PROBLÉMY KOMUNIKACE ORÁLNÍ ŔEČI U TĚŽCE SLUCHOVÉ POSTIŽENÝCH

Školy p r o m l á d e ž s p o r u c h a m i sluchu a řeči

PROBLÉMY KOMUNIKACE ORÁLNÍ ŔEČI U TĚŽCE SLUCHOVÉ POSTIŽENÝCH Karel

Neubauer

I. K o m u n i k a c e o r á l n í řečí v p o d m í n k á c h sluchové b a r i é r y Osvojení si hlasité a srozumitelné mluvené řeči se od doby počátků vyučování sluchové postižených osob stalo nejvyšším cílem jejich vzdčlání, ale také především měřítkem jejich možností zapojit se do svéta slyšících. Problém zvládnutí orální řeči nelze ovšem dodnes považovat za zcela vyřešený, především ne u osob neslyšících či přesněji těžce sluchově postižených. Po dlouhých létech uspokojení s výsledky stávajících orálních metod vzdělání neslyšících dětí, je posledních dvacet let dobou stále se stupňující kritiky současného stavu možností vzdčlání těchto osob. Tím dochází k zdůraznění skutečnosti, že řeč těžce sluchově postižených lidí je nedostatečně rozvinuta a zvládnuta. Nynější stav orálního projevu těžce sluchově postižených je z hlediska jejich možností uplatnit se mezi slyšícími posuzován velmi kriticky. "Odrazom negatívneho pôsobenia spomenutých komunikačných bariér v reálnej skutočnosti j e nesamostatná orálna forma rečového prejavu nepočujúcich, ktorá je obsahovo nedokonalá, verbálne chudobná, gramaticky nepresná ... Vätšina nepočujúcej mládeže sa ústnou formou reči vyjadruje mechanicky osvojovanými vetami a slovnými schématy bez hlbšieho a racionálneho uvedomenia si vnútorných, ale aj medzivetných sémantických vzťahov." (Czonka 1985, str. 364) Z hlediska komunikace má orální řeč u tčžce sluchově postižených dva hlavní okruhy činnosti: Přijímání orální informace - především odezírání. Předávání orální informace - vlastní řečový výkon. Sluchová vada tvoří prvotní bariéru v procesu přijímání informace z vnějšího okolí jedince. Odezírání, jako kompenzační mechanismus, není schopno plnit funkci prvotního příjmu informace stejně, jako ji plní vnímání řeči sluchem. Pozorováním pohybů úst se ještě žádné neslyšící dítě nenaučilo mluvit. Řeč se zde musí vyvodit umělými artikulačními metodami, spojenými s nácvikem odezírání, hmatovými vjemy i ve spojitosti s vizuálním kódováním mluvené řeči (daktylotika. písmo). Protože předpokladem úspěšného odezírání j e dostatečná zásoba pojmů v orální řeči, jde o proces zcela spjatý se schopností v orální řeči i myslet. Výstižně tuto spjatost všech problémů orální řeči těžce sluchově postižených uvádí Paur (1984): "Většina - prakticky všichni neslyšící absolventi škol, neumějí odezírat. Velice špatně se domluví, mají chudou pojmovou zásobu. T o je skutečnost, jak jsem ji poznal za více jak 25 letou

18

práci, především v oblasti společenského uplatnění neslyšících, z každodenního styku s nimi." (str. 4). Tato skutečnost j e znakem, že orální řeč těchto lidí neplní ani v jedné z výše uvedených dvou oblastí komunikace dostatečně svou socializační funkci. Na základě dostupných informací se pokusíme uvést příčiny tohoto stavu.

Hlavní p r o b l é m y při p ř i j í m á n í i n f o r m a c e orální řečí: a) Odezírání j e možné jen za ideálních fyzických situací - při správném natočení a osvětlení mluvidel hovořícího. Možnosti jeho využití v různých životních situacích jsou velmi omezené. b) Intonační prvky řeči lze vnímat jen částečně podle rytmu pohybu mluvidel, mimiky a gestikulace. Ovšem melodii, nejdůležitější složku intonace, nelze zrakem zaznamenat. c) Pohyby měkkého patra, hrtanu, bránice i většina pohybů jazyka nejsou viditelné, dobře viditelné jsou pouze pohyby rtů a čelistí. Proto má řada hlásek opticky shodný ústní obraz, například 32 hlásek slovenštiny má jen 13 relativně kontrastních ústních obrazů. (Gáži 1979, str. 247) d) Těžce sluchové postižený musí umět doplňovat nezachycené hlásky, slova a celé mluvní celky soustředěnou činností 2. signální soustavy. Takový výkon vyžaduje maximální a bezchybnou činnost celé nervové soustavy a je vyhrazen dostatečně disponovaným jedincům. e) Jestliže j e těžce sluchově postižený při odezírání nucen vybírat ze zásoby svých slovních pojmů postupně ty, které odpovídají pohybům list mluvícího a zpětně j e dosazovat do souvislostí, musí být vybaven dostatečnou pojmovou zásobou v orální řeči. Má-li ji získat pomocí odezírání, jde o bezútěšně uzavřený kruh. Pouze spojení odezírání s jinými formami předání informace může zvýšit efektivitu rozvoje slovní a pojmové zásoby v orální řeči.

Hlavní p r o b l é m y při vlastních řečových výkonech: a) Bezchybné vytvoření orální řeči vyžaduje dostatečnou schopnost této mluvě porozumět. Ani moderní elektroakustické přístroje, doplňované vibrátory a přístroje typu "visible speech", neumožňují vnímat tolik charakteristik řeči, aby byl zajištěn dobrý rozvoj mluvy. (Fréeman, 1981, str. 56) V běžném styku lze používat pouze elektroakustická osobní slúchadla. b) Pro vytvoření správné artikulace je nutné získávat vzory napodobení řeči. Přehnaná, deformovaná artikulace je nesprávným vzorem pro řečový výkon (ale i běžné odezírání), ovšem pro umožnění vizuálně vnímat pohyby mluvidel je často nutná. Proto je tento nepřirozený způsob mluvy ve styku s těžce sluchově postiženými víceméně vždy užíván.

19

c) Kontrola, řízení výslovnosti a porovnávání s řečovým vzorem pomocí kinestetických a vibračních pocitů je zcela nedostatečná, vždyť i u osob ohluchlých po ukončeném vývoji řeči podléhá výslovnost bez stálé péče destruktivním zmčnám v artikulaci i modulačních faktorech řeči. Celkové lze dané problémy v komunikaci mluvenou řečí označit za velmi vážné. "Existují meze, jaké kvality řeči lze za daných okrajových podmínek dosáhnout. Lze asi zvětšit počet děti s dobrým talentem, které budou výborné odezírat. Pro většinu z nich však lze očekávat, že dosáhnou pouze špatné srozumitelnosti mluvy." (Fréeman 1981, str. 56)

II. Současné s m ě r y p ř e k o n á v á n í p r o b l é m ů v k o m u n i k a c i orální řečí těžce sluchově postižených Tyto snahy se v současnosti ubírají několika směry, kde cílem je umožnit orální řeči stát se nástrojem myšlení ve stejném rozsahu, jako u slyšících osob. a) Využívání sluchového kanálu, které je spjato s nejmodernéjší elektroakustickou technikou. Ani současné přístroje neumožňují ovšem u osob s těžkou ztrátou sluchu nad hladinu 80 dB přímo rozumět řeči bez využití odezírání. Vzhledem k tomu i v zemích se špičkovým technickým zázemím dochází v současnosti k důrazu na využití zrakového analyzátoru, neboť překonání současných možností elektroakustické techniky nebude rychlou a snadnou záležitostí. b) Zlepšení zrakového vnímání mluvené řeči.. Kromč snah o zlepšení metodik výcviku v odezírání jsou to možnosti použití fonetických posunků. Výsledky výzkumu prováděných v USA a v Austrálii jsou interpretovány jako slibné. V současné dobč není ješté jasné, u jak malých dětí lze tuto metodu úspěšně využít a jaký bude dlouhodobý efekt této činnosti. c) Vyulití samostatných zrakových kódů řeči. Jde především o využití různých posunkových kódů, ale i nových přístrojů k možnostem daktylotiky a v širších souvislostech i psané formy orální řeči. Základní snahou je nejmenšímu dítěti poskytnout dostatečně podnětné a smysluplné prostředí, aby zajistilo rozvoj jeho myšlení. "Podstatné však je navázat s dítětem efektivní dvojsměrnou komunikaci v co nejranějším věku. Forma této komunikace má už druhořadý význam." (Fréeman 1981, str. 75) Přestože lze do tohoto přístupu vkládat velké naděje na rozvoj myšlení dětí, otázky přímé motivace pro zlepšení orální formy projevu, především dětí, jsou zde nevyřešenou otázkou. d) Zlepšení výuky mluvené řeči v rámci vyučovacího procesu. Cílem j e využít vrozené předpoklady dětí k aktivitě, emoce a vrozenou tvořivost k aktivnímu osvojování učiva, ledy zapojit mluvenou řeč do myšlenkových pochodů dětí.

20

J s o u p r e f e r o v á n a t a t o východiska: překonávání jednoduchých asocionistických metod ve výuce, kdy východiskem učení j e slovo bez zařazení do systému vztahů ke skutečnosti

-

důraz na psychologické zvláštnosti dětí ve vztahu k zrakovému vnímání orální řeči osvojování životních pojmů v různých životních situacích spojování řečového projevu důsledné s konkrétní smysluplnou činností.

Zůstává otázkou, do jaké míry lze tyto podněty využít za současného stavu péče o těžce sluchové postižené v rámci školství. Žádný z těchto směrů však není prost slabých míst a není schopen vyřešit všechny výše uvedené problémy v komunikaci takto postižených osob. Srozumitelnost mluvy j a k o nástroje komunikace j e spjata s vlastností mluvené řeči být nositelem myšlení a zajišťovat j e h o rozvoj. Proto lze považovat komunikaci těžce sluchově postižených orální řečí bez opory ve vhodném vizuálním kódu za problematickou a z hlediska vzájemného styku mezi sluchově postiženými až neřešitelnou. Zrakové kódy, používané těmito postiženými, jsou fyziologicky nutný kompenzační prostředek v podmínkách sluchové komunikační bariéry.

III. Vliv k o m u n i k a č n í c h obtíží na proces socializace Protože j e proces socializace organicky spjat s komunikací pomoci sluchového analyzátoru, kde znakovým systémem je orální řeč, pak "vada sluchu je defekt, který závažně narušuje komunikaci s prostředím, které sluchově postiženého obklopuje - s prostředím slyšících lidí" (Novotná 1983, str. 24). Jc tím ztížen proces "kulturní transmise", tedy předávání všech zkušeností a hodnot okolního světa, které tvoří kulturu lidské společnosti. "Hluchota např. není zvláštč zhoubným a těžkým nedostatkem v organickém vývoji. Neslyšící člověk j e obvykle více přizpůsoben než slepý. Ale pro kulturní vývoj je to jedna z nejtěžších překážek. Okliky řečového vývoje vedou k novým, nesouměřitelným a výjimečným formám chování" (Vygotsky 1970, str. 40). Tyto zvláštní formy chování jsou ovšem zcela spjaty s přirozenou potřebou lidského jedince smysluplně komunikovat se sociálním okolím. Sluchově postižený je nucen se rozvíjet v realitě sluchové bariéry, která ztěžuje až znemožňuje běžnou percepci sluchových informací a tím i dosažení efektu v komunikaci. "Vzhľadom k výpadku komunikačného kanála, tj. činnosti sluchového analyzátora, hovoríme u nepočujúcich o biologickej alebo biopsychickej bariére, ktorá ako makrobariéra, značne obmezuje a zťažuje proces komunikácie" (Czonka 1985, str. 364). Adekvátnč se dále vytvářejí jazykové, psychologické, vědomostní bariéry a osobnost se utváří za ztížených podmínek. Tím je deformován socializační proces jak ve svých podmínkách (interakce komunikace), tak i ve výsledcích (interakce akulturace). Pak je nutným následkem deformace sociálních vztahů, chování i vlastnosti človčka, která snižuje úroveň sociální adaptace sluchově postiženého v plnosmyslném prostředí. Hlavním cí-

21

lem a Úkolem veškeré péče o sluchové postiženého j e tedy zabránit poruše socializačního procesu, nazývané defektivitou ve vztahu k prostředí. "Jestliže sluchový defekt ve svých důsledcích se stává společenskou překážkou, jestliže se stane problémem nikoliv již sluchové postiženého jedince, hovoříme o defektivité" (Novotná 1983, str. 25). Znamená to, že je narušena celá síť sociálních vztahů, které se vytvářejí jako deformované, nebo vůbec ne. Je tvrdou skutečností současného života sluchové postižených, že se tento cíl nedaří dosáhnout. Ne náhodou se právě autoři, kteří se věnují praktickým snahám o společenské uplatnění takto postižených (Novotná 1983, Paur 1984, Lauerman 1986) shodují v tom, že integrace, tedy úplného sociálního zapojení, je u téžce sluchově postižených dosaženo jen skutečně výjimečně a za vynikající výsledek socializačního úsilí se může považovat adaptace, přizpůsobení se okolí. Je možné jen když si jedinec osvojí komunikaci mluvenou či psanou řečí. "Podmínkou adaptace bývá možnost alespoň částečné kompenzace vady sluchadlem, schopnost odezírat, zřetelná výslovnost" (Novotná 1983, str. 25). To umožní alespoň udržování nejnutnčjších sociálních vztahů se slyšícím prostředím. Běžná skutečnost života především neslyšících j e ovšem značně jiná. "V naprosté většině případů budeme muset mluvit o nižším stupni socializace - utilitě, která zbývá pro neslyšící, kteří nedosáhli srozumitelného vyjadřování a jejich zapojení do společnosti se realizuje pouze ve vztahu - pracovník - zaměstnavatel" (Lauerman 1986, str. 75). Pro úplnou blokádu dorozumívacího procesu není postižený schopen řešit problémy ve styku se slyšícími, neboť nedisponuje srozumitelnou mluvou a nedokáže tento nedostatek nijak vyrovnat. "Bez tlumočníka znakové řeči není schopen projednat své záležitosti ani v nejjednodušších otázkách. Jeho styk se slyšícími se omezuje na nejnutnější možnou míru" (Novotná 1983, str. 26). Takto se opět dostáváme k problému výjimečných forem chování, tedy spíše forem komunikace. J e j í m především posunková řeč, jež j e už pro malé sluchově postižené dítě "svérázným kompenzačním prostředkem orální řeči." "Neslyšící dítě j e nuceno používat posunků a spojovat j e s výraznou mimikou obličeje, neboť pociťuje potřebu dorozumět se a navázat kontakt se svým okolím" (Solovjev 1977, sir. 198). Tento poznatek j e v souladu s nejnovějšími názory na použití posunků u nejmenších dětí. Je uváděno, že bez použití rozvinutého systému posunků je malé těžce sluchově postižené dítě "ve vzduchoprázdnu", jeho myšlení je pouhým odrazem okolních jevů, nechápe vztahy a souvislosti, neumí reprodukovat, nemá základní stavební materiál k myšlení ... (Fischer, Fischerová 1987, str. 314). Uvedené poznatky se zdají být zvláště závažné z hlediska otřesení základní jistoty smysluplného světa malého dítěte. "Je-li základními jistotami dítěte otřásáno příliš často, nevyvinou se v postačující míře. Sociální okolí je vnímáno jako potencionální hrozba, zdroj nebezpečí a dítě si s ním asociuje stavy úzkosti, a to zcela obecně, generalizované. Vrůstání do nových mezilidských vztahů je ztíženo, protože dítě musí překonávat nejistotu, úzkost, strach" (Helus 1973, sir. 66).

22

Helus (1973) podle Horneyové (1945) uvádí hlavní příčiny vzniku bazálni nejistoty a úzkosti. 1. Pocit naprostého a přitom nesrozumitelného ovládnutí druhým človékem, který mé neakceptuje a který řídí mou osobu podle logiky, ve kterém se nevyznám. 2. Nedůslednost a nepravidelnost v odměňování a trestání - subjekt přestává rozumět, co bude následovat, za co bude odměněn, potrestán, či povšimnut. 3. Poskytování buď nadměrné, nad kapacity osobnosti sahající odpovědnosti, či naopak upírání jakékoliv odpovědnosti. Bud jedinec trpí pocitem nedostačivosti, nebo naopak zjištěním, že žádný jeho projev nemá smysl. 4. Citově nezúčastněné chování vůči dotyčnému jedinci. Má soustavně pocit, že v okolí jej nikdo nemá rád (str. 67). Příklady z praxe i literatury nás nutí považovat tyto negativní jevy za přítomné v podmínkách sluchové bariéry od nejranějšího věku. Velmi ilustrativní příklady tohoto stavu uvádí Fréeman (str. 22, 43 ap ), ale také Paur (1987): "Ve své praxi se často setkávám s případy, kdy neslyšící sdělí: Maminka mě nemá ráda" (str. 5). Tyto zdroje nejistoty a úzkosti, v každodenním životě sluchově postižených přítomné, nás inspirují k usilovnému nacházení nových cest v komunikaci s těmito lidmi. Komunikace se sociálním prostředím se musí i pro sluchově postižené stát spolehlivým socializačním prvkem, bez neustálého neúměrného přepětí duševních sil, nezdarů, nepříjemností a permanentní psychické zátěže. Jen tak by mohl být překonán stav, j e j ž pregnantně a nekompromisně uvádí Novotná a Zemánek (1989): "Přes všechny rozdíly mají neslyšící a nedoslýchaví jedno společné, a tím je nedůvěra ke slyšícím a jejich společnosti (str. 198). Potíže ve styku se slyšícím prostředím, v rodině, společně se "skleníkovým" prostředím internátních škol, kde tyto dčti musí být často již od 3 let, způsobují ostré vyhrocení problémů v komunikaci po ukončení školy a nástupu do zaméstnání. Přitom již situace těchto dětí v internátních podmínkách by vyžadovala aplikaci nejnovčjších poznatků o způsobech výchovy nejmenších dětí mimo rámec rodiny, přiblížení internátních podmínek rodinným, aby nedocházelo k ohrožení citového rozvoje těžce sluchově postižených dětí. Vážným problémem j e i to, že redukované osnovy škol pro neslyšící a žáky se zbytky sluchu umožňují v současnosti další vzdělávání pouze v učilišti pro sluchově postiženou mládež, v běžném učilišti se tčmto dětem nedaří zatím uspět. Další možnosti vzdělávání či zvyšování kvalifikace po vyučení jsou také mizivé. "Tuto skutečnost j c nutno považovat za velice významnou, neboť ukazuje, jak propastný a pro neslyšící těžko překonatelný je handicap v oblasti porozumění řeči a schopnost běžně komunikovat!" (Běhůnková, 1986, str. 280) Překážky, které brání integračním snahám v procesu socializace dospělých neslyšících, přehledně uvádí Novotná (1983, str. 26). Pro zlepšení stávající socializační situace je nutný soustavný výzkum psychických problémů sluchové postiženého jedince, protože teorie defektivity ve vztahu ke spo-

23

lečnosti jen málo přibližuje osobní problémy postižených lidí. Zároveň je potřebný rozvoj a poznání všech komunikačních prostředků téžce sluchově postižených, tedy i zrakových kódů v procesu dorozumívání používaných. Cílem musí být neformální splynutí těchto osob se slyšící společností. Pouhá pracovní role, na niž se omezuje zapojení většiny těchto osob do struktury běžné společnosti, nemůže být lidsky únosná. "Proti tomu v popředí neformálních mezilidských vztahových jednotek je citový aspekt soužití, spontaneita, potřeba důvěrnosti nebo touha po zábavě, odreagování potlačovaných impulsů. Jedinec zde prosazuje potřebu vyjádřit své pochybnosti, svá přání, často i absurdní nadčje, úzkosti, rozpory, stud, lítost, sny ap. (Helus 1973, str. 34). Pokud budou těžce sluchově postižení lidé tyto neformální vztahy vytvářet jen ve svých uzavřených společnostech, jak se v našich podmínkách převážně děje, lze těžko mluvit o skutečné integraci do slyšícího prostředí. Skutečnou integraci, tedy takovou, o níž by stáli sami postižení a cítili se šťastní v j e j í realizaci, zatím nedokázaly zajistit ani výchovné a vzdělávací snahy, natož dosud velmi omezené možnosti pracovního uplatnění. Tyto snahy jsou především jednostrannou manipulací s postiženými ze strany slyšícího okolí a jsou také tak pociťovány. Slyšící prostředí většinou nevytváří těžce sluchově postiženým podmínky, které by j i m umožňovaly vlastní aktivní činnost v procesu integrace. Jen vzájemná důvěra může být motorem této činnosti a důvěru lze stěží získat jinak, než v osobním styku a vztazích. "Jediná možnost, jak částečně získat důvěru neslyšících (a to je často podmínka pro jakoukoliv spolupráci), j e dlouhodobý osobní kontakt s neslyšícími" (Novotná, Zemánek, str. 200). V tuto cestu, snažící se o vytváření neformálních vztahů mezi světem sluchově postižených a běžnou slyšící společností, lze skládat oprávněné naděje na možnosti vzájemného většího porozumění a splynutí.

IV. Z á v ě r Často a oprávněně se o sluchové bariéře hovoří jako o nejtčžší formě senzorického postižení. Je i velmi těžké pro slyšící vžít se do životní situace těžce sluchově postižených osob. Odtud pramení nevhodné a nepravdivé představy slyšících o životě takto postižených. Nejenže laická veřejnost nechápe zákeřnost této komunikační bariéry, jenž spočívá v obrovsky zúženém informačním kanálu, který neumožňuje mnohdy ani pochopit okolní svét, vzdělávat se a vůbec rozvinout vrozené inteligenční předpoklady. Ale také díky povrchnímu hodnocení sluchově postižených lidí zaujímá k nim slyšící okolí postoje j a k o k mentálně či duševně postiženým, což právě sluchově postižení velmi těžce nesou. Ve světě slyšících se pak pohybují odcizeně a nejisté. "Nahlíží-li neslyšící tímto způsobem okolní sociální skutečnost, pak trpí více množstvím psychologických problémů než samotným postižením" (Novotná, Zemánek, str. 199). Nyní se nabízí důležitá otázka: Je sluchové postiženým lidem v jejich psychických problémech, spjatých od narození sluchově postiženého dítěte po celý život s existencí sluchové komunikační a informační bariéry, poskytována náležitá psychotcrape-

24

utická pomoc? Současné učebnice détské psychoterapie či psychoterapie dospělých toto postižení zcela opomíjejí, nebo zůstávají na bázi povšechně informujících statí o problémech duševního života neslyšících (Novotná 1983) či informace o usměrňování jejich skupinové činnosti (Novotná, Zemánek 1989). Z tohoto je zřejmé, jak daleko máme ještě ke skutečnému pochopení životní situace těžce sluchově postižených lidí, bez něhož j e ovšem účinná pomoc těžko možná. Nejen psychologická, ale především každodenní pedagogická práce, zde má stále značné rezervy. Současné školství pro sluchově postižené j e po stránce přípravy na samostatný život nedostatečné a jako takové hodnoceno (např. Novotná, Zemánek, str. 200). Spojení výchovy a psychoterapie jc právě ve výchově sluchově postižených dětí a práci s jejich rodinou velmi žádoucí, neboť se zde ukazuje přínosné ono "překrývání vlastní psychoterapie s výchovou", uváděné Langmaierem v knize "Dětská psychoterapie." "Ještě těsnější je spojení se speciálně pedagogickými postupy, které mají pomoci reedukaci a rehabilitaci dítěte s postižením některých funkcí podstatných pro život a socializaci" (Langmaier 1989, str. 243). Právě v této oblasti, v pomoci sluchově postiženým a jejich okolí překonávat vliv sluchové bariéry na proces socializace, řešit jejich reálnou životní situaci, zabraňovat vzniku výše uvedených socializačních obtíží, nazvaných ne zcela vhodně a taktně defektivitou, j e naše surdopsychologie a surdopedie teprve v počátcích.

Literatura: Běhůňková. M.. Kábele, }.: Profesionální orientace a možnosti uplatněni absolventů šící. Otázky defektologie. 1986/87. č. 7. Czonka. š.: Možnosť aplikácie komplexného komunikačného cich.. Otázky defektologie. 1984/85. č. 9. Fischer, £.. Fischerová. ky defektologie.

M : Zvýšeni vzdělanosti 1986/87, č. 8.

ZŠ pro nesly-

systému v diakt. procese

a rozvoje osobnosti

sluch, postižených

nepočujúděti. Otáz-

Fréeman. R.. Garbin. C.. Boese. R.: Tvé dítě neslySl? (překl. J. Hrubý 1987. nepublikováno). strial O. B. Austin. Texas 1981. Gaii. M.: Rozvíjanie

myslenia a reči nepočujúcich.

Helus, Z: Psychologické Kondáš. O.. Kratochvíl, Syřišíová.

£.. Langmeier.

Lauerman.

problémy

socializace

S.: Psychoterapia

Bratislava.

osobnosti.

a redukácia.

Indu-

SPN 1979.

Praha. SPN 1973. Martin. Osveta

/.. Balcar. K . Spitz. J.: Dětská psychoterapie.

L: Význam a možnosti znakové řeči neslyšících.

1989. Praha, Avicenum

Otázky defektologie.

Neubauer. K.: K problematice rozvoje osobnosti a komunikačních praxe spec. pedagogiky. 1989/90. č. 7.

schopností

1989.

1986/87, č. 2.

neslyšících.

Teorie a

Neubauer.

K.: Možnosti rozvoje komunikačních schopností neslyiících sunkové řeči. Psych, a patopsychlógia dieraía, 1990. č. 5.

Novotná.

A.. Zemánek. J.: Některé možnosti psychoterapie sluchově postižených osob. IN: SyřiSíová a kol. - Psychoterapie duševně nemocných a osob s těžším somatickým postižením. Praha. Avicenum. 1989.

25

osob a využití systému

po-

Novotná. J.: Společenské Paur. ].: Dorozumíváni

uplatnění sluchoví a společenské

postižených.

uplatněni

Zvi. příloha č. Gong. Praha. NV 1981.

neslyiících.

IN: O totální komunikaci.

č. Gong - svazek 5. Praha. NV 1987. Solovjev. Sovák. M

T. M

Psychologie

Logopedie

neslyiících

děti Praha. SPN 1977.

- metodika a didaktika.

Vogotskij. L S.: Vývoj vyiilch psychických

Praha. SPN 1987.

funkci. Praha. SPN 1970.

26

Knihovna