PRVNÍ KOMNATA JSEM neboli Já a mapa vlastní identity
♈
Čas dětství je krátce vyměřen, přesto nás vjemy z této doby ovlivňují natolik, že je zpracováváme po zbytek života. Prostřednictvím reálně odžívaných situací, na kterých si zrcadlíme nevědomé poznatky o tomto čase, i to, co jsme nebyli schopni přijmout vědomě u své původní rodiny a co se nám tady automaticky přeneslo do vztahů v dospělosti. Paměť z této doby zaznamená to, co je schopná dešifrovat a zařadit vědomá složka Já. Zbytek pocitových vjemů, jako například stav bezpečí či naopak ohrožení, úzkosti, smutku, obavy, samoty, to vše zapadá kamsi do oblasti nevědomé. Vědomé Já, tedy naše rozumová složka, nám může v naší dospělosti hovořit o našem šťastně prožitém dětství, kdy laskavá paměť selektovala a vytěsnila do nevědomé složky vše to, co nebylo v této době slučitelné s naším chápáním či představou. Mysl pak skutečnost ještě mohla poupravit a přikrášlit tak, aby vzpomínka byla uložena jako fakt, který není ohrožující ani si nevyžaduje změny postojů k daným skutečnostem. Nevědomá složka plná nezpracovaných silných negativních vjemů bude však hovořit o pravém stavu věcí pomocí projevů, které má k dispozici. Melancholie, deprese, smutek či setrvalá nespokojenost, která v přítomném čase nemá zdánlivě konkrétní důvod, jsou poznatkem Já z dob raného dětství o našem přijetí okolím, o přijetí naší individuality. Jsme na samém počátku, první nádech v pozemské realitě aktivuje daný potenciál k postupnému objevování, rozvíjení, upevňování a popisování sebe sama prostřednictvím hmotného světa. Hodina našeho zrodu se nazývá v astrologické terminologii ascendent. Vítězství zrodu Já je zde demonstrováno prostřednictvím charakteristických rysů a podstaty znamení Berana. Učit nás bude energie planety Mars. Symbolem komnaty první, tedy komnaty našeho zrodu je tarotová karta Císař. Když budeme pozorovat noční oblohu pouhým okem, naší pozornosti jistě neunikne oranžově rudá planeta. Na jejím členitém povrchu pokrytém prastarými krátery a řetězci vulkánů zuřívají prachové bouře. Prach se zvedá až do výše čtyřiceti kilometrů a je hnán třísetkilometrovou rychlostí za hodinu. Lidstvo již dávno připisuje možnost existence jiných forem života právě sem, lze tedy jen litovat domnělé Marťany, jaký 10
si nalezli nehostinný domov. A není se čemu divit, vždyť útočiště jim poskytuje sám bůh války Mars, Áres, Smrtonoš. V pořadí čtvrtá planeta ve vzdálenosti od Slunce má své dva měsíce. Jsou to Phobos a Deimos. Nás bude zajímat, jak se jeho energie promítá na Zemi a jaké pohnutky vyvolává v nás pozemšťanech. Marsovská energie v nás probouzí pradávný archetyp bojovníka a lovce bez milosti stíhající svoji oběť. Marsovská energie vyznává hesla „ulovím, nežli budu sám uloven, zabiji, nežli budu sám zabit“. Mars není oběť a pokora, Mars je rvačka, boj, adrenalin. Mars nepřemýšlí nad tím, zda to, co uloví, bude k užitku, on stíhá pro potěšení z lovu, pro vřavu, pro vybití neskutečně silné a agresivní energie. Mars je energií zrodu, velkým třeskem, který počíná děj a akci. Bez jeho dynamiky bychom jen těžko dokázali realizovat své myšlenky v hmotném světě. Mars je síla počátků, nabývání tvarů a dobytí cílů. Mars je touha po prosazení se, ambice dostat se dál než ti ostatní. Mars je plodivá síla a sexuální energie, která zajišťuje trvání lidského rodu. Mars je ale i pud sebezáchovy a neustálé hledání rovnováhy mezi ofenzivou a defenzivou. Zušlechtěné lidské Já, kterým proniká marsovská energie, se bude projevovat v podobách konstruktivních plánů a projektů, které slouží ostatním a nepřinášejí záhubu. Transformací nízké pudové energie do jejích vyšších forem tak vznikají kvality, jakými jsou odvaha být razicím štítem, vytváření a poskytování útočiště a pocitu bezpečí ostatním, sportovní zápolení. Spojení marsovské energie s nízkým vnitřním nábojem se bude projevovat destrukcí, řáděním vandalů, rvačkami, vybíjením si energie na ostatních lidech či předmětech a v neposlední řadě i válkami. Společenství, která se povětšinou věnují válečným vřavám, chystáním se na ně či vzpamatováváním se z nich, jsou zajatci a zároveň oběťmi boha Marse. Mars je naší zbraní pro obhájení si práva na náš život na této planetě. Každý tuto zbraň dostal v jiné kvalitě a jiné podobě. Pro někoho bude kvůli postavení Marsu v jeho osobním horoskopu celoživotní zbraní slovo, pro jiného fyzický boj a pro dalšího třeba neústupná bezohlednost. Mars příliš nebere v potaz demarkační čáry ostatních a rád je přestoupí. Kdo se nepostaví proti němu se stejnou silou, většinou o své území přijde. A je jedno, zda se jedná o území reálné či o území duše. Mnoho slabých 11
přichází denně o svou identitu a je zotročováno k plnění požadavků silných. Přesto je tato síla tím, co udržuje a kontroluje dynamiku života tady na Zemi. To, v jakém znamení se ascendent a první dům nacházejí, určuje kvality osobnosti, její vzhled, její zdraví, vědomí vlastní síly a schopnosti používat ji ve svůj prospěch. Prvotní vnímání je ještě prosto potřeby vřadit se do stáda, je radostné svou odlišností a odmítá přijímat klišé, která ho sloučí se společenstvím. V době svého dětského věku vnímá duše, kým je, a toto vědomí si sebe sama je v této době jedinou danou jistotou Já. Je zároveň i počátkem nesnadné cesty o vydobytí si práva na to být sám sebou, schopností podržet si své kvality a vytvořit podmínky pro jejich rozvoj. Na to, jak dalece bude schopna vnímat i v budoucnu své bytostné potřeby, má významný vliv rodinné společenství. Dítě své potřeby a přání vyjadřuje naprosto spontánně a od prvních chvil svého života je konfrontováno s mantinely, překážkami a úskalími, která mu stojí v cestě k naplnění jeho požadavků. Tento raný trénink pak určuje životaschopnost a míru prosazení se. Záleží na tom, nakolik je akceptována, rozpoznána a rozvíjena prvotní individualita dítěte. Nakolik jsou mu dány možnosti správně a dostatečně ukotvit své pudové chování Prostředí, které působí na rozvoj pudů dítěte, zároveň určuje jejich kvalitu, a tím i kvalitu schopností prosadit se. První komnata naší školy života je místem, které slouží k osvojení si schopnosti přežít a prosadit se ve své pudovosti. Já zde pracuje se základními složkami své bytosti. Pudem sebezáchovy, sebeobživy, sebeuplatnění a všemi dalšími. Správné rozvinutí pudů pak podpoří rozvoj ega a to, zda ego bude zdravé či dravé, je opět otázkou kvalit původní rodiny. Hodnoty první komnaty slouží tedy k rozpoznání a ukotvení sebe sama v daných kvalitách do reálných situací, které zpětnou vazbou na nás pak popisují náš potenciál a jeho možnosti v daném čase. Tento proces osvojování si poznatků o sobě samém trvá přibližně do středního věku. Představme si naši školu života jako reálný dům se šesti podlažími. Na každém z podlaží jsou dvě komnaty umístěné přímo proti sobě. Vstu12
pem do komnaty se začínáme učit. V každé je nám k dispozici maximální soubor poznatků k danému tématu. Učíme se prostřednictvím energie planety a osvojujeme si charakteristické znaky jednotlivých znamení. Pochopení jednotlivých charakteristik, jejich vzájemné propojení a smysluplné včlenění této energie do života znamená zvládnutí školy života. Momentálně jsme ale na samém začátku. V okamžiku našeho zrodu se nacházíme v tmavém sklepení tohoto domu, v jeho temné části, oblasti našeho nevědomí. Pud zvídavosti a poznání nám velí objevit svět, svět sebe sama v ostatních patrech. První komnata je o rozvoji a stabilizaci pudů a instinktů, o rozpoznávání sebe sama prostřednictvím nejbližšího prostředí, kam jsme se zrodili. O tom, jak nás ovlivňuje to, co nám o nás říkají naši nejbližší v té době, se budeme přesvědčovat po celý život a ve všech komnatách naší školy života. Každé patro, každá komnata v sobě nese určitou zkušenost, poznání moudrosti pro mistrovské zvládnutí života. Vše to, co se o sobě dozvídáme, si sebou neseme do dalších poschodí v každé buňce své mysli a svého těla. Jak procházíme domem svého života, vjemy se začínají hromadit a my jsme nuceni zastavovat se a nabírat dech v mezipatrech, protože tíha poznatků už se může pro nás stávat příliš velkou zátěží. Naše ego nám vychází vstříc a ochotně hledá viníka, který nám komplikuje postup naším vlastním domem. Ego je však jednoho dne zaskočeno poznáním, že nikdo jiný než my sami do domu nevešel. Nikdo jiný nenese zodpovědnost za to, v jakém stavu se nachází naše stavba. Pouze my sami jsme si tam dobrovolně nanosili to, co se postupně stalo překážkami, které brání opět jen nám v další cestě vpřed, a tím i dalšímu rozvoji. Toto zaseknutí se ve vlastním domě ukazuje na to, že naše představy o tom, jak má dům vypadat, nám zničili nebo snížili schopnost skutečného vnímání stavby a jejích možností. Možná jsme si jen neuvědomili, že náš dům je stavbička natolik malá a křehká, že si nemůže dovolit mít v sobě barikády z nezpracovaných pocitů, temné chodby, ze kterých jde strach, schodiště, která nikam nevedou. Můžeme svůj dům vnímat jako školu, nedobytný hrad, secesní vilku či chatrč na kuří nožce. Důležité je
13
uvědomit si, že jsme klíčem svého života, který postupně otevře všech dvanáct komnat, kterými na své životní pouti potřebujeme projít. Setrvalým pomocníkem na naší cestě je naše nevědomá složka, která nám je neustále k dispozici, stejně jako složka vědomá. Prostřednictvím snů nám přichází sdělit míru znečištění, a to velmi čitelně a jasně. Když se nám zdá o domech, bytech či stavbách, je dobré věnovat těmto snům pozornost a pokusit se o jejich analýzu. Cítíte se v budovách stísněni? Je tam tma, nevlídně a smutno či se ztrácíte ve spletitosti chodeb a marně hledáte cestu ven? Život volá po generálním úklidu. Pojďme však zpět do prvního patra a první komnaty, do oblasti rozvoje vědomého Já. Představme si svůj dům, vybudovaný na základech domu našich rodičů, ti použili základy domu svých rodičů a ti zase svých, a tak pořád dále až k samému zrodu lidstva. Z tohoto mohutného podloží proniká síla, která vytvořila i naši stavbu, a nám nezbývá nic jiného než toto dědictví přijmout se vším všudy. S prvním nadechnutím přijímáme svůj osud a začínáme rozvíjet koncentrované jádro své bytosti, ale zároveň i potenciál mnoha těch, kteří nás předcházeli. Jejich osudy, jejich charaktery, jejich prožitky se stávají i naší součástí, tak jako oni sami. Jsou v nás stejně živé, jako byli kdysi oni sami. Celý tento souhrn vjemů si začíná vyhledávat specifické situace, ve kterých se budeme učit rozpoznávat obsažené světlé i tmavé stránky sebe sama. První komnata naší školy života je tedy určena pouze našemu Já. Obvodové zdivo je hranicí, za kterou se prozatím nesmí, a tady nejedno Já, snažící se prostřednictvím ega předčasně zjistit, co je v dalších patrech, může tvrdě narazit. Náraz na ohraničení svého pole působnosti se v těchto prostorách nese samozřejmě velmi nelibě. Bývalý vjem, že jsme byli všude a vším, naše vědomí mělo neohraničené možnosti, patřil nám celý vesmír, je ještě příliš v živé paměti, abychom se mohli spokojit s třídimenzionální realitou plnou dalších bytostí troufale určujících, kam až prozatím smíme zajít.
14
V první komnatě je touha a chuť jít hned dál, nezastavovat se, velice silná, a čím je silnější, tím více na nás působí tlak zvenčí, který se nás snaží usměrnit. Toto usměrnění nás ochraňuje od předčasných prožitků a vjemů, které bychom nedokázali zpracovat. Učí nás pohybovat se ve světě reality, nejprve velmi opatrně, protože Já upoutané do hmoty začíná pomalu vnímat svou ohraničenost, začíná vnímat bolest nárazů, teprve se učí být člověkem. Usměrnění má ovšem dvojí podobu. Tu, která nás ochraňuje a učí, ,a její odvrácenou stranu, tu která nás zbytečně omezuje a brzdí. Naši první vychovatelé, rodiče, jsou těmito mantinely, mezi kterými se pohybujeme, a jsou to oni, kteří určují, do jaké míry budeme jednou schopni používat své Já, svou individualitu. V první komnatě se individualita rozvíjí a identifikuje. Jsme zde cele odkázáni na podporu a pomoc těch, na jejichž základech jsme začali stavět. Díky nim se stáváme lidmi, učí nás a společně s námi se snaží rozpoznávat a podporovat naši individualitu. Z odvrácené strany této mince plyne nebezpečí, které pramení z toho, co nám o nás v této době řeknou, jak nám formulují poznatky o nás. Hodnotí náš dům zvenčí. Uvnitř zatím čekáme my na ortel, který nám o nás cosi sdělí z pozice zatím nejvyšší autority na zemi. Těžko je budeme přesvědčovat o tom, že jsme třeba jiní, než jak nás oni vidí. Ve většině případů jim navíc uvěříme, uvěříme tomu, že jsme zlobiví, lehkomyslní, hloupí, kničemu, nic z nás nebude a tak dále. Naše Já postupně otupí, podvolí se, zatrpkne, stáhne se nebo bude revoltovat, aby nakonec svým chováním potvrdilo, že mají pravdu? Není kdo by nám řekl, že nás „vychovávají“ stejně nevychovaní, že zrovna tak jako my i oni jsou souborem svých předků, plni jejich chyb a omylů, plni strachu, obav, úzkostí, zbabělostí, nezpracovaných emocí, ale i plni odvahy, touhy a samozřejmě i lásky k nám a snahy ušetřit nás toho, čím jsou zmítáni oni sami. Jsme tím, čím jsou oni, jsme vytvořeni ze stejné podstaty a náš dům je jasným odrazem všeho toho, co dokázal nebo nedokázal náš rod zpracovat. Pohled na vlastní temné stránky zrcadlené prostřednictvím potomků je jedním z nejsložitějších. Vzájemné citové vazby způsobují drásající 15
smiřování se s nesmiřitelným a ono známé „hříchy otců jsou trestány na dětech“ je zviditelněním všeho toho, čím se kdy která individualita v řetězci rodu provinila proti své podstatě, proti danému řádu. Teprve mnohem později, ve vyšších patrech našeho domu přestáváme revoltovat proti těm, díky jimž tu jsme, a začínáme pociťovat náznaky vděčnosti za to, že se s námi zabývali, že se o nás starali, jak v dané době uměli, mohli či směli. Smíření se s realitou, se skutečností, že náš dům stojí na základech domu našich rodičů, že jsou naší definitivní součástí, v nás vyvolá možná velmi odlišné hodnocení, než jaké nám doposud diktovalo naše ego. Úcta k těm, kteří nám jako první objasnili naši podstatu – a nehodnoťme nyní jak – nám dala možnost růstu. Mohla nás dostat v našem vývoji nesmírně daleko, potřebovali jsme jim dokázat, že jsme mnohem schopnější, než oni si myslí a než oni sami jsou. Opačným projevem mohl být pád do celoživotní neschopnosti prosadit se vůči jinému egu. Nemožnost používat svoji vůli tak, aby nám sloužila k projevu našeho potenciálu, a to nejen myšlenkového, ale i tvůrčího. Možnost ztvárnit myšlenku v hmotě je jednou z nejzákladnějších potřeb člověka. Bez této naší schopnosti by hmotný svět neexistoval. Neexistovalo by nic, co dokázala stvořit lidská ruka. Pojďme se podívat na problém pramenící z popírání vlastní identity v dospělém věku na základě výchovy, kdy nejsme s to oprostit se od názorů a motivů původní rodiny. Do jaké míry jsme schopni opustit mýty rodičů, které jsme v dětství zcela nekriticky nabrali v rámci vlastní identifikace? Prožitky této doby, kterými jsme byli zahrnuti, jsou ve zpětném pohledu dospělého směsí citově zabarvených vjemů, kde se jen složitě odděluje skutečný, reálný vjem od vjemu produkovaného vlastní fantazií. Naše niterné citové potřeby, které nenacházely pro nás potřebnou odezvu u rodičů, nám pomáhala doplňovat naše vlastní fantazie, která suplovala chybějící. Čím méně nám v dětství vyhovuje realita, tím více utíkáme do světa snů. Snový svět, který jsme stvořili a ve kterém se cítíme celistvě, nám vytvoří dojem šťastného dětství. 16
Tato iluzorní obrana před realitou však funguje přesně do doby, než se překročí práh k dospělosti. Tam se pak začne stávat ošidnou a frustrující zejména proto, že požadavky kladené na nás ve smyslu uvědomění si reality se začnou hlásit o slovo prostřednictvím vztahových problémů.
17
