Mendelova univerzita v Brně Lesnická a dřevařská fakulta Ústav lesnické botaniky, dendrologie a geobiocenologie
Projekt aleje podél polní cesty, na základě geobiocenologického posouzení lokality
Bakalářská práce
2010
Jan David
Čestné prohlášení
Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci na téma: Projekt aleje podél polní cesty na základě geobiocenologického posouzení lokality vypracoval sám a všechny použité prameny jsou uvedeny v kapitole Použitá literatura. Dále souhlasím, aby má závěrečná práce byla zveřejněna v souladu s § 47b zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a uložena v knihovně Mendelovy univerzity v Brně a zpřístupněna ke studijním účelům ve shodě s vyhláškou rektora MENDELU o archivaci elektronické podoby závěrečných prací. Autor kvalifikační práce se dále zavazuje, že před sepsáním licenční smlouvy o využití autorských práv díla s jinou osobou (subjektem) si vyžádá písemné stanovisko univerzity o tom, že předmětná licenční smlouva není v rozporu s oprávněnými zájmy univerzity a zavazuje se uhradit případný příspěvek na úhradu nákladů spojených se vznikem díla dle řádné kalkulace.
V Brně dne 26. 4. 2010
Podpis studenta:
Poděkování
Chtěl bych poděkovat vedoucímu mé bakalářské práce panu doc. Dr. Ing. Petru Maděrovi za odborné vedení, které mi poskytl. Panu Ing. Stanislavu Bočkovi Ph.D. za pomoc při výběru odrůd ovocných stromů. Také bych chtěl poděkovat panu Ing. Petru Hájkovi a Ing. Janu Hutyrovi za poskytnuté materiály a spolupráci.
3
Jan David
Projekt aleje podél polní cesty, na základě geobiocenologického posouzení lokality
Abstrakt Práce je zaměřena na projekt aleje podél polní cesty v katastru obce Supíkovice poblíž města Jeseníka. Zvláštní důraz je kladen na volbu vhodných dřevin. Proto je součástí práce geobiocenologické posouzení lokality a tvorba mapy skupin typů geobiocénů. Projekt vyhovuje požadavkům zadavatele na zachování hospodářského významu zemědělských ploch a zároveň obnovuje krajinný ráz, který byl v polovině 20. století pozměněn. Hlavními funkcemi výsadby by měly být funkce kulturní a rekreační.
Klíčová slova Alej, stromořadí, doprovodná vegetace, mapa skupin typů geobiocénů
Abstract The thesis is focused on project of alley beside the field path in Supíkovice near Jeseník. The choice of suitable tree species is the principal object of the thesis. That is why the local geobiocenological expertise is the part of the thesis. The project satisfy proposers demands for conservation of agricultural value of area and recover landscape charakter which was in 50ths changed by man. The main functions of outplanting are cultural and rekreational functions.
Key words Alley, vegetation companion, The map of groups of geobiocens types
4
Obsah 1.
Úvod.......................................................................................................................... 6
2.
Cíl práce.................................................................................................................... 7
3.
Rešerše ...................................................................................................................... 8
3.1. Historické etapy vývoje navrhování liniové zeleně v krajině........................... 8 3.2. Funkce alejí....................................................................................................... 9 4. Charakteristika území ............................................................................................. 11 4.1. Základní údaje o lokalitě................................................................................. 11 4.2. Biogeografická poloha.................................................................................... 11 4.3. Přírodní lesní oblasti ....................................................................................... 12 4.4. Geologické poměry území .............................................................................. 12 4.5. Pedologické poměry lokality .......................................................................... 13 4.6. Klimatické poměry ......................................................................................... 13 4.7. Hydrologické poměry ..................................................................................... 15 4.8. Biota................................................................................................................ 16 5. Metodika ................................................................................................................. 17 6.
Výsledky ................................................................................................................. 18
6.1. Vytyčení trasy ................................................................................................. 18 6.2. Provedení floristického soupisu...................................................................... 18 6.3. Určení skupin typů geobiocénů na lokalitě..................................................... 19 6.4. Volba druhů vhodných pro stromořadí ........................................................... 20 6.5. Volba sponu a rozmístění dřevin .................................................................... 21 6.6. Technologie výsadby ...................................................................................... 22 6.7. Kalkulace finančních nákladů......................................................................... 23 7. Diskuse.................................................................................................................... 24 8.
Závěr ....................................................................................................................... 26
9.
Summary................................................................................................................. 27
10. Seznam použité literatury ....................................................................................... 28 11. Přílohy..................................................................................................................... 32 11.1. Charakteristika skupin typů geobiocénů..................................................... 32 11.1.1. 3 AB 3 Querci-fageta (QF) ..................................................................... 32 11.1.2. (3)4 AB (3)4 Abieti-querceta roboris-piceae (AQp) .............................. 34 11.1.3. 3 B 3 Querci-fageta typica (QFt) ............................................................ 36 11.1.4. 4 A 3 Fageta quercino-abieta (Fqa) ........................................................ 39 11.1.5. 4-5 BC-C (4)5a Fraxini-alneta superiora (FrAl sup) .............................. 41 11.2. Charakteristika druhů a odrůd užitých při výsadbě .................................... 46
5
1.
Úvod „Zasaď strom, postav dům a zploď syna“, moudro, které charakterizuje vztah
člověka k přírodě a k rodině. Zároveň také vystihuje proměnu přírody v člověkem pozměněnou krajinu. Těžko říct, zdali se naši dědové řídili tímto moudrem, ale rozhodně pro Země Koruny české platí, že příroda se prakticky na tomto území nevyskytuje už po staletí. Po celé generace vyrůstáme v kulturní krajině, která formuje naše osobnosti. Je-li krajina pestrá a jedinečná, budeme i my jedinečnými lidmi. Bude-li krajina jednotvárná a nudná bez originálních prvků, budeme i my pouhou duševně chudou masou. Můžeme jen hádat, jaká slova by dnes vložil Alois Jirásek do úst vojvody Čecha při popisu naší krajiny. Odjakživa člověk upravuje krajinu ke svým potřebám a usnadňuje si tak život. V minulém století takto činil snad nejrazantněji v celé své historii. Naneštěstí pro krajinu i pro člověka nerespektovali lidé při svých úpravách zkušenosti, zvyky a tradice našich předků a prováděli zásahy bez ohledu na přírodní zákonitosti. Krátkozrakosti těchto úprav jsme si dnes již vědomi. Dnešní absolventi oborů, jako je krajinářství, mají nesnadnou pozici. Musí doslova vyrvat krajinu z rukou lidem, kteří si v ní zvykli neomezeně vládnout. Tuto pak musí vzít a přetvořit v kulturně zajímavou, pohlednou, hospodářsky využitelnou a hlavně ekologicky stabilní krajinu. Změnit myšlení lidí bude daleko těžší než změnit krajinu. Návrat základních krajinotvorných prvků do volné krajiny je jedním z nejjednodušších a finančně nejméně náročných kroků k její revitalizaci. Jedním z těchto prvků jsou aleje a stromořadí. V současné době jsou doprovodné porosty podél hlavních komunikací odstraňovány, ať už je důvodem bezpečnost provozu, či nechuť správy komunikace se o stromořadí starat. Budeme-li se ovšem soustředit na zachování stávajících a výsadbu nových alejí a stromořadí v zemědělské krajině podél polních cest, nebudeme muset řešit prakticky žádná jiná hlediska než kulturní a ekologická.
6
2.
Cíl práce V minulosti bylo v krajině v okolí obce Supíkovice hospodařeno pouze
s ohledem na její hospodářský význam a potenciál. Správná funkčnost v ostatních směrech byla narušena. Narušení vodního režimu jde ruku v ruce se změnami místního klimatu. Byla snížena diverzita a četnost populací zbylých rostlinných i živočišných druhů jako následek odstranění určitých specifických typů biotopů, jakými jsou např. remízky a meze. V dnešní době se v marginálních oblastech přechází k extenzivnějšímu hospodaření. Pod vlivem tohoto trendu se od krajiny vyžaduje také plnění ostatních funkcí než jen funkce produkční. Tato práce si klade za cíl navrhnout vhodné řešení aleje, či stromořadí, podél polní cesty. Bude se snažit najít kompromis mezi ekologickými požadavky, zemědělskými i rekreačními potřebami a také kulturními tradicemi. Výstupem bude projekt, který obsahuje geobiocenologické posouzení lokality, volí vhodné druhy dřevin, navrhuje rozmístění jednotlivých stromů, určuje technologický postup při realizaci výsadby a kalkuluje předpokládané náklady.
7
3.
Rešerše
3.1.
Historické etapy vývoje navrhování liniové zeleně v krajině Slovo „alej“ je odvozeno od francouzského slovesa „aller“, tj. jíti. Přesto
v dobách, kdy se pěšky většinou chodilo, tj. ve středověku a starověku, aleje neexistovaly. Se vznikem moderních a pohodlnějších šlechtických sídel v renesanci, kdy se člověk opět přibližuje přírodě, vyvstává též potřeba zakládání zahrad a parků. S rozvojem poznání a díky prakticky neomezeným možnostem šlechty, která vládla pozemky, finančními i technickými prostředky, se začíná měnit i hospodářská krajina. Dochází k realizacím projektů obrovských, co do rozlohy, a zásadních, co do funkcí krajiny. Zakládají se první rybniční soustavy a spolu s nimi se upravují i vodní toky. S nástupem třicetileté války se zájmy šlechty soustředí jinam a krajinotvorné práce se zastavují. Avšak právě v těchto dobách vzniká z podnětu Albrechta z Valdštejna lipová alej, spojující Jičín s Valdštejnskou lodžií. Tato je považována za první monumentální krajinnou alej v českých zemích. Válkou zničenou krajinu se snaží oživit Josef II., který vydává patent nařizující snoubencům vysadit před svatbou dva stromy. Mnohdy se výsadba a péče o ovocné stromy stává součástí školní výuky. Zároveň však s nástupem přísně geometrických zahrad nastupuje touha architektů po monumentálnosti a po protahování linií dál do krajiny za hranice zahrad. Vznikají soustavy cest, které spojují jednotlivá lidská sídla a kulturní i přírodní památky, přechod je tak neznatelný a plynulý, že člověk cestující po těchto cestách není schopen rozlišit, nachází-li se v kulturní, či přírodě blízké krajině. Pro Země Koruny české je charakteristické tzv. lidové baroko. Chudý lid je ovlivněný módními styly vrchnosti a ve snaze se jí přiblížit zkrášluje svá obydlí charakteristickými malbami a architektonickými prvky. Toto lidové umění se samozřejmě odráží i ve volné krajině, kde za podpory šlechty a církve vznikají boží muka, křížové cesty a kapličky. Poutní místa jsou propojována cestami a ty jsou zkrášlovány stromořadími, díky tomuto trendu se stává česká krajina jedinečnou a nemá ve světě obdoby. V roce 1752 vyhlašuje Marie Terezie povinnost vysazovat aleje podél nových císařských silnic. Krom praktických funkcí, jako jsou například: poskytnutí stínu, lepší orientace v nepříznivém počasí či poskytování ovoce pro táhnoucí vojsko, plnily také
8
funkci estetickou. Potvrzuje to skutečnost, že silnice bývají směrovány na zřetelné a zdaleka viditelné body v krajině, jakými jsou věž kostela či solitérní stromy. Zlatý věk alejí začal až v 19. století, o čemž svědčí Lednicko-valtický areál a okolí Slavkova. Podle sčítání z roku 1834 bylo jen v Čechách napočítáno podél důležitých silnic 544 014 stromů. V roce 1904 byly v příručce „Obce, právo a moc“ zveřejněny, i na dnešní dobu poměrně přísné, předpisy pro výsadbu a správu alejí. O významu alejí a stromořadí pro krajinu na počátku 20. stol svědčí i §1 této příručky, který zní: „Podél veškerých silnic říšských, zemských, okresních a obecních musejí být aleje, nebo kde by nemohly býti, aspoň jednoduchá stromořadí, vyjímajíc části, které vedou osadami s uzavřenými řadami domů nebo lesy.“ (In Kocourková, 2000). Po druhé světové válce řada doprovodných porostů podél komunikací zaniká v důsledku rozšiřování silnic. Zbylým porostům se většinou nedostává vhodné a dostatečné péče. Nově vznikajících porostů je jen málo a jsou většinou tvořeny ovocnými stromy, s účelem využívání plodů. Podle údajů občanského sdružení ARNIKA se v současné době na našem území nachází 193 památných alejí, v nichž roste 15 600 stromů. Nejvíce z nich se nachází ve Středočeském kraji a v kraji Vysočina.
(Kocourková, 2000; Václavová, 2007; Kyselka, 2000; web o.s. ARNIKA)
3.2.
Funkce alejí Liniová zeleň se významně podílí na tvorbě krajinného rázu. Pomáhá oddělovat
různé typy biotopů a zvýrazňuje hranice vlastníků pozemků. Aleje navazují na řadu přírodních prvků, které propojují s prvky atropickými. Navozují člověku pocit pořádku a vyššího řádu a zároveň poskytují odlišné životní prostředí, než by měla stromu prostá zemědělská krajina. Jednou s nejvýznamnějších funkcí alejí je funkce biologická. Stromy obecně poskytují útočiště velké skupině živočichů a navozují vhodné životní podmínky pro houby a rostliny. Liniová zeleň tak tvoří biokoridory, kudy mohou migrovat druhy, pro které jsou exploatované plochy překážkou. Aleje zlepšují mikroklimatické podmínky, zpomalují rychlost větrů, upravují vodní režim a energetické toky. Plní tedy i funkci meliorační. 9
Izolační funkce doprovodných porostů můžeme využívat při odstínění negativních vlivů výfukových plynů, prachu, zápachu a hluku. Velmi významná je také kulturní funkce. Aleje zachovávají a zvýrazňují kulturní charakter krajiny, který se vytvářel dlouhodobou činností člověka. Doprovází křížové cesty a obklopují historická místa a sakrální architekturu. Při těchto výsadbách se uplatňují tradiční druhy stromů a keřů. Esteticky zajímavější krajinu vytváří doprovodné porosty podél cest a silnic.
(Kolařík a kol, 2003; Cílek, 2008)
10
4.
Charakteristika území
4.1.
Základní údaje o lokalitě Území náleží Olomouckému kraji, nachází se v okrese Jeseník, na katastrálním
území Supíkovice 759571, ze severu sousedí s katastrálním územím Velké Kunětice 779075. Nepříliš členitý terén má jihovýchodní expozici a leží na svazích Nízké hory (551 m. n. m.). Polní cesta vychází z obce Supíkovice v nadmořské výšce 320 m. n. m. a stoupá jihozápadním směrem po tzv. Liemerových loukách k lesu, do kterého vstupuje v nadmořské výšce 485 m. n. m. Délka cesty mezi těmito dvěma body je cca 800 m. Po celé své délce vede převážně otevřenou krajinou. Zemědělské plochy jsou dnes užívány jako pastviny, popř. trvalé travní porosty. Území je součástí geomorfologické provincie Česká vysočina, celku Rychlebské hory, podcelku Sokolský hřbet.
(server ČÚZK; mapový server AOPK)
4.2.
Biogeografická poloha Jde o hercynskou podprovincii, Jesenický bioregion (1.70). Jádro bioregionu leží
v oreofytiku fytogeografického okresu 96. Králický Sněžník a fytogeografického okresu 97. Hrubý Jeseník, část se rozkládá na mezofytiku ve fytogeografickém podokrese 73.a Rychlebská vrchovina a v severním výběžku fytogeografického podokresu 73.b Hanušovická vrchovina a na jižních okrajích fytogeografického podokresu 74.a. Vidnavsko-osoblažská pahorkatina. Pro zvolenou lokalitu je nejvýznamnější podokres Rychlebské vrchoviny, jejíž květena je tvořena jednotvárnými mezofyty. Terén je pak svažitý s oceánickým klimatem a nadbytkem srážek. Geologický podklad je různorodý, spíše chudý. Lesnické hospodářské využití převažuje nad zemědělským.
(mapový server AOPK; Culek, 2005)
11
4.3.
Přírodní lesní oblasti Jde o přírodní lesní oblast č. 28, Předhoří Hrubého Jeseníku. Celková rozloha
oblasti je 1681,87 km2. Oblast navazuje na Hrubý Jeseník ve dvou částech - severní a jižní - s podobnými lesnickými poměry. Lokalita se nachází v severní části, kde dosahují Rychlebské hory státní hranice vrcholem Špičáku (950 m n. m.), v severovýchodní části vyniká Sokolí vrch (968 m n. m.) a Černá hora (814 m n. m.). Převládají živná a humusem obohacená stanoviště se značným rozpětím lesních vegetačních stupňů od dubobukového až po smrkobukový. Dominují svěží jedlové bučiny se zastoupením více než 20 % plochy. Následují bohaté jedlové bučiny, málo je kyselých jedlových bučin. Nadprůměrně zastoupena jsou společenstva acerózní povahy. V přirozené skladbě, na ploše dnešních lesů, měl nadpoloviční zastoupení buk 54 % (dnes 12 %), hojná byla jedle 28 % (dnes 1,5 %), následovaná dubem 7,9 % (v současnosti 0,9 %), smrk měl pouze 5% podíl (dnes zastoupen 69,3 %). (Hodnoty vztaženy k oběma částem PLO 28).
(mapový server AOPK; web Mezi stromy)
4.4.
Geologické poměry území Rychlebské hory jsou na rule a svoru. Žulovská pahorkatina na žule, místy však
jsou geologické poměry značně pestré (vápenec, hadec). Na lokalitě převládají kvarterní, holocénní až svrchní pleistocenní deluviální hlinitokamenité sedimenty, vzácně s
holocénními deluviálními hlinitopísčitými sedimenty, vystupujícími z údolí
kunětického potoka. Ojediněle vystupuje ze středního paleozoika krystalický vápenec.
(mapový server české geologické služby)
12
4.5.
Pedologické poměry lokality Půdním typem je na většině území modální pseudoglej. Ve vyšších polohách
cesty se vyskytuje i mezobazická kambizem. Půdy jsou hluboké a středně skeletovité. Převažují písčitohlinité druhy nad hlinitopísčitými druhy.
(mapový server AOPK)
V roce 2006 bylo na pozemcích, na kterých hospodaří Agroprodukt Supíkovice spol s r. o. provedeno agrochemické zkoušení zemědělských půd. pět vzorků bylo odebráno z lokality Liemerských luk. Aritmetický průměr hodnoty pH z těchto vzorků je 5,5 - kyselá. Jde o písčitohlinité až hlinité půdy.
(Úkzúz, 2007)
4.6.
Klimatické poměry Hřbety Rychlebských hor se zde svažují na polskou stranu, kde je patrný vliv
mírného, kontinentálně laděného podnebí Slezské nížiny. Oblast svými vlastnostmi odpovídá mírně teplé oblasti MT7. Jenž je obecně dána klimatickými charakteristikami (tab.1). Průměrná roční teplota, naměřená nejbližší klimatickou stanicí v Jeseníku činí 7,1°C a roční srážkový úhrn je zde 846 mm. O průběhu srážek a teplot v roce přesněji vypovídají průměrné měsíční hodnoty srážek a teplot (Tab. 2) a klimadiagram (Graf 1).
13
Počet letních dnů
30 - 40 o
Počet dnů s průměr. tepl. 10 C a více
140-160
Počet mrazových dnů
110-130
Počet ledových dnů
30-40 o
Prům. teplota v lednu ( C)
-2 až -3
o
Prům. teplota v dubnu ( C)
6-7
o
Prům. teplota v červenci ( C)
16-17
o
Prům. teplota v říjnu ( C)
7-8
Prům. poč. dnů se srážkami 1mm a více
100-120
Srážkový úhrn ve veget. období v mm
400-450
Srážkový úhrn v zimním období v mm
400-450
Počet dnů se sněhovou pokrývkou
60-80
Počet dnů zamračených
40-50
Počet dnů jasných
120-150
Tab. 1 - Klimatická charakteristika jednotky MT7 (QUITT,1971)
Průměrné měsíční srážky a teploty za období 1960 až 1990 měsíc
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
∑
prům. srážky 1960-90/ mm 42,0 39,0 47,0 63,0 96,0 113,0 116,0
100,0 76,0 69,0 52,0 43,0 856,0
prům. teploty 196090/ °C
-2,9 -1,8
1,9
6,5
11,9
14,9
16,9
15,8
12,3
7,6
2,6
-1,0
Tab. 2 - Průměrné měsíční srážky a teploty v letech 1960 až 1990, stanice Jeseník
14
84,7
140,0
30,0
120,0
25,0
100,0
20,0
80,0
15,0
60,0
10,0
40,0
5,0
20,0
0,0
0,0
Teplota v °C
Srážky v mm
Průměrné měsíční srážky a teploty za období 1960 - 1990
srážky v mm teplota v °C
-5,0 1
2
3
4
5
6
7
8
9
10 11 12
Měsíc
Graf 1 - Klimadiagram, stanice Jeseník
4.7.
Hydrologické poměry Území spadá do baltského úmoří. Kunětický potok je tokem čtvrtého řádu
a spadá do povodí říčky Bělé a následně řeky Odry. Tok je od počátku až k hranícím Polské republiky veden zděným korytem. Na zemědělských plochách byly dříve provedeny meliorační úpravy. Nedaleko lokality je vybudována protipožární nádrž s malým jezírkem, které spolu se zaplaveným lomem v těsné blízkosti zamýšleného stromořadí zvyšuje druhovou diverzitu a poskytuje vhodný biotop pro rostliny a živočichy vázané na vodní prostředí.
(mapový server mapy.cz)
15
4.8.
Biota Zemědělská krajina v okolí obce Supíkovice poskytuje ideální biotop pro
typické polní druhy jakými jsou například skřivan polní (Alauda arvensis), zajíc polní (Lepus europaeus), srnec obecný (Capreolus capreolus), křepelka polní (Coturnix coturnix) ale také prase divoké (Sus scrofa). Lesní porosty jsou složeny převážně z dubu letního (Quercus robur), borovice lesní (Pinus sylvestris), modřínu opadavého (Larix decidua), objevují se i monokulturní porosty smrku ztepilého (Picea abies). Na mezích je zastoupena lípa velkolistá (Tilia platyphyllos), růže šípková (Rosa canina), ostružiník (Rubus sp.). Z bylin převládají hospodářské druhy. Na ladách, mezích a v remízcích se hojně objevuje třtina křovištní (Calamagrostis epigejos).
16
5. Metodika Metodika navrhnutí aleje podél polní cesty je založena na posouzení lokality z hlediska geobiocenologického a následném navržení konkrétních druhů a sponů podle místních potřeb a možností. Prvním krokem byla rekognoskace polní cesty, která byla doporučena k projektu aleje vedením společnosti (Agroprodukt Supíkovice, spol s r.o., dále jen Agroprodukt), zabývající se zemědělskou činností v této lokalitě. Při této pochůzce byl vytyčen konkrétní úsek cesty, na kterém může být alej realizována. Zároveň byl proveden fytocenologický snímek remízku, který se nachází v těsné blízkosti polní cesty. Ve druhé fázi byl zjištěn potenciální přirozený stav vegetace. Na základě dat z
lesnické typologie, geobiocenologického snímku, kódů bonitovaných půdně
ekologických jednotek a širších územních vztahů byla vytvořena mapa skupin typů geobiocénů. Mapa byla zhotovena programem Quantum GIS Mimas 1.3.0. Dalším krokem bylo vypracování seznamu druhů dřevin vhodných k výsadbě na dané lokalitě. Z těchto dřevin byly vybrány druhy vhodné do alejí či stromořadí. Výběr byl pak následně předložen ke konzultaci společnosti Agroprodukt. Zároveň byl konzultován i zamýšlený vzhled a význam aleje. Následovalo zakreslení jednotlivých stromů do ortofotosnímku lokality a vytvoření výsledné mapy. Dále byl vytvořen technologický postup výsadby a následné péče o výsadbu. V konečné fázi byli určeni dodavatelé sadebního materiálu a prací, spolu s kalkulací nákladů celého projektu.
17
6. Výsledky
6.1.
Vytyčení trasy Z cesty, která byla doporučena společností Agroprodukt, byl vyjmut úsek, jenž
je několikrát křižován elektrickým vedením, a kde by tedy nebylo možné realizovat stromořadí bez nutnosti přemístit toto vedení pod zem. Stromořadí bude realizováno na polní cestě, s počátkem u lípy (50°18’29,76‘‘S; 17°15‘7,00‘‘V), která stojí cca 50 m od konce ulice obce Supíkovice (dále jen bod A). Odtud povede 230 m na západ k remízku (dále jen bod B). Remízek cesta obchází zleva, na tomto krátkém úseku nebude stromořadí realizováno. Z bodu B vede cesta jihozápadním směrem až ke zřícenině Liemerovy kapličky (dále jen bod C), jež je vzdálena 435 m od bodu B. 115 m jižně od bodu C míjí cesta odchytové zařízení pro dobytek, které je po pravé straně. Zde bude stromořadí ukončeno (dále jen bod D) (50°18’16.28‘‘S; 17°14’36.85‘‘). Situace je zobrazena na mapě 1.
6.2.
Provedení floristického soupisu Vzhledem k datu provádění floristického průzkumu (16.11.2009) bylo
neproduktivní provádět snímek na zkusné plošce. Za dané situace bylo přistoupeno k rekognoskaci polní cesty, přilehlých remízků a mezí. Určení dřevin zde mělo větší význam než určení bylin, protože jejich druhová skladba byla značně pozměněna činností člověka. Druhy určené při pochůzce jsou zaznamenány v tabulce 3.
18
Acer pseudoplatanus Alnus glutinosa Cerasus sp. Fagus sylvatica Fraxinus excelsior Quercus robur Rosa canina Rubus idaeus Salix aurita x cinerea Salix multinervis Sambucus nigra Tilia cordata Viburnum opulus Agrostis tenuis Artemisia vulgaris Calamagrostis epigeios Dryopteris filix-mas Festucololium Hypericum perforatum Leontodon autumnalis Plantago lanceolata Tanacetum sp. Trisetum flavescens Urtica dioica
3-7 1-5 1-4 2-6 1-6 1-4 1-6 1-5 2-5 1-5 1-5 1-7 2-6 1-5 1-7 1-8 1-8
c B~ B B~ C B~ B~ C BC-C B~ C B~ B B~ B~ B~ C
3(4) 5a, 5b 3 3 3-5a (2)4-5a 2-3(4) 3-4 3 3-4 3 2 3 2 3 2 3
Tab. 3 - Výpis druhů z floristického průzkumu
6.3.
Určení skupin typů geobiocénů na lokalitě Z tabulky 3 je patrné, že průnik ekologických nároků rostlin je ve 3 až 4
vegetačním stupni, v trofické řadě B a hydrické řadě 3. Malý soubor druhů nalezených na lokalitě má nedostatečnou vypovídající hodnotu pro vytvoření mapy typů geobiocénů. Pro správné určení typů geobiocénů na lesním půdním fondu bylo užito lesnické typologické mapy. Převod souborů lesních typů na STG je zobrazen v tabulce 4. Na zemědělském půdním fondu byly STG vytvořeny převodem kódů bonitovaně půdně ekologických jednotek (BPEJ). Převod kódů BPEJ na STG znázorňuje tabulka 5, rozmístění BPEJ zobrazuje mapa 2. Charakteristiky skupin typů geobiocénů (dle Buček, Lacina 1999), které se vyskytují na dané lokalitě, jsou uvedeny v kapitole 11. Přílohy.
19
Lesní typy
Převod lesních typů na STG Varianty STG Zvolené STG
3S 3I 3K 4V 4M 4N 4K 4O 4S
3 (AB) B 3a 3 AB 3 3 A AB 3 3 AB 3 3 A AB 3 3 AB 3 4 (AB) B BC (BD) 4 4-5 BC-C (4)5a 4 A 3a 4A3 4 A AB 3a 4 AB 3 4 A AB 3A 4AB3 4 AB B (BD) 4,3b (3)4 AB (3)4 4 (AB) B 3a 4 AB 3
Tab. 4 - Převod lesních typů na STG (Maděra, Zímová 2003)
Kód BPEJ
7.51.13 7.29.14 7.37.16 7.37.15 7.47.12 7.21.43 7.29.44 7.22.13
Převod BPEJ na STG TŘ HŘ
(A),AB (A),AB A,AB,B A,AB,B B A,AB,B,BD (A),AB AB,B,BD
3-4 3 (1) 2 (3) (1) 2 (3) 3-4 2 3 2(3)
Zvolené STG
(3)4 AB 3 4 AB 3 3 AB 3 3 AB 3 3B3 4 AB-B 1-2 3 AB 3 3 AB 3
Tab. 5 - Převod kódů BPEJ na STG (Maděra, Zímová 2003)
6.4.
Volba druhů vhodných pro stromořadí Vytyčená trasa vede přes dvě skupiny typů geobiocénů (viz. mapa 3, Mapa
skupin typů geobiocénů). Jak dubové bučiny (QF), tak jedlodubové bučiny (Faq) jsou přirozeně tvořeny zejména bukem lesním (Fagus sylvatica) a dubem zimním (Quercus petraea). Dub zimní bývá při styku se společenstvy dubojehličnaté varianty nahrazován dubem letním (Quercus robur). V dubových bučinách se rovněž vyskytuje lípa malolistá (Tilia cordata). Dubům i bukům vyhovují půdní, hydrické i klimatické vlastnosti lokality. Vzhledem ke skutečnosti, že stromořadí povede po pastvinách, bylo 20
při volbě dřevin přihlédnuto k nárokům na světlo jednotlivých dřevin. Ačkoliv výsluní buku nevadí, pro dub jako dřevinu světlomilnou, je vhodnější. Vzhledem ke klimatické oblasti a k omezenému výskytu dubu zimního v regionu je dub letní vhodnější pro výsadbu na daném území. Pro zvýraznění kulturní a estetické funkce výsadby je vhodné použít na část stromořadí ovocné dřeviny a v blízkosti zříceniny kapličky pak lípy. Ačkoli je z pohledu STG přirozenější lípa srdčitá, pro toto osluněné a vyhřívané stanoviště je vhodnější výsadba lípy velkolisté (Tilia platyphyllos). Z ovocných dřevin je z kulturního hlediska ideální použít pro výsadbu klasické staré odrůdy, které se v oblasti vyskytovaly. Prakticky místní odrůdou je jeřáb moravský sladkoplodý (Sorbus aucuparia var. moravica). Z jabloní se do zdejších podmínek hodí pro stromořadí typické ‘Boikovo‘ dále ‘Astrachán bílý‘, ‘Bernské růžové‘, ‘Parkerovo‘, ‘Smiřické vzácné‘ a ‘Watervlietské mramorované‘. Z třešní jsou vhodné
odrůdy
‘Germersdorfská‘,
‘Karešova‘,
‘Kaštánka‘,
‘Morela
pozdní‘,
‘Ostheimská‘ a ‘Sladkovišeň raná‘. Vzhledem k dostupnosti starých odrůd na trhu budou pro výsadbu použity tyto odrůdy: ‘Astrachán bílý‘, ‘Smiřické vzácné‘, ‘Karešova‘, ‘Kaštánka‘ a jeřáb moravský sladkoplodý. Charakteristiky jednotlivých druhů a odrůd, použitých při výsadbě, jsou uvedeny v kapitole 11. Přílohy.
6.5.
Volba sponu a rozmístění dřevin Vzhledem k faktu, že stromořadí bude realizováno při polní cestě, bude výsadba
provedena pouze po jedné straně této komunikace tak, aby byl umožněn pohyb zemědělské techniky. Rozmístění dřevin zobrazuje mapa 4. Od bodu A k bodu B bude výsadba založena 1 m od pravé, severní, strany komunikace. Počátek výsadby bude vzdálen 15 m od lípy stojící v blízkosti bodu A. Ukončena bude 15 m od remízku tak, aby umožňovala vytočení zemědělské techniky. Jednotlivé stromy výsadby budou od sebe vzdáleny 10 m. V trase výsadby se nachází jedinci švestky (Prunus sp.) a hlohu (Crataegus sp.). Ty budou v stromořadí ponechány, jejich vzdálenost od nově vysazovaných dřevin bude rovněž 10 m. Pro tuto část 21
stromořadí budou použity ovocné stromy. Střídavě budou vysazovány jeřáby (6 ks), jabloně (6 ks) a třešně (6 ks). V části od bodu B k bodu C bude výsadba dubu letního realizována rovněž po pravé straně cesty. Ta je zde po obou stranách úzce vymezena elektrickými ohradníky, proto budou stromy vysazovány uvnitř pastviny. Vhodný spon stromů pro tuto část výsadby je 20 m (13 ks). V bodě C se uplatní výsadba lípy velkolisté, ve čtvercovém sponu, s délkou strany 20 m. Dva stromy budou vysázeny na pravé, západní straně, a dva stromy na levé, východní straně účelové komunikace. Střed čtverce by měl být tvořen zbytky kapličky a lípou, která zde již stojí. Od bodu C, ke konci stromořadí, bude po levé straně cesty vysázeno šest dubů se sponem 20 m, které budou navazovat na pás dřevin u bodu D. Výsadba bude provedena opět uvnitř ohrady.
6.6.
Technologie výsadby K výsadbě budou použity krytokořenné poloodrostky z Lesní školky Jeseník
a prostokořenné ovocné stromky v podobě dvouletých špičáků z Ovocné školky Bojkovice. Sadební materiál bude sázen do jam, které byly vykopány několik dní před výsadbou. Jámy budou 3 - 5 krát širší než bude velikost kořenového systému či balu. Tvar bude kruhový a kónický, u povrchu 2 - 3 krát širší než na dně. Stěny jámy budou zdrsněny rýčem, aby nedocházelo ke kořenovým deformacím. Kořenový bal kontejnerovaných sazenic se spirálovitě stočenými kořeny, by měly být podélně naříznut na dvou či třech místech. Společně s tímto zákrokem by se měla odstranit i kořenová plsť. K zasypání bude použita zemina, jež byla na místě vykopána. Tato zemina musí být pečlivě uhutněna, aby se odstranily vzduchové kapsy a zabránilo se tak osychání kořenů. Drn se při výkopu bude odkládat a po zasypání a uhutnění sazenic se uloží kořeny vzhůru kolem sazenice, tak aby omezil růst buřeně v následujícím roce. Výsadba bude provedena na podzim. Výsadba by měla být ošetřena proti okusu zvěře a dobytka oplůtky, tvořenými třemi dřevěnými kůly a pletivem typu polynet. Výška oplůtku by měla dosahovat nad 180 cm. Životnost oplůtků musí být nejméně 2 roky. 22
V případě, že by po rozpadu oplůtků sazenice neodrostly vlivu zvěře, je nutné opatření opakovat. Povýsadbová péče může být omezena pouze na provádění výchovných řezů s periodickým opakováním po pěti letech. Tyto řezy by měly být zaměřeny na odstraňování růstových defektů a suchých větví a měly by být prováděny v první polovině vegetačního období tzn. od března do června. Výsadbové práce a výrobu oplůtků zajistí navrhovatel.
6.7.
Kalkulace finančních nákladů Ceny sadebního materiálu dle ceníků Lesní školky Jeseník a Ovocné školky
Bojkovice jsou znázorněny v tabulce 6. Ceny materiálu na výrobu oplůtků jsou dle ceníků internetových obchodů „Český háček“ a „Ploty Pilecký“ (tabulka 7). Celkové předpokládané náklady na realizaci jsou 17 461 Kč.
Dub Lípa Jeřáb Astrachán bílý Smiřické vzácné Kaštánka Karešova
Ceny sadebního materiálu Cena Kč / ks ks 25 18 25 4 140 6 110 3 90 3 160 3 160 3
∑
40
cena Kč celkem 450 100 840 330 270 480 480 2 950 Kč
Tab. 6 - Ceny sadebního materiálů
Kůly SM 220 / 8cm Polynet 100 / 10x10 Polynet 80 / 10x10 Vázací drát ∑
Cena materiálu pro výrobu oplůtků cena za jednotku s DPH jednotek 73,8 120 29 100 27 100
Tab. 7 - Ceny materiálu pro výrobu oplůtků
23
cena Kč celkem 8856 2900 2700 55 14511
7.
Diskuse Před druhou světovou válkou žilo v Sudetech obyvatelstvo převážně německého
původu. Hospodařilo s krajinou jako s dědictvím, které se dědilo po staletí. První lidé německého původu do této oblasti přicházeli už ve druhé polovině 13. století a začali přetvářet lesnaté, přírodní hvozdy na zemědělskou krajinu. Charakter sudetské krajiny se zachoval až do padesátých let minulého století, kdy po předchozím vykořenění původních obyvatel, kteří měli vztah ke zdejší půdě, zde byli nastěhováni lidé z celého Československa s různými zemědělskými návyky. Se scelováním honů v 50. letech mizela síť cest a s ní i aleje a drobné kulturně-přírodní prvky jako boží muka, památné stromy a křížové cesty. Zdejší dopady byly o to horší, že již nebyli lidé, kteří by se o zbylé prvky starali jako o své dědictví. Naopak zde převládal názor zbavit se všeho, co je jakkoliv spojeno s předchozím německým obyvatelstvem. Dnes již nastupuje druhá generace potomků těchto přistěhovalců a ti začínají opět zdejší krajinu brát jako svou rodnou. Převládá myšlenkový proud, který se snaží navrátit krajině ráz, jaký měla před 60 lety. Tito lidé zachraňují, obnovují a zakládají nová stromořadí. Často se však stává, že nezkušenost jejich zakladatelů s výsadbami odsuzuje tyto projekty k zániku. Prioritní funkcí této výsadby je funkce kulturní, protože stromořadí obnovuje část zaniklé křížové cesty, která vedla z Velkých Kunětic na Nízkou horu. Dále plní funkci meliorační, biologickou, estetickou a případně produkční, v podobě extenzivního sadu. Spoluúčast místních občanů na realizaci by měla zvýšit jejich zájem o kvalitu životního prostředí. Kulturní funkce stromořadí může být podpořena i obnovou poutních míst, jako je například Liemerova kaplička, jejíž rekonstrukci doporučuji. Podobu kapliček a jiných objektů v okolí obce Supíkovice popisuje H. Friemelová v knize Saubsdorf. Podle ní byly kapličky 100 cm široké, 60 cm hluboké a 180 cm vysoké. Kapličky byly zděné a sedlová střecha byla z pálených cihel. Ve výšce 110 cm byl výklenek, ve kterém byl umístěn obrázek svatého. Dalším prvkem, který by podporoval rekreační význam výsadby, jsou lavičky a posezení s vyhlídkou na kraj. Vhodnými místy pro umístění vyhlídek můžou být body: C, u kapličky, a B, u remízku. Dřeviny byly vybírány primárně podle ekologických nároků a sekundárně podle požadavků navrhovatele (Agroprodukt). Inspirací pro výběr ovocných odrůd byly
24
ovocné sady „Na Zastávce“ a „Hřibová“, ve kterých se zachovala skladba odrůd typických pro zdejší kraj. Práce by měla být projektem a zároveň vzorem pro odborný výběr a výsadbu dřevin při podobných realizacích.
25
8. Závěr Cílem práce je projekt aleje v délce přibližně 850 m, na základě geobiocenologického posouzení lokality. Před tím než bylo možné projekt navrhnout, byla vytvořena mapa skupin geobiocénů v blízkém okolí. K vytvoření této mapy byla nutná synkretizace různých zdrojů informací. Prvním zdrojem byla provedená rekognoskace lokality a určení ekologických nároků nalezených rostlin. Druhým zdrojem byla lesnická typologická mapa, která byla převedena na mapu STG. Třetím zdrojem byly informace získané z převodu
kódů
bonitovaně
půdně
ekologických
jednotek
spolu
s
výsledky
agrochemického zkoušení zemědělských půd. Na základě zjištěných ekologických podmínek lokality byl vytvořen seznam druhů dřevin, kterým tyto podmínky vyhovují. Tento seznam byl předložen navrhovateli projektu. Sloučením nároků navrhovatele a seznamu vhodných druhů vznikla konečná podoba stromořadí. Posledními krok práce byl návrh technologie výsadby a odhad finančních nákladů na realizaci. Po provedení výsadby by mělo dojít k oživení krajinného rázu a později i k zvýšení druhové rozmanitosti, kterou podpoří stromy s jinými vlastnostmi než mají stromy pěstované za produkčními účely.
26
9. Summary The aim of the thesis is a project of an alley with the length of 850 m. The project is based on local geobiocenological assessment. The map of groups of geobiocens types in the surroundings was created in advance, the proposal of the project followed. The fusion of different information sources was a premise for the map creation. The first source of information was a reconnaissance of the locality and determination of ecological demands of the plants that were found there. The second source was a forestry typological map which was diverted to the map of GGT. The third source was the data information got from the map of the codes of the evaluated ecological soil units and from the results of the agrochemical soil tests. The list of wood species which needs to correspond with the local ecological conditions was made. The list was given to the proposer of the project. The final form was developed/ from the merging of proposers needs with the list of species. The last step of the thesis was a proposal of the outplanting technology and the financial costs estimation. After the outplantig realization, the landscape pattern should be more diversified. We should also notice an increase in species, because the alley trees possess different features than timber trees.
27
10. Seznam použité literatury Boček, S.: Sortiment starých odrůd jabloní vhodných do extenzivních výsadeb In Ovocné dřeviny jako součást dřevinných formací v kulturní zemědělské krajině IV. Sborník přednášek MZLU, Brno, 2007.
Boček, S.: Výsledky determinace odrůd a posouzení ovocných výsadeb k.ú. Uhelná (sad „Na Zastávce“) a k.ú. Vlčice (bývalé zahrady vsi „Hřibová“). Zpráva z terénního průzkumu pro Hnutí Brontosaurus Jeseníky, 2008.
Buček, A., Lacina, J.: Geobiocenologie II. skriptum MZLU, Brno, 1999.
Cílek, V.: Dýchat s ptáky. Dokořán, Praha, 2008
Culek, M. a kolektiv: Biogeografické členění České republiky. II. díl. Agentura ochrany přírody a krajiny, Praha, 2005.
Hieke, K.: Praktická dendrologie (2). Státní zemědělské nakladatelství, Praha, 1978.
Kol. autorů: Saubsdorf. Arbeitsgemeinschaft der Gemeinde Saubsdorf, Augsburg, 1980.
Kocourková, J.: Historické a estetické aspekty navrhování liniové zeleně v krajině. In Obnova liniové zeleně v krajině. MZLU, Brno, 2000.
Kyselka, I.: Možnosti využití liniové zeleně pro zlepšení obrazu krajiny. In Obnova liniové zeleně v krajině. MZLU, Brno, 2000.
Kolařík, J.: Péče o dřeviny rostoucí mimo les - II. ČSOP, Vlašim, 2005 Maděra, P., Zimová, E. (eds.): Metodické postupy projektování lokálního ÚSES. MZLU v Brně, Multimediální učebnice, CD, 2003.
Quitt, E.: Klimatické oblasti Československa. Brno, 1971.
28
Tichá, S., Úradníček, L.: Multimediální obrazový atlas dřevin. Elektronické skriptum na DVD. 1. vyd. MZLU, Brno, 2009. ISBN 978-80-7375-274-3
ÚKZÚS v Brně: Agrochemické zkoušení zemědělských půd 2006 Agroprodukt Supíkovice spol s r. o. Opava, 2007
Úradníček, L. a kol.: Dřeviny České republiky. Lesnická práce, Kostelec nad Černými Lesy, 2009.
ČSN 83 9021 Technologie vegetačních úprav v krajině Rostliny a jejich výsadba
ČSN 83 9041 Technologie vegetačních úprav v krajině - Technicko-biologické způsoby stabilizace terénu - Stabilizace výsevy, výsadbami, konstrukcemi ze živých a neživých materiálů a stavebních prvků, kombinované konstrukce.
ČSN 46 4902 Výpěstky okrasných dřevin, společná a základní ustanovení
ČSN 46 4901 Sadba okrasných dřevin
Historie a současnost aleji na území ČR. Available from: http://www.stromy.arnika.org (Accessed 15.4.2010)
Charakteristika přírodních lesní oblastí, Lesnicko-dřevařský vzdělávací portál Mezi stromy. Available from: http://www.mezistromy.cz/cz/les/prirodni-lesni-oblasti/predhori-hrubeho-jeseniku (Accessed 17.4. 2010)
29
Geologické poměry z mapového serveru české geologické služby. Available from: http://mapy.geology.cz/website/geoinfo/ (Accessed 17.4. 2010)
Pedologické poměry z mapového serveru AOPK. Available from: http://www.nature.cz/monitoring-pud/ctihtmlpage.php?what=1502 (Accessed 17.4. 2010)
Klimatické poměry. Available from: http://www.jeseniky.ochranaprirody.cz/index.php?cmd=page&id=398 (Accessed 1.12. 2009)
Základní místopisné údaje z mapového serveru AOPK. Available from: http://mapy.nature.cz/mapinspire/MapWin.aspx?M_WizID=8&M_Site=aopk&M_Lang =cs (Accessed 18.4. 2010)
Údaje z katastru nemovitostí ze serveru ČÚZK. Available from: http://nahlizenidokn.cuzk.cz/Mapa.aspx?typ=CR&id=0 (Accessed 18. 4. 2010)
Mapový server mapy.cz. Available from: http://www.mapy.cz/ (Accessed 18.4. 2010)
Původ jeřábu moravského. Available from: http://www.zahradnictvi-tereza.cz/zahradnictvi-tereza/eshop/6-1-Ovocne-Stromy-akere/39-2-Jerab/5/400-Jerab-Moravsky-sladkoplody-cerveny (Accessed 18.4. 2010)
Charakteristiky odrůd třešní. Available from: http://www.katalog-rostlin.cz (Accessed 18.4. 2010)
30
Sadební materiál ovocných dřevin. Available from: http://www.stareodrudy.org/ (Accessed 18.4. 2010)
Sadební materiál lesnických sazenic. Available from: http://www.lesniskolkajesenik.cz/ (Accessed 18.4. 2010)
Ceny materiálu pro výrobu oplůtků: Available from: http://www.ploty-pletivo-oploceni.cz http://www.ceskyhacek.cz (Accessed 18.4. 2010)
Dokumentární film: Aleje jako součást naší krajiny, 2007, režie Ljuba Václavová
31
11. Přílohy 11.1. Charakteristika skupin typů geobiocénů 11.1.1.
3 AB 3 Querci-fageta (QF)
Dubové bučiny Charakteristické rysy ekotopu Skupina zaujímá především vypuklé části mírných až středních svahů a oblé hřbety v pahorkatinách a nižších vrchovinách, převážně v rozmezí nadm. výšek 300-600 m. Půdotvorné podloží tvoří obvykle minerálně chudší silikátové horniny, zejména droby, pískovce, křemence, ruly, žuly, fylity, svory, algonkické břidlice, znělec a jejich svahoviny, místy s příměsí sprašových hlín. Převládajícím půdním typem jsou oligotrofní kambizemě, obvykle středně hluboké, zrnitostně lehčí (písčitohlinité až hlinitopísčité), středně kyselé, minerálně slaběji zásobené, ve vegetačním období prosýchavé. Převládající humusovou formou je moder, půdy jsou slabě prohumózněné, často dochází ke splachu nebo odvívání opadu z půdního povrchu. Klimaticky se jedná o mírně teplé oblasti MT 7, MT 9, MT 10 a MT 11.
Přírodní stav biocenóz V druhově chudém dřevinném patře dominují buk (Fagus sylvatica) a dub zimní (Quercus petraea), nepravidelnou příměs tvoří habr (Carpinus betulus), méně často jednotlivě i další dřeviny - jedle bělokorá (Abies alba), lípa srdčitá (Tilia cordata). Keře se obvykle nevyskytují. Rovněž synusie podrostu je druhově chudá. Převažují acidofilní oligomezotrofy, z nichž bývá charakteristicky dominantní bika hajní (Luzula luzuloides). Z trav se často vyskytují metlička křivolaká (Deschampsia flexuosa), třtina rákosovitá (Calamagrostis arundinacea), vtroušeně i mezotrofní lipnice hajní (Poa nemoralis). Z bylin jsou nejčastější euryekní druhy, např. sasanka hajní (Anemone nemorosa), konvalinka vonná (Convallaria majalis), jestřábníky (Hieracium murorum, H. sabaudum aj.), pstroček dvoulistý (Maianthemum bifolium), rozrazil lékařský (Veronica
officinalis).
Nepravidelně se vyskytují borůvka (Vaccinium myrtillus), ostřice kulkonosná (Carex pilulifera), šťavel kyselý (Oxalis acetosella), věsenka nachová (Prenanthes purpurea), černýš luční (Melampyrum pratense), violka lesní (Viola reichenbachiana), mařinka
32
vonná (Galium odoratum) aj. Charakteristický je ostrůvkovitý výskyt mechorostů, především ploníku ztenčeného (Polytrichum formosum).
Aktuální stav biocenóz Značná část ploch je využívána zemědělsky, zejména jako orná půda, zvláště v členitějším reliéfu jako louky a pastviny, příslušející převážně do chudších společenstev svazu Arrhenatherion. Lesní porosty byly již v minulosti většinou přeměněny na jehličnaté, především borové, ale i smrkové monokultury. Část lesů byla v minulosti obhospodařována jako pařeziny, takže došlo k ústupu buku a dodnes zde převládají výmladkové doubravy a habrové doubravy. Porosty s přirozenou dřevinnou skladbou se zachovaly jen výjimečně zejména v karpatské části Moravy.
Význam a ohrožení Z hlediska zemědělské i lesní produkce se jedná o podprůměrně až průměrně produktivní lokality. Pro ochranu genofondu mají nadprůměrný význam pouze zbytky přirozených lesních porostů a přírodě blízká travinná společenstva. Nejvýznamnější ohrožení představuje opakované pěstování jehličnatých monokultur, při kterém dochází k zakyselování půd a k ochuzování biocenóz o druhy s mezotrofní tendencí. V těchto podmínkách dochází k totální likvidaci případného ojedinělého zmlazení listnatých dřevin zvěří. Zakládání smrkových monokultur v podmínkách této skupiny je zcela nevhodné. Smrčiny se zde málokdy dožijí mýtného věku, neboť trpí suchem a v období gradace kůrovců odumírají.
Cílový stav biocenóz ve skladebných prvcích ÚSES V reprezentativních lesních biocentrech jsou cílovými společenstvy bučiny s příměsí dubu zimního s jednoduchou porostní strukturou. Vzhledem k tomu, že v současné době převažují i ve vymezených biocentrech této skupiny jehličnaté porosty, je nezbytné uskutečnit přeměnu umělou výsadbou původních listnáčů vhodné provenience. Listnaté výsadby je nezbytné chránit oplocenkami před zničením okusem zvěří. V listnatých porostech biocenter je možné ponechávat jednotlivé výstavky starých borovic. I v trasách biokoridorů je třeba postupně zvyšovat zastoupení buku a dubu.
(Buček, Lacina 1999)
33
11.1.2.
(3)4 AB (3)4 Abieti-querceta roboris-piceae (AQp)
Smrkové jedlové doubravy Charakteristické rysy ekotopu Plošiny, mírné svahy a široce vyduté sníženiny pánví, kotlin a plochých pahorkatin v nadm. výškách 350-550 m. Na hlubokých zvětralinách různých hornin (žula, rula, syenit, algonkická břidlice apod.) a
miocenních jílech se sníženou
propustností jsou vyvinuty minerálně slabě až středně zásobené zrnitostně těžší (hlinité až jílovitohlinité), kyselé, špatně provzdušněné hluboké půdy, střídavě zamokřované a vysýchající. V závislosti na stupni zamokření vznikly různé půdní typy od oglejených kambizemí přes pseudogleje typické až po pseudogleje glejové. Humifikace je zpomalená, na povrchu se hromadí surový humus, místy rašelinící. Skupina se vyskytuje v mírně teplých klimatických oblastech, zejména MT 5, MT 9, MT 10 a MT 11.
Přírodní stav biocenóz Na základě výsledků historického průzkumu a poznatků z přírodě blízkých porostů lze usuzovat, že hlavními dřevinami byly dub letní (Quercus robur) a jedle bělokorá (Abies alba) v různém poměru. Pravidelnou příměs tvořil smrk ztepilý (Picea abies), bříza bělokorá (Betula pendula), jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia) a topol osika (Populus tremula), v některých oblastech též buk lesní (Fagus sylvatica) a dub zimní (Quercus petraea agg.). V nejvlhčích typech se může vyskytovat i bříza pýřitá (Betula pubescens). Z keřů je nejčastější krušina olšová (Frangula alnus), ojediněle se vyskytuje i bez hroznatý (Sambucus racemosa). Synusii podrostu tvoří především acidofilní oligomezotrofy s těžištěm výskytu v meziřadě AB. Vždy se vyskytují druhy indikující zamokření půd, velmi častý je výskyt sestupujících druhů vyšších vegetačních stupňů. K dominantám patří ostřice třeslicovitá (Carex brizoides), metlička křivolaká (Deschampsia flexuosa), charakteristicky se téměř vždy vyskytují bika chlupatá (Luzula pilosa), šťavel kyselý (Oxalis acetosella), třtina chloupkatá (Calamagrostis villosa), borůvka (Vaccinium myrtillus). V druhově rozmanitých fytocenózách dále přistupují ostřice kulkonosná (Carex pilulifera), metlice trsnatá (Deschampsia caespitosa), ostružiník maliník (Rubus idaeus), sasanka hajní (Anemone nemorosa), pstroček dvoulistý (Maianthemum bifolium), mochna nátržník (Potentilla erecta), přeslička lesní (Equisetum sylvaticum), kapraď rozložená
34
(Dryopteris dilatata) aj., v nejvlhčích typech i sedmikvítek evropský (Trientalis europaea), vrbina obecná (Lysimachia vulgaris), sítina rozkladitá (Juncus effusus) aj. S různou pokryvností je vždy vyvinuto mechové patro, které tvoří ploníky (Polytrichum formosum, vzácněji i P. commune), travník Schreberův (Pleurozium schreberi), rokytník skvělý (Hylocomium splendens), měřík příbuzný (Mnium affine), dvouhrotce (Dicranum polysetum, D. scoparium), ve vlhčích typech se ostrůvkovitě objevují rašeliníky (Sphagnum sp.).
Aktuální stav biocenóz V současných lesích převládají smrkové a borové porosty, časté jsou smíšené porosty obou jehličnanů, často s příměsí břízy, místy i dubů, někdy i jedle. V oblastech dubojehličnaté varianty 4. vegetačního stupně z dubů výrazně převládá dub letní, který se zde dobře zoochorně šíří i v jehličnatých porostech, na lesních okrajích a v polních lesících. Převážná část plochy této skupiny je po odvodnění využívána jako orná půda nebo kulturní louky. Vzácněji jsou zachovány trvalé travní porosty s vlhkomilnými až rašeliništními druhy, patřící do svazů Molinion nebo Caricion fuscae.
Význam a ohrožení Lesnicky i zemědělsky průměrně produktivní lokality, zvýšený význam vodohospodářský. Zejména přírodě blízké lesní a luční porosty mají zvýšený význam pro ochranu genofondu. V lesích zde častěji přežívají vitální populace jedle a dubu letního. V travních porostech s vlhkomilnými druhy rostou mnohé vzácné a ohrožené taxony - např. prstnatec májový (Dactylorhiza majalis), tolije bahenní (Parnassia palustris), všivec lesní (Pedicularis sylvatica), vrba plazivá rozmarýnolistá (Salix repens ssp. rosmarinifolia) aj. Převládající smrkové monokultury jsou zde značně ohroženy větrem, sněhem a hnilobami, takže jsou značně labilní. Louky s vlhkomilnými druhy jsou ohrožovány ruderalizací z okolních polí, narušováním půdního povrchu při pojíždění těžkých mechanismů. Lada poměrně rychle zarůstají náletem dřevin. Po odvodnění systematickou drenáží bohatství vlhkomilných druhů z travních porostů mizí.
35
Cílový stav biocenóz ve skladebných prvcích ÚSES Do kostry ekologické stability je vhodné zařadit ojedinělé lesní porosty s vitálními populacemi jedle a dubu letního a všechny zachované trvalé travní porosty s vlhkomilnými druhy. Cílovými společenstvy lesních biocenter by měly být smíšené porosty smrku, jedle a dubu letního s případnou příměsí dalších dřevin přirozené skladby (bříza, osika, jeřáb ptačí, mimo dubojehličnatý stupeň i buk a dub zimní). Cílovými společenstvy lokálních biocenter mohou být i přírodě blízké travní porosty s vlhkomilnými až rašeliništními druhy. V nově vytvářených dřevinných biokoridorech v polní krajině je vhodná vyšší účast břízy, osiky a jeřábu, na okrajích s křovitými vrbami (vrba ušatá, vrba jíva a jejich kříženci), krušinou olšovou a bezem hroznatým.
(Buček, Lacina 1999)
11.1.3.
3 B 3 Querci-fageta typica (QFt)
Typické dubové bučiny Charakteristické rysy ekotopu Plošiny a mírné až střední svahy pahorkatin a vrchovin, s těžištěm výskytu v nadm. výškách 300-500 m, na slunných expozicích mohou vystupovat až k 600 m. Vyskytují se na mírně kyselých až neutrálních horninách často s překryvy svahovin a polygenetických hlín, místy i sprašových hlín. V rámci mírně teplých klimatických oblastí MT 9, MT 10 a MT 11 se jedná o polohy bez významných mezoklimatických odchylek. Převládajícím půdním typem jsou kambizemě, často se vyskytují luvizemě, vzácněji i hnědozemě. Jedná se o půdy písčitohlinité až hlinité, minerálně středně zásobené, mírně kyselé. Převažující humusovou formou je typický moder. Jsou to půdy středně hluboké až hluboké, mírně až středně skeletovité, s vyrovnaným vlhkostním režimem, pouze v letním období někdy ve svrchní části mírně prosýchavé.
Přírodní stav biocenóz V synusii dřevin převažuje dobře vzrůstný buk (Fagus sylvatica). Vždy se vyskytuje nejméně jako ojedinělá příměs v hlavní úrovni dub zimní (Quercus petraea). Zastoupení dalších dřevin je nízké. V podúrovni je někdy hojnější habr (Carpinus betulus), do hlavní úrovně mohou jednotlivě zasahovat lípy (Tilia cordata, T.
36
platyphyllos) a javory (Acer platanoides, A. pseudoplatanus). Na kontaktu s biocenózami 4. vegetačního stupně se místy uplatňovala i jedle (Abies alba). Keřové patro nebývá vyvinuto, ve stádiu zralosti se častěji uplatňuje pouze zimolez pýřitý (Lonicera xylosteum) a lýkovec jedovatý (Daphne mezereum). Synusie podrostu je tvořena takřka výhradně mezotrofními druhy. V Karpatech s přesahem do předhoří Drahanské a Českomoravské vrchoviny má synusie podrostu trávovitý ráz, dominantním druhem zde bývá ostřice chlupatá (Carex pilosa). V hercynské i karpatské části ČR bývá dominantní strdivka jednokvětá (Melica uniflora). Pravidelně se vyskytují lipnice hajní (Poa nemoralis), strdivka nicí (Melica nutans), válečka lesní (Brachypodium sylvaticum), bika hajní (Luzula luzuloides) a ostřice prstnatá (Carex digitata). Typickou druhovou kombinaci dotvářejí byliny, k dominantám patří mařinka vonná (Galium odoratum), často též kyčelnice cibulkonosná (Dentaria bulbifera) a ptačinec velkokvětý (Stellaria holostea). Pravidelně se vyskytují violka lesní (Viola reichenbachiana), lecha jarní (Lathyrus vernus), samorostlík klasnatý (Actaea spicata), rozrazil rezekvítek (Veronica chamaedrys), konvalinka vonná (Convallaria majalis), kokořík mnohokvětý (Polygonatum multiflorum), mateřka trojžilná (Moehringia trinervia), sasanka hajní (Anemone nemorosa), mléčka zední (Mycelis muralis). Obvykle se vyskytuje i některý z heminitrofilních druhů, např. bažanka vytrvalá (Mercurialis perennis), kopytník evropský (Asarum europaeum), pitulník žlutý (Galeobdolon luteum).
Aktuální stav geobiocenóz Díky příznivým podmínkám pro zemědělské využití je převážná část typických dubových bučin na plošinách a mírných svazích přeměněna na pole. Na členitějším reliéfu jsou časté ovocné sady s převažujícími jabloněmi a švestkami, daří se zde ještě ořešáku vlašskému. Poměrně vzácně se zachovaly mezofilní trvalé travní porosty, zejména polokulturní ovsíkové louky. I ve společenstvech travinobylinných lad převažuje ovsík vyvýšený (Arrhenatherum elatius), charakteristicky se zde vyskytují některé teplomilnější druhy s těžištěm výskytu v nižších vegetačních stupních - např. mařinka psí (Asperula cynanchica), šalvěj přeslenitá (Salvia verticillata), divizna rakouská
(Verbascum
austriacum),
devaterník
penízkovitý
(Helianthemum
nummularium), mochna jarní (Potentilla neumanniana) aj. V liniových dřevinných společenstvech na agrárních terasách a na lesních okrajích se ze stromů typicky
37
uplatňují habr (Carpinus betulus) a babyka (Acer campestre), na rozdíl od lesních společenstev je druhově bohaté keřové patro, v němž obvykle dominuje trnka (Prunus spinosa), často se vyskytují růže šípková (Rosa canina), hloh obecný (Crataegus laevigata), řešetlák počistivý (Rhamnus catharticus), líska obecná (Corylus avellana). Jen na necelé pětině plochy typických dubových bučin zůstaly zachovány lesní porosty. Zejména v Středomoravských Karpatech a v Podkomorských lesích u Brna zůstaly zachovány rozsáhlejší zbytky přirozených dubobukových porostů. V přírodě blízkých porostech karpatské části Moravy bývá pravidelně pěstován velmi kvalitní modřín (Larix decidua), tvořící nadúroveň listnatých porostů. V hercynské části ČR je dřevinná skladba typických dubových bučin většinou zcela změněna ve prospěch jehličnanů. V borových porostech je charakteristická přirozeně vzniklá spodní etáž dubu a habru, buk se v těchto porostech vyskytuje jen zcela výjimečně. Poměrně často zde byly založeny smrkové monokultury. O jejich nevhodnosti na lokalitách typických dubových bučin svědčí jejich destrukce kůrovcem v první polovině 90. let. V podrostu kulturních smrčin se masově šíří neofyt netýkavka malokvětá (Impatiens parviflora). Dřevinná skladba je změněna i v porostech výmladkového původu, kde došlo k vymizení buku a ke vzniku porostů charakteru dubohabrových hájů.
Význam a ohrožení Zemědělské kultury i lesní porosty jsou zde dobře produktivní. Právě v této skupině mají těžiště výskytu typické druhy organismů středoevropských listnatých lesů. Přírodě blízké segmenty mají proto velký význam pro ochranu jejich genofondu. Nejvýznamnější ohrožení genofondu představuje přeměna listnatých lesů na jehličnaté monokultury. V jejich druhé a třetí generaci mizí typické druhy rostlin i z podrostu. Přirozené zmlazení listnatých dřevin bývá často likvidováno zvěří, takže dochází k narušení přirozeného vývoje lesních biocenóz nejen v hospodářských lesích, ale i v chráněných územích.
Cílový stav biocenóz ve skladebných prvcích ÚSES V biocentrech ve stádiu zralosti jsou vhodné různé porostní směsi buku a dubu zimního s jednotlivou příměsí dalších dřevin přirozené skladby. S výjimkou jedle bělokoré nelze připustit příměs jehličnanů a to ani v případech, kdy dochází k jejich přirozené obnově.
38
V nově zakládaných biokoridorech a interakčních prvcích lze připustit podstatně vyšší podíl dubu zimního (zvláště na zemědělské půdě), habru, javorů a lip. V okrajových keřových lemech se uplatní především líska, trnka, hlohy a růže šípková.
(Buček, Lacina 1999)
11.1.4.
4 A 3 Fageta quercino-abieta (Fqa)
Dubojedlové bučiny Charakteristické rysy ekotopu Převážně vypuklý reliéf mírných, středních až strmých svahů ve vyšších pahorkatinách a vrchovinách v nadm. výškách 400 - 600 m. Na minerálně chudých a kyselých horninách (zejména ruly, žuly, fylity, chudé břidlice a pískovce) vznikají zrnitostně lehčí (převážně hlinitopísčité) oligotrofní kambizemě až podzoly kambizemní. Jedná se o zpravidla středně hluboké až hluboké, dobře propustné, mírně až čerstvě vlhké, minerálně slabě zásobené a silně kyselé půdy. Humifikace probíhá zpomaleně, převládající humusovou formou je moder až morový moder. Klimaticky se jedná o mírně teplé oblasti, především MT 5 a MT 7, okrajově i MT 9 a MT 11.
Přírodní stav biocenóz V dřevinném patře lze předpokládat převahu buku (Fagus sylvatica), který zde ovšem nemá optimální podmínky, takže se zde může významněji uplatnit dub zimní (Quercus petraea) a jedle bělokorá (Abies alba), výjimečně zejména na kontaktu se společenstvy dubojehličnaté varianty i dub letní (Quercus robur).K jednotlivě vtroušeným dřevinám patří bříza bělokorá (Betula pendula), v podúrovni je častý jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia). Z keřů se nepravidelně a pouze jednotlivě objevuje krušina olšová (Frangula alnus). Bylinný podrost je druhově chudý, zpravidla s nízkou pokryvností a je tvořen acidofilními a oligotrofními druhy. K dominantám patří metlička křivolaká (Deschampsia flexuosa) a borůvka (Vaccinium myrtillus), pravidelně se vyskytují šťavel kyselý (Oxalis acetosella), ostřice kulkonosná (Carex pilulifera), bika hajní (Luzula
39
luzuloides), s velmi nízkou pokryvností i bika chlupatá (Luzula pilosa), kapraď rozprostřená (Dryopteris dilatata), jestřábník zední (Hieracium murorum), z mechorostů zde pravidelně roste zejména ploník ztenčený (Polytrichum formosum). V nejchudších typech se objevuje i brusinka (Vaccinium vitis-idaea) a bělomech sivý (Leucobryum glaucum).
Aktuální stav biocenóz Část segmentů na mírném reliéfu je využívána jako pole, ostrůvkovitě se zachovaly zbytky bývalých pastvin, celkově ovšem převládají lesní porosty s výrazně změněnou dřevinnou skladbou. V borových a smrkových monokulturách, které jsou zde pěstovány většinou po více generací, došlo k vymizení buku. Častější příměs tvoří duby, v selských lesích i jedle. Bříza bělokorá, která se přirozeně rozšiřuje na pasekách, zůstává často jako významná příměs i ve starších porostech. V jehličnatých monokulturách je humifikace silně zpomalena, dochází k tvorbě silné vrstvy kyselého surového humusu, vzrůstá pokryvnost stenoekních oligotrofních druhů, zvláště mechorostů (bělomech sivý, dvouhrotec čeřitý a chvostnatý aj.) a keříčků (borůvka, brusinka, místy i vřes). V rozvolněných porostech se zde smrk dobře přirozeně zmlazuje. Na pastvinných ladech a odlesněných plochách, ponechaných samovolnému vývoji se vyvíjejí acidofilní společenstva třídy Nardo-Callunetea, často s dominancí vřesu a s náletem břízy bělokoré.
Význam a ohrožení Zemědělsky málo, lesnicky středně až hůře produktivní. Přírodovědně důležité jsou nejen lesní porosty s převahou dřevin přirozené skladby, ale i jehličnaté porosty s jednotlivou příměsí buku, jedle a dubu a dokonce i jednotlivé soliterní buky, neboť v krajině se zcela změněnou vegetací dokumentují a naznačují původní stav. Jehličnaté monokultury jsou ohroženy celou řadou abiotických i biotických škodlivých činitelů. Zbytky acidofilních travinobylinných společenstev v zemědělské krajině jsou často ruderalizovány v důsledku eutrofizace půd při aplikaci průmyslových hnojiv na okolních pozemcích.
40
Cílový stav biocenóz ve skladebných prvcích ÚSES Všechny segmenty s vyšším zastoupením dřevin přirozené skladby a zbytky vřesovištních lad patří do kostry ekologické stability. V naprosté většině navrhovaných lesních biocenter této skupiny převládají v současné době smrkové a borové monokultury, které je třeba postupně přeměňovat na porosty s přirozenou dřevinnou skladbou. Dočasně lze v porostech biocenter připustit vyšší podíl spontánně rozšířené břízy bělokoré. V biocentrech lze též ponechávat přirozeně zmlazený smrk, nikdy však jako převažující dřevinu. Funkci biokoridorů a interakčních prvků v zemědělské krajině mohou plnit i liniová společenstva a lesíky s převahou břízy bělokoré a jeřábu ptačího.
(Buček, Lacina 1999)
11.1.5.
4-5 BC-C (4)5a Fraxini-alneta superiora (FrAl sup)
Jasanové olšiny vyššího stupně Charakteristické rysy ekotopu Úzké údolní nivy potoků a horních toků řek a prameniště ve vrchovinách a hornatinách obvykle v nadmořských výškách 350 až 600 m, v mírně teplých a chladných klimatických oblastech (MT 2, MT 3, MT 4, MT 5, MT 7, CH 7). Mezoklima je chladnější a vlhčí, často se jedná o inverzní polohy až mrazové kotliny. Půdní poměry jsou podobné jako v jasanových olšinách n. st., i zde převládají fluvizemě typické a fluvizemě glejové, na prameništích humózní gleje.
Přírodní stav biocenóz Hlavní dřevinou je olše lepkavá (Alnus glutinosa), z vyšších poloh sem může zasahovat olše šedá (Alnus incana), přistupují jasan ztepilý (Fraxinus excelsior) a vrba křehká (Salix fragilis). Jednotlivě se může vyskytovat i smrk (Picea abies), dosahující často nad hlavní stromovou úroveň. V podúrovni často roste střemcha hroznovitá (Padus avium) a jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia), z keřů krušina olšová (Frangula alnus), kalina obecná (Viburnum opulus), bez hroznatý (Sambucus racemosa), z horských poloh sem sestupují i růže alpská (Rosa pendulina) a zimolez černý (Lonicera nigra). Z
41
keřovitých vrb jsou časté jíva (Salix caprea), vrba ušatá (S. aurita), vrba nachová (S. purpurea), vrba trojmužná (S. triandra), vrba popelavá (S. cinerea). Podobně jako v jasanových olšinách n. st. se v druhově bohaté synusii podrostu s vysokou pokryvností mísí mokřadní, vlhkomilné a mezofilní druhy, k dominantám patří druhy s nitrofilní tendencí. Vždy se uplatňují druhy s těžištěm výskytu ve vyšších vegetačních stupních, nejčastěji krabilice chlupatá (Chaerophyllum hirsutum), škarda bažinná (Crepis paludosa), ptačinec hajní (Stellaria nemorum), prvosenka vyšší (Primula elatior), kuklík potoční (Geum rivale), kozlík bezolistý (Valeriana sambucifolia), knotovka červená (Melandrium album), vzácněji i žluťucha orlíčkolistá (Thalictrum aquilegiifolium), oměj různobarvý (Aconitum variegatum), lipnice oddálená (Poa remota), měsíčnice vytrvalá (Lunaria rediviva), kýchavice zelenokvětá (Veratrum lobelianum) aj. Pravidelně se až spoludominantně vyskytují bršlice kozí noha (Aegopodium podagraria), tužebník jilmový (Filipendula ulmaria). třtina šedavá (Calamagrostis canescens), vrbina obecná (Lysimachia vulgaris), skřípina lesní (Scirpus sylvaticus), ostřice třeslicovitá (Carex brizoides), kopřiva dvoudomá (Urtica dioica), pcháč zelinný (Cirsium oleraceum), pcháč potoční (C. rivulare) a netýkavka nedůtklivá (Impatiens noli-tangere). Z lesních mezofytů bývají nejčastější starček Fuchsův (Senecio fuchsii), čistec lesní (Stachys sylvatica), pryskyřník kosmatý (Ranunculus lanuginosus), šťavel kyselý (Oxalis acetosella), pitulník horský (Galeobdolon montanum), sasanka hajní (Anemone nemorosa), roztroušeně se zde vyskytují vysoké kapraďorosty - kapraď samec (Dryopteris filix-mas), papratka samice (Athyrium filix-femina), vzácně i pérovník pštrosí (Matteuccia struthiopteris) aj. Z mechorostů jsou nejčastější měříky (Plagiomnium affine, P. undulatum), bezvláska vlnkatá (Atrichum undulatum), drabík stromkovitý (Climacium dendroides), pobřežnice mnohotvárná (Marchantia polymorpha) aj. Lem kamenitých potoků zpravidla tvoří mokrýš střídavolistý (Chrysosplenium alternifolium), řeřišnice hořká (Cardamine amara), ostřice oddálená (Carex remota). Tyto druhy jsou charakteristické i pro prameništní fytocenózy. Především na prameništích a v pramenných úsecích toků se vyskytují lokality bohatých populací bledule jarní (Leucojum vernum), dále zde rostou vrbina hajní (Lysimachia nemorum), devětsil bílý (Petasites albus), čarovník alpský (Circaea alpina) aj.
42
Aktuální stav biocenóz Přírodě blízké a přirozené segmenty lesních biocenóz se nejčastěji zachovaly na prameništích a v pramenných úsecích toků. Relativně širší potoční nivy a říční nivy středních úseků toku byly od období středověké kolonizace postupně přeměněny na druhově bohaté louky s přirozeným výskytem vlhkomilných, mokřadních a submontanních druhů. Vznikla tak řada charakteristických společenstev s vysokou druhovou diverzitou a s výskytem dnes již vzácných rostlin - např. upolínu nejvyššího (Trollius altissimus), prstnatce májového (Dactylorhiza majalis), hadího kořene většího (Bistorta major), pcháče různolistého (Cirsium heterophyllum), kosatce sibiřského (Iris sibirica). Geobotanicky se jedná o různé asociace svazu Calthion, např. Cirsietum rivularis, Polygono-Trollietum altissimi, Chaerophyllo hirsuti-Crepidetum paludosae, Polygono-Cirsietum palustris, Polygono-Cirsietum heterophylli aj. V případě, že louky nejsou obhospodařovány, vznikají mokřadní lada s dominancí tužebníku jilmového, skřípiny lesní, pcháče bahenního, metlice trsnaté aj., náležející do podsvazu Filipendulenion. Nekosené louky postupně zarůstají náletem dřevin, zejména olší lepkavou a keřovými vrbami. Většina zachovaných břehových porostů má přírodě blízký charakter, dominantními dřevinami jsou zpravidla olše lepkavá a vrba křehká. Jen zcela výjimečně byly i zde vysazovány euroamerické topolové kultivary. Méně než v jasanových olšinách n. st. došlo i zde k regulacím toků a následným výrazným změnám vodního režimu. Přitom došlo k přeměně přírodě blízkých luk na kulturní louky, obvykle s dominancí psárky luční, někdy dokonce i k zornění. Především v těchto částech niv dochází k eutrofizaci, spojené s rozvojem nitrofilních ruderálů, zejména šťovíků (Rumex sp.). V posledním období dochází i k zalesňování lučních enkláv v lesích smrkovými monokulturami. Tvářnost mnohých říčních a potočních niv poznamenaly technické úpravy vodních toků (budování náhonů, splavů a malých vodních nádrží) pro využití vodní energie ve mlýnech, pilách a hamrech a pro plavení dřeva. Specifická mikromozaika ekotopů vznikla díky těžbě zlata v říčních a potočních štěrkopíscích. Zbylé sejpy se vyznačují maloplošným střídáním sušších kup a vlhčích sníženin. Místy tak došlo k trvalému posunu od vlhčích jasanových olšin k relativně sušším javorovým jasanovým olšinám, případně i naopak k olšinám se stagnující vodou.
43
Význam a ohrožení Jasanové olšiny v. st. mají prioritní význam vodohospodářský, a to jak kvalitativní, tak i kvantitativní. Velmi často se vyskytují ve významných vodohospodářských oblastech. Přírodě blízké nivní louky a břehové porosty přispívají k ochraně vod
před znečištěním, mají i velký retenční význam. Břehové porosty
stabilizují koryta toků. Prameništní i nivní přírodě blízké biocenózy jsou výjimečně významné pro zachování diverzity vlhkomilných a mokřadních druhů organismů, z nichž mnohé patří mezi velmi vzácné a zvláště chráněné. Nepominutelný je i význam estetický, neboť přírodě blízké břehové porosty, nivní louky a mokřadní lada v nivách tvoří páteř harmonické zemědělsko-lesní krajiny vrchovin a nižších částí hornatin. V rozlehlých lesních komplexech s převažujícími druhově chudými jehličnatými monokulturami je do úzkých pruhů jasanových olšin soustředěno několikanásobně vyšší druhové bohatství rostlin i živočichů. Přímé ohrožení představují především regulace toků, spojené se zahloubením koryta
a poklesem podzemní vody. Vážné ohrožení působí splachy z okolních
zemědělských kultur, k eutrofizaci a ruderalizaci přispívá nejen hnojení, ale i vyústění drenážních systémů z agrocenóz do potočních niv. Břehové dřevinné lemy bývají často nevhodně jednorázově mýceny s následnou výsadbou jednořadých, převážně jasanových stromořadí. Na svém postupu z nižších poloh i sem již často zasahují invazní neofyty, zejména netýkavka žláznatá, zejména v západních Čechách a na severní Moravě i bolševník velkolepý.
Cílový stav biocenóz ve skladebných prvcích ÚSES Přirozené segmenty nivních i prameništních společenstev je třeba zařadit do kostry ekologické stability. Jasanové olšiny v. st. tvoří přirozenou soustavu biokoridorů vrchovin, pánví a nižších částí hornatin. Hlavní dřevinou biocenter a biokoridorů je olše lepkavá, mimo výrazné mrazové kotliny též jasan ztepilý, ve vyšších polohách na kontaktu se 6. vegetačním stupněm je možné vysazovat i olši šedou. V biokoridorech je žádoucí vyšší účast stromových i keřových vrb (vrba křehká, v. nachová, v. košíkářská, v. ušatá). Vhodnou dřevinou je střemcha hroznovitá, z keřů kalina obecná a krušina olšová. Péči o biocentra a biokoridory je třeba zaměřit na jednotlivý výběr s ponecháním určitého počtu starých doupných stromů. Pravidelné kosení je nezbytnou
44
podmínkou pro zachování druhové pestrosti nivních luk, které by též měly být zařazovány jako součásti ÚSES.
(Buček, Lacina 1999)
45
11.2. Charakteristika druhů a odrůd užitých při výsadbě Dub letní (Quercus robur) 1-4 B~ (2)4-5a Dub letní je až 40 m vysoký opadavý strom s rozložitou korunou tvořenou mohutnými zprohýbanými větvemi, který se dožívá až 500 let. Kořenová soustava je typická dlouhým, kůlovitým kořenem, díky němuž nedochází k vývratům. Vyhovují mu otevřené plochy s hlubokými, výživnými, hlinitými až jílovitohlinitými půdami. Rozlišujeme dva ekotypy, které se liší v požadavcích na vodu. První ekotyp náročnější na vodu nalezneme v lužních lesích, kde snáší i jarní zaplavování. Druhý méně náročný na vodu roste na mělkých, v létě vysychajících půdách, přičemž spodní voda musí být vždy v dosahu kořenového systému. Vysazujeme nejlépe v bezlistém stavu z jara či na podzim. Výhony zkracujeme až po dostatečném vytvoření kořenového systému. Zkrácení výhonů při výsadbě může mít za následek slabší vyrašení rostliny. Řez dubů je prakticky zbytečný, omezený na vyřezávání suchých větví. Duby jsou středně rychle až pomalu rostoucí dřeviny, v 10 letech dorůstají 2 - 4 m, ve 40 letech 4 - 6 m.
(Hieke, 1978; Úradníček, 2009; Tichá, 2009)
Lípa velkolistá (Tilia platyphyllos) 3-5 C 3 Je opadavý strom s válcovitým kmenem a košatou, bohatě větvenou korunou, dosahující výšky přes 30 m. Nejstarší jedinci jsou údajně až 1000 let staří. T. platyphyllos vyniká mezi lipami nejmohutnější kořenovou soustavou, jejímž základem je krátký, ale silný kůlovitý kořen. Oproti T. cordata vyžaduje T. platyphyllos více světla. Vyhovují jí kypré a přiměřeně vlhké půdy, hluboké půdy na bázích svahů. Vysazujeme v bezlistém stavu z jara či na podzim. Řez se omezuje pouze na vyřezávání suchých větví. Většina lip roste poměrně rychle, v 10 letech dorůstají výšky 3 - 5 m ve 40 letech 12 - 20 m.
(Hieke, 1978; Úradníček, 2009; Tichá, 2009)
46
Jeřáb moravský sladkoplodý (Sorbus aucuparia var. moravica) 2-8 B~ 2-4(6) Strom s řídkou vejcovitou korunou, nízkého vzrůstu, vzácně dorůstající nad 12 m. Dožívá se 100 - 150 let. Kořenový systém je bohatě větvený, kůlový kořen je krátký a značně větvený. Od jeřábu ptačího (Sorbus aucuparia) se odlišuje do dvou třetin celokrajnými lístky. Sladkoplodá varieta je známá od roku 1820, kdy byla nalezena pastevci poblíž obce Ostružná (okres Jeseník). Světlomilná dřevina v mládí snášející zástin. Široké ekologické rozpětí. Vysazuje se v bezlistém stavu z jara či na podzim. Při výsadbě se zkracuje korunka asi o třetinu. V dalších letech se ošetřuje ořezáváním suchých a nevhodných větví. Je to poměrně rychle rostoucí dřevina, v 10 letech dorůstající výšky 4-6 m, ve 40 letech už může dorůstat svého výškového maxima.
(Hieke, 1978; Úradníček, 2009; Tichá, 2009; web Zahradnictví Tereza)
Astrachán bílý Stará ruská odrůda, vytváří menší vzdušné kulovité koruny, které nevyžadují častý průklest. V mladí velmi rychlý růst, později středně rychlý až slabý. Strom je vysoce odolný proti mrazu a proti rakovině, ovšem dosti silně trpí strupovitostí a padlím. Kmenné tvary se hodí pro domácí sady, louky a pastviny. Odrůda nenáročná na půdní vlastnosti, na suchých půdách však často moučnatí. Astrachán bílý patří k nejranějším odrůdám, sklízí se od poloviny července až do začátku srpna. Vhodný k přímé konzumaci, jablka vydrží jen několik dní, protože rychle moučnatí. (Boček, 2007)
Smiřické vzácné Odrůda pravděpodobné pochází ze zámecké zahrady ve Smiřicích u Hradce Králové, kde je známá od roku 1870. Někdy je považovaná za totožnou s odrůdou Gallowayské. V zahraničí se nepěstuje, u nás je rozšířena ve východních Čechách, na Litovelsku a na Šumpersku. Roste bujně, tvoří velké, ploše kulovité, rozložité a řídké koruny. Do plodnosti vstupuje později se střídavou plodností ob jeden rok. Odolnost proti mrazu a chorobám je dobrá, trpí však červivostí. Hodí se do svahovitých středních
47
poloh, vyžaduje vlhčí a výživnější půdy. Sklízí se v polovině října, konzumně dozrává v prosinci. Vhodné k sušení a k zavařeninám.
(Boček, 2007)
Karešova Tradiční česká srdcovka z počátku 20. století. Patří k nejplodnějším třešním současného sortimentu. Z počátku roste velmi bujně, později středně bujně. Vytváří zahuštěné kulovité až vysoce kulovité koruny. Doporučuje se pravidelný prosvětlovací řez. Dobře odolává zimním mrazům. Díky ranosti uniká vrtuli třešňové, mírně se vyskytuje monilióza. V přezrálém stavu a v době dešťů plody snadno pukají. Dozrává v první polovině června.
(web katalog-rostlin)
Kaštánka Poloraná srdcovka anglického původu. Vytváří pyramidální, středně zahuštěné kulovité koruny, s převislými postraními větvemi. Z počátku rostou silně, později jen středně. Vyhovuje jí hlinitopísčitá půda s dostatkem vláhy. Dobře snáší zimní mrazy, odolná je i proti moniliové hnilobě a praskání plodů při vytrvalých deštích. Díky rané době dozrávání (polovina června) ji nenapadá ani vrtule třešňová.
(web katalog-rostlin)
48
