Propozice a standardy pro pořádání soutěží ryb rodu Pterophyllum Jan Burzanovský

Propozice a standardy pro pořádání soutěží ryb rodu Pterophyllum Jan Burzanovský

AQUATAB 1

2 Propozice a standardy pro pořádání soutěží ryb rodu Pterophyllum

© 2008 AQUATAB, all rights reserved. Publikováno 8.5.2008 Grafický design a layout — Jiří Plíštil Kresba na obálce — Jan Burzanovský Publikováno pod projektem AQUATAB E-mail: [email protected] Website: http://aquatab.net

AQUATAB 3

PŘEDMLUVA Vážení přátelé, již řadu let se zabývám skalárami (rod Pterophyllum). Skaláry nejen chovám, ale shromažďuji i informace o jejich biologii, taxonomii, biotopech a o paleozoologických a geologických souvislostech. Část svých znalostí jsem před časem shrnul v sérii článků v Akváriu Teráriu. Vždy mne udivovalo, že ačkoliv jsou skaláry jedním z nejznámějších druhů akvarijních ryb a postupně bylo vyšlechtěno množství chovatelských forem lišících se zbarvením, různou stavbou ploutví nebo strukturou šupin, nesnažili se jejich chovatelé o vznik soutěže, kde by byly nejkrásnější páry či kolekce hodnoceny podobně jako to známe třeba u živorodých rybek. Výhody takových šampionátů jsou přitom nasnadě: výměna chovného materiálu, seznámení se zahraničními účastníky, větší snaha o kvalitu ryb a o vznik nových atraktivních forem. Přelom tisíciletí ale přinesl změnu – kromě tradičních soutěží pavích oček a xipho-molly se předmětem vystavování a hodnocení staly i další skupiny rybek, mimo jiné i terčovci a bojovnice. Jako první s myšlenkou soutěží skalár vystoupil na počátku roku 2005 Ostravský klub chovatelů živorodých ryb v čele s tehdejším předsedou Mgr. Arnoštem Pergerem. Tento klub měl již bohaté zkušenosti s pořádáním mezinárodních soutěží živorodek a navíc byl i průkopníkem soutěží bojovnic a terčovců. Na sklonku léta, tehdy ČKCHŽR, připravil první zkušební expozici chovatelských forem skalár, dalo by se říci nultý ročník šampionátů. Nabídku Mgr. Pergera, abych se na přípravách spolupodílel, jsem musel bohužel odmítnout, protože jsem v té době teprve začínal přemýšlet o novém konceptu třídění a hodnocení chovatelských forem P. scalare. Když mne o rok později oslovil p. František Kolín se shodnou myšlenkou na uspořádání šampionátu v Praze v rámci jím pořádaného 2. Aquafestivalu, dlouho jsem se již nerozmýšlel a se svou aktivní účastí souhlasil. Tentokrát se jednalo o přípravu soutěže se vším všudy, včetně tehdy slibovaného hodnotitelského standardu. Členové mezinárodní jury, včetně mé maličkosti, v den soutěže zjistili, že tento standard je postavený na chovatelských znalostech rodu starých více než dvacet let a pro praktické posuzování je nepoužitelný. Tenkrát jsme místo posuzování od brzkých ranních hodin usilovně pracovali na kompletní úpravě předloženého standardu, což následně okolo půl třetí odpoledne vyústilo v jakés takés provizorium, podle kterého jsme se tehdy při následném posuzování řídili. Po ukončení šampionátu bylo rozhodnuto, že by bylo vhodné vypracovat skutečný hodnotitelský standard. Zpracoval jsem tehdy návrh založený ještě na mém starém systému chovatelských forem a současných znalostech divokých populací rodu. Návrh jsem přes doktora Bydžovského zaslal ve druhé polovině listopadu 2006 Horstu Linkemu, se kterým se měla spolupráce realizovat. Od té doby se nikdo ze zúčastněných již k dané problematice nijak nevyjádřil. Protože jsem během jara a léta 2007 ukončil několikaletou přípravu všech materiálů ke své připravované monografii, měl jsem dostatek informací, abych během září a října vypracoval úplně nový, modernější, aktuálnější a jednodušší systém chovatelských forem P. scalare. Na základě nových poznatků, studia oficiálních standardů soutěží živorodek, několika evropských, amerických a asijských standardů bojovnic, konzultací s halančíkáři a v neposlední řadě úzkou spoluprací s předními českými diskusáři (stal jsem se i posuzovatelem terčovců) jsem začal vytvářet kostru skutečného standardu i propozic pro pořádání mezinárodních soutěží ryb rodu Pterophyllum. Standard jsem se zároveň rozhodl začlenit i do monografie věnované tomuto rodu.


Na sklonku loňského roku 2007 jsem práci na standardu a propozicích dokončil a o další pomoc na konečném dopilování všech podrobností a vychytávání „pomyslných much“ jsem se tehdy obrátil na několik přátel, kteří mají bohaté zkušenosti s mnoha šampionáty. Během ledna a února letošního roku tak rukou společnou vznikl čistopis, který je vám na následujících stránkách k dispozici. Toto elektronické vydání soutěžního standardu i obecných propozic víceméně předznamenává komplexní monografii, která, nevzniknou-li nějaké nepředpokládané problémy, by měla spatřit světlo světa ještě během letošního roku pod názvem „Dobrodružství s jihoamerickými anděly“. V kapitole knihy o chovatelských formách naleznete nejen standard, ale i doprovodné barevné malby standardních ideálů, na kterých se ještě pracuje a které budou zpětně uveřejněny i zde. V současnosti je standard plně vybavený doprovodnými kresbami i tabulkami. Vzhledem k předpokládanému zájmu akvaristů z jiných zemí a vzrůstající mezinárodní oblibě tohoto serveru, zde budou v brzké době uvedeny i verze v německém a anglickém jazyce. V závěru této předmluvy musím poděkovat za spolupráci zejména RNDr. Romanu Slabochovi, který měl na finální verzi standardů a propozic vskutku lví podíl, ale také Kerstenu Opitzovi, Milanu Pokornému, Ing. Pavlu Pickovi, Vojtovi Chvostovi a Jirkovi Plíštilovi, jemuž tímto též děkuji za možnost prvního zveřejnění tohoto dílka na stránkách AQUATABu. Jan Burzanovský (v Zelenči, 17.4.2008)

AQUATAB 5

1. Obecné podmínky platné pro strany zúčastněné Práva a povinnosti pořadatele soutěže: Pořadatel soutěže: Pořadatel nese odpovědnost za vše, co se soutěže týká v celém jejím rozsahu. S dostatečným časovým předstihem (vhodná je doba pět až šest měsíců před termínem) vypisuje přesný termín a místo konání soutěže. Je povinen zajistit dostatečně odpovídající soutěžní nádrže pro přihlášené kolekce. Doporučované jsou rozměry nejméně 30 x 40 x 40 cm (48 litrů) - nejvíce pak maximálně 40 x 60 x 55 cm (132 litrů). Volba velikosti nádrží v rozmezí uvedených rozměrů záleží na pořadateli, všechny soutěžní nádrže však musí být stejně veliké. U každé nádrže je nutné zajistit patřičné osvětlení soutěžních exponátů, nikoliv však nádrže přílišně přesvětlovat. Osvětlení nesmí zkreslovat barvy a kresby soutěžních exponátů a nesmí je svou intenzitou ani šokovat. Pozadí, dno a alespoň jeden bok nádrže musí být jednobarevné a z nelesklého a tmavého materiálu (matová barva, matové textilní pozadí, atd.) - optimální jsou tmavé odstíny zelené, modré, hnědé barvy, ale i černá či tmavošedá. Soutěžní nádrže musí být přikryté, aby bylo zabráněno případnému vyskočení ryb a vybavené filtrační jednotkou a teploměrem. Pokud není v celé místnosti zajištěna stálá odpovídající teplota, musí být každá nádrž vybavena minimálně poloautomatickým topením odpovídající kapacity s dostatečným výkonem. Veškeré elektrické spotřebiče musí plně odpovídat příslušným bezpečnostním normám toho státu, kde je soutěž prováděna. Voda v soutěžní nádrži by měla odpovídat patřičným hodnotám vhodným pro vystavované ryby, víceméně odpovídající běžné vodovodní vodě, v rámci norem odpovídajících pitné vodě. Je tak nutné zajistit teplotu v rozmezí 26-29 °C, pH mezi 6-7, vodivost by se měla pohybovat mezi 200-500 µS. Pořadatel by měl jednak zajistit napuštění soutěžních nádrží nejméně 24 hodin před vložením prvního exponátu a použít vhodně předočkovaná filtrační média nitrifikačními bakteriemi aby nedocházelo k podkalování nádrží nálevníkem. Kromě již výše zmíněných technických pomůcek je nanejvýš vhodné (nikoliv nezbytné) vybavit nádrž alespoň jednou rostlinou umístěnou v pohyblivém a přenosném štěrkovém lůžku na dně nádrže. Rostlina by měla být natolik dlouhá, aby vrcholky jejích listů dosahovaly minimálně 2-3 cm pod hladinu (vhodné jsou některé druhy širokolistých rostlin rodů Echinodorus, Cryptocoryne, apod.). Bude-li se jednat o dlouholisté rostliny typu Vallisneria, neměla by délka listů být taková, aby jejich konce nebo části zabíraly prostor hladiny. Jelikož soutěžní akce je pouze časově lokálně úzce ohraničena a její trvání je předpokládáno v časovém horizontu několika dní, nemůžeme předpokládat, že by rostliny získaly v nádrži jakýkoliv biologický vliv či účinek. Zde se jedná pouze o estetickou záležitost a zlepšení psychických pocitů exponátů. Z těchto důvodů je i přípustné použití rostlin plastových v odpovídajících velikostech a tvarech. Někteří zkušení pořadatelé soutěží akvarijních ryb plastové rostliny po svých praktických zkušenostech vyloženě doporučují. Každá soutěžní nádrž musí být čitelně označena svým pořadovým číslem, po vpuštění soutěžního exponátu pak i jeho kódem zařazení do patřičné kategorie. Po ustanovení výsledků pak musí být každá nádrž označena srozumitelnou a dobře viditelnou popiskou, na které bude opět uvedeno číslo nádrže, správný název exponátu a jeho kategorie, jména vystavovatelů s uvedením státu či organizace (soutěží-li ve jménu nějaké organizace), hodnoty bodů umístění v jednotlivých kategoriích, hodnoty bodů v celkovém umístění a označení pořadí umístění (viz. vzor).


Pořadatel je odpovědný za vložení těch ryb, u nichž bude zajišťovat poslední fázi přepravy (nedohodne-li se přímo s jednotlivými vystavovateli na jiném postupu) a v propozicích soutěže určí místo a čas osobního dodání ryb chovateli nebo cílovou stanici a čas příslušné železniční sítě či jiného veřejného přepravce. Pořadatel zajistí vhodnou dopravu exponátů z cílových stanic určených veřejných přepravců. Pořadatel určí odbornou osobu, která bude oprávněna se starat o nádrže se soutěžními exponáty, kontrolovat jejich zdravotní stav, odebírat případně uhynulé kusy, konzervovat je mrazem a patřičně ukládat a toto případně dokladovat protokolem o uhynulém kusu v tom případě, že se nedomluví s vlastníkem exponátu předem jinak či nebude-li toto jinak uvedeno v přímých propozicích soutěže. Pořadatel může vykonávat tuto funkci i osobně. Je zde nutné při jakékoliv manipulaci s pomůckami na údržbu dodržovat nejvyšší hygienická opatření a po každém použití tyto pomůcky důkladně desinfikovat. Soutěžní exponáty by měly být do přehlídkových nádrží umísťovány nejméně 24 hodin před vlastním posuzováním, bude-li možné tuto dobu posunout až o dalších 24 hodin, bude to naprosto optimální čas pro zvykání si zvířat na toto prostředí, jejich zklidnění po transportu a vybarvení se, aniž by nějak výrazně utrpěla kvalita chemismu vody. Pořadatel by měl zajistit, aby po vložení exponátů nebylo po celou dobu jejich setrvávání do prostředí nádrže jakkoliv zasahováno. Ryby v průběhu celé akce až do jejího ukončení nebudou nijak krmeny a po ukončení akce připadnou pořadateli, nedomluví-li se s vystavovatelem jinak. Zde plně záleží na vzájemné dohodě jednotlivých vystavovatelů s pořadatelem. Pořadatel má právo v případě nadbytku připravených nádrží oproti množství dodaných exponátů tyto ponechat prázdné nebo je může obsadit mimosoutěžními exponáty, toto zde však musí být čitelně označeno tak, aby z tohoto jednoznačně vyplývalo, že se nejedná o soutěžní exponáty. Dále je pořadatel odpovědný za to, aby členové posuzovatelské komise nebyli při své práci nikým rušeni a rozptylováni a je povinen zajistit dostatečný počet posuzovatelských listů pro členy komise a další potřebné pomůcky pro hodnotitelský akt. Pořadatel je i povinen zajistit, aby soutěžní exponáty v době posuzování měly náležitý klid, nebyly zbytečně stresovány návštěvníky (toto platí i pro fotografování s pomocí blesku). Pořadatel musí až do řádného ukončení posuzování zajistit dokonalou anonymitu ve vztahu vystavovatelů k exponátům. Pořadatel také zajistí osobu (případně team s jednou osobou určenou jako vedoucí zpracovatelského teamu, která bude za tuto činnost zodpovědná), která bude mít na starosti administrativní součást soutěže - tj. zpracovávání výsledků soutěže, vyhotovení výsledkových listin a diplomů. Zpracovatel výsledků nesmí být po dobu své činnosti jakkoliv ovlivňován a rušen. Zpracovatel výsledků shromáždí všechny hodnotitelské listy a u hodnocení každého exponátu škrtne nejlepší a nejhorší hodnocení, aby bylo dosaženo maximální objektivity ve výsledcích. Při sčítání budou nejvyšší a nejnižší výsledky u každého exponátu škrtnuty. Na výsledkové listině určené veřejnosti bude u každého exponátu uveden pouze celkový průměr hodnocení všech zúčastněných posuzovatelů. Pohárem soutěže budou oceňováni vítězové jednotlivých osmi soutěžních kategorií a celkový vítěz soutěže (dle nejvyššího počtu bodového hodnocení). Všechny další exponáty pak budou oceněny diplomem, na kterém krom základních a časových údajů o soutěži bude též uvedeno jméno vystavovatele, jméno a soutěžní zařazení exponátu a jeho následné umístění v dané kategorii. Nebude-li některá z kategorií obsazena alespoň třemi exponáty nebo kolekcemi, nebude v této kategorii první cena udělena. Dojde-li v případě prvních třech umístění kterékoliv kategorie k náhodné shodě v bodovém hodnocení., rozhodnou o následujícím umístění bodově shodných exponátů i dvě původně vyškrtnutá „okrajová“ hodnocení.

AQUATAB 7

Pořadatel soutěže má kromě uvedených základních ocenění právo na vyhlašování dalších speciálních soutěžních ocenění v rámci svých možností například - cena návštěvníků soutěže, sponzorů, etc. Tato ocenění však nebudou mít žádnou hodnotu ani vliv v případě základní soutěže a nejsou přenosná ani do základního hodnocení soutěže. Tyto doprovodné discipliny se v žádném případě nedotýkají stanovisek práce hodnotitelů.

Podmínky pro soutěžící - vystavovatele (chovatele): Vystavovatel si zajistí dopravu exponátů na místo určení - tj. buď osobně exponáty dopraví na místo soutěže, nebo odešle řádně opatřené a zabezpečené exponáty pomocí provozovatele patřičné veřejné přepravy a to tak, aby dorazily na místo v době určené pořadatelem. Kolekce doručené po termínu, nemusí být pořadatelem převzaty nebo zařazeny do hodnocení. V případě osobního dodání exponátu vystavovatelem na místo soutěže je vystavovatel odpovědný za vložení exponátů do určených nádrží. Soutěžní exponáty mohou být dvojího charakteru a to buď jednotlivé kusy, nebo páry. Ryby by neměly být menší než 5 cm délky těla od rypce po ocasní násadec, i tak musí vystavovatel počítat se sníženým hodnocením v rubrice „velikost a proporce těla“. Na každém soutěžícím je, aby sám dokázal posoudit, nakolik mají takové exponáty šance v soutěži. Nemá cenu do soutěže dávat rybky s jakýmikoliv tělesnými deformacemi těla, žaberních víček, se zakalenýma očima, výrazně potrhanými ploutvemi. Ryby, u kterých bude patrné umělé přibarvování astaxantinovými krmivy (barva trusu) či zastřihávání ploutví mohou být po dohodě hodnotitelské komise vyřazeny ze soutěže. Obdobná situace může nastat i při zaslání skupiny příliš malých rybek (viz odstavec výše) nebo také jakkoliv nemocných jedinců. Rizika spojená s přepravou až do chvíle kontroly po převzetí pořadatelem nebo jím určenou odbornou osobou nese vystavovatel.

Podmínky pro posuzovatele: Hodnotitelský tým: Hodnotitelský tým - posuzovatelskou komisi - či „jury“ ustanovuje hlavní pořadatel soutěže. Posuzovatelskou komisi vybírá pořadatel a president soutěže nebo případně jen president a to v časovém předstihu minimálně jednoho měsíce před termínem, aby všichni nominovaní měli řádnou možnost se seznámit s proposicemi soutěže i standardy k posuzování rybek. Pro nominaci posuzovatelů by měli být vybíráni především odborníci, kteří mají konkrétní teoretické a pokud možno i praktické zkušenosti s jednotlivými zástupci rodu Pterophyllum. Hodnotitelská komise musí mít nejméně pět - nejvíce devět posuzovatelů. V případě soutěže s mezinárodní účastí je vhodné, aby alespoň třetina posuzovatelského teamu byli po právní stránce občané alespoň některých dalších států, jejichž chovatelé se budou akce účastnit. Ani v rámci místní soutěže probíhající pouze na národní úrovni není vyloučena aktivní účast občana jiného státu v posuzovatelské komisi. Uzná-li pořadatel za vhodné, může ustanovit osobu presidenta soutěže, na kterou přenese většinu pravomocí i povinností. Včas před soutěží je nezbytně nutné vykonat pracovní poradu, na které se dohodnou veškerá kritéria a postupy vyplývající z jejich činnosti. V rámci porady jsou případně vyškolováni i noví posuzovatelé. Pak by si měli společně členové celé komise prostudovat jednotlivé exponáty, zkontrolovat, jestli odpovídá kondice a vzhled exponátů normám pro soutěž a důkladnou prohlídkou také zkontrolovat popisky se zařazením jednotlivých exponátů do patřičných kategorií. Posu-


zovatelé by se měli zavázat, že nebudou ovlivňováni při svém hodnocení jakýmikoliv možnými podněty „zvenčí“ či od osob mimo komisi a jejich hodnocení nebude komukoliv poskytováno k nahlédnutí. Vyškolení posuzovatelé nesmí vstoupit do prostoru soutěžních nádrží před oficiálním zahájením hodnocení exponátů. Dále by měli striktně dodržovat daná pravidla v ohodnocování jednotlivých exponátů, která jsou dána propozicemi i soutěžním standardem. Jelikož je předpokladatelné, že se může v soutěži objevit naprosto nová, atraktivní forma, je třeba aby se posuzovatel oprostil od případných emocí a posuzoval novinku stejnými hodnotami jako ostatní exponáty. Posuzovatelé by měli zohlednit případné drobné poškození exponátu vzniklé jednoznačně při jeho přepravě (drobné odřeniny nebo škrábance, mechanicky drobně poškozené ploutve). Ihned po ukončení posuzování odevzdá posuzovatel hodnotitelské listy zpracovateli výsledků šampionátu. Dle případné dohody, může posuzovatel hodnotitelské listy odevzdávat i průběžně. Rozhodnutí jury o bodovém hodnocení jednotlivých exponátů a kolekcí, či jejich případné diskvalifikaci, je konečné a nenapadnutelné. Posuzovatelské podklady jsou tajné a musí být do 6 měsíců po zveřejnění listiny výsledků zničeny.

AQUATAB 9

2. Kategorie I. Divoké formy Do kategorie divokých forem patří nejen rybky odchytové, ale i rybky čistých přírodních linií pocházející z umělých odchovů. Odůvodnění: každý chovatel, který se bude chtít profilovat svými exponáty, si musí pohlídat, aby rybky vypadaly co nejlépe. Roztřepené ploutve, či deformované nebo zkrácené v důsledku zacházení s rybami při jejich odchytávání v přírodě není argument, neboť žádný seriozní chovatel nebude posílat rybky v tak krátké době po aklimatizaci v umělých podmínkách, aby se trhliny v ploutvích nestačily zacelit, či ploutve regenerovat. Není tudíž důvodu, oddělovat do dvou různých kategorií rybky odchycené a rybky odchované. Je plně na hodnotitelské komisi, aby u sporných kusů druhu scalare - f. čtyřpruhá, rozhodla, patří-li ryby do kategorie divoká nebo již chovatelská forma - tj. rybky, které prošly již mnoha lety domestikace u nichž je jasně a zřetelně patrné, že jejich předešlé linie pocházejí z umělých chovů. V pojmenování jednotlivých kategorií skupiny I. není úmyslně použit termín „druhy“, ale v důsledku nejnovějších poznatků v oblastech rozlišování validity druhů a možných budoucích interpretací po případné revizi rodu, je zvolen technický termín „typ“! I/A typ altum I/B typ leopoldi I/C typ scalare I/D typ ostatní divoké druhy - „nepopsaný - systematicky dosud nezařazený druh“


Obr. 1: Pterophyllum altum

AQUATAB 11

Obr. 2: a) Pterophyllum leopoldi b) Pterophyllum scalare „Peruan“ type c) Pterophyllum sp. „Nanay“


II. Chovatelské formy Pterophyllum scalare krátkoploutvé s úzkými i širokými ploutvemi bez dalších tvarových mutací •

II/E ryby bez kresby s plošně rozvrženými barvami, zde se jedná o rybky jednobarevné nebo o rybky s různě plošně zbarvenými místy plochy těla. Do této kategorie patří zástupci skupin 2. - jednobarevné, 3. - duchové a 9. - zlaté. U „zlaté - lutino“ i když nepatří mezi zástupce s kresbou, se hodnotí „kresba“, podíl a výraznost červených prvků.

•

II/F ryby s kresbou - jako kresba jsou zde rozuměny rybky s tmavými, ohraničenými prvky jakými jsou vertikální pruhy, mramorování, mapování, tečkování, skvrny. Jedná se tedy o zástupce ze skupin 1. čtyřpruhé, 2. dvoubarevné, 5. flekaté, 6. mramorované, 7. tečkované a 8. vícepruhé.

III. Chovatelské formy Pterophyllum scalare dlouhoploutvé a s diamantově zvrásněnou pokožkou •

III/G ryby bez kresby s plošně rozvrženými barvami, zde se jedná o rybky jednobarevné nebo o rybky s různě plošně zbarvenými místy plochy těla. Do této kategorie řadíme chovatelské typy ryb s dlouhými ploutvemi, závojové, s diamantově zvrásněnou pokožkou nebo i jen ryby krátkoploutvé s diamantově zvrásněnou pokožkou a to zástupce ze skupin 2. - jednobarevné, 3. - duchové a 9. - zlaté. U „zlaté - lutino“ i když nepatří mezi zástupce s kresbou, se hodnotí „kresba“, podíl a výraznost červených prvků.

•

III/H ryby s kresbou - jako kresba jsou zde rozuměny rybky s tmavými, ohraničenými prvky jakými jsou vertikální pruhy, mramorování, mapování, tečkování, skvrny. Do této kategorie řadíme chovatelské typy ryb s dlouhými ploutvemi, závojové, s diamantově zvrásněnou pokožkou a to zástupce ze skupin 1. čtyřpruhé, 4. dvoubarevné, 5. flekaté, 6. mramorované, 7. tečkované a 8. vícepruhé.

Jedná se tedy o osm základních kategorií, které jsou pevně ohraničené a jednotliví zástupci druhů a forem jsou dobře zařaditelní

AQUATAB 13

3. Systém hodnocení Velikost těla Třebaže je u ryb rodu Pterophyllum oficiálně deklarováno, že druh altum dorůstá v těle až 25 cm a druhy leopoldi a scalare až 15 cm (udávaný rozměr by měl odpovídat délce těla od špičky rypce po kořen násadce ocasní ploutve, bez ploutví), je třeba vycházet z obecných a reálných skutečností. Tato uváděná délka se týká samozřejmě extrémních případů. Dospělí jedinci běžně chovaní v odpovídajících podmínkách dorůstají u Pt. altum v průměru 13 - 16 cm a takto bývají i prezentováni, stejně tak druh leopoldi i scalare - samci mezi 7 - 10 cm; samice o něco méně. Výše uvedené rozměry tedy odpovídají i běžné velikosti soutěžních exponátů, délka nepárových a břišních ploutví závisí na tvarové formě. Posuzovatel bude hodnotit délku těla v cm dle výše popsaného. tab.1: vzor hodn. velikosti Pt.altum

17 cm a více 14 - 16 cm 11 - 13 cm 8 - 10 cm 5 - 7 cm kratší

9 - 10 bodů 8 bodů 6 bodů 4 body 2 body 0 bodů

tab. 2: vzor hodn. velikosti Pt.scalare tab. 3: vzor hodn. velikosti Pt.leopoldi

11 cm a více 9 - 10 cm 8 - 9 cm 7 - 8 cm 6 - 7 cm 5 - 6 cm

10 bodů 9 bodů 8 bodů 6 bod 5 bodů 3 body

10 cm a více 8 - 9 cm 7 - 8 cm 6 - 7 cm 5 - 6 cm

10 bodů 8 bodů 6 bodů 4 bodů 2 body

Tvar a harmonie těla Tělo výstavního exponátu by mělo být maximálně souměrné v daném reálu stavby těla toho kterého druhu. U samců bývá již od dob dospívání tu více tu méně výrazný tukový hrb na čele, u starších plně vzrostlých samic Pt. scalare se toto může projevit také a tento fenomén není v žádném případě hodnocen jako defekt. V této kategorii hodnocení je třeba, aby posuzovatelé brali na zřetel celkovou stavbu těla i s ploutvemi dle daného ideálu (viz. kresba). Je také nutné vypozorovat umístění (počátek i konec) dominantních nepárových ploutví i osu násadce ocasní ploutve. Rypec - tlamka musí mít čisté linie, bez odřenin a zaplísněných míst. Zalomení čela, zvláště pak u typu altum musí odpovídat daným kritériím přirozeného vzhledu těchto ryb - týká se ale i některých divokých populací druhu scalare či nepopsaných specií. Při bočním pohledu s výjimkou „V“ zalomení nad rypcem (je dobře patrné u všech forem scalare, markantní však především u typu altum), musí na horizontu vnějšího tvaru vykazovat pouze obliny vystupující směrem ven! S výjimkou tukového hrbu však nesmí rušivě přečnívat boční obrys tvaru těla ryby.


Obr. 3: tvar těla Pt. scalare - ideál

AQUATAB 15

Hřbetní ploutev Hřbetní ploutev nesmí být natržena a struktura měkkých blanitých částí ploutve mezi ploutevními paprsky nesmí vykazovat děrovitost. Viditelná mezera mezi jednotlivými paprsky (týká se zejména mezer mezi počátečními tvrdými paprsky ploutve) může být až ke hřbetu jen mezi prvními sedmi paprsky, mezi sedmým a desátým by měla být maximálně do poloviny výšky jednotlivých paprsků a mezery mezi desátým a čtrnáctým paprskem by měly vykazovat mezeru o maximální hloubce do 3-5 mm (u plně vyspělých jedinců). Celá struktura hřbetní ploutve musí působit harmonicky, od pomyslné špičky u krátkoploutvých forem směrem dozadu musí mít oblé linie. Zatímco toto platí i pro dlouhoploutvé formy, u závojových forem je přípustné, aby prodloužené měkké paprsky vytvářely volně vlající dlouhé niťovité výběžky. I zde by ale měla být určitá pravidelnost v délce jednotlivých paprsků - závojů. Kvalitativním a estetickým znakem projevujícím u všech forem je výrazné krajkování v zadních partiích hřbetních ploutví.

Obr. 4: a) hřbetní ploutev, b) ocasní ploutev

Ocasní ploutev Násadec ocasní ploutve má působit rovným dojmem. Osa těla by měla procházet jeho přesným středem, stejně jako přesným středem celé struktury tvrdých paprsků ocasní ploutve. Přechod z těla na kořen násadce ocasní ploutve musí být plynulý a poslední zadní paprsky hřbetní a řitní ploutve by měly být od přesného přechodu těla do ocasního násadce od této partie stejně, souměrně vzdáleny. Konec ocasního násadce - počátek paprsků ocasní ploutve by měl být rovný a s postranní čárou, která končí v této partii (vypadá to jakoby ležaté velké T) by měl svírat pravý úhel (90°). Plně rozvinutá partie ocasní ploutve musí působit (paprsky se cca v jedné třetině své délky rozdvojují) jako přesný půlkruh nebo vějířovitý půlkruh s jemně vystouplou oblou střední


částí vějíře. Třetí okrajové paprsky - resp. jejich vnější části jsou protaženy do niťovitých výběžků, které mohou být i delší, než je sama ocasní ploutev. U krátkoploutvých forem zadní okraj ocasní ploutve musí být stejnoměrný mírně obloukovitě prohnutý. U dlouhoploutvých forem by pak měly protažené paprsky s blanitými mezerami, zakončené většinou niťovitými výběžky působit pravidelným harmonickým dojmem. I zde platí, že kvalitativním a estetickým momentem je kontrastní krajkování.

Řitní ploutev Přední část řitní ploutve tvoří „svalový trojúhelník“. Předních pět tvrdých paprsků řitní ploutve tvoří samostatné „lupeny“ tvrdých paprsků. Mezi prvními pěti při plném roztažení ploutve mohou být mezery až k základu, pátý paprsek je již spojený ploutevní blánou minimálně od poloviny s přední částí plochy ploutve. Vnější - přední část desátého tvrdého paprsku se na špičatém konci ploutve mění v dlouhý, samostatně prodloužený ploutevní paprsek, která může být dlouhá téměř stejně, jako je dlouhá ploutev od břišní partie až po špičku. Zadní část ploutve má oblé tvary a podobně jako ploutev hřbetní tvoří esovitě zaoblenou plochu s čistými liniemi. I u řitní ploutve u nejlépe zbarvených kusů je patrné krajkování a to u všech typů chovatelských forem skalár.

Obr. 5: a) řitní ploutev, b) břišní ploutve

Břišní ploutve Protneme-li tělo pomyslnou vertikální přímkou (při pohledu z boku), začínající u prvního paprsku hřbetní ploutve, pokračující podle skřelí přes kořen prsní ploutve na místo, kde by tato přímka protknula obrys břicha, dostaneme se přesně do partie, kde začínají kořeny břišních ploutví. Prv-

AQUATAB 17

ní paprsek břišní ploutve je jen mírně obloukovitě prohnutý směrem dozadu, je mohutnější - připomíná jakoby trn a je svým kořenem napojen přímo na svalový pohybový systém. Tento paprsek je krátký, tvoří však hlavní oporu konstrukce celé břišní ploutve. Druhý paprsek je již hlavním a nejdelším, jeho prostřednictvím je celá ploutev protažená do dlouhého výrazně prodlouženého ploutevního paprsku, která zabírá až dvě třetiny celkové délky. Od třetího paprsku se pak ostatní paprsky prudce zkracují, zadní zakončení ploutve je opět oblých tvarů. Břišní ploutve mají být až do míst, kde končí třetí paprsek ohnuté jen do mírného oblouku ustupujícího dozadu, protažená niťovitá část se může v čisté linii mírně vlnit, nesmí však být nijak „zalomena“. U výstavních jedinců by měly být obě břišní ploutve stejného tvaru a především stejné délky!

Povrch těla Povrch těla u většiny výstavních jedinců má být na první pohled hladký - výjimku tvoří horizontální vrásnění, způsobující u některých forem s lesklými šupinami diamantový (perlový) lesk. Povrch těla ryb s maximálně průhlednými šupinami má být jednolitý, jakoby matový, bez poranění nebo jizev. Na boku jsou velmi dobře patrné obě postranní čáry. Horní připomínající ležaté C obrácení břichem nahoru je zakončena v tmavé partii třetího vertikálního pruhu, pod ní začíná na konec ocasního násadce rovně se táhnoucí spodní postranní čára. U některých barevných matových“ forem s průhlednými šupinami jsou v břišních partiích plošky šupin s obsahem perleti - tzv. zrcátka. Je to přirozená věc, v rámci hodnocení ale nehraje žádnou roli - tj. ani kladnou a ani zápornou!

Zbarvení těla / kresba těla Tato hodnotitelská položka obsahuje v zásadě dva rozdílné typy v hodnocení, které se v některých bodech ale i prolínají. Zbarvení těla hraje velkou roli u typů skupin jednobarevných ryb a to kategorií II/E a III/G. U představitelů těchto skupin záleží na sytosti a rozložení zbarvení, nesmí zde být příliš ostře ohraničené přechody v případě více barev, barevné plochy musí být co nejméně skvrnité, ale naopak co nejvíce kompaktní. Přechody mezi jednotlivými barvami tedy musí být jen velmi pozvolné, přípustné je jen odlišné zbarvení případných „zrcátek“ ve světlých břišních partiích, která bývají stříbrná nebo tmavě bronzově červená až hnědá. Výjimku opět tvoří forma „zlatá - lutino“, kde je naopak velmi kladným jevem co největší množství co nejostřejších červených teček až čárek u nejkrásnějších jedinců výjimečně i na celé ploše boků. U rybek ostatních skupin neuvedených v předchozím odstavci o barvách se naopak kladně hodnotí co nejkontrastnější kresba tmavých prvků, které bývají v rozpětí tmavohnědé až vysloveně černé barvy. U všech pruhovaných jedinců chovatelských forem tj. rybky čtyřpruhé, vícepruhé a patří sem i forma bicolor mají být pruhy pokud možno harmonické, buď stejnoměrně široké nebo v určitých partiích rovnoměrně se zužující či rozšiřující. Pruhy nesmí být přerušované a ani se nesmí štěpit. První pruh u čtyřpruhých či několik předních pruhů u vícepruhých - maximálně však tři) může být v mírném oblouku, přičemž největší oblouk smí tvořit pouze první vertikální pruh jdoucí přes oko. U forem bicolor by měla být s ostrým ohraničením vertikální linie tmavá celá zadní třetina těla, u naprosto dokonalých jedinců by se měla tato linie táhnout i do nižších až koncových partií hřbetní i řitní ploutve, ploutev ocasní by měla být přinejmenším hodně tmavá. Po-


souvá-li se hranice světlé a tmavé partie z pomyslné jedné třetiny dozadu či dopředu (mnohdy má některá rybka předěl až za polovinou délky těla směrem dopředu k rypci), je to již estetická vada. Má-li bicolor patrný „první“ vertikální pruh (přes oko), i toto by u ideálního kusu být nemělo. U divokých forem mohou být rozdíly v pruhování, na které je třeba brát zřetel - jedná se kupříkladu o rybky taxonomicky označené jako synonymum Pt. scalare - historicky popsané jako Pt. eimekei nebo Pt. sp. „Rio Nanay“, které mají vertikální pruhování tenké a u některých kusů nejdou dominantní druhý a třetí pruh až do břišní partie. U mnoha přírodních forem se první tři vertikální pruhy často směrem dolů k břišní partii viditelně zužují, mnohdy také mění barvu z velmi tmavé do světlejší.

Obr. 6: a) tečkování, b) skvrnkování, c) flekování U chovatelských forem Pt. scalare skupin 5. - flekaté a 6. - mramorované mají být skvrny či mramorování výrazně kontrastní s plochou těla. Rybky flekaté - leopardi nesmějí mít zřetelné pruhování (zebrovitost), ale jasně patrné flíčkování. Fleky mají být co nejkulatějšího charakteru, mohou se dotýkat, nesmějí se ale slévat ve větší plochy. Fleky mohou být na svých okrajích mírně „rozostřené“. Mramorované skalárky mohou mít mramorování obojího barevného charakteru. Světlé formy (od 50% světlého povrchu těla) mohou mít různý podíl drobné mramorové kresby až po pouze několik skvrnek, jako je tomu u některých forem Koi, tmavé formy jakoby mnohdy měly naopak bílé mramorování a to až na podíl bílé pouhých 5-10 % na černém pozadí. U skupiny 7. - tečkované jde o typy chovatelských forem Pt. scalare, jejichž boky zdobí větší skvrny nebo mapování (forma mapová, kalifornská), kde je podíl tmavých mapových skvrn nebo plochy od ocasu mnohdy až do tří čtvrtin boků těla, mapování nutně nemusí být kontrastně tmavé, ale spíš stříbřitě tmavě šedé či až tmavohnědé. Boky některých forem této skupiny bývají posety droboučkými tmavě červenými až hnědými tečkami (f. kalifornská a jaguáři), podobně jako je tomu u mnoha přírodních populací. Rybky všech zde zmíněných forem a druhů mohou mít i tzv. přídavné zbarvení, jež je většinou významným estetickým jevem. U některých forem ať již chovatelských Pt. scalare, tak i přírodních druhů se jedná o různobarevná čela (od jasně žluté, přes oranžovou a červenou až po zlatavě hnědou se zelenomodrým či různobarevným leskem perleti šupin této partie těla). U mnohé chovatelské, ale i divoké formy je takové trvalé zbarvení i přímo určujícím znakem samostatnosti formy. Divoké druhy a formy rodu Pterophyllum mají mnohdy podobné droboučké tečkování, jako jsem toto uvedl v odstavci u skupiny 7. - tečkovaných. Některé druhy a formy mají na bocích těla i větší

AQUATAB 19

růžové až jasně červené skvrny a flíčky těmto formám vlastní a tyto formy určující (viz. dosud známé formy Pt. scalare „Red Spotted I“, „Red Spotted II“ a Pt. sp. „Rio Nanay“, aj.).

Oko / skřele + žaberní víčko Oko ryb rodu Pterophyllum má být kulaté, čisté, jasné a bez jakéhokoliv zákalu. Na hlavové partii rybky mají být oči umístěny souměrně a harmonicky zapuštěny do reliéfu hlavy. Nesmí být na jedné straně utopené a na druhé vychlípené. U dospělých rybek druhu scalare se velikost oka pohybuje mezi 5 - 8 mm - oči Pt. scalare jsou jasně červené na většině plochy, minimálně však na polovině. U dospělých rybek druhu leopoldi jsou oči jasně žluté až okrově oranžovonahnědlé. Pro zbarvení plochy oka platí stejný poměr jako u druhu scalare. U druhu či ryb typu altum, jsou  či zbarveny jakoby zrcadlově stříbřitošedě až hnědě. Oko může mít jednu či dvě velké malinově tmavočervené skvrny, maximálně však do dvou třetin oka. Skřele. Rybky mohou mít klasické žaberní víčko s obsahem perleťových pigmentů nebo průsvitné až téměř průhledné („Red Wedge“), kterým jasně červeně prosvítají žábry. Zde je tedy pro harmonii jedince důležité, aby toto bylo v určitém souladu - tj. obě žaberní víčka v tomto směru stejného charakteru. Žaberní víčka nesmějí být deformována nebo dokonce u výstavního jedince absentovat, nesmějí odstávat a být nějak poškozena, nesmějí být „nedorostlá“ ani přesahovat až nad kořeny prsních ploutví.

Vitalita Hodnocení vitality je subjektivně pocitový pohled každého posuzovatele. Každý posuzovatel by měl být nejen náležitě poučený o ideální té které formě, ale měl by mít alespoň základní znalosti o zástupcích rodu a jejich formách a také schopnosti dokázat posoudit kvalitativní znaky a tvary. Při hodnocení se bere ohled na chování jedince či skupiny jedinců, ladnost pohybů v souvislosti s jeho tělesnými proporcemi. Ryby musí působit jako zdraví, dobře živení jedinci, nesmí však působit těžkopádně.


Systém standardů chovatelských forem

AQUATAB 21

1. skupina – čtyřpruhé Do této první skupiny jsem zařadil všechny formy nejvíce připomínající výchozí klasický nominátní typ divoké Pterophyllum scalare. Jedná se o formy, u kterých je markantně patrný počet všech čtyř dominantních vertikálních pruhů.

a. forma: čtyřpruhá Čtyřpruhé skalárky mají jako základní barvu těla stříbrnou či stříbrobílou, čtyři dominantní tmavé vertikální pruhy, více než v šedomodročerné barvě kterou dnes známe u přírodních populací spíše tmavohnědého až černohnědého charakteru. Mezipruhy buď u chovatelských čtyřpruhých forem nejsou nikdy patrné a to ani při stresových situacích či onemocnění ryb při různých otravách nebo bývají nezřetelné a velice špatně pozorovatelné. Čelo a hřbet těchto chovatelských populací mohou být bezbarvé - tedy stříbřitobílé, častěji se ale setkáváme s populacemi, které již v juvenilním věku mají čela a hřbety zbarveny nažloutle či okrově světle hnědě. Chovatelským čtyřpruhým populacím chybějí i případné hnědé či červenavé tečky, jaké známe u mnoha populací divokých skalár.

b. forma: čtyřpruhá – kouřová Pod tímto označením se skrývá konec konců i kdysi oblíbený termín dodnes uznávaný v severní Americe jako „černá krajka“ (vhodnější by bylo „tmavá krajka“). Kouřová forma vypadá stejně jako základní typ, rybky však působí celkově tmavším dojmem, jednotlivé tmavé kresby na nepárových ploutvích jsou zvýrazněné a kontrastnější. Povrch těla někdy bývá také trochu tmavší. Čtyři vertikální pruhy jsou téměř černé. Na blanitých partiích nepárových ploutví bývá jasně patrné krajkování.

c. forma: čtyřpruhá tmavá Rybky se na první pohled jeví jako černé, většinou působí matově sametovým dojmem - minimum guanoforů. Při běžném nasvícení však velice snadno poznáme, že povrch boků ryb není dokonale jednobarevný a jsou na něm jasně patrné čtyři tmavé vertikální pruhy.

d. forma: čtyřpruhý albín Rybky vypadají jako negativ „čtyřpruhých tmavých“ ryb. Boky těla mají klasický stříbřitý povrch, čelo a hřbet ve většině případů jsou zbarveny žlutooranžově, oko je samozřejmě celé červené a čtyři vertikální pruhy jsou jasně viditelně bílé.


2. skupina – jednobarevné a. forma: bílá První rybka v této skupině je rybkou čistě bílou. Jedná se o xantorické jedince bez jakýchkoliv stop tmavého pigmentu s normálním černým okem, kteří mají absenci guanoforů ve škáře a celý povrch těla působí na první pohled sametově bíle. Rybky mohou mít tu a tam po těle nažloutlé flíčky, někdy i trochu nažloutlé čelo nebo hřbet. Nepárové ploutve jsou též čistě bílé.

b. forma: stříbrná De facto se jedná o shodnou rybu jako je výše popsaná s rozdílem v množství guanoforů, kterých je zde ve škáře zastoupen vysoký podíl. Rybky působí jednolitě stříbřitě. V zahraničí bývá tato forma nazývána také jako „platinová“. V ideálním případě by neměly být na těle rybek patrné jakékoliv tmavé skvrnky nebo flíčky.

c. forma: oranžovohlavá Zástupci této formy vypadají shodně s rybkami bílými, jejich čelo a hřbet ale mají výrazné zbarvení od jasně kanárkově žluté až po karmínově červenou. Rybky této formy stejně jako je tomu u čistě bílých mají buď úplnou absenci guanoforů nebo jen některé populace vykazují především v břišních partiích až cca 1 cm² velké skvrnky pocházející se shluků guanoforů - zrcátka. Čím více se zbarvení čela a hřbetu blíží k červené, tím jsou rybky cennější.

d. forma: bílý albín Rybky mají velice blízko ke xantorické bílé s tím rozdílem, že mají červené oko. Na těle se mohou objevovat nenápadné nádechy žlutých skvrnek, nejmarkantnější na čele a hřbetu. Vertikální pruhy ani jiné znaky nejsou nikterak patrné.

e. forma: černá V této skupině jsou zařazeny pravé, matově sametové, ale i lesklejší čistě černé ryby s různým podílem obsahu guanoforů ve škáře. Čistota formy je velmi dobře rozpoznatelná neboť rybky i ve stresových chvilkách - úlekovém zbarvení mají povrch boků těla čistě černý a nemají nikde patrné jakékoliv skvrny či pruhy, které by kontrastovaly nebo vystupovaly ze zbarvení boků. Nejhezčí jedinci mají v blanitých oblastech měkkých paprsků nepárových ploutví dobře patrné krajkování.

f. forma: tmavá (kouřová) Rybky na první pohled připomínají předešlou - černou chovatelskou formu. Intenzita černé melaninové pigmentace však není stoprocentní a pokud rybky nejsou více vybarvené - např. z důvodů nějakého rozrušení, nejeví se povrch těla jako čistě černý. Zaznamenáváme zde i velice malý podíl guanoforů ve škáře. Rybky tak mají spíše hodně tmavošedý matový povrch těla a u většiny jedinců můžeme zaznamenat v oblasti světlejších ploch těla nebo v hlavové části okolo skřelí a očí jakoby tmavě zelenomodré, až smaragdově nazelenalé zbarvení pokožky. Nepárové ploutve bývají čistě černé. Měkké blanité zadní partie nepárových ploutví mohou mít zřetelné krajkování.

AQUATAB 23

3. skupina – duchové a. forma: duch pravý (průsvitný) Jedná se o formu rybek, jejichž tělo působí až esotericky průsvitně, což je zapříčiněno pravděpodobnou ztrátou všech pigmentů chromatoforů. U této první formy ve skupině je tak průsvitná i pokožka - resp. její větší část a to takovým způsobem, že bývají mnohdy velice dobře patrné některé orgány či části kostry rybek. Z výše uvedeného tedy i vyplývá, že se u každého jedince setkáme s „červeným žaberním víčkem“ (Red Wedge). Na některých partiích boků a těla mohou být i nažloutlé skvrnky nebo i jen žlutavý nádech - především v oblasti čela a hřbetu, ale vzácně i poblíž ocasního násadce.

b. forma: duch hnědý Druhým zástupcem této skupiny je duch hnědý, také nazývaný tmavý nebo šedý. Ve druhé polovině devadesátých let nejvíce u nás chovaná forma duchů. Základní barva těla je jakoby matově šedohnědá s tmavým lemováním okrajů a špiček nepárových ploutví. Tmavší může být i čelo a hřbet rybek. V zadní partii těla bývá před ocasním násadcem dobře patrná charakteristická klínovitá tmavá skvrna.

c. forma: duch oranžový Průsvitnost pokožky není ani zdaleka tak dokonalá jako je tomu u duchů pravých, naopak pokožka má žlutavě až oranžově matové zbarvení, počátky tvrdých paprsků nepárových mají žluto až oranžově hnědý nádech. Rybky mají plně průsvitné žaberní víčko - „Red Wedge“. Na žlutooranžovém zabarvení se podílí ve škáře částečně dominující xantofory při absenci melanoforů a erytroforů.

d. forma: duch růžový U těchto rybek je ve škáře vyšší podíl možností tvorby erytroforů (červených pigmentů). Na dolních partiích boků a břicha bývají zpravidla guanoforová „zrcátka“ klasických rozměrů. Pokožka těla má silně narůžovělý - stříbřitý nádech, čelo a hřbet mívají hnědou až hnědočervenou či oranžovohnědou barvu, která ze hřbetních partií přechází až do tvrdých paprsků hřbetní ploutve. Tato forma je zástupcem skupiny duchů s nejvyšším podílem guanoforů v pokožce.

e. forma: červená (duch červený) V čisté formě, se jedná o karmínově až sytě malinově celoplošně matově červené rybky, mnohdy s tmavšími lemy okrajů nepárových ploutví. Rybky krmené laciným umělým krmením s minimálním obsahem vitamínů postupně ztrácejí svou červenou barvu a zprvu žloutnou, pozdější populace takto chovaných ryb se mění v různé „špíny“ někdy vzdáleně připomínající zlaté rybky nebo se mohou obracet směrem k předešlé formě.

f. forma: modrá (modrý duch) Rybky mají minimální množství guanoforů, značnou absenci erytroforů a pravděpodobně téměř žádné xantofory. Při dobrém zacházení a krmení je jasně modré zbarvení světlejších partií těla, tmavé pak na čele, hřbetu a okrajích nepárových ploutví. Bohužel mnoho dnešních populací postrádajících kvalitní krmivo opět tu krásnou modrou barvu ztrácí. Modrá přechází do jakési šedé či popelavě šedomodré.


4. skupina – dvoubarevné a. forma: dvoubarevná černobílá („Bicolor“) Základním zbarvením čistých forem bicolorů je klasická stříbrobílá, rybky jsou zhruba od poloviny těla až po ocas černé. Předěl mezi stříbrobílou a černou je vertikální a táhne se již od špičky hřbetní ploutve až po špičku řitní ploutve hranicí mezi barvami je třetí vertikální dominantní pruh. Nejčistší populace mají přední dvě třetiny těla světlé a zbylou zadní třetinu černou, jsou bez jakýchkoliv jiných tmavých flíčků či znamének. U většiny populací je však zřetelný i první vertikální tmavý pruh táhnoucí se od prvního paprsku hřbetní ploutve obloukovitě přes oko do spodních partií skřelí.

b. forma: dvoubarevná zlatohlavá (zlatohlavý bicolor) Rybky jsou po všech stránkách shodné s klasickými bicolory, jen ale s tím rozdílem, že vyšší množství erytroforů a xantoforů v pokožce zajišťuje, že mají intenzivně oranžové čelo a hřbet.

AQUATAB 25

5. skupina – flekaté a. forma: leopard Rybky mají normální základní stříbrobílou barvu s modravými odlesky pokožky, ve které je zastoupen dostatek guanoforů. Na bocích těla jsou rozesety nepravidelné tmavé flíčky - proto název skupiny „flekaté“. Čelo a hřbet hnědavého zbarvení mívají zpravidla jen starší plně dospělí jedinci, většinou jsou tyto partie ale jen trochu tmavěji zabarveny.

b. forma: leopard kouřový Jedná se opět o shodný typ, jako předešlý, rybky jsou ale více a kontrastněji probarveny, mívají i tzv. krajkové zbarvení horizontálních proužků v plošných partiích měkkých paprsků nepárových ploutví.

c. forma: leopard tmavý Rybky se na první pohled jeví jako černé a shodně jako pravá černá skalárka působí matově sametovým dojmem - malý podíl guanoforů ve škáře. Při běžném nasvícení však velice snadno poznáme, že povrch boků ryb není dokonale jednobarevný a jsou na něm jasně patrné tmavé „leopardí“ flíčky či fleky.


6. skupina – mramorované a. forma: mramor světlý Základním typem této skupiny je klasická obyčejná mramorovaná skalárka. Na stříbrobílém povrchu těla je patrné tmavé žíhání, které může místy vytvářet i drobnější nepravidelné flíčky. Žíhání zasahuje i do partií nepárových ploutví, kde většinou postupuje i po ploutevních paprscích. U těchto základních typů mramorovaných skalár je přípustný poměr tmavých ploch k plochám světlým do 40-50 % povrchu celého těla. Čelo a hřbet rybek je buď světlé, nebo slabě nahnědlé. U některých populací se mohou v pokožce břišních partií objevovat shluky guanoforů - opět již několikrát výše popisovaná „zrcátka“.

b. forma: mramor tmavý Rybky jsou vcelku totožné s předešlou skupinou, jejich pokožka však oplývá větším podílem melanoforové pigmentace, ale i vyšším podílem erytroforů a xantoforů - tj. nejen více tmavých skvrn a žíhání, v partiích čela a hřbetu se nezřídka objevují oranžové až krvavě červené tečky a skvrnky. Podíl tmavé barvy na ploše těla může mít až cca 90-95 %. Tento „tmavý“ typ není možné srovnávat se skalárkami tmavými, tmavými čtyřpruhými, leopardy a zebrami - zbytkový procentuální podíl světlého podkladu je jasně stříbrobílý!

c. forma: mramor zlatohlavý / oranžovohlavý Jedná se o klasické mramorované skaláry s výrazně intenzivně žlutě až žlutooranžově zbarveným čelem a hřbetem, odkud u některých zvlášť pěkně probarvených jedinců zasahuje oranžová barva často až do spodních partií hřbetní ploutve. Rybky bývají nazývány také jako „zlaté hlavy („Gold Head“ - angl.; „Gold Kopf“ - něm.).

d. forma: Koi U této formy se jedná o pravý opak tmavých mramorů. Na základní bílé až stříbrobílé ploše povrchu těla je minimální množství tmavých pigmentových skvrn nebo jejich souborů. Paprsky nepárových ploutví mohou mít tmavé zbarvení v některých partiích. Procentuální poměr tmavé by u této formy neměl překračovat 5-10 % zbarvení těla. Čisté formy mají čelo a hřbet buď bílé, nebo jen slabě okrově nahnědlé. Některé populace mohou mít na spodních partiích boků těla a na břiše nižší podíl guanoforů ve škáře, rybky mohou spodní polovinou těla působit matově bíle.

e. forma: Koi žlutohlavý V základní tmavé kresbě na těle i ploutvích se nijak neodlišuje od obyčejných Koi. Na bílé až stříbrobílé ploše povrchu těla je minimální množství tmavých melanoforových pigmentových skvrn nebo jejich souborů. Paprsky nepárových ploutví mohou mít tmavé zbarvení v některých partiích. Procentuální poměr tmavé by u této formy neměl překračovat 5-10 % zbarvení těla. Čisté formy mají čelo a hřbet jasně svítivě žluté díky vyššímu obsahu xantoforů.

AQUATAB 27

f. forma: oranžový Koi (medový Koi) Jedná se o rybky, které splňují všechny popsané barevné vlastnosti obyčejných Koi skalár s tím rozdílem, že na čele a hřbetě ryb je výrazné oranžověžluté zbarvení táhnoucí se až do břišních partií a ke kořeni ocasní partie. Mnohdy oranžové zbarvení převažuje stříbrobílý základ a oranžové partie mají žlutavý lem.

g. forma: dalmatin Povrch celého těla i ploutví je spíš bílý než stříbrobílý (nižší podíl guanoforů ve škáře), tělo (případně i ploutve) je poseto černými drobnými skvrnkami nebo flíčky kulatého pravidelnějšího tvaru o velikosti cca 2–3,5 mm. Boky rybek tak zbarvením dokonale připomínají do nedávna módní psí plemeno.


7. skupina – tečkované a. forma: mapová Základem barevného spektra mapových skalárek je stříbrobílá. V zadní polovině těla je shluk tmavých (spíše více tmavohnědých než černých) skvrn, slévajících se do celku působícího na pozorovatele jako mapa. Čelo a hřbet rybek má okrovou až hnědooranžovou barvu, která přechází směrem dolů do světlejších odstínů až ke stříbrobílému základu.

b. forma: kalifornská Ačkoliv se jedná o čistou stabilizovanou chovatelskou formu, v barvách povrchu těla se objevují některé prvky známé pouze u přírodních populací. V základu se kalifornské skalárky shodují v podílu světlých a tmavých ploch (spíše než černé, jsou tyto plochy tmavošedé) i s ohraničením tmavých částí se skalárami mapovými. Nepárové ploutve a světlé části povrchu těla však nejsou svítivě stříbrobílé, ale mají spíše stříbřitě šedozelený nádech. Na světlých partiích boků těla můžeme pozorovat zřetelné velmi drobounké tmavé tečky, partie měkkých paprsků nepárových ploutví mají krajkový charakter. Čelo a hřbet bývají zabarveny okrověhnědě, na přechodu do základního zbarvení přechází okrověhnědá se třpytivě modrozelenými odlesky do základní barvy. U některých populací je základní šedostříbrná plocha zabarvena výraznějším modrým nádechem. Kalifornské skalárky stojí svými barvami i prvky mezi skalárami mapovými a jaguáry. V jejich škáře je patrně velmi vysoký obsah guanoforů a to především v oblastech hlavy a hřbetu ryb.

c. forma: jaguár Tato forma je více spřízněna původem se skalárkami kalifornskými, než mapovými. Světlejší základní partie, které jsou ve shodných barvách „kaliforňáků“ mají větší podíl jakoby lehce olivověnazelenalé barvy se zlatavými odlesky (vysoký podíl guanoforů v pokožce), na kterých jsou místo mapového vzoru droboučké tmavošedé skvrnky, u některých populací velmi málo zřetelné, zato však je celá plocha boků těla poseta tmavým tečkováním ne nepodobným známým tečkováním u některých divokých populací, jde pravděpodobně o úzce ohraničená místa s velice vysokou koncentrací erytroforů.

AQUATAB 29

8. skupina – vícepruhé a. forma: zebra Prvním zástupcem této skupiny je klasická sedmipruhá zebra. Základní zbarvení nominátní formy této skupiny je světle stříbrobílé, na bocích nalezneme sedm tmavých, spíše však tmavě šedých než černých vertikálních pruhů. První, táhnoucí se od kořenů prvních paprsků hřbetní ploutve obloukovitě před oko ke spodním partiím žaberního víčka je jediným obloukovitým pruhem ostatní jsou rovné a přímo svislé až po poslední pruh na násadci ocasní ploutve, jako je tomu u všech čtyřpruhých. Tyto vertikální pruhy jsou užší, než dominantní pruhy u čtyřpruhých populací. Čelo a hřbet jsou u mladých rybek šedobílé, u dospělých jedinců může mít okrověnahnědlý nádech.

b. forma: zebra kouřová Kouřová forma vychází samozřejmě ze základního typu, rybky však působí celkově tmavším dojmem, jednotlivé tmavé kresby na nepárových ploutvích jsou zvýrazněné a kontrastnější a v blanitých oblastech měkkých paprsků bývá dobře patrná krajková kresba. Povrch těla někdy bývá také trochu tmavší. Všechny vertikální pruhy jsou téměř černé.

c. forma: zebra modrá Rybky mají světlejší partie těla světle šedostříbrné s výrazným jakoby kovově bleděmodrým leskem. Tyto barvy jsou plně výrazné již i u velmi maličkých rybek. U mláďat od velikosti cca 1,5 cm těla se objevují drobné tmavohnědé tečky na bocích (koncentrace erytroforů), tak jak tomu bývá u mnoha přírodních populací a jaké jsme zaznamenali i u formy jaguár nebo kalifornské. U mladých již plně vzrostlých jedinců bývají tyto tečky výrazně intenzivní, jak ale postupně rybky stárnou, tečky ztrácejí svou intenzitu. U některých starších kusů bývají již stěží patrné.

d. forma: zebra tmavá Rybky se na první pohled jeví jako černé a shodně jako matově černé skalárky působí matově sametovým dojmem - minimum guanoforů. Při běžném nasvícení však velice snadno poznáme, že povrch boků ryb není dokonale jednobarevný a je na něm jasně patrné větší množství užších tmavějších vertikálních pruhů.

e. forma: tygr (zebra oranžová) Tato rybka je unikátní nejen vzhledem k své barevnosti - světlé partie povrchu těla jsou místo klasicky stříbrobílé spíše světle okrověhnědé až naoranžovělé a to včetně tvrdých paprsků hřbetní a řitní ploutve i okrajových tvrdých paprsků ploutve ocasní. Vertikálních pruhů může být i více než deset a jsou ještě užší, než je tomu u klasických zeber. Celkově se tak dojem boků těla rybek blíží podobě právě tygří kůže, oblasti měkkých paprsků nepárových ploutví jsou navíc krajkově zabarveny.


9. skupina – zlaté a. forma: zlatá Základ barvy boků rybek tvoří klasické stříbrobílé zbarvení, v břišních partiích se mohou nalézat i místa s nižším podílem guanoforů, takže některé populace mohou mít břišní partie i matově bílé. Čelo a hřbet jsou zbarveny jasně žlutě až světleoranžově (díky vysoké koncentraci xantoforů) a tato barva přechází u dobře probarvených populací ve stříbřitě bílou až v polovině boků těla. Do oblastí tvrdých paprsků nepárových ploutví zasahuje žlutooranžové zbarvení zřídkakdy a pokud ano, tak především jen u základů paprsků. Prsní ploutve jsou buď bělavé, nebo bleděmodré.

b. forma: zlatá - lutino Jedná se o formu velice podobnou předešlé s výrazně větším podílem erytroforů především v partiích hlavy, hřbetu a předních částí hřbetní a řitní ploutve. Blanité části mezi měkkými paprsky obou ploutví mohou mít i výrazné červené krajkování. Výše popsané partie mají tudíž výrazné červené prvky. Nejlépe probarvení jedinci mají bílé pouze spodní břišní partie, žluté zbarvení zasahuje i větší měrou do tvrdých paprsků nepárových ploutví. Na bocích těla zvláště dobře vyšlechtěných jedinců se nachází i ostře ohraničené krvavě červené tečkování.

c. forma: oranžová Jedná se o rybky celoplošně okrovooranžově zbarvené vč. břišních partií. Zbarvení zasahuje i nepárové a břišní ploutve, měkké blanité oblasti nepárových ploutví mají slabě zřetelné krajkování. Pokožka obsahuje jen velice nízké zastoupení melanoforů a guanoforů, zato xantofory a erytrofory jsou zde zastoupeny v poměrně vysokých koncentracích. Břicho může být žluté.

d. forma: bronzová Podíl pigmentů v chromatoforech je totožný s předešlou formou, oproti tomu je zde ale i velmi vysoký podíl guanoforů, což dodává rybkám bronzově kovový lesk.

AQUATAB 31

Poznámky


Poznámky

AQUATAB 33

34 Propozice a standardy pro pořádání soutěží ryb rodu Pterophyllum 2008

Propozice a standardy pro pořádání soutěží ryb rodu Pterophyllum Jan Burzanovský

Recommend Documents