PROBLÉMY INSTITUTU VAZBY

Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta

RENÁTA KUNÍKOVÁ

PROBLÉMY INSTITUTU VAZBY Diplomová práce

Vedoucí diplomové práce: Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D. Katedra trestního práva Datum vypracování práce (uzavření rukopisu): 15. 8. 2009

„Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracovala samostatně za použití zdrojů a literatury v ní uvedených.“

………………………………………………

OBSAH ČÁST 1. Úvod 1.1. Vazba jako zajišťovací institut………………………….……………..str.1-4 ČÁST 2. Historie – vývoj institutu vazby 2.1. Vývoj institutu vazby……………………………………………….….str.4-10

ČÁST 3. Platná právní úprava 3.1. Platná právní úprava ČR………………………………...…………str.10-11 3.2. Jednotlivé důvody vazby…………………………...……..………..str. 11-12 3.2.1. Vazba útěková…………………………………….….……….str. 12-14 3.2.2. Vazba koluzní………………………………………….……...str. 14-17 3.2.3. Vazba předstižná………………………………….………….str. 18-20 3.3.Zpřísněné důvody vazby………..……………………………..…….str. 20-23 3.4.Rozhodnutí o vazbě…………………………………………….….…str. 23-41 3.4.1. Jednotlivá rozhodnutí ……………………….………..…..……….str. 23 3.4.2.. Oprávnění rozhodovat o vzetí do vazby……….………..………str. 24 3.4.3. Podmínky pro vzetí do vazby……………………….…………str. 24-27 3.4.4. Zadržení obviněného a podezřelého……………….…………str. 27-29 3.4.5.Dodržování zákonných lhůt v rámci rozhodování o vazbě..str. 29-33 3.4.6. Příkaz k zatčení………………………………………….…..….str. 34-35 3.4.7. Rozhodování soudu o vzetí do vazby …………………..….…str. 36-41 3.5. Přezkoumávání důvodů vazby………………….………….……str. 41-57

3.5.1. Stížnost proti rozhodnutí o vazbě…………………….…………..str. 41 3.5.2. Žádost o propuštění na svobodu …………………….……….str. 42-43 3.5.2. Obecná povinnost přezkoumávat důvody vazby …………….…str. 43 3.5.3. Přezkumné povinnosti státního zástupce a soudu ………....str. 43-49 3.5.4. Právo být slyšen……………………………………………...…str. 49-57

3.6. Trvání vazby………………………………………...……………….str. 57-60 3.7. Možnosti nahrazení vazby……..………..…...…………………….str. 60-64 3.7.1. Instituty, které nahrazují vazbu………………..………..…….str. 60-64

ČÁST 4. Slovenská právní úprava 4.1. Slovenská právní úprava vazby…………..…………………………str. 64-66 4.2. Právo být slyšen……………………...……………….……………….str. 66-68 4.3. Příkaz k zatčení………………...…………………………………..…..….str. 68 4.4. Trvání vazby………...………………………………………………....str. 69-70 4.5. Žádost obviněného o propuštění na svobodu………………………str. 70-71 4.6. Instituty zajišťující vazbu……………………………….…….………str. 71-73 4.6.1. Možnost nahrazení koluzní vazby…………………………..…..str. 72-73 4.7. Výkon vazby………………………………………………………….…str. 73-74

ČÁST 5. 5.1. Věcný záměr nového trestního řádu…………………..…...……….str. 74-79

Závěr Použitá literatura Conclusion a seznam klíčových slov

ČÁST 1. Úvod

1.1. Vazba jako zajišťovací institut

Jako téma své diplomové práce jsem si zvolila právní institut vazby, jakožto jeden z nástrojů fakultativně leč velmi významně se uplatňující v trestním řízení. V práci jsem se konkrétně zaměřila na vazbu vyšetřovací, jejímž účelem je zabránit obviněnému mařit trestní stíhání či opakovat trestnou činnost. Práce je rozdělena do několika částí, v samém úvodu se zaobírám pojmem vazby, popisuji její povahu a účel. Ve druhé části stručně nastíním historický vývoj vazby na našem území a dotknu se přitom i důležitých změn v této oblasti, které nastaly v důsledku novelizací po roce 1989. Ústřední bod práce, část třetí, představuje výklad platné právní úpravy, v jehož rámci se snažím poukázat na některé interpretační a aplikační problémy, jež se odrážejí v judikatuře Ústavního soudu ČR, Nejvyššího soudu ČR, rozsudcích Evropského soudu pro lidská práva i v názorech odborníků. Zabývám se problematikou vazebních důvodů, podmínek pro vzetí do vazby. Samostatná podkapitola je věnována dodržování zákonných lhůt v rámci rozhodování o vazbě. Dále upozorňuji a popisuji odlišnosti příp. rozpory mezi vnímáním odepření práva k nahlédnutí do spisu, práva přímého přístupu k soudu (obviněného vzatého do vazby, při žádosti o propuštění z ní na svobodu atd.) v judikatuře ESLP a našem právním řádu. Stručně se zmiňuji o institutech nahrazujících vazbu, opět s poukazem na odlišnosti judikatury Evropského soudu pro lidská práva co se týče nahrazení vazby koluzní. Naproti tomu se ve své práci nebudu z důvodů rozsáhlosti a specifičnosti zabývat problematikou zatýkacího rozkazu. Část čtvrtá se zaměřuje na právní úpravu vazby v trestním řízení v právním řádu Slovenské republiky a nabízí tak srovnání naší úpravy

1

s právem státu, který vyšel ze stejných základů, je nám blízký svou právní realitou, prošel však již samostatným vývojem s určitými odlišnostmi. Závěrem pak uvádím nejdůležitější změny týkající se omezení osobní svobody, které s sebou má přinést nový trestní řád.

Téma vazby jsem si vybrala zejména proto, že ač je velmi významným nástrojem v rámci zajištění účelu trestního řízení představuje na druhou stranu také jeden z nejzávažnějších zásahů do občanských práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Z práv vazbou dotčených nejvýrazněji je třeba zmínit především právo na osobní svobodu, nedotknutelnost osoby a jejího soukromí či domovní svobodu. Dochází však k omezení i celé řady dalších práv, jež obviněný po dobu vazby nemůže, ať už zcela nebo jen v omezeném rozsahu, vykonávat (např. právo listovního tajemství, právo volby povolání, právo na stávku, svobodně se shromažďovat, zakládat politické strany a politická hnutí a další. Do práva na osobní integritu však nezasahuje pouze samotné omezení osobní svobody, ale též zveřejňování údajů o osobě obviněného ve sdělovacích prostředcích, kde je často uváděno vedle jména obviněného rovněž jeho bydliště a další skutečnosti o probíhajícím vyšetřování, čímž je plně odkryta totožnost obviněného.1 Přestože zákon zdůrazňuje zásadu presumpce neviny při poskytování informací ze strany orgánů činných v trestním řízení, může docházet k situacím, kdy i v případě zastavení trestní stíhání nebo dokonce zprošťujícího rozsudku, kdy média tyto nové skutečnosti zveřejní, může společnost takovouto osobu nadále vnímat jako pachatele trestné činnosti.

Odlišně, v jejich prospěch, upravuje zákon poskytování informací v případě mladistvých. Ve sdělovacích prostředcích je možné uveřejnit jen odsuzující rozsudek bez uvedení jména a příjmení mladistvého. Pouze v případě zvlášť závažného provinění může předseda senátu rozhodnout o

1

VANTUCH, P.. Informace o obviněném ve sdělovacích prostředcích a presumpce neviny.

In: Bulletin advokacie. 1996, č. 5

2

uveřejnění pravomocného odsuzujícího rozsudku s uvedením jména a příjmení mladistvého jakož i dalších osobních údajů, pokud je to potřebné z hlediska ochrany společnosti.2

Vazba je institutem trestního řízení, kdy je obviněný na základě rozhodnutí soudu dočasně zbaven osobní svobody, aby mu tak bylo zabráněno vyhýbat se trestnímu stíhání nebo trestu tím, že by uprchl nebo se skrýval, mařil nebo ztěžoval objasnění věci nepřípustným působením na prameny důkazů nebo opakoval trestnou činnost.3

Je institutem zajišťovacím, nesmí být chápána jako předběžný výrok o vině, neboť naše trestní právo považuje každého vyšetřovaného pro trestný čin za nevinného do doby, než je jeho vina vyslovena v pravomocném odsuzujícím rozsudku soudu.4 Nesmí být zneužita k působení na obviněného, aby se k činu doznal.

5

Nemá povahu trestu a

neplní výchovnou funkci. Jde o fakultativní procesní úkon. Přestože soud v konkrétním případě shledá její důvody, nemusí být přesto obviněný omezen na své osobní svobodě.

Vazba je využívána zejména v přípravném řízení a dále pak v následném řízení před soudem, kde je trestní věc projednávána. Po skončení trestního stíhání je pak možno využít institutu vazby v řízení o dovolání (§265o odst. 2 poslední věta tr.ř.), v řízení o povolení obnovy řízení (§282 odst. 2 věta druhá tr.ř.). Po pravomocném odsuzujícím rozsudku se v praxi

2

HRUŠÁKOVÁ, M. Ochrana soukromí mladistvých a veřejnost řízení dle zákona o soudnictví ve věcech mládeže. In: Bulletin advokacie. 2007, č. 1 3

MANDÁK, V. Zajištění osoby obviněného v československém trestním řízení. Orbis, 1975

4

Srov. např.: VANTUCH, P. Obhajoba obviněného. 2. vydání, Praha: C.H.Beck, 2002. s. 199 5

ŠÁMAL, P. a kolektiv. Trestní řád. Komentář. Díl I. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2002. s. 356

3

výjimečně připouští také vzetí do vazby z důvodu uvedeného v § 67a) tr.ř. jakož i v jiných případech.6

Jak je patrné z výše uvedeného, v rámci trestního řízení představuje vazba nejzávažnější zajišťovací opatření a s ohledem na tuto skutečnost je tak třeba mít vždy na paměti její fakultativní charakter a nepřípustnost v případě, že lze účelu vazby dosáhnout jinak.

ČÁST 2. Historie – vývoj institutu vazby

2.1. Vývoj institutu vazby

V návaznosti na vývoj společnosti i institut vazby prošel značnými změnami. První výraznější použití vazby můžeme najít již ve středověké společnosti. Ve středověku leželo důkazní břemeno na obviněných. Sami obvinění museli

prokazovat

svoji

nevinu,

což

bylo

ztíženo

tehdejšími

vyšetřovacími praktikami. Při vyšetřování tzv. hrdelních trestných činů byl např. nařízen výslech za použití mučících nástrojů. V první polovině 13. století pak byl za účelem obrany a výkonu státní správy a soudnictví budován systém župních hradů. Hradní prostory však také sloužily k držení osob zbavených svobody. Jednalo se v podstatě o obdobu dnešní vazby, o čemž svědčí fakt, že o těchto obviněných bylo rozhodováno až později, resp. po výkonu nejrůznějších druhů mučení. Teprve v této chvíli se z vězněných osob stávali odsouzení. Mnozí z nich se však odsuzujících rozsudků vůbec nedožili.

Reforma středověkého trestního práva začala za vlády habsburské císařovny a české královny Marie Terezie. Tato panovnice vydala nový 6

ŠÁMAL, P. a kolektiv. Trestní řád. Komentář. Díl I. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2002. s. 357

4

trestní kodex, kterým omezila ukládání trestu smrti. V roce 1776 pak zakázala i mučení. Významným pomocníkem císařovny se stal osvícenský právník Josef Sonnenfelds.

Na tuto humanizaci trestního práva následně úspěšně navázal císař František Josef I. Za účinné pomoci ministra Alexandra Bacha vydal císař v roce 1852 císařský patent č. 117 o zločinech, přečinech a přestupcích, který byl na našem území využíván jako trestní zákon téměř 100 let.7

Procesní stránku upravoval trestní řád č. 119/1873 účinný na území České republiky do 31. července 1950. Mezi kladné stránky tohoto zákona patří fakt, že poměrně důsledně pamatoval na ochranu obviněného. Například v § 183 stanovil: „vyšetřovací vazba jakož i prozatímní zajištění buď tež vykonávány za všemožného šetření osoby a citu obviněného.“ Rozhodování o omezení osobní svobody obviněných bylo v kompetenci vyšetřujícího soudce. Ten mohl nařídit předvedení a zajištění toho, kdo byl podezřelý ze zločinu nebo přečinu. Toto nařízení však mohlo být vydáno jen za splnění některé z dalších podmínek- například byl-li podezřelý přistižen při činu nebo byl-li označen za podezřelého, činil-li přípravy k útěku, hleděl-li působit na svědky, znalce nebo jiné zúčastněné osoby, a dále hrozilo-li, že bude dokonaný trestný čin opakovat nebo provede čin, o nějž se předtím pokusil nebo jím hrozil. Zajištěná osoba musela být do 24 hodin vyslechnuta. Nebylo-li to možné, musel být její výslech započat nejdéle do tří dnů. Po výslechu musel vyšetřující soudce obviněného buď propustit, nebo rozhodnout o řádné vyšetřovací vazbě. Rozhodnutí o vzetí do vazby pak muselo být dostatečně odůvodněno. Proti rozhodnutí o uvalení vazby bylo možné podat odpor, a to ke sborovému soudu druhé stolice. O zrušení vyšetřovací vazby rozhodoval

7

KÝR, A. Ukládání trestů ve středověku. [online]. Institut vzdělávání VS ČR. Dostupné z:

5

vyšetřující soudce se souhlasem státního zástupce. Pokud byl zde rozpor, rozhodovala radní komora.

Výše zmíněný trestní řád znal též vazbu obligatorní. Její užití se vztahovalo na případy, kdy obviněnému hrozil trest smrti nebo nejméně desetiletý trest žaláře.

Koluzní vazba mohla trvat nejdéle dva měsíce. Na návrh státního zástupce nebo vyšetřujícího soudce ji mohl prodloužit jen sborový soud druhé stolice, a to jen ze závažných důvodů a nejdéle na tři měsíce.

Poskytnutí kauce nebo jiné záruky bylo umožněno u vazby útěkové. Výši záruky určovala radní komora, tedy soudní orgán.

V případě neuposlechnutí soudce či urážlivého chování během vyšetřovacích úkonů hrozilo osobě, která již byla ve vazbě, potrestání tvrdým ložem, samovazbou, zavřením o samotě v temné komoře nebo odnětím teplé stravy v trvání jednoho týdne.

Dalším trestně-procesním předpisem upravujícím na našem území vazbu byl zákon č. 131/1912 říšského zákoníku o vojenském trestním řádu. Tento zákon se však vztahoval jen na určité kategorie osob, zejména vojáky, zběhy, válečné zajatce a další.

K zásadním změnám v oblasti trestního soudnictví dochází v souvislosti se zřízením protektorátu Čechy a Morava.

Dne 15. 3. 1939 došlo k obsazení československého území německými vojsky a k rozbití Československé republiky odtržením Slovenska a Podkarpatské Rusi.

Tímto násilným aktem byl vytvořen v rámci

velkoněmecké Třetí říše protektorát Čechy a Morava. Protektorátní vládou vydané nařízení č. 89/1942 o preventivním potírání zločinnosti

6

umožňovalo uvalovat na tzv. asociální elementy časově neomezenou preventivní vazbu, která byla vykonávána ve sběrných táborech. Také policejní vazba nebyla, až na výjimky, časově omezena.

Po válce se praxe vrátila k trestnímu řádu č. 119/ 1873. Tento zákon však platil jen do roku 1950, kdy byl nahrazen zák. č. 87/1950 Sb., zákon o trestním řízení soudním, který na našem území platil následujících 6 let, tedy až do konce roku 1956.

Charakteristickým rysem přípravného řízení za účinnosti zákona č. 87/1950 Sb., byla skutečnost, že přípravné řízení bylo plně v rukou prokurátora,

bez

jakékoliv

kontroly ze

strany soudů.

Jediným

rozhodnutím, vydávaným v přípravném řízení soudem, byl příkaz k zatčení. O zatčené osobě však dále již soud nerozhodoval. Tato osoba musela být do 48 hodin buď propuštěna, nebo předána prokurátorovi, který pak rozhodoval o vazbě. Pokud byl obviněný příslušníkem ozbrojeného sboru, rozhodoval o vazbě jeho představený.

Za branné pohotovosti státu zákon umožňoval prokurátorovi upustit od vazby i přesto, že tu důvod k jejímu uvalení byl. Toto ustanovení se však vztahovalo jen na osoby, které byly povolány k vojenské činné službě, k zvláštní službě nebo k osobním úkonům pro potřeby branné moci. Dále pak musela být splněna podmínka, že tato osoba byla podezřena z trestného činu, na který zákon stanovil trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšovala pět let.

Rovněž zákon č. 64/1956 Sb., o trestním řízení soudním, který nahradil předcházející úpravu, platil na našem území jen relativně krátkou dobu, do prosince 1961. S ohledem na institut vazby však žádnou podstatnou změnu nepřinesl. Rozdělení pravomocí v rámci trestního řízení zůstalo v podstatě stejné. Prokurátor však od této chvíle již rozhodoval o vazbě v přípravném řízení vždy, tedy i v případě, že se trestní řízení týkalo

7

příslušníka ozbrojeného sboru. Nově ale již bylo možné vzít do vazby pouze osobu, proti níž bylo vzneseno obvinění. Byla zrušena obligatorní vazba pro obviněné z nejzávažnějších trestných činů. Vazba v přípravném řízení pak mohla trvat nanejvýš dva měsíce. O jeden měsíc ji mohl prodloužit nadřízený prokurátor, na delší dobu pak generální prokurátor. Nově mohla být vazba uvalena také v rámci trestního stíhání pro přestupek, a to nejdéle na 30 dnů, včetně vazby v řízení před soudem. Takovouto vazbu umožňoval zákon č. 89/1950 Sb. o trestním řízení správním, který umožňoval osobu podezřelou z přestupku zadržet orgány národní bezpečnosti na dobu až 48 hodin v případě, že byly pochybnosti o její totožnosti, hrozil-li útěk, nebo z důvodů koluzních (u koluzního důvodu však pouze v případě, že šlo o závažný přestupek, současně byl nutný písemný příkaz národního výboru). Zadržená osoba pak musela být do 48 hodin propuštěna nebo předána národnímu výboru, který rozhodl o její vazbě. Na místo vazby mohl národní výbor uložit obviněnému omezení týkající se jeho pobytu.

Současný zákon č. 141/1961 o trestním řízení soudním (dále jen tr.ř.) prošel od svého přijetí řadou novelizací. Původní úprava umožňovala vzít do vazby osobu, proti níž bylo vzneseno obvinění. O vazbě rozhodoval soud, v přípravném řízení prokurátor. Proti rozhodnutí prokurátora bylo možné podat stížnost, o níž rozhodoval nadřízený prokurátor. Na rozdíl od současných ustanovení upravujících institut vazby zde chyběl časový limit pro celkové trvání vazby (maximální možnou dobu, po níž bylo možné osobu obviněného ve vazbě držet).

První významnou změnu přinesla novela z roku 1969, která přenesla na soud pravomoc rozhodovat o stížnostech proti rozhodnutí, kterým vzal prokurátor obviněného do vazby anebo zamítl jeho žádost o propuštění z vazby.

8

Po roce 1989 v souvislosti s přijetím demokratického režimu bylo nutné zavést pro vazbu časový limit. Novela č. 159/1989 Sb. tak poprvé časově omezila trvání vazby, neboť stanovila, že vazba v přípravném řízení může trvat jen nezbytně nutnou dobu, nesmí však přesáhnout dva roky. Pro trvání vazby před soudem novela lhůtu neupravovala, měla však ustanovení o tom, že celková doba omezení osobní svobody v trestním řízení nesmí přesáhnout horní hranici trestní sazby odnětí svobody stanovené na čin, pro který je obviněný ve vazbě. Později byla maximální doba trvání vazby zkrácena v přípravném řízení na jeden rok.

Významný krok učinila novela trestního řádu č. 558/1991 Sb., která od 1. 1. 1992 přenesla rozhodování o vzetí do vazby výlučně na soud, a to i v rámci přípravného řízení, v němž do té doby rozhodoval o vzetí do vazby prokurátor. Tato novela však přinesla též změny týkající se trvání vazby. V přípravném řízení mohla nadále vazba trvat jen nezbytně nutnou dobu. Jestliže by délka této doby přesáhla dva měsíce a hrozilo-li nebezpečí, že by propuštěním na svobodu mohlo být zmařeno nebo ztíženo dosažení účelu trestního řízení, mohl soudce na návrh prokurátora prodloužit tuto lhůtu nejvýše na šest měsíců. Nad tuto lhůtu mohl vazbu prodloužit jen senát. Maximální lhůty jednoho roku jak pro přípravné řízení, tak pro řízení před soudem ponechala beze změny; pokud však nebylo možné skončit v této době přípravné řízení a propuštěním obviněného na svobodu hrozilo zřejmé nebezpečí životu a zdraví lidí, mohl Nejvyšší soud ČSFR vazbu prodloužit. Ten takto rozhodoval na návrh generálního prokurátora (v přípravném řízení) nebo na návrh předsedy senátu (v řízení před soudem).8

Velké změny přinesla dále novela trestního zákona č. 265/2001Sb., nazývaná též „velká novela“, která měla přispět zejména k výraznějšímu zrychlení vazebního řízení. Jejím dalším úkolem bylo rozšířit oprávnění státního zástupce na veškeré rozhodování týkající se vazby s výjimkou 8

K tomu srov. též: MUSIL, J. Ochrana práv obviněného v trestním řízení – tendence. In: Trestní právo. 2006, č. 11, s. 3 – 8

9

rozhodování o vzetí obviněného do vazby a dále stanovit obligatornost rozhodování o jejím dalším trvání. Od nabytí účinnosti novely nerozhoduje v přípravném řízení o trvání vazby soud, ale státní zástupce. O stížnosti proti tomuto rozhodnutí státního zástupce pak rozhoduje soud. Novela výslovně vyjadřuje princip, podle kterého uvalení vazby jako nejcitelnějšího zajišťovacího opatření přichází v úvahu tehdy, jestliže účelu vazby nelze dosáhnout jinak. Upřesňuje také důvod tzv. předstižné vazby tak, že používá pojmu opakování trestné činnosti na místo dřívějšího pokračování v trestné činnosti. Soudce vždy musí při rozhodování o vazbě zjišťovat, zdali jsou zde konkrétní skutečnosti, které vazbu odůvodňují, a zda, s ohledem na osobu obviněného, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením. Novela též výrazně omezila možnost vzetí do vazby a to s ohledem na závažnost trestného činu.

ČÁST 3. Platná právní úprava

3.1. Platná právní úprava ČR

Základem našeho právního řádu je ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky a ústavní zákon č. 23/1991, kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod jako součást ústavního pořádku ČR (dále jen Listina). Z nich další právní předpisy vycházejí a musí být s nimi v souladu. Institut vazby je zakotven ve článku 8 Listiny a její ustanovení týkající se vazby jsou dále rozvedena zákonem.

Také mezinárodní právo upravuje způsob, jakým lze do práva na osobní svobodu zasahovat a poskytuje tak ochranu osobám svobody zbaveným. Konkrétně bych ráda uvedla Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod, jejíž čl. 5 odst. 1 písm. c) stanoví, že každý má právo

10

na svobodu a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být zbaven svobody, kromě následujících případů, a to pokud se tak stane v souladu s řízením stanoveným zákonem, přičemž jednou z uvedených výjimek je zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné této osobě zabránit ve spáchání trestného činu nebo útěku po jeho spáchání.

Listina základních práv a svobod ve svém čl. 8 odst. 5 stanoví, že nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou v zákoně a na základě rozhodnutí soudu. Úprava vazby je pak konkrétně obsažena v § 67 až § 74a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním ve znění pozdějších předpisů. Ze zásady zdrženlivosti § 2 odst. 4 tr.ř. přitom vyplývá, že během trestního řízení smí být do práv obviněného zasahováno jen v nezbytné míře. Na prvním místě se zásada zdrženlivosti uplatní právě v případech vazebního stíhání. Orgány činné v trestním řízení musejí při rozhodování o vazbě postupovat s obezřetností a důkladně zkoumat její důvodnost.

3.2. Jednotlivé důvody vazby

Zákonné důvody vazby jsou taxativně stanoveny v § 67 trestního řádu. Tato ustanovení tvoří materiální základ dalších procesních úkonů v rámci trestního řízení.

Dle § 67 tr.ř. smí být obviněný vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava uvedená v písm. a), b) a c), dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný a s ohledem na osobu obviněného, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby

11

dosáhnout jiným opatřením. Jednání obviněného nebo další konkrétní skutečnosti musí být dostatečným a rozumným důvodem pro odůvodnění alespoň některé z obav §67 tr.ř. Přitom však nelze požadovat, aby soud o vazbě učinil naprosto jistý závěr, že se obviněný dopustí některé z předpokládaných obav.9

3.2.1. Vazba útěková

Písm. a) § 67 trestního řádu upravuje tzv. vazbu útěkovou. Soud může tuto vazbu uvalit v případě, že je zde důvodná obava, že obviněný uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, a to zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště, anebo hrozí-li mu vysoký trest.

Výčet výše zmíněných okolností pro vzetí do vazby je jen příkladmý, pro vzetí do vazby postačí existence kterékoliv z nich. Přitom je ale potřeba zvažovat jak skutečnosti objektivní povahy, tak i reálnou možnost útěku, vzhledem k osobě obviněného.10 Důležité je zde rozlišovat mezi termíny „uprchne“ a „bude se skrývat“. Zatímco pod pojmem ,,uprchne“ rozumí soudní praxe útěk do ciziny, pod pojmem ,,bude se skrývat“ je míněno ukrývání se v tuzemsku. Termín „vyhnout se trestu“ pak zahrnuje jak vyhýbání se uložení trestu, tak i vyhýbání se výkonu trestu, který již byl pravomocně uložen.

V této souvislosti bych ráda zmínila judikát Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 645/99. Podle názoru Ústavního soudu, vyjádřeného v tomto judikátu, důvod útěkové vazby nelze spatřovat v samotné skutečnosti, že stěžovatel 9

Nález ÚS sp.zn. II. ÚS 138/93, uveřejněn N 44/2 SbNU 45 Podobně též Nález ÚS sp.zn. I. ÚS 62/96, uveřejněn N 74/6 SbNU 27 10

Srov. např.: VANTUCH, P. Obhajoba obviněného. 2. vydání, Praha: C.H.Beck, 2002. s. 207

12

může kdykoliv opustit území ČR, neboť svoboda pohybu je ústavně zaručena (čl. 14 Listiny). V dalším svém rozhodnutí sp.zn. I. ÚS 19/97 souhlasil Ústavní soud s názorem stěžovatele, že není rozhodující přihláška k trvalému pobytu nebo vyznačení trvalého pobytu v průkazu totožnosti, jestliže se tam obviněný nezdržuje.11 Ani skutečnost, že se obžalovaný nedostavil k hlavnímu líčení, ač byl řádně předvolán, nevyvolává automaticky důvod útěkové vazby, pokud soud nevynaložil veškeré úsilí k tomu, aby účast obžalovaného zajistil.12

Za skrývání se nelze považovat ani trvalou změnu pobytu, pokud obviněný na tuto skutečnost orgány činné v trestním řízení upozorní a poskytne jim adresu novou. Za konkrétní skutečnost ve smyslu § 67a tr.ř. nelze ani považovat jakoukoliv cestu do zahraničí nebo dočasné vzdálení se z místa bydliště, i když jí obviněný nenahlásí orgánům činným trestním řízení.13

Kromě okolností v zákoně výslovně uvedených mohou spadat mezi skutečnosti uvedené v písm. a) například obstarávání si nepravých dokladů nebo delší opuštění bydliště.

Vazba obviněného, kterému hrozí vysoký trest je odůvodněna pouze za předpokladu zjištění některé další konkrétní skutečnosti týkající se osoby pachatele nebo případu, ze které obava z útěku vyplývá. Hrozbu vysokým trestem je však zároveň nutno posuzovat vzhledem k okolnostem případu 11

Nález ÚS sp.zn. I. ÚS 645/99, uveřejněn N 94/18 SbNU 321 Dostupné též z: Ústavní soud ČR [online] Nález ÚS sp.zn. I. ÚS 19/97, uveřejněn N 2/10 SbNU 15 Dostupné též z: Ústavní soud ČR [online] 12

Usnesení ÚS sp.zn. III. ÚS 18/98, uveřejněno U 41/11 SbNU 317

13

MUSIL, J., KRATOCHVÍL, V., ŠÁMAL, P. a kolektiv. Kurs trestního práva. Trestní právo procesní. 2.vydání, Praha: C.H.Beck, 2003. s.203

13

a osoby obviněného.14 Rozhodnutím ÚS byl vysoký trest, opodstatňující uvalení této vazby upřesněn na výši nejméně kolem osmi let.15

3.2.2. Vazba koluzní

Písm. b) § 67 tr.ř. upravuje tzv. vazbu koluzní. Důvodem uvalení této vazby je zde obava, že obviněný bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání.16 Toto ustanovení předpokládá aktivní činnost obviněného, tedy působení na svědky nebo obviněné, a to přímo obviněným

nebo

prostřednictvím

třetích

osob.

Jiným

mařením

objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání je například nepřípustné působení na znalce nebo padělání či ničení důkazů. Obava z koluzního jednání musí být dána konkrétními skutečnostmi, které jsou dány nejen v případě, kdy obviněný sám svým jednáním zavdal příčinu k této obavě, ale také existuje-li určitá objektivní konstelace, zahrnující nejen osobu pachatele, ale také všechny znaky skutkové podstaty

14

Usnesení ÚS sp. zn. I. ÚS 515/04 uveřejněno U 54/35 SbNU 625 Usnesení ÚS sp. zn. IV. ÚS 394/04 uveřejněno U 56/35 SbNU 639 R 14/1994 Vazbu dle § 67 písm. a) tr.ř. nelze mechanicky odůvodnit jen odkazem na horní hranici sazby dle zvláštní části trestního zákona.

15

Nález ÚS sp. zn. III. ÚS 566/03 uveřejněn N 48/33 SbNU 3 K tomu srov. dle mého názoru též důležitý nález ÚS sp.zn. IV. ÚS 389/05 uveřejněn N 162/38 SbNU 291, ve kterém Ústavní soud judikuje, že přestože obviněné hrozil trest odnětí svobody ve výši od dvou do deseti let, je nutno zejména v případě, že dosud není skončeno shromažďování důkazů relevantních pro individualizaci tohoto trestu, brát za zřetel spíše dolní hranici trestní sazby. Pouze ve zcela přesvědčivě doložených případech je přípustné zohlednit i úvahy o trestu vyšším.

16

R 44/2001 Za dosud nevyslechnuté svědky a spoluobviněné, na které by mohl obviněný působit a mařit tak objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání ve smyslu ustanovení § 67 písm. b) tr.ř., je nutno považovat i svědky a spoluobviněné, kteří sice vyslechnuti byli, ale jejichž výslech byl proveden tak,že protokol o jejich výpovědi není použitelný jako důkaz před soudem, nebo jejichž výslech byl proveden neúplně, neboť nebyl zaměřen na všechny okolnosti důležité pro rozhodnutí.

14

trestného činu.17 Nestačí však důkazy nepodložené konstatování, že by obviněný mohl mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání.

Koluzním důvodem nemůže být jen určitá důkazní situace spočívající například v rozporech ve svědeckých výpovědích, předpokládána je aktivní činnost obviněného směřující ke koluznímu jednání.18 Konkrétní skutečnosti o tom, že obviněný má koluzní záměry, musí být zjištěny zákonným způsobem, zpravidla dokazováním, ale i postupem dle § 158 odst. 3 tr.ř. (jde například o právo požadovat vysvětlení a odborná vyjádření, provádět ohledání věcí a místa činu, pořizovat zvukové a obrazové záznamy osob a další). Důkazy prokazující koluzní záměr však nemusí být vždy použitelné v řízení před soudem.19 V této souvislosti bych ráda uvedla rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, který stanoví: „Tento důvod vazby není možno spatřovat ani v okolnosti, že obviněný učinil trestní oznámení na spoluobviněného nebo svědka, a to bez ohledu na to, zda jde po trestní oznámení pravdivé či nepravdivé, neboť v samotném oznámení nelze nalézt oporu pro přesvědčivý úsudek o tom, že ze strany obviněného reálně hrozí obava z takového působení na spoluobviněného nebo svědka, které by směřovalo k maření objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání.“20

Podmínkou koluzní vazby je obava z nezákonného působení na konkrétní osoby. Uvalení koluzní vazby nelze zakládat na potřebě provedení výslechu neurčitě vymezeného okruhu svědků. I v případě jednoho 17

Nález ÚS sp.zn. IV. ÚS 207/99, uveřejněn N 107/15 SbNU 67

18

VANTUCH, P. Obhajoba obviněného. 2. vydání, Praha: C.H.Beck, 2002. s. 210

19

RŮŽIČKA, M., ZEZULOVÁ, J. Zadržení a vazba v českém trestním procesu. Praha: C.H.Beck, 2004. s. 429. Autoři zde odkazují na nálezy Ústavního soudu sp.zn. I.ÚS 645/1999, IV.ÚS 207/1999 a III. ÚS 188/1999 20

RŮŽIČKA, M., ZEZULOVÁ, J. Zadržení a vazba v českém trestním procesu. Praha: C.H.Beck, 2004. s. 430

15

konkrétního svědka je nutno svědeckou výpověď vztahovat na trestný čin, pro který bylo sděleno obvinění.21 Je však možné spatřovat důvod koluzní vazby v případě obavy, že obviněný bude působit na osobu, která není dosud ztotožněna a je po ní vyhlášeno pátrání, čímž dosud nemohla být vyslechnuta jako svědek nebo jí nemohlo být sděleno obvinění.22 V případě poškozeného, který může vzít svůj souhlas s trestním stíháním zpět dle § 163 odst. 2 tr.ř., není určen institut koluzní vazby ani v situaci, kdy hrozí nátlak ze strany obviněného. V tomto případě platí, že souhlasu poškozeného není třeba, pokud je z okolností zřejmé, že souhlas nebyl vydán nebo byl vzat zpět v tísni vyvolané výhružkami, nátlakem závislostí nebo podřízeností.23 Ani skutečnost, že je spoluobviněný na útěku nezakládá sama o sobě důvod koluzní vazby, byť by šlo o manžela.24

O koluzní jednání nepůjde v případě, kdy obviněný např. připomenul svědkovi jeho povinnost mlčenlivosti či právo odepřít výpověď. Důvodem pro koluzní vazbu není totiž uplatňování základních práv obviněného, zejména pak právo na obhajobu či právo odmítnout vypovídat.25 Uvalení koluzní vazby v důsledku odepření výpovědi ze strany obviněného je

dle ÚS

porušením čl. 14 odst. 1 písm. g)

Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, omezením práva na obhajobu dle čl. 40 odst. 3., 4. Listiny, jakož i postup, ve kterém

21

K tomu např.: Nález ÚS sp.zn. II. ÚS 599/01, uveřejněn N 19/29 SbNU 159 Dostupné též z: Ústavní soud ČR [online]

22

ŠÁMAL, P. a kolektiv. Trestní řád. Komentář. Díl I. 4.vydání. Praha: C. H. Beck, 2002. s. 362 23

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8.6.2006, sp.zn. 10To 201/2006

24

Nález ÚS sp.zn. IV. ÚS 257/2000 uveřejněn N 18/21 SbNU 159

25

Rozhodnutí NS R 39/68 Srov. též: ŠÁMAL, P. a kolektiv. Trestní řád. Komentář. Díl I. 4.vydání. Praha: C. H. Beck, 2002. s. 365

16

absentuje zákonné a ústavně konformní zdůvodnění vazby.26 Ani skutečnost, že obviněný neplní svou povinnost spočívající např. ve vydání věci dle § 78 odst.1 tr.ř. , strpění odběru krve či jiného úkonu dle § 114 odst.2 tr.ř., nezakládá důvod vazby. Povinnost obviněného zde může být vynucena pořádkovou pokutou dle § 66 tr.ř.27

V případě koluzní vazby nepřichází v úvahu její nahrazení zárukou nebo slibem dle § 73 tr.ř., ani peněžitou zárukou dle § 73a tr.ř.. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen ESLP) však k tomuto uvádí, že v rozporu s Úmluvou je nejen vyloučení institutů nahrazujících vazbu v případě některých trestných činů (rozhodnutí ve věci Caballero v. Spojené království ze dne 8. února 2000), ale že pojem záruka je třeba vykládat jako prostředek, který je mírnější než omezení osobní svobody, a je způsobilý zabezpečit účast obviněného na trestním řízení. Pokud tedy vnitrostátní právo vylučuje užití záruky, ustanovení druhé věty čl. 5 odst. 3 Úmluvy to umožňuje. I v případě vazby koluzní je tedy dle Úmluvy možné její nahrazení jedním z institutů stanovených zákonem.28 V praxi bude však k tomuto rozporu třeba judikatury Ústavního soudu, která zde v současnosti chybí.

26

Nález ÚS III.ÚS 148/97 uveřejněn N 113/9 SbNU 65. Za maření nebo ztížení účelu trestního řízení, které může odůvodňovat rozhodnutí o vazbě, nelze nikdy považovat jednání, které je součástí práva obviněného, v tomto případě tedy popírání viny nebo uvádění nepravdivých okolností. Stejně tak Nález ÚS sp.zn. III. ÚS 188/99 uveřejněn N 156/16 SbNU 157 27

CÍSAŘOVÁ, D., FENYK, J. a kolektiv. Trestní právo procesní. 4. vydání. Praha: Linde, 2006. s. 255 28

Evropský soud pro lidská práva [online] Dostupné z: K tomu srov. též: REPÍK, B. Některé otázky rozhodování o vazbě ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva. In: Bulletin advokacie. 2003, č. 9

17

3.2.3. Vazba předstižná

Písm. c) § 67 tř.ř. upravuje tzv. vazbu předstižnou. Užití této vazby musí být dle platné právní úpravy odůvodněno obavou, že obviněný bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, nebo že dokoná trestný čin, o který se pokusil, anebo že vykoná trestný čin, který připravoval, resp. že vykoná trestný čin, kterým hrozil. Na rozdíl od výše zmíněné úpravy v písm. a) a b) § 67 tr.ř. je výčet důvodů této vazby stanoven taxativně. Naplnění důvodů předstižné vazby přichází v úvahu pouze u úmyslných trestných činů. Ráda bych jen upřesnila, že opakováním trestné činnosti zákon rozumí spáchání dalšího trestného činu po zahájení trestního stíhání, spáchání dalšího dílčího útoku pokračujícího trestného činu, který je za podmínek § 37a tr.zák. posuzován jako samostatný skutek, a opakování trestného činu stejné právní kvalifikace. Skutečnost, že předstižná vazba je svou povahou preventivně-bezpečnostním opatřením, je dle názoru JUDr. Mandáka29 nesporná, zároveň však dodává, že z hlediska účelnosti nejde o opatření nejvhodnější. Předstižná vazba je dle Mandáka důvodná jen tehdy, hrozí-li nebezpečí další trestné činnosti bezprostředně. V žádném případě jí proto nelze použít pro obavu z další trestné činnosti, která přichází v úvahu ve vzdálenější budoucnosti, zejména po skončení trestního stíhání. Mandák se dále ve svém článku zabývá otázkou, v jakých případech existuje obava, že obviněný vykoná trestný čin, kterým hrozil. Jako příklad zde uvádí případy tzv. nebezpečného vyhrožování (útok na veřejného činitele podle § 156 odst. 1, 2 tr. zák., násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci § 196, § 197 a) tr.zákona). Předstižná vazba je pak odůvodněna v případech, kdy některé z uvedených nebezpečí reálně hrozí. Přitom klade důraz na to, že 29

MANDÁK, V. Předstižná vazba s přihlédnutím k novele trestního řádu z roku 1995. In: Bulletin advokacie. 1996, č. 4

18

nebezpečí další trestné činnosti musí u všech obav předstižné vazby hrozit bezprostředně.

Šámal a kol. ve svém Komentáři trestního řádu (dále jen autoři komentáře) rozumí pod „opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán“ nejen opakování téhož trestného činu, ale i spáchání trestného činu téže povahy. Trestnou činností téže povahy se dle názoru autorů komentáře v tomto případě rozumí trestná činnost určitého druhu, například proti životu a zdraví, majetková trestná činnost apod.30 Právě proto, že se zde hovoří o „opakování trestné činnosti“, nemůže mít v tomto případě zákon na mysli hmotně-právní pojem „pokračování v trestném činu“, jehož definici stanoví § 89 odst. 3 trestního zákona s přihlédnutím k § 12 odst. 11 tr.ř. tak, že pokračuje-li obviněný v jednání, pro které je stíhán, i po sdělení obvinění, posuzuje se takovéto jednání od tohoto úkonu jako nový skutek. Já osobně se s názorem těchto autorů plně ztotožňuji. Stejně tak tvrzení, že důvodem vazby předstižné nemůže být pouze obecně pojaté nebezpečí z opakování blíže neurčité trestné činnosti, je podle mne správné. Dle Vrchního soudu v Praze se za trestné činy téže povahy považují takové trestné činy, které se v konkrétních případech vyznačují určitým charakteristickým společným rysem. Jako příklad pak Vrchní soud udává pohnutku, nebo stejný způsob jednání.31 V tomto případě byl obviněný stíhán pro zvlášť závažný trestný čin dle § 241 odst. 1,2 tr.ř. V minulosti byl přitom potrestán za trestný čin loupeže dle § 234 odst. 1 tr.ř. Přestože tyto trestné činy nenaplňovaly stejnou skutkovou podstatu, hrozilo zde opakování trestné činnosti dle § 67 písm. c) tr.ř., neboť ten odůvodňuje též obava z opakování trestného činu téže povahy, kterou pachatel naplnil 30

ŠÁMAL, P. a kolektiv. Trestní řád. Komentář. Díl I. 4.vydání. Praha: C. H. Beck, 2002. s. 363 31

Usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. 2 To 54/2005. In: Trestněprávní revue. 2005, č. 6, s. 152 - 153.

19

tím, že užil typově stejného násilného způsobu jednání, v tomto případě pohrůžkou použití nože. Odlišné stanovisko zaujal výše zmiňovaný JUDr. Mandák32, který chápe pojem „pokračování v trestné činnosti“ úžeji, podle něj je použitelné pouze na případy trestné činnosti stejné právní kvalifikace, a to právě s ohledem na definici dle § 89 odst. 3 tr.ř. Ani u ostatních případů obav (tedy, že obviněný dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval) není trestná činnost téže povahy, resp. podobného druhu dostatečná.

Existenci důvodů předstižné vazby bude také vždy třeba posuzovat s ohledem na osobu obviněného, jeho návyky, aktuální zdravotní stav, rodinné zázemí a prostředí, v němž se obviněný pohybuje. Tyto poznatky soud zjišťuje nejen z vyšetřovacího spisu, který je mu předložen, ale též výslechem obviněného před vlastním rozhodnutím o vazbě.

3.3. Zpřísněné důvody vazby

Úprava v § 68 tr.ř. představuje provedení čl. 8 Listiny. Vyplývá z ní mimo jiné, že obviněný musí být obviněn z úmyslného trestného činu, za který trestní zákon umožňuje uložit trest odnětí svobody více než dvouletý, nebo z nedbalostního trestného činu, kde je stanovena trestní sazba trestu odnětí svobody vyšší než tři roky. V tomto směru je na soudci, aby při rozhodování o uložení vazby předběžně právně jednání obviněného posoudil. Ke sníženým či zvýšeným trestním sazbám v případě, že pachatele trestného činu je např. osoba mladistvá nebo naopak zvlášť nebezpečný recidivista, se přitom nepřihlíží.

32

MANDÁK, V. Předstižná vazba s přihlédnutím k novele trestního řádu z roku 1995. In: Bulletin advokacie. 1996, č. 4

20

Výše uvedené podmínky nebude nutné splnit v případě, že obviněný již svým konkrétním jednáním naplnil některou z podmínek vazby, jelikož § 68 odst.3 tr.ř. pamatuje na případy, kdy se již obviněný skrýval nebo uprchl, působil již na svědky, je neznámé totožnosti či pokračoval v trestné činnosti. Tyto důvody se vztahují jak k jednání obviněného před prvním rozhodováním o jeho vzetí do vazby, tak i na jeho jednání po vzetí do vazby, tedy při novém rozhodování o vazbě.

Pokud se obviněný již skrýval, či uprchl ( nejde tedy už jen o důvodnou obavu) nebo se v rámci probíhajícího trestního řízení opakovaně nedostavil na předvolání a nepodařilo se jej předvést ani jinak zajistit jeho účast na úkonech trestního řízení, může být vzat do vazby i pokud by horní hranice trestu odnětí svobody pro trestný čin, pro který je stíhán, nesplňovala podmínky stanovené § 68 odst.2 tr.ř. Tyto podmínky je nutno splnit kumulativně. V případě závažných okolností bránících v účasti na řízení, která jsou náležitě doložena příslušnými doklady, se však odstavec 3 neuplatní.

Dalším důvodem umožňujícím postup dle odstavce 3 je neznámá totožnost obviněného, kterou se nepodařilo zjistit ani dostupnými prostředky.33 Tento důvod se vztahuje i na případ, kdy obviněný uváděl opakovaně nepravdivou totožnost nebo používal falešné doklady. V případě, že obviněný již působil na svědky, musí jít o prokázané jednání. Zde plně souhlasím s názorem autorů Růžičky a Zezulové, že o tomto však musí rozhodnout soud, ať již v případě vzetí do vazby nebo v dalším průběhu na základě návrhu státního zástupce. Ve výroku

33

Dle § 13 odst.6 zák. 283/1991 Sb o Policii ČR, je policista oprávněn vyzvat osobu, u níž se nepodařilo prokázat její totožnost, aby strpěla provedení nezbytných služebních úkonů, jako je snímání daktyloskopických otisků, pořizování obrazových záznamů, zevní měření těla a zjišťování zvláštních tělesných znamení(toto provádí osoba stejného pohlaví nebo lékař).

21

příslušného rozhodnutí pak musí být uvedeno splnění podmínky uvedené v § 71 odst. 2 části věty druhé tr.ř. za středníkem. 34

Posledním důvodem umožňujícím postup dle odstavce 3 je případ, kdy obviněný již pokračoval v trestné činnosti, pro niž je stíhán, tedy pokud opakoval trestnou činnost nebo v ní pokračoval dalším jednáním.35 Dle autorů komentáře je pojem „pokračování“ nutno vykládat v souladu s dosavadní judikaturou šířeji, neboť zahrnuje jak opakování trestné činnosti, tak i pokračování v ní dalšími útoky, tedy včetně pokračování v trestném činu, hromadného nebo trvajícího trestného činu.

„Zákonná podmínka pro vzetí obviněného do vazby uvedená v § 68 odst. 3 písm. e) tr.ř. je splněna nejen tehdy, když obviněný před rozhodnutím o zahájení trestního stíhání pokračoval v trestné činnosti spácháním několika dílčích útoků téhož trestného činu, ale i tehdy, když trestné činy téže povahy opakoval (například první spáchal před a druhý po zahájení trestního stíhání)“36

Zahrnutí recidivy pod toto ustanovení je sporné. Převažuje spíše výklad záporný, tedy, že tento důvod nelze vztáhnout na případy, kdy je zahájeno trestní stíhání vůči obviněnému, který byl již v minulosti odsouzen pro 34

RŮŽIČKA, M., ZEZULOVÁ, J. Zadržení a vazba v českém trestním procesu. Praha: C.H.Beck, 2004. s. 449 35

ŠÁMAL, P. a kolektiv. Trestní řád. Komentář. Díl I. 4.vydání. Praha: C. H. Beck, 2002. s. 381. 36

Rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích sp.zn. 3To 149/2002, rozhodnutí Krajského soudu v Plzni sp.zn. 8To9/2002 – „důvod, při jehož splnění neplatí omezení pro vzetí do vazby uvedený v ustanovení § 68 odst.3 písm.e) tr.ř., je naplněn nejen tehdy, když obviněný před sdělením obvinění, resp. před rozhodnutím o zahájení trestního stíhání ve smyslu § 160 tr.ř., pokračoval v trestné činnosti spácháním několika dílčích útoků téhož trestného činu, ale i tehdy, když trestné činy téže povahy opakoval. Toto rozhodnutí vychází z toho, že se pachatel dopustil další trestné činnosti po tom, co bylo zahájeno trestní stíhání, přičemž pojem „pokračoval v trestné činnosti, pro niž je stíhán“, neznamená jen naplňování znaků stejné skutkové podstaty, ale může jít i o jiné trestné činy, pokud tím pachatel naplňoval jednotný záměr, např. mstu vůči rodičům.“ In: RŮŽIČKA, M., ZEZULOVÁ, J. Zadržení a vazba v českém trestním procesu. Praha: C.H.Beck, 2004. s.451

22

stejnou či podobnou trestnou činnost, avšak v průběhu probíhajícího trestního

řízení

se

předpokládaného

jednání

v tomto ustanovení

37

nedopustil. Také dle autorů komentáře převažuje ohledně recidivy spíše výklad, podle něhož je možno tento důvod

uplatnit jen v rámci

probíhajícího trestního řízení, přesto, že se vyskytují i názory opačné, které recidivu do tohoto důvodu zahrnují.38 Ústavní soud zaujal v rámci své judikatury k této problematice stanovisko, kdy na §68 odst.3 písm. e) nelze vztahovat recidivu, s odůvodněním, že pouze zákonem a nikoliv jeho výkladem lze rozšířit důvody pro omezení osobní svobody.39

3.4. Rozhodnutí o vazbě

3.4.1. Jednotlivá rozhodnutí

Rozhodnutím o vazbě chápe praxe nejen rozhodování o vzetí do vazby, ale též další rozhodnutí, kterými se obviněný ve vazbě ponechává, popřípadě propouští na svobodu (či je na svobodě ponechán) a mnohá další. Některá z těchto rozhodnutí je oprávněn činit pouze soud (pouze soud může rozhodnout o vzetí obviněného do vazby), jiná může činit též státní zástupce v rámci přípravného řízení (státní zástupce může propustit obviněného z vazby na svobodu, rozhoduje ale též o prodloužení vazby). Naopak komentář za rozhodnutí o vazbě nepokládá usnesení soudce o propuštění zatčené nebo zadržené osoby na svobodu, z tohoto důvodu není proti takovému rozhodnutí přípustná stížnost.40

37

RŮŽIČKA, M., ZEZULOVÁ, J. Zadržení a vazba v českém trestním procesu. Praha: C.H.Beck, 2004. s.453 38

ŠÁMAL, P. a kolektiv. Trestní řád. Komentář. Díl I. 4.vydání. Praha: C. H. Beck, 2002. s. 381 39

Např. Nález ÚS sp.zn. II. ÚS 198/2004 uveřejněn N 73/33 SbNU 225, Nález ÚS sp.zn. II. ÚS 317/2004 uveřejněn N 124/34 SbNU 275, Nález ÚS sp.zn. I. ÚS 98/2005 uveřejněn N 229/39 SbNU 437. Ve svých rozhodnutích klade Ústavní soud důraz na restriktivní výklad zákonných důvodů pro omezení osobní svobody jednotlivce.

40

ŠÁMAL, P. a kolektiv. Trestní řád. Komentář. Díl I. 4.vydání. Praha: C. H. Beck, 2002. s. 374

23

3.4.2. Oprávnění rozhodovat o vzetí do vazby

Rozhodnutí o vazbě podle platné právní úpravy se liší v závislosti na tom, v jakém stádiu trestního řízení se o vazbě rozhoduje. V přípravném řízení náleží toto rozhodnutí soudci, který tak však může učinit pouze na návrh státního zástupce. Soudem zde zákon rozumí senát, popř. samosoudce či soudce. V přípravném řízení je podmínkou pro takovéto rozhodování soudu návrh státního zástupce. Návrh na vzetí do vazby obsahuje, vedle osobních údajů obviněného, stručný popis skutkových zjištění a jejich zdůvodnění, označení trestného činu, pro který je stíhán, spatřovaný důvod vazby, jména spoluobviněných, datum a čas, pokud došlo k předchozímu omezení osobní svobody, popřípadě též jméno a sídlo obhájce, popř. požadavek obviněného na účast obhájce při výslechu před soudem.

V řízení před soudem se návrh státního zástupce nevyžaduje. O vazbě rozhoduje senát s výjimkou trestních věcí spadajících do působnosti samosoudce – viz § 314a a § 314b tr.ř..

3.4.3. Podmínky pro vzetí do vazby

Do vazby lze vzít pouze obviněného, tedy osobu, proti které bylo zahájeno trestní stíhání. Usnesení o zahájení trestního stíhání musí splňovat veškeré náležitosti stanovené zákonem. Pokud tomu tak není, bylo by vzetí do vazby v rozporu se zákonem.41 Zdravotní stav obviněného nebrání jeho vzetí do vazby. V tomto případě není možná vazba jen v případě, kdy s ohledem na zdravotní stav obviněného odpadají

41

Nález ÚS sp.zn. IV. ÚS 582/99, uveřejněn N 30/17 SbNU 221. V tomto konkrétním případě chyběla v usnesení o zahájení trestního stíhání subjektivní stránka trestného činu, tedy zavinění.

24

obavy, které předpokládá ustanovení § 67 písm. a) b) c) tr.ř. Šlo by například o situaci, kdy obviněný není schopen komunikace a pohybu.

Další podmínkou, na jejímž splnění je závislé rozhodnutí o vzetí do vazby je, že dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný. Musí jít přitom o konkrétní skutečnosti, které jsou pro takovýto závěr dostatečným podkladem. Je třeba přitom hodnotit všechny zjištěné skutečnosti, které mohou mít význam pro rozhodování soudu, ať již jsou ve prospěch či v neprospěch obviněného. Nelze však požadovat, aby soud učinil naprosto jistý závěr, že v konkrétním případě je dán důvod vazby.42 Soud tak zkoumá i důvodnost sděleného obvinění.43 Opačné názory, spočívající v tom, že soud zkoumá pouze, zda jsou v daném případě dány důvody vazby, nemohou dle mého názoru obstát. Důvody vazby jsou totiž ve vzájemném propojení s obviněním.44 Možná obava z útěku u osoby, která byla obviněna z trestného činu, jehož se nemohla dopustit (například dělník obviněný z překročení pravomoci veřejného činitele), je tak zcela absurdní. Důvodnost zahájení trestního stíhání pro trestný čin, pro který je obviněný stíhán zkoumá soud jako otázku předběžnou (§ 9 odst.1 § 160 odst.1 42

ŠÁMAL, P. a kolektiv. Trestní řád. Komentář. Díl I. 4.vydání. Praha: C. H. Beck, 2002. s. 364-365 43

Např. VANTUCH, P. K rozhodování o vazbě v přípravném řízení a k přezkoumávání důvodnosti obvinění v tomto stadiu trestního řízení. In: Trestní právo. 1996, č. 6, s. 11, 13, 15, 16. Vantuch zde navrhuje řešení, že v případě, že soudce při rozhodování o vazbě zjistí, že obvinění je nedůvodné, tak je povinen trestní stíhání zastavit. To by však bylo dle mého názoru nepřípustným zasahováním do přípravného řízení ze strany soudu. Naproti tomu KRATOCHVÍL, V. K zákonným předpokladům k rozhodnutí o vazbě. In: Trestní právo. 1998, č. 5, s. 13. Dle Kratochvíla se vzetí obviněného do vazby neváže na odůvodněnost jeho obvinění. 44

DRAŠTÍK, A. K zákonným předpokladům rozhodnutí o vazbě. In: Trestní právo. 1997, č. 12, s. 9, 10. Autor vychází z materiálního a formálního předpokladu pro vzetí do vazby. Materiálním předpokladem je přitom nejen důvodnost vazby, ale také odůvodněnost obvinění.

25

tr.ř.). Tím se postavení soudce odlišuje od postavení státního zástupce, který návrh na vzetí do vazby podává. Státní zástupce je totiž povinen přezkoumávat zákonnost a odůvodněnost zahájení trestního stíhání v rámci výkonu dozoru v přípravném řízení (§ 174 tr.ř.)45 Soudce však nesmí žádným způsobem zasahovat do přípravného řízení, např. podávat orgánům činným v trestním řízení pokyny nebo jim cokoliv nařizovat, neboť „dominus litis“ přípravného řízení je právě státní zástupce.46 Dle Ústavního soudu se mají důsledky plynoucí ze závěru soudu, že trestní stíhání je nedůvodné, projevit pouze v tom, že obviněný nebude vzat do vazby, popřípadě z ní bude propuštěn.

Také dle ESLP je nutné pro vzetí do vazby důvodné podezření ze spáchání z trestného činu. Bez jeho existence jde totiž o porušení čl. 5 odst. 1 Úmluvy.47 Podezření musí být důvodné nejen v tom, zda byl spáchán trestný čin, ale též v tom, že jej spáchal obviněný.48

45

ŠÁMAL, P. a kolektiv. Trestní řád. Komentář. Díl I. 4.vydání. Praha: C. H. Beck, 2002. s. 358 46

Nález ÚS sp.zn. II. ÚS 347/96 uveřejněn N 155/9 SbNU 349. Pokud soud dojde k závěru, že je trestní stíhání nedůvodné, nemůže zastavit trestní stíhání, důsledek závěru soudu se však musí projevit tak, že obviněný bude propuštěn z vazby na svobodu, popř. do vazby vůbec vzat nebude. 47

Rozsudek ESLP ve věci Fox et al. v. Spojené království. [online] Dostupné z: Rozsudek ESLP ve věci Lukanov v. Bulharsko. [online] Dostupné z: K tomu srov. též: REPÍK, B. Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. 1. vydání, Praha: Orac, 2002. s. 220 48

Rozsudek ESLP ve věci De Wilde et al. v. Belgie. [online] Dostupné z: K tomu srov. též: REPÍK, B. Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. 1. vydání, Praha: Orac, 2002. s. 221

26

Dovětek § 67 tr. ř. pak stanoví povinnost zkoumat, zda s ohledem na osobu obviněného, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením. Půjde zejména o opatření nahrazující vazbu.

V této souvislosti je nezbytné zmínit, že vazba není možná v případě osob vyňatých z pravomoci orgánů činných v trestním řízení. Jestliže je obviněným poslanec nebo senátor Parlamentu, je třeba po jeho zadržení, byl-li dopaden při spáchání trestného činu nebo bezprostředně poté, souhlasu předsedy komory a na první následující schůzi pak rozhodnutí o přípustnosti trestního stíhání, a tím i vzetí do vazby, příslušné komory Parlamentu, jak vyplývá z čl. 27 odst. 5 Ústavy. V případě, že by souhlas byl vydán, týká se pak všech úkonu v rámci trestního řízení, tedy i případné vazby.

V případě soudců Ústavního soudu se vyžaduje souhlasu předsedy Senátu, popřípadě souhlas vydaný Senátem, čl. 86 odst. 2 Ústavy. Prezidenta republiky nelze trestně stíhat, zadržet, ani vzít do vazby (čl. 65 odst. 1 Ústavy). Pokud by byl spáchán trestný čin soudcem při výkonu jeho funkce, je vazba podmíněna souhlasem prezidenta republiky, jak vyplývá z ustanovení § 76 odst. 1 zákona o soudech a soudcích.

3.4.4. Zadržení obviněného a podezřelého

Rozhodnutí o vzetí do vazby se může týkat pouze obviněného, tedy osoby, které bylo usnesením oznámeno zahájení trestního stíhání. V praxi se bude jednat zejména o obviněného, který byl před podáním návrhu na vzetí do vazby zadržen či zatčen, popřípadě nebyla jeho osobní svoboda omezena vůbec.

a) Obviněný může být v souladu s § 75 tr. ř. zadržen vyšetřovatelem, je-li dán některý z důvodů vazby a pro neodkladnost věci nelze rozhodnutí o

27

vazbě předem opatřit. Zadržení musí být bezodkladně sděleno státnímu zástupci, kterému se současně předá protokol sepsaný při zadržení, jakož i další materiály. Do 48 hodin pak státní zástupce musí obviněného propustit na svobodu nebo jej předat soudu s návrhem na vzetí do vazby. Zadržení má formu opatření, není proto proti němu přípustná stížnost.

b) Podezřelou osobu může zadržet policejní orgán, i když proti ní dosud nebylo zahájeno trestní stíhání, viz § 76 odst. 1 tr.ř. K zadržení je třeba předchozího souhlasu státního zástupce. Bez tohoto souhlasu lze podezřelou osobu zadržet pouze v případě, že věc nesnese odkladu. Půjde například o situaci, kdy je daná osoba přistižena při páchání trestného činu. Vždy je třeba důsledně zadrženého poučit o právu zvolit si obhájce a radit se s ním již v průběhu zadržení. K tomu musí být dána zadrženému přiměřená lhůta a možnost telefonického spojení s advokátem. Bez účasti advokáta je pak možný výslech v případě, že si zadržený advokáta nezvolí, nebo lhůta pro jeho zvolení marně uplyne, anebo se obhájce v uvedené lhůtě k výslechu nedostaví. Na tomto místě bych ráda upozornila na fakt, že zadržený nemá všechna práva obviněného, jako například právo nahlížet do spisu či právo na ustanovení obhájce. Má však právo zvolit si obhájce a radit se s ním bez přítomnosti třetí osoby, má také právo nevypovídat. Naproti tomu ve zkráceném přípravném řízení (§ 179a-§ 179f tr.ř.), kde se trestní stíhání zahajuje až doručením návrhu státního zástupce na potrestání, má osoba, proti níž se stíhání vede statut podezřelého, který má však stejná práva jako obviněný.49 Ustanovení § 179b odst.2 tr.ř. se vztahuje i na zadržení osoby, o jejíž vydání požádal cizí stát.50

49

CÍSAŘOVÁ, D., FENYK, J. a kolektiv. Trestní právo procesní. 4. vydání. Praha: Linde, 2006. s. 245 50

ŠÁMAL, P., NOVOTNÝ, F., RŮŽIČKA, M., VONDRUŠKA, F., NOVOTNÁ, J. Přípravné řízení trestní. 2. vydání. Praha: C.H.Beck, 2003. s. 889

28

Pokud není zadržená osoba po výslechu propuštěna, předá policejní orgán státnímu zástupci protokol o jejím výslechu spolu s usnesením o zahájení trestního stíhání, popřípadě dalším důkazním materiálem. Státní zástupce pak musí rozhodnout, zda podá návrh na vzetí do vazby. Zadržený však musí být spolu s tímto návrhem předán soudu nejpozději do 48 hodin od zadržení.

Zda obviněného vezme do vazby nebo ho propustí na svobodu musí soudce rozhodnout do 24 hodin od podání návrhu státního zástupce na vzetí obviněného do vazby. Soudce také musí zkoumat, zda byla dodržena lhůta 48 hodin.

c) Osobní svobodu osoby, která byla přistižena při trestném činu či bezprostředně poté, smí v souladu s § 76 odst. 2 tr.ř. omezit kdokoliv, pokud je to nutné ke zjištění její totožnosti nebo k zamezení útěku. Takovéto zadržení je nutné okamžitě oznámit orgánům činným v trestním řízení. Délka omezení osobní svobody se přitom nepočítá do lhůty 48 hodin dle §76 odst. 4 tr.ř..51 Jednání dle § 76 odst.2 tr.ř. je dovolenou svépomocí občana, která vylučuje trestnost.52

3.4.5. Dodržování zákonných lhůt v rámci rozhodování o vazbě

Ústavní soud řešil též problém nedodržení zákonné lhůty dle § 76 odst. 4 tr. ř..

Podle ustanovení § 76 tr. ř. může osobu podezřelou ze spáchání trestného činu, je-li tu některý z důvodů vazby, policejní orgán v naléhavých případech zadržet, i když proti ní dosud nebylo zahájeno trestní stíhání. Policejní orgán, který zadržení provedl, ji propustí bezodkladně na 51

CÍSAŘOVÁ, D., FENYK, J. a kolektiv. Trestní právo procesní. 4. vydání. Praha: Linde, 2006. s. 244 52

ŠÁMAL, P., NOVOTNÝ, F., RŮŽIČKA, M., VONDRUŠKA, F., NOVOTNÁ, J. Přípravné řízení trestní. 2. vydání. Praha: C.H.Beck, 2003. s. 888

29

svobodu v případě, že bude podezření rozptýleno nebo důvody zadržení z jiné příčiny odpadnou. Nepropustí-li zadrženou osobu na svobodu, předá státnímu zástupci potřebné doklady k tomu, aby ten mohl případně podat návrh na vzetí do vazby. Návrh musí být podán bez odkladu, aby mohla být zadržená osoba odevzdána soudu nejpozději do 48 hodin od zadržení, jinak musí být propuštěna na svobodu. Zadržená osoba musí být tedy ihned seznámena s důvody zadržení, vyslechnuta a nejpozději do 48 hodin propuštěna na svobodu nebo odevzdána soudu.

Také Úmluva ve svém čl. 5 odst.1 písm. c) připouští zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu. Podle odstavce 3 téhož ustanovení Úmluvy každý, kdo je zatčen nebo jinak zbaven svobody, musí být ihned předveden před soudce nebo jinou osobu zmocněnou zákonem k výkonu soudní pravomoci a má právo být souzen v přiměřené lhůtě nebo propuštěn během řízení. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva implikuje výraz “zákonné“ zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby povinnost respektovat ustanovení vnitrostátního práva i požadavek slučitelnosti zbavení svobody s cílem čl. 5 Úmluvy, jímž je chránit jednotlivce proti svévolným zásahům do jeho osobní svobody.

Judikatura ESLP se zabývala zejména lhůtami kratšími, maximálně do 48 hodin, kde soud nezjistil porušení čl. 5 odst. 3 Úmluvy nebo naopak lhůtami mnohem delšími, kde porušení tohoto článku bylo zjevné. Například ve věci Dikme v. Turecko byl zadržený předveden před soudce až po 16 dnech. Výjimečně Soud toleroval lhůty delší, jestliže předvedení bránila vyšší moc, např. nutnost hospitalizace zadržené osoby.53 Ve věci K. F. v. Německo byla překročena maximální doba zadržení 12 hodin za účelem ověření totožnosti obviněného pouze o 45 minut, přesto soud 53

REPÍK, B. Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. 1. vydání, Praha: Orac, 2002. s. 226

30

konstatoval porušení čl. 5 odst. 3.54 ESLP nestanoví ve svých rozhodnutích maximální lhůtu pro předvedení před soudce, v rozsudku Brogan et al. v. Spojené království stanoví, že rychlost předvedení se má posuzovat dle zvláštností každého případu.55 V případě jedné z ústavních stížností56 namítal stěžovatel, že na osobní svobodě byl ve skutečnosti omezován již od 13:30 hod, a nikoliv až od 22:00 hodin, což byl čas uvedený v protokolu o zadržení. Pro závěr Ústavního soudu zde bylo rozhodující, že ani po doplnění dokazování, které provedl Krajský soud, nebyly odstraněny pochybnosti, že minimálně od okamžiku, kdy policie získala souhlas státního zástupce k zadržení stěžovatele, nepostupovala účelově a formálně ho nezadržela jen proto, že se nacházel v její dispozici, a pokud by se z ní chtěl vzdálit, mohla ho ihned zadržet. Tímto postupem si tak prodlužovala lhůtu zadržení přes zákonem stanovenou mez. Takovýto postup je obcházením zákona, který stanoví maximální dobu zadržení na 48 hodin.

Omezováním osobní svobody nad rámec zákonem stanovené hranice došlo k zásahu do základního práva stěžovatele, které je zakotveno v čl. 8 odst. 3 Listiny, podle kterého obviněného nebo podezřelého z trestného činu je možno zadržet jen v případech stanovených v zákoně a zadržená osoba musí být ihned seznámena s důvody zadržení, vyslechnuta a 54

Rozsudek ESLP ve věci K.F. v. Německo. [online] Dostupné z: K tomu srov. též: REPÍK, B. Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. 1.vydání, Praha: Orac, 2002. s. 215 55

Rozsudek ESLP ve věci Brogan et. al. v. Spojené království. [online] Dostupné z: K tomu srov. též: REPÍK, B. Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. 1.vydání, Praha: Orac, 2002. s. 225

56

Nález ÚS sp. zn. II. ÚS 1594/07. nepublikováno v SbNU Dostupné z: Ústavní soud ČR [online]
31

nejpozději do 48 hodin propuštěna na svobodu nebo odevzdána soudu. Jestliže se policie rozhodla podezřelou osobu zadržet, pro zadržení byly splněny všechny zákonem požadované náležitosti a tato osoba se nacházela v dispozici policie, je nepřípustným prodlužováním doby zadržení, jestliže se formální úkon seznámení s důvody zadržení neprovede ihned, aniž pro odklad tohoto úkonu byly rozumné důvody. Omezení osobní svobody počíná okamžikem faktického omezení úkonem příslušného orgánu, nikoliv momentem jakéhokoli pozdějšího rozhodnutí o zadržení nebo o vazbě. V opačném případě by totiž bylo možné posunem doby sepsání protokolu o zadržení podezřelého, bez ohledu na skutečné omezení na jeho osobní svobodě, k němuž došlo dříve, fakticky prodlužovat dobu tohoto omezení nad ústavně a zákonně nepřekročitelný limit.57 Také ve svém nálezu ze dne 17. prosince 2003 sp.zn. II. ÚS 631/0258 Ústavní soud judikoval, že postupem obecných soudů v posuzovaném případě došlo k dotčení stěžovatelova ústavně garantovaného práva na soudní ochranu podle hlavy páté Listiny (zejména čl. 36 odst. 1) s přihlédnutím k čl. 90 Ústavy, a proto ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené rozhodnutí zrušil. V daném případě byli dva stěžovatelé dne 30.5.2002 kolem desáté hodiny dopoledne kontrolováni hlídkou Policie ČR. Jelikož byli vedeni jako osoby hledané pro podezření z loupežného přepadení, byli oba vyzváni k podání vysvětlení na policejní služebně, s čímž oba souhlasili. Dle protokolu došlo k jejich zadržení stejného dne v 17:00 hod. Návrh na vzetí do vazby byl podán 1. 6. 2002 v 15.30 hod. Při jednání u okresního soudu dne 2. 6. 2002 jejich právní zástupce namítal překročení zákonné lhůty 48 hodin s tím, že zákonné omezení osobní svobody začalo běžet od 57

Např. Nálezy ÚS sp.zn. II. ÚS 630/02 uveřejněn N 127/31 SbNU 141, sp.zn. II. ÚS 631/02 uveřejněn N 147/31 SbNU 311, sp.zn. II. ÚS 530/06 uveřejněn N 6/44 SbNU 63. Dostupné též z: Ústavní soud ČR [online]
58

Nález ÚS sp.zn. II. ÚS 631/02 uveřejněn N 147/31 SbNU 311. Dostupné též z: Ústavní soud ČR [online]

32

okamžiku předvedení na policejní služebnu dne 30. 5. 2002 v 10:05 hod, a proto by měli být propuštěni na svobodu. Okresní soud však dovodil z dobrovolného souhlasu k podání vysvětlení závěr, že k omezení osobní svobody došlo až okamžikem zadržení, tedy téhož dne v 17.00 hod. Dle Ústavního soudu však není z protokolu zřejmé, že oba stěžovatelé byli po celou dobu od podání vysvětlení až do svého zadržení na policejní služebně dobrovolně, navíc s ohledem na to, že byli zavřeni do zamřížovaných místností. „Obecné soudy nevedly při posouzení, zda byla dodržena lhůta zákonného omezení osobní svobody, dokazování tak, aby jím objasnily rozpor mezi jednotlivými úředními dokumenty stran právní kvalifikace policejního úkonu provedeného v 10:05 hodin. Proto nemohly kvalifikovaně dospět k závěru, že tvrzením stěžovatele o jeho údajně vynuceném pobytu na policejní služebně do doby zadržení nelze přisvědčit. Nemohly tak proto ani vyřešit zásadní otázku, zda lhůta 48 hodin pro zákonné omezení osobní svobody byla v době podání návrhu státního zástupce na vzetí do vazby v dané věci zachována.“

Vždy je proto třeba, aby se soud při rozhodování o vazbě zabýval otázkou, zda byla dodržena zákonná lhůta 48 hodin faktického omezení osobní svobody obviněného. V opačném případě nesmí být vzat obviněný do vazby, nýbrž musí být propuštěn na svobodu. Lhůtu 48 hodin lze přerušit v případě, že po zadržení vyvstane u podezřelého naléhavá potřeba lékařského ošetření. Tato potřeba však musí být takové povahy, která brání dalšímu výkonu zadržení například nelze provést výslech. Pokud je po odpadnutí překážky osoba opětovně zadržena, doba předchozího zadržení se připočte k době nové. Jestliže je však podezřelý po dobu ošetřování či poskytování jiné péče nadále omezován na osobní svobodě (zejména byl-li umístěn do zdravotnického zařízení Vězeňské služby), nejedná se o přerušení a lhůta 48 hodin musí být dodržena.59

59

ŠÁMAL, P., NOVOTNÝ, F., RŮŽIČKA, M., VONDRUŠKA, F., NOVOTNÁ, J. Přípravné řízení trestní. 2. vydání. Praha: C.H.Beck, 2003. s. 885 K tomu srov. Nález ÚS sp.zn. I.ÚS 1947/07. Nepublikováno v SbNU.

33

3.4.6. Příkaz k zatčení Jedním z institutů trestního práva procesního, usnadňující orgánům činným v trestním řízení dosáhnout účelu trestního řízení, je příkaz k zatčení. Příkaz k zatčení bývá vydáván v případě, že je dán některý z důvodů vazby dle § 67 tr.ř. a nelze zajistit přítomnost obviněného u výslechu. Vydává ho na návrh státního zástupce v přípravném řízení soudce a v řízení před soudem předseda senátu. Příkaz k zatčení musí dostatečně identifikovat osobu, proti níž směřuje, dále obsahovat stručný popis skutku, pro nějž je obviněný stíhán, označení trestného činu, který se v tomto skutku spatřuje a dále důvody, proč je příkaz k zatčení vydán. Příkaz k zatčení je rozhodnutím svého druhu, není proti němu přípustná stížnost. Při vydávání příkazu k zatčení musí vždy soudce zkoumat, zda jsou u obviněného dány důvody vazby.

Policejní orgán musí po zatčení dodat obviněného do 24 hodin soudu, jehož soudce příkaz vydal, a není-li to např. z důvodu velké vzdálenosti možné, tak jinému věcně příslušnému soudu. Pokud není lhůta splněna, musí být obviněný propuštěn na svobodu. Soudce musí obviněného vyslechnout a rozhodnout o vzetí do vazby do 24 hodin od dodání. O vazbě rozhoduje vždy soudce, který vydal příkaz k zatčení. Pokud se tedy stane, že je zadržená osoba předána do rukou jiného soudu, než který vydal příkaz k zatčení, provede tento soud výslech obviněného a jeho obsah sdělí soudci, který zatykač vydal. Ten pak rozhodne o vazbě nebo propuštění obviněného a toto své rozhodnutí sdělí vyslýchajícímu soudci. Tento postup však dle judikatury ESLP neodpovídá požadavkům Úmluvy. Článek 5 odst. 3 Úmluvy vyžaduje, aby soudce sám vyslechl zatčenou Dostupné z: Ústavní soud ČR [online] Ústavní soud zde odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu. K tomu dále srov. Usnesení Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 3 Tvo 15/2001, Sb. rozhodnutí a stanovisek NS ČR, 2002, č. 2, s. 6. Nejvyšší soud zde stanovil, že detence obviněného v detoxikačním oddělení se nezahrnuje do doby trvání vazby.

34

osobu dříve, než rozhodne o vazbě. Dle Soudu nepřichází v úvahu ani opačné řešení, tj. svěřit rozhodování o vazbě soudci, před něhož byl obviněný předveden. Soudce nemůže rozhodovat jen na základě informace jiného soudce o obsahu spisu a skutečností rozhodných pro vazbu (např. Rozsudek Aquilina v. Malta z 29. 4. 1999, T. W. v. Malta z téhož dne)60

Pokud by došlo k situaci, že je obviněný, u kterého nebyla možnost zjistit totožnost na místě, předveden policejním orgánem, a teprve po provedení úkonů bylo zjištěno, že na tuto osobu byl v minulosti vydán příkaz k zatčení, je třeba od této chvíle postupovat v souladu s příkazem k zatčení. Předchozí doba omezení osobní svobody se přitom do 24 hodinové lhůty nezapočítává.61

Není-li obviněnému ve lhůtě 24 hodin od zadržení oznámeno rozhodnutí o vzetí do vazby, musí být propuštěn na svobodu. Tato lhůta je určená podle hodin, pro její konec tedy není rozhodné, zdali jde o noční dobu, či pracovní den. Po dodání obviněného musí vždy soudce zkoumat dodržení této lhůty. V případě jejího nedodržení nesmí být obviněný vzat do vazby.

60

Rozsudek ESLP ve věci Aquilina v. Malta. [online] Dostupné z: Rozsudek ESLP ve věci T. W. v. Malta. [online] Dostupné z: K tomu srov. též: REPÍK, B. Některé otázky rozhodování o vazbě ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva. In: Bulletin advokacie. 2003, č. 9 s. 65 61

ŠÁMAL, P. a kolektiv. Trestní řád. Komentář. Díl I. 4.vydání. Praha: C. H. Beck, 2002. s. 387

35

3.4.7. Rozhodování soudu o vzetí do vazby

Jak jsem se již zmínila v bodu 3.4.2., rozhoduje o vzetí do vazby soud. V přípravném řízení je nutný návrh státního zástupce, soudce je pak povinen do 24 hodin od doručení návrhu státního zástupce rozhodnout, zda obviněného propouští na svobodu či bere do vazby.

Před vlastním rozhodnutím o vazbě je třeba, aby soudce obviněného vyslechl. Tento výslech je obligatorní. Obviněnému musí být dán prostor k tomu, aby se mohl vyjádřit nejenom ke skutečnostem týkajících se trestného činu, pro který je stíhán, ale i k návrhu státního zástupce na vzetí do vazby. Tímto by měla být zajištěna rovnost zbraní v kontradiktorním řízení a umožněno navrhnout opatření, které by mohlo omezení jeho osobní svobody nahradit.

Také z tohoto důvodu není dle nálezu Ústavního soudu možné zcela vyloučit, aby obviněný či jeho obhájce získali informace z vyšetřovacího spisu, které by alespoň v minimální míře odůvodňovaly zahájení trestního stíhání.62 Právo nahlédnout do spisu může být odepřeno státním zástupcem nebo policejním orgánem ze závažných důvodů (§ 65 odst. 2 tr.ř.), avšak toto právo končí právě před vazebním soudcem. Soudce nemůže obviněnému odepřít právo nahlížet do spisu, který mu byl předložen v souvislosti s rozhodováním o vazbě, jelikož k tomu není soudce trestním řádem výslovně zmocněn. Ani státní zástupce však nemůže odepřít možnost nahlédnutí do spisu obviněnému a jeho obhájci 62

Nález ÚS sp.zn. II. ÚS 336/06 uveřejněn N 56/44 SbNU 719. Dostupné též z: Ústavní soud ČR [online] V tomto případě nebyla dána stěžovatelce možnost nahlédnout do spisu a nebyly jí dány informace o důkazech proti ní, a to nejenom policejním orgánem a státním zástupcem, ale i soudem, ačkoliv důvod pro odepření tohoto práva stěžovatelky zde dán nebyl. Ústavní soud tak konstatoval, že v trestním řízení je úkolem soudů nejen rozhodovat o vině a trestu za trestné činy, ale i poskytovat zákonem stanoveným způsobem ochranu právům (čl. 90 Ústavy). Soud je tedy arbitrem a není možné, aby byl zároveň pomocníkem, který upraví nebo doplní podání státního zástupce tak, aby mu mohl vyhovět, nebo aby za tím účelem napravil vadný postup kteréhokoliv z orgánů veřejné žaloby ( podobně též Nález ÚS sp.zn. II.ÚS 93/04 uveřejněn N 75/33 SbNU 239)

36

alespoň v těch částech spisu, které jsou podstatné nejen pro vzetí do vazby, ale i pro další rozhodování týkající se vazby.63 V možnosti odepření nahlédnutí do spisu obviněnému a jeho obhájci v rámci přípravného řízení však vidím rozpor s právem obviněného na obhajobu. Nedomnívám se, že by advokát mohl po seznámení se spisem tak závažně ohrozit nebo dokonce zmařit výsledky přípravného řízení, tím méně osoba nacházející se ve vazbě. Plně souhlasím s názorem doc. Vantucha, který ve svém článku64 týkajícím se tohoto problému navrhuje novelizaci § 65 odst. 2 tr.ř. tak, aby z osob, kterým může být toto právo odepřeno, byl vyňat advokát obviněného. Autor zde argumentuje též zákonem o advokacii, který je zárukou, že činností obhájce nebude narušen řádný chod vyšetřování. V souvislosti s právem odepřít nahlédnutí do spisu dle § 65 odst. 1,2 tr.ř. dovozuje Z. Žďárský65, že v přípravném řízení je toto právo svěřeno státnímu zástupci, vyšetřovateli či policejnímu orgánu, z čehož dle jeho názoru vyplývá, že jestliže státní zástupce, vyšetřovatel či policejní orgán jsou jako jediné orgány ve stadiu přípravného řízení oprávněni právo nahlédnout do spisu odepřít, pak by mělo být vyloučeno toto právo i před soudem, pokud k tomu příslušný orgán nedá (alespoň telefonicky) souhlas. Soudce rozhodující o vazbě není sám k udělení souhlasu či k odepření nahlédnutí do spisu kompetentní s výjimkou představovanou § 65 odst. 3 tr. ř. Proti tomuto názoru pak argumentuje JUDr. Vladimír Ježek66 kontradiktorností řízení, kde nelze připustit, aby jedna ze stran měla již od počátku takto zvýhodněné postavení. Dle jeho názoru také neplatí, že soud není oprávněn povolit obhájci nahlédnout do spisu, neboť k výkonu tohoto práva se žádné „povolení“ nevyžaduje, to 63

HERCZEG, J. Právo obviněného nahlížet do spisu v řízení o vazbě. In: Bulletin advokacie. 2007, č. 12 64

VANTUCH, P. K možnosti odepřít nahlédnutí do vyšetřovacího spisu a pořizovat z něj výpisky a kopie. In: Bulletin advokacie. 1994, č. 5 65

ŽĎÁRSKÝ, Z. K nahlížení do spisu v přípravném řízení trestním. In: Právní rozhledy. 2001, č. 11 66

JEŽEK, V. K nahlížení do spisu v přípravném řízení trestním při rozhodování soudu. In: Bulletin advokacie. 2002, č. 3

37

vyplývá přímo ze zákona. Pouze v případě, že je předem dán písemný nesouhlas orgánu činného v trestním řízení s nahlédnutím do spisu, nastává dle autora otázka, zda-li by se soud takovýmto pokynem musel řídit. Negativní odpověď pak dává samo odůvodnění rozhodnutí o vzetí do vazby, které musí obsahovat skutková zjištění a právní posouzení, což by nebylo možné v případě, že by soud musel tato zjištění před obviněným a jeho obhájcem tajit.

Problémem utajení části vyšetřovacího spisu při rozhodování o vazbě se zabýval též Evropský soud pro lidská práva (dále jen Soud či ESLP) v případech Lietzow v. Německo67 a Garcia Alva v. Německo68, kde Soud konstatoval porušení Úmluvy, pokud skutečnosti, které byly důvodem pro vzetí do vazby a její následné prodlužování, byly známy pouze státnímu zástupci. Obviněný nemůže dle Soudu vyvrátit tvrzení či důkazy, aniž by byl s nimi obeznámen. Důkazní prostředky, o něž je návrh na vzetí do vazby opřen, musí být obviněnému známy.

Dle mého názoru je velkým problémem především skutečnost, že při výslechu obviněného před rozhodnutím o vazbě není nutná přítomnost obhájce obviněného, a to ani v případech, kdy se již od počátku jedná o nutnou obhajobu. Toto řešení se mi jeví jako nedostatečné právě proto, že vazba tak citelně zasahuje do osobní svobody. Při rozhodování soudce vychází pouze z důkazů poskytnutých policií, respektive státním zástupcem. Obviněný zde má oslabenou pozici, která by se přítomností advokáta citelně vyrovnala pozici státního zástupce. Přesto, že se obhájce i státní zástupce o termínu výslechu vyrozumívají, stává se v praxi velice často, že přítomen není ani jeden z nich. Nerovnost zbraní nemůže být 67

Rozsudek ESLP ve věci Lietzow v. Německo [online] Dostupné z: 68

Rozsudek ESLP ve věci Garcia Alva v. Německo [online] Dostupné z:

38

v tomto případě zhojena ani povinným poučením obviněného ze strany soudce. Na druhou stranu je nutné připustit, že vzhledem ke krátkým lhůtám v rámci rozhodování o vazbě nelze vždy zajistit přítomnost advokáta. Prodloužení lhůty 48 hodin by částečně mohlo zvýšit pravděpodobnost přítomnosti právního zástupce obviněného u soudu rozhodujícího o vazbě, zároveň by však znamenalo déletrvající omezení osobní svobody bez rozhodnutí nezávislého a nestranného orgánu, jakým je soud. Řešení nacházím v praxi orgánů činných v trestním řízení, zejména na jejich důsledném a včasném poučení o právech obviněného.

Při rozhodování o vazbě není soudce vázán rozsahem návrhu státního zástupce. Může vzít tedy obviněného do vazby i z jiného důvodu, než který je státním zástupcem navrhován. Konkrétní důvod vazby však musí být uveden vždy. Rozhodnutí o vazbě má formu usnesení. Obsahuje označení soudu, kterým bylo vydáno, údaje o obviněném (nesmí dojít k záměně), výrok o vzetí do vazby s poukazem na některý z důvodů dle § 67 tr. ř. s odůvodněním, časový údaj omezení osobní svobody obviněného a poučení o opravném prostředku. Pokud byla současně obviněným nabídnuta některá ze záruk, kterou však soud nepřijal, musí též toto své rozhodnutí v usnesení soud odůvodnit.

Je třeba zdůraznit požadavek řádného a vyčerpávajícího odůvodnění rozhodnutí týkajícího se vazby. Rozhodnutí o vazbě musí být odůvodněno též skutkovými okolnostmi, týkajícími se samotného důvodu vazby jakož i zahájení trestního stíhání. Musí zde tedy existovat důvodné podezření, že obviněný spáchal skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání a který má znaky trestného činu.

Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi

skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé.

V případě že odůvodnění

neobsahuje konkrétní skutečnosti, odůvodňující obavu z naplnění některého z vazebních důvodů, ale jen výčet zákonných ustanovení, jsou právní závěry soudu porušením ústavního principu zákazu libovůle

39

v rozhodování, a takovéto rozhodnutí je proto třeba považovat za stojící v rozporu (kontradiktorní) s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy.69

V případě, že soud rozhodne o vzetí obviněného do vazby, je také nutné, aby o této skutečnosti byl bez průtahu vyrozuměn rodinný příslušník a zaměstnavatel obviněného. Tento postup se však neuplatní v případě, že s ním obviněný nesouhlasí. V případě mladistvého je však třeba vyrozumět rodinného příslušníka vždy. V případě cizince se pak vyrozumí příslušný konzulární úřad, nestanoví-li mezinárodní smlouva jinak. U příslušníka ozbrojených sil nebo ozbrojeného sboru je třeba vyrozumět jeho velitele nebo náčelníka. 70

Přestože trestní řád stanoví, že je o vzetí do vazby nutné vyrozumět bez průtahu, dovolím si zde uvést mou odlišnou osobní zkušenost, že v praxi se běžně o této skutečnosti dozvídají rodinní příslušníci až od advokáta, který je obviněnému přidělen, popřípadě kterého si sám zvolí, a to i s odstupem několika dní.

O vzetí do vazby je také nutno informovat příslušnou věznici, což se děje prostřednictvím příkazu k přijetí do vazby zasílaného soudem příslušné věznici. Věznici je pak dále třeba informovat i o všech rozhodnutích týkajících se obviněného, spoluobviněných a samotné vazby.

Obviněný, jako průběžně v průběhu celého trestního řízení, musí být ve vazbě seznámen se svými právy a povinnostmi. Poučení cizince se provádí v jeho mateřském jazyce nebo v jazyce, jemuž rozumí. Obviněný se ve vazbě umísťuje na celu v závislosti na tom, zda jde o muže či ženu, 69

Nález ÚS sp.zn. III. ÚS 188/99 uveřejněn N 156/16 SbNU 157 Srov. též Nález ÚS sp.zn. IV. ÚS 137/2000 uveřejněn N 174/20 SbNU 235 70

ŠÁMAL, P. a kolektiv. Trestní řád. Komentář. Díl I. 4.vydání. Praha: C. H. Beck, 2002. s. 390. ,, Povinnost vyrozumět o vzetí obviněného do vazby je dána soudu, který o vazbě rozhodoval.“

40

zda jde o spoluobviněné, osobu trpící infekčním či duševním onemocněním, osobu stíhanou

pro nedbalostní či úmyslnou trestnou

činnost. Odděleně se také umísťují obvinění a pravomocně odsouzení a mladiství od ostatních obviněných.

3.5. Přezkoumávání důvodů vazby

3.5.1. Stížnost proti rozhodnutí o vazbě

Proti rozhodnutí o vazbě je přípustná stížnost, o které rozhoduje nadřízený orgán. Není však možné napadnout stížností pouze odůvodnění usnesení. Stížností lze však vytknout tu okolnost, že odůvodnění usnesení o vzetí do vazby je nekonkrétní, neuvádí určitý důvod, a proto je nepřezkoumatelné. Napadnout lze usnesení pro nesprávnost některého jeho výroku, nebo pro porušení ustanovení o řízení, které usnesení předcházelo, jestliže toto porušení mohlo způsobit nesprávnost některého výroku usnesení.71 Po uplynutí lhůty k podání stížnosti všem oprávněným osobám (pokud není vyhověno využitím autoremendury) je věc předložena nadřízenému orgánu, který o ní rozhodne zpravidla do pěti dnů po uplynutí lhůty k podání stížnosti všem oprávněným osobám (§ 141 – 146a tr.ř.). Podle platné právní úpravy má odkladný účinek pouze stížnost státního zástupce proti rozhodnutí o propuštění obviněného z vazby a stížnost stran proti rozhodnutí o připadnutí peněžité záruky státu. Byl-li však státní zástupce při vyhlášení takového rozhodnutí přítomen, má jeho stížnost odkladný účinek jen tehdy, byla-li podána ihned po vyhlášení rozhodnutí. V případě, že soud propouští z vazby osobu po vyhlášení zprošťujícího rozsudku, má stížnost státního zástupce odkladný účinek jen tehdy, podalli státní zástupce současně se svou stížností i odvolání proti tomuto rozsudku (§ 74 tr.ř.).

71

VANTUCH, P. Obhajoba obviněného. 2. vydání, Praha: C.H.Beck, 2002. s. 240–241

41

3.5.2. Žádost o propuštění na svobodu

Obviněný ve vazbě má právo žádat o propuštění na svobodu. Toto právo náleží pouze obviněnému, žádost příbuzných obviněného je možné považovat jen za podnět k přezkoumání důvodnosti trvání vazby. Pokud je ve stejné době podána žádost obviněného a současně žádost prostřednictvím jeho obhájce, jsou považovány za jediný návrh.72

Vyhovět žádosti obviněného může vedle soudu také státní zástupce, který tak činí, jestliže žádost byla předložena v přípravném řízení, a to formou usnesení. V opačném případě předá státní zástupce věc do pěti pracovních dnů od doručení soudu, který pak rozhodne nejpozději do pěti pracovních dnů (v případě, že státní zástupce nevyhoví stížnosti ani z části, nerozhoduje usnesením). Obě lhůty jsou pořádkové. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že státní zástupce může žádosti obviněného pouze vyhovět, nikoliv ji zamítnout. Pokud i soud žádost obviněného zamítne, může ji obviněný opakovat (neuvede-li v ní jiné důvody) až po uplynutí čtrnácti dnů od právní moci rozhodnutí, kterým byla jeho předchozí žádost zamítnuta. V případě nesplnění této lhůty by se o žádosti nerozhodovalo usnesením, pouze by se obviněnému či dalším oprávněným osobám sdělil rozpor s § 72 odst. 3 tr.ř.

Pokud obviněný podá svou žádost v řízení před soudem, rozhoduje o této žádosti senát, za předpokladu, že zde není dána příslušnost samosoudce. Souhlasí-li však státní zástupce s propuštěním obviněného na svobodu, může v řízení před soudem o propuštění z vazby rozhodnout předseda senátu.73 72

ŠÁMAL, P. a kolektiv. Trestní řád. Komentář. Díl I. 4.vydání. Praha: C. H. Beck, 2002. s. 442 73 Rozhodnutí NS R 26/1993

42

V případě, že obviněný současně se svou žádostí nabízí jednu z možností nahrazení vazby, je nutno tuto nabídku považovat za samostatný návrh, o kterém musí být rozhodnuto samostatným výrokem v usnesení nebo samostatným usnesením. Za žádost o propuštění obviněného na svobodu je třeba však považovat i podání, kterým obviněný zpochybňuje důvodnost vazby od samého počátku nebo pokud namítá, že vazba trvá v jeho případě příliš dlouho.

3.5.2. Obecná povinnost přezkoumávat důvody vazby

Zákon stanoví orgánům činným v trestním řízení povinnost průběžně přezkoumávat, zda nadále trvají nebo se změnily důvody vazby. Stejně tak je potřeba rozhodnout v případě, kdy některý důvod vazby vznikl nově. Tato povinnost se vtahuje na celé trestní řízení, tj. od jeho zahájení až po rozhodnutí ve věci samé. K povinnému přezkoumávání vazby dochází také v zákonem stanovených propadných lhůtách dle § 71 odst. 3 až 6 tr.ř..

3.5.3. Přezkumné povinnosti státního zástupce a soudu

Trvání vazby upravuje ustanovení § 71 tr. řádu. Zároveň však toto ustanovení ukládá přezkumné povinnosti státnímu zástupci a soudu. Jak jsem již několikrát ve své práci zmínila, vazba může trvat jen nezbytně nutnou dobu; koluzní vazba pak nejdéle tři měsíce (to neplatí, pokud se obviněný již koluzního jednání dopustil). Po uplynutí této lhůty, respektive den následující po uplynutí tří měsíců, musí být obviněný propuštěn na svobodu. Pokud je u obviněného dán nejen důvod koluzní, ale i např. některý z důvodů vazby útěkové, neznamená uplynutí lhůty jeho propuštění, dochází však ke změně režimu vazby, kdy je dána K tomu srov. též ŠÁMAL, P. a kolektiv. Trestní řád. Komentář. Díl I. 4.vydání. Praha: C. H. Beck, 2002. s. 374

43

možnost nahrazení vazby zárukou, dohledem, slibem, popř. také peněžitou zárukou.74

Pokud dosáhne vazba v přípravném řízení tří měsíců, je povinen státní zástupce do pěti pracovních dnů po uplynutí této lhůty rozhodnout o ponechání obviněného ve vazbě nebo o jeho propuštění na svobodu. Ve lhůtě pěti pracovních dnů je třeba usnesením rozhodnout, nikoliv usnesení oznámit oprávněným osobám.75

Rozhodne-li státní zástupce, že se obviněný ponechává ve vazbě, musí pak nejpozději do tří měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí znovu rozhodnout, zda se obviněný propouští z vazby. Ponechat obviněného ve vazbě lze pouze v případě, že pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů nebylo možno trestní stíhání v této lhůtě skončit, a propuštěním obviněného na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání (§ 71 odst.4 tr.ř.). Nemůže být však přihlíženo k průtahům zaviněným organizačními potížemi na straně orgánů činných v trestním řízení.76 I v případě, že vyšetřování není dosud skončeno, musí být obviněný propuštěn, pokud zde chybí konkrétní důvody, které by odůvodňovaly, že by jeho propuštěním byl zmařen účel trestního stíhání.77

74

ŠÁMAL, P. a kolektiv. Trestní řád. Komentář. Díl I. 4.vydání. Praha: C. H. Beck, 2002. s. 402 75

ŠÁMAL, P. a kolektiv. Trestní řád. Komentář. Díl I. 4.vydání. Praha: C. H. Beck, 2002. s. 402 Srov. též: VANTUCH, P. Obhajoba obviněného. 2. vydání, Praha: C.H.Beck, 2002. Autor zde nesouhlasí s komentářem v tom směru, že dle jeho názoru je třeba ve lhůtě pěti pracovních dnů oznámit rozhodnutí příslušné věznici. 76

ŠÁMAL, P. a kolektiv. Trestní řád. Komentář. Díl I. 4.vydání. Praha: C. H. Beck, 2002. s. 402- 405 77

VANTUCH, P. Obhajoba obviněného. 2. vydání, Praha: C.H.Beck, 2002. s. 224

44

Rozhodování státního zástupce o prodloužení vazby je však v tomto směru dle některých názorů v rozporu s čl.8 odst.5 Listiny, která vyžaduje, že jakékoliv zbavení svobody občana v trestním řízení (nejen tedy vzetí, nýbrž i ponechání ve vazbě) musí mít nejen zákonný základ, ale musí se zakládat na rozhodnutí soudu

78

. Pokud o vzetí do vazby

rozhoduje soud, je i v případě rozhodnutí o ponechání ve vazbě nutné rozhodnutí nezávislého soudního orgánu. Dle judikatury Ústavního soudu je nutno na rozhodnutí o ponechání ve vazbě nutno vztáhnout vyšší požadavky než na rozhodování o vazbě79. Také judikatura ESLP80 vyžaduje pro omezení svobody jednotlivce nejen zákonný základ, ale právě též rozhodnutí nezávislého orgánu. Pokud obviněný nepodá proti rozhodnutí státního zástupce o ponechání ve vazbě stížnost, bude se tak jeho další omezení osobní svobody opírat, v rozporu s Listinou i Úmluvou, o rozhodnutí orgánu moci výkonné nikoli soudní. JUDr. Repík k tomu v diskusi81 uvádí, že by snad bylo lze namítat, že nepodáním stížnosti se obviněný vzdává práva na soudní ochranu osobní svobody zaručenou čl. 5 odst. 4 EÚLP. V zápětí však uvádí, že takovému výkladu nesvědčí dosavadní judikatura ESLP. Obviněný se může vzdát jednotlivých procesních záruk při soudní kontrole vazby, je však sporné, zda se může vzdát práva na soudní ochranu dle čl. 5 odst. 4 EÚLP jako takovou. K tomu uvádí judikát ESLP ve věci De Wilde et al. v. Belgie82 ze dne 18. 6. 1971 (stěžovatelé zde 78

REPÍK, B. Některé otázky rozhodování o vazbě ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva. In: Bulletin advokacie. 2003, č. 9, str. 32 79

Nález ÚS sp.zn. Pl ÚS 4/94 vyhlášen 214/1994 Sb Rozsudek ESLP ve věci Baranowski v. Polsko [online] Dostupné z: K tomu srov. též: REPÍK, B. Některé otázky rozhodování o vazbě ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva. In: Bulletin advokacie. 2003, č. 9 80

81

REPÍK, B. K rozhodování státního zástupce o vazbě z hlediska čl. 5 odst. 4 EÚLP. In: Bulletin advokacie. 2005, č. 11, s. 290-293 82

Rozsudek ESLP ve věci De Wilde et al. v. Belgie [online] Dostupné z:

45

však stížnost podali), kde žalovaný stát namítal, že stěžovatelé sami požádali o internování, když se ocitli bez prostředků a střechy nad hlavou, a proto v tomto případě není aplikovatelný čl. 5 EÚLP. Soud však tomu uvedl, že nikdo nemůže ztratit nárok na ochranu jen proto, že se sám dostaví, aby byl vzat do detence. Jako další příklad JUDr. Repík uvádí judikát ESLP ve věci Nevmerzhitsky v. Ukrajina83, kde došlo k prodlužování vazby prokurátorem, aniž by měl obviněný přístup k soudu. I v tomto případě je však situace odlišná, jelikož dle naší právní úpravy obviněný právo podat stížnost má. Přestože tedy Soud výslovně neřešil stejnou situaci, bylo by dle mého názoru plně v rozporu s Úmluvou i Listinou, pokud by nepodáním stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce o ponechání ve vazbě obviněný ztratil možnost soudní ochrany své osobní svobody. Podobný problém by dle Repíkova názoru nastal i v případě, že obviněný proti rozhodnutí stížnost nepodal, řízení by přešlo z přípravného do soudního, lhůta prodloužení vazby by uplynula, ale soud by o vazbě dosud nerozhodl. Podobně problematické je, zda může trvání vazby prodloužené státním zástupcem v přípravném řízení pokračovat i po podání obžaloby, když v řízení před soudem již státní zástupce pravomoc rozhodovat o pokračování vazby nemá. Dle mého názoru by z výše uvedených důvodů měl o prodloužení vazby rozhodovat soud, a to na návrh státního zástupce, se zachováním dosavadní lhůty pěti dnů.

Obdobná přezkumná povinnost jako státnímu zástupci je trestním řádem uložena také soudu, který je povinen do 30 dní od podání obžaloby nebo doručení spisu, rozhodnout o ponechání obviněného ve vazbě nebo o jeho vzetí do vazby až po podání obžaloby. Je pak také povinen postupovat dle § 71 odstavce šestého, tedy po třech měsících od právní moci předchozího

83

Rozsudek ESLP ve věci Nevmerzhitsky v. Ukrajina [online] Dostupné z:

46

rozhodnutí znovu rozhodnout. Také soud tedy může opakovaně rozhodovat o ponechání obviněného ve vazbě, a to ze závažných důvodů. Komentář zde jako jeden z důvodů uvádí např. onemocnění soudce. V případě dlouhodobé nemoci soudce je však vhodné přidělit věc soudci zastupujícímu, aby tak nedocházelo k nepřiměřeným průtahům. Důvodem pro opakované ponechání obviněného ve vazbě však dle komentáře není skutečnost, že soud nemohl v dané věci jednat, protože spisy byly zapůjčeny soudu jinému. V případě, že doba trvání vazby podle § 71 odst. 5 nebo 6 tr. ř. skončí v průběhu řízení o opravném prostředku před nadřízeným soudem, je k rozhodnutí o ponechání obviněného ve vazbě nebo o jeho propuštění na svobodu příslušný tento nadřízený soud.

Lhůty, v nichž je státní zástupce či soudce povinen rozhodnout, zda se obviněný ponechává i nadále ve vazbě běží zcela nezávisle na řízení o žádosti obviněného o propuštění z vazby. Dle JUDr. Krále84 není ovšem vyloučeno, aby soud spojil rozhodování o žádosti s rozhodováním z úřední povinnosti. Opačný výklad by ani neposkytoval vyšší ochranu obviněnému. Ústavní soud ve svém nálezu sp.zn. IV. ÚS 157/0385 takovouto kumulaci rozhodování nevylučuje, zároveň však uvádí, že ve výroku musí být zvlášť rozhodnuto o žádosti a zvlášť o dalším trvání vazby.

Tyto lhůty však nejsou pořádkové nýbrž propadné (prekluzivní) a jejich nedodržení by tedy mělo za důsledek propuštění obviněného z vazby den následující po jejich uplynutí.

84

KRÁL, V. K nové právní úpravě vazebního řízení. In: Bulletin advokacie. 2001, č. 11–12

85

Nález ÚS sp.zn. IV. ÚS 157/03 uveřejněn N 112/31 SbNU 13 Dostupné též z: Ústavní soud ČR [online]

47

Také Ústavní soud při posuzování charakteru výše zmíněných

lhůt

vycházel z jejich bezprostředního dopadu na osobní svobodu jednotlivce. ,,Pokud je zde stanovena výslovná povinnost rozhodnout o dalším trvání vazby obviněného, pak má takováto lhůta přímou návaznost na čl.8 odst.2 a 5 Listiny a čl.5 odst.1 Úmluvy. Povaha a smysl této lhůty nepřipouští stav, že by její nedodržení nemělo žádný následek, tj. žádný vliv na další omezení osobní svobody jednotlivce. Pořádkový charakter lhůty by znamenal, že jakékoliv prodlení státního zástupce či jeho nečinnost bylo by možno zhojit kdykoliv dodatečným rozhodnutím, což je především z hlediska právní jistoty obviněného nepřijatelné, a pro takovéto dodatečné rozhodnutí není v příslušných ustanoveních trestního řádu žádná opora.“86 Ústavní soud však dodává, že pokud již dojde k nečinnosti státního zástupce, nedochází ze strany Vazební věznice k zásahu do ústavně zaručených práv obviněného, když není okamžitě po uplynutí této lhůty propuštěn na svobodu, jelikož věznice není oprávněna propustit obviněného bez některého z písemných příkazů dle § 10 zákona o výkonu vazby.

Není bez zajímavosti, že podle zjištění Institutu pro kriminologii a sociální prevenci se v naprosté většině soudci, státní zástupci i policisté shodují na tom, že je lhůta koluzní vazby příliš krátká a často bývá na překážku řádnému vyšetření věci. Dalším problémem je dle respondentů neuvěřitelné

množství

lhůt,

které

činí

vazební

řízení

zcela

nesrozumitelným a časově náročným. To je způsobeno zejména faktem, že vedle obligatorního rozhodování o trvání vazby je zde velice krátká lhůta na rozhodnutí o žádosti o propuštění z vazby. Také 14 ti denní lhůta

86

Nález ÚS sp.zn. IV.ÚS 692/02 uveřejněn N 17/29 SbNU 131 Dostupné též z: Ústavní soud ČR [online]

48

pro možné opakování této žádosti obviněného se zdá, zejména pak soudcům, příliš krátká.87 Nedomnívám se, že je lhůta pro opakování žádosti obviněného o propuštění z vazby krátká. Dle mé osobní zkušenosti dochází pořádkovým charakterem lhůt pro rozhodování státního zástupce a následně soudu k průtahům, které pak v praxi znamenají, že se žádost opakuje až po měsíci či dokonce po delší době. Vzhledem k presumpci neviny je právem obviněného, v případě, že byla jeho žádost zamítnuta, uvést okolnosti nové, ve prospěch pozitivního rozhodnutí, a to v co nejkratší lhůtě.

3.5.4. Právo být slyšen

Právo být slyšen je v rámci rozhodování o vazbě důležitým krokem k zajištění rovnosti zbraní procesních stran. Umožňuje obviněnému být přítomen jednání soudu, který rozhoduje nejenom o jeho vzetí do vazby, ale také být přítomen jednání soudu, který přezkoumává zákonnost a důvodnost vazby a jejího pokračování. V rámci trestního řízení je obviněný často v horším postavení oproti policejním orgánům a státnímu zastupitelství. Zejména v případech, kdy je obviněný omezen na své osobní svobodě je nutné tuto nerovnost alespoň částečně tlumit.

V Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod jsou procesní záruky rozhodování o vazbě upraveny v čl. 5 odst.3 a 4. Na tomto místě bych ráda upozornila, že tyto odstavce je nutno navzájem rozlišovat, neboť odstavec třetí se vztahuje na rozhodování o vzetí obviněného do vazby zatímco odstavec čtvrtý na rozhodování o dalším trvání vazby. Čl. 5 odst. 4 se vztahuje také na rozhodování o opravném prostředku proti rozhodnutí o vzetí do vazby, pokud vnitrostátní právo takovýto opravný 87

ZEMAN, P. a kolektiv. Vliv vybraných ustanovení velké novely trestního řádu na průběh trestního řízení: zpráva z výzkumu. Institut pro kriminologii a sociální prevenci. s.143. [online] Dostupné z:

49

prostředek připouští. Dle JUDr. Repíka se tak článek 5 odst. 4 Úmluvy vztahuje na každé rozhodování o dalším trvání vazby, kromě prvostupňového rozhodování o vzetí do vazby, tedy i na rozhodování o opravném prostředku proti rozhodnutí o vzetí do vazby.88 Úmluva zajišťuje každému, kdo byl zatčen nebo zadržen, právo podat návrh na zahájení řízení, ve kterém by soud provedl kontrolu dodržování procesních a hmotně-právních podmínek nezbytných pro zákonnost zbavení svobody. Při aplikaci Úmluvy je nutno přihlížet k rozhodnutím Evropského soudu pro lidská práva. Z Úmluvy lze dovodit obecnou povinnost smluvních států respektovat Úmluvu tak, jak je interpretována Soudem. Jde o tzv. interpretační závaznost rozsudků Soudu.

Evropský soud pro lidská práva nejednou konstatoval, že rozhodování o vazbě bez účasti obviněného je v rozporu s čl. 5 odst. 4 Úmluvy, a to i v případě rozhodování před odvolacím soudem. Obviněný má dle Soudu právo být účasten jednání soudu, kde musí být slyšen jako procesní strana.89 Neznamená to však, že by musel být obviněný v řízení dle čl. 5 odst. 4 Úmluvy vyslechnut, ale pouze to, že obviněnému musí být dána možnost při kontrole zákonnosti vazby být slyšen. Podstatnou náležitostí záruky dle čl. 5 odst. 4 Úmluvy je osobní, fyzická přítomnost obviněného 88

REPÍK, B. Některé otázky rozhodování o vazbě ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva. In: Bulletin advokacie. 2003, č. 9 89

HERCZEG, J. K právu být slyšen v řízení o přezkoumávání trvání vazby. In: Bulletin advokacie. 2005, č. 10. Rozsudek ESLP ve věci Assenov v. Bulharsko [online] Dostupné z: Všechny žádosti o propuštění z vazby pana A.Assenova zamítl okresní soud v neveřejném zasedání, Evropský soud pro lidská práva ( dále jen ESLP) zde konstatoval rozpor s čl. 5 odst. 4 Úmluvy. K tomu srov. též: HERCZEG, J. K právu být slyšen v řízení o přezkoumávání trvání vazby. In: Bulletin advokacie. 2005, č. 10. Dle autora tak nutno vztáhnout procesní záruky čl.5 odst. 4 Úmluvy na : a) rozhodování soudu o stížnosti obviněného proti usnesení o vzetí do vazby b) rozhodování soudu o žádosti obviněného o propuštění z vazby c) rozhodování soudu o stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby d) rozhodování soudu o dalším trvání vazby z moci úřední

50

na jednání soudu, aby se tak mohl vyjádřit ke všem tvrzením obžaloby a vyvracet argumenty na odůvodnění vazby, kdy mu za tímto účelem musí být též poskytnuta možnost nahlédnout do spisu. Záruku v tomto smyslu nelze redukovat na právo na výslech, který nemusí být nutně její součástí.90

Soud tedy musí k přezkoumání dalšího trvání vazby nařídit ústní jednání, při kterém musí být obviněnému dána možnost se osobně vyjádřit ke všem okolnostem týkajících se důvodnosti a zákonnosti vazby. V rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 28.10.1998 ve věci Assenov a spol. v. Bulharsko91 konstatoval Soud porušení Úmluvy a uvedl, že okresní soud přezkoumal žádost o propuštění z vazby pana Assenova, aniž ho osobně vyslechl. Rozhodovat o vazbě v neveřejném zasedání je tak dle Soudu v rozporu s čl. 5 odst. 4 Úmluvy.

Otázkou, zda se tento článek vztahuje i na rozhodování o opravném prostředku proti rozhodnutí o vzetí do vazby se Soud zabýval v případu Toth v. Rakousko ze dne 12.12. 1991,92 dále pak v případu Grauzinis v. Litva93 a dalších. Odvolací soud zde rozhodoval v neveřejném zasedání,

90

Rozsudek ESLP ve věci Baranowski v. Polsko [online] Dostupné z: K tomu srov. též: REPÍK, B. Několik poznámek k řízení o vazbě. In: Trestněprávní revue. 2005, č. 2, s. 34-35 91 Rozsudek ESLP ve věci Assenov a spol. v. Bulharsko [online] Dostupné z: 92

Rozsudek ESLP ve věci Toth v. Rakousko [online] Dostupné z: K tomu srov. též: REPÍK, B. Několik poznámek k řízení o vazbě. In: Trestněprávní revue. 2005, č. 2, s. 36 93

Rozsudek ESLP ve věci Grauzinis v. Litva [online] Dostupné z: Stěžovatel zde podal stížnost proti rozhodnutí o vzetí do vazby, o které rozhodl odvolací orgán v neveřejném zasedání, kterého se nemohl zúčastnit ani stěžovatel, ani jeho obhájce. ESLP opět konstatoval porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy.

51

kterého se nemohl účastnit ani stěžovatel, ani jeho obhájce. Soud i zde konstatoval porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy a judikoval, že Úmluva nevyžaduje, aby se o vazbě rozhodovalo ve dvou nebo více stupních. Tam, kde to vnitrostátní právo umožňuje však i toto řízení musí splňovat požadavky čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Obviněnému musí být i před odvolacím soudem přiznána stejná práva jako před soudem I. stupně. Rozhodování odvolacího soudu za zavřenými dveřmi není kontradiktorní a nezajišťuje rovnost zbraní. Dále však Soud také judikoval, že procesní požadavky vyplývající z článku 5 odst. 4 mohou za určitých okolností být splněny i v případě, že obviněný měl možnost účastnit se na řízení o jeho žádosti a měl možnost být vyslechnut alespoň v některém stupni řízení.94

Článek 10 Ústavy ČR stanoví aplikační přednost mezinárodních smluv, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, před vnitrostátním zákonem, pokud mezinárodní smlouva stanoví něco jiného než vnitrostátní zákon.

Platný trestní řád v ČR neobsahuje ustanovení, které by upravovalo právo obviněného na osobní výslech při rozhodování o dalším trvání vazby. Takovéto právo je výslovně upraveno pouze pro případ rozhodování o vzetí do vazby osoby zatčené či zadržené. V případě rozhodování o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce o ponechání obviněného ve vazbě ve věcech, kde není dána věcná příslušnost samosoudce, rozhoduje senát v neveřejném zasedání. Otázkou slyšení obviněného v rámci odvolacího řízení se ESLP zabýval též v případě Nikolova v. Bulharsko. Rozhodování odvolacího soudu za zavřenými dveřmi nezajišťuje tak dle ESLP rovnost zbraní. Rozsudek ESLP ve věci Nikolov v. Bulharsko [online] Dostupné z: K tomu srov. též: HERCZEG, J. K právu být slyšen v řízení o přezkoumávání trvání vazby. In: Bulletin advokacie. 2005, č. 10 94 Rozsudek ESLP ve věci Husák v. Česká republika [online] Dostupné z: http://cmiskp.echr.coe.int/tkp197/view.asp?item=1&portal=hbkm&action=html&highlight= husak%20|%2019970/04&sessionid=21565945&skin=hudoc-en

52

Ve svém rozhodnutí ze dne 26.6.2003 sp.zn. I. ÚS 53/0395 Ústavní soud uvádí: „Podle § 232 odst. 1 tr. řádu soud rozhoduje ve veřejném zasedání tam, kde to zákon výslovně stanoví. Pro rozhodování soudu o ponechání obviněného ve vazbě zákon konání veřejného zasedání nepředepisuje, takže zde není pro použití případné analogie místo. Odkaz na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva není případný, neboť skutková i právní situace je zde odlišná.“ Zamítavé stanovisko týkající se porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy konstatoval Ústavní soud též ve svém nálezu ze dne 19.února 2004 sp.zn.III. ÚS 544/03. Tento nález byl později předmětem kritiky ze strany Evropského soudu pro lidská práva ve věci Husák v. Česká republika.96 Je však nutno dodat, že nedlouho po zamítavém stanovisku Ústavního soudu o ústavní stížnosti stěžovatele Karla Husáka byla judikatura Ústavního soudu změněna, a to nálezem Ústavního soudu ze dne 23.3.2004 sp.zn. I. ÚS 573/0297, kde Ústavní soud uvedl: „Právo obviněného

být

slyšen

v kontradiktorním

řízení,

v němž

je

přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby, patří mezi základní institucionální záruky spravedlnosti řízení o pokračování či skončení omezení osobní svobody. Pokud v takovém řízení není umožněno slyšení obviněného, dochází v případě následného pokračování vazby k ústavně nepřípustnému omezení svobody.“ Ústavní soud zde konstatoval protiústavnost současné úpravy, přičemž způsob, jakým bude toto právo naplněno, ponechal na obecných soudech. JUDr. Polák k tomuto nálezu uvádí, že při určitém extenzivním výkladu by snad šlo připustit, že předchozí výslech není obligatorní podmínkou pouze řízení o vzetí do vazby, ale také u přezkumného soudního řízení o stížnosti proti 95

Nález ÚS sp.zn. I. ÚS 53/03 nebyl uveřejněn v SbNU. Dostupné z: Ústavní soud ČR [online] 96

Rozsudek ESLP ve věci Husák v. Česká republika [online] Dostupné z: http://cmiskp.echr.coe.int/tkp197/view.asp?item=1&portal=hbkm&action=html&highlight= husak%20|%2019970/04&sessionid=26626817&skin=hudoc-en 97 Nález ÚS sp.zn. I. ÚS 573/02 uveřejněn N 41/32 SbNU 397 Dostupné též z: Ústavní soud ČR [online]

53

rozhodnutí státního zástupce o ponechání ve vazbě dle § 71 odst. 4 tr.ř. a především v řízení o žádosti o propuštění z vazby, kterému státní zástupce v přípravném řízení nevyhověl.98 Také ve svém nálezu sp.zn. I. ÚS 161/0499 konstatoval Ústavní soud, že v rámci rozhodování o pokračování omezení osobní svobody osobní je třeba slyšení obviněného. Na druhou stranu však také v těchto svých nálezech konstatoval, že tyto nálezy nelze interpretovat tak, že absence ústního slyšení v řízení, ve kterém je rozhodováno o dalším trvání vazby, sama o sobě znamená vždy porušení ústavně zaručených práv a svobod, a to ani v souvislosti s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Ke stejnému závěru došel Ústavní soud v rozhodnutí sp.zn. IV. ÚS 573/02100, kde uvádí, že ani z výše uvedených nálezů, ani z čl. 5 odst.4 Úmluvy, nelze dovodit povinnost automaticky ve všech případech rozhodování o dalším trvání vazby plně respektovat záruky spravedlivého trestního procesu zakotvené v čl. 6 Úmluvy. Opačný výklad by byl ryzým formalismem, byť je nepochybné, že i v těchto případech nesmějí být procesní záruky výrazně nižší, než poskytuje čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Dle Ústavního soudu bránila původní úprava § 242 odst. 2 tr. ř. projednávání vazebních věcí za přítomnosti osoby obviněného. Původní znění stanovilo, že neveřejného zasedání jsou přítomni členové senátu a zapisovatel, jiné osoby jsou z účasti na neveřejném zasedání vyloučeny. Soud byl přitom oprávněn vyjít pouze z usnesení státního zástupce o prodloužení vazby, stížnosti obviněného proti tomuto usnesení a listin obsažených ve spise.

98

POLÁK, P. Výslech obviněného před rozhodnutím o ponechání ve vazbě dle § 71 odst. 4, 6 tr.ř. In: Trestní právo. 2005, č. 8, s. 3

99

Nález ÚS sp.zn. I. ÚS 161/04 uveřejněn N 74/33 SbNU 229 Dostupné též z: Ústavní soud ČR [online] 100

Nález ÚS sp.zn. IV. ÚS 573/02 nebyl uveřejněn v SbNU Dostupné z: Ústavní soud ČR [online]

54

Až ve svém nálezu sp.zn. PI. ÚS 45/04101 dospěl Ústavní soud k závěru, že neexistuje ústavně konformní výklad § 242 odst.2 tr.ř., a proto ho s účinností od 17.6.2005 zrušil. ,,Ústavně konformní výklad lze připustit v případech, kdy zákon umožňuje dvojí výklad. Potom je třeba dát přednost tomu výkladu, který je v daném případě co nejvíc souladný s ústavním pořádkem ČR. Právní úprava neveřejného zasedání byla však zcela jednoznačná a dvojí výklad nepřipouštěla.“ S tímto názorem nesouhlasil JUDr. Jiří Herczeg102, neboť dle jeho názoru takovýto výklad popírá přímou aplikovatelnost Úmluvy. Ustanovení trestního řádu se neužijí v případě, že jsou s ní v rozporu, což však nevylučuje jejich použití v jiných případech, kdy zde rozpor není. Tímto nálezem Ústavního soudu bylo právo obviněného být slyšen před vynesením rozhodnutí o prodloužení vazby modifikováno v tom smyslu, že toto právo se týká pouze případu, kdy soud rozhoduje o stížnosti obviněného proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby. Není tedy povinností soudu konat automaticky slyšení vazebně stíhaného při každém rozhodování o dalším trvání vazby, případně při rozhodování o žádosti obviněného o propuštění z vazby na svobodu. Kromě tedy rozhodování o stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby povinnost soudu slyšet obviněného dána není, obviněný však může vznést požadavek, aby mu bylo umožněno být slyšen, avšak ve svém požadavku musí uvést konkrétní skutečnosti, které nelze objasnit jinak než osobním slyšením. Tyto skutečnosti by přitom měly mít vliv na rozhodování soudu o vazbě.103 Vedle toho má advokát právo nahlížet do spisu a pořizovat si kopie, a tak předložit soudu nejnovější poznatky orgánů činných v trestním řízení, které obviněného viny zbavují, či jeho 101

Nález ÚS sp.zn Pl ÚS 45/04 uveřejněn 239/2005 Sb. Dostupné též z: Ústavní soud ČR [online]

102

HERCZEG, J. K právu být slyšen v řízení o přezkoumávání trvání vazby. In: Bulletin advokacie. 2005, č. 10, s. 17 103

VANTUCH, P. K použitelnosti důkazu, který v trestním řízení obstaral a předložil obhájce. In: Bulletin advokacie. 1996, č. 6, 7

55

vinu zmírňují. Zda pak soud takovéto slyšení připustí, záleží plně na jeho úvaze.104 Pokud však soud takovému požadavku nevyhoví, musí v odůvodnění uvést důvody, které ho k odepření vedly. Takovýto názor nepovažuje JUDr. Herczeg za správný s ohledem na dosavadní judikaturu ESLP, ze které nelze dovodit odlišný přístup k procesním garancím podle toho, zda se o dalším trvání vazby rozhoduje na žádost či z úřední povinnosti, nebo že by

právo být slyšen mohlo být vázáno na

105

kvalifikovanou žádost.

V rámci výše uvedené judikatury tak Ústavní soud zastává názor, že nutnost osobního výslechu není automaticky daná ve všech případech. Slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby, je nutné vždy.106 V ostatních případech může dotčená osoba vznést požadavek obsahující určité kvalitativní náležitosti, aby byla soudem osobně slyšena. Soud, který nevyhoví takovémuto požadavku, musí pak v odůvodnění svého rozhodnutí uvést důvody, které ho vedly k odepření slyšení. Ústavní soud v tomto směru pro stručnost odkazuje v dalších svých rozhodnutích na své odůvodnění ve zmíněném nálezu Pl. ÚS 45/04, neboť část o odůvodnění nálezu obsahující výklad ústavněprávních otázek v rámci "nosných důvodů" je všeobecně závazná, stejně jako samotný výrok nálezu.107 Výše uvedené závěry ústavního soudu částečně popírá Evropský soud pro lidská práva ve svém rozhodnutí Husák v. Česká republika ze dne 4.12.2008, kde mj. uvádí, že čl. 5 odst. 4 Úmluvy dopadá nejen na řízení o prodloužení vazby, nýbrž i na řízení v nichž se posuzují žádosti 104

Nález ÚS sp.zn. IV. ÚS 449/05 nebyl uveřejněn v SbNU. Dostupné z: Ústavní soud ČR [online] 105 HERCZEG, J. K právu být slyšen v řízení o přezkoumávání trvání vazby. In: Bulletin advokacie. 2005, č. 10, s. 18 106

Nález ÚS sp.zn. PI. ÚS 45/04 uveřejněn 239/2005 Sb. citováno z nálezu ÚS sp.zn. II. ÚS 83/06 uveřejněn N 123/41 SbNU 533.

107

Např. Nález ÚS sp.zn. III.ÚS 914/06 nebyl uveřejněn v SbNU Dostupné z: Ústavní soud ČR [online]
56

obviněných o propuštění na svobodu a nelze tvrdit, že by se k těmto dvěma řízením vázaly odlišné záruky. Totiž, že výslech obviněného by byl požadován pouze v řízení o prostředku nápravy proti rozhodnutí státního zástupce o ponechání ve vazbě. Součástí právní ochrany poskytované článkem 5 odst. 4 Úmluvy je tedy právo obviněného být efektivně vyslechnut soudem ve všech řízeních, která pod uvedený článek spadají.108

Na otázku, zda-li řízení o přezkoumávání zákonnosti vazby dle čl. 5 odst. 4 Úmluvy musí být veřejné, nedává judikatura ESLP jednoznačnou odpověď. Podrobněji se touto otázkou zabývá v rozsudku Neumeister v. Rakousko109 ze dne 15.11.2005. Dle soudu nenasvědčuje nic tomu, že by neveřejnost mohla ovlivnit spravedlnost procesu, naopak požadavek veřejnosti by mohl mít dopad na rychlost řízení. Na druhou stranu však nelze vyloučit nutnost veřejného slyšení za určitých okolností. Tyto okolnosti však judikatura dále nespecifikuje.110

3.6. Trvání vazby

Jelikož vazba znamená omezení osobní svobody jedince, nemůže při zachování presumpce neviny trvat neomezeně dlouho. Zákon pevně stanoví lhůty pro trvání vazby, navíc pak ukládá povinnost orgánům činným v trestním řízení průběžně zkoumat, zda důvody vazby nadále trvají, a to bez ohledu na tyto maximální lhůty.

108

Rozsudek ESLP ve věci Husák v. Česká republika [online] Dostupné z: http://cmiskp.echr.coe.int/tkp197/view.asp?item=1&portal=hbkm&action=html&highlight= husak%20|%2019970/04&sessionid=26626817&skin=hudoc-en 109

Rozsudek ESLP ve věci Neumeister v. Rakousko. [online] Dostupné z: 110

REPÍK, B. Musí být řízení o přezkoumávání zákonnosti vazby podle č.5 odst. 4 EÚLP veřejné? In: Bulletin advokacie. 2006, č. 6

57

Lhůta trvání vazby se počítá ode dne, kdy došlo k zatčení nebo zadržení obviněného, popřípadě kdy došlo k omezení osobní svobody obviněného, a týká se celého trestního řízení. Pokud byl obviněný ve stejném řízení vzat opakovaně do vazby, nezačíná mu novým rozhodnutím o vzetí do vazby běžet lhůta nová, nýbrž se sčítá s původní délkou omezení osobní svobody. Toto platí však pouze v případě, kdy se obviněný nachází ve vazbě na území České republiky a tedy i v pravomoci českých orgánů činných v trestním řízení. Stejně tak v případě, že je věc vrácena státnímu zástupci k došetření, vztahuje se časové omezení vazby na prvotní omezení osobní svobody.111 Dle Ústavního soudu se v tomto případě pokračuje v přípravném řízení a je tak nutno dodržet všechny lhůty stanovené trestním řádem pro omezení osobní svobody.

Novelou č. 265/2001 Sb. byla maximální doba trvání vazby výrazně omezena tím, že ji diferencovala podle typové závažnosti trestného činu, pro který je obviněný stíhán.

Celková doba trvání vazby pak nesmí přesáhnout jeden rok, je-li vedeno trestní stíhání pro trestný čin, o kterém je příslušný konat řízení samosoudce, dva roky, pokud rozhoduje v prvním stupni senát okresního nebo krajského soudu, nejde-li o případ, kdy je vedeno trestní stíhání pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin. Zde je pak maximální doba trvání vazby stanovena na tři roky. V případě, že jde o trestní stíhání pro trestný čin, za který lze uložit výjimečný trest, je stanovena maximální doba trvání vazby na čtyři roky. Maximální lhůta tří a čtyř let pro trvání vazby se však neuplatní v případě, že byl obviněný odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody za zvlášť závažný úmyslný trestný čin, a to až do nařízení výkonu tohoto trestu (§ 71a tr.ř.). V situaci, kdy však nedošlo k nařízení výkonu trestu odnětí svobody a odsuzující rozsudek byl v odvolacím řízení zrušen bude nutné obviněného z vazby propustit. 111

Nález ÚS sp.zn. III. ÚS 337/97 uveřejněn N 143/9 SbNU 269

58

Ustanovení § 71a tr.ř. nelze uplatnit v řízení ve věcech mladistvých.112 Ústavní soud chápe zákonnou lhůtu, která vymezuje dobu trvání vazby jako

lhůtu

nezbytného

omezení

osobní

svobody

obviněného

(obžalovaného). Proto také při rozhodování o jejím prodloužení je nutné prokázat vážné důvody, pro které nemohlo být dosud řízení ukončené.113

Jedna třetina celkové doby trvání vazby připadá na přípravné řízení a dvě třetiny na řízení před soudem. Tyto doby nelze přesouvat, neboť by to bylo v neprospěch obviněného. Pokud by obviněný strávil ve vazbě v rámci přípravného řízení kratší dobu, než je 1/3, nelze zbylou část přesunout na řízení před soudem.114 Je-li obviněný stíhán pro více trestných činů, je pro určení této doby rozhodující čin nejpřísněji trestný. Do tohoto maximálního časového limitu lze vazbu za splnění podmínek stanovených zákonem opakovaně prodlužovat.

Pokud by v průběhu řízení došlo ke změně právní kvalifikace trestného činu pro který je obviněný stíhán a délka vykonané vazby již přesáhla maximální možnou dobu, musí být obviněný z vazby propuštěn, a to do patnácti dnů ode dne, kdy ke změně došlo.115

Při posuzování celkové doby trvání vazby dle § 71 odst. 8 a 9 tr.ř. má význam i úprava projednávání pokračování v trestném činu. Orgán činný v trestním řízení projednává pouze ty dílčí útoky, pro které již bylo zahájeno trestní stíhání, nebo byla podána obžaloba, ale z hlediska právní kvalifikace skutku podle hmotného práva je třeba řešit jako otázku 112

ŠÁMAL, P. a kolektiv. Trestní řád. Komentář. Díl I . 6. vydání. Praha: C.H.Beck 2008,

s. 546-547 113

Nález ÚS sp.zn. Pl ÚS 4/94 vyhlášen 214/1994 Sb KRÁL, V. K nové právní úpravě vazebního řízení. In: Bulletin advokacie. 2001, č. 11-12, s. 76

114

115

VANTUCH, P. Obhajoba obviněného. 2. vydání, Praha: C.H.Beck, 2002. s.223 „Pokud změna právní kvalifikace vyplývá ze změny trestního zákona musí být obviněný propuštěn z vazby na svobodu ihned.“

59

předběžnou (§ 9 odst.1 tr.ř.), zda pozdějším postupem dle § 37a tr.ř. nepřichází v úvahu použití přísnější právní kvalifikace. Orgán činný v trestním řízení tedy musí skutečnost, zda-li se jedná o pokračující trestný čin (§89 odst. 3 tr.ř.) či nikoliv, vyjádřit v usnesení o zahájení trestního stíhání, v obžalobě, v usnesení o vrácení věci státnímu zástupci k došetření i v rozsudku.116

Obviněného nelze vzít do vazby, pokud se již v této věci ve vazbě nacházel a vazba přesáhla maximální možnou délku vazby, a to i pokud by stále existoval některý z vazebních důvodů.

3.7. Možnosti nahrazení vazby

3.7.1. Instituty, které nahrazují vazbu

V některých případech přichází v úvahu, že přestože nadále trvají důvody vazby, může být obviněný propuštěn na svobodu za současného poskytnutí dostatečného zajišťovacího opatření. To však nemůže soud přijmout v případě, že zde již důvody vazby nejsou, obviněný by tak musel být propuštěn na svobodu bez dalšího, jelikož všechny formy záruk stanovené trestním řádem mají náhradní funkci. Náhrada za vazbu koluzní dle trestního řádu možná není.

V případě vazby útěkové a předstižné je možné nahradit vazbu zárukou zájmového sdružení občanů, anebo důvěryhodné osoby za to, že budou příznivě ovlivňovat chování obviněného. Záruku jako důvěryhodná osoba nemůže nabídnout obhájce obviněného v konkrétní trestní věci. Záruka se nabízí za další chování obviněného a za to, že se obviněný bude na vyzvání dostavovat k soudu či orgánům činným v trestním řízení.117 116

RŮŽIČKA, M., ZEZULOVÁ, J. Zadržení a vazba v českém trestním procesu. Praha: C.H.Beck, 2004. s. 514 117

MUSIL, J., KRATOCHVÍL, V., ŠÁMAL, P. a kolektiv. Kurs trestního práva. Trestní právo procesní. 2. vydání, Praha: C.H.Beck, 2003. s. 212

60

Obviněný může dát také písemný slib, že povede řádný život, zejména, že se nedopustí trestné činnosti a dodrží omezení, která mu soud uloží. V tomto směru není slibem žádost obhájce o propuštění obviněného na svobodu, pokud není zároveň podepsán obviněným. Je také možné nahradit vazbu dohledem probačního úředníka. Obviněný se pak musí ve stanovených lhůtách dostavit k probačnímu úředníkovi, jakož i podrobit se dalším omezením stanoveným ve výroku rozhodnutí. Změnit místo pobytu může obviněný pouze s jeho souhlasem.

Nabídku institutu zajišťující vazbu je nutné považovat za samostatný návrh, o kterém musí soud rozhodnout samostatným výrokem.

Vedle těchto možností nahrazení vazby existuje také možnost tzv.kauce, tedy peněžité záruky. Tu lze dle trestního řádu poskytnout také jen v případě vazby útěkové a předstižné, s výjimkami stanovenými zákonem. Vyloučení koluzní vazby z možnosti jejího nahrazení či vyloučení institutů nahrazující vazbu u některých trestných činů je však dle ESLP v rozporu s Úmluvou. Ve věci Caballero v. Spojené království118 zjistila Komise porušení článku 5 odst. 3 Úmluvy, když vnitrostátní soud automaticky odmítl přijetí záruky proto, že ji vylučoval zákon. V tomto případě se jednalo o anglický zákon z roku 1994, který vylučoval užití peněžité kauce u některých trestných činů. Porušení Úmluvy konstatoval Soud v rozsudku S.B.C. v. Spojené království119 ze dne 19.6.2001, kde navíc uvedl, že porušením čl.5 odst. 3 Úmluvy je též vyloučení peněžité záruky u některých důvodů vazby. Vyloučení se však nevztahuje pouze na

118

Rozsudek ESLP ve věci Caballero v. Spojené království.[online] Dostupné z: 119

Rozsudek ESLP ve věci S.B.C. v. Spojené království.[online] Dostupné z:

61

peněžitou záruku, ale na všechny vnitrostátní prostředky, které umožňují nahrazení vazby.120

Peněžitou záruku může poskytnout i třetí osoba. V tomto případě je však nutné její seznámení s podstatou obvinění a se skutečnostmi, v nichž je shledáván důvod vazby. Podmínkou pro přijetí a složení peněžité záruky ze strany třetí osoby je také souhlas (písemný či ústní) obviněného. Příslušný orgán nejprve usnesením rozhodne, zda-li je peněžitá záruka přípustná či nikoliv. Pokud rozhodne o její přípustnosti, zároveň určí její výši. Dolní hranice je stanovena částkou 10.000,-Kč, horní limit stanoven není, aby tak příslušný orgán mohl reagovat nejen na majetkové poměry obviněného či třetí osoby, ale též na povahu závažnosti trestného činu a závažnosti důvodu vazby. Pokud není peněžitá záruka v určené lhůtě složena, soud o ní nerozhoduje. Až poté, co je takto záruka složena, rozhodne soud usnesením, že ji přijímá a že na základě tohoto rozhodnutí propouští obviněného z vazby na svobodu.121 Právě lhůta 24 hodin od doručení návrhu státního zástupce na vzetí obviněného do vazby způsobuje často nemožnost jejího vyzvednutí a následného složení ve prospěch osoby, která se ještě ve vazbě nenachází a u které by právě možnost složení kauce zabránila jejímu omezení na osobní svobodě.122 V případě, že pominuly důvody, které vedly k přijetí peněžité záruky, nebo se změnily okolnosti rozhodné pro určení její výše, může dojít ke zrušení či změně peněžité záruky. Takovéto rozhodnutí má formu usnesení a je proti němu přípustná stížnost.123 120

REPÍK, B. Některé otázky rozhodování o vazbě ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva. In: Bulletin advokacie. 2003, č. 9 121

MUSIL, J., KRATOCHVÍL, V., ŠÁMAL, P. a kolektiv. Kurs trestního práva. Trestní právo procesní. 2. vydání, Praha: C.H.Beck, 2003. s. 212 122

MUSIL, J., KRATOCHVÍL, V., ŠÁMAL, P. a kolektiv. Kurs trestního práva. Trestní právo procesní. 2. vydání, Praha: C.H.Beck, 2003. s. 212–213 123

ŠÁMAL, P. a kolektiv. Trestní řád. Komentář. Díl I. 4.vydání. Praha: C. H. Beck,

2002. s. 441- 442 K tomu srov. též:

62

Pokud obviněný neporuší své povinnosti, uložené mu v rozhodnutí, jímž byl obviněný propuštěn na svobodu, vrací se složená záruka obviněnému, popřípadě osobě, která ji složila. V případě, že by se po propuštění na svobodu obviněný skrýval, uprchl, opakoval trestnou činnost nebo porušil jinou povinnost, připadá peněžitá záruka státu. Na tuto skutečnost musí být osoba, která kauci skládá, upozorněna. Peněžitá záruka může být také použita na zaplacení peněžitého trestu nebo na náklady trestního řízení.

O všech výše uvedených formách záruky rozhoduje usnesením soud, v přípravném řízení též státní zástupce. Státní zástupce však není oprávněn rozhodnout o ponechání obviněného na svobodě v důsledku přijetí některého z opatření nahrazujících vazbu, neboť to předpokládá zjištění důvodů vazby u obviněného, což může učinit pouze soud.124 Jestliže státní zástupce nevyhoví žádosti oprávněných osob o nahrazení vazby obviněného zárukou, slibem obviněného, dohledem nebo peněžitou zárukou, musí věc předložit k rozhodnutí soudu.

Jednotlivá opatření, která nahrazují vazbu lze kombinovat. Soudce může například spatřovat dostatečným poskytnutí kauce společně se slibem obviněného.

Dle průzkumu Institutu pro kriminologii a sociální prevenci mají soudy nejlepší zkušenost se zárukou peněžitou, dále pak následuje písemný slib a dohled probačního úředníka. Jako nejhorší se dle průzkumu jeví záruka občanů či důvěryhodné osoby. Jako hlavní příčinu v ne příliš oblíbeném dohledu probačního úředníka spatřují soudci nedostatečné personální i materiální vybavení pracovišť Probační a mediační služby, malé

VANTUCH, P. Obhajoba obviněného. 2. vydání, Praha: C.H.Beck, 2002. s. 237

124

VANTUCH, P. Obhajoba obviněného. 2. vydání, Praha: C.H.Beck, 2002. s. 229

63

zkušenosti pracovníků a tedy i jejich malá aktivita. V důsledku toho pak spatřují v dohledu jen formální opatření.125

ČÁST 4. Slovenská právní úprava

4.1. Slovenská právní úprava vazby

Právní institut vazby upravuje ve Slovenské republice Trestný poriadok (zákon č. 301/2005 Z.z.).

Slovenská úprava je víceméně podobná úpravě naší. O vazbě zde rozhoduje soud a v přípravném řízení na návrh prokurátora soudce pro přípravné řízení. V případě, že není vyhověno návrhu na vzetí do vazby, může prokurátor podat stížnost pouze ihned po vyhlášení usnesení. Odkladný účinek má však jen stížnost prokurátora proti rozhodnutí o propuštění obviněného z vazby nebo proti rozhodnutí, kterým nebyla prodloužena lhůta vazby a to pouze za předpokladu jeho přítomnosti při vyhlášení takovéhoto rozhodnutí a podání stížnosti ihned po vyhlášení.

Slovenská úprava také obsahuje stejné důvody pro vzetí do vazby jako úprava česká. Ještě před přijetím nového Trestného poriadku bylo však možné vzít do vazby i osobu, u níž tyto důvody nebyly, byla-li splněna další podmínka, a to, jednalo-li se o trestní stíhání pro trestný čin, za který zákon stanovil trest odnětí svobody s dolní hranicí nejméně osm roků. I slovenský právní řád chápe vazbu jako opatření zcela výjimečné, jehož charakter je pouze fakultativní a které nesmí být používáno za účelem potrestání. Vazba také může být nařízena pouze v případě, že zde existuje 125

ZEMAN, P. a kolektiv. Vliv vybraných ustanovení velké novely trestního řádu na průběh trestního řízení: zpráva z výzkumu. Institut pro kriminologii a sociální prevenci. s.143. [online] Dostupné z:

64

důvodné podezření, že dotyčná osoba spáchala trestný čin a je zde reálná existence některého z důvodů vazby dle slovenského trestního řádu. Orgán, který o vazbě rozhoduje, se musí zabývat též otázkou povahy a závažnosti stíhaného trestného činu, závažností usvědčujících důkazů, očekávaného trestu v případě uznání viny a dále pak charakteru, osobních a sociálních poměrů stíhané osoby, a to včetně její minulosti

126

. V níže

uvedeném nálezu se Ústavní soud Slovenské republiky zabýval stížností českého občana, který byl vzat do útěkové vazby. Obviněný byl zadržen a předán soudu, který ho dne 9.1.2001 propustil ze zadržení na svobodu a přijal jeho slib. Proti tomuto rozhodnutí podal prokurátor stížnost, o které rozhodoval krajský soud dne 12.1.2001. Ten napadené rozhodnutí zrušil a vzal obviněného do vazby z důvodu vazby dle § 67 odst. 1 písm. a). Ve svém odůvodnění konstatoval, že přesto, že je tento občan ČR řádně zaměstnaný a má řádný trvalý pobyt, sama skutečnost, že jde o cizího státního příslušníka poskytuje důvodnou obavu, že by obviněný mohl mařit průběh vyšetřování tím, že se vrátí na území ČR. Dle slovenského Ústavního soudu byla tato vazba založena jen na abstraktní úvaze, čímž došlo k porušení základního práva obviněného dle čl. 17 odst. 5 Ústavy SR.

Slovenská právní úprava také výslovně ukládá povinnost konkrétnímu subjektu, tedy soudu, popřípadě soudci pro přípravné řízení, vyrozumět bez průtahů rodinného příslušníka, obhájce či další osoby o vzetí obviněného do vazby. Na rozdíl od naší právní úpravy může obviněnému odepřít právo nahlížet do spisu také soudce provádějící úkony přípravného řízení, tedy i soudce rozhodující o vzetí do vazby, a to ze závažných důvodů § 69 odst.6 slovenského tr.ř. Omezení práva obviněného nahlédnout do spisu bylo též předmětem rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Úplné odepření tohoto 126

Nález ÚS SR sp.zn. III. ÚS 38/01-40. Dostupné z: Ústavní soud SR [online]

65

práva obviněnému a jeho obhájci není slučitelné se zárukami čl. 5 odst. 4 Úmluvy.127

4.2. Právo být slyšen

Slovenský trestní řád stanoví obligatorní výslech obviněného před rozhodnutím o vzetí do vazby. Další rozhodnutí týkající se vazby, jako například o jejím trvání, změně důvodů a dalších je výslovně možno učinit v neveřejném zasedání, pokud ze žádosti nevyplývají skutečnosti, pro které je třeba obviněného vyslechnout nebo pokud obviněný ve své žádosti výslovně nepožádal o výslech a zároveň neuvedl skutečnosti pro soud neznámé. Těmito skutečnostmi mohou být důkazy, které soud neměl k dispozici při předešlých rozhodnutích.128

Otázkou slyšení v rámci rozhodování o dalším trvání vazby se též zabýval Ústavní soud Slovenské republiky. Dle Ústavního soudu musí být vždy zaručena kontradiktornost a rovnost zbraní. Pokud však obviněný podal prostřednictvím svého právního zástupce skutkově i právně vyčerpávající žádost o propuštění z vazby, pak sama skutečnost, že obviněný nebyl obecnými soudy vyslechnut, neznamená porušení jeho práva na spravedlivý proces.129

Odlišné stanoviska však zaujal Ústavní soud Slovenské republiky v případech, kdy bylo stěžovatelům upřeno právo být slyšen v rámci jejich 127

Např. nálezy ÚS SR sp.zn. III. ÚS 163/03, sp.zn. I. ÚS 67/03, sp.zn. I. ÚS 239/04. cit. ČENTÉŠ, J. Rozhodovanie o vazbe v prípravnom konaní a v konaní před súdom. In: Trestněprávní revue. 2008, č. 9, s. 261-270

128

ČENTÉŠ, J. Rozhodovanie o vazbe v prípravnom konaní a v konaní před súdom. In: Trestněprávní revue. 2008, č. 9, s. 261-270 Srov. též: ČENTÉŠ, J.. Vazba jako nejzávažnější zásah do základních práv a svobod. In: Trestněprávní revue. 2008, č. 5, s. 134

129

Nález ÚS SR sp.zn. I. ÚS 100/04-126. Dostupné z: Ústavní soud SR [online]

66

stížností proti rozhodnutí prokurátora o dalším trvání vazby. V tomto případě vyvodil Ústavní soud názor, že ustanovení čl. 5 odst. 4 Úmluvy a jeho výklad ze strany ESLP poskytuje větší rozsah ochrany základního práva na osobní svobodu v souvislosti s právem obviněného být slyšen při rozhodování o žádosti o propuštění z vazby a stejně tak v rámci rozhodování o prodloužení trvání vazby než poskytuje vnitrostátní právní úprava. Požadavek kontradiktornosti zahrnuje nejen právo oznámit soudům své argumenty, ale také právo vyjádřit se ke všem předloženým důkazům a stanoviskům ve spise, s cílem ovlivnit rozhodnutí soudu.130

V dalším svém rozhodnutí Ústavní soud Slovenské republiky vyslovuje názor, že nevyhnutelnost osobní přítomnosti obviněného by měla být posuzována podle okolností konkrétního případu.131 V nálezu IV. ÚS 290/07 pak uvádí, že veřejné zasedání je nutné v případě splnění dvou alternativních podmínek. První podmínkou je, že ze stížnosti obviněného vyplývají takové skutečnosti, pro které je nutný osobní výslech obviněného. Druhou podmínkou je pak případ, kdy obviněný v rámci své žádosti o propuštění z vazby o výslech požádá a zároveň uvede skutečnosti soudu dosud neznámé.132 V rámci návrhu nového Trestného poriadku se doporučuje úprava, aby soud obviněného obligatorně vyslechl v rámci jednotlivých rozhodnutích o vazbě, současná úprava prozatím ponechává soudu určitý prostor pro úvahu, zda obviněného vyslechne.133

130

ÚS SR sp.zn. III. ÚS 241/06-79. Dostupné z: Ústavní soud SR [online] 131

ÚS SR sp.zn. III. ÚS 345/06-88. Dostupné z: Ústavní soud SR [online] 132

ČENTÉŠ, J. Rozhodovanie o vazbe v prípravnom konaní a v konaní před súdom. In: Trestněprávní revue. 2008, č. 9, s. 261-270 133

ČENTÉŠ, J. Rozhodovanie o vazbe v prípravnom konaní a v konaní před súdom. In: Trestněprávní revue. 2008, č. 9, s. 261-270

67

Také Nejvyšší soud Slovenské republiky se ve svých rozhodnutí zabýval otázkou osobního slyšení v rámci rozhodování o vazbě.134 O dalším trvání vazby, změně důvodů, návrhu na prodloužení lhůty trvání vazby nebo o žádosti obviněného o propuštění z vazby, je možno rozhodnout v neveřejném zasedání dle § 72 odst. 2 trestního řádu pouze v případě, že ze žádosti nevyplývají skutečnosti, kvůli kterým je potřeba obviněného vyslechnout ve veřejném zasedání, nebo pokud obviněný ve své žádosti o propuštění z vazby výslovně nepožádá o výslech a zároveň neuvede nové skutečnosti, jež jsou soudu neznámé. Takovýmito skutečnostmi jsou i důkazy, které neměl soud původně při svém rozhodování k dispozici, a mohly by mít vliv na jeho rozhodnutí. V takovémto případě je nutno rozhodnout ve veřejném zasedání.

4.3. Příkaz k zatčení

V případě, že je dán důvod vazby, ale nelze zajistit přítomnost obviněného, vydá předseda senátu, v přípravném řízení na návrh prokurátora soudce pro přípravné řízení, příkaz k zatčení.

Na rozdíl od naší právní úpravy zde není dána možnost vyslechnutí obviněného soudem odlišným od soudu, který příkaz vydal. Po zatčení musí být obviněný do 24 hodin dodán k soudu, který příkaz vydal, a ten musí obviněného vyslechnout a rozhodnout o vazbě do 48 hodin; u zvlášť závažných zločinů do 72 hodin. Lhůty zde jsou tedy trochu odlišné od české právní úpravy.

134

Rozhodnutí NS SR 1 Toš 9/2006 Dostupné z: Nejvyšší soud SR [online]

68

4.4. Trvání vazby

Ohledně délky vazby stanoví slovenský trestní řád, že vazba může trvat jen nevyhnutelnou dobu. Pokud by délka trvání vazby v přípravném řízení přesáhla šest měsíců, musí prokurátor podat soudci pro přípravné řízení návrh na prodloužení lhůty vazby, a to minimálně 15 pracovních dní před uplynutím této lhůty. Soudce pak rozhoduje tak, aby v případě, že bude podána stížnost proti rozhodnutí, mohl spis předložit soudu nadřízenému alespoň pět dní před uplynutím šestiměsíční lhůty. Dle Ústavního soudu SR je možné další trvání vazby ospravedlnit v konkrétním případě pouze tehdy, pokud veřejný zájem převažuje nad právem obviněného na osobní svobodu. To však vyžaduje nejenom zkoumání zákonných důvodů vazby, ale též postupu orgánů činných v trestním řízení (sp.zn. II. 55/98). Obtížnost věci přitom spočívá ve složitosti a časové náročnosti případu. Jiné závažné důvody pak musí spočívat v mimoprocesní aktivitě soudu či orgánů činných v trestním řízení. Půjde například o časově náročné dožádání orgánů cizího státu.135

Vazbu lze způsobem výše uvedeným prodloužit na dalších šest měsíců, zároveň však nesmí být překročena maximální doba trvání vazby. Ta je upravena v § 76 odst. 6 slovenského tr.ř., kdy celková doba trvání vazby nesmí přesáhnout dvanáct měsíců, jde-li o trestní stíhání za přečin, třicet šest měsíců, jde-li o trestní stíhání za zločin, a čtyřicet osm měsíců v případě zvlášť závažného zločinu. Z těchto lhůt připadá jedna polovina na přípravné řízení a jedna polovina na řízení před soudem. Maximální doba strávená ve vazbě v rámci přípravného řízení tudíž nemůže překročit lhůtu dvou let. Do těchto lhůt se nezapočítává doba, po kterou se obviněný nemohl účastnit na úkonech trestního řízení z důvodu vazby či zadržení v cizině, úmyslného poškození svého zdraví či úmyslného vyvolání překážky, která mu v účasti na takovýchto úkonech bránila. Pro 135

Srov.též ČENTÉŠ, J. Rozhodovanie o vazbe v prípravnom konaní a v konaní před súdom. In: Trestněprávní revue. 2008, č. 9, s. 261-270

69

déletrvající vazbu musí být splněny čtyři podmínky. Po formální stránce nejprve usnesení o vznesení obvinění, po materiální stránce pak existence kvalifikovaného podezření ze skutku obsaženého v tomto usnesení, musí existovat důvod vazby a být splněná podmínka, že orgány činné v trestním řízení jednají urychleně.136

4.5. Žádost obviněného o propuštění na svobodu

Obviněný má právo kdykoliv žádat o propuštění na svobodu. V přípravném řízení může této žádosti vyhovět prokurátor. Pokud tak neučiní, předloží žádost soudci pro přípravné řízení spolu se svým stanoviskem.137 Soudce pak rozhodne bez průtahů. Oproti české úpravě zde chybí lhůty pro rozhodnutí soudu. Judikatura Ústavního soudu SR k tomu uvádí, že požadavek neodkladnosti je splněn, pokud je rozhodováno v rámci týdnů, nikoliv měsíců.138 Zároveň ve svých rozhodnutích uvádí, že pokud se o zákonnosti vazby rozhoduje na vícero stupních, bere se do úvahy celková délka konání, tedy od podání návrhu až do právoplatného rozhodnutí.139 Další odlišností je možnost opakování žádosti o propuštění z vazby až po uplynutí třiceti dnů od právní moci 136

ČENTÉŠ, J. Rozhodovanie o vazbe v prípravnom konaní a v konaní před súdom. In: Trestněprávní revue. 2008, č. 9, s. 268 Autor zde odkazuje též na nález Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 34/04.

137

Nález ÚS SR sp.zn. I. ÚS 100/04-126. Dostupné z: Ústavní soud SR [online] V nálezu bylo Ústavním soudem Slovenské republiky konstatováno porušení čl.5 odst.4 Smlouvy o ochraně lidských práv a základních svobod v případě, že zamítavé stanovisko krajské prokuratury v rámci žádosti o propuštění na svobodu nebylo doručeno vazebně stíhané osobě. Dle ústavního soudu není podstatné, zda-li je podle názoru krajské prokuratury či všeobecného soudu takovéto oznámení skutkově či právně významné či bezvýznamné. 138

např. Nálezy ÚS SR sp.zn. I. ÚS 18/03, sp.zn. III. ÚS 255/03, sp.zn. III. ÚS 199/05, sp.zn. III. ÚS 126/05, sp.zn. III. ÚS 7/00. Dostupné z: Ústavní soud SR [online] 139

Srov.též ČENTÉŠ, J. Rozhodovanie o vazbe v prípravnom konaní a v konaní před súdom. In: Trestněprávní revue. 2008, č. 9, s. 261-270

70

rozhodnutí, kterým se původní žádost zamítla. V rámci rozhodování o žádosti obviněného musí být dána možnost nahlédnutí do spisu. I v případě, že se vyšetřování týká více obviněných a může být tak dán důvod pro utajení některých skutečností před stěžovatelem, není možné odepření přístupu k celému spisu.140

4.6. Instituty nahrazující vazbu

V případě vazby je zde možnost jejího nahrazení zárukou zájmového sdružení občanů, důvěryhodnou osobou, dohledem probačního a mediačního úředníka, písemným slibem obviněného a zárukou peněžitou. V případě pravomocně odsouzeného může soud rozhodnout, že peněžitá záruka bude trvat do doby vykonání trestu veřejně prospěšných prací či nahrazení nákladů trestního řízení.141 Uvedené možnosti se vztahují na vazbu útěkovou a předstižnou, nikoliv na vazbu koluzní. Pokud soud, popřípadě soudce, rozhodl o ponechání obviněného na svobodě či o jeho propuštění na svobodu za současného nahrazení jednou z těchto záruk, může současně uložit obviněnému jedno nebo i více přiměřených omezení. Může jím být zákaz vycestování do zahraničí, zákaz vykonávat činnost, při které došlo ke spáchání trestného činu, zákaz návštěv určených míst, povinnost odevzdat legálně drženou zbraň, zákaz vzdalovat se z místa pobytu, povinnost pravidelně se dostavovat ke státnímu orgánu určeném soudem, zákaz řízení motorových vozidel a odevzdání řidičského průkazu, zákaz styku s určitými osobami či úmyslného přiblížení k určité osobě na vzdálenost menší než pět metrů a povinnost složit peněžité prostředky pro účel zabezpečení nároku poškozeného na náhradu škody. Tyto povinnosti může soud, popřípadě

140

Nález ÚS SR sp.zn. I. ÚS 239/04-149 Dostupné z: Ústavní soud SR [online] 141

ČENTÉŠ, J. Vazba jako nejzávažnější zásah do základních práv a svobod. In: Trestněprávní revue. 2008, č. 5

71

soudce, zrušit či změnit, a to nejen na návrh státního zástupce, ale též na návrh obviněného a probačního a mediačního úředníka.

4.6.1. Možnost nahrazení koluzní vazby

V souvislosti s možností nahrazení vazby některou z výše uvedených záruk se Ústavní soud Slovenské republiky zabýval možnostmi a podmínkami jejich použití v trestním řízení v kontextu se článkem 5 odst. 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.142 „Pokud jde o samotný výklad pojmu „záruka“ ve smyslu tohoto článku, je třeba z dosavadní judikatury vyvodit, že má autonomní obsah, nezávislý od terminologie používané vnitrostátním právem. Zárukou je třeba rozumět jakýkoliv prostředek, který je mírnější než omezení osobní svobody a zároveň je způsobilý zabezpečit účast obviněného na trestním řízení. Slovenské právo zná čtyři mírnější prostředky, kterými je možno vazbu nahradit. Ani jeden z nich však není možný v případě vazby koluzní, přičemž u zvlášť závažných zločinů přichází v úvahu jen výjimečně.“143

Podle názoru Ústavního soudu je třeba považovat záruku vzhledem ke sledovanému účelu za záruku ve smyslu čl. 4 odst. 3 věty druhé Úmluvy. Podle čl. 154c odst. 1 Ústavy SR mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, které Slovenská republika ratifikovala a které byly vyhlášeny způsobem stanoveným zákonem, jsou součástí právního řádu a mají přednost před zákonem, pokud zabezpečují větší rozsah ústavních práv a svobod. Pokud tedy trestní řád nahrazení koluzní vazby vylučuje, ustanovení druhé věty čl. 5 odst. 3 Úmluvy to umožňuje. Povinností soudů je proto aplikovat v těchto případech ustanovení věty 142

Nález ÚS SR sp.zn. I. ÚS 100/04-126 Dostupné z: Ústavní soud SR [online] 143

ČENTÉŠ, J. Rozhodovanie o vazbe v prípravnom konaní a v konaní před súdom. In: Trestněprávní revue. 2008, č. 9, s. 261-270

72

druhé čl. 5 odst. 3 Úmluvy, protože zabezpečuje větší rozsah základních práv. V současnosti je také již jednoznačné, že z působnosti věty druhé čl. 5 odst. 3 Úmluvy nemůže vnitrostátní právo některé trestné činy, resp. některé důvody vazby, vyloučit. Zde bych ráda uvedla, že i náš trestní řád vylučuje u některých trestných činů užití opatření nahrazujících vazbu.

Také Nejvyšší soud Slovenské republiky v jednom ze svých rozhodnutí konstatoval, že soud a v přípravném řízení soudce může na žádost obviněného nahradit též vazbu koluzní jednou ze záruk.144

4.7. Výkon vazby

Samotný výkon vazby ve Slovenské republice je upraven zákonem o výkonu vazby č. 221/2006 Z.z. a vyhláškou Ministerstva spravedlnosti Slovenské republiky č. 437/2006 Z.z., kterou se vydává Pořádek výkonu vazby.

Úprava umožňuje výkon vazby v ústavu pro výkon vazby a dále v samostatném oddělení výkonu vazby, které je organizační součástí příslušného ústavu, nachází se ale mimo sídlo ústavu. V případě závažného zdravotního stavu obviněného lze vazbu vykonat též v nemocnici či jiném zdravotnickém zařízení. Právní úprava také umožňuje samotné přijetí do vazby přímo v nemocnici nebo v jiném zdravotnickém

zařízení,

nikoliv

však

v samostatném

oddělení.

K přemístění pak dochází okamžitě, pokud to navrhne lékař.

Pro

případ

agresivního

chování

obviněných

jsou

zřízeny

tzv.

dekompenzační cely. Dekompenzační cela má být vybavena tak, aby 144

Usnesení Nejvyššího soudu SR sp.zn. 1Toš 25/05 Dostupné z: Nejvyšší soud SR [online]

73

nemohlo dojít k ublížení na zdraví obviněného a dalších osob a umožnit tak personálu věznice řešit agresivní chování obviněného nekontaktním způsobem. Tato místnost však není určena k ubytování, obviněný zde stráví jen nevyhnutelně dlouhou dobu.

Obviněný může být předveden před orgán činný v trestním řízení, soud, obhájce a další osoby příslušníkem sboru v čase mezi sedmou ranní až do 20:00 hod.. Před jiné orgány pak jen s předchozím souhlasem orgánu činném v trestním řízení nebo soudu. Mimo ústav se předvedení provádí na předchozí písemnou žádost, jde-li pak o předvedení týkající se jiné věci, než pro kterou je obviněný ve vazbě, musí být předvedení doloženo písemným souhlasem orgánu činného v trestním řízení nebo soudu.

Neefektivní

vymáhání

nákladů

výkonu

vazby

od

pravomocně

odsouzených vedlo k přijetí ustanovení, které stanoví povinnost hradit tyto náklady jen za prvních 180 kalendářních dnů vazby. Ve prospěch obviněného je také dána možnost upustit od vymáhání této náhrady.

ČÁST 5.

5.1. Věcný záměr nového trestního řádu

V současné době je již připravena nová kodifikace trestního řádu. Nová právní úprava zakotvuje některé zcela nové instituty do trestního práva procesního ( korunní svědek a spolupracující obviněný, dohoda o vině a trestu, soukromá žaloba, subsidiární žaloba, zakotvení formálního důkazního břemene státního zástupce v řízení před soudem a další). V souvislosti s náhradou vazby je pak důležitým krokem zavedení předběžných opatření. Prvotním smyslem těchto omezení je ochrana poškozeného, na druhou stranu mohou však tato opatření zamezit vzetí do vazby obviněného. Podmínkou pro 74

uložení předběžného opatření je

v první alternativě dostatečné odůvodněné podezření ze spáchání úmyslného trestného činu, v alternativě druhé pak dostatečně odůvodněné podezření ze spáchání úmyslného trestného činu s horní hranicí sazby nejméně tři léta a zásadní a okamžitá potřeba ochrany poškozeného nebo společnosti z hlediska nebezpečí pokračování nebo opakování trestné činnosti. Předběžná opatření bude moci nařídit jen soud a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce, pokud je u obviněného jinak dán některý z důvodů vazby, a to útěkové, koluzní nebo předstižné. Nesplnění předběžného opatření může být pak důvodem pro vzetí do vazby. Pokud u obviněného nebude dán některý z důvodů vazby, bude moci nařídit předběžné opatření spočívající v zákazu styku s poškozeným a vykázaní ze společného obydlí i policista, a to s předchozím souhlasem státního zástupce, z důvodu neodkladnosti pak i bez tohoto souhlasu. Takovéto opatření může trvat maximálně 10 dní, na návrh státního zástupce může soudce před uplynutím této lhůty trvání opatření prodloužit o jeden měsíc, jinak se opatření ruší ze zákona. Jestliže obviněný neplní uložená opatření, může být rozhodnuto o jeho vzetí do vazby.

Rozhodování o vazbě má být dle nové právní úpravy zjednodušeno, lhůty pro přezkum prodlouženy. Zachováno bude právo obviněného žádat o propuštění z vazby, lhůta 14 dnů bude však prodloužena, a to na jeden měsíc. Za žádost o propuštění z vazby přitom považuje nová úprava i návrh obviněného na přijetí některého opatření nahrazujícího vazbu. V zákonem stanovených případech pak bude umožněno, aby soud spojil různé druhy rozhodování o vazbě.145

Nově bude možné provést předvedení bez předchozího předvolání osoby nejen obviněné, ale i podezřelé, za podmínky, že je zde důvodná obava, že se na předvolání nedostaví nebo jestliže je to nutné k úspěšnému

145

Rekodifikace trestního práva procesního: Věcný záměr trestního řádu. Ministerstvo spravedlnosti ČR [online]

75

provedení trestního řízení. Jde o opatření pořádkové, u kterého se nad rámec stávající úpravy zavádí možnost, aby předseda senátu a v přípravném

řízení

státní

zástupce

v souvislosti

s předvedením

obviněného nařídil jeho zajištění, nejdéle pak na 48 hodin před provedením úkonu, ke kterému je obviněný předveden.

V úpravě důvodů vylučující omezení vzetí do vazby u nejméně závažných trestných činů se navrhuje, aby se tento důvod vztahoval také na opakování trestné činnosti spáchané v minulosti, a to včetně recidivy, jakož i na pokračování v ní dalším jednáním. V dosavadním pojetí převažoval spíše výklad, podle něhož důvod podle § 68 odst. 3 písm.e) tr. ř. je možné uplatnit jen v probíhajícím trestním řízení, a že nelze tento důvod vztahovat k případům recidivy, tedy k případům, kdy je zahájeno trestní stíhání proti obviněnému, který byl v minulosti odsouzen pro podobnou trestnou činnost, nicméně v rámci již probíhajícího trestního řízení se nedopustil znovu jednání předpokládaného v tomto ustanovení. Proto navrhovaná úprava i tento problém řeší výslovně.

Doplněno bude také ustanovení o vyrozumívání věznic a dalších orgánů; zejména pak bude umožněno na žádost obviněného vyrozumět vedle rodinných příslušníků a zaměstnavatele i další osoby. Podnikatelům bude v případě vzetí do vazby umožněno učinit potřebné úkony k zabezpečení chodu právnické osoby, aby tak nebylo ohroženo její fungování a nedošlo ke škodě.

V případě příkazu k zatčení poukazuji ve své práci na nesoulad naší právní úpravy s Úmluvou s odkazem na judikaturu ESLP. I tento rozpor bude novou právní úpravou odstraněn.

Soud bude nadále rozhodovat o trvání vazby jednak na žádost obviněného a dále z úřední povinnosti v souvislosti s některým úkonem trestního řízení (např. při předběžném projednání žaloby) a dále vždy, nebylo-li

76

v uplynulých šesti měsících ode dne nabytí právní moci předchozího rozhodnutí rozhodnuto o trvání vazby, ať k žádosti obviněného nebo z úřední povinnosti. V takovémto případě rozhodne soud nejpozději ve lhůtě jednoho měsíce po uplynutí šestiměsíční lhůty. Státnímu zástupci se nadále ponechává právo rozhodovat jen o propuštění obviněného z vazby na svobodu, a to i při náhradě vazby zárukou, dohledem probačního úředníka, slibem obviněného a peněžitou zárukou. V případě zamítavého stanoviska pak státní zástupce nebude procesně rozhodovat, ale neprodleně předloží věc neprodleně soudu.

Celková doba vazby nebude v blízké budoucnosti moci přesáhnout jeden rok v případě trestního stíhání pro přečin, dva roky v případě trestního stíhání pro zločin, tři roky u zvlášť závažného zločinu a v případě trestního stíhání za zvlášť závažný zločin, za který lze uložit výjimečný trest, pak čtyři roky. Nadále bude platit ustanovení, dle kterého celková doba vazby připadá z jedné třetiny na přípravné řízení a ze dvou třetin na řízení před soudem.

Významným krokem je legislativní úprava ,,slyšení obviněného“. Právo být slyšen náleží k dalším prostředkům ochrany obviněného v řízení o vazbě. Přispívá k rovnosti zbraní procesních stran. Současný trestní řád toto právo obviněnému neposkytuje, vývojem prošel i právní názor našeho Ústavního soudu, který nakonec konstatoval, že obviněného je nutno vyslechnout vždy pouze v řízení o stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby, nikoli už v ostatních případech. S tímto názorem však nesouhlasil ESLP ve svém rozsudku ve věci Husák v. Česká republika, kde uvádí, že čl. 5 odst. 4 Úmluvy dopadá nejen na řízení o prodloužení vazby, nýbrž i na řízení v nichž se posuzují žádosti obviněných o propuštění na svobodu a nelze tvrdit, že by se k těmto dvěma řízením vázaly odlišné záruky. V budoucnu by slyšení mělo být prováděno v rámci zvláštního řízení formou neveřejného zasedání. Obligatorní slyšení však věcný záměr

77

předpokládá pouze v rámci rozhodování o naplnění kvalifikovaného důvodu vazby. V ostatních případech bude podmínkou slyšení žádost obviněného s uvedením důležitých důvodů. To umožňuje obviněnému být slyšen nejen v rámci rozhodování o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce o ponechání ve vazbě, ale také v řízení o žádosti obviněného o propuštění z vazby. Před soudem druhé instance však obviněný toto právo mít nebude. Vychází se z toho, že ani z rozhodnutí Evropské komise pro lidská práva ani z rozsudků ESLP jednoznačně nevyplývá povinnost slyšet obviněného před soudem druhé instance.

Dalším, neméně významným krokem, je nová úprava opatřeních nahrazující vazbu v souvislosti s koluzní vazbou a dále také s vazbou předstižnou, je-li obviněný stíhán pro některé trestné činy, kde nová právní úprava neuplatňuje žádná omezení. Dle současné právní úpravy nemůže být

vazba v těchto případech nahrazena zárukou, slibem ani

peněžitou zárukou, což je ale v rozporu s Úmluvou podle výkladu ESLP. Na tento rozpor ostatně upozorňuji ve své práci, přičemž poukazuji na judikaturu ESLP, ale též Ústavního a Nejvyššího soudu Slovenské republiky.

Ráda bych také zmínila významné posílení právní jistoty obviněného spočívající v právu k nahlédnutí do spisu, kde nová právní úprava reflektuje judikaturu a v souladu s ní zajišťuje obviněnému být seznámen s tou části spisu, která obsahuje důvody pro jeho vzetí do vazby, a to i v případě spisu utajeného. Obviněný se tak bude moci vždy seznámit s důkazy, které vedou k rozhodnutí o vazbě.

Problémem však může být omezení práva obhajoby v tom smyslu, že její účast bude omezena při provádění úkonů přípravného řízení, a to u všech zločinů. Obhájce by tak byl přítomen jen u dvou úkonů přípravného řízení, a to u výslechu obviněného a následně až při prostudování spisu po

78

skončení vyšetřování. Důvodem je zde konstatováno to, že práva obhajoby mají mít své těžiště před soudem.146

ZÁVĚR Ve své práci jsem rozebrala pojem vazby jako významné součásti trestního řízení a výrazného zásahu do osobní svobody obviněných osob. Interpretačních a aplikačních problémů se v rámci vazby vyskytuje celá řada. Některé z nich úspěšně vyřešil Ústavní soud, další jsou předmětem zájmu nového trestního řádu, který přináší řadu pozitivních změn s ohledem na dřívější rozhodnutí nejen Ústavního soudu, ale také Evropského soudu pro lidská práva. Jeho přijetí je dle mého názoru velice důležitým krokem k dalšímu posílení ochrany lidských práv v trestním řízení. Na ně bude mít vliv nejenom úprava vazby ve formě zákona, ale též její výklad a praxe. V předchozí části jsem popsala změny, které mají nastat v souvislostí s přijetím nového trestního řádu. Některé problémy nastíněné v této práci tak budou zcela odstraněny, např. příkaz k zatčení bude upravovat nový trestní řád tak, aby byl v souladu s judikaturou ESLP. Dále pak odstranění výkladového problému týkajícího se § 68 odst. 3 písm.e) tr.ř..

Ve prospěch obviněného

jsou dle mého názoru nejvýznamnějšími

změnami změny v souvislosti s nahlédnutím do spisu, úprava opatření nahrazujících vazbu a právo být slyšen. Jako první uvádím nahlédnutí do spisu z toho důvodu, že v případě, kdy se obviněný a jeho obhájce budou moci i přes skutečnost, že je spis utajený, vždy seznámit s důvody pro rozhodnutí o vzetí do vazby, poskytne se jim tak možnost tyto důkazy vyvracet, a tím i případně 146

VANTUCH, P. K omezení významu přípravného řízení v návrzích nového trestního řádu. In: Trestněprávní revue. 2008, č. 2, s. 46

79

odvrátit samotné vzetí do vazby. S ohledem na fakultativní povahu vazby je toto právo prvotní a nezbytné.

Jistým překvapením je pro mne úprava práva být slyšen, jelikož zde spatřuji odklon nejen od judikatury ESLP, ale též Ústavního soudu ČR. Nicméně i toto právo bude znamenat větší ochranu práv obviněného jen tehdy, nestane-li se pouhou formalitou. Pro obviněného bude mít význam být slyšen jen v případě, že toto slyšení bude znamenat změnu v jeho prospěch, což nová úprava dle mého názoru právě svou fakultativností zaručuje.

Také v nové úpravě opatření nahrazujících vazbu vidím zásadní posun k větší ochraně práva na osobní svobodu. Nemyslím si totiž, že je nutné legislativně vylučovat koluzní vazbu (nebo některé trestné činy v rámci vazby předstižné) z těchto opatření. Soudce bude moci navíc uložit obviněnému některé z předběžných opatřeních. Tím by mělo být zajištěno, že skutečnosti pokládané zákonem za důvod pro vzetí do vazby vůbec nenastanou.

Přesto vše však vazba zůstává tím nejtvrdším zajišťovacím prostředkem, zároveň však institutem nezbytným, což je třeba mít vždy na paměti. Vyskytnuvší se problémy tak chápu spíše jako určitý posun směřující k neustále se rozšiřující právní ochraně obviněných a ne jako selhání tohoto zajišťovacího institutu.

80

POUŽITÁ LITERATURA

Mandák, V. Zajištění osoby obviněného v československém trestním řízení. Orbis 1975

Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry, F. Trestní řád. Komentář. Díl I., 4.vydání, C. H. Beck, Praha 2002

Růžička/ Zezulová. Zadržení a vazba v českém trestním procesu. C.H.Beck, Praha 2004

Musil/ Kratochvíl/ Šámal a kolektiv,: Kurs trestního práva. Trestní právo procesní, 2.vydání, C.H.Beck, Praha 2003

Císařová, D., Fenyk, J., Gřivna, T., Kloučková, S., Mandák, V., Púry, F., Repík, B., Růžek, A. Trestní právo procesní. 4.aktualizované vydání. Linde, Praha 2006

Vantuch, P. Obhajoba obviněného, 2. vydání, C.H.Beck, Praha 2002

Šámal/Válková/Sokolář/Hrušková. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže, komentář, 2.vydání, C.H.Beck, Praha 2002

Bohumil Repík. Evropská úmluva o lidských právech

a trestní

právo,1.vydání. Orac, Praha 2002

Šámal, Novotný, Růžička, Vondruška, Novotná. Přípravné řízení trestní, 2.vydání. Praha: C. H. BecK 2003

81

Články:

JUDr. Milana Hrušková ml. Bulletin advokacie 2007, č. 1

Doc. JUDr. Pavel Vantuch, CSc. Informace o obviněném ve sdělovacích prostředcích a presumpce neviny. Bulletin advokacie, 1996, č. 5

Doc. JUDr. Pavel Vantuch, CSc. K použitelnosti důkazu, který v trestním řízení obstaral a předložil obhájce. Bulletin advokacie 1996, č. 6,7 Doc. JUDr. Pavel Vantuch, CSc. Vyhledávání a předkládání důkazů obhájcem (advokátem)v přípravném řízení. Bulletin advokacie 2005, č. 7-8 Doc. JUDr. Pavel Vantuch, CSc. K rozhodování o vazbě v přípravném řízení a k přezkoumávání důvodnosti obvinění v tomto stadiu trestního řízení. Trestní právo, 1996, č.6 Doc. JUDr. Pavel Vantuch, CSc. K možnosti odepřít nahlédnutí do vyšetřovacího spisu a pořizovat z něj výpisky a kopie. Bulletin advokacie 1994, č.5 JUDr. Bohumil Repík, CSc. Některé otázky rozhodování o vazbě ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Bulletin advokacie, 2003, č. 9 JUDr. Bohumil Repík, CSc., diskuse: K rozhodování státního zástupce o vazbě z hlediska čl. 5 odst. 4 EÚLP. Bulletin advokacie 2005, č. 11 JUDr. Bohumil Repík, CSc. Musí být řízení o přezkoumávání zákonnosti vazby podle č.5 odst. 4 EÚLP veřejné? Bulletin advokacie 2006, č. 6 JUDr. Bohumil Repík, CSc. Několik poznámek k řízení o vazbě. Trestněprávní revue 2005, č. 2 JUDr. Václav Mandák, CSc. Předstižná vazba s přihlédnutím k novele trestního řádu z roku 1995. Bulletin advokacie1996, č. 4 Draštík, A. K zákonným předpokladům rozhodnutí o vazbě. Trestní právo 1997, č. 12 JUDr. Mgr. Jiří Herczeg, Ph.D. Právo obviněného nahlížet do spisu v řízení o vazbě.Bulletin advokacie 2007, č. 12 JUDr. Mgr. Jiří Herczeg, Ph.D. K právu být slyšen v řízení o přezkoumávání trvání vazby. Bulletin advokacie 2005, č. 10. 82

Zbyněk Žďárský. K nahlížení do spisu v přípravném řízení trestním. Právní rozhledy 2001, č. 11 JUDr. Vladimír Ježek. K nahlížení do spisu v přípravném řízení trestním při rozhodování soudu. Bulletin advokacie 2002, č. 3

JUDr. Vladimír Král. K nové právní úpravě vazebního řízení. Bulletin advokacie 2001, č. 11-12 JUDr. Pravoslav Polák. Výslech obviněného před rozhodnutí o ponechání ve vazbě dle § 71 odst. 4, 6 tr.ř. Trestní právo 2005, č. 8 Zeman,P. a kol.: Vliv vybraných ustanovení velké novely trestního řádu na průběh trestního řízení: zpráva z výzkumu. Prof. JUDr. Jan Musil, CSc. Ochrana práv obviněného v trestním řízení. Trestní právo 2006, č. 11 JUDr. Jozef Čentéš, PhD. Vazba jako nejzávažnější zásah do základních práv a svobod. Trestněprávní revue 2008, č. 5 Doc. JUDr. Jozef Čentéš, PhD. Rozhodovanie o vazbe v prípravnom konaní a v konaní před súdom. Trestněprávní revue 2008, č. 9

83

Conclusion PROBLEMS OF CUSTODIAL INSTRUMENT My diploma thesis deals with conception of custody as an important part of the criminal proceedings and strong encroachment on the individual freedom of the accused persons. There is a huge amount of problems of interpretation and application linked with questions of custody. Some of them have been successfully resolved by the My diploma thesis deals with conception of custody as an important part of the criminal proceedings and strong encroachment on the individual freedom of the accused persons. There is a huge amount of problems of interpretation and application linked with questions of custody. Some of them have been successfully resolved by the Constitutional court, the others are subject of interest of new code of criminal procedure that brings a lot of positive changes with regard to prior decisions of not only Constitutional court but of the European Court of Human Rights as well. In my opinion the enactment of new code of criminal procedure is very important step to a further reinforcement of protection of human rights in criminal proceedings. In this question is very important not only the enactment of custody in the form of act but the interpretation of this act and the practices as well. In previous part I have described the changes which should come into being in the connection with enactment of new code of criminal procedure. So some of the problems outlined in my thesis will be fully removed, for example the warrant of arrest will be changed in such a way to be in accordance with the judicature of ESLP.

In my opinion the most important changes in favour of accused are the ones linked with the questions of documents inspections, right of audience and arrangement of measures replacing the custody.

Firstly, I mention the documents inspections. The reason why is that this right provide to the accused and his advocate to make the acquaintance of the reasons of custody even in the case of secret court file and thus they 84

will gain the possibility to argue against these reasons and eventually even the custody. With regard to the facultative character of custody I consider this right as primary and necessary one.

On the other hand, the arrangement of the right of audience is a kind of the surprise to me because I see here deflexion not only from the judicature of European Court of Human Rights but from the judicature of Constitutional court as well. Notwithstanding this right will constitute a stronger protection of right of the accused only if it will not turn into a mere formality. The right of audience will have the importance for the accused only in case that this audience means the change in his favour, which is, in my opinion, guaranteed by new enactment thanks to its facultative character.

Besides, I perceive the crucial shift towards the better protection of right to individual freedom in new enactment of measures replacing the custody.

To sum up, although custody remains the hardest custodial instrument it is necessary to bear in mind that it is the fundamental instrument at the same time. On this account, I perceive the problems linked to the question of custody as a specific shift towards still expanding legal protection of accused rather than failure of this custodial instrument.

Key-words: Custody Right of audience Inspection of documents

85

86