Protikomunistický happening

Časopis Mladých konzervativců Brno Vážení čtenáři, podle průzkumů veřejného mínění nejste normální. Alespoň v tuto chvíli, kdy čtete náš časopis a dáváte tak najevo svůj zájem o politiku a s ní související ekonomiku, právo a další oblasti veřejného života. Průzkumy totiž ukazují, že normální je nezájem až apatie vůči dění ve společnosti. A nedávno formálně ukončená vládní krize lhostejnost většiny pouze prohloubila. Průzkumy veřejného mínění jsou zajímavé, ale nesmí se brát příliš vážně a už vůbec se na jejich základě nesmí činit důležitá rozhodnutí. Proto vám děkujeme, že nepodléháte současnému trendu a budeme rádi, pokud vydržíte i do budoucna. Já osobně věřím, že se postoj veřejnosti změní, že občané správně rozpoznají, co je doopravdy normální. My, brněnští Mladí konzervativci, se snažíme vytvářet příznivé prostředí pro rozvoj občanské a demokratické společnosti v tom nejlepším slova smyslu. Pořádáme pro vás přednášky a konference a také vydáváme tento časopis, jehož jedenácté číslo držíte právě v rukou. Přeji vám příjemné čtení.

Číslo 11, rok 2005

Protikomunistický happening Happening proti komunismu a za potrestání komunistických zločinů jsme na Prvního máje pořádali v pisáreckém parku. Letos se konal již pátý ročník akce. Komunisté plivali na zem, rozčilovali se, absurdním způsobem lhali. Tento rok jsme rozdávali vytištěné seznamy popravených komunisty na našem území. Komunisté seznamy trhali a házeli na zem anebo reagovali větami typu: „To jste opsali telefonní seznam?“

Richard Duřpekt místopředseda RK MK Brno

Citát „Svoboda nemůže přetrvat, pokud ji každá nová generace znovu nenastolí a pokud nezdůrazní její hodnotu.”

První máj – oslava zločinnosti JAN STRELIČKA

F. A. Hayek

Internet NoCampaign sdružuje voliče všech britských politických stran, kteří odmítají Ústavu pro Evropu. NoCampaign stojí v opozici vůči snaze o přesunutí dalších pravomocí na úroveň EU a nepovažuje Ústavu pro Evropu za odpověď na současné problémy EU.

Členové a příznivci KSČM se pravidelně na Prvního máje scházejí v brněnském pisáreckém parku. Oficiálně slaví Svátek práce. Fakticky však přicházejí masově oslavovat komunismus v celé jeho šíři a s celou jeho minulostí. Komunisté drželi monopol k výkonu státní moci v naší společnosti čtyřicet let. Spáchali nezanedbatelné množství justičních zločinů včetně politických vražd a neostýchali se intenzivně terorizovat a perzekuovat jednotlivce, kteří byli nositeli názorů odlišných od těch centrálně nadiktovaných. Zapříčinili úpadek tradičních morálních hodnot a destruovali pojetí člověka jako samostatného jednotlivce, který má přirozené právo na svobodu a na ochranu před nespravedlivým zasahováním státu do jeho soukromí. Člověka postavili do pozice pracovní a ekonomické jednotky, která měla poslušně plnit státem zadané funkce. Zničili institut soukromého vlastnictví a tržní hospodářství nahradili neefektivním direktivním řízením.

www.nocampaign.com Pokračování na straně 3

2

POHLED ZPRAVA 2005

Datum svobody RICHARD DUŘPEKT Do všeobecného povědomí české veřejnosti se pomalu dostává jistý den v půli června, který se nazývá Den daňové svobody. Víme o něm, že půlí rok na dvě pomyslné části, kdy nejprve téměř polovinu roku pracujeme pouze pro stát a teprve v onen den se osvobodíme a dále pracujeme už jen pro sebe. Datum nedlouho před prázdninami je pro aktivní a odpovědné lidi dost nepříjemné, nejraději by jej měli už v lednu. Nastává však den daňové svobody skutečně už v půli června? Není to náhodou později? Mé pochybnosti pramení ze způsobu, jakým se den daňové svobody určuje. Zjednodušeně řečeno - stanovuje se jako podíl hrubého domácího produktu (HDP) a výdajů všech veřejných rozpočtů. Jenže co je to „hrubý domácí produkt“? Víme vůbec, co všechno vlastně zahrnuje? Počítá se do něj i zelenina, kterou si zahrádkář sám vypěstuje? Nebo výnosy z prodeje kradených aut a prostituce? Spropitné? Příjmy z korupce, označující se hrdě jako naturální plnění mzdy? Bohužel ano, i tato zkreslující čísla počítá Český statistický úřad do našeho HDP. Tím pádem máme papírově HDP o hodně vyšší a podíl zaplacených daní se proto zdá být relativně menší. V zavedeném systému se navíc dohromady počítají příjmy firem a občanů, které se zdaňují zcela odlišně. Výsledkem je, že den daňové svobody je v kalendáři o poznání dříve, než by jej skutečně mohla oslavovat většina občanů. Pokusme se nyní jednoduchým způsobem určit, kdy oslaví den daňové svobody občan, který je běžným zaměstnancem, bere mzdu a tu následně téměř celou utratí. Řekněme, že náš vzorový občan má hrubou mzdu 20 000 Kč měsíčně, což pro firmu představuje celkové vydání 27 000 Kč (tzv. super-hrubá mzda), protože k hrubé mzdě musí ještě navíc státu zaplatit skrytou sociální a zdravotní daň ve výši 35% hrubé mzdy. Zaměstnanec pak zaplatí běžné daně odváděné ze mzdy a zbude mu 15 075 Kč čistého. Už jen to samo o sobě znamená zdanění

na úrovni 44,16%, což odpovídá 10. červnu. To ale ani zdaleka není všechno. Ze své čisté mzdy platí člověk další daně, např. v podobě povinného televizního poplatku, i když se na Českou televizi nedívá, poplatek za odpad, i když žádný neprodukuje, poplatek za psa, poplatek za nejrůznější úřední výkony atd. Všechny tyto poplatky jsou pouze další skrytou formou daní, které mohou činit dohromady zhruba 300 Kč měsíčně. Zbývající peníze může občan konečně utratit za zboží a služby. Jenže i ty jsou zdaněny, a to většinou sazbou 19% DPH. Výjimkou jsou potraviny, které se dnes zdaňují pouze 5%. Přesto náš vzorový občan vydá na DPH cca 2000 Kč měsíčně. Ani to však stále ještě není všechno, v mnoha druzích zboží je zahrnuta ještě spotřební daň. Na té odvede státu průměrně 800 Kč měsíčně. Při celkovém součtu na konci měsíce pak takový občan zjistí, že zaplatil nejrůznější daně v celkové výši zhruba 15 000 Kč a pouze 12 000 Kč čistého mu zbylo k dispozici na nákupy zboží a služeb. A to už odpovídá zdanění na úrovni 55,55%, což zase odpovídá 22. červenci. A to už se dostal o více než měsíc dál oproti oficiálnímu dni daňové svobody. Je jasné, že každý občan má svůj vlastní den daňové svobody, vycházející z jeho příjmů a struktury spotřeby. Je však důležité si uvědomit, že jednotlivé osobní dny daňové svobody se vůbec nemusí blížit oficiálnímu termínu v polovině června. U důchodců nastávají o poznání dříve, ale u drtivé většiny pracujícího obyvatelstva mnohem později, daleko za polovinou roku. Přejme si, aby každý z nás dokázal alespoň přibližně stanovit svůj vlastní den, kdy přestává dávat peníze do rukou státních, tedy neefektivních úředníků, a aby i na toto datum myslel tehdy, když vybírá volební lístek, který hodí ve svátek demokracie do volební urny.

Fenomén Edvarda Beneše KVĚTOSLAV RUŠAR Po více než padesáti letech má znovu exprezident a exministr zahraničních věcí Edvard Beneš sochu. Byla odhalena 16. května 2005 na Loretánském náměstí v Praze před budovou ministerstva zahraničí. Postavení sochy ovšem vzbudilo vlnu negativních reakcí v sousedním Německu a Rakousku. Nejhlasitěji byl slyšet bavorský premiér Edmund Stoiber. V tisku byl jeho proslov srovnáván s řečmi nacistů. Pro sudetské Němce je Beneš politik, který je na základě dekretů po válce v roce 1945 zbavil majetku a vyhnal z Československa. Po roce 1989 se o Benešových dekretech mluvilo mnohokrát. Němci usilovali o zrušení. Dokonce tímto podmiňovali i náš vstup do Evropské Unie. To bylo právě období, kdy se celá kapitola o Benešových dekretech uzavřela. Německá vláda definitivně uznala platnost dekretů. Ovšem spousta Němců se s názorem spolkové vlády nesmířila. Odsun sudetských Němců není nic, na co by měl být český národ pyšný. Odsun je ovšem nutné vnímat jako důsledek války. A válku vyvolali Němci, ne Češi. Většina sudetských Němců byla hrdá, že jsou Němci a podporovali Hitlera. Benešovy dekrety jim vzali „pouze domov“ a majetek, ale oni vzali život 55 miliónům lidí! Při znalosti těchto triviálních faktů mne opravdu pobuřují výroky některých německých či rakouských předáků. Šedesát let po válce bychom neměli hledat problémy, ale měli bychom naopak hledat usmíření a mír mezi oběma národy. Němci musejí pochopit, že Beneš znamená pro Česko a Slovensko opravdu mnoho. Vždyť je jedním z nejvýznamnějších zakladatelů samostatné Československé republiky. Byl dlouholetým ministrem zahraničí a po Masarykovi druhým prezidentem Československa. A proto si zaslouží úctu českého národa. Stejně tak i sochy jako je ta na Loretánském náměstí.

w w w . k o n z e r v a t i v c i . c z / b r n o

3

POHLED ZPRAVA 2005

Neupřímnost obhájců evropské ústavy ROBERT KOTZIAN Dva aktivisté z řad poslanců Evropského parlamentu, Španěl Alejo Vidal-Quadras Roca a Němec Jo Leinen, před nedávnem ostře vystoupili proti postojům prezidenta České republiky Václava Klause k návrhu tzv. evropské ústavy. Jejich zavádějící argumentaci nemá příliš smysl rozebírat. Prezident České republiky Václav Klaus má ve své argumentaci proti evropské ústavě pravdu. Je správné se zamýšlet, do jaké míry jsou důsledky případného přijetí evropské ústavy, které Václav Klaus uvádí, závažné. I poslanci Roca a Leinen pravděpodobně tyto důsledky za závažné považují nebo alespoň cítí, že snižování jejich závažnosti by jim u občanů neprošlo, a proto zpochybňují, že by z evropské ústavy vyplývaly. Nezpochybňují však jejich závažnost. Nepokouší se například vysvětlit, proč suverenita členských zemí EU nemá být podle nich tak vysoce stavěnou hodnotou. Namísto toho se pokouší zpochybnit závěr Václava Klause, že evropská ústava by k dalšímu, výraznému ukrojení z naší suverenity vedla a pro jistotu hned útočí. Poslanec Roca označil postoje Václava Klause jako „velmi nepřátelské“… Zavádí tedy evropská ústava evropský superstát? Diskuse o této otázce připomíná dětskou hru, kdy si jeden hráč myslí zvíře a druhý se postupným kladením otázek (Má to srst? Je to savec? …) snaží zvíře uhádnout. Evropská ústava zavádí, nebo k předchozím smlouvám doplňuje, všechny atributy státu (území, ústava, právní subjektivita, občanství, svrchovanost moci, symbolika, …), ale o státu se nezmiňuje. Vznikne tak stát? Je zvíře, které má čtyři nohy, srst, ocas a štěká, pes nebo není? Ano, je to pes a EU by po ratifikaci evropské ústavy byla státem, přesněji nad-státem neboli superstátem. Příznivci evropské ústavy nehrají fér, když to odmítají přiznat a obhajovat. Pozice České republiky v klíčovém orgánu, Radě EU, by se s evropskou ústavou zhoršila. Je snadno dokazatelným faktem, že naše hlasovací síla by ze současných 3,7% klesla na 2,2%. Zároveň by výrazně posílily velké státy, nejvíce Německo (více než dvojnásobně) a Francie (o 50% více). Relativní oslabení

České republiky vůči těmto zemím by bylo markantní. V posledních týdnech jsme byli svědky, jak tyto země zablokovaly liberalizaci služeb. Není těžké si vzpomenout, jak zatočily s Paktem stability. Francie s Německem si s klidem a tvrdě prosazují své národní zájmy a hledí si svých pozic v orgánech EU. Běda však, když po něčem podobném volají čeští eurorealisté! Poslanci Roca a Leinen, ale i jiní obhájci evropské ústavy, elegantně ignorují jedny z jejích nejhorších pasáží. Kromě další koncentrace moci na unijní úroveň je to například článek IV-444, který má umožnit přesun oblastí politiky z jednomyslného hlasování do hlasování kvalifikovanou většinou bez nutnosti ratifikace členskými zeměmi. Přeloženo do normálního jazyka, bez výslovného souhlasu národních parlamentů nebo lidí v referendech má být možné odbourávat zásadu jednomyslnosti z dalších oblastí politiky. Přestože tento přesun by musel být jednomyslně schválen Evropskou radou a členské země by měly možnost vyslovit nesouhlas (nebylo by však třeba, aby vyslovovaly souhlas!), realisticky viděno by článek IV-444 otevřel pandořinu skříňku. Další nepřijatelnou částí evropské ústavy je tzv. doložka flexibility (článek I-18) a článek I-36. Oba umožňují další koncentraci moci na unijní úroveň bez nutnosti ratifikace. Kritika takových kroků se potýká s problémem, s jakým se nutně potýká každá kritika známé salámové metody, kdy jeden krok je nevýznamný posun a celý děj je obtížně uchopitelný. Ptejme se, čeho jsme ochotni se v procesu evropské integrace vzdát a čeho již ne. Z odpovědí odvozujme své postoje. Říkat ne je legitimní a je to právo každého z nás. Již zmíněný německý poslanec Evropského parlamentu Jo Leinen je bývalý (dnes už to zjevně umí lépe „zaobalit“) levicový a protiamerický radikál. Václav Klaus upozorňoval před časem na shodné rysy EU a RVHP. Jestliže člověk jako Jo Leinen kritizuje prezidenta republiky, která má více než čtyřicetiletou komunistickou zkušenost, za jeho postoje k evropské ústavě, je třeba mít se na pozoru.

První máj … JAN STRELIČKA Pokračování ze strany 1 S výčtem obdobných charakteristických znaků nelegitimnosti dlouholeté komunistické vlády na našem území by se dalo dlouze pokračovat. Stručně lze konstatovat, že komunisté vládli v naší zemi zločinným a protiprávním způsobem. V ostatních zemích se komunisté častokrát chovali mnohem bezohledněji než u nás. Typickými příklady jsou stalinistický Sovětský svaz, charakteristický vnitrostranickými čistkami, rozsáhlými hladomory a sibiřskými gulagy, nebo Pol Potova Kambodža, kde byla tamními komunisty zmasakrována celá třetina obyvatelstva státu. Celkově se počet obětí celosvětového komunismu počítá v řádech desítek milionů. V současné době patří mezi nejvíce nesvobodné společnosti na světě právě komunistické režimy v Severní Koreji a na Kubě. Už jen z těchto důvodů je pro nás, brněnské Mladé konzervativce, jakákoliv forma oslav komunismu nepřijatelná a odsouzeníhodná. Prvomájové komunistické mítinky, typické svou davovostí, navíc považujeme za hrubě urážlivé vůči všem lidem, kteří byli za období totality stíháni nebo jinak následkem výkonu komunistické moci trpěli. Proto nejsme ke komunistickým oslavám lhostejní a vyjadřujeme k nim na kraji pisáreckého parku pokojným způsobem svůj zásadní nesouhlas. Upozorňujeme také na nebezpečí relativizace či bagatelizace komunismu ze strany těch, kteří se sami za komunisty neoznačují. Jsme přesvědčeni o tom, že komunisté sice mohou změkčit rétoriku, formálně změnit program, snažit se jakoby reformovat, ale nemohou změnit svou minulost a podstatu. Komunistické oslavy Prvního máje vnímáme jako skutečné oslavy zločinnosti. A na závěr. Bude-li to potřebné, budeme proti oslavám zločinnosti protestovat i příští rok. Vyšlo ve zkrácené verzi v deníku Rovnost dne 2.května 2005

4

POHLED ZPRAVA 2005

Den daňové svobody JIŘÍ NĚMEC Rok se s rokem sešel a opět je tu ten velký zlom, jemuž říkáme Den daňové svobody. Kdo tento den vlastně slaví? My všichni, občané České republiky, protože nás všech se týkají stále se zvyšující daně v naší zemi. Den daňové svobody je pomyslný předěl roku, kdy průměrný občan přestává vydělávat na stát a začíná vydělávat sám na sebe. Letos je to již 45% dní z roku, kdy vyděláváme na stát a teprve potom vyděláváme ty peníze, o kterých sami rozhodneme, co si za ně koupíme. Jestli bydlení, auto, jídlo, dovolenou či cokoliv jiného. To znamená, že z každé vydělané tisícikoruny každý z nás odvede průměrně celých 450 Kč státu! Co se tu vlastně děje? Od roku 2000, kdy byl Den daňové svobody v České republice poprvé vyhlášen, se jeho termín posunul o 8 dní směrem ke konci roku. To znamená, že dnes o hospodaření s našimi penězi rozhodují politici a státní úředníci v daleko větší míře než před 5 lety. Je více než jasné, kdo za tuto stále se zhoršující situaci může. Veškerá odpovědnost za vzniklou situaci padá na současnou vládní koalici ČSSD, KDU-ČSL a nečinně přihlížející Unie svobody. Jednotlivé tváře ministrů se sem tam vymění, sociálně demokratický premiér se vymění třeba několikrát, ale daně se zvyšují stále stejně hrozícím tempem. Je jasné, že další pokračování této vlády je nežádoucí a nebezpečné pro každého občana. Na úkor levicové politiky budou stále více doplácet všechny vrstvy občanů České republiky. O to horší je, že velkou část daní většina z nás ani nevidí. Problém je totiž v tom, že před zaměstnancem zůstává skryta značná část daní ve formě odvodů zaměstnavatele za zaměstnance na zdravotní a sociální pojištění. S tím nepřímo souvisí, že vysoké zdanění fyzických i právnických osob v České republice omezuje jejich svobodu a dusí rozvoj podnikání a vytváření nových pracovních míst. Jaké je řešení situace? 1) Podstatné snížení celkové daňové zátěže. 2) Radikální zjednodušení soustavy daní z příjmů. 3) Vytvoření takového systému, kdy bude každý občan a podnikatel schopen vyplnit daňové přiznání sám bez pomoci drahého daňového poradce. 4) Vytvoření takového systému, kdy každý zaměstnanec uvidí na výplatní pásce veškeré odvody do státní pokladny za svou osobu. 5) Podpora takových politických návrhů, které jsou v souladu s výše uvedenými body, tj. zejména podpora návrhu ODS na zavedení patnáctiprocentní rovné daně.

Jak efektivněji řídit veřejné finance? SAVINA FINARDI Ekonomové zabývající se otázkou veřejných financí a veřejné volby (Public Choice School) si poslední dobou čím dál častěji kladou otázku, zda by nebylo efektivnější svěřit správu veřejných financí nějaké nezávislé instituci. Ve skutečnosti se nejedná o novátorskou myšlenku. Zhruba v 80. letech 20. století došlo k delegaci rozhodující části pravomocí v oblasti monetární politiky z vlád na centrální banky. Centrální banky se tak staly nezávislé na politickém cyklu a bylo zažehnáno zhoubné emisní zadlužování (tj. krytí veřejného dluhu formou tisknutí ryze inflačních peněz). Bohužel dnes jsme emisní zadlužování vyměnili za zadlužování dluhové, tzn. že vláda emituje dluhopisy, kterými pokryje plánovaný deficit státního rozpočtu. I když tento způsob financování veřejného dluhu je obecně považován za čistější a transparentnější, pak stejně vede k často populistickému zvyšování veřejného dluhu. ČR je toho explicitním důkazem. Naše ekonomika roste už od třetího čtvrtletí roku 1999 a za loňský rok 2004 naše ekonomika dokonce zaznamenala na své strukturální potíže rekordní růst ve výši 4 % HDP. Přesto vláda schválila deficit státního rozpočtu ve výši 83,6 mld. Kč, který se přirozeně zavázala financovat emisí dluhopisů. Právě toto jsou důvody proč mnohým odborníkům (v ČR např. Ondřej Schneider) dochází trpělivost a přicházejí s nabídkou nezávislé instituce spravující veřejné finance po vzoru centrální banky. Je zjevné, že tato instituce by byla ustanovena na základě zákona, který by vymezoval její působnost a pravomoci. Politická reprezentace schvalující naše zákony by si tak sama stanovila rozsah působnosti této instituce, resp. míru, do které by byl vliv politiků omezen. Tato myšlenka se může jevit jako naivní a zároveň rozporuplná. Nicméně v historii najdeme i takové politiky, kteří si uvědomovali, jak silným nástrojem veřejné finance jsou a jak snadné jich lze zneužít. ČR má na výběr. Můžeme se tvářit jako že se vlastně nic neděje a že nás téměř 700 miliardový veřejný dluh nezajímá. Nebo se můžeme k tomuto problému postavit čelem a vytvořit takové podmínky, které nejlépe eliminují manévrovací prostor politiků pro potenciální zadlužování. Můžeme namítnout, že pouze volený zástupce by měl mít pravomoc rozhodovat o alokaci veřejných zdrojů. Naše zamýšlená instituce by jim toto privilegium neupřela, pouze by nastavila jasné a striktní podmínky a meze, za které by už zákonodárce-politik nemohl jít. Pojďme tuto myšlenku rozvíjet a nebojme o ní diskutovat. Demokracii tím určitě neublížíme. Nemusíme přímo zakládat „Úřad veřejných financí“. Stačí když přijmeme zákon, který stanoví, kdy je možné schválit deficit státního rozpočtu ve výši 1 % HDP, 2 % HDP atd. V každém případe je ale nutné takovéto restriktivní opatření přijmout. ČR spěje do dluhové pasti a z ní je velmi obtížného návratu za dosti vysokou cenu. Opravdu chceme tuto cenu zaplatit…?

5

POHLED ZPRAVA 2005

Oslava Dne daňové svobody Jako tradičně, i letos budou Mladí konzervativci Brno slavit Den daňové svobody. Oslava bude složena z průvodu městem a z rozdávání letáků u informačního stánku na Malinovského náměstí. 15:00 - průvod městem Brnem, start v 15:00 z České 11 15:30 - 17:30 rozdávání letáků u informačního stánku - Malinovského náměstí, Brno

Přidej se k nám!





Také si myslíš, že svoboda jednotlivce je nejdůležitější hodnotou? Také neuznáváš revoluci jako prostředek pro dosažení politických cílů? Také jsi přesvědčen(a), že svobodný kapitalismus je nejlepším společensko-ekonomickým uspořádáním? Chceš se s námi podílet na propagaci pravicového myšlení a je Ti 15 až 35 let?

Přidej se k nám - staň se členem či členkou Mladých konzervativců!

w w w . k o n z e r v a t i v c i . c z / b r n o www.danova-svoboda.cz

6

POHLED ZPRAVA 2005

Den Liberálního institutu v Brně Den Liberálního institutu v Brně se konal již druhým rokem. Letos se konal 28. dubna. Stejně tak jako minulý rok se skládal ze série několika přednášek na vysokoškolských fakultách. Přednášejícím byl doc. Ing. Josef Šíma, Ph.D. Vedle toho probíhal po celý den v prostorách Ekonomicko-správní fakulty MU prodej knih Liberálního institutu (www.libinst.cz). Zdarma byly k dispozici také některé materiály Mladých konzervativců Brno. První přednáška z programu Dne Liberálního institutu v Brně se konala na Právnické fakultě MU. Její téma znělo „Ekonomie a právo – součinnost či nepřátelství?“ Na další přednášku jsme se přesunuli na Fakultu sociálních studií MU. Doc. Šíma přednášel na téma „Globalizace – lék na chudobu“. Série přednášek byla ukončena na Ekonomicko-správní fakultě MU. Téma závěrečné přednášky bylo „Ekonomie a právo“.

Konference Občanského institutu na téma „Conservatism and Restoration of Western Christian Civilization“ Pět členů našeho klubu se ve dnech 20. až 23. května účastnilo konference Občanského institutu na téma „Conservatism and Restoration of Western Christian Civilization“. Konference se konala v krásném prostředí vídeňského barokního zámku Neuwaldegg. V rámci programu přednášeli Roman Joch, Jiří Georgiev, Vojtěch Belling, Michaela Freiová (pracovníci Občanského institutu), Lothar Höbelt (profesor historie Vídeňské univerzity) a Christoph T. Zellenberg (předseda Junge Europäische Studenteninitiative). Naše poděkování za pozvání a uspořádání konference patří Občanskému institutu (www.obcinst.cz) a Educational Initiative for Central and Eastern Europe – the Neuwaldegg Institute (www.neuwaldegg.org).

Evropská ústava je opravdu mrtvá! JAN STRELIČKA Ti, kdo tvrdí opak jednoduše pohrdají samotným textem evropské ústavy anebo ho jednoduše neznají. Domnívám se proto, že nebude zbytečné upozornit na následující relevantní ustanovení Smlouvy o Ústavě pro Evropu. ČLÁNEK IV-447: Ratifikace a vstup v platnost 1. Tato smlouva bude ratifikována Vysokými smluvními stranami v souladu s jejich ústavními předpisy. Ratifikační listiny budou uloženy u vlády Italské republiky. 2. Tato smlouva vstupuje v platnost dnem 1. listopadu 2006 za předpokladu, že budou uloženy všechny ratifikační listiny, nebo nestane-li se tak, prvním dnem druhého měsíce následujícího po uložení ratifikační listiny tím signatářským státem, který tak učiní jako poslední.

7

POHLED ZPRAVA 2005

Odpovědnost politických stran KAROLÍNA ODSTRČILOVÁ Stále klesající důvěra v politiky a s tím spojený vzrůstající nezájem o veřejné dění, to je obraz naší země v posledních letech. K zamyšlení nad příčinami tohoto stavu společnosti mne vedly poslední průzkumy veřejného mínění, podle kterých se důvěra v obě komory parlamentu i v samotnou vládu pohybuje mezi dvanácti až čtrnácti procenty, což je historické minimum. Příčiny, které nezájem a nedůvěru v politiku stále zvyšují, jsou u různých skupin obyvatel různé. Některé z příčin jsou však u všech skupin shodné. Jsou to vytrácející se politická etika a kultura vůbec. Obecně je úkolem politiků konat taková politická rozhodnutí, která zajistí funkčnost státu. Prostředky zvolené k dosažení fungování státu by měly být vyvážené tak, aby nezvýhodňovaly jen některé skupiny obyvatel. Tento úkol často dnešní politici neplní. Pokud se dostane do střetu zájem společnosti se zájmem politika, můžeme ve většině případů pozorovat, že zájem společnosti ustoupí do pozadí a zvítězí buď mocenský či zcela osobní zájem politika. Také prostředky zvolené u nás pro fungování státu lze jen stěží považovat za vyvážené. Důkazem je například v současnosti o tisíc korun vyšší průměrný plat ve státním sektoru než v soukromém. Je nepochopitelné, že lidé, kteří se o své zabezpečení starají sami, vydělají v průměru méně, než ti, kteří jsou placeni z peněz státu. Státu, který se potýká s krizemi téměř ve všech svých resortech a jehož dluh stále roste. Tato

skutečnost je jasnou ukázkou preferování určité skupiny lidí na úkor jiné. Obávám se, že s cílem čistě mocenským. Převážná míra toho, co se dnes na politickém poli děje nekalého, souvisí s pokleslou morálkou nejen některých politiků, ale celého národa, což si jako dědictví neseme z dob komunistické totality, kdy zde byly potlačovány a znevažovány mnohé tradiční společenské i duchovní hodnoty. Situaci je třeba začít řešit, a to co nejdříve. Pokud se v příštím volebním období nic nezmění, hrozí vážné nebezpečí, že volby, jako jediná nevyzkoušená alternativa polistopadové politické scény, vyhraje komunistická strana. Zabránit této hrozbě, oživit tradiční hodnoty ve společnosti, zvýšit zájem občanů o veřejné dění, to by měly být hlavní úkoly dnešních demokratických politických stran. Každý člen takovéto politické strany by si měl uvědomit, že za to, jakým směrem se naše společnost bude v budoucnu ubírat ponese svůj díl zodpovědnosti. Je také důležité, aby si každý člen byl vědom toho, že zvolení zástupci reprezentující jeho stranu jsou i jeho vizitka a že každý hlas má při navrhování kandidátů a schvalování kandidátních listin stejnou váhu. V příštím roce nás čekají dvoje volby. Je nesmírně důležité nabídnout lidem takové kandidáty, kteří chápou, že v případě svého zvolení budou mít v rukou možná celou demokratickou budoucnost svého národa. Proto morální kredit by měl být jedním z hlavních kritérií pro výběr těchto kandidátů.

Prezident – premiér MILAN JULÍNEK Ještě před několika týdny si přiťukávali šampaňským, dnes jsou to nesmiřitelní protivníci. Řeč je o prezidentovi Václavu Klausovi a v tomto funkčním období již třetím předsedovi sociálně demokratické vlády Jiřím Paroubkovi. Důvodů je několik. Úplně by stačil fakt, že jeden z nich je čestný předseda ODS a druhý zarytý sociální demokrat. To je však věc naprosto běžná. Vztahy těchto dvou politiků jsou formovány hlavně na úrovni prezident – předseda vlády a tomu také odpovídají rozměry, kterých nabyl jejich současný vztah. Premiéru Paroubkovi se zdá, že mu prezident příliš leze do jeho zahraničně-politického zelí a prezident se naopak cítí být omezován v prostoru, který mu dává ústava. Premiér chce prezidenta potrestat domácím vězením, prezident jej zase obviňuje z neznalosti ústavy. Když se do toho navíc přidá bezpočet různých výkladů ústavy, dostaneme se do situace, ve které nebude vítěze ani poraženého. Zabývat se tak řešením otázky, zda má prezident dle ústavy právo vyjadřovat svůj vlastní názor či musí zastávat postoje vlády, nemá smysl, neboť tato věc se týká mnohem širšího prostoru, než který představuje samotná zahraniční politika. Navíc se zdá, že tento spor má výrazněji politický, než ústavně-právní podtext. Ambicióznost premiéra Paroubka nelze přehlédnout. Vladimíra Špidlu ani Stanislava Grosse nic podobného nenapadlo. Ke sporům mezi politiky však z různých důvodů dochází běžně a i tento dříve nebo později vyprchá. Jeden význam vzniklá situace přesto má. Je to právě onen ústavně-právní aspekt celého problému. Ne ovšem z toho úhlu, z jakého je většinou vnímán, tedy zda stojí pravda na straně prezidenta či premiéra. Jde obecně o postavení prezidenta v českém politickém systému a o jeho vztah k ostatním ústavním institucím. Česká republika má teprve druhého prezidenta. Václav Havel navíc, až na některé výjimky, neprováděl takovou politiku, která by dostatečně prověřila ústavní postavení prezidenta. Václav Klaus, i přesto, že sliboval, že nebude do politiky příliš zasahovat, je prezident aktivnější. Někteří jej obviňují, že jedná na hranici ústavy nebo ji překračuje. Jiní říkají, že pouze plně využívá pravomocí, které mu ústava dává. Ať tak či onak, jeho jednání vytvořilo atmosféru, pod jejímž vlivem, například po podepisování evropské ústavy či kauze se jmenováním soudců, se začaly ozývat hlasy, které požadují přehodnocení pozice prezidenta a jeho pravomocí v českém politickém systému. A to je dobře. Ne však proto, že by prezident zastával svůj úřad špatně. Je to spíše naopak. Václav Klaus přispívá způsobem, jakým úřad prezidenta zastává k neocenitelnému testu české ústavy. Za dvanáct let existence samostatného státu nemůže dojít k úplné stabilizaci všech ústavních mechanismů. Není tomu tak ani v případě České republiky. Bylo by proto vhodné onen exekutivní spor abstrahovat a hodnotit jej na úrovni prezident – premiér, a ne na úrovni Václav Klaus – Jiří Paroubek. Českému politickému systému by to prospělo mnohem více, než samotný subjekt tohoto sporu.

8

POHLED ZPRAVA 2005

Ptáme se poslance Evropského parlamentu Hynka Fajmona V neděli 29. května proběhlo ve Francii referendum k evropské ústavě. Zhruba 55 procent francouzských voličů řeklo evropské ústavě „ne“. Jaký to bude mít, dle Vašeho názoru, vliv na evropskou integraci? Nastala krize evropské integrace nebo se v podstatě nic neděje? Výsledek francouzského referenda má v procesu ratifikace tzv. Evropské ústavy zásadní charakter. Krize evropské integrace nenastala, ale to neznamená, že se nic neděje. Zítra se chystají hlasovat Nizozemci a poslední průzkumy ukazují, že Evropská ústava neprojde ani tam. I samotné francouzské zamítnutí ale znamená, že ústava nemůže i v případě kladného výsledku ve všech ostatních členských státech vstoupit v platnost. Tím se, dle mého soudu, otevírá příležitost pro konsolidaci Evropské unie na bázi smlouvy z Nice. Česká vláda i Brusel podle aktuálních vyjádření trvají na pokračování ratifikačních procesů ve zbývajících členských státech EU. Z jakých důvodů je pro některé politické skupiny tak složité uznat krach evropské ústavy? Velká část evropských politických elit investovala do Evropské ústavy obrovský politický kapitál a verdikt voličů je pro ně obtížné akceptovat. Mnoho evropských politiků nemá dost odvahy prosazovat nezbytné reformy na národní úrovni a prosazuje náhradní „evropský“ program. Lucemburský ministerský předseda Jean-Claude Juncker a jiní silní zastánci evropské ústavy obecně trvají na opakování referend v těch zemích, kde bude výsledek k evropské ústavě zamítavý. Nevypovídá to něco o evropské politické kultuře? Určitě ano. Podle mého názoru ale opakování referenda ve Francii není možné. Uvědomme si, že účast byla téměr 70% a rozdíl mezi ANO a NE byl 10 procentních bodů. Navíc vezměme v úvahu národní hrdost Francouzů. To je kombinace, která neumožňuje konání nového referenda. Daleko spíše je možné očekávat zemětřesení mezi francouzskými politickými elitami. Myslím si, že v blízké době dojde k velké generační obměně jak na pravici, tak také na levici a také k názorovým posunům. Jaký očekáváte vývoj po 1. červnu, kdy s vysokou pravděpodobností řeknou v referendu „ne“ evropské ústavě i nizozemští občané? Jaké kroky a rétoriku je možno očekávat od těch politiků, kteří chtějí, aby evropská ústava vstoupila v platnost takříkajíc za každou cenu? Domnívám se, že klíčový bude postoj Británie, která bude předsedat Evropské radě v nadcházejícím období. Tony Blair bude muset velmi zvažovat, jak se v této situaci zachovat. Pokud Británie odmítne pokračovat v ratifikaci, tak bude ústava nejspíše definitivně pohřbena. Federalisté budou pravděpodobně nadále prosazovat pokračování ratifikace a pokusí se nějak vypořádat i s těmi, kteří ústavu odmítnou. Takže můžeme očekávat pokračování řečí o tom, že Evropská ústava je "jediná cesta" pro Evropu. Rozhovor proběhl elektronicky dne 31. května 2005. Otázky položil Jan Strelička

Časopis Pohled zprava je vydáván občanským sdružením Mladí konzervativci, Regionálním klubem Brno. Naše adresa je Mladí konzervativci Brno, Česká 11, Brno, 602 00. Chcete-li nám poslat e-mail, pak na adresu [email protected]. Šéfredaktorem Pohledu zprava je Jiří Šilhánek. Jakékoliv dotazy ohledně vydávání a distribuce zasílejte, prosím, na adresu [email protected].

www.konzervativci.cz/brno

Budoucnost svobody FAREED ZAKARIA Budoucnost svobody je ojedinělá kniha, která nelítostně předkládá realistický obraz dnešního světa. Poukazuje především na historický vztah mezi demokracií a svobodou, neboť bez ústavních svobod a dělby moci je většina dnešních demokracií jen zakamuflovanou populistickou diktaturou. Hrozí střet civilizací, nebo je liberální demokracie skutečně univerzální a přenosná? A pokud ano, jaké civilizační a ekonomické podmínky jsou nutné k jejímu zavedení? Na tyto a další otázky odpovídá Fareed Zakaria věcně a srozumitelně v této knize, kterou Samuel Huntington označil za nejvýznamnější dílo o demokracii od slavné Tocquevillovy „Demokracie v Americe“.

VYDÁVÁNÍ POHLEDU ZPRAVA JE DOTOVÁNO Z ROZPOČTU STATUTÁRNÍHO MĚSTA BRNA