaři. Psycholog by si měl uvědomit rozdíly mezi CFS a únavou způsobenou endogenní depresí nebo vyčerpáním provázejícím syndrom vyhoření. Obzvláště nutné je vyloučit jiné fyzické stavy a choroby vyvolávající chronickou únavu. Komplexní vyšetření nemocného by zvláště mělo vyloučit boreliózu, myasthenii gravis, systémová autoimunitní onemocnění (např. systémový lupus erythematodes, revmatoidní artritidu, dermato-polymyozitidu), zhoubná onemocnění, endogenní depresi, nespecifické střevní záněty, hypothyreózu, syndrom infekční mononukleózy a projevy nedostatku
52
některých vitamínů a důležitých minerálů (především vit. skupiny B, železa, hořčíku a selenu) (Nouza, Svoboda, 1998, s. 39) Pro vyloučení možných komplikací nebo jiných lépe léčitelných onemocnění by mělo být
provedeno
EKG
a
RTG
vyšetření
hrudníku,
chemické
vyšetření
moči
s mikroskopickým vyšetřením močového sedimentu a krevní obraz. Dále imunologické laboratorní vyšetření. Bližší doporučení a informace týkající se biologického podkladu CFS uvádí ve své publikaci Nouza a Svoboda (1998) Diferenciální diagnostiku je třeba provést i s psychickými symptomy, se kterými má CFS podobné příznaky. Kebza se zmiňuje o rozdílech CFS a syndromu vyhoření: pacienti postižení CFS trpí na rozdíl od vyhořelých zvýšenou teplotou (37,3-38°C), bolestmi v krku, citlivostí až bolestivostí lymfatických uzlin, bolestí kosterního svalstva, migrujících otoků a bolesti kloubů bez zarudnutí, někdy i bez otoků, světloplachostí, apod.
4.6 CFS a medicína To, že CFS nespadá do žádné diagnostické kategorie (mezinárodní klasifikace nemocí), nelze ho doložit laboratorním nálezem ani zobrazovacím
vyšetřením může podpořit
pochybnosti o jeho existenci jak u lékaře, tak u pacienta. Pokud jsou pochybnosti na straně pacientova okolí, mohou u pacienta ústit v pocity vlastní neschopnosti, komplexy méněcennosti, psychickou vyčerpanost až depresivní nálady které mohou oslabením vůle symptomy CFS jen prohloubit. Naopak o své diagnóze může pochybovat i sám pacient. CFS postihuje ve zvýšené míře osoby se smyslem pro povinnost, zodpovědnost, premorbidně orientované na výkon. Takovéto osobnostní ladění může vést k bagatelizaci příznaků a přehnaným nárokům na vlastní výkon i přes pociťované symptomy a k přehnaným nárokům na uzdravení. I v tomto případě může být důsledkem pocit méněcennosti a depresivní rozlady. Dawson a Sabin se zmiňují o iatropatogenním dopadu při léčbě CFS a navrhují možné řešení: „Psychický dopad onemocnění CFS je obrovský. Nejasnost a nepředvídatelnost nemoci mohou být těžkou zkouškou pro pacientovu důvěru ve zdravotnickou péči. Často se objevující kognitivní omezení provázející CFS jsou těžkosti, se kterými se pacient musí vypořádat. Psychiatrická péče by měla být prezentována jednotně jako doplněk somatické
53
léčby a ne jako její náhrada. Stejně tak somatičtí lékaři by měli mít jasno v tom, co pro pacienta mohou udělat: vyloučit další možné příčiny chronické únavy, ulevit pacientovi od somatických symptomů a poskytnout mu podporou.“ (Dawson, Sabin, 1993, s. 66) Nepředvídatelnost a nejasnost výskytu symptomů lze dobře nastínit výpovědí pacienta (Bakal, Coll, Schaefer, 2008): „Ať mi nikdo netvrdí, že je to způsobeno psychikou, když mě to (symptomy chronického únavového symptomu) postihne ve chvíli, kdy už se ani nemůžu cítit lépe.“ Není znám způsob léčby, který by byl efektivní u všech postižených CFS a v řadě dvojitě slepých studií nebyl opakovaně žádný preparát shledán signifikantně účinným v terapii CFS (Dawson, Sabin, 1993). Existují indicie, které nasvědčují tomu, že také psychika hraje ve vznku CFS svou roli. Především se jedná o některé premorbidní osobnostní rysy, které riziko onemocnění CFS zvyšují. B. Van Houdenhove
potvrzuje, že na základě
dosavadních výzkumů i klinických zkušeností je dlouhodobé vystavení stresu potvrzeným etiopatogenetickým faktorem pro vznik CFS u vulnerabilních jedinců. (Van Houdenhove, et al. 2009, s. 702)
5. Alexithymie Alexithymie je psychologický koncept, jež má objasnit mechanismus, kterým vznikají některé psychosomatické poruchy. Mohla by se stát klíčem k tomu, jak porozumět, ale především na co se zaměřit v přístupu k výše uvedeným onemocněním. Nejde o diagnózu, pouze o konstrukt, kterému se v poslední době věnují výzkumy po celém světě. Hoschl uvádí, že alexithymie znamená obtížnost nebo neschopnost jedince správně rozumět vlastním emocím a hodnotit je. Výkyvy nálady alexithymní lidé vyjadřují tělesně. Dochází k „řeči orgánů“ (Höschl, 2003, str.316). Zlotnick et al. ve své studii objevil, že existuje vztah mezi diagnózou hraniční osobnosti a alexithymie (Zlotnick et al. 2001) Při dlouhodobém působení stresu na psychiku člověka (u syndromu vyhoření či vzniku psychosomatických onemocnění) nebo jednorázovém, zato však extrémně intenzivním (u PSTD) dojde k nahromadění emocí. Emoce mají na tělo aktivizační účinek. Po vystavení stresoru je tělo připraveno na útok či na útěk (viz. předchozí kapitoly). V dnešní době však není společensky ani lidsky přijatelné ze stresující situace utéct či zaútočit na toho, kdo nám stres způsobuje. Psychická i hormonální reakce tedy nastane, 54
rozum však zabrání pokračování nastartovaného procesu a zrealizování fyzické akce. Navenek je vše v pořádku, avšak uvnitř těla dojde k přerušení procesu, který mělo pokračovat. Nedojde ke zmetabolizování hormonů, které byly vyplaveny, aby upozornily tělo na to, že se něco děje a je potřeba jednat. Přirozeně by byly zmetabolizovány pomocí akce svalů. V našich podmínkách, kdy se stresové situace obvykle odehrávají v zaměstnání a většina zaměstnání je dnes sedavého charakteru, ke svalové akci nedojde a hormony zůstanou v těle, obrazně řečeno, „viset“. Stresor v nás vyvolá emoční reakci. Ačkoli se zažil jednotný název stres pro nejrůznější druhy situací, ve které cítíme napětí, které se může projevovat až fyzicky,
těmto
symptomům předchází široká paleta emočních reakcí. Řada lidí není schopna doptat se sama sebe, co je vlastně původcem toho, že prožívají stres. Je to strach, že přijdu o místo? Je to zoufalství z mé finanční situace? Pramení z pocitu bezmoci, který zažívám ve své současné životní situaci? Někdo zažívá frustraci, protože nejsou naplněny jeho základní potřeby. Tak, jako se dá stroj rozebrat na jednotlivé součásti, aby se zjistilo, kde je závada, stejně tak je možné a užitečné přistupovat k psychickým fenoménům, jako je stres. Zde jsou těmi součástkami emoce. Poprvé použil pojem alexithymie Sifneos. Slovo se skládá z řeckého a=nedostatek, lexis = slovo, thymos = emoce. Samotný koncept alexithymie byl představen v polovině 70. Let 20. Stol.. Karen Horneyová popsala podrobný soubor charakteristik u mnoha svých pacientů, kteří špatně reagovali na psychoterapeutické intervence: chybělo jim emoční uvědobnění, minimálně se zajímali o fantazie a sny a jejich myšlení bylo velmi konkrétní (extrenalizované) (Horney, 1952 in Schulze a Roberts, 2007, str. 288). Hartl definuje alexithymii jako rozštěpení emočních a poznávacích procesů, chudý citový život a neschopnost vyjádřit jej slovy (Hartl, 2004) Machač a Machačová pod pojmem stres chápou situace, kde návrat k předstresovému stavu neprobíhá lehce, kde emočně negativní vegetativní napětí se ke klidové normě vrací pomalu, a kde případně i pohybová senzorická i mentální výkonnost je emočně negativní aktivací zřetelněji poznamenána. (Machač a kol, 1985, str. 75). Pokud tedy alexithymii chápeme jako potíže s identifikací svých pocitů, popisování či pojmenování emocí, chybí alexithymnímu člověku spojovací článek mezi zátěžovou situací (která vyvolá stres a emočně negativní aktivaci) a fyzickou reakcí.
55
5.1 Model TERI Humpolíček ve svém článku uvádí model, který lze použít pro názorné vysvětlení problému alexithymie, ale také psychosomatických jevů obecně. Model TERI je složen ze 3 součástí: těla, emocí a rozumu. V ideálním případě jsou jsou volně propojeny jeden s druhým a také s vrcholem „trojbokého jehlanu“
- intuicí. Je-li tomu tak, můžeme
reagovat rychle, volně a intuitivně (ve smyslu bezprostředně), bez prodlevy způsobené zahlcením emocemi, tělesnou nepohodou či mnoha myšlenkami. (Humpolíček, 2006)
Obrázek 1 – model TERI při neporušeném vztahu tří základních složek
Spojovací linky naznačují komunikaci jednotlivých modalit. Ta může být příčinou různých vlivů narušena. Pokud se bavíme o alexithymii, jde o narušení komunikace mezi emocemi a rozumem. Alexithymický člověk není schopen racionálně zpracovávat své emoce. Informace, které se dostávají do jeho vědomí jsou tělesné podněty. Komunikace mezi tělem a emocemi nezapojuje vědomí a tělo reaguje únavou, bolestí hlavy, dušností, či jinými symptomy na emoční zátěž, například na stres, aniž by člověk věděl proč. Takový člověk pak může mít pocit, že ačkoli zátěžovou situaci beze zbytku vyřešil a zvládl, ačkoli cítí motivaci a chuť do další práce po zvládnutí těžkého úkolu, jeho tělo ho „zrazuje“ a aniž by k tomu mělo důvod, odmítá fungovat.
56
Obrázek 2 – model TERI s chybějící vazbou mezi rozumem a emocemi
V případě jiných poruch (jako je např.syndrom burnout nebo poruchy příjmu potravy, u fyzicky či sexuálně zneužívaných osob) zase může být narušena interakce mezi rozumem a tělem. Pak hrozí nebezpečí kumulace fyzických symptomů, na které dotyčný nereaguje. Člověk si je vědom, že prožívá stres, že období, kterým prochází je pro něj emočně zatěžující. Nevnímá však tělesnou únavu do té míry, kdy už mu neumožňuje dál efektivně pracovat. Opomíjí signály, kterými mu tělo dává na vědomí, že by si měl odpočinout, že to, co prožívá může vést k poškození nebo k nemoci. Nebo je prostě není schopen do určité intenzity vnímat. A v intenzitě, ve které se u něj projeví, už se jedná o poruchu či patologii. Protože mají alexithymní osoby často problém identifikovat své emoce a rozumět jim, stejně jako komunikovat tuto zkušenost ve vztahu k druhým lidem, mnohem méně pravděpodobně se obracejí k druhým pro emoční podporu. Jejich omezený rozsah zdravé schopnosti regulovat emoce také omezuje pravděpodobnost, že alexithymní jedinci budou
57
regulovat emoční stres prostřednictvím snů či jiných imaginativních aktivit (Taylor a kol. 1997 in Schulze a Roberts, 2007, str. 289)
5.2 Studie o alexithymii Pochybnosti o tom, že alexithymie je pouhým psychologickým konstruktem se pokusili narušit skandinávští výzkumníci Karlsson et al., nedávnou studií, při které využili zobrazovacích metod mozku (3D pozitronovou emisní tomografii) ke zobrazení reakcí mozku na emočně nabité podněty. Respondenti vyplnili TAS (Toronto Alexithymia Scale) a byli sledováni během promítání (předem validizovaných) emočně nabitých krátkých videoklipů. Snímky mozku skutečně potvrdily korelaci mezi odlišným zpracováním materiálnu a skóry v TAS. U alexithymických žen filmy aktivovaly mozková centra pro vnímání tělesných počitků („somatosensory areas“ v kortexu pravé insuly) na rozdíl žen s nízkým skóre, které zapojovaly limbický okruh, prefrontální kůru a levou insulu (která zpracovává pozitivní pocity a aktivuje se při afiliaci). Celkově tedy centra pro zpracování emocí. (Karlsson et al.,2008) Výzkumy také potvrzují, že alexythimie je jedním z průvodních symptomů výše zmíněných poruch (psychosomatózy, PSTD, syndrom burnout). Otázka by mohla znít, zda alexithymie predisponuje osobu ke vzniku například syndromu vyhoření nebo zda je jeho důsledkem. Dle výzkumů je alexithymie spíše premorbidním osobnostním rysem, který může být chápán jako rizikový faktor pro vznik syndromů. Výjimku tvoří PSTD, kdy vystavení traumatické události může způsobit takovou odezvu organismu nebo chcete-li obranný mechanismus, který dále znemožňuje vnímat, reflektovat a prožívat emoce. Frewen et al. mluví o této reakci jako o „anestezii duševní bolesti“ a podává výčet teorií vztahujících se ke vzniku tohoto mechanismu. Podle Taylora (Taylor 1997 in Frewen et al. 2008) jde o narušení schopnosti přiřazovat emocím odpovídající pojmenování. Jde tedy o poruchu verbalizace emocí, která se pak projeví v jejich prožívání. Starší studie (Litz 1992 in Frexen et al. 2008) hovoří o neschopnosti zažívat emoce neslučitelné valence. Rozsáhlá sutdie Mattila et al. Byla první studií zjišťující vztah mezi alexithymií a syndromem burnout. V rámci výzkumu Finnish Health 2000 Study
byly 3325ti 58
respondentům
předloženy dotazníky Toronto Alexithymia Scale (TAS-20) a MBI
(dotazník na zjištění syndromu burnout, který používáme i při našem výzkumu). Výsledky ukázaly statisticky významnou korelaci mezi všemi třemi rysy alexithymie a skórem syndromu burnout. Autoři tak považují alexithymii za jeden z významných rizikových faktorů pro vznik syndromu burnout. (Mattila et al., 2007) Navázali tak na hypotézu Lane et al. Ten ve svém článku popisuje alexithymické osoby jako zaměřené na somatické namísto emoční reakce. Spouštěče z okolí, které mají určitý emoční náboj tak způsobí jen chudou odpověď dokud nedosáhnou takové intenzity, která se u člověka s alexithymickými rysy projeví fyzicky (Lane et al., 1990)
5.3 Možné příčiny alexithymie Finská studie zjistila, že alexithymní dospělí využívají ve větší míře zdravotnických služeb během jednoho roku, než nealexithymní dospělí. Chabý komunikační styl alexithymních jedinců spojený s tendencí somatizovat stres může být jedním z faktorů podílejících se na tomto zjištění. (Schulze, 2007, str.290). Kromě somatických onemocnění s sebou alexithymie nese zvýšený výskyt psychosomatických onemocnění. Klíčové rysy alexithymie lze pozorovat u pacientů s posttraumatickou stresovou poruchou (Bandura 2003 in Schulze, 2007, str. 290). Zlotnick uvádí zjištění, že vysoký skór alexythimie koreluje s fyzickým a emočním zanedbáváním v dětství více, než zneužívání v dětství, jak předpokládal před započetím studie (Zlotnick et al., 2001). Tedy i výchova hraje v případě alexithymie svou roli.
6. Prevence a terapie „Biologicko – farmakologicky orientovaný psychosomatik by na základě toho, že v psychogenezi psychosomatických poruch často hraje důležitou roli produkce stresorů (neuropeptidů, jež snižují obranyschopnost organismu, dále pak hormony kůry nadledvinek, atd. ), mohl doporučit aplikaci léků na snížení krevního tlaku či na uklidnění. Je však na místě ihned aplikovat léky, které jen sníží vnímavost na stres (což mívá za následek, že v něm člověk zůstává dál).“ Poněšický, 2004, s. 64 59
I přes biochemický mechanismus psychosomatických onemocnění je zřejmé, že prapůvod somatických obtíží výše zmiňovaných syndromů leží v psychickém zážitku, způsobu chování či životního stylu, v reakcích na okolní události a následné narušení psychické integrity. Farmakologická (popř. jiná na somatickou stránku zaměřená) léčba je pouze symptomatická, tzn. řeší dopady, aniž by poukazovala na zdroj obtíží. Nezatracuji medicínský způsob léčení psychosomatických obtíží, neboť často může podpořit organismus vysílený syndromem a zmírnit ty nejsilnější symptomy, které brání využití psychologicky směrovaných kauzálních terapií. V případech, kdy se jedná o skutečnou patologii s hlubokými symptomy, má nezastupitelný suportivní význam. Pokud například PTSD způsobuje úzkost v takové míře, že omezuje komunikaci v psychoterapii, její vnímání pacientem a tím její průběh, může být podání farmaka účinným katalyzátorem terapeutického účinku. Uplatňuje se zde i mechanismus obousměrné zpětné vazby, kdy se psychická i somatická léčba navzájem doplňují. Pokud například dochází v důsledku dlouhodobého stresu v zaměstnání k tuhnutí šíje, jednou možností je změnit zaměstnání a tím vyřešit příčinu. Ovšem pravidelné docházení na masáže, cvičení nebo dostatečná relaxace po náročném pracovním dni (např. autogenní trénink) může podpořit psychiku pro zvládnutí zátěže a změna zaměstnání už není potřeba. Psychosomatika jako obor se, mimo jiné,
liší od klasické medicíny tím, že dává
pacientovi do rukou větší díl zodpovědnosti za svůj zdravotní stav. Odborníkem na své symptomy je sám pacient a jeho úlohou, stejně jako cílem terapie, je obnovit komunikační kanály mezi jeho vědomím, emocemi a fyzickými symptomy. Jak uvádí často používaná metafora – možnost, jak nasytit hladového je dát mu ryby, mnohem více mu ale pomůže, když ho ryby naučíme chytat. Vyjadřuje fakt, že terapie není pouze léčbou, ale také edukací (formou sebezkušenosti). Zbavit pacienta jeho symptomů pomocí symptomatické léčby je jedna z možností. Avšak podat mu dostatečné informace, edukovat ho, co se týče mechanismů psychosomatických syndromů má mnohem větší perspektivu. Na pacientově zodpovědnosti pak zůstává, nakolik bude pečovat o svůj zdravotní stav (takže i zde je potřeba zvážit motivaci a osobnostní vyzrálost pacienta). Jedna z nejjednodušších cest, jak poskytnout ošetření lidem v počátečních fázích onemocnění nebo jak preventivně působit na rizikové skupiny, je informovat o tom, jak 60
čelit stresujícím a traumatizujícím událostem, kterým se lze během života jen těžko vyhnout. Seznámení s včasným rozpoznáním a se strategiemi pro řešení některých poruch (např. burnout, následků PSTD, atd.) je tedy nasnadě.
6.1 Informovanost Cílem informovanosti je včasné odhalení rizika vzniku psychosomatických onemocnění, jelikož je jasné, že čím ranější je stadium nemoci, tím lepší je prognóza. Forma veřejných přednášek, internetových poraden či knižních publikací je určena široké veřejnosti. Pro rizikové skupiny (např. zdravotnický personál nebo příslušníky státních služeb) se pořádají semináře a workshopy s konkrétním zaměřením. Pokud již došlo k rozvinutí symptomů, může mít samotná informovanost částečně i terapeutický účinek. Pacient je pak sám schopen dát si do souvislosti příčiny a důsledky, které doposud mohl považovat za izolované, na sobě nezávislé procesy. Pokud pochopí, že k somatických symptomům dochází v důsledku jeho životních postojů, emočního prožívání,
vyrovnávání se se zátěžovými situacemi (používání maladaptivních
copingových strategií), může být pouhá změna v postoji k životu účinnější než medicínská symptomatologická léčba. U cílové skupiny našeho výzkumu se semináře zaměřují především na syndrom vyhoření. Seminář o syndromu vyhoření musí absolvovat každý příslušník v rámci nástupního školení.
6.2 Psychoterapie „Ve většině případů spočívá psychoterapeutická léčba v přivedení potlačeného zpět do vědomí. (…) To, že potlačovací mechanismus zahání z mého vědomí úzkost ještě neznamená, že úzkost dále nepůsobí v mém podvědomí. (…) Nevyžité emoce vytváří v našem těle různá napětí, jež se chtějí uvolnit. Uvolňují se buď v podobě agresí proti druhým nebo proti nám samým“ (Bierach, 1995, str. 54). Poněšický (Poněšický, 2004, s. 111) v této souvislosti uvádí hlubinnou psychoterapii, jako metodu pro vystavení pacienta dosud neřešeným problémům či nácvikové metody behaviorální terapie , které se snaží zviklat rigiditu navyklých, tudíž neadekvátně
61
stereotypních řešení za účelem větší flexibility „já“. Rovněž poukazuje na zvýšení frustrační tolerance, jako jeden z účinků psychoterapie, dále zvýšení sebevědomí a vztah sama k sobě. Psychoterapii bychom tak mohli rozdělit na dlouhodobou, která si klade za cíl změnu v osobnosti nebo její vyzrání a zaměřenou na řešení problému, která obvykle zabere menší počet sezení. Směr, kterým by se měl ubírat vývoj osobnosti u dlouhodobějších terapií popsal Rogers, který v rámci svých úvah i zkušeností došel k závěru, že všichni klienti jeho psychoterapie, bez ohledu na původní zakázku, se mění podobným způsobem a osvojují si podobné tendence. Jejich chování se stává zřetelnějším, jsou otevřenější svému okolí, lépe přijímají sebe samé i druhé lidi. Nebojí se být originální, tedy odlišující se od obecně přijímaného vzoru a směřují k autonomii, tedy k přijetí zodpovědnosti za své činy, za své cíle i za svůj život (Rogers, 1996, kapitola 8). Tento druh terapie považuje za hlavní hybnou sílu v osobnosti klienta samotný terapeutický vztah. Na cíl zaměřený a v těchto souvislostech často uváděný je kognitivně behaviorální přístup, který využívá množství technik a pracuje s klientovým postojem
problému,
chováním v kritické situaci, přisuzování významu kritickým událostem. Pacient většinou dostává „domácí úkoly“, protože nejdůležitější pro něj je, zvládnout danou techniku „v terénu“
prostředí, kde se po většinu času pohybuje. O KBT přístupu se zde déle
rozepisovat nebudu neboť se jedná o poměrně známou metodu, zmiňovanou téměř v každé publikaci pojednávající o neurózách, psychosomatických poruchách
či úzkostných
poruchách a fobiích (viz. např. Praško) 6.2.1 KATATYMNĚ IMAGINATIVNÍ TERAPIE Jelikož je podstatou psychosomatických chorob to, že pacient není schopen reflektovat své prožívání, vědomě pracovat se zážitkem, který by pro něj mohl být příliš traumatický, je otázkou, zda není psychoterapie (např. hlubinná, humanistická..) příliš přímou metodou a zda bude pacient vůbec schopen plně využít potenciál, který mu psychoterapie nabízí. Jedním z řešení by byla práce skrze symboly. Jednou z možností, která využívá obrazovou symboliku, jsou imaginace. Imaginace se využívají v nejrůznějších podobách více či méně terapeuticky zaměřené. Ať už jako doplněk k relaxaci, prostředek pro sebepoznání, kontakt s vlastním nevědomím 62
v psychoterapii či jiných, méně oficiálních terapeutických postupech. Imaginace poskytuje kreativní způsob, jak ztvárnit to, jak člověk subjektivně vnímá svět kolem sebe, jak porozumět a dát do nových souvislostí události ze života. Výhodou je, že člověk má při nich možnost zapojit všechny smyslové modality jako vyjádření svého prožívání. V psychoterapii je nejrozšířenější formou katatymně imaginativní psychoterapie, kterou založil Hanscarl Leuner kolem roku 1948. Jde o projektivní druh terapie, kdy klient při zavřených očích vytváří obrazové představy a uvádí je do děje. Touto cestou lze odkrýt ty vrstvy vzpomínek a obsahů, které by nebyly při vyjádření přímou řečí přístupné (např. byly by příliš ohrožující). Leuner v kapitole o psychosomatickém využití KIP naráží na to, že psychosomatičtí pacienti často nemusí z klasické psychoterapie vytěžit tolik, co jiné skupiny klientů. „ Mají velmi omezenou možnost zažívat vědomě konflikty, mluvit o nich , volně asociovat a tím se posunout k nějakému řešení … terapeutické metody založené na používání interpretací jako důležitého terapeutického prostředku předpokládají u pacienta autonomní já a schopnost reflexe. (Leuner 2007, str.229).
6.3 Bodyterapie Další způsoby psychoterapeutické práce by se daly shrnout pod pojem bodyterapie, jejíž cílem je u pacienta trpící psychosomatickým onemocněním posílit uvědomování si interakce mezi psychikou a tělem. Počátky tohoto terapeutického přístupu jsou spojovány především se jménem psychoanalytika Wilhelma Reicha. Podle jeho koncepce je neuróza fyziologicky zakotvena ve svalových napětích a s nimi souvisejících poruchách dýchacího rytmu. Základem Reichova přístupu bylo uvolnění tohoto svalového „pancíře“. Reich popsal sedm základních zón těla, kde dochází k vytvoření svalového pancíře v souvislosti s tím, kam do svého těla jednotliví lidé „koncentrují své stresy a napětí“. Obranné mechanismy proti nadměrným emocím se tedy neprojevují pouze v rovině tělesné, ale také v rovině psychické. (Humpolíček, 2006 s.2) Jak dále uvádí Humpolíček, patří mezi ně: masáže, cvičení zaměřená na uvědomění si těla či tzv. focusing (zaměřování se na vnitřní procesy v těle). Z psychoterapeutických přístupů se touto problematikou zabývá: KBT (kognitivně – behaviorální terapie, transakční analýza, bioenergetika, Gestalt terapie. 63
„Důležitou součástí psychoterapeutické práce s tělem je uvědomění si, že to, co se děje v těle do určité míry často souvisí s životními událostmi, které měly a mají velmi silný přetrvávající emoční náboj – a to v rovině více či méně uvědomované. Lze říci, že nepohodlí tělesné může souviset s dříve prožitým nepohodlím emočním.“ Humpolíček, 2006, str. 3 Konkrétní příklad bodyterapie je Frýbovo cvičení pěti smyslů, které se někdy řadí do kategorie meditace. V tomto cvičení, si postupně uvědomujeme a ozkoušíme všechny naše smysly – jeden po druhém a tím je zaktivizujeme, přesuneme do nich rovnoměrně svou energii a zároveň získáme jistotu, že fungují jak mají, což navodí pocit kompetence pro zvládání úkolů a sebedůvěru. Hlavní snahou tedy je, soustředit se na tělo, ovládat jeho funkce a pozorovat pocity, které v jednotlivých částech těla vznikají.
6.4 Relaxace Přítomnost stresu v našem životě je skutečnost, se kterou se musíme smířit. Neznamená to však, že se musíme smiřovat s jeho škodlivými důsledky. Relaxace je jednou s forem, jak se zbavit negativních emocí, které se v psychice následkem stresu hromadí a mohou vést až k psychosomatickým projevům nebo k celkovému vyčerpání organismu či k syndromu vyhoření (psychické vyčerpání). Staří Římané vyjadřovali slovem relax zpomalení. Našim asociacím je však bližší anglická verze slova označující odpočinek, uvolnění. Obecně je relax formou odpočinku, kterou provází uvolnění svalstva a na minimum snížená aktivita mysli. Ve spojení s dechovými cvičeními a prvky autosugesce byl odedávna uznáván jako účinná metoda psychologického tréninku. Původ lze hledat v systému jógy známém již přes 2500let. Z něj je totiž odvozena většina relaxčních technik, jejichž cílem je snížení svalového napětí a zpomalení některých životních funkcí (Ksiažek, 2004, str. 26). Relaxací je míněno záměrné systematické uvolňování, a to jak v oblasti psychické, tak tělesné. (Křivohlavý, 2001) Studium účinnosti relaxace ukázalo, že jde o vhodnou strategii v překonávání různých příznaků, jako je bolest hlavy, úzkost, chronická bolest, hypertenze, apod. Její účinnost je vyšší, než použití placeba. (Blanchard et al., 1990 in Herman a kol. 2007). Jednotlivé techniky relaxace jsou popisovány v mnoha publikacích, ať už odborných nebo populárních (viz. např. Herman, 2007, s. 286 – 289, Křivohlavý, 1997,
64
Ksiažek, 2004, str. 72- 90) . Jde o snadné a bezpečné metody, jejichž vliv na psychické i tělesné zdraví byl prokázán v mnoha studiích. Nejrozšířenější metodou k navození relaxace u nás je Schultzův autogenní trénink, známý jen jako autogenní trénink. Jde o velmi účinnou formu relaxace, která ale vyžaduje více času a dlouhodobý pravidelný nácvik. Cvičení se má opakovat 3x denně. Jde o postupné uvolňování končetin, zklidnění dechu a tepu. Nakonec představa chladného čela a tepla v břiše doladí tělesný pocit uvolnění, který by měl uvolnit i psychické napětí. Dalším, tzv. vyšším stupněm autogenního tréninku jsou zahrnuty složitější imaginativní cvičení. (Praško in Herman, 2007, str. 286) Další poměrně známá forma relaxace, je Jacobsonův progresivní trénink. Jeho podstatou je uvolnění svalových skupin, které jsou podvědomě chronicky v napětí v důsledku psychického stresu. „ …podle Jacobsona šetří relaxační trénink energii, kterou člověk ztrácí při dalším napětí svalstva, vyvolaném stresem. U jednotlivců se tento stav napětí projevuje v různé míře , takže jedni projevují menší, druzí větší náklonnost k neuróze a snadnému podléhání nemocem.“ (Ksiažek, 2004, str. 68) „Progresivním“ se trénink nazývá proto, že se při něm postupuje přes všechny svalové skupiny. Jde o aktivní formu napínání a uvolňování svalů při zavřených očích a koncentraci na jednotlivé pohyby. Cviky zahrnují např. „Skloň hlavu až na prsa. Zvedni hlavu do původní polohy. Otevři co nejvíce ústa. Uvolni se. Skousni. Uvolni se….“ (Ksiažek, 2004, str. 6871). Praško uvádí Östovu progresivní relaxaci, která funguje na stejné bázi, jako Jacobsonova, ale má propracovanější program rozdělený do (minimálně) sedmi sezení a je určen především úzkostným pacientům. Nácvik má za cíl naučit pacienta pomocí svalové relaxace redukovat progredující úzkostný stav hned při jeho počátku. Cílem tedy je, umět díky pečlivému nácviku navodit relaxovaný stav během 20-30 vteřin, a to v jakékoli situaci – nejen tehdy , jak dodává Praško, doma ve svém křesle (Praško in Herman, str. 287). Mezi další, v literatuře snadno dostupné metody jsou Silvova metoda, Rozhovor s nadvědomím, aneb „bod po bodu“ nebo různá cvičení s vizualizacemi a hudbou (Ksiažek, 2004). Dále se využívá taneční terapie, muzikoterapie, aromaterapie, hippoterapie a dalších technik napomáhajících k uvolnění psychického napětí.
6.5 Meditace
65
Meditace pochází z latinského slova meditatio, které původně znamenalo jakékoli mentální cvičení. V dnešní době se jeho význam zúžil. V angličtině je meditation synonymem ke slovu contemplation neboli úvaha, rozjímání. Meditace je definována jako mentální cvičení, při které se jedinec snaží přesunout od „reflexivního“ nebo racionálního způsobu chování ke vnímání svého nitra. Jde o odklonění pozornosti od myšlenek a její zaměření na jeden bod (zdroj: www.wikipedia.com). „Meditace cvičí schopnost dávat pozor. To ji odlišuje od jiných způsobů relaxace, z nichž většina ponechává mysl , aby se volně toulala.“ Goleman, 2001, s. 164 Na první pohled se liší pohled západní a východní kultury na meditaci. V našich podmínkách je meditace doplňkem k běžnému životu, který má za cíl zlepšit naše kognitivní schopnosti a schopnost překonávat denní stresy. Jde o metodu psychohygieny, která má zlepšit fungování v běžném životě a naše zdraví. Zatímco ve východních náboženstvích je meditace životním stylem zasahující všechny oblasti života (dodržování pravidel týkajících se myšlení, mluvení a skutků v kteroukoli chvíli) . Často je doménou mnichů, kteří přizpůsobí všechny své životní podmínky, aby dosáhli dokonalé osobnosti a vrcholnému stavu (jehož nejznámější označení nirvána pochází z buddhistického pojetí).Jejím účelem je, podle východního pojetí, dosáhnout čistoty, vyrovnanosti, bdělosti a moudrosti člověka, který jí praktikuje. Jde tedy o cíle vyšší a dalekosáhlejší, než je tomu v západní kultuře. Visuddhimagga praví, že prožitek nirvány způsobí v meditujícím trvalé proměny jeho vědomí spolu se zásadními změnami v chování. Následkem prožitku nirvány je morální a spirituální transformace vztahující se k celému životu (Keown, 2003). Goleman ve své knize nabízí výčet hlavních skupin východních meditací, se kterými se setkal. Těmi se v této kapitole nebudu zabývat neboť jsou specifické pro danou kulturu a kromě znalosti techniky vyžadují i specifické postoje odvozené z náboženství, které danou techniku využívá. V této kapitole se budu věnovat meditaci jako prostředku pro zvládání stresu a psychohygienu, tedy západnímu pojetí, které se snaží získat z meditace to dobré aniž by tím omezovala běžný život toho, kdo ji provozuje. Ve skutečnosti se západní a východní pojetí liší pouze intenzitou, s jakou je meditace prováděna a tedy také intenzitou jejího výsledného působení na osobnost. Ve skutečnosti se svou podstatou neliší ani jednotlivé druhy meditace. 66
„Od pradávna neexistovaly žádné dvě cesty. Ti, kdož přišli, kráčeli všichni stejnou cestou“ Goleman, 2001, s. 19 Podle jednotlivých škol se mění to, jak je meditace prováděna a co je jejím cílem. V obecnosti však jde o vědomé upření pozornosti k jednomu cíli (dechu, mantře nebo chůzi) a tím se dosáhne„očištění“ mysli od myšlenek a afektů, které jsou v tu chvíli zbytečné nebo, podle buddhistického pojetí, necnostné. Těmi mohou být každodenní starosti, plány do budoucna, vzpomínky na minulost, přání a představy. Cílem meditace je pomocí zaměřenosti na jeden objekt uvést mysl do stavu klidu a v tomto ji udržet. „Meditace je záměrně navozený stav tělesného a duševního pokoje (o samotě nebo ve větší skupině) za účelem „ponoření“ se do vlastního nitra, dosažení vyššího poznání, osvícení apod. Vyznačuje se omezením anebo přerušením komunikace s vnějším světem (prostřednictvím smyslového vnímání), jako také pasivitou vlastního Já (vyřazením zejména jeho řídících a kontrolních funkcí“ (Stríženec, 2001 in Mirčevská, 2007, s.7 ). V terminologii srozumitelné pro běžného člověka jde o to, vnímat naplno, co se děje v tuto chvíli. Soustředit veškerou pozornost na stávající okamžik. Pokud budeme chvíli sledovat své myšlenky, přijdeme na to, že většina z nich se zaměřuje na minulost (vzpomínky) nebo na budoucnost (plány, představy – např. jak bude probíhat obávaná situace, která nás čeká, jak ji budeme řešit) popřípadě se toulají v představách a denním snění. V meditaci jde o to, nechat tyto myšlenky odplynout a poté setrvat v emočně neutrálním „tady a teď“. Jak popisuje Mirčevská: „Ve snaze se koncentrovat jsme přerušováni záplavami nejrůznějších myšlenek a pocitů, úvah od nich se odvíjejících, které jakoby se nás znovu a znovu pokoušely svést z našeho záměru zklidnit svoji mysl, a tak ji umožnit obrátit se a nahlédnout do sebe samé. Meditující by se neměl snažit usilovně spolu s výčitkami myšlenky a pocity odehnat. Spíše by je měl akceptovat, aniž by se s nimi ztotožňoval. Pozorovat tyto rušivé vlivy je možné, ale je nutné se od nich držet stranou“ ( Mirčevská, 2007, s. 9). 6.5.1 MEDITAČNÍ CVIČENÍ PRO KAŽDODENNÍ ŽIVOT Goleman navrhuje jednotlivé typy meditace pro každodení použití, pro které není zapotřebí náboženské zkušenosti. Základem jsou zvřené oči, pohodlný posez a vzpřímená 67
páteř. Nejlépe je sedět alespoň 15minut v kuse, je-li to možné 20-30 minut nebo i hodinu (Goleman, 2001, s. 178-180). 6.5.1.1 Meditace na dech – Tato metoda zvyšuje koncentraci i bdělost. Nejprve je potřeba přenést pozornost na svůj dech. Buď pocitem v nozdrách nebo sledováním, jak se při dýchání zvedá a klesá břicho. Nejde o to, dech řídit, ale pouze ho pozorovat. Kdykoli mysl odběhne k nějaké myšlence nebo vzpomínce, je třeb jí opět vrátit zpět k dechu. 6.5.1.2 Mantra – pouze nahrazuje objekt soustředění. Je velice rozšířená ve východních náboženstvích. Stačí si vybrat slovo nebo frázi, kterou si budete mentálně opakovat (ne nahlas). Jak píše Goleman : „pusťte z hlavy všechny další myšlenky a dovolte mantře, aby vám vyplnila vědomí.“ (Goleman, 2001, s. 179) 6.5.1.3 Bdělé dýchání – je rozšířením první meditace na dech. V tomto cvičení nesledujeme pouze dech, ale také všechno, co se odehrává v mysli. Tzn. nenechat se rozptýlením mysli strhnout, ale použít ho jako objekt meditace. Po každé, co je rozptýlení pojmenováno a rozpoznáno, se vracíme opět zpátky k dechu. 6.5.1.4 Bdělé pojídání – metoda bdělého pojídání znamená pečlivě a soustředěně dávat pozor na každý aspekt této zkušenosti. Jezení probíhá velmi pomalu a měla by se při něm sledovat každá nuance pocitu, zvuku, chuti a pohybu. „Překonejte tendenci pokračovat a „automaticky“ sáhnout pro další sousto dříve, než doknčíte to současné.“ (Goleman, 2001, s.180) 6.5.2 POZITIVNÍ ÚČINKY MEDITACE Pozitivní dopady meditace na psychický i fyzický stav jedince dokazuje mnoho studií. Mnohé z nich uvádí např Goleman ve své shrnující publikaci o meditaci (Goleman, 2001, str. 161-174). Shapiro a Walsh (Shapiro, Walsh 1984) prokázali zdravotní účinky relaxace – snížený výskyt nachlazení, bolestí hlavy a hypertenze. Studie Janice Kiecolt – Glaserové (Kiecolt-Glaser, 1985) vykázala zvýšenou imunitní obranu proti virózám a tumorům u starších klientů domova důchodců. Britská studie Patela (Patel et al., 1985) zkoumala skupinu účastníků kurzu „Relaxace ke kontrole vysokého krevního tlaku“ prokázala nižší krevní tlak ještě 4 roky po skončení výcviku. Co se týče psychických vlastností, zjistilo se například, že meditace zlepšuje schopnost vnímat jemné signály z prostředí a dávat pozor, co se děje. (Goleman, 2001, s. 164) 68
V povědomí veřejnosti se někdy drží předpoklad, že meditace změní osobnost člověka (a ten pak bude méně vnímavý ke svému okolí, více obrácený do svého vnitřního světa), že tedy bude muset pro klidnou mysl obětovat něco ze svého původního nastavení. Studie ale dokládají, že vliv, který na pozornost k okolí meditace má, je opačný. Pozitivní účinek meditace na pozornost dokládají četné studie.
6.6 Prevence Důležité je na stres najít alespoň nějakou reakci, emoční vyjádření, byť i způsobem, který situaci přímo neřeší, aby totiž nedošlo k nahromadění energie, vedoucí k psychosomatické nemoci nebo nutící pacienta redukovat napětí medikamenty, alkoholem či drogami. (Poněšický, 2004, s. 110) Byla zde řeč o různých formách (nefarmakologické) terapie, nácviku technik, které mají odreagovat stres. Neměli bychom však zapomenout na každodenní aktivity ať už aktivní či odpočinkové, při nichž také dochází k redukci stresu a psychické regeneraci. Výhoda cílené či řízené relaxace či terapie je v síle účinku. Výhoda každodenních aktivit zase v jejich častosti. Pro odpočinek a regeneraci nervového systému je zapotřebí dostatečně dlouhý a dostatečně kvalitní spánek. Pro psychickou odolnost, která je prokazatelně protektivním faktorem v konfrontacích se stresory jsou rovněž důležité podmínky, ve kterých člověk žije. Kromě temperamentu, který je člověku dán a copingových strategií, kterým se učí zkušeností v sociálním prostředí je podstatný také vliv životního prostředí a životní styl. Psychická odolnost, ačkoli o ní mluvíme v rovině psychologie, má fyziologický podklad. V reakci na stres mluvíme o tzv. HPA ose (ose hypothalamus – hypofýza – nadledviny). Tato osa se stává senzitivnější, jestliže je intenzivně či soustavně zatěžována. Pokud např. člověk žije v hlučném prostředí, do práce dojíždí každý den přeplněnou městskou hromadnou dopravou a jeho zaměstnání je rizikové, jeho psychika dostává po většinu dne signály o hrozícím nebezpečí. Takové podněty jsou tzv. mikrostresy, které člověk vědomě nevnímá, ale jeho percepce je neustále ve střehu. Stojí ho to obrovský díl energie a HPA navíc reaguje i na malé stresové podněty jako na ohrožující.
69
Člověk, který pracuje v rizikovém prostředí by tedy měl mít místo, na kterém si odpočine aniž by byl zatěžován (byť mikro-) stresory. Dnešní společnost zaměřená na výkon má tendenci považovat odpočinek za nadbytečný . Avšak z fyziologického úhlu pohledu je nezbytný pro regeneraci psychiky. Další účinnou metodou pro ochranu psychiky před stresem je aktivní životní styl. Pěstování zájmů, cestování, sporty, vzdělávání má vliv na sebevědomí jedince. Ten se tak může přesvědčovat o svých kompetencích, zlepšovat své specifické schopnosti a je v lepším kontaktu se sebou než jedinec, který pasivně přijímá podněty z okolí. Sportovní a pohybové aktivity (v dostatečném množství) zároveň udržují tělo v kondici, stimulují vyplavování endorfinů a podporují metabolismus a krevní oběh, který má v důsledku i vliv na činnost mozku. Zároveň se při sportu zmetabolizují a odplaví stresové hormony, které zatím neznámým způsobem způsobují zvýšenou dráždivost HPA a psychosomatické symptomy. V neposlední řadě nesmíme opomenout sociální oporu, která je jednou ze základních potřeb člověka. „Nejúčinnějším prostředkem rehabilitace je bezprostřední lidský kontakt člověka s člověkem. Léčba dotykem má veliký význam, který stoupá s věkem pacientů a s jejich existenciální situací - opuštěností“ (Chvála, Trapková,. 2004, str. 29) Tématu sociální opory jakožto kapitole našeho výzkumu věnuje svou práci Lenka Jarošová (Jarošová, 2009)
7. V kontextu vězeňství 7.1 Pracovní prostředí 7.1.1 AUTONOMIE Nárokům souvisejícím s s vlastní pracovní činností byla v posledních letech věnována značná pozornost. Ukázalo se, že stresogenní práce je charakterizována vysokými nároky na kvalitu, odpovědnost a nasazení pracovníka při současně nízké pracovní autonomii pracovní činnosti. Autonomie pracovní činnosti představuje možnost pracovníka rozhodovat o tempu práce, její povaze a podmínkách. Výzkumy prokázaly, že kombinace vysokých nároků s nízkou autonomií pracovní činnosti je faktorem, který hraje rozhodující roli v determinaci zdravotních důsledků pracovních požadavků v tom smyslu, že je 70
rizikovým faktorem vzniku různých onemocnění (Sauter a kol. 1990, in Kebza, Šulcová, 1998) Vězeňská služba je prokazatelně práce s nízkou autonomií zaměstnance. Příslušník zde nemá jinou volbu, než plnit rozkazy a
Podrobněji o vězeňské službě a jednotlivých
zaměstnáních píše ve své části Jana Jalovegová 2. Z rozhovorů, které uvádím ve své výzkumné části lze vycítit, že někteří příslušníci mají zažité určité copingové strategie, které vedou k dobrému zvládání tohoto problému.
Výňatek z rozhovoru s respondentem č.11 (žena, 32let, vrchní dozorce, 5 let praxe) „Ve chvíli, kdy to dostanete nařízený – rozkaz,co máte dělat, tak to stejně dělat musíte. Takže proč se tím nechat rozčilovat, když to stejně nezměnim. TAKŽE BYSTE SVÉ POVOLÁNÍ NEOZNAČILA ZA STRESUJÍCÍ? Neřekla bych, že je to profesí, spíš je to přístupem.“
7.1.2 KLIENTI Jedním z velkých stresorů je počet klientů. Připadá-li na jednoho člověka vetší množství klientů, je tím znemožněn individuální přístup k nim, čas, který může každému jednotlivci věnovat, se úměrně zkracuje a efektivita jeho práce se logicky snižuje. Naopak roste míra stresu, únava, pocity selhávání, bezmoci apod. (Míček, Zeman, 1997 in Jalovegová, 2009).
Výňatek z rozhovoru s respondentem č. 12 (žena, 32let, 16 let praxe) „…pociťovala jsem tu bezmocnost, že byla nedostatečná kapacita, nedostatek místa. Tam jsme museli ty vězně umístit, splnit ty příkazy, abychom naplnili zákon, ale nebyly k tomu podmínky. Byl to tlak ze dvou stran. Měli jsme vykonat to, co jsme měli za úkol, ale přitom na to neměl člověk podmínky tak, aby to všechno mohl dodržet tak, jak se má.“
Klienti jsou neodmyslitelnou součástí práce vězeňských dozorců, jejichž odlišnost od klientů jiných profesí tvoří specifické pracovní prostředí. Jelikož jde o lidi, kteří z velké 2
Jalovegová, J. (2008). Osobnostní, emocionální a psychosociální charakteristiky osob v pomáhajících profesích (se zaměřením na vězeňské pracovníky) efektivně zvládajících zátěžové situace a jejich komparace s lidmi v zátěžových situacích selhávajícími. Diplomová práce, PSÚ, FF MU, Brno
71
většiny úmyslně páchali kriminální činnost, dá se předpokládat, o jaké odlišnosti se v praxi bude jednat. Kromě individuálních odlišností musíme brát v úvahu také odlišnost skupinovou. Klienti věznice často Odsouzení
stojí v opozici personálu, tedy represivní složce.
tvoří komunitu, ve které fungují specifická pravidla, ve které se používá
vězeňský slang a která má svou hierarchii. V rámci vězení se navazují vztahy – přátelské, partnerské a lidská soudržnost zde hraje podstatnější roli, než v běžném životě. Všichni tu jsou nedobrovolně a zažívají společně různé druhy frustrace, nevyslyšeného vzdoru a omezení. Navíc zde nefunguje aspekt soukromí tak, jako v běžném životě. Všechny zmíněné faktory přispívají k tomu, že klienti tvoří svůj vlastní svět, který může stát v opozici k lidem, kteří s nimi pracují. Personál je vykonavatelem jejich trestu a zároveň zprostředkovatelem komunikace a dodavatelem zásob, pošty, apod.. Příslušník tak může být chápán jako záporná osoba a zároveň jako možný zdroj výhod. Tak se příslušníci mohou setkávat s agresí (verbální i brachiální) a výhružkami. Dále s úskočným chováním, kdy se vězeň účelně snaží dosáhnout příslušníkovy přízně, aby se dostal ke zdrojům různých prostředků, aby mu byly činěny úlevy nebo aby byl v budoucnu zvýhodňován. Tento aspekt své práce popisují někteří respondenti v následujících ukázkách:
Výňatek z rozhovoru s respondentem č.1 (muž, 30let, vrchní dozorce, 10 let praxe) „CO JE KONKRÉTNĚ ZATĚŽUJÍCÍ V KONTAKTU S VAŠIMI KLIENTY? PŘÍMÁ AGRESE NEBO VÝHRUŽKY? Spíš to obelhávání, člověk jim nemůže věřit. Obzvlášť když tam jsou už po několikátý, tak si za tu dobu přijdou na to, jak jednat, aby dosáhli svýho. Prostě se to naučí sami nebo jim to někdo řekne. Přímá agrese ani tak ne, spíš prostě taková úskočnost. Začnou se s vámi bavit jako kámoši a pak to stejně přejde na to, že něco potřebujou.“
Další složkou pracovního prostředí je prostředí jako takové. Prostředí věznice není zaměřeno na estetický dojem. Naopak by mělo působit formálně a svým vzhledem dokreslovat účel, kterému slouží. I přes humanizaci ve vězeňství si většina věznic ponechává svůj původní habitus. Neměli bychom zapomínat, že ponuré prostředí věznice – dvorku, chodeb a cel nepůsobí jen na vězně, ale také na příslušníky a zaměstnance, kteří zde ztrácí podstatnou část svého života. V dotaznících se objevily ohlasy vyžadující estetickou úpravu prostředí.
72
7.1.3 POSTOJE K PROBLÉMOVÝM SITUACÍM Vnímání stresoru a jeho kognitivní zpracování je jednou z možností, jak stresující prvky modulovat. Jedinec vystavený stresujícím vlivům není jen jejich pasivním příjemcem, ale je jejich aktivním zpracovatelem. V praxi to znamená, že pokud se vyskytne nějaká zátěžová situace, například pocit zahlcenosti prací či rozkaz, který není v souladu s přesvědčením dozorce, jde o to, jaký postoj k němu zaměstnanec zaujme. Postoje, které chrání psychiku před nevyhnutelnou stresovou zátěží, se nazývají copingové strategie. Ve své části našeho výzkumného projektu o nich více píše Monika Průšová (Průšová, 2008) Z rozhovorů bylo snadné vyčíst, že někteří zaměstnanci používají podobné copingové strategie. Z jejich profese nejspíše pramení určitá citová rezervovanost vůči klientům a respekt k rozkazu. Jako osobnostní vlastnosti bychom mohli mluvit o oddanosti a disciplíně. Charakteristický postoj by se dal ve všeobecnosti popsat jako „nepřemýšlím nad tím, zda se mi chce nebo nechce, zda jsem o tom přesvědčen. Prostě jdu a vykonám rozkaz.“. Dozorce se v tuto chvíli stává vykonavatelem cizího rozhodnutí. Jak se tento přístup projeví na psychice a prožívání? Odpadá tím tíha zodpovědnosti. I kdyby tento jedinec nejednal v danou chvíli v souladu se svým přesvědčením.
7.2 Psychosomatická onemocnění v kontextu vězeňství V předchozích podkapitolách jsme načrtli ve stručnosti možné zdroje stresu u našeho výzkumného vzorku. Tedy kontext vězeňského prostředí. Nyní se zaměříme na možný výskyt syndromů zmíněných v teoretické části této práce vztáhnutý do kontextu vězeňství. 7.2.1 SYNDROM BURNOUT Ačkoli je dnes syndrom burnout vztahován výhradně na pomáhající profese, můžeme se ve starší publikaci „Career Burnout“ od Aylay Pines a Elliota Aronsona dočíst, kromě burnout u pomáhajících profesí také u burnout u managerů, u byrokratických profesí nebo postihuje lidi, kteří sami na sebe kladu obecně vysoké cíle a jsou výkonově zaměření (autoři zde mluví o syndromu ambiciózních žen). Ačkoli došlo ke značnému zúžení pojmu
73
na pomáhající profese, může být model symptomu vyhoření v byrokratických zaměstnáních inspirací k zamyšlení. (Pines, Aronson, 1989) Vycházím zde především z rozhovorů, ze kterých jsem vycítila, že v otázce stresu hraje roli spíše pracovní přetížení a časový stres, než probuzení z původních idejí a entuziasmu. Tedy spíše stres z organizovanosti práce, než ze zklamání z práce s klienty. V rámci úvodního listu naší dotazníkové baterie jsme pokládali otázku, jaká byla motivace pro nástup do vězeňské služby. Zdaleka ne každý tuto kolonku vyplnil. Nakonec jme sebrali 104 odpovědí.
Graf 1 – odpovědi na otázku „co vás motivovalo pro vstup do zaměstnání tohoto druhu?
Položky, které jako motivaci pro vstup do vězeňské služby uvedl vždy jen jeden respondent: prestiž, regionální princip, uniforma , rodinná tradice, zodpovědnost, poctivost, zbraně , zájem o lidi ve „zvláštní“ životní situaci. 8 respondentů uvedlo, že neměli žádný speciální důvod, proč o zaměstnání požádali (např. „odpověděl jsem na inzerát“ nebo „potřeboval jsem nějakou práci“). Jelikož jsme výběr respondentů pro náš výzkum věkově omezili (24-64let), týkala se motivace spíše finanční stránky věci či nedostatku zaměstnání v okolí jejich bydliště. 74
Ideály ohledně nápravy vězňů a výchovného působení by se daly očekávat spíše u mladších žadatelů o práci, kteří však nebyli součástí našeho výzkumného vzorku. Co se týče důvodů, díky kterým setrvávají v práci dodnes, došlo k posunům. Buď jedním směrem, kdy se vzdali svých původních představ (některé výhody, které dříve platily, s novými předpisy a změnami v zákoně, podle slov respondentů, skutečně ustoupily do pozadí). Nebo naopak: během praxe našli stránky zaměstnání, které je baví a díky kterým v zaměstnání hodlají setrvat. Znát zde byl rozdíl v porovnání s kontrolní skupinou, ve které se mnohem častěji objevovaly odpovědi ve smyslu „vždy jsem chtěl pracovat v tomto oboru“ nebo „práce s dětmi/ postiženými / práce v administrativě“ nebo „vystudoval jsem tento obor“ Stejnou otázku jsme pokládali i v rozhovorech. Následující odpovědi dokládají trend zjištěný v předchozí analýze. Pro přehled:
Nezaměstnanost uvedli jako důvod 4 respondenti, sociální jistoty 3
respondenti. 4 respondenti nebyli nijak motivováni pro vstup do tohoto zaměstnání, prostě v tu dobu hledali práci a věznice jim odpověděla kladně. 2 respondenti uvádí jako důvod jistou práci a dobrý plat. 1 chtěl pracovat s lidmi, 1 přišla práce celkem zajímavá, 1 očekával možnost profesního růstu a 1 šel dělat zbrojíře, protože zbraně byly jeho koníčkem. 2 nastoupili do věznice protože tam pracovali jejich kamarádi nebo rodinní příslušníci. R.1: „ Nedostatek práce. Lákala mě možnost profesního růstu a naše jeho poměry vysoký plat.“ R.2: „Do věznice jsem nastoupil kvůli materiálnímu zabezpečení rodiny. Byl to takový okamžitý nápad, protože jsem se pohádal v minulém zaměstnání, tak jsem šel sem.“ R.3: „O zaměstnání jsem zažádal na základě inzerátu v televizi a jelikož jsem byl přijat a neměl jinou nabídku, tak jsem nastoupil do věznice.“ R.4: „Prostě příležitost , v tý době, kdy jsem hledal práci, se otevřela nová věznice, tak jsem nastoupil.“ R.5: „ Věznice byla blízko a já rád pracuju s lidma“ R.6: „Donutila mě k tomu nezaměstnanost a nedostatek dalších pracovních nabídek.“ R.7: „Nezaměstnanost v našem kraji.“
75
R.8: „Kvůli dobré mzdě a jistotě příjmu.“ R.9: „Kamarádi tady dělali a bylo to hlavně jistý zaměstnání.“ R.10:„Pocházím z kraje, kde je velká nezaměstnanost, takže to bylo pouze přijatelné řešení, nevěděl jsem do čeho jdu.“ R.11: „Odpověděla jsem prostě na inzerát. Nic o zaměstnání jsem nic dopředu nevěděla. Neznala jsem pozitiva ani negativa.“ R.12: „Ani jsem o tom nepřemýšlela, protože tam pracovali moji rodiče. Práce mi přišla zajímavá a jiný nápad, kam jít pracovat, jsem prostě neměla.“ R.13: „Mým koníčkem jsou zbraně a historie, a jelikož se tu uvolnilo místo zbrojíře, tak jsem sem šel na eskortu a pak jsem dělal zbrojíře.“
Dovolím si zde ve stručnosti připomenout, z čeho plyne oficiální definice syndromu burnout. Jak píše Jaro Křivohlavý „hořet, ale nevyhořet“. Obrazně řečeno: vyhoří ten, kdo se příliš zapálí pro věc a bez dodání zdrojů z okolí vyhasne, jak oheň na který se nepřikládá. Aby tedy došlo k vyhoření, jak ho popisuje Malash a Jackson (viz. kapitolao syndromu vyhoření – kapitola 3), je potřeba, aby zaměstnanci šli do zaměstnání s idejemi a vůlí pomoci, změnit stávající situaci, aby jejich přičinění bylo jimi samotnými vnímáno jako hrdinství (Pines, Aronson, 1989). Tedy aby byli ve své práci emočně angažováni. Z rozhovorů, které jsem zpracovala, ani z dotazníkové baterie nevyplývalo, že by respondenti nastupovali do zaměstnání s vidinou toho, že budou někoho napravovat, či něco měnit. Ideje týkající se určité nápravy odsouzených, převýchovy či služby celé společnosti se často týkají spíše nejmladší skupiny žadatelů o zaměstnání. Čtyři ze 13ti respondentů uvedlo, že je těší práce s lidmi. Avšak i u takto sociálně orientovaných dozorců jsem shledala ve většině případů zdravý náhled na to, s jakou skupinou lidí se ve svém zaměstnání setkávají a jak k nim třeba přistupovat s tímto vědomím.
Výňatek z rozhovoru s respondentem č.2 JAKÁ JE NEPŘÍJEMNÁ ČÁST VAŠÍ PRÁCE??
76
„Klienti . Někdy se snaŽÍ provokovat, ale tak to člověk nebere jako zlo, to k tomu prostě patří. V tom není problem, vím o věznicích, který na tom jsou hůř.“
Výňatek z rozhovoru s respondentem č.6 (muž, 32let, dozorce s 9lety praxe s nízkým skóre MBI) „A JAKÝ MÁTE VZTAH S KLIENTY? To, co je daný zákonem, tak to je třeba mezník, kterýho se prostě držim a nic víc nic míň TAKŽE SE SNAŽÍTE, ABY TO NEPŘEŠLO DO NĚJAKÝ OSOBNÍ ROVINY, ANI TŘEBA SYMPATIÍ Z VAŠÍ STRANY? Ne ne, to určitě ne. A CO SE VÁM ASOCIUJE SE SLOVEM OBVINĚNÝ? Mě už ani nic. To jak člověk je tady s nima 12 hodin denně, tak už se to tak zevšední... Jako je někdo počítačový programátor, tak já dělám tohle. Mě už to prostě nic neříká. Vůbec“
Výňatek z rozhovoru s respondentem č.11 (žena, 32let, vrchní dozorce, 5 let praxe, s nízkým skóre MBI) „Je tam disciplína, jsou tam jasně daná pravidla. A ví že u nikoho, kdo tam slouží se nedočkají ničeho – žádnýho zvýhodňování, protože po nich všichni chceme to samý – po každym stejně. A JAK VNÍMÁTE TO, ŽE JSOU TADY NEDOBROVOLNĚ A K VÁM TŘEBA PŘISTUPUJOU JAKO K TÉ REPRESIVNÍ SLOŽCE? NEVDÍ VÁM TO? To je stránka věci. S tím jako musíme počítat, stejně jako musíme počítat s tím, že značná část z nich se snaží nás nějakým způsobem obejít. O to se budou snažit vždycky“
7.2.2 PTSD Posttraumatická stresová porucha se ve věznici může vyskytovat jak u zaměstnanců, tak u vězňů. Jde o poruchu psychické integrity, která vzniká na základě intenzivního nebo delší dobu trvajícího zážitku. PSTD je charakteristická tím, že její příznaky trvají i 6 měsíců Pacienti po takovémto zážitku si však spíše stěžují na tělesné příznaky, zejména kardiovaskulární potíže a sami o traumatických událostech neradi mluví, protože při tom 77
pociťují vystupňování pocitů úzkosti i vegetativních příznaků. (Praško a kol., 2007, str. 114) Přímé setkání se sebevraždou klienta může být pro dozorce takovým traumatizujícím zážitkem. 7.2.3 CFS Chronický únavový syndrom je onemocnění, jehož etiologie není doposud přesně vysvětlena. Jistou roli v něm hraje dlouhodobý stres, který spouští kaskádu hormonálních změn, oslabení HPA osy a oslabení imunitního systému. Postižený trpí nepřekonatelnou únavou, bolestí svalů, kloubů, poruchami spánku. Na základě dosavadních výzkumů i klinických zkušeností je dokázáno, že dlouhodobé vystavení stresu shledáno jako etiopatogenetickým faktorem pro vznik CFS u vulnerabilních jedinců. Tato vulnerabilita neboli odolnost HPA osy (hypothalamohypofýzo – nadledvinkový systém, který zdpovídá za fyziologickou reakci na stres) vůči stresorům může mít příčinu jak genetickou, enviromentální (např. ranné trauma, traumatické dětství) a může se také odvíjet od předchozího dlouhodobého působení stresu na jedince. (Van Houdenhove, et al. 2009, s. 702) Rizikovým faktorem je výkonově zaměřená osobnost, stresové a psychicky vyčerpávající zaměstnání, protektivním faktorem naopak dostatek relaxace, odpočinku, vhodné copingové strategie a dobrá komunikace se sebou samým. Práce ve vězeňství není nijak výrazně rizikovější oproti jiným zaměstnáním, ve kterých je konkurenční boj a výkon klíčovými slovy. Přesto zde na někoho může působit přemíra úkolů, která je v současné době způsobena přechodem na nový informační systém. Respondent č. 5 (muž, 48 let, vrchní inspektor I. Třídy, 20 let praxe) „.. najednou někdy dělám i 3-4 práce, takže si dělám poznámky, abych na tu další práci nezapomněl, když jdu na jinou práci. Takže nikdy nemáte tolik času, abyste v klidu tu jednu práci dokončil.“
Výňatek z rozhovoru s respondentem č. 12 (žena, 32let, 16 let praxe) PŮSOBÍ TU NA VÁS NĚJAK ČASOVÝ TLAK?
78
„No tak na tom předchozím místě (vrchní dozorce) bylo dost intenzivní právě toto. Je to jeden ze stresorů, který práci dost znesnadňuje. Tam je hodně úkolů na délku pracovní doby, ta pracovní doba je dost vyplněná a když se končí konec té pracovní doby, tak každý začne tak hekticky úplně „jééžiš, rychle, už bude konec pracovní doby“. A PROJEVOVAL SE TEN STRES NĚJAK DLOUHODOBĚ TŘEBA ZVÝŠENOU NERVOZITOU? No to jako jo. Ty situace byly hodně často. Nebylo to třeba jednou tejdně, kdy se na člověka nahrne ta spousta práce. Ale tam na tom předchozím místě to bylo furt.“
Výňatek z rozhovoru s respondentem č. 10 (muž, 32let, 11 let praxe) „No nejhorší je snad to, když si člověk myslí, že směna končí, že bude klid a vlastně něco se stane. Ten stres potom tady z toho.“
Výňatek z rozhovoru s respondentem č. 13 (muž, 44let, 16 let praxe) „…pracoval jsem i na oddělení, kde jsem měl na starost 120 vězňů a byli to cizinci. Takže to bylo opravdu vyčerpávající, hlavně psychicky. A právě si myslím, že si to pak i přenáším ven. Že se pak tak chovám. Někdo na mě třeba mluví a já kývu, ale ve skutečnosti neposlouchám. Tady to totiž jinak nejde. To bysme museli mít ty hlavy tři.“
CFS se někdy vyskytuje u lidí, kteří vůbec nevnímají, že by v jejich prožívání bylo něco v nepořádku. Dalo by se tedy říct, že stejně jako ostatní psychosomatické fenomény, má spojitost s fenoménem nazvaným alexithymie (viz. kapitola 4). 7.2.4 PSYCHOSOMATICKÉ NÁSLEDKY STRESU To, že vězeňské povolání zahrnuje více stresorů než řada civilních zaměstnání, jsme si již objasnili v předchozích odstavcích. Ve stručnosti jde o množství práce (v současnosti s přecházením na nový informační systém je více administrativních povinností, než bylo dříve), neestetické prostředí věznice, nutnost dodržovat předpisy a plnit rozkazy (tedy nižší svoboda a autonomie). Rozkazy, které nejsou v souladu s podmínkami (např.nedostatečná kapacita věznice) a pro některé zaměstnance mohou představovat zdroj napětí. Ze strany klientů vyplývají další stresory. Přímá agrese z jejich strany nebo jen samotná možnost vzniku život ohrožující situace je významným stresorem. Ve věznicích dnes nejsou výjimkou drogy zneužívající klienti, kteří po vysazení drogy během pobytu ve 79
vězení zažívají abstinenční syndrom a jsou nebezpeční jak sobě, tak svému okolí. V neposlední řadě pak klienti, kteří se rozhodnou spáchat sebevraždu. Jejich zajištění je rovněž starostí dozorců. Pro mnohé může být přímý kontakt s mrtvým tělem (krátce po oběšení nebo podřezání) situací dost traumatickou. Následkem dlouhodobého stresu se zvyšuje dráždivost nervového systému. Organismus je stále připraven k reakci na potenciální nebezpečí, což zahlcuje psychiku a spotřebovává fyzickou i psychickou energii. To pak má oslabující účinky na imunitní systém. Tím se zvyšuje náchylnost k chorobám. Emoce, které vznikají v přebytečném množství v reakci na podněty způsobí vyplavení stresových hormonů. Ty pak mohou způsobit po několikanásobném opakování zdravotní obtíže. Nejčastější příznaky spojené s reakcí na stres (Ksiažek, 2004, s. 12): Fyzické příznaky: •
Svaly: bolest a napětí břicha, bolest zad, strnulost šíje, napjatá tvář
•
Postoj: shrbený, agresivní, uzavřený, obranný
•
Chování: neklidné, nervové tiky, bezděčné pohyby
•
Řeč. Nejistá, agresivní, koktání
Fyziologické příznaky: •
Srdce: zrychlení činnosti, vyšší tlak, studené dlaně, chodidla, střídavé pocity tepla a chladu, zrychlený tep, zčervenání tváře.
•
Látková výměna: průjem, tlak na močový měchýř, zácpa.
•
Hormony: nadměrné vylučování nervových hormonů (ACTH kortikosteroidů a katecholaminů – adrenalinu a noradrenalinu) do krevní plazmy a moči.
Dotazník zaměřený na somatické symptomy jsme do dotazníkové baterie nezařadili. V průběhu rozhovorů jsem se na symptomy dotazovala a většině respondentů předkládala symptomatologický dotazník. Ačkoli někteří potvrdili, že se u nich objevují některé zdravotní obtíže, nicméně je jen zřídka s jistotou přisoudili stresu na pracovišti.
80
III. EMPIRICKÁ ČÁST
81
1.Kvantitativní část
1.1. Cíl výzkumu V této části výzkumu se zaměříme na osobnostní interpersonální charakteristiky, syndrom vyhoření a jejich vzájemný vztah. Dalším z cílů bude přezkoumat rozdíly mezi osobnostními charakteristikami zaměstnanců věznic a běžné populace. Porovnávali jsme výsledky ICL (Interpersonal Check List) u zkoumaného vzorku a kontrolní skupiny v porovnání s normou. Také nás zajímalo, nakolik jsou rysy osobnosti měřené dotazníkem ICL závislé na demografických a profesních údajích – tedy zda se mění osobnost (v dimenzích, na které se zaměřuje ICL) v závislosti na věku, délce praxe či vykonávané pozici. Autoři ICL na základě skórů a faktorové analýzy rozdělili interpersonální vlastnosti do osmi kategorií, které tvoří Learyho typologii. Ten na základě výpočtu zjišťuje tyto interpersonální styly. : PA - autokratická osobnost, BC - egocentrická osobnost, DE agresivní osobnost, FG - podezíravá osobnost, HI - ponížená osobnost, JK hyperkonformní osobnost, LM - hyperafiliativní osobnost, NO - hyperprotektivní osobnost (Leary, Suczek, 1976). Dotazník se dále zaměřuje na míru dominance a afiliace, se kterými budeme v našich hypotézách také pracovat. V minulosti byly provedeny výzkumy, které potvrdily osobnostní vlastnosti či určité postoje, které jsou rizikovými faktory při vzniku a rozvoji syndromu burnout.(např. Rusch 2003, Honzák, 2008 a další) Od těch se odvíjí naše hypotézy. Na závěr bychom chtěli naším výzkumem doložit souvislost mezi mírou syndromu vyhoření a životní spokojeností.
1.2 Formulace hypotéz Hypotézy, které jsme si položili v této etapě výzkumu: 82
H1:
Hodnoty dotazníku ICL se budou lišit u výzkumného vzorku a kontrolní skupiny. U
zaměstnanců věznice předpokládám odlišnou lokalizaci výsledného těžiště testu ICL v porovnání s kontrolní skupinou, tzn. odlišnou osobnostní strukturu (v interpersonální oblasti).
H2:
Míra maladaptivity u interpersonálních typů (dle dotazníku ICL) bude přímo úměrná
skóru syndromu vyhoření (skóry v MBI) a bude s ním statisticky významně korelovat.
H3: Míra dominance bude nepřímo úměrná skóru syndromu vyhoření a bude s ním statisticky významně korelovat.
H4: Míra afiliace bude přímo úměrná skóru syndromu vyhoření a bude s ním statisticky významně korelovat.
H5:
Hodnoty dotazníku ICL se budou statisticky významně lišit v závislosti na
demografických údajích respondentů u výzkumného vzorku. Interpersonální typ zjištěný dotazníkem ICL se bude u zkoumaného vzorku měnit v závislosti na věku, pracovní pozici a letech praxe.
H6:
Míra syndromu vyhoření naměřená dotazníkem MBI bude nepřímo úměrná
jednotlivým dimenzím duševní pohody dle dotazníku DUSIN.
1.3. Metody 1.3.1 VÝZKUMNÝ VZOREK Výzkum byl realizován v rámci deseti náhodně vybraných věznic po celé České republice. Konkrétně byla data sbírána v těchto vězeňských zařízeních – Heřmanice, Rýnovice, Praha-Pankrác, Praha-Ruzyně, Mírov, Pardubice, Světlá nad Sázavou, Valdice, Olomouc a Ostrava. 83
Testová baterie byla administrována celkem 188 respondentům. Z tohoto počtu bylo nutné 15 probandů vyřadit z důvodu nedostatečného vyplnění většiny testů. Respondenti, kteří opomenuli nebo nepřesně vyplnili jen některé specifické testy, ale u kterých byla větší část dat sejmuta adekvátně, byli ve výzkumném souboru ponecháni. Proto se může počet probandů u jednotlivých dotazníků lišit. Výzkumný soubor, s jehož daty bylo dále pracováno, tedy v závěru tvořilo 173 respondentů. Z celkového počtu 173 osob ve výzkumném souboru je 141 mužů (81,5 %) a 32 žen (18,5 %). Věk probandů se pohybuje v rozmezí od 24 do 64 let. Rozdělení probandů podle věku mapuje tabulka č. 3. Tabulka 7- četnosti podle věku ve výzkumném souboru (Jabůrek, 2009)3 Kumulativní Relativní četnost Kumulativní % Četnost četnost (platných) (platných) 15 – 20 let
0
0
0
0
21 – 25 let
5
5
3,21
3,21
26 – 30 let
22
27
14,1
17,31
31 – 35 let
31
58
19,87
37,18
36 – 40 let
24
82
15,39
52,56
41 – 45 let
24
106
15,39
67,95
46 – 50 let
24
130
15,39
83,33
51 – 55 let
15
145
9,62
92,95
56 – 60 let
9
154
5,77
98,72
61 – 65 let
2
156
1,28
100
Neuvedlo svůj věk
17
173
10,9
3
Jabůrek, M. ( 2009). Dynamika změn v emocionalitě (s důrazem na distres) a kognitivních funkcích v průběhu kariéry zaměstnanců vězeňské služby a vzájemná souvislost těchto procesů. Diplomová práce, FF, PSÚ, Masarykova Univerzita, Brno
84
Výzkumný vzorek tvoří 34 svobodných (19,7 %), 111 ženatých/vdaných (64,2 %) a 22 rozvedených (12,7 %) osob. 6 probandů neuvedlo svůj rodinný stav (3,5 %). Počet dětí u zkoumaných osob se pohybuje od bezdětnosti po 4 děti – žádné dítě nemá 28 probandů (16,2 %), 1 dítě má 40 osob (23,1 %), 2 děti má 84 osob (48,6 % osob), 3 děti má 11 probandů (6,4 %) a 4 děti mají 2 probandi (1,2 %). Počet svých dětí neuvedlo 8 respondentů (4,6 %). Vzdělání zkoumaných osob bylo rozděleno do čtyř kategorií - SOU (13 osob, 7,5 %), SŠ (107 osob, 61,9 %), VOŠ (9 osob, 5,2 %) a VŠ (40 osob, 23,1 %). Tuto otázku nezodpověděli 4 probandi (2,3 %). Délka praxe respondentů v rámci vězeňské služby byla také rozdělena do čtyř kategorií do 5ti let (21 osob, 12,1 %), od 5 do 10 let (60 osob, 34,7 %), od 11 do 19 let (68 osob, 39,3 %) a nad 20 let (22 osob, 12,7 %). Neodpověděli 2 probandi (1,2 %). Výzkumný soubor tvoří 66 dozorců (38,2 %), 68 vychovatelů (39,3 %) a 37 osob (21,4 %) s jinou náplní práce – administrativní pracovníci, sociální pracovníci, psychologové aj. I zde 2 osoby (1,2 %) neuvedly odpověď. 149 probandů (86,1 %) uvedlo, že není na vedoucí pozici (tzn. nemá pod sebou žádné podřízené), 24 osob (13,9 %) odpovědělo, že je vedoucím (má nějaké podřízené). Graf 2– Podíl jednotlivých pracovních pozic našeho výzkumného vzorku (Jalovegová, 2009)4 \,,1, Monstrozni_projekt-skoro_vsechno.sta 91v*188c
jiný; 22%
dozorce; 39%
vychovatel; 40%
Prac.pozice
4
Jalovegová, J. (2009). Osobnostní, emocionální a psychosociální charakteristiky osob v pomáhajících profesích (se zaměřením na vězeňské pracovníky) efektivně zvládajících zátěžové situace a jejich komparace s lidmi v zátěžových situacích selhávajícími. Diplomová práce, FF, PSÚ, Masarykova Univerzita, Brno
85
1.3.2 KONTROLNÍ SKUPINA V případě kontrolní skupiny byla testová baterie administrována 67 probandům. Všichni respondenti správně vyplnili většinu testů a proto ani jeden z nich nebyl z celkového souboru vyřazen. Některé zkoumané osoby se však dopustily nepřesnosti při vyplňování několika málo testů, proto se může celkový počet probandů při zpracování dat u jednotlivých metod mírně lišit. Z celkového počtu 67 respondentů je 30 mužů (44,8%) a 37 žen (55,2%). Věk probandů se pohybuje v rozmezí od 22 do 65 let. Rozdělení respondentů podle věku mapuje tabulka č. 2. Tabulka 8 - četnosti podle věku v kontrolní skupině Četnost Kumulativní četnost
Rel.četn. - (platných)
Kumul. % - (platných)
10 – 20 let
0
0
0
0
21 – 30 let
37
37
57,81
57,81
31 – 40 let
6
43
9,38
67,19
41 – 50 let
13
56
20,31
87,5
51 – 60 let
7
63
10,94
98,44
61 – 70 let
1
64
1,56
100
Neuvedlo svůj věk
3
67
4,69
Kontrolní skupinu tvoří 38 svobodných (56,7 %), 21 ženatých/vdaných (31,3 %), 6 rozvedených (9 %) osob a 1 vdova (1,5 %). 1 proband neuvedl svůj rodinný stav (1,5 %). Počet dětí u zkoumaných osob v rámci kontrolní skupiny se pohybuje od bezdětnosti po 5 dětí – žádné dítě nemá 40 probandů (59,7 %), 1 dítě má 8 osob (11,9 %), 2 děti má 15 respondentů (22,4 %), 3 děti nemá žádný proband, 4 děti má 1 osoba (1,5 %) a 5 dětí také jedna (1,5 %). Počet svých dětí 2 respondenti (3 %) neuvedli. 86
Vzdělání zkoumaných osob v rámci kontrolní skupiny odpovídá tomuto rozdělení SOU (3 osoby, 4,5 %), SŠ (25 osob, 37,3 %), VOŠ (2 osoby, 3 %) a VŠ (35 osob, 52,2 %). Tuto otázku nezodpověděli 2 probandi (3 %). 1.3.3 POUŽITÉ METODY Testová baterie, předkládaná probandům, zahrnovala celkem 18 testů. Z tohoto počtu bylo 17 standardizovaných a 1, tzv. úvodní dotazník, byl vytvořen speciálně pro tyto účely týmem studentů. Testy a dotazníky, které byly použity, zaměření a konkrétní škály těchto metod shrnuje tabulka č. 5. Tabulka 9.- metody celé testové baterie - zaměření a jednotlivé škály. Název metody Zaměření metody Škály Úvodní dotazník
Obecné údaje, životospráva a další
Pohlaví, věk, rodinný stav, počet dětí, vzdělání, délka praxe apod. CP – celkový počet Ch1 – chyby opomenutí Ch2 – chyby záměny
Test pozornosti d2
Kognitivní výkon a pozornost
ChC – celkový počet chyb Ch% – procento chyb CV – celkový výkon VS – výkon soustředění FR – fluktuační rozpětí
Dotazník osmi stavů 8SQ (zkrácená verze anxieta a stres)
Emocionalita (aktuálně prožívaná)
Anxieta Stres
Psychická pohoda Energičnost SUPOS
Emocionalita Aktivita Reaktivita
87
Psychická rozlada Obavy Deprese Sklíčenost OB – obvykle UPL.D. – v uplynulých několika dnech 24H. – během posledních 24 hodin Str – stres Zdra – zdravotní návyky Cvi – cvičení Odp – odpočinek / spánek Jid – jídlo / výživa Prv – prevence Arc – drogy, alkohol, cigarety Stress Profile
Prožívání stresu a jeho zvládání
Soc – sociální podpora Typ – chování typu A Nez – kognitivní nezdolnost Poz – pozitivní pohled Neg – negativní pohled Min – minimalizace hrozeb Pro – zaměření na problém Poh – psychická pohoda POZ – pozitivní strategie zvládání stresu
SVF 78
Copingové strategie
NEG – negativní strategie zvládání stresu POZ1 – strategie podhodnocení a devalvace viny
88
POZ2 – strategie odklonu POZ3 – strategie kontroly Dotazník self-efficacy S-EF
Vědomí vlastní účinnosti
Dotazník Locus of Control - LOC
Místo řízení / kontroly
S-EF – self-efficacy / sebeúčinnost Exter – externalita Inter – internalita C – srozumitelnost (kognitivní složka)
Dotazník Sense of Coherence - SOC
Nezdolnost v pojetí Antonovského
MA – zvládnutelnost (konativní složka) ME – smysluplnost (emocionální složka) HA – Hardiness composite (obecná hodnota nezdolnosti)
Dotazník Personal Views Survey PVS
Odolnost / hardiness v pojetí Kobasové
CA – Challenge ratio score CM – Commitment ratio score CO – Control ratio score C-EE – četnost - emocionální vyčerpání C-DP – četnost - depersonalizace
Maslach Burnout Inventory MBI
C-PA – četnost - osobní uspokojení Syndrom vyhoření I-EE – intenzita - emocionální vyčerpání I-DP – intenzita - depersonalizace I-PA – intenzita - osobní uspokojení A – ascendancy - převaha R – responsibility – zodpovědnost
Gordonův Osobnostní Profil Inventorium GPP-I
Osobnost
E – emocional stability - emocionální stabilita S – sociability – sociabilita SE – self-esteem – sebedůvěra C – cautiousness – opatrnost
89
O – original thinking - originální myšlení P – personal relations - osobní vztahy V – vigor - ráznost P – psychoticismus EPQ-R (zkrácená verze)
E – extraverze Osobnost N – neuroticismus L – lži škála I – impulsivita
Dotazník impulsivity IVE
Osobnost
V – dobrodružnost E - empatie NIC – celkový počet odpovědí DOM – míra dominance LOV – míra afiliace AIN – intenzita položek - tendence přisuzovat si soc. přijatelné odpovědi PA – autokratická osobnost BC – egocentrická osobnost
Dotazník interpersonální diagnózy ICL
Osobnost v rámci interpersonálních vztahů
DE – agresivní osobnost FG – podezíravá osobnost HI – ponížená osobnost JK – hyperkonformní osobnost LM – hyperafiliativní osobnost LO – hyperprotektivní osobnost Těžiště 1 – vzdálenost od středu Těžiště 2 – úhel, který osa svírá s horizontální rovinou kruhu
90
H – hmotná, skutečná podpora L – láska, emocionální blízkost Dotazník MOS
Sociální opora PSI – pozitivní sociální interakce E/I – emocionální/informační opora CIS – celkový index spokojenosti MA – materiální zabezpečení KU – zájmy a koníčky PR – pracovní uspokojení
Dotazník DUSIN
Kvalita života
RO – oblast rodiny ZD – oblast zdraví VZ – sociální vztahy SE – spokojenost se svým životem, víra v sebe
Logo test
Smysl života
CS – celkový skór
Dotazníky použitými v rámci mých hypotéz byly MBI – dotazník měřící míru syndromu vyhoření a protektivní faktory, ICL (Interpersonal Check List), který se zaměřuje na interpersonální osobnostní vlastnosti a DUSIN, který měří životní spokojenost. 1.3.3.1 MBI Maslach Burnout Inventory je nejznámější dotazník ke sledování syndromu vyhoření u exponovaných profesí. Má tři faktory. Dva jsou negativně laděné - emocionální vyčerpání (EE – emotional exhaustion) a depersonalizace (DP – depersonalisation). Jeden je laděn pozitivně - osobní uspokojení z práce (AP). Pocity se v originále hodnotí jednak na stupnici častosti výskytu, jednak na stupnici intenzity (síly) a vyhodnocuje se celkový skór pro jednotlivé faktory. Syndrom vyhoření je složitým psychologickým konstruktem, proto jsou sub-škály kombinovány tak, aby postihly více oblastí a nezjišťuje se celkový skór. Protože pocity vyhoření jsou vnímány jako kontinuum, MBI měří na každé škále úroveň vyhoření ve 91
třech stupních – vysoký, mírný, nízký. Pro emocionální vyhoření a depersonalizaci korespondují vysoké hodnoty s vysokým stupněm vyhoření, naopak u osobního uspokojení korespondují s vyhořením nízké hodnoty. Vyhodnocení spočívání v součtu všech bodových hodnocení v jednotlivých sub-škálách.
Stupeň emocionálního vyčerpání EE Nízký
0 - 16
Mírný
17 - 26
Vysoký
27 a více = vyhoření
průměrná hodnota = 19,0
Stupeň depersonalizace DP Nízký 0- 6 Mírný Vysoký
vzorek1 22,0 % , vzorek2 21,8 %
průměrná hodnota = 6,6
7 - 12 13 a více = vyhoření
vzorek1 8,0 %, vzorek2 13,7 %
Stupeň osobního uspokojení PA Vysoký
39 a více
Mírný
38 - 32
Nízký
31 - 0
průměrná hodnota = 36,8 = vyhoření!
vzorek1 34 %, vzorek2 45,8 %
1.3.3.2 ICL Dotazník ICL (Interpersonal Check List), jehož autory jsou Leary, LaForge a Suczek, monitoruje interpersonální styl jedince. Jde o sebeposuzovací metodu, kdy respondent ze seznamu 128mi vlastností zaškrtává ty, o kterých si myslí, že ho vystihují. Na základě analýzy se určí, ke kterému typu interpersonálního stylu (tj. postoje, chování ve vztahu k druhým lidem) respondent inklinuje. Autoři popisují těchto 8 typů: Autokratická osobnost, Egocentrická osobnost, Agresivní osobnost, Podezíravá osobnost, Ponížená osobnost,
Hyperkonformní
osobnost,
Hyperafiliativní
osobnost,
Hyperprotektivní
osobnost. 92
Každý typ může mít svou adaptivní i maladaptivní formu. Čím rovnoměrněji je bodové ohodnocení rozloženo mezi jednotlivé typy, tím více je interpersonální styl považován za adaptivní. Pokud naopak výrazně inklinuje k jednomu typu, je styl považován za maladaptivní. Z odpovědí se také dá vypočítat míra dominance a afiliace, kteoru respondent ve svých interpersonálních postojích uplatňuje. 1.3.3.3 DUSIN Na zjišťování struktury a dynamiky životní spokojenosti a frustrogenních životních podmínek a situací u zaměstnanců vězeňské služby byl použít dotazník Dusin od Oldřicha Mikšíka. Jednotlivé aspekty životní spokojenosti jsou měřeny v sedmi konkrétních kategoriích. Jsou to základní životní podmínky a materiální zabezpečení (MA), realizace svých zájmů a koníčků (KU), pracovní uspokojení a jeho kontexty (PR), oblast rodiny (RO), oblast zdraví a jeho širších kontextů (ZD), oblast sociálních vztahů (VZ), a hladina pocitu spokojenosti se svým vlastním životem, víra ve své vlastní schopnosti (SE). Kromě toho jsme ve výzkumu brali do úvahy i celkový index životní spokojenosti. Všechny tyhle faktory spoluintervenují a vytvářejí komplexní hladinu životní spokojenosti člověka. Spokojenost v jednotlivých oblastech je důležitá pro optimální fungování i pro pracovní výkon. Zvýšená nespokojenost v jedné z dimenzí se může výrazně projevit v pracovním výkonu a zvyšovat celkovou hladinu stresu u jedince. Nejvyšší průměrná nespokojenost se u zaměstnanců projevila v oblasti pracovního uspokojení(viz.tab). Konkrétní položky u pracovního uspokojení se týkali ohodnocení práce, perspektivy pracovního růstu, vztahu se spolupracovníky i s nadřízeným. Celková nespokojenost v pracovním živote může vyplývat z nenaplnění potřeb právě v těchto oblastech. Tabulka 10 - četnosti jednotlivých kategorií dotazníku DUSIN v rámci našeho výzkumného vzorku Popisné statistiky (monstrum definitvny) Průměr Sm.odch. Minimum Maximum Proměnná DUSIN - CIS 0,616296 DUSIN - MA 0,610432 DUSIN - PR 0,926420 DUSIN - RO 0,657407 DUSIN - ZD 0,742469 DUSIN - VZ 0,586543 DUSIN - SE 0,592593 DUSIN - KU 0,140926
0,621324 0,740593 0,926936 0,931209 0,870802 0,638721 0,899831 0,881034
-0,50000 -1,40000 -2,00000 -0,50000 -1,67000 -1,00000 -0,50000 -2,50000
3,170000 3,200000 3,500000 5,000000 5,000000 3,830000 7,500000 4,000000
N 162 162 162 162 162 162 162 162
Počet ChD 33 33 33 33 33 33 33 33
93
1.3.4 METODA SBĚRU DAT Jak už bylo řečeno, pro realizaci výzkumu bylo náhodným způsobem vybráno deset věznic po celé České republice (Heřmanice, Rýnovice, Praha-Pankrác, Praha-Ruzyně, Mírov, Pardubice, Světlá nad Sázavou, Valdice, Olomouc a Ostrava). E-mailovou cestou byl osloven vedoucí a následně také psycholog vězeňského zařízení. V průběhu měsíce dubna a května 2008 členové výzkumného týmu po dvojicích navštívili vybrané věznice. Původním záměrem bylo sejmout data od 300 osob, nicméně vzhledem k náročnosti testování (v průměru zabrala administrace celé baterie 3 hodiny) v interakci se skutečností, že v tomto typu zařízení nelze uvolnit z pracovní činnosti tolik osob najednou, tvořil výzkumný vzorek v závěru 188 probandů. Vzhledem k personálním a prostorovým možnostem probíhalo testování v některých věznicích vícekrát v menších skupinách například po čtyřech osobách, jinde bylo možné testovat 15 až 20 zaměstnanců najednou. Je možné, že uvedené skutečnosti mohly mít i přes snahu o optimalizaci a standardizaci administrace negativní vliv na závěrečné výsledky. Kontrolní skupině byla testová baterie administrována v průběhu měsíců září, října a listopadu 2008 následujícím způsobem – každý člen týmu dostal za úkol oslovit ve svém okolí přibližně 10 lidí různého věku a zaměstnání (vyjma pomáhajících profesí). Kromě podání instrukce ke každému testu, byl pod dohledem vždy alespoň jednoho člena výzkumného projektu probandům vysvětlen účel testování a bylo poukázáno na anonymitu a citlivé zacházení s výsledky jednotlivých metod. Testová baterie byla totožná s baterií, která byla administrována v případě experimentální skupiny zaměstnanců vězeňské služby. 1.3.5 MATEMATICKO-STATISTICKÉ METODY Pro matematicko statistické vyhodnocení získaných dat jsme použili počítačový program Statistica, verze 8.0. Ze statistických metod, které jsme používali v rámci matematicko-statistické analýzy získaných dat, se jednalo zejména o popisné statistiky a tabulky četností, korelační matice – parametrické i neparametrické, analýzu rozptylu a testy ji doplňující (LSD test) a t-test pro samostatné průměry.
94
Popisné statistiky a tabulky četností jsme využívali pro zjišťování průměrných hodnot a jejich směrodatných odchylek, minimálních a maximálních hodnot a normálního rozložení jednotlivých proměnných. Za účelem zjištění závislosti mezi proměnnými jsme použili korelační analýzu. V obecném slova smyslu korelace označuje míru asociace dvou proměnných. Dvě proměnné jsou korelované (resp. asociované), jestliže určité hodnoty jedné proměnné mají tendenci se vyskytnout společně s určitými hodnotami druhé proměnné (Hendl, 2004). Parametrická Pearsonova korelační matice byla používána, jestliže jsme spolu korelovali dvě škály (proměnné) s normálním rozložením. Ověřili jsme lineární závislost proměnných pomocí bodového grafu tzv. scatteru a zjistili, zda se v našem případě jedná o homogenní vzorek populace. Chtěli jsme se tak vyhnout situaci, kdy by došlo ke zkreslení výsledků vlivem přítomností subpopulací u našeho vzorku probandů. V případě, že alespoň jedna z proměnných podmínku normálního rozložení nesplňovala, použili jsme neparametrickou obdobu – Spearmanovu korelaci. „Spearmanův korelační koeficient použijeme, když nemůžeme předpokládat linearitu vztahu nebo normální rozložení proměnných. Tento koeficient zachycuje monotónní vztahy (ne pouze lineární, ale obecně rostoucí, nebo klesající) a je rezistentní vůči odlehlým hodnotám“ (Hendl, 2004).
1.4 Výsledky a interpretace 1.4.1 ROZDÍL V INTERPERSONÁLNÍCH OSOBNOSTNÍCH CHARAKTERISTIKÁCH H1: Hodnoty dotazníku ICL se budou lišit u výzkumného vzorku a kontrolní skupiny. Tabulka11- rozdíly v dominujícím interpersonálním rysu u výzkumného vzorku a kontrolní skupiny za použití t-testu dle skupin t-testy; grupováno: Skupina (Clovek a stres_final) Skup. 1: Výzkumná: Výzkumný soubor Skup. 2: Kontrolní: Kontrolní skupina Průměr Průměr t sv p Sm.odch. Sm.odch. p Proměnná Výzkumná Kontrolní Výzkumná Kontrolní rozptyly ICL - TEZISTE 1 3,2836 4,1374 -2,17001 204 0,031161 2,42341 1,71233 0,009713 ICL - TEZISTE 2 133,1358 178,1628 -3,26973 203 0,001265 79,42202 83,45998 0,648815
95
U zkoumaného vzorku byla zjištěna hodnota těžiště 133°, která leží na pomezí Agresivní a Podezíravé osobnosti dle Learyho typologie. Ten charakterizuje tyto dva typy: Agresivní osobnost. Jedinci, kteří spadají do této kategorie, používají v interpersonálním styku jako prostředku adaptace studenou striktnost, punitivitu a negativní hostilní projevy. Adaptivní forma má projevy, které mohou být často sociálně přijatelné. Jedinec může přistupovat k ostatním tvrdě, rázně a mít k nim převážně trestající postoj, který vyvolává pocit viny, jeho chování však musí být adekvátní k situaci. Jedinec, který konzistentně a za všech okolností přistupuje ke svému okolí tvrdě, necitelně, represivně, hrozivě, a to bez ohledu na to, zda daná situace tento přístup ospravedlňuje, patří již do maladaptivní oblasti a takové chování je psychopatické osobnosti, pro které je psychopatické chování základním interpersonálním mechanismem. Cílem tohoto interpersonálního mechanismu je vzbudit u ostatních pocit, že jedinec je nebezpečná osoba a tak si zajistit emocionální stabilitu.
Podezíravá osobnost. Její adaptivní formou je kritický přístup k obecně přijímaným konvencím a formám sociálních vztahů.
Snaží se zachovat si emocionální stabilitu
vytvořením psychologické vzdálenosti mezi sebou a ostatními. Tento distanc chrání jedince před zklamáním, poskytuje mu pocit volnosti a bývá spojený obvykle s pocitem výlučnosti. Podezíravé, intenzivně kritické chování spojené s hořkostí, zklamáním, odcizením a s odmítáním ostatních osob i konvenčních sociálních norem, poznamenané hostilitou a slabostí, vyúsťuje v patologickou formu přizpůsobení. Zkoumaný vzorek se však nachází v adaptivní rovině, o psychopatii zde nelze hovořit ani v jednom případě. U kontrolní skupiny byla zjištěna hodnota těžiště 178°, která leží na pomezí Podezíravé a ponížené osobnosti dle Learyho typologie. Nachází se tedy v blízkosti předchozí výzkumné skupiny. Podezíravou osobnost jsem charakterizovala výše. Adaptivní forma Ponížené osobnosti se projevuje manifestovanou skromností, plachostí, nepředstíranou citovou rezervovaností a schopností se podřídit. Dalo by se říci, že ačkoli program shledal rozdíly mezi kontrolní skupinou a zkoumaným vzorkem statisticky významné, rozdíl je otázkou jednoho pásma interpersonální 96
charakteristiky. Abychom náš průzkum neomezili pouze na průměr, uvádím graf procentuelních četností, ve kterých skórovali respondenti ze zkoumaného vzorku a kontrolní skupiny. Graf 3: zastoupení interpersonálních typů u zkoumaného vzorku Graf 4: zastoupení interpersonálních typů u kontrolní skupiny Graf 3
Graf 4
30
20
25 15
20 15
10
10 5
5 0
0 HI
JK
LM NO PA
BC
DE
FG
HI
JK
LM NO PA
BC
DE
FG
Tabulka 12 – zastoupení jednotlivých interpersonálních stylů u zkoumaného vzorku a kontrolní skupny t-testy; grupováno: Skupina (Clovek a stres_final) Skup. 1: Výzkumná: Výzkumný soubor Skup. 2: Kontrolní: Kontrolní skupina Průměr Průměr t sv p Sm.odch. Sm.odch. Proměnná Výzkumná Kontrolní Výzkumná Kontrolní ICL - PA 13,15878 12,53137 0,86322 204 0,389029 4,099733 4,740500 ICL - BC 13,47247 11,81158 2,90549 204 0,004071 3,300346 3,462608 ICL - DE 13,71357 10,32207 5,46597 204 0,000000 3,244191 4,798758 ICL - FG 10,23396 11,17829 -1,32405 204 0,186966 3,927354 4,956886 ICL - HI 9,66764 11,19612 -2,29687 204 0,022641 3,454156 5,211865 ICL - JK 12,57264 13,26081 -1,20711 204 0,228787 3,269290 3,533309 ICL - LM 14,03824 14,93701 -1,69407 204 0,091778 2,948012 3,604788 ICL - NO 13,57407 14,96391 -2,52758 203 0,012247 3,123382 3,501805
F-poměr rozptyly 1,337018 1,100747 2,187988 1,593007 2,276683 1,168037 1,495206 1,256995
p rozptyly 0,206335 0,658074 0,000529 0,042583 0,000262 0,490171 0,080316 0,317740
Závěr: Rozdíly mezi zkoumaným vzorkem a kontrolní skupinou se vyskytují na hladině statistické významnosti p<0,05 v dimenzích BC, DE HI a NO.
Kontrolní skupina
skórovala výrazně méně v dimenzích BC (Egocentrická osobnost) NO (hyperprotektivní osobnost) a DE (Agresivní osobnost). Naopak více skórovala v dimenzi HI (Ponížená osobnost) oproti zkoumanému vzorku. 1.4.2 KORELACE MALADAPTIVITY OSOBNOSTNÍCH RYSŮ A SYMPTOMŮ VYHOŘENÍ
H2: Míra maladaptivity u interpersonálních typů (dle dotazníku ICL) bude přímo úměrná skóru syndromu vyhoření (skóry v MBI) a bude s ním statisticky významně korelovat. 97
Tabulka 13 – Spearmanovy korelace jednotlivých skórů syndromu vyhoření a míry maladaptivity interpersonálních typů u zkoumaného vzorku Spearmanovy korelace (Clovek a stres_final) ChD vynechány párově Označ. korelace jsou významné na hl. p <,05000 Include cases: 1:188 Proměnná MBI-C-EE MBI-C-DP MBI-C-PA MBI-I-EE MBI-I-DP MBI-I-PA ICL - TEZISTE 1 -0,164756 -0,075951 0,050928 -0,192662 0,009621 0,082577
Statisticky významná korelace na hladině významnosti p< 0,05, vyšla pouze ve skóru dimenze emočního vyčerpání. Proměnná MBI-C-EE značí četnost zaškrtnutých položek náležejících emoční vyčerpanosti. Proměnná MBI- I – EE značí intenzitu položek pro emoční vyčerpanost. Navzdory našemu předpokladu jsme na našem zkoumaném vzorku zjistili negativní korelace emoční vyčerpanosti a maladaptivity interpersonálního stylu. Tzn., čím je interpersonální styl vyhraněnější a čím více se odklání ideálnímu stavu, tím méně četná i intenzivní je míra emoční vyčerpanosti. Závěr: U ostatních složek syndromu vyhoření se neprojevily statisticky významné korelace s mírou maladaptivity interpersonálního stylu. 1.4.3 KORELACE DOMINANCE A SYNDROMU VYHOŘENÍ H3:
Míra dominance bude nepřímo úměrná skóru syndromu vyhoření a bude s ním statisticky významně korelovat.
Tabulka 14 - Spearmanovy korelace jednotlivých skórů syndromu vyhoření a míry dominance u zkoumaného vzorku Spearmanovy korelace (Clovek a stres_final) ChD vynechány párově Označ. korelace jsou významné na hl. p <,05000 Include cases: 1:188 Proměnná MBI-C-EE MBI-C-DP MBI-C-PA MBI-I-EE MBI-I-DP MBI-I-PA ICL- DOM -0,147254 -0,077187 0,264234 -0,218115 -0,053891 0,204800
Na hladině významnosti p < 0,05 byla Spearmanovou korelací prokázána statisticky významná korelace mezi indexem dominance (index DOM dotazníku ICL) a hodnotami četnost osobního uspokojení (MBI-C-PA), intenzita emočního vyčerpání (MBI-I-EE) a intenzitou osobního uspokojení (MBI-I-PA).
98
Jelikož je korelace míry dominance s protektivními faktory syndromu vyhoření (MBI-CPA a MBI-I-PA) pozitivní a korelace míry dominance s rizikovými faktory syndromu vyhoření negativní, můžeme v tomto případě mluvit o protektivním účinku míry dominance. Tento vztah se opakuje u všech proměnných dotazníku MBI, z toho u 3 hodnot je korelace statisticky významná. Naše třetí hypotéza se tedy potvrdila.
1.4.4 KORELACE AFILIACE A SYNDROMU VYHOŘENÍ
H4: Míra afiliace bude přímo úměrná skóre syndromu vyhoření a bude s ním statisticky významně korelovat. Tabulka 15 - Pearsonova korelace jednotlivých skórů syndromu vyhoření a míry afiliace u zkoumaného vzorku Korelace (Clovek a stres_final) Označ. korelace jsou významné na hlad. p < ,05000 N=162 (Celé případy vynechány u ChD) Include cases: 1:188 Proměnná MBI-C-EE MBI-C-DP MBI-C-PA MBI-I-EE MBI-I-DP MBI-I-PA ICL-LOV -0,07 -0,21 0,08 0,00 -0,19 0,15
V ověřování další hypotézy jsme Spearmanovou korelací zjistili statisticky významný vztah mezi mírou afiliace a dvěma dimenzemi syndromu vyhoření, a sice četnost depersonalizace a intenzita depersonalizace (MBI-C-DP a MBI-I-DP).
Došli jsme
k závěru, že se míra afiliace negativně ovlivňuje míru (četnost a intenzitu) depersonalizace. Z naší analýzy tak vyplývá, že afiliace je protektivním faktorem depersonalizace jakožto jednoho z příznaků syndromu vyhoření, ačkoli tento vztah není, i přes jeho statistickou významnost, příliš těsný.
1.4.5 KORELACE
DEMOGRAFICKÝCH
A
PROFESNÍCH
ÚDAJŮ
S OSOBNOSTNÍMI CHARAKTERISTIKAMI
H5: Hodnoty dotazníku ICL se budou statisticky významně lišit v závislosti na demografických údajích respondentů u výzkumného vzorku. Tabulka 16 – Vztah mezi demografickými údaji a jednotlivými dimenzemi dotazníku ICL u výzkumého vzorku 99
Spearmanovy korelace (Clovek a stres_final) ChD vynechány párově Označ. korelace jsou významné na hl. p <,05000 Include cases: 1:188 Věk Počet dětí Proměnná ICL- DOM -0,066257 0,009785 0,050139 0,135849 ICL-LOV -0,000250 0,000443 ICL - PA -0,116365 -0,065191 ICL - BC ICL - DE -0,082830 -0,157828 0,054640 -0,097483 ICL - FG 0,109289 0,084170 ICL - HI 0,025105 0,048480 ICL - JK -0,031261 0,122666 ICL - LM ICL - NO 0,058529 0,074204 ICL - TEZISTE 1 0,085750 0,101655
Statistická analýza kvantifikovatelných demografických údajů a jednotlivých dimenzí dotazníku ICL neprokázala žádné statisticky významné vztahy na hladině významnosti p < 0,05. V závislosti na věku se na námi zjištěných datech nezobrazily žádné statisticky významné vztahy. Za zmínku možná stojí vztah mezi počtem dětí a zjištěnou mírou afiliace (ICL-LOV), který dokládá negativní korelace s výskytem rysu DE - Agresivní osobnosti a pozitivní korelace s rysem LM - Hyperafiliativní osobnost. Tento vztah se jen blíží statisticky významné hodnotě, nicméně vypovídá o obecném předpokladu. Hlednání korelací v závislosti na pohlaví jsme vyloučili vzhledem k tomu, že v našem výzkumném vzorku je nízké zastoupení žen oproti mužům. Výsledky by tedy mohly být zkresleny nehomogenitou vzorku. Následující zkoumání vztahu délky praxe a jednotlivých ICL dimenzí vychází z hypotézy založené na rozhovorech s dozorci: s přibývající délkou praxe se mění osobnost zaměstnance věznice. Tabulka 17 – Vztah mezi délkou praxe a jednotlivými dimenzemi dotazníku ICL u výzkumného vzorku
Proměnná Doba praxe
Spearmanovy korelace (Clovek a stres_final) ChD vynechány párově Označ. korelace jsou významné na hl. p <,05000 Include cases: 1:188 ICL - NIC ICL- DOM ICL-LOV ICL - ain ICL - TEZISTE 1 0,102016 0,026341 0,091685 0,070593 -0,010397
100
Proměnná Doba praxe
Spearmanovy korelace (Clovek a stres_final) ChD vynechány párově Označ. korelace jsou významné na hl. p <,05000 Include cases: 1:188 ICL - PA ICL - BC ICL - DE ICL - FG ICL - HI ICL - JK ICL - LM ICL - NO 0,004265 -0,157333 -0,028785 -0,043887 -0,020259 0,086486 0,021752 0,106537
Jediný statisticky významný vztah je u interpersonálího typu BC (Egocentrická osobnost), který lze interpretovat tak, že čím vyšší byla u našich respondentů délka praxe ve vězeňství, tím méně byl zastoupen Egocentrický typ osobnosti. Závěr: Toto zjištění by se dalo shrnout tak, že se nám nepodařil zachytit statisticky významný vztah délky praxe a interpersonálních charakteristik osobnosti. Posledním údajem, kterými jsme se zabývali v souvislosti s
interpersonálními
charakteristikami jedince jsou typ věznice a pracovní pozice. V rámci našeho výzkumu jsme navštívili dva typy věznic: s ostrahou a vazební věznice. Tabulka 18- Rozdíl v interpersonálních charakteristikách v závislosti na typu věznice t-testy; grupováno:Typ veznice (Clovek a stres_final) Skup. 1: S ostrahou Skup. 2: Vazební věznice Include cases: 1:188 Průměr Průměr t sv p S ostrahou Vazební věznice Proměnná ICL- DOM 2,3746 4,5556 -2,20634 123 0,029217 ICL-LOV 0,5535 3,2593 -2,74581 123 0,006942 ICL - ain 1,8544 1,9035 -1,78965 123 0,075971 ICL - PA 11,9669 13,8022 -2,39557 121 0,018127 ICL - BC 13,7409 12,7442 1,57591 121 0,117656 ICL - DE 13,7745 13,3148 0,77740 121 0,438442 ICL - FG 11,1645 9,7126 1,95131 121 0,053331 ICL - HI 10,3917 9,2137 1,83990 121 0,068234 ICL - JK 12,3401 12,9818 -1,02419 121 0,307790 ICL - LM 13,6825 14,6661 -1,86366 121 0,064794 ICL - NO 13,2290 14,2264 -1,71439 120 0,089040 3,5351 3,0489 1,00982 121 0,314596 ICL - TEZISTE 1 ICL - TEZISTE 2 144,3478 135,0377 0,60386 120 0,547077
V rámci našeho výzkumného vzorku byla zjištěna statisticky významně vyšší míra dominance a afiliace u respondentů pracujících ve vazební věznici oproti respondentům pracujících ve věznici s ostrahou. Zároveň byl u této skupiny více zastoupen interpersonální typ PA – Autokratická osobnost. Nebyly shledány žádné statisticky významné rozdíly v maladaptivitě interpersonálních typů. 101
1.4.6 SOUVISLOST SYNDROMU VYHOŘENÍ A ŽIVOTNÍ SPOKOJENOSTI H6:
Míra syndromu vyhoření naměřená dotazníkem MBI bude nepřímo úměrná jednotlivým dimenzím duševní pohody dle dotazníku DUSIN.
Tabulka 19 – Spearmanova korelace mezi skóry dotazníku MBI (syndrom vyhoření) a DUSIN (životní spokojenost)
Proměnná DUSIN - CIS DUSIN - MA DUSIN - PR DUSIN - RO DUSIN - ZD DUSIN - VZ DUSIN - SE DUSIN - KU
Spearmanovy korelace (Clovek a stres_final) ChD vynechány párově Označ. korelace jsou významné na hl. p <,05000 Include cases: 1:188 MBI-C-EE MBI-C-DP MBI-C-PA MBI-I-EE MBI-I-DP 0,205338 0,149217 -0,024532 0,277261 0,084830 0,175341 0,091350 -0,067712 0,217867 0,033774 0,145899 0,081532 -0,059389 0,230191 0,047909 0,028644 0,154382 0,039970 0,082792 0,106143 0,153991 0,091770 0,071562 0,202569 0,101590 0,157072 0,115324 0,051115 0,185204 0,029999 0,124961 0,146417 -0,005310 0,217515 0,139527 0,215746 0,054670 -0,014119 0,226787 0,060356
MBI-I-PA -0,055358 -0,080852 -0,063998 0,050100 0,033428 0,002482 0,030369 -0,063069
U zjišťování souvislosti mezi skóry v dotazníku DUSIN, který monitoruje životní spokojenost a skóry dotazníku MBI, určeným pro měření syndromu vyhoření jsme zachytili statisticky významné korelace. Aby nedošlo k chybné interpretaci, zdůrazňuji, že čím vyšší skór je v dotazníku DUSIN, tím nižší je spokojenost v dané oblasti. Ke statistickému zpracování jsme použili Spearmanovu korelaci, protože některé položky dotazníku DUSIN neodpovídají normálnímu rozložení. Ze sledovaných vztahů lze snadno odvodit obecný závěr, že životní spokojenost je v různých oblastech nepřímo úměrná míře syndromu vyhoření. Ať už na statisticky více či méně významné hladině. Zajímavé je rozložení statisticky významných korelací. V rámci MBI se soustředí do obou dimenzí sledujících emoční vyčerpanost ( MBI-C-EE a MBI-I-EE). Statisticky významná korelace je mezi mírou celkové životní spokojenosti (DUSIN-CIS) a intenzitou emočního vyčerpání (MBI-I-EE). Méně těsnou, avšak stále statisticky významnější, se u našeho výzkumného vzorku projevila korelace mezi intenzitou emočního vyčerpání a .těmito oblastmi životní spokojenosti : zájmy a koníčky (KU) , víra ve vlastní schopnosti (SE), , pracovní uspokojení (PR) a materiální zabezpečení (MA).
102
Překvapivě na velmi nízké hladině významnosti se v rámci celého spektra dimenzí životní spokojenosti, projevila korelace se spokojeností v oblasti rodiny (RO) a emoční vyčerpaností (MBI-C-EE a MBI-I-EE)
1.4.7 INTERVENUJÍCÍ PROMĚNNÉ Přestože jsme všem zúčastněným objasnili účel a cíl výzkumu, který přinese ve svém důsledku prospěch každému z nich ve formě upozornění na nejvíce zatěžující faktory jejich zaměstnání a návrhu různých protektivních opatření, pozorovali jsme u některých osob nedůvěru a pochybnosti o možnostech změny stávající situace. U části těchto osob se pravděpodobně po zahájení testování pochybnosti postupně vytrácely a převážil zodpovědný přístup ke splnění úkolu. Nicméně tyto faktory nedostatečné motivace u menší části probandů měly pravděpodobně vliv na celkový výsledek. I když jsme se snažili my i vedení jednotlivých věznic zajistit stejnoměrné podmínky v každé věznici a pro každou zkoumanou osobu, nebylo to vždy možné. V některých věznicích v závislosti na personálních a prostorových možnostech probíhalo testování víckrát v menších skupinách např. čtyř osob, jinde bylo možné testovat 15-20 zaměstnanců najednou. Je jasné, že v menší skupině jsme měli lepší podmínky pro komunikaci s probandy a pro objasnění zadání, případně kontrolu správného pochopení zadání testů. Ve větší skupině lidí častěji probíhala vzájemná komunikace účastníků mezi sebou, docházelo k prodlevám z důvodu kontroly a korekce pochopení zadání a způsobu odpovídání apod. I tato skutečnost mohla ovlivnit výsledky některých osob. V souvislosti s odlišnými podmínkami v jednotlivých věznicích nezapomeňme zmínit i vliv denní doby, během které sběr dat probíhal. Někteří zaměstnanci, dle svých pracovních možností, vyplňovali baterii v dopoledních hodinách, jiní v odpoledních či večerních. I toto je nutné brát jako možnou intervenující proměnnou.
103
2. Kvalitativní část
Vzhledem k tomu, že někteří zaměstnanci věznic, ve kterých jsme výzkum prováděli, neměli čas vyplnit dotazníkovou baterii, ale měli zájem se našeho výzkumu zúčastnit, sestavili jsme semistrukturovaný rozhovor. Jeho účelem bylo vykreslit vztah respondentů především k jejich zaměstnání a jejich subjektivní náhled na to, co je pro ně největším stresorem. Jelikož jsme tento nápad uplatnili pouze ve dvou věznicích a provedli rozhovor se třinácti respondenty, je tato část výzkumu kvalitativní a slouží jen jako doplněk našeho celého výzkumu, popřípadě jako návrh pro další výzkumy. Smysl rozhovorů shledávám především v tom, že jsme se v řadě případů dostali k tomu, co zaměstnance stresuje nejvíce. Tím se mohli volně rozpovídat o tom, které stresory subjektivně považují za závažné a které méně. V řadě případů byli schopni střízlivě a otevřeně navrhnout, jaké kroky by byly užitečné pro zlepšení pracovního prostředí a jejich duševní pohody.
Na rozdíl od tvrdých dat nám kvalitativní část výzkumu poskytuje
možnost zjistit širší kontext respondentova života, který je sdělen „lidským“ způsobem pomocí vlastních slov respondenta. Namísto tvrdých dat získaných dotazníkovými metodami tu mají hlavní slovo letité zkušenosti ve vězeňském prostředí a subjektivní náhled třinácti dotazovaných zaměstnanců. Forma rozhovoru nám dovolila získat o každém z respondentů poměrně komplexní obraz. Názory tak nestojí samy o sobě, ale jsou zasazeny do kontextu respondentovy osobnosti, jeho dalších názorů a vystupování a sociálního prostředí, ve kterém žije. Jako zdroj informací doporučuji číst celé rozhovory, které uvádím v příloze. V následující kapitole uvádíme statistické zpracování rozhovorů. V příloze pak jejich přepisy.
2.1 Záměr Původní záměr rozhovorů bylo, aby posloužily jako doklad toho, co bude zjištěno statistickým zpracováním dat získaných dotazníkovou baterií. Počítali jsme s tím, že budou laděny podobným směrem co se týče stresovanosti i zdrojů stresu, spokojenosti 104
v zaměstnání a postojům ke klientům. Tím spíše, že rozhovory byly provedeny ve dvou věznicích České Republiky. Respondenti tedy měli podobné výchozí podmínky pro svou spokojenost či nespokojenost v práci. Oproti tomu se nám „sešlo“ 13 individualit – lidí s různým stupněm stresovanosti odvozené od různých příčin. Rozsah rozhovorů nám nechal blíže nahlédnout na značnou část kontextu respondentova života
2.2 Metoda Semistrukturovaný rozhovor (jehož předloha je Přílohou č.3) byl sestaven speciálně pro účely našeho výzkumu. Všechny rozhovory vedla jedna osoba. Rozhovor samotný trval přibližně 40 minut, vyplnění dotazníků asi 30 minut. V bodech zde shrnujeme témata, kterých jsme se v rozhovoru dotkli: Spokojenost v zaměstnání Příčiny nespokojenosti a stresu Jaký vliv má stres na zdraví a další život respondenta Jak svůj stres zvládá Rekondiční programy Vztahy v zaměstnání a mimo zaměstnání Účast na rozhovoru byla naprosto anonymní a dobrovolná (jednu respondentku jsem uvolnila, když vyjádřila, že se jí rozhovor dělat nechce). V žádné části diplomové práce neuvádím, ve které věznici se rozhovory odehrávaly. Neznám jména respondentů a nemám o nich žádné další údaje, které by je mohly identifikovat. Anonymita zde posloužila jako ochrana důvěrnosti informací a příslib, který měl u respondentů zajistit pocit bezpečí a dával jim možnost svobodně a otevřeně se vyjádřit ke všem dotazovaným tématům.
2.2.1 ROZHOVORY
Doslovný přepis rozhovorů uvádím v příloze. Třináct rozhovorů po 6-8 stranách obsahuje shrnutí a dále přepis rozhovoru. Formulace otázek jsem poupravila tak, aby byly jasné (pokud byly příliš opisné nebo zdlouhavé) a nerušily čtenáře, jehož pozornost by se 105
měla koncentrovat především k odpovědím respondentů (např. pokud jsem použila nespisovné výrazy). Odpovědi respondentů jsem ponechala v původní formě a se slangem, pokud byl použit. Do formy jsem zasáhla pouze v případě, kdy byla odpověď natolik zdlouhavá nebo nečitelná, že by bylo pro čtenáře obtížné vyčíst význam odpovědi. Z textu jsem vyjmula nebo pozměnila údaje, které by mohly vést k identifikaci respondenta (např jména, z jaké části ČR respondent pochází nebo v jaké věznici či na jakém oddělení slouží).
2.2.2 DOPLŇUJÍCÍ DOTAZNÍKOVÉ METODY Abychom dotvořili profil jednotlivých respondentů, nechali jsme je v rámci rozhovoru vyplnit 3 dotazníky: ICL
(Learyho osobnostní dotazník), MBI (škála pro syndrom
vyhoření). Zpočátku jsem používala metodu Sociogramu (in Knobloch, 1993) , jehož účelem je grafické zpracování sociální sítě, ve které se respondent pohybuje. Ve výsledku se však ukázalo, že vysvětlování sociogramu je zdlouhavé, každý respondent si ho vyložil po svém a u někoho byly informace ze sociogramu v rozporu s tím, jak pak o svém sociálním prostředí vypovídal. Proto se zmínka o sociogramu objevuje jen v rozhovorech, které jsem zadala jako první.
106
2.3 Statistika odpovědí z rozhovorů Graf 5 – Subjektivně udávané zdroje stresu na procovišti
Graf 6 – vztah ke klientům
Graf 7 – odpovědi na otázku:“Myslíte si, že je Váš plat přiměřený zátěži, kterou Vaše zaměstnání přináší?“
107
Jelikož byly všechny semistrukturované rozhovory vedeny podle vzoru, který uvádím v příloze č.3, pokládala jsem všem respondentům přibližně stejné dotazy (jejichž forma či pořadí se mohlo lišit podle toho, jak plynula řeč.). Proto bylo možné některé položky z rozhovoru statisticky zpracovat. Jelikož byl počet respondentů 13, nemohou sloužit k vyvozování nějakých závěrů. Uvádím je pouze pro přehled. Jako příčinu stresu v jejich povolání uvedlo 7 respondentů v nejrůznějších souvislostech klienty. 3 respondenti se vyjádřili, že je stresuje nadbytek prácovních úkolů na danou pracovní dobu. Dva respondenti jsou stresováni sebevraždami klientů. Stejný úpočet uvedl špatnou organizaci práce a změnu v zákoníku práce (o nutnosti vzdělání, odchodu služebně starších kolegů do důchodu
2.4 Kazuistiky (extrakt z rozhovorů + výsledky dotazníků) V následující podkapitole uvádím shrnutí momentů, které jsem v daném rozhovoru považovala za významné spolu se základními údaji o každém z respondentů. Tyto kazuistiky by měly být stručné, ale výstižné a měly by čtenáře navést k přečtení clého rozhovoru. K tomu uvádím výsledky z dotazníků a shrnutí v bodech: • Míra stresovanosti na škále 1-5 (kdy 1 představuje minimáln a 5 vysokou míru stresovanosti) • Zápal pro práci nebo spokojenost se svým zaměstnáním na škále 1-5 (od nízké po vysokou) • Zdroj stresu – respondentem subjektivně udávaný zdroj stresu na pracovišti • Fyzické symptomy – na základě seznamu symptomů stresu • Sociální zázemí – respondentem uváděné osoby, které vyhledává a se kterými se setkává mimo pracovní prostředí
108
-1Respondent č.1 (30 let) je muž, svobodný a nemá žádné děti. Pracuje jako vrchní dozorce a ve vězeňství se pohybuje už 10 let. Před tím nikde nepracoval. Motivací pro vstup do tohoto zaměstnání byl nedostatek práce. Lákala ho možnost profesního růstu a na jeho poměry vysoký plat. Denně pracuje přibližně s 10ti klienty. Během své praxe zjistil, že by ho bavila práce s lidmi, ale že ho v tomto směru práce ve vězeňství spíše zklamává. „Oni se s vámi třeba začnou bavit o sportu, o politice nebo tak, takový kamarádíčkování. A pak do toho zamotají, že by něco potřebovali a jestli byste jim nemohl pomoct. Prostě k nim mám už takovou nedůvěru.“ „ Člověk by na ně i rád nějak zapůsobil. Ale tady to nejde, tady ne.“ Nedůvěra je asi hlavní rys, který r.1 zdůrazňuje. Vypovídá, že jde o postižení, které si z práce dozorci nesou do života. (Sám odmítá odpovídat na otázku o nadřízeném, ačkoli je mu slíbena anonymita. To také vypovídá o nedůvěře.) Co ho naopak uspokojuje je možnost soutěžit, protože se považuje za soutěživého člověka. Uspokojuje ho možnost řídit si vlastní práci a dělat jí tak dobře, jak jen to jde. Do práce chodí rád také díky svému pracovním kolektivu. Jeho pracovní nadšení se drží někde uprostřed „Já jsem nikdy nebyl nijak výrazně zapálenej do téhle práce“. Tento postoj je protektivním faktorem proti syndromu vyhoření (viz kapitola o syndromu burnout) Co se týče sociálního prostředí pro něj není rodina tak důležitá, jako přátelé, kterých má asi 15. I o své sestře, kterou považuje za nejdůležitějšího člověka v jeho životě říká, že je to spíš „kámoš“. Očividně se pohybuje spíše v okruhu přátel. Aby se člověk stal jeho přítelem, měl by se zajímat o stejné věci, mít podobné názory a mít smysl pro humor. Stresovanost: 3 Zápal pro práci: 3 Zdroj stresu: klienti – jejich úskočnost Fyzické symptomy: ne Sociální zázemí: přátelé a sestra Testová metoda
Kategorie
Výsledek respondenta
Průměr výzk. vzorku
Výsledek dle normy
ICL
Index dominance
2,6
3,9
6,105
Index afiliace
- 10,2
1,73
3,11
5
Norma uvedená v mauálu Leary ,,T., LaForge, R. L., S18uczek, R. F., v českém zpracování Kožený a Ganický (1976), Manuál k dotazníku ICL, Test centrum, Praha
109
MBI
EE – frekvence
24
EE – intenzita
33
DP – častost
14
DP - intenzita
18
PA – častost
26
PA - intenzita
38
<17
<5
>33
-2Respondent č. 2 je muž (42 let), je rozvedený, má 2 děti . Ve věznici je zaměstnán již 19 let, nyní pracuje jako vrchní inspektor. Do zaměstnání vstoupil kvůli materiálnímu zabezpečení rodiny. „ Byl to takový okamžitý nápad, protože jsem se pohádal v minulém zaměstnání, tak jsem šel sem.“ Jeho důvod, proč ve vězeňství zůstává je, že už má praxi a umí tuto práci lépe, než by uměl jakoukoli jinou (kromě 2letého zaměstnání nebyl jinde zaměstnán) Jeho náplň práce zahrnuje kontakt se 30ti klienty denně. S každým přijde do kontaktu min. 1x – 2x denně. „Ráno obcházím raport, kdy lidi hlásej požadavky: poštu nebo když chtěj jít k doktorovi nebo úřady. A odpoledne je zase informovat, jak to je s těmi požadavky, co podali a co se má ještě vyřídit.“ Ve svém zaměstnání spatřuje určitý smysl „Ty lidi, kteří páchaj trestný činy, tak musej bejt od společnosti oddělený.“, ale bere ho jako povinnost, ne jako činnost, která by ho těšila. Tak tomu dříve bylo. V minulosti se mu také stávalo, že si starosti z práce „nosil“ domů. V MBI dotazníku V práci považuje za zdroj stresu množství práce. Někdy má pocit, že by měl zvládnout více práce, než je schopen a ne všechny úkoly mají smysl. Není spokojen se svým nadřízeným, ale jeho pracovní tým je sehraný a dokázal by fungovat i bez vedení. S některými kolegy se schází i mimo zaměstnání. Symptomy stresu na sobě pozoruje po náročném pracovním dni. „Cítím se rozlámaný. Když ten den je takovej naplněnej, tak když pak přijdu domů. To jsem jako praštěnej. Nedokážu nic, chtěl bych si lehnout, ale pomalu ani netrefim do postele, jako bych tam byl poprvý.“ . Za pomoc od stresu považuje četbu nebo lepení modelů, takže spíše aktivní činnosti o samotě Má přítelkyni a malé dítě. Stará se o nemocnou matku a má partu kamarádů (asi 10 lidí), se kterými se pravidelně setkává. Stresovanost: 3 110
Zápal pro práci: 2 Zdroj stresu: množství leckdy nesmyslné práce Fyzické symptomy: ne Sociální zázemí: přítelkyně; dcera; parta přátel; stará se o nemocnou matku Testová metoda
Kategorie
Výsledek respondenta
Průměr výzk. vzorku
Výsledek dle normy
ICL
Index dominance
- 6,1
3,9
6,10
Index afiliace
0,7
1,73
3,11
EE – frekvence
14
EE – intenzita
24
DP – častost
10
DP - intenzita
21
PA – častost
14
PA - intenzita
26
MBI
<17
<5
>33
-3Respondent č. 3 je muž (40 let), je rozvedený, má 3 děti . Ve věznici je zaměstnán již 10 let, nyní pracuje jako vrchní dozorce na příjmovém oddělení. Denně se stará přibližně o 40 klientů. Kromě přijímání nově nastoupených odsouzených spravuje své oddělení, které čítá kolem 30ti odsouzených. O zaměstnání zažádal na základě inzerátu v televizi a jelikož byl přijat a neměl jinou nabídku, tak nastoupil do věznice. Nyní je rozhodnutý zaměstnání opustit. Důvodem k odchodu ze zaměstnání je jeho nový nadřízený. S jeho příchodem se změnila atmosféra na pracovišti. Dalším důvodem jsou klienti závislí na drogách, které musí r. přijímat a jednat s nimi. Už asi 3 roky chodí do práce s nechutí a cítí se vyčerpaný. Odchod ze zaměstnání zvažuje už delší dobu. Zpočátku zaměstnání trpěl „bušením srdce“. Jiné somatické příznaky stresu u sebe nesleduje. Od stresu mu pomáhá manuální práce. Konkrétně práce na stavbě svého domu, která ho v pozitivním slova smyslu fyzicky vyčerpává a baví. Na službu do věznice si jezdí odpočinout fyzicky, na stavbu, kde tráví čas mimo službu zase psychicky. 111
S kolegy z práce se nestýká, v místě zaměstnání se nestýká prakticky s nikým. V místě bydliště v současnosti také nemá (kvůli stavbě domu) čas na kamarády. Kontakt udržuje pouze s matkou, se kterou má dobrý vztah a se svou přítelkyní. Stresovanost: 5 Zápal pro práci: 1 Zdroj stresu: nový nadřízený; nová bezpečnostní nařízení; klienti závislí na drogách Fyzické symptomy: zpočátku bušení srdce, nyní neudává Sociální zázemí: přítelkyně, matka; přátele má, ale nemá na ně čas Testová metoda
Kategorie
Výsledek respondenta
Průměr výzk. vzorku
Výsledek dle normy
ICL
Index dominance
1,6
3,9
6,10
Index afiliace
12
1,73
3,11
EE – frekvence
31
EE – intenzita
37
DP – častost
12
DP - intenzita
16
PA – častost
27
PA - intenzita
29
MBI
<17
<5
>33
-4Respondent č. 4 je muž (32 let), ženatý, má 2 děti . Ve věznici je zaměstnán již 12 let a vykonává práci vrchního dozorce Pro nástup do věznice ho nic zásadního nemotivovalo „Prostě příležitost , v tý době, kdy jsem hledal práci, se otevřela nová věznice, tak jsem nastoupil.“ Postupně zjistil, že ho práce baví. „Rád pracuju s lidma, něco to do sebe má“. Na svém oddělení obstarává asi 50 klientů a asi u 50% z nich vyřizuje nějaký požadavek. Nemá pocit, že by ho jeho zaměstnání jakkoli stresovalo. Nad odchodem ze zaměstnání uvažuje ale spíše z výhledových důvodů, než z pocitu nespokojenosti v zaměstnání. Přepracovanost nebo určitou rezignaci spatřuje u svých starších kolegů. Odsouzení ho spíše zajímají, než že by k nim cítil nějaké negativní emoce, ale drží si od nich odstup. V tomto smyslu se drží zákona a je přesvědčený, že mu to pomáhá. Vůči klientům se chová slušně, nikdy nepoužil agresi a zatím s tím neměl problémy (až ho to udivuje). 112
Za důležité ve své práci považuje schopnost umět si dobře zorganizovat práci, protože velkou část jeho práce představuje administrativa. V zaměstnání mu spíše vyhovuje lidský přístup a volnější režim, než striktně daná pravidla a sankce za jejich nedodržení. V MBI dotazníku V souvislosti s novým zákoníkem práce kolem sebe vnímá změny, které považuje spíše za negativní. Nástup mladých a nezkušených zaměstnanců a odchod starých má vliv na jeho pocit jistoty a bezpečí v zaměstnání. Také vztahy v pracovním kolektivu nejsou tak dobré, jako tomu bývalo dříve. Ve svém zaměstnání shledává smysl. U některých klientů je trest účinný a má výchovný efekt, u některých považuje trest za mrhání peněz. Vyhovuje mu více pracovat v kolektivu než sám. Se svými kolegy se setkává i mimo zaměstnání. O své práci se však mimo práci nebaví s nimi, ani s rodinou. Má asi 10 přátel, se kterými se setkává pravidelně, většinou příbuzní. Považuje se za rodinný typ. V jeho životě ho naplňují především jeho děti. Stresovanost: 1 Zápal pro práci: 5 Zdroj stresu: Fyzické symptomy: Sociální zázemí: přátele, většinou z prostředí jeho rodiny
Tabulka – Výsledky testů respondenta č. 4 Testová metoda
Kategorie
Výsledek respondenta
Průměr výzk. vzorku
Výsledek dle normy
ICL
Index dominance
6,5
3,9
6,10
Index afiliace
0,7
1,73
3,11
EE – frekvence
12
EE – intenzita
13
DP – častost
3
DP - intenzita
4
PA – častost
26
PA - intenzita
31
MBI
<17
<5
>33
113
-5– Respondent č. 5 je muž (48 let), je rozvedený, má 2 děti . Ve vězeňství pracuje již 20 let, nyní zastává pozici vrchního inspektora I. třídy. Do zaměstnání vstoupil kvůli problémům v předchozím zaměstnání, které vykonával rád a kdyby nemusel, tak do věznice nenastoupí. „ Věznice byla blízko a já rád pracuju s lidma.“ Na oddělení má 34 klientů. Největší zátěží pro něj je agresivita klientů. Své povolání vnímá jako zátěžové. Fyzické projevy stresu ze symptomatologického seznamu (pocit plného žaludku, nadměrné pocení) nepřičítá zátěžovým situacím. Psychicky je více podrážděný, než byl dřív. Kromě agresivního chování klientů považuje své zaměstnání náročné z hlediska organizace práce. Sám ale má metodu, jak se s tím vypořádat. „.. najednou někdy dělám i 3-4 práce, takže si dělám poznámky, abych na tu další práci nezapomněl, když jdu na jinou práci. Takže nikdy nemáte tolik času, abyste v klidu tu jednu práci dokončila. To jsem nikdy neměl.“ Nespokojenost cítí se svým novým pracovním kolektivem. Po změně v zákoníku práce přišli na jeho oddělení mladí zaměstnanci, což mu někdy působí obtíže v komunikaci, mají rozdílné názory. Zároveň jim chybí zkušenosti a nejsou tak družní, jako byla předchozí parta. Od toho se odvíjí i atmosféra na pracovišti. „Dřív to přispívalo k lepší pohodě. Lepší se to zvládalo, byla sranda. Na jiným stupni psychickym se pracovalo…člověk se odreagoval i v práci..teď už se není kde odreagovat.“ Ubytovnu nepovažuje za kvalitní zázemí, s nikým se tam nestýká. Uvítal by nějaké kolektivní mimopracovní aktivity. Dobrá parta v práci mu chybí. Postupem času cítí v tomto směru změnu k horšímu. Především mu vadí pomluvy na pracovišti. Dojíždění do věznice negativně ovlivnilo jeho rodinný život a vedlo až k jeho rozpadu. V současnosti se výjimečně stýká se svou rodinou. Jako ohnisko své nespokojenosti vnímá osamocenost. Byl by rád, kdyby nějaký mimopracovní program opět stmelil jeho kolektiv v zaměstnání. Stresovanost: 4 Zápal pro práci: 3 Zdroj stresu: agresivita klientů, příliš mnoho úkolů, noví nezkušení kolegové Fyzické symptomy: pocit plného žaludku, pocení (ale neví, zda je způsobeno stresem) Sociální zázemí: v současnosti pouze výjimečná setkání s primární rodinou
Tabulka – Výsledky testů respondenta č. 5
114
Testová metoda
Kategorie
Výsledek respondenta
Průměr výzk. vzorku
Výsledek dle normy
ICL
Index dominance
4,2
3,9
6,10
Index afiliace
- 1,6
1,73
3,11
EE – frekvence
22
EE – intenzita
31
DP – častost
3
DP – intenzita
14
PA – častost
42
PA – intenzita
44
MBI
<17
<5
>33
-6– Respondent č. 6 je muž (32 let), je ženatý, má 1 syna . Ve věznici je zaměstnán 9 let, nyní pracuje jako vrchní dozorce. K nástupu do tohoto zaměstnání ho donutila nezaměstnanost a nedostatek dalších pracovních nabídek. Jeho pohled se od té doby změnil. Vyhovují mu finanční podmínky, jistota stálého zaměstnání a poměrně dost volného času. Přesto nevylučuje, že zaměstnání opustí. Denně se stará přibližně o 40 klientů. Necítí se přetížen ani na sobě nepociťuje známky stresu. Vnímá, že několikerým zapisováním (např. pošty) stráví víc času, než by bylo potřeba. Za výhodu považuje, že si ve své práci našel systém, díky kterému ušetří spoustu času i v porovnání s některými kolegy. „když to srovnám s některejma kolegama – jednou jsem o tom uvažoval: kdyby nás postavili na startovní čáru a dělali jsme stejně práce, stejně pošty já jako on a on jako já, tak on by to dělal do 4 hodin a já bych měl v 10 hotovo.“ Od své práce a klientů se citově distancuje, což mu také pomáhá v lepším zvládání své práce. Na sobě stres nepociťuje, na rozdíl od kolegů s delší praxí. (na otázku, co je možné pozorovat na lidech, kteří ve vězeňství pracují už delší dobu): „Jako určitě ten stres, protože já to vidim tady dnes a denně. Někteří se stresujou fakt kvůli úplným malichernostem. Jako že to nestihnou, to nestihnou a jednaj někteří potom výbušně.“. Za nejdůležitější v tomto zaměstnání považuje oddělovat soukromý život a práci. Dále také mít srovnané hodnoty. „Člověk musí být vyrovnaný, musí vědět, co v životě chce. Říkám, já to beru jako zaměstnání, beru to jako zdroj obživy pro mou rodinu a jako to je pro mě hlavní. Že někteří kluci tady jsou opravdu velmi nevyrovnaní a neví, co chtěj.“ V současnosti je pro něj nejdůležitější novorozený syn a manželka. Přátele má, jsou mezi nimi i kolegové z práce, ale na ně teď kvůli synovi nemá moc času. Stresovanost: 1 115
Zápal pro práci: 3 Zdroj stresu: Fyzické symptomy: Sociální zázemí: především novorozený syn a manželka, přátele má ale nemá na ně v současnosti čas
Tabulka – Výsledky testů respondenta č. 6 Testová metoda
Kategorie
Výsledek respondenta
Průměr výzk. vzorku
Výsledek dle normy
ICL
Index dominance
7,2
3,9
6,10
Index afiliace
3,8
1,73
3,11
EE – frekvence
10
EE – intenzita
20
DP – častost
10
DP - intenzita
14
PA – častost
37
PA - intenzita
46
MBI
<17
<5
>33
-7– Respondent č. 7 je muž (38let) je ženatý, má 2 děti. T.č. dostudovává vysokou školu. Pracuje na pozici Zástupce vedoucího oddělení, kde má na starosti vyřizování administrativy vedení, zaměstnanců a řešení stížností. Na této pozici se zaměřuje spíše na zaměstnance. Do styku přijde denně přibližně se třemi klienty. Ve vězeňství pracuje už 15 let, na současné pozici působí 3 měsíce. Během rozhovoru hovořil spíše o práci dozorce. Ke vstupu do zaměstnání tohoto druhu ho vedla nezaměstnanost v jeho kraji. V dnešní době pro něj stále znamená jistotu příjmu než cokoli jiného. S platem spokojen není. Nicméně v práci je spokojen a neplánuje do budoucna změnu zaměstnání. Práci ve vězeňství považuje za velmi psychicky a emočně náročnou ve srovnání s jinými obory. Především se zde obává o svou bezpečnost. Dále je traumatizován sebevraždami, kterých za svou profesi řešil přes 20. Nyní při takové události necítí už žádné emoce a v kritické situaci má potřebu kontrolovat své chování. Sám říká, že by potřeboval pomoc psychologa. Dlouhodobě má problémy
116
se žaludkem, které přičítá nočním směnám. Problémy se spánkem zase přičítá stresu při studiu vysoké školy. Vzhledem k nabírání nových kolegů, kteří jsou spíše mladšího věku se zvýšily jeho obavy o svou bezpečnost „Dřív jste se mohla stoprocentně spolehnout na kolegu. Teď už ne.“ U mladších kolegů postrádá disciplínu, pečlivost ohledně bezpečnost, poslušnost. Necítí se chráněn, pokud by byl na oddělení s nimi a stala se nějaká mimořádná událost. V pracovním kolektivu vnímá generační neshodu. Také mu vadí, že nová generace není tak družná, každý „jede na sebe“, že jsou jiní, než jeho generace. Takže si myslí, že by nic nespravily ani teambuildingové akce. Ty by přivítal, ale muselo by to být na bázi dobrovolnosti. Tvrdí, že se mu daří striktně oddělovat problémy v práci a soukromí. S kolegy z práce se v soukromí nesetkává. Přátel má asi deset a uspokojení mu přináší rodina. Největší význam pro něj v životě má manželka a děti. Realizuje se na baráku a na zahradě. Stresovanost: 4 Zápal pro práci: 4 Zdroj stresu: noví nezkušení kolegové + generační neshody, sebevraždy klientů Fyzické symptomy: žaludeční vředy, dále uvádí spíše psychické Sociální zázemí: uvádí rodinu
Tabulka – Výsledky testů respondenta č. 7 Testová metoda
Kategorie
Výsledek respondenta
Průměr výzk. vzorku
Výsledek dle normy
ICL
Index dominance
2,7
3,9
6,10
Index afiliace
- 1,1
1,73
3,11
EE – frekvence
16
EE – intenzita
26
DP – častost
15
DP – intenzita
20
PA – častost
24
PA – intenzita
33
MBI
<17
<5
>33
117
-8– Respondent č. 8 je muž (33 let), je ženatý, má 2 děti. Ve vězeňství pracuje již 10 let, nyní jako vrchní inspektor dozorce I. Třídy. Do zaměstnání nastoupil kvůli dobré mzdě a jistotě příjmu. Necítí se být ve stresu ani pod tlakem. Na práci ho těší setkávání s kolegy „Trochu se šlověk těší na to, že se tady potká s lidma, že si promluví s kolegama o tom, co bylo novýho, nějaký zážitky co maj. Povídáme o různejch věcech, jako co předělává doma, jak to dělá“. Naopak co ho netěší, jsou konfliktní situace s vězni. Když jde do nějakého konfliktu, cítí adrenalin a projevy na těle (zrychlený tep a stísněné dýchání), ale chronicky nepociťuje žádné změny. Co se týče psychiky sleduje větší podrážděnost,a to i v prostředí rodiny. Někdy se cítí vyčerpaný. Rád by se v tomto směru nějak dovzdělal. Nebrání se kurzům, kde by se dozvěděl, jak řešit konfliktní situace, jak zvládat agresivitu vězňů nebo něco o psychologii vězně. Ve vězeňství by rád zůstal pracovat, jak dlouho to půjde. Rodina pro něj v oblasti vztahů má zásadní roli. Vztahy s kolegy mu přináší podporu, když je v práci, ale nijak extra mu na nich nezáleží. Vůči klientům cítí negativní pocity. K oddělování práce a soukromí dodává:„Já bych to rád nechal všechno tady, ale vždycky to nejde. Vždycky se to nepovede všechno překonat. To v člověku přece jen zůstane některý ty emoce jsou tak silný, že se musí podělit, že sám by to nezvlád“ Stresovanost: 2
Zápal pro práci: 2
Zdroj stresu: konfliktní situace s klienty Fyzické symptomy: (občas) vyčerpanost, v momentě konfliktu bušení srdce, obtížné dýchání Sociální zázemí: rodina (manželka a děti)
Tabulka – Výsledky testů respondenta č. 8 Testová metoda
Kategorie
Výsledek respondenta
Průměr výzk. vzorku
Výsledek dle normy
ICL
Index dominance
4,8
3,9
6,10
Index afiliace
- 0,6
1,73
3,11
EE – frekvence
24
EE – intenzita
29
DP – častost
29
DP - intenzita
33
PA – častost
15
PA - intenzita
17
MBI
<17
<5
>33
118
-9– Respondent č. 9 je muž (35let), je ženatý a má jedno dítě. Ve věznicici vykonává práci vrchního inspektora dozorce I. Třídy a pracuje zde již 10 let. K motivaci pro vstup do zaměstnání říká: „kamarádi tady dělali a bylo to hlavně jistý zaměstnání.“ Před tím již pracoval jinde. Denně obstarává do 5ti klientů. „Na patře jich mám víc, ale na individuální práci není moc prostor.“, dodává. Ve své práci se momentálně necítí dobře. Štve ho obzvlášť spousta práce, z čehož některé úkony považuje za zbytečné (např. duplikace dokumentace). Stres se u něj neprojevuje fyzicky, zato cítí psychické vyčerpání. Jako odreagování u něj funguje sport a rodina. Někdy je ale i po příchodu domů tak vyčerpaný, že si radši lehne. Z rekondičních programů se již zúčastnil psychosociálního zážitkového kurzu a líbilo se mu tam, byl to odpočinek. Ve vězeňství se nechystá zůstat dlouho. „…nedokážu pochopit, jak tu některý lidi dokážou vydržet třicet, čtyřicet, padesát let. To je pro mě naprosto nepředstavitelný. To se říká, že když tady ten člověk skončí, že jakoby rovnou umřel.“ Mimo práci se setkává s přáteli, ale nejsou to kolegové z práce. Má manželku a malou dceru. Jeho tchán je z oboru, takže může své pracovní problémy probírat s ním. Stresovanost: 4
Zápal pro práci: 2
Zdroj stresu: nereálná nařízení, klienti Fyzické symptomy: Sociální zázemí: přátelé mimo práci, manželka, malá dcera, tchán (také příslušník vězeňské služby)
Tabulka – Výsledky testů respondenta č. 9 Testová metoda
Kategorie
Výsledek respondenta
Průměr výzk.vzorku
Výsledek dle normy
ICL
Index dominance
2,6
3,9
6,10
Index afiliace
- 10,2
1,73
3,11
EE – frekvence
27
EE – intenzita
37
DP – častost
12
DP - intenzita
13
PA – častost
21
MBI
<17
<5
119
PA - intenzita
23
>33
- 10 – Respondent č.10 je muž (32 let), ženatý, má 2 děti . Ve věznici je zaměstnán již 11 let a vykonává práci vrchního dozorce v přímém výkonu služby na oddělení. Každý den vyřizuje 10-15 žádostí klientů, kterých je na oddělení asi 50. K nástupu do služby před 11 lety říká: „ pocházím z kraje, kde je velká nezaměstnanost, takže to bylo pouze přijatelné řešení, nevěděl jsem do čeho jdu.“ Na svém pracovišti pociťuje stres. Nejvíce stresující jsou pro něj nečekané situace jako spory mezi vězni nebo nadbytek práce ke konci směny. Stres poslední dobou pociťuje i fyzicky (zvýšený krevní tlak, pálení v žaludku, zadýchávání se), ačkoli si subjektivně není jistý, zda skutečně jde o následky stresu. V oblasti psychiky na sobě také pozoruje změnu – je nervóznější a reaguje podrážděněji. Kvůli změně ve služebním zákonu zvažuje do budoucna odchod ze zaměstnání. Podle jeho názoru v něm jako příslušník přichází o výhody, které čerpal doposud. Jako příklad uvádí nárůst neplacených přesčasů. Motivem pro setrvání v zaměstnání by pro něj byla vyšší mzda. K možnosti rekondičních programů se staví pasivně, nejspíš by jich nevyužíval a byl by rád, kdyby nebyly povinné. V práci by uvítal více lidskosti ze strany vedoucího „když přijde vedoucí a pochválí, řekne, že je všechno v pořádku, tak to neuškodí.“ Co se týče sociálního zázemí, nebyl příliš sdílný nicméně na otázky MOS odpověděl bez rozmýšlení kladně. Stresovanost: 3 Zápal pro práci: 2 Zdroj stresu:neočekávané události v práci (např. konflikty klientů) Fyzické symptomy: zvýšený tlak, bušení srdce. Dlouhodobě zvýšená podrážděnost Sociální zázemí: ?
Tabulka – Výsledky testů respondenta č. 10 Testová metoda
Kategorie
Výsledek respondenta
Průměr výzk. vzorku
Výsledek dle normy
ICL
Index dominance
- 4,4
3,9
6,10
Index afiliace
- 8,2
1,73
3,11
EE – frekvence
23
EE – intenzita
41
DP – častost
9
MBI
<17
<5
120
DP - intenzita
15
PA – častost
13
PA - intenzita
37
>33
- 11 – Respondent č.11 je žena (32 let), rozvedená, žije s partnerem a stará se o nevlastní dceru. Již 5 let vykonává práci vrchního dozorce na ženském oddělení. Denně obstarává kolem 50ti klientek. T.č. studuje vysokou školu. Jako důvod pro nástup de vězeňské služby bylo, že hledala práci a bez – odpověděla na inzerát. Nic o zaměstnání nevěděla – pozitiva ani negativa. V tuto chvíli vnímá jako pozitivum svého zaměstnání, že v něm v podstatě pomáhá lidem. Jako negativum ztrátu důvěry vůči klientkám a na práci jí vadí konfliktní situace mezi klientkami. Stres však nijak závažně nepociťuje, má své metody, kterými svou psychiku chrání. Co se týče práce na oddělení jí podporuje týmová spolupráce a pocit dobře organizované souhry týmu. V případě vzniklých konfliktů jedná objektivně. Povinnost administrativy a časového tlaku na ní také nedoléhá ve formě stresu. „Naučila jsem se nenechat se rozčilovat věcmi, který nemůžu ovlivnit.“ Přiznává, že práce je více, než je možné v pracovní době v klidu zvládnout, ale když je potřeba, pracuje přesčas, aby všechny úkoly v klidu dodělala. Nesleduje na sobě známky syndromu vyhoření, ani fyzické symptomy stresu. Je spokojená jak s platem, tak s pracovním kolektivem. Nevidí význam v pořádání kurzů o syndromu vyhoření. „Myslim, že o syndromu vyhoření tady povědomí máme všichni. To nás vlastně proškolují v nástupním kurzu psychologie. Takže tohle se vyučuje.“ Na jiné rekondiční programy by si nenašla volný čas a ani nemá pocit, že by je potřebovala. Soukromí a práci odděluje. „Já jsem zastáncem toho, že by se měly tyhle dvě věci oddělovat, nevim, jak se mi to daří. Jestli má člověk doma problémy nebo jestli je na tom doma dobře, to by se nemělo do práce přenášet.“ Žije s partnerem, vídá se s rodinou. Co se týče vztahů mimo zaměstnání, má zázemí a je spokojená. Stresovanost: 1 Zápal pro práci: 4 Zdroj stresu: (v minimální míře jí zatěžují) konflikty mezi klienty, příliš mnoho úkolů Fyzické symptomy: Sociální zázemí: žije s přítelem a stará se o nevlastní dceru, je spokojená
Tabulka – Výsledky testů respondenta č. 11
121
Testová metoda
Kategorie
Výsledek respondenta
Průměr výzk. vzorku
Výsledek dle normy
ICL
Index dominance
4,4
3,9
6,10
Index afiliace
1,4
1,73
3,11
EE – frekvence
6
EE – intenzita
16
DP – častost
41
DP - intenzita
42
PA – častost
2
PA - intenzita
4
MBI
<17
<5
>33
- 12 – Respondent č. 12 je žena (32let), není vdaná, ale žije s přítelem a má dospělou dceru. Ve vězeňství pracuje už 16let. Před pár měsíci přestoupila na oddělení prevence a stížností, kde působí jako vyšetřovatel. Do té doby pracovala jako dozorce. Rozhovor se týkal obou pracovních pozic i jejich srovnání. T.č. dálkově studuje vysokou školu. Do služby nastoupila hned po ukončení vzdělání, protože tam pracovali její rodiče. Práce jí přišla zajímavá a jiný nápad, kam jít pracovat, neměla. Na práci ve vězeňství se jí líbí, že není stereotypní, že se zde může dozvídat nové věci. Co vnímá jako negativní je časový tlak a leckdy nesmyslná nařízení. V předchozí pozici zase nemožnost vyhovět oběma stranám – nařízením i klientům. „Tam jsem pociťovala spíš tu bezmocnost, že tam byla třeba nedostatečná kapacita, nedostatek místa. Tam jsme museli ty vězně umístit, splnit ty příkazy, abychom naplnili zákon, ale nejsou k tomu podmínky. Byl to tlak ze dvou stran.“ Stres se projevoval psychicky i fyzicky. V předchozím zaměstnání na ni doléhal časový stres tak, že při konci pracovní doby cítila „Silný tlukot srdce v tu chvíli, kdy jsem se dostala do toho časového presu. Vlhké ruce občas, pocit velké únavy… měla jsem pocit, že jsem prostě jak vyždímaný citron. Měla jsem pocit, jako když tupě zírám do zdi a mám vypnutý mozek.“. Doma pak měla nutkání myslet na úkoly, které ten den v práci nestihla. Nejdůležitější je pro ní v jejím zaměstnání (pro zvládání stresu) pracovní kolektiv a dobrý vedoucí. Za nejdůležitější vlastnost u svých kolegů považuje ochotu a spolehlivost. U vedoucího rozhodnost, spravedlivost, také ochotnu pomoct. Uvítala by, kdyby v rámci pracovní doby chodili zaměstnanci společně (třeba jednou týdně) dělat nějaký relaxační sport, např. plavat . Považuje to za vhodný způsob psychohygieny. Na rozdíl od např. supervizních seminářů nebo jiných rekondičních programů, během kterých by se znovu řešila práce.
122
Kolem sebe má pár dobrých přátel. Nejdůležitější je pro ní její dcera a oporu jí poskytuje její partner. Stresovanost: 2 Zápal pro práci: 4 Zdroj stresu: nesmyslná nařízení, práce navíc Fyzické symptomy: pocení rukou Sociální zázemí: pár dobrých přátel, dcera, životní partner
Tabulka – Výsledky testů respondenta č. 12 Testová metoda
Kategorie
Výsledek respondenta
Průměr výzk. vzorku
Výsledek dle normy
ICL
Index dominance
2,7
3,9
6,10
Index afiliace
3,1
1,73
3,11
EE – frekvence
11
EE – intenzita
29
DP – častost
29
DP - intenzita
32
PA – častost
7
PA - intenzita
9
MBI
<17
<5
>33
- 13 – Respondent č. 13 je muž (44 let), ženatý, má 1 dítě (syna) . vykonává práci vrchního inspektora, vrchního dozorce a dozorce první třídy na výkonu vazby. Ve vězeňství pracuje už 14let, je to jeho druhé zaměstnání. „Mým koníčkem jsou zbraně a historie, a jelikož se tu uvolnilo místo zbrojíře, tak jsem sem šel na eskortu a pak jsem dělal zbrojíře.“ Z finančních důvodů využil nabídky přejít na práci dozorce. V tomto zaměstnání plánuje zůstat až do konce kariéry. Za zátěž považuje ve svém zaměstnání, když má příslušník na starosti více klientů, než je možné zvládnout. „…pracoval jsem i na oddělení, kde jsem měl na starost 120 vězňů a byli to cizinci. Takže to bylo opravdu vyčerpávající, hlavně psychicky. A právě si myslím, že si to pak i přenáším ven. Že se pak tak chovám. Někdo na mě třeba mluví a já kývu, ale ve skutečnosti neposlouchám. Tady to totiž jinak nejde. To bysme museli mít ty hlavy tři.“. Dlouhodobě na sobě pozoruje zvýšenou dráždivost. Připisuje to podmínkám, které jsou ve věznici náročnější, než na civilních pracovištích „.. jsou tady věci, který člověk jen tak jinde nevidí. Člověk oběšenej, podřezanej, různí psychopati.. abstinenční příznaky těch novejch přírůstků, cynismus 123
vrahů, který rozkrájeli svou manželku.“. Dále je vystaven slovní agresi a výhružkám ze strany vězňů. Nejvíce ho traumatizují sebevraždy klientů, které musí řešit. Sám přiznává, že by potřeboval intervenci psychologa. Tato možnost není v jeho věznici nabízena (podle jeho názoru z kapacitních důvodů) a kdyby byla, určitě by jí využil. Z fyzických příznaků na sobě nic nepozoruje, ale ví o sobě, že je podrážděnější a více nedůvěřivý (obzvláště vůči národnostním menšinám, se kterými jakožto s klienty 3 roky pracoval). K rekondičním programům se staví skepticky. Nevyhovuje mu, že by se na nich (např. na rekreačních pobytech setkával s kolegy a řešila by se opět práce). Stresovanost: 4 Zápal pro práci: 4 Zdroj stresu: sebevraždy klientů, agrese a výhružky z jejich strany Fyzické symptomy: nejsou. Z psychických podrážděnost, výbušnost Sociální zázemí: rodina a dítě
Tabulka – Výsledky testů respondenta č. 13 Testová metoda
Kategorie
Výsledek respondenta
Průměr výzk.vzorku
Výsledek dle normy
ICL
Index dominance
3,1
3,9
6,10
Index afiliace
0,7
1,73
3,11
EE – frekvence
28
EE – intenzita
42
DP – častost
15
DP - intenzita
22
PA – častost
21
PA - intenzita
35
MBI
<17
<5
>33
124
IV. D ISKUZE A ZÁVĚR Ve své práci shrnuji pod pojmem psychosomatická onemocnění i syndromy, které nespadají pod skupinu somatoformních poruch mezinárodní klasifikace MKN-10. Důvodem, proč jsem zvolila takový postup, je společný rys těchto symptomů: každý z nich je způsoben stresovou reakcí na životní událost či traumatickou situaci, aniž by byla přítomna psychopatologie před vystavením události. Reakcí je soubor somatických symptomů, nebo ojedinělý somatický symptom, který je pokládán za primárně somatické onemocnění a pacient ho zpravidla nepřisuzuje stresu, který prožil. Chtěla jsem překročit rámec teoretického pojednání s prostým citováním toho, co již bylo o dané problematice napsáno ve shrnující literatuře či výpisu z mezinárodně uznávaných klasifikací nemocí. Namísto toho jsem se ve své práci pokusila shrnout ty syndromy, kterými je, podle mého názoru, ohrožena cílová skupina našeho výzkumu a vytvořit souhrn toho nejdůležitějšího, co bylo v oblasti psychosomatických onemocnění a jednotlivých syndromů doposud zjištěno. Jednotlivé syndromy jsem zahrnula do kontextu prostředí, ve kterém se pohybuje naše cílová skupina. Inspirací mi byly rozhovory, které jsem dále zpracovala v kvantitativní části svého výzkumu a informace, na které jsem během zpracovávání výzkumu narazila. V rámci úvahy nad syndromem vyhoření u zaměstnanců věznice jsem zpracovala část dotazníku, která se ptala po motivech, které probanda vedly k zažádání o pracovní místo ve věznici. Pokud by z důvodů vystupovala motivace pomáhat lidem, dalo by se vězeňské povolání považovat za rizikové z hlediska vzniku syndromu vyhoření. Ve skutečnosti byly hlavním motivem materiální výhody, především jistota příjmu, vysoká mzda a byt. Na základě tohoto zjištění i na základě provedených rozhovorů si nejsem jistá, zda se dá práce dozorce zahrnout do skupiny pomáhajících profesí. V kvantitativní části výzkumu, ve které zpracovávám 13 rozhovorů do kazuistik jsem statisticky zpracovala některá témata, která měly rozhovory společné. Ve všech jsme například probírali respondentův vztah ke klientům. U 46% respondentů (6 respondentů za 13ti) je vztah ambivalentní a záměrně si drží od klientů odstup. Pouze 1 respondent, což odpovídá 7,7%, hovořil o pozitivním vztahu ke klientům. Kazuistiky dále poskytly podrobnější náhled na problémy, se kterými se příslušníci vězeňské služby v současné době potýkají. Je jimi například změna v zákoníku práce, následkem které odchází starší příslušníci bez požadovaného vzdělání do důchodu a na jejich místo přichází vzdělaní, avšak nezkušení kolegové. U některých respondentů jsem 125
zaznamenala obavy o svou bezpečnost po boku těchto nezkušených kolegů. Zároveň mluví o snížení výhod, kterými jejich práce dříve disponovala a několik z nich do budoucna zvažuje odchod ze zaměstnání. Dalším problémem, který se v průběhu rozhovorů ukázal jako aktuální je systém služeb, který příslušníky bydlící mimo místo věznice vzdaluje od jejich rodiny a přátel. Právě základní sociální zázemí se ukázalo být důležitou proměnnou v respondentovo zvládání stresu na pracovišti. O významu sociální opory ve své části výzkumu pojednává Lenka Jarošová 6 V kvantitativní části výzkumu jsem nadnesla hypotézy ohledně vztahu syndromu vyhoření a interpersonálních osobnostních charakteristik dominance, afiliace a interpersonálního typu. Tyto charakteristiky jsem porovnávala s kontrolní skupinou a s normou a sledovala vztahy v rámci demografických a profesních proměnných. V analýze ICL jsme došli k závěru, že se výzkumný vzorek vyhýbá pásmu osobnosti v kvadrantu „submisivní“ a „nepřátelský“. Avšak oproti normě uvedené v manuálu ICL 7 byla míra dominance u výzkumného vzorku nižší a míra afiliace vyšší. Dále jsme zkoumali korelace jednotlivých interpersonálních rysů se syndromem vyhoření. Zjistili jsme, že dominance i afiliace zjištěné dotazníkem ICL vystupují v rámci našeho výzkumného vzorku jako protektivní faktory. Korelace se ukázala jako statisticky významná (na hladině významnosti p < 0,05). Avšak vztah nebyl příliš těsný. Zjištění o vztahu syndromu vyhoření a životní spokojenosti nebylo nijak překvapivé. Z dimenzí životní spokojenosti měřené dotazníkem DUSIN pouze vybočovala rovina “rodina”, která se syndromem vyhoření nekorelovala. Z kvantitativní části nevyvstaly žádné významné (statisticky těsné) vztahy ani překvapivá zjištění. Těžiště své práce proto spatřuji v její kvalitativní části, která odkrývá některé problémy, se kterými se příslušníci vězeňské služby potýkají. Z kapacitních důvodů jsem do své práce nezařadila oddíl o rekondičních programech, které byly jako téma součástí jak dotazníku, tak rozhovorů. Proto je pouze ve stručnosti zmiňuji zde. Zdaleka ne všichni respondenti vyplnili list o rekondičních programech (celkem 137 respondentů). Takového programu se z vyplnivších respondentů zúčastnilo celkem 14. Ohlas byl dobrý – každý, kdo se programu v minulosti zúčastnil, byl spokojen nebo velmi spokojen. Avšak když jsme se ptali, zda by respondenti měli zájem o to zúčastnit se programu, zájem kolísal. Z celkového počtu odpovědí 112 by se rekondičních programů mělo zájem zúčastnit 42,9% respondentů, 51,8% napsalo, že ne a 4,5% by se rozhodlo podle nabídky.
6
Jarošová, L. (2009). . Diplomová práce, PSÚ, FF MU, Brno Leary ,,T., LaForge, R. L., Suczek, R. F., v českém zpracování Kožený a Ganický (1976), Manuál k dotazníku ICL, Test centrum, Praha 7
126
Dále naše dotazy směřovaly na to, jakého by měl být program zaměření, aby respondenta zaujal. Většina hlasů (19%) směřovala ke kategorii „sport“ (kondiční, vytrvalostní cvičení, plavání, posilovna, apod.). 15% respondentů viděla zaměření spíše na relaxační činnosti či pobyty. Z dalších kategorií (kolem 8%) byl zájem o modelové situace, cvičné řešení problémů (problémů s klienty) a nácvik komunikace. Z dalších kategorií pak byly návrhy jako pobyt v přírodě, společné výlety, teambuildingové akce, kulturní akce, pobyt u moře či na horách. Dále pak (kolem 2%) kaučování/supervize, možnost komunikace s nadřízeným, sauna, meditace, jóga, tai-či nebo ujasnění si pracovní náplně (například formou seminářů). Otázka ohledně předmětu zaměření ideálního rekondičního programu byla otevřená bez nabízených možností. Proto se sešlo tak široké spektrum odpovědí, z nichž se ne všechny týkaly programů a vyžadovaly namísto pořádání programů zlepšení pracovních podmínek (zlepšení atmosféry na pracovišti, zlepšení estetiky prostředí, ujasnění pracovní náplně, spolupráce a komunikace s nadřízenými). Pokud jsme porovnávali jednotlivé kategorie: seminární edukační programy; výjezdové relaxační programy, sociální a teambuildingové akce, pravidelné mimopracovní relaxační a sportovní aktivity, pohybovaly se výsledky všech čtyř kategorií v rozmezí 21 – 27 %. Tedy by se dalo říct, že zkoumaná skupina respondentů neinklinuje k žádné z uváděných kategorií více, než k jiné. Z výzkumu tedy vyplynulo, že zájem o rekondiční programy je zastoupen zhruba z 50%. Během rozhovorů vyplynulo, že důvodem nezájmu by mohla být časová vytíženost v práci a psychicky náročné povolání. Lidé pak dají přednost odpočinku mimo pracovní prostředí a kolektiv, nejlépe aktivitám, které nemají s jejich prací nic společného.
127
V. LITERATURA
1. Abbey, S.E., Garfingel, P.E., (1991). Neurasthenia and chronic fatigue syndrome: The role of culturein the making of a diagnosis. Am. J. Psychiatry 148: 1638. In Dawson, D., M., Sabin, T. D. (1993). Chronic Fatigue Syndrome, Little, Brown and Company, Boston 2. Aufiero, B. (2008). How to Identify Worker Burnout. Elektronický zdroj: http://www.ehow.com 3. Bakal, D., Coll, P., Schaefer, J. (2008). Somatic awareness in the clinical care of patients with body distress symptoms [elektronická verze] . BioPsychoSocial Medicine 2008, 2:6, from: http://www.bpsmedicine.com/content/2/1/6 4. Belda X; Rotllant D; Fuentes S; Delgado R; Nadal R; Armario A (2008). Exposure to severe stressors causes long-lasting dysregulation of resting and stress-induced activation of the hypothalamic-pituitary-adrenal axis [elektronická verze]. Annals Of The New York Academy Of Sciences ,Vol. 1148, pp. 165-73., from: http://web.ebscohost.com/ehost/detail?vid=4&hid=115&sid=a2fd8daa-de21-48bab5d69f5db75e3e0c%40sessionmgr103&bdata=JnNpdGU9ZWhvc3QtbGl2ZQ%3d%3d# db=mnh&AN=19120106 5. Beutel, M. E., Michal, M., Subic-Wrana, C. (2008). Psychoanalytically-Oriented Inpatient Psychotherapy of Somatoform Disorders [elektronická verze]. Journal of The American Academy of Psychoanalysis and Dynamic Psychiatry, 36(1) 125– 142 6. Bierach, A. J. ( 1995 ). Varovné signály duše. Alternativa, Praha 7. Blahoňovská, V. (200-?). Syndrom posttraumatické stresové stresové poruchy (PTSD) [elektronický zdroj].Seminární práce, from http://vosaci.sweb.cz/referatymsp/PTSD.doc). 8. Blanchard, E.,B., Appelbaum, K., A., Radnitz, C., L., et al. (in Herman, 2007) Placebo – controlled evaluation of abbreviated progressive muscle relaxation and of realxation combined with cognitive therapy in the treatment of tension headache [elektronická verze]. J. Consult. Clin. Psychol., 1990; 58 (2): 210-5 9. Danzer, G. (2001). Psychosomatika, celostný pohled na zdraví těla i duše. Portál, Praha 10. Dawson, D. M., Sabin, T. D. (1993). Chronic Fatigue Syndrome. Little, Brown and Company, Boston 11. Freudenberger, H., J.(1974). Staff burn-out. J.Soc.Issues, 30, s.159-165 in Honzák, R. (2008) 12. Frewen, P.A. Lanius,R.A. Dozois,D.J. Neufeld,R.W. Pain,C. Hopper, J.W. Densmore,M. Stevens,T.K. (2008). Clinical and neural correlates of alexithymia in posttraumatic stress disorder [elektronická verze]. Journal Of Abnormal Psychology, Vol. 117 (1), pp. 171-81., from: http://web.ebscohost.com/ehost/detail?vid=1&hid=102&sid=046972b7-0a74-45d5b0ee998a8d239628%40sessionmgr102&bdata=JnNpdGU9ZWhvc3QtbGl2ZQ%3d%3d #c13
128
13. Frýba, M. (2003). Umění žít šťastně - Buddhova Abhidhamma v praxi meditace a zvládání života [elektronická verze]. Argo, Praha, from: http://www.volny.cz/dhamma/umenizit2.htm 14. Goleman, D. (2001). Meditující mysl. Triton, Praha, překl. Jaroslav Vacek 15. Hartl, P. (2004). Stručný psychologický slovník. Portál, Praha 16. Herman, E., Praško, J., Seifertová, D. a kol. (2007). Konsiliární psychiatrie (1.vyd.). Medical tribune CZ, Praha, 17. Honzák, R. (2008). Syndrom burnout [elektronický zdroj]. from: www.radkin.estranky.cz/stranka/burn-out 18. Höschl, C., Libiger, J., Švestka, J.(Eds.) (2002). Psychiatrie. Tigis, Praha 19. Humpolíček, P. (2006). Když tělo hovoří. from: http://www.phil.muni.cz/%7Ehump/Scenotest_Prolegomena_CZE/Articles/Humpol icek_Bodytherapy.pdf 20. Chromý, K. Honzák, R. (2005). Somatizace a funkční poruchy. Grada, Praha 21. Chvála, V., Trapková, L. (2004). Rodinná terapie psychosomatických poruch. Portál, Praha 22. Ismail, K. et al. (1999). Is there a Gulf war syndrome? [elektronická verze]. The Lancet, Volume 353, Issue 9148, Pages 179 - 182, 16 January 1999, from: http://www.thelancet.com/journals/lancet/article/PIIS0140-6736(98)113399/abstract 23. Jacobsen, P., B., Sadler, I., J., et al. (2002), Predictors of posttraumatic Stress Disorder Symptomatology Following Bone Marrow Transplantation for Cancer, Journal for Consulting and Clinical Psychology [elektronická verze]. Vol 70, No 1, 235-240,from: http://www.cas.usf.edu/~jacobsen/ccp701235.pdf 24. Janů, L. a kol. (2003). Chronický únavový syndrom. Triton, Praha 25. Jeklová, M., Reitmayerová, E. (2006). Syndrom vyhoření. Vzdělávací institut ochrany dětí, Praha 26. Karlsson, H., Näätänen, P., Stenman, H. (2008). Cortical activation in alexithymia as a response to emotional stimuli [elektronická verze]. The British Journal of Psychiatry (2008) 192: 32-38., The Royal College of Psychiatrists 27. Kebza, V., Šolcová, I. (1998b). Burn-out syndrom: Teoretická východiska, diagnostické a intervenční možnosti. Československá psychologie, roč. 42, 5, 429 – 447. 28. Keown, D. (2003). Oxford Dictionary of Buddhism. New York: Oxford University Press. In Mirčevská, P. (2007). Kvalita života u osob praktikujících meditaci, Diplomová práce FSS MU, Brno, vedoucí práce: Mgr. Martina Augustinská 29. Kiecolt-Glaser, J. K. (1985). Psychological Enchancement of Immunocompetence in a Geriatric Population. Health Psychology, 4, 1, 25-41. In Goleman (2001), s. 166 30. Knobloch, F. (1993). Integrovaná psychoterpie, Grada: Avicenum, Praha 31. Křivohlavý, J. (1998). Jak neztratit nadšení. Grada, Praha 32. Křivohlavý, J. (2001). Psychologie zdraví. Portál, Praha 33. Lane, R.D. Quinlan, D.M. Schwartz G.E. Walker, P.A. Zeitlin, S.B. (1990). The Levels of Emotional Awareness Scale: a cognitive-developmental measure of emotion [elektronická verze]. J Pers Assess 1990; 55: 124 –34., from : www.medline.com 34. Leuner, H. (2007). Katatymně imaginativní psychoterapie. překlad Pelková, L., Portál, Praha 129
35. Machač, M., Machačová,H., Hoskovec J. (1985) Emoce a výkonnost, Státní pedagogické nakladatelství, Praha 36. Mattila, A.K. Ahola, K. Honkonen, T. Salminen, J.K. Huhtala,H. Joukamaa, M. (2007). Alexithymia and occupational burnout are strongly associated in working population [elektronická verze]. Journal Of Psychosomatic Research [J Psychosom Res] 2007 Jun; Vol. 62 (6), pp. 657-65., from: http://web.ebscohost.com/ehost/detail?vid=1&hid=107&sid=afe15450-ab57-4c918fa09e9bfa111201%40sessionmgr108&bdata=JnNpdGU9ZWhvc3QtbGl2ZQ%3d%3d# db=mnh&AN=17540223#db=mnh&AN=17540223 37. Mills, S. (2003). Gender and politeness. Cambridge: Cambridge University Press. str.6, from: http://en.wikipedia.org/wiki/Politeness_theory 38. Mirčevská, P. (2007). Kvalita života u osob praktikujících meditaci. Diplomová práce FSS MU, Brno, vedoucí práce: Mgr. Martina Augustinská 39. Nouza, M., Svoboda, J. (1998). Chronický únavový syndrom. Galén, Praha 40. Patel, Chandra, et al. (1985). Trial of Relaxation in Reducing Coronary Risk: Four Year Follow-up [elektronická verze]. British Medical Journal, 290, 1103 – 1106. In Goleman 2001, s. 167 41. Pines, A., Arronson, E. (1989). Career Burnout – Causes and Cures (1st ed.). The Free Press, New York 42. Poněšický, J. (2004). Neurózy, psychosomatická onemocnění a psychoterpaie. Portál, Praha 43. Rogers, C.R. (1996). Ako byť sam sebou [elektronická verze], from: CPS Brno, Akreditovaný psychoterapeutický výcvik v PCA 44. Rush, M. D. (2003). Syndrom vyhoření. Návrat domů, Praha. 45. Seifertová, D. , Praško, J., Horáček, J., Höshl, C. (2008). Postupy v léčbě psychických poruch, Academia Medica Pragensis, 2. revidované vyd., Praha 46. Schulze, R., Roberts, R. D., (2007). Emoční inteligence. Portál, Praha 47. Simon, G., Gater, R., et al. (1996). Somatic Symptoms of Distress: An International Primary Care Study [elektronická verze]. Psychosomatic Medicine, 58:481-488. 48. The Lancet (1999). No 353, January 16, 1999.s. 162, 169 a 179, elektronický zdroj: http://www.zdrava-rodina.cz/med/med399/med399_26.html 49. Tošněr,J., Tošnerová, T. (2002). Burn-out syndrom syndrom vyhoření – pracovní sešit pro účastníky kurzu). Hestia, Praha 50. Van Houdenhove, B., Van Den Eede, F., Luyten, P. (2009). Does hypothalamic– pituitary–adrenal axis hypofunction in chronic fatigue syndrome reflect a ‘crash’ in the stress system? [elektronická verze]. Medical Hypotheses 72 (2009) 701–705, from: www.elsevier.com/locate/mehy 51. VĚDA PRO PRAXI (1999 ). Syndrom Války v zálivu není samostatná choroba. Medicína 3/VI, str. 16, from : http://www.zdravarodina.cz/med/med399/med399_26.html 52. Vizinová, D., Preiss, M. (1999). Psychické trauma a jeho terapie (PTSD). Portál, Praha 53. Walker E, Katon W, Harrop-Griffiths G, et al (1988). Relationship of chronic pelvic pain to psychiatric diagnosis and childhood sexual abuse [elektronická verze]. Am J Psychiatry, 145:75-80. Ke komentářům, které nejsou citacemi mě do značné míry inspirovaly články a eseje uveřejněné na stránkách www.psychosomatika.cz 130
IV. PŘÍLOHY
Příloha 1. Seznam profesí , u kterých lze za určitých koincidujících okolností předpokládat vznik a rozvoj syndromu vyhoření (Kebza, 2004): lékaři (obzvláště onkologie, chirurgie, JIP, LDN, psychiatrie, gynekologie, rizikové obory pediatrie) zdravotní sestry další zdravotničtí pracovníci psychologové a psychoterapeuti sociální pracovníci ve všech oborech učitelé na všech stupních škol pracovníci pošt všeho druhu, obzvláště pracovníci u přepážek a poštovní doručovatelé dispečeři a dispečerky policisté, především v přímém výkonu služby, kriminalisté a členové posádek monitorovaných hlídek právníci, obzvláště advokáti pracovníci věznic rofesionální funkcionáři (v oblasti státní zprávy, sportu či umění), politici, manažeři poradci a informátoři úředníci v bankách a úřadech, orgánech státní zprávy příslušníci ozbrojených sil (podle celkové prestiže státu, jeho postavení z hlediska mezinárodního srovnání, prosperity, stavu ekonomiky) duchovní a řádové sestry někdy u výkonných špičkových umělců, sportovců, pokud jsou v kontaktu s druhými lidmi, jsou závislí na jejich hodnocení a mohou být vystaveni působení chronického stresu dealeři, prodejci, pojišťovací a reklamní agenti atd.
131
Příloha 2. Předloha semistrukturovaného rozhovoru Hlavička: Muž / žena stav/děti: Věk: zaměstnání, pracovní pozice: Jak dlouho: Co vás motivovalo pro vstup do zaměstnání? Změnil se od té doby nějak ten důvod/našel jste, to, pro co jste sem šel?
STRES - co vnímáte na vaší práci jako nejvíce zatěžující? - co vás zatěžuje ve vašem zaměstnání nejvíce? Z čeho máte největší stres? - projevuje se to nějak fyzicky? – jen v ten moment nebo i po skončení? - jaký máte vztah ke klientům/ jak vnímáte své klienty - jaký je tu pracovní kolektiv? - panují ve vašem pacovním dobré vztahy? - kolují tu občas drby? Jak se k tomu stavíte vy? - jsou vztahy ve vašem kolektivu pracovní nebo by se daly označit za kamarádské? - scházíte se s kolegy i mimo práci? - jaký je váš nadřízený? - má respekt u vašich kolegů? - jaká tu panuje atmosféra? - myslíte, že váš plat je přiměřený zátěži, které tu jste vystaven? - cítíte se někdy podrážděný, nervózní -děláte svou práci nejlépe, jak dovedete? -dalo by se říct, že vás práce těší? - Když ráno vstanete, těšíte se do práce nebo by jste nejradši nikam nešel? - stává se v poslední dpbě pro vás vaše práce monotónní? Rekondiční programy - setkal jste se někdy s nabídkou tzv. rekondičních programů ? - co si pod tím názvem představujete? - byl by tu zájem o takové programy? - jaké téma by zajímalo třeba vás?
Sociální opora (z MOS) Máte kolem sebe někoho, kdo : vás rád obejme, když to potřebujete vám bude naslouchat, když si potřebujete popovídat. kdo sdílí vaše obavy a strachy koho máte rád a kdo vás potřebuje. kdo vám poradí v kritické situaci. kdo by vám pomohl, kdyby jste byl upoután na lůžko kdo to je? Jak by jste charakterizoval své sociální prostředí, kolik máte přátel? Koho považujete za svého přítele? 132
Příloha 3. Přepis rozhovorů - přímý přepis 13ti rozhovorů se zaměstnanci věznice ze zíznamu na magnetofonových páskách (které jsou uložené u autorky DP) - v tištěné podobě DP je tato příloha z kapacitních důvodů přiložena jako externí příloha (samostatně svázaná) - na začátku každého rozhovoru je souhrn hlavních momentů probíraného tématu, který je součástí samotné diplomové páce v kapitole 2.4 Kazuistiky (str. 108)
Respondent č.1 (30 let) je muž, svobodný a nemá žádné děti. Pracuje jako vrchní dozorce a ve vězeňství se pohybuje už 10 let. Před tím nikde nepracoval. Motivací pro vstup do tohoto zaměstnání byl nedostatek práce. Lákala ho možnost profesního růstu a na jeho poměry vysoký plat. Denně pracuje přibližně s 10ti klienty. Během své praxe zjistil, že by ho bavila práce s lidmi, ale že ho v tomto směru práce ve vězeňství spíše zklamává. „Oni se s vámi třeba začnou bavit o sportu, o politice nebo tak, takový kamarádíčkování. A pak do toho zamotají, že by něco potřebovali a jestli byste jim nemohl pomoct. Prostě k nim mám už takovou nedůvěru.“ „ Člověk by na ně i rád nějak zapůsobil. Ale tady to nejde, tady ne.“ Nedůvěra je asi hlavní rys, který č.1 zdůrazňuje. Vypovídá, že jde o postižení, které si z práce dozorci nesou do života. (Sám odmítá odpovídat na otázku o nadřízeném, ačkoli je mu slíbena anonymita. To také vypovídá o nedůvěře.) Co ho naopak uspokojuje, je možnost soutěžit, protože se považuje za soutěživého člověka. Uspokojuje ho možnost řídit si vlastní práci a dělat jí tak dobře, jak jen to jde. Do práce chodí rád také díky svému pracovním kolektivu. Jeho pracovní nadšení se drží někde uprostřed „Já jsem nikdy nebyl nijak výrazně zapálenej do téhle práce“. Tento postoj je protektivním faktorem proti syndromu vyhoření (viz kapitola o syndromu burnout). Co se týče sociálního prostředí, není pro něj rodina tak důležitá jako přátelé, kterých má asi 15. I o své sestře, kterou považuje za nejdůležitějšího člověka v jeho životě říká, že je to spíš „kámoš“. Očividně se pohybuje spíše v okruhu přátel. Aby se člověk stal jeho přítelem, měl by se zajímat o stejné věci, mít podobné názory a mít smysl pro humor.
133
CO NA VAŠÍ PRÁCI VNÍMÁTE JAKO NEVÝHODU OPROTI JINÝM (TŘEBA CIVILNÍM) ZAMĚSTNÁNÍM? Asi tlak ze strany klientů, pokud o nich teda mám mluvit jako o klientech. Ale asi tak. Přibližně 70 - 75 % z nich se točí, takže už tu jsou třeba po několikátý a už mají ozkoušený co a kde můžou zkusit, aby dosáhli svýho. A JINÉ NEVÝHODY, TŘEBA CO SE TÝČE ORGANIZACE NEBO VEDENÍ? Máme tu málo lidí, je tu znát časový pres. A CO Z TOHO JE PRO VÁS HORŠÍ? No, ten negativní vztah ke klientům. Za pár let člověk přijde na to, že s nimi nemůže mít bližší vztah, že se to vymstí. Na začátku u mě byla vůle s nimi nějak vycházet nebo s nimi jednat jako se sobě rovnými, ale to už mě přešlo. Oni se s vámi třeba začnou bavit o sportu, o politice nebo tak, takový kamarádíčkování. A pak do toho zamotají, že by něco potřebovali a jestli byste jim nemohl pomoct. Prostě k nim mám už takovou nedůvěru. TAKŽE SE UŽ ANI NEPOKOUŠÍTE NA NĚ NĚJAK PŮSOBIT? NĚJAK V NICH OBJEVIT TO DOBRÉ? Člověk by na ně i rád nějak zapůsobil. Ale tady to nejde, tady ne. Možná v jiných státech ano, ale tady pro to není prostředí. CO BY SE MUSELO ZMĚNIT ABY TO ŠLO I U NÁS? No, asi politika, hlavně politici, lidi co v tom dělaj, který dělaj zákony a maj na starosti tyhle věci. Vždyť se podívejte, kdo dneska pracuje třeba u policie. BYLA BY PAK PRÁCE VE VĚZEŇSTVÍ PRO VÁS USPOKOJIVĚJŠÍ? No, bylo by to pak úplně o něčem jinym. Ale tomu jsme moc vzdálení, to by se musela změnit spousta věcí. UVAŽOVAL JSTE TEDY O ZMĚNĚ ZAMĚSTNÁNÍ? Ano. A O JAKÉM POVOLÁNÍ JSTE UVAŽOVAL? Nějaká práce s lidma - v jiném zařízení JAKÁ JE NA VAŠEM PRACOVIŠTI ORGANIZACE PRÁCE - JSOU NA VAŠEM PRACOVIŠTI VŠICHNI ZAMĚSTNANCI ZATÍŽENI STEJNÝM MNOŽSTVÍM PRÁCE? Organizace není dobrá, jsme různě zatěžováni prací. MÁ VÁŠ VEDOUCÍ RESPEKT U SVÝCH PODŘÍZENÝCH?
134
Jak který vedoucí - některý jo, některý ne. A VÁŠ NADŘÍZENÝ? Na to nechci odpovídat. JE VÁŠ PLAT PŘIMĚŘENÝ ZÁTĚŽI, SE KTEROU JE VAŠE PRÁCE SPOJENA? To je těžký říct, nevím, s čím to mám porovnat. ZKUSTE PROSTĚ SUBJEKTIVNÍ NÁZOR, JAK TO CÍTÍTE VY No, můj subjektivní názor...asi ne. Ale to je těžký, každý by chtěl dostat přidáno (smích). A CO TEDA SHLEDÁVÁTE JAKO NÁROČNĚJŠÍ SOUČÁST - ZA CO BYSTE ZASLOUŽIL VYŠŠÍ PLAT? Je tu rozhodně větší tlak ze strany klientů, tlak ze strany některých nadřízených. Někdy po nás chtějí nemožné. DALO BY SE ŘÍCT, ŽE JSTE SE SVOU PRACÍ SPOKOJEN? Spokojenost ... tak někde napůl. A CO VZTAHY VE VAŠEM PRACOVNÍM KOLEKTIVU. MYSLÍTE ŽE JSOU DOBRÉ? Jo, máme tam dobré vztahy. A JSOU SPÍŠ PROFESIONÁLNÍ NEBO BY SE DALY OZNAČIT I ZA KAMARÁDSKÉ? Mám tam pár kamarádů. Po práci občas zajdeme na pivo. ŘEŠÍTE PRÁCI? Ne, bavíme se spíš o věcech mimo práci. CÍTÍTE V POSLEDNÍ DOBĚ, ŽE SE SNIŽUJE VÁŠ PRACOVNÍ ZÁPAL? No, já jsem nikdy nebyl nijak výrazně zapálenej do téhle práce. Takže tak někde uprostřed. A JE TAM ALESPOŇ NĚCO,CO VÁS USPOKOJUJE? Já jsem tak všeobecně soutěživej. Rád vítězim. Takže když jsou třeba prověrky a naše oddělení vyhraje, tak to je fajn. MYSLÍTE, ŽE MÁTE U KLIENTŮ DOSTATEČNOU AUTORITU, ABYSTE MOHL DĚLAT SVOU PRÁCI? Ano CO JE KONKRÉTNĚ ZATĚŽUJÍCÍ V KONTAKTU S VAŠIMI KLIENTY? PŘÍMÁ AGRESE NEBO VÝHRUŽKY? Spíš to obelhávání, člověk jim nemůže věřit. Obzvlášť, když tam jsou už po několikátý, tak si za tu dobu přijdou na to jak jednat, aby dosáhli svýho. Prostě se to naučí sami nebo jim to někdo řekne. 135
Přímá agrese ani tak ne, spíš prostě taková úskočnost. Začnou se s vámi bavit jako kámoši a pak to stejně přejde na to, že něco pořebujou. A NEPŘENÁŠÍ SE VÁM TAHLE NEDŮVĚRA NEBO NEJISTOTA I DO OSOBNÍHO ŽIVOTA? Myslim, že ne. MYSLÍTE, ŽE MAJÍ LIDI PRACUJÍCÍ VE VAŠÍ BRANŽI NĚJAKÉ SPOLEČNÉ ZNAKY? ROZUMÍTE SI S NIMI TŘEBA LÉPE, NEŽ BYSTE SI ROZUMĚL TŘEBA S LIDMI Z JINÉHO OBORU? Nevim, to asi ne. Nic takovýho mě nenapadá. Možná po nějaký době si tu člověk osvojí hned lidem nevěřit a ověřovat si je. Ale jinak mě nic nenapadá. MYSLÍTE, ŽE VÁM VAŠE PRÁCE NĚJAK PŘITĚŽUJE FYZICKY NEBO CO SE TÝČE SPÁNKU? NEOBJEVUJÍ SE U VÁS NĚJAKÉ TAKOVÉ PŘÍZNAKY? Ne. TAK SE JEŠTĚ ZKUSTE PODÍVAT. TADY MÁM TAKOVÝ SEZNAM PŘÍZNAKŮ, KTERÉ SE OBJEVUJÍ SE STRESEM. TŘEBA SE VÁM NĚCO VYBAVÍ.. Tak 23 (pocity napětí), 27 (poruchy koncentrace) A NĚJAK DLOUHODOBĚ NEBO JEN KDYŽ PŘIJDE TA ZÁTĚŽOVÁ SITUACE. Ne dlouhodobě, že by to přetrvávalo, spíš nárazově, když je tlak. Pak ještě 30 (tendence hloubat nad problémem, určitou myšlenkou nebo událostí),...34 (vysoká potřeba kontrolovat všechno své vlastní chování), jak kdy, někdy to prostě nejde. A MÁTE NĚJAKÉ SVÉ METODY NA TO, JAK SI PORADIT, KDYŽ VÁS PŘEPADNOU TAKOVÉ SYMPTOMY? Nevím, nechávám to odeznít. Ale tady je celkem možnost odpočinku. Mám tu dost přátel, dáme si kafe, pokecáme. Kolektiv tu je jedna z věcí, která mě tu drží. A TY DALŠÍ? Člověk tu je vlastním pánem na svém oddělení. Pak taky, že si tu můžu dělat věci nejlíp jak dovedu. to mě baví a uspokojuje. Střídám se tu na směně s kolegou, který se taky snaží na maximum, takže mám pocit dobře vykonané práce. TAKŽE JSTE S KOLEGOU DOBRÝ TEAM? A KDYBY JSTE MĚL KOLEGU KTERÝ BY TO FLÁKAL? To by bylo špatný, to by mi hodně vadilo. S KOLIKA LIDMI SE VÍDÁTE MIMO VAŠÍ PRÁCI? Tak asi 15, se kterými udržuju kontakt.
136
A ROZDĚLUJETE SI JE TAK NĚJAK PRO SEBE NA TY KTERÉ VÁM JSOU BLIŽŠÍ, KTEŘÍ MÍŇ A TAK? To určitě. A SE KTERÝMI Z TĚCHTO LIDÍ SE STÝKÁTE VÍC? S KAMARÁDY, ZNÁMÍMI, PŘÁTELI... s přáteli CO PRO VÁS ZNAMENÁ PŘÍTEL? Člověk, který má stejný zájmy, zajímaj nás stejný věci, má stejný názory. Vtipnost, to je taky důležitý. Abysme se smáli stejným věcem. A VYSKYTUJÍ SE TAKOVÍ LIDI I VE VAŠÍ RODINĚ? Ne, v rodině ne. KDYBY SE VÁM STALA NEHODA A BYL JSTE UPOUTÁN NA LŮŽKO, BYL BY KOLEM VÁS NĚKDO, KDO BY SE O VÁS POSTARAL? Asi ... jo, určitě. A KDO JE PRO VÁS TAKOVÁ KLÍČOVÁ POSTAVA, DŮLEŽITÁ POSTAVA, NA KTERÉ VÁM HODNĚ ZÁLEŽÍ A KTERÁ VÁM I HODNĚ DÁVÁ? Asi sestra. Sestra je takovej kámoš. A JE TU NĚJAKÝ ČLOVĚK, KTERÉMU SE MŮŽETE VYPOVÍDAT, KTERÉMU SVĚŘIT SVOJE STAROSTI NEBO STRACHY? Já se nemám ve zvyku moc vypovídávat. NEBO KDYŽ MÁTE NĚJAKÝ PROBLÉM? Já se moc nesvěřuju. TAK NĚKDO, KDO VÁS OBEJME, KDYŽ BY BYLO POTŘEBA? Ano. A JSOU KOLEM VÁS NĚJACÍ LIDÉ, KTEŘÍ VÁS POTŘEBUJOU? Jako kteří jsou na mě závislí? NO SPÍŠ KTERÝM JSTE UŽITEČNÝ, KTERÝM BY BYLO LÍTO, KDYBYSTE NEBYL. No, já doufám že jo. Asi jo. A JSOU LIDÉ, KTERÉ NAOPAK POTŘEBUJETE VY? Asi jo. A KOLIK TAKOVÝCH LIDÍ? CHCE SE VÁM ŘÍCT, KTEŘÍ KONKRÉTNĚ TO JSOU? 137
Já se o takovejch věcech moc nebavim. Můžeme přejít na jiné téma?
Respondent č. 2 je muž (42 let), je rozvedený, má 2 děti . Ve věznici je zaměstnán již 19 let, nyní pracuje jako vrchní inspektor. Do zaměstnání vstoupil kvůli materiálnímu zabezpečení rodiny. „ Byl to takový okamžitý nápad, protože jsem se pohádal v minulém zaměstnání, tak jsem šel sem.“ Důvodem proč ve vězeňství zůstává je, že už má praxi a umí tuto práci lépe, než by uměl jakoukoli jinou (kromě 2letého zaměstnání nebyl jinde zaměstnán). Jeho náplň práce zahrnuje kontakt se 30ti klienty denně. S každým přijde do kontaktu min. 1x – 2x denně. „Ráno obcházím raport, kdy lidi hlásej požadavky: poštu nebo když chtěj jít k doktorovi nebo úřady. A odpoledne je zase informovat jak to je s těmi požadavky, co podali a co se má ještě vyřídit.“ Ve svém zaměstnání spatřuje určitý smysl. „Ty lidi, kteří páchaj trestný činy, tak musej bejt od společnosti oddělený.“, ale bere ho jako povinnost, ne jako činnost, která by ho těšila. Tak tomu dříve bylo. V minulosti se mu také stávalo, že si starosti z práce „nosil“ domů. V práci považuje za zdroj stresu množství práce. Někdy má pocit, že by měl zvládnout více práce, než je schopen a ne všechny úkoly mají smysl. Není spokojen se svým nadřízeným, ale jeho pracovní tým je sehraný a s některými kolegy se schází i mimo zaměstnání. Symptomy stresu na sobě pozoruje po náročném pracovním dni. „Cítím se rozlámaný. Když ten den je takovej naplněnej, tak když pak přijdu domů. To jsem jako praštěnej. Nedokážu nic, chtěl bych si lehnout, ale pomalu ani netrefim do postele, jako bych tam byl poprvý.“ . Za pomoc od stresu považuje četbu nebo lepení modelů, takže spíše aktivní činnosti o samotě. Má přítelkyni a malé dítě. Stará se o nemocnou matku a má partu kamarádů (asi 10 lidí), se kterými se pravidelně setkává.
TAKŽE S NIMI ŘEŠÍTE SPÍŠ TAKOVÉ TY FORMÁLNÍ ZÁLEŽITOSTI NEŽ KONFLIKTY? (s klienty) Konflikty taky, ale to je ve většině případů až když nastanou. Ale když někdo řekne: „Veliteli, mám neshody tamhle s tím, nějak jsme si nepadli do oka, myslim, že po sobě skočíme“, tak se to řeší hned. Ale když po sobě skočí rovnou, tak řešíme až ty důsledky. A SETKÁVÁTE SE TU ČASTO S AGRESÍ TĚCH KLIENTŮ NEVZÁJEM VŮČI SOBĚ NEBO VŮČI VÁM? Myslíte jako s fyzickou nebo se slovní? I SE SLOVNÍ..
138
Tak se slovní to je takový, že je otázka, jak berete slovní agresi. Někdo považuje za slovní agresi, když na něj druhej zvýší hlas a už to bere jako útok na osobu. Ale že by byl na mě někdo vyloženě sprostej nebo tak, to už jsem taky dlouho nezažil TAKŽE NIC, CO BY VÁS UVÁDĚLO DO NEPŘÍJEMNÝCH SITUACÍ.. Já nevim, jestli už jsem tu tak dlouho. Ale ani ne. UŽ JSTE OTRKANĚJŠÍ. Já si zase říkám, že ten chlap je tady 24hodin zavřenej, doma to většinou taky nemá v pohodě. Takže tady na mě zvýší hlas…já nevim, mně to nic nedělá a nikdy to neřešim takovym nějakym kázeňskym postihem. To se většinou do hodiny uklidní, dojde mu to. Ale že bych dával nějakej kázeňskej postih. To bylo někdy v 91. naposled. A JAKÝ MÁTE VZTAH K TĚM KLIENTŮM? ZMĚNILO SE TO NĚJAK V PRŮBĚHU TĚCH 19TI LET? No určitě. Ze začátku mě naučili, že jsou to všichni darebáci. Ale ona je to v 90% pravda. Jako úplně nevinný lidi jsem tu zažil jen 3, který opravdu jako…Ale nějakej vztah k nim nemám. Co mi ukládá zákon, to udělám, ale abych se nějak staral o jejich osobní starosti, že by se mi ještě chtělo je nějak vyzpovídat..to jako ne. Na to oni tady mají psycholožky, psychiatričku a tak. To bych se tady z toho zbláznil. I když jsem si tady někoho našel, kdo má třeba problém podobnej tomu mýmu… To prostě není dobrý. Takže já… SPÍŠ SI DRŽÍTE ODSTUP. Jo, spíš tak. TAKŽE VAŠE PRÁCE JE VÍCE ZATĚŽUJÍCÍ NEŽ PRÁCE V JINÉM OBOR No já nevim. Moje přítelkyně třeba byla pokladní v obchodním domě a to bych řekl, že je třeba víc stresující, než tohle. Tady jsou nějaký možnosti, nějaký páky na ně. Kdežto ona…. Tam platí pravidlo, že zákazník má vždycky pravdu a když ne, tak platí pravidlo číslo jedna. To jako…. Za začátku určitě,když jsem nastoupil, tak to prostředí působí trochu... Někteří jsou tu nebezpečný, takže člověk si musí dávat pozor. Ale když si to tak vezmu, tak tady vim, že je nebezpečnej, vim, že si musim dávat pozor. Ale když ho potkám na ulici, tak kdo mi to řekne: „To je ten lupič…“ A NASTANOU TU SITUACE, KDY SE CÍTÍTE BÝT VE STRESU? Jo, když se začnou vymejšlet nějaký nesmyslný úkoly. TAKŽE MÁTE NA MYSLI ZE STRANY KLIENTŮ NEBO ORGANIZACE? No i stran tý organizace. Když na mě nakladou víc úkolů, než je možný zvládnout. To pak mám stres. MYSLÍTE, ŽE JE NA VAŠEM PRACOVIŠTI JSOU ZATĚŽOVÁNI STEJNĚ? Jo, zhruba všichni stejně MYSLÍTE, ŽE VÁŠ NADŘÍZENÝ MÁ RESPEKT U SVÝCH PODŘÍZENÝCH?
139
Myslim si, že ne. A MÁ TO NĚJAKÝ VLIV NA CHOD VAŠEHO ODDĚLENÍ? Já si myslim, že tady ti lidi jsou tak zkušení, že, když to řeknu na rovinu, kdyby tu ten vedoucí nebyl, tak to oddělení půjde pořád stejně dál, tak jak má. Ale jo. To je jenom takový zaštítění, že když to musí podepsat vedoucí, tak to podepíše vedoucí. Jinak tady to oddělení funguje. S nim nebo bez něj. Když odešel náš bývalej vedoucí, kterej byl perfektní, tak tu půl roku vlastně nikdo nešéfoval a to oddělení šlapalo, jako kdyby tu ten vedoucí byl. Tady jsou samý lidi, který už maj svý léta odsloužený a prostě vědí. Nemůžou s každou věcí za vedoucím, že. Všechny věci si teda řešíme sami a když jsou nějaký věci jako třeba objednávky, u které musí být podložené tím, že vedoucí o tom ví, že s tím souhlasí, tak pak se jde za nim. Jinak chod oddělení si řídíme my. ŽE JSTE DOBŘE SEHRANÍ? I tak se to dá říct. Někdy to samozřejmě zaskřípe,ale jako jo. A MYSLÍTE, ŽE LIDÉ, KTEŘÍ TU PRACUJÍ MAJÍ NĚCO SPOLEČNÉHO, NĚJAKOU CHARAKTERISTIKU? ŽE SI S NIMI VY ROZUMÍTE, NEŽ S LIDMI Z JINÉHO OBORU? To nemůžu říct. Asi už jsem na ně zvyklej. Člověk se tak nějak seznámí s tím kolektivem.. A PANUJÍ VE VAŠEM PRACOVNÍM TEAMU I OSOBNÍ VZTAHY NEBO TO JE JEN NA TÉ PRACOVNÍ ÚROVNI? Asi jakov každém kolektivu jsou lidi různý – někteří se sdružují i mimo pracovní dobu. Jako i já s některejma jo. Že si popovídáme a tak. A VY TU MÁTE NĚJAKÉ KAMARÁDY? No, občas zajdeme. Takových 5-6 lidí. ŘEŠÍTE SPÍŠE PRÁCI NEBO OSOBNÍ PROBLÉMY? První pivo je o práci a pak se to naštěstí přesune někam jinam. Jako jít na pivo a bavit se jen o práci, to radši budu sedět sám doma. Člověk tam prohodí, co je novýho, nějaký svý názory. Ale celovečerní debata, to ne. DALO BY SE ŘÍCT, ŽE VÁS VAŠE PRÁCE TĚŠÍ? Jako ty doby, kdy ne že by mě práce přímo těšila, ale spíš mi nevadila, ty už jsou pryč. Teď je mi to spíš jako jedno. Jdu do práce, tak jdu do práce. TAKŽE UŽ VÁS OPOUŠTÍ NĚJAKÝ POČÁTEČNÍ ZÁPAL? No nevim, jestli tam kdy byl nějakej, ale spíš mi teď vadí to vstávání. A JE JEŠTĚ NĚCO, CO VÁM VADÍ NA PRÁCI? MLUVIL JSTE O NĚJAKÝCH ZBYTEČNÝCH ÚKONECH, KTERÉ VÁS VE VAŠEM ZAMĚSTNÁNÍ ŠTVOU. Tak to zase tak nemyslim. Prostě jdu do práce. Samozřejmě bych ten čas dokázal využít i jinak, ale nevadí mi to, ale ani se na to nijak netěšim. DALO BY SE ŘÍCT, ŽE VÁS NAPLŇUJE TO, CO TADY DĚLÁTE? 140
Kdybych tady nedělal já, tak by tu chyběl další člověk a tato práce je potřebná pro stát. Ty lidi, kteří páchaj trestný činy musej bejt od společnosti oddělený. A MYSLÍTE, ŽE TU DOJDE K NĚJAKÉ NÁPRAVĚ TĚCH LIDÍ? Nejsme sbor nápravný výchovy, nikdy jsme nikoho nenapravili. Pokud nechce on sám, tak ho nikdo nenapraví. Člověk, kterej se sem dostane jednou, protože například upadne do výlohy, tak ten už se sem v životě nevrátí. Nebo řidič, kterej někoho nechtěně srazí. Ale takový ti lidi, kteří už myslej způsobem: „ Tady vidim oknem do bytu.“ Vidí tam obraz. „Ten se mi líbí, pro ten si půjdu.“ Ten už tu pak je poprvé, podruhé, potřetí , pak už je víc tady, než venku. TAM UŽ JE JEN SMYSL V TÉ IZOLACI OD SPOLEČNOSTI. A MYSLÍTE SI, ŽE MÁTE DOSTATEK AUTORITY U ODSOUZENÝCH? Myslim si, že jo. TAKŽE SI K VÁM NIC NEDOVOLÍ? Ne. A VYSKYTUJE SE V PRÁCI NĚJAKÝ ČASOVÝ TLAK – ŽE MÁTE VÍCE ÚKOLŮ, NEŽ SE DÁ ZA VAŠI PRACOVNÍ DOBU ZVLÁDNOUT? Jako jak kdy. Vyskytnou se nějaký věci. Teď třeba mám tři lidi na nástup do trestu. Takže tři lidi sbalit, tři lidi odepsat, napsat troje zhodnocení, odvést je, odnést věci. To jako zasáhne do tý práce, která je už daná. Člověk si to nějak rozplánuje… TAKŽE NĚJAKÁ NÁRAZOVKA. No tak. Jako neustále ne. A V TĚCHHLE CHVÍLÍCH POCIŤUJETE TO I NĚJAK FYZICKY? NEBOLÍ VÁS HLAVA, ŽALUDEK? NEDÝCHÁ SE VÁM HÚŘ? TADY VÁM UKÁŽU SEZNAM SYMPTOMŮ, KTERÉ SE ČASTO OBJEVUJÍ VE SPOJENÍ SE STRESEM. TAK ZKUSTE ŘÍCT, CO SE U VÁS TŘEBA OBJEVUJE.. Tak například že se cítím rozlámán, zpřerážen. Když ten den je takovej naplněnej takovym tim… tak jako že při tý práci ani ne, ale když pak přijdu domů. To jsem jako praštěnej. Nedokážu nic, chtěl bych si lehnout, ale pomalu ani netrefim do postele, jako bych tam byl poprvý. A ŘEŠÍTE TO NĚJAK? MÁTE NĚJAKOU SVOJÍ OSVĚDČENOU METODU, POMOCÍ KTERÉ TO PŘEJDE? No, sednu si a chvíli si čtu knížku nebo si lepím model. A tím, že se soustředím na tuhle věc, která mě zajímá, tak to dělám hodinu, dvě a mezi tím zapomenu na ty věci, který mě trápěj. A STÁVÁ SE VÁM, ŽE SI NOSÍTE PROBLÉMY Z PRÁCE DOMŮ? To se mi stávalo, když jsem začínal, že jsem si nosil domů věci… PAK JSEM SE CHTĚLA ZEPTAT, JESTLI TU MÁTE ČI VYUŽÍVÁTE NĚJAKÉ REKONDIČNÍ PROGRAMY. TÍM MÁM NA MYSLI RŮZNÉ PŘEDNÁŠKY, SEMINÁŘE NEBO NĚJAKÉ VÍKENDOVÉ AKCE. 141
Ničeho takovýho si nejsem vědom. A UVÍTAL BY JSTE NĚJAKÉ EDUKAČNÍ PŘEDNÁŠKY TÝKAJÍCÍ SE ŘEŠENÍ KONFLIKTNÍCH SITUACÍ NEBO ZVLÁDÁNÍ STRESU, KOMUNIKACE… No, určitě by mě to zajímalo. NEBO NĚJAKÉ RELAXAČNÍ PROGRAMY.. Tak jako asi jo A JAK ČASTO BY JSTE TU NABÍDKU VYUŽÍVAL? Tak jednou za rok by to stačilo. JAKO ŽE BY VÁS NAUČILI, JAK SPRÁVNĚ RELAXOVAT A VY BYSTE JÍ PAK DĚLAL SÁM? No, aby člověk věděl, jak. Popravdě já tady v práci nemám čas relaxovat a pak mám po práci zase svejch starostí dost – vztahový problémy a věci doma, že nepůjdu někam na přednášku. Ale jednou za čas… když jsme měli přednášku, tak to vedl psycholog a všechno co nám řekl bylo, že naše pracovní prostředí je stresující a že bysme s tím měli bojovat. A co. A VY BYSTE POTŘEBOVAL NĚJAK UKÁZAT, JAK NA TO? No, taky jsme tu měli psychologa, ten měl docela odezvu a ten řekl, že si to každej řeší jinak – někdo zajde do kina, do divadla a někdo si jednou za čas vyleje hlavu. No, to taky nejde, že? TAK BYCH PŘEŠLA K DALŠÍMU TÉMATU A TÍM JE NĚJAKÝ OKRUH LIDÍ KOLEM VÁS. MIMO PRÁCI MÁTE NĚJAKÝ OKRUH ZNÁMÝCH, SE KTERÝMI SE STÝKÁTE? Tak jako teď, co jsem se odstěhoval, tak ne. A JE TO TÍM, ŽE UPŘEDNOSTŇUJETE BÝT SÁM, NEBO VÁS K TOMU DONUTILY OKOLNOSTI? Jako samotářská osobnost jsem byl vždycky. Ale jako… jezdim za kolegou na barák a jinak jsem s přítelkyní nebo s dětma. Nebo jsem s maminkou, která je ležící a já se o ní musím starat, takže čas mám vyplněnej dost. TAKŽE NĚKTERÉ TY VAZBY JSOU SVÝM ZPŮSOBEM POVINNOST. A DALO BY SE ŘÍCT, ŽE STÁLE PŘETRVÁVAJÍ TY PŘÍJEMNÉ, ŽE TO MÁTE ZAŘÍZENÉ TAK, JAK SE VÁM LÍBÍ? Jo, to rozhodně. A KOLIK KOLEM SEBE MÁTE PŘÁTEL NEBO KAMARÁDŮ? Když vezmu ty, se kterým a se stýkám fakt pravidelně, tak jich je tak deset. Jinak samozřejmě víc. Ale tak jednou za tejden nebo jednou za 14 dní se snažíme, nás deset, všichni sejít. TAKŽE MÁTE TAKOVOU PARTU? Jo. 142
A JSOU I LIDÉ, KTERÉ BYSTE MOHL OZNAČIT ZA PŘÁTELE? KTERÉ BYSTE SE NESTYDĚL POŽÁDAT O POMOC. Jo, jsou tři. A CO BYSTE TŘEBA BYL OCHOTEN PRO NĚ UDĚLAT? Vpodstatě, kdyby to nehraničilo s trestným činem, tak cokoli. Já pokud mám možnost, jsem schopnej to udělat, umim to, tak jo. JSOU Z PROSTŘEDÍ RODINY? MÁTE PŘÁTELE V RÁMCI RODINY? Ne, to jsou dvě různý věci. Sourozence mám rád, ale s některýma věcma bych se na ně ani neobracel. KDYBY SE STALA NEHODA, BYL BYSTE UPOUTÁN NA LŮŽKO, BYLI BY LIDI, KTEŘÍ BY SE O VÁS STARALI? Rodina, dcera. A JE NĚKDO, KOMU SE MŮŽETE VYPOVÍDAT? No jo, přítelkyni a s dceři. A VYUŽÍVÁTE TÉTO MOŽNOSTI? SVĚŘUJETE SE NĚKDY S VĚCMI, KTERÉ VÁS TÍŽÍ? Jo, to dělám. A JSOU KOLEM VÁS LIDI, KTEŘÍ POTŘEBUJÍ VÁS? Ano. KDYBY SE MOHL STÁT ZÁZRAK A VY JSTE MOHL NĚCO ZMĚNIT NA VAŠEM SOCIÁLNÍM PROSTŘEDÍ – PŘIDAT NEBO ODEBRAT LIDI Z TĚCH, KTEŘÍ VÁS OBKLOPUJÍ, VYUŽIL BYSTE TOHO? Ne, takhle je to fajn.
Respondent č. 3 je muž (40 let), je rozvedený, má 3 děti . Ve věznici je zaměstnán již 10 let, nyní pracuje jako vrchní dozorce na příjmovém oddělení. Denně se stará přibližně o 40 klientů. Kromě přijímání nově nastoupených odsouzených spravuje své oddělení, které čítá kolem 30ti odsouzených. O zaměstnání zažádal na základě inzerátu v televizi a jelikož byl přijat a neměl jinou nabídku, tak nastoupil do věznice. Nyní je rozhodnutý zaměstnání opustit. Důvodem k odchodu ze zaměstnání je jeho nový nadřízený. S jeho příchodem se změnila atmosféra na pracovišti. Dalším důvodem jsou klienti závislí na drogách, které musí r. přijímat a jednat s nimi.
143
Už asi 3 roky chodí do práce s nechutí a cítí se vyčerpaný. Odchod ze zaměstnání zvažuje už delší dobu. Ze začátku zaměstnání trpěl „bušením srdce“. Jiné somatické příznaky stresu u sebe nesleduje. Od stresu mu pomáhá manuální práce. Konkrétně práce na stavbě svého domu, která ho v pozitivním slova smyslu fyzicky vyčerpává a baví. S kolegy z práce se nestýká, v místě zaměstnání se nestýká prakticky s nikým. V místě bydliště v současnosti také nemá čas na kamarády. Kontakt udržuje pouze s matkou, se kterou má dobrý vztah a se svou přítelkyní.
A ZMĚNILO SE OD TÉ DOBY NĚCO? MÁM NA MYSLI DŮVOD, KTERÝ VÁS DRŽÍ TADY V TOMTO ZAMĚSTNÁNÍ? Nechci už tuto práci vykonávat a brzy se tak stane. PRACUJETE JAKO VRCHNÍ DOZORCE? Pracuji na příjmovém oddělení. Takže je musím poučit, když sem nastoupí. Pak tedy každé ráno obcházím všechny cely, jednoho po druhym, zapisuju ty jejich požadavky, který pak musim vyřídit. ŘÍKÁTE, ŽE NEJSTE SPOKOJEN SE SVÝM ZAMĚSTNÁNÍM, CO JE TEDY NEJHORŠÍ? CO VÁM TU NEJVÍC VADÍ? Poslední dobou nadřízený. MÁTE NA MYSLI OSOBNÍ NESHODY NEBO ŠPATNOU ORGANIZACI STRANY?
Z JEHO
Asi ta špatná organizace. Poslední dobou je tu zbytečná buzerace. Obhajují to bezpečností ve věznici, ale to s bezpečností nesouvisí. To je můj názor. A TATO NAŘÍZENÍ JSOU Z POZICE VAŠICH NADŘÍZENÝCH NEBO ZÁKONODÁRCŮ? Nadřízených. TAKŽE TO NEJSOU NĚJAKÉ ZÁKONY PLATNÉ VE VŠECH VĚZNICÍCH ČR? KONKRÉTNĚ JE TO VYŽADOVÁNO TADY? Ano. A POCIŤUJETE NĚJAKOU ZÁTĚŽ I PŘI PRÁCI S KLIENTY? No jak pracuju na tom příjmu, tak hodně klientů, kteří sem přijdou, tak jsou toxikomani. A oni za takový den, za dva mají absťáky. Bouchají na cely, dožadují se lékařské péče, jako že okamžitě. Hned vyhrožují sebepožkozením. Toho už mám taky plný zuby. TAKŽE TU JSOU VLASTNĚ DVĚ SITUACE, KTERÉ VÁM TU VADÍ A KVŮLI KTERÝM CHCETE ODEJÍT – JEDNAK PRÁCE S TOXIKOMANY A PAK STRAN ORGANIZACE NĚJAKÁ TA NADBYTEČNÁ NAŘÍZENÍ? 144
Ano. A PŮSOBÍ NA VÁS TATO ZÁTĚŽ NĚJAK , PROJEVUJE ÚNAVOU, HŮŘE SE KONCENTRUJETE, ŠPATNĚ SPÍTE?
SE TŘEBA ZVÝŠENOU
Nebaví mě to tady, nechci tu už být, protože to už lepší nebude. S nechutí sem chodim. Odsloužim si svoje a vypadnu pryč. Už asi 3 roky. A FYZICKY? TADY VÁM UKÁŽU SEZNAM FYZICKÝCH SYMPTOMŮ, KTERÉ SE OBJEVUJÍ SE STRESEM. TAK SI TO PROČTĚTE A ŘEKNĚTE, KTERÝMI SYMPTOMY TRPÍTE I VY. BUĎ AKUTNĚ, KDYŽ NASTANE TA PROBLÉMOVÁ SITUACE, NEBO DLOUHODOBĚ. Jedničku tu mívám, občas jsem míval tady tu 7 – bušení srdce. Ale to spíš, když jsem začal tuhle funkci vykonávat, teď už ne. UŽ JSTE SI ZVYKL? Jo. A MĚL JSTE NĚJAKOU METODU, JAK SE TOHO ZBAVIT? Ne, to prostě nějak přešlo A MÁTE SOUSTAVNÝ POCIT, ŽE VÁS TATO PRÁCE NĚJAK POŽKOZUJE? Fyzicky ne. A ZMĚNIL JSTE SE NĚJAK ZA TU DOBU, CO TU PRACUJETE? To já nepoznám, to spíš okolí by mohlo poznat. A OKOLÍ VÁM DALO NĚJAKOU ZPĚTNOU VAZBU OHLEDNĚ TOHO? Ne, nevšiml jsem si. A KDYŽ BYCH SE VÁS ZEPTALA NA KOLEGY Z VAŠEHO PRACOVNÍHO TEAMU, MYSLÍTE, ŽE U NICH PO ZMĚNĚ VEDOUCÍHO NEDOŠLO KE ZMĚNĚ PRACOVNÍ MORÁLKY? Ne, všichni to máme podobně. My jsme měli nedávno jinýho vedoucího, v tom to všechno je. Šel do důchodu, tak máme novýho, vysoce, velice ambiciózního a v tom to je. Nadávaj na něj všichni. Pořád si hlídá, aby něco špatně neudělal, píše pořád záznamy, hrozí nám kázeňskejma postihama, což jsou finanční postihy. A v takový atmosféře tu dělat … Vyloženě se chová tak, aby ty lidi šli odsud pryč. Máme tu nedostatek lidí a oni sem nasadí takovýho, co odradí i ty zviklaný lidi. Takže já už jen čekám, kdy si zas něco najde, začne mě drbat za něco a jdu na personální a dávám si žádost o výpověď. To je úplně zbytečný. V tom tady vidim ten největší problém na tý práci tady. TAKŽE ČLOVĚK TU POTŘEBUJE TAKÉ NĚJAKÉ ZACHÁZENÍ, ABY TU MOHL VYKONÁVAT TO, CO MÁ?
145
No, ten minulej. Jako taky jsme se někdy chytli, ale on nám říkal křestníma jménama, občas prohodil jak se máš, a co děti…Kdežto tenhle studenej čumák.. , za každou maličkost vás zdrbe, pozve si vás do kanceláře, aby vyřídil věc, která se dá stejně tak vyřídit na chodbě. Takový to „ty ty ty“ nebo „pozor na tohle“ TAKŽE JSOU PRO VÁS DŮLEŽITÉ TY PRACOVNÍ VZTAHY? Myslim si obecně, že je to velmi důležité. A KDYŽ JSTE MLUVIL, ŽE UVAŽUJETE O ZMĚNĚ ZAMĚSTNÁNÍ, UVAŽUJETE O PRÁCI VE STEJNÉM OBORU? Ne, to už ne. Chtěl bych pracovat manuálně. Já si třeba teď spravuju barák a všechno sám a nikdy jsem to nědělal. Myslím si, že na to mám buňky, že se na to jen podívám a udělám si podlahy, stropy, omítky, všechno. Ale otázka je „živit se tím“… MYSLÍTE SI, ŽE BY VÁS TO NAPLŇOVALO VÍC, NEŽ PRÁCE TADY. No, jo. Já už sem nechci kolem nich chodit, kolem těch, v uvozovkách, chrbářů (??). Oni nám říkají vychovatelé. Naše funkce je vrchní dozorce , ale oni mají už takhle zvyklí „pane vychovateli“. A já jim nechci dělat taťku. Já nechci tady těm pedofilům a vrahům…už nechci prostě, už to nechci dělat. Já už mám na ně averzi, pak jsem vzteklej na ně a nechci. A V ČEM VÁM TAK NEJVÍC VADÍ? JE TO TOU MINULOSTÍ, CO PROVEDLI A CO MAJÍ ZA SEBOU? NEBO SPÍŠ TÍM, JAK SE TU CHOVAJÍ ? No asi spíš tím, jak se chovaj. Protože oni mají spoustu času, aby přemýšleli nad tím, jak toho dozorce obelstít a jak pro sebe získat nějaký výhody pořád. A MYSLÍTE SI, ŽE VÁS TENHLE POSTOJ K ODSOUZENÝM OVLIVŇUJE I V DALŠÍCH VZTAZÍCH? MÁM NA MYSLI V PŘÍSTUPU K LIDEM I MIMO VĚZNICI. JESTLI JSTE VÍC PODEZÍRAVÝ, JESTLI JIM MÉNĚ VĚŘÍTE? Myslim si, že ne. DOKÁŽETE TO ODDĚLOVAT? Hmm A OVLIVŇUJE TATO PRÁCE NEBO JAKÉSI TO ZNECHUCENÍ I VÁŠ DALŠÍ ŽIVOT, VAŠÍ SPOKOJENOST MIMO PRÁCI? …. Asi ne. Já když jedu domů, tak tam si odpočinu fyzicky a pak jedu na barák a tam si odpočinu psychicky, makám rukama. Tady rukama nemakám. MYSLÍTE SI, ŽE VÁŠ PLAT JE PŘIMĚŘENÝ TÉ VAŠÍ PRÁCI A TĚM PODMÍNKÁM, VE KTERÝCH PRACUJÍ DOZORCI? Myslim si, že ano. Jako, kdo by nechtěl mít vic? Ale myslim si, že to je přiměřený. A MYSLÍTE, ŽE MÁTE PRO VÝKON SVÉ PRÁCE U KLIENTŮ DOSTATEK AUTORITY? Myslim si, že ano. 146
KDYŽ TO TŘEBA POROVNÁTE S VAŠIMI DALŠÍMI KOLEGY.. Hmm…ano. A CO SE TÝČE PRACOVNÍHO KOLEKTIVU, JAKÉ TAM PANUJÍ VZTAHY? Na našem oddělení? … dobré, ano. A JSOU TO VZTAHY SPÍŠE PRACOVNÍ NEBO JSOU TAM I OSOBNÍ – KAMARÁDSKÉ? Spíš ty pracovní. TAKŽE JE TO SPÍŠ PRACOVNÍ TEAM, NEŽ PARTA.. Někteří tu jsou kamarádi, ale já tu nemám žádnýho kamaráda. Na ubytovně jsem tam sám na lůžku v pokoji, ten druhý má jinou směnu, takže se takřka nevidíme. Já se tam chodím vyloženě vyspat. Já jdu do posilovny po směně, pak jdu na zprávy o půl osmé, to je takový můj rituál, a pak jdu spát. Já tady jdu pracovat – spát – pracovat – spát. A doma když jsem, tak jdu třeba později spát, vstávám později. A opravdovýho kamaráda tady nemám. Se všema tak jako kamarádím, ale… ŽE BYSTE ZAŠEL S NĚKÝM NA PIVO.. Ne, to jen tak výjimečně. TAKŽE JAKOBY ŽIJETE TÍM, CO JE U VÁS DOMA A TADY.. Vyloženě, jak říkám: já tady si jdu vyloženě odpočinout, vydělat peníze.. A V TOM VAŠEM DOMÁCÍM PROSTŘEDÍ JSOU LIDÉ, KTERÉ BYSTE MOHL OZNAČIT ZA SVÉ PŘÁTELE? Doma mám přátel… třicet, ale nemám teď na ně moc čas. TAKŽE SE NEDÁ ŘÍCT, ŽE BYSTE ŽIL SPOLEČENSKÝM ŽIVOTEM. Ne, já, jak jsem říkal, jsem rozvedenej, sám si spravuju barák a tím trávím většinu času. Většinou moje cesty vedou do stavebnin, vyřídim něco v bance a na úřadech a je večer. Tak žiju teď. Teď, to znamená poslední tři roky. TAKŽE AŽ TO DODĚLÁTE, TAK.. Tak…tak asi…. Na tuhle otázku nebudu odpovídat, to nevim. Ale já jsem zas takovej, že než abych se sešel s jedním kamarádem a s jiným ne, tak to se radši nesejdu se žádnym. Vždycky naslibuju „jo, jo, jasně, přijdu“, ale pak se s nikým nesejdu. A NECHYBÍ VÁM TEN KONTAKT S PŘÁTELI? Nee, nechybí. A V RÁMCI VLASTNÍ RODINY SE SETKÁVÁTE? To jo. Navštěvujem se a když ne, tak si napíšem A JE MEZI TĚMITO LIDMI NĚKDO, S KÝM SE MŮŽETE PODĚLIT O SVÉ PROBLÉMY?
147
S mamkou. TAKŽE MÁTE BLÍZKÝ VZTAH S MAMKOU? Ovšem, mám jí velice rád. A JE V SOUČASNOSTI KOLEM VÁS NĚKDO, KDO VÁS POTŘEBUJE? Přítelkyně. KDYBY SE STALA NEHODA A BYL JSTE UPOUTÁN NA LŮŽKO, BYL BY NĚKDO, KDO BY SE O VÁS POSTARAL? Ano A KOLIK TAKOVÝCH LIDÍ KOLEM SEBE MÁTE? 4-5? KDYBY SE STAL ZÁZRAK A VY BYSTE MOHL ZMĚNIT NĚCO NA SVÉM SOCIÁLNÍM PROSTŘEDÍ: JAKO MÍT VÍC PŘÁTEL NEBO NAOPAK, ABY Z VAŠEHO OKOLÍ NĚKTEŘÍ LIDÉ ZMIZELI.. Neměnil bych.
Respondent č. 4 je muž (32 let), ženatý, má 2 děti . Ve věznici je zaměstnán již 12 let a vykonává práci vrchního dozorce Pro nástup do věznice ho nic zásadního nemotivovalo „Prostě příležitost , v tý době, kdy jsem hledal práci, se otevřela nová věznice, tak jsem nastoupil.“ Postupně zjistil, že ho práce baví. „Rád pracuju s lidma, něco to do sebe má“. Na svém oddělení obstarává asi 50 klientů a asi u 50% z nich vyřizuje nějaký požadavek. Nemá pocit, že by ho jeho zaměstnání jakkoli stresovalo. Nad odchodem ze zaměstnání uvažuje, ale spíše z výhledových důvodů, než z pocitu nespokojenosti v zaměstnání. Přepracovanost nebo určitou rezignaci spatřuje u svých starších kolegů. Odsouzení ho spíše zajímají, než že by k nim cítil nějaké negativní emoce, ale drží si od nich odstup. V tomto smyslu se drží zákona a je přesvědčený, že mu to pomáhá. Vůči klientům se chová slušně, nikdy nepoužil agresi a zatím s tím neměl problémy (až ho to udivuje). Za důležité ve své práci považuje schopnost umět si dobře zorganizovat práci, protože velkou část jeho práce představuje administrativa. V zaměstnání mu spíše vyhovuje lidský přístup a volnější režim, než striktně daná pravidla a sankce za jejich nedodržení. V souvislosti s novým zákoníkem práce kolem sebe vnímá změny, které považuje spíše za negativní. Nástup mladých a nezkušených zaměstnanců a odchod starých má vliv na jeho pocit jistoty a bezpečí v zaměstnání. Také vztahy v pracovním kolektivu nejsou tak dobré, jako tomu bývalo dříve. 148
Vyhovuje mu více pracovat v kolektivu než sám. Se svými kolegy se setkává i mimo zaměstnání. O své práci se však mimo práci nebaví s nimi, ani s rodinou. Ve svém zaměstnání shledává smysl. U některých klientů je trest účinný a má výchovný efekt, u některých považuje trest za mrhání peněz. Má asi 10 přátel, se kterými se setkává pravidelně, většinou příbuzných. Považuje se za rodinný typ. Náplní jeho života jsou především jeho děti.
ZAŽÍVÁTE SITUACE, VE KTERÝCH PROŽÍVÁTE NĚJAKÝ STRES? Ne, vůbec. JAKÝ VÝZNAM PRO VÁS MÁ FAKT, ŽE PRACUJETE S ODSOUZENÝMI? Když to vezmu trochu zpátky, tak já jsem nevěděl do čeho jdu. Ale jak jsem tady dýl, tak mi to přijde čím dál normálnější. Vlastně tím, jak s nima jsem v úzkym kontaktu, tak člověk docela i zajímá, proč to ten člověk udělal a tak. Pak to i člověk pochopí z toho, co zjistí, než když se podíváte na televizní noviny a neřeknou souvislosti, který tam jsou. Aby to bylo krátký a zajímavý, tak tam jen ukážou, co ten člověk udělal. Divák si na to udělá úsudek a ne vždy to odpovídá. Ale těch lidí je tady málo, který by tady neměli bejt. A JAKÝ MÁTE VZTAH S KLIENTY? To, co je daný zákonem, tak to je třeba mezník, kterýho se prostě držim a nic víc, nic míň. TAKŽE SE SNAŽÍTE, ABY TO NEPŘEŠLO DO NĚJAKÉ OSOBNÍ ROVINY, ANI TŘEBA SYMPATIÍ Z VAŠÍ STRANY. Ne ne, to určitě ne. A CO SE VÁM ASOCIUJE SE SLOVEM OBVINĚNÝ? Mě už ani nic. To jak člověk je tady s nima 12 hodin denně, tak už se to tak zevšední... Jako je někdo počítačový programátor, tak já dělám tohle. Mě už to prostě nic neříká. Vůbec. TAKŽE TO PRO VÁS UŽ NEJSOU ANI INDIVIDUALITY, ALE KLIENTI. Tak, tak. VÁS BAVÍ PRÁCE S LIDMI? To určitě, no. TAKŽE NEUVAŽUJETE O ZMĚNĚ POVOLÁNÍ? Tak víte co, druhá věc je zase ten novej služební zákon, kterej nám udělali. A vlastně já kdybych tu ještě další rok zůstával, tak vlastně ta výsluha, na kterou mám nárok, to bych tady musel bejt
149
dalších 8 let a za 8 let bych dostal to, co bych dostal teď z tý výsluhy. Takže to jsou takový věci. Na druhou stranu mě ta práce baví. To jsou dva protipóly, který budu muset nějak vyřešit. A CO KONKRÉTNĚ VÁS NA TOM BAVÍ? No prostě ta práce s těma lidma. Nějakej klient, kterej tady je, tak je tady za něco a postupem času já zjistim, co je to za člověka, proč to udělal. To je na tom to, co mě na tom jakože baví. Co mě nebaví je, že( i když já to třeba moc nerozděluju) když nějakej člověk udělá násilnej čin, znáslilnění. Tak to mi jde proti srsti, ale nad to se člověk prostě musí nějak povznýst. TAKŽE VÁS VAŠE PRÁCE TĚŠÍ? To jo. Jako určitě se mi nestane, že bych se sem ráno jako netěšil, jo? Že bych sem nechtěl. Prostě ta práce mi vyloženě nevadí. ANI NESLEDUJETE POSTUPEM ČASU, ŽE SE TA PRÁCE STÁVÁ JEDNOTVÁRNOU… To určitě ano. Stává, víte co, každý den to ráno obejdu a ty požadavky jsou…. i když se ti klienti měněj na tý vazbě - někdo má roční někdo až dvouletou vazbu a většinou to bejvá tak, že do roka je ten člověk odsouzenej a jde do trestu a teprve až pak v tom trestu dostane 6 let třeba a až tam je možný s tim člověkem pracovat nějak výhledově. Tady na tý vazbě je to opravdu jen takový udržení. A taky takový ty základní návyky, pokud je poprvé trestanej, poprvé na tý vazbě, tak ty lidi vůbec nevěděj co se děje, jak se mají chovat. Tak aby ten člověk byl připravenej na to, že asi jednou půjde do trestu , aby věděl, jak to bude fungovat. Takže v tom je to jednotvárný, že ten novej člověk přijde a já ho víceméně vypiplám do trestu. A ty procedury jsou vlastně stejný. Takže v tomto je to určitě stereotyp. A NESETKÁVÁTE SE ZE STRANY KLIENTŮ S AGRESÍ NEBO MANIPULACÍ? Jako občas jo, ale minimálně. Konkrétně teda já minimálně, protože já tomu předcházím určitým chováním, který, ať už je to jakkoli divný, oni ho docela berou. Většina. Já jsem neměl na pár vyjímek za 12 let žádnej větší konflikt. Pokud se tedy jedná o fyzické napadení mě nebo mého kolegy. Takže já v tomto nemám naprosto žádný problém. TAK TO JE ZVLÁŠTNÍ, CO DĚLÁM TADY TY ROZOHVORY, TAK JSEM VYSLECHLA STÍŽNOSTI NA URČITOU ÚSKOČNOST A MANIPULACE ZE STRANY VĚZŇŮ. Je to možný no, pokud je tady po desátý, tak už ví, jak se v tom chodí a teď tady máme dokonce dva lidi, který jsou velice chytrý, což nebejvá velice častej jev. A využívaj vlastně v zákoně takovejch různejch kliček, který ti, co ten zákon vymejšleli , nedomysleli. A oni maj vlastně 24 hodin na to, aby nad tim přemejšleli a aby se nenudili tak nad timhle koumaj a parádně nás tady zaměstnávaj. Ale všechno je to oficiální cestou a nelze se tomu bránit. A pak tady jsou prostě klasický starý vězni, který si půlku těch věcí vymyslej. Ale oni si vlastně podaj stížnost a my to pak musíme řešit. Musí se tím zabývat lidi z tý prevence, který to řešej, tak i nám, protože se k tomu musíme různě vyjadřovat, to pak otravuje život a je to takový naprosto zbytečný. A MŮŽE SE TAHLE PRÁCE NAVÍC PROJEVIT TAK, ŽE PAK MÁTE NA STOLE VÍC PRÁCE, NEŽ SE DÁ ZVLÁDNOUT A OCITÁTE SE POD ČASOVÝM PRESSEM? No tady ty šichty jsou 12ti hodinový. Vlastně jsem tam sám na tom oddělení , práci toho prvního dozorce si musím vlastně dělat sám a je fakt, že to vězeňství přechází na ten počítačovej systém. A 150
tam je teď problémek v tom, že jednu věc děláme třikrát. Jako já jsem relativně mladej, ale jsou tu kluci, kterejm je 50, dělají tu samou práci co já. Těžko si dokážu sám sebe představit, že bych tu práci v 50ti zvládal. Třeba se sejde takovej den, že je nabitější a třeba se sejde hodně pošty na zapisování nebo tak, tak potom ten člověk je vytíženej a pak je to už i takový hraniční. Pak by i třeba mohl udělat chybu, kterou by normálně neudělal. A VÁM SE TO NESTÁVÁ, ŽE BYSTE SE CÍTIL PŘETÍŽENÝ? No já si to vždycky nějak zorganizuju a jde to. TAKŽE MÁTE NA PRÁCI I ADMINISTRATIVU.. Skutečně by se dalo říct, že většina mé práce je vlastně administrativa. Takže já jsem spíš takovej výchovně- administrativní prvek na tý vazbě. ŘÍKAL JSTE, ŽE JSTE NA ODDĚLENÍ SÁM, NEPRACUJETE TEDY V TEAMU? Ne, na tom oddělení jsem já pánem, nikdo mi tam kromě vedoucího a zástupce neporoučí. Ale spolupracejeme tam dalo by se říct s dalšíma specialistama(speciální pedagog, sociální pracovnice..), s dozorcem, kterej zodpovídá za počet vězňů a aby se jim nic nestalo. Takovej ten klasickej, co tam krouží. TAKŽE PRACUJETE V KOLEKTIVU, NEBO SI KAŽDÝ DĚLÁ TU SVOU PRÁCI? No, tak. Já jsem třeba přešel z jiný věznice a tam jsme byli dva ty vrchní dozorci a měli jsme jednu kancelář. Takže to bylo takový jako víc teamový. A i to bylo lepší na takový ty vztahy mezi těma vrchníma dozorcema. Ale tady má každej svojí kancelář a je to takový divný…trošku mi to i vadilo, když jsem přešel. Každej si jede na svým písečku. A SCHÁZÍTE SE SE SVÝMI KOLEGY TAKHLE I MIMO PRÁCI? Určitě, určitě A JAKÉ TEDY TADY NA PRACOVIŠTI VLÁDNOU VZTAHY? Jako myslim si, že v rámci tady té celé věznice si myslím, že velice dobrý. Bylo tu pár vyjímek, ty už tu, bohudík, nejsou. Ale v rámci celé věznice, tak ta parta vrchních dozorců i těch dozorců je relativně dobrá..jako když to zase budu srovnávat s tím předchozím pracovištěm, tak tam to bylo zase o stupeň někde jinde. Ona je to taková moderní věznice, je to prošpikované kamerama a defacto tam si zase nikdo nic nedovolil, protože tam by si za to okamžitě nesl následky. Kdežto tady se dějou věci, které by se i někdy dít neměly. CO MÁTE NA MYSLI? No tak je daný, že celu by měli otevírat dva příslušníci a tady se běžně stává, že jí otevře jeden. Protože prostě kamery tady nejsou a pokud ho vyloženě neuvidí nikdo z vedení, tak je mu to jedno a nic se neděje. A POKUD VÍ, ŽE TEN KLIENT JE V POHODĚ. Ale tím si zase nikdo nemůže bejt jistej. To zase z jeho strany může bejt nějaký účelový jednání, že se bude chovat naprosto stoprocentně s tim, že si prostě bude plánovat a když přijde dozorce a
151
otevře sám, tak je to hned jeden na jednoho. A ty klíče máme všichni u sebe a to jsou klíče od cel a to by byl velkej průšvih. TADY ASI ČLOVĚK MANIPULACÍ?
MUSÍ
MYSLET
ÚPLNĚ
JINAK,
POČÍTAT
S KDEJAKOU
Určitě. A NEPŘENÁŠÍ SE VÁM TENHLE ZPŮSOB MYŠLENÍ I DO BĚŽNÉHO ŽIVOTA? TAKOVÁ TA PODEZÍRAVOST... Určitě ne. Nevim, jak to bude když tady zůstanu ještě dýl... a na těch starejch příslušníkách to je strašně vidět. Když tady slouží třeba 30 let, tak on si říká, že ne, ale je na něm vidět, že ten člověk je postiženej tady z toho prostředí. Ale já se snažim tim, jak projdu bránou, vypustit z hlavy práci a myslet na to, že teď jedu domů za rodinou a mám malý děti.. A JAK SE TO NA TĚCH STARŠÍCH PROJEVUJE? To je těžký. Ti příslušníci byli vychovávaní ještě za totality a to byl úplně jinej režim. To byl režim, kterej se nedá s dnešním vězeňstvím srovnávat. To bylo každý ráno rozcvička a tam ti vězni cvičili jak spartakiádu. Což ve srovnání s dneškem, kdy má člověk problém toho vězně vůbec dostat z pelechu a aby byl oblečenej. Tak tady v tom je obdivuju, že po takové zkušenosti můžou tu dnešní službu snýst. Na druhou stranu maj názory, že ten mladší příslušník nad tím kroutí hlavou. To je takový – přijde vám na oddělení člověk a má hodně věcí a v tom vnitřním řádu je mít přiměřeně věcí. A tím jak je ten příslušník starší a už otupuje tak místo aby řekl „máte povoleno 10 knížek tak si vemte deset a ten zbytek pošlete zpátky“ nebo není dovoleno brát si s sebou varnou konvici, tak ten starší příslušník nad tím mávne rukou „jo, vždyť to je jedno, ať si to vezme“. A takhle to přece nejde. TAKŽE JE V TOM TAKOVÁ REZIGNACE? Těžko říct, ale po určitý době toho tady má člověk asi tak plný zuby, že si to pak i musí přenášet domů. A PŘENÁŠENÍ DOMŮ VÁM OSOBNĚ TEDY NEDĚLÁ PROBLÉM? Ne, já se s manželkou vůbec nebavím o práci. A S NĚKÝM JINÝM MIMO VĚZNICI? Ne, já se o práci mimo práci vůbec nebavím. DOBŘE. PAK BYCH SE VÁS JEŠTĚ ZEPTALA, JESTLI SI MYSLÍTE, ŽE JE PRÁCE NA VAŠEM ODDĚLENÍ NEBO V TÉTO VĚZNICI ZORGANIZOVANÁ. JESTLI TO TU PO TÉTO STRÁNCE FUNGUJE NEBO NE. No tady došlo k nějakým strukturálním změnám a přesto tu přetrvávaj starý návyky a nikdo nemá vůli je změnit, nebo s tim něco dělat. Takže tady by se to dalo dělat úplně jinak. Ještě kór když jsem přišel z jiný věznice , tak prostě vim, že to jde, aby to klapalo. A JSOU TU PRACOVNÍCI ZATĚŽOVÁNI TAK NĚJAK ROVNOMĚRNĚ?
152
To určitě ne. Na druhou stranu ale zase co s týče nás, jako těch vrchních dozorců, tak tady je to plánování a ten přístup takový lidský. Prostě já potřebuju mít volno, tak se mi snažej vyjít vstříc, protože tady chyběj lidi a vim, že za tejden oni můžou přijít s prosíkem, jestli bych nešel do práce, protože jim někdo vypadl. Což je třeba zase výhoda a je to jiný oproti jinejm věznicím, kde ti napíšou službu a nezajímá je, jestli jsem si na ten termín něco naplánoval. Tam se prostě s člověkem vůbec nebavěj. A tady pak i ty vztahy vypadaj trochu jinak. TAKŽE BY SE DALO ŘÍCT, ŽE VLASTNĚ TY MEZERY V TOM SYSTÉMU STMELUJÍ? No. A CO BY SE PODLE VÁS DALO NAPRAVIT, ABY TA ORGANIZAE BYLA LEPŠÍ? Tak ono podle mě i ten problém je trošku v tom, jak je ten novej služební zákon, tak on vlastně poslal ty služebníky, kteří už byli déle sloužící (vedoucí vazby, vedoucí trestů) do civilu. A oni už byli na těch postech dlouho, jenže neměli vzdělání a ten zákon požaduje VŠ. A místo nich přišli mladý lidi, ale bez praxe. A tam podle mě je problém. Je sice hezký, že ten novej vedoucí vazby školu má, ale tam pokulhává ta praxe a to je prostě alfa a omega týhle práce. Tam prostě chybí nějakej ten cit pro službu a to tam prostě není. To tam ani nemůže bejt, pokud to není člověk, kterej slouží 10 let. A hlavně ten člověk musí sloužit nějakou dobu v tý vedoucí funkci. A ten náš minulej vedoucí si prošel všechno od těch nejnižších pozic, takže měl přehled, kde jsou jaký možný úskalí. A to ten náš novej prostě nezná. Třeba jsem měl své oddělení, které jsem si vypiplal a přesadili mě na jiné oddělení, které jsem převzal po méně schopném kolegovi, které bylo v hroznym stavu. Ale tak jsem to tam znovu se snažil nějak dát do kupy a jakmile to tam nějak začalo fungovat, tak nás před dvěma dny zase převeleli na jiný opět po tom samým kolegovi. To oddělení je malé, teď se to tam celý předělává a já jsem z toho úplně zdrcenej. A chtěl jsem se s nim o tom nějak pobavit, ale on, z pozice moci, na to nijak nedbá a prostě jsem teď na tom dalším oddělení. Tak to je to, o čem jsem mluvil. Nevim, mě tam chybí prostě ten cit pro tu službu. TAKŽE TO BY MOHLO BÝT TO, CO VÁS TADY NĚJAK TÍŽÍ V TÉ PRÁCI? No to zas ne, že bych si z toho dělal nějaký veliký nervy. To zas ne. Zas jako to beru tak jako že je to jeho názor a on je vedoucí, takže je ten, kdo bude mít to poslední slovo. Tak to je a tak to bude a dál to nijak neřešim. Z jeho pozice - já to beru. V DŮSLEDKU TOHO NOVÉHO SLUŽEBNÍHO ZÁKONA SE TU TEDY ZMĚNILO OBSAZENÍ VEDOUCÍCH POSTŮ A PRO VÁS OSOBNĚ TO MÁ NEGATIVNÍ DOPAD? No přesně a hlavně ty posty obsadili mladý lidi. A mladý tak, že prostě nemaj praxi. A to tam, si myslim, chybí. Já nevim třeba by mohl dělat 5 let zástupce, tak do toho nějak přijde, ale takhle skočit rovnejma nohama a ještě z trestu, odkud náš novej vedoucí přestoupil, tak to je taky rozdíl: vazba-trest. A MYSLÍTE SI, ŽE TEN NADŘÍZENÝ MÁ TADY AUTORITU? Nemá. A MÁ PRO VÁS NĚJAKÝ VÝZNAM, ŽE JSTE V UNIFORMĚ? Ne, ne. 153
A MĚLO TO PRO VÁS NĚJAKÝ VÝZNAM, KDYŽ JSTE NASTUPOVAL? Pro mě to byla ze začátku spíš obtíž. Já jsem to měl 4km a tam většina příslušníků jezdila do práce autem, v uniformě. A já jsem ani nechtěl, aby mě někdo v tý uniformě viděl. Takže hlavně kvůli známým, který by mě v tom mohli vidět, mi to vadilo. Jako tady to beru, že máme tu uniformu, tady to musí bejt. Ale abych v tom běhal někde venku, aby mě v tom viděli lidi, to určitě ne. A jako já si třeba osobně myslim, že ten vrchní dozorce by ani tu uniformu nemusel mít. Vlastně ten vychovatel v trestu, kterej je tu na stejný pozici jako já, ten musí mít vysokou a my jí nemusíme mít, což nechápu. Děláme stejnou práci a on je v civilu a my jsme v uniformě. Takže si říkám, že by ta uniforma u toho vrchního dozorce ani nemusela bejt. Že já vlastně ačkoli to nosim, tak jsem to nikdy nepoužil ani. Že to je navenek jakoby zastrašení toho člověka. Takovej psychologickej nástroj. A PŘIJDE VÁM, ŽE TU V TOM PRACOVNÍM KOLEKTIVU KOLUJÍ NĚJAKÉ POMLUVY? Určitě A TŘEBA V MÍŘE, ŽE BY VÁM TO VADILO NEBO JAK SE K TOMU STAVÍTE? Nevadí mi to , to určitě ne. A KDYŽ SE JEŠTĚ ZEPTÁM V SOUVISLOSTI S TÍM STRESEM. ŘÍKAL JSTE, ŽE TU STRES NA SOBĚ NEPOCIŤUJETE, PŘESTO BYCH VÁM TADY DALA PŘEČÍST SEZNAM RŮZNÝCH FYZICKÝCH SYMPTOMŮ, KTERÉ SE ČASTO OBJEVUJÍ V SOUVISLOSTI S TÍM, ŽE SE ČLOVĚK NECÍTÍ PO PSYCHICKÉ STRÁNCE DOBŘE. TAK SE NA TO PODÍVEJTE A ZKUSTE, JESTLI TAM PŘECI JEN NĚCO NENÍ. Tak možná ta velká únava. To jsem zažil jednou, jak jsem mluvil o těch dvou, co si hledali ty kličky v těch zákonech. Tak to jsme se pak museli dohodnout s vedoucím, že je budeme muset přestěhovat na jiné oddělení, aby nebyli pořád jenom u mě. Já jsem měl možná i smůlu, že jsem je měl na začátku tý vazby, že jakoby ta euforie do toho, že budou psát soudům, volat a jednat s advokáty a tohle, tak ta byla enormní. Ale když je tady člověk rok, tak to všechno pomalinku, ale jistě vyprchává. I to mě třeba na tý práci baví, že vidím, jak se člověk mění v průběhu tý doby, co je zavřenej. Jak on je tam zavřenej těch 23hodin a čeká až přijde ten advokát a když nepřijde, tak on s tim nic nenadělá. Takže oni asi tihle dva taky časem otupí. TAKŽE NA TOM VIDÍTE, ŽE TA PRÁCE MÁ NĚJAKÝ POSUN, NĚJAKOU DYNAMIKU.. Určitě. A DALO BY SE ŘÍCT, ŽE TO MÁ I NĚJAKOU VÝCHOVNOU FUNKCI? Jo dalo by se říct, že i výchovnou. I když v hodně malym měřítku tady na tý vazbě. TAKŽE MYSLÍTE, ŽE TO VĚZEŇSTVÍ MÁ NĚJAKÝ SMYSL? Asi jo, ale myslim si, že obzvlášť třeba na tom trestu, to už člověk vidí tady na tý vazbě. Tady vidím člověka a i když tvrdím, že se nedívám na to, co udělal, tak když vidim paragraf, kterej má na svý kartě, tak si dokážu i živě představit, čeho je ten člověk schopnej a jak to asi mohlo bejt. A pak je mi třeba i někdy líto, že jde do trestu a tady napíše, jak si udělá maturitu, to a tamto vzdělání, pak že pojede do Anglie nebo do Německa, tam že je to parádní, protože důchodci mají vysoký
154
platy a bude krást tam. To si pak říkám, že v některejch případech je to absolutní mrhání peněz a je to na nic. To už pak i přemýšlim, jak bude těm lidem, který přepadnou a tak. A KDYŽ SE PŘESUNU OD VĚZŇŮ K ZAMĚSTNANCŮM – CHTĚLA BYCH SE ZEPTAT NA REKONDIČNÍ PROGRAMY, ZDA TU PROBÍHAJÍ, ZDA SE JICH ÚČASTNÍTE NEBO JAKÝ NA TO MÁTE OBECNĚ NÁZOR.. Není na to čas. Ale vzpomínám se, že jak tu máme psycholožky na oddělení, tak jsme párkrát seděli a dělali testy. Tak to je dobrý, jako že to člověka trochu odreaguje. Takový anonymní testíky.. JÁ JSEM MĚLA NA MYSLI NAPŘÍKLAD RŮZNÉ PŘEDNÁŠKY O PSYHOLOGII, KOMUNIKACI, SYNDROMU VYHOŘENÍ… Taky jsme to měli, ale tady je ten problém, že tady nejsou lidi. Například na tý stráži, takže tu musíme dělat i jiný věci, než máme v náplni práce. Já například jezdim k soudu, zatímco v předchozí věznici jsem byl na svém místě, dělal svou práci. A pak tam byl prostor pro to, abychom jeli na týden někam, kde jsme se učili o komunikaci s vězněm. A určitě to něco do sebe má, když tam přednášeli lidi, který měli odslouženo třeba 30 let a vyprávěli tam příběhy, jak řešili různý situace a zpětně jestli je řešili správně. A bylo to v pracovní době a ne v osobním volnu. A to by tady nešlo. A JAKÉ TÉMA SEMINÁŘE BY TŘEBA VÁS OSOBNĚ ZAJÍMALO? No já si myslim, že už jsem tu svý zažil, že mě tu potkalo, co mě asi potkat mělo a že už jsem se naučil. Že už mě nic moc nepřekvapí. Ale určitě nějaký přednášky týkající se agrese, jak postupovat v konfliktu s agresivním vězněm. Protože já nejsem typ člověka, kterej by to řešil taky agresí. Já prostě dávám na to, že když já se budu chovat slušně k tomu člověku, tak tou svou slušností ho donutim, aby toho nechal. A zatím to funguje. A jak říkám, já jsem nikdy nepoužil to, co tady nosim. A CO NĚJAKÉ RELAXAČNÍ PROGRAMY? Taky může bejt, ale od toho jsou spíš ty rehabilitace. Vlastně se jezdí na 14 dní. A co se týče nějakých sportů, to nevim, jak by se tu využívalo. To si asi každej naplánuje sám. A PAK JEŠTĚ NA NĚCO BYCH SE ZAPTALA OHLEDNĚ SOCIÁLNÍHO ZÁZEMÍ: MÁTE KOLEM SEBE NĚJAKÝ OKRUH ZNÁMÝCH I MIMO PRÁCI? Jo A KOLIK PŘIBLIŽNĚ? 10 A JSOU TO SPÍŠ LIDI Z RODINY NEBO.. Z rodiny. TAKŽE BY SE DALO ŘÍCT, ŽE TO ZÁZEMÍ, TAKOVÉ TO SOCIÁLNÍ PROSTŘEDÍ MÁTE HLAVNĚ V TÉ RODINĚ? Dalo by se říct. Já jsem spíš takovej rodinnej typ. 155
TAKŽE PŘÁTELE, KTERÉ MÁTE, JSOU TAKÉ SPÍŠE Z RODINY? Ano. A KTERÝ ČLOVĚK JE VÁM TAKOVÝ NEJBLIŽŠÍ? Jako kromě manželky? TAKŽE MANŽELKA? No jistě, my jsme hodně takoví jako rodina a okruh kolem rodiny. Švagrovi, příbuzní a tak, my tam jsme takovej okruh v té naší vesnici a kolem. TAKŽE TAKHLE DRŽÍTE POSPOLU? Jo, o víkendech se griluje a tak. TAKŽE KDYBY SE STALA NĚJAKÁ NEHODA, KDY BYSTE BYL UPOUTÁN NA LŮŽKO, TAK BY SE O VÁS MĚL KDO POSTARAT? Jo, to bych se nebál.
Respondent č. 5 je muž (48 let), je rozvedený, má 2 děti . Ve vězeňství pracuje již 20 let, nyní zastává pozici vrchního inspektora I. třídy. Do zaměstnání vstoupil kvůli problémům v předchozím zaměstnání, které vykonával rád a kdyby nemusel, tak do věznice nenastoupí. „ Věznice byla blízko a já rád pracuju s lidma.“ Na oddělení má 34 klientů. Největší zátěží pro něj je agresivita klientů. Své povolání vnímá jako zátěžové. Fyzické projevy stresu ze symptomatologického seznamu (pocit plného žaludku, nadměrné pocení) nepřičítá zátěžovým situacím. Psychicky je více podrážděný, než byl dřív. Kromě agresivního chování klientů považuje své zaměstnání náročné z hlediska organizace práce. Sám ale má metodu, jak se s tím vypořádat. „.. najednou někdy dělám i 3-4 práce, takže si dělám poznámky, abych na tu další práci nezapomněl, když jdu na jinou práci. Takže nikdy nemáte tolik času, abyste v klidu tu jednu práci dokončila. To jsem nikdy neměl.“ Nespokojenost cítí se svým novým pracovním kolektivem. Po změně v zákoníku práce přišli na jeho oddělení mladí zaměstnanci, což mu někdy působí obtíže v komunikaci, mají rozdílné názory. Zároveň jim chybí zkušenosti a nejsou tak družní, jako byla předchozí parta. Od toho se odvíjí i atmosféra na pracovišti. „Dřív to přispívalo k lepší pohodě. Lepší se to zvládalo, byla sranda. Na jiným stupni psychickym se pracovalo…člověk se odreagoval i v práci..teď už se není kde odreagovat.“ Ubytovnu nepovažuje za kvalitní zázemí, s nikým se tam nestýká. Uvítal by nějaké kolektivní mimopracovní aktivity. Dobrá parta v práci mu chybí. Postupem času cítí v tomto směru změnu k horšímu. Především mu vadí pomluvy na pracovišti.
156
Dojíždění do věznice negativně ovlivnilo jeho rodinný život a vedlo až k jeho rozpadu. V současnosti se výjmečně stýká se svou rodinou. Jako ohnisko své nespokojenosti vnímá osamocenost. Byl by rád, kdyby nějaký mimopracovní program opět stmelil jeho kolektiv v zaměstnání.
ŘÍKÁTE, ŽE RÁD PRACUJETE S LIDMI, NEVADÍ VÁM, ŽE ZDE PRACUJETE S ODSOUZENÝMI? Ne, nevadí , akorát to deprimuje, protože se setkáváte ne vždycky s lidma, který jsou na úrovni … jak mluvou, tak vším… TAKŽE NE PROTO, ŽE JSOU ODSOUZENÍ, ALE ŽE SE MEZI NIMI MOHOU VYSKYTOVAT RŮZNÉ TYPY LIDÍ – NARKOMANI, AGRESIVNÍ.. No, to jsou. Psychická zátěž je tu veliká, to je jasný. A V ČEM JI SHLEDÁVÁTE NEJVĚTŠÍ? Tak teda v té agresivitě těch obviněných, a ta je namířená proti vám, protože vy jste ta represivní složka TAKŽE NEJHŮŘE ASI VNÍMÁTE TU AGRESIVITU? No jo.. A DALO BY SE ŘÍCT, ŽE TO VE VÁS VYVOLÁVÁ NĚJAKÝ STRES, ZÁTĚŽ? No tak musíte to řešit, že jo, musíte to zvládat. Stres, stres je ze začátku veliký, ale pak už je to jen druhotná stránka. Působí na vás, ale vy ho pak přestanete vnímat . A PROJEVUJE SE NĚJAK FYZICKY TEN STRES? Fyzicky? No fyzicky..tady je výborný, že se tu můžete fyzicky odreagovat v tělocvičně, takže ten stres odbouráváte tímhle tím. A KDYŽ BYCH VÁM TADY UKÁZALA SEZNAM SYMPTOMŮ, V SOUVISLOSTI SE STRESEM OBJEVUJÍ. STAČÍ KDYŽ ŘEKNETE CO..
KTERÉ
SE
Pocit plného žaludku, to mám stále. A MYSLÍTE, ŽE JE TO TADY Z TÉ PSYCHICKÉ ZÁTĚŽE? To já nevím… Sklon k silnému pocení, to mám taky A JE TO TAK NĚJAK DLOUHODOBĚ, NEBO SE TO OBJEVUJE JEN V TĚCH SITUACÍCH, KDY.. To je dlouhodobě, to asi nepatří k těm situacím.
157
TAKŽE V TĚCH SITUACÍCH, KDYŽ NĚJAKÝ KLIENT DĚLÁ PROBLÉMY, NECÍTÍTE NIC? No musim to řešit, no. TAKŽE NECÍTÍTE NIC, ODSTŘIHNETE TY PŘÍZNAKY STRESU, KTERÉ BY VÁM TO ŘEŠENÍ ZNEPŘÍJEMŇOVALY? Dřív, když jsem začínal, tak to bylo tak, že člověk se bojí toho prostředí : neznámýho, než si zvykne.. TAKŽE SE TO ZLEPŠILO S POSTUPEM ČASU. AKORÁT VÁM JSOU NEPŘÍJEMNÉ TY CHVÍLE? No, když někdo vyvádí, rozbíjí tam něco a nebo útočí na vás, tak je to pro každýho nepříjemný , že jo ? Jsou tady lidi, a je to malé množství, kteří jsou normální a pak je tu většina, to jsou lidi, který je třeba neustále..něco řešit s nima. TAKŽE SI MYSLÍTE, ŽE TOTO POVOLÁNÍ JE PRO VÁS ZÁTĚŽOVÉ? No to určitě A MYSLÍTE SI , ŽE JE FINANČNÍ OHODNOCENÍ ADEKVÁTNÍ TÉ ZÁTĚŽI? Takhle: plat člověka by měl být takový, aby z toho mohl normálně žít. Plat tady, v týhle situaci, tady v týhle společnosti je takový, že se dá přežít od výplaty k výplatě. Přežít se dá, ale nic víc, kór když má rodinu , člověk. Kdyby byl sám a ty prostředky věnoval jen pro svou osobu, tak to by bylo něco jinýho. SPÍŠ JSEM MĚLA NA MYSLI, ZDA SI MYSLÍTE, ŽE BY MĚL BÝT ČLOVĚK TADY ZA TU VYŠŠÍ ZÁTĚŽ VÍCE ODMĚNĚN. No ano. A JSTE SPOKOJEN TADY S TOU PRACÍ? TĚŠÍ VÁS TOHLE ZAMĚSTNÁNÍ? Člověk, kdyby byl spokojen, tak to by byl ráj. Úplnou spokojenost já si myslím, že nikdo nemá s prací. Ale jako ..jsem spokojen ..takhle. NEJSTE NESPOKOJEN? No. A RÁNO SE TĚŠÍTE DO PRÁCE, TAKHLE KDYŽ VSTANETE? NEBO SPÍŠ JE TO RUTINA, NEBO JE TO NĚCO, CO VÁS OTRAVUJE A BYL BYSTE RADŠI, KDYBY TO NEBYLO.. Ne, to ne, práci mám rád. Spíš by mě otravovalo, kdybych neměl co dělat. A CO VÁS TŘEBA TADY NA TÝ PRÁCI TĚŠÍ? No práce tady s lidmi a všechno to okolo.. TAKŽE I PŘESTO, ŽE TI KLIENTI JSOU TAKOVÍ.. ?
158
Tady jsou specialisti na to. Ona každá osobnost je něčím zvláštní a je na ní něco zajímavé. Kdybychom byli stejní, tak by to člověka nebavilo. MYSLÍTE SI, ŽE PRÁCE NA VAŠEM ODDĚLENÍ JE DOBŘE ORGANIZOVANÁ? Kdybych si to nemyslel, tak to nedělám. A MYSLÍTE SI, ŽE JE PRÁCE DOBŘE ROZDĚLENÁ, ŽE KAŽDÝ MÁ TOLIK PRÁCE, KOLIK DOKÁŽE ZVLÁDNOUT NEBO SI MYSLÍTE, ŽE JSOU ZAMĚSTNANCI PŘETĚŽOVÁNI? Takhle, najednou někdy dělám i 3-4 práce, takže si dělám poznámky, abych na tu další práci nezapomněl, když jdu na jinou práci. Takže nikdy nemáte tolik času, abyste v klidu tu jednu práci dokončila. To jsem nikdy neměl. A TO VÁS NEZATĚŽUJE? No proto si dělám ty poznámky a když to dokončím, tak ten papír vyhodím a hotovo. NO MĚ BY TO TŘEBA VADILO.. No vadí to každýmu, že jo ? To, že nemůže dokonči práci pořádně..ale když ji dokončí, tak si tam udělám poznámku .. TAKŽE JDE O TEN ČAS, ŽE. JAK SI TO POŘÁDNĚ ROZLOŽIT Někdy je to s tím časem takový, že se ani nemáte čas najíst. ANI TO VÁM NEVADÍ? JESTLI TŘEBA S TÍM NEJSOU SPOJENY TY ŽALUDEČNÍ PROBLÉMY, KTERÉ JSTE ZMIŇOVAL. No je to tak, někdy to do sebe naházíte jen něco takhle při práci a jedete dál. Nikdo vás nevystřídá v týhle funkci, jen se chcete najíst a už za vámi přijde specialista a chce něco jinýho. A nedokončíte ani to jídlo. TAKŽE I TA ČASOVÁ ZÁTĚŽ TU JE? No, určitě. A CO U VAŠEHO NADŘÍZENÉHO, MYSLÍTE, ŽE MÁ RESPEKT U VÁS I U VAŠICH KOLEGŮ? Každý vedoucí musí mít respekt. Kdyby ho neměl, tak by nemohl vést to oddělení. A to jestli ho uznávaj, to je individální, nikdy nemůže bejt taková osoba, aby byl každému a každý ho měl rád. Vždycky je někdo, kdo je s ním spokojený a kdo ne. A VY JSTE SPOKOJEN? Jde to. A CO SE TÝČE KOLEKTIVU, JSTE SPOKOJEN S KOLEKTIVEM, PRACUJETE?
VE KTERÉM
Tak…s někým jo, s někým ne. 159
TAKŽE BY SE TO DALO VYLEPŠIT? No určitě. A JAKÉ TAM TAK OBECNĚ PANUJÍ VZTAHY V TOM PRACOVNÍM KOLEKTIVU? PRACOVNÍ, OSOBNÍ – TÍM MÁM NA MYSLI KAMARÁDSKÉ, PŘÁTELSKÉ.. No podivejte, takhle vám to řeknu: od určitého roku přestali lidi jako kolektiv fungovat. Do 90. roku například celá směna chodila i na různé srazy a po práci jako kolektiv žila. Teď vůbec. Každý žije sám. JAKO ŽE NENÍ NIKDO, KDO BY TO ORGANIZOVAL, NEBO ŽE LIDI NEMAJÍ ZÁJEM? Nemají zájem. Co jste tady byla, viděla jste lidi, jakého byli věku? MLADŠÍ, NO … A víte proč? KVŮLI TÉ ZMĚNĚ V ZÁKONU ? Například co já jsem na směně, tak tam jsem nejstarší a je tam obtížná komunikace - takhle ob generaci. Oni mi nerozumí, protože oni jsou jinde a já jsem někde jinde a nesouhlasím s tim, co oni chtěj, oni zase nesouhlasí se mnou. KAŽDÝ MÁTE JINÉ ZKUŠENOSTI, TAK SE TO ASI ŠPATNĚ NAVZÁJEM VYSVĚTLUJE. ONI MAJÍ ČERSTVÉ VZDĚLÁNÍ, VY MÁTE PRAXI. No, .. no praxe je něco úplně jiného než teorie. TAKŽE CÍTÍTE, ŽE JE HORŠÍ TA SOUDRŽNOST KOLEKTIVU? Dřív to přispívalo k lepší pohodě. Lepší se to zvládalo, byla sranda. Na jiným stupni psychickym se pracovalo. ŽE SE ČLOVĚK I ODREAGOVAL.. Odreagovali se, ano, i v tý práci. A MÁTE VY JAK SE ODREAGOVAT? Teďko se nemáte jak odreagovat. NENÍ ČAS NEBO NENÍ KDE? Není čas ani kde. No ono když jste na ubytovně.. No jděte se schválně podívat na ubytovnu, ať vidíte. Uděláte si sama názor. Kolik je tam lidí, co všechno je pro ně uděláno a co můžou. TAKŽE JEŠTĚ NEKVALITNÍ ZÁZEMÍ.. No jasně OVLIVNILA PRÁCE NĚJAKÝM ZPŮSOBEM VÁŠ RODINNÝ ŽIVOT? Stoprocentně. 160
NEGATIVNĚ TEDA? Negativně. Vy jste furt z domova, žejo. Zrušily se věznice tam, kde byli lidi doma. Takže musíte bejt na ubytovně a jsou rodiny roztrhaný. Vy jste celý týden na ubytovně a pak jedete domů. Děti vás skoro neznaj, rodinný život žádný. A VE CHVÍLI, KDY JSTE SI TOTO ZAČÍNAL UVĚDOMOVAT, NEUVAŽOVAL JSTE TŘEBA O ZMĚNĚ? Někdy ten člověk, když to dělá roky a klapalo to, tak si myslí, že to klape stále. A dozví se to, jak se říká, dělá toho vola, a dozví se to poslední. Já jsem byl ženat 28 roků. A takhle to dopadlo. TAKŽE BY SE DALO ŘÍCT, ŽE TEĎ NEMÁTE RODINNÉ ZÁZEMÍ? Mám sestry,tak z téhle strany. Pak mám tu svojí rodinu. A S NIMI SE TAKHLE ČAS OD ČASU STÝKÁTE? Jednou za rok. Ona bydlí 700km odsud A KDYŽ SE JEŠTĚ VRÁTÍM K TOMU PRACOVNÍMU KOLEKTIVU, NEDALO BY SE TEDA ŘÍCT, ŽE MÁTE RÁD SVÉ SPOLUPRACOVNÍKY? Takhle, spolupracovníky mám rád, akorát některý mě rozčilujou, že nedělají práci tak, jak maj. Když dělaj na mojim pracovišti, tak mi to vadí. Jinak vycházim skoro s každym. A MYSLÍTE, ŽE LIDI, KTEŘÍ PRACUJÍ V TOMTO OBORU MAJÍ NĚCO SPOLEČNÉHO? NĚJAKOU VLASTNOST , TŘEBA.. Já takhle: kdybych se nedostal do té situace, do které jsem se dostal, že jsem musel jít dělat sem, tak by mě ani nenapadlo jít sem dělat. Tu práci, kterou jsem dělal, jsem miloval a byl to můj koníček. Jinak v životě bych sem nešel. Ale zvyknul jsem si. A zaměstnání nerad měním, takže když si něco oblíbím, tak to nezměním. A VZNIKAJÍ V TOMTO KOLEKTIVU POMLUVY? V každym kolektivu vznikaj pomluvy. A TADY TŘEBA KONKRÉTNĚ VÍC, NEŽ VÁM JE PŘÍJEMNÉ? Já si myslím, že je to vývojem téhle společnosti. Víc se drbe, závidí, pomlouvá. A je to rok od roku už normálnější vlastností. A I KDYŽ TADY ŘEKNĚME MÁTE STEJNÝ PLAT, STEJNĚ PRÁCE, NOSÍTE VŠICHNI UNIFORMU, MIMO PRÁCI SE MOC NEVÍDÁTE.. Záviděj jeden druhému odměnu, co já vim, dovolenou. Něco navíc, co on dostane, to záviděj A JE TO VĚC, KTERÁ VÁM VADÍ? No to určitě. Nesnáším pomluvy. Mě vadí, říkám, já to nesnáším. A PŘESTO V TOM MUSÍTE PRACOVAT …
161
Hmm. A TEĎ BYCH SE VÁS JEŠTĚ DOPTALA NA NĚKTERÉ DALŠÍ SYMPTOMY STRESU. NARUŠUJÍ STAROSTI V PRÁCI NĚJAK VÁŠ SPÁNEK? Ne, já spim dobře. A ZPŮSOBUJE VÁM TO VYČERPÁNÍ, BERE VÁM TO ENERGII? Ne, spíš takovou podrážděnost spíš. V PRÁCI NEBO SE TO PAK JEŠTĚ PŘENÁŠÍ DOMŮ? Někdy se to přenese, ale naučil jsem se, že jak vyjdu za bránu, tak vypustim všechno. JO, NAUČIL JSTE SE ODDĚLOVAT, JO? Ale někdy to nejde, stane se párkrát za rok. Ovlivní to pak i jak se chovám doma. Ale je to krátce, než se srovnám A CO VÁM TAKHLE POMŮŽE K TOMU, ABYSTE SE SROVNAL? Srovnat se? Kouknout se na pěkný film, přečíst si knihu nebo se projít nebo se projet na kole nebo zaplavat. No nějaká ta změna. Jiná činnost než tady. A MYSLÍTE, ŽE BYSTE TU OCENIL NĚJAKÉ RELAXAČNÍ AKTIVITY? No to stoprocentně. MYSLÍTE, ŽE JE TO POTŘEBA, JO? CO JSEM TAK SLYŠELA, TAK TADY ŽÁDNÉ NEMÁTE, ŽE PRÝ JE TU MÁLO ZAMĚSTNANCŮ. Ono by stačilo po práci, kdyby byla nějaká hudba nebo něco takovýho. Pro 70 lidí je tam jedna televize. Knihovna, kdyby tam byla, nebo něco takovýho. A CO SE TÝČE PROFESNÍCH PŘEDNÁŠEK? Těch tu máme dost - profesních přednášek. Spíš chybí něco mimo práci, ve volném čase TAKŽE SPÍŠ NĚCO RELAXAČNÍHO, NĚCO SOCIÁLNÍHO, KDE BY SE MOHLI SETKÁVÁT..
LIDI
Stmelovat. Aj kolektivně stmelovat. A MYSLÍTE SI, ŽE TŘEBA STEJNÝ NÁZOR ZASTÁVAJÍ I TI MLADÍ LIDÉ, KTEŘÍ TY STARÉ ČASY NEZAŽILI? Třeba jim to nevadí, protože to nezažili. Ale já jsem to zažil a bylo to pěkný. A moc příjemně se dělalo. Ale jim to nemusí scházet, když to nikdy nezažili. Ono v divočině v pralese v džungli, tam jim ta televize taky neschází. A SETKÁVÁTE SE SE SVÝMI KOLEGY I TAKHLE NEORGANIZOVANĚ MIMO PRÁCI? TŘEBA ZAJDETE NA PIVO NEBO TAK?
162
Ne, hospoda mě nebaví. Někde takhle vysedávát, to nesnáším. NEBO NA TÝ UBYTOVNĚ JESTLI SE TAKHLE SEJDETE, JESTLI SE NAVŠTĚVUJETE. No navštěvujou se, to je jasný. Ale já se spíš koukám na televizi, čtu si. Říkám, na tý ubytovně v tom věku jak jsem já, není nikdo. To jsou samý mladý lidi. Takže je zajímaj většinou diskotéky, hospoda, ale mě to nezajímá. MÁTE NĚJAKOU OPORU, KDYBY SE STALA NĚJAKÁ NEHODA, NEBO BY JSTE BYL NEMOCNÝ. KDO BY SE O VÁS POSTARAL? Doma, tady ne. A KDYBYSTE TŘEBA ONEMOCNĚL CHŘIPKOU A POTŘEBOVAL , ABY VÁM NĚKDO DOŠEL NAKOUPIT, NAŠEL BY SE NA TÉ UBYTOVNĚ NĚKDO? Tak určitě by se někdo našel. TAKŽE NIJAK PRAVIDELNĚ SE S NIMI NESTÝKÁTE, ALE VŽDYCKY JE TAM NĚKDO, KDO BY VÁM MOHL POMOCT. Jako setkáme se, pobavíme se na chvilku, ale že by nějak..Ale kdybych o něco požádal, tak se vždycky někdo najde.
Respondent č. 6 je muž (32 let), je ženatý, má 1 syna . Ve věznici je zaměstnán 9 let, nyní pracuje jako vrchní dozorce. K nástupu do tohoto zaměstnání ho donutila nezaměstnanost a nedostatek dalších pracovních nabídek. Jeho pohled se od té doby změnil. Vyhovují mu finanční podmínky, jistota stálého zaměstnání a poměrně dost volného času. Přesto nevylučuje, že zaměstnání opustí. Denně se stará přibližně o 40 klientů. Necítí se přetížen, ani na sobě nepociťuje známky stresu. Vnímá, že několikerým zapisováním (např. pošty) stráví víc času, než by bylo potřeba. Za výhodu považuje, že si ve své práci našel systém, díky kterému ušetří spoustu času i v porovnání s některými kolegy. Cituji:„Když to srovnám s některejma kolegama – jednou jsem o tom uvažoval: kdyby nás postavili na startovní čáru a dělali jsme stejně práce, stejně pošty - já jako on a on jako já, tak on by to dělal do 4 hodin a já bych měl v 10 hotovo.“ Od své práce a klientů se citově distancuje, což mu také pomáhá v lepším zvládání své práce. Na sobě stres nepociťuje, na rozdíl od kolegů s delší praxí. (na otázku, co je možné pozorovat na lidech, kteří ve vězeňství pracují už delší dobu): „Jako určitě ten stres, protože já to vidim tady dnes a denně. Někteří se stresujou fakt kvůli úplným malichernostem. Jako že to nestihnou, tohle nestihnou a jednaj někteří potom výbušně.“. Za nejdůležitější v tomto zaměstnání považuje oddělovat soukromý život a práci. Dále také mít srovnané hodnoty. „Člověk musí být vyrovnaný, musí vědět, co v životě chce. Říkám, já to beru jako zaměstnání, beru to jako zdroj obživy pro mou rodinu a jako to je pro mě hlavní. Že někteří kluci tady jsou opravdu velmi nevyrovnaní a neví, co chtěj.“
163
V současnosti je pro něj nejdůležitější novorozený syn a manželka. Přátele má, jsou mezi nimi i kolegové z práce, ale na ně teď kvůli tomu,že se věnuje dítěti nemá moc času.
TAKŽE VÁS ZDE DRŽÍ SPÍŠE KLADY, KTERÉ VÁS NEOMEZUJÍ V TOM SOUKROMÉM ŽIVOTĚ NEŽ KLADY, KTERÉ BY VÁS NAPLŇOVALY V TOM PRACOVNÍM? No asi jo, asi i možná jo. Já to říkám pořád, že já jsem tady spokojenej. Naši vždycky říkaj, že si z toho dělám srandu, ale mě ta práce naplňuje a svým způsobem…říkám, může se stát, že za rok to tady zabalim, protože mi bude končit nějaká ta přechodná doba, kde budu mít nárok ještě za ten starej zákon, kdybych měl nějakou tu výsluhu, tak jestli to neodpískám a nepůjdu jinam. Když to přijde, tak to přijde. A JE TO VAŠE PRVNÍ ZAMĚSTNÁNÍ? No dá se říct, že jo, protože jsem studoval, to jsem byl rok na vejšce, pak na vojně a pak jsem rok tak nějak – chvilku jsem tam dělal číšníka, pak jsem tam dělal skladníka, to byly dá se říct takové brigády. Ne na plný pracovní poměr. 40KLIENTŮ ZA DEN JE DOCELA HODNĚ, TO MUSÍ BÝT DOCELA ZÁTĚŽ.. Jak se to vezme. Záleží, co potřebujou. Jsou dny, kdy nic nepotřebujou a pak se to někdy navalí, že si vymyslej, že potřebujou to, to, to. Ale jsou dny, kdy nechtěj třeba nic. Takže vyčerpává.., mě to nijak extra nevyčerpává tahle práce. TAKŽE TO MNOŽSTVÍ TÉ PRÁCE ZÁVISÍ NA TOM, CO SI ZROVNA KLIENTI VYMYSLÍ. Tak. Jako jsou dny, třeba pátek, kdy jsou nákupy, takže s těma nákupama ztrácim minimálně třeba 2hodiny času. Ale jsou dny, kdy na tom oddělení nemám vůbec nic plánovaného, takže je to individuální. NĚKOLIK LIDÍ MI TU ŘÍKALO, ŽE BÝVÁ NA ODDĚLENÍ MÉNĚ ZAMĚSTNANCŮ, NEŽ KOLIK BY BYLO POTŘEBA. NECÍTÍTE V TÉTO SOUVISLOSTI NĚJAKÝ ČASOVÝ PRES? Jednu dobu byl. Vlastně tady chybělo nějakých 40-50lidí denně, takže i my jsme museli ze svého volna dojít třeba k eskortám, k soudům a tak. Ale na druhou stranu k nám zase chodí výpomoci z ostatních kriminálů, takže ono se to tak nějak pokryje. Jako že bych v tom byl nějak bitý to ne. Samozřejmě máme zároveň těch 150 hodin, co máme dělat zadarmo, ale teď máme konec května a já v tom svém balíčku jestli mám 6 hodin.. takže to je takové, si myslim, že to se dá zkrouhnout. Třeba jedu k soudu, to mám jako svojí šichtu a třeba končim ve dvě u soudu a jdu domů, že jo. TAKŽE SE VÁM NESTÁVÁ NAPŘÍKLAD, ŽE BYSTE MĚL HROMADU PAPÍRŮ A MUSEL TO VYŘÍDIT BĚHEM NĚKOLIKA HODIN A TÍM SE TŘEBA OCITAL VE STRESU? No, jako nestává.. někdy se stane, že třeba vyřizuju jejich poštu a odpoledne jdu v jenu hodinu pro poštu, třeba stane se, že tam je 20 úřední pošty a vzhledem k tomu, že my to tady dablujem, někdy treblujem práci, že to zapisujem do 3 věcí, někdy i do 4 zbytečně. Takže ono se to nakupí, že musíte napsat 40 dopisů – tam, tam a tam. Takže ono se to naskládá. Ale říkám, když někdo si v tom umí najít ten systém, jakože někdo to neumí, tak jako já jestli v průměru dělám 3hodiny denně, tak je to moc.
164
TAKŽE SI MYSLÍTE, ŽE VY JSTE TEN ČLOVĚK, KTERÝ SI V TOM UMÍ NAJÍT SYSTÉM, TUDÍŽ VÁS TO MNOŽSTVÍ PRÁCE NEZAPLAVUJE? Myslim si, že jo, protože když to srovnám s některejma kolegama – jednou jsem o tom uvažoval: kdyby nás postavili na startovní čáru a dělali jsme stejně práce, stejně pošty já jako on a on jako já, tak on by to dělal, plácnu, do 4 hodin a já bych měl v 10 hotovo. A to jako tomu fakt věřim TAKŽE SI MYSLÍTE, ŽE ABY TU ČLOVĚK PROŠEL BEZ NĚJAKÉ PSYCHICKÉ ÚJMY, TAK JE DŮLEŽITÉ, ABY SI BYL SCHOPEN ZORGANIZOVAT PRÁCI? Určitě. A MYSLÍTE, ŽE SE K TOMU NĚJAK PŘIHLÍŽÍ, KDYŽ SE DĚLÁ NĚJAKÉ VÝBĚROVÉ ŘÍZENÍ? To jako těžko posoudim, protože co tady dělám těch 9 let, tak tady byl vždycky nedostatek lidí. Já když vidím, co sem nastupuje za nový kluky, tak si říkám, jestli tam vůbec nějaké to kritérium je. Tady si stačí podat přihlášku a oni mu hned zavolaj a daj uniformu, mi tak přijde. A POKUD BYCHOM, TŘEBA DO BUDOUCNA, CHTĚLI PŘECE JEN ZJISTIT, JAKÝ BY MĚL BÝT PROFIL ČLOVĚKA, KTERÝ BY SE ZAJÍMAL O PRÁCI VE VĚZEŇSTVÍ.. Jako ono to asi na každýho zanechá nějaký vliv. Jako já si to třeba nepřipouštim, ale asi tam něco bude tady z toho prostředí, Jako třeba bratr, ten dělá taky ve vězeňství, dělá tam už 14 let a já na něm nepociťuju, že by byl z té práce nějak unavený nebo poznamenaný. Ale zase když tu vidim ty kluky, co slouží 15, 20 let, tak na nich to podle mě znát je. Ale je možné, že lidi zvenku na mě koukaj taky tak, že už jsem poznamenaný. Jako já to sám na sobě nepociťuju. Jako mám tu spoustu přátel, kteří ví, co dělám, nevadí jim to a jako nevim. Nemůžu za ně hovořit samozřejmě. Ale myslim si, že je to určitě individuální, že každý člověk si z té práce něco odnese, ale jde o to, jak to ventiluje. A CO BY MOHLO BÝT TO NĚCO? Jako určitě ten stres, protože já to vidim tady dnes a denně. Někteří se stresujou fakt kvůli úplným malichernostem. Jako že to nestihnou, tohle nestihnou a jednaj výbušně někteří potom. TAKŽE NA NICH SE TO PROJEVUJE TAK, ŽE JSOU POTOM TAKOVÍ PODRÁŽDĚNĚJŠÍ, ŽE TOHO PAK MÍŇ SNESOU. Asi určitě, myslim si, že jo. TAKŽE PRO ČLOVĚKA, KTERÝ SE V TOM NAUČÍ CHODIT TATO PRÁCE NENÍ STRESUJÍCÍ A KDO TO NEUMÍ, TAK U NĚJ SE POTOM TEN STRES PROJEVÍ? Jasně, no. Ale myslim si, že člověk už s tím stresem přijde, že to má vrozené. Může se stát, že vyklíčí až tady. Ale jednou člověk takový je a pokud sem přijde tak takový prostě bude. Ale pokud je člověk vyrovnaný a nepřipustí si tyto věci, jako že se tady něco může stát, no jasně, že se tady může stát, ale jsem tady 9let a nikdy se nic tak extra nestalo ,jako stejně tak mě může přejet auto na přechodu. TAKŽE JAKO BY SE TO, CO SE MŮŽE STÁT TADY, MOHLO STÁT V JAKÉMKOLI JINÉM ZAMĚSTNÁNÍ? 165
Přesně . A JESTLI JE TOHLE PROSTŘEDÍ SPECIFICKÉ, JESTLI MŮŽE ZAMĚSTNANCE ZATĚŽOVAT VÍC… Tak ono to na někoho může samozřejmě působit, že pracuje 12hodin denně na oddělení, kde má 30lidí a z toho je tam 20 lidí za vraždu. Z toho to na někoho třeba může dolehnout. Jako je pravda, že já teď třeba sloužim na oddělení, kde jsou mladiství a proti mně to jsou kluci, kteří chodí do školy a oproti mně mají 21, 22 let. A jsou to takoví smradi, když to řeknu takhle. Oni zase na druhou stranu jsou takoví nevyzpytatelní. Oni si myslí, že jsou mistři světa v tom svém věku, že jo, ale jako že by mě to tam nějak stresovalo… Vim, za co tady jsou vesměs, oni jsou všichni nevinní, jak samozřejmě tvrdí. Ale jako co s nima bude nebo kolik dostanou, to je jejich věc a mě to nijak nezajímá. Jsou tady lidi, kteří se starají, v jakém stadiu je to jejich soudní líčení a jak to probíhá a mě to svým způsobem nezajímá. Já si tu jdu odsloužit svou 12ti hodinovou směnu, chci, aby to bylo všechno v klidu, aby se mi tam někde nepoprali. Když tam hrozí nějaký konflikt, tak se snažim tomu nějak předejít a rozestěhovat je. Aby co nejmíň práce bylo. Raději si někdy vezmu takhle práce víc, že se snažim oběhat to u vedoucího, aby tam prostě něco nevzniklo, než prostě jít až do toho konfliktu, kde se to potom řeší mnohem hůř. TAKŽE NA TOM VAŠEM ODDĚLENÍ, KDE MÁTE TY KLUKY, TAM SE ASI SETKÁVÁTE MNOHEM MÍŇ S NĚJAKOU AGRESÍ, S NĚJAKÝMA VÝHRUŽKAMA. Vůči nám určitě. Oni mají zase hodně předepsaných aktivit, jako že mají 23hodin a jen jednu hodinu na vycházku nebo nějaké ty postranní aktivity. Někteří mají televizi, kurzy vaření, ping pong, kurzy šití panenek a spoustu aktivit. A myslim si, že na nás si nedovolí, ale slyšim kolikrát od holek, že na ně, na ty specialistky, jsou hnusní. Že si myslí, že je to ženská, tak tam si dovolí víc. TAKŽE TY AKTIVITY MAJÍ VLIV NA AGRESIVITU TĚCHTO KLIENTŮ VŮČI DOZORCŮM? Měly by, ale u některých si nejsem jistý, jestli to ovlivňuje. Já říkám jako, když bude dělat problémy tady kolegyni, tak já mu na 14 dní zastavim tady aktivity a ať si to uvědomí. Protože pro ně je největší trest tady, že nepůjde večer na televizi, že nepůjde na ping pong, že nepůjde do tělocvičny a on si to uvědomí. A když se to bude opakovat, tak dostane letenku a půjde někam na pevnou vazbu a tam bude 23 hodin denně zavřenej. Takže bych řekl, že tak 80-90% z nich si uvědomuje, že jsou na patře, kde ty aktivity maj a ví, že se podle toho musí chovat. Vždycky se najdou černé ovce, samozřejmě. TO JE ASI TAKY ROZDÍL VAZEBNÍ VĚZNICE A TRESTU. Vazba s trestem se nedá srovnávat. Jako v životě jsem na trestu nesloužil, vlastně od začátku jsem tady na vazbě, takže ani přesně nevim, co se na trestu smí, co se nesmí, ale zase co vim tady od klientů, tak oni se většinou těší na trest. Protože oni tam jsou volně, tam nejsou takhle pod zámkem. Jednak tam mají větší kolektiv lidí, se kterýma se můžou setkávat. Tady jsou, pokud nejsou na tom mém oddělení, tak oni jsou 24 hodin na té kobce 3x4m zavření a nemaj nic. Tam mají práci, pak mají vycházky, kde jsou volně všichni. Přes den nemají zavřené cely, jsou puštění, aby se navštěvovali v rámci toho oddělení. A tam už hlavně ví, kdy budou mít výstup. Tady oni furt neví, na čem vlastně jsou, než proběhne ten soud. Oni všichni věří, že to všechno dopade a pak dostane 8let a je z toho na prášky, že jo. Tam už prostě ví, že 2015 je výstup a k tomu to všechno 166
směřuje. Takže jako určitě vazba s trestem se nedá srovnávat a pro ty odsouzené nebo obviněné ta vazba je mnohem větší trest. Proto se i teď jedná, že vazba by se měla započítávat do trestu jako dvojnásobek výkonu trestu, že si na vazbě odsedí půl roku, ale započítá se mu to jako rok. A DOCHÁZÍ TŘEBA K SEBEPOŽKOZOVÁNÍ NEBO SEBEVRAŽDÁM KLIENTŮ? Stává se to. A TO VÁS NIJAK NEZATĚŽUJE? Tak jako zatěžuje -nezatěžuje. Jako dvakrát nebo třikrát jsem ho musel odřezávat z okna, ale jako.. V tu chvíli je to samozřejmě nepříjemné. Ale je to jeho volba. A jako když se mi tam oběsil nějakej člověk, kterej znásilňoval malý děti, tak jako promiňte, ale to mě nijak netíží. PŘECI JEN SE TU ČLOVĚK SETKÁVÁ S NĚČÍM, CO HO V JINÉ PROFESI NEPOTKÁ. PŘIJDE VÁM, ŽE JE TOMU PŘIMĚŘENÉ I FINANČNÍ OHODNOCENÍ? To je těžká otázka. Na jednu stranu já říkám, že by ty finanční prostředky měly být někde výš, protože člověk se těžko někde jinde setká, jak říkám, s lidma, který tu jsou za vraždu. Ale to je extrém. Zase na druhou stranu nevim, když si vezmu, že jsme na tom stejně jako ty bezpečnostní sbory, tzn,. že máme stejné tabulkové platy jako hasiči, tak podle mě je ten hasič v mnohem větším stresu, než já a on je na tom platově hůř než já. Takže zase v tomhle ohledu si myslim, že jsme placení dobře. Nevim, každej by chtěl víc, že jo? Takže na jednu stranu si řikám, že by něco přidat měli, ale když to vezmu v práci těch hasičů, tak si myslim že tohle je hrozně nespravedlivý. A KDYŽ BYCHOM TO VZALI VE SROVNÁNÍ S CIVILNÍMI PROFESEMI – NAPŘÍKLAD ÚŘEDNICKÉ POZICE? Tak ono je to těžký, žejo. Všude je něco. Každej vidí, že tamten jen sedí v kanceláři a tak, ale.. všem přidat nemůžem. CO SE TÝČE PRACOVNÍHO KOLEKTIVU. MYSLÍTE, ŽE TU MÁTE DOBRÝ TEAM? Bejvalo to lepší. MÁTE NA MYSLI, CO SE TÝKALO NĚJAKÝCH KOMPETENCÍ A PRACOVNÍHO ZÁPALU NEBO SPÍŠE OSOBNOSTÍ? Osobností, určitě. Protože, nevim, jak bych to řekl. Je fakt, že jsou tady, neříkám, že špatní lidé. Ale spousta kluků v posledních 3-4 letech, co už měli něco odsloužíno, tak odešli do civilu a to byli jednak zkušení zaměstnanci a s nima člověk věděl, že kdyby se fakt něco stalo, tak že člověk ví, že za ním jsou další 2-3 lidi. Tady když si vezmu dneska ty mladé kluky, kteří třeba vypadaj, že ještě budou maturovat, co to dělají dálkově, protože dneska člověk k nástupu do vězeňské služby nemusí být na vojně, protože dneska už základní vojenská není. A to je hrozný rozdíl. Že oni jsou vyjukaní a neví. Tak ta představa, že by se tu něco semlelo a za mnou bylo těchhle 4-5 mladých kluků… jako já proti nim nic nemám, my jsme taky byli vyjukaní, neříkám, že my jsme byli nějací střelci, když jsme nastoupili. Ale když vidim, že on je tady 2 roky a prostě pořád takhle působí… TO JE MOŽNÁ I TROCHU TOU ZMĚNOU V ZÁKONĚ.. Asi jo, protože spousta lidí odešla, která by tady ještě mohla být a přišli tady tihle. Jako třeba se jako že ještě oťukaj. Ale u některých opravdu pochybuju. 167
TAKŽE MYSLÍTE, ŽE V IDEÁLNÍM PŘÍPADĚ BY TADY MĚLO BÝT NĚJAKÉ VÝBĚROVÉ ŘÍZENÍ NEBO ZÚŽENÝ VÝBĚR. No tady se zas dostáváme k tomu, že ten zájem o tu práci zas až tak není. To je prostě ten problém. KDYŽ TEDY NECÍTÍTE OPORU VE SVÉM TEAMU, JE V TOM SYSTÉMU NĚCO, O CO SE JAKOBY MŮŽETE OPŘÍT? Já jako jsem rád, že mám uniformu. Ať si kdo chce, co chce říká, ten člověk, co tu je na té druhé straně, ještě si uvědomuje, že ta uniforma něco znamená. Jednak to jsou starší kriminálníci, takže oni ví, že pokud půjdou do mě, tak za to budou roky navíc. Protože jsem veřejný činitel a na to je paragraf, že pokud jemu hrozí tři roky za něco, tak on do toho nepůjde, protože ví, že mu za to hrozí další dva -tři roky. Tady to vždycky bude tak, že my, ať jsme kolektiv, jaký chce, stojíme při sobě. Takže tady kdyby k něčemu došlo, tak tady je x svědků, že to bylo tak a tak. Takže v tom si myslim, že oni v tom ten respekt maj. S opakem jsem se nesetkal. A ZNAMENÁ TO PRO VÁS NĚCO, ŽE PRACUJETE V UNIFORMĚ? Ne, to určitě ne. To já tomu nepřikládám žádnej význam tomu, že když nosim uniformu, to jako vůbec. Spíš je to prostředek, jak si uchovat odstup od nich a takovou pokoru. Dokážu si představit, že bych tu práci, co tady dělám, dělal v civilu. Protože tady jsou zaměstnanci, co dělají v civilu, tak já si dokážu představit, že bych pracoval normálně ve svém oblečení a myslim, si, že tu autoritu bych si taky získal. Ale určitě u některých ta uniforma je něco víc. JAKÝ BYSTE ŘEKL, ŽE MÁTE VZTAH KE SVÝM KLIENTŮM? PŮSOBÍ NA VÁS, ŽE TO JSOU ODSOUZENÍ, KTEŘÍ SE NĚČEHO DOPUSTILI? Já je beru jako svou práci TAKŽE PROSTĚ PRÁCI, ŽÁDNÝ VZTAH, ŽÁDNÉ SYMPATIE? Ne, vůbec. Pro mě to je práce. Kdyby tady nebyli, tak bych neměl práci. Jako samozřejmě někteří mi vadí, protože o nich vim soustu věcí, tak zhruba vim, čeho se třeba dopouštěli a určitě mi to vadí. Ale zase na druhou stranu někdo tu práci dělat musí a já jsem tady od toho, abych je prostě držel zkrátka. A aby se mi někdo zalíbil…. Samozřejmě když ten člověk je u vás rok, tak si k němu člověk vybuduje nějaký vztah, ale to není vztah, jako že bysme byli kámoši nebo tak. Ale určitě si k němu dovolim víc věcí než ke člověku, který je tam týden. Protože i on mě za ten rok zná a ví, že to, co dělám nemyslím tak, že bych mu chtěl nějak ublížit, to určitě ne. Já se spíš snažím ty věci jim nějak zlehčit, aby se i oni dostali do nějaké lepší nálady, protože oni jsou ve stresu, oni můžou být ve stresu, ne já. Já sice můžu být ve stresu, ale nesmím to dát na sobě znát. Takže jako já se ty jejich věci spíš snažim zlehčit a já si myslim, že oni to ví , jako. A KDYŽ TAKHLE SE DOSTANETE DO TOHO STRESU, TAK MÁTE NĚJAKOU TECHNIKU, JAK SE UVOLNIT NEBO TO PROSTĚ NECHÁTE BÝT, AŤ TO SAMO ODEZNÍ? Jako když už se někdy teda dostanu, jako že se dostávám výjmečně, tak rozhodně s nima přestanu jednat. Jako to se radši zamknu v kanceláři a uklidnim se tam, než abych jednal s nima v tom stresu a udělal nějakou hloupost , jako. A PROJEVUJE SE TO V TU CHVÍLI NĚJAK FYZICKY?
168
To asi ne A DLOUHODOBĚ VÁS PRÁCE NEZATĚŽUJE TÍM ZPŮSOBEM, ŽE BYSTE HŮŘE SPAL NEBO TRPĚL ŽALUDEČNÍMI POTÍŽEMI.. To vůbec ne. To já spim jako poleno a absolutně se mi dobře usíná a chodím spát s čistou hlavou. TAKŽE DOKÁŽETE ODDĚLOVAT SOUKROMÍ A PRÁCI? Určitě. To je základ , si myslim. JAKOU VLASTNOST ČLOVĚK PODLE VÁS POTŘEBUJE MÍT, ABY SE MU TO DAŘILO? Těžko říct, musí být vyrovnaný prostě, musí vědět, co v životě chce. Říkám, já to beru jako zaměstnání, beru to jako zdroj obživy pro mou rodinu, a jako , to je pro mě hlavní. Že někteří kluci tady jsou opravdu velmi nevyrovnaní , a je to fakt, že s některejma se stýkám i venku a oni neví, co chtěj. TAKŽE MÍT I TAK NĚJAK SROVNANÝ HODNOTY ? Určitě. TAKŽE SE S KOLEGY SETKÁVÁTE I MIMO PRACOVNÍ DOBU? Neříkám že setkávám, ale s některýma občas zajdem na pivko a tak. Jako není to nic častýho, ale máme tu z okruhu lidí tak šest, se kterýma se občas jednou za měsíc, za dva srazíme někde a pak tady mám tak dva, tři, se kterýma se vídáme častěji, oni znají mojí manželku, já znám jejich.. A POVÍDÁTE TŘEBA O PRÁCI? No jako vždycky si řekneme, že o práci mluvit nebudem ,ale stejně k tomu zase pak sklouznem. Ale není to nic hroznýho. To když jsem bydlel na ubytovně, tak to bylo hrozný. 12hod bejt tady zavřenej s lidma a potom zase to samý na ubytovně a to jelo furt: co dělal ten v práci, co ten. A to jsem myslel, že fakt nevydržim. Takže jsem to vydržel rok a musel jsem pryč. TO JE ZAJÍMAVÉ, ŽE LIDÉ, KTEŘÍ NA TÉ UBYTOVNĚ BYDLÍ SI TŘEBA NA TOHLE VŮBEC NESTĚŽUJÍ. Oni jsou někdy už zdegenerovaní. Opravdu já jsem byl rok na té ubytovně a to samé časem, když tu vidim kluka, který je o 5 let starší, než já a já když jsem nastoupil, tak on už tu byl 4 roky a měli jsme toho spoustu společného a teď po těch 10ti letech, co tu jsem on bydlí pořád na stejné ubytovně. On tu je 4 dny, pak jede na 4 dny domů, pak zase na ubytovnu, někdy na té ubytovně zůstane i přes to volno. A to je hrozný, oni už si to ani nepřipouští. A řeknou na to „ no jo a co mám dělat?“. Něco dělat no, ale pro ně je jednodušší nedělat nic. VYSKYTUJÍ SE V PRACOVNÍM KOLEKTIVU POMLUVY NEBO DRBY V TAKOVÉ MÍŘE, ŽE JE VÁM TO AŽ NEPŘÍJEMÉ? Ne, drby se ke mně dostanou určitě, ale drby jsou od toho, aby šly dál. Takže i já se na nich podílím a pouštím je dál, ale pro mě je to spíš recese. Takže opravdu si myslim, že se tu snažim tu atmosféru trochu uvolnit a dobře mířená věta před někym.. a do půl hodiny o tom ví půlka věznice. Na tom my se docela dobře bavíme , někdy i.
169
TAKŽE VÁM NEJSOU NEPŘÍJEMNÉ. To je zase individuální, někomu jsou nepříjemné, protože se týkaj přímo jeho. Neříkám, že mě se nikdy netýkaly, kolovaly tady o mě různý bludy. Ale záleží, jak se k tomu postavim. Tady je problém, že ty drby se dostanou třeba k 50ti lidem a z toho 20 lidí o mě vůbec nic neví, protože fungujou na úplně jinym oddělení. A pak je problém, že oni neví, že to tak není nebo že to tak ani nemůže být. A oni jen zaslechnou, že tamten to dělal tak a tak. Tak jako je mi jasné, že to takhle funguje, ale že by se mě to nějak osobně dotklo.. DOBŘE. A KDYŽ TEĎ JEŠTĚ PŘEJDU NA JINÉ TÉMA. UVÍTAL BYSTE V RÁMCI SLUŽBY NĚCO JAKO RELAXAČNÍ PROGRAMY, ODBORNÉ PŘEDNÁŠKY, TEAMBUILDINGOVÉ AKCE NEBO TAK? To záleží, jestli by o to byl zájem. Já si myslim, že by tu o to zájem nebyl. A POKUD SE JEDNÁ O VÁS, UVÍTAL BYSTE NĚCO TAKOVÉHO? To zas záleží, jak moc by to zabralo času, jestli by se jednalo o čas tady v práci nebo čas v mém soukromí… řekněme, kdyby to měla být nějaká přednáška 4hodiny po práci,tak do toho bych asi nešel. BEZ OHLEDU NA TÉMA, KTERÉ BY SE TAM ŘEŠILO? No to zas ne bez ohledu na téma. To kdyby mě něco opravdu zajímalo, tak bych si na to zašel. Ale říkám, já tady mám dvanáct hodin , když se tady nic nestane a v šest hodin je nejbližší autobus a jedu za rodinou. Tudíž prostě, jak teď mám toho malýho kluka, tak se snažim bejt co nejvíc doma. Jako něco tady už probíhá, různé přednášky i rekreace a tak. A KDYBY TO MĚLA BÝT TAKOVÁ STMELOVACÍ AKCE PRO TEN TEAM, JAKO ŽE BY SE DOMLUVILO A JELO SE NA VODU.. A to by mohlo bejt zajímavý. To jakože taková týdenní akce…ale zase nedokážu si představit, když my tu fungujem v takovém tom kolektivu, řekněme třeba 30 lidí, tak kdyby se půlka zaměstnanců vazby sebrala a jela na vodu, protože by tu neměl kdo sloužit. Jako určitě by to mohlo bejt hezký, protože to se zrovna nedávno stalo, že jsme se tu sešli skoro všichni tady na klubu a bylo to príma, jako. Neříkám, že se bavim se všema, ale bylo to fajn. Akorát jak říkám, asi by to bylo nerealizovatelné. TAK POSLEDNÍ VĚC, NA KTEROU BYCH SE CHTĚLA ZEPTAT JE VAŠE SOCIÁLNÍ ZÁZEMÍ. KDYBY SE STALA NĚJAKÁ NEHODA, BYL BY NĚKDO, KDO BY SE O VÁS POSTARAL? Tak určitě rodiče z obou stran, z mojí i manželky. Manželka… MÁTE KOLEM SEBE LIDI, KTERÉ BYSTE MOHL OZNAČIT ZA PŘÁTELE? No samozřejmě takové lidi kolem sebe mám. Teď je toho času na ně míň, ale byli to přátele. Narozením mého potomka se z nich nestali nepřátelé. Občas se s nimi stýkám, stýkáme se míň, ale myslim, že jako přátele je pořád beru a myslim si, že i oni mě. Není čas, ale voláme si a tak.. A CO BYSTE OD ČLOVĚKA OČEKÁVAL, ABY SE STAL VAŠÍM PŘÍTELEM?
170
Spoustu věcí. Musíme se znát, musí znát problematiku mého života, já jeho. Můžu se na něj kdykoli obrátit s nějakým problémem, musím si bejt jistej, že mi pomůže. A PATŘÍ MEZI NĚ I LIDÉ TADY ODSUD? No, našli by se.
Respondent č. 7 je muž (38let) je ženatý, má 2 děti. T.č. dostudovává vysokou školu. Pracuje na pozici Zástupce vedoucího oddělení, kde má na starosti vyřizování administrativy vedení, zaměstnanců a řešení stížností. Na této pozici se zaměřuje spíše na zaměstnance. Do styku přijde denně přibližně se třemi klienty. Ve vězeňství pracuje už 15 let, na současné pozici působí 3 měsíce. Během rozhovoru hovořil spíše o práci dozorce. Ke vstupu do zaměstnání tohoto druhu ho vedla nezaměstnanost v jeho kraji. V dnešní době pro něj stále znamená jistotu příjmu než cokoli jiného. S platem spokojen není. Nicméně v práci je spokojen a neplánuje do budoucna změnu zaměstnání. Práci ve vězeňství považuje za velmi psychicky a emočně náročnou ve srovnání s jinými obory. Především se zde obává o svou bezpečnost. Dále je traumatizován sebevraždami, kterých za svou profesi řešil přes 20. Nyní při takové události necítí už žádné emoce a v kritické situaci má potřebu kontrolovat své chování. Sám říká, že by potřeboval pomoc psychologa. Dlouhodobě má problémy se žaludkem, které přičítá nočním směnám. Problémy se spánkem zase přičítá stresu při studiu vysoké školy. Vzhledem k nabírání nových kolegů, kteří jsou spíše mladšího věku se zvýšily jeho obavy o svou bezpečnost ,cituji „Dřív jste se mohla stoprocentně spolehnout na kolegu. Teď už ne.“ U mladších kolegů postrádá disciplínu, pečlivost ohledně bezpečnosti, poslušnost. Necítí se chráněn, pokud by byl na oddělení s nimi a stala se nějaká mimořádná událost. V pracovním kolektivu vnímá generační neshodu. Také mu vadí, že nová generace není tak družná, každý ,cituji „jede na sebe“, že jsou jiní, než jeho generace. Takže si myslí, že by nic nespravily ani teambuildingové akce. Ty by přivítal, ale muselo by to být na bázi dobrovolnosti. Tvrdí, že se mu daří striktně oddělovat problémy v práci a soukromí. S kolegy z práce se v soukromí nesetkává. Přátel má asi deset a uspokojení mu přináší rodina. Největší význam pro něj v životě má manželka a děti. Realizuje se prací na rodinném domku a na zahradě.
MYSLÍTE, ŽE TA PRÁCE TADY JE SPOJENA S VYŠŠÍ ZÁTĚŽÍ? Určitě, psychickou. A KONKRÉTNĚ? Stres…ti lidi jsou na kulturní úrovni kolikrát… opravdu nízký. 171
JAKÉ TO PRO VÁS JE? STARÁTE SE TU VLASTNĚ Z VELKÉ ČÁSTI O LIDI, KTEŘÍ JSOU V UVOZOVKÁCH NA OKRAJI SPOLEČNOSTI.. Ten rozdíl tam je. Je to podle mě prospěšný pro společnost, že ti lidi neběhaj venku TAKŽE TEN VÝZNAM VIDÍTE V IZOLACI TĚCHTO LIDÍ A MYSLÍTE SI, ŽE TU PROBÍHÁ TAKÉ NĚJAKÁ NÁPRAVA? Snažíme se o to, nicméně procentuelně… bezvýznamné. ŘÍKAL JSTE , ŽE TU JE VYŠŠÍ STRES. CO VÁS TEDY STRESUJE NEJVÍC? Plnění žádostí, hlídání si zad, protože to násilí tady prostě je. Časem tady člověk zcyniční, každopádně. TAKŽE TU MÁTE NEJISTOTU O VLASTNÍ BEZPEČNOST? Určitě. A TO ZCYNIČTĚNÍ.. No zcyničtíte. Když tady vidíte prvního oběšenýho, podřezanýho, tak vám to vadí. Do pěti vám to vadí, když už to je nad deset, tak už.. MŮŽU SE ZEPTAT, KOLIK SEBEVRAŽD JSTE TU PŘÍMO ŘEŠIL? No co jsem u sboru tak jestli jsem to teď počítal, tak přes 20 jich bylo. A MYSLÍTE, ŽE JE TATO PRÁCE, KTERÁ JE TEDY V TOMTO OHLEDU EXTRÉMNÍ NEBO.. Je extrémní, to určitě MYSLÍTE SI, ŽE JE TEDY VZHLEDEM K TOMU ADEKVÁTNĚ OHODNOCENA? Nemyslim, to ale říká každej, v každym oboru. To jako nedělám si iluze. Ale nemyslim. Mělo by se víc pečovat o lidi, finančně by se to taky mohlo zlepšit. A TA PÉČE O LIDI BY MOHLA BÝT I V JINÉM OHLEDU? No určitě, tak nějak vytváření volnýho času, práce psychologa se zaměstnancema MÁTE TU PSYCHOLOGA PRO ZAMĚSTNANCE? Pro práci se zaměstnanci ne. Pro klienty málo (2 psychology na 300odsouzených). DALO BY SE ŘÍCT, ŽE JSTE SPOKOJEN SE SVOU PRACÍ, ŽE VÁS TĚŠÍ? Já bych nedokázal dělat něco, s čim bych nebyl spokojen. Je to potřeba, před tim jsem dělal v dolech. TO MUSELA BÝT O DOST NÁROČNĚJŠÍ PRÁCE. Fyzicky to bylo horší, ale emočně a stresově to je tady horší, než v těch dolech, to můžu potvrdit.
172
A TEN STRES, PROJEVUJE SE U VÁS I NĚJAK FYZICKY? Ne, zatím ne. Vředy žaludeční to mám přeléčený, to tady má pomalu každej, kór když dělá noční. TO JE SPÍŠ ZE STRESU NEBO Z ŽIVOTOSPRÁVY? Dělat v noci není dobrý. To vám řekně každej v každym oboru, že dělat noční to je narušení biorytmů. A JAK JSTE POPISOVAL TU SITUACI, KDY PŘIJDETE K TÉ SEBEVRAŽDĚ, CÍTÍTE TO NĚJAK FYZICKY, ZRYCHLÍ SE TEP, POCÍTÍTE ŽALUDEK, MOTÁ SE VÁM HLAVA… To je na tom to nejhorší, že když přijdu té sbevraždě já už necítím nic. TAKŽE TO BERETE JAKO NĚCO NENORMÁLNÍHO NEBO JE TO V URČITÉM SMYSLU VÝHODA? No je to výhoda. Stejně jako se chirurg nemůže rozplývat nad tím a přemýšlet, tak ani my nemůžeme..je to jejich vůle a … A CO SE TÝČE DALŠÍCH, DLOUHODOBĚJŠÍCH SYMPTOMŮ, CO JSOU NA SEZNAMU? (předkládám seznam symptomů stresu) Tak poruchy spánku mám ,ale to nevím, jestli je z toho. Ty mám asi taky z toho, že teď studuju vysokou školu ještě při zaměstnání. Pak co jsou tady ty pocity, co jsou napsaný, to jsem všechno určitě zažil. Tlak v žaludeční oblasti určitě. Žaludek jakoby na vodě, teď ve zkouškovém období zcela určitě. TAKŽE KROMĚ PRÁCE VÁM TEĎ JEŠTĚ PŘIDĚLÁVÁ STAROSTI TO STUDIUM? Víc to studium, tady už vím, na co šáhnout. Neměl jsem problém se spaním nikdy. Mohl jsem si dát kafe a jít spát. Teď ne. Pak jak je tady ten strach z nevyléčitelných nemocí, to mám taky. Nevim, jestli je to zrovna symptom stresu. Potřeba kontrolovat a hlídat své chování. Taky. VŠEOBECNĚ NEBO PŘÍMO V TĚCH ZÁTĚŽOVÝCH SITUACÍCH? V tý zátěžový situaci. MÍT VŠECHNO POD KONTROLOU, NENECHAT SE STRHNOUT EMOCEMI? Ano A OVLIVŇUJE VÁS TA ZMĚNA TÉ OSOBNOSTI I V SOUKROMÉM ŽIVOTĚ? Nepociťuju, že by mi manželka třeba řekla „nejseš v kriminále“. Myslím si, že to asi dokážu dělit ten svět tam a tady a oddělovat ho striktně, včetně.. nenavštěvujeme se ani se zaměstnanci, nejezdim na podnikový rekreace, dělim si svět doma a svět tady. A TADY SE SVÝMI KOLEGY MLUVÍTE I O NĚČEM JINÉM, NEŽ O PRÁCI? Samozřejmě, to jinak nejde. To by se člověk zbláznil.
173
TAKŽE SI I TADY V TOM PRACOVNÍM PROSTŘEDÍ NACHÁZÍTE NĚJAKÝ ÚNIK PŘED TÍM, CO TU NA VÁS ÚTOČÍ, NA TY EMOCE A TAK. Jasně, kafe s kolegama, kecání o fotbale, o všem.nejde se bavit jen o práci, když tu děláte 12tihodinový směny. Ti lidi tu jsou druhá rodina. Já jsem jen chtěl říct, že pro mě tahle rodina končí, když projdu bránou. A POMÁHAJ VÁM TYHLE CHVILKY NĚJAK SE UKLIDNIT Z TOHO STRESU? Samozřejmě. A POCIŤUJETE KROMĚ TOHO EMOČNÍHO VYPĚTÍ Z PRÁCE S KLIENTY I ČASOVÝ PRES? Časový pres? Termíny, úkoly? Teďka už jo. PROSTĚ ŽE SE NAVALÍ VÍCE PRÁCE, NEŽ JSTE SCHOPEN ZA PŘEDEPSANÝ ČAS ZVLÁDNOUT. Nárazově, nárazově, kvartálně. Když vedení nebo podmínky to.. A JAK TO PAK ZVLÁDÁTE? BERETE SI PŘESČASY NEBO TO NECHÁTE NA DUHÝ DEN Já tady bydlim na ubytovně, k rodině dojíždim v pátek, takže mě jě celkem jedno, jestli jdu domů ve tři nebo ve čtyři. TAKŽE TO ŘEŠÍTE TĚMI PŘESČASY. Neplacenými samozřejmě. ZATĚŽUJE TOTO ZAMĚSTNÁNÍ NĚJAK VÁŠ RODINNÝ ŽIVOT? Ne, nikdy jsme si jinak nežili. Já jsem si manželku bral, když už jsem tu dělal. Takže je už za těch 15 let zvyklá, že jsem přes tejden pryč. A CHCETE TU PRACOVAT JAK DLOUHO TO PŮJDE? Já jsem z tý starý generace a jak je teď fluktuace, tak si myslim, že kamkoli nastoupim, tak to nemám jistý. Tady jo ASI TADY MÁTE I NĚJAKÝ POSTUP.. V týhle funkci, co jsem, jsem 3měsíce TAKŽE TO NENÍ MONOTÓNNÍ PRÁCE Ne MYSLÍTE, ŽE MÁ VÁŠ VEDOUCÍ U SVÝCH PODŘÍZENÝCH RESPEKT? Ne A MÁ TO NĚKAKÝ VLIV NA TEAMOVOU SPOLUPRÁCI?
174
Tým chce vůdce. Tým chce silnýho vůdce, samozřejmě. Chce k někomu vzhlížet, někoho si vážit.. A MÁ TO VLIV NA TO, JAK TEN TÝM FUNGUJE NEBO I NA ATMOSFÉRU? Určitě. Když má tým jistotu, že má krytý, záda, tak se dělá líp, samozřejmě. A ASI, JAK SEM NASTOUPILI NOVÍ PRACOVNÍCI, TAK SE TAHLE OBAVA JEŠTĚ ZVYŠUJE.. No to jasně. První přikázání bachaře, já se za to slovo nestydim, co nás učili, když jsme nastupovali my, bylo : „Furt měj krytý záda. Nikdy nenechej vězně za zádama.“ TAKŽE MÁTE NEJISTOTU ZE STRANY VEDOUCÍHO I KOLEGŮ. Jsou nevyzrálí ještě. Pracovně jim říkáme „děti“, protože oni jako děti většinou vypadaj. A MÁ TO PAK VLIV NA ZVLÁDÁNÍ TOHO STRESU? Určitě, protože předtím jste se mohla spolehnout na kolegu. Stoprocentně jste se mohla spolehnout na kolegu. Teď už ne. TEĎ UŽ VÁM TU CHYBÍ POCIT BEZPEČÍ, JISTOTY.. A o bezpečnost tady jde nejvíc. TAKŽE ČLOVĚK TU PROŽÍVÁ NEJISTOTU A TO HO ZAŤĚŽUJE. Lidi, co tady jsou dýl, tady se kumuluje názor, že neni… nejde o to, stejně jako s terorismem, nejde o to, zda se tady něco stane, ale kdy se to stane. Příslušník 18tiletej by tady neměl bejt. Je nevyzrálej.. PODLE ČEHO MYSLÍTE, ŽE BY SE MĚLI VYBÍRAT PRACOVNÍCI DO POZICE DOZORCE, ABY TU PRÁCI BEZ PROBLÉMU ZVLÁDALI? Měl by tu bejt věkovej penzus. Minimálně to 21, 22 let A CO SE TÝČE NĚJAKÝCH PSYCHICKÝCH VLASTNOSTÍ? To není nutné složitě vymejšlet. V těch hlavních bodech: první je bezpečnost. Přemejšlení. Měl by být schopnej přemejšlet sám. To jim tady řikáme pořád, že se musí hlídat, že si nesmí nechávat vězně za zádama. Pak přirozená inteligence určitě… PAK ASI TAKY NĚJAKÁ POSLUŠNOST? NEBO S TÍM TU NEJSOU PROBLÉMY? To je další, co chybí. Chybí vojna. Dřiv to tu bylo, dnes ne a na tý vojně se jim přeci jen srazilo trošku ego, že je někdo nad nima. A tady si každej nemůže dělat, co chce. Takže to určitě taky… No a co nejmíň emocí, aby projevoval. Emoce není dobrá podmínka k řešení problému, když nastane. TAKŽE NĚJAKÁ SEBEKONTROLA, ABY NEBYL IMPULZIVNÍ? No.
175
DOBŘE A KDYŽ SE VÁS ZEPTÁM, JAKÝ VZTAH MÁTE KE SVÝM KLIENTŮM. JSOU TO VLASTNĚ LIDÉ, KTEŘÍ SE DOPUSTILI NĚJAKÉHO TRESTNÉHO ČINU.. Čistě profesionální. NEVYTVÁŘÍTE SI K NIM ŽÁDNÝ VZTAH Ne A CO SE VÁM ASOCIUJE SE SLOVEM ODSOUZENÝ? Odsouzený… klient. Rozhodně klient. ZNAMENÁ PRO VÁS NĚCO, ŽE PRACUJETE V UNIFORMĚ? Ne, tohle mi nepřináší žádný uspokojení. A DALO BY SE ŘÍCT, ŽE VÁS PRÁCE TĚŠÍ? Ano ŽE SE RÁNO TĚŠÍTE DO PRÁCE? Minimálně mi nevadí, samozřejmě. MYSLÍTE, ŽE JE TU DOBRÝ KOLEKTIV, DOBRÁ PARTA? Snižuje se to. Snižuje se to a bývalo to tak. A CO MÁ NA TO VLIV? Generační výměna. Lidi, který si zažili komunismus jako takový byli takový víc družnější. Teď je tam každej takovej jako že jen každej za to svý ego, za svoje výhody. A MYSLÍTE, ŽE BY MĚLO SMYSL ORGANIZOVAT NĚJAKÝ SPOLEČNÝ AKCE, JET NĚKAM NA VODU.. Bejvalo, že jsme skoro po každý šichtě šli pomalu celá směna na pivo. A MĚLO BY SMYSL DĚLAT NĚCO TAKOVÉHO ORGANIZOVANĚ? Myslim, že ne. Tahle generace už je vychovaná úplně jinak. Za nás nic nebejvalo a to jsme se všichni prostě těšili do tý hospody jako kvůli těm lidem. Kdysi nebylo jak jinak se vyžít, jinak utýct z tý reality. Kdysi. A vtěch lidech to zůstalo do dnešní doby, neumí se vyžít jinak. Ale ta nová generace má x programů svejch. Takže si nemyslim, že by je to stmelilo. A CO SE TÝČE NĚJAKÝCH RELAXAČNÍCH, SPORTOVNÍCH AKTIVIT. To se tady děje. Rozhodně by to nemělo bejt na bázi povinnosti, ale dobrovolně jo. Tady už se to děje. Fotbal si tu jdou kluci zahrát, psyholožka nám tu dělá relaxační programy. Takže když by chtěl, tak tu možnost má. Otázka je, jestli to využívá.. TAKŽE DOBROVOLNĚ ANO..
176
Já nemám rád, už z komunismu „musíš“. Ať daj nabídku, katalog nabídek a ať si každej vybere, co ho zajímá. Ale nařizovat, to ne. A PŘEDNÁŠKY, SEMINÁŘE NA TÉMA KOMUNIKACE, ZVLÁDÁNÍ STRESU.. Zajímá mě to, rozhodně mě to zajímá, otázka je, jestli si z toho něco vezmu. A KTERÉ TÉMA KONKRÉTNĚ BY VÁS SAMÉHO ZAJÍMALO, KTERÉ BYSTE UVÍTAL ? Zvládání stresu, komunikace, krizová komunikace. Ale záleží. Třeba mě zajímá co na to jiný obory. Nakonec si třeba můžu říct, že tomu nevěřim, že jo. Ale zajímá mě to, otázka je, jestli si z toho něco vezmu. A KDYBY POŘÁDALI PŘEDNÁŠKY TŘEBA ZKUŠENĚJŠÍ KOLEGOVÉ Z OBORU? Nesmysl, tady by o to nestáli. Oni si nemyslej, že by se měli něco učit. Když je starší, tak je starej a ty starý si zas myslej: „děti“. TAKŽE JE TU OBOUSTRANNÁ GENERAČNÍ NESHODA? V poslední době. MYSLÍTE, ŽE SE TU VYSKYTUJÍ DRBY A POMLUVY VÍC, NEŽ BY VÁM BYLO PŘÍJEMNÉ? Ne a rozhodně ne než kdekoli jinde. Spíš bych řekl, že naopak, že míň. V chlapskym kolektivu to tak není. Tady i ženský řeknou, že dělaj radši s chlapama než mezi ženami. TAKŽE JEŠTĚ BYCH SE DOPTALA NA POSLEDNÍ OBLAST – NĚJAKÉ SOCIÁlNÍ OPORY MIMO PRÁCI. MÁTE NĚJAKÝ OKRUH PŘÁTEL, SE KTERÝMI SE STÝKÁTE? Ano A JSOU TO SPÍŠE LIDÉ Z RODINY NEBO Z PRÁCE? Z práce ne, to už jsem řekl. Spíš z bydliště. Rodina, kamarádi A KOLIK LIDÍ BYSTE OZNAČIL JAKO SVÉ PŘÁTELE Víc jak deset CO MUSÍ ČLOVĚK SPLŇOVAT, ABY BYL VAŠÍM PŘÍTELEM? To nejde takhle říct, to musí být prožitý. Rozhodně nemám přítele, kterýho bych znal tak tejden. Musí to být delší časový úsek. A KDYBY SE STALO, ŽE BYSTE TŘEBA MĚL NĚJAKOU NEHODU, BYL UPOUTÁN NA LŮŽKO, MĚL BYSTE NĚKOHO, KDO SE O VÁS POSTARÁ? Z rodiny rozhodně, děti snad taky. Maminku ještě.. A Z OBLASTI MIMO RODINU? Cca 2.
177
TAKŽE MÁTE JISTÉ ZÁZEMÍ? Ano. A MÁTE MOŽNOST SE NĚKOMU VYPOVÍDAT? Ano A VYUŽÍVÁTE TOHO NEBO JE TO SPÍŠ POTENCIÁLNÍ MOŽNOST? Tak jak jsem říkal ti přátelé, tak tam není problém. KOLIK JE KOLEM VÁS LIDÍ, KTEŘÍ VÁS POTŘEBUJÍ? To je těžký. Tak rodina každopádně. Taky bych řekl těch 10 lidí A PAK JSEM SE CHTĚLA ZEPTAT NA KLÍČOVOU OSOBU A SITUACI, TZN. TY, KTERÉ JSOU PRO VÁS NĚJAK DŮLEŽITÉ, BEZ KTERÝCH SI NEDOKÁŽETE PŘDSTAVIT, ŽE BY TO ŠLO. Tak manželka a děti, bez těch si to fakt nedokážu představit. Řekl bych , že víc i ty děti než manželka. Kdybych to měl takhle seřadit, tak děti by byli na prvním místě. A MÍSTO, KDE SE CÍTÍTE DOBŘE? Bydliště, tam se cejtim dobře. A KDE SE NEJVÍC REALIZUJETE? V práci na baráku, na zahradě.
Respondent č. 8 je muž (33 let), je ženatý, má 2 děti. Ve vězeňství pracuje již 10 let, nyní jako vrchní inspektor dozorce I. třídy. Do zaměstnání nastoupil kvůli dobré mzdě a jistotě příjmu. Necítí se být ve stresu ani pod tlakem. Na práci ho těší setkávání s kolegy. „Trochu se člověk těší na to, že se tady potká s lidma, že si promluví s kolegama o tom, co bylo novýho, nějaký zážitky co maj. Povídáme o různejch věcech, jako co předělává doma, jak to dělá“. Naopak co ho netěší, jsou konfliktní situace s vězni. Když jde do nějakého konfliktu, cítí adrenalin a projevy na těle (zrychlený tep a stísněné dýchání), ale chronicky nepociťuje žádné změny. Co se týče psychiky, sleduje větší podrážděnost, a to i v prostředí rodiny. Někdy se cítí vyčerpaný. Rád by se v tomto směru nějak dovzdělal. Nebrání se kurzům, kde by se dozvěděl, jak řešit konfliktní situace, jak zvládat agresivitu vězňů nebo něco o psychologii vězně. Ve vězeňství by rád zůstal pracovat, jak dlouho to půjde. Rodina má pro něj v oblasti vztahů zásadní roli. Vztahy s kolegy mu přináší podporu, když je v práci, ale nijak extra mu na nich nezáleží. Vůči klientům cítí negativní pocity. K oddělování práce a soukromí dodává:„Já bych to rád nechal všechno tady, ale vždycky to 178
nejde. Vždycky se to nepovede všechno překonat. To v člověku přece jen zůstane, některý ty emoce jsou tak silný, že se musí podělit, že sám by to nezvlád.“
CO NA TÉTO PRÁCI VNÍMÁTE JAKO NEJVÍCE ZATĚŽUJÍCÍ? Spíš asi konflikty s klientama, když začnou vyhrožovat, nějakým ani ne fyzickým útokem na mě, ale spíš na rodinu, až se odsud dostanou. DLOUHODOBĚ Nic, trochu se cítím přepracovaný. Ale myslím si, že je to v pohodě. KDYŽ SE RÁNO VZBUDÍTE, TĚŠÍTE SE DO PRÁCE, NEBO CÍTÍTE VYLOŽENĚ ODPOR? Na co bych se vyloženě těšil? To ne…Trochu se člověk těší na to, že se tady potká s lidma, že si promluví s kolegama o tom, co bylo novýho, nějaký zážitky co maj. Povídáme o různejch věcech, jako co předělává doma, jak to dělá. TAKŽE TA PŘÍJEMNÁ ČÁST TADY TÉ PRÁCE JE, ŽE SE SETKÁVÁTE S LIDMA, SE KTERÝMA SI ROZUMÍTE? Jo, že si tady rozumím s těma lidma. A TA NEPŘÍJEMNÁ? Klienti. Někdy se snaží provokovat, ale tak to člověk nebere jako zlo, to k tomu prostě patří. V tom není problém, vím o věznicích, který na tom jsou hůř. DALO BY SE ŘÍCT, ŽE VÁS VAŠE PRÁCE TĚŠÍ? Těší nevím…. Nedalo by se říct, že bych měl pokaždý dobrej pocit, když jdu tady odtud, určitě se nedá říct, že by mě to nějak naplňovalo, to jako rozhodně ne, ale určitě si nestěžuju. MYSLÍTE, ŽE VÁŠ PLAT JE PŘIMĚŘENÝ NÁPLNI PRÁCE? A ODVEDENÉ PRÁCI? Myslím, že bysme mohli brát víc. Ale zas to není tak špatný. Myslím si, že ty peníze, který tu jsou, nejsou tak špatný. MYSLÍTE SI, ŽE ZAMĚSTNÁNÍMI?
JSOU
PŘIMĚŘENÉ
TÉ
PRÁCI
VE
SROVNÁNÍ
S JINÝMI
Myslím si že jo. NESTÁVÁ SE PRO VÁS VAŠE PRÁCE POSLEDNÍ DOBOU JEDNOTVÁRNOU, NUDNOU? Já si myslím…. Já teď nevím, co mám říct ☺ NO JAK TO MÁTE Jak to mám…někdy jo, někdy je to fakt nuda, že se jede v těch samejch kolejích, pořád. Ten režim dne je tady prostě stejnej, je to pořád monotónní rutina. Jako někdy se stane, že se stane něco, že to člověka překvapí, ale to zas tak často není jako. 179
ZTRÁCÍTE SVŮJ PRACOVNÍ ZÁPAL? To jo. Někdy člověk jede prostě jenom z toho musu. Jako tohle teď musím, tak to udělám a víc ani ťuk. A JAK SE TO PROJEVUJE U VÁS, VE VAŠICH MYŠLENKÁCH? No někdy si říkám, že už jsem tak vyčerpanej, že už se na to vykašlu. Že už prostě to dělat nebudu, že prostě skončím, kašlu na to. TAKOVÁ ÚNAVA? No spíš takovej pocit takový prázdnoty. Prostě nic, myšlenkový pochody na nule, aby člověk nad něčím přemejšlel, to prostě ne. ŽE JEDETE JAK STROJ? Tak prostě to má člověk rozum zatemněnej a jede jen mechanicky, to co je naučenej, to co se opakuje každej den. A pak se zas vyspím a budu zas v pohodě. A CO VÁM V TĚCHTO SITUACÍCH POMAHÁ ZASE SE DOSTAT ZPÁTKY NA TU ÚROVEŇ, KDY JE VÁM PŘÍJEMNÉ ŽÍT? Tady asi nic a doma zase ta rodina, no popovídám si s manželkou, dojdu se projít se psem nebo sednu na motorku, jdu se projet na motorce, zase přijdu na jiný myšlenky. MÁTE VEDOUCÍHO, KTERÝ VÁS PODPOŘÍ? Asi jo, je vidět že za náma stojí jako za kolektivem MÁTE MEZI KOLEGY LIDI, NA KTERÉ SE MŮŽETE OBRÁTIT? Jo, jsou tady lidi, na který se dá spolehnout, na který bych se spolehl, kdyby byl nějakej problém. MYSLÍTE, ŽE JE VAŠE PRACOVIŠTĚ USPOŘÁDÁNO TAK, ABY PRACOVNÍCI NEBYLI PŘETĚŽOVÁNI? Myslím, že to tak úplně nejde. Je to dost, těch úkolů který se musí zvládnout i s nevyhovujícím počtem lidí. Jsou tu lidi, který tu práci prostě musí rozdělit mezi sebe a pak toho maj teda plný zuby, jak se říká. Necítím z toho nějaký extra stres. Udělat se to musí a kdybych se kvůli tomu měl stresovat… tak už jsem asi na prkně ☺ TAKŽE JSTE NAPROSTO V KLIDU I VE CHVÍLÍCH, KTERÉ BY SE DALY POVAŽOVAT ZA STRESOVÉ? Možná, ale to má asi každej. Když takhle přijde na takovou potyčku nebo tak a když už je ta situace opravdu vyhrocená, když už by mělo dojít k nějakýmu fyzickýmu kontaktu s těma obviněnějma nebo odsouzenejma, tak si říkám, že bez nějakýho stresu není asi nikdo. A JAK SE TO PROJEVUJE NA TĚLE? No mám pocit takovýho stísněnějšího dýchání, adrenalin lítá, to srdce tam pumpuje, ale zas si myslím, že jsem pak schopnej to zase rozdejchat a rychle to odezní.
180
MYSLÍTE, ŽE BY VÁM POMOHLY NĚJAKÝ PROGRAMY, SEMINÁŘE, KDE BYSTE SE UČILI, JAK SE V TĚCHTO SITUACÍCH UVOLNIT? Ony jsou , pořádaj se, ale zase je tady tolik práce a tak málo lidí do služby, že se k tomu zase člověk nedostane. Málokdy se člověku poštěstí se tam dostat ne nějaký semináře o řešení krizovejch situací a jednání s těmahle problémovejma lidma. Člověk si to asi zažije až z praxe a musí si tím nějak projít. No, každej se tam nedostane. A VÁM JE TO LÍTO, JAKO ŽE BYSTE CHTĚL NA TAKOVÉ PROGRAMY CHODIT? No určitě, člověk se dozví nový věci. TAKŽE JE HODNOTÍTE SPÍŠ POZITIVNĚ? ŽE NĚKOHO TO TŘEBA ZDRŽUJE, ŽE MUSÍ DĚLAT PRÁCI NAVÍC VE SVÉM VOLNÉM ČASE Ne, to já to hodnotím pozitivně A JE NĚJAKÝ KONKRÉTNÍ PROGRAM, KTERÝ BY VÁS ZAJÍMAL? No já určitě na nějaký zvládání stresových situací, to bych se rád podíval. Spíš ustát tu situaci a vyřešit jí. Nebo jí předejít, aby k ní nedošlo. Poznat už od začátku, že by to mohlo gradovat a snažit se u člověka to nějak utlumit, protože kolikrát člověk je v takovým rozpoložení, že ho to vyštengruje ještě víc.. TAKŽE NĚJAKOU PSYCHOLOGII VĚZŇŮ? Tak, no... Kolikrát to člověk tak vezme, že má chuť i do toho konfliktu jít. Že už vyloženě se to snaží vyprovokovat. TAKŽE PSYCHOLOGII VĚZŇŮ A PAK JAK U SEBE ROZPOZNAT, ŽE TEN STRES PŘICHÁZÍ, A CO PAK S TÍM? No to já rozpoznám, ale člověk na to nemá chuť už. Už je z toho tak unavenej, že si řekne „ne, už to nechci zvládnout, už potřebuju ten výbuch, abych se zase uklidnil.“ TAKŽE UMĚT VYBOUCHNOUT TAKOVÝM ZPŮSOBEM, ANIŽ BY TO NARUŠOVALO TU PRÁCI? Tak. TAK TEN STRES JSME NĚJAK PROBRALI, KOUKÁM, ŽE TO U VÁS ZASE TAK NEHOŘÍ. TAKŽE ANI TAKOVÝ POCIT, ŽE MÁM UDĚLAT SPOUSTU VĚCÍ A ŽE TO NESTÍHÁM, ANI TEN TAM NENÍ? No musím a i když tam bude, tak vím, že to stejně musím udělat. Takže nemá cenu si s tím nějak lámat hlavu. MYSLÍTE, ŽE JE PRÁCE NA VAŠEM ODDĚLENÍ DOBŘE ORGANIZOVANÁ? Myslím, že jo. STÁVÁ SE VÁM NĚKDY, ŽE ODKLÁDÁTE NĚJAKÉ POVINNOSTI?
181
Taky, taky se mi to stane. Když je toho moc, tak to přehodím na někdy jindy a nebo na pozdějc. Teď to nebudu dělat a když mi zbyde chvilka času, tak to udělám třeba odpoledne nebo zejtra. A CHCETE V TÉTO VĚZNICI PRACOVAT TAK DLOUHO, JAK BUDETE MOCI? Asi jo, myslím, že jo. OVLIVNILO TO NĚJAK VÁŠ RODINNÝ ŽIVOT, TA PRÁCE VE VĚZNICI? No, myslím si, že určitě to ovlivnilo můj rodinný život. Myslím si, že nejsem takovej kliďas, jakej jsem bejval dřív. Zas ten stres člověk úplně neodbourá a přinese si to domů, ale zas to není tak hrozný, abych přišel domů a zbil jsem děti, protože jsem přišel vymačkanej z práce. Ale je člověk takovej podrážděnej, doma se rozčílí i kvůli takovejm drobnostem, a pak ho to mrzí, že zase to, no.. MÁTE TAKHLE MIMO PRÁCI MOŽNOST SE VYPOVÍDAT NEBO SE ODREAGOVAT? JAKO TŘEBA? Já si venku moc jako zase s nikým nepovídám. Jednak se to nesmí. A já nevím, lidi venku to třeba i zajímá, považujou to za takový dobrodružný zaměstnání nebo tak. A já jim říkám, vždyť se tam zase tak nic neděje. Já nevím, mně to nepřijde, protože v tom pracuju a oni jsou zvědaví. A většinou pochopí, když řeknu „já si o tom nechci povídat“. TAKŽE VYLOŽENĚ NECHCETE NIKOMU SDĚLOVAT, CO TADY ZAŽÍVÁTE? No jako spíš si o tom popovídám s manželkou a nikam dál..nijak to neřeším. TAKŽE MÁTE NĚJAKÉHO ČLOVĚKA, KTERÉMU MŮŽETE PŘEDAT TO BŘEMENO? Myslím, že jo. Že si o tom s manželkou docela povídám. TAKŽE JE NĚKDO, KDO SDÍLÍ VAŠE OBAVY A STRACHY? No. NĚKDO, KDO VÁM PORADÍ, KDYŽ SI NEVÍTE RADY? Tady na pracovišti jako nevím. Možná jako vedoucí, že by mi to pomohl vyřešit nebo vedení oddělení, ale většinou si musím poradit sám, mi tak přijde. A MIMO PRACOVIŠTĚ, KDYBYSTE POTŘEBOVAL PORADIT? No asi bych se obrátil na rodiče nebo na rodiče manželky nebo na manželku. TAKŽE NA ZKUŠENĚJŠÍ? Tak, no. BYLI BY OCHOTNI VÁM POMOCT, PORADIT? Jo. A BYL BY NĚKDO, KDO BY NÁM POMOHL, KDYBYSTE BYL UPOUTÁN NA LŮŽKO? No já myslím, že by se o mě manželka postarala, aspoň doufám teda.
182
_______________________________________________________________________________ SOCIOGRAM – autorita rodiče, pak teda šéf, ale bez toho bych se určitě dokázal obejít. To je spíš taková praktická pomoc. Intimní vztahy jedině žena. Blízký vztahy myslím, že máme s celou rodinou, všichni mezi sebou Pár dobrejch kolegů, ale to tak normálně. Řekl bych, že spíš máme v tý rodině blízký vztahy, tam se známe už od dětství
TAKŽE JE BLÍŽ RODINA, NEŽ KOLEGOVÉ? Určitě. A JAKÉ BY TO BYLO, KDYBY ZMIZELI KOLEGOVÉ, KDYBY V TÉ PRÁCI NEBYLA PODPORA TĚCH KOLEGŮ? Asi by mě to mrzelo, ale zase to pro mě není tak důležitý. Zas si myslím, že nejsme tak dobrý kamarádi, že by se něco stalo. Děti ti mě berou jako autoritu, ty na mě hodně daj jako. Navíc se s nima člověk odreaguje, zasměje, člověk přijde na jiný myšlenky. Já nechci říkat, že děti jsou radost, to je takový otřepaný. Ale tak mě to uklidní, když ty děti přijdou se doma pomazlit a přinesou mi něco ukázat, co dokázaly. „Podívej, co jsem namaloval ve školce a jak bylo ve škole“, a je to takový…člověk přijde na jiný myšlenky. ŽE SE PODAŘÍ PŘEPNOUT, KDYŽ PŘIJDOU TY DĚTI? No to určitě. POČÍTÁM, ŽE I S MANŽELKOU, TEDA V OBLASTI TĚCH INTIMNÍCH VZTAHŮ No to rozhodně. ŽE TAM NENÍ JEN TA PRÁCE, ALE ŽE TEN ŽIVOT MÁ I VÍCE DIMENZÍ Já bych to rád nechal všechno tady, ale vždycky to nejde. Vždycky se to nepovede všechno překonat. To v člověku přece jen zůstane některý ty emoce jsou tak silný, že se musí podělit, že sám by to nezvlád. KDYŽ SE PODÍVÁTE ZNOVU NA TEN SOCIOGRAM, CO BYSTE TAM TAK DOKRESLIL ABY VÁM TO PŘIPADALO IDEÁLNÍ? PŘIDAT NEBO UBRAT NĚKDE? Já bych to asi neměnil… kdyby zmizeli klienti, bylo by to lepší, ale to bych zas byl bez práce. Ale asi bych to nechal. Asi bych to nechal i s nima. JAKO ŽE VÁM TAKY NĚCO DÁVAJÍ? Myslím, že ne.
183
Respondent č. 9 je muž (35let), je ženatý a má jedno dítě. Ve věznici vykonává práci vrchního inspektora dozorce I.třídy a pracuje zde již 10 let. K motivaci pro vstup do zaměstnání říká: „kamarádi tady dělali a bylo to hlavně jistý zaměstnání.“ Předtím již pracoval jinde. Denně obstarává do pěti klientů. „Na patře jich mám víc, ale na individuální práci není moc prostor“, dodává. Ve své práci se momentálně necítí dobře. Štve ho obzvlášť spousta práce, z čehož některé úkony považuje za zbytečné (např. duplikace dokumentace). Stres se u něj neprojevuje fyzicky, zato cítí psychické vyčerpání. Jako odreagování u něj funguje sport a rodina. Někdy je ale i po příchodu domů tak vyčerpaný, že si radši lehne. Z rekondičních programů se již zúčastnil psychosociálního zážitkového kurzu a líbilo se mu tam, byl to odpočinek. Ve vězeňství se nechystá zůstat dlouho. „…Nedokážu pochopit, jak tu některý lidi dokážou vydržet třicet, čtyřicet, padesát let. To je pro mě naprosto nepředstavitelný. To se říká, že když tady ten člověk skončí, že jakoby rovnou umřel.“ Mimo práci se setkává s přáteli, ale nejsou to kolegové z práce. Má manželku a malou dceru. Jeho tchán je z oboru, takže může své pracovní problémy probírat s ním.
NEODRAZOVALO VÁS NĚJAK, ŽE TU BUDETE MUSET Z ODSOUZENÝMI, NIJAK JSTE NAD TÍM NEPŘEMÝŠLEL?
BÝT
VE
STYKU
No tak s tím se musí počítat, když jdete dělat do věznice, že se tady bude dělat s takovejma lidma. A TO VÁM TO NEVADILO? Ne. A JAKÉ SI MYSLÍTE, ŽE JSOU TADY NEJVĚTŠÍ STRESORY? … NO CO VÁS TADY PROSTĚ NEJVÍC ŠTVE? Tady? Každej den něco. NOJO, ALE KDYBYSTE UVAŽOVAL, ŽE BYSTE ODEŠEL DO JINÉHO ZAMĚSTNÁNÍ, TAK KVŮLI ČEMU BY TO BYLO? Kvůli čemu? Že například z generálního ředitelství nám choděj nařízení, který jsou naprosto nereálný. Nereálný je to dodržovat. TAKŽE SYSTÉM? Předpisy. NĚJAKÉ PŘEDPISY, KTERÉ JSOU JAKO NEROZUMNÉ NEBO JAKO...
184
Jako věřím tomu, že ten člověk, kterej to má na starosti, to myslí dobře, ale občas má z toho člověk pocit, že jsou úplně mimo realitu, že si vůbec nedokážou představit, o čem ta práce je. A V JAKÉM SMYSLU TO CÍTÍTE? ŽE VÁS PŘETĚŽUJÍ PRACÍ, NEBO VÁM DÁVAJÍ ÚKOLY, KTERÉ JSOU K NIČEMU… No jak se říká, dej blbci moc, on si vymyslí lejstro, takže spousta papírování, nebo duplicitní papírování. TAKŽE ZBYTEČNÉ PAPÍROVÁNÍ JE TO, CO VÁS NA VAŠÍ PRÁCI NEJVÍCE ŠTVE? Jo. A KDYŽ TAKHLE PŘIJDE TEN PŘÍKAZ, ŽE MUSÍTE UDĚLAT NĚJAKOU NAPROSTO ZBYTEČNOU PRÁCI, TAK POCIŤUJETE NĚJAK STRES? ROZRUŠÍ VÁS TO? JAKÉ TO PRO VÁS JE V TU CHVÍLI? Tak zbytečná práce nikoho nepotěší. A CO V TU CHVÍLI CÍTÍTE, NAŠTVE VÁS TO TŘEBA? No samozřejmě, že mě to naštve, zbytečná práce vždycky naštve. Kor mě, teda. TAKŽE VY REAGUJETE TÍM, ŽE VÁS TO NAŠTVE? Naštve mě to, ale samozřejmě to musím udělat. TAKŽE NEMÁTE MOŽNOST SI TEN STRES ODREAGOVAT, ŽE MUSÍTE SEDNOUT A TU PRÁCI DODĚLAT. No samozřejmě. A MÁTE POCIT, ŽE JSTE POD TLAKEM? Neustále. POD VELKÝM? Určitě. CÍTÍTE SE NESVŮJ NEBO NAPJATÝ? To zas ne. Jako že bych sem chodil s radostným očekáváním, to zase ne. KDYŽ SE RÁNO VZBUDÍTE, TĚŠÍTE SE DO PRÁCE? Nenávidím budík. A KDYBY PO TOM BUDÍKU MĚLA NÁSLEDOVAT JINÁ PRÁCE NEŽ TU, KTEROU VYKONÁVÁTE? BYLO BY TO JINÉ? Já si myslím, že asi každá práce má svý, takže…ten budík za to může. Tak každá práce člověka časem přestane bavit nebo nikdy ho to nebaví tak, jako na začátku. TAKŽE ZTRÁCÍTE ZÁPAL? 185
Určitě. A PŘESTÁVÁ VÁS BAVIT, ŽE VÁS JAKO UNAVUJE, VYČERPÁVÁ, NEBO ŽE JE SPÍŠ MONOTÓNNÍ NEBO NUDNÁ? No ono my vlastně děláme pořád tu stejnou práci, takže ona ta monotónnost nebo nudnost tam vlastně je, no ale zas na druhou stranu…. TAKŽE ONO JE TĚCH FAKTORŮ VLASTNĚ VÍC: ZA PRVÉ JE TO MONOTÓNNÍ PRÁCE, ZA DRUHÉ TAM PŘICHÁZÍ NESMYSLNÉ PŘÍKAZY ZESHORA, A DÁL? JE TAM JEŠTĚ NĚCO CO BY VÁS NAPADLO, ŽE VÁS ŠTVE? JÁ NEVÍM – PRACOVNÍ KOLEKTIV, PRÁCE S KLIENTY… No tak práce s klienty to samozřejmě. I když jsou lidi, o kterých člověk ani neví, pak jsou lidi, který pořád něco chtěj, ale aby něco sami, to jako ne. JAKÉ TO PRO VÁS JE, PRACOVAT S TAKOVÝMI LIDMI? Když budu sedět v Tescu na kase, taky se s takovýma lidma taky setkám. To…, většina zaměstnání má takovej styk s takovejma lidma, takže si člověk nevybere, opravdu. A KDYŽ MÁTE JÍT DO STYKU S TÍM KLIENTEM, ŘÍKAL JSTE, ŽE MÁTE RŮZNÉ TYPY LIDÍ, TAK KDYŽ MÁTE JÍT ZA TÍM ČLOVĚKEM, KTERÝ JE PROBLEMATICKÝ, TAK CÍTÍTE PŘED TÍM UŽ NĚJAKÝ PSYCHICKÝ STAV, JAKO ŽE SE VÁM TAM NECHCE, ZNECHUCENÍ, NAŠTVÁNÍ NEBO CÍTÍTE TO I NĚJAK FYZICKY? No moc se mi tam nechce to určitě. ŽE BYSTE TAM NEJRADŠI ZA SEBE POSLAL NĚKOHO JINÝHO? Velice rád, velice rád. A PROJEVUJE SE TO TŘEBA I NĚJAK FYZICKY? (vyjmenovávám) Ne ne, to ne. TAK V PŘÍPADĚ, ŽE PŘIJDE NĚJAKÝ TEN ÚKOL... To ne, ale naštvu se. TAKŽE PSYCHICKY SE TO PROJEVUJE A FYZICKY NE? Ne. ANI DLOUHODOBĚ (zase vyjmenovávám) To ne. A KDYŽ VEZMU TEN PSYCHICKÝ STAV, PROJEVUJE SE TO NAPŘ. NEDOSTATKEM ENERGIE, VYČERPANOSTÍ, NAPĚTÍM, NECHUTÍ… To určitě. Ta vyčerpanost psychická. SPÍŠ VYČERPANOST A NEDOSTATEK ENERGIE? 186
Vyčerpanost. A MÁTE PAK V PRÁCI NEBO MIMO PRÁCI NĚCO, KDE SI MŮŽETE ULEVIT NEBO NABRAT ENERGII? Tak když přijdu domu, tak samozřejmě dcera, žejo. No a chodím občas s klukama hrát hokej nebo hokejbal. Tam se to vyplaví docela. A V PRÁCI NIC TAKOVÝHO NENÍ? V práci….Neřekl bych. TAKŽE ANI CE SE TÝČE KOLEKTIVU VAŠICH KOLEGŮ, NENÍ TADY ŽÁDNÁ MOŽNOST SE POBAVIT, UVOLNIT? My se nějak moc extra nestýkáme. V určitým směru mám těch lidí dost v práci. A tahat si práci ještě domů..to se mi moc nechce. A S LIDMI, SE KTERÝMI TU PRACUJETE, TO JSOU PRO VAS SPÍŠ KOLEGOVÉ NEBO I KAMARÁDI? Spíš kolegové TAKZE BYSTE ZA NIMI ŠEL PRO RADU SPÍŠ PRAKTICKOU, NEŽ SE JIM VYPOVÍDAT? Zcela určitě. KDYŽ SE VRÁTÍME K TOMU STRESU, MÁTE POCIT, ŽE JSTE VE SVÉM ZAMĚSTNÁNÍ V NAPĚTÍ? Teď zrovna ne, mám po čtrnáctidenní dovolený. Takže teď jsem v pohodě. A KDYŽ VEZMETE JAKÝKOLI JINÝ BĚŽNÝ TÝDEN, TAK PŘED MĚSÍCEM TŘEBA? No už jsem potřeboval dovolenou, opravdu už jsem to cítil. TAKŽE JSTE CÍTIL STRES, NAPĚTÍ? Určitě. Člověk tady cejtí, že je přetaženej už prostě… A ČÍM TO JE, MYSLÍTE, ŽE TO JE OBSAHEM ZAMĚSTNÁNÍ, NEBO ROZSAHEM? Spíš ten obsah… A NĚCO K TOMU OBSAHU? JEŠTĚ BYSTE SI VZPOMNĚL? UŽ JSME TU ZMIŇOVALI TY PŘÍKAZY… Když ono většinou jde o ty příkazy. Ti klienti, u nich když sloužim, tak tam takovej problém není. I když na každým rohu se najde nějakej blbec. TO MYSLÍTE Z TĚCH ODSOUZENÝCH? Spíš z obviněnejch. DALO BY SE ŘÍCT, ŽE DĚLÁTE VAŠÍ PRÁCI NEJLÉPE, JAK DOVEDETE? 187
Snažím se o to. A ZMĚNILO SE TO NĚJAK OD TÉ DOBY, CO JSTE SE ZAČAL CÍTIT VYČERPANÝ? NEOBJEVILA SE TAM NĚJAKÁ REZIGNACE? To si tu člověk moc nemůže dovolit. TAKŽE TŘEBA NECHUŤ TAM JE, ALE NELZE TO... Nedá se to obejít žádným způsobem. PROSTĚ SE TO MUSÍ UDĚLAT… … TAKŽE TAM JE ASI PŮVOD TOHO TLAKU… … TAK JO, TAK TEDY PŘEJDEME K TÉ PRÁCI: BUDU VÁM ŘÍKAT TVRZENÍ A ZKUSTE ŘÍCT, JESTLI TO PLATÍ NEBO NE. „PRÁCE MĚ TĚŠÍ:“ Tak že by mě těšila, to rozhodně ne. Já to dělám pro peníze, ne pro zábavu. A JE NĚCO, CO TO VYVAŽUJE, NĚCO POZITIVNÍHO NA PRÁCI, KTEROU DĚLÁTE? Nic mě nenapadá. KOLEGOVÉ, JSTE ŘÍKAL, NEJSOU ANI POZITIVUM ANI NEPŘÍJEMNOST... Že bych je vyhledával tak nějak mimo práci, to jako ne. TAK DALŠÍ TVRZENÍ : „PŘÍLEŽITOSTNĚ VĚCI V PRÁCI ODKLÁDÁM NA POZDĚJI“ Kdo ne? :-) hlavně takový ty „zábavný“, no… CHCETE ZDE PRACOVAT TAK DLOUHO, JAK TO PŮJDE? Jako že bych tady zůstal do důchodu? To asi ne. MÁTE JINÉ PLÁNY? Asi zkusím něco jinýho. Já právě nedokážu pochopit, jak tu některý lidi dokážou vydržet třicet, čtyřicet, padesát let. To je pro mě naprosto nepředstavitelný. To se říká, že když tady ten člověk skončí, že rovnou umře jako, protože on jak jakoby vypadne z toho stresu... SEDÍ NA VÁS TVRZENÍ „ČAS OD ČASU ZTRÁCÍM SVŮJ PRACOVNÍ ZÁPAL? Zcela samozřejmě. A MÁ TO NĚJAKÝ VLIV NA VÁŠ RODINNÝ ŽIVOT? Já se snažím to netahat domů. MÁTE POCIT, ŽE VÁS VAŠE ZAMĚSTNÁNÍ PŘIPRAVUJE O ENERGII?
188
Asi jo. To asi jo, protože přijít domů a manželka mi řekne „nechceš si zajít na procházku?“ , tak to se mi fakt nechce. TAKŽE CÍTÍTE I ÚBYTEK TÉ FYZICKÉ ENERGIE, NEJEN TÉ PSYCHICKÉ? Radši se natáhnu. TAŽE KDYŽ PŘIJDETE DOMU, TAK UŽ SE VÁM NECHE NIC DĚLAT, MYSLÍM FYZICKY? -TADY TAKÉ PROBÍHAJÍ NĚJAKÉ REKONDIČNÍ PROGRAMY, JAK ŘÍKALA VAŠE KOLEGYNĚ, TAK BY MNĚ ZAJÍMALO, JAKÝ NA TO MÁTE NÁZOR. Programy? Teď nevím, co tím myslíte. NO TENTO VÝZKUM BY MOHL MÍT VE VÝSLEDKU VLIV NAPŘ. NA TO, JAKÉ SE BUDOU PŘIPRAVOVAT PROGRAMY ČI SEMINÁŘE O ZVLÁDÁNÍ STRESU NEBO TŘEBA RŮZNÉ SEZNAMOVACÍ AKCE, TEAMBUILDINGY... No tak semináře tady fungují samozřejmě. Tady fungujou kurzy při našem institutu vzdělávání. Ale, furt je to práce. Že když jedu na ten kurz, furt je to práce. Pořád je člověk v práci. A KDYBY VÁŠ NÁZOR MOHL OVLIVNIT TO, JESTLI SE ZRUŠÍ NEBO JICH BUDE VÍC, JAKÝ JE NA TO VÁŠ OSOBNÍ NÁZOR? MĚLO BY JICH BÝT VÍC NEBO MÍŇ? Určitě by jich mělo bejt víc, protože já když tam jedu, tak si tam odpočinu, opravdu. KDYŽ JSTE ŘÍKAL, ŽE JE TO PRÁCE… Je to sice práce, člověk tam musí, žejo, ale odpočinu si tam. Člověk přijde do prostředí jinýho, odstřihne se. TAKŽE SE ODSTŘIHNETE I OD TĚCH RODINNÝCH PROBLÉMŮ? Protože tam je člověk týden, žejo. Celej pracovní týden. A JAKÉ VĚCI SE VÁM TAM TŘEBA LÍBÍ? Mně se líbí, že nemusím sem a zároveň mi za to platěj. A TAK KDYBYSTE SI MĚL VYBRAT, JAK TEN TÝDEN BUDE PROBÍHAT, TAK CO BY JSTE ODEBRAL Z TOHO, CO TAM TEĎ JE NEBO CO BYSTE PŘIDAL? To teď nemůžu říct, protože každej ten kurz je přece jen jinej. DOBŘE. TAKŽE MÁTE RADŠI TÝDENNÍ KURZY NEŽ TY JEDNORÁZOVÝ SEMINÁŘE. Určitě. A RADŠI NĚJAKÉ HRY NEBO RADĚJI ODPOČINEK? Říkám, to je závislý na tom, o čem ten kurz je. Jestli jde o kurz výuky na počítače nebo co...
189
MY BYCHOM CHTĚLI ZJISTIT, KTERÉ KURZY SE VÁM TEDY LÍBÍ KONKRÉTNĚ, KDYŽ UŽ JSTE PRO. TAK JAKÝ BYSTE PREFEROVAL, KTERÝ VÁM PAK POMÁHÁ V PRÁCI NEBO NAOPAK – CO VÁM TAM CHYBÍ... No v současný době jsem se třeba přihlásil na sebezkušenostní psychologický výcvik. To je bezvadná věc. Člověk si tam maluje, různý techniky se dělaj. Takže mě třeba vyhovuje tohleto. TAKŽE PSPÍŠ NĚCO RELAXAČNÍHO, NE PŘÍLIŠ NÁROČNÝHO FYZICKY I PSYCHICKY. Tak fyzicky rozhodně ne teda, …psychicky…záleží. A VÁS TAM TŘEBA BAVÍ TŘEBA TO MALOVÁNÍ? Pokud se dělá třeba ve skupinách, tak to je dobrý, pokud bych měl tvořit sám, tak do toho se mi až tak nechce. TAKŽE NĚJAKÁ TVORBA VE SKUPINĚ? Jo, určitě. A CO SE TÝČE TĚCH SEMINÁŘŮ, PŘEDNÁŠEK, TŘEBA JAK JSTE MLUVIL O TOM ÚBYTKU TÉ ENERGIE, ZAJÍMALO BY VÁS NĚCO NA TOTO TÉMA - JAK O SEBE PEČOVAT TŘEBA? Tomu moc nevěřím. Přednáška…to asi ne. NEBO JAK JEDNAT S PROBLÉMOVÝMI KLIENTY? To si sice můžu vyposlechout, ale otázka je , pak jestli mi to v tý skutečný práci pomůže. Protože sice jsou nějaký teorie, ale praxe bejvá většinou jiná. TAKŽE TAKOVÉ PŘEDNÁŠKY BY PRO VÁS BYLY ZTRÁTOU ČASU A VŮBEC O NIC TAKOVÉHO NEMÁTE ZÁJEM? To je zase otázka, já moc nevím, co na takový přednášce může být. Jako něco si z toho třeba můžu vzít, ale jestli využiju zdaleka všechno..., spíš ty dlouhodobější kurzy než nějaká přednáška by mohly pomoct. MYSLÍTE SI, ŽE JE TU FINANČNÍ OHODNOCENÍ ÚMĚRNÉ ROZSAHU A OBSAHU ZAMĚSTNÁNÍ? Ne, pochybuju, že by se ozval někdo, kdo by řekl ano. NO POKUD BYSTE TO MĚL SROVNAT S JINÝM ZAMĚSTNÁNÍM, TU ZÁTĚŽ VŮČI PLATU, KTERÝ ZA TO DOSTÁVÁTE? Když to srovnám s učitelem, tak si myslím, že je dostačující. Když si vezmu plat některých úředníků, tak tam si myslím, že je to nadhodnocený. Neřikám všichni, chraň Bůh, protože ty ženský co seděj na těch přepážkách taky nemaj žádný zázračný platy. JAKO ŽE MAJÍ ÚŘEDNÍCI MOC VYSOKÝ PLAT NEBO ŽE MAJÍ STEJNÝ PLAT, ALE JEDNODUŠŠÍ PRÁCI ? Tak, spíš to druhý. 190
MYSLÍTE, ŽE VEDOUCÍ VAŠEHO ODDĚLENÍ MÁ U SVÝCH PODŘÍZENÝCH RESPEKT? Já si myslím, že jo. A U VÁS OSOBNĚ? Ano. MÁTE NA PRACOVIŠTI PLNÝ STAV ZAMĚSTNANCŮ? Lidi chyběj neustále. Uživilo by se na tý práci i víc lidí. A VEDE TO I KTOMU, ŽE MÁTE NĚKDY POCIT, ŽE MÁTE VÍC PRÁCE, NEŽ JSOU VAŠE MOŽNOSTI? Jako neříkám, že zrovna na tom oddělení, kde jsem, ale na některejch to tak je , opravdu. Že opravdu ta práce se dá těžko stihnout. TAKŽE DALŠÍ FAKTOR TU JE, ŽE TÉ PRÁCE TU JE VÍC, NEŽ SE DÁ STIHNOUT? Záleží, kolik je na tom oddělení lidí. Myslím tam obviněných umístěných. A MYSLÍTE, ŽE TA PRÁCE JE TU DOBŘE ZORGANIZOVANÁ, MYSLÍM CO DO ROZDĚLENÍ PRACOVNÍKŮ? To bych právě ani tak neřekl. Jde o to, že my se tu zabejváme činnostma, kterejma bysme nemuseli. Ale to už jsme zase zpátky u toho. A CO SE TÝČE PRACOVNÍHO KOLEKTIVU, PANUJÍ MEZI VÁMI SPÍŠE PŘÁTELSKÉ VZTAHY NEBO JE TO TAK NEUTRÁLNÍ NEBO TU JSOU I HORŠÍ VZTAHY, TAKOVÉ VĚCI JAKO SOUTĚŽIVOST, POMLUVY.. No drby tady vždycky byly, ale jako že by jsme se pomlouvali, to snad ne. KDYBYSTE TO MĚL HODNOTIT JAKO TŘETÍ OSOBA? Spíš neutrální. Žádný velký kamarádšafty, ale že bysme si vráželi kudly do zad…, to zas snad ne. A MIMO PRACOVNÍ DOBU MÁTE NĚKDE MOŽNOST SE VYPOVÍDAT, NĚKOMU SE SVĚŘIT? Ano, ale nikdo z kolegů to není teda. MYSLÍTE SI, ŽE VZTAHY MIMO PRÁCI NĚJAK POMÁHAJÍ ZVLÁDÁNÍ STRESU TADY V PRÁCI, ŽE NA TO MAJÍ NĚJAKÝ VLIV? NĚJAKÁ TA OPORA ZVENČÍ – ŘEKNĚMĚ TŘEBA MANŽELKA.… No člověk se vykecá a uvolní se, ale že bych s tím doma zatěžoval manželku, to jako ne zase. Když to řeknu přesnějc, tak domů se to snažím netahat. S tchánem si o tom můžu promluvit, ten ví o čem je řeč. TAK KDYŽ SE TŘEBA DOSTÁVÁTE DO SITUACÍ, KTERÉ VÁS V TÉ PRÁCI ŠTVOU, PODPOŘÍ VÁS VĚDOMÍ, ŽE TO V PODSTATĚ DĚLÁTE PRO SVÉ DĚTI, PRO SVOU RODINU? 191
… NEBO JAK JSTE ŘÍKAL, ŽE NETAHÁTE PRÁCI DOMŮ TAK STEJNĚ TAK NETAHÁTE SVÉ SOUKROMÍ SEM? No asi tak to je. Nesnažím se míchat soukromí do práce a práci netahám domů. Kdybych na to měl myslet ještě doma, tak to bych si asi moc neodpočinul. A KDYBY TY SOUKROMÉ VZTAHY NEBYLY, MYSLÍTE ŽE BYSTE TO ZVLÁDAL STEJNĚ TU PRÁCI? No v práci by to asi bylo stejný, ale ten stres by byl asi větší. HŮŘ BY SE VÁM TO ZVLÁDALO? Určitě.
Respondent č.10 je muž (32 let), ženatý, má 2 děti . Ve věznici je zaměstnán již 11 let a vykonává práci vrchního dozorce v přímém výkonu služby na oddělení. Každý den vyřizuje 10-15 žádostí klientů, kterých je na oddělení asi 50. K nástupu do služby před 11 lety říká: „ Pocházím z kraje, kde je velká nezaměstnanost, takže to bylo pouze přijatelné řešení, nevěděl jsem, do čeho jdu.“ Na svém pracovišti pociťuje stres. Nejvíce stresující jsou pro něj nečekané situace jako spory mezi vězni nebo nadbytek práce ke konci směny. Stres poslední dobou pociťuje i fyzicky (zvýšený krevní tlak, pálení v žaludku, zadýchávání se), ačkoli si subjektivně není jistý, zda skutečně jde o následky stresu. V oblasti psychiky na sobě také pozoruje změnu – je nervóznější a reaguje podrážděněji. Kvůli změně ve služebním zákonu zvažuje do budoucna odchod ze zaměstnání. Podle jeho názoru v něm jako příslušník přichází o výhody, které čerpal doposud. Jako příklad uvádí nárůst neplacených přesčasů. Motivem pro setrvání v zaměstnání by pro něj byla vyšší mzda. K možnosti rekondičních programů se staví pasivně, nejspíš by jich nevyužíval a byl by rád, kdyby nebyly povinné. V práci by uvítal více lidskosti ze strany vedoucího, „když přijde vedoucí a pochválí, řekne, že je všechno v pořádku, tak to neuškodí.“ Co se týče sociálního zázemí, nebyl příliš sdílný, nicméně na otázky MOS odpověděl bez rozmýšlení kladně.
ŘÍKAL JSTE, ŽE JSTE NEVĚDĚL, DO ČEHO JDETE, TAKŽE CO VÁS ZDE NEJVÍCE PŘEKVAPILO? No nejhorší je snad to, když si člověk myslí, že směna končí, že bude klid a vlastně něco se stane. Ten stres potom tady z toho… TAKŽE AČKOLI BYSTE MĚL MÍT PRACOVNÍ DOBU, TAK MÁTE VLASTNĚ PŘESČASY NEPLACENÉ…
192
No asi tak no. TO JE VĚC, KTERÁ VÁS TADY NEJVÍC ŠTVE A ZATĚŽUJE? Jo, nejvíc. KDYŽ TAKOVÁ SITUACE PŘIJDE, JAK NA TO REAGUJETE FYZICKY, PSYCHICKY? JAK TO PROŽÍVÁTE? No ono hodně závisí na tom, o co jde. Když se tam třeba mlátí, tak z toho člověk má nějaký určitý stres, tak do toho musí vejít, udělat nějaký zákrok… TAKŽE KDYŽ ŘÍKÁTE, ŽE KDYŽ JDETE DO SITUACE, KDE SE NĚCO NIČÍ, TAK MÁTE STRACH? Možná tak spojené dohromady pocity takové… A JAK BY SE TO DALO VYJÁDŘIT FYZICKY? ZAČNE TLOUCT SRDCE NEBO STOUPNE VÁM TEPLOTA, BOLÍ VÁS ŽALUDEK… Možná tlak, stoupne mi tlak. Mám často problém s tlakem, tak možná to, no. Pak se ještě zadýchávám. NĚJAKÉ ŽALUDEČNÍ NEBO TRAVICÍ POTÍŽE, PÁLENÍ V ŽALUDKU NEBO BOLESTI… To spíš málokdy, ale někdy jo. A DLOUHODOBĚ, ČÍM VÁS POZNAMENÁVÁ VAŠE ZAMĚSTNÁNÍ, CO TEN ŽALUDEK? NEVOLNOST, PÁLENÍ, BOLEST… No je to spíš takové pálení. A KREVNÍ TLAK JAK JSTE ŘÍKAL, MYSLÍTE, ŽE TO JE ZPŮSOBENO TÍM NEBO NĚČÍM JINÝM? No, to nevím. Neřeším to. Zatím to nějak jde. ALE TAK SPÍŠ JESTLI SÁM CÍTÍTE, ŽE TO ZAMĚSTNÁNÍ MÁ NA VAŠE TĚLO NĚJAKÝ VLIV? Spíš jo. A KDYŽ SE VRÁTÍME KE STRESOVÝM SITUACÍM, NAPADÁ VÁS JEŠTĚ NĚCO, KROMĚ TOHO, CO JSTE ŘÍKAL, DŮVODY, KVŮLI KTERÝM MÁTE STRES? No když jsem nastupoval do tohoto zaměstnání před jedenácti lety, tak ty výhody tady v tomto zaměstnání, co poskytuje zaměstnavatel nebo vězeňská služba…a teď se to nějak postupně likviduje. TAKŽE UŽ USTUPOUJÍ TY VÝHODY A PŘETRVÁVAJÍ NEVÝHODY? Takže teď ty výhody té uniformy nebo toho příslušníka se nějak vytrácí. A NEVÝHODY? 193
No ten služební zákon samozřejmě, který se nám změnil, žejo. A je tam plno nevýhod. Těch 150 hodin přesčasů zdarma. MYSLÍTE, ŽE VÁŠ PLAT JE PŘIMĚŘENÝ TOMU, CO DĚLÁTE? No já myslím, mohl by bejt vyšší, žejo, ale myslím, že asi jo. A JSTE SE SVOU PRACÍ SPOKOJEN, TĚŠÍ VÁS? No…. Kdybych to měl vzít jako kdybych zítra vyhrál ve Sportce, tak už by jsem asi nepokračoval v zaměstnání. Ale zase lepší než někde kopat kanály. TAKŽE TVRZENÍ „ BUDU PRACOVAT TAK DLOUHO, JAK BUDU MOCI“, PLATÍ TO? Asi ne. TAKŽE PLÁNUJETE DŘÍV NEBO POZDĚJI ODEJÍT? Hmm. A TY DŮVODY JSOU TAKOVÉ, CO JSTE TU ZMÍNIL? No jeden nebo ten hlavní důvod je změna toho služebního zákona. A BYL BY MEZI TĚMI DŮVODY K ODCHODU I FAKT, ŽE SE VÁM TO PODEPISUJE NA ZDRAVÍ? No jako kdyby se ten zdravotní stav podstatně zhoršil, tak jo, určitě bych odešel jinam. Ale zatím to tak nějak jde. TO JSME VLASTNĚ MLUVILI O TĚCH FYZICKÝCH PŘÍZNACÍCH, ALE KDYBYCHOM SE MĚLI ZMÍNIT O PSYCHICKÝCH. MYSLÍTE, ŽE SE TO NA VÁS NĚJAK PODEPISUJE? JESTLI POCIŤUJETE ZA TU DOBU, CO TU DĚLÁTE VÍCE NĚJAK TU NERVOZITU NEBO NAOPAK APATII NEBO TO VŠECHNO ZVLÁDÁTE S KLIDEM? Tak určitě to nezvládám s klidem. Jako určitě občas někdo z okolí ze známých se zmíní, že jsem se změnil za poslední dobu. Možná manželka nebo tak. A VY SÁM TO NECÍTÍTE, ŽE BYSTE SE ZMĚNIL. Možná mírně. A JAKÝM SMĚREM, JAK SE TO PROJEVUJE? Možná, že je člověk více nervóznější, více reaguje na slova toho druhého. DALO BY SE ŘÍCT, ŽE JSTE TU BĚHEM ZAMĚSTNÁNÍ POD TLAKEM, V ČASOVÉM PRESU NEBO TAK? Asi ne, trošku, spíš ne. TAKŽE TU NĚJAKÝ TLAK JE, ALE NENÍ TO TO HLAVNÍ, CO VÁS TU TRÁPÍ? Hmm.
194
DALO BY SE ŘÍCT, ŽE SVOU PRÁCI ODVÁDÍTE NEJLÉPE, JAK DOVEDETE? Samozřejmě☺ Tak ono člověk si rád ulehčí práci, ale když je to nutné, tak jo. Dle výsledků, kdy jsem neměl žádné problémy u vedoucích za těch 11 let, tak podle toho asi jo. TAKŽE NECÍTÍTE NĚJAKOU REZIGNACI… No asi ne. TAKŽE NA VÁS ZAMĚSTNÁNÍ NEZANECHÁVÁ ŽÁDNE STOPY STRESU, NECÍTÍTE NAPĚTÍ? Teď jsem po dvou týdnech dovolené, takže ne. A ŘEKNĚME MĚSÍC ZPÁTKY? Tak napůl. TAKŽE TROCHU JO, ALE NIJAK ZÁVAŽNĚ… Hmm. A ODRÁŽÍ SE TO NĚJAK NA NÁLADĚ? Jó. TAKŽE JAKÁ SPÍŠ NÁLADA? Nic moc. TAKŽE JAKO ŽE VÁS NIC NETĚŠÍ? … A ODRÁŽÍ SE TO VÍC NA NÁLADĚ NEBO NA VÝKONU? Spíš asi na té náladě možná. TAKŽE SPÍŠE NA OSOBNÍM ŽIVOTĚ NEŽ V PRÁCI? Hmm. A CO TAKHLE V RODINNÉM ŽIVOTĚ, SHLEDAL JSTE NĚJAKÉ ZMĚNY ZA TĚCH 11LET PRAXE VE VĚZENÍ? No, jak jsem říkal předtím, že asi nejvíc to pociťuje to nejbližší okolí, manželka a tak. OBJEKTIVNÍ ZMĚNY? Tak hrozné to zase nebude. STÁVÁ SE PRO VÁS VAŠE PRÁCE JEDNOTVÁRNOU? Hmm. Asi jo. A ZATĚŽUJE VÁS TO NĚJAK? 195
Ne. A VYSTIHOVALO BY VÁS TVRZENÍ, ŽE ČAS OD ČASU ZTRÁCÍTE PRACOVNÍ ZÁPAL? Nee. A MYSLÍTE, ŽE VÁŠ NADŘÍZENÝ MÁ RESPEKT U SVÝCH PODŘÍZENÝCH? Určitě. A VYNAKLÁDÁ NĚJAKOU AKTIVITU NA TO, ABY ZJISTIL, CO JEHO ZAMĚSTNANCI POTŘEBUJÍ? Ve srovnání s předchozími věznicemi, kde jsem byl, tak podle těch ostatních vedoucích o hodně víc. MYSLÍTE, ŽE TO MÁ NĚJAKÝ VLIV NA TU VAŠI NÁLADU? To určitě. TAKŽE VÁS JAKOBY HODNĚ OVLIVŇUJE TEN KOLEKTIV TADY? Jo, no. No ono, když přijde vedoucí a pochválí, řekne, že je všechno v pořádku, tak to neuškodí. TAKŽE SPÍŠ TU NA VÁS PŮSOBÍ TA LIDSKÁ STRÁNKA NEŽ TA PRACOVNÍ… Jo, no. A MYSLÍTE, ŽE JE VAŠE PRÁCE DOBŘE ORGANIZOVANÁ? Celkově jako vězeňská služba? To si myslím, že ne. A KONKRÉTNĚ VAŠE PRÁCE? Naše směna? Tam si myslím, že to je v pořádku. A JAKÉ SI MYSLÍTE, ŽE JSOU VZTAHY VE VAŠEM PRACOVNÍM KOLEKTIVU? Taky si myslím, že docela v pořádku. Jako že tam asi… myslím si to. POVAŽUJETE SVÉ KOLEGY JEN ZA KOLEGY NEBO I ZA KAMARÁDY. Mám i kamarády, se kterýma si pak povídám i mimo pracovní dobu. TAKŽE TAM JE I MOŽNOST SI POVÍDAT O PROBLÉMECH V PRÁCI? … MYSLÍTE SI, ŽE TU JSOU ZAMĚSTNANCI PŘÍLIŠ PŘETĚŽOVÁNI? No… vzhledem k tomu, že je nás tu málo a že nás tu pořád chybí, tak vlastně jo, no. A KDYŽ PŘIJDOU TY STRESOVÝ SITUACE, MÁTE NUTKÁNÍ NĚKOMU VYNADAT? Asi by bylo jednodušší praštit, ale nevím, no.
196
A TÍM TERČEM BY BYLI KLIENTI NEBO VYŠŠÍ INSTANCE? …..Tak u klientů vynadat. TAKŽE KDYŽ SI SHRNEME TY STRESOVÉ FAKTORY, TAK CÍTÍTE PRACOVNÍ PŘETÍŽENOST A PAK TY NEPLACENÉ PŘESČASY. JEŠTĚ NĚCO SE VÁM TU VYBAVILO, JAK JSME SE O TOM BAVILI? To spíš asi toto. A KDYŽ RÁNO VSTANETE, ČEKÁ VÁS PRACOVNÍ DEN, TAK SE TĚŠÍTE ALESPOŇ TROCHU NEBO SE VÁM NECHCE? No tak že bych se těšil do práce, to jako ne. Ale je mi to jedno. A CO BY SE MUSELO ZMĚNIT, ABYSTE SE DO PRÁCE TĚŠIL? Možná že bych se měl změnit já, já nevím. Peníze... TAKŽE KDYBYSTE TU MĚL STEJNÉ PODMÍNKY, JEN VYŠŠÍ PLAT, TAK BYSTE SE DO PRÁCE TĚŠIL? Asi jo. MYSLÍTE, ŽE V KOLEKTIVU VYHROCENÉ VZTAHY?
FUNGUJÍ
NĚJAKÉ
VĚCI
JAKO
SOUTĚŽIVOST,
No občas se to stane, ale nejsem ten, který to vyhledává. Je mi to jedno. DÁLE SE VÁS ZEPTÁM NA TZV. REKONDIČNÍ PROGRAMY, COŽ JSOU PROGRAMY ODPOČINKOVÉ NEBO VZDĚLÁVACÍ. TAK JSEM SE CHTĚLA ZEPTAT, JESTLI TU MÁTE NABÍDKU A ZDA SE ÚČASTNÍTE. Neúčastním. SPÍŠ, ŽE NECHCETE NEBO NEMÁTE ČAS? Spíš ani nechci. TAKŽE BY PRO VÁSV TÉTO OTÁZCE BYLO NEJLEPŠÍ, KDYBY TYTO PROGRAMY NEBYLY POVINNÉ? Jo, asi tak. A JE TO TÍM, ŽE NEJSOU ZAJÍMAVÉ NEBO JE NEPOTŘEBUJETE NEBO JE TO PRO VÁS PRÁCE NAVÍC? Jo, ta práce navíc. TEĎ JEŠTĚ NĚCO K VAŠEMU SOCIÁLNÍMU ZÁZEMÍ. (administruji sociogram) JAK JSTE NA TOM S VAŠIM OKOLÍM? VIDÍM, ŽE TU MÁTE CELKEM DOST PŘÁTEL... No, není jich málo, ale..
197
VŽDYCKY SE TAM JEŠTĚ NĚKDO VEJDE. Tak čím víc známejch, tak tím víc možností. Já nevím, víc zábavy třeba. JAKO JEŠTĚ TO NENÍ ÚPLNĚ 100%? Ale jó, je… MÁTE KOLEM SEBE NĚKOHO, KDO BY VÁM POMOHL, KDYBYSTE BYL UPOUTÁN NA LŮŽKO? Myslím si, že ano. ŘÍKÁTE TO NEJISTĚ… Tak člověk nikdy neví. MÁTE VE SVÉM OKOLÍ NĚKOHO, KDO VÁM PORADÍ V KRITICKÉ SITUACI? Já myslím, že ano. JESTLI CHCETE, TAK SE O TOM KLIDNĚ MŮŽETE ROZPOVÍDAT. Myslíte jako o koho se jedná? COKOLI, CO VÁS NAPADNE. Tak záleží, o jaký problém se jedná. Pokud se jedná o rodinný problém, tak bych si přizval jednoho člověka a pokud v zaměstnání, tak zas někoho jinýho. Když to řeknu takhle: stane se něco s autem, tak to řeším s kolegou v práci. ALE MÁTE VŽDY NA KOHO SE OBRÁTIT? No, asi jo. A MÁTE NĚKOHO, S KÝM SI MŮŽETE POPOVÍDAT? Ano. JE TĚCH LIDÍ TŘEBA VÍC? NEBO JEN JEDEN KONKRÉTNÍ ČLOVĚK? Jeden stačí. A JE NĚKDO, KDO PŘÍMO SDÍLÍ VAŠE OBYVY A STRACHY? NEBO SI TO SPÍŠ NECHÁVÁTE PRO SEBE? Něco si nechávám pro sebe, ale tak jako většinou to řeším s tou jednou osobou. JE KOLEM VÁS NĚKDO, KDO VÁS MÁ RÁD A KDO VÁS POTŘEBUJE? Jo. NĚKOHO, KDO VÁS OBEJME, KDYŽ TO POTŘEBUJETE? Asi jo.
198
TAK TO BUDE VŠECHNO, DĚKUJI ŽE JSTE MI VĚNOVAL ČAS.
Respondent č.11 je žena (32 let), rozvedená, žije s partnerem a stará se o nevlastní dceru. Již 5 let vykonává práci vrchního dozorce na ženském oddělení. Denně obstarává kolem padesáti klientek. V současné době studuje vysokou školu. Jako důvod pro nástup de vězeňské služby bylo, že hledala práci a odpověděla na inzerát. Nic o zaměstnání nevěděla – pozitiva ani negativa. V tuto chvíli vnímá jako pozitivum svého zaměstnání, že v něm v podstatě pomáhá lidem. Jako negativum ztrátu důvěry vůči klientkám a na práci jí vadí konfliktní situace mezi klientkami. Stres však nijak závažně nepociťuje, má své metody, kterými svou psychiku chrání. Co se týče práce na oddělení, podporuje ji týmová spolupráce a pocit dobře organizované souhry týmu. V případě vzniklých konfliktů jedná objektivně. Povinnost administrativy a časového tlaku na ní také nedoléhá ve formě stresu. „Naučila jsem se nenechat se rozčilovat věcmi, který nemůžu ovlivnit.“ Přiznává, že práce je více, než je možné v pracovní době v klidu zvládnout, ale když je potřeba, pracuje přesčas, aby všechny úkoly v klidu dodělala. Nesleduje na sobě známky syndromu vyhoření, ani fyzické symptomy stresu. Je spokojená jak s platem, tak s pracovním kolektivem. Nevidí význam v pořádání kurzů o syndromu vyhoření. „Myslím, že o syndromu vyhoření tady povědomí máme všichni. To nás vlastně proškolují v nástupním kurzu psychologie. Takže tohle se vyučuje.“ Na jiné rekondiční programy by si nenašla volný čas a ani nemá pocit, že by je potřebovala. Soukromí a práci odděluje. „Já jsem zastáncem toho, že by se měly tyhle dvě věci oddělovat, nevím, jak se mi to daří. Jestli má člověk doma problémy nebo jestli je na tom doma dobře, to by se nemělo do práce přenášet.“ Žije s partnerem, vídá se s rodinou. Co se týče vztahů mimo zaměstnání, má zázemí a je spokojená.
CO VÁS VEDLO K TOMU, ŽE JSTE SE ROZHODLA NECHAT SE ZAMĚSTNAT JAKO VĚZEŇSKÝ DOZORCE? Náhoda. A UVĚDOMOVALA JSTE SI NĚJAKÁ ÚSKALÍ, KTERÁ TATO PRÁCE OBNÁŠÍ? Ne, já když jsem nastupovala, tak jsem nevěděla vůbec nic, ani pozitiva, ani negativa. A CO BYSTE ŘEKLA TEĎ, PO TĚCH PĚTI LETECH PRAXE? No co se týče těch pozitiv… člověk tu pomáhá lidem, nebo se o to přinejmenším snaží. A negativa... asi jsem opatrnější vůči klientům, nedovolím si jim důvěřovat po těch letech. CO SI MYSLÍTE, ŽE VÁS VE VAŠÍ PRÁCI NEJVÍCE STRESUJE? KTERÁ SITUACE JE PRO VÁS ASI NEJZÁVAŽNĚJŠÍ? 199
Nestresuje mně. Co je nejtěžší, ale nemůžu říct, že mně to osobně stresuje, je řešit konflikty mezi klienty. Ale jako profesionál to nemůžu brát osobně. Snažím se to vyřešit. TAKŽE TO SPÍŠ BERETE VĚCNĚ. Určitě, protože kdybych si to brala osobně, tak by pak člověk nemohl být objektivní a už bych zase mohla být shovívavější k někomu, přísnější k někomu jinému… nebylo by to fér. TAKŽE TAM NEJSOU TAKOVÉ EMOCE, KTERÉ BY TAM BYLY, KDYBY DO TOHO BYL ČLOVĚK OSOBNĚ ZAANGAŽOVANÝ… Ano. A TÍM SE VLASTNĚ CHRÁNÍTE? Ano. A JSOU CHVÍLE, KDY VÁM TENTO ODSTUP NESTAČÍ? TŘEBA ČASOVÝ STRES... Na tom patře je to v podstatě týmová práce a jaký si to udělám, takový to mám. A vzhledem k tomu, že tam pracujeme jako stabilní tým, že jsme tam stabilně a pořád se tam střídají ti samí příslušníci, tak tu organizaci máme vychytanou, řekla bych, skoro do detailů. TAKŽE JSTE JAKOBY SEHRANÝ TÝM? No, to naše zaměstnání vyžaduje. MYSLÍTE, ŽE JSOU DOBRÉ VZTAHY VE VAŠEM PRACOVNÍM KOLEKTIVU I MEZI ODSOUZENÝMI NA ZÁKLADĚ TOHO? To se zase nedá říct. Je tam disciplína, jsou tam jasně daná pravidla. A ví, že u někoho, kdo tam slouží se nedočkají ničeho – žádnýho zvýhodňování, protože po nich všichni chceme to samý – po každým stejně. A CO SE TÝČE TÉ ADMINISTRATIVNÍ ČÁSTI PRÁCE, TA VÁS TAKÉ NEZATĚŽUJE? Naučila jsem se věcmi, který nemůžu ovlivnit, se nenechat rozčilovat. TAKŽE TO JE ZPŮSOB, JAKÝM TO ZVLÁDÁTE? Ve chvíli, kdy to dostanete nařízený – rozkaz, co máte dělat, tak to stejně dělat musíte. Takže proč se tím nechat rozčilovat, když to stejně nezměním. TAKŽE BYSTE SVÉ POVOLÁNÍ NEOZNAČILA ZA STRESUJÍCÍ? Neřekla bych, že je to profesí, spíš je to přístupem. TAKŽE JESTLI VÁS V ŽIVOTĚ NĚCO STRESUJE, TAK TO NENÍ POVOLÁNÍ? Ano. Jako určitě třeba ve chvíli, kdy tý práce je víc, tak určitě ten časovej tlak tam je. PROJEVUJE SE TO V TU CHVÍLI NĚJAK TŘEBA FYZICKY TEN TLAK? Ne.
200
A KDYŽ TEN TLAK JE, JAK HO CÍTÍTE V TU CHVÍLI? No projevuje se to třeba, když se blíží konec pracovní doby a já nemám hotovo. A JAK TO CÍTÍTE? No já zase vím, že mám tu možnost zůstat tady dýl a dodělat to. NEVADÍ VÁM TO? Ne. A DALO BY SE ŘÍCT, ŽE VÁS VAŠE PRÁCE NAPLŇUJE? Baví mě. CO TŘEBA KONKRÉTNĚ? Je to práce s lidma. Nějakým způsobem se jim snažím vštípit nějaký pracovní návyky, protože ty ženský maj oproti chlapům víc šancí na pracovní zařazení a u spousty z nich je to vůbec první práce, kterou dělaj. Jsou to třeba holky z ulice, který jsou na drogách závislý a nikdy nepracovaly, tak už třeba to, že musí v půl šestý vstávat je pro ně nový. TAKŽE JE TO ZASE TAKOVÝ ZÍSKÁVÁNÍ NOVÝCH NÁVYKŮ. TAKŽE JE TO PŘÍNOSNÉ PRO TY LIDI. A DÁVÁ TO TAKY VÁM NĚCO? Jako jestli si tu léčím nějaké svoje mindráky? To teda ne. NE, MYSLELA JSEM SPÍŠ, JESTLI VÁS TO NĚJAK OBOHACUJE? No obohacuje, člověk má dobrej pocit, když může někomu pomoct, poradit. A JAK VNÍMÁTE TO, ŽE JSOU TADY NEDOBROVOLNĚ A K VÁM TŘEBA PŘISTUPUJOU JAKO K TÉ REPRESIVNÍ SLOŽCE? NEVADÍ VÁM TO? To je stránka věci. S tím jako musíme počítat, stejně jako musíme počítat s tím, že značná část z nich se snaží nás nějakým způsobem obejít. O to se budou snažit vždycky. MÁM POCIT, ŽE JSTE SI VYPRACOVALA NĚJAKÝ PŘÍSTUP, KTERÝ VÁS CHRÁNÍ PŘED TÍM… Asi to tak je. A CO VÁM POMOHLO NEBO CO VÁS K TOMU PŘIVEDLO, ŽE JSTE SI HO VYTVOŘILA? Jako že by mně někdy rozčilovali tak, že bych si ho musela vytvořit, to jako ne. Takhle jsem pracovala vždycky. DALO BY SE ŘÍCT, ŽE JSTE SE SVOU PRACÍ VELMI SPOKOJENÁ? ŽE VÁS TĚŠÍ? Myslím, že jo. MYSLÍTE, ŽE VÁŠ PLAT JE PŘIMĚŘENÝ TOMU, CO DĚLÁTE? Myslím si, že na to, že jsem ženská mám dobrý plat. 201
A JE PŘIMĚŘENÝ OBECNĚ TOMU, ČEMU TU JSTE VYSTAVENI? To nedokážu posoudit, protože se přiznám, že nemám ani přehled, jak se pohybujou platy v jakým sektoru. A zveřejňovaná průměrná hrubá mzda je očividně dost řídká. CHCETE TU PRACOVAT TAK DLOUHO, JAK BUDETE MOCT? Pokud nedospěju k názoru, že už tu nemám co přinést, co předat, tak ano. Nebo do tý chvíle, než dojde k tomu vyhoření. A myslím si, že to člověk na sobě cítí, protože mu pak začne vadit každá maličkost, už se mu potom třeba nechce ani, já nevím, do práce… stejně to vídám u některých kolegů. TAKŽE TOHLE VIDÍTE PRO SEBE JAKO TAKOVÝ STROP? Asi bych si tu pak připadala zbytečná. Ten syndrom není třeba u lidí, kteří pracujou na pracovišti, kde nejsou zas až tolik v kontaktu s lidma, tak problémovej jako tam, kde je. Třeba takový operační, tam to až tak není. A KDYBY NASTAL U VÁS, BYLA BYSTE SCHOPNÁ SI TO UVĚDOMIT? Určitě, doufám. NEZDÁ SE VÁM STEREOTYPNÍ?
POSLEDNÍ
DOBOU
VAŠE
PRÁCE
JEDNOTVÁRNĚJŠÍ
AŽ
Tak tahle práce rozhodně ne ☺. TO JE CELKEM NEOBVYKLÁ ODPOVĚĎ, VĚTŠINOU VAŠI KOLEGOVÉ VYPOVÍDAJÍ O OPAKU. No to bude tím, že to ženské oddělení má svá specifika. Dokážou si toho hrozně moc navymejšlet. Vymejšlej leckdy hrozný zvěrstva. Spoustu nároků mají, který třeba chlapi nemaj. Svým způsobem je to o hodně náročnější. Zase tady není zase tak velké riziko fyzickýho útoku, takže co se týče té bezpečnosti práce je to tu lepší. A TAKY JAK JSTE ŘÍKALA TO, ŽE SE POŘÁD MUSÍTE OHLÍŽET, JESTLI NA VÁS NEŠIJOU NĚJAKOU BOUDU, JESTLI SE VÁS NESNAŽÍ OBELHAT… Nemám tenhle pocit. Takhle to neberu. Je to spíš náročnější v tom, že mají požadavky nebo se i ptaj na věci, který by chlapy ani nenapadly. Takže mám tam třeba kolegyni na patře, která říkala, že to, co řeší tady, u chlapů nikdy v životě neřešila. NAPŘÍKLAD? Například návštěvy mezi odsouzenými. Že tam třeba máme paní, která chtěla, aby jí navštívil manžel, který je také ve výkonu trestu. DOBŘE. A CÍTÍTE SE NĚKDY PŘEPRACOVANÁ? No, to bych lhala, kdybych řekla, že ne. A JE TO ZPŮSOBENO DLOUHOU PRACOVNÍ DOBOU NEBO NÁPNÍ PRÁCE? NEBO TŘEBA NEDOSTATKEM SPÁNKU? 202
No směny tu dělám osmihodinový, takže tou délkou směny to nebude, občas se to nahrne, že ten den je pak trochu uběhanej. A JE TO SPÍŠ TO VYŘIZOVÁNÍ POŽADAVKŮ, JEDNÁNÍ S LIDMI NEBO SPÍŠ ADMINISTRATIVA? Jednání s lidmi zas až tak ne, to mi nevadí. Fakt je, že ta naše práce je spíš administrativa. S těma lidma se nedostaneme do kontaktu až tak moc, jak by bylo potřeba. Právě že kvůli tomu, že kolem toho je spousta papírování. Takže ne, že bych to cítila, že mě to unavuje, ale že se mi nedostává čas na to, co je potřeba. ŠTVE VÁS TO? Nemám pocit. ŽE TŘEBA MUSÍTE DĚLAT ZBYTEČNOU PRÁCI, KDYŽ VÍTE, ŽE BY BYLO POTŘEBA DĚLAT NĚCO JINÉHO? Není zbytečná. Zase ta ženská, když od nás jde do výkonu trestu, tak pro ty vychovatele ve výkonu trestu je zase podstatný, že má v kartě napsaný, jak se třeba chovala. TO JO, O ČEM MLUVÍM, JE TŘEBA TO DVOJITÉ ZAPISOVÁNÍ… No když něco děláte třikrát… je to komplikovanější. Tady se bohužel zabíhá nový systém. A bude to chvíli trvat, než se to úplně zaběhne. Než všechno bude v informačním systému. Teď se to vlastně dělá ručně a většina věcí je v papírové formě. Což je komplikovanější…práce navíc. A CO SE TÝČE VZTAHŮ NA PRACOVIŠTI, MYSLÍM MEZI KOLEGY. JE TAM SPÍŠ POZITIVNÍ ATMOSFÉRA NEBO NEUTRÁLNÍ – PRACOVNÍ? Pozitivní každopádně. VE SYMSLU, ŽE TO NENÍ JEN O TÉ PRÁCI, ALE ŽE V TÉ PRÁCI ZAŽIJETE I NĚCO LIDSKÉHO? Jo. PLNÍ VAŠE PRACOVIŠTĚ PŘETĚŽOVÁNI?
ÚKOLY
BEZ
TOHO,
ABY
BYLY
PRACOVNÍCI
To je individuální. To je podle toho, jak to každej cítí. Já se snažím stíhat všechno, co stíhat mám. DĚLÁTE VŠE NEJLÉPE, JAK TO JDE? V každém případě se o to snažím. A DAŘÍ SE VÁM TO? To se těžko posuzuje. MÁTE TU NABÍDKU NĚJAKÝCH REKONDIČNÍCH PROGRAMŮ? NEBO VYUŽÍVÁTE JE? MÁM NA MYSLI SEMINÁŘE, PŘEDNÁŠKY… Zatím jsem se neúčastnila. 203
A MYSLÍTE, ŽE BYSTE O TO MĚLA ZÁJEM? ŽE BY TO MOHLO BÝT PRO VÁS NĚJAK PŘÍNOSNÉ? Určitě to přínosný je, určitě si myslím, že by nebylo od věci rozšířit to, co dělali ve Stráži, takový ty psychologicky zaměřený kurzy. MÁTE NA MYSLI SPÍŠ PŘEDNÁŠKY NEBO KURZ? Vím, že někteří kolegové měli kurz práce s mladistvími. V tomhle směru spíš mám na mysli rozšiřovat vzdělání. TAKŽE NAMÍSTO NĚJAKÉHO ZÁŽITKU NEBO ODPOČINKU BYSTE V TOM HLEDALA SPÍŠE INFORMACE? Ano. A TŘEBA CO SE TÝČE STRESU NEBO SYNDROMU VYHOŘENÍ? Ne. Myslím, že o syndromu vyhoření tady povědomí máme všichni. To nás vlastně proškolují v nástupním kurzu psychologie. Takže tohle se vyučuje. TAKŽE DALŠÍ SEMINÁŘ NA TÉMA SYNDROMU VYHOŘENÍ JE PODLE VÁS ZBYTEČNÝ? Asi ano. A JAKÉ TÉMA BYSTE UVÍTALA V RÁMCI TAKOVÉHO KURZU? Já v současnosti studuji vysokou školu, takže téma, které mě zajímá a baví jsem si zvolila sama, dobrovolně. DOBRÁ. TO STAČÍ, RÁDA BYCH SE TEĎ NĚJAK DOTKLA TÉMATU VAŠICH VZTAHŮ A LIDÍ, KTEŘÍ VÁS OBKLOPUJÍ. (ze sociogramu: dcera, partner, rodiče..) MYSLÍTE, ŽE TYTO VAŠE VZTAHY MAJÍ NĚJAKÝ VLIV NA VÝKON VAŠEHO POVOLÁNÍ? ŽE KDYBY TAM NEBYLY, TAK BY TO PRO VÁS BYLO TĚŽŠÍ? Já jsem zastáncem toho, že by se měly tyhle dvě věci oddělovat, nevím, jak se mi to daří. Protože jestli má člověk doma problémy nebo jestli je na tom doma dobře, to by se nemělo do práce přenášet. ALE TAK MŮŽE TAM VZNIKNOUT TAKOVÁ FRUSTRACE, KTERÁ SE PAK PŘENÁŠÍ DO PRÁCE. ŽE TOHO ČLOVĚK PAK I MÍŇ SNESE... Jsem s partnerem krátce a s rodiči mám velmi dobrý vztah, takže tam žádnou frustraci nezažívám. DOBŘE, JEN JSEM MYSLELA, ŽE TAM NEJDE ODMYSLET ÚPLNĚ DO DŮSLEDKU VZTAH OSOBNÍ ŽIVOT - KVALITA PRÁCE… Jako určitě tam nějaký vztah je. Musí se to někde projevit. Zvýšenou nervozitou, sníženou tolerancí.
204
A U VÁS TEN PROBLÉM TEĎ NENÍ, CO SE TÝČE NĚJAKÉHO SOCIÁLNÍHO ZÁZEMÍ. Ne. MÁTE KOLEM SEBE LIDI, KTERÝM SE MŮŽETE SVĚŘIT, KDYŽ VÁS NĚCO TRÁPÍ? Ano KDO VÁM PORADÍ V KRITICKÉ SITUACI? Ano. A KDO BY VÁM POMOHL, KDYBYSTE BYLA UPOUTANÁ NA LŮŽKO? Doufám, že jo. KTERÁ OSOBA JE PRO VÁS KLÍČOVÁ? Dlouhodobě matka, v tuto chvíli partner. A KTERÁ SITUACE JE PRO VÁS ZDROJEM, KDE ČERPÁTE ENERGII A CHUŤ DO TOHO, CO DĚLÁTE? V ČEM VLASTNĚ VIDÍTE SMYSL? Takové to rodinné zázemí, ale přiznám se, že bez té práce bych taky nemohla být. ŽE VÁS BAVÍ NĚCO DĚLAT? Být užitečná. Jak v soukromí, tak v práci.
Respondent č. 12 je žena (32let), není vdaná, ale žije s přítelem a má dospělou dceru. Ve vězeňství pracuje už 16 let. Před pár měsíci přestoupila na oddělení prevence a stížností, kde působí jako vyšetřovatel. Do té doby pracovala jako dozorce. Rozhovor se týkal obou pracovních pozic i jejich srovnání. V současné době dálkově studuje vysokou školu. Do služby nastoupila hned po ukončení vzdělání, protože tam pracovali její rodiče. Práce jí přišla zajímavá a jiný nápad, kam jít pracovat, neměla. Na práci ve vězeňství se jí líbí, že není stereotypní, že se zde může dozvídat nové věci. Co vnímá jako negativní je časový tlak a leckdy nesmyslná nařízení. V předchozí pozici zase nemožnost vyhovět oběma stranám – nařízením i klientům. „Tam jsem pociťovala spíš tu bezmocnost, že tam byla třeba nedostatečná kapacita, nedostatek místa. Tam jsme museli ty vězně umístit, splnit ty příkazy, abychom naplnili zákon, ale nejsou k tomu podmínky. Byl to tlak ze dvou stran.“ Stres se projevoval psychicky i fyzicky. V předchozím zaměstnání na ni doléhal časový stres tak, že při konci pracovní doby cítila „silný tlukot srdce v tu chvíli, kdy jsem se dostala do toho časového presu. Vlhké ruce občas, pocit velké únavy… měla jsem pocit, že jsem prostě jak vyždímaný citron. Měla jsem pocit, jako když tupě zírám do zdi a mám vypnutý mozek.“ Doma pak měla nutkání myslet na úkoly, které ten den v práci nestihla.
205
Nejdůležitější je pro ni v jejím zaměstnání (pro zvládání stresu) pracovní kolektiv a dobrý vedoucí. Za nejdůležitější vlastnost u svých kolegů považuje ochotu a spolehlivost. U vedoucího rozhodnost, spravedlivost, také ochotu pomoct. Uvítala by, kdyby v rámci pracovní doby chodili zaměstnanci společně (třeba jednou týdně) dělat nějaký relaxační sport, např. plavat. Považuje to za vhodný způsob psychohygieny. Narozdíl od např. supervizních seminářů nebo jiných rekondičních programů, během kterých by se znovu řešila práce.
ZMĚNILO SE POSTUPEM ČASU NĚCO NA TOM, PROČ TU SETRVÁVÁTE? Je to jistá práce a pořád je to takový zajímavý – člověk se neustále dozvídá nový a nový věci. Není to taková ta stereotypní práce, je to prostě každej den o něčem jiným. KDYŽ SE TO ALE TAKHLE MĚNÍ A ČLOVĚK SE MUSÍ NEUSTÁLE PŘIZPŮSOBOVAT, TAK TO ALE ZÁROVĚŇ MUSÍ BÝT VÍCE ZATĚŽUJÍCÍ. Tak vzhledem k tomu, že ta práce, kterou dělám já, tam nejsem každej den ve styku s vězni, který člověka každodenně na tý službě štvou, tak nemám pocit, že by mě to nějak deprimovalo. TAKŽE SE INDIVIDUÁLNĚ NESETKÁVÁTE S ODSOUZENÝMI? Individuálně jo, ale ne každý den. A KOLIK VYŘIZUJETE KLIENTŮ TAK ZA TÝDEN? Za týden tak deset maximálně. Na této momentální funkci, kde jsem asi dva měsíce. Dřív jsem dělala normálně na oddělení jako vrchní dozorce a umísťovala jsem vězně, kteří přišli. A CÍTÍTE, ŽE JE V TOMTO POVOLÁNÍ VÍCE STRESU, NEŽ NĚKDE JINDE? Jako stresu tu občas trochu je, ale nemám pocit, že by toho bylo nějak výrazně víc, než jinde. To jako ne. Myslím si, že jsou stresovější zaměstnání. Zase mluvím o pozici, kterou vykonávám teď, na tom oddělení je to zas o něco horší. JSOU VE VAŠÍ PRÁCI VĚCI, KTERÉ VÁS DOKÁŽÍ VYTOČIT? No samozřejmě že tam jsou věci, které mě dokážou vytočit. Jako nesmyslný nařízení a tak podobně. JAK SE CÍTÍTE VE CHVÍLI, KDY VÁM PŘIJDE TAKOVÉ NAŘÍZENÍ? Bezmocně. Člověk s tím nic nenadělá v tu chvíli. Musí to respektovat, ale asi to my lidi z praxe vidíme jinak, než ti, kteří ta nařízení vydávají. A CO V TU CHVÍLI CÍTÍTE, KDYŽ VÁM TOHLE PROJDE HLAVOU? JSTE SPÍŠ NAŠTVANÁ, NEBO NA TO REZIGNUJETE? Ta naštvanost tam je a ta pak přejde v rezignaci. A PROJEVUJE SE TO NĚJAK FYZICKY?
206
Začnou se mi potit dlaně pak celý den. A V POZICI TOHO VRCHNÍHO DOZORCE BYL NĚJAKÝ ROZDÍL? Tam jsem pociťovala spíš tu bezmocnost, že tam byla třeba nedostatečná kapacita, nedostatek místa. Tam jsme museli ty vězně umístit, splnit ty příkazy, abychom naplnili zákon, ale nejsou k tomu podmínky. Byl to tlak ze dvou stran. Měli jsme vykonat to, co jsme měli za úkol, ale přitom na to neměl člověk podmínky tak, aby to všechno mohl dodržet tak, jak se má. A JEŠTĚ PAK MOŽNÁ PŘICHÁZÍ HNĚV ZE STRANY KLIENTŮ... No jasně, pak nás ještě zahlcujou žádostma, že s tím nechtěj bejt a s tím si nerozuměj. A že tady se jim to nelíbí a tamhle není sprcha. A všem se nedá samozřejmě vyhovět. To je taková bolístka věznic, že jsou prostě přeplněný. MYSLÍTE, ŽE JE VÁŠ PLAT PŘIMĚŘENÝ TOMU, CO DĚLÁTE? Myslím si, že asi jo. DALO BY SE ŘÍCT, ŽE VÁS VAŠE PRÁCE TĚŠÍ? Těší, no… člověk to bere jako nutnost, jako povinnost, ale jsou situace, kdy… nemůžu říct, že by mě to vyloženě nebavilo. Kdyby to člověka nebavilo, tak by tu asi nebyl, ale… JSOU TU URČITÉ MOMENTY, KDY VÁS NAPADNE “MÁM JÁ TOHLE ZAPOTŘEBÍ“? Já si myslím, že jako jo. A JSOU TAM I POZITIVNÍ MOMENTY? Tak jednak to je ta nová práce a tam jsou určitý momenty. Hodně tam udělal kolektiv. Je tam o něco zajímavější práce, než byla ta původní. Je taková pestrá a tím, že je to vlastně funkce toho vyšetřovatele, takže s těma klientama hodně mluvíte, snažíte se je rozebírat. Je to takový zajímavější.. Snažíte se při tom zjistit všechno jako proč to udělal, proč k tomu došlo. On se tak nějak rozpovídá a vy při tom tak trochu nahlídnete do tý jeho duše. Je to takový osobnější, než ta práce „papírová“, co jsem dělala doteď. A ZMĚNIL SE TÍM NĚJAK VÁŠ VZTAH KE KLIENTŮM – ŽE JE TEĎ VIDÍTE ZBLÍZKA? Tím, že je vidím z blíska, tak je člověk tak jako pozná, ale že bych k nim úplně změnila postoj, to jako ne. ŘÍKALA JSTE, ŽE TAM MÁTE DOBRÝ KOLEKTIV. JAK MOC MYSLÍTE, ŽE JE TO PRO PRÁCI DŮLEŽITÉ, TAKOVÁ TA SOUDRŽNOST MEZI KOLEGY? No určitě, určitě. To bych skoro řekla, že to stojí tak na prvním místě. Aby člověk chodil do práce nějak rád. Tady je asi o hodně důležitější než jinde, že tu můžete spoléhat jeden na druhýho. Že my musíme tak nějak mít tu jistotu, že když tam máte toho kolegu, tak kdyby byla nějaká mimořádná situace, tak že vás zajistí, podrží. Ať co se týče nebezpečnosti vězňů nebo tak. Prostě takový to spolehnutí se na toho kolegu, kterýho tam máte, tak že je asi důležitější než v běžných profesích. TAKŽE JE TO TAKOVÁ OPORA?
207
Jo, musíme spoléhat jeden na druhýho. Že jsme si tam navzájem. A JE TAM TEDA I VYŠŠÍ POŽADAVEK NA NĚJAKÉ VŘELEJŠÍ VZTAHY? KDYŽ TAM JSOU NÁROKY NA TU PROFESIONÁLNÍ SOUHRU? Tak myslím si, že ta profesionalita je tam na prvním místě a takové ty přátelské vztahy, to zas přinese čas. Nemůžete být s každým hned přítel, ale když spolu sloužíte nějakou dobu, tak to většinou přijde. A MÁTE NĚJAKÉ BLIŽŠÍ VZTAHY V TOM KOLEKTIVU? Nemůžu si stěžovat, jsem s tím kolektivem opravdu spokojená. Chodíme i na bowling. A JAK BY JSTE POPSALA LIDI, KTEŘÍ SE VYSKYTUJÍ V TOM KOLEKTIVU? ZKUSTE, JESTLI VÁS NAPADNE NĚKOLIK PŘÍDAVNÝCH JMEN, KTERÝMI BYSTE JE TAK SPOLEČNĚ POPSALA. Tak jsou určitě ochotný mi poradit, zaskočit, když je potřeba. Spolehliví, hodně mi radí ve všem, fakt se na ně můžu spolehnout. TO JSTE UVEDLA TY PROFESNÍ VLASTNOSTI., MYSLELA JSEM TŘEBA NĚJAKÉ OSOBNÍ VLASTNOSTI To nevím, nic mě nenapadá, co by měli společného. A JAK VYPADÁ IDEÁLNÍ VEDOUCÍ, JAKÉ MÁ VLASTNOSTI? Rozhodný, spravedlivý, taky ochotný pomoct. Takový dobrý vedoucí. A VÁŠ VEDOUCÍ, JE TAKOVÝ? Musím říct, že na vedoucí jsem zatím měla štěstí. Všichni takoví byli. Opravdu kliku na šéfa. MYSLÍTE, ŽE MÁ U PODŘÍZENÝCH AUTORITU? Rozhodně ano. KDYŽ RÁNO VSTANETE A JDETE RÁNO DO PRÁCE, S JAKÝM POCITEM TAM JDETE? TĚŠÍTE SE NEBO NAOPAK SE VÁM TAM NECHCE? Zatím chodím ráda, protože mě tu každý den čeká něco novýho. Předtím to bylo jako „ježišmarja, zase do práce“. Ale tady je to zatím takový ještě jiný, zatím je tu toho hodně novýho a zatím se sem ještě těším. CHCETE TU PRACOVAT TAK DLOUHO, JAK TO PŮJDE? Zatím bych byla ráda, kdybych tu mohla pracovat, dokud to půjde a dokud nevyhořím. PŮSOBÍ TU NA VÁS NĚJAK ČASOVÝ TLAK? No tak na tom předchozím místě to bylo dost intenzivní tohle právě. Je to jeden ze stresorů, který to dost znesnadňuje. Tam je hodně úkolů na tu pracovní dobu, ta pracovní doba je dost vyplněná a když se končí konec té pracovní doby, tak každý začne tak hekticky úplně „jééžiš, už bude konec pracovní doby“. 208
A PROJEVOVAL SE TEN STRES NĚJAK DLOUHODOBĚ TŘEBA ZVÝŠENOU NERVOZITOU? No to jako jo. Ty situace byly hodně často. Nebylo to třeba jednou tejdně, kdy se na člověka nahrne ta spousta práce. Ale tam na tom předchozím místě to bylo jako furt. A FYZICKY SE TO NĚJAK PROJEVILO? (ukazuji seznam fyzických symptomů stresu) Silný tlukot srdce v tu chvíli, kdy jsem se dostala do toho časového presu. Vlhké ruce občas, pocit velké únavy,… měla jsem pocit, že jsem prostě jak vyždímanej citron. Měla jsem pocit, jako když tupě zírám do zdi a mám vypnutej mozek. POMOHLA BY VÁM V TU CHVÍLI NĚJAKÁ FYZICKÁ AKTIVITA, TŘEBA SE JÍT PROJÍT NA PROCHÁZKU? Jako jít na procházku třeba jo. Ale zase na druhou stranu jsem nebyla ten typ, že bych sedla na kolo a zběsile někam uháněla, abych to ze sebe dostala. To jsem si spíš někde sedla a vzala knížku, abych se nějak odreagovala. Spíš takhle než nějakou fyzickou zátěží. A NĚJAK DLOUHODOBĚ, BYLO TO NA VÁS ZNÁT TA ZÁTĚŽ? Spíš jako že člověk měl pocit, že ten mozek nikdy úplně nevypnul. Že jsem byla doma a měla pořád pocit, že jsem na něco zapomněla, na co si ráno ještě vzpomenout a pořád ten mozek zaměstnávala i mimo práci a pořád tam někde jakoby běhala. TAKŽE TAKOVÝ STRACH… No, spíš jsem měla pocit, že se to ještě dá zvrátit, že až tam zítra přijdu, tak to můžu ještě zachránit. Spíš jsem si říkala pořád neustále co mám ráno udělat. Spíš jsem udržovala ten mozek v takový činnosti, abych na to ráno nezapomněla si to připomenout. A MYSLÍTE, ŽE BY PRO VÁS BYLO UŽITEČNÉ ZÚČASTNIT SE NĚJAKÉHO PROGRAMU, KDE BYSTE SI BUĎ ODPOČINULA NEBO TÝDENNÍ PROGRAM, KTERÝ BY SE ZAMĚŘOVAL NA TECHNIKY RELAXACE NEBO NA TO, JAK ODDĚLOVAT PRÁCI A SOUKROMÝ ŽIVOT? Víte, co by pomohlo? Kdybychom měli možnost jít si, já nevím, jednou týdně zaplavat. Tak jako tady naše zásahová jednotka chodí trénovat v pracovní době boxovat do pytlů, tak tady zaměstnanci by mohli jít do bazénu, jít o dvě hodiny dřív domů, jít si zaplavat, odreagovat mozek. Tak takový relax bych si spíš představovala. Protože když si představím ještě si někde povídat, jak jste mluvila o těch seminářích, tak by se stejně mluvilo o práci a pořád pracovně. Kdežto když tady odsud povinně vypadnete a jdete si do sauny nebo zaplavat, tak to by spíš byla hygiena mozku. TAKŽE SPÍŠ PRAVIDELNÉ RELAXAČNÍ AKTIVITY? No. A NĚJAKÉ PŘEDNÁŠKY TŘEBA O TOM SYNDROMU VYHOŘENÍ, JAK JSTE TADY UŽ JEDNOU ZMIŇOVALA? Tak takové semináře možná, ale určitě ne pravidelně. Myslím si, že by nebylo užitečné mít jednou týdně seminář a tam o tom mluvit. To ne. Já si myslím, že ty semináře by byly dobrý jen proto, aby 209
si člověk vůbec uvědomil, co vlastně ho trápí. Tak jednou měsíčně udělat sezení s odborníkem, kterej by to s náma rozebíral. Ale co by bylo potřeba je to úplný vypnutí, úplný odstavení těch problému. Tady by to člověk pořád řešil. Pořád by se o tom mluvilo. Ale asi si myslím, že by nám pomohla aktivita, kdy bysme šli mimo ten areál tý věznice, kde by jste opravdu neřešila ty osobní problémy. Ale ty semináře by byly dobrý zase na to, aby si člověk vůbec uvědomil, co ho vlastně stresuje. Tak nárazově. A VY SE ÚČASTNÍTE TAKOVÝCH PROGRAMŮ? Ne, tady vůbec nemáme nabídku. Byla jsem na nějakém kurzu psychohygieny a taky studuju VŠ, a to je teď moje psychohygiena. TEĎ BYCHOM PŘEŠLI NA OBLAST SOCIÁLNÍCH VZTAHŮ.. (zadávám sociogram) KOUKÁM, ŽE TU MÁTE KOLEM SEBE HLAVNĚ TU RODINU. Jo, ta je mi nejblíž. A JSTE S TÍM TAKHLE SPOKOJENÁ? PŘEDSTAVTE SI, ŽE BYSTE MOHLA NA TÉ KRESBĚ COKOLI ZMĚNIT, NĚKDE PŘIDAT NEBO UBRAT LIDI A VZTAHY, ABY TO BYLO IDEÁLNÍ. No zůstalo by to tak stejně. Ta rodina nejblíž, pak o kousek dál ty přátele a ještě dál ti ostatní. Ne, že by mi cizí lidé byli lhostejní, ale že bych je kreslila tady někde blízko u mě, to zase ne. Jako kdyby se někomu cizímu něco stalo, tak mu pomůžu, ale nechci je mít blízko. TAKŽE BYSTE NEMĚNILA SOUČASOU SITUACI V TĚCH VZTAZÍCH? Ne, jsem spokojená…ve vztazích. KDYBY TAM BYLO VÍC LIDÍ? Kdyby tam bylo víc lidí na kterých mi záleží? Přátel mám pár dobrejch. Ale ne že mít sto lidí a každou chvíli někomu posílala sms, to zas ne. A MÁTE KOLEM SEBE NĚKOHO, KOMU SE MŮŽETE VYPOVÍDAT? Jak říkám, mám pár dobrých přátel, kterým můžu zavolat a vypovídat se jim, oni můžou zavolat mě, kdyby mě potřebovali. TAKŽE SE VŽDYCKY MÁTE NA KOHO OBRÁTIT, KDYBY SE NĚCO STALO? To určitě. Na rodinu určitě. KOHO BYSTE OZNAČILA ZA SVOU KLÍČOVOU OSOBU VE SVÉM ŽIVOTĚ, NA KOHO SE MŮŽETE OBRÁTIT, KTERÁ JE PRO VÁS NEJDŮLEŽITĚJŠÍ? Jako teď je pro mě nejdůležitější dcera, ale rozhodně bych s ní neřešila nějaké problémy nebo krize. Takže v tomto směru asi můj životní partner.
210
Respondent č.13 44 let, ženatý, 1 dítě syn, starší bratr Vrchní inspektor, vrchní dozorce a dozorce první třídy na výkonu vazby = jedni z mála příslušníků, kteří můžou trestat obviněné a odsouzené, řídíme na odd vězňům režim Podřízení ne , praxe 14 let Druhé zaměstnání Motivace: mým koníčkem jsou zbraně a historie, a jelkož se tu uvolnilo místo zbrojíře, tak jsem sem šel na eskortu a pak jsem dělal zbrojíře.
ZMĚNIL SE TEN DŮVOD, PROČ TU ZŮSTÁVÁTE? Tady byly lepší peníze, než na zbrojení, tak jsem přešel sem a tady už to vydržím až do smrti. VYDRŽÍTE ZNAMENÁ, ŽE UŽ TO NĚJAK DOKLEPETE, NEBO VÁS TA PRÁCE ZAJÍMÁ A LÍBÍ SE VÁM TU? Myslím, že v mejch letech už člověk bude hledat těžko hledat nějaký zaměstnání. Nastoupil jsem tu ve třiceti letech, u soukromníků už jsem dělal před tím, vím, co to obnáší a už to nechci zažívat znovu. Tady je to jistota a ta práce tady… člověk si zvykne na všechno. TO ZNAMENÁ, ŽE JSOU TU VĚCI, KTERÉ MUSÍTE PŘETRPĚT? No zpočátku to tak samozřejmě bylo. KONKRÉTNĚ? No jsou tady věci, který člověk jen tak jinde nevidí. Člověk oběšenej, podřezanej, různí psychopati, abstinenční příznaky těch novejch přírůstků, cynismus vrahů, který rozkrájeli svou manželku. To je například. Člověk o tom nejdřív přemejšlí, ale pak dojdete k tomu, že nemá cenu, o tom přemejšlet. Pokud se ten člověk chová ke mně slušně, tak já nemám problém se chovat slušně k němu. TAKŽE TO ZE ZAČÁTKU BYL PROBLÉM, ALE TEĎ JSTE SE S TÍM NĚJAK VYROVNAL? Samozřejmě. PRACUJETE SE KONTAKTU?
SVÝMI
KLIENTY
INDIVIDUÁLNĚ?
JSTE
S NIMI
V PŘÍMÉM
Ano, mám to přímo v náplni práce. Vyřizujeme jejich požadavky. To, co klient chce, jde přes nás. Těch lidí je tak padesát a vy s nima musíte každé ráno s každým z nich promluvit. PROMLUVIT S PADESÁTI LIDMA, TO JE PRÁCE NA CELÝ DEN, NE? Někdy je to tak. Myslím si, že současný stav vazebních věznic je takový, že těch klientů by měl mít příslušník míň. Na trestu se o ně starají vychovatelé a tam má každý pod sebou míň klientů. Ale 211
pracoval jsem i na oddělení, kde jsem měl na starost 120 vězňů a byli to cizinci. Takže to bylo opravdu vyčerpávající, hlavně psychicky. A právě si myslím, že si to pak i přenáším ven. Že se pak tak chovám. Někdo na mě třeba mluví a já kývu, ale ve skutečnosti neposlouchám. Tady to totiž jinak nejde. To bysme museli mít ty hlavy tři. TAKŽE CO VÁM TU NA TOM VADÍ, JE OBROVSKÉ MNOŽSTVÍ PRÁCE NA JEDNOHO ZAMĚSTNANCE? Mít těch lidí míň. Líp by se s nima pracovalo. CHTĚL BY JSTE SE SVÝM KLIENTŮM VÍCE VĚNOVAT? Já si myslím, že jo, předešlo by to řadě problémů třeba. JAKÉ PROBLÉMY MÁTE TŘEBA NA MYSLI? Tak třeba jsou tři vězni spolu na cele a mají tam konflikt. On vám to řekne, že by chtěl přestěhovat. A vy mu slíbíte, že se na to podíváte, protože co se týče umístění vězňů jsou zákony, musíme jeho přání respektovat. Ale mezitím vám naskočí několik dalších věcí: tamhle se poperou, přivezou nákup, přijde psycholožka na pohovory a už nemůžete vyřešit ten jeho problém, což jste mu v osm ráno slíbili. A on začne ve tři kopat do dveří a dovolávat se, že jste to neudělali. On si myslí, že jste se na něj vybodli a že zneužíváte uniformu, protože on je ten zavřenej a vy ho tímto způsobem šikanujete. Ale přitom to tak není. Tady se to tak nedělá, já jsem to v životě nepoužil. A pak se člověk akorát snaží to vyřešit, nějak uklidnit tu situaci, třeba hned nebo co nejdřív, protože pak se to nedá. TAKŽE VY NEMÁTE KAPACITU USPOKOJIT TO, CO ON PO VÁS ŽÁDÁ A NÁSLEDKEM TOHO TO PAK VYTVÁŘÍ PROSTŘEDÍ, KTERÉ MÁ VLIV ZASE NA VÁS? Mě nebo mý kolegy, kterým předávám službu., já odejdu, oni tady zůstanou na tu noční třeba. A to třeba vězeň může začít vyvádět, to někteří dělaj – zneužívaj, protože, … se nuděj. TAKŽE KDE JE ZÁKLAD TOHO PROBLÉMU A JAK TO ŘEŠIT? No je jich hodně, těch vězňů. A naopak málo kvalifikovaných pracovníků, který by se jim mohli po výkonu trestu věnovat. Neříkám, že by to mělo smysl u všech. Takoví, co tu jsou po desátý, po patnáctý nebo i potřetí., tam už asi nic nepomůže. Ale takový ty útěky, sebevraždy, tam kdyby byl někdo, kdo by se o ně staral individuálně, tak by k tomu třeba nemuselo docházet. Na to převychování nevěřím. Tam vidím problém, jak přišla vlna tý humanizace. To podle mě přišlo moc brzo. Když jsem nastoupil do služby, tak byli doživotně odsouzený tři lidi. U dvou si vzpomenu na jména. Teď jich je kolem čtyřiceti. Takže to je prostě obrázek. Amnestie v 90. letech, to byla další věc, kdy byla propuštěna spousta lidí, kteří udělali ještě větší spoustu lidí nešťastnými … nevím, je to jen můj názor. Ale přijde mi, že to mohlo jít pozvolněji a že ty podmínky tady by měly být trochu tvrdší, než jsou. Ale není to má kompetence a ti, co jí mají, to rozhodli takhle, takže se nedá nic dělat. MYSLÍTE SI, ŽE SOUČASNÁ PODOBA VAZBY NENÍ TAK EFEKTIVNÍ, JAK BY MOHLA BÝT? Ano.
212
A JSOU KONKRÉTNÍ SITUACE, KDY SI TOTO UVĚDOMÍTE V PLNÉ MÍŘE? NEBO JE TO TAKOVEJ DLOUHODOBEJ DOJEM? Ta společnost si prošla celá přerodem. Na vlastní uši jsem slyšel názor romských spoluobčanů, že demokracie znamená, že se může krást. A nevím, kdy oni to pochopí. Nebo kdy to takhle pochopili. Prostě já vím, že to neovlivním. Problém ve vazební věznici je problém, že tam je třeba klauzule, že odsouzený má právo používat civilní oděv, pokud je čistý, esteticky odpovídající a tak. To my musíme hlídat. Ale pak se nám stává, že se tu opomene výměna a pak je tu svrab a musí se to řešit a desinfikovat, dotyčněj se musí léčit a tak. Dříve obvinění toto právo neměli, všichni měli to stejné, věznice si pravidelnou výměnu ohlídala, aby ty problémy nebyly. Tak všichni měli tepláčky, sice hnusný, ale aspoň se předcházelo takovým naprosto zbytečným problémům, který akorát pak zdržujou provoz té věznice. A ČLOVĚK PROTI TOMU NIC NEUDĚLÁ, PROTOŽE MUSÍTE NÁSLEDOVAT ZÁKON… No ano. Já nevím, jako jaký vy třeba máte názor na trest smrti, ale tady když dostane člověk doživotí, tak si po dvaceti letech může požádat o podmínečné propuštění. Což se tady teď dělo, soudce byl naštěstí při smyslech a neumožnil mu to. Protože takového člověka propustit na svobodu, člověk který třeba zabil čtyři lidi děsným způsobem… myslím si prostě, že trest smrti se neměl tak rychle rušit. To jsme se prostě chtěli zalíbit Evropě a světu. Ale přitom v řadě demokratických států trest smrti existuje. Za těžký zločiny samozřejmě. Třeba když se díváte na televizi a tam vedou k soudu vraha a redaktor řekne: „Hrozí mu až…“, a on třeba rozkrájel malý dítě na kousky. A když já tu pracuju, i když už jsem se s tím tak nějak v sobě vypořádal, tak může se stát, že se ten zločinec dotknul někoho z vaší rodiny nebo z vašeho okolí. Uvedu příklad: jednomu z kolegů, tedy mému kamarádovi, znásilnil pedofil sedmiletou dceru. Tak to je takový zvláštní, když vidíte, jak za ním přijde psycholožka a dá mu knížky, aby mu nebylo smutno. Tak dobře, je to v rámci nějaký výchovy, ale když ten člověk je tu už potřetí, tak se to zkousne jen těžko. To byl jen takovej příklad. Jako ze začátku jsem měl problém oprostit se od toho, ale pak jsem začal dělat to, že jakmile odsud odejdu, tak to všechno vypustím. Snad se to povede takhle to vypustit. Ačkoli když takhle kráčíte s manželkou po městě a najednou potkáte svého bývalého klienta, tak jako vám zatrne. A bleskne vám, co by se všechno mohlo stát. Musím zaklepat, že zatím to dopadlo všechno dobře. Ale nevíte, žejo. Tak to je asi věc, kterou si s sebou tahle práce nese, stejně jako policajt. To musí bejt člověk určitej typ, aby to snesl. Ačkoli nikdy to asi nejde stoprocentně, to by nemohl bejt člověk, ale robot. Takže vy jste v pohodě, jdete s manželkou po městě, lížete zmrzlinu a najednou potkáte někoho, koho jste tu dřív, nechci říct buzeroval, ale chtěl jste po něm něco a oni často nechtěj, žejo. Oni jsou to zločinci, kteří už vědí, jak jsou rozdaný karty, takže když tu něco rozbijou, tak to vezmou i s těmi důsledky. Ale stejně. STEJNĚ SI TO ASI V SOBĚ NESOU, NĚJAKOU TU HOŘKOST ZA TO, ČÍM SI TU MUSELI PROJÍT No jako nikdy se mi nestalo, že by na mě někdo šel s tím, že „počkej venku svině, já tě podřežu..“ Ačkoli jednou jsem se setkal s jedním. Ale to bylo jen proto, že já jsem příslušník a on byl kdysi vězeň, ale nikdy jsme spolu nepřišli do kontaktu a on prostě na mě dělal za okny posunky, že mě podřeže a pak jsme se asi za dva měsíce potkali jednou v tmavém průchodu a já mu říkám „tak co, tak jak to bude s tím podřezáním?“ a on běžel pryč. Nechtěl si přidělávat problémy, tak z toho vybruslil, k mému štěstí, takhle. Ale může se to stát.
213
TO JE JEDNA VĚC, ŽE SE TO MŮŽE STÁT, ALE ASI VÁS TO TAKY VEDE K TOMU, ŽE MÁTE TŘEBA VĚTŠÍ OBAVY NEŽ KDYBYSTE TU PRÁCI NEDĚLAL. ŽE VÁS TO NAVÍC JEŠTĚ OMEZUJE… No, to taky pozoruju u některejch kolegů. A PROJEVUJE SE TO I U VÁS, NĚKDY TŘEBA I FYZICKY? Ne to jako ne fyzicky. Přeci jen za těch osm let si člověk vytvoří takovou obranu, že si myslím, že jsem úplně normální. I když…, tady musíme být nad věcí a musíme si vyslechnout ty nadávky a tak…. A pak například do vás vrazí třeba v Kauflandu babička vozíčkem a v tu chvíli byste jí vrazila facku. Jako v tu chvíli jenom. Jako že tady musíte bejt nad věcí a nemůžete někomu jen tak vynadat. JAKO ŽE TADY TO TŘEBA V SOBĚ DUSÍTE? Dusíte no a venku už nemusíte… no dá se to zatím. Otázka je, co to udělá za deset let, za patnáct? JAKO ŽE BY VÁM TO MOHLO BÝT DO BUDOUCNA TŘEBA NEBEZPEČNÝ TO DUŠENÍ TĚCH VĚCÍ V SOBĚ? Ne, to ne jako že bych byl agresivní. NE, MÁM NA MYSLI PRO VÁS TO DUŠENÍ TĚCH VĚCÍ V SOBĚ BY TŘEBA ZA ČAS MOHLO BÝT ŠKODLIVÉ. A PAK PRÁVĚ MŮŽOU PŘIJÍT TAKOVÝ VĚCI JAKO PORUCHY SPÁNKU A TAK… Já vím, rozumím, to jsou ty psychosomatický poruchy. Je pravda, že spousta mých kamarádů, co mě znali před tím, než jsem sem nastoupil a co se s nima vídám teď, tak říkaj, že jsem jinej. Je zajímavý, že manželka, se kterou jsem dvacet let tohle nikdy netvrdila. A je pravda, že já se o práci doma nebavím. ŽE SE TO SNAŽÍTE ODDĚLOVAT? Jo, přesně tak. A VY TO NA SOBĚ SÁM NĚJAK SLEDUJETE, ŽE SE MĚNÍTE? Rozhodně. Ne, že se měním, jsem takovej ostřejší, nedůvěřivější… prostě policajt. Protože jak jsem sloužil ty tři roky u cizinců, se samýma Rusama, Vietnamcema a tak, tak jsem získal takovej odpor. Ne, že bych byl rasista, ale získal jsem nedůvěru a prostě mi vaděj. A přistihl jsem se, to vám klidně řeknu, u těch Vietnamců, oni jsou takoví hemživí, kvičiví, prostě jsou jiný. A prostě na ně musíte i zařvat, že... Na zlobivý děti se taky křičí a oni se pak zklidní. A přistihl jsem se, že jsem byl v krámku vietnamským a já jsem s tím prodavačem jednal úplně přesně jako s tím vězněm. Jako slušně, ale ten tón jsem měl přesně, jako když jsem mluvil s těma vězněma. A pak jsem zjistil, že na mě tak divně koukaj. To mi pak i manželka říkala, proč na něj zvyšuju hlas. Ne, že bych to někomu přál, ale ať si to někdo vyzkouší, bejt s nima tři roky každej den. Oni neustále páchaj něco, porušujou řád výkonu vazby. Neustále u nich nacházíme různý nožejčky a jehličky, kterejma by nás píchali do krku, tak se potom nemůžete divit, že ten člověk…, prostě se nemůžete divit, že jsem to přehodil i na ten civil. Myslím si, že to má tak 70% příslušníků. A JAKÉ TO PRO VÁS BYLO? STYDĚL JSTE SE? 214
No řekl jsem si „ježišmarja“, to víte, že jsem se tam v tu chvíli nerozbrečel, nezkácel a nezačal se jim omlouvat. V tu chvíli jsem zaplatil a rychle odešel. A doma mi pak manželka říkala…, ale já jsem jí řekl „no hold, to se prostě stane“. TAKŽE KDYŽ BYCH SHRNULA TEN NEGATIVNÍ VLIV, KTERÝ TOTO PROSTŘEDÍ NA VÁS MÁ, TAK JDE SPÍŠ O ZMĚNU PSYCHIKY NEŽ O NĚJAKOU ZÁTĚŽ? No ta zátěž je někdy taky taková dost silná. Dám příklad, když tady máte pět sebevražd do tejdne a vy jste byla u každý... Nechci se tady nijak vyplakávat, ale v tomhle je tu o nás postaráno mnohem hůře, než o ty vězně. MYSLÍTE, ŽE BYSTE POTŘEBOVAL NĚJAKOU PSYCHICKOU HYGIENU, TŘEBA TERAPII? Určitě, stoprocentně. Bejvala pracovnice, moje kolegyně a ta byla psycholožka a té jsem to říkal. Oni to ví, že to potřebujeme, ale prostě na to nejsou kapacity. Nerad používám slovo „na západ“, ale je pravda, že od nás na západ, v těchto vyspělejších zemích je o ty příslušníky postaráno mnohem líp. Každej se má rád, žejo. A abych skončil někde v Beřkovicích, kde si budu dělat papírový lodičky, to bych opravdu nerad. A s tou humanizací tu přibyli psychologové, ale spíš pro klienty než pro zaměstnance. Bavil jsem se o tom s psycholožkou a ta mi dala za pravdu,. Ale třeba se to změní, neházím flintu do žita. JE ZAJÍMAVÉ, ŽE TEĎ OD VÁS ÚPLNĚ POPRVÉ SLYŠÍM, ŽE SEBEVRAŽDY VĚZŇŮ JSOU TÍM, CO ZPŮSOBUJE STRES. NIKDO O TOMTO PROBLÉMU ZATÍM NEMLUVIL. Opravdu? Tak to je divný. Tak jsou otrlejší nebo jich viděli míň. Ale já si nevzpomenu na všechny, ale viděl jsem oběšený, podřezaný…, viděla jste vy někdy mrtvolu? Zblízka? Já si teda myslím, že tak tvrdej nejsem. Furt je to živá bytost, ať spáchal, co spáchal. A my ho musíme navíc dovést živého před soud, aby si vyslechl verdikt a šel pak spravedlivě pykat. V uvozovkách spravedlivě. Asi už jen ten pohled…, prostě spousta krve, vyplazenej jazyk. Já jsem teda i v civilu viděl za svůj život hodně, tři nebo čtyři, ale tady víc. Například dobrýho kamaráda jsem jednou našel oběšenýho a kdyby lidi nevěděli, že jsem příslušník, tak bych ho ani neviděl. Ale oni mě zavolali, ať vykopnu dveře a on tam visel. A byl to kamarád a jeho syn se velice kamarádil s mým. A dřív jsem ani ty příznaky nepociťoval, ale teď to bylo na podzim, kdy se nám tady oběsil někdo, tak prostě člověk jde a jedná tak nějak automaticky a pak si všimne, že má strašně sucho v puse. Se to vyřeší a pak si říká: „Ježiš, co to je?“ A CO VÁM V TU CHVÍLI BĚŽÍ HLAVOU? Nic, já prostě vím, že v tu chvíli se dotyčnej musí zachránit, musej se učinit ty opatření, který se musej učinit. Postupovat tak, jak se má a pak se skončí a já mám sucho v puse. Sloužim čtrnáct let, na tý vazbě jsem sedm let a pár takových různých případů už jsem viděl. TO VLASTNĚ JE NORMÁLNÍ, ABY SE OBJEVILA NĚJAKÁ REAKCE. TO BY ČLOVĚK MUSEL BÝT PSYCHOPAT, ABY SE HO TO NIJAK NEDOTKLO. ALE V TU CHVÍLI PROSTĚ MUSÍTE JEDNAT… No, ano.
215
