P RV N Í Č Á S T
Náš příběh
DAR ŽIVOTA ◆
◆
◆
Náš dědeček Icek – kterému jsem říkal „tata“, což bylo laskavé polské oslovení – nedávno prodělal operaci srdce, měl trojitý bypass. Bylo mu čtyřiaosmdesát a operace neproběhla nejlépe. Když jsem vešel v nemocnici do jeho pokoje, slabě se na mě usmál a já okamžitě pochopil, že tento výjimečný muž nemocniční pokoj už neopustí. „Poslyš,“ řekl jsem, „vím, že umíráš.“ Beze strachu přikývl. „Co bys mi chtěl říct ze všeho nejvíc? Jednu věc, na níž nejvíc záleží a kterou chceš, abych předal svým vnukům?“ zeptal jsem se ho. „Budu ti vyprávět jeden příběh, Demiane,“ prohlásil. Přitáhl jsem si židli k posteli. „Za druhé světové války, když jsem byl mladý voják v Polsku a tvoje babička Dora – tu jsi nikdy nepoznal – čekala tvého otce, jsme jeli vlakem, kterým jsme se pokoušeli uprchnout. Zastavili ho nacisti, aby v něm pátrali po Židech. Podařilo se nám vyklouznout. Sněhem jsme se brodili k polnímu špitálu. Povedlo se nám to a tam se narodil tvůj otec. Bohužel jsme tam nemohli zůstat, protože nacisti už se 37
OBJEVTE DAR
blížili. Tak jsem tvou babičku vzal s sebou, tvého otce jsem zabalil do kusu hadru, ukradl jsem džíp a pytel s jídlem a jeli jsme tak daleko, jak nám vystačil benzin. S tvou babičkou jsme potom pokračovali zase sněhem pěšky, dokud nám nedošlo i jídlo. Nikdy nezapomenu na to, jak už jsme nedokázali udělat ani krok. Zuřila vánice, já nesl Doru na zádech a tvého otce v náručí a napadlo mě, že si jenom na chviličku odpočinu a pak zase vstanu a půjdu dál. Jenomže cestou jsme minuli další lidi, kteří si určitě říkali totéž. Zastavili se a umřeli na tom místě, protože umrzli. Podíval jsem se do očí svému novorozenému synovi, který ke vší té hrůze navíc umíral na zápal plic. A řekl jsem mu: ,Jednoho dne už tvůj syn válku znát nebude. Ale dneska si jí musíme projít. Musíš přežít tuhle noc a já půjdu dál, protože vím, že ve chvíli, kdy se zastavím, umřu a můj syn nepřežije.‘“ Tata ke mně zvedl pohled a dodal: „A ty bys neexistoval. Došli jsme do ruského špitálu, ale tam nám řekli, že musím hodit tvého otce do smetí, protože umírající židovské mimino nikdo zachraňovat nebude. Prosil jsem, ale nepomohli mi. Nevěděl jsem, co mám dělat. Tvůj otec potřeboval léky. A já nemínil říct tvé babičce, která byla také nemocná, že náš syn musí umřít. Nakonec jsem se posadil na lavici, tvého otce jsem držel v náručí. Když jsem zvedl hlavu, viděl jsem, jak si mě prohlíží jedna sestra. Podala mi zmuchlaný papírek, byla na něm adresa. Řekla mi, že tam na ni mám večer počkat a že se o dítě postará. Bál jsem se, ale neměl jsem na vybranou. Když jsem přišel na tu adresu, sestra tvého otce vzala a řekla mi, ať se vrátím za týden. ,Jestli to má přežít,‘ řekla, ,vrátím vám 38
D A R Ž I V O TA
ho. A když ne, pohřbím ho.‘ Tak jsem poslechl. Předal jsem tvého otce naprosto cizímu člověku, popřál jim hodně štěstí a odešel jsem. Za týden jsem se vrátil a překvapilo mě, když jsem tam našel sestru, která držela v náručí šťastného, zdravého, krásného chlapečka. Uzdravila ho. Se slzami v očích jsem jí děkoval a chtěl jsem vědět, proč to udělala. ,Protože se na mě váš syn podíval a v očích měl jasně napsáno, že musí přežít.‘“ Do očí se mi draly slzy. „A tak jsem nejvíc hrdý na to,“ pokračoval tata, „že jsem dodržel slib, který jsem tehdy večer tvému otci dal – a ty jsi teď tady a já tě mám moc rád.“ Večer jsem od dědečka odešel a už ho nikdy neviděl. Ale jeho slova se mnou zůstala. Tolik lidí po celém světě přineslo tolik obětí, doslova obětovali vlastní život, aby jejich rodiny přežily, dostaly šanci objevit dar v sobě a poznat hojnost života. Na tom záleží. Jen na tom záleží. – DEMIAN
Já i Demian, stejně jako je to zvykem v kultuře původních Američanů nebo v Číně, chováme hlubokou úctu, respekt a lásku k našim babičkám a dědečkům. Za svůj život vděčíme početným darům odvahy našich předků a jejich inteligenci a také neochvějné víře, že je třeba podniknout cokoli, aby byla budoucnost lepší. Jsme jim vděční za všechno, co nám umožnili prožít. My s Demianem, a s námi i všichni další lidé po celém světě, pomyslně stojíme na ramenou tisíců lidských bytostí, které přišly před námi, které jsme my nikdy nepoznali a které nám umožnily 39
OBJEVTE DAR
žít ve světě soucitu s přítomností a budoucností. Jsme vytrvalí a k nezastavení, jak vědí ti, kdo nás znají. Nehlásíme se k žádnému náboženskému systému, ani si nemyslíme, že by to či ono náboženství nebo víra byly správné nebo špatné. Spíš se snažíme žít v soucítění, respektu a lásce k zemi a všem jejím obyvatelům. – SHAJEN
40
NA POČÁTKU ◆
◆
◆
Na začátku naší společné cesty bychom se s vámi chtěli podělit o příběh dvou sourozenců, jimž se život obrátil vzhůru nohama. SHAJEN:
Naši rodiče, Richard a Fonda, oba umělci, se potkali v New Yorku koncem léta 1962. Richard studoval na Škole výtvarných umění, kam se dostal z izraelské Akademie umění cestou přes polskou Akademii umění. Ten příběh vypadal asi následovně, jak ho vylíčila moje matka: „New York zažíval období plného rozkvětu. Umělci, básníci, beatníci, hudebníci a spisovatelé byli na každém rohu. Váš otec patřil mezi ně. Neustále s sebou nosil malý stojan a náčrtník pod paží. V den, kdy jsme se poznali, šel hrozně pozdě na hodinu. Později říkal, že se musel protlačit davem studentů pokuřujících a popíjejících kávu před budovou, aby se dostal do třídy v horním patře. Já tam byla taky, stála jsem ve své mladé devatenáctileté slávě na 41
OBJEVTE DAR
podstavci a přivydělávala si jako nahý model. Část těla jsem měla zakrytou prostěradlem. Přes rameno mi padaly dlouhé tmavé kudrnaté vlasy. Váš otec vešel do ateliéru a našel si místo vzadu. Já stála na podstavci před nějakými pětadvaceti umělci. Kolem některých se vznášel obláček šedého dýmu z cigaret, který se zachytával v paprscích slunce. Všimla jsem si, že jak jde váš otec ke svému místu, prohlížejí si ho dvě hezké malířky. Jedna zvedla na tu druhou obočí, ta druhá se usmála a napila se kávy. Richard si rozložil stojan, vytáhl uhel a začal kreslit. Sam, to byl učitel, zatím dělal to, co vždycky: nalil mi šálek čaje a podíval se na hodinky. Když můj čas uplynul, sestoupila jsem z pódia, zakryla se a vzala si čaj. Potom se mě Sam zeptal, jestli bych nechtěla vidět práci studentů. Tak jsme společně přecházeli od jedné mé podobenky ke druhé. Všechny byly krásné. Ale u jedné kresby jsem se zarazila. Dívala jsem se Richardovi přes rameno na jeho práci jako u vytržení. Když se ke mně otočil, ucítila jsem to ještě silněji. Okamžitě jsem se do něj zamilovala. Proč? Protože jsem v jeho očích viděla svoje dvě budoucí děti a věděla jsem, že to budou moje největší životní lásky. Vzali jsme se hlavně proto. Nevím, co tehdy viděl Richard, ale tím svým hutným polským přízvukem se mě tehdy zeptal: ,Líbí se vám to?‘ ,Hodně moc,‘ řekla jsem a nevědomky si otřela slzu. 42
N A P O Č ÁT K U
,Máte tak… jemné tahy.‘ Richard se otočil zase ke kresbě. ,Jemné…? To znamená dobré?‘ ,Ano, velmi dobré,‘ řekla jsem.“ DEMIAN:
Naši rodiče se nastěhovali do Acworthu v New Hampshireu a žili na malém koňském ranči. Richard choval koně druhu Appaloosa, sochařil a dělal linoryty. Matka malovala. Potom jednoho dne, to mi byly asi dva roky, na nějakou dobu zmizela. Když se vrátila, přinesla s sebou brečící, usoplený uzlík. Rozplývala se nad ním a věnovala mu veškerou pozornost. Když odtáhla dečku, abych se mohl podívat, seznámil jsem se se svou sestrou. Abych to řekl freudovsky a zcela zpříma, matka mi doslova vytrhla své prso z pusy, aby ho nabídla sestře. V tom hluboce a nevědomky rušivém okamžiku jsem se rozhodl, že tenhle divný nový tvor je můj nepřítel a jeden z nás – buď ona, nebo já – prostě musí jít. Samozřejmě jsem neměl tušení, jak se mám sestry zbavit, a tak jsem usoudil, že musím odejít. Prostě jsem vyšel ze dveří. Nezapomínejte, že mi byly dva roky. Naštěstí se náš vlčák Bosch vydal se mnou na dvorek, pak i dál prašnou cestou až na pevnou, dlážděnou venkovskou silnici. Později mi vyprávěli, jak vypuklo horečné hledání. Rodiče obvolávali nemocnice, volali místnímu šerifovi, všem známým. Propátrávali pozemek, dívali se do studní, pobíhali sem a tam. A já dál pokračoval pryč – většinu té své čtyřkilometrové cesty si dokonce pamatuju. Šel jsem po 43
OBJEVTE DAR
silnici, až jsem upadl na trávníku před domem jednoho souseda. Sousedi zavolali rodičům a matka si pro mě přišla. Předtím, než se objevila moje sestra, byl svět krásné, vstřícné místo. Měkký, teplý a plný matčina mléka, toho nektaru bohů. Starali se o mě, opečovávali, plnili mi všechny potřeby i touhy. Ale pak dorazila všemi zbožňovaná sestra a moje zvláštní postavení bylo pryč a s ním i pocit, že jsem nejdůležitější věc na celém světě. A pak už se svět změnil v místo nedostatku, chladu a osamění. Začal jsem se v něm bát. Tahle historka je významná, protože tehdy poprvé jsem poznal odloučení, odtržení od matky, s níž jsme si do té doby cele patřili. A začalo být víc než zřejmé, že svět tu už není jenom pro mě. Ztratil jsem schopnost být tvůrcem vlastní existence, ačkoli ve dvou letech jsem o tom takhle rozhodně neuvažoval. Podobně jako u lidí, kteří trpí chronickou fyzickou bolestí, mi život začala určovat bolest emocionální. SHAJEN:
Škoda, že manželství našich rodičů nevydrželo. Když mi byly dva roky a Demianovi čtyři, naši se rozvedli a šli každý za svým. Žili jsme v New Hampshireu, otec se vrátil do New Yorku a matka, která se zamilovala do Andyho (ten se později stal naším nevlastním otcem), se s námi nakonec nastěhovala do domu na Temple Hillu, v Broad Brook Valley ve Vermontu. Naši rodiče nám přesto pořád říkali, že za nás 44
N A P O Č ÁT K U
děti jsou vděční a že nás na tento svět prostě přivést museli. Odloučení od otce bylo těžké, ale díky tomu, že nás naši oba tak milovali a věnovali se nám, to bylo nakonec snazší, než byste asi čekali.
45
