Profilace měkkých faktorů regionálního rozvoje. Ondřej Slach, Petr Rumpel, Jaroslav Koutský

9

Ondřej Slach, Petr Rumpel, Jaroslav Koutský

Profilace měkkých faktorů regionálního rozvoje

Tato odborná monografie v přehledné formě shrnuje výsledky výzkumu měkkých faktorů regionálního rozvoje realizovaných v rámci projektu pod názvem „Role měkkých lokalizačních faktorů v eliminaci disparit strukturálně postižených regionů Ostravska a Ústecka“, financovaného Ministerstvem pro místní rozvoj. Z hlediska obsahu částečně navazuje na monografii „Měkké faktory regionálního rozvoje“ od stejného autorského kolektivu. Na rozdíl od uvedené monografie, však prohlubuje praktickou dimenzi profilace (utváření) měkkých faktorů regionálního rozvoje prostřednictvím několika případových studií, které jsou věnovány zejména roli a významu kultury a kreativních odvětví v regionálním a městské rozvoji.

Profilace měkkých faktorů regionálního rozvoje Ondřej Slach, Petr Rumpel, Jaroslav Koutský


Klíčová slova: Regionální rozvoj, měkké faktory regionálního rozvoje, staré průmyslové regiony, regenerace, kultura, kreativní odvětví, Porúří, Sársko, Ostravsko, Ostrava. Tato odborná monografie vznikla jako jeden z výstupů v rámci projektu WD 61-07-1 „Role měkkých lokalizačních faktorů v eliminaci disparit strukturálně postižených regionů Ostravska a Ústecka“, který byl financován Ministerstvem pro místní rozvoj v letech 2007 až 2011.

Vydalo ACCENDO – Centrum pro vědu a výzkum, o.p.s., Ostrava 2013. Vydání první. Recenze: doc. RNDr. Jiří Ježek, Ph.D. - Západočeská univerzita v Plzni Mgr. František Kubeš - Kancelář strategie města Magistrátu města Brna

Sazba a grafická úprava ACCENDO – Centrum pro vědu a výzkum, o.p.s. Vytiskla tiskárna REPRONIS s.r.o., Teslova 873/2, Ostrava. Adresa nakladatelství: Švabinského 1749/19, 702 00 Moravská Ostrava [email protected] http://accendo.cz

© Mgr. Ondřej Slach; Doc. RNDr. Petr Rumpel, Ph.D.; RNDr. Jaroslav Koutský, Ph.D. ISBN: 978-80-904810-7-7

Obsah Předmluva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4 Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6 1. Přístupy k měkkým lokalizačním faktorům v německy mluvících zemích . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6 1.1. Vymezení a definice termínu měkké lokalizační faktory . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 1.2. Kritika dosavadního výzkumu měkkých lokalizačních faktorů v Německu . . . . . . . . . . . . . . . . . 14 2. Přístupy k měkkým lokalizačním faktorům v anglosaských zemích . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15 2.1 Limity konceptu měkkých lokalizačních faktorů. Od měkkých lokalizačních (statických) k měkkým faktorům regionálního rozvoje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15 3. Role měkkých faktorů v difuzi znalostí a tvorbě prostředí (milieu) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 16 3.1 Aglomerační efekty a přelévání znalostí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17 3.2 Role měkkých faktorů v kontextu prostředí (milieu) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20 3.3 Kreativní milieu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 29 3.4 Koncept kreativní třídy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 33 4. Restrukturalizace starých průmyslových regionů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 47 4.1 Nástin typologie starých průmyslových regionů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 47 4.2 Teoretické vysvětlení krize starých průmyslových regionů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 50 4.3 Proces restrukturalizace starých průmyslových regionů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 56 4.4 Představení metodologie případových studií . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 60 5. Porúří a IBA Emscher Park jako „dílna budoucnosti“ starých průmyslových regionů . . . . . . . 62 5.1 Vymezení regionu Porúří . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 63 5.2 Nástin historického vývoje regionu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 64 5.3 Proces deindustrializace a terciarizace v Porúří . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 67 5.4 Klíčové iniciativy v oblasti restrukturalizace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 70 5.5 Internationale Bauausstellung Emscher Park . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 74 6. Komparativní studie starého průmyslového regionu Sársko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 91 6.1 Vývoj regionu do 70. let – dominance montánního klastru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 92 6.2 Vývoj od 90. let do současnosti – krize montánního klastru, vznik IT klastru . . . . . . . . . . . . . . 95 6.3 Vybrané příklady regenerace a konverze brownfields . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 96 6.4 Shrnutí a inspirace pro transfer přístupů k rozvoji území . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 102 7. Prostorová organizace kreativních odvětví v Moravskoslezském kraji . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 104 7.1 Definice, vymezení a prostorová specifika kreativních odvětví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 105 7.2 Současný stav kreativních odvětví v Evropě a České republice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 111 7.3 Metodologie výzkumu kreativních odvětví v Moravskoslezském kraji . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 116 7.4 Výsledky výzkumu kreativních odvětví v Moravskoslezském kraji . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 118 8. Role kultury v procesu regenerace vnitřního města Ostravy: zaostřeno na prostor Stodolní ulice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 126 8.1 Základní charakteristika kulturních čtvrtí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 127 8.2 Nástin vývoje města Ostravy ve vazbě na téma vzniku kulturních čtvrtí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 131 8.3 Metodologie výzkumu a vývojové etapy Stdolní ulice jako kulturní čtvrti . . . . . . . . . . . . . . . . . . 137 8.4 Syntetické zhodnocení výsledků výkumu Stodolní ulice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 141 9. Závěr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 146 10. Summary . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 150 Literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 152 Rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 176 Seznam tabulek a obrázků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 177

Předmluva Autorský kolektiv následující publikace se výzkumu měkkých faktorů regionálního rozvoje systematicky věnuje od roku 2007, kdy začala realizace projektu WD 61-07-1 „Role měkkých lokalizačních faktorů v eliminaci disparit strukturálně postižených regionů Ostravska a Ústecka“. Záměr autorů zkoumat relevanci tématu měkkých faktorů v podmínkách České republiky předcházely dlouhodobé rešerše rozpracování tématu v německé literatuře i praxi. Před ukončením výzkumného projektu v roce 2012 jsme uvažovali, jak shrnout do ucelené, strukturované a pochopitelné podoby dosažené výsledky několikaleté práce, která byla věnována detailnímu rozpracování tohoto tématu. Na straně jedné jsme zvažovali možnost vytvoření „nové“ publikace. Taková kniha by však na řadě míst zákonitě musela odkazovat na původní publikaci autorského kolektivu z roku 2008. V rámci této knihy byl na začátku projektu zpracován vstupní teoreticko-metodologický základ problematiky měkkých faktorů rozvoje a na příkladu vybraných zkušeností z britského Manchesteru a německého Porúří byla demonstrována role měkkých faktorů v transformaci oblastí s tradičně silnou pozicí průmyslu. Naší ambicí je ale nabídnout čtenářům v kompaktní formě akumulované poznání měkkých faktorů prověřené ucelenějším chápáním samotného tématu i částečně revidované průběhem času. Z tohoto důvodu padla – po dlouhých diskusích – konečná volba na variantu přepracovaného vydání knihy Měkké faktory regionálního rozvoje, jelikož tato varianta plně koresponduje s naším stanoveným cílem a pevně doufáme, že identicky to bude interpretováno i jejími čtenáři. Při tvorbě této monografie jsme provedli redukci původního obsahu knihy, ale zejména jsme ji rozšířili o další kapitoly v podobě případových studií. Tyto úpravy odrážely měnící se chápání relevance nebo naopak určité vyjasnění okrajovosti konkrétních poznatků v rámci tématu měkkých faktorů rozvoje. Oproti původní verzi byly vyňaty dílčí pasáže v teoretické části. Znovu jsme již do textu nezařadili studii Manchesteru, neboť jsme ji chápali jako vstupní referenční a inspirativní rámec problematiky role měkkých faktorů v celkové transformaci území a dále jsme již ve sledování tohoto území intenzivně nepokračovali. Za mnohem zásadnější považujeme změny, jež proběhly na straně rozšíření publikace. Obsahová stránka nových částí především reflektuje posun v naší interpretaci měkkých faktorů regionálního rozvoje směrem od úzce chápaných měkkých faktorů rozvoje, v podobě různých forem kulturních, volnočasových či přírodních atraktivit, a infrastrukturního vybavení (amenities) k extenzivněji chápaným měkkým faktorů rozvoje, v podobě konstituce a kvality prostředí i vztahů a sítí v rámci něj. V tomto pojetí jsou pak významnými měkkými faktory rozvoje např. instituce v širokém slova smyslu v podobě „společenských pravidel hry“, jako jsou například tradice, zvyky, morální hodnoty. Formálně jsou instituce lidmi vytvářené rámce umožňující jejich interakce. Důsledkem podoby, resp. kvality institucí je vytváření a udržování předvídatelného prostředí, které snižuje míru nejistoty při interakcích a tím snižuje sociální a politické transakční náklady v rámci společnosti (North, 1992), či kvalita institucionálního prostředí (Camagni, 1991) nebo na tzv. „neobchodovatelné vazby“ (untraded interdepencies), které lze popsat jako „konvence, neformální pravidla a zvyky, které řídí ekonomickou směnu v prostředí nejistoty“ (Storper, 1997, str. 5). Jinak řečeno, obsahovým posunem se snažíme více se koncentrovat na aktéry (v síťové perspektivě), instituce a procesy, tj. příčiny, které stojí za vznikem a formováním úspěšného rozvoje regionů, a nikoliv na efekty z nich plynoucí, což mohou být mimo jiné výše uvedené úžeji chápané měkké faktory regionálního rozvoje v podobě specifické vybavenosti území infrastrukturou. Již výše zmíněné případové studie tvoří hlavní pilíř rozšířené publikace. Lze je rozdělit do dvou základních kategorií. První kategorií jsou krátké případové studie doplňující a empiricky přibližují diskutované téma, přičemž pro větší přehlednost byly odděleny od běžného textu prostřednictvím rámečků. Současně lze v publikaci narazit na další texty oddělené rovněž obdobnými rámečky, nicméně se jedná primárně o stručné komentáře či příklady, což je zdůrazněno i jinou grafickou podobou. Druhá kategorie zahrnuje tři obsáhleji koncipované případové studie, které mají vlastní logické členění a strukturu. Předmětem jejich pozornosti je v zájmových územích Porúří, Sárska a Moravskoslezského kraje posoudit relevantní aspekty z tématu měkkých faktorů rozvoje v procesu jejich celkové transformace s důrazem na restrukturalizaci regionální ekonomiky. Za nezbytné považujeme zmínit, že vybrané části z případových studií byly autory částečně publikovány v anglickém jazyce (např. v časopisech Regions či Ekonomie a Management). Tuto skutečnost však nepovažujeme za problematickou, jelikož cílovou skupinou tohoto textu jsou primárně čtenáři v České republice a hlavně v knize zpracovaná podoba

4


není identická s anglicky psanou verzí a především sjednocením případových studií vzniká „nová kombinace“, respektive nová kvalita. Motivace a volba jednotlivých případových studií je vysvětlena bezprostředně v pasáži textu, která jim předchází, nicméně společným jmenovatelem těchto případových studií, přes jejich rozdílnou řádovostní a tematickou specifikaci, je ona již zmiňovaná „pozměněná“ interpretace role a významu měkkých faktorů regionálního rozvoje. Navýšení významu případových studií je rovněž plně komplementární s povahou projektu, který byl navržen a realizován od základního k aplikovanému výzkumu a jedním z jeho cílů mělo být přinášet externím inspirace pro praktickou profilaci měkkých faktorů rozvoje. Je naší povinností na tomto místě také poděkovat všem, kteří napomohli při tvorbě této knihy. Konkrétně chceme na tomto místě poděkovat následujícím lidem. RNDr. Renátě Šňupíkové za cennou pomoc při zpracování formální stránky publikace, Mgr. Luďku Krtičkovi za tvorbu map v této publikaci, Mgr. Tomáši Borutovi za podnětné připomínky a názory, RNDr. Pavlu Bednářovi, Ph.D za podnětné připomínky a spolupráci na určitých částech této knihy, RNDr. Janu Ženkovi, Ph.D za cenné poznámky a postřehy k obsahu knihy. Taktéž chceme touto cestou poděkovat za podnětné připomínky a názory všem dalším, které jsme unavovali při tvorbě této knihy. Zvláštní díky pak patří oběma recenzentům Mgr. Františku Kubešovi a doc. Jiřímu Ježkovi, Ph.D. Publikací bychom rádi uzavřeli diskusi o vymezení a teoretickém chápání měkkých faktorů rozvoje a zároveň nabídli impulzy pro další řešení tématu zejména v empirické rovině. Samozřejmě další kumulace poznatků k tématu měkkých faktorů je odvislá od jejich praktické relevance i povaze změn v jejich samotném chápání. Stav a kvalitu měkkých faktorů považujeme za jeden ze zdrojů (faktorů) územní konkurenceschopnosti a adaptability v dlouhodobém časovém horizontu. Proto nepředpokládáme, že by v následujících dekádách toto dnes již etablované téma vypadlo z diskurzu územního rozvoje a jeho podpory. I na základě toho věříme, že takto koncipovaná kniha najde své čtenáře. Za autorský kolektiv Ondřej Slach


5

Úvod V posledních dekádách se pod vlivem nových technologických, politických a ekonomických změn v nejvyspělejších zemích světa postupně začínají více akcentovat nové faktory konkurenceschopnosti regionů. Tato změna je podmíněna narůstající obecnou disponibilitou, až saturací tzv. klasických tvrdých faktorů rozvoje v nejrozvinutějších regionech světa. Klasické tvrdé lokalizační faktory, jako např. dostupnost a cena ploch, dostupnost kapitálu a dostatečně vzdělaných pracovních sil, se stávají stále více ubikvitními, tj. obecně disponibilními, přístupnými a homogenními v nejrozvinutějších regionech světa, a takto relativně ztrácejí na svém tradičním výsadním významu pro prostorovou alokaci firem a mobilitu pracovních sil (jako „pull-faktor“). Pro vysoce kvalifikované pracovní síly a firmy v „nových“ odvětvích regionální ekonomiky naopak nabývají na relativním významu tzv. měkké faktory rozvoje a růstu (jako například image regionu, kvalita vzdělávací a volnočasové infrastruktury aj.), jejichž kvalitativní parametry ovlivňují konkurenceschopnost regionů, a to zejména za situace, kdy dochází k simultánní ubikvitizaci nejen tvrdých faktorů, ale i kodifikovaných znalostí (Maskell, Malmberg, 1999). Transformace významu tvrdých a měkkých faktorů rozvoje regionálních ekonomik je v přímé souvislosti s přechodem některých regionálních ekonomik od tzv. fordismu (economics of scale) k postfordismu (economics of scope), respektive s přechodem od ekonomiky založené dominantně na sekundéru (průmyslové výrobě) k „nové“ ekonomice s významným podílem terciérních a kvartérních aktivit (Bathelt, 1994, Rumpel, 2002). V nové ekonomice založené na znalostech se dále zvýrazňuje role přítomnosti vysoce kvalitních lidských zdrojů v regionu a jejich schopnost kreativně generovat inovace. Přilákat a udržet tyto žádoucí kvalitní lidské zdroje v regionu na bázi nabídky vysoce kvalitních parametrů měkkých faktorů je z pohledu regionálního rozvoje a konkurenceschopnosti zásadní. Velice zjednodušeně můžeme konstatovat, že lidé vykonávající kreativní, náročnou, a tudíž dobře placenou práci chtějí v regionu, v němž mají působit nebo již působí, odpovídající kvalitu životního prostředí, bydlení, kultury, sportu, vzdělávání aj. V případě nízké kvality těchto faktorů odcházejí často tyto vysoce mobilní pracovní síly do jiných regionů, které jim kromě dobře placeného pracovního místa (což rozhoduje) nabízejí také kvalitní pracovní i mimopracovní prostředí (jedná se o skupinu nových faktorů, které spolurozhodují a nabývají na důležitosti při rozhodování o prostorové lokalizaci).

1. Přístupy k měkkým lokalizačním faktorům v německy mluvících zemích Vysvětlení posilování relativního významu měkkých lokalizačních faktorů lze nalézt v procesu ubikvitizace tvrdých lokalizačních faktorů v rámci nejvyspělejších regionů světa. v globální ekonomice a v prostředí globální konkurence (v boji o nové trhy, pracovní síly, o kapitál, o plochy) nabízejí jádrové regiony dříve méně vyspělých zemí tvrdé lokalizační faktory v téměř stejné kvalitě jako nejvyspělejší státy, a to za situace, kdy se transportní náklady vlivem rozvoje dopravních technologií a kvalitativní změnou produktů výrazně snižují. Pro pochopení rostoucího významu měkkých lokalizačních faktorů považujeme za nutné uvést i další, komplementární příčiny. V tradičních lokalizačních teoriích hrály dopravní náklady klíčovou roli a regionální produkce (např. montánního průmyslu, chemického průmyslu atd.) byla značně závislá na dostupnosti surovin. V teoriích lokalizace převládal statický přístup a důraz na optimalizaci transportních nákladů (např. Weber, 1909, atd.), což mělo svoji oprávněnou logiku v ekonomice, kde dominoval primér (těžba surovin a zemědělství) a sekundér (průmyslová výroba). Avšak pro lokalizační chování dynamicky rostoucích firem hi-tech odvětví a terciéru, pro které přístup k surovinám ani přepravní náklady nemají zásadní význam, nemají tradiční lokalizační teorie žádné adekvátní vysvětlení. Tradiční lokalizační teorie byly vytvořeny zobecněním chování podniků v priméru a sekundéru, ale pro lokalizační chování firem v terciéru nemají relevantní explanační význam, a to především z důvodu minimální reflexe měkkých lokalizačních faktorů (Bathelt, 1992, Martinelli, Moulaert, 1993, Bathelt, Glückler, 2002). Malá schopnost vysvětlit lokalizační chování firem se ještě zvýraznila s nástupem „nových“ kreativních odvětví, jako např. design, multimédia atd., založených na vysoce kreativních pracovních silách (viz např. Thiel, 2007, Pratt, 1997, 2005, Mossig, 2004, Krätke, 2002). S tím souvisí vzestup významu tzv. kreativní třídy (creative class), jejíž přítomnost v regionu podmiňuje vznik a rozvoj nové, převážně urbánní ekonomiky, založené na kreativitě a vědomostech, tj. ekonomiky, ve které hrají měkké faktory klíčovou roli (Florida, 2002, Klaus, 2006, Musterd et al., 2007). V důsledku výše uvedeného komplexu změn došlo a dochází ke komplementárnímu doplnění měřitelných tvrdých

6


lokalizačních faktorů (ceny vstupů) o měkké, hůře měřitelné faktory. Přes rostoucí význam měkkých lokalizačních faktorů jsou tvrdé faktory při vysvětlování prostorového rozložení socioekonomických aktivit stále velmi důležité (Brake, Bremm, 1993). Měkké lokalizační faktory se staly postupně předmětem diskurzu praxe politiky regionálního rozvoje v Německu či Rakousku, zejména v souvislosti s novými politickými strategiemi pro selektivní přilákání firem, a to především v rámci tzv. high-road strategií regionálního rozvoje, které staví na přítomnosti nejkvalitnějších pracovních sil a na inovacích.1 Další faktor, který posílil akceptaci měkkých faktorů, lze spatřovat v hlubší reflexi endogenně orientovaného regionálního rozvoje (viz např. Ježek, 2007). Procesy globalizace a internacionalizace dynamicky rozšiřují mezinárodní vazby, přičemž měkké faktory mohou za předpokladu své široké reflexe působit jako jakýsi specifikující prvek mezi jednotlivými lokalitami nebo regiony. Podle např. Van den Berga a Brauna (1999) dávají měkké faktory městům možnost využít jejich vlastní (endogenní) iniciativu k vylepšení jejich konkurenční pozice tvorbou např. atraktivního lokálního prostředí.

1.1. Vymezení a definice termínu měkké lokalizační faktory Skrze kvalitu lokalizačních faktorů je definována atraktivita určitého místa, popřípadě regionu. Ta je rozhodující pro přicházející nebo stávající investory a napomáhá utvářet konkurenceschopnost podniků (Meyer-Stamer, 1999). Měkké a tvrdé lokalizační faktory jsou vzájemně komplementární. Uvedená komplementarita má vícedimenzionální charakter, a to jednak z hlediska regionu jako komplexu vzájemně provázaných elementů (Weichhart, 2000), jednak z hlediska vzájemné úzké funkční závislosti mezi tvrdými a měkkými faktory. Měkkým lokalizačním faktorům je obecně připisován rostoucí význam (např. Komar, 2003, Romero, 2005), ale často se autoři omezují jen na toto konstatování (viz např. Revilla Diez, Schätzl, 2006). Heterogenitu a rozporuplnost diskuse o měkkých lokalizačních faktorech lze dokumentovat na adjektivu „měkký“. Někteří autoři spojují toto adjektivum s menším významem z hlediska dopadu na regionální rozvoj, a považují proto např. atmosféru (Helbrecht, 2001) nebo kulturu (Bendixen, 2001, Freundt, 2003, Beckmann, 2005) za „tvrdý“ lokalizační faktor, proti čemuž se staví do opozice Grabow, Hollbach-Grömig (1995), kteří oponují tvrzením, že měkké lokalizační faktory mohu být významné, aniž by se musely stát nutně „tvrdými“. Ani v rámci debaty o měkkých lokalizačních faktorech v odborných kruzích v Německu neexistuje názorový konsenzus v jednoznačném rozlišování mezi tvrdými a měkkými lokalizačními faktory, neboť není možné exaktně stanovit jejich vzájemný poměr. Tyto faktory koexistují v různých regionech ve složitě identifikovatelných průnicích, kombinacích a interakcích (Voß, 2004). Dziembowska-Kowalska, Funck, (1999) dělí lokalizační faktory podle jejich vlivu. Za tvrdé faktory považují ty, které přímo ovlivňují regionální dispozice pro určitou ekonomickou aktivitu a mají bezprostřední (visible impact) dopad na čistý zisk, tj. jsou determinovány tržními silami nebo přímými intervencemi trhu. Měkkými lokalizačními faktory rozumějí takové, jejichž dopad je buď nepřímý, nebo nemají žádný viditelný, respektive měřitelný (invisible impact) dopad na ekonomické výstupy, zjednodušeně řečeno, že se neobjevují v účetních knihách. Nejfrekventovanější typologii měkkých lokalizačních faktorů podali Grabow, Hollbach-Grömig (1995), kteří současně zdůrazňují, že při výzkumu měkkých lokalizačních faktorů je nezbytné pracovat i s tvrdými lokalizačními faktory, protože jinak výzkum nebude mít smysl: Tvrdé lokalizační faktory. Faktory, jejichž kvalita a úroveň je primárně kalkulovatelná. Mezi tyto faktory patří např.: disponibilita kvalifikovanými lidskými zdroji (zaměstnanci), disponibilita plochami (průmyslové zóny) a nebytovými a kancelářskými prostorami, externí dopravní napojení (letiště, železnice, silnice, vodní cesty), interní stav dopravní infrastruktury, ceny za plochy, prostory a budovy atd. M ěkké podnikatelské lokalizační faktory. Mají bezprostřední vliv na aktivitu podniků/podnikatelů, avšak nejsou primárně kalkulovatelné (měřitelné), neboť jsou předmětem subjektivního hodnocení každého podnikatele/podniku. 1 Ke kritickým aspektům spojeným se strategiemi zaměřenými na profilaci měkkých lokalizačních faktorů podrobněji Astleithner (1999).

7

M ěkké individuální lokalizační faktory. Jsou záležitostí osobních preferencí jak pracovníků managementu, tak samotných zaměstnanců a nemají bezprostřední vliv na aktivity podniků. Vliv mají především na jejich pracovní motivaci a pracovní efektivitu, respektive na celkovou disponibilitu vysoce kvalifikovanými lidskými zdroji v regionu. Výrazným způsobem ovlivňují výběr místa k bydlení a stávají se tak faktorem stabilizace stávajícího, případně atrakce nového obyvatelstva. Tabulka 1: Přehled tvrdých a měkkých lokalizačních faktorů

TVRDÉ LOKALIZAČNÍ FAKTORY

MĚKKÉ PODNIKATELSKÉ LOKALIZAČNÍ FAKTORY

MĚKKÉ INDIVIDUÁLNÍ LOKALIZAČNÍ FAKTORY

TRH PRÁCE Disponibilita kvalifikovanými lidskými zdroji – zaměstnanci Úroveň platů a mezd

Kvalita institucí ovlivňujících trh práce (hlavně úřady práce a městské úřady)

Možnosti vzdělávání a dalšího vzdělávání

Pracovní příležitosti a nabídky pracovních míst Vzdálenost pracovního místa Možnosti vzdělávání a dalšího vzdělávání

Specializace trhu práce

PODNIKATELSKÉ PROSTŘEDÍ a INFRASTRUKTURA Disponibilita plochami (průmyslové zóny), nebytovými prostorami a kancelářskými prostorami

Image průmyslových zón

Kvalita a vzhled prostor a budov a jejich okolí (parky) Komunikační a sociální infrastruktura (v pracovním prostředí)

Externí dopravní napojení (letiště, železnice, silnice, vodní cesta)

Dopravní napojení a obslužnost (parkoviště, silnice, veřejná doprava)

Interní stav dopravní infrastruktury (silnice, parkoviště, systém veřejné dopravy) CENY, NÁKLADY, PŘÍJMY Ceny za plochy, prostory a budovy Komunální daně a poplatky Subvence a podpůrné granty poskytované městem Likvidace odpadů a ekologické náklady a povinnosti Energie, voda Platy a mzdy

8


Regionální diference ve mzdách a životních nákladech

TRHY, EKONOMICKÉ VAZBY, KOOPERAČNÍ SÍTĚ – „NETWORKS“ Blízkost (malá vzdálenost) Networks vně podniku (např. Neformální kontakty v místě jiných závodů stejného podniku s úřady práce, školami, sdruže- (sociální kvalita prostředí) ními aj.) Blízkost dodavatelů Blízkost odbytových trhů Kontakty s podniky - stejného sektoru a odvětví - jiných odvětví Blízkost vědecko-výzkumných zařízení Kooperace s institucemi veřejného sektoru

Podpora aktéry z veřejného sektoru

Pracovní kontakty zaměstnanců v místě Kvalita/pověst výzkumných zařízení Konsenz ekonomických (podnikatelských) aktérů a aktérů z veřejného sektoru

GEOGRAFICKÁ POLOHA MĚSTA Dostupnost trhů a relevantních ekonomických regionů

Image geografické polohy Geopolitická (geoekonomická) poloha

Dostupnost jiných atraktivních lokalit v rámci regionu

FLEXIBILITA, MENTALITA, AKTIVITA (INICIATIVA) Flexibilita, aktivita a kompetence - podnikatelů a podniků - veřejné správy - politických rozhodujících subjektů Mentalita zaměstnanců (pracovní nasazení, nemocnost, flexibilita, vlastní iniciativa)

Mentalita spoluobčanů a kolegů z pracovního prostředí (krajová specifika, náboženství atd.)

EKONOMICKÉ KLIMA Konsenz aktérů z veřejného a soukromého sektoru (Ne)přátelské chování představitelů správy vůči podnikatelům Stabilita plánování (stabilita územního plánu a definování priorit města) Politickoekonomické klima ve vnějším prostředí (region, stát)


9

IMAGE, TRADICE Image mikrolokality

Image mikrolokality

Image města

Image regionu

Image regionu

Atmosféra města (metropolitní vs. provinční)

„Modernost“ (orientace na služby, na nové technologie) Image z mezinárodního pohledu

Historický a kulturní význam města

Význam tradic a historie lokality Lokální vázanost podniků a obyvatel

KULTURA Význam města jako centra kultury a médií Sponsoring kultury

„Etablovaná“ kulturní zařízení (divadla, muzea, výstavy, veletrhy, galerie, koncerty) Zábavní kultura (hudební a umělecká scéna, kina, diskotéky, herny, restaurace a „hospůdky“) Events – slavnosti ve městě Frekvence a kvalita neetablovaných akcí Nabídka možností aktivní seberealizace v oblasti kultury

KVALITA KRAJINY, KVALITA MĚSTA a JEHO LOKALIT Parky, zelené plochy, zeleň Historické části města Vzhled města a jeho utváření (modernizace) Vzhled a kvalita okolní krajiny BYDLENÍ, SPORT a VOLNÝ ČAS, INFRASTRUKTURA Nájemné Disponibilita atraktivními domy, byty a stavebními pozemky Školy Zdravotnická péče Dopravní infrastruktura Možnosti nákupu

10


Možnosti (pří)městské rekreace Sportovní možnosti Bezpečnost KVALITA ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ Čistota vzduchu a vody

Klima/počasí

Geologická stabilita

Čistota vzduchu

Ekologické požadavky a podmínky (zákony a vyhlášky, regulativy)

Kvalita vody

Ekologické standardy (voda, odpadní hospodářství, recyklace)

Image životního prostředí Postoje a úroveň aktivity v oblasti ochrany a tvorby životního prostředí

Zdroj: Převzato a upraveno podle Grabow, Hollbach-Grömig, 1995 Další úhel pohledu na typologii, respektive diferenciaci měkkých lokalizačních faktorů nabízí Beckmann (2005), který skupinu měkkých lokalizačních faktorů redukuje na soubor metafaktorů, které jsou dále podrobovány hlubšímu výzkumu. Klasifikovanými metafaktory byly: investiční klima v regionu; kvalita života; image regionu; osobní preference cílových skupin regionu. S pojmem metafaktory se setkáváme také u Grabowa (2005). Zde se jedná rovněž o praktickou redukci, neboť jednotlivé faktory nejsou aktéry, respektive respondenty vnímány izolovaně, nýbrž jako komplex provázaných faktorů. Zejména u měkkých individuálních a podnikatelských faktorů proto dochází k redukci za účelem eliminace snížení informačních ztrát. První skupinou jsou měkké faktory, jejichž důležitost je vnímána jako vysoká. Sem patří bydlení, volný čas a životní prostředí. Druhou skupinu tvoří faktory, které jsou považovány na méně důležité, tj. kultura, atraktivita a image, jejichž význam se výrazně liší podle odvětví, velikosti. K tématu měkkých lokalizačních faktorů se vyjadřuje Weichhart (2000), který používá stejnou typologii měkkých lokalizačních faktorů, tj. měkké podnikatelské a měkké individuální lokalizační faktory, kdy prvně jmenované interpretuje jako dílčí elementy sociálního a ekonomického klimatu regionu. Současně rozšiřuje kategorii lokalizačních faktorů na mobilní a imobilní. Různé elementy nebo faktory regionálních struktur mají v současnosti tu vlastnost, že jsou více či méně mobilní nebo imobilní. Míra mobility může být stanovena z ekonomického hlediska, pomocí nákladů na prostorový přesun daného faktoru. Některé faktory je možno přesunout jen za cenu vysokých nákladů, poté se jedná o imobilní faktory. U ostatních je možno uskutečnit prostorový transfer při zachování nízkých, nebo dokonce nulových nákladů. Všechny lokalizační faktory, které jsou prostorově ukotvené a relativně imobilní, musí být konfrontovány s prostorovou konkurencí.

Veřejná zeleň jako měkký faktor rozvoje Jak již bylo uvedeno, tak kvalitu a dostupnost veřejné zeleně lze zařadit mezi významné měkké faktory regionálního rozvoje. Vymezení veřejné zeleně není jednoznačné a v anglosaském světě se častěji aplikuje termín „zelená infrastruktura“ (např. Tzoulas et al., 2007),


11

která může mít pozitivní dopady například na zdraví obyvatel, ochranu životního prostředí, tj. celkově na kvalitu života (např. Šilhánková, 2003). V následujícím textu se budeme věnovat významu veřejné zeleně ze dvou vybraných perspektiv. První část bude věnována jednotlivým aspektům dopadu zeleně na ekonomický rozvoj lokalit. „Zelená infrastruktura“ nemůže sama indukovat ekonomický rozvoj města, ale zajišťuje městu dlouhodobé a konzistentní lokalizační výhody a pozitivní image, které se mohou projevit jako měkký faktor rozvoje při rozhodování o místě bydliště, ale také při lokalizaci a fungování podniků (Rößler, Costa, Mathey, 2005). V druhé části budeme stručně diskutovat o významu veřejné zeleně z pohledu stabilizace a atrakce rezidentů.

Vyšší hodnota nemovitostí v blízkosti (kvalitní) veřejné zeleně Velmi diskutovaným tématem je vliv zeleně na hodnotu okolních nemovitostí. Americká urbánní socioložka Jane Jacobs tvrdí, že parky a volné plochy nedokážou zvyšovat hodnoty nemovitostí, které jsou v jejich sousedství, ani stabilizovat, natož pak povznášet své okolí (1969). Edwards (2008) naopak říká, že cena nemovitosti je pozitivně ovlivněna blízkostí parku, ale v případě, že je park neudržován, cena nemovitosti je pak negativně ovlivněna blízkosti takovéhoto parku. Význam pozitivního vlivu prostorové blízkosti zelené infrastruktury na cenu nemovitostí, potažmo pozemků byl předmětem řady empirických studií (viz např. Lerner, Poole, 1999, Luther, Grühn, 2001, Kenneweg, 2004, Mielke, 2008), přičemž v tomto případě lze považovat disponibilitu kvalitní zelené infrastruktury za pozitivní externí efekt (Mielke, 2008). Výzkum realizovaný v Berlíně sledoval, mimo jiné, vliv prostorové blízkosti, respektive vzdálenosti zelených ploch (grünflachen) na cenu pozemků. Výsledky výzkumu ukázaly signifikantní vliv zelených ploch na cenu pozemků, kdy největší rozdíl byl mezi městskými bloky s blízkostí zelených ploch do 400 metrů na straně jedné a bloky s existencí zelených ploch vzdálených více než 400 metrů na straně druhé (Luther, Grühn, 2001, Wilke, Herbert, 2004). V reálných číslech pak pozemky ve vzdálenosti menší než 400 metrů dosahovaly průměrné střední ceny pozemků ve výši 443,10 eura, zatímco pozemky za (nad) touto hranicí výše 271,53 euro. Zajímavým zjištěním je také skutečnost, že nejvýznamnější vliv měla druhá prostorová vzdálenostní kategorie, tj. 101 až 200 metrů, a nikoliv nejnižší prostorová vzdálenost, tj. do 100 metrů (viz tabulka), což znamená, že ne vždy korelují nejvyšší ceny s bezprostřední blízkostí (Kenneweg, 2004). Tabulka 2: Cena nemovitostí v závislosti na vzdálenosti od zelených ploch Vzdálenost rezidenčních nemovitostí od nejbližších zelených poch

Střední hodnota ceny pozemků euro/m2

do 100 m

407,37

101–200 m

495,39

201–400 m

434,60

401–600 m

333,27

601–800 m

259,48

více než 800 m

26,79

celkově

396,00

Zdroj: Převzato a upraveno podle Luthera, Grühna, 2001, Wilkeho, Herberta, 2004

12


Přístup založený na sledování cenového dopadu zelených ploch však omezuje řada faktorů. V zásadě je totiž poměrně složité efektivně izolovat vliv dalších faktorů jako např. lokalizace, charakteristiku nemovitosti atd. (Klaphake, Meyerhoff, 2003) a současně také kvalitu zelených ploch samotných.

Vliv na stabilizaci a atrakci nových rezidentů Význam kvality a disponibility zelených ploch v urbánních oblastech v kontextu mobility narostl zejména v přímé souvislosti s procesem rezidenční suburbanizace. Z hlediska rezidenční suburbanizace pak mezi nejproblematičtější aspekty lze zařadit přirozeně jak vyšší hluk a špínu v urbánních prostorech, tak nedostatek zelených ploch. Obecně se pro popis těchto příčin vedoucích ke změně polohy bydliště používá pojem escapism – jako únik od nevyhovujícího prostředí města (Bourne, 1996). Ostatně kvalitnější environmentální podmínky patří k hlavním motivům k migraci do suburbánních lokalit (viz např. Sýkora, 2003). Nízká kvalita, špatná dostupnost, či dokonce úplná absence zelených ploch vystupuje do popředí v negativním slova smyslu především v blízkém okolí bydliště (Harth et al., 1998). Blízké okolí bydliště lze definovat jako životní prostor, který se seskupuje v docházkové vzdálenosti od vlastního bydliště. Jedná se o prostor společenské interakce nebo volnočasových aktivit (Heineberg, 2006) a vytváří klíčový element akčního prostoru individuality (Werlen, 2000). Výzkum realizovaný v Mnichově ukázal, že 60 % rodin, které se přestěhovaly do suburbánních oblastí, by raději zůstalo ve městě, přičemž mezi jeden z hlavních důvodů, které je motivovaly k této změně, byla právě absence zelených ploch v blízkosti jejich okolí. Vysoká úroveň zelených ploch může přímo přispět ke stabilizaci obyvatelstva v určitých urbánních oblastech. Zde je nutné zdůraznit, že sledovat pouze kvalitu zelených ploch by bylo pouze parciálním řešením. Stejně důležitá jako kvalita zelených ploch je jejich dostupnost, a to z pohledu velikosti, významu a hierarchie těchto ploch. Zajímavou inspirací je strategie hierarchizace zelených ploch, která je realizována v Mnichově v rámci koncepce kompakt-urban-grün. Strategie vychází z optimální distribuce poměru veřejné zeleně na jednoho obyvatele ve vztahu k jeho časové dostupnosti v rámci prostorových úrovní. První kategorií je „sousedská“ úroveň (Nachbarschaftsebene), kde poměr odpovídá 4 m2 na jednoho obyvatele, dále úroveň „obytného bloku“ (Wohngebietsebene) s plochou 6 m2/obyv., následovaná úrovní „městská čtvrť“ (Stadtteilebene) při ploše 7 m2 a konečně na úrovni „města“ (Stadtebene), kde se velikost plochy dosahuje 8 m2/obyv. (dále viz tabulka) (Iling, Thiel, 2005). Tabulka 3: Volnočasové potřeby na zelené a volné plochy v rámci koncepce kompakt-urban-grün Dostupnost: Úroveň I („sousedská“)

Úroveň II („obytného bloku“)

Úroveň III („městské čtvrtě“)

do 250 m, do 5 minut pěší chůze

Velikost:

0,2–1 ha

Potřeba:

nejméně 4 m2/obyv.

Dostupnost: Velikost:

do 500 m, do 10 minut pěší chůze 1–10 ha

Potřeba:


Dostupnost:

do 1 000 m, do 20 minut pěší chůze

Velikost:

7–40 ha

Potřeba:


Zdroj: Převzato a upraveno podle Ilinga,Thiela, 2005


13

Imobilní lokálně ukotvené lokalizační faktory se musejí „ucházet“ o mobilní lokálně neukotvené lokalizační faktory (Straubhaar, 1996, cit. ve Weichhart, 2000). K imobilním lokálně ukotveným produkčním faktorům patří místní pracovní síla, realizovaný investiční kapitál, půda, infrastruktura, právní, společenské a etnické normy, zákony, regulace a měkké lokalizační faktory. Mezi mobilní lokalizační faktory pak řadíme podnikatele, závody, kvalifikované lidské zdroje a zvláště kapitál. V regionální konkurenci, která je v nových socioekonomických rámcových podmínkách nevyhnutelná, hrají imobilní produkční faktory rozhodující roli. Autor vychází z předpokladu, že arbitráže2 jsou stále nižší, a proto se tato konkurence bude s narůstajícími tendencemi vyostřovat. Když se nepodaří imobilní (z velké části měkké) lokalizační faktory v co nejširší míře zatraktivnit, region v této konkurenci většinou neuspěje. Weichhart dále upozorňuje, že význam měkkých lokalizačních faktorů spočívá v tom, že „recept na úspěch“ prosperujících regionů není empiricky jednoznačně ukotven v síťových strukturách ekonomického systému, neboť mimo čistě ekonomických faktorů vstupuje do hry celá řada dalších regionálních atributů. Ty jsou označovány jako měkké lokalizační faktory, z velké části determinované daným kulturním a sociálním systémem. Ty především představují klíčový předpoklad, že se podaří udržet kvalifikované nebo vysoce kvalifikované lidské zdroje – stěžejní pro sektory s vysokou přidanou hodnotou – v regionu, čímž tyto faktory nepřímo ovlivňují lokalizační rozhodování podniků. Tuto tezi uvádí autor do kontextu průmyslových okrsků, které jsou ukotveny na základě měkkých i tvrdých faktorů v regionálně kontextualizovaných strukturách. Ty jsou vzájemně propojeny ve formě určitých action settings, které jsou konstruovány skrze sociální praxi a kulturu komunikačních interakčních struktur. Z toho vznikající hybridní a difuzní vazby mezi ryze ekonomickými a sociokulturními praktikami vedou ke konstatování, že skutečně přesvědčivé empirické doklady pro interregionální propojení pomocí ryze ekonomických údajů mohou jen stěží podat jejich komplexní vysvětlení.

1.2. Kritika dosavadního výzkumu měkkých lokalizačních faktorů v Německu Dosavadní výzkumy zaměřené na problematiku měkkých lokalizačních faktorů kritizuje pro jejich metodiku a tradiční (konzervativní) přístup Thießen (2005) a své výtky shrnuje do dvou bodů. T eoretická fundovanost. Teoretická fundovanost výzkumů vlivu měkkých lokalizačních faktorů je slabá, nebo dokonce chybí. Tradiční lokalizační teorie chování ekonomických subjektů modelují vliv měkkých lokalizačních faktorů jen velice okrajově. Tento teoretický nedostatek se negativně promítá do empirie, protože otázky postrádají teorií podepřené „vyostření“ výzkumných hypotéz. E mpirická fundovanost. Techniku dotazování řídících pracovníků na míru vlivu měkkých lokalizačních faktorů je nutno považovat za anachronickou, protože předpokládá racionalitu, sebereflexi a pochopení komplexních souvislostí, které nemohou být respondenty adekvátně interpretovány. K převažujícímu vnímání měkkých lokalizačních faktorů v dosavadním pojetí, kdy měkké lokalizační faktory jsou často charakterizovány jako silně subjektivní, nebo dokonce iracionální či neekonomické (Grabow, 2005). Podobně kritická i je Helbrecht (2001), která zdůrazňuje, že většina výzkumů operovala s měkkými lokalizačními faktory tvrdým a materialistickým pohledem, charakteristickým pro industriální společnost, a konstatuje, že měkké lokalizační faktory jsou racionální a ekonomické. Mírně kriticky se k těmto závěrům staví Bathelt a Glückler (2002), protože jde o popisný strukturální efekt, který představuje výsledek specifických ekonomických a sociálních procesů, a dodávají, že koncept měkkých lokalizačních faktorů sice poskytl lepší explanaci než tvrdé lokalizační faktory, ale vysvětlení procesů za nimi stojících nevysvětluje. Tito autoři považují za hlavní problém měkkých lokalizačních faktorů to, že se jedná o empirický konstrukt, pro který chybí teoretický základ. S rozšířením katalogu lokalizačních faktorů o měkké lokalizační faktory je podle autorů dosaženo limitu tohoto přístupu, který pojímá výhradně struktury, ale nabízí explanaci ekonomických a sociálních procesů, na jejichž pozadí se tyto struktury konstruují, respektive jsou konstruovány. Dále podotýkají, že stejně jako tradiční lokalizační analýzy tvrdých faktorů ani tyto příliš nezohledňují roli ekonomických aktérů. Tyto kritiky lze vnímat jako relevantní, protože teoretický základ skutečně tvoří přehled klasických lokalizačních teorií

14

2 Mezinárodní obchod je v podstatě arbitráž na světovém trhu zboží; zboží jsou kupována na levných trzích a prodávána na dražších trzích.

(Grabow, Hollbach-Grömig, 1995, s. 73–102) a má opravdu převážně empirický charakter. Přínosů všech těchto studií, vycházejících primárně z klasických lokalizačních teorií, je i přes uvedenou kritiku celá řada. Především přispěly významným způsobem k rozšíření diskurzu v oblasti regionálního rozvoje, a to jak z hlediska akademické obce, tak i z hlediska praxe regionálního rozvoje. Řada měst, obcí a regionů začala zohledňovat i faktory jako image, volnočasové aktivity atd.

2. Přístupy k měkkým lokalizačním faktorům v anglosaských zemích Termín měkké lokalizační faktory (weiche Standortfaktoren) se etabloval v odborné common language pouze v Německu (viz výše), v dalších německy mluvících zemích se používají jiné termíny spojené s danou problematikou (Grabow, Hollbach-Grömig, 1995). Jako vysoce problematický se jeví překlad do anglického jazyka, neboť doslovný překlad soft locational factors se v literatuře vyskytuje jen zřídka, a to zpravidla jen u německých autorů (např. Eickelpasch, Lejpras, Stephan, 2007). Někteří němečtí autoři (Ellger, 2001, Fürst, Löb, 2005, Floeting, 2007) transferují termín měkké lokalizační na anglický termín amenities, což vzhledem ke společné strukturální interpretaci vykazuje nejvyšší míru analogie. Problematika amenities se vyskytuje v rámci prací celé řady autorů, přičemž hlavními reprezentanty jsou např. Jacobs (1969), Clark (2002), Glaeser (1992), Florida (2002) atd. Detailní pozornost amenities bude tématem další části této publikace. Zajímavou studií je práce Wong (1998). Autorka operacionalizovala v rámci svého výzkumu celkem 11 faktorů, které rozdělila pro potřeby výzkumu do dvou skupin. (1) tradiční ekonomické rozvojové faktory, jako je např. fyzická infrastruktura, dostupnost, kapitál, finance, lidský kapitál, průmyslová struktura atd., a (2) měkčí nehmatatelné faktory (kvalita života, institucionální vybavenost, obchodní kultura, lokální identita a image). Výzkum byl realizován v severovýchodní Anglii a zaměřil se na vnímání relevance faktorů podmiňujících regionální rozvoj mezi aktéry veřejného sektoru. Na základě hloubkových semistrukturovaných rozhovorů konstatuje, že ti, kteří preferovali druhou skupinu faktorů, byli více ovlivněni inovativními myšlenkami a zaujímali více vizionářský postoj k lokálnímu ekonomickému rozvoji, zatímco rutinéři preferovali první skupinu faktorů. Autorka argumentuje, že tradiční lokalizační faktory jsou i nadále nutnými podmínkami, zatímco měkčí kvalita individuálních lokalizačních faktorů poskytuje dodatečné, optimální podmínky ekonomického úspěchu. Avšak měkké nehmatatelné faktory mají klíčovou roli při zvyšování lokální konkurenceschopnosti. Pokud se budeme soustředit na určitou nehmatatelnost faktorů, pak se dostáváme postupně k roli milieu, kdy od počátku osmdesátých let lze pozorovat návrat regionu coby místa ekonomické interakce a vzniku inovací do centra pozornosti (viz např. Läpple, 2001, hovoří o tzv. new regionalism). Bunnell a Coe (2001) uvádějí soubor sedmi subnacionálních prostorových platforem: nové průmyslové oblasti, klastry, inovační prostředí, neomarshallova centra, technologické okrsky, technopole, učící se regiony. Všechny tyto koncepty se snaží uchopit podstatu lokalizace klastrů charakteristických vysokou intenzitou vzájemné interakce hmatatelných (ekonomických, sociálních a politických institucí) a nehmatatelných (znalostí – „tichých znalostí“, know-how, zvyků) elementů. Právě tyto měkké (nehmatatelné) elementy, v našem pojetí milieu (prostředí), budou dále rozvinuty.

2.1 Limity konceptu měkkých lokalizačních faktorů. Od měkkých lokalizačních (statických) k měkkým faktorům regionálního rozvoje Význam měkkých lokalizačních faktorů jsme z části dokumentovali v předchozí části textu na procesu ubikvitizace tvrdých lokalizačních faktorů, ovšem ubikvitizaci podléhají i kodifikované znalosti. Zajímavými příspěvky k ubikvitizaci znalostí jsou příspěvky Maskella (1996) a Maskella, Malmberga (1999). Klasické pojetí lokalizačních faktorů z počátku minulého století (Weber, 1909) dělilo faktory na lokalizační, které jsou v každém regionu specifické, a ubikvitní, jakými byly v době vzniku této teorie např. vzduch, čistá voda nebo levná pracovní síla. Přes řadu kritik Weberovy teorie ji považuje Maskell (1996) za částečně platnou i dnes. S tím rozdílem, že řada dříve lokalizačních (specifických) faktorů podléhá ubikvitizaci, přičemž mezi tyto faktory patří např. transakční náklady nebo kodifikované znalosti3. Proces ubikvitizace se dotýká negativně především vyspělých, tj. vysocenákladových (high-cost), regionů a pozitivně naopak levných, tj. nízkonákladových (low-cost), regionů. Maskell tvrdí, 3 Ubikvitizace kodifikovaných znalostí podléhá určitým zjednodušením, protože jsou jednak přehlíženy problémy spojené s rekontextualizací kodifikovaných znalostí v jiných regionech a jednak schopnost potenciálních příjemců tyto kodifikované schopnosti adekvátně absorbovat a využít (Ibert, 2006).

15

že konkurenceschopnost podniků lokalizovaných v regionu je determinována komplexem všech lokalizačních (lokalizovaných) faktorů a struktur každého státu nebo regionu, které tvoří jeho „lokalizované schopnosti“ (localised capabilities), kterými jsou např. specifické zdroje surovin, lidský kapitál, normy, rutiny, tradice a další lokální instituce. Lokalizované schopnosti významně napomáhají vzniku jedinečných technologií a specifických organizačních forem produkce (Bathelt, Depner, 2003). Ubikvitizací mají Maskell a Malmberg na mysli proces vyvazování „lokalizovaných schopností“ a kompetencí, což oslabuje již zmiňovanou konkurenceschopnost. Tuto skutečnost dávají do souvislosti (a) s globalizací a internacionalizací (viz např. Sýkora, 2000, Šindler, 2007) a (b) s ubikvitizací kodifikovaných znalostí. a) Globalizace a internacionalizace se projevují v difuzi technologií, organizačních principech atd., které se odrážejí ve změně světové prostorové dělby práce. To znamená, že určité množství stejného zboží může být produkováno v určitém regionu za stejnou či nižší tržní cenu než v původním regionu, a to i přes nezbytné transakční náklady, což se vztahuje hlavně k produkci v průmyslu a především pak takzvaných footloose podniků (viz např. Schamp, 2000, Matuschevski, 2004). b) Nekodifikované (tacitní) znalosti nebo také implicitní znalosti vznikají skrze procesy učení a tvorby inovací; pokud vznikají v rámci určitého regionu, spoluvytvářejí jeho „lokalizované schopnosti“. Tacitní znalosti jsou personálně vázané a vznikají ze životních zkušeností, praxe a učení ve smyslu osobního know-how. Tyto znalosti mohou být i nevědomé (that we know more than we can tell; Polany, 1967, cit. v Bathelt, Glüker, 2002, s. 57). Přenos těchto znalostí je podmíněn osobním kontaktem (prostorovou blízkostí), protože tyto znalosti jsou primárně neartikulovatelné (Franz, 2002), přičemž je lze získat pouze vlastní zkušeností a spoluúčastí na dané činnosti (pomocí školení nebo praxe; Blažek, Uhlíř, 2002, s. 159), respektive holisticky prostřednictvím demonstrace (Ibert, 2006). Kodifikované znalosti jsou pak zprávy nebo informace (Läpple, 2001), které lze jednoduše přenášet mezi aktéry i na dálku pomocí moderních telekomunikačních technologií (Spilková, 2004, s. 258). Nekodifikované znalosti vytvářejí klíčovou konkurenční výhodu v ekonomice založené na znalostech. Regiony nebo aglomerace musí pro udržení své konkurenceschopnosti neustále obnovovat (kontextualizovat) znalostní bázi a procesy učení tak, aby byla tato konkurenční výhoda (nekodifikované znalosti) neustále reprodukována. Hlavní problémy v klasickém pojetí, tj. statické interpretaci měkkých lokalizačních faktorů, lze shrnout následujícím způsobem: principiálně vycházejí z klasických lokalizačních teorií, které jsou z velké části opouštěny (Blažek, Uhlíř, 2002), jednak pro svoje četná zjednodušení reality a jednak z toho důvodu, že lokalizace je jenom jednou z aktivit podniků a firem. Dalším důvodem je, jak již bylo uvedeno výše, omezená schopnost klasických lokalizačních teorií reflektovat dynamické procesy, protože pojetí měkkých lokalizačních faktorů pracuje s předpokladem, že výhodnost se vztahuje k určitému okamžiku – stavu (tj. lokalizaci), tj. nevysvětlují sociální, kulturní a ekonomické procesy, na jejichž základě jsou tyto faktory utvářeny, což v konečném důsledku omezuje možnost vysvětlení dynamických aglomeračních procesů těmito klasickými lokalizačními teoriemi. Koncept měkkých faktorů v této statické interpretaci je schopen vysvětlit důsledky vlivu ubikvitizace tvrdých faktorů, kde působí jako jakýsi pomyslný jazýček na vahách, ale ubikvitizaci, respektive kontextualizaci dynamických procesů již vysvětlit nedokáže (Bathelt, Glückler, 2002, Thießen, 2005). Od statické interpretace prostorové distribuce ekonomických aktivit se tedy dostáváme k dynamické interpretaci, proto opouštíme termín implikující primárně statické konotace a v dalším textu budeme operovat s termínem měkké faktory regionálního rozvoje tak, abychom podali širší explanační rámec pro jejich roli v regionálním rozvoji.

3. Role měkkých faktorů v difuzi znalostí a milieu Tradičně se předpokládalo, že inovace je lineární proces začínající kapitálovou injekcí do výzkumu, což vede zákonitě lineárně ke komerčním výsledkům. Von Hippel (1988) zjistil, že inovační proces je založen na interakcích řízených uživateli (user driven). Inovace mají interaktivní povahu – úspěšný inovační proces je systémový a komplexní; zahrnuje v optimálním případě uživatele, zprostředkovatele a vědce ve zpětnovazebním procesu učení se. Interaktivní praxe tvorby inovací vyžaduje sociální kompetence aktérů, vysokou kvalitu komunikačních kompetencí aktérů a mentalitu týmové práce, jakož i geografickou/prostorovou blízkost (local proximity) aktérů/subjektů. Blízkost je důležitá pro interaktivní proces inovace – tvorbu inovací můžeme sledovat často ve specifických geografických

16


koncentracích aktérů, kde dochází k utváření „netržních vztahů“ (untraded interdependencies, Dosi, 1988, Storper, 1997). Výhody plynoucí ze vzájemné koexistence firem (externí úspory) vedou ke vzniku aglomerací jednotlivých firem. Aglomerační efekty jsou chápány jako přímá úspora v nákladech vyplývající z prostorové koncentrace konkurenčních podniků, dodavatelů i odběratelů a sdílení společné infrastruktury, popřípadě technologií (economies of scale). Moderní aglomerační výhody plynou především ze sdílení informací, spolupráce, prostředí (Spilková, 2004). Aglomerační efekty se dále dělí na interní a externí efekty, přičemž externí efekty podléhají ještě další diferenciaci na lokalizační efekty a urbanizační efekty (Maier, Tödling, 1998). Zatímco lokalizační efekty jsou generovány podniky podobné produkce, tak urbanizační efekty vznikají interakcí mezi různými odvětvími a aktivitami. Jelikož se v projektu soustředíme spíše na urbánní prostory v rámci typologicky různorodých regionů, zejména starých průmyslových, uvádíme přehled urbanizačních efektů, mezi něž lze zahrnout (Maier, Tödling, 1998, s. 140): velikost odbytového trhu; existence rozsáhlého trhu kvalifikovaných pracovních sil; dostupnost podnikových služeb, výzkumných zařízení, kvalitní infrastruktura; m ožnost přímých hospodářských a sociálních kontaktů s ostatními podniky a rozhodovacími institucemi; dostupnost specializované nabídky kulturních a společenských zařízení. Moderní aglomerační principy vedoucí ke shlukování znalostně orientovaných firem ve městech lze spatřovat v následujících skutečnostech (Isaksen, 2004, Searle, De Valence, 2005, Kujath, 2006): n ové sektory spoléhají na výměnu komplexních a diverzifikovaných, nekodifikovatelných znalostí, často v rámci časově omezených projektů; tyto znalosti mají výrazné aspekty implicitnosti (tacitness) a specifičnosti lokálních znalostí; n ové firmy zejména v počátcích své existence spoléhají na tzv. lokální buzz (viz níže) a informační toky jsou silnější ve větších městech (aglomeracích); v ybrané sektory se specializují na nerutinní služby, které jsou založeny na úzké spolupráci s klienty; i nterakce mezi tvůrci znalostí, klienty a firmami vyžaduje malou geografickou vzdálenost a osobní kontakt – face to face (dále jen F2F). Z výše uvedeného lze usuzovat, že důležitým faktorem konkurence je schopnost výměny informací akcelerující difuzí znalostí (knowlege spillovers). Kanály pro difuzi znalostí jsou jednak rozdílné formy kooperace v oblastech výzkumu a vývoje, jednak fluktuace pracovníků mezi výzkumnými zařízeními a podniky, jakož i pouhé vzájemné pozorování mezi konkurenčními podniky (Franz, 2004).

3.1 Aglomerační efekty a znalostní spillovers Současné strukturální změny vycházejí z předpokladu, že produkce znalostí je rozhodujícím faktorem konkurenceschopnosti (viz např. Schwarz, 2006). Proces invence a inovace není omezen pouze na jednotlivé aktéry, popřípadě podniky, naopak se odehrává v kontextu komplexní interakce a kooperace, takže je spojen různorodými formami transferu znalostí a difuzí znalostí. S fenoménem znalostních spillovers se setkáváme již u Alfreda Marshalla (1920), který tvrdil, že: „Tajemství obchodu přestává být tajemstvím, ale tyto informace jsou ve vzduchu: když někdo dostane nějaký nápad, tak ten je posléze převzatý ostatními a kombinován s jejich vlastními představami. Tak se nápad stává zdrojem dalších myšlenek.“ (Marshall, 1920, cit. v Läpple, 2001 s. 6) Znalostní spillovers lze definovat především jako externality, u kterých se informace technického, vědeckého nebo obchodního obsahu stávají jistým druhem veřejného statku, tj. pozitivními externími


17

efekty4 (Schwarz, 2006). Spillovers vznikají skrze externality, ale zároveň jsou samy externalitami pro uživatele znalostí. Zatímco inovace se mohou šířit na velké vzdálenosti, vychází se u přelévání (difuze) znalostí z předpokladu, že jejich prostorová disponibilita je ve formě veřejného statku omezena, neboť významnou roli hrají například osobní kontakty.5 Klíčová je tedy z tohoto pohledu prostorová blízkost. Znalostní spillovers je jako jistá forma netržní interakce ve formě externality silně závislá na prostorové blízkosti, protože v mnoha případech je tento snadný přenos myšlenek a nápadů založen na sledování nebo poslechu, přičemž je zřejmé, že schopnost vidět nebo slyšet se snižuje výrazně s narůstající prostorovou vzdáleností (Glaeser, 2000, cit. In Florida, Stolarick, 2006 s. 1800). Prostorové omezení tedy vyplývá z mnohem užšího vztahu mezi vznikem nebo nabytím znalosti a jejím užitím, než mezi vznikem a využitím určité inovace. Vyvstává nám zde otázka – silněji než u difuze inovací – jaké prostorové faktory (ukazatele) podporují znalostní spillovers mezi inovujícími aktéry (Koschatzky, 2001). V literatuře věnující se problematice znalostních spillovers panuje konsenzus týkající se důležitosti prostorové blízkosti. Předmětem diskuse však je, zda stimulaci růstu inovací podporují specializované, nebo diverzifikované aglomerace (viz např. Desrochers, 2001, Paci, Usai, 1999). Příčinou těchto sporů může být fakt, že tato prakticky výhradně ekonometrická měření vycházejí z určité typologie odvětvových rozdílů, která jsou jen neadekvátní náhradou jiných relevantních proměnných (Scott, 2006a). Jelikož je naše práce zaměřena na měkké faktory urbánního charakteru, budeme se soustředit na skupinu preferující aglomerační diverzitu. U vzniku a působení znalostních spillovers efektů dělí Glaeser et al. (1992) externality na dva druhy: M arshall-Arrow-Romer (MAR) externality vycházející z prací Marshalla (1920), Arrowa (1962), Romera (1986). MAR externality se vztahují ke znalostním spillovers mezi podniky v rámci jednoho produkčního odvětví, tj. jedná se o externality vyprodukované a spotřebované pouze v daném sektoru, což je prakticky analogické s lokalizačními výhodami. Koncentrace určitého výrobního sektoru v určitém městě v tomto pojetí zvyšuje intenzitu znalostních spillovers a má pozitivní dopad jak na samotný výrobní sektor, tak i na město. J acobs externality (podle prací Jacobs, 1969). U těchto externalit je upřednostněna tvorba znalostních spillovers v rámci diverzifikované ekonomické struktury, tj. prostřednictvím urbanizačních výhod. Podniky neprofitují primárně z přenosu znalostí v rámci jednoho sektoru, ale ze znalostních spillovers, ke kterým dochází mimo určité odvětví. Z toho důvodu je kladen důraz na diverzifikaci růstových a inovačních procesů a podniků v průmyslově diverzifikovaných regionech. Podle této teze rostou rychleji diverzifikované regiony, a nikoliv specializované regiony. Podobně Feldman a Audretsch (1999) operují s totožným dělením externalit, ale podrobněji popisují Jacobs externality. Podle Jacobs (1969, cit. ve Feldman a Audretsch, 1999) je nejdůležitějším zdrojem znalostních spillovers diverzita těchto znalostí ve velkých městech. Tento přístup zdůrazňuje, že heterogenita výrobních odvětví a aktivit uvnitř geografického prostoru regionu je hlavní příčinou externalizace znalostí, což ve svém důsledku zvyšuje inovační aktivity a následný ekonomický růst. Nutným předpokladem pro efektivní transfer znalostních spillovers v regionu je existence společné vědecké základny (platforma), vytvářející prostor a možnost pro interakci mezi různými aktivitami, popřípadě odvětvími. Společná výzkumná platforma urychluje výměnu existujících myšlenek a generování jejich nových kombinací v rozdílných, avšak současně komplementárních odvětvích. Dále autoři zdůrazňují, že u lokální konkurence nemá Jacobs na mysli tradiční konkurenci mezi produkty na trhu. Místo toho se přiklání ke konkurenci mezi nápady ekonomických subjektů. Jinak řečeno, rostoucí počet firem v rámci jednoho sektoru neposiluje automaticky potenciál generování nových idejí, ale spíše větší konkurence mezi firmami podporuje vznik nových nápadů. Samotný empirický výzkum realizovaný Feldmanem a Audretschem (1999) byl pak rozdělen do dvou základních kategorií. V první kategorii se autoři zaměřili na inovační aktivity v různých sektorech ve specifických lokalitách, přičemž studie přesvědčivě dokázala, že specializace ekonomických aktivit nepodporuje inovativní výstupy. Jejich výsledky spíše poukazují, že diverzita napříč komplementárními ekonomickými aktivitami se sdílenou místní výzkumnou platformou přispívá ve vyšší míře ke generaci inovací. Navíc výsledky naznačují, že míra lokální konkurence nápadů uvnitř města napomáhá inovativním aktivitám více než lokální úzká specializace. V rámci druhé kategorie se autoři zaměřili na

18

4 Pozitivní externality označují pozitivní účinky, které vznikají třetí (přímo nezúčastněné) osobě na základě jednání dvou aktérů (Schamp, 2007).

efekt diverzity na úrovni firem. Zde výsledky ukázaly, že inovační aktivity mají v čase výrazněji klesající tendenci v prostředí vysoce specializované lokální ekonomiky úzkého sektoru, než když vznikají napříč různorodou skupinou komplementárních oborů sdílejících společnou výzkumnou platformu. Shrnutí kritických argumentů vycházejících z tvrzení, že prostorová koncentrace podniků nevede nutně k difuzi znalostí, přináší Oerlemans et al. (2001). Jejich kritika se týká následujících problematických aspektů: P okud to lze, většina firem se snaží optimalizovat a minimalizovat množství kontaktů tak, aby nedocházelo k narušení autonomie budoucích rozhodnutí o aktivitách firmy. Na jedné straně se snaží firmy minimalizovat množství kontaktů směrem zevnitř ven, na straně druhé však musí udržovat staré a získávat nové kontakty, které umožňují žádoucí přelévání informací a znalostí z externího prostředí pro potřebný rozvoj firmy. V elká část znalostí je ukotvena v určitém kontextu, přičemž tyto znalosti (tacit knowledge) jsou specifické, tudíž neartikulovatelné, obtížně sdělitelné a těžce přenosné. T ransfer znalostí podporuje imitace a snižuje tím vlastní konkurenceschopnost původního nositele inovace. Ne všechny znalosti mohou být získány na bázi lokálních kontaktů. Dynamický rozvoj informačních technologií snižuje význam lokálních sítí. Kritický pohled na prostorovou blízkost mají také Breschi a Lissoni (2001), kteří tvrdí, že technické znalosti nejsou zdaleka statické, ale jsou vysoce dynamické. Inkrementální technické změny se nacházejí ve všech sektorech a nesou s sebou nové kódy komunikace, stejně tak jako nové artefakty, které mění slovník integrovaných praktiků: Ti, kteří nejsou součástí, ačkoliv jsou v blízkosti, se nemohou naučit nic z tohoto slovníku. Fyzická blízkost primárně neimplikuje sociální blízkost, a to nejen ve velkých městech; epistomologické komunity nejsou nikdy tak široké, aby přijaly všechny členy lokální komunity (viz srovnání Hakanson, 2005). Autoři navíc dodávají, že výsledky prací Feldmana s Audretschem (1999) sice přesvědčivě dokazují, že inovační aktivity mají tendenci k prostorovému klastrování, méně přesvědčivé je však tvrzení, že tyto výsledky je možné vysvětlit tím, co je v jejich pracích nazýváno jako „významný důkaz existence znalostních spillovers“. Podle nich se zde nejedná o důkaz, ale spíše o předpoklad existence znalostních externalit (knowledge externalities), přičemž se na tento předpoklad odvolávají (Feldman a Audretsch, 1999) jakožto na jediné rozumné vysvětlení jejich výsledků (s. 261). Scott (2006a) spatřuje hlavní problémy spojené se studiemi zaměřenými na výskyt MAR nebo Jacobs externalit především v tom, že pozornost by neměla být upřena primárně na původ externalit v tom či onom sektoru, ale, a to především, na zakořenění těchto externalit například v transakčních sítích, v procesech učení, v lokálních strukturách pracovních trhů, v prvcích infrastruktury atd. Výzkumy v kontextu externalit tak podle něj neobjevují elementární aspekty inovací, protože výskyt těchto externalit je pouze odrazem jiných, jednodušších procesů. Hlavním výsledkem studií zaměřených na znalostní spillovers je i přes uvedenou kritiku skutečnost, že prostorová blízkost (geography matters) podporuje transfer znalostí a má pozitivní vliv na podnikové inovace, a to i přes dynamický vývoj informačních a telekomunikačních technologií (Koschatzky, 2001). Pouze konstatování, že pro difuzi znalostí a generování inovací je třeba geografické blízkosti, by bylo nedostatečné. Stejně důležitou, nebo dokonce ještě klíčovější roli hraje kulturní, sociální prostředí (milieu), v němž se difuze znalostí odehrává. Hlavní otázkou tedy je, jaké musí mít charakteristiky prostředí regionu, nebo spíše města, aby se zde zvyšovala pravděpodobnost difuze znalostí a vznik inovací.

5 Transfer znalostních spillovers může být v řadě případů záměrným a aktivně iniciovaným uzavřením kooperace mezi podniky, s cílem vyváženého profitu pro participující subjekty. V principu může jakákoliv výměna mezi aktéry určité sítě vést k potenciálnímu přenosu znalostních spillovers (Schwarz, 2006).

19

3.2 Role měkkých faktorů v kontextu prostředí milieu Inovativní milieu6 Pojem inovativní milieu (milieu innovateur) byl poprvé použit skupinou Groupe de Recherche Européen sur les Milieux Innovateurs (dále jen GREMI) v polovině 80. let 20. století (Fromhold-Eisebith, 1995). Milieu představuje podle autorů reprezentujících tuto skupinu jakýsi inkubátor pro vznik inovací, přičemž za původce inovace není považován samostatný podnik, ale milieu, v němž je podnik integrován. Milieu ve smyslu socioekonomického zázemí regionu je výsledkem interakce mezi podniky, institucemi a pracovními silami, které skrze výměnu informací a kooperativní učení redukují nejistotu vznikající z permanentní proměny technologických paradigmat (Fritsch et al., 1998). Toto vzájemné učení se staví na mobilitě pracovních sil, na úzkých kontaktech v rámci dodavatelských vazeb ve formě F2F kontaktů, což umožňuje a podporuje vzájemná prostorová blízkost. Z výhod existujících regionálních sítí profitují pak v principu všichni aktivně participující aktéři, avšak největší profit mají malé a střední podniky (Sternberg, 1995). Charakteristická je pro všechny participující podniky jistá závislost při simultánním zachování určité míry autonomie, což se i přes intenzivní konkurenci projevuje také v úzké kooperaci. Camagni (1991) definuje milieu jako: Komplexní, hustou síť vztahů – a to především neformálních sociálních vztahů – uvnitř vymezené územní jednotky (teritoria), prezentující se externě specifickou image; interně je charakteristické určitou sounáležitostí, což stimuluje lokální inovační schopnost prostřednictvím synergických a kolektivních procesů učení (Camagni, 1991, s. 3). Maillat (1991, viz srovnání např. Krätke, 1995) definuje prvky vytvářející organizační a funkční rámec inovativního milieu následovně: E xistence určité množiny aktérů – tito aktéři (firmy, výzkumné a školicí instituce, místní orgány) musejí být relativně nezávislí při uskutečňování svých rozhodnutí a musejí mít jistou míru autonomie při realizaci strategických rozhodnutí. F yzické elementy – endogenní disponibilní zdroje a infrastruktura, jakož i nehmotné elementy (know-how) a institucionální elementy (různé formy místní správy a organizací disponujících rozhodovacími kompetencemi). F orma interakce, která tvoří hlavní východisko pro kooperace – aktéři musejí být vzájemně na sobě závislí pro dosažení co nejvyššího užitku z disponibilních zdrojů. Kultura učení utvářející se flexibilně v průběhu času mění chování aktérů a generuje nová řešení. Fromhold-Eisebith (2004) definuje tři klíčové aspekty inovativního milieu s odkazem na výše uvedenou citaci: (1) efektivní vztahy mezi aktéry uvnitř teritoriálního rámce, (2) sociální kontakty, (3) posilující proces učení, společnou image a pocit sounáležitosti. 1) První aspekt znamená, že proces kooperace a výměna informací mezi klíčovými aktéry ekonomického rozvoje, reprezentovanými hlavními institucemi, je podporován (urychlován) lokalizací těchto aktérů ve stejném regionu, a to ve vzájemné prostorové blízkosti. Tato konfigurace umožňuje rychlé a časté F2F kontakty, které podporují formální a neformální tvorbu inovací. Pro skutečnou schopnost indukovat inovace a rozvoj by měli být aktéři participující v milieu klíčovými osobnostmi pocházejícími explicitně z různých typů organizací, jako jsou průmyslové firmy a podniky ze sektoru služeb, univerzity, výzkumná zařízení, orgány územní správy atd. Při dodržení těchto předpokladů může dojít ke vzniku podhoubí pro kreativitu. Kreativita je výsledkem nových kombinací myšlenek pocházejících z rozdílných oblastí aktivit. V důsledku toho se mohou lidé integrovaní ve vztahové síti navzájem inspirovat, mohou kombinovat komplementární schopnosti a kompetence, které jsou nezbytné k tvorbě nových technologických řešení, realizaci podnikatelských záměrů nebo implementaci nových programů. Relevantní vztahová síť zakořeněná v regionu musí být otevřená externím informačním tokům, a to z důvodů prevence lock-in a zachování cirkulace informací v regionu. 2) Druhý aspekt se vztahuje ke specifickým výhodám sociálně zakořeněných procesů učení. Výměnu know-how a akceptaci rad jiných lidí zvýhodňují dobré neformální, osobní kontakty mezi lidmi kon-

20

6 Samotné inovativní milieu lze považovat za měkký faktor regionálního rozvoje podporující endogenní regionální rozvoj (Fritsch, 2003), přičemž např. Butzin (1996) považuje inovativní milieu za „ultra měkký“ faktor regionálního rozvoje (jedná se svým způsobem o rozšíření základní dichotomie tvrdé vs. měkké faktory regionálního rozvoje, pozn. autorů).

stitujícími lokální prostředí, což se projevuje ve vysoké míře vzájemné důvěry. Pomocí jejich snadné F2F komunikace, důvěry a nových informací proudících z osoby na osobu je redukována nejistota a učení a inovace jsou urychlovány. Efektivní kombinace jak formálních, tak i méně formálních vztahů urychluje a usnadňuje bezplatný přístup ke strategickým informacím (search function) nebo službám, což podporuje firemní rozvoj. Typ vztahů, respektive vztahový kapitál (Maillat, 1998a) charakteristický pro kreativní milieu vyžaduje vysokou míru důvěry. Jeho vybudování tak vyžaduje vysoké časové náklady. 3) Třetí aspekt indikuje, že v ekonomicky úspěšné lokalitě skupina aktérů často vědomě formuje koherentní jednotku, která utváří společnou regionální identitu. Pocit sounáležitosti určuje (determinuje) prostorovou hranici prostředí, jehož hranice jsou tam, kde končí působení sociálních sítí a pocit soudržnosti. Identita milieu a pocit sounáležitosti hrají důležitou funkci v harmonizaci rozdílných profesních zkušeností a zájmů jednotlivých aktérů a směřuje je ke společným cílům v rozvoji lokality. GREMI zdůrazňuje v tomto kontextu sjednocující roli regionální kultury, odborné kompetence, systému společných hodnot. Crevoisier (2001, s. 247) uvádí celkem pět chronologicky řazených přístupů realizovaných v rámci GREMI: a) GREMI I se pokoušela podchytit rozdílnosti v inovačním chování firem, lokalizovaných v různých regionech. b) GREMI II zkoumala externí a interní informační zdroje nezbytné pro kreativní proces v rámci firem. c) GREMI III analyzovala kreativní sítě a ukázala, jak tyto sítě fungují v prostorové, lokální a nadlokální perspektivě. d) GREMI IV sledovala vývoj regionů s identickou produkční strukturou (např. specializace v oblasti obuvnictví, hodinářství, textilu atd.). V těchto regionech existovalo identické technologické a podnikatelské prostředí, jelikož se vždy jednalo o stejné odvětví, ale regiony vykazovaly rozdílné vývojové vzorce, a to od prudkého ekonomického úpadku až po silný ekonomický růst. Tyto extrémní rozdíly bylo možno vysvětlit právě pomocí prostorově vázaných faktorů. e) GREMI V se zabývá urbánním milieu a snaží se vysvětlit s využitím přístupu inovativního milieu dynamiku ekonomických procesů. První studie věnované inovativním milieu se zaměřovaly na různé regiony (tzv. „třetí Itálie“) nebo na oblasti mimo velkých měst jako např. Silicon Valley (Saxenian, 1994, Franz, 1999) nebo Bádensko-Württembersko (Ježek, 2003).7 Novější výzkumy autorů skupiny GREMI (např. Maillat, 1997, Camagni, Capello, 2005) kladou větší důraz na urbánní prostory a považují je za klíčové (privilegované) nositele inovačních procesů v regionech (viz srovnání Bunnell, Coe, 2001, Floeting, 2007). Maillat (1997, 1998b) identifikuje tři základní funkce měst v inovativním milieu v následujících bodech:

Funkce instituce Město je sociální systém tvořený specifickými aktéry a jejich vzájemnými vazbami. Systém města samozřejmě nezahrnuje pouze firmy, ale také řadu dalších specificky městských aktérů, jako např. výzkumné a školicí organizace, obchodní komory, politické a správní orgány atd. Tito aktéři se spolupodílejí na vzniku a rozvoji integračních a učících se míst (meeting places a interaction places). Jejich interakce probíhá na základě určitých pravidel a formálních, jakož i neformálních kódů, způsobů chování a jednání. Takto strukturovaný a fungující urbánní subsystém je schopen institucionalizovat tyto kódy a pravidla. Institucionalizace svým způsobem konstituuje regulaci behaviorálních schémat, která s sebou nesou vznik rutin a kontinuity (stability). Proces institucionalizace se spojuje s elementy materiálními (infrastruktura, budovy), neformálními (know-how, důvěra) a formálními (právní normy, politická rozhodnutí). Tento proces formalizace je charakteristický objektivizací, čímž má autor na mysli přechod od nahodilých činností k organizovaným 7 Silicon Valley a Bádensko-Württembersko vykazují přes určité paralely ve srovnání s regiony „třetí Itálie“ celou řadu rozdílů ve vztahu jak k dominujícím platovým a zaměstnaneckým poměrům, tak i formám regionální konkurence, jakož i míře vlivu státních zásahů. Proto se jeví dosti problematickým vnímat tyto regiony jako pevné součásti nadřazeného modelu regionálního rozvoje, tj. inovativního milieu (Bathelt, 1998).

21

a kontinuálním (permanentním) rutinním činnostem. Pokud činnosti takto fungují, jejich iniciátoři jsou schopní v závislosti na svých vztazích uvnitř sítí mobilizovat určité veřejné nebo privátní zdroje a ty předat existujícím městským aktérům. Takto došlo ke vzniku většiny výzkumných a vzdělávacích institucí v mnoha městech.

Funkce zakořenění v zastavěných oblastech Město je materiální jednotkou, která je charakterizována určitou hustotou a kontinuitou zastavěných ploch. Tato myšlenka propojení s prostorem má klíčovou roli v teritoriálně založeném přístupu. Zakotvení v zastavěných plochách vytváří lepší podmínky pro instituce při podpoře přechodu od disperzních činností ke koordinovaným aktivitám. Budovy jsou charakteristickým prvkem měst a podílí se simultánně na jeho stabilitě i změně. Výstavba nových budov a nových míst podporuje vznik nových organizací, neboť jim poskytuje infrastrukturní zázemí. Budovy a jejich prostorová lokalizace jsou nositeli dobré či špatné pověsti (reputace), popřípadě značky (brandu) a vytváří image, čímž se mohou stát oporou jejich společenské a ekonomické symbolické funkce. Fyzická blízkost elementů a homogenita uvnitř určitého města podporuje jejich efektivní kombinaci ve formě využití endogenních zdrojů a tím pádem stimuluje celkovou produkční funkci území města.

Funkce kombinační Ve městech se vyskytuje řada typicky urbánních odvětví a ekonomických aktivit, a to především v oblasti podnikatelsky orientovaných služeb, jako jsou např. komunikace, design a móda, marketing, reklama a finanční služby, ke kterým můžeme doplnit ještě kulturní, administrativní a vzdělávací aktivity. Ty jsou rovněž – ovšem ne výlučně – lokalizovány ve městech, často v metropolitních oblastech. Ve vztahu mezi jednotlivými aktéry pak vysoká míra redundance (v pozitivním smyslu širších možností při vytváření nových vazeb a sítí viz níže) ve městech zvyšuje možnost volby partnera. Důležitou roli hraje také geografická blízkost posilovaná prostorovou koncentrací infrastruktury, institucí, organizací nebo osob. Vedle geografické blízkosti existuje také ekonomická a kulturní blízkost vycházející ze společného zájmu, který se odráží v pravděpodobnosti setkání a realizace obchodu nebo výměny (komerčního nebo nekomerčního charakteru). Město je podle autora konglomerátem různých aktérů (osobností, firem, asociací, veřejných institucí atd.) a různých lokalit (vzdělávací instituce, výzkumná centra, průmyslové zóny, volnočasové prostory atd.), kde mohou být uskutečněny různé druhy a varianty interakcí. Maillat považuje za hlavní výzvu regionální politiky nalezení způsobu propojení rozvoje urbánních systémů ve vazbě na teritoriální produkční systémy skrze integrační a učicí místa a skrze aglomerační výhody plynoucí z blízkosti, různorodosti a dostupnosti. Pojem integrační a učicí místa se poprvé objevil u autorů Rémy a Voyé (1992, cit. v Klaus, 2006, s. 24), kteří se zabývali výzkumem malých městských klastrů či sítí uvnitř městských produkčních systémů. Významnými prvky tvořícími funkční uzly mezi městskou organizací a produkčním systémem jsou v jejich pojetí právě integrační a učicí místa. Takovými místy jsou např. výzkumná a vzdělávací zařízení, průmyslové a obchodní veletrhy, muzea, kina, společenské kluby a specifické veřejné prostory, popřípadě nebo dokonce samostatné budovy (např. obchodní centra; viz srovnání Crevoisier, 2001, s. 253). Klaus (2006, s. 238) se domnívá, že integrační a učicí místa jsou klíčovými elementy při utváření inovativního milieu u kreativních odvětví. Fakt, že kreativní milieu je založeno na vzájemných mezilidských vztazích, znamená, že toto milieu je charakterizováno vysokou dynamikou, jejíž kvalita a intenzita se v průběhu času mění. Z tohoto pohledu není milieu dlouhodobě inovativní, nýbrž může, stejně jako sítě a aktéři, zestárnout a ztratit schopnost inovovat. V případě starých průmyslových regionů je příliš koherentní a homogenní milieu bráno spíš jako bariéra pro transfer nových technologií a myšlenek z externího prostředí (Sternberg, 1995). Lütke (2006) pracuje s premisou, že kreativní milieu prochází cykly podobnými klasickým produkčním cyklům. Životní cyklus milieu se skládá v jejím pojetí celkem ze sedmi periodických cyklů: (1) kreativní milieu – zde dochází k permanentní interakci mezi aktéry (viz výše); (2) inovativní milieu – v tomto cyklu vznikají již samotné inovace, které jsou výsledkem kreativního procesu;

22


(3) produktivní milieu – v rámci tohoto cyklu jsou inovace primárně implementovány do výrobního procesu; (4) neinovativní milieu – produkty z milieu jsou částečně standardizovány, tj. technologicky zvládnuty; (5) stagnující milieu – tento cyklus se vyznačuje poklesem přidané hodnoty lokalizované produkce; (6) obranné milieu – aktéři pod tlakem plné technologické standardizace (imitace) čelí zvýšenému tlaku konkurence a vytvářejí obranné koalice, které jim umožňují zachování mocenské pozice v milieu; (7) sklerotické milieu – v regionu dominují formální (strnulé) vazby na úkor volných (slabých), respektive flexibilních a milieu podléhá určité formě sklerózy, která se projevuje ve ztrátě konkurenceschopnosti.8

Sítě (networks) Významnou roli v konceptu inovativního milieu hrají sítě mezi aktéry a míra zakořenění (embeddness), neboť tyto sítě a zakořenění v nich mají velký vliv na rozvoj milieu a generování inovačních procesů (Floeting, 2007). Inovativní milieu však vytváří nadřazený rámec sítím, protože milieu představuje normu, stejně jako formu sociokulturních způsobů chování a jednání (Butzin, 1996). Granovetter (2005) popisuje význam sociálních struktur a jejich vliv na ekonomické jednání. Základní principy shrnuje do čtyř bodů: Normy a hustota sítě vazeb. Normy – ve smyslu sdíleného pohledu na správný způsob chování – jsou pevně ukotveny a posilovány v hustší sociální síti (tento argument odpovídá tradičnímu pohledu v rámci sociální psychologie). Vychází se z poznání, že v hustší síti existuje více jedinečných způsobů, kudy může informace či idea putovat mezi jakýmikoliv dvěma body (uzly). Vyšší hustota sítě tedy způsobuje, že představa o normách je více frekventovaná, diskutovaná, a tedy fixovaná. Důsledkem hustých sítí je, že kolektivní akce založené na eliminaci či minimalizaci problému „černého pasažéra“ jsou mnohem efektivnější ve skupinách s hustou a soudržnou sociální sítí, kde aktéři přijímají normy odsuzující „černé pasažérství“ a zdůrazňují důvěru. Je nutno poznamenat, že větší skupiny lidí nemohou mít tak silnou hustotu sociální sítě, neboť lidé jsou omezeni ve svém vnímání, prostorových a časových možnostech a v možnosti udržovat své kontakty. Čím větší je tedy skupina, tím je menší schopnost rozvíjet a posilovat normy, včetně těch odsuzujících „černé pasažérství“. Síla slabých vazeb (the strenght of weak ties). Většina informací mezi lidmi je na mikroúrovni vyměňována více prostřednictvím slabých vazeb (weak ties) než prostřednictvím silných vazeb (strong ties). Hlavní důvod spočívá v tom, že naši nejbližší (rodina, blízcí přátelé…) se pohybují ve stejném fyzickém, informačním a společenském prostředí jako my a obvykle nemohou podat potenciálně cenné informace z jiných oblastí. Více nových informací tak získáváme převážně od různých známých, s nimiž nás pojí volnější nebo slabé vazby. Tyto informace mohou být velice často důležitým informačním zdrojem, například při hledání nové práce (viz např. Granovetter, 1973). Slabé vazby na makroúrovni významně ovlivňují podle Granovettera flexibilitu a akceschopnost komunit, popřípadě městských částí. Městské části disponující větším množstvím slabých vazeb mají vyšší schopnost mobilizace než městské části organizované v relativně uzavřených klikách. Pro bližší vysvětlení podává empirický důkaz na příkladu italské komunity v Bostonu. Tato komunita nebyla schopná organizovaného odporu vůči plánům městské správy na regeneraci své čtvrti, a to i přesto, že komunita byla uvnitř velice kompaktní sociální skupinou. V řadě jiných případů se však podobné komunity dokázaly efektivně postavit vůči analogickému ohrožení. Příčinou byla v tomto případě skutečnost, že italská komunita v Bostonu nedisponovala dostatečným množstvím slabých vazeb, které by jí napomáhaly přísunu adekvátních informací a kontaktů (Bögenhold, Marschall, 2007). Teorie strukturální mezery (Structural hole) (Burt, 1992). Tato teorie interpretuje odlišně vztah mezi strukturou sítí (network structure) a sociálním kapitálem. Místo akcentace významu pevných norem podporovaných soudržnými sítěmi tvrdí tato teorie, že výhody sociálního kapitálu pramení ne z jeho koheze/koherence, ale naopak z fragmentace a z ní plynoucí rozmanitosti informací a příležitostí vytvořených nedostatkem propojení mezi jednotlivými sociálními sítěmi. Strukturální mezery totiž vznikají na spojnicích mezi dvěma sítěmi, v nichž existuje nižší míra hierarchie a tudíž menší omezení, respektive autonomie. Aktéři pohybující se těchto mezerách mají lepší přístup k informacím a výhody 8

Grabher (1993) hovoří o tzv. „entropické smrti“ daného milieu (entropic death).

23

při sjednávání vztahů, které jim umožňují dozvědět se o větším množství příležitostí a zajistit si příznivější podmínky při realizaci svých ekonomických aktivit. Naopak aktér pevně připoutaný ke kohezním vazbám/kontaktům (closed network) má při vyjednávání své role tváří v tvář externím kontaktům nízkou míru vlastní autonomie (Gargiulo, Benassi, 2000, Bathelt, Glückler, 2000, Jonas, 2005). V případě, že neexistují žádné strukturální mezery, tj. existuje dokonalé vzájemné propojení zajištující stabilitu a kontrolu, je na straně druhé získávání nových informací a následované generování inovací výrazně komplikováno. Ekonomické a neekonomické jednání. Podstatou je, že neekonomické jednání, které převažuje, může mít často velký vliv na ekonomické aktivity, protože ekonomické jednání má vždy určitý sociální kontext, ve kterém se odehrává a ve kterém je „zakořeněno“ (embeddedness). Ve své podstatě jde o kritiku metologického individualismu předpokládajícího ryze ekonomické jednání všech aktérů (homo oeconomicus). Dopady neekonomického jednání přibližuje Glückler (2001, s. 262) prostřednictvím dvou základních fenoménů: (a) vztahového embeddedness, které označuje kvalitu vztahů mezi dvěma aktéry, (b) strukturálního embeddedness, vyjadřujícího kvalitu a strukturu vztahů mezi více než dvěma aktéry sítě, kdy jednání dvou vzájemně provázaných aktérů závisí na kontextu dalších vazeb, ve kterých se odehrává. Konkrétně lze strukturální embeddedness popsat následujícím příkladem. Reprezentant podniku A poškodí kooperaci s podnikem B např. zneužitím vzájemné důvěry (vztahové embeddedness); to může mít důsledky v podobě vypovězení smlouvy. Zneužití důvěry podniku A pak může mít závažný dopad na jeho fungování, protože jsou tím ohroženy vazby s podnikem C, popřípadě D atd. Uzzi (1996, 1997) sledoval vztahy výrobců a jejich subdodavatelů v oblasti oděvního průmyslu v New Yorku. Ve svém výzkumu rozlišoval mezi nezávislými obchodními (arm’s length) vztahy a „zakořeněnými“ (embedded) vztahy. V těch vedly pravidelné interakce k vytvoření vzájemné důvěry a následnému „zakořenění“ (embeddedness) a z něj vyplývajících netržních vazeb napomáhajících transferu nekodifikovaných znalostí, společnému řešení problémů nebo kooperativním procesům učení. „Zakořeněné“ vztahy mají tendenci se rozšiřovat pomocí zprostředkování kontaktů mezi osobami spojenými úzkými a důvěrnými vztahy na straně jedné a třetí osobou známou jednomu ze dvou partnerů na straně druhé na základě doporučení jednoho z úzkých partnerů (Apitzsch, 2006).10 Pozitivní efekty vzrůstají s mírou „zakořenění“, ale jen do určité míry. Po jejím překročení dochází k tzv. paradoxu zakořenění (overembeddedness) a pozitivní efekty se mění v negativní a může dojít ke snížení flexibility a adaptability sítě a pravděpodobnosti selhání (Schwarz, 2006). Nezávislé obchodní vazby nepřinášejí sice rozsáhlé množství přímých benefitů, ale jejich míra selhání je menší. V praxi nejméně selhávají kombinované vazby. Běžně vznikají sítě spontánně skrze interakci aktérů, kteří sdílejí společný zájem a dosažení tohoto zájmu formulovaného do určitého cíle je efektivnější v rámci této sítě než mimo ni, tzn. než výlučně vlastní aktivitou (Fürst, Kilper, 1995). Matuschewski (2004) charakterizuje síť jako soubor aktérů, kteří jsou navzájem provázáni uzly (podniky, organizace) a komunikačními kanály (transakce, komunikace). Aschauer (2000) rozlišuje personální a podnikové sítě. Personální sítě se zakládají na osobních vazbách většinou politických aktérů a na elementárních funkcích, tj. na vzájemné důvěře, snižování nejistoty, tvorbě konsenzu a na způsobu vyjednávání. Vhodné rámcové podmínky pro sítě jsou následující: komplementární znalosti (vědění) (complementary assets) a široké spektrum kompetencí zúčastněných aktérů jako důležitý impulz pro generaci nových technologických znalostí nebo technologií; úzké personální vazby mezi aktéry (především v podobě F2F); ekonomická nestabilita, technologická nejistota, rychlá změna poptávky, která vyžaduje rychlou reakci; reciprocita a důvěra mezi potenciálními aktéry, která se může spolehnout na sankcionaci oportunistického chování (Sternberg, 1995).

9

24

Sociální kapitál všeobecně zahrnuje sítě vztahů mezi sociálními aktéry její inherentní normy, informace a zdroje znalostí, které usnadňují interakci aktérů a vytvářejí podmínky pro „kolektivní“ jednání (Krätke, 2001).

Sydow (1992) definuje strategické sítě jako organizační formu více podniků, které se vyznačují ucelenou reciprocitou, spíše kooperativními než konkurenčními a relativně stabilními vztahy. Základními faktory ovlivňujícími efektivitu fungování sítí jsou reciprocita a stabilita. Reciprocita označuje základně uznávanou normu většiny sociálních sítí, kdy každá sociální výměna vede vždy, dříve nebo později, k realizované protisměně. Stabilita označuje vlastnost vnitřních organizačních vztahů, které zůstávají v průběhu času konstantní. Míra stability je závislá na vnitřních charakteristikách sítě, jako je organizovanost, vzájemná závislost, redundance11 vztahů, nebo na aktuálním stavu participujících aktérů. Avšak stabilita je také ovlivněna dynamikou vnějšího prostředí sítě. Sydowovo pojetí podnikových sítí můžeme ještě rozšířit o přesnější charakteristiku vybraných kritérií podnikových sítí. 1) Vzájemná závislost se tvoří na základě dlouhodobých vazeb, v jejichž rámci vzniká jistá míra loajality, důvěry a reputace, kdy tyto tři komponenty omezují a sankcionují oportunistické chování uvnitř sítí. 2) Volnost vazeb, která dává aktérům určitou míru autonomie umožňující realizovat vlastní rozhodnutí jednak o tom, zda vazby budou ukončeny nebo prodlouženy, a jednak při navazování nových vazeb (redundance). Právě vysoká míra redundance zvyšuje flexibilitu sítí při vystoupení některého z participujících aktérů, poněvadž podnik může iniciovat vznik nových vazeb bez ohrožení jeho samotného fungování (Bathelt, Glückler, 2002). Schamp (2000) rozlišuje podnikové sítě podle: M íry formálnosti. Formální sítě se odrážejí ve specifických kooperačních smlouvách. Neformální sítě vznikají jiným způsobem, např. skrze přátelství manažerů pracujících v jiných podnicích nebo skrze rodinné podniky. Ú čelu sítě – jako je např. společný výzkum a vývoj, produkce, odbyt a marketing nebo financování. P odle způsobu řízení sítě a dělby moci v ní. Základní dělení vychází ze symetrie dělby moci. Symetrická dělba moci je typická např. pro oblast tzv. třetí Itálie a nesymetrická dělba moci zase pro Porúří. Formy moci určující řízení v rámci sítí shrnuje Mossig (2004, s. 261) do následujících bodů: a) Moc podporovaná prostřednictvím převahy a síly. Tato forma moci vzniká na základě vlastnictví a kontroly určitých zdrojů, jako jsou nerostné suroviny, finance, technologie a informace. Nerovnoměrná vybavenost těmito zdroji určuje pozici ve vztazích mezi aktéry sítí a vede k nerovnoměrnostem a dominanci v rámci sítě. b) Moc a ovlivňování prostřednictvím vztahů. Jestliže první představená forma se vztahovala k materiální dimenzi moci, pak je tato forma moci založena na imateriální moci. Nejedná se v pravém slova smyslu o moc nad ostatními aktéry, ale spíše o moc či sílu přesvědčit, vyargumentovat svůj záměr vůči ostatním aktérům v síti a současně mobilizovat disponibilní zdroje pro uskutečnění svého záměru. Nabytí této formy moci se zakládá na kumulaci vztahů a reputaci. c) Kolektivní řád ovlivňující síť. Zatímco první dvě formy se vztahovaly k mocenské pozici aktéra uvnitř sítě, tato poslední forma představuje mocenské mechanismy, které ovlivňují chování sítě jako celku a mají simultánní vliv na jednání všech aktérů v této síti. Kolektivní řád bývá ovlivňován např. sociálním systémem, normami či pravidly akceptovanými na řádově vyšší úrovni. V regionu neexistuje jedna komplexně provázaná síť, ale vždy se jedná o souhrn dílčích sítí, které jsou vymezeny např. odvětvím, prostorem nebo oborem. Charakteristickými znaky regionálních sítí jsou12 (Harisson, 1992, cit. v Matuschewski, 2004): 10

Typický vznik „zakořeněných“ vztahů je velice podobný s Granovetterovým modelem „zakázané triády“ (Bögenhold, Marschall, 2007).

11 V rámci sítí znamená redundance mnohostranná spojení mezi jednotlivými uzly, které se z části vytvářejí jako nepřímá spojení prostřednictvím jiných uzlů. Redundance udržuje funkčnost sítí při výpadku jednotlivých sítí (Maier, Tödling, 1998). 12

Inovativní milieu představuje svým způsobem jednu z variant regionálních sítí (Butzin, 2000).

25

prostorová blízkost, osobní neformální kontakty, konkurence, kooperace, společný hodnotový systém, redundantní vztahy, společná řeč (kódy), regionální kultura a identita.

Lokální šum (buzz) Představuje nemateriální externalitu klastrů podporující tvorbu znalostí (knowledge creation) uvnitř podniků a mezi podniky v klastru (Bathelt, 2004). Lokální buzz13 se zakládá na specifické informační a komunikační ekologii, která je vytvářena pravidelnou face-to-face komunikací (Storper, Venables, 2004) jedinců a firem uvnitř stejného sektoru, místa nebo regionu (Bathelt et al., 2004). Lokální buzz zahrnuje: specifické informační toky a jejich permanentní aktualizaci (update), záměrné či nezáměrné procesy učení, plánovaná i neplánovaná setkání, u žívání stejných interpretačních schémat, napomáhajících automatickému porozumění novým informacím a technologiím, tradice, zvyky a postoje v určitém technologickém oboru. Vznik buzz se vztahuje ke komunikačním sítím a informačním vazbám, které vznikají uvnitř klastru. Lokální buzz se utváří skrze vyjednávání s lokálními dodavateli, během telefonních hovorů v pracovní době, během běžných hovorů se sousedy nebo při obědech s ostatními zaměstnanci atd. Povaha buzz je spontánní a nestálá. Existence uvnitř stejného ekonomického a sociálního kontextu zvyšuje pravděpodobnost osobních schůzek a setkávání nebo frekvence komunikace. Možnost participace na lokálním buzz nevyžaduje žádné zvláštní investice (Bathelt et al., 2004). Tabulka 4: Funkce a výhody face-to-face komunikace VÝHODY FACE-TO-FACE KOMUNIKACE FUNKCE

VÝHODY

KONTEXT

vysoká frekvence, rychlá zpětná vazba, vizualizace řeči těla

nekodifikované technologické informace, výzkum a vývoj, učení

důvěra a inspirace ve vztazích

snazší identifikace lži, přítomnost závazku v čase (termín)

schůzky

testování a socializace

ztráta anonymity, hodnotit a být hodnocen, získávání sdílených znalostí

profesní skupiny, „být při tom“

představení jako výstup

prezentace

komunikační technologie

hektika a motivace

Zdroj: Převzato a upraveno podle Storpera, Venablese, 2004 13

26

Grabher (2002) používá pro stejný efekt, jako je buzz, termín „noice“ a milieu je v jeho pojetí „projektovou ekologií“.

Vysoká informační hustota umožňuje participujícím aktérům získat informace pouhým pozorováním nebo i z doslechu a využít (imitovat, kopírovat) je pro zefektivnění vlastní produkce, což zvyšuje v konečném důsledku tlak na tvorbu inovací (Isaksen, 2004) a vede k evolučnímu zvyšování konkurenceschopnosti. Komunikace v kontextu face-to-face je komunikací ve více dimenzích současně – verbální, fyzické, kontextuální, záměrné a nezáměrné. Takováto multidimenzionální komunikace je mnohými považována za základ pro transfer komplexu nekodifikovaných znalostí (Storper, Venables, 2004). Aby nedošlo k negativnímu efektu ve smyslu lock-in, je nutné, aby lokální buzz permanentně generoval externí vazby, přičemž zprostředkovatelem při vzájemném ovlivňování firem na velkou vzdálenost jsou transnacionální „kanály“ (pipelines) a prvkem podílejícím se na vzniku potrubí mohou být například mezinárodní veletrhy (podrobně Bathelt, Zakrzewski, 2007). Přístup k těmto „kanálům“ je na rozdíl od lokálního buzz spojen s vysokými náklady a nejistotou, neboť způsob interakce je z velké části závislý na míře vzájemné důvěry. Důvěra nevzniká automaticky, ale musí být postupně budována, což vyžaduje vysoké časové a finanční náklady (Bathelt, 2004, s. 100). V případě napojení na „potrubí“ záleží na schopnosti podniků participujících v klastru či regionu zpracovat a kontextualizovat získané informace, tj. na jejich absorpční kapacitě. Důležitou roli při identifikaci „kanálů“ a kontextualizaci informací, popřípadě jejich redukci, hrají informační leadeři (gatekeepers). V případě, že klastr nedisponuje kritickou mírou absorpční kapacity a informačními leadery, může dojít k informačnímu přetížení (information overload). Firmy trpící informačním přetížením ztrácejí pozici na trhu, protože nejsou schopny filtrovat informace, které by jim umožňovaly jednat efektivně. Fromhold-Eisebith (1995, s. 40) shrnuje výhody osobních kontaktů takto: a) Partneři si vzájemně otvírají „dveře“ a zdroje informací, které by jinak zůstaly uzavřeny, např. podnik může získat přístup k infrastruktuře ve výzkumném ústavu, která by byla jinak k dispozici pouze jinému výzkumnému zařízení. b) Mohou být předány, respektive předávány, neveřejné (tzv. pod rukou) informace, například určitému podniku o jeho konkurenci anebo také – taktéž ve formě určité informace – současně ohodnocení daného informačního zdroje. c) Profesní partneři mohou získat informace před jejich oficiálním zveřejněním, např. o podpůrných výzkumných programech, což jim zlepší pozici při projektové žádosti financované z těchto programů. Sítě osobních kontaktů pak v zásadě urychlují cirkulaci informací. d) Prostřednictvím intonace a mimiky mohou být vyjádřeny i pocity, které mají určující význam pro finální rozhodnutí, tj. např. uzavření obchodu. e) Společné uvažování a diskuse o obchodních problémech s některým z partnerů může napomoci při jejich řešení. Zvyšuje se tak šance, že může být nalezena prostřednictvím spontánního „brainstormingu“ potřebná informace, o které dříve ani jeden z partnerů neuvažoval.

Souhrn a zhodnocení Inovativní milieu Hlavní idea konceptu inovativního milieu spočívá ve zdůraznění prostorových souvislostí – kontextu (Ache, 2000). Jak uvádí Camagni a Capello (2005), prostor (space) byl chápan původně pouze jako geografická vzdálenost; postupně byl nahrazen pojmem teritorium (vztahový prostor), definovaným prostřednictvím ekonomických a sociálních vazeb. Moulaert a Sekia (2003) řadí koncept do skupiny teritoriálních inovačních systémů. Koncept inovativního milieu stojí na interakci tří funkčních prostorů: produkčního, tržního a podpůrného. Podle Spilkové (2004, s. 260) zavádí inovativní milieu do ekonomické teorie čtvrtý prostor, chování. Organizační, konkurenční a synergický prostor jsou v tomto pojetí doplněné o kooperační prostor, kdy tvorba sítí představuje jeho behaviorální model. Kritické body ve vztahu k inovativnímu milieu lze spatřovat v následujících bodech (Fromholdt-Eisebith, 1995, Butzin, 1996, Butzin, 2000): S narůstajícím počtem případových studií realizovaných v rámci GREMI roste také počet rozdílných variant definic, a je tak problematické identifikovat přesnou diferenciaci mezi milieu jako takovým a inovativním milieu.


27

Inovativní milieu představuje induktivně získanou generalizaci, která nemá žádnou explanační hodnotu, ale má převážně charakter teze. Tuto generalizaci dále problematizuje tautologická argumentace v tom smyslu, že o inovativním milieu lze hovořit – ve vztahu k daným aspektům s ním spojených – jen když v regionu existuje určitá schopnost generace inovací nebo když už fungují synergické procesy učení. Zjednodušeně vyjádřeno – inovativní milieu je inovativní, protože je inovativní (srovnej Storper, 1997). Nezodpovězena tak zůstává hlavní otázka, jak vytvořit inovativní milieu v neinovativním prostředí, tj. konceptualizace dimenze regionálního řízení ve vztahu k veřejné sféře (policy networks; srovnej Fuchs, 2001). H omogenizace vlivu milieu na jeho složky. Milieu zahrnuje celou řadu aktérů, struktur a elementů, které jsou i přes určitou míru podobnosti rozdílné, ale milieu působí na všechny stejným způsobem, což odporuje logice reflexivně diferencované sociální reality. Koncept inovativního milieu je obvykle dáván do spojitosti s regionem tzv. „třetí Itálie“14; z hlediska své vnitřní logické struktury bývá kritizován, protože transfer do jiných regionů je značně limitován, neboť vychází z výrazné regionální identity a pevného lokálního zakořenění. Síla regionální identity je vysoce diferencovaná a specifická a má pozitivní vliv na kvalitu a rozsah kooperačního chování aktérů. Avšak na druhé straně existují regiony, které jsou úspěšné při uplatňování principu konkurence mezi regionálními aktéry (Sternberg, 1995, Koschatzky, 2001). Kriticky se také většina autorů staví ke konstruktivistickému vytváření specifického inovativního milieu (např. Fromhold-Eisebith, 1995). Inovativní milieu nelze jednoduše vytvářet pomocí tradičních přístupů v rámci regionálního plánování či rozvoje. Nezbytné však je pokoušet se o vytváření „úrodné půdy“, tj. obecných rámcových podmínek umožňujících vznik inovativního milieu (Fromhold-Eisebith, 1999).

Sítě Přes nepopiratelnou vypovídací hodnotu konceptu sítí zůstává nezodpovězena otázka, které mechanismy vedou ke vzniku sítí a k prostorovému vymezení a ukotvení sítí, tj. kde vlastně ta či ona síť končí či začíná (Blažek, Uhlíř, 2002). Sítě samy o sobě nemohou řešit problémy regionálního rozvoje. Mohou významně napomáhat při výměně myšlenek, harmonizaci projektů a kooperaci mezi různými institucemi. Sítě samy o sobě však nemohou indukovat kreativní impulzy pro regionální rozvoj. Efektivní fungování sítí podmiňuje zásadním způsobem existence adekvátní struktury sítí s angažovanými aktéry, disponujícími kritickým množstvím znalostí, kteří se spolupodílejí na vytvářejícím se zasíťování (networking) v daném regionu. Otázkou zůstává, zda je možné s úspěchem podporovat proces síťování seshora, např. pomocí finanční podpory určitých projektů. Tato podpora by však měla být dlouhodobá, transparetní a kontinuální, protože ochota kooperovat nesmí zaniknout současně s ukončením projektu (Knapp, 1998). Tyto dva víceméně kompatibilní teoretické koncepty (GREMI a Sítě) ve své podstatě integrují na vědecko-teoretické bázi ekonomickou produkci do jejích konkrétních kulturních a politických rámců. Významným přínosem těchto přístupů je nové vysvětlení konstituce vztahů mezi ekonomickou produkcí a společností (Schafranek, 1999). Důležitým poznatkem je, že specifické interaktivní a komunikační struktury vyžadují prostorovou blízkost15. Ta hraje zásadní roli, neboť interakční forma F2F představuje rozhodující komponentu v úvahách o nových formách a obsazích ekonomické produkce. Klíčovou otázkou je, jak konstruovat prostorovou blízkost tak, aby bylo dosaženo kvalitativně vyšší míry generování inovací.

Lokální šum Kritické body lze identifikovat také u konceptu lokálního buzz. Ten je primárně vysvětlen na úrovni klastrů, u kterých není zřejmé jednoznačné prostorové vymezení a které naopak obsahují nejasné definování intenzity vazeb, na jejichž základě lze stanovit existenci klastru. Vágní je také odvětvová specifikace (Martin, Sunley, 2003). Celková vágnost teorie klastrů nám tak neumožňuje nalézt prostorový impakt local buzz, což je v kontextu praktické aplikace zásadní nedostatek. Dalším problematickým aspektem je, že vzhledem ke (spontánní) kumulativní povaze tvorby znalostí a jistému zakořenění vysoce kvalifikovaných jedinců je možnost vytvoření kvalitního lokálního buzz 14 15

28

Podrobný rozbor výzkumů regionů „třetí Itálie“ podává Bathelt (1998, s. 258–259).

Hellmer et al. (1999) zpochybňují význam prostorové blízkosti jako katalyzátoru pro generování důvěry ve vzájemných ekonomických vztazích mezi regionálními aktéry. Podniky podle nich kooperují při tvorbě inovací v převážné míře s výzkumnými centry národního charakteru nebo, a to především, s podniky na národní či nadnárodní úrovni.

ve městech, která jím nedisponují, velice komplikovaná. Přesto se tento nový koncept stal součástí rozvojových politik mnoha měst, čímž se podílí na konstituci měst samotných (Hubbard, 2006, s. 233). Určité komplikace jsou také spojeny se samotnou existencí znalostí. V rámci lokálního buzz je pozornost primárně upřena na cirkulaci znalostí, přičemž přítomnost samotných znalostí je určitým způsobem předpokládána, respektive jejich samotná tvorba je do značné míry ignorována (Ibert, 2006).

3.3 Kreativní milieu Koncept kreativního milieu stojí v mírném kontrastu k zavedenému pojetí inovativního milieu, které je převážně založeno na interakci mezi pracovními silami, firmami a výzkumem. Oproti tomu kreativní milieu je založeno na zdůraznění propojení pracovního a osobního života jedince (Matuschewski, 2004).16 Ve srovnání s inovativním milieu zůstává zatím však značně neuspořádaným konceptem (Wojan et al., 2007). Bližší schematické představení rozdílů mezi uměleckým, inovativním a kreativním prostředím představuje následující tabulka. Tabulka 5: Srovnání inovativního a kreativního prostředí PROSTŘEDÍ

Inovativní

Kreativní

ODVĚTVÍ

ZNALOSTNÍ BÁZE

UMĚLCI JAKO POTENCIÁLNÍ INDIKÁTOR

Jedno či několik vazbou propojených odvětví

Syntetická

Ne

Konkurenceschopnost určitých odvětví v regionu

Rozptýlení mezi více odvětvími

Syntetická

Ano

Atrakce příslušníků creative class

Analytická

Analytická Symbolická

VÝSTUP PŮSOBENÍ

Celková konkurenceschopnost regionu

Zdroj: Převzato a upraveno podle Wojana et al., 2007 Za klíčové dílo v kontextu kreativního milieu lze považovat práci Jane Jacobs „Ekonomika měst“ (The Economy of Cities, 1969), ve kterém nastínila principy a mechanismy fungování kreativního milieu, když kladla důraz na určitou různorodost, respektive heterogenitu, a ne na homogenitu. Různorodost je v jejím pojetí multidimenzionálním pojmem. Neznamená pouze různorodost ve znalostech, vzdělání nebo aktivitách obyvatel, ale v tomto pojetí se vztahuje také na různorodost fyzických prvků města jako např. budov. V podání Jacobs může město s pestrou populací (rodiny s různým sociálním statusem, firmy, umělci, migranti, důchodci, studenti) profitovat z koncentrace různorodého vzdělání a potřeb (zájmů). V různorodém městském prostředí má obyvatelstvo celou řadu příležitostí pro setkávání na ulicích či jiných místech, zejména ve veřejných a semiveřejných prostorech. Setkávání je základním předpokladem k výměně informací, znalostí, generování idejí a hledání inovací. Různorodé prostředí vytváří mix budov s různou funkcí (historické budovy s vysokou symbolickou funkcí, bydlení, kanceláře, obchody, kluby, restaurace). V tomto prostředí se „vždy něco děje“, ať již ve dne, či v noci, a možnost náhodného setkání a „nových kombinací“ je mnohem vyšší. Koncentrace a diverzita lidí v určité lokalitě je důležitá, ale nikoliv dostatečná pro vznik kreativního milieu. Význam kaváren, klubů nebo parků tematizoval také americký sociolog Oldenburg (1999). Používá termín „třetí prostor“, který vztahuje ke všem místům v městském milieu umožňujícím neformální setkávání stimulující komunikaci a interakci (Hesse, Lange, 2007). Domov je v jeho interpretaci prvním prostorem, práce druhým prostorem. Třetím prostorem mohou být kavárny, restaurace a nebo další veřejné prostory, které nejsou příliš vzdáleny od domova nebo práce (srovnej Mossig, 2005). Existence těchto třetích prostor představuje klíčovou komponentu kreativního milieu, což potvrzuje Törnqvist (2004), když uvádí, že ze své podstaty obsahují kreativní procesy elementy nejistoty, nepředvídatelnosti a překvapení. Z tohoto důvodu mají konverzace a setkávání strategický význam, neboť vždy v historii měla města kreativní místa, která usnadňovala/podporovala rozličné formy setkávání. 16 V dřívějších pracích na téma inovativního milieu byly termíny inovativní a kreativní milieu považovány z velké části za synonyma (Fromhold-Eisebith, 1995, Butzin, 2000, Crevoisier, 2001).

29

Podle Wojana a kol. (2007) akcentují práce tematicky věnované inovativnímu milieu, popřípadě novým průmyslovým okrskům, význam Marshall-Arrow-Romer (MAR) externalit, tj. zdůraznění inovací mezi geograficky blízkými firmami v rámci jednoho odvětví. Zatímco pro kreativní milieu je charakterický důraz na Jacobs externality, tj. význam výměny informací o nových inovativních nápadech mezi odvětvími, ekonomickými aktéry a širší komunitou v rámci větších urbánních území.

V Landryho (2000) pojetí kreativní milieu chápeme jako místo, městskou čtvrť, lokalitu či region, který disponuje základními předpoklady, tzn. existencí tvrdé a měkké infrastruktury. Díky této infrastruktuře umožňuje daný prostor ve zvýšené míře generovat nové myšlenky, nápady, inovace. Kreativní prostředí lze charakterizovat jako prostor s vysokou frekvencí setkávání kritického množství podnikatelů, intelektuálů, sociálních aktivistů, umělců, administrativních pracovníků, aktérů disponujících politickou mocí i studentů, jejichž vzájemná otevřená komunikace a osobní interakce přináší nové myšlenky, podněty, produkty, služby a instituce. Výsledkem těchto vzájemných interakcí je ekonomický růst. Podle Törnqvista (2004) by mělo být kreativní milieu primárně viděno jako místa nebo prostorové shluky, které přitahují lidi s podobnými nebo shodnými znalostmi uvnitř jednoho odvětví. Termín „tvrdá“ infrastruktura znamená v Landryho pojetí soustavu budov a institucí, jako jsou výzkumné ústavy, vzdělávací a kulturní zařízení a ostatní prostory umožňující interakci včetně všech druhů služeb, jako je např. veřejná doprava, zdravotní zařízení atd. „Měkkou“ infrastrukturu tvoří systém společenských struktur a sociálních sítí, které posilují, až akcelerují vzájemný transfer idejí/nápadů mezi jednotlivci a institucemi. Transfer lze realizovat jak osobním kontaktem, tak také pomocí informačních technologií umožňujících komunikaci v rámci jednotlivých struktur a sítí. Existují tři základní varianty sociálních sítí, jejichž společným znakem je kumulace, transfer a využití informací a znalostí v daném milieu (Landry, 2000): K lasické sociální sítě (social networks) – neformální skupiny založené na osobních vazbách jednotlivců, typická setkání v barech; M ístní zájmové skupiny (common interests network), např. marketingová sdružení, hospodářské komory atd.; PPP (public private partnership), tj. sítě propojující veřejný a soukromý sektor při realizaci společných cílů. Tyto sítě vznikají obvykle ad hoc pro realizaci společného projektu. Pro efektní fungování těchto sítí, nacházejících se ve vymezeném kreativním prostředí, je nezbytné flexibilní chování jednotlivých prvků/aktérů sítě založené na vzájemné důvěře, zodpovědnosti a sdílení pevných, avšak často převážně nepsaných pravidel. Ve své podstatě se jedná o systém vzájemně propojených částí, jejichž úspěšné fungování závisí na úspěšnosti celé sítě a naopak. Vzájemná důvěra a sdílení pevných a nepsaných pravidel umožňuje ve většině případů sankcionovat oportunistické chování. Klíčová je role důvěry, která umožňuje vznik řetězce kreativních myšlenek a inovací, které prostřednictvím následného šíření a přijímání mohou generovat další cyklus inovací. Další nutnou podmínku efektivně fungujícího kreativního prostředí představuje vysoká horizontální (např. mezi jednotlivými sektory) a vertikální (uvnitř jednoho sektoru) mobilita aktérů. Florida a Stolarick (2006) popisují kreativní milieu na příkladu Montrealu. Podle nich má každé kreativní milieu své tvůrčí „podhoubí“ – jde o alternativní komunikační a distribuční síť naplněnou informacemi o představeních, premiérách, koncertech, výstavách a dalších událostech. Tato informační a komunikační síť se vyznačuje otevřeností a poskytuje participujícím skupinám prostor k sebevyjádření v různých denních dobách (např. IT pracovníkům ve dne, umělcům v noci). Podle autorů může region vznik takovéhoto podhoubí stimulovat a podporovat, ale nelze jej přímo sponzorovat, či snad dokonce řídit, což platí zejména v případě autonomních, uměleckých, nebo dokonce alternativně kulturních kruhů. Aktéři kompetentní v oblasti regionálního či městského rozvoje tak mohou stanovit určitá pravidla a rámec podporující interakci příslušníků kreativní třídy (creative class) (viz níže). Tuto interakci však již nemohou direktivně řídit.

30


Znaky kreativního prostředí Na základě analýzy literatury věnované problematice kreativního milieu – jako např. Landry (2000), Hall (2000), Hospers (2003) Törnqvist (2004), Maier (2005) – lze uvést následující znaky, charakteristické pro kreativní milieu: Š iroké možnosti neformální a spontánní komunikace mezi aktéry jak uvnitř milieu, tak i směrem ven. Celková akceptace, popřípadě tolerance a podpora různorodosti a rozmanitosti všech fyzických, sociálních a kulturních forem. Existence originálních, autentických a zakořeněných znalostí. K omunity disponující schopnostmi, kompetencemi a aktéry schopnými a ochotnými vzájemně otevřeně komunikovat. O tevřenost, nutně nepodporující stabilitu stávajících struktur, za předpokladu, kdy vnější okolnosti působí jako destabilizační faktor na místní struktury (což je faktická rezonance nesouladu mezi reálným stavem místních struktur a tím, jaká by měla být nová konfigurace). Za těchto okolností může takto pojatá otevřenost vést k vytvoření nového prostoru pro tvořivou změnu. Silné finanční zázemí podporující investice do vědy a výzkumu. E xistence nerovnováhy mezi deklarovanými potřebami leaderů (decision makers), podnikatelů, umělců, vědců na straně jedné a současnými možnostmi na straně druhé. S chopnost aktérů identifikovat se a flexibilně reagovat, popřípadě permanentně se adaptovat na změny a nejistotu ve vývoji v oblasti kultury, vědy a technologií. D ynamicky synergické a multidisciplinární milieu, charakteristické zejména pro oblast vědy a kultury. V elký počet malých autentických obchodů a nezávislých poskytovatelů služeb na rozdíl od etablovaných velkých nákupních center.

Koncentrace a kritická masa Přítomnost vysokého množství lidí koncentrovaných v určité oblasti stimuluje kreativní prostředí. Koncentrace vede ke vzniku kritické masy, nutné pro efektivní mezilidskou interakci a komunikaci. Ovšem koncentrace neznamená počet lidí, ale spíše hustotu a kvalitu interakce. Vysoká koncentrace lidí v určité lokalitě podporuje frekvenci schůzek a náhodných kontaktů mezi jednotlivými lidmi, čímž se zvyšuje pravděpodobnost nových myšlenek a inovací. Glaeser (1997) tvrdí, že urbánní hustota zrychluje míru mezilidské interakce, protože když se lidé učí skrze interakci, akumulace lidského kapitálu je pak vyšší. Města jsou mnohem efektivnější v rozvoji lidského kapitálu v případě, že disponují kritickým množstvím vzdělaných a úspěšných lidí a zároveň jsou jim schopna nabídnout široké spektrum vzdělávacích příležitostí. Dva alternativní pohledy v kontextu kreativního milieu nabízejí Grabher s Ibertem (2004) a Helbrecht (2004). Prvně jmenovaní autoři tvrdí, že milieu (urbanita) nebude v budoucnosti významná pouze jako stimulující měkký faktor, nýbrž že milieu se stane integrální součástí produkčního procesu projektově založené ekonomie (např. kreativních odvětví jako reklama, design atd.). V projektech realizovaných v rámci těchto odvětví se organizace, instituce a osoby sjednocují v určitém prostoru pro potřeby časově omezené kooperace. Personální sítě jsou podle autorů funkčně závislé na urbánních životních stylech, pro které je charakteristické povrchní navazování efemérních kontaktů. Veřejné prostory a semiveřejné prostory v rámci urbánních prostor vytvářejí častokrát dílčí arény pro získávání osobních kontaktů. Kreativní podniky (creative entrepreneur), respektive jejich zaměstnanci jsou totiž z velké části odkázáni na to, jak se sami na tvorbě těchto prostor podílejí. Pro to, aby mohli prověřit kvalitu a komunikační, popřípadě symbolickou hodnotu svého imateriálního produktu, musejí své produkty představit nejdříve na jakémsi „neformálním trhu“ tvořeném galeriemi, kluby, výstavami nebo módními přehlídkami. Takovéto specifické prostory (temporární mikroprostory) jsou tak utvářeny osobními potřebami a sociálními kompetencemi aktérů aktivně participujících na „neformálním trhu“. Specifické


31

prostory umožňují a akcelerují zpětnovazební proces komunikace, v jehož rámci se formují a stanovují jejich podnikatelské, sociální pozice, jelikož v těchto ve většině případů urbánních prostorách mohou současně získávat sociální a komunikační zdroje nutné pro vstup nebo fungování na trhu. V konečném důsledku jsou specifické prostory výrazem potřeby prostorové koncentrace minimálně formalizovaných sociálních a tržních vazeb. Všechny tyto procesy formují na mezoúrovni specifické městské čtvrti. Takovýmito městskými čtvrtěmi jsou především historické části měst s vysokou estetickou hodnotou a odpovídající funkční strukturou, k níž patří např. kavárny, bary, kluby s W-LAN připojením atd. (Hesse, Lange, 2007). Jonas (2005) používá termín „nízkoprahové kontakty“ (niederschwellige Kontakte), které interpretuje jako příležitosti a možnosti pro nezávaznou a neformální interakci. Specifická místa podporující „nízkoprahové kontakty“ mohou být například restaurace, kavárny, přednášky nebo také specifické formy events. „Nízkoprahové kontakty“ vytvářejí do určité míry „humus“, na jehož základě se daří dlouhodobým nebo temporárním kooperacím. Helbrecht (2004) rozlišuje mezi dvěma (binokulárními) teoretickými přístupy – reprezentativním a nereprezentativním, kdy distinkce spočívá v obecné výzkumné preferenci a silné empirické základně prvně jmenovaného přístupu (srovnej Matuschewski, 2006, Hutton, 2006). Pro reprezentativní přístup je charakteristické postavení a role aktérů, institucionální struktury, inovativní milieu a sociální kapitál, respektive sociální sítě, kdy empirické studie pátrají po vnitřních vazbách mezi prostorovou aproximací (např. vzdálenost, dostupnost), sociální aproximací (pohlaví, věk, vzdělání, původ) a institucionální aproximací (např. formální aliance, důvěra). Tyto studie vytvářejí explanační rámec pro koncentraci firem v intraurbánních prostorech, ale akcentují pouze sociální interakci s ekonomickým přesahem, čímž však podle Helbrecht adekvátním způsobem nereflektují například roli fyzických struktur (teritoria), v nichž se interakce odehrávají. Proto nenabízejí komplexní, ale pouze částečné vysvětlení dynamiky postindustriální urbanizace. Právě o tuto partikulárnost rozšiřuje Helbrecht nereprezentativní přístup. V tomto přístupu představuje produkce znalostí nejen mentální, ale také fyzickou aktivitu, a proto je nutné podle ní pochopit tři změny: I novaci a invenci. Invence nejsou pouze mentální aktivitou, logicky odvozeným produktem sterilního materiálního světa, ale často jsou výsledkem fyzické aktivity, sensuálních vjemů atd. Stejně jako na inovaci na ně má vliv okolní prostředí, svět, ve kterém se jedinec pohybuje, respektive který reflektuje. M yšlení a produkci znalostí. Zatímco se většina autorů snaží řešit transfer nekodifikovaných znalostí, Helbrecht tvrdí, že nekodifikované znalosti jsou regionálně specifické a jejich transfer do jiných míst je značně omezený, protože fyzický prostor se spolupodílí na jejich tvorbě, a proto nemohou být vytrženy z daného kontextu, v čemž lze spatřovat komparativní regionální výhodu. R ole vzhledu a vnímání fyzické struktury města ve znalostní ekonomice. Vzhled a pocit (Look and Feel) jako geografický kapitál. Jak již bylo uvedeno, firmy lokalizují své aktivity v místech s vysokou atraktivitou a kvalitním milieu. Takovéto urbánní fyzické struktury (urban landscapes) mohou v percepci a hodnocení zaměstnanců kultivovat vznik znalostí, tj. kreativitu, protože mají jistou inspirativní funkci.

Tvůrčí pole Koncept tvůrčích polí (creative fields) byl formulovány americkým ekonomickým geografem Alanem J. Scottem (2006a, 2006b). Koncept teoreticky vychází z konceptu inovativního milieu, konceptu učících se regionů (např. Florida, 1995) nebo regionálních inovačních systémů (např. Tödtling, Trippl, 2004) a současně je rozšiřuje o sociokulturní aspekty kreativity. Podle Scotta lze koncept kreativních polí aplikovat při popisu jakýchkoliv systémů sociálních vazeb majících vliv na lidskou tvořivost generující inovace. Takováto pole se vyznačují nestabilitou sociálních, ekonomických a kulturních struktur a nestálou operační logikou, protože struktury jsou neustále ovlivňovány zpětnovazebním procesem inovací, kterým dávají samy vzniknout. V konkrétnější rovině představují tvůrčí pole soubory výrob-

32


ních aktivit a souvisejících společenských jevů formujících geograficky rozrůzněné sítě interakcí, které umožňují vznik různorodých podnikatelským a inovačních výsledkům. Koncept má svým pojetím blízko ke Giddensově (1984) teorii strukturace. Akcentuje totiž reflexní dualitu, která je primárně charakterizována existencí souborů sociálních vztahů různě ovlivňujících očekávání a chování jednotlivých aktérů. Tato individuální očekávání a chování aktérů zároveň na druhé straně napomáhají vytvářet tyto sociální vztahy. Tvůrčí pole jsou tvořena jednak souborem firem a pracovníků, kteří se vzájemně ovlivňují v rozhodování a chování, a jednak souborem podpůrné infrastruktury, jako jsou místní školy, univerzity, výzkumné instituce, designová centra, kluby, divadla atd. V imateriální úrovni přispívá ke kohezi „tvůrčího“ sdílení společných norem a hodnot, utvářejících se jako pozitivní aglomerační externalita. Optimálním prostředím pro vznik inovací v „tvůrčím poli“ není příliš vysoká kulturní heterogenita a ani příliš vysoká míra kulturní a sociální homogenity. Klíčové je podle Scotta si uvědomit, že tvůrčí pole ve všech svých podobách a projevech nemůžeme chápat jako funkci souboru „nezávislých proměnných“. Ty lze vnímat výhradně skrze struktury přímo a nepřímo na sobě závislé, které se projevují různými způsoby v závislosti na různých geografických a historických podmínkách.

Inovativní prostory Rehfeld (2003) aplikuje termín inovativní prostory (Innovative Räume). Upozorňuje na skutečnosti, které je nutno zohlednit ve vztahu k inovacím: 1) inovace nesmí být interpretovány výlučně technicky, 2) v rámci inovačních prostorů se nesmíme koncentrovat na dílčí cílově orientované inovace, ale spíše na komplexní rámcové podmínky vzniku inovací. Nejde tedy jen o technické nebo ekonomické, ale také o sociální a kulturní aspekty tvorby inovací. V Rehfeldově podání jsou inovativní prostory takové: kde šance na vznik inovací je vyšší než v jiných prostorech, kde existuje atmosféra otevřenosti pro širší prosazení inovací, k teré vykazují schopnost konsekventně využívat inovací, stejně jako prověřování a dalšího rozvoj své vlastní pozice v globálních podmínkách. Klíčovým faktorem je vytvoření a zajištění atmosféry otevřenosti, protože teprve pak je reálné, že se prostory nestanou pasivní entitou rezonující obecné globální trendy, nýbrž že budou schopny pomocí svých vlastních struktur, procesů a strategií aktivně ovlivňovat svůj rozvoj. Prostorová blízkost a hustota aktérů a institucí indukuje podle Rehfelda intenzivní procesy interakce a učení, které posilují dynamiku inovativní konkurenceschopnosti.

3.4 Koncept kreativní třídy Hlavním autorem konceptu „kreativní třídy“ (creative class) je americký regionální ekonom Richard Florida. Florida (2002, 2002a) kombinuje ve svém konceptu jednak přístupy Jane Jacobs (1969), která zdůrazňovala vůdčí roli (pestrých) urbánních prostorů v ekonomickém rozvoji regionů (viz výše), a jednak přístupy nové ekonomie růstu (Lucas, 1988, Romer, 1986), jakož i rostoucí význam umělců pro ekonomický růst (viz např. Markusen, 2006). Podle Matuschewského (2004) rozšiřuje koncept creative class stávající koncept inovativního milieu, zaměřeného převážně na intenzitu výzkumu a produktivity práce, o oblast volnočasových aktivit a bydlení, čímž v obecné rovině akcentuje a tematizuje roli měkkých faktorů (Floeting, 2007). Koncept „kreativní třídy“ považuje Franz (2004) za teorii regionálního rozvoje akcentující význam lidského kapitálu. Originalita této teorie spočívá v opuštění dominantní hypotézy lidského kapitálu, vysvětlující ekonomický růst regionu koncentrací lidského kapitálu určité formy (specializace). Lidský kapitál lze definovat jako schopnosti pracovních sil, které přispívají ke zvýšení výkonnosti určité organizace, což může být firma nebo výzkumná instituce. (Haisch, Klöpper, 2007)


33

Florida naopak klade důraz na kombinaci rozdílných druhů lidského kapitálu (diverzita) ve vztahu k jejich lokalizaci (Florida, 2002, s. 223). Základní myšlenkou je, že vysoce kvalifikované lidské zdroje jsou vysoce mobilní a vybírají si své bydlení a pracovní místo nejen na základě disponibility, kvality a ocenění potenciální pracovní pozice, ale také na základě kvality bydlení a volnočasových aktivit. Státy, regiony, města nebo obce se nacházejí v konkurenčním boji o vysoce kvalifikované lidské zdroje. Tradiční teorie lidského kapitálu definují lidský kapitál zpravidla podle výše dosaženého vzdělání a vycházejí z toho, že se vysoce kvalifikované lidské zdroje ve vztahu ke svým požadavkům na bydlení a prostředí příliš neliší od nekvalifikovaných lidských zdrojů. Důležitými faktory jsou v tomto tradičním pojetí dostupnost a kvalita pracovních míst, kvalitní infrastruktura, kvalita škol atd. V konceptu kreativní třídy, který byl v posledních letech intenzivně a současně kontroverzně diskutován (viz níže), byly myšlenky klasických teorií lidského kapitálu rozšířeny ve vztahu k faktorům podmiňujícím jeho prostorovou distribuci. V protikladu k tradičním teoriím lidského kapitálu spočívá hlavní idea konceptu „kreativní třídy“ v tom, že faktory ovlivňující lokalizaci na jedné straně vysoce kvalifikovaných lidí (popřípadě kreativních pracovních sil) a na straně druhé méně kvalifikovaných (nebo méně kreativních) pracovních sil jsou rozdílné. Zástupci kreativní třídy preferují na rozdíl od méně kvalifikovaných pracovních sil tolerantní a otevřené prostředí. Ve své knize „Vzestup kreativní třídy“ (The Rise of Creative Class, 2002), kterou můžeme považovat za jednu z nejúspěšnějších sociálněgeografických knih posledních let (Thiel, 2007), se autor, jak název napovídá, zabývá „kreativní třídou“, která se zásadním způsobem podílí na ekonomickém rozvoji. „Creative class“ je ekonomickou třídou pracovníků, jejichž ekonomická funkce primárně spočívá ve vytváření nových myšlenek, technologií nebo obsahů (content), tj. osob, které vytvářejí ekonomickou hodnotu vlastní kreativitou. (Florida, 2002, s. 68) „Kreativní třída“ se dále strukturuje do dvou hlavních subtypů: „ Super kreativní jádro“ (Super Creative Core) – skupina, jejíž činnost je zcela závislá na intelektuální činnosti (kreativitě), „Kreativní profesionálové“ (Creative Professional), jejichž práce je primárně spojena s intelektuální činností, ale je pevně spjata se specifickým profesním zaměřením. Příslušníci „kreativní třídy“ se zabývají řešením komplexních problémů, což vyžaduje vysokou míru nezávislosti, schopnosti samostatného úsudku – tj. vysokou míru lidského kapitálu. Hodnotovým pojítkem této třídy je společný hodnotový systém stojící na individualitě, meritokracii, diverzitě a otevřenosti (Florida, 2002, s. 77) a současně specifické vysoké pracovní motivaci (tamtéž, s. 100). Dalšími kategoriemi jsou tzv. „Working class“, „Service class“ a „Agriculture“. Vnitřní dělení do dvou kategorií je následující (Florida, 2002, s. 328): „Super Creative Core“ architekti a inženýři, umělci, designéři, herci, programátoři, přírodovědci (matematikové, biologové, chemikové), u čitelé. „Creative Professionals“ m anažeři, o bchodníci, finančníci, p rávníci, zdravotníci (pouze vyšší zdravotnický personál). Kreativní třída zahrnuje v současnosti ve Spojených státech amerických (USA) 38,8 milionu pracovníků, což činní 30 % z celkového počtu ekonomicky aktivních obyvatel, to je o 10 % více než na přelomu století a o 20 % více než v roce 1980 (Florida, 2005, s. 35).

34


Termín kreativní třída má určité obsahové i strukturální konotace se starším termínem New class (Gouldner, 1979) využívaným především v oblasti výzkumu geografie města. Příslušníky této třídy jsou například technická inteligence, vědci, ať již přírodovědného či humánního zaměření atd. Její podíl na celkovém počtu obyvatel ve vyspělých státech se pohyboval podle výzkumů realizovaných na počátku 90. let okolo 30 % (Helbrecht, Pohl, 1995, Musterd et al., 2007). Klíčovým termínem v tomto konceptu je kreativita. Florida definuje tři druhy kreativity:17 t echnologická kreativita, která se projevuje ve vzniku nových inovací, nových produktů nebo technologií, e konomická kreativita, která je vyjádřena kariérním růstem v úspěšných podnicích nebo vznikem nových firem, u mělecká a kulturní kreativita, v jejímž rámci vznikají nové umělecké formy, design, nové symboly atd. (srovnej Fritsch, Stützer, 2007). V jeho podání jsou tyto druhy či formy kreativity v úzké interakci a jsou katalyzátorem městského a regionálního rozvoje. Tato interakce se odehrává v sociálním milieu, které je otevřené všem formám kreativity – umělecké, kulturní, jakož i ekonomické. Toto milieu poskytuje základní ekosystém nebo habitat, ve kterém mohou být stimulovány multidimenzionální formy kreativity. Skrze podporu diverzifikovaných životních stylů a kulturních institucí, jako je nejmodernější hudební scéna nebo vitální umělecké komunity, lze stimulovat také ty, kteří realizují své aktivity v obchodě nebo technologiích. Toto podporuje zpětnovazební procesy mezi a uvnitř těchto forem, tak jak je tomu v historii vzniku kreativně obsahových průmyslů od nakladatelství a muziky až k filmu a videohrám. Specifické sociální a kulturní prostředí vytváří mechanismus pro atrakci nových a rozdílných typů kreativních lidí a podporuje dynamický přenos znalostí a myšlenek. (Florida, 2002, s. 55) Podle Floridy se lidé nekoncentrují tam, kde jsou pracovní místa, ale koncentrují se v kreativních centrech a tam, kde chtějí žít (Florida, 2002, s. 7). Polemizuje dokonce s převládajícím názorem, že klastry (viz např. Skokan, 2004, Bathelt, 2004) se shlukují na základě aglomeračních výhod plynoucích z geografické blízkosti firem, a tvrdí, že se shlukují podle přítomnosti kvalifikovaných lidských zdrojů, které vytvářejí hlavní komparativní výhodu – znalosti – v dnešní ekonomice (Florida, 2005, s. 29). Technologicky orientované podniky a rizikový kapitál pro firmy znalostní ekonomiky18 se pohybují nebo formují v místech s nadprůměrnou koncentrací vysoce kvalifikovaných lidí. Tímto dochází k regionálně nerovnoměrné distribuci a růstu znalostně intenzivních aktivit ve vybraných částech velkých měst, což Florida interpretuje jako výsledek lokálně specifické koncentrace kreativních lidí ve vědě a výzkumu, v multimediální produkci a v umění. Kreativní centra jsou dnes podle autora ekonomickými vítězi. Jejich úspěch se zakládá na tom, že kreativní lidé zde chtějí žít. Podniky následují lidi – nebo jsou jimi v mnoha případech v těchto centrech zakládány. Za hlavní strategické faktory determinující úspěšnost měst či regionů v kontextu konceptu „kreativní třídy“ považuje Florida (2002, 2002a) existenci 3T faktorů ekonomického rozvoje: t echnologie, t alent, t olerance. Faktor technologie stanovuje podle indexu „High-Tech Index“, tj. zastoupení High-Tech průmyslu a nominálního počtu patentů v daném regionu, respektive metropolitní oblasti. Faktor talent určuje na základě podílu vysokoškolsky vzdělaného obyvatelstva z celkového počtu obyvatel v regionu – „Talent Index“. Toleranci rozšířenou o otevřenost a kulturní pestrost indikuje s pomocí počtu obyvatel s migračním pozadím, tj. těmi, kteří se nenarodili v daném místě – „Melting pot index“. Zastoupení pracovníků realizujících své aktivity v oblasti umění společně s počtem a rozmanitostí měkkých faktorů, jako jsou např. kavárny, muzea, galerie atd., generuje „Bohemian Index“, v závislosti na počtu homosexuálních párů „Gay index“ a míře etnické diverzity a kulturní rozmanitosti „Composite Diverzity Index“. Nej17 18

Florida doslova uvádí, že … now we have an economy powered by human creativity (2002, s. 4).

Sektor reklamy může být podle Thiela (2007) pojímán jako paradigmatický příklad ekonomiky formované „kreativní třídou“.

35

vyšších rámci empirického výzkumu v USA dosahovala města jako Austin, San Podle hodnot jejich vtvrzení si kreativní lidé místo k životu nevolí v oblastech s Francisko vysokým a naopak nejnižší hodnoty vykazovalo např. Los Angeles nebo Pittsburgh atd.

sociálním kapitálem, protože příslušníci kreativní třídy směřují do prostředí s nízkou Základní podmínkou je koexistence všech tří faktorů, tj. talentu, technologie a tolerance, a proto mírou sociálního kapitálu, do měst a campusů, kde se mohou rychle adaptovat, ale musí místo (region) usilovat o přitáhnutí kreativních lidí, vytvářet inovace a stimulovat ekonomický růst, současně konfrontovat své myšlenky s ostatními lidmiteorií z jiných oborůaspektů (např. aby obstálo vmohou ekonomické konkurenci. V rozporu se široce diskutovanou pozitivních vysoké míry sociálního kapitálu (viz např. Krätke, 2002) považuje Florida et al. (2002) vysokou míru umění, obchod). Stejně důležitým faktorem jako 3T je kvalita místa („Quality of sociálního kapitálu19 za faktor snižující atraktivitu lokality z pohledu příslušníků kreativní třídy, protože Place“), tj. potenciální možnost realizace preferovaných aktivit. ti vyžadují co nejnižší bariéry pro vstup do nového prostředí. Podle jejich tvrzení si kreativní lidé místo k životu nevolí v oblastech s vysokým sociálním kapitálem, protože příslušníci kreativní třídy směřují do prostředí s nízkou mírou sociálního kapitálu, do měst a campusů, kde se mohou rychle adaptovat, ale současně mohou konfrontovat své myšlenky s ostatními lidmi z jiných oborů (např. umění, obchod). Stejně důležitým faktorem jako 3T je kvalita místa (Quality of Place), tj. potenciální možnost realizace preferovaných aktivit. Obrázek 1: Struktura závislosti mezi diverzitou, talentem a technologií Obrázek 1: Struktura závislosti mezi diverzitou, talentem a technologií

Přínos

Diverzita

Talent

Technologie Zdroj: Převzato a upraveno podle Floridy, 2002a

Zdroj: Převzato a upraveno podle Floridy, 2002a.

Kvalita místa (The Quality of Place) Jelikož se soustředíme na roli měkkých faktorů v regionálním rozvoji, věnujeme skupině těchto Kvalita místa („The Qualitypozornost. of Place“) komplementárních faktorů zvýšenou Kvalita místa úzce souvisí s kvalitou měkkých faktorů, pro které se používá anglický termín amenities (Florida, 2000). Tyto měkké faktory rozvoji, jsou podlevěnujeme některých Jelikož se soustředíme na roli měkkých faktorů v regionálním autorů (např. Clark et al., 2002) dokonce hlavní příčinou ekonomického rozvoje a demografického růsskupině těchto komplementárních faktorů zvýšenou pozornost. Kvalita místa úzce tu. Jejich význam roste, neboť rozhodnutí o tom, kde žít a užívat kvalitního života, může hrát větší roli souvisí kvalitou měkkých faktorů, pro které seNapoužívá anglický termín ve finálníms lokalizačním rozhodnutí než jen kvalita práce. tyto měkké faktory může býtamenities pohlíženo jako na zděděné, získané charakteristiky města, které existují např. v parcích nebo atraktivních měst(Florida, 2000). Tyto měkké faktory jsou podle některých autorů (např. Clark et al., ských čtvrtích. Schopnost míst generovat inovační impulzy vychází z jejich schopnosti podporovat dokonce hlavní příčinou ekonomického a demografického růstu. Jejich a2002) současně funkčně integrovat širokou paletu životních rozvoje stylů, kulturních a volnočasových fenoménů, které tvoří roste, společně kvaliturozhodnutí místa (Arora oettom, al., 2000). Clark (2003) vymezuje tytoživota, kategorie měkkých význam neboť kde žít a užívat kvalitního může hrát faktorů (amenities):

větší roli ve finálním lokalizačním rozhodnutí než jen kvalita práce. Na tyto měkké pmůže řírodní (fyzicko-geografické) faktory klima, vlhkost, teplota,charakteristiky dostupnost vodních ploch,které lesy, faktory být pohlíženo jako na –zděděné, získané města, celková atraktivita přírody, existují např. v parcích nebo atraktivních městských čtvrtích. Schopnost míst konstruované faktory – počet velkých institucí, jako jsou vědecké knihovny, muzea, opery, generovat inovační impulzy vychází z jejich schopnosti podporovat a současně a malých specifických firem, jako jsou knihkupectví, antikvariáty, kavárny, bary, restaurace – funkčněgastronomie, integrovat širokoupropaletu životních stylů, kulturních a volnočasových cyklostezky horská kola, fenoménů, které tvořískladba společně kvalitu místaa vzdělání (Arora rezidentů, et al., 2000). Clark (2003) socioekonomická a diverzita – příjem imigranti, registrované párytyto homosexuálů, vymezuje kategorie měkkých faktorů (amenities):

36

19 V tomto smyslu závisí kvalita sociálního kapitálu na vyvážené konstelaci pojítkových („Bonding“) a přemosťovacích („Bridging“) vztazích uvnitř a mimo lokalitu (klastr), přičemž vyváženost je spíše otázkou empirického výzkumu (Glückler, Bathelt, 2003).

54

h odnoty a postoje rezidentů – vlídnost, či nepřátelství, tolerance, ochota riskovat, individualismus. Tyto faktory jsou důležité pro potenciální nově příchozí. Obrázek 2: Veřejný prostor v San Francisku

Autor: Ondřej Slach Otázkou tedy je, jaké charakteristiky by měl vykazovat prostor s kritickou pozitivní koncentrací měkkých faktorů. Následný souhrn uvádí základní aspekty těchto míst (Florida, 2000, Florida, 2002, Thießen, 2005): a) Čím vyšší je kvalita života (Quality of Life), respektive kvalita místa (Quality of Place), tím vyšší je pravděpodobnost, že v daném místě bude vysoká koncentrace podniků s vysokou přidanou hodnotou a vysoce kvalifikovanými pracovníky. Stolarick (2005) charakterizuje „Quality of Place“ třemi dimenzemi: what’s there – kombinace přírodních a kulturních atrakcí, who’s there – pestrá společenská struktura, možnost inspirativní interakce, what’s going on – pouliční život, atmosféra, urbanita, kavárny atd. b) Kultura jako faktor představuje nedílnou součást potřeb „kreativní třídy“, přičemž má ambivalentní konotace. Pasivně konzumovaná vysoká kultura, jako symfonické orchestry, balet, opera apod., není prý z pohledu příslušníků „kreativní třídy“ příliš zajímavá, protože tato třída preferuje alternativní druhy kultury, na jejíž podobě může aktivně participovat. c) Velké, tzn. Big Ticket události, jako jsou např. mezinárodní fotbalové zápasy, světové šampionáty, olympiády a další, nejsou hlavním či vyhledávaným zdrojem zábavy pro příslušníky „kreativní třídy“ a nemají proto velký vliv na vnímanou lokální kvalitu života z jejich pohledu. Přesto většina měst vnímá právě tyto typy akcí jako prioritní, ačkoliv jejich očekávané pozitivní efekty neodpovídají představám veřejného sektoru (viz např. Ellger, 2001). d) Důležitá – důležitější než kdykoliv předtím – je atraktivní noční scéna s vitální a autentickou atmosférou, tvořenou pestrou paletou kaváren, barů, hudebních klubů, které jsou hlavními místy společenské interakce.


37

Význam kulturní scény pro utváření sociálního milieu zdůrazňuje Schulze (1992), když se opírá o tvrzení, že scéna (respektive jednotlivé scény) je ve většině případů první příležitostí, která vyzývá jednak k selekci vztahů a jednak k sociálnímu promísení a provázání lidí, kteří jsou si navzájem podobní. Scény také utvářejí nevyslovené konvence a kombinace jazyka, oblečení, konzumních stylů, věku, vzdělání, politických a asociálních postojů, hudebních preferencí atd., které se rozšiřují uvnitř daného sociálního milieu a ovlivňují jeho charakter.

g) Velmi důležitou roli v preferencích hraje existence disponibilních vodních ploch,

e) Důležitější roli než velké jednorázové kulturně-společenské akce hrají pro členy respektive možnost vodních aktivit jako plavání, veslování, kanoistiky atd.„kreativní třídy‘‘ společenská setkávání každodenního charakteru, při nichž příslušníci „kreativní třídy“ vyvíjejí vlast„Kreativní představuje zdrojovou skupinu pro proces gentrifikace, jak auvádí ní h) aktivitu, jako třída“ např. outdoor aktivity – jízda na kole, plavání, kolečkové brusle a atd., lifestylové aktivity spojené kulturní nebo –společenskou scénou. Mills (1988,s hudební, cit. v Sýkora, 1993) ačkoli nehovoří explicitně o „kreativní třídě“ – f) Prostorová dostupnostna aktivit být co nejjednodušší a co nejrychleji realizovatelná, tj. just-in-tirestrukturalizaci trhumusí pracovních sil a její prostorovou dimenzi lze vztahovat me. Cyklostezky nebo turistické stezkyskupin vedoucílidí, přímo až se k bydlišti jsou ideální vítanou variantou. k životním potřebám a přáním kteří na základě nověa vznikajících

g) Velmiodvětví důležitou roli v preferencích hraje vexistence vodních ploch, respektive možnost pracovního trhu formují centrechdisponibilních měst. Tyto preference můžeme shrnout vodních jako plavání, kanoistiky atd. do aktivit základní potřeby:veslování, být permanentně přímo v centru dění (Klaus, 2006).

h) „Kreativní třída“ představuje zdrojovou skupinu pro proces gentrifikace, jak uvádí Mills (1988, cit. V obecné rovině můžeme tvrdit, že výběr polohy bydlení aindukuje/reflektuje v Sýkora, 1993) – ačkoli nehovoří explicitně o „kreativní třídě“ – restrukturalizaci na trhu pracovních zvolený životní styl a rozhodnutí pro formu bydlení indukuje/reflektuje životní vkus sil a její prostorovou dimenzi lze vztahovat k životním potřebám a přáním skupin lidí, kteří se na zá1996). kladě(Rudolph-Cleff, nově vznikajících odvětví pracovního trhu formují v centrech měst. Tyto preference můžeme shrnout do základní potřeby: být permanentně přímo v centru dění (Klaus, 2006). V obecné rovině můžeme tvrdit, že výběr polohy bydlení indukuje/reflektuje zvolený životní styl a rozhodnutí pro formu bydlení indukuje/reflektuje životní vkus (Rudolph-Cleff, 1996).

Obrázek 3: Dimenze urbánní kvality v kontextu kvality místa

Obrázek 3: Dimenze urbánní kvality v kontextu kvality místa

Úroveň dopadu

ZSJ a městské čtvrti Pěší dostupnost Ekologické způsoby dopravy Bezpečnost Zeleň Veřejné prostory a služby

Kvalita místa

Obsahová náplň

Úroveň celého města

Vybavení místa

Atributy místa

Dostupnost Kultura Obchodní příležitosti v centru Kvalita veřejných prostor

Klima Přístup k vodě Přírodní atraktivity Kavárny Knihkupectví Kluby

Identita Unikátnost Diverzita Autenticita Otevřenost Zábavnost

(přírodní a umělé)

Zdroj: Převzato a upraveno podle Bauma et al., 2007. Zdroj: Převzato a upraveno podle Bauma et al., 2007

Strategická doporučení vycházející z konceptu „kreativní třídy“

38

Na základě svých výzkumů konstatuje Florida (2000), že kvalita místa je klíčový faktor regionální konkurenceschopnosti. V rámci konkurence, usilování o talenty, Profilace měkkých faktorů regionálního rozvoje

57

Strategická doporučení vycházející z konceptu „kreativní třídy“ Na základě svých výzkumů konstatuje Florida (2000), že kvalita místa je klíčový faktor regionální konkurenceschopnosti. V rámci konkurence, usilování o talenty, musejí regiony učinit kvalitu místa a měkkých faktorů centrálními elementy své rozvojové strategie pro atrakci vzdělaných lidí (knowledge workers) a podpoře high-tech ekonomiky. Základní doporučení (blíže Florida, 2000, 2002): Považovat kvalitu místa za základ snahy o regionální ekonomický rozvoj. I ntegrovat měkké faktory a přírodní zdroje (potenciál) do všech aspektů regionálního ekonomického rozvoje, marketingového úsilí a atrakce talentů. I nvestovat do venkovního, rekreačního a volnočasového vybavení (amenities), jakožto komponentů regionálního ekonomického rozvoje a atrakce talentů, např. budovat horolezecké stěny, cyklostezky, in-line tratě přes město a region. Pořádat akce pod otevřeným nebem (open air events) a soutěže jako triatlon, cyklistické závody, běžecké soutěže; využít potenciál nábřeží (waterfront development), zlepšit celkovou vybavenost a přístup veřejnosti na toto území. V ylepšit bezprostřední okolí obklopující největší univerzity a střední školy a udělat z nich centra vybavenosti. Propojit a udělat mnohem přitažlivější spojení mezi univerzitou, centrem a high-tech areály. (Nástroji pak mohou být např. vylepšení osvětlení, podpora hromadné dopravy a budování cyklostezek.) P odpořit udržitelné využívání, ochranu a revitalizaci přírodních zdrojů. Přimět privátní sektor, aby se stal účastníkem iniciativ. Zvýšit podíl participace veřejnosti na rozvoji měkkých faktorů – např. pobídkami či fondy pro lokální skupiny pro udržování a vylepšování měkkých faktorů. Používat v městských čtvrtích nástroje k udržení kvality veřejných prostor a přírodních zdrojů. Spolupracovat s developery při vytváření modelových kvalitních rezidenčních a komerčních projektů zejména v rámci revitalizace brownfields na území města. H ledat mechanismy pro zvýšení participace obyvatel na vylepšování kvality místa. Najít mechanismus, jak zatáhnout mladé lidi s jejich nápady, znalostmi a představami do dění v rámci této agendy. Podle Floridy (2000, 2002) existují dva základní směry kritiky vůči přístupu založenému na profilaci měkkých faktorů. Zaprvé lze namítat, že regiony – a to zejména staré průmyslové – by neměly jít do soutěže o mladé talenty, vzdělané v technologiích orientovaných do průmyslu, a místo toho se koncentrovat na mladé, rodinně orientované profesionály mezi 30 a 40 lety, kteří mají vazbu na toto místo. Taková strategie má zajisté své klady, ale je zde několik důvodů, které ukazují, že by to nevedlo k žádoucímu posílení konkurenceschopnosti: A trakce talentů je stejně důležitá – možná i důležitější – než udržování talentů. Úspěch regionů, jako jsou Sillicon Valley, „silnice 128“ a okolí Bostonu, je založen na jejich schopnosti přitahovat talenty z národní a mezinárodní úrovně. Tyto regiony jsou schopny nejen využít velké části svých talentů, ale přitáhnout také talenty pocházející z vně regionu. To, co dělá tyto rostoucí regiony atraktivními, je právě schopnost přitáhnout talenty všech věkových skupin do regionu. Naopak strategie orientované na místní populaci, např. granty pro rodáky, způsobují ztrátu sympatií k regionu a z hlediska atrakce talentů jsou nevhodné. S trategie orientované na místní populaci také dostatečně nerozlišují silné rodinné vazby a měkké faktory, které přitahují vzdělané pracovníky mezi 22 a 40 lety. Mnoho rodáků je při návratu do regionu ochotno přehlédnout určité nedostatky v rámci měkkých faktorů svého regionu za cenu toho, že budou v blízkosti své rodiny. Ukázalo se, že rodina a předchozí vazby jsou klíčovými příčinami toho, proč se lidé vracejí zpět do regionu. Nicméně výzkum potvrdil, že tito lidé jsou zároveň přitahováni stejnými faktory jako ostatní vzdělaní lidé – jde současně o vysokou úroveň měkkých faktorů a kvalitu trhu práce s mnoha příležitostmi. J e nutné poznamenat, jak významná je atrakce vzdělaných lidí těsně po dokončení univerzity. Jsou „tažnými koni“ regionální technologicky orientované ekonomiky. Mají znalosti potřeb-


39

né pro práci v technologických odvětvích, mají energii a mohou pracovat v extrémní časové a stresové zátěži i proto, že je nezatěžují rodinné a osobní vazby, což je i důvod, proč o ně stojí nejlepší technologické a konzultantské firmy. Druhý směr kritiky měkkých faktorů směřuje k přesvědčení, že je třeba se soustředit primárně na pracovní místa a profilace měkkých faktorů musí a bude sekundárně následovat. Florida (2000) konstatuje: P racovní místa sama o sobě nemohou kompenzovat deficit v kvalitě místa. Pracovní místa jsou důležitou, nikoliv však dostačující podmínkou pro atrakci mladých vzdělaných lidí. Měkké faktory jsou významným doplňkem kvalitního pracovního trhu s mnoha příležitostmi. M nohé regiony jsou zpožděné v profilaci kvality místa a jsou obecně hůře vybavené ve smyslu nižší kvality měkkých faktorů rozvoje, než je tomu v nejlepších high-tech regionech. Tudíž je v nich potřeba kritické masy investic do vybavení měkkými faktory. Regiony musejí brát kvalitu místa vážně. Měkké faktory představují klíčový střípek mozaiky v atrakci technologicky orientovaných talentů. Nejúspěšnější technologické regiony jsou zároveň nejlepší ve smyslu kvality místa. Závěr je jasný: aby region úspěšně konkuroval v éře talentů, musí kvalitu místa považovat za základní element svých strategií ekonomického rozvoje.

Kritika konceptu kreativní třídy Koncept „kreativní třídy“ byl intenzivně kritizován. Zřejmě nejostřejší kritiku nabízí Peck (2005), který považuje Floridovu práci za nesystematickou, empiricky nedostatečně podloženou a vykazující rysy amatérské mikrosociologie. Vyčítá Floridovi výběr zvolených indikátorů a nedostatek kauzální korelace mezi např. Gay indexem a Hi-tech indexem. Floridovi připisovanou charakteristiku homosexuálů jako „kanárků kreativní ekonomie“ považuje za absurdní. Stranou neponechává ani privátní aktivity a poukazuje na voluntaristické využívání žebříčků kreativních měst (poněvadž se podle něj jedná o ryze marketingový nástroj). Strategie navrhované Floridou vlastněnou firmou vykazují vysokou míru podobnosti: výstavba loftů, cyklostezky, revitalizace parků, což paradoxně podporuje homogenitu na úkor Floridou vyzdvihované různorodosti a autenticity. Celkově Peck považuje opatření navrhovaná Floridou za malicherné věci, kterým nikdo z praktiků příliš nevěří, ale protože se jedná o nízkonákladové záležitosti, je jim věnována pozornost. Situaci měst, respektive aktérů městské správy, kteří vzali Floridovy myšlenky za své, cynicky přirovnává k Papuáncům s kokosy na uších očekávajícím přílet letadel, kteří věří, že když postaví budku na louce a udělají si z kokosů amatérská sluchátka, tak letadla přiletí sama. Kritika konceptu prochází napříč politickým spektrem. Z ideově konzervativního křídla je konceptu vyčítáno podkopávání rodinných tradic v klasickém slova smyslu, neboť se primárně zaměřuje na individuality, tj. podporu a oslavu tzv. free agent economy (viz např. Sennet, 2000). Hlavní kritický argument levicově orientované kritiky (např. Gibson, Klocker, 2005) spočívá v tom, že základní idea prohlubuje nerovnost a jedná se o neoliberální koncept. Problémem je, že mezi regiony vzniká vztah soutěživosti v nezdravém slova smyslu. Příliv příslušníků „kreativní třídy“ může zvyšovat cenu nemovitostí a následně může vést k sociální exluzi původních obyvatel. Problémem je zároveň také normalizování pojmu kreativita a depolitizace tohoto pojmu, kdy dochází k situaci, ve které je jedinou preferovanou formou inovace ta, která má tržní výstup. Není vyřešena otázka ohledně alternativních forem kreativity (graffity, vandalismus atd.). Ty jsou podle názoru autorů vyřazené, neboť se těžko stávají součástí výhradně tržně orientovaných strategií. Markusen (2006) problematicky vnímá koncept kreativity, který hodnotí jako fuzzy, neboť je příliš široký a neuchopitelný, a dodává, že talent, schopnosti a kreativita nejsou synonymem vysokoškolského vzdělání (Florida používá jako indikátor faktoru talentu vysokoškolské vzdělání). Kreativita nemůže být spojována s počtem let strávených ve škole.20 Je mnoho oblastí, kde kreativita nevzniká ve školních lavicích, naopak je mnoho povolání, kde je potřeba vzdělání, a ta přitom jsou rutinní, a ne kreativní (např. auditor). Kriticky se také staví k Floridou používaným kategoriím zaměstnání jednotlivých lidí, neboť Florida používá „velké“ kategorie, a již nerozlišuje velké diference v rámci těchto skupin (např. kdo všechno je ukryt v kolonce manažer atd.). Zároveň jsou mnohé kategorie vyřazeny, ač mohou být znač-

40

20 Kreativita a umělecký talent se z velké části zakládají na individuálním nadání a něco takového lze jen velice těžce získat v rámci klasického univerzitního studia (Mossig, 2005).

ně kreativní: např. piloti a krejčí. Dále Florida ignoruje diferenciaci „kreativní třídy“ v prostoru, když při využití metropolitních areálů ignoruje fakt, kde lidé pracují a bydlí. Naopak mnoho lidí, kteří spadají do Floridou definovaných kategorií (pracovníci v hi-tech firmách), bydlí v suburbánní zóně, kde je vysoká míra homogenity. Autorka spatřuje jako velmi problematické tvrzení, že lidé se rozhodují o své lokalizaci nezávisle na nabídce práce či průmyslové struktuře, a značně skeptická je také k aplikaci jakýchkoliv strategií. Absenci větší prostorové konkretizace postrádá i McCann (2007), neboť přestože Florida (viz např. 2005) vyzdvihuje městská centra, srovnává ve skutečnosti metropolitní statistické regiony. Sporná je také podle Markusen kauzalita, zda lidský kapitál sám o sobě iniciuje urbánní rozvoj, nebo zda úspěšné město přitahuje a drží lidský kapitál, přičemž mnoho autorů je přesvědčeno, že platí druhá teze. Celkově je koncept „kreativní třídy“ podle Markusen velmi problematický, neboť vlastně nelze hovořit ani o „třídě“, neboť tato skupina je natolik heterogenní, že nejde vysledovat nějaký shodný styl života, zájmy, prostorové preference atd. (viz srovnání právník, inženýr a umělec). Ostře se vůči konceptu „kreativní třídy“ vymezuje Malanga (2004), kdy poukazuje podobně jako Peck (2005) na nízkou odbornost a vypočítavé pojetí, které se snaží být populární mezi levicí i pravicí („propojení buržoazní pracovní etiky s bohémskou kulturou“). Hlavní problém Floridova pojetí je ten, že tento koncept „ekonomicky nefunguje“, protože jím preferovaná města (např. Austin), která považuje za vítěze kreativní ekonomiky, patří k ekonomicky poraženým v USA. Některá z jeho top kreativních měst nejen že nezískávají nové pracující a investice, ale dokonce je přímo ztrácí. Hlavní chybou je podle autora kauzalita ve Floridou definovaných indexech a ekonomickým růstem. Autor dokazuje na příkladu amerických měst chybné pojetí Floridova konceptu, neboť „jeho“ města nevykazují kladné (růstové) parametry v klíčových ukazatelích, jako je počet nově vzniklých pracovních míst, počet nově vzniklých firem a demografický růst. Pozitivně vycházelo podle těchto indexů např. Los Angeles, které považuje Florida za „poražené“. Naopak Floridou preferovaná města, pokud získávají obyvatelstvo, tak jsou to pouze imigranti. Malanga celkově nezpochybňuje strategie na atrakci talentů, ale konstatuje, že Floridovo zdůrazňování měkkých faktorů není správné, neboť klíčové jsou podle něj tvrdé faktory jako daně, ceny bytů atd. Své tvrzení opírá o průzkum uveřejněný v americkém časopise Money magazine, který analyzoval faktory přitahující talentované jedince do regionu. V rámci výzkumu byly v první desítce faktory dvojího druhu: nízké náklady / levné nemovitosti a nízké daně / základní kvalita života, tj. kvalitní školy, nízká kriminalita, čistý vzduch a voda. Floridou upřednostňované měkké faktory byly respondenty považovány za méně důležité. Poslední výtka směřuje k nepochopení, že kulturní atributy města nemohou být předmětem plánování, ale že vznikají spontánně a dlouhodobě. Vynikajícím příspěvkem, realisticky hodnotícím koncept „kreativní třídy“, je práce Hansena et al. (2005). Hlavním smyslem příspěvku je propojení konceptu „kreativní třídy“ s konceptem ekonomiky založené na znalostech (knowledge based economy). Autoři kriticky vytýkají tomuto konceptu přílišnou generalizaci s omezenou mírou implikace pro reálnou aplikaci. V závislosti na obecně vzrůstající roli inovací v konkurenceschopnosti regionů roste podle autorů boj o talenty, což vyžaduje vedle již tradiční aktivity veřejného sektoru ve smyslu podpory podnikatelského prostředí (busines climate) i podporu „sociokulturního prostředí“ (people climate) (Asheim, Clark, 2001, Florida, 2002a). Floridův přístup je cenný v tom, že dosavadní literatura o znalostní bázi (knowledge base) příliš nereflektovala důležitost talentů. Jedním z důvodů je skutečnost, že koncept ekonomiky založené na znalostech je přednostně zaměřen především na organizaci inovativní produkce, zatímco koncept „kreativní třídy“ je zaměřen primárně na atrakci talentů pro inovativní produkci. Jak již bylo uvedeno výše, práce se koncentruje na vztah „kreativní třídy“ a znalostní základnu (knowlege base – dále jen KB). KB dělí autoři do tří kategorií, které stručně nastiňují a dávají do souvislosti jak s migrací (a) talentů a (b) nástrojů, tak (c) s efektivitou ve vztahu k „sociokulturnímu prostředí“:


41

Tabulka 6: Vztah znalostní základny ve vazbě (a) k migraci talentů (b) k nástrojům rozvoje (c) k efektivitě podpory „sociokulturního prostředí“

Syntetická znalostní báze Inovace vznikají novou kombinací známých postupů Tacitní znalost

Hlavní znaky

Převažuje vývoj nad výzkumem Hlavní jsou existující struktury a firmy, spin offs nejsou typické

Vztah k talentům a migraci

Nástroje rozvoje

Analytická znalostní báze Obecně dominuje Firmy mají svá oddělení výzkumu a vývoje, inovace často vznikají také na výzkumných univerzitách Převažují kodifikované znalosti a výzkum nad vývojem

Je zde nejméně členů Atrakce talentů creative class nejpodstatnější a nejefektivnější Silný lock-in

Symbolická znalostní báze Inovace vznikají zejména novou kombinací stávajících znalostí Dominují tacitní znalosti založené na know-how a „learning by doing in the job“ Typické pro kulturní odvětví jako film, divadlo, vydavatelství, reklama atd.

Dominantní úloha velkých měst

Těžké prosazení cizinců Atrakce talentů není řešením problémů Zvyšování kvalifikací místních lidí, školení, celoživotní vzdělávání ve firmách

Vhodná vládní administrativní opatření (typu zelené karty pro experty)

Propojení firem s výzkumem a vývojem

Podpora výzkumných institucí a univerzit jako center excelence

Podpora „kulturních výměn“, festivalů, konferencí, transnárodních sítí i podpora „podnikatelského prostředí“ v této oblasti (pobídky pro film atd.)

Public private partnership ve vědě a výzkumu Výzkumné projekty

„Sociokulturní prostředí“

Není nástroj na Efektivní nástroj na Primárně efektivní nástroj na podporu konkurence- podporu konkurence- podporu konkurenceschopnosti, schopnosti schopnosti sekundárně přímý vliv na migranci talentů je méně významý

Zdroj: Upraveno podle Hansena et al., 2005 Z pohledu Hansena et al. (2005) je atrakce talentů nejrelevantnější v rámci analytické znalostní báze. V syntetické znalostní bázi Floridou deklarovaná kvazianonymita a otevřenost neplatí. Autoři současně poukazují na skutečnost, že koncept „kreativní třídy“ je dimenzován pro americké prostředí,

42


v Evropě má omezenou platnost, neboť Evropané jsou méně mobilní, více lokálně zakořenění a mají obecně silnější smysl pro identitu. Navíc zejména ve Skandinávii je rovnoprávnější postavení mužů a žen (z pohledu kariéry), a proto do rozhodování o mobilitě vstupují i faktory jako rodina, kvalita prostředí, škola pro dítě atd. V evropském i jiném neanglofonním prostředí je třeba rovněž zvažovat faktor jazyka jako další bariéru. Kriticky se k autorům obecně zdůrazňujícím význam měkkých faktorů (např. Jacobs, 1969, Florida, 2002) staví Storper a Manville (2006). Autoři zahrnují do termínu měkké faktory např. klima, disponibilní vodní plochy, etnickou diverzitu či její absenci, možnosti stravování a zábavy, kulturní zázemí a esteticky zajímavou architekturu. Podle těchto autorů jde o velice subjektivní záležitost, neboť co je pro někoho vyhovující zázemí, pro druhého představuje nevyhovující podmínky. Pro jednoho může být ruch a shon centra velkoměsta benefit městského bydlení, pro druhého stejná věc představuje podmínky, které není ochoten tolerovat. Pohled na to, zdali pod termín amenities (měkké faktory) zahrnout také nakupování, není jednoznačný. Z určitého pohledu by se termín amenities na nakupování neměl vztahovat, protože prudké rozšíření internetového obchodu má za následek možnost získání téměř jakéhokoli zboží téměř kdekoli. Na druhou stranu v případě nakupování jde zejména o proces nákupu (fun shopping), ne o získání konkrétního zboží jako takového. V argumentaci zpochybňující roli měkkých faktorů se odvolávají na rozsáhlý empirický výzkum (Costa, Kahn, 2000), podle něhož se lidé obecně lokalizují tam, kde mohou maximalizovat svůj přístup k pracovním příležitostem. Výzkum vysoce příjmových a vysoce vzdělaných párů pohybujících se v oborech „new economy“ ukázal, že mnoho z nich zvolilo život v metropolitních oblastech, neboť tím maximalizovaly společný přístup k pracovním místům při nízkých nákladech a nízkém riziku při změně nebo ztrátě pracovního místa. Tyto silné páry získávají vysoké benefity s využitím měkkých faktorů ve velkých metropolitních oblastech, ale jejich preference měkkých faktorů nebyla primárním determinantem při jejich lokalizační volbě. Storper a Manville nesouhlasí s tvrzením, že tolerance a diverzita jsou iniciátorem, podle nich jde spíše o faktory udržující růst. Tyto dva faktory však nejsou samy o sobě dostačující pro ekonomický růst. Význam role měkkých faktorů neodmítají, ale za mnohem perspektivnější považují (Storper, Manville, 2006) následující: posun od koncentrace na analýzu disponibility samotných měkkých faktorů směrem ke koncentraci na jejich získání či utváření, zabývat se otázkou, co vytváří rozdíly mezi metropolitními regiony napříč, včetně rozdílů uvnitř těchto metropolitních regionů, tj. rozdílnost mezi městem a zázemím, a zkoumat způsob, jak jsou měkké faktory koncentrovány v závislosti na režimu jejich dopravní dostupnosti. Hall (2004) kritizuje fakt, že Floridovo pojetí implikuje skutečnost, že kreativní milieu, případně kreativní město, lze vytvořit během relativně krátkého časového úseku. Naopak Hall se domnívá, že budování inovativních či kreativních měst je téměř vždy velice zdlouhavým procesem, jehož výsledek nelze v žádném případě předem přesně určit, nebo dokonce garantovat. Konkrétně řečeno, vždy je podle něj nutno vycházet z určitých vhodných předpokladů, jejichž samotné dosažení je velice náročné a problematické. Ani samotná existence těchto předpokladů nezaručuje automaticky dosažení požadovaného cíle, tj. vytvoření kreativního či inovativního města, protože jen pouhé zabezpečení takovýchto podmínek je samo o sobě složitým procesem.

Práce inspirované konceptem kreativní třídy (negativně i pozitivně) Cenným příspěvkem do diskuse o kreativním prostředí je text Ann Markusen (2007), která vystupuje vůči Floridovi silně kriticky a přichází s vlastními hypotézami. Autorka svůj dřívější koncept „záchytných míst v nestálém světě“ (sticky places in slippery world), tj. dílčích míst zvyšujících kvalitu města či regionu ve smyslu snížení odlivu stávajících lidí či podniků a současně přitáhnutí nových (Markusen, 1996), transferuje na městská, respektive metropolitní jádra. Úsilí jader městských regionů o atrakci klasického průmyslu není podle ní perspektivní a ani efektivní, protože průmysl inklinuje k tendenci lokalizovat se v periferních oblastech (ať již v rámci metropolitních regionů, či mimo metropolitní regiony). Městská jádra musejí usilovat o specifické cílové skupiny, které primárně preferují tyto centrální prostory. Podle Markusen jsou v tomto případě hlavní cílovou skupinou umělci. Při identifikaci perspektivních sektorů se autorka zaměřila na struktury regionálních ekonomik a zvláštní důraz kladla nejen na klastry firem podle sektorové příslušnosti, ale také na prostorovou koncentraci lidského kapitálu.


43

Tento obecný rámec byl použit k vysvětlení existující prostorové distribuce určitých profesních skupin v metropolitních statistických regionech. Výsledkem bylo zjištění, že mezi profese, které mají tendenci se koncentrovat v městských jádrech, patří např. počítačoví experti, právníci, matematici, obchodní a finanční specialisté, designéři, baviči, umělci, zaměstnanci v kreativním průmyslu, architekti a vědci. Současně je podle autorky nutné sledovat dekoncentrační tendence uvnitř samotných metropolitních regionů, neboť např. technologicky orientovaná odvětví se koncentrují převážně v suburbánních zónách, přičemž pracovní místa v tomto sektoru obsazují pracovníci, kteří preferují žít a bydlet rovněž v suburbánních oblastech. V jádru nebo jeho bezprostřední blízkosti se naopak mají tendenci koncentrovat sektory jako veřejný sektor, vzdělávání, finančnictví, reklama, architektura/design, média, zdravotnictví a kulturní průmysl. Města proto musejí ve svých strategiích adekvátně reflektovat reálnou prostorovou distribuci profesních skupin. Identifikace perspektivních aktivit pro daný prostor musí být v souladu s prioritami městské správy, přičemž k tomu, abychom mohli tyto aktivity definovat v dlouhodobé perspektivě jako sticky, musejí být hluboce zakořeněné v daném prostoru. Zakořeněnost zaručuje podle Markusen vysokou pravděpodobnost návratnosti investic, avšak tato návratnost bude vždy jen a pouze dlouhodobá. S odvoláním na své předchozí výzkumy (Markusen, Schrock, 2006) upozorňuje, že amenities (včetně parků, klubů, alternativní zdravotní péče atd.) mají silný regionální význam pro podporu umění, networkingu, marketingových příležitostí a existenci sektorů zaměstnávajících umělce např. z oblasti designu, médií. Hlavní otázky, které si městské správy musejí podle Markusen klást, jsou: Proč firmy a jejich pracovníci chtějí být tam, kde jsou? Jaké náklady a měkké faktory je ukotví v prostoru? V čem spočívá možná konkurenční výhoda ve srovnání s podobnými městy? A konečně: Jakou roli může sehrát sám veřejný sektor? Markusenová preferuje – na rozdíl od praktiků z veřejné správy – decentralizovanou mozaiku uměleckých prostorů namísto jednoho velkého uměleckého centra. Rozmanitost galerií a muzeí, klubů a scén přináší zdravou soutěž do kulturní ekonomiky města. Umělecký prostor se rozšiřuje a proniká do širší komunity, protože nejen umělci spolu musejí komunikovat při řešení problémů. Markusen (2006, 2007) vymezuje tři typy uměleckých prostorů naplňujících vizi urbánních jader přitahujících umělce: 1) Umělecká centra. Ta poskytují umělcům za symbolický poplatek přístup k materiálu, zařízení, školením, zprostředkovávají konzultace, přístup do knihoven, na web či do médií. Také jim vytvářejí podmínky pro realizaci výstav a představení. Někdy bývají založena samotnými umělci, kteří si uvědomili potřebu sdílet své zkušenosti a získávat zpětnou vazbu. Jiná vznikla z popudu tamní komunity, která se tímto způsobem rozhodla bojovat se sociopatologickými jevy. Tato centra mají široký geografický záběr, tzn. jejich vliv proniká hluboko do okolního prostoru. Za zmínku stojí, podle Markusenové, např. Loft literary Center založené v 70. letech skupinou politicky aktivních básníků. Toto centrum přestálo šest stěhování, mnohé personální změny a postupem času se transformovalo na literární centrum, přičemž rozšířilo svůj záběr jak umělecký, tak geografický. Zatímco původně začínalo v malých prostorách, dnes funguje v budově The Open Book a rozšířilo se také do tří renovovaných, původně průmyslových prostor, kde funguje Minessota Center for Book Arts a malé alternativní nakladatelství Millkweed Editions. 2) Live/work budovy jsou místa práce a života umělců. Představují jeden z městských prostorových prvků a působí jednak jako investice do kreativní ekonomiky a také jako katalyzátor revitalizace daného prostoru. Obecně rozvíjejí upadající prostory a podporují jejich rozsáhlou regeneraci. Tyto budovy stimulují širší lokalitu pomocí pozitivních externalit plynoucích z uměleckých aktivit, kdy se v mnoha případech tento efekt postupně šíří do okolních ulic a oživuje i místní ekonomické aktivity jiných druhů. Pro umělce je charakteristické pracovat v netypickém časovém rozpětí (v noci), takže jejich přítomnost pomáhá svým způsobem udržet život v daném prostoru a čase, neboť mohou fungovat jako určití „hlídači“. 3) Umělecké scény, jakými jsou menší divadla a místa taneční tvorby. Stabilizují a stimulují komerční oblasti a vytvářejí unikátní charakter místní komunity a zprostředkovaně i lokality. Zářný příklad, jak umělecký prostor napomohl revitalizovat a stabilizovat oblast s převážně nízkopříjmovou skupinou obyvatel, lze dokumentovat podle Markusen na příkladu In The Heart of the Beast Puppet and Mask Theater v Minnesotě v USA. Na počátku sedmdesátých let tam začalo fungovat alternativní loutkové divadlo, které hrálo podle vlastních scénářů. S pomocí městské správy se jim podařilo získat prostory starého divadla v nejchudší části města. Za podpory desetileté bezúročné půjčky 350 000 dolarů od města na renovaci a 150 000 dotace se podařilo zrekonstruovat budovu a zprovoznit divadlo. Tato městská část převážně s latinským obyvatelstvem přijala aktivitu velice kladně a lidé

44


se začali aktivně zapojovat do rekonstrukce. Postupně se celá čtvrť začala rozvíjet, byly zde znovuotevřeny obchody, nové restaurace s ubytováním, avšak již výhradně ze soukromých finančních zdrojů. Městské správy jsou podle autorky v prvotní fázi klíčovými investory při vytváření míst a center pro umělce. V mnoha případech jsou majiteli vhodných budov a vhodným způsobem kofinancování mohou napomoci při jejich regeneraci. Podpora nemusí být pouze fiskálního charakteru, ale lze využít i změn v územním plánu, např. změnou způsobu využití pozemku, popřípadě poskytnutím potřebné infrastruktury. Velkoměsta a města mohou podle Markusen vytvářet, lákat a udržovat své umělce jako skupinu, která vytváří sticky place. Ta mohou následně lákat a přitáhnout nové firmy a nové obyvatele, tj. generovat multiplikační efekty pro celé městské jádro. Vytváření uměleckého prostoru je – podle autorky – vzhledem k dominantním trendům optimálním způsobem, jak oživit městská jádra. Zajímavý příspěvek do diskuse přináší také Franz (2004), který dává do souvislosti koncept sticky places s konceptem „kreativní třídy“ a zároveň zdůrazňuje roli prostředí pro difuzi znalostí. Podle autora je opodstatněné, že faktory jako bydlení a volnočasové aktivity mohou vytvářet obecný rámec napomáhající transferu znalostních spillovers v regionu, což se v daném regionu projeví v krátkodobé či dlouhodobé perspektivě v ekonomickém rozvoji. Hlavní teze konceptu „kreativní třídy“ aplikuje na pěti německých univerzitních městech (Jena, Frankfurt nad Odrou, Drážďany, Erlangen, Mnichov) ve formě deseti hodnotících indikátorů: Podíl příslušníků kreativní třídy. Hodnoty získává z podílu počtu zaměstnanců v profesích intenzivních znalostí vztaženému k celkovému počtu zaměst-naných v daném městě. F ormování zájmových koalic tvořených příslušníky kreativní třídy v oblasti rozvoje města. Tento indikátor zůstává vzhledem k nedostupnosti dat nehodnocen. Rozmanitost znalostní infrastruktury, jako jsou univerzity či výzkumné instituce. K lastry high-tech podniků, jejichž existence společně s rozmanitostí znalostní infrastruktury představuje nutný předpoklad pro rozvoj ekonomické dynamiky regionu. Současně upozorňuje, že pouze nominální existence znalostní infrastruktury není garancí ekonomického rozvoje. Za příklad uvádí východoněmecká města, kde kontrastuje diskrepance mezi velkoryse veřejně financovanou znalostní infrastrukturou a celkovým slabým ekonomickým růstem. V ybavení kulturní infrastrukturou financovanou veřejným sektorem. Za indikátor posloužily komunální výdaje určené pro divadla a opery. P estrost kulturní scény. Existence kulturní scény, vzniklé z privátní iniciativy, je minimálně stejně důležitá jako kultura financovaná převážně veřejným sektorem. Jako indikátor byly použity komunální dotace určené privátním divadlům. H istorická atraktivita městských center/čtvrtí. Zde se hodnocení vztahovalo k historické autenticitě, kvalitě veřejných prostor a rezidenčním podmínkám v daných prostorech zvolených měst. T olerance a otevřenost k migrantům. Jedná se pouze o míru zastoupení cizinců v celkové populaci, neboť Gay-index, který používá Florida (2002), není v německých podmínkách k dispozici. M ožnosti individuálních a kompenzačních sportovních aktivit (sport, který je provozován kvůli kompenzaci jednostranného pracovního zatížení). Atraktivní přírodní okolí s možností relaxace a příměstské rekreace. Oba posledně zmiňované faktory mají těsný vztah k aktuálním životním stylům. Atraktivní okolí je jen stěží ovlivnitelné a je z velké části založeno na daných, relativně neměnných fyzicko-geografických podmínkách. Ovšem rozsah a kvalitu volnočasových příležitostí ve městě či jeho bezprostředním zázemí lze utvářet pomocí politických programů a iniciativ. Franz považuje koncept „kreativní třídy“ za kvalitní, ale volá po větší interdisciplinární diskusi.


45

Tabulka 7: Hodnocení disponibility růstových faktorů v kontextu konceptu „kreativní třídy“ ve vybraných univerzitních městech v Německu

Hodnocení měst Faktor Jena

Frankfurt nad Odrou

Drážďany

Erlangen

Mnichov

++

-

++

2,6

+ 5,3

++

6,9

13,7

6,9

?

?

?

?

?

++

-

++

++

+++

+++

0

++

++

+++

+

+

++

0

+++

++

0

+

0

+++

Historická atraktivita městských center/čtvrtí

+

-

+++

+

+

Tolerance a otevřenost k migrantům

0

-

+

++

+++

Možnosti pro individuální a vyrovnávací sportovní aktivity

++

0

++

++

+++

Atraktivní přírodní okolí s možností relaxace

+++

+

+++

++

+++

Podíl příslušníků kreativní třídy Formování zájmových koalic tvořených příslušníky kreativní třídy v oblasti rozvoje města Rozmanitost znalostní infrastruktury Klastry high-tech podniků Vybavení kulturní infrastrukturou financovanou veřejným sektorem Pestrost kulturní scény

Zdroj: Převzato a upraveno podle Franze, 2004

46


4. Restrukturalizace starých průmyslových regionů 4.1 Nástin typologie starých průmyslových regionů Staré průmyslové regiony jsou určitým specifickým typem problémových regionů. Vyznačují se silnou průmyslovou tradicí a dynamickým ekonomickým růstem. Od 70. let minulého století mají staré průmyslové regiony velké problémy s adaptací a přizpůsobením se na postfordistický výrobní režim. Takovéto regiony jsou v anglické literatuře výstižně charakterizované jako „oblasti průmyslového úpadku“ (areas of industrial decline) (viz např. Bagchi-Sen, 2001). Podle Steinera (1985) označuje adjektivum „starý“ skutečnost, že výrobní základna vznikla již v 19. století v průběhu rané industrializace a její prosperita byla pravděpodobně omezena přibližně na jedno století. Slovo „průmyslový“ postihuje výrobní základnu tvořenou omezeným počtem průmyslových odvětví, jako např. těžba černého uhlí, energetika, ocelářství, těžké strojírenství, textilní průmysl atd. Diametrálně odlišný, méně historizující přístup k definici termínu „starý“ reprezentují Schrader (1998) a Trippl (2004). Oba autoři naopak pracují s premisou, že zmíněné adjektivum nemá v tomto případě přímé konotace s obdobím vzniku a rozvoje těžkého průmyslu a těžby, nýbrž že označuje regiony, které pozbyly schopnost ekonomické regenerace, respektive adaptace (Anpassung) na nový výrobní režim, nebo nebyl tento proces ještě vůbec započat. Je problematické nabídnout jednotnou charakteristiku, která by vystihovala obecnější představu o starých průmyslových regionech ve vyspělých státech světa. Jednou z příčin této situace je i mnoha autory (např. Boschma, Lambooy, 1999) zmiňovaná značná heterogenita v rámci souboru regionů, které se dají označit jako staré průmyslové. Cumbers et al. (2006) uvádějí následující aspekty, které komplikují jednoznačnou typologii starých průmyslových regionů: problém s definováním a klasifikováním průmyslových sektorů, problém s dostupností dat, různost period procesu industrializace (i v souvislosti s různými „vrcholy“ industrializace v jednotlivých zemích). I přes omezenou možnost nabídnout teoreticky komplexní typologii starých průmyslových regionů se pokusíme pomocí následujících atributů nastínit základní charakteristiku (Friedrichs, 1994, Burdack, 1994, Schrader, 1998, Boschma, Lambooy, 1999, Benneworth, Hospers, Jongbloed, 2006, Hassink, 2007). B rzký počátek industrializace a následný dynamický růst datující se do počátečních dekád 19. století. Základním zdrojem růstu byla specializace na produkty, které byly: (1) základními vstupy pro ostatní sektory (např. ocel, produkty chemického průmyslu), (2) zbožím masové spotřeby (textil, automobily). Tyto produkty měly silnou pozici na trhu, ale vždy jen na omezený životní cyklus (i když velmi dlouhý). Z kornatělými institucemi, ovlivněnými dominujícími lokálními produkčními strukturami (např. silně provázanými asymetrickými podnikovými sítěmi, uzavřenou tržní strukturou), které se projevují silným lock-in efektem a path dependency. S pecifická konfigurace podnikových (mono)struktur s dominancí velkých podniků se standardizovanou masovou výrobou při malém počtu nově vznikajících inovativních malých a středně velkých podniků. Celkově nízkým objemem investic do výroby a odlivem (outflow) investic z regionu. Tödtling, Trippl (2004) hovoří o „nadměrné specializaci“ (overspecialization) či Steiner (1985) o „nadměrném zastoupení odvětví v ekonomické struktuře regionu“ (overepresentation). Zastaralá fyzická a technická infrastruktura, utvářející se v závislosti na potřebách dominantních průmyslových odvětví. Převaha lodní a železniční dopravy. Chaotická vnitroregionální sídelní struktura s neuspořádanými, navzájem se překrývajícími funkcemi bydlení, výroby, služeb a volného času.


47

Rostoucí výskyt průmyslových brownfields s vysokými ekologickými zátěžemi. Celková degradace kulturní i přírodní krajiny způsobená jednak provozem montanních podniků a jednak jejich úpadkem. Vysoká nezaměstnanost způsobená krizí specializovaných odvětví, oproštěná od trendů charakteristických pro národní ekonomiky. Nízká intenzita vzniku nových pracovních míst a současně nerovnováha mezi požadovanou a disponibilní kvalifikací místní pracovní síly (mismatch). Nízká kvalita lidského kapitálu (nízký počet vzdělávacích institucí, historická „proletarizace“ obyvatel). Častý výskyt negativních demografických trendů, jako je např. rychlé stárnutí populace, záporné migrační saldo, odliv mladých a vzdělaných obyvatel z regionu, tzv. brain drain21 atd. Špatná image regionu (image „kouřícího komína“) a z ní plynoucí negativní externí vnímání (špatný mindware nebo negative signaling) regionu. Za nutné považujeme položit si základní otázku – co vedlo k úpadku starých průmyslových regionů, tj. co zapříčinilo zásadní změnu pozice ve smyslu, kdy se dřívější „vítězové“ globální ekonomiky stali poměrně rychle jejími hlavními „poraženými“? Imanentním procesem symbolizujícím úpadek těchto regionů je proces masivní deindustrializace na straně jedné a naopak slabý proces terciarizace na straně druhé. Proces deindustrializace v případě starých průmyslových regionů znamená krizi dominantních regionálních odvětví, která rozhodující měrou tvořila produkční strukturu regionu i sociokulturní charakter celého regionu. Pro proces deindustrializace ve starých průmyslových regionech je často charakteristické úplné ukončení výroby a nebo podniky přestanou investovat do stávajících výrobních zařízení a investice alokují do jiných výrobních odvětví a jiných regionů. Nízké investice mají za následek snižující se produktivitu a snižující se konkurenceschopnost výrobních odvětví a regionů (Schamp, 2000). Faktory, akcelerující proces deindustrializace a současně retardující proces terciarizace, způsobující úpadek starých průmyslových regionů jsou jednak endogenní (vnitřní) a jednak exogenní (vnější). Boshma a Lambooy (1999) považují za důležité tyto faktory úpadku starých průmyslových regionů: Úpadek jako důsledek existence monostrukturního produkčního systému, přičemž dominantní sektor se dostává do poslední fáze v rámci životního cyklu. Úpadek je tradičně odvozován od překročení „absorpční kapacity“ a kongesce prostředí, v němž dochází k nadměrné kumulaci ekonomických aktérů ve stejném čase na jednom místě. Jde o stav, kdy aglomerační úspory přecházejí do aglomeračních nevýhod. Úpadek může být způsoben výraznou dominancí seskupení místních ekonomických aktivit do tržně uzavřené struktury, např. kartel či monopol. Dynamika regionu je omezena, neboť existují vstupní bariéry na trh pro ostatní ekonomické aktéry, kteří by mohli diverzifikovat regionální ekonomickou strukturu. Úpadek může být způsoben vlivem kombinace externích šoků (např. pokles poptávky po místních produktech či vznik nové konkurence), přílišné specializace a delokalizací mobilních faktorů. Úpadek může být způsoben specifickou řídicí a organizační strukturou v rámci jednotlivých odvětví, a to zejména silnou hierarchií (např. ve smyslu silného postavení několika málo firem či v rámci vnitřní organizace podniku). Úpadek může být způsoben přílišnou zkornatělostí institucí a politickým či kognitivním „lock-in“, kdy je rozvojová dynamika omezována tlakem na zachování stávajícího stavu. Úpadek může být důsledkem závislosti na historicky podmíněném vývoji (path dependency) spolu s oslabenou schopností kolektivních procesů učení se (collective learning) ve starých průmyslových regionech, což výrazným způsobem ovlivňuje adaptibilitu těchto regionů. Uvedené faktory budou v následující subkapitole na základě odborné literatury podrobněji rozšířeny a rozvedeny v kontextu jednotlivých teorií a konceptů vysvětlujících celkový úpadek starých 21

48

Například v Porúří našla pouze polovina absolventů místních vysokých škol adekvátní pracovní pozici, což mělo zásadní vliv na odchod těchto kvalifikovaných pracovníků z regionu (Danielzyk, 1992).

průmyslových regionů. Současně je nutné upozornit, že tyto teorie zabývající se krizí starých průmyslových regionů byly vztaženy k procesu restrukturalizace ve vyspělých ekonomikách a jejich explanační hodnota v kontextu transformačních procesů probíhajících v postsocialistických státech může být do značné míry omezena (Dühr, 1998). Domníváme se, že postupující transformační proces napomohl České republice k pomyslnému „návratu do přirozených vývojových trajektorií“ (Hampl et all., 1996), a tudíž i teoretické aspekty úpadku starých průmyslových regionů mohou přinést zajímavé implikace pro regiony v České republice. Při nástinu teoretických aspektů restrukturalizace dodržíme základní dělení na faktory exogenní a endogenní, ačkoliv jsme si vědomi, že toto duální dělení nepostihuje plně komplexitu úpadku starých průmyslových regionů. Obrázek 4: Staré průmyslové regiony ve státech západní Evropy

Staré průmyslové regiony západní Evropě: Velká(Tees Británie & Durham, Staré průmyslové regiony vvzápadní Evropě: Velká Británie Valley & (Tees Durham,Valley Northumberland, Northumberland, Tyne South & Yorkshire, Wear, Derbyshire Lancashire, South Yorkshire, Derbyshire & Tyne & Wear, Lancashire, & Nottinghamshire, Shropshire & Staffordshire, West Wales & The Valleys, South Western Scotland), Francie (Severovýchod Nord Pas-deNottinghamshire, Shropshire & Staffordshire, West Wales –&Picardie, The Valleys, South -Calais, Lorraine), Německo (Porúří, Sársko), Španělsko (Baskicko). Western Scotland), Francie (Severovýchod – Picardie, Nord Pas-de-Calais, Lorraine), Německo (Porúří, Sársko), Zdroj: Cumbers, Birch, Mackinnon, 2006 Španělsko (Baskicko). Zdroj: Cumbers, Birch, Mackinnon, 2006. 4.2 Teoretické vysvětlení krize starých průmyslových regionů

Makroekonomická teorie dlouhých vln Tato teorie vychází z předpokladu, že mimo krátkých konjunkturálních ekonomických Profilace měkkých faktorů regionálního rozvoje 49 cyklů existují také dlouhé fáze rozvoje, které jsou označovány jako Kondratěvovy cykly (Eckert, 1992, Enge, 2005). Každá tato vlna je determinována novými objevy –

4.2 Teoretické vysvětlení krize starých průmyslových regionů Makroekonomická teorie dlouhých vln Tato teorie vychází z předpokladu, že mimo krátkých konjunkturálních ekonomických cyklů existují také dlouhé fáze rozvoje, které jsou označovány jako Kondratěvovy cykly (Eckert, 1992, Enge, 2005). Každá tato vlna je determinována novými objevy – určitými základními (bazálními) inovacemi; které jsou ve vztahu ke vzniku a rozvoji nového a dominantního sektoru dané vlny. v rámci této teorie můžeme interpretovat příčiny krize tradičních průmyslových regionů jako období změny a přechodu mezi jednotlivými dlouhými vlnami. Tradiční průmyslové regiony dlouho prosperovaly na bázi dominantního odvětví dané vlny, avšak na počátku nové vlny iniciované novým objevem jejich produkce zastarala, neboť jejich specializace odpovídala předchozí epoše hospodářského růstu. Tyto regiony se ocitají v sestupné fázi ekonomického rozvoje, projevující se ekonomickou depresí. Deprese obvykle označuje hluboký a déletrvající ekonomický pokles, spojený se snižováním produkce a nezaměstnaností, stagnující produktivitou a příjmy, sníženou podnikatelskou důvěrou, úpadky firem, mnohdy i klesajícími cenami (Janíčko, 2007). V odborné literatuře je uváděna tato původní diferenciace dlouhých vln ekonomického rozvoje (Schätzl, 1993, Bathelt, Glückler, 2002): První dlouhá vlna ekonomického rozvoje mezi roky 1790 až 1840 byla vyvolána především vynálezem parního stroje jako bazální inovací a jeho následným postupným využitím ve výrobě ve své době dominantního textilního průmyslu. Pro druhou dlouhou vlnu probíhající v letech 1840 až 1890 bylo charakteristické rozsáhlé průmyslové využití parní síly a vynález železnice. V této fázi doprovázené výrazným zlepšením transportních možností byly hlavními průmyslovými sektory hutnický a ocelářský průmysl. Bazální inovací třetí vlny probíhající v letech 1890 až 1940 byla výroba a využití elektřiny a hlavními inovačními obory byly elektrotechnický, chemický a automobilový průmysl. Čtvrtá vlna, započatá v roce 1940, byla ovlivněna inovacemi v sektorech elektroniky, počítačů a difuzí syntetických materiálů. Bazálním inputem bylo využití ropy jako energetického a surovinového zdroje. Počátek „páté vlny“ lze datovat do 70. nebo 80. let minulého století, ovšem konsenzu na přesném časovém vymezení a určení bazální inovace nebylo dosaženo; to také do jisté míry potvrzuje tvrzení, že pátá vlna založená na biotechnologiích a nových druzích energií měla započít na přelomu tisíciletí, což se nepotvrdilo (Castells, Hall, 1994). Prostorové dopady této teorie lze interpretovat na makro a mezoúrovni. Na makroúrovni mají dlouhé vlny za následek, že regiony, ve kterých se lokalizovala výroba charakteristická pro danou vlnu, procházejí s nástupem další vlny krizí a nezbytnou strukturální proměnou. Dicken (1986, cit. v Eckert, 1992) uvádí, že v rámci druhé vlny se přesunula průmyslová výroba z anglického Manchesteru, tj. prostoru primární industriální iniciace, do Porúří. Se třetí a čtvrtou vlnou pak souvisí prostorový přesun ekonomických aktivit do jihoněmeckých regionů Bavorska a Bádenska- Württemberska. Na geografické mezoúrovni vytvářela druhá vlna „uhlí a ocele“ specializované průmyslové aglomerace se širokými vazbami na trhu práce, v informacích, dodavatelských a odbytových vazbách atd. Tímto procesem došlo zároveň k vysoké specializaci a později k nadprůměrné koncentraci místních zdrojů pro potřeby dominantního průmyslu, což omezovalo možnosti pro růst jiných sektorů. Tento vývoj vedl k úpadku starých průmyslových regionů, pro které byly charakteristické bazální inovace druhé vlny a nebyly schopny absorbovat a využít bazální inovace nastupující třetí vlny (Burdack, 1994). Klasická teorie Kondratěvových dlouhých vln byla rozšířena o cyklický charakter inovací tzv. neoschmupteriány, ale i přesto zůstává explanační schopnost omezena. Základ teorie představují technologické inovace jako hlavní faktor ekonomického rozvoje, což z nich činí silně technocetrické teorie, nezohledňující širší institucionální rámce. Současně nebyly doposud uspokojivě vysvětleny skutečné příčiny vzniku těchto cyklů, tj. vznik nového techno-ekonomického paradigmatu (Blažek, 1993, Pavlínek, 1997, Schamp, 2000).

50


Teorie produkčních cyklů Základy této teorie byly formulovány Vernonem (1966) a vycházejí z předpokladu, že jednotlivé regiony mohou být různě predisponovány pro výrobu určitého produktu v závislosti na jeho životním cyklu (Blažek, Uhlíř, 2002). Argumentace této teorie se zakládá na předpokladu, že produkce určitého výrobku se přesouvá do regionů, kde jsou pro tento výrobek nejvhodnější podmínky. Produkční cyklus výrobku se dělí do tří fází, ovšem lze se setkat i se členěním do čtyř fází. V první fázi výrobního cyklu, tj. jeho vzniku a zavedení na trh (produktové inovace), je nutná přítomnost výzkumných institucí, rizikového kapitálu a vysoce kvalifikovaných lidských zdrojů (Eckert, 1992), proto se produkce koncentruje v dynamických metropolitních oblastech, které splňují kritické parametry pro první fázi. Druhá fáze se již vyznačuje určitou standardizací výrobní technologie a nárůstem objemu produkce výrobku, růstem exportu, čímž dochází k poklesu tržní hodnoty produktu. Z těchto důvodů dochází k relokaci produkce do zázemí regionu s nižšími výrobními náklady (Klaus, 2006), přičemž výroba zůstává stále koncentrována v rámci regionů technologicky vyspělých zemí. Ve třetí fázi ztrácejí vyspělé regiony komparativní výhodu, neboť výroba produktu je plně standardizována a o konkurenceschopnosti produktu rozhoduje jeho cena. Výroba se přesouvá do periferních regionů s nízkými vstupními náklady na výrobu (nízkou cenou práce a cenou ploch) a možností výstavby velkých výrobních prostorů, tj. velkých výrobních hal (Steiner, 1985, Enge, 2005). Produkty typické pro staré průmyslové regiony, jako např. výroba ocele, se nacházejí vzhledem k ranému vzniku výrobního cyklu ve třetí fázi, tj. ve fázi poklesu, kdy konkurenceschopnost produktu na trhu zajišťuje primárně jeho nízká cena. V kontextu této teorie souvisí krize starých průmyslových regionů se vznikem a rozvojem nové prostorové dělby práce v důsledku postupující globalizace, internacionalizace a liberalizace obchodu, kdy původně rozvojové země již přestaly být pouhými dodavateli nerostných surovin, ale staly se samy, z důvodu vysokého rezervoáru nízce kvalifikovaných a levných lidských zdrojů, oblastmi masové průmyslové produkce. Zvýšená konkurence v sektoru průmyslové masové produkce, způsobená primárně nízkými mzdovými náklady v nově industrializovaných zemích (Newly Industrialised Countries) a nízkými transportními náklady – ve srovnání s tradičními průmyslovými regiony – vedla ke ztrátě konkurenceschopnosti (Grabher, 1988, Bathelt, 1998). Zajímavým příspěvkem do problematiky transformace starých průmyslových regionů je hodnocení významu aglomeračních úspor. V rámci starých průmyslových regionů totiž může dojít k situaci, kdy se pozitiva aglomeračních úspor mohou transformovat do aglomeračních nevýhod, které plynou z překročení absorpční kapacity a kongesce prostředí. Markusen (1985) navíc tento přístup kombinuje s pojetím ziskových cyklů a konstatuje, že právě změna povahy aglomeračních výhod do negativní konstelace je závislá na vývojové fázi životního cyklu klíčových odvětví v regionu. Aglomerovaná území jsou typická extrémním výskytem externalit pozitivní i negativní povahy. Steiner (1985) tvrdí, že staré průmyslové regiony jsou typické výskytem „externalit homogenity“ (dominance několika velkých místních firem) s bariérovým efektem pro rozvoj, v kontrastu s ostatními aglomeracemi, které jsou typické „externalitami diverzity“ (Koschatzky, 2001), které stimulují rozvojovou dynamiku. Firmy a trh ve starých průmyslových oblastech mají povahu oligopolu se silnou vertikální integrací, což výrazným způsobem brzdí vstup nových firem do místního prostředí. Boschma a Lambooy (1999) na jednu stranu potvrzují, že k tomuto jevu může dojít, na druhou stranu ho odmítají hodnotit jako přirozeně negativní pro tradiční průmyslové regiony, když argumentují, že takováto situace může naopak posilovat jejich tradiční pozici vůdčích regionů. A to zejména tím, že velké firmy mohou „využít výhody obou (tradičně průmyslový a periferní) regionů“, kdy jejich nejdynamičtější části (např. VaV) zůstanou a využijí regionální lokalizace technologické znalosti a výrobní závody zaměřené na vlastní produkci přesunem využijí výhodu nižších nákladů v periferních regionech (tamtéž). Bathelt (1992) upozorňuje, že limity této teorie spočívají v mechanickém, až deterministicky zjednodušeném neoklasickém (monofunkčním) vysvětlení příčin vyvazování podniků z jejich lokalit a že jsou celkově podceněny meziodvětvové vazby firem v regionech (Blažek, Uhlíř, 2002). Dalším slabým místem je podle Schampa (2000) skutečnost, že nedochází k přesunům výroby u stejného produktu ve


51

shodném cyklu v daných regionech ve stejném čase (viz srovnání Bauer, Otto, 2006). Dále lze kritiku rozšířit o další nedostatky, a sice že (Tichy, 2001): (a) není zodpovězen vznik aglomerací s potřebnou kritickou masou pro tvorbu produktu v první fázi cyklu, (b) příčiny přesunu jsou nekonkrétně modelovány a zakládají se na rozhodnutí producentů ve vysoce nákladových zemích (push faktory), ale pull efekty (jako např. imitaci produktů v nízkonákladových zemích) nezohledňuje, (c) podle Vernona (1979) mohou být produkty nejen přesunuty, ale mohou také zaniknout. Otázkou je, co se stane s firmou, která tento produkt vyráběla. Bude spravovat zahraniční závod, zanikne společně s produktem, nebo může znovu inovovat? A také jaké dopady to může mít na firmy v regionu? Všechny tyto otázky zůstávají v rámci teorie výrobních cyklů nezodpovězeny.

Regulační teorie Regulační teorie se vyvinula z neomarxistických a strukturalistických přístupů v ekonomii a společenských vědách a je v teoretických východiscích rozšířena o integraci amerického institucionalismu (Baslé, 1995). Analýza vývoje ekonomických a společenských struktur byla inspirována francouzskou historiografickou metodou – škola Annales (Boyer, 1995). Teorie se zabývá ekonomickými, institucionálními a zaměstnaneckými formami a systémy, které determinují výrobní procesy, organizaci trhů a společnosti. Klíčové elementy představují zejména režim akumulace a způsob regulace (Jessop, 2001b, Boyer, Saillard, 1995), vyvíjející se společně s výrobními technologiemi a ekonomickými a společenskými vztahy. Regulační teorie rozděluje režim akumulace na extenzivní a intenzivní. Zatímco extenzivní představuje kumulaci kvantitativních výrobních faktorů, což je charakteristické pro ekonomiku před zavedením masové výroby, intenzivní naopak spočívá v kvalitativně odlišné exploataci stávajících výrobních faktorů, vyšší produktivitě práce a objemu produkce (Jessop, 1990). Intenzivní forma akumulace byla charakteristická vysokou koncentrací průmyslové velkovýroby, často propojenou s těžbou nerostných surovin v urbanizovaných územích, která jsou také označována jako montánní regiony. Fungování hospodářských mechanismů akumulační režimy nepostihují, proto regulační teorie zpracovala tzv. způsob regulace, představující institucionální rámec pro fungování ekonomiky. Jedná se o souhrn neformalizovaných a formalizovaných norem, pravidel, zákonů, ve kterém jsou systémy institucí formovány v zájmu zajištění fungování režimu akumulace. Způsob regulace a režim akumulace vytvářejí prostředí, které by mělo bránit hospodářským krizím a mělo by zajistit růst ekonomiky a rozvoj společnosti (Boyer, Saillard, 1995). Regulační teorie byla aplikována zejména na analýzu mechanismů fordistického modelu ekonomiky a jeho transformaci v postfordismus, jakožto kvalitativně odlišný nový model uspořádání ekonomických a výrobních vztahů na globálních trzích (Jessop, 2001a). Kritika této teorie se zakládá především na neschopnosti dostatečného objasnění krizí režimů akumulace (Pavlínek, 1997) a existenci dlouhodobého ekonomického růstu místo očekávané krize kapitalismu. Krätke (2000) shrnuje kritiku regulační teorie do tří bodů: 1) Převažující koncentrace na dynamické regiony, které jsou interpretovány jako prototypy nových rozvojových sociálně-ekonomických forem. Reprezentanti podle autora sklouzávají k tendenci popisu aglomerace průmyslových aktivit a formování novějších průmyslových okrsků stranou tradičních fordistických průmyslových center. Kritika se proto opírá o nízkou reprezentativnost a geografickou redundanci v kontextu regionální ekonomie. 2) Nedostatečné vysvětlení role státu ve způsobu společenské regulace, stejně jako jeho role v regionálních a lokálních rozvojových vazbách. Některé příspěvky k výzkumu měst ovlivněné regulační teorií mají tendence společenskou regulaci redukovat na politické řízení lokálního rozvoje. Uvedenou kritiku zmírňuje s odkazem na práce politologů, kteří zohledňují prostorovou selektivitu státní politiky, kdy stát se svými strukturálními politikami privileguje určité regiony. 3) Nedostačující vysvětlení regionální (subnacionální) diferenciace regulačních systémů. V ekonomických a sociálních vědách bylo pojetí regulační teorie většinou vztaženo na národní hospodářskou úroveň, prostorová diferenciace vývojových modelů kapitalismu byla spojena s makroekonomickými rozdíly a způsoby regulace (srovnej Miosga, 2001).

52


Navzdory uvedené kritice nám regulační teorie nabízí na první pohled konzistentní explanační rámec pro úpadek starých průmyslových regionů (viz např. Sucháček, 2005). Produkční a společenské struktury ve starých regionech lze interpretovat jako klasické příklady fordistické masové produkce, respektive extenzivního režimu akumulace s maximální exploatací surovinových zdrojů, což determinovalo jejich lokalizaci a současně způsob regulace (Blažek, Uhlíř, 2002). Úpadek starých průmyslových regionů proto odráží krizi fordismu a neschopnost adaptace na postfordickou flexibilní produkci. Podle empirického výzkumu Danielzyka (1992) realizovaného v Porúří nebyly identifikovány žádné jednoznačně fordistické struktury (k obdobným závěrům došel i Hudson, 1989), což poněkud problematizuje explanační hodnotu regulační teorie pro úpadek či krizi starých průmyslových regionů.

Endogenně založené přístupy Regionální vývojové cykly Tento přístup propojuje teorie dlouhých vln a teorii výrobních cyklů. Pracuje s hypotézou, že na dynamickou fázi regionálního rozvoje navazuje jednostranné zaměření regionálních struktur (např. doprava, využití ploch), které reflektuje hlavní potřeby dominantního průmyslu. To lze ilustrovat na relativně vysokém významu kolejové nákladní dopravy, která byla typická pro montánní průmysl (Schrader, 1998). V podmínkách flexibilní produkce, kde hraje hlavní roli just-in-time produkce, je tento druh dopravy málo efektivní. V kontextu starých průmyslových regionů nebyla problematická pouze interregionální infrastruktura, ale i externí napojení na další regiony. Perzistence těchto struktur hraje negativní roli při restrukturalizaci, neboť již na počátku retarduje vznik a rozvoj nových podniků, protože změna těchto struktur vyžaduje vysoké kapitálové prostředky (Grabow, Hollbach-Grömig, 1995), jejichž alokace a reálná diverzifikace struktur vyžaduje vysoké časové náklady.

Institucionální (evoluční) aspekty – princip uzamčení (lock-in) K nejvíce diskutovaným aspektům institucionální, popřípadě evoluční povahy v rámci příčin úpadku starých průmyslových regionů patří zejména koncept „lock-in“. Koncept „lock-in“ je detailně rozpracován zejména v pracích R. Hassinka (např. Hassink, 2005, v českém jazyce se objevil překlad v práci J. Sucháčka (2005) – institucionálně-hospodářská rigidita). Empirické studie dokazují, že efekt lock-in se objevuje ve většině starých průmyslových regionů západní Evropy (Hassink, 2007). Jedná se o endogenní bariéry inovativního rozvoje a diverzifikace regionální ekonomiky, které vznikají symbiózou ekonomických a sociálních struktur v průběhu dlouhodobého vývoje. Grabher (1993) ve studii věnované Porúří vymezuje tři typy „lock-in“:

a) Funkční „lock-in“ Určitá míra vzájemné funkční závislosti mezi regionálními firmami. Avšak důsledkem nadměrného funkčního „zasíťování“ může dojít ke ztrátě jejich flexibility a k omezení vlastních rozhodovacích schopností o dalším směřování výroby dané firmy. Grabher (1993) odkazuje při popisu sítí mezi firmami na práci Granovettera (1973) a zdůrazňuje dopad způsobu utváření a existence sítí. Zatímco volné slabé vazby (strength of weak ties) jsou flexibilní a otevřené, pro sítě na bázi funkčního „lock-in“ platí naopak silné vazby, omezující flexibilitu a otevřenost vůči novým podnětům (weakness of strong ties). Uzavřeným způsobem strukturovaná konstelace vnitroregionálních firemních vazeb byla typická pro Porúří. Zde se negativní aspekty konceptu „lock-in“ projevovaly především u malých a středních podniků, které svou produkci orientovaly výhradně na základě potřeb velkých podniků v regionu, jako např. Thyssen, Krupp, Hoesch atd. Jistota odbytu nenutila podniky k vlastní aktivitě v oblasti výzkumu a vývoje. Snaha generovat technologické inovace a podporovat inovativní procesy a produkty byla pouze nepatrná nebo, jak uvádí Schrader (1998), se tyto aktivity zdály být z pohledu dodavatelských firem „nadbytečné“. Tento pasivní přístup byl zásadní bariérou při absorpci, integraci a využití externích znalostí pro inovaci vlastní výroby a ve svém důsledku vedl k restrikci endogenního vzdělávacího a rozvojového potenciálu. Těsné a dlouhodobé kontakty založené často na úzkých osobních vazbách


53

malých a středních firem na relevantní oddělení velkých firem nenutily tyto malé firmy realizovat vlastní marketing, natož vytvářet nové distribuční sítě. Grabherovo pojetí doplňuje Kujath (2000), který používá pro staré průmyslové regiony označení kartelové regiony. Ve starých průmyslových regionech můžeme podle něj pozorovat, že podniky čelící úpadku se mu snaží zabránit prostřednictvím různých dohod a kontroly regionálního trhu. Regionální institucionální systém vytváří tedy jakýsi negativní stabilizační prvek zájmových (defenzivních) kartelů. Takovéto kartely chtějí skrze mezipodnikové dohody krátkodobě snížit své transakční náklady a tím investovat do dalšího rozvoje stávajících technologií. Firmy se omezují na bezrizikové rutinní řešení problémů (Funder, 1996). Grabher (1994) popisuje tuto vývojovou dynamiku termínem tzv. „efektu plachetnice“. Má tím na mysli, že všechny technologické inovace se soustředí na vylepšení plachetnice, ačkoliv se již využívají nové technologie, v tomto případě parník. Tímto chováním firmy jen oddalují žádoucí rozklad zájmových koalic a „otevření“ společenských struktur v regionu. Z individuálního pohledu jednají podniky racionálně, když se pokoušejí udržovat rámec tradičních, dříve úspěšných rutin (viz srovnání Bathelt, 1998). Tímto postupem se však samy dostávají do slepé vývojové uličky. V konečném důsledku se však projeví ekonomická neudržitelnost ve formě rozkladu regionálního nebo národního produkčního řetězce, který v případě dominance dotčeného průmyslového sektoru uvnitř regionu může vést k regionálně-ekonomické fragmentaci a institucionální dezintegraci celého regionu.

b) Kognitivní „lock-in“ Jako eliminující faktor pro odpovídající interpretaci, respektive samotnou absorpci inovativních myšlenek, potenciálů a radikálních technologických změn existujících „mimo“ regionální rozvojové trajektorie, se ukazuje být příliš silné sociální „zakořenění“ (overembedness, Uzzi, 1997) hlavních ekonomických, politických a společenských aktérů. Pro Porúří na počátku 80. let byla charakteristická společná orientace a vytvoření obecně přijímaného „společenského jazyka“ (common language) jako výsledku dlouhodobých a časově stabilních osobních vztahů mezi místními aktéry, jako byli např. reprezentanti veřejného sektoru, místní banky, průmyslové a obchodní komory atd. (Schamp, 2005). Tato hodnotová homogenita se odrážela v jednotném vnímání světa (Weltsicht), které zamezovalo reorganizaci hned na začátku strukturální krize. Meyer-Stamer (1999) hovoří v souvislosti se starými průmyslovými regiony o fenoménu „omezené racionality“ (bounded racionality) ekonomických i politických aktérů, kteří nezvažují potenciální možnosti, ale drží se tradičních a zastaralých myšlenkových schémat, určujících, o čem je možné uvažovat (a zároveň o čem ne), a ne o čem by se mělo uvažovat při racionální reflexi sociální reality. Dochází pak k systematické filtraci a selekci externích informací (technicko-organizační proměna, nové ekonomické sektory, globalizace), přičemž ty, které nezapadají do regionálního myšlenkového schématu, jsou ignorovány. Jako zvláště špatnou se ukázala chybná interpretace dlouhodobé poptávky po oceli. Díky ní se udrželo chybné přesvědčení, že pokles poptávky na začátku 70. let nebyl signálem nastupujícího dlouhodobého trendu, ale že se jednalo pouze o krátkodobý výkyv v jinak dlouhodobě stabilním odvětví. Místo podpory odvětví s vysokým inovačním potenciálem byly upřednostňovány investice do tradičních výrobních odvětví (Berndt, 1998). Budoucnost regionu byla v představách klíčových aktérů koncipována jako modernizovaná verze staré průmyslové minulosti. Tuto skutečnost dokumentuje Wissen (2001) na vyjádření ministra pro hospodářství Severního Porýní-Westfálska H.L. Reimera z roku

Faktory ovlivňující vznik lock-in v regionu mohou být tyto (Hassink, 2010): 1. strukturálně-ekonomické faktory: a) Stávající průmyslová monostruktura: přinejmenším 30% podíl hlavního regionálního odvětví na celkové zaměstnanosti ve zpracovatelském průmyslu. b) Specifické hlavní regionální odvětví: kapitálově intenzivní, nadprůměrná velikost podniků, oligopolistické tržní struktury, mocensky silné odbory. 2. politicko-institucionální faktory: a) Institucionální struktury na regionální úrovni: ty sestávají z lokálních nebo regionálních politiků, expertů z oblasti regionálního rozvoje, vrcholného managementu velkých pod-

54


niků a regionálních zástupců odborových organizací, zaměstnavatelů a průmyslových svazů, kteří orientují své zájmy převážně na hlavní regionální odvětví a tím jsou špatně napojení na externí struktury. b) Federální politický systém, který dovoluje regionálním aktérům výrazně ovlivňovat otázky spojené s průmyslovou politikou. c) Supranacionální instituce, které výrazně ovlivňují rámcové podmínky pro fungování hlavního regionálního odvětví.

1979, který prohlásil: „Nejen dnes, nýbrž také zítra se nemůžeme vzdát a musíme akceptovat…, že Porúří zůstane energeticko-hospodářským centrem Spolkové republiky, o tom jsem přesvědčen. Jednoduše proto, že se zde nachází místní černé uhlí. V budoucnosti půjde o to, smysluplně využít černé uhlí jako mnohostrannou surovinu.“ Krize vrcholící v roce 1987 ukázala, že strategie strukturální politiky zaměřená na reindustrializaci byla mylnou.

c) Politický „lock-in“ V mnoha případech bývá politicky podporována jednak stávající regionální průmyslová produkce a jednak regionální rozvojové trajektorie prostřednictvím kooperativních (korporativistickými) vztahů mezi místními aktéry. Nejinak tomu bylo v 70. letech v Porúří. Tyto úzké, častokrát na neformálních vazbách založené zájmové „sebeudržující se“ koalice (Interessenkoalitionen), tvořené velkými podniky, odbory a politiky na všech úrovních, aktivně bránily kreativitě, inovacím a v obecnějším pohledu restrukturalizaci daného území (Schrader, 1998,). Jejich snahou bylo zachování daného status quo, které jim zaručovalo dominantní pozici v regionu. Takovéto typy vazeb negativně upřednostňují postavení nad znalostmi, moc nad vzdělaností a minulost nad přítomností. Indikátory politického „lock-in“ mohou být např. výše subvencí na podporu průmyslu (např. výše roční podpory na jedno pracovní místo v hlavních regionálních odvětvích přesahující 30 000 eur), počet lobbujících organizací a především jejich dopad a slabá podpora nových průmyslových odvětví (Grabher, 1993, Hassink, 2005b). Všechny tyto typy „lock-in“ způsobily, že staré průmyslové regiony jsou „chyceny v pasti své rigidní specializace“ (rigid specialization trap), tj. že původní silná stránka průmyslových oblastí – průmyslová atmosféra, rozvinutá a specializovaná infrastruktura, uzavřené vazby v rámci firem a silná politická podpora od regionálních institucí – se přeměnila v odpor vůči inovativním konceptům (Grabher, 1993, s. 256). Odpor se odráží nejen v neschopnosti učit se, ale jak uvádějí Maskell a Malmberg (1999), také v neschopnosti odnaučit se zaběhlým rutinám a zvykům, proto hovoří o „pozitivních“ a „negativních“ aglomeracích. Neschopnost odnaučit se staré věci a současně neschopnost učit se novým věcem je typická pro negativní aglomerace.

Závislost na zvolené cestě (path dependecy) Tento teoretický přístup má určitou logickou spojitost s „lock-in“ efektem. Snaží se vysvětlit trajektorie regionálního růstu a úpadku na základě zdůraznění významu prostorově kontextuální reprodukce institucionalizovaných forem jednání a chování a promítnutí historických událostí a společenských změn do soudobého vývoje (blíže např. Blažek, Uhlíř, 2002, David, 2000, Glückler, Bathelt, 2003). Podle Scotta (2006a) představuje path dependency vývojový proces silně závislý na hysterezi, což je vysoká závislost současného stavu na stavech předchozích. V případě starých průmyslových regionů to znamená, že současné a budoucí možnosti jejich rozvoje jsou výrazným způsobem ovlivňovány dlouhodobým socioekonomickým vývojem v minulosti. V tomto pojetí jsou staré průmyslové regiony chápány jako homogenní entity, které jsou typické specifickými technicko-průmyslovými strukturami (specifické znalosti, kvalifikace lidí, trhy, mezifiremní vazby) a institucionálním prostředím (politické instituce, výzkumné instituce atd.) se silným vztahem k jejich průmyslové minulosti. To se promítá do současných problémů s adaptací na nové produkční režimy.


55

4.3 Proces restrukturalizace starých průmyslových regionů Krize a úpadek starých průmyslových regionů vyvolaný procesem deindustrializace není lineárním jednosměrným procesem. Reakci na tento úpadek představuje proces restrukturalizace22. Restrukturalizace podle Clarka (1992, cit. v Pavlínek, 1993, s. 45) je proces cílevědomé, plánované strukturální změny a adaptace na měnící se externí podmínky trhu. Průmyslová restrukturalizace je podle této definice ekonomickou a společenskou strategií, koncipovanou k přetvoření existujících regionálních struktur, a tím také přemístěním (v přeneseném slova smyslu) firmy, průmyslového odvětví atd. na novou dráhu akumulace a bohatství. Restrukturalizaci lze proto interpretovat jako iniciaci a realizaci změny, tj. přizpůsobení se (adaptace) na nové formy organizace produkce. V soudobém pohledu to znamená přejít od výrobního režimu založeného na masové produkci (fordismus) na flexibilní výrobní režim (postfordismus). Z obecného pohledu je tendence ke změnám podmíněna tvz. kreativní destrukcí (blíže viz Schumpeter, 1911), kdy nepřetržité změny narušují stávající ekonomickou strukturu a vytvářejí novou. Proces kreativní destrukce působí napříč odvětvovou strukturou a způsobuje vznik nových odvětví a změnu stávajících odvětví (oboje skrze technologické a organizační změny), a dochází tak k restrukturalizaci ekonomické struktury (Florida, 1996). Restrukturalizaci ve starých průmyslových regionech nelze pojímat pouze v zúženém pojetí zaměřeném na fungování ekonomiky. Jedná se o komplexní přeměnu a adaptaci sociálních, kulturních a také krajinných struktur na nové podmínky. Boschma a Lambooy (1999) zdůrazňují nutnost rozlišit dva základní typy restrukturalizace na základě akceptace (či neakceptace) významu historické vývojové trajektorie (path depedency) pro proces tvorby inovace a přizpůsobení se novým trendům vývoje: Adaptivní restrukturalizace – inovace vznikají kombinací stávajících možností a v rámci existujících struktur (inovace podmíněné vývojovou trajektorií – path dependent innovations). Inovovány jsou tedy tradiční výrobní struktury. Hluboká restrukturalizace – nové firmy a technologie vytvářejí nové struktury. Výrazným způsobem se projevuje kreativní destrukce a inovativní koncepty vznikají nezávisle na vývojové trajektorii (pathless innovations). Phil Cooke (1995) ve své knize The rise of Rustbelt dává procesy ve starých průmyslových regionech do kontextu s přechodem od „low road“ rozvojové orientace na „high road“ rozvojovou orientaci a vymezuje dvě základní formy restrukturalizace: „Bouřlivá restrukturalizace“ (noisy restructuring) – existuje silný institucionální odpor vůči procesům změny a existuje zde silná vůle konzervovat původní stav a struktury, či pouze modernizovat stávající produkční možnosti. „Klidná restrukturalizace“ (quiet restructuring) – institucionální odpor k procesům změny je slabý a vzniká prostor pro vytvoření nových průmyslů, které jen zčásti navazují na stávající produkční systém. Hassink (2005) z toho vyvozuje, že čím více se bude restrukturalizace blížit k variantě quiet (a tedy bude slabší tzv. lock-in), tím více bude daný region charakterizován diverzifikovanou produkční strukturou a procesy se vzájemně se posilujícím charakterem. Florida (1996) považuje právě možnost nastartování procesu ekonomické restrukturalizace za důvod, proč nelze souhlasit s tím, že možnosti flexibilního výrobního režimu se mohou projevit pouze v „nových ekonomických prostorech (new industrial spaces – viz např. Scott, 1988), a konstatuje (zejména na příkladu amerického regionu Mid West), že difuze a adopce nového výrobního režimu je možná i v regionech s průmyslovou tradicí. To je podle Floridy dáno úzkým vztahem mezi globalizací a novou organizací produkce, kdy zejména v rámci přílivu přímých zahraničních investic (PZI) dochází v regionu k šíření, imitaci a adaptaci znalosti nových forem organizace produkce mezi firmami v regionu (přímo či v rámci sítě subdodavatelů). Vylučuje to tak zažitou představu, že tradiční průmyslové regiony, vzhledem ke své vývojové rigiditě (lock-in), zákonitě musejí trvale ekonomicky upadat a ztrácet na významu na úkor „nových ekonomických prostorů“. Přední experti na problematiku starých průmyslových regionů konstatují převažující pesimistický pohled širší odborné veřejnosti na budoucí vyhlídky rozvoje starých průmyslových regionů. Mnohem

56

22 Procesu restrukturalizace (revitalizace) starých průmyslových regionů předchází „fáze přizpůsobení“ („Anpassungphase“), která probíhá často několik let a jejími indikátory jsou právě například nárůst nezaměstnanosti, strukturální krize atd. (Freidrichs, 1994).

větší šance na úspěch v postindustriální společnosti jsou dávány jednak „novým ekonomickým prostorům“ a jednak metropolitním areálům s diverzifikovanou ekonomickou strukturou, tzv. technopolím (Castells, Hall, 1994). Na druhou stranu např. Boschma a Lambooy (1999), Florida (1995) či Hospers (2002) odmítají jednoznačně negativní postoj k možnosti změny vývojové trajektorie ve starých průmyslových regionech a konstatují, že restrukturalizace starých průmyslových regionů je možná a na pozitivních konkrétních příkladech dokumentují tento svůj pohled. Samotným restrukturalizačním strategiím, které by měly pomoci adaptaci starých průmyslových regionů na potřeby postfordistického výrobního režimu, se budeme věnovat v konkrétní rovině. Přesto považujeme za nezbytné alespoň dílem naznačit základní typy strategií. Boschma a Lambooy (1999) apelují z hlediska modelu podpůrných politik na realističnost zvolených nástrojů a za základní čtyři výchozí elementy považují: zlepšení fyzického prostředí (opuštěných budov, infrastruktury a znečištěného prostředí), e liminace nezaměstnanosti, respektive podpora zaměstnanosti a privátní investice (zejména spolupráce mezi veřejným sektorem, odbory a investory), v ytváření institucí, především těch, které jsou zaměřeny na rozvoj PPP mezi privátním sektorem a univerzitami, h ledání nové konkurenční výhody, např. nová regionální identita a image, nutnost nabídnout atraktivní a diverzifikovaný region, a to nejen ekonomicky, ale i kulturně a fyzicky. Podobně jako např. Florida (1995), Hassink (1997) nebo Sucháček (2005) zdůrazňují autoři přínos konceptu učících se regionů, popřípadě učících se klastrů (Hassink, 2005), a to zejména na základě akcentace bottom-up přístupu v rámci diskutovaného konceptu. Na závěr této kapitoly můžeme konstatovat, že proměna starých průmyslových regionů vyžaduje vysoké časové náklady a není ve výhradní kompetenci regionálních institucí, ale podléhá vlivu společenských systémů nejen na národní, ale i na globální úrovni (Schamp, 2000).

Průmyslová města v postsocialistickém kontextu Za účelem důkladnější explanace uvádíme pro ilustraci nástin vývoje automobilového průmyslu v okolí maďarského Györu, který v prostorově koncentrované podobě zrcadlí základní aspekty „odlišnosti“ postsocialistického kontextu. Kontext postsocialistických zemí sice nelze vnímat homogenně, o čemž svědčí rozdílnosti například v roli, respektive absenci privátního sektoru nebo organizace průmyslové výroby v období komunismu (Heidenreich, 1994), privatizačních strategiích (Schnitzer, 2003) či strategiích transformace ekonomik průmyslových regionů (Birch, Mykhnenko, 2009). Mimo výše uvedené rozdíly lze u průmyslových regionů vyzdvihnout skutečnost, že pokud pro průmyslové regiony ve vyspělých ekonomikách byla typická „nadměrná průmyslovost“ (overindustrialization), pak pro průmyslové regiony v postsocialistickém kontextu byla „nadměrná průmyslovost“ doprovázená „nadměrnou urbanizací“, přičemž regiony a města v tomto kontextu čelila po pádu železné opony „podobným problémům jako města ve vyspělých ekonomikách v 80. letech vlivem deindustrializace, nicméně bez jejich bohatství a institucí“ (Tsenkova, 2006, s. 25). Nezralost národních a lokálních institucí (formálních a neformálních) byla způsobená mimo jiné i nadměrnou politickou centralizací a potlačením místních a regionálních autonomií (Musil, 2001). Tato forma negativní institucionální hystereze se promítla v realizaci neoliberálních prorůstově orientovaných low-road strategiích (Rink et al., 2012) s významnou rolí přímých zahraničních investic (Pavlínek, 2002, Kulcsár, Domokos, 2005), což potvrzuje i níže uvedená případová studie průmyslového města Györu.

Restrukturalizace průmyslové základy města Györ Město Györ se nachází v severozápadním rohu Karpatské kotliny, ve středu tzv. Malé maďarské nížiny (Kisalföld) a s 130 476 obyvateli je šestým největším městem Maďarska. Město


57

má výbornou geografickou polohu, prakticky na půli cesty mezi Vídní a Budapeští. Dynamická industrializace na počátku 20. století proměnila Györ na jedno z hlavních průmyslových center Maďarska se specializací na strojírenství, textilní, oděvní a potravinářský průmysl. Během II. světové války se stalo město jedním z důležitých center zbrojního a zpracovatelského průmyslu, nicméně vznik železné opony změnil Györ z komunikačního uzlu prakticky na periferní město. Ideologická podpora průmyslu po zavedení centrálně plánované ekonomiky se projevila v rámci města a kraje zčtyřnásobením průmyslové produkce a zdvojnásobením počtu pracovních sil mezi lety 1949 až 1973. Kraj přispíval v roce 1973 4,4 % k celkové průmyslové produkci Maďarska, kdy hlavními průmyslovými sektory bylo těžké strojírenství (46,4 % pracovních míst), textilní a oděvní průmysl (38,8 %) a potravinářství (2,4 %, nicméně v roce 1949 to bylo ještě 13,3 %), které dohromady vytvářely téměř 90 % pracovních míst v průmyslu. Samotný Györ pak zaměstnával 51 % veškeré pracovní síly v průmyslu v regionu (Keune, Toth, 2001). Mimo kombinátu Rába (viz níže) se v Györu dynamicky rozvíjel také textilní a oděvní průmysl a v 70. letech se stal s 20 tisíci zaměstnanci druhým nevýznamnějším centrem tohoto průmyslu (známé podniky byly např. Gardénia, Richards, Rábatext). Podnik Graboplast měl monopolní pozici na výrobu umělé kůže. Význam potravinářského průmyslu se sice snížil, ale i přesto zaměstnával okolo pěti tisíc lidí (např. Györi Szeszipari Vállalat produkoval 51 % všech lihovin v zemi). Proces industrializace se projevil také nárůstem počtu obyvatel ze 46. tisíc v roce 1945 na 111 tisíc v roce 1973 a počet bytů ve městě se zdvojnásobil (Keune, Toth, 2001). Pád železné opony a s ním indukovaná transformace město tvrdě zasáhla. Míra nezaměstnanosti se pohybovala na počátku 90. let okolo 13 %. Krizí byl silně zasažen textilní a oděvní průmysl a hlavní podnik ve městě Rába se ocitl na hranici kolapsu. Nicméně geopolitická a geoekonomická reorientace nahrála dalšímu rozvoji města, protože Györ se stal opět výhodným komunikačním uzlem s levnou a kvalifikovanou pracovní silou. Navíc zde byla v roce 1991 otevřena první průmyslová zóna a městu se podařilo přilákat řadu strategických investorů, jako např. Audi (viz níže), Philips či Amoco, přičemž v roce 1998 vykazoval Györ nejvyšší podíl zaměstnanosti v průmyslu ze šesti největších maďarských měst (17,6 %, např. druhý Miskolc pouze 9,5 %) a tato dominance byla ještě výraznější u hrubé hodnoty průmyslového investičního majetku na 1 000 obyvatel (4 095 USD, druhý Szeged jen 1 883 USD) (Kiss, 2004). Nicméně město se v posledních letech snaží přejít od tzv. od „low-road“ strategie založené primárně na nízkých cenách vstupů směrem k tzv. „high-road“ strategii založené na přidaného hodnotě a inovacích (Lackenbauer, 2004).

Automobilový průmysl v Györu Rába Významným podnikem (kombinátem) ve městě byl známý výrobce nákladních automobilů (v licenci MAN), zemědělské techniky, dieselových motorů, železničních vagonů a zadních náprav pro nákladní automobily – Rába (do roku 1970 nesl podnik název Magyar Vagon es Gepgyar), který byl nástupnickým podnikem Ganz Mávag závodů založených za 2. světové války (Bauer, Soos, 1979), ale původní podnik vznikl již na konci 19. století. Na počátku 70. let zaměstnával na 18 tisíc pracovníků a byl největším podnikem v Maďarsku. Podnik byl také napojen na výrobu autobusů (Ikarus) (Török, 1994). Na konci období socialismu pracovalo v podniku okolo 12 tisíc zaměstnanců, přičemž proces restrukturalizace měl za následek pokles počtu zaměstnanců v roce 1994 na 6,8 tisíce, který se výrazně nezměnil až do současnosti. Z hlediska tržeb dosáhla společnost v roce 1995 čisté tržby ve výši 27,3 mld. maďarských forintů (cca 200 mil. USD), což byl zhruba poloviční objem (v přepočtu na reálné ceny) ve srovnání s rokem 1989. V roce 1994 vstoupila do společnosti americká firma Detroit Diesel a ta dnes vyrábí komponenty do nákladních automobilů (podvozky)

58


a exportuje především na západní trhy (např. v roce 1989 tvořily východní trhy 45 % tržeb firmy) (Galgóczi, Tóth, 2000).

Motor Audi Montážní závod Audi představuje jednu z největších zahraničních investic (jednalo se o tzv. „greenfield investici“) v celém Maďarsku (v roce 2005 se řadilo Motor Audi s podílem 8,6 % na národním exportu na druhé místo mezi exportéry v Maďarsku, Sass et al., 2009), respektive druhým největším výrobním zařízením na výrobu motorů na světě. Historie závodu sahá do roku 1993, kdy se firma rozhodla v rámci rozšíření výroby motorů investovat 1 miliardu marek a již v roce 1994 pracovalo v závodě 800 zaměstnanců a denní výroba dosahovala 500 motorů. Při rozhodování o investici vybírala společnost Audi celkem ze 180 lokalit (do úzkého výběru se doslala města Magdeburg, Chemnitz, Branau, Mladá Boleslav). Volba padla na Györ z důvodů (Wallentowitz et al., 2008): nízké ceny práce, v ýhodné geografické polohy ve vztahu k centrále Audi v Ingolstadtu (611 km) a dobrému dopravnímu napojení, dostatečné zásobě kvalifikovaných lidských zdrojů, i nvestičním pobídkám maďarské vlády (pětileté daňové prázdniny), jakož i zřeknutí se státu importních cel a celních kontrol na pohyb zboží. Kontinuální zvyšování významu závodu dokumentuje zvýšení počtu zaměstnanců na 4 300 v roce 1999, respektive 5 373 v roce 2006, v současnosti se pohybuje počet zaměstnanců okolo 5 600. V roce 1998 byla výroba motorů nejdříve rozšířena o montáž automobilů řady Audi TT Coupé, rozšířené později o další modely (TT Roadster), a od roku 2005 o výrobu části karosérií pro modely Audi R8, Audi RS6, Audi RS5. Výroba automobilů dosahovala nejvyššího objemu mezi lety 1999 až 2002, kdy průměrná roční výroba dosahovala objemu 55 tisíc vozů a poté klesla na delší dobu na cca 20 tisíc vozů ročně, nicméně jádrem zůstává výroba motorů, která vzrostla z 200 tisíc v roce 1996 na 1,9 milionu v roce 2006 (maximální dosažený objem výroby). V roce 2010 bylo v závodě vyrobeno na 1 648 030 motorů (produktová paleta zahrnuje okolo 400 typů motorů, přičemž například 15 % produkce motorů odebírala v roce 2007 Škoda, samotné Audi pak 37 %) pro celý VW koncern a 38 541 sportovních automobilů Audi. Podle plánu Audi by mělo po rozšíření výroby (předpokládá se investice ve výši 900 mil. eur) v roce 2013 sjíždět z výrobních pásů na 125 tisíc automobilů ročně. Celkově bylo doposud investováno okolo 4 miliard eur a v rámci podniku vzniklo také vývojové centrum podpořené dotací ve výši 3,5 mil. DM maďarskou vládou, kde v současnosti pracuje okolo 100 vývojářů (Schmid, Grosche, 2008). Příklad montážního závodu Audi v Györu ilustruje v plné míře rozporuplnost fenoménu přímých zahraničních investic (dále jen PZI). PZI přinášejí na regionální úrovni řadu nezpochybnitelných benefitů, jako např. zachování stávajících pracovních míst, zvýšení mezd, rostoucí export, zvýšeni kvalifikace pracovní síly (rekvalifikace), vznik a transfer spillovers, možnost subdodávek pro firmy v regionu. Nicméně i řadu negativních efektů, jako např. závislost na zahraničním kapitálu, externí kontrolu nad místní ekonomikou (vyvazování rozhodovacích pravomocí mimo region), přetahování pracovních sil z místních podniků, specializace na obory, které jsou náročné na lidský kapitál a nízkou kvalifikací (tzv. syndrom maquiladora, více viz Ellingstad, 1997) atd. (Pavlínek, 2004). V případě investice Audi došlo nepochybně k vytvoření nových pracovních míst, které substituovaly zaniklá místa v tradičních průmyslových odvětvích, zvýšil se regionální export a částečně se také zvýšila kvalifikovanost pracovních sil v regionu. Lze však nalézt i určitá ne-


59

gativa. Tak například pouze 15–20 % komponentů nutných pro výrobu motorů v závodě se vyrábí na území Maďarska (v rámci regionu jen okolo 2 %), ostatně v roce 2005 pocházelo 85 % všech výrobních komponentů pro automobilový průmysl Maďarska z Německa a Rakouska (Jürgens, Krzywdzinski, 2009). Zejména u výroby automobilů je přidaná hodnota nízká, protože v závodě se provádí pouze montáž a finální kontrola kvality, ale na druhou stranu výroba motorů má silné postavení v rámci celého koncernu (Janovskaia, 2008). Objevily se také problémy s přetahováním pracovních sil z jiných podniků (Galgóczi, Tóth, 2000) a otevřenou otázkou zůstává dlouhodobý dopad na trh práce (potenciální de-skilling) či externí kontrola podniku. V neposlední řadě lze „význam“ Motor Audi Ltd. pro regionální ekonomiku ilustrovat na skutečnosti, že ačkoliv tato firma patří k největším exportérům v Maďarsku, tak v Györu je až 43. „největším“ plátcem místních daní, přičemž po vypršení daňových prázdnin získala Audi výměnou za příslib dalších investic další daňové prázdniny na příštích 10 let (Kiss, 2001).

4.4 Představení metodologie případových studií Stěžejní součást této publikace představují vybrané případové studie. Samotné tvorbě předcházely úvahy, jakým způsobem by měly být studie „konstruovány“, tak aby přinesly adekvátní vysvětlení procesů a jevů, které se odehrály v těchto regionech a přispěly k jejich formování. Výraznou inspirací se nám staly (mimo výše uvedené) níže uvedené teoretické přístupy, které se pokusíme stručně nastínit. V průběhu 80. let minulého století se do popředí zájmu odborné veřejnosti dostala tzv. „diskuse o lokalitách“ (locality debate). Příčinou velmi plodné diskuse byl veliký nárůst popularity tzv. locality studies, které byly zaměřeny na sledování lokálních problémů, trendů či jedinečností. Následná debata byla zaměřena na teoreticko-metodologické problémy i praktický výstup těchto studií. Jedním ze základních problémů locality debate je otázka, jaké prostorové variaci podléhají sociální fenomény, jak je lze konceptualizovat a vědecky zkoumat. Hlavní proud locality debate probíhal ve Velké Británii. V polovině 80. let 20. stol. se zde realizovaly tři velké výzkumné projekty zaměřené právě na výzkum rozvoje lokalit. Jednalo se o Changing Urban and Regional System (CURS), Social Change and Economic Life (SCEL) a výzkumný projekt Sussex University s názvem Economic Restructuring, Social Change and the Locality. Téma výzkumu lokalit se tak dostalo do popředí odborného zájmu. Jedním z předmětů následné odborné diskuse pak zákonitě musela být otázka, zda se tento nový výzkumný směr zacílený na lokality stává přirozeným progresem v rámci vědy a novým ortodoxním tématem geografie, či je jen dílčím aktuálním a veskrze módním tématem (blíže viz D. Massey, 1991). S tím souvisí i klíčový rozpor, který vyplývá i ze závěrů výše zmíněných výzkumných projektů, ve smyslu, zda jsou malé územní diference (locality) významné a zda mají být středem výzkumu. V rámci SCEL považovali výzkumníci lokality za druh reziduální variability, zatímco program Sussex University více preferoval prostorovou variabilitu a považoval za reálnou možnost, že sociální proces může probíhat různě v různém prostorovém uspořádání. Naopak z pohledu výstupů CURS byla významnost konceptu locality debate zdůrazněna nejsilněji jako ideální prostředí pro teoretický i empirický výzkum. Dokonce to lze vnímat tak, že bez pochopení změn na lokální úrovni nelze porozumět univerzálním procesům. Zřejmě nejvíce inspirujícím příspěvkem k teorii locality debate je příspěvek A. Sayera Behind the locality debate: deconstructing geography´s dualism (Sayer, 1991). Vychází z klíčové role dualismu v praktickém životě: „Bylo by překvapivé, kdyby vše, co se děje ve světě, bylo pouze dvoustranné, zároveň by však bylo překvapující, kdyby něco na světě nemělo vždy dvě strany“ (tamtéž). Důraz klade na dualitu v rámci vědeckého přístupu. Zde může mít dualismus projev ve smyslu páru např.: idiografické – nomotetické, jedinečné – obecné, empirické – teoretické, narativní – analyzovatelné, kontextuální – nomologické, konkrétní – abstraktní, lokální – globální.

60


V návaznosti na problematiku locality studies pak některé projevy dualismu Sayer rozebírá na příkladu duality kontextuální versus nomologické. V současnosti se prosazuje pohled, že sociální vědy mají spíše kontextuální charakter než zákonitý. Pro pochopení sociálních procesů je mnohem podstatnější porozumět kontextu, ve kterém se odehrávají, než univerzálním pravidlům a principům. Naopak nomologický přístup byl preferován nomotetickou geografií zaměřenou na provádění prostorových analýz a tvorbu modelů. Sayer však tvrdí, že se nejedná o dichotomii, ale o dva konce jednoho kontinua, kdy chování zákonitě podmíněného fenoménu závisí na konkrétních podmínkách (např. var vody je závislý na tlaku). V obecné rovině lze tvrdit, že nomologický přístup je úspěšnější u objektů a procesů, jež jsou více nezávislé na kontextu, a naopak existují fenomény, které jsou vyloženě závislé na kontextu, ve kterém se odehrávají (např. vznik politických ideologií). Klíčový pro sociální vědy a humánní geografii pak není výběr mezi kontextuálním či zákonitým vysvětlením procesů, ale poznání, do jaké míry je vybraný objekt ovlivněn svým kontextem. Obecný návod na takovéto poznávání však není možné vytvořit. Významné je ovšem poznání příčin náhlého vstupu studie lokalit do odborné rozpravy. Sociolog L. D. Morris (1991) považuje za jeden z klíčových zdrojů tohoto tématu inovativní práci britské geografky Doreen Massey Spatial Divisions of Labour z roku 1984. Tato práce byla v mnoha směrech reakcí na předchozí strukturalistické abstraktní generalizace reality a v rámci svého zaměření na investiční rozhodování firem byla naopak zaměřena na pochopení diferenciace mezi jednotlivými lokalitami. Sama D. Massey (1991) dává vzestup významu studií lokalit do kontextu s komplexními změnami, kterými procházela britská společnost v 80. letech 20. stol. (úpadek tradičního průmyslu, dekoncetrace populace a pracovních příležitostí, expandující bankovní sektor a sektor služeb). Kauzální příčiny tehdejších procesů nebylo možné pochopit pouze sledováním národní úrovně, politická řešení problémových situací nebyla územně univerzálně platná a z pragmatického pohledu politiků bylo vhodné reagovat na narůstající geografickou diferenciaci volebního vzorce jednotlivých sociálních skupin. Svou hlavní výpověď shrnuje D. Massey (1991) takto: „Jednotlivé studie lokalit by neměly být případové studie ve smyslu idiosynkratického popisu individuálních regionů. Smyslem by naopak mělo být úsilí v nalezení vazeb lokální úrovně na širší národní a nadnárodní úroveň, které ovlivňují změny právě na lokální. Z myšlenek kritického realismu a druhého inspirativního směru evoluční geografie čerpá tzv. relační ekonomická geografie německých ekonomických geografů Haralda Bathelta a Johanese Glücklera (2002, 2005), přičemž tento přístup se stal hlavním zdrojem při tvorbě případových studií, a to zejména v rovině ontologicko-epistomologické. Z hlediska ontologického se liší od klasické regionální vědy (regional science), která interpretovala prostor jako objekt a kauzální faktor, tím, že relační geografie pracuje s prostorem jako perspektivou (geografická optika) a objektem poznání jsou pak sociálně-ekonomické vztahy (relace) v kontextu (praxe, proces) na rozdíl od objektu poznání klasické regionální vědy, která se soustředila na prostorové manifestace důsledků jednání (struktury). Koncept jednání (akce) ustupuje od atomistického metodologického individualismu směrem k relačnímu pojetí jednání (sítě, zakořenění). Epistemologická dimenze excerpuje z kritického realismu tři základní principy: a) princip kontextuality, b) princip závislosti, c) princip kontingence. Princip kontextuality byl vysvětlen již výše a lze jen shrnout, že veškeré jednání (ekonomické, sociální) je zakořeněno v sociální a institucionálním kontextu (Granovetter, 1985), což znamená, že nemůže být vysvětleno prostřednictvím univerzálně platných prostorových zákonů (Bathelt, Glückler, 2005, s. 128). Princip závislosti odvozují z prací evoluční ekonomie (Nelson, Winter, 1982), přičemž klíčovým elementem analýzy fungování firem představují tzv. „organizační rutiny“ (organizational routine) reprezentující relativně standardizované chování podniků a jsou ve své podstatě určitým genetickým dědictvím (heredity v podobě organizational memory) každé organizace. Chování firem či adaptace na změny v externím prostředí pak vychází z dosavadních zkušeností firem, tj. v minulosti získaných organizačních rutin, a proto je chování firem path dependent (history matters) a racionálně omezené (bounded rationality), což je v kontrastu k neoklasickým teoriím, preferujícím metodologický individualismus (Kupke, Lattemann, 2009). Samotná evoluční ekonomická geografie se shoduje s evoluční ekonomií v přijetí elementu organizačních rutin a také „svaté trojce darwinistického myšlení“ v podobě variace, selekce a retence (Boschma, Martin, 2007, s. 541). Odlišuje se naopak tím, že cílem evoluční ekonomické geografie je „porozumění prostorové distribuce rutin v čase. [Evoluční ekonomická geografie] se zvláště koncentruje na analýzu vzniku a difuze nových rutin v prostoru a na mechanismy, skrze které se difuze rutin vyskytuje“ (Boschma, Frenken, 2006, s. 278). Souhrnně vyjádřeno, intepretaci současných procesů v regionech nelze komplexně porozumět bez integrace předchozích událostí. Poslední princip


61

kontigence vychází ze dvou druhů základních relací, tj. nutných a kontingenčních vztahů. Nutnými se stávají vztahy, když dvě události jsou navzájem propojeny nezávisle na specifických podmínkách (vztah matka/syn), zatímco u kontingenčních vztahů podléhá propojení dvou událostí specifickému kontextu (Bathelt, Glückler, 2002, s. 35). Princip kontingence v tomto případě pak znamená, že vznik určité události neimplikuje vznik další události, tj. že identické výchozí podmínky nemusejí nutně vést ke stejným výsledkům, což opět upozorňuje na skutečnost limitovaného využití univerzálních prostorových zákonů. Z hlediska metodologie byla pro tvorbu případových studií využita komparativní případová studie (Ženka, Kofroň, 2012). A pro sběr dat kombinace kvantitativncíh a kvalitativních přístupů (Rochovská et al., 2007), nicméně vzhledem k ontologicko-epistomologickému fundamentu byly upřednostněny kvalitativní metody jako semistrukturovaná interview s dotčenými aktéry, terénní výzkum, zúčastněné pozorování. Za nutné považujeme zdůvodnit geografickou a tematickou orientaci případových studií a další navazující aspekty osvětlující naši motivaci pro konečný výběr. Na německé Porúří bývá právem nahlíženo jako na jeden z archetypálních starých průmyslových regionů, nicméně takováto argumentace by byla nepochybně slabá, protože by šlo argumentovat, že identicky lze nahlížet i na jiné staré průmyslové regiony. Porúří se však odlišovalo od jiných starých regionů především ojedinělou strategií IBA Emscher Park, která cílila jednoznačně na endogenní proměnu měkkých lokalizačních faktorů a současně sama sebe definovala jako „Workshop pro budoucnost starých průmyslových regionů“. Proto jsme se rozhodli věnovat tomuto regionu podrobněji. V souladu s ontologicko-epistemologickým rámcem jsme se pokusili analyzovat a identifikovat klíčové aktéry a procesy v dlouhodobém průmětu. Pozadí vniku případové studie Sárska bylo poněkud jiné. Sársko patří spíše do skupiny „normálních“ starých průmyslových regionů, což je způsobeno i jeho menší velikostí a z něj částečně menší problémovostí či přesněji řečeno společensko-politickou relevancí. Ostatně počet odborných prací věnovaných Sársku je v porovnání s Porúřím ne neporovnatelný, ale nesouměřitelný. Motivací, proč jsme se rozhodli intenzivněji podrobit výzkumu tento region, byla především až „unikátní“ podobnost s Ostravskem, respektive Moravskoslezským krajem. Podobnost nejen co do velikosti či polohy území, ale také co do ekonomické struktury, hlavních sektorů, modernizačních strategií atd. Jinak řečeno, Sársko nám nabídlo téměř metaforicky vyjádřeno „weberovský ideál“, tj. stav, který se v normální realitě nevyskytuje, což jsme se rozhodli využít. Další dvě studie se vztahují k Moravskoslezskému kraji, respektive k Ostravě. Při teoretickém studiu konceptu měkkých faktorů rozvoje se ukazovalo, že nejvyšší senzitivitu na jejich kvalitu vykazují kreativní odvětví. Z tohoto důvodu se staly předmětem našeho zájmu, čehož výsledkem je studie věnovaná prostorové organizaci kreativních odvětví v Moravskoslezském kraji. Charakterem se jedná spíše o deskriptivní analýzu prostorových vzorců, nicméně i zde jsme zohlednili situační kontext a proces evoluce těchto odvětví, přičemž jak ukazují dosažené výsledky, i v podmínkách postsocialistického starého průmyslového regionu hrají významnou roli při lokalizaci kreativních odvětví právě měkké lokalizační faktory. Druhá studie, věnující se kultuře jako měkkému faktoru regionálního rozvoje v rámci centra Ostravy, ideově navazuje na předcházející s tím, že se jedná o prostorové prohloubení na nižší geografickou úroveň, přičemž v této studii jsou, i díky nižší úrovni, intenzivně zkoumány aktéři a procesy podílející se na formování Stodolní ulice a dalších vybraných prostor.

62


5. Porúří a IBA Emscher Park jako dílna budoucnosti starých průmyslových regionů Přes značné strukturální a konjunkturální krize minulého století zůstává Porúří i nadále největší průmyslovou aglomerací Evropy a zároveň patří k největším průmyslovým, respektive k největším starým průmyslovým oblastem celého světa vůbec (Schrader, 1998). V České republice bylo na akademické půdě Porúří předmětem zájmu jednak ve vztahu k technickým památkám (např. Matěj, 2006) a jednak z pohledu recyklace brownfields (Jínová, 2004), popřípadě se jednalo pouze o dílčí studie vybraných aspektů restrukturalizace regionu (Slach, 2006, Rumpel, 2006, Slach, Koutský, 2007). Tato studie se snaží o širší nástin hospodářského vývoje a hlavních iniciativ v rámci procesu restrukturalizace se zvýšeným důrazem na inovativní restrukturalizační strategii IBA Emscher Park.

5.1 Vymezení regionu Porúří Se vznikem regionálního marketingu se uplatňuje pragmatické vymezování regionu a v geografii se obecně zvýrazňuje aplikace měkkého přístupu k vymezování regionů; region Porúří tak můžeme cháObrázek 5: Kraje a svobodná Regionalverband Ruhr pat jakoč.marketingový region. Dokrajská popředíměsta vystupují kulturní, etnické, historické nebo politické atributy a zejména v německé geografii se používá pro vymezení regionů konceptu územní identity (raumbezogene Identität, např. Blotevogel, 2004). Region představuje v tomto pojetí společnou sociální konstrukci regionálních aktérů reflektující jejich zájmy. Region Porúří je ve skutečnosti sociální konstrukt regionálních aktérů, respektive je výrazem sociálního systému (Blotevogel, 2000), neboť se vymezuje na základě územní působnosti níže popsané Regionalverband Ruhr. Jeho vznik dílem podmiňovaly strukturální atributy, což bylo v době vzniku regionu potřeba pro společné prostorové plánování nadlokálního charakteru v období fáze dynamické industrializace. Obrázek 5: Kraje a svobodná krajská města Regionalverband Ruhr

Graficky zpracoval L. Krtička


Graficky zpracoval L. Krtička.

63

Region Porúří se tedy vymezuje na základě administrativní působnosti Regionalverband Ruhr, nejstaršího a největšího německého zájmového svazku municipalit, který byl založen 5. května 1920 pod názvem Siedlungsverband Ruhrkohlenbezirk (SVR), přičemž jeho hlavní cíl spočíval v územněplánovací koordinaci, která byla vynucena spontánní industrializací, v jejímž rámci docházelo k disfunkčním překryvům průmyslových, bytových a volnočasových ploch (Goch, 2001). 1. října 1979 se transformoval SVR na základě zákona o svazku municipalit Porúří (Gesetz über den Kommunalverband Ruhrgebiet) v Kommunalverband Ruhrgebiet (KVR). K hlavním úkolům přibyla také prezentace regionu prostřednictvím regionálního marketingu, a to na doporučení Rozvojového programu Porúří 1968–1973 (Dege, 2007). KVR se transformoval k 1. říjnu 2004 na Regionalverband Ruhr a součástí agendy se stala také např. regionální podpora investic a podnikání (Lange, 2006). Region Porúří se skládá ze čtyř krajů (Wesel, Recklinghausen, Unna, Ennepe-Ruhr), které jsou tvořeny 42 municipalitami a 11 tzv. svobodnými krajskými městy. Největšími městy jsou Dortmund, Essen, Duisburg, Bochum. Region zaujímá plochu 4 434 km2 (30 % z celkové plochy Nordrhein-Westfalen) a žije zde 5,3 mil. obyvatel (Jakoby, 2006). Obecně se prosadilo zonální členění Porúří, které se odvozuje od západovýchodního průběhu rozvoje sídelních os a chronologicky od jihu na sever podle průběhu těžby černého uhlí. Má následující strukturu (Danielzyk, Wood, 2004): a) Ruhrzone (s městy Werden – Hattingen – Witten – Hagen – Schwerte), b) Helweggzone (s městy Duisburg – Mühelheim, Essen – Dortmund – Unna), c) Emscherzone (s městy Oberhausen – Botrop – Gelsenkirchen – Herne), d) Lippezone (s městy Wesel – Dorsten – Marl – Haltern – Lünen – Hamm).

5.2 Nástin historického vývoje regionu Výchozím bodem dynamického průmyslového rozvoje byl počátek těžby černého koksovatelného uhlí ve 40. letech 19. století, kdy nové technologie umožnily hlubinnou těžbu (Meyer-Stamer, Maggi, 2004). První fáze dynamické industrializace byla výsledkem příznivé shody řady faktorů. Prvním faktorem byla dostupnost technologických inovací (především transfer technologií z Anglie). Industriální boom se přitom nezakládal na regionálních kompetencích a znalostech, neboť hnacími motory byl import technologických inovací ocelářského průmyslu z Anglie a transfer znalostí z báňských univerzit založených mimo Porúří (Aachen, Claustahl-Zellerfeld). Adaptace technologií vyvinutých mimo region stimulovala materiální propojení produkce uhlí a ocele (Rehfeld, 1995). Dalšími neméně důležitými faktory bylo vybudování železničních sítí a dopravních kanálů, dále import zahraničního kapitálu (především z Nizozemska) a politicko-ekonomická liberalizace (Schrader, 1998). Dynamická industrializace byla doprovázena stejně intenzivní urbanizací podporovanou silnou imigrací. Od roku 1871 do roku 1913 vzrostl počet obyvatel z 655 tis. na 2,5 mil. a v roce 1939 přesáhl již 4 mil. (Wehling, 2002). Porúří bylo od počátku charakteristické silným spojením těžby černého koksovatelného uhlí a hutnictví, které se odvíjelo od kombinace dostupnosti surovin, technických inovací a působení podnikatelských osobností. Další pozitivní vývoj byl tažen silně expandující poptávkou po ocelových konstrukcích pro stavební průmysl, stejně tak jako vznikem vysoce výkonného těžkého průmyslu (těžké strojírenství, technické konstrukce). Vývojový proces stále rostoucích externích efektů plynoucích z úspor z rozsahu (economies of scale) a vznik rozsáhlých přímých a nepřímých aglomeračních efektů vedl k dalšímu posilování montánního komplexu (Rehfeld, 1995), který bývá také označován jako „průmyslově-těžební výrobní klastr“. Úzké propojení mezi těžbou, ocelářstvím a strojírenstvím bylo na konci 19. století dále rozšířeno o (1) chemický průmysl, z toho důvodu, že vedlejší produkty ocelářství a těžby uhlí jako síra a kamenec se staly důležitými vstupními surovinami, (2) energetiky na základě černého uhlí (Rehfeld, 1995, Dege, 2007). Tento vývoj vedl ke vzniku mnoha struktur typických pro většinu dnešních starých průmyslových regionů a v období restrukturalizace se jejich existence projevovala jako významný retardační faktor. K utváření těchto struktur napomohly tyto procesy (Schrader, 1998): Vytváření specifických velkých podniků jako typických organizačních forem (utváření koncernů a kartelů).

64


Vytváření malých a středních podniků úzce funkčně propojených s velkými podniky. Utváření chaotické a neplánované sídelní struktury s nedostatečnou sociální a technickou infrastrukturou. Po skončení druhé světové války se podařilo rychle obnovit válkou zničený průmysl, neboť ekonomický růst byl tažen silnou externí poptávkou spojenou s celkovou obnovou válkou zničené Evropy a korejskou válkou. Porúří se v poválečných letech stalo symbolem obnovy a klíčovým ekonomickým centrem tehdejší Německé spolkové republiky. Rychlá obnova průmyslu v Porúří však de facto zakonzervovala historicky vzniklé výrobní monostruktury, a to jak z pohledu technologie výroby, tak i z hlediska objemu, tj. nadměrných výrobních kapacit. V roce 1956 dosahovala těžba černého uhlí a produkce koksu maxima. V hornictví bylo zaměstnáno v roce 1956 519 tisíc osob a objem těžby černého uhlí činil 151 mil. tun (Faust, 1999). Již v následujícím roce (1957) přišla první uhelná krize způsobená těmito faktory (Kilper, Wood, 1995, Rehfeld, 1995, Maggi, 2004, Blotevogel, 2003): (a) výrazný pokles dopravních nákladů umožnil import levné ropy i levného uhlí, (b) zvýšení efektivity výroby snížením energetické náročnosti ocelářského průmyslu díky novým technologiím a dílčí pokles významu uhlí pro výrobu ocele, (c) přeměna chemického průmyslu v Porúří z uhelného na petrochemický, (d) posun těžby uhlí z jihu na sever. Od této krize let 1957/1958 se začal projevovat relativní pokles významu a hospo-dářské síly Porúří, zejména ve srovnání se začínajícím vzestupem dnešních dynamických regionů jižního Německa. Negativní vývoj Porúří lze demonstrovat na indikátoru poklesu podílu regionálního hrubého produktu na hrubém národním produktu z 12,2 % (1957) na 8,2 % (1987) (Danielzyk, Wood, 2004). I přes zdvojnásobení spotřeby energie mezi lety 1957 a 1987 poklesl podíl černého uhlí při výrobě energie ze 70 % na 20 %. Hlavními příčinami bylo vytlačení černého uhlí z trhu s tepelnou energií a z klíčových oborů produkce elektřiny levnějším zemním plynem a naftou, jakož i jadernou energií. V tomto období došlo k ukončení těžby v téměř 45 % všech dolů v Porúří. Celková těžba poklesla o 26 %, a to především z důvodu zvýšené produktivity, která však znamenala snižování počtu pracovních míst. Počet zaměstnanců v těžbě uhlí poklesl o 300 tis., respektive o 60 % (Faust, 1999). Zemská vláda se snažila eliminovat dramatický pokles těžby a z něj plynoucí nezaměstnanost zrcadlící se v potenciálních sociálních problémech zestátněním fungujících dolů pod firmu Ruhrkohle AG a také subvencováním těžby. V důsledku nízké mezinárodní konkurenceschopnosti (cena importovaného černého uhlí se pohybovala okolo 100 DM/t ve srovnání s 270 DM/t za uhlí vytěžené v Porúří) a specifických sociálních sítí mezi představiteli velkých podniků, sociálnědemokratickou stranou na zemské úrovni a aktéry na centrální úrovni vlády, narostly subvence na podporu těžby v Porúří do roku 1994 až na 10,4 miliardy DM (Schrader, 1998). V roce 1994 pracovalo v hornictví 75 000 zaměstnanců a v pro-vozu bylo čtrnáct dolů. V roce 1998 tvořila těžba černého uhlí 26 % z celkové produkce na území tehdejší Evropské unie. Rozhodně ani dnes nelze očekávat konec poklesu zaměstnanosti v tomto sektoru, což můžeme ilustrovat na faktu, že počet zaměstnaných ve srovnání s rokem 1994 poklesl na 55 000 (1998) a objem těžby se snížil z 41,7 mil. tun (1995) na 18,1 mil. tun (2005) (Faust, 1999, Bömer, 2000, KVR, 2006). Krize druhého pilíře montánní základny regionu – ocelářství – na sebe nedala dlouho čekat. Počátek krize spadal do roku 1973 a trvala až do roku 1983. Ještě jednou se zopakovala mezi lety 1992 až 1995. Jednalo se opět o kumulaci řady mnoha negativně působících faktorů: (a) nárůst konkurence akcelerované dalším poklesem dopravních nákladů umožňujícím expanzi importu levné ocele z nově industrializovaných zemí (v případě krize v roce 1973), (b) vytvoření jednotného evropského trhu, (c) pádem železné opony a novou konkurencí z postsocialistických států (Berndt, 1996). Krizi umocnila také světová recese způsobená prvním ropným šokem společně s propadem dolaru (snížení příjmu z exportu). Charakter ocelářské krize byl ve srovnání s předcházející krizí uhelnou odlišný, neboť se nejednalo o odbytovou krizi, ale o celkové snižování zaměstnanosti založené na racionalizaci výroby a zvyšování produktivity (Blotevogel, 2003). Podle Wissena (2001) se však jednalo


65

o novou úroveň restrukturalizace, protože již nešlo o modernizaci či racionalizaci výrobních procesů a postupné propouštění. Naopak, firmy přestaly úplně investovat do původních výrobních jednotek a v řadě případů se uchylovaly ke komplexnímu uzavření jednotlivých továren. Vyvrcholení krize v letech 1987/1988 mělo pro Porúří zásadní konsekvence a přispělo k zásadní proměně regionu. Pro ilustraci lze uvést skutečnost, že v roce 1959 vytvářely tradiční výrobní sektory (ocelářství a hornictví) na 900 tis. pracovních míst. V současnosti je jich méně než 100 tis., což znamená, že došlo k zániku 800 tis. pracovních míst (Jakoby, 2006). Obrázek 6: Vývoj těžby černého uhlí v Porúří mezi roky 1955 a 2005

Vývoj těžby černého uhlí v Porúří mezi roky 1955 a 2005 140

milony tun

120 100 80 60 40 20 0 1955

1965

1970

1975

1980

1985

1990

1995

2000

2005

roky

Zdroj: Regionalverband Ruhr, Zdroj: Regionalverband Ruhr,2007 2007.

Obrázek 7:7:Míra nezaměstnanosti v Essenu, Porúří, Porýní-Vestfálsku Severním Porýní-Vestfálsku Obrázek Míra nezaměstnanosti v Essenu, Porúří, Severním a západním Německu v letech 1966–1998 a západním Německu v letech 1966–1998

Zdroj: Převzato a upraveno podle Beliny, Helmse 2003

66


Zdroj: Převzato a upraveno podle Beliny, Helmse 2003.

5.3 Proces deindustrializace a terciarizace v Porúří Proces deindustrializace byl ovlivňován několika dílčími procesy a započal prakticky na konci padesátých let. Dominantní podniky v Porúří – speciálně ocelářské podniky – se staly vlivem sílící internacionalizace nadnárodními společnostmi. Již v 50. letech minulého století založily v zemích třetího světa řadu samostatných oceláren a filiálek a posléze se tyto oblasti třetího světa staly hlavními světovými centry produkce ocele. Rostoucí problémy exportu nutily kocerny od 60. let zásadním způsobem diverzifikovat jejich produkci. Podniky se proto zaměřily na akvizice podniků a firem v sektoru strojírenství, především pak na akvizice dodavatelských a subdo-davatelských firem pro automobilový, loďařský a letecký průmysl. Většina těchto převzatých firem byla lokalizována mimo region Porúří, což vedlo k velkému odlivu kapitálu z regionu (Rehfeld, 1995). Proces vertikální dezintegrace (např. outsourcing, zakládání specializovaných malých a středně velkých dceřiných společností) a diverzifikace pokračoval s neztenčenou intenzitou i v dalších letech. Mimo již uvedené sektory se montánní podniky zaměřovaly na elektroniku, telekomunikace a služby, přičemž i zde vznikala nová pracovní místa mimo Porúří (Friedrichs, 1994). Jako příklad lze uvést jeden z největších koncernů v Porúří – Thyssen AG. V roce 1960 připadalo 60 % obratu na sektor ocele, ale v roce 1986 to bylo již 36 %. Tyto procesy se netýkaly pouze hutních koncernů, ale také těžebních společností. Společnost Ruhrkohle AG generovala v roce 1970 méně než 2 % celkového obratu v aktivitách nesouvisejících s těžbou. Ovšem v roce 1994 to již bylo přes 50 % (Funder, 1996). Extrémním příkladem je podnik Haniel s hlavní centrálou v Duisburgu, který se úplně stáhl z montáního sektoru a stal se globální obchodní společností. Celosvětově zaměstnává na 40 000 zaměstnanců, ale v samotné centrále pracuje pouze okolo 100 vysoce kvalifikovaných zaměstnanců (Blotevogel, 2006). Opomenut nemůže být také proces racionalizace výrobních procesů a zvyšování produktivity práce, který významným způsobem akceleruje proces deindustrializace. Hutě patřící koncernu Thyssen v Duisburgu zaměstnávaly v roce 1992 na 37 000 pracovníků, přičemž v roce 2002 dosahovaly téměř totožného objemu produkce s 11 000 zaměstnanci (Blotevogel, 2003). Celkově zaniklo mezi lety 1970 a 1998 v priméru a sekundéru na 575 000 pracovních míst (Bömer, 2000). V Německu se využívá jako indikátor míry deindustrializace tvz. Industriebesatz, relativní podíl zaměstnanců v priméru a sekundéru na 1 000 ekonomicky aktivních obyvatel. Stabilní trend poklesu tohoto indikátoru lze dokumentovat právě na příkladu Porúří, kde v roce 2005 činil tento ukazatel 67/1 000, což je nižší hodnota, než vykazovaly dříve spíše venkovské regiony v rámci celého Severního Porýní-Vestfálska, a lze dokonce vyvozovat, že Porúří již není starým průmyslovým regionem, tzn. že proces deindustrializace je téměř ukončen (Blotevogel, 2006). Obrázek 8: Vývoj produkce ocele v Porúří mezi roky 1955 a 2005

Obrázek 8: Vývoj produkce ocele v Porúří mezi roky 1955 a 2005 Vývoj produkce ocele v Porúří mezi roky 1955 a 2005 30 25 20 mil. tun 15 10 5 0 1955

1965

1970

1975

1980

1985

1990

1995

2000

2005

roky

Zdroj: Ruhr, 2007. Zdroj: Regionalverband Regionalverband Ruhr, 2007

Proces terciarizace


67

Hlavním problémem ve starých průmyslových regionech, Porúří nevyjímaje, byla skutečnost, že pokles průmyslové výroby (základny) nebyl kompenzován vznikem nových pracovních míst v terciéru, což se promítalo do nárůstu nezaměstnanosti

Proces terciarizace Hlavním problémem ve starých průmyslových regionech, Porúří nevyjímaje, byla skutečnost, že pokles průmyslové výroby (základny) nebyl kompenzován vznikem nových pracovních míst v terciéru, což se promítalo do nárůstu nezaměstnanosti (Belina, Helms, 2003). Absorbční kapacita terciéru nebyla neomezená, neboť v Porúří se sice zvýšil počet zaměstnanců v sektoru služeb mezi lety 1982 a 1999 o 222 000, ale jelikož v průmyslu zaniklo ve stejném období 304 000 pracovních míst, byla tato kompenzace pouze parciální (ILS, 2003). Absolutní přírůstek počtu pracovních míst byl však ve srovnání s dalšími spolkovými zeměmi podprůměrný. Příčinu této disonance spatřuje Schrader (1998) ve skutečnosti, že nárůst zaměstnanosti v sektoru služeb je závislý na růstu produktivity práce ostatních výrobních sektorů, a proto považuje pozitivní očekávání politiků spojená se sektorem služeb za diskutabilní. A dodává, že značně nevhodná byla také samotná struktura pracovních míst, neboť nejvyšší růst zaznamenal maloobchod a konzumně zaměřené služby. Vysvětlením nejen relativně nízkého počtu nově vzniklých pracovních míst v terciéru, ale i jejich struktury může být existence funkční lock-in, protože, jak již bylo uvedeno, dodavatelské firmy kvůli své dlouhodobé závislosti neinvestovaly a nepoptávaly služby z oblasti marketingu, výzkumu, designu. Malá poptávka po těchto službách neumožňovala rozvoj progresivního terciéru, popřípadě kreativních odvětví. Celkově podíl zaměstnanců v terciéru překročil mírně hranici 70 % v roce 1997, ve srovnání s rokem 1963, kdy tento podíl byl pouze 43 % (Belina, Helms, 2003). Regionální distribuce pracovních míst byla navíc značně nerovnoměrná a prostorově kopírovala ústup těžby uhlí. Pozitivní efekty růstu zaměstnanosti se projevovaly v jižní oblasti Porúří v tvz. Helweg zóně (Duisburg – Mühlheim, Essen – Dortmund – Unna), která byla již v minulosti charakteristická silným sektorem služeb a také vykazovala výrazně vyšší kvalitu měkkých lokalizačních faktorů (Bauer, Otto, 2006). Negativní aspekty deindustrializace se koncentrovaly do severněji položené oblasti tzv. Emscher zóny (Oberhausen – Bottrop – Gelsenkirchen – Herne) (Danielzyk, 1992). Zóna řeky Emscher byla ve srovnání s jižními oblastmi stále silně ovlivněna průmyslovou výrobou koncentrovanou do velkých podniků. Růst služeb byl zde pomalejší ve srovnání s jižní částí Porúří, čímž tato oblast zůstala v dlouhodobém horizontu ve vleku krize montánního sektoru a také dílem závislá na státních subvencích, které podporovaly udržení výrobní struktury tohoto subregionu. Charakteristickou pro tuto oblast byla chaotická prostorová struktura, špatná infrastruktura, vysoká nezaměstnanost a nízká úroveň lidského kapitálu (Rommelspacher, 1999). Tabulka 8: Vývoj zaměstnanosti v oblasti Porúří ve vybraných ekonomických sektorech

Ekonomický sektor

1976

1980

1985

1990

1995

Těžba uhlí

160.588

138.359

122.323

100.777

69.609

55.151

-65,7

Chemie

44.685

44.745

42.772

45.009

33.394

20.789

-53,5

Hutnictví

132.430

114.015

80.468

68.410

44.804

38.970

+70,6

Strojírenství

78.433

71.859

61.910

59.280

46.018

41.549

-47,0

Bankovnictví

26.126

28.489

31.039

31.449

32.749

31.489

+20,5

Vzdělávání

37.240

45.198

43.929

47.805

50.486

54.014

+45,0

68


1998

Změna v % 1976–1998

Média

3.667

4.154

4.793

7.749

7.452

9.140

+149,3

Zdravotnictví

63.366

75.308

82.810

94.985

112.108

11.360

+75,7

v letech 1976–1998 Zdroj: Převzato a upraveno podle Bömera, 2002

Tabulka 9: Shrnutí fází vývoje Porúří

Časový úsek Do r. 1970

Rozvojová tendence a indikátory „zakonzervování“; pokles zaměstnanosti v těžbě a hutnictví; relativně malá nezaměstnanost

1970 – 1989

Klíčové milníky 1957 a 1974 krize v těžbě černého uhlí a hutnictví; velká investice firmy Opel v Bochumi

diverzifikace –

ekonomická krize firmy nová odvětví v regio- Hoesch; nu; zavření hutí v Rheihausenu a Hattingenu růst ve službách

Nástroje rozvoje pobídky – podpora „strany nabídky“; centralizované politiky (správa)

regionalizace; decentralizace; malé a střední podniky; diverzifikace; atrakce externích investic

1990 – pol. 90. let

Budoucnost

konsolidace a krize

fúze;

integrované projekty;

růst produktivity v tradičních sektorech

světová ekonomická krize 92/93

koncentrace zdrojů;

podpora klastrů;

iniciace networkingu

stimulující dotace

další diverzifikace ekonomické struktury

Zdroj: Převzato a upraveno podle Brosse, Waltera, 2000


69

5.4 Klíčové iniciativy v oblasti restrukturalizace Od druhé poloviny 50. let minulého století byla realizována celá řada iniciativ v oblasti modernizace a restrukturalizace. Pro pochopení geneze prvních iniciativ v oblasti restrukturalizace je nezbytné nastínění specifického institucionálního prostředí Porúří. Porúří zaznamenalo v poválečných letech téměř komplexní obnovu předválečných výrobních kapacit. V první fázi poválečné obnovy se začaly konstituovat specifické těsné personální a institucionální vazby, které následně ovlivňovaly rozvoj regionu Porúří po mnoho budoucích let. Nestandardní poválečná situace rozšířila úkoly a kompetence podnikového managementu a dozorčích rad i na mimopodnikové záležitosti, jako byly například otázky bydlení a otázky stravování. To přispělo k propojení mezi montánními podniky, komunální politikou a odbory (zaměstnanci) (Funder, 1996). Pro označení této institucionální konfigurace se etabloval pojem „Rýnský kapitalismus“ (Berndt, 1998). Vznikly intenzivní vazby, které se projevily již v průběhu poválečných let tím, že SVR pomocí územně plánovacích nástrojů omezil vstup nových konkurenčních ekonomických subjektů do Porúří (Goch, 2001). Prvotní iniciativy reagující na náznaky krize byly silně ovlivněny uvedenou institucionální konstelací napomáhající faktickému zakonzervování ekonomické struktury. Jednalo se o opatření převážně defenzivního charakteru zaměřená na utlumení sociálních aspektů krize prostřednictvím (Bömer, 2000): s timulace odbytu černého uhlí pomocí podpory zvyšování produktivity s využitím nových organizačních forem, tj. např. vznik Ruhrkohle AG v roce 1969 (srovnej Tenfelde, 1988), široké implementace opatření na podporu vzdělávání a rekvalifikací. Období 60. let lze charakterizovat přechodem k ofenzivním strukturálním iniciativám. Především bylo nutné vytvořit infrastrukturu vysokého školství, neboť vzdělávací kapacity byly dimenzovány pro potřeby montánních podniků. V roce 1959 byla založena první univerzita v Bochumi a současně byla založena řada dalších vzdělávacích institucí. Započaty byly také aktivity směřující k větší diverzifikaci výrobní základny regionu. Cílem byla atrakce velkých podniků, které měly substituovat zánik pracovních míst v montánním sektoru. Mezi nové velké podniky patřil Opel v Bochumi, Siemens v Gladbecku a jiné. K získání velkých podniků bylo nutné prolomit blokaci pozemků, které byly v držení velkých koncernů. Tyto koncerny doufaly v oživení poptávky po uhlí a oceli, a proto blokovaly sanaci pozemků a jejich využití pro jiné funkce. Koncernová politika vysokých mezd nepříznivě působila na příchod nových investorů (Funder, 1996). První konzistentní iniciativou, respektive strukturálním programem iniciovaným spolkovou vládou, byl Rozvojový program Ruhr (Entwicklungsprogramms Ruhr 1968–1973) s celkovým rozpočtem 17 mld. DM (Heinze, Schmidt, 1997). Program se koncentroval na modernizaci Porúří. Tato modernizace zahrnovala velké investice do dopravní infrastruktury (výstavba dálnic, silnic, metra, tramvají a rychlostních železnic) a bytové výstavby. Masivní investice do modernizace infrastruktury se snažily eliminovat nedostatky infrastruktury vybudované v období dynamické industrializace (Maggi, 2004). Logistické systémy starých průmyslových regionů byly vybudovány podle potřeb velkých montánních podniků, tzn. jednalo se především o železniční a lodní dopravu, které umožňovaly přepravu hlavních výrobních surovin, což odpovídalo fordisticky orientované produkci (velké objemy, velké skladovací prostory, vyšší časové náklady). Pro postfordisticky flexibilně orientovanou logistiku s převahou silniční dopravy – preferující just-in-time režim, byla tato infrastruktura již nevyhovující a snižovala konkurenceschopnost jak tradičních regionálních podniků, tak také především podniků z nových sektorů (Schrader, 1998). V rámci výše uvedeného programu pokračovalo zakládání univerzit a polytechnik, jakož i významné zlepšování environmentální situace v regionu. Z hlediska podpory firem byla podporována zejména technologická modernizace podniků, přičemž pozornost byla věnována převážně dominantním výrobním sektorům. Tento program byl podle Wissena (2001) pokusem posílit roli Porúří jako energetického a ocelářského centra Německa, přičemž ocelářský průmysl patřil k preferovaným příjemcům subvencí. Významnou aktivitou iniciovanou v rámci tohoto programu bylo otevření diskuse zabývající se negativní image regionu. V programovém dokumentu bylo konstatováno, že „… veřejnost nejen v Německu, ale i v zahraničí nabyla dojmu, že obzvláště Porúří je čímsi jako krizí zmítaným ohniskem neklidu“ (Dege, 2007, s. 23). Reakcí na tento neuspokojivý stav bylo odstartování regionálního marketingu Porúří, jehož hlavním nositelem se stalo Komunální sdružení Porúří.

70


V roce 1975 následoval Program Severního Porýní-Vestfálska (Nordrhein-Westfalen-Programm) s celkovým finančním objemem 600 mil. DM, iniciovaný a plně řízený spolkovou vládou. Vznik programu byl doprovázen reorganizací regionálního plánování v Severním Porýní-Vestfálsku, která znamenala faktickou centralizaci, protože byl zrušen Sídelní svazek Porúří (Siedlungsverband Ruhr), který byl obnoven pod názvem Komunální sdružení Porúří (Kommunalverband Ruhrgebiet) KVR v roce 1979. Zaměření bylo velice podobné jako u Rozvojového progranu Ruhr, avšak jeho koncepce neodpovídala reálným potřebám regionu a podle Bömera (2000) se jednalo od počátku, vzhledem k jeho konzervativnímu centralistickému pojetí územního rozvoje, o historicky překonaný program. V roce 1979 přišla druhá globální ropná krize a taktéž regionální krize projevující se šestitýdenní stávkou zaměstnanců ocelářského průmyslu. Zaměstnanci požadovali zavedení 35hodinového pracovního týdne. Odpovědí na tyto krize bylo uspořádání svým charakterem průlomové konference konané v březnu roku 1979 v Castropu-Rauxelu, která byla prvním výsledkem koordinovaného sociálního dialogu a také prvním náznakem přechodu od top-down přístupu k bottom-up přístupu k rozvoji regionu (Guth, 2005). Na této konferenci přijala spolková země Severního Porýní-Vestfálska v kooperaci s federální vládou Akční program Porúří (Aktionsprogramm Ruhr 1980–1984) s dotací cca 6,9 mld. DM. Významným výsledkem bylo také vytvoření Pozemkového fondu Ruhr (Meyer-Stamer, 2004a). Úpadek tradičních výrobních odvětví měl za následek ukončení výroby řady podniků, čímž vzniklo více než 6 000 ha průmyslových a dopravních ploch, tzv. brownfields, které pozbyly svoji původní průmyslově výrobní funkci. Sanace a revitalizace byla značně problematická. Kvůli vysoké kontaminaci jedovatými látkami, jejich rozloze, špatné dopravní dostupnosti a zejména nevyjasněným majetkoprávním vztahům. Z těchto důvodů vznikl výše zmíněný Pozemkový fond Ruhr, který měl za úkol řešení nevyhovující situace v této oblasti. Revitalizace brownfields byla komplikována také z důvodů nekonstruktivního blokačního chování velkých podniků – mimo jiné kvůli požadavkům náhrad, sanačním nákladům, ložiskovým zásobám, ale i spekulacím. Výrazný posun nastal v roce 1960, kdy nejvýznamnější regionální společnost Ruhrkohle AG dala k dispozici 3 000 ha brownfields k revitalizaci. Jelikož neexistovala privátní poptávka po těchto pozemcích, uzavřela v roce 1980 zemská vláda smlouvu se Spolkovou rozvojovou společností (Landesentwicklungsgesellschaft−LEG), jejímž úkolem bylo realizovat obchody Pozemkového fondu v rámci revitalizace průmyslových ploch, přičemž její činnost byla v roce 1984 rozšířena na území celého Severního Porýní-Vestfálska (Schrader, 1998, podrobněji Jínová, 2004). Jednalo se o klíčové strategické rozhodnutí, protože tím bylo výrazně oslabeno blokační jednání montánních koncernů v regionu. Druhá ropná krize naznačila, že uhlí má určitý potenciál i pro budoucnost a nebylo by vhodné ze strategických důvodů zcela ukončit těžbu v Porúří. V tomto kontextu byla uzavřená tvz. Jahrhundertvertag (1979–1994), která pomocí subvencí napomáhala kompenzovat vysokou cenu domácího uhlí a tím garantovala jeho určitou úroveň odbytu. Prioritami samotného Akčního programu Ruhr (1980–1984) byla regenerace měst a opatření napomáhající ochraně životního prostředí. V podmínkách existence kognitivního lock-in (viz výše) a také špatné energetické situace na světových trzích byly i nadále výrazně subvencovány tradiční sektory uhlí a ocele ve formě podpory vývoje nových produktů a technologií, které měly za úkol zvýšení efektivity výroby a zlepšení odbytu nových produktů na trhu. Opatření mimo tradiční výrobní odvětví byla zaměřena na budování infrastruktury pro transfer inovací, malé a střední podniky a vzdělávání. Přesto byla i nadále budoucnost Porúří interpretována v duchu tohoto programu jako modernizovaná varianta tradiční průmyslové výroby (Wissen, 2001, Guth, 2005). V roce 1984 následovala Landesinitiative Zukunftstechnologien, v níž byla věnována pozornost inovacím v moderních technologiích s důrazem na alternativní zdroje energie, např. podpora solární energetiky (program SoTech) a podpora transferu technologií. Tento program probíhá v modifikované podobě až do současnosti (programy Quatro a Adept) (Bross, Walter, 2000). I přes tyto výše zmíněné iniciativy nedocházelo k žádoucím pozitivním posunům, což demonstrují následující strukturální ukazatele vývoje na trhu práce. Ke konci 80. let bylo v Porúří 104 tis. nezaměstnaných. Zatímco v roce 1970 to bylo pouze 13 tisíc, což znamenalo nárůst během jedné dekády téměř o 800 %. V roce 1987 pak vystoupala nezaměstnanost na 281 tisíc (Meyer, 1988). Míra nezaměstnanosti v tomto roce dosahovala výše 14,7 %. V důsledku akcelerace krize v hornictví a ocelářství došlo k doposud neočekávanému nárůstu nezaměstnanosti a odhalení skutečné hloubky problémů ekonomické struktury v Porúří, což významně zvýšilo tlak na formulování nových iniciativ (Guth, 2005). Dosavadní iniciativy a politiky byly totiž produktem centralizovaného přístupu k rozvoji regionu.


71

Fürst a Kilper (1995) charakterizují regionální strukturální politiku realizovanou do roku 1987 následující aspekty: Programy se stále koncentrovaly na Porúří jako na celoněmecké centrum těžby uhlí, výroby železa a ocele. Všechny strukturální a rozvojové programy byly formulovány prakticky výlučně zemskými institucemi. Hlavním prostředkem regulace byly finanční prostředky, což znamenalo alokaci finančních zdrojů do předem tematicky definovaných projektů a programů. Tento paternalistický koncept strukturální politiky má výrazné slabiny: (1) nadměrné nároky na zemské finance, (2) konzervace dosavadních struktur namísto jejich změny, (3) snížení motivace regionálních aktérů k aktivaci endogenního potenciálu. Historickým mezníkem ve vývoji se stal rok 1987. V důsledku neustávající krize v hornictví a ocelářství oznámili klíčoví zaměstnavatelé v regionu rozsáhlé propouštění, což vyvolalo masové demonstrace, tzv. „Aufruhr an der Ruhr“ („vzpoura na Rýnu“) (Bömer, 2000, Meyer-Stamer, 2004b). Dosavadní centralizované top-down přístupy musely být nutně nahrazeny decentralizovanými bottom-up přístupy, tj. novým způsobem regulace tzv. regionalizací strukturální politiky. Měkká regulace se zaměřovala především na zlepšení kooperace a koordinace v rámci moderovaných procesů, výměnu myšlenek a přesvědčování prostřednictvím argumentů, pluralitní dosahování konsenzu a na nacházení problémově orientovaných řešení (Houtum, Lagendijk, 2001). Realizace tohoto nového přístupu byla umožněna vedle ekonomických důvodů také proto, že byla jednak oslabena pozice sociální demokracie v rámci Severního Porýní-Vestfálska v důsledku její určité politicko-koncepční krize a jednak byla krizí výrazně narušena hegemonie montánně-průmyslových elit v regionu (Wissen, 2001). V roce 1987 proto jednotně odsouhlasil Zemský parlament Severního Porýní-Vestfálska na doporučení tzv. Mikat-komise (Kommission Montanregionen des Landes Nordrhein-Westfalen) usnesení požadující vznik perspektivně orientovaných iniciativ v Porúří zaměřených na podporu ekonomických oblastí mimo tradiční výrobní odvětví, tj. uhlí a ocel. Ve své závěrečné zprávě vedle řady opatření navrhla Mikat-komise také novou formu strukturální politiky dle motta: „Regionální politika bez peněz“, v jejímž rámci měli být regionální aktéři mobilizováni. Současně měla být zlepšena kooperace mezi veřejným a soukromým sektorem (Waniek, 1995). Prvním výsledkem nové strukturální politiky se stal „Program budoucnosti montánního regionu“ („Zukunftsinitiative Montannregion – ZIM“), kdy se hlavní strategií stal tzv. decentralizovaný korporativismus. Ten byl v roce 1989 rozšířen na „Program budoucnosti Severního Porýní-Vestfálska“ („ZIN“). Porúří patřilo k šesti tzv. ZIN regionům. ZIN se vztahoval na rozdíl od ZIM na celé území Severního Porýní-Vestfálska. Celkem 15 regionů bylo vymezeno na základě působnosti průmyslových a obchodních komor (Industrie- und Handelskammer), přičemž oblast Porúří zaujímala celkem šest tzv. ZIN regionů. Regionální aktéři byli vyzváni k následujícím aktivitám (Guth, 2005): k organizaci takzvaných regionálních konferencí za účasti všech relevantních aktérů rozvoje, k provedení regionálních analýz, k formulování regionálních rozvojových plánů, k vytvoření regionálního konsenzu v otázkách budoucích rozvojových priorit (většina těchto projektů byla financována ze zdrojů spolkové země s při-spěním EU). Tato strukturální politika regionálního charakteru měla podle Blotevogela (1997, cit. ve Faust, 1999) čtyři hlavní cíle: Zlepšení prostorové horizontální kooperace mezi obcemi a kraji. Podpora vertikální kooperace mezi jednotlivými administrativními úrovněmi. Posílení horizontální kooperace mezi jednotlivými sektorovými politikami, čímž mělo dojít k systematizaci regionální politiky.

72


Podpora pozitivních synergických efektů prostřednictvím funkční kooperace mezi regionálními aktéry v rámci regionálních konferencí a přípravy rozvojových konceptů. Funkční platformou se staly regionální konference, v jejichž rámci měly být zpracovány regionální rozvojové koncepty. Účastníci konferencí měli reprezentovat hlavní regionální aktéry z řad podniků, obcí a měst, různých sdružení a komor atd. Regionální rozvojové koncepty měly obsahovat priority regionů definované na základě konsenzu a také od priorit odvozené specifické regionální profily (Waniek, 1995). Hlavními prioritami obou programů ZIM a ZIN (Funder, 1996, Rommelspacher, 2000) byly: podpora inovací a technologií, podpora perspektivním vzdělávacím oborům, opatření na tvorbu nových pracovních míst, výstavba a modernizace infrastruktury, zlepšení životního prostředí a energetické situace.

Hodnocení Programu budoucnosti montánního regionu V rámci iniciativy ZIN bylo podpořeno částkou 1,1 mld. DM celkem 330 projektů (z 2 000 podaných projektů) v oblastech výše uvedených priorit (Cooke, 2001), přičemž zvýšený důraz byl kladen na environmentalní technologie a mikroelektroniku, tj. na nové sektory, které v regionu dříve prakticky neexistovaly. Hodnocení výsledků ZIN programu je ambivalentní, ale převažuje spíše negativní hodnocení. Pozitivně hodnotí ZIN Cooke (2001), který považuje program ZIN za úspěšný příklad realizace interaktivního systému tvorby inovací. ZIN byl také významným impulzem pro oslabení efektu lock-in v regionu. Rovněž podpora environmentálních technologíí se ukázala přínosnou pro celý region (Ache, 1998). Negativně hodnotí program zejména němečtí odborní autoři. V první řadě zpochybňují demokratickou legitimitu regionálních konferencí (Waniek, 1995). Funder (1996) spatřuje hlavní problém v nedostatečné integraci soukromého sektoru, což negativně ovlivnilo rozvojová opatření formulovaná v rámci regionálních rozvojových konceptů. Ještě více kriticky se staví k programu Wissen (2001), když tvrdí, že místo žádoucího vytvoření nezaměnitelných specifických regionálních profilů usilovaly rozvojové koncepty o atrakci investic. V popředí stály projekty jako výstavba infrastruktury nebo příprava průmyslových a komerčních zón a nejednalo se tady o žádné zásadní inovace (Danielzyk, 1992). Mobilizace endogenního potenciálu ustoupila silnějším snahám o exogenní růstové impulzy. Druhým výsledkem nové decentralizované regionální strukturální politiky se stal projekt IBA Emscher Park, který lze právem považovat za vysoce inspirativní a inovativní institucionalizovanou strategii restrukturalizace ve starých průmyslových regionech. Náš enormní zájem si tento tzv. „mega projekt“ zaslouží z toho důvodu, že v centru pozornosti stál rozvoj měkkých lokalizačních faktorů subregionu Emscher (ILS, 2003).


73

5.5 Internationale Bauausstellung Emscher Park Prostorové vymezení Emscher Parku Projektová a plánovací oblast IBA Emscher Parku zaujímá plochu o rozloze 784 km2 s celkovým počtem přibližně dvou milionů obyvatel. Hranice jsou tvořeny dálnicemi, kanály a řekami. Jižní hranici tvoří dálnice A40, severní hranici dálnice A2. Na západě ohraničuje park tok řeky Rýn a na východě dálnice A1. Centrální osou je kanál Rýn-Herne a řeka Emscher, která dává regionu název a současně je hlavním přístupovým kanálem k Rýnu (Kilper, Wood, 1995). Prostor IBA je umělým územním celkem procházejícím napříč 17 municipalitami a také napříč ZIN regiony, přičemž administrativní hranice nejsou brány v úvahu (Kilper, 1999).

Politicko-institucionální rámce IBA Emscher Parku Rozsáhlá krize v roce 1987 a z ní vzniklé politickokoncepční vakuum vedlo k vyprofilování tří hlavních ideologických proudů. První politický proud podporoval otevření se konkurenci, tj. neoliberální reformy. Jeho pozice posílila recesí v roce 1993 vyvolané z části vytvořením společného vnitřního trhu v rámci EU. Hlavním reprezentantem tohoto proudu byl Wolfgang Clemens ze středopravicové křesťanskodemokratické CDU. Druhý proud reprezentovali představitelé velkých montánních podniků, kteří měli stále silnou mocenskou pozici v regionu. Jejich ambice udržet montánní charakter Porúří logicky oslabila a jejich zájmy se převážně soustředily na maximalizaci zisků z rozsáhlých nemovitostí a pozemků v jejich vlastnictví. Třetí byl modernizační proud podporovaný progresivní částí sociální demokracie SPD, který měl zásadní vliv na vznik projektu IBA Emscher Parku. Hlavním podporovatelem tohoto proudu a jeho centrem bylo Zemské ministerstvo bydlení a dopravy. Toto ministerstvo vzniklo v roce 1980 a bylo výsledkem konfliktů odehrávajících se v 70. letech v oblasti městského rozvoje. Konflikt odstartovala koncepce asanace starých hornických kolonií a výstavba nových bytových jednotek. Koncepce obsažená v Entwicklungsprogramm Ruhr vyvolala nevoli řady občanských sdružení. Na kongresu v Gelsenkirchenu konaném v roce 1976 požadovala iniciativa zřízení ministerstva zodpovědného za bydlení a rozvoj měst. V roce 1980 vyhrála SPD zemské volby a získala většinu, což uvolnilo ruce při iniciaci vzniku tohoto ministerstva (Wissen, 2001). Ministrem byl jmenován Christoph Zöpel, ambiciózní a vizionářský politik s dobrými kontakty v akademickém prostředí. Vedoucím odboru městské výstavby a památkové péče se stal Karl Ganser, pozdější ředitel IBA Emscher Park GmbH. Jak uvádí Kilper a Wood (1995), IBA byla z velké části výsledkem spíše snah zemského ministerstva pro bydlení a dopravu než ministerstev primárně odpovědných za realizaci strukturální politiky a plánovaní, jako např. oddělení prostorového plánování ministerstva pro životní prostředí a zemědělství nebo odbory ministerstva hospodářství. Toto ministerstvo za spolupráce se spřízněnými zájmovými skupinami využilo této krize k masivní modernizaci regionu prostřednictvím projektu IBA Emscher Park, který tím měl zajištěno potřebné silné politické krytí a podporu.

Sociálně-ekonomická charakteristika subregionu Emscher Parku Jak již bylo krátce naznačeno, Emscher subregion byl nejproblémovější a nejpostiženější částí Porúří (schwierigster Teil des Ruhrgebites) (Reißberg, 2004). Prostorová lokalizace aktivit IBA Emscher Parku byla pragmatickou snahou o obnovu hospodářsky nejslabší části Porúří. Tehdejší socioekonomický stav můžeme vystihnout těmito charakteristikami (Ache et al., 1992, Kilper a Wood, 1995, Faust, 1999, Kilper, 1999): Dominance montánního průmyslu z hlediska: (1) výrobní struktury regionu, (2) hlediska územního – velký zábor půdy, (3) z hlediska mentálních postojů a kvalifikace obyvatel regionu, politické reprezentace nevyjímaje. Region byl ve své podstatě organizován jako „stroj“ na produkci ocele a uhlí. Nízký podíl hi-tech odvětví a terciéru na celkové výrobní struktuře regionu. Vysoká nezaměstnanost s vysokým podílem dlouhodobě nezaměstnaných a malým přírůstkem nových pracovních míst.

74


Vysoká míra nezaměstnanosti byla „řešena“ převážně spontánními demografickými trendy (odchod do důchodu) než ekonomickým rozvojem. Vzrůstající sociální a ekonomické problémy, pokles výnosu daní na komunální úrovni – z toho důvodu docházelo k odlivu mladých a kvalifikovaných lidských zdrojů z regionu (tzv. brain-drain) a současnému stárnutí populace v regionu. Tyto paralelně probíhající procesy zvyšovaly tlak na sociální služby. Místní aktéři ve veřejném sektoru nebyli schopni samostatně iniciovat změnu, a to jak z hlediska nalézání nových řešení, tak i z hlediska fiskálního, čímž se krize nadále prohlubovala. Existence velkých oblastí zeleně, které nebylo možné využívat k volnočasovým aktivitám, protože tyto oblasti byly z velké části nedostupné kvůli hustým sítím cest, kolejí a jiným umělým bariérám. Montánní koncerny vlastnily v tomto regionu většinu všech pozemků, jejichž revitalizace byla po dlouhou dobu blokována. Špatná sociálně-technická infrastruktura, zvláště v oblastech s vysokým podílem obyvatelstva s nízkými příjmy. Neatraktivní urbánní prostory s nízkou kvalitou života z důvodu koncentrace těžkého průmyslu do center měst. Počet obyvatel klesl ve srovnání s rokem 1970 o 15 %. Obrázek 9: Prostorové vymezení IBA Emscher Parku

Města v prostoru IBA Emscher Park Města v prostoru IBA Emscher Park Duisburg, Essen, Gelsenkirchen, Bergkamen, Bochum, Bottrop, Zastrop-Rauxel, Dortmund, Gladbeck, Herne, Herten, Kamen, Mühlheim an der Ruhr, Lünen, Oberhausen, Recklinghausen, Waltrop Essen, Počet obyvatel: . . .Bergkamen, . . . . . . . . . . Bochum, . . . . . . . .Bottrop, . . . . . . .Zastrop-Rauxel, . . . . . . . . . . . . .Dortmund, . . . . . . . . .Duisburg, . . cca 2 mil. Gelsenkirchen, Gladbeck, Herne, Herten, Kamen, Mühlheim an der Ruhr, Celková plocha: . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .784 km2 Lünen, Oberhausen, Recklinghausen, Waltrop z toho: Zelené plochy: . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 43 % (337 km2)

Počet obyvatel: ...................................................................... cca 2 mil. Celková plocha: ....................................................................... 784 km2 z toho:


Zelené plochy ............................... ………………………43 % (337 km2) Průmyslové plochy ...................................................................... 11 %

75

Průmyslové plochy: . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 % Brownfields: . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8 % Ostatní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38 % Objem celkových investic: cca 5 mld. DM Zdroj: www.iba.nrw.de, Kilper, Wood, 1995

Základní charakteristika projektu IBA Emscher Park Mezinárodní stavební výstavy v poválečných letech byly pořádány v Hannoveru (1951) a Berlíně (1957, 1987). Koncentrovaly se na prezentaci určitých částí měst či městských čtvrtí, popřípadě celých měst, a hlavním cílem bylo představení nových druhů bytové výstavby. IBA Emscher Park byl inspirován především mezinárodní stavební výstavou konanou v roce 1987 v Berlíně, neboť v jejím rámci byla pozornost upřena nikoliv na nové formy výstavby, ale na renovaci nebo revitalizaci starých budov s využitím ekologických stavebních technologií. IBA Emscher Park představoval pokus o integraci projektů z oblasti bytové a městské výstavby, environmentálních opatření, podpory podnikání, změny pracovní, sociální a kulturní politiky (Reißberg, 2004). Zde je nutné podotknout, že IBA nebyla pouze výstavou, ale integrálním strukturálně politickým přístupem k revitalizaci subregionu Emscher (Danielzyk, Wood, 2003). Vizí IBA Emscher Parku bylo indukovat koncepční, finanční a organizační perspektivně orientované impulzy v oblasti ekologické, sociální a ekonomické přeměny Emscher subregionu (Memorandum I, 1988: 7). Hlavními cíli formulovanými zemskou vládou pro projekt IBA byly (Knapp, 1998, Danielzyk, Wood, 2003): a) Nejdůležitějším bylo zlepšení environmentální situace Emscher subregionu prostřednictvím realizace IBA. Tyto úvahy vycházely z přesvědčení iniciátorů, že environmentální podmínky budou hrát klíčovou roli v konkurenceschopnosti regionu. Iniciátoři projektu IBA se obávali nebezpečí, že by se v Emscher subregionu mohly lokalizovat podniky vyrábějící produkty s nízkou přidanou hodnotou (standardizovaná výroba) a neatraktivními pracovními místy. Zlepšení měkkých lokalizačních faktorů mělo vytvořit podmínky pro přechod k modernímu regionu zaměřenému na terciér a kvartér (Goch, 2001). b) Vytvoření příznivého prostředí pro diverzifikaci ekonomických struktur. Základním předpokladem pro stanovení tohoto cíle bylo, že dlouhodobé vylepšení ekonomické situace v Emscher subregionu nelze dosáhnout pomocí několika málo velkých projektů, ale spíše pomocí celé řady různých menších projektů. c) IBA měla vytvořit kvalitní prostředí pro rozvoj různorodých životních stylů. Tento cíl se opíral o výraznou diferenciaci životních stylů v posledních desetiletích, které se v Emscher subregionu nemohly projevit. Sociokulturní změna měla být stimulována především tvorbou vhodných rámcových podmínek, které ovšem neměly být organizovány seshora. d) Vytvořit mezinárodně uznávaný model státem řízené ekonomické, sociální a ekologické restrukturalizace starých průmyslových regionů (Workshop for the Future of Old Industrial Areas). Porúří bylo charakteristické existencí silného kognitivního lock-in a tzv. sklerotického milieu. Podle Läppleho (1994) je pro sklerotické milieu typický základní mechanismus fungující jako jakýsi funkční filtr, který implikuje určitou míru sociokulturního vymezení vůči okolí. Uvedený mechanismus však automaticky nevede k procesu posilování schopnosti generace inovací, ale naopak symbolizuje neschopnost regionu stimulovat inovační procesy, což je vlastně opakem inovativního milieu. Z toho důvodu se používá termín sklerotické milieu. V rámci IBA nešlo jen o materiálně uchopitelné a viditelné výsledky, ale také, a to ve stejné míře, o nemateriální výsledky plynoucí z projektově orientovaného plánovaní, jako např. nové formy dosahování konsenzu, vytvoření kooperačních forem pro/při realizaci projektů. Jednalo se ve své podstatě o eliminaci strukturálního deficitu, tj. v případě Porúří o eliminaci antiinovativního kulturně-politického prostředí ovlivněného tradičními úzkými zájmy montánního sektoru. Projekty IBA se totiž zakládaly na návrzích obcí, privátního sektoru, ekologických organizací, občanských iniciativ atd. (Danielzyk, Wood, 2003). Hlavní otázkou, respektive hlavním problém bylo, jak podporovat inovace v neinovativním milieu (Innovation in nicht-innovativen Milieus) (Kilper, 1999).

76


Vize a cíle byly operacionalizovány do celkem sedmi prioritních tematických oblastí (Kilper, 1999, IBA, 1999, Bömer, 2000, Shaw, 2002). 1. Krajinný park Emscher zahrnuje části území 17 měst v regionu. Tento specifický park se táhne v délce 70 kilometrů od západu na východ a široký je 15 kilometrů, při celkové rozloze 312 km2. Cílem bylo vytvoření určité formy územní kontinuity mezi rozlehlými, ale nespojitými oblastmi zeleně a vytvoření ekologického systému územní stability evropského významu. Prostorové propojení dílčích částí mělo být umožněno sítí turistických a cyklistických tras. Tato tematická oblast se zakládala na myšlence konceptu sedmi lineárních „zelených koridorů“ propojujících region západovýchodním směrem (Finke, Neumeyer, 1999), které měly přispět k vytvoření nové environmentální struktury regionu. Celková finanční podpora spolkové vlády Severního Porýní-Vestfálska dosáhla mezi lety 1989 až 1999 výše 453 mil. DM. 2. Ekologická revitalizace říčního systému Emscher byla jedním z klíčových projektů IBA iniciativy. Primárně bylo úsilí zaměřeno na ekologickou revitalizaci řeky Emscher, sekundárně na revitalizaci systému říčních kanálů napojených na tuto řeku. Cílem bylo obnovit v první fázi zničenou biodiverzitu říčního systému a vytvořit významný krajinný prvek jak z hlediska turismu, tak i z hlediska bydlení při aplikaci přístupu waterfront development (Wohnen am Wasser). 3. Zatraktivnění kanálu Rýn-Herne. Zpřístupnění kanálu obyvatelům regionu a poskytnutí atraktivní vodní plochy při využití a zdůraznění technických a krajinotvorných kvalit kanálu. Kanál funguje jako jedna z hlavních spojovacích linií projektů realizovaných v rámci IBA. 4. Nové pracovní příležitosti v krajinném parku Emscher. Zde se činnost soustředila na přeměnu a nové využití opuštěných průmyslových ploch po bývalých železárnách, ocelárnách a dolech. V rámci aktivit v této oblasti bylo revitalizováno z veřejných a soukromých peněz celkem šestnáct lokalit o rozloze přibližně 500 ha, na kterých vzniklo patnáct technologických center zaměřených na firmy z růstových oborů, jako např. solární energie, medicína, hi-tech atd. Prioritou byla integrace pracovní funkce a funkce bydlení. Objem investic dosáhl výše 1,345 mld. DM. 5. Bydlení a integrovaný rozvoj měst. Hlavním smyslem nebyla pouze výstavba nových bytových jednotek, ale především renovace tradičních hornických kolonií. Akcentovány byly alternativní zdroje energie, především pak solární energie. Vznikla řada projektů s vysokou environmentální, sociální a architektonickou kvalitou. Právem lze vyzdvihnout pozitivní aspekty spojené se samotnou realizací projektů jako občanská participace, sociální interakce v procesu plánování a zajištění bydlení pro občany s nízkými příjmy. Celkem bylo vytvořeno 2 500 nových a 3 000 renovovaných bytů. Celková podpora v této tematické oblasti byla 1,017 mld. DM. 6. Průmyslové památky jako nositelé kultury. Zde se aktivity soustředily na identifikaci nového využití nejdůležitějších budov, jakou jsou tovární haly, plynojemy, těžní věže a jiné monumenty regionální průmyslové minulosti. Základní ideou byla integrace tradic minulosti s přítomností, respektive budoucností regionu. Šlo ve své podstatě o pokus vytvoření nové regionální postindustriální identity, a to jak externí, tak i interní. Přednost mělo nové využití starých budov před jejich demolicí, což znamenalo identifikaci a realizaci nového funkčního využití budov či průmyslových krajinných monumentů. Celková finanční podpora ze strany spolkové vlády dosáhla 200 mil. DM. 7. Nové možnosti pro sociální, kulturní a sportovní aktivity. Iniciace a podpora sociálních a kulturních volnočasových aktivit pro obyvatele regionu.

Organizační a funkční členění agentury IBA Emscher Park Projekt IBA Emscher Park byl započat v roce 1989, kdy zemská vláda Severního Porýní-Vestfálska založila agenturu IBA Emscher Park, s. r. o. IBA Emscher byla konstituována zemskou vládou jako nový regionální aktér. Její činnost byla z pragmatického důvodu omezena na deset let, jinak by určitá institucionální dominance, „privilegovanost“ této agentury nebyla dlouhodobě tolerována ostatními aktéry v regionu. IBA byla koncipována jako „štíhlá“ organizace a neměla vlastní rozpočet pro realizaci projektů, ale byla významným regionálním aktérem, který mohl zprostředkovat přístup k veřejným financím (Rommelspacher, 1999). Agentura 100% vlastněná spolkovou zemí Severním Porýní-Vesfálsko disponovala ročním rozpočtem cca 10 mil. DM a zaměstnávala přibližně 30 zaměstnanců. Z hledis-


77

ka řízení regionálního rozvoje se jednalo o tzv. intermediární instituci, mající roli prostředníka jednak mezi regionálními aktéry, zájmovými koalicemi (kultura, podniky) a jednak mezi různými admistrativními úrovněmi (obce, kraje, stát) a zajišťující harmonizaci top-down a bottom-up přístupů v regionálním rozvoji. V případě IBA se jednalo např. mimo jiné o vertikální kooperaci mezi horizontálně „zezdola“ (from below) organizovanými projektovými skupinami a kontinuální dohledem a bodovými intervencemi seshora (from above), tj. reprezentanty IBA (Kilper, Wood, 1995). Takovéto intermediární organizace kombinují způsob řízení známý ze soukromých subjektů s možnostmi subjektu s veřejnoprávním statusem (mocí). Mohou tedy efektivně zastupovat veřejné nároky vůči finančně silným investorům, neboť fungují analogicky, tj. flexibilně a profesionálně. Současně však mohou svoji pozici dodatečně podepřít klasickou státní mocí (Heintel, 2005, Ibert, 2007).23 V literatuře bývá IBA nazývána zlatou uzdou, kterou zemská vláda jednak iniciovala a řídila participaci zezdola a zároveň ji propojovala sObrázek plánováním (Danielzyk, Wood,agentury 2003). Kilper zdůrazňuje 10:seshora Organizační schéma IBA(1999) a jejích vazeb funkci IBA spojenou s networkingem a podporou partnerství. IBA je „pavouk“ v síti IBA Emscher Parku, splétající sítě různých typů a druhů. Obrázek 10: Organizační schéma agentury IBA a jejích vazeb

23

Intermediární instituce představují určitou institucionální modalitu výše představené teorie strukturální mezery (viz kap.

Komentář: 3.2.2). V případě, že jsou naplněny kritické parametry intermediární instituce, pak se každá takováto instituce pohybuje ve strukturální mezeře mezi veřejným sektorem a soukromým sektorem na straně jedné a mezi soukromým a neziskovým

straně druhé, jakožPráce i mezi neziskovým a veřejným sektorem. Problematická se jeví závislost na veřejném Obor 1:naKompetence: v parkusektorem / Ekologické plánování a výstavba

sektoru, a proto je nezbytné, aby tato instituce byla co nejvíce autonomní ve vztahu nejen k veřejnému sektoru, který ji ve

většině případů zřizuje, ale ve vztahu k dalším uvedeným sektorům. Autonomie umožňuje nejen flexibilitu, ale také vyšší Obor 2:míru Kompetence: Krajinný park Emscher / Revitalizace Emscher-systému 78 redundance ve vztahových sítích.

Obor 3: Kompetence: Rozvoj měst / Bytová výstavba Obor 4: Kompetence: Umění/Kultura/Turismus

Komentář: Obor 1: Kompetence: Práce v parku / Ekologické plánování a výstavba Obor 2: Kompetence: Krajinný park Emscher / Revitalizace Emscher-systému Obor 3: Kompetence: Rozvoj měst / Bytová výstavba Obor 4: Kompetence: Umění/Kultura/Turismus Obor 5: Kompetence: PR a marketing Zdroj: Převzato a upraveno podle Reißberg, 2004 Aktivity agentury spočívaly v iniciaci a podpoře nových projektových záměrů, vypisování veřejných soutěží, organizování národní a mezinárodní výměny zkušeností a hodnocení projektových žádostí (stanovení kritérií kvality). IBA měla těmito aktivitami působit jako jakýsi regionální motor inovací (Kilper, 1999). Dalším velice důležitým úkolem byla také prezentace IBA Emscher Parku. Vysoký počet projektů měl mobilizovat endogenní potenciál, protože v řadě projektů mělo vzniknout specifické modelové řešení určitých problémů spojených s realizací projektu. Mnoho decentralizovaných projektů mělo postupně skrze „prezentaci dobrých věcí“ zvyšovat pozitivní, převážně psychologické multiplikační efekty (Rommelspacher, 1999). Organizační struktura IBA zahrnovala následující orgány (Reißberg, 2004): Správní výbor, jemuž předsedal ministerský předseda SPV, disponující politickou legitimací a podporou na regionální, národní a nadnárodní úrovni. Řidicí výbor jako centrální rozhodující orgán. Předsedou byl ministr pro městský rozvoj, kulturu a sport SPV. Zastoupení byli klíčoví zástupci z různých ministerských resortů, experti a zástupci měst v regionu. Řidicí výbor rozhodoval o schválení jednotlivých projektů a celkově o rozvoji samotné agentury. Úkolem řídicí skupiny bylo také vytváření pracovních skupin pro každý projekt, které se skládaly z reprezentantů veřejného, soukromého a neziskového sektoru, akademické sféry atd. Dozorčí rada, kde předsednictví zaštiťoval státní sekretář ministerstva pro městský rozvoj a jejíž funkce spočívala v kontrole vedení agentury IBA. Vlastní agentura IBA s vedením, ředitelstvím a řízením jednotlivých odborů. V prvním roce fungování IBA bylo vybráno ze 400 žádostí 123 projektů k realizaci. Hlavní kritéria při výběru projektů byla: a) budova nebo pozemek nesměly podléhat žádným dalším omezením, b) projekt musel mít zajištěnou podporu dotyčné municipality, c) muselo být zajištěno krátkodobé a dlouhodobé financování d) musela být splněna základní kritéria a principy IBA (kvalita, ekonomické a sociální aspekty, environmentální přínos) (Peters, 2004). Za samotnou realizaci projektů byli zodpovědní jednotliví nositelé, jako např. KVR, Zemská rozvojová společnost, města, regionální sdružení, privátní investoři atd. To v praxi znamenalo, že IBA pouze iniciovala a hodnotila projekty, přičemž za realizaci projektů odpovídali jednotliví nositelé.


79

Obrázek 11: Areál dolu Zechce Zollverein

Obrázek 11: Areál dolu Zechce Zollverein

Autor: Ondřej Slach

Zdroj: autoři

Inovativní plánování v rámci IBA plánování rámciplánovací IBA koncept perspektivního inkrementalismu, tj. oteZa Inovativní vysoce inovativní přístup lzevoznačit vřeného byl aplikován při realizaci Ganser, Siebel, Sieverts (1993) defiZaplánování, vysocekterý inovativní přístup lze projektu označit IBA. plánovací koncept perspektivního nují perspektivní inkrementalismus jako řadu malých kroků a projektů, které mají ovšem společného inkrementalismu, tj. otevřeného plánování, který byl aplikován při realizaci projektu jmenovatele (vizi), čímž jsou vzájemně provázány (srovnání viz např. Sinning, 2002). Tato plánovací IBA. Ganser, Siebel, Sieverts (1993)adefinují perspektivní inkrementalismus jakopřed řadu strategie upřednostňuje projekty před programy současně upřednostňuje střednědobá opatření malých programovými kroků a projektů, které mají společného jmenovateleintegrované (vizi), čímž jsou dlouhodobými strukturami. Navícovšem projektová orientace zvýhodňovala myšlení, propojení působností a ulehčovala kooperaci mezi Sinning, různými disciplínami, kompetencemi pravovzájemně provázány (srovnání viz např. 2002). Tato plánovací astrategie mocemi. IBA nedisponovala žádným komplexním územně plánovacím dokumentem (Masterplan), ale projekty před a současně upřednostňuje jednaloupřednostňuje se o plánování skrze projekty. Kühnprogramy (2005) charakterizuje základní principy tohotostřednědobá přístupu: opatření před dlouhodobými programovými strukturami. Navíc projektová orientace

Optimalizace vztahu mezi komplexním územním plánováním (comprehensive planning) a mazvýhodňovala integrované myšlení, propojení působností a ulehčovalakonkrétními kooperaci lými kroky (disjoined incrementalism), tj. sladění dlouhodobé vize s krátkodobými realizačními kroky. mezi různými disciplínami, kompetencemi a pravomocemi. IBA nedisponovala

komplexním územně plánovacímprojekty. dokumentem (Masterplan), ale jednalo se žádným Optimalizace vztahu mezi vizí a operativními projekty. Kühn (2005) principybodové tohoto komplexních plánovacích nástrojů charakterizuje na straně jedné azákladní jen pragmatické o plánování Neexistence skrze přístupu: intervence s vysokým multiplikačním potenciálem na straně druhé. V kontextu výše uvedeného vystupuje do popředí otázka, jak bylo možné prosadit takovouto inovativní strategii ve formě perspektivního inkremetalismu. Podle Rommelspachera (1999) nebyla realizace IBA Emscher Parku v Severním Porýní- Wesfálsku náhodou, protože tato spolková země byla v mnoha případech prostorem pro pilotní projekty ověřování nových přístupů v prostorovém plánování. Obsáhlejší vysvětlení podávají Siebel, Ibert, Mayer (1999), kteří uvádějí tato vysvětlení subjektivního 120 i objektivního charakteru: 1) Příčinou mohla být určitá forma deziluze. V oblasti severního Porúří byla dříve realizována řada systémových programů regionální strukturální politiky. Tyto programy částečně ztlumily a zpomalily

80


proces deindustrializace, ale neznamenaly iniciaci pozitivní vývojové trajektorie v regionu. Z tohoto důvodu byla IBA se svým provokativním zaměřením akceptovatelná a v podstatě se jednalo o poslední stéblo naděje. 2) Komplexní projektové řešení územních problémů nebylo možné, protože region charakteristický vysokou urbánní hustotou (17 měst) a velkým počtem aktérů s různými zájmy činí realizaci komplexního územního řešení politicky neprůchodnou. 3) Situace na trhu s pozemky. Vlivem deindustrializace končila výrobu řada podniků, na jejichž pozemcích vznikly brownfields (spravované Pozemkovým fondem Severního Porýní-Westfálska), přičemž tyto pozemky byly rozptýleny nesouvisle v celém regionu. Proto byla strategie IBA prostorově decentralizovaná. Velké projekty byly koncentrovány na jednotlivé brownfields. Tyto pozemky se nacházely uvnitř specificky utvářených lokalit. Specifičnost odrážela montánní zaměření regionu, kdy na rozdíl od měst koncentrovaných v jižní části Porúří nevznikaly funkce bydlení a služeb na historickém základě středověkých měst. Naopak tyto funkce se prstencovitě vinuly okolo jednotlivých dolů a továren. Jednalo se o tzv. „nová průmyslová města“, která vznikla kolem roku 1890, jako např. Herne, Hamborn, přičemž náznaky městských center se vytvořily až ve 30. letech minulého století (Wehling, 2002). Při ukončení výroby nebo těžby pozbyla tato města funkční centrum. 4) Manévrovací prostor městského a regionálního plánování byl významně omezen. Omezení jsou determinována snižováním míry politické regulace, neboť roste závislost na hlavních rozvojových trendech a externích procesech. To platí zejména ve vztahu ke globálním trhům, mezinárodní dělbě práce a podnikovým strategiím, jakož i rozhodnutím a regulaci z úrovně EU. Současně se snižují možnosti efektivní intervence na národní úrovni z důvodu klesajících disponibilních prostředků z veřejných zdrojů a také upadá legitimita států jako hlavních politických aktérů, což si vynucuje decentralizaci a deregulaci územně plánovacích procesů a zapojení soukromého sektoru. 5) Důležitá je zásadní změna úkolů. Do 70. let minulého století byla regionální a městská politika přednostně zaměřena na tvorbu stejných životních podmínek v regionech či městech, urychlování růstu v zaostávajících regionech, regulaci růstu v prosperujících regionech. K tomu postačoval transfer peněz, výstavba infrastruktury a veřejně regulované plánování. Ve starých průmyslových regionech nešlo realizovat tuto politiku, protože nešlo o to posilovat stávající struktury, ale bylo nutné je komplexně změnit. Nutnost generovat inovace se promítá v rozšířené orientaci městské a regionální politiky. Nejde jenom o obnovu materiálních struktur, ale spíše o inteligentní využití stávajícího, o proměnu definování problémů a způsobu myšlení a jednání za účelem stimulace aktérů k adekvátním řešením. Oliver Ibert (2003, 2005) nastiňuje v přehledné podobě rámce a podmínky plánovacího procesu v územním rozvoji, vedoucí ke generování inovací různého typu právě na příkladu IBA. Těmito faktory, rámci, principy a podmínkami jsou: a) Charisma a charismatický vůdce (viz např. Sociologický slovník: Max Weber), který jako leader mající důvěru lidí ve svém okolí budí nadšení a motivuje ke kreativitě a invenci. Zde je nutno konstatovat, že charismatičtí vůdci mající iracionální exogenní schopnost vést a motivovat k nevšedním výkonům jsou vzácným a spíše náhodně disponibilním statkem. Charismatický sebevědomý vůdce ruší ve svém prostředí tradiční role a konvenční hierarchie a spolupracuje v nehierarchickém vztahu s lidmi ze svého týmu, kterým vytváří prostor pro kreativitu. Sám tento prostor naplňuje myšlenkami. V případě IBA Emscher Parku byl tímto charismatickým vůdcem ředitel prof. Karl Ganser, přičemž Landry (2000) uvádí, že 60 % úspěchu projektu je jeho dílem. b) Agentura IBA jako intermediární aktér. Role a význam intermediárních institucí jako významných aktérů v regionálním rozvoji je široce diskutována (např. Heintel, 2005). Samotná agentura představovala klasickou intermediární instituci, jejíž pozici lze metaforicky zasadit do tzv. „strukturální mezery“ (Burt, 1992), neboť v případě, že jsou naplněny kritické parametry intermediární instituce, pak se každá takováto instituce (horizontálně i vertikálně) pohybuje ve strukturální mezeře mezi veřejným, soukromým a neziskovým sektorem. Problematická se jeví závislost na veřejném sektoru, a proto je nezbytné, aby tato instituce disponovala dostatečnou externí autonomií (Benz, Fürst, 2002) a sebevědomím vůči ostatním aktérům. Intermediární instituce pak mohou efektivně zastupovat veřejné nároky vůči finančně silným investorům, neboť fungují analogicky, tj. flexibilně a profesionálně, čímž napomáhají ke generování organizační a kognitivní blízkosti (podrobně Boschma, 2005). Současně však mohou svoji pozici dodatečně podepřít klasickou státní mocí (Ibert, 2007).


81

Autonomie umožňuje také vyšší schopnost akumulace tzv. slabých vazeb (Granovetter, 1973) ve vztahových sítích – tzv. networking, protože sítě partnerů (networks) jsou předpokladem procesů učení se vzájemným kontaktem. Všechny tyto atributy agentura do značné míry splňovala. Její klíčová funkce byla spojená s networkingem a podporou partnerství, protože agentura IBA byla „pavoukem“ v síti IBA Emscher Parku, splétající sítě různých typů a druhů. Důležitým faktorem je určitá exkluzivita speciální organizace, která spočívá v tom, že má k dispozici značné finanční prostředky (nebo minimálně přístup k nim), zvláštní „nové“ kompetence, má exkluzivní politickou podporu a disponuje nadstandardními vztahy a styky apod. „Exotičnost“ umožňovala agentuře IBA integrovat experty a lokální aktéry na úkor politiků, a tak mohla být hlavním „motorem inovací“ v regionu (Kilper, 1999). c) Povrchní informace. Předpokladem úspěšného procesu „plánovitého“ generování inovací v územním rozvoji bylo vágní definování cílů – na rozdíl od tradičního plánování územního rozvoje zde „nevíme, co přesně chceme“, víme pouze, že to musí být „nové“, „přínosné“, „zajímavé“. IBA Emscher Park byl ve své podstatě měkká strategie, jejíž cíle byly vágní a prostředky neurčité, přičemž organizoval procesy s otevřeným výsledkem, což mu umožňovalo vysokou variabilitu při výběru optimálních řešení. Mimo to definovala agentura IBA v rámci strategie kritéria kvality ve vztahu k ekonomickému, sociálnímu a environmentálnímu přínosu projektů (Peters, 2004). Tyto standardy kvality byly využity jako katalyzátory procesů učení, protože nutily participující aktéry jasně definovat cíle a jejich dosažení. Tyto standardy jsou využívány v Porúří i v současnosti (Dosch, Porsche, 2008). d) Projektově orientované plánování. Tato plánovací strategie upřednostňuje projekty před programy a současně upřednostňuje střednědobá opatření před dlouhodobými programovými strukturami (Mayer, Siebel, 1998), přičemž se předpokládá, že konsenzus v rámci jednotlivých projektů přispěje k postupné změně a sdílení celkového programu (Kilper et al., 1996). Strategie IBA Emscher Park nedisponovala záměrně žádným komplexním územně plánovacím dokumentem, ale jednalo se o plánování skrze projekty. Vysoký počet projektů měl mobilizovat endogenní potenciál, protože v řadě projektů mělo vzniknout specifické modelové řešení určitých problémů spojených s realizací projektu. Mnoho decentralizovaných projektů mělo postupně skrze „propagandu dobrých příkladů“ zvyšovat pozitivní, převážně psychologické multiplikační efekty (Rommelspacher, 1999). Přes jisté diferenciace vykazují staré průmyslové regiony řadu společných charakteristik, přičemž projektově orientované plánování bylo implementováno v procesu regenerace nejen v rámci IBA Emscher Parku, ale také např. ve Velké Británii, neboť se jedná, vzhledem ke specifickým podmínkám, svým způsobem o funkční variantu regenerace starých průmyslových regionů, a to i v podmínkách postsocialistických zemí. e) Integrace „cizího“ do plánování inovací. „Domácí“ znamená rutinu a tradici. „Cizí“ (z jiného regionu, z jiné oblasti aktivity) obohacuje, provokuje, dráždí, stimuluje, umožňuje jiný pohled na stejnou věc, podněcuje ke změně myšlení. „Cizí“ vyžaduje maximální toleranci v diskusi a komunikaci. Integrace „cizího“ pobíhala v rámci strategie IBA jednak spoluprací s „cizími“ světově proslulými architekty či odborníky, jakož i s lokálními neznámými mladými umělci a jednak prostřednictvím tzv. vědeckého direktoria (Siebel et al., 2001), což byl poradní panel plánovací agentury IBA a realizovaných projektů. f) Princip revidovatelnosti rozhodnutí. Odvolání již rozhodnutého musí být možné „beztrestně“. Inovačně orientované plánování předpokládá proces učení se cestou pokusů a omylů. Plány jsou v tomto případě vnímány jako „zdroj“, což umožňuje situační flexibilitu a adaptabilitu při hledání optimální varianty (Ibert, 2009). g) Generování inovativních řešení prostřednictvím efektu „slavnosti, svátku nevšednodennosti“ a efektu „jeviště“. Svátek a slavnost jsou opakem všední každodenní neinovativní rutiny – svátek znamená chaos, nepořádek, zvláštní stav, ve kterém je plýtvání a neefektivita dovolena, divergentní chování a myšlení je tolerováno a očekáváno. Svátky, slavnosti, festivaly mají své kouzlo a účinek pouze tehdy, když je jich málo (Ibert, 2005). IBA Emscher Park jako inovace plánující agentura vytvářela tyto „svátky, festivaly“ formou ideových konferencí a brainstormingových seminářů za účasti laiků a nejrůznějších odborníků. Dosažení „efektu jeviště“ spočívá ve veřejných prezentacích, kde se plně projevují výhody face-to-face komunikace (podrobně Storper, Venables, 2004) a tím má mobilizující, stimulující účinky. Čím lepší image má scéna, tím více působí efekt jeviště a tím lépe může dojít ke generování inovací.

82


h) Vágně definované cíle jsou předpokladem úspěšného procesu „plánovitého“ generování inovací Stručnérozvoji představení Stezky kultury územního („Route der Industriekultur“) v územním – na rozdíl od průmyslové tradičního plánování rozvoje zde „nevíme, co přesně chceme“, víme pouze, že to musí být „nové“, „přínosné“, „zajímavé“. V rámci modernizačního procesu vznikla v polovině 90. let pracovní skupina vedená

prof. K. Ganserem pod názvem „Fantazie pro cestování v revíru“ (Phantasie für Reisen ins Revier). Stezky Pracovníprůmyslové činnost skupiny se zaměřila na der potenciální využití Stručné představení kultury (Route Industriekultur) industriálních brownfiels a jejich funkční integraci do specifického krajinného rázu V rámci modernizačního procesu vznikla v polovině 90. letv pracovní vedená prof. K. Ganindustriálního regionu. Následně došlo v roce 1996 rámci IBAskupina ke vzniku projektu serem pod názvem „Fantaziekultury“ pro cestování revíru“ (Phantasie ins Revier). Pracovní činnost „Stezky průmyslové (Routevder Industrie Kulturfür–Reisen RIK), který byl dokončen skupinyvse zaměřila potenciální využitíroku industriálních brownfiels a jejich funkční integraci roce 1999, na přičemž od tohoto je spravován Regionálním sdružením Porúřído specifického krajinného rázu industriálního regionu. Následně došlo v roce 1996 v rámci IBA ke vzniku pro(Regionalverband Ruhr – RVR). jektu „Stezky průmyslové kultury“ (Route der Industrie Kultur – RIK), který byl dokončen v roce 1999, přičemž od tohoto roku je spravován Regionálním sdružením Porúří (Regionalverband Ruhr – RVR). Obrázek 12: Grafické znázornění organizační struktury Ruhrgebiet Tourismus GmbH & Co Obrázek 12: Grafické znázornění organizační struktury Ruhrgebiet Tourismus GmbH & Co.

Die Ruhrgebiet Tourismus GmbH

Regionální sdružení Porúří

55 %

Podniky vlastněné městy

Výstaviště Essen, s. r. o., Westfalenhallen Dortmund, s. r. o., Rozvojová společnost Ruhr-Bochum, s. r. o., Společnost pro energii a hospodářství, s. r. o. (vždy 7 %)

28 %

Privátní subjekty CentrO Management, s. r. o., Starlight Express Theater, s. r. o., Movie Park Germany (vždy 5%) Tour de Ruhr GmbH (2%)

17 %

Zdroj: Převzato a upraveno podle Degeho, Zdroj: Převzato a upraveno podle Degeho, 20072007. V současné literatuře věnované regionálnímu marketingu (viz např. Rumpel, 2002, V současné literatuře věnované regionálnímu marketingu (viz např. Rumpel, 2002, Greiner, 2004) se Greiner, 2004) se uvádí, že nezbytný předpoklad pro dlouhodobou udržitelnost uvádí, že nezbytný předpoklad pro dlouhodobou udržitelnost pozitivních efektů tvrdých infrastrukturpozitivních efektů tvrdých marketingových produktů potřeby ních investic, marketingových produktůinfrastrukturních a profesionálníhoinvestic, regionálního marketingu reflektujícího a profesionálního regionálního marketingu reflektujícího potřeby cílových cílových skupin představuje jeho adekvátní institucionální zajištění. Z výše uvedených skupin důvodů založil představuje jeho adekvátní institucionální výše uvedených založil RVR v roce 1998 dceřinou společnost Ruhrgebietzajištění. TourismusZ GmbH & Co. KG důvodů (dále RTG). Většinovým vlastníkem participujícími aktéryRuhrgebiet jsou soukromé subjekty aktivní&vCo. oblasti RVRje vRVR rocea dalšími 1998 dceřinou společnost Tourismus GmbH KGturismu. (dále Hlavní cíl RTGRTG). ve strategické rovině regionálního marketingu reprezentuje sladění strategických cílů klíčových Většinovým vlastníkem je RVR a dalšími participujícími aktéry jsou soukromé aktérů regionu. V operativní rovině se činnost RTG člení do dvou tematických oblastí, kulturní marketing – tvorba marketingových produktů, respektive tematicky zaměřených events, spojujících kulturní inscenace se specifickým charakterem industriální kultury. V přímé souvislosti s RTG organizuje RIK jednou 125 ročně event Extraschicht – Die lange Nacht der Industriekultur. Jedná se o akci realizovanou na celém území RIK, kdy se v každé z významných kulturních památek pořádá speciální program. Destinační management – sem spadá externí propagace a prezentace RIK (průvodce RIK, mapové podklady k RIK, informační centra a také webový informační portál www.route-industriekultur.de).


83

Obrázek 13: Grafické znázornění Stezky průmyslové kultury

brázek 13: Grafické znázornění Stezky průmyslové kultury

Zdroj: www.route-industriekultur.de

droj: www.route-industriekultur.de

Hodnocení IBA Emscher Parku

Hodnocení projektu, v jehož rámci bylo realizováno celkem 123 projektů a funkčně revitalizováno 1 500 hektarů brownfields (Shaw, 2002), se neobejde bez řady paradoxů. Celkově bylo investováno na 5 mld. DM (bez investic do krajinného parku Emscher, kde bylo investováno samostatně cca 8 mld. DM), kdy 3,07 mld. pocházelo ze zdrojů spolkové vlády a zbylá částka připadala na privátní aktéry, municipality, neziskové organizace atd.

odnocení IBA Emscher Parku

odnocení projektu, v jehož rámci bylo realizováno celkem 123 projektů a funkčn Pozitivní dopady IBA Emscher Parku Jeden z hlavních přínosů a úspěchů IBA spočíval v proměně image a profilace měkkých faktorů rozvitalizováno 1 500 hektarů brownfields (Shaw, 2002), se neobejde bez řad voje od kultury přes volnočasové aktivity až po environmentální podmínky, což pomohlo navést region na pozitivní vývojovou trajektorii. IBA vytvořila vysoceDM kvalitních projektů (produktů), kterým se radoxů. Celkově bylo investováno na řadu 5 mld. (bez investic do krajinného park dostalo velké pozornosti v nadnárodním měřítku, kdy vysoce profesionální prezentace IBA v národních a mezinárodních mediích zlepšily samostatně jednak externí imagecca regionu jednak DM), posílily sebevědomí obyvatel mscher, kde bylo investováno 8 amld. kdy 3,07 mld. pocháze regionu (Wehling, 2002, Wissen, 2001). IBA se naprosto vědomě nechtěla zříct minulosti, naopak učinila z ní hlavní vlády identifikační velkého množství průmyslových památekaktéry, symbolicky municipalit zdrojů spolkové a element. zbylá Charakter částka připadala na privátní propojuje minulost s přítomností a budoucností a dává regionu novou identitu. Ve své podstatě se změziskové organizace atd. k minulosti. Od odmítání minulosti k její plné integraci. Projekty realizované nilo paradigma přístupu v rámci IBA jako vysoké pece v Duisburg-Meiderich, Zeche Zollverein nebo plynojem v Oberhausenu ozitivní dopady IBAinovativně Emscher Parku jsou efektně osvětleny a staly se kulturními majáky nové kulturní krajiny v Porúří (Freundt, 2003). Mimo proměny krajiny z kulturně-historické perspektivy došlo k výrazné proměně environmenden z hlavních přínosů úspěchů IBA spočíval v proměně image a profilac tální kvality regionu. Vzniklaanavzájem propojená síť parků a vodních ploch. Ze znečistěných kanálů se staly významné krajinné prvky a řeka Emscher přestala být černou stokou. Inspirativní byl vědomý ěkkých faktorů rozvoje od kultury přes volnočasové aktivity až po environmentál důraz na využití brownfields před investicemi na zelené louce s jasným cílem v omezení prostorového růstu pomohlo měst, která svounavést již tak polycentrální zabírala obrovské plochy. dmínky, což regionsídelní na soustavou pozitivní vývojovou trajektorii. IBA vytvoři

84

126 Profilace měkkých faktorů regionálního rozvoje

Příklad flagship projektu – Innenhafen Duisburg Innenhafen Duisburg představuje část největšího světového vnitrozemského přístavu ležícího na původním slepém ramenu vzniklém ve 12. století, kdy tok řeky Rýn změnil svůj směr. V roce 1828 začaly práce na kanálu, který by zajistil městu znovu přístup k řece Rýnu. V roce 1893 byl kanál rozšířen směrem na východ a napojil slepé rameno k Rýn. V první etapě byl přístav využíván k překladu důlního dřeva, které bylo nezbytné při překotném budování důlních šachet. Ke konci 19. století ustoupilo tradiční splavování vlivem modernizace přepravy a nových způsobů zpracování dřeva. Funkce Innenhafenu jako hlavního překladiště důlního dřeva se proto začala postupně měnit. Obrovský nárůst obyvatelstva v období dynamické industrializace zvyšoval nároky na zajištění potravin pro Porúří. Inenhafen byl v roce 1900 rozdělen a v nové části vznikl obrovský obilný přístav. Mimo klasický překlad zde bylo obilí také skladováno a přímo na místě zpracováváno. Vznikla celá řada mlýnů, sýpek a skladišť. Dynamický růst vedl ke vzniku monostrukturně zaměřeného potravinářského klastru. Ve 30. letech minulého století se jednalo o největší obilný přístav v Evropě, pro který se vžil název „košík na chleba Porúří“ (Brotkorb des Ruhrgebiets).

Příčiny úpadku Innenhafenu Duisburg Postupná ztráta funkce a významu Innenhafen Duisburg se datuje do poloviny 60. let. V této době se začaly výrazně měnit vlivem technologických inovací dosavadní způsoby dopravy. Zvyšovala se tonáž dopravních lodí a etablovala se kontejnerová doprava, což zvyšovalo nároky na tradiční přístavy, v nichž ztratily svůj význam sýpky, sklady a mlýny. Nové zařízení vhodné pro nové způsoby lodní přepravy bylo budováno mimo tradiční přístavy. Dále došlo k celkové reorganizaci průmyslové výroby, která kladla důraz na vysokou časovou flexibilitu (just-in-time) s omezeným využitím dříve nezbytných skladovacích prostor. Roli hlavní zásobní tepny převzala nová dálnice A40. Modernizovala se také jednak technologie zpracování obilí, kdy nové mlýny byly výrazně menší, neboť parní stroje byly nahrazeny novými, na prostor méně náročnými technologiemi, a jednak se vlivem internacionalizace přesunul překlad a zpracování obilí do Severního moře. Postupně se také začaly měnit stravovací návyky. Všechny tyto faktory přispěly k úpadku Innenhafenu Duisburg a ztrátě pozice „zásobitele hladového zázemí“. Celkový úpadek byl završen v polovině 80. let. a na ploše přístavu vznikl rozsáhlý průmyslový brownfields. V tomto období začalo město uvažovat o revitalizaci, ale nemělo dostatek potřebných financí. Realizovalo pouze malé, dílčí projekty zaměřené na regeneraci historické části města.

Regenerace v rámci projektu IBA Emscher Park V rámci IBA Emscher Parku byl prakticky kompletně zastavěný brownfields o rozloze téměř 100 ha identifikovaný jako oblast s vysokým potenciálem a předpokládalo se, že může přinést zásadní impulzy pro obnovu celé oblasti. v rámci projektu IBA byly hlavními cíli regenerace výstavba městského parku s vodní koncepcí, přístavní přehradní hráz na východě, grachty na jihu a založení kancelářského parku v areálu dřívějších mlýnů a sýpek, propojených s kulturními zařízeními, kancelářemi a bydlením. V rámci projektu byla realizována výstavba židovského společenského centra a výstavba domu s pečovatelkou službou pro seniory (IBA, 1999).


85

hlavními cíli regenerace výstavba městského parku s vodní koncepcí, přístavní přehradní hráz na východě, grachty na jihu a založení kancelářského parku v areálu dřívějších mlýnů a sýpek, propojených s kulturními zařízeními, kancelářemi a bydlením. V rámci projektu byla realizována výstavba židovského společenského centra a výstavba domu s pečovatelkou službou pro seniory (IBA, 1999). Obrázek Revitalizace IBAIBA Emscher Park Park Obrázek 14:14:Revitalizace Emscher

Autor: Ondřej Slach Projekt byl v rámci IBA Emscher Parku vybrán pro svůj významně rozvojový potenciál. Hlavními faktory, jejichž kombinace podpořila výběr do projektu IBA, byly: blízkost vody jako významného estetického elementu, průmyslová kultura zakládající se na historii překladu a zpracování obilí, Projekt byl v rámci IBA Emscher Parku vybrán pro svůj významně rozvojový blízkost městského centra, potenciál. Hlavními faktory, jejichž kombinace podpořila výběr do projektu IBA, byly:

•

dobré dopravní napojení.

blízkost vody jako významného estetického elementu,

Prvním krokem k regeneraci přístavu byla architektonická soutěž na využití tohoto areálu. Účastnící museli vstupovat do soutěže ve skupinách tvořených architekty a investory, což • průmyslová kultura zakládající se na historii překladu a zpracování obilí, předem zajišťovalo finanční krytí. Master plán byl vytvořen věhlasným anglickým architektem Normanem Fosterem. Master plán definoval základní morfologické struktury a funkční využití, • blízkost městského centra, ovšem bez konkrétních detailů. Účel byl jasný, zajistit celkovou konzistentnost a kompaktnost nového prostoru, ale současně neomezit potenciální investory. Na základě tohoto plánu se • dobré dopravní napojení. pracuje až do současnosti. Pro realizaci a prosazení byla vytvořena vlastní instituce Rozvojová agentura Innenhafen Duisburg, s. r. o. (Innenhafen Duisburg Entwicklungsgesellschaft GmbH), organizována na privátním principu, ale patřící plně veřejnému sektoru. Instituce byla založena v roce 1993, přičemž z 50 % patřila spolkové zemi Severní Porýní-Vestfálsko (SPV) a z 50 %krokem městu Duisburg, jejími hlavními úkoly bylabyla výstavba infrastruktury a externí propagaPrvním k regeneraci přístavu architektonická soutěž na využití tohoto ce, resp. atrakce investic. Základní princip, uplatněný v rámci tohoto projektu, představoval areálu. Účastnící museli vstupovat do soutěže ve skupinách tvořených architekty investice do infrastruktury z veřejných zdrojů tak, aby byly zajištěny adekvátní podmínky pro privátních V rámci plánu navrženého Normanem Fosterem se předpokláa příchod investory, cožinvestorů. předem zajišťovalo finanční krytí. Master plán byl vytvořen dalo vybudování systému grachtů, které měly zdůraznit vodu jako hlavní estetický element projektu. Klíčovým impulzem, který akceleroval rozvoj přístavu, byla výstavba prvního grachtu. Plá-

129

86


novaný vodní systém byl finančně náročný a pro privátní investory vzhledem k vysokému riziku návratnosti investice neatraktivní. Iniciativu převzal veřejný sektor, z jehož prostředků byl v roce 1994 tento gracht vybudován, měl především vysokou symbolickou hodnotu. Jednalo se o jasné sdělení investorům, že projekt je myšlen vážně a má výraznou podporu veřejného sektoru. V první fázi atrakce investorů se společnost pragmaticky zaměřila na ryze privátní investory, kteří ale měli úzký vztah k veřejnému sektoru. Zohledníme-li skutečnost, že součástí dozorčí rady byli reprezentanti státní moci, jeví se nám tato cílená skupina logicky. Skrze jednání a kontakty lze ovlivňovat chování těchto de jure privátních podniků. Není tudíž příliš překvapivé, že prvním investorem byla Treuhandstelle Wohnen GmbH (THS) patřící plně Ruhrkohle AG, v němž má majoritu spolková země SPV. Ve druhé fázi se atrakce, vzhledem k zajištění prvních investic a z nich plynoucích pozitivních psychologických efektů, soustředila již na de facto privátní investory. Z veřejných investic bylo vynaloženo v rámci projektu 67 mil. DM a celkově bylo do dnešních dnů proinvestováno na 400 mil.€. Z hlediska tvorby pracovních míst bylo docíleno těchto výsledků: v roce 1993 bylo v areálu přístavu lokalizováno na 300 pracovních míst, v převážné míře v sektoru logistiky, tj. pracovních míst relativně nízké kvality. Do současnosti vzniklo v areálu na 5 000 pracovních míst s výraznou převahou v terciéru. Obrázek 15: Revitalizace přístavu v Duisburgu


Regionální marketing v Porúří

Nesmírně inspirativnív byl vývoj regionálního marketingu, jehož úspěch úzce souvisel Regionální marketing Porúří

s projekty IBA Emscher Parku. Již v předchozím textu jsme uvedli, že počátky Nesmírně inspirativnímarketingu byl vývoj regionálního úspěch úzce První souvisel s projekty IBA regionálního spadají do marketingu, konce 70. letjehož minulého století. konzistentní Emscher Parku. Již v předchozím textu jsme uvedli, že počátky regionálního marketingu spadají do kampaň pod heslem „Schöne Grüße aus Rußland. Treffen Sie Ihre Vorurteile“ konce 70. let minulého století. První konzistentní kampaň pod heslem „Schöne Grüße aus („Pěkné pozdravy z Ruska. Poznejte své předsudky“) měla silně ironický nádech,Rußland. ale Treffen Sie Ihre Vorurteile“ („Pěkné pozdravy z Ruska. Poznejte své předsudky“) měla silně ironický tato ironie nenašla pochopení u politiků, a tak byl její dopad velice omezený (Dege, nádech, ale tato ironie nenašla pochopení u politiků, a tak byl její dopad velice omezený (Dege, 2003). 2003). Po prvních „pionýrských“ letech se region rozhodl odstartovat v roce 1985 Po prvních „pionýrských“ letech se region rozhodl odstartovat v roce 1985 rozsáhlou mediální kampaň rozsáhlou mediální(Das kampaň „Porúří– –einsilný kus Stück Německa“ („Das Ruhrgebiet eindobě „Porúří – silný kus Německa“ Ruhrgebiet starkes Deutschland), což byl ve–své starkes Stück Deutschland“), což byl ve své době ojedinělý projekt regionálního marketingu. Během deseti let bylo pro účely kampaně investováno na 50 mil. DM. Profilace měkkých faktorů regionálního rozvoje 87 Veřejnosti se Porúří prezentovalo jako zelený region s širokou kulturní a volnočasovou nabídkou. Zásadní proměny externí image však nebylo ve srovnání mezi začátkem a koncem kampaně dosaženo. Region byl prezentován tak, že je stejně moderní a dynamický jako např. Mnichov nebo Hamburg. Toto snažení mělo

ojedinělý projekt regionálního marketingu. Během deseti let bylo pro účely kampaně investováno na 50 mil. DM. Veřejnosti se Porúří prezentovalo jako zelený region s širokou kulturní a volnočasovou nabídkou. Zásadní proměny externí image však nebylo ve srovnání mezi začátkem a koncem kampaně dosaženo. Region byl prezentován tak, že je stejně moderní a dynamický jako např. Mnichov nebo Hamburg. Toto snažení mělo své limity v tom, že bylo málo autentické, neboť s ním srovnávané regiony budou v očích veřejnosti a investorů vždy modernější a úspěšnější. Očekávaný úspěch změny image se nedostavil. Naprosto nezbytným se stalo nalezení autentické a nezaměnitelné pozice regionu (Unique Selling Proposition – USP) v duchu „to existuje jen v Porúří“. Zde se mírnou oklikou dostáváme zpět k IBA Emscher Parku. V roce 1997 vypsal tehdejší KVR pod vlivem IBA soutěž na novou marketingovou kampaň. Novým sloganem se stal do českého jazyka těžko přeložitelný (a to nejen do českého jazyka, ale i do angličtiny, Ache, 2000), Der Pott Kocht. Termín Pott symbolizoval historickou tradici Porúří jako starého průmyslového regionu a Kocht znamenal vitalitu a dynamiku (Dege, 2007). Tento slogan byl záměrně provokativní, hlavním sdělením bylo, že Porúří je jiné a hlavně „své“. Kampaň slavila ve srovnání s předchozími iniciativami úspěch, a to proto, že dala regionu jasnou a nezaměnitelnou pozici, specifický profil. Úspěch byl dán především tím, že v rámci IBA vznikly projekty – „atraktivní produkty“, které bylo možné efektně a efektivně prezentovat.

Zhodnocení průmyslového dědictví IBA se sama definovala jako „workshop budoucnosti starých průmyslových regionů“, přičemž v oblasti využití průmyslového dědictví se tomu tak skutečně stalo, protože IBA sloužila jako inspirace ve formě projektů dobré praxe (best practice) pro celou řadu regionů v Evropě, které se zaměřily na montánní turismus jako doplňkovou aktivitu k celkové restrukturalizaci. Programy iniciované v této oblasti byly často financovány z prostředků privátních sdružení pro podporu průmyslového dědictví, jejichž plány byly zase podpořeny (finančně, politicky) regionálními, národními, ale i evropskými orgány. Jak uvádí Hospers (2002, s. 399), tak programy analogického zaměření byly realizovány například také v Overijssel (Nizozemsko), West Flanders (Belgie), Völlklingen (Německo – Sársko), Steyr (Rakousko), Telford (Velká Británie), Katalánie (Španělsko), Krotóne (Itálie) a Lorraine (Francie). Svými aktivitami ovlivnil IBA Emscher Park obecný diskurz o restrukturalizaci a stal se příkladem pro doplnění, respektive „novou kombinací“ strategií restrukturalizace (tamtéž, s. 401). Montánní turismus přispívá k pozitivní image regionu, ale jeho přínos pro tvorbu pracovních míst je značně diskutabilní. Podle Hosperse (2002, s. 402) se mohou stát staré budovy novými plícemi podporujícími ekonomický rozvoj regionu a z tohoto důvodu považuje za efektivnější strategii využití starých budov jako ekonomických „plic“ než jejich využití pro pouhou turistiku. V rámci IBA byl realizován projekt regenerace obřího dolu Zeche Zollverein, který patří vůbec k nejznámějším projektům, tj. vlajkovým lodím restrukturalizace Porúří. Na celkové ploše 200 ha bývalého největšího hlubinného dolu vzniklo hornické muzeum, ale z hlediska rozvoje regionu se stal tento projekt ještě důležitějším, neboť zde vzniklo designové centrum a vyšší odborná škola designu a konferenční centrum s inovativní restaurací (Landry, 2000, Freundt, 2003). Rehfeld (2006) s jistou mírou opatrnosti hovoří o designovém kompetenčním klastru. Ačkoliv hlavní vývoj zde nastal po ukončení projektu IBA, hlavní cíl IBA byl zde de facto naplněn, protože IBA se snažila iniciovat impulzy pro další rozvoj. Důležitá je skutečnost, že Zeche Zollverein se stává postupně „plícemi“ ekonomického rozvoje regionu. Podle van Houtum a Lagendijk (2001) IBA nabízí ilustrativní příklad, ve kterém bylo staré průmyslové dědictví transformováno v nové prostory kombinující moderní funkce a kreativní design.

88


Obrázek 16: Tetraeder v Bottropu na haldě jako jeden ze symbolů průmyslové krajiny Brázek 16: Tetraeder v Bottropu na haldě jako jeden ze symbolů průmyslové krajiny

Zdroj: autoři

Autor: Ondřej Slach Inovativně orientované plánování

Inovativně plánování Díky orientované inovativně orientovanému plánování

byla využita kreativním a ojedinělým způsobem řada průmyslových brownfields. Jako dílčí příklady inovativních řešení Díky inovativně orientovanému plánování byla využita kreativním a ojedinělým mohou sloužit projekty Landschaftspark Duisburg Nord, nacházející se způsobem v severní řada průmyslových brownfields. Jako dílčí příklady inovativních řešení mohou sloužit projekty Landschaftspark části Duisburgu mezi městskými čtvrtěmi Meiderich a Hamborn na ploše 200 hektarů, Duisburg Nord, nacházející se v severní části Duisburgu mezi městskými čtvrtěmi Meiderich a Hamkde byl z bývalé hutě vytvořen industriálně-krajinný komplex s rekreační funkcí. born na ploše 200 hektarů, kde byl z bývalé hutě vytvořen industriálně-krajinný komplex s rekreační V bývalém plynojemu se mohou dnes potápět sportovní potápěči, v továrních halách funkcí. V bývalém plynojemu se mohou dnes potápět sportovní potápěči, v továrních halách se konají se konají koncerty vážné hudby, výstavy fotografií nebo obrazů, bunkrů koncerty vážné hudby, výstavy fotografií nebo obrazů, z bývalých bunkrů znabývalých železnou rudu byly vytvona železnou rudu byly vytvořeny umělé horolezecké stěny, konstrukce vysoké pece řeny umělé horolezecké stěny, konstrukce vysoké pece slouží jako rozhledna, areálem vedou naučné jako rozhledna, areálem vedou naučné informačních cyklostezky seznamující návštěvníky cyklostezkyslouží seznamující návštěvníky prostřednictvím tabulí s historií a aktuální situací prostřednictvím informačních s historií a aktuální situací areálu bývalé huti atd. IBA, avšak areálu bývalé huti atd. Tento projekt jetabulí jeden z mnoha projektů realizovaných agenturou projekt je jeden co z mnoha projektů agenturou IBA, avšak dostatečněTento názorně demonstruje, můžeme chápatrealizovaných pod inovativně orientovaným územním rozvodostatečně názorně demonstruje, co můžeme podainovativně orientovaným jem. Nehmatatelným výsledkem IBA byl vznik nových chápat lokálních regionálních sociálních sítí, které napomohlyúzemním oslabení rozvojem. politickéhoNehmatatelným a kognitivního výsledkem lock-in a jejichž přínos překročila časový IBA byl vznika funkčnost nových lokálních rámec projektu IBA. Z celé řady iniciativ přispěla IBA nejvýznamněji k výraznému oslabení negativního a regionálních sociálních sítí, které napomohly oslabení politického a kognitivního korporativního propojení představitelů velkých podniků s politiky, protožeIBA. vytvořila nahradila tyto lock-in a jejichž přínos a funkčnost překročila časový rámec projektu Z celé ařady

staré sítě novými regionálními a lokálními politickými sítěmi (Schamp, 2000).

Význam kultury

133

IBA jako první strategie restrukturalizace propojila v široké míře umění, kulturu, podporu podnikání a městský rozvoj (Freundt, 2003). Kulturní aktivity a iniciativy se staly v rámci IBA nedílnými součástmi procesu restrukturalizace. Tato silná orientace na kulturu ve funkčním prolínání krajiny, architektury a hudby byla atypická, a to zejména z toho důvodu, že staré průmyslové regiony nepatří zpravidla mezi obzvláště inovativní regiony v oblasti kultury.


89

Kritické aspekty IBA Emscher Parku V úvodu hodnocení jsme naznačili, že strategie IBA měla i své stinné stránky, a bylo by z naší strany nekorektní, pokud bychom je nezmínili. Problematické aspekty spatřuje Rommelspacher (1999) v nadměrných nákladech, snižování kvality realizace projektů v důsledku termínových tlaků, koncentraci na externí prezentaci a zdroje v rámci jednotlivých velkých projektů, demotivaci neparticipujících aktérů. Úspěch IBA byl dílem způsobem tím, že se záměrně soustředila na méně konfliktní oblasti a vyhýbala se vysoce konfliktním problémům, což byla v případě Emscher především problematika odpadů, dopravy a masové nezaměstnanosti. Všechny tyto uvedené výtky směřují z velké části k přesnému časovému vymezení doby trvání strategie. Na druhou stranu vzhledem ke stávající situaci v regionu nebylo prakticky možné, aby se strategie IBA realizovala déle, protože právě omezený časový rámec umožnil její vznik. Nejčastěji bývá strategii vytýkána slabší úspěšnost při tvorbě nových pracovních míst v rámci „Práce v parku“. Zde se dostáváme k problému, který byl již naznačen v metodologickém exkurzu k tvorbě studií, tj. lokální versus národní, popř. nadnárodní. Strategie byla realizována v období útlumu celé německé ekonomiky, a proto by bylo naivní očekávat, že Porúří, přesněji Emscher subregion se bude v pozitivním slova smyslu vymykat obecnému trendu. Schaw (2002) není až natolik kritický ve vztahu k hodnocení „Práce v parku“. Podle něj se aktivity soustředily na vznik malých a středních firem v oblastech s vysokou přidanou hodnotou, na rozdíl od většiny strategií restrukturalizace usilujících o atrakci velkých investorů, a proto došlo ke vzniku menšího počtu kvalitních a udržitelných pracovních míst. Vznikl tedy menší počet pracovních míst, ovšem s vyšší udržitelností a kvalitou (viz např. pokles počtu pracovních míst v továrně Opel v Bochumi, Blotevogel, 2003, nebo uzavření továrny Nokia taktéž v Bochumi – pozn. autorů). Bömer (2000) tvrdí, že cíle stanovené v této oblasti byly příliš optimistické, protože nezaměstnanost nemohla být obecně výrazně snížena. Podle něj lze považovat za úspěch skutečnost, že míra nezaměstnanosti nevzrostla ve srovnání s jižní částí Porúří. Výtky směřují i k samotnému plánovacímu konceptu perspektivního inkrementalismu. Koncept je z části poměrně riskantní, protože vědomě upřednostňuje jednotlivé projekty před komplexním plánem a spoléhá na jejich silné multiplikační efekty. V případě, že realizace strategie neprobíhá v režimu růstu, můžou vniknout tzv. „katedrály v poušti“ nebo „oázy v poušti“, což může vést k větší sociální a fyzické fragmentaci regionu (Siebel, Ibert, Mayer, 1999). Zajímavý může být pohled na jednu z vlajkových lodí IBA Emscher Parku, důl Zeche Zollverein. Ten se nachází v Essenu v městské části Katernberg, která patří mezi 28 nejvíce problematických městských částí (nevyšší míra chudoby, nezaměstnanost, kriminalita, nízké nájmy) v Severním Porýní-Westfálsku (Steinbrück, 2000), a to i přes realizaci tak obrovského projektu. Profesor Butzin nazývá uvedený projekt obrazně majákem. Majáky září do dáli a jsou symboly, ale pod nimi je tma padající na jejich blízké okolí. Růst nebo nová pracovní místa v jejich okolí vznikají jen velice omezeně. Prof. Butzin zmiňuje ještě další paradoxní aspekt délky trvání. Podle něj nebyly efektivně využity pozitivní efekty jednotlivých projektů. Tady je nutné uvést širší souvislosti. IBA byla po deset let středem pozornosti nejen v Severním Porýní-Westfálsku, ale v celém Německu. Velká pozornost vzbuzovala nevoli u dalších aktérů v rámci Severního Porýní-Westfálska a Bömer (2000) dokonce tvrdí, že úspěch IBA otevřel dveře neoliberální strukturální politice realizované následnickou agenturou Projekt Ruhr AG. Ta byla čistě ve vlastnictví státu a měla oficiálně zajistit kontinuitu IBA, ale reálně to byl organizační protipól KVR. Akciová společnost Projekt Ruhr AG disponovala menšími prostředky a soustředila se jen na vybrané priority, jako např. Emscher krajinný park, klastry, demografické změny a vzdělávání. Po ukončení činnosti IBA se dokonce reálně uvažovalo o zrušení KVR, protože podle tehdejšího premiéra Wolfganga Clementa představuje Porúří pouze umělý a efemérní konstrukt regionu. Kilper a Wood (1995) zmiňují ve spojení s decentralizovaným přístupem v rámci IBA další paradox. Jedná se o takzvaný pedagogický paradox. Rolí učitele je naučit samostatnosti a dospělosti. V rámci IBA to znamenalo, že aktivity „zezdola“ měly být stimulovány „seshora“, což je paradox, že stát „učí“ regiony, jak být samostatnými, tudíž sám určuje, co je samostatnost. Opomenuty by neměly zůstat ani nehmatatelné výsledky IBA Emscher Parku. Politické a projektové sítě vzniklé v rámci IBA měly z části i negativní sociálně exkluzivní charakter, protože občanská participace byla v konečném důsledku menší, než bylo deklarováno (Rommelspacher, 1999).

90


6. Komparativní studie starého průmyslového regionu Sársko24 Cílem této případové studie je zhodnotit proces restrukturalizace starého průmyslového regionu Sársko, přičemž zvýšená pozornost bude věnována procesu regenerace, respektive konverze vybraných brownfields. Subkapitola má následující strukturu: První část textu se věnuje identifikaci klíčových faktorů a aktérů při formování nových průmyslových trajektorií, kdy jsou identifikovány tři základní fáze dle lineárního časového vývoje: (a) evoluce montánního klastru od počátků průmyslové revoluce do počátku 70. let minulého století, (b) fáze stagnace montánního klastru a nástup zárodků automobilového klastru, (c) fáze zahrnující vývoj od 90. let do současnosti, zahrnující úpadek montánního klastru, stagnaci automobilového a vznik IT klastru. Na tuto část navazují čtyři krátké případové studie regenerace/konverze vybraných brownfields, ve kterých jsou analyzovány zvolené přístupy a hlavní aktéři procesu regenerace, přičemž opomenuty nejsou ani možné impulzy pro transfer poznatků při regeneraci/konverzi brownfields do kontextu České republiky. V závěru jsou komparativně diskutovány podobnosti/rozdílnosti v evoluci a charakteristice klíčových produkčních trajektorií v Sársku a Moravskoslezském kraji. Samotné Sársko představuje jeden z klasických starých průmyslových regionů vyspělých ekonomik, a to i přes proces rozsáhlé restrukturalizace trvající již více než 40 let. Sársko jako příhraniční region sousedí s Francií (Lotrinsko) a Lucemburskem a je tak součástí rozsáhlé přeshraniční, převážně průmyslové aglomerace (Saar-Lor-Lux), což se nezanedbatelně promítlo do jeho vývoje (Held, 1951).

Obrázek 17: Nástin polohy Sárska v rámci Německé spolkové republiky Obrázek 17: Nástin polohy Sárska v rámci Německé spolkové republiky

Autor: L. Krtička

24

Zkrácená část této kapitoly byla dříve publikovaná v práci: SLACH, O., KOUTSKÝ, J., VRÁBLÍK, P. (2012): Autor: L. Krtička Konverze průmyslových brownfields na příkladu Sárska. Studia Oecologica. 2012, roč. 6, č. 2, s. 26-35.

91

Rozlohou 2569 km² je Sársko nejmenší spolkovou zemí Německa (s výjimkou

Rozlohou 2569 km2 je Sársko nejmenší spolkovou zemí Německa (s výjimkou svobodných měst). Administrativně se Sársko skládá celkem ze šesti okresů (kreisen). Hlavním městem regionu je Saarbrücken se 180 tisíci obyvateli a celkově žilo na území regionu v roce 2011 na 1 014 166 obyvatel (30. 9. 2011, SAS), přičemž jen v posledních 6 letech došlo ke „smrštění“ počtu obyvatel o 8 566 tisíc (více viz box) (Bauer, Otto, 2006). Z 505,1 tisíce ekonomicky aktivních pracovalo v roce 2010 nejvíce zaměstnanců v sektoru služeb – 64,6 %, v průmyslu (produzierende Gewerbe) pak 35,2 %, přičemž ve zpracovatelském průmyslu 21 % a konečně v priméru 0,2 %. V komparaci s národní úrovní vykazuje Sársko podprůměrné hodnoty v sektoru služeb (národní průměr 72,9 %), zatímco v průmyslu překračuje průměr o celých 10,3 % (národní průměr 24,9 %). Z hlediska velikostní a organizační struktury zpracovatelského průmyslu dominují velké firmy, které koncentrují okolo 50 % všech pracovních míst. Tabulka 10: Ekonomická struktura Sárska podle okresů k roku 2008

Primér v%

Sekundér v%

Terciér v%

Zpracovatelský průmysl v %

Regionalverband Saarbrücken

0,4

20,4

79,1

14,9

Merzig-Wasern

1,5

29,4

69,1

22,6

Neunkirchen

0,8

27

72,2

18,5

Saarlouis

0,9

37

62,1

27

Saarpfalz

0,9

37,7

61,4

32,6

St. Wedel

1,1

30,9

68

24,1

Okres

Zdroj: Statistisches Amt Saarland 2010 Regionální distribuce sektorů na úrovni okresů ukazuje, že vyjma okresu Saarbrücken všechny okresy výrazně převyšují z hlediska podílu průmyslu na zaměstnanosti národní průměr, přičemž nejvíce průmyslovými okresy jsou Saarpfalz (např. závod Bosch v Hamburgu) a Saarlouis (závod Ford či hutě v Dillingenu). Ostatně tyto tři uvedené okresy generovaly před začátkem krize, tj. v polovině roku 2008, okolo 80 % veškerého obratu ve zpracovatelském průmyslu (včetně těžby) a samotné Saarlouis poté dokonce 45 %. Relativně srovnatelné parametry měla i tvorba HDP, kde výše uvedené okresy vytvářely 76 % spolkového HDP, avšak s tím rozdílem, že ve tvorbě HDP dominoval Saarbrücken s 39,5% podílem na celkovém HDP.

6.1 Vývoj regionu do 70. let – dominance montánního klastru Proměna Sárska ze zemědělského regionu na průmyslový proběhla analogicky s dalšími průmyslovými regiony v Evropě. Import technologických inovací umožnil hlubinnou těžbu černého uhlí, která byla v průběhu 19. století doplněna o hutnictví. Jen mezi lety 1817 až 1850 vzrostl objem vytěženého uhlí o 513 % (na 718 tis. tun), respektive na 17,3 mil. tun v roce 1913. Obdobně dynamický byl také růst produkce surového železa z 6,6 tisíce tun (1850) na 1,4 mil. tun (1913) a ocele z 15 tisíc (1850) na 1,8 mil. tun (1913) (Banken, 2002).

92


Na počátku 20. století již region nesl všechny klasické rysy průmyslového regionu v podobě vysoké koncentrace šachet, hald, kouřících továrních komínů či husté dopravní sítě (Capot-Rey, 1935). Před první světovou válkou v dolech pracovalo na 60 tisíc horníků a v ocelářství okolo 28 tisíc zaměstnanců. Po první světové válce byl region přiřazen k Francii, a to do roku 1935, kdy byl opět připojen k tehdejšímu Německu. Objem těžby černého uhlí se snižoval (přibližně na 10 mil. tun). Po druhé světové válce spadalo Sársko do francouzské okupační zóny, ale zaměstnanost v těžbě černého uhlí dosahovala maxima (cca 67 tisíc). Nejistá politická situace se negativně promítla ve snížených investicích do hutnického průmyslu, kdy například v letech 1952 až 1955 se investice v západním Německu v těžkém průmyslu pohybovaly mezi 9 a 12 % z celkového obratu, zatímco v Sársku to bylo mezi 6 a 8 % (Esser et al., 1982). V roce 1957 bylo Sársko opět připojeno k tehdejšímu západnímu Německu. Vinou pozdějšího připojení se však v Sársku projevily s menší intenzitou pozitivní efekty „německého hospodářského zázraku“. V tomtéž roce navíc vypukla první uhelná krize podnícená identickými faktory jako v Porúří. Pod tlakem krize došlo k fúzi těžebních společností do Saarbergwerke AG. V této době pracovalo v dolech okolo 60 tisíc zaměstnanců a objem vytěženého uhlí se pohyboval okolo 16,3 milionu tun (Burtenshaw, 1972). V průběhu 60. let minulého století se postupně začaly objevovat první náznaky dlouhotrvající krize montánního průmyslu. Především v těžbě černého uhlí rapidně klesala zaměstnanost, z 56 tisíc v roce 1960 (56 % všech zaměstnanců v průmyslu) na přibližně 30 tisíc zaměstnanců (IHK Saarland, 2006) v roce 1969. Vytěženo bylo cca 11 mil. tun černého uhlí. I přes mírný pokles počtu zaměstnanců ocelářství (mezi lety 1959 až 1969 v řádech stovek pracovních míst) ocelářský průmysl dosahoval vrcholu právě v polovině 60. let, kdy v něm pracovalo cca 45 tisíc zaměstnanců. V tomto období lze charakterizovat Sársko jako kartelový region (viz výše Kujath, 2000). Montánní průmysly tvořily dominantní produkční klastr, který se snažil aktivně bránit příchodu nových odvětví do regionu. Na periferiích tohoto klastru vznikaly prostřednictvím spin-offs nebo autonomním vznikem dodavatelské firmy, specializující se na produkty z ocele, čímž částečně přispívaly k diverzifikaci montánního klastru. Přesto i nadále převládaly v tomto uzavřeném klubu (closed club) rigidní (fosilní) organizační rutiny (Nelson, Winter, 1982), které sice dokázaly generovat dílčí procesní a organizační inovace, ale prakticky žádné produktové či tržní inovace (Reindl, 2000). Hlavní ocelářské koncerny v regionu si tvrdě konkurovaly a nebyly schopny vytvořit produktivní sítě posilující interaktivní procesy učení či vznik „neobchodovatelných vazeb“ (Storper, 1997). V důsledku dominance montánního průmyslu vznikaly struktury, ve kterých udávaly tón velké podniky, malé a středně velké podniky byly rozvinuty jen slabě a míra terciarizace se pohybovala hluboko pod národním průměrem. Teprve pod tlakem kontinuálního zániku pracovních míst začal na počátku 70. let veřejný sektor vyvíjet první konzistentní aktivity na podporu rozvoje regionu, což bylo umožněno i tím, že rigidní a zablokovaný regionální produkční systém byl prostřednictvím exogenního šoku prolomen. Nicméně podpora se soustředila na tradiční odvětví jako ocelářství a textil. Podpora procesu reindustrializace vyústila v nárůst podílu zaměstnanců v průmyslu ze 42,7 % v roce 1959 na 57,3 % v roce 1969 (Burtenshaw, 1972).

Vývoj v 70. a 80. letech – úpadek montánního klastru a vznik automobilového klastru Již na začátku 70. letech však začaly narůstat problémy v ocelářském průmyslu, které akcelerovala ropná krize, kdy se plně projevily nevýhody ocelářství v regionu, mezi něž patřila (Essener, 1978): a) nevýhodná vnitrozemská poloha (omezení importu levných surovin), b) nepříznivé produktové portfolium s nízkou přidanou hodnotou (nízkouhlíková ocel, ocelové profily), c) fragmentovaná vlastnická struktura (omezení úspor z rozsahu) a nízké investice do modernizace (částečně způsobené historickým dědictvím). V první fázi reagovaly firmy na krizi snižováním nákladů, krátkodobými úvazky či selektivním uzavíráním ztrátových provozů, což se konkrétně projevilo v zániku okolo 7 500 míst v tradičních odvětvích (Esser, 1978). Teprve ve druhé fázi došlo k integraci výrobních a kapitálových struktur do tří podniků a reorganizaci výroby, jakož i k inkrementální změně produktového portfolia (Esser et al., 1982).


93

V průběhu 80. let zvýšení produktivity stabilizovalo produkci v ocelářství na straně jedné, avšak proces racionalizace výroby přispíval ke snižování zaměstnanosti na straně druhé, což se projevilo poklesem zaměstnanosti v ocelářství na přibližně 16 tisíc pracovních míst. Pokles se nevyhnul ani těžbě černého uhlí, což dokumentuje počet zaměstnanců ke konci 80. let (cca 22 tisíc, což činilo 24 % zaměstnanosti v průmyslu) a propad objemu těžby. Úpadek montánního klastru byl doprovázen vznikem automobilového klastru. Oslabení montánního kartelu uvolnilo prostor pro vznik „okna lokalizační příležitosti“ (windows of locational oportunity, Storper, Walker 1989), který využil automobilový průmysl, jenž v regionu vytvořil rozsáhlý produkční klastr. Krystalickým prvkem tohoto klastru se stala přímá zahraniční investice americké společnosti Ford, která v roce 1968 vybudovala na ploše 14 hektarů nedaleko Saarlouis závod na výrobu automobilů (Schamp, 2000). V 70. a 80. letech následoval příchod dodavatelů (hlavně Tier 1) ze zahraničí, ale také ze samotného Německa (především z Bádenska-Würtenberska), který byl aktivně podporován spolkovou zemí například vytvářením průmyslových zón, přičemž klíčovým faktorem pro atrakci přímých zahraničních investic byl dostatek levných a relativně kvalifikovaných pracovních zdrojů (Trippl, Otto, 2009). Dalším významným lokalizačním faktorem, který posiloval příliv přímých zahraničních investic, byla výstavba dálničního napojení ve směru na Mety, Mannheim a Karlsruhe, přičemž výraznou modernizací prošla také železniční doprava. V rámci modernizace železnice byly kromě elektrifikace vybudovány také kontejnerové terminály v Saarbrückenu, Saarlouis, Homburgu (Burtenshaw, 1972). Z nově příchozích společností se jednalo např. o výrobní závody (branch plants) firem jako Bosch, Michelin, ZF Getriebe, INA-Schaeffler a další. Rozvoj horizontální dimenze tohoto klastru indukoval proces koevoluce firem zaměřených na výrobu strojních zařízení či průmyslového softwaru (vertikální dimenze). V rámci toho klastru převládaly hierarchické vztahy založené na moci a převaze, a nikoliv na bázi síťové symetrické governance, což platilo primárně pro velké firmy, které mají v regionu produkční kapacity, nikoliv však výzkumné či vývojové kapacity. Na straně druhé vznikla řada malých a středních firem místního charakteru (spin-offs, Tier 2, 3), které jsou příliš závislé na hlavních odběratelích a čelí tvrdé konkurenci z nízkonákladových zemí (Reindl, 2000). I z tohoto důvodu převládaly v tomto klastru, identicky jako u montánního, procesní a organizační inovace. Do jisté míry se dá konstatovat, že tento stav se výrazně nezměnil (Trippl, Otto, 2009). Aktivity veřejného sektoru v 70. letech se koncentrovaly, jak již bylo uvedeno výše, na podporu přílivu investic v oblasti automobilového průmyslu, tj. realizace aktivního marketingu atrakce investic. Od 80. let pak především na budování podpůrné infrastruktury (technologická centra, inkubátory, vý-

Demografický vývoj Sárska Kontinuální pokles ekonomické výkonnosti, podobně jako v jiných starých průmyslových regionech se negativně promítl do demografického vývoje regionu. V období ekonomického oživení (hnaného především státem podporovanou reindustrializací) mezi lety 1950 až 1965 vzrostl počet obyvatel o 19 % na 1,13 milionu, nicméně od tohoto roku docházelo k poklesu počtu obyvatel regionu na současných 1,014 milionu. Demografický vývoj Sárska v posledních dekádách představuje určitou výjimku v celém Německu, protože ačkoliv zaznamenával v 90. letech ekonomický růst, přesto počet obyvatel klesal (Kröhnert et al., 2004). Podle demografických prognóz, přesněji podle spodní varianty prognózy, která předpokládá negativní migrační saldo mezi 800 až 1 300 obyvateli či průměrný počet živě narozených dětí na úrovni 1,2 na jednu ženu, bude žít v Sársku v roce 2030 pouze 888,1 tisíce obyvatel a v roce 2060 dokonce jen 685,6 tisíce. Samotné hlavní město mělo v 70. letech okolo 213 tisíc obyvatel, přičemž v současnosti se pohybuje okolo 174,1 tisíce (-22 %) a do roku 2030 má klesnout na 153,6 (-38,6 %) a v periferních regionech se předpokládá ještě významnější pokles (periferní okres St. Wendel) (SAS, 2012). Kvantitativní demografický pokles doprovází taktéž negativní kvalitativní proměny v podobě procesu stárnutí populace (ageing), což demonstruje nárůst počtu obyvatel starších 65 let na celkovém objemu populace z 21,7 % (2010) na 32,2 % (2050) (Fuchs et al., 2009).

94


zkumné ústavy atd.), která měla indukovat rozvoj služeb a zejména ICT (Heidenreich, 1997). Na konci 80. let představovalo Sársko klasický průmyslový region s vysokým podílem montánního průmyslu či generických odvětví a s nízkou intenzitou VaV, počtu patentů a vysokou nezaměstnaností.

6.2 Vývoj od 90. let do současnosti – krize montánního klastru, vznik IT klastru25 Kontinuální marginalizace montánního klastru probíhá i během posledních dvou dekád, se zvýšenou intenzitou u těžby černého uhlí. Na začátku 90. let pracovalo v těžbě okolo 18 tisíc zaměstnanců (objem těžby 9 mil. tun). V roce 1997 to bylo okolo 14 tisíc (6,678 mil. tun) a konečně v roce 2007 okolo 5 tisíc (3,5 mil. tun), přičemž se předpokládá, že konec těžby nastane v roce 2014. Pokles se nevyhnul ani ocelářství, avšak od roku 1994 došlo ke stabilizaci nejen z hlediska objemu produkce, ale i počtu pracovních míst. V posledních letech se ocelářský klastr (steel and metal cluster) v Sársku skládá z přibližně 500 podniků s 28 000 zaměstnanci (SAS, 2009). Jádro klastru tvoří dva velké, majetkově propojené koncerny Dillinger Hüttenwerke a Saarstahl AG koncentrující okolo 35 % pracovních míst celého klastru, přičemž tyto koncerny disponují silnou mocenskou pozicí v rámci klastru. Pro oba koncerny je významným odběratel automobilový klastr, kdy například 60 % vyprodukované ušlechtilé ocele Saarstahl AG je zpracováváno automobilovým průmyslem (z toho 40 % na výrobu převodovek). Dillinger Hüttenwerke pak produkuje surovou ocel a válcuje tlusté plechy, přičemž i zde velkou část produkce odebírá automobilový průmysl. Propojení mezi ocelářskými koncerny a regionální znalostní infrastrukturou je však i nadále nízké (Trippl, Otto, 2009). V 90. letech lze pozorovat další růst automobilového klastru, jehož jádro tvoří výrobní závod automobilky Ford v Saarlouis. Tohoto závodu se také týkala jedna z klíčových aktivit veřejného sektoru. V roce 1998 byl prostřednictvím finančních prostředků spolkové země (51 mil. eur) a Evropské unie vybudován na ploše 74 tisíc m2 dodavatelský park, který integruje 12 dodavatelů pomocí automatické dráhy. Cílem tohoto klasického aftercare projektu bylo zvýšit efektivitu výroby s využitím just-in-time logistiky (Larsson, 2002), respektive „just in sequence“. V rámci tohoto parku je zaměstnáno jednak v dodavatelských firmách okolo 1,8 tisíce zaměstnanců a jednak 6,5 tisíce v samotném závodu Ford, tj. celkem 8,3 tisíce pracovních míst (cca 35 % z automotive), a roční produkce dosahuje 400 tisíc vozů, přičemž Frigant a Lung (2003) označují tento výrobní závod termínem „průmyslové kondomium“ (industrial kondominium, s. 746). V posledních letech tento klastr vytvářel okolo 24 tisíc pracovních míst a v rámci Německa patří region k třetímu největšímu centru automobilových dodavatelů, přičemž automobilový průmysl vytváří dalších přibližně 46 000 pracovních míst v navazujících odvětvích (IHK Saarland, 2010). V roce 2008 vykazovalo Sársko nejvyšší podíl zaměstnanosti v automobilovém průmyslu na tisíc obyvatel v celém Německu (IHK Saarland, 2009). Vlivem ekonomické krize však poklesl počet zaměstnanců na přibližně 18 tisíc (údaje k roku 2010). Celková institucionální a síťová dimenze klastru neprošla od 80. let prakticky žádnou evolucí. Interregionální kooperační sítě jsou vyvinuty jen slabě a rovněž nedošlo k rozvoji VaV. Organizační struktura klastru tak do jisté míry připomíná tzv. satelitní výrobní okrsek (Markusen, 1996), kde převládají nadregionální vztahy mezi centrálami a pobočnými závody, nebo tzv. wannabe klasr (Rosenfeld, 1997), tj. prostorovou koncentraci firem ze stejného sektoru bez institucionálního či sociálního ukotvení. Nevyhovující stav se pokusil veřejný sektor změnit založením klastru automotive.saarlad v 2003, který přešel v roce 2006 pod průmyslovou a obchodní komoru Sársko, nicméně výsledky jsou prozatím malé (Trippl, Otto, 2009). Sársko představuje klasický pohraniční region a zejména ve vztahu k automobilovému průmyslu je proto nutné zmínit roli a význam sousedního Lotrinska, které lze považovat také za klasický starý průmyslový region. I v tomto regionu vznikl rozsáhlý automobilový klastr koncentrující přibližně 24 tisíc zaměstnanců (CO, 2006). I v tomto regionu vznikl specializovaný automobilový park, nikoliv dodavatelský, ale produkční. Jedná se o výrobu automobilů Smart (join-venture) v rámci tzv. MCC Smartville parku, který vznikl v roce 1997 jako klasická investice na „zelené louce“ a celkově zaměstnává cca 1 200 zaměstnanců (Dörrenbacher, Schulz, 2008). Řada aktivit veřejného sektoru již od 80. let směřovala do sektoru služeb, ale tyto aktivity našly v první fázi odezvu hlavně u služeb založených na nízkých nákladech (call-centra, logistické parky) než 25 Pro potřeby této části textu byly využity rozhovory s Anjou Petschauer (projektová manažerka gwSaar), Doris Gaa (ředitelka Wirtschaftsfördergesellschaft Saarpfalz) a Reinhardem Rupprechtem (STADCO Saarlouis Ltd.).

95

na vyšší přidané hodnotě. Tyto aktivity se nesly ve snaze aktivizace endogenního potenciálu regionu, ale přestože cílem bylo nastartování high-road strategie, výsledky těchto snah a politik odpovídaly v převážné míře low-road strategii (Reindl, 2000). Teprve v druhé polovině 90. let se začínají reálně projevovat snahy o podporu znalostně založených služeb (knowledge intensive industries). Začíná se konstituovat nový „unrelated“ klastr ICT. V roce 1997 jej tvořilo přibližně 70 podniků (1 400 zaměstnanců) vzniklých na bázi spin-offs z výzkumných institucí (nejznámější příklad IDS-Scheer). Dynamický nárůst tohoto klastru dokumentuje stav v roce 2006, kdy ICT klastr tvořilo 836 firem s 10 400 zaměstnanci (Trippl, Otto, 2009). Paralelně vnikají klastrové iniciativy v oblasti nanotechnologií nebo i v tradičních sektorech služeb jako logistika. Přesto je třeba podotknout, že ani rozvoj ICT neindukoval posílení regionálních sítí, jelikož sítě existují mezi vědecko-výzkumnými institucemi a ICT sektorem, ale v rámci sektoru či mezi sektorem a jinými regionálními sektory již jen omezeně (Reindl, 2000). Tento stručný nástin ekonomického vývoje demonstruje proměnu produkčních struktur, což mělo i své konkrétní prostorové projevy. V případě Sárska zánik nekonkurenceschopných podniků či zvyšování racionality výrobních procesů u tradičních odvětví měly za následek vznik řady rozsáhlých průmyslových brownfields. Další část textu bude věnována čtyřem konkrétním konverzím průmyslových brownfields s důrazem na institucionálně-organizační kontext jejich konverze.

6.3 Vybrané příklady regenerace a konverze brownfields Výběr lokalit proběhl formou terénního výzkumu realizovaného v roce 2009, přičemž případové studie těchto lokalit mapují jednak proces regenerace a jednak proces konverze. Dříve nežli bude přistoupeno k samotným případovým studiím, považujeme za vhodné ve stručné formě vymezit klíčové termíny, které jsou využity. Termín brownfields chápeme jako prostory, jejichž fyzické struktury pozbyly původního využití. V minulosti prováděné činnosti často způsobují výskyt ekologických zátěží, což limituje možnosti jejich dalších využití (Alker et al., 2000). Proces regenerace zde aplikujeme dle Lang (2005), který uvádí, že „proces regenerace přesahuje proces urbánní obnovy (urban renewal), protože ten zahrnuje primárně proces esenciální proměny fyzických struktur, urbánní rozvoj (spíše obecná mise) a urbánní revitalizaci, která není konkrétním přístupem a ani metodou (s. 8). Na posledním místě zmíníme proces konverze, který v našem příspěvku aplikujeme ve smyslu „nového využití objektů, které pozbyly svoji původní funkci, což v praxi znamená, že není předem definován stavební program a že se pracuje s existující urbanistickou, stavební a architektonickou strukturou“ (Kunc, Tonev, 2008, s. 32). Hlavní pozornost u těchto studií, jak bylo již uvedeno, bude upřena na institucionálně-organizační aspekty spojené s procesem změny těchto prostorů.

IT-Park Saarland IT-Park Saarland vznikl v roce 2002 po rozšíření Saarbrücker Innovations- und Technologiezentrums (SITZ). V současnosti integruje na 80 firem s vysokou přidanou hodnotou z oblasti informačních technologií, multimédií, automatizace, měřicích technologií a inženýrských a poradenských služeb, jako např. telematika, energetický management, management kvality, recyklace atd., s celkem 1 600 zaměstnanci, přičemž se jedná o jeden z vůbec nejúspěšnějších technologických parků na území Německa. Autoři zvolili pro potřeby tohoto textu tento park nejen z důvodu jeho vysoké úspěšnosti, ale také z důvodu jeho lokalizace ve starém průmyslovém regionu Sárska, což jen zvyšuje jeho atraktivitu, neboť v těchto regionech představuje realizace infrastruktury pro transfer inovací skutečnou výzvu pro regionální rozvoj. Jistou komparativní institucionální a produkční předností Sárska ve srovnání například s Porúřím byla skutečnost, že role velkých firem v regionu byla přeci jen menší, což lze aplikovat jako explanaci pro skutečnost, že s realizací skutečně inovativních konceptů bylo započato o několik let dříve než v Porúří (viz např. Wissen, 2001). V souvislosti s výše uvedenými procesy restrukturalizace byly uzavřeny v lokalitě Burbach 31. března 1983 po dlouhých protestech ze strany zaměstnanců drátovny Georg Heckel, v důsledku čehož vznikl rozsáhlý brownfield. Již v příštím roce iniciovalo město flexibilně debatu o revitalizaci tohoto prostoru v kontextu zvýšení konkurenceschopnosti města. Výsledkem diskuse bylo navržení rozvojo-

96


vého konceptu obsahujícího vytvoření inovačního a technologického centra, které mělo představovat stěžejní pilíř nebo „vlajkovou loď“ hluboké strukturální proměny regionu. Funkcí a významem nového projektu bylo tedy nejen vytvoření pracovních míst s vysokou přidanou hodnotou, ale i proměna lokální image. Výstavbou SITZ byla v roce 1985 pověřena regionální agentura GIU (Gesellschaft für Innovation und Unternehmensförderung), která byla založena v roce 1984 regionálními aktéry jako institucionální inovace na podporu vyšší flexibility a efektivity inovačních aktivit, kdy hlavní podíl drží Landeshauptstadt Saarbrücken – 47,83 %, a dále rovnoměrným podílem 17,39 % jsou zastoupeny Stadtwerke Saarbrücken, Sparkasse Saarbrücken a Stadtverband Saarbrücken. První krok spočíval v nalezení nové filozofie funkčního využití a poté ve vybudování moderní a atraktivní infrastruktury, která měla přizpůsobit a zároveň funkčně propojit původní zástavbu s požadavky inovativních a technologických podniků s přihlédnutím k myšlenkovému odkazu prvních zakladatelů výrobních aktivit. Výše investic plynoucí do rekonstrukce činila od roku 1985 do roku 1992 celkově 30 mil. DM. Investiční záměr byl financován městem Saarbrücken, jehož finanční podíl byl 9,7 mil. DM (včetně koupě pozemku v ceně 4,6 mil.), dále spolkovou zemí Sársko (7,6 mil. DM), zároveň byla využita možnost kofinancování z fondů EU (12,7 mil. DM). Po ukončení této první etapy existovalo v rámci parku 38 firem s celkovým počtem 305 zaměstnanců (z toho 24 firem bylo nově založených) koncentrovaných na ploše 10 880 m² kancelářských, laboratorních a výrobních ploch a již v této době což je společná patřil kProduktion), nejúspěšnějším technologickým parkům vaktivita Německu.privátních firem, Universität des

Saarlade V další etapě,a od roku 1993 do roku lokalizovala činnost do (HTW), areálu celárespektive řada podniků centrum pr (UDS) Hochschule für 1996, Technik und svou Wirtschaft s vysokou přidanou hodnotou ze sektoru informačních technologií. Z nejvýznamnějších můžeme uvést transfer technologií mimo jiné na recyklaci, robotiku, IDS Scheer AG, který představujezaměřené s počtem přes 600 zaměstnanců největší firmu v parku, logistiku nebo ZIP a podnikov Saarland (Zentrum für Innovative Produktion), což je společná aktivita privátních firem, Universität řízení. des Saarlades (UDS) a Hochschule für Technik und Wirtschaft (HTW), respektive centrum pro transfer technologií zaměřené mimo jiné nasituačního recyklaci, robotiku, logistiku Saarland a podnikové řízení. Obrázek 18: Vizualizace plánu IT-Park Obrázek 18: Vizualizace situačního plánu IT-Park Saarland

Komentář: Na vizualizaci můžeme v jeho pravé (v reálu ve východní části) části identifikovat původní areál Burbachu a v levé novou rozvojovou plochu dolu Alsbach. Již zmiňované centrum pro transfer technologií Zentrum für Innovative Produktion Saarland realizuje své aktivity v původní budově fabriky (D2) a největší firma IDS Scheer AG sídlí v budovách C3 a C2. Přirozeným centrem evokující prostorovou autenticitu je park Grüne Mitte s Business-Communication-Center. Zdroj: www.itparksaarland.de V roce 1997 byla poslední

disponibilní plocha prodána investorovi. Pro deskrip dynamického rozvoje parku lze použít srovnání mezi lety 1992 a 2000, kdy vzros počet nových firem o 16, jež vytvořily cca 800 nových pracovních míst. Výrazným měkkých faktorů regionálního rozvoje 97 marketingovým úspěchem bylo zařazení SITZ Profilace mezi „Světoznámé projekty“ výstav EXPO 2000. Další výrazné investice v roce 2002 v podobě vzniku podnikatelskéh inkubátoru SPLIT o ploše 1 284 m² s adekvátním portfoliem služeb a rozšířen

V roce 1997 byla poslední disponibilní plocha prodána investorovi. Pro deskripci dynamického rozvoje parku lze použít srovnání mezi lety 1992 a 2000, kdy vzrostl počet nových firem o 16, jež vytvořily cca 800 nových pracovních míst. Výrazným marketingovým úspěchem bylo zařazení SITZ mezi „Světoznámé projekty“ výstavy EXPO 2000. Další výrazné investice v roce 2002 v podobě vzniku podnikatelského inkubátoru SPLIT o ploše 1 284 m2 s adekvátním portfoliem služeb a rozšíření prostorových kapacit IDS Scheer AG vyvolalo současně otázku dalšího strategického směřování parku zejména ve vztahu k marketingové strategii. Ke konci roku 2002 bylo SITZ změněno na IT Saarland, což přesněji korespondovalo s tematickou profilací parku (tzv. positioningem) na trhu, kterou bylo nutno posílit vzhledem k další expanzi parku do přilehlého areálu bývalého dolu Alsbach o ploše cca 80 000 m2, s jejíž realizací bylo započato v roce 2001. V další etapě, mezi lety 2002 a 2005, bylo investováno 12,34 mil. eur, z nichž 7,05 mil. eur pocházelo ze zdrojů spolkové vlády a strukturálních fondů, částkou 1,76 mil. eur se podílelo společně město Saarbrücken a 3,53 mil. eur bylo získáno z výkupu pozemků (Eisenbeis, Bollendorf, Schulz, 2005). Velká část investic v rozsahu 3,7 mil. eur byla určena k vylepšení infrastruktury měkkých lokalizačních faktorů, kdy bylo postaveno Business Communication Center s širokou nabídkou služeb prostorově integrovaných do dvacetihektarového parku Grüne Mitte a pro potřeby zaměstnanců vznikly jesle pod názvem KIT@. Další rozvoj parku směřuje k prohlubování multifunkční komplexity s konceptem „Práce v parku“ („Arbeiten im Park“).

Weltkulturerbe Völklinger Hütte26 Mimo výše uvedený příklad patří mezi nejznámější objekt nepochybně areál vysokých pecí ve Völklingenu, ležící v průmyslovém městě stejného názvu o počtu přibližně 40 tisíc obyvatel. Huť byla založena v roce 1873 a v roce 1965 v ní pracovalo okolo 17 tisíc zaměstnanců. Produkce zde byla ukončena v roce 1986, přičemž obratem byla vzata pod památkovou péči, ale rozsah památkové péče, respektive rozsah areálu pro muzejní účely nebyl jasný. Komplexní dokončení restaurace výrobního komplexu hutí se plánuje na rok 2015 (hlavně z národních prostředků). V roce 1994 byla na základě iniciativy spolkové vlády započaté v roce 1992 sedmihektarová část areálu zařazena na seznam památek UNESCO. O pět let později byla založena nositelská organizace Weltkulturerbe Völklinger Hütte, která areál spravuje a rozvíjí. Roční náklady na údržbu dosahují v průměru 6 až 8 mil. eur ročně. V roce 2011 navštívilo památku více než 400 tisíc návštěvníků, přičemž přibližně 40 % z nich pocházelo ze Sárska a zbylá část nepocházela z regionu (47 % z Německa a 13 % ze zahraničí), přičemž pro domácí turisty je hlavní motivací návštěva výstav, zatímco turisté mimo region přijíždějí primárně za průmyslovým dědictvím (John et al., 2010). Jen pro ilustraci, v roce 1998 navštívilo památku 30 tisíc návštěvníků, o osm let dříve jen okolo dvou tisíc, což ukazuje, že konverze takových areálů je dlouhodobý proces (Hinterhuber et al., 2001). Areál taktéž svým vývojem dokumentuje posun ve využívání průmyslového dědictví od „industriální památky“ směrem k „inscenování“ nevšednosti například tím, že klíčovým produktem jsou temporární výstavy (klíčové zejména pro přilákání obyvatel regionu), kdy nejúspěšnější výstava o historii Keltů přilákala v období od listopadu 2010 do srpna 2011 na 200 tisíc návštěvníků, což z ní učinilo prozatím nejúspěšnější výstavu v historii Sárska (Opus, 2011). Více než 20 let konverze areálu na „ikonu industriálního cestovního ruchu“ lze považovat za „úspěšný příběh“, který ilustruje schopnost nelezení konsenzu, definování priorit v podobě produktu cestovního ruchu (ve smyslu „nové kombinace“) či schopnost atrakce investic. Mimochodem v rámci programovacího období 2000–2006 (region spadal pod Cíl 2) byly prostředky určené pro podporu cestovního ruchu jen pro tři projekty, mezi které spadal i areál! Avšak rozvoj Völkligen Hütte má i své stinné stránky, a sice ani v průběhu 20 let nedošlo k funkční integraci s městem. Areál sice leží mimo kompaktní zástavbu, ale snahy o přelití pozitivních efektů do města jsou prozatím neúspěšné, což v praxi znamená, že ačkoliv areál navštíví ročně statisíce návštěvníků, tak město z nich profituje minimálně. Ostatně výstavba nového parkoviště pro 2 500 automobilů (investice 5,2 mil. eur) u areálu tento trend zřejmě nezmění. Intenzivní průmyslová činnost zanechala v Sársku řadu nevyužitých průmyslových objektů a areálů, což vedlo i k politické iniciativě spolkové vlády, která v roce 2000 ustanovila komisi „Industrieland Saar“ 27. Výstupem aktivit této komise bylo jednak definování prioritních projektů zhodnocující vybrané 26 Pro potřeby případové studie Weltkulturerbe Völklinger Hütte byl využit rozhovor s projektovým manažerem WVH Peterem Backesem.

98

27 Předsedou komise byl mimo jiné bývalý ředitel společnosti IBA Emscher Parku Karl Ganser a ředitelem IKS je Karl Kleineberg, který byl jedním ze zaměstnanců. Některé přístupy tak můžeme interpretovat jako jeden z výsledků IBA jako Workshop for the Future of Old Industrial Areas (Knapp, 1998).

vytvoření kompetentní instituce pro konverzi těchto areálů (viz níže). Každý z prioritních projektů měl rozdílnou tematickou profilaci. Již zmiňovaný areál Völklinger Hütte má plnit roli hlavního centra a ikony industriálního cestovního ruchu či průmyslového dědictví regionu. Dalším dvěma prioritním průmyslovým areálům, tj. průmyslové areály a jednak vytvoření kompetentní instituce pro konverzi těchto areálů (viz níže). Každý bývalým dolům v Göttelbornu a Redenu, bude věnován následující text. z prioritních projektů měl rozdílnou tematickou profilaci. Již zmiňovaný areál Völklinger Hütte má plnit roli hlavního centra a ikony industriálního cestovního ruchu či průmyslového dědictví regionu. Dalším dvěma prioritním průmyslovým areálům, tj. bývalým dolům v Göttelbornu a Redenu, bude věnován následující text.

Obrázek 19: Areál vysokých pecí Völklingen Obrázek 19: Areál vysokých pecí Völklingen


Předsedou komise byl mimo jiné bývalý ředitel společnosti IBA Emscher Parku Karl Ganser a ředitelem IKS je Karl Kleineberg, který byl jedním ze zaměstnanců. Některé přístupy tak můžeme interpretovat jako jeden Garten Reden28 z výsledků IBA jako Workshop for the Future of Old Industrial Areas (Knapp, 1998).

26

Důl v Redenu byl otevřen v roce 1847 a v období vlády národního socialismu byl tento důl zaměstnávající 4 000 horníků s denní produkcí 7 000 tun „vzorovým závodem“, čemuž odpovídal i zvolený 148krizí (1957) zaměstnával důl okolo 8 000 zaměstarchitektonický styl při jeho rozšíření. Před uhelnou nanců, což z něj činilo největší důl v celém Sársku, nicméně v 80. letech zaměstnával již jen třetinu horníků a úpadek vyvrcholil v roce 1995 jeho uzavřením (Pasche, 2007). Podle závěrů komise má areál v budoucnu kombinovat „přírodu“ – „novou divočinu“ – „ekologii“, čemuž ostatně odpovídá i název 28

Pro potřeby případových studií Reden a Göttelborn byl využit rozhovor s ředitelem IKS Karlem Kleinbebergem.

99

„Zahrady Reden“, přičemž hovoříme o ploše rozkládající se na 130 ha, kdy plochy pro komerční development tvoří 20 ha. Pro potřeby rekultivace a regenerace byl vytvořen v roce 2002 masterplan definující základní rysy funkčního využití. Stavební práce byly započaty v roce 2004 a zahrnovaly rekultivaci 45 000 m2 pro budoucí investory. V souladu s ekologickou filozofií celého projektu sázející na energetickou soběstačnost bylo o tři roky vybudováno zařízení kombinující využití geotermální energie a biomasy (ta se pěstuje na krajinné dominantě areálu, rozsáhlé haldě). Pro potřeby cestovního ruchu bylo vystavěno parkoviště umožňující pojmout 500 tisíc návštěvníků v roce a současně byl areál napojen na síť cyklostezek. Od započetí realizace projektu bylo prozatím investováno okolo 45 mil. eur, z nichž devatenáct pocházelo od nositelské organizace (Industriekultur Saar), pět z veřejných dotací a dvacet jedna od privátních investorů. Dále vzniklo okolo 170 pracovních míst a z rekultivovaných ploch bylo privátními investory využito více než 40 %. Největší investicí z privátního sektoru bylo vybudování prehistorického zábavního parku Gondwana. V dalším rozvoji bude věnována pozornost na zvýšení využitelnosti dvou hald pro volnočasové aktivity či cestovní ruch (např. vodní příkop či pětikilometrová stezka pro jízdu na skateboardu), vysoká pozornost je věnována kvalitě prostředí (urban design), a to nejen ve vysoce estetickém mobiliáři, ale také využitím vody jako významného prvku tvorby atraktivního prostředí (součástí mají být tzv. vodní zahrady).

Obrázek 20: Využití vody jako významného prvku urban designu v Garten Reden Obrázek 20: Využití vody jako významného prvku urban designu v Garten Reden

Zdroj: Autor:autoři Ondřej Slach

Důl Göttelborn

Důl Göttelborn

Třetím prioritním prioritním průmyslovým areálem se stal důl Göttelborn o rozloze o130 ha, kde130 byla Třetím průmyslovým areálem sebývalý stal bývalý důl Göttelborn rozloze ukončena těžba až v roce 2000. Tento areál by se měl proměnit v příštích dekádách na prostor splňující ha, kde byla integrující ukončena těžba až v roce 2000. formy Tento areál by se měl proměnit nároky 21. století, na jednom prostoru různorodé práce, bydlení a volného času při inteligentním stávajících struktur.nároky Tento ambiciózní cíl bylintegrující vetknut takéna do celého náv příštícha inovativním dekádách využití na prostor splňující 21. století, jednom zvu projektu – „Cité der Industriekultur“. Areál se nachází metaforicky „uprostřed ničeho“, čili typicky prostoru různorodé formy práce, bydlení a volného času při inteligentním pro urbanisticky chaoticky utvářenou průmyslovou krajinu v obci s 2 300 obyvateli, ale v bezprostřední a inovativním stávajících struktur. ambiciózní byl Vvetknut do spádové oblasti dovyužití 15 kilometrů žije okolo 150 tisícTento obyvatel (Kleineberg,cíl 2006). první fázitaké konverze celého názvu projektu – „Cité der Industriekultur“. Areál se nachází metaforicky byla provedena komplexní rekonstrukce nevyhovující technické infrastruktury (např. 3 000 metrů nové kanalizace) a taktéž byla vytvořena základní struktura zastavěné části bývalého dolu, kte„uprostřed ničeho“, čili typicky pro morfologická urbanisticky chaoticky utvářenou průmyslovou rá byla následována sanací a opravou stávajících budov, ve kterých vzniklo okolo 20 000 m² komerčkrajinu v obci s 2následně 300 obyvateli, v bezprostřední spádové investice oblasti do 15 kilometrů ních prostor. Ty byly doplněnyale hotelem a restaurací. Dosavadní se pohybují ve výši

žije okolo 150 tisíc obyvatel (Kleineberg, 2006). V první fázi konverze byla provedena komplexní rekonstrukce nevyhovující technické infrastruktury (např. 3 000 metrů 100 měkkých faktorů regionálního rozvoje nové Profilace kanalizace) a taktéž byla vytvořena základní morfologická struktura zastavěné části bývalého dolu, která byla následována sanací a opravou stávajících budov, ve kterých vzniklo okolo 20 000 m² komerčních prostor. Ty byly následně doplněny

cca 330 stálých pracovních míst, výukové prostory zde má i vysoká škola (Hochschule für Technik und Wirtschaft des Saarlandes). Bývalý důlní pokles 16 ha zaplněný spodní vodou byl využit pro umístění solárních panelů. Do budoucna se budou aktivity upírat k atrakci dalších investic a významným prvkem bude taktéž 40 mil. eur (z toho 5 mil. z privátních zdrojů), usídlilo se zde přes 20 firem (hlavně malé a středně velké podporapodniky) „spontánní“ rekultivacepřesného prostřednictvím „novégenerujících divočiny“. z oborů nanotechnologií, strojírenství či tzv. zdravotnictví cca 330 stálých pracovních míst, výukové prostory zde má i vysoká škola (Hochschule für Technik und Wirtschaft des Saarlandes). Bývalý důlní pokles o rozloze 16 ha zaplněný spodní vodou byl využit pro umístění solárních panelů. Do budoucna se budou aktivity upírat k atrakci dalších investic a významným prvkem bude podporaprůmyslového „spontánní“ rekultivace tzv. „nové divočiny“. Obrázek 21:taktéž Ukázka lesaprostřednictvím v areálu dolu Göttelborn Obrázek 21: Ukázka průmyslového lesa v areálu dolu Göttelborn

Autor: Ondřej Slach Zdroj: autoři V textu již bylo zmíněno, že komise „Industrieland Saar“ ustanovila „speciální“ organizaci, která byla pověřena prosazením a implementací ideových konceptů do sociální reality. Tato společnost pod názvem Industriekultur Saar (IKS) vznikla v roce 2001 a v současnosti výhradně zodpovídá za dvě poV textu sledně již bylo zmíněno, žespolečnost komise „Industrieland Saar“proustanovila „speciální“ jmenované konverze. Tato je součástí spolkové společnosti podporu ekonomiky Strukturholding Saar (SHS), kde má spolková země Sársko majoritu. Integrace nově vzniklé IKS do organizaci, která byla pověřena prosazením a implementací ideových konceptů do etablované společnosti nebyla výhodná jen z hlediska větší institucionální stability a politické legitimity, především mohla IKS čerpat finanční dostalo se jí exkluzivního k finanč- v roce sociálníalereality. Tato společnost podprostředky, názvemtedy Industriekultur Saar přístupu (IKS) vznikla ním prostředkům. Zde je nutno poznamenat, že SHS disponuje vysokým základním jměním, například 2001 atisíci v současnosti výhradněplochami, zodpovídá dvěa tento posledně konverze. nájemními byty či komerčními které jsouza ziskové zisk je pakjmenované investován do méně výnosných projektů jako např. do areálů dvou bývalých dolů. Jedná se tedy o diametrálně odlišnou Tato společnost je součástí spolkové společnosti pro podporu ekonomiky praxi, než jaká je aplikována například v České republice, kde panuje všeobecná snaha o maximální privatizaci a Saar upřednostňování řešení. Strukturholding (SHS),čistě kde„tržních“ má spolková země Sársko majoritu. Integrace nově

vzniklé IKS do etablované společnosti nebyla výhodná jen z hlediska větší institucionální stability a politické legitimity, ale především mohla IKS čerpat finanční prostředky, tedy dostalo se jí exkluzivního přístupu k finančním prostředkům. Zde je nutno poznamenat, že SHS disponuje vysokým základním jměním, například tisíci nájemními byty či komerčními plochami, které jsou ziskové a tento zisk je pak Profilace měkkých faktorů regionálního rozvoje

151

101

Obrázek 22: Areál dolu Göttelborn Obrázek 22: Areál dolu Göttelborn


Zdroj: autoři

6.4 Shrnutí a inspirace pro transfer přístupů k rozvoji území Vertikální měřítkový posun na úroveň regionů, přesněji na úroveň Moravskoslezského kraje (dále

6.4 a inspirace pro transfer přístupů k rozvoji území jen Shrnutí MSK), potažmo Ostravska, nám přinese další, vysoce inspirativní impulzy. V našich studiích jsme

se častěji zabývali možností transferu přístupů zregionů, Porúří, Manchesteru Vertikální měřítkový posun inovativních na úroveň přesnějia dalších na regionů, úroveň nicméně Sársko z řady důvodů, které budou zmíněny, představuje téměř „analogicky maximální“ reMoravskoslezského kraje (dále jen MSK), potažmo Ostravska, nám přinese další, ferenční region pro MSK (potažmo Ostravska a i z tohoto důvodu je mu věnována značná pozornost v tomto inspirativní textu). Průmyslová trajektorie závislostistudiích byla založena na dostupných uhlí) vysoce impulzy. V našich jsme se častějisurovinách zabývali(černé možností a z nich odvíjejících se odvětví (natural resource based path dependence, Martin, Sunley, 2006), jedtransferu inovativních přístupů z Porúří, Manchesteru a dalších regionů, nicméně ná se tedy v obou případech o montánní průmyslové regiony, které jsou navíc relativně velikostně Sársko z řady důvodů, kteréregiony). budouV blízkosti zmíněny, představuje téměř „analogicky a i polohově srovnatelné (příhraniční obou regionů se nacházejí další průmyslové regiony analogického charakteru, i když například hustota obyvatelstva je v případě Sárska vyšší (413 maximální“ 2referenční region pro MSK (potažmo Ostravska a i z tohoto důvodu je mu obyvatel/km ) než v Moravskoslezském kraji (227 obyvatel/km2), na druhou stranu regionální centrum věnována pozornost textu). Průmyslová trajektorie závislosti byla Saabrückenznačná je téměř dvakrát menšívvetomto srovnání s Ostravou. Objem produkce například v těžbě černého uhlí dosahoval v Sársku v době vrcholu (před rokem 1957) okolo 16,5 mil. tun ročně, zatímco na založena na dostupných surovinách (černé uhlí) a z nich odvíjejících se odvětví Ostravsku okolo 24 mil. tun ročně (Havrlant, 2010). V tradičních montánních sektorech tvořících hlavní (natural resource based path Martin, Sunley, 2006), jedná se kutedy produkční bázi regionu (uhlí-ocel) je i dependence, přes kontinuální proces restrukturalizace stále zaměstnáno mulovaně v Sársku přes 31 000 zaměstnanců, v MSK pak okolo 45 tisíc zaměstnanců. Hlavní rozdíl v obou případech o montánní průmyslové regiony, které jsou navíc relativně vytváří těžba uhlí, protože v Sársku zaměstnává již jen okolo 3 800 zaměstnanců, zatímco v MSK stále velikostně a i polohově srovnatelné (příhraniční regiony). V blízkosti obou regionů se okolo 15 tisíc. Ostatně sektor těžby uhlí byl v Sársku nejvíce zasažen ekonomickou krizí, kdy jen mezi nacházejí dalšíse průmyslové regiony analogického charakteru, například lety 2007 a 2008 objem vytěženého uhlí dramaticky snížil o neuvěřitelných 73 % zi když 3,526 mil. tun na 957 tisíc tun (MSK okolo 11 mil tun ročně). V sektoru ocelářství v obou regionech dominují velké hustota obyvatelstva je v případě Sárska vyšší (413 obyvatel/km²) podnež niky, konkrétně Dillinger Hüttenwerke AG (5 900 zaměstnanců) a Saarstahl AG (4 500 zaměstnanců) v Moravskoslezském kraji (227 naželezárny, druhouEvraz stranu regionální(vlastnící centrum v Sársku, v MSK pak Vítkovice Heavyobyvatel/km²), Machinery, Třinecké či ArcelorMittal mimo jiné také Saarstahl AG). V dalším tradičním sektoru – strojírenství – pak naopak vykazuje vyšší zaměstnanost Sársko (16 000 zaměstnanců) než MSK (8 800 zaměstnanců). Mimochodem právě strojírenství projevilo v Sársku během krize nejvyšší míru 152adaptability ze všech sektorů, protože po poklesu v roce 2009 zaznamenalo v roce 2010 růst obratu o 77,3 %. Celkově pracovalo ve zpracovatelském průmyslu v Sársku okolo 78 013 zaměstnanců, zatímco v MSK 89 682 zaměstnanců,29 ale například v roce 2008 generoval zpracovatelský průmysl v Sársku 82 591 zaměstnanců, v MSK dokonce 104 912, což poukazuje na rozdílnou míru odolnosti (reselince) obou regionů. 29

102

Jedná se pouze o rámcové údaje, které se mohou lišit, protože v Sársku se vztahuje počet zaměstnanců k podnikům na 20 zaměstnanců, kdežto v MSK pouze podniků se 100 a více zaměstnanci se sídlem v kraji.

Mnohem zajímavější je však vznik nových odvětvových trajektorií v Sársku, což již bylo popsáno výše, ve srovnání s vývojem v Moravskoslezském kraji po roce 1989. Martin, Sunley (2006) nastiňují několik variant vzniku nových odvětví v regionu, přičemž klíčový impulz „nový“ sektor automobilového průmyslu byl do regionu „transplantován“ v podobě závodu Ford v Saarlouis, tedy ne nepodobně, jak tomu bylo v Moravskoslezském kraji v případě investice Hyunday. Ostatně i v blízkosti tohoto montážního závodu se nachází další velký montážní závod (Kia, Smart), nicméně vlastnická struktura dodavatelů (hlavně Tier 1 a 2) je vysoce odlišná a hovoří spíše v neprospěch MSK, protože dominují pobočky zahraničních společností (podrobně k tématu viz Blažek, 2001). V rámci diverzifikace regionálního produkčního systému vsadilo v 90. letech Sársko na podporu ICT, identicky jako (později) MSK, přičemž počet zaměstnanců se pohybuje v obou regionech na stejné úrovni, nicméně v Sársku se jedná o znalostně intenzivnější oblasti ICT. A konečně i MSK se snaží podporovat identicky jako Sársko progresivní sektor jako nanotechnologie. Z pohledu průmyslu či nových sektorů lze při komparaci vypozorovat, že například další rozvoj automobilového klastru v MSK má své limity a jeho velikost se již zřejmě příliš zvětšovat nebude (spíše fáze stabilizace), což nekoresponduje s představami regionálních politiků a bohužel částečně i akademických expertů. Taktéž některé výzkumy ukazují (Blažek et al., 2011), že ICT sektor nedisponuje příliš vysokou inovační kapacitou a soustředí se v převážné míře na „customizaci“ globálních platforem, což bude vyžadovat minimálně podobné aktivity, jaké byly realizovány v tomto ohledu v Sársku v minulosti. Z celkového pohledu oba regiony vykazují rysy fragmentovaných regionálních inovačních systémů. Další poznatek se váže k poklesu počtu obyvatel, se kterým se potýkají oba regiony. Podle demografických projekcí má poklesnout počet obyvatel Sárska do roku 2060 o 33 % a v MSK „jen“ o 18 %, avšak s tím rozdílem, že demografická projekce je konstruována bez migrace, přičemž migrační saldo bylo mezi lety 1991 až 2009 v průměru -912 obyvatel ročně (podrobně ke struktuře populačních změn na příkladu Ostravy viz např. Ivan, Horák, 2011). Tento vývoj neukazuje v zásadě nic neočekávaného, ale právě příklad Sárska ilustruje fakt, že pouhá orientace na ekonomický růst není řešením eliminace populačního poklesu, což bývá v kontextu nejen regionu MSK, ale i např. města Ostravy opomíjeno (méně politicky korektně vyjádřeno – ignorováno). Pokud budeme uvažovat v intencích inspirací pro kontext České republiky ve vztahu k regeneraci území, pak lze uvažovat následovně. Všechny čtyři příklady kombinují konverzi průmyslových brownfields v duchu modelu CABERNET spočívající v rozdělení brownfields na kategorie A (konverze privátním sektorem), B (konverze na bázi PPP), C (konverze veřejným sektorem), kdy kategorie A se nevyskytuje, což není vzhledem k povaze regionu překvapivé. První případ areálu Völlkligen Hütte spadá do kategorie C, ale další tři areály jsou kombinací B a C. Některý typ konverze ale odpovídá rozšířenému pojetí modelu CABERNET v podání Butzin et al. (2006), kteří právě na příkladu průmyslového regionu Porúří doplňují tento model o kategorii D, což jsou dlouhodobě nevyužitelné plochy. Právě tyto plochy skýtají prostor pro rozvoj „nové divočiny“ (viz např. Lipský, 2007) či „průmyslových lesů“ (Industriewälder), které mohou napomáhat rozvoji regionu trojím způsobem. Zaprvé mohou být využity pro volnočasové aktivity obyvatel regionu a přispívají k vylepšení image regionu (Franz et al., 2008), zadruhé dávají vzniknout unikátním biotopům a zatřetí příroda „šetří“ vlastním přirozeným působením „sanační“ náklady a může zvyšovat kvalitu životního prostředí. Na zvolených příkladech se ukazují výhody integrovaného přístupu, který kombinuje diferencované přístupy zohledňující různou povahu ploch v těchto areálech, jež reprezentující „archetypy“ postindustriální krajiny nazývané patchwork management (Butzin et al., 2006). Výstižně to pojmenovává ředitel IKS Karl Kleineberg, když tvrdí o projektech Garten Reden a Göttelborn, že „největším nepřítelem našich snah je kombinace netrpělivosti a tvrdošíjnosti. Strukturální proměna potřebuje čas, vůli a odvahu ke změně a novým integrovaným přístupům“ (Kleineberg, 2006, s. 330). Dalšími inspirativními prvky jsou dle našeho názoru institucionální zajištění konverze těchto areálů profesně řízenou intermediální institucí (viz výše) a také jasné definování klíčových projektů (tolik vzývaný, ale často vinou upřednostňování parciálních zájmů různorodých koalic o to méně realizovaný), zvyšujících efektivitu „kolektivní akce“ za účelem prosazení pozitivních změn na území. I přes odlišné rámce postsocialistických zemí či regionů (Sucháček, 2005), celkově tedy rozdílný kontext, lze Sársko považovat za analogicky unikátní „laboratoř“ pro hledání možných cest budoucího rozvoje průmyslových regionů v České republice. I z tohoto důvodu je nepochybně škoda, že tento region nebyl zahrnut například do komparativní studie k aktualizaci současné Strategie rozvoje Moravskoslezského kraje na léta 2009–2016, ale v aktuální Strategii konkurenceschopnosti Ostravy do roku 2020 je mezi benchmarkingovými městy uveden Saarbrücken.


103

7. Prostorová organizace kreativních odvětví v Moravskoslezském kraji30 Tato případová studie si klade za cíl přispět k porozumění prostorové organizace kreativních odvětví ve vazbě na měkké faktory regionálního rozvoje v podmínkách Moravskoslezského kraje. Pro účely dosažení tohoto cíle byla vytvořena tato struktura: V první, teoreticky orientované, části textu jsou představeny strukturální rámce evoluce kreativních odvětví včetně nástinu jejich možného vymezení. Zahrnuta je také prostorová dimenze kreativních odvětví, a to jak z hlediska jejich prostorové organizace, tak i z hlediska kontextu starých průmyslových regionů. Přemostění mezi teoretickou a empirickou částí tvoří stručný exkurz stavu kreativních odvětví v Evropě a České republice. Stěžejní empirická část práce analyzuje prostorové vzorce rozmístění kreativních odvětví v Moravskoslezském kraji. V závěru jsou diskutovány získané poznatky a širší implikace vzniknuvší na bázi komparace a syntézy mezi teoretickou a empirickou částí textu. Kreativní odvětví jako celek přestavují v současnosti jeden z nejdynamičtějších sektorů světové ekonomiky, což potvrzuje i Scott (2000), který uvádí, že kulturní produkty všeho druhu utvářejí a konstantně zvyšují své podíly na výstupech moderního kapitalismu a sektory vyrábějící tyto produkty reprezentují v současnosti nejdynamičtější sektory (Scott, 2000, str. 3), přičemž hlavní příčiny lze identifikovat v následujících procesech: V procesu konvergence kultury a ekonomie. Jinými slovy, ekonomie je kulturalizována a kultura je ekonomizována (viz např. Klaus, 2006). Mezi odvětví, které signifikantním způsobem demonstruje tuto konvergenci, patří reklama, neboť funkčně integruje jak kulturu, tak i ekonomiku (Thiel, 2007). V proměně nabídky. V ekonomickém systému přebral konzum hlavní roli. Ještě na konci 70. let mohli výrobci určovat svou produkcí spotřebu a zákaznicí byli nuceni kupovat standardizované modely produkované v masové míře. Od 80. let minulého století se vztah mezi poptávkou a nabídkou proměnil zásadním způsobem. Do popředí vystoupily individuální požadavky konzumentů a segmentovaných cílových skupin (srovnej Rumpel, 2002). Podniky byly nuceny změnit masovou produkci na flexibilní specializovanou produkci, což se projevilo na úrovni podnikových struktur (vertikální – in house – dezintegrace), produkce a logistických systémů (just-in-time). Koncentrace podniků na podchycení rychlých změn poptávky měla za následek, že marketing se stal klíčovým komponentem podnikových strategií. Produktová diferenciace vzniká na strategiích koncipovaných s využitím průzkumu trhu (Helbrecht, 2001). Kultura konzumu. Konzumní kultura je podmiňována společenskou diferenciací v postmoderní společnosti, pro kterou je typická její silná individualizace, pluralizace životních stylů, tj. akceptování alternativ (alternativní způsoby života). V klasické moderní společnosti dominovala vertikální sociální stratifikace společenských tříd, kterou Giddens (1999) rozlišuje a definuje jako rozsáhlou skupinu lidí, kteří mají obdobné ekonomické prostředky, což má velký vliv na jejich způsob života. Základem třídních rozdílů jsou majetkové poměry a typ zaměstnání. Vyšší třídu tvoří zaměstnavatelé, bankéři, průmyslníci a špičkoví manažeři – zámožní lidé, kteří vlastní anebo přímo ovládají výrobní prostředky. Střední třídu představují „bílé límečky“, tj. úředníci a odborníci. Dělnickou třídu pak tvoří manuálně pracující. Stratifikaci můžeme provádět také na základě dalších indikátorů, jako je např. příjem, dosažené vzdělání atd. Nicméně v postmoderní společnosti mimo vertikální stratifikace, vstupují do popředí především horizontální diferenciace zohledňující spotřebitelské, regionální, kulturní a normativní aspekty životních stylů (Helbrecht, 1997). Ty se odrážejí v různých životních stylech a ve specifických sociálních a kulturních milieu, které tvoří skupina aktérů s podobnými postoji, dispozicemi a praktikami, čímž se odlišují (distinkce, Helbrecht, 2001) od ostatních skupin. Hlavním prvkem horizontální stratifikace je pak životní styl, který lze definovat jako individuální vzorec časoprostorově strukturovaného jednání a chování odvíjející se od rodinných, prostorových a životních preferencí (Helbrecht, Pohl, 1995). Různé životní styly a konzumní kultura střední třídy se projevují při spotřebě, kdy při nákupu prakticky jakýchkoliv produktů nesledují zákazníci jejich skutečnou užitnou hodnotu – hlavním argumentem pro volbu produktu je spíše kulturní hodnota produktu, přičemž tuto skutečnost podporuje potřeba společenské distinkce, v negativní slova smyslu „definování sebe sama skrze vlastněné statky“ (Baumann, 2002). Produkty jsou pro jejich vlastníky symboly statusu, sociální identity nebo vlastního vymezení (Helbrecht, 2001). 30

104

Zkrácená část této kapitola byla dříve publikovaná v práci: Rumpel, P., Slach, O.,Koutský, J. (2010): Creative industries in spatial perspective in the old industrial Moravian-Silesian region. E+ M Ekonomie a Management, roč. 8, č. 4, s. 30-46.

Nárůst symbolické hodnoty produktů. Lash a Urry (1994) tvrdí, že hlavní část přidané hodnoty produktů je v současnosti tvořena symbolickou a estetickou hodnotou, tedy že jsou produkovány více symboly než materiální objekty a zboží a služby se stávají stále více estetickými entitami se symbolickým rozměrem. Jinými slovy praktická užitnost u produktů kreativního průmyslu ustupuje estetické, symbolické a expresivní hodnotě (Mossig, 2004). Výše uvedený stručný exkurz do společenských změn je potřebný i z toho důvodu, že kreativní odvětví nelze podle Langa, Miega (2008) vnímat pouze jako část „tržně kalkulovatelné“ ekonomiky, ale především jako systém produkce symbolů a významů. To znamená, že tržní hodnotu produktů kreativních odvětví nelze vysvětlit pouze na základě poptávky, nabídky či jasně definované hodnoty, ale je nutné je chápat v jejich kontextu sociálních sítí, které je utvářejí, legitimují a spotřebovávají. Narůstající význam kreativního průmyslu se logicky projevil i v odborném zájmu v oblasti lokálního a regionálního rozvoje (např. Mossig, 2002, Power, 2003, Jayne, 2005). V centru pozornosti se nacházejí jednak otázky prostorové organizace kreativního průmyslu, jednak možnosti jeho stimulace v zájmu posilování konkurenceschopné pozice jednotlivých území. V souvislosti s kreativním průmyslem jsou nejčastěji skloňována globální města (Sassen, 1995) v ekonomicky silných regionech. Zdůrazňování těchto hubs in the space of flows (Castells, 1996) má svoji oprávněnou logiku, neboť tyto nejen symbolické, ale především funkční hubs nabízejí vhodné ekonomické, mocenské, politické a sociální podmínky pro rozvoj kreativního průmyslu (Grabher, 2002, Mossig, 2006, Krätke, 2002). O něco menší pozornost bývá zpravidla věnována roli a prostorové organizaci kreativního průmyslu v odlišných geografických podmínkách, jakými jsou např. staré průmyslové či rurální regiony. Přestože se jedná o dynamické odvětví s vysokým růstovým potenciálem, nebyl jeho přínos doposud na úrovni České republiky adekvátně reflektován, což se projevuje i tím, že nebyl doposud jednoznačně definován. Dalším důvodem může být také relativně slabá pozice kreativních odvětví v rámci české ekonomiky, která se orientuje primárně na produkci relativně komplexních produktů dlouhodobé spotřeby (automotive, strojírenství, elektronika, elektrotechnika), založených na intenzivním využití lidského kapitálu (labour intensive industries) (Nölke, Vliegenthar, 2009) a z hlediska empirického především v obecně slabé datové základně v oblasti služeb a průmyslu (Hampl, 2006), která limituje empirický výzkum v tomto odvětví. Z empirických výzkumů v České republice lze uvést inspirativní práce Institutu divadelního umění (2008), Skokana (2008), Kloudové (2009), Kloudové et al. (2010) či také práce Cigánka (2009, 2011) a aktuální práce z per Bednáře a Grebeníčka (2012). Kreativní odvětví v podmínkách České republiky prakticky kopírují trendy z vyspělých zemí, a tudíž nejsilnější zastoupení má v Praze, která patří k tzv. gama globálním městům (Beaverstock et al., 1999). V ostatních regionech a městech v České republice je kreativní průmysl zastoupen méně výrazně. Tento text je třeba chápat jako jeden z příspěvků do diskuse problematiky kreativních odvětví a jejich principů prostorové organizace v podmínkách České republiky na příkladu Moravskoslezského kraje, v jehož rámci se pokouší deskriptivní analýzou ověřit, zda (a) dochází ke koncentraci kreativního průmyslu i v podmínkách starého průmyslového regionu periferní polohy, (b) do jaké míry je vznik (evoluce) firem závislá na místních podmínkách a (c) nakolik se specifický charakter regionu a jeho poloha projevuje ve velikostní struktuře a stáří firem.

7.1 Definice, vymezení a prostorová specifika kreativních odvětví Kreativní odvětví představují vysoce heterogenní celek a jeho vymezení či definice je spojena s řadou nejasností a komplikací (Pratt, 1997, Power, 2003). Ostatně Scott (2000) poukazuje na skutečnost, že výrobky produkované kreativními odvětvími jsou vysoce diferencované, protože zahrnují jednak tradiční výrobní sektory, jejichž výroba se orientuje na tvorbu hmatatelných produktů (oděvy, nábytek, šperky), jednak na odvětví transformující informace či myšlenky (symboly) do nehmatatelných finálních výstupů (marketing, reklama, divadlo) a taktéž zahrnuje produkty hybridní povahy (nahrávání hudby, vydavatelská činnost). Problematiku nejednoznačnosti definice a vymezení kreativních odvětví, respektive jejich produktů, potvrzují také Traxler et al. (2006), a to z toho důvodu, že kreativní produkty a služby nejsou jednak plně standardizované či předem jasně definovatelné a jednak kreativní produkty a služby jsou natolik komplexní, že často není možné předem stanovit konečný výstup. V odborné literatuře se pak objevuje řada termínů pro označení kreativního průmyslu jako kulturní produkty, kreativní ekonomika, multimédia či kulturní ekonomie, přičemž v rámci toho textu vnímáme tyto termíny jako synonyma. Pro nástin


105

definice vymezení lze vycházet z práce Gibson a Kong (2005), kteří uvádějí tyto základní přístupy: (a) sektorový přístup (sectoral approach), (b) přístup na základě trhu práce a organizace produkce, (c) přístup kreativního indexu.

(a) Sektorový přístup Tento přístup zdůrazňuje symbolický obsah produktů. „Aktivity, které mají původ v individuální kreativitě, schopnostech a talentu a mají potenciál pro tvorbu bohatství a tvorbu pracovních míst skrze generaci a využívání intelektuálního vlastnictví. Tyto aktivity se odehrávají v následujících sektorech: reklama, architektura, umění, design, móda, film, tisk, software a další“ (DCMS, 1998, s. 10). Sektorové definice kreativních odvětví se liší stát od státu, kdy například v Německu je používáno v rámci sektorového průmyslu toto vymezení kreativních odvětví (Arbeitskreis Kulturstatistik, 1999): nakladatelství, hudební nakladatelství filmový průmysl / TV produkce rádia / TV podniky užité/tvořené umění, literatura, hudba noviny / zpravodajské kanceláře umělecké výstavy / muzejní obchody maloobchod s knihami a novinami architektonické kanceláře design (průmyslový, grafický, komerční atd.) další kreativní sektory: multimédia, reklama, SW/hry Z teoreticky sektorově orientovaných přístupů lze zmínit práce Throsbyho (2010), který aplikuje model kulturních průmyslů (odvětví) jako koncentrických kruhů, kdy v centru se nacházejí klíčová kreativní umění, jako např. literatura, hudba, živé umění a výtvarné umění. Druhý kruh je tvořen ostatními klíčovými kreativními odvětvími, jako je např. film, muzea, galerie, knihovny a fotografie. Třetí koncentrický kruh obsahuje širší kulturní odvětví, jako např. památky, nakladatelský průmysl, televizní a rádiové vysílání, zvukové nahrávky, video či počítačové hry. Poslední kruh pak zahrnuje příbuzné odvětví, jako je reklama, architektura, design a móda. Vysoce inspirativní přístup pro komplexnější pojetí při vymezení kreativních odvětví nabízí Pratt (2005), protože pracuje s kreativními odvětvími jako uceleným produkčním řetězcem, ale s tím rozdílem, že produkční řetězec kreativních odvětví se od klasického produkčního řetězce liší v povaze primárního vstupu – kreativitou či přesněji imateriálním kreativním obsahem. Samotná kreativní odvětví či kulturní produkci definuje v „hlubokém“ („depth“) pojetí jako proces vzájemně kontextuálně provázaného kulturního produkčního řetězce („cultural production chain“), kdy tento řetězec dělí na tyto části: Tvorba obsahu („Content origination“) – obvykle autoři, designéři nebo skladatelé. Hodnota je odvozena od duševních autorských práv. Směna („Exchange“) skrze velkoobchod nebo maloobchod, stejně jako skrze muzea, divadla, knihovny, galerie, historické budovy, sportovní zařízení nebo další místa. Reprodukce („Reproduction“) - většina produktů kulturního průmyslu musí být sériově produkována, např. tiskem, hudbou, rádiem, produkcí designově náročných materiálů a produktů. Výrobní vstupy („Manufacturing inputs“). Ideje musejí být transformovány s využitím nástrojů a materiálů v produkty nebo prototypy. K tomu dochází pomocí produkce a distribuce různorodých věcí, např. hudebních nástrojů, filmů, audiovizuálních zařízení nebo barev. Vzdělání a kritika („Education and critique“). Zastřešení jak vzdělání, tak i diskuse kritických myšlenek. Archivace („Archiving“). Zahrnuje knihovny a paměť kulturních forem.

106


Vysoce problematická u sektorového vymezení je skutečnost, že ignoruje řadu sektorů, jejichž konkurenceschopnost se zakládá na využití duševního vlastnictví a kreativitě (Drake, 2003). Dalším problematickým aspektem je samotná otázka distinkce mezi vysokým a nízkým uměním, např. módou (Pratt, 1997) nebo literaturou (Kunzmann, 2002).

Výstižně popisuje význam sítí pro tvorbu kreativních produktů Powell, který uvádí, že „sítě jsou speciálně užitečné pro výměnu komodit, jejichž hodnota je těžko měřitelná. Fenomény, jako jsou know-how, technologické znalosti, poznatky o určitém trhu, je těžké označit cenovkou. Tyto informace není jednoduché získávat, jak na trhu, tak v rámci firemní hierarchie. Časově jen minimálně omezená a interaktivní povaha sítí a relativní absence explicitních způsobů protislužby výrazně zlepšují schopnost pro přenos nových informací a kolektivních procesů učení se“ (Powell, 1990, s. 304).

(b) Přístup na základě trhu práce a organizace produkce Kreativní odvětví patří k „předjezdcům“ restrukturalizace společenských a ekonomických produkčních forem (Krätke, 2002). Firmy v kreativním průmyslu jsou součástí vysoce proměnlivého trhu s vysokou mírou rizika (proměna trhu a módních trendů) a hyperkonkurence promítající se v živelné dynamice paralelně zanikajících starých a vznikajících nových firem. Ekonomická struktura se skládá z vysokého počtu mikro a malých, flexibilně specializovaných firem s vysokou dělbou práce, konkurujících velkým globálním hráčům v daném sektoru (Pratt, Jeffcutt, 2002), přičemž tuto strukturu můžeme považovat za značně bifurkovanou (Reimer et al., 2008). Zároveň se firmy (hlavně multimédia) uchylují z důvo-

Příklad projektové ekologie v reklamě v Soho (Grabher, 2001, 2002, 2004) Organizace inovací v reklamě (projektová ekologie) „vytváří dočasný organizační prostor, ve kterém jsou kombinovány znalosti z různých zdrojů s cílem dosáhnout specifických úkolů“ (Grabher, 2004, s. 1493). Ekologie je tvořena sítí složenou ze vztahů mezi agenturou, dodavateli a skupinou dalších dodavatelů na volné noze (periferie). Každý projekt konstituuje nový projektový tým. Základní princip – (metaforicky) jazzová improvizace.31 Záměrně cílí na prolomení rutiny. V rámci reklamy je pak častá proměna rolí sólista vs. background (orchestr). Kreativní tým (vyjma jádra) se neustále mění podle potřeb. Tato variabilita umožňuje reagovat na specifické a „individuální“ požadavky každého projektu. Příliv nových lidí, nápadů přináší svěží vítr a zabraňuje vzniku rutiny. Logika projektové ekologie paradoxně funguje dle Grabhera v rozporu se zdravým rozumem (common-sense), protože ten velí držet se hesla „nikdy neměň vítězný tým“, což platí dominantně pro odvětví založená na kumulativní povaze (již výše zmiňovaný software). Nicméně v reklamě zní toho heslo: „vždycky změň vítězný tým“, přičemž tento princip vyvěrá z „diskontinuální“ povahy tvorby znalostí, respektive inovací v reklamě.

31

Hlaví rysy jazzu jako hudebního žánru shrnuje Novák (2009) do těchto bodů: • zvláštní vztah k času (čas znamená kontinuitu, největší hodnotu má naplno prožívané „teď), • spontaneita a vitalita hudebního výkonu s podstatnou rolí improvizace (proměna rolí), • tvoření tónu, respektive způsob frázování odrážející individualitu hrajícího jazzového hudebníka.

107

dů eliminace rizika k širšímu produktovému portfoliu, jehož strukturu jsou schopné flexibilně měnit (Searle, De Valence, 2005), a současně je řada firem vysoce specializovaných. Pracovní trhy spojené s těmito sektory jsou extrémně konkurenční, mnoho zaměstnanců pracuje na částečný úvazek (Scott, 2006) a pracovní síly (většinou vysoce kvalifikované) jsou organizovány v rámci temporárních projektů (Grabher, 2002). Zároveň by nemělo být opomenuto, že kreativní odvětví představují spíše svazek několika odlišných odvětví s vlastními specifiky, lišícími se jak ve strategiích a orientacích (Pratt, Jefcutt, 2002), tak i v rozdílné organizaci projektové ekologie u softwarových (orchestrace) a reklamních firem (improvizace) a rozdílných typů sítí u softwaru (communality a connectivity) a reklamy (sociality) (Grabher, 2004). Koncept sociality je zásadně spojen s městem a personálními sítěmi, které jsou efemérní, ale zároveň intenzivní z hlediska důvěry (tzv. swift trust). Princip sociality míří záměrně na konfrontaci s „cizím“ – cizost jako zdroj inspirace a kreativity. Kariéry v kontextu sociality jsou založeny na pověsti, dobrém jméně a dovednostech, více než na formálně uznaných titulech, čili zkušenosti získané v rámci projektů vytvářejí reputaci, která se odráží v možnosti uplatnění na těchto trzích práce (Grabher, 2004).

(c) Přístup „kreativního indexu“ Kreativita hraje stále více ústřední roli napříč odvětvími a někdy dokonce tvoří novou sociální skupinu, která zahrnuje v současnosti ve Spojených státech amerických (USA) 38,8 milionu pracovníků, což činní 30 % z celkového počtu ekonomicky aktivních obyvatel (Florida, 2005). Inovace a učení se staly klíčovými pro ekonomický růst, nezávisle na odvětví. Problémem tohoto přístupu je přílišný redukcionismus, což pramení v používání nepřesných indexů (např. gay index atd.), které nezachycují komplexitu kulturního prostředí. Současně je také problém příliš široká definice pojaté kreativity, která má parametry fuzzy konceptu (Marcusen, 2006). Dalším přístupem ke studiu kreativních odvětví může být jeho definice v kontextu knowledge based approach. V kontextu problematiky definování kreativních odvětví je třeba zmínit prostorovou perspektivu. Jak uvádí Ettinger (2007), je potřeba klást důraz na analýzu na mikroúrovni, neboť kategorizace odvětví nebo lidí (bílé límečky) vede k opomenutí schopností lidí mimo tyto kategorie. Zjednodušeně řečeno, často je klíčovou postavou firmy sekretářka, nikoliv vysoce placený „kreativní šéf“. To ukazuje, že kreativita není výhradně spojena s určitou profesí, ale spíše představuje soubor individuálních schopností lidí napříč různými profesními kategoriemi povolání.

Prostorová dimenze kreativních odvětví Z prostorové perspektivy vykazují podniky v kreativních odvětvích silné tendence k prostorové koncentraci a vytváření specializovaných prostorů (Scott, 1996), přičemž koncentrace aktivit směřuje do urbánních prostorů (Moßig, 2005), a to zejména do vnitřních měst nebo jejich jader (Marcusen, 2007). Vysoké prostorové shlukování firem lze vysvětlit na základě těchto aglomeračních výhod: Blízkost zákazníkům. Firmy se specializují převážně na jednorázové produkty (one-off), jejichž finální podoba často vzniká v úzké interakci s klienty. Tyto tzv. uživateli hnané inovace (user driven inovation; von Hippel, 1988) tvoří klíčový podíl inovací v kreativních odvětvích. Vzhledem k povaze vysoké „tacitness“ produktů je žádoucí geografická blízkost umožňující vysokou frekvenci face-to-face (F2F) komunikace, v jejímž rámci můžou být předávány znalosti typické u takovýchto produktů (Isaksen, 2004, Sailer, Papenheim, 2007). Větší okruh zákazníků také zvyšuje pravděpodobnost získání zakázky a redukuje obdchodní riziko firem. Současně však mohou zákazníci v dynamických metropolích rychleji měnit své dodavatele, než je tomu např. v periferních oblastech. Prostorová blízkost může mít i negativní důsledky, jak ilustruje Bathelt, Jentsch (2002) na příkladu Lipska, kde příliš silná orientace na lokální trh vedla ke stagnaci akcelerované příliš silnými vazbami mezi dodavateli a zákazníky, proto se firmy musejí snažit vytvářet také nadregionální distribuční kanály, aby vniku příliš silných vazeb zamezily. Blízkost dodavatelů. Firmy působící v kreativních odvětvích se pohybují ve vysoce konkurenčním prostředí, a proto svou lokalizací v blízkosti hlavních dodavatelů zvyšují pravděpodobnost vzniku síťové redundance, která poskytuje možnost rychlé adaptace a flexibility v případě ukončení dosavadních vazeb, a také zamezení tzv. paradoxu zakořenění („paradox of embed-

108


dedness“, Uzzi, 1997), kdy výhody z geografické blízkosti napomáhají, ale nezaručují vznik „neobchodovatelných vazeb“ („untraded interdependencies“) (Storper, 1997) mezi firmami. Firmy se nemusejí shlukovat pouze na základě spolupráce, ale také na základě rivality a vzájemné averze (Malmberg, Maskell, 2002). Přístup k informacím, který je nejsnazší v aglomeracích. Konkurence nutí firmy k neustálé obnově informací, přičemž tyto informace mohou získat prostřednictvím lokálního buzz. Ten se zakládá na specifické informační a komunikační ekologii, která je vytvářena pravidelnou face-to-face komunikací (podrobně k F2F Storper, Venables, 2004) jedinců a firem uvnitř stejného sektoru, místa nebo regionu (Bathelt et al., 2004), přičemž participace na lokálním buzz není spojena se žádnými zvláštními investicemi (tamtéž), což je klíčové především pro nově vznikající firmy. Grabher (2002, s. 254) používá v souvislosti s informační ekologií termín „noise“, jimiž jsou firmy obklopeny a který využívají nejen pro monitoring konkurence, ale především pro získávání „concoction of rumours, impressions, recommendations, trade folklore, strategic misinformation“. Existence širokého trhu vysoce kvalifikovaných pracovních sil. Florida (2005) dokonce polemizuje s převládajícím názorem, že klastry se shlukují na základě aglomeračních výhod plynoucích z geografické blízkosti firem, a tvrdí, že se shlukují podle přítomnosti kvalifikovaných lidských zdrojů, které vytvářejí hlavní komparativní výhodu – znalosti (Florida, 2005, s. 29). Koncentrace firem na základě existence širokého trhu kvalifikovaných pracovních sil je však obecně respektována (např. Searle, De Valence, 2005). Současně je třeba zmínit, že prostorová koncentrace umožňuje vznik tzv. epistemologických (vědomostních) komunit, které „transform noise into patterns of signal“ (Grabher, 2002, s. 254). Výzkum zaměřený na znalostní sítě v symbolických odvětvích (výše uvedený knowledge based approach) realizovaný v jižním Švédsku poukázal prostřednictvím empirického výzkumu na skutečnost, že ekonomické aktivity v symbolických odvětvích jsou silně lokálně konfigurované a znalosti jsou primárně generované na úrovni firem (learning-by-doing). Sekundárně na úrovni regionu skrze kooperaci a interakci mezi firmami a souvisejícími aktéry (Martin, Moodysson, 2011). Kreativní (kulturní) milieu poskytuje podle Floridy (2002) základní ekosystém, ve kterém mohou být stimulovány úzce propojená technologická, podnikatelská a umělecká (kulturní) kreativita. Takovéto specifické sociální a kulturní prostředí vytváří mechanismus pro atrakci nových a rozdílných typů kreativních lidí a podporuje dynamický přenos znalostí a myšlenek. Uvedené urbanizační efekty se projevují v odlišné míře jak z prostorového hlediska, tak i z hlediska jednotlivých sektorů. A to především z toho důvodu, že kreativní odvětví zahrnuje jak ryze privátní firmy (např. reklama), tak i společnosti zaměřené na veřejnou službu (např. činnosti knihoven, veřejných archivů, muzeí a jiných kulturních zařízení) (Wiesand, Söndermann, 2005, Ebert, Kunznann, 2007), což znamená, že prvně jmenované firmy se lokalizují na základě maximalizace zisku, zatímco druhá skupina na maximalizaci užitku veřejné služby. Analogická logika se váže také k teorii produkčního cyklu (viz např. Kulke, 1992), jelikož některé sektory (např. tisk) mají rozdílné prostorové preference v závislosti na stáří produkčního cyklu. Myšlenku prostorové diferenciace kreativních odvětví ve vztahu k jejich konfiguračnímu nastavení rozvíjí Leyshon (2001), k čemuž využívá příkladu hudebního průmyslu, kdy v jeho pojetí každá část produkčního řetězce zahrnuje specifickou konfiguraci sítí, které jsou následující: Kreativní sítě (networks of kreativity): Sítě hudební kreativity zahrnují široké skupinu aktérů, institucí disponujících potřebnými hudebními kompetencemi, které umožňují skládat, hrát a nahrávat hudbu. Tyto kreativní hudební sítě jsou pak ukotveny v dané hudební scéně, která slouží jednak k selekci vztahů a jednak k sociálnímu promísení a provázání lidí, kteří jsou si navzájem podobní (viz výše). Reprodukční sítě (networks of reproduction): Reprodukční sítě vzhledem k tomu, že mají klasický průmyslový charakter, jsou založeny spíše na úsporách z rozsahu, a ne z diverzity, a tudíž jsou více koncentrované mimo metropolitní areály, tzn. že zde fungují principy klasického produkčního cyklu. Distribuční sítě (networks of distribution): Podobně jako v případě sítí reprodukce mají distribuční sítě tendenci ke koncentraci, protože oba typy sítí jsou kapitálově intenzivní a jsou náročné na organizační blízkost. Profilace měkkých faktorů regionálního rozvoje

109

Spotřební sítě (networks of consumption): Jejich prostorová distribuce (např. kamenné obchody) je závislá na blízkosti trhu, nicméně nástup nových technologií přinesl „převrat“ v těchto sítích, a proto se dnes spotřeba přesouvá na internet či „zpět“ na hudební scénu (koncerty). Pochopitelně nelze opomenout proces dynamické digitalizace obsahů produktů kreativních odvětví, přičemž Marcus (2005) uvádí, že ICT ovlivňuji kreativní odvětví následujícími způsoby: a) ICT a s nimi spojená digitalizace vytvářejí nové a především mnohem komplikovanější hodnotové řetězce výroby, spotřeby a distribuce. b) Digitalizace problematizuje nakládání s autorskými právy či obecně s duševním vlastnictvím, což vede k řadě konfliktů, jako je např. internetové pirátství. c) Významná část distribuce a spotřeby kreativních produktů a služeb se přesouvá na internet, což má zásadní vliv na fungování, výkonnost a strukturu kreativních odvětví.

Staré průmyslové regiony a kreativní odvětví Snížená schopnost adaptability starých průmyslových regionů bývá způsobená silnou negativní path dependency (Martin, Sunley, 2006) a z ní vycházející existence funkčního, kognitivního a politického lock-in (Hassink, 2007), která omezovala schopnost regionu „budovat kapacity pro reflexní kolektivní akci“ (Storper, 1997), což vedlo k tomu, že se tyto regiony dostaly do „pasti rigidní specializace (trap of rigid specialization) (Grabher, 1993, viz výše). Pochopitelně je nutné zmínit i strukturální charakteristiky jako dominantní podíl velkých firem v kapitálově náročných odvětvích na konci produkčního cyklu (Boschma, Lamboy, 1999) a nízký podíl malých a středních podniků (Amin, 1999) nebo obecně nízkou míru kvality měkkých faktorů rozvoje. Mimo to nová odvětví vznikají převážně v regionech, které mají určitý prostor pro „windows of locational opportunity“ (Storper, Walker, 1989), a jak již ukázali Castells a Hall (1994), zcela nová odvětví (např. filmový průmysl, biotechnologie) ekonomiky vznikala hlavně v regionech bez průmyslové historie. Tödling a Wanzenböck (2003) uvádějí na příkladu Rakouska, že staré průmyslové regiony vykazují nízkou intenzitu vzniku nových firem. Firmy v těchto územích se vyznačují nižší vzdělanostní úrovní podnikatelů a jejich omezenějšími manažerskými zkušenostmi. Tento negativní stav přisuzují silně negativním socioekonomickým strukturám utvářeným dlouhodobým vývojem. Na základě výše uvedeného lze odvodit, že rozvoj kreativního průmyslu v kontextu starých průmyslových regionů je výrazně limitovaný, přesto však existují průmyslová města, kde i přes „škodlivé prostředí“ (inimical milieu) došlo k rozvoji kreativního průmyslu (Scott, 2004). Klíčovou otázkou zůstává, jak mohou kreativní odvětví přispět k regeneraci starých průmyslových regionů. V širším pohledu lze rozlišit dva základní přínosy. První akcentuje přínos kreativních odvětví pro zvýšení různorodosti (diverzity) lokálních ekonomik, přičemž právě pestré (diverzifikované) lokální ekonomiky vykazují vyšší růst a jsou méně náchylné k externím výkyvům trhu (Audretsch, Feldman, 1999). Ostatně „nadměrná specializace“ (overspecialization) či „nadměrné zastoupení odvětví v ekonomické struktuře regionu“ (overrepresentation) byly hlavními příčinami úpadku starých průmyslových regionů (Tödtling, Trippl, 2005). K diverzifikaci či upgradingu tradičních produktů přispívá zejména kreativní odvětví jako např. průmyslový design či architektura (souhrnně označované jako produktový design), protože napomáhají vytvářet řešení na „míru“ pro individuální zákazníky, pak hovoříme o tzv. estetických inovacích, které však zásadně nemění daný produkt, tzn., jedná se primárně o inkrementální inovace. V řadě (i zralých low a medium-tech sektorech) sektorů dnes design vytváří klíčovou komparativní výhodu (Leslie, Reimer, 2006), nicméně i v dalších sektorech (např. elektronika, keramika, sklářství atd.) hraje design významnou úlohu (viz např. Apple, IKEA atd.) (Georgieff et al., 2008) a v literatuře se lze dokonce setkat s termínem tzv. designem hnaných inovací (design-driven innovation). Zde je nutné podotknout, že generování těchto inovací nevzniká v rámci vnitrofiremních ani mezifiremních vědecko-výzkumných aktivit, ale tyty inovace spíše vznikají v rámci volně konstituovaných znalostních komunit (architektů, dodavatelů, fotografů, kritiků, kurátorů, vydavatelů, řemeslníků atd.) (Verganti, 2006). V zásadě jsou tyto inovace závislé na sociokulturním kontextu. Podobný význam mají kreativní odvětví u konceptu otevřených inovací napříč sektory, a to zejména ve vztahu k tržním inovacím (Müller et al., 2009). Marketing a reklama byly v minulosti aplikovány především jako jednosměrné aktivity a jejich úspěšnost byla hodnocena penetrací trhu či výší odbytu určitého produktu. Nicméně s nárůstem významu user-driven inovací nabyl marketing a reklama více interaktivní povahy a nyní slouží taktéž jako

110


nástroje pro získávání informací o trhu. Tuto skutečnost dokumentuje například Simon (1996) u tzv. „skrytých šampionů“ (hidden champions). Tito globální leadeři v úzkém segmentu z velké části sázejí díky efektivnímu marketingu na dokonalou znalost trhu, respektive znalost potřeb svých zákazníků. Kreativní odvětví mohou podporovat generování inovací i bez přímé interakce s dalšími sektory. Klíčovým mechanismem, jak dosahovat tohoto typu podpory, je mobilita pracovních sil, a to zejména v tom smyslu, že pokud lidé naleznou nové pracovní možnosti mimo sektor kreativních odvětví, mohou využít své nápady, znalosti a kreativní potenciál v rámci jiných sektorů. Ostatně znalosti (skills) jsou klíčovým inputem pro tvorbu inovací v průmyslu, přičemž právě znalostně vybavení a talentovaní jedinci mohou zásadním způsobem napomáhat ke zvyšování absorpční kapacity firem. Souhrnně řečeno, zásadní přínos kreativních odvětví pro tvorbu inovací spočívá v lidském kapitálu generovaném v těch sektorech (Müller et al., 2009). Druhý přinos lze identifikovat ve zlepšení obecně negativní image starých průmyslových regionů. Kreativní odvětví mohou být nápomocny pří zlepšování a profilaci externí image prostřednictvím kulturních festivalů nebo jiných druhů events (Kunzmann, 2002) a celkově přínosu k regeneraci urbánnních prostor.

7.2 Současný stav kreativních odvětví v Evropě a České republice Studie Ekonomika kultury v Evropě (2006) vymezuje kulturní a kreativní průmysly do čtyř základních specifických okruhů tvořených: uměním – výtvarné umění: malířství, fotografie, kulturní dědictví, výstavy, koncerty, kulturními průmysly – video, film, televize, rozhlas, hudba, knihy, tisk, tj. zboží k masové produkci a hromadnému šíření a vývozu, kreativní průmysly – reklama, architektura, design, příbuznými průmyslovými odvětvími – produkce počítačů, hudebních přehrávačů a mobilních telefonů. Dle této studie generovaly kulturní a kreativní průmysly v roce 2003 obrat okolo 650 miliard eur, zatímco například obrat výroby automobilů činil v roce 2001 okolo 270 miliard eur. Celkově tato odvětví přispívala ve sledovaném roce 2003 2,6 % k tvorbě HDP v rámci EU. Mnohem zajímavější hodnoty ukázala dynamika těchto odvětví, protože například růst přidané hodnoty vzrostl mezi lety 1999 a 2003 o 19,7 % a zaměstnanost v letech 2002–2004 se zvýšila o 1,85 %. Celkově bylo v těchto odvětvích zaměstnáno na 5,8 milionu zaměstnanců, což činilo v roce 2004 3,1 % všech zaměstnaných osob v EU 25 (Žáková, 2010). Ačkoliv jsou údaje vzhledem k jisté míře „fuzzy“ povahy zvolené typologie vysoce diskutabilní, tvrdí Wiesand, Söndermann (2005), že zaměstnanost v kreativních odvětvích je v Evropě (EU 25) až o 50 % vyšší, než je tomu ve Spojených státech. Role a význam kreativních odvětví se přirozeně liší stát od státu a ještě vyšší diferenciace můžeme identifikovat na regionální úrovni. Například ve Velké Británii tvořila kreativní odvětví (2002) okolo 5 % z HDP (asi 170 miliard eur ročně) a zaměstnávala 1,3 milionu lidí (Pratt, Jefcutt, 2002), přičemž je třeba podotknout, že ve Velké Británii mají tato odvětví nejvyšší ekonomický význam v rámci celé Evropy. Jak uvádí Römerová (2010), tak ve Skotsku přispívají kreativní odvětví v ročním průměru 5,3 miliardy liber do národního HDP, což činní podíl přibližně 4 % a 70 tisíc pracovních míst. V Německu vykazovala podle studie „Eckdaten der Kultur- und Kreativwirtschaft in Deutschland“ z roku 2009 kreativní odvětví tato čísla: Celkový obrat v těchto odvětvích byl 131,4 miliardy eur (2,7 % z celkového obratu národní ekonomiky). Počet ekonomických subjektů byl 237 tisíc (7,4 % ze všech ekonomicky aktivních subjektů). Odvětví tvořila více než 1 milion pracovních míst (3,3 % ze všech pracovních míst). Hrubá přidaná hodnota dosahala výše 63 miliard eur (podíl 2,9 %).


111

Situace vybraných tržních segmentů kreativních odvětví v Německu Tento stručný exkurz do vybraných trhů kreativních odvětví vychází především ze studie 5. Kulturwirtschaftsbericht Nordrhein-Westfalen (2007), přičemž jde spíše o obecný rámec pro zlepšení orientace v dané problematice.

Trh s módou Jak strana nabídky, tak strana poptávky je silně ovlivňována globalizací, analogicky jako velká část zralých produkčních odvětví, což představuje určitou hrozbu, současně však i příležitost. Mezi hlavní trendy na trhu s módou nepochybně patří: Narůstající internacionální konkurence, což se primárně týká přesunu výroby do nízkonákladových zemí (Čína, Vietnam), kdy řada těchto výrobků je exportována na evropský trh. Silná diferenciace a zkracování frekvencí módních kolekcí. Společenská individualizace se logicky promítá i do diferenciace módních produktů, přičemž dochází i ke zkracování módních kolekcí od klasických sezonních k vyšší frekvenci, tj. 6 až 8 kolekcí do roka. Dalším typickým rysem ve vyspělých ekonomikách přibližně od 60. let minulého století byla implementace produktových inovací v důsledku konkurence z nově industrializovaných zemí s výrazně nižšími náklady na produkci (např. Antonelli, Marchionatti 1998), kdy se firmy v textilním a oděvním průmyslu začaly strategicky specializovat na trhy s vyšší přidanou hodnotou (generovanou zejména designem), což bylo v první vlně zboží domácí potřeby (koberce, bytové doplňky) a později technické textilie (Hassink, 2007). Strukturální proměny produkce. V oblasti módy dominuje v současnosti tzv. kupcem řízené hodnotové řetězce (buyer driven commodity chain). V tomto typu řetězce produkční řetězec koordinuje hlavní odběratel (nikoliv výrobce), přičemž původně domácí produkty vyráběné již výlučně v zahraničí koordinují prostřednictvím licencí a franchasingu a neustále mění podle potřeb zákazníků. Z hlediska organizačního dochází k výrazným změnám, které lze charakterizovat jako přechod k projektové ekonomice, respektive projektově orientované koordinaci. Firmy jako Adidas, Reebok nebo Nike nemají žádné vlastní produkční kapacity, nýbrž se zaměřují pouze na výzkum trhu, design nebo tvorbu nových produktů (Schamp, 2000). Strukturální proměna se dotýká také strany nabídky. Do distribučních kanálů módních produktů vstupují noví hráči, jako např. původně na potraviny orientované diskonty (Lidl, Penny market), u kterých dnes podíl nepotravinového zboží začíná převažovat, či textilní diskonty (KIK). Zároveň vznikají specializované značky reflektující specifické životní styly.

Situace na trhu s hudbou Zmíněná digitalizace proměnila hudební průmysl. Rozvoj nových distribučních kanálů znamenal silný úpadek tradičních trhů hudebního průmyslu (výměnné hudební burzy na principiu P2P). To platilo především ve vztahu ke klasickým hudebním nosičům, jejichž prodej kontinuálně klesá, nicméně CD zůstávají s 81 % hlavním produktem hudebního průmyslu). Na straně druhé digitalizace poskytla pro řadu firem nové digitální progresivní trhy, což dokumentuje nárůst obratu u stahované muziky z 88 mil. eur (2008) na 118 mil. (pozn.: údaje se vztahují k Německu 2009).

112


Těžiště zisků v hudebním průmyslu se pozvolna přesouvá k živým koncertům a aktivitám s nimi spojeným (např. merchandising). Obrat na trhu s živou hudbou generuje v řadě zemí vyšší příjmy než trh s hudebními nosiči nebo stahovanou muzikou.

Vydavatelství a nakladatelství Obdobně jako u hudby ovlivňuje vydavatelství a nakladatelství postupující digitalizace obsahu (contens), což má za následek pokles obratu v tomto tržním segmentu, nicméně dochází i ke vzniku nových obchodních modelů (tzv. „cross media publishing“). Další významnou změnou je kontinuálně pokračující proces koncentrace v distribuci knih, kdy například v Německu deset největších obchodníků s knihami drží okolo jedné třetiny trhu, zatímco na začátku 90. let to bylo jen něco okolo 10 %. Současně je třeba poznamenat, že se otevírá trh pro malé flexibilní firmy aplikující nové tržní či organizační inovace. Změnami prochází také dělba moci podél produkčního řetězce, protože kontinuálně roste ekonomická síla ve prospěch distribuce na úkor vydavatelů/nakladatelů.

Trh s uměním Obdobně jako u ostatních dílčích trhů s kreativními produkty je typickým znakem nástup nových technologií a sílící konkurence. Internet se stává novou informační a prodejní platformou, o čemž svědčí řada virtuálních aukčních platforem (např. www.artprice.com, www. saatchi-gallery.co.uk), které konkurují zavedeným kamenným aukčním síním. Zvyšuje se také počet nových veletrhů zaměřených na trh s uměním. Rostoucí role sebepropagace. Mnoho mladých či začínajících umělců má na počátku kariéry problematický přístup do galerií nebo na veletrhy, přičemž právě internet jim umožňuje eliminovat tuto tržní bariéru.


113

V systematizaci kreativních odvětví na území Německa bylo vytvořeno několik subtrhů, přičemž tyto subtrhy měly následující parametry. Tabulka 11: Subtrhy kreativních odbětví na území Německa

Počet pracovních míst

Celkový obrat v mld. eur

Architektura (Architekturmarkt)

103 921

8

Knihy (Buchmarkt)

74 600

14,8

Design (Designwirtschaft)

130 000

15,2

Film (Filmwirtschaft)

58 000

7,1

Umění (Kunstmarkt)

16 600

1,8

Múzické umění (darstellende Künste)

41 300

4,5

Hudba (Musikwirtschaft)

36 300

5,5

Tištěná média (Pressemarkt)

126 500

27,1

Rozhlas (Rundfunkwirtschaft)

46 400

9,3

Software a hry (Software-/Games-Industrie)

368 000

28

Reklama (Werbemarkt)

149 200

25,5

Subtrh

Zdroj: Převzato a upraveno z Eckdaten der Kultur- und Kreativwirtschaft in Deutschland (2010) Jak již bylo uvedeno výše, vztahuje se ke kreativním odvětvím řada očekávání, přičemž tato očekávání prověřila ekonomická krize. Relativní aktuálnost údajů zachycených v monitoringu kreativních odvětví v Německu nám umožňuje alespoň dílčí analýzu dopadů krize na kreativní odvětví. Kreativní odvětví byla pochopitelně taktéž zasažena krizí, což se projevilo poklesem obratu o 3,5 % a poklesem hrubé přidané hodnoty o 2 miliardy eur (z 65 na 63 miliard eur) v roce 2009. Nicméně tento pokles byl o 5 % nižší než pokles celé ekonomiky a tento rozdíl byl ještě výraznější v porovnání s dalšími sektory (viz tabulka), dokonce došlo k nárůstu počtu pracovních míst o 1,8 %. Dopady v rámci jednotlivých subtypů byly diferencované, kdy mezi více zasažené subtrhy patřily například trh s umění, design či reklama, naopak méně zasaženými subtrhy byly trhy s knihami či múzickým uměním.

114


Tabulka 12: Dopady krize v jednotlivých odvětvích ekonomiky v Německu

Zaměstnanost

Obrat

Zpracovatelský průmysl (celkem)

-4,5 %

-18 %

Automobilový průmysl

-5,2 %

-23 %

Strojírenství

-5,1 %

-20 %

Chemický průmysl

-1,0 %

-18 %

Potravinářství

1,3 %

-6 %

Kreativní odvětví

1,8 %

-3,5 %

Zdroj: Převzato a upraveno z Eckdaten der Kultur- und Kreativwirtschaft in Deutschland (2010) V České republice prozatím není jednotně aplikovaná definice či vymezení kreativních odvětví, přičemž prozatím existuje poměrně limitovaný vzorek dostupných jak teoretických, tak i empirických studií. Nejobsáhlejší iniciační studií ve vztahu ke kreativním odvětvím představuje studie pod názvem Vstupní analýza současných vazeb trhu práce se sektorem kultura a definování výchozích předpokladů pro strategické plánování zaměstnanosti v tomto sektoru, zpracovaná Institutem umění – Divadelním ústavem v roce 2007 (Žáková et al., 2007). Přestože tato uvedená analýza nepojímá celé spektrum kreativních odvětví, neexistuje v současnosti v podmínkách České republiky informační zdroj obdobného rozsahu. Z této studie lze uvést tyto relevantní údaje: Celkově sektor kultury zaměstnával v roce 2005 na 76 268 osob, přičemž celkový potenciál sektoru kultura (cca 85 tisíc osob v přepočtených stavech) tvořil 1,72 % z celkové zaměstnanosti v České republice. Tato čísla jsou bez zahrnutí pracovních míst tvořených v navazujících odvětvích, a tudíž se lze právem domnívat, že se jedná o konzervativní (kvalifikovaný) odhad. Objem produkce sektoru kultura (2005) tvořil 1,6 % celkové produkce České republiky, přičemž největší podíl na objemu produkce měla vydavatelská činnost (29 %), činnost společenských organizací vč. církví (19,5 %) a dále pak tvorba a vysílání televizních a rozhlasových programů (16,8 %). Z hlediska objemu hrubé přidané hodnoty sektoru kultura (2005) tvořil tento sektor 1,7 % z celkového objemu hrubé přidané hodnoty ekonomiky České republiky. Největší podíl měly obory tvorba a vysílání televizních a rozhlasových programů (22,2 %), vydavatelská činnost (21,9 %), divadla, koncerty a umělecká a tvůrčí činnost (17,9 %), kdy tyto obory tvořily více jak 60 % přidané hodnoty celého sektoru. V dynamické perspektivě se v letech 2003 až 2005 zvýšila hrubá přidaná hodnota sektoru téměř o čtvrtinu, tzn. že růst v sektoru kultura byl o 9 % rychlejší, než byl průměr české ekonomiky. V poslední aktualizované zprávě „Compendium of Cultural Policies and Trends in Europe“ pro Českou republiku (zpracovala Petrová, 2010) se uvádí tato data ve vztahu ke kreativním odvětvím: Trh s knihami Podle informací Svazu českých knihkupců a nakladatelů bylo vydáno v roce 2004 15 749 knižních titulů, přičemž v roce 2008 to bylo již 18 520 titulů. Zvyšuje se počet registrovaných na-


115

kladatelů, který dosáhl v roce 2008 počtu 4 344, ale skutečně aktivních je jenom část z nich. Z 90 % se u vydaných knižních titulů jednalo o novinky. Specifikem českého trhu je vysoký podíl (1/3) překladů (čeština nepatří mezi světové jazyky). Trh s hudbou Na základě informací poskytovaných Mezinárodní federací hudebního průmyslu se snížil obrat prodeje v oblasti hudebních nosičů v roce 2009 v porovnání s rokem 2008 o 12 %. Celkově v roce 2009 firmy utržily z prodeje hudebních nosičů 302 milionu Kč, přičemž pokles se nevyhnul ani příjmům z digitálních prodejů, které klesly z 29 milionů na 21 milionů. Největší firmy na trhu byly v roce 2009 Universal Music (30,2 %), EMI (19,1 %), česká pobočka Sony Music (19,0 %), Supraphon (15,3 %), Warner Music (8,5 %) a Popron Music (4,2 %). Filmový průmysl Výroba filmů klesla v roce 2008 ve srovnání s předchozím rokem o 56,7 % a u videofilmů o 19 %. Distribuce celovečerních filmů do kin se zvýšila v roce 2008 o 14,6 %. Export audiovizuálních děl v roce 2008 poklesl o 9,7 %, kdy největší část exportu zaujímaly filmy pro uvedení v televizi a ve videodistribuci. Oprávněná očekávání vzbuzuje nový výzkumný projekt „Mapování kulturních a kreativních průmyslů v ČR“, realizovaný již zmíněným Institutem umění, přičemž hlavním cílem projektu je „mapování kulturních a kreativních průmyslů v ČR a především získání kompletních a detailních informací o stavu jednotlivých odvětví kulturních a kreativních průmyslů v České republice“ (www.isvav.cz). Podle dosavadních výsledků (Cikánek, 2011) generoval sektor kultura v roce 2009 přibližně 2,3 % národní produkce (cca 202,8 mld. Kč), přičemž v rámci tohoto sektoru měly třetinové zastoupení reklamní činnosti následované vydavatelskými činnostmi (16,3 %), architektonickými činnostmi s 12,4 % a konečně tvorbou rozhlasových a televizních programů (10,3 %). V relaci k HDP pak uvádí, že kreativní ekonomika tvoří necelých 1,8 % České republiky, což je o 0,8 % pod evropským průměrem.

7.3 Metodologie výzkumu kreativních odvětví v Moravskoslezském kraji Jelikož charakteristika zájmového území je dostatečně popsána v jiných částech knihy, tak jí nebudeme obsáhleji věnovat. Nicméně za pozornost stojí práce Skokana (2008), který v rámci hodnocení rozložení zaměstnanosti v Moravskoslezském kraji dle jednotlivých typů znalostní základny dosahuje odhadované zastoupení syntetické znalostní základny 90,1 % (282 000 zaměstnanců), zastoupení analytické 4,1 % (14 000 zaměstnanců) a symbolické znalostní báze je nízké 5,4 % (17 000 zaměstnanců). Z hlediska tohoto textu klíčové symbolické znalostní bázi byli započítáni zaměstnanci zejména z kreativních služeb (film, rozhlas, umění, zpravodajství) a ostatních činností (architektura, reklama) (Skokan, 2008). Pokud bychom sledovali zaměstnanost v úžeji vymezeném sektoru kultura (právě bez ostatních činností), dojdeme k aproximativní hodnotě 9 628 zaměstnaných, což tvořilo v roce 2005 cca 1,6% podíl na zaměstnanosti v regionu. Pro potřeby našeho empirického výzkumu v regionu jsme využili především sektorový přístup, avšak pro účely širší explanace jsme využili částečně i přístup organizace práce. Navzdory tomu, že bývá mezi kreativní průmysl zařazován také software, do sledovaného vzorku jsme jej nezařadili, jelikož se jedná o syntetickou, a ne symbolickou znalostní bázi včetně odlišné projektové organizace (Grabher, 2004). Další přístupy ke sledování kreativních odvětví na území Moravskoslezského kraje mají výrazně omezenou vypovídací schopnost a možnost jejich kvantifikace je limitována stávající datovou základnou a také využitými metodami tohoto příspěvku. Jako hlavní zdroj dat jsme využili sekundárních informací z Registru ekonomických subjektů (RES) (CSU, 2008) a kreativní odvětví byla vymezena kategoriemi OKEČ 22, 74 a 92. Zároveň je nutno poznamenat, že jsme pracovali s klasifikací OKEČ, jelikož v době empirického výzkumu ještě nebyla plně realizována harmonizace s NACE. Ve vazbě na teoretickou část příspěvku jsme se neomezili jen na prostorové rozmístění firem kreativního průmyslu v Moravskoslezském kraji, ale také jsme se úžeji zaměřili na koncentrační tendence na nižších hierarchických úrovních. Konkrétně na jádrovou oblast ostravské aglomerace, kterou tvoří město Ostrava, jakož i na městský obvod Moravská Ostrava a Přívoz (MOaP), který tvoří jeho jádro (Martinát et al., 2008). Předmětem zájmu bylo podchycení intenzity koncentrace kreativního průmyslu jako sektoru, jakož i koncentrační tendence jednotlivých kreativních odvětví. I přes omezené možnosti

116


datové základny jsme se pokusili o dílčí kontextuální explanaci evoluce vzniku firem kreativních odvětví, jelikož samotná lokalizace nevysvětluje sociální, kulturní a ekonomické procesy, na jejichž základě vzniká prostorová organizace. Pro potřeby nástinu explanace byly využity údaje vzniku a zániku firem uvedené v databázi RES. Analýza velikostní struktury se opírala o kategorie organizací podle počtu zaměstnanců využívanou ČSÚ (např. kód záznamu 110, 120 atd.). Délka působení firem kreativního průmyslu na trhu v regionu byla podchycena taktéž prostřednictvím dat uvedených v databázi RES.

Výzkum kreativních odvětví na území města Ostravy (Rumpel a kol., 2010a) Pro empirickou evidenci na úrovni města Ostravy byla vytvořena databáze firem podle Klausova (2006) sektorového kritéria. Pro podchycení firem spadajících do sektoru kreativního průmyslu v Ostravě byly využity Zlaté stránky (2008), kdy byly podle zvolených kritérií sumarizovány firmy. Jelikož firmy ve sledovaném sektoru mají v řadě případů krátký životní cyklus a z tohoto pohledu může tento informační zdroj rychle zastarat (Searle, Gerard de Valence, 2005), byly provedeny rozšiřující rešerše firem na internetu. Pochopitelně na informační hodnotu internetových stránek byla brána zřetel pouze omezeně, neboť tyto stránky jsou především reklamou a PR firem, a nikoliv validním informačním zdrojem. V rámci výzkumu prostorové koncentrace kreativních odvětví na území města Ostravy bylo zjištěno, že na území Ostravy se nacházelo celkem 409 firem v sektoru kreativních odvětví, přičemž v rámci vnitřního města bylo lokalizováno celkem 165 firem (40,3 %) z vybraných kategorií kreativního průmyslu. Nejvyššího podílu ve vnitřním městě v rámci jednotlivých kategorií kreativního průmyslu dosáhly především kategorie diskotéky a noční kluby, divadla a galerie (47,17 %). Nepříliš významný podíl zastoupení (28 %) ve vnitřním městě měla kategorie film a hudební průmysl. Avšak z hlediska významu pro filmový průmysl se nachází ve vnitřním městě hlavní firma – Česká televize Ostrava (cca 215 zaměstnanců v roce 2004), která je prakticky jedinou významnou firmou v tomto sektoru. Filmová studia jsou ovšem lokalizována také mimo městské centrum. Prakticky jedinou další významnou firmou z tohoto sektoru přímo kooperující s Českou televizí je QQ filmové studio. Další firmy jsou již pouze malého významu a jedinou větší je Televize Polar, která je však lokalizována mimo městské centrum. V bezprostřední blízkosti sídla České televize má sídlo také Český rozhlas Ostrava, který navazuje na Fakultu hudebních umění OU. Ve vnitřním městě je lokalizováno 27,9 % firem z kategorie tisk a publikování. Klíčovým lokalizačním faktorem je především přítomnost zákazníků (studentů), kteří vytvářejí silnou poptávku. Prakticky ve všech případech se jedná o mikro či malé firmy s velice malým objemem produkce. Přeci jen více zajímavým je druhý podrobněji sledovaný prostor – subcetrum Mariánské Hory – a to ani ne kvůli podílu zastoupení (16,2 %), ale především z důvodu koncentrace firem z oblasti tisku. Nejnižší podíl zastoupení v městském centru měly firmy z kategorie design. Vzhledem k historickému vývoji regionu by se dalo očekávat celkově vyšší zastoupení (pouze čtyři firmy) a také výraznější prostorovou koncentraci z oblasti firem průmyslového designu. V tomto případě je nutné přijmout jistá omezení vyplývající ze samotné sektorové definice kreativního průmyslu. Ve městě existuje řada firem, jejichž součástí jsou oddělení zaměřená na průmyslový design, ale firmy jsou uváděny v rámci jiných sektorů, což logicky snižuje jejich počet. Pro hlubší analýzu průmyslového designu proto bude nutné zaměřit se na průmyslové podniky ve městě. Firmy z reklamy a marketingu mají podíl dosahující ve vnitřním podílu 34,5 % (30 firem) z celkového počtu v Ostravě, přičemž v bezprostřední blízkosti ulice Stodolní se jich nachází celkem jedenáct, což k celkovému počtu (87) není příliš vysoké číslo, ale zde lze očekávat jejich nárůst. Dalším exponovaným prostorem je subcentrum Mariánské Hory, kde bylo lokalizováno celkem 13 firem.


117

7.4 Výsledky výzkumu kreativních odvětví v Moravskoslezském kraji Celkově se na území Moravskoslezského kraje nacházelo, podle údajů Registru ekonomických subjektů (CSO, 2008) ve druhém čtvrtletí roku 2008 dle našeho vymezení, na 1 185 firem z kreativních odvětví (viz tabulka). Z hlediska jednotlivých sektorů výrazně převažoval počet firem zabývající se architektonickými a inženýrskými činnosti a projektováním (480). Vysoký podíl firem v tomto sektoru lze dát do souvislosti se silnou průmyslově-technickou tradicí regionu a také procesem obnovy regionu založené v převážné míře na procesu reindustrializace. Zde je nutné podotknout, že aktivity těchto firem jsou zahrnovány obecně pod průmyslový design. Vezmeme-li v úvahu doposud relativně slabou vertikální dezintegraci průmyslových podniků, kdy většina produkce je stále integrována (tzv. „in house“), pak by tento sektor svůj podíl ještě navýšil. Druhý nejvyšší podíl v zastoupení vykázaly firmy realizující své aktivity v oblasti reklamy (315), přičemž zde se jedná prakticky o nový obor bez širší historické základny. Třetím sektorem s nejvyšším podílem zastoupení byly sektory scelené pod OKEČ 22, tj. vydavatelství, tisk a rozmnožování nahraných nosičů (v tabulce rozděleno na podskupiny 22.1, 22.2, 22.3). Počet 142 firem odráží dlouho tradici tohoto sektoru (označované klasicky jako polygrafický průmysl) v regionu (viz např. Havrlant, 1980), který zaujímá třetí nejvýznamnější postavení v rámci České republiky po Praze a Středočeském kraji a jeho podíl na zaměstnanosti se pohybuje okolo 7 % (MPO, 2003). Silné postavení mají také umělecké a zábavní činnosti (125), jejichž počet je odrazem vysokého počtu obyvatel regionu, ne však ekonomické (produkční) základny regionu. Tabulka 13: Nominální zastoupení firem kreativních odvětví v rámci Moravskoslezského kraje

118

Kód

OKEČ

Počet

22.0

Vydavatelství, tisk a reprodukce zvukových a obrazových nahrávek

24

22.2

Tisk a činnosti související s tiskem

109

22.3

Rozmnožování nahraných nosičů záznamu zvuku

9

74.0

Ostatní podnikatelské činnosti

22

74.2

Architektonické a inženýrské činnosti a související technické poradenství

480

74.4

Reklamní činnosti

315

74.8

Různé podnikatelské činnosti j. n.

31

92.0

Rekreační, kulturní a sportovní činnosti

24

92.2

Rozhlasové a televizní činnosti

6

92.3

Umělecké a ostatní zábavní činnosti

125


92.4

Činnosti zpravodajských tiskových kanceláří a agentur

1

92.5

Činnosti knihoven, veřejných archivů, muzeí a jiných kulturních zařízení

39

Total

1 185

Zdroj: ČSÚ, 2010 data z RES Bližší pohled na prostorové rozmístění firem v rámci regionu ve vztahu k jednotlivým sídlům poskytuje následující výstupy. Nejvyšší počet firem, konkrétně 599 (51,55 %), se soustředí v Ostravě, přičemž nejvyšší podíl dosahuje jádro města Ostravy s celkovým počtem 259 firem, což činí 21,86 % v Moravskoslezském kraji, respektive 43,23 % v rámci samotné Ostravy. Druhý nejvyšší počet firem se nachází na území města Opavy se 77 firmami (6,57 %) a Frýdku-Místku (62). Zajímavým se jeví nízký počet firem ve větších sídlech Moravskoslezského kraje v zázemí města Ostravy, jako je Karviná (19) či Orlová (15) nebo Bohumín (3), který je srovnatelný s počtem firem v periferních městech, jako je Bruntál (15) či Krnov (18). U relativně velkých měst lze vysvětlit nízký počet firem blízkostí dominantního centra, i když nízký počet např. v Bohumíně by si zasloužil hlubší analýzu, neboť existence pouze tří firem je zarážející. Obrázek 23: Distribuce společností kreativního průmyslu v Moravskoslezském kraji

Zdroj: ČSÚ, 2008, zpracoval L. Krtička Jak ukazuje tabulka č.14, nejvyšší míru prostorové koncentrace vykazuje výroba a distribuce filmů. Vysoký koncentrační podíl je způsoben především existencí pobočky České televize v Ostravě jako prakticky jediného velkého podniku, na nějž jsou navázány ostatní firmy v regionu. Vysokou míru koncentrace mají taktéž reklamní činnosti, u nichž se podíl firem koncentrovaných v Ostravě přehoupl přes


119

55 %. V rámci tohoto sektoru vyniká dominantní pozice městského jádra města Ostravy, a to nejen v rámci města, ale i v rámci regionu. Důležitou roli zde hraje jak přítomnost hlavních regionálních zákazníků, tak i přítomnost dodavatelů. Prakticky totožný podíl koncentrace na úrovni regionu má sektor architektonické a inženýrské činnosti, nicméně koncentrace v rámci jádra ve vztahu k regionu je nižší. Zde je také nutné poznamenat, že v obou sektorech převažují mikrofirmy (viz níže), u nichž zvýšená koncentrace snižuje riziko jejich zániku. Lze se také domnívat, že vysokou míru koncentrace ovlivňuje prostředí, neboť městské jádro je tvořeno mixem blokové výstavby z 19. a 20. století s relativně vysokou symbolickou a estetickou hodnotou a pestrým funkčním mixem (bary, kavárny atd.). Opomenout nelze ani kalkulovatelné faktory, jako je obecně nižší cena kanceláří ve starších budovách než v novostavbách a také relativně dobrou dopravní dostupnost. Na příkladu tisku a činností souvisejících s tiskem, kde je rovněž vysoká koncentrační tendence do města Ostravy, podíl zastoupení městského jádra je však nižší, lze hledat vysvětlení právě v pozdější fázi produkčního cyklu. Jedná se totiž převážně o průmyslovou produkci, která se vyznačuje zvýšenými nároky na výrobní prostory. Důkazem dekoncentračních tendencí může být výstavba tiskárny firmy Ringier v průmyslové zóně Hrabová na městské periferii. Relativně nízkou míru koncentrace mají naopak umělecké činnosti, což je způsobeno skutečností, že jsou orientovány na publikum, a tudíž rozložení je relativně symetrické v rámci regionu z důvodů pokrytí poptávky (jinými slovy tedy více korespondují obecně nižšími hodnotami koncentrace obyvatelstva než firem). Tabulka 14: Kreativní dovětví v Moravskoslezském kraji a Ostravě

OKEČ

Celkový počet firem MSK

Ostrava

Jádro v MSK

Jádro v Ostravě

Architektonické a inženýrské činnosti atd. a související

480

55,63 %

20,63 %

37,01 %

Reklamní činnosti

315

55,87 %

27,62 %

49,43 %

Umělecké činnosti

125

31,20 %

14,40 %

35,89 %

Tisk a činnosti související s tiskem

109

49,95 %

17,43 %

39,58 %

Různé podnikatelské činnosti j. n.

31

45,16 %

22,58 %

50 %

Výroba a distribuce filmů

24

75 %

29,17 %

38,89 %

Vydavatelství

24

41,17 %

29,17 %

50 %

Zdroj: ČSÚ, 2008 Pro podchycení dynamiky vzniku a zániku firem jsme zahrnuli do sledovaného vzorku i firmy, které již ukončily svoji činnost. Z celkového počtu 279 zaniklých firem jich 51,67 % zaniklo v Ostravě, v samotném jádru 31,89 %. Z pohledu velikostní struktury zaniklých firem (92 firem však neuvedlo počet zaměstnanců) z celkového vzorku jich nejvíce zaniklo v rámci velikostní kategorie 110 (tj. bez zaměstnanců) (39,04 %), následovaly firmy z kategorie 120 (1–5 zaměstnanců) (27,81 %). Vyjma velikostní kategorie 210 (10–19 zaměstnanců), která se podílela na celkovém počtu zaniklých firem 11,76 %, nepřesáhl podíl ostatních velikostních kategorií 5 %. Průměrné stáří zaniklých firem bylo přibližně 8,5 roku, tzn. jednalo se o stabilizované firmy, a to i v nejvíce rizikových sektorech, jako jsou reklamní činnosti (průměrné stáři 8,9 roku). Prostorová a strukturální analýza zaniklých firem ukazuje,

120


že nadpoloviční podíl firem zanikl v Ostravě. Nejistotu a nestabilitu kreativního průmyslu dokumentuje 74,86% podíl mikropodniků z celkově zaniklých firem. Z časového hlediska byl kritickým rok 2002, v němž došlo k zániku 26 firem a současně vznikl nejnižší počet nových firem (viz níže). Nejvíce firem vzniklo v roce 1991 (143), přičemž se pochopitelně negativně projevila neznalost trhu a nízká úroveň know-how na vysokém podílu zaniklých firem (54). Nominální nárůst pokračoval až do roku 1994, kdy vzniklo celkem 117 firem. Silný nárůst firem lze dát do souvislosti s „porevoluční“ euforií a nástupem volného trhu. Nicméně od roku 1995 docházelo k postupnému poklesu dynamiky vzniku nových firem. Vůbec nejnižší počet firem pak vznikl mezi lety 2001 až 2003, kdy došlo v tomto období ke vzniku pouze 132 firem (méně než za rok 1991), přičemž absolutně nejnižší počet firem (37) vznikl v roce 2002. Pozitivní obrat nastal až v letech 2006 a 2007, kdy vzniklo 72 firem, respektive 111 firem. V prvních dvou kvartálech roku 2008 pak vzniklo 38 firem. Vývoj vzniku nových firem do velké míry zrcadlí hospodářský vývoj regionu, což dokládá pokles regionálního HDP k celostátnímu průměru mezi lety 2001 a 2003. Zajímavým zjištěním je skutečnost, že v intenzitě vzniku nových firem můžeme sledovat určité zpoždění za ekonomickým oživením v roce 2004, protože k výraznému nárůstu počtu firem došlo až v roce 2007. Silná senzibilita kreativního průmyslu na stav regionální ekonomiky naznačuje dvě hlavní rizika. Vysoká orientace na regionální trh omezuje růstový potenciál sektoru a zvyšuje riziko vzniku tzv. overembededness. Obrázek 24: Dynamika vzniku a zániku firem kreativního průmyslu v MSK Dynamics of creating and closing of firms 160

140

Number of firms

120

100

80

Dynamics of creating

60

40

20 Dynamics of closing

20 08

20 06

20 04

20 02

20 00

19 98

19 96

19 94

19 92

19 90

19 88

19 86

19 84

19 82

19 80

19 78

19 76

19 74

19 72

0

Time

Zdroj: ČSÚ, 2008, vlastnívlastní zpracování, pozn.: dynamic of creating = dynamika vzniku firem, dynamic Zdroj: CSO, 2008, zpracování. of closing = dynamika zániku firem Z celkového počtu 1 185 firem lze sledovat velikostní kategorii pouze u 696 firem, jelikož zbylá částZ firem neuvedla počet V limitovaném vzorkuvelikostní kreativního průmyslu na pouze území Mocelkového počtuzaměstnanců. 1 185 firem lze sledovat kategorii u 696 firem, ravskoslezského kraje dominují mikropodniky do 10 zaměstnanců (73,13 %) a podíl malých středních jelikož zbylá94,68 část firemjednotlivých neuvedla počet zaměstnanců. V limitovaném vzorku podniků je dokonce %. V rámci kategorií organizací podle počtu zaměstnanců měly největší zastoupeníprůmyslu firmy s počtem zaměstnanců (55,3 %), přičemž kraje mezi ostatními velikostními kreativního na 1–5 území Moravskoslezského dominují mikropodniky do kategoriemi lze vysledovat významnější podíl u firem velikostní kategorie 10–19 zaměstnanců (13,9 %) 10 zaměstnanců %) astruktury podíl malých středních podnikůprůmyslu je dokonce a kategorie 5–9 (11,5 %). (73,13 Analýza interní jednotlivých sektorů kreativního skýtá 94,68 %. následující poznatky. Struktura v architektonických a inženýrských činnostech kopíruje z velké V rámci jednotlivých kategorií organizací podle počtu zaměstnanců čásměly největší ti strukturu celého sektoru, jelikož hlavní podíl mají firmy ve velikostní kategorii 1–5 zaměstnanců zastoupení firmy počtem 1–5 zaměstnanců (55,3 %), přičemž mezi (55,22 %) a zastoupení firems nad 50 zaměstnanců dosahuje pouze 3,9 %. U reklamních činností je ostatními

velikostními kategoriemi lze vysledovat významnější podíl u firem velikostní kategorie 10–19 zaměstnanců (13,9 %) a kategorie 5–9 Profilace (11,5 %). Analýza interní struktury měkkých faktorů regionálního rozvoje 121 jednotlivých sektorů kreativního průmyslu skýtá následující poznatky. Struktura v architektonických a inženýrských činnostech kopíruje z velké části strukturu celého sektoru, jelikož hlavní podíl mají firmy ve velikostní kategorii 1–5 zaměstnanců

podíl firem velikostní kategorie 1–5 dokonce 67,6 % a firmy nad 50 zaměstnanců nejsou zastoupeny vůbec. Tisk a činnosti související s tiskem mají z tří hlavních sektorů nejnižší podíl firem ve velikostní kategorii 1–5 (42,7 %) na straně jedné, ale současně také vyšší podíl firem nad 50 zaměstnanců (7,9 %), což opět koresponduje s tradicí a vyzrálostí sektoru na straně druhé. Komparativní zhodnocení téma, s tím rozdílem, že v regionu se nenacházejí žádní výhradní hráči velikostních kategorií firem nabízí obrázek 25, který demonstruje podobnost a rozdílnost vnitřních nadnárodního charakteru (struktura neníVyjma bifurkovaná), což není vzhledem k vertikální velikostních struktur mezi jednotlivými sektory. tisku a vydavatelství lze vysledovat koncentraci příbuzných CZ-NACE v jednotlivých kvadrantech. Tento graf ilustruje podobnost organizační struktury a horizontální poloze regionu či struktuře překvapivé. práce v sektorech orientovaných jednak na trh (reklama, fotografie, průmyslový design), jednak na publikum. Celkově je uvedená struktura firem do jisté míry analogická s empirickými studiemi realizovanými na toto téma, s tím rozdílem, že v regionu se nenacházejí žádní výhradní hráči nadnárodního charakteru (struktura není bifurkovaná), což není vzhledem k vertikální a horizontální poloze regionu či struktuře překvapivé.

Obrázek 25.: Velikostní struktura firem kreativních odvětví v MSK podle sektorů. Obrázek 25: Velikostní struktura firem kreativních odvětví v MSK podle sektorů

Zdroj: CSO, 2008, vlastní (bližší informace k sektorům Zdroj: ČSÚ, 2008, vlastní zpracování zpracování (bližší informace k sektorům viz Tab. č. 14)viz Tab. č. 1) .

122


Obrázek 26 : Vnitřní struktura kategorií organizací podle počtu zaměstnanců firem kreativních odvětví v MSK podle sektorů (bližší informace k sektorům viz Tab. č. 1). Obrázek 26: Vnitřní struktura kategorií organizací podle počtu zaměstnanců firem kreativních odvětví v MSK podle sektorů (bližší informace k sektorům viz Tab. č. 14)

Zdroj: ČSÚ, 2008, vlastní zpracování

Pozornost byla věnována i stáří firem kreativního průmyslu, a to proto, abychom se Pozornost byla věnována i stáří firem kreativního průmyslu, a to proto, abychom se pokusili podpokusili chytit podchytit délku firem působení v regionu vztahu k vysoké délku působení v regionufirem ve vztahu k vysoké ve nestabilitě celého odvětví. Znestabilitě důvodů eliminace deformace celkového vzorku kreativního průmyslu jsme vyloučili firmy vzniklé před rokem celého 1989 odvětví. Z důvodů eliminace deformace celkového vzorku kreativního (19 firem). Průměrná délka stáři firem v regionu dosahuje přibližně 9,2 roku, kdy nejstarší firmy vydavatelství (13 let) apřed naopak nejnižší1989 v sektoru nahraných nosičů průmyslupůsobí jsmev sektoru vyloučili firmy vzniklé rokem (19rozmnožování firem). Průměrná délka (7,1 roku). Relativně podprůměrné stáří mají také firmy v sektoru reklamních činností (7,4 roku) a přestáři firem v regionu dosahuje přibližně 9,2 roku, kdy nejstarší firmy působí v sektoru kvapivě i v tisku (8,4 roku). Podrobnější informace k jednotlivým sektorům viz graf č. 27. Srovnáme-li délku působení existujících a zaniklých firem,vvidíme, že relativně vysoké stáří zaniklých firem nanosičů straně vydavatelství (13 let) a naopak nejnižší sektoru rozmnožování nahraných jedné a vysoká délka stáří firem na straně druhé se příliš neshoduje s obecně podporovanou vysokou (7,1 roku). Relativně podprůměrné stářífirem mají takéodvětví. firmy vNicméně sektoru reklamních činností dynamikou ve vztahu ke vzniku a zániku v tomto je zde nutné zohlednit několik regionálně diferencovaných faktorů. periferníPodrobnější polohu regionu, informace zejména ve vztahu k západním (7,4 roku) a překvapivě i v tisku (8,4A toroku). k jednotlivým trhům, kdy v těchto regionech sice vzniká méně firem, ale jejich délka přežití bývá v průměru vyšší. sektorůmDále vizpak graf č. XXX. Srovnáme-li délkustrukturální působení existujících a zaniklých firem, rigiditu regionálního trhu, který vytváří bariéry pro vnik nových firem, neexistenci infrastruktury pro podporu inovací, neexistenci institucionální podpory ze strany regionálních institucí vidíme, že relativně vysoké stáří zaniklých firem na straně jedné a vysoká délka stáří a nižší regionální poptávku. firem na straně druhé se příliš neshoduje s obecně podporovanou vysokou dynamikou ve vztahu ke vzniku a zániku firem v tomto odvětví. Nicméně je zde nutné zohlednit několik regionálně diferencovaných faktorů. A to periferní polohu regionu, zejména ve vztahu k západním trhům, kdy v těchto regionech sice vzniká méně firem, ale jejich délka přežití bývá v průměru vyšší. Dále pak rigiditu regionálního trhu, který vytváří strukturální bariéry pro vnik nových firem, neexistenci infrastruktury pro podporu inovací, neexistenci institucionální podpory ze strany regionálních institucí a nižší regionální poptávku. Obrázek 27 : Délka působení firem kreativních odvětví v MSK podle sektorů. Profilace měkkých faktorů regionálního rozvoje

183

123

Obrázek 27: Délka působení firem kreativních odvětví v MSK podle sektorů

ČSÚ, 2008, vlastníinformace zpracování (bližší informaceviz k sektorům Zdroj:Zdroj: CSO, 2008 (bližší k sektorům Tab. č.viz 1).Tab. č. 14)

Závěr Na základě dosavadního dosaženého teoretického poznání, výsledků empirických výzkumů

a praktických zkušeností z vybraných zahraničních regionů nejvyspělejších států světa lze konstatovat Závěr

silný nárůst významu (zejména z pohledu ekonomického) kreativních odvětví a jejich přínosu pro rekonkurenceschopnost. Odborná veřejnost v současnosti poznání, věnuje značnou pozornost otázkám Nagionální základě dosavadního dosaženého teoretického výsledků empirických jeho prostorové organizace a možnostem jeho stimulace právě v zájmu posilování konkurenceschopné výzkumů a praktických z vybraných zahraničních regionů nejvyspělejších pozice jednotlivých území. zkušeností Menší stupeň rozpracovanosti, a tedy i vyjasněnosti, problémových otázek můžeme najít u problematiky prostorové organizace kreativních odvětví v rámci starých průmyslových států světa lze konstatovat silný nárůst významu (zejména z pohledu ekonomického) regionů. Ty představují specifická území s výraznou rigiditou v rámci změny ekonomických struktur, inkreativních odvětví aklimatu. jejich Představené přínosu pro regionální konkurenceschopnost. Odborná stitucí i společenského výsledky výzkumu zaměřeného na problematiku existence, prostorové organizace a evoluce kreativního průmyslu v Moravskoslezském je nutno přijímat veřejnost v současnosti věnuje značnou pozornost otázkámkrajijeho prostorové s určitou mírou tolerance, a to zejména kvůli jejich převážně deskriptivnímu charakteru. Na stanovené organizace a možnostem jeho stimulace právě v zájmu posilování výzkumné otázky lze prostřednictvím dosažených výsledků odvodit následující poznatky. V prvé řadě jde především o potvrzení teoretického předpokladu tendence odvětví ke rozpracovanosti, koncentraci, a to konkurenceschopné pozice jednotlivých území. kreativních Menší stupeň jak do hlavního centra regionu, jakož i do jeho jádra. Ukazuje se tak, že vliv urbanizačních výhod silně a tedy i vyjasněnosti, problémových otázek můžeme najít u problematiky prostorové ovlivňuje koncentraci firem kreativních odvětví ve specifických podmínkách tradičních průmyslových organizace kreativních v rámci regionů. Tycožpředstavují regionů. Dále bylo zjištěno,odvětví že kreativní odvětví starých jsou silně průmyslových vázána na regionální poptávku, s sebou

specifická území s výraznou rigiditou v rámci změny ekonomických struktur, institucí i společenského výsledky výzkumu zaměřeného na 124 Profilace měkkých faktorůklimatu. regionálního rozvoje Představené problematiku existence, prostorové organizace a evoluce kreativního průmyslu v Moravskoslezském kraji je nutno přijímat s určitou mírou tolerance, a to zejména

nese značná rizika a omezení pro jeho další rozvoj či růst. Přínosem provedené analýzy je její časové hledisko, neboť výzkum byl realizován s využitím dat z druhého kvartálu roku 2008, a tudíž se naskýtá možnost identifikace dopadů ekonomické krize na kreativní průmysl v regionu. Vnitřní analýza velikostních a časových struktur firem potvrdila specifický regionální kontext, tj. průmyslový charakter a periferní polohu. Tematicky orientované práce ukazují (Bednář, Grebeníček, 2012), že prostorová organizace kreativních odvětví vychází z podobných principů, jaké byly zjištěny v rámci našeho výzkumu. Pro další diskusi v rámci teoretického a empirického výzkumu považujeme za žádoucí přesnější definování kreativních odvětví v podmínkách České republiky. V souladu s aktuálním teoreticko-metologickými diskusemi je nezbytné směřovat výzkum směrem k hermeneutickým přístupům (viz např. Blažek, Uhlíř, 2002), neboť kreativita není individuální, nýbrž kolektivní schopností vznikající v rámci projektově orientovaných sítí (např. Power, 2003) „zakořeněných“ ve specifickém kontextu (např. Helbrecht, 2004). Svým způsobem se využití kvalitativního výzkumu jeví vzhledem k nedostačující kvalitě sekundárních statistických dat jako vhodnější způsob pro pochopení procesů, kontextu, evoluce a kontingence kreativního průmyslu v rámci regionů. Z hlediska praktických implikací pro potřeby praxe můžeme konstatovat, že kreativní odvětví mohou prostřednictvím koncentračních tendencí přispět k regeneraci vnitřního města Ostravy. Koncentrovaná fiskální a institucionální podpora by měla být směřována k posilování průmyslového designu (business climate) ve vazbě na regionální produkční systém (tzv. related variety) a sektorům orientovaným na publikum (people climate). Možnosti rozvoje dalších sektorů jsou vzhledem k regionální produkční struktuře a vertikální poloze regionu v sídelním systému omezené.


125

8. Role kultury v procesu regenerace vnitřního města Ostravy: zaostřeno na prostor Stodolní ulice32 Kultura patří ke klíčovým měkkým faktorům regionálního rozvoje. Cílem této případové studie je hodnocení procesu regenerace vnitřního města Ostravy, což bude demonstrováno na třech prostorech, přičemž hlavní pozornost bude věnována prostoru Stodolní ulice. Zvolená struktura textu má následující parametry. Nejdříve bude stručně diskutován koncept kulturních čtvrtí (klastrů) a také základní faktory jejich vzniku. Pozornost bude věnována také samotné roli umělců při vzniku kulturních čtvrtí, a to zejména v embryonálním stadiu jejich vzniku. Jelikož Ostrava patří mezi postsocialistická města, bude pozornost soustředěna také na koncept postsocialistických měst, včetně historického nástinu vývoje města Ostravy se zvláštním důrazem na jeho centrum, jehož součástí je také zájmový prostor ulice Stodolní. Těžiště příspěvku pak spočívá v analýze vývoje prostoru Stodolní ulice a jeho hodnocení. Pro širší uchopení problematiky kulturou tažené regenerace byl text rozšířen o stručné studie dokumentující vývoj procesu regenerace ve dvou vybraných lokalitách, přičemž prostor Dolní oblasti Vítkovic patří spíše do vnitřního města, a proto vložený obrázek obsahuje vymezení vnitřního města Ostravy, a nikoliv pouze centra. V závěru jsou pak shrnuty a diskutovány jednotlivé prostory s důrazem na roli veřejného sektoru jako klíčového aktéra procesu kulturou tažené regenerace. Přibližně od počátku 70. let můžeme ve vyspělých zemích pozorovat, například vlivem deindustrializace a sílící konkurence na všech úrovních, znatelnou změnu ve vnímání role kultury v kontextu regenerace měst (Garcia, 2004). Pro spojení urbánních prostor a kultury se stal klíčovým přístup „kulturou tažená regenerace“, který může teoreticky přispět k stimulaci kreativity a tvorby inovací, tvorbě pracovních míst, podpoře kooperace mezi aktéry či zlepšení image (McCarthy, 2005, 2006). Kultura se stává také výrazným elementem vzájemné konkurence měst, kdy je výraznou obsahovou součástí marketingových kampaní. Zároveň je v mnoha přístupech zdůrazňován potenciál kultury pro regeneraci postindustriálních měst, např. Bilbaa, Manchesteru, Birminghamu, a to jak v rámci výstavby kulturní infrastruktury, tak v rámci samotné kulturní produkce (Bianchini, Parkinson, 1993). Avšak přínosy kulturou tažené regenerace nelze přeceňovat (Gomez, 1998, Miles, Paddison, 2005), přičemž Harvey kriticky hodnotí konkurenci mezi městy, která působí jako „vnější donucovací moc“ („external coercive power“). Takový vývoj pak podle autora paradoxně vede k vytváření „sériové reprodukce stejných forem urbánní obnovy“ (Harvey, 1989, s.10). Přibližně od přelomu století byl rozšířen koncept kulturní regenerace o „kreativní města“ (Landry, 2000), kulturní klastry (viz níže) či tematicky orientované čtvrtě, tzv. Urban Villages (Bell, Jayne, 2004). Současný vysoký zájem o kreativitu zdůvodňuje Wojan et al. (2007) očekáváním, že lokalizovaná kreativní energie může vytvářet nové ekonomické příležitosti, které jsou odolné (resilient) vůči tlakům na snižování nákladů způsobených globalizací. Přesto nelze vnímat kreativitu či kreativní třídu (ve které umělci patří do tzv. super kreativního jádra) jako jednoznačný a nezpochybnitelný koncept pro rozvoj měst či regionů (Peck, 2005, Scott, 2006, Markusen, 2006).

Hlavní znaky kreativních měst si můžeme shrnout do těchto bodů: Osobitost a opravdovost: chápano tak, že se vyvíjejí samovolně v souvislosti s historickou zkušeností a kulturním prostředím města a jsou patrné na fyzické struktuře města, na jeho kulturním vybavení a obchodních nabídkách (od barů k obchodům atd.). Rozvoj na jemné úrovni: význam malých obchodů a nezávislých podnikatelů oproti velkým nákupním střediskům. Tento bod je pro zajímavé a dlouhodobě udržitelné městské prostředí klíčový. Energické, vzrušující a osobité městské části: čtvrti měst, které v sobě snoubí výše zmiňované kvality a mají schopnost přilákat (jak k návštěvě, tak i k přistěhování) mobilní mladé lidi. Mohou být centrální i okrajové, důležitý je jejich charakter a „skutečná“ atmosféra.

32

126

Zkrácená část této kapitoly byla dříve publikovaná v práci: SLACH, O., BORUTA, T. (2012). What Can Cultural and Creative Industries Do for Urban Development? Three Stories from the Postsocialist Industrial City of Ostrava. Quaestiones Geographicae, roč. 31, č. 4, s. 99-112.

Schopnost zaujmout mladé lidi, vyhovět jejich zájmům a životnímu stylu: důležité je zapůsobit právě na „talentovanou mládež“. To však neznamená ztratit přízeň starších obyvatel, ba naopak. I když starší lidé nevyužívají kulturního vybavení v takovém rozsahu jako mládež, přítomnost atraktivního a živého prostředí vnímají stejně pozitivně. Pestrost populace a životních stylů: jedná se o pestrost etnickou a kulturní. Lidé jsou přitahování do míst, která vynikají takovouto rozmanitostí a vysokou mírou tolerance k nově příchozím a cizincům. Autoři jako Florida nadto považují za podstatné, aby tato pestrost a tolerance byly skutečně vidět a přímo na sebe v určitých městských částech, zmiňovaných výše, upoutávaly (Musterd et al., 2007).

Zatímco ve vyspělých státech probíhá intenzivní diskuse o konceptech kreativity, kreativních městech, kulturních čtvrtích či klastrů, v postsocialistických státech východní a střední Evropy je diskuse v počátcích. Do určité míry se jedná o přirozený evoluční proces, neboť postsocialistická města se musela v období transformace primárně orientovat na dobudování technické, fyzické a sociální infrastruktury, tj. na odstranění či eliminaci deficitů minulosti. V centru pozornosti tak stály a svým způsobem stále stojí snahy o zlepšení „tvrdých“ faktorů rozvoje a rozvoji „měkkých“ faktorů byla věnována jen okrajová pozornost. Postupná saturace „tvrdých“ faktorů a celková konvergence postsocialistických států k vyspělým zemím se projevuje také posunem k vytváření atraktivní image a symbolů, respektive posunem k projektům, které tyto „měkké“ faktory utvářejí a profilují (Bianchini, Landry, 1995). Kultura jako jeden z klíčových elementů se tak stává významnou silou v rozvoji měst. V rámci této kapitoly se zaměříme na roli umělců a jejich význam při procesu kulturou tažené regenerace v upadajících městských čtvrtích v podmínkách postsocialistického průmyslového města periferního charakteru (minimálně vůči západním trhům).

8.1 Základní charakteristika kulturních čtvrtí Z obecného hlediska lze kulturní či zábavní čtvrť definovat jako prostorově omezenou a specifickou oblast, která obsahuje vysokou koncentraci kulturních zařízení ve srovnání s jinými oblastmi města (Wynne, 1989). Kulturní čtvrtě mohou být úzce tematicky profilované (např. „muzejní klastr“, De Frantz, 2005) nebo multifunkční, s rozmanitou skladbou převážně uměleckých aktivit (hudba, design, divadlo apod.). Vzhledem ke snaze posilovat synergické efekty však vyniká většina kulturních čtvrtí tím, že kromě kulturních aktivit obsahuje také ostatní formy společenské zábavy, jakými jsou například kavárny, bary, maloobchod, ale i sportovní infrastruktura (Mommas, 2004). Tyto klíčové charakteristiky kulturních čtvrtí se vyznačují podle Wansborough a Mageean (2000) následujícími prvky: 1. Centrální polohou v rámci města, často v blízkosti obchodních domů a kancelářských budov. Obecně se pak jedná o oblasti s dobrou dopravní dostupností, které mohou obsahovat bary a kavárny, stejně jako specifické služby v podobě malých a specializovaných prodejen a nočních klubů. 2. Kulturní zařízení soustředící se jak na spotřebu, tak na uměleckou produkci, tj. hudební sály, nahrávací studia, kina a filmové školy, stánky a řemeslné dílny včetně míst pro konání kulturních událostí (festivalů). Nicméně většina kulturních čtvrtí má tendenci se stát spíše centrem spotřeby (tj. turistické zajímavosti) než produkce. 3. Smíšené využití v podobě malých a středně velkých prodejen, ateliérů, kulturních sálů a dále též kaváren, barů, restaurací, klubů, hotelů, kin a divadel doplněných rezidenční výstavbou. 4. Propojením mezi výrobou a spotřebou z důvodu relativně vysoké přidané hodnoty odvětví kulturního průmyslu, pro který jsou důležité úzké prostorové vazby mezi místem výroby a místem spotřeby. Vzhledem k lokálnímu rozsahu podnikání jsou kulturní zařízení schopna a ochotna vzájemně sdílet nebo používat prostředky, dovednosti, vybavení atp. 5. Veřejné umění a jeho integrace do zastavěného prostředí, kdy např. místní umělci mohou posloužit k vytvoření lokální atrakce na veřejném prostranství. Veřejné umění by mělo být prezentováno i pomocí dobrého městského designu, a konečně pak rovněž živou a kypící veřejnou sférou.


127

Prostorová koncentrace kulturních či volnočasových aktivit nevytváří pouze kulturní čtvrtě, ale i jiné typy prostor, přičemž klíčovým rozdílem je podíl produkce a spotřeby, respektive kvality a úloha kultury v rámci jednotlivých čtvrtí (Newman, Smith, 2000, Mommas, 2008). Mezi prostory s převahou spotřeby nad produkcí můžeme uvést např. popular leisure epicentre, která lze charakterizovat jako „ostrovy obnovy ve vnitřním městě s vysokou koncentrací restaurací (etnických a nebo kontinentálních), kaváren, hudebních klubů, obchodů se starožitnostmi, obchodů s módou, knihami a hudebními produkty a malých avantgardních divadel. Obvykle se nacházejí v rezidenčně a komerčně upadajících lokalitách regenerovaných urbánní obnovou (urban renewal). Urbánní struktury v těchto lokalitách jsou většinou tvořeny zachovalými, rekonstruovanými a znovuvyužitými lokálními budovami (Gospodiny, 2006, s. 319).

A. Gospodini (2006) dále zmiňuje v rámci své práce ještě dva další prostorové subtypy postindustriálního města s výraznou komponentou kultury v jejich charakteristice: „high-culture“ epicentres – území ve středu města s výraznou koncentrací divadel, galerií, muzeí. Jde často o území, jež jsou předmětem větších regeneračních plánů a konceptů a jsou charakteristické kombinací tradiční (historické) architektury a nových projektů s inovativním architektonickým a designovým řešením („urban design“); „culture and leisure waterfront“ epicentres – území lokalizovaná v blízkosti opuštěných přístavů a průmyslových ploch (doky, loděnice atd.). Stávají se spíše prestižními oblastmi s mixem kulturních a dalších volnočasových aktivit.

Další typ prostoru s dominancí spotřeby reprezentují zábavní zóny (entertainment zone), založené na příznivých lokalizačních faktorech, které lze charakterizovat jako prostory výrazně orientované na koncentraci aktivit navázaných na noční život. Charakteristická je lokalizace těchto území v okrajových částech center měst, v opuštěných komerčních a průmyslových prostorech (v podstatě v místech, která byla opomenuta zejména rezidenčním a komerčním developmentem) (Campo, Ryan, 2008). Poslední typ prostor s jednoznačnou dominancí spotřeby jsou tzv. Consuption Places, jež jsou definovány (Mullins et al., 1999) jako „prostory, které jsou speciálně vybudovány nebo zrekonstruovány pro obyvatele, kteří nakupují a konzumují zábavní produkty a služby zde nabízené“ (Mullins et al., 1999, s. 44), přičemž v citované práci je diferencováno celkem pět typů konzumních prostor (consuption places), mimo jiné konzumní prostory s hospodami, kluby či hernami, které nabízejí širokou škálu vzruchů založených na alkoholu, drogách a sázení.

Vznik kulturních čtvrtí Zásadním předpokladem pro existenci kulturních čtvrtí je přítomnost kulturních aktivit, které by měly zahrnovat jak kulturní produkci (výroba předmětů a poskytování služeb), tak i kulturní spotřebu (účast na divadelním představení, návštěva kina a galerie) (Comedia, 1991, in Montgomery, 2003, s. 296). Aktivity jsou přístupné veřejnosti v denních i večerních hodinách. V zájmu zachování živoucí kultury je důležité přinejmenším pro některé kulturní organizace (např. divadelní společnosti nebo umělecké agentury), aby v příslušné kulturní čtvrti zakládaly vlastní kulturní stánky, resp. sídla, čímž podpoří vytváření nových pracovních míst. Rozsah městského prostředí zahrnující kulturní čtvrť by měl mít poloměr o velikosti přibližně 400 metrů a budovy v průměru okolo 5–8 podlaží, s ulicemi ne širšími více než 10 metrů. Další atribut pak představuje přítomnost prodejních, obchodních a kulturních aktivit v přízemí budov, spolu se semiveřejnými prostory, které poskytují sociální interakci (tržiště, pouliční prodavači, průčelí domů a předzahrádky kaváren a restaurací) a tvoří tzv. třetí místa (viz srovnání Oldenburg, 1999). Rozhodující jsou i aktivity návštěvníků ve smyslu procházení se, sledování sportovních zápasů před hospodami a kluby. Montgomery zdůrazňuje, že „velmi často se objevují vazby s formálními vzdělávacími institucemi, které poskytují odbornou přípravu, a přílivem nových umělců a podnikatelů a pracovníků ve výzkumu a vývoji“ (Montgomery, 2003, s. 4). Obecně přispívají ke vzniku kulturních klastrů či kulturních čtvrtí do jisté míry podobné faktory jako u průmyslových klastrů (Porter, 1998), kdy v jejich rámci dochází ke vzniku externích úspor (aglome-

128


račních výhod) prostřednictvím sdílení společné infrastruktury či technologií („input sharing“), sdílení společného pracovního trhu („labour pooling“), transferu znalostí („knowledge spillovers“), s tím rozdílem, že firmy či jedinci integrovaní v klastru čerpají výhody z tzv. Jacobsových externalit, tzn. že hlavní význam má výměna informací o nových inovativních nápadech mezi různými odvětvími, ekonomickými aktéry a širší komunitou v urbánních oblastech, a proto se například kreativní průmysl koncentruje převážně do jádrových oblastí urbánních oblastí (Mossig, 2005; Hutton, 2008), v jejichž rámci často vytváří specializované klastry (Scott, 1996) či čtvrtě. Firmy a aktéři integrovaní v rámci klastru mohou profitovat a) z atraktivního funkčního (sortimentního) mixu; b) z vyšší frekvence návštěvníků (turistů), tedy potenciálních zákazníků; c) ze snižování míry rizika pro své členy, protože jsou součásti celku a nefungují izolovaně; d) ze společné image (brandu), protože má-li atraktivní kulturní klastr silnou značku, pak se promítá i do image jednotlivých členů. Úspěšný klastr totiž může fungovat jako značka prostorové identity (Kunzmann, 2002, Mommas, 2009), a to nejen interně v rámci města, tj. posilovat identitu (Mizzau, Montanari, 2008), ale v rámci externí image celého města. Kulturní čtvrtě také hrají důležitou roli v oblasti rozvoje tzv. „kritické infrastruktury“, ať už v roli neustálého zdroje stimulů, nebo v utváření přátelského prostředí vůči uměleckému, kulturnímu a ekonomickému myšlení a inovacím. V rámci čtvrtí se vytváří lokální prostředí, které přitahuje kreativní pracovníky – což v podstatě brání odlivu vysoce vzdělaných „mozků“ (Mommas, 2004). Jejich dalším pozitivem je tzv. spin-off efekt, kdy tato počáteční skupina kreativních a vzdělaných pracovníků iniciuje příliv pracovníků dalších kreativních odvětví (design, architektura, hudba apod.). Od klastrů se očekává, že vytvoří inspirativní prostředí urychlující výměnu znalostí a informací, což vede zprostředkovaně ke generování inovací jak v produktech, tak i ve službách v sektorech kreativních odvětví. Toto inspirativní prostředí také snižuje charakteristicky vysokou míru rizika a nejistoty v těchto sektorech (Mommas, 2004, viz níže). Dále fungující a úspěšná kulturní čtvrť by měla obsahovat firmy zaměřené jak na lokální trhy, tak i na export mimo region. V průběhu času může vzájemná spolupráce v klastru vést ke vzniku nových produktů, respektive k vytváření nabídky produktů a služeb přímo v regionu, které musely být doposud do regionu importovány (Montgomery, 2003). Tyto prostory či čtvrtě vznikají zejména v historických částech měst s vysokou estetickou a symbolickou hodnotou, a to nejen z toho důvodu, že tyto městské části zasažené úpadkem nabízejí prostory s nízkými nájmy a minimální formální kontrolou, ale také z toho důvodu, že invence a kreativita může být stimulována urbánní strukturou (urban landscapes) (Helbrecht, 2004, Drake, 2003). Jejich vznik může být jak organický, tak i řízený, tzn. je výsledkem kulturních politik či strategií jednotlivých měst, přičemž zejména v embryonálním stavu vzniku se jedná o proces organický či spontánní, který je následně využit veřejným či privátním sektorem (Wilks-Heeg, 2003). V embryonální fázi vzniku mohou být zárodkem izolované alternativní kluby s autentickou atmosférou, hudbou nebo designem, které mohou vytvořit základ pro větší koncentraci nočního života tím, že dají vzniknout místům spotřeby (Chatteron, Hollands, 2002). V některých případech dokonce vznikají kulturní čtvrtě „navzdory“, spíše než z důvodu záměrně kulturní politiky ze strany místní veřejné správy (Hitters, Richards, 2002, s. 245). V rámci kulturních politik či strategií, které Mommas charakterizuje „idealistickým“ posunem od „politiky zaměřené na organizování příležitostí k více slaďující politice, zaměřené také na vytvoření prostorů, čtvrtí a prostředí pro kulturní produkci a tvořivost (Mommas, 2004, str. 508), představuje hlavní cíl především regenerace upadajících oblastí. Podle Hannigan (1998) se však kulturní složka stala součástí projektů regenerace upadajících městských částí částečně z ekonomických důvodů, jelikož právě na tyto projekty bylo možno získat veřejné prostředky, čímž se snížily investiční náklady pro developery a zároveň se mohla také posílit přitažlivost a hodnota vybraných částí centra města. Tudíž tyto projekty nebyly ve své podstatě ani tak o vytvoření umělecké komunity, ale spíše o revitalizaci kulturní funkce zaměřené zvláště na kina, kluby a divadla. Šlo o způsob, který měl přilákat střední třídy zpět do městského centra (např. Zukin, 1995). Již zmiňovaní Chatterton, Hollands (2002) ve své práci popisují význam noční ekonomiky ve spojitosti s konzumací alkoholu a jejího vlivu na regeneraci center anglických měst, respektive na vznik „urban nightscapes“. Vznik takovýchto prostor je pak často doprovázen kriminali-


129

tou, drogami a alkoholem, což vede v některých případech ke vzniku „no-go areas“ vyznačujících se kriminalitou a nepořádkem (Roberts, 2006). Právě sladění mezi organickým „bottom-up“ a konstruktivistickým „top-down“ přístupem představuje jednu z největších výzev při vzniku a řízení kulturních čtvrtí. Příliš dirigistický a redukcionistický přístup k politice rozvoje kulturních čtvrtí, podpořený mimo jiné přejímáním „příkladů dobré praxe“ bez znalosti kontextu prostoru (McCarthy, 2005), či přílišný důraz na růst lokality může vést v konečném důsledku k homogenizaci a unifikaci (funkční, fyzické a sociální) prostoru bez kulturních aktivit (Moss, 2002). Jak ostatně tvrdí Kunzmann (2004), samotné zónování kreativity či kulturních aktivit může být vysoce kontraproduktivní. Zároveň naprostá absence jakékoliv politiky může současně vést k podobným, či dokonce horším výsledkům, jako příliš silné zásahy (např. Gospodiny, 2006).

Příklad Kulturního klastru Westergasfabriek Kulturní klastr Westergasfabriek (WGF) je lokalizován v areálu bývalých plynáren v západní části Amsterdamu. Po ukončení výroby v 60. letech minulého století vznik relativně rozsáhlý brownfields a řady budov zchátraly, přičemž v současnosti se zde nachází třináct budov chráněných památkovou péčí. Přibližně od 70. let začala municipalita zvažovat regeneraci areálu, nicméně proces regenerace narážel na klasické problémy spojené s regenerací brownfields, tzn. vysoké náklady na dekontaminaci a nevyjasněné majetkoprávní vztahy. Zhruba po třiceti letech regenerace tohoto areálu vznikl kulturní klastr, který funkčně zaplnil kulturní „niku“ ve městě. Například plynojem se využívá pro konání různých events (např. hudební koncerty, opery atd.), přičemž v současnosti navštíví areál v průměru okolo 250 000 návštěvníků ročně. Většina budov v areálu kulturního klastru je nájemního charakteru, kdy většina z nich jsou podniky z kreativních odvětví. V rámci areálu se koná řada temporálních events, z nichž polovinu tvoří festivaly, představení a výstavy a druhou polovinu konference, módní přehlídky, filmové festivaly. Dlouhodobé nájemníky tvoří například Toneelgroep Amsterodam (taneční umění), West Pacific (taneční kavárna), Studio Wenck (filmové studio), Orkater Dasarts (taneční školy). Vznik tohoto kulturního klastru byl výsledkem rozvojové strategie (Stadsdeel Westerpark, 1996), která definovala základní urbanistická kritéria, jakož i strukturu funkčního mixu klastru, přičemž ta vycházela z následujících bodů: kombinace magnetů a kulturních aktivit, kombinace kultury a zeleně (park), orientace kulturních atrakcí ne primárně na masovou spotřebu, ale na mix různých kulturních aktivit (např. neziskové vs. komerční), podpora nových firem a organizací prostřednictvím diferencovaných nájmů, rozšíření počtu návštěvníků pomocí vyváženého denního a nočního funkčního mixu aktivit, flexibilní využití nemovitostí, využití určitého počtu nemovitostí lokálními obyvateli (lokální organizace, kulturní vzdělávání), interkulturní charakter. Současně byl jasně definován poměr mezi funkcemi, kdy produkce tvoří 35 %, stejný podíl spotřeba a zbylou část doplňkové funkce. Právě tento poměr umožňuje firmám a aktérům čerpat z urbanizačních výhod (Hitters, Richards, 2002).

130


Umělci a kulturní čtvrtě Role aktérů, tj. umělců či culture entrepreneurs při vzniku kulturních čtvrtí, zejména v embryonálním stadiu jejich vzniku, není na rozdíl od principů a mechanismů (struktur) věnováno tolik pozornosti. Obecně lze vnímat umělce jako oběti kapitalistických tržních sil a současně také jako iniciátory (viníky) změn, jež mají negativní důsledky (např. sociální exkluze) při procesu regenerace (Cole, 1987). V pozitivním smyslu, a to primárně ve vztahu k procesu gentrifikace, je vyzdvihována schopnost umělců přispět k celkové valorizaci prostoru (např. tím, že vytvářejí, vnímají a uchovávají hodnoty, které oceňují prostor) (Ley, 2003). V řadě případů to byli právě umělecky ladění lidé, kteří byli ochotni přijít do opuštěných průmyslových či komerčních prostor a sehrát roli „urbánních pionýrů“ (urban catalyst) a následně zhodnocovat tyto nemovitosti renovací bytových či nebytových jednotek ruku v ruce s celkovou kultivací prostoru (Zukin, 1982). Nicméně ve většině případů vytvářejí prostor pro vstup privátního kapitálu, který akceleruje celkový proces regenerace především prostřednictvím masovější realizace rezidenčních a komerčních projektů (hlavně volnočasové a zábavní infrastruktury), tzn. primárně kulturní funkce jsou následně využívány (konzumovány) privátním kapitálem (Cammeron, Coaffe, 2005). Personální sítě v kulturních a kreativních odvětvích jsou funkčně závislé na urbánních životních stylech, pro které je charakteristické povrchní navazování efemérních kontaktů. Veřejné prostory a semiveřejné prostory v rámci urbánních prostor vytvářejí častokrát dílčí arény pro získávání osobních kontaktů (Grabher, Ibert, 2004). Creative entrepreneur jsou totiž z velké části odkázáni na to, jak se sami na tvorbě těchto prostor podílejí. Pro to, aby mohli prověřit kvalitu a komunikační, popřípadě symbolickou hodnotu jejich imateriálního produktu, musejí své produkty představit nejdříve na jakémsi „neformálním trhu“ tvořeném galeriemi, kluby, výstavami nebo módními přehlídkami. Takovéto specifické prostory (temporární mikroprostory) jsou tak utvářeny osobními potřebami a sociálními kompetencemi aktérů aktivně participujících na „neformálním trhu“. Specifické prostory umožňují a akcelerují zpětnovazební proces komunikace, v jehož rámci se formují a stanovují jejich podnikatelské, sociální pozice, jelikož v těchto, ve většině případů urbánních prostorách mohou současně získávat sociální a komunikační zdroje nutné pro vstup nebo fungování na trhu. V konečném důsledku jsou specifické prostory výrazem potřeby prostorové koncentrace minimálně formalizovaných sociálních a tržních vazeb. Všechny tyto procesy formují na mezoúrovni specifické městské čtvrti či samostatné budovy (Lange, Hesse, 2007, Banks et al., 2000). Výše uvedené skutečnosti se vztahují primárně ke kreativním čtvrtím, nicméně v některých případech, jak už bylo zmíněno u procesu gentrifikace, mohou aktivity umělců vést ke vzniku čtvrtí orientovaných na spotřebu. Jak uvádí např. Lange (2006), kreativními aktéry spontánně iniciované kultury (kluby, bary, happeningy) mohou být transformovány směrem k profesionálně spravovaným městským prostorům, ve kterých jsou uspokojovány potřeby po volnočasových a zážitkových aktivitách, které jsou transformovány a modifikovány v závislosti na potenciálu města. Obdobně zmiňuje roli umělců Mommas (2004), když uvádí, že některé klastry vznikly víceméně organicky, když skupina cultural entrepreneurs převzala tzv. „ploaps“ („places left over after planning“, s. 508) a transformovala je ve vitální kulturní komunitu s následným analogickým rozvojem. Role a význam umělců pro vznik a fungování kulturních čtvrtí je zásadní, avšak jejich role nesmí být na straně jedné přeceňována a na straně druhé, za účelem uchování uměleckých aktivit, je v řadě případů potřeba vyvíjet nástroje či opatření například ve financování kulturní (měkké i tvrdé) infrastruktury pro umělce (Markusen, 2006).

8.2 Nástin vývoje města Ostravy ve vazbě na téma vzniku kulturních čtvrtí Výše uvedené aspekty transformace měst prostřednictvím kultury se vztahují výlučně ke kontextu vyspělých ekonomik, a proto považujeme za nezbytné zdůraznit, že i přes určitou sociální, kulturní a ekonomickou konvergenci jsou města ve střední a východní Evropě stále ovlivňována postkomunistickou path dependency, která ovlivňuje sociální, fyzické a funkční struktury měst (Sýkora, Bouzarovski 2012). Jedním z podstatných rozdílů je nepochybně skutečnost, že průmyslová města ve vyspělých zemích procházela proměnou či úpadkem způsobeným řadou faktorů (viz např. Boschma, Lamboy, 1999, Friedrichs, 1994) a posunem ve světovém hospodářství k postfordismu již od 70. let (nebo i dříve) 20. století. Socialistická města byla s tímto procesem konfrontována až se změnou politického sys-


131

tému po roce 1989 (Kiss, 2002). Specifika centrálně plánované ekonomiky vedla k tomu, že v centrech socialistických měst bylo možné sledovat mnohem menší počet fyzických, funkčních a sociálních změn než ve městech v zemích s tržní ekonomikou (Musil, 1993), přičemž právě na interurbánní úrovni docházelo k největším rozdílům mezi socialistickými a západními městy (Musil, 2001). Proces transformace měst v podmínkách České republiky lze podle Hauptmanna et al. (2000) charakterizovat takto: a) komercionalizací a expanzí (ekonomickou a prostorovou) městských center, tažených rozvojem služeb, b) stagnací vnitřních měst s výskytem dynamických „ostrovů obnovy“, c) dynamickým rozvojem vnějších částí měst a jejich zázemí, poháněným v první fázi procesem komerční suburbanizace a posléze procesem rezidenční suburbanizace. Hlavní rysy transformace postsocialistických měst ilustrují, že transformace měst byla dominantně hnána aktivitami privátního sektoru (property-led development) (Sýkora, Bouzarovski 2012) a role veřejného sektoru byla znatelně méně významná. Slabá pozice veřejného sektoru vyplývala s určitého odporu k plánování jako celku (Sailer-Fliege, 1999) či celkově nevyjasněné role veřejného sektoru (Simpson, Chapman, 1999), odrážející se v uplatňování krátkodobých ad hoc řešení vycházejících plně potřebám trhu (Sýkora 2002). Veřejný sektor se zaměřoval na eliminaci deficitů minulosti a intervence v oblasti kultury či kreativních odvětví byla minimální. Tato situace se začíná pozvolna měnit (Pirisi et al., 2008, Murzyn-Kupisz, 2010, Stryjakiewicz, Męczyński, 2010), ale přesto kultura, respektive kulturní a kreativní odvětví jako faktor rozvoje měst a regionů nejsou standardní součástí agendy regenerace území. Jestliže hlavní města nebo města s výhodnou geografickou polohou v blízkosti západních trhů patřila mezi „vítěze“ procesu transformace (s výjimkou bývalé NDR), pak postsocialistická průmyslová města patřila k hlavním „poraženým“. Z ideologicky podporovaných měst se staly „přítěžky“ vyznačující se ekonomickou stagnací spojenou s deindustrializací a tím i nárůstem nezaměstnanosti a sociálních problémů. Nízká atraktivita a negativní image takovýchto měst se projevovaly v počátečních obdobích transformace v nízké míře jejich terciarizace, způsobené nízkým přílivem zahraničních investic a slabou regionální poptávkou po službách. Negativně se také projevovala ekonomická, sociální (stárnutí obyvatel, brain-drain atd.) a institucionální path dependence, perzistence urbánních struktur vzniklých živelnou urbanizací (prolínání funkcí a funkční fragmentace prostoru) a nověji vznik řady brownfields, což byl a je stále z velké části případ i Ostravy.

Stručná charakteristika města Ostravy Město Ostrava představuje s počtem 306 006 obyvatel (2011) centrum ostravsko-karvinské aglomerace (700 tis. obyvatel) jako největšího starého průmyslového regionu v České republice. Ostravu lze jednoznačně zařadit mezi tzv. deindustrializovaná města, založená na široké průmyslové základně s komplikovaným přechodem k postindustriální společnosti (srovnej Lash, Urry, 1994), znásobeným „šokovým“ přechodem na tržní ekonomiku po pádu komunismu v roce 1989. Město vzniklo podobně jako řada průmyslových měst (např. v Porúří) v první polovině devatenáctého století. Proces dynamické industrializace, podporující rozvoj tradičních odvětví spojených výrobním řetězem „uhlí-ocel-chemie-strojírenství“, doprovázený živelnou urbanizací přirozeně zásadním způsobem ovlivnil charakter města. V důsledku těchto procesů došlo v řadě částí Ostravy k úzkému prostorovému prolínání průmyslových areálů, hald, obytné zástavby a sociální infrastruktury (Havrlant, 1980). Většina funkcí se prstencovitě vinula okolo jednotlivých dolů či továren, což dalo vzniknout polycentrické sídelní struktuře, která byla posílena výstavbou nových obytných částí v jižní a respektive západní části města v období komunismu (Prokop et al., 2006, Sucháček, 2010). Vzhledem k investičním preferencím v nových oblastech (lokalizovaným mimo průmyslové závody) procházelo centrum a vnitřní město silným depopulačním procesem a úpadkem funkčních a fyzických struktur. Tento pokles dokumentuje pokles počtu obyvatel a celkově významu vnitřního města, kdy na území vnitřního města žilo ve 30. letech 20. století okolo 47 % všech obyvatel (103 tisíc obyvatel) města a koncentrovaly se zde významné administrativně-správní a obchodní funkce, nicméně v roce 1991 žilo ve vnitřním městě již jen 68 213 obyvatel, tzn. pouze 20,8 % všech obyvatel Ostravy a proces depopulace vnitřního města pokračuje i v současnosti (Krejčí et al., 2011). Proces depopulace však zasáhl vlivem restrukturalizace celé město, které ztratilo v posledních letech okolo 7 % obyvatel (Rumpel et al., 2010b) a podle Turoka, Mykhnenka (2007) patří

132


Ostrava mezi tzv. medium-term decline města. Proces restrukturalizace doprovázený deindustrializací měl za následek vznik řady brownfields (Vojvodíková, 2005) či nárůst nezaměstnanosti, která se po určité etapě dynamického růstu (2004–2008) opět stává zásadním problémem v současném období celosvětové hospodářské recese.

Vývoj centra Ostravy Centrum města Ostravy můžeme vymezit hranicemi městského obvodu Moravská Ostrava a Přívoz (Krejčí et al., 2011). Současné území městského centra patřilo v období průmyslové revoluce k oblastem s nejvyšší mírou urbanizace, přičemž sousedící sídla, přesněji vesnice (dnes vnitřní město), prodělala rychlou, až překotnou transformaci na města, včetně všech základních městských znaků (Dokoupil et al., 2010). Během relativně krátké doby vzniklo území s vysokým podílem zastavěných ploch včetně výrazného prolínání funkcí (průmysl, bydlení, služby). Velká část budov současného centra vnikla v období secese (zejména Přívoz) a v období první republiky, kdy centrum dosáhlo populačního vrcholu a taktéž silné národnostní různorodosti (silné postavení německé a židovské národnosti). Moravská Ostrava a Přívoz tak představovaly v předválečných letech kulturní centrum s řadou kaváren, divadel a obchodů (Vybíral, 2003). Počátek stagnace centra Ostravy začal druhou světovou válkou, a to jak částečnou destrukcí fyzické struktury, tak i deportací či odsunem národnostních menšin. Vinou vojenských operací bylo poškozeno nebo zničeno okolo 20 % všech budov (Jiřík et al., 1993). Nástup komunismu měl za následek další úpadek městského centra, zejména v oblasti Stodolní ulice a Přívozu, naopak pozitivním prvkem bylo vytvoření pěší zóny v roce 1967 na území městského jádra. Vlivem již zmiňované výstavby nových bytových areálů se dokonce uvažovalo v polovině 60. let 20. století o asanaci významné části městského centra, jež také byla ve větší míře uskutečněna. Na jedné straně přinesla kladné dopady v podobě odstranění průmyslových závodů z jeho těsné blízkosti (doly, huť, koksovna Karolina), na straně druhé došlo k destrukci původní blokové zástavby s mnohdy architektonicky cennými budovami kolem staré radnice v městském jádru. Zvláštní případ představuje asanace původních dělnických kolonií v blízkosti dolů a jejich nahrazení výstavbou panelových domů. Investiční preference sídlištní zástavby v Porubě, Ostravě-Jihu a centru města se projevila například i tím, že v městském jádru nedošlo k zástavbě proluk vzniklých jak po náletech v letech 1944–1945, tak asanací na konci 60. let 20. století a mnohé z nich byly a jsou využívány jako parkovací plochy. Centrum města Ostravy nelze vnímat jako homogenní celek. V polovině 60. let 20. století bylo rozhodnuto o rozčlenění hospodářsky i kulturně nejvýznamnější jižní oblasti centra na čtyři části podle funkčního využití, které je víceméně zachováno i dnes. První část v podobě původního městského jádra plnila svou centrální obchodní funkci, avšak ve značně omezeném rozsahu v důsledku nezastavěných proluk po asanacích, provedených za účelem výstavby nových prodejních ploch. Druhá část severně od obchodní části představuje správní, vzdělávací a administrativní centrum města s Magistrátem města Ostravy, budovami vysokých škol, ustředím důlní společnosti atp. Třetí, kulturně-administrativní část se rozkládá podél ulice 28. října, nacházející se západně od obchodní části centra, se sídly regionálních rozvodných a původně i projektových společností a Domu kultury města Ostravy. Čtvrtá, společenská část centra je umístěna jižně od obchodní části a je využívána jakožto výstaviště a v současné době je ústředním místem pro projekt kulturního klastru (viz box). Oblasti kolem ulice Stodolní však byla věnována minimální pozornost a nebyla začleněna do žádného rozvojového projektu městského centra a upadala, podobně jako Přívoz, nejen degradací fyzického a funkčního prostředí, ale i populačně (viz obrázek 28) a sociálně (řízené sestěhovávání romské populace do chátrajících budov), na což upozorňuje např. Davidová (2009).


133

minimální pozornost a nebyla začleněna do žádného rozvojového projektu městského centra a upadala, podobně jako Přívoz, nejen degradací fyzického a funkčního prostředí, ale i populačně (viz obrázek 28) a sociálně (řízené sestěhovávání romské populace do chátrajících budov), na což upozorňuje např. Davidová (2009). Obrázek 28: Srovnání vývoje počtu obyvatel města Ostravy a částí Moravská Ostrava a Přívoz mezi

Obrázek : Srovnání vývoje počtu obyvatel města Ostravy a částí Moravská lety 1869 až28 2008 Ostrava a Přívoz 350000

300000

250000

200000 Ostrava

150000

Moravská Ostrava a Přívoz

100000

50000

0 1869 1880 1890 1900 1910 1921 1930 1950 1961 1970 1980 1991 2001 2008

Zdroj: ČSÚ, 2011 Zdroj: ČSÚ, 2011

roce 1989 došlo k oživení městského centra, přesněji městského jádra stimulovaného Po Poroce 1989 došlo k oživení městského centra, přesněji městského předejádra vším terciarizací, nicméně regenerace městského centra naráží na specifické okolnosti, tj. zejména stimulovaného především regenerace městského centra naráží na existenci tří separátních částíterciarizací, města, a tudížnicméně městské centrum celé Ostravy a zároveň kompaktního města si konkuruje s centry ostatních služeb ve zbývajících dvouměsta, částech aměsta na specifické okolnosti, tj. maloobchodu zejména naaexistenci tří separátních částí tudíž (Vaishar, 2006). Dalším zásadním problémem pro kontinuální prostorový rozvoj centra města je přítomměstské centrum celé Ostravy a zároveň kompaktního města si konkuruje s centry nost výrazných okrajů a významných prvků (ve smyslu Lynch, 1960), kterými je obklopeno. Na západě maloobchodu a ostatních služebtrať, ve na zbývajících dvou částech města 2006). a severu představuje bariéru železniční východě řeka Ostravice a příkré svahy(Vaishar, konce Ostravské plošiny a na jihu pak prostor tzv. Dolních Vítkovic s památkově chráněnými pozůstatky hutní výroby a těžby uhlí.

Do jisté míry pozitivní vývoj městského centra198 se zpomalil nástupem hypermarketů a nákupních center okolo roku 1998 (Bednář, 2008). Řada hypermarketů, hobby marketů či nákupních center byla v řadě případů paradoxně vystavěna v lokalitách s původně odlišným funkčním využitím, i v blízkosti městského centra, což byl také důsledek toho, že tito investoři byli dokonce městem „obletováni“ (Rumpel, Waack, 2004). Ačkoliv došlo v posledních pěti letech ke zlepšování situace (zvýšená investiční aktivita v podobě selektivní zástavby proluk prostřednictvím kancelářských prostor a luxusních bytových domů a pozitivní proměna sortimentního maloobchodního mixu), přesto je nutné vyvíjet aktivnější kroky směřující k revitalizaci městského centra Ostravy. Kritická situace platí hlavně pro víkendy, kdy se městské centrum mění v „město duchů“ (Rumpel et al., 2009).

134


Umělci a Dolní oblast Vítkovic Dolní oblast Vítkovic se rozkládá na ploše o rozloze 253 ha v relativní blízkosti městského jádra a na jejím území se nachází pestrý mix industriálních staveb, rozsáhlých brownfields (částečně regenerovaných), ale také fungujících podniků. Plánované využití celého areálu zahrnuje využití průmyslového dědictví (muzeum), sportovní a volnočasovou infrastrukturu (kultura, zábava), rezidenční výstavbu, průmyslovou zónu a vědecko-výzkumné centrum, případně vysokoškolský campus. Odhadované investiční náklady se pohybují mezi 2–2,5 bil. eur při předpokladu, že dvě třetiny z této částky budou pokryty ze soukromých zdrojů a jedna třetina ze zdrojů veřejných. Dolní oblast Vítkovic představuje v současnosti největší projekt urbánní regenerace v České republice. Plánovaná regenerace celé oblasti Dolních Vítkovic má některé shodné rysy s tematickými prioritami IBA Emscher Parku (viz výše), pochopitelně ve výrazně menším prostorovém měřítku. Nejznatelněji se tato inspirace projevuje v regeneraci národní kulturní památky v severní části zájmového území, která v podstatě kopíruje jeden z hlavních projektů IBA, a to regeneraci 200 ha areálu Zeche Zollverien v Essenu (např. Landry, 2000, Matěj, 2006). Severní část (dále jako Dolní Vítkovice, 47 ha) je v současnosti v nejpokročilejší fázi realizace zásadní funkční regenerace průmyslového brownfields a je na ní zaměřen tento text. Historie průmyslového využití severní části Dolních Vítkovic sahá do roku 1828, výroba zde byla ukončena v roce 1998. Za více než 150 let kontinuálního fungování vysokých pecí vznikl technologicky výjimečný, uzavřený montánní cluster, integrující v jednom celku produkční řetězec od těžby uhlí, výroby koksu, elektrické energie až po produkci železa. Zároveň se z tohoto komplexu stal výrazný vertikální morfologický prvek městského panoramatu, což potvrdilo také šetření mezi obyvateli města Ostravy, kteří jej z 91 % považují za výrazný komponent celkové image Ostravy (Matějů, 2001). Relativně rychlé uzavření provozu mělo za následek neexistenci projektů alternativního využití této – z hlediska prostorové struktury města – atraktivní lokality (Vojvodíková, 2002). Komplex, i přes zápis mezi národní kulturní památky (NKP – Cultural Heritage Object – CHO) v roce 2002, podléhal rychlému úpadku až do roku 2004, kdy byla majitelem, společností Vítkovice, a. s., ustanovena pracovní skupina, jejímž úkolem byla konceptualizace využití areálu vysokých pecí a také vyjednávání s Ministerstvem kultury ČR a Národním památkovým ústavem v Ostravě ohledně budoucí památkové ochraně areálu (představy majitele a památkářů se co do rozsahu ochrany značně lišily). Zároveň byl areál částečně zpřístupněn veřejnosti. Pod památkovou ochranu dnes přísluší 15 ha, přičemž 5 ha bývalého kamenouhelného dolu Hlubina patří a patřilo státním či regionálním institucím (nejdříve státní firmě zabývající se asanacemi, posléze Moravskoslezskému kraji). Kraj však v současnosti celou oblast pronajal na dobu neurčitou sdružení Dolní oblast Vítkovice, které je v podstatě institucí řízenou hlavním, soukromým vlastníkem pozemků. V současné době se dokonce začíná připravovat bezúplatný převod pozemků na sdružení DOV. Jedinou a zásadní roli při regeneraci prostoru tak má soukromý vlastník, který skrze své vazby na municipální, regionální a státní instituce úspěšně žádá o finanční prostředky ze strukturálních fondů EU na přestavbu areálu (zejména přes tzv. integrovaný operační program) dle svých záměrů a v rámci konzultací např. s památkovým ústavem. Objekty lokalizované na území kamenouhelného dolu jsou v současnosti v nevyhovujícím stavu a ve většině případů nejsou kontinuálně využívány. V případě kladného posouzení žádosti o finanční prostředky na Ministerstvu kultury by měla být dokončena první etapa rekonstrukce 5 ha areálu v roce 2014, zahrnovat bude čtyři objekty, které by měly být určeny pro umělecké a společenské aktivity (staré koupelny, sklad materiálu, kompresorovna, v budoucnu nové koupelny). Deklarovaným cílem vlastníka je vnést do této části areálu živou,


135

nonkonformní kulturu a poskytnout mladým alternativním umělcům zázemí pro jejich tvorbu – tzv. TOVÁRNU. Za tímto účelem byla na základě silných neformálních vazeb mezi majitelem soukromé společnosti a hlavní představitelkou občanského sdružení Hlásím se k Továrně! podepsána partnerská smlouva mezi hnutím umělců a správcem areálu (sdružení Dolní oblast Vítkovice) o budoucím programovém a obsahovém využití jednotlivých prostor, přičemž budova starých koupelen bude plnit funkci jakéhosi uměleckého hot-spotu celé Dolní oblasti (infoshop, kavárna, bar, galerie, music klub, ateliéry a kanceláře). Přestože soukromý vlastník vyhlásil veřejnou výzvu k partnerství na budoucí využití této části národní kulturní památky, jiné umělecké a občanské iniciativy nereagovaly – buďto se zalekly vágností výzvy, či případného požadavku na samofinancovatelnost provozu. Přestože systém správy a údržby případně zhodnocené (bude-li žádost o finanční prostředky vyřízena kladně) infrastruktury TOVÁRNY není doposud jasně vymezen, lze očekávat, že sdružení DOV se bude starat o facility management a po nájemci či nájemcích bude požadovat provozní ekonomickou soběstačnost. Umělecká iniciativa Hlásím se k Továrně! byla jako neformální seskupení několika osobností z různých oboru kultury známá svou touhou získat na území městského centra prostor pro svou činnost. Některé vyhlídnuté objekty (často v deprivovaném stavu a na úrovni brownfields) však měly problematickou vlastnickou strukturu, stavební uspořádání, případně byla tato iniciativa vlastníkem naprosto nepochopena. Role města byla pouze na úrovni konzultací (možnost získat finance v rámci integrovaného plánu rozvoje města; pozemky však nikoli) a teprve až rozbíhající se příprava kandidatury města na ECOC zajistila členům skupiny širší mediální publicitu a tím pádem navázání tak důležitých neformálních vazeb s důležitými stakeholdery, např. majitelem soukromé společnosti, který v činnosti skupiny spatřil potenciál pro možnou obsahovou náplň části národní kulturní památky. Projekt regenerace části budov bývalého dolu Hlubina představuje jen jedno z mnoha funkčních využití v rámci rozsáhlého areálu, přičemž dominantní využití má a bude mít průmyslové dědictví mnohem širší než jen živou kulturu. Z hlediska plánovaného funkčního využití lze považovat projekt TOVÁRNA za určitou formu kreativního inkubátoru či uměleckého centra (Markusen, 2006). Město v současnosti prakticky postrádá „hub“ místní umělecké scény umožňující akcelerovat zpětnovazební proces komunikace, v jehož rámci by se mohly formovat a stanovovat podnikatelské a sociální pozice místních umělců a kde by ti mohli současně získávat sociální a komunikační zdroje nutné pro vstup nebo fungování na trhu (Banks et al., 2000, Lange, Hesse, 2007). S mírným optimismem se jedná se potenciální win-win situaci v podobě propojení intermediální umělecké iniciativy TOVÁRNA (viz srovnání Andres, 2011) a potřeb nositele regenerace celého území. Umělecká scéna získá atraktivní prostory pro realizaci různorodých aktivit, které oživí prostor, a to zejména v nočních hodinách, což je jeden z pozitivních faktorů umělců při kultivaci prostoru (Florida, Stolarick, 2006). Současně budou umělci moci teoreticky profitovat z výhod plynoucích z přítomnosti přilehlých atraktivit (např. z vyšší frekvence návštěvníků-turistů, tedy potenciálních zákazníků; ze společného brandu celého areálu).

136


Obrázek 29: Nástin polohy města Ostrava, lokalizace vnitřního centra a lokalit Stodolní ulice, Černé louky a Dolní oblasti Vítkovice

Zpracoval: L. Krtička

8.3 Metodologie výzkumu a vývojové etapy Stodolní ulice jako kulturní čtvrti Byla provedena tematická typologie podniků v oblasti Stodolní ulice, přičemž je nutné některé kategorie blíže specifikovat, a to zejména při hodnocení jejich aktivní role v nabídce kulturní produkce. Proto jsou za „Music Clubs“ považovány pouze ty podniky, kde jsou během roku pořádány pravidelné hudební produkce amatérských i profesionálních kapel, koncerty či rozličné performance, vystoupení (aktivní) DJ apod. Oproti tomu do kategorie „Dance Clubs“ spadají bary, kluby a podniky, které nabízejí tematicky zaměřené akce (drumń´base, disco, rockotéky), avšak bez pestřejší nabídky živých vystoupení. Do kategorie Barů spadají i podniky, jejichž nabídka hudební produkce (či vernisáží, stand-up komedií apod.) je velmi ojedinělá a dramaturgicky nahodilá. Do této kategorie spadají také provozy, které samy sebe označují jako Pubs (Irish Pub´s) či jako kluby, ale v podstatě jsou v současné době nositeli hlavní mainstreamové vlny konzumu. Kategorie „Pubs“ má v české kultuře specifický význam a vnímání Pubs je mírně odlišné od anglofonního prostředí. Jedná se o typické pivnice nabízející omezený výběr tradičních jídel české kuchyně v nezaměnitelné atmosféře: „Typické pro hospodu je neu-


137

hlazené prostředí s ubrusy obtěžkanými předešlým večerem, toaletami nevonícími rozkvetlou loukou a s věčným oblakem namodralého dýmu líně se povalujícím nad hlavami hostí.“ (Vinopal, 2005). Tento typ „českých hospod“ přežívá nejčastěji na venkově; v městském prostředí je často turistickou atrakcí (typicky v Praze a dalších turistických magnetech České republiky). Do kategorie „Etnické restaurace“ byly zařazeny pouze úzce produktově zaměřené podniky, nikoli restaurace, jejichž název sice odkazuje na tradiční speciality např. pouze moravské kuchyně, ale ve skutečnosti nabízejí i kuchyni mezinárodní apod. Vzhledem k legislativě platné v České republice, která je velmi tolerantní k hazardu, se v poslední době i na Stodolní ulici etablovalo několik „heren“, tj. podniků, které fungují jako bary, a navíc nabízejí množství hazardních her (automaty, ruleta). Tyto podniky nemají dobrou image (nejde o kasina pro bohatou klientelu) a přitahují osoby s nižším sociálním statusem či přímo patologické hráče – gamblery (Šerý, 2001), což způsobuje problémy v okolí takových podniků (nárůst drobné kriminality, vandalismus).

Vznik Stodolní ulice a její vývoj do roku 1989 První potvrzené stavby v prostoru dnešní Stodolní ulice pocházejí z druhé poloviny 17. století. Stodoly a sýpky se však na předměstí, tj. za městské brány (Juřica, 2003), pravděpodobně přesouvaly již dříve. V první polovině 19. století se v místě označovaném jako Scheurgruppe nacházela největší koncentrace stodol na městském předměstí, občas se však objevovaly i měšťanské domy se stodolami v zadním traktu budovy. Název ulice je tak přirozeným popisem její prvotní funkce. Tvar Stodolní ulice je neměnný prakticky od třicátých let 19. století (Juřica, 2003), uliční sít v okolí pak byla dotvořena na konci 19. století v souvislosti s dynamickým procesem výstavby. K původním stavbám určeným pro sklad obilí a ustájení dobytka přibývaly v závěru 19. století obytné měšťanské domy a v prostoru mezi ulicí Masnou a Porážkovou vznikla před první světovou válkou také dělnická kolonie pro horníky a hutníky z rozvíjejících se dolů a hutí, která je dnes zrekonstruována a v domech sídlí desítky firem progresivního terciéru. Stavební ruch v tomto období souvisel s odmítnutím požadavku Vítkovického těžířstva na dolování uhlí pod těmito parcelami (zamítnuto v roce 1888). Již na sklonku 19. století tak nebyla ulice funkčně izolovaná od ostatních ulic, jak by jejich názvy mohly napovídat (Porážková, Masná, Stodolní). Promísení funkcí i sociální a národnostní struktury propůjčovalo ulici „bizarní vzhled“ (Juřica, 2003). V ulici Musorgského byla vystavěna židovská modlitebna, která však byla vybombardována za druhé světové války a v roce 1948 byly její ruiny zbourány. Ruku v ruce s procesem obydlování daného prostoru vznikaly na Stodolní zájezdní hostince, módní hotely a výčepy. Oblast se stala nechvalně proslulou koncentrací prostituce ve městě, na druhou stranu však nabízela i kulturní vyžití – hotel Brioni měl od roku 1913 vlastní kabaret, v místních hostincích často vystupovaly hornické kapely a ochotnické spolky (Čejka, 1999). Po vzniku samostatného československého státu v místních lokálech, kavárnách a hotelích zasedaly politické spolky, a sídlo na Stodolní ulici měla také Moravskoslezská vydavatelská společnost. Ulice plnila do značné míry podobnou funkci jako nyní již ve dvacátých a třicátých letech 20. století, k větší koncentraci výčepů, kabaretů, případně hazardu nedošlo zejména kvůli odmítavým stanoviskům místní správy při žádostech o udělování výčepních koncesí (právo čepovat pivo). Významným provozem lokality byla městská jatka (po Praze teprve druhé svého druhu v českých zemích), která však velmi rychle naplnila svou provozní kapacitu a přestávala stačit rychle se rozvíjejícímu městu po první světové válce (Paclová, Walica, 2010). Během dostavby městských jatek, která probíhala v letech 1926–1927, byla zbořena jejich nejstarší část, zájezdní hostinec z roku 1874 a další drobné stavby v areálu (Šerka, 2007). Ze staveb z 19. století se zachoval zejména dobytčí trh, který je však v současnosti, stejně jako celý areál jatek (cca 1,5 ha) v žalostném stavu a některé části již musely být vinou špatné statiky strženy. Po druhé světové válce byla řada domů v oblasti Stodolní ulice poškozena bombardováním a stržena, poté následovala konfiskace 16 nemovitostí (odsun německých vlastníků), které velmi rychle začaly podléhat zkáze. Oblast byla obydlena chudším obyvatelstvem a do značné míry se proměnila v ghetto (zejména směrem k železniční trati), nicméně stále sloužila i pro drobná řemesla (fotografická dílna, oprava deštníků, ladič pian – Juřica, 2003). Některé domy se staly neobyvatelnými záměrně (byla vytrhána okna a dveře, aby je nikdo nemohl obývat). V polovině 60. let 20. století bylo rozhodnuto o asanaci celého prostoru s výhledem nové výstavby dle socialistické doktríny. Do konce 80. let 20. století se však plán pro nedostatek financí nepodařilo uskutečnit, přestože některé domy v přileh-

138


lých ulicích byly strženy. Dosluhující tradiční hospody (Nošovická pivnice, U Sudu, Odra) pak nepřežily první rok po sametové revoluci. Tím se začala psát novodobá historie ulice.

Rozvoj ulice po roce 1989 Rozvoj Stodolní ulice po roce 1989 lze chronologicky rozdělit do tří etap. První etapu charakterizuje vznik klubu Černý pavouk v roce 1994 a postupné oživení ulice díky alternativní kultuře („doba pionýrů“), doprovázené vznikem dalších klubů. Druhá etapa je charakteristická extenzivní expanzí barů a vzniku tzv. Clublandu v oblasti Stodolní ulice (2000–2004), třetí etapa trvá doposud a je pro ni typická stabilizace a masivní komercionalizace nabídky (fáze zralosti), doprovázená naprostou stagnací, až absencí živé kultury v oblasti. V následujícím textu budou představeny všechny tři etapy vývoje oblasti Stodolní ulice, ilustrující dynamickou regeneraci tohoto prostoru.

1. etapa 1994–1999 V roce 1994 vznikl klub Černý pavouk, který kolem sebe koncentroval nonkonformní, přestože už relativně známe ostravské umělce z řad hudebníků, fotografů, malířů a spisovatelů. Klub fungoval i jako antikvariát a galerie, vystavovali zde především mladí umělci ostravské scény (Daniel Balabán, Petr Lysáček, Jiří Surůvka), studenti Katedry výtvarné tvorby Ostravské univerzity (seskupení Kamera Skura), případně jejich přátelé. Galerie se po 18 měsících přestěhovala do vlastních prostor v Nádražní ulici, výstavy však v klubu probíhaly dále, stejně jako literární večery a hudební koncerty (za všechny lze jmenovat např. básníka Ivana Motýla a prozaika Jana Balabána, fotografa Jaroslava Malíka), provoz klubu finančně podporoval také městský obvod. Dva roky po vzniku Černého pavouka vznikl ve Škroupově ulici bar Bar…vy (Colours), který měl místo vchodových dveří plechová vrata, jež jsou dodnes symbolem klubu. Klub byl zaměřen na živou produkci, později se specializoval na žánr house music. Název klubu byl inspirací i pro název největšího českého world music festivalu (viz dále). V roce 1998 vznikl bar Desperado specializující se na latinskoamerickou hudbu, rok nato byl otevřen rockový klub E99 na konci Stodolní ulice naproti areálu městských jatek, Coffee shop (zaměřen na drumń´base produkci a „smokers friendly“ přístup) a také klub U Krokodýlího ocasu (majitelem byl hudebník). Ve sledovaném území také vznikly během devadesátých let 20. století tři restaurace, které však byly určené primárně pro denní a podvečerní klienty a jež se nacházely na hranici sledovaného území. Tyto restaurace neměly primární vliv na nastartování procesu regenerace, zatímco výše zmíněné kluby, „urbánní pionýři“ Stodolní ulice, ano. Zásadní roli v rozvoji těchto podniků hrála kultura, která přitáhla pozornost intelektuálů a zajistila barům stabilní příjmy. Teoretici umění mluvili o kulturní scéně Ostravy jako o generaci Černého pavouka (Hrdina, 2009). Bratři Balabánové, Jiří Surůvka a Petr Lysáček byli nejviditelnějšími představiteli této generace, která v devadesátých letech 20. století organizovala festival akčního umění Malamut. Festival byl jedním z prvních festivalů akčního umění v České republice. „Festival svými šesti ročníky odráží proměnu performance v prvních letech po sametové revoluci a ‚odhaluje‘ svébytné ražení ostravské scény. Dokazuje, že i na periferii (myšleno v rámci ČR – pozn. autoři) se mohou odehrávat umělecké aktivity hodné srovnání s uměleckým děním v centru.“ (Švédová, 2009). Performance ve veřejném prostoru probíhaly v rámci festivalu také na Stodolní ulici (zejména v letech 1995, 1998 a pak znovu v roce 2000 při obnovení tradice), v centru města, v industriálních provozech. I díky těmto kulturním počinům se z šedé ulice s pověstí ostravského Bronxu (Kubíček, 2002) začalo stávat živé místo nabízející nevšední zážitky. Poté co byly domy prodány z majetku městského obvodu individuálním zájemcům (1991–1995), došlo postupně ke konsolidaci vlastnické struktury, začaly probíhat rozsáhlé rekonstrukce (domy byly ve špatném stavu, neboť byly původně určeny k asanaci) a nabídka nebytových prostor za nižší ceny konkurovala již zavedeným „dobrým adresám“ v centru města.

2. etapa 2000–2004 V roce 2000 vzniklo na ulici či v její blízkosti celkem 13 podniků, jejich tematické zaměření však již bylo různorodé a začala převládat orientace na reprodukovanou taneční hudbu. Mnoho z těchto


139

podniků patří mezi nejznámější kluby/bary na Stodolní dodnes (Bastila, Chobotnice, Rozkrock – dnes U Peciválů). Klub Boomerang vyplnil mezeru na hudební scéně města v podobě vzniku většího klubu orientovaného na rockovou hudbu a živé koncerty nejen lokálních kapel. Klub byl začleněn pod kulturní zařízení městského obvodu a byl podporován finančními dotacemi z rozpočtu města. Neexistence dlouhodobější kulturní koncepce ze strany městského obvodu však zapříčinila každoroční nejistotu existence, spočívající v nutnosti podávání žádostí o granty a dotace. Dramaturgicky byl klub Boomerang spjatý s organizátory příměstského festivalu Dolnolhotský buben, z nějž se posléze vyvinul world music festival Colours of Ostrava (Zlata Holušová – ředitelka festivalu). V roce 2002 se na Stodolní ulici a v jejím nejbližším okolí uskutečnil jeho první ročník – přesun z městského zázemí (obec Dolní Lhota leží v suburbánní zóně města) do centra města a nová hudební koncepce orientovaná více na mainstreamové publikum odrážela trendový vývoj celé ulice na přelomu tisíciletí. Pro hlavní pódium bylo využito nezastavěné proluky mimo Stodolní ulici. Celá ulice a její přilehlé okolí byly ohraničeny a vstup byl hlídán jako při klasických festivalových akcích. Tento do značné míry ojedinělý experiment, nejen v kontextu České republiky, výrazně pomohl zpopularizovat samotný fenomén Stodolní ulice (byla přejmenována zastávka veřejné dopravy – původní název „Vesmír“, dnes „Stodolní“) a rovněž festival Colours. Zároveň však s sebou přinesl značné množství zejména administrativně-technických potíží (překračování hlukových norem v obydlené oblasti, složité hlídání vstupů do areálu v přirozeném uličním prostoru plném klubů a barů atd.). Proto se festival v následujících letech přesunul do lokality Černé louky podél řeky Ostravice, která je však také součástí centra města, a později do areálu DOV. V letech 2004–2005 byla završena extenzivní etapa rozvoje Clublandu na Stodolní ulici a v jejím okolí. Lokalita se stala atraktivní rovněž pro služby progresivního terciéru, došlo k rozsáhlé revitalizaci historických budov za účelem pronájmu nebytových prostor a ceny nájmů se velmi rychle přibližovaly průměrným cenám v centrální jádrové oblasti. Symbolem této etapy vedoucí k určité unifikaci nabídky bylo ukončení činnosti klubu Černý pavouk (právě tento klub doplatil na nekoncepční systém přidělování dotací městským obvodem jako první), na jehož místě vznikl irský bar Bernie‘s Pub. Lokalita již byla považována místními obyvateli za nedílnou součást centra města, za „dobrou adresu“ pro podnikající subjekty (nejen v progresivním terciéru). Její rostoucí význam pro cestovní ruch ve městě dále posílil komercionalizaci celé oblasti. Během této etapy stoupl počet barů, hospod, klubů a restaurací na 60 (v roce 1999 bylo v lokalitě 9 podniků). Nezřídka sídlí v jednom domě i několik barů, kdy jsou využívány zejména suterénní prostory, vyvýšená přízemí a prostory domovních dvorů. Až v posledních dvou letech této fáze se podařilo vyřešit spory mezi městským obvodem a majiteli klubů a v ulicích přibyly předzahrádky. Výsledkem rozvoje byl stav, kdy prakticky na každou budovu v lokalitě připadá jeden zábavní podnik. Výrazným problémem se však stává unifikace nabídky, absence živé kultury a tlak na spotřebu. Z urbánních pionýrů z první etapy nepřežili tento proces tři z pěti (Černý pavouk, Coffee shop a U Krokodýlího ocasu). Nejvýstižnějším příkladem je ukončení činnosti klubu U Krokodýlího ocasu. Tři roky se zde pořádaly

Městská jatka V roce 1994 odprodal městský obvod MOaP lukrativní pozemek v městském centru německému retailovému řetězci Bauhaus. Jednalo se o první a na delší dobu poslední výraznější investici tohoto typu nejen ve vnitřní Ostravě. Město doufalo, že tato investice přinese rozvojový impulz pro širší zdevastované okolí (Strakoš, 2002), což následně vedlo ke změnám územního plánu (1999) čistě pro potřeby investora, které se dnes ukazují jako významná bariéra při realizaci současných projektů v jeho širším okolí. Součástí prodeje byl areál historicky cenných městských jatek, přičemž smlouvy byly uzavřeny natolik špatně, že během 20 let došlo k beztrestné řízené destrukci tohoto areálu, což silně limituje rozvoj zábavní čtvrti Stodolní. Ostatně samotná lokalizace klasického hobby marketu v centru města byla diplomaticky řečeno „bizarní“ (viz srovnání Paclová, Walica, 2010), ale poukazuje na snahu o přitáhnutí jakýchkoliv investic (viz Rumpel, Waack, 2004). V současnosti probíhají jednání mezi městem a vlastníkem arálu o možném odkupu, nicméně za současného stavu, kdy řada původně plánovaných funkcí nalezla své místo v DOV, případně v areálu Trojhalí (městská Kunsthalle), vzniká logická otázka o (případném) funkčním využití areálu bývalých městských jatek.

140


i přes stísněné prostory živé koncerty lokálních kapel (až 4ˣ do týdne) a klub byl navštěvován členy místní hudební scény napříč generacemi. Na začátku roku 2003 však majitel nemovitosti požadoval po provozovatelích až trojnásobný nájem oproti předchozímu stavu. Přestože klub chvíli bojoval o svou existenci, nutnost vydělávat na provoz omezila pestrou kulturní nabídku, zvedla ceny a do značné míry znechutila tehdejší provozovatele natolik, že se rozhodli klub uzavřít. Stodolní ulice se tak pomalu stala standardním produktem cestovního ruchu města. Živelná expanze clublandu se však netýkala nové výstavby v ulicích, ve kterých jsou dosud rozsáhlé proluky způsobené jak bombardováním za druhé světové války, tak chystanou asanací této části města kvůli těžbě černého uhlí v období komunismu. V prolukách vyrostla placená parkoviště, sloužící přes den pro pracovníky nově lokalizovaných firem.

3. etapa 2005–2010 Zatím poslední etapa, kterou bychom s přihlédnutím k určitým typickým jevům a procesům mohli přirovnat k fázi postupné stabilizace nabídky, probíhá od roku 2005 dosud. Došlo k určité institucionalizaci řízení marketingových aktivit. Sdružením místních podnikatelů vznikla platforma, která vyjednává o problémech s vedením městského obvodu, s policií apod. Dále byla založena Agentura Stodolní, zejména k podpoře marketingových aktivit. Jedná se o neziskovou organizaci, jejímž deklarovaným cílem je znovuoživení ulice živou kulturou, koordinovaý postup při reklamních kampaních a při správě webu www.stodolni.cz. Ve vedení agentury jsou v podstatě tytéž osoby jako v podnikatelské platformě. Činnost, kterou vyvíjejí, se však ne u všech majitelů zábavních podniků setkává s ohlasem (snaha agentury o jednotnou cenovou a distribuční politiku, která vyhovuje primárně členům agentury, a nikoliv zájmům lokality). Proces regenerace byl z pohledu místní samosprávy završen rozsáhlou rekonstrukcí technické infrastruktury (nová kanalizace, povrch vozovky, úprava provozu individuálního motorismu, městský mobiliář) v průběhu roku 2006 za přibližně 19 milionů Kč. Původní plány města a platformy na instalaci uměleckých děl či vstupní brány (po vzoru China towns v jiných městech) však v projektu naplněny nebyly. Samospráva také nebyla uspokojivým způsobem schopna vyřešit dopravní situaci v oblasti (ulice je pěší zónou pouze v pátky a soboty). V roce 2007 byla na západním konci Stodolní ulice otevřena nová železniční zastávka příměstské vlakové dopravy, která slouží zejména pravidelným dojíždějícím do zaměstnání v centru města z dalších měst regionu (Frýdek-Místek, Havířov, Opava). Stodolní ulice se během posledních pěti let stala z monofunkčně zaměřené zábavní čtvrti celodenně využívanou oblastí, ovšem s minimální rozmanitostí kulturní nabídky pro své zákazníky. Byly zprovozněny nové hotely vyšší kategorie (např. hotel Brioni na historickém místě původního hotelu stejného jména) a v poslední době dochází k dynamickému nárůstu počtu heren na místech bývalých barů a hospod. I přes „fázi stabilizace“ dochází ke značné fluktuaci vzniku a zániku klubů, přestože jejich absolutní počet se nemění (jen mezi lety 2008–2010 zaniklo, změnilo název či majitele 12 barů a 12 nových jich vzniklo). Někdy dochází k přesunu stejných majitelů v rámci oblasti do jiných prostor – takovým způsobem došlo k přesunu jednoho z mála skutečných Music Clubs na Stodolní, kdy se produkce z Boomerangu přestěhovala do sousedního Templu, přestože názvy obou podniků zůstaly zachovány. Městský obvod dnes již nepodporuje ani jeden podnik v dané lokalitě, celkově je ve sledovaném území 79 barů, hospod (pubs), kaváren, music clubů apod. Rozvoj ulice se promítl do celé lokality – dnes se zde nalézá okolo stovky firem v podnikatelských službách, několik desítek firem kreativních odvětví (reklama, hudba) a obchodů s kulturními produkty (viz výše). Z hlediska regenerace domovního fondu se v okolí Stodolní či přímo na ní nachází už jen zlomek budov, jež neprošly nákladnou rekonstrukcí (problémem dnes nejsou ani tak neujasněné majetkové poměry, jako spíše spekulativní držení nemovitostí a jejich špatný technický stav).

8.4 Syntetické zhodnocení výsledků výkumu Stodolní ulice Hlavními nositeli regenerace prostoru Stodolní ulice a jejího okolí byli umělci, respektive hlavní představitelé undergroundové scény města Ostravy. Do jisté míry využili jednoho z „ploaps“ v městském centru, které v této etapě skýtalo nejenom rozpadající se architektonicky zajímavé budovy s nízkými nájmy, ale také především prostor bez jakékoliv formální či neformální kontroly či přítomnosti jiných aktivit, které by vyvolávaly konflikty. Svou roli sehrála také skutečnost, že v období „divoké porevoluční


141

transformace“ (např. územní plán byl přijat až v roce 1994) prakticky neexistovala územní či funkční regulace prostoru a ve veřejném sektoru dominoval princip „laissez-faire“ s maximální důvěrou v trh. Umělecká seberealizace také přestala podléhat komunistické straně. V takovémto prostoru pak mohlo docházet ke vzniku autentických podniků tvořících arénu pro avantgardní scénu města, protože v té době existovalo relativně málo klubů, všechny se vyznačovaly specifickou živou kulturou. Atmosféru Stodolní ulice v této etapě výstižně komentoval jeden z umělců (Lipus, 2006, s. 53): „Nedaleko od mrtvých šachetních skeletů a daleko od archaických industriálních monster se motám Stodolním rajonem a přilehlým okolím, popíjím střídavě pivo, kafe a drinky, tu i onde, v houstnoucím cigaretovém dýmu jsem pohlcen pestrým a sugestivním panoptikem vídaných i nevídaných lidí, básníků, malířů, performerů, fotografů, rockerů, experimentátorů, žvanilů, opilců…, galeristů, komických figurek, sochařů, feministek… Srocují se v halasících směsicích den co den, noc co noc v bývalém skladišti (Černý pavouk), v bývalé mototechně (U Krokodýlího ocasu), ve zrušené večerce s rozvážkou (Coffee shop), v bývalém skladišti čehosi (Bar…Vy)…“ V této etapě docházelo ponejvíce k přirozené valorizaci prostoru prostřednictvím kultury a umění, avšak nedošlo ke skokovému nárůstu nájmů, a tudíž nedocházelo k vytlačování původních „pionýrů“ z lokality. Role městského obvodu či samotného města Ostravy se v první etapě omezovala pouze na finanční podporu vybraných klubů, ale tato podpora nebyla výsledkem kontinuální kulturní politiky ani snahy o regeneraci území. Přesto lze částečně považovat iniciační prostor klubu Černý pavouk za určitý typ centra pro umělce (artists‘ center). Podstatnější však byla skutečnost, že v tomto období městský obvod privatizoval téměř všechny nemovitosti v lokalitě, čímž se zbavil jednoho z nástrojů, kterým by mohl aktivně ovlivňovat další rozvoj. Jestliže pro první etapu byla charakteristická klíčová role umělců, pak druhá etapa odstartovala vzestup role majitelů nemovitostí a konzumu jako celku, nicméně vývoj lokality byl i nadále přirozený, či spíše „spontánní“. Valorizace prostoru způsobila skokový nárůst počtu klubů a návštěvníků v lokalitě a tím „… s rostoucím počtem dalších klubů rozdílné úrovně a poněkud jednostrannou publicitou této čtvrti sem proudí daleko větší procento návštěvníků, kteří nejdou za náladou a programem, ale za jinými cíly. A jako by se jim podařilo pozvolna vytlačovat – alespoň o víkendech je to patrné – původní tvůrčí klientelu, která si hledá klidnější místa“ (Come, 2001). V této etapě dochází nejen k zániku iniciačního prostoru regenerace, tj. klubu Černý pavouk, ale výrazně se omezuje živá (avantgardní) kulturní produkce, která je vytlačována konzumně orientovanými zařízeními. Simultánně dochází k property-led tažené regeneraci, kterou nelépe demonstruje rekonstrukce zchátralých domů (součást bývalé hornické kolonie) na kancelářské prostory v přilehlých ulicích (Řezníčková, 2009). Rostoucí počet podniků a klubů a tím vznik prvních problémů, jako např. hlučnost, parkování, alkohol u mladistvých, úklid veřejných prostor apod., přinutil do té doby naprosto pasivní veřejný sektor k prvním aktivitám. Narůstající kriminalita (i drogová) postupně vedla k instalaci bezpečnostních kamer a veřejného osvětlení. Kontrola prostoru se stala prakticky jedinou aktivitou veřejného sektoru, neboť podpora kultury se postupně zmenšovala. Poslední, třetí etapa, probíhající od roku 2005 až do současnosti, posiluje trendy nastolené v předchozí etapě. Počet klubů a dalších volnočasových zařízení se relativně stabilizoval, ale dochází k rozvoji dalších funkcí (restaurace, hotely, maloobchod a zejména kancelářské prostory), což vede k posílení funkce lokality během dne. Kulturní aktivity (hudba) zde nejsou až na výjimky produkovány, ale pouze reprodukovány. Angažovanost obvodu jako „garanta bezpečnosti“ se rozšířila o podporu v oblasti fyzické infrastruktury, ale současně přestal městský obvod, až na jeden případ, podporovat kulturní aktivity v lokalitě.

Níže uvedenou „sexy a trendy image“ lze demonstrovat prostřednictvím oficiálních informačních materiálů města Ostravy, které uvádějí: „Ulice, která nikdy nespí – toto platí o Stodolní především o víkendech. V pátek večer se začínají hospůdky plnit lidmi, kteří přicházejí za zábavou a přáteli od jednoho baru k druhému. Každý z nich je něčím specifický. Odlišují se interiérem, nabízenými specialitami a hlavně hudbou. Ulicí znějí temperamentní latinskoamerické rytmy, nostalgický jazz i taneční melodie. Jedno mají společné. Skvělou atmosféru a spokojené lidi, kteří se vydrží bavit až do rána“ (Metropolitan, 2005). O fenoménu Stodolní referují zahraniční periodika (New York Times, 2010), ale i lifestylové časopisy (Elle), které vyzdvihují „jedinečnou atmosféru“ této ulice.

142


V tomto období vzniká také zárodek „zájmové“ či „růstové“ koalice aktérů realizujících své aktivity v lokalitě, což lze označit za počátek vytváření vlastního brandu – „Stodolní – ulice, která nikdy nespí“. V současné době byl proces fyzické regenerace stávajících budov téměř dokončen, opak představují buďto budovy s jasným spekulativním záměrem, nebo „pozůstatky“ divoké transformace, např. architektonicky cenná budova bývalých jatek. Nová výstavba v prolukách však neprobíhá. V současnosti můžeme hovořit také o úspěšném dokončení funkční unifikace prostoru a dovršení transformace na ryze konzumní či turistický prostor. Z hlediska image se ulice proměnila během posledních 15 let z „ostravského Bronxu“ na „trendy místo v České republice“ (podle ankety turistických počinů v oblasti cestovního ruchu v letech 1993–2010, CzechTourism) a tím představuje nejnavštěvovanější lokalitu ve městě, kterou podle neoficiálních odhadů navštíví o víkendech na 30 tisíc návštěvníků33. Ulice se stala součástí externího marketingu města Ostravy, v kontrastu s touto „sexy a trendy image“ ulice však stojí informace o trestné činnosti policejního okrsku Ostrava-střed . Ve zprávě Národní protidrogové centrály ČR se uvádí, že „samotné město Ostrava a jeho zábavní centrum (pověstná ul. Stodolní) je oblastí s vysokým podílem drogové kriminality“ (NPC, 2009), což jen potvrzují i záznamy z policejních akcí, hovořící o distribuci extáze a pervitinu v klubech na Stodolní. Stodolní ulice dnes tedy představuje konzumní prostor „západoevropských“ parametrů, snad s výjimkou nižší míry internacionalizace. Ve sledované lokalitě je pouze jedna franšíza národní gastronomie a vlastnická struktura podniků je značně fragmentovaná, z nadnárodních fastfoodových řetězců zde není přítomen žádný, naopak lokálně etablované podniky se vyznačují přípravou jídel přímo na ulici, což už v minulosti vyvolalo protesty místních rezidentů kvůli nadměrnému zápachu při přípravě grilovaných masných jídel. Na druhou stranu tento typ ambulantního prodeje pomohl spoluvytvořit image ulice a někteří obyvatelé jej dokonce považují za svébytný projev místní lokální kultury. Image prostoru Stodolní ulice se dokonce stává součástí „žargonu“ politiků jiných měst (např. Liberec), která chtějí mít také svou vlastní Stodolní. Paradoxem je, jak uvádí jeden z hlavních aktérů „zájmové koalice“, „že Stodolní ulice žije svým vlastním životem a proměňuje se bez zásahů města“ (Český domov, 2010). Právě minimální intervence ze strany města a absence jakékoliv strategie rozvoje tohoto prostoru představují jeden z klíčových faktorů současného stavu. Budoucí vývoj této ulice není jednoduché vzhledem k dynamickým proměnám odhadovat. Existují snahy „zájmové koalice“ o znovunavrácení živé kultury nebo produkce do prostoru Stodolní ulice. První otázkou je, zda vůbec současní návštěvníci, tvoření do velké míry turisty, očekávají tento typ vyžití. Druhou otázku vzbuzují jednak budoucí plány města Ostravy v oblasti kultury a jednak samotná kulturní absorpční kapacita města či celé aglomerace. Návrat živé autentické kultury do Stodolní ulice tak bude obtížný a pozvolný, nicméně nelze jej vyloučit. Více pravděpodobným se však jeví pokračování vývoje směrem ke stále silnější konzumní orientaci prostoru s předpokladem/možností jeho postupné internacionalizace.

33 „Celkem jsme (policie – pozn. autora) zde za letošní rok (září 2007) šetřili již 281 případů. Z toho 154 připadá na samotnou Stodolní, zbývajících 127 na její těsné sousedství“ (Ostravská radnice, 2007).

143

Obrázek 30: Komparace vývojových etap lokalizace podnikatelských aktivit v lokalitě Stodolní ulice

Zdroj: Vlastní výzkum, zpracoval L. Krtička Případové studie vlivu kultury na urbánní regeneraci Ostravy, respektive jejího centra a vnitřního města, jako postsocialistického průmyslového města vykazují jak řadu podobností s procesy kulturou tažené regenerace v západních městech, tak i některé diferenciace. Analogicky jako v západních městech sehrávají významnou roli informální umělecké aktivity (viz např. Groth, Corijn, 2005), skrze které došlo, jak ukazuje případ regenerace prostoru Stodolní ulice či Dolní oblasti Vítkovic, k regeneraci upadajících městských částí s „neobjevenou“ vysokou estetickou hodnotou, kdy zejména v prostoru Stodolní ulice neexistovala prakticky žádná formální kontrola, která umožnila spontánní funkční a prostorovou manifestaci kulturních a kreativních aktivit. Oba prostory vznikly či vznikají spíše „navzdory“ než z důvodu záměrné kulturní politiky ze strany místní veřejné správy, což lze pozorovat i v západních městech (Hitters, Richards, 2002). Zejména Stodolní ulice představuje klasický příklad řady kulturních čtvrtí, kdy izolované alternativní kluby s autentickou atmosférou, hudbou nebo designem vytvořily základ pro větší koncentraci nočního života tím, že daly vzniknout místům spotřeby (Chatterton, Hollands, 2002). Podobná je taktéž emancipace kultury jako součásti širšího strategického rámce regenerace průmyslového města na příkladu kulturního klastru Černá louka, čili typické strategie řady měst postižené procesem deindustrializace. Podpora kultury a kreativních odvětví byla i v Ostravě především pragmatickou „růstovou“ snahou motivovanou externími rámci (EHMK) než idealistickou snahou o podporu kultury jako takové. Poslední zmiňovaný bod nás přesouvá k diferenciaci mezi Ostravou a západními městy, kterou je otázka role aktérů, respektive širší otázka governance kulturou tažené regenerace nebo obecně urbánní governance (DiGaetano, Strom, 2003). Intervence veřejného sektoru v oblasti kulturní regenerace představuje nepochybně jednu z velkých výzev urbánní governance spojených s nejedním paradoxem. Na straně jedné bývá zdůrazňován význam podpory vytváření prostoru posilujícího proces samoor-

144


ganizace kulturních aktivit (Mommas, 2004) a že příliš silné zásahy do kulturních aktivit mohou být vysoce kontraproduktivní (McCarthy, 2005). Na straně druhé naprostá absence jakýkoliv politik může současně vést k podobným, či dokonce ještě horším výsledkům (jako je například transformace na výlučně konzumní prostory), jako jsou příliš silné zásahy (Gospodiny, 2006). Tabulka 15: Základní srovníní lokalit Stodolní ulice, Černá louka a Dolní oblast Vítkovic

Lokalita

Stodolní ulice

Černá louka

Dolní oblast Vítkovic

Lokalizace

vnitřní město

vnitřní město

vnitřní město

Rozloha

10,6 ha

27 ha

253 ha (15 ha)

Původní charakter

sociální brownfield

průmyslový brownfield

průmyslový brownfield

Počátek regenerace

1994

2000

2010

Klíčoví aktéři

umělci, městský obvod, podnikatelé

město, umělci

privátní subjekt, kraj, stát, umělci

Hlavní funkce

kluby, kavárny, bary, herny, fastfoody, restaurace, hotely, podnikatelské služby, kreativní odvětví

filharmonie, galerie, koncertní sál, škola, inkubátor, bydlení

industriální cestovní ruch, science centrum, umělecké centrum,

Charakteristika

dříve kulturní čtvrť, dnes entertainment zone

plánovaný kulturní klastr, v současnosti dílčí využití

průmyslová památka

Role kultury

dříve významná, nyní marginální

významná

méně významná

Role města

hands-off approach

hands-on approach

hands-off approach

Zdroj: Převzato a upraveno ze Slach, Boruta, 2012 Právě naprostá absence politik v Ostravě, respektive obecně zaostávající úroveň kontroly tržních procesů v postsocialistických státech oproti veřejné intervenci v západoevropských městech (Tosics, 2004), způsobila v případě Stodolní ulice její „totální“ transformaci v ryze konzumní prostor. Taktéž iniciace vzniku kulturního klastru byla, jak ukazuje vývoj po neúspěšné kandidatuře, otázkou ryze utilitaristického, tzv. opportunity-led planning kontextu (Tasan-Kok, 2006) než součástí dlouhodobé a záměrné kulturní strategie města, což ostatně dokumentuje taktéž pasivita veřejného sektoru u projektu TOVÁRNA.


145

9. Závěr V uplynulých pěti letech jsme měli jedinečnou možnost se věnovat soustavně výzkumu diskurzu měkkých faktorů regionálního rozvoje. Na několika posledních stránkách publikace bychom se rádi pokusili o stručné sesumarizování klíčových myšlenek reprezentativně postihujících hloubku tématu. Naším úsilím bylo přistoupit k řešené problematice, a tedy i k tomuto závěrečnému účtu, v ucelené perspektivě směřující od samotné relevance tématu přes jeho teoreticko-metodologická východiska ke specifickým problémům praktické profilace měkkých faktorů v konkrétních regionech.

Kontext nárůstu významu měkkých faktorů rozvoje Proměna významnosti měkkých faktorů odráží celkové transformační procesy v nejvyspělejších státech světa. Jejich základním rámcem v ekonomické oblasti je přechod od tzv. fordismu (economics of scale) k postfordismu (economics of scope), respektive přechod od ekonomiky založené dominantně na sekundéru (průmyslové výrobě) k „nové“ ekonomice s významným podílem terciérních a kvartérních aktivit (Bathelt, 1994, Rumpel, 2002). Podstatou transformačních procesů jsou proměna významnosti výrobních faktorů a měnící se mobilita výrobních faktorů. Výrobní faktory a jejich základní členění zůstává i nadále v platnosti. Zásadní změnou prochází přehodnocení jejich důležitosti a to zejména z hlediska vazby jednotlivých jejich součástí na tvorbu výsledné přidané hodnoty. Rozhodující ze spektra výrobních faktorů se stávají lidé, a to nikoliv ve fordistickém pojetí dostupné široké masy vhodné pro rutinní činnost, ale v postfordistickém pojetí akcentující flexibilitu, kreativitu a samoorganizaci jedinců. Jádro změny postihuje R. Florida (2002) v konceptu kreativní třídy (creative class), kde souhrnně konstatuje, že pro rozvoj území je nezbytná přítomnost vysoce kvalitních lidských zdrojů a jejich schopnost kreativně generovat inovace a (ekonomický) progres. Koncept se následně stal předmětem četné akademické kritiky a to především ve smyslu pochybností nad jeho metodologickou a empirickou precizností, a také pro jeho přílišně popularizační a marketingově orientovaný akcent. Na druhou stranu je třeba uznat, že podstata věci platí. Objevuje se nová skupina lidí, která vytváří soudobé ekonomické hodnoty a generuje přidanou hodnotu. Tito lidé mají, kvůli povaze práce, kterou vykonávají, zvýšené nároky na kvalitu prostředí, ve kterém se pohybují. Dokonce lze tvrdit, že právě kvalita prostředí limituje možnosti jejich úspěchu a do značné míry i samotnou míru jejich ochoty se v daném prostředí vyskytovat. K posilování významu měkkých faktorů v daném území nejvíce přispívá nárůst mobility výrobních faktorů. Ve vyspělých státech světa se ke konci minulého století potenciální mobilita výrobních faktorů, s postupující globalizací, radikálními inovacemi v oblasti informačních technologií i progresem v dopravě, přiblížila dokonalosti. Objevila se představa ztráty relevance předchozích lokalizačních schémat vycházející z logiky, že takřka dokonale mobilní výrobní faktory budou nezávislé na komplexních charakteristikách území. Jiným slovy, v návaznosti na zrelativizování důležitosti obsahu (vybavenosti) území bylo akcentováno pojetí, že „všechno může být všude“, kdy dokonalá mobilita staví všechna území na stejnou startovní čáru v možnosti absorbovat výrobní faktory (např. že díky informačním technologiím mohou špičkové IT firmy působit/sídlit v i periferních regionech). Opak se ukázal být pravdou. Jednoznačně registrujeme skutečnost, že preference současných výrobních faktorů k mobilitě do/z území je podmíněna unikátní kombinací místních lokalizačních faktorů vázaných na jejich přítomnost a stav v konkrétním území. Opět jinými slovy, domníváme se, že aktuální situaci lépe vystihuje pojetí „něco může být jen někde“, což je dáno kvalitativní diferenciací jednotlivých území s vazbou na lokalizaci výrobních faktorů, a zároveň že „všechno může skončit jinde“, což rámcuje představu nepřetržité nutnosti být součástí meziregionální konkurence. V této souvislosti se vybavenost území, jak ve smyslu fyzickém, tak ve smyslu kvality prostředí, stává významnějším faktorem než kdykoliv předtím. Dokonalá mobilita narušuje předchozí stacionárnost výrobních faktorů, tedy zvyšuje možnost jejich relokalizace z území, ale v žádném případě nevytváří předpoklad pro lokalizaci soudobých výrobních faktorů ve všech územích.

146


Podoby měkkých faktorů a jejich vazba na mobilitu výrobních faktorů Lokalizační faktory jsou disponibilní vlastnosti území (localised capabilities), které jsou předmětem zájmu ekonomických a občanských subjektů při jejich rozhodování o místě podnikání, investicích, bydlení, volnočasových aktivitách. Před vlastním rozhodnutí o lokalizaci dochází u jednotlivých subjektů k vyhodnocení významnosti jednotlivých faktorů. Každé území se tak stává předmětem subjektivní evaluace jeho objektivních vlastností. Lokalizační faktory dělíme na měkké a tvrdé. Toto rozdělení je do značné míry akademické a jeho smyslem je spíše schematizovat a kategorizovat poměrně komplikované téma. Za tvrdé faktory považuje takové faktory, které jsou lépe vyjádřitelné v objektivnějších kategoriích hodnocení a kvantifikace, jako jsou např. peníze, jednotky plochy, vzdálenosti atp. Konkrétně jde tedy zejména o cenu a dostupnost ploch k bydlení a podnikání, stav infrastruktury atp. Naopak měkké faktory jsou hůře měřitelné, kalkulovatelné v objektivních veličinách a jejich dopad na lokalizační rozhodnutí je v zásadě nepřímý. Do značné míry lze říci, že se jedná o kvalitativní rozměr území. Při vnitřní kategorizaci měkkých faktorů vycházíme z prací německých autorů (Grabow, Hollbach-Grömig, 1995), kdy měkké podnikatelské lokalizační faktory mají vliv na lokalizační rozhodování firem (např. kvalita a flexibilita místních institucí a trhu práce, formální a neformální sítě), zatímco měkké individuální lokalizační faktory jsou záležitostí osobních preferencí jak pracovníků managementu, tak samotných zaměstnanců a nemají bezprostřední vliv na aktivity podniků (kvalita veřejných prostor, stav životního prostředí, image lokality). Měkké lokalizační faktory (stejně jako ty tvrdé) tak reprezentují jak pozitivní aspekty atrakce subjektů do území (tzv. pull factors), tak v případě jejich problematické konstelace jsou i příčinou odchodu firem nebo lidí z území (tzv. push factors).

Od statického pojetí lokalizačních faktorů k dynamickému pojetí měkkých faktorů rozvoje – význam kvality prostředí Při detailnější diskusi o tématu měkkých lokalizačních faktorů můžeme zvolit dvojí perspektivu náhledu na problematiku. V prvním případě uvažujeme o lokalizačních faktorech v podobě fyzické vybavenosti, infrastruktury, zařízení (tzv. amenities) – může se jednat např. o cyklostezky, mobiliář veřejného prostoru, veřejnou zeleň, kulturní a volnočasovou infrastrukturu atp. V druhém případě řešíme dynamické vlastnosti prostředí, ve kterém se formují ekonomické a sociální procesy – nejlepším příkladem je kvalita institucionálního prostředí v širokém slova smyslu (vlastní formální instituce, normy, hodnoty, způsoby komunikace). V případě kvality prostředí by se jevilo příliš omezené vztahovat hodnocení pouze k lokalizačnímu rozhodování subjektů, a tak v případě faktorů, jež vymezují jeho podobu, opouštíme termín lokalizační a nazýváme je jako měkké faktory rozvoje. Domníváme se, že hlavní rozdíl mezi oběma rovinami spočívá v míře, v jaké se podílejí na celkové úspěšnosti rozvoje území. Staticky pojatá vybavenost území je spíš důsledkem ekonomického úspěchu lokality (území), zatímco dynamickou kvalitu prostředí chápeme jako jednu z nezbytných příčin regionální konkurenceschopnosti a dlouhodobé adaptability na měnící se podmínky. Z tohoto důvodu, ale i pro významně vyšší relevanci a atraktivitu z pohledu výzkumné práce, jsme zaměřili naši pozornost právě na téma měkkých faktorů rozvoje. Měkké faktory rozvoje vyjadřují kvalitu prostředí, a to jak v podobě komplexních podmínek tvorby hodnot a života v území jako celku, tak v dílčích mikroprostředích (sub-prostředích), které však jsou neoddělitelnou součástí celkového prostředí. Z hlediska ekonomického rozvoje ke dvěma důležitým prostředím v území patří inovativní a kreativní prostředí. Tato prostředí jsou si v zásadě velmi blízká, ale inovativní je více spjato s progresivními aktivitami a novými postupy v ekonomicko-technické oblasti, zatímco kreativní prostředí je navázáno na vytváření přidané hodnoty a nového obsahu prostřednictvím využití (případně ekonomizace) estetických a symbolických funkcí. V případě inovativního prostředí stav měkkých faktorů v místě postihuje především kvalitu sítí vztahů mezi aktéry (networks), flexibilitu vazeb (síla slabých vazeb) i celkovou energii a šum mezi aktéry (local buzz). U kreativního prostředí stav měkkých faktorů obsahuje především přítomnost koncentrace a kritické masy tvůrčích skupin a jedinců, existenci tvůrčích polí pro možnosti jejich interakce, celkovou atraktivitu a kvalitu místa (quality of place) z hlediska percepce tvůrčích skupin obyvatelstva. V případě pozitivní konstelace měkkých faktorů v konkrétním území vznikají předpoklady pro funkční tvorbu a „výkonnost“ obou diskutovaných prostředí, což je z dnešního pohledu hodnoceno jako jeden z důležitých aspektů soudobého územního rozvoje.


147

Profilace měkkých faktorů rozvoje – plánování neplánovatelného Na výše zmíněnou argumentaci důležitosti přítomnosti kvalitní kombinace měkkých faktorů v území logicky navazuje diskuse o reálných možnostech přispění k tvorbě takového prostředí organizovanou a koncepční činností. Předmětem otázek je, zda lze podporovat, posilovat, či dokonce vytvářet měkké faktory rozvoje. Celkově o tomto tématu hovoříme jako o profilaci měkkých faktorů rozvoje. Jako zásadní považujeme zdůraznit fakt, že jednou z integrálních vlastností každého prostředí je vysoká míra spontaneity v jeho tvorbě a fungování. Původně funkční prostředí může být výrazně narušeno přehnanou snahou ho dále stimulovat a podporovat (např. kreativní čtvrtě v západních metropolích se v rámci rozvojových strategií podpory stávají předmětem pozornosti širší komunity a tím je výrazně narušena původní atmosféra a intimita prostředí). Samostatné téma je pak diskuse o problematice, zda je vůbec možné smysluplně vytvořit prostředí tam, kde jsou minimální, nebo dokonce žádné elementární součásti jeho existence (např. pokusy vytvořit základní rámce regionálních inovačních systémů tam, kde reálně neexistuje žádný relevantní výzkum a vývoj). V zásadě lze říci, že v rámci profilace měkkých faktorů je vhodné podporovat podmínky a platformy, které mohou stimulovat přítomnost tvůrčích skupin obyvatelstva a jejich vzájemné formální a neformální vztahy a vazby. Z hlediska plánovacího procesu se k tématu měkkých faktorů rozvoje nejvíce hodí přístup tzv. perspektivního inkrementalismu, který je založen na jasné vizi směřování územního rozvoje, ale při otevřeném definování dílčích cílů a preferencí dílčích postupných kroků a menších projektů.

Praktické zkušenosti s tématem měkkých faktorů rozvoje v relevantních modelových regionech Stav a kvalita měkkých faktorů, stejně jako jejich reálná „funkčnost“ je unikátní charakteristikou každého území. Na jednu stranu považujeme za nezbytné sledovat referenční rámec problematiky v různorodých územích vyspělých států světa, na stranu druhou jsme se intenzivně zabývali otázkou, do jaké míry je vůbec možné přenášet zkušenosti z jiných území, a to alespoň do těch s rámcově analogickou podobou vývoje. Je samozřejmé, že jinou úlohu hrají měkké faktory rozvoje v globálních metropolích s mimořádnou koncentrací aktérů, vztahů a sítí a jinou zase v regionech s převažující tradicí (a někdy i přítomností) průmyslové výroby fordistického typu. Vzhledem k místní příslušnosti autorů publikace byl primárně zvolen druhý směr a jako modelová referenční území byly řešeny regiony jako Manchester a okolí, Porúří a Sársko. Ukazuje se, že profilace měkkých faktorů může být jedním z akcentovaných témat v rámci transformace tradičně průmyslových oblastí na podmínky postindustriální doby. V rámci území s historicky silnou úlohou průmyslu a výroby představují Manchester a okolí i Porúří pomyslnou první ligu. V obou případech tradice průmyslu sahá k samým počátkům průmyslové revoluce a následné industrializační a urbanizační procesy představují učebnicovou ukázku kumulativních i selektivních procesů raného kapitalismu. Obě území se během několika desítek let zařadila mezi nejprogresivnější oblasti světa. V druhé polovině 20. století pozorujeme pokles jejich ekonomické výkonnosti a celkový úpadek významnosti i atraktivity těchto oblastí. Manchester a okolí není na rozdíl od publikace z roku 2008 v této knize blíže řešen, přesto můžeme jen stručně konstatovat, že měkké faktory hrají v transformaci z industriálního na kosmopolitní postindustriální město stěžejní úlohu. Fenoménem rozvoje města je profilace kulturní a sportovní scény se zaměřením na pořádání velkolepých akcí, které přitahují pozornost globálního publika (tzv. big events), podpora kreativních odvětví ekonomiky navazujících na bohatou historii místních uměleckých proudů (především hudební scény). Součástí procesu změny je i vytváření vysoce profilových veřejných prostor, tematicky profilovaných městských čtvrtí i špičkových architektonických realizací a to vše při efektivním využívání nástrojů komplexního teritoriálního marketingu. Německé Porúří je příkladem transformace území tažené primárně diverzifikací ekonomické struktury. Na jedné straně zde stále registrujeme silný sekundární sektor, z pohledu zaměstnanosti i produktu, a Porúří stále patří k nejprůmyslovějším oblastem světa. Na druhou stranu v profilu regionální ekonomiky zaznamenáváme narůstající podíl služeb, a to zejména v oblasti progresivního terciéru (bankovnictví, média, zdravotnictví, vzdělávání a výzkum). Role a význam měkkých faktorů rozvoje se zde odráží především v kvalitě institucionálního prostředí a v přítomnosti sítí vztahů, které ústí do existence funkčních klastrů, inovačních systémů a dalších komunikačních platforem. Výsledkem je funkční

148


inovační prostředí generující technologické inovace. Významná úloha v procesu transformace území je připisována dnes již takřka legendárnímu IBA Emscher Parku, který je v literatuře hodnocen jako demonstrativní ukázka funkční instituce, jejíž formální i neformální působení bylo zásadním akcelerátorem procesu celkové změny území. Dále byl prostor věnován německému Sársku, které považujeme z hlediska celkové podoby geografických podmínek za nejvíce srovnatelné a přitom inspirativní území k českým tradičně průmyslovým oblastem. Rámcovou podobnost sledujeme především v komplikovaném historickém vývoji na pomezí dvou států, obdobné velikosti a strukturální podobě regionální ekonomiky a také celkovému charakteru osídlení a krajiny. Zkušenosti ze Sárska přinášejí možnost imitace konceptů územního rozvoje především v rámci podpory tematicky orientovaných technologických klastrů (např. IT), při atrakci investic i následné práci s investory a také v rámci tématu regenerace brownfields, a to zejména při rekonverzi průmyslového dědictví na kulturně-technické památky. Role měkkých faktorů v transformaci tradičně průmyslových regionů v ČR je dílčí, ale v čase významově rostoucí. Dlouhodobě jsme se zabývali hodnocením tématu především na Ostravsku, které představuje ideální příklad starého průmyslového regionu v ČR. V pár řádcích nelze vystihnout vše důležité, proto odkazujeme na četné publikační výstupy, které jsme v uplynulých letech zaměřili na vybrané aspekty transformace Ostravska s akcentem na restrukturalizaci regionální ekonomiky. V této knize jsme se detailněji věnovali tématu nástupu kreativních odvětví, což je v podmínkách Ostravska z mnoha úhlů pohledu průkopnická snaha. Ukazuje se, že i v regionální ekonomice s výraznou převahou reindustrializačních tendencí můžeme registrovat pozvolný nástup takto orientovaných odvětví i základní principy jejich prostorové lokalizace. Unikátním příkladem koncentrace aktérů, specifických odvětví i spotřební funkce je Stodolní ulice v centru Ostravy. Tento původně marginální prostor byl gentrifikován do podoby konzumní a zábavní čtvrtě srovnatelné s obdobnými lokalitami v západních městech.

Měkké faktory jako relevantní součást diskurzu územního rozvoje v ČR a další perspektiva tématu V uplynulých pěti letech došlo v českém prostředí k výraznému posunu v samotné znalosti i celkovému vnímání relevance tématu měkkých faktorů rozvoje. Na začátku existovala hrubá představa o náplni tohoto pojmu, a to pouze v akademické sféře. Primárním zdrojem informací byl transfer poznatků z německého prostředí prostřednictvím konkrétních jedinců. Nyní, po letech systematické práce, je téma podložené mnoha publikačními prameny, poznatky jsou systematizovány a existuje obecnější konsenzus nad jejich chápáním. Mnohem důležitější však je, že téma měkkých faktorů proniká do praktické agendy podpory územního rozvoje, a to zejména v případě velkých měst v ČR. Otázka, zda je to způsobeno efektivní diseminací akumulovaných vědeckých poznatků, či spontánním nárůstem relevance tématu, je do značné míry vedlejší. Zásadní je další budoucnost této problematiky. Nepředpokládáme, že měkké faktory představují krátkodobé, aktuálně módní téma. Vzhledem k nadále očekávatelnému posunu společnosti do dalších fází postindustriálního vývoje lze předvídat další posilování požadavků jedinců na kvalitu, estetiku a symboliku prostředí, ve kterém budou chtít žít a pracovat. Nadále bude růst mobilita výrobních faktorů a tím pádem i požadavky na celkovou vybavenost a kvalitu prostředí v jednotlivých územích. Vzhledem k celkové efektivizaci výrobní sféry bude třeba hledat další prostor pro realizaci obyvatelstva v kulturních a volnočasových aktivitách. Změnám budou podléhat konkrétní podoby dynamických měkkých faktorů rozvoje v tvorbě prostředí i preference a nároky cílových skupin k jednotlivým měkkým faktorům v podobě vybavenosti území, ale jejich celková obecná relevance bude v čase rostoucí.


149

10. Summary The team of authors of the following publication has been engaged in the research of soft factors of regional development since 2007 when the implementation of the project WD 61-07-1 “The role of soft localization factors in disparities’ elimination of structurally struck regions of Ostrava and Usti” had been started. Furthermore, the aspiration to discuss this topic in the conditions of the Czech Republic has been preceded by many years of researching the initiation of soft localization factors problems due to attention of academic and application sector mainly in the German environment. Before the end of the research project in 2012, we considered how to summarize the results of the many years of work, dedicated to a detailed elaboration of the topic, into a comprehensive, structured, and intelligible form. On one hand was considered the possibility to create a “new” publication. However, such book would naturally have to be referring at many points to an original publication of the team of authors from 2008. In this book, at the beginning of the project, was compiled an introductory theoretical and methodological fundament of the soft development factors issue, and on examples of selected experience from Manchester (UK) and Ruhr Area (Germany) was demonstrated the role of soft factors in transformation of areas with a traditionally strong position of industry. However, our ambition is to provide the reader in a compact form with the accumulated knowledge of soft factors, verified by the comprehensive understanding of the topic, and also partially revised through the course of time. For this reason, and after long discussions, the final choice was made in favour of the alternative of providing a revised edition of the book “Soft Factors of Regional Development”. This alternative fully corresponds with our objectives and we strongly believe that its readers will interpret it identically. During the work on this book, we performed a reduction of the book’s original contents, yet it was also extended with more chapters in the form of case studies. These modifications reflected the changing understanding of relevance, or on the contrary a certain marginality of particular pieces of knowledge in the framework of the soft development factors topic. In comparison to original version of the book were extracted partial texts in the theoretical part. The study of Manchester was not included again in the text, as we understood it as an introductory reference and inspirational framework of the issue of role of soft factors in overall area’s transformation, and further on we did not continue in detailed monitoring of this area. Changes that we regard to be more fundamental are on the side of the publication’s extension. The contents of the new parts primarily reflect the shift in our interpretation of soft factors of regional development in the direction from the narrowly interpreted soft development factors featuring various forms of cultural, leisure-time, or natural attractions and amenities towards the more extensively interpreted soft development factors in the form of constitution and quality of the environment and even relationships and networks in its framework. In this interpretation are then the important soft development factors for example institutions in a wider sense in the form of “societal game rules” like e.g. traditions, folk customs, or moral values. Formally, the institutions are frameworks created by people, enabling their interaction. The consequence of the form, or respectively the quality of institutions, is establishment and preservation of a predictable environment which decreases the degree of uncertainty during interactions. In this way, the social and political transactions costs in the framework of society are lowered (North, 1992). Such milieu also affects the quality of institutional environment (Camagni, 1991), or the so-called “untraded interdependencies” that can be described as “conventions, informal rules and habits which govern the economic exchange in the environment of uncertainty” (Storper, 1997, p.5). In other words, through the shift in contents we try to concentrate more on the actors (in the networking perspective), institutions, and processes, i.e. causes behind the emergence and forming of successful regional development, and not on effects stemming from them which among others can be the above mentioned narrowly interpreted soft factors of regional development in the form of specific physical facilities in the given area. The above mentioned case studies form a cornerstone of the extended publication and can be divided into two main categories. The first category is composed of short case studies supplementing and empirically explaining the discussed topic. For the sake of transparency, these are separated from the common text by frames. At the same time, also other texts separated by similar frames can be found in the publication - in this case these are primarily brief comments or examples, which are also emphasized by a different graphic layout. The second category includes three larger case studies with own logical segmentation and structure. The topic of their focus is to evaluate the relevant aspects of soft development factors in the process of overall transformation with emphasis of re-structuring

150


the regional economy in the interest areas of Ruhr Area, Saarland, and Moravian-Silesian Region. It is necessary to mention that selected parts of the case studies were partially published by authors in English (e.g. in journals Regions, or Economy and Management). This fact is not regarded as problematic, as the target group of this text are primarily Czech readers, and particularly the text presented in the book is not identical with the English version and through the integration of case studies is created a “new combination”, or respectively a new quality. Motivation and selection of individual case studies is explained directly in the text preceding the study. However, the common denominator of these case studies, disregarding their different size and topic specification, is the already mentioned “altered” interpretation of the role and significance of soft factors of regional development. The increased importance of case studies is also fully complementary with the nature of the project which was designed and implemented from the fundamental to the applied research, and one of its objectives was to bring external inspiration for practical profiling of soft development factors. The principal benefit of this publication is seen in bringing up the topic of soft development factors issues in the development of cities and regions in the Czech Republic, and mainly the focus on soft development factors in restructuring the industrial urban areas of Ostrava and Usti. We hope that this introductory monograph will fill the gap in knowledge of this issue and induce the reaction of theorists from the academia, as well as of experts and professionals in the field of regional development. We believe that our publication will help the members of regional elites in industrial regions of Ostrava and Usti to change their perspective of the importance of soft factors of regional development.


151

Literatura ACHE, S. (1998): Lokale innovative Milieus in altindustriellen Regionen. Dissertation. Fakultät Raumplanung, Universität Dortmund. ACHE, S. (2000): Cities in Old Industrial Regions Between Local Innovative Milieu and Urban Governance: Reflections on City Region Governance. European Planning Studies, roč. 8, č. 6, s. 693–709. ACHE, S., BREMM, H. J., KUNZMANN, K. R., WEGENER, M. (1992): Die Emscherzone: Strukturwandel, Disparitäten – und eine Bauausstellung. Dortmund. Informationskreis für Raumplanung. ALKER, S., JOY, V., ROBERTS , P., SMITH, N. (2000): The Definition of Brownfield. Journal of Environmental Planning and Management, roč. 43, č. 1, s. 49–69. AMIN, A. (1999): An Institutionalist Perspective on Regional Economic Development. International Journal of Urban and Regional Research, roč. 23, č. 2, s. 365–378. ANDRES, L. (2011): Alternative Initiatives, Cultural Intermediaries and Urban Regeneration: the Case of La Friche (Marseille). European Planning Studies, roč. 19, č. 5, 795–811. ANTONELLI, C. MARCHIONATTI R. (1998): Technological and Organisational Change in a Process of Industrial Rejuvenation: The Case of the Italian Cotton Textile Industry. Cambridge Journal of Economics, roč. 22, č. 1, s. 1–18. APITZSCH, B. (2006): Unternehmensnetzwerke und soziale Einbettung: Begriffliche Bestimmungen, Funktionen und Entstehungsbedingungen. Duisburger Beiträge zur soziologischen Forschung, č. 3. Institut für Soziologie, Duisburg. Dostupné z: http://soziologie.uni-duisburg.de/forschung/DuBei_0306.pdf. ARORA, A., FLORIDA, R., GATES, G. J., KAMLET, M. (2000): Human Capital, Quality of Place, and Location. H. John Heinz School of Public Policy at Carnegie Mellon University, s. 1–43. ARROW, K. J. (1962): Economic welfare and the allocation of resources for innovation. In: NELSON, R. R. (Ed.): The Rate and Direction of Inventive Activity. Princeton University Press, Princeton, NJ, s. 609–626. ASHEIM, B., CLARK, E. (2001): Creativity and Cost in Urban and Regional Development in the ‘New Economy’. European Planning Studies, roč. 9, č. 7, s. 805–811. ASCHAUER, W. (2000): Zwischen Analyse und Politik. Zum Anwendungsbezug regionalwissenschaftlicher Forschung. Die neue Konjunktur von Region und Regionalisierung, Informationen zur Raumentwicklung, sešit 9/10, Bundesamt für Bauwesen und Raumordnung, s. 589–597. ASTLEITHNER, F. (1999): Das Leitbild „Nachhaltige Stadt“. IFF Social Ecology Working Papers, č. 59, s. 78. BAGCHI-SEN, S. (2001): Product innovation and competitive advantage in an area of industrial decline: The Niagara region of Canada. Technovation, roč. 21, č. 1, s. 45–54. BANKEN, R. (2002): Die Industrialisierung der Saarregion 1815–1913. In Pierenkemper, T. (eds.) Die Industrialisierung europäischer Montanregionen im 19. Jahrhundert. Franz Steiner Verlag, Stuttgart. BANKS, M., LOVATT A., OĆONNOR J., RAFFO C. (2000): Risk and trust in the cultural industries. Geoforum, roč. 31, č. 4, s. 453–464. BASLÉ, M. (1995): Acknowledged and unacknowledged institutionalist antecedents of régulation theory. In: BOYER, R., SAILLARD, Y. (eds): Régulation Theory: The State of the Art. Routledge, Taylor adn Francis Group, London, s. 21–27. BATHELT, H. (1992): Erklärungsansätze industrieller Standortentscheidungen: Eine kritische Bestandsaufnahme und empirische Überprüfung am Beispiel von Schlüsseltechnologie-Industrien. Geographische Zeitschrift, roč. 80, č. 4, s. 195–213. BATHELT, H. (1994): Die Bedeutung der Regulationstheorie in der Wirtschaftsgeographischen Forschung. In: Geographische Zeitschrift, roč. 82, č. 1, s. 63–90. BATHELT, H. (1998): Regionales Wachstum in vernetzten Strukturen: Konzeptioneller Überblick und kritische Bewertung des Phänomens ‘Drittes Italien’. Die Erde, roč. 129, č. 2, s. 247–271. BATHELT, H. (2004): Vom „Rauschen“ und „Pfeifen“ in Clustern: Reflexive Informations- und Kommunikationsstrukturen im Unternehmensumfeld. Geographica Helvetica, sešit 2, s. 93–105. BATHELT, H., DEPNER, H. (2003): Innovation, Institution und Region: Zur Diskussion über nationale und regionale Innovationssysteme. Erdkunde, roč. 57, č. 2, s. 126–143.

152


BATHELT, H. GLÜCKLER, J. (2000): Netzwerke, Lernen und evolutionäre Regionalentwicklung. Zeitschrift für Wirtschaftsgeographie, roč. 44, č. 3/4, s. 167–182. BATHELT, H., GLÜCKLER, J. (2002) Wirtschaftsgeographie: Ökonomische Beziehungen in räumlicher Perspektive 2. Stuttgart: Verlag Eugen Ulmer, 2003. BATHLET, H., GLUCKLER, J. (2005): Resources in economic geography: from substantive concepts towards a relational perspective. Environment and Planning A, roč. 37, č. 9, s. 1545–1563. BATHELT, H., JENTSCH, C. (2002): Die Entstehung eines Medienclusters in Leipzig: Neue Netzwerke und alte Strukturen. In: GRÄF, S., RAUH, J., (Eds.): Networks and Flows: Telekommunikation zwischen Raumstruktur, Verflechtung und Informationsgesellschaft. Hamburg and Münster: LIT Verlag, s. 31–74. BATHELT, H., MALMBERG, A., MASKELL, S. (2004): Clusters and knowledge: local buzz, global pipelines and the process of knowledge creation. Progress in Human Geography, roč. 28, č. 1, s. 31–56. BATHELT, H., ZAKRZEWSKI, G. (2007): Messeveranstaltungen als fokale Schnittstellen der globalen Ekonomie. Zeitschrift für Wirtschaftsgeographie, roč. 51, č. 1, s. 14–30. BAUER, F., OTTO, A. (2006) Schrumpfung im Ruhrgebiet – Wachstum im Saarland. Eine komparative Analyse der Beschäftigungsentwicklung in zwei ehemaligen Montanregionen. Zeitschrift für Wirtschaftsgeographie, roč. 50, č. 3/4, s. 147–161. BAUER T., SOÓS K. A. (1979) Inter-Firm Relations and Technological Change in Eastern Europe: The Case of the Hungarian Motor. IndustryActa Oeconomica, roč. 23, č. 3/4, s. 285–303. BAUM, S., YIGITCANLAR, T., HORTON, S., VELIBEYOGLU, K., GLEESON, B. (2007): The Role of Community and Lifestyle in the Making of a Knowledge City. Urban Research Program. Dostupné na: http:// www.griffith.edu.au/centre/urp/urp_publications/prac_and_policy/URP_PP2_BAUM_Knowledge.pdf. BAUMANN, Z. (2002): Tekutá modernita. Praha, Mladá fronta. BEAVERSTOCK, J. V., SMITH, R. G., TAYLOR, S. J. (1999): A Roster of World Cities. Cities, roč. 16, č. 6, s. 445–458. BECKMANN, C. C. (2005): Beziehungsorientiertes Standortmanagement und regionale Wirtschaftsförderung: Am Beispiel des Relationship Marketings in Bayern, DUV. BEDNÁŘ, S. (2008): Geografie transformace maloobchodní sítě města Ostravy, Praha: Univerzita Karlova, Disertační práce. BEDNÁŘ, P., GREBENÍČEK, P. (2012): Mapping Creative Industries in the Zlin Region. Journal of Competitiveness, roč. 4, č 1, s. 20–35. BELINA, B., HELMS, G. (2003): Zero Tolerance for the Industrial Past and Other Threats: Policing and Urban Entrepreneurialism in Britain and Germany. Urban Studies, roč. 40, č. 9, s. 1845–1867. BELL, D., JAYNE, M. (2004): City of quarters: urban villages in the contemporary city. Ashgate, Aldershot, s. 302. BENDIXEN, S. (2001): Einführung in die Kultur- und Kunstökonomie. VS Verlag ,č. 2. BENNEWORTH, S., HOSPERS, G. J., JONGBLOED, B. W. A. (2006): New economic impulses in old industrial regions: the case of the University of Twente. In: PRINZ, A., STEENGE, A. E., SCHMIDT, J. (eds.): Innovation: technical, economic and institutional aspects, LIT, Münster, s. 1–24. BENZ, A., FÜRST, D. (2002): Policy Learning in Regional Network. European Urban and Regional Studies, roč. 9. č. 1, s. 21–35. BERG, V. D., BRAUN, E. (1999): Urban competitiveness, marketing and the need for organising kapacity. Urban Studies, roč. 36, č. 5–6, s. 987–999. BERNDT, CH. (1996): Arbeitsteilung, institutionelle Distanz und Ortsgebundenheit: Strategische Anpassung an veränderte Rahmenbedingungen am Beispiel mittelständischer Unternehmen im Ruhrgebiet. Geographische Zeitschrift, roč. 84, č. 3/4, s. 220–237. BERNDT, CH. (1998): Ruhr Firms between Dynamic Change and Structural Perzistence – Globalization, the ‘German Model’ and Regional Place-Dependence. Transactions of the Institute of British Geographers, roč. 23, č. 3, s. 331–352. BIANCHINI, F., PARKINSON, M. (1993): Cultural Policy and Urban Regeneration: the West European Experience, Manchester, Manchester University Press, s. 224.


153

BIRCH, K., MYKHNENKO, V. (2009): Varieties of neoliberalism? Restructuring in large industrially dependent regions across Western and Eastern Europe. Journal of Economic Geography, roč. 9, č. 3, s. 355–380. BLAŽEK, J. (1993): Regionální vývoj a regionální politika: hlavní přístupy v zemích západní Evropy. In: SÝKORA, L. (ed.): Teoretické přístupy a vybrané problémy v současné geografii. Katedra sociální geografie a regionálního rozvoje PřF UK Praha, s. 120–146. BLAŽEK, J. (2001): Velké firmy a subjekty progresivního terciéru jako aktéři regionálního rozvoje, s. 227–249 in HAMPL, M. (ed.). Regionální vývoj: specifika české transformace, evropská integrace a obecná teorie, Přírodovědecká fakulta UK, Praha. BLAŽEK, J., UHLÍŘ, D. (2002): Teorie regionálního rozvoje: nástin, kritika, klasifikace. Karolinum, Praha. BLAŽEK, J., ŽÍŽALOVÁ, P., RUMPEL, P., SKOKAN, K. (2011): Where Does the Knowledge for Knowledge-intensive Industries Come From? The Case of Biotech in Prague and ICT in Ostrava. European Planning Studies, roč. 19, č. 7, s. 1277–1303. BLOTEVOGEL, H. H. (2000): Zur Konjunktur der Regionsdiskurse. Die neue Konjunktur von Region und Regionalisierung, Informationen zur Raumentwicklung, sešit 9, Bundesamt für Bauwesen und Raumordnung, s. 491–506. BLOTEVOGEL, H. H. (2003): Das Ruhrgebiet – Vom Montanrevier zur postindustriellen Urbanität? Aschendorff Medien GmbH, Münster, s. 5–18. BLOTEVOGEL, H. H. (2004): Regionale Identität des Ruhrgebiets – die harte Bedeutung eines weichen Konzepts. Tozsamosc regionalna Zaglebia Ruhry – twarde znaczenie miekkiej koncepcji. In: Ruhrgebiet – Oberschlesien. Zaglebie Ruhry – Górny Slask. Stadt, Region, Strukturwandel. Miasto, region, przemiany strukturalne. Essen, Klartext, s. 25–59. BLOTEVOGEL, H. H. (2006): Metropolregion Rhein-Ruhr. Geographische Rundschau, roč. 58, č. 1, s. 28–36. BÖGENHOLD, D., MARSCHALL, J. (2007): Netzwerkforschung zwischen Theorie und Methode: Zur Aktualität der Netzwerkmetapher vor dem Hintergrund aktueller interdisziplinärer Integrationsbemühungen von Soziologie, Ökonomik und Geschichtswissenschaften. (Příspěvek prezentovaný na konferenci: „Ein neues Paradigma in den Sozialwissenschaften – Netzwerkanalyse und Netzwerktheorie“, 27./28. září 2007, Frankfurt a. M.) dostupné na: http://www.soz.uni-frankfurt.de/Netzwerktagung/ Boegenhold_Marschall.pdf. BÖMER, H. (2000): Ruhrgebietspolitik in der Krise. Kontroverse Konzepte aus Wirtschaft, Politik, Wissenschaft und Verbänden. Dortmunder Beiträge zur Raumplanung Bd. 101. Dortmund BOSCHMA, R. (2005): Proximity and Innovation: A Critical Assessment. Regional Studies, roč. 39, č. 1, s. 61–74. BOSCHMA, R. A., FRENKEN, K. (2006): Why is economic geography not an evolutionary science? Towards an evolutionary economic geography. Journal of economic geography, roč. 6, č. 3, s. 273–302. BOSCHMA, R., LAMBOOY, J. (1999): The prospects of an adjustment policy based on collective learning in old industrial regions. GeoJournal, roč. 49, č. 4, s. 391–399. BOSCHMA, R., MARTIN, R. (2007): Constructing an evolutionary economic geography. Journal of Economic Geography, roč. 7, č. 5, s. 537–548. BOURNE, L. S. (1996): Reinventing the Suburbs: Old Myths and New Realities. Progress in Planning, roč. 46, č. 3, s. 163–184. BOYER, R. (1995): The origins of Régulation Theory. In: BOYER, R., SAILLARD, Y. (eds): Régulation Theory: The State of the Art. Routledge, Taylor adn Francis Group, London, s. 13–20. BOYER, R., SAILLARD, Y. (eds, 1995): Régulation Theory: The State of the Art. Routledge, Taylor adn Francis Group, London, s. 386. BRAKE, K., BREMM, H., J. (1993): Unternehmensbezogene Dienstleistungen und regionale Entwicklung. Geographische Zeitschrift, roč. 81, č. 1, s. 51–69. BRESCHI, S., LISSONI, L. (2001): Localised knowledge spillovers vs. innovative milieux: Knowledge “tacitness” reconsidered. Papers in Regional Science, roč. 80, č. 3, s. 255–273. BROSS, U., WALTER, G. H. (2000): Socio-economic Analysis of North Rhine-Westphalia: Joint Research Project. Fraunhofer-Institut für Systemtechnik und Innovationsforschung, s. 1–44. BRUSCO, S. (1992) Small firms and the provision of real services. In Industrial districts and local economic regeneration. Ed. F. Pyke, W. Sengenberger. Geneva: International Institute for Labour Studies, s. 177–196.

154


BÜRKNER, H. J., KUDER, T., KÜHN, M. (2005): Regenerierung der schrumpfende Städte: Theoretische Zugänge und Forschungsperspektiven. Working Paper Leibniz-Institut für Regionalentwicklung und Strukturplanung (IRS), Erkner, citace 17. 9. 2009. Dostupné na WWW: http://www.irs-net.de/download/ wp_regenerierung.pdf. BUNNELL, T. G., COE, N. M. (2001): Spaces and scales of innovation. Progress in Human Geography, roč. 25, č. 4, s. 569–589. BURDACK, J. (1994): Niedergang, Erneuerung und intraregionale Entwicklung in einer altindustriellen Region – Die Region Nord-Pas-de-Calais. Europa Regional, č. 3, s. 1–9. BURDACK, J., RUDOLPH, R. (2001): Postsozialistische Stadtentwicklungen zwischen nachholender Modernisierung und eigenem Weg. Geographica Helvetica, roč. 56, č. 4, s. 261–273. BURT, R. (1992): Structural Holes: The Social Structure of Competition. University Press, Cambridge. BURTENSHAW, D. (1972): Regional renovation in the Saarland, Geographical Review, roč. 62, č. 11, s. 1–12 BUTZIN, B. (1996): Kreative Milieu als Elemente regionaler Entwicklungsstrategien? Eine kritische Wertung. In: Maier, J. (Hrsg.): Bedeutung kreativer Milieu für Regional- und Landesentwicklung. Bayreuth. = Arbeitsmaterialien zur Raumordnung und Raumplanung, sešit. 153, s. 9–37. BUTZIN, B. (2000): Netzwerke, Kreative Milieus und Lernende Region: Perspektiven für die regionale Entwicklungsplanung? Zeitschrift für Wirtschaftsgeographie, roč. 44, č. 3/4, s. 149–166. BUTZIN, B., FRANZ, M., NOLL, H. S. (2006): Strukturwandel im Ruhrgebiet unter Schrumpfungsbedingungen – Patchwork-Managementals Herausforderung. Zeitschrift für Wirtschaftsgeographie, roč. 50, č. 3/4. s. 258–275. CAMAGNI, R. (1991): From the „Local Milieu” to Innovation through Cooperation Network. In: Ders. (Hrsg.), Innovation Networks: Spatial Perspectives. London. CAMAGNI, R., CAPELLO, R. (2005): Urban milieu: From theory to empirical findings. In: BOSCHMA, R. A., KLOOSTERMAN, R. C. (eds.): Learning from Clusters: A Critical Assessment, Springer, Netherlands, s. 249–274. CAMERON S., COAFFEE, J., (2005): Art, Gentrification and Regeneration: From Artist as Pioneer to Public Arts. European Journal of Housing Polic, 5, 1, s. 39–58. CAMPO, D., RYAN, B. (2008): The Entertainment Zone: Unplanned Nightlife and Revitalization of the American Downtown, Journal of Urban Design, 13, 3, s. 291–315. CAPOT-REY, R. (1935): The industrial region of the Saar. The geographical review. roč. 25, s. 137–141. CASTELLS, M. (1996): The Rise of the Network Society. Oxford: Blackwell. CASTELLS, M., HALL, s. (1994): Technopoles of the world: the making of twenty-first-century industrial complexes. Routledge, London. CIKÁNEK, M. (2009): Kreativní průmysly – příležitost pro novou ekonomiku. Praha: Divadelní ústav. CIKÁNEK, M. (2011): Kreativní průmysly – Cesta ze země montoven a překladišť. Disk. č. 37, s. 151–160. CLARK, T. N. (2002): Amenities drive urban growth. Journal of urban affairs, roč. 24, č. 5, s. 493–515. CLARK, T. N. (2003): Urban Amenities: Lakes, Opera and Juice Bars–Do they Drive Development? Research in Urban Policy. The City as an Entertainment Machine. Elsevier, Oxford, UK, s. 103–140. COLE B. D., (1987): Artists and Urban Redevelopment, Geographical Review, 77, 4, s. 391–407. CLARK, T. N., LLOYD, R., WONG, K. K., JAIN, S. (2002): Amenities drive urban growth. Journal of urban affairs, roč. 24, č. 5, s. 493–515. COOKE, S. (1995): The Rise Of The Rustbelt, Revitalizing Older Industrial Regions. UCL Press London. COOKE, S. (2001): From technopoles to regional innovation systems: the evolution of localised technology development policy, Canadian Journal of Regional Science, č. 24, č. 1 s. 21–40. COSTA, D. L., KAHN, M. E. (2000): Power couples: changes in the locational choice of thecollege educated. Journal of Economics, roč. 112, č. 3, s. 827–872. CREVOISIER, O. (2001): Der Ansatz des kreativen Milieus. Zeitschrift für Wirtschaftsgeographie, 45, 246–256. CSO CZECH STATISTICAL OFFICE. Register of Economic Subjects (RES), 2008. [cit .2008–10–10].< www.czso.cz. >.


155

CUMBERS, A., BIRCH, K. (2006): Divergent Pathways in Europe‘s Old Industrial Regions? Scottish Policy Innovation Forum, Royal Society of Edinburgh. CUMBERS, A., BIRCH, K., MACKINNON, D. (2006): Revisiting the Old Industrial Region: Adaptation and Adjustment in an Integrating Europe, Working Paper 1. ČEJKA, K. (1999): Ostravské kabarety šedesátých let, Ostrava – příspěvky k dějinám a současnosti Ostravy a Ostravska, 19, Ostrava. DANIELZYK, R (1992): Gibt es im Ruhrgebiet eine „post-fordistische Regionalpolitik“? Geographische Zeitschrift, roč. 80, č. 2, s. 84–105. DANIELZYK, R., WOOD, G. (2003): Innovative Strategien der politischen Regionalisierung in Nordrhein-Westfalen. Aschendorff Medien GmbH, Münster, s. 19–32. DANIELZYK, R., WOOD, G. (2004): Innovative Strategies of Political Regionalization: The Case of North Rhine-Westphalia. European Planning Studies, roč. 12, č. 2, Carfax Publishing, s. 191–207. DAVID, S. A. (2000): Path dependence, its critics and the quest for ‘historical economics’. Dostupné z: http://www-econ.stanford.edu/faculty/workp/swp00011.pdf. DAVIDOVÁ, E. (2009): Romany Immigrants in Ostrava-Sound into the 60ties of the 20th century. Historica-Review in History and Related Sciences, č. 16, s. 317–328. DCMS. (1998): Creative Industries Task Force Creative Industries: Mapping Document. London: DCMS. DeFRANTZ, M. (2005): From cultural regeneration to discursive governance: constructing the flagship of the ‘Museumsquartier Vienna’ as a plural symbol of change, International Journal of Urban and Regional Research, 29,1, s. 50–66. DEGE, W. (2003): Paradigmenwechsel in der Öffentlichkeitsarbeit für das Ruhrgebiet. Aschendorff Medien GmbH, Münster, s. 57–64. DEGE, W. (2007): Regionale Marketing des Ruhrgebietes. In: RUMPEL, S. (ed.): Sborník z mezinárodní konference „Inovace v rozvoji měst obcí a regionů s důrazem na marketingové řízení“. Oftis, Ostrava, s. 23–30. DESROCHERS, S. (2001): Local Diversity, Human Creativity, and Technological Innovation. Growth and Change, roč. 32, s. 369–394. DIGAETANO, A., STROM, E. (2003): Comparative Urban Governance: An Integrated Approach, Urban Affairs Review, roč. 38, č. 3, s. 356–395. DOKOUPIL, L., LIPOVSKI, R, NESLÁDKOVÁ, L. (2010): Přirozená reprodukce obyvatelstva Rakouského Slezska a severovýchodní Moravy v etapě modernizace od 80. let 19. století do první světové války. Historica – Review in History and Related Sciences, roč. 1, č. 1, s. 55–79. DÖRRENBÄCHER, H. S., SCHULZ, C. (2008) The Organisation of the Production Process: The Case of Smartville. In PELLENBARG, S., WEVER, E. (eds.): International Business Geography: Case Studies of Corporate Firms, London: Routledge. s. 83–96. DOSI, G. (1988): Sources, procedures and microeconomic effects of innovation, Journal of Economic literature, roč. 36, č. 3, s. 1126–1171. DOSCH, F., PORSCHE, L. (2008): Grüne Potenziale unter blauem Himmel. Neue Zugänge zur Flächenrevitalisierung und Freiraumentwicklung im Ruhrgebiet. Informationen zur Raumentwicklung. č. 9/10, s. 609–625. DRAKE, G. (2003): His place gives me space: place and creativity in the creative industries. Geoforum, roč. 34, č. 4, s. 511–524. DÜHR, S. (1998): Nachhaltige Regionalentwicklung als Leitbild für altindustrialisierte Regionen? Schriftenreihe des Zentrums für europäische Studien, Universität Trier, sešit 39. DZIEMBOWSKA-KOWALSKA, J., FUNCK, R. H. (1999): Cultural Activities: Source of Competitiveness and Prosperity in Urban Regions, Urban Studies, roč. 36, č. 8, s. 1381–1398. EBERT, R., KUNZMANN, K. R. (2007): Kulturwirtschaft, kreative Räume und Stadtentwicklung in Berlin. Netzwerk Stadt und Landschaft, roč. 4, č. 43, s. 64–79. ECKERT, M. (1992): Industrialisierung und Entindustrialisierung in Schleswig-Holstein. In: Selbstverlag des Geographischen Insituts der Universität Kiel, Band 83. EDWARDS, M. (2008): A Green Approach to Community Regeneration. Prezentace z Green Infrastructure Conference, Malahide, Ireland. [online]. ©2008, [cit. 2009-01-04].
156


Planning/ConservationHeritage/GreenInfrastructure/ConferencePresentations/>. EICKELPASCH, A., LEJPRAS, A., STEPHAN, A. (2007): Hard and Soft Locational Factors, Innovativeness and Firm Performance: An Empirical Test of Porter’s Diamond Model at the Micro Level. Joint Congress of the European Regional Science Association Paris. http://sadapt.inapg.inra.fr/ersa2007/ papers_number-fr.php?paper=466. EISENBEIS, CH., BOLLENDORF, U., SCHULZ, T. (2005): Medienstandort Saar(LorLux): Bestandsaufnahme – Entwicklungsperspektiven – Umsetzungsstrategien.Landesmedienanstalt Saarland. ELLGER, C. (2001): Beyond the Economic? Cultural Dimensions of Services: The RESER Survey of Service Research Literature in Europe 2000. The Service Industries Journal, roč. 21, č. 4, Routledge, part of the Taylor & Francis Group, s. 167–190. ELLINGSTAD, M. (1997): The maquiladora syndrome: Central European prospects. Europe‐Asia Studies, roč. 49, č. 1, s. 7–21. ENGE, T. (2005): Cluster im Strukturwandel alter Industrieregionen. Das Ruhrgebiet und Glasgow im Verglech. Schüren Verlag, Bonn. ESSER, J. (1978): Krisenregulierung und Gewerkschaften – Das Beispiel der saarländischen Stahlindustrie. Ausgabe Gewerkschaftliche Monatshefte, roč. 78, č. 12, s. 772 – 781. ESSER, J. FACH, W., GIERSZEWSKI G., W. VÄTH, W. (1982): Steel Crisis and Steel Policy – A Comparison. Intereconomics, roč. 17, č. 6, s. 279–285 ETTLINGER, N. (2007): Unchaining the micro. In Socio-Economics of Space Discussion Forum (SECONS). EVANS G. (2005): Measure for measure: evaluating the evidence of culture‘s contribution to regeneration. Urban Studies, roč. 42, č. 5/6, s. 959–984. FAUST, H. (1999): Das Ruhrgebiet: Erneuerung einer europäischen Industrieregion. Europa reginal, č. 7, s. 10–18. FELDMAN, M. S., AUDRETSCH, D. B. (1999): Innovation in cities: Science-based diversity, specialization and localized competition. European Economic Review, roč. 43, č. 2, s. 409–429. FINKE, L., NEUMEYER, H. S. (1999): Die IBA Emscher Park – ein Beispiel für eine nachhaltige Regionalentwicklung? Projektorientierte Planung – das beispiel IBA Emscher Park, Bundesamt für Bauwesen und Raumordnung, sešit 3, s. 195–204. FLOETING, H. (2007): Wissen und Kreativität als Treiber urbaner Entwicklung – Braucht die Stadt neue Räume? Real corp, Vienna, s. 367–377. FLORIDA, R. (1995): The industrial transformation of the Great Lakes Region. In: Cooke. P (Eds.): The Rise of the Rustbelt, St. Martin´s Press, New York, s. 162–176. FLORIDA, R. (1996): Regional creative destruction: production organization, globalization, and the economic transformation of the Midwest. Economic Geography, č. 72, s. 314–334. FLORIDA, R. (2000): Competing in the age of talent: quality of place and the new economy. A Report Prepared for the R. K. Mellon Foundation, Heinz Endowments, and Sustainable Pittsburgh, s. 1–46. FLORIDA, R. (2002): The Rise of the Creative Class and how it’s transforming work, leisure, community, everyday life. Basis Books, New York. FLORIDA, R. (2002a): The Economic Geography of Talent. Annals of the Association of American Geographers, roč. 92, č. 4, s. 743–755. FLORIDA, R. (2005): Cities and the Creative Class. Routlege, New York. FLORIDA, R., CUSHING, R., GATES, G. (2002): When Social Capital Stifles Innovation. Harvard business review, Harvard Business School Publishing Corporation, Boston, s. 20–20. FLORIDA, R., STOLARICK, K. (2006): Creativity, connections and innovation: a study of linages in the Montreal Region. Enviroment and Planning, roč. 38, č. 10, s. 1799–1819. FRANZ, M., GÜLES, O. PREY, G (2008): Place-Making And ‚Green‘ Reuses Of Brownfields In The Ruhr. Tijdschrift voor Economische en Sociale Geografie, roč. 99, č. 3, s. 316–328. FRANZ, S. (1999): Innovative Milieus als Extrempunkte der Interpenetration von Wirtschafts- und Wissenschaftssystem. Jahrbuch für Regionalwissenschaft, roč. 19, č. 2, s. 107–130. FRANZ, S. (2002): Regionale Wettbewerbsfähigkeit durch Erzielung von Wissensvorsprüngen? Für und Wider neuerer Theorieansätze. In: HEINRICH C., KUJATH, J. (Hrsg.): Die Bedeutung von externen


157

Effekten und Kollektivgütern für die regionale Entwicklung, Münster LIT-Verlag, s. 39–53. FRANZ, S. (2004): Innovative Milieus in ostdeutschen Stadtregionen: „sticky places“ der kreativen Klasse? In: MATTHIESEN, U. (Hrsg.): Stadtregion & Wissen – Analysen und Plädoyers für eine wissensbasierte Stadtpolitik, Oplade, s. 109–122. FREUNDT, A. (2003): Entwicklungspotenziale der Kulturwirtschaft in altindustrialisierten Regionen. Chancen der Förderung von Clustern im Ruhrgebiet und in Merseyside. Univ. Dortmund, Fakultät Raumplanung. Dostupné na: http://deposit.d-nb.de/cgi-bin/dokserv?idn=967894735&dok_var=d1&dok_ext=pdf&filename=967894735.pdf FRIEDRICHS, J. (1994): Revitalisierung von Städten in altindustrialisierten Gebieten: Ein Modell und Folgerungen. Geographische Zeitschrift, roč. 82, č. 2, s. 133–153. FRITSCH, M., KOSCHATZKY, K., SCHÄTZL, L., STERNBERG, R. (1998): Regionale Innovationspotentiale und innovative Netzwerke. Raumforschung und Raumordnung, roč. 56, č. 4, s. 243–252. FRITSCH, M., STÜTZER, M. (2007): Die Geografie der Kreativen Klasse in Deutschland, Raumforschung und Raumordnung, roč. 65, seš. 1, s. 15–29. FROMHOLD-EISEBITH, M. (1995): Das „kreative Milieu“ als Motor regionalwirtschaftlicher Entwicklung. Forschungstrends und Erfassungsmöglichkeiten. Geographische Zeitschrift, roč. 83, č. 1, s. 30–47. FROMHOLD-EISEBITH, M. (1999): Das ‘kreative Milieu’ – nur theoretisches Konzept oder Instrument der Regionalentwicklung? Raumforschung und Raumordnung, roč. 57, č. 2, s. 168–175. FROMHOLD-EISEBITH, M. (2004): Innovative Milieu and Social Capital—Complementaryor Redundant Concepts of Collaboration-based Regional Development? European Planning Studies, roč. 12, č. 6, Carfax Publishing, s. 747–765. FUCHS, J. et al. (2009): Entwicklung des saarländischen Erwerbspersonenpotenzials bis zum Jahr 2020 mit Ausblick bis 2050. Methoden, Annahmen und Datengrundlage. IAB Forschungsbericht 6/2009. FUCHS, M. (2001): Von der „lernenden Region“ zur „lernenden Organisation“– Regionalentwicklung im globalen Kontext. Duisburg (=INEF Report, 52). Duisburg. Dostupné na: http://www.inef.uni-duisburg. de/page/documents/Report52.pdf. FUNDER, M. (1996): Industrielle Beziehungen und regionaler Strukturwandel: Das Beispiel „Ruhrgebiet“ im Spiegel der Literatur. Industrielle Beziehungen, sešit 1, s. 40–61. FÜRST, D., KILPER, H. (1995): The innovative power of regional policy networks: A comparison of two approaches to political modernization in North Rhine-Westphalia. European Planning Studies, roč. 3, č. 3, s. 287–304. FÜRST, D., LÖB, S. (2005): Kulturlandschaften – wachsende Bedeutung für regionalpolitische Strategien? In: Thießen, F., Cernavin O., Führ, M., Kaltenbach, M.: Weiche Standortfaktoren, Duncker & Humbolt. Berlin, s. 53–72. GALGÓCZI, B., TÓTH, A. (2000): The development of the automobile industry in Hungary and the changing patterns of employee interest representation, SEER SouthEast Europe Review for Labour and Social Affairs. GANSER, K., SIEBEL, W., SIEVERTS, T. (1993): Die Planungsstrategie der IBA Emscher Park. Eine Annäherung. RaumPlanung, sešit 61, s. 112–118. GARCIA, B. (2004): Cultural policy and urban regeneration in Western European cities: lessons from experience, prospects for the future. Local Economy, roč. 19, č. 4, s. 312–326. GARGIULO, M., BENASSI, M. (2000): Trapped in Your Own Net? Network Cohesion, Structural Holes and the Adaptation of Social Capital. ORGANIZATION SCIENCE, roč. 11, č. 2, s. 183–196. GEORGIEFF, P., KIMPELER, S., MÜLLER, K., RAMMER, C. (2008): Beitrag der Creative Industries zum Innovationssystem am Beispiel Österreichs. Endbericht zur Studie im Auftrag der Wirtschaftskammer Österreich arge creativ wirtschaft Austria. GIBSON, C., KONG, L. (2005): Cultural economy: a critical review. Progress in Human Geography, roč. 29, č. 5, s. 541–561. GIBSON, CH., KLOCKER, N. (2005): The ‘Cultural Turn’ in Australian Regional Economic Development Discourse: Neoliberalising Creativity? Geographical Research. Institute of Australian Geographers, s. 93–102. GIDDENS, A. (1984): The Constitution of Society: Outline of the Theory of Structuration. Berkeley-Los

158


Angeles: University of California Press. GIDDENS, A. (1999): Sociologie. Praha (Argo). GLAESER, E. (1997): „Learning in Cities“, NBER Working Papers 6271. [cit. 2008–10–10], . GLAESER, E., KALLAL, H., SCHEINKMAN, J., SHLEIFER, A. (1992): Growth in Cities. Journal of Political Economy, roč. 100, č. 6, s. 1126–1151. GLÜCKLER, J. (2001): Handeln in Netzen: zur Bedeutung von Struktur für ökonomischen Handel. In: REUBER, S., WOLKERSDORFER, U. G. (eds.): Politische Geographie. Handlungsorientierte Ansätze und Critical Geopolitics. (= Heidelberger Geographische Arbeiten, 112), Heidelberg, s. 257–268. GOCH, S. (2001): Das Ruhrgebiet – Die Entstehung einer Region? Geographische Revue, sešit 1, s. 23–43. GOMEZ, M. V. (1998): Reflective images: the case of urban regeneration in Glasgow and Bilbao. International Journal of Urban and Regional Research, roč. 22, č. 1, s. 106–121. GOSPONDINI, A. (2006): Portraying, classifying and understanding the emerging landscapes of the post-industrial city. Cities: The International Journal of Urban Policy and Planning, roč. 23, č. 5, s. 311–330. GOULDNER, A. (1979): The Future of the Intellectuals and the Rise of the New Class. New York: Continuum Publishing Company. GRABHER, G. (1988): De-Industrialization or Neo-Industrialization? Innovation Processes and Policies in Old Industrial Areas. Edition Sigma, Berlin. GRABHER, G. (1993): The weakness of strong ties: The lock-in of regional development in the Ruhr area. In: GRABHER, G. (ed.): The embedded firm: On the socioeconomics of industrial networks, London: Routledge, s. 255–277. GRABHER, G. (1994): Lob der Verschwendung. Redundanz in der Regionalentwicklung. Edition Sigma, Berlin. GRABHER, G. (2001): Ecologies of creativity: the Village, the Group, and the heterarchic organisation of the British advertising industry. Environment and Planning A, roč. 33. č. 2, s. 351 – 374. GRABHER, G. (2002): The Project Ecology of Advertising: Tasks, Talents and Teams. Regional Studies, roč. 36, č. 2, s. 245–262. GRABHER, G. (2004): Die Nachbarschaft, die Stadt und der Club: Wissensmilieus in Projektökologien. In: Matthiesen, U., (Eds.): Stadtregionen und Wissen: Analysen und Plädoyers für eine wissensbasierte Stadtpolitik. Wiesbaden: VS Verlag, s. 279–292. GRABHER, G., IBERT, O. (2004): Produktion in Projekten. Die Beispiele der Werbebranche in Hamburgund der Softwareindustrie in München. Abschlussbericht des DFG-Forschungsprojekts. Sozioökonomie des Raumes, Universität Bonn, [cit. 2008-07-07]. GRABOW, B. (2005): Weiche Standortfaktoren in Theorie und Empirie – ein Überblick. In: Thießen, F., Cernavin O., Führ, M., Kaltenbach, M.: Weiche Standortfaktoren, Duncker & Humbolt. Berlin, s. 37–53. GRABOW, B., HOLLBACH-GRÖMIG, B. (1995): Weiche Standortfaktoren. Schriften des Deutschen Institut für Urbanistik Band, 89. Dt. Gemeindeverlag. Stuttgart-Berlin-Köln. GRANOVETTER, M. (1973): The Strength of Weak Ties. American Journal of Sociology, roč. 78, č. 6, s. 1360–1380. GRANOVETTER, M. (1985): Economic Action and Social Structure: The Problem of Embeddedness. The American Journal of Sociology, roč. 91, č. 3, s. 481–510. GRANOVETTER, M. (2005): The Impact of Social Structure on Economic Outcomes. Journal of Economic Perspectives, roč. 19, č. 1, s. 33–50. GREINER, J. G. (2004): Stadtmarketing in Europa: Glasgow und Stuttgart im Vergleich. Tectum Verlag, Marburg. GROTH, J., CORIJN, E. (2005): Reclaiming urbanity: indeterminate spaces, informal actors and urban agenda petting. Urban Studies, roč. 42, s. 3, č. 503–526. GUTH, M. (2005): Innovation, Social Inclusion and Coherent Regional Development: A New Diamond for a Socially Inclusive Innovation Policy in Regions. European Planning Studies, roč. 13, č. 2, s. 333–349. HAISCH, T., KLÖPPER, C. (2007): Akademisch Gebildete versus beruflich Kreative: eine Analyse der Wohnstandortwahl Hochqualifizierter in der Region Basel. Geographica Helvetica, sešit 2, s. 75–85.


159

HAKANSON, L. (2005): Epistemic Communities and Cluster Dynamics: On the Role of HALL, S. (2000): Creative Cities and Economic Development. Urban Studies, roč. 37, č. 4, s. 639–649. HALL, S. (2004): Creativity, Culture, Knowledge and the City. Built environment, roč. 30, č. 3, s. 256–258. HAMPL M. et all. (1996): Geografická organizace společnosti a transformační procesy v České republice. Praha, Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy. HAMPL, M. (2006): Sociální Geografie: Proměny tematické orientace a přetrvávání výchozích problémů studia. Geografie-Sborník ČGS, roč. 111, č. 4, s. 382–400. HANNIGAN J. (1998): Fantasy City: Pleasure and Profit in the Postmodern Metropolis. Routledge, London. HANSEN, H. J., VANG, J., ASHEIM, B. J. (2005): The Creative Class and Regional Growth: Towards a Knowledge Based Approach. ‘Regional Growth Agendas’ konference. Regional Studies Associations, s. 1–23. Dostupné na: http://linzu-soft.com/UploadedPublications/200515_Hansen&Vang&Asheim.pdf. HARTH, A.; HERLYN, U.; SCHELLER, G. (1998): „Segregation in eastern German cities: Gentrification, downgrading of large estates, and suburbanization“, Netherlands Journal of Housing and the Built Environment, roč. 13 č. 4, s. 421–437. HARVEY, D. (1989): From managerialism to entrepreneurialism: the transformation in urban governance in late capitalism, Geografiska Annaler, 71B, s. 3–17 HASSINK, R. (2005): The restructing of old industrial areas in Europe and Asia (Guest editoral). Environment and Planning, roč. 37, č. 4, s. 571–580. HASSINK, R. (2005b): How to unlock regional economies from path dependency? From learning region to learning cluster. European Planning Studies, roč. 13, č. 4, s. 521–535. HASSINK, R. (1997): What distinguishes ‚good‘ from ‚bad‘ industrial agglomerations? Erdkunde, roč. 51, č. 1, s. 2–11. HASSINK, R. (2007): The strength of weak lock-ins: the renewal of the Westmünsterland textile industry. Environment and Planning A, roč. 39, č. 5, s. 1147–1165. HASSINK, R. (2010): Locked in decline? On the role of regional lock-ins in old industrial areas. In: BOSCHMA, R. A., MARTIN, R. (eds.), Handbook of Evolutionary Economic Geography, Cheltenham: Edward Elgar, s. 450–468. HAUPTMANN, S., KAMENICKÝ, J., SÝKORA, L. (2000): Changes in the spatial structure of Prague and Brno in the 1990s. Acta Universitatis Carolinae Geographica, roč. 35, č. 1, s. 61–76. HAVRLANT, M. (1980): Geografie Severomoravského kraje (The geography of North Moravia region). Pedagogická fakulta v Ostravě, Ostrava, s. 276. HAVRLANT, J. (2010): Změny v hornictví a hornické krajině Karvinska. Zpravodaj Hnědé uhlí. 2010, roč. 2, č. 2, s. 32–38. HEIDENREICH, M. (1994): Die mitteleuropäische Großindustrie im Transformationsprozeß. Zeitschrift für Soziologie, roč. 23, č. 1, s. 3–21. HEIDENREICH, M. (1997) Wirtschaftsregionen im weltweiten Innovationswettbewerb, in: Kölner Zeitschrift für.Soziologie und Sozialpsychologie, roč. 49, s. 500–527 HEINEBERG, H. (2006): Grundriß Allgemeine Geographie: Stadtgeographie. 3. vyd. UTB, Stuttgart. HEINTEL, M. (2005): Stadt- und Regionalentwicklung als Zukunftsaufgabe. In: HOCHSTADT, S. (Hrsg.): Stadtentwicklung mit Stadtmanagement? Wiesbaden: VS Verlag für Sozialwissenschaften, s. 123–144. HEINZE, A. G., SCHMIDT, J. (1997): Industrial change and meso-corporatism – a comparative view on three German states. European Planning Studies, roč. 5, č. 5, s. 597–617. HELBRECHT, I. (1997): Stadt und Lebensstil: von der Sozialraumanalyse zur Kulturraumanalyse. Die Erde: Zeitschrift der Gesellschaft für Erdkunde, roč. 1, s. 3–16. HELBRECHT, I. (2001): Postmetropolis: Die Stadt als Sphinx. Geographica Helvetica, roč. 56, č. 3, s. 214–222. HELBRECHT, I. (2004): Bare Geographies in Knowledge Societies – Creative Cities as Text and Piece of Art: Two Eyes, One Vision. Built Environment, roč. 30, č. 3, s. 194–203. HELBRECHT, I., POHL, J. (1995): Pluralisierung der Lebensstile: Neue Herausforderung für die sozial-

160


geographische Stadtforschung. Geographische Zeitschrift, roč. 83, č. 3/4, s. 222–237. HELD, C., C. (1951): The New Saarland. Geographical Review, roč. 41, č. 4, s. 590–605 HELLMER, F. et al. (1999): Mythos Netzwerke. Regionale Innovationsprozesse zwischen Kontinuität und Wandel. Berlin. HESSE, M., LANGE, B. (2007): Kreative Industrien. Magma und Mantra der Berliner Stadtentwicklung. Kommune, roč. 25, č. 2, s. 64–69. HINTERHUBER, H., H., PECHLANER, H., MATZLER, K. (2001): IndustrieErlebnisWelten: Vom Standort zur Destination. Berlin: Erich Schmidt Verlag. HITTERS, E., RICHARDS, G., (2002): The Creation and Management of Cultural Clusters. Creativity and Innovation Management, 11, 4, s. 234–247. HOSPERS, G. J. (2002): Industrial Heritage Tourism and Regional Restructuring in the European Union. European Planning Studies, roč. 10, č. 3, s. 397–404. HOSPERS, G. J. (2003): Creative Cities: Breeding Placesin the Knowledge Economy. Knowledge, Technology, & Policy, roč. 16, č. 3, s. 143–162HRDINA, J. (2009): Ostrava fotografická 1860–2009. Bílá kniha: 17 Příběhů z Ostravské kulturní historie. (Ostrava in Photography 1860–2009. White Book: 17 stories from Ostrava culture history). Ostrava: 104–116. HUBBARD, S. (2006): City. Rouledge. HUDSON, R. (1998): Regional futures: Industrial restructuring, New high volume production concepts and spatial development strategies in the new Europe. Regional Studies, roč. 31, č. 5, s. 467–478. HUDSON, R. (1998): Restructuring Region and State: the Case of North East England. Tijdschrift voor Economische en Sociale Geografie, roč. 89, č. 1, s. 15–30. HUTTON, T. A. (2006): Spatiality, bulit form, and creative industry development in the inner city. Enviroment and Planning, roč. 38, č. 10, s. 1819–1843. HUTTON, T. (2008) The new economy of the inner city. Restructuring, regeneration and dislocation in the twenty-first-century metropolis. London/New York: Routledge. CHATTERTON S., HOLLANDS R. (2002): Theorising Urban Playscapes: Producing, Regulating and Consuming Youthful Nightlife City Spaces. Urban Studies, roč. 39, č. 1, s. 95–116. IBERT, O. (2003): Innovationsorientierte Planung. Verfahren und Strategien zur Organisation von Innovation. Opladen: Leske + Budrich. IBERT, O. (2005): Wie lassen sich Innovationen planen? Informationen zur Raumentwicklung, sešit 9, s. 599–607. IBERT, O. (2006): Zur Lokalisierung von Wissen durch Praxis: Die Konstitution von Orten des Lernens über Routinen, Objekte und Zirkulation. Geographische Zeitschrift, roč. 94, č. 2, s. 98–115. IBERT, O. (2007): Megaprojekte und Partizipation, Konflikte zwischen handlungsorientierter und diskursiver Rationalität in der Stadtentwicklungsplanung, sešit 171, s. 50–63. IBERT, O. (2009): Von ‚der‘ Planung zu multiplen Planungen: Strategische Entscheidungen unter Bedingungen hoher Komplexität und geringer Umweltkontrolle. Geographica Helvetica, roč. 64, č. 2, s. 89–97. ILLING, U. THIEL, E. (2005): „Kompakt – urban – grün“. Ein neues Leitbild für München. Stadt und Grün / Das Gartenamt, roč. 54, č. 5, s. 15–19. INSTITUT FÜR LANDES- UND STADTENTWICKLUNGSFORSCHUNG UND BAUWESEN DES LANDES NORDRHEIN-WESTFALEN (2003): Das Ruhrgebiet – ein besonderer Teil der Metropolregion Rhein-Ruhr. Dortmund: ILS NRW, citace 17. 9. 2009. Dostupné na www: http://www.ils-forschung.de/ down/ruhrgebiet.pdf. INTERNATIONALE BAUAUSSTELLUNG EMSCHR PARK (1999): Katalog der Projekte 1999. IBA Emscher Park, Essen. ISAKSEN, A. (2004): Knowledge-based Clusters and Urban Location: The Clustering of Software Consultancy in Oslo. Urban Studies, roč. 41, č. 5, s. 1157–1174. IVAN, I., HORÁK, J. (2011): Population changes caused by industrial and deindustrialization processes – comparison of Ostrava and Glasgow. Geografický časopis, roč. 63, č. 2, s. 113–132. JACOBS, J. (1969): The Economy of Cities. Random House, New York.


161

JAKOBY, H. (2006): Evaluation as Part of the Regional Policy Life Cycle: The Example of North Rhine-Westphalia, Germany. Regional Studies, roč. 40, č. 2, s. 281–284. JANÍČKO, S. (2007): Ekonomické cykly, dlouhé vlny – a co dál? Marathon, roč. 11, č. 4, s. 13. JANOVSKAIA, A. (2008). German automotive multinationals in Central Europe: enterprise coalitions forproduction. Industry Studies Conference, Alfred S. Sloan Foundation, Boston, MA. 22 s. JAYNE, M. (2005): Creative industries: the regional dimension? Environment and Planning C, roč. 23. č. 4, s. 537–556. JESSOP, B. (1990): Regulation Theories in Retrospect and Prospect. Economy and Society, roč. 19, č. 2, s. 153–216. JESSOP, B. (2001a): What follows Fordism? On the Periodisation of Capitalism and its Regulation. In: Phases of Capitalist Development: Booms, Crises, and Globalization. St. Martins; Palgrave, New York, USA Basingstoke, UK, s. 282–299. JESSOP, B. (2001b): Capitalism, the Regulation Approach, and Critical Realism. Critical Realism and Marxism. Routledge, New York, USA, s. 88–115. JEŽEK, J. (2003): Kreativní milieu jako předpoklad regionálního rozvoje. In: Sborník příspěvků z konference Regio 2003, s. 85–89. JEŽEK, J. (2007): Teoretické problémy endogenního přístupu k regionálnímu rozvoji. In: INPROFORUM 2007. Sborník z mezinárodní vědecké konference. České Budějovice: Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Ekonomická fakulta, s. 251–256. JIŘÍK, K. et al. (1993): Dějiny Ostravy. Sfinga, Ostrava. JÍNOVÁ, R. (2004): Nástroje revitalizace průmyslových ploch v Severním Porýní-Vestfálsku. In: Urbanismus a územní rozvoj, roč. 7, č. 2, s. 46–55. JOHN, H., SCHILD, H., H., HIEKE, K. (2010): Museen und Tourismus. Wie man Tourismusmarketing wirkungsvoll in die Museumsarbeit integriert. Ein Handbuch. Bielefeld: transcript verlag. JONAS, M. (2005): Brücken zur regionalen Clusterforschung – Soziologische Annäherung an ein ökonomisches Erklärungskonzept. Zeitschrift für Sociologie, roč. 34, č. 4, s. 278–287. JÜRGENS, U., KRZYWDZINSKI, M. (2009): Verlagerung nach Mittelosteuropa und Wandel der Arbeitsmodelle in der Automobilindustrie. Eine Studie der Otto Brenner Stiftung. OBS-Arbeitsheft. Frankfurt a.M.: Otto-Brenner-Stiftung. JUŘICA, M. (2003): Od stodoly ke 100Dole (From the barn to Barn Club). Příspěvky k dějinám a současnosti Ostravy a Ostravska, 21: s. 353–37. Ostrava. KENNEWEG, H. (2004): Die Bedeutung von Freiräumen und Grünflächen für den Wert von Grundstücken und Immobilien. Informationen zur Raumentwicklung, 2004, č. 11/12 , s. 695–697. KEUNE, M., TOTH, A. (2001): Case Study of Area Responses to Globalization: Foreign Direct Investment, Local Suppliers and Employment in Györ, Hungary. International Labour Organization, Ženeva, 52 s. KILPER, H. (1999): Die Internationale Bauausstellung Emscher Park. Eine Studie zur Steuerungsproblematik komplexer Erneuerungsprozesse in einer alten Industrieregion. Leske, Budrich, Opladen. KILPER, H., WOOD, G. (1995): Restructuring policies: the Emscher Park International Building Exhibition. In: The Rise of the Rustbelt. St. Martin´s Press, New York, s. 208–230. KILPER, H., BRACZKO, C., LEHNER, F., REHFELD, D., SCHMIDT-BLEEK, F. (1996): Wegweiser in die Zukunft: Perspektiven und Konzepte für den Strukturwandel im Ruhrgebiet. Essen. KISS E. (2002): Restructuring in the industrial areas of Budapest in the period of transitiv. Urban Studies, roč. 39, č. 1, s. 69–84. KISS, E. (2004): Spatial Impacts of Post-Socialist Industrial Transformation in the Major Hungarian Cities. European Urban and Regional Studies, roč. 11, č. 1, s. 81–87. KISS, J. P. (2001). Industrial mass production and regional differentiation in Hungary. European Urban and Regional Studies, roč. 8, č. 4, s. 321–328. KLAPHAKE, A., MEYERHOFF, J. (2003): Der ökonomische Wert städtischer Freiräume. EineAnwendung der Kontingenten Bewertung auf eine städtische Parkanlage in Berlin. Raumforschung und Raumordnung. roč. 6, s. 107–117.

162


KLAUS, S. (2006): Stadt, Kultur, Inovation. Seismo Verlag. Zürich. KLEINEBERG, K. (2006) Strukturwandel aus Industriekultur – Integrierte Standortnutzung. In MehrWert für Mensch und Stadt. Flächenrecycling in Stadtumbauregionen. Strategien, innovative Instrumente und Perspektiven für das Flächenrecycling und die städtebauliche Erneuerung. Bundesamt für Bauwesen und Raumordnung, Bonn, s. 228–231. KLOUDOVÁ, J. (2009): Kreativní ekonomika a její měření. Ekonomický časopis, roč. 57, č. 3, s. 247–262. KLOUDOVÁ, J. et al. (2010): Kreativní ekonomika. Trendy, výzvy, příležitosti. Grada Publishing, Praha. KNAPP, W. (1998) The Rhine-Ruhr area in transformation: Towards a european metropolitan region? European Planning Studies, roč. 6, č. 4, s. 379–393. KOMAR, W. (2003): Standortbedingungen der Biotechnologiebranche – Eine Analyse zur Identifikation von Erfolgsfaktoren für Biotechnologiefirmen und Bioregionen. Diskussionspapiere, č. 176. Dostupné na: http://www.iwh-halle.de/d/publik/disc/176.pdf. KOSCHATZKY, K. (2001): Räumliche Aspekte im Innovationsprozess: Ein Beitrag zur neuen Wirtschaftsgeographie aus Sicht der regionalen Innovationsforschung. LIT Verlag Berlin-Hamburg-Münster, Band 19. KRÄTKE, S. (1995): Stadt – Raum – Ökonomie. Einführung in aktuelle Problemfelder der Stadtökonomie und Wirtschaftsgeographie. Birkhäuser, Stadtforschung aktuell, 53, Basel, Boston, Berlin, s. 268. KRÄTKE, S. (2000): Regionalforschung aus regulationstheoretischer Perspektive. Geographische Revue, roč. 2, č. 1, s. 21–30. KRÄTKE, S. (2001): Institutionelle Ordnung und soziales Kapital der Wirtschaftsregionen: Zur Bedeutung von Raumbindungen im Kontext der Globalisierung. Geographische Zeitschrift, roč. 89, č. 2/3, s. 145–165. KRÄTKE, S. (2002): Medienstadt. Urbane Cluster und globale Zentren der Kulturproduktion. Verlag Leske & Budrich, Opladen. KREJČÍ, T., MARTINÁT, S., KLUSÁČEK, S. (2011): Spatial differentiation of selected processes connected to the second demographic transition in post-socialistic cities (the examples of Brno and Ostrava, Czech Republic), roč. 19, č. 2, s. 39–50. KRÖHNERT, S., VAN OLST, N., KLINGHOLZ, R. (2004): Deutschland 2020 – die demografische Zukunft der Nation. Berlin-Institut für Bevölkerung und Entwicklung. Berlin. KUBÍČEK, M. (2002): Křížová cesta pátečním Clublandem. ( The Friday´s Way of the Cross through Ostrava´s Clubland).Reflex, roč. 10, č. 50, s. 26–27. KUJATH, H. J. (2000): Die soziale Ordnung von Wirtschaftsregionen. Geographische Revue, sešit 1, s. 31–54. KUJATH, H. J. (2006): Leistungsfähigkeit von Metropolregionen in der Wissensökonomie: Die institutionentheoretische Sicht. Leibniz, Institut für Regionalentwicklung und Strukturplannung, s. 1–20. KULCSÁR, L. J., DOMOKOS, T. (2005): The Post-Socialist Growth Machine: The Case of Hungary. International Journal of Urban and Regional Research, roč. 29, č. 3, s. 550–563. KULKE, E. (1992): Empirische Ergebnisse zur regionalen Produktlebenszyklushypothese – untersuchungen in Niedersachsen. Die Erde, roč. 123, č. 1, s. 49–61. KUNC, J., TONEV, P. (2008): Funkční a prostorová diferenciace brownfields: příklad města Brna. Regionální studia, roč., 2, č. 1, s. 30-37. KUNZMANN, K. R. (2002): Kultur, Wirtschaft und Raumentwicklung. Informationen zur Raumentwicklung, roč. 4, č. 4/5, s. 185–197. KUNZMANN, K. R. (2004): Culture, creativity and spatial planning, Town Planning Review, roč. 75, č. 4, s. 383–404. KUPKE, S., LATTEMANN, C. (2009): Emergenz organisationaler Fähigkeiten. Zeitschrift für Management, roč. 4, č. 3, s. 257–281. KUTA, V., KUDA, F., SEDLECKÝ, J. (2005): Černá louka – první poválečný brownfields v Ostravě. (Black Meadow – the first postwar brownfields in Ostrava). Urbanismus a územní rozvoj, roč. 8, č. 3, s. 10–15. KÜHN, M. (2005): Strategien der Regenerierung schrumfender Städte – ein planungswissenschaftlicher Ansatz. In: Bürkner, H. J., Kuder, T., Kühn, M.: Regenerierung der schrumpfende Städte: Theoretische Zugänge und Forschungsperspektiven. Working Paper,Leibniz-Institut für Regionalentwicklung und Strukturplanung e. V. (IRS). Ekner. Dostupné na http://www.irs-net.de/download/wp_regenerierung.pdf


163

LACKENBAUER, J. (2004): Catching-up, Regional Disparities, and EU Cohesion Policy: the case of Hungary, Managing Global Transitions. International Research Journal, roč. 2, č. 2. LANDRY, CH.; BIANCHINI, F. (1995): The Creative City, London: Demos, 60 s. LANDRY, CH. (2000): The Creative City: A Toolkit for Urban Innovators. Earthscan. LANG, T. (2005): Insights in the British Debate about Urban Decline and Urban Regeneration; IRSworkingpaper, dostupné z HYPERLINK „http://www.irs-net.de“ www.irs-net.de LANGE, B., MIEG, H. A. (2006): Professionalisierungswege und Konstituierungen von „Märkten“ in den Creative Industries. Geographische Zeitschrift, roč. 94, č. 4, s. 225–242. LANGE, B. (2007): Konzeptionalisierungen von „Markt“ als Gegenstand der Neuen Kulturgeographie – der Fall emergierender Märkte in Kreativökonomien. In: PÜTZ, R., BERNDT, C. (Eds.): Kulturelle Geographien Zur Beschäftigung mit Raum und Ort nach dem Cultural Turn. Bielefeld: Transcript Verlag, 2007, s. 259–287. LANGE, S. (2006): Regionalverband Ruhr: Regionale Wirtschaftsförderung. In: RUMPEL, S. (ed.): Sborník z mezinárodní konference „Inovace v rozvoji měst obcí a regionů s důrazem na marketingové řízení“. Oftis, Ostrava, s. 81–88. LÄPPLE, D. (1994): Zwischen gestern und übermorgen. Das Ruhrgebiet – eine Industrieregion im Umbruch. In: KREIBICH et al. (eds.): Bauplatz Zukunft. Dispute über die Entwicklung von Industrieregionen, Essen: Klartext Verlag, s. 31–57. LÄPPLE, D. (2001): Stadt und Region in Zeiten der Globalisierung und Digitalisierung. Deutsche Zeitschrift für Kommunalwissenschaften, s. 1–25. LARSSON, A. (2002): The Development and Regional Significance of the Automotive Industry: Supplier Parks in Western Europe“ International Journal of Urban and Regional Research, roč. 26, č. 4, s. 767–784 LASH, S., URRY, J. (1994): Economies of Sign and Space. Sage, London. LERNER, S., POOLE, W. (1999): The Economic Benefits of Parks and Open Space. How Land Conservation Helps Communities Grow Smart and Protect the Bottom Line. The Trust of Public Land. LESLIE, D., REIMER, S. (2006): Situating design in the Canadian household furniture industry. The Canadian Geographer/Le Géographe canadien, roč. 50, č. 3, s. 319–341. LEY, D. (2003): Artists, aestheticisation and the field of gentrification. Urban Studies, 40(12): 2527–2544. LEYSHON, A. (2001): Time–space (and Digital) Compression: Software Formats, Musical Networks, and the Reorganisation of the Music Industry. Environment and Planning A, roč. 32, s. 49–77. LIPSKÝ, Z. (2007): Nová divočina v kulturní krajině? In Herber, V. (eds.): Fyzickogeografický sborník 4. Fyzická geografie – teorie a praxe. Příspěvky z 23. výroční konference Fyzickogeografické sekce ČGS. Masarykova univerzita, Brno, s. 134–142 LIPUS, R. (2006): Scénologie Ostravy. Akademie múzických umění v Praze, LUCAS, R. (1988): On the mechanisms of economic development. Journal of Monetary Economics, roč. 22, s.13–42. LUTHER, M., GRÜHN, D. (2001): Der Einfluss der Freiraumqualität auf den Bodenwert. Stadt und Grün – Das Gartenamt. roč. 50 č. 5, s. 320–324. LÜTKE, S. (2006): Kreative Produktionsmilieus in der Film- und Fernsehwirtschaft: Content-Produktion in Köln. Geographie der Kommunikation, LIT Verlag Berlin-Hamburg-Münster, 6. LYNCH, K. (1960): The Image of the City, Cambridge, MA: MIT Press. MAGGI, C. (2004): Bedeutung der Gründungsförderung und der Innovationszentren im nordrhein-westfälischen Strukturwandelprozess. In: MEYER-STAMER, J., MAGGI, C., GIESE, M. (2004): Die Strukturkrise der Strukturpolitik: Tendenzen der Mesopolitik in Nordrhein-Westfalen. Verlag für Sozialwissenschaften, Wiesbaden. s. 174–200. MAIER, G., TÖDTLING, F. (1998): Regionálna a urbanistická ekonomika 2. Regionálny rozvoj a regionálna politika. Bratislava, Elita. MAIER, K. (2005): Hospodaření a rozvoj českých měst 1850–1938. Praha. Academia. MAILLAT, D. (1991): The innovation process and the role of the milieu. In: BERGMANN, E., MAIER, G., TÖDITLING, F. (eds.): Regions Reconsidered: Economic Networks, Innovation and Local Development in Industrialised Countries, London, New York: Mansell, s. 103–117.

164


MAILLAT, D. (1997): Interactions between urban systems and localized productive systems: An approach to endogenous regional development in terms of innovative milieu. European Planning Studies, roč. 6, č. 2, s. 117–129. MAILLAT, D. (1998a): Vom ‚Industrial District‘ zum innovativen Milieu: ein Beitrag zur Analyse der lokalisierten Produktionssysteme. Geographische Zeitschrift, roč. 86, č. 1, s. 1–15. MAILLAT, D. (1998b): Innovative milieux and new generations of regional policies. Entrepreneurship & Regional development, roč. 10, č. 1, s. 1–16. MALANGA, S. (2004): The curse of the creative class. Dostupé na: http://www.city-journal.org/ html/14_1_the_curse.html. MALMBERG, A., MASKELL, S. (2002): „The elusive concept of localization economies: towards a knowledge-based theory of spatial clustering“. Environment and Planning A, roč. 34, č. 3, s. 429 – 449. MARCUS, C. (2005): Future of Creative Industries: Implications for Research Policy. Working Document Brussels: European Commission. MARKUSEN, A. (1985): Profit cycles, oligopoly and regional development. Cambridge, MA: MIT Press. MARKUSEN, A. (1996): Sticky Places in Slippery Space: A Typology of Industrial Districts. Economic Geography, roc. 72, c. 2, s. 294–314. MARKUSEN, A. (2006): Urban development and the politics of a creative class: evidence from a study of artists. Environment and Planning A, roč. 38, č. 10, s. 1921–1940. MARKUSEN, A. (2007): The Urban Core as Cultural Sticky Place. Project on Regional and Industrial Economics, Humphrey Institute of Public Affairs, s. 1–18. MARKUSEN, A., SCHROCK, G. (2006): The Artistic Dividend: Urban Artistic Specialisation and Economic Development Implications. Urban Studies, roč. 43, č. 10, s. 1661–1686. MARSHALL, A. (1920): Industry and Trade: A Study of Industrial Technique and Business Organization. Macmillan. MARTIN, R. (2006): Pfadabhängigkeit und die ökonomische Landschaft. In: BERNDT, CH., GLÜCKLER, J. (Eds.): Denkanstöße zu einer anderen Geographie der Ökonomie. Bielefeld: Transcript Verlag, s. 47 – 76. MARTIN, R., MOODYSSON, J. (2011): Innovation in symbolic industries: the geography and organization of knowledge sourcing. European Planning Studies, roč. 19, č. 7, s. 1183–1203. MARTIN R., SUNLEY S. (2003): Deconstructing clusters: chaotic concept or policy panacea? Journal of Economic Geography, roč. 3, č. 1, s. 5–35. MARTIN, R., SUNLEY, S. (2006): Path dependence and regional economic evolution. Journal of Economic Geography, roč. 6, č. 3, s. 395–438. MARTINÁT, S., KLUSÁČEK, P, NOVÁKOVÁ, E. (2008): Impact of globalization on socio-demographic changes of inner structures of City of Ostrava after 1989, Baar, V., Siwek, T. (Eds.). Globalisation and its impact on localities, Ostrava: University of Ostrava, s. 173 – 179. MARTINELLI, F., MOULAERT, F. (1993): The Location of Advanced Producer Services Firms. Theory and Illustrations. Geographische Zeitschrift, roč. 81, č. 1, s. 1–17. MASKELL, S. (1996): The process and consequences of UBIQUITIFICATION. Danish Research Unit for Industrial Dynamics (DRUID), s. 1–21. MASKELL, S., MALMBERG, A. (1999): Localised learning and industrial competitiveness, Cambridge Journal of Economics, roč. 23, č. 1, s. 167–185. MASSEY, D. (1991): The political place of locality studies. Environment and Planning A, roč. 23, č. 2, s. 267–281. MATĚJ, M. (2006): Praktické příklady zachování průmyslového kulturního dědictví a jeho animace v oblasti Porúří ve Spolkové republice Německo. Zprávy památkové péče, roč. 66, č. 5, s. 399–406. MATĚJŮ M., CZUMALO V. (2001): Co si lidé myslí o industriálních stavbách Šetření ostravské populace (What are the People thinking about the Industrial Buildings. Ostrava Population´s Research). Fórum architektury a stavitelství, roč. 9, č. 4, s. 66–69. MATUSCHEWSKI, A. (2004): Regionale Verankerung der Informationswirtschaft in Deutschland. Materielle und immaterielle Beziehungen von Unternehmen der Informationswirtschaft in Dresden-Ostsachsen, Hamburg und der TechnologieRegion Karlsruhe. Kieler Geographische Schriften Bd. 110. Kiel.


165

MATUSCHEWSKI, A. (2006): Kreative Milieus in der Stadt – Das Beispiel der Informationswirtschaft in Hamburg. In: GANS, S., PRIEBS, A., WEHRHAHN, R. (eds.): Kulturgeographie der Stadt. Festschrift für Prof. Dr. Jürgen Bähr. Kieler Geographische Schriften Bd. 111. Kiel, s. 271–282. MAYER H.-N., SIEBEL W. (1998): Neue Formen politischer Planung: IBA Emscher Park und Expo 2000 Hannover. In: DISP roč. 134, č. 4. McCANN, E. J. (2007): Inequality and Politics in the Creative City-Region: Questions of Livability and State Strategy. International Journal of Urban and Regional Research, roč. 31, č. 1, s. 188–196. McCARTHY J. (2005): Promoting Image and Identity in ‚Cultural Quarters‘: the case of Dundee. Local Economy, roč. 20, č. 3, s. 280–293. McCARTHY, J. (2006): The application of policy for cultural clustering: current practice in Scotland, European Planning Studies, roč. 14, č 3, s. 397–408. MEYER, H. W. (1988): Strukturveränderungen im Ruhrgebiet: Krise und Wandel. Gewerkschaftliche Monatshefte, roč. 39, č. 3, s. 141–151 MEYER-STAMER, J. (1999): Lokale und regionale Standortpolitik – Konzepte und Instrumente jenseits von Industriepolitik und traditioneller Wirtschaftsförderung. INEF-Report, č. 39, s. 1–22. MEYER-STAMER, J. (2004a): Paradoxien und Dilemmata der Mesopolitik in NRW. In: MEYER-STAMER, J., MAGGI, C., GIESE, M. (2004): Die Strukturkrise der Strukturpolitik: Tendenzen der Mesopolitik in Nordrhein-Westfalen. Verlag für Sozialwissenschaften, Wiesbaden, s. 16–96. MEYER-STAMER, J. (2004b): Der niederrheinische Kapitalismus in der Krise: Probleme der Strukturpolitik in Duisburg. In: MEYER-STAMER, J., MAGGI, C., GIESE, M. (2004): Die Strukturkrise der Strukturpolitik: Tendenzen der Mesopolitik in Nordrhein-Westfalen. Verlag für Sozialwissenschaften, Wiesbaden, s. 150–161. MIELKE, B. (2008): Hat eine hochwertige landschaftliche Gestaltung von Gewerbeflächen Einfluss auf deren Bodenwerte? – Eine explorative Studie. disP roč. 174. č. 3, s. 15–23. MILES, S., PADDISON, R. (2005): Introduction: The Rise and Rise of Culture-led Urban Regeneration. Urban Studies, 42, 5/6, s. 833–839. MILLS, C. A. (1988): Life on the upslope: the postmodern landscape of gentrification. Enviroment and Planning D: Society and Space, s. 169–189. MINISTERIUM FÜR STADTENTWICKLUNG, WOHNEN UND VERKEHR DES LANDES NORDRHEIN-WESTFALEN (MSWV) (1988): Internationale Bauausstellung Emscher Park. Werkstatt für die Zukunft alter Industriegebiete.Memorandum zu Inhalt und Organisation. Düsseldorf. MIOSGA, M. (2001): Struktur und Handeln im Regulationsansatz. Die soziale Formbestimmtheit von Handlen und Institutionen. In: REUBER, S., WOLKERSDORFER, U. G. (eds.): Politische Geographie. Handlungsorientierte Ansätze und Critical Geopolitics. Heidelberger Geographische Arbeiten, č. 112, s. 269–277. MIZZAU, L., MONTANARI, F. (2008): Cultural districts and the challenge of authenticity: The case of Piedmont, Journal of Economic Geography, 8, 5, Italy: s. 651–673. MOMMAAS, H. (2004): Cultural clusters and the post-industrial city: Towards the remapping of urban cultural policy. Urban Studies, roč. 41, č. 3, s. 507–532. MOMMAAS, H. (2009): Spaces of culture and economy: Mapping the cultural-creative cluster landscape, In: Kong, L., O‘Connor, J. (ed.), Creative economies, creative cities, New York: Springer, s. 45–60. MONTGOMERY, J. (2003): Cultural quarters as mechanisms for urban regeneration part 1: conceptualising cultural quarters, Planning Practice and Research, roč. 18, č. 4, s. 293–306. MORRIS, L. D. (1991): Locality studies and the household. Environment and Planning A, roč. 23, č. 2, s. 165–177. MOSS, L. (2002): Sheffield’s cultural industries quarter 20 years on: what can be learned from a pioneering example, International Journal of Cultural Policy, roč. 8, č. 2, s. 211–219. MOSSIG, I. (2004): Steuerung lokalisierter Projektnetzwerke am Beispiel der Produktion von TV-Sendungen in den Medienclustern München und Köln. Erdkunde, roč. 58, č. 3, s. 252–268. MOSSIG, I. (2005): Die Branchen der Kulturökonomie als Untersuchungsgegenstand der Wirtschaftsgeographie. Zeitschrift für Wirtschaftsgeographie, roč. 49, č. 2, s. 99–112. MOSSIG, I. (2006): Netzwerke der Kulturökonomie: Lokale Knoten und globale Verflechtungen der Film- und Fernsehindustrie in Deutschland und den USA. Bielefeld: Transcript-Verlag.

166


MOULAERT, F., SEKIA, F. (2003): Territorial Innovation Models: A Critical Survey. Regional Studies, roč. 37, č. 3, s. 289–302. MULLINS, S., NATALIER, K., SMITH, S., SMEATON, B. (1999): Cities and Consumption Spaces, Urban Affairs Review, 35, 1, s. 44–71. MURZYN-KUPISZ, M. (2010): Cultural policy at the regional level: a decade of experiences of new regions in Poland. Cultural Trends, roč. 19, č. 1–2, s. 65–80. MUSIL, J. (2001): Vývoj a plánování měst ve střední Evropě v období komunistických režimů. (Urban Development and Planning in Central Europe under Communist Regimes). Sociologický časopis, roč. 37, č. 3, s. 275–296. MUSIL, J. (1993): Changing urban systems in post-communist societies in Central Europe: analysis and prediction, Urban Studies, roč. 30, č. 6, s. 899–905. MUSTERD, S., BONTJE, M., CHAPAIN, C., KOVÁCS, Z., MURIE, A. (2007): Accommodating Creative Knowledge: A Literature Review from a European Perspective. University of Amsterdam, Netherlands. MÜLLER, K., RAMMER, C., TRÜBY, J. (2009): The role of creative industries in industrial innovation. Innovation: management, policy & practice, roč. 11, č. 2, s. 148–168. NELSON, R. WINTER, S. G. (1982): An Evolutionary Theory of Economic Change. Harvard University Press. NEWMAN, S., SMITH, I. (2000): Cultural production, place and politics on the South Bank of the Thames. International Journal of Urban and Regional Research, 24, 1, s. 9–24. NOVÁK, R. (2009): Jazzové infiltrace v české poezii. Konference Čeština – jazyk slovanský. Ostrava, dostupné z: http://konference.osu.cz/cestina/dok/2009/novak-radomil.pdf NÖLKE, A., VLIEGENTHART, A. (2009). Enlarging the varieties of capitalism: The emergence of dependent market economies in East Central Europe. World Politics, roč. 61, č. 4, s. 670–702. OERLEMANS, L., MARIUS, M., BOEKEMA, F. (2001): Firm clustering and innovation: Determinants and effects. Papers Regional Science, roč. 80, č. 3, s. 337–356. OLDENBURG, R. (1999): The Great Good Place. Marlow, New York. PACI, R., USAI, S. (1999): Externalities, knowledge spillovers and the spatial distribution of innovation. GeoJournal, roč. 49, č. 4, s. 381–390. PACLOVÁ, H., WALICA, R. (2010): Byl zde urbanizovaný prostor, co je zde nyní? Brownfield… periferie města…? Urbanismus a územní rozvoj, č. 3, s. 9–13. PALMER, R. (2004): European Cities and Capitals of Culture: Part I. Study Prepared for the European Commission. Palmer-Rae Associates: Brussels. PASCHE, E. (2007): Land schaf(f)t Kohle“auf der Grube Reden. Bergbau. roč. 58, č. 12, s. 557–558 PAVLÍNEK, S. (1993): Politicko-ekonomické přístupy v geografii. In: SÝKORA, L. (ed.): Teoretické přístupy a vybrané problémy v současné geografii. Praha, KSGRR PřF UK, s. 42–63. PAVLÍNEK, S. (1997): Vybrané teoretické interpretace současné transformace kapitalismu. Sociologický časopis, roč. 33, č. 1, s. 41–56. PAVLÍNEK, P. (2002): The role of foreign direct investment in the privatisation and restructuring of the Czech motor industry. Post-communist economies, roč. 14, č. 3, s. 359–379. PAVLÍNEK, S. (2004): Regional Development Implications of Foreign Direct Investment in Central Europe. European Urban and Regional Studies, roč. 11, č. 1, s. 47–70. PECK, J. (2005): Struggling with the Creative Class. International Journal of Urban and Regional Research, roč. 29, č. 4, Blackwell Publishing, Oxford, s. 740–770. PETERS, E. D. (2004): Regionaler Strukturwandel am Beispiel Nordhhein-Westfalen. In: MEYER-STAMER, J. – MAGGI, C. – GIESE, M. – eds.: Die Strukturkrise der Strukturpolitik: Tendenzen der Mesopolitik in Nordrhein-Westfalen. Verlag für Sozialwissenschaften, Wiesbaden, s. 228–246. PETROVÁ, M. (2010): Compendium of Cultural Policies and Trends in Europe“ – Czech republic. PIRISI G., STEFÁN K., TRÓCSÁNYI, A. (2008): The role of Cultural Economy in the Revival of Cities – Endowments and Chances of the City of Pécs. In: D. LÓCZY, J. TÓTH, A. TRÓCSÁNYI (ed.), Progress in Geography in the European Capital of Culture. Imedias Publisher, Pécs: 11–23.


167

PORTER, M. E. (1998): The Competitive Advantage of Nations. The Free Press, New York. POWELL, W, W. (1990): Neither Market Nor Hierarchy: Network Forms of Organization, Research in Organizational Behavior, roč. 12, s. 295–336. POWER, D. (2002): The ‘Cultural Industries’ in Sweden: an assessment of their place in the Swedish economy. Economic Geography, roč. 78, č. 2., s. 103–128. POWER, D. (2003): The nordic `cultural industires´: A crossnational assessment of the place of the cultural industries in Denmark, Finland, Norway and Sweden. Geografiska Annaler B, roč. 85, č. 3, s. 167–180. PRATT, A. C. (1997): The cultural industries production system: a case study of employment change in Britain, 1984–91, Environment and Planning A, roč. 29, č. 11, s. 1953–1974. PRATT, A. C. (2005): Cultural industries public policy: An oxymoron? International Journal of Cultural Policy, roč. 11, č. 1, s. 31–44. PRATT, A. C., JEFFCUT, S. (2002): Managing Creativity in the Cultural Industries. PROKOP, R. a kol. (2006): Vývojové proměny postsocialistických měst ostravského a hornoslezského regionu v podmínkách transformace, Opava. REHFELD, D. (1995): Disintegration and reintegration of production clusters in the Ruhr area. In: The Rise of the Rustbelt, St. Martin´s Press, New York, s. 85–102. REHFELD, D. (2003): Von Innovationsnetzwerken zu innovativen Räumen. In: Institut Arbeit und Technik: Jahrbuch 2002/2003. Gelsenkirchen, s. 47–53. REHFELD, D. (2006): Kompetenzfeldwirtschaft im Ruhrgebiet. Zeitschrift für Wirtschaftsgeographie, sešit 3, s. 245–257 REIMER, S., PINCH, S., SUNLEY, S. (2008): Design spaces: aglomeration and creativity in British design agencies. Geografiska Annaler, Series B, Human Geography, roč. 90, č. 2, s. 151–172. REINDL, J. (2000): Industrie distrikte In Heinz, R. (eds) Soziale Räume, global players, lokale Ökonomien – Auf dem Weg in die innovative Tätigkeitsgesellschaft. Münster: LIT Verlag. s.60–71. REIßBERG, S. (2004): Planung und Steuerung in der IBA Emscher Park: Das Beispiel Prosper III in Bottrop. In: MEYER-STAMER, J., MAGGI, C., GIESE, M. (2004): Die Strukturkrise der Strukturpolitik: Tendenzen der Mesopolitik in Nordrhein-Westfalen. Verlag für Sozialwissenschaften, Wiesbaden, s. 129–149. REVILLA DIEZ, J., SCHÄTZL, L. (2006): Stadt und Innovation. Regionalpolitische Einflussnahme durch clusterbasierte Ansätze? In: GANS, S., PRIEBS, A., WEHRHAHN, R. (eds.): Kulturgeographie der Stadt. Festschrift für Prof. Dr. Jürgen Bähr. Kieler Geographische Schriften Bd. 111, Kiel, s. 35–50. RINK D., RUMPEL P. et al. (2012): Governance of shrinkage – Lessons learnt from analysis for urban planning and policy. FP7 project Shrink Smart. ROBERTS, M. (2006): From ‘creative city’ to ‘no-go areas’ – The expansion of the night-time economy in British town and city centres, Cities, 23, 5, s. 331–338. ROCHOVSKÁ, A., BLAŽEK, M., SOKOL, M. (2007): Ako zlepšiť kvalitu geografie: o dôležitosti kvalitatívneho výskumu v humánnej geografii (Adding quality into geography: on the importance of qualitative research in human geography). Geografický časopis, roč. 59, č. 1, s. 323–358. ROMER, S. (1986): Increasing returns and long-run growth. Journal of Political Economy, roč. 94, č. 5, s. 1002–1037. ROMERO, A. (2005): Wissen und Kreativität: Zukunft München 2030. Institut für Städtebau und Wohnungswesen München (ISW) der Deutschen Akademie für Städtebau und Landesplanung. München, Band 3. ROMMELSPACHER, T. (1999): Das Politikmodell der IBA Emscher Park. Projektorientierte Planung – das Beispiel IBA Emscher Park, Bundesamt für Bauwesen und Raumordnung, sešit 3, s. 157–162. ROMMELSPACHER, T. (2000): Die Region als Planungsraum: Das Beispiel. Nordrhein-Westfalen. STANDORT – Zeitschrift für Angewandte Geographie, Springer-Verlag, Duisburg, s. 25–28. ROSENFELD, S. A. (1997): Bringing Business Clusters into the Mainstream of Economic Development. EuropeanPlanning Studies roč. 5, č. 1, s. 3–23 RÖMEROVÁ, E. (2010): Fenomén kreativních průmyslů – nová příležitost růstu globální ekonomiky. Ekonomika a management, roč. 4, č. 2, s. 1–10.

168


RÖßLER, S., COSTA, C., MATHEY, J. (2005): Grünflächenentwicklung als Beitrag zum ökologischen Umbau von Städten in Europa In: Wiechmann, Thorsten; Wirth, Peter : Ökologischer Umbau in Städten und Regionen. Dresden : IÖR, 2005, (IÖR-Schriften; 46), s. 39–63 RUDOLPH-CLEFF, A. (1996): Wohnungspolitik und Stadtentwicklung. Ein deutsch-französischer Vergleich. Birkhäuser Verlag, Basel. RUMPEL, P. (2002): Teritoriální marketing jako koncept územního rozvoje. Ostravská Univerzita, Ostrava. RUMPEL, P. (2006): Inovace, inovativní koncepty a přístupy v územním rozvoji. In: RUMPEL, P. (ed.): Sborník příspěvků z mezinárodní konference „Inovace v rozvoji měst, obcí a regionů s důrazem na marketingové řízení“. Ostrava, Oftis, s. 7–24. RUMPEL, P., BORUTA, T., SLACH, O. (2009): City Centre Development of Ostrava in the Context of City Management, Space-Society-Economy, 9, 9, s. 123–132 RUMPEL, P., BEDNÁŘ, P., KOUTSKÝ, J., SLACH, O. (2010): Re-imageing of industrial cities in the Czech Republic: chosen drivers of the change. In: BENNEWORTH, S. (ed.), The regeneration of image in old industrial regions: agents of change and changing agents. Mönchengladbacher Schriften zur wirtschaftswissenschaftlichen Praxi 22, Cuvillier Verlag: Göttingen: 89–114. RUMPEL, S., SLACH, O., KOUTSKÝ, J. (2010a): Researching creative industries in Czech Republic: a case study from the city of Ostrava. Regions Magazine, č. 277, s. 8–19. RUMPEL, P., SLACH, O., KOUTSKÝ, J. (2010b): Creative industries in spatial perspective in the old industrial Moravian-Silesian region. E+M Ekonomie a Management, roč. 8, č. 4, s. 30-46. RUMPEL, P., SLACH, O., TICHÁ, I., BEDNÁŘ, P. (2010b): Urban shrinkage in Ostrava, Czech Republic research report, SHRINK SMART (Governance of Shrinkage within European Context), European Commission. RUMPEL, P., WAACK, CH. (2004): Die Mährisch – Schlesische Region. Perspektiven für die tschechische Altindustrieregion im Europa der Regionen. Geographische Rundschau, roč. 56, č. 4, s. 53–59. ŘEZNÍČKOVÁ, L. (2008): Analýza progresivního terciéru a kvartéru v Ostravě, Diplomová práce, Ostravská univerzita, Ostrava. SAILER-FLIEGE, U. (1999): Characteristics of post-socialist urban transformation in East Central Europe, GeoJournal, roč. 49, č. 1, s. 7–16. SAILER, U., PAPENHEIM, D. (2007): Kreative Unternehmen, Clusterinitiativen und Wirtschaftsentwicklung. Theoretische Diskurse und empirische Befunde aus Offenbach am Main, Geographische Zeitschrift, roč. 95, č. 3, s. 115–137. SASS, M., SZANYI, M., CSIZMADIA, S., ILLÉSSY, M., IWASAKI, I., MAKÓ, CS. (2009): Clusters and the Development of Supplier Networks for Transnational Companies, IWE Working paper, č. 187 SASSEN, S. (1995): On concentration and centrality in the Global City, In World Cities in a World System. In: KNOX, P. L., TAYLOR, P. J. (Eds.), Cambridge University Press, Cambridge, s. 63–78. SAXENIAN, A. (1994): Regional Advantage. Culture and Competition in Silicon Valley and Route 128, Cambridge, MA. SAYER, A. (1991): Behind the locality debate: deconstructing geography‘s dualisms. Environment and Planning A, roč. 23, č. 2, s. 283–308. SCOTT, A. J. (1988): New Industrial Spaces: Flexible Production Organization and Regional Development in North America and Western Europe. London, Pion. SCOTT, A. J. (2006a): Entrepreneurship, Innovation and Industrial Development SCOTT, A. J. (2006b): Conceptual issues and policy questions. Journal of Urban Affairs, roč. 28, č. 1, s. 1–17. SCOTT, A. J. (2006): Creative cities: Conceptual issues and policy questions. Journal of Urban Affairs, roč. 28, č. 1, s. 1–17. SCOTT, A. J. (2004): Cultural-products industries and urban economic development – prospects for growth and market contestation in global context. Urban Affairs Review, roč. 39, č. 4, s. 461–90. SCOTT, A. J. (1996): The Craft, Fashion, and Cultural-Products Industries of Los Angeles: Competitive Dynamics and Policy Dilemmas in a multisectoral image-producing complex. Annals of the Association of American Geographers, roč. 86, č. 2, s. 306–323.


169

SCOTT, A. J. (2000): The Cultural Economy of Cities: Essays on the Geography of Image-Producing Industries. London: Sage. SEARLE, G., DE VALENCE, G. (2005): The urban emergence of a new information industry: Sydney‘s multimedia firms. Australian Geographical Studies, roč. 43, č. 2, s. 238–253. SENNET, R. (2000): Der flexibile Mensch, Die Kultur des neuen Kapitalismus. Berlin Verlag, Berlin. SHAW, R. (2002): The International Building Exhibition (IBA) Emscher Park, Germany: A Model for Sustainable Restructuring? European Planning Studies, roč. 10, č. 1, s. 77–97. SCHAFRANEK, M. (1999): Regionale Begrifflichkeit und die Dialektik von Global und Lokal. Eine Kritik aus handlungstheoretischer Perspektive. In: MEUSBURGER, s. (Hrsg.): Handlungszentrierte Sozialgeographie. Benno Werlens Entwurf in kritischer Diskuzsion. Stuttgart (= Erdkundliches Wissen, 130), s. 231–246. SCHAMP, E. W. (2000): Vernetzte Produktion: Industriegeographie aus institutioneller Perspektive. Wissenschaftliche Buchgesellschaft, Darmstadt. SCHAMP, E. W. (2005): Decline of the district, renewal of firms: an evolutionary approach to footwear production in the Pirmasens area, Germany. Environment and Planning A, č. 37, s. 617–634. SCHÄTZL, L. (1993): Wirtschaftsgeographie. Paderborn. SCHMID, S., GROSCHE, S. (2008): Managing the International Value Chain in the Automotive Industry – Strategy, Structure, and Culture. Bertelsmann Stiftung, Gütersloh. SCHNITZER, M. (2003): Privatisierung in Osteuropa: Strategien und Ergebnisse. Perspektiven der Wirtschaftspolitik, roč. 4, č. 3, s. 359–378. SCHRADER, M. (1998): Ruhrgebiet. In: KULKE, E. (Hrsg.): Wirtschaftsgeographie Deutschland. Rotha, Stuttgart: Klett Perthes, s. 267–305. SCHULZE, G. (1992): Die Erlebnisgesellschaft. Kultursoziologie der Gegenwart. Campus. Frankfurt am Main. SCHUMPETER, J. (1911): Theorie der wirtschaftlichen Entwicklung. Eine Untersuchung über Unternehmensgewinn, Kapital, Kredit, Zins und den Konjunkturzyklus, Berlin. SCHWARZ, M. (2006): Die Learning Economy aus Netzwerkperspektive: Mechanismen und Probleme. Jenaer Beiträge zur Wirtschaftsforschung, č. 4. SIEBEL, W., IBER, O., MAYER, H. N. (1999): Projektorientierte Planung – ein neues Paradigma? In: Informationen zur Raumentwicklung, sešit 3, s. 163–172. SIEBEL, W., IBERT, O., MAYER, H. N. (2001): Staatliche Organisation von Innovation: Die Planung des Unplanbaren unter widrigen Umständen durch einen unbegabten Akteur. Leviathan, roč. 29, č. 4, s. 526–543. SIMON, H. (1996): Hidden champions: Lessons from 500 of the world‘s best unknown companies. Harvard Business Press. SIMSON F., CHAPMAN M. (1999): Comparison of urban governance and planning policy: East looking West. Cities, roč. 16, č. 5, s. 353–364. SINNING, H. (2002): Leistungsfähigkeit und Grenzen kommunikativer Planungsinstrumente am Beispiel nachhaltiger Freiraumpolitik in Stadtregionen. Achen: Rheinisch-Westfälische Technische Hochschule. SKOKAN, K. (2004): Konkurenceschopnost, inovace a klastry v regionálním rozvoji. Ostrava, Repronis. SKOKAN, K. (2008): Znalostní základny pro vytváření regionální výhody. Sborník příspěvků z mezinárodní konference Konkurenceschopnost podniků. Brno: ESF Masarykova univerzity, s. 619–627. SLACH, O. (2006): Dílčí analýza procesu restrukturalizace montánního regionu Porúří na příkladu projektu Route der Industrie Kultur. In: Sborník příspěvků z mezinárodního kolokvia na téma „Cestovní ruch jako významná síla rozvoje lidské společnosti“. Ostrava: Dům kultury Poklad, s. 87–90. SLACH, O., KOUTSKÝ, J. (2007): Vybrané teoretické aspekty restrukturalizace starých průmyslových regionů (s důrazem na stimulaci inovačního potenciálu). In: Sborník příspěvků z X. mezinárodního kolokvia o regionálních vědách. Brno: Masarykova univerzita, s. 20–27. SLACH, O., KOUTSKÝ, J., VRÁBLÍK, P. (2012): Konverze průmyslových brownfields na příkladu Sárska. Studia Oecologica. 2012, roč. 6, č. 2, s. 26-35. SLACH, O., BORUTA, T. (2012): What Can Cultural and Creative Industries Do for Urban Development? Three Stories from the Postsocialist Industrial City of Ostrava. Quaestiones Geographicae, roč. 31, č. 4, s. 99-112.

170


SPILKOVÁ, J. (2004): Kontaktní systémy, moderní aglomerační výhody a zahraniční investoři. Geografie, roč. 109, č. 3, s. 252–265. STEINER M, (1985): Old industrial areas: A theoretical approach. Urban Studies, roč. 22, č. 5, s. 387–398. STEINFÜHRER, A. (2006): The Urban Transition of Inner-City Areas Reconsidered (a German-Czech Comparison), Moravian Geographical Reports, roč. 14, č. 1, s. 3–16. STERNBERG, R. (1995): Technologiepolitik und High-tech Regionen. LIT Verlag Berlin-Hamburg-Münster, č. 7. STOLARICK, K. (2005): The „soft“ Factors of Regional Growth: Technology, Talent and Tolerance. In: Thießen, F., Cernavin O., Führ, M., Kaltenbach, M. (2005): Weiche Standortfaktoren, s. 73–103. STORPER, M. (1997): The Regional World: Territorial Development in a Global Economy. New York London, Guilford Press. STORPER, M. WALKER, R. (1989): The capitalist imperative; territory, technology, and industrial growth. Oxford:Blackwell. STORPER, M., MANVILLE, M. (2006): Behaviour, Preferences and Cities: Urban Tudory and Urban Resurgence. Urban Studies, roč. 43, č. 8, s. 1247–1274. STORPER, M., VENABLES, A. V. (2004): Buzz: face-to-face contact and the urban economy. Journal of Economic Geography, roč. 4, č. 4, Oxford University Press, s. 351–370. STORPER, M., WALKER, R. (1989): The Capitalist Imperative: Territory, Technology, and Industrial Growth. Basil Blackwell Ltd., Oxford. STRAKOŠ, M. (2002): Břicho Ostravy: Poznámky k osudu jedné industriální památky. Protimluv, roč. 1, č. 1. STRAUBHAAR, T. (1996): Standortbedingungen im globalen Wettbewerb. In: BISKUP, R. (ed.): Globalisierung und Wettbewerb. Bern, Stuttgart, Sien, s. 217–239. STRYJAKIEWICZ, T., MĘCZYŃSKI, M. (2010): Atrakcyjność poznańskiego obszaru metropolitalnego dla pracujących w sektorze kreatywnym. Bogucki Wydawnictwo Naukowe, Poznań. SUCHÁČEK, J. (2005): Restrukturalizace tradičních průmyslových regionů v tranzitivních ekonomikách. VŠB-TU, Ostrava. SUCHÁČEK, J. (2010): Na cestě k nové identitě: Ostrava, Katovice a Košice po roce 1989, Ostrava: VŠB – Technická univerzita Ostrava, katedra regionální a environmentální ekonomiky. SYDOW, J. (1992): Strategische Netzwerke: Evolution und Organisation. Gabler Verlag. SÝKORA, L. (2002): Global competition, sustainable development and civil society: three major challenges for contemporary urban governance and their reflection in local development practices in Prague. Acta Universitatis Carolinae Geographica, roč. 37, č. 2, s. 65–83. SÝKORA, L., BOUZAROVSKI, S. (2012): Multiple Transformations. Conceptualising the Post-communist Urban Transition. Urban Studies, roč. 49, č. 1, s. 43–60. SÝKORA, L. (1993): Gentrifikace: měnící se tvář vnitřních měst. In: SÝKORA, L. (ed.): Teoretické přístupy a vybrané problémy v současné geografii. Katedra sociální geografie a regionálního rozvoje PřF UK Praha. SÝKORA, L. (2000): Globalizace a její společenské a geografické důsledky. In: JEHLIČKA, S., TOMEŠ, J., DANĚK, S., (eds): Stát, prostor, politika: vybrané otázky politické geografie. Katedra sociální geografie a regionálního rozvoje PřF UK Praha, s. 59–79. SÝKORA, L. (2003): Suburbanizace a její společenské důsledky. Sociologický časopis, roč. 39 č. 2, s. 217–233. ŠERKA, J. (2007): Městské jatky v Moravské Ostravě 1914–1950, Ostrava – příspěvky k dějinám a současnosti Ostravy a Ostravska, 23, Ostrava. ŠERÝ, O. (2001): Patologické hráčství, Psychiatrie pro praxi, 4, s. 161–164. ŠILHÁNKOVÁ, V. (2003): Veřejné prostory a život města. Vysoké učení v Brně. Brno. ŠINDLER, S. (2007): Globalizační procesy – problém nejen regionální. In: Česká geografie v evropském prostoru. Česká geografická společnost a Jihočeská univerzita, České Budějovice, s. 259–264. ŠVÉDOVÁ, B. (2009): Malamut – performance meeting Ostrava, bakalářská práce. TAŞAN-KOK T. (2006): Institutional and spatial change. In: TSENKOVA, S., NEDOVIĆ-BUDIĆ, Z. (ed.), The Urban Mosaic of Post-Socialist Europe. Springer, Heidelberg: 51–70.


171

TENFELDE, K. (1988): Strukturwandel des Ruhrgebiets: Historische Aspekte. Gewerkschaftliche Monatshefte, roč. 39, č. 11, s. 129–141. THIEL, J. (2007): Räumlicher Strukturwandel der (west-)deutschen Werbewirtschaft. Arbeitsmärkte als lokale Anker der Kreativökonomie? Zeitschrift für Wirtschaftsgeographie, roč. 51, č. 1, s. 31–45. THIEßEN, F. (2005): Zum Geleitet: Weiche Standortfaktoren – Die fünf Sichtweisen. In: THIEßEN, F., CERNAVIN O., FÜHR, M., KALTENBACH, M.: Weiche Standortfaktoren. Duncker & Humbolt. Berlin, s. 9–37. THROSBY D. (2008): The concentric circles model of the cultural industries. Cultural Trends, roč. 17, č. 3, s. 147–164. TICHY, G. (2001): Die Produktlebenszyklus-Hypothese als Beispiel zyklisch-dynamischer Erklärungsansätze, Zeitschrift für Wirtschaftsgeographie, roč. 45, č. 3/4, s. 181–201. TÖDTLING, F., TRIPPL, M. (2004): Like Phoenix from the Ashes? The Renewal of Clusters in Old Industrial Regions, Urban Studies, roč. 41, č. 5/6, s. 1159–1179. TÖDTLING, F., TRIPPL, M. (2005): One size fits all? Towards a differentiated regional innovation policy approach. Research Policy, roč. 34, č. 8, s. 1203–1219. TÖDTLING, F., WANZENBÖCK, H. (2003): Regional differences in structural characteristics of start-ups. Entrepreneurship & Regional Development, roč. 15, s. 351–370. TÖRNQVIST, G. (2004): Creativity in time and space. Geografiska Annaler, roč. 86 B, č. 4, s. 227–243. TÖRÖK, A. (1994): Privatization, structural Adjustment, and Exports : the Case of the Hungarian Engineering Industry. Eastern European Economics, roč. 3, s. 76–96. TOSICS, I. (2004): Determinants and cosequences of spatial restructuring in post-socialist cities, Paper presented at the ENHR Conference, 2nd-6th July, Universiy of Cambridge. TRAXLER, J. et al. (2006): Potenzialanlayse Kreativwirtschaft im Großraum Graz. Graz. TRIPPL, M. (2004): Innovative Cluster in alten Industriegebieten. LIT Verlag Berlin –Hamburg-Münster. TRIPPL, M., OTTO, A, (2009): How to turn the fate of old industrial areas: a comparison of cluster-based renewalprocesses in Styria and the Saarland”, Environment and Planning A, roč. 41, č. 5, s. 1217–1233. TSENKOVA, S. (2006): Beyond transitions: understanding urban change in postsocialist. In: TSENKOVA, S., NEDOVIĆ-BUDIĆ, Z. (eds.), The Urban Mosaic of Post-Socialist Europe. Heidelberg: Springer, s. 21–50. TUROK I., MYKHNENKO V. (2007): The Trajectories of European Cities, 1960–2005. Cities: The International Journal of Urban Policy and Planning, roč. 24, č. 3, s. 165–182. TZOULAS, K. (2007): Promoting ecosystem and human health in urban areas using Green Infrastructure: A literature review. Landscape and Urban Planning, roč. 81, č. 3, s.167–178. UZZI, B. (1996): The Sources and Consequences of Embeddedness for the Economic Performance of Organizations: The Network Effect. American Sociological Revue, roč. 61, č. 4, s. 674–698. UZZI, B. (1997): Social Structure and Competition in Interfirm Networks: The Paradox of Embeddedness, Administrative Science Quarterly, roč. 42, č. 1, s. 35–67. VAISHAR, A. (2006): Demographic prognoses for some seats in the Ostrava region, Moravian Geographical Reports, roč. 12, č. 2, s. 16–26. VAN HOUTUM, H., LAGENDIJK, A. (2001): Contextualising Regional Identity and Imagination in the Construction of Polycentric Urban Regions: The Cases of the Ruhr Area and the Basque Country. Urban Studies, roč. 38, č. 4, s. 747–767. VERGANI, R. (2006): Innovating through design. Harvard Business Review, roč. 84, č. 12, s. 114. VERNON, R. (1966): International investment and international trade in the product cycle, Quarternary Journal of Economics, roč. 80, č. 2, s. 190–207. VERNON, R. (1979): The product cycle hypothesis in a new international environment. Oxford Bulletin of Economics and Statistics, roč. 41, č. 4, s. 255–267. VINOPAL, J. (2005): The „pub“ institution in czech society, Naše společnost, roč. 1, s. 23. VOJVODÍKOVÁ, B. (2002): Některá kritéria pro výběr vhodných typů využití opuštěných průmyslových ploch. Urbanismus a územní rozvoj, roč. 5, č. 4, s. 8– 10.

172


VOJVODÍKOVÁ, B. (2005): Colliery brownfields and the master plan of Ostrava. In: Moravian Geographical Reports, roč. 13, č. 2, s. 49–56. VON HIPPEL, E. (1988): The Sources of Innovation. Oxford: Oxford University Press. VOß, R. (2004): Regionale Wirksamkeit von Hochschulen – ein Konzept zur Analyse und Bewertung. In: Wissenschaftliche Beiträge der Technischen Fachhochschule Wildau. Heft, s. 103–113. VYBÍRAL, J. (2003): Zrození velkoměsta. Architektura v obraze Moravské Ostravy 1890–1938, Ostrava. WALLENTOWITZ, H., FREIALDENHOVEN, A., OLSCHEWSKI, I. (2008): Strategien in der Automobilindustrie, Vieweg+Teubner Verlag. 227 s. WANIEK, R. W. (1995): Organisation der Wirtschaftsförderung: Regionalisierung der Strukturpolitik: Erfahrungen aus der „Zkunftsinitiative für die Regionen Nordrhein-Wesfalens“. Regionale Wirtschaftsförderung in der Praxis, Verlag Dr. Otto Schmidt, Köln. WANSBOROUGH,M., MAGEEAN, A. (2000): The Role of Urban Design in Cultural Regeneration, Journal of Urban Design, 5, 2, s. 181–197. WEBER, A. (1909): Über den Standort der Industrien, Tübingen, Teil 1. WEHLING, W. H. (2002): Die industrielle Kulturlandschaft des Ruhrgebiets: Historische Entwicklungsphasen und zukünftige Perspektiven. Essener Unikate, č. 19, s. 111–119. WEICHHART, S. (2000): Designerregionen – Antworten auf die Herausforderungen des globalen Standortwettbewerbs? Die neue Konjunktur von Region und Regionalisierung, Informationen zur Raumentwicklung, sešit 9, Bundesamt für Bauwesen und Raumordnung, s. 537–548. WERLEN, B. (2000): Sozialgeographie: eine Einführung. Bern: Paul Haupt. Westmünsterland textile industry. Environment and Planning A, roč. 39, s. 1147–1165. WIESAND A., SÖNDERMANN, M. (2005): The Creative Sector – An Engine for Diversity, Growth and Jobs in Europe. An overview of research findings and debates prepared for the European Cultural Foundation dostupné z http://www.eurocult.org/uploads/docs/114.pdf WILKE, T., HERBER, T. (2004) : Naturschutz und Städtebau – Neues Recht fordert zur Kooperation heraus. Der Landkreis, roč. 74 , č. 10, s. 598–600. WILKS-HEEG, S. (2003): Kann kreatine Kommunalpolitik wirtschaftlichen Niedergang umkehren? Die Politik der urbanen Renaissance in Liverpool und Manchester, In: Liebmann, Heike/Robischon, Tobias (Hrsg.): Städtische Kreativität, Potential für den Stadtumbau, Erkner/Darmstadt: Selbstverlag, s. 90–108 WISSEN, M. (2001): Strukturpolitische Intervention undungleiche Entwicklung. Zur Rolle des Staates im Strukturwandel. Geographische Revue, sešit 1, s. 3–22. WOJAN, T. R., LAMBERT, D. M., McGRANAHAN, D. A. (2007): Emoting with their feet: Bohemian attraction to creative milieu. Journal of Economic Geography, roč. 7, č. 6, s. 711–736. WONG, C. (1998): Determining Factors for Local Economic Development: The Perception of Practitioners in the North West and Eastern Regions of the UK. Regional Studies, roč. 32, č. 8, s. 707–720. ZUKIN, S. (1995): The Cultures of Cities, Cambridge Mass: Blackwell, 336 s. ZUKIN, S. (1982: Loft Living: Culture and Capital in Urban Change, London, Radius, 249 s. ŽÁKOVÁ, E. a kol. (2007): Vstupní analýza současných vazeb trhu práce se sektorem kultura a definování výchozích předpokladů pro strategické plánování zaměstnanosti v tomto sektoru. Zpracovatel zprávy: Institut umění – Divadelní ústav, zadavatel: MPSV. ŽÁKOVÁ, E. (2010): Kulturní a kreativní průmysly v kulturní politice EU. ŽENKA, J., KOFROŇ, J. (2012): Metodologie výzkumu v sociální geografii - případové studie. Ostrava: Ostravská univerzita.


173

Internetové stránky a další zdroje Arbeitsgemeinschaft Kulturwirtschaft NRW. 5. Kulturwirtschaftsbericht Nordrhein-Westfalen. Kulturwirtschaft in Nordrhein-Westfalen: Kultureller Arbeitsmarktund COME (2001): dostupné z: http://www.zulu.cz/newsarchive.php?mesic=6&rok=2001, 23. 5. 2010 CzechTourism, 2011. The Cooliest Place Award. State Tourism Agency Prize. CzechTourism, http://www.czechtourism.cz/informace-o-czechtourism/, 3. 3. 2010 Černý pavouk, http://www.zulu.cz/clubs/cernypavouk/, 15. 4. 2010 Český domov, http://ceskydomov.cz/nase-ostrava/clanek/stodolni-ulice-je-nejvice-trendy-mistem-v-cr, 22.6 2010 Dillinger Hütte GTS, www.dillinger.de Das Museum der EXPO 2000 Hannover, www.expo2000.de, Das Ruhrgebiet – ein besonderer Teil der Metropolregion Rhein-Ruhr. Institut für Landes- und Stadtentwicklungsforschung und Bauwesen des Landes Nordrhein-Westfalen (ILS NRW), Dortmund 2003, 89 stran. Gesellschaft für Innovation und Unternehmensförderung GmbH, www.giu.de IDS Scheer AG, www.ids-scheer.de Eckdaten der Kultur- und Kreativwirtschaft in Deutschland (2010 (do literatura dejte http://www.bmwi. de/DE/Mediathek/publikationen,did=501588.html ) Industrie- und Handelskammer (IHK) Saarland, www.saarland.ihk.de Industriekultur Saar, http://www.iks-saar.de IT Park Saarland, www.itparksaarland.de Ministerium für Wirtschaft und Arbeit Saarland, www.saarland.de MINISTRY OF LABOUR AND SOCIAL AFFAIRS. Vstupní analýza současných vazeb trhu práce se sektorem Kultura a definování výchozích předpokladů pro strategické plánování zaměstnanosti v tomto sektoru. Praha: MPSV, 2007. [cit. 2008-04-04] . New york times, http://travel.nytimes.com/2010/04/04/travel/04surfacing.html, 10. 4. 2010 Národní protidrogová centrála, http://www.policie.cz/narodni-protidrogova-centrala-skpv.aspx NYT http://travel.nytimes.com/2010/04/04/travel/04surfacing.html?_r=1& Opus Kulturmagazin, www.opus-kulturmagazin.de Saarstahl AG, www.saarstahl.de Statistisches Amt Saarland, www.saarland.de Stodolní ulice, http://www.stodolni.cz/, 20.6 2010 Strukturholding Saar, http://www.invest-in-saarland.com/ Studie ekonomického vlivu filmového průmyslu v ČR. 2006. Geography and the Creative Field Revisited. Small Business Economics 26, Springer, s. 1–24. OSTRAVA METROPOLITAN MAGAZINE, http://www.ostrava.cz/jahia/webdav/site/ostrava/shared/ omeste/metropolitan/podzim%20zima%202005.pdf, 2. 2. 2010 Verflechtungen. Ministerium für Wirtschaft, Mittelstand und Technologie des Landes Nordrhein-Westfalen. Düsseldorf. 2007 Výroční zpráva Národní protidrogové centrály, http://www.vyrocni-zprava.cz/vyrocni-zpravy-2009. html, 25. 6. 2010 Weltkulturerbe Völklinger Hütte, http://www.voelklinger-huette.org www.ostrava.cz/cs/o-meste/prezentace/metropolitan Zentrum für Innovative Produktion Saarland, www.zip.uni-sb.de

174


Jmenný seznam expertů z Porúří, se kterými byla realizována odborná interview: V roce 2007 Dr. Wilfried Dege – vedoucí odboru marketingu Regionalverband Ruhr, Essen; Dr. Sabine Lange – vedoucí odboru ekonomického rozvoje Regionalverband Ruhr, Essen; Dipl. Ing. Carstent Tum – vedoucí referátu regionálního rozvoje Regionalverband Ruhr, Essen; PD Dr. Rehfeld vedoucí oddělení Innovation, Raum, Kultur na Institutu Arbeit und Technik, Gelsenkirchen; Dipl. Ing. Rolf Fehr – prokurista INNENHAFEN DUISBURG Entwicklungsgesellschaft GmbH Duisburg; Prof. Dr. Bernhard Butzin – vedoucí Institut für Geographie: Regionalforschung und Raumplanung Ruhr-Universität Bochum; Dipl. Geogr. Gisela Prey – Institut für Geographie: Regionalforschung und Raumplanung Ruhr-Universität Bochum; Dipl. Ing. architekt Gisbert Schwarzhoff – prokurista THS Immobiliengesellschaft Gelsenkirchen; Dipl. Ing. Paul Blanke-Bartz – projektový manažer Wirtschaftsförderung Dortmund (PHOENIX Dortmund); Dr. Angela Uttke – Fakultät Raumplanung, Fachgebiet Städtebau und Bauleitplanung, Universität Dortmund; Dr. Thorsten Schauz – Fakultät Raumplanung, Fachgebiet Städtebau und Bauleitplanung, Universität Dortmund; Dr. Josef Butzinski – projektový manažer Essener Wirtschaftsförderungsgesellschaft GmbH, Europaschulen Essen e.V; Dipl. Geogr. Norbert Dohms – vedoucí oddělení Transfer, Innovation und Kommunikation, Fachhochschule Bochum.

V roce 2010 Dipl. Ing. Susanne Skipiol – RUHR.2010 GmbH Dr. Hanns Schmidt – RUHR.2010 GmbH Prof. Dipl.- Ing. Christa Reicher – TU Dortmund, Fakultät Raumplanung Ilse Ortman – Kulturamt, Stadt Bottrop Dieter Wollek – Kulturamt, Stadt Bottrop

Jmenný seznam expertů ze Sárska, se kterými byla realizována odborná interview (2009): Dipl. Ing. Anja Petschauer – projektová manažerka gwSaar Dipl. Ing. Karl Kleinbeberg – Vorsitzender der IKS Geschäftsführung Dipl. Ing. Doris Gaa – Geschäftsführerin, Wirtschaftsfördergesellschaft Saarpfalz mbH Dr. Horst Rupprecht – STADCO Saarlouis Ltd. & Co. KG Dipl.-Soziolog Peter Backes – projektový manažer Weltkulturerbe Völklinger Hütte


175

Rejstřík tvrdé lokalizační faktory . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6, 7, 14 metafaktory . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 veřejná zeleň . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 ubikvitizace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6, 15, 16 inovační proces . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 16, 76 urbanizační efekty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17, 109 lokalizační efekty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17 aglomerační efekty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17 face to face . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17 Marshall-Arrow-Romer (MAR) externality . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18 Jacobs externality . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18 tacit knowledge . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 19 Sítě (networks) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23 Síla slabých vazeb . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23, 147 Teorie strukturální mezery . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23 Ekonomické a neekonomické jednání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24 Lokální šum (buzz) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 26 Koncentrace a kritická masa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 31 Tvůrčí pole . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 32, 33 Inovativní prostory . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 33 „Super Creative Core“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 34 Kvalita místa („The Quality of Place“) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 36 Big Ticket události . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 37 sociokulturního prostředí (people climate) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 41, 42 sticky place . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 43, 45 oblasti průmyslového úpadku (areas of industrial decline) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 47 Makroekonomická teorie dlouhých vln . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 50 Teorie produkčních cyklů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 51 Regulační teorie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 52, 53 Regionální vývojové cykly . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 53 lock-in . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20, 27, 47, 48, 53-56, 68, 71, 73, 76, 89, 110 Path depedency . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 56 Adaptivní restrukturalizace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 56 Hluboká restrukturalizace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 56

176


Bouřlivá restrukturalizace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 56 Klidná restrukturalizace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 56 ekonomická evoluční geografie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 61 Rýnský kapitalismus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 70 Rozvojový program Ruhr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 70 Program Severního Porýní-Vestfálska . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 71 Akční program Porúří . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 71 Program budoucnosti montánního regionu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 72 Krajinný park Emscher . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 77, 79 Ruhrgebiet Tourismus GmbH . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 83 Innenhafen Duisburg Entwicklungsgesellschaft Gmbh . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 175 Der Pott Kocht . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 88 Saarbergwerke AG . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 93 Saarstahl AG . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 95, 102, 174 IT-Park Saarland . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 96, 97 Weltkulturerbe Völklinger Hütte . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 98, 174, 175 Garten Reden . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 99, 100, 103 Důl Göttelborn . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 100 Colours of Ostrava . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 140 Černá louka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 144, 145, 163 Dolní oblast Vítkovic . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 145 Černý pavouk . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 139, 140, 142, 174


177

Seznam tabulek a obrázků Tabulky Tabulka 1: Přehled tvrdých a měkkých lokalizačních faktorů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8 Tabulka 2: Cena nemovitostí v závislosti na vzdálenosti od zelených ploch . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12 Tabulka 3: Volnočasové potřeby na zelené a volné plochy v rámci koncepce kompakt-urban-grün . . 13 Tabulka 4: Funkce a výhody face-to-face komunikace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 26 Tabulka 5: Srovnání inovativního a kreativního prostředí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 29 Tabulka 6: Vztah znalostní základny ve vazbě (a) k migraci talentů (b) k nástrojům rozvoje (c) k efektivitě podpory „sociokulturního prostředí“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 42 Tabulka 7: Hodnocení disponibility růstových faktorů v kontextu konceptu „kreativní třídy“ ve vybraných univerzitních městech v Německu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 46 Tabulka 8: Vývoj zaměstnanosti v oblasti Porúří ve vybraných ekonomických sektorech . . . . . . . . . . 68 Tabulka 9: Shrnutí fází vývoje Porúří . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 69 Tabulka 10: Ekonomická struktura Sárska podle okresů k roku 2008 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 92 Tabulka 11: Subtrhy kreativních odbětví na území Německa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 114 Tabulka 12: Dopady krize v jednotlivých odvětvích ekonomiky v Německu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 115 Tabulka 13: Nominální zastoupení firem kreativních odvětví v rámci Moravskoslezského kraje . . . . . 118 Tabulka 14: Kreativní dovětví v Moravskoslezském kraji a Ostravě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 120 Tabulka 15: Základní srovníní lokalit Stodolní ulice, Černá louka a Dolní oblast Vítkovic . . . . . . . . . . 145

Obrázky Obrázek 1: Struktura závislosti mezi diverzitou, talentem a technologií . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 36 Obrázek 2: Veřejný prostor v San Francisku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 37 Obrázek 3: Dimenze urbánní kvality v kontextu kvality místa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38 Obrázek 4: Staré průmyslové regiony ve státech západní Evropy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 49 Obrázek 5: Kraje a svobodná krajská města Regionalverband Ruhr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 63 Obrázek 6: Vývoj těžby černého uhlí v Porúří mezi roky 1955 a 2005 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 66 Obrázek 7: Míra nezaměstnanosti v Essenu, Porúří, Severním Porýní-Vestfálsku a západním Německu v letech 1966–1998 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 66 Obrázek 8: Vývoj produkce ocele v Porúří mezi roky 1955 a 2005 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 67 Obrázek 9: Prostorové vymezení IBA Emscher Parku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 75 Obrázek 10: Organizační schéma agentury IBA a jejích vazeb . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 78 Obrázek 11: Areál dolu Zechce Zollverein . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 80 Obrázek 12: Grafické znázornění organizační struktury Ruhrgebiet Tourismus GmbH & Co . . . . . . . . 83 Obrázek 13: Grafické znázornění Stezky průmyslové kultury . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 84 Obrázek 14: Revitalizace IBA Emscher Park . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 86 Obrázek 15: Revitalizace přístavu v Duisburgu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 87 Obrázek 16: Tetraeder v Bottropu na haldě jako jeden ze symbolů průmyslové krajiny . . . . . . . . . . . . . 89

178


Obrázek 17: Nástin polohy Sárska v rámci Německé spolkové republiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 91 Obrázek 18: Vizualizace situačního plánu IT-Park Saarland . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 97 Obrázek 19: Areál vysokých pecí Völklingen . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 99 Obrázek 20: Využití vody jako významného prvku urban designu v Garten Reden . . . . . . . . . . . . . . . 100 Obrázek 21: Ukázka průmyslového lesa v areálu dolu Göttelborn . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 101 Obrázek 22: Areál dolu Göttelborn . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 102 Obrázek 23: Distrubuce společností kreativního průmyslu v Moravskoslezském kraji . . . . . . . . . . . 119 Obrázek 24: Dynamika vzniku a zániku firem kreativního průmyslu v MSK . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 121 Obrázek 25: Velikostní struktura firem kreativních odvětví v MSK podle sektorů . . . . . . . . . . . . . . . . 122 Obrázek 26: Vnitřní struktura kategorií organizací podle počtu zaměstnanců firem kreativních odvětví v MSK podle sektorů (bližší informace k sektorům viz Tab. č. 1) . . . . . . . . . . . . 123 Obrázek 27: Délka působení firem kreativních odvětví v MSK podle sektorů . . . . . . . . . . . . . . . . . . 124 Obrázek 28: Srovnání vývoje počtu obyvatel města Ostravy a částí Moravská Ostrava a Přívoz . . . . 134 Obrázek 29: Nástin polohy města Ostrava, lokalizace vnitřního centra a lokalit Stodolní ulice, Černé louky a dolní oblasti Vítkovice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 137 Obrázek 30: Komparace vývojových etap lokalizace podnikatelských aktivit v lokalitě Stodolní ulice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 144


179

VĚDECKÁ RADA NAKLADATELSTVÍ ACCENDO – Centrum pro vědu a výzkum, o. p. s. PPŘEDSEDA VĚDECKÉ RADY Doc. Ing. Lubor Hruška, Ph.D. Ředitel společnosti ACCENDO – Centrum pro vědu a výzkum, o. p. s. ABECEDNÍ SEZNAM ČLENŮ VĚDECKÉ RADY Ing. Jan Česelský, Ph.D. VŠB-TU Ostrava, Stavební fakulta, Katedra městského inženýrství. Doc. PhDr. Darja Jarošová, Ph.D. Ostravská univerzita v Ostravě, Lékařská fakulta, Ústav ošetřovatelství a porodní asistence. Prof. PhDr. Jan Keller, CSc. Ostravská univerzita v Ostravě, Fakulta sociálních studií, Katedra sociálních věd. Prof. Ing. Jiří Kern, CSc. VŠB-TU Ostrava, Ekonomická fakulta, Katedra regionální a environmentální ekonomiky. Prof. Ing. Vítězslav Kuta, CSc. VŠB-TU Ostrava, Stavební fakulta, Katedra městského inženýrství. Doc. Mgr. Jan Spisar, Ph.D. Ostravská univerzita v Ostravě, Pedagogická fakulta, Katedra hudební výchovy. Doc. Ing. Pavel Tuleja, Ph.D. Slezská univerzita v Opavě, Obchodně podnikatelská fakulta v Karviné, Katedra ekonomie. Ing. Petr Tušil, Ph.D. Výzkumný ústav vodohospodářství T. G. Masaryka, v.v.i. Prof. Ing. Vítězslav Zamarský, CSc. Prorektor pro vědu a obsah výuky, Vedoucí centra excelence podnikání, Vedoucí katedry Kvality a environmentu PhDr. Ladislava Zapletalová Sociolog PROCES – Centrum pro rozvoj obcí a regionů, s.r.o. Společnost ACCENDO je vědecko - výzkumná organizace schválená poradním orgánem vlády – Radou pro výzkum, vývoj a inovace v ČR - za účelem podpory vědeckého výzkumu v regionálních vědách. Svou činností vytváří tyto pilíře: I. Vědecko - výzkumný institut, II. Vzdělávací institut, III. Nakladatelství s vědeckou radou. Nakladatelství má za úkol vydáváním odborné literatury naplňovat cíle společnosti. ACCENDO – Centrum pro vědu a výzkum, o.p.s. zřizuje Vědeckou radu nakladatelství ACCENDO jako poradní orgán nakladatele. Tím je zajišťována odbornost a kvalita vědeckých a výzkumných titulů, které vydává v rámci svých recenzovaných monografií.

180


Profilace měkkých faktorů regionálního rozvoje Mgr. Ondřej Slach; Doc. RNDr. Petr Rumpel, Ph.D.; RNDr. Jaroslav Koutský, Ph.D. Vydalo:

ACCENDO – Centrum pro vědu a výzkum, o.p.s.

1. vydání 2013

Tisk:

REPRONIS s.r.o.

Náklad:

200 ks

Počet stran: 181


181

9

Ondřej Slach, Petr Rumpel, Jaroslav Koutský


Tato odborná monografie v přehledné formě shrnuje výsledky výzkumu měkkých faktorů regionálního rozvoje realizovaných v rámci projektu pod názvem „Role měkkých lokalizačních faktorů v eliminaci disparit strukturálně postižených regionů Ostravska a Ústecka“, financovaného Ministerstvem pro místní rozvoj. Z hlediska obsahu částečně navazuje na monografii „Měkké faktory regionálního rozvoje“ od stejného autorského kolektivu. Na rozdíl od uvedené monografie, však prohlubuje praktickou dimenzi profilace (utváření) měkkých faktorů regionálního rozvoje prostřednictvím několika případových studií, které jsou věnovány zejména roli a významu kultury a kreativních odvětví v regionálním a městské rozvoji.


Profilace měkkých faktorů regionálního rozvoje. Ondřej Slach, Petr Rumpel, Jaroslav Koutský

Recommend Documents