PROJEKT „ JEDEN ZA VŠECHNY A VŠICHNI ZA JEDNOHO“ (k průřezovému tématu „Multikulturní výchova“ ) Příloha školního vzdělávacího programu „Oáza“ Autor projektu: Mgr. Věra Sosnovcová Garant projektu: Hana Stejskalová Přílohy: Podpůrné materiály Schválil dne: 18.6.2008, Mgr. Věra Sosnovcová, ředitelka školy Cíl projektu : Cílem projektu je nabídnout žákům prostřednictvím činnostního učení možnost utvářet si integrovaný pohled na problematiku multikulturality a pozitivně ovlivňovat proces a rozvíjení klíčových kompetencí žáků s uplatněním širšího spektra dovedností. Stimulovat postoje a hodnotový systém žáků a učit je vnímat odlišnosti jako příležitost k vlastnímu obohacení, nikoli jako zdroj konfliktu. Cílová skupina žáků: celá škola Osnova, časový plán projektu: Přípravné práce – 1 týden Seznámení cílové skupiny žáků s dílčími projekty – objasnění cíle, organizaci a časové rozvržení dílčích projektů. Příprava pomůcek, materiálu a určení prostoru Zahájení projektu – dle časového a tematického plánu realizace průřezových témat. Vlastní průběh dílčích projektů – využití projektových dní a jednotlivých hodin vyučovacích předmětů.
Název dílčího projektu Černobílý svět Poznání židovské kultury Superstar
Cílová skupina
Časová dotace
odpovídá
6.-9. ročník 6.-9. ročník
5 hodin 1 týden
Třídní učitel Třídní učitel
Celá škola
8 hodin
Třídní učitel
Každý listem na stromu naší třídy Poznej můj svět Den mého já
3.-9. ročník
2 hodiny
Třídní učitel
Celá škola 4.-9. ročník
7 hodin 2 hodiny
Třídní učitel Třídní učitel
Hodnocení projektu: Po skončení projektu žáci shlédnou prezentaci výstupních prací spolužáků a ve třídním kolektivu shrnou poznatky, které během realizace projektu získali. Při společném setkání všech tříd příslušného ročníku a koordinátora zástupce - mluvčí třídy krátce zhodnotí přínos průřezového tématu Multikulturní výchova pro třídní kolektiv i jednotlivce.
Dílčí projekt: „Černobílý svět“ Charakteristika:
Cílová skupina: Časová dotace: Metody: Velikost skupin: Cíl:
Tvořivá aktivita vedoucí k seznámení se s rozmanitostí romské kultury – tradice a hodnoty.
6.-9. ročník 5 hodin ( Čj, Vv, Pč, Ov, D) skupinová práce, výtvarná činnost, prezentace, diskuse 4 žáci Žáci získají základní informace o romské národnostní menšině, poznají způsob života, odlišné myšlení a vnímání světa, priority, pochopí a rozpoznají projevy rasové nesnášenlivosti. Rozvíjené kompetence: sociální občanské komunikativní Klíčová slova: kulturní menšina, etnické skupiny, empatie, tolerance, rasová nesnášenlivost Pomůcky: pracovní texty pro každou skupinu, arch balicího papíru, 4 pastelky různých barev (červená, zelená, žlutá, hnědá) Popis/postup, organizace: Vyučující rozdělí žáky do heterogenních skupin (nejlépe po 4). Učitel seznámí žáky významem pojmu Multikulturní výchova a vysvětlí smysl projektu, který budou žáci vytvářet. (= seznámí se s tradicemi a kulturou romského etnika, pochopí odlišnost, ale současně i rovnost etnických skupin,získají základní informace o životě Romů) Na začátku projektu proběhne přípravná část, kdy vyučující rozdělí jednotlivým skupinám připravené texty a úkolem dětí bude,vybrat a podtrhnout v textu nejdůležitější a nejzajímavější informace, se kterými později seznámí ostatní spolužáky. Nyní může začít prezentace jednotlivých skupin. Každá skupina seznámí ostatní spolužáky se získanými informacemi, které si vyhledala v připravených textech. (Začneme historií, jazykem, přes romská povolání, tradice, dětství, mládí a dospělost Romů, nakonec úděl Romů za 2. světové války.)
Takto získají děti základní informace o romském etniku a na základě těchto informací děti sepíší pětilístek = shrnutí informací PĚTILÍSTEK : 1. řádek NADPIS 2. řádek JAKÝ JE ROM ( 2 přídavná jména) 3. řádek CO DĚLÁ ( 3 slovesa) 4. řádek NAPIŠ VĚTU S PRÁVĚ 4 SLOVY 5. řádek POPIŠ POCIT , SHRNUTÍ, PODSTATU TOHO, CO JSME SE PRÁVĚ DOZVĚDĚLI Následující část se bude týkat výtvarného prožitku. Činnost : Výtvarná hra Namaluj dům, ve kterém budeme všichni bydlet a všem se nám zde bude líbit. 1. vytvoříme čtyřčlenné skupinky dětí, upozorníme je, že budou pracovat beze slov 2. do každé skupinky rozdáme arch papíru a čtyři různobarevné pastelky, položíme je před děti 3. vyzveme děti, aby si očima vyhlédly „svou“barvu a na pokyn učitele po ní sáhly 4. pokud sáhnou dvě děti na stejnou pastelku, musí se beze slov domluvit, kdo se barvy vzdá a sáhne po jiné (kdo je ochotný dobrovolně ustoupit) 5. když má každý svou pastelku, začne malovat společně s ostatními členy skupiny dům svých snů 6. poučíme děti, že budou pracovat beze slov a každý při vytváření domečku využije vlastní fantazii a bude svou pastelkou kreslit to, co by se mu v domečku líbilo (barva nemusí odpovídat vžité představě př. červená střecha, černý komín, zelená tráva – každé dítě pracuje pouze se svou jedinou barvou neomezeně) 7. po dokreslení jednotlivých domečků každá skupinka představí svůj dům, zdůvodní, co všechno je na obrázku znázorněno, proč děti chtějí právě v takovém domečku žít 8. na závěr společně vyhodnotíme nejhezčí domeček a znovu zdůvodníme, proč by se nám v domečku líbilo. V závěru celého projektu může proběhnout literární činnost. Děti si společně přečtou ukázky z knihy romských pohádek O Mamě Romě a romském pámbíčkovi (H.Doskočilová)
Dílčí projekt: „Poznání židovské kultury“ Charakteristika:
Naučit se respektovat odlišné kultury.Prohloubit schopnost vzájemné spolupráce při vyhledávání informací z mimoškolských zdrojů. Časová dotace: l týden – základní, hlubší poznání (dle zájmu žáků) - (Vv,Čj,Vl,Hv,Pč, M) Metody: skupinová práce, dílna, diskuse, naslouchání, prezentace Velikost skupin: 4-5 žáků Cíl: Žáci se seznámí, přijmou a pochopí kulturně podmíněné vnímání, vyzkouší si některé zvyky, svátky dle své volby. Rozvíjené kompetence: sociální a personální
občanské pracovní komunikativní Klíčová slova : šabat, košer, rabín, synagoga, judaismus, ghetto, memora, mezuza, talit, tóra, Jom kipur, Pesach, Purim, Chanuka Pomůcky: materiály z VKŽC, pracovní pomůcky z dílny,slovník cizích slov, literatura k židovské kultuře,statě z časopisů Popis –postup,organizace: Vyučovací předmět Časová dotace Vlastivěda 6 hodin Pracovní činnosti 6 hodin Český jazyk 6 hodin Výtvarná výchova 2 hodiny Matematika 2 hodiny
Aktivita Odpovídá TU Žáci se rozdělí do skupin, každá skupina zjistí co nejvíce informací, které představí svým spolužákům. Připraví si pro ně i otázky. Práce v dílně – zažití svátků a zvyků v praxi Židovská pohádka, pověst, židovští autoři. Srovnání klíčových slov, forem, hlavních myšlenek. Vyhledání neznámých slov. Vystavení výsledku prací na nástěnce, chodbě školy,vzájemná prezentace jednotlivých tříd Zjistí údaje o koncentračních táborech ,sestaví grafy ,slovní příklady
Poznámky: Vzdělávací a kulturní centrum Židovského muzea v Praze. Oživená místa R.Špačková str. 2O-2l. www.jewishmuseum.cz
Dílčí projekt „Super Star“ Jedinečnosti každého člověka a jeho individuální zvláštnosti. Poznání kulturního zakotvení. Cílová skupina: celá škola Časová dotace: 8 hod.( HV,VV,M,) Metody: prezentace, skupinová práce Velikost skupin: jedinec, 3-4 žáci, kolektiv Cíl: Prezentování jedinečnosti každého člověka a jeho zvláštností. Respektování zvláštností různých etnik, spolupráce, tolerantní, spolupráce s jinými lidmi,bez ohledu na kulturní, sociální a zájmovou příslušnost. Klíčová slova: tolerance, umění vžít se do role druhého, základní morální normy, vzájemné respektování, komunikace, empatie Pomůcky: CD, magnetofonové ozvučení,karaoke, společné texty, hlasovací lístky, hry, úvahy, diplomy,grafy Rozvíjené kompetence: pracovní občanské komunikativní Popis –postup,organizace: Charakteristika:
Vyučovací předmět Časová dotace Hudební výchova 4 hodiny Český jazyk 1 hodina Český jazyk 1 hodina Informatika 1 hodina Matematika 1 hodina
Aktivita Odpovídá vyučující příslušného předmětu Žáci si připraví svoji oblíbenou píseň, zvolí si porotu, konferenciéra. Z každé třídy vybere porota reprezentanta do 2. kola. Konferenciér se snaží propojit hlediště a jeviště. Po ukončení show se žáci zamyslí nad texty, vžijí se do rolí, prožívají své pocity, situace (15 minut) a vyjadřují se k nim. Své prožitky zapíší, zpracují a setřídí. Žáci si předají diplomy-uplatní formu společenského styku Žáci vyhotoví diplomy Žáci provedou vyhodnocení hlasovacích lístků-vytvoří početní příklady na danou situaci, vytvoří grafy
Dílčí projekt „Den mého já“ Charakteristika:
Aktivní naslouchání, vyjádření vlastních pocitů, potřeb, slovem a barvou. Schopnost empatie, schopnost spolupráce, rozvoj kreativity. Cílová skupina: 4.-9. ročník Časová dotace: 2 hod (Vv, Čj) Metody: skupinová práce, výtvarná činnost, diskuse, rozhovor Cíl: Procvičování neverbální komunikace, kooperace, rozhodování, rozvíjení fantazie, tvořivosti a smyslu pro symboliku. Pomůcky: barevný papír, barvy fixy, tempery, pastelky, štětce Rozvíjené kompetence: sociální a personální občanská komunikativní Popis –postup,organizace:
Vyučovací předmět Časová dotace Výtvarná výchova 1 hodina
Aktivita Odpovídá vyučující daného předmětu Původ jména –proč nám rodiče vybrali právě takové jméno, jsme s ním spokojeni, líbí se nám, podoba, která ano, která ne. Speciální jména pro určité etnikum. Motýl – přeložit papír na polovinu na hranu napsat jméno. Na okně přepsat na přeloženou stranu rozložit a vybarvit. Reflexe: Jak se vám pracovalo? Co bylo pro vás obtížné? Co jste cítili?
Český jazyk 1 hodina
Hra se jménem: Začáteční písmena vlastního jména se dají použít k tomu, abychom objevili, jaké máme silné vlastnosti nebo jaké bychom chtěli mít. B - bystrý, bezvadný, L- laskavý, A – aktivní, N – nedůvěřivý, K – krásný, J - jistý U -úspěšný Sebepoznání – motivace z knihy: Jan Noha „Každý má někoho“ Aktivita v kruhu - Pozdravy beze slov, reflexe: aktivita Erb „Správně vidíme jen srdcem, co je důležité, je očím neviditelné.“ A . S. Exupery.
Dílčí projekt „Každý listem na stromu naší třídy“ Charakteristika:
Uvědomit si vlastní individualitu a sounáležitost s určitou skupinou – etnikem, školní třídou Cílová skupina: 3.-9. ročník Časová dotace: 2 hodiny ( Vv) Metody: rozvoj diskuse, naslouchání, skupinová práce Velikost skupin: libovolná Cíl: Sebehodnocení, sebeúcta, sebekritika, schopnost porozumět vlastním hodnotám, schopnost empatie, přátelství, schopnost přemýšlet posuzovat, argumentovat, rozvíjet diskusi, umět formulovat vlastní myšlenky, pokusit se o vlastní charakteristiku. Pomůcky: volný list, fazole, kamínek, citát pro všechny, barevný papír Rozvíjené kompetence: sociální a personální občanská pracovní komunikativní Klíčová slova: jinotaj Popis –postup,organizace: Vyučující připraví strom Každý z žáků vybere podle aktuální nálady barvu papíru. Z přiložené nabídky a navrhne si svůj list-libovolný tvar, velikost. Do navrženého listu napíše každý sám vlastní dobrou charakteristiku. Můj list je - potřeba, touha, sen. Umístí je do koruny stromu na místo, kde mu bude nejlépe. Všichni přiblíží obsahy svého listu –vyberou listy, které je zaujaly, tvarem,obsahem, barvou. Odůvodní, proč právě jim je blízký tento list –pokusí se odhadnout čí je. Citát „Jsme všichni listy na jednom stromě“. Žádný se nepodobá druhým.
Dílčí projekt: „Poznej můj svět“ Charakteristika: Právo všech lidí žít společně, udržovat tolerantní vztahy, vzájemné bohacování různých kultur, význam užívání cizího jazyka jako nástroje dorozumění, přispění každého jedince za odstranění předsudků. Cílová skupina: celá škola Časová dotace: 7 hodin (Vv, Čj, D, Orv, Čj, Hv) Metody: skupinová práce, výtvarná i hudební činnost, prezentace Velikost skupiny: 4 žáci Cíl: Žáci se seznámí, přijmou a pochopí význam kvality mezilidských vztahů, důležitost integrace, multikulturalitu jako prostředek vzájemného obohacování. Rozvíjené kompetence: komunikativní sociálně personální občanské pracovní Klíčová slova: integrace, etnikum, reálie, empatie, tolerance, multikulturalita Pomůcky: kostýmy, mapy světadílů, balicí papír, papír, fixy, fotodokumentace, přehrávač Popis/postup, organizace: Vyučovací předmět Časová dotace Výtvarná výchova 2 hodiny
Český jazyk 1 hodina
Dějepis 1 hodina
Občanská a rodinná výchova 1 hod.
Aktivita Odpovídá učitel – patron státu Tyto hodiny proběhnou před samotným projektovým dnem. Žáci vytvoří 5 skupin a vyberou si světadíl, připraví masky, kostýmy, mapu, symbolické předměty a reálie, dokumentaci. Jednotlivé skupiny sedí u stolu, na kterém je rozložena mapa světadílu, žáci jsou oblečení v kostýmech, které odpovídají postavení osobnosti (Amerika – černoch, indián, hol.hvězda, bezdomovec apod.). Představí se jednotlivým skupinám, seznámí je se symboly světadílů, …. Žáci si vyzkouší integraci v rodinných, vrstevnických a profesních vztazích, komunikaci, slušné chování, naslouchání, poznají etnické skupiny a jejich specifické rysy. Poznej můj svět jednotlivé skupiny formou testů, kvízů, hádanek seznamují ostatní skupiny se svým světem, svým světadílem, jeho historií, využijí práce s mapou, připravenou dokumentací, vytvoří nástěnku, vzájemně se obohatí o poznatky z jednotlivých kultur. U mě doma - stoly jednotlivých skupin – světadílů se promění ve výstavku reálií, jednotlivci opět prezentují ostatním zajímavosti, typické oblečení, ochutnávky typických jídel, prostírání či stolování. Žáci pochopí odpovědnost jednotlivce za odstranění předsudků vůči jiným etnikům, podporují nekonfliktní život v multikulturní
Hudební výchova 1 hod
Cizí jazyk 1 hod.
společnosti. Bavme se - v této hodině se vzájemně skupiny seznamují s typickou hudbou svého světadílu, pouští se připravené nahrávky, zpívá se i tančí, dojde k propojení jednotlivých kultur, vzájemné obohacení se, k integraci jedince. Kolika jazyky mluvíš, tolikrát jsi člověkem - žáci si vyberou 5 důležitých vět pro život, pro lidi a jejich úkolem je naučit ostatní skupiny těmto větám v jejich jazyce (Amerika -anglicky, Evropa-německy, Afrika-francouzsky, atd.),vybírají se věty typu: Mám tě rád! Chceme mír! apod. Žáci se seznámí se specifickými rysy jazyků a přesvědčí se o jejich rovnocennosti, projeví vstřícnost k odlišnostem, pochopí význam užívání cizího jazyka jako nástroje dorozumění.
Příloha č.1
VCÍTĚNÍ 1. Jaká strana padne při vhození mince ? 2. Napiš měsíc, který tě napadne 3. Který orgán si vybereš z nabídky : srdce, plíce, játra, ledviny 4. Napiš číslo od 1 do 10 5. Napiš název některé budovy 6. Napiš název lidové písničky 7. Jaký finanční obnos tě napadá? 8. Napiš slabiku 9. Vyber si z nabídky znamének : křížek, trojúhelníček, čtvereček, vlnovka 10. Napiš název potraviny 11. Vyber si z kombinace barev : červená+modrá, bílá+černá, fialová+zlatá, zelená+žlutá 12. Kde si dáš s rodiči sraz v obchodním domě v případě, že se ztratíš? Před zahájením testu učitel upozorní žáky, aby odpovídali na otázky tak, aby se objevilo co nejvíce stejných odpovědí. Při vyhodnocování testu získá každý žák za jednotlivou otázku tolik bodů, kolik stejných odpovědí se ve třídě objeví. Př. : Na otázku č. 1. odpoví 12 žáků orel, každý z nich tedy získá 12 bodů. Zvítězí žák s nejvyšším počtem bodů.
Příloha č.2 ROMSKÁ RODINA Rodina pro Romy znamenala téměř vše,neboť uspokojovala základní životní potřeby jejich členů. Romové byli při kočování na okolní společnosti zcela nezávislí, ale uvnitř rodiny byli naopak na sobě závislí beze zbytku. Rodina byla zdrojem obživy, měla funkci vzdělávací( chlapci se učili v rodině řemeslu, dívky se učily starat se o děti a o manžela) a také funkci ochrannou. Mluví-li o rodině Češi, mají většinou na mysli svoji ženu, muže, děti, rodiče, sourozence. Známe samozřejmě i své další příbuzné – strýce, tety, bratrance, sestřenice, synovce, neteře, tchány, tchýně, švagry a švagrové, ale ty už spíše považujeme za vzdálenější příbuzné, se kterými se tak často nestýkáme. Romové však považují za své blízké příbuzné všechny a romština má na rozdíl od češtiny pojmenování i pro děti sestřenic či bratranců. Romové žili se svou širší rodinou pohromadě v jedné osadě či čtvrti a kromě pokrevního příbuzenství je pojily i rodinné tradice a vzájemná pomoc. Největším trestem pro Roma je tudíž jeho vyhnání z rodiny, neboť tím ztrácí veškeré sociální a lidské jistoty. Rodina byla váženější počtem narozených dětí, především chlapců, neboť jak praví jedno romské přísloví: “V chlapcích je síla „. Mladí manželé si jako prvorozené dítě přáli chlapce. Každé další dítě bylo vítáno.Výchovu dětí měla na starosti především matka, ale o dítě se starali i ostatní členové velkorodiny. Romské děti vyrůstaly obklopeny třemi, někdy i čtyřmi generacemi v okolnímu světu uzavřeném společenství. V romské rodině, stejně jako v české rodině, existoval rozdíl mezi rolí muže a ženy. Romská žena byla vychovávána tak, aby se dokázala o rodinu postarat. Povinností ženy bylo vychovávat děti, zabezpečit chod domácnosti a poslouchat svého muže. Žena často musela zajišťovat přežití rodiny- postarat se o jídlo, oblečení. Jídlo musela sehnat jakýmkoliv způsobem, buď za vykonání nějaké práce pro sedláky ( vymazávání pecí, sběr lesních plodin…) nebo žebráním. Romský muž byl hlavou rodiny, ochráncem, rozhodoval a nesl za rodinu odpovědnost. V mnoha rodinách byl výdělek muže pouze příležitostný, a tak muž trávil svůj čas sháněním zakázek, udržováním dobrých vztahů s příbuznými a přáteli, urovnáváním svárů mezi rodinami. V romské rodině se všichni vzájemně podporovali a pomáhali si. Bylo nemyslitelné dát děti do dětského domova nebo rodiče do domova důchodců. JAK ROMOVÉ SLAVILI VÁNOCE Vzhledem k tomu, že jsou Vánoce svátkem náboženským, slaví Romové na celém světě Vánoce podle toho, k jakému náboženství se hlásí. Vánoce jsou hlavním svátkem pro katolíky, zatímco pravoslavní křesťané kladou větší důraz na oslavy Velikonoc nebo Nového roku. Čeští a slovenští Romové nazývali Vánoce Karačoňa(nebo Karačoň) a v jejich oslavách se prolínají prvky převzaté od ostatní společnosti s jejich vlastními romskými tradicemi, v nichž se i po mnoha staletích odráží jejich indický původ. Mezi tyto tradice, které romské Vánoce odlišují od Vánoc českých, patří odpuštění a usmíření a vzpomínání na zesnulé příbuzné. Odpuštění a usmíření je pro Romy velice důležité, neboť v dobách, kdy byli Romové zcela oddělenou skupinou, museli být mezi sebou velmi solidární.Na romské komunitě, ve které žili, byli zcela závislí, a proto spolu nemohli žít v nesvárech. Vánoční čas proto využívali Romové k
tomu, aby se vztahy mezi lidmi v komunitě či rodině ještě více posílily. Tento zvyk dosvědčují i ustálené obraty,které se k vánočním oslavám neodmyslitelně váží : Romové si odpouštějí. Romové chodí jeden druhého odprošovat, aby mu odpustil. Jak bychom vůbec mohli žít, kdybychom si neuměli vzájemně odpouštět. Vánoční vzpomínání na zesnulé příbuzné souvisí s vírou Romů, že duše člověka existuje i po odchodu člověka na onen svět. Duchům mrtvých předků říkají Romové Mule a snaží se být s duchy zadobře, neboť mulové mohou i škodit. O Vánocích si Romové usmiřují muly tím, že jim dávají na okno nebo do koutů pokoje jídlo, aby je nechodili strašit. Romové si i Vánocích také o svých příbuzných povídali a vzpomínali na ně. V době adventu se Romové připravovali na nadcházející vánoční svátky – uklízeli, ženy bílily stěny a úklid celého domu ukončily úpravou podlahy – protože Romové neměli dřevěnou podlahu, podlaha se natírala žlutým jílem. Během adventu také Romové sháněli dostatek jídla na vánoční svátky, což byl důvod, proč se romské děti na Vánoce tak těšily- konečně se mohly jednou za rok dosytnosti najíst ! Romští hudebníci si zase nacvičovali, co budou hrát sedlákům o Štědrém večeru pod okny, a romští chlapci se učili vinšovat – tedy přát štěstí a zdraví do nového roku. Pro Štědrý den se užívá v romštině slovo Veĺija nebo Vilíja. Romové se v tento den postili. Přísnost půstu však byla různá – v některých rodinách se nejedlo maso jen do večeře, v jiných se jedly jen pečené brambory po celý den. Štědrovečerní večeři připravovala vždy matka, které pomáhaly dcery. Zdobení stromečku měli zase na starosti synové. Ti chodili sedláky prosit o slámu, kterou potom rozložili na podlaze, aby místnost připomínala jesličky, kde se narodil Ježíšek. Před večeří měl otec nebo nejstarší člen rodiny proslov, poté pronesl přípitek a požehnání a vzpomínalo se na zemřelé. Romové jim zapálili svíčky a dali od každého chodu jídlo na misky, které položili do kouta nebo pod okno. Den po Štědrém dnu nastalo vánoční hodování , při kterém se Romové scházeli a jedli i masitá jídla. Při společných hostinách si opět přáli štěstí a zpívali staré romské písně. Dnes už nejsou Vánoce tím, čím bývaly v minulosti. Přesto zůstávají svátkem, kdy se schází celé příbuzenstvo, vzpomíná se a slaví. A jak si Romové přejí šťastné Vánoce ? Bachtaĺi karačoňa. VYVRAŽDĚNÍ CIKÁNSKÉHO TÁBORA V OSVĚTIMI V noci z 2. na 3. srpna 2004 uplynulo 60 let od vyvraždění tzv. „cikánského tábora“ v koncentračním táboře Osvětim – Březinka. Tento tábor byl v Osvětimi zřízen za 2. světové války v roce 1943 a nacházel se v úseku Osvětim II – Březinka. V táborové evidenci bylo uvedeno 20 923 osob. Vězňové byli označeni černými trojúhelníky. Romové v cikánském táboře rychle umírali vlivem nelidských životních podmínek, hladu, nemocí a týrání. Někteří, zvláště těhotné ženy a dvojčata, byli vystaveni zrůdným pokusům dr. Mengele. Jedinou nadějí na přežití byl transport do jiných koncentračních táborů. K transportům docházelo v roce 1944 v souvislosti s postupující frontou, kdy byli práceschopní Romové převezeni do koncentračních táborů hlouběji v německém vnitrozemí. Staří lidé a matky s dětmi
byli jako práce neschopní ponecháni v Osvětimi a v noci z 2. na 3. srpna 1944 byli v počtu 2 897 osob, včetně mnoha set vězňů z českých zemí, nahnáni do plynových komor a zavražděni. Jejich těla byla spálena v jamách nedaleko krematoria, které v těch dnech nebylo v provozu. Většina Romů, deportovaných do Osvětimi a jiných táborů, své věznění nepřežila. Počet obětí se dá těžko určit, jisté ale je, že do českých zemí se po válce vrátilo 583 bývalých romských vězňů. Celkový počet romských obětí 2. světové války se pohybuje v rozmezí 250 000 - 500 000 osob.
O Mamě Romě a romském pámbíčkovi - romské pohádky Hana Doskočilová O STVOŘENÍ SVĚTA Pánbůh většinu času prospí. Vzbudí se tak jednou za milion let a něco stvoří. Třeba oblohu s hvězdami, a zase spí dál. A když se příště vzbudí, nestačí se divit. Některé hvězdy se daly dohromady, je z nich jedna veliká, jiné se naopak rozprskly na malinké střípky, a všechno to oblohou krouží a rejdí a tancuje, radost pohledět. Pánbůh je spokojen a honem stvoří něco ještě lepšího. Stvoří svět a na něm vítr a vodu. A zase spí milion let a ve snu už se těší, co pěkného z toho vzejde. Taky že vzešlo. Vítr vodu rozfoukal, v důlcích je moře a jinde mezi kopečky tečou řeky a potoky, jak modré mašle, jak stříbrné pentličky. A tehdy Pánbůh ze samé radosti stvořil semínka všech rostlin. Byla s tím piplačka, ale stálo to za to. Za další milion let je celý svět zelený a celý kvete. „Co může být ještě lepšího?“ zamyslí se Pánbůh. A stvoří zvířata. Do větru i do vody, na zem i pod zem. Na milion let si zdřímne a zase se může radovat. I zvířata se mu povedla! Až na to, že se navzájem požírají. „To bude tím, že jsem jim nedal rozum,“ usoudí Pánbůh. A stvoří člověka, jenom jednoho, protože takový rozumný člověk dá hromadu práce. Užuž se chystá znovu usnout, když se ho člověk zeptá : „Co tu budu sám dělat, než se zase vzbudíš?“ „Milion let není tak dlouhá doba,“ broukne Pánbůh. Ale nechá se přemluvit a stvoří ještě jednoho člověka, k tomu prvnímu do páru. A teprve pak spokojeně usne. Tentokrát však jeho probuzení nestojí za nic. Z těch dvou se mezitím stali lidé, je jich spousta a všichni rozumní. Co ale za ten čas udělali s božím světem! Škoda mluvit. „Dokud to nedám do pořádku, stejně neusnu, „ povzdechne si Pánbůh a sestoupí dolů na zem. O LIDSKÉM NEVDĚKU Lidé jsou sice rozumní, ale vůbec nejsou trpěliví. Jako jsou trpělivé třeba hvězdy nebo stromy nebo zvířata. Nedokázali tenkrát čekat, až se Pánbůh vzbudí, a stvořili si vlastní bohy. A to byli nějací páni! Měli kostely a chrámy samé zlato, třapce, baldachýny, že proti nim skutečný Pánbůh vypadá jako chudý příbuzný. „I kdybys byl skutečný Pánbůh, copak tě takhle můžeme někomu ukázat?“ mračí se kněží, kteří teď mají na světě věci boží na starosti, a přibouchnou Pánubohu dveře rovnou před nosem.
A Pánbůh zesmutní. Mohl by lidi samo sebou za jejich pýchu potrestat, sfouknout je ze světa jako smetí. Jenomže tohle on právě nikdy neudělá. „Vždyť jsem to byl já, kdo je takové stvořil!“ vyčítá si pořád dokola, a je z toho smutnější a smutnější. Až se ze samého smutku začne scvrkávat, a pak už vážně není k poznání. Stulí se na větev starého stromu a usne jako zatoulaná veverka. A od té doby není nikde k nalezení a nikdo z lidí už ho ani nehledá…. Jen Mama Roma si na Pánaboha každou chvíli vzpomene a v duchu mu vyčítá : „Už zase spíš? Nespi! Jak mají bez tebe moje děti to svoje trápení vydržet?“ O VELIKÉM TRÁPENÍ Když je někdo chudý, má být aspoň svobodný. A když pracuje, měl by z toho něco mít. Ale kdepak! Otroci pracují od slunka do slunka, a nemají z toho vůbec nic. Je taky úplně jedno, jsouli pilní nebo líní, chytří nebo hloupí, hodní nebo zlí, otrokářův bič práská nad všemi stejně. „Než takovýhle život, je lepší umřít,“ naříkali Romové. „Nemluvte hlouposti!“ okřikla je vždycky Mama Roma. Ona o své děti náramně dbala, však taky byly od ostatních otroků na první pohled k rozeznání. Noc co noc je vodívala k řece Ganze, aby se pořádně umyly a vypraly si alespoň košili. A když se jim nechtělo, když reptaly, říkala jim pokaždé: „Co jestli právě dneska potkáme Pánaboha? Špinavých by si nás ani nevšiml.“ Nikdo z Romů tomu nevěřil, ale milovali Mamu Romu, a tak jí nechtěli kazit radost.Až jednou za jasné noci, kulatý měsíc se kutálel oblohou a u řeky bylo světlo jako ve dne, našla Mama Roma spícího Pánaboha na větvi starého stromu. „Vždyť to je on!“ zvolala překvapeně. Romové se hned shlukli kolem, byli však velice zklamaní, že je Pánbůh takový maličký a celý zaprášený. „Tím se netrapte,“ usmála se Mama Roma. „Když ho budeme mít rádi, však on povyroste!“ A vzala Pánaboha do náruče a vykoupala ho v řece Ganze jako své nejmilejší děťátko. HISTORIE Předkové dnešních Romů žili na území indického subkontinentu, kde po mnoho století provozovali svá kočovná řemesla- kovářství, kotlářství, řetězářství, košíkářství, řeznictví, zvěrolékařství, hudbu. Z Indie odešli v 10. století a od 13. století se usazovali na evropském kontinentu. V západní Evropě žijí dosud kočovným nebo polokočovným životem, na Balkáně a v Uhrách(včetně Slovenska) se usazovali již v 15. století. Předkové Romů, kteří dnes žijí v ČR( až na nevelkou skupinu olašských Romů, byli usazeni nejpozději koncem 17. století v různých částech Evropy. To platí i o moravských Romech, kteří se usadili na uherskobrodsku okolo roku 1750. Čeští Romové převážně kočovali ještě počátkem 20. století. Většina českých a moravských Romů zahynula v době druhé světové války ve vyhlazovacích táborech. Historie Romů po jejich odchodu z Indie byla velice pohnutá. Putování do Evropy trvalo staletí, což můžeme doložit slovními výpůjčkami z jazyků zemí, ve kterých Romové pobývali. Podle množství těchto výpůjček usuzujeme i délku pobytu v jednotlivých zemích. Písemné záznamy o romské historii nacházíme až v archívech a kronikách středověkých evropských měst a klášterů, sami Romové svou historii nezapisovali a to, co tradovali ústně, mělo spíše mytologickou povahu.
V Evropě byli Romové zpočátku vítáni, byli přijímáni na šlechtických a panovnických dvorech, dostávali průvodní a doporučující listy, kterými se pak vykazovali na dalších místech. Do Evropy přinášeli zajímavé informace o vzdálených zemích (na základě znalosti křesťanských tradic o sobě tvrdili, že byli u Božího hrobu v Jeruzalémě),krásnou hudbu a nové technologie, především ve zpracování kovů. Byli rovněž vyhlášení zvěrolékaři a léčitelé, ženy uměly předpovídat budoucnost. Zpočátku byli považování za kajícníky, kteří na sebe vzali tího putování, aby odčinili hříchy svých předků,kteří se podle pověstí prohřešili proti Svaté rodině- neposkytli útulek Marii a Ježíškovi, když prchali do Egypta, vykovali hřeby, kterými byl Ježíš přibit ke kříži apod. Brzy však začalo jejich pronásledování jak ze strany církve, která je vinila z nevěrectví a čarodějnictví, tak ze strany světské moci, která jim podsouvala špionáž, sabotáže, loupežnictví, ale i nekalou konkurenci řemeslnickým cechům. Velká část dosud tradovaných předsudků k Romům má středověký původ. Pronásledování a útlak se táhne celými dějinami pobytu Romů na evropském kontinentu. Relativně mírnější útlak v jihovýchodní Evropě umožnil některým romským rodům, aby se zde trvale usazovaly, na západě ale byli nadále vyháněni ze země pod pohrůžkou trestu smrti, nebo byli beztrestně zabíjeni. Důsledkem je, že na západě Evropy dodnes žijí Romové kočovně či polokočovně. Vyvrcholením pronásledování byla vyhlazovací politika Třetí říše. V době II. světové války velká část západoevropských Romů skončila v koncentračních táborech, pro východoevropské Romy byl podobný osud připravován. Ani po roce 1945 se však osud Romů podstatně nezměnil. Na východě i na západě se stali objektem nedobrovolné politiky a manipulace. Teprve v devadesátých letech dochází ke změnám, které přinášejí Romům základní politická práva; jsou uznáváni jako národnostní menšiny, stávají se subjektem vlastních dějin. DĚTSTVÍ Dobře vychované romské dítě mělo svou rodinu v úctě a vždy si své rodiny vážilo. Romské dítě se učilo tím, že se plně účastnilo společenského dění v komunitě a napodobovalo starší. V útlém věku dbala na dítě matka spolu s prarodiči, v pubertě dohlížel na dítě otec, který byl přísnější. Ve výchově byly brány ohledy na pohlaví dítěte. Chlapci pracovali společně se svými otci, dívky s matkami. Každé dítě mělo své opravdové povinnosti. Chlapec se učil otcovu řemeslu tím, že mu pomáhal (např. v rodině kováře chlapec sháněl staré železo a pomáhal dmýchat měchy). Dívka se učila především být dobrou ženou a budoucí snachou. Pomáhala matce pečovat o mladší sourozence, připravovat jídla, chodila s matkou prodávat výrobky na trh apod. Před svatbou směla dívka chodit do společnosti pouze v doprovodu otce, bratra nebo budoucího manžela. Po svatbě zpravidla odcházela do domu rodiny manžela, kde pokračovala její výchova. Zpočátku byla pomocnou silou své tchýně v ženských pracích a nesměla tedy udělat ostudu rodině, ze které pocházela. Od snachy bylo vyžadováno „džanel žužipen“ – tedy být čistotná. Tchýně učila svoji snachu „bori“ – vařit jídla, jak je na ně její syn zvyklý. Dokud se nenarodilo první dítě, musela být tchýni stále k ruce. Děti se v rodině učily pro svůj další život. Školnímu vzdělání nepřipisovali a bohužel dodnes nepřipisují Romové velkou hodnotu !
Školní vzdělanost stojí v hodnotovém žebříčku Romů hluboko pod touhou získat co nejvíc peněz. Když většina Romů neumí pořádně číst a psát, umí výborně počítat. Většina rodičů nemůže dětem, které nezvládají školu, pomáhat, protože učivo sami nezvládají. Jednou z příčin, proč jsou romské děti ve škole pozadu, je odlišnost vyučovacího jazyka (češtiny) od jejich mateřštiny(jazyka, kterým mluví doma). Jejich slovní zásoba českého jazyka je proti ostatním dětem poloviční a navíc i chápání slov je méně přesné. MLÁDÍ Dětství a dospívání romských dětí končí založením vlastní rodiny. Jedno romské přísloví zní : „Posaď svou dceru na židli a pokud se její nohy dotýkají země, je už zralá na vdávání.“ Rodiče tedy svěřovali své dospívající dcery jejich budoucím manželů. Dívky si proto musely většinou brát za manžele ty muže, které jim vybrali rodiče. Otcové vybírali manžele častěji, ale nebylo to pravidlem. Romské dívky se tedy zpravidla nevdávaly z romantické lásky, ale z poslušnosti plnily příkaz své rodiny. Úkolem dcer bylo uzavřít dobré a uvážlivé manželství, a tím spojit dvě rodiny ve větší klan. Takto smluvená svatba se mohla odehrát pouze mezi rodinami, které byly materiálně na stejné úrovni, byly v přátelském vztahu a se sňatkem souhlasili oba otcové. Ještě než spolu dva mladí mohli začít žít a mít děti, bylo třeba po dohodnutí otců uskutečnit zásnubní obřad. Oba mladí v doprovodu svých rodičů si před dalšími svědky slíbili vzájemnou věrnost až do smrti. Obřadník oběma mladým zavázal ruce šátkem, do dlaní jim nalil víno nebo pálenku, které si mladí z dlaní vypili. Dnes si už většinou ruce nesvazují, jen překříží, vypijí obsah dlaní a vzájemně se políbí. Od této chvíle byli romským společenstvím považováni za manžele. Uzavřené manželství bylo na celý život; rozchod byl jen výjimečný. Pokud se po několika letech nenarodilo manželům dítě, mohl muž manželku opustit. Když romská žena nemohla mít děti, byl to pro ni největší trest, byla všemi opovrhována. Pokud žena zjistila, že bude mít dítě, oznámila tuto radostnou novinu nejprve ženám v rodině a teprve potom svému manželovi. Od tohoto okamžiku se musela řídit velmi přísnými pravidly, např. se nesměla dívat na tělesně postižené lidi, na ošklivá zvířata, na zemřelého apod. Po narození dítěte se konal křest-v kostele. Ke křtu byla potřeba kmotry nebo kmotra, kteří měli velice důležitou funkci. Romové si většinou brali za kmotry bohaté sedláky z vesnic, protože to byla jakási záruka, že rodina neumře hlady, pokud se dostane do nesnází. Kmotr nebo kmotra dali svému kmotřenci „križmo“ – předmět, který si dítě uschová na celý život.Při křtu dítě dostávalo jméno, obvykle po svém kmotrovi, jednom z rodičů nebo po nějakém příbuzném.Toto jméno však bylo pouze úřední, dítě ho často ani neznalo. Kromě tohoto jména dostalo ještě jméno další, romské, které se odvozovalo z jeho fyzických či psychických vlastností (Tlustý, Čerňoučká apod.)Toto romské jméno se mohlo během dětství i několikrát změnit, než začne natrvalo fungovat v romském společenství. Romové tedy většinou vůbec nepoužívají jména, pod kterými jsou zapsáni v matrice a která mají v občanském průkazu. DOSPĚLOST Ve své dospělosti se Romové starali o svou rodinu, zajišťovali dostatek potravy a ošacení a vychovávali své děti.
Podle toho, jak byla rodina bohatá, dával muž najevo, jak je chytrý, jak se dokáže postarat o svou rodinu, třebaže peníze sežene jakkoli- mzdou za práci, ze státní sociální podpory, krádeží, podvodem apod. . Život slovenských Romů se odehrával ve venkovských osadách, které se dodnes uchovaly zejména na východním Slovensku. Dodnes zde převládají dřevěné domky nebo domky z nepálených cihel. Do druhé světové války žili někteří Romové v tzv. zemnicích – jednoduchých obydlích zapuštěných do země. Domov pro Roma není dům. Jestliže malé dítě potřebuje mít doma matku, Rom potřebuje mít doma svoje lidi, celou velkorodinu. Mezi svými se cítí dobře i v malém, bídném domečku. Bydlet v panelákových bytech nám připadá jednoduché, ale že pro Romy to jednoduché není, se mohli Romové přesvědčit, když se náhle ocitli v nových bytech na sídlištích. Početné rodiny byly převezeny do městských panelákových bytů a musely se ze dne na den naučit žít s jinou kulturou.Důsledkem toho byla devastace(naprosté zničení) těchto bytů. V prostředí starousedlých vesnických Romů býval v čele komunity vajda – vážený a respektovaný muž, který bděl nad dodržováním základních pravidel a pořádku. Často býval obřadníkem, který uzavíral manželství, loučil se na pohřbech. V posledních letech však jeho autorita upadá. Základem společenství zůstává rodina a veškerá činnost dospělých Romů se týká zabezpečení rodiny jak ve městech, tak na vesnicích a osadách. Mezi romskými osadami jsou veliké rozdíly v majetnosti a způsobu života, ale obyvatelé těchto osad jsou často mnohem svobodnější než lidé na civilizovaných místech. Ve městech existuje jeden optický klam : připadá nám, že Romů je více, než jich opravdu je. Na rozdíl od ostatní společnosti tráví Romové velice málo času ve svých bytech, jsou stále na ulici. V letních měsících se život v romské osadě odehrával také venku – ženy vařily na sporácích, které si vynesly před dům, venku se jedlo, pralo, pořádaly se různé oslavy a zábavy. A venku si bylo možné poslechnout i romské písně : ty, které vyjadřovaly žal nad úmrtím matky, nad chudobou, ale i milostné city, i ty temperamentní v čardášovém rytmu. STÁŘÍ Díky tomu, že staří a mladí členové romské rodiny bydleli pohromadě, nacházeli staří členové uplatnění při výchově vnoučat. Starých lidí si vážily jak jejich děti, tak vnoučata. Názor starých lidí měl velkou váhu a nikdy nebyli zatracováni jako nepotřební členové rodiny. Mimořádnou pozornost věnovali Romové obyčejům při úmrtí člověka. Dodnes je u nich zachována představa, že pro umírajícího si přichází někdo z dříve zesnulých členů rodiny, který u něj zůstává až do pohřbu a odvádí ho na „onen svět“. Do rakve se vkládají mrtvému osobní předměty, a to i hodnotnější – prsteny, náušnice, hodinky, housle, kytara, ale i fajfka, cigarety, brýle, lahvička s alkoholem, karty a pokud byl věřící, tak i modlitební knížka. Do ruky nebo do kapsy vloží rodina zesnulému peníze. Od chvíle skonu až do pohřbu při něm bdí – vartují. Při vartování se hrají karty, vypráví se příhody ze života zesnulého, nesmí se zpívat, tancovat, přiťukávat skleničkami. Každý před vypitím své první skleničky odleje nejdříve trochu na zem – na památku zesnulého. Nějaký čas po pohřbu navštíví nebožtík pozůstalé, aby jim dal najevo, jak byl spokojený se svým pohřbem. Svou přítomnost projevuje různými znameními, zvuky, zjevuje se ve snech. Pohřby
Romů bývají různě drahé, velmi nákladné jsou zejména u olašských Romů, kde se můžeme setkat s rakví s proskleným víkem, hrobovou jámou vystlanou vzácnými koberci apod. Dalším zvykem, který Romové dodržovali při úmrtí, bylo pálení osobních věcí zesnulého. ROMSKÝ JAZYK Romština se řadí mezi indoevropské jazyky do skupiny jazyků indických (společně například s hindštinou či bengálštinou). Příbuznost indoevropských jazyků prozrazuje podobnost některých výrazů, např. bratr – anglicky brother,staroindicky bhrátr, romsky phral. Slova původní jsou stará slova indického původu a slova dávno přejatá ( z íránských jazyků, z arménštiny a některé i řečtiny), tedy ze zemí, kterými prošly všechny skupiny Romů na cestě z Indie do Evropy. Slova přejatá získávaly romské skupiny, rozptylující se po Evropě, z jazyků národů, se kterými se na svých cestách setkávaly poté, co opustily území Malé Asie. U slovenských Romů to jsou výpůjčky zejména ze srbštiny, chorvatštiny, rumunštiny, maďarštiny, slovenštiny, ukrajinštiny, polštiny, němčiny. Neologismy, nejnovější slova v romštině, které má každý živý jazyk, jsou cizí slova přejímaná z prostředí, ve kterém Romové žijí. Romové se však snaží vytvářet si pro nové věci svá vlastní pojmenování. Na území bývalé československé federace jsou tři nejrozšířenější dialekty : dialekt slovenský, maďarský a olašský. Slovenským dialektem přitom hovoří přibližně 80 procent Romů, maďarským 10 procent, stejně jako olašským. Romové, hovořící olašským dialektem, mohu nejsnáze komunikovat s Romy na celém světě. Výslovnost romštiny je fonetická,tedy víceméně shodná s pravopisem. Češi proto mohou psaný text číst stejně, jako by byl psán česky. V romštině se poměrně často objevuje pro češtinu neobvyklá slabika dž, která se vyslovuje jako ve slově džbán. Romština má na rozdíl od češtiny 8 slovních druhů i 8 pádů a navíc i pád nepřímý. Podstatná jména se skloňují podle toho, zda se jedná o jména původní či přejatá. Slovesa vyjadřují stejně jako v češtině buď infinitiv, nebo osobu – (1. 2. 3.) číslo jednotné i množné, čas přítomný, budoucí, minulý, vid dokonavý i nedokonavý, způsob oznamovací, rozkazovací i podmiňovací a rod činný a trpný. TRADIČNÍ ROMSKÁ POVOLÁNÍ Romové patřili do kast, které vykonávaly profese typu : kováři, kotláři, zpracovatelé kůží, ošetřovatelé koní, koňští handlíři, muzikanti, cvičitelé hadů a medvědů, hrnčíři, košíkáři, metaři, pradleny, věštitelky budoucnosti, cihláři apod. Obecně platí, že všechny tyto profese mohly být prováděny jen příležitostně, poptávka po těchto službách byla nerovnoměrná a trvala do té doby, než byl trh nasycen. V 17. století začala města usazovat Romy za protislužby – např. očistu města, vykonávali funkci hrobníků, ostřili halapartny atd. Nejvýznamnějším řemeslem slovenských Romů bylo kovářství. Vyráběli zejména hřebíky, řetězy, doplňky vozů, motyky, různá kování. Podkovy vyráběli málo. Dnes se věnuje kovářství pouze několik Romů, zaměřují se především na výrobu uměleckých předmětů – kování, svícny, mříže apod.
Další formou jejich obživy byla odměna za zemědělskou výpomoc na polích vesnických sedláků i drobných hospodářů. Jednalo se o příležitostné polní práce např. : při sběru brambor, řepy, pletí nebo roztloukání kamenů při stavbě cest pro vesnici. K dalším romským profesím provozovaných v Čechách i na Slovensku patřila výroba metel, košíků, ošatek, rohoží, stahování a čištění kůže, broušení nožů, výroba nepálených cihel z hlíny, vody a plev, výroba dřevěného uhlí. Ženy chodily sedlákům vymazávat pece ( díky jejich malému vzrůstu se do pecí vešly), na jednoduchých stavech pletly jednoduché tkanice , s dětmi sbíraly jahody, borůvky, šípky a jiné plody. Své výrobky a nasbírané plody chodily nabízet po vesnicích sedlákům. Vyměňovaly je většinou za potraviny nebo ošacení. Dalším významným, i když mnohdy jen doplňkovým způsobem, slovenských a maďarských Romů byla hudba.V romské kapele hráli jen muži, většinou z jedné rodiny ( otec – většinou primáš, jeho bratři, synové, zeťové, švagrové). Kapela byla nejméně čtyřčlenná. Základní nástrojové obsazení bylo : první a druhé housle, viola, basa nebo cimbál, případně klarinet. Hráli pro neromské obyvatelstvo na svatbách, zábavách, křtinách, hostinách a pohřbech a za tato hraní dostávali peníze. Dalším druhem vesnických muzikantů byli „jednotliví hudebníci“, kteří chodili hrát do vesnice pod okna na housle, ale hudba byla jen záminkou k žebrotě. Olašští Romové se naproti tomu tradičně živili koňským handlířstvím, ženy čištěním peří a věštěním budoucnosti z karet a z ruky. Dnes se zabývají nejrůznějšími druhy překupnictví, ale i krádežemi a podvody. Dnes pracuje většina Romů v nekvalifikovaných dělnických profesích .
