I
Zář, která tě obklopuje jak kovový štít, je bez poskvrnky. K čemu je však dobrý štít, když se rána skrývá uvnitř?… Ó Pane, nech& jeho srdce raději pukne a začne se hojit, než tohle věčné a strašlivé vzdouvání! – ANATIJIN SVITEK 4,42–47
P
robouzím se vždycky před úsvitem, nejméně o dvě hodiny dřív než kdokoli z mých tří spolubydlících. Posadím se a protáhnu, odkopnu přikrývky. Podlaha z leštěného vápence mě studí do chodidel a ten chlad se mi příjemně rozlézá vzhůru po zádech. Světlo pronikající oknem dovnitř je měkké a lákavé, jako by se dům vznášel v levandulovém oblaku. Obléknu si šortky, tílko a vlasy si stáhnu bílým šátkem. Na obličej, paže a nohy si natřu vrstvičku ochranného krému. Vzduch je studený jako bílé víno. Viděla jsem simulátory slunečního světla, jimiž si lidé trpící sezonní depresí mohou za dlouhých, temných zim, kdy jejich smutek vrcholí, nahradit zářivé dny a cítit se vyléčení. To já bych se uchýlila spíš do místnosti s lampou vydávající jemný měsíční přísvit, s vrčícím kovovým ventilátorem a oroseným zvlhčovačem. Natáhnu si ponožky a tenisky. Ubírám se chodbou; podrážky mých bot pleskají o podlahu. Dveře k apartmá našeho vedoucího Norrise jsou pootevřené. Vždycky si je tak nechává, když jde spát, jako by tím chtěl 13
někoho přilákat dovnitř. Cestou kolem si všimnu, že má přes opěradlo židle u psacího stolu přehozené džíny a opasek. Na zavřených dveřích pokoje Mickeyho a Orny visí jejich svatební fotografie. Mickey má na sobě světle hnědý oblek a nakřivo připevněného motýlka, které vypadají, jako by se svým majitelem právě dorazily do Izraele lodí z Ruska, což není příliš vzdáleno od pravdy. Ohýbá svou smyslnou izraelskou nevěstu Ornu, jejíž hlava tvoří divokou změ> kudrn černých jak havraní křídlo, mírně dozadu a tváří jí spočívá těsně nad výstřihem. Mickey vždycky tvrdí, že se do ní zamiloval, jelikož má „ta nejzralejší prsa pod Úrodným půlměsícem… a tomu odpovídající srdce“. Na klice jim visí dřevěná cedulka s hebrejským nápisem birkat habajit, „požehnání domova“. Jak se potichu plížím obývacím pokojem, svým způsobem připomínám domácí strašidlo. Norrisovo kožené sklápěcí křeslo, které působí v místnosti zařízené spíš kancelářským nábytkem dost nepatřičně, je nastavené do pohodlné polohy, přes jedno opěradlo leží tenká deka a dole pod ním se povalují noviny. Umím si živě představit, jak tady Norris sedí, což v noci dost často dělává, popíjí čaj a sleduje reprízu Pobřežní hlídky, vysílanou libanonskou televizí. V kuchyni si dám sklenici grapefruitového džusu. Připravím si sendvič – pitu s pečeným lilkem a krůtím masem – a z mrazáku vytáhnu polní lahev plnou ledu, obojí si zabalím společně s nářadím do batohu a zamířím ke dveřím. Je na nich připíchnutý vzkaz: „P., v osm přijde na večeři Jerrold March. Připrav si prezentaci o šachtových hrobkách. N.“ Cítím, jak se ve mně zvedá vztek, ne však při představě večeře s panem Marchem, jedním z našich nejštědřejších sponzorů. Při svých návratech do New Yorku jsem se s ním už mnohokrát setkala; vždycky se chová jako dokonalý džentlmen, počínaje špičkami kníru až po zručné zacházení se salátovou vidličkou, a po pár skleničkách vína se uchyluje k neškodnému flirtování. Je snadné splynout s jeho luxusním prostředím a zábavné přivést jej na oplátku do světa, který financuje, do mého špinavého světa nočníků a keramických rakví. Nezlo14
bím se ani kvůli tomu, že mi Norris takhle rozkazuje, přestože o té večeři vím. Mám již připravené náčrtky úředních pečetí, mís, sošek a předmětů ze slonoviny, jež chci Jerroldovi ukázat, mapy s označením míst, kde jsme našli ty tři tisíce dětských pohřebních džbánů. Norris mě zná: jsem vždycky připravená. Pracujeme tu spolu přes deset let. Jde o to, že mi ten vzkaz napsal na opačnou stranu titulního listu mé nejnovější knihy s očividným cílem naštvat mě. Při svém posledním záchvatu vzteku ho zmuchlal, a pak ho zřejmě znovu uhladil, aby ho mohl použít jako poznámkový papír. Asi mi chtěl dát najevo, jak nízké má o něm – či o mně – mínění. Nemá cenu strávit nejkrásnější část dne tím, že na něj budu zuřit. Tyhle hry se mnou Norris hraje už tolik měsíců, že jsem vůči nim prakticky otupěla. Vyjdu ven, tiše za sebou zavřu dveře a můj vztek se rozpustí ve vlhkém, čistém, tetelícím se vzduchu. Miluju časná jitra. Borovice vrhají na silnici dlouhé stíny a po obzoru jsou nepořádně rozházené mraky, zbarvené do odstínu tmavých hroznů a švestek, jako by Někdo ještě nestačil uklidit stolní prádlo po obrovském večírku. Od naleziště mě dělí něco přes tři kilometry. Každé ráno nechám svou starou bílou mazdu na příjezdové cestě k domu jako mládě běluhy uvízlé na mělčině a jdu do práce pěšky. Ve vzduchu je cítit rozmarýn, mátu a naftu. Při chůzi se snažím vpíjet do sebe okolní chlad, nebo> vím, že jej zanedlouho syčivě pohltí sluneční žár. Šaty i kůži mám poseté jiskřivými kapičkami. Slunce proměnilo drobné chloupky na mých pažích v ryzí zlato. Pozlacená je i má od přírody světlá ple>, která je mu vystavená. Hnědne, přestože se pečlivě a opakovaně mažu ochranným mlékem. S čistou hlavou rázuju po silnici a připadám si štíhlá a zdatná. Užívám si tu dlouhou procházku, již moje tělo absolvuje každé ráno před celodenním dřepěním v hlíně. Na obzoru se apaticky rozprostírají Judské hory a mezi borovicemi poletují ptáci. Na kamenitém svahu vytrhává jakási beduínka byliny. Je zahalená do dlouhého černého hábitu a prozpěvuje si v arabštině: 15
Pokud půjdeš po vydatném dešti polem ječmene a zjistíš, že tvůj dávno zavražděný milý z mrtvých vstal, aby tě mohl znovu potkat, neměj strach. Vidím muzeum na úpatí hory. Už dvanáct let pracuju v Megidu, v srdci Jizre’elského údolí na severu Izraele. Toto místo každoročně navštíví téměř čtyři miliony turistů. Je to pozoruhodné naleziště. Megido je hora, která se rozprostírá zhruba na šesti hektarech a je tvořená třiceti městy vybudovanými jedno na druhém v průběhu více než šesti tisíciletí, počínaje neolitickou kulturou před vznikem keramiky, od níž nás dělí devět tisíc let. Zápasy mého vlastního srdce by měly být v tomto údolí smrti zatlačeny do pozadí. Za obrovského krveprolévání tu bojovalo přinejmenším čtyřiatřicet národů. Právě tady svedl faraon Thutmose III. první známou zaznamenanou bitvu na světě. Autor Knihy Zjevení předpověděl, že se zde bude na konci časů konat poslední klání mezi dobrem a zlem. Slovo armagedon je ve skutečnosti zkomoleninou hebrejského Har Megido, hora Megido. Moderní Izrael moc dobře ví, co je to konflikt, a člověk nemusí pátrat příliš hluboko v paměti. Mávalo se tu snad všemi zbraněmi, jež kdy byly vyrobeny, a jejich nejnovější generace – zbraně biologické a jaderné – visí nad tímto mladým národem jako Damoklův meč. Aby si před nimi obranný systém udržel potřebný náskok, usilovně se snaží posunout od technologie tunelů a zdí k něčemu účinnějšímu. Moje zdejší kariéra se odbývá v podzemí ve společnosti našich dávných předků a za současnými novinovými titulky se příliš nehoním. Zajímají mě spíš osobní zvyklosti než politické a náboženské střety kteréhokoli století a studuji hlavně pohřební praktiky střední doby bronzové. V minulosti tady žilo, vzkvétalo a pak krvácelo bezpočtu lidí, až z nich zbyly jen kosti. Dnes sem přijíždějí miliony návštěvníků včetně historicky významných osobností; když do Izraele poprvé zavítal papež, bylo to právě sem, do Megi16
da. Každý pracovní den tady kopou dvě stovky odborníků. Všechny je řídí Norris a já dohlížím na dvacet archeologů a dobrovolníků, soustředících se na svatyně vrstvy XV a pečlivě propracované šachtové hrobky. Nicméně poránu – dnes stejně jako jindy – tady není nikdo jiný než já. Generace pode mnou jsou potichu a zatím sem nepřikodrcaly autobusy s turisty. V panujícím polosvětle zeje naleziště prázdnotou. Projdu parkovištěm u muzea a začnu stoupat na vyvýšeninu. Země – naprosto nehybná a němá – střeží své hluboko ukryté poklady: sazeničky, hřbitovy, tajné zahrady. Když vnořím své mozolnaté ruce do chladné předjitřní půdy, vnímám kůží veškerou její palčivou plodnost. Před svítáním mám vždycky pocit, jako by se mi hlína vzdávala, připadá mi, že stačí dotknout se jí správným způsobem a vše, co v ní spí, znovu procitne, vyrazí z jejích temných komor ven a Ezechielovo údolí suchých kostí vypije vlhkost z oblohy. Kráčím pozůstatky Šalomounových stájí, řadami chladných, temných oblouků. Představuju si, jak se v tom starodávném prostoru dunivě rozléhá ozvěna koňského řehtání a ržání. Mezi kameny rostou řídké trsy trnité trávy a ostré listoví. Když vyjdu z bludiště stájí, na obzoru je již vidět koruna vycházejícího slunce. Pokleknu u svého nejnovějšího projektu, třítisícího sedmdesátého druhého dětského pohřebního džbánu, který jsme odkryli. Odložím si batoh a rozbalím pytlík s nářadím: malou motyčku, zubní kartáček, štětce různých velikostí a jemné zubařské nástroje. Džbán má tvar dělohy a mrtvolka uvnitř je schoulená směrem k jeho hrdlu. Jaké to pro ně musí být zklamání, že je nevysvobodí nějaký spasitel, aby je probudil k věčnému životu, ale já, jež se o nich pouze zmíním ve svých polních poznámkách. Začnu zlehka oprašovat okraj džbánu a přitom si přemýšlím. Nechce se mi věřit, že mi je třicet devět let. Při pohledu na oblý tvar džbánu si bezděčně sáhnu na břicho. Dřív jsem uvažovala, jak bych se asi cítila, kdybych byla zakulacená a plná, a ne takhle plochá, prázdná. Kdybych v sobě nosila nový život. TeQ už o tom moc nepřemítám. Nikdy jsem si nedala 17
udělat testy, zda v sobě mám gen Lou Gehrigovy choroby stejně jako můj otec, jako můj dědeček. Chvěju se při pomyšlení, že bych odkázala svůj strach dalšímu člověku – ne-li přímo svému dítěti, pak svému vnukovi či vnučce –, Damoklův meč visící nade všemi ze mne vzešlými generacemi. A zároveň… Povzdechnu si. Obloha, která byla tak příjemně prověšená, jako by se rohožka před nebeským královstvím nacházela přímo na dosah, je opět připevněná ohnivým připínáčkem na správné místo. Lopotím se s džbánem a jeho rozdroleným obsahem. „Podle mého odhadu by ti dneska byly tak tři tisíce let,“ prohlásím. Někteří badatelé napsali, že se jedná o ostatky dětských obětí jakéhosi pradávného kultu. Mlčky pokrčím rameny. Je to možné. Dětská úmrtnost dosahovala astronomické výše. A na mnoha místech tomu tak je dodnes. „Já nevím,“ řeknu nahlas, přestože tu nikdo není. „A> je to jak chce, třítisících narozenin by ses nejspíš stejně nedočkalo.“ Slunce stoupá stále výš a já začínám vnímat bzučení hmyzu, jenž se rovněž pouští do práce. Pomalu se sjíždějí kopáči. Zanedlouho se tu shromáždí členové mého týmu a já jim povím, co mají dělat. Vytáhnu si zápisník, nakloním se blíž k džbánu a pustím se do náčrtků detailů. „Ranní ptáče dál dokope, co?“ Narovnám se. Nade mnou stojí Norris; slunce má schované za zády. Lehce přivřu oči. Usmívá se, a tak jeho úsměv opětuju. „Přečetla sis můj vzkaz?“ zeptá se a nakloní hlavu na stranu. Vzpomenu si na zmačkanou stránku z mé knihy, připíchnutou ke dveřím, a zuřivý plamen, který to ve mně roznítilo. Dřív jsem se Norrisovým výsměchem trápívala celé dny. Na okamžik se zamyslím, zda skutečnost, že si na něj začínám zvykat, že se z toho dokážu tak rychle vzpamatovat, nepředstavuje zlé znamení. Znamení, že jsem přijala špatné zacházení jako normu. Takhle to vždycky nebylo. Norris, můj profesor levantské archeologie na Kolumbijské univerzitě, byl velkým zastáncem mé první knihy, Podstata 18
vody, podstata vzduchu: Voda a teologie ve starověkém Izraeli. Mé druhé dílo, V dýmu, vycházelo z mé disertační práce, studie kultovní teologie a souvislosti mezi oltáři objevenými v Izraeli, především v Megidu, a oltáři nalezenými na nejrůznějších místech Blízkého východu, přičemž jsem se snažila sledovat vypůjčené kultovní praktiky po celé dané oblasti. Nový rukopis, Na tomto oltáři, byl pokračováním knihy V dýmu. Tak usilovně jsem se věnovala výzkumu, že se mi mikrofilmy různých oltářů otiskly do očí a začala jsem je vidět všude kolem sebe. Oltář byl ve tvaru mého psacího stolu. Oltář se skrýval v dětském kočárku. V lavičce v parku. Vytvořila jsem novou filozofii, již jsem se pokusila objasnit v úvodu ke své knize a jež se zabývala myšlenkou, že až v prostoru nezbudou žádné oltáře, vždy budou existovat oltáře v čase. Že jsou okamžiky – vzácné a posvátné –, kdy dojde ke zničení něčeho nepostižitelného, nicméně strašlivého, a my se zrodíme do nového světla. Takový okamžik bychom mohli nazvat odpuštěním nebo milostí, či dokonce láskou. Překypovala jsem sebedůvěrou. Nadšeně jsem čekala, až kniha vyjde. Napsala jsem ji ve stavu jakéhosi vytržení. Při zpětném pohledu bych řekla, že to nejspíš byla jenom taková mizerná čmáranice. Pro mě však měla velký význam. Nemohla jsem se dočkat, až uslyším, co si myslí o mém multidisciplinárním přístupu mí kolegové. Jak se ukázalo, nikdo ho nijak zvláš> neocenil. Pokud se vůbec někdo obtěžoval přečíst si zmíněný úvod, tak mu nerozuměl, nebo se mu nelíbil. Jeden kritik napsal: „Člověku nezbývá než uvažovat, jaké kadidlo asi dýmalo na oltáři samotné Brookstoneové, když psala předmluvu ke své knize.“ Nejhorší kritiky jsem se však dočkala od člověka, na jehož bezvýhradné podpoře jsem v průběhu let začala být závislá. Byla jsem si tak jistá, že se má nová filozofie „oltářství“ bude Norrisovi zamlouvat, že jsem mu odmítla vyhovět, když si chtěl přečíst první verzi rukopisu, a nechala jsem ho čekat, až kniha skutečně vyjde. V den, kdy na našem prahu přistála krabice plná knížek, jsem přišla domů a našla tam Norrise, který 19
ke mně vztáhl ruku s jedním výtiskem. Na šupinatém krku mu nabíhaly žíly. Spustil na mě: „O čem to sakra mluvíš? Co si myslíš, že jsi – nějaká teoložka z New Age? Hodláš se snad začít potulovat s ostatními blázny po Jeruzalémě? Tohle je podle tebe vědecký přístup? Tohle má být výsledek dvanácti let v Megidu?“ Norris na mne dosud nikdy nezvýšil hlas a jen jedinkrát jsem ho slyšela křičet do telefonu za výjimečně zavřenými dveřmi jeho pokoje – když mluvil se svou bývalou ženou. Výsměšným tónem pokračoval: „Co to má vůbec znamenat? ‚Když se setkáte s oltářem v čase, vklouznete do stavu poklidné vážnosti, již dělí jen dvě písmenka od věčnosti,‘“ přečetl z úvodu. Zmatená jeho vztekem jsem se mu to pokusila vysvětlit: „Vážnost a věčnost znějí stejně, rozdíl je pouze v těch dvou písmenech po vé.“ „Cože? To si teQ budeme hrát se slovíčky, nebo co? Čekáš snad, že na to lidi přijdou? Myslíš si, že jim na tom bude záležet?“ Norris se soptěním zmačkal přebal mé knihy. Toho odpoledne mi připadalo, jako by mi podruhé zemřel otec. Věděla jsem, že Norrisova zlost má jen málo společného s mou knihou a týká se spíše toho, k čemu mezi námi došlo před pár týdny při práci ve výkopu – onoho neš>astného polibku–, který bych nejraději pohřbila hluboko v sobě a zapomněla na něj. Mezitím uběhlo již šest měsíců a já kolem něj od té doby chodím po špičkách. Vzhlédnu k němu. Když jsem ho poznala, táhlo mu na padesát, a dnes, o více než dvanáct let později, nevypadá o moc starší. Je vysoký a přitažlivě zdravý; paže a nohy má šlachovité a snědé, tmavé vlasy prokvetlé stříbrem, kůži ošlehanou větrem. Působí dojmem muže, který prožil řadu dobrodružství. Původně jsem ho vnímala jako nějakého zlatého emisara plného moudrosti, jenž povstal z posvátných trosek Svaté země. Jeho první přednáška mě oslnila. Teprve později jsem přišla na to, že ty stříbrné pramínky ve vlasech a bronzová 20
ple> nejsou ani tak známkami hrdinství; spíš jde o následky škodlivého působení slunce, že má tvář vysušenou, koutky hnědých očí rozkvetlé do vějířků osmahlých vrásek. Byl to atraktivní, výřečný muž, dobrý šéf – a k lidem, které měl nejraději, se choval jako despota. „Večeře v osm,“ řeknu. „Ten vzkaz jsem našla. Mimochodem – všimla jsem si, že máme v mrazáku kuře. Jerrold si vždycky objednává steak.“ „Znám Jerrolda mnohem déle než ty,“ namítne Norris a krátce se zasměje, jako bych byla děcko. Hlavu mám skloněnou nad náčrtníkem, ale i tak dosud vidím kousek od sebe Norrisovy boty. Je mi jasné, že ještě nehodlá odejít, a tak odložím blok a natáhnu si nohy. Musíme to nějak překonat. Nenuceně se ho zeptám: „Budeme mít připravené fotografie té mozaiky?“ Norris si dřepne, až mu při tom zapraská v kolenou. „Dneska by měly být hotové. Nejstarší známý kostel na světě! To je přece ohromné!“ Má plné právo být pyšný. Chystám se poslat digitální snímky té nedávno objevené mozaiky našemu rodinnému knězi, otci Chucku Orenovi, s nímž zůstávám v kontaktu. Určitě ho to uchvátí, až uvidí kruhový vzor uprostřed, znázorňující dvě ryby, které jsou vzájemným zrcadlovým odrazem; pradávný symbol Ježíše, jenž je přinejmenším o tisíc let starší než kříž. Mělo by to vzrušovat i mě, ale já už nějakou dobu toužím po čemsi hlubším, živějším. Archeoložkou jsem se stala, jelikož jsem se domnívala, že bych vytahováním měst a pozůstatků z prachu mohla přivést alespoň malou část z nich zpátky k životu. Vyvolávala jsem duchy uvězněné v kostech a korálcích lidí, kteří přebývali v této zemi před tisícovkami let. Věřila jsem, že můžu třít rukou lampy a osvobozovat sny, jež se k nim pojí. Prohrabávám hroby, abych našla důkaz, že civilizace, lidé a příběhy ve skutečnosti neumírají, nicméně zas a znova přicházím na to, že se mýlím. Možná bych měla od toho všeho trochu poodstoupit, jako když se člověk dívá na 21
mozaiku, abych byla schopná vidět, že ty roztříštěné kousky do sebe přece jen zapadají a společně vytvářejí cosi většího, významnějšího. „Víš, někteří lidé by byli ochotní obětovat svou pravou ruku, jen aby mohli dělat to, co ty,“ prohlásí Norris, který zřejmě cítí potřebu mě na to upozornit, „a ty mi přesto připadáš zklamaná. Cos myslela, že najdeš?“ zasměje se. „Fotoalbum?“ „Možná,“ řeknu a zamyšleně se ušklíbnu. „Nebo deník.“ Norris se od srdce zasměje a pak se posadí. Uchopí do ruky můj náčrtník a zadívá se na mé kresby. Zničehonic je z něj opět můj profesor, jehož jsem tolik obdivovala. „Existuje jeden ugaritský epos, v němž panenská bohyně Anat pomstí smrt svého manžela a bratra v jedné osobě tím, že se pustí do hledání jeho vraha, boha smrti Mota,“ vypráví Norris. Odvrátí pohled od náčrtníku k pohřebnímu džbánu a zase zpátky. „Když Mota najde, rozseká ho na maličké kousky, rozemele a rozsype po polích jako hnojivo.“ „No teda,“ hlesnu. Norris se na mě zadívá, načež se vrátí očima ke knize a povzbuzeně pokračuje: „Dalo by se tvrdit, že smrt může být něčím, co dlužíme zemi, abychom zajistili její plodnost. Jen si vzpomeň na oběti nabízené kvůli dobré úrodě obilí.“ „Nebo& prach jsi a v prach se obrátíš,“ řeknu tiše. Zčásti to je adresováno Norrisovi a zčásti tomu tři tisíce let starému dě>átku v nádobě. „Správně, ale to obrácení je záměrné, nebo ne? Život dítěte se promění v život pšenice, celých polí pšenice.“ Norris se na chvilku zamyslí. „Pohřeb je vlastně sázení…“ Pěkná myšlenka, ale já mu to nezbaštím. Přesto mě to zajímá. A taky cítím opatrnou zvědavost, zda se mi Norris nesnaží přiblížit. „Takže toho boha smrti doopravdy zabije a její manžel vstane z mrtvých?“ „Běda,“ povzdechne si Norris. „Jak se epos odvíjí dál, se smrtí smrti Anatin manžel a zároveň bratr znovu ožívá. Nicméně Mot taky. A tento koloběh pokračuje až do dnešního dne,“ praví a ukáže na pohřební džbán. 22
