Lubomír Valenta
Problémy analytické filozofie Historický úvod Počátky a první období (od Frega po Carnapa) Nakladatelství Olomouc 2003 Počet stran 223 1. vydání ISBN 80-7182-150-0 Úvodem Pojmenování „analytická filozofie“ nelze chápat jako pojmenování nějakého konkrétního směru asi tak, jak mluvíme o novokantismu, pozitivizmu, racionalismu či o jiném „-ismu“. Jde o syntetické či „střechové“ označení různých tendencí, které nejsou spojeny doktrinálně, ale spíš tím, co bychom mohli nazvat společným stylem či způsobem filozofického myšlení, resp. tím, co jsem… označil jako myšlenkovou strategii. (5) Podstatná problematika její první fáze se vztahuje na úvahy o metodě filozofické práce, které jsou motivovány snahou učinit filozofii součástí lidského vědění; kritéria takové filozofie mají být obdobná kritériím vědeckého poznání. Z toho pak vyplývají jisté hranice či meze, které mají zabránit, aby filozofie spoléhala na prázdnou a nekontrolovatelnou spekulaci. (6) Jsem přesvědčen, že právě tyto hranice vytvářejí podmínky oné strategie myšlení či myšlenkového stylu analytické filozofie. Tyto hranice nechápu jako nutnou podmínku analytické filozofie, ale jako podmínku postačující: kdo je ochoten filozofovat v těchto hranicích, má právo být považován za analytického filozofa (ale naopak neplatí, že kdo některou z těchto mezí není ochoten akceptovat, analytickým filozofem být nemůže); analytická filozofie je věcí metody, nikoli věcí přijatých tezí. (6) Druhou důležitou okolností pro pochopení analytické filozofie je zjištění (jež může být chápáno i jako důsledek předcházející charakteristiky), že analytická filozofie se sama mění, a to „popperovským“ způsobem: každý následující myslitel kriticky přezkoumává svého předchůdce a navrhuje novou hypotézu, která je pak předmětem kritiky těch, kteří přicházejí po něm (např. Wittgenstein vychází z kritiky Russela a novopozitivizmus kriticky posuzuje teze Wittgensteinovy, Quine se kriticky vyrovnává s novopozitivizmem atd.). (6) Protože jsem přesvědčen, že analytické myšlení má ve filozofii, chápané jako kognitivní činnost, bezvýhradnou prioritu, vidím druhý pedagogický cíl práce v tom, abych o tom přesvědčil i čtenáře. Analytické myšlení nemá své místo jen ve filozofii, ale – jak jsem přesvědčen – je důležitou složkou kritické racionality demokratické společnosti; řada analytických filozofů vidí v tomto myšlení podmínku demokracie a všichni se hlásí k hodnotám liberální demokracie. (7)
I. Co je analytická filozofie 1. Předběžná charakteristika analytické filozofie Na přelomu XIX. a XX. století navrhl Alexius Meinong řešení jednoho starého filozofického problému, jež vyvolalo kritickou odezvu jiných filozofů, mimo jiné i B. Russella. Toto Russellovo kritické vyrovnání se s Meinongovým problémem znamenalo jeden z významných podnětů pro rozvoj filozofického proudu, který výrazným způsobem ovlivnil myšlení XX. století (filozofické i vědecké) a který se všemi svými vývojovými proměnami je vedle fenomenologie a jejích variant a vedle strukturalismu a jeho variant myšlenkovým projevem XX. století. (9) Na rozdíl od fenomenologie, která navazovala na tradice kontinentální evropské filozofie (především francouzské a německé), je tento filozofický proud spjat spíše s filozofií anglosaskou, i když jedna jeho varianta mezi dvěma světovými válkami (totiž tzv. „Vídeňský kroužek“ se svou filozofií logického pozitivizmu) ovládala značnou část myšlení středoevropského (především rakouského, v daleko menší míře německého), zatímco jiná varianta se vytvořila v polské filozofii. Od konce 30. let lze zaznamenat prudký vzrůst tohoto myšlenkového proudu v USA i postupně rostoucí odezvu na evropském kontinentu – ve Francii a Německu, ve skandinávských zemích (ve Finsku) a jinde. (9) Druhý rozdíl mezi fenomenologií a strukturalismem na jedné straně a touto novou filozofickou orientací na straně druhé je, že prvé dva proudy přitahovaly především badatele ve vědách o člověku, zatímco třetí proud – alespoň na první pohled – je orientován přírodovědecky a matematicky a mají k němu blízko především ti přírodní vědci a matematikové, kteří svoji vědeckou práci spojují s filozofickými úvahami. (9) Tato filozofie nemá v dějinách filozofie jednotné označení. Během jejího vývoje se objevovaly různé názvy (logický atomismus, logický pozitivizmus, logický empirismus, logická analýza jazyka, filozofie přirozeného jazyka atd.), které akcentovaly tu či onu stránku či tématiku této filozofie, ale nebyly pojmenováním celého proudu. Myslitelé zaměření vůči němu kriticky jej někdy označují za scientismus. Není totiž sporu o tom, že jde o filozofii, která nechce ztratit kontakt s vědou a která ve vědeckém a empirickém poznání vidí jediný prostředek pro poznání světa, a není ani sporu o tom, že skutečně někteří filozofové tohoto proudu vyznávali dogmatickou víru v autoritu přírodovědné metody a výsledky přírodní vědy, což je podle K. Poppera hlavní jádro scientismu. (10) V posledních desetiletích se pro tuto filozofii vžilo označení „analytická filozofie“. Je odvozeno od obratu, kterým anglický filozof G.E. Moore od počátku XX. století charakterizoval svoji filozofii (mluvil o „filozofické analýze“) a který od 30. let sloužil proznačení filozofického proudu, opírající se o jazykovou analýzu. Synekdochické užití obratu „analytická filozofie“ pro celý proud je z mnoha důvodů, o který bude ještě pojednáno, oprávněné a výstižné. (10)
2. Meinongův problém a jeho řešení
Meinongova filozofická teorie je známa jako „teorie objektů“ (Gegenstandstheorie) a je míněna jako odpověď na otázku, jaký je ontologický status předmětů, pojmenovaných ve větách, jež jsou vyjádřením soudů (ne každá věta vyjadřuje soud). (10) Východiskem jeho úvah pak jsou dvě vlastnosti, které má každý soud. Tyto vlastnosti lze vyjádřit dvěma tezemi: /M1/ Každý soud je spojen s přesvědčením o něčem. /M2/ Každý soud je buď afirmací, nebo negací. Každé souzení jako psychický akt je spojeno s přesvědčením nebo vírou, že něco je, resp. že něco není (toto tvrzení je možno považovat za Meinongova variantu Brentanovy myšlenky o intencionalitě). Protože souzení se týká i něčeho, co si nedovedeme představit a co nemůže být reálným předmětem mé představy, domnívá se Meinong, že uznání tezí /M1/ a /M2/ vyžaduje, abychom vedle tradičních psychických činností představování a souzení uznali i jakousi oblast mezi nimi (Zwischengebiet), jejíž předpoklad je podle něho ospravedlněn tím, že „protiklad mezi afirmací a negací vytváří skutečnost podstatě různou od představ“. Argumentem pro takový předpoklad je mu úvaha o negaci: negace totiž není nikdy věcí představování, neboť tam, kde se vyskytuje negace, je oblast pouhé představování překročena: k A v non-A přistupuje další předmětný moment, který není redukovatelný na vnímání, ale který je vybudován nad pozitivním předmětem A. Srovnám-li dvě předmětné komplexy A a Y, mohu vytvořit myšlenku: „A je podobné Y“ myšlenku „Podobnost s A“, jež nemůže být hodnocena jako pouhá představa na stejné úrovni jako výchozí předměty A a Y, ale jež je důvodem pro předpoklad nějakého předmětu vyššího řádu. Tyto vyšší předměty pak Meinong nazývá „fundované předměty“ a považuje je za výsledek určité operace nad fundujícími předměty. Analogicky soud „X není A“ vede k abstraktní představě „Něco, co není A“, jež indukuje opět nějaký předmět. Tyto úvahy přesvědčují Meinonga o tom, že je třeba rozšířit obor empirických předmětů (tj. těch, které jsou předměty našich představ) o další předměty, které musíme předpokládat, aby naše úvahy např. o negaci byly korektní. Meinong nakonec tyto předměty rozlišuje i terminologicky: mluví o objektech a objektivech. Objektivům pak přisuzuje čtyři důležité vlastnosti: a) vyžadují nepsychologické pojetí jako každý jiný předmět, b) na rozdíl od reálných předmětů však nemají existenci, tj. nepatří ke skutečnosti, c) protože nelze o nich říci, že existují, jejich ontologický status je vyjádřen výrazem „jsou stavem“, (tj. bestehen, Meinong používá i výrazu „subsistuují“), d) jako stavy nemají časové určení (jsou bezčasové). (10-11) Takto rozšířená ontologie, zahrnující dvojí druh předmětů, totiž objekty, jež existují, a objektiva, jež jsou stavem (subsistuují, jak říká Meinong) (v zobecněné podobě jsou však objektiva v Meinongově filozofii jen jedním druhem subsistuujících předmětů – Meinong hovoří ještě o dignitativech a desiderativech jako předmětech, jež korelují s psychickými akty cítění a přání), je Meinongovi základem pro sémantickou teorii, kterou snad nejjasněji charakterizuje jeho tvrzení „Významy jsou předměty“. Meinong je přesvědčen, že jeho teorie předmětů umožňuje vyřešit problémy, které se vyskytují u některých typů soudů, např. u nepravdivých kladných nebo u pravdivých záporných. (11) Uvažujme např. větu
/1/ Kulatý čtverec je kulatý. Je tato věta pravdivá nebo nepravdivá? Analogie s obdobnou větou /2/ Svobodný muž je svobodný, vede k závěru, že věta /1/ je pravdivá ze stejného důvodu jako věta /2/. Avšak podle /M1/ má být o něčem, tj. o kulatém čtverci. Kulatý čtverec je však něco, co ve skutečném světě neexistuje, a co dokonce ani nemůže existovat v žádném možném světě, neboť představa kulatého čtverce je sporná. Pak ale věta /1/ je o ničem, a proto nemůže být pravdivá. Tuto nesnáz má odstranit teorie předmětů předpokladem subsistuujících předmětů, takže věta /1/ může splnit podmínku /M1/, a být pravdivá. (11) Jiný příklad, v němž se Meinongova teorie má osvědčit, jsou existenční soudy, např. pravdivý záporný existenční soud. /3/ Kulatý čtverec neexistuje. I u tohoto soudu můžeme uplatnit stejnou argumentaci jako v předcházejících případech a dojdeme ke stejnému závěru. (11) Meinongova ontologie je motivována logicky (jde mu o to, najít podmínky logické platnosti soudů), a z tohoto hlediska je plně oprávněná. S obdobnou teorií se lze setkat u řady autorů již před A. Meinongem a stejně tak i jeho závěry jsou podobné závěrům jiných autorů. Meinong sám zjišťuje velkou příbuznost svých myšlenek s myšlenkami Bolzanovými, jehož pojem objektivní vědy („Satz an sich“) považuje za téměř identický se svým pojmem objektivu, a s myšlenkami Fregovými. Avšak významnější než vliv Bolzanův je pro Meinonga filozofie jeho učitele F. Brentana. Nejde mu o pouhé převzetí Brentanových myšlenek, ale jejich rozvinutí, resp. posunutí. Z nich pro uvedený problém (jenž je variantou klasického problému univerzálií) jsou rozhodující dvě: 1. myšlenka o intencionalitě psychických aktů a 2. myšlenka o nutnosti uvažovat při řešení filozofických problémů vztah myšlení a jazyka. (12) Brentanův problém intencionality 1 však Meinong netematizuje jen z hlediska psychických aktů, ale i z hlediska ontologického. Jeho otázka zní: Jaký status mají intencionální předměty? (12) Předmět je pro Meinonga vše to, nač jsou psychické zážitky zaměřeny, a protože je v tomto ohledu pojem předmět nejobecnější, nemůže být definován (neboť chybí genus proximum a fifferentia specifica) (zde je zřejmá analogie s Bolzanovými úvahami o pojmu „Něco“ nebo „Předmět vůbec“): o všem lze říci, že je předmět. Výraz „předmět“ tak ztrácí svůj empirický význam a stává se pojmem s univerzálním rozsahem. Logické úvahy o větách typu např. /1/ nebo /3/ pak vedou Meinonga k tezi, že i neexistující objekt (tj. v empirickém smyslu neexistující) může být předmětem, dokonce jím může být i nemožný objekt (např. ve větách /1/ a /3/ „kulatý čtverec“). V tom případě však vzniká otázka, jakým způsobem lze takové předměty kognitivně uchopit. Meinong je přesvědčen, že nejschůdnější, ne-li jedinou cestou je analýza soudu, resp. jazykového výrazu soudu, tj. věty a jejího významu – např. jeho kniha Über Annahmen („O předpokladech“) začíná sémantickými úvahami o větě a slovu. Neklade si však otázku vnitřní struktury jazykového výrazu (Brentana např. úvahy o vztahu
jazyka a myšlení vedly k potřebě kritiky jazyka), ale akceptuje tyto výrazy v jejich jazykové podobě. Jazykové výrazy tak získávají ontologickou závaznost, kterou lze vyjádřit tezí /M3/ Předmět je vše, co odpovídá výrazům jazyka. (12) Tato teze sice není u Meinonga explicitně vyjádřena (na rozdíl od tezí /M1/ a /M2/, jež vyjádřeny jsou), ale je v jeho úvahách trvale přítomna. (12) Filozofické možnosti symbolické logiky (přívlastek „symbolické“ byl volen pro rozlišení této logiky od tradiční aristotelské, dnes používáme běžně jen výraz „logika“ resp. „formální logika“) naopak plně využil ve svých úvahách k Meinongově problému britský logik a filozof Bertrand Russell. (13)
3. Russellova kritika Meinonga a jeho řešení Meinongova problému Russell byl přesvědčen, že ani filozof nemá právo libovolným způsobem obohacovat náš svět o nové předměty, pokud k tomu nejsou závažné důvody, jež existenci takových předmětů vyžadují. Filozof se ve svém myšlení musí řídit pravidlem jako „Ockhamova břitva“ (Entia non sunt multiplicanda preaeter necessitatem, tj. „Entity nemají být rozmnožovány, pokud to není nutné“, je nejčastěji uváděná formulace tohoto pravidla, ale Ockham není autorem této formulace). Russellovým problémem se tak stal problém, zda otázky, které podnítily Meinonga k postulaci předmětů se zvláštním ontologickým postavením, nemohou být zodpovězeny jednodušším způsobem, který by předpoklad takových předmětů učinil zbytečným. Jednodušší řešení je v tomto případě takové, které jako argumentů užívá jen takových tvrzení, jež můžeme přijmout bez dodatečných předpokladů. Takové jednodušší řešení tedy nemusí být jednodušší v psychologickém smyslu, dokonce může být ze subjektivního hlediska daleko komplikovanější a složitější, zatímco spekulativní řešení se může na první pohled jevit jako psychologicky samozřejmější a přímočařejší. Je totiž skutečně jednodušší se při řešení problému uchýlit k předpokladu neznámé síly nebo neznámé entity a nestarat se o další zdůvodnění tohoto neznámého. Filozofická linie, k níž se hlásí B. Russell a celá analytická filozofie, takové řešení pomocí neznámého považuje za pozůstatek mytologického myšlení a na filozofii, která se k takovému triku uchyluje, se dívá se značným podezřením. (13-14) Russellův jednodušší způsob řešení Meinongova problému připouští v argumentaci jen ta tvrzení, která jsou přijatelná na základě naší empirie nebo která je nutno přijmout, protože jejich platnost je zaručena logicky (přičemž relevantní logikou je jen nová, symbolická logika). (14) Věta /3/…Russell si klade otázku, jakou logickou strukturu tato věta má, a dochází k závěru, že je popřením platnosti existenční věty, že má tedy tvar /4/ Není pravda, že kulatý čtverec existuje. Věta /3/ je jistě pravdivá, ale nelze jednoduše říci, že tvrdí neexistenci předmětu nazvaného „kulatý čtverec“, podobně jako věta /4/ je jistě pravdivá, ale nelze o ní jednoduše říci, že popírá existenci tohoto předmětu, neboť nelze nejdříve přijmout existenci nějakého předmětu a pak ji popřít (nebo obráceně). (14)
Kdykoliv o nějakém gramatickém subjektu nějakého výroku předpokládáme, že neexistuje předmět, jenž mu odpovídá, a výrok sám je smysluplný, pak je zřejmé, že tento gramatický subjekt není vlastním jménem, tj. nepojmenovává přímo nějaký objekt. Russell v takovém případě hovoří o „neúplném symbolu“, mimo jiné i proto, že takový výraz musí být analyzován, aby gramatický subjekt mohl být vyjádřen tak, aby byla vystižena jeho logická podoba. Např. výraz „kulatý čtverec“ není z uvedených důvodů jménem v logickém slova smyslu, ale označuje něco, co má mít dvě vlastnosti: být kulatým a být čtvercem. Proto věta /4/ může být zapsána ve tvaru /5/ Není pravda, že existuje něco, co je kulaté a co je současně čtvercem, resp. za použití elementární logické symboliky /6/ ¬
э x [(x je kulaté) & (x je čtverec)]
Věta /6/ je formulována tak, že její tvar ukazuje, že rozhodnutí o její pravdivosti nepředpokládá nějaké předměty se zvláštním ontologickým postavením, a může být proto provedeno buď empiricky (nemáme-li dostatečné matematické znalosti) nebo logicky (pomocí definice obou mimologických konstant). Meinongův předpoklad existence předmětů se zvláštním ontologickým postavením se tak jeví jako zbytečný a dokonce nepřijatelný, neboť jejich zavedení porušuje Ockhamovu břitvu. Při řešení problému vystačíme se svými empirickými a logickými znalostmi. (14-15) Meinong, jak bylo ukázáno, vycházel z daného tvaru jazykového vyjádření, zatímco Russellův analytický postup ukazuje, že vyjádření v přirozeném jazyce nemusí být vždy spolehlivým východiskem pro řešení filozofických problémů. Je proto nutné výrazy přirozeného jazyka, které mají být východiskem pro řešení filozofických problémů, podrobit analýze, jež tyto výrazy transformuje do logicky „průhledných“ výrazů. Jestliže např. bereme výraz „kulatý čtverec“ v neanalyzovaném tvaru, pak jak jeho syntaktické postavení ve větě (je podmětem), tak i jeho sémantické určení (je substantivním výrazem) nás vedou k závěru, že označuje nějakou entitu (neboť podmět je to, o čem se vypovídá, a substantivum označuje nějaký předmět), a protože taková entita empiricky neexistuje, jsme (jak soudí mnoho filozofů, včetně Meinonga) nuceni předpokládat „neempirické“ předměty s osobitým ontologickým statusem. (15) Russellova metoda řešení Meinongova problému (která však není jedinou možností analytické filozofie) je považována za jakési paradigma filozofické metody (tak ji hodnotí např. F.P. Ramsey), zcela odlišné od postupů spekulativních. Má-li filozofie mít kognitivní smysl, nemůže být podle Russella libovolnou spekulací, ale musí respektovat minimálně tři hranice, jež nelze překročit a jež mohou tedy být vlastními východisky uvažování: 1. 2. 3.
Empirii, neboť vše, co víme o světě, vychází z naší zkušenosti, a proto empirické vědy jsou jediné, které nás informují o světě. Filozofie musí tento empirický základ poznání respektovat. Logiku, neboť poznání, které nerespektuje logiku, přestává být poznáním a otevírá dveře libovůli. Jazyk, neboť vlastnosti jazyka mohou – za určitých okolností, tj. jestliže je logicky analyzujeme – pomoci odhalit strukturu světa.
Těmito třemi mezemi je pak vymezen i prostor analytické filozofie obecně, nikoliv jen Russellovy. (15-16) Lze je tedy považovat za základní charakteristiku analytické filozofie. (16)
4. Moorova charakteristika analytické filozofie Na rozdíl od Russella, který ve filozofické analýze uplatňoval především logické metody, takže výsledkem jeho analýzy je logicky dokonalý obraz, Moorova analýza je analýza výrazů přirozeného jazyka, a to v mezích tohoto jazyka. S Russellem však sdílí přesvědčení, že každá filozofická úvaha musí začít ujasněním jazykového významu otázky, na niž hledáme odpověď. (16) Modelovým příkladem takové analýzy je analýza výroku /7/ x je bratrem y. Pro Meinonga, jak vyplývá z analýzy věty /3/, věta /7/ generuje nový předmět, a to předmět „Být bratrem“. Moore (jenž ale s Meinongem nepolemizuje, jeho kritika je zaměřena na soudobou anglickou filozofii, jež podléhala silným vlivům německého idealismu hegelovského typu) věta /7/ analyzuje téměř samozřejmým způsobem, odpovídajícím běžnému uvažování: /8/ „x je bratrem y“ znamená „x je mužského pohlaví a x a y mají společné rodiče“. Moorova analýza tedy spočívá v nahrazení jednoho jazykového výrazu jiným, jenž je s ním synonymní. (16) Sám Moore uvádí dvě vlastnosti, které charakterizují jeho pojetí filozofické analýzy: a)
vztahuje se k výrazům běžného jazyka a určuje jejich význam, proto ji Moore charakterizuje jako analýzu konceptuální, nikoliv jazykovou ve specifickém slova smyslu,
b)
pravá strana takové analýzy má více výrazů než levá, proto např. věta /9/ „bratr“ znamená „brother“, není analýzou v Moorově smyslu, ale pouhým překladem. Podobně ani ostenzivní definici nepovažuje Moore za analýzu.
Filozofická analýza v Moorově pojetí spočívá tedy ve vytváření výroků o významu slov, frází a forem výroků (jak bude ukázáno později, Moore se ale nedomnívá, že takto pojatým úkolem filozofie jsou eliminovány tradiční otázky filozofie). (16-17) …jestliže nám filozofická analýza umožňuje jasněji chápat význam slov, pak jasnost, kterou tím získáme, je jasností, kterou potřebujeme, když „děláme filozofii“. Vraťme se ještě jednou k větě /7/ a k příkladu s podobností: ontologizace vztahu „být bratrem“ či „být
podobný“ vedla Meinonga k postulování předmětů se zvláštním ontologickým postavením (v extrémním případě až k platónským idejím). Takové řešení je motivováno otázkou /10/ Co je podobnost? Podobně úvahy o negaci, jež ho vedly k postulování předmětu „negatum“, byly motivovány otázkou /11/ Co je negace? Obě otázky jsou však podle Moora špatně položeny. Užívají totiž slov z běžného jazyka, ale takovým způsobem, že jejich běžný význam je tímto užitím spíše zatemněn. V běžném jazyce nepotřebujeme osvětlovat význam slova „podobnost“. Avšak ve filozofickém kontextu je třeba takovou otázku položit. Položení otázky však musí být takové, aby byl jasný smysl konceptuální analýzy. Proto otázky /10/ a /11/ mají podle Moora znít: /12/ Co to znamená, když řekneme, že předmět A je podobný předmětu B? /13/ Co to znamená, když řekneme, že „Věta X je negací věty Y“? Takto položené otázky orientují filozofickou práci jiným směrem, než kterým šla většina tradičních filozofů. Zatímco otázky typu /10/ a /11/ už svou formulací předpokládají odpověď, v níž se vyskytuje nějaké substanciální určení a která vede k metafyzickým důsledkům, je v otázkách typu /12/ a /13/ skryto přesvědčení, že s filozofickými problémy se snadněji vyrovnáme, jestliže budeme přesně a jasně formulovat významy slov, jimiž jsou tyto problémy vyjádřeny. Neboť jak na jednom místě zdůrazňuje Moore, /14/ užívat koncept, jenž je zastupován slovem = užívat slovo a připojit k tomuto slovu význam. Jasnost, kterou je takovou analýzou získána, je jasností v oblasti filozofického uvažování, nikoliv jasností v užívání přirozeného jazyka v běžném životě, jde tedy o jasnost jako součást filozofické metody. (Moorovu konceptuální jasnost však nelze zaměňovat s jasností a zřetelností, jež vymezují Descartovu racionální evidenci). Analýza je tak filozofická metoda pro řešení filozofických otázek. Takto formulovaný úkol filozofické analýzy implikuje přesvědčení, že filozofické otázky – alespoň z velké části – jsou otázky, které mají co dělat s významem slov, a že objasnění významu slov filozofické problémy odstraní anebo alespoň umožní snadnější řešení. (18) U Moora: 1) Filozofie má respektovat běžný jazyk, v němž žijeme v naší každodenní zkušenosti. Takto naše chápání běžného jazyka je součástí hlavní autority našeho života – zdravého rozumu (common sense), jenž je proto i hlavní autoritou ve filozofii. 2) Základní filozofickou metodou je analýza jazykových výrazů (slov, obratů, vět), jež však není jako u Russella logickou analýzou (tu ovšem Moore neodmítá, naopak Russellovu teorii popisů považuje za jinou formu filozofické analýzy, než je forma jeho), ale analýzou konceptů, jež jsou slovy označeny, a analýza konceptů je, jak je Moore přesvědčen, analýzou významů. 3) Se svou metodou filozofické analýzy (či analytických definicí) spojuje Moore představu, že jí budou odstraněny filozofické hádanky, které mají svůj původ ve vadně
formulovaných otázkách a v takových významech slov, které se ve filozofickém kontextu odchylují od významů běžných. (18) Záměr obou filozofů je stejný: dát filozofii novou orientaci, a to takovou, která by jí umožnila tradiční filozofické otázky zodpovědět na exaktnější úrovni, než dovolovala tradiční filozofie, resp. formulovat v souladu s vědeckým vývojem otázky nové, nebo ukázat, že některé tradiční otázky jsou nekorektní a zavádějící a že proto jejich zodpovídání má malou (pokud vůbec nějakou) kognitivní hodnotu. (18-19)
5. Výchozí charakteristika analytické filozofie V obou příkladech řešení konkrétního filozofického úkolu (u Russella: je-li nutno předpokládat existenci předmětů se zvláštním ontologickým určením; u Moora: jaké důsledky má kladení substanciálních otázek) autoři respektovali jisté okolnosti, které z epistemologických důvodů limitovaly jejich úvahy a které bylo možno označit jako (epistemologické) meze filozofických úvah. Tyt meze mají demarkační funkci: vymezují kognitivní možnosti filozofie a mají oddělit od kognitivně prázdné spekulace. Jde o tyto tři okolnosti: 1. 2. 3.
Filozofie musí respektovat empirii jako východisko poznání světa a její závěry musí být v souladu s aktuálními výsledky empirických věd. Filozofie musí respektovat logiku jako nutnou podmínku každého poznání, a proto její analýzy předpokládají uplatnění logických postupů. Filozofie musí respektovat přirozený jazyk jako přinejmenším pramen filozofických problémů a jako rámec, v němž je možné poznání. (19)
Jestliže uvážíme, že každá z těchto mezí může mít různou intenzitu, pak lze jednotlivé varianty analytické filozofie vymezit pomocí kombinace intenzity a rozpětí oněch tří základních mezí. (20) Základní problematika, jíž analytická filozofie věnuje nejvíce pozornosti: 1. Historicky první problematikou byla analýza vědy, a to jak přírodních věd, zvl. fyziky (v souvislosti s rozvojem nových fyzikálních teorií na přelomu XIX. století a XX. století a s problémem ontologického statusu těchto teorií), tak i matematiky (v souvislosti s prohlubujícím se studiem vzájemných vztahů mezi logikou a matematikou v XIX. století a s problémem tzv. fundace matematiky). Tato analýza vědy je především logickou analýzou a jejím výsledkem byly významné objevy v metodologii vědy, které pak výrazně ovlivnily celou koncepci epistemologie, a to do té míry, že někteří autoři nahrazovali a nahrazují tradiční noetiku 2 vědeckou metodologií nebo teorií vědy (o tom svědčí i od té doby se prosazující užívání termínu „epistemologie“ pro teorii poznání, tj. poznání vědeckého). 2. Druhou nosnou problematikou je analýza přirozeného jazyka. Přestože jí už od počátku XX. století věnoval pozornost G.E. Moore, získala dominantní postavení v analytické filozofii až od 30. let (zásluhou G. Ryla) a především po druhé světové válce (zásluhou Wittgensteinovy knihy „Filozofická zkoumání“). Výsledky analýz některých autorů (např. J.L. Austina a J.R. Searla) překračovaly i rámec filozofie a přispěly k poznání přirozeného jazyka na lingvistické úrovni.
3. Třetí základní problematikou analytické filozofie, která byla a stále je její trvalou součástí, je logická analýza jazyka, resp. z opačného pohledu jazyková analýza logiky. Tato problematika byla obsažena již v zakladatelském díle G. Frega, zevrubně byla pojednávána v díle R. Carnapa, je tématem díla R. Montagua, důležitými poznatky ji obohatil W.V.O. Quine, H. Putnam, D.Davidson, ale i čeští logikové P. Tichý a P. Materna (autoři programu, který je označován jako „transparentní intenzionální logika“). (20-21) Empirie je pro analytickou filozofii univerzálně uznanou poznávací bází, oddělující vědu od jiných tvůrčích a kulturních aktivit (např. od umění či náboženství). (21)
6. Filozofickohistorické souvislosti Přestože je analytická filozofie téměř na rok (Russellova stať „O označení“, která je jeho první variantou teorie popisů, vyšla poprvé v časopise Mind v roce 1905) spjata s XX. stoletím a z mnoha důvodů je možno ji skutečně považovat za vyjádření jedné myšlenkové tendence XX. století a přestože ji její protagonisté velmi často označují jako filozofii originální, zahajující novou filozofickou etapu (např. M. Schlick publikoval v 1. ročníku časopisu Erkenntnis v roce 1930 programovou stať pod názvem „Obrat filozofie“), nebylo by historicky přesné, kdybychom ji posuzovali nezávisle na předchozím filozofickém vývoji. Přinesla sice řadu nových podnětů, uplatnila nové metody, ale ať jakkoli usilovala vymanit se z filozofické tradice, několik okolností ji začleňuje do tradičního filozofického kontextu: 1) Otázky, na které odpovídá, jsou autentické otázky filozofie, a i když v extrémních případech filozofii neguje, hledá pro tuto negaci důvody. A to znamená, že se zabývá jistou filozofickou problematikou. (např. L. Wittgenstein) 2) Filozofický způsob myšlení, který můžeme objevit v textech těchto filozofů, a to i těch filozofů, kteří filozofii jako součást vědění odmítají. I když používají symbolické prostředky moderní formální logiky a jejich texty připomínají exaktní logické a matematické formulace, jde o takové úvahy, které jsou v různé formě přítomny i v tradiční filozofii. První analyticky orientovaní filozofové se pokusili formulovat principy, ze kterých vychází moderní vědecké poznání, neboť zjistili, že toto poznání se během XIX. století dostalo do rozporu s tradičními filozofickými představami o světě a o poznání a že je proto vztah filozofie a vědy nutno podrobit radikální revizi. Co odlišuje analytické filozofy od ostatních, není tedy sama motivace filozofického myšlení, ale snaha dát tomuto myšlení exaktnější tvar a logickou kázeň, tj. učinit je součástí vědeckého poznání v širším slova smyslu. 3) Tato vazba na problémy vědy (především problémy metodologické) a na logiku však může pro filozofii znamenat jisté úskalí: předpokládá totiž alespoň minimální znalost procedur moderní formální logiky, ale ta se tradičně orientovaným filozofům jevila jako příliš specifická matematická disciplína (zvláště takovým, kteří nekompetentně preferovali – či dokonce ještě stále preferují – logiku aristotelského typu). Analytická filozofie pak byla (a někdy ještě je) označována za „překonaný pozitivizmus“, za „nebezpečný scientismus“, za něco, co odporuje humanistickým tradicím evropské kultury, co znehodnocuje metafyzické základy evropské demokracie atd. Přitom se buď vědomě nebo z nevědomosti opomíjí fakt, že
v ústředním konfliktu XX století, tj. v konfliktu mezi demokracií a totalitou, byli analytičtí filozofové jednoznačně na straně demokracie a také ideology totalitarismu byli hodnoceni jako „součást buržoazní ideologie“, jako „gnozeologické zdůvodnění neoliberalistické obhajoby soudobého imperialismu“ (tak hodnotil logický pozitivizmus český marxista-leninista V. Ruml) apod. a řazeni tak těmito emocionálními výrazy mezi myslitele ve srovnání s marxismem-leninismem pokleslé a reakcionářské, protože výrazně demokratické a liberální (jimiž skutečně byli). Filozofický kontext analytické filozofie je zprostředkován několika myšlenkovými okruhy, z nichž tato filozofie buď přímo vyšla nebo s kterými se nějakým způsobem vyrovnávala. Mezi ně patří především ty, které souvisejí s vývojem vědy: A. Již několikrát byla zdůrazněna vazba této filozofie na vývoj logiky v XIX. století. Tento vývoj byl podnícen především tím, že tradiční logika, jak se zformovala v humanistické době, nedostačovala potřebám rychle se rozvíjející vědy, zvl. matematiky. …teprve v XIX. století se objevily systematické práce, založené na radikální přestavbě celé koncepce logiky. Ty souvisely nikoliv s rozvojem technických prostředků logiky (i když tato okolnost pro vlastní vývoj logiky má značný význam), ale s vymezením jejího nového vztahu k matematice. Tento nový vztah logiky k matematice je motivován dvojím okruhem problémů, které s sebou přinesl rozvoj matematiky do XIX. století: jednak potřebou přesně definovat základní matematické pojmy, jako byly např. „veličina“, „číslo“, „funkce“, „nekonečno“ apod., jednak potřebou zdůvodnit platnost matematické metody. Ani jeden z těchto dvou problémů nemohl být vyřešen prostředky aristotelské, sylogistické 3 logiky. Tato problematika, definiční a justifikační, je dnes známa pod názvem „fundace matematiky“, takže vývoj logiky v XIX. století lze chápat jako důsledek pokusů řešit otázky fundace matematiky. Tato potřeba „nového výkladu logiky“ (jak je uvedeno v názvu jeho hlavního díla Wissenschaftslehre, tj. „Vědosloví“, z roku 1837) vedla už v první polovině XIX. století pražské logika a filozofa, matematika i náboženského a společenského reformátora Bernarda Bolzana (1781-1848) k pokusu nově definovat sám předmět matematiky i její pojmy a operace, zvl. ty, které souvisejí s infinitezimálním počtem, a k pokusu určit hlavní matematické metodologické pojmy. Tyto záměry ho pak vedly k nové formulaci logiky. Bolzano se v logice soustřeďuje na dva cíle: na zdůvodnění logiky, jež je provedeno pomocí pojmů „věta o sobě“, „představa o sobě“ a „pravda o sobě“ způsobem, který připomíná logickou sémantiku XX. století a jenž umožňuje definovat logiku jako autonomní disciplínu (tento bolzanovský antipsychologismus je nejčastěji připomínaným kladem Bolzanovy logiky a filozofie v dějinách filozofie), a na vypracování nových základních pojmů logiky, především pojmu odvoditelnosti, jenž se téměř kryje s Tarského pojmem vyplývání a jenž daleko přesněji vyjadřuje deduktivní vztahy v matematice, než toho byla schopna stará sylogistika (která pro vyjádření matematických vztahů nebyla vůbec adekvátní). Vlastní logický systém B. Bolzana pak může být snadno interpretován jako varianta Gentzenova systému přirozené dedukce. (23-24) Zakladatelský význam má v tomto ohledu Gottlob Frege. I když některé Bolzanovy myšlenky anticipují myšlenky Fregovy, Frege své logické a filozofickomatematické ideje formuloval podle vlastního vyjádření nezávisle na Bolzanovi (s jeho dílem se zřejmě seznámil až v době, kdy jeho vlastní filozofická a logická koncepce byla již
hotová). Na rozdíl od Bolzana je také myšlenkově více radikální, systematičtější a daleko více si uvědomuje hlubší souvislosti svého logického programu s filozofií a matematikou. (24) Vedle logicismu byly v analytické filozofii diskutovány i další varianty filozofie matematiky – formalismus D. Hilberta a intuicionismus L.J.E. Brouwera. Tyto diskuze o základech matematiky byly významným podnětem pro ujasnění principů a možností analytické filozofie. (24) B. Druhou významnou okolností, která měla vliv na formování analytické filozofie, byly nové přírodovědné koncepce a teorie, formulované a diskutované přírodovědci v souvislosti s novými empirickými objevy, které byly nevysvětlitelné v rámci dosavadních vědeckých teorií, nebo dokonce byly s nimi v rozporu. (24) Proto ve druhé polovině XIX. a na počátku XX. století se ve filozofii objevuje nový zájem o filozofii Kantovu, která se proti dialektické filozofii německého idealismu a proti iracionalistické filozofii antropologickonáboženské (oba tyto proudy byly k vědě nihilistické) stala základem pro diskuse o vztahu filozofie a vědy. (24) Novokantovští filozofové si ne dost jasně uvědomili tu okolnost, že vývoj vědy v jejich době sice neodstranil Kantovy otázky (jak je možná matematika, jak je možná přírodověda, jak je možná metafyzika), ale vyloučil Kantovy odpovědi. Jestliže vývoj matematiky (její axiomaticky a logiky matematického důkazu) i vývoj empirických věd (jehož důsledky se týkaly postavení vědeckých hypotéz, platnosti teorií či významu teoretických pojmů) vyvolal skepsi k možnostem racionalistického apriorismu i k možnostem apodiktické 4 platnosti vědeckých teorií a hypotéz, znamenalo to, že v rámci Kantovy filozofie nelze konzistentně odpovědět na problémy soudobé filozofie a vědy. Kantovy tři otázky se tak pro filozofii tohoto období dají vyjádřit – cum grano salis – otázkou jedinou: Jakou platnost může mít naše poznání, jestliže racionalistický apriorismus ztratil své oprávnění? Tuto otázku lze také interpretovat v podobě, která více připomíná Kantovu vlastní formulaci: Jak je možná matematika a empirická věda se svými teoriemi a hypotézami, jestliže uznáme empirické výsledky všech empirických věd jako jedinou závaznou informaci o světě? (24-25) Analytická filozofie se od počátku orientovala spíš na takové myšlenkové tendence, které se soustřeďovaly na metodologické otázky vědy a pomíjely problémy klasické metafyziky. Zásluhou o takovou orientaci měli především filozofující přírodovědci, kteří svou vlastní vědeckou práci spojovali s úvahami o epistemologických předpokladech nebo důsledcích svého vědeckého oboru. (25) Ve Francii byl výraznou vědeckou osobností, hledající nové cesty pro epistemologii, matematik a fyzik Henri Poincaré (1854-1912), jehož knihu „Věda a hypotéza“ (La science et l´hypothése, 1909; významná je ale i jeho kniha „Věda a metoda“, Science et méthode, 1909) označil K. Popper za „jednu z nejznamenitějších knih filozofie vědy“. To samozřejmě neznamená, že H. Poincaréa je možno považovat za analytického filozofa. Patří však k těm, kteří inspirovali filozofické úvahy o vědě, její poznávací hodnotě, její struktuře i její platnosti, a to s ohledem na nejnovější soudobé teorie v matematice a ve fyzice. (25) Klást otázku, která geometrie je pravdivá, zda eukleidovská či neeukleidovská,
postrádá smysl. Žádná geometrie není pravdivější než jiná, ale pouze užitečnější (podobně jako metrický systém nebo karteziánský systém koordinát). Geometrické axiómy jsou proto konvence, tj. zastřené definice. Empirická věda, např. fyzika, však není čistě konvenční. Její funkcí je pořádat (klasifikovat) a předvídat, avšak každá generalizace, jež takovou klasifikaci umožňuje, předpokládá víru v jednotu a jednoduchost (ve „vnitřní harmonii světa, který je… jedinou opravdovou objektivní realitou“). Výrazem této harmonie je zákon. Vědecké zákony nelze proto chápat jako umělé výtvory a nemáme žádný důvod je považovat za kontingentní. Realita zcela nezávislá na duchu, který ji chápe, vidí nebo cítí, je nepochybně nemožností. To, oč jde ve vědě, je objektivní realita, tj. to, co je společné mnoha myslícím bytostem, co je komunikovatelné. To, co není komunikovatelné, není ani objektivní; to jsou podle Poincarého především smyslové dojmy (sensations). Naopak co je komunikovatelné, je zbaveno vší kvality a je jen čistou relací. Věda je tedy „systémem relací“, neboť jen ty mohou být sděleny, a proto objektivní („bez diskurzu není objektivity“). (26) Druhým francouzským filozofem na rozmezí XIX. a XX. století, jehož myšlenky měly v analytické filozofii silnou odezvu, byl Pierre Duhem (1861-1916). Jeho úvahy o struktuře fyzikální teorie a o fyzikálním zákonu, obsažené v jeho knize „Fyzikální teorie“ (La théorie physique, 1906) vyústily do zjištění, že „fyzikální zákon je symbolická relace, jejíž aplikace na konkrétní realitu vyžaduje, aby byla poznána celá množina zákonů“. Protože každý takový zákon je symbolický a symbol není pravdivý, ani nepravdivý, nemůže být takový ani zákon: je něčím, co je více nebo méně dobře vybráno, aby zastupovalo realitu. Je proto pouhou aproximací a fyzikální teorie jsou jen prostředky pro klasifikaci a spojení aproximativních zákonů, jejichž předmětem jsou experimenty. Teorie proto nemohou modifikovat experimentální zákony a nemohou na ně přenést absolutní pravdu. Fyzikální zákony jsou proto vždy jen provizorní. (26) Nejvýznamnější osobností, jež bezprostředně ovlivnila jeden proud analytické filozofie (Vídeňský kroužek), byl Ernst Mach (1838-1916), k jehož filozofickým principům se hlásili další, např. R. Avenarius, W. Ostwald aj. Tato filozofie bývá nazývána empiriokriticismus (tak ji označil R. Avenarius), M. Schlick, jenž byl žákem Machovým, ji pojmenoval jako imanentní pozitivizmus. (26-27) Machovy filozofické otázky (řešení především v jeho dvou hlavních filozofických knihách „Analýza počitků“, Die Analyse der Empfindungen, 1985, a „Poznání a omyl“, Erkenntnis und Irrtum, 1906) se týkají vztahu vědy a skutečnosti a úlohy zkušenosti v našem poznání, v jejichž rámci by měla být nalezena odpověď i na klasickou otázku vztahu fyzického a psychického. Vědu nechápe jako „odraz skutečnosti“ nebo „zobecnění jednotlivých faktů“, ale jako „proces přizpůsobení myšlenek na určitou zkušenostní oblast“. Proto ani přírodní zákony nevyjadřují žádné nutné vztahy, ale jsou to „omezení, která předepisujeme pod vedením zkušenosti našim očekáváním“, jsou „výsledkem naší psychologické potřeby vyznat se v přírodě, nestát vůči událostem jako zmatený cizinec“. Jejich použití je možné jen tehdy, jestliže zjednodušujeme, schematizujeme, idealizujeme fakty, jestliže tyto fakty myšlenkově rozkládáme na „takové jednoduché prvky, že se z nich dané fakty dají s dostatečnou přesností znovu myšlenkově konstruovat a složit“. Přírodní zákony jsou tak řadou tezí účelně vybraných pro takové použití a přírodní věda je „souborem nástrojů k myšlenkovému rozšíření nějakých faktů, jež jsou částečně k dispozici, nebo k možnému omezení našeho očekávání v budoucích případech“. Přírodní zákony
mohou mít jen hypotetický smysl a jsou vyjádřeny implikativními větami typu „Jestliže A odpovídá pojmům M, pak důsledek B odpovídá pojmům N“. Z toho pak Mach vyvozuje, že exaktnost v přírodních vědách (tj. dokonale přesné a jednoznačné určení důsledků nějakého předpokladu) spočívá nikoliv ve smyslové skutečnosti, ale jen v teorii (při této argumentaci se Mach dovolává Duhema). Organizujícím principem myšlenek je princip co nejjednoduššího popisu naší zkušenosti, který Mach nazývá principem ekonomie myšlení a který odvozuje z biologické povahy našeho poznání. (27) Srovnáme-li podstaty fyzikální a psychické, můžeme podle Macha zjistit, že elementy, ze kterých se skládají, jsou v obou případech totožné – jsou to „počitky“ (Empfindungen, ale volba tohoto psychologického termínu nebyla asi nejšťastnější: termín má totiž označovat něco, co není ani fyzické, ani psychické, ale co se obojím může stát; z tohoto hlediska může termín „počitek“ vyvolávat různá nedorozumění). Předpokládat nějaké samostatné metafyzické podstaty kromě těchto komplexů počitků je „neekonomické“. Proto i to, co ve filozofii bylo nazýváno „těleso“ nebo „já“, jsou nejen myšlenkové symboly pro komplexy elementů. „Fyzické“ a „psychické“ tak obsahuje společné elementy, rozdíl mezi oběma je výsledkem různé organizace těchto elementů. Mach se domnívá, že touto svou úvahou vyřazuje všechny metafyzické otázky: úkolem vědy je co nejpřesněji a co nejekonomičtěji popsat komplexy počitků. (27-28) Nicméně tento imanentní pozitivizmus, redukující předmět poznání na komplexy počitků a chápající vědu jen jako popis vztahů mezi těmito počitky, tj. vysvětlující svět z imanentních elementů našeho poznání, nebyl přijatelnou filozofií a jeho vědecký program byl neproveditelný. A byl to právě Machův žák a od 20. let XX. století organizátor Vídeňského kroužku Moritz Schlick, který empiriokriticismus podrobil kritice, jejíž výsledky se pak staly problémem i materiálem pro diskuze, v nichž se zformovala koncepce tzv. logického pozitivizmu – ve 20. a 30. letech nejvýznamnější varianty analytické filozofie. (28) Proti názoru imanentních filozofů, kteří považují pojem „věc o sobě“ za rozporuplný, neboť tento pojem se vztahuje na něco, co není myšleno, ale myšlenka o nemyšlené věci je nemyslitelná myšlenka (tento argument uvedl W. Schuppe), Schlick uvádí, že výraz „myšlená věc“ je dvojznačný: znamená věc, která byla vytvořena myšlením, nebo předmět, který je myšlením míněn, tj. vědomou představou označen. Mluvíme-li o věci o sobě, pak je to míněno v tomto druhém významu. V teorii poznání myšlení znamená označení předmětu a samotný pojem označení implikuje, že předmět jím není vytvořen, ale je na něm nezávislý. Podobně také Schlick odmítá druhou tezi Machova imanentismu, jež tvrdí, že kladení skutečnosti mimo sféru danosti vede k neřešitelným problémům, nebo přinejmenším nepřispívá k řešení již daných problémů. Uvádí řadu argumentů, jež ukazují, že důsledné stanovisko imanentní filozofie (tj. teze, že to, co není vnímáno, není skutečné) odporuje principům vědeckého bádání, event. že je samo sporné. Oblast skutečnosti není identická a oblast toho, co je (smyslově) dané. Kritérium skutečnosti vidí Schlick v časovosti. (28-29) Schlickova polemika s Machem byla formulována ještě před vznikem Vídeňského kroužku v knize „Obecná teorie poznání“ (Allgemeine Erkenntnislehre z roku 1918) a je spíše výsledkem spontánního Schlickova myšlení než vědomého sledování jisté filozofické koncepce. (29)
II. Základy analytické filozofie u G. Frega Německý matematik, logik a filozof Gottlob Friedrich Ludwig Frege (1848-1925) měl na vznik analytické filozofie vliv tak velký a tak jednoznačný, že někteří historikové filozofie nebo filozofové analyticky zaměření jsou ochotni definovat analytickou filozofii jednoduše jako filozofii navazující na G. Frega (tak to činí např. M. Dummett). Vydání prvního významného Fregova díla „Pojmové písmo“ je považováno za „mezník v dějinách logiky“, za „revoluční převrat v logice“, za „nový základ pro stavbu logiky“ atd. Toto hodnocení však platí nejen pro logiku, ale i pro filozofii, uvážíme-li, jaký význam má logika pro problematiku a metodiku analytické filozofie. (31) Pro analytickou filozofii jsou ve Fregově díle podnětné zvláště tyto tematické okruhy: zkoumání základů matematiky, zkoumání vztahu jazyka a logiky a problému vztahu logiky a skutečnosti. (31)
1. Filozofie matematiky Úvahy o základech (fundaci) matematiky nebyly relevantní jen pro matematiku, ale umožnily Fregovi formulovat obecnou koncepci filozofie. Už v úvodu ke svému již zmíněnému základnímu dílu „Pojmové písmo“ (Begriffsschrift, eine der arithmetischen nachgebildete Formelsprache des reinen Denkens, 1879) vyjadřuje přesvědčení, že jeho dílo je pro filozofii „potřebným nástrojem“, neboť úkolem filozofie je „zlomit vládu slova nad lidským duchem“, tj. odkrýt ony mylné názory, které vznikají v důsledku vadného použití slov, jež deformuje pojmy a vztahy mezi nimi, a tak tyto myšlenky od takové jazykové deformace osvobodit. Fredův filozofický program je zaměřen na zkoumání oněch zákonů, na nichž spočívá všechno naše poznání. Tyto zákony nejsou psychologické a jejich zdůvodnění není proto věcí psychologie ani žádné jiné empirické vědy; nemohou být zdůvodněny ani geneticky, tj. svým původem v lidském rozumu, jak to předpokládal leibnizovský racionalismus. Na druhé straně je si ale Frege jako matematik vědom, že Leibnizovo rozlišení dvou druhů pravd (Leibnizovou terminologií: rozumových pravd a faktových pravd) je nutno akceptovat. Rozumové pravdy však nedefinuje jejich původem, ale způsobem zdůvodnění: jde o pravdy, jejichž důkaz probíhá čistě logickými prostředky. (31-32) …dosavadní tradice při zkoumání logických vztahů, především vztahu vyplývání a odvozování, příliš ulpívala na vnějším jazykovém vyjádření a neuvědomovala si, že jazykové vyjadřování může být zavádějící. Zkoumání musí začít tím, že analýzou jazykového vyjádření získáme autentickou rovinu logických vztahů. Touto myšlenkou se Frege zařadil do řady těch filozofů, kteří rozlišovali mezi jazykovou strukturou a hloubkovou strukturou logickou. (32) Frege chápe logickou analýzu jako prostředek ke zjištění složek nějakého výrazu a k formulování jednoho druhu definice. Vedle pravé definice, kterou nazývá „konstruktivní“ a jež je zavedením nového znaku (definiendum) místo skupiny znaků (definiens), rozlišuje ještě tzv. „analytickou definici“: s každým slovem je podle něj spojena celá řada smyslů, a to nezávisle na subjektivní schopnosti si tyto smysly vybavovat. (32)
Výsledkem logické analýzy má být přesná artikulace smyslu, jež musí předcházet konstrukci systému. Dříve než začneme budovat vědecký systém, např. matematický, slova, znaky, a výrazy, které budou používány, musí mít jasný smysl. Analýza jazyka a transformace přirozeného jazyka do přesného jazyka logiky je tak první úkol, který přísluší filozofii. (33) Cílem jeho knihy „Pojmové písmo“ je přesný soupis znaků, jichž je třeba pro úplný popis našeho usuzování, a přesný popis důkazů s uvedením všech předpokladů tak, aby nemohla vzniknout pochybnost o jejich jistotě. Protože – jak vyplývá z předchozího výkladu – mezi slovy a strukturou pojmů je jen nedokonalá korespondence, je třeba strukturu pojmů vyjádřit specifickým „pojmovým jazykem“, jenž je právě oním „pojmovým písmem“. Vzorem je Fregovi jazyk matematiky a toto uplatnění matematické metody pro studium logických vztahů spojuje Frega s programem Boolovým. Frege je přesvědčen, že jen takovým způsobem lze dosáhnout nejen přesného vyjádření logických vztahů, ale i naprosté věrohodnosti kontroly výsledků. Formální jazyk se tak stává prostředkem přesného myšlení. (33) Fregův význam v dějinách filozofie je právě v tom, že na rozdíl od Leibnize skutečně vytvořil účinný systém symbolického jazyka (i když poměrně komplikovaný) a že na rozdíl od Boola, který se věnoval víc logickým procedurám, si uvědomil obecnější filozofickou relevanci svého postupu. (33) Ta je patrná v jeho pokusu řešit nově problém fundace matematiky. Jeho řešení, jež v dějinách analytické filozofie sehrála fundamentální úlohu, je obsaženo v jeho dalších dvou knihách „Základy aritmetiky“ a „Základní zákony aritmetiky“ (Die Grundlagen der Aritmetik. Eine logisch-mathematische Untersuchung über den Begriff der Zahl, 1884, Grundgesetze der Aritmetik I-II, 1893-1903). Frege především zjišťuje, že dvě rozhodující koncepce filozofie matematiky XIX. století (Kantův apriorismus a Millův empirismus) jsou z matematického hlediska neuspokojivé: (33-34) a)
Kantův apriorismus proto, že považuje matematické soudy za syntetické soudy a priori, proti čemuž lze vznést dvě námitky: jednak Kant přepokládá, že matematické objekty jsou dány prostřednictvím smyslovosti, což Frege odmítá s poukazem na to, že např. nula není objekt, který by nám mohl být dán ve smyslovém vjemu; dále pak Kant odděluje aprioritu soudů od jejich analytičnosti, zatímco Frege je přesvědčen, že apriorita matematických soudů může být vysvětlena jen jako jejich analytičnost.
b)
Millův empirismus proto, že filozofické zkoumání základů matematiky se netýká toho, jak jsou matematické pojmy objevovány (tj. jaký je jejich psychický původ), ale důvodů, na nichž spočívají matematické důkazy; tyto důvody jsou logické, neboť jsou založeny na logickém vztahu odvození nebo vyplývání, jenž je objektivním vztahem mezi matematickými větami, nikoliv popisem psychických procesů v matematikově hlavě; dále pak matematické objekty nejsou získány induktivní generalizací, neboť nejsou ničím reálným a empiricky daným: jejich objektivita je fyzikální, ale je mimo čas a prostor. Objektivní je podle Frega to, co je nezávislé na našem smyslovém názoru, na mentálních obrazech a na paměti, ale ne to, co je nezávislé na rozumu: objektivita nemůže být založena na smyslovém dojmu, ale jen na rozumu. „Ostré oddělení“ psychologického od logického, subjektivního od
objektivního je pro Frega „prvním fundamentálním principem“. Protože důvody, na nichž spočívají matematické důkazy, jsou logické, vidí Frege vztah matematiky, resp. její základní části – aritmetiky, k logice analogicky ke vztahu geometrických teorémů 5 ke geometrickým axiómům: geometrické teorémy jsou odvoditelné z geometrických axiómů – aritmetika (a proto i celá matematika) je odvoditelná z logiky. (34) Touto myšlenkou formulovat Frege program logicismu (i když jej tak nenazýval) a současně naznačil, jak jej lze realizovat: je nutno najít způsob, jak pomocí definicí a logických operací, používajících jen logických prostředků (a tedy nikoliv empirických generalizací nebo vrozených principů či pravd) dokázat platnost matematiky. Fregův logicismus je tak třetí variantou (po zmíněném Kantově apriorismu a Millově empirismu) fundace matematiky, tentokráte ale čistě logickými prostředky. Sám Frege však položil tomuto programu jen základy, do plného systému jej rozvinuli angličtí badatelé B. Russell (logik a filozof) a A.N. Whitehead (matematik a filozof) ve svém monumentálním díle Principia Mathematica z let 1910-1913. Fregem počínaje tvoří filozofie matematiky integrální součást analytické filozofie. (34) Konkrétní otázky, na které Frege hledá odpověď, se týkají především statusu matematických pravd a ontologického a logického statusu matematických objektů, tj. čísel. Na prvou otázku odpovídá Frege v rámci svých úvah o vztahu logiky a matematiky: je-li aritmetika rozvojem logiky, pak „zákony aritmetiky jsou analytické soudy, a v důsledku toho apriorní“. Eliminace apriority jako zvláštního statusu soudů a její ztotožnění s jejich analytičností jako specifického určení jejich platnosti pak vede Frega k závěru, že matematické zákony nevypovídají o přírodě, ale jsou to „zákony přírodních zákonů“, neboť tvrdí něco nikoliv o spojení jevů, ale o spojení soudů. (35) Filozoficky nejzajímavější částí Fregova logistického programu je jeho koncepce definice čísla. Z předcházejícího výkladu je zřejmé, že jde především o definici přirozeného čísla, neboť všechna ostatní – celá, racionální, reálná a komplexní – se dají definovat podle čísla přirozeného. Výchozím zjištěním Fregovy analýzy, jež má vést k definici čísla, je konstatování, že má-li existovat aritmetika jako vědecká disciplína, pak číslovky musí něco v aritmetice označovat. Protože skutečně používáme výroky s čísly, můžeme se ptát, o čem takové výroky jsou. Frege kritizuje názory, které takové výroky považují za výroky o předmětu nebo skupině předmětů; je totiž přesvědčen, že ve výrocích s čísly tvrdíme něco o pojmu, neboť skupina předmětů, kterou charakterizujeme nějakým číslem, je determinována pojmem, tj. vlastnostmi, které předmět musí mít, aby patřil k této skupině. (35) Další analýza vyžaduje vymezit identitu. Frege přijímá Leibnizovu definici identity: Eadem sunt, quae sibi mutuj substitui posauny, salva veritate. (Identické je to, co může být navzájem zaměněno salva veritate, tj. beze změny pravdivostní hodnoty.) Podle Frega tento axióm identity (Frege jej nepovažuje za definici, neboť identita nemůže být definována, protože každá definice identitu již předpokládá) může být metodickým návodem pro postup při definici čísla. Protože při definici čísla musíme hovořit o pojmech, je třeba najít pro vztah mezi pojmy takový vztah, který by odpovídal vztahu identity mezi objekty. Nutnou a postačující podmínku takového vztahu je koincidence 6 extenzí pojmů. Tento vztah lze označit jako „početní rovnost“ a lze hovořit o tom, že jeden pojem je početně rovný („gleichzahlig“) s jiným pojmem tehdy, když každému prvku, spadajícímu pod první pojem, odpovídá jeden prvek, spadající pod druhý pojem, a obráceně. S využitím současné terminologie můžeme říci, že extenze obou pojmů mají stejnou mohutnost. Fregova definice čísla pak zní:
/4/ Číslo, které patří pojmu F, je extenzí pojmu „početně rovný s konceptem F“, resp. pro další diskuzi /5/ „N je číslo“ znamená totéž jako „existuje pojem takový, že N je číslo, které k němu patří“. Definice /4/ a /5/ nejsou kruhové (jak by se na první pohled mohlo zdát), protože výraz „početně rovný s pojmem F“ obsažený ve větě /4/, i výraz „číslo, které patří ke konceptu F“, obsažený ve větě /5/, byly definovány již předtím, nezávisle na obou větách. Postup je tedy logicky korektní a Frege je přesvědčen, že se mu takto podařilo definovat matematický pojem čísla čistě logickými prostředky a naplnit tak svůj program logicismu. (35-36) Druhou částí Fregových úvah o filozofii matematiky je jeho analýza důkazových prostředků matematiky. Tyto důkazové prostředky jsou „čistě logické, odhlížejí od zvláštností věcí a opírají se o ty zákony, na nichž spočívá všechno poznání“. Tento cíl předpokládá dva úkony: najít způsob, jenž by umožnil prokázat platnost každého důkazového řetězce co nejspolehlivějším způsobem, a (jako předpoklad k tomu) uvést všechny předpoklady, které takové důkazy v sobě skrývají, aby je bylo možno analyzovat až k jejich fundamentálním zákonům, z nichž se všechny ostatní dají odvodit (Frege předpokládá, že počet takových fundamentálních zákonů – axiómů musí být co nejmenší). (36) Tvrzení, že aritmetika je vysoce rozvinutá logika, zůstane totiž diskutabilní, jestliže se neukáže, že každý matematický důkaz je proveden podle logických zákonů. Oba uvedené cíle mohou být realizovány jen vytvořením důkazově transparentního a exaktního logického systému a jeho aplikací na matematiku (kromě spisu „Pojmové písmo“ je v této souvislosti významné jeho dílo „Základní zákony aritmetiky“). (36)
2. Filozofie jazyka a logika Protože Frege důsledně rozlišoval jazykové vyjádření a to, co je jazykem vyjádřeno, a protože si současně uvědomoval, že přirozený jazyk může být (a skutečně také je) nedokonalým nástrojem pro vyjádření myšlenek, věnoval ve svých úvahách značnou pozornost otázkám, kterým se dnes věnuje logická sémantika 7 . (36)
A. Myšlenka a věta Podle Frega je ústředním pojmem logiky pojem „pravda“ (podobně jako pojem „dobro“ charakterizuje etiku a pojem „krása“ estetiku): logika může být vymezena jako disciplína, jejímž úkolem je objevování zákonů pravdivosti; v logice tak nejde o zákony myšlení, neboť takové zákony jsou psychologické a proto empirické a netýkají se pravdy. Pravda se netýká ani empirických vlastností představ nebo vět. Nikdy, říkáme-li o nějaké větě, že je pravdivá, nemáme na mysli její empirickou jazykovou podobu, ale její smysl: nazýváme-li nějakou větu pravdivou, míníme tím její smysl. Z druhé strany pak . Na základě toho pak může říci, že myšlenka je smysl věty (aniž tím říká, že smysl každé věty je totožný s myšlenkou). Vztah mezi (jazykovou) větou a myšlenkou vyjadřuje Frege obratem „věta vyjadřuje myšlenku“. (37)
…Frege vyjadřuje tak, že s každou vlastností nějaké věci se pojí myšlenka nějaké vlastnosti myšlenky, totiž vlastnost být pravdivou. A protože myšlenku oddělil jak o psychického stavu, tak i od vnější zkušenosti, je doveden k závěru, že je nutno přepokládat „třetí říši“, jejímiž obyvateli jsou právě myšlenky. (37) Myslíme-li, nevytváříme myšlenky jako psychické útvary (neboť jimi myšlenky nejsou), ale uchopujeme je: myšlenka je to, o čem soudím, že je pravdivé nebo nepravdivé nezávisle na tom, zda o tom myslím. Podle Frega myšlenky jsou nějaké entity, neprostorové, nečasové, nezávislé na jazykovém vyjádření, nezávislé na aktuálním výkonu myšlení (tj. podle Frega nepotřebují nositele), jsou pravdivé nebo nepravdivé nezávisle na našem poznání, jsou neproměnné a objektivní (tj. tvoří třetí říši). (37) Fregův platónismus má dvojí funkci: vymezuje oblast předmětu logiky (to, co logika zkoumá) a byl obranou proti soudobému psychologismu a redukcionismu. Logika se zabývá otázkami pravdy, nikoli otázkami, jak člověk myslí nebo jak je schopen pravdu poznávat. Proto také Frege srovnává myšlenky a fyzikální tělesa: jsou nezávislé na našem vnitřním životě, ale myšlenky na rozdíl od fyzikálních objektů jsou neprostorové a nečasové. (37-38). …vyjádření myšlenky ve větě nemusí být totožné se samou myšlenkou; věta může vyjadřovat víc (např. může mít emocionální konotace 8 ) nebo nemusí vyjadřovat myšlenku úplně (to se týká vět eliptických). Proto u mluvčího i posluchače smíme přepokládat shodu jen přibližnou; tato možnost jen přibližné shody se však týká jen shody představ, tedy něčeho subjektivního. Pro logiku je proto důležité rozlišit to, co u věty patří vyjádřené myšlence, a to, co je k ní „přilepeno“. (38) Frege…nevidí jednoznačně vztah mezi gramatikou a logikou, neboť gramatika směšuje psychologické a logické aspekty a ztěžuje proto identifikaci logického; příkladem mohou být pojmy „subjekt“ a „predikát“, které jsou původu gramatického, ale pro logiku neužitečné. Proto ačkoliv musíme podle Frega uznat, že jazyk umožnil myšlení zvl. v abstraktnějších formách, musíme si být také vědomi, že mnoho myšlenkových chyb má své zdroje v logických nedokonalostech jazyka. (38) …preference logického jazyka…takový jazyk je uznán jako jazyk „dokonalý“ a přirozený jazyk je interpretován jen jako jeho vágní a nedokonalá aproximace. Předpokladem aplikace jazyka na filozofickou tématiku je proto kritika přirozeného jazyka. Tato variant vedla k mnoha cenným filozofickým zjištěním, ale setkala se také s některými problémy. Ve Fregově koncepci jde hlavně o tyto dva problémy: (38) …jakým způsobem můžeme vědět o myšlenkách jako obyvatelích třetí říše, jestliže tato říše je oddělena jako od vnějšího (fyzického), tak i vnitřního (psychického) světa? Frege si byl tohoto problému vědom a navrhl předpokládat „zvláštní duchovní schopnost“, sílu myšlení jako prostředek, pomocí něhož „máme myšlenku“; tuto schopnost nazývá „uchopení“ (Fassen). Problém není jen ve vágním (a v podstatě metaforickém) výrazu „uchopení“, ale má širší dosah: Jak může rozum (smyslové poznání je vyloučenou samou charakteristikou myšlenky) justifikovat své přesvědčení, že některé myšlenky jsou pravdivé a některé jsou nepravdivé? Jak může rozum poznat nečasové entity, jež jsou na jakémkoli myšlení nezávislé? Zvláště v rukopisných textech se Frege k těmto otázkám často vracel, např. v úvahách o platnosti axiómů (ve stati „Logika v matematice“) tvrdí, že myšlenku nemůžeme přijmout jako axióm, pochybujeme-li o její pravdě: je-li myšlenka nepravdivá, není axiómem,
ale na druhé straně je-li pravdivá myšlenka dokazatelná, také nemůže být axiómem, neboť axiómy jsou ex definitione nedokazatelné. To, že nějaká myšlenka je axiómem, závisí na systému, v němž je axiómem, ale to, že je pravdivou, je na systému nezávislé. Jak tedy poznáme, že jsou pravdivé? Jsou sebeevidentní? A je racionální evidence dostatečným kritériem justifikace? Tyto otázky pak v dalším vývoji analytické filozofie vedly k jinému pojetí celé problematiky. (38-39) Druhým problémem, na který by Fregova koncepce měla odpovědět, je možnost identifikace myšlenky v různých jazykových vyjádřeních. Frege v tomto ohledu spoléhá především na překlad věty z jednoho jazyka do druhého. Takový překlad, při němž oddělujeme „slupku od jádra“, usnadňuje naše uchopení logického. Frege je zde nepochybně inspirován možností ekvivalenční definice (kterou uplatnil při definici čísla), ale jak ukázaly pozdější analýzy (zvl. W.V.O. Quina a D. Davidsona), situace překladu není tak jednoduchá, jak si ji představoval Frege: jeho koncepce předpokládá, že při překladu „máme“ myšlenku, neboť jen takový předpoklad nám umožňuje oddělovat (jazykovou) slupku od (logického) jádra; taková argumentace je však nebezpečně blízko argumentaci kruhové. (39)
B. Smysl a význam Pro diskusi problému vztahu jazyka a logiky jsou však závažnější Fregovy úvahy týkající se relace jazykového výrazu, smyslu (Sinn) a významu (Bedeutung). Právě tyto úvahy se staly východiskem pro logickou sémantiku a jsou do dnešní doby jejím inspirujícím podnětem. Jsou obsaženy především v jeho stati „O smyslu a významu“, ale i v dalších studiích jako „Funkce a pojem“, „O pojmu a předmětu“, ale i v dalších studiích jako „Funkce a pojem“, „O pojmu a předmětu“ a v řadě rukopisných studiích (Über Sinn und Bedeutung, 1892, Funktion und Begriff, 1891, Über Begriff und Gebenstand, 1892). (39) Podnětem byly pro Frega otázky, vyplývající z jeho pokusů přesněji interpretovat matematickou rovnost, ale význam Fregových odpovědí daleko přesahuje jejich matematický význam: netýkají se „početní“ stránky matematiky, ale toho k čemu se matematické výrazy vztahují. Jde tedy o otázku: Je rovnost vztahu mezi předměty nebo mezi jmény (znaky) pro předměty? (39) …diskutované rovnosti není možné chápat jako vztah mezi předměty, které jsou pojmenovány výrazy obsaženými v těchto výrocích, ale jako vztah mezi jmény či znaky pro tyto předměty. (40) Vztah mezi znakem, jeho smyslem a významem vidí Frege takto: /10/ Každému znaku (tj. vlastnímu jménu) odpovídá určitý smysl a tomuto smyslu určitý význam. Obráceně však neplatí, že významu (tj. určitému předmětu) odpovídá určitý smysl a tomu pak určitý znak (tj. vlastní jméno). Frege předpokládá, že každý správně utvořený jazykový výraz zastupující nějaké vlastní jméno má vždy smysl, ale to podle něj neznamená, že má také význam, tj. že musí existovat předmět, který je tímto výrazem pojmenován. (40) Určení smyslu jako způsobu danosti může totiž vyvolávat dojem, že smysl je něco subjektivního. Frege se však brání tomu, aby smysl výrazu byl spojován se subjektivní
představou: hlavní důvod je v tom, že smysl znaku je společný pro mnoho osob, zatímco subjektivní představa je naprosto individualizována. Svoji ideu Frege ilustroval názorným příkladem: pozorujeme-li Měsíc dalekohledem, je Měsíc významem (předmětem pozorování), slovo „Měsíc“ je vlastním jménem, obraz, který se vytváří při tomto pozorování na sítnici, je subjektivní představou (názorem) a obraz, přenášený objektivem uvnitř dalekohledu, je smyslem. Tento smysl je objektivní v tom smyslu, že je dostupný více osobám, není však totožný s předmětem – liší se od něho tím, že je jednostranný, závisí totiž na místě pozorovatele. (40) Vztahy mezi jménem, smyslem a významem pak Frege formuluje takto: /11/ Vlastní jméno (slovo, znak, spojení znaků, výraz) vyjadřuje svůj smysl, označuje nebo znamená svůj význam. (41) Podle Frega je myšlenka věty jejím smyslem. Co je tedy jejím významem? (41) Fregovy úvahy lze shrnout do teze: /15/ Smysl věty je její myšlenka, významem věty je její pravdivostní hodnota (PRAVDA nebo NEPRAVDA). Věta vyjadřuje myšlenku a označuje (pojmenovává) význam. Ztotožnění významu věty s její pravdivostní hodnotou je dost nezvyklé a není ani v souladu s našimi intuitivními představami o významu věty. Ve Fregově koncepci je však logicky konsekventní 9 . (41) Každá oznamovací věta, jež pojmenovává PRAVDU nebo NEPRAVDU, má stejný status jako vlastní jméno. A tak jako významy jmen jsou jako předměty prvky Fregovy ontologie, jsou prvky této ontologie i tyto dva předměty – PRAVDA a NEPRAVDA. Důsledek toho pak je, že všechny pravdivé věty mají týž význam a všechny nepravdivé věty mají také týž význam. (42) Pravdivostí hodnoty jsou Fregem interpretovány jako objektivní předměty, jež jsou pojmenovány větami. V tom případě se ale nelze dívat na vztah věty a její pravdivostní hodnoty jako na vztah (logického) subjektu a predikátu 10 : pravdivostní hodnota není predikátem. …spojením subjektu a predikátu dospíváme k myšlence, nikoliv k významu, tj. připojením predikátu nedospíváme k pravdivostní hodnotě. Proto pravdivostní hodnota není částí myšlenky… (42) Jestliže významem věty je její pravdivostní hodnota, pak na základě Fregem přijaté leibnizovské teze identity pravdivostní hodnota věty se nemění, jestliže je v ní nějaká část nahrazena jiným výrazem se stejným významem jako část původní. Srovnáme-li věty /7/ a /8/, pak tento důsledek je platný: obě věty jsou pravdivé. Důsledek však neplatí v nepřímých větách, zvl. pak ve větách s tzv. propozičními postoji vyjádřenými slovesy jako „věřím“, „pochybuji“, „jsem přesvědčen“ apod., jak o tom svědčí následující příklady: /17/ Student A věří, že Karel Čapek je autorem románu Krakatit.
/18/ Student A věří, že autorem románu Povětroň je autorem románu Krakatit. Věta /17/ může být pravdivá a současně věta /18/ může být nepravdivá. Princip identity je tak porušen a je zřejmé, že teze ztotožňující význam s pravdivostní hodnotou má nějaký problém. Řešením této nesnáze bylo u Frega umožněno jeho rozlišením myšlenky a významu: vedlejší věty v souvětích /17/ a /18/ mají jako své významy myšlenky, nikoliv pravdivostní hodnoty. Smyslem těchto vedlejších vět pak nejsou myšlenky, ale jen části myšlenek celých souvětí. To, že významem vedlejší věty je myšlenka, je podle Frega doloženo tím, že pravdivostní hodnota vedlejší věty je pro pravdivost souvětí irelevantní. Věta /18/ může být nepravdivá a naopak pravdivá může být věta /19/ Student A věří, že autor románu Bloudění je autorem románu Krakatit. V nepřímých kontextech, jejichž analýze věnuje Frege značnou část své stati „O smyslu a významu“, význam věty není vždy pravdivostní hodnotou. Znamená to, že dojít k uspokojivé odpovědi na otázku po smyslu a významu jazykových výrazů není jednoduché a předpokládá jazykové výrazy analyzovat z hlediska jejich jazykové struktury. (42-43)
3. Logika a skutečnost Úvahy o smyslu a významu vedly Frega k závěru, že předmět, který je označen vlastním jménem, je pro myšlenkový obsah věty zcela nepodstatný: součástí myšlenky není význam, ale smysl jména. (43) Z charakteristiky vlastního jména je Fregovi zřejmé, že takové jméno nemůže být na místě predikátu: to, co je predikovatelné, je ve Fregově terminologii pojem. Tento zdánlivě jen terminologický čin, nahrazující pojem predikátu pojmem pojmu, má dalekosáhlé logické a filozofické důsledky. (43) Takovou část věty, která vyjadřuje to, že jméno, jež je součástí věty, označuje předmět, jenž pod onu zbývající část spadá, nazývá Frege pojmem. Na základě toho pak může tvrdit (ve stati „Pojem a předmět“): (43) /22/ Pojem je to, co je významem predikátu, předmět je to, co nemůže být plným významem predikátu (ale co může být částí takového predikátu), co však může být významem subjektu. (44) Frege zjišťuje, že matematický pojem funkce se dá generalizovat i na určité jazykové výrazy: tu část věty, která se chová jako matematická funkce, ztotožňuje s pojmem: /24/ Pojem je funkce, jejíž hodnotou je vždy pravdivostní hodnota. Rozsahem pojmu je průběh funkce, jejíž hodnota je vždy logická hodnota (PRAVDA nebo NEPRAVDA). A protože lze rozšířit funkce podle počtu argumentových míst, můžeme rozlišit dvojí druh funkcí: /25/ Funkce s jedním argumentem je pojem, funkce se dvěma a více argumenty je relace. (44)
Fregova koncepce funkcionální interpretace věty byla významným činem, který se projevil především ve struktuře logiky, v objevu nových možností logiky, v možnosti adekvátněji modelovat základní logické vztahy, přesněji chápat strukturu výroků atd. Teprve od tohoto Fregova činu bylo možno logiku aplikovat na analýzu vědeckého jazyka a umožnit tak vědeckou analýzu vědy. Vedle těchto důsledků pro logiku má však funkcionální interpretace věty i některé filozofické důsledky. (44) Mějme např. větu /26/ Jupiter je větší než Mars. (44) Tato věta hovoří o nebeských tělesech, tj. o významech jmen „Jupiter“ a „Mars“. Tato dvě fyzikální tělesa jsou v jisté relaci vyjádřené slovy „je větší než“. Filozofickým problémem nyní je, jaký status má tato relace. Pro Frega se zdá být odpověď samozřejmá: protože relace platí mezi významy jmen, musí sama patřit do říše významů, tj. do říše fyzikálních objektů. (45) …rozlišení dvou ontologických pojmů „objektivní“ a „skutečný“: /28/ Objektivní je to, co je nezávislé na smyslových vjemech nebo představivosti, na našich mentálních procesech nebo co není výsledkem našich mentálních aktů a co je nezávislé na každé konstrukci mentálních obrazů ze vzpomínek, ale nikoliv to, co je nezávislé na našem rozumu. Skutečné je smyslové a prostorové. (45) S nedostatečným rozlišováním toho, co je objektivní a co je skutečné, souvisejí omyly empirismu a psychologismu: psychologismus není schopen vidět rozdíl mezi pojmem a představou, a proto logické pojmy zahrnuje pod psychologii. Pojmy jsou však objektivní, i když ne skutečné. Tato Fregova argumentace souvisí s jeho již zmíněným rozlišováním „třetí říše“ jako sféry ontologicky nezávislé jak na fyzickém, tak i na psychickém světě. Avšak ani tato koncepce objektivnosti není bez problémů. (45) Lze tedy říci ve stručném shrnutí, že Fregovo dílo má pro analytickou filozofii zakladatelský význam ve dvou směrech: vytvořilo pro filozofii novou orientaci tím, že filozofické problémy byly formulovány jako problémy řešitelné v rámci jazykové analýzy jako problémy významu jazykových výrazů, a na druhé straně pro své odvážné hypotézy je trvalým zdrojem podnětů pro další diskuse, v nichž jde o tom, uniknout potížím, do nichž se specifické stanovisko Fregovo dostalo. (45-46)
III. Angličtí novorealisté 1. Charakteristika anglické filozofie XIX. století Vznik analytické orientace v britské filozofii na počátku XX. století souvisí s kritikou myšlenkového vývoje v Anglii v XIX. století. Britská filozofie v XVII. a XVIII. století měla významnou empirickou tradici (J. Locke, G. Berkeley, D. Hume, skotská filozofie přirozeného rozumu), jež v XIX. století našla významné pokračovatele, ovlivněné již kontinentálním pozitivizmem (především J.S. Mill a H. Spencer). Vedle toho však od počátku
XIX. století začaly do anglického filozofického myšlení pronikat vlivy německé filozofie, nejdříve Kantovy, ale krátce potom téměř bez omezení i vlivy německého metafyzického idealismu, zvl. Hegelova. Přitom tento idealismus byl ve své etické orientaci zaměřen především na polemiku s utilitarizmem, jenž v britské filozofii XIX. století vrcholil ve filozofii J. Benthama a J.S. Milla. (47) „Analytický obrat“ příznačný pro anglickou filozofii XX. století, především pro G.E. Moora a B. Russella, je tak inspirován polemikou s touto domácí filozofickou tradicí, a to ve dvou ohledech: 1) Chce odstranit noetické mezery důsledného empirismu, jak jej prosazoval J.S. Mill jednak svou induktivistickou metodologií, jednak svým trvalým úsilím fundovat matematiku empiricky. Matematicky erudovaný Russell si byl vědom, že platnost matematických vět je jiného druhu než platnost empirických poznatků a že v tomto ohledu je třeba vážně diskutovat argumenty racionalismu (jak o tom svědčí jeho monografie o Leibnizovi). (47) Počátky analytického myšlení v Anglii jsou tak výsledkem polemiky s neuspokojivými filozofickými pokusy fundovat matematiku: v případě empirismu šlo o revizi pojetí matematického poznání, nikoliv o revizi samotného empirického principu poznání, v případě hegelianismu o zjištění slabosti a zmatečnosti celého metafyzického idealismu. (47) 2) Jinou stránkou Hegelovy filozofie a britského hegelianismu, jež vyvolala nesouhlas Moorův i Russellův, byla její tendence vyjadřovat se temným a zamlžujícím způsobem. Tato tendence mohla konec konců podporovat domněnku, že mnoho filozofických problémů má svůj původ v nejasném jazykovém vyjadřování. Základem filozofovy práce musí proto být buď vytvoření precizního jazyka, nebo analýza filozofického jazyka, jejímž cílem je zpřesnění významu používaných jazykových prostředků. (47-48)
2. George Edward Moore (1873-1958) Úvodní charakteristika analytické filozofie ukázala, že analytická filozofie nevidí svůj cíl ve formulaci velkých systémů po vzoru Hegelově nebo Bradleyho. Její hlavní metodou je detailní práce – analýza vět a pojmů. To platí explicitně pro G.E. Moora: cílem filozofického poznání nejsou podle něho apodiktické 11 poznatky ani nepochybné pravdy, dokonce výsledkem jeho filozofické analýzy nemá být jeden určitý význam, ale nějaký možný význam. (48) To, co Moora na filozofii lákalo, bylo podle jeho vlastního přiznání to, co jiní filozofové řekli o světě nebo o vědě. Základními problémy, jimiž se především zabývá, jsou problémy dvojího druhu: za prvé ujasnit si, co ten, který filozof míní tím, co říká, a za druhé objevit, jaké uspokojivé důvody existují pro předpoklad, že to, co filozof míní, je pravdivé nebo nepravdivé. Nezajímal se tedy o samu skutečnost, ale o jazyk a myšlení filozofů, o význam jejich tvrzení a pojmů, jichž užívají. Nejde mu proto o analýzu vlastního jazykového výrazu, ale směřuje k analýze obsahu nebo předmětu. Právě tato „oscilace k obsahu“ naznačuje rozdíl mezi ním a Russellem: Moore ve svých analýzách zachovává trvalý zřetel k přirozenému jazyku a zdravému rozumu (nepochybně jistým důvodem zde může být jeho
filologická erudice). Moore tak patří k těm moderním britským filozofům, kteří pokračují v jedné tradici britské filozofie – tradici filozofie zdravého rozumu. (48)
A. Přirozený jazyk a zdravý rozum Svůj vztah k přirozenému jazyku (a tím i k zdravému rozumu) jako filozoficky revelantnímu argumentu vyjádřil Moore již ve své první závažnější stati „Odmítnutí idealismu“ (The Refundation of Idealism, 1903). Historikové filozofie se shodují v tom, že právě tato stať zahájila již zmíněný „realistický pohyb“ anglické filozofie. Dalšími významnými pracemi Moorovými jsou „Některé hlavní problémy filozofie“ a „Obrana zdravého rozumu“ (Some Main Problems of Philosophy, 1953, A Defence of Common Sense, 1925). (48) Termínem „idealismus“ Moore označuje různé varianty filozofie subjektivní imanence typu filozofie G. Berkeley, jehož větu esse est percipi chápe jako paradigma takové filozofie a podrobuje ji proto několikanásobné analýze, jejímž výsledkem – podle jeho kritéria – má být zjištění, jaký význam tato Berkeleyova věta může mít a zda jsou důvody uznat tuto větu za pravdivou. Výsledkem Moorovy analýzy je konstatování, že nelze identifikovat vědomí jako společný prvek všech vjemů a idejí na jedné straně a předmět vědomí na straně druhé. Když mám např. vjem modré barvy, jsem si vědom modré barvy, nikoliv toho, že modrá barva je obsahem mého vjemu. Totéž platí i pro vjem žluté, červené atd. barvy; je proto třeba rozlišit vědomí, jež je společné všem počitkům barev, od těchto konkrétních barev, tj. vědomí od předmětu vědomí. (48-49) Jeden z hlavních problémů fenomenologie – jak vystoupit z vlastní subjektivity, resp. ve smyslově-empirické variantě: jak vystoupit z kruhů vlastních představ a počitků – přestává být pro Moora problémem (resp. je pseudoproblémem): mám-li nějaký počitek, pak jsem již mimo uvedený kruh, neboť poznávám něco, co je reálné a co není součástí mé zkušenosti. (49) Rozumět filozofickým problémům vyžaduje rozumět jazyku, v němž jsou vyjádřeny. Rozumět jazyku je však možno jen tak, že na něj aplikujeme požadavky zdravého rozumu. Tvrdí-li např. nějaký filozof, že materiální věci neexistují, pak Moore argumentuje jednoduše – ukáže se své ruce a řekne: „Zde je má jedna ruka a zde je má druhá ruka. Existují tedy nejméně dvě různé materiální věci.“ Tvrdit něco jiného by bylo paradoxní, neboť by to odporovalo zdravému rozumu. (49) Jeho analýza jazykových obratů může být označena jako kritika, nikoli však jako kritika jazykových výrazů, ale jako kritika významů, které mnozí filozofové svým výrokům dávají. Proto spíš než o jazykové analýze je lépe u Moora hovořit o analýze významové či pojmové (konceptuální). (50) V Moorově argumentaci je skryto přesvědčení, že stanovisko zdravého rozumu je správné, že je evidentní samo sebou a nepotřebuje dalšího důkazu ani zjištění jeho pramene. Tím se liší od dřívější, skotské varianty zdravého rozumu, zvl. T. Reida, který přesvědčení zdravého rozumu vysvětloval naší povahou, jež je stvořena Bohem. (50)
Moorův pojem „zdravého rozumu“ (common sense) není identický s běžně chápaným lidským rozumem. Vykazuje některé vlastnosti, které jsou pro něj noeticky a metodologicky významné: a)
Přesvědčení zdravého rozumu jsou taková přesvědčení, která prakticky všichni lidé akceptují jako samozřejmé. K nim patří tvrzení o existenci materiálních předmětů, o existenci jiných osob, o existenci času a prostoru. Nepatří k nim tvrzení o existenci Boha, neboť není všemi lidmi akceptováno jako samozřejmé.
b)
Zdravý rozum není kritériem pravdy, ale přesvědčení zdravého rozumu jsou fakticky pravdivá: nelze akceptovat jejich negaci ani důsledky takové negace. Např. idealistické tvrzení, že čas neexistuje, tj. že je něco nereálného, zavazuje toho, kdo to tvrdí i k popření věty: „Když se Aristoteles narodil, byl Sokrates již patnáct let mrtev“. Avšak popření takových časových relací je v rozporu se zdravým rozumem (pak bychom totiž museli popřít i větu „Můj otec je starší než já“).
c)
Přesvědčení zdravého rozumu nejsou výsledkem důkazu, neboť takový důkaz není ani možný, ani nutný. Není možný proto, že taková přesvědčení jsou základem všech našich důkazů, a není nutný ani proto, že je všichni uznávají. To však neznamená, že výroky zdravého rozumu nemohou být podrobeny významové analýze. Podle Moora sice takovým výrokům rozumíme, tj. chápeme to, co znamenají (resp. jaký mají význam), ale to ještě neznamená, že dovedeme také provést správnou analýzu tohoto významu, tj. říci, v čem tento význam spočívá. Smysl takové analýzy je filozofický, jejím cílem je zjistit, jaké jsou základy našeho poznání světa, jak víme to, co víme o světě. (50-51)
B. Problémy analýzy Filozofickou analýzu (tj. významovou analýzu, jak byla popsána v části I.4 a v části III.2.A), musíme podle Moora chápat jako filozofickou metodu, která umožňuje řešení filozofických otázek ve dvojím smyslu: 1/ jako analýza výroků jiných filozofů je kritikou dosavadní filozofie a odmítnutím filozofických tezí, které jsou z hlediska zdravého rozumu nepřijatelné; 2/ jako analýza výroků zdravého rozumu je metodou pro konstruktivní teorii poznání. (51) „paradox analýzy“… Výsledkem analýzy je nějaký vztah mezi dvěma výrazy, a to výrazem, který je analyzován (analyzandum) a výrazem, který je výsledkem analýzy (analyzant). Aby analýza byla korektní, musí splňovat podmínku ekvivalence mezi analyzandem a analyzantem (intuitivně vyjádřeno: analyzandum a analyzant „mají stejný význam“); pak ale analýza konstatuje identitu dvou jazykových vyjádření a je proto triviální. Nemá-li analýza být triviální, pak analyzandum a analyzant nejsou významově ekvivalentní a analýza je nekorektní. Analýza je proto zbytečná (je-li triviální), nebo nekorektní (není-li triviální). Moorovým problémem pak bylo, zda lze tomuto paradoxu uniknout, tj. může-li být analýza netriviální a přesto korektní. (51)
Modelovým příkladem analýzy je podle Moora věta I. /8/. O ní říká, že analyzandum a analyzant „mají stejný význam“, resp. že pojem vyjádřený analyzandem znamená to, co je vyjádřeno analyzantem. Moore nevidí problém v obratu „mít stejný význam“ ani ve výrazu „znamená“, tedy v tom, co v pozdějším vývoji analytické filozofie tvořilo jeden z jejích hlavních problémů, ale v tom, že výraz „znamenat“ nemůže být chápán ve významu „vždy znamenat“, ale jen ve významu „někdy znamenat“ nebo „zpravidla znamenat“, neboť sotva existují slova, která jsou užívána v jednom smyslu. Toto Moorovo zjištění je lingvisticky banální, ale v jistém slova smyslu ospravedlňuje analýzu jako netriviální proceduru. Druhý typ netriviálnosti analýzy je spojen s přesvědčením, že analýza má svůj smysl jen jako prostředek pro odstraňování filozofických hádanek. Vhodným příkladem Moorovy myšlenky je jeho příklad s existencí materiálních věcí, jenž je součástí jeho úvah o realitě přírody. Podle něho existuje alespoň jedno užití obratu „materiální věc“ takové, že osoba, která říká „Existují lidská těla, ale neexistují materiální věci“ odporuje sama sobě podobným způsobem jako osoba, která říká „Existují věci, které jsou červené, ale neexistují věci, které jsou barevné“. (51-52) Analýza jako součást filozofické metody tedy není pro filozofii triviální, neboť umožňuje, aby odpovědi na filozofické otázky byly kontrolovatelné výroky zdravého rozumu. Třetím typem netriviálnosti analýzy (jenž ovšem může být chápán jako důsledek typu druhého) souvisí s možností aplikace metody analýzy i na výroky zdravého rozumu, zmíněné již v závěru oddílu II.2.A: odpověď na otázku, jak víme to, co víme o světě, je nepochybně netriviálním výsledkem významové analýzy výroků zdravého rozumu. (52)
C. Teorie smyslových dat Moorova teorie je založena na konceptuální analýze, proto v ní nejde o zodpovězení empirických otázek, ale otázek významu. (53) Smyslové datum je podle Moora cokoliv, „co je nám dáno nebo prezentováno prostřednictvím smyslů“. (53) Moore zvláště zdůrazňuje tyto specifické zvláštnosti svého pojmu smyslová data: a) smyslové datum není totožné s vnímaným předmětem, neboť např. u neprůhledného předmětu nemůžeme vnímat vnitřek, při vnímání jedné strany nám není dána druhá strana atd.; b) smyslové datum není totožné s vjemem nebo počitkem (Moore užívá v tomto významu obratu „přímé vnímání“, např. „to see directly“), neboť vjem či počitek je subjektivní stav našeho vědomí, zatímco smyslové datum Moore předpokládá jako něco objektivního; c) smyslové datum není totožné s povrchem předmětu, neboť druhá osoba může vidět povrch tohoto předmětu ze stejného úhlu jako já, ale její smyslové datum se jistě liší od mého smyslového data; d) smyslové datum není totožné se smyslovou kvalitou (např. s modří, červení apod.), neboť – jak zní závěr jedné Moorovy diskuze – smyslová data nejsou barvy, ale barevné věci. (53)
…úvahy o materiálních předmětech: Moorovy analýzy vycházejí z analýzy pravdivých výroků o jednotlivých materiálních předmětech a zjišťují, v jakém slova smyslu o nich můžeme říci, že jsou pravdivé. Jeho úvahy lze doložit příklady: /1/ Vidím pětikorunu. /2/ Toto je pětikoruna. Vysloví-li dvě osoby A a B větu /1/ (a za předpokladu, že A i B říkají pravdu), pak osoby A a B vidí týž předmět. Tento předmět je materiální, je neprůhledný, má nějakou barvu a nějaký tvar atd., ale ani osoba A, ani osoba B nemohou vidět všechny jeho části, nemohou vidět vnitřek tohoto předmětu, takž vlastně vyslovují-li větu /1/, nevyslovují se přesně, neboť přesnější vyjádření by mělo znít /3/ To, co vidím, je částí pětikoruny. Nicméně Moore považuje vyjádření /1/ za korektní, a to ze dvou důvodů: první spočívá v analýze slova „vidím“, druhý v analýze slova „toto“ z věty /2/. (54) V prvém případě Moore zjišťuje, že výraz „vidím“ je dvojznačný, a je proto třeba obav významy rozlišovat: „přímé vidění“ je bezprostřední smyslový (zrakový) zážitek, nepochybně různý u různých osob (ale ne nutně různý), zatímco vidění ve smyslu pozorování (či dokonce poznání) znamená, že sice vidím část neprůhledného objektu, ale část dostatečně velkou, aby mne opravňovala říct, a to korektně, že vidím nějaký konkrétní předmět (ve zvolených případech pětikorunu). Vztah mezi oběma „viděními“ je pak takový, že nemohu vidět v běžném slova smyslu žádný fyzický objekt, aniž přímo vidím nějakou entitu, která má k objektu, o němž říkám, že ho vidím, nějaký vztah. Tento vztah označuje Moore jako „R“ a vymezuje ho jako takovou relaci, která mne opravňuje tvrdit, že vidím-li nějaký barevný prostorový útvar (oválný, světlý, lesklý atp.), právě vidím povrch nějakého konkrétního objektu (pětikoruny). Smyslové datum (v tomto případě vizuální smyslové datum) je pak ona entita, jež je „přímo viděna“. Není však součástí viděného předmětu, neboť je závislá na mém vidění (např. oválnost je závislá na úhlu vidění, který může být proměnlivý). (54) Ve druhém případě analyzuje Moore výraz „toto“ z věty /2/ nikoliv jen jako jednoduchý ostenzivní poukaz na nějaký konkrétní individuální předmět (jak bývá toto slovo obvykle interpretováno), ale jako „zkratku za určitý popis“ v Russelově významu. To pak umožňuje, aby věta /2/ odkazovala na dva různé objekty a to pak má i noetické konsekvence. (54) Moorova analýza má však i noetické důsledky. Jestliže „toto“ ve větě /2/ odkazuje na smyslové datum i na vnímaný objekt a je-li v tomto druhém případě zkratkou za popis, pak to znamená, že na rozdíl od smyslového data materiální objekt mně není bezprostředně přístupný a že každý soud o materiálním objektu se musí konec konců opírat o soud o smyslových datech. Vědění o objektu mohu mít jen prostřednictvím určitého popisu: vím o něm jako o věci, která stojí v nějakém vztahu k mému smyslovému datu. Hlavní noetický problém Moorovy teorie smyslových dat je vztah mezi smyslovým datem a materiálním objektem. (55) Ani tento vztah však není pro Moora jednoduchý a ani jednoznačný. Vraťme se k příkladům /1/ a /2/. Jestliže pětikoruna jako materiální objekt je přístupná jenom popisem, pak jeden z těchto popisů může znít:
/5/ Pětikoruna, k níž toto je částí povrchu. Ale povrch sám je součástí objektu, není sám smyslovým datem. To znamená, že i povrch pětikoruny je přístupný prostřednictvím určitého popisu, např. /6/ Materiální povrch, k němuž toto (= smyslové datum) stojí v určitém vztahu. Tak se otázka po vztahu mezi smyslovým datem a materiálním objektem stává otázkou po vztahu mezi smyslovým datem a povrchem materiálního objektu, tj. po vztahu R. A právě odpověď na tuto otázku dělala Moorovi značné potíže a nelze říci, že by došel k definitivnímu nebo alespoň uspokojivému řešení. (55) Především Moore formuluje dvě kritéria, která vztah R musí splňovat a která jsou výsledkem jeho dosavadních analýz: 1/ musí to být vztah, o němž jistě víme, že jej má každé smyslové datum korespondující k části toho povrchu, který reprezentuje (nebo ke každé části toho povrchu), a k ničemu jinému; 2/ musí to být vztah, o němž můžeme předpokládat, že určité smyslové datum má tento vztah jen k jedné věci a obráceně jen jedna věc jej má k němu. Podle těchto podmínek tedy Moore hledá takový vztah, který by dostatečně přesně vystihl vztah mezi smyslovým datem a povrchem předmětu a současně vyjádřil i specifikum tohoto vztahu proti vztahům jiným. Vztah R má tedy respektovat materiální existenci věci i vzájemnou jednoznačnost obou členů tohoto vztahu. Zvláště druhá podmínka je však značně silná a zdá se, že právě ona je příčinou Moorových potíží. (55) Protože vztah reprezentace, jak jej stanoví kritérium /1/, nesplňuje podmínku vzájemné jednoznačnosti, věnuje se Moore ve svých analýzách vztahu kauzálnímu, který akceptuje jako interpretaci vztahu R v tom smyslu, že „povrch má jakousi kauzální relaci k řadě smyslových dat, kterou nemá nic jiného. (55-56) Podrobnější diskuze tohoto kauzálního vztahu však Moorovi odkrývá i četné nejasnosti a potíže, vznikající při pokusu přesněji určit členy tohoto vztahu: tyto potíže vznikají např. při určení percepce smyslového data, při stanovení podmínek pro poznání, že smyslová data korespondují s týmž povrchem materiální věci atp. Proto také uvažuje o možnosti interpretovat R jako relaci neidentickou s žádnou známou relací, tedy jako specifickou relaci, která existuje jen mezi smyslovými daty a fyzickým povrchem, s nímž korespondují; takovou relaci navrhuje nazvat manifestací a připouští, že je neanalyzovatelná. (56) Přehlédneme-li souhrnně Moorovu teorii smyslových dat, můžeme zjistit, že má dva předpoklady, jež autor považuje na nezpochybnitelné a jichž se nikdy není ochoten vzdát: první je, že přímo nevnímáme nikdy materiální předměty, ale jen smyslová data, a druhý, že materiální předměty fakticky existují. (56) Nejkontroverznější místo Moorovy koncepce je sám pojem smyslového data. Přes všechny pokusy podat jeho charakteristiku se Moorovi totiž nepodařilo podat jeho pozitivní vymezení: říká, co smyslové datum není, ale málo říká, co smyslové datum je. Na jedné straně předpokládá, že smyslové datum je nezávislé na mysli, která je aprehenduje, na druhé straně však odmítá ztotožňovat smyslové datum s aprehendovaným objektem nebo jeho částí (např. povrchem). S tím pak souvisí i další problém: jak upozornil především A.J. Ayer, to, že vnímáme povrch materiálního předmětu bezprostředně jako smyslové datum, je empirické tvrzení; ale to je závislé na to, zda tento povrch materiálního předmětu patří k věcem, které
mohou být přímo vnímány. Toto však nelze rozhodnout empirickým testem, neboť v takovém případě jde o význam výrazů „povrch materiálního předmětu“ a „smyslové datum“. Pak ovšem věta o vztahu smyslového data a povrchu materiálního předmětu přestává být empirická: její platnost je závislá na významové analýze a je proto analytická. Ontologický status smyslových dat tak zůstává u Moora nevyřešen. (56) Další okruh problémů, s nimiž se musí Moorova koncepce vyrovnat, se týká vztahu smyslových dat a materiálních věcí: jestliže každé mé vidění materiální věci je viděním smyslových dat, ale smyslová data jsou oddělena od předmětu, pak poznání tohoto předmětu předpokládá ještě něco jiného než vidění smyslových dat. Tohoto problému si byl Moore vědom a snažil se jej odstranit jednak svým rozlišením přímého vidění (nebo obecněji přímé apercepce) a viděním v širším smyslu, jednak přijetím Russellovy myšlenky o poznání materiálních věcí prostřednictvím popisu. Nicméně jeho teorie je založena na přijetí některých předpokladů (např. na předpokladu, že bezprostředně apercipujeme jen smyslová data, že tato smyslová data jsou – kauzálně nebo manifestačně – spojena s materiální věcí atd.), jež samy už vztah mezi smyslovými daty a materiálními objekty v sobě implikují, takže Moorův postup se vystavuje nebezpečí kruhové argumentace. Tomu se Moore snaží uniknout konstatováním, že vztah je neanalyzovatelný a tedy na základě zdravého rozumu. To však naráží na námitku, vyplývající z předcházející charakteristiky zdravého rozumu. To však naráží na námitku, vyplývající z předcházející charakteristiky výroků zdravého rozumu: ty mají být všeobecně akceptovatelné. To se však určitě nedá říci o výrocích o vztahu smyslových dat a materiálních předmětů. Moorovo řešení uvedené potíž je tak jen řešením z nouze. (56-57)
D. Možnosti filozofie Filozofické otázky se dají podle Moora seskupit do čtyř typů: 1/ Otázky o významu slov, frází a forem významu, tj. filozofická analýza. 2/ Otázky o realitě jako celku; tyto otázky se pak dají rozlišit na ty, u nichž odpověď je důsledkem pozorování nebo vědeckých tvrzení, a na ty, u nichž to není možné. 3/ Otázky o lidském poznání, jejichž základním typem je otázka, zda víme s jistotou, že výroky nějakého druhu jsou pravdivé. (57) 4/ Otázky týkající se našeho přesvědčení (belief), jejichž prototypem je otázka „Máme nějaký důvod být přesvědčeni, že je tomu nebo onomu tak a tak?“ (58) Moore se nedomnívá, že existuje jen jedna filozofická metoda: metoda významové analýzy je sice pro něho hlavní, ale nikoliv jediná možná. Připouští i metody logické, především metodu redukce ad absurdum, ale i některé formy odvozování; logiku, uplatňovanou ve své analýze, však neztotožňuje s logikou typu Principia Mathematica: formální logiku stejně jako matematiku nepovažuje za filozofickou disciplínu. (58)
E. Etika Vedle metody analýzy a vedle teorie smyslových dat je třetí nejvýznamnější částí Moorovy filozofie jeho etika. Někteří britští historikové etiky (např. A.C. Ewing) jsou
přesvědčeni, že moderní britská filozofická etika začíná až v roce 1903, kdy G.E. Moore vydal své dílo Principia Ethica. (58) Moore svou knihou reprezentuje tu tradici britské etiky, pro niž hlavní metodou je analýza a která chápe etiku jako vědu, jež může být konstituována bez podpory metafyziky a teologie. Z hlediska analytické filozofie je tento metodologický přístup důležitější než vypracování konkrétní etické teorie, která usiluje o formulaci konkrétních etických norem a hodnot. (58) Je třeba zdůraznit, že preference metody v analytické filozofii znamená, že akceptování této metody neprejudikuje 12 žádný postoj a že proto ani v etice nelze s analytickou metodou spojovat nějaký konkrétní morální postoj. Termín „analytická etika“ proto neoznačuje nějaký druh či typ, ale metodologický postoj. Význam Moorova etického díla je mimo jiné i v tom, že vyvolalo diskuze o postavení etiky a vedlo analytickou filozofii k metatetickým otázkám. (58) …všechny výroky o dobru jsou syntetické. Připustit, že jsou analytické, by totiž znamenalo, že dobro by bylo specifikováno s nějakou deskriptivní vlastností a ztratilo by svoji specifičnost. Z toho za druhé Moore vyvozuje, že termín „dobro“ nelze definovat, neboť jde o termín jednoduchý: jakýkoliv pokus o jeho definici deskriptivními termíny znamená nahradit etický termín jiným, např. empirickým, metafyzickým apod. Tuto chybu, která identifikuje dobro s nějakými přírodními vlastnostmi nebo metafyzickou skutečností (Absolutnem, Bohem), označuje Moore jako naturalistický omyl. (59) Vlastnost dobra proto nemůže být ztotožňována s nějakým empirickým predikátem. Říkáme-li, že je něco dobré, nikdy nepronášíme empirické tvrzení. (59) Dalším Moorovým závěrem je zjištění, že dobro je neempirickou a dále neanalyzovatelnou vlastností, tj. že konstatování dobra se neděje na základě empirických postupů, např. pozorováním, ale že vyžaduje specifickou schopnost morálního názoru – morální intuici. Moorova etika je intuicionistická, ale od ortodoxního intuicionismu, jenž s evidencí spojuje i absolutistické nároky na platnost etických norem, se Moore liší tím, že nechápe dobro jako samo o sobě evidentní: dobré jednání se potvrzuje svými důsledky a v tomto ohledu se Moore shoduje s utilitaristy. Morální zákony nejsou podle něho jisté, ale jen pravděpodobné. (59)
3. Bertrand Arthur William Russell (1872-1970) Postavení B. Russella jako inspirátora analytické filozofie je zdůvodněno několikerým způsobem: a)
Jeho nejdůležitější filozofický čin – teorie popisů – se stal exemplárním příkladem filozofické analýzy
b)
Jeho vlastní filozofické úvahy akceptují dvě stěžejní myšlenky analytické filozofie, totiž empirismus a aplikaci logiky při řešení filozofických problémů.
c)
Uznává význam jazykových analýz jako součásti filozofického diskurzu.
d)
Uznává tezi, že jako filozofové nemáme právo ani důvod zpochybňovat to, co uznáme jako vědci, tj. filozofie pro něho sice není totožná s vědou, ale není možná ani mimo vědu.
e)
Má kritický vztah ke spekulativní metafyzice, i když si tím nechce uzavřít cestu k jiné metafyzice. (59)
A. Teorie popisů Teorie popisů je metoda založená na nahrazování entit jejich logickými konstrukcemi, a je dílčím příkladem obecnější metody – konstruktivní. Tuto metodu pak Russell uplatňuje jako svou základní filozofickou metodu především ve filozofii matematiky, při svých pokusech vyrovnat se s některými otázkami metafyziky (např. při analýze pojmů „substance“, „duše“, „hmota“, atd.) a předpokládá ji i ve své noetice. (60) …teorie popisů…její předpoklady můžeme považovat za základní postuláty 13 Russellovy filozofie: a)
Svět se skládá z jednotlivin (tj. singulárních věcí) a z univerzálií (tj. z vlastností a relací). Jazykovou paralelou tohoto ontologického předpokladu je pak rozlišování jazykových výrazů na ty, které pojmenovávají jednotliviny (to jsou u Russella vlastní jména), a na ty, které pojmenovávají univerzália (to jsou predikáty). Tento první předpoklad tvoří celý komplex filozofických problémů a je rozvinut do filozofické teorie, kterou Russell nazývá logickým atomismem (viz další příklad) a souvisí s již zmíněnou teorií konstruktivismu.
b)
Vzhledem k tomu, že přirozený jazyk je vágní, Russellova teorie popisů předpokládá, že každý jazykový výraz může být „přeložen“ do jazyka logicky dokonalého (příkladem takového překladu je věta I./6/). Russell je současně přesvědčen, že poznání logicky dokonalého jazyka umožňuje přesněji i přirozený jazyk. Logicky dokonalý jazyk tak získává jednoznačně epistemologickou 14 prioritu, z níž pak Russell odvozuje i svůj vztah k metafyzice.
c)
Předcházející předpoklad logicky dokonalého jazyka, má-li mít onen epistemologický význam, který mu Russell přisuzuje, však v sobě skrývá další předpoklad, který je pro platnost teorie popisů téměř fundamentální: výraz A logicky analyzovaný musí být synonymní s výrazem A, který zůstal logicky neanalyzovaným (podle tohoto předpokladu např. věta I. /3/ je synonymní s větou I./6/). Abychom však mohli mluvit o synonymii dvou jazykových výrazů, musíme mít kritérium, které o této synonymii rozhoduje. Tímto problémem se však Russell nezabýval, zřejmě proto, že byl přesvědčen, že aplikace logické analýzy sama o sobě tuto synonymii zaručuje. Ale i když přijmeme Russellovo přesvědčení, nutnost uvedeného předpokladu trvá.
d)
Další předpoklad teorie popisů tvrdí, že existují entity, které lze poznat přímo (takový typ poznání Russell nazývá knowledge by acquaintance, viz oddíl B. této části). Pojem přímého poznání je sám o sobě vágní, a je proto pochopitelné, že sám Russell cítil potřebu jej precizovat. Nicméně opozice přímého poznání a poznání prostřednictvím popisů je jasná alespoň natolik, aby mohla být předpokladem teorie popisů. (60-61)
Neuznáme-li postuláty a) až d), pak celá teorie se stane nesrozumitelnou. Postuláty jsou současně programovým rámcem pro realizace Russellovy myšlenky, že metodou filozofie je logická analýza: logická analýza filozofického problému vede k závěru, že buď tento problém není filozofický, nebo že to je problém logický. Russellova myšlenka, že každá rozumná filozofie musí začít analýzou výroků, je tak významná, že K. Lorenz ji považuje za zrod analytické filozofie. Jazykové a logické souvislosti teorie popisů ukazují, že tato teorie je jedním z prvních pokusů o logickou syntaxi jazyka, že znamená počátek logické sémantiky a že je také významným příspěvkem k moderní teorii poznání. (61) Popis v pojetí B. Russella je neúplný výraz. Russellova metoda tedy ukazuje, že ne všechny výrazy stojící na místě subjektu jsou jména. (62) Teorie popisů má podle Russella odstranit i potíže, které jsou spojeny s teorií identity a které Frege řešil pomocí rozlišení pojmů „smysl“ a „význam“. (62) Mluvit o smyslu, jak to činí Frege, není potřebné, neboť vystačíme jen se jmény, jež jsou jednoduchými symboly, označujícími individua, která jsou jejich denotáty 15 (tj. fregovsky řečeno jejich významy) a jež mají význam nezávisle na významu ostatních slov, a s popisy. Takto se teorie popisů stává Russellovi i východiskem pro zdůvodnění ostatních filozofických názorů, především ontologických a noetických. (63-64)
B. Teorie poznání Russellova filozofická pozice je charakterizována respektováním dvou „světů“: světa našich smyslů a světa vědy; obojí – smyslová fakta i vědeckou pravdu – musí filozof brát jako „to, co je dáno, neboť i když jejich pravda není zcela jistá, mají stupeň pravděpodobnosti vyšší než cokoliv, čeho bylo dosaženo ve filozofické spekulaci“. Russellova filozofická metoda je pak motivována pokusem „vytvořit most mezi světem smyslů a světem vědy“. Tento záměr, vyjádřený zde vlastními Russellovými slovy z jeho vlastního filozofického životopisu, je také vodítkem pro jeho teorii poznání. Dosažení tohoto cíle si Russell představuje jako budování tunelu pod Alpami: je nutno začít z obou stran „v naději, že nakonec práce bude korunována setkáním někde uprostřed“. (64) V Russellově koncepci se setkávají dvě hlavní tendence novověké epistemologie: deskriptivní, spočívající v systematickém popisu toho, co chápeme jako teorii poznání, a kritická, usilující o zjištění, proč můžeme a zda vůbec můžeme některá přesvědčení považovat za poznání a za jakých podmínek můžeme mluvit o poznání (tj. např. diskuze o indukci, o aprioritě poznání apod.). (64) Filozoficky nejdůležitější bylo pro Russella zřejmě druhé desetiletí našeho století (tj. zhruba doba mezi 40 a 50 lety jeho života).
1) V této době Russell dokončil spolu s A.N. Whiteheadem monumentální Principia Mathematica a jeho úsilí se obrátilo k aplikaci metody logické analýzy, jak ji uplatňoval ve svých raných úvahách o filozofii matematiky, v teorii popisů a ve své podílu při práci na Principia Mathematica, na noetické otázky. Právě v tomto období vznikla řada prací, zabývajících se teorií poznání. 2) V této době (přesněji v letech bezprostředně předcházející první světové válce) byl Russell v intenzivním styku s L. Wittgensteinem, jemuž se svěřoval se svými názory a dával mu k dispozici i ke kritickému posouzení své rukopisy. Wittgenstein byl kritik velmi nesmlouvavý a tvrdý, ale také kompetentní; Russell jeho kritiku považoval za „prvořadě významnou“ (podle jeho vlastních slov) a i když s ní ne vždy souhlasil, své názory pod jejím vlivem modifikoval a některé Wittgensteinovy myšlenky i přijal (a nejméně v jednom případě dokonce zřejmě pod vlivem Wittgensteinovy kritiky přerušil práci na své knize – z této knihy vyšly jen některé kapitoly jako samostatné stati v časopise „Monist“; pracovní název knihy zněl „Teorie poznání“). 3) V druhém desetiletí našeho století také Russell prodělal rozhodující filozofický vývoj od epistemologického a platónského realismu, charakteristického pro jeho raná filozofická léta a patrného ještě v knize „Problémy filozofie“ (The Problems of Philosophy, 1912), přes fenomenologický konstruktivismus, vyložený v knize „Naše poznání vnějšího světa“ (Our Knowledge of the External World as a Field for Scientific Metod in Philosophy, 1914), až po filozofii logického atomismu (1918), jež je nejpříznačnějším Russellovým filozofickým činem. (64-65) Ve svém „matematickém období“ (tj. asi od r. 1900 do r. 1913) došel ke zjištění, že matematické objekty, jako jsou třídy nebo čísla, jsou logické konstrukce, definovatelné logickými prostředky. V takovém případě symboly, jimiž takové „objekty“ označujeme, nemají samostatný význam, tj. nelze jim přiradit entitu nezávisle na jazykovém kontextu, nejsou to tedy jména v logickém slova smyslu, ale popisy. Tento závěr pak ve svých noetických úvahách zobecňuje i na objekty empirických věd, především fyziky a psychologie: způsob, jakým Russell řešil otázky matematické fundace, se mu stal paradigmatem pro řešení noetických otázek. (65) Teorie popisů, jak bylo řečeno, však nevyčerpává rozsah logické analýzy. Analýzou obecně rozumí Russell takový filozofický postup, který vychází, jak říká v práci „Filozofie logického atomismu“ (The Philosophy of Logical Atomism, in: The Monist, 1918) „z absolutně nezpochybnitelných fakt“, tj. z fakt samozřejmých a dostatečně jistých. Taková filozofická metoda se nemůže odvolávat na „první pravdy“, neboť nezpochybnitelné fakty nejsou něco, co je primárně dáno; je funkcí filozofické analýzy, aby precizovala, osvětlila a určila to, co je dáno jako nezpochybnitelný fakt. (65-66) Logickou analýzou pak nazývá svoji metodu proto, že tematizuje logickou formu našeho vědění, tj. takové vědění a taková přesvědčení, která jsou vyjádřena ve výrocích. Logika se podle knihy „Naše poznání vnějšího světa“ dá rozložit na dvě části: druhá přechází do matematiky, zatímco prvá je z filozofického hlediska důležitější – zkoumá totiž, co je soud (podle Russellovy definice je soud taková věta, která je pravdivá, nebo nepravdivá) a jakou formu může mít. Proto každá filozofie musí začínat u analýzy výroků. Druhý důvod, proč
Russell mluví o své metodě jako o logické analýze, je ten, že „atomy“, jak nazývá své analýzy, nejsou fyzikální atomy, ale logické. Tato část jeho metody souvisí s jeho teorií jazyka a také s uznáním principů logického atomismu. (66) Druhou složkou Russellovy noetiky (vedle složky analytické) je složka empirická. (66) Empirismus je důsledkem jeho trvající skepse vůči jakýmkoliv návrhům, jak dosáhnout relevantních informací o světě pouhým myšlením nebo intuicí či jinými postoji, které odmítají akceptovat smyslový vztah ke světu jako základní způsob informace o skutečnosti, i vůči všem myšlenkám, které přisuzují nějakou „vyšší“ realitu světům a entitám, které nejsou empiricky dostupné. Tento „fyzikální způsob myšlení“, jak jej charakterizoval A. Einstein, involvuje další dva znaky Russellovy noetiky: 1) odmítnutí spekulativní metody, jež sice u Russella nevede až k odmítnutí metafyziky a ontologie, jak tomu bylo v pozdějších fázích analytické filozofie, ale jen vůči všem tradičním metafyzikám zachovává značně kritický odstup (to se týká především německé metafyziky první polovině XIX. století), a 2) důvěra v jistotu bezprostředního smyslového vnímání jako východiska všech noetických odpovědí (Russell je nejčastěji označuje Moorovým termínem „smyslové datum“). (66) Obě složky Russellovy noetiky (empirická a analytická) jsou zdůvodněny jeho zjištěním, že existují dva typy poznání – přímé poznání a poznání popisem. Přímé poznání charakterizuje jako to, v němž „je předmět sám před myslí“ (tj. poznání výhradně smyslové). Pro Russella to však neznamená, že přímé poznání je poznáním světa, ale jen to, že každé poznání světa involvuje poznání z bezprostřední zkušenosti. (67) Poznání z bezprostřední zkušenosti nelze ztotožňovat s uznáním pozice naivního realismu, proti němuž má Russell vážné výhrady. Naivní realismus je v Russellově interpretaci totožný s uznáním teze „Věci jsou takové, jaké se nám jeví“. Proti této tezi pak Russell namítá: „Když se pozorovateli zdá, že pozoruje kámen, pozoruje ve skutečnosti – máli se věřit fyzice – účinky kamene na sebe sama. (67) Naivní realismus vede k fyzice a fyzika, pokud je pravdivá, ukazuje, že naivní realismus je nepravdivý. Proto je-li naivní realismus pravdivý, je nepravdivý; je tedy nepravdivý. Na této argumentaci není zajímavé jen uplatnění zákonů výrokové logiky na noetický materiál, ale i předpoklady, z nichž tento argument vychází. (67) Smyslová data (mezi nimi vypočítává barvy, zvuky, tvrdosti aj.) odlišuje od vjemů (tj. zkušeností bezprostředního uvědomění si těchto smyslových dat); smyslová data jsou tedy pro Russella (a v tom se shoduje s Moorem) „něco“, co bezprostředně poznáváme ve vnímání, čeho jsme si bezprostředně vědomi: na rozdíl od Locka Russell chápe smyslová data jako něco nezávislého na mentálních stavech – to, co je závislé na mentálních stavech, je jejich uvědomění. Skutečné předměty, existují-li, nazývá „fyzickými předměty“. (68) To, co Russella zajímá, je vztah smyslových dat nikoliv k vjemům, ale k fyzickým předmětům, a to i v pozdější době, kdy se vzdává termínu „smyslové datum“, např. v knize „Analýza mysli“ (The Analysis of Mind, 1921). (68) Na rozdíl od Descarta je Russell přesvědčen, že teze „Já myslím, já jsem“ tvrdí víc, než je úplně jisté, neboť evidence „Já“ je podle něho stejně obtížně dosažitelná jako evidence fyzických předmětu. Proto např. místo „Vidím hnědou barvu“ volí obrat „Hnědá barva je
viděna“, neboť takový obrat nepředpokládá identickou a stálou osobu označenou „Já“ (i když něco, co vnímá, je v Russellově formulaci implikováno). (68) …podstatnou charakteristikou smyslového data podle Russella je, že nemůže být vyvozeno, tj. logické datum je charakterizováno logickými vztahy: není možné, aby veškeré naše poznání faktických stavů bylo vyvozeno. (68) S takovou charakteristikou jsou však spojeny nejméně dva problémy: a)
První se týká možnosti začlenit vjemové zkušenosti do interferenčních vztahů. Jde o závažný problém, kterého si Russell byl vědom a který formuloval slovy: Jak získat z vjemových zkušeností výroky, které jsou premisami pro empirické poznání? Interferenční vztahy totiž mohou být konstruovány jen mezi jazykovými strukturami (což vjemové zkušenosti nejsou), a transponujeme-li vjemové zkušenosti do výroků (např. observačních, zkušenostních, protokolárních apod.), zbavujeme je jejich noetické priority: přestávají být bezprostředně dané a ztrácejí rys jistoty. Toto je závažný problém celé empirické filozofie. (68-69)
b)
Druhý je spojen s otázkou, jaké místo mají smyslová data v inferenčním řetězci (podle Russella tento řetěz nemusí být nutně logický), za předpokladu, že byla uspokojivě vyřešena otázka a): smyslová data jsou taková látka faktů, jíž – nezávisle na inferenci 16 – si můžeme být naprosto jisti, resp. jsou to taková přesvědčení, pro něž nemůže být udán další důvod kromě toho, že máme jejich zkušenost. Jsou tedy koncipována jako základ našeho poznání nejen v logickém smyslu, ale i ve smyslu faktickém: jsou posledním článkem kauzálního řetězce, který jde od fyzického objektu ke smyslovému datu. Tento faktický kauzální vztah je však v poznání obrácen: poznání je inference příčiny z účinku. Russell si je ovšem vědom, že tato inferenční realce je značně vágní a neurčitá, nicméně právě tato relace ukazuje funkci, kterou smyslová data mají: tím, že jsou posledním článkem onoho kauzálního řetězce, jsou současně prvním článkem, odkud naše poznání může vycházet. (69)
Je nutno připustit, tvrdí Russell ve shodě se základní myšlenkou empirismu, že nikdy nemůžeme dokázat existenci jiných věcí, než jsme my sami a naše zkušenosti (z toho však neplyne, že jsme schopni dokázat existenci nás samých a naší zkušenosti). A v tomto smyslu je pak nutno přijmout tezi skeptického solipsismu 17 : solipsistická varianta nemůže být vyvrácena, připustíme-li empirickou hypotézu, neboť sama empirická hypotéze se nedá prokázat, protože její prokázání by znamenalo poznání, které tato hypotéza nepřipouští. Avšak z toho, že se tato hypotéza nedá prokázat, neplyne, že je nepravdivá: „Empirismus může být pravdivou filozofií, ale je-li takovou, nemůže být známo, že je pravdivý,“ zní Russellův soud skeptického solipsismu. (69) …filozofie jako všechny vědy směřuje k poznání pravdy, filozofické poznání se však liší od poznání vědeckého v tom, že vychází z kritického zkoumání základů našich přesvědčení, předsudků a věr. Kritické zkoumání poznání umožňuje získat přehled o jeho metodách a hranicích, vymanit se z „tyranie zvyku“, předsudků a dogmat, a tak i když kritika zmenšuje náš pocit jistoty, zvyšuje naše poznání o to, co věci mohou být. (70)
Fyzický předmět může být poznán jen z popisu. Problém nyní je, jakým způsobem tato inference probíhá a k jakým výsledkům dospívá. S využitím Ayerovy terminologie můžeme rozlišit inferenci horizontální (tj. inferenci, při níž entity, k nimž se v inferenci dospívá, jsou téhož druhu jako entity, od nichž se vychází) a vertikální (při níž obojí entity jsou různého druhu). Podle toho lze pak fyzické předměty interpretovat jako vertikálně odvozené entity jiného druhu než data, od nichž odvození vychází, jako je tomu např. při inferenci pomocí kauzálního řetězce, nebo jako logické konstrukce z těchto dat, tj. horizontální inference. (70) I když se u Russella lze setkat s obojí variantou, je jeho filozofické myšlení řízeno principem, který můžeme vyjádřit tezí: Dříve než připustíme vertikální inferenci, musíme vyčerpat všechny možnosti horizontální inference. (70) Russell tedy preferoval horizontální inferenci a přikláněl se ke koncepci fyzických předmětů jako konstrukcí (zvl. v knize „Naše poznání vnějšího světa“). Analogicky i subjekt (tj. „Já“ v tradiční filozofii) je takovou konstrukcí, což Russella vede nakonec i k opuštění rozdílu mezi vjemem a smyslovým datem, jak na to upozorňuje v předmluvě k německému vydání knihy „Problémy filozofie“. A proto také v knize „Analýza mysli“ nahrazuje pojem „smyslové datum“ pojem „percepce“; jak však bylo již připomenuto, funkce obou je přibližně stejná. (70) Podobným způsobem jako pojem „fyzický předmět“ explikuje Russell i jiné fyzikální pojmy, především pojmy „prostor“ a „čas“. Tato filozofická metoda bývá často zjednodušeně interpretována jako projev Russellova subjektivismu, neboť realita je prý ztotožňována se subjektivními vjemy. Takový závěr však není oprávněný. O existenci skutečných předmětů Russell nepochybuje, říká pouze, že jejich existence nemůže být dokázána. Oč v noetice jde, není důkaz existence takových předmětů, ale o to, najít důvody pro jakákoliv tvrzení o skutečnosti a určit stupeň jejich platnosti. Co Russellova noetika vehementně odmítá, jsou nezdůvodněné víry v mlhavé a vágní entity, jejichž existence se při podrobnější analýze objeví jako zbytečný předpoklad. Úkolem filozofie je vysvětlit svět s minimálními předpoklady: proto také ve své filozofii důsledně uplatňuje Ockhamovu břitvu a v ontologii preferuje svoji verzi neutrálního monismu 18 . (70)
C. Ontologie …pro Russella a pro celou analytickou filozofii jsou ontologické otázky spojeny s problémy, které klade jazyk a jeho různé způsoby vyjadřování a jsou proto řešitelné jen analýzou tohoto jazyka. Právě v této vazbě na jazyk byly Russellovy názory značně podpořeny názory Wittgensteinovými, takže lze dokonce říci, že mnoho (ne-li většina) Russellových relevantních ontologických problémů a jejich řešení byla často založena na (často jen implicitní) diskusi s „Traktátem“; neznamená to však, že Wittgensteinovy a Russellovy názory v tomto ohledu splývají – naopak, i přes příbuznost zůstávají mezi nimi zásadní rozdíly. (71) Z témat, které se často vracejí v Russellových úvahách, je třeba připomenout především tato:
a) b) c) d)
Téma korelace jazyka a faktuálního světa a na ně navazující problematika faktu, jeho klasifikace a ontologického statusu. Téma plurality světa, zvl. pak problematika metafyzického monismu a pluralismu. Téma vymezení pojmu hmoty a mysli. Téma nominalismu 19 a realismu, navozené otázkou, zda při výkladu světa je třeba disponovat pojmy „partikuláre“ a „univerzále“, či nikoliv. (71)
Výchozím ontologickým pojmem je pojem faktu (Russell neoznačuje své úvahy jako ontologické; mluví o filozofii logického atomismu a má v této souvislosti na mysli určení minimálních podmínek, které musí být splněny, aby náš jazyk mohl adekvátně popisovat svět). Fakt je pro Russella to, co činí výrok pravdivým či nepravdivým. (71) /13/ Sokrates je mrtev /14/ Sokrates není mrtev /16/ Sokrates byl učitelem Platónovým. Faktem není partikulární existující entita Sokrates, neboť sama entita Sokrates nerozhoduje o tom, že výrok /13/ je pravdivý. Fakt je něco, co je vyjádřeno celou větou, nikoliv jednotlivým jménem; nelze však výrok považovat za jméno pro fakt (to je myšlenka, kterou Russell převzal od Wittgenstein), neboť každému faktu korespondují dva výroky: větě /13/ koresponduje fakt, který ji činí pravdivou, ale tentýž fakt činí větu /14/ nepravdivou, tj. větám /13/ a /14/ koresponduje týž fakt. (71-72) Fakty jsou něco, co patří k objektivnímu světu: nejsou tvořeny našimi myšlenkami nebo přesvědčeními. Proto chceme-li popsat svět, musíme vzít v úvahu i tyto fakty (jež jsou vyjádřeny větami): nemůžeme vystačit s pouhými jmény, označujícími partikulária (byť by množina těchto jmen byla sebevětší). Fakt vyjadřujeme, když říkáme, že nějaká věc má nějakou vlastnost nebo že má nějaký vztah k jiné věci; i věta /15/ vyjadřuje fakt. (72) Jsou-li fakty charakterizovány jako to, co činí výroky pravdivými nebo nepravdivými, neznamená to, že samy fakty jsou pravdivé nebo nepravdivé, neboť pravdivostní hodnota přísluší jen výrokům. Rozdíl mezi jménem a výrokem je v tom, že výrok má k faktu dvojí relaci: jméno je jménem partikuláre, a není-li jeho jménem, je pouhým zvukem; nemůže existovat jméno, aniž existuje partikulární relace pojmenování určité věci. Tato argumentace hraje důležitou roli i v logice (srov. jeho teorii určitých popisů). Rozdíl mezi výrokem a větou pak Russell charakterizuje jednoduše: výrok (proposition) je věta v indikativu, tj. věta, která něco tvrdí (nevyjadřuje ani rozkaz, ani přání, ani otázku); pero rozdíl mezi výrokem a větou, mluvíme-li o konkrétní větě, např. větě /13/, je zanedbatelný. (72) Klasifikace faktů odpovídá jejich jazykové motivaci. Pro Russella jsou důležité dvě takové klasifikace: /A/ První se týká výroků typu: /16/ Všichni lidé jsou smrtelní. /17/ V Přerově není univerzita. /18/ v Přerově je univerzita. Protože věta /16/ je pravdivá, předpokládá Russell, že existuje nějaký fakt, který ji činí pravdivou. Proto je třeba podle něho připustit i existenci obecných faktů. Je proto plně
konsekventní, jestliže Russell hovoří i o „matematických faktech“, jež činí pravdivými matematické věty. (72) Zajímavá diskuse je spojena s větami /17/ a /18/. Tato diskuse má dva důsledky: první se týká toho, že pravdivá věta /17/ vyjadřuje nějaký fakt, ale protože věta je negativní, je i fakt vyjádřený větou /17/ negativní; druhý důsledek je spojen s Russellovou kritikou Meinonga: z této kritiky vyplývá, že se lze obejít bez negativních předmětů, jež Meinong postuloval, ale ze současné diskuse vyplývá, že se nelze obejít bez negativních faktů: jejich přijetí zjednodušuje argumentaci. V pozdějších úvahách (zvl. v knize „Lidské poznání. Jeho rozsah a hranice.“, Human Knowledge: Its Scope and Limits, 1948) má tendenci se bez negativních faktů obejít. V rozhodující fázi svého filozofického vývoje však považuje přijetí negativních faktů za zdůvodněné: sama absence faktu, jak je tomu např. u věty /18/, je faktem – je to fakt, že neexistuje takový fakt, že v Přerově je univerzita. /B/ Z logický důvodů rozlišuje Russell atomické a molekulární výroky (molekulární jsou ty, které obsahují výrokové spojky); protože však některé molekulární výroky jsou pravdivé, bylo by důsledné hovořit i o molekulárních faktech. Protože však molekulární výroky jsou případy pravdivostních funkcí, není třeba podle Russella předpokládat např. disjunktivní fakt, odpovídající disjunktivnímu molekulárnímu výroku, neboť disjunkce 20 výroku závisí na jejich pravdivostní hodnotě, tj. o pravdivosti disjunkce rozhodují fakty odpovídající atomickým výrokům, které tvoří jejich konstituenty. Proto spojením atomických výroků v molekulární pomocí výrokových spojek vzniká sice molekulární výrok, ale nikoliv molekulární fakt. (73) V této argumentaci však Russell není důsledný: platí-li předcházející úvaha, pak není jasné, proč je na druhé straně ochoten připustit existenci negativních faktů, když negace je stejně tak pravdivostní funkce jako např. disjunkce. (73) Russellova koncepce faktů není tedy bezproblémová. Nesnáze může vyvolat i další okolnost. Jestliže totiž fakt má být to, co činí výrok pravdivým a jestliže výrok je indikativní věta, pak vzniká otázka, zda např. věty I./3/ a I./5/ (event. I./6/) vyjadřují dva, event. tři, fakty, nebo jen jeden fakt. Russell tuto potíž, související s vágností a mnohoznačností přirozeného jazyka, řeší poukazem na to, že fakt je to, co odpovídá výrokům tzv. ideálního jazyka, jenž má odpovídat požadavkům logiky. (73) Rozhodující myšlenky Russellovy teorie faktů lze nyní shrnout do dvou tezí, jež tvoří základ filozofie logického atomismu: /LA 1/ Atomy v logickém atomismu jsou atomické fakty odpovídající atomickým větám. /LA 2/ To, jaké druhy faktů existují, je dáno formami vět v ideálním jazyce, které jsou vyžadovány pro úplný popis světa. (73) Následným problémem, který je pro ontologické otázky důležitý, je otázka struktury (atomického) faktu. Každý fakt je komplexní, což je podle Russella prokázáno tím, že výrok, který fakt tvrdí, se skládá z různých slov. Proto analýza atomických výroků je vhodná pro určení struktury faktů: komponenty faktu, který činí příslušný výrok pravdivým nebo nepravdivým, jsou podle Russella významy symbolů, kterým musíme rozumět, abychom rozuměli výroku. V logicky dokonalém jazyce pak Russell předpokládá jednoznačnou
korespondenci mezi slovy ve výroku a komponentami odpovídajícího faktu (s výjimkou logických spojek, které mají jinou funkci). (73) Jednoduché příklady (typu „Toto je bílé“ nebo „Toto je nalevo od tamtoho“) prokazují, že v každém atomickém faktu je jedna komponenta, která je vyjádřena slovesem nebo adjektivem: touto komponentou je kvalita nebo relace, a protože kvalitu lze označit jako monadickou relaci, lze jednoduše říci, že všechny atomické výroky tvrdí relace různého řádu (monadické 21 , dyadické 22 , triadické 23 atd.). Každá relace však vyžaduje objekty, jež jsou členy této relace. V atomických faktech jsou takovými objekty partikulária. Podle Russella je taková definice partikulární (tj. partikulária jsou členy relací v atomických faktech) čistě logická, což znamená, že nevyžaduje předběžnou znalost typu „Toto je partikuláre“ nebo „Ono je partikuláre“. (74) Dosavadní analýza vedla k závěru, že fakt se skládá z jednoduchých složek, které mají jednoduché kvality a/nebo mezi nimiž jsou jednoduché relace. Přitom tyto kvality a relace jsou ke svým nositelům vnější: právě toto byla jedna z myšlenek, jejichž důsledky vedly Russella k tomu, že se myšlenkově vzdálil od svého spolupracovníka na Principia Mathematica A.N. Whiteheada, který naopak považoval relace za vnitřní vlastnost objektů. (74) Logická definice partikulární je komplementárně doprovázena definicí univerzálií jako takových entit, které se mohou v komplexních entitách vyskytovat jen jako predikáty nebo relace. K dalším poznatkům patří to, že partikulária existují v čase a že nemohou v prostoru zaujímat více než jedno místo v jednom časovém okamžiku, zatímco univerzália se vyznačují tím, že neexistují v čase a nemají vztah k jednomu prostorovému místu. Tento dualismus považuje Russell za nevyhnutelný a nelze se proto bez něho obejít při popisu světa. Nicméně tato dualistická koncepce, jež je konec konců tradiční a v tomto ohledu potvrzuje úvodní hodnocení jeho filozofie jako filozofie „přechodu“, není bez problémů, jež sám Russell často ve svých úvahách diskutoval. (74) a)
Partikulária mají být jednoduchými předměty, jež jsou pojmenovány vlastními jmény. Ale samo určení jednoduchého předmětu je vágní, neboť není jasné, v jakém slova smyslu může být něco jednoduché: ve fyzikálním smyslu je to vyloučené (neboť jednoduchý objekt je něco, o čem nemáme bezprostřední zkušenost, ale co je poznáno usuzováním), v noetickém smyslu můžeme mluvit o jednoduchých kvalitách, ale pak je problém jen odložen, v logickém smyslu můžeme jednoduchost spojit se subjektovým místem, ale tím získáme jen formální kritérium. Další problém je spojen s pojmem vlastního jména: podle Russella jméno může být spojeno jen s takovým partikulárem, o němž má mluvčí přímé poznání; to ale vede k nevyhnutelnému závěru, že většina vlastních jmen, kterých běžně užíváme, jsou jen zkratky za popisy, neboť osoby, jež jsou jimi pojmenovány, známe jen z nepřímého poznání prostřednictvím popisů (např. jméno „Sokrates“ je zkratka za popisy „Platónův učitel“, „Filozof, který vypil jed“ atd.). V logickém slova smyslu pak jedinými vlastními jmény mohou být podle Russella slova jako „toto“ nebo „ono“ v ostenzivním smyslu. Toto je sice řešení logicky elegantní, ale noetické problémy sotva odstraňuje, neboť např. v popisu „Platónův učitel“ jsou obsaženy další dva popisy, což zřejmě hrozí nekonečným regresem. Tento problém byl ve druhé polovině XX. století
podnětem pro jiné řešení, které navrhli S. Kripke a H. Putnam. (74-75) b)
Russell nepochybně skvělým způsobem dokázal nutnost přijmout alespoň jedno univerzále (a přijmeme-li jedno, nemáme důvod odmítat další): tímto univerzálem je „barevná podobnost“ (colourlikeness); v polemice s Berkelyem a Humem, kteří odmítali abstraktní ideje, Russell dokazuje, že neakceptujeme-li barevnou podobnost jako jednoduchou relaci, octneme se při pokusu o její vymezení v nekonečném regresu. Logické důvody proto vedou k závěru, že toto univerzále musíme přijmout. Tato Russellova diskuse však ponechává otevřenou otázku, jaké „bytí“ tato univerzália mají, např. jak se liší „bytí“ entity, jež je relací, od bytí entity, jež je fyzickým předmětem. (75)
Důvod, který vede Russella k tomu, aby odmítl doktrínu interních relací a místo ní konstruoval svou teorii externích relací, je primárně logickoanalytický; je však i důležitým argumentem proti Bradleyho monismu. Russellova teorie faktů a na ni navazující teorie partikulárií a univerzálií jsou tak argumentem pro pluralismus. Jeho diskuse metafyzického monismu a pluralismu se soustřeďuje na problém relací: koncepce relací jako interních vlastností členů relace vede k monismu, zatímco pluralismus předpokládá relace externí a tedy neredukovatelné. Proto jeho argument směřuje k tezi, že pluralismus je ekvivalentní s teorií vnějších relací. (75) Teorie vnějších vztahů má dva aspekty: první se týká vztahových výroků, druhý vztahových faktů. V prvém případě si Russell uvědomuje, že teorie vnějších vztahů musí být formulována tak, aby nenarušila jeho teorii typů, neboť by to vedlo k antinomiím 24 . (75) Russell proto hledá jinou cestu, jak charakterizovat teorii vnějších vztahů: touto cestou má být myšlenka o neredukovatelnosti vztahových výroků. Tato myšlenka je vyjádřena tezí, že „vztahový výrok není obecně formálně logicky ekvivalentní s jedním nebo více subjektpredikátovými výroky“. (75) Pro Russellův ontologický závěr o pluralismu je však rozhodující nikoliv neredukovatelnost relačních výroků, ale zjištění, zda fakty, jež jim odpovídají, jsou relační: existují-li relační fakty, pak monismus není pravdivý. Argument pro relační fakty můžeme vidět v jeho již připomenuté úvaze o pojmu „barevná podobnost“… (76) Základní rozdíl mezi fyzickým světem (resp. obecněji mezi světem přírodní vědy) a světem smyslů je z hlediska Russellovy noetiky v tom, že svět smyslů je dán a svět vědy vysouzen. (76) Může být logicky vyvozena existence něčeho mimo naše vlastní tvrdá data právě z těchto dat? (Tvrdými daty v této souvislosti Russell rozumí data, která vzdorují „rozkladnému účinku kritické reflexe“ a nichž nelze rozumně pochybovat, neboť pochybnost by byla patologická; patří mezi ně smyslová data, některé fakty paměti, některé časové a prostorové vztahy a nejobecnější logické pravdy). S touto otázkou podle Russella souvisejí tři problémy: a) konstrukce trvalých věcí, b) konstrukce jednotného prostoru, c) konstrukce jednotného času. (76)
Metoda, jakou Russell postupuje při hledání odpovědi na tyto problémy, byla již popsána při výkladu jeho noetiky. Russell při ní respektuje dva postuláty: 1/ kritérium Ockhamovy břitvy, jež mu umožňuje kriticky posoudit tradiční ontologické pojmy a eliminovat je jako „přebytečnou metafyziku“; interpretova trvalé věci jako hypotetické podstaty není pro fyziku nutné: formulace přírodovědeckých zákonů nepředpokládá připisovat realitu těmto hypotetickým podstatám, pro fyziku stačí, aby byly chápány jako logická konstrukce, tj. jako „logické funkce smyslových dat“; 2/ zachování struktury: tam, kde vnímáme nějaký rozdíl, nějaký rozdíl existuje (obráceně tento postulát neplatí); tento postulát vyžaduje, abychom při všech interpretacích zachovávali pozorované rozdíly a současně ponáchavali místo i pro rozdíly, které ještě nebyly pozorovány – struktura je hlavním předmětem zkoumání. (77) Russell se věnoval především metodologickým a noetickým otázkám poznání světa. Od 20. let se však v jeho úvahách na toto téma objevuje nový pojem (pravděpodobně motivovaný jeho tehdejšími analýzami mentálních stavů) – pojem události („event“). Jeho teze nyní zní, že svět se skládá snad i z nekonečného počtu událostí, z nichž každá se dá určit jako něco, co zaujímá nějakou malou časoprostorovou oblast. Vztah mezi událostmi a fakty vidí tak, že stavy světa, které se dají popsat jako fakty, mohou být lépe popsány jako události. Tento pojem s sebou přináší i nové ontologické otázky; z nichž ta nejzávažnější se týká toho, jaká je povaha těchto událostí konstituujících svět. Příkladem události je totiž i to, co by se dalo nazvat myšlenkovým obsahem nějakého člověka v určité době – tj. všechny jeho vjemy, představy, vzpomínky, myšlenky atd., jež mohou současně koexistovat. O událostech mluví tedy Russell i ve fyzickém, i v psychickém slova smyslu. Otázka o povaze událostí konstituujících svět se tak stává otázkou o vztahu mentálního a fyzického. (77) …rozdíl mezi mentálním a fyzikálním není rozdílem v povaze událostí, událost se nestává materiální nebo mentální svou vnitřní kvalitou, ale jen svými kauzálními relacemi. Proto ani rozdíl mezi myslím a mozkem není v rozdílné kvalitě, ale v rozdílech uspořádání. (78)
D. Filozofie logiky a matematiky Rozhodující myšlenkou Russellovy filozofie logiky a matematiky je jeho názor, že „veškerá čistá matematika plyne čistě z logických premis a užívá jenom pojmy, definovatelné v logických termínech“. (78) Vedle uvedeného programu logicismu (který Russell vyjadřuje také jako identifikaci logiky a matematiky) dominují v jeho filozofických úvahách o logice a matematice dvě témata: teorie popisů a teorie typů. Obě tato témata souvisejí s požadavkem, který je pro matematiky a logiky (a v důsledku toho i pro filozofy) předpokladem úspěšné práce: odstranit z matematického i logického systému paradoxy. (78) Russellovy analýzy paradoxů, jež později F.P. Ramsey rozdělil na logické (příkladem je Russellových paradox) a sémantické (případem je Grellingův paradox), vedly Russella k závěru, že jsou důsledkem bludného kruhu. Tento kruh vzniká tehdy, když uvažujeme nějaký soubor objektů, jež obsahuje i prvky, které lze definovat pomocí tohoto souboru jako celku. (79)
Princip bludného kruhu je znám z tradiční logiky jako hrubá definiční chyba (tzv. circulus vitiosus): definiens 25 nesmí obsahovat termíny, které jsou obsaženy v definiendu 26 . (79) Aplikace tohoto principu na řešení jistých logickomatematických potíží je však Russellova originální myšlenka a nepochybně právem ji označil za jeden ze svých významných činů na tomto poli. Princip bludného kruhu jej totiž vedl k vytvoření teorie hierarchie typů, jež odstraňovala připomenuté paradoxy, ale objevila se i jako velice plodná myšlenka při studiu struktury jazyků, především formálních, a měla i epistemologické konsekvence, zvláště při precizaci pojmu pravdy (přímo na ni navazuje Tarského sémantická definice pravdy). (79-80) Základní myšlenka logických typů, jež vede ke konstrukci hierarchie typů, je důsledkem principu bludného kruhu. Tento princip, aplikován na funkce, může být formulován následujícím způsobem (PM I, 48): Funkce, k nimž může být daný objekt argumentem, nemohou být navzájem svými argumenty a nemají žádný termín společný s funkcemi, k nimž mohou být argumenty. To znamená, že v oboru argumentů, jež splňují nějakou funkci se nemůže nacházet sama tato funkce nebo termín, který je definován pomocí této funkce. (80-81) Důsledkem této myšlenky je hierarchie funkcí. Russellova myšlenka totiž vylučuje možnost, aby se nějaká funkce, řekněme F, stala argumentem sama sobě, tj. výraz „F(F): postrádá smysl. Není však vyloučena možnost, aby F byla argumentem jiné funkce, např. G, za předpokladu, že G není stejného řádu jako F. Hierarchie vzniká tak, že vytvoříme systém, jehož základní úroveň tvoří individua (jež mohou být podle konvence chápána jako funkce nultého řádu), dále následují funkce prvního řádu, jejichž argumenty jsou individua, dále funkce druhého řádu, jejichž argumenty jsou funkce prvého řádu atd. Objekty, které splňují funkce téhož řádu, pak konstituují typ a pravidlo hierarchie typů pak říká, že to, co může být smysluplně řečeno o objektech jednoho typu (tj. řečeno tak, že jeto pravdivé nebo nepravdivé), nemůže být smysluplně řečeno o objektech jiného typu. (81) To platí nejen o funkcích, ale samozřejmě i o výrokových funkcích a v důsledku i o výrocích. Proto princip hierarchie typů blokuje i Epimenidův paradox lháře, neboť nelze smysluplně vytvořit výrok o výrocích, mezi nimiž je sám tento výrok. Kréťan Epimenidés proto nemohl smysluplně říci, že všechny rýnoky Kréťanů jsou nepravdivé („Všichni Kréťané lžou“), ale mohl říci, že všechny výroky řádu n, jež pronášejí Kréťané, jsou nepravdivé; sám výrok Epimenidův je však řádu n+1. (81) Rozhodující myšlenka teorie logických typů není v absolutní hierarchii, jdoucí od individuí k funkcím vyššího typu (v takovém případě by celá teorie trpěla vágností, neboť by vyžadovala precizaci pojmu „individuum“), ale v hierarchii relační, kterou můžeme vyjádřit jednoduše: funkce je vždy vyššího typu než argument (proto Russell mluví o systematické mnohoznačnosti slov „pravdivý“ a „nepravdivý“ podle toho, na jaký typ výroků se vztahují). (81) Teorie typů má svůj význam především v logice a v matematice, kde také byla obšírně diskutována, v běžné jazykové praxi – jak připustil sám Russell – ji však nepotřebujeme: je důležitá pouze pro odstranění paradoxů. (81)
/23/ Napoleon měl všechny vlastnosti velkého generála. (81) Ve větě /23/ je predikát „mít všechny vlastnosti velkého generála“ není téhož typu jako vlastnosti velkého generála, které jsou tomuto vojevůdci připsány na stejné úrovni jako predikát v /23/. Této nesnázi čelí Russell zavedením tzv. axiómu reducibility, jehož obsahový smysl vyjadřuje tuto intuitivní myšlenku: dvě funkce jsou formálně ekvivalentní, jsou-li splňovány týmiž objekty; jakýkoliv objekt, pro nějž má funce hodnotu pravdy, nebo nepravdy, je argumentem této funkce; funkce je predikativní, jestliže neobsahuje odkaz na soubor funkcí. Tento axióm skutečně odstraňuje potíže s větou /23/, ale Russellovi lze namítnout, že neprokázal, že axióm reducibility, podle něhož pro jakoukoli funkci F existuje ekvivalentní predikativní funkce, je logická pravda. Jestliže totiž takovou logickou pravdou není, je vážně narušen program logicismu. (81-82) Podle Russella „se celá matematika zajímá výlučně o pojmy definovatelné v termínech velmi malého počtu logických pojmů a všechny její výroky jsou odvoditelné z velmi malého počtu základních logických principů“. I když pozdější vývoj ukázal, že takový program logicismu je nesplnitelný, neboť logika a matematika jsou různé disciplíny a redukce matematiky na logiku není možná bez redukce samého předmětu matematiky (ke kritikům Russellovy koncepce patřili mimo jiné i K. Gödel a W.V.O. Quine), a i když sama myšlenka logicismu není Russellovým nápadem, patří jeho práce na tomto problému k zakladatelským dílům a může být (podle K. Berky) srovnávána s významem Aristotelova „Organonu“. (82) Russellovi (spolu s Whiteheadem) se podařilo vypracovat důmyslný logický symbolismus, pomocí něhož vytvořil relativně dokonalý (tj. vzhledem k tehdejšímu stavu logiky) formální logický systém (označovaný dnes obvykle jako „systém PM“). Tento systém je vybudován z minimálního počtu výchozích termínů (negace a disjunkce, pomocí nichž jsou definovány implikace 27 , konjunkce 28 a ekvivalence) a pěti axiómů. (Dodatečně Russell zjistil, že počet výchozích funktorů 29 může být redukován na jeden, tzv. Shefferův funktor. a J. Nicod pak pomocí tohoto funktoru formuloval jen jeden axióm.) Výklad je plně formalizován a podle záměru Russellova je také explicitní. Začíná teorií dedukce v obecném slova smyslu (je totožná s výrokovým kalkulem), následuje oddíl, studující výroky se zdánlivými proměnnými (podle dnešní terminologie s vázanými proměnnými), doplněný výroky o identitě. Pro Russellovy záměry jsou nejdůležitější další tři oddíly, věnované teorii tříd a relací. V Russellově filozofii a logice mají relace významné místo. Filozofický význam relací vidí v tom (srov. dřívější výklad o Russellově noetice a ontologii), že uznání relačních faktorů umožňuje odpoutat se od tradičního myšlení, uvažujícího o faktech jako o struktuře substance a atributu, a tudíž od tradiční logiky, která výroky chápala jako jednoduché struktury, skládající se ze subjektu a predikátu. Logický význam relací je v tom, že některé jejich vlastnosti umožňují podle Russella definovat takové pojmy, které lze využít při definici kardinálních 30 čísel, tj. např. takové relace, které vytvářejí korelace mezi různými třídami. Protože pojem „třída“ i „relace“ jsou definovány analogicky, platí analogický závěr i pro existenci: relace existuje, existuje-li alespoň jedna dvojice termínů, která splňuje příslušnou dvoumístnou výrokovou funkci. (82-83) K Russellovu způsobu řešení otázek fundace matematiky je možno připojit ještě dvě poznámky: První se týká statusu čísel: důsledkem Russellovy koncepce čísel je odmítnutí metafyzické interpretace čísel; čísla jsou třídy podobných tříd, a protože třídy byly analyzovány jako logické fikce, je nutno i čísla chápat jako logické fikce, dokonce
dvojnásobné (jak říká Russell ve své práci „Úvod do matematické filozofie“, Introduction to Mathematical Philosophy, 1919). (84) Druhá se týká úplnosti Russellových úvah: v jeho úvahách tkví přesvědčení, že prokázáním identity logiky a matematiky redukcí matematiky na logiku je dosaženo konečného stavu justifikace matematiky. Méně je již diskutována otázka justifikace logiky, položená alespoň ve formě otázky „Proč některé pravdy jsou logické pravdy?“. Russell na tuto otázku odpovídá jen stručně: nejdříve status logických pravd vidí v používání logických konstant a proměnných, později po diskuzích s Wittgensteinem charakterizuje logické pravdy jako tautologie 31 . Jak však ukázal vývoj už v následující generaci analytických filozofů, především u Wittgensteina a Carnapa, Russellovy analýzy odkryly nutnost celou problematiku diskutovat z nového hlediska. (84)
E. Morální a politická filozofie Přestože počet Russellových spisů o morálce, politice, výchově, míru či o lidském štěstí je značný, je jeho morální a politická filozofie spíše výsledkem aktuálních postřehů než soustavného studia a jeho spisy tohoto druhu mají povahu víc esejistickou než systematickou. (84) Russell zjišťuje korelaci mezi empirickou filozofií a utilitární etikou, liberalismem a demokracií: empirismus je jedinou filozofií, která je s to poskytnout teoretické ospravedlnění demokracie, neboť je spojena se svobodou a tolerancí; v tomto ohledu se Russell oprávněně dovolává Locka a akceptuje argumentaci K. Poppera proti Platónovi a Hegelovi i Marxovi. Vidí paralelu mezi liberalismem a vědeckým postojem: věda je nedogmatická, vědecké hypotézy se přijímají jako užitečné hypotézy, její výsledky jsou korigovatelné; analogicky liberalismus je „vírou tolerance a svobody“, je nepřítelem jakéhokoliv fanatismu, a to i fanatismu pravdy (místo „Toto je pravdivé“ liberál říká „Jsem nakloněn tomu, abych si myslel, že za daných okolností je toto mínění patrně nejlepší“), své názory liberál zastává s vědomím, že nová evidence je může kdykoliv vyvrátit a donutit nás přijmout názory nové. Čím je budoucnost vzdálenější, tím méně je jistá. Proto je neospravedlnitelné nechat si kvůli budoucímu dobru vnutit jakékoli současné zlo. Hodnota demokracie není tedy v tom, že zaručuje dobrou vládu, ale v tom, že je schopna zabránit zlu. (84-85) …dogmatismus a metafyzika – jsou v rozporu s demokracií, kterou Russell spojuje především s osobní svobodou: člověk může být trestán jen ve shodě s právem a lidské jednání v určitých oblastech nemůže být podrobeno státní kontrole. (85) …jeho morální a politické názory nejsou zcela originální: hlásí se k tradici britského liberalismu (k Lockovi a Millovi), akceptuje etickou teorii G.E. Moora, přijímá argumentaci K. Poppera. (85) …velmi často se ocitl v konfliktu s oficiálními postoji veřejnosti: jako příslušník britské šlechty obhajoval jednu verzi socialismu, za 1. světové války nekompromisně kritizoval britskou vládu, že se nakonec ocitl ve vězení, jeho postoje k sexuální morálce vyvolaly odpor proti němu jak v Anglii, tak i později v Americe, zvláště v náboženských kruzích, po 2. světové válce se angažoval proti atomovým zbraním tak silně, že se stal podezřelým ze sympatií k Sovětskému svazu (ačkoliv od počátku existence sovětské vlády byl otevřeným kritikem teorie i praxe bolševismu). (85)
V morální filozofii chápe dobro ve shodě s G.E. Moorem jako nedefinovatelnou mimopřírodní kvalitu s tím, že lze očekávat dostatečně rozumnou a objektivní odpověď na otázku, co je dobro, a to podle výsledků, jež se projeví v našem jednání. Protože však nelze předvídat všechny důsledky jednání, není ani rozumné požadovat, aby lidé jednali podle toho, co je objektivně správné: důsledky lze hodnotit jen podle dosažitelných informací. Cíle našeho jednání jsou podle Russella (a v tom se shoduje s Humem) determinovány našimi přáními – úloha rozumu je v tom, aby zajistil volbu vhodných prostředků. Etika se proto liší od vědy v tom, že jejími základními daty nejsou percepty, ale pocity a emoce, shoduje se však s vědou v tom, že je deskriptivní. V úvahách věnovaných možnostem, jak definovat dobro, se Russell většinou kloní k názoru, že „dobro“ lze nejpříhodněji charakterizovat prostřednictvím účinků, s nimiž vyslovuje souhlas, neboť takové účinky splňují naše přání: lepší účinky jsou takové, které vedou k co největší převaze uspokojení nad neuspokojením. Russellův utilitarismus se projevuje především v tom, že nerozlišuje mezi různými kvalitami uspokojení: všechna jsou stejně dobrá, jestliže kvantita uspokojení je stejná (neztotožňuje však největší uspokojení s největším požitkem: jeho argument proti egoismu je v tom, že má přání nejsou limitována mými požitky). (85-86) V úvahách o náboženství dominují dvě témata: možnost fundovat morální systém božskou autoritou a věrohodnost náboženské víry. V prvém případě upozorňuje na logickou nesnáz: teologický argument, že božská rozhodnutí jsou vždy dobrá, předpokládá – nemá-li být pouhou tautologií -, že je dobro nezávislé na božských rozhodnutích a vyžaduje netautologicky dokázat, že to, co božská autorita nařizuje, je správné. V druhém případě prokazuje, že argumenty, které se vyskytují v důkazech boží existence, jsou vadné buď z logického nebo empirického důvodu. A pokud někdo obhajuje křesťanství argumentem, že křesťanství má pozitivní morální vliv, pak Russell zdůrazňuje, že takový argument ignoruje a popírá historickou zkušenost. (86) V politické filozofii vychází z přesvědčení, že hlavním činitelem, který řídí chování lidí ve společenských vztazích, je touha po moci. Klasickou smluvní teorii považuje za mýtus, neboť na smlouvě se podílejí jen členové vládnoucí třídy: všechny politické instituce jsou založeny na autoritě, společenské skupiny, původně sjednocené příbuzenstvím, se rozšiřují výboji (při argumentaci pro tuto myšlenku se opírá o historická fakta: nejstarší známé konstituce jsou monarchistické). Pokračovatelem absolutní monarchie je oligarchie, jež může mít různé formy (např. formu dědičné aristokracie, církve nebo politické strany, jak je tomu v případě fašismu nebo komunismu). Demokracie, která se vyznačuje rozšířením počtu občanů, kteří se podílejí na politické moci, zabraňuje tomu, aby se nekompetentní a nespravedlivá vláda držela trvale u moci. Protože Russell věří, že lze zmenšit ekonomickou nespravedlnost, obhajuje syndikalistickou formu socialismu: veřejné vlastnictví a kontrola velkého průmyslu a financí je však jen nutnou podmínkou pro omezení moci, nikoliv postačující, proto musí být doplněny demokracií, jež má být zárukou svobody proti tyranii. (86)
IV. Wittgenstein: „Tractatus Logico-Philosophicus“
1. Tradice rakouské filozofie …Tractatus logico-philosphicus (dále citováno jako TLP nebo „Traktát“) měl významný vliv na formování skupiny, známé pod označením „Vídeňský kroužek“, z něhož se pak rozvíjely kontakty do dalších míst střední Evropy a od 30. let i dál do Evropy a do angloamerické filozofie a i do dalších kontinentů. Filozofie L. Wittgensteina a filozofie Vídeňského kroužku však netvoří stejnou variantu analytické filozofie. Přestože TLP ovlivnil filozofické diskuze Vídeňského kroužku (zvláště ve druhé polovině 20. let), stanoviska obou se v některých případech značně rozcházejí a je proto vhodné je považovat za různé etapy vývoje analytické filozofie. (89) …analytické postoje XX. století, především: 1.
Antispekulativní způsob myšlení: V rakouském filozofickém myšlení nenašla téměř žádnou odezvu tzv. německá klasická škola filozofie Kantem počínaje a hegelovskými školami konče. (89)
2.
Uznání pozitivní vědy jako myšlenkové autority: V rakouském myšlení se od první poloviny XIX. století prosazuje proti Helegovi spíše filozofie Herbartova, jež pak v polovině století ovládla i školský systém. (90)
3.
Orientace na problémy jazyka: Už Bolzanovo vymezení vědy jako „souhrnu pravd určitého druhu“, přičemž „pravda“ je vymezena jako „pravdivá věta o sobě“, naznačovalo, že problematika fundace logiky a vědy, zvláště matematiky je spojena s některými vlastnostmi jazykových struktur. (91) Tato tendence rakouského myšlení dostala svůj výraz v tvorbě – polopublicistické a polofilozofické – Fritze Mauthnera (1849-1923). Ve svém hlavním díle „Příspěvky ke kritice jazyka“ (Beiträge zu einer Kritik der Sprache, 1901-1902) vyjadřuje myšlenku, že filozofie je teorie poznání a teorie poznání je kritika jazyka: kritika jazyka pak spočívá na myšlence, že lidé „nemohou slovy svého jazyka a slovy své filozofie nikdy vystoupit nad obrazné zobrazení světa“. (91) …jazyk chápe Mauthner jen jako individuální jazyk jednotlivého člověka. Tento důsledný jazykový nominalismus však končí v skeptické rezignaci, jež má svůj původ ve zjištění, že i kritika jazyka musí být provedena v nějakém jazyce: „Jakmile si skutečně máme co říci, jsme donuceni k mlčení.“ (92) V Mauthnerových myšlenkách je tedy možno objevit několik zajímavých postojů, které jsou pro rakouské myšlení této doby příznačné: 1. filozofické problémy jsou interpretovány jako problémy jazyka, 2. kritika jazyka má stejné místo jako kritika rozumu, 3. hlavním tématem je téma zobrazení, 4. kritika jazyka vyúsťuje do odmítnutí metafyziky. (92)
4.
Vliv anglické filozofie, především D. Huma a J.S. Milla …byl to především Russell, který se nejvýrazněji podílel na utváření rané Wittgensteinovy filozofie (v pozitivním i v kritickém slova smyslu). A byla to i Russellova filozofie, která byla východiskem pro formování filozofie
Vídeňského kroužku. Právě tento ohlas anglického myšlení v myšlení rakouském je tím, čím se rakouská filozofie liší od filozofie německé. (9293) 5.
Vliv E.Macha: Mach nebyl jen významný fyzik a filozof, ale jeho filozofické myšlenky působily i mimo rámec vlastní filozofie. (93)
2. Geneze a struktura „Traktátu“ Wittgensteinův Tractatus logico-philosophicus tvoří – jak bylo naznačeno – samostatnou etapu ve vývoji analytické filozofie. Důvody pro takové zařazení jsou několikeré: spojuje se v něm tradice anglického empirismu (reprezentovaného Russellem a Moorem) s intencemi rakouské filozofie (aniž se přitom s anglickým empirismem či s konkrétními rakouskými filozofy ztotožňuje), znamená originální řešení řady problémů, které souvisely s tehdejší filozofií matematiky a logiky, formulovanou Fregem a Russellem, přináší nové úvahy o postavení filozofie v celku vědeckého poznání a o metodě, kterou lze uplatnit v odpovědích na filozofické otázky, a konečně významným způsobem podněcuje další filozofický vývoj (především směrem k novopozitivizmu). (93) Struktura Traktátu je založena na sedmi tezích, jež tvoří jeho hlavní myšlenky: /3/ 1. 2. 3. 4. 5.
Svět je všechno, co fakticky je. To, co fakticky je, tj. fakt, je existence stavu věcí. Logický obraz faktu je myšlenka. Myšlenka je smysluplná věta. Věta je pravdivostní funkce elementárních vět. (Elementární věta je pravdivostní funkce sebe samé.) 6. Obecný tvar pravdivostí funkce je: (…. 7. O čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet. (94) Práce tak tvoří celek, jenž začíná konstatováním, co je svět, a končí u hranic světa: co je mimo faktický svět, je nevyslovitelné. Přestože teze nejsou spojeny logickými inferencemi, tvoří systém, jenž má svou vnitřní konzistenci. (95) Wittgensteinovo dílo…odstraňuje mentalistické předpoklady, o které se opírala novověká filozofie a soustřeďuje se na analýzu jazyka. Tento obrat, jenž bývá označován jako obrat od mentalismu k lingvalismu 32 , v pozdějším vývoji po „Traktátu“ vyústil v „obrat k jazyku“ ve filozofii, na němž se pak rozhodujícím způsobem podílela druhá významná kniha L. Wittgensteina – „Filozofická zkoumání“ (Philosophische Untersuchungen, 1953). (95) …filozofický posun ve „Filozofických zkoumáních“ ve srovnání s „Traktátem“ je tak výrazný, že obě knihy je třeba považovat za reprezentanty různých vývojových etap (samozřejmě v rámci tohoto lingvalismu). (96)
…důležitou inspirací pro Wittgensteinovu koncepci jazyka byly myšlenky H. Hertze. Ten vycházel z předpokladu, že naše mysli mají schopnosti vytvářet obrazy reality (reprezentace), a to takovým způsobem, že jednotlivé prvky této reprezentace mohou tvořit různé kombinace, jež tak jsou možnými obrazy různých možností zobrazovacího systému. Hertz tuto svoji teorii uvažoval jen v rámci fyzikálního systému. Jak bude ukázáno v dalším výkladu, Wittgenstein zachoval z Hertzovy koncepce myšlenku, že rozmanitost obrazu a rozmanitost zobrazovaného jsou stejné (v TLP 2.17 mluví o formě zobrazení), ale rozšířil ji tak, že i myšlenky a věty interpretoval jako obrazy, a v TLP 2.1513 zavedl pojem „zobrazující vztah“, který činí obraz obrazem (u Hertze je obrazová relace symetrická). Hertzova myšlenka měla být vysvětlením toho, jak je možná věda. Wittgensteinovo rozšíření, resp. korigování této myšlenky má vysvětlit to, jak je možné myšlení a jazyk. (96)
3. Teorie elementárních vět /4/ Věta je obrazem skutečnosti. Věta je model skutečnosti, tak jak si ji myslíme. Pouze věta má smysl; jen v souvislosti věty má jméno význam. (97) Logický status elementárních vět: A. Elementární věty jsou třídou vzájemně nezávislých vět. Toto tvrzení je třeba chápat v logickém smyslu; podle teze TLP 6.375 konjunkce dvou elementárních vět nemůže být ani tautologií, ani kontradikcí, což je v souladu s jinými tvrzeními: podle TLP 4.211 „znakem elementární věty je, že s ní nemůže být žádná elementární věta ve sporu“ a podle TLP 5.134 „z elementární věty nelze vyvodit žádnou jinou elementární větu“. Tvrzení A. je důležité pro aplikaci teorie pravdivostních funkcí: nejsou-li elementární věty třídou nezávislých vět, pak teorie pravdivostních funkcí je neaplikovatelná. V důsledku toho by pak nemohla být uznána ani teze TLP 5, tj. teze, že každá věta je pravdivostní funkcí elementárních vět. (97) Označíme-li tezi TLP 5 jako tezi extenzionality a spojíme-li ji s úvahami k tezi A., pak Wittgensteinovo stanovisko v „Traktátu“ může být vyjádřeno takto: /5/ Teze extenzionality předpokládá, že elementární věty jsou navzájem nezávislé. Nezávislost elementárních vět je tak jistým způsobem podmíněná, a to určitým logickým záměrem: elementární věty jsou přikládány na skutečnost jako měřítko izolovaně jako logické atomy (lze proto říci, že v důsledku toho je struktura jazyka atomistická). Je proto pochopitelné, že tezi o nezávislosti elementárních vět musel Wittgenstein podrobit kritice v okamžiku, kdy začal uvažovat nikoliv o izolovaných větách, ale o celém jazykovém systému: „Na skutečnost se přikládá jako měřítko celý jazykový systém“. (98) B. Elementární věty jsou v podstatě pozitivní. /6/ Nejjednodušší věta, elementární věta, tvrdí existenci nějakého stavu věcí. C. …v tvrzení TLP 4.221 Wittgenstein uvádí, že při analýze vět musíme dospět k elementárním větám, které sestávají ze jmen v bezprostředním spojení. A právě tento obrat „bezprostřední spojení“ je rozhodující pro ontologické závěry „Traktátu“ a pro jeho obrazovou teorii (viz oddíl 4.), ale je i zdrojem obtíží při interpretaci
struktury elementárních vět. (98) /8a/ To, co obraz představuje, je jeho smysl (TLP 2.221). Věta je obrazem skutečnosti (TLP 4.01). Můžeme proto říci, že smysl věty je to, co věta představuje. Věta však svůj smysl jen ukazuje (TLP 4.022), ale nepojmenovává. (99) /8b/ Smysl věty je její shoda nebo neshoda s možností existence a neexistence stavu věcí. /9a/ Jména znamená předmět. Tento předmět je jeho významem (TLP 3.203). Předměty mohou pouze jmenovat. Znaky je zastupují. Mohu pouze mluvit o nich, nemohu je vyjádřit. Věta může pouze říci, jaká je věc, nikoli, co je (TLP 3.221). (99) D. Množina všech elementárních vět je úplným popisem světa. Význam této teze je patrný z tezí, které k ní vedou: /10/ Je-li elementární věta pravdivá, pak stav věcí existuje; je-li nepravdivá, neexistuje (TLP 4.25). Celek existujících stavů věcí je svět (TLP 2.04). Udání všech pravdivých elementárních vět popisuje svět úplně. Svět je úplně popsán uvedením všech elementárních vět plus udáním toho, které z nich jsou pravdivé a které nepravdivé (TLP 4.26). (99) Několik dalších důsledků koncepce elementárních vět: a) Wittgenstein ví, že hranice jazyka, jež znamenají hranice světa, jsou především hranice tohoto jazyka, tj. jazyka, kterému rozumím jen já, a hranice světa jsou hranice mého světa (TLP 5.62): (100) Porozumíme-li elementárním větám, porozumíme celému jazyku. Jaké jsou tedy podmínky porozumění elementární větě? I když tento problém není v Traktátu ústřední, Wittgenstein na něj v několika tezích odpovídá. Protože větu chápe jako větný znak v projektivním vztahu ke světu (TLP 3.12), může porozumění ve větě vysvětlovat jako porozumění větnému znaku; tomu rozumíme, aniž musí být vysvětlen (TLP 4.02). Takové porozumění je analogické porozumění hieroglyfickému písmu, jež zobrazuje popisované fakty: jestliže větě rozumíme, známe situaci, kterou tato věta reprezentuje (TLP 4.021), resp. porozumět větě znamená vědět, jak tomu fakticky je, je-li pravdivá (TLP 4.024). Předpokladem takové teorie porozumění je tedy jeho obrazová teorie, neboť věta je obrazem skutečnosti (TLP 4.01), a důsledkem je zjištění, že věta svůj smysl ukazuje (TLP 4.022). (100) Protože jména jsou jednoduché znaky, nemohou být rozložena ani definována: Wittgenstein proto o nich mluví jako o praznacích (TLP 3.26). Význam takového praznaku lze objasnit pouze pomocí vysvětlení (TLP 3.263), nebo podle jiné formulace významy jednoduchých znaků nám musí být objasněny, abychom jim rozuměli (TLP 4.026). (100) …protože, jak bylo ukázáno v tezi /8/, smysl věty je to, co věta představuje, je otázka porozumění u Wittgensteina oddělena od otázky pravdy či nepravdy: lze spíše říci, že je ve vztahu k této druhé otázce primárnější. Tato
Wittgensteinova myšlenka ale není jen jedním z důvodů, proč nelze ztotožňovat filozofii „Traktátu“ s filozofií logického pozitivizmu; je i – neuvědomělou – anticipací stanoviska, které ve druhé fázi Wittgensteinova vývoje povede k filozofii „Filozofických zkoumání“, a je tedy i dokladem, že obě fáze jeho vývoje nelze od sebe radikálně oddělovat. (101) b) Elementární věty jsou získány analýzou. Nejsou však induktivním výsledkem analýzy přirozeného jazyka, ale důsledkem analýzy určitého logického jazyka, konkrétně jazyka Principia Mathematica. Nejsou však ani výsledkem analýzy, jak této proceduře rozuměl Russell či Moore, ale důsledkem určité teorie významu a smyslu jazykových výrazů, jež má umožnit transparentní analýzu jazyka, a v důsledku toho i myšlení. (101) c) Elementární věty nelze ani ztotožňovat s pozdějšími protokolárními větami Vídeňského kroužku, ani s jakýmikoliv jinými podobnými empirickými bázovými větami, např. v Popperově smyslu, a to znamená ani s větami o smyslových datech v Russellově smyslu. (101) Wittgenstein není empirik ani v Russellově ani v Moorově smyslu a ani ve „vídeňském“ slova smyslu. Jeho elementární věty je nutno interpretovat jen jako obrazy stavů věcí nebo jako předpoklady logické analýzy vět, nikoliv jako výrazy subjektivních stavů mysli. (101) d) Wittgenstein chápe termín „jméno“ ve velmi širokém slova smyslu, spíše ve významu „slovo“ či „termín“, aniž přitom rozlišuje mezi vlastními jmény, slovesy a adjektivy, resp. mezi jmény a funkcionálními znaky. V rukopise „Poznámky k logice“ (napsaném v době příprav na „Traktát“ v roce 1913) rozlišuje mezi jmény a formami a připomíná, že věty nemohou být pouhé množiny jmen: forma je mu proto způsob organizace jmen. (102)
4. Obrazová teorie Vysvětlit elementární věty nelze ani psychologicky, ani noeticky: jejich vysvětlení je součástí jejich teorie stejně, jako vysvětlení vět jako pravdivostních funkcí je součástí teorie vět. Pro Wittgensteina je toto vysvětlení dáno jeho „obrazovou teorií“; ta byla implicitně obsažena v předcházejících charakteristikách elementární věty, především v tezi TLP 4.01 (viz /4/). Právě obrazovou teorií se Wittgenstein odpoutal od materialistické tradice novověké filozofie: elementární věta není „odrazem“ reality v psychice a ani takový „obraz“ či smyslovou kopii nepředpokládá. Wittgensteinovým cílem je vypracovat takový vztah mezi jazykem a skutečností, který je na mentálních stavech nezávislý, ale který je současně nutnou podmínkou konstituce věty. To je možné tehdy, jestliže větu neinterpretujeme v mentálním slova smyslu, ale jako fakt. Wittgensteinova obrazová teorie je tak teorií vztahu mezi dvěma řadami faktů. (102) …obrazová teorie je součástí ústředního tématu „Traktátu“ a proto její idea prostupuje celé dílo. Základem této teorie je několik tvrzení, která v sobě implikují její rozhodující problematiku i záměr:
/11/ Děláme si obrazy faktů (TLP 2.1). Obraz je modelem skutečnosti (TLP 2.12). Obraz spočívá v tom, že se jeho prvky mají k sobě určitým způsobem (TLP 2.14). Obraz má se zobrazeným společnou logickou formu zobrazení (TLP 2.2). Logický obraz faktu je myšlenka (TLP 3). Obraz je faktem (TLP 2.141). (102)
A. Obraz je fakt To, co mají obraz (elementární věta) a zobrazené (stav věcí) společného, je vztah mezi svými prvky, tj. mezi věcmi na jedné straně a mezi prvky obrazu na druhé straně (v elementární větě mezi jmény). Obraz se tedy stává obrazem na základě identické struktury obrazu a zobrazovaného a tuto strukturu Wittgenstein nazývá formou zobrazení. Jádro Wittgensteinovy teorie obrazu je vyjádřeno v tezích TLP 2.1513, 2.1514, 2.16, 2.161, 2.17 a dá se vyjádřit následujícím způsobem: /13/ Obraz se stává obrazem prostřednictvím zobrazujícího vztahu. To, co má obraz společného se zobrazovanou skutečností, je forma zobrazení. (103) …jedna z nejdůležitějších myšlenek „Traktátu“, jež byla rozhodující pro Wittgensteinovu kritiku Russellovy filozofie matematiky i pro jeho vlastní pojetí filozofie a etiky: /14/ Zobrazující vztah sestává z přiřazení (tj. korelaci) prvků obrazu a věcí. Forma zobrazení je možnost toho, že věci jsou navzájem spojeny stejně jako prvky obrazu. (103) …obraz je přiložen na skutečnost jako její měřítko, sahá až ke skutečnosti a umožňuje dotyk obou krajních bodů skutečnosti i měřítka-obrazu. (104)
B. Logická forma obrazu a faktu Elementární věta je interpretována jako obraz, a to jako obraz jeden mezi mnohými jinými: ve stejném vzájemném vztahu, který existuje mezi jazykem a světem, jsou i další fakty, jako např. gramofonová deska, hudební myšlenka, notace a zvukové vlny. To, co umožňuje, aby se smyslově vnímatelný znak (tj. fakt) stal větou (tj. obrazem), je metoda, kterou Wittgenstein nazývá „projekční metodou“ a chápe ji jako „myšlení smyslu věty“ (TLP 3.11). Pravidlo, které umožňuje, aby hudebník mohl z partitury vyčíst melodii, nebo podle něhož lze z drážky gramofonové desky realizovat melodii či z věty vyvodit existenci faktu, je podle Wittgensteina „zákon projekce“ (TLP 4.0141), jehož základem je „vnitřní podobnost zdánlivě odlišných útvarů“. Termínu „projekce“ v tomto kontextu je nutno rozumět v matematickém slova smyslu: projekce je metoda, jež dovoluje z originálního útvaru konstruovat nový útvar, korespondující v každé své části s originálem. nejde tedy o zrcadlový obraz nebo nějaký jemu podobný, ale o formální korespondenci, založenou na formálních vztazích, nikoliv na materiální podobnosti. Podle Wittgensteina jsme to my, kteří „používáme“ smyslově vnímatelné znaky jako projekce možných situací, jsme to my, pro které komponenty věty míní předměty, my, kteří korelace mezi fakty myslíme jak smysl obrazu (věty). Věta TLP 3.11, o kterou se tato interpretace opírá, však neznamená, že pro Wittgensteina je obraz něco subjektivního: pro obraz důležitější než zobrazující vztah je totiž forma zobrazení. Obrazy faktů si děláme (TLP 2.1), jsou něčím vědomě konstruovaným; v jednom dopise z doby, kdy vznikaly první verze myšlenek „Traktátu“, Wittgenstein píše:
„Já přiřazuji složkám obrazu předměty, tímto přiřazením se mi zobrazuje situace“. To, co je myšleno, je tedy projekce vztahu mezi prvky jednoho faktu (věty) na vztah mezi prvky druhého faktu. Vztah mezi těmito prvky je však součástí obou faktů, není výsledkem projekce. Obraz je tedy artefakt, ale tato možnost konstrukce obrazu je možná jen tehdy, jestliže předmětům, jež jsou složkami zobrazené situace, odpovídají v obraze prvky tohoto obrazu: (104) /15a/ To, co musí mít obraz společného se skutečností, aby ji mohl svým způsobem zobrazovat – správně či nesprávně – je jeho forma zobrazení (TLP 2.17). /15b/ To, co musí mít každý obraz – ať už má jakoukoliv formu – společného se skutečností, aby ji vůbec – správně či nesprávně – mohl zobrazovat, je logická forma, tj. forma skutečnosti (TLP 2.18). (105) Logická forma záležitostí samotného obrazu a světa, není něčím dodatečným nebo vykonstruovaným. Jeden z Wittgensteinových interpretů, R.J. Fogelin, exemplifikuje 33 tuto myšlenku na následujícím příkladu: Představme si dopravní nehodu. Tuto dopravní nehodu můžeme modelovat podle dětských autíček – takový obraz je prostorový. Má-li však takový model být modelem obecné teorie obrazu, musí z něho být odstraněno vše nepodstatné, což pro Wittgensteina je i vše prostorové. Lze si např. představit jazykový popis (v mluveném jazyku), jehož prostorové uspořádání je docela jiného druhu než originální nehoda. Ale i tato konkrétní jazyková forma je empirická a může být eliminována. Můžeme pak postulovat pojem formy, který nevyužívá žádné empirické charakteristiky, a takovou formu pak můžeme chápat jako logickou formu. To, co mají model z dětských autíček, jazykový popis nebo schéma dopravního policisty společného se skutečnou dopravní nehodou, je logická forma. (105) …sám obraz je faktem: proto logická forma faktu musí být součástí reality. Jinou otázkou je způsob, jakým tato logická forma vstupuje do jazykového vyjádření: protože věta se skládá ze jmen a jen tato jména mají významy, logická forma nemůže být pojmenována (neboť by pak byla na úrovni pojmenovaného předmětu); logická forma může být proto ve větě jen vyjádřena. (105)
5. Obecná teorie vět Je-li obraz faktem a vyznačuje-li se určitou strukturou (smyslem), jíž je logická forma, společná obrazu i zobrazovanému faktu, pak je zde další problém. Podle teze LTP 4.022 „Věta ukazuje svůj smysl. Věta ukazuje, jak se věci mají, je-li pravdivá. A říká, že se věci takto mají“. Tento rozdíl mezi „ukazováním“ (zeigen) a „říkáním“ (sagen) je pro Wittgensteina z mnoha důvodů velmi důležitý. V souvislosti s otázkou struktury obrazu tento rozdíl indikuje otázku, jejíž důsledky se plně projevují ve Wittgensteinově filozofii logiky. Elementární příklad, např. „Karel Čapek napsal Krakatit“ a „Karel Čapek nenapsal Bloudění“, nás informuje o tom, že pravdivá věta, je-li obrazem faktu, je tím obrazem vlastně dvojím způsobem: v prvém případě je obrazem pozitivního faktu, ve druhém faktu negativního. Ale s ohledem na citovanou tezi TLP 4.022 vzniká otázka, jaký smysl ukazuje druhá věta, jestliže je obrazem negativního faktu? Není zde narušena Wittgensteinova vlastní teorie izomorfizmu 34 mezi jazykem a skutečností? Před podobnou otázkou stál přibližně v téže době i B. Russell, který – jak bylo vyloženo – se nakonec termínu „negativní fakt“ vzdal. U Wittgensteina je však situace jiná především proto, že nechápe (elementární) větu ve stejném
významu jako Russell, ale jako to, co vyjadřuje možný stav věcí, tj. jako pravdivou, mají-li se věci tak a tak, a nepravdivou, jestliže se věci tak a tak nemají. Dva aspekty věty, forma zobrazení a zobrazovací vztah, umožňují Wittgensteinovi tvrdit, že věta zobrazuje možný stav věcí. Negativní věta proto říká, že věci se nemají tak, jak to říká příslušná pozitivní věta (a obráceně). Podle teze TLP 4.0621 to, že věta obsahuje negaci, není příznakem jejího smyslu: větám „p“ a „¬ p“ odpovídá jedna a táž skutečnost, ale obě věty mají opačný smysl. Pak to ale znamená, že znaku negace „¬“ ve skutečnosti nic neodpovídá. (105-106)
A. Logika vět Problém logiky vět je dán tezí TLP 4.0312, podle níž možnost věty spočívá na principu zastupování předmětu znaky. Při analýze elementární věty bylo ukázáno, jak toto zastupování interpretovat: věta souvisí se sdělovanou situací tím, že je logickým obrazem situace (podle TLP 4.03), resp. že je modelem této situace (podle TLP 2.12). Logická členitost elementární věty je tak předpokladem toho, aby věta byla obrazem situace. A říci, že věta představuje tu a tu situaci, znamená říci, že taková věta má ten a ten smysl. (106) Jaké důsledky však tato koncepce má v případě, že předmětem úvahy učiníme větu obecně, nikoliv jen elementární větu? (106) Už předcházející předběžná diskuse o negaci naznačila, že v mezích Wittgensteinovi argumentace odpovídá dané větě a její negaci táž skutečnost, že však obě věty mají opačný smysl. Wittgenstein proto konsekventně říká, že logickým konstantám neodpovídá nic, co by tyto konstanty mohlo zastupovat: jediným kontaktem věty a faktu je logická struktura elementární věty a příslušného stavu věcí. A ve shodě nebo neshodě smyslu věty se skutečností spočívá její pravdivost nebo nepravdivost (podle TLP 2.222). Ze samotné elementární věty nemůžeme poznat, je-li pravdivá nebo nepravdivá (TLP 2.224). Každá elementární věta, např. „p“ má tak dva pravdivostní póly, což Wittgenstein zapisuje podle TLP 6.1203 „P p N“, tj. věta má dvě pravdivostní možnosti. (106-107) Věta může mít P nebo N jen skrze svoji logickou formu; a protože pro větu být pravdivou nebo nepravdivou je totéž co pro realitu být tak a tak nebo jinak, je pro Wittgensteina logická forma totéž co forma reality. (107) Jestliže obratem „pravdivostní podmínky věty“ budeme rozumět vyjádření shody nebo neshody s pravdivostními možnostmi elementárních vět (podle TLP 4.431), pak můžeme pomocí tohoto pojmu formulovat tezi /16/ Věta určuje místo v logickém prostoru (TLP 3.4). Touto větou je dán celý logický prostor (TLP 3.42). Pravdivostní podmínky určují volný prostor, který věta ponechává faktům (TLP 4.463). (107) …pravdivostní podmínky věty určují prostor, který věta ponechává faktům: ale tím, že věta určuje místo v logickém prostoru (a to jediné místo), je „touto větou dán už celý logický prostor“. Známe-li pravdivostní podmínky nějaké věty, známe i pravdivostní podmínky její negace: a větou a její negací je vyčerpán celý logický prostor. (107) …obraz se stává větou v okamžiku, kdy korelujeme jeho prvky s reálnými věcmi, tj. projikujeme (tj. promítáme) obraz na stav věcí. Tato projekce pak umožňuje určení obrazu
jako pravdivého nebo nepravdivého – to, co odlišuje větu od ostatních obrazů, je její pravdivostní hodnota. Proto Wittgenstein nemůže souhlasit s Fregem, pro něhož pravdivostní hodnoty byly objektivními významy vět: neexistuje žádná věc (tj. pravdivostní hodnota), jejíž vlastnosti by se nazývaly „pravdivost“ nebo „nepravdivost“, neboť každá věta už musí mít nějaký smysl dříve, než určíme její pravdivostní hodnotu, a tvrzení této věty jí nemůžeme dát (TLP 4.063 a 4.064). (107-108) Wittgensteinova teorie může být charakterizována jako teorie, která odstraňuje logické konstanty. (108) Russellova teorie se snažila prokázat, že výrazy se zdánlivou referencí jsou neúplné symboly a nikoliv jména entit. Wittgenstein tuto Russellovu metodu napodobuje: chce ukázat, že logické konstanty nejsou jména logických objektů, neboť žádné logické konstanty neexistují. Jeho řešení má základ v pojetí věty a jejích pravdivostních hodnot. V newittgensteinovském pojetí jsou binární logické spojky chápány jako nezávislé výrazy, jejichž pravdivostní podmínky jsou udány pravdivostní tabulkou. Protože však u Wittgensteina je věta vyznačena logickým místem, tj. pravdivostními podmínkami, je určení pravdivostních podmínek pro větu dostatečnou podmínkou: určíme-li pravdivostní možnosti dvou vět (což je případ binárních logických spojek) a určíme-li pravdivostní hodnotu pro každou kombinaci těchto možností, určíme i pravdivostní podmínky této kombinace. (108) Druhý důsledek Wittgensteinovy teorie věty se týká jeho teorie tautologie a kontradikce. Oba případy jsou mezi skupinami pravdivostních podmínek krajními případy (TLP 5.10.1 a 4.46): tautologie ponechává skutečnosti celý – nekonečný – prostor, kontradikce naopak celý logický prostor zaplňuje. (109) …protože věta vyjadřuje svůj smysl a smysl je shoda nebo neshoda věty s možností existence a neexistence stavů věcí (teze /7a/),. nelze podle Wittgensteina s tautologií nebo kontradikcí spojovat smysl. Tautologie ani kontradikce nemají žádné pravdivostní podmínky, neboť jsou bezpodmínečně pravdivé nebo za všech okolností nepravdivé (TLP 4.461). Jsou-li mimo smysl, neznamená to, že jsou nesmyslné – jsou totiž součástí symbolismu, ale nereprezentují skutečnost. Za zmínku také stojí to, že se Wittgenstein pokusil (viz TLP 6.1203) vypracovat metodu pro zjištění tautologie (a kontradikce). (109) Svým vymezením termínu „tautologie“ získal Wittgenstein důležitý termín pro charakteristiku logických vět: všechny logické věty jsou tautologie. Toto zjištění má závažné důsledky pro jeho filozofii logiky. (109) Především je podle Wittgensteina rozdíl mezi logickými větami a smysluplnými větami. Tento rozdíl se týká zjišťování jejich pravdivosti: z charakteristiky tautologie je zřejmé, že logické věty se vyznačují tím, že jejich pravdivost lze zjistit ze symbolu samotného (TLP 6.113), zatímco pravdivost ostatních vět (tj. těch, které Wittgenstein označuje jako „smysluplné“) z nich samotných poznat nelze (neboť vyžadují srovnání se stavem věcí nebo s fakty). (109) Jeho argumentace je však ovlivněna tím, že předpokládá jazyk PM; rozšíříme-li argumentaci i na přirozený jazyk, situace se značně zkomplikuje a Wittgensteinovo kritérium se ukáže jako příliš úzké. (109)
Okolnost, že logické věty jsou tautologie, jim zaručuje výjimečné postavení mezi ostatními větami. Tato výjimečnost je patrná i z následujících dvou myšlenek, jež Wittgenstein spojuje s tautologiemi. a)
Protože věta ukazuje svůj smysl, vzniká otázka, co ukazují tautologie. S ohledem na jejich jedinečnost (právě popsanou) a s ohledem na to, že jsou součástí symbolismu, tj. jazyka, je Wittgenstein doveden k závěru, že logické věty ukazují formální vlastnosti jazyka, a protože jazyk je obrazem světa, logické věty ukazují i formální vlastnosti světa. To, aby věta byla tautologií, vyžaduje, aby měla strukturní vlastnosti jiné než elementární věty, neboť ty nemohou být tautologiemi. Vztah těchto strukturálních vlastností ke světu je nyní jiný než vztah mezi elementární větou a stavem věcí: logické věty nepojednávají o ničem, neboť jejich spojení světem je zajištěno jen skrze elementární věty a jejich smysl a skrze jména, jež jsou jejich částmi, a význam těchto jmen. To, co za těchto okolností mohou tautologie ukazovat o světu a jazyku, je rámec světa: logické věty reprezentují lešení světa. Lešení je však něco, co kopíruje obrysy toho, pro co je lešením. Proto v TLP 6.13 může Wittgenstein vyslovit tezi, že logika je „zrcadlovým obrazem světa“. Protože je obrazem, nemůže být naukou o světě, neboť se nedá jako obraz vyslovit; může být jen ukázána, proto logické zákony, jak zjišťuje Wittgenstein v TLP 6.123, nemohou podléhat opět logickým zákonům. Logika je proto transcendentální. (109-110) …tautologie: je mimo zkušenost v tom smyslu, že nemůže být zkušeností ani potvrzena, ani vyvrácena, a jako formální rámec světa vyjadřuje jeho formální vlastnosti, jež nejsou informací o světě, ale o jeho hranicích, tj. „lešení“. Wittgenstein je nyní konsekventní, když říká, že se bez logických vět můžeme obejít, neboť formální vlastnosti smysluplných vět můžeme poznat „prostým pohledem na tyto věty“ (TLP 6.122). (110)
b)
Základní rozdíl mezi tautologiemi a smysluplnými větami vede i k dalšímu důsledku: protože všechny věty jsou pravdivostními funkcemi elementárních vět, logické věty demonstrují logické vlastnosti tím, že je spojují do vět vyznačujících se tím, že – obrazně řečeno – jednotlivé složkové věty se dostávají do vzájemné rovnováhy; a právě tento rovnovážný vztah ukazuje, jakou logickou povahu věty musí mít. Toto obrazné vyjádření (TLP 6.121; Wittgenstein sám je nazývá nulovou metodou) je podloženo tím, že logické věty „nic neříkají“, tj. nejsou obrazem faktů. A i když je v logice mnohé libovolné, na druhé straně mnohé libovolné není. A právě tato druhá myšlenka je relevantní pro Wittgensteinovu filozofii logiky. V TLP 6.124 říká: „V logice se vyjadřujeme jen to, co je nelibovolné: to však znamená, že v logice nevyjadřujeme pomocí znaků to, co chceme my, nýbrž že o ní vypovídá přirozená nutná povaha znaků samých: známe-li logickou syntax nějakého znakového jazyka, jsou nám pak už dány všechny věty „logiky“. Sám znak je libovolný: ale zavedeme-li znak, např. větnou proměnnou, to, jakých hodnot smí tato proměnná nabývat, je pevně dáno a není libovolné. (110)
B. Obecná forma věty Wittgenstein nenavazuje na Aristotela, jehož koncepce po pracích G. Frega a B. Russella nevyhovuje potřebám nové logiky, ale právě na ony dva zmíněné, zvláště na Frega. (111) Wittgensteinovo stanovisko se od Fregova liší v několika bodech: a) U Frega mají věty význam, jímž jsou PRAVDA nebo NEPRAVDA. Proto i funkcionální věty, např. „A(s)“, pojmenovávají funkce a mají význam. Funkce a její argument jsou tak objekty různé úrovně. Wittgenstein však elementární větu analyzoval tak, že obsahuje jen jména objektů. Podle rukopisu Filozofická gramatika i relace jsou objekty na stejné úrovni jako členové této relace, a proto jimi jsou i jednomístné relace či predikáty. Rozhodující rozdíl je tedy v tom, že u Frega argumentový výraz a funkcionální výraz pojmenovávají sémanticky různé věci, zatímco u Wittgensteina jde o sémanticky stejné objekty. Wittgenstein chápe termín „objekt“ velmi obecně. (111) b) Nahradíme-li v jakékoliv elementární větě jakoukoliv její složku proměnnou, dostáváme podle Wittgensteina větnou proměnnou (současná terminologie preferuje výraz „větná funkce“). Hodnotami této proměnné jsou pak věty, jež získáme dosazením jména za proměnnou. Protože věty nevstupují do relace pojmenování, nemohou do této relace vstupovat ani větné proměnné. Na druhé straně je však elementární věta obrazem; zatímco Frege hovoří o smyslu a ztotožňuje jej s myšlenkou (interpretovanou – jak bylo ukázáno nementálně), Wittgenstein chápe logický obraz faktu jako myšlenku a větu jako vyjádření myšlenky ve smyslově vnímatelné podobě. Pro Wittgensteina je myšlenka psychologickým faktem, který má stejnou rozmanitost jako příslušná věta, pro Frega je myšlenka nějaká entita bydlící ve třetí říši. Důsledkem je, že analýza obecné formy věty zůstává u Wittgensteina na jazykové úrovni, jak o tom svědčí teze TLP 3.31, 3.312 a 3.313. c) Odpověď na otázku, co lze rozumět obecnou formou věty, je tak dána v přechodu od věty k větné proměnné a v řešení otázky, zda – je-li obrazem věta – je takovým obrazem i větná proměnná. Odpovědí TLP 3.315: Pro každou větnou proměnnou, jež vznikla záměnou všech libovolných znaků na proměnné, existuje jen jedna třída vět, které jsou hodnotami větné proměnné; tato třída vět není věcí dohody, ale závisí jen na povaze věty. Tato povaha věty odpovídá pak logické formě, kterou Wittgenstein označuje jako „logický praobraz“. První zvláštností označení obecnosti u Wittgensteina je tedy to, že „odkazuje na logický praobraz“ (TLP 5.522), což lze vyjádřit také tak, že označení obecnosti obsahuje nějaký praobraz. Druhou zvláštností označení obecnosti je to, že „vyzvedává konstantu“ (TLP 5.522). Touto myšlenkou se Wittgenstein odlišuje od běžného pojetí obecnosti ve formální logice: tam je obecnost vyjadřována existenčním nebo univerzálním kvantifikátorem a vysvětlována jako disjunkce nebo konjunkce. Podle Wittgensteina je však takové určení nejasné, neboť je těžko srozumitelné. V jeho koncepci je pojem „všechna“ oddělen od pravdivostní funkce (TLP 5.521). Jeho ideou je kvantifikaci nad objekty, jež je explicitně vyjádřena, ale je implicitní. Tato myšlenka nesporně souvisí s jeho hlavní ideou filozofie logiky, že logika „ukazuje“, ale (o ničem) nepojednává. Wittgenstein toho dosahuje tím, že obecnost spojuje s proměnnou: ve výrazu „(x) Fx“ znakem obecnosti
je druhý výskyt znaku „x“ neboť podle TLP 5.523 „označení obecnosti vystupuje jako argument“. (112) …výjimečné postavení logických vět je v tom, že jejich pravdivost lze poznat jen ze samotného symbolu (TLP 6.113). (112) …jestliže se věc může vyskytovat v určitém stavu věcí, musí být tato možnost stavu věcí předem dána (TLP 2.012). „Logika pojednává o každé možnosti a všechny možnosti jsou jejími fakty“ (TLP 2.0121) – žádný předmět nemůže být myšlen mimo možnosti jeho spojení s jinými předměty. Víme však již, že logická forma nemůže být v logických větách reprezentována, ale jen zrcadlena (TLP 4.121); důsledek je, že o logických strukturách nemůžeme hovořit v metajazykových větách (i to byl jeden z důležitých rozdílů, které Russell viděl mezi sebou a Wittgensteinem). Proto Wittgenstein vynakládá úsilí dosáhnout charakteristiky logického znaku takovým způsobem, který by možnost i nutnost metajazykové charakteristiky vyloučil: a právě cestou k tomuto cíli mu má být pojem praznaku, jejž chápe v souvislosti s proměnnou; tím získává i logickou obecnost, neboť logické možnosti vymezují svět a mimo ně není nic myslitelné. Důsledkem je pak již uvedené pojetí logiky jako zrcadlového obrazu světa jako lešení. (112)
C. Obecný tvar pravdivostní funkce Wittgensteinovo zjištění, že obecná forma věty má co dělat s proměnnou, je nutno doplnit ještě jistou procedurou, která dovoluje přejít od jedné věty k jakékoliv jiné větě. Wittgenstein zde navazuje na myšlenky, které byly vyloženy v oddíle B. o vztazích mezi větami: vychází z konstatování, že struktury neelementárních vět jsou navzájem ve vnitřním vztahu (TLP 5.2); tento vnitřní vztah mezi větami lze reprezentovat tak, že větu budeme interpretovat jako výsledek operace, která ji vytváří z jiných vět, jež Wittgenstein nazývá „báze operace“ (TLP 5.21). Operace je tak něco, co umožňuje logickou konstrukci věty. Pro logiku rozhodující operací je pravdivostní operace, která z báze elementárních vět umožňuje konstrukci pravdivostních funkcí elementárních vět. Podle toho tedy negace, konjunkce, implikace atd. jsou pravdivostní operace. V souladu s předcházející argumentací pak Wittgenstein konstatuje, že operace nic nevypovídá, a proto také necharakterizuje smysl věty. Nelze také zaměňovat funkci a operaci, neboť funkce nemůže být vlastním argumentem, zatímco výsledek operace se může stát novou bází operace. (113) Wittgenstein trvá na univerzální platnosti své teze, že každá věta je pravdivostní funkcí elementárních vět, a jeho teorie obecné formy věty měla dát tomuto tvrzení filozofické zdůvodnění. Wittgenstein se však musí vyrovnat s námitkou, která byla sice implicitně obsažena v úvahách Fregových a Russellových, která ale teprve po Wittgensteinovi byla v analytické filozofii plně diskutována. Jde o případ vět s tzv. propozičními postoji, např. „A věří v p“, „A myslí, že p“ apod. Tyto věty – alespoň na první pohled – jsou v rozporu s uvedeným Wittgensteinovým požadavkem, neboť nejsou výsledkem pravdivostní operace, protože jejich pravdivostní hodnota není takovou operací určena. Wittgenstein tuto nesnáz odstraňuje pomocí své obrazové teorie. Protože tato obrazová teorie je fundamentálním filozofickým výkonem „Traktátu“, je tento problém dokladem spojení filozofie a logiky i ve Wittgensteinových speciálně logických úvahách. Při řešení uvedených nesnází vychází Wittgenstein ze své teorie vztahu mezi větou a faktem: v uvedených obratech, obsahujících propoziční postoje, totiž
nejde podle jeho teorie o vztah mezi nějakým faktem (větou) a předmětem, ale o přiřazení dvou faktů, tj. věty jako faktu a samotného faktu, jenž je ve větě vyjádřen. Uvedené věty jsou proto Wittgensteinem analyzovány tak, aby vyjevily tuto okolnost; mají proto tvar „´p´ říká p“. Podle takové interpretace nejde ve větách s propozičními postoji o vztah věty k osobě A, jak naznačuje vyjádření v přirozeném jazyce, ale o korelaci elementů větného znaku s předměty faktu. Takové řešení je jistě originální (Wittgenstein je uvádí ve dvou tezích TLP 5.541 a 5.542), ale je dost kusé a tím otevírá dveře pro různé interpretace. (114) Wittgenstein je přesvědčen, že v souladu s jeho teorií identita nemůže být identitou mezi předměty (TLP 5.5301): říci o dvou předmětech, že jsou identické, je nesmyslné a říci o jednom, že je identický sám se sebou, neříká vůbec nic (TLP 5.5303). Důvod, proč Wittgenstein považuje pojem identity, obsažený ve Fregově a Russellově systému, za problematický, souvisí opět s jeho pojetím logiky. Ta – jak již bylo vysvětleno – neříká nic o světě, neboť logické pravdy jsou tautologie. Avšak formule vyjadřující v Principia Mathematica logickou pravdu „(эx)(x=x)“ říká, že ve světě existuje alespoň jeden předmět, jenž je identický sám se sebou, a to je v rozporu s Wittgensteinovou koncepcí. Podle TLP 4.1272 kdykoliv používáme slovo „předmět“ (nebo analogické slovo), je to v pojmovém písmu vyjádřeno proměnnou. (114) …slovo „předmět“ (podobně jako slova „věc“, „fakt“, „číslo“ apod.) je formální pojem a je proměnnou reprezentováno. Protože formální pojem je dán už spolu s předmětem, který pod něj spadá, nelze „zavézt předměty formálního pojmu a tento formální pojem sám jako základní pojmy“. Rovnost předmětů je proto dána jako rovnost znaků a rozdílnost předmětů jako rozdílnost znaků. Rovnost je tedy něco, co se ukazuje způsobem vyjádření; proto podle Wittgensteina znak vyjadřující rovnost, tj. „=“ nemá místo v pojmovém písmu. Nelze napsat např. „a=a“, „(эx)(x=x)“ apod., lze jen napsat „f(a,a)“, „(эx)f (x=x)“ apod. (115) Hlavní problém, před kterým Wittgenstein stojí v této souvislosti, se týká oprávněnosti jeho teze TLP 6. Jak ukázal pozdější vývoj (zvl. A. Church), rozhodovací procedura, implikovaná v tezi, že každá věta je pravdivostní funkcí elementárních vět, nemůže být aplikována v logice, jež pracuje s více než jedním kvantifikátorem 35 . Z logického hlediska je tedy „Traktát“ neúplný. Wittgenstein totiž v TLP 5.32 výslovně uvádí, že všechny pravdivostní funkce jsou výsledkem konečného počtu pravdivostních operací na elementární věty. Ale věty s obecným kvantifikátorem mohou být konstruovány – přijmeme-li návod v TLP 6 – jen za předpokladu uznání jednoho z následujících postulátů: buď svět má jen konečný počet předmětů nebo konstrukce vět involvuje nekonečný počet aplikací operace N. Oba předpoklady jsou však v rozporu s vlastními Wittgensteinovými záměry (jak ve své monografii Wittgenstein, 1976, doložil R.J.Fogelin). Žádný systém pravdivostních operací není schopen generovat všechny formule funkcionálního kalkulu prvého stupně, a tím méně kalkuly vyšších stupňů. (115) …hlavní myšlenkou „Traktátu“ je idea konstruovatelnosti úplného systému vět z elementárních vět pomocí operace N. Potíže jsou zřejmě v této výchozí myšlence. Proto byla tato myšlenka v pozdějších úvahách Wittgensteinových podrobena oprávněné revizi. (115)
6. Ontologie „Traktátu“
Wittgensteinovým cílem není vytvořit ontologii ve smyslu filozofické disciplíny, ale formulovat předpoklady, jež musí být splněny, aby byla zdůvodněna jeho teorie elementárních vět jako obrazů stavů věcí a následně mohla být vybudována celá logická teorie. V tomto smyslu je jeho ontologie odvozena ze struktury jazyka, chápané jako izomorfní obraz světa, tj. souhrnu všech faktů. (116) To, co je pro Wittgensteina ontologicky důležité, nejsou předpoklady přirozeného jazyka, ale jazyka formálního, především jazyka obsaženého v Principia Mathematica, jazyka, který je poslušen logické gramatiky – logické syntaxe (TLP 3.325). Takový jazyk nevypovídá nic o světě, ale ukazuje „lešení“ světa. V tomto smyslu může být jeho ontologie označena jako formální. (116) Protože hlavní ideou „Traktátu“ je idea konstrukce jazyka (tj. celku všech vět) z elementárních vět, které jsou chápány jako bázové atomy takové konstrukce, je pro Wittgensteinovu ontologii relevantní otázka, co je třeba považovat za ontologickou bázi světa. A protože jeho koncepce jazyka je atomistická, je možné i jeho ontologii charakterizovat jako atomistickou. Jeho verze atomismu je však odlišná od předcházející verze Russellovy i následné verze Vídeňského kroužku. (116) Ontologie „Traktátu“ je vyjádřena v tezích TLP 1 a TLP 2.063 a dá se sumarizovat v tezi /18/ Svět je celek faktů, jenž určuje, co fakticky a co fakticky není. Fakt je existence stavů věcí (situací). Stav věcí je spojení předmětů (věcí). Předměty tvoří substanci světa. (116) Rozhodující termíny této ontologické teze, tj. „fakt“, „stav věcí“ a „předmět“ (Tatsache, Sachverhalt a Gegenstand), nejsou omezeny na fyzické předměty nebo empirické předměty a jejich kombinace, jak je tomu v tradičním atomismu, ani nejsou zdůvodněny empirickým pozorováním. (116) …v tradičním atomismu jsou atomy umisťovány do prázdného prostoru, Wittgenstein však – jak již bylo ukázáno – zavádí pojem logického prostoru. (116)
A. Vztah mezi předměty a stavy věcí Fakty jsou v Traktátu vymezeny jako složky světa (připomeňme si formulace „svět se rozpadá na fakty“, „svět je celek faktů“, „fakty v logickém prostoru jsou světem“), stavy věcí pak – vezmeme-li v úvahu, že elementární věty jsou obrazy stavů věcí a věta je pravdivostní funkcí elementárních vět – mohou být charakterizovány jako jednoduché či „elementární“ fakty (proto také v prvním anglickém překladu „Traktátu“ byl německý termín „Sachverhalt“ překládán jako „atomic fact“). A stejně jako elementární věty jsou bází pravdivostní operace, jsou stavy věcí ontologicky primárnější než fakty. Prvé určení Wittgensteinova atomismu vede k závěru, že tyto věci jsou ontologickými atomy. (117) Podle TLP 2.1 však stavy věcí jsou kombinace předmětů, což lze interpretovat tak, že stav věcí je způsob, jak jsou spojeny předměty mezi sebou. Předměty jsou tak vymezeny jako části stavů věcí a měli bychom právě je považovat za ontologické atomy. (117)
Z jeho hlediska mluvit o „atomismu předmětů“ či analogicky „atomismu stavů věcí“ či „atomismu faktů“ není v souladu s jeho pojetím termínu „předmět“ (či „stav věcí“ nebo „fakt“), jak o něm bylo diskutováno v předcházející části: podle TLP 4.1272 je slovo „předmět“ v pojmovém písmu vyjádřeno proměnným znakem a nelze s ním proto spojovat existenční určení. (117) Stav věcí je v TLP 2.0272 vymezen jako „konfigurace předmětů“, avšak tato formulace neimplikuje, že předměty jsou nezávislé entity, naopak: podstatné pro ně je, že mohou být součástmi stavů věcí, jak to říká teze TLP 2.011, a toto zjištění je v následujících tezích TLP 2.012 a TLP 2.0121 zesíleno: jestliže se věc může vyskytovat v nějakém stavu věcí, pak tato možnost stavu věcí musí být již ve věci předem dána. A tak jako si nemůžeme myslet prostorové něco mimo prostor a časové něco mimo čas, tak nemůžeme myslet ani žádný předmět vně možností jeho spojení s jinými předměty. A tomuto tvrzení pak dává ontologický význam následující teze TLP 2.0122: „Věc je samostatná potud, že se může vyskytovat ve všech možných situacích, ale tato forma samostatnosti je formou spjatosti se stavem věcí, formou nesamostatnosti“. Jsou-li proto dány všechny předměty, jsou tím dány i všechny možné stavy věcí. (118) Protože předměty podle těchto tezí jsou nesamostatné v tom smyslu, že mohou existovat jen jako konstituentní složky stavů věcí, nemohou být považovány za ontologicky primární (ve smyslu ontologicky samostatné) a Wittgensteinův atomismus nemůže být interpretován jako atomismus předmětů. (118) …jestliže se věc může vyskytovat v určitém stavu věcí, pak tato možnost stavu věcí je ve věci předem dána, tj. patří k jeho vnitřní vlastnosti. Toto zjištění je předpokladem psychologického zjištění TLP 2.0121, že „nemůžeme myslet ani žádný předmět vně možnosti jeho spojení s jinými předměty“. (118) Bázovými prvky logického systému jsou u Wittgensteina elementární věty. Stav věcí je – jak zdůrazňuje Wittgenstein v jednom dopise Russellovy – to, co odpovídá elementární větě; elementární věta je obrazem. Z izomorfizmu jazyka a světa pak lze odvodit, že ontologickými atomy jsou stavy věcí, nikoliv předměty. (118) Ontologická priorita faktů a stavů věcí je Wittgensteinem explicitně formulována v tezích TLP 1.1 a TLP 1.2: svět je celkem faktů, resp. svět se rozpadá na fakty. (118) …závěr lze nyní formulovat v souhrnné tezi: /19/ Ontologickým atomy jsou u Wittgensteina stavy věcí, nikoliv předměty. Předměty jsou ontologicky nesamostatné a mohou se vyskytovat jen jako konstituenty stavů věcí. (118) Ve Wittgensteinově ontologii je – jak ukazuje tato argumentace – přítomen nápadný dualismus, rozlišující mezi světem, jenž je souhrnem faktů, a substancí světa, jež je tvořena předměty.(118) Fatky jsou vyjádřeny ve větách, jež na základě toho mohou být pravdivé nebo nepravdivé, předměty mohou být jen pojmenovány: věty mají smysl, předměty jsou významy jmen. (119)
Svět je popisován větami, dokonce podle TLP 5.526 svět může být popsán dokonale zobecněnými větami, tj. takovými, v nichž se nevyskytují jména s předem přiřazenými předměty, tj. větami obsahujícími jen proměnné; avšak to, že něco spadá pod formální pojem předmětu, nemůže být vyjádřeno větou, ale pouze ukázáno na samém znaku nebo předmětu (TLP 4.126). Rozlišení světa a substance světa tak souvisí s tím, co lze říci a co lze jen ukázat. (119) Ontologický dualismus předmětů a stavů věcí je podporován i srovnáním předmětů a faktů: předměty jsou jednoduché (protože jako substance světa nemohou být složené), mohou určovat jen formu, nikoliv materiální vlastnosti, trvají nezávisle na tom, co je faktické, jsou pevné a trvalé, jejich formami je prostor, čas a barva; na rozdíl od těchto předmětů jsou fakty složené a jako konfigurace předmětů proměnlivé, jsou navzájem nezávislé, jejich celek tvoří svět (svět je určen fakty) a to, co fakticky je, je existence stavů věcí, přičemž pro věc je podstatné to, že může být součástí stavu věcí. (119)
B. Vztahy mezi stavy věcí a fakty Fakt je existence stavů věcí. Podle toho tedy stav věcí je ontologicky primární: každý stav věcí je fakt, ale nikoliv obráceně. (120) Existenci stavů věcí nazývá Wittgenstein pozitivním faktem, neexistenci stavů věcí faktem negativním (TLP 2.06). Toto rozlišení má význam logický (pro určení pravdivostní hodnoty), ale také má svůj význam ontologický. (120) …dvě Wittgensteinovy teze: TLP 1.1: Svět je celkem faktů, resp. TLP 2.04: Celek existujících stavů věcí je svět. TLP 2.06: Existence a neexistence stavů věcí je skutečnost, resp. TLP 2.063: Skutečnost ve své celku je svět. Teze TLP 2.04 a TLP .06 tak přinášejí jistý ontologický problém: podle první je svět identifikován s existujícím stavy věcí, podle druhé je skutečnost vymezena jako existence a neexistence stavů věcí. To by znamenalo, že skutečnost není totožná se světem, neboť má širší rozsah. Ale TLP 2.063 skutečnost a svět výslovně identifikuje. (120)
7. Věda, filozofie, metafyzika, etika A. Vědecké zákony Podle Traktátu je věda chápána jako přírodní věda a vymezena jako „celek pravdivých vět“ (TLP. ). (121) V poznámkách k přírodním vědám pak Wittgensteina nejvíc zajímá problém zákona, a to jednak zákona indukce, jednak kauzálního zákona. Závěry, které Wittgensteinovi v tomto ohledu vyplývají z koncepce „Traktátu“, se značně podobají Humově a Kantově filozofii. (121)
Protože z jedné elementární věty nelze vyvodit žádnou jinou elementární větu, nelze z existence nějaké situace usuzovat na existenci jiné, odlišné situace. Wittgensteinův závěr je radikální: „Víra v kauzální souvislosti je pověrou“ (TLP 5.1361). (121) Protože Wittgenstein je přesvědčen, že žádná část naší zkušenosti není a priori a ani žádný řád věcí není a priori (TLP 5.634), není možné formování vědeckých vět ani empiricky, ani ontologicky určeno. Podle TLP 6.341 fyzika, konkrétně newtonovská mechanika, převádí popis světa na jednotnou formu, jež je libovolná. Podobá se jakési síti, kterou klademe na svět a pomocí níž můžeme svět popsat. Tato síť určuje formu popisu. Takovou sítí je například newtonovská mechanika, jejíž tvrzení, popisující svět, lze získat z jistého počtu mechanických axiómů. Taková síť pak umožňuje, abychom mohli konstruovat všechny pravdivé věty, které potřebujeme k popisu světa, a její volba je induktivní ve výše uvedeném slova smyslu: o její volbě rozhoduje jednoduchost popisu, který lze pomocí ní získat. V tomto smyslu je také libovolná, což znamená konvenční. Tato síť je podle TLP 6.35 čistě geometrická a všechny její vlastnosti mohou být udány apriori. Této sítě se týkají apriorní zákony, jež jsou tedy v tomto smyslu zákony formy popisu: netýkají se světa a jeho procesů, nejsou vysvětlením přírodních jevů – takové pojetí považuje Wittgenstein dokonce za „iluzi“ (TLP 6.371) a za něco, co je analogické víře v Boha a v osud. Hovoří-li v této souvislosti Wittgenstein o apriorních zákonech, není to apriori v kantovském slova smyslu jako podmínka nutného a platného poznání. Jde o apriori, které se od kantovského liší především tím, že je „něco čistě logického“, a protože logika pojednává o každé možnosti a možnost situace je obsažena v myšlence („nemůžeme myslit nic nelogického“, TLP 3.03) a myšlenka je smysluplná věta (TLP 6) a věty určují logický prostor, a to tak, že každou větou je dán celý logický prostor, je Wittgensteinovo apriori nikoliv výkonem rozumu, ale strukturální vlastností jazyka. (122) Pro výstavbu vědeckého systému kromě logických zákon, jež tvoří „lešení světa“, neboť nic, co odporuje logice, nemůže být vyjádřeno v žádném jazyce, a tedy ani v jazyce vědy, jsou tak potřebné i ony apriorní formy vědeckých vět, jež nejsou popisem, ale formou popisu a tvoří tak jakési referenční rámce. Jejich apriorita je v tom, že se týkají symbolů, nejsou to však logické tautologie, neboť na rozdíl od logických vět z nich neplynou tautologie, ale věty, které mohou být potvrzeny nebo vyvráceny: nepopisují realitu, ale ani ji nevysvětlují. (122)
B. Filozofie matematiky Od logistické koncepce se Wittgenstein liší už svým základním pojetím matematiky a jejího vztahu k logice. Zatímco Russell chápe matematiku jako součást logiky, Wittgenstein považuje matematiku za „logickou metodu“ (TLP 6.2). Nehovoří o tom, že matematiku lze odvodit z logiky nebo že lze matematické pojmy definovat logickými prostředky, jak to požadoval program logicismu: jestliže je matematika metodou, pak je v tom nutno vidět zárodečnou představu pozdějšího jednoznačnějšího pojetí matematiky jako operace, jež se v jeho rukopisech objevuje od 30. let. Tím, že vymezuje matematiku jako logickou metodu, naznačuje dva rysy matematiky: není empirickou metodou, tj. její věty nemají smysl v traktátovském významu, ale má něco společného s logikou, a to, co má společného s logikou, je společný rys matematických věd a tautologií: podobně jako tautologie neříkají o světě nic, ale ukazují logiku světa, ani matematické vědy nevyjadřují žádnou myšlenku (i tento termín je třeba brát ve Wittgensteinově smyslu), ale jsou zrcadlovým obrazem světa (TLP 6.13 a 6.21). (123)
Z toho, že matematická metoda pracuje s rovnicemi, Wittgenstein vyvozuje, že „každá matematická věta se musí rozumět sama sebou“ (TLP 6.2341). (124) …pojem čísla je pro Wittgensteina proměnné číslo, tedy obecná forma čísla. S tímto stanoviskem je pak v souladu další Wittgensteinova myšlenka, že v matematice je teorie tříd, která je základem pro definici kardinálního čísla, zbytečná; matematika se nezabývá soubory věcí, ale řadami, jež jsou vnitřně spojeny (jak ukazuje definice celého čísla): jeden článek je odvozen z druhého (v tom je možné vidět náběh ke konstruktivistickému pojetí matematiky). Proto také odmítá Russellův axióm nekonečna, neboť to, co tento axióm vyjadřuje, mělo by v jazyce být vyjádřeno existencí nekonečně mnoha jmen s různými významy (TLP 5.535). (124) …větný znak nemůže být obsažen sám v sobě (TLP 3.333). Těmito stručnými poznámkami považuje Wittgenstein Russellův paradox, který byl podnětem pro vypracování teorie typů, za „vyřízený“: paradox je záležitostí symbolismu, nikoliv ontologie. Wittgenstein však zůstal jen u náznaků a u tvrzení velice obecných a není jasné např., jak by v jeho pojetí bylo možné vypracovat teorii funkcí vyššího řádu. (124)
C. Filozofie, metafyzika, etika Shodně s Russellem Wittgenstein soudí, že zdánlivá logická forma větry nemusí být její skutečnou formou (TLP 4.0031). Důvod pro toto tvrzení má v triviálním zjištění, že v přirozeném jazyku se vyskytuje synonymie i homonymie (TLP 3.323, Wittgenstein se např. dovolává mnohoznačnosti kopuly 36 „je“) a z toho mohou vzniknout různé „záměny“, jež pak vedou ke konfúzím a omylům. Vyhnout se těmto omylům předpokládá znakový jazyk, vyznačující se sémantickou jednoznačností. Takovým jazykem je pouze jazyk logiky, neboť ten je „poslušen logické gramatiky – logické syntaxe“ (TLP 3.325). Důvod této přednosti logického jazyka je v tom, že v logické syntaxi nehraji roli význam znaku, ale předpokládá se pouze popis výrazů. (125) Kritika jazyka však není jedním z úkolů filozofie, ale jejím úkolem výlučným: citovanou větu z TLP 4.0031 je třeba chápat jako vymezení celé oblasti filozofie. Filozofie není věda, jak říká v TLP 4.112, ale činnost, a proto také jejím výsledkem nemohou být nějaké specifické „filozofické věty“, nýbrž ujasnění těchto vět. (126) …Wittgenstein: vymezením možnosti jazyka je dán rozsah toho, co se říci dá a co se říci nedá, a tím je současně vymezen rozsah toho, co je smysluplné, neboť jen smysluplné věty mohou mít nějakou pravdivostní hodnotu: věda (tj. pro Wittgensteina souhrn přírodních věd) je celek pravdivých vět. Kritériem demarkace je tak pro Wittgensteina pojem smysluplné věty. (126) TLP 6.41: „Smysl světa spočívá vně něj. Ve světě je všechno tak, jak je, a vše se děje tak, jak se děje; v něm žádná hodnota není – a kdyby byla, pak by neměla žádnou hodnotu. Je-li nějaká hodnota, která má hodnotu, pak se musí nacházet vně všeho dění a faktického bytí. Neboť všechno dění a faktické bytí je nahodilé. Co je činí nenáhodným, se nemůže nacházet ve světě; neboť jinak by to bylo náhodné. Musí se to nacházet vně světa.“ Nelze-li z tohoto důvodu o smyslu světa, Bohu aj. hovořit, lze alespoň vytyčit hranice: Bůh se nezjevuje ve světě (TLP 6.432), mystické je to, že svět je, nikoliv to, jaký je (TLP 6.44), mystično je pociťování světa jako ohraničení celku (TLP 6.45), nevyslovitelné se ukazuje
(TLP 6.522), pohled na svět sub specie aeterni je pohledem na svět jako na ohraničený celek (TLP 6.45). (127) V logice máme právo uvažovat o všech větách formy „fx“ („fx“ je větná funkce). Ale podle Wittgensteina soubor možných hodnot x, které mohou být involvovány v souhrnu vět formy „fx“, není připuštěn, neboť se nedá vyslovit: tento soubor má totiž zahrnovat všechny věci ve světě, což znamená pokus chápat svět jako celek; ale podle Wittgensteina (TLP 6.45) pociťování světa jako ohraničeného celku je mystično. (127)
V. Logický pozitivizmus 1. Vznik a charakteristika logického pozitivizmu Druhým typem analytické filozofie, který vznikl ve střední Evropě a především ve Vídni, byl vedle filozofie L. Wittgensteina logický pozitivizmus (novopozitivizmus). Byl formulován ve skupině filozofů a vědců (především matematiků a fyziků, ale i vědců jiné orientace, včetně orientace společenskovědní – ekonomické a sociologické), která se postupně institucionalizovala ve Vídni a dostal název „Vídeňský kroužek“. (129) Už před první světovou válkou (od r. 1907) se začali pravidelně scházet matematik Hans Hanh, fyzik a filozof Philipp Frank a sociolog, historik a ekonom a filozof Otto Neurath. Tématem jejich diskusí byly různé otázky soudobé vědy, především takové, které souvisely s novými fyzikálními objevy, jež byly v rozporu s tradičními filozofickými představami o světě a vynucovaly si tak diskusi o jejich vztahu k dosavadnímu obrazu světa. Filozoficky byla tato skupina ovlivněna hlavně myšlenkami E. Macha, H. Poincarého, P. Duhema a A. Reye. (129) Po první světové válce (od r. 1922) se vytvořila skupina kolem Moritze Schlicka (podle svědectví součastníků byl hlavním iniciátorem této skupiny H. Hahn), k níž se vedle Schlicka a Hahna, Franka a Neuratha postupně připojili Rudolf Carnap, Herbert Feigl, Kurt Gödel, Viktor Kraft, Friedrich Waismann, Eduard Zilsel aj. Tematika jejich diskusí navazovala na témata diskusí předválečných – diskutovalo se o vztahu vědy a metafyziky, o fundaci matematiky a přírodních věd, o problémech empirismu z hlediska struktury moderních vědeckých teorií, o úloze logiky ve filozofii, ale i – třebaže v menší míře – o problémech etických a sociologických. Významným impulsem pro diskuse byl Wittgensteinův „Traktát“, jehož koncepce – interpretována empiristicky – se zdála členům kroužku vyhovovat jejich vlastním filozofickým cílům. (129) Machův senzualizmus kombinovaný s myšlenkami raného Wittgensteina umožnil formulaci hlavních filozofických principů této skupiny. (130) Koncem 20. let byly zásluhou R. Carnapa, H. Hahna a O. Neuratha formulovány hlavní programové teze, které vyšly jako oficiální programové prohlášení Vídeňského kroužku pod názvem „Vědecké pojetí světa – Vídeňský kroužek“ (Wissenschaftliche Weltauffassung – der Wiener Kreis, 1929). V této době také členové kroužku rozvinuli velkou organizační a publikační činnost, jež se postupně rozšířila do celé Evropy a do Spojených států amerických. (130)
…nejblíže k Vídeňskému kroužku měla berlínská skupina, sdružující se pod názvem „Společnost pro empirickou filozofii“ (Gesellschaft für empirische Philosophie). Jejími předními protagonisty byli Hans Reichenbach, Carl G. Hempel a Richard von Mises; zvláště první dva sehráli ve vývoji analytické filozofie význačnou úlohu. (130) Postupně se vytvořily kontakty s britskými filozofy – F.P. Ramseyem, jenž měl blízko k Wittgensteinovi, L.S. Stebbingovou, J. Wisdomem a hlavně A.J. Ayerem, jehož pokusy o systematizaci logického pozitivizmu mohou představovat novou fázi tohoto filozofického proudu. Blízko k logickému pozitivizmu Vídeňského kroužku měli i polští logikové a filozofové z Varšavy a ze Lvova – J. Lukasiewicz, K. Ajdukiewicz, A. Tarski a T. Kotarbinski. Kontakty byly navazovány i se skandinávskými filozofy. Pro další vývoj analytické filozofie (zvláště po druhé světové válce) měly velký význam kontakty s americkou filozofií. Průkopnický význam má W.V.O. Quine, jenž za své studijní cesty do Evropy v první polovině třicátých let strávil několik týdnů s členy Vídeňského kroužku, mimo jiné i s R. Carnapem v Praze, a po druhé světové válce získal v americké analytické filozofii ústřední postavení a má největší zásluhu o to, že filozofický styl logického pozitivizmu získal v americké filozofii druhé poloviny XX. století dominantní postavení. Koncem 30. let se vliv logického pozitivizmu v americké filozofii projevil viditelněji u Charlese Morrise, orientovaného psychologicky a sémioticky a erudovaného v duchu amerického behaviorismu. Z koncepce logického pozitivizmu vycházel i americký filozof vědy E. Nagel. Ve druhé polovině 30. let XX století hlavní myslitelé Vídeňské kroužku emigrovali do USA. (130) Logický pozitivizmus… s tradičním pozitivizmem spojují klasické pozitivistické rysy: /1/ preference vědy jako jediného kompetentního způsobu poznání světa, /2/ empirismus, /3/ kritický vztah k metafyzice (131) …také logičtí pozitivisté se důsledně věnovali metodologické analýze vědy, obohatili vznikající filozofii vědy o rozhodující podněty a otevřeli řadu fundamentálních problémů. Lze dokonce říci, že teorie vědy XX. století je především jejich dílem. (131) nové rysy logického pozitivizmu: a) Důsledné respektování moderní formální logiky (v tehdejší terminologii: symbolické logiky, logistiky) nejenom jako prostředku fundace matematiky, ale jako nutné podmínky jakékoliv filozofické práce. (132) b) Důsledkem předchozího rysu bylo, že byl rozvinut široce založený program logické analýzy jazyka. Protože logiku chápali jako druh jazyka, museli se vyrovnat se vztahem přirozeného jazyka a logického jazyka, což vedlo jak k detailnímu studiu umělých formálních jazykových systémů, tak i k analýze přirozeného jazyka (základním metodologickým přístupem v tomto případě byla aplikace logiky na útvary přirozeného jazyka). (132) Z logického hlediska se metafyzika dopouští dvou chyb: 1. Vadná vazba na tradiční logiku: tradiční subjektpredikátové schéma soudů vyvolává tlak na chápání všech substantiv, stojících na místě logického subjektu, jako jmen věcí, vlastností, vztahů i procesů, jež jsou tímto jmenováním hypostazovány a
substanciolizovány, což vede k různým metafyzickým otázkám o univerzálních substancích, jejich ontologii apod. 2. Mylně interpretovaný logický výkon myšlení: ten v metafyzických úvahách vyúsťuje do představy, že myšlení samo, bez empirického materiálu, vede k novým poznatkům; vědecké pojetí světa nezná bezpodmínečně platné poznání, o něž usiluje metafyzika v podobně syntetických soudů a priori, ale jen takové poznání, které lze vyjádřit syntetickými větami o empirických předmětech a analytickými větami logiky a matematiky. (133) Specifičnost filozofických otázek je podle novopozitivistů trojího druhu: a) Rozlišení problémů týkajících se faktů, jež lze rozhodnout pozorováním, a problémů týkajících se významů (Schlick mluví o „problémech smyslu“), jež nejsou rozhodnutelné empirickým způsobem, ale pomocí pravidel „logické gramatiky“, umožňuje vyčlenit tyto problémy významu jako specifický okruh filozofických problémů. Zatímco vědec disponuje metodami, které mohou rozhodovat o otázkách pravdy, filozof takovými metodami nedisponuje a může usilovat jen o osvětlení významů výroků. (134) Filozofie nemůže být vědou, protože o významu nelze formulovat množinu pravdivých výpovědí (a věda je charakterizována hledáním pravdy). Ať jakkoliv vysvětlujeme význam (definicí, popisem či jinou procedurou), vždy musí všechny tyto procedury končit u nějaké aktivity, která nemůže být nahrazena množinou výroků. (134) Filozofie je definována jako „aktivita hledání významu“ (Schlick). b) Analýza zkušenosti jako jediného zdroje našich informací o světě může být dvojího druhu: psychologická (jejím tématem je konkrétní průběh psychických procesů, které tvoří obsah zkušenosti), nebo zaměřená na míru platnosti jednotlivých složek zkušenosti. Tento druhý typ analýzy zkušenosti zařazuje Carnap do problematiky epistemologické. Epistemologickou analýzou pak je podle něho „analýza teoretického obsahu zkušenosti“; v epistemologii se zabýváme možným poznáním, které je obsaženo ve zkušenosti. (135) Úkolem epistemologie je formulace metody pro justifikaci poznatků. Smyslem takto pojaté epistemologie je zabránit omylům a vzniku „zdánlivých problémů“, pramenících z toho, že se nerespektuje struktura vědeckého poznání. Nejde v ní o získání nových poznatků, ale o to, jak může být ukázáno, že nějaké poznatky jsou autentickým poznáním. Epistemologie si nemůže činit nárok na rozhodnutí o pravdivosti vědeckých poznatků, ale jen na růst jejich jasnosti či čistoty. (135) c) Ve Vídeňském kroužku se často diskutovalo o způsobu, jak vysvětlit platnost matematiky. Z těchto diskusí, založených na konfrontaci logicismu, formalismu a intuicionismu (členové kroužku akceptovali program logistický) vzešlo obecnější téma, charakterizované jako „problémy základů vědy“ (Grundlagenprobleme). (135) d) Funkce filozofie není poznávací, ale kritická, a to v tom smyslu, že ukazuje „co akceptujeme jako konstituující dostatečnou evidenci pro pravdivost jakékoliv dané empirické věty“ (A.J. Ayer). Nejde v ní o určení konkrétní evidence konkrétní věty, neboť to je úkolem empirické vědy, ale o zjištění podmínek, za jakých okolností a do jaké míry můžeme určit větu jako pravdivou. (136) Přestože program Vídeňského kroužku byl přísně apolitický (to splňoval především Schlick), někteří jeho členové (např. Neurath, Carnap, Hahn, Frank, Zilsel) si
uvědomovali společenské postavení vědy a filozofie především proto, že metafyzicky orientovanou filozofii nacházeli hlavně v antidemokratickém táboře, zatímco sami sebe viděli jako demokraty, často orientované socialisticky ale (s výjimkou Neuratha) nikoliv komunisticky. (137)
2. Hlavní témata A. Jednotná věda Hlavním metodologickým postupem novopozitivistů je aplikace logiky na empirický materiál, který poskytuje věda. (137) …členové Vídeňského kroužku odmítali dělení věd na přírodní vědy a duchovní vědy, motivované metodologicky nebo ontologicky? požadavek jednotlivé vědy vyjadřoval jejich přesvědčení, že každá věda musí splňovat stejné metodologické nároky (např. na způsob verifikace); platí-li teze jednotné vědy, pak každé tvrzení speciální vědy je formulovatelné v jazyce jednotné vědy. (138) K tradičním požadavkům (formulovaným např. Kantem) vědeckých soudů patří jejich obecná platnost a objektivnost. Tyto požadavky zachovává i novopozitivismus a formuluje jako požadavek univerzality a intersubjektivity: oba jsou však – v souladu s orientací celé analytické filozofie – definovány nikoliv na množině soudů (tento termín má pro většinu novopozitivistů psychologický význam), ale na množině vět (výroků, propozicí). (138) Předpokladem formulace postulátu jednotné vědy je proto analýza vědeckých výroků. Cílem této analýzy je zjistit, jakými vlastnostmi se vyznačuje standardní vědecký výrok. Při této analýze je Carnapovi východiskem Russellova teorie určitých popisů. Základem sjednocené vědy jsou popisy relací, jejichž jedním typem je popis struktury (příkladem může být mapa železniční sítě, jež je strukturním popisem reálné železniční sítě); protože formální vlastnosti relací mohou být formulovány bez odkazu na obsahový smysl relace, tj. pomocí čistě logického symbolismu, splňují popisy struktury první požadavek interpretace vědeckých výroků: jsou nejvyšší úrovní formalizace vědeckých výroků a umožňují, že objekty empirického světa mohou být udány čistě strukturními vlastnostmi. (138) Teze o jednotné vědě vychází nyní z předpokladu, že existuje jen jedna objektová oblast, kterou není proto třeba vysloveně uvádět, a proto stačí stručně říci, že každý vědecký výrok může být transformován tak, že je jen výrokem o struktuře .(139) Problém jednotné vědy byl problémem jazykových formulací bez ontologických implikací (s výjimkou předpokladu empirické oblasti objektů) – problémem proto bylo najít jazyk, který by vyhovoval dvěma uvedeným požadavkům – požadavku na intersubjektivitu a požadavku na univerzalitu. Takovým jazykem je, zvláště podle Carnapa a Neuratha, fyzikální jazyk (proto novopozitivisté zvolili pro tento program termín „fyzikalismus“). Fyzikalismus nebyl chápán jako nějaký „pravdivý“ systém výpovědí o světě, ale jako volba jazyka, operující s časoprostorovými koordinátami, jemuž korespondoval v tehdejší době jazyk fyziky (Neurath) a do něhož mohou být přeloženy všechny výroky vědy. Nejde tedy o redukce předmětů různých věd na předmět jediné vědy – fyziky. Např. „psychologie se může
zabývat libovolným tématem, může formulovat své výpovědi podle svého uvážení, ale tyto výpovědi budou v každém případě přeložitelné do fyzikálního jazyka“ (Carnap). (139) Přijetí této teze je zdůvodněno tím, že fyzikalistický jazyk vykazuje dvě vlastnosti, které je činí významným vědeckým jazykem: je univerzální a intersubjektivní. (139) Fyzikalistický jazyk je univerzální, protože je možno do něj přeložit každou větu, a je intersubjektivní, protože kvalitativní určení nahrazuje určeními kvantitativními (tj. pomocí koordinát), jež dovolují uspořádání koincidencí, které jsou nezávislé na zvláštní smyslové oblasti a jsou proto intersenzuální, a proto i intersubjektivní. (139) Takto koncipovaný program jednotné vědy a fyzikalismu se setkal s některými problémy: 1) Přímočaré pokusy definovat konkrétní vědecké termíny ve fyzikalistickém jazyce se ukázaly jako příliš náročný úkol, který mohl být splněn jen v omezené míře… 2) Vážné problémy se objevily u určení „vět nejjednodušší formy“ 3) Významným signálem problémovosti celé koncepce jednotné vědy a fyzikalismu je nesporně i to, že vlastně nebyla nikdy realizována; byla sice obhajována, ale spíš v obecné rovině. Byly sice učiněny pokusy analyzovat konkrétní vědecké jazyky, především psychologický (Carnap) a sociologický (Neurath), ale zůstalo jen u prvních náznaků; slibnější pokus byl učiněn behavioristicky orientovanými badateli (Ch. Morris), ale ani v tomto případě nebylo možno mluvit o definitivnějším úspěchu. (140)
B. Problém verifikace jako kritéria smysluplnosti …logický pozitivizmus akceptuje rozdělení všech vět na ty, které mají kognitivní smysl, a na ty, které kognitivní smysl nemají (to jsou věty metafyziky, teologie, mýtu, poezie atd.). Wittgenstein učinil kritériem tohoto rozdělení svou koncepci smyslu. Protože novopozitivisté ztotožnily Wittgensteinovy elementární věty s nejjednoduššími empirickými větami (tj. s „protokolárními větami“), nevystačili při formulaci tohoto kritéria s pojmem „smysl“ ve wittgensteinovském významu. Prvním problémem je tak pro ně taková definice pojmu „smysl“, která by byla v souladu s jejich empirickým stanoviskem a současně odpovídala metodologickým potřebám soudobé vědy. Tento problém lze označit jako problém smyslu. (141) Druhý problém logického pozitivizmu: základním problémem zde bylo, jakým způsobem lze dosáhnout spolehlivé verifikace teoretických tvrzení, jestliže verifikace je podle principů empirismu věcí zkušenosti, ale teoretická část vědy je pro přímou zkušenost nedostupná. O tomto problému lze hovořit jako o problému verifikace. (141) …pro logický pozitivismus je charakteristické, že problém smyslu a problém verifikace chápou jako problém jeden: smysl věty je určen způsobem, jakým je tato věta verifikována. Tato teze se opírá o intuitivní poznatek, že jakékoliv (oznamovací) větě rozumíme tehdy, víme-li, jakým způsobem se můžeme přesvědčit o tom, že je pravdivá nebo nepravdivá. (141)
Ve vývoji logického pozitivizmu od 30. let do let 40. lze rozlišit několik typů řešení této problematiky: a) Už v rané fázi logického pozitivizmu bylo zjištěno, že smysl empirických vět nelze ztotožňovat s jejich verifikací, míníme-li verifikací přímé potvrzení věty smyslovou zkušeností, neboť teze /1/ Jen ta empirická věta je smysluplná, která byla verifikována. vyřazuje v takovém případě obrovské množství vět, které věda běžně akceptuje (např. věty s obecným kvantifikátorem, vědecké zákony apod.). Proto místo o verifikaci se od počátku vývoje této problematiky v rámci logického pozitivizmu mluví o verifikovatelnosti, tj. o možnosti verifikace (M. Schlick): nejde o verifikovatelnost „zde a nyní“, ale o určení podmínek, za jakých věta může být testována jako pravdivá nebo nepravdivá. Reprezentativní vymezení pojmu verifikovatelnosti podal ve své stati „Problémy a změny empirického kriteria smyslu“ C.G. Nemlel (Problems and Changes in the Empiricist Criterion of Meaning, 1950), a to pomocí pojmu „pozorovací věty“, jež vymezil jako věty, které o jmenovaných objektech tvrdí, že mají pozorovatelnou (zjistitelnou přímým pozorováním) charakteristiku: /2/ Věta má empirický význam tehdy a jen tehdy, jestliže není analytická a logicky plyne z konečné a logicky konzistentní třídy pozorovacích vět. (142) Hempelova formulace byla ovšem spíš určena k tomu, aby odkryla problémy spojné s pokusy exaktněji formulovat poměrně silnou variantu kritéria verifikovatelnosti a aby ukázala, že je třeba se takových pokusů vzdát. (143) Podle A.J.Ayera je věta „faktuálně signifikantní pro nějakou danou osobu tehdy a jen tehdy, když tato osoba ví, jak verifikovat pozici, kterou tato věta vyjadřuje – tj. ví-li, jaká pozorování mu umožní za určitých podmínek přijmout propozici jako pravdivou, nebo ji odmítnout jako nepravdivou“ (v jeho základní knize „Jazyk, pravda a logika“, Language, Truth and Logic 1936, druhé vydání 1946). Podle této formulace je věta signifikantní 37 , je-li verifikovatelná „v principu“, tj. aniž známe praktické prostředky verifikace. Aby i přírodní zákony zahrnul do signifikantních vět, navrhuje Ayer „slabou“ variantu verifikovatelnosti: věta je verifikovatelná ve slabém slova smyslu, je-li možné ji na základě zkušenosti určit jako pravděpodobnou. (143-144) Ayer se k problému vrátil po druhé světové válce (v předmluvě k 2. vydání své knihy „Jazyk, pravda, logika“) a navrhl novou formulaci, při níž použil pojmu „výpověď“ (tj. statement, Ayer definuje výpověď jako třídu navzájem přeložitelných vět a pojem propozice 38 vyhrazuje pro smysluplnou výpověď): /3/ Výpověď S je smysluplná, jestliže z ní v konjunkci s jinými premisami může být odvozena nějaká observační výpověď, aniž je tato výpověď odvoditelná jen z těchto jiných premis. Ayer se ve své druhé variantě kloní k závěru, že bázové věty (tj. protokolární věty v původní novopozitivistické terminologii) jsou „neopravitelné“, tj. nelze se v nich mýlit, a že vztah mezi bázovými větami a smysluplnými větami je vztahem dedukce (proti paradigmatické formulaci Hempelově je však vztah dedukce u Ayera obrácen,
takže mu umožňuje úvahy o pravděpodobnosti). Obojí v dalším vývoji této problematiky bylo předmětem diskuse. Zvláště závažná je pro Ayerovu koncepci námitka, která v Hempelově formulaci upozorňuje na to, že toto kritérium dává empirický smysl všem větám: je-li S už uvedená metafyzická věta „Absolutno je dokonalé“, stačí vybrat jako dodatečný předpoklad (tj. další premisu) větu „Je-li absolutno dokonalé, pak jablko je červené“. Z S a dodatečného předpokladu je pak odvozena observační věta a podle kritéria /3/ je i věta S smysluplná. I Ayerovu kritérium je tedy neadekvátní. (144) b) Pro observační jazyk formuluje Carnap taková kritéria, která zaručují, aby observační (deskriptivní) termíny byly buď primitivní (tj. přímo označující přímo pozorovatelnou entitu), nebo definovatelné pomocí primitivních termínů (to například vyžaduje, aby observační jazyk byl finitní, tj. měl konečné modely, aby byl extenzionální a aby vyhovoval požadavkům konstruktivismu); observační věta je smysluplná, obsahuje-li jen smysluplné deskriptivní termíny a je-li správně utvořena podle logických pravidel. Teoretický jazyk však takové postuláty splňovat nemůže, a proto verifikační kritérium je na něj neaplikovatelné; z toho důvodu je třeba najít takové kritérium, které by zaručovalo empirický obsah teoretického jazyka, ale současně se vyhnulo přísným požadavkům verifikacionismu. Nejdůležitějším problémem zde je problém vztahu teoretických termínů a observačních termínů. Fundamentální empiristický postulát totiž i v této fázi logického pozitivizmu zůstává v platnosti: smysluplnost jakékoliv věty je garantována jejím (nějakým) spojením s pozorovatelnou bází. Protože relativně silné verifikační kritérium se ukázalo jako neuskutečnitelné, hledají se nyní slabší vazby, a to v podobě spojení observačního a teoretického jazyka prostřednictvím observačního a teoretického slovníku. Původní verifikační kritérium znamená vlastně požadavek definovat teoretické termíny v termínech observačních nebo je na ně redukovat. To se však ukázalo jako nemožné. Nový návrh R. Carnapa spočívá v tom, že nepožaduje pro teoretické termíny úplnou interpretaci v empirických termínech, ale jen interpretaci dílčí, která je umožněna tzv. korespondenčními pravidly (tj. Cpravidly), jež jsou jistými konvencemi, umožňujícími spojení teoretického jazyka a observačního jazyka. Tato C-pravidla nejsou zavedena pro všechny teoretické termíny, ale jen pro některé z nich. Taková pravidla neumožňují definice teoretických termínů prostřednictvím termínů observačních (tj. nedovolují redukci teoretické úrovně na empirickou bázi), neboť nedovolují splnit požadavek definiční ekvivalence definienda a definienta, a nevedou proto k redukcionismu na empirickou bázi, ale umožňují pouze částečnou interpretaci teoretického jazyka prostřednictvím observačního jazyka. Kritérium smysluplnosti je tak mnohem slabší, než tomu bylo v první fázi novopozitivizmu, ale zachovává si přitom možnost vytyčit dostatečně ostrou hraniční čáru, oddělující to, co je vědecky smysluplné, od toho, co nemá smysl. Carnapova definice je postupná: nejdříve definuje pojem „smysluplný deskriptivní termín v teoretickém jazyce“ a na základě toho pak termín „smysluplná věta v teoretickém jazyce“. Strategie první definice spočívá v tom, že teoretický termín je smysluplný jen tehdy, jestliže entita označená tímto termínem je relevantní pro předvídání nějaké pozorovatelné události, a to v tom smyslu, že kdybychom větu s takovým termínem neměli k dispozici, nemohli bychom odvodit ani příslušnou observační větu (přitom odvození může být deduktivní nebo probabilistické). Taková definice je pak relativizována vzhledem k jisté třídě teoretických termínů jiných než termín definovaný (tj. vzhledem k teoretickému jazyku), vzhledem k observačnímu jazyku téhož vědeckého jazyka a vzhledem k jisté třídě korespondenčních pravidel. Strategie druhé definice je už jednoduchá: výraz teoretického jazyka je smysluplnou
větou jen tehdy, když každý deskriptivní termín takového výrazu je smysluplným termínem. Takové neformální úvahy se pak dají formalizovat. (145-146) Protože smysluplnost teoretické věty je spojena s odvozením smysluplné observační věty, nemůže tato odvozená observační věta zaručit pravdivost věty teoretické. Proto také postulát verifikovatelnosti ve smyslu absolutní verifikace je neakceptovatelný. Z toho důvodu Carnap už od poloviny 30. let místo o verifikace mluví o potvrzení, jež může být chápáno nikoliv jednorázově jako proces verifikace, ale jako stupňovitě rostoucí proces: vědecký zákon sice nemůže být verifikován, ale může být testován tak, že jsou testovány jednotlivé observační věty, které jsou z tohoto univerzální zákona odvoditelné. Tak se dostává k pojmu „stupeň potvrzení“ (jenž byl známý již B. Bolzanovi), který pak detailně analyzuje ve své práci o pravděpodobnosti. (146) Avšak ani Carnapova detailní analýza, schématicky vyjádřená ve formulaci /3/, neodstranila dva problémy, spjaté s kritériem verifikovatelnosti: problém logického statusu empirického kritéria smyslu a problém empirické báze. (146) První problém je dán otázkou: Jestliže smysluplná je jen taková věta, která je empiricky potvrditelná nebo je analytická, jaké jsou důvody smysluplnosti empirického kritéria, jestliže není ani empirickou hypotézou, ani analytickou větou? (146)
C. Problém empirické báze Podle koncepce Vídeňského kroužku a v souladu s předcházející tradicí je vědecký systém možno rozdělit na dvě množiny výroků: na výroky observační a teoretické, přičemž metodologický význam prvních spočívá v tom, že jsou výroky, které poskytují vědeckému systému jednak potřebnou jistotu, jednak kontakt s realitou. V obou případech jde o problematiku, která se novopozitivistům jevila jako relativně samostatná a věnovali ji značnou pozornost. (147) Diskuze k tomuto problému se soustředila především na dva problémy: zda touto empirickou bází našeho (vědeckého) poznání jsou přímo smyslová data nebo jejich jazykové formulace a zda tato báze je nezpochybnitelná nebo má hypotetický, či dokonce konvenční charakter (jako ostatní věty vědecké teorie). (147) Logický pozitivizmus tento základ označil jako protokolární věty. V souladu s Wittgensteinovými elementárními větami jsou protokolární věty vyznačeny svou jednoduchostí, ale na rozdíl od Wittgensteina nejsou interpretovány jako obrazy faktů, ale mají být bezprostředními informacemi o smyslové zkušenosti. (148) Carnap ve stati „O protokolární větách“ (Über Protokollsätze, 1932) připouští dvojí možnou interpretaci těchto vět: je možno je chápat jako „každou pozorovatelnou událost, pro kterou bylo stanoveno pravidlo překladu“; v tom případě stojí protokolární věty mimo systém vědeckého jazyka, jejich forma je libovolná, a jsou nerevidovatelné (teprve jejich překlade je revidovatelný); nebo je možné je chápat jako určité konkrétní věty systémového jazyka; v takovém případě protokolární věty mohou být identifikovatelné jako konkrétní věty fyzikalistického systémového jazyka, nelze však mluvit o absolutně počátečních větách. Neurathovo stanovisko, vyjádřené ve stati „Protokolární věty“ (Protokollsätze, 1932), na
rozdíl od Carnapova, který původní fenomenalistickou koncepci oslabil v důsledku svého fyzikalismu, zůstávalo v diskuzi stejné: protokolární věty jsou uvnitř systémového jazyka a jejich forma je určena syntaktickými pravidly jazyka; každá věta se může stát protokolární větou, jež je intersubjektivní a revidovatelná. (148-149) …strategie logického pozitivizmu spočívala v tom, že protokolární věty byly chápány jako izolované justifikační atomy, jež tvoří izolovanou vrstvu izolovaných verifikátorů, a že celý vědecký systém lze nějakým způsobem rekonstruovat tak, aby jeho jednotlivé věty bylo možno zdůvodnit odkazem na fundamentální protokolové věty. Tento justifikační atomismus a redukcionismus byl překročen jen v úvahách O. Neuratha (a později o 50. let v úvahách W.V.O. Quina). Neurath tím, že protokolární věty považoval za součást vědeckého systému, otevřel si cestu k pojetí, které později dostalo název „holismus“: všechny pojmy i věty, včetně vět protokolárních, spolu souvisejí; žádná empirická věta nemůže být pravdivá, není-li možné uvést do souvislosti s celým systémem. Tento princip, jemuž někteří historikové filozofie říkají „Neurathův princip“, znemožňuje, abychom uvažovali o verifikaci jen jednotlivých výroků. To vede Neuratha k závěru, že protokolární věty nemohou být nezpochybnitelné a že jejich revize je věcí historického vývoje. (149)
3. Rudolf Carnap A. Konstituční systém Konstitučním systémem rozumí Carnap „epistemicko-logický systém objektů (tento termín bere Carnap v nejširším slova smyslu: objekt je to, o čem lze učinit výpověď) nebo pojmů“. Na rozdíl od jiných systémů se konstituční systém vyznačuje tím, že v něm všechny pojmy jsou konstruovány z malého počtu základních pojmů (jako příklad uvádí aritmetiku) a všechny věty jsou odvozeny z axiómů; základním logickým prostředkem má být teorie relací (v tomto ohledu přiznává těsnou vazbu na Leibnizovu ideu mathesis universalis). Z předcházejícího výkladu je zřejmé, že takto vymezený konstituční systém realizuje ideu jednotné vědy. (150) Svou pozici Carnap označuje jako metodologický solipsismus, který přísně odděluje od solipsismu metafyzického: metodologický solipsismus nemá žádné metafyzické nároky, týkající se určení skutečnosti či její podstaty, neboť rozdíl mezi reálnými a nereálnými objekty se může objevit až na relativně pokročilé konstituční úrovni, nikoliv na jejím začátku; to oč zde jde, je zkušenost akceptovaná tak, jak se vyskytuje (tento postup nepochybně připomíná fenomenologické „zdržení se soudu“ v Husserlově smyslu). Základem konstitučního systému je „proud zkušenosti“, charakterizovaný jako „to co je dáno“. Vedle Husserla se Carnap odvolává především na Russella a jeho filozofickou metodu v knize „Naše poznání vnějšího světa“. Základní relací, která má umožnit vypracování celého konstitučního systému, je podle Carnapa „vzpomínka podobnosti“ (Ähnlichkeitserinnerung), bázovými prvky konstitučního systému jsou pak elementární zážitky, definované jako prvky oboru relace „vzpomínka podobnosti“. Pomocí těchto pojmů lze konstituovat objekty nejnižší konstituční úrovně – autopsychologické objekty a nad nimi lze postupnými definicemi konstituovat – jak je Carnap přesvědčen – další úrovně: fyzikální objekty, biologické objekty a nakonec heteropsychologické a kulturní objekty. (150)
Konstituční teorie předpokládá, že objekt může existovat jen tehdy, jestliže může být konstituován (konstruován) v rámci konstitučního systému. Avšak otázka o metafyzické podstatě objektu předpokládá, že existuje i jako „objekt o sobě“; takto položená otázka o podstatě není proto ospravedlněna a nemá ani význam. Můžeme hovořit jen o konstituční podstatě, a v tom smyslu, že určení podstaty objektu je totožné s určením nominata znaku objektu a to znamená určení pravdivostních podmínek těch vět, v nichž se znak pro takový objekt vyskytuje. (151) V oblasti empirického poznání chce Carnap systematizovat všechny empirické pojmy do takové souvislosti, která by demonstrovala jejich definovatelnost nebo alespoň jejich konstruovatelnost z několika málo pojmů (či dokonce jen jednoho pojmu). (151) Některé problémy konstituční teorie: (151) První problémem byla volba empirické báze. Volba elementárních zážitků může být sice zdůvodněna poukazem na epistemologickou prioritu takových zážitků, takže jejich volba jako bazálních prvků respektuje epistemologický pořádek, postulovaný empirickou filozofií, nicméně s jejich volbou je spojen paradox, který takovou volbu zpochybňuje: to co je epistemicky primární a co pro svůj zdůvodňující status má být epistemicky nejspolehlivější, je na druhé straně epistemicky nejproblematičtější; jestliže báze konstitučního systému je autopsychologická, pak vzniká nebezpečí subjektivismu. (152) …protože věda se podstatně zabývá strukturou, existuje způsob, jak prokázat objektivní platnost, i když vycházíme z individuálního proudu zkušenosti. Rozhodujícím pojmem je Carnapovi pojem intersubjektivní korespondence, kterou chápe jako jednoznačnou korespondenci mezi různými konstitučními systémy různých osob, jež umožňuje vymezit pojmy intersubjektivně komunikovatelných vlastností a intersubjektivně komunikovatelných výroků. Abstrakční třídy intersubjektivní korespondence pak lze označit jako intersubjektivní svět, jenž je předmětným oborem vědy. (152) …Carnap na počátku 30. let akceptoval fyzikalismus. Důvodem tohoto posunu byly dva argumenty: jednak ty vlastnosti fyzikálního jazyka, které umožňují koncisnější řešení objektivity poznání, než dovoloval konstituční systém z „Logické struktury světa“ (tj. intersenzuálnost a intersubjektivnost), jednak poznatek, že řešení problémů, formulovaných v této práci, není možné bez exaktnější analýzy jazyka. Tak do Carnapovi filozofie vstoupil problém logické analýzy jazyka, který znamenal pro něj posun nejen tématický, ale i myšlenkový. (152)
B. Od logické syntaxe k logické sémantice a) Fundace logiky v logické syntaxi a v logické sémantice Carnapův význam tkví v tom, že se pokusil vytvořit systém logické syntaxe, chápané jako teorie konstrukce logického systému. Jeho základním a výchozím dílem k analýze této problematiky je kniha „Logická syntax jazyka“ (Logische Syntax der Sprache, 1934, angl. překlad Logical Syntax of Language, 1937). (153)
V této fázi svého filozofického vývoje chápe logiku jak část syntaxe, neboť (1) se týká jazykových výrazů, nikoliv soudů a (2) pojednává o vztazích mezi větami jen z hlediska jejich syntaktické struktury. Při tomto studiu se nepředpokládá, že znaky jazyka mají nějaký význam nebo že něco znamenají: logika je chápána jen jako kalkul, určený (a) seznamem znaků a jejich rozdělením do určitých tříd, (b) podmínkami formace výrazů (tj. konečné řady znaků) a (c) podmínkami transformace výrazů. Carnap je přesvědčen, že problematika logické syntaxe se dá rozšířit i na vědecký jazyk v obecném slova smyslu (netýká se tedy jen logiky) a lze ji aplikovat i na logickou analýzu přirozených jazyků. Výsledkem jeho analýzy jsou čistě formální definice logických termínů. (153) Carnap dochází k závěru, že chápeme-li filozofii jako logiku vědy a logiku vědy jako syntax, jsme schopni formulovat filozofické věty, pokud splníme jisté podmínky, jež vyplývají z logiky chápané jako logika vědy. (154) Vezmeme-li v úvahu možnost syntaktické analýzy, tj. analýzy týkající se jazykových výrazů, nikoliv jejich významu či obsahu, lze věty rozdělit do tří druhů: 1. objektové věty, vypovídající o nějakém objektu nějakou vlastnost, např. „Identita není relace mezi předměty“, 2. syntaktické věty, které nevypovídají o objektu, ale o výrazu jazyka, např. „Znak identity není deskriptivní“, 3. smíšené věty, tj. kvaziobjektové nebo kvazisyntaktické, např. „Ve včerejší přednášce z logiky se jednalo o identitě“. (154) Protože logická syntax pojednává jen o výrazech a nikoliv o jejich významech, je založena na extenzionálním a nikoliv intenzionálním pojetí logiky. Carnapova logická syntax je proto koncipována tak, že splňuje tezi extenzionality (formulovanou Wittgensteinem); tato teze však musí být rozšířena o údaj, na jaké jazyky se má vztahovat. Extenzionalita se tak stává možností jazyka, a to v tom smyslu, že univerzální jazyk vědy může být extenzionální: ke každému intenzionálnímu jazyku se dá konstruovat extenzionální jazyk tak, že intenzionální jazyk je přeložitelný do tohoto extenzionálního jazyka. Všechny intenzionální věty jsou kvazisyntaktické a ty mohou být přeloženy do vět syntaktických. (154-155) Carnap na základě takového pojetí připouští možnost rozšířit extenzionální jazyk na intenzionální tak, aby v něm byly zahrnuty i modální pojmy, ale na druhé straně je přesvědčen, že modální pojmy se dají vyjádřit i v extenzionálním jazyce. (155) …ztotožnění logiky vědy se syntaxí jazyka vědy se objevilo – jak si Carnap brzy uvědomil – jako zúžení možností analýzy vědecké teorie. Etapa syntaktické analýzy však nebyla zbytečnou oklikou: odkryla problémy formální struktury teorie, ale s nimi odhalila i mezery takové analýzy. V rámci syntaktické struktury nelze totiž definovat takové pojmy, jako jsou „pravda“, popř. pro logiku „L-pravda“ (Carnapova předpona „L-„ znamená „čistě logický“ nebo „z čistě logických důvodů“) nebo „vyplývání“, popř. „L-implikace“. Definovat tyto dva pojmy znamená překročit hranice logické syntaxe a přistoupit na analýzy sémantické, přesněji L-sémantické. (155) Carnap akceptuje rozdělení teorie jazyka na trojí typ zkoumání: na syntax, zabývající se vztahy mezi výrazy jazyka, na sémantiku, zabývající se vztahy mezi výrazy jazyka a tím, co je těmito výrazy označeno (dezignáty), a na pragmatiku, zabývající se vztahy mezi uživatelem jazyka a výrazy jazyka. (155)
Vztah mezi L-syntaxí a L-sémantikou charakterizuje Carnap jako interpretaci syntaktického systému (kalkulu). Je-li dán nějaký kalkul, můžeme znakům tohoto kalkulu přiradit dezignát a větám pravdivostní podmínky a tím dosáhneme interpretace tohoto kalkulu; přiřazení se děje pomocí sémantických pravidel. Sémantická interpretace nemůže být sice vzata v úvahu v rámci syntaxe, ale může ovlivnit praktická rozhodnutí ve výběru struktury kalkulu. L-sémantika je tak základnější než L-syntax a Carnap nyní může říci, že logika je součástí L-sémantiky (neboť všechny L-pojmy mohou být definovány pomocí sémantického pojmu „L-obor“). Sémantická interpretace kalkulů je podle Carnapa významná především v logické analýze vědy, neboť „staví most“ mezi množinou postulátů a oborem objektů…(156) b) Analýza významu Tato problematika není Carnapovým objevem, do moderní filozofie logiky byla zavedena G. Fregem a po něm hojně diskutována Russellem, bezprostřední podněty získal Carnap v tehdejší modální logice a v polemické koncepci Quinově. (156) Tehdejší řešení, inspirované především Fregem, akceptovalo trojúhelníkové schéma významu (popsané v klasické knize L.K. Ogdena a I.A. Richardse „Význam významu“, The Meaning of Meaning z r. 1923), podle něhož je třeba rozlišovat ve znakové situaci trojí typ entit: znak, označený předmět a význam (nebo smysl). (Jak ukázaly později vydané rukopisy Ch.S. Peirce, bylo toto triadické schéma popsáno již tímto filozofem.) Carnap toto schéma akceptuje, ale s novou terminologií: pro Fregovy termíny „význam“ a „smysl“ navrhuje užívat termíny „extenze“ a „intenze“. Důvodem tohoto terminologického návrhu je v tom, že umožňuje precizní definici obou termínů a že rozšiřuje jejich aplikaci i na designátory, takže se zcela nekryjí s analogickými pojmy Fregovými; Carnap považoval za vhodné tento rozdíl vyjádřit i terminologicky. (156-157). …hlavním problémem se stal vztah extenzí a intenzí: jsou extenze a intenze dva druhy entit, nebo lze jednu redukovat na druhou, nebo rozdíl mezi oběma je jen rozdíl mezi dvěma jazyky? Na tuto otázku však neodpovídá filozofickou spekulací, ale návrhy různých definicí a zkoumáním jejich důsledků pro konstrukci logického systému. (157) Přednosti metody extenzí a intenzí lze ukázat, srovnáme-li ji s alternativní metodou, kterou Carnap nazývá metoda relace pojmenování. (157) Jde o relaci mezi výrazem jazyka a konkrétní nebo abstraktní entitou, která je tímto výrazem pojmenována, označena, designována apod. (pojmenovanou entitu označuje Carnap jako „nominatum“). Pro tuto relaci jsou obvykle postulovány tři principy (princip jednoznačnosti – jméno je jménem pro přesně jednu entitu, princip předmětu – věta jedná o nominátech jmen v ní se vyskytujících, princip substituovatelnosti – jestliže jméno vyskytující se v pravdivé větě je nahrazeno jiným jménem s týmž nominátem, pak věta zůstává pravdivá). Diskuse ukazuje, že právě tyto principy jsou zdrojem nesnází, dvojznačností a dokonce antinomií. Za největší výhody této metody považuje Carnap tři, jež jsou důsledkem nikoliv možnosti několika interpretací, ale důsledkem volby sémantických výrazů: (157) a)
dvojznačnost jmenné relace; podle předpokladu má mít každý výraz jen jedno nominatum, ale např. ve větě „Řím je velký“ je nejasné, má-li slovo
„velký“ jako nominatum třídu nebo vlastnost; b)
duplikace jmen; požadavek, aby každá entita měla své jméno, vede k potřebě zavádět výrazy, které z Carnapova hlediska jsou redundantní, neboť se vztahují na entity se stejnou extenzí a stejnou intenzí.
c)
antinomie relace pojmenování; aplikujeme-li zaměnitelnost na neextenzionální kontexty, dostáváme různé antinomie, např. antinomii identity v modálním kontextu (podle Quina): (i) 9 je nutně větší než 7, (ii) počet planet = 9, (iii) počet planet je větší než 7; ale (iii) není pravdivé, protože věta o počtu planet není nutnou pravdou.
Carnap proto navrhuje svou metodu extenze a intenze. Oba pojmy jsou definovány abstrakcí ze vztahu ekvivalence nebo L-ekvivalence, jež jsou zavedeny postupnými definicemi, přičemž výchozím pojmem je sémantický pojem „popis stavu“. Pojem popisu stavu je velmi důležitý: Carnap v něm získal prostředek pro exaktní definice sémantických pojmů a anticipoval jím i pozdější sémantiku možných světů. (158) Protože každá věta se dá vyjádřit jako disjunktivní normální forma, můžeme říci, že věta je pravdivá, je-li pravdivá alespoň pro jeden stav věcí; to však můžeme vědět, jen známeli relevantní fakta. Jinak je tomu s L-pravdivostí: …(158) nějaká věta je L-pravdivá (nutná či analytická) v nějakém sémantickém systému jen tehdy, když její pravda může být odůvodněna jen na základě sémantických pravidel tohoto sémantického systému bez ohledu na fakta. (159) Jsou-li dva dezignátory ekvivalentní, pak jejich extenze jsou identické a jejich intenze ekvivalentní; jsou-li dva dezignátory L-ekvivalentní, pak jejich intenze jsou L-ekvivalentní. (159) …pro individuové výrazy je extenze vymezena jako ono individuum, na něž se individuový výraz vztahuje, jeho intenze je individuový pojem, který je výrazem vyjádřen; extenze predikátoru je třída individuí mu odpovídajících, intenze predikátoru je odpovídající vlastností (jt. cokoliv se dá říci o individuu); extenzi věty vymezuje Carnap jako její pravdivostní hodnotu (což odpovídá myšlence obsažené ve /4/: extenze je to, co mají ekvivalentní věty společného), intenze věty je propozice touto větou vyjádřená. (159) Určení intenze vyžaduje jen sémantická pravidla, zatímco k určení extenze potřebujeme faktové znalosti. (159) c) Problém existence abstraktních entit …určení extenzí a intenzí u jednotlivých dezignátorů (extenze: individuum, třída, pravdivostní hodnota; intenze: individuový pojem, vlastnost, propozice). (160) Propozice pro Carnapa není totožná s jazykovým výrazem, ani se subjektivní, psychickou událostí, je to – jak říká doslova – „něco objektivního, co může nebo nemůže být exemplifikováno v přírodě“. „Používáme výraz „propozice“ na jakékoliv entity určitého logického typu, totiž na ty, které mohou být vyjádřeny (oznamovacími) větami nějakého
jazyka.“ Proto např. fakty mohou být chápány jako určitý druh propozic. Problémem je – stejně jako v diskuzích před Carnapem – pojetí propozice u nepravdivých vět, jež nemohou být exemplifikovány. (160) Lze tedy podle Carnapa říci, že propozice jsou jisté entity vyhovující dvěma podmínkám: 1. každé větě v sémantickém systému S je přiřazena přesně jedna entita pomocí pravidel S a 2. tatáž entita je v S přiřazena dvěma větám, jen když tyto věty jsou Lekvivalentní. Povaha těchto entit pak může zůstat nespecifikována. (160) …do jaké míry je možné připustit existenci takových abstraktních entit, když uznáváme empirické kritérium smyslu? (160) Prvním krokem je ujasnit si smysl otázky, co to znamená, když řekneme, že něco je reálné. (160) Ontologické otázky je možno řešit jako otázky „uvnitř“ systému v tomto smyslu: „Být reálný ve vědeckém smyslu znamená být elementem systému.“ (161) Přijmout ontologické entity znamená přijmout určitou formu jazyka, což znamená přijmout pravidla pro vytvoření výroků, pro jejich testování, přijímání nebo zamítání. V takovém případě ontologické otázky, tj. zavedení proměnných a predikátů vyššího typu, mohou být zodpovězeny buď empiricky, nebo logicky a odpověď je pak buď faktově pravdivá, nebo analytická. V žádném případě však takové otázky neimplikují nějakou metafyzickou doktrínu, která se týká „podstaty“ takových entit. (161) Jiného druhu jsou však otázky externí, které se týkají existence takových entit nezávisle na jazykovém systému, jenž o nich umožňuje hovořit. Takové otázky nejsou rozhodnutelné úvahami o jazyce, ale praktickým rozhodnutím o přijetí určitého systému entit. Na tento systém entit nemůže být pojem „být reálný“ smysluplně aplikován. (161) Tyto obecné Carnapovy úvahy lze nyní aplikovat na sémantické pojmy, konkrétně na pojem „propozice“. V souhlase s uvedenou metodologií pro zavedení nového druhu entit zavedeme proměnné „p“, „q“ atd. s tím, že každá (oznamovací) věta nějakého jazyka J může být nahrazena těmito proměnnými; dále zavedeme obecný termín „propozice“…, jejž lze vymezit pomocí větné formy produkující jen analytické věty, např. „p v ¬ p“. (161) …je možné říci, že propozice nejsou ani mentální stavy, ani lingvistické entity, ani nejsou jen subjektivní. (162) Přijmeme-li jazykový systém obsahující termín „propozice“, nezavazujeme se tím k uznání nějaké specifické reality těchto entit, ale rozhodujeme jen o užívání tohoto termínu v souhlase s pravidly pro takový termín. (162) …přijímání abstraktních entit neznamená metafyzické závazky, ale jen volbu určitého jazyka. (162)
C. Filozofické a metodologické základy induktivní logiky
a) Popperova kritika novopozitivistického verifikacionismu a induktivismu Problém indukce, který je především problémem empirických věd, vymezuje K. Popper jako „otázku platnost nebo pravdivosti univerzálních tvrzení, založených na zkušenosti“; takovými univerzálními tvrzeními mohou být vědecké zákony, hypotézy nebo celé teoretické systémy. Na rozdíl od deduktivního úsudku se induktivní úsudek vyznačuje tím, že jeho závěr „překračuje“ tvrzení obsažené v premisách a nemůže být proto na základě těchto premis tvrzen s absolutní jistotou. (162) Novopozitivistická filozofie svou teorií verifikace a následně teorií potvrzení (založené na zjištěné, že vědecké tvrzení nelze nikdy verifikovat, ale jen „více a více potvrzovat“) dala tomuto problému nové impulsy. Carnap patřil k těm logickým pozitivistům, kteří tomuto problému věnovali systematickou pozornost. Velice rychle opustil klasické stanovisko verifikacionismu, charakteristické pro ranou fázi novopozitivismu, a od poloviny 30. let pracoval na impozantní koncepci induktivní logiky; tato práce vyvrcholila dvěma knihami: „Logické základy pravděpodobnosti“ (Logical Foundations of Probability, 1950) a „Kontinuum induktivních metod“ (The Continuum of Inductive Methods, 1951). Jedním z motivů, který měl Carnap na mysli při vytváření své koncepce indukce, byla kritika novopozitivistického stanoviska, kterou v polovině 30. let publikoval K. Popper v knize „Logika vědeckého zkoumání“ (Logik der Forschung, 1934). (162-163) Popperův závěr: protože všechny pokusy odůvodnit indukci vedou buď k nekonečnému regresu, nebo k apriorismu, je tradiční pojetí indukce vadné, induktivní logiku je třeba odmítnout, neboť neposkytuje vhodný rozlišovací znak empirické, tj. nemetafyzické povahy teoretického systému. To Poppera vedlo k pojetí falzifikace a ke zjištění, že indukce je skrytá dedukce. Z toho důvodu je pak třeba odmítnout i novopozitivistický verifikacionismus, a proto i celý novopozitivismus (neboť verifikacionismus je jednou z jeho ústředních tezí). (164) b) Předpoklady Carnapovy pravděpodobností logiky Carnapovy analýzy problému indukce začínají u vymezení dvou pojmů pravděpodobnosti: 1. Statistická pravděpodobnost (Carnap ji označuje jako „pravděpodobnost2“) je kvantitativní fyzikální vlastnost fyzikálních systémů a je těsně spojena s pojmem relativní četnosti; jde o empirický pojem, neboť jednotlivé věty vyjadřující relativní četnost musí být empiricky přezkoušeny. 2. Induktivní pravděpodobnost (podle Carnapovy terminologie „pravděpodnost1“) má význam „racionální víra v tvrzení“, resp. „evidenční podpora pro nějaké tvrzení“ Tvrzení induktivní pravděpodobnosti nehovoří o věcech nebo o událostech, ale tvrdí nějaký vztah mezi nějakou hypotézou a určitými empirickými daty, vyjádřenými ve větách. (164) Podle Carnapa Popperova skepse nedostatečně rozlišuje obojí pravděpodobnost: tvrzení, že pravděpodobnost hypotéz nelze explikovat pomocí pojmu pravděpodobnosti, se totiž týká jen pojmu statistické pravděpodobnosti, nikoliv induktivní pravděpodobnosti. (164-165)
Problém teorie indukce jsou otázky spojené s potvrzováním hypotéz. (165) Carnap za relevantní pro teorii indukce považuje jen aspekty logické, přesněji logické relace mezi větami: teorie indukce je pro něj logickou teorií, problém indukce je problémem logického vztahu mezi hypotézou h a potvrzující empirickou evidenci e. Explikací pojmu „induktivní pravděpodobnost“ je mu právě tento vztah mezi h a e. Carnap jej nazývá stupeň potvrzení c. (165) Induktivní logika je teorií pojmu c (tj. „stupeň potvrzení“); tento pojem je také založen na sémantickém pojmu oboru, a protože ve větách induktivní logiky se vyskytují i L-pojmy, je induktivní logika částí sémantiky a předpokládá deduktivní logiku (podle W. Stegmüllera lze dokonce říci, že induktivní logika „je konstituována z deduktivní logiky zavedením definice pro c“). (165) V induktivní logice je třeba rozlišovat mezi větami obojího druhu: mezi větami, jako jsou e nebo h, jež jsou větami objektového jazyka a nejsou součástí induktivní logiky, ale jsou jejím předmětem, na jedné straně s vlastními větami induktivní logiky, jako je například věta „c (h,e) = ¾„ , jež jsou větami metajazyka, na straně druhé; při získávání teorémů induktivní logiky aplikujeme deduktivní postupy v tom smyslu, že v induktivní logice (stejně jako v deduktivní) se nevyžaduje odkaz na empirické poznání, ale předpokládají se jen logické vztahy za předpokladu, že je dána definice c. (165) …v deduktivní logice pojme L-implikace umožňuje přechod od jedněch vět ke druhým, v induktivní logice není úlohou získat větu, ale jde o zprostředkování stupně potvrzení; výraz „inference“ (v obratu „induktivní inference“) je v induktivní logice chápán jinak než v logice deduktivní, i když v obou případech jde o vztah mezi větami. (167) Carnap je přesvědčen, že situace induktivní logiky je analogická situaci deduktivní logiky i v dalším ohledu: často se tvrdí, že induktivní procedury nejsou mechanickým postupem (algoritmem), ale že vyžadují tvůrčí postup na rozdíl od deduktivní logiky, jejíž procedury bývají hodnoceny jako efektivní (podle Carnapa procedura je efektivní, jestliže je založena na pravidlech, která determinují jednoznačně každý krok procedury a v každém případě aplikace procedury vede k řešení v konečném počtu kroků). Analýza tří druhů základních problémů, týkajících se aplikace pojmů L-implikace a c (tyto problémy jsou: najít závěr, prozkoumat výsledek a prozkoumat daný důkaz) ukazuje, že žádný tento problém není řešitelný mechanickými procedurami, které by byly efektivní, ale že nejen induktivní, ale i deduktivní logika vyžaduje intuitivní činnosti, závislé na schopnostech příslušné osoby, která problém řeší. Pouze v nejelementárnějších částech (např. v deduktivní logice při použití metody pravdivostních tabulek) lze uvažovat o efektivní proceduře, v jiných případech (např. při prozkoumání daného důkazu) lze hovořit o praktické efektivnosti (víme, co musíme dělat, abychom správnost důkazu zjistili). (167) Protože pravděpodobnost1 je logická relace a logické vztahy jsou objektivní v tom smyslu, že jsou nezávislé na faktech přírody (tj. platí-li nějaký logický vztah, nebo neplatí, nezávisí na tom, co si o tom myslí některá osoba), je induktivní logika v tomto smyslu objektivní (tj. hodnota stupně potvrzení je nezávislá na tom, co si některá osoba může myslet o větách h nebo e). Carnapovo pojetí induktivní logiky tak zbavuje tuto logiku jakékoliv stopy psychologismu. Úkolem induktivní logiky není vytváření „pravidel pro řízení rozumu“ (stejně jako to není úkolem deduktivní logiky): její úloha je v tom, udat míru, v níž je pokusně navržená hypotéza podporována zkušenostními daty, která jsou k dispozici – není její úlohou
eliminovat iracionální faktory, které doprovázejí vědeckou práci (morální předsudky, intuitivní schopnost vědce apod.) (167) Pojem, který je předmětem vysvětlující analýzy, je explikandum, pojem, který je výsledkem takové analýzy je explikát. (168) c) Hodnotící poznámka ke Carnapově pojetí indukce Carnapovi nešlo o indukce jako o heuristickou metodu hledání vědeckých zákonů. Taková heuristická procedura totiž předpokládá – jak bylo z výkladu zřejmé – intuitivní postup, zatímco v induktivní logice podle Carnapa jde o objektivní relaci mezi h a e: úlohou induktivní logiky je stanovit míru, v níž je zkusmo navržená hypotéza podporována empirickými evidencemi. (168)
4. Moritz Schlick (1882-1936) A. Soudobá věda a problémy noetiky Ještě před vznikem Vídeňského kroužku, na němž měl Schlick ve 20. letech rozhodující organizační podíl (s první skupinou před první světovou válkou kontakty neměl), se Schlick přibližně od r. 1910 věnoval noetickým otázkám, které na jedné straně před filozofii postavila tehdejší doba, především přírodověda a Hilbertova matematika, a které se na druhé straně ve filozofii objevily v novokantovských školách, v počátcích novověké hermeneutiky (u Diltheye) a v metodologických úvahách tehdejší sociologie (především u M. Webera). (169) …podle Schlicka: filozofie je „teorií kvalit“, a to v tom smyslu, že základní pojmy (tj. „poslední kvality“) jednotlivých vědních disciplin jsou uvedeny do vzájemného vztahu. (170) Závažnější prací je však „Obecná teorie poznání“ (Allgemeine Erkenntnislehre, 1918)… Úkol teorie poznání vidí Schlick v otázce „po obecných důvodech, pomocí nichž je možné platné poznání“; noetika mu proto představuje samostatný a nezávislý filozofický obor, neredukovatelný na psychologii. (170) Jeho výchozí noetickou myšlenkou je rozlišení toho, co může být vyjádřeno, a toho, co vyjádřeno být nemůže. Protože schopnost vyjadřovat nějaký fakt (což je základním rysem jazyka) se uskutečňuje uspořádáním znaků, dochází k závěru, že podstatným rysem výrazu je řád, tj. logický řád, který ztotožňuje se strukturou (formou); opakem této struktury je nekomunikovatelný obsah. Propozice může vyjadřovat fakty jen tak, že hovoří o předmětech o vztazích mezi nimi, což znamená, že komunikovatelnost je dána tím, že vyjadřujeme externí vlastnosti a relace, zatímco interní vlastnosti (interní struktura) předmětu je – jak říká Schlick wittgensteinovsky – v propozicích ukazována. (171) Protože praktickým cílem poznání je predikace, lze definující znaky poznání chápat jako takové rysy, které tuto predikace umožňují. Predikace vyžaduje mentální anticipaci budoucích událostí a ta je možná jen tak, že reálné objekty nahradíme symboly, s nimiž
můžeme snadno manipulovat. Každé poznání proto předpokládá jazyk: „každé autentické poznání je výraz“, a protože poznání je výraz, neexistuje nevyjádřitelné poznání; v poznání není z jazyka úniku. Avšak jazyk může – jak již bylo ukázáno – sdělovat jen strukturu. Zadruhé straně poznání interpretuje Schlick (dost zjednodušeně) jako mentální redukci poznávané věci na jinou věc, kterou již známe: každé poznání je proto možné charakterizovat jako rekognici. A protože poznání je vždy spojeno s jazykovým výrazem, znamená tato „redukce“ „popis nového předmětu pomocí týchž znaků, jimiž jsme popsali staré předměty“. (171) Vědecké poznání je pokračováním praktického poznání. To, čím se vědecké poznání vyznačuje na rozdíl od poznání, jak o něm mluvíme v běžném životě, je jeho explanační charakter, takže Schlick dokonce místo o teorii poznání či epistemologii může hovořit o teorii vysvětlení a vědu považovat za „systém vysvětlujícího poznání“, jenž má hypotetickodeduktivní strukturu, pro Schlicka exemplifikovanou především v teoretické fyzice a v geometrii. (172) Pokus vymezit specifikum přírodovědných zákonů; k tomu využívá rozdíl mezi logickomatematickým a přírodovědným postojem a vymezení funkce konvencí v poznání. Logickomatematický a přírodovědecký postoj rozlišuje pomocí termínů „věta“ (Satz) a „výrok“ (Aussage): větou rozumí řadu jazykových znaků, pomocí nichž může být něco vysloveno, výrokem rozumí takovou větu spolu s jejím smyslem Věta konstatuje výrok na základě určité konvence, výrok sám však není konvencí. Pomocí této své terminologie pak může konstatovat, že geometrické axiómy ani fyzikální rovnosti neříkají nic o skutečnosti, jsou to tedy pouhé věty, nikoliv výroky. K podstatě přírodovědy však patří, že nikdy neodhlíží od smyslu a významu, má proto vždy co dělat s výroky. (172) Povaha (vědeckého) poznání; jestliže axiómy jsou konvencemi, je hypotetickodeduktivní systém „prázdnou strukturou“ – reálné poznání mu může dodat jen obsah… (172) Kritika intuice je zamířena proti takovému pojetí intuice, které ji hodnotí jako něco, co má být jakousi „vyšší“ formou poznání, nebo přinejmenším jako něco, co poskytuje jiné poznání než vědecké, ale přitom poznání legitimní. Podle Schlicka intuice nemůže být označena vůbec jako poznání, neboť je identifikací mysli s předmětem poznání a v tomto smyslu nemůže být poznáním, neboť nesplňuje účel, jímž bylo poznání definováno: odkrýt řád věcí tím, že každému předmětu určíme jeho místo ve struktuře světa, a predikovat chování věcí. Intuice je založena na bezprostřední prezentaci, je nevyjádřitelná, je obsahem a tím, co je pořádáno, zatímco poznání je založeno na popisu a vysvětlení, je vyjádřitelné, je řádem a je formální. Schlick však nevylučuje, že intuice se může uplatnit v jiných aktivitách, než je poznání. Vylučuje, že by se intuice mohla uplatnit jako specifická filozofická metoda. (174) Metafyzikou rozumí především „intuitivní poznání transcendentna“, tj. má na mysli metafyziku především schopenhauerovského nebo bergsonovského typu. Podle předcházejícího odstavce je intuice jako specifická metoda poznání nemožná. Nyní jde o to, do jaké míry je možné poznání transcendentna. Schlickova argumentace směřuje k tomu, aby ukázal, že intuitivní poznání transcendentna je založeno na kontradikci: na jedné straně má být transcendentno uchopeno intuitivně, ale protože intuice jako prožitek je omezena na imanentní (není však poznáním imanentního), transcendentní skutečnost nemůže být prožita, neboť je transcendentní jen potud, pokud není prožita (z definičních důvodů: kdyby transcendentno bylo imanentní, byl oby obsahem vědomí, což je částečně tautologie, částečně
kontradikce); na druhé straně metafyzik chce v intuici nazírat něco, co je nenazíratelné: zážitek má být podle něho vyjádřen slovy, což je druhý rozpor – metafyzik chce vyjádřit nevyjádřitelné. (174)
B. Problémy teorie hodnot Etika je v koncepci Schlickova podřízena psychologii, není filozofickou disciplínou. (174) Podle Schlicka volní jednání je určeno pocity, na jejichž základě preferujeme cíle, jejichž představa vykazuje minimální odpor nebo maximální slast. Morální je pak takové chování, o němž lidská společnost věří, že podporuje její vlastní blaho. (175) Schlickova etika vyvrcholuje v jakési formě altruismu, jenž je odůvodněn tendencí k rozmnožení pocitů slasti mezi jednotlivci, nikoliv difúzní „láskou k lidem“. (175) Ve filozofii umění navazuje Schlick na protiklad poznání a prožívání: cílem umění je podněcovat a vyvolávat prožitky, cílem vědy je poznání. (175) …domněnka, že básník vyjadřuje něco, co nemůže vyjádřit vědec, je neodůvodněná – ani básník nemůže sdělovat obsah, a proto nemůže ani odkrývat „druhou skutečnost“ („hlubší“, metafyzickou apod.), umělecká intuice (jako každá intuice) si nemůže klást nároky na vyšší typ poznání stejně, jako si takové nároky nemůže klást ani metafyzika. Argumentujeli Schlick tak, že ukazuje kognitivní méněcennost umění, neznamená to, že by uměleckou tvorbu považoval za něco inferiorního: odmítá ji však chápat jako poznání, či dokonce jako vyšší typ poznání. (175) Smysl života lze podle něho najít jen v takových činnostech, které mají účel samy o sobě. Takové činnost nazývá Schlick „hrou“ v širokém slova smyslu a považuje je za přirozené naplnění lidské intelektuality, neboť to jsou činnosti tvůrčí. Prototypem takové „hry“ je mu činnost umělecká a činnost poznávací. Usilování o krásu, které charakterizuje uměleckou tvorbu, však není jen záležitost umění, Schlick je identifikuje s usilováním o dokonalost a v tomto smyslu je objevuje i v aktivitách kognitivních. Umění a věda se v konečném vyznění stávají Schlickovi polárními kulturními oblastmi, jež se sice podstatným způsobem liší, ale jež se také podstatným způsobem shodují jako projev nejvyšších kulturních hodnot. (176)
5. Otto Neurath (1882-1945) Ve Vídeňském kroužku reprezentoval opačnou pozici než Schlick (a zprostředkovaně Wittgenstein): byl přesvědčen, že vědecké pojetí světa může ovlivnit všechny formy osobního i veřejného života a přispět tak k racionálnější konstrukci života. Proto také více než kterýkoliv jiný filozof Vídeňského kroužku se angažoval v sociálním a politickém životě, příznivě přijímal některé teze marxismu a navrhoval koncepce pro společenskou reformu. (176) Nejosobitějším příspěvkem O. Neuratha k filozofii novopozitivismu jsou jeho pokusy o aplikaci novopozitivistické koncepce vědy na společenské vědy, konkrétně na sociologii.
Problémem zde bylo, do jaké míry sociologie může být součástí jednotné vědy a do jaké míry může splňovat nároky fyzikalismu. Obě otázky pro Neuratha znamenají prokázat sociologii jako empirickou vědu, která splňuje nároky exaktní vědy stejně jako vědy přírodní. (177) Protože „každý vědecký výrok je výrokem o zákonitém uspořádání empirických faktů“ a protože „všechny vědecké výroky se dají navzájem spojit a tvoří jednotnou oblast, jež zahrnuje jen výroky o pozorovatelných faktech“ – to jsou Neurathovo shrnující charakteristiky jednotné vědy a fyzikalismu ve stati „Empirická sociologie“ (Empirische Soziologie, 1931), musí i sociologie, chce-li být vědou, být interpretována fyzikalisticky. Fyzikalismus v Neurathově koncepci znamená pojednávat o materiálních útvarech, a proto fyzikalistická sociologie znamená sociologii na materiálním základě (což je pro Neuratha synonymum pro empirickou sociologii). To je důvod, proč Neurath oceňuje marxismus: ze všech dosavadních sociologií je nejméně metafyzickou a současně nejvíce empirickou sociologií; kritizuje však marxismus za to, že vychází z Hegelovy dialektiky. Dosáhnout fyzikalistické interpretace sociologie je podle Neuratha možné tehdy, budeme-li sociologii chápat jako vědu o lidském chování, tj. o určitých prostoročasových procesech (redukce na prostoročasové události je požadavkem fyzikalismu). Fyzikalistická sociologie se tak stává sociálním behaviorismem: sociolog má činit o lidských skupinách výpovědi stejným způsobem, jako je činí behaviorista o jednotlivých lidech. Důležitým metodologickým pojmem je pro takovou sociologii pojem „koherence“ (resp. „korelace“): na rozdíl od marxismu nespojuje jednoduchým kauzálním svazkem např. filozofické teorie s jistým třídním postojem, ale uvažuje o jakési variantě strukturní podobnosti či koherenci mezi dvěma na první pohled nesourodými skutečnostmi, např. mezi feudálním řádem a nebeskou hierarchií či mezi vyšší matematikou a konstrukcí strojů. (177)
6. Hans Reichenbach (1891-1953) Podobně jako u R. Carnapa nebo P. Franka je i u H. Reichenbacha jeho filozofická orientace ovlivněna jeho odbornou erudicí: vedle filozofie (mimo jiné E. Husserla a E. Cassirera) studoval především matematiku a fyziku (D. Hilberta, M. Placka, A. Einsteina), několik let byl zaměstnán jako radiotechnik. Od počátku 20. let se sblížil s M. Schlickem a R. Carnapem a zvláště na Carnapovo doporučení se věnoval studiu B. Russella, A.N. Whiteheada, L. Wittgensteina a formuloval svůj filozofický postoj velmi blízký logickému pozitivizmu Vídeňského kroužku. (178) Od r. 1933 žil v emigraci, od r. 1938 ve Spojených státech (na Kalifornské univerzitě), kde našel příznivé podmínky pro svou filozofickou práci. …filozofie je především filozofickou (logickou) analýzou moderní vědy. Proto filozofie jako tvorba filozofických systémů ztratila svůj význam: jejich funkci převzala filozofie vědy. Reichenbach patří mezi ty filozofy, kteří jednoznačným způsobem odvozují svoji filozofickou metodu z analýzy vědy (matematiky a fyziky). (178) …proti spekulativnímu či transcendentálnímu poznání je třeba vědecké poznání chápat jako poznání funkcionální: poznání je nástrojem predikace a jediným kritériem „neprázdné pravdy“ („prázdné poznání“ je podle Reichenbach takové, které se odvozuje ze samotného rozumu) je pozorování. Funkcionální koncepce poznání vztahuje poznání na tento (pozemský) svět a jeho cílem je předvídat budoucí události. Nástrojem predikace může být
jen metoda pokusu a omylu, a proto hodnota predikativního výroku může být měřena jen jeho pravděpodobností. Jediným syntetickým principem, o nějž se kalkul pravděpodobně opírá, je předpoklad, že táž frekvence pozorovaných událostí se udrží i v budoucnosti. (179) Přírodní zákony interpretuje Reichenbach jako schémata implikativní formy. Problémem pak je přiřazení tohoto schématu ke skutečnému počátečnímu stavu. To předpokládá nejen znalost těchto reálných podmínek (to je záležitost empirického výzkumu), ale i znalost míry tohoto přiřazení. Protože je nemožné požadovat přísnou shodu schématu a reálného stavu, dá se tato shoda vyjádřit jen pomocí pojmu pravděpodobnosti (odchylka mezi skutečným stavem a schematizovaným stavem leží uvnitř určitých mezí a shoda uvnitř těchto mezí nemůže být nikdy tvrzena s jistotou). (179) …v moderním empirismu není indukce chápána jako metoda objevování nových teorií, ale jako zdůvodňování teorií v pojmech pozorovaných dat. Má tedy stejné postavení jako deduktivní inference a v tomto ohledu se Reichenbach shoduje s Carnapem. Je proto mylné považovat induktivní inferenci za prostředek odvození teorie z pozorovaných dat, tj. jako opak dedukce. Povaha induktivní inference je vyjádřena pojmem potvrzování, tj. potvrzování pomocí pozorovaných dat. Pozorovaná data potvrzují teorii jen s určitou pravděpodobností: některá teoretická vysvětlení jsou pravděpodobnější než jiná. A podobně jako predikční funkce vědy byla vysvětlitelná pomocí pojmu (frekvenční) pravděpodobnosti, je i induktivní inference záležitostí pravděpodobnosti. Takto lze oba postupy, tj. predikci a indukci, „považovat v zásadě za identické“. Tento závěr přesvědčuje Reichenbacha o výjimečném postavení pojmu pravděpodobnosti ve vědecké metodologii: „… pojem pravděpodobnosti je obsažen v každém výroku přírodní vědy“… (180) Pravděpodobností interpretace induktivního úsudku neřeší problém jeho platnosti. (180) …teorie pravděpodobnosti je matematická teorie, a proto teorémy této teorie (včetně axiómů) jsou analytické výroky; jediným syntetickým principem je předpoklad opakování téže pravděpodobností frekvence i v budoucnosti. Protože cílem poznání je předvídání budoucnosti, formulujeme tuto budoucnost jako limitu četnosti empiricky zjistitelných událostí. Zjištění takové limity (jejíž existence je jen hypotetická) provádíme pomocí induktivní metody. Předvídání budoucnosti umožňuje na druhé straně kontrolovat naše jednání s ohledem na předpokládanou budoucnost. Zdůvodnění indukce je tedy v tom, že je nejlepším nám známým nástrojem, jak dosáhnout určitého cíle. (180) Zdůvodnění indukce je tedy pragmatické. (180) Reichenbach akceptuje verifikační teorii významu: význam je pro něj vlastností znaků a závisí na ověřitelnosti. (180) Verifikace je buď přímá (přímým pozorováním; ta se týká jen malého počtu vět), nebo nepřímá (pomocí induktivních závěrů založených na přímém pozorování). Tato nepřímá verifikace je interpretovatelná počtem pravděpodobnosti. (180-181) Nějaký výrok, jenž patří do tohoto systému, je smysluplný (má význam) jen tehdy, lze-li určit stupeň jeho pravděpodobnosti. I v této souvislosti však Reichenbach zdůrazňuje pragmatické aspekty poznání: tvrzení o budoucnosti může mít význam jen potud, pokud je
verifikovatelné, tvrzení o budoucnosti je však součástí našeho jednání – proto verifikační teorie není prázdných schématem, ale souvisí s hledáním vhodných aktivit. (181) Reichenbach je přesvědčen, že funkcionální teorie pozná potvrzuje hypotézu o existenci vnější reality. I v tomto ohledu se liší od rigorózního logického pozitivizmu, jenž měl tendenci spíše fenomenalistickou: proto o své filozofii mluví Reichenbach jako o logickém empirismu. Jeho argument se opírá o pravidlo, které nazývá pravidlem extenze jazyka a které umožňuje rozšířit jazyk i na nepozorovatelné objekty. Vezmeme-li dva výroky „Existuje vnější svět“ a „Neexistuje vnější svět“, pak známe zkušenosti, které první výrok činí pravděpodobnějším než výrok druhý, což znamená, že první výrok má větší predikativní obsah a je induktivně dobře potvrzen hypotézou. (181)
Závěrečná poznámka k logickému pozitivizmu a k Vídeňskému kroužku:
VI. Polská analytická filozofie 1. Předpoklady a koncepce filozofie Lvovsko-varšavské školy Polská analytická filozofie, podle místa působení svých hlavních představitelů známá také pod označením „Lvovsko-varšavská škola“ (tj. zkráceně LVŠ). (185) Vytvořili originální podobu analytické filozofie, jež sice má blízko k některým myšlenkám Vídeňského kroužku, ale nesplývá s nimi a je tak originální variantou analytické filozofie. Někteří představitelé LVŠ (např. K. Ajdukiewicz aj. Lusasiewicz) se dokonce explicitně bránili tomu, aby jejich filozofie byla ztotožňována s novopozitivistickou filozofií (podle Ajdukiewiczových slov z r. 1935 v Polsku neexistují přívrženci Vídeňského kroužku, kteří by teze vídeňské skupiny učinili svými vlastními tezemi). (185) … ve Lvově působil od roku 1895 Kazimierz Twardowski (1866-1938); Twardowského první žáci – Jan Lukasiewicz, Kazimerz Ajdukiewicz, Tadeusz Kotarbinski, Stanislaw Lésniewski, Tadeusz Czezowski aj. – zvláště na počátku druhého desetiletí XX. století vytvořili ve Lvově základní koncepci celé školy a vychovali mladší žáky (mezi nimiž později vynikli I. Dambska a H. Mehlberk); po první světové válce J. Lukasiewicz přešel do Varšavy, kde se spolu s Lesniewským podílel na formování logické školy, jejímž nápadným znakem bylo spojení s matematikou (lze o ní hovořit jako o Varšavské logické škole); k významným představitelům Varšavské logické školy v 30. letech patřil Alfred Tarski a později i Andrzej Mostowski, Jerzy Slupecki či Adolf Lindenbaum. Rozdíl mezi lvovskou a varšavskou částí LVŠ je tak nejen personální a geografický, ale i tématický; ve Lvově byla věnována pozornost především otázkám filozofickým (epistemologickým a ontologickým), sémantickým a metodologickým, zatímco ve Varšavě byly studovány především problémy související s logikou, matematikou či vztahem mezi oběma disciplínami (vztahy mezi oběma skupinami byly však natolik těsné, že je oprávněné mluvit o jediné škole – LVŠ). Toto spojení filozofie, matematiky a sémantiky je nepochybně druhým důležitým faktorem, který umožnil badatelské úspěchy LVŠ. (185-186)
Druhá světová válka znamenala faktický rozpad LVŠ: již před druhou světovou válkou odešel do Spojených států A. Tarski, později řada představitelů LVŠ emigrovala (J. Lukasiewicz, H. Mehlberk aj.), v samotném Polsku byla filozofická činnost ochromena (ale jak ve Varšavě, tak i ve Lvově vznikl systém tajných studií, na kterém se členové skupiny, např. K. Ajdukiewicz, T. Kotarbinski, intenzivně podíleli), po válce byli někteří zbaveni práva přednášet (např. K. Ajdukiewicz mohl přednášet jen logiku). Teprve od konce 50. let se situace začíná měnit a mladší logikové a filozofové pokračují v práci svých předchůdců ve LVŠ. Paradoxním důsledkem je to, že válečná a poválečná emigrace filozofů LVŠ znamenala rozšíření vlivu LVŠ v mezinárodním měřítku a přispěla tak k mezinárodnímu ohlasu školy. (186) Filozofové LVŠ se shodovali ve zjištění, že dosavadní stav filozofie je neuspokojivý a že je třeba precizovat sám předmět filozofie. Tato nespokojenost se týkala především nedostatečného vymezení vztahu filozofie a vědy a slabých kognitivních výsledků filozofie ve srovnání s možnostmi vědy. Jejich záměrem proto bylo i ve filozofii uplatnit exaktní metody, které by dovolily řešit filozofické problémy spolehlivým a testovatelným způsobem; to pro ně znamenalo uznání logiky a empirie jako základního metodologického postoje. Tento vztah k filozofii nevyjadřovali ani tak v úvahách na téma „co je filozofie“ jako spíš samotným stylem řešení konkrétních filozofických problémů. Koncepci filozofie LVŠ můžeme vyabstrahovat z toho, jak její představitelé filozofii dělali. (186) Už iniciátor celé školy – K. Twardowski – se ve svých úvahách snaží vyhnout metafyzickému řešení filozofických problémů, jímž rozuměl takové řešení, které je pouhou myšlenkovou konstrukcí bez ohledu na empirická fakta. (186) Twardowski se však nedomnívá, že všechny filozofické problémy jsou rozhodnutelné pomocí uvedené analytické a kritické metody. Některé metafyzické problémy považuje na světonázorové a ty jsou nevědecké nebo v lepším případě předvědecké a nedají se transformovat na vědecké, i když mohou být jistým způsobem racionalizovány. (186) Twardowski jako žák Brentanův preferoval psychologii a jeho analýza byla proto psychologická (psychologii chápal dokonce jako součást filozofie a psychologismus jako opak metafyziky), zatímco v LVŠ touto metodou měla být a byla metoda logická a analýza byla tak logickou analýzou. (186-187) J. Lukasiewicz v r. 1906 ve své stati o pojmu příčina (analýza i konstrukcja pojecia pryczyny, 1906) a o rok později ve stati věnované vztahu logiky a psychologie (Logika a psychologia, 1907): psychologické zákony jsou na rozdíl od logických pravděpodobnostní, mají jiný obsah než logické a psychologie používá pojmů s jiným významem než logika (psychologie pojímá soud jako psychický akt, ale logika jako korelát těchto aktů). Pojmy jako abstraktní předměty proto musí být analyzovány logicky: podat logickou analýzu pojmů znamená zjistit všechny jejich vlastnosti a prozkoumat všechny vztahy, které mezi nimi existují, tj. jak vztahy konstitutivní (takové, z kterých jiné vlastnosti vyplývají), tak i konsekutivní (takové, které vyplývají z prvních). Výsledkem takové analýzy je pak konstrukce toho abstraktního předmětu, který analyzujeme. (187) Příznačné pro LVŠ je, že v úvahách o filozofii nevylučovali metafyziku jako kognitivní součást filozofie: Lukasiewicz ji chápal aristotelsky, Kotarbinski jako „světový názor“, jejž lze formulovat jako důsledek kritiky vědy, kterou považoval za primární úkol filozofie. I pro T. Czezowského je metafyzika legitimní součást filozofie: připouští, že má
svůj vlastní předmět, jímž jsou mimozkušenostní problémy, i své metodologické oprávnění, a to jak induktivní, tak i axiomatické (když např. v logické teorii nahradíme proměnné jmény s metafyzickým významem, např. „věc“). (187-188) K. Ajdukiewicz považoval za fundamentální filozofickou disciplínu teorii poznání: byl přesvědčen, že noetické i metafyzické problémy, např. problémy transcendentálního idealismu, jak jej analyzuje ve stati „Problém transcendentálního idealismu v sémantické formulaci“ (Probledat transcendetalnego idealizmu w sformulowaniu semantycznym, 1937) se dají přeložit do sémantického jazyka a na té úrovni pak mohou být řešeny racionálním způsobem. (188)
2. Jan Lukasiewicz (1878-1956) Jak již bylo připomenuto, Lukasiewicz po krátkém lvovském období přešel za 1. světové války do Varšavy a věnoval se pak především problémům logickým. Přestože se však zabýval filozofickými otázkami jen v počátku své badatelské dráhy a pak jen příležitostně, obohatil filozofii o několik inspirativních myšlenek, jež dokládají, jak důsledně spojoval logiku a filozofii. To se týká především nejvýznamnějšího Lukasiewiczova výkonu ve formální logice – konstrukce vícehodnotových a modálních logik a potom analýzy některých filozofických pojmů, především pojmu příčiny. Na rozdíl od Czezowského postuloval autonomii logiky nejen vůči psychologii, ale i vůči filozofii: podobně jako S. Lesniewski byl přesvědčen, že filozofie a logika jsou dvě různé disciplíny, i když nelze vyloučit, že obě disciplíny budou na sebe vzájemně působit – jde o to, že logické uvažování nelze podřídit filozofickým zájmům (188-189)
A. Problém determinismu a vícehodnotové logiky Lukasiewiczova argumentace proti determinismu je založena na analýze zdůvodnění determinismu. Teze determinismu může podle něho být zdůvodněna dvojím způsobem: na základě principu vyloučeného třetího a pomocí principu příčinnosti. (189) a)
V prvém případě, vyjdeme-li z nějaké konkrétní věty, jež je exemplifikací principu vyloučeného třetí, např. /1/ V okamžiku t je pravda, že Jan bude zítra v poledne doma, nebo v okamžiku t je pravda, že Jan nebude zítra v poledne doma, můžeme takovou větu transformovat na větu /2/ Jestliže v okamžiku t není pravda, že Jan nebude zítra v poledne doma, pak v okamžiku t je pravda, že Jan bude zítra doma. Analogicky triviálně získáme z intuitivně pravdivé věty /3/ Jestliže v okamžiku t je pravda, že Jan nebude zítra v poledne doma, pak Jan nebude zítra v poledne doma, větu
/4/ Jestliže Jan bude zítra v poledne doma, pak v okamžiku t není pravda, že Jan nebude zítra v poledne doma. Z vět /4/ a /2/ vyplývá /5/ Jestliže Jan bude zítra v poledne doma, pak v okamžiku t je pravda, že bude zítra v poledne doma. Tato věta /5/, získaná elementárními principy výrokové logiky, je podle Lukasiewicze zdůvodněním determinismu, neboť t je libovolný okamžik; pak ale v libovolném okamžiku, tedy i dřívějším, než je libovolný okamžik t, je pravda, že Jan bude zítra v poledne doma. A protože determinismem rozumí Lukasiewicz „názor, který říká, že jestliže A je v b v okamžiku t, pak v každém dalším okamžiku dřívějším než t je pravda, že A je b v okamžiku t“ (podle stati „O determinismu“, tj. O determinizme z r. 1922), je takovým způsobem skutečně determinismus zdůvodněn principem vyloučeného třetího. (189) b)
Ve druhém případě podle principu příčinnosti (který však není důsledkem definice pojmu příčiny) každý fakt G, nastávající v okamžiku t, má svou příčinu v určitém faktu F, nastávajícím v okamžiku s (S je dřívější než t), přičemž v každém okamžiku pozdějším než s a dřívějším než t nastávají fakty, které jsou současně účinkem F a příčinou G (na základě tranzitivity příčinného vztahu). V takovém případě lze z věty tvrdící fakt F odvodit větu tvrdící fakt G a teze determinismu je zdůvodněna. (190)
B. Filozofické otázky logiky Uvedená analýza pojmu determinismus, jež dokumentuje Lukasiewiczovu představu o logické analýze jako prostředku filozofické argumentace, je pravděpodobně jeho nejznámějším filozofickým výrokem: filozofický problém dal podnět pro vznik logické problematiky. (191) Na rozdíl od filozofů Vídeňského kroužku je Lukasiewicz přesvědčen, že formální logika (kterou často nazýval logistikou) filozofii ani metafyziku nevyvrací, ani nepotvrzuje. (191) Protože se v logice věnoval především konstrukci axiomatických systémů výrokové logiky (dvouhodnotové i vícehodnotové), byl velmi brzy doveden k otázkám, jaké vlastnosti tyto axiomatické systémy mají a jaká jsou kritéria výběru axiomů. (191) Přestože volba axiómů může být různá, neznamená to, že axiomatický systém je budován libovolně, tedy pouze na základě konvencí. Soubor axiómů musí splňovat přísné metodologické podmínky, a proto pro volbu axiómů nestačí kritérium bezprostřední evidence (evidentní teze jsou deduktivně slabé). (191)
Zatímco Carnap a ostatní členové Vídeňského kroužku považovali metafyziku za nesmyslnou, Lukasiewicz – opíraje se přitom o téměř stejné filozofické nároky jako Carnap (tj. empirii a matematickou logiku) – naopak legitimnost metafyzických problémů obhajuje, i když připouští, že existují metafyzické otázky, které takou metodou zodpovězeny být nemohou (k nim patří např. otázka o podstatě světa nebo věci o sobě, neboť takové otázky jsou nesrozumitelné); k metafyzickým problémům, které při respektování uvedených metodologických nároků řešit lze, počítá např. problémy konečnosti a nekonečnosti světa, problémy prostoru a času, otázky determinismu. Lukasiewicz…není přesvědčen o tom, že by filozofické otázky mohly být řešeny pouze na úrovni jazyka: na úrovni jazyka mohou být učiněna rozhodnutí pouze o analytických větách, ale jakmile jakýkoliv apriorní (analytický) systém aplikujeme na skutečnost, stane se hypotézou, kterou je třeba kontrolovat jako hypotézu fyzikální. (192) Podstatu analytické metody viděl Lukasiewicz především v metodickém, exaktním myšlení. (192)
3. Stanislaw Lesniewski (1886-1938) Podobně jako Lukasiewicz byl i S. Lesniewski především logikem a jeho příspěvek k filozofii je možnost hodnotit jen jako důsledek jeho úvah ke konstrukci logických systémů. Jeho hlavním záměrem bylo – v souladu se záměry Frega a Russella – vytvořit takový logický systém, který by byl základem matematiky ve stejném smyslu, jako jím měl být systém PM, ale který by nebyl vystaven některým výtkám, které je možno systému PM adresovat. Lesniewského logické názory hrály podstatnou roli ve Varšavské logické škole, ale jejich současné hodnocení není jednoznačné. (192) Při interpretaci vět z PM je Lesniewski doveden k závěru, že je třeba důsledně rozlišovat jazyk a metajazyk (což Russell a Whitehead nečiní): mám-li např. větu „p=>q“, mohu ji interpretovat jako „Jestliže p, pak q“ nebo „Jestliže p je pravdivé, pak q je pravdivé“; ale obě interpretace nejsou na stejné úrovni: první výraz je jazykový, druhý metajazykový a musí být zapsán „Jestliže ´p´ je pravdivé, pak ´q´ je pravdivé“. Nerozlišování obou jazykových úrovní vede k nedorozumění. Toto zjištění vedlo dále Lesniewského k důslednému užívání symbolického jazyka a k respektování všech nároků formalizace. Lesniewski požadoval jednoznačnou kodifikaci jazyka formálního systému a v tomto smyslu byl „radikálním formalistou“ (jak o něm mluví J. Wolenski). Úvahy na Russellovým řešením antinomie množin všech množin, které nejsou prvky sebe samých, vedlo Lesniewského k objevu sémantických kategorií, které měly Russellovu antinomii řešit jednodušším způsobem, než to činila teorie typů. (193) Základní ideou sémantických kategorií je myšlenka, že každý jazykový výraz patří jen do jedné sémantické kategorie a je možné jej vyjádřit jako konečnou posloupnost nápisů (napisów: Lesniewski chápe nápis jako konkrétní, fyzikální posloupnost napsaných znaků). Součástí této teorie je tedy důsledný nominalismus, charakteristický pak pro většinu protagonistů LVŠ; výraz proto existuje potud, pokud byl zkonstruován z již existujících nápisů nebo je novým nápisem, zkonstruovaným podle pravidel konstrukce psaní nápisů; není žádných potencionálních nápisů. Tento „konstruktivní nominalismus“ (toto označení používá
J. Wolenski) měl značný vliv na LVŠ, ale lze proti němu vznést jisté námitky: Lukasiewicz namítl, že množina nápisů může být jen množinou konečnou (neboť člověk může vytvořit jen konečný počet nápisů), ale logické i matematické systémy obsahují nekonečné množství tezí: to ho vedlo k závěru, že předměty logického zkoumání jsou mimo obsah fyzikálních nápisů, a k přijetí novoplatónské interpretace logiky (inspirované až nábožensky). Tarski pro Lesniewského nominalismu namítl, že důsledky nějaké množiny vět nelze omezit jen na napsané důsledky a že tedy tyto důsledky existují nějak „potencionálně“. (193) Logika u Lesniewského má tři části: protetiku (odpovídající výrokovému kalkulu), ontologii a mereologii. Filozofickou motivaci (sahající až k Aristotelově metafyzice a do středověké logiky) má zřejmě druhá část Lesniewského logického systému, ontologie. S tradiční ontologií nemá ovšem tento obor nic společného (kromě názvu): vzniká formálním způsobem přidáním větotvorného funktoru, jenž ze dvou jmen tvoří větu. Lesniewského ontologii neodpovídá v současné logice žádný ekvivalentní obor (i když je jeho funkce analogická postavením kalkulu kvantifikátorů). U Lesniewského jde o kalkul jmen s primárním funktorem „jest“ tj. latinsky est (symbolizovaným zankem „℮“); příkladem může být věta Socrates est homo: est v pojetí nějakého prvku v množině, neboť nemá žádné časoprostorové konotace. Jako nominalista Lesniewski neuznával existenci abstraktních předmětů (proto také nerozlišoval jména jednotlivých předmětů a jména množin), a proto uvedená věta je interpretována jako „Sokrates a člověk se vztahují na určitý předmět“. V takové formální ontologii lze pak formálně (tj. bez metafyzických závazků) definovat existenci (A existuje = pro nějaké x, x je A) i předmět (A je předmět = pro nějaké x, A je x). (194) Russellově antinomii chtěl Lesniewski uniknout konstrukcí třetí části svého logického systému, kterou nazýval mereologií. Mereologii lze charakterizovat jako teorii množin chápanou v kolektivním slova smyslu (mereologicky): množina je jistým fyzickým agregátem. Primárním termínem mereologie je termín „být částí“ (relace „být prvkem“, která v klasické výrokové logice není tranzitivní, v mereologické interpretaci tranzitivní je). Protože při mereologickém chápání množiny nemohou existovat množiny, které jsou prvky sebe samých. Russellova antinomie nemůže vzniknout. Při hodnocení Lesniewského systému je mereologie nejvíce kritizovanou složkou jeho logiky. (194)
4. Tadeusz Kotarbinski (1886-1981) Jak již bylo připomenuto, Kotarbinski – podobně jako celá LVŠ – chápal filozofii jako sémantickou a argumentační analýzu vědeckých výpovědí, tedy jako kritiku vědy. Její součástí má být formální logika a epistemologie. (194) …jeho nejdůležitější díla „Základy teorie poznání, formální logiky a metodologie věd“ (Elementy teorii poznania, logiki formalnej i metodologii nauk, 1929). Tu část své filozofie, která spojuje sémantickou a ontologickou koncepci, nazývá reismus. (194)
A. Koncepce reismu Kotarbinského úvahy začínají zjištěním, že je třeba rozlišovat to, co jazykový obrat vyjadřuje (tj. prožitek osoby, která tento obrat vytváří) a co značí (znamená). (195)
Máme-li na mysli nikoliv výpovědi, ale jména (nazwy), pak mluvíme o označení: být jménem předmětu je totéž jako předmět označit. Pro další úvahy Kotarbinského je pak důležité uvědomit si rozdíl mezi skutečným a zdánlivým jménem: skutečná jména jsou ta, která označují předměty, zdánlivá jména tak, která se vyskytují ve větách se zkratkovitě zástupnou úlohou: Kotarbinského myšlenku můžeme exemplifikovat jeho vlastním příkladem: (195) Máme-li dvě věty (A) „´Starší´ je tranzitivní vztah“ a (B) „Uran je planeta“, zdá se ,že obě mají stejnou strukturu, což by mělo naznačovat, že jména v obou větách jsou stejného druhu (výraz „´starší´“ je ve větě (A) jménem). Kotarbinski však upozorňuje, že v obou větách má kopule „je“ jiný význam, neboť ve větě (B) je Uran označen jako planeta a jméno „planeta“ je tedy skutečné, zatímco ve větě (A) výraz „tranzitivní vztah“ není skutečným jménem, ale jménem zdánlivým, zastupujícím komplikované vyjádření…např. „Jestliže M je starší než N a N je starší než O, pak M je starší než O“. (195) Tématem Kotarbinského analýzy jsou tedy obecniny a jeho záměr je proto možné (podle Wolenského) charakterizovat jako protest proti existenci jakýchkoli obecných předmětů (jako jsou matematické předměty, psychické obsahy, relace, intencionální předměty apod.). Kotarbinski zdůvodňuje nominalismus tím, že pojetí obecnin jako designátů nějakých jmen vede ke sporu. (195) Je oprávněné existenci obecnin odmítnout a věty s obecninami, tj. se zdánlivými jmény, interpretovat jako věty s univerzálním kvantifikátorem, tj. věty, které vypovídají něco o nějakých věcech. Na základě takové úvahy lze pak formulovat teze reismu: /R 1/ Každý předmět je věcí. /R 2/ Žádný předmět není stavem, vztahem nebo vlastností. Vedle tohoto sémantického zdůvodnění reismu (motivovaného analýzou jazykových výrazů) se lze u Kotarbinského setkat i s empirickým zdůvodněním: každodenní zkušenost nás přesvědčuje o tom, že máme co dělat jen s jednotlivými věcmi a všechny jiné předměty je nutno považovat za důsledek deformace empirického světa metafyzickými idejemi, tj. za jazykové hypostaze. V tomto smyslu pak Kotarbinski navrhoval program zvl. humanitních disciplín bez takových hypostází, např. ve stati „Humanistické vědy bez hypostází“ (Humanistyka bez hipostaz, 1952). (196)
B. Epistemologické a sémiotické předpoklady a důsledky reismu Princip reismu lze podle něj formulovat sémanticky: všechny formulace a také všechna vysvětlení slov nemají konec konců zahrnovat jiná jména a adjektiva než konkrétní jména a adjektiva (stať „O reistickém čili konkrétistickém postoji“, O postawie reistycznej czyli konkretystycznej, 1949); to předpokládá, že víme, jaká každá výpověd výpověď může být transformována na formu, která obsahuje jen taková konkrétní jména a adjektiva. Takovými konkrétními termíny jsou pak singulární jména osob a věcí, obecná jména osob a věcí a konkrétní prázdné termíny (tj. takové, které jsou definičně redukovatelné a kombinace singulárních nebo obecných termínů, např. „chiméra“ má denotující prvky „lví hlava“, „kozí tělo“, „hadí ocas“). Předmětem kritiky Kotarbinského jsou – jak již uvedeno – prázdná jména,
která nazývá onomatoidy. Princip reismu je pak možno formulovat jako postulát eliminace onomatoidů. (196) Problémem pro Kotarbinského je známa dvojí stránka slov (výrazů): jejich denotace a konotace. Zatímco vymezení denotace jako souhrnu objektů, které jsou tímto slovem označeny, nečiní problémy, problémem je vymezení konotace, neboť vymezit ji tradičně jako množinu vlastností, které jsou připisovány předmětů, na něž tento výraz odkazuje, znamená vysvětlit je odkazem na onomatoid „vlastnost“ a to je podle reismu nepřípustné. Kotarbniského řešení spočívá v tom, že výraz s onomatoidem je nahrazen výrazy s konkrétními adjektivy. Znamená to, že Kotarbinski v souladu s reismem nehledá definici významu jako odpověď na otázku „Co je význam?“ (neboť toto slovo je onomatoid), ale hledá odpověď na otázku „Co znamená X?“, kde „X“ je nějaký jazykový výraz. A protože odpověď na takovou otázku má formu „A je N“, dochází Kotarbinski k závěru, že chceme-li poznat význam výrazu, musíme se odvolat na nějakou větu; neboť slovní výraz uvědomění si významu je vždy větou. (196) Ajdukiewicz… oceňoval sice Kotarbinského program týkající se problémů užívání jazyka, ale zásadně nesouhlasil s redukcí věcných výrazů na výrazy téže sémantické kategorie; důsledkem pak je to, že Kotarbinski nedokáže definovat univerzále, jak ukazuje Ajdukiewicz ve své stati „Problém univerzálií“ (W sprawie uniwersaliów, 1934); kromě toho upozornil na potíž s formulací reistické teze /R2/, neboť obsahuje zdánlivá jména a je proto zkratově zástupným vyjádřením. Z mimopolských filozofů Kotarbinského oceňoval R. Carnap, což je pochopitelné: Kotarbinského reismus je vlemi blízký filozofii raného Carnapa. (196-197)
5. Kazimierz Ajdukiewicz (1890-1963) Od Kotarbinského se Ajdukiewiczova filozofie liší především v tom, že sémantické analýzy nepojímá jako prostředek pro ontologické závěry, ale pro pochopení procesu poznání. Pohyboval se tak v problematice, kterou můžeme označit jako sémantickou epistemologii: ze sémantických analýz vyvozoval epistemologické závěry, a z nich pak teprve některé závěry ontologické. V souvislosti s tím si také kladl otázky o oprávněnosti aplikaci logiky na problémy, formulované v běžném jazyce, tedy otázky, které v tehdejší fázi analytické filozofie buď zůstávaly mimo pozornost nebo byly zodpovídány s důvěrou v moc nebo samozřejmost logiky. (197) Sám sebe zařazuje do scientistického filozofického proudu soudobé filozofie… který charakterizuje jako takovou filozofii, která usiluje postuláty exaktní metody přenést i do filozofie. (197) Logickému pozitivismu však vytýká některé nedůslednosti či opomenutí; za hlavní považuje to, že ztotožnění apriorních a analytických vět vyžaduje důkaz, že každá apriorní věta je analytická, a tento důkaz logickými pozitivisty podán nebyl;také odmítnutí syntetických vět a priori v logickém pozitivismu považuje Ajdukiewicz za unáhlené, neboť z toho, že nebyl objeven nepopiratelný příklad syntetické věty a priori, neplyne, že takové věty neexistují. (197)
A. Filozofie jazyka a) Pravidlová (tj. dyrektywalna) koncepce významu Zvláště na počátku 30. let se Ajdukiewicz systematicky věnoval problému vztahu jazyka a jazykového významu: výsledkem byly dvě důležité studie „O významu slovních výrazu“ (O znaczeniu wyrazen, 1931) a hlavně „Jazyk a význam“ (Sprache und Sinn, 1934). V nich formuloval svou teorii významu, kterou označoval jako pravdivou koncepci významu, neboť byla založena na myšlence, že význam jazykových výrazů je vymezen pravidly pro užití těchto výrazů. (198) Jazyk je podle Ajdukiewicze charakterizován souborem slov, syntaktickými pravidly a způsobem, jakým jsou významy přiřazeny slovům a výrazům jazyka. Toto udělení smyslu jazykovým výrazům nemůže být ztotožněno s fixováním vztahů mezi jazykovými výrazy a předměty, jak tvrdí asociativní teorie (neboť ne všechny výrazy označují předměty a tentýž předmět může být označen více výrazy). (198) Podle Ajdukiewicze mluvit nějakým jazykem znamená samozřejmě jednak používat obratů, které patří do tohoto jazyka, přičemž o těchto obratech víme, že jsou obraty tohoto jazyka, a jednak mít dispozice reagovat na obraty tohoto jazyka. Východisko pro zodpovězení dané otázky je proto třeba hledat v užívání jazyka; základní intuicí pro určení významu je ekvivalentní vztah dvou výrazů, resp. použití dvou výrazů. Používání těchže výrazů s týmž významem znamená, že s výrazem spojujeme jisté myšlenky, které patří do toho druhu, který je vymezen významem tohoto výrazu: jestliže někdo přiznává, že má prožitky příslušného druhu, ale odmítá příslušnou větu, pak z toho můžeme vyvodit, že s tou větou spojuje jiný význam než my. (198) /A1/ Jen ten spojuje s větou nějakého jazyka význam, který je jí v jazyce přiřazen, kdo je připraven uznat tu větu, jestliže prožívá ten druh myšlenky; resp. formulováno negativně: není možné ve stejném okamžiku prožívat nějakou myšlenku a současně odmítat dobře pochopenou větu o této myšlence. /A2/ Není možné současně prožívat pozitivní přesvědčení o větách „Jestliže A, pak B“ a „A“ a negativní přesvědčení o větě „B“. (199) Tyto teze jsou analytické, protože nevypovídají něco o nějakém empirickém faktu (např. o konkrétním prožitku), ale udávají podmínky pro smysluplné užívání vět: mezi významy přiřazeným větám (a obecně výrazům) nějakého jazyka a způsobem užití těchto vět (výrazů) existuje spojení, které může být vyjádřeno pravidly, jež Ajdukiewicz nazývá významovými pravidly (dyrektywy znaczeniowe). Tato pravidla mají tvar /A3/ Jen ten spojuje se slovy a výrazy jazyka J význam stanovený jim tímto jazykem, kdo v situacích typu L je připraven uznat větu typu Z. (199) Významová pravidla jsou různého druhu (Ajdukiewicz rozlišuje tři typy: deduktivní, axiomatická a empirická, tj. taková, jež spojují uznání výrazů s nějakým prožitkem); Ajdukiewicz si je vědom toho, že tato pravidla nemohou být pro všechny jazyky formulována
přesně a nepochybně (to se týká především empirických pravidel v přirozených jazycích, a naopak pro logiku mohou být stanovena exaktním způsobem). (199) Úvahy o problému změny rozsahu významových pravidel vedou Ajdukiewicze k rozlišení dvou typů vlastností jazyků: 1. jazyků otevřených (v nichž je možno zvětšit zásobu výrazů, aniž se změní významy výrazů v jazyce existujících již předtím) a jazyků uzavřených (tj. těch, které nejsou otevřené; uzavřené jazyky jsou tedy – obrazně řečeno – sémanticky plné); 2. jazyků nespojitých (v nichž existují třídy výrazů, jejichž všechny prvky mají významový vztah jen k ostatním prvkům své třídy, ale nikoliv k jiným výrazům) a spojitých. (Důsledkem takové diferenciace jazyků je, že uzavřený jazyk se přidáním nových výrazů stane nespojitým.) (199) b) Syntaktická spojitost Problém významu se zkomplikuje, vezmeme-li v úvahu, že jazykové výrazy mohou být (a většinu jsou) složené; význam či smysluplnost takového výrazu pak závisí i na jiných faktorech než v případě výrazu jednoduchého. Tento problém Ajdukiewicz označuje jako problém syntaktické spojitosti a charakterizuje jej jako stanovení podmínek, jejichž splnění je potřebné k tomu, aby slovní útvar složený ze smysluplných jednoduchých výrazů mohl být určen jako smysluplný výraz mající jednotný význam. Pro pochopení Ajdukiewiczovy myšlenky je třeba mít na paměti, že jednoduché výrazy jsou spojeny s významy (na základě významových pravidel, jak o tom bylo pojednáno v předcházející části) a že syntaktická spojitost se týká výrazů, tedy slovních útvarů, nikoliv významů. (200) …sémantické kategorie se týkají individuálních výrazů a každý výraz patří jen do jedné sémantické kategorie; není ale vyloučeno (zvláště v přirozených jazycích), že jeden výraz může patřit do dvou a více kategorií, jako je tomu např. u spojky „a“, která může stát mezi jmény a pak je funktorem kmenotvorným a patří do jiné sémantické kategorie než „a“ mezi větami, kdy je funktorem větotvorným s jiným kategoriálním určením. Lesniewski rozlišoval tři druhy kategorií – věty, jména a funktory. Na tuto myšlenku navázal Ajdukiewicz. (201) Termín „významová kategorie“ definoval pomocí vztahu ekvivalence: /A8/ Výraz A ve významu a výraz B ve významu y patří do téže významové kategorie tehdy a jen tehdy, jestliže existuje taková věta (větná funkce) SA, v níž A je ve významu x a která po substituci výrazu A výrazem B ve významu y (jsou-li zachovány významy ostatních slov) je transformována do věty (větné funkce) SB. (201) Základní kategorie jména a věty označuje Ajdukiewicz symboly „n“ a „s“, kategorie funktorové indexem, který má tvar zlomku, v němž čitatel je tvořen symbolem významové kategorie, do níž patří výsledný, složený výraz, a jmenovatel symboly významové kategorie argumentů funktoru. (201) Výhodou tohoto postupu je to, že tatáž metoda může být aplikována jak na formální, tak i na přirozené jazyky. Po druhé světové válce Ajdukiewiczova koncepce sémantických kategorií byla některými autory (např. Y. Bar-Hillelem) využita při práci na teorii strojových překladů a při formálním modelování jazyků a ukázala se tak daleko užitečnější, než mnoho
být předpokládáno v době, kdy vznikala, a než – jak naznačuje Y. Bar-Hillel – mohl tušit sám Ajdukiewicz. (201)
B. Problémy empirismu a) Argumenty pro radikální konvencionalismus Radikální konvencionismus můžeme chápat jako epistemologické důsledek Ajdukiewiczova pojetí jazyka. (202) Ajdukiewicz vychází z rozdílu mezi dvěma typy vět, který akceptuje jak tradiční konvencionalismus, tak i empirismus: vět observačních a interpretačních; definuje je však pomocí svých termínů: /A9/ Určitá věta je observační v jazyce J tehdy a jen tehdy, jestliže empirická významová pravidla jazyka J při určitých empirických datech stačí pro rozhodnutí o této větě. /A10/ Určitá věta je interpretační v jazyce J tehdy a jen tehdy, jestliže při žádných zkušenostních datech všechna významová pravidla nestačí pro rozhodnutí o této větě; ale připojení nových významových pravidel k jazyku J umožňuje najít zkušenostní data, na jejichž základě rozšířená významová pravidla bezprostředně nebo zprostředkovaně vedou k rozhodnutí o této větě. Těmito významovými pravidly jsou konvence, přiřazující definice apod. (202) …zkušenostní data E nás nutí absolutně uznat soud U, tj. v každé konceptuální aparatuře existuje taková situace, že v přítomnosti zkušenostních dat E lze odpovědět jen pozitivním tvrzením soudu U. Mám-li např. soud „Evropa je kontinent“, pak na otázku „Je Evropa kontinent?“ mohu odpovědět jen „ANO/NE“, přičemž mně známá empirická data mne nutí odpovědět „Ano“. Jiným slovy řečeno: tradiční konvencionalismus rezervuje termín „konvencionalismus“ jen pro interpretační věty, ale nikoliv pro observační. Toto hledisko zachovává tradiční empirismus až do XX. století a umožňuje činit z observačních vět („empirické báze“) konečné kritérium našeho poznání. (202) Radikální konvencionalismus je pak charakterizován „zobecněním a radikalizováním“ (jak to vyjadřuje sám Ajdukiewicz) teze tradičního konvencionalismu (např. H. Poincaré) a spočívá v uznání teze (uvedené v citované studii): /A11/ Žádné soudy (tento termín musíme chápat v Ajdukiewiczově logickém slova smyslu), které přijímáme a které tvoří náš obraz světa, nejsou jednoznačně určeny zkušenostními daty, ale závisejí na výběru konceptuální aparatury, pomocí které modelujeme zkušenostní data. (203) Chápeme-li dvě konceptuální aparatury jako třídy všech významů dvou spojitých a uzavřených a tedy nepřeložitelných jazyků, pak tyto dvě konceptuální aparatury nemají žádné společné prvky. Ajdukiewicz uvádí jako příklad pojmovou aparaturu klasické fyziky a relativistické fyziky, jež podle uvedených definicí jsou různými konceptuálními aparaturami. Znamená to, že zkušenostní data nám nemohou absolutním způsobem vnucovat žádný artikulovaný soud, ale nutí nás k přijetí určitých soudů, až stojíme-li na stanovisku dané
konceptuální aparatury; změníme-li konceptuální aparaturu, může se změnit i uznání/neuznání těchto soudů. Ajdukiewicz však nepřijímá závěr, že přechod z jednoho jazyka do druhého znamená, že věta v jednom jazyce je pravdivá a v druhém nepravdivá: jeho stanovisko totiž znamená, že ve změněném jazyce nenajdeme věty s týmž významem jako věty v jazyce původním, takže nelze tvrdit, že táž věta změnila pravdivostní hodnotu. (203) b) Kritika radikálního konvencionalismu a otázky krajního empirismu Otázka, kterou si Ajdukiewicz v souvislosti s empirismem kladl po druhé světové válce, se týkala nutnosti apriorního charakteru logiky a v důsledku toho přítomnosti apriorních prvků v empirických vědách; tyto apriorní prvky (termín „apriorní“ – jak bude ukázáno za chvíli – Ajdukiewicz nepoužívá v Kantově smyslu, ale ve smyslu „neempirický“) jsou důsledkem toho, že každá věta používá nějaký jazyk, takže logické zákony nemohou být rozhodnuty na základě zkušenosti, ale jsou rozhodnuty na základě významových pravidel (později preferoval Ajdukiewicz termín „pravidla smyslu“) (204) Problém empirismu může být formulován ve dvojí variantě – epistemologické a metodologické: 1.
Epistemologická varianta je dán otázkami: Existuje poznání opřené o zkušenost? Existuje jen poznání opřené o zkušenost? Jakou podobu má poznání, které se opírá o zkušenost? Odpovědi mohou být výsledkem psychologické analýzy: empirická psychologie najde soudy, které se neopírají o zkušenost (tj. quaestio facti); nebo mohou být výsledkem epistemologické analýzy: uznání/neuznání nezkušenostních soudů je součástí toho, jak vysvětlujeme odůvodněné poznání (quaestio iuris).
2.
Metodologická varianta problému empirismu spočívá ve zjištění, zda ve vědách je fakticky aplikována apriorní a empirická procedura (tj. otázka faktická), resp. zda věda může být vybudována tak, že neobsahuje žádná apriorní tvrzení (tuto verzi považuje Ajdukiewicz za vlastní metodologickou variantu empirismu). (205)
Pojem apriority – jak již bylo naznačeno – vymezuje Ajdukiewicz ve studii „Problém empirismu a koncepce významu“ (Zagadnienie empirizmu a koncepcja znaczenia, 1964) jako aprioritu bezprostřední nebo logickou; bezprostředně apriorní soud je takový soud, jehož odmítnutí je fakticky nemožné, neboť člověk je tak uzpůsoben, že nemůže myslit jinak; logicky apriorní soud je ten, jehož odmítnutí je spojeno s logickým sporem, a protože soud chápe Ajdukiewicz jako význam věty v nějakém jazyce, odmítnout apriorní soud chápe Ajdukiewicz jako slušnou větu toho jazyka. Krajní empirismus pak může být vymezen tezí, že věd neobsahuje žádná apriorní tvrzení (v metodologickém smyslu) a že ve vědě jsou oprávněné jen empirické věty, poskytující odůvodněné poznání (v epistemologickém smyslu). (Umírněný empirismus uznává ve vědě i přítomnost takových vět, které čerpají své oprávnění i z významů výrazů, z nichž se tyto věty skládají; není obtížné si všimnout, že pomocí této Ajdukiewiczovy terminologie lze vývoj Vídeňského kroužku, zvl. R. Carnapa, charakterizovat jako vývoj od krajního k umírněnému empirismu). Jde tedy o to, do jaké míry a zda lze logiku zdůvodnit empiricky. (205)
Ajdukiewicz si je samozřejmě vědom toho, že proti krajnímu empirismu existuje zásadní námitka: každá věta musí být vyjádřena v nějakém jazyce, a uznáme-li plavidlovou koncepci jazyka, jsme vedeni k závěru, že existují i analytické věty, jejichž přítomnost odporuje tezi krajního empirismu; analytické věty pak bývají charakterizovány jako tautologie, které nevypovídají nic o skutečnosti. (205) Uvažujeme-li o krajním empirismu, můžeme tak činit jen tehdy, jestliže jsme schopni konstruovat jazyk bez příslušných pravidel, která konstituují analytické věty, tj. bez axiomatických, popř. i deduktivních pravidel. Ajdukiewiczovy závěrečné úvahy takový jazyk nevylučují, přiznává však, že dosud známé jazyky – ať už umělé nebo přirozené – takovými nejsou. (206) Budeme-li předpokládat (a to jistě – jak soudí Ajdukiewicz – můžeme) jazyk bez axiomatických pravidel, pak v takovém jazyce bude oprávněná teze krajního empirismu: v takovém jazyce by nebylo možné přijmout žádnou neempirickou větu a i zákony logiky by v takovém jazyce měly charakter empirických vět. Vzniká v takovém případě otázka, jakým způsobem by v takovém jazyce mohla být logická tvrzení opřena o zkušenost. (206) Ajdukiewicz navrhuje chápat logická tvrzení jako hypotézy, prověřované nikoliv izolovaně, ale společně s určitými přírodovědnými hypotézami (Ajdukiewicz předpokládá, že v jazyce by byla závazná minimální deduktivní pravidla, např. pravidlo odloučení, modus tollens, DeMorganovy zákony a pravidlo substituce), a to tak, že důsledky, vyvozené z konjunkce těchto přírodovědných i logických hypotéz by byly empiricky potvrzovány. Kdyby se důsledky neshodovaly se zkušeností, bylo by možné – soudí Ajdukiewicz ve zmíněné stati – „Logika a zkušenost“ – podmítnout přírodovědné hypotézy nebo logické axiómy. Takový závěr je jistě překvapující, ale Ajdukiewicz je přesvědčen, že takové „elastické chápání logických tvrzení“ je výhodné zvl. v přírodovědě (má na mysli domněnku některých fyziků i logiků, že tvrzení kvantové fyziky vyžadují novou logiku). Taková koncepce jazyka bez analytických vět a s pojetím logických vět jako normálních hypotéz otevírá podle něj nové možnosti. (206) c) Epistemologické problémy v sémantické formulaci Tarského sémantická koncepce pravdy Ajdukiewicze vedla k již zmíněnému závěru, že jeho původní syntaktickopragmatický postup v teorii jazyka byl příliš úzký, neboť neumožňoval přejít od výpovědí o výrazech k výpovědím o věcech. To je však možné jen v sémantice, neboť jen ta operuje v metajazyku, jehož součástí je předmětový jazyk, a dovoluje proto adekvátní definici pravdy. Tento Ajdukiewiczův závěr můžeme formulovat v tezi, kterou můžeme číst v jeho studii „Epistemologie a sémiotika“ (Epistemologia i semiotyka, 1948): /A12/ Podmínkou toho, abychom mohli formulovat výpovědi o věcech, na něž se vztahují naše myšlenky, je, že od počátku budeme mluvit jazykem, v němž se vyskytují nejen výrazy týkající se těchto myšlenek, ale i výrazy, jež se týkají věcí, na něž se tyto myšlenky vztahují. (207) Lesniewského ontologická teorie umožnila Ajdukiewiczovi ujasnit si problémy související s pojmem „existence“, především rozlišit dvojí existenci: reálnou a intencionální. Přejímá Lesniewského definici existence v podobě
/Le/ ex a ….. (znaky ve Wordu nenalezené), tj. „existuje tehdy a jen tehdy, jestliže něco je a“, a Lesniewského definici předmětu v podobě /Lp/ ob a (znaky ve Wordu nenalezené), tj. „a je předmětem tehdy a jen tehdy, jestliže a je něčím“. V Lesniewského ontologii je pak dokazatelná teze /Lt/ ob a => ex a. Ajdukiewiczova koncepce by se dala vyjádřit tak, že pokud k jazyku syntaxe nepřidáme empirické podmínky platnosti, umožňující uznávat/odmítat existenční teze předmětového jazyka, tj. určitou sémantiku, pak nemáme možnost hovořit o reálném světě. (208) Transcendentální idealismus interpretuje jako systém, který tvrdí, že celý reálný svět (fyzický i psychický) je korelátem vědomí vůbec, tj. korelátem transcendentálního subjektu. Konstatuje, že pojem „transcendentální subjekt“ postupně ztratil svůj personifikující a mytologický obsah, přestal být nadindividuálním jástvím a rozpadl se – v novokantovském pojetí Cohenově a Rickertově – na systém pojmů a soudů; skutečný svět se stal korelátem soudů v logickém smyslu (tj. ideálních významů určitých vět), které splňují určité transcendentální normy s absolutní hodnotou, garantující jejich pravdivost. Problém takové koncepce vidí Ajdukiewicz především v nejasném a vágním pojmu těchto transcendentálních norem. Z jeho hlediska totiž jde o koherentní pojetí pravdy, formulované v jazyku syntaxe bez předmětového jazyka. Východiskem transcendentálního idealismu je tak jazyk syntaxe, z něhož se však vyvozují věty předmětového jazyka – takový jazyk však není předmětový, ale kvazi-předmětový; důsledkem pak je, že v takovém pojetí svět poznávaný v pravdivých myšlenkách se neliší od světa fikcí proto, že je skutečný, ale proto, že uspokojuje kritérium pravdy. Proto Ajdukiewicz navrhuje takovou interpretaci transcendentálních norem, která by je v dostatečné míře precizovala a současně vyloučila možnost takových kvazipředmětových vět; podle něho takovou interpretací může být jen identifikace transcendentálních norem s axiomatickými a deduktivními pravidly. Tato interpretace se opírá o zjištění, že jazyk chápaný jako soubor výrazů s ustálenými významy je deduktivním systémem, takže metalogické úvahy mají zvl. pro sémantickou epistemologii velký význam; platí-li to, pak je oprávněné uvažovat o překladu transcendentálního idealismu do sémantického jazyka a řešit jeho problémy pomocí metalogiky, a to dokonce v intencích, které jsou dány intuicemi tohoto idealismu, aniž se přitom dostaneme do pastí, spojených s nerespektováním jazykových pravidel. (208-209)
6. Alfred Tarski (1902-1983) Tarski patřil k varšavské větvi LVŠ a to znamená, že jeho orientace byla především matematická a logická, nikoliv filozofická. (209) Jeho vědecký zájem se soustředil na dva zásadní problémové okruhy, z nichž druhý je v jistém slova smyslu důsledkem prvního: na problémy metamatematiky a na problémy obecné logické sémantiky, zvl. ty, které jsou spojeny s definicí pravdy. (209)
Metamatematiku (nebo také rozšířenějším pojmenováním „metalogiku a metamatematiku“) chápal Tarski jako „vědu o logice a matematice“, tj. jako deduktivních disciplín, jejichž tématem je studium vlastností formalizovaných deduktivních systémů. (209) Tarski chápe metalogiku šíře než Hilbert, neomezuje se jen na problémy bezespornosti deduktivních systémů a zahrnuje do ní nejen otázky syntaxe takových systémů, ale i sémantiky. Zvláště tento poslední rys se ukázal jako nejvýznamnější. (210) Výsledky svého metamatematického zkoumání formulovat Tarski ve dvou významných statích z r. 1930: „Fundamentální pojmy metodologie deduktivních věd“ (Fundamentals Begriffe der Metodologie der deduktiven Wissenschaften) a „O některých základních pojmech metamatematiky“ (Über einige Fundamentals Begriffe der Metamatematik). (210) Přestože se Tarski brání jakékoliv vazbě na filozofické úvahy, je nepochybně filozofickou zvláštností, že věta je Tarskim (v souladu s Lesniewského tradicí) chápána jako čistě lingvistický pojem, tj. jako „určitá řada zvuků nebo napsaných znaků“ (jak to vyjádřil ve své stati „Pravda a důkaz“, Truth and Proof, polský překlad Prawda i dovód 1969). (210) Vlastním výsledkem Tarského metamatematiky…tvoří jeden z vrcholů logiky XX. století, je definice řady metalogických a metamatematických pojmů. Patří k nim především pojmy logického důsledku a logického vyplývání, pojem deduktivního systému, definice důležitých vlastností axiomatických systémů, jako jsou bezespornost, úplnost, nezávislost, axiomatizovatelnost aj. Významné je nepochybně i to, že Tarského práce inspirovaly další logiky v Polsku i v zahraničí k analogickým bádáním. Dá se říci, že Tarského zásluhou tak vznikl jeden významný speciální logický obor – logická sémantika. (210) Jako součást (či důsledek) metamatematických úvah rozvinul Tarski i logickou problematiku pravdy, jež nakonec přerostla v problematiku obecné logické sémantiky. (210)
Tarského sémantická koncepce pravdy …připomíná, že dosavadní pokusy precizovat význam termínu „pravdivý výrok“ zůstaly neúspěšné a některá zkoumání, v nichž byl tento obrat použit, dokonce vedly k paradoxům a antinomiím. Jeho záměrem proto bylo navrhnout takovou koncepci, která by respektovala exaktní nároky logiky a matematiky, a to především v tom smyslu, že by vyloučila antinomie a paradoxy; chtěl tedy vytvořit formálně korektní koncepci pravdy. Pro Tarského to především znamenalo určit a korektně definovat všechny termíny, které jsou nutné pro požadovanou definici pravdy. Pro takovou konstrukci pojmu nelze použít žádný pojem, který není redukovatelný na jiné pojmy. (211) Důležitou motivací Tarského programu bylo přesvědčení, že je nutno respektovat „klasické pojetí pravdy“ (jak to sám nazývá), tj. takový pojem pravdy, který je vyjádřen korespondenční (adekvační) teorií. Tato teorie vyjadřuje intuitivní pojetí pravdy a žádná adekvátní teorie nemůže toto intuitivní pojetí pominout. Tarski o této podmínce definice pravdy hovoří jako o kritériu materiální adekvátnosti. Jde nyní o to, jak toto kritérium vyjádřit. Z dějin filozofie má k dispozici celou řadu formulací tohoto kritéria, nejbližší je mu však kritérium Aristotelovo, i když ani to nepovažuje za dostatečně přesné a jasné (v moderní
interpretaci je můžeme vyjádřit tvrzením „Věta je pravdivá, jestliže designuje existující stav věcí“; v původní verzi Aristotelově: „Říci o něčem, co je, že není, nebo o něčem, co není, že je, je nepravdivé, zatímco říci o něčem, co je, že je, a o něčem, co není, že není, je pravdivé“). Z důvodů, které jsou nepochybně motivovány smyslem tohoto kritéria, se Tarski rozhoduje pro formulaci, kterou můžeme považovat za výchozí verzi jeho koncepce a za východisko pro další diskuzi: (211) /T/ X je pravdivé tjtj. p, kde „tjtj.“ je zkratka za výraz „tehdy a jen tehdy, jestliže“, „X“ je jméno pro p a „p“ nahrazuje větu. (211) Výraz „/T/“ není hledanou definicí pravdy, ale pouhým schématem (v přesnější formulaci své teorie, vytvořené pro účely formálního jazyka logiky a matematiky a obsažené v práci z r. 1935, hovoří Tarski o „konvenci T“). Tarski je přesvědčen, že ekvivalence „/T/“ umožňuje získat takovou definici pravdy v nějakém jazyce, která je v souladu s klasickou koncepcí pravdy pro věty tohoto jazyka. Každá definice je pak parciální, neboť definuje pojem pravdy pro každou jednotlivou větu, tj. definuje např. (uvedeme-li slavný příklad od Tarského doby neustále používaný) (211-212) /1/ Věta „Sníh je bílý“ je pravdivá tjtj. sníh je bílý, ale nedefinuje samotný pojem „pravda“. Úplná definice pravdy by pak předpokládala konjunkci všech takových parciálních definicí, a protože vět je potenciálně nekonečné množství, definice není možná. Proto „/T/“ není definicí, ale kritériem, které umožňuje formulovat takové parciální definice, které odpovídají požadavku materiální adekvátnosti. Znamená to, že teprve instanciací za „X“ a „p“ v /T/ dostaneme příslušnou definici, jež koordinuje X a p takovým způsobem, že fakt, který činí větu X pravdivou, je fakt, který p vyjadřuje. (212) Důležitým požadavkem pro Tarského koncepce pravdy je požadavek formální (logické) korektnosti; tento požadavek se kryje s požadavkem logické konzistence. Ten vyžaduje, aby koncepce byla konzistentní, tj. nevedla k žádnému paradoxu. Tarski zjistil, že dosavadní definice pravdy jsou ohroženy z toho hlediska především možností výskytu paradoxu typu „lháře“. Jestliže totiž máme větu /2/ Věta napsaná na ř. 17 str. 212 tohoto textu je nepravdivá, pak máme právo jí připsat predikát pravdivosti nebo nepravdivosti jako kterékoliv jiné větě. Jestliže jí však připíšeme predikát pravdivosti či nepravdivosti, vždy dojdeme k paradoxu. Tarski došel v této souvislosti k závěru, že důvodem nekonzistence je nerozlišování různých úrovní jazyka. Ve větě /1/ např. máme výraz „je pravdivá“, který se nevztahuje na entity našeho empirického světa jako výraz „Sníh je bílý“, ale vztahuje se na samu větu; jestliže tedy fakt, že sníh je bílý, je součástí světa, je jeho vyjádření slovy součástí jazyka; pak ale označíme-li nějakou vlastnost tohoto jazykového vyjádření např. výrazem „je pravdivá“, vyjadřujeme se nikoliv o empirickém faktu, ale o jeho jazykovém vyjádření a naše vyjádření není v takovém případě součástí prvého jazyka, popisujícího empirické fakty. Tuto okolnost Tarski vyjadřuje rozlišením tzv. objektového jazyka a metajazyka. Věta /1/ je z hlediska této úvahy tedy vyjádřením metajazykovým o větě objektového jazyka „Sníh je bílý“. (212)
Toto rozlišení má některé důsledky a předpoklady: Především je Tarského formálně korektní definice pravdivé věty nemožná v přirozeném jazyce. Přirozený jazyk totiž vedle výrazů vztahujících se k empirickému světu obsahuje i výrazy vztahující se k těmto jazykovým výrazům a je proto nutně antinomický. Tarski to vyjadřuje tak, že charakteristickým znakem přirozeného jazyka je jeho univerzalizmus, tj. ten rys přirozeného jazyka, který umožňuje, aby jazyk vedle svých vlastních výrazů obsahoval i jména těchto výrazů, popř. výrazy vztahující se k těmto výrazům – takové jazyky nazývá Tarski v některých pozdějších studiích jazyky sémanticky uzavřené. Formálně korektní definice pravdivé věty je proto možná jen pro formalizované jazyky, kdy taková diferenciace je možná (v takovém případě jde však už o speciální logickosémantický problém, který v tomto textu již není dále sledován). (212-213) Z Tarského ekvivalence /T/ rovněž vyplývá, že metajazyk nemůže být chudší než objektový jazyk: musí totiž obsahovat všechny výrazy objektového jazyka a navíc i výrazy, které jsou charakteristické jen pro něj, např. „je pravdivý“; tuto vlastnost metajazyka označuje Tarski jako „podstatnou bohatost“ a považuje ji za nutnou, ale i postačující podmínku uspokojivé definice pravdy v metajazyce, tj. pojem pravdy může být uspokojivě definován jen tehdy, jestliže metajazyk tuto podmínku splňuje. (213) Problémem ve formulaci /T/ je interpretace výrazu „tjtj.“; nejpřirozenější interpretací, akceptovanou také Tarskim, je interpretace významu materiální ekvivalence (současné definice vztahující se k problému pravdy však uvažují i o jiných možnostech). To naznačuje, že celá tato koncepce je spojena s tezí extenzionality (diskutovanou zde např. u Wittgensteina); znamená to, že pravda komplexního výrazu (např. složené věty) je chápána jako pravdivostní funkce pravdivosti svých složek atd. až k větám elementárním, tj. k větě typu „Sníh je bílý“ v /1/. Tak se vlastně problém pravdivosti řeší rekurzívním způsobem a je redukovatelný na pravdivost těchto elementárních vět. Vyřešením tohoto problému Tarski zvládl pomocí druhého základního sémantického pojmu své teorie – pojmu „splňování“, tj. přesněji „splňování dané větné funkce danými předměty“, což je pojem známý z příslušné části logické sémantiky; příslušná definice (zobecněná pro formální jazyky) pak zní: /2/ p je pravdivá věta tjtj. p je splňováno každou posloupností objektů. (213) Zvláštním problémem může být otázka, je-li Tarského koncepce pravdy odpovědí na problémy korespondenční teorie pravdy, či nikoliv. Tarski sám byl přesvědčen, že ano. (214) …někteří autoři hájí stanovisko, že Tarského koncepce je verzí korespondenční teorie (např. K. Popper, D. Davidson, W. Sellars), zatímco druzí popírají, že by se Tarskému jeho úmysl zdařil. Tato konfrontace je pak součástí současných diskuzí spojených s tzv. deflacionistickou teorií pravdy, jejíž jádro může být formulováno tak, že Tarského schéma /T/ je interpretováno takovým způsobem, že predikát „je pravdivý“ nepřidává nic k samotnému výroku a je tedy nadbytečný. (214) Při hodnocení Tarského koncepce je třeba si uvědomit, že Tarskému nešlo o justifikační otázky pravdivosti nějaké věty, ale o to, najít takové pojmy, pomocí kterých by se pojem pravdivé věty dal definovat, a určit takové předpoklady, s nimiž jsou tyto pojmy spojeny, tj. šlo mu o logickosémantické řešení problému, nikoliv o řešení epistemologické, a
tedy filozofické (nelze proto z Tarského koncepce naivně vyvozovat, že epistemologické problémy pravdy byly touto teorií učiněny zbytečnými). (214) Tarského úsilí redukovat sémantické pojmy na takové pojmy, které nepředpokládaly existenci abstraktních entit – s odvoláním na Tarského stať „O zdůvodnění vědecké sémantiky“ (O ugruntowaniu naukowej semiotyki, 1936) lze mluvit o požadavku fyzikalismu; protože pravda je definována pomocí splňování a splňování předpokládá jen fyzikální pojmy, je Tarského koncepce formulována tak, že žádný sémantický pojem není primitivní a definice nejsou kruhové. (214)
1
intencionalita: (původně ve scholastice, u Brentana a ve fenomenologické škole) zaměřenost všech psychických aktů k nějakému předmětu (reálnému či ideálnímu); (podle Husserla) vlastnost vědomí být vždy vědomím 2 Noetika: filozoficky: teorie poznání, Gnozeologie: nauka zabývající se problémy původu, cest, hranic poznání, pravdy aj. 3 sylogizmus: určitý druh deduktivního úsudku, kategorický sylogizmus: obě jeho premisy a závěr jsou kategorickými soudy 4 apodiktický kniž. a odb. naprosto jistý, nepochybný, nezvratný, nepřipouštějící námitek: apodiktické tvrzení ; log. a. soud kterým se něco uznává za nutně jsoucí; apodikticky přísl.; 5 Teorém: knižně: obecně platná poučka; logicky a matematicky: věta popř. formule odvozená ze základních předpokladů, např. axiómů 6 koincidence: knižně a odborně: splývání, shoda, souhlas; časový souběh dvou událostí, synchronizace; fyzikálně: prostorový a časový souhlas dvou značek signálů; opticky: nastavení dvou obrazů vedle sebe tak, že odpovídající prvky jsou přesně proti sobě 7 sémantika: filozoficky: součást sémiotiky zabývající se studiem vztahů mezi formou a významem znaku; lingvisticky: nauka o významech jazykových jednotek: lexikální sémantická sémaziologie; lingvisticky: významová stránka jazykových jednotek: sémantika slov 8 konotace: lingvisticky: pragmatické (nepojmové) rysy významu (expresivita, postojové, citově hodnotící, estetické, intenzifikační, evokační a ideologické příznaky; i logicky: jazykový výraz s důrazem na jeho extenzi 9 konsekventní: knižně a odborně: důsledný, vytrvalý, cílevědomý, zásadní; logicky: konsekventní etika - etická teorie, podle níž důsledky činu určují jeho morální hodnotu; konsekventní poezie - založená důsledně na písmenech, na jejich konstelaci 10 predikát: logicky (v tradiční logice): část kategorického soudu vypovídající něco o subjektu, přísudek; (v moderní logice) výraz, který vznikne z výroku odstraněním jmen nebo jmenných proměnných („je větší než“); funkce přiřazující uspořádané n-tici objektů pravdivostní hodnotu, tj. pravdu nebo nepravdu, výroková funkce; lingvisticky: větný člen tvořící základní větnou dvojici s podmětem, přísudek; větný člen vyjádřený určitým tvarem slovesným 11 apodiktický: knižně a odborně: naprosto jistý, nepochybný, nezvratný, nepřipouštějící námitek, logicky: apodiktický soud kterým se něco uznává za nutně jsoucí 12 Prejudikovat: rozhodovat, rozhodnout něco předem 13 Postulát: knižně a odborně: požadavek; filozoficky: princip, požadavek nebo tvrzení určité vědecké teorie přijaté bez důkazů a tvořící její východisko; logicky: axiom 14 Epistemologie: filozoficky: teorie poznání, zejména vědeckého 15 denotát: log., lingvisticy: předmět mimojazykové skutečnosti označený jazykovým výrazem (jazykovou jednotkou, jménem) 16 Inference: logicky: úsudek 17 Solipsismus: filozoficky: názor, že reálně existuje pouze Já se svými specifickými prožitky, ostatní svět je pouhou představou 18 Monismus: filozoficky: koncepce, podle které je základem světa jediná podstata, jediný princip, materiální nebo duchovní (opak dualizmu, pluralizmu) 19 Nominalismus: filozoficky: (ve středověku) směr, podle něhož jsou obecné pojmy pouhými jmény věcí 20 Disjunkce: odborně: rozpojení, rozluka; logicky: spojení dvou výpovědí spojkou „nebo“ (vel), při které jedna nebo druhá výpověď nebo obě jsou pravdivé; matematicky: (v teorii množin) prázdný průnik 21 Monáda: filozoficky: nejjednodušší jednotka bytí duchovní povahy (Bruno, Leibniz) 22 Dyadický: odborně: mající za základ číslo dvě
23
Triáda: knižně, odborně: trojice; filozoficky: třístupňový ráz vývojového procesu (zvl. u Hegera: teze, antiteze, syntéza) 24 Antinomie: odborně: protichůdnost, protiklad, rozpor, paradox; logicky: dvojice výroků, které byly zdánlivě bezchybně dokázány, a přitom jsou neslučitelné 25 Definiens: odborně: pojem (termín, výraz), který má v dané oblasti poznání již určitý význam a jehož pomocí lze neznámý pojem vysvětlit nebo určit 26 Definiendum: odborně: pojem (termín, výraz), jehož význam se vysvětluje nebo má být určen 27 Implikace: logicky:vztah mezi výroky, z nichž jeden je důsledkem druhého (tvrzení tvaru, „jestliže A, pak B“) 28 Konjunkce: logicky: výrok vyjadřující, že platí výrok A a zároveň výrok B 29 Funktor: matematicky, logicky: výraz označující funkci 30 Kardinální číslo: matematicky: k.č. množiny - počet prvků množiny 31 Tautologie: logicky: (v matematické logice) logicky pravdivá formule, (v tradiční logice) definice kruhem, v níž se to, co se definuje, jen jinými slovy opakuje to, co je obsaženo v tom, co mám být definováno, důkaz dokazovaným 32 Lingvální: odborně: jazykový 33 Exemplifikovat: odborně: znázorňovat, znázornit, osvětlovat, osvětlit příklady 34 Izomorfizmus: odborně: vztah mezi dvěma objekty (systémy) poukazující na úplnou shodu nebo podobnost jejich struktury, funkční shoda; matematicky: jistý druh podobnosti systémů, jejich vzájemná podobnost 35 Kvantifikátor: matematicky. 1. logicky: výraz, který ve spojení s jinými výrazy utvoří výraz s novým významem, operátor 1: existenční k. výraz tvaru „existuje X (popř. Y ap.) takové, že“; obecný k. výraz tvaru „pro každé X (popř. Y ap.) platí, že“ 2. lingvisticky: prostředek významové výstavby věty vyjadřující kvantitu (např. všichni, někteří ); slovo s významem množství 36 Kopula: logicky slovo ,je‘ nebo ,není‘ spojující subjekt a predikát v kategorickém soudu; lingvisticky: spona; nulová kopula, nevyjádřená spona 37 Signifikantní: knižně a odborně: příznačný, význačný; matematicky, statisticky: významný 38 Propozice: rozvrh, plán, program, pokyny; lingvisticky: (zpravidla) jazykově zpracovaný odraz úseků skutečnosti, o které mluvčí vypovídá; významová stránka věty, zvláště její složka kognitivní
