Žlutá se řekne Siko 28.4.2014
Prodejce vybavení koupelen a kuchyní začínal jako rodinný obchod na vesnici. Dnes je to řetězec s obratem 2,5 miliardy korun Jaroslava Valová, generální ředitelka skupiny Siko, v řadách finalistů soutěže EY Podnikatel roku vyniká v mnoha ohledech. Třeba tím, že podnikat začala až ve čtyřiačtyřiceti a v oboru, který se naučila až s praxí. Její byznys od začátku stojí na klasickém rčení „náš zákazník, náš pán“. „Myslím, že dnes už se o to snaží každý, jinak se v tvrdé konkurenci uspět nedá,“ říká Valová. „Když jsme ale začínali my, bylo to chvilku po změně režimu a lidé byli zvyklí na opačný přístup,“ dodává. Pozor na kapitalisty Byznys Sika startoval v březnu roku 1991 za pomoci vybraných vkladních knížek rodiny, na nichž zůstalo jen tolik, aby se nemusely zrušit. Bylo to v době, kdy se na povel ministra financí Václava Klause už tři měsíce utahovaly opasky a zvyšovaly ceny. „Lidé se zdražování báli, takže si prakticky všechno nakoupili ještě před koncem devadesátého roku. No a my se rozhodli pustit do podnikání. Museli jsme se dost otáčet,“ usmívá se ředitelka. Název firmy vznikl jako zkratka budoucího sortimentu – stavební izolace, keramika, obklady. A i když izolace se na pulty obchodu nikdy nedostaly, důležité bylo, že název zněl neutrálně. Lidé toužili po kvalitě ze Západu a na první pohled české obchody nebyly příliš atraktivní. Aby si rodina nevysloužila pověst „zlých kapitalistů“, snažila se co nejdéle fungovat na vlastní pěst. Úspěch nabral nečekanou rychlost, byznys začal být nad síly pětičlenného týmu a prvního zaměstnance přijal už po tři čtvrtě roce. Podobně rychle se rozrůstaly i pobočky.
První se objevila v Kralicích na Moravě díky tomu, že synovec Valové po maturitě nemohl sehnat práci. Z Čimelic mu poslali náklaďák, aby zkusil prodávat, a on uspěl. Postupně dostali příležitost další partneři. „Vypadá to jako franšíza, ale o řetězcích jsme se dozvěděli až od syna z Ameriky, kam na 2,5 roku odjel s krosnou na zkušenou a dělal, co se dalo. Psal domů, jak už vidí prodejny Siko po celé republice,“ vzpomíná Valová. Zprvu podobným snům věřit nemuseli, ale síť se rozrůstala, přibylo smluvní zajištění podob řetězce, přidaly se prodejny Sika vzniklé vlastními silami firmy. Ty nakonec převážily a nové partnerské prodejny jsou už i vizuálně odlišeny. Rozšiřováním poboček firma bojovala také s krizí, v roce 2010 přidala ještě Slovensko. Další země prozatím jen pečlivě sleduje. Dnes byznys Sika tvoří nemovitostní fondy, 47 prodejen v Česku a na Slovensku, pracuje v něm přes 600 lidí a vykazuje tržby blížící se 2,5 miliardy korun. Sortiment Sika začal u obkládaček, další zboží se přidávalo na přání zákazníků. Když chtěli dlažbu, při příštím výjezdu pro zboží ji Valovi přibrali, stejně jako vany, baterie a keramiku. Nic ale nebylo tak růžové. Doslova. „Nakupovali jsme přes podnikové prodejny, fabriky nás nechtěly. Také začala být hodně populární bílá sanitární keramika, k níž se ale dostali jen odběratelé, co měli vazby už z komunismu. My toho dostávali jen minimum, ale mohli jsme mít bezpočet barevných věcí, o které zájem upadal,“ přibližuje rozjezd šéfka Sika. Prekérní situaci tehdy v obchůdku u silnice v Čimelicích vyřešili ukázkou toho, jak mohou barevné kombinace fungovat. Aranžovali zboží před obchodem, což ještě nebylo zvykem. Lidé z hlavního tahu mezi Prahou a Budějovicemi tam zastavovali stále častěji. Do roka se Siko stalo největším prodejcem barevné keramiky.
Zařídíme, vymyslíme V obchodě se snažili udělat, co se dalo. Už nevyráběné dlaždice do rekonstrukcí sami hledali ve skladech továren. Ty se Sikem začaly napřímo spolupracovat, až když už díky rostoucím tržbám podniku nemohly jinak. Základní hodnotou rodinné firmy se stala maximální ochota veškerého personálu a ta je dnes vyžadována od všech zaměstnanců. „Pro úspěch v obchodu je třeba mít oči a uši otevřené. Když lidi posloucháte, pochopíte, co máte udělat. A pak se pořád učit a třeba i kopírovat. Okouknete různé styly a do vlastního konceptu zapojíte, co vám vyhovuje,“ vypočítává generální ředitelka sítě, pro kterou jsou dnes největší konkurencí řetězce s potřebami pro kutily. Udělej si sám Siko uspělo i díky tomu, že si Češi i Slováci bydlení rádi upravují sami. Na Západě by jeho koncept měl problém. Když do našich končin dorazily takzvané DIY řetězce, kutilové začali mířit tam. Sítě OBI, Hobby Marketu či Baumaxu vydělávají i na tom, že si tam třeba baterii koupí člověk, který šel původně pro hřebíky. „S tím se těžko bojuje, na to my nemáme prostor. I když třeba kuchyně jsme k Siku přidali, protože lidé často stavějí nebo renovují kuchyň zároveň s koupelnou. My jdeme cestou větší specializace,“ kontruje Valová. I proto mají její obchody motto „prodejny plné inspirace“. Zákazník si projde vzorové koupelny i kuchyně, prohlédne si katalogy, vzorkovny materiálů. Služby firma rozšířila i o zprostředkování samotné stavby na klíč pomocí dodavatelů, za které ručí. Trochu překvapivě v době ekonomické krize začalo Siko spolupracovat i s developery. Do obchodních kanálů přibyl také e-shop, který vyrovnává sílící trend zákazníků prohlížejících si zboží v obchodě a nakupujících přes internet. Kvůli inspiraci začalo i samo Siko využívat architekty – nejnovější pobočku na Zličíně designovalo studio Evy Jiřičné. „Zapojili jsme se do projektu architekta Karla Smejkala Czech Deco Team. Ten propojuje architekty, prodejce i dodavatele, kteří pak spolupracují na zakázce, již si lidé mohou zadat na webu. Cílem je dát dohromady to nejkvalitnější,“ přidává Valová. Kvalitu si Siko hlídá i u svých dodavatelů z mnoha zemí. Reklamace zboží z Číny prý nevybočují z normálu, jen je třeba si tamní výrobce kontrolovat. Pro Siko to dělá
několik čínských agentek. Ženy se prý ukázaly spolehlivější. Po celou svou dosavadní existenci Siko poměrně rychle expandovalo. Díky tomu zažehnalo i krizi, do které navíc firma vstupovala se splacenými úvěry a rostoucím vlastním kapitálem – vyplatilo se, že zisk se investoval zpět do byznysu. Expanze pomohla růstu tržeb, i když ziskovost poklesla. Pořád se ale drží poměrně vysoko, loni byl hospodářský výsledek před zdaněním 168 milionů korun. Generace s g enerací S trochou ironie se dá říci, že sama Jaroslava Valová není zrovna nejperspektivnějším zákazníkem vlastní firmy. Svou černobílou koupelnu má už sedmnáct let. „Je praktická a slouží dobře, proč to měnit? Já si na luxus nepotrpím,“ přiznává Valová s tím, že v nabídce jejích obchodů samozřejmě luxusní věci nechybějí; firma má mít co nejširší záběr. Široký záběr má společnost i z hlediska zapojení rodiny. To platilo u Sika vždy, opatrnost a zkušenosti starší generace jsou dodnes provázány s progresivností mladších členů rodiny. Vícegenerační složení týmů je podle Valové ideální, díky němu navíc ví, co může čekat, až předá řízení firmy dětem. Ani dnes už neřeší každou drobnost (pro rozhovor s týdeníkem Euro se uvolnila z porady šéfů poboček). „Dřív jsem se od práce odešla večer dívat na zprávy a pak se k práci vrátila třeba do devíti. Dnes už se občas po zprávách k práci nevrátím,“ dodává. Na pracovní zápřah je zvyklá, manželství Valové ho ale nepřežilo, rozvod přišel po čtyřech letech společného byznysu. Ve výsledku to však prý bylo pro firmu dobré – ve vedení zůstala jedna silná osobnost a podnik nabral jasný směr, který se drží dodnes a zachovají ho i děti. Horší už je to s praktickým předáním firmy v rodině, když legislativa pořád ještě není doladěná a ani poradenské společnosti v tuzemsku zatím s transfery nenasbíraly tolik zkušeností. Siko to řeší víc než tři roky.
„Uvažujeme o nadaci, svěřenských fondech, holdingové struktuře v Česku i zahraničí. Samy poradenské firmy nabízejí země jako Kypr, Maltu nebo Nizozemsko, kde jsou příznivější daně, ale hlavně mají stabilní zákony. Pravidla platí dlouhodobě, kdežto tady v listopadu nevíme, co bude v lednu,“ povzdychne si Valová. Teď už jí ale mohou dělat radost vnoučata, která též vyrůstají se Sikem. Tak ostatně říkají i žluté barvě, kterou poznají jako první. Zajímavé je, že ta se do firemní image dostala, až když ve firmě zjistili, že podkladová bílá na poutačích nevynikne. Nikdo z rodiny nedostane nic zadarmo – žluté Siko zlatou mládež neprodukuje. Vnučka Valové například dostala počítač, až když se naučila psát všemi deseti prsty. Všechno si i v rodině musejí zasloužit, peníze si vydělají na brigádách v Siku. I obědy si odečítají stejně jako ostatní zaměstnanci. „Je potřeba poznat hodnotu peněz. Neplatí to jen pro rodinnou firmu, to by se měl pro život naučit každý,“ říká rozhodně Valová. Siko se už víc než tři roky potýká s praktickým předáním firmy v rodině, když legislativa pořád ještě není doladěná a ani poradenské společnosti v tuzemsku zatím s transfery nenasbíraly tolik zkušeností.
