První test vozíků v Česku: Nejdražší není nejlepší strana 8

Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry

www.muzes.cz

Časopis pro ty, kteří se nevzdávají

�

7– 8 / 2 0 1 2

První test vozíků v Česku: Nejdražší není nejlepší strana 8

�

Jednotlivý výtisk 30 Kč / Předplatitelé 20 Kč

Ovenecká 32, 170 00 Praha 7 Lipůvka 397, 679 22 Lipůvka Příčná 2, 736 01 Havířov Volejte zdarma: 800 100 659 [email protected] www.vecom.cz

Kompletní v˘roba a dodávka v‰ech typÛ plo‰in pro tûlesnû postiÏené: ‰ikmé schodi‰Èové plo‰iny, vertikální zdviÏné plo‰iny, schodi‰Èové sedaãky a schodolezy.

p ř í m á

c e s t a

k

m o b i l i t ě

časopis pro ty, kteří se nevzdávají

Editorial

Šok z Asie Na testy vozíků jsme se připravovali bezmála rok. Každý měsíc, když zasedá rada Konta BARIÉRY a rozhoduje, kolik peněz rozdá na zdravotní po můcky lidem s postižením, jsou slyšet slova jistého znechucení nad politikou těch, kteří ceny vozíků určují, neboť se pohybují v řádech desítek tisíc ko run. A i když na ně Konto BARIÉRY přispěje tři nácti tisíci a pomůže i zdravotní pojišťovna, musejí ještě nema lou částku doplatit potřební. A tak jsme se rozhodli pomoci vozíčkářům i jinak. Lidé, kteří se bez vozíku neobejdou, bývají zejména brzy po úrazu vystave ni náročnému rozhodování, jaký zvolit. Neorientují se na trhu, a proto jim nezbývá než věřit tomu, co jim který prodejce řekne. Vybrali jsme vozíky, na něž žadatelé Konta BARIÉRY chtějí pří spěvek nejčastěji, a rozhodli se je mezi sebou porovnat. Už na za čátku jsme věděli, že se pokusíme především o srovnání poměru ceny a výkonu. Jako černého koně jsme do testu zařadili vozík z Číny, který se dováží na Slovensko a má bezkonkurenčně nejnižší cenu. Ve Strojírenském zkušebním ústavu v Brně a jeho pobočce v Jablonci nad Nisou, kde jsou na nezávislé testy vybaveni testo vacími stroji a evropskými normami, jsme se nejdřív dozvěděli, že jsme první, kdo něco podobného žádá. Možná je tomu tak i proto, že poté, co jsme domluvili metodiku testu, vyšlo najevo, že nepůjde o levnou záležitost. Nezávislost zkoušek je však pro nás to nejdůležitější, a tak jsme začali shánět peníze. Test mohl odstartovat teprve v okamžiku, kdy jsme získali grant od Minis terstva pro místní rozvoj ČR. Výsledky jsou šokující. Ve chvíli, kdy jsme po konzultaci s od borníky vzali v úvahu tvrdá čísla ze státní zkušebny spolu se zjiš těními čtyř dobrovolníků, kteří s vozíky jezdili, a v neposlední řadě pak cenu – vyšel nejlépe vozík z Číny! Je to o to překvapi vější, že v povědomí většiny lidí jsou výrobky z Číny synonymum nekvality. Leckdo například může zvednout obočí, když si pře čte, jak dopadla destrukční zkouška. Nicméně čtvrtinová cena v porovnání s ostatními sehrála u černého koně z Asie důležitou roli. Výsledky testu najdete na stranách 8 až 12. Pro ty, kteří se chtějí přesvědčit na vlastní oči, jsou vozíky i zkušební protokoly k dispozici v redakci Můžeš. Přeji vám inspirativní čtení. A samozřejmě hezké léto.  Jindřich Štěpánek

3

Obsah

Dobré zprávy

Zaostřeno 2012; Vozíčkáři na Velehradě; Hiporehabilitační pobyt; Tábor pro děti s postižením; Juniorské MS 4–5

Anketa

Jak vychází vaše firma vstříc zákazníkům či návštěvníkům s handicapem?

Ceny vozíků nekopírují jejich trvanlivost 8–12 Jak jsem nakupoval 13–14 Vyplatí se nakupovat v zahraničí? 15

Architektura a lidé s postižením

Ladislav Lábus: Je to umění, ale i zdravý rozum Stavím dům na míru

16–19 20–21

Karlovarské projekty

Filmový festival bez bariér

22

Film jako terapie

Lidé s postižením coby filmaři

Ladislav Lábus: Je to umění, ale i zdravý rozum str. 16

23

Paralympiáda

Věra Čáslavská: Vozíčkáři dávají sílu nám zdravým Kandidují na medaile

Neslyšící

Spolu je jim nádherně

Centrum Slunce

Z Unhoště do Pařížské

SENSEN – Senzační senioři

24–26 27–29 32–33 34–36

Není malých příběhů, není malých životů

Názory

Jan Tříska: Amerika je slušná

Výtvarníci Konta BARIÉRY

Poznání ze srílanské džungle

37

38–39

Věra Čáslavská: Vozíčkáři dávají sílu nám zdravým str. 24

40–41

Nové zahraniční technologie

Autem jako řidič bez rukou či bez zraku?

Léto pod stanem

Bezbariérové kempování

Tip na výlet

Objektů bez bariér přibývá

Golf bez bariér

Na greenech vyhráli všichni

Poradna

Vydává: Sdružení přátel Konta Bariéry ve spolupráci s Nadací Charty 77 Šéfredaktor: Jindřich Štěpánek (e-mail: [email protected], mobil: 722 966 233) Redakce: Zdeněk Jirků (e-mail: [email protected]), Radek Musílek (e-mail: [email protected]), Jan Šilpoch (e-mail: [email protected]) Manažerka redakce: Kateřina Uhrová (e-mail: [email protected], mobil: 722 966 510). Korektorka: Martina Čechová Adresa redakce: Melantrichova 5, 110 00 Praha 1 Mobil: 722 966 510. Telefon: 224 242 973 Web: www.muzes.cz. E-mail: [email protected] Nevyžádané příspěvky se nevracejí. Cena jednoho výtisku je 30 Kč, pro předplatitele 20 Kč. Celoroční předplatné 240 Kč. Zvýhodněné dvouleté předplatné 380 Kč. ISSN 1213-8908. Toto číslo vychází v červnu 2012. Vychází za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví ČR a Ministerstvo pro místní rozvoj ČR. Art director: Jiří Bušek. Grafická úprava a sazba: Jan Bělovský. Tisk: Grafotechna Print, s. r. o., Lýskova 1594/33, Praha-Stodůlky Rozesílá Postservis Praha, Poděbradská 39, Praha 9 Volný prodej: Česká pošta, s. p. Foto na titulní straně: Jan Šilpoch

6

Téma: První zatěžkávací test v Česku

První vlaštovky novely sociální reformy Úhrada za sluchadla, parkování a bezbariérové rozhledny

Auto-Moto

Do školy smyku i na závody

Konto BARIÉRY, Melantrichova 5, Praha 1

Ideální stav: Pomáhat adresně

Na cestách

Salcburkem na vozíku

Vaše fotografie

Neobvyklý pohled

Křížovka

Dominanta Paříže

42–43 44–45 46–49 50–51

Z Unhoště do Pařížské str. 34

52 53 54–55

57 58–59 61

Do školy smyku i na závody

62

str. 54

Partneři redakce: můžeš / číslo 7–8 - 2012

4

Dobré zprávy

Zaostřeno 2012 Občanské sdružení Život trochu jinak pořádá díky finanční podpoře evropského programu Mládež v akci zážitkový kurz pro mladé lidi se zrakovým postižením i bez něj. Jmenuje se Zaostřeno a od 18. 8. 2012 do 25. 8. 2012 nabízí jedinečnou možnost aktivně se podílet na dialogu světa „nekoukavých“ a „koukavých“ mladých lidí ve věku 18 až 30 let. Kurz je však kromě toho zaměřen i na všestranný osobnostní rozvoj účastníků. Proti jiným integračním akcím je kurz netypický poměrem účastníků s postižením a bez něj. Tím, že budou skupiny vyrovnané, zažijí si obě strany pocit rovnoprávnosti, který v reálném životě těžko poznají. Program kurzu je maximálně uzpůsoben samostatnému zapojení všech, takže vidící účastníci neplní primárně roli asistentů či průvodců. Akce se odehraje na Základně Strážná u Lelekovic (cca 20 km od Brna). Cena kurzu je 2200 Kč a zahrnuje ubytování, stravu, pojištění, materiál a režijní náklady. Přihlášky a více informací hledejte na www. zaostreno.zivotjinak.cz 

Hiporehabilitační pobyt

Společné aktivity lidi spojují bez ohledu na handicapy. Foto: archiv

Vozíčkáři na Velehradě

Hipocentrum Koryčany, v. o. s., nabízí od 21. do 26. 8. pro zdravotně oslabené a handicapované děti letní prázdninový program s hiporehabilitací a doplňkovým programem. Projekt je dotován Sociálním fondem Zlínského kraje, takže nabízí symbolické ceny 900 Kč pro klienty a 1200 Kč pro asistenty. Zapojit se však mohou pouze děti ze Zlínského kraje. Všechny musejí mít doporučení svého ošetřujícího lékaře. K dispozici je 20 míst pro děti ve věku od 3 do 18 let. Celou hiporehabilitaci, tj. hipoterapii na koni, aktivity s využitím koně a léčebné ježdění na koni vede odborný fyzioterapeut. Zajišťuje praktickou stránku rehabilitace a povede záznamy, z nichž zpracuje závěrečné zprávy pro ošetřující lékaře. Zároveň bude k dispozici i jako zdravotník. Ve volném čase se o děti budou starat pedagogičtí pracovníci pro zájmové činnosti – budou organizovat doplňkový program pro děti – keramiku, výtvarnou dílnu a celkový táborový program. Veškeré dotazy můžete klást na telefonu 603 506 997 nebo mailem na [email protected]. K dispozici jsou rovněž stránky www.hipo.cz. 

Ve dnech 4. a 5. července 2012 ožije Velehrad oslavami Dnů lidí dobré vůle, které se konají u příležitosti státního svátku Dne slovanských věrozvěstů sv. Cyrila a Metoděje. Součástí bude i dvanáctý ročník Mezinárodního setkání vozíčkářů. Pravidelným pořadatelem je již tradičně Maltézská pomoc, o. p. s., ve spolupráci s Českým velkopřevorstvím Suverénního řádu Maltézských rytířů a pod záštitou olomouckého arcibiskupa Jana Graub nera. Ve středu 4. července v 16 hodin jsou všichni zváni do baziliky Nanebevzetí Panny Marie a sv. Cyrila a Metoděje na poutní mši pro zdravotně postižené. V 17.15

hodin pak na nádvoří před základní školou dorazí zajímavé osobnosti a dobrou náladu umocní vystoupení cimbálové muziky Pentla. Setkání vozíčkářů vyvrcholí v 19.30 hodin Večerem lidí dobré vůle. Stejně jako v předchozích letech bude Večer lidí dobré vůle přímým přenosem vysílat Česká televize a Český rozhlas 1 – Radiožurnál. Veškerou asistenční a zdravotní službu během večera zajišťuje Maltézská pomoc. Od 21. hodiny bude pro účastníky setkání připraveno příjemné posezení na nádvoří před základní školou. Bližší informace na www.velehrad.eu, e-mail: [email protected]; tel.: 737 726 686. 

V rámci hiporehabilitace se na koních nejen jezdí. Foto: Ladislav Polnický

Nahlédněte a objednejte si. Nové webové stránky Městské části Praha 5 nabízejí katalog poskytovatelů sociálních služeb. Najdete na: www.praha5.cz.

Otevřená šance. Zvýšení kvalifikace osobám se zdravotním postižením z Rakovnicka nabízí občanské sdružení Vzdělávací centrum Podkrušnohoří Žatec. Spustilo projekt Centrum pomoci. Informace: e-mail: [email protected], tel. č.: 415 710 166.

Italové předávali zkušenosti. Seminář na téma bezbariérovosti staveb zorganizovala v rámci Národního dne odbourávání architektonických bariér Metropolitní univerzita. Svůj podíl na organizaci akce poskytla italská nezisková organizace Faiba.

Je libo na podzim do Španělska? První českou cestovní agenturou, která se specializuje na služby lidem s postižením, je Agentura Bezbatour. Zaručuje vyhledání míst, kde si lidé s handicapem budou moci dopřát tuzemskou i zahraniční rekreaci.

Bez obav do sedla! K rozvoji motoriky dětí s postižením po dětské mozkové obrně přispívá hipoterapie, kterou provozuje Dětský ranč v Hlučíně. Mají tam deset koní a poníků. Informace a objednávky: e-mail: [email protected], tel. č.: 605 249 316.  (nouz)

Neplaťte, když nemusíte. Kdo je zbaven povinnosti platit regulační poplatky u lékaře nebo za pobyt v nemocnici, upřesnila Všeobecná zdravotní pojišťovna na svém webu v rubrice Otázka týdne. našli Uplatnění pro nevidomého. První místo a titul Zaměstnavatel roku 2012 získalo v pátém ročníku soutěže Stejná šance Východočeské divadlo Pardubice. můžeš / číslo 7–8 - 2012


5

Z redakční pošty

Tábor pro děti s postižením Dům dětí a mládeže Vikýř Jablonec nad Nisou pořádá od 30. 7. do 3. 8. příměstský tábor pro děti a mládež se zdravotním postižením od sedmi let. Cena 1250 Kč zahrnuje obědy, pitný režim, program, dopravu a osobní asistenci. Účastníci se mohou těšit na canisterapii, muzikoterapii, výlet ke koním, celodenní výlet, hry a tvořivou dílnu. Kontaktní osobou je Marta Tauchmanová, telefon: 483 711 725. Přihlášky zasílejte do 23. 7. Další informace na www.ddmvikyr.cz 

D

obrý den, rád bych popřál našim paralympionikům hodně zdaru do Londýna. Fandím ale všem postiženým sportovcům a jsem rád, že jim alespoň někdo věnuje pozornost. Přitom oni bojují každý den se svým handicapem, a ještě mají sílu soutěžit. Škoda, že běžná média si toho moc nevšímají. Místo toho každý den posloucháme zprávy o nagelovaných fotbalových primadonách. Tihle frajírci nemají sebemenší představu o tom, co je skutečný životní zápas. Jejich největší problém je, kterou sbalit modelku a kam si nechat vytetovat další pitominu. Když si natáhnou sval, píše se o tom měsíc. Přitom berou peníze, za které by všichni vozíčkáři vyžili na rok. Karel Vejvoda, Praha (Dopis byl redakčně krácen) Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry

www.muzes.cz


�

5/2012

�

J e d n o t l i v ý v ý t i s k 3 0 K č / P ř e d p l a t i t e l é 2 0 K č

Adolf Born: Macha a Šebestovou reklamě nikdy nedám strana 20

Vážený pane Vejvodo, děkujeme za vaše přání sportovcům s postižením. Hodnocení a porovnání s fotbalisty necháme bez ko mentáře, ale na svůj názor máte plné prá vo. Nikdy však nejde úplně všechno zobec nit. Větší pozornost médií by jistě sport lidí s handicapem zasloužil, ale je pochopitelné, že lidé nejvíc sledují ty nejrychlejší, nejmršt nější a nejšikovnější. Ocenit um i námahu, s jakou vozíčkář hodí disk na čtvrtinovou vzdálenost proti zdravému diskaři, dokáže bohužel jen menší počet diváků. (red) Příměstský tábor nabízí i výlety za přírodou. Foto: Ladislav Polnický

V

ážená redakce, hodně mě zasáhl příběh Co dokáže překonat láska paní Kottenové. Nemám k tomu vlastně co dodat. Snad jen obdiv a úctu k takovým lidem. Člověk si uvědomí, jaké malichernosti někdy sám řeší a co všechno dokážou zvládnout jiní. Přitom si ještě zachovají optimismus. Jsem ráda, že takoví lidé existují! S úctou Jarmila Mrštinová, Náchod Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry

www.muzes.cz


�

6/2012

Juniorské MS Olomouc přivítá od 18. do 21. července Juniorské mistrovství světa v atletice tělesně postižených sportovců IWAS (International Wheelchair and Amputees Sports). Soutěže se budou odehrávat na stadionu Atletického klub Olomouc, tř. 17. listopadu 3. Zahajovací ceremoniál začíná 18. července ve 14 hodin. Následující závody potrvají každý den do 18 hodin. Pouze 21. července se končí v 16 hodin, protože od 17 hodin startuje závěrečný ceremoniál. Více informací naleznete na www.iwas2012.atletikaolomouc.cz  Nejlepší juniorští atleti s postižením budou soutěžit v Olomouci. Foto: Ladislav Polnický

�


D

obrý den, rád bych reagoval na článek s panem Bornem. Velmi si vážím jeho výtvarné práce. Jeho pohádkové postavičky se staly legendami a rozdávají radost už další generaci. Proč to ale proboha musí vždy pokazit těmi svými staromilskými utopickými názory na Rakousko-Uhersko? A co ty řeči o koloniích? Vždycky, když to slyším nebo čtu, tak lituji, že se s ním nemohu pěkně pohádat. Tak si alespoň takhle na dálku postěžuji Vaším prostřednictvím. Díky za tu možnost! Josef Peřina, Praha (Dopis byl redakčně krácen a upraven) Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry

www.muzes.cz


�

5/2012

�



Vážený pane Peřino, pan Adolf Born je svým kladným postojem ke starým časům c. a k. mocnářství opravdu hodně známý a jis tě nejste jediný, koho tím provokuje. Naštěstí máme svobodu slova, kdy může takové věci klidně říkat, a vy s ním můžete otevřeně nesou hlasit. Je pravda, že za císaře pána by to asi tak snadné neměl, pokud by kritizoval vlastní stát. K otázce kolonií se s dovolením nebudeme vyjadřovat, protože od toho tu nejsme. Nechť si každý čtenář udělá vlastní názor. (red)

strana11

Vážená paní Mrštinová, oceňujeme vaše upřímná slova. Se silnými příběhy různých životních osudů se v redakci při své práci setkáváme často. Pozoruhodné přitom je, že většina lidí, o kterých mluvíme, sebe sama vůbec nevnímá jako něčím výjimečné osobnosti. Bývá jim vlastní skromnost, což každého z nich šlechtí ještě víc. To je i pří pad paní Kottenové. (red)

V

Vážený pane Trojánku, v některém z příštích čísel se v rubrice Na cestách dočtete o rodině, kterou máte na mysli. Jedná se o Márovy a společně připravujeme článek popisující jejich výpravu do Austrálie. Jistě ale pro náš měsíčník v budoucnu rádi napíší i o dalších cestách. Těší nás váš zájem. (red)

ážení přátelé, nedávno jsem v televizi zahlédl část reportáže v pořadu Objektiv, kde se mluvilo o rodině cestující po Africe s chlapcem na vozíku. Zajímá mě to, ale bohužel jsem si nezapamatoval jméno a neumím s internetem, kam mě všichni odkazují, abych si to našel. Nemohli byste o nich něco napsat? Prý už byli na všech kontinentech! Díky a s přátelským pozdravem Luboš Trojánek, Znojmo

V

ážená redakce, díky za zajímavé téma Co dokáže překonat láska autoškol pro vozíčkáře. Zajímalo by mě, jak je to přesně s tím přezkušováním lidí po úrazu. Znám několik lidí, kteří po úrazu usedli na vozík, ale tvrdí, že auto na ruční řízení si prostě jen vyzkoušeli a pořídili. Žádné oficiální přezkoušení neproběhlo. Je to možné? Pokud jsem dobře pochopil Váš článek, tak ano. Pokud lékař usoudí, že jste schopni řízení, není povinné absolvovat zkoušku s ručním řízením? Vždyť je to pro člověka, který dosud řídil normálně, úplně něco jiného! S pozdravem a díky za odpověď! Petr Soukup, Praha Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry

www.muzes.cz


�

6/2012

�


strana11

Vážený pane Soukupe, na váš dotaz přine seme odpověď v příštím čísle Můžeš. Máte pravdu, že z uvedeného textu jednoznačná povinnost přezkoušení nevyplývá. (red) Své postřehy a názory nám pište na [email protected] nebo na adresu Redakce časopisu Můžeš, Melantrichova 5, 110 00 Praha 1.  můžeš / číslo 7–8 - 2012

6

anketa / dobré zprávy

Martina Černá

Naďa Kolerusová

Ahold, manager corporate responsibility

Národní galerie Praha, PR manažerka

Zaměstnanci prodejen Albert jsou připraveni handicapovanému zákazníkovi vždy pomoci, ke každému samozřejmě přistupují individuálně podle jeho potřeb, takže například člověku upoutanému na vozík rádi pomohou sundat zboží umístěné na vyšším regálu nebo nevidomého dovedou ke zboží, které hledá.

Dar Knížectví Lichtenštejnsko umožnil obnovit hmatové expozice poničené povodní v roce 2002. Expozici tvoří dvanáct odlitků. Exponáty byly zvoleny tak, aby návštěvník vnímal stylovou proměnu sochařského díla během staletí. Exponáty jsou vystaveny v severním křídle křížové chodby kláštera sv. Anežky České.

Prodejny Albert jsou bezbariérové, hypermarkety Albert jsou vybavené toaletami pro vozíčkáře. Aktivně se podílíme na projektu Euroklíč, který všem postiženým nabízí komfortní přístup na toalety vybavené univerzálním zámkem. Naše společnost také spolupracuje na projektu Bílá hůl, jenž má za cíl upozorňovat širokou veřejnost na to, jaký je život nevidomých a jak jim pomáhat. 

Popisky jsou v Braillově písmu a ve zvětšeném černotisku. Pro návštěvníky se zrakovým postižením je zdarma k zapůjčení audioprůvodce nebo kazeta s výkladem. Podobným způsobem mohou návštěvníci hmatem prozkoumat kopie japonských skulptur nebo korejské keramiky. Exponáty doprovázejí popisky se zvětšeným českým i anglickým textem a v českém Braillově písmu, na podlaze je navigace. Prohlídku japonského sochařství lze doplnit komentovanou prohlídkou s následnou výtvarnou činností v ateliéru. 

Dopřejte si výlet. Pouze lidem se zdravotním handicapem je určena doprava autobusem na vrchol Pradědu. Výjezdy se uskuteční ještě 14. června a poté už jen po letních prázdninách 25. září a naposledy 9. října. Informace: tel. č.: 844 555 888.

Jak vychází vaše firma vstříc zákazníkům či návštěvníkům s handicapem?

Olga Šámalová

Tomáš Vaníček

Národní technické muzeum, tisková mluvčí

ředitel odboru řízení pobočkové sítě České spořitelny

Národní technické muzeum se pyšní označením Přátelského místa, které dostalo propůjčeno od Českého červeného kříže. Obnášelo to, že 20 pracovníků muzea bylo proškoleno, jak se chovat k handicapovaným a nevidomým, také máme vyčleněno v každé expozici několik exponátů, které si nevidomí mohou osahat.

V pobočkách mají zdravotně postižení klienti přednostní obsluhu, ve vyvolávacím systému samostatná tlačítka. K 1. 5. 2012 mělo bezbariérový přístup 366 poboček, 26 největších je vybaveno indukční smyčkou usnadňující sluchově postiženým komunikaci.

Muzeum je bezbariérové s výjimkou dvou podest v dopravní hale, a navíc děláme pravidelné individuální komentované prohlídky jak pro nevidomé, tak pro neslyšící návštěvníky. Nevidomým návštěvníkům se věnujeme individuálně, jinak mají kustodi tzv. manuál, kde je vyznačeno, které předměty jsou pro nevidomé návštěvníky přístupné pro osahání bez doprovodu pracovníků z muzea. 

Osvědčuje se tři roky. Pojízdný úřad slouží obyvatelům Mostu a spádových obcí, kteří již dovršili sedmdesátku, osobám se zdravotním postižením a lidem v tíživé životní situaci. Bezplatnou službu lze objednat prostřednictvím internetu na webových stránkách MěÚ, telefonicky na čísle 476 448 239.

Pro letní ověžení. Vyhrazené šatny i sociální zařízení najdou na koupališti v Tachově návštěvníci se zdravotním postižením. Vozíčkářům umožní vstup do rekreačního bazénu plošina, jež je spustí do vody.

Sázíte na koníčky? Návštěvníci se zdravotním postižením a děti do výšky 140 cm mají na mostecký hipodrom vstup zdarma i letos.

Město nejen svým občanům. Mapu bezbariérových tras a objektů vydala radnice v Litoměřicích. V papírovém provedení je k dispozici zdarma v informačním centru na radnici, v elektronické podobě na www.litomerice.cz/bezbarier.

Rozdají půl milionu. Podpora při řešení obtížné sociální a ekonomické situace osob se zdravotním postižením a seniorů je záměrem Společnosti Lumius, dodavatele elektřiny a plynu velkoodběratelům. Ve spolupráci s Nadací Charty 77 založila pro tuto

můžeš / číslo 7–8 - 2012

Sluchově postižení klienti mají samostatné tlačítko na vyvolávacím systému. Pro nevidomé a slabozraké klienty máme 52 uzpůsobených bankomatů. Od ledna 2012 je v pobočce v Pardubicích (Palackého třída) informační a naváděcí systém s akustickým orientačním majákem, umělou kontrastní vodicí linií navádějící ke stojanu s orientační mapou s rozmístěním přepážek a kanceláří. Ta obsahuje plastický reliéf a popisky v běžném i Braillově písmu. Jedná se o první bankovní pobočku v České republice, která má zásadní navigační pomůcky pro zrakově postižené klienty. 

činnost Nadační fond Lumius. Kontakt: e-mail: [email protected], tel. č.: 558 638 780. Přesvědčte se – nezklame. V České Třebové se už pátým rokem osvědčuje Senior doprava. Využívají ji nejen senioři, ale také lidé se zdravotním handicapem a rodiny s dětmi. Objednávky výjezdů v České Třebové a okolí přijímá tel. č.: 728 417 506, v Ústí nad Orlicí a okolí 774 412 117, v Lanškrounu a okolí 773 595 126, ve Vysokém Mýtu a okolí 773 595 125. Poslední překážky. Instalaci dvou schodišťových plošin slíbila na léto radnice v Uherském Hradišti. Bezbariérové tam budou kanceláře starosty, místostarostů a tajemníka.  (nouz)

Předplaťte si časopis Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry

www.muzes.cz

Předplatné na dva roky se slevou za 380 Kč!


�

4/2012

�


www.muzes.cz


Jan Kačer: Muž bez počítače strana 16


�

5/2012

�


www.muzes.cz




�

6/2012

�


Co dokáže překonat láska

strana11

Pokud si předplatíte Můžeš na dva roky, ušetříte proti ročnímu předplatnému 100 Kč a proti volnému prodeji 316 Kč.

Soutěž o kartu Handy Card! Kolik českých vozíčkářů bude bojovat o medaile ve stolním tenisu na paralympiádě v Londýně? Odpovědi na tuto otázku zasílejte do 15. následujícího měsíce na adresu redakce: Melantrichova 5, 110 00 Praha 1 nebo na mailovou adresu: [email protected]. Odpovědi označte slovem SOUTĚŽ.

Minulou otázku správně zodpověděl Jaroslav Lacman z Prahy 10. Vylosovaný autor správné odpovědi získá kartu Handy Card. Ta přináší velké množství slev, kromě jiného na servis aut a pohonné hmoty.

Mobilní telefon za vyluštěnou křížovku! Vylosovaní luštitelé křížovky na str. 38 získávají mobilní telefony.

Chcete roční pře -li změnit n dplatné a z dvouleté výhodněné , kon bezplatn taktujte ou li České po nku š 800 300 ty 302

8


Ceny vozíků

nekopírují jejich Historicky první zatěžkávací test vozíků pro lidi s handicapem v Česku potvrdil, že nejdražší vozík nemusí být nejtrvanlivější. Ve Strojírenském zkušebním ústavu, kde Konto BARIÉRY nechalo testovat vozíky, na něž přispívá nejčastěji, vyšlo najevo, že nejdražší vozík Sopur Easy 200 skončil při zatěžovací zkoušce předposlední, zatímco výrazně nejlevnější vozík od firmy Exima druhý.


Text: Jindřich Štěpánek Foto: Jan Šilpoch

V

testu byly tři vozíky, na které lidé s postižením žádají o příspěvek Konto BARIÉRY nejčastěji. Vycházeli jsme proto z předpokladu, že jsou nejoblíbenější a pravděpodobně i nejlepší. Jako černého koně jsme do zkoušek za trojici nejžádanějších zařadili vozík firmy Exima z Banské Bystrice. Dováží se na Slovensko a v případě zájmu jej firma do dvou měsíců doveze i do Česka. Důvod pro jeho zařazení byl prozaický: zatímco ceny prvních tří vozíků se pohybovaly od 41 149 Kč do 56 123 Kč, firma Exima ho prodává za 360 eur, tedy za zhruba 9000 Kč. Podmínkou zařazení do testu byl slib dovozce, že v případě zájmu jej bude v Česku servisovat.

Nejdůležitější je nezávislost Aby byl test seriózní, musel být nezávislý. Proto jsme se obrátili na státní akreditované zkušebny v Brně a v Jablonci nad Nisou, které mají k dispozici nejen evropské normy, ale i potřebné stroje na testování. „Nedávno jsme slavili sté výročí jablonecké zkušebny, ale vozíky pro lidi s handicapem jsme ještě nezkoušeli, nikdo to na nás zatím nechtěl,“ potvrdil Luboš Feigl, který test vedl. Objektivnost byla podmíněna i nezávislostí finanční. V žádném případě jsme nemohli jít na úroveň, kdy testované výrobky dodávají jejich výrobci zdarma. Obecná zkušenost je taková, že to pak bývají výrobky kvalitnější než ty, které jsou běžně ke koupi. Proto jsme požádali o grant Ministerstvo pro místní rozvoj České republiky, a teprve poté, když jsme potřebné peníze od něj získali, jsme vozíky nakoupili a platili i zkušebny. V jabloneckém Strojírenském zkušebním ústavu nejprve vytipovali nejnovější evropské normy. Zároveň jsme se dohodli, že test

Objektivnost byla podmíněna i nezávislostí finanční. V žádném případě jsme nemohli jít na úroveň, kdy testované výrobky dodávají jejich výrobci zdarma. bude mít tři fáze. Nejdříve vozíky vyzkoušejí při běžném provozu čtyři lidé, kteří už vozíky používají a mají s nimi zkušenosti. Poté odvezeme vozíky do Strojírenského zkušebního ústavu v Brně, kde srovnají kvalitu manuálů, proměří a otestují bezpečnost pohyblivých částí, seřízení, ostrost hran, možnost skládání a desítky dalších věcí, které normy předepisují. Po brněnské zkušebně převezme vozíky Strojírenský zkušební ústav v Jablonci nad Nisou, kde budou mj. zkoušeny brzdy a části vozíků, které na něm musí člověk ovládat. Nakonec vozíky projdou dynamickou zkouškou, při níž se pozná, co vlastně vydrží až do fáze, kdy budou nepoužitelné.

Nakupovali jsme anonymně Aby byly vozíky porovnatelné mezi sebou, musel je nakupovat jeden člověk. Prodejci totiž každý vozík před jeho výrobou modifikují podle individuálních potřeb. Společným kritériem byla co nejnižší cena, čili v základní výbavě bez doplňků.

�


9

trvanlivost


10


Kdo se na praktických zkouškách vozíků podílel Zbyněk Švehla Věk: 37 Povolání: finanční analytik Odkdy na vozíku: od r. 1994 Používá vozík: Küschal Champion, Sivak

Nina Křehotová Věk: 27 Povolání: asistentka v sociální firmě Odkdy na vozíku: od r. 2004 Používá vozík: Quickie Neon, Medicco

Jana Hanová Věk: 27 Povolání: studentka, zároveň pracuje jako referentka informačního centra Metropolitní univerzity Praha Odkdy na vozíku: od r. 2007 Používá vozík: Wolturnus, Otto Bock

Jakub Koucký Věk: 37 Povolání: grafik Odkdy na vozíku: od narození Používá vozík: Küschal Champion, Sivak

Nelehkého úkolu se ujal jeden ze čtveřice � testujících vozíčkářů Zbyněk Švehla. Do-

mluvili jsme se, že prodejcům neprozradíme pravý smysl nákupu, aby své výrobky neměli možnost připravit s nevšední péčí. Zbyněk Švehla se prostě choval jako běžný zájemce, který potřebuje další vozík a vybral si právě tuto značku. Nikomu nelhal, jen neřekl celou pravdu. Viz jeho text na straně 13. Vozíčkáři, kteří poté zkoušeli měsíc jednotlivé výrobky, byli Zbyňkovi fyzicky podobní, a tak mohl s klidem nechat všechny vozíky adaptovat na sebe. Nakupovat začal Zbyněk Švehla v listopadu loňského roku, na poslední vozík můžeš / číslo 7–8 - 2012

od firmy Exima, který putoval z Číny lodí, jsme čekali do února. Ten jediný jsme neměli možnost nechat upravit a koupili jsme ho podle katalogu. V redakci Můžeš se tak sešly vozíky Sopur Easy 200 od dovozce Medicco za 56 123 Kč, Küschal Champion od dovozce Sivak za 54 690 Kč, Avantgarde CS od firmy Otto Bock za 41 149 Kč a G-N 4078 GL, který dováží firma Exima, za 9000 Kč. Poté si všichni čtyři vozíčkáři rozebrali vozíky k individuálnímu posouzení v praxi a určili jsme harmonogram jejich vzájemných výměn. Mezitím jsme podle jejich zkušeností sepsali dotazník, jakési desatero, který po každém testu vyplnili. Každou

rubriku hodnotili od nuly do deseti bodů; šlo např. o ovladatelnost, účinnost brzd, skladnost při přemísťování do auta, variabilitu, hmotnost, průjezdnost výtahy a dveřmi a další. Od počátku bylo jasné, že jejich hodnocení bude pouze doplňkové. To hlavní jsme očekávali od státní zkušebny v Brně a v Jablonci nad Nisou.

Normám vozíky vyhověly Všechny výsledné protokoly jsou k dispozici v redakci Můžeš. Brněnská zkušebna např. zjistila, že u vozíku Sopur Easy 200

�


Test aktivních mechanických vozíků

11

Vozík Dovozce Cena (Kč) Pořadí Pořadí Doporučení v destrukční v hodnocení Konta zkoušce vozíčkářů BARIÉRY

Küschal Champion SIVAK 54 690 Kč

+ + + +

Účinné brzdy

Doplňky v základní výbavě Pohodlí

Skladnost

2. (29 450 ot.)

Nízká cena Kapsičky a batoh v základní výbavě Průjezd výtahy a dveřmi

3. (218 bodů)

-

3. (25 800 ot.)

Brzdy, Variabilita nastavení

Variabilita nastavení Rychloupínače zadních kol Přední dělená stupačka Nepoužitelné držáky u nohou

4. (203 bodů)

-

1. (0,3033)

4. (2,1503)

Hmotnost Skladnost.

Průjezd výtahy a dveřmi.

Avantgarde CS Otto Bock 41 149 Kč

+ + +

2. (1,0584)

růjezdnost výtahy a dveřmi P

Easy 200 Medicco 56 123 Kč

+ + +

2. (288 bodů)

-

Ovladatelnost,

G-N 4078 GL Exima 9000 Kč

+ + + +

1. (57 600 ot.)

4. (24 600 ot.)

Ovladatelnost Průjezd výtahy a dveřmi

1. (295 bodů)

-

3. (1,6529)

Brzdy Doplňky v základní výbavě.

Pohodlí

Poznámka: Pořadí v destrukční zkoušce je podle počtu otáček na zkušebních válcích, které vozíky vydržely do okamžiku, než se natolik poškodily, že už nemohly být použity. Hodnocení vozíčkářů je součet bodů, které testeři udělili jednotlivým vozíkům. Pořadí v doporučení Konta BARIÉRY je podle výsledku výpočtu: Počet otáček na zkušebních válcích do destrukce plus počet bodů udělených testery děleno cenou v korunách. Plusy a mínusy jednotlivých vozíků jsou z jejich písemného hodnocení.


12


dost podstatně liší manuál v češtině � seod originálního textu. Je nejen špatně pře-

Ve Strojírenském zkušebním ústavu, s. p., v Jablonci nad Nisou proběhla nejzajímavější část testu – všechny vozíky absolvovaly zatěžkávací zkoušku, při které jezdily na válcích tak dlouho, dokud se neporouchaly.

ložený, ale proti původnímu až přespříliš stručný, takže z něj vypadly dost podstatné informace. Tomuto vozíku pak zkušebna vytýká i možnost zachycení či přiskřípnutí prstů při manipulaci. Avantgarde CS od firmy Otto Bock označila zkušebna za nejvíce vyhovující požadavkům jak po stránce bezpečnosti, tak informací od výrobce. Stejně jako Sopur Easy 200 byl vybaven i odrazkami na kolech a na opěrce zad. Küschal Champion byl podle zkušebny rizikový při skládání a rozkládání. Je k tomu potřeba cvik a pozornost, jinak se může stát, že západka nezaskočí. Zajímavé je, že podle manuálu je tento vozík určen pouze do teplot od 20 do 40 stupňů Celsia. Že by překlep? K čínskému vozíku od firmy Exima chyběla veškerá dokumentace (když ji na přání Můžeš dovozce údajně od výrobce požadoval, tak se prý dozvěděl, že jde o výrobní tajemství – poznámka red.). Zkušebna zjistila, že při rozložení vozíku se kostra nezafixuje v koncovém postavení, takže např. při prudkém náklonu může jevit tendenci ke složení. Brněnská zkušebna nicméně v závěru konstatovala, že vozíky předepsaným normám vyhovují.

V Jablonci už šlo do tuhého Nepoškozené vozíky pak putovaly do zkušebny v Jablonci nad Nisou. Zde odborníci prověřovali, zda normám odpovídají opěrky nohou, bérců a paží, zda a do jaké míry mají vozíky funkční brzdy, porovnávali hmotnost jednotlivých dílů, obsluhu ovládacích prvků a statickou, rázovou a únavovou pevnost. I zde všechny vozíky splnily příslušné evropské normy. S vedoucím jablonecké části testu Lubošem Feiglem jsme se dohodli, že tento historicky první test obohatíme o zkoušku, která bude lidi s handicapem zajímat možná nejvíce. Při rozhodování, jaký vozík si koupit, přece řeší otázku, kolik toho který vydrží a za jak dlouho budou muset kupovat nový. Proto už mimo normu podstoupily vozíky zkoušku trvanlivosti. Byly zatíženy 200 kilo-

info Test vozíků D oplňující informace na www.muzes.cz Test byl financován z grantu Ministerstva pro místní rozvoj ČR P rotokoly ze státních zkušeben jsou k dispozici k nahlédnutí v redakci časopisu Můžeš můžeš / číslo 7–8 - 2012

gramy a na zkušebním zařízení sestávajícím ze dvou otáčejících se bubnů „jezdily“ tak dlouho, dokud se nepoškodily. Poškození jsme definovali tak, že vozík je v tu chvíli pro uživatele nepoužitelný. Nejdéle – po 57 600 otáčkách – bylo testovací zařízení zastaveno s vozíkem Küschal Champion od dovozce Sivak. Vozíku se prorazila duše a poškodila pneumatika, konstrukce vozíku zůstala v pořádku. Na druhém pomyslném místě skončil vozík od dovozce Exima – po 29 450 otáčkách se poškodilo přední kolečko a praskla konstrukce v přední části. Třetí skončil po 25 800 otáčkách Sopur Easy 200 s poškozeným předním kolečkem a plnými pneumatikami. Konstrukce zůstala nepoškozena. Avantgardu CS se po 24 600 poškodily plné pneumatiky a výplety kol. Konstrukce vozíku zůstala bez vady.

Test pomůže při výběru Vzhledem k tomu, že výsledky obou zkušeben se liší od výsledků všech čtyř vozíč-

kářů, vypočítali jsme doporučení Konta BARIÉRY. Viz poznámku pod tabulkou na str. 12. Doporučení slouží k orientaci při nákupu, protože aktivní mechanické vozíky se např. liší i v cenách a přístupnosti i rychlosti servisu. Překvapením testu může být vozík dovážený firmou Exima na Slovensko. Jeho výrazně nižší cena zastiňuje i jisté nevýhody. Tento výrobek například neumožňuje různá individuální nastavení, na což poukázali i samotní testeři. V Jablonci při destrukčním testu skončil na druhém místě v délce funkčnosti. Ovšem nutno dodat, že si odnesl nejzávažnější poškození, protože mu jako jedinému z testovaných vozíků praskl rám. U všech ostatních by stačilo vyměnit kola a mohly pokračovat. Poměr kvality a nákladů na pořízení však z původem čínského produktu činí žhavého kandidáta pro kategorii levný záložní vozík. Například, když si někdo chce koupit druhý vozík za své mimo úhradu zdravotní pojišťovnou. Doplňující informace, jako například slovní hodnocení jednotlivých vozíků našimi čtyřmi testery, jsou na www.muzes.cz. 


Jak jsem nakupoval Většině z nás obvykle nečiní velký problém vybavit si mnohé premiérové události v životě. Často dokonce s velmi konkrétními detaily a okolnostmi. Snadno si vzpomeneme na řazení prvňáčků před školou, první velké rande, první polibek, rvačku, usednutí za volant, první protrpěnou kocovinu a poctivě vydělanou korunu. Text: Zbyněk Švehla Foto: Jan Šilpoch

U

mnohých zážitků bychom se jistě shodli na tom, že to, jak jsme je prožívali a jak je nyní interpretujeme, je si nápadně blízké. Vzpomínky většiny z nás vykazují mnoho společných rysů. Vše se událo v každém jednom životě dost podobně. Vedle těchto řekněme unifikovaných zážitků a vzpomínek si každý z nás nese životem nějakou osobní jedinečnou událost, kterou není tak snadné sdílet, a pokud ano, tak v komornější komunitě, v adekvátním duchovním přítmí a naladění pro vzájemné porozumění. Takovým silným zážitkem je pro mne kromě úrazu páteře, který mě katapultoval na vozík, i nákup první vlastní „káry“. Byl to vskutku zvláštní a smutný obchod. V sychravém podzimu jsme vyrazili ve velké dodávce z Vinohradské nemocnice do Zdechovic – malé vesničky mezi Kutnou Horou a Příbramí – za výrobcem českých invalidních vozíků Kury. Nemohl jsem tehdy ještě ani pořádně sedět a celou cestu jsem proležel na zadních sedačkách dodávky. Byla mi velká zima. Za okny zmírala krajina a míhající se prodloužené stíny stromů se na mě sápaly a táhly mě za bezvládné nohy vstříc k mé sudbě. Z proměřování končetin, výšky a hloubky sedu záblo po celém těle. Pod úrovní mého pasu se rozprostírala temná zóna zapírání a tabu. Naměření prvního vozíku, cifry zaznamenávané do objednávkového formuláře

jako by oficiálně pečetily už dávno tušený, a přesto ještě ne zcela uvědomělý osud. Nebylo to vůbec snadné nutit se – v době, kdy si člověk odpíral i koupi nových kalhot nebo bot – do uvažování o tom, jaký úhel, sklon stupačky a výška zad by byly pro další bytí nejvhodnější. Vždyť nejlepší by samozřejmě bylo takovou akci vůbec nepodstupovat. Nebylo však zbytí. Někdy v únoru mi rodiče přivezli do Kladrub můj první fialový vozík značky Kury. To už jsem byl vlastně docela rád, že ho mám. Nastříkal jsem si disky kol červeným sprejem, nalepil na ně první samolepku od piva a uháněl po dlouhých ústavních chodbách nebo – ještě raději – pelášil po zpevněných cestičkách v kladrubském lesoparku. Tak začalo mé první jaro na vozíku. Uplynulo dlouhých šestnáct let. Pár duší jsem prošoupal, několik obručí utrhl a mnoho futer odřel. Slovo dalo slovo a stal jsem se

13

jedním z členů čtyřčlenného týmu testujícího vybrané vozíky. Stál přede mnou další nelehký úkol: nakoupit tři vozíky od tří dodavatelů, kteří se dělí o podstatnou část českého trhu a jejichž vozíky jsou nejpočetněji zastoupeny v žádostech na příspěvek adresovaných Kontu BARIÉRY. Součástí zadání bylo nakoupit vozíky v co možná nejzákladnějším provedení a výbavě, a především neprozradit účel nákupu. A tak jsem zvedl v polovině listopadu telefon a vytočil první číslo ze seznamu.

První byl Küschall Champion Začal jsem s vozíkem Küschall Champion od firmy Sivak. Nákup jsem měl usnadněný, neboť na championu jezdím a shodou okolností jsem si ho před rokem pořizoval. S ohledem na to, že mám prodejnu blízko při cestě do práce, volil jsem po telefonickém objednání osobní návštěvu přímo v prodejně. S termínem nebyl žádný prostoj (polovina listopadu). V objednávkovém listě jsem byl nucen, abych vyhověl požadavkům testu, slevit proti svému „osobnímu vozíku“ o kvalitní řemínková záda a karbonové bočnice, protože u tohoto typu vozíku jsou již za příplatkovou cenu. Dohodli jsme se na termínu dodání do konce roku. Faktura byla vystavena obratem přímo na sponzora (Konto BARIÉRY) a stejně tak uhrazena. Vozík byl připraven k převzetí v posledním týdnu roku. Vše proběhlo velmi hladce a profesionálně. Champion je podle mého názoru velmi kvalitní vozík. Je výjimečně skladný a jednoduchý. Má dobré jízdní vlastnosti. K jeho záporům bych zařadil přední stupačku, s jejímž uchycením v rámu mám dlouhodobě při delším používání opakovaně špatnou zkušenost. Dalším záporem jsou zcela nevyhovující bočnice v základním vybavení. Proti jiným vozíkům v testu však Küschall nabízí velmi kvalitní bezpříplatková přední kolečka. Shrnuto – jezdí se mi na něm dobře.

Pokračoval jsem u firmy Otto Bock Jako druhý vozík v pořadí jsem nakupoval model Avantgard CS od firmy Otto Bock. Při prvním telefonátu jsem se trefil do dovolené obchodního zástupce pro Prahu, a tak jsem z vlastní vůle počkal do dalšího týdne. Tentokrát jsem zvolil variantu naměření u mě doma. Byly mi předvedeny oba vozíky

Silným zážitkem je pro mne kromě úrazu páteře, který mě katapultoval na vozík, i nákup první vlastní „káry“. Byl to vskutku zvláštní a smutný obchod. můžeš / číslo 7–8 - 2012

�

14


k mému druhému vozíku stejné značky z let 1997–2001, ale sopur je typický vozík „držák“. Ano, možná je ve srovnání s ostatními v testu těžší, zastaralejší designem a bočnice s opěrkou lokte v základu mohou působit až archaicky (tady trochu nevím, zda jsem se přece jen nějak nepopletl při objednávce a v základním provedení nebyla lepší volba). Každopádně projetí v terénu na něm mě uspokojilo stejně jako řešení přední stupačky. Zkrátka nedám na sopur dopustit. Mám ho rád a ve sklepě mám stále starý model – co kdyby všechno ostatní selhalo.

Exot z Číny

Nakupovat vozíky tak, aby nebyly nepohodlné pro všechny čtyři osoby, a přitom neprozradit, že jde o test, nebylo jednoduché.

modelové řady Avantgard a byl jsem mile překvapen pečlivostí, která mi byla věnována při konzultování mých potřeb a nároků na vozík. Prošli jsme objednávkovým listem položku po položce, k uvážení mi byly nabídnuty dvě cenové varianty a ještě ten den přeposlány mailem. Objednal jsem variantu CS a dostal se na nejnižší cenu proti ostatním testovaným vozíkům (vyjma vzorku z Číny). Vozík šel do výroby ještě před úhradou faktury s příslibem termínu do konce roku. Termín nakonec splněn nebyl, neboť podle informace zastupitele firmy dorazil vozík z Německa bohužel s lehkou závadou a bylo nutné ho vyměnit. Jako kompenzaci za tuto újmu jsem při předání vozíku dostal firemní bundu. Děkuji. Trochu nevím, co s ní, když jsem byl tak trochu v roli falešného zákazníka a rychlost dodání pro mě nebyla naléhavou a zoufalou potřebou. Ohledně zpožděné dodávky vozíku jsem byl včas a adekvátně informován. Vozík sám mě potěšil pevností rámu, hezkým vzhledem, velmi kvalitními bočnicemi a potahem sedačky (vše v základu). Přední kolečka v základní výbavě nejsou podle mého názoru tak kvalitní jako u championa a sopuru. Bylo to fakticky mé první setkání s firmou Otto Bock a jeho produkty – a hodnotím je více než kladně.

že vozík mě nadchnul. Připadl mi jako vozík s pevným rámem (jistě má i jeho přednosti), a přesto je to klasický skládací vozík. Přiznám se, že jsem měl problém vysvětlit, že opravdu mi bude stačit starší model Sopur 200. Při naměřování mě potěšila poznámka a komentář ke zvolené hloubce sedačky ovlivňující optimální sklon nohou ve vazbě na možné cévní komplikace. Vozík už se do Vánoc nepodařilo dodat. Objednávka rozběhla výrobu až po úhradě zálohy. Bylo po mně vyžadováno potvrzení od Konta BARIÉRY o budoucí úhradě a nepodařilo se mi nasměrovat celou fakturu přímo na sponzora testu, a tak jsem v zájmu utajení stáhl platbu na sebe jako na soukromou osobu. Překlopením konečné fakturace do nového roku jsem se tedy již neubránil vyšší dani. Vozík byl dodán v pořádku až domů na konci ledna. V průběhu ledna jsem se mailem dotazoval na aktuální stav a odhadovaný termín doručení, ale nebyl jsem konkrétně vyrozuměn. Přes telefon však komunikace fungovala velmi efektivně. Ale zpět od administrativy k vozíku samému. Možná je to ode mě sentiment

Model z Číny jsem neobjednával. Přijel po dlouhé cestě v půli února. Od tří mnou nakupovaných vzorků se v mnohém lišil. Některé doplňky jsou přímo exotické. Dělená přední stupačka mi přišla až příliš zvláštní a pro některé handicapy skoro riziková (nevědomé uskřinutí nohy apod.). V terénu se nechoval tak špatně, byl lehký a poměrně rychlý. Myslím, že designované paprskové obruče se mohou líbit, vratké uchycení zadních nábojů už méně. Zkrátka nechám se překvapit, jak dopadne nejen čínský vozík, ale i všechny ostatní stroje v testování. Sedím a před sebou mám seřazené všechny čtyři vozíky, obruč vedle obruče. Uvážíme-li, že pojišťovnou uvažovaná standardní doba trvanlivosti je – pokud se nepletu – stanovena na pět let, tak koukám na dlouhých dvacet let dopředu. Který z nich si vybrat – a v jakém pořadí? Každá z těch pětiletek bude mít jistě své vrcholy a dna. Stejně tak jako každý vozík má proti svému konkurentovi výhody a nevýhody. A je těžké nyní soudit, zda je lepší vzít ten zprava, zleva nebo volit zlatý střed. Jinými slovy: nebylo vůbec snadné vyplnit testovací dotazníky. Zdráhal jsem se hodnotit a srovnávat stejně, jako bych se hroutil pod nutností zvolit nejkrásnější dívku. A upřímně řečeno, nejsem si jist, zda i ta objektivní složka testu (test ve zkušebně) může dát jednoznačnou odpověď. Myslím, že nejdůležitější je zkrátka nasednout na jeden z nich a vyrazit vpřed. Vždyť na vozíku platí dvojnásob, že život je třeba uchopit pevně do vlastních rukou, a tato volba je mnohem podstatnější než ta, na co si kdo sedne. 

Do třetice Medicco Na závěr jsem poptal vozík Sopur od firmy Medicco. Hned při prvním dopoledním telefonátu jsem byl konfrontován s nabídkou vyřešit celou záležitost již týž den odpoledne. Pracovní povinnosti mi to nedovolily, a tak jsme se vzájemně termínově slaďovali až do Mikuláše. Zaměření jsme udělali opět u mě doma podle objednávkového listu. Zástupce firmy dovezl k nahlédnutí pouze nejnovější model Quickie Neon, a musím říci, můžeš / číslo 7–8 - 2012

Nebylo vůbec snadné vyplnit testovací dotazníky. Zdráhal jsem se hodnotit a srovnávat stejně, jako bych se hroutil pod nutností zvolit nejkrásnější dívku.


15

Vyplatí se kupovat

v zahraničí?

Většina vozíků, které používají Češi, pochází ze zahraničí. Nabízí se tak myšlenka, zda by se nevyplatilo nakupovat je v německy hovořících zemích, odkud pochází velká část dovážené produkce. Zapátrali jsme, jaká je v tomto ohledu situace. Text: Radek Musílek Ilustrační foto: Jan Šilpoch

Česká republika Čeští dodavatelé námi testovaných aktivních vozíků uvedli následující ceny platné pro tuzemský trh. I nvacare Küschall Champion edicco Sopur Easy 200 M Otto Bock Avantgarde CS

54 690 Kč 56 123 Kč 41 149 Kč

Čínský výrobek za 360 eur (zhruba 9000 Kč) pochází od slovenského dovozce a nepodařilo se nám zjistit, že by se prodával i v západní Evropě. Proto se naše porovnání týká pouze prvních tří jmenovaných značek.

Německo Oslovili jsme Uwe Raschkeho z firmy Rehability, která v Německu kromě jiného prodává i kompenzační pomůcky. Od něj přišla takováto nabídka: Easy 200 – 2173 €, Champion – 2473 €, Avantgarde CS – 2639 €. Ceny jsou uvedeny bez sedmiprocentní daně, kterou by však český zákazník prý nemusel platit. Když budeme brát kurz 26 Kč za 1 €, dostaneme se tedy bez daně k cifrám: Invacare Küschall Champion Medicco Sopur Easy 200 Otto Bock Avantgarde CS

64 298 Kč 56 498 Kč 68 614 Kč

Výsledek se zdá být jednoznačný. Sama čísla je však třeba podrobit bližšímu zkoumání. Jednak stojí za povšimnutí výše cenových rozdílů. Zatímco model Easy 200

je prakticky za stejnou cenu jako u nás, Otto Bock se zřejmě snaží na českém trhu etablovat výrazně nižšími cenami. Model Avantgarde CS byl z testované trojice v ČR nejlevnější, ačkoliv v Německu je nejdražší. Velmi zajímavé je pak porovnání cen s průměrnou měsíční mzdou v dané zemi. Jestliže u nás se pohybuje okolo 23 000 Kč, v Německu si člověk průměrně vydělá 2500 €. Zatímco si průměrný Němec tedy koupí aktivní vozík za jednu měsíční výplatu, průměrný Čech většinou potřebuje minimálně dvě. Pokud jde o úhrady ze strany zdravotních pojišťoven, v obou zemích se k tomu stavějí podobně. Z vyjádření Uwe Raschkeho vyplývá, že německé pojišťovny zaplatí částku odpovídající zhruba tamní průměrné měsíční mzdě. U nás úhrada také přibližně odpovídá domácímu průměrnému výdělku. Z toho ovšem plyne, že při uvedených cenách Němci ve výsledku nedoplácejí prakticky nic, ale Češi skoro polovinu ceny vozíku!

Rakousko, Švýcarsko a Velká Británie Pozoruhodný cenový rozdíl u modelu Avantgarde CS od firmy Otto Bock byl inspirací k pátrání i na trzích v dalších zemích. V Rakousku tento vozík stojí 2628 €, tedy jen o jedenáct eur méně než v Německu. Trhy těchto dvou zemí jsou cenově velmi podobné. Ovšem na švýcarských internetových stránkách se zdravotnickými potřebami Strack.ch si ho cení na 3527 CHF, což při kurzu 21 Kč za 1 CHF představuje 74 067 Kč. Mnohem přijatelnější nákup tak představuje Velká Británie.

Tam vychází Avantgarde CS na 1595 £ bez daně. Ta činí 20 %, avšak lidé s postižením ji neplatí. Při kurzu 31 Kč za jednu libru se dostáváme k ceně 49 445 Kč, což je proti Švýcarsku, ale i Německu s Rakouskem výrazně méně. Ani tak na tuzemských 41 149 Kč za náš testovaný model nemá. Jezdit nakupovat vozíky na západ Evropy se tedy Čechům s postižením nevyplatí. Ale i kdyby tomu tak bylo, nemohli by doufat, že jim levnější výrobek zakoupený přímo v zahraničí uhradí domácí zdravotní pojišťovna. Provádí totiž pouze úhrady pomůcek od subjektů, s nimiž má uzavřenu smlouvu. A těmi jsou domácí prodejci zahraničních výrobků. Nelze využít ani variantu s nákupem za vlastní peníze a zpětné proplacení. Vedoucí oddělení zdravotnických prostředků Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR Martin Jelínek k tomu říká: „Ojediněle se setkáváme se žádostmi o proplacení prostředku přímo klientovi v případě, kdy si pomůcku zakoupil z vlastních peněz. Proplacení takto pořízené pomůcky pojišťovnou však není možné, protože pojišťovna může proplácet zdravotní péči pouze smluvním zařízením k tomu určeným, nikoliv přímo pacientovi.“  můžeš / číslo 7–8 - 2012

16


Ladislav Lábus:

Je to umění,

ale i zdravý rozum Špičkový český architekt a profesor na pražském ČVUT se dlouhodobě zabývá i širšími souvislostmi výstavby – zejména ve veřejném prostoru. Zná problematiku zadávání staveb pro sociální i zdravotnické účely a usiluje o pochopení základního současného požadavku – vytvářet bydlení a prostředí tak, aby sloužily osvědčeným a zažitým potřebám lidí.


Text: Zdeněk Jirků Foto: Jan Šilpoch Slyšíme docela velké diskuse o odstraňování bariér všeho druhu. Zajímá to lidi s postižením i jejich okolí, zajímá to maminky s malými dětmi i seniory. A nejednou spílají architektům…

Tyto úvahy mají několik rovin. Bariéry jsou nejen fyzické, ale i sociální a psychologické. Na ty poslední nepamatuje žádný zákon. Přitom jejich uplatnění není v přímé úměře, náročnost požadavků a složitost předpisů na dokonalý a bezpečný provoz často plodí prostředí zatížené množstvím psychických bariér. Historické stavby i města svou malebností dokládají, že se zde často žije lépe než tam, kde sice vyhovíte všem normám, ale celkové prostředí není uživatelsky příjemné. Dá se definovat „příjemné prostředí“?

Jde o prostor a jeho funkce, které člověku nejen nepřekážejí, ale vytvářejí atmosféru sociální soudržnosti, čitelnosti prostředí, klidu a bezkonfliktnosti. A přitom mohou být individuálně upraveny i pro lidi s omezením pohybu, smyslů nebo schopností. Právě předpisy, normy a vyhlášky, které se snaží všechno do detailu popsat, nařídit a regulovat, absurdně pomáhají vytvářet anonymní a uniformní prostředí. Když se jim podřídíte, tak vlastně nejen zbavíte prostor, byt nebo dům individuálního charakteru, s nímž se můžete snáze sžít, ale také všechno zbytečně prodražujete a plýtváte. Abyste mi rozuměli – nejsem proti plošinám, výtahům a jiným pomocníkům postižených, zvláště ne ve veřejném prostoru, ale vidím, jak snaha všechno plošně znormovat sice ulehčuje život úředníkům, ale dovedena do důsledku by mohla vést k tomu, že bychom omezovali

Starší nebo postižený člověk nemusí pro všechno cestovat přes půl města, nemusí se cítit opuštěný, když je fyzicky sám, nemusí se bát, že se nedovolá pomoci. transformace tradičních staveb, likvidovali staré čtvrti… Středověký, ale i mnohý novověký dům je prostě přístupný jen po schodech a nevyhovuje dnešním formálním požadavkům. Přesto lze najít řešení, jak v něm postiženému člověku usnadnit život. Ale některá chodba nebude třeba přesně tak široká, jak požaduje vyhláška. Je tedy v zájmu architektů větší svoboda při řešení těchto situací?

Nejde o architekty, ale o společnost a uživatele staveb. Možnost pružnější aplikace požadavků na konkrétní podmínky, potřeby a možnosti je spojena s větší odpovědností za skutečně fungující výsledek, hospodárnost investice a efektivitu provozu.

�


17


18


Dosavadní praxe lpění na formální � dokonalosti při odstraňování bariér zahání

postižené zpět do různých domovů, penzionů, center, prostě opět se zjevuje představa o velkých komplexech všestranně technicky vybavených, dobře energeticky provozovaných, snadno dopravně dosažitelných, a třeba i příjemně manažersky řízených, ale…! Ale neměli bychom zapomínat, že nechceme lidi stěhovat za službou, ale naopak hledáme a vytváříme bydlení pro konkrétního člověka s jeho individuálními potřebami. Lidé s postižením jsou stejně různorodí jako my ostatní. Myšlenka velkých „kombinátů“ pro postižené nebo seniory je přece už dvacet let mrtvá.

Zabývám se tím už dlouho a nemohu vám dát za pravdu. Už se to třeba nejmenuje „ústav“, ale jeho duch žije. Mimo jiné za tím stojí silné zájmy provozovatelů, investorů a stavebních firem. Všichni víme, že projektovat a stavět třeba pečovatelské domy pro sto nebo i více lidí je lepší zakázka, mnohem zajímavější než upravovat starý dům nebo vytvářet malé individualizované jednotky, kde lehce ohlídáte každý výdaj. Přitom neplatí ani argument, že čím větší, tím levnější. Ve velkém seniorském penzionu vyjde jedno lůžko na půldruhého milionu korun! Kolik bytů seniorů by se za to dalo upravit, kolik služeb nakoupit, aby mohli zůstat mezi svými, kolik sociálních kontaktů by zůstalo zachováno! A to nemluvím o nesrovnatelně vyšších provozních nákladech, které zpravidla taková stavba vyžaduje. Žije tedy i starý duch plánovaného hospodářství, ve kterém peníze neměly stejnou cenu? Máme na beton, ale nemáme na asistenta?

Asi to tak je. Přitom všichni dobře víme, že kumulace lidí s postižením, seniorů nebo dalších specifických skupin, neprospívá nikomu. Dnes už přece umíme zajistit individuální asistenci podle potřeby nebo udržovat kontakty mezi lidmi pomocí informačních technologií, relativně laciných a všem dostupných. Starší nebo postižený člověk nemusí pro všechno cestovat přes půl města, nemusí se cítit opuštěný, když je fyzicky sám, nemusí se bát, že se nedovolá pomoci. A tak nevelká, originální a technicky zdařilá úprava jeho bydlení ho může udržet v prostředí, které zná a věří mu. Jasným důkazem jsou i příklady chráněného bydlení, relativně malých jednotek pro několik postižených, kteří zde mohou samostatně nebo s asistencí zvládat spoustu činností, postarat se o běžné potřeby, žít jako v rodině. Je známo, že lidé, kteří přejdou z ústavů do chráněných bytů, jsou najednou schopni vykonávat činnosti, které v ústavu nesvedou nebo se k nim často ani nedostanou. Dokonale zabezpečený život v ústavu totiž plodí apatii, a navíc svépomoc a spoluúčast jsou ve velkém zařízení obtížně proveditelné, pokud jsou vůbec připuštěny. Unikají můžeš / číslo 7–8 - 2012

tak hodnoty, které sice na peníze přepočítat neumíme, ale jejich provoz je přesto mnohem efektivnější. Platí toto poznání také v samosprávách, ve státních úřadech?

Asi na obou úrovních; proč by se jinak postavilo tolik nových velkých „ústavů“ seniorských i pro postižené, když je trend integrovat sociální služby mezi lidi dlouhodobě známý a sledovaný nejen pro svou humánnost, ale i efektivitu investiční a provozní? Zřejmě to někomu vyhovuje. Především dodavatelům staveb i jejich provozovatelům: velká zařízení alokují pracovní místa i peníze. Politicky je také lepší ukazovat novou velkou stavbu než kdesi skryté upravené byty v jednotlivých domech. Tento trend bohužel nadále pokračuje – alespoň ve výstavbě pro seniory. Vznik a další plány na výstavbu nejrůznějších seniorských vesniček, komplexů a satelitů nepokládáte za správné?

Musíme rozlišovat. Jestliže jde o bydlení pro majetné a chtějí tak řešit zbytek svého života, prosím. Jestliže by ale mělo jít o se niorské rezervace za veřejné peníze, pak s tím nemohu souhlasit. Ptáte se na starosty. Ale i na ministerstvu práce a sociálních věcí existuje dvojí přístup. Byl jsem v pracovní skupině, která metodicky pomáhala zpracovávat podklady pro výstavbu malých zařízení s chráněným bydlením pro zdravotně postižené, dnes žijící ve velkých ústavech. Na jedné straně nejen deklarují, ale vytvářejí podporu výstavbě malých zařízení, aby péče mohla jít za lidmi, na druhé straně ale na stejném úřadě podporují projekty seniorských domovů, kde když navrhnete osmdesát lůžek, je to málo. Nemůžeme si za to sami, když se jako občané málo staráme o tvorbu veřejného prostoru, o výstavbu z veřejných peněz, o diskusi s odborníky? Maximálně si zaprotestujeme, když má vést silnice kolem naší zahrádky…

Zčásti je to tak, že veřejnost nechce mít v blízkosti třeba chráněné bydlení postižených, zejména lidí s mentálním postižením. Ale jsou i jiné zkušenosti. Znám investora, který takové bydlení začlenil do svého

Neviditelná ruka trhu může stvořit také velmi viditelnou špatnou architekturu, velmi viditelnou neprofesionalitu tvůrců, investorů i úřadů.


19

SLOUPEK Jiřiny Šiklové objektu v centru menšího města, který rekonstruoval. A zkušenost je výborná. Všem se tam líbí a najednou si uvědomují, že se vzájemně obohacují. Dnešní člověk tráví, ať chceme nebo nechceme, hodně času v nákupních centrech. Nebývají k postiženým příliš přívětivá. Nominálně umožňují bezbariérové přístupy, ale vnitřní atmosféra, detaily, informační systémy a třeba i samo prostorové řešení s postiženými příliš nepočítají. Nemluvě o schopnosti personálu pomoci… Jaký je pohled architekta?

V případě těchto center většinou nejde jen o architekturu. Tam se má prodávat, vytvářet zisk, zvyšovat spotřeba. Kdybyste navrhl nižší regály, kam by dosáhl i vozíčkář, tak by supermarket musel být dvakrát větší. To bych si skoro nepřál, dnešní rozlohy mi stačí až až. Napadá mě, že když z různých důvodů nemůžete využít „dobrodiní“ těchto chrámů konzumu, jste vlastně šťastný člověk. I za tu cenu, že je vám odepřena nějaká ta slevová akce. Když se špatně navrhne a postaví nějaká budova nebo náměstí, jde zpravidla o chybu na desítky let. Je to i vina nás, občanů?

V kvalitě veřejné diskuse o tváři měst a sídel, o konkrétních veřejných stavbách, o funkcích a estetice nových objektů jsme rozhodně pozadu. Použiji příklad, který je typický i pro nás. Nedávno jsem byl v porotě významné slovenské architektonické soutěže. S dalšími zahraničními kolegy, především z Německa a z Rakouska, jsme posuzovali nové realizace domů pro bydlení, komerčních objektů i veřejných budov a veřejných prostorů. Z poslední kategorie tam bylo návrhů nejméně. Přesný opak toho, co vidíme v západ-

info Kdo je prof. Ing. arch. Ladislav Lábus Absolvent Fakulty architektury ČVUT, kde nyní působí jako profesor a člen Akademického senátu ČVUT. Významné realizace: Dům pečovatelské služby Český Krumlov (Grand Prix Obce architektů 1998), rekonstrukce a interiéry Jízdárny Pražského hradu (Grand Prix 2008), rekonstrukce paláce Laghans v Praze, nominace na cenu Mies van den Rohe za evropskou architekturu, množství rekonstrukcí a nových projektů rodinných domů, oceněné obytné soubory, hotely, bytové domy atd. Působí v mnoha tvůrčích organizacích a ve vědecké radě Národního památkového ústavu.

ní Evropě. Čím to je? Myslím, že jde o zajímavou historickou souvislost. Po roce 1989 jsme prožili dobu intenzivní individualizace života. Šlo o přirozenou reakci na stav, kdy stát rozhodoval o všem. Takže jsme se skoro všichni začali starat jen o sebe, o své zájmy a představy o štěstí. Šlo o trend nejen v rovině sociální, ale i ideové a politické. Ale zapomněli jsme, že neviditelná ruka trhu může stvořit také velmi viditelnou špatnou architekturu, velmi viditelnou neprofesionalitu tvůrců, investorů i úřadů. Postupně se to zlepšuje, ale pomalu. Svoboda je zkrátka obtížná a bez odpovědnosti vlastně nepoužitelná. To platí pro architekta i pro občana. 

Bariéry v podobě architektury Architekturu kolem nás obdivujeme, chlubíme se jí před návštěvníky, je jakýmsi kamenným dokladem kultury, která zde byla před námi a k níž patříme. Chtěli bychom se na ni dívat nejen z dálky, ale i do objektů vstupovat, vnímat je i zvnitřku, vylézt na věže, balkony a bašty staveb kolem nás. A totéž také dopřát všem. Ty objekty ale nebyly nikdy stavěny pro všechny. Do ně kterých směli vstupovat jen vládci a mnohé z nich tam nosili otroci nebo později jejich poddaní. Do hrobek v pyramidách či do ka takomb byl velmi úzkým otvorem spouštěn zemřelý významný člověk, do dalších se chodil modlit a rozjímat, či moderněji řečeno meditovat, jen panovník, třeba císař Karel IV. Do jiných vstupovali zase jen vojáci schopní nést meč a štít. Hrady, zámky, hradby, ale i chrámy, nikdy nebyly určeny všem! Byly pro velice specifickou společen skou skupinu. Byly to účelové stavby, z nichž mnohé se teprve v současnosti snažíme změnit v jakýsi veřejný prostor. Veřejný? Opravdu prostor pro všechny? Vždyť tak to nikdy nebylo! Teprve v posledním půlstoletí se snažíme tyto účelové objekty otevřít ve řejnosti, snažíme se pochopit, že ke kultuře současné Evropy náleží právo všech i na tyto veřejné statky. Odstraňujeme bariéry v prostoru i v nás samých, ale tím současně porušujeme určité tradice, a případně i tuto architekturu. Představte si, že by do pyramidy, tedy do hrobky egyptských faraonů, vedl výtah, vstup na nádvoří Karlštejna by umožňoval „schodolez“, na věž sv. Víta či jiné kated rály byste se dostali lanovkou třeba z jiné, nižší věže. Byli by proti tomu památkáři a občas i ti, pro které by to bylo určeno. Tak jako jsme stavěním silnic, propustí, splavů a jezů účelově zjednodušili, a tím i narušili krajinu, tak bychom narušili architekturu, která do ní zapadá, která je její nedílnou součástí. Nedávno jsem šla na věž v Domažlicích. Sice jsem tam nako nec vystoupala, ale řekla jsem si, že to bylo naposled. Vzdám se toho, protože výtah na věž v Domažlicích by tuto architekturu znehodnotil. Je proto nutné vymezit oprav du veřejný prostor – obecní úřady, školy, dopravní prostředky, chodníky – a nechtít v něj proměnit i objekty architektury, jež by to nevratně poškodilo. Myslím, že většina handicapovaných to pochopí – a ocení, když dnes stavěné objekty včetně všech nových budov budou přístupné i jim. 

Autorka je socioložka, členka rady Konta Bariéry. můžeš / číslo 7–8 - 2012

20


Stavím dům

na míru Pokud máte nějaké tělesné postižení a uvažujete o stavbě domu, neváhejte se obrátit na architekta. Můžete společně vytvořit místo, které vám bude vyhovovat po všech stránkách. Na studii menšího domu pro vozíčkáře momentálně pracuje i architekt Jiří Hejda.

Text: Radek Musílek Foto: Jan Šilpoch a Jiří Hejda

Ř

ekněme hned na rovinu, že práci jsem mu zadal já. Rád bych jednou menší dům postavil. Zatím na něj nemám peníze, ale chtěl jsem něčím začít. Jelikož mám poměrně přesné představy o architektuře, která se mi líbí a co od ní sám jako vozíčkář očekávám, bylo mi od začátku jasné, že katalogový dům stavět nebudu. Česká země je bohužel zaplavena předraženým nevkusem, který navíc o bezbariérovosti ani neslyšel. Dobrý architekt s vámi najde společnou řeč. Pochopí vaše požadavky, potřeby a každodenní styl života. Nejprve se dívá, naslouchá, a teprve pak navrhuje. Tady se nepřizpůsobujete vy prostoru, ale prostor vám. Co si může vozíčkář víc přát? Určitě to stojí za nějakou tu korunu navíc. To sice může někoho odradit, ale dělá chybu. Jednak se mu investice do projektu na míru bohatě vrátí, ale hlavně se nejedná o nějak závratně nedosažitelné sumy. a projektová dokumentace se obvykle vejdou do deseti procent z ceny hotového domu. Přitom se bavíme i o architektech známých jmen.

Nebát se oslovit slavné Řekl jsem si, že drze zkusím štěstí a e-mailem oslovím hned tři uznávaná jména české architektury – Evu Jiřičnou, Ladislava Lábuse a Petra Malinského. Jeden známý mi totiž poradil, abych se toho nebál. Problém je



21

Počítačový návrh bezbariérového domu zasazený do reálné situace pozemku. Nezbytné budou i terénní úpravy kvůli pohybu s vozíkem po zahradě.

že opravdu ztroskotám na nedostatku jejich času. Pan Malinský mi ovšem doporučil svého kolegu ze studia DaM Jiřího Hejdu. Ten se sám přihlásil, že by pro mě studii rád zpracoval. To jsem ještě netušil, že za pár měsíců poté obdrží cenu za první místo v prestižní architektonické soutěži MIPIM za kancelářskou budovu Main Point Karlin. První setkání proběhlo na místě, kde by jednou měl dům stát. Já a moje manželka jsme vysvětlovali své představy o bydlení, co očekáváme a potřebujeme. Pak probíhala další setkání. Ukazovali jsme příklady stylu architektury, která se nám líbí. Velkou část společných úvah představovaly specifické potřeby z pohledu vozíčkáře. Zmiňoval jsem příklady řešení ze zahraničí i z domova. „Vzal jsem to pro radost i poučení,“ řekl mi Jiří Hejda na otázku, proč na mou poptávku kývl. Měl za sebou miliardový obří projekt, takže neobvyklý domeček pro vozíčkáře vnímal jako zpestření. „Hodně mě zajímalo, jaké bude střetnutí teoretických bezbariérových norem s reálnými potřebami člověka žijícího na vozíku.“ V průběhu práce

Nemuseli by to přitom být ani lidé technicky vzdělaní,“ pokračuje Jiří Hejda. Vzájemné konzultace však byly obohacující i pro mě. Víc jsem se přiblížil tomu, jak asi architekti nahlížejí na bezbariérové úpravy. Zdá se, že většinou vnímají normy jako zatěžující a pochybují o jejich reálném smyslu. Nezpochybňují přitom nutnost přístupnosti pro lidi s postižením. Ale nejsou přesvědčeni o stanovených pravidlech. „Někdy je to snad lobby výrobců určitých doplňků. Investoři jsou znechuceni z nadbytečných nákladů, a úpravy se proto dělají co nejlevněji a často na úkor funkčnosti, jen pro formu,“ přiznává otevřeně architekt Hejda. Šetří se na všem, i na obkladech, protože norma stanovuje určitý počet speciálních toalet na počet lidí a pater v budově. Dopředu všichni vědí, že je to příliš, že tam nakonec bude jen sklad pro uklízečky. Samostatnou kapitolu pak tvoří korupce ve veřejných zakázkách. Předraženost projektů z těchto důvodů je veřejné tajemství. Tudy utíkají peníze, jejichž nedostatkem se pak argumentuje při diskusích o pomalém odbourávání bariér.

Mladí už pojem mají

Hodně mě zajímalo, jaké bude střetnutí teoretických bezbariérových norem s reálnými potřebami člověka žijícího na vozíku.

Architekt Jiří Hejda má ocenění za velký kancelářský projekt. Studii bezbariérového domku se věnuje pro radost i poučení.

pouze s jejich časem, nikoliv v tom, že by si je nemohl dovolit obyčejný smrtelník. Všichni tři mi odpověděli, protože dům bez bariér po nich asi lidé každý den nechtějí. Evidentně je zaujalo samo zadání. Vypadalo to však,

si prý uvědomil věci, které z vyhlášek nikdy nevyčetl, a napadly ho, až když zazněly z mých úst jako každodenní zkušenost. Například povídání o peripetiích s nastupováním a vystupováním z auta při špatném počasí. V takovém světle se pak zabudovaná garáž posouvá z kategorie nadstandard do škatulky nezbytnost.

Architekt by měl investora kultivovat „Osobní zkušenost je nenahraditelná. Architekti by měli velké investory kultivovat a vést je k odpovědnému přístupu. Proč se projekty veřejných prostor nekonzultují s vozíčkáři?

Slova Jiřího Hejdy doplňuje jeho kolega projekční inženýr Michal Procházka, který se k nám při dvou setkáních připojil: Já jsem na stavárně o bezbariérové architektuře doslova jen zaslechl nějaké zmínky, a to jsem končil v roce 2001. Mladší absolventi už snad trochu pojem mají, ale kritizují nepěkný design úprav pro lidi s handicapem.“ Oba pánové se shodují na potřebě pozvednutí úrovně veřejného prostoru a lidí, kteří rozhodují o jeho tváři. Sklidil jsem tak nepřímo pochvalu za to, že jsem se rozhodl pro neotřelé individuální řešení, které může být funkční, efektní, a přitom nepředražené. Když byla studie našeho domu dokončena, vyvstala otázka, zda jeho návrh projde na místním obecním úřadu. Rovné střechy totiž nejsou zrovna v kurzu. Jako kdyby českou vesnici nemohlo postihnout nic horšího. Setkal jsem se však s pochopením. Možná sehrál roli i fakt, že manželka pana starosty se nedávno sama ocitla na vozíku. Oba si tehdy uvědomili, jak nepraktické je stavět domy do výšky, jako to před časem udělali oni sami. „A to nám ještě před mým ochrnutím architekt při prvním setkání navrhoval přízemní bungalov,“ svěřila se mi paní starostová při osobním setkání nad našimi plány. Zdá se tedy, že realizaci projektu nic nestojí v cestě. Tedy až na jeden drobný detail – peníze. Připravené vizualizace mě však motivují, abych virtuální křivky dokázal začít přetavovat v ty reálné. Jestli se mi to jednou povede, rád se s vámi o výsledek na stránkách Můžeš podělím.  můžeš / číslo 7–8 - 2012

22

Karlovarské projekty

Filmový festival

bez bariér

Karlovarský filmový festival bude i letos místo přívětivé k lidem s postižením. Děje se tak díky tradičnímu projektu Kino bez bariér a letošnímu oficiálnímu partnerovi v neziskové sféře – Nadaci Jedličkova ústavu. Řadu akcí zde uspořádá samozřejmě i Konto BARIÉRY a objeví se také Centrum Paraple.

veřejné akce. Tou byla například v loňském roce společná módní přehlídka modelek na vozíku i bez něj. Podrobnější informace získáte na adrese www.kinobezbarier.cz

Nadace Jedličkova ústavu Tematický program ze světa lidí s tělesným postižením ale na festivalu chybět nebude. Postará se o něj Nadace Jedličkova ústavu. Nejprve se 3. července od 20.00 hodin uskuteční v Poštovním dvoře Koncert pro Nadaci Jedličkova ústavu. V jeho rámci vystoupí především hudební skupina The Tap Tap složená právě ze studentů či absolventů Jedličkova ústavu a škol v Praze. Druhý den pak od 14 do 18 hodin před Mlýnskou kolonádou proběhne Odpo ledne s Nadací Jedličkova ústavu. Představí se činnosti, které nadace podporuje především prostřednictvím neziskových organizací z Centra služeb Vyšehrad. Návštěvníci se budou moci zapojit do různých aktivit na vozíku, seznámí se s jednotlivými sdruženími a potkají známé tváře českého showbyznysu. Odpo lednem bude provázet herečka Iva Pazderková a hudební doprovod obstará kapela Ska´n´daal. Zároveň s festivalem začíná a bude

Počet spokojených návštěvníků s postižením každoročně roste. probíhat i po něm sbírka na bezbariérový autobus. Jeho pořízení je možné podpořit zakoupením připínacího obrázku autobusu nebo třeba trička z limitované edice od známé módní návrhářky Beaty Rajské. Mimo zmíněné dva dny bude Nadace JÚ na festivalu po celou dobu zastoupena svým stanem. Na koncertě pro Nadaci Jedličkova ústavu vystoupí kapela The Tap Tap, která je s „Jedlí“ úzce provázána.

Text: Radek Musílek Ilustrační foto: Jan Šilpoch

P

rojekt Kino bez bariér letos nabízí své služby už podvanácté a partnerem mu k tomu je právě Konto BARIÉRY. Potrvá po celou dobu festivalu od 29. června do 7. července. Návštěvníkům s postižením poskytuje především možnost bezbariérového vstupu do deseti kinosálů. U informačního stánku Kina bez bariér v hotelu Thermal dostanou zadarmo vstupenky pro sebe a doprovod na libovolný film. Rezervovaných můžeš / číslo 7–8 - 2012

míst v jednotlivých sálech je sice limitované množství, ale počet projekcí je takový, že se určitě dostane na každého zájemce s handicapem. Tím ovšem výčet služeb nekončí. K dispozici je pomoc asistentů, parkování u hotelu Thermal, a především dvě auta pro přepravu vozíčkářů po městě. Pomocnou ruku podává i v oblasti ubytování návštěvníků s postižením, ale kapacity jsou velmi omezené. Těch nemnoho předem domluvených míst bývá hned obsazeno. A není divu, počet spokojených návštěvníků s postižením každoročně roste. Bohužel letos z finančních důvodů nepředvede Kino bez bariér i svůj tradiční doprovodný program v podobě

Konto BARIÉRY předvede golf Před Mlýnskou kolonádou se v jiné dny představí i Konto BARIÉRY. Půjde o pondělí 2. července a čtvrtek 7. července. Od 13 do 15 hodin zde bude k vidění praktická ukázka golfu vozíčkářů za pomoci speciálního vozítka paragolfer od firmy Otto Bock. Jinak bude možné Konto BARIÉRY na festivalu zastihnout ještě v rámci prezentačního místa firmy RWE Transgas. Tradicí už se také stalo šlapání na oranžovém kole Nadace ČEZ. Filmoví fanoušci a známé osobnosti loni v rámci této akce vydělali charitativních 495 864 korun. Ty pomohly mimo jiné Centru Paraple. To se může těšit na podporu i letos. 6. 7. se na pódiu před Mlýnskou kolonádou do programu opět osobně zapojí jeho patron Zdeněk Svěrák. Polovina peněz půjde také Nadaci Jedličkova ústavu. 


Film jako terapie

Lidé s postižením

coby filmaři

Filmová dokumentaristka, autorka pozoruhodných snímků pro Českou televizi, zvítězila spolu se svými studenty z občanského sdružení Inventura na loňském jihlavském festivalu s filmem Pozemšťané, koho budete volit? Text: Zdeněk Jirků Foto: Archiv L. Jablonské

D

okument objevným způsobem nahlédl do světa mentálně postižených a ukázal, jak umění a tvorba mohou změnit život lidí se zdánlivě neřešitelnými poruchami. Linda se narodila ve stejný den jako Woody Allen, jen o pár desítek let později. Snad proto ráda chodí po nevyšlapaných tvůrčích cestách, ale její zkušenost je o to zajímavější: „Když jsem začala pracovat v Inventuře, což je nezisková organizace pro podporu umělecké a publicistické tvorby lidí s mentálním postižením, pochopitelně jsem hledala, co zkusit, abych jen neopakovala banality. Bylo to strastiplné pustit se s těmito klienty do natáčení dokumentu o předvolební kampani.

A bylo doslova objevné sledovat je při práci na předvolebních mítincích. Uvědomila jsem si, jak se tito zdánlivě ,nezlepšitelní‘ lidé proměňují, jak se otevírají a nacházejí v sobě schopnosti, kterým bychom ani nevěřili. Především – oni umějí komunikovat, oni tomu tzv. normálnímu světu určitě rozumějí mnohem víc, než si myslíme. Jejich lékařské diagnózy jsou neměnné, ale jejich vnitřní svět se dá zlepšovat, může se rozvíjet, může bohatnout. Tímto filmem jsme přinesli docela silný důkaz, že když se s nimi pracuje, když dostanou možnost k sebevyjádření, k samostatnějšímu řešení, udělají obrovský pokrok. A tak jsme i docela vyvrátili běžnou tezi, že tito lidé potřebují jen nějakou základní péči, a jinak nemá cenu se s nimi zdržovat. Mám filmařskou zkušenost ze spousty zemí a neřekla bych, že u nás je situace tak špatná. V průběhu natáčení jsem se skoro nesetkala, snad jen u starších voličů-ko-

Linda je nejen energická a nápaditá, ale především proslulá svou odvahou k novým tématům.

munistů, s nějakým větším nepochopením. Jinak dobře víme, že s předsudky se potkáte všude – už jen hlasitější projev v tramvaji vede okolí k pohoršení. Takže co jsme vlastně objevili? Především nebezpečí podceňování lidí, kterým život prostě nepřál. Lítost a soucit nejsou vždycky nejlepší recept na pomoc. Tím, že jsem ten můj zvláštní filmový štáb něco naučila, jsem jim určitě zvedla sebevědomí, ale zároveň jsme oslovili i většinu, ty tzv. normální lidi, a docela nahlas jim řekli: přemýšlejte víc o jiných, třeba i hodně jiných lidech. I oni vám něco mohou dát.“ Linda Jablonská se nyní připravuje na jinou a asi mnohem důležitější životní etapu – na roli maminky. Až se vrátí za kameru, určitě přinese další nevšední pohledy na skutečnost, kterou my ostatní běžně vidíme hodně zploštěle. Vždyť koho z nás by napadlo, že – jak říká jeden z Lindiných studentů – že i volby jsou součástí vesmíru?  Filmaři z řad postižených vzali svou roli vážně i sebevědomě.


24

Paralympiáda

Věra Čáslavská:

Vozíčkáři dávají sílu

nám zdravým



Nejslavnější česká gymnastka Věra Čáslavská, sedminásobná olympijská vítězka, si ani po sedmdesátce nemůže stěžovat na nedostatek zájmu. V kinech běží dokument Věra 68, v knihkupectvích vzpomínková kniha Život na Olympu. Text: Pavel Hrabica Foto: Jan Šilpoch V neuvěřitelném tempu jste oslavila a stále oslavujete své vzácné narozeniny. Míříte dokonce do Londýna na olympiádu. Proč vlastně nesedíte v Černošicích na „návsi“ a nedrbete s místními důchodkyněmi?

Protože mě baví život, baví mě, když všechno tepe. Mám vůbec od narození ráda tempo. Nikdy jsem nemilovala rybníky, protože rybník, to je klidná hladina, usedlé bahno. Mě byste spíš nachytal u nějaké bystřinky, u potůčků. Mně se líbí Vltava v Praze, například u Smetanova nábřeží, kde se to čeří, kde je jez. Tam je život. Já nikdy nebudu sedět doma a štrikovat. Mám tomu rozumět, že se se svými vrstevníky moc nestýkáte, abyste nenačichla?

Ale vůbec ne. Mám mezi přáteli a kamarády starý babky i starý dědky stejně jako mladý kluky a holky. Ale abych byla upřímná, starým babkám se vyhýbám, ony jsou ženy na stáří někdy hašteřivé, raději mám dědky. Do této skupiny určitě spadal i Václav Havel. Jaký je svět bez něho?

Něco vám prozradím. Naposledy jsem ho viděla v době, kdy slavil narozeniny v Praze v klubu DOX. Měla jsem pro něho připravený dárek, nechala jsem natisknout aršík známek s jeho portrétem z filmu Odcházení, jak vyleze z vody a pronese tu svou větu o pravdě a lásce a zase se ponoří. Když jsem ale přišla na oslavy, zjistila jsem, že se tam o něho všichni perou, že je to vlastně honba na Havla, a já neměla nervy se k němu přes ty davy probojovávat. Pamatuji si, že byl děsně unavený, s hůlčičkou, a když pak

seděl na pódiu, měl skleslou hlavu a díval se do prázdna. Bylo mi smutno, když jsem viděla, jak z něj odchází život. Tak jsem se otočila a jela zase domů. Takže dárek jste nepředala?

Příští den jsem měla odlétat do Japonska. Ještě jsem dopoledne něco točila pro televizi BBC nahoře na Letné u Sparty, a protože jsem měla sraz potom v Podbabě, sedla jsem na tramvaj a jela z Letné dolů. Na Kulaťáku jsem vystoupila z tramvaje, protože jsem měla ještě půl hodiny čas a říkala si, že musím něco sníst, od rána jsem nejedla. Vlítla jsem do prvního podniku, který jsem viděla, restaurace Kulaťák, ale bylo plno. Jen jsem si všimla, že vzadu v rohu po diagonále je jeden volný stolek. Tak se k němu hrnu, číšník mě zastaví – dámo, nevidíte, že je tu reservé? Poprosila jsem ho, že si musím dát jen polívku a za pět minut vypadnu, tak mě ke stolku, který byl zamluven pro nějakého pana Kolínského, usadil. Polívku jsem dojedla a vzpomněla jsem si, že bych se měla ozvat Havlovu asistentovi Martinu Vidlákovi, který byl do mého známkového dárku zasvěcen, že bych mu ho nějak ještě před odletem pro Václava přinesla. Vytáhla jsem mobil a začala psát textovku. Mezitím se vedle uvolnilo místo, tak mě ten číšník poprosil, jestli mě může přesunout. Přesedla jsem si a po očku mrkla ke dveřím, protože ke mně mířili dva statní chlapíci v černých oblecích, v duchu si říkám – takoví mladíci, že se nestydíte vystrnadit starou dámu. Ale zase jsem pokračovala v psaní té esemesky a znovu kouknu ke dveřím restaurace. Od vchodu jde číšník a za ním kráčí nějaký pán. Hlavou mi problesklo – hele, ten je strašně podobný Havlovi, až nápadně podobný, ale ten člověk šel svižně, statně, měl saténovou šálu podzimních barev, krásné sako, zkrátka elegán, švihák.

info Kdo je Věra Čáslavská Česká gymnastka, narodila se 3. května 1942 v Praze. Z letních OH si přivezla v letech 1960 až 1968 celkem 11 medailí, z toho 7 zlatých. Byla mistryní Evropy ve víceboji v letech 1965 a 1967, v roce 1966 mistryní světa. V letech 1964, 1966 až 1968 se stala nejlepší sportovkyní Československa. V roce 1968 podepsala petici Dva tisíce slov, za niž byla později vyloučena z ČSTV. Na přelomu 70. a 80. let trénovala gymnastiku v Mexiku. V letech 1990 až 1996 byla předsedkyní Československého, resp. Českého olympijského výboru. Několik let pracovala jako poradkyně prezidenta Václava Havla pro sociální otázky a sport. Byla vdaná za atleta Josefa Odložila, má dceru Radku a syna Martina.

25

Ale neřešila jsem to, Havla jsem přece viděla včera, a zase píšu dál tu svou SMS. Číšník toho pána usadil vedle mě a já najednou cítím takové zvláštní napětí. Zvednu oči k tomu člověku – byl to Václav Havel. Byl to opravdu on. Úplně šokovaná povídám: Vašku, jsi to ty? Co tady děláš? To je snad zázrak! Vidět tě tady by mě ani ve snu nenapadlo. A navíc v takové kondici! Taky se divil?

No ano, co prý dělám, já že na polívku, on že si jen posedí u kávy. Vyprávím mu, že letím do toho Japonska, a on se ptal, proč jsem nebyla den předtím na jeho narozeninách, že mě tam nikde neviděl. „Ty se na mě nějak zlobíš?“ povídal. Tak jsem mu to vysvětlila a na důkaz svého tvrzení jsem z kabelky vyndala ten můj úžasný dáreček – desky s aršíkem. Moc se mu líbil, měl z něj až dětinskou radost a byl rád, že jsem na něho nezapo-

Na olympiádách jsem vydávala energii fyzickou, na Hradě psychickou. Někdy jsem si říkala, že jeden Hrad vydal za víc než tři olympiády. mněla. Proč to ale povídám. Viděla jsem totiž Václava Havla v jeho nejlepší kondici – a jak znám z lékařského hlediska a znám to i ze sportu, lidé se před opravdu velkým výkonem dokážou vzchopit, soustředí v sobě všechny síly. A Václav Havel už byl ve fázi odcházení ze života. Smrt je asi ten největší výkon a on měl právě ten den takový záchvěv, všechny síly se v něm probudily do toho rozpoložení, protože jeho tělo i hlava ještě potřebovaly na tomhle světě něco dokončit. Jsem šťastná, že jsem úplně naposledy nezažila Václava Havla ve špatném stavu, ale v dobré kondici, že jsme si popovídali. Pak jsem se rozloučila, popřál mi šťastnou cestu, a to jsme se viděli naposledy… Pak už mi jen na svém pohřbu poslal křídlo anděla. Jak tomu mám rozumět?

To souvisí s mými střepy, já celý život sbírám střepy pro štěstí. Kde se to zrodilo?

Nikdy jsem nenaskočila na kladinu, dokud jsem neměla nějaký střep z prostředí, kde jsem měla závodit. Kdysi se mi totiž stalo, že můžeš / číslo 7–8 - 2012

�

26

Paralympiáda

neměla moc dobrý den, nečekala jsem � jsem nijak dobrý výsledek. Ale než jsem skočila na kladinu, v hledišti někomu upadla sklenička či láhev a bylo slyšet, jak se rozbila. Mně se v ten moment uvolnily nervy, celá jsem se uklidnila a zacvičila kladinu na desítku. Od té doby jsem si říkala, že střepy opravdu přinášejí štěstí.

Jak to vše souvisí s Václavem Havlem?

Měla jsem stát čestnou stráž u jeho rakve v kostele Pražská křižovatka. Zajímavé bylo, že to pódium, na kterém rakev stála, bylo stejně vysoké jako pódium pro gymnastky na olympiádách. Já jsem si to šla nejdřív obhlédnout, to je můj zvyk už odedávna. Na závodech jsem se šla vždycky den před soutěží podívat do haly nebo do tělocvičny, abych poznala prostředí, nasála prostor a atmosféru. To jsem udělala i na Havlově rozloučení. Pozorovala jsem lidi, jak se důstojně řadí, jak chodí jeden po druhém nahoru a loučí se s ním. A pak jsem už šla já, ani nevím, koho jsem střídala. Vstoupila jsem z posledního schůdku na pódium, levou nohou – a v tu chvíli se ozvala rána. Od stropu viseli na nitích sklenění andělíčci od Bořka Šípka a jeden z nich se utrhl. Přistál mi u nohou a roztříštil se na střepy.

i když se mi nedařilo, snažila jsem se bojovat, ačkoli jsem věděla, že výsledek nebude kdoví jaký. Těžké to bývalo i v tom, že od Čáslavské se prohry neočekávaly. Čáslavská musela jen vyhrávat. To byl velký tlak.

Vozíčkáři jsou vesměs se životem, který jim to neusnadnil, srovnaní, a to je sakra velká věc.

Máte křídlo dobře schované?

No, nebylo to tak jednoduché. Já jsem původně neměla křídlo, jen malý kousek skla z torza toho anděla. Stráž stála totiž i Olga Sommerová, tak jí to pak tam v šatně povídám, a ona že by taky ráda střep na památku. Zase jsem se, už i s ní, ponořila do toho koše a padl mi do ruky právě ten velký střep, křídlo. A já jí ho, ve své svaté dobrotě, dala. Jenže celou noc jsem pak z toho nespala. Vždyť ona vůbec nemá tyhle moje střepinové úlety (rituály) ve zvyku, a má celé křídlo, já jen takový malý camfrňousek. Druhý den jsme spolu měly sraz, zazvoním u jejich dveří a ještě než se spolu pozdravíme, vyhrknu na ni: „Dej sem ten střep!“ Připadala jsem si jako Josef Dvořák ve hře Polednice – dej sem to dítě! Tak mám doma skleněné křídlo anděla… Věříte na zázraky?

V souvislosti s tím střepem jsem debatovala i s polským farářem Zbygnievem Czendlikem, on se mě ptal, odkud a jak k takovým zázrakům přicházím, ale to snad musí vědět spíš on než já! Víte, mně se v životě, ale především v poslední době přihodilo můžeš / číslo 7–8 - 2012

Rozhodně. Musím zdůraznit, že vozíčkáři i všichni další dávají sílu nám zdravým. Oni jsou vesměs se životem, který jim to neusnadnil, srovnaní, a to je sakra velká věc. Zvlášť těžké je to pro člověka, který byl zdravý a najednou se po úrazu ocitl nehybný, na vozíku. Vyrovnat se s depresemi, že máte handicap, že jste najednou ze dne na den nechodící, to obdivuji. Hodně se s vozíčkáři setkávám, moje dcera roky pracovala v Jedličkově ústavu a dodnes handicapovaným pomáhá. Zrovna minulý týden byla v Českých Budějovicích u Evičky, která je od narození na vozíku. To ona dává sílu nám. Nebo vezměte si herce Jana Potměšila, co ten kolem sebe rozdává síly, naděje, lásky. On je ten, který nepřijímá, ale naopak dává. Co vás v životě nejvíc vyčerpalo? Nedávno jste vzpomínala, že když jste v 90. letech pracovala v Kanceláři prezidenta republiky, byla jste poslední, kdo večer odcházel a zhasínal…

Začala jste je sbírat? Když jste nedávno křtila s Pavlem Kosatíkem knihu Život na Olympu, rozbila se tam sklenka se sektem a také jste si hned jeden sebrala pro štěstí.

V kostele bylo důstojné prostředí, to se nehodilo. Ale periferně jsem sledovala, jak správce střepy smetl a odnesl dozadu do šatny, kde vždycky čekali ti, kteří měli stát čestnou stráž. Odstála jsem si svých dvacet minut, udělala nad rakví křížek a hned spěchala do šatny. Tam jsem z koše vyhrabala střep, šťastná jako blecha. Brala jsem to jako znamení, jako poslední vzkaz a dárek od Václava Havla.

Po londýnské olympiádě následuje olympiáda pro sportovce s handicapem. Domníváte se, že i jim pomáhá sport vyrovnávat se s postižením?

hned několik zázraků… Až takových, že jsem se do života vracela někdy doslova ze záhrobí. Nejdřív, když jsem v 60. letech neodvolala svůj podpis pod výzvou 2000 slov a měla na patnáct let utrum. Potom se nám přihodilo neštěstí v rodině a opět jsem byla na dně – dalších patnáct let. Všichni mě odepisovali, já sama sebe taky, vždyť já už chodila po Nuselském mostě a přemýšlela, jak se vyškrábu na ten plot, abych všechno skončila. Jenže stal se zázrak a já se opět vrátila mezi lidi a jsem tady. Kde byl hlavní impulz, to se mě neptejte, sama to nevím. Myslím ale, že všichni máme své anděly, jen jim neubližovat – jsou zranitelní. Nebylo to třeba také tím, že jste sportovala, že vám sport pomohl tahle období překonat?

Na to se mě ještě nikdo neptal, nikdy jsem o tom nepřemýšlela. Byla jsem bojovnice od dětství a sport k tomu určitě hodně přispěl a posílil. Naučí vás přijímat prohry, prožívat je, vyrovnat se s nimi a vymýšlet strategii pro další vítězství, sebrat v sobě všechny síly. Asi ano, sport tuhle bojovnost umocní. Vzdala jste někdy nějaký závod?

Asi bych v nějakých záznamech něco vyhrabala, ale z hlavy si nic nevybavuji. Vím, že

To je pravda. Dělala jsem to z přesvědčení, snažila jsem se ze všech svých sil, aby vše, co se nám po sedmnáctém listopadu podařilo získat, se nezvrtlo zase zpět. V dopisech, které na Hrad přicházely, jsem vždy viděla člověka a jeho životní příběh, a když to jen trochu šlo, snažila jsem se mu odlehčit v jeho trápeních. Na olympiádách jsem vydávala energii fyzickou, na Hradě psychickou. Někdy jsem si říkala, že jeden Hrad vydal za víc než za tři olympiády. Co vám sport dal, na to je asi snadná odpověď. Co vám ale vzal?

Kromě jiného, že vůbec neznám své rodné město – Prahu. Až teprve teď jsem zde objevila tolik neuvěřitelných krás. Ale také i báječných staroměstských hospůdek! Představte si, že až teď, po tolika odcvičených létech, jsem si U Medvídků a taky U Tygra dala pivo! Nebýt prezentace Kosatíkovy knížky v Městské knihovně, kam jsem byla pozvaná, nepoznala bych, co ostatním je tak důvěrně známé – odešla bych v totální nevědomosti. Vždyť z celého světa i z domova jsem znala především letiště, sportovní haly a tělocvičny. Takže i tyto, dá se říct prosté zážitky beru jako zázrak všech zázraků. Která tělocvična byla nejhorší?

V Praze ta v YMCE na Poříčí a pak na Strahově, tam jsem bývala dnes a denně – hodiny a hodiny tvrdé práce. A ta nejlepší?

Nejlepší byla každá, která byla daleko od Moskvy ve stínu mrakodrapů! 


27

Kandidují na medaile Roman Musil bojuje nejen s náčiním, ale i se zdravotní klasifikací.

V Londýně se na přelomu srpna a září uskuteční XIV. letní paralympijské hry. Do bojů o medaile zasáhnou i čeští sportovci. Přinášíme vám krátké portréty několika těch, kteří by mohli uspět. TEXT: Radek Musílek FOTO: Jan Šilpoch

V

lastně ještě není úplně jasné, kdo na hry pojede. Stále se plní limity a výprava má jen omezenou kapacitu. Každopádně jsou od účastníků očekávány příčky nejvyšší, protože se v minulosti ukázalo, že na ně česká výprava má. Velké nejistoty však panují okolo slučování kategorií a zdravotní klasifikace jednotlivých sportovců. Bylo to znát i při rozhovorech s některými z nich.

Roman Musil (• 1971)

Stále aktivní legenda českého paralympijského sportu. Všestranný atlet s dětskou mozkovou obrnou, který se v minulosti věnoval i cyklistice. Od roku 2000 získal čtyři zlaté, jednu stříbrnou a dvě bronzové paralympijské medaile. Výčet cenných kovů z mistrovství světa je jen o dvě prvenství užší. Jeho parádní disciplínou je vrh koulí. Úspěchy ale sklízí i s oštěpem a diskem. V Sydney se stal nejúspěšnějším českým paralympionikem, když k úspěchům atletickým přidal i zlato a bronz z tricyklu.

Londýn 2012 bude jeho čtvrtá paralympiáda. Přibývají však roky, konkurence, a především tradiční starosti se zařazováním do zdravotních kategorií. Loni na MS v novozélandském Christchurch získal bronz v kouli. Ovšem po závodě byl překlasifikován do kategorie F34 s menším postižením a o medaili přišel. Je znát, že tuto změnu nese nelibě, bere ji však jako výzvu. „Nevzdávám se, i když bude o poznání těžší prosadit se na medaile. Zaměřil jsem se na kouli a oštěp,“ říká Roman, z něhož houževnatost přímo sálá.

Přestože je už ostříleným matadorem, i nadcházející hry pro něj mají kouzlo a jsou očekávaným vyvrcholením čtyřle tého cyklu. „Budu rád za umístění do 6. místa,“ zvažuje realisticky své možnosti v situaci, kdy jsou jeho soupeři viditelně méně postižení. O konci kariéry však nechce ani slyšet. „Možná zmenším tréninkové dávky, ale nejdřív si musím vychovat nástupce.“ Ten se prý sice k Romanově radosti rýsuje, jenže to v žádném případě neznamená, že by bral Londýn jako poslední paralympiádu. můžeš / číslo 7–8 - 2012

�

28

Paralympiáda

Martin Němec tvrdí, že Londýn je jeho poslední paralympiáda.

Martin Němec (• 1974)

Jiří Ježek je profesionál, který se měří i s cyklisty bez postižení.

� Jiří Ježek (•1974) Ve svých jedenácti letech přišel při autonehodě o pravou nohu pod kolenem. Přesto se z něj stal profesionální cyklista, který pravidelně startuje i v pelotonu závodníků bez postižení. Letos byl už podruhé vyhlášen nejúspěšnějším handicapovaným sportovcem v České republice. Za svou osmnáctiletou závodní kariéru, od roku 2004 profesionální, posbíral nespočet úspěchů na silnici i na dráze. Za největší považuje pět zlatých paralympijských medailí a stejný počet titulů mistra světa v různých typech závodů. Zapomenout nesmíme ani na loňské vítězství v premiérovém ročníku silničního světového poháru. Před necelým půl rokem získal stříbrnou medaili na dráhovém mistrovství světa v Los Angeles za stíhací závod na 4 km. Forma tedy nechybí a Jirkova čtvrtá paralympiáda může přinést další úspěchy. Za každodenní dlouholetou tvrdou dřinu v podobě čtyř- až šestihodinových tréninků si je rozhodně zaslouží. „Vzhledem ke svému sportovnímu jménu nemůžu z Londýna chtít nic menšího než medaili a výkon, za který se nebudu muset stydět,“ říká Jirka. Zároveň si myslí, že na 99 % jde o jeho poslední paralympiádu. můžeš / číslo 7–8 - 2012

Za patnáct let atletické závodní kariéry se coby paraplegik v kategoriích F55 a F56 probojoval ke dvěma paralympijským zlatům a čtyřem titulům mistra světa. Nejčastěji uspěl v disku, ale úspěchy mu přinesl i vrh koulí a před šesti lety bral stříbrný cenný kov na MS i v oštěpu. Právě zlato za disk v Austrálii před dvanácti lety považuje za svůj největší úspěch. Zatímco v Sydney a Athénách si vychutnal příčky nejvyšší, z Pekingu přivezl „jen“ bronz. Pro Londýn má jako hlavní ambici samotnou účast na hrách. „Došlo k razantním změnám pravidel a slučování kategorií,“ komentuje situaci, která trápí snad všechny atlety s postižením. Martin musí trénovat novou techniku ve vrhu koulí. Rukojeť, jíž se sportovec v této disciplíně přidržuje, už nesmí být z pružného materiálu. „Je to určitě moje poslední paralympiáda, tak si to vychutnám,“ říká bez známek smutku. Zároveň dodává, že jde vlastně o symbolické uzavření cyklu jeho kariéry. V Anglii totiž absolvoval své první mistrovství světa. O konci sportování však nepadlo ani slovo. Musíme ještě dodat, že Martinovou manželkou je Alice Němcová Tejkalová, novinář ka, která se dlouhodobě zaměřuje na sport lidí s postižením. Provozuje webové stránky Handisport.cz. Právě tam bude možné během paralympiády najít asi nejucelenější zpravodajský servis.

Daniela a Petr Vrátilovi (oba • 1983)

Manželé Vrátilovi trochu připomínají legendární dvojici Zátopkových. I Dana Vrátilová hází oštěpem. V Londýně by měla soutěžit ve sloučené kategorii C7 a 8. Jelikož má nejlehčí formu dětské mozkové obrny, bude muset hodit přinejmenším paralympijský

rekord, aby mohla pomýšlet na medaili. Ta jí zatím těsně uniká. Jede přitom už na svou třetí paralympiádu, pokaždé však v jiné disciplíně. V Athénách startovala jako cyklistka, v Pekingu pak házela diskem a skončila na nepopulárním čtvrtém místě. Tentokrát ho pro její kategorii vůbec pořadatelé nevypsali, takže zkusí štěstí v již zmíněném oštěpu. A to ještě v minulosti také běhala, takže nejlepší variantou by asi byl víceboj. Ten však zažívá spíš v životě, protože má s Petrem od prosince 2009 dceru Emmu. Manželé si tak rovnoměrně rozdělují rodičovské a tréninkové povinnosti. Emma se přitom na sportovištích už cítí jako doma. „Někdy je to náročné, dokud jako miminko ležela na místě, bylo to snazší. Teď za ní musí pořád někdo běhat, takže trénujeme na druhou,“ povzdechne si s úsměvem šťastně vyhlížející maminka. I Petr má lehkou formu dětské mozkové obrny a startuje v kategorii C8. Jemu pro změnu nevypsali tradiční oštěp, který mu vloni na MS vynesl bronz. Takže pro Londýn trénuje kouli a disk. Nad svým startem však vidí poměrně velký otazník. Je už ostříleným paralympionikem, který se podíval do Austrálie, Řecka i Číny. Možná, že tentokrát pojede jen jako trenér nadějné koulařky Evy Berné. „Osobně bych u sebe za úspěch považoval sám start a umístění do osmého místa,“ uzavírá Petr.

František Serbus (• 1985)

Start ve více atletických disciplínách není mezi sportovci s postižením nijak výjimečný. František by měl ovšem v Londýně nastoupit nejen k disku, kouli a hodu kuželkou, ale také dostal divokou kartu pro turnaj v boccie. Má tak postaráno o nabitý program, který bude náročné časově stihnout. „Alespoň se nebudu nudit,“ směje se František.


29

SLOUPEK Daniely Filipiové Daniela a Petr Vrátilovi doufají, že oba projdou nominací. Větší šance má ale Dana.

Zákon o péči o handicapované děti

Největší ambice a naděje upírá k disku, ve kterém je úřadujícím vicemistrem světa pro kategorii spastiků F32. Rád by si vynahradil zklamání ze své první paralympiády. Před čtyřmi lety v Pekingu obsadil 6. místo ve vrhu koulí a 7. místo v hodu diskem. Tam s sebou ovšem neměl svého neslyšícího trenéra Pavla Martínka, o němž jsme psali

v květnovém Můžeš. „Oba doufáme, že tentokrát pojede!“ Komplikací by však mohlo být zranění ramene odhodové ruky, které si František přivodil při pádu z trojkolky. „Intenzivně to léčíme a chodím na rehabilitaci. Upravili jsme i tréninkové dávky, snad bude všechno brzy v pořádku,“ věří vždy usměvavý všestranný sportovec.  František Serbus musí léčit zraněné rameno, ale neztrácí optimismus.

Jistě jste všichni zaregistrovali, buď z médií, nebo na vlastní kůži, že v letoš ním roce bylo zrušeno současné pobírání rodičovského příspěvku a příspěvku na péči o dítě do čtyř let. Velké finanční potíže to způsobilo zejména těm, kteří pečují o těžce handicapované dítě. Na tuto neblahou situaci naštěstí rychle zareagoval Výbor pro sociální politiku Poslanecké sněmovny. Byl podán komplexní pozměňovací návrh k novele zákona o státní sociální podpo ře, který zcela přepracoval návrh novely zákona, jenž „pouze“ navracel stav do doby před jejím přijetím. Podle komplexního pozměňovacího návrhu bude opět možný souběh rodičovského příspěvku a příspěv ku na péči do čtyř let dítěte s tím, že dobu čerpání rodičovské si mohou rodiče sami určit. Navíc se rodičům dětí ve věku od čtyř do sedmi let, které jsou ve třetím a čtvr tém stupni závislosti, příspěvek na péči zvýší o dva tisíce korun. Hodnocení stupně závislosti bude samozřejmě probíhat podle nových pravidel stanovených minister stvem práce a sociálních věcí. Pokud tento návrh novely zákona projde plénem Poslanecké sněmovny a Senátu, bude lépe zohledněna péče o těžce handica pované děti. Tento návrh novely zákona vítám, protože směřuje k větší adresnosti vyplácení so ciálních dávek, po které volám již léta. Náš systém je nyní v podstatě založen na ploš ném přiznávání dávek. Mluvím zejména o příspěvku na péči, který mnohdy pobírají i ti, kteří si za peníze z dávky žádnou službu nekupují, protože ji vůbec nepotřebují. Z „balíku“ peněz, které jsou na dávky vyčleněny, pak zbytečně „mizí“ peníze, které by velmi pomohly těm nejpotřebněj ším. Těmi nejpotřebnějšími myslím hlavně osoby ve čtvrtém stupni závislosti, které jsou po dvacet čtyři hodin a sedm dní v týdnu od kázány na pomoc druhého. Částka, kterou nyní dostávají, je zcela nedostačující, a tito handicapovaní jsou proto mnohdy ve velmi vážných problémech, a to nejen finanč ních, ale i zdravotních, a v neposlední řadě společenských – nemohou dojíždět do školy či do práce. Snad je to první krůček ke změně, po které peníze půjdou jen tam, kde jsou opravdu potřeba.  Autorka je senátorka. můžeš / číslo 7–8 - 2012

30

Nejtěžší hodina

Společně

to zvládneme Když je člověk na problémy sám, má to těžší. Václav Augusta utrpěl úraz, po kterém ochrnul na větší část těla. Ale má kolem sebe hodně těch, o které se může opřít. A navíc jeho žena měla už s péčí o postižené zkušenosti. Text: Andrej Halada Foto: archiv Václava Augusty

V

červnu 2010 upadl ve vodáckém kempu do řeky tak nešťastně, že si poškodil pátý krční obratel a došlo i k přerušení míchy. Dodnes neví, jak si mohl způsobit tak těžký úraz, když jenom uklouzl do vody. Sice z výšky dvou metrů své dlouhé postavy, ale ne při skoku, kdy k podobným úrazům dochází poměrně často. Třicetiletý vyučený kuchař Václav Augusta, aktivní sportovec, triatlonista, florbalista a lyžař se ocitl absolutně závislý na pomoci okolí. „První dny byly dost krušné a nerad na ně vzpomínám,“ říká dnes. „Nevěděl jsem, co mě čeká, a nedokázal jsem si to představit. Hýbal jsem pouze hlavou. Ležel jsem dva dny při plném vědomí, dýchal jsem sám. Po operaci se ale všechno zhoršilo. Byl jsem napojen na dýchací přístroj, krmili mě sondou. Ještě další tři měsíce jsem měl problémy s dechem. Lékaři mi nedávali valné vyhlídky.“ V téhle situaci mu pomáhaly každodenní příchody manželky Zuzany, která mu předčítala noviny, nosila jídlo, pouštěla audioknížky. Společně plánovali, jak budou žít dál. „Vždycky mě uklidňovala, že společně to zvládneme. Že sedět na invalidním vozíku je ta nejmenší životní překážka, říkala. Hodně mě podpořili i další členové rodiny – oboji rodiče a sourozenci. Neopustili mě blízcí přátelé ani kolegové ze zaměstnání, můj zaměstnavatel se také od počátku zajímal o můj zdravotní stav.“ Zuzana Augustová si na dny po úrazu pamatuje dobře: „Nikdy nezapomenu na jeho slova, když šel na operaci: ,Držte mi palce,


ať můžu hýbat rukama a nohama.‘ V té chvíli jsem věděla, že to tak nebude. Přijímající lékař mi řekl, že má úplně přerušenou míchu a nebude se hýbat od krku dolů. Zeptala jsem se, zda to znamená, že manžel bude na invalidním vozíku. Odpověděl: Když se na něm udrží… Lékaři nám od začátku nedávali ani kapku naděje, že by se stav mohl zlepšit. Vždycky říkali tu nejhorší variantu. Byť jsou i případy, kdy je to jinak. Pro mě byla nejhorší ta nejistota: spousta otázek, na které mi nikdo nedokázal dát odpověď.“ Jak sama přiznává, byla do té doby velký plánovač, který potřebuje mít život nalajnovaný. Jenže teď žila ze dne na den. „Ne uvěřitelně mi pomohla má blízká přítelkyně, k níž jsem se na čas nastěhovala,“ vzpomíná. „Zpočátku jsem nedokázala být sama v našem bytě, který manžel celý zrenovoval. Pomohla mi rodina i kolegové v práci, kteří se zdravě zajímali. Ale taky mě úkolovali.“ Energii jí přitom dodával i manžel. „Naše společné chvíle v nemocnici byly neuvěřitelně dobíjející. Se mnou byl velmi optimistický. Vždycky když jsem z nemocnice odcházela, tak jsem věděla, že pro něj stojí za to žít.“

Naplněné dny Z plzeňské nemocnice se Václav Augusta dostal do pražského Motola na spinální jednotku, kde začal intenzivně rehabilitovat, aby vydržel sedět na invalidním vozíku alespoň nějakou dobu. Další pokroky nastaly až v Kladrubech: „Poprvé jsem se s pomůckou sám najedl, vyčistil si zuby a jezdil samostatně na elektrickém vozíku.“ Teď už pohybuje v omezeném rozsahu oběma rukama bez úchopu. Pravá ruka je silnější, tak s ní zvládá více úkonů. „Všechno ale potřebuju podat, jídlo připravit, do ortézy nachystat

NA výletě v Praze, ve výstavním centru Dox. Václav Augusta s manželkou Zuzanou


31

Momentka z léta 2011, s otcem

lžíci a podobně. Nedokážu se sám posadit, nezvládám žádné přesuny. Ke všem běžným úkonům potřebuji pomoc druhého. Jako horší než ztrátu pohybu ale vnímám ochrnutí střeva a močového měchýře.“ Kdo by se však domníval, že člověk bez možnosti pohybu toho za den moc nestihne, je na omylu. „Když jsem doma, přichází každý pracovní den fyzioterapeut, který se mnou cvičí,“ vypočítává Václav Augusta. „Každý den se snažím šlapat na motomedu, který mi rodiče zakoupili. Využívám vertikalizační stůl, který mám doma. Dvakrát v týdnu mě táta vozí na Vojtovu metodu. Jednou týdně se chodím s manželkou a kamarádkami protáhnout na rehabilitaci do bazénu. Dvakrát až třikrát v týdnu za mnou také chodí ergoterapeutka, s níž posilujeme ruce v Terapy masteru a trénujeme jízdu na mechanickém vozíku. Ještě mám v plánu jednou týdně chodit s bráchou trénovat bocciu.“ Sestavit takto nabitý plán rehabilitací v domácím prostředí se podařilo i díky tomu, že Zuzana Augustová pracovala jako sociální pracovnice a s péčí o postižené má zkušenosti. „Spoustu hlavně zdravotnických věcí jsem se učila za pochodu. Ale uměla jsem se orientovat v té neuvěřitelné byrokracii, kterou musí vozíčkář projít. To bylo velké ulehčení.“ A Václav ještě doplňuje: „Mám pocit, že státní zdravotnická péče je na mě jako kvadruplegika nepřipravená. Rehabilitační ústavy jsou přeplněné. Například do Kladrub mě přijmou na rekondiční pobyt nejdříve za dva až tři roky od termínu propuštění.

Jinak v západních Čechách, kde žiju, nejsou žádné pobytové rehabilitace, které by mě přijaly. Nejbližší rehabilitační centrum je Centrum Paraple v Praze. Paraple vnímám jako velmi profesionální centrum, pomáhají nám kromě rehabilitace i se začleněním do běžného života.“ Charitativní organizace Augustovým hodně pomohly, přispěly na mechanický vozík i některé doplňky k němu a na automobil. Díky Městské charitě Plzeň má Václav v pracovní dny zajištěnou pečovatelskou službu a osobního asistenta. Manželka tak může dál pracovat na plný úvazek. Sami Augustovi založili občanské sdružení Lucky kolečka, o. s. (www.luckykolecka.cz), které bude zaměřené na pomoc para- a kvadruplegikům v oblasti volnočasových a vzdělávacích aktivit. Augustovi mají i vlastní web http:// dlouhan-kuchtik.blog.cz. „Přemlouval jsem manželku s kamarádkou, aby ho založily, ještě když jsem byl v Motole. Hlavně kvůli informovanosti přátel a kamarádů – všichni se zajímali o můj stav a bylo obtížné každému zvlášť vysvětlovat totéž dokola.“ Na webu je zachycen i výlet na Šumavu v létě 2011. „Dlouho jsem se na něj těšil,“ říká Václav. „Šumavu mám moc rád, pracoval jsem tam, projel ji na kole, mám tu spoustu kamarádů a známých. Jelikož jsme s sebou měli jen mechanický vozík, došli jsme jen z Modravy na Tříjezerní slať. Ale díky manželčině a bráchově obětavosti jsme to dokázali, i když se u toho dost zapotili.“ Díky pomoci od Konta Bariéry získali Augustovi větší auto a chtějí vyrážet i na další výlety. „Auto je dostatečně velké na to, aby se do něj vešel elektrický i mechanický vozík a nezbytné pomůcky. S manželkou jsme cestovali před úrazem, nehodláme to měnit ani teď. Zatím jezdíme především na jednodenní výlety. Často nás doprovází někdo ze sourozenců nebo kamarádů. Ve více lidech je víc legrace.“ 

info Kdo je Václav Augusta Václav Augusta, ročník 1979, vystudoval učební obor kuchař pro přípravu jídel před hostem, maturitu udělal na hotelové škole v Plzni. Pracoval v restauracích na golfových hřištích u Plzně a Karlových Varů, naposledy jako provozní závodní jídelny stavební firmy.

Zuzana Augustová Zuzana Augustová, ročník 1983, manželka Václava Augusty. Pracuje jako sociální pracovnice Fondu ohrožených dětí v azylovém domě MáTa v Plzni. Pracovala i pro plzeňské středisko diakonie, kde vedla volnočasové aktivity pro lidi s mentálním a kombinovaným postižením. můžeš / číslo 7–8 - 2012

32

Neslyšící

Spolu

je jim nádherně Slyšící žena a neslyšící muž. Poznali se před dvanácti lety. Mají tři děti a na dvorku jim štěká neslyšící pes. Žijí v Česticích, vesnici nedaleko Hradce Králové, a jak oba říkají: mají se spolu nádherně a žádné bariéry mezi sebou necítí. Text: Eva Tomková Foto: Jan Šilpoch

S

míšená manželství jsou stále žhavé téma. Když si český muž vezme ženu z Mongolska, musí počítat s tím, že jednoho dne najde své děti přivázané ke stolu, protože mongolské ženy během vaření své děti přivazují ke stolu stejně, jako to dělávaly jejich matky v jurtách. Nebo když si Češka vezme Vietnamce, musí i v emancipované Evropě počítat s tím, že teplý oběd a teplá večeře jsou samozřejmostí, i kdyby byla guvernérkou České národní banky. Kultura vytváří zásadní odlišnosti, které se promítnou do každého milimetru vztahu. Do této kategorie manželství patří i vztah slyšící a neslyšící. Český jazyk a český znakový jazyk se například gramatikou liší podle jazykovědců přibližně jako čeština a čínština. „Neslyšící“ už dnes neoznačuje člověka „hluchoněmého“, někoho, kdo „má něco s ušima“. Tento pojem místo toho označuje příslušníka specifické kultury, pro kterého je čeština cizí jazyk a který má svůj vlastní pohled na svět, vlastní mentalitu. Přes to všechno se člověk u Červinkových v Česticích dostane do tak harmonického a pohodového světa, který ne vždycky zažije u slyšících rodin. Rodina bydlí v chalupě po babičce, kam se mladí lidé přestěhovali rok před svatbou. „Já osobně nemám pocit, že jsem cizinec,“ říká Radek Červinka ve znakovém jazyce a manželka Kateřina tlumočí jeho věty do češtiny. „Je fakt, že můžeš / číslo 7–8 - 2012

žijeme jako zcela neslyšící rodina, všichni mluvíme znakovým jazykem, a tak nemám pocit, že neslyšící jsou cizinci. Ale chápu, že někteří, kteří slyší, to tak mohou vnímat.“

Snem je popovídat si se sousedy Komunikační bariéra mezi slyšícím a neslyšícím člověkem je obrovská. Neslyšící se nedomluví na úřadech, u lékaře, a ani si nepopovídá s učitelem o prospěchu svého slyšícího dítěte. Vždy potřebuje tlumočníka, kterého si může objednat v Tlumočnickém centru znakového jazyka v Praze. Červinkovi žijí v podivuhodném světě, vlastně ráji neslyšících. V Česticích jich totiž neslyšících žije celkem čtrnáct. Radek nebo jeho neslyKomunikační bariéry jsou v této rodině naprosto zrušeny. Radek Katce ukáže jednou rukou pár znaků a Kateřina se začne smát. Rozumí si skvěle a baví je to spolu.

šící děti si tak mohou běžně popovídat se svými sousedy. Navíc Radek i Kateřina pracují v komplexu škol pro neslyšící v Hradci Králové. Radek učí informatiku a Kateřina češtinu. Většinu svého života tedy žijí mezi neslyšícími – a to je sen každého, kdo nedobrovolně žije v naprostém tichu. „Když jsem začala s Radkem chodit, moje rodina to vnímala úplně normálně. Už od šestnácti let jsem se totiž pohybovala mezi neslyšícími a měla jsem mezi nimi hodně kamarádů,“ vzpomíná Kateřina Červinková a vypráví o své mamince, která chodí do kurzu znakového jazyka, aby si se zetěm a se svými vnoučaty mohla jako správná tchyně a babička popovídat. „I Kateřinin tatínek se snaží,“ dodává Radek. „A když mu nerozumím, tak mi to napíše na kousek papíru.“ Komunikační bariéry jsou v této rodině naprosto zrušeny. Radek Katce ukáže jednou rukou pár znaků a Kateřina se začne smát. Rozumí si skvěle a baví je to spolu. Navíc i čtyřletý pes Deaf (anglicky neslyšící) rozumí některým znakům. Kateřina předvádí znak „smrt“ na který pes reaguje tak, že se lehne na záda a přestane na půl minuty dýchat. Zkrátka neslyšící pes.

Vypadáš staře a přibral jsi Kultura neslyšících je typická jedním výrazným rysem: upřímností. Je naprosto běžné,


33

Je fakt, že žijeme jako zcela neslyšící rodina, všichni mluvíme znakovým jazykem, a tak nemám pocit, že neslyšící jsou cizinci, tvrdí Radek Červinka.

Kateřina s takovým návrhem přišla ještě před svatbou a Radek souhlasil. Třetí dítě je jejich vlastní. Čtyřletý syn Heřman je slyšící a ovládá jak mluvenou češtinu, tak znakový jazyk. „Jsem sám hodně překvapený, jak to úžasně funguje. Heřman se dívá na Kateřinu a mluví na ni, pak se otočí na mě a automaticky začne znakovat,“ vypráví nadšený táta Radek. Malý Heřman tráví více času s neslyšícími dětmi a i do školky chodí s neslyšícími. Neslyšící velmi málo používají výrazy prosím a děkuji. Při výchově dítěte pak může vzniknout ve smíšeném manželství zmatek. Ve slyšící rodině jsou totiž slova prosím a děkuji nutná. Maminka podá dítěti lízátko a dodá: „Co se říká?“ V neslyšící rodině tento proces neexistuje. Tady máš lízátko – a hotovo. Jak to vypadá v rodině, kde je slyšící a neslyšící rodič? „Pravda je, že znaky děkuji a prosím uvidíte u neslyšících málokdy. Ale to neznamená, že je nepoužívají. Hodně věcí se ve znakovém jazyce nemusí ukázat, protože neslyšící používají výraznou mimiku a v ní se znak děkuji nebo prosím vyjádří jednoduše. A k tomuhle přístupu své děti určitě vedeme,“ vysvětluje Radek. Mimiku ve znakovém jazyce si můžeme představit jako intonaci hlasu v češtině. Je však mnohem důležitější – s její pomocí se například vyjadřují příslovce nebo se pokládá otázka. A jak jsme se právě dozvěděli, dá s ní i poprosit či poděkovat.

Miluji tě ve znakovém jazyce

že vám neslyšící s úsměvem na tváři oznámí, že jste přibrali nebo že zkrátka nevypadáte dobře. Není v tom žádná zákeřnost, jen říkají věci na rovinu. Také na otázku, jestli jim jídlo chutná, odpovědí naprosto na rovinu, jestli ano nebo ne. „Ano. Neslyšící jsou velmi přímí. Ale já si uvědomuji, že žiji se slyšící ženou, a tak si tu hranici hlídám,“ vysvětluje Radek a pak dodává, že česká slyšící neupřímnost je taky složitá. „Třeba když padne nějaká otázka, slyšící to hodně obcházejí a já jsem pak hodně zklamaný, že se tu odpověď vlastně vůbec nedozvím,“ směje se Radek. Přesto podle Kateřiny o kulturu až tak nejde. „Neumím si představit, jaký je život s Francouzem nebo s Američanem. Jasně – kultury jsou odlišné, ale hlavně jde o to,

že jsme lidé, žijeme ve společném prostoru a dokážeme se přizpůsobit.“ Bariéru mezi slyšícím a neslyšícím světem cítí rodina Červinkových například v kulturním vyžití. Slyšící společnost má například obrovskou možnost výběrů divadelních představení, her tlumočených do znakového jazyka je naproti tomu jen několik do roka. „Za svobodna jsem chodila často do divadla. Ale teď to nejde a u nás to nefunguje tak, že bych nechala celou rodinu doma a šla do divadla sama. Tak tam prostě nechodíme.“

Na mámu mluví a na tátu ukazuje První dvě děti, Mário a Pavlína, jsou neslyšící. Obě si Červinkovi vzali do pěstounské péče.

V České republice je hodně párů, kde muž je neslyšící a žena slyšící. A mnohem méně párů, kde je to naopak. Asi je to trpělivostí, kterou musí být slyšící člen rodiny obdařen, a ženy jsou přece jen o něco trpělivější než muži. „Třeba telefonování,“ usmívá se Kateřina. „Přestože telefonování nesnáším, jsem jediná, kdo telefonovat může. Takže všechny doktory a úřady musím obtelefonovat já.“ Český znakový jazyk je bohatý a lze se ho naučit stejně jako kterýkoliv jiný cizí jazyk. Přesto pokud není jazykem mateřským, může být obtížnější vyjádřit v něm to, co člověk cítí. „Miluji tě ve znakovém jazyce vnímám stejně jako v češtině. Má to pro mě stejný náboj a stejný obsah. Jasné je, že ve vyjadřování emocí a citů mám širší rejstřík možností v češtině. A někdy mě to mrzí, protože mám občas pocit, že se ve znakovém jazyce pořád opakuji a v češtině bych to mohla říci milionkrát jinak.“ Hádky u Červinkových má Kateřina jako jedna z mála žen zcela vyřešené. Její muž je kliďas a prostě se nehádá. I kdyby se Kateřina chtěla hádat v jakémkoli jazyce na světě, stejně jako ve všem u Červinkových je u nich i během hádek naprostý klid.  můžeš / číslo 7–8 - 2012

34

Centrum Slunce

Z Unhoště do Pa

Centrum Slunce ve středočeské Unhošti je legendární příklad, jak skvělé výsledky může přinést nekonečná energie a vytrvalost lidí, kteří se rozhodnou pomáhat postiženým, přestože tato práce nepřináší ani nadprůměrné zisky, ani popularitu, ani vyznamenání na Hradě. V dobách všeobecných nářků na krizi, škrty a hrozící všeobecný úpadek sociálních služeb tady tragické vzdechy není slyšet.


Text: Zdeněk Jirků Foto: Jan Šilpoch

K

dyž se někdo rozhodne pro práci speciálního pedagoga, okolí mu většinou nezávidí. „Chceš se celý život starat o postižené? Chceš se pachtit a beznadějně bojovat s přírodou a osudem, které nezvratně poškodily mozek, duši i tělo nebožáků? Jaký to má smysl, není lepší je schovat za zdi ústavů a věnovat se práci, která opravdu něco přinese?“ Blanka Dvořáková tohle slyšela mnohokrát, a nikdy nezapochybovala; když přišly velké společenské změny po roce 1989, pustila se do neuvěřitelného dobrodružství. Podporována byla svým manželem, který má stejné povolání. Nevyléčitelní snílci se zkrátka přitahují. „V roce 1991 jsme zakládali první školu ve Stochově a už tam jsme měli děti s různými vadami, s poruchami učení, ležící školáky s těžkým pohybovým postižením. A tam jsme si ověřili, jak je dobré, když nerozlišujete mezi různými diagnózami, ale hledáte cosi


35

řížské Blanka Dvořáková je trochu podezřelá osoba – nikdy si moc nestěžuje a vždy má další nové a nové plány.

že zdravé děti si budou hrát s postiženými, doslova dráždila. Jako vždy v minulosti i dnes platí, že předsudky mají jen lidé špatně informovaní anebo – s prominutím – nezasvěcení nebo neznalí. Na začátku jsme měli štěstí na osvíceného stochovského starostu a na zastupitelstvu, které rozhodovalo, mě úžasně podpořily mé bývalé spolužačky z gymnázia. Prostě dobrá shoda okolností. Ale v nedalekých Kyšicích, kde jsem nejdříve chtěla školu založit, nesouhlasili. Báli se. Nevěděli čeho, ale báli se. Přestože jsme měli školu schválenou ministerstvem, přestože bylo dost žáků i personálu, kam jsme přišli, tam nás rychle vyprovodili ze dveří. A před deseti lety mi právě v Kyšicích nabídli právě tu školku, o kterou jsme kdysi usilovali. Ale zase jsme tam museli znovu vysvětlovat a ukazovat rodičům, že jejich zdravým dětem integrovaným s našimi malými klienty se nic špatného nestane a stát nemůže. Nakonec viděli naše výsledky z minulých let a pochopili.“ Blanka Dvořáková není ani mravokárce, ani spasitel světa. Dobře ví, že ani v dobách internetu se neznalost nevytrácí. Ale dnes má stovky spojenců, běžných obyvatel Unhoště, kteří denně chodí do „sluneční kavárny“ a jako nejlepší reklamní agenti nesou skvělou pověst postižených do okolí. Jsou tedy místní lepší než jinde? Ano. Jsou informovanější? Ano. Mají nějakou zvláštní výhodu? Ano, mají tuhle učitelku, manažerku, organizátorku, obstaravatelku darů a sponzorů, nevyléčitelnou optimistku, zkrátka ženskou, na kterých stojí svět. Jinde takové nejsou?

Bolest není vidět

společného – i hodně handicapované dítě může být pro jiného spolužáka inspirací, pramínkem energie, důkazem, že učení a život vůbec mají smysl. Představte si kluka, který může ve škole jen pozorovat, reaguje pouze na dotyky, trochu se umí usmát na kamaráda. Je bezcenný? Dobře vím, že není. A ostatní mají – přes úplně jiné omezení – pro toho skoro bezvládného človíčka význam skoro nedocenitelný. Oni jsou zkrátka spolu, a to má větší sílu než stovka nejmodernějších rehabilitačních přístrojů. Legendární profesor Matějček tehdy napsal do stochovské kroniky, že děláme pedagogiku na světové úrovni. To jsem byla opravdu překvapená.“ A překvapené bylo i okolí. Město Stochov sice poskytlo budovu, ale do nového školního roku zbývaly tři měsíce. Tak bylo potřeba lakovat, hoblovat, uklízet. Montérky si navlékli všichni, především rodiče dvaceti šesti budoucích žáků. Uvěřili, že pro jejich děti přicházejí lepší časy. Jenomže víc bylo nejen skeptiků, ale i protivníků. Vždyť dodnes známe města i obce, kde obyvatelé docela vážně tvrdí, že chráněné bydlení mentálně postižených v jejich sousedství jim snižuje

cenu domů a pozemků. Dodnes máme v naší zemi tolik zabedněnosti…

Populární postižení – protimluv? První žáci ze Stochova dnes žijí v Nouzově v Domově dobré vůle. A přibyly i mateřské školy, přibyl stacionář pro seniory, přibylo Centrum Slunce všem, speciální pedagogické centrum… zkrátka docela velký podnik s více než sto padesáti klienty a stovkou zaměstnanců. Kavárna s pekárnou na unhošťském náměstí je populární místo, kam chodí nejen nakupovat celé město, ale i okolí. A když lidé ze Slunce vyrazí na jarmark s výrobky z vlastní chráněné dílny, zákazníci se jen hrnou. Co se to stalo, že lidé s tváří i tělem poznamenanými neléčitelnou poruchou, lidé s poněkud nesrozumitelnou řečí a třeba i pomalejším chápáním nejsou kuriozita, ale naprosto normální součást všedního dne? Co se stalo, že nikdo nesepisuje petice proti přítomnosti, a dokonce veřejné prezentaci postižených? „Byla to strastiplná cesta. Když jsme začínali, nikde nás nechtěli. Nikde. Představa,

Vnímáme svět lidí s postižením docela barvotiskově. Paralympijské hry, vozíčkáři úspěšní ve studiu, práci i podnikání, handicapovaní cestovatelé do velehor, dokonce i to nedostižné Německo má respektovaného ministra financí na vozíku. Dnešní svět přece může kompenzovat skoro všechno. A za rohem už číhají nové technologie s umělými nervy, očima, ušima. Už brzy se dočkáme naprosto funkčních náhrad končetin nebo perfektní genetické léčby potenciálně nedokonalých novorozenců. Pokrok vítězí! Nevítězí. Lidí s postižením neubývá, tisíce rodin každý den smutně sedí nad zprávou o těžké nehodě, krutém onemocnění, vážně mentálně, smyslově nebo tělesně postiženém dítěti, jež mělo přinést do rodiny novou radost. Přes všechna naše nabádání o smyslu i těžce poškozeného života a nadějné budoucnosti si neumíme představit, co se děje s rodiči nebo blízkými takových lidí. Jen oni postupně poznávají tíhu každodenní péče, tlak ekonomické nejistoty, osamělost nocí s kolovrátkem otázky – proč nám se to stalo? Odpovědí může být mnoho, ale ony stejně neléčí zoufalství a vyčerpání z péče, která nikdy neskončí, z bezmoci a závislosti na okolním světě. Málo si uvědomujeme, že sebelepší sociální politika nedopraví bezvládné tělo do sprchy, že nejvelkorysejší dávky neočistí konečník dospělého, nejobětavější asistent v noci dvacetkrát nevstane, aby utřel slinami pokrytou tvář. Co tedy dělat? Pořádat více sbírek, více můžeš / číslo 7–8 - 2012

�

36

Centrum Slunce

V Unhošti je integrace postižených doslova viditelná na každém kroku – svěřenci dr. Dvořákové už dávno nejsou pro zdejší obyvatele zvláštností, ale osvědčenou součástí každého dne.

koncertů, více humanitárních � dobročinných akcí na ulicích? Snad. Ale určitě alespoň

trochu podporovat ty stovky a tisíce Dvořákových, které už máme, a volat po dalších… „Za desítky let jsem poznala stovky rodin s postiženými. Snad mi budete věřit, že o jejich utrpení něco vím. Moderní sociální služby se už nemohou spokojit s vařením, úklidem, donáškou léků nebo obyčejným dohledem. Chceme zlepšení, zlidštění života i u těch úředně beznadějných případů. A chceme být také studánkou pomoci jejich blízkým. A takové je i naše pořadí zájmu ve všech zařízeních. Na prvním místě klient, na druhém jeho rodina, a teprve pak naši zaměstnanci. Přímo nad kavárnou teď máme pokoje pro úlevnou péči. Slouží hlavně seniorům a lidem s handicapy, jejichž rodiny si potřebují jednou za čas trochu odpočinout nebo si dopřát dovolenou. A přestože všichni, možná trochu dogmaticky, pokládáme domácí péči za nejlepší, máme s nabídkou této služby nejlepší zkušenosti. Dokonce tu vznikají seniorské, ale i jiné lásky, a to by v domácí izolaci asi nešlo. Takže se možná dočkáme i svatby. Ale hlavní je úleva pro rodiny.“

Dobrý dar pro Prahu? Zatímco od kavárny odjíždí skupinka klientů v mikrobusu s obědy pro unhošťské seniory, což je pro stálé obyvatele Slunce příležitost podívat se po městě, ale také si ověřit, jak můžeš / číslo 7–8 - 2012

info Kdo je PaedDr. Blanka Dvořáková? Vystudovala speciální pedagogiku na Univerzitě Karlově, působila na různých školách. Od r. 1991 zakladatelka a ředitelka první soukromé školy pro handicapované děti v ČR, která zajišťuje vzdělávání a komplexní péči pro děti s mentálním postižením a více vadami od nejútlejšího věku až do dospělosti. Od roku 2004 spoluzakladatelka a ředitelka obecně prospěšné společnosti Centrum služeb Slunce všem v Unhošti, zaměřené na poskytování sociálních služeb podle zákona 108/2006 Sb. Dále spoluzakladatelka Nadačního fondu Slunce pro všechny, který podporuje vzdělávání, pracovní terapii, chráněné bydlení, podporované zaměstnávání, volnočasové aktivity a poradenské služby pro děti a dospělé se speciálními potřebami. Pravidelně publikuje v odborném tisku a působí ve specializovaných společnostech.

jsou samostatní, dostáváme se s B. Dvořákovou k nejobyčejnějšímu tématu – shánění peněz. A slyšíme dlouhý seznam donátorů, partnerů a spolehlivých dárců. Velké i malé firmy, města, obce, obyčejní lidé… S uznáním vzpomíná na Ladislava Smoljaka, který byl a je i in memoriam předsedou Nadačního fondu Slunce pro všechny. A divadlo J. Cimrmana dodnes pravidelně přispívá poměrně velkými částkami. Samozřejmě že by i tady rádi viděli velkorysejší sociální politiku, lepší financování služeb a lepší možnosti zaplacení vlastních zaměstnanců. Statistiky říkají, že těžce mentálně postižených jsou u nás asi tři procenta, lehčeji stejně tolik. Dohromady statisíce lidí. Zdaleka všichni nemají svou Unhošť. Vracím se těmito čísly v hlavě do Prahy. Kousek od naší redakce je nejdražší česká obchodní ulice, Pařížská třída. Za řadami drahých automobilů svítí výlohy obchodů prestižních světových značek. Hodinky za 300 000, oblek za 50 000, boty za 20 000, náhrdelník za milion. Život je tak úžasný! Ale vždycky mi tu cosi scházelo. Po návratu z Unhoště to vím. Takové středisko pro postižené, jako je Slunce. Zákazníci a zákaznice se šálou za 20 tisíc by tu zdarma viděli opravdový život. A za pár korun by si pochutnali na dortu nebo koblize. Měli bychom se všichni složit na takovou pobočku právě uprostřed toho nejluxusnějšího luxusu, protože zdejší majitelé vznešených domů to jistě platit nebudou. 


37

Není malých příběhů, není malých životů „Sám za sebe bych chtěl dodat tuhle zkušenost: Nejde o to, abychom vydrželi dlouho jako staří lidé při nízké akceschopnosti; jde o to, abychom byli co nejdéle mladí. A pokud ale už nás ten vysoký věk postihl, pak jedním z léků je nevzdávat to! To znamená věnovat se nějaké smysluplné činnosti.“ Mladí nám zatím nejsou příliš ochotni naslouchat, říká Zdeněk Mahler. Projekt SENSEN může podle jeho názoru pomoci vzdálenost mezi starými a mladými zkracovat.

Foto: Jan Šilpoch

S

vým plnokrevným jazykem spisovatele, dramatika a scenáristy Zdeněk Mahler přesně vystihl na tiskové konferenci, která 23. května oficiálně odstartovala projekt Nadace Charty 77 / Konta BARIÉRY Senzační senioři – SENSEN, podstatu a smysl našeho projektu na podporu aktivního a plnohodnotného života seniorů. V tu chvíli jsme už měli za sebou takřka rok příprav, úvah, konzultací a nakonec, jak už to bývá, i finální horečné práce, která vyústila na tiskové konferenci představením tří hlavních pilířů projektu jejich skvělými patrony: Národní kroniku si vzal pod svá

křídla člověk mající k zaznamenávání historie velice blízko – právě Zdeněk Mahler, pro Druhý život dětské knihy jsme zlákali osobnost nerozlučně spjatou s pohádkovým světem dětí a dětskou knihou – herečku Jiřinu Bohdalovou, a třetí pilíř – oblast, která snad seniory zajímá nejvíce – Zdraví a aktivní život – „podepře“ sympatická osobnost mající k tomuto tématu velice blízko, oblíbená moderátorka Marie Retková. Toho dne jsme současně spustili webové stránky www.sensen.cz. a přivítali na tiskové konferenci některé zástupce z prvních patnácti již aktivních klubů SENSEN z celé republiky. A ačkoli program začínal v časném dopoledni, před budovou Národního muzea – Českým muzeem hudby na Malé Straně – již ráno netrpělivě pošlapávali

senzační senioři třeba až z Ústí nad Labem či Českých Budějovic, na které zase netrpělivě čekala Romana Junková, naše koordinátorka klubů SENSEN, člověk, kterého prakticky mají možnost častěji potkat senioři v terénu než my v kanceláři, aby s nimi cosi prodiskutovala. Nutno přiznat, že to nebyla všední tisková konference – spontánně se přetavila v inspirativní setkání a popovídání nad projektem SENSEN, ale zároveň díky účasti skvělých lidí stojících nám po boku přinesla spoustu zajímavých informací. A ohlas v médiích potvrzuje, že s projektem SENSEN přicházíme ve správnou dobu. Jak na úvod připomněla ředitelka Nadace Charty 77 Božena Jirků, demografické údaje jsou neúprosné: Dnes žije v naší zemi téměř jeden a půl milionu lidí starších 65 let a jejich počet se do roku 2050 zdvojnásobí: „To, jak budou senioři v příštích letech žít, nakolik budou aktivní, ovlivní jednou život každého z nás. A těch dnes nejmladších nejsilněji.“ Historicky první příspěvky do Národní kroniky, jež také čeká na každého nového přispěvatele, pak vložili Zdeněk Mahler a zakladatel Nadace Charty 77 profesor František Janouch, kteří obdrželi slavnostní certifikát s obrázkem Bohumila Hrabala od Ivy Hüttnerová. A to nejpraktičtější nakonec: návod, jak přispět do Národní kroniky, najdete na webových stránkách www.sensen.cz. Spolu s Národním muzeem se moc těšíme na vaše příspěvky. A nemáte-li kuráž, snad vás povzbudí patron Národní kroniky Zdeněk Mahler: „Musím se přiznat k jedné skutečnosti, která mě deprimuje: píšu teď stošestý svazek svých pamětí a nevím, jestli se mi ho podaří dodělat, a taky nevím, jestli to nebude pitomé. Z toho důvodu se obracím na vás, a pak na lidi, se kterými budete hovořit, abyste je přiměli obnovovat paměť národa. Návaznost informací, ale vlastně i sympatií mezi generacemi je narušena. My víme, co je to mládí, ale oni ještě nevědí, co je to stáří. A zatím nejsou příliš ochotni nám naslouchat. Jednou to stáří také prožijí, a i kdyby to, co my jim odkážeme, jim jen pomohlo, aby neopakovali, co jsme dělali my špatně, už to je cenné. Z tohoto důvodu bych se moc přimlouval, aby tyto dnes vznikající paměti národa, obrazy naší doby, byly velice bohaté.“  Zdeněk Procházka, ředitel projektu SENSEN [email protected] můžeš / číslo 7–8 - 2012

38

Názory

Jan Tříska:

Foto: Jan Šilpoch

B Amerika

je slušná

Vynikající česko-americký herec oceňovaný už generacemi diváků se pravidelně vrací do Prahy, aby před kamerou nebo na jevišti předvedl své moudré a někdy i velmi expresivní herectví. Přitom ovšem pozorně sleduje proměny naší země – a zcela pochopitelně srovnává.

Jan Tříska někdy připadá lidem v Česku příliš kategorický. Ale ve skutečnosti je tolerantní. Jenom si na své pravdě stojí. můžeš / číslo 7–8 - 2012

ezohlednost v žádném případě v Americe nekvete. S bezohledností byste nedošel ani do nejbližšího obchodu. Podstata je v tom, že jakékoli špatné vlastnosti – zejména v sousedství – jsou v zemi, kde se zcela neznámí lidé na ulici zdraví, jako tomu bývalo i u nás za časů našich prababiček, naprosto nemyslitelné. Když v Čechách řeknete někomu – přeji vám hezký den, je to pokládáno za pouhou formalitu, kdežto v Americe se to myslí zcela upřímně. Ti lidé vám to opravdu přejí a můžete si být jisti, že to bude platit i dávno potom, co se rozejdete. S touhle jistotou já pak mohu odletět do Prahy a vím, že můj soused za mě uklidí naše nádoby na separovaný odpad, že se porozhlédne, zda náš dům je v pořádku, prostě si přeje, abych měl hezký den i tisíce kilometrů daleko. A tak se k sobě – docela přirozeně – chovají desítky milionů lidí. V Americe je nepředstavitelné, aby nástupiště autobusu nebo metra nebylo dobře přístupné handicapovaným nebo seniorům. Od nejdražšího obchodu až po venkovský supermarket je to úplná samozřejmost. A stejně platí, že obsluha je připravena kdykoli pomoci. Nemůže se stát, aby člověk na vozíku bloudil mezi regály a někdo mu nepomohl. Tak vypadá bezohlednost?

Amerika vlastně péči vymyslela Málokdo ví, že moderní pojetí péče o lidi s postižením vzniklo v Americe po první světové válce. Jsem rád, že postupně i tady vidím, jak se vstřícnost a pochopení zlepšují, ale říkám otevřeně, že když vidím strmé schody pražského metra, když vidím, jak se vozíčkář nedostane do obchodu, nebo snad dokonce na koncert, když vidím, že kinosál je za mnoha schody, docela bych doporučoval, aby se odpovědní konšelé do té „bez ohledné“ Ameriky zajeli podívat. A viděli by, že lidé s postižením fyzickým, smyslovým i mentálním, samozřejmě včetně dětí, jsou respektováni, pokládáni za zcela rovnocenné a dostává se jim pomoci, jakou potřebují. Vůbec není pravda, že rodina s takovým člověkem je opuštěná a odsouzená protloukat se sama. Druhá věc je, že pomoc často neorganizují státní nebo federální úřady, ale naprosto přirozené lidské komunity, zejména církve. V Americe se kolem každého kostela znovu a znovu vytvářejí velké skupiny lidí připravených přijmout vás a pomoci. Zdůrazňuji, že nemusíte mít žádná potvrzení, žádné posudky, nic. Nikdo se vás neptá, čím jste byl, odkud přicházíte, jestli jste si svůj problém zavinil sám nebo ne. Oni se ptají jen na jedno – co potřebuješ? A nejen se ptají! Okamžitě hledají bydlení, práci, obornou péči, zázemí. A proč? Protože jsou tak vychováni, protože Amerika na této solidaritě vyrostla, protože ta společnost ví, jak se jí vstřícnost, slušnost a respekt k druhému doslova vyplácí.


39

Díky mé nekonečné expedici po hotelech jsem také vyzkoumal pozoruhodný poznatek – když do výtahu přistoupí Američan, pozdraví, usměje se na ostatní, a třeba i zkusí nějaký vtip.

A tahle zkušenost je, a to dobře ukázaly americké dějiny, v tom nejlepším slova smyslu nakažlivá. Moje práce mě skoro denně vede na dlouhé cesty, mým domovem byly desítky, možná už stovky amerických hotelů. A ty mají dnes doslova mezinárodní personál. Od portýra nebo řidiče až po generálního manažera zde najdete Brazilce, Araby, Číňany, Poláky, Hispánce, a třeba i Čechy a Rusy. Všichni se chovají přívětivě, slušně, vstřícně. To není jen profesionální, nebo chcete-li obchodnická zdvořilost. To je sžití s každodenní americkou atmosférou. Díky mé nekonečné expedici po hotelech jsem také vyzkoumal pozoruhodný poznatek – když do výtahu přistoupí Američan, pozdraví, usměje se na ostatní, a třeba i zkusí nějaký vtip. Když o patro výš přistoupí Čech nebo jiný Slovan, neřekne nic a okamžitě se zahledí na špičky vlastních bot nebo na světlo na stropě. Stačí?

Řidiči jsou nejlepším ukazatelem Jsem tady pár dnů a denně čtu v novinách o mrtvých na silnicích. Jistě mi budete

věřit, že v Los Angeles, které má zhruba čtrnáct milionů obyvatel, je hustota automobilového provozu trochu větší než v Praze. Ale zpráva o smrtelné havárii je naprostá rarita! Když za námi přijel Jiří Suchý, ukázal jsem mu typickou americkou křižovatku. Žádné semafory, ze všech stran značky stop. Řidiči přijedou, zcela jistě zastaví, rozhlédnou se a jasnými gesty si dávají přednost. Tuto situaci můžete vidět denně tisíckrát, milionkrát. Jirka jen kroutil hlavou a pak řekl – u nás by na sebe řvali sprostá slova a kopali si do blatníků. Takže to je Amerika i se svými obrovskými starostmi, následky krize a vztahy ke světu, který určitě není v pořádku. Tohle je Amerika běžného dne a nepleťte si ji s filmovými obrazy stříleček a automobilových honiček. A ještě jedna věta – mohli by Američané být bezohlední a necitliví, když mají tolik dlouhověkých seniorů, často velmi úspěšných v podnikání, ve zdravotnictví, v politice, v kultuře?  Záznam a mezititulky: zj můžeš / číslo 7–8 - 2012

40

Výtvarníci Konta BARIÉRY

Poznání ze srílan Umělecká zkušenost Michala Nesázala je doplněná i zkušeností ze zcela odlišné profese, než je jen malba. To mu dává možnost vyjadřovat nečernobílý pohled na život.

Pokud chci být umělecky svobodný, musím třeba tahat i pytle s pískem, překládat uhlí, zametat ulice, prodávat, sedět v samoobsluze za kasou. Tak by se dalo několika slovy popsat životní krédo malíře Michala Nesázala.

Text: Pavel Hrabica Foto: Jan Šilpoch

M

ěl jsem období, kdy po mně chtěli, abych maloval především hlavy, říká na první pohled plachý muž, „přitom já byl už vnitřně naladěný na jinou vlnu, má tvorba už směřovala jinam.“ Michal Nesázal vzal výtvarné potřeby do ruky ve čtrnácti letech. Kdyby zůstal u hlav, možná by se podle svých slov zastavil v čase i prostoru a ustrnul; sice by vydělával a neměl nouzi o zákazníky, ale už by nevyjádřil své vnitřní pocity, cítění světa i času. „Opravdové umění je jen tam, kde je svoboda. Máte na výběr – buď tvoříte svobodně, nebo podlehnete ekonomickému nátlaku a musíte dělat něco jiného.“

Jsme tisíckrát bohatší Michal Nesázal se v etapě, kdy byl tematicky vyčerpaný, kdy mu scházela právě ona můžeš / číslo 7–8 - 2012

vnitřní volnost, dal na obchodování. Dva roky vozil oblečení z továren na Srí Lance. „Byla to neocenitelná zkušenost. Zvláště pro tak nepraktického a neobchodního ducha, jakým může umělec být,“ říká upřímně. Když s manželkou zjistili, že proniknout do složitého propletence vztahů mezi našimi obchody a obchodními řetězci na jedné straně a dovozci na straně druhé je pro jednotlivce prakticky nemožné, začali své kontejnery z daleké jihovýchodní Asie vozit sami, sami je pak prodávali téměř podom ním způsobem, žili životem obchodních cestujících. „Až tisíce kilometrů od domova přijdete na to, že i ten nejubožejší žebrák a bezdomovec u nás je ve srovnání s tamní většinou boháč, že my tady uprostřed Evropy žijeme luxusní život. Na prostoru, kde u nás žijí dva až čtyři lidé, se tam v domech tísní deset patnáct lidí, několik generací. Ulice jsou přeplněné, že se nepohnete, zažijete situace na hranici mezi životem a smrtí. Přijedete za výrobci, což jsou obrovské haly uprostřed džungle, kde pracují stovky šiček – a ať se světoznámé značky bijí do prsou, že jejich


41

nské džungle výrobky nevznikají pod rukama dětí – vy na vlastní oči vidíte, že jsou to dívky, kterým ještě zdaleka nebylo patnáct. Zboží neplatíte převodem z účtu na účet, všechno je cash, jezdíte z města do džungle s tisícovkami dolarů po kapsách, a když jednáte s majiteli manufaktur, uvědomíte si, že Krejčíř je proti těmhle pirátům učiněný lidumil a beránek.“

Mladická fascinace architekturou Obchodnická etapa dala však před nějakými pěti lety Michalu Nesázalovi nahlédnout na život zcela jinak, uvědomit si, že k žití a štěstí i k umělecké svobodě potřebuje člověk strašně málo; jeho potřeby jsou mnohem menší, než k čemu je denně tlačen okolím, reklamou, porovnáváním, má-li více či méně než druzí. „Ale tohle všechno jsem v těch čtrnácti letech vůbec netušil. Tehdy mě nejvíc

info Kdo je Michal Nesázal Narodil se v roce 1963 v Brně, žije a pracuje v Praze. Vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Praze a Akademii výtvarných umění v ateliéru prof. Jiřího Sopka. Za dvacet let tvorby uspořádal dvě desítky samostatných expozic (naposledy letos v dubnu na Staroměstské radnici v Praze) a zúčastnil se několika desítek skupinových výstav. Je pravidelným dárcem obrazů do aukcí ve prospěch Konta BARIÉRY.

zajímala spíš architektura, vlastně se o ni zajímám dodnes. Fascinuje mě její účelovost i účelnost, její poslání, schopnost sloužit člověku k životu. Malování jsem tehdy ještě nebral jako činnost, která by mě měla provázet po celý život, neviděl jsem ji jako něco, co by mohlo být lidem prospěšné nebo užitečné.“ Brněnský rodák zaujal výtvarný svět v roce 1992, kdy se stal laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého. Bylo to v době, kdy se soustředil na tzv. instalace, prostorové kompozice věcí, které by se za běžných okolností dohromady nikdy nedaly: například vlk sledující televizi, lesní zvířata s oranžovými míčky a podobné „nesouvislosti“.

Zaniklý svět renesance léčí Pak objevil zaniklý svět renesanční perspektivy a začal malovat své snové ideální krajiny, jimž dával hloubku, třídimenzionální rozměry – dnes bychom módně řekli 3D podobu. „Fascinovalo mě, jak renesanční malíři pečlivě komponovali na plátnech, co je v popředí, co v pozadí, jejich krajiny i portréty, kde v pozadí vždy byla nějaká krajina, měly nesmírnou hloubku, obrazy sahaly až do dálky. A to jsem se snažil dát i svým krajinám, dát jim klasický zlatý řez, vše, co má klasická malba. V mých krajinách bylo vše harmonické, harmonické bylo i ladění barev.“ Michal Nesázal dal svým dílům vlastní ztvárnění, své barvy i pojetí. V jeho obrazech se podle výtvarníkových slov má člověk procházet, jít od počátku do pozadí, vyhýbat se objektům, kráčet krajinou, prostorem. „Člověk by měl při každém pohledu najít něco jiného, nikdy by mu neměl obraz hned napoprvé říci všechno. Dokážu si představit, že obraz může mít terapeutickou funkci; arteterapie ostatně

Dvě ukázky z „krajinné“ tvorby Michala Nesázala inspirované mj. i renesanční perspektivou: vlevo Červené hory (2004), akryl na plátně 55 x 35 cm, vpravo Deset stromů (2008), akryl na plátně 50 x 70 cm

není nic nového.“ Podle Michala Nesázala však může léčit nejen vlastní tvorba, jak dokazuje praxe, ale i pouhé sledování uměleckého díla. Poslední veřejná prezentace obrazů v Praze byla ukázkou jeho pravidelných uměleckých proměn. Posledních pět let se soustředil na kresbu, omezil akvarel, rozpité skvrny barev dotváří do podob postav s velkými hlavami, jemná perokresba naznačuje Nesázalovu inspiraci Asií; něco z toho, co načerpal při studijních pobytech i svých dávných obchodních cestách. „Není to úplný odklon od původního stylu, myslím, že dobrý kunsthistorik vysleduje i v mé současné tvorbě jednotící linku. Před deseti lety, dnes i za pět roků.“ Co je pro Michala Nesázala motivací, aby dál maloval? Kromě osobního vyjádření pocitů a dojmů je to podle jeho slov i vědomí, že umění může přispívat k lepšímu životu, k proměnám světa. „Dospívám k tomu postupně, není to nic, s čím bych k malování přistupoval od počátků, že obrátím svět k lepšímu. Možná až teď vidím, že umění může, i když po malých krůčkách, po maličkých kousíčcích, život vylepšovat. Třeba tím, že vnímáním uměleckého díla se na chvíli přenesete ze životních nebo existenčních stresů do klidu, že se i člověk, který má nějaké fyzické omezení, může obrazem projít mentálně. 

Konto BARIÉRY připravuje 11. aukční salon výtvarníků. Díla budou vystavena v Karolinu mezi 21. listopadem a 7. prosincem. Aukce děl, jejíž výtěžek jde na podporu vzdělání studentů se zdravotním postižením, se uskuteční v neděli 9. prosince 2012 v Modré posluchárně Karolina v Praze. můžeš / číslo 7–8 - 2012

42

Nové zahraniční technologie

Autem

jako řidič bez rukou či bez zraku? Plně automatizovaná vozidla byla vždy součástí vědecko-fantastických povídek. Kdo by nechtěl auto, které by ho na povel odvezlo samo do práce? Text: Štěpán Beneš Foto: Archiv

V

ize silnic bez nehod, kde auta řídí stroje, které se neopijí, za volantem neusínají ani neztrácejí pozornost, a navíc dokážou odvézt svého majitele, kam si řekne, ale přetrvala dodnes a dál žije v hlavách mnoha vědeckých týmů po celém světě. Řada nových možností by se s případnou realizací otevírala i pro různě handicapované osoby, jimž by takové vozidlo nesporně pomohlo k větší mobilitě. Speciálně třeba těm, kterým je řidičský průkaz momentálně kvůli zdravotnímu stavu zapovězen. Nechme ale stranou vědecké fantazie a pojďme se podívat, jak je to s automatizovanými vozy ve skutečnosti. Jejich historie není krátká, píše se už od třicátých let minulého století, kdy se myšlenka začala postupně objevovat na papíře. Hmatatelné výsledky ale přišly přece jen o několik desítek let později. V roce 1977 ujel japonský prototyp automatizovaného vozu bez řidiče předem můžeš / číslo 7–8 - 2012

nastavenou trasu rychlostí 30 km/h. Byl to jeden z prvních vyvedených pokusů, jak nechat vozidlo, aby se řídilo samo. V roce 1980 se do dějin zapsali Němci, kteří se svou automatizovanou dodávkou Mercedes-Benz jeli po silnicích bez provozu rychlostí až 100 km/h. V devadesátých letech se vývoj pohnul ještě dál. Byl to opět německý Mercedes-Benz, který stál za dvěma prototypy s názvy VaMP a Vita-2. Ujel s nimi cestu do Paříže a o rok později odjelo jedno z těchto aut samo cestu z Berlína do Kodaně.

Auto se nikdy neřídilo samo Všechny tyto pokusy měly jedno společné: Auto se nikdy neřídilo úplně samo. Za volantem vždy seděl člověk a bral na sebe část řízení. Například při zmíněné cestě z Berlína do Kodaně jelo auto v automatickém režimu zcela samo jen asi 150 kilometrů. Auta uměla udržovat rychlost a jízdní pruh na dálnici, a dokonce předjíždět. I při lidské účasti v řízení se bezesporu jednalo o velký pokrok. Během devadesátých let se nadšení okolo automatizovaných vozů přesunulo

od velkých automobilek většinou k malým univerzitním týmům, jejichž inženýři se všemožně snaží přimět vozy, aby jezdily zcela samy, a navíc bezpečně. Zkoušeny jsou různé systémy – od radarových až po navigaci automobilu po vizuální čáře na zemi, kterou sleduje kamera a vůz se řídí podle jejího směru. Své výtvory obvykle prezentují na různých vědeckých soutěžích, které ale mají k reálnému provozu na silnicích velmi daleko. Aby ale automatizovaný vůz skutečně nakonec naplnil svůj potenciál, musí se naučit fungovat především právě v reálném provozu, se vším tím zmatkem, dopravními předpisy, semafory, ale i ostatními účastníky silničního provozu nebo chodci. A to navíc v situaci, kdy ostatní vozy nemusí být také robotizované a jejichž řidiči se mohou chovat přinejmenším nepředvídatelně.

Inovátor Google Seznamte se s panem Stevem Mahanem. Ten ztratil již prakticky všechen zrak a autem už se může svézt jen jako spolujezdec. Přesto ráno nastupuje do svého vozu, připoutá se a ruce si položí na kolena. Vůz s ním následně naprosto plynule vyjede na silnici. Neloudá se, jede svižně a rychle a na křižovatce vzorně zpomalí. Počká, až se senzory rozhlédnou doprava i doleva, a když od nich dostane signál, že je vše v pořádku, pokračuje požadovaným směrem. Ve městě sám zaparkuje u čistírny, a když tam Steve Mahan vyřídí, co potřebuje, zase nasedne a vůz jej odveze domů. Cestou ho ale ještě proveze


43

ERA Poradna

Automatická Toyota Prius zvaná Google Car. Auto bez řidiče, dnes testovací prototyp s čerstvým povolením k běžnému provozu, za pár let možná v jiné podobě běžná nabídka automobilových prodejců.

Na vaše dotazy odpovídá Milan Jursík, výkonný manažer marketingu Poštovní spořitelny.

?

Dobrý den, jakožto paraplegik bych se u vás chtěl informovat, jak je to v Eře s bezbariérovým přístupem na pobočkách. Dostanu se vždy všude bez problémů?

drivem rychlého občerstvení, když dostane „řidič“ chuť na mexické jídlo. Tohle všechno je realita, kterou nedávno prezentovala společnost Google prostřednictvím propagačního videa ke svému projektu autonomního vozu Google Car. Nevidomého Steva Mahana v něm popisuje jako svého úplně prvního testovacího řidiče a jasně tím ukazuje, čeho je její prototyp momentálně schopen a komu by mohl pomoci. Auto, v němž projížďku nazval Steve Mahan s trochou zdravého humoru „nejlepší jízdou, kterou odřídil za posledních pár let“, funguje na složité soustavě senzorů řízených speciálním softwarem. Zatímco o softwaru samém se pochopitelně nedá z konkurenčních a obchodních důvodů nic dohledat, o ostatních součástech je toho známo více. Na střeše má Toyota Prius, zvaná Google Car, viditelnou kopulku, která se za jízdy rychle otáčí. Uvnitř ní je velmi výkonné mapovací zařízení, které díky otáčení vytváří prakticky v reálném čase dokonalou prostorovou mapu okolí vozidla v úhlu 360 stupňů. Technologie má své kořeny v projektu Google Maps, kdy podobné mapovací kopulky byly instalovány na vozech projíždějících městem a vytvářely obraz svého okolí. Díky nim se dnes můžeme procházet na Google mapách doslova vlastníma očima přímo po ulici. Kopulku doplňuje dále kamera a radar, který doplňuje prostorová data o nezbytné údaje k pohybujícím se objektům v okolí. Sleduje tak nejen vzdálenost okolních překážek, ale i rychlost a směr ostatních vozidel. Výsled-

kem je naprosto přirozená a bezpečná jízda, možná i kvalitnější, než kdyby za volantem seděl člověk sám.

Miliony kilometrů bez nehody Důkazem, že právě Google na to možná „kápnul“, je fakt, že testovací vozidla najezdila skoro čtvrt milionu kilometrů bez jediné nehody. Ta jediná malá byla způsobena lidským faktorem (jako ostatně naprostá většina nehod dneška). Technici v jednom autě zapomněli zapnout senzory, a tak se museli následně potýkat s odřeným nárazníkem. Testované kilometry mají přitom daleko k teorii, většina z nich probíhala v simulacích reálného provozu. Výkony autonomního vozidla od Googlu byly natolik přesvědčivé, že dokázaly změnit i legislativní kurz. Zákon, který dosud předpokládal, že za volantem musí sedět řidič, je teď nucen tuto starou pravdu přehodnotit. V americkém státě Nevada (a brzy možná i v Kalifornii) bylo prototypům Google Car povoleno oficiálně testovat v běžném provozu a tento krok byl potvrzen vystavením registračních značek, na nichž je pro snadnou rozpoznatelnost symbol pro nekonečno. Ten má zároveň dodat autům výraz cesty budoucnosti. Doufejme, že jednou bude možné si automatické vozidlo koupit stejně, jako dnes kupujeme běžné vozy. V kombinaci s ekologickým provozem, tedy např. elektrickým pohonem, by to znamenalo vpravdě dokonalý individuální dopravní prostředek dostupný všem bez ohledu na postižení. 

Kromě nabídky speciálně zvýhodněných produktů pro handicapované samozřejmě myslíme i na to, aby se k nám všichni klienti bez problému dostali. Chceme umožnit přístup na naše pobočky všem bez rozdílu, a proto už má bezmála 1000 pošt a finančních center bezbariérový vstup. Navíc dalších více než 1200 pošt je vybaveno signálním zařízením pro přivolání obsluhy. S účtem u Ery máte obchodní místa vždy nablízku – služby poskytujeme na více než 3300 poštách a také na 63 finančních centrech. Své finanční záležitosti si vyřídíte i o víkendu – 524 pošt je totiž otevřeno také v sobotu, 21 pošt dokonce i v neděli. Pokud nechcete či nemůžete dorazit na obchodní místo, pak bych vám doporučil možnost obsluhovat účet pomocí elektronického bankovnictví buď přes internet, nebo po telefonu. Tyto transakce jsou jednak mnohem levnější, než když je zadáváte na pobočce, ale především všechno můžete vyřídit z pohodlí domova. Zřízení i vedení elektronického bankovnictví k Era osobnímu účtu je navíc bezplatné. A pokud při provádění bankovních operací preferujete asistenci, můžete využít v rámci telefonického bankovnictví přepojení na bankéře, který podle vašich požadavků zařídí vše potřebné.

?

Myslíte si, že je v současné době výhodné jet na dovolenou do některé z krizí výrazně zasažených zemí? Mám tím na mysli například Řecko, Španělsko či Itálii.

Skutečnost je taková, že turistický ruch na periferiích eurozóny celkově upadá. Turisty odrazuje nejen špatná ekonomická situace v těchto destinacích, ale zároveň mají obavy i o svou bezpečnost. Výjimečná je situace v Řecku, kde počet zájemců o dovolenou klesá zdaleka nejrychleji. Ovšem v důsledku slabé poptávky také výrazně klesají ceny ubytování. Například v Řecku a Portugalsku můžete očekávat až o 10 % nižší ceny. Osobně si myslím, že dovolené v těchto zemích se nemusíte obávat, neboť v místech, kam turisty vozí české cestovní kanceláře, nejsou známky krize patrné.  Pokud máte jakýkoliv dotaz na Milana Jursíka z Poštovní spořitelny, napište jej na adresu info@ muzes.cz nebo Redakce časopisu Můžeš, Melantrichova 5, 110 00 Praha 1. můžeš / číslo 7–8 - 2012

44

Léto pod stanem

Bezbariérové

kempování Pro řadu lidí je léto neodmyslitelně spjato s kempováním. Někdo tak lacino řeší ubytování, jiný se prostě rád odpoutá od celoročního komfortu. Každopádně je to svým způsobem dobrodružství, do něhož se řada vozíčkářů raději vůbec nepustí. Zjišťovali jsme, jaké existují možnosti pro ty odvážnější. Text a foto: Radek Musílek

P

řed deseti lety bylo v Čechách prakticky nemožné narazit na bezbariérový kemp. Snad jsem byl otrlejší, určitě mladší, ale každopádně mě to příliš netrápilo. Vyrazit pod stan nebo do chatky prostě znamenalo, že se dobrovolně a vědomě zříkáte snadné dostupnosti prakticky všeho. Především WC a sprchy. Bez asistence se obešli jen skuteční „nadvozíčkáři“, kteří zvládli všechno a nevadilo jim ani lezení po zemi. Pak jsem ale několikrát navštívil Francii a zjistil, že se dá spát pod stanem a nemusíte si ani jako vozíčkář plnit odznak zdatnosti. Před první cestou jsme s kamarády poměrně pečlivě zjišťovali, kdy a kde bude možné kempovat. Záhy se ale ukázalo, že ve Francii můžete zajet prakticky do kterémůžeš / číslo 7–8 - 2012

Občas představuje problém už samotný povrch tábořiště. Pak nezbývá než snít o vlastním bezbariérovém karavanu, který je však velmi drahý.

hokoliv kempu a najdete tam bezbariérové WC i sprchu. Pro návštěvníky s handicapem navíc většinou poskytují určité slevy. Do této země jsem vyrazil pod stan celkem třikrát v rozmezí několika let a za celou dobu se nám s přáteli stalo jen jednou, že kemp nebyl nijak zvlášť uzpůsoben. Skutečně stačilo náhodně odbočit ke značenému kempu a úspěch byl zaručen. Zprvu se nám také nechtělo věřit, zejména po domácích zkušenostech z kempů podél českých řek. Na velmi dobré kempy bez bariér jsem narazil rovněž v Itálii, ve Španělsku a pro někoho možná překvapivě i v Chorvatsku. Nelze se sice spoléhat, že se vždy trefíte, ovšem není to tak těžké. Naopak horší byla situace ve Velké Británii, kde hledání vhodného stanoviště vyžadovalo značné vyptávání. Nejspíš to bude tím, že tam nejezdí desetitisíce turistů stanovat v teplém středomořském klimatu.

Jaká je současná situace u nás? Když se podíváte na internet, zjistíte, že se v Česku přibližně 90 kempů prohlašuje za bezbariérově přístupné, alespoň podle stránek www.dokempu.cz. Ty poskytují široký výběr a možnosti vyhledávání. Zaškrtnout se tedy dá i kolonka zajímající vozíčkáře. Otázkou však zůstává, jaká je realita a co si každý provozovatel pod pojmem „bezbariérově přístupné“ představuje. Například v hlavním městě prošly podrobným filtrem tři kempy: Camp Bušek, Camp Sokol Troja a Sunny Camp. Prvně jmenovaný telefonicky popřel, že by byl bez bariér. Provozovatel neví, proč je takto zařazen a skutečně na vlastních stránkách nic takového neuvádí. Druhý jmenovaný Camp Sokol Troja už na titulní stránce svého webu hrdě nese piktogram vozíčkáře. Recepční však po telefonu uvedl, že o žádných speciálních úpravách neví. Sprchy a toalety sice nemají schody, ale širší dveře nebo opěrná madla čekat nemám.


45

Když nemá kemp bezbariérové WC, sprchy a další vybavení, může se vozíčkář rovnou utábořit na louce za vsí. Servis bude podobný, zato levnější.

Také pokoje jsou v patře, takže přístupnost spočívá v možnosti zajet dovnitř autem, postavit si stan na trávě a nějak se nasoukat do sprchy a toalety. Žádný velký posun od let minulých, zdá se. Nelze vyloučit ani fakt, že recepční je prostě špatně informovaný, ale to je jiný problém. Když si zjišťuji informace o kempování, nepojedu se tam přece nejdřív podívat, jestli někde náhodou nemají dobře utajený záchod se širšími dveřmi, o kterém ví jen tvůrce internetových stránek, ale na recepci se ta zpráva nedonesla. Skutečně bezbariérový je tak pouze Sunny Camp. Tedy třetinová úspěšnost.

Zážitek ze společného oběda u rozkládacího stolu mezi chatkami si rádi prožijí i lidé s postižením. Jednodušší to ale mají v zahraničí.

Internetovému vyhledávání se nedá zcela věřit a musíte spoléhat spíše na osobní zkušenost, doporučení a ověřené informace. Pokud taková výpovědní hodnota platí celorepublikově, číslo 90 se nám rázem smrskne na 30. Což v průměru činí přibližně dva bezbariérové kempy na jeden kraj ČR. Nic moc, zdá se. Za nejproblematičtější přitom považuji fakt, že se uváděným informacím nedá věřit. Nezbývá než se poptat mezi kolegy vozíčkáři. Oslovil jsem jich prostřednictvím sociálních sítí téměř padesát. Běžný cestovatel by to nejspíš udělal stejně. Nejvíc lidí z vlastní zkušenosti doporučilo kemp U Kučerů ve Zlaté Koruně. Z jednotlivých vyjádření jasně vyplynulo, že spokojenost panuje s bezbariérovým vybavením i přístupem personálu. Paradoxně stránky Dokempu.cz tento kemp vůbec mezi bezbariérové neřadí! Stejně tak další vyhledavač eKempy.cz. Mezi další osobně doporučené patří Autocamp Milovice u Hořic, Autocamp Třeboň nebo

Autokempink Strážnice, který disponuje bezbariérovým WC. Internetové stránky Svozikemnacestach. cz informují o dalších možnostech kempování: Camp Pláž v Šumné, Kemp Sasanka v Sadově u Karlových Varů, Autocamp Sedmihorky u Turnova a pobytové a rekreační středisko Líchovy (Bučily) v okrese Sedlčany. Jak už však bylo řečeno, internetovému vyhledávání se nedá zcela věřit a musíte spoléhat spíše na osobní zkušenost, doporučení a ověřené informace. Pod pojmem bezbariérovost se totiž může skrývat ledacos. Někdy je to možnost ubytování v uzpůsobených chatkách, jindy je to přístupná koupelna a WC. Pro někoho znamená bezbariérovost už sám fakt, že můžete bez schodů vjet na trávník, kde si sami postavíte stan. Kvůli takové službě ale nemusíte jezdit do kempu, stačí rovná louka za vsí a studna na návsi.  můžeš / číslo 7–8 - 2012

46

Tip na výlet

Objektů

bez bariér přibývá Kláštery, zajímavé vily, muzea – tam všude se v minulých letech investovalo do bezbariérových toalet, plošin či výtahů. Kam se v létě podívat?

kládá pohřebiště s 2500 objevenými hroby a pozůstatky mohutného valu. Jde o místo, kde působili slovanští věrozvěsti – svatí Cyril a Metoděj. Tato národní kulturní památka usiluje o zápis na seznam UNESCO. Expozice v pavilonech přibližující výzkum hradiště, jednotlivé skupiny nálezů dokumentující život Slovanů jsou bezbariérově přístupné. Bezbariérová toaleta je v interiéru budovy. O otevření je třeba požádat u pokladny.

Východočeské muzeum Pardubice

Vstupné: dospělí 80 Kč s průvodcem, vstup jen do areálu 20 Kč; studenti, důchodci a tělesně postižení s průvodcem 40 Kč, děti 7 až 15 let s průvodcem 40 Kč, do 6 let zdarma www.masaryk.info/slovanske-hradiste-mikulcice/

Jurkovičova vila v Brně Text: Milan Jančo, Petr Buček Foto: J an Ritter, Czechtourismus, archiv, archiv MG V budově pardubického zámku, reprezentačním renesančním rodovém sídle Pernštejnů, je možné prohlédnout si rytířské sály, expozice české sklářské tvorby, pohlednic Orbis pictus, výstavu zbraní i hraček. Budova je díky výtahu z velké části bezbariérově přístupná. Do přízemí zámku se vozíčkáři dostanou s pomocí jednoduchých šikmých ramp, expozice v hospodářské budově před zámkem je zcela bezbariérová. Nechybí toaleta pro vozíčkáře.

Velkomoravské hradiště Mikulčice

Vstupné: stálé expozice – dospělí 30 Kč, žáci, studenti a senioři 15 Kč. Celý zámek 90/45 Kč. Zdarma děti do 6 let a držitelé průkazu ZTP/P. www.vcm.cz

Navštivte místo na bývalých ostrovech v řečišti toku Moravy o rozloze až 50 ha, kde v 8. až 10. století stával velkomoravský hrad s rozsáhlým podhradím. Vidět je tu možné základy knížecího paláce a dvanácti kamenných kostelů, kolem nichž se rozmůžeš / číslo 7–8 - 2012

Od 1. dubna 2011 je možné v Brně-Žabovřeskách navštívit vilu, kde s rodinou žil architekt Dušan Jurkovič, výrazný představitel secesní architektury. Jedná se o pozoruhodnou stavbu. Prohlídku vily s výkladem je nutné si objednat dopředu. Vila dostala bezbariérové úpravy, přístup je zajištěn pomocí rampy a výtahu.

Vstupné: dospělí 100 Kč; děti, studenti, senioři 50 Kč; rodina 220 Kč. Zdarma děti do 6 let, ZTP, ZTP/P. www.moravska-galerie.cz/jurkovicova-vila.aspx

Klášter Kladruby Klášter benediktinů u Stříbra založený Vladislavem I. a přestavěný ve stylu gotizujícího baroka Janem Blažejem Santinim má pro návštěvníky připravenou i bezbariérovou trasu. Ta vede přes kostel Nanebevzetí Panny Marie, ambitovou chodbu, zimní refektář, lapidárium soch Matyáše Bernarda Brauna v novém konventu zbudovaném Kiliánem Ignácem Dientzenhoferem a končí v archivu a knihovně.


Na bezbariérovou trasu se vstupuje severním vchodem přes kostel, kde je nutné zdolat šesticentimetrový práh. Bezbariérová toaleta bohužel v objektu chybí. Nejbližší je instalována na železniční stanici ve Stříbře. Vstupné: bezbariérová trasa 80 Kč; držitelé průkazů ZTP a ZTP/P, děti, studenti, senioři 50 Kč; rodina 200 Kč www.klaster-kladruby.cz

Kostel Nanebevzetí Panny Marie v Mostu

47

Klášter Plasy

Klášter Zlatá Koruna

V Plasech na západě Čech má návštěvník možnost poznat první panovnický cister ciácký klášter v Čechách, který v roce 1144 založil kníže Vladislav II. Klášter byl během let 1661 až 1785 velkolepě barokně přestavován podle plánů Jana Baptisty Matheye, Jana Blažeje Santiniho a Kiliána Ignáce Dientzenhoffera. Od roku 1826, po zrušení kláštera Josefem II., se stal rezidencí kancléře Metternicha a jeho rodiny. Památka je pro vozíčkáře snadno přístupná novým výtahem a je tu i bezbariérová toaleta upravená pro vozíčkáře.

Klášter ležící u Českého Krumlova byl založen Přemyslem Otakarem a láká na několik prohlídkových okruhů. První trasa, která umožňuje nahlédnout do každodenního života mnichů, dostala bezbariérový přístup. Vede přízemím malého konventu, kde lze vidět lapidárium a unikátní gotickou patrovou kapli Andělů strážných. Dále se pokračuje do velkého konventu (hovorna, knihovna, pracovny mnichů, ohřívárna, křížová chodba, jídelna, kuchyně a kapitulní síň). Prohlídka končí v kostele Nanebevzetí Panny Marie, největším chrámu na jihu Čech. Návštěvník na vozíku by se měl přihlásit předem, aby mohli připravit šikmé mobilní rampy pro vstup do kapitulní síně a do kostela Nanebevzetí Panny Marie. Je tu i bezbariérová toaleta upravená pro vozíčkáře.

Vstupné: dospělí 80 Kč; děti od 6 do 15 let, studenti po předložení platného průkazu, důchodci, ZTP, ZTP-P 50 Kč; rodina 220 Kč www.klaster-plasy.eu

Památka lidového stavitelství v Příkazech

Zcela bezbariérově přístupná je stavba pozdně gotického kostela v Mostu vybudovaného v letech 1517–1526. Kromě podstatné části původního vybavení od pozdní gotiky po 19. století nabízí kostel možnost seznámit se s uměním severozápadních Čech ze 14. až 18. století. V zahradě u kostela jsou umístěny sloupy a plastiky, které sem byly přesunuty ze zbořeného Mostu.

Bezbariérovou toaletu však v okolí nenajdete. Vstupné: dospělí 70 Kč; děti, studenti, ZTP, ZTP/P 50 Kč; rodina 180 Kč www.kostel-most.cz

V Příkazech nedaleko Olomouce je k vidění kompletní hanácký statek s obytnou a hospodářskou částí z roku 1875, na niž navazují zahrady se starými ovocnými stromy. Památka má bezbariérový přístup. Centrum skanzenu tvoří Kameníčkův grunt, kolem něhož jsou čtyři špaletové stodoly – podsadité budovy s vjezdem ve štítových stěnách. Na 200 let starém gruntu se nachází expozice bydlení, zvláštní část je věnována praní, žehlení a sbírce dětských hraček. Na statku nechybí bezbariérová toaleta upravená pro vozíčkáře.

Vstupné: dospělí 60 Kč, děti, senioři, ZTP, ZTP/P 40 Kč. Do šesti let zdarma. www.hanackeskanzen.cz

www.klaster-zlatakoruna.eu

Poutní kostel svatého Jana Nepomuckého ve Žďáru nad Sázavou

Na Zelené hoře stojí poutní kostel, který je nejvýznamnější stavbou barokního stavitele Jana Blažeje Santiniho-Aichela. Od roku 1994 je zařazen na seznam UNESCO. Jeho konstrukce vychází z geometrie kruhu, přičemž opakuje číslo pět jako odkaz na pět hvězd Jana Nepomuckého, které se podle legendy objevily nad tělem mrtvého světce. Interiér i areál kostela jsou bezbariérově přístupné. Toalety upravené pro vozíčkáře lze nalézt na žďárském zámku. Až ke kostelu se lze dopravit autem, parkoviště je v sousedství poutního areálu.

Vstupné: dospělí 90 Kč; děti od 6 do 15 let, senioři od 65 let, ZTP, studenti do 26 let 60 Kč; rodina 210 Kč www.zelena-hora.eu  můžeš / číslo 7–8 - 2012

48

Tip na akce

Zážitky bez bariér Kam se vypravit během léta? Přinášíme tipy na akce, které jsou přístupné i vozíčkářům. Text: Petr Buček Foto: Tour de Labe, Jan Ritter, Czechtourismus, motokros krupá od 6. července do 1. září

Muzikál Casanova na zámku Hluboká

4. a 5. srpna se pojede Pod hradbami Královského města Nymburka Stezkou Bohumila Hrabala do Kerska, kolem soutoku Labe s Vltavou pod Mělníkem až do Ústeckého kraje do Štětí. Spát se bude ve Staré Boleslavi. 1. září bude start ve Štětí a trasa povede přes Roudnici n. L. a Litoměřice do Ústí nad Labem, kde bude zajištěn nocleh. V sobotu 2. 9. bude jízda pokračovat přes Děčín Labskými pískovci do Bad Schandau. Další informace www.labskastezka.cz. Hlásit se můžete na [email protected]

7. července

Hrnčířský den Na druhém nádvoří hlubockého zámku se o prázdninách koná hudební muzikál Casanova o známém dobyvateli ženských srdcí. Muzikál představí Casanovu jako galantního muže ze staré školy, který ženy nevyužíval pouze pro svou rozkoš, ale spíš jako mecenášky, přímluvkyně, a často dokonce jako zdroj cenných informací, ze kterých těžil jako diplomat a špion. Bezbariérové WC je umístěno na prvním nádvoří. Vstupné: 420 a 440 Kč http://casanova-muzikal.cz

Sváteční víkend si mohou návštěvníci Velkých Karlovic v Beskydech zpestřit od 9 do 17 hodin návštěvou Hrnčířského dne u Karlovského muzea. Na setkání hrnčířů a keramiků nebudou chybět ani další řemesla, například dráteníci. Návštěvníci se budou moci podívat na pálení keramiky v přenosné peci, vyzkoušet si práci na hrnčířském kruhu, drátenické řemeslo a modelování z hlíny. www.velkekarlovice.cz

Putování na kole podél Labe


20.–21. července

Hradologie na zámku ve Valticích V parku zámku Valtice se koná 4. ročník hudebního rockového festivalu, na který bude bezbariérový přístup. Vystoupí Petr Bende, Abraxas, Good Fellas, Michal Pavlíček, Charlie Straight a další. www.hradologie.cz www.zamek-valtice.cz

20.–22. července

Holašovické slavnosti

Soutěž o nejlepší sýr

7. a 8. července, 4. a 5. srpna a 1. září

Vydejte se na tradiční cyklojízdu Tour de Labe - probíhá od června do října, a to na Labské cyklostezce, která je ve většině úseků bezbariérová. Zváni jsou především handicapovaní: tělesně, zrakově, sluchově i jinak. První jízda se jela v červnu. Na druhou se můžete vypravit 7. a 8. července. V plánu je trasa z Hradce Králové přes Pardubice do Lázní Bohdaneč, kde budou rezervovány noclehy. V neděli trasa cyklojízdy povede podél Opatovického kanálu do Kladrub nad Labem a dále přes Týnec nad Labem a Kolín do cíle druhého víkendu – lázní Poděbrad.

tem, sluchem, čichem a smyslem pro rovnováhu. Vyzkoušíte si, jak se pohybovat v ruchu města i v lese, jak se umýt či zapnout mikrovlnnou troubu, jak zaplatit za kávu, jak správně ochutit oběd a vybrat správné koření… Každý si tu může vyzkoušet, jaký je život bez zraku. Výstavou provázejí nevidomí nebo částečně nevidomí lidé. Otevírací doba: Po–Pá: 12:00–20:00; So–Ne, svátek: 10:00–20:00 Vstupné: dospělí 180 Kč, studenti, důchodci 150 Kč, rodina 450 Kč, nevidomí zdarma www.neviditelna.cz

Ve stejný den se bude konat 2. ročník soutěže o nejlepší valašský sýr v karlovickém hotelu Lanterna. Svůj um při něm poměří regionální výrobci a farmáři. O nejlepším valašském sýru rozhodne odborná porota. Vstup je zdarma. Do hotelu Lanterna je bezbariérový přístup. www.lanterna.cz

Červenec–srpen

Praha – Neviditelná výstava V pražské Novoměstské radnici je možné navštívit Neviditelnou výstavu. Ta vás zasvětí do života v naprosté tmě, kde je třeba využívat ostatní smysly. Tady se řídíte výhradně hma-

Vydejte se na jih Čech do městečka Holašovice ležícího 16 kilometrů od Českých Budějovic. Malebná vesnice se statky ve stylu selského baroka je na seznamu UNESCO a každoročně pořádá Holašovické slavnosti se spoustou folkloru, s dechovkou, hráči na heligonku, projížďkami na koních a chytáním kaprů z kádí. Nebude chybět ani středočeský jarmark. Během tří dnů se tu vystřídá 40 účinkujících. www.holasovice.eu 27. července

Hrad Karlštejn – Václav Neckář & Bacily Na Karlštejně si připravili na léto bohatý program v rámci Karlštejnského kulturního léta. Většina akcí však vede přes schody. Vozíčkáře sem přesto zvou na koncert Václava Neckáře, který se koná na nádvoří hradu. Legenda české populární hudby představí výběr svých největších hitů. Od první hradní brány stoupá prašná, místy kamenitá cesta k druhé bráně a skrze ni na hlavní nádvoří. Povrch nádvoří je tvořen z hladkých kamenů. Toaleta se nachá-


49

TipY

časopisu Můžeš zí v suterénu Císařského paláce, je uzpůsobena pro potřeby vozíčkářů, avšak není úplně bezbariérová. K toaletám je nutné zdolat několik nízkých a dlouhých schodů. Lidé s tělesným postižením mají možnost využít parkoviště určené pro svatby, které se nachází v bezprostřední blízkosti hradu. Jinak se k hradu dva kilometry stoupá. Vstupné: 350 Kč www.hradkarlstejn.cz

3. srpna

Koncert bratrů Ebenů na buchlovickém zámku

17.–18. srpna

Slavnosti Tří kápí v Třebíči

11. října

Otevřené památky i srdce v Třebíči

Tradiční historické oslavy, návrat do slavné minulosti města Třebíče v Podzámecké nivě. Bude se tu konat rytířský turnaj, historický průvod, k vidění bude i vojenské ležení či středověké tržiště. Vstup volný www.tkl-trebic.cz 17.–19. srpna

Den Brna V zámeckém amfiteátru se celé léto koná řada koncertů. 3. srpna zde vystoupí bratři Kryštof, Marek a David Ebenové, kteří vlastně do žádného hudebního proudu nepatří. Do Buchlovic můžete vyrazit i na další srpnové koncerty. 10. 8. zde vystoupí Marta Kubišová, 17. 8. kapela Tři sestry. Na akce je bezbariérový přístup, v místě jsou i bezbariérové toalety. www.zamek-buchlovice.cz 11. srpna

Den Brna každoročně připomíná výročí úspěšné obrany města Brna proti Švédům v průběhu třicetileté války. V ulicích ožívají obrázky z historie města, bitevní scény, ohňostroj, dobový jarmark a mnoho dalšího. www.kultura-brno.cz 8.–9. září 2012

Den s handicapem v Českém Krumlově

Mělnický košt

Třebíč jako každý rok pořádá akci, během níž se snaží zpřístupnit památky UNESCO lidem na vozíku. Ti se mohou těšit na bezplatnou prohlídku baziliky svatého Prokopa a Zadní synagogy, které jsou prostřednictvím jednoduchého mechanického zařízení – mobilních ližin – vozíčkářům přístupné celoročně. Pro účastníky akce bude také připravena bezbariérová kavárna Vrátka, kde lze posedět u kávy nebo ochutnat domácí cukroví. V židovském městě je i několik výtečných restaurací. V Zadní synagoze se chystá kulturní program. Akce začíná v 10 hodin. www. mkstrebic.cz

27. října

Vyzkoušejte si v Krupé jízdu na čtyřkolce Svatovavřinecké slavnosti mělnického vína a gastronomie. Svatováclavská ulice se zaplní stánky mělnických vinařů a restauratérů, kteří nabízejí své nejlepší produkty. Pořádá občanské sdružení Mělnický košt. www.melnickykost.cz 11.–12. srpna

Svatovavřinecké slavnosti v Hodoníně Historický a folklorní program s lidovým jarmarkem. Jedná se o tradiční hody s bohatým kulturním programem. Sobotní jarmark zaujme ukázkami tradičních řemesel, hodovou zábavou, krojovým průvodem a ohňostrojem. Neděle je věnována folkloru Slovácka s krásou slováckých krojů, lidových písní, hodových zvyků a tradic. www.dkhodonin.eu

Zámek, muzea, prohlídky města, výlety na voru – Český Krumlov se na jeden víkend otevře návštěvníkům s omezenou schopností pohybu a orientace. Ti mohou prohlídku začít na zámku v bezbariérově přístupném sídle Rožmberků a následně Schwarzenbergů. Budou zpřístupněny i obytné místnosti nejvyššího patra zámku. Ten je vybaven několika bezbariérovými toaletami upravenými pro vozíčkáře. Do akce se ovšem zapojí celý Český Krumlov. Handicapovaní mohou vyrazit na individuální prohlídky do Egon Schiele Art Centra, muzea voskových figurín, na expozici loutek do Pohádkového domu, na programu bude i prohlídka města – pro vozíčkáře i zrakově postižené. V programu nechybí vyhlídkové plavby na voru. www.zamek-ceskykrumlov.eu/; www.ckrumlov.info/docs/cz/denshandicapem.xml 

Na motokrosové trati v Krupé u Kostelce nad Černými lesy končí sezona. Při této příležitosti se zde potká motokrosová mládež a handicapovaní. Ti si zde mohou vyzkoušet své jezdecké umění na čtyřkolce a „ohmatat“ si tento druh sportu. Účast přislíbil Jan Kašpar z Žižkovského divadla Járy Cimrmana. 


50

Golf bez bariér

Na greenech vyhr Na golfovém hřišti v Darovanském dvoře nedaleko Plzně se v polovině června uskutečnil mezinárodní turnaj handicapovaných hráčů Czech Disabled Golf Masters 2012, jehož spolupořadatelem bylo Konto BARIÉRY. Evropská golfová asociace handicapovaných zařadila tento turnaj do prestižní Evropské Tour – Order of Merit. Přijelo 52 golfistů ze 14 zemí a první den si zahráli společně s hosty turnaje, kteří se přesvědčili, že golfisté s postižením s nimi dokáží hrát naprosto rovnocenný golf.

Jeden z českých handicapovaných golfových reprezentantů Michal Hošna bojoval o body v evropské soutěži a na hřiště přivezl i dvanáct dní starou dceru Adélku.

Turnaj první den moderoval a hrál Marek Eben. Nešetřil slovy chvály pro ty, kteří – ač s fyzickým handicapem – hráli nádherný golf.


Hrát lze i jednou rukou. Každý hráč s postižením má jinou techniku, někdo hraje s protézou, jiný bez ní.

První den turnaje si přišlo zahrát celkem 99 golfistů. Flighty, tedy čtyřčlenné skupinky, které hrály spolu, byly namíchány tak, aby se dvěma hráči s postižením šli dva zdraví.


51

ráli všichni Švýcar Urs Bucker hrál na paragolferu neboli speciálním vozíku pro golfisty. Jeho rány byly naprosto soumeřitelné s ranami zdravých účastníků turnaje. Petr Němec je respektovaným českým golfovým trenérem a v Darovanském dvoře vedl akademii pro začátečníky.

Zahrát míček z pískové překážky nebývá jednoduché ani pro zdravé hráče. Na turnaji to zvládli i hráči na paragolferu, tedy speciálním vozíku, který golfistu postaví ze sedu a ten pak může odpálit míček.

Na první pohled není u mnohých golfistů postižení vidět, jde především o hráče s amputovanou nohou. Jejich hra bývá ovšem stejně kvalitní jako těch zdravých. Jáchym Bém dokázal hrát slušně i rány z pískových překážek. Když opadla nervozita začátečníka, dokázal odpalovat i složité údery. (jš)

Svůj první turnaj v životě absolvoval v Darovanském dvoře Jáchym Bém. Po úrazu ruky hraje se speciálně upravenou protézou.

Foto: Jan Šilpoch můžeš / číslo 7–8 - 2012

52

Poradna

První vlaštovky

novely sociální reformy Nejnovější zákony reagují na potřeby osob s postižením.

Novela lhůty na poskytnutí příspěvku na motorové vozidlo

Na základě mnoha podnětů byla již začátkem roku 2012 navržena novela zákona o dávkách osobám se zdravotním postižením č. 329/2011 Sb., který je účinný od 1. 1. 2012. Novela je pozitivního rázu, reaguje na nespravedlivý přístup k osobám se zdravotním postižením, které podle vyhlášky č. 182/1991 Sb. v minulosti žádaly o příspěvek na zakoupení motorového vozidla a k datu 31. 12. 2011 jim ještě neuplynula pětiletá lhůta pro opětovné poskytnutí příspěvku. Výše zmíněná novela upravuje přechodná ustanovení tak, aby tyto osoby mohly žádat o nový příspěvek na zvláštní pomůcku na zakoupení motorového vozidla (podle nové legislativy) poprvé po 1. 1. 2012 již po uplynutí pětileté lhůty od poskytnutí předchozího příspěvku. Novela již prošla celým legislativním procesem, 7. 5. 2012 byla vyhlášena ve Sbírce zákonů a účinnosti nabyla 15. dnem ode dne vyhlášení – tzn. 22. 5. 2012.

Novela týkající se opětovného souběhu rodičovského příspěvku a příspěvku na péči? Od 1. 1. 2012 již v rámci sociální reformy není možné čerpat na dítě se zdravotním postižením souběžně rodičovský příspěvek a příspěvek na péči. Tato skutečnost bohužel finančně postihla mnoho rodin se zdravotně postiženým dítětem. Zřejmě se však blýská na lepší časy, v legislativním procesu je nyní novela zákona o státní sociální podpoře, která by měla opět umožnit souběh rodičovského příspěvku s příspěvkem na péči, a to následujícím způsobem: Rodičovský příspěvek náleží rodiči pečujícímu o dítě ve věku do 7 let a. ve výši 7600 Kč, jde-li o dítě, jemuž náleží příspěvek na péči ve stupni I., nebo b. ve výši 3800 Kč, jde-li o dítě, jemuž náleží příspěvek na péči ve stupni II.–IV. V současné chvíli je novela zákona v druhém čtení v Poslanecké sněmovně (musí tedy ještě projít 3. čtením, následmůžeš / číslo 7–8 - 2012

ně Senátem a na závěr ji musí podepsat prezident). Nicméně návrh novely vznikl se souhlasem ministra práce a sociálních věcí Jaromíra Drábka, je zde tedy velká šance, že novela úspěšně projde celým legislativním procesem.

Novela výše příspěvku na péči poskytovaného dětem ve věku 4–7 let?

Vzhledem k vysoké finanční náročnosti péče o děti (především) ve vyšších stupních závislosti je nyní v legislativním procesu taktéž novela zákona o sociálních službách č. 108/2006 Sb., která by měla umožnit zvýšení příspěvku na péči o 2000 Kč, a to nezaopatřenému dítěti od čtyř do sedmi let věku, kterému náleží příspěvek ve stupni III. (těžká závislost) nebo stupni IV. (úplná závislost). Upozorňuji však, že v případě, že rodině dítěte již náleží zvýšení příspěvku na péči z důvodu nízkých příjmů, navýšení se již podruhé neposkytne.

Novela příspěvku na mobilitu – také pro osoby v pobytových sociálních službách?

V legislativním procesu je nyní také další novela zákona o dávkách pro osoby se zdravotním postižením č. 329/2011 Sb., která by měla umožnit čerpání příspěvku na mobilitu také osobám, kterým jsou poskytovány pobytové sociální služby podle zákona o sociálních službách v domově pro osoby se zdravotním postižením, v domově pro seniory, v domově se zvláštním režimem nebo ve zdravotnickém zařízení ústavní péče. Formulace v návrhu zákona je nyní taková, že úřad práce může poskytnout příspěvek na mobilitu osobám, kterým jsou poskytovány výše uvedené pobytové sociální služby, a to ve zřetele hodných případech. To znamená, že každou žádost úřad práce posoudí individuálně.  Lucie Marková, DiS., Poradna pro život s postižením Ligy vozíčkářů [email protected] Bezplatná linka 800 100 250


53

Úhrada za sluchadla, parkování a bezbariérové rozhledny Odpovídáme na nejčastější dotazy čtenářů, které pochopitelně zajímají detaily toho, co přináší sociální reforma a bežný život.

?

Dobrý den, z úhradové vyhlášky vypadla úhrada obou sluchadel pro dospívající do 18 let, takže místo 11 600 Kč na obě dostane dospívající pouze částku 5800 Kč; brzy to má být prý napraveno, máte o tom prosím bližší informace?

Odpověď: Odpověď na váš dotaz možná nebude dostatečná, protože blíže nespecifikujete, jaké naslouchadlo na jaký typ závažnosti sluchového postižení máte na mysli. Vycházím-li však ve své odpovědi z vámi uvedených částek, máte zřejmě na mysli sluchadlo pro vzdušné vedení od 7 do 18 let – pro těžkou a velmi těžkou nedoslýchavost od 60 dB SRT výše, zbytky sluchu, hluchota. Zákon o veřejném zdravotním pojištění č. 48/1997 Sb. v příloze uvádí v účinném znění tuto pomůcku: Sluchadlo pro vzdušné vedení od 7 do 18 let – pro těžkou a velmi těžkou nedoslýchavost od 60 dB SRT výše, zbytky sluchu, hluchota – max. 5800 Kč za 2 ks. Stav před datem 1. 4. 2012 zněl takto: Sluchadlo pro vzdušné vedení pro těžkou a velmi těžkou nedoslýchavost, nad 60 dB SRT, zbytky sluchu, hluchota – max. do výše 5800 Kč Max. počet 2 ks za 5 let Znamená to tedy, že do 31. 3. 2012 bylo možné získat dvě sluchadla – každé do limitní částky 5800 Kč (tedy dohromady skutečně 11 600 Kč). Změna v tomto bodě však bohužel zřejmě nastane až od 1. 1. 2015, a to na tento stav: Sluchadlo pro vzdušné vedení od 7 do 18 let – pro těžkou a velmi těžkou nedoslýchavost od nad 60 dB SRT výše, zbytky sluchu, hluchota – max. 11 600 Kč za 2 ks.

?

Dobrý den, můj dotaz se týká parkovacích míst pro vozíčkáře. Lidé bez postižení se při parkování na vyznačených místech často vymlouvají, že tam je znak vozíčkáře namalovaný pouze na zemi a chybí vertikální cedule. Tudíž mohou značení ignorovat, není údajně platné. Má tato argumentace oporu v zákoně?

Odpověď: Vyhláška č. 30/2001, kterou se provádějí pravidla provozu na pozemních komunikacích a úprava a řízení provozu na pozemních komunikacích, v § 21 odst. 4 uvádí:

Na ploše vyznačené vodorovnou dopravní značkou č. V 10f smí zastavit a stát pouze vozidlo označené parkovacím průkazem označujícím vozidlo přepravující osobu těžce zdravotně postiženou. Značka Vyhrazené parkoviště pro vozidlo přepravující osobu těžce zdravotně postiženou (č. V 10f) je vždy doplněna značkou Vyhrazené parkoviště č. IP 12, kde je uveden symbol zařízení nebo prostoru pro osoby na vozíku. Obecně by tedy první věta z citovaného zákona říkala, že stačí vodorovné značení (nakreslený vozíčkář) a již lze z této věty vyvozovat, že na tomto místě nesmí parkovat vozidlo bez označení parkovacím průkazem OZP. Nicméně věta druhá uvádí, že značení vodorovné musí být vždy doplněno značkou svislou (vyhrazené parkoviště č. IP 12). Tento výklad lze podpořit také vyjádřením Ministerstva vnitra ČR, které ve své odpovědi na dotazy zaslané k této problematice uvádí: Důsledky neoprávněného parkování řidiče vozidla na vyhrazeném parkovišti pro vozidla označená parkovacím průkazem pro osoby se zdravotním postižením (dříve „označení O1“) z pohledu oprávnění obecní policie (k 1. 8. 2011): Ministerstvo vnitra, odbor bezpečnostní politiky, obdrželo dotazy týkající se výše uvedených problematik, ke kterým z hlediska své kompetence sděluje následující: A) Odtah vozidla z vyhrazeného parkoviště pro vozidla označená parkovacím průkazem pro osoby se zdravotním postižením 1) Podle § 27 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), o odstranění vozidla, které neoprávněně stojí na vyhrazeném parkovišti, rozhodne policista nebo strážník obecní policie… 2) Podle § 67 odst. 7 zákona o silničním provozu na vyhrazené parkoviště pro vozidlo označené parkovacím průkazem pro osoby se zdravotním postižením je vozidlům bez parkovacího průkazu pro osoby se zdravotním postižením vjezd zakázán. Silniční správní úřad může na základě žádosti osoby, které byl vydán parkovací průkaz pro osoby se zdravotním postižením, vydat rozhodnutí o zřízení vyhrazeného parkoviště v místě bydliště podle zvláštního právního předpisu [§ 25 odst. 6 písm. c) bod 4,

zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“)]. 3) Dále musí vyhrazené parkoviště splňovat podmínky § 12 odst. 1 písm. m) vyhlášky č. 30/2001 Sb., kterou se provádějí pravidla provozu na pozemních komunikacích a úprava a řízení provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů: „Značka č. IP 12, kde je (zatím) uveden symbol označení č. O 1, označující parkoviště vyhrazené podle zvláštního předpisu, je vždy doplněna vodorovnou dopravní značkou Vyhrazené parkoviště pro vozidlo přepravující osobu těžce postiženou nebo těžce pohybově postiženou“ (č. V 10f). Obávám se tedy, že případná osoba parkující na tomto místě BEZ označení parkovacím průkazem může argumentovat právě tím, že parkovací místo není dostatečně označeno podle zákona. Po konzultaci s odbornicí na odstraňování bariér lze také zvážit fakt, že vyhrazené parkovací stání je na uvedeném místě již zrušeno (je odstraněna svislá značka, nicméně zůstává ta vodorovná – v praxi se totiž často po zrušení vyhrazeného parkovacího stání nakreslený vodorovný znak neodstraňuje). Doporučuji tedy v konkrétním případě kontaktovat vlastníka pozemku (lze zjistit na obecním úřadě), informovat se, zda je vyhrazené parkovací stání platné či zrušené, a v případě, že je platné a pouze nedostatečně označené, urgovat nápravu nedostatečného značení podle výše uvedeného zákona.

?

Dobrý den, chtěl bych se vás zeptat, zda při realizaci stavby rozhledny (spolufinancováno Evropskou unií) musí být zohledňována a podmiňována i bezbariérovost, tedy přístupnost osobám se sníženou pohyblivostí. V našem městě byla dotací podpořena stavba rozhledny, k níž nevede ani příjezdová cesta a rozhledna není ani částečně bezbariérová. Děkuji za odpověď.

Odpověď: Obávám se, že rozhledna není brána jako jeden z objektů podle vyhlášky č. 398/2009 Sb., které je nutné zpřístupnit z hlediska bezbariérovosti. Případné zpřístupnění takového objektu tedy vnímám jako nadstandard, který není vyžadován naší platnou legislativou. Nicméně v zahraničí lze občas nalézt unikátní bezbariérovou rozhlednu (zpřístupněnou rampou); pro inspiraci uvádím odkaz na Baumwipfelpfad v Německu: http://www. jedtesdetmi.cz/?goto=bodyz_d&id=2493.  Na vaše dotazy odpovídají pracovníci Poradny pro život s postižením Ligy vozíčkářů www.ligavozic.cz můžeš / číslo 7–8 - 2012

54

AUTO-MOTO

Co s autem udělá aquaplaning a jak se ho pokusit zvládnout? I to je součástí tréninku ve školách smyku.

Do školy smyku i na závody Kdo se chce naučit jezdit bezpečně pod dohledem odborníků, může vyrazit do školy smyku. Centra pro bezpečnou jízdu fungují na několika místech po celém Česku – od Mostu přes Prahu a Vysoké Mýto až po Ostravu. můžeš / číslo 7–8 - 2012

Text: Petr Buček Foto: Archiv

J

ednodenní kurz bezpečné jízdy přijde na tři až čtyři tisíce korun. Lidé s postižením však mohou některé školy bezpečné jízdy absolvovat i zcela zdarma. Dvakrát ročně pořádá pro handicapované řidiče bezplatnou školu smyku Autoklub České republiky (AČR). „Začali jsme před 12 lety, letos o termínu zatím jednáme, asi se budou konat na podzim,“ říká Alena Burianová z autoklubu. Školu smyku pořádá AČR spolu s firmou HCT na polygonu v Mostě a ve Vysokém Mýtě. Každý asi pro dvacet zájemců. Celodenní kurz začíná teoretickou částí. Učitelé bezpečné jízdy vysvětlují chování vozidla v různých podmínkách a zásady správného řešení kritických situací. „Teoretická část trvá dvakrát padesát minut a odpoledne

následují čtyři hodiny ježdění,“ vysvětluje Jiří Patera ze společnosti HCT. Do každého kurzu vysílá jeho škola dva učitele. Každý z nich se na cvičišti stará o 10 až 12 řidičů. Účastníci jezdí po polygonu vlastním autem.

Řidiče překvapí, jak auto reaguje Čtyřhodinová praktická část zahrnuje nácvik správného brzdění na normálním i kluzkém povrchu. Ovládání brzd totiž činí řadě řidičů velké problémy. A je jedno, jestli mají postižení nebo ne. Poté se účastníci kurzu učí vyhýbat překážce, která se náhle objeví na silnici. Důležitou součástí školy smyku je také trénink průjezdu zatáčkou na kluzkém povrchu. K tomu slouží speciální fólie, na kterých se auto chová podobně jako na ledě nebo na sněhu. Při mosteckém kurzu účastníci využívají také uhýbací desku. Řidič při jejím přejíždě-


55

SLOUPEK Martina KOVÁŘE Letošní závody pro handicapované, které pořádá Autoklub ČR, se konají v srpnu v Bělé pod Bezdězem. Soutěžit lze v autě i na čtyřkolce.

Jak jet na dovolenou?

ní netuší, do které strany deska auto odhodí – a nutí ho náhle korigovat smyk. „Na desce jsou řidiči překvapení, co se s autem děje už v nízké, třicetikilometrové rychlosti,“ uvádí Dalimil Fryč z ostravského centra bezpečné jízdy Libros. Tamní škola se může pochlubit uhýbací deskou, která umožňuje nácvik zvládání kritických situací i řidičům těžkých nákladních vozidel. Nedílnou součástí kurzu bezpečné jízdy je i zvládání aquaplaningu. Také ostravská škola se chystá nabídnout své kurzy bezpečné jízdy řidičům s handicapem. Ani jí nechybí bezbariérové zázemí pro teoretický výcvik. „Právě o tom přemýšlíme, začínáme počítat cenu takového kurzu. Lidem s postižením nabídneme určitě slevu nejméně 50 procent,“ slibuje Dalimil Fryč. Podle něj lze například uhýbací desku nastavit podle toho, jaký handicap má řidič, který na kurz přijede. Jelikož se školení bezpečné jízdy vždy odehrává ve skupinkách zhruba deseti účastníků, není možné, aby ho člověk s po-

Školy bezpečné jízdy naleznou řidiči ve stále více městech po celém Česku.

stižením absolvoval samostatně nebo spolu s řidiči bez handicapu. „To by bohužel nabouralo systém celého kurzu,“ vysvětluje Jiří Patera. Škola bezpečné jízdy pro řidiče s postižením potřebuje individuálnější přístup.

Bezpečná škola na závodech Bezpečnému řízení se věnují také závody pro handicapované motoristy. Pořádá je každoročně Autoklub České republiky. Letos se konají od 24. do 26. srpna u Bělé pod Bezdězem. „Očekáváme okolo padesáti účastníků, přijíždějí i posádky z Ruska nebo z Francie,“ říká Alena Burianová z AČR. Mezinárodní mistrovství handicapovaných motoristů je otevřené pro kohokoliv s postižením. A s autem. Část účastníků absolvuje závody na čtyřkolkách v terénu. Startovné pro třídenní akci činí 500 korun za jednu posádku. Řidiči osobních aut závodí ve slalomu, v jízdě zručnosti a vydají se na orientační jízdu po středních a severních Čechách. Například slalomová trať je dlouhá 500 metrů a má 20 branek. Na trati zručnosti musí řidič zvládnout deset různých úkonů. „Na noc odjíždějí závodníci do Liberce, kde přenocují v učilišti pro handicapované. Budova má veškeré zázemí pro postižené,“ tvrdí Alena Burianová. Jeden ze závodních dnů se týká právě bezpečného ježdění. Podobně jako ve škole smyku si nejdříve účastníci vyslechnou teoretickou přednášku a poté na kluzné fólii zkoušejí, jak se auto ovládá v kritické situaci. „Setkání handicapovaných řidičů v Bělé pod Bezdězem sice nazýváme závody, ale zároveň jde také o společenskou akci,“ uzavírá Alena Burianová.  Více na www.autembezpecne.cz.

Když vyjedu z Rozvadova do Evropy a na na vigaci vidím bílé místo, kde jede jen šipka a paní mlčí, uvědomím si, jak přibývá dálnic. Tedy jak kde. A zase naopak – vždycky, když stojím například v Soběslavi nebo Veselí nad Lužnicí na tepně, která spojuje Tábor a Budějovice, zdá se mi, že ubývá dobrých silnic. Přibývá náklaďáků a pekla pro rodi ny na cestě za víkendem. Vždycky jsme se v Německu, Francii, cestou na Západ vysmívali těm „jelením mostům“, tedy přemostěním dálnice ne pro auta, ale pro zvířata. Teď už se nesměji, v podstatě jen obdivuji, jak jejich síť zvládá neuvěřitelný provoz, návěstidla fungují a predikují zá cpy. Německem projedete jako nůž máslem, rychle, pohodlně a zadarmo. Nemám moc rád příklady, ale toto je následováníhodné – vývoj tohoto souseda od betonové Hitlerovy dálnice, po které se skákalo od severu jihu, k dnešní infrastruk tuře je impozantní. Neinspiroval bych se v ještě zřejmě bohatších státech Rakousku a Švýcarsku, kde jsou mosty, tunely a dálniční pruhy také, ale stojí na nich zácpy aut, protože omezené rychlosti 50, 80, 100 km/h decimují řidiče, kteří jsou ukáznění a jedou pomalu. To vše pod ostrahou a gescí policajtů a ekologic kých aktivistů, kteří nechtějí žádné dálnice nebo, když už ano, tak s limity. Řidič a posádka s vlastními omezeními pak strádají násobně omezeními dalšími, umělý mi a zničujícími to, co pro pohodlí již bylo vybudováno. Možná se vrátíme zpět k hyb ridnímu způsobu dopravy a na dovolenou pojedeme tak, jako jezdí naši přátelé již teď běžně ze Slovenska. Večer najedou autem v Košicích na vlak, přejdou do jídelňáku, dají si večeři a tři piva a jdou spát do lůž kového vozu. Přitom pořád jedou, ráno se vzbudí v Praze, skočí do auta a jedou dál. Tytéž pěkné pocity mám pod Lamanšským kanálem v tunelu na autovlaku nebo na tra jektu, který veze v podpalubí náš vůz, mobilní nutnost, ale přitom sám pasažér je v bezbarié rovém pohodlí na palubě a odpočívá... Osobně sním o cestě na dovolenou jenom s ro dinou, vozíkem, kolem a prutem po splav ných vodních kanálech Beneluxem, třeba do Francie. Takovým tím osobním škunerem. Vyzkoušejte to někdo a dejte vědět. Údajně to zvládnou i handicapovaní. Vždycky jen někde na chvíli zastavíte, snad tam nebudou semafo ry a zácpy – jenom plavební komory... 

Autor je bývalý automobilový závodník, člen rady Konta BARIÉRY. můžeš / číslo 7–8 - 2012

56

Ojeté automobily

Další bazar se speciální nabídkou Nejen prodejci nových aut mají speciální nabídku pro lidi s postižením. Přidávají se také velké autobazary, nejnověji představila speciální program zaměřený na handicapované společnost Auto Esa. Text: Petr Buček Foto: archiv

V

šichni naši prodejci, call centrum a pracovníci klientského servisu jsou vyškoleni pro potřeby handicapovaných motoristů, tvrdí Antonín Pokorný z autobazaru Auto Esa. Jeden z největších pražských bazarů pojmenoval svůj program pro handicapované motoristy Handy Car. „Vzhledem k tomu, že si zákazníci, kteří obdrží státní příspěvek na zakoupení motorového vozidla, mohou provést odpočet DPH, všechny naše odpočtové vozy jsou na plochách označeny bannerem pro lepší orientaci zákazníků,“ říká Antonín Pokorný.

Většinu tvoří škodovky Auto Esa má ve své nabídce více než tisíc vozidel. Necelou polovinu tvoří populární Pražský autobazar Auto Esa spolupracuje se Sportovním klubem vozíčkářů Praha, kterému poskytl dodávku k cestování na závody.

škodovky. Těm firma vyhradila samostatnou plochu v Praze na Černém Mostě. Ostatní vozy prodává v pražských Štěrboholích. Tam se nacházejí dvě prodejní místa – na jednom lze vybírat mezi levnými auty v ceně do 80 tisíc korun, druhá je vyhrazená ostatním osobním a terénním vozům. Poté, co si zákazník auto vybere, následuje úprava vozu podle postižení řidiče. Při přestavbě vozů spolupracuje pražský autobazar výhradně se společností Josef Hurt, která sídlí v Týnci nad Labem. „Pokud někdo žádá přestavbu, transport auta k úpravci zajistíme. Buď my, nebo úpravce,“ uvádí Antonín Pokorný. Podle něj mívá Auto Esa obvykle ve své nabídce okolo 60 vozů s automatickou převodovkou, která zjednodušuje většině postižených ovládání vozu. Mezi škodovkami bývá s automatem v aktuální nabídce autobazaru asi desítka vozů. Auto Esa slibuje handicapovaným kompletní servis při koupi ojetého auta. Poradí při výběru spotřebitelského úvěru i pojištění

vozu. Zajistí pojištění státního příspěvku, o který by mohl například při krádeži vozu jeho majitel přijít.

Pětiletá bezplatná asistence Kromě toho Auto Esa láká postižené na pětileté bezplatné asistenční služby a 10procentní slevu na servisní práce. Autobazar spustil svůj program Handy Car v půlce ledna letošního roku. Za první tři měsíce prodal handicapovaným řidičům dvacet aut. „Handicapovaní řidiči oceňují především komplexnost služeb, největší zájem mají o vozy kombi a o vozy značky Škoda zejména v provedení kombi,“ říká Antonín Pokorný. Auto Esa v rámci svých reklamních aktivit podporuje například Sportovní klub vozíčkářů Praha. „Je to náš odborný partner a poradce, kterému jsme pro potřeby jeho členů zdarma poskytli dodávku. V dubnu s ní vyrazili na mistrovství Evropy v orientačních závodech vozíčkářů ve Švédsku,“ uvádí Antonín Pokorný.  Více informací na AutemBezpečně.cz

info Ani AAA nezapomíná na postižené utobazar AAA přišel se svou A nabídkou pro handicapované už vloni. Slibuje výhodné úvěry, levnější pojištění a také následný servis zakoupených aut. vůj program Mobilita AAA Auto S nabízí na všech pobočkách po celé zemi. romě Prahy, Brna a Ostrava má K AAA Auto prodejny také v Plzni, Pardubicích, Teplicích, Liberci, Českých Budějovicích, Hradci Králové, Ústí nad Labem, Chomutově, Kladně, Kolíně, Liberci, Jihlavě, Olomouci, Opavě a v Otrokovicích. ři přestavbách aut spolupracuje P bazar se společnostmi API CZ, Invacar, Meta Plzeň a Josef Hurt. andicapovaní dostávají H od AAA Auto slevu 20 procent na záruční i pozáruční servis a také desetiprocentní zvýhodnění na materiál. Servisní práce poskytuje jen v Praze, Brně a Ostravě.



57

Konto BARIÉRY Melantrichova 5, Praha 1

Ideální stav:

pomáhat adresně Čtyřicet tisíc dárců podporuje Konto BARIÉRY každý měsíc už téměř dvacet let. O využití jejich příspěvků rozhoduje rada, která díky nim rozdělila mezi potřebné zhruba 250 milionů. Důležitým mottem práce Konta BARIÉRY je slogan Pomáháme lidem s větším handicapem, než máte vy. Neplatí to jen pro golf.

425 353 korun, nadace přispěla zmíněným půlmilionem a celou částku pak získalo 30 chráněných dílen. Letos chce Nadace ČEZ upozornit své zaměstnance, lidi v produktivním věku, na problém stárnutí naší populace. Jsem ráda, že si vybrali seniory a náš projekt SENSEN. Máme připraveny příběhy, které je určitě nenechají lhostejné.

15 let si vybírají Před dvěma týdny mě pozvala společnost AWT na večírek. Součástí této mezinárodní dopravní skupiny se totiž stal Čechofracht, dlouholetý partner Konta BARIÉRY. Zaměstnanci přispívají měsíčně na Konto BARIÉRY již 15 let a roční vybranou částku věnují vždy konkrétním potřebným. Celá léta si sami vybírají, koho podpoří. Přečtou si pár žádostí, které jim poskytneme, a nakouknou tak do zákulisí naší práce. Vznikl mezi námi pevný vztah. Na večírku jsem převzala šek. Za 60 let existence firmy dostalo Konto BARIÉRY symbolických 60 000 korun. Dodržím tradici naší spolupráce a zeptám se dárců, komu chtějí peníze věnovat.

Golf pomáhá a odstraňuje bariéry

Foto: Archiv nadace

Ž

ádné jiné neziskové organizaci v této zemi se již podobnou sbírku nepodařilo uspořádat. A to se o to leckteří pokoušeli a stále pokoušejí. Jsme na Konto BARIÉRY pyšní, to ale neznamená, že jsme uzavřeni jiným způsobům pomoci. Naopak – jsme v tomto směru aktivní.

Plníme přání, myslíme na druhé Prověřený je způsob, jakým elektrárenská společnost ČEZ probouzí zájem svých zaměstnanců o život a osudy těch, kteří měli v životě menší štěstí než její zdraví a úspěšní zaměstnanci. Ve spojení s renomovanou neziskovou organizací nabídne zaměstnancům

prostřednictvím intranetu konkrétní příběhy těch, kteří potřebují pomoc. Už jsme to vyzkoušeli s handicapovanými. Zaměstnanci společnosti ČEZ podpoří projekty, na jejichž výběru se podílí Nadace ČEZ spolu s partnerskou organizací. Příběhy jsou vybírány i s ohledem na to, že rozložení pracovišť, která se zapojují, mapuje celou republiku, tedy žádná pražská záležitost. Na účtu Nadace ČEZ se shromažďují finanční prostředky, které věnují zaměstnanci a které pomáhají konkrétním lidem splnit jejich malé sny. Vážím si toho, že v ČEZ nepracují citově okoralí lidé. S některými z těch, kterým jednorázově pomohli, udržují trvalé přátelské vztahy, a to je mnohdy víc než peníze. A jak to funguje? K částce, která se vybere od zaměstnanců, přidá Nadace ČEZ 500 000 korun. Například v loňském roce vybrali a darovali zaměstnanci skupiny ČEZ částku

Nechci dnes psát o mezinárodních golfových turnajích handicapovaných, kterých se Konto BARIÉRY účastní. Těší mě to, ale možná ještě větší radost mám z toho, že se postupně a pomaličku otevírají handicapovaným golfové resorty po celé republice. Příklad za všechny: Beřovice ve středních Čechách, jeden z 92 golfových resortů u nás. V loňském roce tady uspořádali turnaj a pro Romana Charváta, kterého jsme jim doporučili, vybrali 21 000 korun. Pro Romana to byl dobrý příspěvek na pořízení monoski, což je vlastně lyže pro vozíčkáře. A letos v Beřovicích pokračují – že by vznikající tradice? Navíc se rozhodli, že ve spolupráci s námi uspořádají na hřišti Den otevřených dveří. Chtějí lidi s handicapem vidět na vlastní oči, chtějí se jich zeptat, co by potřebovali. Budeme 25. srpna u toho a jsem zvědavá, jestli výsledkem pěkného dne bude alespoň jeden nový člen této vstřícné komunity. Krásné léto, užívejte si ho, a pokud byste se náhodou chystali na Mezinárodní filmový festival do Karlových Varů, přijďte se za námi podívat na Mlýnskou kolonádu a seznámit se s tím, co je to paragolfer.  Božena Jirků [email protected] můžeš / číslo 7–8 - 2012

58

Na cestách

Salcburkem

na vozíku

Evropskou cenu za lepší zpřístupnění měst lidem se zdravotním postižením Access City 2012 získalo rakouské město Salcburk. Evropská komise ocenila jeho dlouholetou angažovanost, korektní přístup a vynikající výsledky ve zlepšování přístupnosti, čehož se mu podařilo dosáhnout za přímé účasti lidí se zdravotním postižením. Text: Jindřich Jonák Foto: Autor

M

ěsto Salcburk – a zejména jeho historické Staré Město – je jedno z nejkrásnějších měst, což v neposlední řadě dokládá i jeho jmenování světovým kulturním dědictvím, které mu propůjčila v roce 1997 mezinárodní organizace UNESCO. Staré Město je z architektonického hlediska skutečnou pokladnicí. Jsou zde zastoupeny všechny stavební slohy, a kdo se vydá na procházku jeho romantickými křivolakými uličkami – k nejznámějším patří Getreidegasse (Obilná), Judengasse (Židovská), Goldgasse (Zlatá), Kaigasse (Nábřežní), Linzergasse (Linecká) a Steingasse (Kamenná) – ten se může obdivovat strohým gotickým stavbám z období středověku, prosluněným renesančním palácům a domům, skvostným barokním kostelům a zámkům a stavitelským klenotům z období rokoka a klasicismu. Nechybějí samozřejmě ani měšťanské stavby z období monarchie. Na malé ploše zde návštěvníci najdou stopy všech historických epoch. Přísná opatření památkářů a péče ze strany salcburského magistrátu můžeš / číslo 7–8 - 2012

mají hlavní zásluhu na tom, že nám tato krása zůstává zachována již po generace.

Parkovišť je dostatek V historickém centru města je celkem devět parkovišť pro invalidy, vhodná jsou parkoviště na Max Reinhardt Platz a v ulici Hofstallgasse, která je po celé své délce, jež přiléhá k Mnišské hoře, lemována festivalovými budovami, kde jsou umístěny tři scény: Malé festivalové divadlo, Velké festivalové divadlo a Skalní jízdárna. Další parkoviště je u salcburské Rezidence na Residenzplatz, kde bylo původní středověké biskupské sídlo, jež získalo koncem 16. století svou dnešní podobu. Salcburská Rezidence je chloubou raně barokní architektury a její reprezentační prostory – patří sem 11 reprezentačních sálů a soukromých komnat salcburských knížecích arcibiskupů – stejně jako Rezidenční galerie se svou velkolepou sbírkou evropského malířství 16.–19. století jsou každoročně navštěvovány turisty z celého světa. Dominantou nové budovy salcburské Rezidence je známá a oblíbená zvonkohra sestávající z 35 zvonů, které byly odlity v Antverpách v letech 1688–1689 a v roce 1702 přivezeny arcibiskupem Johannem Ernstem, hrabětem Thunem, do Salcburku. Na Rezidenčním náměstí a v jeho středu se

Parkoviště pro invalidy je v Rakousku značeno značkou Zákaz zastavení s dodatkovou tabulkou s nápisem ausgenommen a znakem vozíčkáře. vypíná 15 metrů vysoká barokní kašna slavného italského mistra Tommasa di Garony. Pro její stavbu byl použit vysoce kvalitní mramor ze salcburské domácí hory, z Untersbergu. Rezidenční kašna je považována za největší a nejimpozantnější barokní dílo tohoto druhu na sever od Alp. Na každém zmíněném místě je šest parkovacích míst. Parkoviště pro invalidy


59

Ve městě nechybí samozřejmě ani měšťanské stavby z období monarchie, návštěvníci zde najdou vlastně stopy všech historických epoch. Památkáři objekty přísně střeží, a tak krása zůstává zachována pro ty, kteří zde bydlí, i pro turisty.

je v Rakousku značeno značkou Zákaz zastavení s dodatkovou tabulkou s nápisem ausgenommen a znakem vozíčkáře.

Toalety jsou na euroklíč Další důležitou informací pro vozíčkáře jsou bezbariérové toalety, které jsou v centru čtyři, všechny jsou uzamčené tzv. euroklíčem. Nejbližší od prvních dvou zmíněných parkovišť je z boku Kolegiátního kostela před Univerzitním náměstím. Další dvě jsou na březích řeky Salzach v těsné blízkosti mostu – Staatsbrücke. Čtvrtá toaleta se nachází na konci Mirabellské zahrady za zámkem Mirabell. Před prohlídkou města je vhodné navštívit turistické a informační centrum Na Mozartově náměstí, kde je k dispozici bezplatný průvodce pro vozíčkáře – Salzburg – barrierefrei erleben, v němž je popis vstupů do jednotlivých objektů, restaurací a dalších zařízení včetně plánu města s vyznačenými parkovišti a toaletami. Tento průvodce je velmi pěkně a prakticky zpracován v němčině, angličtině, francouzštině a italštině. Pro vozíčkáře je nepříjemné, že vstup do informačního centra má jeden schod. Nebudu zde popisovat jednotlivé objekty, je jich v centru hodně. Za zmínku stojí

uličky v okolí Getriedegasse s Mozartovým rodným domem, kde jsou vystaveny rovněž dětské housle, na které malý Mozart hrál, a dále pak jeho koncertní housle, klavichord a kladívkový klavír. Každý den v poledne se rozezní zvony všech kostelů včetně zvonkohry; je to nezapomenutelný zážitek. Po prohlídce historického centra města je možné se vydat přes most Staatsbrücke, ze kterého je pěkný výhled na město, do zahrad u zámku Mirabell. Byly založeny

info Souřadnice parkovišť pro navigace Gaisberg: 47°48‘11.066“N 13°6‘37.188“E Hofstallgasse 47°47‘55.642“N, 13°2‘29.579“E Max Reinhardt Platz 47°47’53.908“N, 13°2’34.260“E Residenzplatz 47°47’52.367“N, 13°2’50.278“E

podle návrhů slavného barokního architekta Fischera z Erlachu. Čtyři mramorová sousoší zdobící kašnu s vodotryskem symbolizují čtyři přírodní živly. Z nádherné květinami překypující zahrady je také překrásný pohled na Staré Město, jemuž vévodí salcburská pevnost se zasněženými vrcholky hor v pozadí. Za zmínku ještě stojí část zahrady s barokními soškami trpaslíků a barokní přírodní divadlo, tzv. Heckentheater. Z Mirabellské zahrady vede pěkná cesta přes lávku Müllnersteg po nábřeží Franze Josefa, kde se pořádají trhy. Pohyb pro vozíčkáře je bez problémů, uličky a náměstí jsou z větší části dlážděné rovnou dlažbou, žádné kočičí hlavy, přechody přes ulice jsou snížené. Po návštěvě Salcburku by byla škoda nevyjet autem bezplatnou horskou silnicí na horu Gaisberg – 1287 m n. m., která je z města nepřehlédnutelná. Na jejím vrcholu stojí 100 metrů vysoký vysílač. Z centra města se jede po silnici B1 směrem na Neumarkt a za železniční tratí se odbočí na silnici B158 směr Fuchsl a asi po čtyřech kilometrech se odbočí doprava na L108 Gaisberk Landesstraße. Při cestě na vrchol i zpět je třeba jet opatrně, silnici hojně vy užívají i cyklisté. Na vrcholu je velké kruhové parkoviště. Z vrcholu je nádherný výhled na samo město Salcburk, na Orlí hnízdo v Německu a na Alpy.  můžeš / číslo 7–8 - 2012

60

Nadace Olgy Havlové

Dva důležité okamžiky Josefa Kočího z posledních dní – do ústecké nemocnice získal další pomocníky k handicapovaným. Docházejí sem v rámci canisterapie. Druhý, kdy od Výboru dobré vůle v pražském letohrádku Hvězda obdržel Cenu Olgy Havlové.

Je to malá Nobelova cena Josef Kočí, sociální pracovník Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem, je od roku 2006 na vozíku. Stalo se tak po těžkém onemocnění, které katapultovalo další osudové kroky, a ty nakonec vedly k handicapu, z něhož by se ne každý uměl vzpamatovat. Text: Naďa Kocábková Foto: Archiv

J

osef Kočí je bývalý voják z povolání, a tak to dokázal. Vrátil se do společnosti lidí zdravých a posléze i zdravotně postižených. Svým založením sám sebe přesvědčil, že je potřeba žít dál, že život neskončil. Rozhodl se pomáhat druhým, byť to půjde jen v omezené míře. Dnes jeho jméno v ústecké Masarykově nemocnici důvěrně znají nejen lékaři a zdravotnický personál, ale především pacienti z protetiky, oddělení ošetřovatelských lůžek, rehabilitace. Má velký podíl na pomoci lidem, kteří se mnohdy náhle ocitli v těžkých zdravotních a životních problémech plynoucích z jejich postižení.

Dokáže povzbuzovat Umí je povzbudit, aby se nevzdávali, dokáže poradit, jak s handicapem žít, jak překonávat překážky, které na ně po návratu z nemocnice domů čekají. Josef Kočí dává svým osobním příkladem druhým najevo, že to jde – nevzdávat se! Aktivně povzbuzuje můžeš / číslo 7–8 - 2012

k chuti a síle žít – navzdory tomu, že jeho fyzické omezení je těžce limitující. Josef Kočí přišel v roce 2006 po kolapsu životně důležitých orgánů o obě dolní končetiny, po tříměsíčním kómatu mu byla amputována dlaň na jedné ruce a prsty na ruce druhé. Těžké motorické postižení mu ale nezabránilo usilovně rehabilitovat tak, že již v roce 2007 dokázal externě pracovat jako lektor na jedné z ústeckých středních škol. Od roku 2008 pracuje na plný úvazek v Krajské zdravotní, a. s., konkrétně Masarykově nemocnici v Ústí nad Labem, jako referent pro sociální pomoc a péči o osoby se zdravotním postižením. Jeho vůle být prospěšný a pomáhat je téměř bezbřehá. S důvěrou se na něho jako svůj vzor obracejí také dobrovolníci z ústeckého dobrovolnického centra, jemuž Josef Kočí třetím rokem aktivně pomáhá při koordinaci dobrovolnického programu a při školeních dobrovolníků. Je stále v jednom kole.

Nejhorší byly první dny doma Při vzpomínce na dobu před šesti lety nehne brvou. „Nejhorší byly první tři měsíce, když mě propustili z nemocnice. Člověk se těší

domů, čeká, že tam bude vše lepší –, ale není. V nemocnici donesou jídlo, nakrmí, umyjí, o všechno kolem vás se postarají, je to takové skleníkové prostředí. Pak přijde návrat do reality. Třeba se podíváte z okna, vidíte své auto – a uvědomíte si, že vy už ho nikdy řídit nebudete. A tak je to se vším. Padne na vás těžká chandra,“ líčí začátky svého zotavování Josef Kočí. Prvotní lítost ale zakrátko vystřídalo odhodlání dokázat žít dál. Ač mu byl přiznán plný invalidní důchod, rozhodl se vrátit se na školu, kde předtím učil, o půl roku později přišla nabídka od nemocnice pomáhat pacientům vyrovnávat se s jejich handicapem. Měl na to nejen vzdělání, ale paradoxně i kvalifikaci v podobě svých zkušeností. Po roce se tedy z těžce nemocného pacienta stal zaměstnanec nemocnice. Je rád, že se i s takovým postižením uměl uplatnit. Říká, že největším nepřítelem člověka je jeho vlastní pohodlnost. Když ji překoná, zvládne i to, co se zdálo nemožné. „Práce mě baví a naplňuje. A jsem i hrdý, že od společnosti nejen beru, ale i něco vracím,“ dodal šestapadesátiletý muž, letos nominovaný na prestižní Cenu Olgy Havlové. Tu Výbor dobré vůle – Nadace Olgy Havlové uděluje každý rok osobnosti, která navzdory těžkému zdravotnímu handicapu pomáhá druhým. „Je to taková malá Nobelova cena, obrovsky si té pocty vážím,“ vyznal se Josef Kočí, její první nositel ze severu Čech, jenž se na konci května stal už osmnáctým vyznamenaným touto prestižní cenou v České republice. „Je osobností výjimečných kvalit, nezlomnosti a podpůrné síly. Nominací jsem mu chtěla poděkovat za jeho ochotu pomáhat lidem v těžkých situacích,“ řekla ředitelka Dobrovolnického centra v Ústí nad Labem Lenka Černá, jedna z těch, kteří ho na cenu přihlásili. 


61

sloupek Ondřeje Neffa

vaše fotografie

Martin Růžička

Neobvyklý pohled Už několikrát jsem tu zdůrazňoval kouzlo neobvyklého pohledu. V olomoucké zoo je den takový neobvyklý pohled ulovil Martin Růžička. Vyfotil mlsnou žirafu – zřejmě těsně před tím, než si spletla objektiv jeho aparátu se zmrzlinou. Je to samozřejmě možné pokládat za hříč ku a určitě se z toho nestane fotografický styl. Nicméně není špatné se občas takovým experimentem osvěžit. Aneta Šafránková vytvořila zajímavý neobvyklý obrázek – opět tím, že šla hodně blízko k motivu. Obrázek se jmenuje Letokruhy – ale je to i nějaký čertík, strašidýlko, nadpřirozená bytost. Občas s posluchači mé Dílny děláme v přírodě malé cvičení – v kůře stromů hle dáme obličeje, pátráme po skřítcích a fotí me čertíky. Zkuste to, naučíte se na přírodu dívat jinýma očima. Výsledek se dá hodně ovlivnit i volbou rychlosti závěrky. Vyzkoušel si to Ivan Navrátilík, když fotografoval noční jízdu vlaku dlouhým časem. Samozřejmě to předpokládá upevnění foto aparátu na stativu. Nevěřte tomu, že stačí přístroj na něco položit a držet ho pevně rukou. Pokud nemáte stativ, můžete přístroj položit a použít samospoušť. Jen tak se vyvarujete přenosu chvění ruky na přístroj. Také Pohled do ohně Ladislava Polnického využívá zajímavých světelných efektů. Při fotografování podobných námětů doporu čuji používat ruční nastavení expozice. Jak to nastavit, to je složitá otázka. Je třeba to zkoušet, dokud se to nepovede, naštěstí máme na fotoaparátech displej a na něm lze výsledek okamžitě kontrolovat. Pak pořídíme obrázek, ze kterého budeme mít radost. 

Aneta Šafránková

Autor je novinář a spisovatel.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

Ladislav Polnický Ivan Navrátilík

děkujeme, že posíláte snímky do rubriky Vaše fotografie na adresu www.muzes.cz. Jsou zde každému k nahlédnutí a Ondřej Neff z nich pravidelně vybírá ty nejlepší. Ty pak otiskujeme a autoři dostanou honorář. Uvítáme libovolná témata, nicméně tento měsíc začínají prázdniny, a tak se zaměřte především na ně. Snímky prosím posílejte co největší.  Přeji vám dobré světlo. (jš) můžeš / číslo 7–8 - 2012

62

Křížovka

Dominanta Paříže M álokterá stavba vzbudila takový rozruch, rozhořčení a urputné spory jako Eiffelova věž v Paříži. Její projektant, francouzský inženýr Alexandre Gustave Eiffel (1832–1923), se po zkušenostech se stavbou železničních vozů přihlásil jako jeden z uchazečů o vytvoření poutače na Světovou výstavu v Paříži roku 1889. Jeho projekt výstavby nejvyšší věže, jakou svět dosud neviděl, zvítězil – avšak rázem nastaly potíže. Odborníci vypočítali, že se věž zřítí ještě před dostavěním, umělci protestovali

1

2

3

4

5

6

7

proti ničení panoramatu Paříže, pesimisté prorokovali, že celá ocelová stavba bude v nejkratší době sežrána rzí (což by se vskutku stalo, kdyby nebyla každoročně znovu opatřována ochranným nátěrem). Nakonec vše dobře dopadlo. O výstavě navštívilo věž 26 milionů návštěvníků, nyní ročně asi čtyři miliony. Výšku věže vysoké 307 metrů překonal teprve roku 1931 mrakodrap Empire State Building v New Yorku vysoký 380 metrů. Později se Eiffel věnoval problémům letectví – upoutala ho... (tajenka). Založil pro tyto účely první laboratoř ve Francii. 

8

9 10 11 12 13 14 15 16

A B C D F G

Rozhovor s ředitelkou somatopedické společnosti Vandou Hájkovou

Novinky pro motoristy s handicapem

H I Vodorovně: A. Český sochař; řezací nástroj; strach. - B. Zboží; asijský sokolík; locika. - C. Avšak; anglický titul muže; důsledek nachlazení; předložka. - D. Český zpěvák a tanečník; kocour (nářečně); německy „rada“; na které místo. E. Tajenka. - F. Nečistota; souhlas; mužské jméno; lihovina z rýže. - G. Vybídnutí; rodiště Petra Bezruče; vzorec telluridu uranu; pobídka. - H. Mladé zelené obilí; vymřelý kočovník; vlákna z listu agáve. - I. Asiat; stromový savec; jméno Mohamedovy matky. Svisle: 1. Útok; část svíčky. - 2. Přístavní hráz; italská řeka. - 3. Kombinéza; latinská spojka. - 4. Značka radia; zápor; osobní zájmeno. - 5. Chumáč; stará soubojová zbraň. - 6. Pravoslavný obraz. - 7. Výsměšně napodobovat. - 8. Římských 49; osobní zájmeno; druh pepře. - 9. Lesklý nátěr; váhavé přitakání; jenž (knižně). - 10. Soustava přístrojů. - 11. Žáruvzdorný materiál. 12. Příslušníci kavkazského národa; vysoké karty. - 13. Hlína na kořenech rostliny; značka kiloampéru; Mládkovy iniciály. 14. Značka hliníku; sladkovodní ryby. - 15. Pře; Sarmat. - 16. Část molekuly; bicykly. Zdroj: Panoráma křížovek 2/2003, str. 3.

Knižní cena: Vladimír Beran Čestmírova 15 140 00 Praha 4

Výhercům gratulujeme! Ceny pro vylosované úspěšné luštitele poskytla Nadace Charty 77 – Konto BARIÉRY. Správně vyluštěnou tajenku zasílejte prosím vždy nejpozději do 15. následujícího měsíce na adresu redakce: Melantrichova 5, 110 00 Praha 1. můžeš / číslo 7–8 - 2012

Reportáž z Diagnostického ústavu v Chrudimi

Jaké mají zkušenosti s diagnostickými ústavy v Nizozemsku?

E

Správné řešení tajenky z předchozího čísla: NEVOLNÍCI NEBO ŽENY Luštitelé – výherci: Knižní cena: Mobilní telefon: Jana Apoštolová Jan Křížek Kolmá 1013 Dolní 10 696 02 Ratíškovice 140 00 Praha 4-Nusle

Na co se můžete těšit v zářijovém čísle?

Zajímavé čtení pro hlavu i srdce! Informace, servis!

POZOR!

Jeden vylosovaný čtenář získá za správně vyluštěnou křížovku mobilní telefon a dva knihu.

Můžeš přispět na dobrou věc! Inzeruj v časopisu Můžeš

První test vozíků v Česku: Nejdražší není nejlepší strana 8

Recommend Documents