Univerzita Karlova v Praze Filozofická fakulta Ústav českého jazyka a teorie komunikace Filologie – český jazyk
Vojtěch V e s e l ý
Projekce presupozic v češtině On the Presupposition Projection in Czech Disertační práce
vedoucí práce: prof. PhDr. Alena Macurová, CSc.
2014
Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem disertační práci napsal samostatně s vyuţitím pouze uvedených a řádně citovaných pramenů a literatury a ţe práce nebyla vyuţita v rámci jiného vysokoškolského studia či k získání jiného nebo stejného titulu. V ............... dne ...................
Poděkování Děkuji prof. PhDr. Aleně Macurové, CSc., za cenné věcné i formální připomínky k textu. Děkuji také Mgr. Barboře Štěpánkové, Ph.D., a RNDr. Martinu Lamačovi, Ph.D., zejména za pomoc s experimentálním dotazníkem. Poděkování patří i všem respondentům dotazníku.
Abstrakt Presupozici chápu současně jako implikaci a soubor poţadavků, které věta klade na (pasivní) kontext, tj. na soubor realizovaných propozic a logicko-sémantických vztahů mezi nimi sdílený účastníky komunikace. Obsahem presupozice je informace, kterou mluvčí ztvárňuje jako předem danou, komunikantům známou. Presupozice je významově uţší pojem neţ implikace: implikovaný je kaţdý význam vyjádřený nepřímo, avšak ne kaţdá implikace má povahu presupozice. Kontextově zapojené sloţky vyjadřují propozici, která je zahrnuta v aktivním kontextu, tj. v mnoţině propozic, na něţ jsou účastníci komunikace aktivně zaměřeni. Kontextová zapojenost je jedním ze spouštěčů presupozic: informace zahrnutá v aktivním kontextu je nutnou součástí kontextu pasivního (obráceně to pochopitelně neplatí). Aby primární (přímo vyjádřená) propozice věty mohla inkrementovat kontext sdílený účastníky komunikace, musejí být splněny všechny větné presupozice, které jsou v primární propozici sémanticky zahrnuty. Presupozice je splněna jedině tehdy, jeli propozice p, která je obsahem presupozice, součástí (pasivního) kontextu. Pokud kontext nezahrnuje p ani propozici, která je s p v rozporu, např. ¬p (negaci p), lze jej akomodovat, tj. propozici p k němu přičlenit. Zahrnuje-li kontext propozici, která je s p v rozporu, je třeba modifikovat naopak presupozici (jde o tzv. akomodaci „de jure“). Obecně platí, ţe presupozice p můţe být modifikována dvojím způsobem. Srov.: (1) Petrovy děti nespaly ve stanu, protoţe Petr ţádné děti nemá. (2) Je moţné, ţe Petr má děti. Je moţné, ţe jeho děti právě teď spí ve stanu. V souvětí (1) je presupozice p (= „Petr má děti“), spuštěná v první větě, modifikována na ¬p. V příkladu (2) je presupozice p (= „Petr má děti“), spuštěná v druhém souvětí, v kontextu prvního souvětí modifikována na ◇p (je moţné, ţe p). Modely projekce presupozic popisují pravidla, na základě kterých se presupozice
větných
konstituentů
(ne)stávají
presupozicemi
vět
a
souvětí.
Předpokládám, ţe většina spuštěných presupozic je projektována na syntaktickou úroveň věty (klauze). Presupozice věty γx se stává presupozicí posloupnosti vět γ1 ... yn (1 ≤ x ≤ n), pokud neplatí ţádná z následujících moţností: a) větě, která presuponuje p, předchází věta, která p přímo vyjadřuje, b) některá z vět vyjadřuje ¬p nebo ◇ p, c) některá z vět vyjadřuje propozici, která splňuje „alternativní“ presupozici q (týká se to
případů, kdy je spouštěč asociován s několika strukturně různými presupozicemi; srov. níţe). Zatímco většina spouštěčů je asociována s presupozicí, která je v primární větné propozici sémanticky zahrnuta, částice také (podobně jako např. příslovce znova) spouští presupozici, která je s primární propozicí paralelní. To má dosah na přidělování pravdivostních hodnot větě v případech, kdy presupozici nelze splnit. Částice také vyţaduje, aby paralelní propozice byla zahrnuta v aktivním kontextu. Zatímco presupozice je tvořena elementy X, Y, primární propozici formují elementy A, B. Elementy Y a B jsou identické (Y = B), elementy X a A neidentické (X ≠ A). V izolované větě je element X obvykle zobecněný, konkretizován je teprve při uţití věty ve výpovědi. Kromě funkce spouštěče presupozice plní částice také ve větě funkci (de)aktualizační. Nepřízvučná částice také aktualizuje sloţky, které vyjadřují element A, přízvučná částice také deaktualizuje sloţky odpovídající elementu B. Částice také je nezřídka asociována s celou skupinou presupozic; platí to především pro věty psané. Pokud je součástí věty modální sloveso, projektovány jsou presupozice jeho významem zasaţené i nezasaţené. V záporných větách částice spouští zápornou presupozici.
Klíčová slova presupozice, propozice, primární propozice, sekundární propozice, věta, souvětí, spouštěč presupozice, projekce presupozice, splnění presupozice, pasivní kontext, aktivní kontext, akomodace, modifikace presupozice, operátor rušící tvrzení, skopus, aktualizace, deaktualizace, částice
Abstract I understand presupposition as both an implication and a set of requirements which have to be fulfilled by the (passive) context, i.e. a set of realized propositions and logico-semantic relations between them shared by the communicants. The content of presupposition is formed by information which the speaker characterizes as predetermined, i.e. known to the communicants. Presupposition is a semantically narrower notion than implication: every meaning expressed indirectly is implied, but not every implied meaning is presupposed. Contextually bound constituents express a proposition which is included in the active context, i.e. a set of propositions on which the communicants are actively focused. Contextual boundness is a type of presupposition trigger: information included in the active context is a necessary part of the passive context (it doesn't hold true vice versa, of course). Context shared by the communicants can not be incremented by the primary (i.e. directly expressed) proposition of a clause, unless all the presuppositions semantically entailed in the primary proposition are satisfied. Presupposition is satisfied if and only if proposition p which forms a content of the presupposition is part of the (passive) context. In case that the context doesn't entail p nor a proposition contradictory to p, e.g. ¬p (not p), it may be accommodated, i.e. proposition p may be attached to it. On the contrary, if the context entails a proposition which is contradictory to p, it is necessary to modify the presupposition (it is the so called „de jure“ accommodation). Generally, presupposition p can be modified in two ways. Cf.: (1) Petrovy děti nespaly ve stanu, protoţe Petr ţádné děti nemá. (Peter's children didn't sleep in a tent, because Peter does not have any children.) (2) Je moţné, ţe Petr má děti. Je moţné, ţe jeho děti právě teď spí ve stanu. (It is possible that Peter has children. It is possible that his children are sleeping in a tent right now.) Presupposition p (= „Petr má děti“ / „Peter has children“) triggered in the first clause of (1) is modified to ¬p. Presupposition p triggered in the second sentence of (2) is modified to ◇p (it is possible that p) by virtue of the first sentence. Models of the presupposition projection describe the rules under which presuppositions of clausal constituents (don't) become presuppositions of clauses and compound/complex sentences. I suppose that most presuppositions triggered in the
sentence are projected to the clausal syntactic level. A presupposition of clause γx becomes a presupposition of sequence γ1 ... yn (1 ≤ x ≤ n) if none of following options holds true: a) a clause which presupposes p is preceded by a clause which directly expresses p, b) some clause of the sequence expresses ¬p or ◇p, c) some clause of the sequence expresses a proposition which satisfies an „alternative“ presupposition q (it concerns cases when a group of presuppositions is triggered; cf. the next paragraph). Whereas most triggers are associated with a presupposition which is semantically entailed in the primary proposition, particle také (too, also) – and e.g. adverb znova (again) as well – triggers a presupposition which is parallel to the primary proposition. The above difference between triggers has an impact on assignment of truth values to sentences whose presuppositions can't be satisfied. Particle také requires parallel propositions to be part of the active context. Whereas the presupposition is made up of elements X, Y, the primary proposition is formed by elements A, B. Elements Y and B are identical (Y = B), elements X and A are nonidentical (X ≠ A). In an isolated clause the element X is usually generalized, but in the utterance it becomes specific. Apart from triggering a presupposition, the particle také also (de)actualizes constituents to which it is related. Unstressed particle také actualizes constituents which express element A, stressed particle také deactualizes constituents expressing B. Particle také is often associated with a group of presuppositions (it concerns predominantly written sentences). If a clause includes a modal verb, some projected presuppositions are affected by its modality, whereas the others are not. In negative clauses particle také triggers a negative presupposition.
Key words presupposition, proposition, primary proposition, secondary proposition, clause, complex/compound sentence, presupposition trigger, presupposition projection, passive context, active context, accommodation, presupposition modification, entailment cancelling operator, scope, actualisation, deactualisation, particle
Obsah PŘEDMLUVA ........................................................................................................................................ 10 1
PŘÍSTUPY K PRESUPOZICÍM ........................................................................................................ 11 1.1 1.2
2
PŘÍSTUPY K PROJEKCI PRESUPOZIC ............................................................................................ 14 2.1 2.2 2.3 2.4 2.5 2.6 2.7 2.8 2.9 2.10
3
LOGICKO-SÉMANTICKÝ POJEM PRESUPOZICE........................................................................................... 11 „PRAGMATIZACE“ POJMU PRESUPOZICE ................................................................................................ 12
KOŘENY TEORIE PROJEKCE PRESUPOZIC ................................................................................................. 14 OD TEORIE „ZÁTEK“, „OTVORŮ“ A FILTRŮ K TEORII SPLŇOVÁNÍ PRESUPOZIC ................................................. 16 PRESUPOZICE JAKO (KONVENČNÍ) IMPLIKATURA ...................................................................................... 23 RUŠENÍ PRESUPOZIC .......................................................................................................................... 26 PRESUPOZICE V SÉMANTICE KONTEXTOVÝCH ZMĚN I. HEIMOVÉ ................................................................. 31 GLOBÁLNÍ A LOKÁLNÍ AKOMODACE KONTEXTU ........................................................................................ 39 PRESUPOZICE JAKO TYP ANAFORY ......................................................................................................... 41 TESTOVÁNÍ PRESUPOZIC ..................................................................................................................... 44 PRESUPOZICE JAKO INFORMAČNÍ POZADÍ VĚTY ........................................................................................ 47 PROJEKCE PRESUPOZIC A AKTUÁLNÍ ČLENĚNÍ VĚTY............................................................................... 54
SPOUŠTĚNÍ A PROJEKCE PRESUPOZIC V ČEŠTINĚ ........................................................................ 56 3.1 SPOUŠTĚNÍ PRESUPOZIC ..................................................................................................................... 58 3.2 PROJEKCE PRESUPOZIC ....................................................................................................................... 64 3.2.1 Projekce presupozic ve větách s negací ............................................................................. 67 3.2.2 Projekce presupozic z komplementu sloves propozičního postoje ................................... 78 3.2.3 Projekce presupozic v dalších typech syntaktických struktur ............................................ 81
4
PRESUPOZICE ASOCIOVANÉ S ČÁSTICÍ TAKÉ ............................................................................... 83 4.1 REFLEXE ČÁSTICE TAKÉ (TOO, ALSO) V ODBORNÉ LITERATUŘE ..................................................................... 83 4.2 VÝZNAMOVÁ A FUNKČNÍ ANALÝZA ČÁSTICE TAKÉ ..................................................................................... 92 4.2.1 Struktura presupozice asociované s částicí také ................................................................ 92 4.2.2 Částice také a pravdivostní hodnota věty .......................................................................... 95 4.2.3 Funkce částice také v aktuálním členění věty .................................................................... 96 4.2.3.1 4.2.3.2
4.2.4 4.2.5 4.2.6 4.2.7 4.2.8 4.2.9 5
Otázkový test .......................................................................................................................... 99 Částice také ve funkci aktualizátoru a deaktualizátoru ......................................................... 101
Projekce skupiny presupozic ............................................................................................ 103 Dvojí skopus částice také ................................................................................................. 111 Postavení částice také v tektogramatické struktuře věty ................................................ 113 Možnosti kondenzovaného vyjádření paralelních propozic ............................................ 116 Významová dynamika částice také: rozbor příkladů z úzu ............................................... 121 Částice také v konfrontaci s dalšími částicemi (příslovci) spouštějícími presupozici ....... 127
EXPERIMENTÁLNÍ DOTAZNÍK .................................................................................................... 134 5.1 5.2 5.3
ZADÁNÍ DOTAZNÍKU. ÚČEL PRŮZKUMU ............................................................................................... 134 POLOŽKY DOTAZNÍKU. DATA ZÍSKANÁ V PRŮZKUMU .............................................................................. 135 INTERPRETACE ZÍSKANÝCH DAT .......................................................................................................... 143
6
ZÁVĚR....................................................................................................................................... 144
7
POUŽITÁ LITERATURA .............................................................................................................. 148
8
PŘÍLOHY ................................................................................................................................... 157
Předmluva Termín presupozice má kořeny v logice, postupně se však „pragmatizoval“: řada autorů si uvědomila, ţe presupozice nejsou jen sloţitý logicko-sémantický problém – jde zároveň o jev, který plní specifickou funkci v reálné komunikaci. Modely tzv. projekce presupozic (srov. např. Karttunen, 1973a, 1974; Heimová, 1983b, 1992; van der Sandt, 1992 aj.) popisují pravidla, na základě kterých se presupozice větných konstituentů (ne)stávají presupozicemi vět a souvětí. Zatímco zahraniční literatura o tématu je velmi bohatá (vznikala od 70. let minulého století dodnes), z domácích autorů se projekci presupozic věnovala jen E. Hajičová (1975, 1984, 2002b), byť uvedený termín výslovně neuţívá. Autoři jednotlivých modelů vyuţívají exaktní nástroje formální sémantiky a formální pragmatiky, dospívají však k velmi odlišným závěrům. Příčinou toho je zřejmě implicitnost presupozice: popsat ve formalizovaném modelu významy, které nejsou pozitivně spojeny s jazykovou formou, je velmi sloţité. Cíle disertace lze formulovat takto: 1. Uvést do kontextu české lingvistiky vlivné zahraniční teorie projekce presupozic. 2. Na jejich pozadí formulovat vlastní teorii projekce presupozic, podloţenou analýzou českých příkladů. 3. S vyuţitím navrţené teorie analyzovat presupozici asociovanou s částicí také. 4. Adekvátnost teorie ověřit v experimentálním dotazníku. V kapitole (2) Přístupy k presupozicím stručně charakterizuji nejvlivnější vymezení presupozic. Kapitola (3) Přístupy k projekci presupozic je věnována popisu modelů projekce presupozic; zároveň je prohloubením kapitoly předcházející (popis jednotlivých modelů nebylo moţno zcela oddělit od popisu obecnějších jevů). Kapitola (4) Spouštění a projekce presupozic v češtině obsahuje přehled základních typů spouštěčů presupozic v češtině a komentář k nim. V další části této kapitoly je představen alternativní model projekce presupozic, zaloţený na myšlenkách dynamické sémantiky. Obsahem kapitoly (5) Presupozice asociované s částicí také je funkčněsémantická analýza uvedené částice. Experimentální dotazník představený ve stejnojmenné kapitole (6) je pokusem o ověření předpokladů formulovaných v kapitolách předcházejících.
10
1 Přístupy k presupozicím 1.1 Logicko-sémantický pojem presupozice Východisko logických teorií presupozice1 představuje práce G. Fregeho (1892). Frege presupozici vymezuje jako relaci mezi propozicemi: (1) Propozice x logicky presuponuje propozici p, pokud pravdivost p je nutnou podmínkou pro to, aby x mohla být přidělena pravdivostní hodnota.2 Přesněji lze definici formulovat takto: (2) Propozice x logicky presuponuje propozici p, pokud ve všech moţných světech w, v nichţ je propozice x pravdivá nebo nepravdivá, je propozice p pravdivá. B. Russel (1905) interpretuje význam záporných vět, jejichţ presupozice není pravdivá, ve smyslu tzv. externí negace, srov.: (3) Můj bratr neumřel. Interní negaci vystihuje parafráze „existuje právě jedna osoba, která je mým bratrem a která neumřela“, externí negaci odpovídá parafráze „neexistuje právě jedna osoba, která je mým bratrem a která umřela“. Pokud mluvčí bratra nemá, je podle Russela první parafráze nepravdivá, kdeţto druhá je pravdivá. Fregeho pojetí presupozice rozvinul P. Strawson (1950). S. Soames (1989, s. 556) Strawsonovo vymezení presupozice charakterizuje jako expresivní. Strawson presupozici vymezuje jako relaci mezi větou (uţitím věty) a propozicí: (4) Věta γ expresivně presuponuje propozici p ve vztahu ke kontextu c, pokud pravdivost p je nutnou podmínkou pro to, aby γ vyjadřovala propozici v c.
1
Vývoj teorie presupozic podrobně popisuje D. Beaver (1997).
2
Definice (1), (2) a (4) jsem – s drobnými úpravami – převzal od S. Soamese (1989, s. 555, 556 a 562).
11
1.2 „Pragmatizace“ pojmu presupozice Počátky pragmatického přístupu k presupozicím jsou spojovány s prací R. Stalnakera (1972, 1973, 1974). Stalnaker (1974) rozlišuje presupozici sémantickou (fregovsko-strawsonovskou) a pragmatickou. Pragmatickou presupozici definuje takto (tamtéţ, s. 473): „A proposition P is a pragmatic presupposition of a speaker in a given context just in case the speaker assumes or believes that P, assumes or believes that his addressee assumes or believes that P and assumes or believes that his addressee recognizes that he is making these assumptions, or has these beliefs.“ Spíše neţ věty, propozice a mluvní akty podle Stalnakera presuponují účastníci komunikace. Presupozice lze chápat jako poţadavky, které věty (nebo jejich uţití) kladou na soubor předpokladů sdílených účastníky komunikace, tzv. common ground (většinou jde o poţadavek, aby soubor sdílených předpokladů zahrnoval jistou propozici). Přesné rozlišení sémantických a pragmatických přístupů k presupozicím není moţné: většina autorů tvořících od 70. let 20. století do dneška kombinuje obě hlediska. Lze tedy mluvit nanejvýš o různé míře pragmatizace pojmu presupozice. Sémantické hledisko dominuje v textech L. Karttunena ze 70. let (1973a, 1973b, 1974). Karttunen (1973a) ukázal, ţe fregovsko-strawsonovský koncept neumoţňuje vyřešit otázku projekce presupozic. Projekce je podle něj determinována povahou predikátu (nebo jiného operátoru): predikát můţe presupozice „propouštět“ nebo jejich projekci zablokovat. Karttunen (1974) zavádí termín splnění presupozice; presupozice je splněna tehdy, je-li zahrnuta v kontextu (souboru sdílených předpokladů). G. Gazdar (1979) rozlišuje potenciální presupozice asociované s větou (tzv. presupozice) a presupozice realizované ve výpovědi. Potenciální presupozice, které jsou v rozporu s tvrzením nebo implikací zahrnutými v kontextu, jsou při výpovědním uţití věty zrušeny. Teorii rušení presupozic dále rozvíjí např. S. Soames (1982) a R. van der Sandt (1988). Karttunen (1974), Stalnaker (1972, 1974) a někteří další předznamenali tzv. dynamický obrat v sémantice. Zatímco „statická“ sémantika se zabývá významem izolovaných vět, dynamická sémantika je zaloţena na popisu dynamického vztahu mezi 12
větami a kontextem, v němţ jsou uţity. Na počátku 80. let vznikly nezávisle na sobě dvě vlivné teorie: teorie reprezentace diskurzu (discourse representation theory) H. Kampa a sémantika kontextových změn (context change semantics, příp. file change semantics) I. Heimové. Hlavní principy uvedených teorií popisují Kamp (1995) a Eijck a Kamp (1997), resp. Heimová (1983a). V rámci teorie reprezentace diskurzu se presupozicím věnují zejm. R. van der Sandt (1988, 1992) a B. Geurts (1999), v rámci sémantiky kontextových změn I. Heimová (1983b, 1992). Van der Sandt (1988) presupozici definuje jako typ anafory. Obsahem presupozice je informace, která inklinuje ke spojení s referenty diskurzu (discourse referents). Relaci mezi presupozicí a jejím antecedentem popisuje termín vázání (binding). Zatímco zájmena jsou vázána obligatorně, většina spouštěčů presupozic k vázání pouze inklinuje. Heimová (1983b, 1992) definuje presupozici jako soubor poţadavků, které věta klade na kontext. Presupoziční poţadavek můţe být splněn globálním kontextem (souborem sdílených předpokladů) nebo kontextem lokálním, „dočasně“ konstituovaným během připojování věty ke globálnímu kontextu. D. Wilsonová a D. Sperber (1979, s. 303) předpokládají, ţe informace zakódované ve větě jsou hierarchicky uspořádány podle stupně své relevance, srov.: „We shall try to show, on the contrary, that the entailments of a sentence constitute an ORDERED (or partially ordered) set, with considerable internal structure. On the basis of this internal structure, we think we can distingush, for a given utterance, those entailments which are centrally important, or focalized ones, from those which are peripheral, and, among the focalized ones, those which are in the foreground of attention from those which are in the background.“ 3 Obsahem presupozice je podle autorů informace nejvíce upozaděná, periferní. V podobném duchu uvaţují J. Xue a E. Onea (2011), M. Simons a kol. (2011), C. Cummins a kol. (2013) a další. Z českých lingvistů se problematice presupozic věnovala E. Hajičová (1975, 1984). Hajičová definuje presupozici podobně jako Frege (1892), „pragmatizuje“ ji však tím, ţe ji usouvztaţňuje s aktuálním členěním věty.
3
Citaci jsem převzal od Z. Bedřichové (2008, s. 19).
13
2 Přístupy k projekci presupozic 2.1 Kořeny teorie projekce presupozic Teorie projekce presupozic se pokoušejí popsat pravidla, na základě kterých se presupozice asociované s jistou sloţkou věty (souvětí) stávají presupozicemi vyšších syntaktických jednotek, tj. (sou)větných celků. Jednu z prvních takových teorií – v pozdější literatuře někdy označovanou jako primitivní – zformulovali D. Langendoen a H. Savin (1971). Autoři v návaznosti na Fregeho (1892) traktují presupozici jako vyjádření podmínek, které musejí být splněny, aby věta jako celek mohla plnit funkci tvrzení, otázky, příkazu aj. Presupozice podřízené věty se nikdy neamalgamují s presupozicemi ani tvrzeními obsaţenými ve větách syntakticky nadřazených – na souvětnou úroveň jsou projektovány samostatně (tamtéţ, s. 57). Srov.: (1) John regretted that he pretended to have bad breath.4 (2) John pretended that he regretted to have bad breath. Po zobecnění objektového komplementu je věta (1) vyjádřitelná takto: John regretted that X. Věta he pretended to have bad breath presuponuje „he didn't have bad breath“. Za proměnnou X ovšem presupozici dosadit nelze, neboť souvětí John regretted that he didn't have bad breath by presuponovalo „John wished that he had bad breath“, tj. mělo by jiný význam. Souvětí (2) rovněţ nelze „zjednodušit“ do podoby John pretended to have bad breath, neboť věta by pak místo „John had bad breath“ presuponovala „John didn't have bad breath“. Mezi oběma příklady je nezanedbatelný rozdíl: zatímco v souvětí (1) je presupozice spuštěná slovesem v podřízené větě nepochybně projektována, příklad (2) je potenciálně dvojznačný. Lze jej chápat i tak, ţe propozice „he had bad breath“ je zasaţena významem slovesa pretend.5 Srov.:
4
V disertaci uvádím tři typy příkladů: 1. příklady převzaté od jiných autorů, 2. příklady vlastní, 3. příklady citované z korpusu SYN (jsou označeny značkou SYN). Tvrzení, která demonstruji na vlastních příkladech, vyplývají z analýzy reálných dokladů. 5
V kap. 3.2 budu takový význam intepretovat jako modifikaci presupozice kontextem.
14
(3) John pretended that he regretted to have bad breath. In fact, he didn't have bad breath and he didn't regret it. Presupozici spuštěnou v souvětí (1) zřejmě popřít nelze: (4) ? 6 John regretted that he pretended to have bad breath. In fact, he did have bad breath and he didn't pretend it. Příklad (3) lze na rozdíl od příkladu (4) transformovat takto: (5) John pretended that he had bad breath and that he regretted it. Podle autorů se presupozice volně neamalgamují ani s adverbii; k adverbiím počítají také negaci. Fráze dokázal otevřít dveře např. nepresuponuje „otevřel dveře“, protoţe z negace fráze vyplývá výrok „neotevřel dveře“. Uvedená fráze presuponuje propozici „pokusil se otevřít dveře“; ta operátorem negace zasaţena není. Obecně podle autorů platí, ţe presupozice asociované se souvětím odpovídají úhrnu presupozic závislých vět a těch presupozic, které jsou asociovány s větou hlavní. Jedinými sloţkami věty, které přispívají ke konstrukci presupozice, jsou verbální nebo adjektivní predikát a na něm závislé nominální fráze. Autoři se vyjadřují rovněţ k presupozicím spuštěným v podmínkovém souvětí (viz tamtéţ, s. 58). Problematické jsou příklady typu (6): (6) If I hadn't left Bloomington, I would have regretted it. Presupozice „I haven't left Bloomington“ je podle autorů zrušena jen zdánlivě: presupozice podmínkového souvětí jsou situovány do (potencionálně imaginárního) světa, v němţ je antecedent souvětí7 pravdivý. Tím lze podle nich vysvětlit anomálnost souvětí (7): (7) If I hadn't left Bloomington, I would have regretted having left Bloomington.
6
Otazník symbolizuje, ţe gramatická, sémantická nebo pragmatická přijatelnost příkladu je sporná. Hvězdička symbolizuje negramatičnost příkladu (srov. dále). V kap. 2.3 a 2.9 oba symboly uţívám v jiných funkcích (ve shodě s citovanými autory). 7
V podmínkovém souvětí „If A then B“ se sloţka A označuje jako antecedent, sloţka B jako konsekvent. Termín antecedent podmínkového souvětí nelze zaměňovat s termínem antecedent zájmena.
15
2.2 Od teorie „zátek“, „otvorů“ a filtrů k teorii splňování presupozic Karttunen (1973a, s. 172) polemizuje se zjednodušujícím názorem Langendoena a Savina (1971), ţe všechny presupozice jsou projektovány na syntaktickou úroveň souvětí (srov. výše v kap. 2.1). „Kumulativní hypotéza“ 8 podle něj funguje jen pro některé typy souvětí, např.: (8) Bill does not know that all of Jack's children are bald. (presupozice „all of Jack's children are bald“) (9) If Fred has stopped beating Zelda, then Fred no longer resents Zelda's infidelity. (presupozice „Fred has been beating Zelda“ + „Zelda has been unfaithful“) V souvětích, jako je (10), hypotéza vede k nesprávným predikcím: (10) If Jack has children, then all of Jack's children are bald. Věta v konsekventu presuponuje „Jack has children“, avšak souvětí jako celek uvedenou presupozici nedědí. Podle Karttunena „kumulativní hypotéza“ selhává rovněţ v případech typu (11): (11) Bill ordered Fred to stop beating Zelda. Bivalence souvětí (jeho pravdivost nebo nepravdivost) není podle autora determinována pravdivostí závislé věty: pokud Bill skutečně nařídil Fredovi, aby přestal bít Zeldu, je souvětí pravdivé, ať ji Fred bil nebo ne (Bill se mohl jen mylně domnívat, ţe Fred Zeldu bije). Projekce presupozice „Fred has been beating Zelda“, spuštěné v závislé větě, na syntaktickou úroveň souvětí je tedy zablokována. Karttunen (tamtéţ, s. 174) v souvislosti s projekcí presupozic rozlišuje tři typy predikátů: „zátky“ (plugs), „otvory“ (holes) a filtry. „Zátky“ všechny presupozice
8
Termín „kumulativní hypotéza“ uţívá J. L. Morgan (1969).
16
podřízených sloţek zablokují, „otvory“ je naopak „propustí“. Filtry umoţní projekci presupozice jen za určitých podmínek.9 Mezi „zátky“ patří zejm. verba dicendi, např. say, mention, tell, ask, promise, request (viz tamtéţ). Základní funkcí těchto sloves je podání zprávy o cizí promluvě. Podle Karttunena nemusí mluvčí presupozice asociované s cizí promluvou akceptovat. Např: (12) Harry has promised Bill to introduce him to the present king of France. (13) Sheila accuses Harry of beating his wife. (14) Cecilia asked Fred to kiss her again. V ţádném z uvedených příkladů maticová věta nedědí presupozice spuštěné ve větách závislých (tj. „francouzský král existuje“, „Harry má manţelku“ a „Fred políbil Cecilii uţ dřív“). Z pravdivosti souvětí pravdivost závislé věty nevyplývá. Pokud v příkladu (14) Cecilia svou ţádost vyslovila upřímně, musela věřit, ţe ji Fred políbil jiţ v minulosti. To, čemu věřila Cecilie, však můţe být odlišné od objektivního stavu věcí i od toho, čemu věřil Fred. Projekce presupozice do maticové věty je proto podle Karttunena zablokována. (Autor však připouští, ţe u nepřímé řeči je zablokování projekce méně zřejmé neţ u řeči přímé.) Výjimku z pravidla představují případy, kdy subjektem hlavní věty je mluvčí a souvětí je uţito performativně, např.: (15) I ask you to stop beating Zelda. Další výjimkou jsou nepřímé otázky: slovesa tell, say, mention aj. se chovají jako „zátky“ jen v případě, ţe jejich komplementem je věta uvozená spojkou that. Pokud je závislá věta připojena k predikátovému slovesu tázacím výrazem, chovají se jako „otvory“. Srov.: (16) Bill told John that Harry insulted the present king of France.
9
Karttunen nebyl první, kdo si povšiml závislosti projekce presupozic na typu predikátu. Na tento jev metaforicky upozornil uţ Morgan (tamtéţ, s. 171): „The presuppositions of the sentence flow down the tree. But there are certain verbs which can block this flow by defining a new set of presuppositions which consists of the downflowing set plus changes overtly defined within the sphere of this lower worldcreating verb.“
17
(17) Bill told John who insulted the present king of France. Souvětí (17) má stejné presupozice jako přímá otázka: Who insulted the present king of France?. Presuponována je nejen existence krále Francie, ale také to, ţe jej někdo urazil. K „otvorům“ náleţejí slovesa faktitivní a implikativní, např. know, regret, understand, surprise, be significant, begin, stop, continue, manage, avoid, be able, be possible, force (tamtéţ, s. 175). Např.: (18) Fred has a wife. (19) Fred has been beating his wife. (20) Fred stopped beating his wife. (21) Fred hesitated to stop beating his wife. (22) It surprised Mary that Fred hesitated to stop beating his wife. (23) Cecilia knew that it surprised Mary that Fred hesitated to stop beating his wife. Příklady (19) aţ (23) presuponují větu (18), příklady (20) aţ (23) presuponují také větu (19). Ţádný z příkladů nepresuponuje větu (20). Třída filtrů zahrnuje podle Karttunena logické spojky if ... then, and, either ... or. V podmínkovém souvětí závisí projekce presupozic na konstrukci antecedentu, srov.: (24) If baldness is hereditary, then all of Jack's children are bald. (25) If all of Jack's children are bald, then baldness is hereditary. (26) If Jack has children, then all of Jack's children are bald. (27) If all of Jack's children are bald, then Jack has children. V příkladu (24) konsekvent podmínkového souvětí i souvětí jako celek presuponují propozici „Jack has children“. V příkladu (25) je projektována presupozice spuštěná v antecedentu souvětí. V souvětí (26) je presupozice „odfiltrována“. Příklad (27) je tautologický: konsekvent vyjadřuje informaci, kterou presuponuje antecedent. V reálné komunikaci se taková souvětí neuţívají. V souvětí (27) je antecedent obsahově totoţný 18
s presupozicí konsekventu. Antecedent však můţe presupozici konsekventu také sémanticky zahrnovat, např.: (28) If Fred has managed to kiss Cecilia, Fred will kiss Cecilia again. Obecně platí, ţe A sémanticky zahrnuje B tehdy, pokud B je pravdivé, kdykoli A je pravdivé. V příkladu (28) závisí pravdivost propozice „Fred kissed Cecilia“ na pravdivosti antecedentu, tj. Fred has managed to kiss Cecilia. Pravidlo projekce presupozic v podmínkových souvětích Karttunen formuluje takto (tamtéţ, s. 178): (29) Pokud A presuponuje C (A >> C), pak S presuponuje C (S >> C).10 (30) Pokud B presuponuje C (B >> C), pak S presuponuje C (S >> C), pokud A sémanticky nezahrnuje C (A ╞ C). Kaţdá presupozice antecedentu se tedy stává presupozicí celého souvětí. Presupozice konsekventu je projektována jen v případě, ţe není sémanticky zahrnuta v antecedentu. Podobné pravidlo Karttunen formuluje pro konjunkce: (31) Pokud A presuponuje C (A >> C), pak S presuponuje C (S >> C).11 (32) Pokud B presuponuje C (B >> C), pak S presuponuje C (S >> C), pokud A sémanticky nezahrnuje C (A ╞ C). Souvětí (33) proto nepresuponuje „Harry has a wife“, srov.: (33) Harry is married and his wife is no longer living with him. Karttunen (tamtéţ, s. 188) se věnuje také slovesům propozičního postoje. 12 Připouští, ţe určit presupozice souvětí typu (34) je problematické: (34) Bill believes that Fred has stopped beating Zelda. 10
S zastupuje libovolné souvětí formy „If A then B“. C symbolizuje kontext.
11
S zastupuje libovolné souvětí formy „A and B“.
12
Slovesa propozičního postoje, např. believe, want, fear, vyjadřují postoj, který subjekt věty zaujímá k propozici.
19
Podstatný je Karttunenův postřeh, ţe intepretace souvětí, v nichţ je predikát hlavní věty tvořen slovesem propozičního postoje, závisí na tom, zda souvětí vnímáme izolovaně, nebo jako součást širšího kontextu. V pretextu totiţ můţe být vyjádřena věta (souvětí), v níţ je propozice „kandidující“ na presupozici hodnocena jako nereálná.13 (35) Bill believes that Fred has been beating Zelda, and furthermore, Bill believes that Fred has stopped beating Zelda. Propozice „Fred has been beating Zelda“, vyjádřená před spojkou and, je ve skopusu slovesa believe. Souvětí po spojce proto nemůţe presuponovat „Fred has been beating Zelda“. Konjunkci souvětí lze ztvárnit jako konjunkci sloţek: (36) a believes that A and a believes that B (37) a believes that A and B Podobně se chovají slovesa, která Morgan (1969, s. 171) označuje jako world-creating, např. dream. Presupozice komplementu slovesa dream je zrušena, pokud je příslušná propozice vyjádřená v pretextu v dosahu téhoţ slovesa. Srov.: (38) Bill dreamed that Mary regretted that Henry was a German. (39) I dreamed that I was a German and that I regretted it. V příkladu (38) je presupozice projektována, v souvětí (39) je projekce zablokována. O rok později představil Karttunen podstatně modifikovanou teorii projekce presupozic (srov. Karttunen, 1974). Neusiluje v ní o popis presupozic věty (souvětí), ale o popis kontextů, kterými jsou dané presupozice splněny (satisfied 14 ). Splnění presupozice definuje autor takto (srov. tamtéţ, s. 184): (40) Kontext X splňuje presupozice věty A pouze v případě, ţe X zahrnuje všechny základní presupozice A, tj. PA ⊆ EX.
13
Podobnou myšlenku vyjadřuje Karttunen (1973b) v souvislosti s analýzou věty Patrick wants to sell his cello. 14
Karttunen (1974) dává přednost termínu satisfy před admit. Oba termíny překládám slovesem splnit/splňovat; ve stejném smyslu uţívám substantivum satisfakce.
20
Kontext je chápán jako mnoţina logických forem, které jsou popisem tzv. sdílených předpokladů (background assumptions): informací, o kterých se mluvčí domnívá, ţe je sdílí se svými posluchači. PA denotuje mnoţinu logických forem presuponovaných větou A, EX denotuje mnoţinu logických forem zahrnutých v kontextu X. Definice (40) vychází z předpokladu, ţe pro kaţdou jednoduchou (anglickou) větu je moţno stanovit finitní sumu presupozic. Souvětí Karttunen vnímá jako soubor propozic, které do interakce s kontextem vstupují jednotlivě, postupně. Pro podmínková souvětí definuje vztah satisfakce takto (tamtéţ, s. 185): (41) Kontext X splňuje presupozice souvětí „If A then B“ tehdy a jenom tehdy, kdyţ 1. X splňuje presupozice věty A, 2. X ∪ A splňuje presupozice věty B. Výraz „X ∪ A“ denotuje mnoţinu logických forem, která vznikne připojením logické formy věty A ke kontextu X. Pro konjunkce, tj. souvětí formy „A and B“, je satisfakce definována stejně. Jiným případem jsou disjunkce: má-li souvětí formu „A or B“, je v druhé části definice výraz „A“ nahrazen negovaným výrokem „~A“. Podobně lze interpretovat i sloţitější souvětí, např. „If (A and B) then (B or C)“ (viz tamtéţ, s. 187): kontext X splňuje presupozice souvětí v případě, ţe: a) X splňuje presupozice A, b) X ∪ A splňuje presupozice B, c) X ∪ A & B splňuje presupozice C, d) X ∪ A & B ∪ ~C splňuje presupozice D. V souvětích je tedy počáteční kontext jednotlivými větami postupně inkrementován „zleva doprava“. Pro kaţdou z konstituentních vět lze stanovit lokální kontext, kterým musejí být splněny všechny větné presupozice. Vztah satisfakce mezi kontextem a presupozicemi je definován prostřednictvím lokálního kontextu: kontext X splňuje presupozice souvětí S pouze tehdy, jsou-li presupozice jednotlivých vět (klauzí) splněny příslušnými lokálními kontexty. Termín projekce presupozic se pro Karttunena stává 21
nadbytečným: autor nepopisuje vztah mezi presupozicemi souvětí a jeho konstituentů (tak jako Karttunen, 1973a), nýbrţ vztah mezi presupozicemi jednotlivých vět a jejich lokálním či globálním kontextem. Karttunen (tamtéţ, s. 188) reviduje rovněţ své poznámky o „zátkách“, „otvorech“ a filtrech. Pro slovesa, která se chovají jako „otvory“, např. may, force, stop, platí následující podmínka: (42) Kontext X splňuje presupozice „v (...A...)“ 15 pouze v případě, ţe X splňuje presupozice A. Pro slovesa propozičního postoje, dříve s výhradami řazená mezi „zátky“ (srov. Karttunen, 1973a), platí podmínka (43): (43) Kontext X splňuje presupozice v (a, A) pouze v případě, ţe Ba(X) splňuje presupozice A.16 V příkladu (44) musí kontext zahrnovat Johnovu domněnku, ţe Nixon chrání své přátele. (44) John fears that Nixon will stop protecting his friends. Autor pracuje s teorií moţných světů: splnění presupozice kontextem znamená, ţe presupozice je pravdivá v kaţdém moţném světě, který je s kontextem konzistentní. Aktuální svět mezi tyto světy patřit nemusí, neboť lidé mohou komunikovat na základě mylných předpokladů. O verbech dicendi Karttunen (tamtéţ, s. 189) říká: „a complex sentence does not necessarily require that the presuppositions of the complement be satisfied“. Autor tedy zmírňuje svá starší tvrzení (viz Karttunen, 1973a), podle kterých mají verba dicendi povahu „zátek“. Ke Karttunenovi (1974) se obsahově přibliţuje R. Stalnaker (1974). Autor upozorňuje, ţe negativním důsledkem Karttunenova sémantického pojetí presupozic (srov. Karttunen, 1973a) je významová nesymetričnost spojky and. Srov. citaci
15
Symbol „v“ reprezentuje sloveso, symbol „A“ zapuštěnou větu subjektovou nebo objektovou.
16
Symbol „a“ reprezentuje nevětný subjekt, symbol A objektový komplement. B a(X) zastupuje mnoţinu domněnek připisovanou subjektu a v kontextu X.
22
(Stalnaker, 1974, s. 478): „The hypothesis has the consequence that the conjunction and is not truth-functional17, since the truth-value of a conjunctive statemente will in some cases depend on entailment relation between the conjuncts. It hast he consequence that and is not symmetric.“ Presupozici je proto podle autora vhodné vymezit pragmaticky. Pokud propozice vyjádřená větou není v dalším průběhu konverzace zpochybněna, popřena apod., mluvčí ji povaţuje za danou. Vysloví-li tedy mluvčí „A and B“, rozšíří soubor společných předpokladů (common background assumptions) nejprve o propozici a (odpovídající A). Presuponuje-li B propozici a, je presupozice a splněna, ať je kontext předcházející A jakýkoli. Mluvčí tedy můţe smysluplně uţít „A and B“ i v případě, ţe propozice a v iniciálním kontextu zahrnuta není. Stalnaker neuţívá termín lokální kontext jako Karttunen (1974), ale nepřímo mluví o tomtéţ.
2.3 Presupozice jako (konvenční) implikatura Karttunen a Peters (1979) popisují pravidla projekce presupozic v revidovaném (rozšířeném) modelu montaguovské gramatiky. Montague (1974) se významem jazykových jednotek zabývá pouze z hlediska pravdivostních hodnot; Karttunen a Peters jeho model obohacují o popis významů, které mají povahu konvenčních implikatur. Kaţdou anglickou frázi lze podle nich asociovat se dvěma výrazy intenzionální logiky (srov. tamtéţ, s. 16): extenzionální výraz (extension expression) vyjadřuje denotativní význam (denotaci objektů, o nichţ je fráze pravdivá), zatímco implikativní výraz (implicature expression) vyjadřuje konvenční implikaturu. Oba typy významu jsou vlastní jak základním frázím (lexikálním jednotkám), tak – na základě translačních pravidel – derivovaným frázím. Pro některé fráze, které mají povahu funktorů, autoři počítají i s tzv. dědicí funkcí (heritage function). Ta určuje, které konvenční implikatury asociované s argumenty funktoru derivovaná fráze dědí a které nikoli. Interakci dvou, resp. tří sloţek významu autoři demonstrují na větě (45): (45) Bill likes Mary. 17
Termín truth-functional je do češtiny těţko přeloţitelný. Pravdivostní funkce (truth function) je funkce z pravdivostních hodnot do pravdivostních hodnot. Věta je truth-functional, pokud je její pravdivostní hodnota funkcí pravdivostních hodnot jejích částí.
23
Věta je derivována za tří základních frází: Bill, like a Mary. Extenze predikátové části věty vzniká kombinací extenzí frází like a Mary, tj. like-Marye = likee (^ Marye)18. Věta vyjadřuje tři konvenční implikatury: „Bill je muţ“, „Bill a Mary se znají“ a „Mary je ţena“.19 Implikatura asociovaná se slovesem like („Bill a Mary se znají“) se vztahuje k extenzi objektové fráze: lze předpokládat, ţe Bill zná Marii jako osobu, nikoli jako pohlaví. Implikaturu verbální fráze proto symbolizuje výraz likei (^ Marye). Projekci implikatury asociované se základní frází Mary („Mary je ţena“) do verbální fráze like Mary určuje dědicí funkce slovesa like: likeh (^ Maryi). Implikaturu celé verbální fráze, tj. konjunkci implikatury slovesa a projektované implikatury jména, symbolizuje výraz likei (^ Marye) ∧ likeh (^ Maryi). Protoţe v montaguovské logice jsou i jména povaţována za predikáty, autoři konjunkci symbolizují takto: (46) ẋ [likei (x, ^ Marye) ∧ likeh (x, ^ Maryi)]20 V další fázi derivace je z významů nominální a verbální fráze generován význam věty. Denotaci věty symbolizuje vzorec Bill-likes-Marye = Bille (^ likee (^ Marye). Ze zápisu je zřejmé, ţe nominální fráze Bill je chápána jako predikát slovesné fráze like Mary. Projekci všech tří implikatur zachycuje níţe uvedený vzorec: (47) Bill-likes-Maryi = [Billi (^ likee (^ Marye) ∧ Billh (ẋ [likei (x, ^ Marye) ∧ likeh (x, ^ Maryi)])] Zaráţející je první část vzorce, v níţ je extenze verbální fráze vztaţena k implikatuře subjektu: není jasné, jak by se denotace (^ likee (^ Marye) měla podílet na konstituování implikatury „Bill je muţ“. Symbolizaci predikátového kalkulu je bliţší následující forma zápisu: (48) Bill-likes-Marye = likee* (b, m)21
18
^ Marye v intenzionální logice symbolizuje intenzi Marye.
19
Karttunen a Peters zpochybňují, ţe by věta uvedené propozice skutečně implikovala; jde podle nich o modelový příklad. 20
Proměnné x jsou přisuzovány různé predikáty.
21
Symbol * vyjadřuje kontextové omezení na objekty, které jsou kvantifikovány, tj. jsou v dané situaci „na snadě“. Mnoţina takových objektů se někdy označuje jako „univerzum diskurzu“.
24
(49) Bill-likes-Maryi = malee* (b) ∧ be-acquainted-with e* (b, m) ∧ femalee* (b) V daném způsobu zápisu jsou všechny významy ztvárněny jako extenze. Karttunen a Peters (tamtéţ, s. 21) se vyjadřují rovněţ k teorii „zátek“, „otvorů“ a filtrů (srov. Karttunen, 1973a). Funkce typu forgeth presupozice transformuje (projektuje) beze změny, funkce typu hopeh je transformuje do podoby něčí domněnky a funkce typu tellh kaţdou propozici převádí na propozici triviální – na truismus, za nějţ mluvčí (ani nikdo jiný) nepřebírá odpovědnost. Srov.: (50) John forgot that it wasn't Bill who tapped Mary's phone. (51) John told Sue that it wasn't Bill who tapped Mary' s phone. (52) John hoped that it wasn't Bill who tapped Mary's phone. Souvětí (50) podle autorů implikuje totéţ co souvětí It wasn't Bill who tapped Mary's phone, tj. „someone tapped Mary's phone“ a „Mary has a phone“. Souvětí (51) se ke skutečnosti, zda Maryin telefon byl odposloucháván, nevyjadřuje. Mluvčí informuje pouze o tom, co John Mary sdělil – za pravdivost sdělení se podle autorů nezaručuje. Souvětí (52) konvenčně implikuje propozici „John believed that someone tapped Mary's phone“; mluvčí Johnovo stanovisko nepřejímá, pouze o něm referuje. Propozice „someone tapped Mary's phone“, která ze souvětí vyplývá, má povahu konverzační, nikoli konvenční implikatury. O povaze implikatury svědčí podle autorů její zrušitelnost, srov.: (53) John mistakenly believed that Mary's phone was tapped and he hoped that it wasn't Bill who tapped it. Implikatura podle autorů vzniká v důsledku platnosti Griceova principu kooperace (srov. Grice, 1975): Kdyby mluvčí věděl, ţe Johnova domněnka je mylná a adresát sdělení o tom neví, o skutečném stavu věcí by ho informoval. Jestliţe tak neučinil, adresát z výpovědi vyrozumí, ţe komplement slovesa vyjadřuje platnou propozici. Teorie projekce presupozic, kterou Karttunen a Peters navrhují, je příliš sloţitá na to, aby ji bylo moţno aplikovat na sloţitější věty přirozeného jazyka. Dalšími badateli, pokud vím, rozvíjena nebyla. 25
2.4 Rušení presupozic Vlivnou teorii projekce presupozic představil ve své monografii Gazdar (1979). Karttunenův projekční model (srov. Karttunen, 1973a) autor odmítá. Třídy sloves označované jako „zátky“, „otvory“ a filtry podle něj v jazyce přirozeně neexistují (srov. Gazdar, 1979, s. 109). Neplatí například, ţe by všechna verba dicendi patřila mezi „zátky“ – jsou-li uţita performativně, chovají se jako „otvory“. Negace podle Karttunena (1974, s. 188) náleţí do dvou tříd v závislosti na svém skopusu: externí negace se chová jako „zátka“, interní jako „otvor“. Věta (54) s interní negací presuponuje větu (56), věta (55) s externí negací nikoli. (54) John doesn't regret killing his father, but he should. (55) John doesn't regret killing his father, because he didn't kill him. (56) John killed his father. Gazdarovo stanovisko je odlišné. Souvětí (54) presuponuje (56), pokud kontext nesvědčí o opaku (jako v příkladu (55)). Presupozice afirmativní věty v příkladu (57) nemůţe být zrušena, protoţe propozice je ve větě sémanticky zahrnuta, srov.: (57) * John regrets killing his father, because he didn't kill him. To, ţe zahrnuté výroky (entailments) nelze zrušit, platí podle Gazdara obecně. Gazdar (tamtéţ, s. 111) upozorňuje na to, ţe teorie L. Karttunena (1973a) ani teorie Karttunena a Peterse (1979) negenerují náleţitou interpretaci pro příklady, v nichţ má modální operátor dosah na konjunkci dvou vět (souvětí), např.: (58) Possibly Boris killed Louis and possibly Boris regrets killing Louis. (59) It's possible that Boris regrets killing Louis but it is equally possible that he didn't actually kill him. Ani v jednom případě souvětí nepresuponuje, ţe Boris zabil Louise, jak uvedené teorie předpokládají. Gazdar (tamtéţ, s. 113) se vymezuje rovněţ vůči Karttunenově interpretaci podmínkových souvětí. Podle Karttunena (1973a, s. 178) podmínkové 26
souvětí dědí všechny presupozice zahrnuté v antecedentu; z konsekventu jsou projektovány pouze ty presupozice, které nevyjadřuje antecedent (srov. výše definice (29) a (30)). Gazdar předkládá několik protipříkladů: (60) If Nixon knows the war is over then the was is over. (61) If I go to bed with her, then Maria's children get jealous. Souvětí (60) podle Gazdara nepresuponuje „the war is over“, jak tvrdí Karttunen. Souvětí (61) by podle pravidla (30) (srov. výše) mělo presuponovat souvětí (62): (62) If I go to bed with her, then Maria has children. Intuici, ţe v souvětí (61) je projektována jednoduchá presupozice (63), Karttunen a Peters vysvětlují přítomností konverzační (!) implikatury. Podle Gazdara je presupozicí souvětí (61) věta (63): (63) Maria has children. Gazdar (tamtéţ, s. 117) konstatuje, ţe pro všechny predikáty, které Karttunen (1973a, s. 174) klasifikuje jako „zátky“, je typická jistá propustnost (leakage). Podle Karttunena by souvětí (64) nemělo presuponovat větu (65) ani (66); podle Gazdara obě presupozice projektovány jsou. Srov.: (64) The repairman didn't tell me that my camera was suitable for color too. (65) Speaker has a camera. (66) Speaker's camera is suitable for something other than color. Faktivní slovesa, náleţící mezi „otvory“, jsou propustné jen částečně. Autor v této souvislosti cituje Karttunenovy příklady (viz Karttunen, 1971): (67) If I realize later that I have not told the truth, then I will confess it to everyone. (68) If I discover later that I have not told the truth, then I will confess it to everyone. (69) If I regret later that I have not told the truth, then I will confess it to everyone. (70) I have not told the truth. 27
Ačkoli slovesa realize, discover a regret jsou faktivní, větu (70) zřejmě presuponují jen souvětí (68) a (69). Gazdar (tamtéţ, s. 124) zavádí termín potenciální presupozice, tzv. presupozice.22 Mnoţiny pre-supozic jsou větám připisovány mechanicky, s odhlédnutím od ambiguity negace, kontextové senzitivity apod. Souvětí dědí všechny pre-supozice svých komponentů, avšak skutečně presuponuje jen některé z nich. Autor definuje funkci fp: jejím argumentem je věta a její funkční hodnotou je mnoţina pre-supozic F. F má kardinalitu n, jejími členy jsou f1 ... fn. Věta (71) pre-suponuje větu (72); formální zápis pre-supozice má v Gazdarově notaci podobu vzorce (73): (71) Oedipus regrets that Jocasta drinks. (72) Speaker knows that Jocasta drinks. (73) f1 (γ) = {δ: δ = Kʒ.γ = XˆvˆthatˆʒˆY}23 Pro Gazdarovu teorii je klíčový termín výpověď (utterance). Výpověď je (tamtéţ, s. 130) definována jako trojice entit: vyslovené věty (e1), sekvenční pozice, na níţ se věta nachází (e0), a mnoţiny propozic reprezentujících kontext (e2). Kaţdé výpovědi je přiřazena mnoţina propozic ep korespondujících s pre-supozicemi příslušné věty. 24 Komunikaci chápe Gazdar (tamtéţ, s. 131) jako postupnou inkrementaci kontextu: nový kontext výpovědi (eu) je definován jako starý kontext (e2) obohacený o vyslovenou větu (resp. o přesvědčení mluvčího, ţe vyslovená věta platí): (74) eu = e2 ∪ {[Ke1]} Uspokojivou inkrementaci (satisfiable incrementation) mnoţiny propozic X mnoţinou propozic Y Gazdar definuje takto:
22
Termín pre-supozice budu uţívat jen do konce oddílu věnovaného Gazdarově teorii.
23
Symbol v značí faktivní nebo semifaktivní sloveso, γ, δ, ʒ jsou věty, X, Y jsou jakékoli řetězce znaků, potenciálně nulové. K je zkratka pro řetězec speaker knows that. 24
Kromě toho jsou s výpovědí asociovány také klauzální a skalární implikatury pramenící z příslušných im-plikatur. Mezi implikaturami a im-plikaturami je podobný vztah jako mezi presupozicemi a presupozicemi. Im(-)plikaturám je v Gazdarově monografii věnována samostatná kapitola, zde o nich pojednávat nebudu.
28
(75) X ∪ !Y = X ∪ {y: y ∈ Y · (Z ⊆ X ∪ Y} [con{y}∪ Z ↔ con Z]25 X ∪ !Y je sjednocením X s těmi členy (= propozicemi) Y, které mohou být k X přičleněny, aniţ by výsledný soubor byl inkonzistentní. Presupozici Gazdar vymezuje takto: (76) Propozice x je presupozicí výpovědi e tehdy a jen tehdy, pokud x ∈ eu ∩ ep. Výpověď e tedy presuponuje propozici x pouze tehdy, kdyţ 1) vyslovená věta presuponuje větu, která denotuje x, 2) x náleţí ke kontextu vzniklému realizací e. Všechny ostatní pre-supozice jsou zrušeny. Presupozicemi se tedy stávají pre-supozice, pro které platí: (77) δ ∈ ep, avšak [δ] ∉ eu Gazdar svou teorii demonstruje na desítkách (typově různých i podobných) příkladů, obvykle diskutovaných ve starší literatuře. Uvedu zde jen některé z nich. Příklady (78) a (79) ukazují, jaký vliv má na projekci pre-supozic kategorie gramatické osoby. (78) Boris doesn't know that Maria is a secretary. (79) I don't know that Maria is a secretary. (80) Speaker knows that Maria is a secretary. Presupozice (80) je projektována pouze v souvětí (78), v souvětí (79) je zrušena kvůli inkonzistenci s vyjádřeným tvrzením. Zrušeny mohou být také lexikální pre-supozice: (81) Your teacher will be either a bachelor or a spinster. (82) Your teacher will be male. (83) Your teacher will be female.
25
Con je symbol pro predikát konzistentnosti. · značí konjunkci (autor tento symbol uţívá proto, aby se vyhnul hromadění závorek).
29
Substantivum bachelor spouští pre-supozici (82), substantivum spinster pre-supozici (83). Protoţe uvedené pre-supozice jsou kontradiktorické, ve výpovědi (81) musejí být zrušeny. Gazdar uvádí také příklad se slovesem propozičního postoje: (84) Bill believed that Fred had been beating his wife and Harry hoped that Fred would stop beating her. (85) Fred had been beating his wife. Příklad (84) podle něj implikuje [P¬(85)]26; pre-supozice je kvůli konfliktu s uvedenou implikaturou zrušena. Příklad (86) je stejného typu: (86) I dreamed that I was a German and that I regretted being a German. (87) I was a German. Gazdar (tamtéţ, s. 156) připouští, ţe jeho teorie negeneruje náleţité výsledky pro některé typy kontextů, např.: (88) John dreamed that LBJ was a homosexual and that everybody knew he was a homosexual. (89) John dreamed that LBJ was a homosexual and that everybody knew. Oba příklady presuponují propozici vyjádřenou komplementem slovesa know, protoţe kontext nezahrnuje propozici, která by s pre-supozicí byla v konfliktu. Podle Gazdara je však takový závěr neintuitivní. Soames (1982) upozorňuje, ţe součástí modelu projekce presupozic musejí být jak pravidla pro splnění presupozic (srov. Karttunen, 1974), tak pravidla pro jejich rušení ve smyslu Gazdarovy teorie. Integrace obou mechanismů můţe být dvojí: 1. Na základě pravidel naznačených Karttunenem jsou generovány pragmatické presupozice; ty posléze mohou být zrušeny. 2. Potenciální presupozice, které jsou v konfliktu s kontextem nebo s konverzačními implikaturami, jsou zrušeny. Ze zbývajících potenciálních presupozic jsou pomocí Karttunenových pravidel generovány presupozice realizované ve výpovědi. Soames se v článku přiklání k druhé eventualitě, později (srov. Soames, 1989, s. 577) však připouští, ţe obě řešení mají své výhody a nevýhody. 26
P symbolizuje výrok „it is compatible with all the speaker knows that“.
30
2.5 Presupozice v sémantice kontextových změn I. Heimové Heimová (1983b) navazuje zejm. na Karttunena (1974), Karttunena a Peterse (1979) a Gazdara (1979). S Gazdarovými námitkami vůči teorii Karttunena a Peterse autorka souhlasí (srov. Heimová, 1983, s. 398): je podle ní chyba, ţe tři sloţky významu lexikálních jednotek, tj. extension expression, implicature expression a heritage function (srov. výše v kap. 2.3), jsou modelovány jako navzájem nezávislé (ţádná sloţka není derivována z ostatních dvou). Gazdarově teorii ovšem vytýká, ţe zcela opomíjí projekci presupozic realizovanou na podvětné úrovni, např. ve větách s univerzálním kvantifikátorem (srov. tamtéţ, s. 399): (90) Every nation cherishes its king. Logickou formu věty autorka reprezentuje takto: (91) every xi, xi (is a) nation, xi cherishes xi's king Přítomnost určité deskripce xi's king, zdá se, svědčí o realizaci presupozice „xi has a king“. Heimová ovšem výrok výrok „xi has a king“ nepovaţuje za propozici, neboť jeho sloţkou je volná proměnná xi. Heimová (tamtéţ, s. 400) rozlišuje dvě sloţky významu: sloţku, kterou označuje jako „context change potential“ (dále jen CCP), a sloţku presupoziční. Z CCP lze podle Heimové derivovat jak pravdivostní hodnotu prostředku, tak jeho dědicí funkci. CCP je definován jako soubor instrukcí determinujících operace, jejichţ výsledkem je kontextová změna. CCP jednoduché oznamovací věty It is raining např. odpovídá poţadavku, aby aktuální kontext byl obohacen o informaci, ţe prší. Přičlenění věty It is raining ke kontextu c znamená, ţe z c jsou odebrány ty moţné světy, v nichţ neprší. CCP souvětí lze stanovit kompozicí CCP jeho vět (klauzí). Heimová nemluví o vztahu splňování (satisfaction) jako Karttunen (1974), nýbrţ o vztahu připouštění (admittance). Nejde zřejmě o synonyma: Karttunenův termín se týká vztahu mezi kontextem a presupozicemi, kdeţto termín I. Heimové popisuje vztah mezi kontextem a větami. Kontext připouští větu (souvětí) S, pokud splňuje, tj. zahrnuje všechny její presupozice.
31
Pojem připouštění úzce souvisí s pojmem definovanosti (srov. dále). Vztah mezi kontextem a pravdivostní hodnotou věty Heimová definuje takto: (92) Pokud je kontext c pravdivý (ve světě w) a c připouští větu (souvětí) S, pak S je pravdivá (ve w), pokud c + S je pravdivé (ve w). Z definice vyplývá, ţe věta (souvětí) S je pravdivá, pokud zachovává pravdivost kontextu. Heimová (1992) navazuje zejm. na Heimovou (1983b), Karttunena (1973b, 1974) a Stalnakera (1974, 1988). Presupozice autorka definuje jako poţadavky věty na kontext (tamtéţ, s. 185); ty určují, na jaké kontexty lze CCP dané věty aplikovat. Větu, v níţ je spuštěna presupozice, lze hodnotit pouze v kontextu, který jiţ příslušnou propozici zahrnuje. Fenomén projekce presupozic Heimová povaţuje za vedlejší produkt kompozice CCP: CCP souvětí je komponován z CCP jeho vět (klauzí). V teorii I. Heimové je klíčový pojem definovanosti: CCP věty je definován pouze pro kontexty, které splňují presupozice dané věty. Projekce presupozic je závislá na vztahu mezi podmínkami definovanosti CCP elementárních vět a podmínkami definovanosti CCP vyšších konstituentů. Převáţná část textu je věnována formálnímu popisu sémantiky sloves propozičního postoje. Heimová při analýze vyuţívá standardní intenzionální sémantiku, jakou lze najít např. u Hintikky (1969). Věta (93) je pravdivá ve světě w, pokud prší v kaţdém světě w', v němţ John má doxastický27 přístup k w: (93) John believes that it is raining. Doxastická přístupnost je (tamtéţ, s. 187) definována takto: osoba x má ve světě w' doxastický přístup ke světu w, pokud w' je kompatibilní s domněnkami, které x má ve
27
Doxastická logika popisuje logickou strukturu výroků vyjadřujících domněnky. Jde o jeden z typů modální logiky v širokém smyslu. Dalšími typy modální logiky jsou např. logika deontická, studující logickou strukturu příkazů, zákazů a povolení, nebo logika epistemická, zabývající se poznáním (studuje výroky typu je známé, ţe...).
32
w.28 Přístupnost Heimová (na rozdíl od Hintikky) neztvárňuje jako relaci mezi moţnými světy, ale jako funkci ze světů do mnoţin světů: (94) Pro kaţdé w ∈ W, Doxj (w) = {w' ∈ W: W odpovídá tomu, čemu John věří ve světě w} Souvětí (93) podává informaci, ţe ve světě w, v němţ se nacházíme, prší v kaţdém elementu Doxj (w). CCP tohoto souvětí odpovídá instrukci, aby z původního kontextu byly eliminovány všechny světy, které danou podmínku nesplňují. Příslušné CCP zachycuje následující formule: (95) Pro kaţdé c, c +John believes it is raining = {w ∈ c: for every w' ∈ Doxj(w), it is raining in w'}. Formule (95) je podle Heimové ekvivalentní formuli (96): (96) Pro kaţdé c, c + John believes it is raining = {w ∈ c: Doxj (w) + it is raining = Doxj (w)} Vysvětlení autorky je následující: protoţe v kaţdém elementu mnoţiny Doxj (w) prší, odebráním světů, v nichţ neprší, se daná mnoţina nezmění. Formuli (96) lze zobecnit takto: (97) Pro kaţdé c, c + a believes γ = {w ∈ c: Doxa(w) + γ = to samé}. Do formule (97) Heimová začleňuje podmínku definovanosti; výsledkem toho je formule (98): (98) [c + a believes γ je definováno tehdy a jen tehdy, jestliţe Doxa(w) + γ je definováno pro kaţdé w ∈ c]. Pokud c + a believes γ je definováno, pak c + a believes δ = {w ∈ c: Doxa(w) + γ = to samé}
28
Dvojí vazba anglického adjektiva accessible je do češtiny těţko přeloţitelná. Definici jsem přeloţil volně, uvedu ji proto také v originálním znění: „world w' is doxastically accessible for person x to world w if and only if w' is compatible with the beliefs that x holds in w“ (tamtéţ, s. 187).
33
Z definice (98) podle Heimové vyplývá toto: Pokud CCP výroku δ je definován jen pro kontexty, které zahrnují propozici p, pak CCP výroku a believes γ je definován pouze pro kontexty, v nichţ jsou všechny elementy w přiřazeny k Doxa(w), které zahrnuje p. Jinými slovy pro kontexty, které zahrnují výrok a believes γ. Heimová tedy dospívá ke stejnému závěru jako Karttunen (1973b, 1974): pokud γ presuponuje p, pak a believes δ presuponuje a believes p. Heimová (tamtéţ, s. 189) popisuje projekci presupozic v sekvencích dvou vět, které referují o něčí domněnce, přičemţ první věta zahrnuje propozici presuponovanou větou druhou. Např.: (99) John believes that Mary1 is here, and he believes that SusanF is here too1.29 Souvětí jako celek nepresuponuje nic, neboť presupoziční poţadavek druhého konjunktu je splněn „intermediálním“ kontextem c'. Kontext c' je definován takto: (100) c':= c + John believes Mary1 is here w ∈ c: propozice „Mary is here“ platí ve všech w' ∈ Doxa (w) Heimová analyzuje rovněţ význam vět, které referují o něčím přání (jde o tzv. desire reports). Význam slovesa want autorka v návaznosti na Hintikku (1969) popisuje stejně jako význam slovesa believe, s tím rozdílem, ţe místo doxastické přístupnosti mluví o přístupnosti buletické 30 (funkci Doxa (w) nahrazuje funkce Bula (w)); srov. Heimová (tamtéţ, s. 192): (101) [c + a wants γ je definováno tehdy a jen tehdy, jestliţe Bula (w) + γ je definováno pro kaţdé w ∈ c]. Pokud c + a wants γ je definováno, pak c + a wants γ = {w ∈ c: Bula(w) + γ = to samé} Dále v textu však autorka svou analýzu reviduje, navazujíc na Stalnakera (1984). Srov. citaci: „wanting something is preferring it to certain relevant alternatives, the relevant alternatives being those possibilities that the agent believes will be realized if he does 29
Částice too je v anaforickém vztahu k substantivu Mary. Oběma výrazům je proto přiřazen stejný referenční index. Symbol F reprezentuje fokus. Podrobněji o tom viz na s. 86. 30
Buletická logika popisuje logickou strukturu výroků vyjadřujících záměry, úmysly apod.
34
not get what he wants“ (Heimová, tamtéţ, s. 193). Věty referující o něčím přání autorka interpretuje jako skryté kondicionály: věta John wants Mary to leave vyjadřuje Johnovu domněnku, ţe pokud Mary odejde, bude John ţít v ţádoucnějším světě, neţ kdyţ neodejde. Revidovaná analýza významu slovesa want vypadá takto: (102) výrok a wants γ je pravdivý ve w tehdy a jen tehdy, pokud pro kaţdé w' ∈ Doxa (w) platí: kaţdý δ-svět maximálně podobný w' je ţádoucnější pro a ve světě w neţ kaţdý non-δsvět maximálně podobný w' Pravidlo (102) Heimová (tamtéţ, s. 197) transponuje do dynamické sémantiky pomocí funkce Sim: Sim je funkce z propozic do propozic, která přiřazuje kaţdému p mnoţinu p-světů maximálně podobných w. Upravené pravidlo uvádím níţe: (103) c + a wants γ = {w ∈ c: pro kaţdé w' ∈ Doxa (w): Simw' (Doxa + γ)
35
Moţnost, ţe Fred nepřijde, nemusí být kompatibilní se souborem Johnových domněnek. CCP druhého konjunktu by v tom případě nebyl pro daný kontext definován. Podobný problém představují sekvence podmínkových souvětí31, např.: (105) If Mary comes, we'll have a quorum. If Susan comes too, we'll have a majority. Další slabinou teorie I. Heimové je skutečnost, ţe předpovídá „odfiltrování“ presupozic pro příklady typu (106), ne však pro příklady typu (107). Jinými slovy, projekce závisí na pořadí sloves want a believe. (106) John believes that he owns a cello, and he wants to sell his cello. (107) John wants me to buy him a cello, although he believes that his cello is going to take up a lot of space. Propozici „John owns a cello“ podle autorky nepresuponuje ani jedno z uvedených souvětí. Heimová (tamtéţ, s. 206) si podobně jako Karttunen (1973a, s. 189) klade otázku, proč izolované věty referující o něčím postoji vyvolávají dojem, ţe presupozice je projektována v té podobě, v jaké je spuštěna. Srov.: (108) John believes that it stopped raining. Zatímco pro Gazdara (1979) jsou slovesa propozičního postoje „otvory“, Heimová i Karttunen je povaţují za filtry. Pokud kontext nezahrnuje propozici „it has been raining“ ani propozici „John believes it has been raining“, musí být uplatněna akomodace 32 . Recipient zřejmě usiluje o to, aby akomodace byla strukturně co nejjednodušší. Kontext tedy akomoduje propozicí, ţe skutečně pršelo, nikoli propozicí, ţe pršelo v Johnově myšlenkovém světě. Heimová vyslovuje hypotézu, ţe projekce presupozice z komplementu slovesa propozičního postoje je podmíněna přítomností de re konstrukce.
31
Význam kondicionálu je podobně jako význam slovesa want zaloţen na komparaci: jde o porovnání světů, v nichţ je podmínka splněna, s těmi, v nichţ splněna není. 32
Termín akomodace označuje mechanismus doplnění presuponované propozice do kontextu, na jehoţ pozadí je presupozice hodnocena. Podrobněji viz v kap. 2.6.
36
Distinkce mezi de re a de dicto konstrukcí se týká výroků obsahujících intenzionální operátor. Oba typy se liší pořadím modálního operátoru a kvantifikátoru: v de dicto konstrukci stojí modální operátor před kvantifikátorem, v de re konstrukci je tomu naopak. Níţe uvádím příklad pro modální operátor „být nutné“ a existenciální kvantifikátor. de dicto: □ ∃ x Ax (nutně platí, ţe nějaké x je takové, ţe má vlastnost A) de re: ∃ x □ Ax (nějaké x je takové, ţe má nutně vlastnost A) Rozdíl mezi de dicto a de re konstrukcí ukazuje věta (109):
(109) Petr se chce oţenit s nejkrásnější dívkou ve městě. Fráze nejkrásnější dívka ve městě má buď referenci specifickou, nebo nespecifickou. V prvním případě jde o de re konstrukci: Petr si chce vzít jednu specifickou osobu, která má vlastnost „být nejkrásnější dívkou ve městě“. Interpretace de dicto znamená, ţe Petr se chce oţenit s nejkrásnější dívkou ve městě, ať je to kdokoli. Uvedené termíny se někdy vykládají takto: de dicto = of (the) word, de re = of (the) thing. Má-li fráze nejkrásnější dívka ve městě referenci specifickou, znamená to, ţe objektem Petrovy touhy je „věc“. Má-li referenci nespecifickou, záleţí Petrovi na tom, aby osoba, kterou si vezme, byla nositelem jisté vlastnosti.
Heimová svou myšlenku demonstruje na příkladu (110): (110) John thought I had stopped proof-reading. John si mohl myslet, ţe činností, kterou mluvčí ukončil, nebyla korektura textu, ale např. čtení časopisu. Taková interpretace má povahu de re, protoţe sloţka proofreading není ve skopusu modálního operátoru. Z toho podle Heimové vyplývá, ţe souvětí presuponuje uskutečnění daného děje. Podobně lze interpretovat příklady, v nichţ komplement slovesa propozičního postoje zahrnuje částici spouštějící presupozici, např.: (111) John: I am already in bed. Mary: My parents think I am also in bed. Text je koherentní i v případě, ţe Maryini rodiče Johnovu aktuální situaci neznají. Hypotéza I. Heimové je zaloţena na předpokladu, ţe de re interpretace recipient preferuje před interpretací de dicto. Protiklad obou čtení však autorka zmírňuje: de dicto interpretaci povaţuje za zvláštní typ de re interpretace.
37
Oba protichůdné pohledy na projekci presupozic z komplementů sloves propozičního postoje se Heimová (tamtéţ, s. 211) pokouší sjednotit. Při interpretaci izolovaných vět podle ní dochází k dvojí akomodaci: kontext je akomodován 1) presupozicí spuštěnou ve větě jako izolované jednotce, 2) presupozicí spuštěnou ve větě jakoţto komplementu slovesa propozičního postoje. V příkladu (108), zopakovaném níţe, autorka předpokládá akomodaci propozicemi (112) i (113). (108) John believes that it stopped raining. (112) It has been raining. (113) John believes it has been raining. Heimová svou hypotézu zdůvodňuje tím, ţe akomodace musí být nekontroverzní a nepřekvapivá. Při recepci izolovaného (z kontextu vytrţeného) souvětí (108) akomodujeme kontext presupozicí (113). Mluvčí povaţuje tvrzení (113) za nekontroverzní a nepřekvapivé (jinak by nevolil vyjádření, které vyţaduje akomodaci), a sice proto, ţe platí tvrzení (112). Pohled I. Heimové na projekci presupozic spuštěných v komplementu sloves propozičního postoje lze shrnout takto: Ze sémantiky souvětí daného typu vyplývá, ţe projektována je presupozice zahrnující význam slovesa propozičního postoje (např. „John believes it has been raining“). Projekci jednoduché i komplexní presupozice zároveň (tj. „it has been raining“ i „John believes it has been raining“) autorka připouští jen pokud jde o akomodaci. Sémantikou sloves propozičního postoje se zabývá také R. Stalnaker (1988). Autor zavádí termín relevantní derivovaný kontext. V příkladu (114) je takovým kontextem mnoţina moţných situací, o nichţ mluvčí předpokládá, ţe jsou kompatibilní s Maryinými domněnkami. (114) Mary believes that Harry regrets accepting the bribe. Uvedený výrok vyţaduje derivovaný kontext zahrnující informaci, ţe Harrymu někdo nabídl úplatek a on jej přijal. Stalnaker se domnívá, ţe dané souvětí nepresuponuje „Harry accepted the bribe“, nýbrţ „Mary believes that Harry accepted the bribe“.
38
2.6 Globální a lokální akomodace kontextu Termín akomodace, pocházející od D. Lewise (1979), označuje mechanismus doplnění presuponované informace do souboru sdílených předpokladů. Srov. citaci (tamtéţ, s. 340): „The Rule of Accommodation for Presupposition: If at time t something is said that requires presupposition P to be acceptable, and if P is not presupposed just before t, then – ceteris paribus and within certain limits – presupposition P comes into existence at t.“ Podle Heimové (1983b, s. 401) se akomodace týká případů, kdy obsahem presupozice je nová informace. Pokud je věta vyslovena v kontextu, který ji nepřipouští (tj. nezahrnuje její presupozice), spojení c + S není definováno. Kontext c je proto třeba rozšířit na c', který se od c liší pouze tím, ţe S připouští. S je posléze připojena k c': c'+ S. Heimová rozlišuje akomodaci globální a lokální. Globální akomodace znamená „trvalé“ doplnění informace do hlavního kontextu, tj. do souboru sdílených předpokladů. Lokální akomodaci lze popsat jako dočasnou úpravu kontextu pro účely interpretace věty. Rozdíl mezi oběma mechanismy ukazují příklady (115) a (116). (115) Peter's girlfriend didn't come. (116) The king of France didn't come, because France doesn't have a king. Heimová soudí, ţe globální akomodace má před lokální akomodací vţdy přednost. 33 Pokud recipient věty (115) neví, ţe Petr má přítelkyni, doplní příslušnou informaci do hlavního kontextu, tj. realizuje globální akomodaci. Souvětí (116) takovou operaci neumoţňuje: pokud recipient ví, ţe současná Francie nemá krále, nemůţe do souboru sdílených předpokladů doplnit informaci, ţe francouzský král existuje – příslušné propozice by byly v rozporu. Existence francouzského krále se předpokládá jen lokálně – ve větě, v níţ presupozice byla spuštěna. CCP věty s negací Heimová popisuje takto:
33
Atlas (1976) předpokládá, ţe kontext je akomodován propozicí x, nikoli propozicí y, pokud je x silnější neţ y (tj. pokud propozice x propozici y jednosměrně zahrnuje).
39
(117) c + ¬S = c – (c + S)34 Proces lze interpretovat následujícím způsobem: 1. Kontext je obohacen o větu zapuštěnou pod operátor negace (ovšem bez tohoto operátoru!): c + S. 2. Výsledný kontext je od výchozího kontextu „odečten“ (vyloučí se z něj světy, v nichţ „francouzský král přišel“): c – (c + S). Lokální akomodace odpovídá kroku 1. Globální a lokální akomodaci, resp. akomodaci globálního/lokálního kontextu, rozlišují také D. Beaver a H. Zeevat (2007). Globálním kontextem je myšlen soubor sdílených předpokladů, lokální kontext leţí v dosahu operátoru rušícího tvrzení (entailment cancelling operator). Srov.: (118) (c1) If (c2) John brings his girlfriend to the party, everyone will be excited. (119) John has a girlfriend. If John brings his girlfriend to the party, everyone will be excited. (120) If John has a girlfriend and he brings his girlfriend to the party, everyone will be excited. Propozicí „John has a girlfriend“ můţe být akomodován buď globální kontext c1 (viz (119)), nebo lokální kontext c2 (viz (120)). Protoţe c2 je podřízen operátoru podmínkového souvětí, získává i propozice „John has a girlfriend“ charakter podmínky. V souvětí (119) je tedy presupozice projektována, v souvětí (120) je její projekce zablokována. V obou případech je presupozice splněna. Akomodaci se věnuje rovněţ K. von Fintel (2008). Autor tvrdí (tamtéţ, s. 28 ve verzi PDF), ţe v příkladech typu (121) nejde o lokální akomodaci v tom smyslu, jak ji definuje Heimová (1983b). (121) There is no King of France. Therefore, the King of France is not hiding in this room. Akomodován podle něj není kontext, ale negovaná věta. Úprava věty je syntaktická nebo sémantická; jejím výsledkem je modifikace nebo dokonce zrušení presupozic 34
Vzorec uvádím ve zjedodušené, srozumitelnější podobě. Pravidlo je v originálním textu formulováno takto: c + not S = c\(c + S).
40
zapuštěných konstituentů. Von Fintel (tamtéţ, s. 29 ve verzi PDF) se vyjadřuje rovněţ k tzv. intermediální akomodaci. Jde o termín, který někteří autoři uţívají v souvislosti s kvantifikátory. Srov. definici S. Bermana (1991): „Presuppositions of the nuclear scope are accommodated into the restricted term.“ 35 Příkladem věty s (domnělou?) intermediální akomodací je věta (122): (122) Every man loves his wife. Von Fintel počítá s kontextovým omezením domény kvantifikátoru; vyjadřuje jej proměnná C. Věta je asociována se dvěma presupozicemi: 1. C je známé. 2. ∀ x ∈ (C ∩ man): x má manţelku. Druhou presupozici musí splňovat všechny elementy domény kvantifikátoru. Obě presupozice podle autora akomodují globální, nikoli intermediální kontext. Termíny lokální akomodace a intermediální akomodace povaţuje von Fintel za nadbytečné.
2.7 Presupozice jako typ anafory R. van der Sandt (1992) pracuje s aparátem teorie reprezentace diskurzu (discourse representation theory). Jeho pojetí je sémantické, avšak klasickou fregovskostrawsonovskou definici presupozice odmítá. Presupozice podle něj nemůţe být zaloţena na vztahu sémantické zahrnutosti (semantic entailment): tento vztah je monotonický, kdeţto presupozice se chovají nemonotonicky 36 (srov. tamtéţ, s. 335). Nemotoničnost presupozic demonstrují příklady (123) a (124): (123) It is possible that Harry does not have a child, but it is also possible that {he/Harry's child} is on holiday. (124) Harry does not have a child. So {he/Harry's child} cannot be on holiday. Van der Sandt upozorňuje na podobnost „kanonických“ příkladů z literatury o presupozicích a z literatury o anafoře, např.:
35
Citaci jsem převzal od von Fintela (tamtéţ, s. 32 ve verzi PDF).
36
Monotonická je taková relace, která není zrušitelná dodáním nové informace. Zrušitelnými inferencemi se zabývá tzv. nemonotonická logika (srov. Antonelli, 2012).
41
(125) If Jack has children, then all of Jack's children are bald. (126) If John owns a donkey, he beats it. Autor povaţuje presupozici za typ anafory. Presupozice má však na rozdíl od zájmen deskriptivní obsah, který umoţňuje akomodaci kontextu. Anaforické jsou nejen určité deskripce, ale rovněţ částice too a even, slovesa begin, stop a continue, vytýkací konstrukce, časové věty a faktivní slovesa. Jednotlivé spouštěče se odlišují tím, jak snadno lze příslušnými propozicemi akomodovat kontext. Projekci presupozic chápe van der Sandt jako akomodaci jedné z úrovní struktury diskurzu (nejčastěji úrovně nejvyšší) lexikální informací obsaţenou v „presupoziční anafoře“. Projekce je podle něj opravná strategie, která umoţňuje realizaci anaforického spojení v případech, kdy v diskurzu nelze najít vhodný antecedent. Jde o bottom-up proceduru; srov. tamtéţ, s. 356: „A projection line is one path through an accessibility tree from a sub-DRS [= discourse representation structure, doplnil V. V.] to the root of the tree. It tells us which route an anaphor must take when it is projected to a higher position in a DRS.“ Některé typy vět umoţňují presupoziční i nepresupoziční čtení; o realizaci presupozice svědčí moţnost na presuponovaný obsah anaforicky odkázat, např.: (127) If John has grandchildren, his children will be happy. They wanted to have offspring long ago. Fráze grandchildren v závislé větě podmínkového souvětí nemůţe plnit funkci antecedentu presupozičního výrazu his children. Antecedent proto musí být do kontextu doplněn akomodačně: buď na globální úrovni (jde o preferovanou moţnost, jejímţ výsledkem je presupoziční interpretace), nebo lokálně v antecedentu podmínkového souvětí (nepresupoziční interpretace). V některých případech je globální akomodace vyloučena: (128) If John has children, he will regret that all of his children are bald. Pokud by presupozicí spuštěnou frází his children byl akomodován globální kontext, platila by presupozice „all of his children are bald“; ta by byla v rozporu s obsahem antecedentu podmínkového souvětí. 42
Schémata (130) a (131) zachycují „rezoluci“ anafor37 v souvětí (129): (129) If John has a child, his child is happy. (130) 38
(131)
Rezoluce presupozičních anafor v antecedentu podmínkového souvětí spočívá ve ztotoţnění pronominálních markerů: z je ztotoţněno s y, w je ztotoţněno s x (srov. oba diagramy výše). Stejnou DRS jako souvětí (129) by mělo souvětí (132): (132) If John has a child, he is happy.
37
Termín označuje identifikaci antecedentu anafory. Dále jej uvádím bez uvozovek.
38
Symboly x, y, w, z reprezentují pronominální markery – objekty, k nimţ anaforický výraz odkazuje.
43
Van der Sandt předpokládá, ţe nejprve je intepretována anafora nejhlouběji zanořená v syntaktické struktuře věty. Celý algoritmus popisuje takto (tamtéţ, s. 361): „Beginning with the most deeply embedded anaphor, anaphoric material will climb up along projection lines until a proper binding site is found, that is, a site which contains or is compatible with the (presuppositional) anaphor. If so, we will identify the markers of the A-structure with the relevant markers in the binding site and transfer the associated conditions. If we reach the root of the accessibility tree and no binding site is found, we will try to accommodate the anaphoric material, that is, we will insert the discourse marker of A-structure and add the associated conditions. But now it might turn out that this violates the constraints on accommodation which we will discuss shortly. If so, we will go back along the anaphor's projection line and try to accommodate one level lower, repeating this procedure until a proper accommodation site is found. Next, the same procedure will be applied to the anaphoric expression which resides one level higher on the same projection line. If this procedure can be completed for all Astructures we will end up with a full DRS.“ Vázání tedy autor stejně jako projekci povaţuje za bottom-up proces, akomodaci za top-down proces.
2.8 Testování presupozic Von Fintel (2004, s. 3 ve verzi PDF) v návaznosti na Shanona (1976) zjišťuje presupozice pomocí dialogového testu (v pozdější literatuře označovaného jako Hey, wait a minute test): (133) A: The mathematician who proved Goldbach’s Conjecture is a woman. B: Hey, wait a minute. I had no idea that someone proved Goldbach’s Conjecture. B': #Hey, wait a minute. I had no idea that that was a woman.39 Věta testovaná na přítomnost presupozic odpovídá v modelovém dialogu replice mluvčího A. Mluvčí B vyjadřuje nad presupozicí první repliky překvapení; signalizuje, ţe presupozici mluvčího A (resp. věty, jejímţ je A produktorem) nesdílí. Jinak řečeno: B se ohrazuje proto tomu, ţe A ztvárnil jistý obsah tak, jako by byl B dobře známý. 39
Symbol # značí nepatřičnost (squeamishness), symbol F (viz dále) nepravdivost.
44
Smyslem dialogového testu je rozlišit presupozici věty od vlastního tvrzení (vyjádření obsahu, který nemá povahu presupozice). Pokud po „incipitu“ Hey, wait a minute. I had no idea that následuje vlastní tvrzení, dialog je nepřirozený (srov. odpověď B'). Podle von Fintela jsou nepresupoziční sloţky věty ve významovém dosahu nadřazené konstrukce, kdeţto presupozice je projektována v nezměněné podobě. Např.: (134) I hope that the King of France is wise. (135) I hope that the mathematician who proved Goldbach’s Conjecture is a woman. (136) If the King of France is wise, James (the Francophobe) will be quite disappointed. (137) If the mathematician who proved Goldbach’s Conjecture is a woman, James (the misogynist) will be quite disappointed. V příkladech (134) a (135) není existence francouzského krále, resp. muţe, který prokázal Goldbachovu hypotézu, součástí toho, v co mluvčí doufá: existenční presupozice je projektována ze závislé věty na syntaktickou úroveň souvětí. Podmínkové věty vyjadřují protiklad mezi situacemi, v nichţ francouzský král je, nebo není moudrý, resp. mezi situacemi, v nichţ matematik, jenţ prokázal Goldbachovu hypotézu, je muţ, anebo ţena. Von Fintel (tamtéţ, s. 9 ve verzi PDF) si klade otázku, proč selhání presupozice (presupposition failure) někdy vede k tomu, ţe větu hodnotíme jako nepatřičnou (squeamish), jindy k tomu, ţe ji vnímáme jako nepravdivou. Např.: (138) # The King of France is bald.40 (139) F The King of France is sitting in that chair. Autor (tamtéţ, s. 16 ve verzi PDF) rozlišuje sémantické pravdivostní hodnoty 0 a 1 a pragmatické pravdivostní hodnoty TRUE a FALSE. Intuitivní pravdivostní hodnoty, kterým větám přiřadila skupina informantů, mají podle něj pragmatickou, nikoli sémantickou povahu. Pravdivostní hodnoty TRUE a FALSE reflektují status věty 40
Von Fintel uvádí charakteristiky, které větám přisoudila většina jeho informantů. Počet informantů autor neuvádí.
45
vzhledem k souboru informací (body of information) D. Věta je hodnocena jako TRUE, pokud je zahrnuta v souboru informací D nebo pokud má pravdivostní hodnotu 1 ve všech světech kompatibilních s D. Jako FALSE je hodnocena v případě, ţe v souboru informací D je zahrnuta její negace, anebo kdyţ má ve všech světech kompatibilních s D pravdivostní hodnotu 0. Věta je hodnocena jako TRUE, pokud ve všech světech kompatibilních s D existuje francouzský král, který sedí na dané ţidli. Věta je hodnocena jako FALSE, pokud se ve všech těchto světech francouzský král nachází jinde neţ na dané ţidli. Kontrast mezi příklady (138) a (139) von Fintel vysvětluje takto: Zatímco v příkladu (138) nelze pozitivně ověřit, zda francouzský král má vlasy, anebo je holohlavý, v příkladu (139) je moţno stav věcí vizuálně zkontrolovat: pohledem na prázdnou ţidli zjistíme, ţe na ní nesedí francouzský král ani nikdo jiný. Fráze that chair je na rozdíl od fráze bald uţita referenčně.41 Pravdivost věty lze popřít díky tomu, ţe referent fráze that chair je kontextově salientní. Spolehlivost von Fintelova testu zpochybňuje Ch. Potts (2008). Autor vychází z analýzy korpusových dat, konkrétně z transkripcí interview televizní stanice CNN. Dochází k závěru, ţe v některých kontextech reakce Wait a minute nezaměřuje presupozici, ale jiné typy obsahu. Srov. následující příklady: (140) COURIC: Are you sorry you said it, Governor? MCCAIN: Wait a minute. Before you say, is she sorry, is she sorry, this was a gotcha sound bite. (141) MCGINLEY: We’re going in under the staircase. There is a cubby hole back there enough to fit – there is eight of us with four dogs. And we’ll be down in a cubby hole up under the staircase. COOPER: Wait a minute there are eight of to you. MCGINLEY: Eight, yes. My mother is here we’ve got two – we’ve got three families here, four dogs and six cats.
41
Názory na to, zda predikativní výrazy mají, anebo nemají referenční platnost, rekapituluje Veselý (2013, s. 178–181).
46
COOPER: Good lord, you’re going to have eight people hunkered down under a staircase. Do you have water, do you have food? (142) DEGENERES: A boat? Hey! I have seen a boat. It passed by not too long ago. It went this way, it went this way! Follow me! UNIDENTIFIED MALE: Wait a minute! What is going on? You already told me which way the boat was going! (143) QUESTION: What’s your advice to the average American who is hurting now, facing the prospect of $4 a gallon gasoline? A lot of people facing... BUSH: Wait a minute. What did you say? You’re predicting $4 a gallon gasoline. Reakce Wait a minute zaměřuje presupozici pouze v příkladu (143). V příkladu (140) je signalizována nevhodnost promluvy komunikačního partnera, v příkladu (141) je zaměřeno vlastní tvrzení. V příkladu (142) se reakce Wait a minute vztahuje k charakteru diskurzu (discourse conditions). Potts si bohuţel neuvědomuje, ţe důleţitou součástí reakce Hey, wait a minute je sekvence I had no idea that... (srov. von Fintel, 2004). Ţádný z Pottsových příkladů, v nichţ reakce Wait a minute zaměřuje jiný druh obsahu neţ presupozici, doplnění příslušné sekvence neumoţňuje.
2.9 Presupozice jako informační pozadí věty Podle M. Simonse a kol. (2011) věta vyjadřuje dva typy obsahu: „at-issue“ a „non-at-issue“. „At-issue“ je takový obsah, který je relevantní vzhledem k diskutované otázce (question under discussion, dále jen QUD). QUD autoři definují jako „a semantic question (i.e. a set of alternative propositions) which corresponds to the current discourse topic“ (tamtéţ, s. 7 ve verzi PDF).42 42
Myšlenku, ţe některé informační sloţky věty jsou jádrem sdělení, zatímco jiné informační sloţky jsou periferní, upozaděné, formulovali uţ D. Sperberová a D. Wilson (1979); presupozice v jejich pojetí odpovídá nejvíce upozaděné informaci (podrobněji viz výše na s. 8). Podobně presupozici vymezují i další autoři, srov. několik definic: „[Presupposition is] a proposition that is conveyed by a sentence or utterance but is not part of the main point.“ (D. Hortonová a G. Hirst, 1988, s. 255) „...what is asserted is what is presented as the main point of the utterance – what the speaker is going on record as contributing to the discourse. [...] Anything else will have to be expressed in another way, typically by being presupposed.“ (B. Abbottová, 2000, s. 143).
47
Projekci (implikace) autoři definují takto (tamtéţ, s. 1 ve verzi PDF): „An implication projects if and only if it survives as an utterance implication when the expression that triggers the implication occurs under the syntactic scope of an entailment-cancelling
operator.“
Projekce
je
tedy
podmíněna
tím,
ţe
implikace/presupozice není v dosahu operátoru rušícího tvrzení (negace, modálního operátoru apod.). Takové pojetí není v odborné literatuře obvyklé. Většina autorů (např. Karttunen, 1974 nebo Heimová, 1983b) předpokládá, ţe presupozice je projektována jen v některých kontextech (v jiných je její projekce zablokována). Podle Simonse a kol. je projekce těsně spojena se strukturou diskurzu. Větné operátory, zejm. negace, modální operátory nebo podmínkové věty, mají dosah pouze na obsah, který je „atissue“. Obsah, který tuto vlastnost nemá (non-at-issue content), v dosahu operátorů není, a je tedy projektován. QUD je v diskurzu častěji implicitní neţ přímo vyslovená. Autoři nedefinují „atissueness“ pro propozice, ale pro zjišťovací otázky s propozicemi asociované (srov. tamtéţ, s. 8 ve verzi PDF): (144) Ke kaţdé propozici p existuje propozice ?p denotující otázku, zda platí p. Propozice p je ve vztahu k otázce Q „at-issue“, pokud je ?p relevantní vzhledem ke Q. Srov. definici: (145) Tvrzení je relevantní vzhledem ke QUD, pokud zahrnuje úplnou nebo částečnou odpověď na QUD. Otázka je relevantní vzhledem ke QUD, pokud odpověď na ni zahrnuje úplnou nebo částečnou odpověď na QUD. Aplikaci teorie lze demonstrovat na příkladu (146): (146) Background scenario: a nutritionist has been visiting first grade classrooms to talk to the children about healthy eating. Q: What most surprised you about the first graders? A: They didn’t know that you can eat raw vegetables. Testovaná výpověď je obsaţena v replice mluvčího A. Kandidáty na projektované implikace/presupozice zachycují následující příklady: 48
(147) You can eat raw vegetables. (148) They knew that you can eat raw vegetables. Z propozice p zachycené v příkladu (147) lze derivovat zjišťovací otázku ?p: Can you eat raw vegetables?. Na ?p nelze odpovědět replikou A z příkladu (146); ?p tedy není relevantní vzhledem ke QUD příslušné věty. Z toho vyplývá, ţe p má povahu „non-atissue“. Z propozice q zachycené příkladem (148) lze derivovat zjišťovací otázku ?q (= Did they know that you can eat raw vegetables?), na niţ replikou A odpovědět lze. ?q tedy je relevantní vzhledem ke QUD a q má povahu „at-issue“. Z hypotézy, ţe presupozice/implikace je projektována, jen pokud má povahu „non-at-issue“, logicky vyplývá následující předpoklad: jestliţe je projektivní materiál ztvárněn jako „at-issue“, projekce je zablokována (srov. tamtéţ, s. 10 ve verzi PDF). Příklady jako (149) ovšem ukazují, ţe situace je sloţitější: (149) Q: What’s the weather like? A: # Bob doesn’t realize that it’s raining. Příklad (149) lze podle autorů interpretovat dvojím způsobem: 1. Negace má maximální skopus, presupozice není projektována; vzhledem ke QUD je výpověď irelevantní. 43 2. Presupozice je projektována, dává odpověď na QUD. Uskutečnění projekce je ovšem v rozporu s „at-issue“ povahou propozice. Nepřijatelnost sekvencí typu (149) vyplývá z toho, ţe ani projektivní, ani neprojektivní interpretace není konverzačně náleţitá. Projekce je nepochybně zablokována pouze v případech, kdy je „neprojektivní čtení“ relevantní vzhledem ke QUD, např.: (150) Q: Does France have a king? A: Well, the king of France didn’t attend the opening of Parliament. Náleţitá recepce odpovědi vyţaduje akomodaci kontextu: pokud by francouzský král existoval, zúčastnil by se otevření parlamentu. Presuponovaný obsah má povahu „atissue“, projekce presupozice je proto zablokována.
43
V tom případě lze větu parafrázovat takto: Buď neprší, anebo prší, avšak Bob si to neuvědomuje.
49
Vztahem mezi projekcí presupozic a statutem „at-issueness“ se v empirické studii zabývají také J. Xue a E. Onea (2011). V úvodu článku jsou připomenuta některá známá fakta: 1. Presupozice nemusejí být vţdy projektovány. 2. Projekci presupozic determinuje nejen věta obsahující spouštěč, ale také její kontext. Druhá věta v příkladu (151) způsobuje, ţe projekce presupozice v první větě je zablokována. (151) Peter didn't stop smoking. He never smoked! Projekci presupozic ovlivňuje povaha spouštěče. 44 Autoři vyslovují hypotézu, ţe faktivní slovesa (to know, to find out) a „iterativní“ částice/příslovce (too, again) spouštějí presupozice, jejichţ tendence k projekci je diametrálně odlišná (viz tamtéţ, s. 5 ve verzi PDF). Srov.: (152) Maybe John knows that Sam is in London. But it is also possible that Sam isn't in London at all. (153) # Maybe Sam is in London again. But it is also possible that Sam has never been to London before. Z příkladů je zřejmé, ţe presupozice spouštěná příslovcem again je na rozdíl od presupozice spouštěné faktivním slovesem těţko zrušitelná. Autoři provedli následující experiment: Skupině třiceti čtyř respondentů dali k posouzení minimální dialogy sestávající z podmínkového souvětí, jehoţ antecedent zahrnoval spouštěč presupozice (wissen, erfahren, auch, wieder), a otázky Ist es möglich, dass [negovaná presupozice]?. Např.: (154) A: Wenn Paul weiß, dass Christine gerne Tee trinkt, schenkt er ihr eine Teekanne. B: Ist es möglich, dass Christine nicht gerne Tee trinkt? (155) A: Wenn Thomas wieder Sushi macht, hilft Maiko dabei. B: Ist es möglich, dass Thomas noch nie Sushi gemacht hat? 44
Tato myšlenka není nová. N. Kadmonová (2001) předpokládá, ţe presupozice tvoří jisté kontinuum. Na jednom pólu jsou presupozice spouštěné určitými deskripcemi a vytýkacími konstrukcemi; takové presupozice lze jen těţko zrušit. Opačným případem jsou presupozice kontextově závislé, snadno zrušitelné (jsou asociovány s různými typy spouštěčů). Presupozice náleţící k první skupině spouští podle D. Abuschové (2002) tzv. tvrdé spouštěče (hard triggers), presupozice druhé skupiny jsou asociovány se spouštěči měkkými (soft triggers).
50
Úkolem respondentů bylo vybrat jednu ze tří moţných odpovědí: 1. Ja, das ist möglich. 2. Nein, das ist nicht möglich. 3. Ich weiß es nicht. Výsledky potvrdily hypotézu popsanou výše: odpověď Nein, svědčící o projekci presupozice, byla nejčastější u příkladů s částicemi/příslovci (auch 87 %, wieder 99 %); u příkladů s faktivními slovesy bylo zastoupení afirmativní a negativní odpovědi vyrovnané (wissen 38 %, erfahren 52 % negativních odpovědí). Autoři provedli také experiment, který měl ukázat, do jaké míry jsou presupozice pociťovány jako „non-at-issue“ (srov. tamtéţ, s. 8 ve verzi PDF). Experiment byl zaloţen na předpokladu, ţe obsah, který má povahu „non-at-issue“, není moţno přímo popřít (srov. výše von Fintelův test). Respondentům byl předloţen soubor vět s výše uvedenými spouštěči presupozic. Na výběr měli ze třech reakcí s různými začátky: 1. Ja, und... 2. Ja, aber... 3. Nein. Např.: (156) Tina hat gerade erfahren, dass Max im Urlaub ist. a) Ja, und Max ist gar nicht im Urlaub. b) Ja, aber Max ist gar nicht im Urlaub. c) Nein, Max ist gar nicht im Urlaub. Odpověď Nein podle autorů svědčí o tom, ţe presupozice je „at-issue“. Pokud má presupozice povahu „non-at-issue“, zvolí recipient méně radikální způsob popření. Odpověď Ja, aber má podle autorů větší „popírací sílu“ neţ odpověď Ja, und – obě reakce však svědčí o statusu „non-at-isue“. Výsledky testu korelují s výsledky předchozího experimentu: odpověď Nein byla podstatně častější u vět s částicemi neţ u vět s faktivními slovesy. Experimentální přístup k presupozicím zvolili také C. Cummins a kol. (2013).45 Autoři předpokládají, ţe mezi póly „at-issue“ a „non-at-issue“ je široké přechodové pásmo. Spouštěče presupozic se liší v tom, do jaké míry presuponovanou propozici upozaďují (tj. činí „non-at-issue“). Presupozice spouštěné částicemi/příslovci např. mají jinou povahu neţ ostatní typy presupozic (viz tamtéţ, s. 203), srov.:
45
Autoři navázali na svou starší, pilotní studii, viz Amaralová a kol. (2011).
51
(157) Rob saw Amy again today. (158) Elaine brought her husband to the conference. V příkladu (157) je presupozice „Rob saw Amy before“ na propozici „Rob saw Amy today“ logicky nezávislá; nepravdivost presupozice nemá na pravdivostní hodnotu této propozice ţádný vliv. V příkladu (158) je pravdivost presupozice „Elaine has a husband“ logicky nutná k tomu, aby propozice „Elaine brought her husband to the conference“ mohla být pravdivá nebo nepravdivá. Autoři vyslovují hypotézu, ţe presupozice spuštěná ve větě (158) je snáze adresovatelná, tj. méně upozaděná: popřená presupozice můţe být na rozdíl od věty (157) odpovědí na QUD. Podle autorů (tamtéţ, s. 206) jsou případy jako (159) zaloţeny na lokální akomodaci: presupozice spuštěná slovesem quit je lokálně vázaná, na globální úroveň proto není projektována. (159) John didn’t quit smoking, because he never used to smoke. Autoři předpokládají, ţe silně upozaděná presupozice je vůči lokální akomodaci rezistentní. Příslušný spouštěč je pro recipienta dostatečným signálem, ţe presupozice je projektována na globální úroveň. Autoři provedli experiment zaloţený na hypotéze, ţe odmítnutí presupozice zjišťovací otázky je typem lokální akomodace. Srov.: (160) A: Did John quit smoking? B: No, he never used to smoke. Skupině dvaceti respondentů byl předloţen soubor zjišťovacích otázek. Jejich úkolem bylo posoudit přirozenost odpovědí zahrnujících potvrzení/odmítnutí presupozice a primární propozice. Hodnocení bylo vyjádřeno stupni 1 (plně přijatelná odpověď) aţ 5 (odpověď zcela nepřijatelná). Moţné odpovědi byly vţdy čtyři, např.: (161) Did Brian lose his wallet again? (i) Yes, he did lose his wallet again. (ii) Yes, although he never lost it before. (iii) No, he didn’t lose it this time. 52
(iv) No, because he never lost it before. V kaţdé otázce byl zahrnut jeden z osmi následujících spouštěčů: again, continue, only, regret, still, stop, too nebo komparativní konstrukce „X je lepší NP neţ Y“. Continue, regret, stop a still jsou spouštěče lexikální, again a too spouštěče rezoluční (resolution triggers). 46 Status only je speciální a poněkud nejasný. 47 V odpovědích (i) a (iii) je zaměřena (adresována) informace v popředí (foregrounded content), v odpovědích (ii) a (iv) informace v pozadí (backgrounded content). Výsledky experimentu lze shrnout takto: a) Informanti preferovali odpovědi, v nichţ byla zaměřena informace v popředí, tj. (i) a (iii). b) Na otázky s lexikálními spouštěči informanti častěji odpovídali typem (iv) neţ typem (ii). U nelexikálních spouštěčů se taková preference neprojevila. c) U rezolučních spouštěčů byla odpověď typu (ii) častější neţ u spouštěčů lexikálních. Experiment dopadl tak, jak autoři předpokládali. Zjištění a) vyplývá z toho, ţe informace v popředí je snadněji zaměřitelná neţ informace v pozadí. Zjištění b) lze vysvětlit tak, ţe u lexikálních spouštěčů je selhání presupozice dostatečným důvodem pro odmítnutí celé výpovědi. Zjištění c) lze interpretovat jako důsledek toho, ţe selhání presupozice asociované s rezolučním spouštěčem nemusí vést k odmítnutí celé výpovědi.
46
Zeevat (1992) rozděluje spouštěče presupozic do třech skupin: K první skupině – tzv. spouštěčům rezolučním – patří např. určité deskripce. Srov. citaci: „[Resolution triggers] collect entities from the environment in order to say new things about them“ (tamtéţ, s. 397). Pojmenování skupiny je motivováno termínem rezoluce anafor; srov. výše pozn. 37. Druhou skupinu tvoří tzv. lexikální spouštěče, např. slovesa stop a continue; lexikální spouštěče vyjadřují předpoklady nutné k tomu, aby obsah věty mohl být hodnocen jako (ne)pravdivý. Do třetí skupiny patří spouštěče, které odkazují k salientní entitě zahrnuté v diskurzu; jde zejm. o výrazy too a again. Cummins a kol. (2012, s. 5) rozlišují jen dva typy spouštěčů: rezoluční a lexikální. Ke spouštěčům rezolučním řadí výrazy náleţící v Zeevatově typologii do první a třetí skupiny. Cummins a kol. (2013) toto pojetí přebírají. 47 Diskusi o této otázce viz níţe v kap. 4.2.9.
53
2.10 Projekce presupozic a aktuální členění věty Pojetí E. Hajičové (viz zejm. 1975, 1984, 2002b) je v české jazykovědě dobře známé, přesto je zde stručně připomenu. Hajičová rozlišuje vlastní význam, presupozici a alegaci věty. Výrok B je vlastním významem věty, jestliţe výrok B vyplývá z výroku A a negace výroku B vyplývá z negace výroku A. Výrok B je presupozicí výroku A, jestliţe výrok B vyplývá z výroku A a rovněţ z negace výroku A. Výrok B je alegací věty A, jestliţe z věty a vyplývá výrok B a z negace věty A nevyplývá ani výrok B, ani negace výroku B. Srov. Hajičová (2002b): (162) Honzovi synové umějí plavat. (163) Honzovi synové neumějí plavat. (164) Honza má syny. (165) Plavat umějí Honzovi synové. (166) Plavat neumějí Honzovi synové (ale jeho synovci). Výrok (164) je podle autorky presupozicí věty (162), protoţe vyplývá z věty (162) i z věty (163). Výrok (164) je alegací věty (165), protoţe z její negace nevyplývá. Na první pohled není zcela zřejmé, zda podle autorky kontextová (ne)zapojenost determinuje spouštění presupozic nebo jejich projekci. Z příkladů (162) aţ (166) se zdá, ţe pokud je určitá nominální fráze (Honzovi synové)48 kontextově zapojená, presupozice je projektována, pokud je kontextově nezapojená, projekce je zablokována. To by znamenalo, ţe kontextová zapojenost funguje jako „otvor“, kontextová nezapojenost jako „zátka“ (srov. Karttunen, 1973a, s. 174; podrobněji viz výše v kap. 2.2). Ve starším textu E. Hajičové (1975, s. 76) je však kontextová zapojenost nepřímo charakterizována jako jeden ze spouštěčů presupozic49, srov.: „Presupozicemi v tomto smyslu [tj. té části
48
Nominální fráze s posesivním adjektivem se běţně chápe jako referenčně určitá; předpokládá se proto, ţe spouští existenční presupozici. V angličtině obsahuje implicitní určitý člen; např. fráze my car implikuje predikaci the car that belongs to me. Srov. také nemoţnost rozvít takovou frázi určitým členem: * the my car (negramatičnost spojení je způsobena významovou redundancí určitého členu). 49
Termín „spouštěč presupozice“ autorka výslovně neuţívá.
54
tvrzení, která je negací nedotčena; pozn. V. V.] jsou presupozice v pojetí Chomského50 a referenční presupozice u substantivních frází určitých, k nimţ můţeme ještě řadit i presupozice u faktových sloves a u nerestriktivních vztaţných vět.“ Vztah mezi aktuálním členěním věty a spouštěním, resp. projekcí presupozic lze zřejmě popsat takto: Kontextová zapojenost výrazu je jednak spouštěčem presupozice, jednak „otvorem“ ve smyslu Karttunenovy teorie. Kontextová nezapojenost presupozici nespouští, jako „otvor“ však funguje rovněţ. Předpokládám tedy, ţe presupozice je projektována, ať je spuštěna v základu věty nebo v jejím ohnisku (podrobněji o tom viz v kap. 3.2). Věta (164) by byla presupozicí vět (162), (163), (165) i (166). Přítomnost alegace Hajičová (1975, s. 65) zjišťuje doplněním lokálního kontextu: (167) Naši poráţku nezpůsobil Karel. Naopak, tentokrát přispěl značnou měrou k našemu vítězství. Selhání presupozice autorka zjišťuje dialogovým testem (srov. Hajičová, 1984, s. 108): (168) John knows that Jane married Jim. (169) No, he doesn't know it. (170) Oh no, you are mistaken, she did not. V příkladu (169) se popírá tvrzení, v příkladu (170) presupozice „Jane married Jim“. Podobný test lze najít také u dalších autorů, zejm. u Shanona (1976) a von Fintela (2004) – srov. výše v kap. 2.8. V testu, který uvádí E. Hajičová, po úvodním Oh no, you are mistaken můţe následovat i věta, která odpovídá vlastnímu významu, nikoli presupozici; srov. příklad (171). Von Fintelův test je zřejmě spolehlivější. (171) Oh no, you are mistaken, he doesn't.
50
Chomsky (1968), zhruba řečeno, za presupozici věty povaţuje její kontextově zapojenou část.
55
3 Spouštění a projekce presupozic v češtině Kaţdé větě jazyka lze připsat jednu primární propozici 51 a různý počet propozic sekundárních. Primární propozice je přímo vyjádřena větným predikátem a jeho komplementy, sekundární propozice jsou více či méně implicitní. Presupozice mají vţdy povahu sekundárních propozic, neplatí však, ţe by kaţdá sekundární propozice byla presupozicí. 52 Určení, zda sekundární propozice má platnost presupozice, závisí pochopitelně na vymezení presupozice. Podle klasického fregovsko-strawsonovského pojetí například nelze za spouštěč presupozice pokládat částici také nebo adverbium znova, a to z následujících důvodů: 1. Nepravdivost sekundární propozice nezpůsobuje nepravdivost / ztrátu pravdivostní hodnoty celé věty – věta můţe být pravdivá přinejmenším částečně. Srov. níţe presupozici spuštěnou slovesem přestat a propozici (presupozici?) asociovanou s adverbiem znova: (1) Petr přestal kouřit. – To není pravda, Petr přece vůbec nekouřil. / * Ano, ale Petr přece vůbec nekouřil. (2) Petr si včera znova pustil Pána prstenů. – To není pravda, Petr si nikdy dřív Pána prstenů nepouštěl. / Ano, ale Petr si nikdy dřív Pána prstenů nepouštěl. V příkladu (1) jsou primární propozice a presupozice ve vztahu závislosti (primární propozice presupozici zahrnuje), v příkladu (2) jsou obě propozice paralelní. 2. Propozice vyjádřená částicí/příslovcem je v záporných větách zasaţena významem negace, srov.: (3) Můj bratr k nám znova přišel na večeři.
51
V odborné literatuře lze najít různé definice propozice. V disertaci propozici chápu jako obsahový korelát věty, nezávislý na větné formě. Propozice je nositelem pravdivostní hodnoty. Wittgenstein (1921) propozici definuje jako soubor moţných světů, v nichţ je propozice pravdivá. Různé věty mohou vyjadřovat stejnou propozici, srov.: Snow is white vs. Schnee ist weiß; Pavel odmaturoval vs. Pavel sloţil maturitu. Zahraniční autoři (např. Heimová, 1983b; Zeevat, 1992) obvykle předpokládají, ţe presupozice má povahu věty. Vzhledem k tomu, ţe presupozice je (více či méně) implicitní, lze ji nezřídka vyjádřit různými větami. Např. ve větě Petrova manţelka nemá ţádné kamarádky je spuštěna presupozice vyjádřitelná větami Petr má manţelku, Petr je ţenatý, Petrova manţelka existuje apod. V disertaci proto předpokládám, ţe presupozice má povahu propozice, nikoli věty. 52
Tuto funkci ve větě plní např. i doplněk; doplněk presupozici sám o sobě nevyjadřuje.
56
(4) Můj bratr k nám znova nepřišel na večeři. Z věty (3) vyplývá tvrzení „můj bratr k nám přišel na večeři uţ dřív“, z věty (4) (v jednom z moţných čtení) vyplývá tvrzení „můj bratr k nám nepřišel na večeři uţ dřív“. Teorie, které presupozici definují na základě vztahu věty k souboru sdílených předpokladů (zejm. Heimová, 1983 a 1992), resp. které ji chápou jako typ anafory (van der Sandt, 1992; Geurts, 1999, 2002), zahrnují mezi spouštěče presupozic i částice. Achillovou patou těchto teorií jsou presupozice spouštěné faktivními slovesy: komplementy těchto sloves nezřídka vyjadřují novou informaci, v kontextu věty nezahrnutou. Nesoulad mezi presupozicí věty a jejím kontextem odstraňuje tzv. akomodace: opravný mechanismus, pomocí nějţ je chybějící informace do kontextu doplněna (podrobněji viz výše v kap. 2.6). Nejsilnější argument proti teorii akomodace (viz např. Gazdar, 1979) lze shrnout takto: Teorie, které počítají s akomodací, předpokládají, ţe jazyková situace před akomodací je v jistém ohledu defektní, odchylná od normy. Některé typy spouštěčů – např. právě faktivní slovesa – však novou informaci vyjadřují zcela běţně. M. Hirschová (2006, s. 86) uvádí, ţe v teorii dynamické sémantiky (např. Heimová, 1992; Kamp, 1995) je presupozice ztotoţněna s anaforou. Podle autorky je takové pojetí „spíše ojedinělé“. S uvedeným tvrzením lze těţko souhlasit. Výše jsem ukázal, ţe presupozici jako typ anafory chápou např. van der Sandt (1992) a Geurts (1999), tj. autoři hlásící se k teorii reprezentace diskurzu. Heimová (1983b, 1992) definuje presupozici jako soubor poţadavků, které věta klade na kontext. Anaforické výrazy jsou jedním z mnoha prostředků, které presupozici v daném smyslu spouštějí. Na vztahu ke kontextu jsou zaloţeny i starší definice presupozice (Karttunen, 1974; Stalnaker, 1974). Novější teorie (Simons a kol., 2011; Cummins a kol., 2013 – srov. výše) popisují presupozici jako informační pozadí věty. Informace můţe být upozaděna, je-li zahrnuta v kontextu věty. Na vztah mezi presupozicí a kontextem upozorňují rovněţ lingvisté, kteří se hlásí k logicko-sémantickému pojetí presupozic (např. Hajičová, 1975). Autory, kteří presupozici vymezují „pragmaticky“ (tj. nikoli striktně logickosémanticky), lze rozlišovat podle toho, zda presupozici chápou jako (konvenční) implikaturu (Karttunen a Peters, 1979; Gazdar, 1979 aj.), nebo jako soubor poţadavků, 57
které věta klade na kontext (Heimová, 1983b, 1992). 53 V disertační práci se obě hlediska pokusím spojit. Vymezení I. Heimové popírá moţnost, ţe by presupozice – s výjimkou případů, které vyţadují akomodaci kontextu – mohla mít informační hodnotu. Předpokládám, ţe kontext, chápaný jako mnoţina propozic a vztahů mezi nimi, můţe presupozice přinejmenším restrukturovat: tím, ţe se známá informace vyjádří znovu, je v kontextu aktualizována, zdůrazněna. Takové pojetí koreluje s hypotézou, ţe obsahem presupozice je informace upozaděná (viz např. Simons a kol., 2011). Sémantické podmínky (v tom smyslu, jak je chápe Heimová) nelze stavět do popředí ani do pozadí, mohou být jen splněny, nebo nesplněny. Presupozici lze definovat takto: Pokud věta presuponuje propozici p, vyjadřuje p společně s poţadavkem, aby p byla zahrnuta v kontextu c.54 Obsahem presupozice je informace, kterou mluvčí považuje za předem danou, komunikantům známou, a vyjadřuje ji proto obvykle nepřímo (implicitně). Presupozice je splněna, pokud recipient v kontextu (souboru sdílených předpokladů) identifikuje tutéţ propozici, která je obsahem presupozice. V opačném případě se recipient pokusí kontext, popř. presupozici modifikovat. Pokud neuspěje, presupozice selţe.
3.1 Spouštění presupozic Spouštěním presupozic se rozumí jejich asociovanost s jazykovým prostředkem, tzv. spouštěčem presupozice. Předpokládám, ţe presupozice je spuštěna vţdy, kdyţ je spouštěč presupozice sloţkou věty. Tradičně se vyčleňují následující typy spouštěčů:55,56
53
Tento postřeh formuluje Heimová (1990, s. 4 ve verzi PDF).
54
Propozice symbolizuji písmenem latinské abecedy, věty písmenem řecké abecedy; obojí je zapsáno kurzívou (např. propozice a, věta δ). Obsah presupozice uvádím v uvozovkách. Kontext ve shodě s Heimovou (1983b, 1992) označuji symbolem c; ten v kurzívě zapsán není. 55
Odhlíţím od polyfunkčnosti jazykových prostředků: v některém významu slovo funkci spouštěče plnit můţe, v dalších nikoli. 56
Podrobnější přehled lze najít např. v Pragmatice S. C. Levinsona (1983).
58
Určité deskripce:57 (5) Velmi sympatický mi byl ten pán v černém klobouku. p = „pán v černém klobouku existuje“
Posesivní konstrukce: (6) Petrovy děti milují čokoládu. p = „Petr má děti“
Implikativní slovesa: (7) Petr dokázal ulovit jelena. p = „Petr se pokusil ulovit jelena“ (8) Petr zapomněl zamknout dveře. p = „Petr měl v úmyslu zamknout dveře“
Faktová slovesa: (9) Martin litoval toho, ţe se vrátil domů pozdě. p = „Martin se vrátil domů pozdě“ (10) Martin si uvědomil, ţe před chvílí odbila půlnoc. p = „před chvílí odbila půlnoc“ 57
Termín určitá deskripce (definite description) se v angloamerické literatuře běţně uţívá k označení kombinace „určitý člen + substantivum“. Základní funkcí určitých deskripcí v angličtině je vyjadřování (určité) individuální reference. V češtině se pro tuto funkci vyuţívá zejm. aktuální členění (srov. Hlavsa, 1972). Určitému členu se funkčně přibliţují ukazovací zájmena, zejm. ten (srov. Mathesius, 1926). V příkladu (5) přispívá k chápání podtrţené fráze jako určité deskripce nejen určité zájmeno, ale také „deskriptivnost“ jejích autosémantických sloţek. K určitým deskripcím je moţno řadit i posesivní konstrukce typu (6).
59
(11) Ten muţ věděl, kdo zabil Johna Lennona. p = „někdo zabil Johna Lennona“
Fázová slovesa: (12) Jan přestal kouřit. p = „Jan předtím kouřil“ (13) Jan začal kouřit. p = „Jan předtím nekouřil“
Mutační slovesa: (14) Loď odplula z přístavu. p = „loď byla (lokalizována) v přístavu“
Částice/adverbia: (15) Maminka ještě spí. p = „maminka spala (a nepřestala spát)“ (16) Maminka znovu spí. p = „maminka spala (a přestala spát)“
Časové věty: (17) Poté, co odbila půlnoc, se Martin zvedl a šel domů. p = „odbila půlnoc“ 60
Vytýkací důrazový opis: (18) Byla to Marie, kdo ztratil peněţenku. p = „někdo ztratil peněţenku“
Srovnávací konstrukce: (19) Karel je lepší kouzelník neţ Petr. p = „Petr je kouzelník“
Kontrafaktová podmínková souvětí: (20) Kdybych byl zamkl, nevykradli by nás. p1 = „nezamkl jsem“, p2 = „vykradli nás“
Doplňovací otázky: (21) Kdo zabil Johna Lennona? p = „někdo zabil Johna Lennona“
Kontextová zapojenost složek: (22) Výbuch sopky způsobil zemětřesení. p = „sopka vybouchla“
Funkci spouštěčů plní prostředky různých jazykových rovin, nejčastěji lexikální (faktová slovesa, částice, příslovce) a syntaktické (časové věty, srovnávací konstrukce; 61
kontextová zapojenost). V řadě případů není jasné, který jazykový element je za spuštění presupozice odpovědný. V úvahu přicházejí zejm. tyto moţnosti: a) samotné zájmeno vs. nominální fráze společně se zájmenem, viz (5), b) posesivní adjektivum vs. nominální fráze, jejíţ je součástí, viz (6), c) slovesný lexém vs. slovesný prefix, viz (14), d) celá časová věta vs. spojovací prostředek, který ji připojuje k větě řídící, viz (17), e) syntaktická konstrukce vytýkacího důrazového opisu vs. vztaţné zájmeno, viz (18), f) syntaktická konstrukce doplňovací otázky (obsahující tázací výraz, asociovaná s příslušným intonačním schématem aj.) vs. samotný tázací výraz, viz (21). Za spouštěč presupozice pokládám vţdy alternativu strukturně jednodušší. Je však třeba upozornit na nejasnosti, které takový přístup přináší: a) Pokud je v příkladu (14) spouštěčem samotný prefix, neprefigovaná mutační slovesa (dát) by musela být interpretována odlišně. b) Je-li v příkladech (18) a (21) spouštěčem zájmeno, platí totéţ i pro příklad (11)? Pokud ano, proč v souvětí (11) presupozici spouští sloveso, kdeţto v souvětí (10) je spouštěčem zájmeno, příp. kombinace slovesa a zájmena? Presupozice je ve větě ztvárněna více či méně implicitně. Funkcí spouštěče presupozice je vybídnout recipienta ke konstrukci presupozice a k její identifikaci s propozicí zahrnutou v kontextu. Spouštěče presupozic mají tedy povahu operátorů: jejich funkcí je generování presupozice z obsahu jiné propozice.58 Tak jako u dalších operátorů lze i u spouštěčů presupozic určit skopus: je jím ta část primární propozice, která je inkorporována do presupozice. 59 , 60 Lze rozlišit případy, kdy presupozice 58
Postulovaná funkce odpovídá komunikačnímu hledisku recipienta. V logicko-sémantickém smyslu je výchozí naopak presupozice, neboť její (ne)pravdivost determinuje pravdivostní hodnotu primární propozice. U vět s částicovými/příslovečnými spouštěči (také, znova) je ovšem nejisté, zda lze jednu z propozic určit jako „logicky primární“. 59
Skopus u spouštěčů presupozic určují Karttunen a Peters (1979); termín ovšem uţívají v jiném smyslu (srov. níţe v kap. 4.2.5). 6060
Není zcela jasné, které jazykové/mimojazykové rovině by skopus operátorů měl být atribuován. Ve formální sémantice se skopus určuje na rovině logické formy (viz např. E. Lepore a K. Ludwig, 2002). Sgall a kol. (1980, s. 80) ukazují, ţe skopus nemůţe být pouze záleţitost obsahovou, neboť je vázán na význam věty (na její aktuální členění). Srov. také shrnující stať o skopusu od K. Olivy (2002). V disertaci
62
materiálově čerpá výlučně z lexikálních prvků věty, v níţ je zahrnuta, a případy, kdy obsahuje jisté významové (obsahové) prvky navíc. Srov.: příklad (5): skopus spouštěče presupozice: pán v černém klobouku p = „pán v černém klobouku existuje“ v příkladu (9): skopus spouštěče presupozice: Martin se vrátil pozdě domů p = „Martin se vrátil pozdě domů“ příklad (13): skopus spouštěče presupozice: Jan kouřil p = „Jan nekouřil“ Uvedená distinkce se týká dosahu operátoru na „overtní“ sloţky věty. Lze totiţ předpokládat, ţe všechny konstrukční sloţky presupozice jsou ve větě zahrnuty alespoň implicitně. Za vyjádření elementů presupozice, které ve větě zdánlivě nejsou reprezentovány (v reprezentaci presupozic spuštěných ve větách/souvětích (5), (9) a (13) jsou podtrţeny), je zřejmě vţdy odpovědný spouštěč presupozice. Časové vztahy mezi primární propozicí a presupozicí výše uvedený přehled zachycuje jen velmi zjednodušeně. Součástí presupozičního poţadavku bývá určení relativního času. 61 Presupozice spuštěná ve větě (13) by přesněji měla být popsána takto: (23) Jan začal kouřit (v ti). p = „Jan kouřil v tj; tj těsně předchází ti“ pracuji se třemi typy operátorů: s operátory rušícími tvrzení, spouštěči presupozic a tzv. aktualizátory (srov. pozn. 94). Předpokládám, ţe ve skopusu těchto operátorů jsou jednotky významové/obsahové, avšak na některých místech textu – v zájmu zjednodušení – mluvím o dosahu operátoru na povrchové sloţky věty, které příslušné významové/obsahové elementy vyjadřují (viz zejm. kap. 4.2.5). 61
Relativním časem se zabývala např. J. Panevová (1975).
63
Z mutační povahy 62 slovesa začít vyplývá, ţe situace, v níţ Jan nekouřil, těsně předchází situaci, v níţ kouřil. Časové poţadavky zahrnuté do jiných typů presupozic jsou méně striktní, srov.: (24) Jan si znova zakouřil (v ti). p = „Jan si zakouřil v tj; tj < ti“ Z výše řečeného vyplývá, ţe spouštěč presupozice má dosah rovněţ na čas děje (ti) vyjádřený morfologicky na slovese ve funkci spouštěče.
3.2 Projekce presupozic Projekce (dědění) presupozic se tradičně vykládá jako mechanismus, pomocí nějţ se presupozice spuštěná v zanořené sloţce větné struktury stává (resp. nestává) presupozicí vyšších syntaktických celků (podrobněji viz výše v kap. 2). Projekční pravidla je problematické stanovit pro věty (souvětí), v nichţ je spouštěč presupozice v dosahu operátoru rušícího tvrzení. Předpokládám, ţe většina spuštěných presupozic je projektována na syntaktickou úroveň věty (klauze). Výjimku představují věty, v nichţ je spouštěč presupozice vázán kvantifikátorem (upozorňuje na ně Heimová, 1983b, s. 399; srov. výše v kap. 2.5), např.: (25) Kaţdý syn miluje svou matku. Existenční presupozice asociovaná s nominální frází svou matku je splněna subjektem věty, na syntaktickou úroveň věty tedy projektována není. Při uţití věty ve výpovědi presupozice vstupuje do interakce s kontextem. Např.: (26) Petr mluvil s Martinovým synem. Presupozice „Martin má syna“ je z objektového doplnění slovesa projektována na syntaktickou úroveň věty. Platí tedy, ţe věta (26) presuponuje propozici p. Při uţití věty
62
Termín „mutační slovesa“ definuje Daneš (1981): mutace je zaloţena na přechodu ze situace východiskové do situace závěrečné. Prototypicky jde o slovesa realizující vidový protiklad. Daneš východiskovou situaci výslovně označuje jako presupozici.
64
ve výpovědi63 presupozice p interaguje s kontextem c – presupozice je splněna, pokud c zahrnuje p (= „Martin má syna“). Model projekce presupozic, který představím níţe, je zaloţen na myšlence postupné inkrementace kontextu. Teorie byla formulována L. Karttunenem (1974) a Stalnakerem (1974), ve značně propracované podobě pak I. Heimovou (1989) a H. Kampem (1995). Kontext lze definovat jakou mnoţinu propozic a logickosémantických vztahů mezi nimi sdílenou účastníky komunikace. Tato mnoţina je budována postupně; vyslovením vět γ + δ + ε v jedné promluvě je kontext c obohacen o propozice x, y, z, a sice takto: ((c + x) + y) + z). Pokud γ presuponuje p a p je zahrnuto v x, nelze x připojit ke kontextu c, pokud p není součástí c.64 Srov.: (27) Petrovy děti dnes nesnědly večeři, Petr se na ně proto zlobí. Předpokládejme, ţe propozice x (= „Petrovy děti dnes nesnědly večeři“) a y („Petr se zlobí na své děti“) nejsou zahrnuty v počátečním kontextu c1. Pokud c1 nezahrnuje p (= „Petr má děti“), musí být akomodován. Propozici x lze doplnit teprve do akomodovaného kontextu c1'. Celý proces lze formalizovat takto: 1. c1' = c1 + p 2. c2 = c1' + x 3. c3 = c2 + y + (x), proto y65 Předpokládám, ţe propozice, které jsou spojeny logicko-sémantickým vztahem, vytvářejí propozice komplexní. K c2 je tedy připojena elementární propozice y a komplexní propozice „(x), proto y“.
63
V české lingvistice se jako výpověď chápe celé podřadné souvětí, nikoli jeho věty (klauze); srov. stať T. Hoskovce (2002). Předpokládám, ţe kontext je inkrementován propozicemi vyjádřenými jednotlivými větami (klauzemi). Nemluvím proto o „výpovědi věty“, ale o „uţití věty ve výpovědi“. 64
Některé částicové/příslovečné spouštěče, např. také a znova, jsou asociovány s presupozicí, která je s primární větnou propozicí paralelní. Splnění takové presupozice zřejmě není podmínkou k tomu, aby primární propozice mohla být připojena ke kontextu. Srov. také dále v kap. 4.2.2. 65
Závorky naznačují, ţe věta propozici vyjadřuje jen jako strukturní pozici. Propozice buď uţ je zahrnuta v kontextu, nebo ji věta anticipuje.
65
Není jasné, jak velkými informačními jednotkami je kontext inkrementován. Předpokládám, ţe jde o propozice vyjádřené větou (klauzí), a to i v případě podřadných souvětí, srov.: (28) Ačkoli dnes pršelo, šli jsme na procházku. (x = „dnes pršelo“, y = „šli jsme na procházku“) 1. c2 = c1 + x + (y), ačkoli x66 2. c3 = c2 + y + y, ačkoli (x) Argument pro postupnou inkrementaci lze formulovat takto: Sotva lze předpokládat, ţe pokud by struktura podřadného souvětí byla skutečně sloţitá (jako např. v některých souvětích Hrabalovy novely Taneční hodiny pro starší a pokročilé), recipient by čekal na signál konce souvětí a ke kontextu by připojil souvětí jako celek. Vázat inkrementaci na hranice souvětí je nevhodné i proto, ţe tytéţ sémantické vztahy jako v souvětí lze realizovat volněji, pomocí textových konektorů. Pokud je logicko-sémantický vztah mezi propozicemi souvětí těsný (jako např. v podmínkových souvětích), pravdivostní hodnota je primárně přiřazována komplexní propozici. Vyjádření platnosti elementárních propozic je sekundární, má povahu implikace. Např.: (29) Pokud nebude pršet, půjdeme ven. x = „pokud nebude pršet“; y = „půjdeme ven“ 1. c2 = c1 + (y), pokud x + ◇x67 2. c3 = c2 + y, (pokud x) + ◇y (30) Buď si dám pivo, nebo si dám víno. x = „dám si pivo“; y = „dám si víno“
66
Komplexní propozice pro větší názornost zachycuji tak, aby spojovací prostředek figuroval mezi sloţkami x, y. Pořadí sloţek ve vzorci proto nemusí korelovat s jejich lineárním vyjádřením. 67
◇ symbolizuje logický operátor moţnosti.
66
1. c2 = c1 + buď x, (nebo y) + ◇x 2. c3 = c2 + (buď x), nebo y + ◇y O tom, ţe kontext je i v těchto případech inkrementován postupně, svědčí fakt, ţe propozice x a příslušné presupozice zůstanou v kontextu zahrnuty i v případě, ţe věta vyjadřující y není definovaná, tj. nejsou splněny některé z presupozic zahrnutých v primární propozici. Srov.: (31) Pokud přestane pršet, Petrovy děti půjdou ven. Pokud Petr nemá děti, není podmínkové souvětí definované. V kontextu však zůstane zahrnuta presupozice p (= „venku pršelo“) a propozice ◇x. Komplexní propozici „(y), pokud x“ je zřejmě nutno z kontextu odstranit. O tom, ţe ke kontextu se připojuje souvětí jako celek, lze nejspíše uvaţovat u souvětí se závislou větou obsahovou (kompletivní). Při postupné inkrementaci by jinak propozice vyjádřená větou řídící musela zahrnovat proměnnou odpovídající větě obsahové, srov.: (32) Petr si myslí, ţe na horách dnes pršelo. x = „Petr si myslí X“; y = „na horách dnes pršelo“ 1. c2 = c1 + x, (ţe y) + x 2. c3 = c2 + (x), ţe y + ◇y V těchto případech je relevantní určovat projekci presupozic mezi větou a souvětím (srov. dále v následující kapitole).
3.2.1 Projekce presupozic ve větách s negací V odborné literatuře je značná pozornost věnována příkladům, v nichţ je primární větná propozice ve skopusu operátoru negace. Srov.: (33) Ve stanu nespaly Petrovy děti.
67
Pokud by propozice „Petr má děti“ měla povahu presupozice, podle jedné z klasických definic by negací neměla být zasaţena. V některých kontextech to však neplatí: (34) Ve stanu nespaly Petrovy děti, protoţe Petr ţádné děti nemá. Podle Hajičové (1975) je popření takové propozice moţné, protoţe nejde o presupozici, nýbrţ o alegaci věty. Hajičová předpokládá, ţe alegace je asociována s ohniskem věty, kdeţto presupozice se základem věty (počítá ovšem s výjimkami; podrobněji viz v kap. 2.10). Popřít lze ovšem i presupozici spuštěnou v základu věty: (35) A: Někdo spí ve stanu, nejspíš to jsou Petrovy děti. B: Petrovy děti určitě ve stanu nespí, Petr totiţ děti nemá. Presupozice asociované se základem a ohniskem mohou být dokonce popřeny „současně“: (36) A: Myslím, ţe v Karlově stanu spí Petrovy děti. B: V Karlově stanu rozhodně nespí Petrovy děti – Karel totiţ nemá stan a Petr děti. Vazbu presupozice na kontextovou zapojenost zpochybňuje např. i von Fintel (2004, s. 11 ve verzi PDF). Předpokládám, ţe v příkladu (34) i v replice B v příkladu (35) je presupozice „Petr má děti“ spuštěna a posléze projektována na syntaktickou úroveň věty. Při uţití věty ve výpovědi recipient ověří, zda je příslušná propozice zahrnuta v kontextu (srov. dále). V reálné komunikaci není popření presupozice běţné. Vyuţitelné je nejspíše v situacích, kdy se recipient domnívá, ţe presupozice platí, avšak mluvčí je přesvědčen o opaku. Srov. zapojení klasického příkladu do pomyslného dialogu: (37) A: Francouzský král je holohlavý. B: Francouzský král NENÍ holohlavý, protoţe současná Francie krále nemá. Z perspektivy recipienta je propozice p (= „francouzský král existuje“) v okamţiku vyslovení věty zahrnuta v kontextu c; presupozice je tedy splněna. Propozici „současná Francie krále nemá“ k c připojit nelze, protoţe by vznikla propozice kontradiktorická:
68
„francouzský král existuje a neexistuje“. 68 Recipient proto propozici p zahrnutou v kontextu nahradí zápornou propozicí ¬p. Srov.: P: p = „francouzský král existuje“; x = „francouzský král je holohlavý“69 1. recipient ověří, zda p ∈ c1; pokud (p ∉ c) ∧ (¬p ∉ c), pak c1' = c1 + p 2. c2 = c1 + ¬x, příp. c2 = c1' + ¬x 3. c3 = c2 – p + ¬p + (¬x), protoţe ¬p70 Je-li věta popírající presupozici realizována dříve neţ věta, v níţ je presupozice spuštěna, inkrementace kontextu probíhá takto: (38) Současná Francie nemá krále, proto francouzský král není holohlavý. Pokud iniciální kontext zahrnuje propozici p (= „francouzský král existuje“), recipient ji nahradí zápornou propozicí ¬p. Důsledková věta presuponuje p, avšak interaguje s kontextem, který zahrnuje ¬p. Aby byl splněn presupoziční poţadavek, je třeba modifikovat buď kontext, anebo presupozici. První moţnost je vyloučena, protoţe přímé tvrzení v první větě je „silnější“ neţ presupozice ve větě druhé. Modifikována je proto presupozice. Postupnou inkrementaci kontextu v příkladu (38) lze znázornit takto: 1. c2 = c1 – p + ¬p 2. recipient ověří, zda p ∈ c1; zjistí, ţe (¬p ∉ c), modifikuje proto presupozici (viz níţe pravidlo (39)) 3. c3 = c2 + ¬x + (¬p), proto ¬x O modifikaci presupozice v záporných větách rozhoduje následující pravidlo: 68
Pro zjednodušení předpokládám, ţe věty Současná Francie krále nemá a Francouzský král neexistuje vyjadřují stejnou propozici. 69
Forma „P: p“ je zkrácením výroku „obsahem presupozice P je propozice p“.
70
Nabízí se otázka, zda „přičtení“ záporné propozice není redundantní, tj. zda nevyplývá z „odečtení“ propozice kladné. Domnívám se, ţe mezi zahrnutím záporné propozice a nezahrnutím ani kladné, ani záporné propozice je podstatný rozdíl. V prvním případě komunikanti vědí (jsou přesvědčeni o tom), ţe propozice neplatí, v druhém případě propozice není vůbec konstituována. Pokud např. propozice „maminka si (ne)koupila čokoládový dort s pěti marcipánovými růţemi“ nebyla v komunikaci vyjádřena ani nevyplývá ze situaci, otázka její platnosti vůbec nevyvstane.
69
(39) P: p; pokud p ∈ c, pak Pk koreluje s P, tj. Pk: p;71 P: p; pokud ¬p ∈ c, pak Pk nekoreluje s P, ale s negací P, tj. Pk: ¬p Tvrzení, ţe v příkladu (38) je modifikována (akomodována) větná presupozice, kdeţto v příkladu (37) je akomodován kontext a vlastní presupozice nikoli, by bylo příliš „lineární“ (zveličovalo by lineární strukturaci souvětí na úkor jeho strukturace významové). Vzhledem k tomu, ţe věta popírající p vyjadřuje sloţku komplexní propozice „(¬x), protoţe ¬p“, lze předpokládat, ţe recipient dříve vyslovenou větu reinterpretuje, tj. přiřadí jí náleţitou presupozici. Věta je tak interpretována ve dvou globálních kontextech: v kontextu, k němuţ se připojuje na základě své lineární pozice, a v kontextu, který vznikne po začlenění ¬p. Presupozice je modifikována bez ohledu na to, zda je ¬p vyjádřeno v pretextu, anebo v posttextu. Předpoklad, ţe (kontextualizovaná) presupozice můţe být záporná (srov. pravidlo (39)), není v odborné literatuře obvyklý, ale umoţňuje zbavit se neintuitivního protikladu mezi globální a lokální akomodací v tom smyslu, jak oba termíny definovala I. Heimová (1983b, s. 401). Lokální akomodaci povaţuji spíše za teoretický konstrukt neţ za mechanismus, který by reálně fungoval v komunikaci. Existenci tohoto jevu zpochybňuje např. i von Fintel (2008, s. 28 ve verzi PDF). Termín lokální kontext pokládám ovšem za uţitečný. Předpokládám, ţe lokální kontext věty zahrnuje propozice, které recipient ke globálnímu kontextu připojí těsně před výpovědní realizací věty, příp. krátce po ní. Presupozice zřejmě můţe být modifikována pouze propozicí zahrnutou v lokálním kontextu v uvedeném smyslu. Kripke (2009) rozlišuje kontext aktivní a pasivní. Aktivní kontext je mnoţinou strukturovaných propozic, na něţ jsou mluvčí i posluchač aktivně zaměřeni. Pasivní kontext je mnoţinou realizovaných propozic. Aktivní kontext na rozdíl od kontextu pasivního nemůţe být akomodován. Není zcela jasné, v jakém vztahu je globální kontext ke kontextu pasivnímu a lokální kontext ke kontextu aktivnímu. Termíny globální kontext a pasivní kontext lze zřejmě povaţovat za synonymní. Přijmeme-li 71
Index k symbolizuje kontextovou ukotvenost presupozice. P označuje presupozici věty, Pk presupozici věty uţité ve výpovědi (srov. Gazdarův termín pre-supozice, definovaný v kap. 2.4). Mezi P a Pk nelze postulovat vztah totoţnosti, protoţe jde o jevy různého stupně abstrakce: zatímco P se ke kontextu vztahuje jen potenciálně (formulací vlastností, které kontext musí mít), výsledkem vztahu P k ke kontextu je splnění nebo nesplnění presupozičních podmínek.
70
předpoklad, ţe kontextově zapojená část věty vyjadřuje informaci zahrnutou v aktivním kontextu (srov. Sgall a kol., 1980, s. 44–46), nelze za součást aktivního kontextu povaţovat propozice, které jsou vyjádřeny těsně po výpovědní realizaci věty. Tím se aktivní kontext zřejmě odlišuje od kontextu lokálního. Soames (1989, s. 578) rozlišuje akomodaci „de facto“ a „de jure“. Při „de facto“ akomodaci se mění soubor sdílených předpokladů (tak, ţe je do něj doplněna nová informace), presupoziční poţadavek zůstává zachován. „De jure“ akomodace znamená, ţe „konverzační fakta“ nejsou přizpůsobena presupozičnímu poţadavku, ale naopak presupozice je přizpůsobena skutečnosti (mění se „zákon“, proto „de jure“). Akomodace „de jure“ velmi zhruba odpovídá tomu, co výše označuji jako modifikaci presupozice. Soames ovšem za akomodaci „de jure“ pokládá (zřejmě jen) rušení presupozic. V modelu, který navrhuji, je modifikace (akomodace) presupozice naopak prostředkem k tomu, aby presupozice mohla být splněna. Autoři různých projekčních teorií (např. Karttunen, 1974; Gazdar, 1979; Heimová, 1983b) se pokusili formulovat pravidla, na základě kterých se presupozice jednotlivých vět (klauzí) (ne)stávají presupozicemi celého souvětí. Souvětí v příkladech (37) i (38), ve zjednodušené podobě zopakovaných níţe, podle těchto teorií nedědí ani kladnou, ani zápornou presupozici: presupozice je „odfiltrována“ lokálním kontextem. (37) Francouzský král není holohlavý, protoţe současná Francie krále nemá. (38) Současná Francie nemá krále, proto francouzský král není holohlavý. Předpokládám, ţe presupozice vstupují do interakce s (globálním) kontextem primárně při výpovědním uţití vět, nikoli souvětí (neplatí to zřejmě pro souvětí s vedlejšími větami obsahovými, srov. výše v příklad (32)). Projekce presupozic na syntaktickou úroveň souvětí je tedy především teoretický problém. Pravidlo pro ni lze formulovat takto: (40) Presupozice věty γx se stává presupozicí posloupnosti vět γ1 ... yn (1 ≤ x ≤ n)72, pokud nenastane jedna z následujících moţností: a) větě, která presuponuje p, předchází věta, která p přímo vyjadřuje, 72
Dolní index vyjadřuje lineární pozici věty v textu.
71
b) některá z vět vyjadřuje ¬p nebo ◇p, c) některá z vět vyjadřuje propozici, která splňuje „alternativní“ presupozici q. (41) Vím, ţe Petr má děti a jeho děti jsou zdravé. (42) Vím, ţe Petrovy děti jsou zdravé a Petr má děti. Nelze říci, ţe by souvětí (41) presuponovalo „Petr má děti“; presupozice je splněna lokálně bez ohledu na iniciální kontext. Souvětí (42) je komunikačně nepřijatelné, neboť porušuje Griceovu konverzační maximu kvantity, resp. relevance (srov. Grice, 1975): druhý konjunkt vyjadřuje propozici, která je v kontextu zahrnuta jiţ po vyslovení prvního konjunktu. Souvětí (37) a (38) nepresuponují p a ovšem ani ¬p, protoţe nesplňují podmínku b). Další příklady nesplnění b) viz dále. Typ c) se týká případů, kdy je spouštěč asociován s celým souborem presupozic. Je-li jedna z „alternativních“ presupozic splněna, ostatní musejí být zrušeny (týká se to např. některých vět s částicí také, srov. níţe v kap. 4.2.4). Navrţený model projekce presupozic lze schematicky znázornit takto: posloupnost vět
věta
uţití věty
(ne)splnění presupozice
větné konstituenty
větný konstituent (spuštění presupozice) Projekce vyznačená šipkou s bílou výplní je podmíněna pravidlem (40). Příklad: V souvětí (34) je presupozice spuštěna posesivním adjektivem, příp. nominální frází s tímto adjektivem (srov. diskusi výše). Následuje projekce přes hierarchicky vyšší větné konstituenty na syntaktickou úroveň věty. Při uţití věty ve výpovědi je projektovaná presupozice modifikována (negována). Projekce na vyšší syntaktickou úroveň je zablokována pravidlem b). 72
Pro projekci presupozic je závaţná otázka skopusu operátoru negace. Hajičová (1975, 2002a) předpokládá, ţe skopus negace je determinován aktuálněčlenskou strukturou věty. Autorka postuluje tři typy vztahů mezi negací a kontextovou (ne)zapojeností sloţek (cit. z Hajičová, 2002a, s. 284): „(i) [S]loveso a ta jeho doplnění, která v hloubkovém slovosledu stojí za slovesem, jsou kontextově nezapojená, jsou tedy členy ohniska, jsou v dosahu negace; to je základní, bezpříznakový případ větné negace; (ii) sloveso je kontextově zapojené, je mimo dosah negace, a v dosahu negace jsou členy ohniska; (iii) záporné sloveso je kontextově zapojené, je součástí základu, dosah negace končí na hranici základu a ohniska.“ Typům (i) aţ (iii) odpovídají postupně příklady (43) aţ (45); viz tamtéţ, s. 283: (43) Nevím, jak dlouho můţe Pavel vydrţet to pracovní tempo. Celý den pracuje v zaměstnání, dlouho do noci studuje, a pak nespí únavou. (44) Co to jen s Pavlem dneska je, ţe tak dlouho spí? To se včera tak unavil? – Ale ne, on nespí únavou, ale vzal si nějaký prášek, a tak spí jako dřevo celou noc. (45) Proč se tam ten Pavel pořád ještě převrací? Proč nespí? – Byl dnes celé odpoledne bruslit, a tak nespí únavou. V příkladu (43) je v dosahu negace (ve smyslu autorčina pojetí) samotné sloveso, tj. jen část ohniska (z charakteristiky typu (i) to nevyplývá, autorka si toho však je dobře vědoma). Na rozdíl od Hajičové předpokládám, ţe ve skopusu negace primárně nejsou části vět, ale celé propozice.73 Věty (46) a (47) vyjadřují přinejmenším dvě propozice: primární propozici x (= „Petrovy děti spaly ve stanu“) a presupozici p (= „Petr má děti“), přičemţ platí, ţe x zahrnuje p. Srov.:
73
Pro uvedenou hypotézu lze najít oporu v zahraniční literatuře. Na některé (starší) práce upozorňuje Hajičová (1975). Např. A. Kraak (1966) se domnívá, ţe negace nepopírá jen predikát, ale celou větnou konstrukci, tj.: S (Neg) S', S' NP VP.
73
(46) Ve stanu spaly Petrovy děti. (47) Petrovy děti spaly ve stanu. V záporných protějšcích obou vět se negace dotýká pouze primární propozice; věty tedy vyjadřují propozici p (jako presupozici) a propozici ¬x. Negace prototypicky nezasahuje presupozice spuštěné jak v základu, tak v ohnisku věty. Pokud je presupozice při uţití věty ve výpovědi negována, skopus operátoru negace se rozšiřuje: p, ¬x se mění na ¬(p, x), tj. na ¬p, ¬x. Konfigurace typu p, ¬x se tradičně označuje jako interní negace, konfigurace typu ¬(p, x) jako negace externí (srov. výše na s. 11). Interní negace je podle Hajičové (1975, s. 94) vyjadřitelná parafrází „Říkám o x, ţe y“, např. Petrovy děti nespaly ve stanu Říkám o Petrových dětech, ţe nespaly ve stanu. Existenciální presupozice „Petr má děti“ je zahrnuta v kladné propozici („říkám o Petrových dětech...“), proto negací zasaţena být nemůţe. Parafráze „Není pravda, ţe...“, tj. Petrovy děti nespaly ve stanu Není pravda, ţe Petrovy děti spaly ve stanu, vyjadřuje jak interní, tak externí negaci. S tím zřejmě koreluje následující poznámka E. Hajičové (tamtéţ): „(...) ve větě s uvedenou frází se pouze konstatuje, ţe dané tvrzení není pravdivé, a otázka, zda je nepravdivé nebo zda není smysluplné, se ponechává otevřená“. Příklady (43) aţ (45) jsou konstruovány z elementárních propozic x (= „Pavel spí“), y (= „Pavel je unavený“), komplexní propozice „x, protoţe y“ a operátorů ¬, ◇. Konkrétně jde o následující kombinace: a) (¬x), y; (¬x), protoţe y – příklady (43), (45) b) x, ◇y; ¬(x, protoţe y) – příklad (44) V typu b) se popírá komplexní propozice. Není jisté, zda platí y nebo ¬y; platí tedy ◇y. Jde vlastně o alegaci v tom smyslu, jak ji definuje Hajičová (1975, s. 67). Příklad (44) kromě toho implikuje komplexní propozici „x, protoţe z“. Srov. intepretaci věty Nepřišel, protoţe pršelo, ale protoţe (...), kterou Hajičová podává tamtéţ na s. 96 (cituji zjednodušeně): (48) S0 S1, ale S2
74
S1 (OnZ) nepřišel, protoţe pršelo74 S2 (OnZ) přišelZ, protoţe NPindef Věty typu (49) lze interpretovat jako kondenzované vyjádření dvou propozic: (49) Petr nesnědl kuře, ale kachnu. V tomto případě není negována komplexní propozice „x, ale y“ (x = „Petr snědl kuře“; y = „Petr snědl kachnu“), ale elementární propozice x. Pokud má subjekt jedinečnou nebo generickou referenci nebo je determinován univerzálním kvantifikátorem, negovaná propozice vyjadřuje, ţe průnik denotací subjektu a predikátu je prázdný. Srov.: (50) Petr nejí maso. (51) Velryby nejsou ryby. (52) Ţádný můj kamarád není vegetarián. Prázdný průnik mnoţiny A (denotace subjektu) a mnoţiny B (denotace predikátu) můţe mít dvojí příčinu: 1. obě mnoţiny jsou neprázdné, ale nepronikají se, 2. mnoţina A a/nebo B je prázdná, takţe průnik je triviálně nulový. To, ţe mnoţina je prázdná, můţe být důsledkem selhání existenční presupozice. Srov.: (53) Francouzský král není holohlavý. Francouzský král nepatří do mnoţiny holohlavých individuí buď proto, ţe má vlasy, anebo proto, ţe neexistuje. Věta připouští obě interpretace, avšak recipient prototypicky předpokládá neprázdnost A i B. Podobně lze interpretovat i negaci komplexní propozice: příklad (44) vyjadřuje, ţe Pavel nepatří do mnoţiny individuí, která {spí proto, ţe jsou unavená}. Navrţený model je výhodný pro výklad presupozic, obtíţně se však vyrovnává s větami, jejichţ sloţkou je neurčitý kvantifikátor. Srov. příklad E. Hajičové (2002a): (54) Mnoho střel nezasáhlo cíl. 74
Index Z symbolizuje kontextovou zapojenost.
75
Uvedená věta má dva významy. První význam odpovídá externí negaci: kvantifikátor je ve skopusu operátoru negace (jde o jeden z významů parafráze Není pravda, ţe mnoho střel zasáhlo cíl). Druhý význam lze vysvětlit jako negaci interní: skopus kvantifikátoru je širší neţ skopus negace (Mnoho střel bylo takových, ţe nezasáhlo cíl). V prvním případě se počítají střely, které nezasáhly cíl, v druhém případě střely, které cíl zasáhly, a kvantifikační propozice se neguje. Věta (54) tedy vyjadřuje dvě propozice: kvantifikační propozici q a na ní závislou propozici a: q = Qxi...n > Qp, a = (xi...n je střela) ∧ (xi...n zasáhl cíl). 75,76 Při úzkém skopusu negace je negováno a, při širokém skopusu q: ¬q = Qxi...n ≤ Qp. V druhém případě můţe být Qxi...n i nulové: cíl nezasáhla ţádná střela. Předpokládám, ţe fráze mnoho střel je při externí i interní negaci kontextově zapojená; to znamená, ţe spouští existenční presupozici. Ta můţe být popřena zřejmě jen při externí negaci, srov.: (55) Mnoho střel nezasáhlo cíl – všichni střelci totiţ přestřelili. (56) Mnoho střel nezasáhlo cíl – nikdo totiţ nevystřelil. (57) ? Mnoho střel bylo takových, ţe nezasáhlo cíl. Nikdo totiţ nevystřelil. V příkladech (55) i (56) se popírá implikace „nějaké střely zasáhly cíl“, v příkladu (56) je navíc negována presupozice „někdo vystřelil“. Je třeba dodat, ţe ne všechny kvantifikátory vyjadřují (kvantifikační) propozici. Srov.: (58) Mnoho střel nezasáhlo cíl Střel, které nezasáhly cíl, bylo mnoho. (59) Některé střely nezasáhly cíl. * Střely, které nezasáhly cíl, byly některé. Protoţe kvantifikátor některý nevyjadřuje propozici, nemůţe záporná věta (59) být víceznačná tak jako věta (58).
75
Qxi...n symbolizuje počet objektů x. Qp symbolizuje kvantum, které je v dané komunikační situaci pociťováno jako průměrné, střední. Ve svém starším příspěvku (Veselý, 2009, s. 178) jsem jej označil jako „bázové kvantum“. V odborné literatuře lze najít různá pojetí kvantifikace; některá z nich zmiňuje Oliva (2002a) a Veselý (2013, s. 85–89). Vlivná je zejm. teorie zobecněného kvantifikátoru podaná J. Barwisem a R. Cooperem (1981). 76
Navrţené řešení naráţí na otázku, zda propozice můţe obsahovat neurčitou proměnnou. Heimová (1983b, s. 399) takovou moţnost popírá.
76
Ze sémantiky propoziční do sémantiky větněčlenské by pojem skopusu bylo moţno přenést pomocí následujícího pravidla: (60) Ve skopusu operátoru rušícího tvrzení jsou ty větné konstituenty, které se podílejí na vyjadřování příslušných (významově zasaţených) propozic. Ve větě (53), zopakované níţe, je sloţka není holohlavý ve skopusu operátoru interní negace, protoţe se účastní vyjádření negované primární propozice. Sloţka francouzský král je ve skopusu operátoru jen „částečně“ – podílí se na vyjádření zasaţené primární propozice i nezasaţené existenční presupozice. (53) Francouzský král není holohlavý. Je-li věta (53) interpretována ve smyslu externí negace, subjektový i predikátový konstituent jsou operátorem negace zasaţeny „plně“: nepodílejí se na vyjádření ţádné pozitivní propozice.77 Výše uvedenou úvahou se přibliţuji k myšlence, zastávané např. E. Hajičovou (1975), ţe negace, popř. jiný operátor rušící tvrzení zasahuje pouze část věty. Tvrdím-li ovšem, ţe sloţka je v „částečném“ skopusu operátoru, umoţňuji vysvětlit, proč je presupozici asociovanou se sloţkou moţno modifikovat. Pokud lokální kontext věty svědčí o přítomnosti externí negace, „částečné“ zasaţení sloţky se jednoduše změní na zasaţení „plné“. Presupozici spuštěnou ve sloţce, která v dosahu operátoru není, popřít nelze, srov.: (61) * Francouzský král je holohlavý, protoţe současná Francie krále nemá. O tom, ţe interní negace se „částečně“ dotýká základu věty, svědčí distribuce částic i/ani v kontrastivním základu, srov.: (62) I Petr koupil svým dětem zmrzlinu. (63) Ani Petr nekoupil svým dětem zmrzlinu.
77
Předpokládám, ţe predikátový konstituent nespouští presupozici „existuje entita, která je holohlavá“.
77
3.2.2 Projekce presupozic z komplementu sloves propozičního postoje Dalším operátorem rušícím tvrzení jsou slovesa propozičního postoje. Vedlejší věta po slovesech jako myslet si, domnívat se, tušit, věřit, chtít, cítit vyjadřuje propozici, jejíţ platnost není jistá. Z propozice „Petr si myslel, ţe p“ tedy vyplývá propozice ◇p. Na to, v jaké podobě je presupozice spuštěná ve vedlejší větě projektována na syntaktickou úroveň souvětí, existují v odborné literatuře tři protichůdné názory. Srov.: (64) Martin si myslí, ţe ve stanu spaly Petrovy děti. 1. Projektována je presupozice „Petr má děti“ (Gazdar, 1979; Geurts, 1998). 2. Projektována je presupozice „Martin si myslí, ţe Petr má děti“ (Karttunen, 1974; Heimová, 1992). 3. Projektovány jsou presupozice „Petr má děti“ i „Martin si myslí, ţe Petr má děti“ (Zeevat, 1992). Předpokládám, ţe projektována je presupozice „Petr má děti“. Heimová (1992) připouští, ţe pokud je věta vytrţena z kontextu, recipient při akomodaci vţdy upřednostní strukturně jednodušší propozici (podrobněji viz výše v kap. 2.6). Akomodace se tedy v jejím pojetí neshoduje s projektovanou presupozicí. Vzhledem k tomu, ţe akomodace by měla fungovat „ve sluţbách“ presupozice, je takový závěr neintuitivní. Předpokládám proto, ţe projektovaná presupozice je s primární (přirozenou) akomodací vţdy ve shodě.78 Tendencí recipienta k volbě jednodušších, tj. jazykově ekonomických řešení lze argumentovat rovněţ proti Zeevatově interpretaci (srov. výše bod č. 3). Podle Beavera a Geurtse (2013) lze z presupozice p inferovat propozici „x si myslí, ţe p“. Autoři takovou inferenci označují jako importaci. Teorie, které postulují presupozici „x si myslí, ţe p“, počítají naopak s exportací propozice p. Domnívám se, ţe z p nelze inferovat „x si myslí, ţe p“, protoţe „x si myslí, ţe p“ implikuje, ţe platnost p není jistá.
78
Na této hypotéze je zaloţen experimentální dotazník uvedený níţe v kap. 5.
78
Sémantika slovesa myslet si je těsně svázána s gramatickými kategoriemi slovesné osoby a času. Srov.: (65) Myslím si, ţe Petr má děti. (66) Myslel jsem si, ţe Petr má děti. (67) Martin si myslí, ţe Petr má děti. (68) Martin si myslel, ţe Petr má děti. Příklad (65) vyjadřuje, ţe nositel propozičního postoje (mluvčí) si není jist, zda propozice „Petr má děti“ platí. V opačném případě by volil jinou formulaci, např. Petr má děti nebo Vím, ţe Petr má děti. Příklad (66) je moţno číst dvojím způsobem: 1. Mluvčí si v minulosti nebyl jist platností propozice „Petr má děti“. Kdyby doba platnosti propozičního postoje zahrnovala okamţik promluvy, uţil by mluvčí např. formulaci Myslím si, ţe Petr má děti. 2. Mluvčí si v minulosti byl jist platností dané propozice, ale později svůj postoj revidoval; revidovaný postoj by vyjadřovala formulace Vím, ţe Petr nemá děti, resp. Myslím si, ţe Petr má/nemá děti. Pokud je nositel propozičního postoje referenčně odlišný od mluvčího, gramatický čas nehraje roli. Příklady (67) a (68) mohou popisovat situaci, kdy si nositel propozičního postoje (Martin) nebyl/není jist platností propozice, i situaci, kdy Martin byl/je o platnosti propozice přesvědčen, avšak mluvčí jeho postoj hodnotí jako mylný. Popisované „transpozice“ propozičního postoje jsou zaloţeny na protikladu dvou hledisek: hlediska mluvčího a třetí osoby (srov. (67) a (68)), anebo hlediska mluvčího v čase okamţiku promluvy a v době platnosti propozičního postoje (viz (66)). Zdá se ovšem, ţe různé „postojové perspektivy“ nejsou pro projekci presupozic relevantní: projekce je vţdy determinována postojem mluvčího v okamţiku promluvy. Níţe uvedené významové zápisy naznačují dosah operátoru rušícího tvrzení na konstituenty závislé věty obsahové (ve smyslu pravidla (60)): (69) Martin si myslel, ţe [výbuch sopky způsobil zemětřesení]S.79
79
Indexy M a S symbolizují, ţe za pravdivost informace se zaručuje mluvčí, resp. subjekt věty. Významové zápisy odpovídají čtení, v němţ postoj subjektu věty v době jeho platnosti vystihuje formulace Vím, ţe...
79
(70) Martin si myslel, ţe [[zemětřesení]M způsobil výbuch sopky]S. Z organizace vedlejší věty v příkladu (69) není zřejmé, jestli je sloţka „vlevo od slovesa“ (výbuch sopky) kontextově zapojená, nebo není; spuštění presupozice proto nepředpokládám. V příkladu (70) příznakový slovosled signalizuje kontextovou zapojenost sloţky zemětřesení;
80
ve větě je spuštěna presupozice „proběhlo
zemětřesení“. Uvedené souvětí vyjadřuje tyto propozice: „Martin si myslel, ţe x“ (x = „výbuch sopky způsobil zemětřesení“)81; p = „došlo k zemětřesení“. Sloţka zemětřesení je tedy ve skopusu operátoru rušícího tvrzení jen „částečně“ (v příkladu (69) je operátorem zasaţena „plně“). Svědčí o tom moţnost transformace souvětí (70) do podoby (71); upozorňuje na ni např. Heimová (1992, s. 209). (71) Martin si o zemětřesení myslel, ţe ho způsobil výbuch sopky. I takové vyjádření však umoţňuje existenci zemětřesení zpochybnit, srov.: (72) Martin se domníval, ţe došlo k zemětřesení. Myslel si o něm, ţe způsobilo výbuch sopky. V případu (73) se „částečné“ zasaţení sloţky mění na zasaţení „plné“; Presupozice p je modifikována na „Martin si myslel, ţe p“. (73) Martin si myslel, ţe došlo k zemětřesení. Myslel si, ţe [zemětřesení způsobil výbuch sopky]S. Presupozici spuštěnou ve sloţce, která operátorem rušícím tvrzení zasaţena není, zřejmě modifikovat nelze, srov.: (74) ? Martin si myslel, ţe došlo k zemětřesení. Zemětřesení způsobil výbuch sopky. Podobně lze analyzovat presupozice, jejichţ spouštěč je v dosahu slovesa chtít, např.: (75) Martin chce, aby Petrovy děti spaly ve stanu. 80
Ke vztahu mezi povrchovým/hloubkovým slovosledem a kontextovou zapojeností/nezapojeností viz zejm. Sgall a kol. (1980). 81
Propozice a je komplexní – lze ji interpretovat jako kauzální vztah dvou propozic: „to, ţe vybouchla sopka, způsobilo, ţe došlo k zemětřesení“.
80
Heimová (1992, s. 202) upozorňuje, ţe větám se slovesem want mohou předcházet věty se slovesem believe. Srov.: (76) Martin si myslí, ţe Petr má děti. Chce, aby Petrovy děti spaly ve stanu. Na rozdíl od autorky předpokládám, ţe obě souvětí presuponují propozici „Petr má děti“, nikoli „Martin si myslí, ţe Petr má děti“. Presupozice můţe být modifikována teprve při výpovědním uţití souvětí. Lze si představit i kontexty, v nichţ je presupozice ve významovém dosahu slovesa chtít, např.: (77) Martin chce, aby Petr měl děti. Chce, aby se jeho děti jednou měly dobře.
3.2.3 Projekce presupozic v dalších typech syntaktických struktur Z hlediska projekce presupozic se podobně jako verba cogitandi chovají verba dicendi. Mluvčí tím, ţe o cizí promluvě referuje formou řeči nepřímé, přebírá odpovědnost za její presupozice. Komplexní propozice „x říká, ţe y“ implikuje elementární propozici ◇ y. Presupozice komplementu slovesa nejsou operátorem rušícím tvrzení zasaţeny. Srov.: (78) Martin mi tvrdil, ţe ve stanu spaly Petrovy děti. (79) Martin si vymyslel, ţe Petr má děti. Tvrdil mi, ţe (Petrovy děti) s námi pojedou na dovolenou. (80) Petr prý dřív hodně pil. Martin mi včera řekl, ţe (Petr) nedávno pít přestal. Souvětí (78) vyjadřuje propozice ◇x (x = „ve stanu spaly Petrovy děti“) a p (= „Petr má děti“). V příkladu (79) je v lokálním kontextu zahrnuta propozice „Petr nemá děti“, presupozice p je proto ve výpovědi modifikována na ¬p. V příkladu (80) se p (= „Petr předtím pil“) mění na ◇p. Na syntaktickou úroveň věty jsou projektovány rovněţ presupozice spuštěné v antecedentu nebo konsekventu podmínkového souvětí, srov.: (81) Pokud v noci nepršelo, tak Petrovy děti spaly ve stanu. (82) Pokud Petrovy děti spaly ve stanu, tak ráno určitě nepřijdou na snídani. 81
V obou příkladech souvětí dědí presupozici „Petr má děti“. Pokud je obsah presupozice vyjádřen v antecedentu, projekce je zablokována, např.: (83) Pokud má Petr děti, tak jeho děti spaly ve stanu. Podmíněnost presupozice lze vyjádřit rovněţ mimo podmínkové souvětí, např.: (84) Pokud má Petr děti, tak mu je Martin závidí. Pokud má Martin psa, tak jeho pes miluje Petrovy děti. V poslední větě příkladu jsou spuštěny presupozice p1 (= „Martin má psa“) a p2 (= „Petr má děti“). Obě jsou při inkrementaci kontextu modifikovány na ◇ p1, resp. ◇ p2. Podmínkové souvětí jako celek presuponuje p2, nikoli však p1 – presupozice p1 je splněna antecedentem souvětí. Podobně mohou být modifikovány presupozice ve vylučovacích souvětích: (172) Buď Martinovy děti spí ve stanu, nebo Martin ţádné děti nemá. Druhá věta souvětí vyjadřuje, ţe platnost propozice „Martin má děti“ není jistá; presupozice p (= „Martin má děti“) spuštěná v první větě je proto modifikována na ◇p. Souvětí jako celek nepresuponuje p ani ◇p. Jednoduchá presupozice je projektována i ve větách, jejichţ obsah je výslovně charakterizován jako moţný (viz (85)). Pokud věta presuponuje p a v kontextu je zahrnuto ◇p, při výpovědním uţití věty se presupozice mění na ◇p (tak, ţe skopus operátoru se rozšíří) – viz (86). (85) Je moţné, ţe Petrovy děti spí ve stanu. (86) Je moţné, ţe Petr má děti. Je moţné, ţe Petrovy děti spí ve stanu.
82
4 Presupozice asociované s částicí také 4.1 Reflexe částice také (too, also) v odborné literatuře L. Horn (1969) analyzuje význam částic only a even (also) pomocí predikátové logiky prvního a druhého řádu. Věty s částicí only podle něj vyjadřují současně tvrzení a presupozici (srov. tamtéţ, s. 98 a 99): (1) Only Muriel voted for Hubert. presupozice: V (m, h) tvrzení: ¬ (∃ x) (y≠m ∧ V (y, h)) Presupozice je tedy vyjádřitelná větou Muriel voted for Hubert, tvrzení odpovídá větě No one other than Muriel voted for Hubert. Částice even (also) je významově protikladná: věta s částicí even (also) tvrdí totéţ, co presuponuje věta s částicí only, a presupozice věty s částicí even (also) je rovna negaci tvrzení vyjádřeného větou s částicí only (srov. tamtéţ, s. 105). Srov.: (2) Also Muriel voted for Hubert. presupozice: (∃ x) (y≠m ∧ V (y, h)) tvrzení: V (m, h) Tvrzení tedy odpovídá věta Muriel voted for Hubert, kdeţto presupozici lze parafrázovat větou Someone other than Muriel voted for Hubert. Horn vymezuje presupozici fregovsko-strawsonovsky, tj. jako propozici nedotčenou větnou negací. Presupozice, kterou autor přisuzuje větám s částicí only, resp. even (also), však některými typy negace zasaţena být můţe (podrobněji viz níţe na s. 129). Další námitku lze formulovat takto: pokud by presupozice spuštěná částicí only odpovídala významu věty bez částice, jak předpokládá Horn,82 v řadě kontextů by to znamenalo, ţe presupozice věty je komunikačně závaţnější neţ vlastní tvrzení.
82
Platí to jen pro věty, v nichţ význam částice není třeba popisovat predikátovou logikou druhého řádu.
83
Karttunen (1974, s. 184) formuluje pravidlo, na základě něhoţ je presupozice asociovaná s částicí too (ne)splněna kontextem. (3) Kontext X splňuje presupozici „a is P too“ pouze v případě, ţe a) X zahrnuje „b is P“, přičemţ b ≠ a, nebo b) X zahrnuje „a is Q“, přičemţ Q ≠ P. Autor se zabývá presupozicemi spuštěnými částicí too v podmínkovém souvětí (srov. tamtéţ, s. 183): (4) If Dean told the truth, Nixon is guilty too. (5) If Haldeman is guilty, Nixon is guilty too. (6) If Miss Woods destroyed the missing tapes, Nixon is guilty too. V příkladu (4) je presupozice „someone other than Nixon is guilty“, resp. „Nixon has some other property“ projektována na syntaktickou úroveň souvětí, v příkladu (5) je projekce zablokována – presupozice je splněna lokálním kontextem. Příklad (6) není jednoznačný; pokud recipient zničení nahrávek povaţuje za zločin, projekce je zablokována. Karttunen a Peters (1979) vyuţívají teoretický aparát revidované montaguovské gramatiky (podrobněji viz v kap. 2.3). Význam částice too rozkládají na sloţku extenzionální a implikativní. Věta John drinks too má stejnou pravdivostní hodnotu jako věta John drinks – to však neznamená, ţe by význam obou vět byl totoţný. Extenzionální a implikativní význam věty John drinks too je reprezentován následujícími vzorci (viz tamtéţ, s. 183): (7) John-drinks-tooe = drinke* (j)83 (8) John-drinks-tooi = [John drinksi ∧ V x [*{x}∧ ~ [^ x = j] ∧ drinke* (^ x)]] Vzorec (7) zachycuje skutečnost, ţe věty John drinks too a John drinks mají stejné pravdivostní podmínky. Vzorec (8) vyjadřuje implikaturu, ţe John není jediná osoba, která pije.
83
Významy symbolů jsou popsány v kap. 2.3.
84
S podobnou, avšak strukturně sloţitější implikaturou je asociována částice even (tamtéţ, s. 29). Srov. vzorec (9), který platí pro větu Bill likes even Mary: (9) eveni (^ Marye, ẋ0 Bill-likes-himi0) = [Vx [* {^ x} ∧ ~ [^ x = m] ∧ likee* (b, ^ x)] ∧
∧ x [[* {x} ] ∧ ~ [^ x = m]] exceede (likehoode (^ likee* (b, x)), likehoode (^ likee* (b, m)))] První člen konjunkce popisuje tutéţ implikaturu, která je asociována s částicí too: Mary není jediná osoba, kterou má Bill rád. Sémantické rysy, které částice even oproti částici too implikuje „navíc“, ve vzorci popisuje druhý konjunkt:
bylo nejméně
pravděpodobné, ţe z osob, které Bill má rád, bude mít rád právě Mary. V negativních větách implikuje částice even stejný typ propozice jako ve větách pozitivních. Vzorec (10) popisuje implikaturu asociovanou s celou větou. (10) even-Bill-doesn't like Maryi = [[Billi (ẋ1 he-doesn't like Marye) ∧ Billh (ẋ1 hedoesn't like Maryi)] ∧ eveni (Bille, ẋ1 he-doesn't like Marye)] Jelikoţ even má podle autorů skopus přes celou větu, je příslušná implikatura stejně jako věta negativní: Bill není jediný člověk, který Mary nemá rád, avšak bylo nejméně pravděpodobné, ţe z osob, které nemá rád, nebude mít rád právě Mary. H. Zeevat (2003, s. 165) analyzuje presupozici spuštěnou částicí too ve větě (11). (11) John will have dinner in New York too. Pokud je sloţka John nositelem kontrastivního přízvuku, věta presuponuje, ţe někdo jiný neţ John bude večeřet v New Yorku. Presupozice je zdánlivě splněna triviálně: je všeobecně známo, ţe v New Yorku kaţdý den večeří mnoho lidí. Věta je ovšem nepřijatelná, pokud v předchozí konverzaci nebyla zmíněna osoba odlišná od Johna, která bude večeřet v New Yorku. Zeevat předpokládá, ţe částice implikuje presupozici „x je osoba odlišná od Johna, která bude večeřet v New Yorku“. Částice se chová podobně jako osobní zájmeno: za proměnnou x je třeba dosadit konkrétní entitu zahrnutou v kontextu. Akomodace kontextu presupozicí spuštěnou částicí too není moţná, srov.: (12) ? A man is walking in the park. John will have dinner in New York too. 85
(13) A man is walking in the park. He will have dinner in New York. John will have dinner in New York too. (14) A man is walking in the park. Some children are playing with his dog. Příklad (12) je na rozdíl od příkladu (14) zřejmě nepřijatelný, neboť kontext nelze akomodovat tak, jak to naznačuje příklad (13). V příkladu (14) lze kontext akomodovat presupozicí asociovanou s nominální frází his dog. Zeevat
(tamtéţ,
s.
168–170)
uvádí
čtyři
typické
vlastnosti
částicových/příslovečných spouštěčů (např. too, again, indeed, instead): 1) Nejsou fakultativní (vypustitelné). Srov.: (15) A: Bill will come tonight. B: John will come too. / * John will come. 2) Jejich presupozice nemohou akomodovat kontext. 3) Nepočítáme-li spuštěnou presupozici, jejich lexikální význam je minimální. 4) Jejich antecedenty mohou být v dosahu některých operátorů rušících tvrzení, např.: (16) Mary dreamt that night that she would fail the exam and indeed she did. Presupozice asociované s ostatními spouštěči mají podle autora opačné vlastnosti. Význam částicových/příslovečných spouštěčů a některých dalších výrazů, např. spojek, Zeevat popisuje pomocí tzv. markerů (viz tamtéţ, s. 176–189). Markery označují relaci mezi významem věty a kontextem. Zeevat postuluje šest typů relací: „old“ (indeed, immers), „adversativity“ (doch/toch), „correction“ (but, sondern), „additive“ (too, also, auch), „replacing additive“ (instead, sondern), „contrast“ (but, however, aber). Uţívání částicových/příslovečných spouštěčů se řídí následujícím pravidlem: (17) Pokud jsou kontextové parametry a aktuální výpověď v relaci R, přidej do výpovědi částici/příslovce P. Z hlediska recipienta platí, ţe přítomnost částice/příslovce P signalizuje platnost relace R. 86
Pokud aditivnost není signalizována, dvě instance téhoţ tématu mohou zůstat neintegrovány; to můţe vést k dezinterpretaci sdělení. Aditivní marker vyjadřuje relaci mezi kontextem c, tématem a propozicí. Intencí mluvčího je signalizovat, ţe informací o tématu T začleněnou do c je konjunkce x a y. Aditivní relaci odpovídá predikát „address“ (srov. tamtéţ, s. 185): (18) c ╞ addressed (x, T) Vzorec lze číst tak, ţe soubor sdílených předpokladů zahrnuje predikaci, v níţ propozice x zaměřuje (adresuje) téma T. Aditivní částice vyjadřuje, ţe predikace addressed (x, T) v novém (aktualizovaném) souboru sdílených předpokladů neplatí – místo ní platí predikace addressed (x ∧ y, T). Např.: (19) Peter will have dinner in New York. John will have dinner in New York too. x = „Peter will have dinner in New York“ y = „John will have dinner in New York“ T = „(someone) will have dinner in New York“ Ke kontextu c je nejprve připojena propozice x, potom y. Připojením y se platnost x neruší. Částici too se s oblibou věnují autoři, kteří presupozici definují jako typ anafory, např. van der Sandt (1992) a Geurts (1999, 2001). Geurts (2001, s. 10 ve verzi PDF) interpretuje význam částice too v podmínkovém souvětí, srov.: (20) If Fred is gay, then his son is gay, too. Konsekvent souvětí obsahuje dva spouštěče presupozice: určitou nominální frázi his son a částici too. Rezoluce anafor probíhá podle autora takto: a. [x: Fred(x), [: gay(x)] ⇒ [u, v: x’s-son(u), gay(v), v ≠ u, gay(u)]] b. [x, u: Fred(x), x’s-son(u), [: gay(x)] ⇒ [v: gay(v), v ≠ u, gay(u)]] c. [x, u: Fred(x), x’s-son(u), [v: v = x, gay(x), gay(v), v ≠ u] ⇒ [: gay(u)]] d. [x, u: Fred(x), x’s-son(u), [: gay(x)] ⇒ [: gay(u)]] 87
Presupozici „Fred má syna“ nelze přiřadit vhodný antecedent, kontext je proto akomodován (srov. zápis b: propozice x’s-son(u) byla převedena na levou stranu vzorce). Presupozici asociovanou s částicí too splňuje první věta souvětí, proměnná v proto můţe být ztotoţněna s proměnnou x (srov. zápis c a zjednodušený zápis d).84 S. Kripke (2009)85 povaţuje výrazy too, again, either nebo other za anaforické v širokém smyslu. Presupozici spuštěnou částicí too charakterizuje jako soubor tří typů poţadavků: 1. Existuje jedna nebo více propozic q1...qn, na něţ jsou mluvčí i posluchač aktivně zaměřeni a které jsou paralelní s propozicí p vyjádřené větou s částicí too. 2. Konstituent zdůrazněný v propozici p musí být odlišný od odpovídajících konstituentů v propozicích q. 3. Na základě této odlišnosti p obohacuje informaci vyjádřenou q způsobem, který nevyplývá z toho, ţe p není zahrnuto v q. Autor upozorňuje, ţe paralelní propozicí kontext akomodován být nemůţe, implikací (ne)identity, příp. (ne)inkluze však ano. Srov.: (21) If our new Assistant Professor were here, he would be bored too. (mluvčí i adresát vidí osobu Y zívnout) Propozice q nemusí být verbalizována – můţe pouze vyplývat ze situace. Propozice „Y zívl“ je zahrnuta v aktivním kontextu, akomodaci proto neumoţňuje. Propozice „Y není asistent profesora“ je součástí pasivního kontextu, akomodaci tedy připouští. Kripke upozorňuje, ţe částice too nepresuponuje vţdy neidentitu: (22) The Republicans supported the bill, and Senator Blank supported it too.
84
Z toho, ţe výrazy reprezentující částici too lze ve vzorci „škrtnout“ (srov. b a d), vyplývá, ţe too je sémanticky prázdné. Takový závěr povaţuji za nesprávný; srov. příklad (129) v kap. 4.2.8. 85
Informace o Kripkeho textu jsem čerpal z obsáhlého komentáře S. Soamese (2009).
88
Fráze the republicans není singulární term (neoznačuje individuum), částice proto spíše neţ neidentitu presuponuje neinkluzi, tj. nezahrnutost individua do třídy republikánů. Ani zdůrazněný výraz nemusí být singulární term, srov.: (23) John finished his work, and he wrote an essay too. Částice můţe presuponovat rovněţ identitu a inkluzi: (24) The Midwesterners are coming for drinks, and the Nebraskans are having dinner with us too. (25) The chairman of the linguistics department is coming for drinks, and Jim will have dinner with us too. V příkladu (24) částice too presuponuje jednak neinkluzi (coming for drinks není totéţ co having dinner), jednak inkluzi mezi the Midwesterners a the Nebraskans (referent druhého výrazu je podmnoţinou referentu prvního výrazu). Z příkladu tedy vyplývá, ţe podmnoţina těch, kteří s mluvčím půjdou pít, půjde s mluvčím rovněţ večeřet. Příklad (25) implikuje identitu: Jim je identifikován jako vedoucí katedry lingvistiky.86 Kripke analyzuje rovněţ podmínková souvětí s částicí too vyjádřenou v konsekventu, např.: (26) If Herb and his wife both come, then the boss will come too. (nositelem kontrastivního přízvuku je sloţka the boss) Podle Karttunena (1974) by souvětí (26) presuponovalo x ⊃ y, tj. „if Herb and his wife both come then someone other than the boss will come“. Presupozice by tak byla splněna triviálně, neboť boss je jedna osoba, kdeţto Herb a his wife jsou dvě osoby. Chápe-li se presupozice jako anafora, příklad (26) je podle Kripkeho interpretován náleţitě: presupozice vyţaduje, aby sloţka the boss měla jinou referenci neţ sloţky Herb a his wife.
86
Na rozdíl od Kripkeho se domnívám, ţe presupozice asociovaná s too je vţdy zaloţena jak na identitě (příp. inkluzi), tak na neidentitě (neinkluzi); srov. níţe v kap. 4.2. Příklady (24) a (25) jsou specifické jen tím, ţe identitu (inkluzi) recipient vyvozuje pomocí inference.
89
Částici too se věnuje také I. Heimová (1990, s. 6 ve verzi PDF). Presupozici spuštěnou ve větě (27) podle ní nelze splnit pouhým předpokladem („existenciální generalizací“), ţe existují stovky lidí, které studují na Harvardu. Kontext musí zahrnovat singulární propozici popsatelnou jako (28). (27) John went to Harvard too. (28) x šel na Harvard; x je salientní v kontextu výpovědi a je referenčně odlišný od Johna Věta (27) neumoţňuje akomodaci kontextu, protoţe recipient není schopen určit, kterou propozicí by kontext měl být akomodován.87 Povahu singulárních propozic mají podle autorky také presupozice zaloţené na časovém vztahu dvou dějů: (29) We will have pizza on John's birthday, so we shouldn't have pizza again on Mary's birthday. (30) John is cooking. He will stop (cooking) when tomorrow's football game starts. V obou příkladech se presupozice vztahuje k salientní propozici vyjádřené první větou. Heimová (1992, s. 189) povaţuje částici too za implicitně deiktickou nebo anaforickou. Její význam popisuje perifrází in addition to x. Reference prvku x je disambiguizována na rovině logické formy prostřednictvím referenčního indexu (podobně jako u zájmen). Částice too vyţaduje, aby některý prvek v jejím skopusu byl fokusovaný. Srov.: (31) Paul1 came. SusanF came too1. Částice too má ve větě (31) význam in addition to Paul, je proto koindexována s výrazem Paul v pretextu. Výraz Susan je nositelem fokusu. Obecný význam částice too Heimová popisuje takto: (32) δ [aF] tooi presuponuje xi ≠ a & δ [xi]
87
Výrok typu x went to Harvard Heimová nepovaţuje za propozici. Propozice podle ní nesmí obsahovat proměnnou.
90
V české lingvistice je dobře známé Komárkovo rozlišení částic endocentrických a exocentrických. Srov. Komárek (1979, s. 140): „Výrazy ještě/jiţ, uţ tedy ukazují za hranice výpovědi (k presupozici), zároveň však ukazují k samé výpovědi jako materiálu, z něhoţ má být presupozice konstruována. Právě v tomto smyslu pokládáme za vhodné označit tyto partikule jako endocentrické a odlišit je od partikulí exocentrických. Za exocentrické pokládáme takové partikule, které nenaznačují presupozici tohoto druhu (např. asi, moţná, prý aj.).“ Také je nepochybně částice endocentrická. Komárek a kol. (1986, s. 235 a 236) v Mluvnici češtiny 2 řadí také mezi částice vytýkavě zdůrazňovací, srov.: „Částice vytýkavě zdůrazňovací fungují jako prostředky zdůrazněného vytčení z celku. [...] Vytýkavě zdůrazňovací částice plní zároveň funkci výrazů strukturujících text nebo jeho části.“ Mezi vytýkavě zdůrazňovací částice patří dále např. částice ani, ještě, uţ, hlavně, pouze, zase. Karlík a kol. (1995, s. 361) v Příruční mluvnici češtiny charakterizují také jako částici aditivní. Do téţe skupiny patří částice (tak)téţ, rovněţ, (dokonce) i, ani. Významově protikladné jsou částice restriktivní, např. jen, jenom, pouze, výhradně. Aditivní a restriktivní částice společně tvoří skupinu částic vytýkacích. Významovou strukturu částice také dobře popsaly české výkladové slovníky. Srov. Slovník spisovného jazyka českého (dále jen SSJČ): také88 ob. taky přísl. 1. (téţ +takéť Pal., +takéţ Erb.) v kladné, řidč. téţ v záporné větě přiřazuje se zdůrazněním větný člen stejné platnosti a) k představě přímo vyslovené, a rozšiřuje tak platnost příslušného tvrzení na další případ; téţ, rovněţ (kniţ.): všichni spolupracovníci mu domlouvali, t. ředitel i I 2; byla hezká a t. chytrá nadto, kromě toho, mimoto; nejen pomáhala, t. se učila; já t. tam chci jít; vy se budete t. smát; viděl jste to t.?; bývali jsme t. mladí (Čech); seděli jsme t. tak stejně tak; [x] kdo lţe, ten t. krade (pořek.); na posměváčky t. dojde (přísloví); dal pánbůh kravičku, dá t. travičku (přísloví); ţádná odpověď je t. odpověď b) k představě přímo nevyslovené, a rozšiřuje tak platnost příslušného tvrzení i na případ, o kt. bychom to nepředpokládali; dokonce, ještě, i I 3: t. on se toho účastnil?; t. v jiţních krajích napadlo mnoho sněhu 2. dodává tvrzení samozřejmosti, odůvodněnosti: co má t. dělat; t. ţe jsme tam byli; chytili jste ji? Taky 88
Cit. podle prohlíţeče slovníků DEBDict.
91
ţe chytili (Rais); kde má t. spát?; to je t. nápad; čeho se t. bát; nač t. čekat; byl t. nejvyšší čas 3. ob. vyjadřuje něj. velkou míru: bylo to taky cvičení; bylo to dnes taky parno (Erb.)
Slovník spisovné češtiny (dále jen SSČ): také hovor. taky přísl. téţ (syno) rovněţ (syno) 1. zdůrazňuje připojení dalšího jádra výpovědi (k předchozímu východisku) mám rád (kromě, vedle Smetany) také Dvořáka, přijela (teta a) také sestřenice, je chytrý a také pilný, 2. vytýká, ţe následující část sdělení (opakující se z předešlého) platí i pro daný případ také mám rád Smetanu (jako ty), já jim také pomohu, je také pilná (jako její sestra), také část. cit. 1. vytýkací: také on se toho zúčastnil, i 2. zdůraz.: co má také dělat?, to je také nápad!
Není jasné, proč SSČ také I 2 klasifikuje jako příslovce, kdeţto také II 1 chápe jako částici – funkce obou prostředků je stejná. Lexém vzhledem k jeho „operativní“ funkci řadím mezi částice, připouštím však, ţe některými rysy se k příslovcím přibliţuje. Na rozdíl od jiných částic například můţe plnit funkce vlastního rématu, srov.: (33) Petra si umyla boty TAKÉ / *DOKONCE. Presupozici spouští také 1 podle SSJČ a také I 1, 2 i také II 1 podle SSČ.
4.2 Významová a funkční analýza částice také 4.2.1 Struktura presupozice asociované s částicí také Základní funkcí částice také je generování presupozice p z obsahu primární propozice x. Propozice x a p jsou paralelní: částečně se obsahově překrývají, částečně spolu kontrastují. Vztah mezi oběma propozicemi popisuje vzorec (1) (presupozice je vyjádřena v závorkách): (1) (p) x = („X Y; X ≠ A; Y = B“) „A B“89
89
X, A budu v dalších kapitolách označovat jako elementy „diferenční“, Y, B jako elementy „nediferenční“.
92
Presupozice je realizována na různých abstrakčních úrovních. Nejabstraktnější presupozice je asociovaná s částicí jako izolovaným lexémem. Po zapojení částice do větné konstrukce jsou ve schématu konkretizovány všechny elementy s výjimkou X. Element B je identifikován na základě prozodických vlastností částice a její pozice v povrchové struktuře věty (srov. dále v kap. 4.2.3.2 a 4.2.4). Konkretizaci presupozice ve větě (2) vystihuje schéma (3). (2) Také Karel si koupil motorku.
(3) („X Y; X ≠ A; Y = B“) „Karel si koupil motorku“ („X si koupil motorku; X ≠ Karel“) „Karel si koupil motorku“ Presupozice tedy odpovídá poţadavku, aby kontext, v němţ je věta uţita, zahrnoval propozici „X si koupil motorku; X ≠ Karel“. Součástí kontextu však bývá konkrétnější propozice, např. „Martin si koupil motorku“. Předpokládám, ţe při uţití věty ve výpovědi je element X konkretizován. Podstatou této konkretizace je interakce tří propozic: x, p a p'; x je primární propozice věty, v níţ je presupozice spuštěna, p je presupozice této věty a p' je propozice zahrnutá v kontextu lišící se od p konkrétností elementu X. Jelikoţ obsahem presupozice musí být propozice zahrnutá v kontextu, p je třeba modifikovat na p': (4) p' // (p) x p' // (p') x 90
(5) „Martin si koupil motorku“ // („X si koupil motorku; X ≠ Karel“) „Karel si koupil motorku“ „Martin si koupil motorku“ // („Martin si koupil motorku“) „Karel si koupil motorku“
90
Vlevo od symbolu // uvádím propozici zahrnutou v kontextu splňující presupozici, vpravo od něj větný obsah: presupozici, resp. primární propozici.
93
Popsaný proces odpovídá hledisku recipienta sdělení. Je zřejmé, ţe presupozice prostředkuje mezi významem věty a kontextem, v němţ byla uţita; částice tedy plní funkci konektoru. Presupozici lze někdy konkretizovat vícerým způsobem. Týká se to případů, kdy je v kontextu zahrnuta propozice p', p'' atd. Např.: (6) Martin a Karel si koupili motorku. Také Petr si koupil motorku. Presupozici lze konkretizovat jen takovými elementy, které jsou součástí aktivního kontextu v Kripkeho smyslu (srov. Kripke, 2009). O tom, ţe konkretizace elementu X je obligatorní, svědčí, zdá se, níţe uvedená aplikace von Fintelova dialogického testu (srov. von Fintel, 2004, s. 3 ve verzi PDF). Předpokládejme, ţe dialog je realizován v „nulovém kontextu“. Replika B1 zaměřuje presupozici věty (2). Replika B2 je nepřijatelná. Replikou A1 mluvčí potvrzuje, ţe propozice p (= „X si koupil motorku; X ≠ Karel“) je platnou součástí kontextu. Komunikační neuspokojivost reakce A1 ukazuje, ţe presupozici asociovanou s částicí propozicí p splnit nelze. Reakce A2 je naopak komunikačně uspokojivá: propozice p' (= „Martin si koupil motorku“) příslušnou presupozici splnit můţe. (7) A: Také Karel si koupil motorku. B1: Počkej chvilku, netušil jsem, ţe někdo jiný neţ Karel si koupil motorku. B2: Počkej chvilku, netušil jsem, ţe Martin si koupil motorku. A1: Ano. A2: Ano. Motorku si koupil také Martin. Vztah mezi částicí také a proměnnou X je analogický vztahu mezi osobními zájmeny a jejich antecedenty (on, ten apod.). Analýza částice také je proto populární v teoriích, které presupozici definují jako typ anafory (srov. výše v kap. 4.1). Oba typy prostředků se odlišují přinejmenším ve dvou ohledech: 1. částice presuponuje propozici, kdeţto deiktický výraz primárně odkazuje k entitě nepropoziční povahy.
91
2.
Presupozice spuštěná částicí vyţaduje konkretizaci, avšak pokud je v kontextu entita X Zájmena lze ovšem rovněţ chápat jako spouštěče existenční presupozice: on přišel existuje osoba muţského pohlaví, která přišla. 91
94
pojmenována nekonkrétně, zůstává nekonkrétní i v presupozici. Osobní zájmena takovou neurčitost antecedentu zřejmě nepřipouštějí. Srov.: (8) Venku někdo kouří. Také si půjdu zakouřit. (9) ? Venku někdo kouří. Ona tam stojí uţ dlouhé hodiny.
4.2.2 Částice také a pravdivostní hodnota věty Mluvčí uţije částici také tehdy, jestliţe se primární propozice částečně obsahově překrývá s propozicí zahrnutou v kontextu. Vypuštění částice zřejmě nezpůsobí sémantickou/gramatickou defektnost věty, jak předpokládá Zeevat (2003, s. 168)92, ale vyvolá výrazný pragmatický efekt. Srov.: (10) Martin a Karel si koupili motorku. (11) Martin si koupil motorku. Karel si koupil motorku. S vypustitelností také těsně souvisí otázka, zda má přítomnost částice vliv na přiřazování pravdivostních hodnot větě. Věta (2) vyjadřuje propozici x = „Karel si koupil motorku“ a presupozici p = „X si koupil motorku; X ≠ Karel“. Pokud neplatí x, věta je pociťována jako nepravdivá (lhostejno, zda p platí nebo ne), srov.: (12) A: Také Karel si koupil motorku. B1: To není pravda, Karel si motorku nekoupil. B2: To není pravda, motorku si nekoupil ani Karel, ani nikdo jiný. Pokud platí x, ale neplatí p, větu jako (zcela) nepravdivou zřejmě hodnotit nelze; srov. nepřirozenost reakce B3: (13) A: Také Karel si koupil motorku. B3: ? To není pravda, nikdo kromě Karla si motorku nekoupil.
92
Podrobněji viz výše na s. 81.
95
Předpokládám, ţe pravdivostní hodnotu věty můţe ovlivnit i plně konkretizovaná presupozice. Srov.: (14) Petr si koupil motorku. Také Karel si koupil motorku. Pokud si motorku nekoupil Petr a Karel, ale např. Martin a Karel, věta s částicí je v kontextu první věty pravdivá jen částečně. Je zřejmé, ţe klasická dvouhodnotová logika na vystiţení rozdílu mezi typy (12) a (13) není dost jemná. Srov. citaci ze Sgalla a Hajičové (1977–1978, s. 17)93: „The commonly used means of the two-valued logic do not seem to be satisfactory here, and as far as we know, no fully acceptable account of these phenomena has yet been achieved. [...] In any case, a natural response to sentences like (15) [přečísloval V. V.] would include an indication of such specifications to be necessary (to get a true sentence) as not only, also, partly, or first of all, mostly, as the case may be.“ (15) Is Pretoria inhabited by black people?
4.2.3 Funkce částice také v aktuálním členění věty Role částice také v aktuálním členění věty je v odborné literatuře popisována různě. Klíčové jsou následující otázky: I. Je ve větě (2), zopakované níţe, realizován a) objektivní, anebo b) subjektivní slovosled? II. Vztahuje se ve větě (16) částice a) progresivně k predikátu, nebo b) regresivně k subjektu? (2) Také Karel si koupil motorku. (16) Karel si TAKÉ koupil motorku. Předpokládám, ţe ve větě (2) je realizován objektivní slovosled a ve větě (16) se částice vztahuje progresivně k predikátu. Argumentaci srov. dále. Daneš a kol. v Mluvnici češtiny 3 (1987, s. 562) volí řešení Ib, IIb: „Z hlediska jejich funkce [funkce aktualizačních částic, doplnil V. V.] je důleţité, ţe se mohou vztahovat pouze k těm výrazům, jejichţ sémantický obsah reprezentuje novou 93
Citaci jsem přejal od E. Koktové (1986, s. 65).
96
informaci. [...] Nositelem intonačního centra výpovědi můţe být buď výraz, k němuţ se částice vztahuje, nebo částice sama. V prvém případě stojí částice před příslušným výrazem (alespoň ve výpovědích s objektivním pořadem), v druhém případě, tj. je-li sama nositelem intonačního centra, stojí za ním. [...] Pokud je intonační centrum na částici, je aktualizována část výpovědi před částicí předcházející (aktualizace ve směru vlevo), zatímco část výpovědi za částicí následující je známé T: Japonsko TAKÉ šetří ropou / Japonsko šetří TAKÉ ropou [do verzálek převedl V. V.].“ Daneš (1954, s. 265) povaţuje věty s přízvučným také za víceznačné. Větu B psal TAKÉ česky je podle něj moţno uţít v těchto kontextech: (17) A psal česky. B psal TAKÉ česky. (18) Psal B také česky? B psal TAKÉ česky. Hajičová (1995, s. 248) upozorňuje na nesoulad mezi aktuálním členěním otázky a odpovědi v příkladu (18); replika Ano by měla stejný význam jako replika B psal také ČESKY. Věta s přízvučnou částicí také můţe podle ní být uţita v kontextu (19): (19) A. psal česky. Psal B. TAKÉ česky? (Ano.) B psal TAKÉ česky. Doplníme-li do příkladu (18) širší kontext, replika s přízvučnou částicí je těţko přijatelná, srov.: (20) ? B. psal anglicky. Psal B také česky? (Ano.) B psal TAKÉ česky. M. Mikulová a kol. (2005, s. 1113) volí řešení Ia; odpověď na otázku II není z dokumentu zřejmá. Rematizátor94 také plní podle autorů tyto funkce: a) signalizuje ohnisko a v jeho dosahu není řídící predikát: (21) Petra si umyla také.RHEM [tfa=f] boty [tfa=f]. Viz obr. 1 v příloze. (22) Petra si umyla také.RHEM [tfa=f] červené [tfa=f] boty [tfa=t]. Viz obr. 2. 94
Termín rematizátor uţívá Hajičová (1995), Mikulová a kol. (tamtéţ) a další. V disertaci dávám přednost termínu aktualizátor; převzal jsem jej od B. Štěpánkové (2013). Je vhodnější neţ termín rematizátor, protoţe sloţka, k níţ se částice vztahuje, nemusí být nutně součástí rématu (ohniska) věty – můţe náleţet ke kontrastivnímu základu. Aktualizátor signalizuje, ţe sloţka, k níţ se vztahuje, je výpovědně dynamická. Předpokladem aktualizace je kontrast mezi referentem aktualizované sloţky a mnoţinou jeho alternativ.
97
b) signalizuje ohnisko a v jeho dosahu je řídící predikát: (23) Petra si také.RHEM [tfa=f] umyla [tfa=f] boty [tfa=f]. Viz obr. 3. c) signalizuje kontrastivní základ: (24) Také.RHEM [tfa=t] Petra [tfa=c] si umyla boty. Viz obr. 4. d) výrazy v dosahu rematizátoru jsou nekontrastivně kontextově zapojené a v dosahu rematizátoru není řídící predikát: (25) (Karel si umyl také boty. Spletl ses.) PETRA si umyla také.RHEM [tfa=t] boty [tfa=t]. Viz obr. 5. e) rematizátor je ve vlastním ohnisku: (26) Petra si umyla boty také.RHEM [tfa=f]. Viz obr. 6. V Praţském závislostním korpusu 2.0 (The Prague Dependency Treebank, dále jen PDT) je kaţdému uzlu, který je relevantní pro aktuální členění věty, přiřazena jedna ze tří moţných hodnot atributu tfa: c (uzel reprezentuje kontrastivní kontextově zapojený výraz), f (uzel reprezentuje kontextově nezapojený výraz), a (uzel reprezentuje nekontrastivní kontextově zapojený výraz). Výpovědní dynamismus sloţek vzrůstá v tomto pořadí: sloţky nekontrastivně kontextově zapojené, sloţky kontrastivně kontextově zapojené, sloţky kontextově nezapojené. Nekontrastivně kontextově zapojené jsou podle Mikulové a kol. (tamtéţ, s. 1060) „výrazy (vyjádřené i nevyjádřené v povrchové podobě věty), které uvádějí do textu "známou informaci". Jedná se o výrazy, které se z předcházejícího textu opakují (ne nutně doslova), nebo jsou z textu nějakým způsobem vyvoditelné (například pomocí koreferenčních či inferenčních vztahů), nebo jde o jednotky nějak související s širším kontextem“. Kontrastivně kontextově zapojené jsou výrazy, které „můţeme většinou identifikovat na základě těchto vlastností: -
Kontrastivní kontextově zapojený výraz je zpravidla určen výběrem z mnoţiny alternativ. Tato mnoţina nemusí být v textu explicitně vyjmenována. Kontrastivní kontextově zapojený výraz můţe navazovat i na rozsáhlejší textový úsek a nemusí být odvoditelný vţdy jen z bezprostředního verbálního kontextu.
-
Na výskyt kontrastivního kontextově zapojeného výrazu má rozhodující vliv tématická struktura textu. Kontrastivní kontextově zapojený výraz se obvykle vyskytuje v jednotlivých oddílech výčtových pasáţí, na začátcích odstavců apod.
98
-
V mluvené podobě výpovědi nese kontrastivní kontextově zapojený výraz fakultativní kontrastivní přízvuk“ (tamtéţ). Kontextově nezapojené jsou „výrazy (vyjádřené i nevyjádřené v povrchové podobě věty), které
reprezentují v textu dosud neznámá, nová fakta, nebo uvádějí známá fakta do nových souvislostí, tj. vyjadřují informace, které nejsou odvoditelné z kontextu. Kontextově nezapojené výrazy mohou být nositeli intonačního centra věty“ (tamtéţ, s. 1061).
4.2.3.1 Otázkový test Podstatný je protiklad mezi větou (24) a (25): zatímco ve větě (25) je skutečně realizován subjektivní slovosled, ve větě (24) částice pouze aktualizuje základ (signalizuje jeho kontrastivní kontextovou zapojenost). Srov.: (27) Karel si umyl také boty. – Spletl ses. – Kdo si umyl také boty (kdyţ ne Karel)? / * Co udělala Petra? – PETRA si umyla také boty. Věta (24) zřejmě můţe být odpovědí na obě otázky, srov.: (28) Martin si umyl boty. Co udělala Petra? / Kdo ještě si umyl boty? Také Petra si umyla boty. Věty s kontrastivním základem mají dva dynamické vrcholy. Pokud je základ aktualizován částicí také, dynamismus základu i ohniska je srovnatelný: v ohnisku je vyjádřena informace známá, v kontrastivním základu informace nová. Jde o extrémní případ neshody mezi aktuálním a komunikačním členěním, popisovaný např. Danešem a kol. (1987, s. 553). V úvahu tedy přichází řešení Ia i Ib, vzhledem k alternativě s nepochybným subjektivním slovosledem se však přikláním k řešení Ia. Pokud je nositelem intonačního centra částice, interpretaci Ib otázkový test zcela vylučuje: (29) Martin si koupil motorku. Co udělal Karel? / * Kdo ještě si koupil motorku? Karel si TAKÉ koupil motorku. Částice je v takových případech nejdynamičtější sloţkou ohniska, proto musí být přízvučná. V případech, kdy je částice jedinou sloţkou ohniska, by testovací otázka měla zahrnovat všechny konstituenty věty kromě samotné částice: 99
(30) Martin si koupil motorku. Jak se k Martinovu nákupu motorky postavil Karel? Karel si motorku koupil také. Problém je v tom, ţe na otázku z (30) lze odpověděti i poslední větou z (29) a naopak odpověď z (30) přiléhá i k otázce z (29). Je to způsobeno jednak významovou blízkostí obou vět (o tom viz níţe), jednak tím, ţe částice také a tázací příslovce jak nemají stejnou referenci. Za pozornost stojí (ne)přítomnost částice v testovacích otázkách. V otázce Co udělal Karel? částici uţít nelze, protoţe známá informace, které je nutná ke konstrukci presupozice (odpovídá nediferenčnímu elementu B), je vlastně předmětem otázky. Otázka Kdo ještě si umyl boty? je vhodnější neţ otázka Kdo si také umyl boty?, neboť přízvučné také v druhé otázce uvozuje – a tedy zdůrazňuje – její kontextově zapojené sloţky; to je v rozporu s komunikačním smyslem doplňovací otázky. 95 Z přítomnosti částice v testovací otázce nevyplývá, ţe by (táţ nebo významově podobná) částice v odpovědi musela být kontextově zapojená. Kromě vět typu (25) je částice vţdy výpovědně dynamická (srov. dále v kap. 4.2.6). Na otázkách Kdo ještě ...? je zajímavá vazba dvou spouštěčů presupozic. V příkladu (29) tázací zájmeno spouští presupozici „někdo si koupil motorku“. Částice ještě je asociována se stejnou presupozicí jako částice také, tj. „X Y; X ≠ A, Y = B“. Částečně konkretizovaná presupozice má podobu „X si koupil motorku; X ≠ někdo“. Protoţe X je lexikálně vyjádřitelné zájmenem někdo, druhá sloţka presupozice je ekvivalentní propozici „někdo ≠ někdo“. Takový výrok je triviálně nepravdivý, příslušný poţadavek je proto zrušen. Obsahem presupozice je tedy propozice „X si koupil motorku“; konkretizace X je limitována pouze selekčními sémantickými rysy dodanými slovesem. Oba spouštěče – zájmeno kdo a částice ještě – jsou však s identickou presupozicí asociovány jen zdánlivě: částice na rozdíl od zájmena odkazuje k paralelní propozici. Součástí presupozice, kterou spouští částice, je navíc poţadavek, aby element X byl při uţití věty konkretizován.
95
Komunikačním smyslem doplňovací otázky je odstranit neurčitost významu reprezentovaného tázacím výrazem.
100
4.2.3.2 Částice také ve funkci aktualizátoru a deaktualizátoru SSJČ a SSČ, domnívám se, správně předpokládají, ţe částice také se významově vztahuje ke sloţkám, které (prototypicky) uvozuje (citaci viz výše v kap. 4.1). Proti Danešově hypotéze, ţe účinek přízvučného také ve větě je regresivní, lze uvést několik argumentů: a) Nekontrastivně kontextově zapojené sloţky mají tendenci přesunout se před částici. To je ve shodě s předpokladem, ţe přízvučná částice uvozuje sloţky kontextově nezapojené. Srov.: (31) Petr TAKÉ koupil dědečkovi víno. Petr dědečkovi TAKÉ koupil víno. (32) Petr mi TAKÉ koupil víno. / * Petr TAKÉ mi koupil víno. Pro výpovědně nejméně dynamické sloţky věty je tato pozice závazná. Jsou-li kontextově zapojené všechny sloţky, které vyjadřují nediferenční element B, zaujímá částice ve větě finální pozici – srov. výše příklad (26). b) Pokud je sloţka odpovídající diferenčnímu elementu A lexikálně nevyjádřená, částice ve větě můţe zaujímat iniciální pozici. Předpoklad, ţe také v těchto případech aktualizuje sloţku elidovanou, příp. sublexikální (gramatický morfém), by byl nepřirozený, protoţe významově blízká částice i elipsu příslušné sloţky neumoţňuje, srov.: (33) TAKÉ jsem dědečkovi koupil víno. (34) * I jsem dědečkovi koupil víno. Protiargumentem můţe být fakt, ţe věty s částicí také v iniciální pozici někdy odporují charakteristice uvedené sub a) (viz příklad (35)), jakoţ i to, ţe sloţky vyjadřující nediferenční element B mohou rovněţ být elidovány. Lze tvrdit, ţe v příkladu (36) se částice vztahuje k sloţce elidované? (35) TAKÉ jsem mu koupil víno. (36) Petr přišel na oslavu pozdě. Martin také.
101
c) V doplňovacích otázkách se částice také chová jinak neţ konkurenční částice ještě, srov.: (37) Kdo ještě si koupil víno? / Kdo si ještě koupil víno? (38) Kdo si TAKÉ koupil víno? / * Kdo TAKÉ si koupil víno? V příkladu (37) má aktualizátor nepochybně zpětný skopus. S tázacím zájmenem je spojen tak pevně, ţe příklonka si můţe následovat aţ po něm. V příkladu (38) svědčí agramatičnost slovosledu také si o tom, ţe částice má těsnější vztah k sloţkám, které uvozuje, neţ k tázacímu zájmenu. Přízvučná částice také je rematizátorem v tom smyslu, ţe uvozuje réma; kontextově nezapojené (rematické) sloţky ovšem v takových větách vyjadřují známou informaci. Srov. definici skopusu rematizátoru E. Hajičové (1995, s. 245): „dosahem rematizátoru se rozumí ta část věty, která je relevantní pro výběr alternativy“. Ve vztahu k uvozeným sloţkám je efekt částice právě opačný: signalizuje, ţe výpovědní dynamismus sloţek je niţší, neţ je pro danou větnou pozici obvyklé. Funkcí částice tedy není aktualizace sloţek, nýbrţ jejich deaktualizace. Výsledek obou operací je podobný: deaktualizací části věty se zvýší aktualizovanost jejích zbývajících sloţek. Nepřízvučná částice také aktualizuje sloţky, které vyjadřují diferenční element A, zatímco přízvučné také deaktualizuje sloţky odpovídající nediferenčnímu elementu B.96 Struktura presupozice je v obou případech stejná, srov. příklady (2) a (16), zopakované níţe: (2) Také Karel si koupil motorku. („X Y; X ≠ A; Y = B“) „A B“
(16) Karel si TAKÉ koupil motorku. („X Y; X ≠ A; Y = B“) „A B“
96
Odhlíţím nyní od případů, kdy je přízvučnost částice také motivována kontrastivním vztahem k jiné částici. Srov. příklad (167) na s. 130.
102
V příkladu (2) částice zdůrazňuje element A, zprostředkovaně pak element X, v příkladu (16) zdůrazňuje element B, resp. Y. V prvním případě je akcentován vztah mezi elementy, kterými se od sebe paralelní propozice odlišují, v druhém případě vztah mezi elementy, které mají obě propozice společné.
4.2.4 Projekce skupiny presupozic Nepřízvučná částice také v povrchové struktuře věty prototypicky uvozuje sloţky aktualizované, přízvučná částice také prototypicky předchází sloţkám deaktualizovaným. Projekci presupozic komplikuje fakt, ţe částice můţe ve větě obsazovat pozice sekundární. Lze rozlišovat tři typy odchylek od prototypického uspořádání věty: 1. Translace je motivována funkčně: kontextově zapojené výrazy vyjadřující nediferenční element B jsou přesunuty před částici ve funkci deaktualizátoru. Věty Petra si TAKÉ umyla boty a Petra si boty umyla také se liší pouze aktuálním členěním, projektovaná presupozice je táţ. 2. Translace částice není motivována funkčně, ale obecnou tendencí syntagmatu částice-sloveso k slovosledné variabilitě. Dochází k ní především v jazyce mluveném. a) Částice neuvozuje všechny (de)aktualizované sloţky – část z nich částici předchází. Viz níţe příklady (40), (41). b) Mezi částicí a (de)aktualizovanými sloţkami stojí další výrazy. Viz příklad (48). Pokud slovosled věty nebo její intonační ztvárnění nesvědčí o opaku, recipient předpokládá, ţe částice zaujímá prototypickou pozici, a ve shodě s tím konstruuje presupozici. Jestliţe v kontextu není zahrnuta propozice, která by presupozici splnila, recipient presupozici modifikuje – tak, ţe znovu (správně) určí prototypickou polohu částice. 97 Izolovaná psaná věta nezřídka umoţňuje konstrukci několika strukturně 97
Je ovšem moţné zváţit alternativní hypotézu: Dosud jsem předpokládal, ţe presupozice jsou konstruovány na základě větné struktury a do styku s kontextem vstupují aţ v průběhu své projekce. Za
103
různých presupozic (srov. příklady níţe). Při interakci věty s kontextem je jedna z těchto presupozic splněna, ostatní musejí být zrušeny. V mluveném jazyce je projektována jen ta presupozice, která je ve shodě s intonačním ztvárněním věty. Presupozice, které vznikají jako výsledek modifikace jiných presupozic, v příkladech níţe uvádím s otazníkem (přijatelnost takových čtení je sporná). Element X ponechávám ve vzorcích zobecněný, předpokládám však, ţe při uţití věty ve výpovědi je konkretizován (srov. výše v kap. 4.2.1). příklad (21): Petra si umyla také boty. projektované presupozice: p1 = „Petra si umyla X; X ≠ boty“; ? p2 = „Petra X; X ≠ umyla si boty“; ? p3 = „X si umyl boty; X ≠ Petra“ příklady kontextů splňujících presupozice: (39) (Petra si umyla kabelku.) Petra si umyla také boty. (p1) (40) ? (Petra si vyţehlila sukni.) Petra si umyla také boty. (p2) prototypická poloha částice: Petra si také umyla boty. (41) ? (Karel si umyl boty.) Petra si umyla TAKÉ boty. (p3) prototypická poloha částice: Petra si TAKÉ umyla boty. Přijatelnost presupozic p2 a p3 souvisí zřejmě s povrchovou strukturou věty, v níţ jsou presupozice spuštěny. V příkladu (42) s elidovaným podmětem je intepretace ve smyslu p2 zcela přijatelná: (42) (Petra si vyţehlila sukni.) Umyla si také boty. příklad (22): Petra si umyla také červené boty. projektované presupozice: p1 = „Petra si umyla X boty; X ≠ červený“; p2 = „Petra si umyla X; X ≠ červené boty“; ? p3 = „X si umyl červené boty; X ≠ Petra“
tyto operace je odpovědný recipient. Je moţné, ţe recipient konstruuje presupozici teprve na základě kontextu. Pro takový předpoklad však lze těţko najít přesvědčivé argumenty (v odborné literatuře, pokud vím, formulovány nejsou).
104
příklady kontextů splňujících presupozice: (43) (Petra si umyla černé boty.) Petra si umyla také ČERVENÉ boty. (p1) (44) (Petra si umyla kabelku.) Petra si umyla také červené boty. (p2) (45) ? (Karel si umyl červené boty.) Petra si umyla TAKÉ červené boty. (p3) prototypická poloha částice: Petra si TAKÉ umyla červené boty. příklad (23): Petra si také umyla boty. projektované presupozice: p1 = „Petra X; X ≠ umyla si boty“; p2 = „X si umyla boty; X ≠ Petra“; ? p3 = „Petra si umyla X; X ≠ boty“ příklady kontextů splňujících presupozice: (46) (Petra si vyţehlila sukni.) Petra si také umyla boty. (p1) (47) (Martina si umyla boty.) Petra si TAKÉ umyla boty. (p2) (48) ? (Petra si umyla kabelku.) Petra si také umyla boty. (p3) prototypická poloha částice: Petra si umyla také boty. Čtení odpovídající p1 a p3 zřejmě lze rozlišit v mluvené podobě věty: Petra si také UMYLA BOTY (p1) vs. Petra si také umyla BOTY (p3). příklad (24): Také Petra si umyla boty. projektovaná presupozice: p = „Petra X; X ≠ umyla si boty“ příklad kontextu splňujícího presupozici: (49) (Martina si umyla boty.) Také Petra si umyla boty. příklad (25): (Karel si umyl také boty. Spletl ses.) PETRA si umyla také boty. projektované presupozice: p1 = „Petra si umyla X; X ≠ boty“; ? p2 = „Petra X; X ≠ umýt si boty“; ? p3 = „X si umyl boty; X ≠ Petra“ příklady kontextů splňujících presupozice: 105
(50) (Martin si umyl ruce. Karel si umyl také boty. – Spletl ses.) PETRA si umyla také boty. (p1) (51) ? (Martin si vyţehlil kalhoty. Karel si umyl také boty. – Spletl ses.) PETRA si umyla také boty. (p2) prototypická poloha částice: PETRA si také umyla boty. (52) ? (Martin si umyl boty. Karel si umyl TAKÉ boty. – Spletl ses.) PETRA si umyla také boty. (p3) prototypická poloha částice: PETRA si také umyla boty. příklad (26): Petra si umyla boty také. projektovaná presupozice: p = „X si umyl boty; X ≠ Petra“ příklad kontextu splňujícího presupozici: (53) (Karel si umyl boty.) Petra si umyla boty také. Příklady (50) a (51) jsou zvláštní tím, ţe diferenční element A vyjadřuje sloţka nekontrastivně kontextově zapojená. Presupozici ve větě (50) splňuje propozice „Petra si umyla ruce“; ta je do kontextu doplněna relativně sloţitým inferenčním procesem. Presupozice věty Karel si umyl také boty v předpokládaném pretextu je konstrukčně podobná p1; lze ji vyjádřit takto: „Karel si umyl X; X ≠ boty“. Uvedená presupozice můţe být splněna aţ po akomodaci kontextu, tj. inferenci „Karel si umyl ruce stejně jako Martin“. Ta je doprovázena implikací „Martin si neumyl boty“. Spojení Spletl ses. PETRA si umyla také boty popírá nejen propozici „Karel si umyl boty“, ale také propozici „Karel si umyl ruce“. Konkretizovaná presupozice p1 je tedy vyjádřitelná jako „Petra si umyla ruce“. Implikace „Martin si neumyl boty“ zůstává v průběhu inkrementace kontextu zachována. Příklad ukazuje nesprávnost předpokladu některých autorů (srov. např. Zeevat, 2003, s. 170), ţe presupozice asociované s částicemi nemohou akomodovat kontext. Pokud je v kontextu zahrnuta salientní entita, která umoţní
presupozici konkretizovat,
akomodace kontextu
je moţná. Význam
odpovídající presupozici p2 je pravděpodobně nepřijatelný, neboť sekundární pozice aktualizátoru ztěţuje realizaci inference. V příkladu (52) kontextově nekontrastivně zapojená sloţka vyjadřuje nediferenční element B, inference proto není nutná. Částice 106
také v příkladu (52) není přízvučná, protoţe věta nemůţe mít více neţ jedno intonační centrum; částice přízvuk ztrácí na úkor zvukově prominentního subjektu. V příkladu (26) je přesun částice do sekundární pozice motivován funkčně: částici předcházejí výrazy nekontrastivně kontextově zapojené. Na rozdíl od příkladů (21), (22), (23) a (25) nelze částici přesunout do její prototypické polohy, aniţ by se ve větě změnilo rozloţení výpovědního dynamismu. Realizaci věty Petra si umyla BOTY také, spojené s odlišnými presupozicemi, nelze vyloučit, šlo by však o vyjádření substandardní. Skupina presupozic je projektována také ve větách s modálním slovesem (v jazyce psaném a zřejmě i mluveném). Lze to zdůvodnit tím, ţe modální slovesa se obvykle chovají jako operátor rušící tvrzení, srov. příklady (54) a (55). Sloveso muset v příkladu (56) povahu takového operátoru zřejmě nemá. (54) Petr si chtěl koupit motorku, ale nekoupil si ji. (55) Petr si mohl koupit motorku, ale nekoupil si ji. (56) ? Petr si musel koupit motorku, ale nekoupil si ji. Částice také ve funkci spouštěče presupozice projevuje a) tendenci k maximálnímu skopusu v příslušné větě, b) tendenci, aby spuštěná presupozice nebyla v dosahu operátoru rušícího tvrzení. Tendence b) je vlastní všem spouštěčům presupozic, srov. výše v kap. 3.2. Ve větách s modálním slovesem spolu obě tendence kolidují. V důsledku toho jsou projektovány dvě presupozice: jedna je modálním slovesem zasaţena, druhá nikoli. V příkladech níţe uvádím jen presupozice, pro něţ je dané postavení částice vůči predikátu prototypické. (57) Petr si chtěl koupit také motorku. a) „Petr si koupil X; X ≠ motorku“ b) „Petr si chtěl koupit X; X ≠ motorku“ (58) Petr si chtěl také koupit motorku. a) „Petr X; X ≠ koupil si motorku“ 107
b) „Petr chtěl X; X ≠ koupit si motorku“ (59) Petr si také chtěl koupit motorku. a) „Petr X; X ≠ koupil si motorku“ b) „Petr chtěl X; X ≠ koupit si motorku“ (60) Petr si TAKÉ chtěl koupit motorku. a) „X si koupil motorku; X ≠ Petr“ b) „X si chtěl koupit motorku; X ≠ Petr“ (61) Petr si chtěl TAKÉ koupit motorku. a) „X si koupil motorku; X ≠ Petr“ b) „X si chtěl koupit motorku; X ≠ Petr“ (62) ? Petr si chtěl koupit TAKÉ motorku. a) „X si koupil motorku; X ≠ Petr“ b) „X si chtěl koupit motorku; X ≠ Petr“ (63) Také Petr si chtěl koupit motorku. a) „X si koupil motorku; X ≠ Petr“ b) „X si chtěl koupit motorku; X ≠ Petr“ V korpusu SYN lze nalézt mnoho dokladů, v nichţ částice také předchází nebo následuje modální sloveso. Některé z nich uvádím níţe. (64) „Vzali jsme se měsíc před tím, neţ Dona sestřelili.“ Zírala upřeně před sebe do ohně. „Zpočátku jsem si myslela, ţe snad chci taky umřít.“ (SYN); p = „X umřel; X ≠ mluvčí“ (65) Ladislav chtěl porád vědět, jak prospívám, a koukal se mně do sešitů a taky chtěl, abych mu zahrál na housle, jestli uţ znám dvojhmaty. (SYN); p = „Ladislav chtěl X; X ≠ abych mu zahrála na housle“ 108
(66) Kdyţ vám zazvoní telefon, řekněte jako první slova „Kiss Kiss“, a pokud se vám ozve moderátor ze studia rádia Kiss Proton, peníze jsou vaše. Kdyţ se ozve někdo jiný, vysvětlete mu princip soutěţe, ať se taky můţe zapojit. (SYN); p = „X se můţe zapojit; X ≠ adresát“ (67) Pokud mnoţství změníte, budete muset také patřičně upravit dobu potřebnou k přípravě. (SYN); p = „není jisté, ţe adresát X; X ≠ patřičně upraví dobu potřebnou k přípravě“ (68) Na pozadí sinavé vody spatřil, jak se tři další těla škubavě svíjejí, dokud nezmizela. „Neřvěte!“ křičel. „Ticho! Kdybych tak byl had, abych taky mohl zmizet!“ (SYN); p = „X zmizel; X ≠ mluvčí“ (69) Můj bratr se stal hráčem NHL a v roce 1988 odjel v dresu amerického týmu na olympijské hry do Calgary. Hltala jsem u televize kaţdý zápas a opět snila. Tentokrát o tom, ţe bych také chtěla hrát na olympiádě. (SYN); p = „X hrál na olympiádě; X ≠ mluvčí“ (70) Babička s Kateřinou šly vybírat z vystaveného zboţí, zatímco tatínek vzadu u skladu nakládal do auta větve.[...] Michal a Florián spustili nářek, kdyţ nesměli jet taky nakupovat. „Vţdycky smí jenom Kateřina!“ rozčiloval se Michal. (SYN); p = „X jel nakupovat; X ≠ Kateřina“ (71) „Ano, píšu si. Chleba a housky. Nechcete také rohlíčky?“ zeptal se pan Moritz do sluchátka. (SYN); p = „adresát chce (koupit?) X; X ≠ rohlíčky“ Kontext vţdy splňuje jen jednu z projektovaných presupozic, ostatní jsou proto zrušeny. V příkladech (64), (66), (68), (70) a (70) je struktura presupozice ve shodě s povrchovým slovosledem, v příkladech (65), (67), (68) a (69) nikoli. V příkladu (67) je paralelní propozice zahrnuta v antecedentu podmínkového souvětí, presupozice proto musí být modifikována: p se mění na ◇ p. Poslední dva příklady ukazují, ţe negace modálního slovesa znemoţňuje pohyb částice po větě. V příkladu (70) částice nespouští presupozici „X nesměl jet nakupovat; X ≠ Kateřina“, ale jen „X jel nakupovat; X ≠ Kateřina“. Kdyby částice modální sloveso předcházela, spouštěla by naopak jen presupozici „X nesměl jet nakupovat; X ≠ Kateřina“. V příkladu (70) negační morfém nepopírá propozici – jeho uţití je motivováno zdvořilostí. Projektovaná presupozice je 109
kladná. Ve větě Také nechcete rohlíčky? jde o skutečný zápor; projektovaná presupozice je záporná.98 Jako operátor rušící tvrzení lze interpretovat zřejmě i morfologické futurum (analytické i syntetické) a kondicionál. Srov.: (72) Petr bude TAKÉ pracovat na zahradě. (73) Petr TAKÉ bude pracovat na zahradě. (74) Petr si TAKÉ koupí motorku. (75) Petr by si TAKÉ koupil motorku. Předpokládám, ţe v příkladech (72) a (73) jsou projektovány presupozice „X pracoval/pracuje na zahradě; X ≠ Petr“ a „X bude pracovat na zahradě; X ≠ Petr“.99 Ve větě (74) jsou projektovány presupozice „X si koupil motorku; X ≠ Petr“ a „X si koupí motorku; X ≠ Petr“. Větu (75) lze asociovat s presupozicemi „X si koupil motorku; X ≠ Petr“ a „X by si koupil motorku; X ≠ Petr“. Komplikovanější jsou příklady, v nichţ se analytické futurum kombinuje s negací, např.: (76) TAKÉ se nebudu bát. (77) Nebudu se TAKÉ bát. Věta (76) presuponuje „X se nebude bát; X ≠ mluvčí“, resp. „X se bál/bojí; X ≠ mluvčí“, věta (77) zřejmě presuponuje „X se bál/bojí; X ≠ mluvčí“. Bylo by jistě moţné navrţený model projekce presupozic zjednodušit – tak, ţe bychom abstrahovali od modální platnosti predikátu. Presupozice věty (64) by pak např. měla podobu „X (umřít); X ≠ mluvčí“. Musela by však v tom případě být formulována pravidla, která by vyloučila nepřijatelné / těţko přijatelné kombinace paralelních propozic, srov.: 98
Není jisté, zda je podoba presupozice ovlivněna jen povrchovým slovosledem, nebo také výše naznačenou dvojí povahou záporu. 99
Presupozice můţe být splněna dějem minulým, současným i budoucím. Oba reálné morfologické časy – prézens a préteritum – pro zjednodušení zachycuji v jediné presupozici. Nelze však vyloučit, ţe presupozice, jejichţ obsahem je děj minulý, resp. současný, jsou projektovány samostatně.
110
(78) ? Martin si chce koupit motorku. Petr si také koupil motorku. (79) ? Martin si zítra koupí motorku. Petr si včera také koupil motorku. Druhou moţností by bylo abstrahovat pouze od morfologických kategorií slovesa a v popisu presupozic zachycovat jen determinovanost modálním slovesem. Další skupinu případů tvoří věty, v nichţ některé konstituenty potenciálně vyjadřují diferenční element A i nediferenční element B, a ani jedno čtení nelze povaţovat za základní vzhledem k povrchovému slovosledu. Např.: (80) S Nizozemci jsme hráli před necelým měsícem a máme se z čeho poučit. Dány jsme v přátelském střetnutí také porazili a poznatků máme také mnoho, nemůţeme si stěţovat ani na nedostatek informací o Francii. (SYN) Na syntaktickou úroveň věty jsou projektovány přinejmenším dvě presupozice: p1 = „X porazil v přátelském utkání Dány; X ≠ my“ p2 = „v přátelském utkání jsme porazili X; X ≠ Dánové Bez znalosti kontextu nelze rozhodnout, zda diferenčnímu elementu A odpovídá subjekt, nebo objekt. Homonymie není jednoznačně odstraněna ani na úrovni kontextu (v rozsahu, který máme k dispozici), smyslu úryvku však lépe odpovídá p2.
4.2.5 Dvojí skopus částice také Takto Karttunen a Peters (1979) popisují presupozici asociovanou s částicí even: (81) There are other x under consideration besides a such that ... x ... Element a autoři nazývají fokusem částice,100 otevřenou větu „... x ...“ jejím skopusem. Určení skopusu částice také závisí na tom, kterou z jejích funkcí máme na mysli. Částice vystupuje ve větě ve dvou funkcích: 1. spouští presupozici, 2. (de)aktualizuje sloţky, které prototypicky uvozuje. V obou funkcích má částice povahu operátoru, který
100
Termín fokus se někdy uţívá k označení ohniska věty. Místo o fokusu částice proto raději mluvím o diferenčním elementu primární propozice (B).
111
vykonává jistou operaci na konstituentech věty (resp. na propozičním obsahu, který vyjadřují).101 Ve větě Také Karel si koupil motorku jsou ve skopusu (částice ve funkci) spouštěče presupozice sloţky, které vstupují do presupozice „X si koupil motorku; X ≠ Karel“, tj. Karel si koupil motorku. Ve skopusu (částice ve funkci) aktualizátoru, resp. deaktualizátoru jsou sloţky, které vyjadřují element A, resp. B; skopus (de)aktualizátoru je tedy závislý na struktuře presupozice. Pokud je projektována více neţ jedna presupozice, skopus (de)aktualizátoru je potenciálně několikerý. Skutečný skopus lze zjistit aţ po splnění presupozice kontextem. V příkladu (80) mohou být ve skopusu deaktualizátoru sloţky (porazili) v přátelském utkání Dány,
102
anebo sloţky
v přátelském utkání jsme porazili. Skutečnost, zda částice ve větě obsazuje pozici prototypickou,
anebo
sekundární,
nemá
na
skopus
(de)aktualizátoru
vliv.
V sekundárních pozicích je však (de)aktualizační účinek částice oslaben. Zatímco ve větách (21) aţ (26) i ve větě (80) je za víceznačnost částice odpovědný skopus (de)aktualizátoru (rozsah presupozice je týţ, mění se jen rozloţení elementů X, Y), víceznačnost vět (57) aţ (63) vyplývá z dvojího skopusu spouštěče presupozice: modální operátor buď je, nebo není součástí presupozice.103 Ve skopusu spouštěče presupozice zřejmě nemohou být operátory, které jsou vyjádřeny ve větě syntakticky nadřazené, srov.: (82) Martin si myslí, ţe Petr si TAKÉ koupil motorku. Na syntaktickou úroveň souvětí je projektována presupozice významem operátoru nezasaţená, tj. „X si koupil motorku; X ≠ Petr“. Presupozice „Martin si myslí, ţe X si koupil motorku; X ≠ Petr“ můţe vzniknout jen jako výsledek modifikace presupozice kontextem (podrobněji viz v kap. 3.2.2).
101
Srov. pozn. 60 na s. 57.
102
Závorka naznačuje abstrakci od kategorie osoby.
103
Kdybychom chtěli víceznačnost vět (57) aţ (63) vysvětlovat jako důsledek dvojího skopusu (de)aktualizátoru, bylo by obtíţné interpretovat věty, v nichţ je nediferenční element B nedějový, např. Petr si koupil auto. Chtěl si koupit také motorku. Pokud by modální sloveso mělo náleţet k diferenčnímu elementu A, znamenalo by to, ţe komponenty segmentu jsou významově (obsahově) nespojité: chtít – motorka.
112
4.2.6 Postavení částice také v tektogramatické struktuře věty Pokud je částice nepřízvučná, sloţky, které aktualizuje, jsou dynamičtější neţ částice, ať jsou součástí ohniska nebo kontrastivního základu. Pokud je částice přízvučná, sloţky, které deaktualizuje, patří k ohnisku, avšak jejich dynamismus je oslaben částicí. Zdá se proto, ţe nejdynamičtější sloţkou ohniska je v takových případech sama částice. V reprezentaci hloubkové struktury by v tom případě měla být zachycena „zcela vpravo“. Fakt, ţe částice je nositelem intonačního centra, tuto domněnku, zdá se, potvrzuje. Přízvučné také sice prototypicky stojí před ohniskem, avšak projevuje tendenci k přesunutí do finální pozice. Srov.: (83) Karel si TAKÉ koupil motorku. (84) Karel si koupil motorku také. (85) Karel si motorku koupil také. Příklady (83) a (84) jsou si významově blízké, protoţe kontextová zapojenost predikátové části věty není slovosledně signalizována jako v příkladu (85). O nesprávnosti předpokladu, ţe věty (83) a (84) jsou synonymní, svědčí ovšem některé příklady z korpusu SYN: (86) Nejprodávanější je přitom klasický konzumní chléb (Šumava) a za ním následují rohlíky, housky a veky. Přitom pečivo, obzvláště z bílé pšeničné mouky, není ideálním jídlem pro hubnutí ani pro zdravý ţivotní styl. Pokud také patříte k pečivovým milovníkům, vsaďte raději na jiné druhy – celozrnné, pohankové, ovesné či sójové. (SYN) (87) ..., ţe zmizelo pravolevé vidění , v tom vyostřený pohled Václava Klause nesdílím. Souboj se ale dnes odehrává o liberální střed, kde vzniká většinová koalice, ať uţ spíše levicová, nebo spíše pravostředová. Kdysi jsem sitaképřál konkurenční demokracii, kdy si to v souboji rozdají dvě největší strany. (SYN) (88) Ale ještě k přetahování poslanců: nejde o nic nového, vy jste přece také přetáhli bývalého poslance ODS Kotta do vašich řad. (SYN)
113
(89) Jarda Drsňák dokouřil cigaretu, zašlápnul její ohořelý zbytek o zem a vzal si další. „Zapal mi, Čendo,“ řekl jednomu ze svých kumpánů. Čenda byl ušpiněný tlustý kluk, který také kouřil cigaretu. (SYN) V uvedených příkladech částice uvozuje informaci, která vyjadřuje nediferenční element B, avšak je relativně nová, překvapivá. Změna originálního slovosledu pokud také patříte k pečivovým milovníkům na slovosled pokud patříte k pečivovým milovníkům také, příp. na slovosled pokud k pečivovým milovníkům patříte také (viz příklad (86); analogicky v ostatních příkladech) by proto byla nepřirozená. V PDT je hodnota atributu tfa přiřazována i uzlům reprezentujícím rematizátory (v mé terminologii aktualizátory). V případě částice také není jasné, zda má tato hodnota být odvozována 1. z její funkce aditivní, 2. z její funkce (de)aktualizační nebo 3. z její funkce spouštěče presupozice, příp. 4. z aktuálněčlenské funkce sloţky, kterou částice prototypicky uvozuje. Řešení č. 4 by nepokrývalo věty typu (26). Řešení č. 3 by znamenalo, ţe částice je vţdy zcela nedynamická (tj. nekontrastivně kontextově zapojená), neboť presupozice vţdy odpovídá informaci známé. Týţ výsledek by přineslo řešení č. 2 v případě, ţe částice plní funkci deaktualizátoru. Nejpřijatelnější se zdá řešení č. 1. Komunikativní funkcí částice je adice propozice k jiné propozici. S výjimkou případů typu (25) je aditivní význam vţdy prvkem novým, kontextově nezapojeným. Částice také je výpovědně dynamická, ať je součástí ohniska nebo kontrastivního základu. Jako přirozený se jeví poţadavek, aby částici byla přiřazena stejná hodnota atributu tfa jako sloţce, kterou (de)aktualizuje. Pokud částice uvozuje kontrastivní základ, v PDT jí je připsána hodnota t. Na zvláštnost takového řešení upozorňují i Mikulová a kol. (2005, s. 1114): „Ukazuje se, ţe vyplňování hodnoty t u uzlu reprezentujícího rematizátor, který signalizuje kontrastivní kontextově zapojené doplnění (a nikoli hodnoty c) je třeba znovu přehodnotit.“ Z anotátorské příručky Mikulové a kol. (2005) jasně nevyplývá, jak její autoři interpretují aktuální členění vět s přízvučným také. V PDT je přízvučné také značkováno jako rematizátor; kontextově nezapojená je částice i sloţky, které uvozuje. Srov.:
114
(90) ...jsou ), otevírá Tigridův názor moţnost konečně celý spor sprovodit ze světa. Respektive převést ho z politické a ideologické úrovně do kompetence historiků umění a muzejních institucí – tedy do roviny pokud moţno odborné. Slovenský ministr kultury se v Praze zachoval také vstřícně: připustil, ţe zápůjčky obrazů nemusí být jednosměrné, ţe Bojnický oltář můţe být v budoucnu vystavován i v České republice. (SYN); viz obr. 7 v příloze Lze si představit, ţe jemný významový rozdíl mezi přízvučným a nepřízvučným také nebude z praktických důvodů v reprezentaci hloubkové struktury zachycen (v opačném případě by pro přízvučné také musela být zavedena zvláštní funkční kategorie). Částice by se tedy vţdy vztahovala ke kontrastivní sloţce věty; větám Také Petr si koupil motorku a Petr si TAKÉ koupil motorku by byla přiřazena táţ hloubková struktura. Problematické můţe být značkování vět, v nichţ částice zaujímá sekundární pozici, přičemţ její přesun není motivován funkčně. Jde však především o záleţitost jazyka mluveného. Srov. příklady (40) a (48), opakované níţe. (40) ? (Petra si vyţehlila sukni.) Petra si umyla také boty. (48) ? (Petra si umyla kabelku.) Petra si také umyla boty. Při hodnocení izolované věty se sloţka umyla v příkladu (40) jeví jako kontextově zapojená, s ohledem na kontext je však zřejmé, ţe je kontextově nezapojená. V příkladu (48) je tomu naopak. V reprezentaci hloubkové struktury by měl být zachycen „kontextový“ význam věty. Některé věty s částicí také jsou v PDT chybně označkovány. Např.: (91) Povoláni nejsou hráči ze zahraničí, poněvadţ dle člena výkonného výboru Českého svazu ledního hokeje Karla Jankoviče staví trenér Bukač na domácích hráčích. Jde o změnu proti dřívějšku, kdy se dávala přednost hokejistům působícím v zahraničí. Tři trenéři povedou na Moravě ruský tým. Vedle Borise Michajlova to budou Gennadij Cygurov a Igor Tuzik. Také ruský kolektiv je postaven z domácích hráčů. (SYN); srov. obr. 9 v příloze Adjektivum ruský by v atributu tfa mělo mít zapsánu hodnotu c.
115
4.2.7 Možnosti kondenzovaného vyjádření paralelních propozic Ve větách s nepřízvučnou částicí také lze paralelní propozice p' a p kondenzovaně vyjádřit pomocí předloţkové vazby (viz
příklad (92)) nebo
prostřednictvím koordinační skupiny (viz dále). (92) Kromě Martina si motorku koupil také Karel. Ve větách s přízvučnou částicí také kondenzaci pomocí koordinace uplatnit nelze. V příkladech (93) a (94) částice spouští různé presupozice. (93) Martin si koupil motorku. Petr si TAKÉ koupil motorku. (94) Martin a Petr si TAKÉ koupili motorku. Z. Bedřichová (2008, s. 43) předpokládá, ţe obsah presupozice lze vyjádřit pomocí slučovací koordinace: „[Presupozici] můţeme v případě ČIP [= částice implikující presupozici, doplnil V. V.] také charakterizovat jako mnoţinu prvků s větněčlenskou funkcí větného členu, se kterým se tato ČIP pojí a k němuţ jsou implikované prvky ve slučovacím vztahu.“104 Srov. také výše (v kap. 4.1) příklady ze SSČ, opakované zde: přijela (teta a) také sestřenice; je chytrý a také pilný. Domnívám se, ţe nekondenzovanému vyjádření lépe odpovídá koordinační skupina stupňovací, protoţe 1. příslušnou rozšiřovací transformací se nemění aktuálněčlenská funkce rozšířené sloţky, 2. silný kontrast mezi sloţkami skupiny lépe vystihuje kontrast mezi paralelními propozicemi. Srov.: (95) Martin si koupil motorku. Také Karel si koupil motorku. (96) Martin a také Karel si koupili motorku. (97) Nejen Martin, ale také Karel si koupil motorku. (98) Martin si koupil motorku. Motorku si koupil také Karel. (99) Motorku si koupil Martin a také Karel. (100) Motorku si koupil nejen Martin, ale také Karel.
104
Na rozdíl od Z. Bedřichové předpokládám, ţe presupozice má vţdy charakter propozice.
116
Ad 1: V příkladech (98), (99) a (100) je kontextová nezapojenost sloţky s funkcí subjektu dostatečně signalizována její finální pozicí (za předpokladu, ţe je realizováno bezpříznakové intonační schéma). Uţití aktualizátoru nemá na rozloţení výpovědního dynamismu vliv; sloţka ve finální pozici je relativně nejdynamičtější, ať je ve skopusu aktualizátoru, nebo není. Srov.: Motorku si koupil také Karel vs. Motorku si koupil Karel. V příkladech (95) a (97) částice také, resp. nejen signalizuje kontrastivní kontextovou zapojenost subjektu; v příkladu (96) je subjekt kontextově zapojen nekontrastivně. Ad 2: Silný kontrast mezi členy stupňovací koordinační skupiny105 lze vysvětlit „zrcadlovým“ vztahem mezi významy uţitých částic. V příkladech (98) a (100) částice nejen106 spouští presupozici „Martin si koupil motorku“ a současně implikuje, ţe Martin není jediný, o němţ daný predikát platí. Význam věty Nejen Martin si koupil motorku lze popsat následujícím vzorcem: (101) („U W; U ≠ C; W = D“) „C D“ První část vzorce (v závorkách) reprezentuje implikaci, druhá část presupozici. Zatímco částice také odkazuje k propozici zahrnuté v pretextu, nejen propozici naopak anticipuje.107 Význam vět (97) a (100) lze obecně popsat vzorcem (102): (102) („U W; U ≠ C; W = D“) „C D“; („X Y; X ≠ A; Y = B“) „A B“ („U W“) koreluje s „A B“, „C D“ koreluje s („X Y“). Vzorec (102) lze proto zjednodušit do následující podoby: (103) („A B; A ≠ X; B = Y“) „X Y“; („X Y; X ≠ A; Y = B“) „A B“ Částečně konkretizovaná formule má tuto podobu:
105
Označení „stupňovací koordinační skupina“ je zkrácenou formou označení „koordinační skupina, jejíţ členy jsou ve vztahu stupňovacím“. 106
Částice nejen vznikla připojením negačního prefixu ne- k částici jen. Komentář k částici jen(om) srov. níţe v kap. 4.2.9. 107
Ne vţdy však k vyjádření propozice musí dojít, srov.: Oni snílci však nejen k vlastnímu překvapení uspěli. (SYN)
117
(104) („A si koupil motorku; A ≠ Martin“) „Martin si koupil motorku“; („X si koupil motorku“) „Karel si koupil motorku“ V dalším stupni lze konkretizovat elementy A a X: (105) („Karel si koupil motorku“) „Martin si koupil motorku“; („Martin si koupil motorku“) „Karel si koupil motorku“ Mezi významy částic nejen a také je přitom podstatný rozdíl; srov. příklady (98) a (106): (106) Motorku si koupil nejen Martin. Kdyby recipient druhé věty v příkladu (98) nebyl schopen presupozici konkretizovat, text by pro něj byl inkoherentní. K interpretaci věty (106) není konkretizace zobecněné entity nutná; funkcí částice je konkretizaci pouze anticipovat. Lze si proto představit, ţe by element U, resp. A v reprezentaci (105) mohl zůstat zobecněný. „Zrcadlový“ vztah mezi významy obou částic vytváří mezi sloţkami skupiny silný kontrast. „Zrcadlové“ je také rozloţení výpovědního dynamismu. Částice také presuponuje informaci známou („X si koupil motorku; X ≠ Karel“ „Martin si koupil motorku“), uvozuje však informaci novou („Karel si koupil motorku“). Částice nejen implikuje informaci novou („A si koupil motorku; A ≠ Martin“), uvozuje však informaci známou, presuponovanou („Martin si koupil motorku“). Pokud presupozice spuštěná částicí nejen není zahrnuta v kontextu, lze kontext snadno akomodovat. Akomodace
je
v těchto
případech
(presuponovanosti) informace
natolik
lze mluvit
běţná,
o její
ţe
místo
o
známosti
nepřekvapivosti, kontextové
vyvoditelnosti. Srov. příklady (107) a (108); v příkladu (107) je nutno uplatnit akomodaci, v příkladu (108) nikoli. (107) „Sám jsem tenis hrával, v roce 1960 jsem byl dokonce italskou jedničkou,“ proto jsem začal s tenisty, prozradil pan Tacchini. Dnes existují řady oblečení značky Tacchini nejen pro tenis, ale i pro golf, lyţování, plavání či pro fitnes centra. (SYN) (108) Chodil jsem k Bergrům především číst noviny. Denně tam totiţ byly nejen české, ale i francouzské a anglické. (SYN)
118
(109) Za nešťastný nejen pro obě spolkové země, ale i pro celé Německo označuje naprostá většina pozorovatelů výsledek nedělního referenda v Berlíně a Braniborsku, jímţ bylo odmítnuto sloučení těchto dvou spolkových zemí. Zatímco v příkladu (109) je stupňovací poměr zaloţen na gradaci lexikálních významů, v příkladech (107) a (108) jde o pouhé stupňování výpovědního dynamismu sloţek. Ve slučovací koordinační skupině (viz (96) a (99)) je kontrast mezi sloţkami slabý. Lineárně první sloţka splňuje presupozici sloţky druhé, avšak nijak tuto sloţku neanticipuje; deiktický vztah mezi sloţkami je pouze regresivní. První sloţka slučovací koordinační skupiny paralelní děj nepresuponuje; svědčí o tom následující příklady: (110) Všichni tušili, ţe nejen Martin, ale také Karel si koupil motorku. Není jisté, ţe Karel si koupil motorku. (111) Všichni tušili, ţe Martin a také Karel si koupili motorku. Není jisté, ţe Martin a Karel si koupili motorku. V souvětí (110) má propozice „Martin si koupil motorku“ povahu presupozice, v souvětí (111) nikoli. Uvedený jev však můţe souviset s tím, ţe nadřazený predikát má tendenci se významově dotýkat jen druhé sloţky stupňovací koordinační skupiny, ať má povahu operátoru rušícího tvrzení nebo ne; srov. příklady s faktivním slovesem: (112) Všechny překvapilo, ţe nejen Martin, ale také Karel si koupil motorku. – překvapení způsobil Karel (113) Všechny překvapilo, ţe Martin a také Karel si koupili motorku. – překvapení způsobili Martin a Karel. Kontrast mezi sloţkami stupňované koordinační skupiny můţe být podpořen morfologicky, typem subjekto-predikátové kongruence. Situaci komplikuje fakt, ţe vedle slučovací spojky a také a (dvojité) stupňovací spojky nejen – ale také existuje v úzu spojka ale také. 108 Vznik „mezičlánku“ lze vysvětlit funkčním sblíţením slučovací a stupňovací koordinace: pokud sloţky skupiny nejsou ve vztahu lexikální
108
Ale také chápu jako prostředek autonomní, nikoli jako syntagmatickou variantu spojky (nejen...), ale také.
119
gradace (typu byla zima, ba přímo mráz), je předmětem stupňování jen výpovědní dynamismus sloţek (srov. výše). Pokud koordinační skupina plní ve větě funkci subjektu a lineárně předchází predikátu, ovlivňuje volba spojovacího prostředku kongruenci predikátového slovesa. Při uţití spojky nejen – ale také se přísudek častěji shoduje s druhou sloţkou koordinační skupiny. Tím je tato sloţka zdůrazněna na úkor sloţky první; mezi oběma sloţkami vzniká silný kontrast. Např.: (114) Nejen obrazy, ale také hudba obohacuje od včerejška historické interiéry kláštera svatého Jiří na Praţském hradě. (SYN) (115) Nejen Pákistán, ale také Kanada odmítla poslat jednotky, které by pomohly USA udrţet mír v Bagdádu. (SYN) Při uţití spojky a také převaţuje shoda podle smyslu celku – přísudek mívá tvar plurálový. Kongruence tedy nezdůrazňuje ţádnou ze sloţek koordinační skupiny, kontrast mezi sloţkami je slabý. (116) Klasická věda a také ekonomie, která se zrodila z principů spočitatelného světa, ovšem zapomněly, ţe člověk nemůţe vţdycky jen získávat. (SYN) (117) Truman a také MacArthur se setkali se sovětským naléháním, aby byl císař postaven před soud, čímţ by se v Japonsku vyvolaly vnitřní nepokoje. (SYN) Uţití spojky ale také je řidší. Z nalezených dokladů se zdá, ţe je kombinovatelná s oběma kongruenčními typy. To by odpovídalo jejímu přechodovému charakteru. Srov.: (118) Celkový denní nárůst, ale také pokles můţe tedy být aţ 8,15 procenta. (SYN) (119) Trenér Hašek, ale také táta mi řeknou, co bylo dobré a co ne. (SYN) Pokud je částice také součástí spojovacího prostředku (a také; nejen – ale také), v PDT jí je přiřazen funktor CM (= conjunction modifier) 109. Např.: (120) Poslední léta – a také nyní před začátkem nového školního roku – se u nás často diskutuje o tom, zda jsou lepší státní nebo soukromé školy, jestli dětem prospěje více 109
Jde o funktor pro uzly reprezentující výrazy modifikující souřadící spojovací výrazy.
120
volnosti, nebo naopak přísnost a máme-li ţáky nadále známkovat číslicemi, nebo hodnotit spíš rozvitými větami. (SYN); reprezentaci souvětí v PDT zachycuje obr. 8 v příloze Nedomnívám se, ţe by účast částice v konstrukci spojky rušila její základní funkce: aktualizační a presupoziční. Aktualizační funkce částice je realizována jen uvnitř koordinační skupiny; tím je oslabena, nikoli však zcela potlačena. Své funkce si zachovávají i další částice uţité ve spojovacích konstrukcích: nejen v příkladu (121) např. signalizuje kontrastivnost základu: (121) Nejen já, ale velká část vedení General Motors byla přesvědčena o kvalitě práce v Československu. (SYN); reprezentaci souvětí v PDT zachycuje obr. 10 v příloze
4.2.8 Významová dynamika částice také: rozbor příkladů z úzu V reálné komunikaci je běţným jevem, ţe kontext nezahrnuje propozici p', která by umoţnila splnit presupozici p. Řešením je buď modifikace presupozice, nebo akomodace kontextu. Srov.: (122) „To je pravda. Je to jistě i proto, ţe má tak pevně stavěné tělo,“ řekl další a podíval se na Šinoharu. Šinohara se zasmál, pozvedl kalíšek s vínem a také na muţe pohlédl. (SYN) (123) „Pozdravíme se, někdy i proneseme nějakou poznámku, ale nejsou to přátelská setkání a asi ani nikdy nebudou,“ říká Koukal. Také Bursík říká, ţe Koukal není člověk, kterého by vyhledával. (SYN) Částice také v příkladu (122) spouští presupozici „X na muţe pohlédl; X ≠ Šinohara“. Konkretizace p, tj. p', v kontextu zahrnuta není, k dispozici je však podobná propozice q: q = „muţ se podíval na Šinoharu“. Propozice q se od p odlišuje nejen konkrétností elementu X, ale také tím, v jaké roli X vystupuje ve vztahu k označenému ději. Aby presupozice p mohla být splněna, je třeba ji modifikovat na q. (124) presupozice: p q („X na muţe pohlédl; X ≠ Šinohara“) („muţ pohlédl na Šinoharu“) 121
Příklad (123) je typově podobný. Element X nelze konkretizovat, aniţ by propozice byla strukturně modifikována. Konkretizovaná presupozice by jinak měla podobu „Koukal říká, ţe Koukal není člověk“. Kontext nesplňuje presupozici ani v příkladu (125): (125) Kdyţ vyšel z bytu, překvapilo ho, ţe téměř současně s tím, jak za ním zapadly dveře, uvnitř vypukl hlučný zmatek: babička, pacientka obloţená ledem, manţel – všichni hulákali něco litevsky a také novorozenec se hlasitě přidal ke své první rodinné hádce. (SYN) Není zřejmě pravda, ţe babička, pacientka obloţená ledem a manţel se hlasitě přidali ke své první rodinné hádce. Presupozice proto musí být modifikována. Současně je třeba akomodovat kontext: to, ţe „hlučný zmatek“ měl povahu hádky, z předchozího vyjádření nevyplývá. Do kontextu, zahrnujícího q (= „babička, pacientka obloţená ledem a manţel hulákali něco litevsky“), je tedy doplněna propozice r': „babička, pacientka obloţená ledem a manţel se hlasitě účastnil rodinné hádky“. Presupozice p je tedy modifikována na r a následně konkretizována na r':110 (126) („X se hlasitě přidal ke své první rodinné hádce; X ≠ novorozenec“) („X se hlasitě účastnil rodinné hádky; X ≠ novorozenec“) („babička, pacientka obloţená ledem a manţel se hlasitě účastnili rodinné hádky“) Výsledkem modifikace presupozice, resp. akomodace kontextu je splnění presupozice: kontext zahrnuje tutéţ propozici, která je asociována se spouštěčem presupozice, tj. r'. Modifikace presupozice někdy spočívá jen ve vypuštění určitého elementu: (127) Jen v loňském roce museli dopravní policisté řešit přes 210 tisíc nehod. To je dokonce o téměř dvanáct procent víc neţ v roce 1997 a o šest procent víc neţ rok předtím. Také hmotné škody narostly o 14 procent a dosahují takřka astronomických výšin – téměř sedmi miliard korun. (SYN)
110
V příkladech (122) a (123) takovou postupnou modifikaci presupozice předpokládat nelze.
122
V příkladu (127) je třeba zúţit skopus spouštěče presupozice: presupozice „X narostl o 14 procent; X ≠ hmotné škody“ se mění na „X narostl; X ≠ hmotné škody“111. Ve skopusu spouštěče presupozice se často objevuje sloţka elidovaná. (128) Hráčů je omezený počet, dnů v roce také. (SYN) (129) Vybavuji si deset let starou vzpomínku: na Kavkaze, zhruba o 1400 metrů výše, neţ jsme nyní, na chatě zvané Prijut odinnadcati, také jsme seděli večer kolem stolu. (SYN) Presupozice, sama o sobě implicitní, je v takových případech konstruována na základě informace
přímo
nevyjádřené.
V příkladu
(128)
odpovídá
elidovaná
sloţka
nediferenčnímu elementu B, v příkladu (129) diferenčnímu elementu A. V příkladu (129) není element A přímo vyjádřen, částice proto spouští (přinejmenším) dvě presupozice: X můţe odpovídat časovému určení, nebo subjektu. Při uţití věty ve výpovědi je splněna pouze jedna z potenciálních presupozic. Vzhledem ke kontextu je pravděpodobné, ţe X má povahu časového určení, srov.: (130) (...) tehdy jsme také seděli večer kolem stolu. V příkladech (128) a (129) plní částice také funkci deaktualizační. Plní-li částice funkci aktualizační, lze elidovat zřejmě jen sloţky odpovídající nediferenčnímu elementu B. Např.: (131) Všude bylo ticho a klid. Také zima. (SYN) (132) „Co jste dostal?“ „Hamburger a Pepsi.“ „A hranolky?“ „Mais oui. Také hranolky.“ (SYN) Elipse se přibliţují i některá další uţití částice také, např.: (133) Háček je jinde. Za prvé Sundance festival vyţaduje příspěvky v angličtině. Filmový scénář má také aţ 120 stran, coţ při ceně 300,- Kč za překlad stránky je ..., račte počítat! (SYN)
111
Vzhledem k pretextu věty předpokládám, ţe diferenční element A odpovídá celé nominální frázi, nikoli samotnému adjektivu.
123
Struktuře presupozice by lépe odpovídala sloţitější souvětná konstrukce. (134) (...) Háček je také v tom, ţe filmový scénář má aţ 120 stran (...). V některých případech lze realizaci elipsy předpokládat v pretextu věty, např.: (135) Ministerstvo podle Potočné očekává, ţe poplatek finančně pomůţe nemocnicím. Pacienti se prý také budou více zamýšlet nad tím, jestli hospitalizaci skutečně potřebují. (SYN) Obsahem nediferenčního elementu B jsou zřejmě „očekávané pozitivní efekty poplatku“. Úryvek lze volně parafrázovat takto: (136) Ministerstvo podle Potočné očekává, ţe poplatek bude přínosný v tom, ţe finančně pomůţe nemocnicím. Bude prý přínosný také v tom, ţe pacienti se budou více zamýšlet (...). Příklad (137) ukazuje, ţe element X můţe zůstat neurčitý i po konkretizaci presupozice. (137) „Vlastně ani nemohu koupit několik bedýnek ovoce od někoho, kdo nemá ţivnostenský list na tuto činnost. Já sama také nemám oprávnění, takţe by se jednalo o dvojnásobný daňový únik,“ říká Eva Syslová. (SYN) Zatímco v příkladu (137) je neurčitost elementu X je lexikálně signalizována, v příkladech (138) a (139) vyplývá spíše z toho, ţe v bezprostředním pretextu věty není propozice p' vyjádřena. (138) Existují i obavy, ţe otevřený konflikt by se mohl snadno přelít do sousední Makedonie. Také proto americký prezident Bill Clinton jednoznačně varoval Srbsko, ţe Spojené státy nebudou tolerovat jediný krok Bělehradu, který by přispěl k vystupňování násilí v Kosovu. (SYN) (139) Trenér BK ČZ Strakonice Milan Janda bude v nejbliţší době v Turecku skládat reprezentační maturitu. Dnes tam odletí s výběrem juniorek ročníku narození 1980 a bude s ním absolvovat juniorské mistrovství Evropy. Janda má v kádru také strakonické hráčky Tesařovou a Kříţovou, po které zatouţila Myjava. (SYN)
124
Příklad (138) je koherentní i v případě, ţe propozice p' není v kontextu vůbec zahrnuta: presupozice je splněna díky akomodaci kontextu.
112
V příkladu (139) zřejmě
akomodace kontextu není nutná: je nasnadě, ţe „výběr juniorek“ má kromě jmenovaných hráček i další členy. V příkladu (138) je obsahem presupozice potenciálně nová informace; absencí částice by kohenerce textu nijak neutrpěla. Naopak v příkladu (139) odpovídá presupozice informaci známé, málo překvapivé; částice zde funguje především jako konektor. Vypuštěním částice by se sníţila „plynulost“ textu, informační přínos věty by však nezměnil. Akomodace kontextu je obvyklá např. i ve zjišťovacích otázkách: (140) Také jste si v rubrice Píšete Vlastě v 38. čísle se sympatiemi k paní Ireně přečetla její vyznání, jak tuze můţe bolet, kdyţ si muţ najde jinou a odejde „za hlasem svého srdce“? (SYN) Kontext lze akomodovat např. takto: někdo jiný neţ recipient – dost moţná původce otázky – si v rubrice (...) přečetl (...). Zatímco výpověď, v níţ je presupozice projektována, plní ilokuční funkci otázky, samotné presupozici lze přiřadit funkci asertivní: mluvčí pomocí presupozice sděluje recipientovi novou informaci. Dějová sloţka paralelních propozic je obvykle zahrnuta v nediferenčním elementu B, resp. Y. Paralelní děje bývají referenčně různé, avšak druhově totoţné, např.: (141) Martin si kromě auta koupil také motorku. Lze předpokládat, ţe časoprostorová deixe dějů „Martin si koupil motorku“ a „Martin si koupil auto“ je různá.113 Pokud je dějová sloţka součástí diferenčního elementu A, resp. X, elementy Y, B bývají druhově i referenčně totoţné. Srov. příklad (142), v němţ je element B pojmenován propriem Martin: (142) Martin – kromě toho, ţe si uvařil večeři – si také vyţehlil košili.
112
Zeevatův předpoklad, ţe částicové/příslovečné spouštěče presupozic neumoţňují akomodaci kontextu, je tedy zřejmě nesprávný (srov. Zeevat, 2003, s. 170). Podrobněji viz výše na s. 81. 113
Nutně to však platit nemusí, srov.: Martin si podepsáním kupní smlouvy koupil auto a také motorku.
125
V úzu lze ovšem najít příklady, v nichţ se paralelnost propozic opírá jen o totoţnost druhovou (formální): (143) Kde se vzala Laputa? Laputa je létající ostrov z Gulliverových ces. LAPUTA je také nová skupina, sloţená ze známých postav. (SYN) Proprium Laputa referuje ke dvěma různým entitám, pokud proprium nechápeme jako nominativ jmenovací, srov.: (144) Kde se vzala Laputa? Slovo Laputa označuje létající ostrov z Gulliverových ces. Slovo Laputa pojmenovává také novou skupinu, sloţenou ze známých postav. Diferenční elementy X, A bývají odlišné druhově i referenčně. Neplatí to v kontextech, v nichţ je lexikálně vyjádřena druhová totoţnost sloţek. (145) Mladíci pak z trafiky sebrali kromě peněz i radiomagnetofon, cigarety a ţvýkačky v celkové hodnotě deset tisíc korun. Oba výtečníci mají podle soudu na svědomí také další tři loupeţe – v lednu v Trutnově přepadali ţeny jdoucí z nákupu a násilím jim brali tašky a kabelky. (SYN) Adjektivum další vyjadřuje, ţe X je druhově stejné jako A; kontrast mezi entitami je zaloţen na jejich referenční různosti. Věta bez adjektiva by znamenala, ţe „oba výtečníci“ mají na svědomí něco jiného neţ loupeţ. S uţíváním částice také jsou spojena jistá gramatická (slovosledná) omezení. Pokud částice aktualizuje adjektivum, které je sloţkou předloţkové fráze, nemůţe stát před adjektivem, kam by významově patřila – obligatorně se přesouvá před předloţkou. (146) Je přece zřejmé, ţe vztah politiků a podnikatelů musí být úzký – vţdyť úspěšný průmysl je také ve veřejném zájmu. (SYN) / (...) * je ve také veřejném zájmu. Částice naopak můţe uvozovat vedlejší větu, např.: (147) Chtěl bych také, aby bylo církev více slyšet při řešení sociálních problémů společnosti a takových otázek, jako je hledání vlastní národní identity či zapojování naší země do evropských struktur, dodal Malý. (SYN)
126
4.2.9 Částice také v konfrontaci s dalšími částicemi (příslovci) spouštějícími presupozici Částice také je synonymní s částicemi taky, téţ, rovněţ, taktéţ. Podoba taky je hovorová. Částice i a ještě konkurují pouze nepřízvučnému také, funkci přízvučného také ve větě plnit nemohou, srov.: (148) Motorku si koupil také/i/ještě Petr. (149) Petr si TAKÉ/*I/*JEŠTĚ koupil motorku. (150) Petr si motorku koupil také/*i/*ještě. Částice i se v záporných větách mění na ani. Tak to alespoň předepisuje kodifikace; v úzu se velmi často místo ani uţívá i, např.: (151) Byla jaksi bledá a utírala si oči. I Malina se tak neusmíval jako jindy. (SYN) Částice dokonce spouští stejnou presupozici jako částice také nebo i, současně však implikuje, ţe účast entity označené aktualizovanou sloţkou na ději je méně pravděpodobná neţ účast všech ostatních relevantních entit. Tak alespoň její význam popisují Karttunen a Peters (1979); citaci viz výše v kap. 4.2.5. Jejich analýza platí pro příklad (152), pro příklad (153) zřejmě nikoli. (152) Nebyla vyčerpaná, ale spíš uţ měla putování dost. Dokonce koně by potřebovali trochu klidu, pomyslela si. (SYN) (153) Patnáct svazů předpokládá, ţe se jejich obrat v příštím roce nezmění a 16 svazů uvedlo obavy z dalšího poklesu. Celkově hodnotí vyhlídky na příští rok hůře dokonce 25 svazů, ve 14 odvětvích jsou hospodářské perspektivy hodnoceny stejně jako na přelomu let 1992–1993. (SYN) Aditivní význam má i adverbium znova (znovu). Obsahem presupozice, kterou adverbium znova spouští, je paralelní propozice, která se od primární propozice odlišuje jen svou časovou deixí. Srov.: (154) Město hledá kupce pro nemovitost uţ od března letošního roku. „Hotel nabídneme ke koupi znova. Určitě chceme najít podmínky, které budou přijatelné pro město i pro případného zájemce,“ dodal Hendrych. (SYN) 127
V příkladu (154) částice presuponuje „hotel jsme nabídli ke koupi v tj; tj < ti“ (ti je časem děje primární propozice). Zatímco aktualizační funkce částice také je determinována strukturou presupozice, tj. kontrastivním vztahem paralelních dějů, adverbium znova se o strukturu presupozice opírat nemůţe. Klíčová je zřejmě pozice adverbia v povrchovém slovosledu, srov.: (155) Petr si znova koupil motorku. (156) Petr si koupil znova motorku. V obou příkladech je spuštěna stejná presupozice, věty však zřejmě synonymní nejsou: ve větě (155) je zdůrazněn kontrastivní vztah mezi motorkou a dalšími předměty, které si Petr mohl koupit (a zřejmě nekoupil). Vázat aktualizační funkci adverbia na kontext nelze i proto, ţe uţití adverbia znova je na rozdíl od částice také běţně spojeno s akomodací. Zatímco částice také vyţaduje, aby paralelní propozice byla zahrnuta v aktivním kontextu, příslovce znova odkazuje ke kontextu pasivnímu. Věty s adverbiem znova mívají méně potenciálních významů neţ věty s částicí také; skupina presupozic je projektována např. ve větách s modálním slovesem: (157) Petr si znova chtěl koupit motorku. V uvedeném příkladu jsou projektovány presupozice p1 = „Petr si koupil motorku v tj; tj < ti“ a p2 = „Petr si chtěl koupit motorku v tj; tj < ti“. Adverbium znova ve funkci spouštěče presupozice má dvojí skopus rovněţ v některých záporných větách, srov.: (158) Petr si motorku znova nekoupil. (159) Petr si znova nekoupil motorku. Věta (158) je dvojznačná: popírá se buď propozice „Petr si znova koupil motorku“, nebo propozice „Petr si koupil motorku“. Jinými slovy, adverbium znova buď je, nebo není v dosahu negace. V prvním případě je polarita paralelních propozic opačná (Petr si koupil motorku v čase tj; není pravda, ţe si ji koupil rovněţ v čase ti), v druhém případě jsou obě propozice záporné (Petr si nekoupil motorku v čase tj ani v čase ti). Příklad (159) je při neutrální intonaci zřejmě jednoznačný: záporná je primární větná propozice i presupozice. Fakt, ţe znova se na rozdíl od také podílí na konstrukci primární propozice, je ve shodě s předpokladem, ţe znova je adverbium, kdeţto také částice. Za 128
synonymum k příslovci znova se tradičně povaţuje příslovce zase (srov. SSČ a SSJČ); ve vztahu k negaci se však tento výraz chová spíše jako částice. V příkladu (160) příslovce (?) zase dvojí skopus nemá. (160) Petr si motorku zase nekoupil. Funkčním protikladem částice také je částice jenom (jen, pouze): její funkce není aditivní, ale naopak restriktivní. Na rozdíl od Horna (1969) se nedomnívám, ţe by částice jenom spouštěla presupozici (ve smyslu definice na s. 58).114 Srov.: (161) Petr si koupil jenom motorku. Podle Horna by věta (161) presuponovala „Petr si koupil motorku“. Věta (161) však zřejmě nevyţaduje, aby uvedená propozice byla zahrnuta v kontextu sdíleném účastníky komunikace (přinejmenším nemusí být součástí kontextu aktivního). Věta sice můţe odpovídat na otázky Co ještě si Petr koupil kromě motorky?, příp. Koupil si Petr kromě motorky ještě něco jiného?, ale také můţe být odpovědí na otázky Co si Petr koupil? nebo Co Petr udělal?. Hornův výklad by vzbuzoval pochybnosti, i kdybychom (tak jako autor) přijali fregovsko-strawsonovské vymezení presupozice. Srov.: (162) Není pravda, ţe Petr si koupil jenom motorku. Koupil si také auto. (163) Petr si nekoupil jenom motorku, ale také auto. (164) Petr si nekoupil jenom motorku. Všechno ostatní si koupil. Jak správně předpokládá Horn, v příkladu (162) se popírá propozice y = „kromě motorky neexistuje nic, co by si Petr koupil“ ( „kromě motorky existuje ještě něco dalšího, co si Petr koupil“), propozice x = „Petr si koupil motorku“ se negace nedotýká. 115 Týţ význam lze vyjádřit běţnou větnou negací, srov. příklad (163). Negační prefix lze v daném významu přesunout ze slovesa na částici: Petr si koupil nejen motorku... Větná negace však můţe vyjadřujovat ještě jiný význam: v příkladu
114
Podrobněji o Hornově pojetí viz na s. 77.
115
Je pravděpodobné, ţe souvětí Není pravda, ţe Petr si koupil jenom motorku potenciálně vyjadřuje i další, sekundární významy. Totéţ platí pro příklad (165) níţe. V zájmu zjednodušení výkladu tyto významy nebudu brát v potaz.
129
(164) 116 se popírá propozice x ( „Petr si nekoupil motorku“) a vnitřní sloţka propozice y ( „kromě motorky neexistuje nic, co by si Petr nekoupil“). Částice také se ve vztahu k negaci chová jinak, srov.: (165) Není pravda, ţe Petr si koupil také motorku. (166) Petr si nekoupil také motorku. V souvětí (165) se popírá propozice x = „Petr si koupil motorku“, propozice (presupozice) p = „existuje ještě něco dalšího kromě motorky, co si Petr koupil“117 se negace nedotýká.118 Ve větě (166) je negována propozice x a sloţka presupozice p ( „existuje ještě něco dalšího kromě motorky, co si Petr nekoupil“). Příklady (164) a (166) jsou tedy na rozdíl od příkladů (162) a (165) analogické. Význam souvětí (165) pomocí běţné větné negace zřejmě vyjádřit nelze. Popřít je ovšem moţno samotnou presupozici asociovanou s částicí také, srov.: (167) Petr si nekoupil TAKÉ motorku, ale JENOM motorku. Hodnocení
povahy
propozice
asociované
s částicí
jenom
je
sloţité.
Předpokládám, ţe věta (161) při bezpříznakové intonaci vyjadřuje primární propozici x = „Petr si koupil motorku“ a implikaci (!) y = „kromě motorky existuje ještě něco dalšího, co si Petr koupil“. V příkladu (163) – a zřejmě i v příkladu (162) – má propozice x povahu presupozice (srov. výše v kap. 4.2.7). Jelikoţ kaţdá věta musí vyjadřovat právě jednu primární propozici, (implikovaná) sekundární propozice y se mění na propozici primární. Ve větě (164) je primární propozice záporná ( „Petr si nekoupil motorku“), implikaci vystihuje parafráze „Petr si koupil všechno kromě motorky“. Na hierarchizaci vyjádřených propozic má nepochybně vliv intonační ztvárnění věty. V druhé větě příkladu (167) má propozice „Petr si koupil motorku“
116
Uvedený příklad povaţuji za výsledek kondenzace dvou vět: Petr si nekoupil jenom motorku – koupil si také auto. 117
Presupozici spuštěnou částicí také zde z praktických důvodů formuluji jako výrok s existenčním kvantifikátorem, tj. jinak neţ v kap. 4.2.1 aţ 4.2.8. 118
Ve skopusu částice také (ve funkci spouštěče presupozice) mohou být jen sloţky vyjádřené v téţe větě (klauzi); v příkladu (165) je negace vyjádřena ve větě nadřazené.
130
povahu presupozice, implikace „kromě motorky existuje ještě něco dalšího, co si Petr koupil“ se proto stává primární propozicí. B. Štěpánková (2013, s. 62) upozorňuje, ţe částice jenom je v některých případech synonymní s adjektivem jediný. Za pozornost stojí především věty, v nichţ výraz jediný „z levé strany“ rozvíjí substantivum. Srov.: (168) Povodni odolal jediný tábor v údolí Opavy. (SYN) Ve všech potenciálních významech věty (168) plní adjektivum jediný funkci kvantifikátoru, kvantifikace se však pokaţdé týká jiného výroku. Srov.: 1. význam: existuje právě jedna entita, která je táborem v údolí Opavy a odolala povodni, 2. význam: existuje právě jedna entita, která je táborem v údolí Opavy, 3. význam: existuje právě jedna entita, která odolala povodni; touto entitou je tábor v údolí Opavy. Ve významech č. 1 a 2 plní adjektivum jediný funkci číslovky, ve významu č. 3 plní funkci restriktivní částice. V prvním významu se kvantifikátor právě jeden vztahuje k průniku
denotace
subjektu
s denotací
predikátu;
ve
druhém
významu
je
kvantifikována existenční presupozice spuštěná nominální frází; ve třetím významu je objektem kvantifikace denotace predikátu. Podstatné je, ţe první a druhý význam vylučuje, aby nominální fráze byla referenčně jedinečná; význam „právě jeden“ by jinak byl vyjádřen dvakrát. Ve třetím významu je tomu naopak: nominální fráze je obligatorně referenčně jedinečná. 119 Vyplývá to ze skutečnosti, ţe predikát denotuje právě jeden objekt. V záporných větách se adjektivum jediný chová jinak, srov.: (169) Povodni neodolal jediný tábor v údolí Opavy. 1. význam: neexistuje ani jedna entita, která je táborem v údolí Opavy a odolala povodni, 119
Referenční jedinečnosti nominální fráze determinované výrazem jediný ve funkci doplňku si všímá Hlavsa (1975, s. 76).
131
2. význam: existuje právě jedna entita, která je táborem v údolí Opavy, 3. význam: existuje právě jedna entita, která neodolala povodni; touto entitou je tábor v údolí Opavy. Význam č. 1 v záporné větě nekoreluje s významem č. 1 ve větě kladné: v záporné větě je negován prostý existenční výrok „existuje tábor v údolí Opavy, který odolal povodni“. Druhé a třetí významy obou vět spolu korelují, avšak kvantifikované presupozice se větná negace nedotýká (srov. význam č. 2 záporné věty). Částice ještě a uţ presuponují paralelní propozici zřejmě jen v některých svých významech.120 Srov.: (170) Toho roku bylo velmi suché jaro a ještě sušší léto. (SYN) (171) „Kde vězí ta bestie?“ zeptal se toho s očima. „Ta? Určitě ještě spí,“ odpověděl tázaný. (SYN) (172) Kdyţ se podívala pootevřenými dveřmi do loţnice, zjistila, ţe Románek uţ spí. (SYN) (173) Nemluvily jsme spolu uţ od střední školy, nějakých čtrnáct let. (SYN) Determinuje-li částice ještě komparativ adjektiva nebo adverbia, presuponuje existenci entity, která má vlastnost vyjádřitelnou pozitivem daného adjektiva/adverbia (viz příklad (170)). Významová polarita adjektiva/adverbia v tom případě nemůţe být neutralizována (tak jako ve větě Jak jsi starý?). V příkladu (171) částice presuponuje, ţe děj probíhal uţ před okamţikem ti. Zároveň implikuje, ţe lze očekávat jeho ukončení v čase následujícím po ti. Částice uţ v příkladu (172) naopak presuponuje, ţe děj v čase předcházejícím ti neprobíhal. V příkladu (173) částice uţ presupozici nespouští. Mluvčí částicí vyjadřuje, ţe interval mezi ti a časem denotovaným adverbiálním určením pociťuje jako značný. Za aktualizátory povaţuji jen ty presupoziční částice, které implikují kontrastivnost sloţky, k níţ se ve větě významově vztahují. Zatímco ohnisko věty je kontrastivní inherentně, kontrastivnost základu je nutno lexikálně signalizovat. Na 120
Významům částic ještě a uţ se věnoval M. Komárek (1979).
132
kontrastivnosti ohniska je zaloţen negační test kombinovaný s metodou moţného pokračování, srov. Sgall a kol. (1980, s. 57): (174) Martin si koupil motorku. Martin si nekoupil motorku, ale auto. Částice by zřejmě neměla být povaţována za aktualizátor, pokud není schopna vyjádřit kontrastivnost základu. Srov.: (175) Petr ještě spí. ≠ Ještě PETR spí. (176) Petr uţ se probudil. ≠ Uţ PETR se probudil. V některých příkladech však aplikace takového pravidla dává nejasné výsledky: (177) Hotel nabídneme ke koupi znova. ? Znova HOTEL nabídneme ke koupi. Pokud by transformace (177) byla nepřijatelná, z výše navrţeného pravidla by vyplývalo, ţe příslovce znova není aktualizátorem např. ani ve větě (156), zopakované níţe. Takový závěr by zřejmě byl neintuitivní. (156) Petr si koupil znova motorku. Aktualizační funkci částic se podrobně věnuje B. Štěpánková (2013).
133
5 Experimentální dotazník 5.1 Zadání dotazníku. Účel průzkumu Experimentu se zúčastnilo 28 respondentů; vyplňovali jej anonymně prostřednictvím internetové apligace www.surveygizmo.com. Jádrem dotazníku bylo 23 dialogů sloţených ze 3 replik: repliky mluvčího A a dvou alternativních reakcí mluvčího B, označených jako B1, B2. Repliky mluvčího A byly tvořeny větou (souvětím) zahrnující(m) spouštěč presupozice a operátor rušící tvrzení. Repliky mluvčího B vyjadřovaly neochotu B akomodovat kontext presupozicí asociovanou s replikou mluvčího A. Replika B1 zaměřovala presupozici nedotčenou operátorem rušícím tvrzení, alternativní replika B2 se vztahovala k presupozici daným operátorem zasaţené. Úkolem respondentů bylo hodnotit přirozenost dvojic replik A-B1, A-B2 stupni 1, 2 nebo 3 (1 = reakce zcela nepřirozená, 3 = reakce zcela přirozená). Kaţdý respondent hodnotil 10 náhodně vybraných dialogů. V dotazníku jsem aplikoval von Fintelův dialogový test, jehoţ smyslem je rozlišení presupozic od ostatních informačních sloţek věty (srov. von Fintel, 2004; podrobněji viz v kap. 2.8). Inspiroval jsem se experimentálními dotazníky Xue a Oney (2011) a Cumminse a kol. (2013), viz výše v kap. 2.9. Podle uvedených autorů presupozice nejsou jevem polárním, ale škálovým. Dotazník byl zaloţen na předpokladu, ţe kontext je akomodován touţ propozicí, která je obsahem presupozice. Vzhledem k tomu, ţe repliky mluvčího A byly vysloveny „mimo kontext“, lze očekávat, ţe respondenti hodnotili presupozice samotných vět (souvětí). Pokud respondent označil reakci mluvčího B jako nepřirozenou, svědčí to o tom, ţe akomodace daného typu se v jazyce neuţívá – zřejmě proto, ţe izolovaná věta (souvětí) s příslušnou presupozicí není asociovaná. Smyslem dotazníku bylo ověření následujících předpokladů: a) Většina spouštěčů (určité deskripce, posesivní adjektiva, fázová slovesa, mutační slovesa aj.) je asociována s presupozicí nedotčenou operátorem rušícím tvrzení (negací, slovesem propozičního postoje, modálním výrazem aj.). Srov. poloţky 1, 2, 3, 4, 5, 6, 8, 21, 22.
134
b) Projekci presupozic ovlivňuje to, zda je spouštěč presupozice vyjádřen v základu věty, nebo v jejím ohnisku. Pokud je vyjádřen v základu, projekce presupozice nezasaţené operátorem rušícím tvrzení je „stabilnější“, neţ kdyţ je vyjádřen v ohnisku. Srov. poloţky 1 × 2; 3 × 4; 5 × 6. c) V záporných větách je projekce záporné presupozice vyloučena (neplatí to pro presupozice spuštěné částicí také a adverbiem znova), ve větách s dalšími operátory rušícími tvrzení je projekce presupozice zasaţené operátorem nepravděpodobná. Srov. poloţky 1, 2 × 3, 4, 5, 6, 8, 21. d) V kladných větách s modálním slovesem spouštějí částice také a adverbium znova přinejmenším dvě presupozice: jedna je operátorem zasaţena, druhá nikoli. Srov. poloţky 12, 13, 14, 17, 18. Totéţ platí pro věty s morfologickým futurem. Srov. poloţky 9, 10, 11. Pokud je operátor rušící tvrzení vyjádřen ve větě syntakticky nadřazené, projektována je jen presupozice operátorem nezasaţená. Srov. poloţky 7, 16. e) V záporných větách částice také spouští zápornou presupozici. Srov. poloţku 15. f) Adverbium znova můţe v záporných větách v závislosti organizaci věty spouštět presupozici kladnou nebo zápornou. Věta 19 je dvojznačná, věta 20 je při neutrální intonace jednoznačná. g) V záporných větách je relevantní pořadí částice také a modálního slovesa: pokud částice sloveso předchází, projektována je jen presupozice jeho významem zasaţená. Srov. poloţku 23.
5.2 Položky dotazníku. Data získaná v průzkumu Níţe uvádím vlastní dotazník. U kaţdé reakce je uvedeno průměrné hodnocení, jakoţ i počet respondentů, kteří na danou otázku odpovídali.
135
136
137
138
139
140
141
142
5.3 Interpretace získaných dat Předpoklad a) se potvrdil. Nehraje zřejmě roli, zda má presupozice povahu lexikální nebo sublexikální. Srov. poloţku 21, v níţ je presupozice sloţkou významu mutačního slovesa, s poloţkami 1, 2, 3, 4, 5, 6, 8, 22. Předpoklad b) se nepotvrdil. Předpoklad c) se zřejmě také nepotvrdil. V poloţkách 1 a 6 všichni respondenti hodnotili reakci B2 jako zcela nepřijatelnou. V poloţkách 2, 3, 4, 5, 8, 21 bylo průměrné hodnocení reakce B2 srovnatelné (1,14 aţ 1,6). Předpoklad d) se potvrdil (oba typy reakcí byly hodnoceny jako podobně přirozené). Neprokázalo se, ţe by na projekci presupozic mělo vliv pořadí modálního/pomocného slovesa a spouštěče presupozice v povrchovém slovosledu. Věty s analytickým a syntetickým futurem hodnotili respondenti podobně. Předpoklad e) se z části potvrdil, předpoklad f) také (v poloţce 20 respondenti hodnotili reakci B1 jako relativně přirozenou). Předpoklad g) se potvrdil jednoznačně. Výsledky experimentu pochopitelně nelze přeceňovat: Je moţné, ţe někteří respondenti spíše neţ přirozenost páru replik hodnotili přirozenost samotných reakcí (strukturně sloţitější repliky se jeví jako méně přirozené). Celkový počet respondentů byl relativně nízký. Někteří účastníci ankety měli bohemistické, popř. obecně lingvistické vysokoškolské vzdělání, jiní nikoli; ve výše uvedeném přehledu tento rozdíl není zohledněn. Nekomentoval jsem ani vztah mezi průměrným hodnocením a hodnocením jednotlivých respondentů.121
121
Pokud např. deset respondentů z deseti přisoudí replice stupeň 2, jde o jiný výsledek, neţ kdyţ pět respondentů hodnotí repliku stupněm 1 a dalších pět jí přiřadí stupeň 3 – třebaţe průměrné hodnocení je v obou případech totoţné.
143
6 Závěr Termín presupozice byl původně vymezen logicko-sémanticky. Podle Strawsona (1950) je presupozicí věty γ taková propozice p, která vyplývá z γ i z negace γ. Zásluhou prací L. Karttunena (1974) a R. Stalnakera (1974) byla teorie presupozic obohacena o aspekty pragmatické, komunikační: uvedení autoři předpokládají, ţe propozice, která je obsahem presupozice, musí být zahrnuta v kontextu sdíleném účastníky komunikace (tzv. common ground). Tuto myšlenku rozvinula I. Heimová (1983b, 1992): presupozici vymezuje jako soubor poţadavků, které věta klade na kontext. Pokud presupoziční poţadavky nejsou kontextem splněny, věta není definována a větnou propozici nelze ke kontextu připojit. R. van der Sandt (1988) presupozici definuje jako typ anafory. Výrazně „pragmatické“ jsou teorie, které pojem presupozice usouvztaţňují s komunikační relevancí informačních sloţek věty. Podle D. Wilsonové a D. Sperbera (1979) je obsahem presupozice informace nejvíce upozaděná, periferní. M. Simons a kol. (2011) předpokládají, ţe povahu presupozice má takový obsah, která není relevantní vzhledem k aktuálnímu tématu diskurzu. Modely projekce presupozic popisují pravidla, na základě kterých se presupozice větných konstituentů (ne)stávají presupozicemi vět a souvětí. Jednu z prvních takových teorií zformulovali D. Langendoen a H. Savin (1971). Podle autorů platí, ţe všechny presupozice závislých vět jsou projektovány na syntaktickou úroveň souvětí. S tímto názorem nesouhlasí L. Karttunen (1973a). Autor v souvislosti s projekcí presupozic rozlišuje tři typy predikátů: „zátky“, „otvory“ a filtry. „Zátky“ všechny presupozice podřízených sloţek zablokují, „otvory“ je naopak „propustí“. Filtry umoţní projekci presupozice jen za určitých podmínek. O rok později Karttunen představil podstatně modifikovanou teorii projekce presupozic (srov. Karttunen, 1974). Neusiluje v ní o popis presupozic věty (souvětí), ale o popis kontextů, kterými jsou dané presupozice splněny. Presupozice je splněna v případě, ţe je zahrnuta v kontextu, na jehoţ pozadí je věta hodnocena. Vlivnou teorii projekce presupozic formuloval Gazdar (1979). Gazdar zavádí termín potenciální presupozice, tzv. pre-supozice. Souvětí dědí všechny pre-supozice svých komponentů, avšak skutečně presuponuje jen některé z nich. Zatímco pre-supozice lze připsat větám (souvětím), presupozice jsou asociovány s výpověďmi. Pre-supozice, které jsou v rozporu s tvrzením nebo implikací zahrnutými 144
v kontextu, musejí být zrušeny. Teorii rušení presupozic dále rozvíjí např. Soames (1982) a van der Sandt (1988). Presupozici chápu současně jako implikaci (implikaturu) a soubor poţadavků, které věta klade na kontext. Kombinuji tedy přístup I. Heimové (1983b) s přístupem Karttunena a Peterse (1979) a dalších autorů. Obsahem presupozice je informace, kterou mluvčí ztvárňuje jako předem danou, komunikantům známou. Presupozice je významově uţší pojem neţ implikace: implikovaný je kaţdý význam vyjádřený nepřímo, avšak ne kaţdá implikace má povahu presupozice. Přijmeme-li Kripkeho rozlišení kontextu aktivního a pasivního (srov. Kripke, 2009), platí, ţe obsah presupozice je zahrnut v kontextu pasivním, kdeţto informace kontextově zapojená je součástí kontextu aktivního. Kontextová zapojenost je tedy jedním ze spouštěčů presupozic: informace zahrnutá v aktivním kontextu musí být zahrnuta rovněţ v kontextu pasivním (obráceně to pochopitelně neplatí). Aby primární propozice věty mohla inkrementovat kontext sdílený účastníky komunikace, musejí být splněny všechny větné presupozice, které jsou v primární propozici sémanticky zahrnuty. Presupozice je splněna jedině tehdy, je-li propozice p, která je obsahem presupozice, součástí (pasivního) kontextu (srov. výše). Pokud kontext nezahrnuje p ani propozici, která je s p v rozporu (např. negaci p), lze jej akomodovat, tj. propozici p k němu přičlenit. Zahrnuje-li kontext propozici, která je s p v rozporu, je třeba modifikovat naopak presupozici. Gazdar (1979) počítá s tím, ţe presupozice je v takových případech zrušena. Výše navrţený projekční model je zaloţen na předpokladu, ţe při konfliktu s kontextem není presupozice zrušena, ale modifikována. Je-li propozice p zahrnutá v kontextu v dosahu operátoru rušícího tvrzení, musí v jeho dosahu být i příslušná presupozice. Spuštěné presupozice jsou aţ na výjimky projektovány na syntaktickou úroveň věty (klauze). Do interakce s kontextem se dostávají při uţití věty (řidčeji souvětí) ve výpovědi. O rušení presupozic lze mluvit ve dvojím smyslu: 1. Je-li se spouštěčem asociováno více presupozic, obě (všechny) jsou projektovány na syntaktickou úroveň věty. Při uţití věty ve výpovědi je jedna z nich splněna, ostatní musejí být zrušeny. 2. Presupozice, která je při interakci věty s kontextem modifikována, nemůţe být projektována na syntaktickou úroveň souvětí – v tomto smyslu je tedy zrušena.
145
Modifikaci presupozice lze demonstrovat na příkladu (1): (1) Petr se domníval, ţe Karel je ţenatý. Myslel si, ţe nedávno se oţenil i Karlův bratr. propozice: x = „Karel se oţenil“; y = „Karlův bratr se nedávno oţenil“; p = „X se oţenil; X ≠ Karlův bratr“
„Petr si myslel, ţe y“; P: p
věta/souvětí
kontext c
„Petr si myslel, ţe x“
„Petr si myslel, ţe y“; Pk: „Petr si myslel, ţe x“
uţití věty/souvětí ve výpovědi
V kontextu c je po výpovědní realizaci prvního souvětí zahrnuta propozice „Petr si myslel, ţe x“. Propozice „Petr si myslel, ţe y“ je primární propozicí druhého souvětí, propozice p je jednou z jeho presupozic. Při uţití souvětí ve výpovědi musí být presupozice
splněna:
v kontextu
c
je
třeba
nalézt
propozici,
která
je
obsahem presupozice. (Propozice p zahrnutá v souvětí musí být ztotoţněna s propozicí p zahrnutou v kontextu c, srov. ilustraci výše.) Kontext ovšem zahrnuje pouze propozici „Petr si myslel, ţe x“. Aby presupozice mohla být splněna, je třeba p konkretizovat na x a posléze x modifikovat na „Petr si myslel, ţe x“. Zatímco souvětí jako izolovaná jednotka presuponuje „X se oţenil; X ≠ Karlův bratr“, souvětí zasazené do kontextu c presuponuje „Petr si myslel, ţe Karel se oţenil“. Jde však o presupozice jiného druhu: větnou a výpovědní. 146
Zatímco většina spouštěčů je asociována s presupozicí, která je v primární větné propozici sémanticky zahrnuta, částice také (podobně jako příslovce znova) spouští presupozici, která je s primární propozicí paralelní. To má dosah na přidělování pravdivostních hodnot větě v případech, kdy presupozici nelze splnit. Částice vyţaduje, aby paralelní propozice byla zahrnuta v aktivním kontextu v Kripkeho smyslu (srov. výše). Zatímco presupozice je tvořena elementy X, Y, primární propozici formují elementy A, B. Elementy Y a B jsou identické (Y = B), elementy X a A jsou neidentické (A ≠ X). V izolované větě je element X obvykle zobecněný, konkretizován je teprve při uţití věty ve výpovědi. Kromě funkce spouštěče presupozice plní částice také ve větě funkci (de)aktualizační. Nepřízvučná částice také aktualizuje sloţky, které vyjadřují element A, přízvučná částice také deaktualizuje sloţky odpovídající elementu B. Částice také je nezřídka asociována s celou skupinou presupozic; platí to především pro věty psané. Pokud je součástí věty modální sloveso, projektovány jsou presupozice jeho významem zasaţené i nezasaţené. V záporných větách částice spouští zápornou presupozici. Částice také je synonymní s částicemi taky, téţ, rovněţ, taktéţ. Podoba taky je hovorová. Částice i a ještě konkurují pouze nepřízvučnému také, funkci přízvučného také ve větě plnit nemohou. Aditivní význam má i adverbium znova (znovu). Obsahem presupozice, kterou adverbium znova spouští, je paralelní propozice, která se od primární propozice odlišuje jen svou časovou deixí. Funkčním protikladem částice také je částice jenom (pouze): její funkce není aditivní, ale restriktivní. S presupozicí ve smyslu definice podané na s. 58 je částice jenom asociována jen v některých záporných větách. Výše uvedené závěry jsou ve shodě s výsledky experimentálního dotazníku, zaloţeného na aplikaci von Fintelova dialogického testu (srov. von Fintel, 2004). Dotazník se opíral o předpoklad, ţe kontext je akomodován stejnou propozicí, která je obsahem presupozice. Získaná data ukázala, ţe izolovaným větám (souvětím), v nichţ je primární propozice v dosahu operátoru rušícího tvrzení, recipienti přisuzují presupozici operátorem
nezasaţenou. Neplatí
s částicovými/příslovečnými
spouštěči
(také,
to
ovšem
znova):
projektovány presupozice operátorem zasaţené i nezasaţené.
147
pro věty (souvětí)
v těchto
případech
jsou
7 Použitá literatura Antonelli, G. A. Non-monotonic Logic. In Zalta, E. N. The Stanford Encyclopedia of Philosophy. Winter 2012 Edition. [cit. 15. září 2013] Dostupné z WWW: http://plato.stanford.edu/entries/logic-nonmonotonic/. Atlas, J. On the Semantics of Presupposition and Negation: an Essay in Philosophical Logic and the Foundations of Linguistics. Princeton, 1976. Teze disertační práce. Princeton University. Beaver, D.; Geurts, B. Presupposition. In Zalta, E. (ed.). The Stanford Encyclopedia of Philosophy. Fall 2013 Edition. [cit. 10. října 2013] Dostupné z WWW: http://plato.stanford.edu/archives/fall2013/entries/presupposition/. Abbottová, B. Presuppositions as nonassertions. Journal of Pragmatics. 2000, 32, s. 1419–1437. Abusch, D. Lexical Alternatives as a Source of Pragmatic Presupposition. In Jackson, B. (ed.). Proceedings of SALT XII, 1–20. Ithaca, NY: CLC Publications, 2002. Amaralová, P.; Cummins, C.; Katsos, N. Experimental evidence on the distinction between foregrounded and backgrounded meaning. In Roberts, C.; Tonhauser, J.; Kierstead, G. (ed.). Proceedings of ESSLLI 2011 Workshop on Projective Content. 2011, s. 1–7. Barwise, J.; Cooper, R. Generalized quantifiers and natural language. Linguistics and Philosophy. 1981, 4, s. 159–219. Beaver, D. Presupposition. In van Benthem, J.; ter Meulenová, A. (ed.). Handbook of Logic and Language. Cambridge: The MIT Press, 1997, s. 939–1008. Bedřichová, Z. Částice implikující presupozici v češtině. Praha, 2008. Diplomová práce. Univerzita Karlova. Filozofická fakulta. Ústav českého jazyka a teorie komunikace. Berman, S. On the semantics and logical form of wh-clauses. Amherst, 1991. Disertační práce. University of Massachusetts at Amherst. 148
Cummins, C.; Amaralová, P.; Katsos, N. Backgrounding and accommodation of presuppositions: an experimental approach. In Chemla, E.; Homer, V.; Winterstein, G. (ed.). Proceedings of Sinn and Bedeutung 17, 2013, s. 201–218. Dostupné také ve verzi PDF z WWW: http://semanticsarchive.net/sub2012/CumminsAmaralKatsos.pdf. Cummins, C.; Amaralová, P.; Katsos, N. Experimental investigations of the typology of presupposition triggers. Humana Mente. 2012, 23, s. 1–16. Dostupné z WWW: http://www.humanamente.eu/PDF/Issue_23_Papers_Cummins_Amaral_Katsos.pdf. Daneš, F. Příspěvek k rozboru významové výstavby výpovědi. In: Studie a práce lingvistické. Praha: NČSAV, 1954, s. 263–271. Daneš, F.; Hlavsa, Z. (ed.). Větné vzorce v češtině. Praha: Academia, 1981. Daneš, F.; Hlavsa, Z.; Grepl, M. (ed.). Mluvnice češtiny 3. Praha: Academia, 1987. van Eijck, J.; Kamp, H. Representing discourse in context. In van Benthem, J.; ter Meulenová, A. (ed.). Handbook of Logic and Language. Cambridge: The MIT Press, 1997, s. 179–238. von Fintel, K. What is presupposition accomodation, again? Philosophical Perspectives. 2008, 22, 1, s. 137–170. Dostupné také ve formátu PDF z WWW: http://www.hf.uio.no/forskning/doktorgradkarriere/forskerutdanning/gjennomforing/linjer/sprak/arr_sprak/semantikklogg/vonfintel 08.pdf. von Fintel, K. Would you believe it? The king of France is back. Presuppositions and truth-value intuitions. In M. Reimer and A. Bezuidenhout (ed.). Descriptions and Beyond. Oxford: Oxford University Press, 2004, s. 315–341. Dostupné také ve formátu PDF z WWW: http://semarch.linguistics.fas.nyu.edu/Archive/zAzNjllO/von.fintel.kof.pdf. Frege, G. Über Sinn und Bedeutung. Zeitschrift für Philosophie und Philosophische Kritik. 1892, 100, s. 25–50. Gazdar, G. Pragmatics: Implicature, Presupposition and Logical Form. New York: Academia Press, 1979. 149
Geurts, B. Specific indefinites, presupposition, and scope. In Bäuerle, R.; Reyle, U.; Zimmermann, T. E. (ed.) Presuppositions and Discourse. Oxford: Elsevier, 2002. Dostupné také ve formátu PDF z WWW: http://web.mit.edu/24.954/www/files/geurts.specifics.pdf. Geurts, B. Presuppositions and anaphors in attitude contexts. Linguistics and Philosophy. 1998, 21, s. 545–601. Geurts, B. Presuppositions and Pronouns. Elsevier: Oxford, 1999. Grice, H. P. Logic and conversation. In Cole, P; Morgan, J. L. (ed.). Syntax and Semantics 3: Speech Acts. New York: Academic Press, 1975, s. 41–58. Hajičová, E. Negace a presupozice ve významové stavbě věty. Praha: Academia, 1975. Hajičová, E. On presupposition and allegation. In Sgall, P. (ed.). Contributions to Functional Syntax, Semantics and Language Comprehension. Amsterdam: Benjamins – Praha: Academia, 1984, s. 99–122. Hajičová, E. Negace. In Karlík, P.; Nekula, M.; Pleskalová, J. (ed.). Encyklopedický slovník češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002a, s. 283–284. Hajičová, E. Postavení rematizátorů v aktuálním členění věty. Slovo a slovesnost. 1995, 56, s. 241–251. Hajičová, E. Presupozice. In Karlík, P.; Nekula, M.; Pleskalová, J. (ed.). Encyklopedický slovník češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002b, s. 343– 344. Heimová, I. File change semantics and the familiarity theory of definiteness. In Bäuerle, R,; Schwarze, C.; von Stechow, A. (ed.). Meaning, Use and Interpretation of Language. Berlin: De Gruyter, 1983a, s. 164–189. Heimová, I. On the projection problem for presuppositions. In Flickinger, D. a kol. (ed.). Proceedings of the Second West Coast Conference on Formal Linguistics. Stanford: Stanford University, 1983b, s. 114–125. (Přetištěno v: Davis, S. (ed.). Pragmatics. New York: Oxford University Press, 1991, s. 397–405.) Dostupné také ve formátu PDF z WWW: https://files.nyu.edu/pds4/public/NYU-08/Heim1983.pdf. 150
Heimová, I. Presupposition projection. In van der Sandt, R. (ed.). Presupposition, Lexical Meaning and Discourse Processes: Workshop Reader. University of Nijmegen, 1990. Dostupné také ve formátu PDF z WWW: http://semarch.linguistics.fas.nyu.edu/Archive/GFiMGNjN/Presupp%20projection%209 0.pdf. Heimová, I. Presupposition projection and the semantics of attitude verbs. Journal of Semantics. 1992, 9, s. 183–221. Dostupné také ve formátu PDF z WWW: http://hum.uchicago.edu/ck0/kennedy/classes/s08/semantics2/heim92.pdf. Heimová, I. The Semantics of Definite and Indefinite Noun Phrases. New York: University of Massachusetts, 1989. Hintikka, J. (1969). Semantics for propositional attitudes. In Davis, J. W. a kol. (ed.). Philosophical Logic. Dordrecht: Reidel, s. 21–45. Hirschová, M. Pragmatika v češtině. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2006. Hlavsa, Z.: K protikladu určenosti v češtině. Slovo a slovesnost. 1972, 33, s. 199–203. Hlavsa, Z. Denotace objektu a její prostředky v současné češtině. Praha: Academia, 1975. Horn, L. R. A presuppositional analysis of only and even. Papers from the 5th Regional Meeting. Chicago Linguistic Society, 1969, s. 98–107. Dostupné také ve formátu PDF z WWW: http://ling.yale.edu/sites/default/files/files/horn/Horn1969_CLS5.pdf. Hortonová, D.; Hirst, G. Presuppositions as beliefs. In Proceedings of the International Conference on Computational Linguistics (COLING). Budapešť: 1988, s. 255–260. Hoskovec, T. Věta a výpověď. In Karlík, P.; Nekula, M.; Pleskalová, J. (ed.). Encyklopedický slovník češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002, s. 520. Chomsky, N. Deep Structure, Surface Strukture and Semantic Representation. 1968. [mimeograf] Kadmonová, N. Formal Pragmatics. Oxford: Blackwell, 2001. 151
Kamp, H. Discourse representation theory. In Verschueren, J.; Östman, J.-O.; Blommaert, J. (ed.). Handbook of Pragmatics. Amsterdam: Benjamins, 1995, s. 253– 257. Karlík, P.; Nekula, M.; Rusínová, Z. (ed.). Příruční mluvnice češtiny. Praha: Nakladatelství lidové noviny, 1995. Karttunen, L. Presupposition and linguistic context. Theoretical Linguistics. 1974, 1, s. 181–194. Dostupné také ve formátu PDF z WWW: http://www.stanford.edu/~laurik/publications/archive/presupplingcontext.pdf. Karttunen, L. Presupposition of compound sentences. Linguistic Inquiry. 1973a, 4, s. 169–193. Dostupné také ve formátu PDF z WWW: http://www.stanford.edu/~laurik/publications/archive/plugsholesandfilters.pdf. Karttunen, L. Some observations on factivity. Papers in Linguistics. 1971, 4, s. 55–69. Karttunen, L. The last word. Austin: University of Texas, 1973b. [mimeograf] Karttunen, L.; Peters, S. Conventional implicature. In Oh, Ch.-K.; Dinneen, D. (ed.). Syntax and Semantics. Vol. 11: Presupposition. New York: Academic Press, 1979, s. 1– 56.
Dostupné
také
ve
formátu
PDF
z WWW:
http://www.stanford.edu/~laurik/publications/ConvImp.pdf. Karttunen, L.; Peters, S. Requiem for presupposition. In Whistler, K. (ed.). Proceedings of the 3rd Annual Meeting of the Berkeley Linguistics Society. Berkeley: Berkeley Linguistics Society, 1977. Koktová, E. Sentence adverbials in a functional description. John Benjamins Publishing Company: Amsterdam/Philadelphia, 1986. Komárek, M.: K jednomu funkčnímu rozdílu v soustavě partikulí. Slovo a slovesnost. 1979, 40, s. 139–141. Komárek, M.; Kořenský, J.; Petr, J. (ed.). Mluvnice češtiny 2 (Tvarosloví). Praha: Academia, 1986. Kraak, A. Negative Zinnen Een Methodologische en Gramatische Analyse. Hilversum: W. de Haan, 1966. 152
Kripke, S. Presupposition and anaphora: remarks on the formulation of the projection problem. Linguistic Inquiry. 2009, 40, s. 367–386. Langendoen, D.; Savin, H. The projection problem for presuppositions. In Fillmore, C.; Langendoen, D. (ed.). Studies in Linguistic Semantics. New York: Holt, Rinehart & Winston, 1971. Dostupné také ve formátu PDF z WWW: http://dingo.sbs.arizona.edu/~langendoen/ProjectionProblemPresuppositions.pdf. Lepore, E.; Ludwig, K. What is logical form?. In Preyer, G.; Peter, G. Logical Form and Language. Oxford: Clarendon Press, 2002, s. 54 Levinson, S. C. Pragmatics. Cambridge Textbooks in Linguistics. Cambridge: Cambridge University Press, 1983. Lewis, D. Scorekeeping in a language game. In Bauerle, R.; Egli, V.; von Stechow, A. (ed.). Semantics from Diferent Points of View. Berlin: Springer-Verlag, 1979. Mathesius, V. Přívlastkové ten, ta, to v hovorové češtině. Naše řeč. 1926, 10, s. 39–41. Mikulová, M. a kol. Anotace na tektogramatické rovině Praţského závislostního korpusu. Anotátorská příručka. Praha: MFF UK, 2005. Dostupné také ve formátu PDF z WWW: http://ufal.mff.cuni.cz/pdt2.0/doc/manuals/cz/t-layer/html/index.html. Montague, R. The proper treatment of quantification in ordinary English. In Thomason, R. H. (ed.). Formal Philosophy. Selected Papers of Richard Montague. New Haven: Yale University Press, 1974. Morgan, J. L. On the treatment of presupposition in transformational grammar. In Binnick, R. a kol. (ed.). Papers from the Fifth Regional Meeting of the Chicago Linguistic Society. Chicago, Illinois: University of Chicago, 1969. Oliva, K. Kvantifikátor. In Karlík, P.; Nekula, M.; Pleskalová, J. (ed.). Encyklopedický slovník češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002a, s. 239. Oliva, K. Skopus. In Karlík, P.; Nekula, M.; Pleskalová, J. (ed.). Encyklopedický slovník češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002b. S. 391–392. Panevová, J.; Sgall, P. Relativní čas. Slovo a slovesnost. 1971, 32, s. 140–148. 153
Potts, Ch. Wait a minute! What kind of discourse strategy is this? 2008 [cit. 2013-1023]. Dostupné z www: http://www.christopherpotts.net/ling/data/waitaminute/pottswaitaminute.pdf Russell, B. On denoting. Mind. 1905, 14, s. 479–493. van der Sandt, R. Context and Presupposition. London: Croom Helm, 1988. van der Sandt, R. Presupposition projection as anaphora resolution. Journal of Semantics. 1992, 9, s. 333–377. van der Sandt, R.; Geurts, B. Too. Proceedings of the 13th Amsterdam Colloquium. Amsterdam: University of Amsterdam, 2001. Sgall, P.; Hajičová, E. Focus on focus. Prague Bulletin of Mathematical Linguistics. 1977–78, 28.5–34 a 29.23–41. Sgall, P.; Hajičová, E.; Buráňová, E. Aktuální členění věty v češtině. Praha: Academia, 1980. Shanon, B. On the two kinds of presuppositions in natural language. Foundations of Language. 1976, 14, s. 247–249.
Simons, M.; Tonhauser, J.; Beaver, D.; Roberts, C. What projects and why. In Li, N.; Lutz, D. (ed.). Proceedings of Semantics and Linguistic Theory 20. Ithaca, NY: CLC Publications, 2011, s. 309–327. Dostupné také ve formátu PDF z WWW: http://www.ling.ohio-state.edu//~croberts/whatprojects.pdf. Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. Praha: LEDA spol. s. r. o., 2004. Slovník spisovného jazyka českého. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd / Academia, 1960–1971, 2. vyd. 1989. Soames, S. How presuppositions are inherited: a solution to the projection problem. Linguistic Inquiry. 1982, 13, s. 483–545. Soames, S. Kripke on presupposition and anaphora. 2009. Dostupné z WWW: http://www-bcf.usc.edu/~soames/forthcoming_papers/Kripke_on_Presupposition.pdf. 154
Soames, S. Presupposition. In Gabbay, D.; Guenthner, F. (ed.). Handbook of Philosophical Logic. Vol. 4. Dordrecht: Reidel, 1989, s. 553–616. Stalnaker, R. Belief attribution and context. In Grimm, R.; Merrill, D. (ed.). Contents of thought. Tucson: University of Arizona Press, 1988. Stalnaker, R. Inquiry. Cambridge, MA: MIT Press, 1984. Stalnaker, R. Pragmatics. In Davidson, D.; Harman, G. (ed.) Semantics of Natural Language. Reidel: Dordrecht, 1972, s. 389–408. Stalnaker, R. Pragmatic presuppositions. In Munitz, M. K.; Unger, P. K. (ed.). Semantics and Philosophy. New York: New York University Press, 1974. Dostupné také
ve
formátu
PDF
z WWW:
https://files.nyu.edu/pds4/public/NYU-
08/Stalnaker1974.pdf. Stalnaker, R. Presuppositions. The Journal of Philosophical Logic. 1973, 2, s. 447–457. Strawson, P. On referring. Mind. 1950, 59, s. 320–344. Štěpánková, B. K funkci výrazů částicové povahy ve výstavbě textu, zejména k jejich roli v aktuálním členění. Praha, 2013. Disertační práce. Univerzita Karlova. Filozofická fakulta. Ústav českého jazyka a teorie komunikace. Veselý, V. K významovým vztahům v apoziční skupině. Slovo a slovesnost. 2013, 74, 3, s. 178–194. Veselý, V. Kategorie kvantity a její vyjadřování v jazyce. In Uličný, O.; Bláha, O. (ed.). Studie k Moderní mluvnice češtiny: Úvahy o české morfologii. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2013. Dostupné také ve formátu PDF z WWW: https://sites.google.com/site/mluvnicecestiny/publikacni-vystupy. Wilson, D.; Sperber, D. Ordered entailments: an alternative to presuppositional theories. In OH, Ch.-K.; Dinneen, D. Syntax and Semantics 11. Presupposition. London: Academic Press, 1979, s. 299–323. Wittgenstein,
L.
Logisch-Philosophische
Naturphilosophische. 1921, 14, 3/4. 155
Abhandlung.
In
Annalen
der
Xue, J.; Onea, E. Correlation between presupposition projection and at-issueness: an experimental study. In Roberts, C.; Tonhauser, J.; Kierstead, G. (ed.). Proceedings of ESSLLI 2011 Workshop on Projective Content. Ljubljana, 2011, s. 171–184. Dostupné také ve formátu PDF z WWW: http://wwwuser.gwdg.de/~voneaga/Xue&Oneaesslli11.pdf. Zeevat, H. Presupposition and accommodation in update semantics. Journal of Semantics. 1992, 9, s. 379–412. Zeevat, H.: Particles: Presupposition triggers, context markers or speech act markers. In: Blutner, R., Zeevat, H. (ed.). Optimality Theory and Pragmatics. Oxford: PalgraveMcMillan, 2003. Dostupné také ve formátu PDF z WWW: http://www.sfs.unituebingen.de/~cebert/teaching/09Presuppositions/Particles%20%20%20Presupposion%20Triggers,%20Context%20Markers%20or%20Speech%20Act%20 Markers%20%28Zeevat%29.pdf.
Zdroje: Český národní korpus – SYN. Ústav Českého národního korpusu FF UK, Praha. Dostupný z WWW: https://www.korpus.cz/. Praţský závislostní korpus (The Prague Dependency Treebank) 2.0. Ústav formální a aplikované
lingvistiky
MFF
UK,
Praha.
Dostupný
z WWW:
http://ufal.mff.cuni.cz/pdt2.0/index-cz.html. Prohlíţeč slovníků DEBDict. Dostupný z WWW: http://deb.fi.muni.cz/debdict/indexcs.php.
156
8 Přílohy Obr. 1:
Obr. 2:
157
Obr. 3:
Obr. 4:
158
Obr. 5:
Obr. 6:
159
Obr. 7:
Obr. 8:
160
Obr. 9:
Obr. 10:
161
