Projekt podpořen z programu Sport a volný čas 2009 Podpora sportu 2009
Foto: Jiří Honzátko, Tomáš Rožec, Zdenek Hulbach, Martin Grűner, Jakub Adášek,
S hrůzou hleděl s vrchu císař Lotar na děsnou porážku svých; a pomoci jim nemohl. Již i na něj se valilo nebezpečenství. Již i sám pomýšlel dáti se na ústup s těmi, kteří mu zůstali. Ale bylo již pozdě. Čechové založili mu všechny cesty, a probiti se nemohl, nemaje sil. Bez vůle Čechů ani noha by neprošla. Císař byl obklíčen, zajat se všemi svými. Alois Jirásek – Staré pověsti české. Bitva u Chlumce mezi českým knížetem Soběslavem I. a německým králem Lotharem III. proběhla 18. února 1126 blízko Chlumce u Chabařovic. Bitva byla vyvrcholením bojů o české knížectví mezi Soběslavem a Otou II. Olomouckým, v té době nejstarším Přemyslovcem. Předchozí kníže Vladislav I. nakonec uznal za svého nástupce Soběslava, to ale bylo v rozporu s principem seniorátu. Ota se tedy obrátil o pomoc k německému panovníkovi. V bitvě však byli poraženi, Ota zahynul a Lothar unikl až k městu Děčín, kde se uchýlil na rozložitém kopci (dnes Lotharův vrch). Zde padl do zajetí. Soběslav jej ovšem brzy propustil a nadále byli s Lotharem spojenci. Soběslav I. byl realista a věděl, že úplně porazit Lothara by znamenalo dlouhý konflikt s celou říší. Na svém spojenectví s Lotharem tedy vybudoval svou zahraniční politikou, vedenou smyslem pro dosažitelné cíle. Na paměť těchto významných historických událostí je pořádán tento pochod
ZDROJ:
Bitva u Chlumce (1126) Bitva u Chlumce Konflikt: Boj o český trůn mezi Soběslavem I. a Otou II. Olomouckým
Lothar III. bojující v bitvě u Chlumce proti českým oddílům. Historia septem sapientum, ok. 1450.
Trvání: Místo: Výsledek:
18. únor 1126 Chlumec u Chabařovic rozhodné vítězství Soběslava I.
Strany Lothar III. Ota II. Olomoucký†
Soběslav I. Síla
neznámá
neznámá Ztráty
270? 500?
neznámé
Bitva u Chlumce mezi českým knížetem Soběslavem I. a německým králem Lotharem III. proběhla 18. února 1126 blízko Chlumce u Chabařovic. Bitva byla vyvrcholením bojů o české knížectví mezi Soběslavem a Otou II. Olomouckým, v té době nejstarším Přemyslovcem. Předchozí kníže Vladislav I. nakonec uznal za svého nástupce Soběslava, to ale bylo v rozporu s principem seniorátu. Ota se tedy obrátil o pomoc k německému panovníkovi. Oba si zřejmě slibovali snadné vítězství.
Průběh bitvy Zima na přelomu let 1125 a 1126 byla tvrdší než obvykle, Lothar III. ovšem tento fakt podcenil. Neshromáždil ani brannou moc z celé říše, v jeho armádě byli jen bojovníci z východní poloviny saského vévodství. Soběslav I. si toho musel být dobře vědom. Na zprávy o záměrech zbavit ho vlády údajně reagoval slovy: „Doufám v milosrdenství Boží a zásluhy svatých mučedníků Kristových, Václava a Vojtěcha, že nebude vydána naše země do rukou cizinců.“ Ke zvednutí sebevědomí svého vojska si opatřil i relikvie, údajný praporec svatého Vojtěcha a kopí svatého Václava. 16. února 1126 přišla velká obleva, což zřejmě popohnalo Lothara III. k činu. Vojsko německé dne 18. února 1126 vkročilo do Čech skrze úžiny horní za Chlumcem. Soběslav již napřed tam dal nadělati záseky a rozděliv své lidi ve tré, rozestavil je na příhodných místech jak po dolině, tak i po návrších. Sníh začal tát a pukaly ledy. Většina jezdců sesedla z koní a sundala si brnění, protože bylo obtížně prodírat se bořícím se sněhem. Ota II. Olomoucký jel v čele německého vojska, protože znal nejlépe cestu, a za ním pochodovalo několik skupin. Lothar s Otou se nejspíš domnívali, že mohou Soběslava překvapit náhlým přesunem v zasněženém podhůří. České vojsko ale čekalo už u hradiště Chlumec. Lothar nevyslal zvědy a netušil, že Soběslavovo vojsko je nablízku. A tak se nepřipravené německé vojsko dostalo skoro až k tomu českému. Soběslav dal povel k útoku a jenom někteří z nepřátelského vojska se pokusili bránit. Ostatní se dali na útěk. Ota Olomoucký se ocitl v obklíčení a Lothar III. se uchýlil na nedalekou výšinu se štítonoši.
Spojenectví s Lotharem III. Nakonec tedy proběhla krátká krvavá bitva, ve které Ota II. zemřel a Lothar III. i Albrecht I. Medvěd, budoucí braniborský markrabě, padli do zajetí. Soběslav je ovšem brzy propustil a nadále byli s Lotharem spojenci. Soběslav I. byl realista a věděl, že úplně porazit Lothara by znamenalo dlouhý konflikt s celou říší. Na svém spojenectví s Lotharem tedy vybudoval svou zahraniční politikou, vedenou smyslem pro dosažitelné cíle.
Na vršku. Tady chytili Lothara
ZE STARÝCH POVĚSTÍ Praporec sv. Václava I. V létě zima byla. To léta od narození syna Božího po tisíci, po stu po dvacet pátého, kdy června měsíce po slavnosti sv. Ducha napadlo sněhu v české zemi a líté mrazy uhodily, tak že na mnohých místech stromoví vyhynulo a v horách potoky přemrzly a ne tenko, ale tlustým ledem. A věc divnější: když pak nastala pravá zima, když všecko bylo sněhem zaváto, letní bouře děsily lidi. To téhož léta řečeného, již koncem jeho, kdy mnozí zaslechli hřímání a viděli znamení blesku před narozením Páně, v čas adventní, a jiní o štědrém večeru. Silně se pak blýskalo v noci dne sv. Štěpána prvomučedníka. A jen se pak obloha opět zasmušila a visela nízko a těžko, sněhu plná, nad zimním krajem, a již zase ozářila se oslnivými blesky; to druhého dne po novém roce, zrovna při rozednívání. Tu se nebe zas otvíralo a ssinalé, rudé blesky míhaly se ráz na ráz, až přecházel zrak. Lidé se křižovali, o zlých znameních, o vojně mluvili, žeť jistě bude. Jak by nebyla, když se v knížecím rodě krutě zase přeli. Šly noviny zavátým krajem, šly na hrady a hrádky, do podhradí, dědinami, po klášteřích, že Olomoucký kníže Otík, jemuž říkali Černý, ujel do Bavor, do Řezna, k německému císaři, nepřeje bratranci Soběslavovi knížecího stolce, na který byl Soběslav povýšen láskou národa. Všude opakovali, všude vytýkali, že Ota, sám přirozený Čech, je hrubě nevěren svému jazyku, že dvoří císaři, že ho prosí o pomoc jeho i německých knížat, že jim slibuje vše, čeho by jen žádali, jen aby ti cizozemci vytrhli na Soběslava a Čechy. Všude čekali, že se tak stane, neboť věděli, že se nedají Němci dlouho zváti, že se poženou do Čech za peníze a za poddanský Otíkův slib a též aby se kořistí obohatili. Všem se pak pohnula žluč, když slyšeli, že císař Lotar zpupnou řečí pohnal knížete Soběslava na soud, aby se zodpověděl, jakým právem přijal knížecí důstojnost v Čechách, tu že jenom on, císař, má právo udíleti; ať tedy přijde a zodpoví se před německým soudem, sice že ucítí moc a meč císaře svaté římské říše. Ale všem se v očích zajiskřilo, a v radostném souhlase pokřikovali, když zaslechli, co jejich kníže, co Soběslav vzkázal do Němec: že doufá v milosrdí Boží a v pomoc sv. Václava i Vojtěcha, že Česká země nebude dána v moc cizinců. „Nebude! Bohdá nebude!“ všude volali hlasem, rozhodně, a chystali se na vojnu. Pomýšleli, že vypukne až k jaru, až sejdou sněhy a povyschnou cesty. Znamení blesků nesvítila nadarmo. Ale v tom, za jasné, mrazivé noci ukázala se pojednou na nebi zlověstná hvězda vlasatice. Tiše, hrozivě svítila mezi drobnými hvězdami, v neklidném, třpytivém jejich svitu. Zraky všech se k ní obracely, všude se starostně tázali, co ta ještě přináší, co znamená. A nazejtří přiletěla zpráva od Krušných hor a udeřila jako hrom z čista jasna: že Němci již pole sbírají, že císař nebude do jara čekati, že teď už se chystá do Čech. Od Krušných Hor k Šumavě, po jihu země, dolů až k Vitorazi, na východ až k polským hranicím, jichž střežil hrad Kladský, na půlnoc k lesnému valu hor Krkonoš a dál až do Žitavska, až po Kámen nad Labem, po vší České zemi i po Moravě nastalo horečné pohnutí, válečný ruch, náhlé a kvapné přípravy. Nikdo nedbal mrazů i toho, že chumelice zavívají cesty. Nepřítel se chystal na vpád do země, bylo třeba jí hájiti. A kníže volal do boje, milý kníže Soběslavi Již táhl z Moravy, kde se ujal Otíkova podílu a všude volal do zbraně. Slyšeli, jak u zemské brány v Litomyšli pod lesem, jak v Chrudimi, jak v Sadské a jinde, cestou i mimo cestu, v kostelích se modlil, jak s lidem se pomodliv k němu mluvil, aby se nebáli, aby se chystali mužové, že Bůh nedá potlačiti dobrého práva, že on kníže, císaři povoliti nemohl a nemůže to pro česť země a svou, a všude nadšeně opakovali, co řekl županům a zemanům na Pražském hrade: „Raději bych viděl zhoubu všeho svého rodu, nežli potupu a hanbu svého jazyka!“ A tak všude a rádi snímali se stěn zbraň a zbroj, meče, kopí, mlaty, luky a touly i štíty, bohatší přilbice s nánoskem, kroužkové brně i kožené sukně lesklými plátky pošité, a chvátali každý ku svému župnímu hradu pod korouhev župy. I přibyly houfy ze všech žup, z dalekých, blízkých, přibyly ku Praze, na koních, pěšky, v brni a přilbách i v kožichách, krznech, v čepicích beráncích, vlčích, rysích a jiných, nestejní v odění, stejně však mužného srdce a bitvy žádostiví. Když se tak shromáždilo vojsko českého lidu, poručil kníže Soběslav kněžím, aby přichystali kopí sv. Václava, jež chováno bylo v kostele
svatovítském, aby je nazejtří, jak vojsko vytrhne, vzali s sebou do pole jako záštitu a ochranu proti nepřátelům. Ale když ráno zasvitlo, když kněží a župané, zemané, lid hrnuli se do kostela na hradě, kde měla býti sloužena mše, prve nežli by vojsko se dalo na pochod, jediný kníže sám prodléval. Meškal té chvíle v komnatě se svým kaplanem Vítem, jejž si dal náhle zavolati. Byl kněz Vít muž celý, muž pro svůj jazyk horlivý, zbožný a statečný, knížeti milý. Teď po ránu, oznamoval mu kníže, vzrušen a pohnut, podivnou věc. „Slyš,“ pravil, „jaký jsem měl této noci sen. Zdálo se mi, že přistoupil k mému loži sv Vojtěch a poručil mně, abych vzal do války praporec jeho otce, ten praporec že je uschován ve Vrbčanském kostele. Divné to bylo vidění, a chci ho poslušen býti. Ale již není prodlení, všichni na mne čekají, a je čas, abychom vytrhli. Vypravíme se hned, po mši. Ale ty, kněže milý, učiň mi po vůli; vsedni na kůň a pospěš do Vrbčan přesvědčit se. Vezmi zbrojné s sebou, ať nejedeš sám. Najdeš-li ten Slavníkův praporec, vezmi jej ve jméno mé a rychle jeď za námi, abys nás stihl ještě v čas.“ Statečný kaplan potěšen divným viděním, rozjařen nadějí v pomoc vyšší, ochotně, s radostí a bez meškání vyplnil vůli svého knížete. Nežli bylo po mši, nežli kníže za zpěvu všeho vojska vytrhl do pole, byl již z Pražského hradu. Dva dvorští zemané a několik zbrojných jelo s ním; na rychlých koních uháněli k Českému Brodu, odtud pak dále, mimo Chotouň, rodnou ves Prokopa svatého, jež zůstala v levo, a jeli dále k Vrbčanům vsi. Ta kdysi patřila k velkému panství mocného Slavníka. Nežli pohasl zimní den, vjížděli do tiché, v sněhu zapadlé dědiny. Nad ní, na mírném návrší pnul se k zardělým nebesům okrouhlý kostel, hražený vysokým náspem i zdí. Věž v popředí čněla, hájíc jediné brány v ochranné zdi. Tam plebán uvedl knížecí posly hledat skrýše s korouhví sv. Vojtěcha a jeho rodu. Den zhasínal, a šero se kladlo tichou svatyní veskou. Kněz Vít, družina i plebán klečíce před oltářem tiše se modlili, aby nadarmo nebyla cesta. Pak rozžehli voskové svíce a hledali, až za oltářem ve zdi uhodili na skrytý výklenek a v tom výklenku na starou rouchu, na hedvábný pruh neširoký, od polovice rozdělený ve dva užší pruhy, s vyšitým znamením hvězdy. I zaplesali všichni a poklekli za knězem Vítem, jenž padnuv před oltářem na kolena, hlasem velebil Boha, že jim popřál toho znamení a naděje vítězství do těžkého boje. Sotva že sobě a koním popřáli oddechu, již opět vsedli do sedel a chvátali zpět. Nic nedbali noci. Chvátaliť s pokladem, aby v čas dojeli vojska. Pádili tichou, mrazivou nocí, bez hluku v sypkém sněhu jako vidění, pádili pod jasným nebem, s něhož dosud tiše a hrozivě svítilo zlověstné znamení v mihavém, třpytivém svitu nesčetných hvězd. II. Tak chvátali v noci i za dne, bez únavy, hnali se stopou českého vojska. A byla stopa patrná, z daleka znatelná, široká to cesta ve sněhu, zdupaná, plná nesčetných šlépějí, znamení podkov i lesklých na slunci pruhů po těžkých saních. Tou cestou ujížděli bez rozpaků stále na sever. Před nimi se vznášel mrak bělavé páry, jak ji vyráželi pádící koně z rozšířených chřípí. Mráz byl, tváře se rděly, a stříbrným jíním stkvěly se kníry a brady vyzbrojených jezdců, a jíním zbělely vnitř uši vytrvalých klusáků i srsť jejich, i hříva. Již se před jezdci obzorem zvedl pás Krušných Hor v bělostném hávu, již minuli Teplice; za nimi dojeli svého vojska. Kaplan Vít s koně skočil a rovnou se bral do knížecího stanu. I zaradoval se kníže Soběslav, Bohu děkoval, když vše uslyšel, a hned dal hlásiti po všem vojsku, co se jest sběhlo. Radostná novina se větrem rozlétla po ležení, a kde kdo byl a mohl, chvátal na prostor ku knížecímu stanu, aby tam spatřil ten div. Tam stál sám kníže, statečný pán, v šubě vzácnou kožešinou lemované, stál na hrubých saních, aby byl ode všech viděn, a s ním kněz Vít. Kníže bez přilby, bez čapky,
prostovlasý jako jeho kaplan, vznášel do výše praporec, volaje nadšeně, hlasem daleko zvučným: „Toť znamení milosti Boží! Tu kopí sv. Václava a na kopí, hle, ten praporec, kterýž nám sv. Vojtěch zjevil.“ A všichni, staří, mladí, zemané i obecný lid, smekali, klekali, žehnali se křížem, a hlasy úžasu, radosti, nadšení i díků nebesům zvučely hlasno kol saní a knížecího stanu. Radostná novina spěla pak ležením dál, až k zásekám, kdež v sněhu číhali nad úvozy a úžinami vrchů, a dál až ku předním strážím. Ty nazejtří daly již zprávu o Němcích. U veliké síle se blížil různý německý lid, Sasíků nejvíce a Durynků, Flandřanů, Frisů a Brabantů veliký houf, též Rýňané i ze Švábska a z Bavorské země. Nekonečná všech řada se černala cestou mezi zasněženými vrchy, vinula se jako obrovský had vzhůru, dolů a zase do vrchu. Namáhavě, těžko. Byloť neschůdno i koním i lidem. Sněhem se brodili, do závějí zapadali, smekali se, padali. Byl mráz a potem se zalévali, z koní se kouřilo. Těžká zbroj byla dvojnásob těžká na horských stezkách. Nejeden rytíř složiv se sebe odění, kráčel pěšky vedle svého koně. A pěší umdlévali, zastavovali se. Ale rytíř, jenž jel v předních řadách v kroužkové brni, statečný markrabí Albrecht, řečený Medvěd, a vedle něho pán smědého líce a černých vlasů, v plné zbroji, sám Otík Černý, jen ku předu kynuli a pobízeli. Tak dospěli výše a již dolů se pouštěli klikatou, neschůdnou cestou, až přední houfy i valný voj se dostaly na dol. Tam v Chlumeckém údolí stálo již české vojsko v úplném šiku. Nad houfy se třepetaly korouhve zářícím mrazivým vzduchem a nad ně nejvýše praporec sv. Václava, praporec všeho vojska. Kaplan Vít jej držel maje na sobě brnění a přilbu; s ním kolem praporce stálo dobře sto českých pánů s tasenou zbraní, a probošti, kaplané, všichni bedlivá stráž posvátného znamení. Zraky všech Čechů před sebe hleděly, kde proti nim stál nepřehledný šik nepřátel. Konce jeho nedozírali, všecko údolí se jím hemžilo, a nesčetné blesky od zbraně a zbroje míhaly se nad tím ohromným, černavým mračnem. Nastala chvíle rozhodná; všem zabušilo srdce před těžkým, nerovným bojem. V tom kdosi vykřikl, vzhůru ukázal, a hned všichni pohlédli k nebesům, kdež zářícím vzduchem plul veliký orel. Na mocných perutích, široko rozepjatých nesl se nad českým vojskem a letěl v před, přímo k německým vojům. Jak z úžasu stichl všeliký hlas a hluk, slyšeli všichni skřek velkého orla. Proti Němcům letěl, proti nim křičel, jakoby cítil svou kořist. Ještě nezaniklo dobré to znamení, a slyš, mohutný zvuk se ozval nad českým vojskem. Zazvučel zvonu hlas a za ním se rozhučel zvonů velebný hlahol a nesl se nad hlavami všech. Vše žaslo. Tajemný zvuků proud dojímal vše a všechny povznášel. Líce se jasnila, zrakové zářili, a mnozí se chvěli pohnutím. Kněz Vít u vytržení pobledl v tváři, a z očí mu vytryskly slzy. Unesen pohnutím hleděl k nebesům a v tom zvolal do ticha plného posvátné hrůzy: „Ó bratři! Pán Bůh je s námi. Ó buďte stálí! Stálí! Vizte tam! Vidíte sv. Václava v nebeské záři, sedí na bílém koni, v bělostném rouše a drží kopí s tím praporcem, a bojuje za nás. Hleďte, vznáší se nad námi, přejasný - Svatý Václave, dědici české země!“ Všichni žasli, oči, ruce k nebi obraceli, mnozí radostí ronili slzy, všichni v tom jedním pomýšlením zapěli ze srdce, s pohnutou myslí: „Hospodine, pomiluj ny!“ Údolím daleko, do svahů zavátých strání zvučela velebná píseň, dědictví předků. A jak zahlaholila, kynul s koně kníže Soběslav mečem a všecko vojsko zpívajíc, nadšeno, dychtivo bitvy, vyrazilo proti nepříteli. Zpěv zanikl v bitevní bouři. Bouřila údolím, kde se vojska srazila. Němci se statečně bili, ale nevydrželi. Nemohli. Jako příval vrazili na ně Čechové, z předu voj hlavní, pak do boků zálohy. Tepali, bili nepřítele, „červenou sukni“ mu stříhali, tiskli ho zpět do úvozu. Němci tam vraženi stáli jako zeď a nemohli ni v před ni v zad. Padali v zuřivém boji. Sníh kolem se barvil do ruda, prolitá krev však stydla hned mrazem, stydla na šatech, na sněhu, na zbrani i na samých ranách. I začali Němci prchati a zahazovati štíty. Prchal kdo mohl, nebo do sněhu meč zarážel, o milost, o život prosil a v zajetí se dával. Tak také Meziborský biskup i Halberštatský, tak hrabě z Lara, i sám markrabí Albrecht Medvěd. Ale ten, jenž byl původa té války, Ota Černý, ležel mezi zabitými. Počet jich byl veliký. Čechové sbili na pět set jmenovaných, ostatní nepočítajíc. S hrůzou hleděl s vrchu císař Lotar na děsnou porážku svých; a pomoci jim nemohl. Již i na něj se valilo nebezpečenství. Již i sám pomýšlel dáti se na ústup s těmi, kteří mu zůstali. Ale bylo již pozdě. Čechové založili mu všechny cesty, a probiti se nemohl, nemaje sil. Bez vůle Čechů ani noha by neprošla. Císař byl obklíčen, zajat se všemi svými. Nezbylo, než žádati o mír. Jindřich Groyský musil k českému knížeti prosit, aby přišel k císaři. I šel tam Soběslav a jednal velkomyslně. Když císař jej uznal knížetem, když uznal i právo svobodné volby, směl volně odejíti. A tak smutně se vrátil do Němec s ostatkem vojska. S ním přikvačil smutek do Němec a nejvíc na Saskou zemi. Ta ztratila na české půdě nejvíce mužů a z tolika vznešených rodů. Ale vesele táhlo od Chlumce do Čech vítězné vojsko s přemnohou kořistí. Radostné zprávy letěly před ním; všude s úžasem naslouchali o divné pomoci Boží, o znameních, o sv. Václavu a jeho praporci a mluvili, že ani otcové, ani dědové neměli jsou takové cti, jaké tou Chlumeckou bitvou Čechové dobyli.
Nevýslovná radost byla po vší zemi, a s velikou ctí a slávou vítali v Praze statečného knížete Soběslava a jeho vojsko. Ta Chlumecká bitva slavně jest vybojována osmnáctého dne měsíce února léta od narození Páně tisícího stého dvacátého šestého, kteréhož léta také nejjasnější kníže Soběslav znovu vystavěl na hoře Řípu kapli sv. Jiří. A tu kapli pak vysvětil Zdík, kostela Olomouckého biskup, syn ctihodného letopisce našeho Kosmy.
Alois Jirásek - STARÉ POVĚSTI ČESKÉ
SLAVNÍ VOJÁCI - PAMÁTNÁ BOJIŠTĚ Bitva u Chlumce (v roce 1126, poblíž dnešního Ústí nad Labem) Emanuela Nohejlová
Zeměpisná poloha Čech a tvar i výška jejích okrajových horstev určuje už sama několik míst, kudy lze nejsnáze vstoupiti do země pokojnému kupci i nepříteli. Pokud naše hory byly opevněny pomezním hvozdem, bylo možno projíti téměř jen zemskými stezkami. Na severu Čech byl takovým přechodem Nakléřovský průsmyk, jímž nejednou vypadli Čechové sami za válečným zaměstnáním, u jehož ústí však nejednou čekali nepřítele, hájíce své země. Tak se zemská brána u Chlumce, druhdy pomezního hradu, stala několikráte bitevním jevištěm nebo alespoň vstupním aktem k němu. Příčiny bitvy u Chlumce r. 1126 tkví v rodinných sporech Přemyslovců. R. 1125 byl prohlášen za českého knížete Soběslav I., nejmladší syn Vratislava I. S tím nesouhlasil údělný kníže olomoucký, Ota II. Černý, který doufal, že český stolec získá sám. Když pak Soběslav zcela po právu odňal Otovi úděl brněnský, který tento spravoval jménem nedospělého tamějšího knížete a když spravedlivě odevzdal Brněnsko tomuto Vratislavovi, mezitím už dospělému ke správě, Ota Černý, cítě ovšem správně, že Soběslav chce jeho jako svého protivníka oslabit, ujel do Němec k právě zvolenému novému králi, Lotarovi Saskému. Nebyl první, který šel do Němec žalovat na své nejbližší příbuzné. A nebyl ani poslední z těch, kdo tak snižovali české právo. Vliv německých císařů na české záležitosti stoupal tím tak, že nejeden z nich se pak odvážil toho, k čemu neměl práva : propůjčovati knížecí stolec český, ačkoli mu příslušelo pouze odevzdati již prohlášenému knížeti zemi v léno. Byla to snaha snížiti význam českého vévodství a uvésti jej v tužší závislost na německé říši. Česká knížata svou nesvorností snahu tu přímo podporovala. Protiprávního jednání se dopustil i Lotar Saský, ačkoli kdysi býval v dobrých stycích se Soběslavem. Byl uražen, že Soběslav ihned po svém prohlášení za knížete nevyhledal jeho dvůr a nepřijal dosud léna. Rozhodl se tudíž pro Otu Černého, zvláště když mu tento nabídl i peníze, kterých Lotar ve svých začátcích potřeboval. Vítal jistě i vyhlídku, že bude mít v Čechách panovníka sobě oddaného, zvláště když jej čekal boj se štaufskou stranou jeho předchůdce. Dbal sice natolik práva, že spornou českou otázku předložil soudu knížat, ale když Soběslav poslal k tomuto pouze poselství (z oprávněné obavy, že sám by byl zajat), odpověděl vyhlášením války. V samém počátku se dopustil dvojí chyby. Uvěřil zprávám Oty Černého, že válečné tažení proti Čechům bude snadné, poněvadž prý má Ota mezi nimi mnoho přívrženců, kteří k němu přeběhnou. V důsledku toho Lotar nepřipravil patrně svou výpravu tak pečlivě, jak by byla žádala, a nevzal ani tolik vojska, kolik bývalo bráno jindy. Zato Soběslav I., který se dověděl ještě na Moravě o válečných přípravách německého krále, nezanedbal ničeho v přípravách svých. Tvrzení Otovo o četných jeho přívržencích nebylo pravdivé. Soběslav I. byl ve své zemi všeobecně oblíben a obliby si plným právem zasloužil. Tento ušlechtile mužný kníže, otužený v několikerém vyhnanství než nastoupil vládu po svém bratru, neobyčejně energický, ale i klidně prozíravý, štědrý, pohrdající pitím i rozkošemi, dovedl získati četné a nadšené vojsko. Vystihl správně, že jde o boj o jeho dědictví, ale dovedl mu dáti ráz boje národního. A boj jím opravdu byl více než Soběslav sám tušil, neboť šlo o uhájení zvláštního postavení Čech ve svazku německé říše. V pilných přípravách spoléhal Soběslav a záhy všichni v Čechách a na Moravě na pomoc zemských patronů, sv. Václava a sv. Vojtěcha. V kostelíku ve Vrbčanech u Čes. Brodu byl nalezen praporec prý sv. Vojtěcha a tedy z rodiny Slavníkovské. Ten byl zavěšen na kopí sv. Václava z pokladu kostela sv. Víta. Pod touto záštitou Čechové, hluboce věříce v její pomoc, táhli v únoru r. 1126 za svým knížetem ke Krušným horám. Tam se položili na krytém místě u zemské brány nedaleko hradu Chlumce na potoku Telnici. Cesty byly zasekány a dobře střeženy. Zvědové přinášeli zprávy o nepříteli a rozvodněný potok, na němž plavaly všelijaké předměty, prozradil jeho blízkost. I roční doba byla králem Lotarem špatně volena pro válku a je jen svědectvím jeho spěchu, aby už měl českou výpravu odbytu, a jeho podceňování české síly. Toho roku byla zima velmi krutá, cesty pomezním hvozdem beztak obtížné byly zaváty vysokým sněhem. Pochod jeho bojovníků byl tak nesmírně ztížen. Německé vojsko bylo složeno velkou většinou
ze Sasů a příslušníků východní části říše. V jeho předvoji byl se svým oddílem i Ota Černý. Tento chtěl obejít české záseky, odvedl první oddíl vojska s cesty, zabloudil však a dovedl vojáky naprosto vyčerpané hladem a cestami ve sněhu za náhle nastavší oblevy dne 18. února přímo do středu českého vojska. To bylo rozděleno na tři oddíly, z nichž jeden měl útočit zpříma, druhé dva z boků nepřítele. Nebylo unaveno a nadto bylo připraveno na boj za věc národa: neboť již den před bitvou viděli prý orla, kroužícího nad saským vojskem, jako by vyhlížel kořist, a těsně před bitvou kněz Vít, který prý po přání Soběslavově přivezl praporec sv. Vojtěcha z Vrbčan, tvrdil, že vidí sv. Václava na bílém koni. I jiní byli přesvědčeni o témže vidění, všichni pak měli jistotu vyšší pomoci a proto se tak nadšeně a za zpěvu českých chorálů vrhli do boje. Saský předvoj, zoufale se bránící, byl nadobro zničen. S vynikajícími Sasy padl i Ota Černý, zaplativ tak svou hlavou své provinění. Kdo nepadl, vzdal se do zajetí. Ani hlavní oddíl německého vojska nepochodil lépe. Sám král Lotar, který ustoupil se zbytkem svých na jakousi vyvýšeninu a zjistil, že je obklíčen českým vojskem a že nemá dost sil, aby se bránil, poslal žádat o podmínky smíru. A tu Soběslav I., jedna nejsvětlejších postav mezi českými knížaty, ukázal svou velkomyslnost: pozdravil Lotara jako svého pána, přijal od něho zemi v léno a bez výkupného propustil všechny zajatce (byl mezi nimi i později u polabských Slovanů smutně proslulý Albrecht Medvěd z Ballenstädtu). Zavázal si tak budoucího císaře k přátelství, třebaže se strany Lotarovy ne nezištnému. I zde nalezl Čech dostiučinění ve svém právu, dávaje za vyučenou, ale netouže po pokoření nepřítele. Přece však chlumecká bitva, i když anebo právě proto, že byl vítěz tak politicky prozíravý i tak lidsky veliký, vzbudila v Němcích, hlavně ovšem v saských zemích, strašnou zášť k Čechům, která nebyla smazána ani pozdějšími velkými dary Soběslavovými. Ještě po padesáti letech tam počítali, kolik let už uplynulo od nešťastné bitvy. Král Lotar se vrátil zahanben a sklíčen. Zato český kníže byl přivítán doma nesmírným jásotem, tím spíše, že lidé věřili v pomoc, které jemu poskytli patroni zemští. Kopí sv. Václava a praporec sv. Vojtěcha byly ztraceny v dobách pozdějších zmatků. Jejich současný obraz se nám však zachoval v kovu na českých mincích té doby a ve vosku prvních českých pečetí. Na paměť chlumeckého vítězství dal Soběslav I. zříditi kapli sv. Jiří na hoře Řípu. Její kruhová stavba je tak trvalou památkou i onoho nábožensko-národnostního vzrušení, oné pevné víry v sebe i ve spravedlivou věc, která učinila české vojsko v bitvě u Chlumce r. 1126 nepřemožitelným. Emanuela Nohejlová Seriál Slavní vojáci - památná bojiště vyšel ve sborníku Armáda a národ, vydaném Národní radou Československou v roce 1938.
Vítězství Soběslava I. u Chlumce 18. února 1126. Císař Lotar vtáhl do Čech, byl však obklíčen. Soběslav ho propustil bez závady a císař mu pak do smrti zůstal věrným přítelem. („Historie českého národa v obrazech“, A.Liebscher)
BITVA U CHLUMCE Josef Veselý
(rozhlasová reportáž) 18.04.2005 16:19
Zima na přelomu let 1125 a 1126 byla velice krutá. Na přesné meteorologické záznamy si však budeme muset počkat ještě přesně šest a půl století, takže musíme vystačit s kronikářskou poznámkou: "Napadlo takové množství sněhu, jaké prý žádný člověk neviděl." Spousta lidí tehdy zemřela prochlazením a hladem. Římskoněmecký král Lothar (Třetí, jinak Saský) se na špatné podmínky neohlížel. Neshromáždil ani brannou moc z celé říše, stačili mu bojovníci z východní poloviny saského vévodství. Českému knížeti Soběslavovi (První, jinak Přemyslovec) z toho nic neuniklo. Také on se chystal na boj a sázel na své nesporné přednosti. A těmi byly odvaha a energie (ty hlavně). Na zprávy o záměrech zbavit ho vlády a vypudit z Čech reagoval údajně krátce a klidně: "Doufám v milosrdenství Boží a zásluhy svatých mučedníků Kristových, Václava a Vojtěcha, že nebude vydána naše země do rukou cizinců." Na pomoc přišly i relikvie. Svého kaplana poslal Soběslav do Vrbčan (tato obec se nachází mezi nynějším Českým Brodem a Kolínem, podle tradice patřila Slavníkovcům). Kaplan nalezl v prostorách místního kostela údajný Vojtěchův praporec (ano, kdo hledá a chce najít, ten obvykle taky najde), praporec připevnili na kopí svatého Václava. O pravosti obou relikvií nikdo nepochyboval, jejich účel byl Denár knížete Soběslava I. jasný - měly posílit sebevědomí českého vojska. A vskutku posílily - na Soběslavovu Autor: Josef Veselý stranu se přidali skoro všichni, kdo v Čechách něco znamenali. 16. února v tom 1126. roce přišla velká obleva. Možná právě na ni Lothar čekal. "Vojsko německé dne 18. února 1126 vkročilo do Čech skrze úžiny horní za Chlumcem. Soběslav již napřed tam dal nadělati záseky a rozděliv své lidi ve tré, rozestavil je na příhodných místech jak po dolině, tak i po návrších." Mráz poté sice polevil, ale současně začal tát sníh a pukaly ledy. Z potoků byly říčky a z potůčku potoky. Sníh se bořil a činil cestu velice namáhavou; jezdci tedy raději sesedli z koní a většina bojovníků si sundala brnění. Jejich zbrojnoši je za nimi vezli na soumarech. V čele německého vojska jel Ota Olomoucký. Taky Přemyslovec, ale kníže Soběslav mu odňal léno, protože si činil nárok na jeho trůn (Ota byl totiž nejstarší z celého rodu, jenomže Praha se už podle stařešinského řádu neřídila). Ota znal nejlépe cestu. Za ním pochodovalo několik skupin. Bitevní formace se měla zaujmout až po průchodu pomezním hvozdem. Lothar s Otou se nejspíš domnívali, že Soběslava překvapí. Že ho zaskočí náhlým přesunem v zasněženém podhůří. Tak si to zřejmě představovali. Ale krutě se mýlili. Češi čekali už u hradiště jménem Chlumec. Soběslav pak poblíž Chlumce s císařem se střetl prudce Češi tam, jak každý ví, bojovali jako lvi, z knížecího končíře sršel jisker oblak žhoucí. Němci prchli ve víře, že pekelnou vládnou mocí a třásli se jako list. Skutečnost byla poněkud realističtější, než jak to zpracoval Dalimil. Němci nevyslali zvědy a netušili, že Soběslavovo vojsko je nablízku. Nepřipraveni v boji se dostali skoro až k němu. Jako první dal povel k útoku Soběslav. Jenom někteří z Němců se pokusili bránit, ale odpor byl marný. Ostatní se dali na útěk, mnozí prchali bez odění a beze zbraně zpět k hranicím. Svoji roli sehrál i Soběslavův kaplan, který přinesl bojovým jednotkám vzácný praporec. "Druhové a bratří, buďte stálí!" takto měl promluvit onen kněz, o němž dokonce víme, že se jmenoval Vít, k českému vojsku: "Buďte stálí, neboť nad hrotem posvátného kopí vidím svatého Václava, jak sedě na bílém koni a oděn bílým rouchem bojuje za vás. I vy pohleďte!" Všichni hleděli, nic neviděli. Ale věřili. Věřili kaplanovým slovům, protože pouze vyvoleným dovolí Bůh uvidět zázrak. Ota Olomoucký na německé straně nezvládl situaci. Jím vedený předvoj klopýtal údolím, víc než nepřítele si všímal cesty, měl hlad. Když s překvapením zjistil, že se ocitl v českém obklíčení, bylo už pozdě. "Když přišli do úzkého průsmyku mezi dvěma horami, kde byli jako z božského řízení sevřeni bez jakékoli možnosti útěku" (tuto situaci líčí Kosmův následovník, kronikář zvaný Mnich sázavský), "kníže Soběslav, rozděliv své bojovníky na tři zástupy, náhlým útokem na ně vyrazil, a všechny, kdož se mu naprotiv postavili, ostřím meče přivítal." Jenom několika Lotharovým bojovníkům se podařilo probít. Podle jednoho údaje padlo v bitvě 500 Němců, podle jiného 270. Taky kníže Ota zůstal na bojišti. Lothar tomu masakru nemohl zabránit. Byl odříznutý od první skupiny a terén vylučoval, aby jí poskytl pomoc. Uchýlil se na nedalekou výšinu a štítonoši ho obestavěli živou hradbou. České vojsko toto návrší obklíčilo a přehradilo všechny cesty. Co teď? Buďto podstoupit boj (a být poražen), nebo vyjednávat. Lothar si vybral to druhé řešení. "Utrpěv toho dne žalostnou porážku, vypravil král posly ke knížeti Soběslavovi se vzkazem a žádostí, aby k němu přišel." Soběslav přišel. Asi se mu přitom honilo hlavou, že úplná Lotharova porážka by vyvolala dlouhodobou válku s celou říší. Soběslav tedy předstoupil před knížete nejenom s převahou vítěze. On přišel taky se střízlivou kalkulací politika. "Nepopudila nás, nejmilostivější králi, ani naše nerozvážná smělost k bezpráví proti tobě, ani nepřiměla nás pyšná opovážlivost ku prolití krve tvých předáků." (Začátek údajné Soběslavovy promluvy před německým králem je slibný...) "Nezamýšleli jsme zajisté způsobit tvé milosti žádnou škodu ani potupu, nýbrž..." (teď bychom se měli dovědět příčinu) "...nýbrž nechtěli jsme skloniti své šíje pod jařmo nového zákona, které ani otcové naši nemohli snést. Ejhle! Božský soud dal zjevné svědectví o právu jednoho i druhého z nás." (To bylo podstatné sdělení. Soběslav jím zároveň naznačil, že on ten celý spor je vlastně veden nikoli s králem, ale s Otou.) "Všechen právní závazek, který naši předkové vůči královské milosti uznávali, jsme ochotni i my stejně plniti svými statky i osobně podle místa i času." Víc už Lothar ani nepotřeboval slyšet. Jeho vztah k Soběslavovi, před pár okamžiky úhlavnímu nepříteli, se stal náhle přátelským až důvěrným. "Kdyby nás nebyl kníže Ota nejusilovnějšími prosbami donutil, abychom se postavili v cestu celému tomu záměru, nebyla by se dala naše mysl žádným, sebenaléhavějším důvodem pohnouti k tomu, aby některý kníže směl i jen prst k tobě vztáhnouti." (Teď už snad chyběla jenom bratrská pusinka...) "Král odevzdal mu jako odznak knížecí praporec, a když si dali navzájem políbení." (Oni se fakt líbali...) "Kníže Soběslav, vrátiv se s největší slávou a ctí za nesmírného jásotu svého lidu do líbezného hlavního sídla, šestnáct let vládl na vytouženém stolci." Zazvonil zvonec a pohádky je konec. Tedy... ona to nebyla pohádka a ještě taky není konec. Soběslav se ukázal jako obratný diplomat. Brzy nato se dostavil do Řezna, aby tam složil do rukou říšskoněmeckého krále lenní hold. Lothar a Soběslav se stali přáteli. Na spojenectví s králem (a nastávajícím císařem) vybudoval český kníže svou zahraniční politiku. Ta už se řídila nejenom zásadami rytířské cti, ale i něčím dočista moderním: smyslem pro realitu a pro dosažitelné cíle.
Zdroj:
Co víme o bitvě u Chlumce Nástup Soběslavův na trůn, schválený i shromážděním velmožů, přijal jeho bratranec Ota Olomoucký jako újmu a odpřísáhl si zjednání spravedlnosti. Protože sám k tomu neměl dostatek sil, přispěchal a přiměl nově zvoleného (novopečeného) německého krále Lothara III. k zásahu ve svůj prospěch. Nejprve Lothar III. formálně uznal nároky Oty Olomouckého a obeslal Soběslava I. k účasti do Řezna, aby mu dal možnost se obhájit. Když český kníže neuposlechl a za sebe vyslal jen málo urozenou delegaci, rozhodl se Lothar III. vyhlásit mu válku. Ota mu volbu usnadnil ujišťováním, že většina předáků se od Soběslava v první vhodné chvíli odkloní a přeběhne „na stranu, které náleží spravedlnost“. Oba protivníci podnikli od října roku 1125 důkladné válečné přípravy. Nakonec k válečnému tažení došlo "mimo sezónu", uprostřed zimy, a k bitvě samotné v polovině února 1126. V záznamech soudobých kronikářů najdeme rozličné informace: o terénu, o počasí, že Sasové přišli do úzkého průsmyku mezi dvěma horami, kde byli sevřeni bez jakékoli možnosti útěku. Že té zimy napadlo velké množství sněhu, následně přišla obleva a zátopa. A také, že Češi očekávající nepřátelské vojsko u nějakého vodního toku poznali z jeho zakalení, že se nepřátelé blíží. Připomeňme si průběh bitvy, jak ji popsal František Palacký : „Vojsko Německé vkročilo do Čech dne 18. února 1126 skrze úžiny horní za Chlumcem. Soběslav byl již napřed tam dal nadělati zásek, a rozděliv své lidi ve tré, rozestavěl je na příhodných místech jak po dolině tak po návrších. V čele Němcův táhl kníže Ota; ten sestoupiv první do oudolí hned tam i se svými se všemi obklíčen a do posledního muže potřen jest.Tentýž osud potkal ty zástupy, kteří nejblíže za ním táhli pochodem obtížným skrze sněhy v horách i lesích již unaveni jsouce... Ostatní, kteří ještě po stráních dolův se valily, byvše přepadání a přikvačováni se všech stran,museli dávati se nepřátelům.. Hrůza dojímala krále Lothara, když patřil na ouplnou porážku svých, kterýmž ku pomoci přispěti již ani nebylo lze. I uhnul se tudíž se všemi, kteří ještě při něm byli, na blízké návrší, ale i tam dostihše ho Čechové obklíčili ležení německé a založili mu všecky cesty, tak že již ani živá duše odtud zaniknouti nemohla… Dobyv tak jasného vítězství nad nepřáteli Soběslav, jal se tudíž vítěziti neméně slavně sám nad sebou.“ Češi obklíčili německé ležení a zatarasili Sasům všecky cesty, takže již ani živá duše odtud uniknout nemohla. Dobyli tak jasného vítězství nad nepřáteli. Soběslav se v té chvíli zachoval nejen podivuhodně velkodušně, ale i moudře. Mohl si klást podmínky, zvláště když smrtí Oty zcela padly motivy, pro něž konflikt vznikl. On však Lothara III. propustil i s celým jeho vojenským průvodem a prokázal mu všechny pocty hodné krále. Lothar a Soběslav se stali přáteli. Tuto bitvu připomíná Lotharův vrch, který se nachází východně nad městem Jílové. Konkrétní lokalita bitvy není tak jednoznačná, i když popis bitvy tehdejšími kronikáři přibližuje prvopočátek bitvy do údolí Nakléřovského průsmyku a do povodí Jílovského potoka. Místní pověst o Rabenhausu ojediněle připomíná události bitvy na území Libouchce blíže k Jílovému. Další konkrétní památkou na tuto bitvu je rotunda sv. Jiří na hoře Řípu, kterou nechal Soběslav postavit a vysvětit ještě téhož roku. K památné bitvě se váže i pozoruhodná epizoda ve víře, že Čechům tam poprvé pomohli zvítězit světci Václav a Vojtěch. Soběslav do boje táhl se starobylým praporcem, náležejícím snad Vojtěchovu otci (slavníkovskému rodu), který byl připevněn na kopí Václavovo. Přes sto velmožů a kněží chránilo při bitvě relikvii vlastními těly, nálezce Vít ji držel. Tu náhle Vít spatřil nad hrotem kopí zázračné zjevení - postavu svatého Václava. Světec „sedě na bílém koni, odděn bělostným rouchem“ se dostavil do boje za věc Čechů.
ZDROJ: http://www.labskeskaly.info/leaderplus/zajimavosti-03.php
Pověst o Rabenhausu Severovýchodně nad Libouchcem (dnes Havraní) stával v dávných dobách tajemný dvorec Rabenhaus. Žili tam bylinkáři, kteří kouzelnou mocí svých lektvarů hojili rány a uzdravovali nemocné. Později se tam prý čepovalo místo čajů pivo a kouzlo se přirozeně ztratilo. V roce 1126 tam žila stařena a krásná mladá dívka, která toužila po ženichovi. Ženy vařily bylinky a nad dveřmi měly čertovo kopýtko, znak čarodějnictví. Mladá vycházela do okolí, i do kostela v Jílovém chodila, lidé se však od ní odvraceli a křižovali se. V kraji se chystalo k bitvě. Na hradech se zbrojilo. Ota Olomoucký pobýval na hradě u Jílovského hradního pána a shromažďoval vojsko sobě oddaných rytířů z Moravy a severních Čech. Vrcholky kolem Jílovského údolí obsazoval svým vojskem kníže Soběslav. V těch dnech před bitvou se potkal Ota Olomoucký s onou dívkou a ta se do něho zamilovala. Když bitva vypukla a raněný Ota v křoví umíral, zoufala nešťastná u jeho těla. Chovala se jako pomatená a křičela tak pronikavě, že strhla pozornost samotného Soběslava, který kázal odvést ji z bojiště. Ale vojáci nepřekonaly její silný odpor a nepodařilo se jim odtrhnout ji od Otova těla. Když se k ní Soběslav sám více přiblížil, zůstal náhle v silném pohnutí stát a oslovil ji jménem Marie, protože v ní poznal svou ztracenou sestru, kterou už deset let hledal. Z pomsty k Soběslavovu otci unesla stařena děvčátko Marii a žila s ní na Rabenhausu. Tam se po bitvě usmířil Lothar se Soběslavem a stařena byla zakrátko za svůj hrozný čin upálena.
ZDROJ: http://www.libouchec.ic.cz/view.php?cisloclanku=2006120012
Soběslav I. Soběslav I. Český kníže
Vítězství Soběslava I. u Chlumce 18. února 1126. Císař Lotar vtáhl do Čech, byl však obklíčen. Soběslav ho propustil bez závady a císař mu pak do smrti zůstal věrným přítelem. („Historie českého národa v obrazech“, A.Liebscher)
Doba vlády
1125 – 1140
Dynastie
Přemyslovci
Narození
kolem 1075? Praha
Úmrtí
14. února 1140 Debrné
Manželka
Adleyta Arpádovna (1123–1140)
Otec
Vratislav II.
Matka
Svatava Polská
Soběslav I., freska ve Znojemské rotundě
Soběslavův denár
Nastolení knížetem a bitva u Chlumce Se svým bratrem Vladislavem I. měl Soběslav vleklé spory, které usmiřoval Boleslav III. Křivoústý a usmířili se až díky jejich matce Svatavě krátce před Vladislavovou smrtí. Soběslav se vrátil z vyhnanství zpátky do Čech 2. února 1125. Usmíření iniciovali královna matka Svatava a biskup Ota Bamberský a podle Kosmy k němu došlo ve středu o velikonočním týdnu. Vladislav nakonec přece jen uznal za svého nástupce Soběslava. Ten byl nakonec zvolen na knížecí stolec také českými velmoži. Vládu si však nárokoval Ota II. Olomoucký (Ota Černý) jako nejstarší Přemyslovec a získal si podporu německého krále Lothara III. Ten nároky Oty II. uznal a vyzval Soběslava k projednání do Řezna. Soběslav se však nedostavil. Místo sebe vyslal za králem pouze nepříliš reprezentativní delegaci. Lothar na to reagoval vojenskou výpravou do Čech. V řadách německého vojska byl vedle Oty II. i Albrecht Medvěd, budoucí braniborský markrabě. Lothar si zřejmě sliboval jednoduché vítězství, podcenil ovšem Soběslavovy vojenské schopnosti. Říšská vojenská výprava skončila katastrofální porážkou v bitvě u Chlumce 18. února 1126. Ota II. Olomoucký padl, Lothar III. i Albrecht Medvěd padli do Soběslavova zajetí. Vzápětí se Soběslav s Lotharem smířili a bylo uzavřeno spojenectví. Soběslav přijal české knížectví v léno a obdržel titul nejvyššího číšníka s právem hlasu při volbě německého panovníka.
Domácí politika Soběslav, poté co upevnil svou vládu, „panoval chvalitebně, veda všemožnou péči o zvelebení země a bezpečnost její“. Ve 30. letech nechal Soběslav nově opevnit Pražský hrad a zahájil jeho stavební úpravy. Soběslav I. zbavil vlády potomky Oty II. Olomouckého – na Olomoucku vládl sám prostřednictvím biskupa Jindřicha Zdíka. Vrátil úděly Konrádu Znojemskému a Vratislavu Brněnskému (1126), ale již o dva roky později je jejich panství zbavil. Došlo k tomu v době, kdy se proti pražskému knížeti zformovala rozsáhlá opozice vedená biskupem Menhartem. V létě 1130 bylo dokonce odhaleno spiknutí s cílem zavraždit Soběslava. Ten se se zatčenými krutě vypořádal: původce dal vedle tradičního oslepení také „čtvrtit a lámat kolem“, což byla v Čechách novinka. Dal oslepit i syna Břetislava II., rovněž Břetislava, který se spiknutí účastnil. Soběslav se snažil upevnit svoji moc již dříve. V bitvě u Chlumce zemřel Ota Olomoucký, zajati byli i jeho další odpůrci – Konrád II. Znojemský a zřejmě i Vratislav Brněnský. Po smrti Václava Olomouckého v roce 1130 Soběslav získal i Olomoucko. V roce 1130 tedy kníže držel nejen Čechy, ale také Znojemsko, Brněnsko a Olomoucko. To byl zřejmě důvod spiknutí.
Zahraniční politika V zahraniční politice byl věrným spojencem Lothara III., na jehož straně se několikrát účastnil bojů proti Štaufům. Došlo také ke smíru s Uhrami. Naopak napjaté vztahy panovaly s Polskem. Po neúspěšné výpravě Boleslava III. Křivoústého do Uher v roce 1132 přišly vpády českého knížete do Slezska. Vztahy se upravily se až r. 1137, rok před smrtí Křivoústého. V květnu 1138 se Soběslav účastnil dvorského sjezdu v Bamberku, který svolal nový německý král Konrád III. Štaufský. Český kníže si vymohl udělení Čech v léno pro svého syna Vladislava. V červnu téhož roku svolal své stoupence do Sadské a donutil je potvrdit nástupnictví pro Vladislava. Soběslavův syn se však nakonec českým knížetem nestal, velmoži zvolili panovníkem Vladislava II., Soběslavova synovce, syna někdejšího knížete Vladislava I. Ten jim ovšem brzy dokázal, že rozhodně není snadno ovladatelnou loutkou.
Potomci Soběslav I. měl s Adleytou Uherskou (1105/7 – 1140) pět dětí: • •
Vladislav († po 1165), olomoucký údělník Marie (1124/5? – po 1172), rakouská a bádenská markraběnka, bavorská vévodkyně ∞ 1138 Leopold IV. Babenberský ∞ po 1141 Heřman III. Bádenský
•
Soběslav II. (1128? – 1180), český kníže ∞ 1173/1177 Eliška Polská
•
Oldřich (1134 – 1177), olomoucký údělník ∞ Cecílie ∞ Žofie
•
Václav II. (1137 – po 1192), český kníže
Genealogie
Předchůdce: Vladislav I.
Český kníže Soběslav I. 1125–1140
Nástupce: Vladislav II.
Lothar III. Lothar III. ze Supplinburgu (po 9. červnu 1075 – 4. prosince 1137 Breitenwang, Tyrolsko), byl vévoda saský (1106), král (1125) a císař Svaté říše římské od 1133 do 1137. Byl synem hraběte Gebharda ze Supplinburgu a Hedviky z Formbachu. Pečeť Lothara III. na listině z roku 1131
Vzestup moci O mládí Lothara je málo informací. Byl pohrobkem, narodil se krátce po smrti otce Gebharda , který zahynul v bitvě proti císaři Jindřichu IV. Území získával koupí, dědictvím a sňatkovou politikou. Roku 1080 se stal fojtem arcibiskupství brémského. Sňatkem získal území Billungů. Roku 1100 se oženil s Richenzou z Northeimu a věnem získal polovinu northeimského území a Brunšvicko, čímž se stal významným vlastníkem půdy v severním Německu. Roku 1106 se Lothar stal vévodou saským. Byla to odměna nového císaře Jindřicha V. za pomoc proti jeho otci Jindřichu IV. Lothar se zúčastnil šlechtického odboje vůči starému císaři. Povzbuzen povýšením a současně popuzen uložením nových daní na vévodství, začal Lothar postupně projevoval odpor proti vládě Jindřicha V. Během boje o investituru popřel Jindřichovu svrchovanost nad Saskem. Soupeření s císařem o saskou nadvládu vyvrcholilo roku 1115, kdy Lothar porazil císařské vojsko v bitvě u Welfesholzu. Když Jindřich V. roku 1125 zemřel, byl Lothar mohučským arcibiskupem považován za výborného kandidáta na německý trůn. Rozlehlé panství mu zajišťovalo moc a v té době mu již bylo přes padesát a ještě neměl syna, což ho činilo zajímavým i z hlediska jeho možného následovníka. 30. srpna 1125 byl za podpory mohučského arcibiskupa a papežských legátů zvolen římsko-německým králem. Protikandidátem mu byl Fridrich II., vévoda švábský z rodu Hohenštaufů a synovec císaře Jindřicha V. Volba Lothara králem byla významná z důvodu porušení principu dědičného následovnictví. Roku 1131 Lothar udělil Durynsko v léno lantkraběti Ludvíku I. A o dva roky později byl Lothar korunován na císaře Svaté říše římské.
Fiktivní podoba Lothara ze Supplinburgu (kresba z 19. století)
Tažení proti Soběslavovi Český kníže Vladislav I. nedlouho před svou smrtí roku 1125 ustanovil jako svého dědice mladšího bratra Soběslava. Tím ovšem vyřadil z nástupnictví Otu II. Olomouckého, který jako nejstarší člen rodu měl právo na knížecí stolec v Praze z důvodu seniorátu. Ota II. Olomoucký požádal krále Lothara III. o nápravu. Lothar nároky Oty II. uznal a vyzval Soběslava k projednání do Řezna. Soběslav se však nedostavil. Místo sebe vyslal za králem pouze nepříliš reprezentativní delegaci. Lothar na to reagoval vojenskou výpravou do Čech. V řadách německého vojska byl vedle Oty II. i Albrecht Medvěd, budoucí braniborský markrabě. Německé vojsko vstoupilo do Čech 18. února 1126. Se Soběslavovým vojskem se střetlo v bitvě u Chlumce, která skončila naprostou porážkou krále Lothara. Ota II. v bitvě zahynul, Lothar III. i Albrecht Medvěd padli do Soběslavova zajetí. Soběslav však velkoryse Lothara III. propustil a posléze od něj přijal české knížectví v léno a uzavřel s Lotharem spojenectví. Lothar III. v bitvě u Chlumce roku 1126. Chronicon Pontificum et Imperatorum, kolem roku 1450
Spor s Hohenštaufy Během Lotharovy vlády vypukl také konflikt se Štaufy, v čele s Fridrichem II. a jeho bratrem Konrádem III., vévodou franským. Štaufové vedle dědičných území sálské dynastie, které ovládali, také uplatňovali nárok na všechny korunní země pod bývalou vládou Jindřicha IV. a Jindřicha V. Lothar se pokusil ovládnout tyto korunní země se souhlasem šlechticů shromážděných v Řeznu. Na Fridricha Švábského bylo uvaleno vyhnanství z říše. Konrádovi byly odňaty Franky a vláda nad Burgundskem byla udělena Konrádovi z Zähringenu. Tím vyprovokoval odvetu Štaufů. Štaufové, jejichž moc spočívala v jejich vlastních zemích a kteří byli dále podporováni mnoha svobodnými říšskými městy, zeměmi rakouskými a vévodstvím švábským, zvolili Konráda jako protikrále (Konrád III.). Konrád byl roku 1128 Anselmem V., arcibiskupem milánským, korunován za krále Itálie. Lothar využil Konrádovo zaneprázdnění v Itálii útokem na Štaufy v Německu a roku 1129 dobyl Norimberk a Špýr, dvě silná opoziční města.
Aktivity na severu a na východě Jako Sas věnoval větší pozornost tomuto regionu, než předchozí císaři. Dokonce ještě předtím, než se stal římským králem, dobyl některá území Polabských Slovanů u Stomarnu a v Holštýnsku a předal je v léno Adolfu ze Schauenburgu. Roku 1129, po zavraždění obodritského knížete Svatopluka, prodal obodritskou zemi dánskému princi Knutu Lavardovi. Roku 1134 Lothar jmenoval askánského Albrechta Medvěda markrabím Severní marky. Roku 1135 se dánský král Erik II. stal vazalem císaře a také členem říšského sněmu. Roku 1136 jmenoval markraběte míšeňského Konráda Velikého, z rodu Wettinů, markrabětem lužickým a sjednotil tak tyto dvě markrabství. Kromě toho požádal papeže, aby rozšířil působnost arcibiskupa brémského na ona území. Úspěšnou diplomatickou intervencí Lothar koncem střetů mezi Polskem a Čechy přiměl polského vévodu Boleslava III. Křivoústého k zaplacení dávno splatných tributů. Polský vévoda musel uznat Pomořansko a Rujanu za císařské léno.
Schizma roku 1130 a římská jízda Po smrti papeže Honoria II. roku 1130, nastává církevní schizma. Při volbě nového papeže kardinálové podporující rod Flangipaniů zvolili papežem Gregora Papareschiho jako Inocence II. Kardinálové stranící rodu Pierleonů volbu bojkotovali a téhož dne zvolili Petra Pierleona vzdoropapežem pod jménem Anaklet II. Anaklet II. po volbě setrval v Římě, Inocenc II. odešel do Pisy. Ke straně, která podporovala Anakleta II. patřil Vilém X., vévoda akvitánský a především mocný Roger II., kterého Anaklet II. stvrdil jako krále sicilského nedlouho po své volbě papežem. Anaklet II. nabídl Lotharovi císařskou korunu, ale Lothar se přiklonil k Inocencovi II. a přislíbil mu uvedení do Říma. V srpnu roku 1132 Lothar zahájil římskou jízdu. Cílem bylo zapuzení Anakleta II. a císařská korunovace Inocencem II. Lotharův sbor vyslaný do Itálie nebyl příliš silný, protože král zanechal část vojska v říši, z obavy před Hohenštaufy. Mezi členy římské jízdy bylo také 300 jezdců z Čech pod velením Jindřicha, syna Bořivoje II. V Itálii se vojsko vyhýbalo znepřáteleným městům a roku 1133 vstoupilo do Říma, který byl z valné části ovládaný Anakletem II. Bazilika Sv. Petra, kde se běžně konaly korunovace, byla pro Lothara nepřístupná a tak Innocenc II. korunoval Lothara dne 4. června 1133 v Lateránské bazilice.
Tažení proti Rogerovi II. a smrt Roku 1136 po naléhání papeže Inocence II. a byzantského císaře Jana II. Komnena zahájil Lothar III. vojenské tažení proti Rogerovi II. Sicilskému. Vedle Lotharova vojska, vstoupilo do Itálie také vojsko jeho spojence Jindřicha Pyšného, vévody bavorského. U řeky Tronto hrabě Vilém z Loritella složil Lotharovi slib poslušnosti a otevřel mu brány města Termoli. Následoval ho hrabě Hugo II. z Molisy. Po postupu do jižní části Apeninského poloostrova se obě armády spojily u Bari a roku 1137 pokračovaly dále na jih. Roger II. nabídl Lotharovi Apulii jako říšské léno pro Rogerova syna a současně nabídl druhého syna jako rukojmí. Lothar III. to však na naléhání Inocence II. odmítl. Císař měl v úmyslu zcela dobýt Sicilské království, avšak v horkém létě začaly německé oddíly proti pokračování tažení protestovat. Lothar se tak musel spokojit s oddělením Capue a Apulie od Rogerova království a nastolil v nich vládu Rogerových odpůrců. Papež Inocenc II. proti tomu protestoval a sám si nárokoval Apulii jako papežské léno. Nakonec došlo k dohodě a leníkem sporného území se stal Rainulf z Alife. Poté se Lothar obrátil na sever, kde však během přechodu Alp v prosinci 1137 zemřel. Krátce předtím ještě stihl udělit Toskánsko a saské vévodství svému zeti, Jindřichu Pyšnému z rodu Welfů. Lotharovy naděje na pokračování císařské moci v rukou Welfů se však nenaplnily, neboť vlády v říši ze zmocnili Štaufové. Císař Lothar III. je pohřben v kostele kláštera v Königslutteru.
Císařský dóm v Königslutteru
900 let stará lípa císaře Lothara v Königslutteru
Rodina Se svou ženou, Richenzou z Northeimu, měl Lothar jen jedno dítě, které jej přežilo, dceru Gertrudu, narozenou roku 1118. Z důvodu spojenectví s Welfy, kteří jej podporovali ve volbách, Lothar provdal roku 1127 Gertrudu za Jindřicha Pyšného, vévodu bavorského. Jejich synem byl Jindřich Lev.
Poznámka k pořadí Číslování německých vládců vychází a navazuje na číslování dynastie Karlovců a na číslování vládců Východofranské říše. Lothar III. ze Supplinburgu tedy následuje za císařem Lotharem I. (vládl 843-855) a franským králem Lotharem II. (vládl 855-869), většina jejichž zemí se v budoucnu stala součástí Svaté říše římské. Protože však Lothar II. nebyl císař, někteří historici ho nezapočítávají do posloupnosti římskoněmeckých vládců a proto označují Lothara ze Supplinburgu jako Lothara II. Předchůdce: Jindřich V.
Císař Svaté říše římské Lothar III. 1125/33 – 1137
Nástupce: Konrád III.
Předchůdce: Magnus Billung
Saský vévoda Lothar 1106 – 1137
Nástupce: Jindřich II. Pyšný
Zdroj informací o Soběslavovi I. a Lotharovi III.
Pochod na Lotharův vrch 2009 zorganizovala a informace pro účastníky zpracovala
Děkujeme všem, kdo nás podpořili a kteří se na organizaci podíleli.
Projekt podpořen z programu Sport a volný čas 2009 Podpora sportu 2009
Projekt podpořil
Příloha
Závěrečná zpráva Název projektu: Pořadatel:
Pochod na Lotharův vrch 5. Pionýrská skupina Děčín, Na pěšině 330, Děčín 9, 405 05 Popis realizace:
Při realizaci projektu bylo postupováno dle POZ (Programově organizačního zabezpečení). Organizační tým v počtu 8 lidí zabezpečoval jednotlivé fáze příprav. Vlastního pochodu (16.-18. 10. 2009) se pak účastnilo 18 pořadatelů oproti plánovaným 20. - Vyhlášení pochodu: Oproti plánovanému září 2009, bylo vyhlášení provedeno již v červnu 2009, neboť jsme se o přidělené dotaci dozvěděli v dostatečném předstihu. - Propagace akce: Byla prováděna mediálně – informacemi na internetových portálech 5. PS Děčín, Krajské rady Pionýra, České rady Pionýra, Informačních stránkách města Děčín. Dále pak na informačních nástěnkách v Děčíně, v Děčínských školách a domech dětí a mládeže). Zasláním na internetové adresy dalších organizací pracujících s mládeží (Junák, Asociace TOM, Český svaz ochránců přírody, Domy dětí a mládeže v Ústeckém kraji). V neposlední řadě pak osobní propagací širokého zázemí členů sdružení (předávání informačních letáků spolužákům a kamarádům – ve školách, v zájmových útvarech, na letních táborech, apod.). - Zajištění pořadatelské služby: Pořadatelé byli převážně z řad sdružení - 14 členů. 4 pořadatelé byli z řad příznivců 5. PS a turistiky. . - Zajištění MTZ pro vlastní realizaci závodu: Veškeré MTZ (materielně technické zabezpečení) kumulováno průběžně dle potřeb a možností. - Zajištění cen pro účastníky: Jednalo se převážně o knihy (Knihy o přírodě, turistické publikace, fotografické publikace, mapy, apod.), dále pak o pochutiny (bonbony, čokolády, sušenky, oplatky – o které je mezi dětmi zájem). Ceny byly pořízeny jak z prostředků rozpočtu, tak od podporovatelů formou darů. - Zajištění propagačních materiálů: Pro účastníky bylo pořízeno dostatečné množství propagačních a informačních materiálů o historii i současnosti dotčené oblasti, o přírodních i kulturních hodnotách a o turisticky atraktivních zajímavostech lokality i celého kraje. (Město Děčín, CHKO Labské pískovce, NP České Švýcarsko, ZOO Děčín). Lotharův vrch se nachází na území CHKO České středohoří – paradoxně i přes příslib správa CHKO České středohoří nám materiály nedodala. - Zajištění potřebných povolení: S majitelem pozemků (louky v Krásném Studenci) pro cíl pochodu – domluveno dne 10.9.2009. Pro vlastní pochod konzultováno s odborem ŽP a místního hospodářství města Děčín a pro tuto formu pochodu (skupinky z různých míst) není zapotřebí povolení. Záměr konzultován též se správou CHKO České středohoří. - Vlastní akce: Proběhla ve dnech 16.-18.10. 2009 v souladu s POZ. Samotný pochod pak 17.10. 2009 v časovém rozptylu od 8:00 do 17 hod. Viz ilustrační fotodokumentace. - Vyhodnocení. Vyúčtování, Závěrečná zpráva.: Zhodnocení akce s prezentací fotodokumentace a dalších postřehů a poznatků proběhlo 21.10.2009. Účastníkům byla předána, či zaslána dokumentace postupně v průběhu října a listopadu. Vyúčtování bylo provedeno ke dni 31.10.2009 a Závěrečná zpráva odeslána do 30.11.2009 v souladu s pokyny ve Smlouvě o dotaci. Kvalitativní a kvantitativní výstupy Vlastní akce se i přes nepřízeň počasí zúčastnil nemalý počet účastníků, zejména z řad turisticky zaměřených dětských a mládežnických kolektivů. Předpokládali jsme vyšší zájem. Několik předem přihlášených skupinek se omluvilo z účasti. Zejména z důvodu celorepublikového rozšíření nakažlivých nemocí a rizika onemocnění. Přihlášení účastníci pouze na vlastní pochod (17.10.) se nedostavili převážně z důvodu počasí (obavy rodičů), neboť v polovině října napadl sníh a v den konání hlavní akce pršelo a teploty byly 5-10 stupňů celsia.
Počty účastníků akce datum 16.-18.10. 2009 17.10.2009 pořadatelé
počet účastníků 192 28 18
Přihlášeno 223 62 20
Přínos projektu: - Seznámení se s místem významné události v české historii, kdy v roce 1126 česká vojska vedená knížetem Soběslavem I. porazila v bitvě u Chlumce německého císaře Lothara III. Ten byl zajat až na Lotharově vrchu u města Děčín, kde byla uzavřena dohoda o samostatnosti české země. - Rozvoj osobnosti formou nenásilných her a soutěží, rozšíření znalostí z kultury, techniky, přírodovědy, sportovní zdatnosti apod. - Pobyt dětí a mládeže v přírodě, za účelem posílení zdraví, zvýšení jejich tělesné odolnosti, získávání dovedností a znalostí. V akci byly zařazeny programové prvky, které rozvíjejí schopnost poradit si v běžném životě a v problémových situacích - Aktivity projektu rozvíjejí osobnost dětí: Paměť, Manuální zručnost, Fyzická zdatnost, Logické myšlení, Schopnost řešit problémové situace, Schopnost vyhledávat informace, Schopnost komunikovat, Vztah k přírodě . - Zajímavou prezentací skupinou historického šermu a přednáškou o středověkých bitvách si účastníci mohli udělat představu o temných stránkách středověkého válečnictví a válkách i bitvách všeobecně. - Doprovodný program – v rámci projektu byla celá řada doprovodných akcí, které účastníkům nemalou měrou doplnily a zatraktivnily celý víkendový pobyt a měly zároveň výchovnou a osvětovou funkci. Účastníci měli možnost podrobně se seznámit s historií bitvy u Chlumce v roce 1126. S postavou Soběslava I a Lothara III. S pohledem několika historiků na tuto událost a neposledně s popisem ve Starých pověstech českých z pera Aloise Jiráska. Zároveň byly prezentovány dostupné legendy a pověsti o událostech spojené s touto dobou a tímto krajem. S použitím literatury – Zlaté listí (Dagmar Dvořáková, Severočeské nakladatelství, 1977) a Modroret (z pověstí Děčínska / Radek Fridrich, ilustrace Petr Kříž Amici Decini 2008) - Ve společenské části – Císařský večer – bylo zajištěno několik ukázek ze středověkého života (ukázky historických tanců, kejklířů, hudebníků, pěvců, divadelních kumštýřů a humorně pojatá přednáška mistra kata). Program byl doplněn i o atrakce z jiných společenských a historických kruhů (fakírské umění, ohňová šou, kouzelník, taneční hry a soutěže pro mládež, apod.) - Pozornost byla věnována propagaci přírodních krás našeho kraje. Účastníkům byla umožněna návštěva ZOO s přednáškou v expozici Národního parku České Švýcarsko, návštěva Děčínského muzea a zámku a návštěva nedalekého Hřenska s atraktivními soutěskami. - Všem účastníkům byly k dispozici propagační a informační materiály. (Mapy, publikace - o Děčíně, o ZOO Děčín, o přírodě Labských pískovců a Českého Švýcarska, o ochraně přírody a životního prostředí). Celkové zhodnocení: Jednalo se sice již o 23. ročník, ale v takovémto měřítku poprvé. V minulosti se této akce zúčastňovaly jen oddíly Pionýra, Junáka a turistů z Děčína. Zájem o zpřístupnit tuto akci široké veřejnosti nás vedl právě k myšlence zažádat o dotaci na tento zamýšlený projekt. Dle našeho mínění se akce setkala s nemalým zájmem a všichni účastníci byli spokojeni. Z hlediska objektivních potíží můžeme konstatovat, že nám nepřálo počasí. Za celou historii pochodu byl jen jedenkrát sníh, ale to když se pochod konal v listopadu. Říjnový příděl sněhu asi všechny překvapil a to se projevilo i na nižší účasti, než jsme předpokládali. Petr Novotný V Děčíně 25.11.2009
