UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI Pedagogická fakulta Katedra Psychologie a patopsychologie
Eva Sionkalová V. ročník - denní studium obor: Učitelství pro 1.stupeň ZŠ a speciální pedagogika
PROBLEMATIKA TÝRANÉHO, ZNEUŢÍVANÉHO A ZANEDBÁVANÉHO DÍTĚTE Diplomová práce
Vedoucí práce:
OLOMOUC 2011
-1-
Čestné prohlášení Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a pouţila jen uvedených pramenů a literatury. V Šumperku dne 27.6.2011
………………………………… vlastnoruční podpis
-2-
Děkuji PhDr. Pavlu Škobrtalovi, Ph.D. za odborné vedení a pomoc při zpracování této diplomové práce.
-3-
OBSAH ÚVOD………………………………………………………………………………… 6 TEORETICÁ ČÁST…………………………………………………………………... 8 1 Dítě a rodina…………………………………………………………………………..8 1.1 Výchovné styly v rodině………………………………………………….....9 1.2 Charakteristika dítěte a mládeţe v období 13 – 18 let……………………..11 1.2.1 Prebuberta………………………………………………………...12 1.2.2 Puberta……………………………………………………………13 1.2.3 Adolescence………………………………………………………14 1.3 Psychické potřeby dítěte…………………………………………………...15 1.4 Rodina jako instituce s domácím násilím……………………...…………..16 2 Syndrom CAN……………………………………………………………………….19 2.1 Vývoj syndromu CAN……………………………………………………..19 2.2 Příčiny vzniku syndromu CAN…………………………………………….21 2.3 Formy syndromu CAN……………………………………………………..22 2.3.1 Psychické týrání…………………………………………………..22 2.3.2 Fyzické týrání…………………………………………………….23 2.3.3 Šikana…………………………………………………………….24 2.3.4 Sexuální zneuţívání………………………………………………25 2.3.5 Zanedbávání………………………………………………………27 2.3.6 Zvláštní formy CAN……………………………………………...27 2.3.6.1 Systémové týrání………………………………………..28 2.3.6.2 Organizované zneuţívání……………………………….28 2.3.6.3 Rituální zneuţívání……………………………………...29 2.3.6.4 Sexuální turismus……………………………………….29 2.3.6.5 Munchausenův syndrom………………………………...29 3 Prevence syndromu CAN……………………………………………………………30 3.1 Primární prevence………………………………………………………….30
-4-
3.2 Sekundární prevence……………………………………………………….31 ¨
3.3 Terciální prevence………………………………………………………….31 3.4 Kvartální prevence…………………………………………………………32 3.5 Organizace zabývající se ochranou dětí……………………………………32
4 Dopad syndromu CAN na psychiku dítěte…………………………………………..35 4.1 Úzkost a strach……………………………………………………………..36 4.2 Projevy úzkosti u dětí………………………………………………………37 4.3 Vliv úzkosti a strachu na člověka…………………………………………..39
PRAKTICKÁ ČÁST 1. Teoretické a praktické problémy práce………………………………………….41 2. Zkoumaný soubor a způsob jeho výběru………………………………………..42 2.1 Postup při sběru dat……………………………………………………..42 3. Aplikovaná metodika……………………………………………………………44 3.1 Metoda ŠAD……………………………………………………………44. 3.2 Parametrické testy………………………………………………………47 4. Průběh výzkumu………………………………………………………………...49 5. Výsledky a interpretace…………………………………………………………50. DISKUSE………………………………………………………….....…………….55 ZÁVĚR………………………………………………………………………….....57 SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY……………………….................………….58 PŘÍLOHA Č.1: ddotazník PŘÍLOHA Č.2: šablona k dotazníku PŘÍLOHA Č.3: Maslowova hierarchie potřeb PŘÍLOHA Č.4: tabulky ANOTACE DIPLOMOVÉ PRÁCE
-5-
ÚVOD Téma týraného, zneuţívaného a zanedbávaného dítěte je v dnešní době bohuţel velmi aktuální a natolik závaţné, ţe by mu mělo náleţet mnohem více pozornosti, neţ-li tomu bylo doposud. Samotné mnoţství odhalených případů týrání, zneuţívání a zanedbávání dítěte je velmi vysoké. V roce 2010 bylo úřady evidováno dohromady 5787 případů, coţ je nejvýše za uplynulých deset let. .Je sice pravdou, ţe v poslední době je této problematice věnována mnohem větší pozornost, neţ-li tomu bylo dříve, ale i přesto je touto problematikou obeznámeno pořád málo lidí. Je to dané hlavně tím, ţe se lidé o jiţ zmíněném tématu bojí veřejně hovořit a pokud by takové podezření, kdy by se mohlo jednat o týrané, zneuţívané, či zanedbávané dítě měli, velmi často se obávají obrátit na odbornou pomoc a to z důvodu jejich bezpečnosti, či jejich selhání, kdyţ by se potvrdil opak. Šťastné dětství je pro mnohé z nás něčím samozřejmým, avšak ne všechny děti mají právě to štěstí. Existuje nespočetně mnoho dětí, jeţ mají tzv. úplnou rodinu, a i přesto se nemají s důvěrou na koho obrátit. Nejčastěji se jedná zejména o problematiku intrafamiliárního násilí, kde sama skutečnost značně komplikuje další moţné vztahy a souţití rodiny jako celku. Důvodem, proč jsem si zvolila téma týraného, zneuţívaného a zanedbávaného dítěte, je získání a zpracování více odborných informací k danému tématu. Chci se zaměřit především na páchání násilí na dětech v domácím prostředí, ve kterém by dítě mělo mít pocit jistoty a bezpečí. S touto problematikou naštěstí nemám vlastní zkušenost, avšak jsem se jiţ během svého studia setkala s dětmi i dospělými, jeţ takové štěstí v ţivotě neměli. To si myslím, pro mne bylo ,,hnacím motorem“ k tomu, abych se k tomuto tématu dostala ještě blíţe a prozkoumala jej hlouběji ve své diplomové práci. Diplomová práce se skládá z části teoretické a praktické. Dále je pak rozčleněna do kapitol, z nichţ první čtyři tvoří část teoretickou, následující kapitoly tvoří část praktickou. Některé z nich jsou obohaceny o navazující podkapitoly. Cílem teoretické části je objasnění pojmů, které se dotýkají syndromu CAN, rodiny, problematiky týraného, zneuţívaného a zanedbávaného dítěte, prevencí
-6-
syndromu CAN a dopadů tohoto syndromu na psychiku dítěte. První kapitola je věnována především rodině, popisu výchovných stylů v rodině, dále pak popisuje jednotlivá období dle věku dítěte a kaţdé toto období blíţe charakterizuje. Druhá kapitola se zaměřuje především na objasnění pojmů týkajících se syndromu CAN, vymezením jednotlivých forem a příčin tohoto syndromu a popisuje vývoj vzniku dané problematiky. Třetí kapitola mé diplomové práce se zabývá prevencí vzniku syndromu CAN, dále pak popisuje jednotlivé organizace pro ochranu dětí a poslední kapitola teoretické části popisuje následky vzniku syndromu CAN, zaměřuje se především na úzkost, její projevy a také na vliv úzkosti a strachu na jedince. Následuje část praktická, která zkoumá rozdíly v úzkostnosti mezi dětmi zanedbávanými a dětmi, jichţ se tato problematika přímo netýká.
-7-
TEORETICKÁ ČÁST 1. Dítě a rodina Dobrý domov je jednou z podmínek šťastného dětství. (Matějček in Mühlpachr, 2008, s. 175) Dítě se přirozeně rodí a vyrůstá v rodině, která hraje v ţivotě kaţdého z nás velmi důleţitou roli. Poskytuje mu nejen podporu a ochranu, ale především zázemí, které je pro správný duševní i tělesný vývoj jedince nesmírně důleţitý. Rodina coby instituce, vznikla na počátku lidských dějin jako ochranné společenství, jeţ chrání jeho členy před nebezpečím. Během svého vývoje prochází mnohými proměnami, avšak její ústřední rolí zůstává ochrana a výchova dětí. Děti bez rodičů, ale i citově zanedbávané děti trpí často duševními poruchami ve smyslu depresivních a úzkostných poruch nebo závislostí na návykových látkách mnohem častěji, neţ-li děti, které měly zkušenost smysluplného laskavého vztahu s dospělou autoritou. Citově zanedbávané děti mají rovněţ větší sklony k asociálnímu a anetickému chování v dospívání a s ním také spojenou trestnou činnost v dospělosti. (Pothe, 1999) Vágnerová definuje rodinu takto: „Rodina je důležitá sociální skupina, která plní celou řadu biologických, ekonomických, sociálních a psychologických funkcí. Poskytuje
svým
členům
potřebné
zázemí,
uspokojuje
jejich
potřeby
a
zprostředkovává zkušenosti, které nelze získat jinde. Každý jedinec zde má určité role, které se stávají součástí jeho identity.“ (Vágnerová, 2008, s. 589) Ve své knize nazvané Rodiče a děti Matějček uvádí, ţe základem správného duševního vývoje dítěte je, aby vyrůstalo v takovém rodinném prostředí, které je citově ustálené. (Matějček, 2000) „Rodina je důležitá sociální skupina, která plní celou řadu biologických, ekonomických, sociálních a psychologických funkcí. Poskytuje svým členům potřebné zázemí, uspokojuje jejich potřeby a zprostředkovává zkušenosti, které
-8-
nelze získat jinde. Každý jedinec zde má určité role, které se stávají součástí jeho identity.“ (Vágnerová, 2008, s. 589) „Rodina představuje ojedinělý typ sociální skupiny, poskytující v podstatě nenahraditelné klima a prostředí pro seberozvoj jedince.“ (Řezáč, 1998, str. 192) Kramer uvádí rodinu takto: „Rodina je skupina lidí se společnou historií, současnou realitou a budoucím očekáváním vzájemně propojených transakčních vztahů. Členové jsou často (ale ne nutně) vázáni hereditou, legálními manželskými svazky, adopcí nebo společným uspořádáním života v určitém úseku jejich životní cesty. Kdykoli mezi blízkými lidmi existují intenzivní a kontinuální psychologické a emocionální vazby, může být užíván pojem rodina, i když jde o nesezdaný pár, o náhradní rodinu atd.“ (Kramer in Sobotková, 2007, str. 24) 1.1 Výchovné styly v rodině Téměř kaţdý z nás byl svými rodiči vychováván a neustále k něčemu veden. Rodina má na náš vývoj obrovský vliv. Výchova, kterou rodiče uplatňují na své děti, je nesmírně důleţitá pro osobní rozvoj dítěte, ale také pro jeho budoucí ţivot. Model výchovy z velké části přebíráme od svých rodičů. Dítě má často tak zafixovaný model výchovy, ţe v případě zaloţení rodiny v budoucnu často napodobuje své rodiče. Je na kaţdém z nás, jaký typ výchovy si vybereme. Zpravidla rozlišujeme tři typy rodinné výchovy: Liberální výchova Liberální výchova dává dětem významný prostor pro své osobní vyjádření a niţší míru různých limitů a omezení. Dětem je také poskytnuta rodičovská láska, kterou se rodiče snaţí často nahrazovat nedostatek času a emočních projevů. Dítě obvykle bývá zahrnováno pravidelným kapesným či dárky a dá se říci, ţe své děti tímto rozmazlují. Dítě nemá nastavený pevný řád, nejsou určeny hranice toho co
-9-
smi a co nikoliv. Má dovoleno dělat si téměř vše po čem touţí. Výchova je omezena náhodnými zákazy a příkazy. Tento typ výchovy brání jedinci se nadále rozvíjet v samostatnou a vyzrálou osobnost. Autoritativní výchova Základem autoritativní výchovy je poslušnost dětí, pro kterou je charakteristické hlavně přísné dodrţování rozkazů a příkazů rodičů. Rodiče mají u dítěte autoritu, dokazují svoji moc a často na dítě kladou nároky, které nemusí být adekvátní jeho dosavadním schopnostem a dovednostem. Rodiče děti pravidelně kontrolují, prosazují svojí moc a kladou na dítě vysoké poţadavky. V rodině je zaveden pořádek. Stává se, ţe není místo pro hru. Rodiče své děti mohou i pouţívat nevhodné tresty, jako jsou fyzické či psychické týrání.velké nároky a provádějí pravidelnou kontrolu. V rodině je zaveden přísný pořádek. Není místo pro hru. Součástí této výchovy bývá i pouţívání tělesných trestů a trestání jako takové je velmi časté. Tento typ výchovy je moţno také charakterizovat pojmy jako jsou: moralizování, neustálé poučování, okřikování a výchova k pečlivosti a poslušnosti.. Největším problémem autoritativní výchovy je vztah mezi dítětem a rodičem. Tento vztah nebývá zaloţen na vzájemné důvěře. Dítě má strach z toho, zda udělalo vše správně, jestli se nenajde něco, co rodiče rozzlobí, bojí se trestu. Dítě ţije v neustálém napětí a stresu, coţ můţe mít za následek nedostatečné sebevědomí, labilitu dítěte, atd. V momentě, kdy dítě nastupuje do školy, ho vysiluje jejich neustálá kontrola. Rodiče lpí na jeho jiţ dosud zavedeném reţimu. Dítě mívá pocity osamocení. Demokratická výchova Tuto výchovu charakterizují prvky demokracie a můţeme ji označit za optimální pro rozvoj dítěte. Jsou určena pravidla a rodiče dbají na jejich dodrţování.
- 10 -
Rodiče dětem naslouchají a veškerá rozhodnutí dělají společně. Rodiče dítě aktivizují i usměrňují ve správné míře, vedou dítě k samostatnosti, pomáhají mu utvářet základní pracovní návyky zapojováním do domácích prací. Důleţitou součástí tohoto typu výchovy je vzájemná tolerance a pochopení. Vládne zde přátelský vztah a rodiče berou své dítě jako plnohodnotného člena rodiny. Pokud je dítě mírné, není příliš aktivní, podřizuje se a je neprůbojné, rodiče jej povzbuzují a podněcují. Naopak pokud je dítě hodně ţivé, aktivní, do všeho se pouští a stále se potřebuje uplatnit, rodiče stanoví hranice pevněji a přísněji. Kdyţ dítě vstoupí do školy, rodiče mu pomáhají, snaţí se v dítěti vyvolat zájem o učení a nejen kontrolovat plnění poţadavků. Ve starším školním věku přistupují rodiče k dítěti jako k dospělému člověku, radí se s ním, ale přitom dále rozvíjí smysl pro odpovědnost. Výchova tohoto typu zpravidla vychová samostatného, aktivního, charakterního člověka.
1.2
Charakteristika dítěte a mládeže v období 13-18 let Období dospívání je pro kaţdého člověka obdobím plných velkých změn a
zvratů. Dochází k vytváření vlastních hodnot a postojů. „Dospívání je obtížným stadiem vývoje nejméně ze dvou důvodů: 1. Prudkými fyziologickými změnami, oslabená nervová soustava navozuje nervovou i emoční labilitu. 2. Pocity nejistoty, které zákonitě provázejí samostatné hledání osobních východisek adaptace, jsou také faktorem konfliktů vnitřních i s okolím.“ (Čačka, 2000, s. 121) Období dospívání navozuje mnoho změn. Dochází ke změně nejen sociálních vztahů a postojů, ale především zájmů, dále pak probíhá změna vzhledu a duševní činnosti. Tyto změny jsou pro kaţdé dítě velmi sloţité a zvládnout je není vůbec jednoduché. (Čačka, 2000) V literatuře se toto období diferencuje velice rozdílně. Můţeme se setkat s rozdělením na dvě fáze, a to na fázi puberty a adolescence. Dále se můţeme setkat se členěním, kdy toto období se dělí ještě na další etapy – na prepubertu, pubertu a
- 11 -
adolescenci. Mladý jedinec se musí vyrovnat a nést odpovědnost za nové role, které vyplývají z rostoucího věku. Myšleno je tím především podřízení se normám chování ve společnosti, Zde můţeme hovořit především o podřízení se normám chování společnosti, vytváření nových partnerských vztahů, schopnost osamostatnit se, začít být nezávislým na rodičích. V této fázi vývoje jedinci často proţívají bouřlivé období plné stresu, jelikoţ z důvodu přechodu mezi dětstvím a dospělostí u nich dochází ke zvýšenému sebepozorování, jedinec se více zabývá pochybnostmi o vlastní osobě. Je nezbytné v této těţké etapě ţivota, aby mladý jedinec měl oporu především v rodině, aby měl pocit jistoty a bezpečí, důleţitou roli hraje i to, aby se měl na koho obrátit v případě, ţe se dostane do situace, o níţ si neví rady. (Binarová, 2005) V biologické sféře období dospívání se začíná projevovat pohlavním zráním Začínají se u jedince objevovat druhotné pohlavní znaky a dané období je dovršeno zralostí pohlavních orgánů. Jiţ zmíněné změny biologické se prolínají se změnami psychologického charakteru, do níţ můţeme zahrnout emoční labilitu, pudové tendence, u jedince dochází k nástupu vyspělého myšlení. Jeden z významných projevů projevujících se v chování dospívajících je přijmutí kritiky od ostatních lidí a schopnost zamyslet se nad vlastním jednáním, coţ má souvislost s posuzováním vlastního jednání na základě reakcí okolí, především vrstevníků. Obecně lze toto období rozdělit na období pubescence, kam spadají jedinci ve věku 11- 15 let a dále pak na období adolescence, kam patří jedinci ve věku 15-22 let. (Langmeier, Krejčířová, 1998) 1.2.1 Prepuberta Prepuberta začíná prvními projevy pohlavního dospívání a délka trvání tohoto období je přibliţně od 11 aţ 14 let. Změny jsou zaznamenány především v oblasti tělesné, psychické a sociální. Toto vývojové období je charakteristické mnoha změnami v tělesné oblasti. Patří sem nárůst výšky (u chlapců je mnohem viditelnější neţ u dívek), zvýšenou tvorbou pohlavních hormonů. Pro konec tohoto období je charakteristické u chlapců
- 12 -
první polucí a u děvčat se objeví první menstruace. Dochází zde k diskrepanci, coţ znamená, ţe tělesný vývoj probíhá rychleji neţ vývoj psychický. (Binarová, 2005) Citovost v období prepuberty je charakteristická velmi silným proţíváním. Dochází k silným dysbalancím, prudkým střídáním nálad, typickým projevem tohoto období je pro tyto jedince odtaţitost a také chybějící schopnost vyjádřit své city. (Binarová, 2005) Sociální oblast v období prepuberty prochází taktéţ mnoha změnami. Jedinec se snaţí co nejvíce se osamostatnit, odpoutat se psychicky i fyzicky od rodičů. Dochází k navazování nových vztahů, začleňování se do určité skupiny vrstevníků se stejnými zájmy. Dochází taktéţ ke zdokonalování dovedností a vědomostí, coţ vede k rozvoji intelektu. (Čačka, 1996) 1.2.2 Puberta Puberta je odvozena z latinského slova „pubes“. Pubescenci lze chápat jako nabývání dospělosti, čímţ dochází ke vzniku způsobilosti sexuálně ţít a plodit. (Helus, 2004) U dívek je charakteristický nástup první menstruace, u chlapců se objevují první ranní poluce. Do tohoto období spadají jedinci ve věku od 13 do 15 let. Puberta je završena dosaţením reprodukčních schopností. (Čáp, Mareš, 2007) „Velké rozdíly v nástupu puberty spočívají nejen v asynchronním začátku tohoto období u chlapců a děvčat, ale také ve značných individuálních odlišnostech. Mezi třináctiletými a čtrnáctiletými se vyskytují jedinci bez jakýchkoliv známek dospívání, ale také ti, kteří mají pubertální vývoj téměř ukončen. To se projevuje i v rozdílných psychických
schopnostech
a
projevech.
Pedagogická
zásada
citlivého
individuálního přístupu je zde tedy nezbytná“. (Vojtík, Machová, Břicháček, 1990, s. 88) Podobně jako u prepuberty je u jedinců typická neschopnost dávat najevo city. Děti v tomto období mají tendence být spíše introvertní a obvykle věnují větší pozornost individuálnímu proţívání, kterému však ne vţdy zcela rozumí.
- 13 -
Důsledkem toho potom můţe být obava před poníţením se před ostatními, strach z projevení svých vlastních emocí. Velký vliv na vývoj jedince v tomto období má především skupina vrstevníků, jimţ dává jedinec přednost před ostatními sociálními skupinami. Nejvíce ovlivňuje tato skupina jedince, který se pohybuje v rozmezí 14-15 let. (Vágnerová, 2008) 1.2.3 Adolescence Adolescence původně vznikla z latinského slova „adolesco“, coţ znamená „dospívat“. U dívek období adolescence obvykle začíná kolem 16. roku, zatímco u chlapců většinou nastupuje toto období o rok později. Konec adolescence není přesně určen, je závislý především na individuálním vývoji jedince. V tomto období si jedinec vytváří pocit vlastní identity, na čemţ má velký podíl především sociální prostředí a vrozené vzorce chování. Jedinec se stává dospělou osobností, přijímá společenské normy, stává se samostatným jedincem a je plně schopen vytvářet nové partnerské vztahy. Pro toto období jsou typické střety tlaků nebýt na rodině závislým a osamostatnit se a přitom potřeba být na nich stále závislý do jisté míry. (Binarová, 2005) Čačka (2000) se ve své publikaci zmiňuje, ţe hlavní vizí adolescence je dosaţení úrovně zralé a kultivované osobnosti. Binarová (2005) a Čačka (2000) se oba shodli v tom, ţe pro toto období je typické ustálení v rozvoji osobnosti jedince a také dosaţení samostatnosti a komplexní zralosti.
1.3 Psychické potřeby dítěte Stejně tak, jako existují ţivotně důleţité potřeby biologické (potrava, jídlo, teplo, apod.), které musí být plně uspokojeny, jsou tu i základní ţivotně důleţité
- 14 -
potřeby psychické. Pokud se má dítě vyvíjet ve zdravou a silnou osobnost, musí být jiţ od počátku jeho vývoje v dostatečné míře uspokojovány základní biologické a psychické potřeby. Matějček(1994) ve své publikaci formuluje pět základních psychických potřeb, mezi které patří: Potřeba kvality a proměnlivosti vnějších podnětů Tato psychická potřeba má zásadní význam pro rozvoj psychických schopností. Nejpřirozenějším zdrojem smyslové stimulace je kaţdodenní tělesný, zrakový a řečový kontakt s dítětem. Nezbytné je, aby tyto podněty měly určitou pravidelnost a řád, který zpočátku zajistí matka a posléze otec dítěte. Tento řád rovněţ souvisí s potřebou porozumět světu tak, aby se do něj dítě mohlo co nejlépe začlenit. Potřeba stálosti a řádu Tato
potřeba
nám
umoţňuje
z podnětů,
které
k nám
přicházejí
prostřednictvím všech našich smyslů, aby se z nich staly zkušenosti a poznatky. Jde o základní potřebu umoţňující učení. Potřeba prvotních citových a společenských vztahů k osobám prvotních vychovatelů Naplnění této potřeby přináší dítěti pocit jistoty a je nezbytný pro správné uspořádání vlastní osobnosti. Potřeba identity, tj. potřeba společenského uplatnění a hodnoty Z náleţitého uspokojení této potřeby vychází zdravé vědomí vlastního „já“. Člověk si tak utváří svoji vlastní identitu a toto vědomí je posléze podmínkou pro
- 15 -
osvojení uţitečných společenských rolí a stanovení si hodnotných cílů pro svá snaţení. Je to potřeba pro rozvoj zdravého sebevědomí. Formování své vlastní identity je velmi úzce spjato se vztahem k prvotní osobě, jeţ o nás pečovala, nejčastěji tedy k matce. Potřeba otevřené budoucnosti Uspokojení této potřeby je nezbytný pro naše směřování. Kaţdý jedinec přemýšlí o budoucnosti, na něco se těší, někam směřuje a o něco bojuje. Taktéţ naplnění této potřeby nám všem umoţňuje ţít v čase, tudíţ od minulosti do budoucnosti. (Bechyňová, 2007; Matějček, Dytrych, 1994) Otázkou potřeb se taktéţ zabýval např. Abraham H. Maslow, americký psycholog, jeţ je jedním z nejdůleţitějších představitelů psychologie humanismu. Podle Maslowa jsou potřeby vyšší důleţité stejně tak jako potřeby primární, tj. potřeby biologické, ţivotu nezbytné. Dle Maslowa jsou základní potřeby uspořádány v Maslowově pyramidě potřeb. Patří sem: potřeba úcty a uznání; potřeba lásky, přijetí a spolupatřičnosti; potřeba bezpečí a jistoty; základní fyziologické potřeby. 1.4 Rodina jako instituce s domácím násilím Čas, který členové rodiny tráví vzájemnou interakcí, je daleko delší než čas v interakcích s jinými lidmi. Čím více času tráví rodina spolu, tím větší je riziko konfliktů a násilí. Špatné životní prostředí, nízký příjem, chudoba, nezaměstnanost, špatné vzdělání, izolace. To vše jsou předpoklady pro vznik násilí v rodinách. (Bentovim, 1992, str. 20) Rodina nám vytváří zázemí, které má nezastupitelný význam pro kaţdého jedince a domov do jisté míry pro nás představuje určitý pocit bezpečí. Existuje mnoho faktorů, jeţ jsou přisuzovány do spojitosti s násilím v rodinách. Odborníci, - 16 -
zabývající se problematikou domácího násilí, se shodují na několika faktorech, jeţ mají vztah k nejrůznějším aspektům daného druhu násilí. Cykličnost násilí Je povaţován za jeden z nejdůleţitějších faktorů. Patří sem mezigenerační přenos násilí. To znamená, čím větší je stupeň násilí, jehoţ se dopouštějí rodiče na svých dětech, tím agresivnějšího chování se dopouští tyto děti ke svým sourozencům. Čím více je muţ k ţeně hrubější, o to více se ţena chová hruběji ke svým vlastním dětem. Je však třeba podotknout, ţe veškeré tyto poznatky jsou velmi často zaloţeny na těch případech, jeţ vzbudily oficiální pozornost. (Bentovim,1992) Psychopatologická vysvětlení Psychopatologická vysvětlení spojují neschopnost kontrolovat impulsy k násilnému chování proti partnerům a dětem s hluboce zakořeněnými pocity nespokojenosti, hněvu a podráţděnosti. Veškeré tyto postoje jsou výsledkem vlastních negativních proţitků v minulosti. Je to především týrání a deprivace, které mají velmi špatný vliv na rozvoj dalších vztahů. (Bentovim, 1992) Sociálně – kulturní modely – tzv. ekologická vysvětlení Tento model je postaven na předpokladu, ţe lidské chování a jednání by mělo být posuzováno v širším kontextu. Dle odborníků ţijeme v době plné stresu a společenské a ekonomické deprivace, jeţ má také velký vliv na to, ţe se mění vysoce rizikoví jedinci na pachatele týrání a zneuţívání a násilí je pro některé z nich jedna z moţností, jak zvládnout stresovou situaci. (Bentovim, 1992) Sociálně – interakční vysvětlení
- 17 -
Sociálně - interakční vysvětlení se zaměřuje především na modely interakce mezi rodičem a dítětem v konkrétním kontextu rodiny a snaţí se přijít na to, proč se někteří rodiče dopouštějí násilného chování na svých dětech. Je mnoho interakčních rozdílů mezi rodinami, v nichţ dochází k týrání či zneuţívání, a těmi, kde k němu nedochází, přestoţe oba druhy rodin mají podobné sociální zázemí. (Bentovim, 1992)
- 18 -
2 Syndrom CAN „Syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte (syndrom CAN) je definován jako poškození tělesného, duševního i společenského stavu a vývoje dítěte, které vznikne v důsledku jakéhokoli nenáhodného jednání rodičů nebo jiné dospělé osoby, jež je v dané společnosti hodnoceno jako nepřijatelné. Jde o soubor negativních důsledků špatného zacházení s dítětem. Tyto příznaky mohou vzniknout následkem aktivního ubližování nebo nedostatečné péče, kdy dítě trpí zanedbáváním jeho důležitých životních potřeb. Jak je zřejmé z názvu, jde o poškození vzniklé týráním, zneužíváním či zanedbáváním dítěte.“ (Bechyňová, 2007) Matějček ve své knize uvádí, ţe syndrom týraného, zneuţívaného a zanedbávaného dítěte, v anglosaské literatuře obecně označovaný jako Child Abuse and neglect (CAN) a odtud převzatý i do naší terminologie, je soubor nepříznivých příznaků v nejrůznějších oblastech stavu a vývoje dítěte i jeho postavení ve společnosti, v rodině především. Jde o syndrom se značně různorodými jevy, jak co do příčin, mechanismů, tak i do závaţnosti i dopadu na ţivot dítěte a jeho nejbliţšího okolí. (Dunovský a kol., 1995) 2.1 Vývoj syndromu CAN Různorodost, i sloţitost syndromu CAN lze sledovat především v jeho vývoji. Jiţ v minulém století se vše promítalo do snah společnosti a státu a rovněţ dobrovolných organizací hledat a uplatňovat způsoby a formy péče o děti a jejich ochrany před takovýmto neţádoucím zacházením. Jedna z prvních takovýchto organizací, zabývající se prevencí proti násilnému chování na dětech, byla Národní společnost prevence proti krutostem na dětech, která vznikla v r. 1883 v Liverpoolu a v r. 1884 v Londýně. Dnes představuje velmi významnou instituci a je vzorem pro celou řadu různých dobrovolných organizací v této oblasti. Hlavní obsahovou náplní těchto organizací bylo fyzické týraní. Taktéţ se rozvinul převratný přístup k chápání tohoto jevu v nejširší veřejnosti a prosadilo se postupné přijímání zákonů o povinném hlášení týrání dítěte v jednotlivých státech v USA.
- 19 -
S poznáváním tělesného týrání dětí se záhy ukázalo, ţe všechny tyto dětí netrpí jen fyzicky, ale převáţně psychicky a emocionálně. Bylo tedy zjevné, ţe veškeré druhy násilí jsou velmi úzce spjaty s duševním a citovým týráním, a to ve formě aktivní i pasivní. Poznání tohoto psychického a emocionálního týrání poté významně přispělo k formulaci druhé části syndromu CAN – tj. zanedbávání dítěte. (Child Neglect) Značný rozsah i proměnlivost syndromu CAN při jeho postupném formulování dále potvrzuje i zahrnutí sexuálního zneuţívání dítěte, coţ nastalo na konci šedesátých let minulého století. (Synovský a kol, 1995) „Ještě ve středověku bylo dítě často chápáno jako normální objekt sexuálních aktivit dospělých (např. rytířští panoši). Rovněž incestuální sňatky i nejbližších příbuzných (naposledy např. v rakousko- uherském domě) byly jediným možným způsobem, jak si udržet příslušnost k některým panovnickým rodům. Zde je rovněž třeba zmínit se o představě, že otec, ale i matka, musí připravit své dítě řádně, tj. názorně a s náležitou instruktáží na sexuální život. Tato praktika se objevuje i v projednávaných incestech až do dnešní doby. (Yates in Matějček, 1995, s.18) Sexuální zneuţívání taktéţ velmi významně rozšířilo pojetí a rozsah syndromu CAN, a to k organizovanému zneuţití dítěte a ke zneuţití dítěte rituálnímu. „Problematika sexuálně zneužívaného dítěte je ve světové i naší odborné literatuře zahrnována pod pojmem CAN (Child Abuse and Neglec), tento pojem charakterizuje jako velmi složitý syndrom, v němž jde o úmyslné ubližování dítěti, které nejčastěji způsobují lidé z blízkého sociálního okolí dítěte.“ (Täubner, 1996, s.9)
- 20 -
2.2 Příčiny vzniku syndromu CAN Můţeme si poloţit otázku, proč vlastně lidé, a nejčastěji jsou to bohuţel rodiče, vůbec svým dětem ubliţují a škodí jim. Mnoho lidí má obtíţe porozumět tomu, proč se někdo můţe k dítěti, nevinnému stvoření, chovat krutě a hrubým způsobem pouţívat násilí. První reakcí téměř kaţdého člověka, je myšlenka, ţe takového chování je schopen jen člověk duševně nemocný. Avšak duševní nemoc není jednoznačným vysvětlením či příčinou. Také zůstává nezvratným faktem, ţe velká část agresorů, jeţ zneuţívají své děti, své potomky velmi miluje. Avšak nejčastější příčinou jejich chování je nevyzrálá osobnost, mající niţší míru tolerance vůči stresu a snaha uspokojovat nejrůznější nutkání, frustrace, tenze či psychopatické sklony pachatelů. (Bechyňová a kol, 2007) „Každý případ špatného zacházení s dítětem, ať již ve smyslu aktivní agrese (týrání, zneužívání), nebo pasivního agresivního chování (zanedbávání), má multifaktoriální etiologii a je výsledkem komplexního působení řady osobnostních, sociálních a kulturních faktorů. (Bechyňová a kol., 2007, s. 67) Je moţné specifikovat jednotlivé rizikové faktory, jeţ jsou často příčinou toho, ţe se děti stávají oběťmi násilného chování, ale také toho, ţe někteří jedinci mají větší sklony k tomu stát se tyrany. „ Děti,které bývají sexuálně zneužívány: dívky,které jsou typicky ženské, koketní a mazlivé; děti postižené či znevýhodněné, a proto závislé a bezbrannější, je zde nižší vývojová úroveň; děti z rodiny dysfunkční; děti, jejichž rodiče pijí alkohol a zneužívají drogy.“ (www.tyranedeti.cz)
- 21 -
„Dospělí zneužívající děti jde především o muže, ženy jsou aktéry sexuálního násilí vzácně; pachatelé mohou být muži s odlišným sexuálním zaměřením; muži, kteří ztrácejí schopnost kontroly pudového jednání z důvodu onemocnění; nejčastěji
jsou
to
osoby
oběti
příbuzné.“
(internetové
stránky
www.dobromysl.cz)
2.3 Formy syndromu CAN Syndrom CAN je komplexem porušování práv dítěte, jde o velice závaţný problém, a zahrnujeme do něj jak psychické, tak fyzické násilí páchané na dětech. 2.3.1 Psychické týrání Bolest psychická je nezměřitelná. Na rozdíl od bolesti fyzické přetrvává ještě velmi dlouho po ublíţení. Ve velké většině případů má za následek trvalé pocity méněcennosti, úzkostné stavy, nedostatek sebedůvěry a pocity nedostatečnosti. (Pothe, 1999) „Představuje takové chování vůči dítěti, které má negativní dopad na citový vývoj dítěte, vývoj jeho chování, osobnosti a sebehodnocení či negativní dopad na rozvoj interpersonálních vztahů. Psychické týrání v podstatě vždy provází ostatní diagnostické kategorie syndromu CAN – fyzické týrání, sexuální zneužívání, šikanování, navíc se může vyskytovat samo o sobě. Formy: časté nadávky, ponižování, zesměšňování, opovrhování, výhrůžky, cílené vyvolávání strachu u dítěte, citová deprivace, citové vydírání, permanentní - 22 -
srovnávání s úspěšnějším sourozencem, nepřiměřené zatěžování dítěte domácími povinnostmi či péčí o sourozence, požadavek nereálných výkonů – ve škole, v oblasti zájmové (sport, hudba, aj.), násilná izolace, nepřiměřené oddělení dítěte od vrstevníků či ostatních osob; obsáhlou diagnostickou kategorii tvoří psychické týrání v souvislosti s předrozvodovou, rozvodovou a porozvodovou situací rodičů, kdy bývá dítě vystaveno dlouhodobé a nepřiměřené zátěži vzniklé v souvislosti s rozvodem. Tato problematika zahrnuje především: zatahování dítěte do konfliktů mezi rodiči, zneužívání dítěte jako „svědka“, získávání dítěte na svoji stranu, negativní ovlivňování dítěte proti rodiči, bránění ve styku dítěte s druhým rodičem, nepřipravení dítěte žádoucím způsobem na styk s druhým rodičem.“ (internetové stránky www.mvcr.cz)
2.3.2 Fyzické týrání V posledních desetiletích byla otázka vztahu tělesného trestání a týrání předmětem zkoumání několika odborných pracovišť. Potvrdilo se, ţe fyzické týrání u většiny případů začíná v kontextu ukázňování, čili výchovy dítěte. Dítě se obětí tělesného týrání můţe stát v situaci, kdy fyzické napadnutí slouţí jako ventil psychického napětí jednoho z rodičů. Děje se tak často u jedinců psychicky nevyrovnaných, neurotických a zpravidla trpících jistou formou úzkostné či depresivní poruchy. Pokud dospělý jedinec takovouto zátěţovou situaci nezvládne, dítě se snadno stává předmětem jeho agrese. (Pothe,1999) „Jedná se nejen o vědomé tělesné ubližování dítěti, ale také nezabránění takovému zacházení s dítětem. Představuje vlastně všechny nepřiměřené akty násilí na dítěti. Zahrnuje vedle hrubého útoku na dítě, jehož důsledkem je tělesné zranění, trvalé poškození dítěte nebo dokonce úmrtí dítěte, také pravidelně užívané tělesné trestání dítěte užívané jako převažující výchovný prostředek.
- 23 -
Formy: nepřiměřené bití rukou (pohlavky, facky) či různými nástroji (vařečka, řemen), kopání do dítěte, údery pěstí (má často za následek poranění vnitřních orgánů), popáleniny (např. cigaretou), opaření horkou vodou, bodné rány (často nůžkami), vytrhávání vlasů,nepřiměřené tahání za ušní boltce – způsobují trhliny, odmrštění, odhození dítěte, škrcení, dušení, svazování, připoutání, silné třesení, zejména s malým dítětem, odnímání spánku, potravy.“ ( www.mvcr.cz )
2.3.3 Šikana V této kapitole se zlehka zmíníme o šikaně, jelikoţ do dané problematiky také spadá, ovšem je to téma velmi rozsáhlé, a proto se o něm zmíníme jen okrajově. Spilková a kol. v publikaci týrané, zneuţívané a zanedbávané dítě definuje šikanu takto: „Jedná se o agresi, které se dopouští jedinec nebo skupina vůči jedinci nebo skupině víceméně bezbranných, ať už pro fyzickou nebo jinou slabost nebo nemožnost účinné obrany. Za charakteristické se považuje opakování agrese vůči téže oběti. Nejtypičtější je hrubé fyzické násilí nebo ponižující manipulace. Šikanující jsou často všeobecně agresivní k vrstevníkům, učitelům i rodičům a sourozencům. (Procházková, Spilková a kol., 1995, s.69) Typy šikany podle Říčana (1993) můţeme dělit na: fyzické násilí a poniţování (např. bití, skákání po oběti); psychické poniţování a vydírání (např. nadávky, nucení ke svlékání); destruktivní aktivity zaměřené na majetek oběti (např. ničení věcí).
- 24 -
Mezi šikanování patří: fyzická agrese včetně uţití nebezpečných zbraní; slovní agrese včetně zastrašování oběti; krádeţe, manipulace s věcmi a jejich následné ničení; příkazy násilného a manipulačního charakteru. Šikana je velice závaţný problém, který není snadné vypozorovat. Nejčastěji se šikany dopouštějí děti vůči druhým dětem, často mladším a slabším Nejvíce se šikany dopouští ve školách, samozřejmě v nepřítomnosti pedagoga či vychovatele. To je důvod, proč by učitelé měli být více pozorní a sledovat i sebemenší signály, mezi které můţeme například zařadit poniţující přezdívku, smích při neúspěchu, kanadské ţerty, aj. Kolář ve své publikaci uvádí, ţe šikana „je synonymem pro úmyslné jednání, které je namířené proti jinému subjektu a které útočí na jeho lidskou důstojnost.“. Poslední dobou je často diskutovaná forma šikany tzv. kyber šikana – ta vznikla z anglického výrazu “cyber bullying”. Jedná se o druh šikany, která vyuţívá elektronické prostředky, jako jsou mobilní telefony, e-maily, internet a jiné. Projevuje se například zasíláním obtěţujících, uráţejících či útočných zpráv elektronickou poštou, zpráv z mobilního telefonu a vytváření stránek, které zneuctívají ostatní. Kyberšikana můţe podpořit klasickou formu šikany a to například pořízením záznamu na mobilní telefon, který poté pachatel vystaví na Internetu, coţ se můţe stát pro oběť velice traumatizující. V současné době se tato problematika stále více dostává do souvislosti i s malými dětmi.(Kolář, 2011) 2.3.4 Sexuální zneužívání Sexuální zneuţívání je „každé nepatřičné vystavení dítěte sexuálnímu kontaktu či chování, které vede především k uspokojování sexuálních potřeb zneuživatele. Dítě je zákonem plně chráněno před sexuálními kontakty v jakékoliv - 25 -
formě až do svých 15 let. Věková hranice není stanovena tam, kde je zneužíváno závislosti jedné osoby na druhé. Sexuální zneužívání zahrnuje všechny formy chování se sexuálním podtextem, tedy i ty, kdy dítě na první pohled nestrádá – dítě může některé formy sexuálního zneužívání prožívat jako relativně tělesně příjemné, ale i tehdy má sexuální zneužívání závažný negativní dopad na další psychický vývoj dítěte. Zneuživatelem může být v podstatě kdokoliv, avšak mnohem častěji to bývá osoba, kterou dítě dobře zná – osoba příbuzná či rodině dobře známá, méně často pak osoba zcela neznámá, cizí. Zneuživatel může působit na okolí dobrým dojmem, může zastávat v zaměstnání prestižní místo, mít dobré vystupování na veřejnosti.“ (www.mvcr.cz) Formy kontaktní a komerční kontaktní formy sexuálního zneuţívání jsou: osahávání či líbání na intimních partiích oběti, nucení dítěte, aby manipulovalo s pohlavními orgány svými nebo zneuţivatele, orální, anální sexuální akt, sexuální styk včetně znásilnění, obtěţování, incest, pedofilní obtěţování, sexuální turistika, sexuální útok s následkem smrti; nekontaktní formy jsou: obnaţování se před obětí, masturbace před obětí, exhibicionismus, pozorování nahého dítěte za účelem vlastního uspokojení, vystavení dítěte sledování porno časopisů nebo pornofilmů, přinucení dítěte sledovat souloţ; komerční formou zneuţívání je pornografie a dětská prostituce. Mezi další formy sexuálního zneuţívání můţeme zařadit: harassmentznepokojování, zneklidňování - slovní výpady, poplácávání po zadečku dítěte, tisknutí k sobě se sexuálními podtexty.
- 26 -
2.3.5 Zanedbávání Zanedbanost velmi úzce souvisí s deprivací. Zanedbaností je myšlena nedostatečná výchova v prostředí socioekonomicky nízké úrovně. Dítě, které bývá zanedbáváno, často vyrůstá v prostředí, které je jednoduché, primitivní, bez dostatečných hygienických návyků, ale taktéţ bez vhodného vzoru zralého, vyspělého chování. Často nemá ve svém prostředí dítě moţnost vyuţít svého potenciálu. Zanedbávaným dítětem je míněno dítě, jeţ je obětí situace, kdy je ohroţeno nedostatečným přísunem podnětů k tomu, aby se rozvíjelo zdravě jak po fyzické, tak po psychické stránce. (Dunovský a kol., 1995) Matoušek (1997) uvádí definici zanedbávání takto: „Zanedbávání lze rovněž vymezit jako selhání toho, kdo o dítě pečuje – selhání při poskytování a zajišťování potřeby a dalších základních tělesných potřeb a stimulace, lékařské péče, výchovy a vzdělávání, ochrany a dohledu, tělesného a zkušenostního bezpečí a vhodné citové odezvy. Často jde o to, že rodiče nejsou dítěti k dispozici, a to, co dítě nejvíce postrádá, je právě jejich přítomnost.“ Zanedbávání dítěte často bývá na dítěti pácháno ve spojitosti s dalšími formami syndromu CAN. Dle Matouška se v porovnávání skupin dětí týraných a zanedbávaných ukazuje, ţe děti zanedbávané prospívají často mnohem hůře neţ děti týrané. 2.3.6 Zvláštní formy CAN Matějček rozlišuje tyto zvláštní formy: systémové týrání; organizované zneuţívání dětí; rituální zneuţívání; sexuální turismus; Munchhausenův syndrom.
- 27 -
2.3.6.1 Systémové týrání Tato forma týrání je způsobena systémem, jenţ byl zaloţen pro pomoc a ochranu dětí a jejich rodin. Podstatou této zvláštní formy CAN je, ţe dítě je tímto systémem poškozováno, ačkoliv by mu mělo být ku prospěchu. Patří sem např. systémy řešící problémy dítěte a jeho rodiny odebráním z rodiny, aniţ by této rodině byla dříve poskytnuta jakákoliv pomoc a podpora. Dále tato zvláštní forma CAN zahrnuje nedostatečnou péči o děti v nefunkčních a problémových rodinách, nedostatečnou péči v denních zařízeních, školách apod. Také sem patří celá řada zcela zbytečných, neustále se opakujících vyšetření různými odborníky, která bývají prováděna bez citu a na dítě mají velmi negativní vliv namísto uţitku. Systémové týrání či zneuţívání bývá také označováno jako sekundární viktimizace (druhotné ubliţování). Po prvotním traumatu, kdy by mělo dojít k pomoci, naopak následuje toto druhotné týrání.(Dunovský a kol., 1995) 2.3.6.2 Organizované zneužívání Ačkoliv dříve této zvláštní formě zneuţívání dětí nebyla věnována velká pozornost, o to více se o ní mluví dnes, zejména od konce osmdesátých let minulého století. Organizované zneuţívání dětí lze charakterizovat jako zneuţití mnoha pachateli. Je to situace, kdy jde o více zneuţivatelů. (Dunovský a kol., 1995) Existuje obecné tvrzení, kde se uvádí, ţe tento zvláštní typ syndromu CAN je tvořen: společenstvím pachatelů, jeţ se kolektivně účastní na aktivitách se sexuálním podtextem s dětmi; společenstvím pachatelů, jeţ získávají samostatně děti za účelem sexuálního zneuţití a předávají si své oběti jeden druhému; prostitucí dětí, nejčastěji dívek; pornografickým kruhem dětí, nejčastěji chlapců; - 28 -
sexuálním zneuţitím, které bylo provedeno více neţ jednou osobou. Např. záměrný skupinový sex. Můţe se zde objevovat i skupinový sex mladistvých i právně neodpovědných jedinců. (Dunovský a kol., 1995) 2.3.6.3 Rituální zneužívání Rituální zneuţívání bývá označováno za nejpodivuhodnější. Jeho projevy mají často velmi neobvyklé, neuvěřitelné příznaky a rysy. Někdy mívají aţ fantastický nádech. Jako první podal ucelenou definici Tinkelborn (1988). Dle něj jde o takové zacházení s dětmi, které se uskutečňuje v souvislosti s určitými znaky, symboly, jeţ jsou spojovány s náboţenskou, magickou či nadpřirozenou tematikou a jsou součástí nějakého organizovaného společenství. (Tinkelborn in Matějček, 1995). Často se odborníci setkávají s případy, kdy rodiče vyhánějí krutým způsobem dítěti ďábla z těla, či si můţeme vzpomenout na nedávné hromadné vraţdy a sebevraţdy uvnitř sekt. 2.3.6.4 Sexuální turismus Tato zvláštní forma syndromu CAN znamená, ţe cizinci si vyhledají dětskou oběť v cizí zemi a to jiţ se záměrem vlastního sexuálního uspokojení. (Dunovský a kol.,1995) 2.3.6.5 Munchausenův syndrom Existují případy, kdy rodiče si mimo úmyslných otrav medikamenty vymýšlejí u dětí různé příznaky a nemoci za účelem vyšetření dítěte a také léčení. Tato forma CAN není zcela neobvyklá a existují případy, kde se tento syndrom dědí z generaci na generaci. Tento syndrom velmi postihuje děti, dokonce můţe dojít i k náhlému úmrtí dítěte. (Dunovský a kol., 1995)
- 29 -
3 Prevence syndromu CAN Prevence je jedna z moţností, jak sníţit výskyt syndromu CAN. To znamená přijmutí takových opatření, aby došlo k co největší eliminaci jiţ výše zmíněných negativních projevů syndromu CAN. 3.1 Primární prevence Tento typ prevence se snaţí o to, aby k týraní, zneuţívání a zanedbávání vůbec nedocházelo a snaţí se veškerými prostředky eliminovat rizikové faktory, které by se mohly stát jakýmkoliv „ spouštěčem“ syndromu CAN. Dunovský a kol. ve své publikaci uvádí následovné: „Lékaři, psychologové, sociální služba, krizová centra zachycují jen to, co je nad povrchem, tj. to, co už je zjevné, co už se stalo. Je však zřejmé, že pod tímto zjevným vrcholem je daleko mohutnější vrstva patologie potencionální, tj. to, co je teprve připraveno stát se zjevným, budou – li podmínky příznivé. Tato patologie má zatím formu rizika, možnosti a primární prevence pak znamená, pokud možno, aby k tomuto riziku vůbec nedocházelo.“ (Dunovský a kol., 1995, s. 103) Zaměření primární prevence spočívá především v posilování dobrých vztahů v rodině, k výchově vedoucí k bezpečí dítěte, sexuální výchově, organizací různých kurzů pro pedagogické pracovníky a pořádáním kurzů pro sociální pracovníky a právníky. Velký význam pro tento typ prevence mají i různé televizní pořady zabývající se danou tematikou a které mohou mít na dítě velmi dobrý vliv na základě informovanosti o této problematice. Existuje také velké mnoţství příruček, jeţ nám mohou přinést zajímavé poznatky a kde můţeme zjistit, na koho se můţeme obrátit v případě, ţe budeme potřebovat jakoukoliv pomoc, ať uţ jen z důvodu „prostého“ zájmu o danou problematiku, tak v případě potřeby nechat si poradit od odborníků, pokud jsme se dostali do situace, se kterou si nevíme rady. V dnešních školách se také velmi často uplatňují tzv. výukové videofilmy, které jsou nezbytné zejména pro ţáky a studenty. Tyto videofilmy mají za cíl ţákům nejen přiblíţit dané téma a informovat je o rizicích syndromu CAN, ale velmi často
- 30 -
poukazují na to, jak je důleţité jakékoliv podezření, kde by se mohlo jednat o týrání, zneuţívání či zanedbávání, ihned nahlásit. Čím dříve se totiţ začne s obětí a rodinou pracovat, tím větší je šance, ţe dítě, jeţ se stalo obětí takového násilí, bude moci v budoucnu ţít stejně tak plnohodnotný ţivot jako ostatní jedinci. V rámci primární prevence nesmíme zapomenout zmínit důleţitost pořádání různých seminářů a konferencí a zasvětit tak i „nezasvěcené“ jedince do problematiky týraného, zneuţívaného a zanedbávaného dítěte. (Weiss, 2005) 3.2 Sekundární prevence Úkolem sekundární prevence je vyhledávání rizikových skupin ve společnosti, které jsou ohroţeny syndromem CAN. Dále pak rizika odhalovat a snaţit se je co nejvíce zmenšovat. Nezbytné je samotné uvědomění si rizikových situací a své vlastní rizikovosti. Těmto rizikovým skupinám by měly být neustále dodávány veškeré informace a pomoc, ale především by se měli dozvědět co se stane, pokud se toto „ pouhé“ riziko stane krutou skutečností. Tzn. Informovat je o tom, co se bude dít s pachateli, co s oběťmi násilí, atd. Rizikové skupiny syndromu CAN jsou jiţ uvedeny ve 2. kapitole s názvem „Příčiny vzniku syndromu CAN.“ (Weiss, 2005) Snahou tedy je zachytit rodiny, kde je dítě do budoucna ohroţeno týráním či zanedbáváním. Ve snaze co největšího úspěchu s detekováním takto rizikových rodin byla jiţ vytvořena celá řada dotazníků a posuzovacích škál. Avšak nejcitlivější bývají ty, které jsou zaloţené na přímém pozorování interakce rodičů a dítěte. 3.3 Terciální prevence V tomto případě se jedná jiţ o situaci, kdy k týrání, zneuţívání, nebo zanedbávání dítěte došlo. Jsou zde nezbytné zejména reakce rodičů, lékařů a pedagogů, a to ihned poté, jakmile se dovědí, ţe k negativnímu zacházení a chování došlo a snaţí se veškerými prostředky dané situaci zabránit. Především se tito
- 31 -
odborníci snaţí, aby k takovéto situaci jiţ nedocházelo, a to pomocí nutných opatření. Takovými opatření jsou myšleny především včasné rehabilitace a terapie rodiny, tzn., do terapie jsou začleněni většinou všichni členové rodiny, nevyjímaje okolí rodiny. Jedná se o spolupráci mnoha odborníků a institucí, jeţ se snaţí rodině pomoci. (Weiss, 2005) 3.4 Kvartální prevence Jde o typ prevence, kdy jiţ došlo k hospitalizaci dítěte v nemocnici na delší dobu, a to z důvodu léčby a ochrany, kdy dítě se poté vrací zpět domů ke své rodině. U posledních dvou typů prevence, tzn., mluvíme o prevenci terciární a kvartální, se dá hovořit jako o zdroji poučení a východisku pro první dva typy prevence. (www.tyranedite.cz)
3.5 Organizace zabývající se ochranou dětí Linka bezpečí Jiţ ze samotného názvu vyplývá, ţe se jedné o organizaci, která pomáhá dětem a mládeţi, kteří se ocitnou v krizových ţivotních situacích, ale také se snaţí pomoci při jakýkoliv starostech a problémech, které provázejí člověka celý ţivot. Toto sdruţení je akreditováno v rámci systému sociálně - právní ochrany dětí v ČR. Linka bezpečí poskytuje telefonickou krizovou pomoc a poradenství nejen dětem, ale i mladistvým, kteří se ocitli v krizové situaci, se kterou si neví rady a nedokáţou si pomoci sami. Linka bezpečí také předává vzkazy rodičům, rodinným příslušníkům a jiným osobám v případě, ţe dítě je na útěku a nechce se prozatím vrátit zpět domů. Rodiče a jiné osoby tím pádem mají informace o dítěti, ţe je zdravé a naţivu. (www.linkabezpeci.cz)
- 32 -
Fond ohroţených dětí Fond ohroţených dětí je občanské sdruţení, které se zabývá pomoci týraným, zanedbávaným, zneuţívaným a sociálně ohroţeným dětem. Je zřizovatelem azylových domů pro děti „Klokánek“. Cílem azylových domů „Klokánek“ je nabídka pomoci dětem prostřednictvím přechodné rodinné péče na takovou dobu, dokud se dítě nemůţe vrátit zpět do své rodiny nebo dokud pro něj není nalezena jiná alternativa, např. náhradní rodinná péče. Všechny tyto azylové domy pod stejným názvem „Klokánek“ mají pověření od ministerstva práce a sociálních věcí (MPSV) jakoţto zařízení pro děti vyţadující okamţitou pomoc. Z toho důvodu mohou tyto zařízení přijímat děti na základě ţádosti rodičů, ţádosti OSPOD (orgán sociálně-právní ochrany dětí), soudního rozhodnutí a podáním ţádosti samotného dítěte nebo jedince, jeţ dítě v krizové situaci nalezne. (www.fod.cz) Modrá linka Modrá linka je občanské sdruţení, kde hlavním úkolem je podpora a pomoc dětem a mládeţi, jeţ se ocitli v krizové ţivotní situaci. Modrá linka poskytuje poradenství, a to nejen osobní, ale i telefonické a internetové. Roku 2002 začaly fungovat dvě samostatné organizační jednotky: linka důvěry pro děti a mládeţ a poradenské vzdělávací centrum. Poradenství je poskytováno nejen dětem a mladistvým, ale pomoc je poskytována taktéţ rodičům. Jsou zde poskytovány konzultace, pomoc je bezplatná, tudíţ ji můţe vyuţít kaţdý jedinec bez ohledu na věk i sociální status. (www.modralinka.cz) Dům tří přání Sdruţení Dům tří přání funguje od roku 2001 jako nestátní nezisková organizace, která zřizuje a provozuje azylové domy rodinného typu. Cílem této organizace je podpora rodin, které se naskytli v tíţivé situaci a rodin ohroţených,
- 33 -
jako prevence ústavní výchovy. Sluţby, které tato organizace nabízí, umoţňují návrat dítěte do funkčního rodinného prostředí. Dům tří přání poskytuje: sluţby pobytové; sluţby ambulantní; teréní sluţby. (www.dumtriprani.cz) Dětské krizové centrum Centrum se zabývá oblastí prevence, diagnostiky a léčení syndromu CAN. Centrum bylo pověřeno k vykonávání sociálně - právní ochrany dětí. Dětské krizové centrum nabízí pomoc rodičům při řešení problémů související s péčí o dítě, dále pak poskytuje a zprostředkovává poradenskou činnost rodičům, zaměřuje se na prevenci dětí před škodlivými vlivy, uskutečňuje pořádání přednášek a kurzů se zaměřujících se na výchovné, sociální a jiné problémy. Dále pak centrum zřizuje pro zařízení pro okamţitou pomoc dětem.
- 34 -
4 Dopad syndromu CAN na psychiku dítěte Kaţdé dítě, které se někdy setkalo alespoň s jednou z forem syndromu CAN, tzn. s týráním, zneuţíváním nebo zanedbáváním, si nese často následky po celý svůj ţivot. Proto čím dříve se s dítětem začne pracovat prostřednictvím odborné pomoci, tím větší je šance, ţe dítě bude v budoucnu moci vést stejně tak kvalitní a plnohodnotný ţivot, jako většina jeho vrstevníků. Dopady CAN na psychiku a chování dítěte: fyzické, psychické nebo citové opoţdění ve vývoji; neschopnost učit se z vlastní zkušenosti, rozumové schopnosti dítěte nebývají dostatečně vyuţívány, často proto u dětí bývá ve škole horší prospěch, neţli odpovídá skutečnému nadání dítěte. Děti mají chudou slovní zásobu, velmi častá je jinou osobou; citová plochost, nedůvěřivost; impulzivita, afektivní výbuchy; nápadná pasivita nebo naopak se objevuje agresivní chování; obavy, ţe ho nikdo neuznává a nemá ho rád; objevují se obavy z potrestání; nízké sebevědomí nebo naopak neupřímné nadřazování své osobnosti; tendence k sebeobviňování, sebedestrukce; nepřiměřené obavy z kaţdé nové situace; neurotické projevy, patří sem kousání nehtů, trhání vlasů, aj.; nepřiměřená reakce na bolest (dítě reaguje nepřiměřeně, často agresivně při sebemenším podnětu, nebo se naopak chová, jakoby bolest vůbec necítilo); vznik závislostí, poruchy příjmu potravy, deprese, úzkost; zvýšená nemocnost dětí; známky nejistoty ve vztazích, jak partnerských, tak ve vztazích rodinných; celkově povrchní vztahy k lidem, nedostatek empatie, egocentrismus; nedůvěra k dospělým jedincům, vyhýbání se kontaktu s rodinou (dítě málo pobývá doma, často tráví čas raději např. v rodině svého kamaráda); - 35 -
vzhledem ke sníţenému sebevědomí a menší schopnosti sebeprosazení se psychicky týrané děti stávají častěji obětí šikany; neoblíbenost mezi vrstevníky ani učiteli. (www.detskaprava.cz) 4.1 Úzkost a strach Říčan (1997) a Vymětal (2000) se shodují v rozdílnosti mezi úzkostí a strachem. Dle nich je hlavní rozdíl v tom, ţe příčinu strachu vidíme v konkrétní situaci, kdy při jejím ukončení strach zmizí. Příčinou úzkosti však nelze přesněji definovat. Úzkost můţeme snášet hůře neţ strach. Zaţívá velmi často stres z důvodu připravenosti na nebezpečí. Úzkost Úzkost je emoční stav, jehoţ etiologii nelze přesněji definovat. Provází ji velmi podobné psychické i somatické příznaky jako u strachu. Postiţené dítě úzkostí má pocit, ţe se něco ohroţujícího stane, ale sám neví, co by to mělo být. Průběh úzkosti můţe probíhat volně nebo se projevovat v záchvatech. (Praško, 2000) Úzkost se rozlišuje na: stav- stav úzkosti je adekvátní reakce na situaci v ohroţení; rys- rys úzkosti, neboli úzkostnost je tendence jedince odpovídat zvýšeným stavem úzkosti ve více situacích a ve větším rozsahu, neţ-li odpovídají neúzkostné osoby. (Dařílek a kol., 1986). Tento osobnostní rys je trvalejšího charakteru osobnosti člověka, vliv na něj má především prostředí, ve kterém se jedinec pohybuje, ale také je na místě nezapomenout zmínit i vliv výchovného působení. (Vymětal, 2000) Rozdíl mezi úzkostí a úzkostností: úzkost je přechodný psychický stav, zatímco úzkostlivost je úzkost jako vlastnost osobnosti.
- 36 -
Strach Strach je emoce, nepříjemný proţitek, s neurovegetativním doprovodem, zejména projevujícím se zrychleným dýcháním, zblednutím, chvěním celého těla, zrychlenou frekvencí srdce, zvýšením krevního tlaku. Jedná se o přirozenou reakci v případě, ţe se jedinec dostane do situace se skutečným nebezpečím nebo ohroţením, vyvíjejícím se s věkem člověka. Dispozice ke strachu úzce souvisí s konstitučními vlastnostmi člověka a jeho emocionální stabilitou či labilitou a dosavadními zkušenostmi a záţitky. (Vymětal, 2000)
4.2 Projevy úzkosti u dětí Poznatky o úzkosti, získané v proţívání dospělých jedinců nemůţeme mechanicky aplikovat na dětskou populaci. Je potřeba brát ohledy na věk dítěte. Úzkost i strach značí hrozící nebezpečí. V kaţdém vývojovém období je typické, ţe soubor podnětů, který úzkost vzbuzuje je odlišný. V období kojeneckém a batolecím se objevuje separační úzkost, coţ znamená, ţe dítě se bojí cizích lidí. Tato úzkost by však měla kolem 3. roku samovolně ustupovat. Typický pro předškolní věk je výrazná diferenciace emocí.
V tomto období
přetrvává nejdéle strach ze zvířat. S narůstajícím věkem se strach přesouvá do oblasti obrazotvornosti. Patří sem strach z duchů a strašidel, strach z věcí, které ve skutečnosti neexistují, apod. Pro předškolní věk je typické, ţe se objevují sociální příčiny, které úzkost vyvolávají. Je to především z posměchu, samoty, nezařazení se do kolektivu, aj. Strach začíná být více vázán na konkrétní situace. Je často spojen s negativními proţitými zkušenostmi, např. návštěvou lékaře a jinými situacemi vyvolávajícími u dětí negativní pocity. V období předškolního věku má dítě bohatou fantazii a magické myšlení, coţ můţe mít i za následek utváření nejrůznějších fobií. Avšak tyto fobie, nejsou li posilovány, tak časem zcela vymizí.. V období mladšího školního věku bývají pozitivní i negativní emoce podmíněny konkrétními podněty. Vliv prostředí má v tomto období pro dítě velký význam. Objevuje se strach z moţného neúspěchu ve škole, s očekáváním - 37 -
případného trestu, který dítěti můţe hrozit, i trestu za budoucí neúspěchy. Zvyšuje se také úzkost z nedostatečného ocenění ze strany okolí dítěte. Objevuje se zde tzv. maskování proţívání úzkosti, tudíţ dochází k interpretaci svého proţívání, např. jako nemoc, kdyţ se dítě snaţí uniknout, zůstat doma namísto toho, aby šel do školy, ve které můţe mít problémy se spoluţáky či s vyučujícím, který na něj můţe klást nepřiměřené poţadavky. Výzkumy této problematiky také ukázaly, ţe velký vliv na vznik úzkosti v tomto období má rodinné klima. Atmosféra v rodině úzkostného dítěte bývá často velmi špatná. V rodině často převládají poruchy v mezilidských vztazích, jeţ se nadále přenášejí i do interakce s dítětem. Je zde velmi úzký vztah mezi výchovou a úzkosti dětí. Objevuje se zde často nedůslednost ve výchově, nebo naopak můţe jít o přehnanou důslednost a egocentričnost. U dítěte se tak objevuje nejistota a pocit ohroţení. V období kolem 11-15 roku dítě začíná navozovat nové vztahy, dostává se do širšího kontaktu s okolím, škola u něj přestává hrát nejdůleţitější úlohu, adjustuje se- zvyká si na nové náročné situace. U labilnějších jedinců s problémem schopnosti přizpůsobit se, se úzkost transformuje do trvalých neurotických symptomů. V období puberty dochází k prohlubování emocí. Emoční proţívání je velmi intenzivní, které se kombinuje se zvýšeným napětím. Objevuje se zde nejistota, vzniká strach a úzkost, aniţ by byla přítomna konkrétní hrozba. I v tomto období má na jedince velký vliv rodina a rodinná výchova a škola, která pomocí svých vzorů a norem působí na emoční ţivot člověka. (Hort a kol., 2000) Patologická úzkost Patologická úzkost je úzkost, která se objevuje u jedince v nadměrné formě, přetrvává u něj, brzdí jedince v jeho vývoji v různých oblastech. V předškolním věku mohou být úzkostní hyperaktivní jedinci diagnostikování chybně, často jako s ADHD. U úzkostných dětí se často můţeme setkat s nepřiměřenými reakcemi na stresové situace. Patologická úzkost se můţe u dětí projevovat např. neurotickými projevy, jako jsou cucání palce, kousání nehtů, trhání vlasů, dále se mohou
- 38 -
objevovat noční můry, porucha spánku, nadměrní masturbace, aj. (Hort a kol., 2000) Dle Vymětala (2004) vyrůstají z úzkostných dětí úzkostní rodiče a ti budou mít také sklon tak vychovávat své děti. Dostáváme se tak k pojmu sociální dědičnost. Nejde jen o genetický přenos takovýchto předpokladů, ale především o to, ţe povahové rysy rodičů vedou k určitému způsobu vychovávání dětí. Proto můţe dojít k ovlivnění úzkostnosti jakoţto osobnostního rysu, který můţe být v některých případech geneticky výrazněji podmíněn. Měření úzkosti u dětí Dle M. S. Krause lze vyuţít tyto metody při měření úzkosti: introspektivní slovní výpovědi; tělesné projevy; morální chování- např. drţení těla, neklid, poruchy řeči, aj.; výkon v úlohách; klinické posudky; odpovědi na stres. „ Zatialčo pri najnižších vekových kategoriích sme při štúdiu efektivity odkázaní takměř výlučne na vonkajšie pozorovanie, u starších dětí sa najčastějšie využívajú projektivně techniky,jako sú napr. Rosenblumov obrázkový test dětském úzkosti, test kresby postavy(DAP) podla Machoverovej (u nás R. Konečný 1979)atd., alebo dotazníkové miery detskej úzkosti.“ (Müllner a kol., 1983,s 18)
4.3 Vliv úzkosti a strachu na člověka Úzkost a strach u kaţdého jedince mají velký význam. Hrají u člověka nezastupitelnou roli. Mají na něj vliv jak pozitivní, tak negativní.
- 39 -
Pozitivní význam úzkosti a strachu Obě dvě tyto emoce mají za úkol člověka chránit před jakýmkoliv poškozením a ohroţením. Vymětal (2000) se ve své publikaci zmiňuje o tom, ţe jak strach, tak i úzkost mají na jedince i vliv pozitivní, jelikoţ mají velký podíl na rozvoji a formování osobnosti a také na socializaci jedince. Tyto dvě emoce nám v ţivotě umoţňují růst, ale i dále rozvíjet své schopnosti. Úzkost je důleţitým prostředkem, jak sám sobě více porozumět. Proţívání úzkosti poukazuje na naši situaci v ţivotě, jelikoţ úzkost proţíváme, zejména pokud nejsme správně zakotveni, a to jak ve vztazích, tak v hodnotách. (Vymětal, 2000) Dle Matějčka (2005) mají úzkostní jedinci mnohem bohatší ţivot a své emoce proţívají více intenzivně neţ ostatní lidé. Negativní význam úzkosti a strachu Dojde- li k překročení míry úzkosti, dojde k tomu, ţe se zhoršuje výkon jedince a také se zvýšená citlivost začne zaměřovat jen na negativní oblasti věcí. Veškeré fyzické projevy, které mají spojitost s danou zvýšenou aktivizací organismu, začínají být vnímány s větší mírou a mohou mít za důsledek zhoršení zdraví, ba i dokonce ţivot ohroţující význam. (Honzák, 1995). Pokud tyto emoce nedokáţe člověk zvládat, stanou se velkým problémem, jeţ znesnadní obecné fungování jedince. Můţe tak vzniknout úzkostná porucha nebo porucha osobnosti. Pokud děti často proţívají neadekvátní proţívání úzkosti, můţe dojít k narušení osobnosti a vývoje jedince. Zvýšená úzkostnost, úzkost a strach, bývají příčinou nejistoty u dětí, můţe dále dojít k tomu, ţe si děti nevěří, k traumatizaci a subdeprivaci v základních vývojových potřebách. V případě, ţe nastane taková situace, je důleţité co nejdříve se obrátit na odbornou pomoc. (Praško, 2000)
- 40 -
PRAKTICKÁ ČÁST 1. Teoretické a praktické problémy práce Na podkladě odborných článků, které se týkaly především dětí se syndromem CAN jsem si stanovila tento cíl:
Cíl práce: Cílem mé práce je zjistit, zda-li je rozdíl v úzkostnosti mezi dětmi, jeţ byly zanedbávány a dětmi, kterých se problematika přímo nedotýká.
Hypotézy: Na základě formulace cíle jsem stanovila nulovou a alternativní hypotézu: H 0:
Neexistuje
statisticky
významný
rozdíl
v úzkostnosti
mezi
dětmi
zanedbávanými a dětmi, které zanedbávány nebyly. H1: Existuje statisticky významný rozdíl v úzkostnosti mezi dětmi zanedbávanými a dětmi, které zanedbávány nebyly.
- 41 -
2. Zkoumaný soubor a způsob jeho výběru V rámci problematiky syndromu CAN jsem se zaměřovala na skupiny jedinců, u nichţ byl prokázán jeden z projevů tohoto syndromu - zanedbávání. Protipólem k této skupině byli ţáci základní školy, kteří vyrůstali v optimálním prostředí a zanedbávání se jich doposud přímo nedotýkalo. Tento výzkum jsem provedla na skupině dětí a adolescentů ve věkovém rozmezí 13-18 let. Prvotní soubor obsahoval 100 respondentů. Část dotazníků muselo být z výzkumu vyřazeno pro jejich neúplnost, nejsou tedy ve výzkumu zahrnuty. Zkoumaný soubor respondentů byl tvořen jedinci z několika různých zařízení. Jedním z nich bylo Nízkoprahové zařízení pro děti a mládeţ Prostějov skupinu respondentů tvořilo celkem 7 jedinců. Tento vzorek se skládal z 5 chlapců a 2 dívek. Dalším zařízením, ve kterém byl výzkum prováděn byl Dětský domov se školou, Středisko výchovné péče, Základní škola a školní jídelna, Hrochův Týnec. V tomto zařízení tvořilo skupinu respondentů celkem 28 jedinců, z nichţ bylo 18 chlapců a 10 dívek. Posledním zařízením byla Základní škola Šumperk, Sluneční 38. Skupina respondentů se skládala z ţáků 8. a 9. třídy. Celkový počet respondentů činil 25 ţáků, z nichţ bylo 13 chlapců a 12 dívek. Ze souboru bylo vyřazeno 40 dotazníků. Jedním z důvodu bylo nevyplnění některých otázek či vyplnění více neţ jedné odpovědi. Dotazníky tedy nebyly úplné a tudíţ nebylo moţné je do výzkumu zahrnout.
- 42 -
2.1 Postup při sběru dat Pro tento výzkum jsem zvolila mimo jiné nízkoprahové zařízení pro děti a mládeţ proto, ţe jsem zde měla moţnost vykonávat svoji průběţnou i souvislou praxi, měla jsem příleţitost se s klienty blíţe seznámit a díky vstřícnosti všech zaměstnanců tohoto neziskového zařízení jsem vyuţila moţnosti uskutečnit zde i svůj výzkum. S klienty jsem se snaţila pracovat samostatně. Dotazníky jsem s nimi vyplňovala v místnosti určené pro individuální a poradenskou činnost. Otázky jsem klientům postupně vysvětlila a v případě potřeby objasnila i během vyplňování dotazníku. Dalším zařízením, kde jsme uskutečnili svůj výzkum byl Dětský domov se školou, Středisko výchovné péče a Základní škola Chrudim. Poţádali jsme ředitelku, která nám zde umoţnila provést dotazníkové šetření. Vzhledem k tomu, ţe v tomto zařízení vyplňovali ţáci dotazníky samostatně, byla návratnost sice 100%, ovšem ne všechny poloţky byly vyplněny správně. Posledním zařízením byla Základní škola Šumperk, Sluneční 38, kde ţáci taktéţ vyplňovali dotazníky samostatně, pouze s krátkou instrukcí, tudíţ byly některé poloţky opět vyplněny nedostačujícím způsobem.
- 43 -
3. Aplikovaná metodika 3.1 Metoda ŠAD Metoda ŠAD jsou škály na měření úzkosti a úzkostlivosti u dětí. Vývoj škál začal
v roce 1969. Na základě důsledného přezkoumání jiných dotazníkových
metod na měření strachu u dětí a rozsáhlých zkušeností s metodou STAI. Pro adolescenty a dospělé byl sestaven původní seznam s 33 poloţkami pro škálu na měření Ú – stavu, neboli úzkosti a 40 poloţek pro škálu na měření Ú – vlastnosti, neboli úzkostlivosti. Po různých úpravách a zjednodušeních vznikla konečná verze obou škál. Kaţdá s dvaceti poloţkami . Tyto verze se podrobily standardním psychometrickým postupům. Předloţené škály na měření úzkosti a úzkostlivosti u dětí jsou validním a pohotovým nástrojem s přiměřenými charakteristikami reliability. Normované jsou na populaci 10 aţ 15letých dětí, zvlášť pro chlapce i děvčata. Ve výjimečných případech je lze vyuţít i u dětí mladších, avšak jen v tom případě, kdy máme jistotu, ţe jazykové znalosti dítěte jsou na přiměřené úrovni. Škály na měření úzkosti a úzkostlivosti dětí byly sestavené tak, ţe nepotřebují osobní instrukci. Instrukce je velmi srozumitelná a většina dětí ve věkovém rozsahu, pro něţ je metoda určená, jí rozumí stejně dobře, jako i formulacím poloţek. Vyplnění obou forem trvá přibliţně 8-12 minut. Škály je moţno podávat jak individuálně, tak skupinově. Při vyplňvání dotazníků je třeba děti předem upozornit, ţe v prvním dotazníku píší momentální stav, to jak se právě teď cítí (D-1), zatímco ve druhém to, jak se cítí obvykle ( D-2.). Vyhodnocení a skórování Na vyhodnocení škály D-1 na měření aktuálního stavu úzkosti pouţíváme šablonu(viz. Příloha č. 5) kvůli inverznímu škálování.. Výsledkem je součet škálových hodnot ve vyznačených krouţcích. Pro škálu D-2 na měření vlastnosti šablona není. Součet vyznačených škálových hodnot závisí od sloupce, ve kterém je
- 44 -
alternativa vyznačená. Pro první sloupec jsou všechny hodnoty stejné 1(odpověď zní téměř nikdy).Pro druhý hodnota 2 (někdy) a pro třetí je přiřazena hodnota 3 (často). Všechny označené krouţky ve všech sloupcích sečteme. Při obouch škálách zaznamenáme do okénka v záhlaví. Metoda ŠAD má jiţ předem určené své normy. Normy jsou uvedeny ve stenech. STENOVÉ NORMY DĚVČATA STENY
D-1
SKÓRE
D-2
1
-22
2
23-24
24-25
3
25-27
26-28
4
28-30
29-31
5
31-32
32-34
6
33-34
35-37
7
35-37
38-40
8
38-41
41-44
9
42-44
45-48
10
45-
49-
- 45 -
-23
STENOVÉ NORMY CHLAPCI STENY
D-1
SKÓRE
D-2
1
-22
-23
2
23-24
24-25
3
25-26
26-27
4
27-28
28-29
5
29-31
30-32
6
32-34
33-35
7
35-37
36-38
8
38-40
39-41
9
41-44
42-45
10
45-
49-
- 46 -
3.2 Parametrické testy Abychom mohli vyuţít tyto testy, je potřeba určitých proměnných váţících se na populaci. Četnost jevů, které zkoumáme, by měla být v populaci rovnoměrně rozloţena. Pomocí těchto testů zjišťujeme např. zda zkoumaný vzorek pochází z určeného základního souboru, nebo zda dva náhodné vzorky pochází z podobných nebo různých základních souborů nebo jestli je zkoumaný soubor uspořádán nahodile. Parametrické testy jsou tedy souborem testů, pomocí kterých zkoumáme, zda je mezi dvěma hodnotami významný rozdíl. V oblasti psychologie volíme hladinu významnosti
0,05 nebo 0,01, kdy volba je závislá na přesnosti, ke které
chceme v tomto testovat dojít. Nezbytnou součástí je téţ volba vhodného vyjádření hypotézy H0 a výběr správného testového kritéria. F-test F test je součástí parametrických testů významnosti, úkolem tohoto testu je zkoumání hypotéz o populačním rozptylu. Pomocí F-testu docházíme ke zjištění, jak významný je rozdíl v rozptylech
mezi dvěma zkoumanými soubory. To
znamená, jestli zkoumané soubory reagují na stejnou věc stejně nebo je mezi nimi viditelný rozdíl. Pokud oba reagují stejně, rozptyl naměřených hodnot není tak výrazný jako u heterogenního souboru, kde rozptyl hodnot je mnohem výraznější. Studentovy T-testy Zatímco v předešlém testu, který se zaměřoval na rozdíl mezi dvěma rozptyly, t- test zkoumá jak významný je rozdíl obou průměrů. Úlohy, jeţ zkoumáme prostřednictvím t- testu, je moţno rozdělit na dva typy. Prvním z nich je experiment, kde všechny soubory jsou ekvivalentní a veškeré rozdíly jsou tedy náhodné. Druhým typem t- testu je šetření, a to z důvodu toho, ţe není moţné garantovat odlišnost souborů jen v jediném aspektu. T-testy můţeme rozdělit i podle daného typu alternativní hypotézy na jednostranné a dvoustranné. U testu
- 47 -
dvoustranného se předpokládá, ţe zda-li je odchylka výrazná a to na stranu jednu či druhou, dojde k tomu, ţe druhou hypotézu zamítneme. Dvouvýběrové testy pouţijeme u dvou výběrů. Ty jsou velice obdobné. Při výběru se zaměřujeme především na mnoţství dat. V souborech, kde je menší četnost se vyuţívá Studentovo dělení. U kaţdého testu záleţí na tom, zda zjišťujeme hypotézu jednostrannou nebo dvoustrannou. Dále pak dle toho porovnáváme testové kritérium s kritickou hodnotou na hladině významnosti
nebo /2. Závisí i
na významné odlišnosti rozptylu výběrů, zda se tyto rozptyly výběrů statisticky výrazně liší nebo neliší. To znamená, zda-li jsou tyto data heterogenní nebo homogenní. Také závisí na vzájemné korelaci naměřených hodnot. Tudíţ zjišťujeme, zda jsou vzájemně korelovány nebo nikoliv. Můţe se tedy jednat o výběry závislé či nezávislé. Při testování významnosti rozdílů obou průměrů je nulovou hypotézou shoda průměrů. Prostřednictvím porovnávání parametrů rozeznáváme několik typů t- testů. Mezi dvouvýběrové testy řadíme: t-test rozdílu výběrového průměru a známého průměru základního souboru t-test pro srovnání rozdílu dvou středních hodnot párový t-test test rozdílu dvou relativních hodnot
- 48 -
4. Průběh výzkumu Vlastní výzkum probíhal v červnu 2011 v různých krajích České republiky, a to v Olomouckém a Pardubickém. Dotazníků bylo rozdáno celkem sto, z nichţ bylo pouţitelných pouhých 60, zbylých 40 nebylo řádně vyplněných, tudíţ jsme je museli z výzkumu vyřadit. Průzkum probíhal ve více krajích z důvodu obtíţného vyhledávání vhodných respondentů. O spolupráci jsem tedy poţádala nízkoprahové centrum pro děti a mládeţ v Prostějově, dětský domov se školou v Chrudimi a základní školu v Šumperku. Dotazníky mi byly navráceny v řádně stanovený termín i přes malý časový prostor. Vstřícnost a spolupráce všech zaměstnanců i klientů ve všech zařízeních, ve kterých byl výzkum proveden byla důkazem veliké ochoty všech zúčastněných. Při vlastním výzkumu jsme pouţili aplikovanou metodu ŠAD. Dotazníky byly pomocí této metody vyhodnocovány. Jak jiţ bylo zmíněno, tato metoda měří úzkost a úzkostlivost u dětí. Z kaţdé skupiny
- 49 -
5. Výsledky a interpretace Výsledky, ke kterým jsme dospěli na základě dotazníkového šetření uvádíme v navazujícím textu. Tyto výsledky jsou znázorněny pomocí grafu a tabulek a jsou uvedeny jak v procentech, tak v číselných hodnotách. Způsob tohoto vyjádření byl zvolen z důvodu lepší přehlednosti. V diskusi jsou pak dále interpretovány výsledky a potvrzení či vyvrácení hypotézy. Graf 1
Pohlaví respondentů
Dívky 45%
Chlapci 55%
Chlapci Dívky
Zdroj: Vlastní výzkum O vyplnění dotazníků bylo poţádáno 100 respondentů. Správně vyplněných dotazníků jsme obdrţeli pouhých 60. Z tohoto počtu bylo 35 chlapců a 25 dívek. Tyto hodnoty vyjádřeny v procentech jsou 45% dívek a 55% chlapců.
- 50 -
Tabulka 1 počet Věk
respondentů
13
8
14
23
15
18
16
6
17
3
18
2
V tabulce č. 2
je znázorněn věk dotazovaných respondentů. Nejvíce
respondentů bylo ve věku 14 let. Nejméně respondentů měla skupina ve věku 18 let.
- 51 -
Následující tabulka znázorňuje hodnoty měření obou dotazníků u skupiny jedinců., kteří zanedbávaní nebyli (skupina A) a zanedbávaných jedinců. Ta je v tabulce znázorněna jako skupina B.Kaţdá z nich je tvořena 30 respondenty.
Tabulka 2 Skupina A 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30
31 34 44 27 33 34 40 26 22 36 39 43 29 34 33 26 27 31 32 31 43 30 30 34 27 27 26 31 30 33
D-1
D-2 29 30 39 20 30 30 37 20 20 33 36 41 22 31 31 20 20 29 27 28 39 28 29 30 20 20 20 28 27 30
Skupina B 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30
D-1 40 39 44 46 34 40 33 41 40 36 36 39 43 32 26 40 34 31 34 44 43 30 39 41 32 33 43 47 34 39
D-2 42 36 39 39 31 37 27 38 37 38 38 35 40 27 20 37 31 29 30 39 38 28 36 38 26 28 39 39 31 55
Jedním z parametrických testů, který jsme při vyhodnocování pouţili je dvouvýběrový F-test pro rozptyl.
- 52 -
Pomocí tohoto testu jsme mohli porovnat rozptyly vlastních dvou souborů a také to, jak signifikantní je mezi těmito dvěma rozptyly rozdíl. Prostřednictvím hodnot, které z testu zjistíme, můţeme přijmout či vyvrátit hypotézu o shodnosti rozptylů v obou testovaných souborech. Pro výpočet dvouvýběrového F-testu byl pouţit statistický modul programu Excel 2007 MS Office. Tabulka 3 Dvouvýběrový F-test pro rozptyl Soubor 1 Soubor 2 Stř. hodnota Rozptyl Pozorování Rozdíl F P(F<=f) (1) F krit (1)
32,1 37,76667 29,88621 26,87471 30 30 29 29 1,112057 0,388411 1,860812
Stř. hodnota vyjadřuje aritmetický průměr hodnot, které jsou vyjádřeny v tabulce 3. Rozptyl nám znázorňuje hodnotu rozptylu obou souborů, vypočítá se vzorcem n1 + n2 - 2 = 20 + 20 - 2 = 38. Poloţka Pozorování udává jedinců bylo zařazeno do kaţdého souboru. V tabulce je dále uváděn Rozdíl, který představuje počet stupňů volnosti, P je míra statistické významnosti a F krit označuje kritickou hodnotu. Pro hladinu alfa byla zvolena standardní hodnota 0,05. Pro určení rozptylu je pro nás v tabulce důleţitá především hodnota P. V případě, ţe je totiţ větší nebo rovna 0,05, znamená to, ţe rozptyly jsou u dětí zanedbávaných a dětí nezanedbávaných shodné. V našem případě to tedy znamená, ţe p = 0,38 a
= 0,05, tedy p > 0,05. Z tohoto důvodu je tedy moţné tvrdit, ţe rozdíl mezi
dvěma rozptyly je statisticky významný na hladině významnosti
a proto byla přijata
nulová hypotéza a vyvrácena alternativní hypotéza o nerovnosti rozptylů. Z výsledků F testu jsme poté zvolili dvouvýběrový t-test Pomocí něj zjistíme, jak výrazný je rozdíl mezi dvěma hodnotami, tzn. jak výrazný je rozdíl v úzkostnosti mezi zanedbávanými a nezanedbávanými jedinci.
- 53 -
Tabulka 4
Dvouvýběrový t-test s rovností rozptylů
Stř. hodnota Rozptyl Pozorování Společný rozptyl Hyp. rozdíl stř. hodnot Rozdíl t stat P(T<=t) (1) t krit (1) P(T<=t) (2) t krit (2)
Soubor 1 Soubor 2 32,1 37,76667 29,88621 26,87471 30 30 28,38046 0 58 -4,11968 6,1E-05 1,671553 0,000122 2,001716
V následující tabulce byl pro děti nezanedbávané určen soubor 1, do 2. souboru náleţí děti zanedbávané. Stř. hodnota opět znamená aritmetický průměr hodnot (viz. tabulka 3). Rozptyl nám vyjadřuje hodnotu rozptylu obou souborů. Pozorování udává počet jedinců, kteří byli zařazeni do kaţdého ze souborů.. V následující části tabulky je vypočítán Společný rozptyl. U Hypotetického rozdílu středních hodnot vidíme 0, coţ koresponduje s naší nulovou hypotézou. Rozdíl představuje počet stupňů volnosti, který se vypočítá stejným způsobem jako u dvouvýběrového f-testu pro rozptyl. Jako další je v tabulce uvedeno t Stat, coţ je hodnota testového kritéria, P (1) udává hladinu statistické významnosti jednostranného testu a t krit je kritická hodnota jednostranného testu. Pro nás je v tabulce důleţitá hodnota P (2), která představuje statistickou významnost pro oboustranný test. Tato hodnota je v našem případě P (2) = 0,377. V porovnání s námi stanovenou hladinou
0,05 je patrné, ţe signifikance je
značně větší a je tedy opodstatněné, ţe zamítáme nulovou hypotézu. P (2) = 0,377, 0,05, tedy P > . Naším výzkumem jsme tedy dospěli k závěru, ţe ţe existuje statisticky významný rozdíl v úzkostnosti mezi dětmi zanedbávanými a dětmi, jeţ zanedbávány nebyly.
- 54 -
DISKUSE Výsledky našeho výzkumu vzhledem k vytyčeným hypotézám: H 0:
Neexistuje
statisticky
významný
rozdíl
v úzkostnosti
mezi
dětmi
zanedbávanými a dětmi, které zanedbávány nebyly. H1: Existuje statisticky významný rozdíl v úzkostnosti mezi dětmi zanedbávanými a dětmi, které zanedbávány nebyly. V tomto
výzkumu
bylo
mým
předpokladem
to,
ţe
mezi
dětmi
zanedbávanými a dětmi, které zanedbávány nebyly je patrný rozdíl. Souvisí to s tím, ţe rodiny, ve kterých dochází k zanedbávání nejsou plně funkční, neplní své základní funkce a neuspokojují jak fyzické ani psychické potřeby dětí. Mimo jiné i toto můţe být příčinou vzniku úzkosti u dětí a adolescentů. Jelikoţ do dotazníku byly vyplňovány momentální pocity, byly tyto odpovědi ovlivněny řadou faktorů. Např. v dětském domově se školou v Chrudimi byly odpovědi vázány především na délku pobytu v zařízení, kde byl výrazný rozdíl mezi dětmi pobývajícími v zařízení jiţ delší dobu a dívkou, která nastoupila do zařízení v době výzkumu. V jejím se objevoval její momentální stav, kdy byla vytrţena z rodiny, ze svého přirozeného prostředí a čerstvě přesunuta do jiţ zmíněného dětského domova se školou. Díky citové nestálosti klientů byl výzkum ovlivněn i takovými faktory, jako je banální denní program. Samozřejmě ne jen v tomto zařízení, ale i v ostatních výzkumech hraje velkou roli momentální rozpoloţení jedince, které můţe být ovlivněno také např. interpersonální interakcí s rodiči, kamarády, učiteli, atd. Z našeho výzkumu vyplynulo, ţe mezi dětmi zanedbávanými a dětmi, jichţ se tato problematika přímo nedotýká, existuje statisticky významný rozdíl v úzkostnosti.
- 55 -
SOUHRN Čas, který členové rodiny tráví vzájemnou interakcí, je daleko delší než čas v interakcích s jinými lidmi. Čím více času tráví rodina spolu, tím větší je riziko konfliktů a násilí. Špatné životní prostředí, nízký příjem, chudoba, nezaměstnanost, špatné vzdělání, izolace. To vše jsou předpoklady pro vznik násilí v rodinách. (Bentovim, 1992, str. 20) Pevně věřím, ţe se mi v teoretické části mé diplomové práce podařilo alespoň více objasnit pojem „syndrom CAN“, také doufám, ţe se podařily nastínit základní informace týkající se rodiny, vztahů rodině, funkce rodiny, aj. V první kapitole se zabývám definicí rodiny, výchovnými styly v rodině, dále pak soţití rodiny a dítěte. Další část kapitoly nám stručně charakterizuje psychické potřeby, které mají také velký vliv na optimální fungování jedince ve společnosti.Dále je pak vymezen pojem syndrom CAN, jsou zde popsány jeho příčiny vzniku, projevy, ale také to, proč se někteří lidé stávají oběťmi. Prevencí a organizacemi zabývajícími se dětmi, které byli, nebo jsou postiţeny syndromem CAN, se zabývá kapitola 3. Poslední kapitola v teoretické části se zaměřuje na úzkost, jeho projevy u dětí, rozdílem mezi úzkostí a úzkostností, aj. Cílem této práce bylo zjistit, zda existuje rozdíl v úzkostnosti mezi zanedbávanými a nezanedbávanými jedinci. V této části mé diplomové práce jsou popsány metody, které byly vyuţity v tomto výzkumu.
- 56 -
ZÁVĚR Syndrom CAN znamená syndrom týraného, zneuţívaného a zanedbávaného dítěte. Jedná se tedy o špatné zacházení s dítětem, neposkytování přiměřená péče, podpory a ochrany, rodiče bývají také mnohdy velmi zaměstnáni a o dítě neprojevují dostatečný zájem. Toto vše velmi intenzivně působí na vývoj dítěte, kdy mívají různé obtíţe, které mají zpravidla dopad i na jejich budoucí ţivot. Syndrom CAN je téma velmi široké a komplikované a jen těţko lze vţdy s jistotou určit jednoznačnou příčinu. V této diplomové práci jsem se alespoň částečně pokusila nastínit problematiku týkající se rodiny a potřeb dítěte, jeho vývoje v jednotlivých obdobích dospívání, osvětlit problematiku syndromu CAN a jeho vliv na osobnost dítěte. Cílem praktické části bylo zjistit, zda-li je rozdíl v úzkostnosti mezi dětmi, jeţ byly týrány a dětmi, které zanedbávány nebyly. Z výzkumu vyplynulo, ţe.existuje statisticky významný rozdíl v úzkostnosti mezi dětmi zanedbávanými a dětmi, jeţ zanedbávány nebyly.
Věříme, ţe závěry této diplomové práce budou dalším přínosem a obohacením pro tuto velmi často probíranou problematikou. Kaţdý z nás by si měl uvědomit, ţe ţijeme v době, kdy je potřeba na děti dávat větší pozor a chránit je. Dítě je křehké stvoření, které potřebuje mít pocit, ţe jsme tu pro něj, coţ by si kaţdý z nás měl uvědomit.
- 57 -
SEZNAM LITERATURY MUHLPACHR, Pavel. Sociopatologie. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2008. 194 s. ISBN 978-80-210-4550-7. POTHE, Peter. Dítě v ohrožení. 2. vyd. Praha: G plus G, 1999. 186 s. ISBN 8086103218. VÁGNEROVÁ, Marie. Psychopatologie pro pomáhající profese. 4. vyd. Praha: Portál, 2008. 870 s. ISBN 978-80-7367-414-4. MATĚJČEK, Zdeněk. Co, kdy a jak ve výchově dětí. 4. vyd. Praha: Portál, 2000. 143 s. ISBN 80-7178-494-X. SOBOTKOVÁ, Irena. Psychologie rodiny. 2. vyd. Praha: Portál, 2007. 219 s. ISBN 978-80-7367-250-8. ČAČKA, Otto. Psychologie duševního vývoje dětí a dospívajících s faktory optimalizace. 1. vyd. Brno: Doplněk, 2000. 377 s. ISBN 8072390600. ČAČKA, Otto. Psychologie dítěte. 2. vyd. Tišnov: Sursum, 1996. 112 s. ISBN 8085799030. MATĚJČEK, Zdeněk. O rodině vlastní, nevlastní a náhradní. Praha: Portál, 1994. 98 s. ISBN 80-85282-83-6. MADSEN, Kaj Berg. Moderní teorie motivace. 1. vyd. Praha: Academia, 1979. 468 s. BENTOVIM, Arnon. Týrání a sexuální zneužívání v rodinách. 1. vyd. Praha: Grada, 1998. 117 s. ISBN 8071696293.DUNOVSKÝ, Jiří a kol. Týrané, zneužívané
- 58 -
a zanedbávané dítě. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1995. 245 s. ISBN 8071691925. TÄUBNER, Vladimír. Nejstřeženější tajemnství - sexuální zneužívání dětí. 1. vyd. Praha: Trizonia, 1996. 116 s. ISBN 8085573725. BECHYŇOVÁ, Věra a kol. Syndrom CAN a způsob péče o rodinný systém. 1. vyd., Praha: Ireas, 2007. 229 s. ISBN 978-80-86684-47-5. KOLÁŘ, Michal. Bolest šikanování. 1. vyd. Praha: Portál, 2001. 255 s. ISBN 807178513X. MATOUŠEK, Oldřich. Rodina jako instituce a vztahová síť. 2. vyd. Praha: SLON, 1997. 144 s. ISBN 8085850249. WEISS, Petr. Sexuální zneužívání. 1. vyd., Praha: Grada, 2005. 264 s. ISBN 8024709295. BINAROVÁ, Ivana. Výzkum vzájemného vztahu působení zátěžových situací a některých osobnostních charakteristik dětí a mládeže. 1. vyd., Olomouc: Univerzita Palackého, 2005. ISBN 8024411482. LANGMEIER, Josef, KREJČÍŘOVÁ, Dana. Vývojová psychologie. 3. vyd. Praha: Grada, 1998. 343 s. ISBN 807169195X. ČÁP, Jan, MAREŠ, Jiří. Psychologie pro učitele. 2. vyd. Praha: Portál, 2007. 655 s. ISBN 9788073672737. VOJTÍK, Vladimír, BŘICHÁČEK, Václav, MACHOVÁ, Jitka. Poruchy vývoje dětí a mladistvých a jejich projevy v rodině a ve škole: (Příručka pro pedagogy a
- 59 -
rodiče). 1 vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1990. 148 s. ISBN 8004246508. PRAŠKO, Ján. Úzkostné a fobické poruchy: malá psychiatrie pro praktické lékaře. 1. vyd. Praha: Galén, 2000. 102 s. ISBN 8072620398. HONZÁK, Radkin. Úzkostný pacient. Praha: Galén, 2005. 180 s. ISBN 8072623672. VYMĚTAL, Jan. Speciální psychoterapie. Praha: Psychoanalytické nakladatelství, 2000. 481 s. ISBN 80-86123-15-4. MULLNER, Jozef a kol. Škály na meranie úzkosti a úzkostlivosti u detí. Bratislava: Psychodiagnostické a didaktické testy, N.P 1983 (příručka) VYMĚTAL, Jan. Úzkost a strach u dětí. Praha: Portál, 2004. 181 s. ISBN 80-7178830-9. HORT, Vladimír. Dětská a adolescentní psychiatrie. Praha: Portál, 2000. 492 s. ISBN 80-7178-472-9. ŘÍČAN, Pavel. Dětská klinická psychologie. 3. vyd. Praha: Grada, 2007. 450 s. ISBN 80-7169-512-2. KOLÁŘ, Michal. Nová cesta k léčbě šikany. Praha: Portál, 2011. 332s. ISBN 97880-7367871-5.
Internetové zdroje: www.dobromysl.cz
- 60 -
www.tyranedeti.cz www.mvcr.cz www.modralinka.cz
- 61 -
Maslowova hierarchie potřeb
1. potřeba seberealizace (naplnit své moţnosti růstu a rozvoje) 2. potřeba uznání, úcty (být váţený, mít úspěch v očích jiných lidí a na tomto základě být sám sebou kladně hodnocen) 3. potřeba lásky, sounáleţitosti (vedou k touze někam a k někomu patřit, být přijímán a milován) 4. potřeba bezpečí, jistoty (projevuje se především vyhýbáním se všemu neznámému, neobvyklému či hrozivému) 5. fyziologické potřeby (potřeba potravy, tepla, vyměšování)
.
- 62 -
Zdroj: MPSV ČR ANOTACE
- 63 -
Jméno a příjmení: Katedra: Vedoucí práce: Rok obhajoby:
Eva Sionkalová Psychologie a patopsychologie PhDr. Pavel Škobrtal, Ph.D. 2011
Název práce:
Problematika týraného, zneuţívaného a zanedbávaného dítěte
Název v angličtině:
Problems of chlid abuse and neglect
Anotace práce:
Diplomová práce je zaměřena zejména na rodinu, jednotlivé formy syndromu CAN, jeho příčiny, projevy a na pomoc, tedy prevenci aj. Analýzou dotazníků byl zjištěn rozdíl v míře úzkostnosti mezi dětmi zanedbávanými a dětmi, které zanedbávány nebyly.
Klíčová slova:
rodina, syndrom CAN, týrané, zneuţívané a zanedbávané dítě, fyzické týrání, psychické týrání, zanedbávání, sexuální zneuţívání, prevence, aj.
Anotace v angličtině:
The diploma thesis focuses especially on the family, individual forms of CAN syndrome, its causes, symptoms and help, etc. analysis of the questionnaires was found difference in the degree of anxiety among children and neglected children who were neglected.
Klíčová slova v angličtině: Přílohy vázané v práci:
family, CAN syndrome, battered, abused and neglected child, physical abuse, psychological abuse, sexual abuse, prevention. Příloha č.1-dotazník Příloha č.2-šablona k výzkumu Příloha.č.3- Maslowova hierarchie potřeb Příloha č.4- tabulky
Rozsah práce:
61
Jazyk práce:
Čeština
- 64 -
- 65 -
