Proměny liturgické části středověkého kalendáře: možnosti a východiska multidisciplinárního studia

MASARYKOVA UNIVERZITA Filozofická fakulta Ústav pomocných věd historických a archivnictví

(magisterská diplomová práce)

Proměny liturgické části středověkého kalendáře: možnosti a východiska multidisciplinárního studia Bc. Jitka Klesnilová Vedoucí práce: PhDr. Dalibor Havel, Ph.D. Brno 2009

Prohlášení Čestně prohlašuji, ţe jsem předkládanou práci zpracovala samostatně pouze na základě pouţitých zdrojů, literatury a odborných konzultací. Současně dávám svolení k tomu, aby tato magisterská diplomová práce byla poskytnuta a pouţívána ke studijním účelům.

--------------------------------------Jitka Klesnilová V Brně dne 30. 11. 2009

Na tomto místě bych ráda poděkovala PhDr. Daliboru Havlovi, Ph.D. za vedení mé práce stejně tak jako za cenné odborné konzultace a připomínky.

OBSAH Úvod ....................................................................................................................... 5 1

Kalendárium: moţnosti a východiska jeho multidisciplinárního studia ......... 8

2

Podoba a funkce kalendáře ve středověku .................................................... 14

3

Kalendář: svědectví kultu světců .................................................................. 21

4

Historie rajhradského kláštera a knihovny .................................................... 26

5

Rajhradské středověké rukopisy ................................................................... 36

6

Analýza kalendářů ve středověkých rukopisech rajhradských benediktinů . 41 6.1

Tabulková část ....................................................................................... 44

6.2

Výstupní analýza získaných dat ............................................................ 72

Závěr..................................................................................................................... 81 Literatura .............................................................................................................. 83 Seznam obrázků ................................................................................................... 88 Seznam tabulek .................................................................................................... 88 Anotace................................................................................................................. 89 Annotation ............................................................................................................ 90

ÚVOD Magisterská diplomová práce jako celek navazuje na mou bakalářskou práci, která se orientovala na problematiku kalendáře jakoţto historického pramene a na konkrétním příkladu kalendárií v rukopisech rajhradských benediktinů se snaţila naznačit moţnou cestu vyuţití kalendárií jako datační pomůcky při práci se středověkými rukopisy. Uţitá metoda M. Dragouna je zaloţena na porovnávání výskytu svátků, u nichţ je moţné nalézt místní a časová specifika, která mohou napomoci přesnějšímu místnímu a časovému začlenění kalendáře, a tedy i rukopisu, jenţ je jeho nositelem.1 Magisterská diplomová práce chce na toto úsilí navázat a rozšířit moţnosti vyuţití kalendárií jakoţto pramene nejen na poli pomocných věd historických, ale i jiných humanitních oborů. Zatímco bakalářská práce představovala především popis všech čtrnácti kalendárií, orientovala se na jejich celkovou vizuální stránku, mnoţství, charakter a přesnost údajů v nich obsaţených a dále pak hlouběji sledovala pouze výskyt specifických festivit na základě poznatků M. Dragouna, magisterská práce má za cíl pracovat všeobecně s liturgickou částí kalendária, a dospět tak k vlastním dílčím poznatkům o jejím vývoji a podobě ve středověku. Pro tyto účely byla opět zvolena středověká kalendária v rukopisech rajhradských benediktinů, jelikoţ představují početnou skupinu čtrnácti kusů reprezentujících různé časové, místní i řádové zastoupení. Ačkoliv by se tato rozrůzněnost mohla zdát být na překáţku sledovaní vývojové linie kalendářního úzu konkrétní instituce, na druhou stranu poskytuje různorodý materiál umoţňující postulovat závěry aplikovatelné obecně pro české prostředí. Přes jeho nehomogenní charakter se práce snaţí materiál představit v co nejpřehlednější a přitom komplexní podobě, a následně usiluje o jeho zevrubnou analýzu.

1

Svou metodu M. Dragoun prezentuje v práci: DRAGOUN, Michal. Kalendáře liturgických rukopisů jako datační pomůcka. In: Problematika historických a vzácných kniţních fondů Čech, Moravy a Slezska. Brno: Státní vědecká knihovna v Olomouci, 1999, s. 74-84.

5

Část práce tvoří také stručné nastínění historie rajhradského proboštství, příslušné knihovny a skriptoria, jelikoţ se domnívám, ţe dějiny instituce, která rukopisy produkovala a uchovávala, jsou nedílně spjaty s dochovanými rukopisy a jejich dnešní podobou nejen jako celku, ale i jednotlivých kodexů. „[P]ochopení [dějin rukopisných knihoven] totiţ umoţňuje zpětně postihnout řadu otázek (…) v souvislosti s funkcí kodexů, jejich genezí, rozšířením a migrací.“2 Nemalá pozornost je věnována i novodobým osudům knihovny, jelikoţ i ty stojí v pozadí dnešní podoby fondu a současných moţností jeho studia. Podobně je snahou práce přistupovat i ke kalendáriím s ohledem na okolnosti, důvody i důsledky jejich vzniku jakoţto jedné z reprezentací konkrétní lidské společnosti a kultury, skrze niţ dnes máme moţnost ji blíţe poznávat. Zde se v historickém přístupu profiluje religionistická perspektiva snaţící se akcentovat propojenost kalendária s člověkem, jeho specifickým pohledem na abstraktní pojem času a tím, co nám můţe tento typ informace sdělit o společnosti, která je jeho nositelem, přičemţ zvláštní pozornost je věnována moţnostem postiţení náboţenského chování středověkého člověka na základě studia tohoto cenného pramene. Toto úsilí je současně nosníkem celé práce, která se ve svém základu pokouší o multidisciplinární přístup k problematice kalendárií, jelikoţ právě tato cesta, jak se pokusím prezentovat, by mohla nabízet nová východiska např. při bádání i nad ostatními typy historických pramenů. Propojení hlediska pomocno-vědního a religionistického s sebou nese v oblasti středověkých kalendárií jednak moţnost poznat konkrétní podobu kalendáře a pokusit se postihnout jeho historický vývoj, coţ je úkolem věd historických, a následně rekonstruovat jeho vliv na ţivot středověkého člověka, chceme-li středověké společnosti,

coţ

je

jiţ

z větší

části

úkolem

věd

sociologických

či

kulturologických. Zacílíme-li se konkrétně na náboţenský ţivot, dostáváme se na

2

HLAVÁČEK, Ivan – KAŠPAR, Jaroslav – NOVÝ, Rostislav. Vademecum pomocných věd historických. Jinočany: H & H, 2002, s. 300.

6

pole religionistiky. Vzájemné propojení různých vědeckých perspektiv tak přináší řadu nových podnětů i otázek, které mají potenciál obohatit vědecký pohled na lidskou kulturu.

7

1 KALENDÁRIUM: MOŽNOSTI A VÝCHODISKA JEHO MULTIDISCIPLINÁRNÍHO STUDIA Pokud se chceme zabývat středověkým kalendářem, bylo by milné se domnívat, ţe se jedná o jakousi entitu anebo předem jasně definovaný pojem, a tudíţ s ním zacházet jako s fenoménem mimo jeho celkový kontext. Jeví se tedy být příhodnější, hovořit v tomto směru o „středověké podobě kalendáře“3, jelikoţ kalendář není vynálezem středověku, a to, k čemu přistupujeme, zabýváme-li se kalendáři ve středověkých rukopisech, je pouze jedna z jeho vývojových etap a moţných podob tak, jak byl utvořen v konkrétní době, tedy ve středověku, a v konkrétním prostředí, tedy v křesťanské Evropě. Musíme však mít na zřeteli, ţe kalendář je mnohem starší neţ křesťanská tradice, která tento model dělení a proţívání času převzala k uţívání z ţidovského prostředí, navázala na antickou tradici a přetvořila ke svému obrazu a v neposlední řadě potřebě. To, co tedy nazýváme „středověkým kalendáriem“, není nově vzniklou entitou, ale výsledkem, nebojme se říci, tisíciletého vývoje lidské civilizace a jejích snah o pochopení a rozčlenění času, jelikoţ snad ve všech dobách a kulturách si lidé uvědomovali svou určenost časem a prostorem a snaţili se s těmito danostmi pracovat, pochopit je a vymezit se v rámci nich i s nimi. Z toho plyne, ţe středověká podoba kalendáře je mnohem komplexnější fenomén, který navazuje na svou původní funkci a charakter, kdy byl ve své esenciální podobě výsledkem pozorování astrologických a přírodních zákonitostí, jelikoţ se nejedná o nic jiného neţ o jednu z moţných reflexí jevů, které jsou bazální naší existenci, tedy vzájemné pravidelné změny postavení Země, Měsíce a Slunce. „Astronomické

3

Avšak ani v tomto směru nemůţeme konstatovat, ţe by se jednalo o jednoznačné a bezkonfliktní pojmové uchopení předmětu našeho zájmu např. vzhledem k velmi širokému záběru pojmu „středověk“, který obvykle bývá u jednotlivých historiků blíţe specifikován anebo vhodnosti jeho uţívání pro jiné neţ evropské nazírání historie. Ale i přesto se vzhledem ke kontextu, ve kterém je vyuţíván v této práci, zdá být dostatečně vyhovující a specifikující, aby jej bylo moţné uţívat v souvislosti se studovaným materiálem.

8

zákonitosti tak vytvářejí objektivní časové jednotky, jeţ střídáním světla a tmy, tepla a zimy rozhodujícím způsobem ovlivňují organický ţivot.“4 Pokud se rozhodneme zabývat se kalendáři, je rovněţ dobré se ptát, jak mohou obohatit naše poznání minulosti lidské kultury, jeţ je jich tvůrcem a uţivatelem a z jejíţ minulosti se dochovaly jako stopy vedoucí aţ k její současné podobě. Je ţádoucí se těmito stopami zaobírat, jelikoţ nám mohou dopomoci k poznání toho, jak určitá skupina lidí na určitém místě a v určitou dobu proţívala, členila a zaznamenávala čas. Jelikoţ „…porozumět způsobu, jakým lidé v minulosti pojímali čas a proţívali jej, je nejlepší cestou k pochopení společnosti, ke které patřili“.5 Právě na tomto místě je nutné akcentovat specifičnost kalendárií, která v rukopisech zkoumáme, s ohledem na konkrétního původce jejich vzniku, kterým je církevní prostředí. To, co nám mohou odkrýt, je jeden z moţných úhlů pohledu na pojetí času ve středověku, jelikoţ je zřejmé, ţe jinak byl čas pojímán ve městech, jinak na venkově, jinak svůj čas proţívala agrární vrstva obyvatelstva a jinak vzdělaní klerikové. A i zde je namístě obezřetnost, jelikoţ kalendária, obsaţená ve středověku nejčastěji v liturgických knihách, jsou ideálním modelem času určeným pro křesťana, respektive klerika, ale i v prostředí církve musíme počítat s tím, ţe k ideálu často chyběla více neţ dlouhá cesta. Pokud se tedy přidrţíme soudu, ţe kalendárium představuje pouze ideální koncepci členění a proţívání času, kterému se realita pouze více či méně blíţila, je nasnadě otázka, jaký uţitek by pro nás mohlo mít jejich studium. Středověk je období, které je ve svých raných fázích chudé na písemné památky jiného neţ oficiální církevního charakteru a kalendáře mohou být do jisté míry nahlíţeny jako částečná výjimka z tohoto pravidla. Je to jedno z mála míst v oficiálním liturgickém textu, kam můţe autor sám, avšak samozřejmě jen zcela sporadicky, zasáhnout podle své vůle. Samozřejmě podoba kalendáře byla

4 5

ADAM, Adolf. Liturgický rok: historický vývoj a současná praxe. Praha: Vyšehrad, 1998, s. 17. LE GOFF, Jacques. Encyklopedie středověku. Praha: Vyšehrad, 2002, s. 91.

9

oficiálně zakotvena a udrţována, ale, jak se pokusím níţe prezentovat, kromě oficiálních svátků v něm bylo rovněţ dostatek prostoru pro pronikání kultů lokálních patronů či zapojování řádových světců. V tomto ohledu je pouze na autorovi, které svátky vyzvedne a které naopak zcela vypustí. V našem bádání však zpravidla nejde o osobu autora samotného, která je ve většině případů pro nás navţdy anonymním řeholníkem či písařem, ale o kulturní a ideologickou základnu, která jej formovala do té míry, ţe určité jevy ze spektra se mu jeví jako „ţivotně“ důleţité a jiné jako nepodstatné.6 Osoba jednotlivce by mohla být jistě zajímavým předmětem psychologie. To, co se však dnes můţeme pokusit na základě studia kalendářů postihnout, je v nejširším slova smyslu spíše záleţitostí sociologických vědních přístupů, jelikoţ kalendář je schopen více vypovědět o společnosti, která jej formovala, neţ o autorovi, který jej zaznamenal. V neposlední řadě to, ţe kalendárium představuje určitý ideální model, není v rozporu s moţnostmi a vyuţitelností jeho studia z hlediska funkce a postavení takovýchto modelů v lidské společnosti obecně. Ideální modely je moţné artikulovat jako funkční napříč rozdílnými lidskými kulturami a jejich vznikem, postavením a proměnami se v určitém světle zabývají veškeré humanitní vědy, jelikoţ na recipročním vztahu právě s takovýmito modely bývají lidské kultury zaloţeny. Příkladem, vzatým z různých koutů našeho evropského kulturního prostředí napříč časem, mohou být takové fenomény jako mytologie, právo, morálka, pravda či patriarchální rodina. Jedná se o ideální modely, kterým

6

Předkládaná teorie o procesu záměrného výběru pouze určitých prvků ze systému či prostředí je inspirovaná systémovým funkcionalismem, který prezentuje německý sociolog a sociolog náboţenství Niklas Luhmann (1927-1998) v práci Funktion der Religion z roku 1977. Východiskem jeho teorie je relace mezi systémem a prostředím, kdy tvorba systému probíhá na základě redukce moţností daných prostředím. Míra redukce komplexicity je dána hranicemi systému: ta rozhoduje o tom, které prvky prostředí jsou, či naopak nejsou, se systém slučitelné. Srov. HORYNA, Břetislav – PAVLINCOVÁ, Helena. Dějiny religionistiky: antologie. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2001, s. 279-286. Ačkoli je jeho teorie zamýšlena jako model utváření a vymezování jednotlivých lidských kultur v prostředí, lze ji aplikovat i v menším měřítku jako výběr prvků ze systému prováděný určitou skupinou, která se takto vymezuje vůči tomuto vlastnímu systému.

10

se společnost snaţí více či méně úspěšně blíţit a které pro ni mají specifické postavení plynoucí z jejich závazné a přitom volní instituce.7 Shrnuto jednou větou, kalendária ve středověkých kodexech představují pro danou společenskou vrstvu, která je utváří a uţívá, určitý typ ideálního modelování času. Tak jako jsou pro poznání lidské kultury v jakémkoli čase i prostoru významné její představy a ideály, stejně tak je v tomto směru esenciálně důleţitý i její pohled na čas. Kalendáře jsou v tomto ohledu stopou minulosti, která se nám dochovala jako jeden z fragmentů celkového obrazu ideologie a myšlení jedné z vývojových etap lidské společnosti. Studiem kalendářů se tedy dostáváme na poměrně široké a otevřené pole věd, které se zabývají problematikou člověka a lidské civilizace. V nejširším slova smyslu jsou to kulturní dějiny, dále pak rovněţ antropologie, sociologie, psychologie, religionistika a další nejen humanitní vědy. Multidisciplinatrita přístupů ke kalendáři jakoţto lidskému fenoménu je slibným východiskem pro jeho studium ve světle moderního přístupu nikoli oddělených, ale spolupracujících humanitních věd. Není však nutné se na základě výše řečeného domnívat, ţe lidskou kulturu lze poznat pouze skze její ideální představy. Stejně přínosné, a z pohledu poznání vývoje a proměn představ o čase snad i přínosnější, by bylo sledovat naplňování takovýchto modelů. Právě blíţení se vlastnímu ideálu, jeho modifikace a opouštění by mohly být významným zdrojem poznání lidské společnosti ve spektru toho, co dnes badatelé označují jako „kaţdodennost“.8 Avšak na tomto

7

Prezentovaná teorie o vzniku, postavení a proměnách ideálních modelů ve společnosti je v pozadí inspirována příspěvkem kanadského profesora religionistiky a současného předního metodologa religionistiky Russella T. McCutcheona Myth. Srov. BRAUN, Willi – MCCUTCHEON, Russell T. (eds.). Guide to the Study of Religion. New York – London: Cassell, 2000, s. 190-208. Zde se autor zabývá moţnostmi současného přístupu k fenoménu mýtu, který je nahlíţen jako to, co lze nazývat „ideálním modelem“. 8 Problematiku kaţdodennosti ve středověku otevírá např. francouzský historik Jacques Le Goff (1924) např. v publikaci Encyklopedie středověku, ruský historik Aron J. Gurevič (1924-2006) v díle Nebe, peklo, svět: cesty k lidové kultuře středověku anebo britský historik Peter Burke (1937) v knize Lidová kultura raně novověké Evropě.

11

místě je třeba si uvědomit limity našeho poznání. Jelikoţ fenomén kaţdodennosti je v historickém poznání, z mého hlediska, opět pouze ideálem, který se badatel snaţí naplnit. Nakolik můţeme opravdu proniknout do kaţdodenního ţivota středověkého člověka, nebo raději lidské společnosti, je otevřenou otázkou. Prameny jakékoli povahy, které jsou nám k dispozici, ve valné většině případů kladou více otázek něţ odpovědí. Avšak slovy A. J. Gureviče: „I kdyţ jsme si vědomi nesnází, spjatých se zahájením dialogu mezi dnešními lidmi a lidmi jiných epoch, nemůţeme se vzdát pokusů jej navázat.“9. A tak je nanejvýš ţádoucí, pídit se po kaţdé otázce, která vyvstane se studiem minulosti a vyuţívat za tímto účelem i často opomíjené anebo neprobádané prameny, skýtající však nemalý potenciál, jakými jsou i kalendáře. Jak jsem se pokoušela teoreticky ukázat, bádání o kalendáriích by mohlo být v budoucnu multidisciplinárně uchopeno. Jejich studiem se nedotýkáme pouze konceptu času, i kdyţ i ten má pro obor, který se chystám stručně zapojit a představit při vyuţití poznatků získaných z kalendářů, nemalý význam, poněvadţ představy o čase se předně utvářely v sakrální oblasti, ale v neposlední řadě nám kalendáře mohou nabídnout přístup k problematice náboţenského chování člověka, čímţ se ocitáme na poli religionistiky. Středověký křesťanský kalendář je záznamem sledu svátků oslavujících události ze ţivota Krista a jiných význačných církevních postav v jednom roce. Jak jiţ bylo řečeno, z jeho písemné povahy plyne základní informace, kterou o něm přijímáme: pochází z rukou kniţně vzdělaného kléru, pro jehoţ potřeby byl primárně určen. Je však moţné jej nahlíţet i z jiného úhlu pohledu, jako výsledek interakce normativní a „lidové“ vrstvy středověkého křesťanství stojící v procesu utváření oficiální podoby církevního roku po boku normativních autorit. Přechod od pohanských představ ke křesťanství byl provázen principiálním přebudováním

9

GUREVIČ, Aron Jakovlevič. Kategorie středověké kultury. Praha: Mladá fronta, 1978, s. 18.

12

tehdejších představ o čase. „Křesťanský čas se napřímil…“10 a cyklické pojetí času typické pro agrární způsob ţivota bylo nahrazeno lineárním modelem směřujícím od počátku světa k jeho konci. „Pohanské“ představy však zdaleka z povědomí lidí nevymizely a církev tyto původní zakořeněné koncepty přizpůsobila potřebám křesťanské liturgie.11 Křesťanský čas tedy nebyl pro člověka něco samozřejmého a přirozeného, tak jako tomu bylo s časem, jenţ byl udáván rytmem přírody a hospodářskými pracemi. Je otázkou, nakolik si středověký člověk oficiální učení církve o čase vůbec uvědomoval.12 Pro většinu populace sloţenou z laiků přesahoval církevní čas moţnosti jejich běţného ţivota a znamenal vytrţení z normálního průběhu jejich práce.13 Ať tak či tak, v tomto bodě se kalendář dotýká kaţdodenního ţivota člověka, a tudíţ jej jiţ nelze povaţovat pouze za pramen umoţňující přístup k ideální koncepci času v církevním prostředí, ale jako pramen, jenţ stejně tak vypovídá o rytmu ţivota lidových, negramotných vrstev obyvatelstva, které byly s křesťanským pojetím času nezbytně konfrontovány, jak se odehrával ţivot ve farnosti.14 Závěrem této kapitoly, kalendář není pouze výpovědí o tom, jak by měla v určité době na určitém místě křesťanská liturgie vypadat, ale je rovněţ svědectvím modelování a profilování tohoto jevu v rámci procesu christianizace. Kalendář je tedy dílem gramotné vrstvy kléru, ale odráţí se v něm zpětně i kaţdodenní ţivot středověké společnosti. .

10

CHARVÁTOVÁ, Kateřina. Čas středověkého člověka. [online], , (1. 9. 2009). 11 GUREVIČ, Aron Jakovlevič. Kategorie…, s. 74-82. 12 CHARVÁTOVÁ, Kateřina. Čas středověkého člověka. 13 LE GOFF, Jacques. Encyklopedie…, s. 282. 14 Farnost jakoţto forma společenského sdruţování lidí je příznačná právě pro středověk, přičemţ lze samozřejmě pozorovat i jiné další celky organizace tehdejší společnosti. „Ve farnosti se realizovala ideologická a morální kontrola nad místním obyvatelstvem.“ GUREVIČ, Aron Jakovlevič. Nebe, peklo, svět: cesty k lidové kultuře středověku. Jinočany: H&H, 1996, s.173.

13

2 PODOBA A FUNKCE KALENDÁŘE VE STŘEDOVĚKU Z dnešního pohledu nemáme mnoho moţností postihnout pojetí času valné většiny obyvatelstva středověkého světa. Kalendář je jeden z mála pramenů, který nám umoţňuje pokusit se zpětně rekonstruovat tento důleţitý aspekt lidského ţivota. Zatímco podobu kalendáře máme moţnost studovat na dochovaných exemplářích, jeho uplatnění často pouze dovozujeme. Zaměříme-li se na podobu a funkci kalendáře ve středověku, je třeba vyjít alespoň v nejobecnějším základu z toho, co víme o jeho nejranějších formách. Pojem čas se utvářel ve všech kulturách v sakrálním prostředí, kde bylo také záhy uţíváno jeho dělení na menší měřitelné časové úseky a právě zde pak mohly vzniknout první kalendáře.15 To vše podmíněno nejen technickými a technologickými moţnostmi dané kultury, ale i její vlastní praktickou zkušeností a potřebou. Na prvním místě nelze nezmínit vyspělou egyptskou civilizaci a její první solární kalendář, který byl uţíván jiţ v 5. tisíciletí před Kristem. Mezi kultury s nejstarší kalendářní tradicí patří jednoznačně i Čína s lunisolárním kalendářem z doby více neţ 2000 let př. n. l. Pozoruhodnou kapitolou jsou rovněţ středoamerické

a

jihoamerické

předkolumbovské

civilizace.

Mayský

chronologický systém, který rozvinuli jiţ před 8. století n. l., aţ doposud ne zcela probádaný, bývá mnohými odborníky povaţován za jeden z nejdokonalejších na světě.16 Evropské pojetí času se utvářelo na základě antických teorií a ţidovských představ přejatých křesťanskou církví. Ţidovský kalendář je lunisolární o

15

Nelze si však představovat, ţe čas byl měřen s jakoukoli přesností anebo určitostí. Po celý starověk a prakticky i středověk se jednalo o přibliţné časové údaje. Ačkoliv nelze na druhou stranu nezmínit např. velmi přesný systém matematických výpočtů uţívaný Mayi, kdy se jimi dosaţené údaje liší od těch, které jsme schopni dnes vypočíst my s vyuţitím současných měření a propočtů, pouze o desítky vteřin. 16 BLÁHOVÁ, Marie. Historická chronologie. Praha: Libri, 2001, s. 381-410.

14

dvanácti měsících a 354 dnech. Od svého vzniku počítá se sedmidenními týdny.17 Fixace ţidovského kalendáře probíhala patrně jiţ v poexilním období, ale završena byla v 1. aţ 2. století n. l.18 Středověk převzal antický, tzv. juliánský kalendář, který vznikl v roce 46 př. n. l. a vycházel z délky roku 365 a čtvrt dne a tuto dobu dělil do 12 měsíců.19 Z hlediska liturgického byl rok členěn církevními svátky. Liturgická část, které bude věnována největší pozornost, je klíčovou ve snaze postihnout proces formování kalendáře ve středověku.20 Do spektra zájmu se dostávají pouze svátky stálé, které připadají na konkrétní data. Oproti tomu svátkům pohyblivým pozornost věnována nebude, jelikoţ se v kalendáriích přímo nevyskytují, a k jejich výpočtu jsou uţívány tabulky, které bývají často v rukopisech doprovodem kalendáře.21 Jinými slovy můţeme v křesťanské liturgii hovořit o svátcích de tempore a de sanctis. Svátky de tempore tvoří celek dvou svátečních okruhů velikonoc a vánoc a liturgického mezidobí. Svátky de sanctis jsou vlastním kalendářem stálých svátků a připadají na konkrétní data. Jedná se o svátky Panny Marie, apoštolů a mučedníků a mnoha světců a světic. Dnes rozlišujeme římský nebo všeobecný sanktorál, dále existují regionální kalendáře dle jednotlivých jazykových oblastí, s nutností potvrzení Římem, a kalendáře řádové.22 K tomuto stavu směřoval vývoj kalendáře jiţ ve středověku, kdy k základní podobě římského sanktorálu přibývají v rámci lokálních preferencí i řádových tradic další svátky, které se postupně stávají součástí jeho oficiální podoby.

17

Číslo sedm bylo symbolické i pro jiné starověké kultury, jako např. babylonskou či egyptskou. BLÁHOVÁ, Marie. Historická chronologie, s. 21-25. 19 CHARVÁTOVÁ, Kateřina. Čas středověkého člověka. 20 Velký význam můţe mít při poznávání konkrétní kultury rovněţ sledování změn v zaznamenávání a úrovni astrologických, komputistických a chronologických znalostí, o kterých si na základě kalendárií můţeme rovněţ učinit představu. 21 BLÁHOVÁ, Marie. Historická chronologie, s. 89-90. 22 ADAM, Adolf. Liturgický rok...,s. 39-42. 18

15

Stálé svátky původně připomínaly zejména významné události ze ţivota Jeţíše Krista a později téţ Marie a jsou kostrou celého ročního cyklu křesťanské liturgie. Ke stálým svátkům patří rovněţ všechny svátky světců, za něţ byly vedle Marie povaţovány některé postavy starozákonní, apoštolové, křesťanští mučedníci, panny, vyznavači a andělé. Data jejich připomíky byla povaţována za významné časové milníky, a neplnila tedy pouze marginální funkci ve stínu svátků christologických a mariánských, jak by se mohlo na první pohled jevit. Většina těchto svátků připomínala významné události z jejich ţivota, přičemţ jsou buďto skutečnými výročími, anebo jsou slaveny jako fiktivní. V kalendáriu je zpravidla uvedeno jméno světce a událost, jeţ je oslavována. Jak se bude moţné přesvědčit i na konkrétním případě rajhradských kalendářů, počet svátků v kalendáriu není vţdy stejný. Zatímco můţeme nalézt svátky, které se vyskytují ve všech exemplářích kalendářů bez rozdílu, zde se zpravidla jedná právě o svátky spojené s biblickou tradicí a význačné světce, bývají v kalendáři v různé míře zastoupeny svátky méně frekventovaných či řádových světců a lokálních patronů, na jejichţ základě lze pak kalendárium odlišit nebo spojit s jiným exemplářem či kalendářní tradicí nebo o něm dovozovat další závěry. Stejně tak se ani počet svátků zaznamenaných v kalendáři nutně neshoduje se skutečným počtem uctívaných světců, jelikoţ jednomu světci můţe v jednom roce připadnout hned několik svátků souvisejících s jeho různými ţivotními daty. Podobně se vyskytují svátky sdruţené, kdy je v jednom dni společně oslavováno hned několik svatých. Ve středověku je kalendárium pouze výběrem určitého vzorku světců z dlouhého seznamu, který nebylo moţné v kalendáriu pokrýt. Právě zde shledáváme místo pro projevení se osobních preferencí daných dějinnými a kulturními okolnostmi. Kalendárium plnilo ve středověku celou řadu funkcí. Nemám zde na mysli pouze jeho písemnou formu, tak jak se s ní dnes máme moţnost konfrontovat my, ale mám na mysli rovněţ jeho aplikaci v rámci kaţdodenního ţivota společnosti, kde povědomí o této jeho podobě bylo předpokládatelně naprosto mizivé, avšak přesto můţeme sledovat stopy, které křesťanský kalendář ve středověké společnosti zanechával. 16

Primární funkce kalendáře byla liturgická. Svátky hrály nezastupitelnou roli při měření času, neboť umoţňovaly srozumitelnou orientaci v kalendářním roce. Podle svátků se řídily zemědělské práce stejně jako soukromý ţivot středověkých lidí. „Liturgický kalendář byl onou skutečně proţívanou realitou středověku.“23 Ve své hmotné podobě však kalendář náleţel do rukou kněţí a mnichů. Nejčastěji byl součástí liturgických rukopisů a vznikal jako liturgická pomůcka. Tuto svou funkci si podrţel hluboko do 14. století, a to zejména v klášterním prostředí. Důvodem jeho vzniku bylo zaznamenání církevního roku tak, aby mohlo být dodrţováno slavení všech významných svátků. S postupem věku se kalendář stával spíše pomůckou k obecnému počítání dní v roce.24 Slouţil však stále primárně k organizaci ţivota komunity. Ačkoli tento typ záznamu byl určen pro uţivatele rukopisu, i v této rovině se kalendář promítal do ţivota běţného člověka do té míry, do jaké lze očekávat jeho účast na kaţdodenním ţivotě církve. Ve středověku však musíme být v tomto ohledu skeptičtí především vzhledem k hluboko do novověku přeţívajícím předkřesťanským vírám a praktikám, stejně tak jako agrárnímu způsobu ţivota absolutní většiny venkovského obyvatelstva ovlivňujícím míru moţnosti jeho participace na denní motlitbě církve v chrámu.25 Kalendář byl tedy ve své fyzické podobě vyuţíván výhradně gramotným klérem. Na jedné straně to bylo k vysluhování kaţdodenní mše a na straně druhé se postupně jednalo rovněţ o praktickou evidenční pomůcku pro orientaci v čase, jeho organizaci a zaznamenávání dějinných událostí souvisejících s významnými

23

CHARVÁTOVÁ, Kateřina. Čas středověkého člověka. HLEDÍKOVÁ, Zdeňka. Kalendáře rukopisů kláštera sv. Jiří. In: AUC phil. et hist., z PVH 8. Praha, 1988, s. 36-37; táţ. Svatojiřské kalendáře doby abatyše Kunhuty. In: AUC phil. et hist., z PVH 9. Praha, 1991, s. 63. 25 LE GOFF, Jacques. Encyklopedie…, s. 281-283; DRAGOUN, Michal. Církevní kalendář přemyslovských Čech a některé aspekty jeho vlivu na život soudobé společnosti. In: Celostátní studentská vědecká konference – Historie, 1995. Ostrava: FF Ostravské univerzity v Ostravě, 1996, s. 27. 24

17

historickými i osobními daty. S takovými záznamy se hojně setkáme i v rajhradských kalendářích. Jedná se nejčastěji o připomínky úmrtí čelných postav konventu i světských příznivců řádu a vysvěcení či naopak znesvěcení chrámu. Pokud se stále ještě přidrţíme náboţenské sféry ţivota středověké společnosti, v kalendáři se dovídáme o důleţitém údaji, a to o dnech udílení odpustků. To se dělo jednak v souvislosti s patrociniem chrámu.26 A koncem 13. století se pak udílení odpustků vztahuje také na výročí zasvěcení kostela a na svátky patronů oltářů nebo soubor ostatků uchovaný v konkrétní svatyni.27 Kalendář se otiskoval téţ do hospodářského ţivota středověkého člověka, který však nelze nahlíţet izolovaně od toho náboţenského. Naopak hospodářský a náboţenský ţivot šli ve středověké společnosti ruku v ruce. Pokud opomeneme významný, a větší pozornost zasluhující, fenomén přizpůsobování křesťanského roku původnímu agrárnímu a adaptaci svátků svatých na původní pohanské rity, velmi významnou roli plnil ve středověku fenomén výročního trhu a pouti.28 Výroční trhy či posvícení se zpravidla konaly na svátek patrona chrámu. Tyto příleţitosti byly dobou zvýšené kumulace obyvatelstva, moţnosti nárůstu hospodářského obratu a sociální interakce.29 Kalendáře se však nedotýkají pouze lidového prostředí, jak by mohlo výše uvedené implikovat. Také soudnictví se řídilo církevním časem, jelikoţ Zemský

26

Patrocinium křesťanských chrámu je rovněţ zajímavým faktorem při studiu kultu světců ve středověké společnosti, jelikoţ právě zasvěcení kostela určitému světci vypovídá o jeho oblibě v dané době a oblasti, coţ se často neshoduje s tím, co můţeme číst v oficiálních pramenech. Takovouto informaci v rajhradských kalendářích však hledat nemůţeme, jelikoţ u řádových chrámu byla volba patrona více méně předem daná. V Rajhradě je to konkrétně svátek apoštolů Petra a Pavla (29. června). Srov. DRAGOUN, Michal. Církevní kalendář…, s. 35. 27 Ibid., s. 35-37. 28 Poutí je v tomto smyslu míněno setkávání obyvatelstva lokálního charakteru, spojené s určitým datem a oslavou konkrétní církevní postavy, nikoli tedy nutně v pravém slova smyslu poutě na permanentní místo kultu světce. 29 DRAGOUN, Michal. Církevní svátky a hospodářský život ve středověkých Čechách. In: KAHUDA, Jan (ed.). Pater familias. Sborník příspěvků k ţivotnímu jubileu Prof. Dr. Ivana Hlaváčka. Praha: Scriptorium, 2002, s. 271.

18

soud Českého království zasedal o tzv. suchých dnech čtyřikrát do roka. Jiný doklad uţití svátků jako časové jednotky nacházíme ve středověkých listinách v datačních formulích.30 Ve stejné míře souvisí kalendária se státní politickou a diplomatickou situací v zemi a „… sledování konkrétních údajů v kalendářích, především specifických svátků, můţe postihnout leckteré kulturně historické a politické souvislosti aţ s překvapivou jasností.“31. V některých kalendáriích je tak moţné pozorovat např. změny preference světců související s orientací státní politiky na určité země. Tak jako je vysoká politika tím, co do jisté míry ovlivňuje podobu kalendáře, stejně tak je i tato sféra ovlivněna kalendářem. Není neznámo, ţe významná politická rozhodnutí a ceremonie, jako byly např. tak důleţité události jako korunovace panovníků, se konaly v určité preferované svátky. Jak jsem se pokusila naznačit, je těţké z dnešního pohledu dovozovat skutečný význam křesťanského kalendáře v ţivotě běţného člověka ve středověku. Zatímco představa o jeho funkci v rámci církve, řádu či konventu je celkem zřejmá, o jeho profilování v lidovém prostředí lze říci s jistotou jen velmi málo. Víme však, ţe právě lidové vrstvy středověké populace se staly nosným pilířem kultu světců, který zde našel patrně největší odezvu v procesu christianizace. A není se čemu divit, jelikoţ toto „rozšiřování nebeského Pantheonu“ se blíţilo tradicím a nahrávalo skrytému polyteismu.32 Středověký čas udávaný přírodními rytmy byl „pokřesťanštěn“, coţ znamená, ţe stejně tak jako byly události ze ţivota Jeţíše Krista rozloţeny do jednoho roku kopírujícího sled ročních období, tak i památka některých svatých připadá na dny původních pohanských svátků, coţ ve výsledku umoţnilo zachování mnohých starobylých zvyků a přispělo ke snazší akomodaci křesťanství ve středověké společnosti, coţ

30

CHARVÁTOVÁ, Kateřina. Čas středověkého člověka. HLEDÍKOVÁ, Zdeňka. Kalendáře rukopisů kláštera sv. Jiří, s. 36. 32 SPUNAR, Pavel. Napětí mezi oficiálním a „lidovým“ náboženstvím ve středověku. In: BĚLKA, Luboš – KOVÁČ, Milan (eds.). Normativní a ţité náboţenství. Brno – Bratislava: Masarykova univerzita – Chronos, 1999, s. 95. 31

19

se ovšem neobešlo bez vlastních implementací a variací, jakými jsou i různé formy kultu světců.33 Jejich obliba byla značná. Nová „abstraktní“ boţská postava byla příliš „odhmotněná“ a vzdálená představám běţného člověka. Se světci bylo naopak moţné komunikovat, coţ bylo pro ţité náboţenství typické a neobešlo se bez magických rituálů. Koneckonců vţdyť „[m]odlitba a kouzelné zaříkávání si nebyly tak vzdálené; obě prosily o ochranu a pomoc.“34. Lidé se k světcům obraceli s nejrůznějšími prosbami, např. o ochranu či zázrak. Velebili je, pokud jim bylo vyhověno a zatracovali, pokud jejich prosby vyslyšeny nebyly. Světec tak byl spojencem mezi člověkem a Bohem. Jsou to tedy rovněţ lidové vrstvy obyvatelstva, jeţ korelují podobu světců, a církev motivovaná faktem, ţe kult světce slaví mezi věřícími úspěchy, se pak stává autorem hagiografických příběhů, vtiskuje jim jejich konečnou podobu a znovu je formou kázání a bohosluţeb navrací širokému okruhu věřících.35

33

LE GOFF, Jacques. Encyklopedie…, s. 91-93. SPUNAR, Pavel. Napětí mezi oficiálním a „lidovým“ náboženstvím, s. 92. 35 GUREVIČ, Aron Jakovlevič. Nebe, peklo, svět…, s. 93-171. 34

20

3 KALENDÁŘ: SVĚDECTVÍ KULTU SVĚTCŮ Kult světců je zajímavou problematikou, profilující se výrazně na poli lidového náboţenství, coţ zvyšuje jeho atraktivitu pro badatele, jelikoţ tato oblast středověké religiozity je poměrně málo badatelsky dotčena36 a v současné době se často staví do kontrapozice nauce oficiální, o které bylo naopak řečeno mnohé, ačkoli nebyla zdaleka jediným, a pravděpodobně ani dominantním, náboţenským projevem ve středověké společnosti. Z našeho úhlu pohledu, kdy se pokoušíme zkoumat kalendária z hlediska přístupu pomocných věd historických a religionistiky, je kult světců moţné charakterizovat jako to, co jednak podobu kalendáře utváří a zároveň je této podoby záznamem. Jak kalendář vznikal a historicky se vyvíjel, bylo řečeno výše, nyní je však nasnadě otázka, jak do kalendáře pronikaly svátky světců a proč se tak dělo. Kult světců je velmi sloţitý jev, a to nejen ve své středověké podobě. Uţ proto je maximálně obtíţné postihnout jeho počátek. Hovořit lze o polovině 2. století n. l.,37 ale úcta k mučedníkům a spravedlivým patřila uţ k ţidovským projevům zboţnosti. Datace do poloviny 2. století je tak, dle mého názoru, více méně symbolickou záleţitostí, jelikoţ se spojuje s postavou prvního oficiálně uctívaného křesťanského mučedníka, Polykarpa ze Smyrny († ca 155 n. l.). V křesťanském prostředí byla dle oficiálních pramenů prokazována prvně úcta mučedníkům. Jejich kult měl v počátku vţdy pouze lokální charakter u místa posledního odpočinku uctívaného. Do jiných lokalit se šířil aţ později, a to

36

Problematika lidových kultur (nejedná se o homogenní celek, jak by mohl singulár implikovat) se ocitla ve spektru zájmu historiků od konce 18. a počátku 19. století. Problém, se kterým se však badatel na tomto poli musí vyrovnat, je zvolení vhodné metodologie vzhledem k nedostatečnému zastoupení pramenů a stereotypní tendenci některých historiků nekriticky akceptovat a prezentovat prameny oficiální povahy jako bezvýhradně pravdivé a závazné. Více na toto téma viz např. BURKE, Peter. Lidová kultura raně novověké kultury. Praha: Argo, 2005. Ačkoli zde bylo např. z hlediska folkloristiky řečeno mnohé, religionistika tuto oblast náboţenskosti teprve „objevuje“, a proto se jeví být velmi přínosné, zamyslet se nad moţnostmi vyuţití nových pramenných zdrojů, jakými jsou např. právě kalendáře. 37 ADAM, Adolf. Liturgický rok…, s. 194-197.

21

zejména s vymizením strachu z pohrom způsobených případnou manipulací s jeho ostatky. Stejně tak jako se kult světců zrodil na východě, taktéţ z tohoto prostředí vzešel fenomén translace ostatků spojený s touhou je vlastnit.38 Na západě však benevolence při neautorizované manipulaci s hroby mučedníků nepanovala a uplatňovaly se zde tvrdé sankce podle římského práva. Zásada nedotknutelnosti těl byla energicky uplatňována papeţi i proti císařům.39 Avšak se sporadickými úspěchy. Objevovaly se stále hojněji ostatky vyrobené a nepravé.40 Jak obchod s relikviemi bujel, šířil se současně s jejich putováním i kult daného světce.41 Obchod s ostatky svatých dosáhl svého vrcholu právě ve středověku, kdy přerostl do nekontrolovatelné roviny. Rovněţ papeţové byly na konci 8. století donuceni k ústupku, jelikoţ docházelo k legálním translacím ostatků svatých pro potřeby jejich ochrany před nájezdy barbarů, a zákazy byly za těchto okolností nadále neudrţitelné. Ze zaalpských zemí začínaly do Říma stále častěji přicházet ţádosti o ostatky starobylých světců, jeţ byly třeba při svěcení oltářů v nově vznikajících klášterech. Papeţové se nemohli více odvolávat na staré právo, a v 8. a 9. století se počíná nový fenomén vývozu ostatků svatých z Říma na sever trvající aţ do zákazu Řehoře IV., po němţ však

38

Touha, která ve středověku přerostla často aţ v posedlost, nebyla zapříčiněna pouze vírou v magickou moc ostatků, ale souvisela rovněţ se základy křesťanské víry v poslední soud a zmrtvýchvstání, kdy jejich opětovné spojení s duší, která je na zemi oţivovala, je jen otázkou času. Byly tak hmatatelným spojením s těmi, jimţ náleţely. POLC, Jaroslav Václav. Česká církev v dějinách. Praha: Akropolis, 1999, s. 135-136. 39 Ibid., s. 135- 137. 40 Problematika pravosti ostatků je poměrně zajímavým tématem. Z dnešního hlediska nejde ani tak o prokázání skutečné pravosti ostatků, ale spíše o nejrůznější projevy úcty, kterých se jim dostávalo a jejich příčiny. Ať tak či tak, pravděpodobnost pravosti klesá u ostatků, které se šířili v laickém prostředí a roste u těch, které kolovaly ve vysokých státních a církevních kruzích. Ale ani zde nebyla pravost zaručena, ačkoli byla pro jejich majitele klíčová. Jiţ ve starověku byly schránky opatřovány záznamy o původu ostatků na papyru a od poloviny 11. století byl o přenosu mnohdy sepisován protokol se jmény svědků. Tam, kde nebylo moţné prokázat pravost přímo, spoléhali se noví vlastníci na tradici a potvrzení věrohodných osob. Nemalou roli také hráli k nim se vztahující zázraky anebo zkouška ohněm. Srov. POLC, Jaroslav Václav. Česká církev…, s. 139. 41 SPUNAR, Pavel. Napětí mezi oficiálním a „lidovým“ náboženstvím…, s. 96.

22

nadále pokračuje tajně, v důsledku čehoţ v budoucnu dochází k opětovnému uvolnění situace ve prospěch vývozu.42 Po mučednících přibyli k význačným uctívaným postavám apoštolové, čili svědci Kristovi. Úcty se záhy dočkali i vyznavači stíhaní pro víru, ale vyváznuvše, na rozdíl od mučedníků, ţiví. Po ukončení etapy pronásledování křesťanství se součástí kultu stávají i významní biskupové, a nakonec rovněţ poustevníci a panny význační pro mimořádné následování Krista. Můţe se jevit překvapující, ţe kult Panny Marie nastupuje aţ ve 3. století, avšak situaci lze vidět jasněji ve světle pronásledování křesťanů a všeobecného neklidu, který přál raději úctě mučedníkům neţ mariánskému kultu. S postupem času svátků nekontrolovatelně přibývalo a za světce mohl být prohlášen takřka kdokoli. Nad situací převzala církev kontrolu v 10. století, kdy před tím, neţ mohl být někdo oslavován jako křesťanský světec, musel projít kanonizačním procesem. Avšak ani tento krok rozmáhání kultu světců nezarazil.43 Světci vstoupili do podvědomí jako přímluvci a pomocníci. Mívali různé funkce a pro lid se stali v těţkých ţivotních situacích cílem modliteb, jelikoţ věřící u nich předpokládali zázračnou moc a světci také mohli lidem pomáhat. Jejich kult do značné míry připomínal pohanské uctívání. V náboţenské praxi ustupovalo napodobování a následování před vzýváním. Jejich kult byl však církví „tolerován“. Hájila totiţ stanovisko, ţe v oficiálním pojetí neohroţuje výsadní postavení Jeţíše Krista, jak by se mohlo zdát. V prefaci o svatých říká, ţe v nich Krista uctívá. V dějinách se však můţeme přesvěčit, ţe se jedná spíše o teologické stanovisko neţ o funkční realitu, a to zejména s ohledem na popularitu

42

POLC, Jaroslav Václav. Česká církev…, s. 137-138. Pro příklad netřeba jít daleko. V českém prostředí se objevilo několik osob, kterým, ač nedosáhly oficiální kanonizace, byla prokazována úcta náleţející pouze svatým. Podle později uplatňovaných norem, s výjimkou sv. Prokopa, vlastně nedošlo ve středověku ke svatořečení ţádné z postav českého středověku povaţované obecně za světce. Ačkoli se však nejednalo o světce podle církevního řádu, byli nahlíţeni a uctíváni se stejnou váţností jako ti oficiálně církví uznávaní. Srov. DRAGOUN, Michal. Vintíř a Radim - lokální kulty českého vrcholného středověku. In: MHB 6. Praha, 1999, s. 65. 43

23

a formu mariánského kultu. A pokud se podíváme na středověké kalendáře, musíme dát jen za pravdu tvrzení, ţe „[p]řebujelé uctívání světců ve středověku vedlo k tomu, ţe byl rok Páně v liturgii značně překrýván kultem svatých“ 44. Abnormální s nesrozumitelností

úcta

ke

světcům

souvisela

křesťanských dogmat

ve

středověku

v lidovém prostředí.

rovněţ

Přibývalo

poutních míst, nepravých relikvií, ikon i způsobů úcty. Situace byla neudrţitelná do míry ohroţující základní křesťanské poselství. Kult světců se stal cílem kritiky reformátorů. Vše vyvrcholilo na Tridentském koncilu (1545-1563), kde proběhla výrazná redukce církevních svátků. Za papeţe Pia V. (1566-1572) byla podoba církevního roku oficiálně ukotvena v breviáři ustanoveném roku 1568 a misálu z roku 1570, který specifikoval důleţitost svátků ve třech stupních. Mohly se tehdy rovněţ zachovat pouze ty diecézní kalendáře, které měly tradici delší 200 let, ale mnohé řády se tohoto privilegia vzdaly. Zdálo se, ţe se kalendář opět jednotí. Ale nestalo se tak. Svátků v diecézích začalo záhy opět přibývat.45 „Od prvních staletí křesťanství existuje tradice a právo místních církví (…), mít své vlastní liturgické slavnosti. To platí zejména pro uctívání mučedníků a svatých, které bylo původně lokálně omezeno.“46 Stejně tak měly nárok na zastoupení vlastních světců i řády. V kalendáři však nejsou zachyceni veškeří světci a jejich výročí. Za tímto účelem vznikaly soupisy svatých, z nichţ se pak v oficiálních kruzích vybírali kandidáti pro závazný kalendář. Pochopitelně zcela odlišná situace byla v rámci církví lokálních. Jak se můţeme přesvědčit i z rozboru rajhradských kalendářů, existuje vţdy určitá pevná „kostra“, která se víceméně neměně promítá do všech kalendářů. Základem tohoto nosného jádra jsou christologické a mariánské svátky, svátky významných světců, světic a apoštolů. Na tuto „kostru“ se nabalují v různé míře, která je často ovlivněna hlediskem jak časovým, tak i místním, svátky světců lokálního charakteru, menšího významu nebo povědomosti. Je však

44

ADAM, Adolf. Liturgický rok…, s. 196. Ibid., s. 31-42, 194-197. 46 Ibid., s. 254. 45

24

otázkou, nakolik se takovéto svátky mohly vůbec promítnout do ţivota běţného člověka, jelikoţ nabývaly zpravidla jen marginálního významu oproti svátkům tvořícím zmíněné jádro kalendáře a utvářejícím do značné míry i ţivotní rytmus tehdejší společnosti. Jinými slovy, i kdyţ svátek určitého světce „menšího významu“ fixoval pevně datum, nedočkal se zpravidla ţádného dalšího praktického uplatnění v ţivotě středověké společnosti.47 Pokud se závěrem pokusíme sumarizovat vztah středověkých kalendářů a kultu světců, zjistíme, ţe je reciproční. Je to právě kult světců, jejich měnící se popularita a počet, které udávají podobu kalendáře ve středověku. Stejně tak je však kalendář rovněţ svědectvím toho, jak se tento kult ve společnosti utvářel a projevoval. Detailní analýza reprezentativní skupiny kalendářů nám tudíţ můţe také slouţit dvojím způsobem. První hledisko je historické či chceme-li pomocno-vědní: zastoupení určitého podílu svátků v kalendáři je otázkou časové a místní preference, na základě sledování jejích změn ve srovnání se známými historickými fakty mohou kalendáře slouţit jako pomůcka při určení datace a provenience rukopisů, v nichţ jsou obsaţeny. Druhé hledisko je religionistické: týţ časová a místní změna preferencí, zachycená v kalendářích, můţe slouţit jako historický pramen při rekonstrukci náboţenského ţivota středověké obce věřících reprezentovaného typickém rysem tehdejší společnosti, jakým je úcta prokazovaná světcům.

47

Jak jsem jiţ zmínila v kapitole o podobě a funkci kalendáře ve středověku, ţivot člověka byl do značné míry propojen s církevním pojetím času. Velké církevní svátky (mariánské, christologické, apoštolské a nečetné další) se objevují ve všech oblastech lidského ţivota – ať je to politika (některé události z panovníkova roku a ţivota připadaly výhradně na velké církevní svátky), ekonomické činnosti (konání výročních trhů), církevní akty (udělování odpustků) atd. Oproti tomu role těch menších a lokálních svátků je z hlediska vlivu na fungování tehdejší společnosti dnes pro nás méně patrná.

25

4 HISTORIE RAJHRADSKÉHO KLÁŠTERA A KNIHOVNY „Návštěvníci historických knihoven se vznosnými regály a zašlými freskami na smělých klenbách, kteří pozorují s obdivem a úctou, s tichým nadšením nebo i lhostejně vyrovnané řady knih v dobových vazbách, vydechujících charakteristické pachy staletí a vyhlíţejících tak poklidně, jako by tu nehybně stály od věků, čekajíce jen na dotek člověka, který se s nimi chce potěšit nebo z nich načerpat poučení, uvědomují si jen zřídka, ţe knihovny jsou vlastně také ţivými organismy, které se rodily, rostly a sílily, chřadly a trpěly úbytěmi, byly vydány úrazům i tragickým nehodám, znovu oţívaly nebo definitivně skomíraly.“48 A takovýmto organismem, který prošel vlastním specifickým vývojem utvářejícím jeho podobu takovou, jakou ji dnes máme moţnost poznávat, je i knihovna rajhradských benediktinů, jejíţ osud je odrazem ţivota kláštera jakoţto i celých našich dějin zrcadlících se v dochovaných i navţdy ztracených písemných a tištěných památnostech, které byly němými svědky často pohnutého osudu kláštera. Právě klášterní knihovny jsou jedním z hlubokých a silných kořenů, z nichţ vyrostla i naše kulturní tradice, a to i proto, ţe ve středověku se zejména kláštery staly prvními, a dlouho i jedinými, středisky školství, studia a organizované písařské činnosti, a to především díky výrazným osobnostem, které zde úspěšně prosazovaly své záměry. V této souvislosti je moţné hovořit také o zakladateli benediktinského řádu a západního mnišství, sv. Benediktovi z Nursie (ca 483-543),49 který vloţil do své řehole ustanovení o písařské a čtenářské

48

DOKOUPIL, Vladislav. Dějiny moravských klášterních knihoven ve správě Universitní knihovny v Brně. Brno: Musejní spolek, Univerzitní knihovna v Brně, 1972, s. 21. 49 O ţivotě sv. Benedikta více např. viz GRŰN, Anselm. Svatý Benedikt z Nursie: učitel duchovního života. Praha: Vyšehrad, 2004.

26

činnosti ve svých klášterech.50 Právě tyto kláštery umoţnily šíření a uchování mnohých literárních památek středověku, které by jinak byly patrně ztraceny a pro dnešního člověka neznámy. Benediktini, nejstarší řád evropského západu, prosluli šířením vzdělanosti a zprostředkováním antické kultury středověku.51 „V raném a vrcholném středověku leţelo hlavní těţiště práce ve skriptoriích benediktinských klášterů a různých katedrálních kapitul.“52 Písařská činnost však byla povaţována obecně za zásluţnou a písaři si mezi sebou vzdávali navzájem velkou úctu. Po celý středověk se stala základní parolou slova Cassiodorova53 „kolik písař (rozumí se mnich) napíše liter, tolik ran dostane ďábel“.54 Benediktini stáli rovněţ u zrodu řádového ţivota v Čechách. První ţenský klášter vznikl jiţ v době zaloţení praţského biskupství roku 937 a muţskou větev přivedl do Břevnova biskup Vojtěch na sklonku 10. století z Říma. Přímočarý monopol benediktinů skončil v Čechách aţ ve 40. letech 12. století s příchodem cisterciáků a premonstrátů.55 Podobně i rajhradský klášter, nejstarší klášterní komplex na Moravě,56 osazený mnichy benediktinského řádu, proslul ve středověku jako centrum kulturního ţivota na Moravě,57 jelikoţ podle předpokládaného data jeho vzniku paří k nejstarším moravským církevním institucím vůbec.58 Historie kláštera sahá

50

Benedikt z Nursie. Řehole Benediktova. Praha: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, 1998. 51 Nejstarším a nejproslulejším benediktinským klášterem je Monte Cassino v Itálii, zaloţený roku 529. Srov. DOKOUPIL, Vladislav – KRÁL, Adolf. Knihovna benediktinů v Rajhradě. Rajhrad, 1968, s. 4. 52 HLAVÁČEK, Ivan – KAŠPAR, Jaroslav – NOVÝ, Rostislav. Vademecum…, s. 286. 53 Flavius Magnus Aurelius Cassiodor (ca 485 – 580) proslul jako vzdělanec, který věnoval své ţivotní úsilí kritice církevních textů. 54 HLAVÁČEK, Ivan. Úvod do latinské kodikologie: skripta pro posluchače filozofických fakult Univerzity Karlovy. Praha: Karolinum, 1994, s. 54. 55 SOMMER, Petr. Svatý Prokop: z počátků českého státu a církve. Praha: Vyšehrad, 2007, s. 3139; KETTNER, Jiří. Dějiny pražské arcidiecéze v datech. Praha: Zvon, 1993. 56 Naším nejstarším benediktinským klášterem je jiţ zmiňovaný Břevnov, zaloţený roku 973. 57 POKORNÝ, Václav Jan. Klášter Rajhrad: jeho dějiny a památnosti. Brno, 1925, s. 45. 58 Biskupství bylo na Moravě obnoveno aţ roku 1063.

27

aţ do poloviny 11. století, kdy se objevují první zmínky o zřízení celly59 na místě původního pohanského osídlení, nacházejícího se přibliţně 0,5 km východně od dnešního městečka. Ačkoli o této etapě osídlení neexistují písemné prameny,60 existenci valu61 a sídliště dokládají četné archeologické nálezy.62 Cella měla být v Rajhradě zřízena jiţ v letech 1028 a 1030 kníţetem Břetislavem z válečné kořisti v Uhrách. Není však zcela jasné, pro koho byla zamýšlena.63 U valné většiny informací týkajících se prvotních událostí v rajhradském klášteře nám slouţí jako pramen dvě listiny hlásící se svým vznikem do roku 1045 a 1048, které bývají označovány jako tzv. břevnovská falza, jelikoţ pocházejí z dílny břevnovského opata Dluhomila, proslulého četnými padělky, kterými ve 13. století upravoval a pojišťoval práva svého domovského kláštera. Nicméně je třeba zváţit fakt, ţe informace v obou listinách zachycené jsou nejen potvrzeny archeologickými nálezy, ale také badatelé se kloní u obou listin k jejich obsahové pravosti.64 První z falz se mimo jiné v donaci kníţete Břetislava břevnovskému klášteru zmiňuje o zaloţení celly ke slávě svatých apoštolů Petra a

59

Označení cella podle publikace ŢIŢKA, Petr – DUREC, Ivo. Benediktinský klášter Rajhrad. Rajhrad: Obecní úřad v Rajhradě, 1995, s. 5, míní poustevnu snad moţná i kostelík. 60 K dispozici jsou nám pouze pozdější zmínky v diplomatickém materiálu. První ze dvou listin označovaných jako tzv. břevnovská falza se zmiňuje o existenci opuštěného hradu na místě, kde kníţe Břetislav zřídil v 11. století cellu. 61 Viditelné pozůstatky valu jsou uváděny ještě v písemných pramenech druhé poloviny 18. století. 62 Badatelé se zmiňují přímo o existenci sídliště s kultem slovanských boţstev, jelikoţ, jak se můţeme přesvědčit v muzeu rajhradského kláštera, byla mezi archeologickými nálezy z této oblasti rovněţ soška bůţka se dvěma tvářemi. Dále pak Dr. Řehoř Volný nalezl 25 kostrových hrobů na Rebešovickém kopci, kde lze předpokládat centrum původního osídlení. 63 Jedno z moţných vysvětlení navrhuje záznam o návštěvě Prokopa, prvního opata kláštera Sázavského, coţ by mohlo nasvědčovat tomu, ţe Rajhrad byl v této době, stejně tak jako Sázavský klášter, centrem slovanské bohosluţby. Srov. HÁJEK, Vladimír. Pohled do minulosti Rajhradu. Rajhrad: Městský národní výbor, 1996, s. 16-19. V rajhradském rukopisném fondu rovněţ nalezneme rukopis nazývaný Martyrologium Adonis, pocházející z 9. století, který obsahuje staroslověnské přípisky v latinském textu. Badatelé na poli kodikologie však v otázce provenience rukopisu zastávají velmi protichůdná stanoviska, coţ ovšem samo o sobě nevylučuje moţnost slovanské bohosluţby v Rajhradě. 64 Například se touto otázkou zabýval náš přední badatel na poli pomocných věd historických Gustav Friedrich (1871-1943).

28

Pavla na místě opuštěného hradu nazývaného Rajhrad.65 Druhé z falz se prezentuje jako zakládací listina rajhradského kláštera, který byl kníţetem Břetislavem zaloţen ke cti apoštolů Petra a Pavla na hradě jménem Rajhrad.66 Badatelé se domnívají, ţe Břetislav okolo roku 1048, kdy se vznik kláštera skutečně předpokládá, nezaloţil klášter nový, ale pouze jiţ existující objekt předal břevnovským mnichům latinského ritu, coţ by korespondovalo s rozšiřujícím se trendem latinizace, ačkoliv, jak je známo, panovník byl sám slovanské bohosluţbě příznivě nakloněn. Motivací pro tento čin mohly být rovněţ politické důvody, jelikoţ Břetislav mohl být tlačen nepřízní papeţe Benedikta IX. popuzeného neautorizovanou translací ostatků svatého Vojtěcha z Polska. Nemalou roli v této době hrál, a v Břetislavových záleţitostech významně figuroval, i zkušený aktivní diplomat, poustevník Vintíř, jenţ vystupoval ve prospěch německé politiky.67 Navíc i doklady z jiných míst země hovoří o násilné latinizaci klášterů a často o dlouhotrvajících sporech sahajících aţ hluboko do 12. století. Je tedy moţné uvaţovat o podobném vývoji i v rajhradském klášteře. Přímo o Rajhradu se nám dochovala zajímavá zpráva Václava Hájka z Libočan.68 Vypravuje, jak se při předávání slovanského kláštera v Rajhradě latinským mnichům dva zdejší slovanští mniši Dathan a Abiron srdnatě postavili na odpor tomuto bezpráví páchanému na rozkaz kníţete. Byli zaţiva zahrabáni.69

65

„In Moravia eciam quandam cellam in honore sanctorum Petri et Pauli apostolorum in quodam castro, cui nomen Raygrad, construxi….“ FRIEDRICH, Gustav (ed.). Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae. T. 1. Praha: Sumptibus Comitiorum regni Bohemiae, 1904-1907, s. 354. 66 „[E]go Brachizlaus esse cupiens imitator, pro remedio anime mee et parentum meorum ad honorem dei et sanctorum apostolorum Petri et Pauli ecclesiam in castro Raygradensi propriis sumptibus construxi….“ FRIEDRICH, Gustav (ed.). Codex diplomaticus…, s. 357-358. 67 POKORNÝ, Václav Jan,. Klášter Rajhrad…, s. 19-20; ŢIŢKA, Petr – DUREC, Ivo. Benediktinský klášter…, s. 5-6. 68 I kdyţ o údajích tohoto nekritického historika panují značné pochybnosti, nelze je přejít naprosto bez povšimnutí. 69 POKORNÝ, Václav Jan. Klášter Rajhrad…, s. 20.

29

Nemůţeme sice přesně stanovit rok zaloţení kláštera, ale víme jistě, ţe jiţ bezprostředně od jeho zřízení, na sklonku první poloviny 11. století, zde vznikla rovněţ příruční klášterní knihovna. Základní liturgické a bohoslovné knihy byly totiţ nezbytné pro zajištění správného fungování kláštera jiţ v této jeho rané fázi existence. Zárodkem klášterní knihovny bývaly zpravidla knihy, které si s sebou přinesli mniši z mateřského kláštera. Rajhradská knihovna rostla, ale i z větší části zanikala a opět vznikala při válečných pustošeních, která se kláštera několikrát v jeho dějinách dotkla.70 Zmapování osudů klášterní knihovny však zároveň komplikuje hned několik okolností. Jednak je to skutečnost, ţe rajhradský klášter byl zaloţen jako pobočka našeho nejstaršího benediktinského kláštera břevnovského a byl mu podřízen aţ do roku 1813. Vzhledem k tomu existovala od počátku mezi nimi čilá výměna jak mnichů, tak i rukopisů, jelikoţ bylo obvyklé, ţe řeholníci odcházející na nové působiště byli vybaveni alespoň základními liturgickými knihami a řeholí. Přitom je třeba zdůraznit, ţe knihy neputovaly pouze z břevnovského mateřince směrem do Rajhradu, ale i knihy rajhradské se dostávaly do Břevnova. Většina těchto památek však vzala za své v troskách obou klášterů. Další okolností znesnadňující poznání osudů knihovny jsou pozdější donace, které byly ve středověku běţným jevem jak ze strany světských zakladatelů a sponzorů, tak i vyšších církevních hodnostářů svázaných nějak s klášterem, a mohlo se jednat rovněţ o dary od jiných klášterů a institucí. Kaţdopádně můţeme obecně konstatovat, ţe hlavním zdrojem růstu klášterních knihoven byla jejich vlastní skriptoria, v nichţ řeholníci opisovali pro vlastní potřebu anebo vzácně i pro výdělek vlastní knihy či vypůjčené předlohy. Právě taková dílna je doloţena v rajhradském klášteře, a to aţ do 18. století. Konečně nutno zmínit ještě převody knih za dob josefínské sekularizace. A v neposlední řadě pak převazby kodexů do jednotných bílých pergamenových vazeb (téměř ţádná z nejstarších knih se

70

Obzvláště kritické bylo 13. století, kdy Rajhrad čelil řádění Tatarů (1241), pustošení vojsk Bély IV. (1253) a nakonec taţení vojsk Rudolfa Habsburského (1278). V průběhu tohoto věku musel být kostel hned třikrát znovu vysvěcen, jak čteme i v přípiscích v dochovaných kalendáriích.

30

nedochovala v původní vazbě), s nimiţ zmizely cenné vlastnické záznamy na deskách, přídeštích a předsádkách. Ty probíhaly hlavně v 18. století, a to i v několika dalších klášterních knihovnách, a z dnešního pohledu komplikují určení provenience těchto rukopisů. Avšak při mapování osudů knihovny i skriptoria má Rajhrad rovněţ jednu nespornou výhodu oproti mnoha jiným klášterům: poměrně bohatý archiv obsahující navíc relativně četný materiál o knihách a knihovně.71 Jelikoţ je rajhradský klášter nejstarším klášterem na Moravě a řád benediktinů je proslulý svou péči o vzdělanost, dalo by se předpokládat, ţe i rukopisné bohatství klášterní knihovny bude značného rozsahu a stáří. Avšak Rajhrad nebyl ve své historii ušetřen mnoha válečných konfliktů a střetů, a tudíţ, i kdyţ je jeho fond co do mnoţství rukopisů velmi bohatý, poměr těch starých a novějších je nesouměrný, například ve srovnání s mladší, ale před válečnými střety více chráněnou, Olomouckou kapitulou. Je třeba si zároveň uvědomit, ţe většina klášterních knihoven nevzrůstala příliš rychle, a ani vzrůstat nemohla, jelikoţ rukopisná kniha byla rukodělným výrobkem značně pracným a finančně nákladným.72 Nemluvě o tom, ţe psaní je i otázkou času, a to nejen proto, ţe řeholníci nebyli povinováni pouze písařskou prací (i kdyţ mohli být z liturgie, vzhledem k důleţitosti této činnosti i vyvázáni) a museli plnit povinnosti plynoucí z řádových pravidel, ale svou roli zde hrála i otázka denního světla, tolik nezbytného pro písařskou činnost. Není tedy divu, ţe kniha nevznikala dny či týdny, ale spíše celé měsíce, ba roky. Stejně tak je nutné kalkulovat i s předpokladem, ţe ačkoli bylo opisovačství zakotveno v řádové řeholi, nejednalo se u písařské dílny s největší pravděpodobností o činnost nepřetrţitou, jelikoţ kvalita i kvantita pořizování opisů závisela v neposlední řadě také na osobní zainteresovanosti členů konventu.73 Proporční rozloţení rukopisů v rajhradské knihovně lze rovněţ vidět ve světle takového jevu, jakým ve středověku bylo

71

DOKOUPIL, Vladislav – KRÁL, Adolf. Knihovna benediktinů…, s. 4-5; DOKOUPIL, Vladislav. Dějiny moravských klášterních knihoven, s. 5-6, 21-23. 72 DOKOUPIL, Vladislav. Dějiny moravských klášterních…, s. 7. 73 HLAVÁČEK, Ivan – KAŠPAR, Jaroslav – NOVÝ, Rostislav. Vademecum…, s. 286-289.

31

likvidování starých knih. Jejich kvalita nebyla respektována a byly uchovávány nanejvýše, a to ještě jen zřídkakdy, z pietních důvodů. Krom záměrné likvidace, po níţ ţádné stopy nezbyly, se setkáme i s poměrně častým vyuţitím starých knih k přebalu a zpevnění vazeb knih nových, coţ můţeme vidět i na několika exemplářích rukopisů rajhradských. Například nalezneme torzo graduálu (R 19) z roku 1313, jehoţ chybějící strany jsou identifikovatelné na vazbách knih zejména ze 17. a 18. století. V. Dokoupil uvádí celkem 63 svazků obsahujících na vazbách, záševcích apod. fragmenty rukopisů, které datuje mezi 11. aţ 15. stoletím, s největším zastoupením rukopisů ze 14. věku. Zastoupen je i jeden palimpsest v graduálu z 12. století (R 418). Je tedy zřejmé, ţe doloţení existence skriptoria v rajhradském klášteře v jeho počátcích je, s ohledem na výše zmíněné skutečnosti, které zapříčinily dnešní podobu dochované rukopisné sbírky, stejně tak komplikované jako rekonstrukce nejstarší podoby zdejší knihovny. Nejstarším rajhradským rukopisem a patrně zároveň i reliktem nejstarší knihovní sbírky je proslulé Martyrologium Adonis (R 388) pocházející ze třetí čtvrtiny 9. století. Je tedy starší neţ samotný Břevnov a rovněţ neţ sv. Václav, coţ ukazuje na jeho vznik mimo naše území. Významným jej činí především církevněslovanské vpisky. Avšak jeden dochovaný svazek, lekcionář (R 637), tentokrát jiţ domácího rajhradského původů, spadá do 11. století. Rovněţ z 12. století se nám dochovaly rukopisy vzniklé v rajhradské nebo břevnovské písárně. Zmínit je třeba náš nejstarší benediktinský breviář z 2. poloviny 12. století (R 387). Století 12. a 13. reprezentuje shodně 5 kusů dochovaných kodexů. Je moţné dovozovat, ţe vzhledem k tomu, ţe, po všech ztrátách, které po poklidném období ekonomického růstu kláštera knihovna ve 13. století utrpěla, se do dnešní doby dochoval takto významný počet rukopisů (13 kusů), byla v této době v Rajhradě poměrně velká knihovna. Ze 14. století máme k dispozici celkem 31 rukopisů. Rozvoji kláštera přála poklidná doba vlády Karla IV., která byla po hospodářské, nikoli však uţ mravní, stránce zlatou érou kláštera. Dokladem písařské činnosti z tohoto období jsou např. rukopisy iluminované mnichem 32

Petrem. Nejznámější je breviář probošta Vítka z roku 1342 (R 394). O dobrém ekonomickém postavení rajhradského kláštera svědčí i pořizování knih na zakázku, o němţ máme doklad např. v antifonáři (R 17) pořízeném pro Rajhrad v Břevnově roku 1313. Překvapivě příznivým obdobím byla pro Rajhrad těţká doba husitských válek, která přerušila dosavadní vývoj mnohých klášterů v zemi. Nejenţe Rajhrad jimi zůstal nedotčen, ale uchýlili se sem rovněţ mniši ze zničeného Břevnova a Broumova, kteří zde zanechali své stopy v rukopisech. Knihovní řada čítá na 120 rukopisů do roku 1600, z nichţ některé vynikají svou výzdobou i literární hodnotou. Silnou ztrátu knihovna utrpěla za třicetileté války. Od 17. století lze hovořit v rajhradské knihovně doslova o „záplavě“ rukopisů a 18. století lze povaţovat, díky zde působícím osobnostem, za nejslavnější dobu kláštera. Napočítat můţeme na 620 novějších svazků. Bolestnou kapitolou novodobé historie knihovny byly ztráty zaviněné lehkomyslným nakládáním i úmyslným prodejem knih.74 V roce 1950 rozhodnutím kulturní komise Státního úřadu církevního ze dne 20. června 1950 byly tehdejší Univerzitní knihově v Brně přiděleny k převzetí kniţní fondy z klášterů v Brně a v dřívějším kraji Brněnském a Jihlavském, celkem tedy 18 klášterních knihoven.75 Rajhradská knihovna patřila

74

DOKOUPIL, Vladislav. Soupis rukopisů knihovny benediktinů v Rajhradě. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1966, s. 11-16; týţ. Dějiny moravských klášterních knihoven…, s. 2325; DOKOUPIL, Vladislav – KRÁL, Adolf. Knihovna benediktinů…, s. 4-24. 75 Další osud těchto klášterních knihoven pozitivně ovlivnilo správné rozhodnutí vedení knihovny. Přestoţe knihovna pod nátlakem nových uţivatelů klášterních budov musela rychle vyklidit knihovní prostory, rozhodla se zachovat tyto klášterní fondy jako intaktní historické celky. Pouze 5 knihoven mohlo zůstat v původních interiérech (knihovny augustiniánů, kapucínů a minoritů v Brně, premonstrátů v Nové Říši a benediktinů v Rajhradě). 6 knihoven nemělo historický materiál, jako celky zachovány nebyly (redemptoristé v Brně a Tasovicích, eucharistiáni, salesiáni a jezuitská kolej v Brně, knihovna salvatoriánů na Vranově u Brna). Zbývajících 7 knihoven (dominikánů a kapucínů ve Znojmě, františkánů v Dačicích a Moravské Třebové, minoritů v Jihlavě, piaristů v Mikulově a redemptoristů ve Svitavách) MZK umístila do depozitářů. V roce 1964 se podařilo 2 klášterní knihovny vrátit do původních interiérů (františkány v Dačicích a Moravské Třebové). V roce 1951 k depozitním knihovnám přibyla knihovna brněnského biskupského alumnátu a v roce 1954 převzala MZK další interiérovou knihovnu kříţovnického proboštství na Hradišti u Znojma. Celkem tedy měla knihovna ve své správě 8 klášterních interiérových knihoven (jediné, které se zachovaly na Moravě) a 6 knihoven

33

k těm málo moravským klášterním knihovnám, které mohly zůstat ve svých původních prostorách. Rukopisy a prvotisky, vřazené většinou mezi ostatními knihami, byly vyhledány a z bezpečnostních důvodů uloţeny jako samostatné celky v trezoru dnešní Moravské zemské knihovny. Část rajhradských rukopisů, které se nacházely v archivu, však byla uloţena v tehdejším Státním archivu v Brně. Jednalo se mimo jiné rovněţ o 15 středověkých rukopisů z období mezi 12. a 15. stoletím. Byly provedeny revize a zjišťování mank. Současně s pořádacími pracemi probíhaly i práce evidenční a katalogizační, které spočívaly v menší míře v redakci a úpravě stávajících katalogů a z větší části v nové katalogizaci,76 díky níţ dnes můţeme vyuţívat moderní kniţní i online katalogy.77 Rajhradská klášterní knihovna prošla širokou přestavbou a její slavnostní otevření se konalo v září 2004. Celkem v ní lze napočítat na 65000 svazků. Na základě vzájemné dohody zůstávaly v MZK i nadále deponovány rukopisy a

jako historických celků uloţených v depozitářích. „Zákon č. 298/1990 Sb. o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací arcibiskupství olomouckého a zákon č. 338/91, kterým se měnil a doplňoval zákon předešlý, stanovil, který nemovitý a movitý majetek se prohlašuje za vlastnictví jednotlivých řádů a kongregací.“ Řeholní řády uplatnily svůj nárok vůči MZK a tak byla v roce 1992 navrácena interiérová knihovna premonstrátům v Nové Říši, františkánů v Moravské Třebové, v roce 1993 interiérová knihovna kapucínů v Brně, v roce 1996 interiérová knihovna františkánů v Dačicích, interiérová knihovna augustiniánů na Starém Brně v roce 1997, knihovna dominikánů ve Znojmě v roce 2000, její rukopisy a prvotisky pak v roce 2004. MACHOVÁ, Jitka – RABIČKA, Petr. Historické fondy Moravské zemské knihovny v Brně a lidé kolem nich. [online], , (1. 4. 2009). 76 Ibid. 77 Ku pomoci badatelům byla většina deponovaných sbírek v MZK zpracována v bibliografiích V. Dokoupila, jelikoţ bez této pomůcky slouţily k evidenci pouze interní jmenné lístkové katalogy z druhé poloviny 20. století. Dovoluji si připomenout alespoň ty, které se týkají rukopisů sistovaných klášterů: Dokoupil, Vladislav. Soupis rukopisů knihovny augustiniánů na Starém Brně. Praha, 1957; týţ. Soupis rukopisů mikulovské dietrichsteinské knihovny. Praha, 1958; týţ. Soupis rukopisů knihovny benediktinů v Rajhradě. Praha 1966; týţ. Soupis rukopisů z knihovny minoritů v Brně, františkánů v Moravské Třebové a premonstrátů v Nové Říši. Praha, 1959; týţ. Soupis rukopisů knihovny františkánů v Dačicích. Brno, 1957; týţ. Soupis rukopisů býv. zámecké knihovny hrabat Chorinských ve Veselí n. Mor., uložených v Universitní knihovně v Brně. Brno, 1954. Nutno podotknout, ţe katalogizace vlastního fondu MZK nebyla kvůli úmrtí autora dokončena. V dnešní době jsou katalogy zpřístupňovány v digitální podobě. Kompletně je na internetu přístupný katalog kmenového fondu MZK. Ostatní jednotky jsou ve zpracování.

34

prvotisky, aby byla zajištěna jejich odpovídající ochrana.78 V červenci 2005 byl pro veřejnost v prostorách kláštera otevřen Památník písemnictví na Moravě. Odborné badatelské veřejnosti je od poloviny roku 2006 zpřístupněna historická knihovna, Knihovna Benediktinského opatství Rajhrad a Knihovna Muzea Brněnska, které spravuje Památník písemnictví na Moravě.79 V srpnu 2008 byly deponáty uloţené v MZK předány zástupcům benediktinského řádu v Rajhradě, jednalo se celkem o 927 rukopisů a 129 prvotisků,80 které jsou badatelům nadále přístupny ve výše zmiňované studovně.

78

, (1. 4. 2009). , (1. 4. 2009). 80 , (1. 4. 2009). 79

35

5 RAJHRADSKÉ STŘEDOVĚKÉ RUKOPISY Ve svém soupisu rajhradských rukopisů V. Dokoupil uvádí, ţe je moţné jich v knihovní řadě napočítat na 120 kusů do roku 1600. Vzhledem k historickým okolnostem je překvapivý zejména vysoký počet dochovaných rukopisů do roku 1300 (13 kusů). Nejvíce rukopisů se dochovalo ze století 15. (60 kusů). Rovněţ 14. století je reprezentováno početnou rukopisnou řadou (31 kusů). Oproti tomu století 16. přináší pouze několik rukopisných exemplářů (15 kusů).

Rajhradské rukopisy do roku 1600 70 60 50 40

Ostatní

30

Homiletika

20

Liturgické knihy

10

0 11. století 12. století 13. století 14. století 15. století 16. století

OBRÁZEK 5:1 RAJHRADSKÉ RUKOPISY DO ROKU 1600

Jako psací látka je nejhojněji zastoupen papír a 50 rukopisů je pergamenových. Papír nastupuje v rukopisech obecně od 14. století. Dle dostupných informací jsou všechny rukopisy kodexové formy. Z jazyků je nejčetněji zastoupena latina. Ve 13 případech se setkáme s rukopisy českými a v 25 nalezneme alespoň české glosy a vpisky odkazující na jejich vznik v českém prostředí. Němčinu reprezentuje přibliţně 5 svazků.

36

Charakter dochované středověké rajhradské knihovny je určen jejím účelem, kterým byla zejména praktická řeholní a pastorální sluţba. Co se tedy oborového zastoupení týče, V. Dokoupil uvádí, ţe „…nejsilněji [je] zastoupena homiletika“81. Dle mého pozorování jsou mezi středověkými rukopisy nejpočetnější skupinou liturgické knihy, jelikoţ je moţné jich napočítat 28 kusů datovaných od 11. do 16. století, zatímco rukopisů obsahujících kázání nalezneme ze stejného období pouze 24.82 Z liturgických knih jsou nejhojněji zastoupeny breviáře (10 kusů) a misály (7 kusů). Relativně četné jsou rovněţ graduály (3 kusy) a ţaltáře (3 kusy), setkáme se i s lekcionáři (2 kusy), antifonáři (2 kusy), homiliářem (1 kus) a pontifikálem (1 kus). Významný zbytek rukopisů tvoří několik přibliţně stejně početných kategorií, zmiňme především hagiografické spisy (3 kusy), dále pak traktáty, postily, teologické spisy a bible, výjimečně jsou zastoupeny i neteologické obory např. lékařství. Valná většina liturgických knih pochází ze 14. století (16 kusů), avšak vzato procentuelně, absolutní podíl mají liturgické knihy v 11. a takřka i ve 12. století. Oproti tomu jinak na rukopisy velmi bohaté století 15. je zastoupeno jen 5 liturgickými knihami. V rajhradském fondu nalezneme mezi liturgickými rukopisy 10 breviářů, které jsou zároveň ve fondu nečetnější liturgickou knihou.83 Nejstarším exemplářem je kodex spadající vznikem do poloviny 12. století, který je zároveň i našim nejstarším breviářem vůbec. Nejpočetněji jsou opět zastoupeny ve 14. věku (7 kusů) a několik pochází i ze století následujícího (2 kusy). Z tohoto počtu celkem 7 svazků obsahuje kalendáře. Jazykem rukopisů je latina. Některé exempláře obsahují svátky českých světců, které nasvědčují vzniku v našem domácím prostředí. Celkem 6 breviářů je benediktinských, 2 jsou cisterciácké a 2

81

DOKOUPIL, Vladislav. Soupis rukopisů…, s. 13. Tvrzení V. Dokoupila však velmi pravděpodobně vychází z jeho zevrubné znalosti celého rajhradského fondu, jelikoţ kázání mohou být obsaţena i jako části jednotlivých spisů, které nemusejí být vţdy postiţitelné pouze na základě práce s katalogem. 83 Jedná se o rukopisy se signaturami: R 387, R 393, R 394, R 412, R 419, R 581, R 591, R 598, R 625, R 626. 82

37

pocházejí z olomoucké kapituly. Všechny breviáře jsou psány na pergamenu. Dominantním typem písma je kniţní gotická minuskula.

Liturgické knihy do roku 1600 18 16 14 12 10 8 6 4 2 0

Pontifikály Antifonáře Homiliáře Lekcionáře

Žaltáře Graduály

Breviáře 11. století 12. století 13. století 14. století 15. století 16. století

Misály

OBRÁZEK 5:2 LITURGICKÉ KNIHY DO ROKU 1600

Z rajhradských středověkých rukopisů lze nalézt kalendária ve 14 exemplářích, které svým vznikem pokrývají dobu od poloviny 13. zhruba do přelomu 15. a 16. století. Jsou to konkrétně rukopisy se signaturami R 23, R 347, R 349, R 355, R 385, R 394, R 397, R 419, R 421, R 581, R 591, R 598, R 625 a R 626. Největší část kalendářů spadá svým vznikem do 14. století (9 kusů), coţ koresponduje s vysokým počtem liturgických knih dochovaných z této doby, jelikoţ jakoţto evidenční a liturgická pomůcka bývá kalendář nejčastěji součástí právě liturgických knih, jak můţeme pozorovat i u kalendářů rajhradských rukopisů (celkem 9 je jich obsaţeno v liturgických knihách a z toho 8 v těch ze 14. století). Nejstarším exemplářem je kalendárium v rukopise z druhé poloviny 13. století obsaţené ve sborníku motliteb. Zbylá 4 kalendária jsou, aţ na jednu výjimku nacházející se v misálu, součástí sborníků z 15. století.

38

Kalendária v rukopisech do roku 1600 10 8 Ostatní spisy

6

Žaltáře 4

Breviáře

2

Misály

0 11. století 12. století 13. století 14. století 15. století 16. století

OBRÁZEK 5:3 KALENDÁRIA V RUKOPISECH DO ROKU 1600

Téměř všechny rukopisy s kalendáři jsou psány na pergamenu, pouze dva z nich jsou psány částečně na pergamenu a částečně na papíře (R 419, R 421). Rukopisy jsou výhradně latinské. Převaţujícím typem písma v rajhradských kalendáriích je kniţní gotická minuskula, pouze v jednom případě se objevuje bastarda (R 349) a dvakrát je také zastoupena kniţní gotická kurzíva (R 419, R 421). Valná většina kalendářů je bez malířské výzdoby a jejich ráz je evidentně účelový. Zdobný je pouze kalendář v celkově reprezentativním rukopise ţaltáře R 355. Takřka všechny kalendáře (krom exempláře R 421) vyuţívají barevného rozlišení festivity jednotlivých svatých, které nám rovněţ můţe slouţit jako cenné vodítko při jejich analýze. Všechna kalendária řadí své údaje podle věčného juliánského kalendáře předepsaného pro kaţdý měsíc. V záhlaví jednotlivých měsíců uvádí vyjma údajů o počtu dní v měsíci některé texty rovněţ jeden i více veršů. Většina kalendářů obsahuje přípisky a některé rovněţ nekrologické záznamy. Setkáme se téţ s chronologickými a komputistickými údaji. V kalendářích je také poměrně značné mnoţství liturgických informací uváděných mnohde s velkou pečlivostí a přesností. Nezřídka jsou kalendáře provázeny velikonočními tabulkami. Těmto záznamům a chronologické stránce

39

jednotlivých kalendárií jsem se podrobně věnovala ve své bakalářské práci, na kterou proto pouze odkazuji.84 I kdyţ celkový počet kalendářů v rukopisech představuje dosti reprezentativní vzorek, na němţ by bylo moţné dobře sledovat na příkladu jedné instituce vývoj kalendářových zvyklostí, s odkazem na historii kláštera a jeho knihovny je patrné, ţe se v tomto souboru setkáme s rukopisy různé provenience, o níţ často můţeme blíţe usuzovat právě také na základě skladby kalendária. Tento nehomogenní soubor materiálu nám tedy umoţní v uvedeném časovém horizontu sledovat vývoj liturgické stránky kalendáře spíše v obecné rovině a pozorovat jeho proměny nikoli s ambicemi postihnout vývoj zvyklostí přímo v rajhradském klášteře, ale spíše v českém prostředí vůbec. Cílem však není v tomto směru postulovat všeobecně platné závěry, ale raději se pokusit představit skupinu kalendářů, které spojuje historie téţe instituce a jsou reprezentanty určitých kalendářních zvyklostí spjatých s vývojem v našem církevním prostředí.

84

KLESNILOVÁ, Jitka. Kalendária v rukopisech rajhradských benediktinů. [diplomová práce na Ústavu pomocných věd historických a archivnictví, FF MU] Brno, 2007.

40

6 ANALÝZA KALENDÁŘŮ VE STŘEDOVĚKÝCH RUKOPISECH RAJHRADSKÝCH BENEDIKTINŮ Jakoţto nosnou metodu analýzy jsem zvolila záznam pomocí jedniček a nul, kdy jednička rovná se pozitivní a nula rovná se negativní nález. Tato metoda se jeví být nadmíru vhodná při kvantitativním zpracování jakéhokoli typu dat do přehledné formy bez přebytečného rozsahového a poznámkového zatíţení. Zároveň z nich umoţňuje snadno získávat výstupy za pomoci počítačových aplikací určených pro analýzu a správu dat, a to i při větším mnoţstí vstupů.85 Samotný princip zpracování dat obsaţených v kalendáriích a minimalistický systém poznámkového aparátu je inspirován edičním počinem Z. Hledíkové zpracovávajícím svatojiřské kalendáře.86 Analýza sleduje v tabulkové formě svátky obsaţené v kalendáriích, která jsou řazena pro větší názornost chronologicky. Toto řazení vychází jednak z údajů uvedených v katalogu V. Dokoupila87 a v některých případech rovněţ přímo z vlastní analýzy svátků konkrétního kalendáře. Jednotlivé svátky jsou uváděny tak, jak následují podle běţného úzu za sebou v jednom měsíci. Veškeré odchylky v tomto sledu jsou důsledně zaznamenány. Jména světců a jejich titulatury jsou uváděny v jejich oficiální formě vycházející z údajů v Historické chronologii M. Bláhové88, pokud je publikace nezmiňuje, přidrţuji se podoby a

85

Dnes tuto metodu efektivně vyuţívá při zpracování velkého objemu dat z celosvětového terénního výzkumu např. oxfordský profesor a přední světový antropolog Harvey Whitehouse ve své dosud nepublikované studii o rozdílných módech religiozity. 86 HLEDÍKOVÁ, Zdeňka. Kalendáře rukopisů kláštera sv. Jiří. In: AUC phil. et hist., z PVH 8. Praha, 1988, s. 35-78; táţ. Svatojiřské kalendáře doby abatyše Kunhuty. In: AUC phil. et hist., z PVH 9. Praha, 1991, s. 61-81. 87 DOKOUPIL, Vladislav. Soupis rukopisů knihovny benediktinů v Rajhradě. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1966. 88 BLÁHOVÁ, Marie. Historická chronologie. Praha: Libri, 2001.

41

titulatury uvedené v římském martyrologiu.89 Tabulkový zápis se tudíţ ne vţdy zcela shoduje s tituly světců uvedenými v kalendářích. Na tyto případné odlišnosti upozorňuje poznámkový aparát jen tehdy, jedná-li se o zcela odlišné označení kalendářní postavy, nikoli v případech, kdy je například uveden pouze jeden z více moţných titulů. Rozdíly se vyskytují rovněţ při výčtu skupin světců anebo jejich druhů, zde na tato fakta upozorňuji důsledně, jelikoţ evidentní preference určitých postav můţe mít zvláštní význam. Analýza rovněţ v poznámkovém aparátu sleduje preference jednotlivých postav na základě barevného odlišení a vyzdviţení určitých svátků. Tučně jsou zvýrazněny svátky, které tvoří společnou nosnou „kostru“ sledovaných kalendářů, a jsou tedy uvedeny ve všech exemplářích (vzhledem k moţnosti chyby v zápise kalendáře je tolerováno vynechání svátku v jednom exempláři). Otazníkem jsou značena místa, kde je zápis patrný, avšak nerekonstruovatelný. Uţitá ortografie vychází z výše jmenované příručky M. Bláhové eveluelně římského martyrologia. Analýza si nevšímá chronologických údajů, čili věčného juliánského kalendáře, neboť této problematice byla věnována velká pozornost jak obecně, tak i v případě konkrétních exemplářů rajhradských kalendárií, v mé bakalářské práci, na kterou pouze odkazuji.90 Ze stejného důvodu nejsou v analýze zohledněny nekrologické záznamy a jiné typy přípisků neţ záznamy konkrétních svátků.

89

, (1.9. 2009). KLESNILOVÁ, Jitka. Kalendária v rukopisech rajhradských benediktinů. [diplomová práce na Ústavu pomocných věd historických a archivnictví, FF MU] Brno, 2007. 90

42

Seznam rukopisů A

Rajhrad, Památník písemnictví na Moravě

R 385

fol. 2v – 7r

B

Rajhrad, Památník písemnictví na Moravě

R 598

fol. 18v – 23r

C

Rajhrad, Památník písemnictví na Moravě

R 355

fol. 1v – 6r

D

Rajhrad, Památník písemnictví na Moravě

R 394

fol. 4v – 9r

E

Rajhrad, Památník písemnictví na Moravě

R 591

fol. 1v – 6r

F

Rajhrad, Památník písemnictví na Moravě

R 347

fol. 1r – 4v

G

Rajhrad, Památník písemnictví na Moravě

R 625

fol. 5v – 7r

H

Rajhrad, Památník písemnictví na Moravě

R 626

fol. 5r – 7v

I

Rajhrad, Památník písemnictví na Moravě

R 397

fol. 1r – 6v

J

Rajhrad, Památník písemnictví na Moravě

R 581

fol. 2r – 7v

K

Rajhrad, Památník písemnictví na Moravě

R 349

fol. 1v – 2r

L

Rajhrad, Památník písemnictví na Moravě

R 421

fol. 1v – 3r

M

Rajhrad, Památník písemnictví na Moravě

R 23

fol. 1v – 3r

N

Rajhrad, Památník písemnictví na Moravě

R 419

fol. 339v – 341v

43

6.1 TABULKOVÁ ČÁST TABULKA 6:1 LEDEN

Leden (Januarius) Svátky 1. 2. 3. 4. 5. 6.

Circumcisio Domini92 Octava Stephani protomartyris93 Octava Johannis apostoli et evangeliste94 Octava Innocentum infantum martyrum95 Severini abbatis96 Epiphania Domini97

R 385 (A)

R 598 (B)

R 355 (C)

R 394 (D)

R 591 (E)

R 347 (F)

R 625 (G)

R 626 (H)

R 397 (I)

R 581 (J)

R 349 (K)

R 421 (L)91

R 23 (M)

R 419 (N)

1 1 1 1 0 1

1 1 1 1 0 1

1 1 1 1 0 1

1 1 1 1 0 1

1 1 1 1 0 1

1 1 1 1 1 1

1 1 1 1 0 1

1 1 1 1 0 1

1 1 1 1 0 1

1 1 1 1 0 1

1 1 1 1 0 1

1 1 1 1 0 1

1 1 1 1 0 1

-

91: V kalendáři L chybí značení dnů i měsíců a jedná se o průběžný zápis po sobě jdoucích svátků, dochází tak často k chybám v zápisu jednotlivých svátků a ty jsou od sebe v mnohých případech vzdáleny o více či méně dní, než je dáno v obvyklé podobě věčného juliánského kalendáře. Některé svátky rovněž mění pořadí. Jejich data je pak možné pouze dovozovat na základě těch, které se jeví být uvedeny k odpovídajícímu dni měsíce. 92: Červeně v A, B, C, D, E, F, G, H, I, K, M; Blasi episcopi dodává J. 93: Červeně v I. 94: Červeně v I; Genovefe virginis dodává B. 95: Červeně v I. 96: Simeonis monachi uvádí H. 97: Červeně v A, B, C, D, E, F, G, H, I, K, M.

44

7. 8. 9. 10. 11. 12. 13. 14. 15. 16. 17. 18. 19. 20. 21.

Valentini episcopi98 Erhardi episcopi99 Juliani martyris et sociorum eius100 Pauli primi eremite101 Commemoratio episcoporum et abbatum ordinis 103

Johannis episcopi et confessoris Octava epiphanie Domini104 Felicis in pincis Mauri abbatis et confessoris105 Marcelli pape Antonii abbatis et confessoris106 Prisce virginis et martyris Marii et Marthe martyrum cum pueris107 Fabiani pape, Sebastiani martyris108 Agnetis virginis et martyris109

102

0 0 0 1 0 0 1 1 1 1 1 1 0 1 1

0 0 0 1 1 0 1 1 1 1 1 1 0 1 1

0 0 0 1 1 0 1 1 1 1 1 1 0 1 1

0 0 0 1 0 0 1 1 1 1 1 1 0 1 1

0 0 0 1 0 0 1 1 1 1 1 1 0 1 1

1 1 1 1 0 0 1 1 0 1 1 1 0 1 1

0 0 1 1 0 0 1 1 0 1 1 1 0 1 1

0 0 1 1 0 0 1 1 1 1 1 1 1 1 1

1 0 1 1 0 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1

0 1 0 1 0 0 1 1 1 1 1 1 0 1 1

0 0 0 0 0 0 1 1 0 1 1 1 0 1 1

0 0 0 1 0 0 1 1 1 1 1 1 0 1 1

1 0 1 1 0 1 1 0 1 1 1 1 1 1 1

-

98: Isidori episcopi et confessoris uvádí H. 99: Allatio reliquarum Thome et Iacobi Pragam dodává I; Macharii monachi uvádí H; Luciani marytris uvádí M. 100: Bez druhů uvedeno v G, M. 101: Wilhelmi episcopi dodává B, C. 102: Eductio Christi ex Egypto uvádí H; Gregori episcopi uvádí I. 103: Arcadii martyris uvádí G, H; Johannis pape uvádí I, M. 104: Červeně v H; Hilarii episcopi dodává A, C, H, J; Hilarii et Remigi episcoporum dodává B, D, E. 105: Červeně v D, E; Macharii confessoris dodává A, J. 106: Speusippi, Eleusippi et Meleusippi dodává B, C. 107: Potentiani dodává H. 108: Červeně v C, D, E, H, K.

45

22. 23. 24. 25. 26. 27. 28. 29. 30. 31.

Vincentii diaconi110 Emmerenciane virginis et martyris111 Timothei apostoli Conversatio Pauli112 Polycarpi episcopi Johannis Chrysostomi episcopi et confessoris Octava Agnetis113 Valerii episcopi114 Aldegundis virginis Saturnini et Tyrsi et Victori115

1 0 1 1 0 0 1 1 0 0

1 1 0 1 0 0 1 0 0 0

1 1 0 1 0 0 1 0 0 0

1 0 0 1 0 0 1 0 0 0

1 0 0 1 0 0 1 0 0 0

1 1 1 1 1 1 1 1 0 0

1 0 1 1 1 0 1 0 1 1

1 0 1 1 1 0 1 0 0 0

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1

1 1 1 1 1 0 1 1 0 0

1 0 1 1 0 0 1 0 0 0

1 0 1 1 0 0 1 0 0 0

1 0 1 1 1 1 1 1 1 1

-

R 385 (A)

R 598 (B)

R 355 (C)

R 394 (D)

R 591 (E)

R 347 (F)

R 625 (G)

R 626 (H)

R 397 (I)

R 581 (J)

R 349 (K)

R 421 (L)

R 23 (M)

R 419 (N)

1 1

1 1

1 1

1 1

1 1

1 1

1 1

1 1

1 1

1 1

1 1

1 1

1 1

-

TABULKA 6:2 ÚNOR

Únor (Februarius) Svátky 1. 2.

Brigide virginis116 Purificatio Marie117

109: Červeně v C, D, E, G, H, J, K; Menradi martyris dodává J. 110: Červeně v C, D, E, K. 111: Hiltburg vidue připsáno v J. 112: Červeně v D, E, F, G, H, I, K, M; Prejecti martyris dodává B, C, F. 113: Jako Agnetis secundo uvádí B, C, E; Caroli Magni imperatoris dodává I. 114: Juliani episcopi dodává B, C. 115: Vigilii episcopi et martyris et sociorum eius uvádí F; Tyrsi martyris uvádí G; Saturnini et Tyrsi martyrum uvádí H; Saturnini et Ruffi uvádí M; ? uvádí L. 116: Ignacii episcopi et martyris dodává B, C, D, E, K. 117: Červeně v A, B, C, D, E, F, G, H, I, K, M.

46

3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. 11. 12. 13. 14.

Blasii episcopi118 Eulalie virginis et martyris119 Agathe virginis et martyris120 Dorothee virginis et martyris121 Thedosie virginis122 Dionisii et Emilani martyrum123 Appolinie virginis et martyris124 Scolastice virginis125 Desideri episcopi et martyris126 Anastasie virginis et martyris127 Damiani martyris128 Valentini episcopi et martyris129

1 0 1 0 0 0 0 1 0 0 0 1

0 0 1 0 0 0 0 1 0 0 0 1

0 0 1 0 0 0 0 1 0 0 0 1

1 0 1 1 0 0 0 1 0 0 0 1

1 0 1 1 0 0 0 1 0 0 0 1

1 0 1 1 0 0 0 1 0 0 0 1

1 0 1 1 0 1 1 1 0 1 0 1

1 0 1 1 0 1 1 1 0 1 0 1

1 1 1 0 1 1 1 1 1 1 1 1

1 0 1 1 0 0 0 1 0 0 0 1

1 0 1 1 0 0 1 1 0 0 0 1

1 0 1 1 0 0 1 1 0 0 0 1

1 1 1 1 1 0 0 1 0 0 0 0

-

118: Červeně v H, K. 119: Gelasii pape uvádí H. 120: Červeně v C, D, E, G, H, K. 121: Červeně v D, E, G, H, K, později připsáno v J; Amandi confessoris dodává F; Vedasti et Amandi episcoporum dodává D, E, uvádí B, C. 122: Helene regine uvádí H. 123: Pouze Dionisii martyris uvádí G; Pauli episcopi et confessoris uvádí I. 124: Alexandri episcopi dodává I, M. 125: Červeně v D, E; Sotheris virginis et martyris dodává B, C, na 11.2. uvádí G, H . 126: Valentini martyris uvádí L. 127: Eulalie virginis dodává H. 128: Stephani episcopi et martyris uvádí H. 129: Vitalis et Felicole martyrum dodává C; Vitalis, Felicole et Zenonis martyrum dodává B, D, E.

47

15. 16. 17. 18. 19. 20. 21. 22. 23. 24. 25. 26. 27. 28.

Magni martyris et confessoris130 Juliane virginis et martyris Donati episcopi131 Claudi episcopi132 Juliani martyris133 Corone virginis134 Hilarii pape Cathedra Petri apostoli135 Polycarpi presbysteri Matthie apostoli136 Walpurgis137 Alexandri episcopi et confessoris138 Juliani et Fortunati martyrum139 Romani abbatis et confessoris

0 1 0 0 0 0 0 1 0 1 1 0 0 0

0 1 0 0 0 0 0 1 0 1 0 0 0 0

0 1 0 0 0 0 0 1 0 1 0 0 0 0

0 1 0 0 0 0 0 1 0 1 0 0 0 0

0 1 0 0 0 0 0 1 0 1 0 0 0 0

0 1 0 0 0 0 0 1 0 1 1 1 0 0

0 1 0 0 0 0 0 1 0 1 0 1 0 1

0 1 0 0 0 0 1 1 1 1 0 1 1 1

1 1 1 1 1 1 1 1 0 1 0 ? 0 1

0 1 0 0 0 0 0 1 0 1 1 0 0 0

0 1 0 0 0 0 0 1 0 1 0 0 0 0

0 1 0 0 0 0 0 1 0 1 0 0 0 0

1 1 1 1 1 1 1 1 0 0 0 0 0 1

-

130: Faustini et Ionite martyrum uvádí H. 131: Polonomii episcopi uvádí H. 132: Simeonis episcopi et martyris uvádí G, na 19. 2. H; Gabini prebysteri et martyris uvádí H. 133: Leguntii episcopi uvádí I. 134: Eucharii episcopi et martyris uvádí G; Victoris martyris uvádí H. 135: Červeně v A, C, D, E, G, H, I, K. 136: Červeně v A, B, C, D, E, F, G, H, I, K. 137: Victoris et Victorini martyrum uvádí H, I. 138: Na 27. 2. uvádí F. 139: Landri episcopi uvádí I.

48

TABULKA 6:3 BŘEZEN

Březen (Marcius) Svátky 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. 11.

Donati episcopi140 Simplicii pape et confessoris141 Marini militis142 Translatio Wenceslai martyris143 Phoce martyris Victoris et Victorini martyrum144 Perpetue et Felicitatis martyrum Pontii diaconi145 Methodii et Cyrili episcoporum et confessorum146 Maurine virginis147 Gorgoni martyris148

R 385 (A)

R 598 (B)

R 355 (C)

R 394 (D)

R 591 (E)

R 347 (F)

R 625 (G)

R 626 (H)

R 397 (I)

R 581 (J)

R 349 (K)

R 421 (L)

R 23 (M)

R 419 (N)

0 0 0 1 0 0 0 0 0 0 0

0 0 0 1 0 0 0 0 0 0 0

0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0

0 0 0 1 0 0 0 0 1 0 0

0 0 0 1 0 0 0 0 0 0 0

-

1 1 0 1 0 1 1 0 1 0 1

1 1 1 1 1 0 1 0 1 1 1

1 1 1 1 1 1 1 1 1 0 0

0 0 0 0 0 0 1 0 0 0 0

-

1 0 0 1 1 1 1 0 1 0 0

0 0 0 1 0 0 1 0 0 0 1

-

140: Albini episcopi et confessoris uvádí B, C, E. 141: Lucii episcopi uvádí L. 142: Eleutheri martyris uvádí L. 143: Červeně v D, E, G, H, I, na 3.3. uvádí G a od tohoto data jsou všechny svátky měsíce března až po svátek Balbíny, která je již správně uvedena na 31. 3., zaznamenány o jeden den dříve. 144: Pouze Victoris martyris uvádí G, L; Quiriaci martyris uvádí H, M. 145: Thome Aquinatis uvádí L. 146: Červeně v H, I; Quadraginta martyrum uvádí M. 147: Allexandri et Caii martyrum uvádí I. 148: Červeně v H; Allexandri martyris uvádí G; Apud Sebasten quadraginta martyrum uvádí I.

49

12. 13. 14. 15. 16. 17. 18. 19. 20. 21. 22. 23. 24. 25.

Gregori pape149 Macedonii martyris150 Innocentii episcopi151 Lucii episcopi et martyris152 Cyriaci martyris Gertrudis virginis Alexandri episcopi et martyris153 Josephi nutrici Domini154 Cuthberti episcopi155 Benedicti abbatis et episcopi156 Pauli episcopi157 Albani martyris158 Epigmenii prebysteri159 Annunciacio Dominica160

1 0 0 0 0 0 0 0 0 1 0 0 0 1

1 0 0 0 0 0 0 0 1 1 0 0 0 1

1 0 0 0 0 0 0 0 1 1 0 0 0 1

1 0 0 0 0 0 0 0 0 1 0 0 0 1

1 0 0 0 0 0 0 0 0 1 0 0 0 1

-

0 1 0 1 0 1 0 0 0 1 0 1 0 1

1 0 1 1 1 1 0 1 0 1 1 0 0 1

1 1 0 1 1 1 1 1 0 1 1 1 1 1

1 0 0 0 0 1 0 0 0 1 0 0 0 1

-

1 1 1 0 1 1 0 0 1 1 0 0 1 1

1 0 1 0 0 1 0 1 0 1 1 0 0 1

-

149: Červeně v D, E, H, I, na ca. 11. 3. uvádí L. 150: Na ca. 12. 3. uvádí L; Eufrasie virginis uvádí H. 151: Na ca. 10. 3. uvádí L; Inaffrita Petri uvádí I; Marine virginis uvádí L. 152: Longini militis et martyris uvádí L, později připsáno v D. 153: Rogati martyris uvádí H; Eleutheri uvádí L. 154: Theodori martyris uvádí L. 155: Archippi commilitonis Pauli uvádí I. 156: Červeně v A, B, C, D, E, H. 157: Saturnini et Pauli confessorum uvádí M. 158: Theodori uvádí H; Theoduli prebysteri uvádí M. 159: Quirini martyris uvádí H, L uvádí na den následující po svátku Epigmenii prebysteri. 160: Červeně v B, C, D, E, G, H, I, M.

50

26. 27. 28. 29. 30. 31.

Castuli martyris Resurrectio Domini161 Prisci et Malchi martyrum162 Quirini martyris163 Victoris martyris164 Balbine virginis et martyris

0 1 0 0 0 0

0 0 0 0 0 0

0 0 0 0 0 0

0 0 0 0 0 0

0 0 0 0 0 0

-

0 0 1 1 0 1

0 0 0 1 0 1

1 0 1 1 1 1

0 1 0 0 0 0

-

1 1 1 1 0 1

1 1 0 1 1 0

-

R 385 (A)

R 598 (B)

R 355 (C)

R 394 (D)

R 591 (E)

R 347 (F)

R 625 (G)

R 626 (H)

R 397 (I)

R 581 (J)

R 349 (K)

R 421 (L)

R 23 (M)

R 419 (N)

0 0 0 1 0 0

0 0 0 1 0 0

0 0 0 1 0 0

0 0 0 1 0 0

0 0 0 1 0 0

-

1 0 1 1 1 0

1 0 1 1 0 0

1 1 0 1 1 1

0 0 0 1 0 0

-

0 0 1 1 0 1

0 1 1 1 0 0

-

TABULKA 6:4 DUBEN

Duben (Aprilis) Svátky 1. 2. 3. 4. 5. 6.

Theodore martyris et virginis165 Marie Egyptiace166 Theodosie martyris et virginis167 Ambrosii episcopi et confessoris168 Amphamiani martyris169 Sixti pape

161: Červeně v A, M. 162: Prisci marytris uvádí G; Allexandri martyris uvádí H; 163: Gregorii martyris uvádí L a svátek Quirini martyris posouvá o jeden den vpřed. 164: Elulalie virginis uvádí H. 165: Valentini episcopi uvádí L. 166: Na 1. 4. uvádí M, na 9. 4. uvádí G; Eustachii episcopi uvádí H, M. 167: Remigii martyris uvádí L a svátek Theodosie marytris et virginis posouvá na 2. 4.; Pancratii martyris uvádí I, správně episcopi. 168: Červeně v D, E. 169: Claudii martyris uvádí H; Claudii et Martiniani martyrum uvádí M.

51

7. 8. 9. 10. 11. 12. 13. 14. 15. 16. 17. 18. 19. 20. 21.

Celestini pape170 Januarii martyris171 Septem virginum172 Ezechielis prophete Philippi episcopi et confessoris173 Julii pape174 Eufemie martyris et virginis175 Tyburcii, Valeriani et Maximi martyrum Olympiadis martyris176 Callisti marytris177 Petri dyaconi178 Eleutherii episcopi et martyris Leonis pape et confessoris179 Genesii martyris Simeonis episcopi et martyris180

0 0 0 0 0 0 0 1 0 0 0 0 1 0 0

0 0 0 0 0 0 0 1 0 0 0 0 0 0 0

0 0 0 0 0 0 0 1 0 0 0 0 0 0 0

0 0 0 0 0 0 0 1 0 0 0 0 0 0 0

0 0 0 0 0 0 0 1 0 0 0 0 0 0 0

-

0 0 0 0 1 0 1 1 0 1 0 1 0 1 0

1 1 1 1 0 0 1 1 1 1 1 1 0 1 1

0 0 0 1 1 1 0 1 0 1 1 1 1 1 1

0 0 0 0 0 0 0 1 0 0 0 0 1 0 0

-

1 0 0 0 -

1 1 0 0 0 0 1 1 0 0 1 1 0 0 1

-

170: Na 9. 4. uvádí I, na ca. 8. 4. uvádí L; Hegesippi confessoris uvádí G; Epiphani episcopi et martyris uvádí I. 171: Perpetui episcopi et confessoris uvádí I. 172: Appolonii episcopi uvádí L 173: Leonis pape et confessoris uvádí H, M. 174: Jako episcopi et confessoris uvádí I; Constantini episcopi et confessoris uvádí H, M. 175: Carpi episcopi et martyris uvádí I. 176: Charisii martyris uvádí I. 177: Na 15. 4. uvádí I. 178: Na 16. 4. uvádí I; Mappalicii martyris uvádí I. 179: Hermogenis marytris uvádí H, M. 180: Jako pape uvádí H, I, M.

52

22. 23. 24. 25. 26. 27. 28. 29. 30.

Gaji pape et marytris Adalberti martyris181 Georgii martyris182 Marci evangeliste183 Marcelini pape184 Anastasii pape185 Vitalis martyris Roberti abbatis et confessoris186 Petri martyris187

0 1 1 1 0 0 1 0 0

0 1 1 1 0 0 1 1 1

0 1 1 1 0 0 1 1 1

0 1 1 1 0 0 1 0 0

0 1 1 1 0 0 1 1 1

-

0 1 1 1 1 0 1 0 1

1 1 1 1 0 1 1 0 0

1 1 1 1 0 1 1 0 1

0 1 1 1 0 0 1 0 0

-

-

0 1 1 1 0 1 1 0 0

-

R 385 (A)

R 598 (B)

R 355 (C)

R 394 (D)

R 591 (E)

R 347 (F)

R 625 (G)

R 626 (H)

R 397 (I)

R 581 (J)

R 349 (K)

R 421 (L)

R 23 (M)

R 419 (N)

1 1 1

1 0 1

1 0 1

1 1 1

1 0 1

1 0 1

1 0 1

1 0 1

1 1 1

1 0 1

-

-

1 0 1

-

TABULKA 6:5 KVĚTEN

Květen (Maius) Svátky 1. 2. 3.

Philippi et Jacobi apostolorum188 Sigismundi regis et marytris189 Inventio crucis190

181: Na 24. 4. uvádí G, červeně v A, D, E, G, H, I, M. 182: Na 23. 4. uvádí B, C, D, G, H, J, I, M, červeně v D, L, E, H, I; Pantaleonis martyris červeně dodává E, G; Melliti episcopi et martyris uvádí H, I. 183: Červeně v A, D, E, G, H. 184: Cleti pape uvádí H. 185: Na 26. 4. uvádí I; Anadeti pape et martyris uvádí I. 186: Později připsáno v E; Tychici apostolorum discipuli primi martyris uvádí H. 187: Později připsáno v E, na 29. 4. uvádí G; Maximii martyris uvádí G; Quirini episcopi et martyris uvádí I, H, M. 188: Červeně v A, B, C, D, E, F, G, H, I, M; Walburgis virginis uvádí F, J. 189: Červeně v I, na 1. 5. uvádí A; Athanasii episcopi et confessoris uvádí J; Anastasii episcopi uvádí H.

53

4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. 11. 12. 13. 14. 15. 16. 17. 18.

Floriani martyris191 Ascensio Dominica192 Johannis ante portam Latinam193 Juvenalis martyris Stanislai episcopi et martyris194 Timothei martyris195 Gordiani et Epimachi martyrum Mamerti episcopi Pancratii, Nerei et Achillei martyrum196 Servatii episcopi et confessoris197 Bonifacii martyris198 Torquati episcopi Aquilini martyris199 Torpetis martyris200 Marci pape et martyris

1 0 1 0 1 0 1 0 1 0 1 0 0 0 0

0 0 1 0 1 0 1 1 1 1 0 0 0 0 0

0 0 1 0 1 0 1 1 1 0 0 0 0 0 0

0 0 1 0 1 0 1 0 1 0 1 0 0 0 0

0 0 1 0 1 0 1 0 1 1 1 0 0 0 0

1 0 1 0 0 0 1 0 1 1 1 0 0 0 0

1 0 1 1 1 0 1 0 1 1 1 0 0 0 1

1 0 1 1 1 1 1 1 1 0 0 0 0 0 1

1 0 1 1 1 0 1 1 1 1 1 1 1 1 1

0 1 1 0 0 0 1 0 1 0 1 0 0 0 0

-

-

0 1 1 1 1 1 1 0 1 0 0 0 0 0 1

-

190: Červeně v A, C, D, F, G, H, I, M; Alexandri, Eventii et Theoduli uvádí A, B, C, D, F, G, H, J, červeně v E, I. 191: Na 5. 5. uvádí I, připsáno později týmž písařem v A; Gothardi episcopi et marytris dodává A, I, uvádí D, I, M, červeně v E, na 5. 5. uvádí G, H. 192: Červeně v M. 193: Červeně v D, E. 194: Červeně v C, D, E, H, připsáno později týmž písařem v A; Petri episcopi et confessoris dodává B, uvádí C; Victoris martyris uvádí F. 195: Translatio Nicolai uvádí I. 196: Jako Nerei et sociorum eius uvádí H. 197: Gengulphi martyris dodává F, uvádí A, J; Marie ad Martyres uvádí H, J. 198: Červeně v D, E; Victoris martyris uvádí H, M. 199: Peregrini episcopi et martyris uvádí H. 200: Brandani abbatis et confessoris jako episcopi uvádí H.

54

19. 20. 21. 22. 23. 24. 25. 26. 27. 28. 29. 30. 31.

Potentiane virginis et martyris Basilidis confessoris Helene regine201 Faustini martyris Desiderii episcopi et martyris202 Donatiani et Rogatiani martyrum203 Urbani pape et martyris204 Augustini episcopi et confessoris Julii martyris205 Germani episcopi206 Maximi episcopi et confessoris Felicis pape Petronille virginis

1 0 0 0 0 0 1 0 0 0 1 0 1

1 0 0 0 1 1 1 0 0 0 0 0 1

1 0 0 0 1 1 1 0 0 0 0 0 1

1 0 0 0 0 0 1 0 0 0 0 0 1

1 0 0 0 0 0 1 0 0 0 0 0 1

1 0 1 0 0 0 1 0 0 1 1 1 1

1 0 1 0 1 0 1 0 1 0 1 1 1

1 1 1 0 1 0 1 1 0 0 1 1 1

1 1 1 1 0 0 1 1 1 1 1 1 1

1 0 0 0 0 0 1 0 0 0 1 0 1

-

-

1 1 1 0 1 0 1 0 0 0 0 1 1

-

R 385 (A)

R 598 (B)

R 355 (C)

R 394 (D)

R 591 (E)

R 347 (F)

R 625 (G)

R 626 (H)

R 397 (I)

R 581 (J)

R 349 (K)

R 421 (L)

R 23 (M)

R 419 (N)

0

1

1

1

1

1

1

1

1

0

-

-

1

-

TABULKA 6:6 ČERVEN

Červen (Junius) Svátky 1.

Nicomedis martyris207

201: Červeně v G, na 22. 5. uvádí H, M; Valentis martyris uvádí H. 202: Superpelitii et Serviliani martyrum uvádí I. 203: Vincencii martyris uvádí I. 204: Červeně v D. 205: Bede prebysteri et confessoris uvádí H, M. 206: Johannis pape uvádí H, I, M; Sant Wilhalms tag později připsáno v J. 207: Simeonis episcopi uvádí červeně A, dodává D.

55

2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. 11. 12. 13. 14. 15. 16. 17.

Marcellini et Petri martyrum Erasmi episcopi et martyris208 Quirini episcopi Bonifacii episcopi et martyris et sociorum eius209 Philippi diaconi210 Celestini et Remigii martyris211 Medardi episcopi Primi et Feliciani martyrum Mauritii abbatis212 Barnabe apostoli et martyris213 Basilidis, Cyrini, Naboris et Nazarii martyrum Felicule virginis et marytris214

1 0 0 1 0 0 0 1 0 1 1 0

1 0 0 0 0 0 1 1 0 1 1 0

1 0 0 0 0 0 1 1 0 1 1 0

1 1 0 1 0 0 0 1 0 1 1 0

1 1 0 1 0 0 0 1 0 1 1 0

1 1 0 1 0 0 0 1 0 1 1 0

1 1 0 1 0 1 0 1 0 1 1 0

1 1 0 1 0 0 0 1 0 1 1 0

1 1 1 1 1 1 1 1 0 1 1 0

1 1 0 1 0 0 0 1 0 1 1 0

Viti, Modesti et Crescentie martyrum215 Cirici et Julitte martyrum216 Potentini martyris217

1 0 0

1 1 0

1 1 0

1 1 0

1 1 0

1 0 0

1 0 0

1 0 1

1 0 0

1 0 0

-

1 0 1 0 0 1 1 0 1 1 1

1 1 1 1 0 0 0 1 1 1 1 1

1 1 0

1 0 1

-

208: Připsáno v D. 209: Červeně v D, E. 210: Vincentii episcopi et martyris uvádí H. 211: Luriani martyris uvádí H; Celestini et Benigni martyrum dodává I; Juliani martyris uvádí M. 212: Basilidis marytris uvádí I. 213: Červeně v C, D, E, M. 214: Antonii confessoris uvádí J. 215: Červeně v A, D, F, G, H, I, červeně v C, E, M, pouze Viti martyris uvádí B. 216: Justini martyris uvádí H, M, na 14. 6. uvádí G, na 15. 6. jako Aurei et Justini uvádí I a od tohoto data jsou všechny svátky posunuty o jeden den vzad až po svátek Septem dormientum; Cirici et Justini dodává L.

56

18. 19. 20. 21. 22. 23. 24. 25. 26. 27. 28. 29. 30.

Marci et Marcelliani martyrum Gervasii et Prothasii martyrum Regine virginis Albani martyris218 Decem milium militum martyrum219

1 1 0 1 0

1 1 0 1 0

1 1 0 1 0

1 1 0 0 1

1 1 0 1 1

1 1 0 0 1

1 1 0 1 1

1 1 1 0 1

1 1 0 1 1

1 1 0 1 1

Nativitatis Johannis Baptiste220 Gallicani martyris Johannis et Pauli martyrum221 Septem dormientium Leonis pape222 Petri et Pauli apostolorum223 Commemoratio Pauli apostoli224

1 0 1 0 1 1 1

1 0 1 0 1 1 1

1 0 1 0 1 1 1

1 0 1 0 1 1 1

1 0 1 0 1 1 1

1 0 1 1 1 1 1

1 0 1 0 0 1 1

1 0 1 1 1 1 1

1 1 1 1 1 1 1

1 0 1 0 1 1 1

-

1

0 1 1 1 0

1 1 1 1 1 1

1 0 1 1 1 1 1

-

217: Ducentorum et sexaginta duorum martyrum uvádí I. 218: Na 22. 6. uvádí B, C, E. 219: Na 21. 6. uvádí J, červeně v D, E; Paulini episcopi et confessoris uvádí A, J; Albini martyris dodává E, J, uvádí M; Achacii et sociorum eius dodává F. 220: Červeně v A, B, C, D, E, F, G, H, I, L, M. 221: Červeně v D, E, M. 222: Elisabeth uvádí A; Irenei episcopi et marytris et sociorum eius uvádí B, C. 223: Červeně v A, B, C, D, E, F, G, H, I, L, M. 224: Červeně v A, C, D, E, M; Martialis episcopi uvádí B, jako pape C, E.

57

TABULKA 6:7 ČERVENEC

Červenec (Julius) Svátky 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. 11. 12. 13.

Octava Johannis Baptiste225 Processi et Martiniani martyrum226 Translatio Thome apostoli Procopii abbatis227 Domitii martyris Octava apostolorum Petri et Pauli228 Willebaldi episcopi Kyliani et sociorum eius229 Translatio Nicolai230 Septem fratrum Rome Translatio Benedicti231 Cleti pape et martyris232 Margarete virginis et martyris233

R 385 (A)

R 598 (B)

R 355 (C)

R 394 (D)

R 591 (E)

R 347 (F)

R 625 (G)

R 626 (H)

R 397 (I)

R 581 (J)

R 349 (K)

R 421 (L)

R 23 (M)

R 419 (N)

1 1 0 1 0 1 1 1 0 1 1 0 1

1 1 0 0 0 1 0 0 0 1 1 0 1

1 1 0 0 0 1 0 0 0 1 1 0 1

1 1 0 1 0 1 0 0 0 1 1 0 1

1 1 0 1 0 1 0 0 0 1 1 0 1

1 1 0 0 0 1 1 1 1 1 1 0 1

1 1 0 0 0 1 1 1 0 1 1 0 1

1 0 1 1 0 1 1 1 0 1 1 1 1

1 0 1 1 1 1 1 1 0 1 1 0 1

1 1 0 0 0 1 0 1 0 1 1 0 1

-

1 0 0 0 0 1 1 1 0 1 1 0 1

0 0 1 1 0 1 1 1 0 1 1 1 1

-

225: Červeně v E, I. 226: Visitatio Marie červeně uvádí H, I, L, M, dodává E. 227: Červeně v D, E, H, I, M; Udalrici episcopi et confessoris uvádí A, J, L, červeně v F, dodává D, H; Translatio sancti Martini uvádí B, C, I, na 3.7. uvádí G. 228: Červeně v E; Goaris prebysteri et confessoris dodává J, připsáno v A. 229: Červeně v H, L, na 9. 7. uvádí H; Procopii martyris dodává A, na 9. 7. uvádí L; Octava visitatio Marie uvádí H. 230: Zenonis martyris et sociorum eius uvádí I. 231: Červeně v A, D, E, J, jako Commemoratio Benedikti abbatis uvádí J. 232: Hermagore et Fortunati episcoporum uvádí I.

58

14. 15. 16. 17. 18. 19. 20. 21. 22. 23. 24. 25. 26. 27. 28. 29.

Phoce episcopi et martyris234 Divisio apostolorum235

0 1

0 0

0 0

0 1

0 1

0 1

0 1

0 1

1 1

0 0

Alexii confessoris236 Arnulfi episcopi et confessoris Arsenii episcopi et confessoris Sabinii martyris237 Braxedis virginis Marie Magdalene238 Appollinaris episcopi martyris239 Christine virginis et martyris Jacobi apostoli240 Anne matris Marie241 Herinolai prebysteri Nazarii, Celsi et Pantaleonis martyrum242 Felicis, Simplicii, Faustini et Beatrice243

1 0 0 0 1 1 1 1 1 0 0 1 1

0 0 0 0 1 1 1 1 1 1 0 1 1

1 0 0 0 1 1 1 1 1 0 0 1 1

1 0 0 0 1 1 1 1 1 1 0 1 1

1 0 0 0 1 1 1 1 1 1 0 1 1

1 1 0 0 1 1 1 1 1 1 0 1 1

1 1 0 0 1 1 1 0 1 1 0 1 0

1 1 0 0 1 1 1 1 1 0 1 1 1

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 0

1 0 0 0 1 1 1 1 1 0 0 1 1

-

0 1

0 1

1 1 0 0 1 1 1 1 1 1 0 1 1

0 1 0 0 1 1 1 1 1 1 0 1 0

-

233: Červeně v A, D, E, F, G, H, I, J, M na 20. 7. uvádí B, na 14. 7. uvádí E, na 12. 7. uvádí F; Heinrici imperatoris et confessoris uvádí F. 234: Justi militis jako confessoris uvádí M. 235: Červeně v D, E, I, M, na 14. 7. uvádí L. 236: Červeně v D, E, na 16. 7. uvádí I, L, na 15. 7. J, připsáno v C; Hilarii martyris uvádí I. 237: Luciani martyris uvádí L. 238: Červeně v A, C, D, E, F, G, H, I, J, L, M; Cyrilli episcopi uvádí J; Brigide virginis uvádí L. 239: Na 22. 7. dodává L. 240: Červeně v A, B, C, D, E, F, G, H, I, L, M; Christophori et Cucufati martyrum dodává B, D, E, F, H, L, pouze jako Christophori martyris dodává C. 241: Červeně v D, E, H, I; Marie genitritis Dei dodává červeně D. 242: Pouze Pantaleonis martyris uvádí A, F, G, H, I, J, L, M.

59

30. 31.

Abdon et Sennen martyrum Germani episcopi244

1 0

1 1

1 1

1 1

1 1

1 1

1 0

1 1

1 0

1 0

-

1 1

1 0

-

R 385 (A)

R 598 (B)

R 355 (C)

R 394 (D)

R 591 (E)

R 347 (F)

R 625 (G)

R 626 (H)

R 397 (I)

R 581 (J)

R 349 (K)

R 421 (L)

R 23 (M)

R 419 (N)

1 1 1 0 1 1 1 1

1 1 1 0 1 1 1 1

1 1 1 0 1 1 1 1

1 1 1 0 1 1 1 1

1 1 1 0 1 1 1 1

1 1 1 1 0 1 0 1

1 1 1 0 0 1 0 1

1 1 1 0 0 1 1 1

1 1 1 0 1 1 1 1

1 1 1 0 1 1 0 1

-

1 1 1 0 0 1 0 1

1 1 1 0 0 1 1 1

-

TABULKA 6:8 SRPEN

Srpen (Augustus) Svátky 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8.

Ad vincula Petri245 Stephani pape Inventio Stephani protomartyris246 Translatio Valentini247 Dominici confessoris248 Sixtii pape et sociorum martyrum249 Donati episcopi et martyris et sociorum eius250 Cyriaci martyris cum sociis suis

243: Marthe hospite Domini uvádí G, I, na 27. 7. uvádí M. 244: Fabii martyris uvádí I; červenec uveden se 32 dny v G a na 32. den uvádí svátek Ad vincula Petri. 245: Červeně v A, C, D, E, G, I; Septem Machabeorum dodává B, D, E, červeně v A; Eusebii episcopi et martyris dodává B. 246: Červeně v C, E, F, G. 247: Justini prebysteri et confessoris uvádí M; Dedicatio basilicae Marie ad nives později připsáno v D, uvádí I a v tomto kalendáři jsou od tohoto data všechny následující svátky posunuty o jeden den vzad. 248: Červeně v C, J; Osvaldi regis et martyris dodává A, I, J, M, uvádí F, G, H, L; Tranfiguratio Domini později připsáno v D. 249: Felicissimi et Agapiti martyrum dodává A, B, C, D, E, F, H, I, J, K, L. 250: Afre virginis et martyris dodává A, H, I, červeně v D, E, uvádí F, G, J, L.

60

9. 10. 11. 12. 13. 14. 15. 16. 17. 18. 19. 20. 21. 22. 23. 24.

Romani militis et martyris251 Laurentii martyris252 Tiburtii martyris Clare virginis253 Hippolyti martyris et sociorum eius Eusebii episcopi et confessoris Assumptio Marie254 Arnulfi prebysteri et confessoris255 Octava Laurentii Agapiti martyris256 Magni martyris Bernardi abbatis257 Samuelis prophete Octava Marie258 Thimothei et Apollinaris martyrum259 Bartholomei apostoli260

1 1 1 0 1 1 1 0 1 1 0 0 0 1 0 1

1 1 1 0 1 1 1 0 1 1 1 1 0 1 0 1

1 1 1 0 1 1 1 0 1 1 1 1 0 1 0 1

1 1 1 0 1 1 1 0 1 1 1 1 0 1 0 1

1 1 1 0 1 1 1 0 1 1 1 1 0 1 0 1

1 1 1 0 1 1 1 0 1 1 0 0 0 1 0 1

0 1 1 1 1 1 1 0 1 1 1 0 0 1 0 1

1 1 1 1 1 1 1 0 1 1 1 1 0 1 0 1

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 0 1 1 1 1

1 1 1 1 1 1 1 0 1 1 0 1 0 1 0 1

-

1 1 1 1 1 1 1 0 1 1 1 1 0 0 1 1

1 1 1 1 1 0 1 1 1 1 1 0 0 1 0 1

-

251: Secundiani martyris dodává I. 252: Červeně v A, B, C, D, E, F, G, H, I, L, M. 253: Euplii diaconi et marytris dodává I. 254: Červeně v A, B, C, D, E, F, G, H, I, J, L, M; Mamantis martyris dodává F, na 17. 8. dodává C. 255: Theoduli episcopi uvádí J. 256: Helene regine dodává H. 257: Červeně v B, C, D, E; Stephani regis uvádí A, G, I. 258: Červeně v E; Timothei et Symphriani martyrum dodává A, B, D, E, F, I, J, K, L, M, červeně B, pouze Timothei martyris dodává C, G, H. 259: Agapiti martyris uvádí M. 260: Červeně v A, B, C, D, E, F, G, H, I, L, M.

61

25. 26. 27. 28. 29. 30. 31.

Translatio Adalberti261 Irenei et Abundii martyrum Rufi martyris262 Augustini episcopi et confessoris263 Decollatio Johannis Baptiste264 Felicis et Adaucti martyrum265 Paulini episcopi266

0 0 0 1 1 1 0

0 0 1 1 1 1 0

0 0 1 1 1 1 0

1 0 1 1 1 1 0

1 0 1 1 1 1 0

0 0 1 1 1 1 0

0 0 1 1 1 1 1

0 0 1 1 1 1 0

1 1 1 1 1 1 1

0 0 0 0 1 1 1

-

0 0 1 1 1 1 0

0 0 1 1 1 1 1

-

R 385 (A)

R 598 (B)

R 355 (C)

R 394 (D)

R 591 (E)

R 347 (F)

R 625 (G)

R 626 (H)

R 397 (I)

R 581 (J)

R 349 (K)

R 421 (L)

R 23 (M)

R 419 (N)

1 0 0 0 0

1 0 0 1 0

1 0 0 1 0

1 0 0 1 0

1 0 0 1 0

-

1 1 0 0 1

1 1 0 0 1

1 0 0 1 0

1 0 1 0 0

-

1 1 0 0 0

1 1 1 1 1

-

TABULKA 6:9 ZÁŘÍ

Září (Septembris) Svátky 1. 2. 3. 4. 5.

Egidi abbatis et confessoris267 Antonini martyris268 Antonii monachi269 Marcelli episcopi et martyris Maurini martyris270

261: Červeně v D; Genesii martyris uvádí B, C, F, G, L; Translatio Hedwigis dodává M, červeně v C. 262: Octava Bernardi abbatis dodává B. 263: Červeně v E, F, H, L; Hermetis martyris, Pelagii martyris dodává A, J, pouze Hermetis martyris dodává B, C, D, E, F. 264: Červeně v A, D, E, L; Sabine virginis et martyris dodává A, B, C, D, E, J. 265: Červeně v L. 266: Jelikož jsou svátky srpna posunuty od 4. dne měsíce o jeden den vzad, na poslední den měsíce je uveden jeden svátek navíc, a to Victorini martyris. 267: Červeně v D, E, G, I; Verene virginis dodává A, J; Prisci martyris dodává B, C. 268: Justi episcopi et confessoris uvádí I. 269: Mansueti episcopi et confessoris uvádí L, dodává J; Seraphie virginis et martyris uvádí I.

62

6. 7. 8. 9. 10. 11. 12. 13. 14. 15. 16. 17.

Magni abbati et confessoris271 Regine virginis et martyris 272 Nativitatis Marie273 Gorgonii martyris274 Hilarii pape275 Proti et Hyacinthi martyrum276 Sixti confessoris277 Materni episcopi et confessoris Exaltatio Crucis278 Nicomedis martyris279 Eufemie virginis et martyris280 Lamberti episcopi et marytris

1 0 1 1 0 1 0 0 1 1 1 1

0 0 1 1 0 1 0 0 1 1 1 1

0 0 1 1 0 1 0 0 1 1 1 1

1 0 1 1 0 1 0 0 1 1 1 1

1 0 1 1 0 1 0 0 1 1 1 1

-

1 0 1 1 0 1 0 1 1 1 0 1

1 1 1 1 0 1 0 1 1 1 0 1

1 1 1 0 0 1 0 1 1 1 0 1

1 0 1 1 0 1 0 0 1 1 1 1

-

1 1 1 1 0 1 0 0 1 1 1 1

1 1 1 0 1 1 1 1 1 0 0 1

-

270: Victorini episcopi et martyris uvádí I. 271: Červeně v E. 272: Evurcii episcopi uvádí B, C. 273: Červeně v A, B, C, D, G, H, I, L, M; Adriani martyris, Corbiniani confessoris dodává A; pouze Adriani martyris dodává B, C, D, E, J. 274: Na 10. 9. uvádí G, H; Gunegundis virginis dodává A, uvádí G, H, I, M. 275: Victoris martyris uvádí I. 276: Felicis et Regule martyrum dodává A, J. 277: Maurilii episcopi uvádí I. 278: Červeně v A, C, D, E, G, H, I, L, M; Cornelii, Cypriani et Aurelii dodává A, J; pouze Cornelii et Cypriani martyrum dodává B, C, D, E. 279: Octava Marie dodává B, C, L, červeně D, E, uvádí M. 280: Na 17. 9. uvádí D; Lucie et Geminiani martyrum dodává A, B, C, E, pouze Lucie martyris dodává, uvádí D, M; Passio Ludmile dodává červeně D, E, uvádí, H, I, červeně v G.

63

18. 19. 20. 21. 22. 23. 24. 25. 26. 27. 28. 29. 30.

Commemoratio fratrum ordinis nostri281 Januarii et sociorum eius282

0 0

1 0

1 0

0 0

0 0

Matthei apostoli et evangeliste283 Mauritii et sociorum eius284

1 1

1 1

1 1

1 1

1 1

Thecle virginis285 Firmini episcopi286 Justine virginis et martyris287 Cosme et Damiani martyrum288 Wenceslai regis et martyris289 Michaelis archangeli290 Hieronymi prebysteri et confessoris291

0 0 0 1 1 1 1

0 0 0 1 1 1 1

0 0 0 1 1 1 1

0 0 0 1 1 1 1

0 0 0 1 1 1 1

-

0 0

0 0

0 1

0 0

1 1

0 0

1 1

1 1

0 0 0 1 1 1 1

0 0 0 1 1 1 1

1 0 1 1 1 1 1

0 0 0 1 0 1 1

-

0 0

0 1

1 1

1 1

1 0 1 1 0 1 1

1 1 1 1 1 1 1

-

281: Tyri episcopi et martyris uvádí I. 282: Sequani abbatis et confessoris uvádí B, C. 283: Červeně v A, B, C, D, E, G, H, I, L, M. 284: Červeně v E; Emmerami episcopi dodává A, J. 285: Na 23. 9. uvádí I, L; Andochii, Thyrsi et Felicis martyrum uvádí B; pouze Andochii et Thyrsi martyrum uvádí C. 286: Ruperti confessoris dodává L; Conceptio Johannis Baptiste uvádí I, L. 287: Cypriani episcopi dodává L, na 27. 9. dodává L; Lupi episcopi, Cleophe discipuli uvádí I. 288: Červeně v E. 289: Červeně v A, B, C, D, E, G, H, I, M. 290: Červeně v A, B, C, D, E, G, H, I, L, M. 291: Červeně v C, E, G, I.

64

TABULKA 6:10 ŘÍJEN

Říjen (Octobris) Svátky 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. 11. 12. 13.

Remigii episcopi292 Leodegarii episcopi Duorum Ewaldorum martyrum293 Francisci confessoris Octava Wenceslai294 Fides virginis295 Marci pape et confessoris296 Demetrii martyris Dionysii, Rustici et Eleutherii martyrum297 Gereonis marytris et sociorum eius Tharaci martyris298 Quatuor millia nongenti sexaginta sex martyrum299

Theophili episcopi et confessoris300

R 385 (A)

R 598 (B)

R 355 (C)

R 394 (D)

R 591 (E)

R 347 (F)

R 625 (G)

R 626 (H)

R 397 (I)

R 581 (J)

R 349 (K)

R 421 (L)

R 23 (M)

R 419 (N)

1 1 0 1 1 1 1 0 1 0 0 0 0

1 1 0 1 0 0 1 0 1 0 0 0 0

1 1 0 1 0 0 1 0 1 0 0 0 0

1 1 0 1 0 0 1 0 1 0 0 0 0

1 1 0 1 1 0 1 0 1 0 0 0 0

-

1 0 0 1 0 0 1 0 1 1 0 0 0

1 0 0 1 0 0 1 0 1 1 0 0 0

1 1 0 1 0 1 1 1 1 1 1 1 0

1 1 0 1 0 1 1 0 1 1 0 0 0

-

1 1 0 1 0 1 1 0 1 1 0 0 0

1 1 1 1 0 0 1 0 1 1 0 1 1

-

292: Červeně v E; Germani et Vedasti episcoporum dodává B, C, D, E, I, J, červeně v A. 293: Dionysii martyris uvádí I. 294: Červeně v E; Constantis et Alexandri uvádí J. 295: V I jsou od tohoto data všechny svátky měsíce posunuty o jeden den vzad. 296: Marcelli, Apulei, Sergii et Bacchi dodává C, D, pouze Sergii et Bacchi dodává A, I, pouze Marcelli dodává B. 297: Červeně v A, E; Guntheri eremite dodává červeně A, D. 298: Translatio Augustini uvádí H; Victoris martyris uvádí L. 299: Octava Constantis et Alexandri uvádí J.

65

14. 15. 16. 17. 18. 19. 20. 21. 22. 23. 24. 25. 26. 27. 28. 29.

Calixti pape Hedwigis vidue301 Galli abbatis302 Florencii episcopi et confessoris Luce evangeliste303 Januarii episcopi et martyris et sociorum eius304 Caprasii martyris Undecim milium virginum305 Cordule virginis306 Severini episcopi et confessoris307 Severi episcopi et confessoris308 Crispini et Crispiniani martyrum Amandi episcopi Polycarpi episcopi Simonis et Jude apostolorum309 Narcissi episcopi310

1 0 1 0 1 1 0 1 0 0 0 1 0 0 1 0

1 1 1 0 1 0 0 1 0 0 0 1 0 0 1 0

1 1 0 0 1 0 0 1 0 0 0 1 0 0 1 0

1 0 1 0 1 0 0 1 0 0 0 1 0 0 1 0

1 0 1 0 1 0 0 1 0 0 0 1 0 0 1 0

-

1 1 1 0 1 0 0 1 1 1 1 1 0 0 1 0

1 1 1 0 1 0 0 1 1 1 0 1 1 0 1 1

1 1 1 1 1 1 1 1 0 1 1 1 1 0 1 1

1 0 1 0 1 1 0 1 0 0 0 1 0 0 1 0

-

1 0 1 0 1 1 0 1 0 1 1 1 0 0 1 0

1 0 1 1 1 0 1 1 1 1 0 1 1 1 1 1

-

300: Columbani martyris uvádí H; Luperti prebysteri uvádí I. 301: Červeně v B; Fortunate virginis et martyris dodává I. 302: Červeně v A, E. 303: Červeně v A, C, D, E, I. 304: Pelagie virginis et martyris uvádí M. 305: Červeně v D, E, I, L, M; Hilarionis abbatis et confessoris dodává A. 306: Červeně v M. 307: Červeně v L. 308: Na 22. 10. uvádí I; Columbani episcopi uvádí I, M. 309: Červeně v A, B, C, D, E, G, H, I, L, M.

66

30. 31.

Marcelli martyris311 Quinctini martyris

0 1

0 1

0 1

0 1

0 1

-

0 1

1 1

0 0

0 1

-

0 1

1 1

-

R 385 (A)

R 598 (B)

R 355 (C)

R 394 (D)

R 591 (E)

R 347 (F)

R 625 (G)

R 626 (H)

R 397 (I)

R 581 (J)

R 349 (K)

R 421 (L)

R 23 (M)

R 419 (N)

1 1 1 0 0 1 1 0 1 1

1 1 0 0 1 0 0 1 1 0

1 1 0 0 1 0 0 1 1 0

1 1 0 0 0 1 0 1 1 1

1 1 0 0 0 1 0 1 1 1

1 0 0 0 0 1 1 1 1 0

1 1 0 0 0 1 0 1 1 1

1 1 0 0 0 1 0 1 1 1

1 1 1 1 0 1 1 1 1 1

1 1 1 0 0 1 1 1 1 0

1 1 0 0 0 1 0 1 1 1

1 0 0 0 0 1 1 1 1 0

1 1 0 0 0 0 1 1 1 1

-

TABULKA 6:11 LISTOPAD

Listopad (Novembris) Svátky 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10.

Festivitas omnium sanctorum312 Commemoratio omnium fidelium defunctorum313

Pirminii episcopi et confessoris314 Amantii episcopi315 Malachie episcopi et confessoris316 Leonhardi confessoris317 Willebrordi episcopi et confessoris Quatuor coronatorum martyrum318 Theodori martyris Translatio Ludmile martyris319

310: Na 30. 10. uvádí I; Faustini confessoris uvádí I; Ferrutii martyris uvádí L. 311: Serapionis martyris uvádí I; Translatio Constantitis et Alexandri martyrum uvádí J. 312: Červeně v A, B,C, D, E, F, G, H, I, K, L, M; Cesarii martyris dodává D, F, červeně v A. 313: Červeně v C, D, E, I, později připsáno v J; Eustachii martyris dodává A, uvádí F, L, na 7. 11. uvádí H. 314: Floriani martyris uvádí H. 315: Perpetue virginis uvádí H, M; Dedicatio Agnetis uvádí J. 316: Felicis prebysteri uvádí I. 317: Červeně v E, G; svátky Leonhardi confessoris a Willebrordi episcopi zaměněny v L. 318: Červeně v G; Claudi, Nicostrati, Symphoriani et sociorum dodává E, pouze Claudii martyris et confessoris uvádí A; Octava omnium sanctorum dodává J.

67

11. 12. 13. 14. 15. 16. 17. 18. 19. 20. 21. 22. 23. 24.

Martini episcopi320 Quinque fratrum321 Brictii episcopi

1 1 1

1 0 1

1 0 1

1 1 1

1 1 1

1 0 1

1 1 1

1 1 1

1 1 1

1 0 1

1 1 1

1 0 1

1 1 1

Felicis episcopi et confessoris322 Othmari abbatis et confessoris323 Aniani episcopi324 Octava Martini325 Elisabeth vidue326 Commemoratio patrum nostrorum327 Columbani abbatis et confessoris328 Cecilie virginis et martyris329 Clementis pape et martyris330 Chrysogoni martyris

0 1 0 1 1 0 0 1 1 1

0 0 1 0 1 1 1 1 1 1

0 0 1 0 1 1 1 1 1 1

0 1 0 1 1 0 0 1 1 1

0 1 0 1 1 1 1 1 1 1

0 1 0 1 1 0 1 1 1 1

0 1 0 1 1 0 0 1 1 1

0 1 0 1 1 0 0 1 1 1

1 1 0 1 1 0 0 1 1 1

0 1 0 0 1 0 0 1 1 1

0 1 0 1 1 0 0 1 1 1

0 1 0 1 1 0 0 1 1 1

1 1 0 0 1 0 1 1 1 1

-

319: Červeně v A, D, E, I, K, jako Cristini cum fratribus uvádí K. 320: Červeně v A, B, C, D, E, F, G, H, I, K, L, M; Mennatis eremite et confessoris dodává A, B, C, D, E, F, J; Johannis episcopi et confessoris dodává J. 321: Červeně v A, D, E, G, H, I, K; Cuniberti episcopi uvádí L. 322: Fidentiani confessoris uvádí J. 323: Červeně v E; Edmundi episcopi et confessoris uvádí B, C. 324: Floriani confessoris uvádí G, M; Dionysii episcopi et confessoris uvádí I. 325: Červeně v E; Romani monachi uvádí M. 326: Červeně v A, D, E, I, K, L. 327: později připsáno v E; Pontianii pape et martyris uvádí I, M. 328: Na 23. 11. uvádí J; Presentatio Marie in Templo uvádí červeně I, K. 329: Červeně v C, E, J, K. 330: Červeně v A, C, D, E; Felicitatis martyris dodává B, C, E, F, J.

68

25. 26. 27. 28. 29. 30.

Catharine virginis et martyris331 Lini pape332 Agricole et Vitalis martyrum333 Sosthenis discipuli Saturnini martyris334 Andree apostoli335

1 0 0 0 1 1

1 0 1 0 1 1

1 0 1 0 1 1

1 0 0 0 1 1

1 0 1 0 1 1

1 1 0 0 1 1

1 0 0 0 1 1

1 0 0 0 1 1

1 0 0 1 0 1

1 0 0 0 1 1

1 0 0 0 1 1

1 0 0 0 1 1

1 1 1 0 1 1

-

R 385 (A)

R 598 (B)

R 355 (C)

R 394 (D)

R 591 (E)

R 347 (F)

R 625 (G)

R 626 (H)

R 397 (I)

R 581 (J)

R 349 (K)

R 421 (L)

R 23 (M)

R 419 (N)

0 0 0 1 0 1

1 0 0 1 0 1

1 0 0 1 0 1

1 0 0 1 0 1

1 0 0 1 0 1

0 0 0 1 0 1

0 0 0 1 0 1

0 0 0 1 0 1

0 1 1 1 1 1

0 0 0 1 0 1

-

-

0 0 0 1 0 1

-

TABULKA 6:12 PROSINEC

Prosinec (Decembris) Svátky 1. 2. 3. 4. 5. 6.

Chrysanti, Mauri et Darie martyrum336 Nerei et Securi martyrum Sole prebysteri337 Barbare virginis et martyris338 Nicetii episcopi Nicolai episcopi339

331: Červeně v A, B, C, D, E, F, G, H, I, J, K, L, M; Agricole et Vitalis martyrum dodává B. 332: Nytandri episcopi et marytris uvádí I; Conradi episcopi uvádí J; Octava Elisabeth uvádí L. 333: Virgili episcopi et confessoris červeně a Ruffi martyris uvádí F; Cyriaci et Valentiani martyrum uvádí I; Mercurii martyris uvádí I, L. 334: Chrysanti, Mauri et Darie martyrum dodává A, F, J. 335: Červeně v A, B, C, D, E, F, G, H, I, J, K, L, M. 336: Eligi episcopi et confessoris dodává B, C, uvádí I; Longini militis uvádí M. 337: Claudii et sociorum eius uvádí M. 338: Červeně v A, E, I, na 16. 12. uvádí B, C. 339: Červeně v A, B, C, D, E, F, G, H, I, M.

69

7. 8. 9. 10. 11. 12. 13. 14. 15. 16. 17. 18. 19. 20. 21. 22. 23.

Octava Andree340 Conceptio Marie virginis341

0 0

1 1

1 0

1 1

1 1

1 1

0 1

0 1

1 1

0 1

Eulalie virginie et marytris Damasi pape et confessoris Hermogenis martyris Lucie virginis et martyris342 Nicasii episcopi et martyris343 Valeriani episcopi344 Ananie, Azarie et Misaelis345 Ignacii episcopi et martyris346 Willebaldi episcopi et confessoris Nemesii martyris

0 0 0 1 0 0 0 0 0 0 0 1 0 0

0 1 0 1 0 0 0 0 0 0 0 1 0 0

0 1 0 1 0 0 0 0 0 0 0 1 0 0

0 1 0 1 0 0 0 0 0 0 0 1 0 0

0 1 0 1 0 0 0 0 0 0 0 1 0 0

0 1 0 1 0 1 0 1 0 0 0 1 0 0

0 0 0 1 0 0 0 0 0 0 0 1 0 0

0 0 0 1 0 0 0 0 0 0 0 1 1 0

1 1 1 1 1 0 1 1 1 1 1 1 0 1

0 0 0 1 0 0 0 0 0 0 0 1 0 0

Thome apostoli347 Gregorii episcopi et martyris Victorie virginis et martyris348

-

-

1 0 1 1 0 1 0 0 0 0 0 0 1 1 0 0

-

340: Martini abbatis dodává I. 341: Červeně v D, E, H, I. 342: Červeně v A, C, E, I; Otilie virginis dodává J. 343: Faustini et Candidi uvádí M. 344: Soteriane virginis uvádí I. 345: Maximi episcopi uvádí M. 346: Januarii martyris uvádí M. 347: Červeně v A, B, C, D, E, F, G, H, I, M; Anastasii episcopi et martyris na 20. 12. uvádí I, M. 348: Saturnini martyris, Sanctorum triginta martyrum na 22. 12. uvádí I; Eugenie virginis et martyris uvádí M.

70

24. 25. 26. 27. 28. 29. 30. 31.

Nativitatis Domini349 Stephani protomartyris350 Johannis apostoli et evangeliste351 Innnocentum martyrum352 Thome episcopi353 Sabini martyris Silvestri pape et confessoris354

1 1 1 1 1 0 1

1 1 1 1 1 0 1

1 1 1 1 1 0 1

1 1 1 1 1 0 1

1 1 1 1 1 0 1

1 1 1 1 1 0 1

1 1 1 1 1 0 1

1 1 1 1 1 0 1

1 1 1 1 1 1 1

1 1 1 1 1 0 1

-

-

1 1 1 1 1 0 1

-

349: Červeně v A, B, C, D, E, F, G, H, I, M; Anastasie virginis et martyris dodává C, F. 350: Červeně v A, B, C, D, E, F, G, H, I, M. 351: Červeně v A, B, C, D, E, F, G, H, I, J, M. 352: Červeně v A, B, C, D, E, F, G, H, I. 353: Červeně v B, E. 354: Červeně v E.

71

6.2 VÝSTUPNÍ ANALÝZA ZÍSKANÝCH DAT Úvodem k celkové analýze středověkých kalendářů dochovaných v rukopisech rajhradských benediktinů by mělo být řečeno, ţe ţádná dvě kalendária se neshodují natolik, aby mohla být prohlášena za naprosto totoţná. Kalendária vykazují velkou rozrůzněnost, co se týče volby svátků k jednotlivým dnům, uváděných titulatur kalendářních postav, stejně tak jako míry chronologických a liturgických údajů. Při tak široké skupině exemplářů by se toto tvrzení mohlo zdát být překvapivé. Domnívám se, ţe odpovědi na tuto kvalitu je třeba hledat v historických okolnostech, které se podílely na vývoji a charakteru dnešní dochované rukopisné sbírky. Jak bylo zmíněno, klášter byl první a velmi významnou církevní institucí na Moravě, coţ zakládalo jeho propojení s Olomouckou kapitulou, úzce spolupracoval s břevnovským mateřincem, stal se útočištěm pronásledovaných mnichů i dědicem odkazu zničených či zrušených klášterů. To vše ovlivňovalo tok kodexů do kláštera i z něj a je příčinou dnešní variability kalendářových textů. I přesto je však moţné shledávat mezi kalendárii několik skupin vykazujících větší míru podobnosti na základě různých faktorů. Při všeobecné analýze je na prvním místě patrné časové srovnání exemplářů. Prvním markantním rysem jsou výkyvy v oblibě určitých světců, měnící se v čase. Obecně lze konstatovat, ţe starší kalendáře upřednostňují základní osu christologických, mariánských a apoštolských svátků spolu s nepestrou paletou dalších svatých. Pokud chtějí svátkovou část rozšířit, sahají po jménech starověkých světců. Na nejstarším exempláři kalendária A je patrné, ţe se víceméně pevně přidrţuje nejvýznamnějších svátků, které se opakují i ve všech ostatních kalendáriích, a nesnaţí se o zaplnění všech dní měsíce. Stejnou tendenci můţeme pozorovat i u kalendárií B – D pokrývajících počátek 14. století a kalendáře E spadajícího ke konci téhoţ věku. Vývoj pokračuje opačným směrem u všech následujících exemplářů kalendárií, která na kaţdý den měsíce uvádějí

72

svátek alespoň jednoho světce. Tento trend dokládají jiţ exempláře F – I z konce 14. století a následně i K – N přibliţně z 15. věku.355 K tomuto účelu je vyuţíváno především jmen v různé míře známých starověkých církevních postav, a o jejich skutečném významu a povědomí nelze předpokládat mnohé. V největší míře lze tento jev pozorovat v kalendáři I a v první polovině kalendáře H. V textu I jsou uplatňovány svátky starověkých svatých napříč Evropou, ale i Afrikou a Malou Asií, avšak kvantita je na mnohých místech na úkor kvality. Nezřídka dochází k deformacím jmen světců, k častým záměnám dat připomínky jejich památky, nepřesnému zaznamenávání titulatur i přidruţených postav. To vypovídá jednak o nevelké znalosti uţívaných svátků a také odkazuje na přílišnou horlivost v kompletním zaplňování liturgické části kalendáře. Zejména v exempláři H, ale i jinde, je moţné se setkat se jmény světců, jejichţ existenci dnešní podoba martyrologia k dotyčnému datu vůbec nezmiňuje. Tendence k celkovému obsazení kaţdého dne měsíce poskytuje badateli širokou škálu materiálu, který je však z majoritní části homogenní svou povahou. Jedná se o jména nenacházející se běţně v ostatních dochovaných kalendářích, a neumoţňující tudíţ srovnání. Jejich výskyt tak nemá z hlediska interpretace kalendáře jakoţto datační pomůcky anebo pramene k náboţenskému ţivotu středověkého člověka větší význam, naopak jejich uţití se jeví být z dnešního hlediska zcela utilitární a jednorázové. To, co však mohou dokládat, je rapidně narůstající obliba svatých ve společnosti obecně a rozbujelost jejich kultu. Další tendencí související s časovým vývojem kalendářů je pozorovatelné ubývání počtu uváděných postav u svátků, kde existuje moţnost výběru z většího počtu světců či jejich druhů. Tento trend výrazně nastupuje ve zmiňovaných exemplářích z konce 14. století, a dále se udrţuje i v následujících kalendářích.

355

V tomto bodě se mé pozorování zcela rozchází s konstatováním Z. Hledíkové o ubývání počtu světců od původní zaplněnosti všech dní měsíce k výběru jen jejich určitých památek, coţ autorka spojuje s vyhrazováním liturgického úzu. Sama však dodává, ţe ani všechna svatojiřská kalendária se tohoto modelu nepřidrţují důsledně, coţ v souvislosti s evidencí v rajhradských kalendářích vede k moţnosti zváţení jeho absolutní platnosti. Srov. HLEDÍKOVÁ, Zdeňka. Kalendáře rukopisů kláštera sv. Jiří, s. 36.

73

Bývá zpravidla uváděn jen jeden ze skupiny uctívaných svatých, někdy s odkazem na druhy, avšak u novějších textů i bez něj. Výběr konkrétní postavy můţe souviset s liturgickými zvyklostmi země a instituce, jíţ kalendář náleţel,356 a proto můţe slouţit jako jeden z nosných pilířů při věcné analýze kalendářových dat. V neposlední řadě je moţné v časové posloupnosti kalendářů sledovat pronikání festivity nových, „moderních“ světců na úkor těch starověkých. V malém měřítku lze konkrétní doklad zmíněného procesu modernizace velmi dobře sledovat v exempláři A z poslední třetiny 13. století. V kalendáriu se nalézají razury, kdy za novějším textem čteme původní jména starověkých světců, nahrazená těmi moderními, středověkými. Text je korigován později týmţ písařem. Četné jsou také opravy přepisem anebo pouze přeškrtáváním části „nadbytečné“ titulatury nebo většího počtu postav uvedených u sdruţených svátků. Obecně můţeme v tomto směru u kalendárií sledovat jednak různou rychlost nástupu daného svátku v jednotlivých lokalitách a institucích, stejně tak jako rozdílnou míru jeho obliby. Porovnání takovýchto údajů můţe napomoci při určení místa a času vzniku kalendáře. Podobně tyto údaje ukazují na měníce se projevy úcty prokazované „starým“ a „novým“ světcům. Středověké postavy často lokálního anebo národního charakteru lépe pronikaly do povědomí obyvatelstva, které se s nimi snadněji ztotoţňovalo nejen díky jejich lepší znalosti pramenící jednak z vlastní evidence anebo z doslechu, ale i větší a snadnější dostupnosti poutních míst či ostatků, ať uţ pravých či padělaných. Co se týče věcného hlediska, kalendáře obsahují svátky starověkých a ranně středověkých světců, jejichţ povědomost v českém prostředí byla často velmi

malá.

Příkladů

jsou

desítky.

Za

všechny

snad

pouze

jeden

z nejstarobylejších uvedených svátků vůbec: galských mučedníků Speusípa, Eleusípa a Meleusípa (17. 1.) ze 2. století n. l.

Největší počet takovýchto

archaických svátků nalezneme v kalendářích z konce 14. století G a H, původem

356

HLEDÍKOVÁ, Zdeňka. Kalendáře rukopisů kláštera sv. Jiří, s. 36.

74

z Olomouce, v praţském exempláři I a rovněţ v kalendáři M z 15. věku. Nejvýraznější odchylky od celkového rázu volených postav vykazuje H, a to pouze ca do srpna, kdy jsou vybírány svátky naprosto ojedinělé a k danému datu často zpětně nedohledatelné. Např. Maurine virginis (10. 3.), Victoris martyris (20. 2.) a mnoho dalších. Zcela výjimečně je moţné se setkat se svátky starozákonních postav a proroků – některá jména přináší pouze H a I. Jedná se o svátky Ezechielis prophete (10. 4.) a Samuelis prophete (21. 8.). Zajímavá je skupina středověkých světců slovanských, konkrétně především těch z domácího prostředí, stejně tak však i těch z okolních a dalších evropských zemí. Z domácích jsou to sv. Vojtěch (23. 4.) i s oktávou a přinesením ostatků (24. 8.), sv. Prokop (4. 7.), Ludmila (16. 9.) a translační ludmilský svátek (10. 11.), Václav (28. 9.) i s oktávou a translací (4. 3.) a sv. pěti bratří (10. 10.). Z polských světců kalendáře zmiňují sv. Stanislava (8. 5.) a Hedviku (15. 10.) i s translací (25. 8.). Z bavorských zmiňme sv. Gotharda (4. 5.), Kiliána (8. 7.), Wilibalda (7. 7.), Jindřicha (14. 7.), Wilibrorda (7. 11.) a také benediktinskou svatou Walburgu (25. 2.). Ve všech exemplářích nalezneme svátek durynské sv. Alţběty (19. 11.). Z uherských svatých je to pouze Štěpán (20. 8.). Další středověké postavy zahrnují svým původem Francii: např. Lambert (17. 9), Kryšpín (25. 10.), v kalendářích od konce 14. věku Gertruda (17. 2.) a Arnulf (18. 7.). Britské ostrovy jsou reprezentovány ve všech exemplářích sv. Brigitou (1. 2.), dále nepravidelně anglickým mučedníkem králem Osvaldem (5. 8.), v novějších exemplářích z konce 14. a počátku 15. věku opatem Bedou (27. 5.), canterburským arcibiskupem Tomášem (29. 12.) a pouze v kalendářích B, C Edmundem (16. 11.). Další signifikantní skupinu tvoří benediktinští svatí. Zmíněni ve všech kalendářích jsou sv. Benedikt (21. 3.) s translací (11. 7.) a sv. Školastika (10. 2.),

jiţ nepravidelně opat Maur (15. 1.) a pouze v A, D

blahoslavený Vintíř (9. 10.). Pouţitá metoda analýzy rovněţ umoţňuje porovnání kalendárií z hlediska jejich podobnosti. Jak jsem jiţ předestřela, ţádná dvě kalendária se neshodují absolutně, ale lze sledovat vyšší míru podobnosti některých exemplářů, kterou je moţné přičítat časové, místní či řádové příbuznosti, avšak ani v jednom z případů 75

nelze zvaţovat eventualitu přímého opisu, jelikoţ odlišnosti jsou buďto příliš výrazné anebo tuto variantu nepodporují další přidruţené okolnosti. Nejmarkantnější shodné rysy vykazují texty B a C. Shodují se v celé řadě uváděných svátků, které nelze nalézt v ţádném dalším srovnávaném textu, i v barevném rozloţení. Tuto příbuznost je moţné odůvodnit na základě časové blízkosti a řádové příslušnosti zmiňovaných kodexů: exemplář C náleţí proslulému rukopisu R 355 – ţaltáři královny Alţběty Rejčky z roku 1323 – pocházejícímu z cisterciáckého kláštera na Starém Brně, exemplář B je sedlecký cisterciácký breviář z roku 1308.357 Skupinu cisterciáckých kodexů dotváří brněnský breviář R 591 z konce 14. století, jenţ je nositelem kalendáře E. Ačkoli má kodex původ ve stejném skriptoriu jako exemplář C, jejich podobnost je pouze rámcová, coţ je pravděpodobně zapříčiněno časovým odstupem mezi nimi činícím více neţ polovinu století. K bliţší specifikaci doby vzniku kalendária E poslouţí svátek krále Zikmunda (1. 5.), jelikoţ ten zaujal své místo mezi zemskými patrony a stal se trvalou součástí českého kalendáře aţ po r. 1365, kdy získal část jeho ostatků Karel IV., v moravském prostředí se však projevuje méně důsledně a také s odstupem jednoho aţ dvou desetiletí. Jeho svátek je v Čechách umístěn na 2. 5., ale v moravských kalendáriích můţe být občas zapsán i o den dříve.358 Svátek Navštívení P. Marie (2. 7.) uvedený ještě spolu se sv. Procesem a Marciniánem posouvá vznik kalendáře nejdříve na období po roce 1386. kalendárium E je tak svědkem procesu modernizace svátkové skladby kalendáře, kdy stojí na hranici mezi starým zvykem a novou nastupující tradicí. Zatímco všechny jemu předcházející kalendáře uvádějí pouze starý svátek Procesa a Marciniána, římských konvertitů apoštolské doby, všechny následující jiţ místo něj zaznamenávají svátek Navštívení P. Marie. Text kalendáře E má nejblíţe k textu kalendáře D, ačkoliv je jejich souvislost dána pouze relativně blízkou dobou vzniku.

357 358

DOKOUPIL, Vladislav. Soupis rukopisů…, s. 132-133, 308-309. Srov. DRAGOUN, Michal. Kalendáře liturgických rukopisů….

76

Kalendária D a A tvoří další skupinu, jiţ s méně výraznými, však patrnými obsahovými souvislostmi. V Rajhradě nejstarší dochovaný kalendářní text A pochází z poslední třetiny 13. století, kam jej odkazují svátky sv. Dominika (5. 8.) a Alţběty durynské (19. 11.) vyskytující se v našich kalendářích aţ po roce 1270.359 Podle svátkového sloţení vidíme, ţe je benediktinský a český. Z červeně uvedeného svátku bavorského poustevníka a benediktinského řeholníka, narozeného kolem roku 995, blahoslaveného Vintíře (9. 10.), lze, s ohledem na lokální omezení jeho kultu na prostředí jiţních Čech, konkrétně na Šumavu, kde pobýval, a Břevnov, místo jeho posledního odpočinku, směřovat vznik kalendáře neomylně do břevnovského kláštera. Text kalendáře D má sestavu svých světců blízkou kalendáři A, je však co do počtu zaznamenaných svátků bohatší, coţ je dáno patrně časovým odstupem mezi nimi a trendem směřujícím k přibývání uctívaných svatých. Nachází se v benediktinském breviáři z roku 1342. Jeho provenienci by měl spolehlivě prozradit, stejně tako jako v případě A, červeně zdůrazněný svátek blahoslaveného Vintíře (9. 10.), ale vzhledem k dalším okolnostem je zřejmé, ţe přinejmenším jeho výtvarná stránka je zásluhou rajhradského iluminátora, mnicha Petra. Na případu těchto dvou kalendárií je moţné spatřovat příklad šíření lokálního kultu světce a vlivu řádu i kláštera na ţivot středověké společnosti. To, ţe je svátek Vintíře uveden v rajhradském kalendáriu nasvědčuje tomu, ţe zde byl jeho kult opravdu ţivý – pronikání festivit lokálních světců do oficiálního kalendáře bylo spíše pomalé a řídké. I kdyţ Vintíře s Rajhradem pojila i zakladatelská tradice, kdy se legendy rozepisují o jeho přání zaloţit rajhradský klášter, přičemţ také prameny diplomatické povahy jej zmiňují v listině týkající se zaloţení rajhradského kláštera kníţetem Břetislavem. V ostatních kalendářích se s jeho svátkem nesetkáme i proto, ţe největší obliba jeho kultu spadá do 13. a 14. věku. Další skupinu s velmi blízkou sestavou světců lze téţ vidět při srovnání údajů uvedených v exemplářích G, H, M a částečně i I. U kodexů nesoucích

359

DRAGOUN, Michal. Kalendáře liturgických rukopisů….

77

kalendáře G a H shodně platí, ţe se jedná o olomoucké breviáře, mladší G pochází z roku 1395 a starší H z roku 1397.360 Kalendář M se nachází v misálu, o němţ lze, vzhledem k svátku opata Maura (15. 1.) uvedeného namísto Hilaria z Poitiers závazného od roku 1406 pro praţskou arcidiecézi a svátku Marty (27. 7.) v Čechách uváděného bez výjimky k 29. 7., konstatovat, ţe pochází z Moravy a červeně nevyznačený svátek sv. Benedikta naznačuje, shodně s velkou obsahovou příbuzností zejména k H, původ v Olomouci. Časově je M moţné poloţit do 2. poloviny 15. století.361 Oproti tomu kalendář I je s ostatními zmíněnými texty příbuzný pouze z hlediska časového, jelikoţ jeho vznik můţeme poloţit ke koci 14. století, kam nás na prvním místě odkazuje svátek Navštívení P. Marie (2. 7.) spojený s činností Jana z Jenštejna a vyzdviţený mezi nejvýznamnější v praţské arcidiecézi v roce 1386. I nadále kalendárium nabízí hojnost srovnávacího materiálu. Jsou to svátky jako svátek P. Marie Sněţné (4. 8.) v českém prostředí zavedený jako závazný roku 1385, svátek Tomáše Akvinského (7. 3.) typický spíše pro české prostředí a mezi závazné zařazen kolem roku 1390, svátek Haštala (27. 3.) pro praţskou arcidiecézi závazný od roku 1398 – tento rok by se mohl zároveň stát i potencionální horní hranicí vzniku kalendária, jelikoţ dochází ke změně ve slavení svátku sv. Marie Egyptské (2. 4.), jenţ byl tohoto roku zavedený mezi festa fori praţské katedrály k 9. 4. Je však nutné počítat s prostorem pro nastoupení účinnosti ustanovení. Zatímco časově je tedy misál R 397 s předešlými olomouckými liturgickými knihami propojen, je praţské provenience. Přesvědčí o tom neomylně svátky Přinesení ostatků do Prahy (2. 1. a 8. 1.), které se vyskytují pouze v kalendářích původem z Čech.362 Na těchto čtyřech kalendářních textech můţeme vidět kontinuitu vývoje kalendářního úzu, jak v praţské, tak i olomoucké diecézi. Stejně tak jako je tedy mezi českým a moravským prostředím moţné spatřovat rozdíly, které mohou slouţit jako podklad pro prostorové i časové zařazení kalendáře, nesmíme zároveň zapomínat, ţe navzdory určitým specifikům existuje

360

DOKOUPIL, Vladislav. Soupis rukopisů…, s. 316-319. Ibid., s. 25. 362 Srov. DRAGOUN, Michal. Kalendáře liturgických rukopisů …. 361

78

těsná provázanost obou prostředí a v kalendářích obou diecézí je moţné sledovat a popsat trendy, jako např. měnící se skladba světců a jejich mnoţství, univerzálně platné pro české prostředí. Následující a poslední skupinu tvoří kalendáře v německých rukopisech anebo pro německé země určené. Prvně se jedná o neúplný exemplář kalendáře F nacházející se v pasovském misálu z roku 1394. Za druhé je to kalendárium J v benediktinském breviáři ze 14. století, určeném pro německé země.363 Exemplář F neobsahuje ţádné obsahové zvláštnosti a podobně jako J se poměrně striktně drţí starší, výrazně nerozvinuté formy kalendářního textu, a zejména J se tak místy blíţí nejstarší variantě textu kalendáře A. Text F i J shodně vynechávají svátky některých postav preferovaných v českém prostředí. Kalendárium F neuvádí specificky německé svátky, oproti tomu v J uvedeny jsou. Za všechny např. svátek, jenţ se u nás nikdy významně nerozšířil, avšak výjimečně bývá uváděný aţ v 15. věku, Oktáva Všech svatých (8. 11.), pocházející z bavorského prostředí.364 Kalendářová sestava ţádného z dalších exemplářů nevykazuje výraznější známky podobnosti s jiným textem a většinou nemají ani ţádné výjimečnosti, proto o nich pojednám jednotlivě. Nelze však u nich popřít časovou návaznost na exempláře pocházející z přibliţně stejné doby, místa či řádu. Neúplný kalendář K se nalézá ve sborníku z počátku 15. století, původem z Moravy.365 Z omezené škály svátků má největší vypovídací hodnotu svátek Pěti bratří (12. 11.), jenţ je vodítkem upřesnění místa i doby vzniku kalendáře. Úcta k nim se totiţ v Čechách rozvíjela po přenesení ostatků z Hnězdna roku 1039. K rozlišení mezi oběma diecézemi dochází poté, co olomoucká katedrála získala

363

DOKOUPIL, Vladislav. Soupis rukopisů…, s. 122-123, 297-298. DRAGOUN, Michal. Kalendáře liturgických rukopisů…. 365 DOKOUPIL, Vladislav. Soupis rukopisů…, s. 124-129. 364

79

většinu ostatků jednoho z bratří, Kristýna, v moravských kalendářích pak převládá, zvláště od doby kolem r. 1430, formulace Cristini cum fratribus.366 Kalendář L je obsaţen ve sborníku z roku 1445, jehoţ původ V. Dokoupil předpokládá v Brně a do Rajhradu se patrně dostal jako donace.367 Kalendářový text nevykazuje ţádná specifika a drţí se vesměs všech popsaných trendů, které vykazují i ostatní kusy přibliţně ze stejného období. Poslední

neúplný

exemplář

je

kalendárium

N

nacházející

se

v benediktinském breviáři z přelomu 15. a 16. století.368 O jeho moravském původu ze zúţeného výběru svátků vypovídá svátek opata Maura (15. 1.), kdy jako závazný pro praţskou arcidiecézi byl k datu 13. 1. roku 1406 ustanovený svátek Hilaria z Poitiers, poněvadţ však na tento den připadá oktáv Zjevení Páně, byl úmyslně o dva dny přesunut. V olomoucké diecézi však k ţádným změnám u tohoto data nedochází.369 Výše zmíněné by tedy mohlo nasvědčovat jeho vzniku snad přímo v rajhradském klášteře.

366

DRAGOUN, Michal. Kalendáře liturgických rukopisů…. DOKOUPIL, Vladislav. Soupis rukopisů…, s. 243-244. 368 Ibid., s. 239-241. 369 DRAGOUN, Michal. Kalendáře liturgických rukopisů…. 367

80

ZÁVĚR Jak je moţné se přesvědčit, kalendáře poskytují cenný materiál v mnoha aspektech studia. Především se jedná o sledování dokladů znalosti určitých světců a úcty k nim v konkrétním prostředí a čase. Nadále je poté na přístupu a metodice konkrétních humanitních věd, jak jsou s to s těmito daty nakládat a vyuţívat jich při studiu lidské kultury. Magisterská práce si stanovila dvojí cíl: prvně to je představit studium kalendárií v novém světle multidisciplinárního badatelského přístupu. Pokus o propojení pomocno-vědní a religionistické perspektivy byl nápomocen zejména poznání samotného procesu formování a proměn liturgické části kalendária aţ do jeho středověké podoby, která byla zkoumána na konkrétních čtrnácti exemplářích kalendářů z rajhradského benediktinského kláštera. Detailní analýza reprezentativní skupiny kalendářů umoţnila dvojí náhled na ně. Z pomocnovědního hlediska bylo dosaţeno přesnějšího časového a místního začlenění kalendářů, jelikoţ zastoupení svátků je věcí měnící se popularity jednotlivých církevních postav. Z hlediska religionistického kalendáře poslouţily jako obraz týchţ změn úcty ke svatým jakoţto velmi typického projevu náboţenského chování středověkého obyvatelstva. Za druhé měla prezentovaná forma analýzy za cíl představit zaznamenané údaje v přehledné a minimalistické podobě umoţňující jejich vzájemnou komparaci. Výsledkem takovéhoto rozboru byly závěry o proměnách podoby liturgické stránky středověkého kalendáře, coţ především vypovídá o měnících se preferencích ohledně úcty prokazované svatým ve středověké společnosti, která je jeho uţivatelem i nositelem. Dalším přínosem tohoto typu rozboru je moţnost nazírání kalendárií nikoli izolovaně, ale jako entit vzájemně se sice lišících v detailech, avšak propojených v jeden celek společným vývojem, který je dán jednotnou kulturní základnou, z níţ vyrůstají.

81

V neposlední řadě práce usilovala o navázání, rozšíření a doplnění dílčích poznatků získaných prací bakalářskou, coţ se ve výsledku zdařilo zejména při celkové analýze kalendářního materiálu. Komplexní vzájemná časová a věcná komparace vedla k zpřesnění a opravě dat získaných pouze srovnáním předem vytčených festivit. Za největší přínos lze povaţovat zachycení trendů obecně se v kalendářním úzu profilujících v českém prostředí. Zároveň je neskromným přáním této práce, stát se jedním z článků v procesu poznávání lidské kultury a pokusit se přispět určitým dílem k odkrývání její sloţité minulosti, která je pro nás navţdy ztracena v čase, a jedinou cestou, jak se přiblíţit alespoň k náčrtu jejího obrazu v co nejreálnější podobě, jsou, oproti její skutečné bohatosti a pestrosti, nečetné prameny, které se nám z ní dochovaly. Prezentované závěry tedy nechtějí být posledním slovem v diskusi na téma vývoje liturgické stránky kalendáře ve středověku, ale raději by byly spatřovány jako jeden z moţných úhlů pohledu na tuto sloţitou a doposud ne zcela doceněnou problematiku. Čekají tak tedy na své následování, kritiku anebo snad v nejlepším případě i začlenění do celkového rámce pochopení procesu formování kalendářní tradice v českém prostředí. Stejně ambiciózní je i snaha o multidisciplinární ukotvení studia kalendářů. Bylo by naplněním nejednoho ideálu, kdyby v podobném trendu bylo moţné pokračovat i na jiných badatelských polích, a nejen humanitní vědy se stále více setkávaly a prolínaly při rozvoji společného předmětu i cíle studia, tedy poznání člověka a lidské kultury.

82

LITERATURA Prameny: Kalendárium, Památník písemnictví na Moravě, Rajhrad. Sign. R 23, [originál rukopisu]. Kalendárium, Památník písemnictví na Moravě, Rajhrad. Sign. R 347, [mikrofilm]. Kalendárium, Památník písemnictví na Moravě, Rajhrad. Sign. R 349, [originál rukopisu]. Kalendárium, Památník písemnictví na Moravě, Rajhrad. Sign. R 355, [online], dostupné z: , (1. 4. 2009). Kalendárium, Památník písemnictví na Moravě, Rajhrad. Sign. R 385, [online], dostupné z: , (1. 4. 2009). Kalendárium, Památník písemnictví na Moravě, Rajhrad. Sign. R 394, [online], dostupné z: , (1. 4. 2009). Kalendárium, Památník písemnictví na Moravě, Rajhrad. Sign. R 397, [originál rukopisu]. Kalendárium, Památník písemnictví na Moravě, Rajhrad. Sign. R 419, [originál rukopisu]. Kalendárium, Památník písemnictví na Moravě, Rajhrad. Sign. R 421, [originál rukopisu]. Kalendárium, Památník písemnictví na Moravě, Rajhrad. Sign. R 581, [originál rukopisu]. Kalendárium, Památník písemnictví na Moravě, Rajhrad. Sign. R 591, [originál rukopisu]. Kalendárium, Památník písemnictví na Moravě, Rajhrad. Sign. R 598, [originál rukopisu]. Kalendárium, Památník písemnictví na Moravě, Rajhrad. Sign. R 625, [mikrofilm]. Kalendárium, Památník písemnictví na Moravě, Rajhrad. Sign. R 626, [CD]. 83

Literatura: ADAM, Adolf. Liturgický rok: historický vývoj a současná praxe. Praha: Vyšehrad, 1998. Benedikt z Nursie. Řehole Benediktova. Praha: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, 1998. BLÁHOVÁ, Marie. Historická chronologie. Praha: Libri, 2001. BRAUN, Willi – MCCUTCHEON, T. Russell (eds.). Guide to the Study of Religion. New York – London: Cassell, 2000. BURKE, Peter. Lidová kultura raně novověké Evropy. Praha: Argo, 2005. DOKOUPIL, Vladislav. Soupis rukopisů knihovny benediktinů v Rajhradě. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1966. DOKOUPIL, Vladislav. Soupisy prvotisků, spravovaných Universitní knihovnou v Brně. 4, Klášterní knihovna benediktinů v Rajhradě. Brno: Universitní knihovna, 1955. DOKOUPIL, Vladislav. Soupisy tisků 16. století z fondů Universitní knihovny v Brně. 2, Tisky 16. století z knihovny benediktinů v Rajhradě. Brno: Universitní knihovna, 1959. DOKOUPIL, Vladislav. Dějiny moravských klášterních knihoven ve správě Universitní knihovny v Brně. Brno: Musejní spolek, Univerzitní knihovna v Brně, 1972. DOKOUPIL, Vladislav – KRÁL, Adolf. Knihovna benediktinů v Rajhradě. Rajhrad, 1968. DRAGOUN, Michal. Církevní kalendář přemyslovských Čech a některé aspekty jeho vlivu na život soudobé společnosti. In: Celostátní studentská vědecká konference – Historie, 1995. Ostrava: FF Ostravské univerzity v Ostravě, 1996, s. 27-43. DRAGOUN, Michal. Vintíř a Radim - lokální kulty českého vrcholného středověku. In: MHB 6. Praha, 1999, s. 65-75. DRAGOUN, Michal. Církevní svátky a hospodářský život ve středověkých Čechách. In: KAHUDA, Jan (ed.) Pater familias. Sborník příspěvků k ţivotnímu jubileu Prof. Dr. Ivana Hlaváčka. Praha: Scriptorium, 2002, s. 271-297. DRAGOUN, Michal. Kalendáře liturgických rukopisů jako datační pomůcka. In Problematika historických a vzácných kniţních fondů Čech, Moravy a Slezska. 84

Brno: Státní vědecká knihovna v Olomouci, 1999, s. 74-84, [online], , (1. 4. 2009). FOLTÝN, Dušan. Encyklopedie moravských a slezských klášterů. Praha: Libri, 2005. FRIEDRICH, Gustav (ed.). Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae. T. 1. Praha: Sumptibus Comitiorum regni Bohemiae, 1904-1907. FRIEDRICH, Gustav (ed.). Codex diplomaticus et epistolarius Bohemiae. T. 3. Fasc. 1. Praha: sumptibus Terrae Bohemiae, 1942.

regni

GUREVIČ, Aron Jakovlevič. Nebe, peklo, svět: cesty k lidové kultuře středověku. Jinočany: H&H, 1996. GUREVIČ, Aron Jakovlevič. Kategorie středověké kultury. Praha: Mladá fronta, 1978. GRŰN, Anselm. Svatý Praha: Vyšehrad, 2004.

Benedikt

z

Nursie: učitel

duchovního

života.

HÁJEK, Vladimír. Pohled do minulosti Rajhradu. Rajhrad: Městský národní výbor, 1996. HLAVÁČEK, Ivan. Úvod do latinské kodikologie: skripta pro posluchače filozofických fakult Univerzity Karlovy. Praha: Karolinum, 1994. HLAVÁČEK, Ivan – KAŠPAR, Jaroslav – NOVÝ, Rostislav. Vademecum pomocných věd historických. Jinočany: H & H, 2002. HLEDÍKOVÁ, Zdeňka. Kalendáře rukopisů kláštera sv. Jiří. In: AUC phil. et hist., z PVH 8. Praha, 1988, s. 35-78. HLEDÍKOVÁ, Zdeňka. Svatojiřské kalendáře doby abatyše Kunhuty. In: AUC phil. et hist., z PVH 9. Praha, 1991, s. 61-81. HLEDÍKOVÁ, Zdeňka – POLC, Jaroslav Václav. Pražské biskupství 1344-1994: sborník statí o jeho působení a významu v české zemi. Praha: Zvon, 1994. HORYNA, Břetislav – PAVLINCOVÁ, Helena. Dějiny religionistiky: antologie. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2001. CHARVÁTOVÁ, Kateřina. Čas středověkého člověka. [online], , (1. 9. 2009).

85

CHARVÁTOVÁ, Kateřina – SILAGIOVÁ, Zuzana. Fiant festa per ordinem universum: Cisterciácký kalendář bohemikálního původu z první poloviny 13. století. Praha: KLP, 2003. LE GOFF, Jacques. Encyklopedie středověku. Praha: Vyšehrad, 2002. LE GOFF, Jacques. Kultura středověké Evropy. Praha: Vyšehrad, 2005. KETTNER, Jiří. Dějiny pražské arcidiecéze v datech. Praha: Zvon, 1993. KLESNILOVÁ, Jitka. Kalendária v rukopisech rajhradských benediktinů. [diplomová práce na Ústavu pomocných věd historických a archivnictví, FF MU], Brno, 2007. KROUPA, Jiří – VOBR, Jaroslav – DRLÍK, Vojen. Benediktinský klášter v Rajhradě: klášter, klášterní knihovna, památník písemnictví na Moravě. Předklášteří: Muzeum Brněnska, 2006. MACHOVÁ, Jitka – RABIČKA, Petr. Historické fondy Moravské zemské knihovny v Brně a lidé kolem nich. [online], , (1. 4. 2009). POKORNÝ, Václav Jan. Klášter Rajhrad: jeho dějiny a památnosti. Brno, 1925. POLC, Jaroslav Václav. Česká církev v dějinách. Praha: Akrapolis, 1999. SAMEK, Bohumil. Rajhrad. Brno: Krajské středisko státní památkové péče a ochrany přírody, 1970. SOMMER, Petr. Svatý Prokop: z počátků českého státu a církve. Praha: Vyšehrad, 2007. SKUTIL, Jan. Raně středověký Rajhrad a jeho místní i funkční proměny. In: Historická geografie 21: Sborník k sedmdesátinám univerzitního profesora MuDr. Ervína Černého. Praha: Ústav československých a světových dějin ČSAV, 1983, s. 235-253. SPUNAR, Pavel. Napětí mezi oficiálním a „lidovým“ náboženstvím ve středověku. In: BĚLKA, Luboš – KOVÁČ Milan (eds.). Normativní a ţité náboţenství. Brno – Bratislava: Masarykova univerzita – Chronos, 1999, s. 90102. UHL, Karel. Rajhrad a slovanští apoštolové. Brno: Karel Uhl, 1947. UHL, Karel. Dějiny farnosti rajhradské. Rajhrad: Katolické spolky farnosti rajhradské, 1934.

86

ŢIŢKA, Petr – DUREC, Ivo. Benediktinský klášter Rajhrad. Rajhrad: Obecní úřad v Rajhradě, 1995. Internetové zdroje , (1.9. 2009). , (1. 9. 2009). , (1. 4. 2009). , (1.9. 2009). , (1. 9. 2009). , (1. 4. 2009). , (1. 4. 2009).

87

SEZNAM OBRÁZKŮ OBRÁZEK 4:1 RAJHRADSKÉ RUKOPISY DO ROKU 1600 ........................................... 36 OBRÁZEK 4:2 LITURGICKÉ KNIHY DO ROKU 1600 ................................................... 38 OBRÁZEK 4:3 KALENDÁRIA V RUKOPISECH DO ROKU 1600 ..................................... 39

SEZNAM TABULEK TABULKA 8:1 LEDEN ............................................................................................. 44 TABULKA 8:2 ÚNOR .............................................................................................. 46 TABULKA 8:3 BŘEZEN ........................................................................................... 49 TABULKA 8:4 DUBEN ............................................................................................ 51 TABULKA 8:5 KVĚTEN ........................................................................................... 53 TABULKA 8:6 ČERVEN........................................................................................... 55 TABULKA 8:7 ČERVENEC ...................................................................................... 58 TABULKA 8:8 SRPEN ............................................................................................. 60 TABULKA 8:9 ZÁŘÍ ................................................................................................ 62 TABULKA 8:10 ŘÍJEN ............................................................................................ 65 TABULKA 8:11 LISTOPAD ...................................................................................... 67 TABULKA 8:12 PROSINEC ..................................................................................... 69

88

ANOTACE Magisterská diplomová práce představuje pokus o multidisciplinární uchopení problematiky formování a proměn liturgické stránky kalendária ve středověku, která byla zkoumána na čtrnácti exemplářích kalendářů z rajhradského benediktinského kláštera. Konkrétně je zapojena pomocno-vědní a religionistická perspektiva, která na základě poznatků o měnící se časové a místní preferenci úcty ke svatým umoţňuje jednak upřesnit dataci a provenienci kalendáře a rovněţ interpretovat tento jev jakoţto velmi důleţitý výraz náboţenského chování ve středověké společnosti. Klíčová slova: Kalendář, rukopis, středověk, křesťanská liturgie, kult světců, Rajhrad.

89

ANNOTATION The diploma thesis presents an attempt to approach a problem of liturgical part of calendar forming and evolving in the Middle Ages at a multidisciplinary level. Mentioned method was introduced upon fourteen exemplars of calendars from the Benedictine monastery in Rajhrad. In the concrete, there is applied a scientific perspective of Auxiliary Historical Sciences and Academic Study of Religions enabling on the basis of observations upon the evolving devotion of Saints, firstly, to specify the datation and provenance of a calendar and at the same time to interpret this phenomenon, as it is a very important expression of religious behaviour in the Medieval society. Key Words: Calendar, manuscript, the Middle Ages, Christian liturgy, devotion of Saints, Rajhrad.

90