PRŮZKUM SOCHY SV. JANA NEPOMUCKÉHO V ÚVALECH U PRAHY BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA ÚSTAV CHEMIE

PRŮZKUM SOCHY SV. JANA NEPOMUCKÉHO V ÚVALECH U PRAHY BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

Vladislava Krajčová

Brno 2008

PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem tuto práci napsala sama a bez cizí pomoci. Veškerá literatura a zdroje, ze kterých jsem čerpala, jsou uvedeny v Seznamu literatury a zdrojů.

V Brně dne 23. května 2008

Vladislava Krajčová

2

PODĚKOVÁNÍ Ráda bych na prvním místě poděkovala Petře Kyselové, která mne přivedla na téma této práce. Dále patří mé díky vedoucí práce, MgA. Jitce Kateřině Trčkové, ak. soch. a konzultantovi, prof. RNDr. Jiřímu Příhodovi, CSc., za vedení, rady a připomínky, Mgr. Zdeňku Moravcovi za provedení analýzy vzorků, P. Mgr. Krzysztofu Lachovi za zapůjčení úvalské farní kroniky a v neposlední řadě i Milanu Bednářovi za velkou pomoc zejména v historické oblasti.

3

ANOTACE Tématem této bakalářské práce je průzkum a navržení konzervátorského zásahu pro pískovcovou sochu sv. Jana Nepomuckého v Úvalech u Prahy. V umělecko-historické části se autorka věnuje osobnosti sv. Jana Nepomuckého, vznikem legendy o jeho životě, ikonografii a kultu světce, dále jsou v této části nastíněny dějiny města Úval u Prahy a historie samotné sochy. V teoretické části práce se pojednává v obecné rovině o degradaci kamene s přihlédnutím k pískovci a o prostředcích a metodách čištění, konzervování a restaurování kamenných pískovcových objektů. V ??? je pak socha sv. Jana Nepomuckého popsána a je prozkoumáno její poškození a na základě tohoto průzkumu je navržen možný konzervátorský zásah. Tuto práci je možno použít jako podklad k žádosti o grant na obnovu sochy.

KLÍČOVÁ SLOVA: kámen, pískovec, degradace, čištění, konzervování, sv. Jan Nepomucký, Úvaly u Prahy

ABSTRACT This writing is devoted to a survey and a preservation of the sand-stone statue of St. John of Nepomuk placed in Úvaly u Prahy. In the historic and artistic part, the author of the writing turns her attention to the St. John´s personality, to the creation of his legendary life, to his iconography and his cultus, also the history of the town Úvaly and of the statue are described here. The theoretic part of the writing deals in general with a degradation of stone, especially of sandstone, with agents and methods of the cleaning, the preservation and the restoration of objects made of sandstone. ??? Is described the statue and its damage, whereupon the potential preservation is proposed. This writing can be used also as the basis of the application for the specific grant.

KEY WORDS: stone, sandstone, degradation, cleaning, preservation, St. John of Nepomuk, Úvaly u Prahy

4

OBSAH 1 ÚVOD ...........................................................................................................................6 2 UMĚLECKO-HISTORICKÁ ČÁST .......................................................................7 2.1 SV. JAN NEPOMUCKÝ – ŽIVOT A LEGENDA ................................................7 2.2 KANONIZACE A IKONOGRAFIE SV. JANA NEPOMUCKÉHO ..................10 2.3 HISTORIE A SOUČASNOST MĚSTA ÚVALY................................................13 2.4 SOCHA SV. JANA NEPOMUCKÉHO ...............................................................16 3 TEORETICKÁ ČÁST ..............................................................................................20 3.1 KÁMEN A PÍSKOVEC JAKO MATERIÁL ......................................................20 3.2 DEGRADACE KAMENE ....................................................................................21 3.3 POSTUPY A MATERIÁLY PRO KONZERVOVÁNÍ A RESTAUROVÁNÍ KAMENE ........................................................................25 3.3.1 Zákon č 20/1987 Sb. ....................................................................................26 3.3.2 Čištění kamene, materiály a postupy pro jeho konzervaci ..........................27 3.3.2.1 Čištění kamene .................................................................................27 3.3.2.2 Materiály pro konzervaci kamene....................................................30 3.3.2.2.1 Anorganické materiály ......................................................30 3.3.2.2.2 Organické materiály .........................................................30 3.3.2.2.3 Organokřemičité materiály ..............................................31 3.3.2.3 Postupy při konzervování kamene ..................................................33 3.3.3 Materiály a postupy při restaurování kamenného objektu .........................34 4 PRŮZKUM SOCHY SV. JANA NEPOMUCKÉHO ..............................................36 4.1 POPIS OBJEKTU ...................................................................................................36 4.2 PRŮZKUM OBJEKTU ..........................................................................................38 4.3 NÁVRH KONZERVÁTORSKÉHO ZÁSAHU .....................................................40 5 ZÁVĚR ........................................................................................................................42 6 SEZNAM LITERATURY A ZDROJŮ ....................................................................43 7 SEZNAM PŘÍLOH.....................................................................................................44

5

1 ÚVOD Sv. Jan Nepomucký bezpochyby patří mezi české nejvýznamnější a nejoblíbenější světce, a to i přesto, že snaha o jeho kanonizaci byl do určité míry politický proces. Kanonizace byla provedena papežem Benediktem XIII. dne 19. března 1729. Tomuto aktu předcházelo období, kdy se Jan dostával do povědomí lidí jako strůjce zázraků, a to již od své smrti v roce 1393. Masovější obliby se mu dostává od poloviny 17. století a v průběhu 18. století se stává jedním z nejoblíbenějších světců v českých zemích. Od poloviny 17. století se v českých zemích začíná šířit mariánský kult, ke kterému se postupně přidává kult svatojánský. Sv. Jan Nepomucký se v průběhu tohoto století stal vůbec nejuctívanějším světcem u nás.1 Zatímco Pannu Marii a její uctívání plně podporovali jezuité, tak obliba sv. Jana Nepomuckého měla potlačit památku na Jana Husa.2 Tuto oblibu „na objednávku“ pak podporovala legendární Janova mlčenlivost. Roku 1683 byla na Kamenný, dnešní Karlův, most osazena socha sv. Jana Nepomuckého od Jana Brokofa, která se stala formálním vzorem pro mnoho dalších skulptur světce, které se v českých zemích objevovaly téměř exponenciálním tempem. Jako ochránce vod – což bylo vyvozeno od domnělého způsobu smrti – byl často umisťován k vodním tokům, jako patron poutníků na rozcestí a jako ochránce zpovědního tajemství a kněží obecně do církevních staveb. Téměř v každém městě nebo vetší vesnici dnes můžeme narazit na jeho zpodobnění. Socha sv. Jana Nepomuckého, která je menší kopií Brokofova díla, stojí také v Úvalech u Prahy. Petra Kyselová ze sdružení Otevřené Úvaly mne seznámila se záměrem jejich sdružení obnovit tuto sochu a tím mne přivedla na nápad zpracovat toto téma formou bakalářské práce. Cílem této práce je průzkum sochy sv. Jana Nepomuckého v Úvalech u Prahy, a to jak z uměleckého a historického hlediska, tak z hlediska budoucího konzervátorského zásahu – tedy průzkum a popis poškození. Z těchto

průzkumů

jsem

pak

vycházela

při

samotném

návrhu

možného

konzervátorského zásahu. Tento návrh ovšem není závazný, jedná se pouze o jednu z několika možností ošetření. Svou práci jsem psala tak, aby ji bylo možné použít i jako podklad k žádosti o grant na obnovu sochy, kterou sdružení Otevřené Úvaly hodlá podat, a potenciálně i jako podklad pro mou diplomovou práci.

1 2

HORA-HOŘEJŠ, Petr: Toulky českou minulostí. Čtvrtý díl. Praha 1995, str. 191 Tamtéž

6

2 UMĚLECKO-HISTORICKÁ ČÁST

2.1 SV. JAN NEPOMUCKÝ – ŽIVOT A LEGENDA Osobnost, která je dnes známá jako sv. Jan Nepomucký, vzešla z historicky doložené osoby vikáře Jana z Pomuku. Jan z Pomuku se narodil kolem roku 1340 v Pomuku, dnešním Nepomuku, trhové vsi, která spadala pod cisterciácký klášter v nedaleké Zelené Hoře. Janův otec Welfin byl v letech 1355 – 1367 pomuckým rychtářem, jeho matka není známa. Základní vzdělání získal ve škole při farním kostele sv. Jakuba v Zelené Hoře, kde byl zřejmě také pokřtěn. Ve studiu měl údajně pokračovat v Žatci, ovšem toto nelze jednoznačně potvrdit. Dále vystudoval pražskou univerzitu, kde patřil mezi nejlepší žáky. Dne 20. června 1369 je Jan z Pomuku poprvé doložen jako veřejný notář v Praze. Říkalo se mu „doktor Johánek“ pro jeho malý vzrůst. Jeho kariéra v řadách církve pak pokračovala přes studium církevního práva v Padově, kanovnictví na Vyšehradě a funkci generálního vikáře pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna ve věcech duchovních až po úřad žateckého arcijáhna, kterou vyměnil 26. srpna 1390 za předchozí farářství u sv. Havla. Dále ovšem zůstával vikářem pražského arcibiskupa. Dne 10. března 1393 podepsal jmenování nového kladrubského opata, čímž byl vyhrocen spor arcibiskupa Jana z Jenštejna a krále Václava IV. o jmenování vysokých církevních úředníků. Král 20. března v záchvatu zuřivosti rozkázal arcibiskupa i s jeho úředníky pozatýkat. Samotnému arcibiskupovi se podařilo uniknout, ale Jan z Pomuku byl zatčen spolu s jinými arcibiskupskými úředníky – dr. Puchníkem, míšeňským proboštem Knoblochem a dalšími. Na králův rozkaz byli zajatci podrobeni mučení, kdy ostatní slíbili, že se postaví proti svému pánovi, Johánek z Pomuku na mučidlech mlčky dokonal.3 Jeho tělo pak bylo svázáno provazy a z Kamenného mostu vhozeno do Vltavy. Místo, odkud byl do řeky svržen, připomíná na mostě reliéf z pěti hvězd ve tvaru, který podle legendy označil na druhý den v řece jeho tělo. Ve skutečnosti byly Janovy ostatky nalezeny až čtyři týdny po jeho umučení, kdy vyplavaly na mělčinu a

3

HORA, Petr: Toulky českou minulostí. Druhý díl. Praha 1991, str. 199

7

byly nalezeny cyriáky z blízké Dušní ulice. Ti je roku 1396 předali pražské kapitule a Janovy ostatky pak byly uloženy do hrobu v chrámu sv. Víta. Legenda o sv. Janovi má svůj počátek už v roce 1499, kdy rakouský kronikář Tomáš Ebendorfer z Haselbachu zveřejnil domněnku, že Jan byl zabit kvůli zpovědnímu tajemství. Podle legendy, která se od tohoto okamžiku začal rozvíjet, byl Jan z Pomuku zpovědníkem královny Žofie, druhé manželky Václava IV., a odmítl králi prozradit hříchy, ze kterých se mu královna zpovídala. Václav jej dal mučit, ovšem Jan zpovědní tajemství dodržel i na mučidlech, a proto byl, opět na králův rozkaz, svržen v noci z Kamenného mostu do Vltavy, kde se utopil. Druhý den se v řece objevila pětice hvězd, která označila mrtvé tělo zabitého vikáře. Toto se mělo odehrát v roce 1383, tedy o deset let dříve, než Jan ve skutečnosti zemřel.

Reliéf na Karlově mostě s pěti hvězdami, jak byly viděny v řece

K vytvoření fiktivní postavy Jana z Nepomuku a její záměně za Jana z Pomuku došlo v podstatě omylem. Děkan svatovítské kapituly Jan z Krumlova v roce 1483 mylně určil jako datum Janovy smrti rok 1383. V 16. století byl Janův hrob renovován a na náhrobek bylo vytesáno právě toto nesprávné datum. Václav Hájek z Libočan, autor Kroniky české (1541), vysvětlil rozpor ve dvou datacích smrti existencí dvou osob

8

stejného jména. Jan z Pomuku zemřel podle něj v roce 1383 za uchování zpovědního tajemství, Johánek z Pomuku o deset let později kvůli jmenování kladrubského opata. Pravý Jan byl na dlouhou dobu „zapomenut“, zatímco ten fiktivní získával na oblibě. Ke změně jména na Jana z Nepomuku došlo v závislosti na přejmenování jeho rodné vsi z Pomuka na Nepomuk. Hájkova Kronika česká byla však již v 18. století označena za pramen značně nespolehlivý. Roku 1784 Gelasius Dobner na základě prozkoumání historických pramenů potvrdil totožnost vikáře Jana s Janem – mučedníkem. S tímto ovšem polemizuje Josef Dobrovský. Spor o totožnost Jana Nepomuckého pak trvá celé 19. století, kdy se objevuje teorie, že osobnost sv. Jana Nepomuckého byla vytvořena „uměle“ s cílem potlačit vzpomínky na Jana Husa. Tato teorie měla za následek ničení nepomucenských památek v letech 1919 – 20 jako připomínek habsburské vlády. Historik Josef Pekař v reakci na tuto činnost publikuje sérii článků, později shrnutých do spisu Tři kapitoly z boje o sv. Jana Nepomuckého, kde vyvrací stavění osoby Nepomuka „proti“ Husovi. V roce 1973 byla provedena expertiza Nepomukových ostatků, která dokázala, že Jan se neutopil, ale že zemřel na následky mučení a do řeky byl vhozen již mrtvý. Bezprostřední příčinou smrti byl výron krve do mozku po proražení lebky opakovanými údery tupým předmětem.

9

2.2 KANONIZACE A IKONOGRAFIE SV. JANA NEPOMUCKÉHO Politické pozadí rozvoje svatojánského kultu je patrné na první pohled. Vestfálským mírem ze 24. října 1648, který upravoval nové teritoriální, politické a náboženské uspořádání většiny Evropy, bylo v zemích Koruny české jakožto součásti habsburského impéria ustanoveno jako jediné povolené vyznání římské katolictví. Proces rekatolizace však započal již po bitvě na Bílé hoře. Obecně lze říci, že už třetí pobělohorská generace byla pravověrně katolická.4 Rekatolizace měla poměrně hladký a zdárný průběh, který byl dán jak estetikou římského katolictví, tak i nástupem nového uměleckého směru, který tuto estetiku posílil – baroka. Rekatolizace je v dnešní době vnímána jako násilný proces, spojený především s pálením „zakázaných“ knih a čarodějnickými procesy a pro tuto dobu se vžil termín „doba temna“. Z hlediska svobody a lidských práv to jistě byla pravda, přesto je však zřejmé, že v dobách baroka vznikla spousta uměleckých děl a rozvíjela se specifická kultura, která významně pozměnila tvář českých zemí a stala se základem pro jejich další rozvoj. Po smrti Jana z Pomuku podal arcibiskup Jan z Jenštejna k římské kurii stížnost na Václava IV., a v této své stížnosti označil Jana jako mučedníka. Zázraky se Janovým ostatkům připisovaly již hned po jeho smrti. V roce 1599 byl Jan Nepomucký zařazen mezi české zemské patrony. Snaha o jeho svatořečení pak začala ve druhé polovině 17. století. V roce 1701 pak došlo k zázraku, který proces kanonizace značně urychlil – uzdravení Terezie Krebsové. Nevyléčitelně nemocná žena z Mejnova se odebrala zemřít do kláštera voršilek na Pražském hradě, tam se ale zásahem Jana Nepomuckého zázračně uzdravila. Pražský arcibiskup Ferdinand Khünburg zahájil beatifikační proces Jana Nepomuckého v roce 1715. 15. dubna 1719 došlo ke komisionálnímu zkoumání Janových ostatků a z lebky byl vyňat neporušený kus růžové tkáně, který byl prohlášen za jazyk a celý objev pak za zázrak. 31. května 1721 byl Jan Nepomucký prohlášen blahoslaveným, a to papežem Inocencem XIII. Nepomukovy ostatky pak byly ve svatovítském chrámě veřejně vystaveny. K jejich druhému ohledání pak došlo v roce 1725, kdy se udál další zázrak – jazyk začal nabývat na objemu a změnil barvu. Papež Benedikt XIII. zvláštní bulou prohlásil Jana Nepomuského za svatého. Stalo se to 19. března 1729. Roku 1736 bylo v chrámu sv. Víta instalováno stříbrné mauzoleum

4

HORA-HOŘEJŠ, Petr: Toulky českou minulostí. Čtvrtý díl. Praha 1995, str. 77

10

sv. Jana Nepomuckého. Svátek Jana Nepomuckého pak připadl na 16. května. Roku 1973 byla provedena expertiza světcových ostatků, z níž vyplynulo, že tkáň, pokládána za jazyk, je ve skutečnosti dekomponovaná mozková tkáň, která s lety propadla do spodní části lebky, načež na vzduch nasákla vlhkem (naběhla).5 Sv. Jan Nepomucký se stal nejoblíbenějším českým barokním světcem. Jeho nejslavnějším zobrazením je socha na Karlově mostě od Jana Brokofa z roku 1683. Jan Brokof na této své soše předurčil způsob Janova zobrazování. Světec vystupuje jako kněz v rochetě s biretem neboli kvadrátkem na hlavě a se svatozáří z pěti hvězd. Tyto hvězdy mají svůj předobraz nejen v legendě o nalezení Janova těla ve Vltavě, ale též v pěti ranách Kristových nebo v pěti písmenech slova TACUI, latinsky „mlčel jsem“, což též odkazuje k legendě o Janově smrti. Sv. Jan Nepomucký je kromě Panny Marie jediný světec, jehož atributem je svatozář. V ruce drží Jan kříž a palmovou ratolest, která je zde symbolem vítězství. Janovu mlčenlivost může symbolizovat též prst na ústech, zámek nebo nápis TACUI. Dalšími jeho atributy pak jsou jazyk, staroboleslavské paladium, most, řeka, kotva a ryba, či bývá zobrazen s chudým, kterého obdarovává almužnou. Mnoho zobrazení Nepomuka vychází z ikonografie Brokofa, často jde přímo o kopie jeho sochy.

Sv. Jan Nepomucký podle Jana Brokofa 5

HORA-HOŘEJŠ, Petr: Toulky českou minulostí. Čtvrtý díl. Praha 1995, str. 192

11

Jako světec je Jan jedním ze zemských patronů. Dále má patronát nad kněžími a zpovědním tajemstvím, je ochránce vod, před povodněmi, vorařů a mlynářů, poutníků a šťastné cesty, od roku 1730 Tovaryšstva Ježíšova a je rodovým patronem Habsburků a Schwarzenbergů. Jezuitské misie zapříčinily rozšíření svatojánského kultu po celém světě. Kromě českých zemích je sv. Jan Nepomucký oblíbený také v Bavorsku, kde je též zemským patronem, Maďarsku a zemích Latinské Ameriky. Podle sv. Jana Nepomuckého byla také pojmenována česká papežská kolej ve Vatikánu – Nepomucenum.

12

2.3 HISTORIE A SOUČASNOST MĚSTA ÚVALY Město Úvaly se nachází východně od Prahy, v okrese Praha – východ ve Středočeském kraji. Na severozápad od města se nachází Klánovický les, na jihozápad Škvorecká obora. Úvaly se rozkládají v kopcovitém terénu, jejich nejstarší část se nachází v údolí potoka Výmola. Nejvyšším bodem na katastru města je vrch Vinice (298 m n. m.). Dále se na jeho území nachází několik rybníků, Přišimašský a Škvorecký potok a Klánovický les. Město je rozděleno železniční tratí Praha – Olomouc na část jihovýchodní a severozápadní a silnicí I. třídy, tzv. „kolínskou“, na jižní a severní část. Počet obyvatel města, kteří zde mají své trvalé bydliště, dosahuje čísla 5 300, ve skutečnosti zde lidí žije ještě asi o 1 000 více. První doložená zmínka o Úvalech pochází z období kolem roku 1300, kdy jsou v majetku pražských patricijů. V průběhu historie se název mírně mění. Od původního Uwal se nahrazuje tvarem Auwal, který byl vyslovován jako „Ouval“, později se objevuje pomnožný tvar Ouvaly, který byl následně upraven na dnešní Úvaly. Jméno získala původní osada podle skutečného úvalu podél potoku Výmola, ve kterém se rozkládá historická část města. Nicméně archeologické nálezy potvrzují, že oblast Úval byla osídlena již od neolitu. Tímto územím vedla patrně už od neolitu důležitá obchodní stezka, která směřovala z Moravy přes Litomyšl, Chrudim, Kolín, Český Brod a Úvaly do Prahy. Úvaly vznikly právě na této stezce jako ochrana brodu přes potok Výmolu. Tato stezka dostala později název Trstenická a zapříčinila také rychlý rozvoj původní osady. Již od roku 1415 jsou v písemných pamenech uváděny jako městečko a nelze vyloučit, že již byly s tímto statutem založeny. Městysem byly Úvaly až do 1. ledna 1969, kdy získaly statut města. Od 14. století byly Úvaly v držení Olbramoviců. Ti sídlili na hrádku v nedalekém Škvorci a v blízkosti Úval jim patřil poplužní dvůr Hostín, který je dnes součástí města. V té době už v Úvalech stál také filiální kostel, náležící pod faru v Horkách. Dvůr Hostín se často pokládá za původní sídlo pánů z Pardubic, a proto je považován za možné rodiště prvního pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic (1297 – 1364). Na náměstí Arnošta z Pardubic je dnes možné vidět sochu arcibiskupa. Socha byla odhalena 30. června 1869 a roku 1997 byla zrestaurována a přemístěna z okraje města na náměstí.

13

V průběhu dalších staletí patřily Úvaly do majetku různých rodů. Jindřich ze Stežova vybudoval před rokem 1489 v místech brodu most přes potok Výmolu a vybíral na něm mýto na základě královského majestátu od Vladislava II. Součástí škvoreckého panství se Úvaly trvale staly 5. srpna 1560, kdy okolí Hostína kupuje Albrecht Smiřický ze Smiřic a na Náchodě od pánů ze Vchynic. Tímto Smiřický získal domy a krčmy v Úvalech, dvory a právo na mýtné a kostelní podací. Obyvatelé Úval a okolí jsou od té doby až po rekatolizaci ve většině případů utrakvisté. Smiřičtí podpořili zakládání mlýnů a rybníků a rozkvět Úval spojený se vzestupem rodu je zastaven třicetiletou válkou. Albrecht Jan Smiřický, tehdejší majitel Úval, byl jedním z organizátorů druhé pražské defenestrace. 18. listopadu 1618 ale umírá, s největší pravděpodobností na tuberkulózu, a majetek přechází na jeho sestry Alžbětu a Markétu, který ale po bitvě na Bílé Hoře získává na základě dědických nároků Albrecht z Valdštejna. Valdštejn takto získaný majetek, tedy i Úvaly, prodává roku 1627 Karlu z Lichtenštejna. Po konci války se k panství hlásí královská komora, jelikož tento majetek spadal do konfiskátu po odbojných Smiřických. Karel Eusebius z Lichtenštejna je tak nucen za statek opět zaplatit. V majetku rodu Lichtenštejnů pak Úvaly zůstaly až do reformy v roce 1848, kdy bylo zrušeno poddanství. Lichtenštejnové dále vlastnili jen nemovitý majetek. Roku 1918 došlo ke zrušení šlechtických titulů a Lichtenštejnové ztratili část svého majetku v rámci první pozemkové reformy a zbylé pozemky a nemovitosti jim pak byly vyvlastněny a znárodněny v roce 1949. Lichtenštejnové brzy začali s obnovou válkou zničeného panství. Mezi první opatření patřila tvrdá rekatolizace. Byly založeny dva hostince, panský neboli Dolní na Mašlovském gruntě a Horní na Krejčovském gruntě. Znovu se obnovil provoz mlýnů. Od roku 1706 se vedla tzv. Purkrechtní registra, z nichž lze vyčíst držení usedlostí a posloupnost rychtářů. Roku 1724 byl opraven kostel Zvěstování blahoslavené Panny Marie, který si takto nabytou barokní podobu zachoval dodnes. Dnešní zasvěcení je Zvěstování Páně. V roce 1754 je v panském hostinci zřízena poštovní stanice, z roku 1774 pochází první zmínka o úvalské jednotřídce. V roce 1838 při velkém požáru shořela severozápadní část náměstí a při rekonstrukci došlo k jeho zúžení a tím dané nesouměrnosti, která je patrná dodnes. V srpnu 1845 byl zahájen provoz na železniční trati Praha – Olomouc, která velmi významně ovlivnila rozvoj Úval, zejména různých průmyslových odvětví. Samosprávu získaly Úvaly v roce 1852 a prvním starostou se stal dřívější rychtář Václav Hladík.

14

Ministerským přípisem ze 7. prosince 1921 se dosavadní název městyse úředně změnil z „Ouvaly“ na dnešní „Úvaly“. Mezi významné rodáky a obyvatele Úval patří pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic, i když o jeho vztahu k Úvalům jsou pochybnosti, katolický farář P. Alois Dostál, spisovatelka Marie Majerová, pedagog a spisovatel Josef Kožíšek, fotograf Jaromír Rajnyš a herec Jiří Steimar. O Úvalech se na několika místech zmiňuje i Alois Jirásek ve svých dílech Proti všem a F. L. Věk.

15

2.4 SOCHA SV. JANA NEPOMUCKÉHO Socha sv. Jana Nepomuckého v Úvalech u Prahy je zhotovena z pískovce a jedná se o nejstarší památku tohoto druhu v Úvalech. Byla vytesána v roce 1701 na objednávku Jiřího Doubravy pražským sochařem Janem Jiřím Šlanzovským6. Jde o menší a jednodušší kopii světcovy sochy na Karlově mostě od Jana Brokofa. Na čtyřhranném odstupňovaném podstavci je vytesán tento nápis: „Georg Dobrowa hatt dieſes Werck auffrichten laſſen J701 die 3. Avgvst.“ V překladu zní nápis: „Toto dílo nechal vztyčit Jiří Doubrava dne 3. srpna 1701.“

Socha sv. Jana Nepomuckého v Úvalech u Prahy

Jiří Doubrava byl původně svobodník, datum jeho narození není známo. Roku 1696 si vzal za ženu Rozynu, vdovu po úvalském krčmáři Janu Sakorovi, s níž vyženil tři děti, Jana, Václava a Kateřinu. Tímto sňatkem také získal chalupu s krčmou a pekárnou 6

RIŠLINK, Vladimír: Historie Úval a okolí úvodem. In Úvaly v průběhu staletí, str. 29, 41

16

č. p. 14 a zároveň byl sveden do poddanství. Po Sakorovi se stal i nájemcem velkého dolejšího panského hostince. Později přikoupil i sousední chalupu č. p. 88. 30. ledna 1700 vyhořela chalupa č. p. 14, což bylo zaznamenáno i do gruntovní knihy. Zřejmě z tohoto důvodu dal v dalším roce zhotovit sochu sv. Jana Nepomuckého, který je ochráncem proti požárům, a tuto sochu umístil před chalupu č. p. 88, vedle obecních vah. Od tohoto roku je Doubrava psán jako vrchní rychtář pro Úvaly a Tuklaty. 24. dubna 1703 v Tuklatech koupil grunt o rozloze 22 kop a 3 a ¼ záhonu. V roce 1720 nechal pro úvalský kostel zhotovit oltář. Roku 1730 se zasloužil o založení školy v Tuklatech. Zemřel v roce 1736. Socha stála na náměstí až do roku 1919, kdy měla být odstraněna jako symbol rekatolizace a také habsburské nadvlády. V úvalské farní kronice se v roce 1919 o tomto píše: „Na náměstí stála na vysokém podstavci socha sv. Jana Nep. s nápisem: Georg Doubrawa hatt dieses Werk aussrichten lasen 1701 die 3. August. O správu její starali se majitelé usedlosti č. 6. O sv. Janě Nep. konaly se tu pobožnosti. Než před Husovým svátkem 1919 nové zastupitelstvo (ještě ani nebylo potvrzeno) usneslo návodem soc. demokraté a uč. V. Somra sochu onu odstraniti. Místní farář marně protestoval, poukazuje na její starobylost a nezávadnost. Deputi Bedř. Pelikána, Vác. Somra, Vác. Kučery a Jos. Šťastného, která se na faru odebrala. Bedř. Pelikán se vyslovil, nebude-li odstraněna, že ji v noci soc. demokraté strhnou. Deputace se zavázala, že sochu postavý v parčiku u kostela. Nato byla stavitelem Jedonem sundána a odvezena ke kostelu. V podstavci nalezeny dva peníze z r. 1699 a Mariánský medajlonek. Více nebylo na faru odevzdáno. Lid velice reptal proti odstranění sochy, která nikomu nepřekážela.“7 Podle záznamu v téže kronice ze stejného roku byl majitelem stavení č. p. 6 Josef Šťastný, statkář původem z Měcholup. Další zpráva o soše je z roku 1933 a říká, že během rekonstrukce kostela byla „do parčíku postavena socha“8 sv. Jana Nepomuckého. O uložení sochy mezi lety 1919 až 1933 nepojednává žádný záznam. Socha ale by zřejmě postavena do parku u kostela hned po svém přesunu, v roce 1933 byl pravděpodobně zhotoven betonový podstavec.

7 8

Farní kronika města Úvaly, str. 118 Farní kronika města Úvaly, str. 163

17

Pohlednice, na níž je patrné původní umístění sochy na náměstí

O záchranu sochy se největší měrou zasloužil tehdejší úvalský farář, P. Alois Dostál, který navrhl její umístění u kostela a zrealizoval její přesun. Alois Dostál se narodil 2. července 1858 v Kvasinách. Absolvoval piaristické gymnázium v Rychnově nad Kněžnou a teologii v Praze. Po vysvěcení působil v Horním Stupně u Radnic, ve Velízi a v Křečovicích na Neveklovsku, odkud byl na vlastní žádost přeřazen do Úval. Stalo se tak 1. června 1906 a v Úvalech P. Dostál působil až do své smrti 13. června 1934. Kromě kněžského povolání vyvíjel také značnou literární činnost – psal povídky, romány a také divadelní hry pro mládež. Jejich náměty vycházely z folkloru a historie, a také byly do určité míry poplatné své době. V roce 1914 vydal knihu s názvem „Ouvaly“, což je vůbec první publikace o Úvalech. Pořádal v Úvalech přednášky a divadelní představení, podílel se na přípravě národopisné výstavy v roce 1895, redigoval časopis Vlast. V roce 1928 obdržel titul konsistorního rady. Jeho busta spolu s pamětní deskou jsou umístěny na budově farního úřadu. Nejpozději od roku 1933 je socha sv. Jana Nepomuckého součástí areálu kostela Zvěstování Páně. Tento kostel byl zbudován na místě původní středověké kaple, kterou prý v roce 1324 založil sám Arnošt z Pardubic. První zmínka o něm pochází z roku 1385, kdy je uváděn jako filiální kostel pod farou v Horkách. Od husitských válek až po

18

17. století byl utrakvistický, po rekatolizaci byl krátce zasvěcen Blahoslavené Panně Marii. Do roku 1683 náležel pod faru ve Slušticích, poté k tuklatské faře. Současnou barokní podobu získal po přestavbě, dokončené v roce 1724. Větší opravy kostela proběhly ve dvacátých letech 20. století, další pak v letech sedmdesátých, ta poslední byla dokončena v roce 1974. Kostel je jednolodní s postranními oratořemi a pravoúhlým presbytářem, při vstupu na západní straně je umístěna hranolová zvonice s cibulovou bání. Hlavní loď je zaklenutá tzv. „českou plackou“, v ostatních prostorech je klenba valená. Okna jsou podélná a v horní části barokně zezubená. Čelní dřevěný portálový oltář je také barokní. V jeho středu je umístěn obraz Zvěstování Páně a po jeho stranách jsou sochy sv. Josefa a sv. Jáchyma, nad nimi je pak sousoší Nejsvětější Trojice. Na zadní straně oltáře lze číst nápis: „K wietči czti a chvale Neyswietijssi Rodičcze Blahoslawene P. Marii tento oltarz dal postawiti na svuj naklat slowutny P. Jirzy Daubrawa, malowan 1720.“ Jiří Doubrava byl tedy i donátorem tohoto oltáře. V levé části kostelní lodě je umístěna barokní kazatelna. Varhany pocházejí původně z chrámu sv. Víta na Pražském hradě, byly opraveny a přestěhovány do Úval v roce 1975. Kostel má čtyři zvony, Kašpara, Melichara, Baltazara a Arnošta. První tři se po válce vrátily zpět z Prahy, zvon Arnošt byl odlit v roce 1974.

Kostel Zvěstování Páně v Úvalech u Prahy

19

3 TEORETICKÁ ČÁST

3.1 KÁMEN A PÍSKOVEC JAKO MATERIÁL

Kámen je jiný název pro horninu, jde tedy o nerostnou surovinu. Hornina je heterogenní směs, která je tvořena kombinací minerálů, vulkanického skla a organických složek. Horniny se dělí na magmatické neboli vyvřelé, sedimentární neboli usazené a na metamorfované neboli přeměněné. Minerál neboli nerost je pak chemická sloučenina nebo i samotný prvek, který je za normálních podmínek krystalický a je produktem příslušných geologických procesů. Pískovec náleží do skupiny sedimentárních hornin. Největší část jeho složení tvoří křemen. Vznikl slepením křemene, živců a jiných horninových úlomků tmelem, který bývá železitý nebo karbonátový. Jeho přesné složení závisí na místě výskytu. Proměnlivá je také jeho barevnost pískovce.

Pískovec

20

3.2 DEGRADACE KAMENE

Degradace kamene je velmi rozsáhlý problém. Pro potřebu své práce se tedy v této části zaměřím na obecnou problematiku degradace kamene a pískovce z hlediska jeho užití v sochařství a dovolím si ponechat stranou otázku kamene jako stavebního matriálu, která pro mou práci není relevantní. Kámen se jako materiál v přírodě se často vyskytující a tím poměrně snadno dostupný využíval již od nejstarších dob. Nejprve se z něj zhotovovaly nástroje běžné denní potřeby, později se využíval jako stavební materiál a posléze i jako materiál pro tvorbu uměleckých děl, nejvíce na sochy a jiné skulptury. Působením povětrnostních podmínek ale dochází k narušení kamene, tedy k jeho degradaci. Tato degradace se projevuje ve větší míře v exteriéru než v interiéru a nejvíce je patrná v prostředí průmyslových měst. Také výrazněji postihuje díla z nekvalitních materiálů nebo díla, jejichž ochraně před degradací se nevěnovala dostatečná pozornost. V tomto případě pak kvalita materiálu nezaručuje vyšší odolnost. Míra degradace kamene je podmíněna jeho vlastnostmi, a to zejména pevností, pružností a také pórovitostí, jejíž míra se vyjadřuje nasákavostí. Nasákavost daného druhu kamene závisí na počtu a také velikosti pórů. K poškození kamene dochází působením fyzikálních a chemických dějů. Příčiny tohoto poškození lze rozdělit do tří hlavních skupin: 1. Fyzikální degradace – v tomto případě dochází k poškození fyzikální struktury kamene. Nejčastěji se jedná o poškození způsobené změnami teploty, působením vody a vodných roztoků solí a následným vznikem nových minerálů, mechanickými vibracemi a oděrem povrchu. K degradaci dochází působením sil a tlaků, které jsou následky uvedených poškození. 2. Chemická degradace neboli koroze – zde dochází ke změně chemického složení kamene jeho reakcí s vodou, nečistotami z ovzduší nebo ze vzlínající vody, s produkty metabolismu různých živých organismů, s látkami z dřívějších konzervátorských a restaurátorských zásahů apod. Tato degradace se nejčastěji projevuje zvýšenou rozpustností materiálu, změnou jeho barvy a objemu. 3. Biologická degradace – je vyvolána působením živých organismů. V podstatě se tento druh degradace projevuje jako fyzikální, např. prorůstání kořenů a hyf, případně chemická, např. napadení materiálu produkty metabolismu.

21

Konkrétní faktory působící degradačně na kámen lze pak rozdělit na: 1. Klimatické – zahrnuje teplotu, vzdušnou vlhkost a srážkovou vodu a znečišťující látky v atmosféře 2. Další – voda vzlínající a technologická, rozpustné soli (součást materiálu, vzlínající, vznikající při různých degradačních procesech, pozůstatky po konzervaci, po výrobních technologiích), živé organismy, poloha díla a mechanické vlivy okolního prostředí a případně nevhodně zvolený druh materiálu nebo jejich kombinace. Degradační procesy a faktory v reálném prostředí nepůsobí izolovaně, ale probíhají současně a navíc se navzájem ovlivňují. Výsledky jednoho typu degradace také mohou podporovat proces degradace jiného typu. Teplotní změny se projevují zejména vznikem teplotního rozdílu nebo-li gradientu. Osvětlené části objektu mají vyšší teplotu než části stíněné, vyšší teplota je také u povrchu než v hlubších vrstvách materiálu. Rozdíl teplot na rozhraní těchto částí vede ke vzniku pnutí na krystalech a tím pádem i ke vzniku trhlin a prasklin. Tato poškození pak snižují pevnost materiálu a také zvětšují jeho pórovitost, což vede k větší náchylnosti k poškození vodou. Kámen obsahuje určité množství vody, která se v něm může vyskytovat jak kapalná, tak i v plynném skupenství. Voda kapalná je pak přítomná ve dvou formách – jako voda vázaná a volná. Póry v materiálu pak vodě umožňují pohyb, který je daný jak odpařováním, tak vzlínáním. Voda degraduje kámen několika způsoby. Nejčastější je poškození mrazem, kdy voda při přechodu z kapalného stavu na led krystalizuje a zvětšuje svůj objem a tím dochází k tlakům a pnutí v materiálu, což způsobuje trhliny a praskliny. Při dlouhodobém působení způsobuje voda hydrolýzu původních složek materiálu na látky s odlišnou rozpustností, které se pak mohou snadno vypalovat. Jinou variantou poškození je hydratace, kdy se voda sloučí s původními bezvodými látkami v materiálu a touto hydratací pak dochází i ke zvětšování objemu hmoty takto vzniklými sloučeninami a následným pnutím v materiálu. Během hydratace dochází v mnoha případech také k oxidaci, která se navenek projeví změnou barvy kamene. Voda je také základní podmínkou pro výskyt živých organismů. Vlhkostí způsobuje i tvorbu krusty, kdy je tmel kamene rozpuštěný a vzlínáním přenášený k povrchu objektu. Tím pádem jsou spodní vrstvy méně pevné a náchylnější k možné degradaci, např. při odstranění krusty. Typicky se vyskytuje na pískovcových objektech. Na její tvorbě se kromě vody podílí několik dalších faktorů, nejčastěji to jsou 22

oxidy dusíku, síry a uhlíku Krusta má jiné vlastnosti než hlubší vrstvy materiálu, zamezuje odpařování vody, takže ta se koncentruje pod povrchem, kde se také usazují chemikálie vodou přenášené. A zde také dochází k poškození kamene – k pnutí způsobenému mrazem nebo krystalizací chemických sloučenin, např. ve vodě rozpustných solí, které jsou také faktorem degradace kamene. Pokud má tato povrchová krusta dostatečnou propustnost pro vodní páru zevnitř a neobsahuje vodou rozpustné soli, pak má pro objekt ochrannou funkci a pro její označení se spíše než výraz „krusta“ hodí slovo „patina“. Dalším faktorem je atmosféra. Z atmosférických vlivů na kámen nejvíce působí zplodiny průmyslu, spalovacích motorů a živých organismů, tedy vodní pára, oxid uhličitý, oxidy dusíku a síry, uhlovodíky a jiné plyny a také pevné částice. Zvláštním vlivem je působení kyselých dešťů, což jsou vlastně velmi zředěné roztoky anorganických kyselin, které vznikly sloučením deště, sněhu nebo vodní páry s průmyslovými zplodinami. Reakcí těchto kyselin s kamenem dochází ke snížení pevnosti materiálu. Degradačně působí také proudění vzduchu, zejména vítr. Vítr může přinášet drobné částečky různých materiálů, např. písků, které způsobují erozi materiálu objektu, a návětrná strana je také více vystavená účinkům deště. Z živých organismů lze jako faktory degradace jmenovat bakterie, řasy, houby, lišejníky, vyšší rostliny a samozřejmě také živočichy. Z chemického hlediska jsou z této skupiny nejnebezpečnější bakterie, které zvyšují poréznost materiálu a ztrátu jeho pevnosti. Zvláštní skupinou bakterií jsou tzv. silikátové bakterie. Patří mezi ně např. Micrococcus luteus aj. Tyto bakterie jsou chemoorganotrofní a rozkládají uhlovodíky z průmyslových zplodin. Jejich metabolity jsou organické kyseliny – glukonová, citronová, jantarová aj., které kámen poškozují, a také tzv. extracelulární polymerní látky – EPS. Ty ovlivňují fyzikální vlastnosti materiálu, např. podporují pronikání vody. Řasy se podílejí na vzniku krusty na povrchu materiálu a pronikají do pórů, kde mohou vyvolávat tlaky. Produkcí barevných povlaků také napomáhají zadržování vody. Houby se na degradaci podílejí produkcí organických kyselin a jejich hyfy působí na kámen mechanicky. V symbióze s houbami pak žijí lišejníky, které pro kámen představují nebezpečí tvorbou organických kyselin. Mechy se vyskytují zejména v prasklinách a prohloubeninách, kde je přítomen humus. Silně zadržují vodu a působí na materiál i mechanicky, a to prorůstáním rhizoidů a následným transportem vody dovnitř hmoty. Také ony jsou schopny produkovat organické kyseliny. Vyšší rostliny mohou na dílo působit zejména mechanicky, a to ať už se jedná o náletovou rostlinu, která roste přímo 23

na díle, nebo o rostliny v blízkém okolí. Zde je zřejmé prorůstání kořenového systému. Některé druhy rostlin ovšem mohou navíc produkovat specifické látky, např. pryskyřice, které se mohou na degradaci kamene rovněž podílet. Nižší a vyšší rostliny pak jsou potravou pro mnoho živočichů a jejich metabolické produkty také dílo poškozují. Na degradaci díla se může podílet okolní prostředí také mechanicky. Jedná se zejména o vibrace a otřesy způsobené dopravou, stavebními úpravami a lidskou činností v nejbližším okolí. A značný vliv má i vhodná nebo naopak nevhodná volba materiálu, technologie jeho opracování a povrchové úpravy včetně předchozích konzervačních zásahů.

24

3.3

POSTUPY

A

MATERIÁLY

PRO

KONZERVOVÁNÍ

A

RESTAUROVÁNÍ KAMENE Jak jsem již uvedla v předchozí kapitole, díla z kamene během své existence v prostředí degradují. Je tedy důležité odstranit následky této degradace a také jí do budoucna zabránit a vytvořit podmínky pro další existenci díla. Touto problematikou se zabývá oblast konzervace a restaurování. Konzervovací se rozumí uchování díla v takovém stavu, v jakém se zachovalo až do dnešní doby. Zahrnuje také ochranu tohoto díla před možnou degradací v budoucnosti. Restaurování naproti tomu může zahrnovat i takové postupy, které vedou k odstranění pozdějších zásahů a tím k obnovení původního vzhledu díla. Tyto úkony musí být pro odborníka lehce rozpoznatelné a reverzibilní. Dalším postupem v této oblasti může být rekonstrukce. Ta se ale uplatňuje pouze ve výjimečných případech. Během rekonstrukce se totiž nově vytvářejí již zcela zničené a nedochované části díla. Tento postup je ovšem v rozporu se současnými tendencemi v oblasti konzervování a restaurování. V současnosti je majoritní názor, že poškození nebo pozměnění díla v průběhu jeho existence až do jeho nynějšího stavu a podoby má také historickou a dokumentační hodnotu a proto musí být pečlivě zváženo, zda se přistoupí kromě konzervace i k restaurování, případně k rekonstrukci. V této části se obecněji zaměřím na konzervování a restaurování kamene, s přihlédnutím k pískovci, včetně souvisejících právních norem.

25

3.3.1 ZÁKON Č. 20/1987 SB.

Zákon č. 20/1987 Sb. o státní památkové péči a související předpisy se zabývají kompletní

problematikou

památkové

péče,

a

tedy

i

konzervátorskými

a

restaurátorskými zásahy. V první části se v § 1 vymezuje účel zákona, kterým je „vytvořit všestranné podmínky pro další prohlubování politickoorganizátorské a kulturně výchovné funkce státu při péči o kulturní památky, o jejich zachování, zpřístupňování a vhodné využívání, aby se podílely na rozvoji kultury, umění, vědy a vzdělávání, formování tradic a vlastenectví, na estetické výchově pracujících a tím přispívaly k dalšímu rozvoji společnosti.“9 Druhá část tohoto zákona je nazvaná Péče o kulturní památky a zahrnuje § 9 až 20. V této části jsou vymezeny povinnosti vlastníka památky, postup při její obnově a restaurování, při přemisťování a také se zde řeší vztah památky k zahraničí, např. v případě výpůjčky za výstavními účely. Ve třetí části je řešena archeologická problematika. Čtvrtá část zákona se zabývá orgány a organizací památkové péče. V páté části jsou uvedena opatření při porušení zákona, které vyplyne z předchozích paragrafů. Závěrečnou šestou část pak tvoří závěrečná ustanovení. Je zřejmé, že pro oblast konzervování a restaurování je podstatná zejména druhá část zákona, tedy § 9 až 20. Otázky restaurování pak také řeší přílohy k tomuto zákonu č. 1 až 3. Příloha č. 1 je třídník specializací restaurátorských prací, příloha č. 2 zahrnuje evidenční dotazník žadatele o povolení k restaurování. Příloha č. 3 pak určuje dovednosti a znalosti potřebné k výkonu povolání restaurátora.

9

Zákon č. 20/1987 Sb. o státní památkové péči

26

3.3.2

ČIŠTĚNÍ

KAMENE,

MATERIÁLY

A

POSTUPY

PRO

JEHO

KONZERVACI

Jak je uvedeno v kap. 3.2, díla a objekty z kamene postupně degradují za podpory několika činitelů a vlivů z okolního prostředí. Proces konzervace takto poškozeného díla pak spočívá jak v odstranění jejich následků, tak v ošetření, které další degradaci zabrání nebo ji alespoň z velké části omezí. Je třeba ale vědět, že tyto zásahy nesmí dílo nijak poškodit ani pozměnit a použité prostředky nesmí mít na materiál žádný vedlejší škodlivý účinek, a to v současnosti i v budoucnosti. Samotný proces konzervování a restaurování kamenného díla se skládá z několika částí: • odstranění znečištění způsobeného faktory degradace • zpevnění povrchu, zatmelení trhlin a prasklin, případně doplnění chybějících částí • povrchová úprava jako ochrana před další degradací Posloupnost těchto částí je závislá na konkrétním díle a jeho stavu a je na konzervátorovi, aby pečlivě zvážil, jaké postupy a v jaké míře zvolí. Stále ale musí mít na paměti výše uvedenou zásadu o jejich vlivu na materiál. Použité postupy by tedy měly být kompromisem mezi tím, co by mělo být odstraněno a co odstranit lze. Také pokud je objekt v tak špatném stavu, že by během čištění došlo k jeho poškození, např. drolením, je třeba jej nejprve zpevnit. Toto zpevnění by ovšem nemělo znemožnit další očištění a ošetření objektu.

3.3.2.1 ČIŠTĚNÍ KAMENE

Čištění využívá rozdílných vlastností nečistot a kamene, zejména rozdílů v rozpustnosti, chemickém složení, mechanických vlastnostech, adsorpci tepelné nebo světelné energie aj. Při čištění kamenných objektů by mohlo dojít k jejich poškození, proto je třeba nejprve provést zkoušku odolnosti materiálu proti oděru, působení kyselin a zásad a také jeho rozpustnost ve vodě. Nejjednodušším a také nejméně rizikovým způsobem je čištění vodou, bez použití chemických prostředků. Na materiál se může takto působit dlouhodobě – mlžením, postřikováním objektu za studena nebo horkou vodou. Postřikováním ovšem může dojít ke zvětšení pórů a u pískovce dlouhodobým působením vody k vyplavování tmele, čímž 27

se soli transportují nikoli ven, ale naopak dovnitř materiálu. Krátkodobé působení vody se užívá zejména na menší plochy. V tomto případě je účinek vody podpořen jejím tlakem při dopadu na povrch objektu, který může dosáhnout i více než 9 MPa. Po těchto zásazích je třeba objekt před vlastním konzervováním vysušit. Účinnost samotné vody však není příliš vysoká a dochází také k velkému zvlhčení kamene a možným následným výkvětům solí na povrchu. Dalším možným způsobem je čištění chemické. Zde je nejméně rizikovým způsobem čištění vodou s přidaným saponátem – tenzidem. Pro ošetření kamene se používají koncentrované kationaktivní tenzidy. Tyto tenzidy se rychle odbourávají a neškodí životnímu prostředí, při jejich použití nevznikají nežádoucí vedlejší reakce (vznik solí). Jejich další výhodou je pronikání do pórů pískovce, čímže dochází k čištění i v hloubce, a také působí jako ochrana proti biologickému napadení houbami a rostlinami. K čištění kamene se používají také zředěné kyseliny, nejčastěji chlorovodíková a fluorovodíková z anorganických a z organických pak octová, salicylová a mravenčí. Před očištěním kyselinou je třeba povrch navlhčit, čímž se zabrání pronikání kyseliny do větší hloubky. Dobré výsledky vykazuje použití kyseliny fluorovodíkové ve formě 5% až 10% roztoku. Kyselina fluorovodíková však může u pískovce rozpouštět jeho tmel. Další možností je čištění zásadami. V současnosti se používají ve formě pasty a nejčastěji jde o citrát amonný nebo jedlou sodu. Zásady se používají na odstraňování skvrn, např. mastných nebo od rzi. Mastné skvrny pocházejí zejména od olejových a fermežových barev a nátěrů. Na jejich odstranění se používá nejčastěji trichlorethylen, dále pak xylen nebo toluen. Na skvrny od rzi se používá šťavelová kyselina. Jinou možností čištění kamene je mechanické čištění. Používají se štukatérské nástroje – skalpely, špachtličky aj. a k oprašování kartáče a štětce. Dříve se uplatňovalo otryskávání např. křemenným pískem. Po tomto zásahu ale docházelo k obrušování hran, obnažení podkladu a celkové ztrátě původnosti objektu, proto se písek a příbuzná abraziva

nahradila

mírnějšími,

např.

umělohmotnými

pružnými

částečkami.

V současnosti se používá měkké tryskání JOS, kdy dopad částic na povrch není kolmý, ale nánosy se z objektu de facto stírají. Mechanické čištění se provádí také ultrazvukem o frekvenci 20 až 40 Hz. Odstraněná vrstva se z povrchu objektu ihned odstraňuje vodou, která je rovněž chladičem. Poměrné účinným a bezpečným způsobem čištění kamene je použití filmotvorných polymerních roztoků a latexů. Roztok látky se nanese na povrch objektu a po odpaření 28

rozpouštědla se vytvoří souvislý film polymeru či latexu. Při jeho následném sejmutí se odstraní i nečistoty z povrchu a zároveň nedochází k poškození objektu. Sejmutí vrstvy se provádí tampony, štětci nebo gázou. Látky k tomuto používané musí splňovat několik podmínek – musí být inertní vůči materiálu objektu, musí tvořit roztok o vhodné viskozitě a následně vytvořit film dostatečně pružný a zároveň pevný, aby se při snímání netrhal, vzniklý film musí mít správnou adhezi k povrchu objektu a použitý polymer nesmí pronikat do pórů a má být rozpustný v běžných rozpouštědlech. Tyto podmínky

nejlépe

splňují

vodorozpustné

vysokomolekulární

polymery,

např.

polyvinylalkohol nebo sodná sůl karboxymethylcelulózy (Na-KMC). Používají se pro tento účel jako 5% až 30% vodné roztoky, pro snížení přilnavosti k povrchu a pro plastifikaci se do roztoku přidávají glycerin nebo polyethylenglykol. V případě latexu se používá

filmotvorný

latex

z polyvinylalkoholu

nebo

kopolymer

vinylacetátu

s dibutymaleinátem. Tvorba filmu pak závisí na konkrétních podmínkách. Může trvat několik hodin až dva dny.

29

3.3.2.2 MATERIÁLY PRO KONZERVACI KAMENE

Současné i historické materiály, které se při procesu konzervace uplatňují, lze rozdělit na: • anorganické • organické • organokřemičité Ačkoli mnohé materiály používané v minulosti byly překonány, můžeme se stále setkat s aplikací některých i v současnosti.

3.3.2.2.1 Anorganické materiály Častým anorganickým konzervačním prostředkem je vápenná voda. Jde o roztok hydroxidu vápenatého a užívá se zejména ke zpevňování vápence, mramoru a pískovce s vápenatým tmelem. Tímto roztokem se napustí objekt, působením vzdušného oxidu uhličitého dojde ke krystalizaci uhličitanu vápenatého a tím ke zpevnění. Toto ošetření se provádí 30 až 40krát pomocí tlakových stříkaček, dokud povrch nepokryje lesklá vrstva hydroxidu vápenatého. Ta se setře houbičkou. Před vlastním napouštěním je třeba objekt navlhčit. Podobně se používá i barytová voda, což je roztok hydroxidu barnatého. Zde je zpevnění způsobeno tvorbou vápenatých živců. V první polovině 20. století se kámen ošetřoval i tzv. fluátováním. Aplikované hexafluorokřemičitany hořčíku, hliníku a jiných kovů vytvořili paropropustnou vrstvu, která bránila i biologické degradaci. Ovšem za nějakou dobu se na povrchu takto ošetřených objektů objevily barevné krusty, které se odlupovaly a obnažovaly spodní vrstvy. Fluáty jsou navíc zdraví nebezpečné. Další dnes překonanou metodou je aplikace vodního skla. Vodním sklem se rozumí křemičitan sodný nebo draselný, který překrystalizoval v pevný křemičitan vápenatý. Během tohoto procesu dochází ke vzniku zásad, které se navenek projeví povlaky a mapami, které mají na materiál destrukční vliv. Vodní sklo navíc uzavírá kámen a způsobuje vznik povrchové krusty. Jejich aplikaci v minulosti lze dnes snadno identifikovat podle černobílých skvrn na povrchu objektu.

3.3.2.2.2 Organické materiály Historickými organickými prostředky jsou vysychavé oleje, např. makový, lněný a konopný olej, nebo jejich zahuštěná forma – fermež. Tyto látky ovšem uzavírají póry a 30

vlivem slunečního světla se rozkládají a způsobují zešednutí povrchu objektu. Podobně působí také fermežové a olejové barvy. Současným prostředkem jsou vosky. Nejčastěji používaný je vosk včelí, dále pak karnaubský, japonský, bílý vosk, lanolin nebo syntetický parafin a stearin. Vosky se nanášejí na dokonale vysušené předměty. Uzavírají póry pro vodu přicházející zvenčí, ale zároveň dovolují odcházet ven páře. Vhodné jsou např. jako ochrana před prudkým deštěm, proti dlouhodobým vlivům už tak účinné nejsou. Následkem jejich hygroskopicity je také jejich odmrzání. Jejich použití na pískovec se doporučuje pouze do interiéru a pro objekty menších rozměrů, ve větší míře se jimi ošetřuji opuková díla. Z velké škály syntetických polymerů se pro konzervování používají ty s nízkou viskozitou, která umožňuje jejich pronikání do hloubky materiálu. Hojně používány jsou akryláty, které jsou stálé a nemají vedlejší vliv na materiál. Aplikují se vakuovou impregnací, což je ovšem proces poměrně nákladný a ošetřit lze takto pouze objekty určitých rozměrů, které jsou určeny velikostí tlakové komory. Závažným nedostatkem této metody je ale to, že je nereverzibilní. A reverzibilita je jedna ze základních podmínek pro použití materiálu v oblasti konzervování. Ze skupiny reaktomerů své uplatnění našly zejména epoxidové a polyesterové pryskyřice. Polyesterové pryskyřice se používají ředěné organickými rozpouštědly, např. toluenem. Samy o sobě totiž jsou totiž velmi viskózní. Mají poměrně velké molekuly, které špatně pronikají pod povrch a tím můžou způsobit vytvoření krusty. Tyto pryskyřice se hojně používaly zhruba před třiceti lety, v současné době se ale od jejich masivního aplikování upouští, používají se pouze v menší míře na objekty nepříliš významné, např. technické součásti objektů.

3.3.2.2.3 Organokřemičité materiály Pro účely konzervace se používají organopolysiloxany neboli silikony, estery kyseliny křemičité, alkylalkoxysilany a silanoláty. Tyto látky mají pro konzervování řadu výhod. Se silikátovým podkladem tvoří silikátový gel, tudíž je fyzikální adsorpce podpořena i chemickou reakcí. Jsou hydrofobní, což znamená, že zabrání průchodu vodě, ale umožní průchod vodní páře. Díky své nízké viskozitě pronikají do hloubky a jejich použitím se nezmění vzhled ani povaha ošetřeného materiálu. Mezi jejich nevýhody pak patří nemožnost jejich aplikace na zasolené povrchy a také to, že je nelze zcela odstranit.

31

Organokřemičité látky se dělí podle svého účinku na kámen. První skupinou jsou hydrofobizační prostředky. Jde o látky na bázi silanolátu sodného nebo draselného. Jejich vedlejším projevem je vznik uhličitanům a v současnosti se již nepoužívají. Druhá skupina jsou látky konsolidační. Jsou založeny na bázi esterů kyseliny křemičité a také ony mohou mít hydrofobizační účinek. Další skupinou jsou hydrofobizační látky s malým konsolidačním účinkem. Jsou založené na bázi silikonových polymerů a je nutné u nich použít spojovací nátěr Poslední skupinou jsou konsolidační a hydrofobizační látky s přídavkem organických polymerů. Hydrofobizace se provádí pouze tehdy, je-li objekt od vlhkosti dostatečně horizontálně izolován, jinak její provedení nemá smysl. Konsolidace objektu je závěrečnou fází zásahu, následuje až po očištění a doplnění. Provádí se na suchém materiálu.

32

3.3.2.3 POSTUPY PŘI KONZERVOVÁNÍ KAMENE

Při aplikaci výše uvedených prostředků hraje důležitou roli způsob jejich nanášení. Mezi základní a nejjednodušší způsoby patří tupování štětcem nebo houbou. V tomto případě je vhodné zvolit nástroj s dostatečně velkou plochou, aby byl prostředek aplikován co nejrovnoměrněji, a tupování případně opakovat. Tupování na rozdíl od natření póry neuzavírá. Je jasné, že je vhodné pro menší objekty, případně pro detaily těch větších. Další možností je aplikovat prostředek injekční stříkačkou, a to zejména do trhlin nebo pod krusty. Způsobem uvedeným už v části 3.3.2.1 o čištění kamene je postřikování. Zde je důležitá plynulost postřiku, aby použitá látka z objektu nestékala a kámen ji stále sál. Předem je tedy nutné provést zkoušku nasákavosti materiálu. Na postřiky se používají stříkací láhve, pistole, tlaková zahradní stříkačka. Pro dlouhodobé zkrápění se používá speciální přístroj s množstvím trysek, které plynule napouští objekt. Jinou možností dlouhodobého ošetření je lázeň. Používá se pro objekty transportovatelné a s menší nasákavostí, kde bylo třeba např. nástřik mnohokrát opakovat. Lázeň je nutné několikrát přerušit, aby se póry odvětraly a nedošlo k jejich uzavření. Při její aplikaci je také nutné předmět obracet a kontrolovat množství prostředku v lázni. K ošetření nepřemístitelných objektů se využívá napouštění a impregnace pod tlakem.

33

3.3.3 MATERIÁLY A POSTUPY PŘI RESTAUROVÁNÍ KAMENNÉHO OBJEKTU

U restaurování kamene se lze nejběžněji setkat s doplňováním tmelem nebo kamenem. Tyto metody leží na pomezí mezi restaurováním a rekonstrukcí a od určité hranice jejich užití už zcela náleží do rekonstrukcí. Plochy určené k lepení a tmelení musí být dobře očištěny, odmaštěny a vysušeny. Jejich příprava může v některých případech zahrnovat i penetraci, tedy o nasáknutí látkou, která umožní lepší přilnutí povrchu k tmelu či lepidlu. K penetraci se užívá složky použitého tmelu, případně lepidla. Z historických metod lze jmenovat lepení pískovce kaseinovým lepidlem. Toto lepidlo se připravuje z čerstvého tvarohu, vápna – nehašeného nebo vídeňského – v prášku a vaječného bílku. Pokud se k této směsi přidal písek a prášková barva, vznikl tmel, který ale obsahem organických látek podporoval biologickou degradaci. Jako univerzální tmel bylo používáno mačego – směs páleného magnezitu s mramorovým práškem nebo plavenou křídou, případně pískem pro použití na pískovec. K lepení se používaly také husté fermežové barvy. K zalévání čepů, kotev a spon se používala síra a olovo. Ovšem ani to nezabránilo roztržení kamene, způsobenému změnou objemu železa při oxidaci železných výztuží. Při lití se navíc kámen zahřál, což vedlo k vytvoření trhlinek, které naopak oxidaci čepů podpořily. V pozdější době se k zalévání využíval cement, který je ale ještě méně vhodný než síra nebo olovo. V současnosti se používají tmely zejména na bázi polymerů – akrylátů, epoxidových a polyesterových pryskyřic. Jde o směs pryskyřice s tvrdidlem neboli tužidlem. Dále se k této směsi může přidat i urychlovač, kterým lze upravit rychlost reakce a je využíván zejména u lepidel na bázi těchto pryskyřic. Pro lepení jsou vhodnější lepidla epoxidová spíše než polyesterová, která snáze hydrolyzují. Nedoporučuje se používat lepidla botnavá, která by mohla adsorbovat vodu obsaženou v kameni. Epoxidovou pryskyřici lze použít i pro zalévání čepů nebo trhlin, kdy ji lze smísit s kamenným prachem nebo jemnou kamennou drtí až do poměru 1:1. Jak jsem již ale uvedla v bodě 3.3.2.2.2, používání epoxidových a polyesterových pryskyřic se omezuje a v současné době se provádí zkoušky vhodnějších materiálů. K doplňování chybějících částí nebo ke tmelení se používá hydraulické vápno ve směsi s pískem a s přídavkem portlandského cementu a také minerální barvy. K tmelení pískovců se používá portlandský cement bílý nebo šedý. S barvou a pískem se smísí za 34

sucha a voda se poté přidává do poměru 2:1 pro lepení nebo 1:4 ke tmelení, zároveň s vyšším podílem písku. Cementové směsi se nanáší na navlhčený povrch a správná vlhkost se musí udržovat po celou dobu práce. Kontakt starého kamene s jakýmkoli cementem ovšem kameni škodí. Cement způsobuje migraci chemikálií a vlhkosti a tím dojde až ke drolení kamene. Proto se používání cementu omezuje na úplné minimum a pro většinu zásahů se nahrazuje spárovacími tmely se syntetickým pojivem. Takovým pojivem mohou být např. akryláty. Cementovo-akrylátové tmely mají řadu výhod, mezi něž patří prodyšnost, pružnost, houževnatost, dobrá adheze k povrchu objektu a také fakt, že během vytvrzování nepraskají. Používané minerální barvy jsou buď přírodní okry nebo syntetické, jsou stálé na světle a odolné proti zásadám. Pro spárování se používají materiály, které splňují zvláštní kritéria. Spára má být těsná, nesmí mít žádné kapilární trhliny, které by vedly vodu a chemikálie, použitý materiál nemá být tvrdší než kámen a nevhodný je cement. Spáruje se tedy vápennou maltou, prefabrikovanými suchými spárovacími směsmi nebo pískem pojeným akrylátem. Při použití materiály ředěných vodou je nutné kámen před spárováním rádně provlhčit, aby se zabránilo nasávání vody ze hmoty kamene. Z tohoto je důvodu je významné také důkladné provlhčení spárovací hmoty před jejím vytvrzením. Při doplňování je třeba nově nanášené části vyztužit. K tomuto účelu se využívají kovy. Železo ani pozinkovaný drát nevyhovují, neboť snadno oxidují. Vhodnější je měď, bronz a mosaz, které v případě koroze, která ovšem není tak častá, nemění svůj objem. Má ovšem značnou tepelnou roztažnost. Pokud je měděná výztuž uložená blízko povrchu, dochází vlivem působení slunečního záření k praskání a odpadávání materiálu. Materiálem pro výztuže nejvhodnějším je tedy nerezová ocel. Je odolná vůči korozi a také její tepelná roztažnost je blízká hodnotám tepelné roztažnosti kamene. V místech, kde je spojení jednotlivých dílů namáháno, např. smykem nebo kombinací tlaků, se jejich odolnost podporuje čepy a kotvami. I pro tyto útvary se používají nerezové oceli. Navíc je třeba čepy a kotvy zhotovovat tvarově nenáročné, aby při možných budoucích konzervačních nebo restaurátorských zásazích nekomplikovaly rozebrání objektu. Do oblasti rekonstrukce již plně patří vytváření kamenných náhrad. K tomuto kroku lze přistoupit pouze tehdy, je-li dostatečné množství obrazových podkladů pro její zhotovení a nedojde-li tím k narušení celistvosti objektu. Pro zhotovení náhrady se samozřejmě volí kámen stejného druhu a co nejpříbuznějších vlastností, čehož lze dosáhnout např. použitím kamene ze stejného lomu. Proto se k nim přistupuje po zodpovědném uvážení a k jejich provádění dnes převládá postoj spíše rezervovaný. 35

4 PRŮZKUM SOCHY SV. JANA NEPOMUCKÉHO

4.1 POPIS OBJEKTU Pískovcová socha sv. Jana Nepomuckého v Úvalech u Prahy se nachází v areálu kostela Zvěstování Páně na pozemku katastrální číslo 2/4, katastrální území Úvaly u Prahy 775738. Od budovy kostela je umístěna cca 10 m na sever. Pohledová část sochy je orientována na západ. Jejím vlastníkem je římskokatolická farnost Úvaly, Nám. Arnošta z Pardubic 45, Úvaly 250 82. Současné i původní umístění sochy je znázorněno na obr. 2 v Přílohách. Vlastní postava Jana Nepomuckého stojí na několika podstavcích. Spodní dva stupně jsou betonové, vybudované po přemístění sochy z náměstí ke kostelu v roce 1919 nebo 1933. Další dva stupně jsou už původní součástí sochy, tedy pískovcové. Z písemných a zejména obrazových pramenů je patrné, že během umístění na náměstí stála socha na ještě jednom, vyšším podstavci. Na čelní a pravé boční straně spodního pískovcového stupně je vytesán nápis tohoto znění: „Georg Dobrowa hatt dieſes Werck auffrichten laſſen J701 die 3. Avgvst.“ Horní pískovcový podstavec se skládá z paty, hranolového dříku a zakončen je římsou. Dřík je zdoben pemrlováním a z čelní strany je při okrajích vzorově rázovaný. Uprostřed pohledové strany je patrné vytmelení oválného tvaru. V původním otvoru byl zřejmě zabudován háček pro věšení lucerny nebo věnců. Vlastní postava světce stojí ještě na hranolovém stupínku. Postava je mírně prohnutá, v rukou drží kříž a nad hlavou má kovovou svatozář. Oděná je v rouchu s biretem podle světcovy ikonografie. Nad levou dlaní je otvor, kde byla zřejmě umístěna kovová palmová ratolest, která se ovšem do dneška nezachovala. Rozměry objektu jsou následující: celková výška včetně všech stupňů podstavce je 302,5 cm. Výška původního pískovcového podstavce je 112,5 cm. Novější betonové části podstavce jsou širší z pohledové a zadní části než z boku. Původní podstavec je při pohledu ze všech stran téměř souměrný, šířka jeho stupňů se z různých stran liší pouze o několik desetin centimetrů. Dřík horní části je široký zhruba 50 cm. Výška samotné postavy Jana Nepomuckého je 170 cm. Kovová svatozář tvoří z výšky postavy 14 cm.

36

Při pohledu zepředu má postava ve svém nejširším místě rozměr 75 cm, z bočního pohledu 48 cm.

37

4.2 PRŮZKUM OBJEKTU Již z dálky a na první pohled je patrná velká míra degradace betonových části podstavce, poškození objektu zejména biologickými činiteli, na určitých místech zčernání povrchu a také oddrolení materiálu zejména na záhybech a zdobení oděvu. Betonový podstavec vykazuje vysokou míru zvětrání a napadení biologickými škůdci, z nich zejména lišejníky a také trávou, která vyrůstá v prasklinách a spárách jednotlivých dílů. Je také patrné, že jednotlivé betonové díly se výrazně rozestoupily. Spodní stupeň poklesl až na úroveň půdy a zároveň došlo k celkovému náklonu betonového podstavce směrem k jihozápadu. Tento náklon způsobil pnutí a následný vznik praskliny na zadní straně horního stupně. Tímto také došlo k oddělení betonové části od pískovcového podstavce, což je nejvíce patrné také ze zadní strany. Tento náklon má ovšem pouze betonová část podstavce, celá původní pískovcová socha stojí kolmo, bez jakéhokoli naklonění. Pískovcový podstavec je napaden lišejníky, ale míra zvětrání není příliš velká. Naopak je na něm patrná patina a také zčernání povrchu s občasnými bílými mapami, což může naznačovat dřívější ošetření vodním sklem. Patka horního pískovcového stupně podstavce je v zadní části obroušena. Na zadní části jsou také v některých místech dochované šupinky barevné polychromie, které dodávají i z dálky kameni nazelenalý nádech. Podle záznamů v pramenech byla socha ještě v 19. století natřená zelenou barvou. Na zadní části se lze také setkat s prasklinami, které obnažují spodní materiál. Toto obnažení je poměrně čerstvé. Pravděpodobně byly původně vytmeleny, ale tmel byl v nedávné době odstraněn. Vytmelení a praskliny se vyskytují také v rozích patky v přední části. V některých případech k nim mohlo dojít během transportu sochy v roce 1919. Samotná postava světce vykazuje stejné poškození jako podstavec. Vytvoření patiny a zčernání povrchu, dále velmi velkou míru napadení lišejníky. Stupínkem a špičkou levé nohy probíhá prasklina, v některých místech vytmelená. Zřejmě se i zde jedná o následek stěhování, kdy mohlo dojít k částečnému nebo i úplnému odlomení části sochy. Na několika místech se lze setkat i s oddrolením nebo odpadnutím částí materiálu. Starší i novější oddrolení je patrné zejména na květinovém dekoru roucha. Odpadnutí větších částí materiálu se vyskytuje na záhybech oděvu u nohou a také na zadní straně. Tato poškození jsou novějšího data, spodní materiál je světlejší barvy a na

38

omak se mírně drolí. Naopak starým poškozením je odpadnutí špičky světcova nosu. Na zadní straně se také můžeme setkat se šupinkami polychromie. I zde dodávají materiálu barevný nádech, ale ne tak výrazný, jako na podstavci. Z levé boční strany je pod Janovou paží vrstva odlupující se krusty černého zbarvení, s největší pravděpodobností jde o krustu vzniklou z polychromie a vápenného nátěru. Svatozář je železná s šedým nátěrem, na některých místech zkorodovaná. Byly odebrány tři vzorky lišejníků č. 1, 2 a 4 viz obr. 36, vzorek zbytku polychromie č. 3 viz obr. 38 a černé krusty č. 5 viz obr. 37 v Přílohách. U vzorků polychromie a nátěru byla na Ústavu chemie provedena IR spektroskopie na KBr tabletě, kterou provedl Mgr. Zdeněk Moravec, výsledky jsou uvedeny v Přílohách.

39

4.3 NÁVRH KONZERVÁTORSKÉHO ZÁSAHU Z průzkumu objektu, který je zachycen v bodě 4.2, vyplývají zásahy, které je třeba na něm provést. V obecné rovině jde o očištění a konzervaci sochy, dále o výměnu betonového podstavce a také o úpravu okolního terénu. Při očištění sochy je třeba odstranit zejména rozsáhlé plochy lišejníkových porostů. Vzhledem ke stáří objektu a také k charakteru pískovce jako materiálu bych doporučila ošetření lokální a velmi opatrné, chemický účinek podpořit jemným mechanickým čištěním např. měkkými zubními kartáčky. Toto ošetření lze provést směsí peroxidu vodíku, čpavkové vody a vody v poměru 1 : 1 : 5. Vodou se pak odplaví odstraněné části lišejníků a také se neutralizují použité chemikálie. Pro následnou hydrofobizaci by bylo nejlépe použít organokřemičité sloučeniny. Jak už bylo pojednáno v bodě 3.3.2.2.3, tyto sloučeniny s příměsí dalších organických látek mají kromě hydrofobizačních i konsolidační účinky, tedy jejich aplikací by došlo i ke konsolidaci materiálu. Také slouží v malé míře jako ochrana před biologickým napadením, tento jejich účinek bych však doporučovala ještě podpořit aplikací např. Lastanoxu nebo jiné organocíničité sloučeniny s možným přídavkem dalších dezinfekčních látek, např. kataminu AB. Pro důkladnou hydrofobizaci je třeba objekt izolovat od vzlínající vody. Současný betonový podstavec však charakterem svého poškození a také materiálovou povahou vzlínání vody spíše napomáhá. Z tohoto důvodu bych navrhovala jeho úplné odstranění a nahrazení podstavcem z pískovce. Tento by se měl co nejvíce přiblížit tvaru původního podstavce na náměstí, zejména by měl být podstatně vyšší, než je současný betonový. Pro jeho vytvoření je třeba vycházet z obrazové dokumentace, např. z pohlednice uvedené v bodě 2.4. Výše uvedené zásahy je třeba podpořit úpravou okolního terénu. Objekt je umístěn v blízkosti stromů a keřů, které napomáhají biologické degradaci, zejména náletovou zelení. Proto bych doporučovala pokácení přinejmenším keřů zlatého deště v bezprostřední blízkosti sochy a ořez větví nejbližších stromů. Další úpravou by byla izolace od vlhkosti, a to vytvořením odvodňovacích struh, které by dešťovou vodu odváděly z okolí objektu. Mezi restaurátorské zásahy, které doporučuji provést, patří doplnění chybějících částí pískovce, zejména na záhybech a dekoru oděvu. Také by bylo vhodné nahradit

40

současnou svatozář novou, která by měla mít zlatou barvu, v návaznosti na ikonografii sv. Jana Nepomuckého. V souladu s ikonografií by mělo být také vytvoření palmové ratolesti taktéž zlaté barvy, která by se umístila do otvoru po původní, nedochované ratolesti.

41

5 ZÁVĚR Tuto svou práci jsem se snažila psát tak, aby bylo možné ji použít jako podklad pro žádost o grant, a to v této podobě, bez dalších úprav nebo doplnění. Protože je to však zároveň i závěrečná práce mého studia, strukturovala jsem ji tak, aby vyhovovala i požadavkům na závěrečnou práci. Umělecko-historickou část práce jsem věnovala nejen městu Úvaly a samotné soše sv. Jana Nepomuckého, ale z velké části také osobnosti tohoto světce a jeho kultu. Sv. Jan Nepomucký byl ve své době nejpopulárnějším českým světcem, ale nám v dnešní době jeho osoba už nemusí být úplně známá, proto jsem se pokusila osvětlit jeho význam v dobách 18. století a vztah tehdejších lidí k jeho kultu, což zároveň vede i k pochopení jeho popularity a po vzniku Československé republiky naopak nenávisti k jeho kultu. Před vlastním návrhem konzervátorského zásahu jsem se seznámila s problematikou degradace a poškození kamenných pískovcových objektů v obecné rovině, což jsem shrnula v teoretické části práce. Tato část mi pak sloužila jako východisko pro návrh zásahu. Na základě průzkumu poškození sochy jsem navrhla postup, který zahrnuje očištění sochy od biologického napadení, odstranění krusty na povrchu, hydrofobizaci, ochranu před dalším biologickým napadením a konsolidaci objektu. Navrhované materiály a postupy jsem volila na základě povahy a stáří materiálu sochy tak, aby na ni měly co nejmenší negativní vedlejší účinky. Pro potřeby žádosti o grant jsem pak doporučila také několik zásahů, které už spadají do oblasti restaurování. Tématem práce byl průzkum objektu a jeho vyústěním pak navržený zásah, tedy záměr práce se mi splnit podařilo. Míra realizace mého návrhu se pak bude odvíjet od toho, zda se získá grant a v jaké hodnotě. Pokud by byl získán, je zde možnost navázat na tuto práci formou diplomové práce.

42

6 SEZNAM LITERATURY A ZDROJŮ PUBLIKOVANÁ LITERATURA HORA, Petr. Toulky českou minulostí. Druhý díl. 1. vyd. Praha: Práce, 1991. 456 s. ISBN 80-208-0111-1 HORA-HOŘEJŠ, Petr. Toulky českou minulostí. Čtvrtý díl. 1. vyd. Praha: Baronet, 1995. 239 s. ISBN 80-85890-21-6 KOLEKTIV. Úvaly v průběhu staletí. 1. vyd. Úvaly: Město Úvaly, 2004. 328 s. ISBN 80-239-2639-X DOSTÁL, Alois. Ouvaly - popis městyse a okolí a náčrt historický. 1914 BROŽ, O. – SOMMER, V. Úvaly jindy a nyní. 1. vyd. Úvaly: Nákladem místní školní rady, 1929. 380 s Farní kronika města Úvaly NIKITIN,

Michail

Kapitonovič;

MEL’NIKOVA,

Jelena

Petrovna.

Chemie

v konzervátorské a restaurátorské praxi. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2003. 231 s. ISBN 80-210-3062-3 BLÁHA, Jiří; JESENSKÝ, Vít; MACEK, Petr; RAZÍM, Vladislav; SOMMER, Jan; VESELÝ, Jan. Operativní průzkum a dokumentace historických staveb. 1. vyd. Praha: Národní památkový ústav, 2005. 111 s. ISBN 80-86516-18-0 TEPLÝ, Bohumil. Konzervování a restaurování kamene. 1. vyd. Hořice v Podkrkonoší: Nadace Střední průmyslové školy kamenické a sochařské, 1997. 187 s.

NEPUBLIKOVANÁ LITERATURA KOTLÍK, Petr; DOUBRAVOVÁ, Kateřina. Koroze a degradace stavebních materiálů. KOTLÍK, Petr. Současný pohled technologa na čištění kamenných památek. Praha: Vysoká škola chemicko-technologická

INTERNETOVÉ ZDROJE http://cs.wikipedia.org/wiki/Úvaly http://www.uvaly.cz http://cs.wikipedia.org/wiki/Pískovec

43

7 SEZNAM PŘÍLOH Obrázek 1 – stabilní katastr, na náměstí patrné původní umístění sochy Obrázek 2 – mapa, červené čtverečky znázorňují původní a současné umístění sochy, žlutý obdélník znázorňuje kostel Obrázek 3 – socha s figurantkou Obrázek 4 – pravý bok sochy Obrázek 5 – levý bok sochy Obrázek 6 – zadní strana sochy Obrázek 7 – postava Obrázek 8 – hlava Obrázek 9 – biologické napadení, levá dlaň Obrázek 10 – biologické napadení, levá dlaň, detail Obrázek 11 – biologické napadení a trhlina, špička pravé nohy Obrázek 12 – poškození nohou Obrázek 13 – prasklina vzniklá zřejmě během transportu, zadní strana Obrázek 14 – prasklina a vytmelení podstavce, čelní strana Obrázek 15 – praskliny a zčernání povrchu, dřík podstavce Obrázek 16 – puklina v betonovém podstavci Obrázek 17 – oddělení betonového podstavce od pískovcové části, detail Obrázek 18 – zabarvení pískovce zbytky polychromie, zadní strana Obrázek 19 – zbytky polychromie, detail Obrázek 20 – černá krusta, detail Obrázek 21 – pemrlování, rázování a vytmelený otvor na dříku, čelní strana Obrázek 22 – zbroušení patky pískovcového podstavce, zadní strana Obrázek 23 – otvor po palmové ratolesti Obrázek 24 – poškození odpadnutím materiálu, zadní strana Obrázek 25 – poškození odpadnutím, záhyb roucha, čelní strana, detail Obrázek 26 – oddrolení dekoru roucha, čelní strana Obrázek 27 - oddrolení dekoru roucha, čelní strana, detail Obrázek 28 – koroze svatozáře Obrázek 29 – nápis, první část, čelní strana Obrázek 30 – nápis, druhá část, čelní strana

44

Obrázek 31 – nápis, třetí část, čelní strana Obrázek 32 – nápis, čtvrtá část, čelní strana Obrázek 33 – nápis, pátá část, levý bok Obrázek 34 – nápis, šestá část, levý bok Obrázek 35 – nápis, sedmá část, levý bok Obrázek 36 – místa odběru vzorků lišejníků č. 1, 2 a 4 Obrázek 37 – místo odběru vzorku černé krusty č. 5 Obrázek 38 – místo odběru vzorku polychromie č. 3 Text 1 – IR spektroskopie na KBr tabletě Spektrum 1 – vzorek polychromie č. 3 Spektrum 2 – vzorek černé krusty č. 5

45