Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav zoologie, rybářství, hydrobiologie a včelařství
Problematika endoparazitóz psa domácího v Jihomoravském kraji Bakalářská práce
Vedoucí práce: doc. Ing. Marie Borkovcová, Ph.D.
Brno 2011
Vypracovala: Helena Jeřábková
PROHLÁŠENÍ
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci s názvem Problematika endoparazitóz psa domácího v Jihomoravském kraji vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury.
Bakalářská práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího bakalářské práce a děkana AF MENDELU v Brně.
dne ……………………………… podpis autora …………………….
PODĚKOVÁNÍ
Na tomto místě bych chtěla poděkovat především vedoucí bakalářské práce doc. Ing. Marii Borkovcové, Ph.D. za trpělivost, cenné rady a odborné konzultace během psaní této práce. Také bych chtěla poděkovat všem majitelům psů za ochotu, vstřícnost a veškerou spolupráci.
ABSTRAKT Název: Problematika endoparazitóz psa domácího v Jihomoravském kraji
Autor: Helena Jeřábková
Bakalářská práce Problematika endoparazitóz psa domácího v Jihomoravském kraji je zaměřena na parazity trávicího traktu psů. Cílem práce bylo shromáždění dostupných informací z odborné literatury, zjištění druhového spektra endoparazitů pomocí nedestruktivních parazitologických metod, sledování prevalence a intenzity infekce parazitů a vyhodnocení významu endoparazitů psů pro člověka. Součástí práce je realizace vlastního výzkumu v období od března 2010 do února 2011, kdy byla prováděna pravidelná měsíční a jednorázová koprologická vyšetřování trusu psů. Pro zjištění odčervovací strategie byl vypracován dotazník a vyplněn 90 respondenty. Do měsíčního vyšetřování bylo zařazeno 25 psů, výskyt parazitů byl prokázán u 16 %. Jednorázové vyšetření proběhlo u 80 psů, z nichž bylo 8 % pozitivních na parazity. Z dotazníkového šetření vyplývá, že chovatelé odčervují své psy převážně 2krát ročně, většinou na doporučení veterinárního lékaře.
Klíčová slova: endoparazit, anthelmintika, strategie, prevalence, koprologické vyšetření
ABSTRACT Title: Study of Endo-Parasites of Domestic Dogs in South-Moravian Region
Author: Helena Jeřábková
Diploma thesis Study of Endo-Parasites of Domestic Dogs in South-Moravian Region main focus and research concerns parasites of digestive tract of dogs. Primary objective was to gather information from scientific sources, examine species spectrum of endoparasites while using non-destructive methods, to monitor prevalence and infection intensity and to evaluate importance of dog’s parasites for human. Research part is realized by own survey during period March 2010 and February 2011. A long term examination of dog’s excrements was done regularly on monthly basis as well as a single coprological method. Strategy and results are reflected in a questionnaire compiled by 90 respondents. Monthly research monitored 25 dogs whereas 16 percent proved existence of parasites. Single research was carried out on 80 dogs. Positive result of parasites was found by 8 percent. Resulted figures show that dog-fanciers worm dogs 2 times a year, usually according to instructions of veterinarian.
Key words: endo-parasite, anthelmintics, strategy, prevalence, coprological method
OBSAH 1 2 3
ÚVOD....................................................................................................................... 7 CÍL PRÁCE .............................................................................................................. 8 SOUČASNÝ STAV POZNATKŮ........................................................................... 9 3.1 Obecná část ....................................................................................................... 9 3.1.1 Obecná parazitologie ................................................................................ 9 3.1.2 Vliv parazita na hostitele ........................................................................ 10 3.1.3 Pes a střevní parazité............................................................................... 11 3.2 Druhové spektrum endoparazitů..................................................................... 12 3.2.1 Systematické zařazení parazitů dle www.biolib.cz ................................ 12 3.2.2 Nejčastější endoparazité trávicího traktu psů ......................................... 16 3.2.2.1 Říše: Protozoa ..................................................................................... 16 3.2.2.2 Třída: Cestoda..................................................................................... 19 3.2.2.3 Kmen: Nematoda ................................................................................ 28 3.3 Prevalence a intenzita infekce parazitů........................................................... 35 3.4
Endoparazité psů a riziko přenosu na člověka................................................ 36
3.4.1 Larvální toxokaróza ................................................................................ 36 3.4.2 Echinokokóza (hydatidóza) .................................................................... 38 3.4.3 Dipidilióza .............................................................................................. 38 3.4.4 Ancylostomóza ....................................................................................... 38 3.4.5 Giardióza................................................................................................. 38 3.5 Dotazníkové šetření ........................................................................................ 39 4
5
6 7 8
MATERIÁL A METODY ZPRACOVÁNÍ ........................................................... 41 4.1 Flotační metoda............................................................................................... 41 4.2
Příprava preparátu........................................................................................... 41
4.3
Měsíční pozorování......................................................................................... 42
4.4
Jednorázové vyšetření..................................................................................... 42
4.5
Dotazníkové šetření ........................................................................................ 43
VÝSLEDKY A DISKUZE..................................................................................... 44 5.1 Parazitární zoonózy a spektrum endoparazitů dle literárních zdrojů.............. 44 5.2
Výsledky měsíčního pozorování..................................................................... 44
5.3
Výsledky jednorázového vyšetření ................................................................. 45
5.4
Výsledky dotazníkového šetření ..................................................................... 45
ZÁVĚR ................................................................................................................... 56 POUŽITÁ LITERATURA ..................................................................................... 58 SEZNAM OBRÁZKŮ............................................................................................ 60
1
ÚVOD
Pro svoji bakalářskou práci jsem si vybrala téma Problematika endoparazitóz psa domácího v Jihomoravském kraji. Zaměřila jsem se výhradně na endoparazity trávicího traktu, a to z důvodu reálně existujícího rizika jejich přenosu na člověka. Onemocnění způsobená parazity jsou v chovech psů velmi závažným problémem. V dnešní době se jedná o diskutované téma, protože pes většinou nefiguruje pouze jako pracovní zvíře, které střeží náš majetek či je spolehlivým stopařem, ale stává se rovnoprávným členem rodiny. Jsem také chovatelkou psů, proto často řeším výskyt a prevenci vnitřních cizopasníků. Za nejčastější střevní parazity bývají považovány tasemnice, škrkavky a kokcidie. Proti nim a dalším endoparazitům existuje celá řada přípravků – anthelmintik, která jsou běžně dostupná u veterinárního lékaře, v lékárnách nebo internetových prodejnách. Otázkou je, zda při jejich soustavném a dlouhodobém podávání nevzniknou rezistentní kmeny parazitů nebo nenastane negativní dopad na zdravotní stav zvířete. V běžné praxi jsou obvykle v rámci preventivních opatření podávána anthelmintika a zpravidla zůstává opomenuta možnost koprologického vyšetření trusu, kdy při negativním nálezu není potřeba odčervení. Cílem práce bylo zjistit druhové spektrum endoparazitů trávicího traktu a jejich výskyt v Jihomoravském kraji na základě odborné literatury a provedení vlastního výzkumu, který zahrnoval měsíční a jednorázové koprologické vyšetření trusu. Práce se rovněž zaměřila na endoparazity přenosné na člověka a na nemoci, které způsobují. Pro zjištění odčervovací strategie byl vypracován dotazník pro chovatele. V závěru práce jsou shrnuty veškeré výsledky včetně doporučení pro praxi.
7
2
CÍL PRÁCE
Cílem bakalářské práce bylo:
Studium naší i zahraniční literatury týkající se daného tématu.
Zjišťování druhového spektra endoparazitů pomocí nedestruktivních parazitologických metod a jejich význam pro chované psy.
Sledování prevalence a intenzity infekce parazitů.
Vyhodnocení významu zjištěných druhů endoparazitů psů pro člověka.
Vypracování dotazníku pro chovatele psů.
8
3
SOUČASNÝ STAV POZNATKŮ
3.1 Obecná část Kapitola Obecná část se zaměřuje na obecnou parazitologii, fenomén parazitismu, rozdělení endoparazitů a vazbu parazit – hostitel. Dále se zabývá vlivy parazita na hostitele a charakteristikou zdravého a nemocného psa. 3.1.1
Obecná parazitologie
Parazitologie jako nauka o cizopasných živočiších má v systému biologických věd významné postavení. Zabývá se biologickými a fyziologickými vlastnostmi parazitů, zkoumá parazitózy, jejich prevenci i léčbu. Parazitismus je biologický jev, který je v živočišné říši velmi rozšířen. Jde o vztah organismů, kdy jeden organismus žije na úkor druhého. Parazitismus patří mezi nejrozšířenější životní strategie organismů a hraje důležitou roli v evoluci, v níž má důležitou úlohu jako faktor, který pomáhá za normálních podmínek udržovat ekologickou rovnováhu v ekosystémech. Patří mezi nejsložitější úrovně vztahů dvou organismů. I přes významné parazitologické objevy zůstávají paraziti závažným problémem humánní i veterinární medicíny. Parazitismus bývá spojen s patogenním působením různého stupně. (Jíra, 1998) Parazit je organismus, který se po celý svůj život nebo po určité životní období vyskytuje v těle hostitele, jenž mu poskytuje ochranné prostředí i látky potřebné k výživě a k rozmnožování. Parazit hostiteli obvykle škodí, ale nemusí jej zabít. Paraziti mají obvykle složitý vývoj, charakterizovaný střídáním hostitelů nebo pohlavních a nepohlavních generací. Parazity, kteří žijí uvnitř těla hostitele, nazýváme endoparazité a dělíme je do několika skupin: (Jíra, 1998)
Střevní parazité, žijící v trávicím ústrojí, především v tenkém a tlustém střevě.
Krevní parazité, pohybující se v krevní plazmě a v krvinkách.
Tkáňoví parazité, nacházející se ve vnitřních orgánech.
Kožní a podkožní parazité, lokalizující se v kůži a podkožní tkáni.
Dutinoví parazité, přisávající se na sliznici dutiny ústní, jsou velmi vzácní. Vazba parazit – hostitel může být různá. Parazité obligátní jsou adaptováni pouze
na parazitický způsob života, jsou na svých hostitelích zcela závislí. Ve vnějším
9
prostředí je nalézáme v podobě vajíček, cyst a larev. Parazité fakultativní mohou parazitovat u hostitele jen příležitostně nebo vůbec. Hyperparazitem je parazit, který zároveň slouží jako hostitel pro jiné cizopasníky. Pseudoparazité jsou organismy nebo jejich části, které při diagnostice parazitů mohou být pro svou vnější podobnost zaměňovány s vývojovými stadii nebo s dospělci jiných parazitů. (Jíra, 1998) Vzájemnými vztahy mezi parazity, hostiteli a prostředím se zabývá ekologická parazitologie. Stejně jako parazité se hostitelé rozdělují do několika kategorií. V definitivním hostiteli parazit pohlavně dospívá a může se množit, tzn. produkovat vajíčka nebo larvy. V mezihostiteli probíhá pouze larvální vývoj parazita, některé druhy mají i více než jednoho hostitele. Paratenický hostitel je živočich, v němž se parazit nevyvíjí, ale je schopen určitou dobu přežívat a udržet si schopnost nákazy definitivního hostitele nebo mezihostitele (např. měkkýši). Po pozření paratenického hostitele může být patogenní účinek a klinické projevy výraznější než při průběhu postupné nákazy. U psů je právě uplatnění paratenických hostitelů velmi časté. V náhodném hostiteli parazit dlouho nepřežívá a ani se nevyvíjí, ale atypická migrace jeho larev může být i patogenní (např. larva migrans u Toxocara sp.). Vektor (přenašeč) je hostitel, který aktivně přenáší infekci. (Jíra, 1998) 3.1.2
Vliv parazita na hostitele
Téměř každý živočich má uvnitř svého těla jeden nebo více druhů parazitů. Vztah hostitel – parazit bývá vyrovnaný, parazit prospívá a hostitel příliš netrpí. Tento biologicky rovnovážný stav se nazývá rovnovážný parazitismus. Avšak rovnovážný stav se může narušit např. výkyvy v odolnosti hostitele a dochází tak k vážnému, až smrtelnému ohrožení hostitele, který se označuje jako patologický parazitismus. Vliv parazita na hostitele se projevuje různými způsoby:
Mechanický účinek přímo úměrný počtu parazitů v hostiteli.
Traumatická poranění způsobená parazity a sekundární infekce.
Poruchy výživy vlivem odnímání živin a snižování resorpční plochy sliznice střeva.
Toxické účinky parazitů poškozující orgány.
Vývoj zhoubných novotvarů při dlouhodobém napadení parazitem.
Vznik alergických reakcí hostitele. (Beckage, 1997)
10
Mezi výskytem parazitů v hostiteli, klinickými příznaky a trváním parazitární nákazy existuje časová závislost:
Inkubační doba je období od nakažení infekcí do prvních klinických příznaků.
Prepatentní perioda je časový úsek od nakažení infekcí do prvního výskytu parazita
ve vyšetřovaném materiálu.
Patentní perioda je období, ve kterém nacházíme vývojová stadia parazita
ve vyšetřovaném materiálu. Z klinického
hlediska
probíhají
parazitární
infekce
akutně
s výraznějšími
chronickými příznaky, nebo chronicky, kdy jsou vnímané obtíže velmi mírné. Zvláště u dospělých zvířat se můžeme setkat s latentním průběhem, při němž je parazit v organismu přítomen bez klinických příznaků. Tato forma je nebezpečná tím, že se infikovaní hostitelé uplatňují jako přenašeči parazita. (Totková, Klobušický a Valent, 2008) 3.1.3
Pes a střevní parazité
Zdravý pes má dobré držení těla, je čilý a zajímá se o své okolí. Hlava a uši jsou vztyčené a sledují zdroj hluku. Čenich je obvykle vlhký (není pravidlem), srst je lesklá a kůže má narůžovělou barvu. Zdravý pes by měl být v dobré kondici. Dobrá péče, pravidelný pohyb a kvalitní strava jsou předpoklady pro zdravého a aktivního psa. Tyto znalosti se uplatňují při rozpoznávání příznaků u nemocného psa. Pokud není v pořádku, obvykle se to projeví na jeho chování: je tišší, méně si hraje, odmítá potravu, vyhledává klidná místa a je méně aktivní než obvykle. Parazité způsobují různá onemocnění (např. cestodózy, nematodózy, giardiózy). V mnoha případech není infekce viditelná. Nejčastější klinické příznaky napadeného psa střevními parazity jsou: průjmy (např. krvavé nebo vodnaté), bolesti břicha, křeče, nechutenství, zvracení, zhoršená kvalita srsti, vyhublost a kožní vyrážky. Někdy jsou vidět články tasemnice v trusu nebo se vyskytují v okolí řitního otvoru. Za nejběžnější endoparazity se považují z oblých helmintů škrkavky, z plochých helmintů tasemnice a z prvoků kokcidie a Giardie sp. (Svobodová, 2008)
11
3.2 Druhové spektrum endoparazitů
3.2.1
Systematické zařazení parazitů dle www.biolib.cz
Říše: prvoci ~ Protozoa (Goldfuss, 1818) R. Owen, 1858 Kmen: bezbrví ~ Sarcomastigophora Honigberg & Balamuth, 1963 Podkmen: Bičíkovci ~ Mastigophora Diesing, 1866 Třída: Trepomonadea Cavalier-Smith, 1993 Řád: Giardia Cavalier-Smith, 1996 Čeleď: Giardiidae Cavalier-Smith, 1996 Rod: Giardia Kunstler, 1882 Druh: Giardia intestinalis Alexeieff, 1914 Kmen: výtrusovci ~ Apicomplexa Třída: kokcidie ~ Coccidiasina Leuckart, 1879 Řád: Eucoccidiorida Léger & Duboscq, 1910 Rod: Kokcidie ~ Eimeria Schneider, 1875 Rod: Isospora Schneider,1881 Druh: Isospora canis Lepp D L and Todd (1974) Druh: Isospora ohioensis Levine (1977) ans Soulsby (1982) Druh: Isospora burrowsi (Traper and Todd, 1978) Druh: Isospora neorivolta Dubley J P and Mahrt J L (1978) Čeleď: Cryptosporidiidae Léger, 1911 Rod: Cryptosporidium Tyzzer, 1907 Druh: Cryptosporidium canis Fayer et al. 2001
12
Čeleď: Sarcocystidae Poche, 1913 Rod: Sarcocystis Lankester, 1882 Druh: Sarcocystis cruzi Lankester, 1882 Druh: Sarcocystis tenella (Railliet, 1886) Druh: Sarcocystis arieticanis Lankester, 1882 Druh: Sarcocystis capracanis Lankester, 1882 Druh: Sarcocystis hircicanis Lankester, 1882 Druh: Sarcocystis miescheriana (Kühn, 1865), Labbé, 1899 Druh: Sarcocystis bertrami Doflein, 1901 Druh: Sarcocystis equicanis Rommel and. Geisel, 1975 Druh: Sarcocystis fayeri Lankester, 1882
13
Říše: Živočichové ~ Animalia Linnaeus, 1758 Kmen: Ploštěnci ~ Platyhelminthes Minot, 1876 Třída: Tasemnice ~ Cestoda Řád: Kruhovky ~ Cyclophhyllidea Čeleď: Dipylidiidae Stiles, 1896 Druh: tasemnice psí ~ Dipylidium caninum (Linnaeus, 1758) Leuckart, 1863 Čeleď: Taeniidiae Ludwig, 1886 Rod: tasemnice ~Taenia Linnaeus, 1758 Druh: tasemnice vroubená ~ Taenia hydatigena Pallas, 1766 Druh: tasemnice hrášková ~ Taenia pisiformis (Bloch, 1780) Druh: tasemnice vrtohlavá ~ Taenia multiceps Leske, 1780 Druh: tasemnice kočičí ~ Taenia taeniaeformis Batsch, 1786 Druh: tasemnice mnohohlavá ~ Taenia serialis (Gervais, 1847) Druh: tasemnice ovčí ~ Taenia ovis (Cobbold, 1869) Druh: Taenia polyacantha Leuckart, 1856 Druh: Taenia crassiceps (Zeder, 1800) Rudolphi, 1810 Druh: tasemnice jelení ~ Taenia cervi Christiansen, 1931 Rod: měchožil ~ Echinoccoccus Rudolphi, 1801 Druh: měchožil zhoubný ~ Echinococcus granulosus (Batsch, 1786) Čeleď: Mesocestoididae Baham, 1901 Druh: Mesocestoides lineatus (Goeze, 1782) Railliet, 1893 Druh: Mesocestoides litteratus (Batsch, 1786) Druh: Mesocestoides leptothylacus Loos-Frank, 1980 Druh: Mesocestoides canislagopodis (Krabbe, 1865)
14
Kmen: hlístice ~ Nematoda Třída: Adenophorea Řád: Enoplida Čeleď: Trichuridae Rod: tenkohlavec ~ Trichuris Roederer, 1761 Druh: tenkohlavec liščí ~ Trichuris vulpis (Froelich, 1789) Třída: Secernentea Řád: měchovci ~ Strongylida Čeleď: měchovcovití ~ Ancylostomatidae Rod: měchovec ~ Ancylostoma Dubini, 1843 Druh: měchovec psí ~ Ancylostoma caninum Ercolani, 1859 Řád: škrkavice ~Ascaridida Čeleď: Ascarididae Rod: Toxocara Stiles, 1905 Druh: škrkavka psí ~ Toxocara canis (Werner, 1782) Rod: Toxascaris Leiper, 1907 Druh: škrkavka šelmí ~ Toxascaris leonina (von Linstow, 1902)
15
3.2.2
Nejčastější endoparazité trávicího traktu psů
3.2.2.1 Říše: Protozoa Patogenní prvoci jsou jednobuněčné parazitické organismy mikroskopických rozměrů v rozmezí od 1 do 150 µm. Vnitřní struktura buněk v zásadě odpovídá buňkám mnohobuněčných organismů. Jejich tělo obaluje charakteristická cytoplazmatická membrána, z níž vyrůstají různé pohybové orgány – bičíky (flagella) a brvy (cilie). Uvnitř buňky se nachází jádro ohraničené membránou, cytoplazma, endoplazmatické retikulum, mitochondrie, Golgiho aparát a ribozomy. Řada prvoků nemá speciální organely k příjmu potravy a živí se pinocytózou (vchlípení cytoplazmatické membrány dovnitř buňky) nebo osmoticky celým povrchem těla. Rozmnožují se nepohlavně. Běžné je podvojné dělení i mnohonásobný rozpad (schizogonie, sporogonie), vnější i vnitřní pučení. Mnohé druhy prvoků jsou schopné přejít do latentního stadia a tvořit cysty, které slouží k přečkání nepříznivých podmínek, popř. k jejich šíření. Jsou to vejčité útvary s pevným obalem, který je chrání před vyschnutím. Vývojové cykly parazitických druhů jsou poměrně dosti složité. Monoxenní cizopasníci při vývoji nestřídají hostitele a část cyklu mohou trávit ve vnějším prostředí (exogenní fáze). V heteroxenním cyklu se vyskytují dva nebo více hostitelů, kdy jeden z hostitelů zastává funkci aktivního přenašeče přenosu infekce. Střevní prvoci jsou přenášeni fekálně-orální cestou, nedostatečnou hygienou rukou, kontaminovanou potravou, vodou a půdou. (Totková, Klobušický a Valent, 2008)
Třída: Trepomonadea Rod: Giardia
Giardia intestinalis
Nejvýznamnější parazit hlavně pro štěňata, domácí zvířata i člověka. Má bilaterálně souměrné tělo se zdvojenými jádry a bičíky. Chybí mitochondrie a Golgiho aparát. Ve vnějším prostředí tvoří oválné čtyřjaderné cysty. Na ventrální straně těla je přísavný (tzv. adhezivní) disk, který slouží k přichycení na enterocyty. Má tzv. mediánní tělíska, jejichž význam není jasný, ale díky jejich tvaru můžeme snadněji rozpoznávat druhové spektrum giardií. (Ryšavý, 1989)
16
Způsobuje onemocnění zvané giardióza, které se projevuje gastrointestinálními potížemi - nekrvavý světlý a mastný průjem s hlenem bez hnisavé příměsi, bolesti břicha, říhání, nevolnost, zvracení a ztráta chuti k jídlu. Onemocnění může mít chronickou formu trvající i několik let, ale nejčastěji proběhne akutně a vymizí po několika týdnech. Rod Giardie diagnostikujeme nálezem cyst při mikroskopickém vyšetření trusu. (Volf, Horák, 2007)
Třída: Kokcidie ~ Coccidiasina
Kokcidie se rozmnožují třemi způsoby. Typické je střídání množení nepohlavního (schizogonie) a pohlavního (gametogonie), které je zakončené tvorbou a vylučováním oocyst trusem hostitele. U většiny druhů probíhá sporogonie (oocysty dozrají ve vnějším prostředí), kde uvnitř oocysty vznikají sporocysty se sporozoity. U rodu Isospora se tvoří 2 spory po 4 sporozoitech a u rodu Eimeria 4 spory, každá se 2 sporozoity. Kokcidie dělíme do dvou skupin:
Monoxenní (jednohostitelské) kokcidie: jejich vývojový cyklus probíhá v buňkách jednoho hostitele.
Heterogenní (vícehostitelské) kokcidie: ke svému vývoji potřebují mezihostitele. (Haustmann, Hülstmann, 2003)
Rod: Eimeria
Vývojový cyklus je monoxenní. Rod Eimeria zahrnuje obrovské množství druhů, řada z nich je patogenní a způsobuje vážná až smrtelná onemocnění, především u mladých psů a štěňat. Akutní kokcidióza se projevuje vodnatými až krvavými průjmy, nechutenstvím, celkovou schváceností a řadou patofyziologických změn. (Ryšavý, 1989)
17
Rod: Isospora
Isospora canis
Isospora canis je největší kokcidií psa. Celý monoxenní cyklus probíhá pouze ve střevě. Oocysty, které najdeme v trusu, měří 35–42 × 27–33 µm. (Hůrková, Modrý, 2004)
Isospora ohioensis
Tato patogenní Isospora s rozměry 19–27 × 18–23 µm je nebezpečná především pro štěňata. Způsobuje nejčastěji vodnatý, vystřikující průjem bez změn nálad a celkového zdravotního stavu. Méně často se vyskytují druhy Isospora burrowsi a Isospora neorivolta. (Hůrková, Modrý, 2004), (Müllerová, 2003)
Rod: Cryptosporidium
Cryptosporidium canis
Patří mezi monoxenní kokcidie. Parazituje v tenkém a tlustém střevě psů, příležitostně také člověka. Velikost oocyst je 5–7 µm. Střevní nákaza způsobuje vodnaté průjmy. (Volf, Horák, 2007)
Rod: Sarcocystis
Heteroxenní kokcidie tohoto rodu parazitují převážně u psů a ostatních masožravců. Ve vývojovém cyklu dochází k pravidelnému střídání definitivního hostitele a mezihostitele. I když se v cyklech liší mezihostitel, pes je vždy definitivním hostitelem. Infikovaní psi vylučují vysporulované oocysty, které se ve střevě rozpadly a v trusu pak nalézáme oválné sporocysty o velikosti 13–16 × 7–10 µm. Ty obsahují čtyři oválné sporozoity a reziduální tělísko. Mezi druhy, jejichž definitivním hostitelem je pes (mezihostitel je uveden v závorce), patří: Sarcocystis cruzi (skot), S. tenella (ovce), S. arieticanis (ovce), S. capracanis (koza), S. hircicanis (koza), S. miescheriana (prase), S. bertrami (kůň), S. equicanis (kůň) a S. fayeri (kůň). Kokcidie rodu Sarcocystis obecně nepůsobí u psů výrazné klinické příznaky. (Hůrková, Modrý, 2004)
18
3.2.2.2 Třída: Cestoda Známe dosud přes 5000 druhů tasemnic, přičemž nejvyšší počet řádů se nachází u paryb a ryb. Během evoluce získaly tasemnice značně rozvinuté parazitární adaptace, redukovala se pohybová a smyslová soustava, zcela zmizela trávicí soustava a živiny jsou přijímány celým povrchem těla. V dospělosti cizopasí převážně ve střevech všech obratlovců. Mohou vyvolávat velmi vážná onemocnění, a to jak dospělci, tak i vývojová stadia. (Volf, Horák, 2007)
Morfologie
Tasemnice mají charakteristické dorzoventrálně zploštělé, bílé až nažloutlé tělo, dlouhé několik milimetrů až 20 metrů. Na nejužším konci je zřetelně vytvořena hlavička (scolex) a pokud je tělo rozčleněno na články (proglotidy), nazýváme jej strobilum. Na scolexu jsou umístěny nápadné přichycovací orgány, které jsou i významným taxonomickým znakem. Může se jednat o 4 kruhovité přísavky nebo 2 podélné štěrbiny (botrie), které mají schopnost sevřít střevní sliznici hostitele. (Ryšavý, 1989) Některé skupiny tasemnic (např. Cyclophyllidea) mají přichycovací orgány velmi složité. Na vrcholu scolexu se vyskytují buď pouze rostellární háčky, nebo mají terminálně uložený zasunovatelný chobotek (rostellum), obvykle opatřený háčky různého tvaru a počtu, které nejčastěji tvoří jednoduchý nebo dvojitý věnec. Přichycovací funkci mohou mít i produkty scolexových žláz a mikrotrichy na povrchu těla. (Volf, Horák, 2007) Scolex přechází ve strobilum přímo, nebo za scolexem následuje nečlánkovaný krček (collum), který odškrcuje články (proglotidy), jež představují samostatné reprodukční jednotky. Nejstarší články se nacházejí na zadním konci strobila a jsou v nich vyvinuté dělohy se zralými vajíčky. Různé druhy tasemnic se liší počtem článků, v některých případech nejsou předěly mezi články zřetelné, někdy se vyskytuje článkování nepravé (pseudosegmentace) nebo se články netvoří vůbec. (Laštůvka a kol. 2001) Povrch těla je tvořen tegumentem (neodermis), majícím charakter velmi tenkého povrchového syncytia, zanořeným pod vrstvu podpovrchové svaloviny. Funkce tegumentu je vnější ochrana pro tělo tasemnice. Typickým znakem povrchu těla
19
tasemnic je přítomnost mikrotrichů (přeměněné mikroklky), které jsou z vnějšku kryty glykokalyxem. Vzhledem k absenci střeva je povrchové syncytium hlavním místem příjmu živin. Další důležitou funkcí tegumentu je vnější ochrana v prostředí hostitele (např. proti trávicím enzymům hostitele). Podpovrchová svalovina je tvořena okružní a podélnou svalovinou, šikmá chybí. Uvnitř tělního parenchymu se vyskytují drobná vápenitá tělíska o velikosti 10–30µm, tvořená uhličitanem a fosforečnanem vápenatým, která mají pravděpodobně opornou funkci. Nervová soustava je vyvinuta velmi slabě. Exkreční a osmoregulační systém je tvořen protonefridiemi. Pohlaví není oddělené. Jsou převážně oboupohlavní neboli hermafrodité, takže v každém článku mají samčí i samičí reprodukční soustavu. (Volf, Horák, 2007) Články se zvětšují zráním oplozených vajíček, dokud děloha nezaplní celý vnitřní prostor článku. Ten se pak odděluje a vychází ven z těla hostitele. Tasemnice jsou jednou z mála skupin živočichů, u nichž dochází k samooplození. I tasemnice prodělávají ontogenetický vývoj s mezihostitelem. (Smrž, Horáček a Švátora, 2004)
Vývoj a způsob života
Dospělé tasemnice jsou střevními endoparazity obratlovců. Vývoj probíhá obvykle přes 1–2 mezihostitele, v jejichž měkkých tkáních se nacházejí různé typy larev, a definitivního hostitele (vývoj dixenní a trixenní). Různé skupiny tasemnic využívají jako mezihostitele bezobratlé nebo obratlovce. Všechny tasemnice jsou oviparní a vajíčka se do vnějšího prostředí dostávají se stolicí definitivního hostitele. Mezihostitel se nakazí perorálně vajíčkem, z něhož se v jeho těle uvolňuje larva prvního stadia (lykofora, onkosréra), nebo u druhů s vývojem ve vodním prostředí larvou zvanou koracidium. (Laštůvka a kol. 2001) Onkosféra proniká stěnou střeva a zahnízďuje se v různých orgánech mezihostitele, kde se přetváří v larvy druhého stadia – boubele (larvocysty, metacestoidi). Boubel je váček vyplněný koloidem, z něhož se nejprve uvolní scolex, který se přichytí ke střevní stěně. Podle morfologie rozlišujeme různé druhy, jako jsou procerkoid, plerocerkoid, cysticerkoid, cysticerkus. (Volf, Horák, 2007) K dalšímu přenosu dochází pozřením mezihostitele. U některých druhů tasemnic se larvální stadia v těle hostitele rozmnožují nepohlavně vnitřním pučením, kdy se
20
odškrcují články (epitokie) zajišťující pohlavní rozmnožování. V hermafroditních článcích zastávají první funkci nejdříve samčí pohlavní orgány a po nich samičí (proteandrie). (Laštůvka a kol. 2001) Larvy tasemnic mohou významně ovlivňovat chování mezihostitelů, jejich metabolismus, hormonální soustavu a svou velikostí omezují pohyb mezihostitele. Některá z larválních stadií se vyznačují značnou patogenitou pro své hostitele. (Volf, Horák, 2007)
Řád: Cyclophyllidea
Jedná se o nejpočetnější řád parazitujících u všech obratlovců, především u ptáků a savců včetně člověka. Kruhovky jsou tasemnice, které se u psů chovaných v České republice běžně vyskytují. Na scolexu mají čtyři kruhovité přísavky, bývá vytvořeno i rostrum s háčky. Strobila měří od několika milimetrů až do desítek metrů. Krček bývá vyvinut a proglotidy jsou zřetelně členěny. Jsou hermafrodité. Vajíčka neodcházejí volně, ale jsou uzavřena ve zralém článku, který se oddělí od konce těla tasemnice. K jejich uvolňování dochází postupně během jeho rozpadu. Vzniká ekosféra se šesti háčky. Nepravidelné dozrávání článků souvisí s jejich vylučováním, můžeme je tedy zpozorovat na povrchu trusu jednotlivě, nebo v řetízcích. Vývojový cyklus je většinou dixenní, ale také trixenní. V mezihostitelích se ve svalovině a orgánech vyvíjí další larvální stadium – larvocysta neboli boubel. (Svobodová, Svoboda, 1995) Rozeznáváme několik jejích základních typů, mezi nejvýznamnější patří Cysticerkoid, drobounký boubel, mající uvnitř ocásku scolex s přichycovacími orgány, Cysticerkus, útvar velikosti vlašského ořechu, do něhož je vchlípen jediný scolex, Coenurus, podobající se cysticerku, ale je větší a má větší počet scolexů, z nichž se může vyvinout více tasemnic najednou, Echinokok nebo Hydatida, mající ze všech larvocyst nejsložitější stavbu. Je až 15 cm velký, vyplněný tekutinou a odškrcuje od vnitřní stěny zárodečné měchýřky, z nichž každý obsahuje 20–30 tzv. protoscolexů. V jednom boubeli tak vzniká statisíce protoscolexů. Pro mezihostitele si výše zmíněné larvocysty vybírají převážně teplokrevné obratlovce. (Kassai, 1999)
21
Dipylidium caninum
U nás nejrozšířenější parazit, kterého můžeme najít všude na místech, kde se nacházejí hlavní mezihostitelé, tj. blechy. Způsobuje onemocnění zvané Dipylidióza. Hostitelem nejsou jen psovité šelmy, ale také člověk a především děti. V dospělosti dorůstá délky 15–80cm, na scolexu má rostellum s více řádky háčků. (Svobodová, Svoboda, 1995) Zralé články mají tvar okurkových nebo tykvovitých semen a měří 8–13 × 2–4 µm. Vajíčka se tvoří a uvolňují ve zvláštních shlucích po 5 až 30, jsou světlá a kulovitá a měří 40 × 25 µm. Háčky onkosféry mají dobře patrné. Vývojový cyklus je dixenní. Mezihostiteli jsou hlavně blechy – Ctenocephalides canis (blecha psí), Ctenocephalides felis (blecha kočičí), Pulex irritans (blecha obyčejná), které se nakazí pozřením vajíček ve stadiu detritofágních larev. (Totková, Klobušický a Valent, 2008) V jejich tělní dutině se vyvine cysticerkoid, který zůstává až do stadia imága. Mezihostitelem mohou být i všenky Trichodectes canis a Felicola subrostratus, které se mohou nakazit v každém vývojovém stadiu. Prepatentní perioda (tj. interval od počátku infekce až po vyloučení prvních oocyst) se pohybuje od 16 do 21 dní. (Svobodová, Svoboda, 1995)
Patogeneze a klinické příznaky
Ve střevě se většinou nachází větší množství tasemnic, které způsobují kolikové bolesti břicha a křeče. Nakažený pes hubne, i když dobře přijímá potravu, má matnou, zježenou srst, někdy trpí průjmem a zvracením. Zplodiny látkové výměny tasemnice vyvolávají chudokrevnost, pokles červených krvinek a vyšší počet bílých krvinek. V okolí řitního otvoru můžeme někdy pozorovat vyloučené články tasemnice, vypadající jako plochá rýžová zrnka, která jsou schopna se pohybovat, dokud nezaschnou. Psu přivodí svědění, proto je často u postižených psů vidět tzv. sáňkování – psi se vozí po zadku. S tímto druhem tasemnice se mohou nakazit i štěňata před odstavem, která při sání mateřského mléka mohou spolknout blechu. Především u nich bývají tyto příznaky velmi výrazné. (Svobodová, Svoboda, 1995) Člověk se může infikovat náhodou při hrách a mazlení s nakaženými psy, případně spolknutím blechy. U dětí se nákaza projevuje nespecifickými břišními obtížemi a anorexií, byl zpozorován i perianální ekzém. (Totková, Klobušický, Valent 2008)
22
Diagnostika
Nález článků narůžovělé barvy ve tvaru okurkových jader, mající výraznou schopnost pohybu a kontrakce, které odcházejí s trusem nebo samy vycestují ven přes anus. V okolí řitního otvoru můžeme někdy pozorovat vyloučené články tasemnice, vypadající jako plochá rýžová zrnka, která jsou schopna se pohybovat, dokud nezaschnou. Psu přivodí svědění, proto je často u postižených psů vidět tzv. sáňkování, kdy psi se vozí po zadku. Mikroskopicky pozorujeme ve zralých článcích oranžovohnědé kokony. Pokud je trus starší, může dojít k jejich rozpadu. (Svobodová, Svoboda, 1995)
Čeleď: Taeniidae
Tato čeleď je tvořena pouze dvěma rody – Taenia a Echinococcus. Rod Taenia vyvolává různá onemocnění zvaná Teniózy a rod Echinoccoccus vyvolává Echinokokózy. Zástupci rodu Taenia se také vyskytují kosmopolitně a tvoří skupinu tzv. velkých tasemnic. Scolex má obvykle čtyři přísavky a rostrum s háčky. Zralé články jsou delší než širší a obsahují velké množství typických vajíček. Tmavě hnědá vajíčka jsou silnostěnná, kulovitého tvaru, ale háčky onkosféry jsou mnohdy nezřetelné. Jejich průměrná velikost se pohybuje od 35 do 40 µm. Životní cyklus je dixenní, v mezihostitelích se tvoří larva zvaná cysticerkus. Průměrně se dožívají 1 až 5 let. Články vylučují s přestávkami velké množství vajíček. Dle druhu tasemnice se nachází v koncovém proglotidu 15–100 tisíc vajíček, přičemž důležitým faktem je, že pouze 1/3 článků je vyloučena trusem a 2/3 odchází bez defekace – tzn., že kontaminace prostředí není limitována pouze kálením. V podmínkách vyznačujících se vysokou vlhkostí a nízkou teplotou dokážou proglotidy přežít několik hodin až dní a během této doby vytlačují kontrakčními pohyby vajíčka. Na jejich rozšiřování se podílejí různé druhy much, ale také dešťovky, ptáci, déšť, záplavy a silný vítr. Vajíčka se těmito způsoby dostávají do vzdálenosti mnoha metrů a přežívají tak až několik měsíců. (Svobodová, Svoboda, 1995)
23
Taenia hydatigena
Tasemnice vroubená je největší psí tasemnice. Délka jejího těla je od 50 do 500 cm a může tvořit až 300 článků, přičemž koncové proglotidy měří 8–10 × 4–5 mm a vajíčka 34–39 × 31–35 µm. (Svobodová, Svoboda, 1995) Rostellum má zřetelné přísavky a dvojitý věnec háčků. Nejčastějším mezihostitelem jsou býložravci a všežravci (ovce, koza a volně žijící přežvýkavci). Silné napadení mezihostitelů může způsobit i jejich úhyn. Boubel zvaný Cysticerkus tenuicollis se nachází v dutině břišní, nejčastěji na mesenteriu (závěsu střev). Je zavěšen na různě dlouhé tenké stopce, stěna je průhledná a dosahuje velikosti vlašského ořechu až slepičího vejce. Na živém zvířeti nejsou patrné příznaky onemocnění. K infekci dochází perorálně. Prepatentní perioda trvá 8 týdnů a patentní kolísá od 40 dní do 2 let. (Chroust, Forejtek, 2011)
Taenia pisiformis
Je druhou nejčastější tasemnicí u psů. Scolex je výrazný, rostellum má 34–48 malých a velkých háčků. Dorůstá do délky 0,3–2 m, zralé proglotidy mají pilovité okraje a měří 7–10 × 4,5 mm. Vajíčka jsou oválná až kulovitá se silnou nahnědlou stěnou a světlejším středem, v němž můžeme zpozorovat 3 páry embryonálních háčků. (Svobodová, Svoboda, 1995) Mezihostitelem je králík či zajíc. Pozře-li některý z nich trávu, na níž jsou vajíčka, vyvíjí se v jejich těle Cysticerkus pisiformis. Nejčastěji se nachází v mesenteriu (okruží střev) v hroznovitých shlucích, v počtu až několika desítek. Dále se vyskytují na seróze (pobřišnici) a v játrech. Přirovnává se velikostí k hrášku, má však průhlednou stěnu. Prepatentní perioda trvá 6 týdnů. (Špreňarová, 2006)
Taenia multiceps
Dosahuje délky 20–120 cm. Zralé články měří 8–12 × 3–5 mm. Vajíčka jsou typu Taenia spp. Onkosféra se dostává krmivem a znečištěnou vodou do trávicího ústrojí všežravců a býložravců, do krve, mozku a prodloužené míchy. Převážně v mozku se vyvíjí Coenurus cerebralis, běžně dorůstá do velikosti vlašského ořechu, má průhlednou stěnu, kterou prosvítají stovky scolexů. Tlakem na mozkovou tkáň mezihostitele vyvolává nervové příznaky, tzv. coenurózu neboli vrtohlavost ovcí.
24
Onemocnění se projevuje nutkavým pohybem a otupělostí, při tlaku na hlavu projevuje zvíře bolestivost. Coenurus roste 6–8 měsíců. (Svobodová, Svoboda, 1995)
Taenia taeniaeformis
Hostitelem je převážně kočka, ale také pes. Délka strobila je 15–60 cm, vajíčka jsou typu Taenia spp. a měří 31–36 µm. Mezihostiteli jsou myšovití hlodavci a rovněž ondatry. Na játrech se vytváří boubel zvaná Strobilocercus fasciolaris, měřící několik cm, která je uzavřena v tenkostěnném váčku. Prepatentní perioda trvá od 34 do 80 dní a patentní 7 až 34 měsíců. (Svobodová, Svoboda, 1995)
Taenia serialis
Blízká tasemnici vrtohlavé. Mezihostiteli jsou zajícovití a hlavně hlodavci. Délka strobily je 20–72 cm × 3–5 mm. Boubel Coenurus serialis se vyvíjí v podkožním a mezisvalovém vazivu. (Svobodová, Svoboda, 1995)
Méně často vyskytující se tasemnice jsou: Taenia ovis (tasemnice ovčí), Taenia polycantha, Taenia crassiceps a Taenia cervi (tasemnice jelení). (Svobodová, Svoboda, 1995)
Patogeneze a klinické příznaky
Ve střevě dochází k nekrobiózám (odumírání tkáně), k odlupování epiteliálních buněk a vzniká nadprodukce hlenu. Tkáňová poškození bývají lokalizována v malých okrscích. Proto zvířata, v nichž se vyskytuje jen několik tasemnic, nevykazují žádné klinické příznaky. Obecné příznaky jsou průjem, hubnutí, dehydratace, nechutenství a bolesti břicha, v případě masivního napadení až střevní neprůchodnost. U chronického průběhu má zvíře zhoršenou kvalitu srsti. Odcházející články mohou dráždit okolí řitního otvoru a zvíře se proti svědění brání tzv. sáňkováním. (Svobodová, Svoboda, 1995)
25
Diagnostika
Neklamným znamením přítomnosti parazita je nález článků a vajíček v trusu. Články můžeme najít i v okolí řitního otvoru. Neplatí ovšem, že příznaky svědění v okolí konečníku jsou pouze následky způsobené tasemnicemi. (Svobodová, Svoboda, 1995)
Rod: Echinoccoccus
Echinococcus granulosus
V České republice se v důsledku veterinárních prohlídek masa hospodářských zvířat vyskytuje E. granulosus velmi vzácně. Mnohem častějšími oblastmi výskytu v Evropě jsou Balkán, Itálie, Řecko, Španělsko a v ostatních světadílech Amerika, Afrika a Asie. Patří mezi velmi malé tasemnice, 3–6 mm dlouhé. Tělo je složeno pouze z několika článků (3–4 proglotid) o délce 3 mm a šířce 0,6 mm. Vajíčka jsou typu Taenia spp. (Svobodová, Svoboda, 1995) Na scolexu jsou čtyři přísavky a rostellum s dvojitou řadou háčků. Jejich počet v hostiteli je obrovský. Proglotidy naplněné vajíčky se oddělují a mají schopnost aktivně se pohybovat. Tyto zralé články, které se rozpadají ve vnějším prostředí, jsou zdrojem infekce pro mezihostitele, kterými jsou nejčastěji býložravci a všežravci, tedy i člověk. (Ryšavý, 1989) V játrech, plicích, popř. v dalších orgánech se vyvíjí larvocysta typu Echinokok, který může narůstat až do velikosti 15 cm a je pro nositele značně patogenní. V larvocystě, která je naplněna tekutinou, dochází k asexuálnímu množení, při němž vzniká tisíce nových larev – protoscolexů. Vnější stěnu Echinokoka tvoří vrstvené neprůhledné vazivo, vnitřní vrstva je bílá až průhledná zárodečná stěna, z níž pučí řada protoscolexů a také se z ní odškrcují dceřiné váčky opět s novými protoscolexy. Larvocysty mohou zaniknout (zdegenerovat či kalcifikovat) nebo přetrvávají v mezihostiteli doživotně. (Kassai, 1999) K výraznému poškozování střevní sliznice psa nedochází, protože Echinoccoccus granulosus se přichytává svými háčky v Lieberkühnových kryptách. Prepatentní perioda je od 34 do 42 dní. Patentní trvá 6 měsíců až 2 roky. (Svobodová, Svoboda, 1995)
26
Patogeneze a klinické příznaky
Psi mohou mít ve střevech až několik tisíc dospělých tasemnic, přičemž klinické příznaky onemocnění jsou nespecifické. (Svobodová, Svoboda, 1995)
Diagnostika
Podobná ostatním cestodózám. Pod mikroskopem nelze přesně odlišit vajíčka rodu Taenia od rodu Echinoccoccus. (Svobodová, Svoboda, 1995)
Čeleď: Mesocestoididae
Jsou to středně velké tasemnice. V hostiteli se vyskytují v různém počtu, od jednoho do 500 kusů, přičemž nejvyšší počet obvykle nacházíme u mladých zvířat. Celková prevalence se ale zvyšuje s věkem. Jejich vývojový cyklus je poměrně složitý a zahrnuje několik vývojových stupňů. Dosud není vyjasněno druhové spektrum mezihostitelů. (Dvořák, Borkovcová 2004) Na scolexu najdeme pouze čtyři přísavky, rostellum a háčky nejsou vytvořeny. V koncových článcích je děloha přeměněna na tzv. paruterinní orgán, v němž jsou vajíčka o rozměrech 40–60 × 35–43 µm. Předpokládá se, že životní cyklus je trixenní. První mezihostitel, v němž se vytváří cysticerkoid, je zemní roztoč čeledi Oribatidae. Druhým mezihostitelem mohou být savci a plazi, v jejichž břišní dutině, játrech a plicích se tvoří larvocysta zvaná tetrathyridium o velikosti 2–7 cm, která se dokáže nepohlavně rozmnožovat. Má tvar oválného váčku. K infekci dochází perorálně. Na tvorbě a udržování ohniska tasemnice rodu Mesocestoides se podílí ve volné přírodě převážně hostitelská dvojice myš – liška. Prepatentní perioda u definitivních hostitelů trvá 16–21 dní, patentní několik měsíců. Při experimentálních studiích bylo zjištěno, že z hostitelů vycházely gravidní články i po 13 měsících. (Svobodová, Svoboda, 1995) Za nejvýznamnější tasemnici, která se vyskytuje v našich podmínkách, je považována tasemnice norčí – Mesocestoides lineatus. U ostatních šelem, především
27
lišek žijících v USA, Německu a ve Francii se vyskytuje M. litteratus, M. leptothylacus, u polárních lišek M. canislagopodis. (Dvořák, Borkovcová, 2004)
Patogeneze a klinické příznaky
Ani při větším postižení těmito tasemnicemi nemusí být klinické změny patrné. Zřídka se objevuje hlenovitý trus, nechutenství a zhoršená kvalita srsti. Pokud se pes stane nositelem tetrathyridia, může jít o životu nebezpečnou formu infekce. (Svobodová, Svoboda, 1995)
Diagnostika
Nález proglotidů s typickým parauterinním orgánem. Vajíčka v trusu najdeme jen velmi zřídka. (Svobodová, Svoboda, 1995)
3.2.2.3 Kmen: Nematoda Hlístice je velmi početná, morfologicky i biologicky různorodá skupina helmintů. Dosud bylo popsáno 20 tisíc druhů parazitujících v obratlovcích, další žijí volným způsobem nebo jako paraziti bezobratlých a rostlin. U některých skupin hlístic se střídají volně žijící a parazitické generace. (Volf, Horák, 2007)
Morfologie
Tělo hlístic je protáhlé, většinou niťovitého, válcovitého nebo vřetenovitého tvaru. Je bilaterálně souměrné s prvky radiální souměrnosti. Velikost je velmi rozdílná, nejmenší měří méně než 1 mm a největší druh, který cizopasí v placentě vorvaňů, dosahuje délky 8,4 m. Tělo může mít více zbarvení, od bělavé, nažloutlé a hnědožluté až po červenou (pouze u druhů, které se živí krví). (Ryšavý, 1989) Povrch kryje různě silná vícevrstevná kutikula (tegument), jejíž funkce není pouze ochranná a oporná, ale umožňuje také pohyb hlístic, probíhá přes ni výměna látek s okolím a účastní se interakcí s organismem hostitele. Produkují ji buňky hypodermis (tj. subkutikulární epitel, který pokrývá povrch těla tenkou vrstvou mezi kutikulou a 28
svalstvem). Kutikula nebývá hladká, má různé rýhy, záhyby, trny, papily, hřebeny, výdutě a rozšířeniny, které mohou mít příchytnou funkci, popř. u samců fungují jako přídatné kopulační orgány. Uvnitř těla tvoří hypodermis podélné lišty, mezi nimiž probíhá více provazců hladké svaloviny, které tvoří kožněsvalový vak. (Volf, Horák, 2007) Tělo hlístů se skládá ze tří základních částí. Přední (hlavová) část slouží k příjmu potravy (ústa, pysky a jícen) a nese receptorové orgány (chemoreceptory). Má největší pohyblivost a zajišťuje orientaci v prostředí. Střední část obsahuje orgány trávicí soustavy (střevo), pohlavní soustavy a osmoticko-regulační aparát. V třetí, zadní části těla vyúsťuje střevo a pohlavní orgány samečků. Tělní dutina je schizocoelního typu. Je velmi důležitá pro vnitřní prostředí, které vytváří podmínky pro rozvod živin a vnitřní sekreci. (Ryšavý, 1989) Základ nervové soustavy tvoří hltanový prstenec. Smyslové orgány najdeme v okolí ústního otvoru, příp. kolem kloaky samce. Vylučovací soustava je podobná jako u protonefridií ploštěnců. (Laštůvka a kol. 2001) Trávicí soustava je dobře vyvinuta a tvoří ji ústní dutina, svalnatý a žláznatý jícen, střevo, kloaka a řitní otvor. Parazitické hlístice se živí střevní buněčnou drtí, tráveninami, bakteriemi, buňkami střevní sliznice, krví či jinou tělní tekutinou. Střevo tvoří jednoduchá trubice, u níž se někdy vyskytuje postranní výběžek – slepé střevo. U samic střevo ústí análním otvorem, u samců bývá vyústění společné s pohlavní soustavou do kloaky. Hlístice jsou gonochoristé (tzn. odděleného pohlaví). Vyskytuje se u nich pohlavní dimorfismus - samečci bývají menší a kratší než samičky. Samičí pohlavní orgány jsou tvořeny jedním párem vaječníků, na něž navazují vejcovody a děloha. Samčí se skládají z nepárové pohlavní žlázy, chámovodu, semenných váčků, vývodného kanálku a pomocných pářících orgánů. Cévní a dýchací soustava vytvořena není. K výměně plynů dochází povrchem těla nebo pomocí hemoglobinu rozpuštěného v tělní tekutině. Některé druhy hlístic mají schopnost po různě dlouhou dobu přecházet na anaerobní metabolismus. (Kassai, 1999)
29
Vývoj a způsob života
Obecně jsou hlístice gonochoristé, ale u některých druhů se může vyskytnout partenogeneze. Převážně jsou oviparní (kladou vajíčka s různým počtem blastomer), méně často ovoviviparní (vajíčka s již vyvinutou larvou I. stadia) a viviparní (rodí se živé larvičky). (Kassai, 1999) Vývoj dospělců probíhá přes čtyři larvální stadia. Larva I. stadia se dvakrát svléká, larva II. stadia má již dvě kutikuly a larva III. stadia má kutikuly tři. Larva III. stadia je infekční a do hostitele přichází buď pasivně s potravou, nebo aktivně, kdy proniká pokožkou a vniká do krevního oběhu. Tento způsob pronikání je typický např. pro měchovce. U škrkavek se larvy vyvíjí ve vnějším prostředí ve vajíčku, kde dosahují II. stadia (v tomto případě již infekčním). Ty následně pronikají do krevních kapilár střevní stěny, odtud jdou přes srdce do plic, kde se podruhé svléknou. Následně vznikají larvy III. stadia, které jsou vykašlávány do dutiny ústní, zpětně spolykány a znovu se dostávají do střeva, kde se mohou teprve dále vyvíjet v dospělce. Larvu, která musí složitou cestou putovat krevním řečištěm v těle hostitele, nazýváme larva migrant. (Ryšavý, 1989) Podle životních cyklů mohou být hlístice geohelminté a biohelminté. Geohelminté část svého životního cyklu prodělají ve vnějším prostředí, kam se dostávají s trusem, ale dospělci jsou cizopasníci. Vývoj biohelmintů probíhá v mezihostiteli, kdy hostitel se nakazí jeho pozřením. U hlístic masožravců se vyskytují také parateničtí hostitelé (hlodavci, domácí zvířata, lidé), v nichž se kumulují infekční larvy. Mezi hlísticemi najdeme
druhy
saprofágní,
mykofágní,
bakteriofágní,
fytoparazitické,
dravé
i zooparazitické. U živočichů cizopasí pouze endoparazité, kteří žijí v různých tkáních hostitele a v trávicím traktu, kde se živí součástmi natrávené potravy a střevním epitelem. (Laštůvka a kol. 2001)
Rod: Trichuris
Přední část těla je nitkovitá, zadní tlustější, válcovitá a nese pohlavní orgány. Délka těla je 30–45 mm a v dospělosti cizopasí v tlustém a slepém střevě savců, do jehož sliznice se zavrtají a sají lymfu. Způsobují vážné poškození střevní sliznice a záněty. Jsou výhradně geohelminté. Většina z nich má jednohostitelský vývojový cyklus. K nákaze 30
vajíčky dochází perorálně. Larva se líhne ve střevě a vývoj do III. stadia probíhá ve střevní sliznici. Velikost vajíček se pohybuje od 75 do 80 µm. Ve venkovním prostředí jsou vajíčka velice odolná, dokáží přežít i 5 let. Na rozdíl od většiny hlístů, je u rodu Trichuris infekční hned první stádium larvy. Vývojový cyklus je ukončen ve slepém střevě. Prepatentní perioda trvá 6–8 týdnů, patentní zhruba 1 rok. (Vencl, 2006)
Trichuris vulpis
Je typický parazit vyskytující se u psů. Délka těla se pohybuje okolo 40,5–7,5cm. Vyznačuje se pohlavním dimorfismem, tzn., že samci mají oproti samičkám zadní část těla stočenou. (Vencl, 2006)
Patogeneze a klinické příznaky
Lehké nákazy bývají bez zjevných příznaků. Při masivních nákazách se vyskytují trávicí obtíže, koliky, průjmy, nechutenství, zvracení a hubnutí. (Totková, Klobušický a Valent, 2008)
Diagnostika
Mikroskopické vyšetření trusu s nálezem vajíček. (Totková, Klobušický a Valent, 2008)
Rod: Ancylostoma
Ancylostoma caninum
Můžeme ho najít ve všech evropských zemích, vyšší výskyt bývá zaznamenáván převážně v hromadných chovech psů s vysokou koncentrací zvířat. Sameček měří 9–12 mm a samička 15–18 mm. Mají mohutnou ústní kapsulu opatřenou třemi páry zubů. Mají oválná tenkostěnná vajíčka s několika blastomerami (buňka, která vzniká dělením oplozeného vajíčka) o velikosti 53–69 × 35–54 µm. Měchovci jsou parazité tenkého střeva, k jehož sliznici se fixují pomocí ústní kapsuly. Sají sice krev, ale ta prochází střevem nestrávená, živí se pouze natrávenou sliznicí. Denně může dospělec způsobit krevní ztrátu až 60 µl krve. Vajíčka se do vnějšího prostředí dostanou s trusem.
31
Pokud jsou jim poskytnuty vhodné podmínky (teplota 15 °C–37 °C), vyvíjejí se rychle a již za 6–10 dní se líhnou infekční larvy o velikosti 500–630 µm. Jsou známé tři způsoby infekce. Perkutánní infekci způsobují infekční larvy, které se dostanou na kůži a přes škáru proniknou až do podkoží. Část larev se krevním oběhem dostane do plic, penetrací se dostane přes tracheu do hltanu a při polknutí se dostanou do tenkého střeva. Tato tracheální migrace trvá 2 až 7 dní. Druhá část larev jde přímo z kůže a plic somatickou migrací do orgánů, kde mohou přežít i několik let. Během hárání a ke konci březosti se dostane část larev přes krevní oběh do mléčné žlázy. Mlékem se larvy vylučují hlavně první týden po porodu. Galaktogenní infekce je velmi nebezpečná pro štěňata. U A. caninum byl zaznamenán také tranplacentární přenos – larvální stadia ve štěňatech zůstávají po dobu porodu, dospívají až později. Vajíčka se v trusu objevují 10–12 dní po narození. Úmrtnost štěňat je proto vysoká. Perorální infekci způsobují larvy, které vniknou do žaludečních žláz nebo Lieberkühnových krypt tenkého střeva, kde se svlékají a za 5–10 dní dospívají. Vajíčka se začnou v trusu objevovat za 15–26 dní. Svůj vývoj dokončí mnohem větší počet larev než při infekci perkutánní. Prepotentní perioda trvá u štěňat 14–17 dní, u dospělých psů do 26 dní. Mezi méně časté zástupce můžeme zařadit: Ancylostoma braziliense a Ancylostoma ceylanicum. (Svobodová, Svoboda, 1995)
Patogeneze a klinické příznaky
Měchovci škodí více způsoby. Při perkutánní infekci dráždí a porušují kůži. Při tracheální migraci vzniká zánět na plicích, který se projevuje kašlem. Dále poškozuje sliznici tenkého střeva, kdy dochází až ke krvácení. Někdy se přidává bakteriální infekce a vzniká až hemoragická enteritida. Dalšími příznaky jsou anémie, průjmy a dehydratace. (Svobodová, Svoboda, 1995)
Diagnostika
V 8. až 10. týdnu po propuknutí infekce se může při silnějším napadení objevit v trusu krev. Mikroskopické vyšetření trusu s nálezem vajíček. (Svobodová, Svoboda, 1995)
32
Rod: Toxocara
Toxocara canis
Způsobuje onemocnění zvané Toxokaróza. Škrkavka psí se vyskytuje kosmopolitně. V České republice se nepochybně jedná o nejčastějšího parazita psa domácího. Vyskytují se u všech věkových kategorií, přičemž nejvíce postihují kategorii štěňat. Jsou to oblé hlístice, tělo mají na obou koncích zašpičatělé a pokryté kutikulou bílé, až nažloutlé barvy. Na předním konci mají cervikální křidélka. Samice jsou větší než samci, měří až 18 cm, zatímco samci 9–13 cm. Výživu (střevní obsah) mohou přijímat ústy i celým povrchem těla. (Míková, 2010) Vajíčka jsou oválná a měří od 72 do 85 µm. Vylučují se trusem, kde probíhá rýhování. Jejich dozrávání probíhá při teplotě 8–35 °C po dobu 2 až 4 týdnů. Zralá vajíčka se stávají infekčními a obsahují larvu II. stadia. Hostitel se může nakazit per os (ústy) zralými vajíčky, které doputují do střeva, kde se uvolní larvy II. stadia a přes stěnu střeva penetrují do krve a migrují uvnitř těla hostitele. Dochází k tracheální a somatické migraci. Další možností nákazy je pozření paratenického hostitele. Masové rozšíření škrkavky psí způsobuje transplacentární přenos, který je hlavním zdrojem nákazy štěňat. Infekce postihuje více než 95 % štěňat. Feny, které byly před začátkem březosti nakaženy, mají hlavně v ledvinách uložené somatické larvy. Ty se během gravidity aktivují a dostávají se do krve. Kolem 42. dne březosti penetrují placentou přímo do plodu. Larvy, které se tohoto přenosu nezúčastní, se uplatní v dalším vrhu. Migrace larev přes placentu do jater začíná 30 minut po porodu. Následně putují do plic, jsou vykašlávány a polykány, přičemž se dostávají zpět do střeva, kde se z nich stávají dospělí parazité. Prepatentní perioda trvá 21 dní. Po
porodu
mohou
být
štěňata
infikována
také
galaktogenně.
Kombinace
transplacentárního a galaktogenního přenosu většinou způsobuje, že všechna štěňata ve vrhu jsou infikována, a to i za předpokladu, že byly feně podány antihelminthické preparáty. (Svobodová, Svoboda, 1995)
Patogeneze a klinické příznaky
Nejvíce nebezpečné jsou silné prenatální a galaktogenní infekce, které mohou vést až ke smrti štěňat v prvních dnech života. Od 2. až 3. týdne bývá postiženo i střevo. 33
Migrace larev plícemi způsobuje pneumonii, kterou poznáme podle sípavého kašle s výtokem z nosu. Přítomností dospělých škrkavek ve střevě může dojít k jeho ucpání až protrhnutí. Postižená štěňata mají zvětšené, bolestivé břicho a často zvrací. Další příznaky jsou vyhublost, anémie, nechutenství, matná srst, křeče a kožní vyrážky. Slabé infekce dospělých jedinců probíhají většinou bez výraznějších klinických projevů. (Svobodová, Svoboda, 1995)
Diagnostika
Nález vajíček v trusu pod mikroskopem. Někdy dochází k samovolnému odchodu škrkavek trusem nebo je pes vyzvrací. (Svobodová, Svoboda, 1995)
Rod: Toxascaris
Toxascaris leonina
Škrkavka šelmí se vyskytuje po celém světě, ale v české republice je její výskyt ojedinělý. Tělo hlístice s kutikulou má bílou barvu a dlouhá, úzká cervikální křidélka. Samci měří 6–7 cm a samice 6–10 cm. Vajíčka mají oválná, silnostěnná a obsahují jednu blastomeru. Měří 75–85 µm. Zralé vajíčko obsahuje infekční larvu II. stadia, vnikající do střeva, kde se svléká a dospívá. Prepatentní perioda trvá 48–77 dní. K somatické, tracheální a transplacentární migraci nedochází. Pouze parateničtí hostitelé se mohou infikovat galaktogenně. (Svobodová, Svoboda, 1995)
Patogeneze a klinické příznaky
Infikovat se mohou až odrostlejší mláďata. Klinické příznaky nejsou příliš výrazné. Může nastat zhoršený výživný stav a ojediněle průjmy. (Svobodová, Svoboda 1995)
Diagnostika
Mikroskopické vyšetření trusu s nálezem vajíček nebo odchod škrkavek trusem a zvracením. (Svobodová, Svoboda 1995)
34
3.3 Prevalence a intenzita infekce parazitů
Pejčoch, Pavlíčková a Klapušová (2009) v letech 2003 až 2007 v Brně vyšetřili 180 vzorků trusu psů a prokázali druhy Toxocara canis (4×), Trichuris vulpis (2×), cysty Girardia sp. (3×). Dále vyšetřili 113 exkrementů odchycených toulavých psů, výskyt vývojových stadií střevních parazitů byl u 24 psů (21,2 %). Byly zastoupeny druhy Toxocara canis (9×), Trichuris vulpis (2×), Dipylidium caninum (2×), Giardia sp. (4×) a Isospora sp.(9×). Prokopič, Uhlíková a Hübner (2009) uvádějí výskyt toxokar v České republice u 23 % psů. V Praze v roce 1979 nalezli u 500 psů Toxocara canis (4 %) a Toxascaris leonina (2,6 %). V letech 1980 až 1987 prokázali u 3546 psů Toxocara canis 9 %. V letech 1998 až 2000 nalezli v Praze Toxocara canis 6,2 % a Toxascaris leonina 1 %, na venkově Toxocara canis 13 % a Toxascaris leonina 2 %. V útulcích byly nalezeny Toxocara canis 6 %. Na Slovensku udávají prevalenci toxokar kolem 75 % u toulavých psů. V Polsku zjistili výskyt Toxocara canis u 10–92 % psů v závislosti na původu. V Londýně prokázali výskyt Toxocara canis u 10–80 % psů. Dvořáková, Svobodová (2003) v letech 2000–2001 uvádí u 216 psů v Brně výskyt Toxocara canis (22×), Giardia sp. (12×), Isospora sp. (14×), Toxascaris leonina (2×), Dipylidium caninum (2×), Taenia spp. (1×) a Trichuris vulpis (3×). Dvořák, Borkovcová (2004) zachytili poprvé v České republice v roce 2003 tasemnici rodu Mesocestoides u dvou psů v okrese Brno-venkov, další nález byl uskutečněn v listopadu 2003. Svobodová (2007) uvádí v roce 2007 v České republice výskyt škrkavek u 16 % psů a až 40 % škrkavek u mladých psů do jednoho roku. Dále uvádí výskyt Echinococcus granulosus u 8 % venkovských psů. Pražská Česká zemědělská univerzita popisuje vyšetření 2223 pražských psů. Pozitivních na vnitřní parazity bylo 12 % s nejčastějším zastoupením Toxocara canis. (Macek, 2011a) Szabová, Papajová a Juriš (2006) na Slovensku v roce 2005 provedli vyšetření 188 vzorků trusu psů z různých lokalit. Největší výskyt Toxocara canis (45 %) byl zaznamenán u loveckých psů. Dále uvádí výskyt Trichuris sp. (22 %), Toxascaris sp.
35
(6 %), vajíčka taenidního typu (5 %) a vajíčka z čeledi Ancylostomatidae (16 %). Nejvyšší výskyt vajíček z čeledi Ancylostomatidae (23 %) a vajíček taenidního typu (10 %) byl u toulavých psů. V Košicích byla detekována Toxocara canis (39 %). Dále byl výskyt endoparazitů zaznamenán v okrese Michalovce (68 %) a v okrese Trebišov (67 %). Mojžíšová a kol. (2007) v Košicích diagnostikovali v roce 2006 u 63 štěňat druhy Toxocara canis, Toxascaris leonina, Trichuris vulpis a Giardia intestinalis.
3.4 Endoparazité psů a riziko přenosu na člověka
Onemocnění, která jsou přenosná ze zvířat na člověka, se nazývají zoonózy. Riziko infekce je velmi široké, od mírných zdravotních potíží přes trvalé poškození zdraví až po smrt. Širokou skupinou zoonóz, které jsou relativně dobře známé, ale velmi často podceňované, jsou vnitřní parazité psů. Průběh parazitárního onemocnění u člověka závisí na jeho obranyschopnosti a daném parazitovi. Zdravý jedinec může překonat parazitární zoonózu téměř bez povšimnutí, ale člověk s nedostatečnou obranyschopností (nemocní lidé, děti, staří lidé, lidé s nádorovým onemocněním, lidé po chemoterapii a lidé léčeni léky snižujícími imunitu) může mít po prodělání nemoci trvalé zdravotní následky. Většinou se příznaky onemocnění zaměňují za sezónní chřipky nebo letní průjmy. Proto velké množství případů zůstává nezjištěno. Udává se, že v České republice je běžně rozšířeno pouze onemocnění larvální toxokarózou, ostatní onemocnění jako jsou dipylidiózy, echinokokózy, ancylostomózy a giardiózy se vyskytují ojediněle, jen v několika případech ročně. (Macek, 2011b) 3.4.1
Larvální toxokaróza
Larvální toxokaróza je nejčastější helmintóza v České republice. Je způsobena škrkavkami, které parazitují ve střevě psů. Samička škrkavek za den vyprodukuje až 200 000 vajíček, která jsou extrémně rezistentní a přetrvávají v prostředí až tři roky. Vajíčka se dostávají do prostředí trusem, ale infekční jsou zhruba za 14 dní. Z nich se ve střevě infikovaného člověka vylíhnou larvy, které pronikají do cév. Klinické projevy záleží na intenzitě nákazy a lokalizaci larev. Rozlišujeme formy orgánové, oční, smíšené a skryté. Při orgánové jsou postiženy nejčastěji plíce, což se projevuje záněty
36
průdušek a kašlem vyvolaným putováním larev v plicní tkáni, záněty plic, dále jsou postižena játra, ledviny, slezina i srdce. Mohou se vyskytnout i průvodní příznaky – průjem, zvracení, nechutenství, bolesti břicha, svalů a kloubů a kožní změny. Oční forma je vyvolaná proniknutím larev do oční koule, kde vyvolává zánět sítnice, který může vést až ke ztrátě zraku. Nebezpečná je i skrytá forma, kdy larvy přežívají ve svalech nebo orgánech, aniž by vyvolávaly potíže, a jejich přítomnost se zjistí pouze náhodným vyšetřením. K nákaze škrkavkami dochází pouze pozřením infekčních vajíček. Dochází k tomu např. u malých dětí při pojídání písku, hlíny, apod. Zdrojem nákazy může být také olizování nemytých prstů nebo předmětů znečištěných půdou a konzumace špatně umyté potraviny, která přišla do styku s půdou. Nejčastěji se nakazí děti při hraní na kontaminovaných pískovištích a hřištích. K infekci tak mohou přijít i lidé, kteří nejsou chovateli psů. (Svobodová, 1999) Podle údajů Státního veterinárního ústavu v Praze (MUDr. Č. Beneš) je zřejmé, že počet hlášených případů toxokarózy u lidí v České republice do roku 2000 stoupal, až dosáhl hodnoty nad 200 případů za rok. Po tomto roce počet hlášených případů trvale klesá. (Pejčoch, Pavlíčková a Klapušová, 2009) Statistické údaje vykazují, že v roce 2010 bylo v České republice z 8000 vyšetřených lidí zjištěno 720 (9 %) pozitivních na larvální toxokarózu. V nezávislé séroepidemiologické studii byla zjištěna pozitivita na toxokarózu u 18 % obyvatel. (Macek, 2011b) V letech 2005–2009 bylo v Ústavu klinické mikrobiologie v Hradci Králové vyšetřeno přes 2000 pacientů a procento pozitivity na toxokarózu se pohybovalo mezi 12–15 %. Dále bylo vyšetřeno 280 dětí a 9 z nich bylo pozitivních. (Voxová, Čermáková, 2010) V Rakousku je ročně potvrzeno více než 70 nových případů larvální toxokarózy, ale zároveň předpokládají, že skutečný výskyt představuje několik set nemocných ročně. Rakouské studie dále tvrdí, že larvami škrkavek je nakažen každý 30. člověk a každý 3. veterinář. Studie provedená ve Velké Británii připisuje larvální toxokaróze ročně 50–200 případů oslepnutí, 30 000 případů astma a 12 000–15 000 případů epilepsie. (Macek, 2011b)
37
3.4.2
Echinokokóza (hydatidóza)
Echinokokóza je vyvolaná larválním stadiem tasemnice Echinococcus granulosus. Zdrojem nákazy je pes, který vylučuje výkaly s vajíčky, nebo nedostatečná hygiena rukou při práci se zamořenou půdou. Ve střevě vznikají z požitých vajíček larvy, které proniknou střevní stěnou a krví putují do různých orgánů, kde vytváří echinokokové cysty. Výskyt této nákazy u lidí je velmi nízký. V České republice se vyskytuje u imigrantů ze Středomoří, Asie a Latinské Ameriky, jinak se většinou jedná o importovanou nákazu. (Sovová, 2004) 3.4.3
Dipylidióza
Původcem nemoci je Dipylidium caninum. Tímto druhem tasemnice se člověk nakazí pouze pozřením blechy, která je nositelem larválního stadia tasemnice. Blecha může ulpět na zvířecí tlamě a do úst člověka může přeskočit při psím olizování. Onemocnění se projevuje bolestmi břicha, zvracením a průjmy. Tasemnice může v těle člověka cysty podobné nádoru. Ve výkalech se vyskytují její vajíčka. (Macek, 2011c) 3.4.4
Ancylostomóza
Původcem nákazy je Ancylostoma caninum. Onemocnění způsobuje larva, která po vylíhnutí ve vnějším prostředí proniká přes kůži. Podkožní migrace je doprovázena výrazným zánětem. Lidé přicházejí do styku s parazitem zejména při chůzi naboso po pískovištích nebo písečných plážích. Tento parazit se v České republice vyskytuje ojediněle. (Macek, 2011d) 3.4.5
Giardióza
Giardióza je střevní onemocnění způsobené prvoky (Giardia intestinalis). Vyvolává dlouhodobé průjmy. Většina giardií psů není schopna infikovat člověka, nicméně se giardióza považuje za potenciální zoonózu. Giardie sp. tvoří odolné cysty, jimiž kontaminují prostředí. Zdrojem infekce jsou potraviny a hlavně voda. V USA bylo v letech 1972–1977 popsáno až 23 vodních epidemií způsobených giardiemi, při nichž onemocnělo více než 7000 lidí. Na Slovensku se giardióza vyskytuje poměrně často, uvádí se do 10 % a více. U dospělých se pohybuje v 15 % a u dětí až ve 30 %. (Totková, Klobušický a Valent, 2008)
38
3.5 Dotazníkové šetření
Dvořáková a Svobodová (2003) z Fakulty veterinárního lékařství VFU Brno se zabývaly sledováním použití anthelmintik k prevenci i léčbě psů v období od září roku 2000 do konce října 2001. Vyšetřily celkem 328 psů z různých míst České republiky. Vyšetřovaní psi byli ve věku 6 týdnů až 12 let. V souboru bylo 42 % psů a 58 % fen. Pro koprologické vyšetření byla zvolena flotační metoda s nasyceným roztokem sacharózy. Od každého zvířete byl požadován trojí odběr trusu nejlépe obden. Dotazníky pro chovatele psů sloužily k identifikaci vzorků trusu a byly rozdány veterinárním lékařům a chovatelům. Psi byli rozděleni do tří skupin podle účelu, pro který se provádělo vyšetření vzorků, a podle způsobu aplikace anthelmintik. Výsledky
byly
vyhodnocovány
spolu
s informacemi
zjištěnými
z dotazníku
o aplikaci anthelmintik a klinickém stavu psů. I. skupinu tvořilo 54 klinicky zdravých psů, u nichž bylo vyšetření provedeno po preventivní aplikaci anthelmintik. Výskyt parazitů byl u 28 % psů ve věku 7 týdnů až 11 měsíců. Nejčastějším nálezem byly cysty a oocysty rodu Giardia a Isospora. Jednalo se tedy většinou o protozoární zástupce, na něž podané anthelmintikum nepůsobilo. II. skupinu tvořilo 216 psů s klinickými potížemi. Pozitivních bylo 24 % a negativních 76 %. Nejčastěji byla nacházena vajíčka Toxocara canis (22×) a cysty a oocysty protozoárních zástupců rodů Giardia (12×) a Isospora (14×). Z ostatních nálezů to byly Toxascaris leonina (2×), Dipylidium caninum (2×), Taenia spp. (1×) a Trichuris vulpis (3×). Výsledky ukázaly na nutnost parazitologického vyšetření u pacientů s klinickými příznaky a na potřebu provedení kontrolního vyšetření. Celkem bylo po léčbě provedeno pouze 20 kontrolních vyšetření a jen jeden byl pozitivní s nálezem Giardia intestinalis. III. skupina zahrnovala 38 psů, kteří byli preventivně koprologicky vyšetřeni. Výsledek byl u všech negativní. Výsledky ukázaly na problémy vznikající příliš obecnou a často neuváženou aplikací anthelmintik. V některých případech došlo až k vážnému poškození zdravotního stavu pacienta. Mezi nejčastější problémy patří záměna přípravků, kdy
39
anthelmintika určená pro psy jsou podána kočkám, nebo naopak. Příčiny gastroenterologických potíží psů jsou nejrůznějšího charakteru a k vyloučení parazitární infekce je nutné vyšetření trusu. Podání antiparazitika bez potvrzení diagnózy pacienta zbytečně zatěžuje a není opodstatněné. Preventivní podávání antiparazitik má své opodstatnění především u štěňat, u nichž pravidelná preimaginální dehelmintizace od 10 až 14 dne věku likviduje transplacentární a galaktogenní infekci škrkavkami a zabraňuje vylučování vajíček. Z výsledků dále vyplývá, že se většina dospělých psů podrobuje rutinní antiparazitární kúře bezdůvodně. Problematika parazitárních infekcí psů je neustále středem pozornosti, paradoxně se však pozornost soustřeďuje nesprávným směrem, je přinejmenším zavádějící uklidňovat sebe i veřejnost jednorázově podanou náhodně zvolenou tabletou. Pro přehled otázek je předložen vzor dotazníku.
Obrázek 1: Dotazník dle FVL (Dvořáková, Svobodová 2003)
40
4
MATERIÁL A METODY ZPRACOVÁNÍ
Kapitola se skládá z pěti částí. V první části je stručně vysvětlena základní metoda vyšetření trusu, v druhé části je popsán pracovní postup při přípravě preparátu, třetí část obsahuje pravidelné měsíční vyšetřování trusu, čtvrtá část jednorázové vyšetření trusu a pátá část se věnuje dotazníkovému šetření. Veškeré vzorky trusu psů pocházejí z Jihomoravského kraje. Vyšetřování vzorků probíhalo od března roku 2010 do února roku 2011 v laboratoři Mendelovy univerzity.
4.1 Flotační metoda Flotace trusu je nejčastěji využívaná koprologická metoda, s jejíž pomocí se provádí celkové parazitologické vyšetření trusu na parazitózy protozoárního a helmintózního původu. Flotační metoda je založena na principu použití flotačního roztoku, jehož specifická hmotnost je vyšší než běžné parazitární útvary helmintů či protozoí. Při zpracování vzorku trusu se tedy různá vývojová stadia vyplaví na povrch obsahu zkumavky a zkoncentrují se v povrchové blance. Jako flotační médium je použit Brezův roztok o hmotnosti 1,25–1,30 g/cm3. (Svobodová, Svoboda, 1995)
4.2 Příprava preparátu Trus o hmotnosti asi 5 g, tj. velikosti vlašského ořechu, byl zabalen do mikrotenového sáčku, řádně označen a uchován max. 3 až 5 dní v lednici o teplotě 4°C. Vzorek nesměl být plesnivý. Pracuje se v jednorázových gumových rukavicích. Vzorek trusu se rozmíchává s malým množstvím vody, dokud nevznikne roztok kašovité konzistence. Ten se přefiltruje přes gázu do kádinky, aby se odstranily hrubé nečistoty. Roztok nalijeme do čtyř centrifugačních zkumavek asi 2 cm pod okraj. Takto připravené zkumavky se vloží na 3 minuty do odstředivky 2500 otáčkách za minutu. Díky působení odstředivé síly se vajíčka a různé cysty usadí na dně zkumavek. Poté se přebytečný roztok odlije a zůstane viditelný sediment. Pro další krok postačí dvě zkumavky, takže do všech čtyř se kápne Brezův roztok a důkladně rozmíchá. Roztoky se slijí do dvou výsledných zkumavek a opět se vloží do odstředivky při 2500 otáčkách za minutu. 41
Po centrifugaci se zkumavky postaví do stojanu a povrchové blanky se opatrně přenesou na připravené podložní sklíčko pomocí mikrobiologické kličky. Přiklopí se krycí sklíčko a musí se dát pozor, aby vzorek nevyschnul. Podložní sklíčko se vloží pod mikroskop a začíná se prohlížet nejprve při zvětšení objektivu a okuláru 10×. Použití většího zvětšení 40× je nutné především u diagnostiky prvoků. Stupně rozšíření infekce na jeden náhled se porovnávaly následovně: do 5 nálezů považujeme za slabou infekci, (značenou *); 6 až 10 nálezů považujeme za střední infekci (značenou **) a nad 11 nálezů považujeme infekci silnou (značení ***). Případné nálezy se vyfotografovaly speciálním fotoaparátem a posuzovaly s pomocí odborné literatury.
4.3 Měsíční pozorování Do pravidelného měsíčního pozorování bylo zařazeno 25 psů různého pohlaví, věku a plemen. Od každého z nich byl odebrán vzorek trusu, který byl koprologicky vyšetřen flotační metodou dle Brezy. Postup práce a příprava preparátu byly uvedeny v kapitole 4.2 Příprava preparátu.
4.4 Jednorázové vyšetření Jednorázové vyšetření proběhlo u 80 vzorků trusu psů. Postup práce a příprava preparátu byly uvedeny v kapitole 4.2 Příprava preparátu.
42
4.5 Dotazníkové šetření Za účelem zjištění odčervovací strategie v chovech psů Jihomoravského kraje byl vypracován dotazník s 26 otázkami, které se týkají problematiky endoparazitů trávicího traktu psů. Dotazník vyplnilo 90 chovatelů psů. Pro přehled jednotlivých otázek je předkládán vzor dotazníku.
Tabulka 1: Dotazník pro chovatele (autor)
Jméno chovatele ( jméno chovné stanice ) Sídlo Plemeno + jméno psa Zaměření vašeho chovu
výstavy, soutěže
chovná stanice
pracovní
asistenční, vodící
jiné
tažní
Osoba zodpovědná za kontrolu parazitů Celkový počet psů v chovu Typ psa + stáří
štěně
Frekvence odčervování
do 4 týdnů
chovná fena 4-6 týdnů
6-8 týdnů
chovný fena pes 2-6 měsíců
pes jiná
Ve kterém ročním období ( měsíc ) se odčervuje ? Důvod, proč se odčervuje doporučení veterináře
doporučení chovatele
Je prováděna helmintologická kontrola z exkrementů ?
Ano
Ne
před i po odčervení
po odčervení
Ano
Ne
V jakém rozmezí ?
před odčervením
Vyhledali jste někdy radu veterináře ohledně parazitů ? Zaznamenali jste někdy nadmuté průjem příznaky onemocnění břicho způsobeného parazity ? Zaznamenali jste rezistenci na anthelmintika ?
sáňkování
kožní problémy
jiný
literatura
žádné
nechutenstv í
Ano
Ne
Domníváte se, že se vás problém rezistence týká ?
Ano
Ne
Chodíte na delší vycházky ?
Ano
Ne
Střídáte místa vycházek ?
Ano
Ne
výběh pro psy
jiná
Ano
Ne
Ano
Ne
les
parky
příroda
město
Venčíte vašeho psa ( psy ) společně s jinými ? Popř. dochází během vycházky ke styku se psy? Uklízíte výkaly po vašem psovi ? Jak vybíráte vhodná rada veterináře cena anthelmintika ? Jaké prostředky a jejich značky obvykle používáte ?
značka
Střídáte anthelmintika ?
typ ( pasta, tablety, jiné )
Ano
oblíbenost
Ne
Jak vypočítáte vhodnou dávku ? Domníváte se, že vaše strategie v odčervování potřebuje změnu ? Jakou změnu ?
43
Ano
Ne
5
VÝSLEDKY A DISKUZE
5.1 Parazitární zoonózy a spektrum endoparazitů dle literárních zdrojů Ze zpracovaných zdrojů vyplývají následující skutečnosti. Za endoparazity trávicího traktu psů nebezpečných pro člověka se uvádí 5 druhů parazitů. Za rozšířenou a velmi nebezpečnou zoonózu je považována larvální toxokaróza, což potvrzují statistické údaje, které uvádějí, že v České republice se vyskytuje běžně pouze larvální toxokaróza, ostatní onemocnění se vyskytují ojediněle a většinou se jedná o importované nákazy. Statistické údaje dále vykazují, že v roce 2010 bylo v České republice postiženo z 8000 vyšetřených 720 obyvatel larvální toxokarózou. (Macek, 2011b) Z říše Animalia jsou za běžné endoparazity považováni zástupci třídy Cestoda a kmene
Nematoda.
Z říše
Protozoa
patří
zástupci
endoparazitů
do
kmenů
Sarcomastigophora a Apicomplexa. Dohromady tvoří skupinu 34 druhů parazitů. V mém výzkumu sledování prevalence parazitů byl prokázán výskyt 3 druhů, 2 druhy z kmene Nematoda a 1 druh z kmene Apicomplexa.
5.2 Výsledky měsíčního pozorování Do pravidelného měsíčního vyšetřování vzorků trusu psů, které probíhalo od března roku 2010 do února roku 2011, bylo zařazeno 25 psů různého pohlaví, věku a plemen. Všechny vzorky trusu pocházely z Jihomoravského kraje. Pro koprologické vyšetřování trusu byla použita flotační metoda dle Brezy. V trusu byla nalezena vajíčka vývojových stadií střevních parazitů u 16 % psů. Byly nalezeny druhy Toxocara canis (2×), Trichuris vulpis (1×) a kokcidie rodu Isospora (1×). Pouze v jednom případě nálezu Toxocara canis byl stupeň infekce střední, ve všech ostatních případech byl stupeň infekce slabý. Všechny pozitivní nálezy pocházely ze vzorků trusu odebraných v období května a června. Výsledky se neshodují s jinými výzkumy, což může být dáno tím, že sledovaní psi pocházeli z domácího prostředí s vysokou úrovní chovatelské a veterinární péče. Během celého mého výzkumu se v rámci pravidelného vyšetřování trusu psů
44
nevyskytly žádné zdravotní problémy, nebyly zpozorovány žádné příznaky onemocnění způsobené parazity.
5.3 Výsledky jednorázového vyšetření V období od března 2010 do února 2011 bylo jednorázově vyšetřeno 80 vzorků trusu psů, které pocházely z Jihomoravského kraje. Pro koprologické vyšetření trusu byla opět použita flotační metoda dle Brezy. V trusu byla nalezena vajíčka vývojových stadií střevních parazitů u 8 % psů. Byly nalezeny druhy Toxocara canis (2×), Trichuris vulpis (3×) a kokcidie rodu Isospora (1×). Výsledky se částečně podobají brněnskému výzkumu, kdy Pejčoch, Pavlíčková a Klapušová (2009) vyšetřili 180 vzorků trusu psů; jimi prokázané druhy byly Toxocara canis (4×), Trichuris vulpis (2×). Ale ve srovnání s výzkumem Dvořáková a Svobodová (2003) se výsledky mého průzkumu značně odlišují. Dvořáková a Svobodová v letech 2000–2001 v Brně u 216 psů diagnostikovaly Toxocara canis (22×), Giardia sp. (12×), Isospora sp. (14×), Toxascaris leonina (2×), Dipylidium caninum (2×), Taenia spp. (1×) a Trichuris vulpis (3×). Velmi nízký počet nalezených druhů jednorázového vyšetření může být způsoben těmito příčinami: Parazité nevylučují vajíčka pravidelně, objevují se i několikadenní přestávky, a proto může být nepravidelné jednorázové vyšetření s negativním výsledkem zavádějící. Většina vyšetřovaných psů pochází z domácího prostředí a je pravidelně odčervována.
5.4 Výsledky dotazníkového šetření Dotazníkové šetření probíhalo v období od března 2010 do února 2011 s cílem získat údaje o strategiích odčervování chovatelů psů z Jihomoravského kraje. Celkem bylo vyhodnoceno 90 dotazníků. Výsledky jsou popsány a zaznamenány v grafech 1–14. V grafu 1 je uvedeno zaměření chovu psů. Podle respondentů je nejčastějším důvodem pro chov u 70 % z nich koníček, hobby, 13 % chovatelů se věnuje výstavám a soutěžím, 12 % chovatelů se věnuje chovné stanici a 6 % chovů je zaměřeno 45
na pracovní psy. Výsledky ukazují na skutečnost, že v dnešní době je pes stále více začleňován do společnosti a stává se v mnohých případech rovnoprávným členem rodiny.
Zaměření chovu 70% 70% 60% 50% 40% 30% 13%
20%
12%
6%
10% 0% výstavy, soutěže
chovná stanice
pracovní
hobby
Graf 1:Zaměření chovu
Z grafu 2 vyplývá, že za osobu zodpovědnou za odčervování se považuje 48 % chovatelů, 22 % chovatelů si myslí, že zodpovědnou osobou je veterinární lékař, 19 % dotázaných neví, kdo je za odčervování zodpovědný a 11 % chovatelů považuje za zodpovědnou osobu sebe a veterinárního lékaře. Zkušenosti ukazují, že funkci zodpovědné osoby plní chovatel i veterinární lékař. Chovatel má neustálý kontakt se zvířetem a má možnost sledovat zdravotní stav i veškeré příznaky nemocí a po následné návštěvě s vyšetřením veterinárním lékařem je stanovena diagnóza a předložen plán případné léčby.
Zodpovědná osoba 48% 50% 40% 30% 20% 10% 0%
22%
19% 11%
chovatel
veterinární lékař
chovatel + vet. lékař
Graf 2: Zodpovědná osoba
46
nevím
Graf 3 uvádí frekvence odčervování u psů. Většina chovatelů odčervuje své psy pravidelně každých 3–6 měsíců, 36 % chovatelů uvádí, že odčervují podle potřeby, 4 % chovatelů odčervuje každých 4–6 a 6–8 týdnů a 3 % chovatelů odčervují jednou za měsíc. Zjištěné výsledky mohou být částečně zkresleny z důvodu, že chovatelé nechtěli přiznat jisté skutečnosti, kterými jsou velmi nepravidelná odčervování, mnohaletá neodčervení, nevědomost frekvence odčervování nebo neexistence odčervování, a v dotazníku si položenou otázku zjednodušili odpovědí – odčervení dle potřeby.
Frekvence odčervování 52%
60% 50%
36%
40% 30% 20% 10% 0%
3%
4%
do 4 týdnů
4-6 týdnů
4% 6-8 týdnů
2-6 měsíců
dle potřeby
Graf 3: Frekvence odčervování
V grafu 4 jsou uvedeny měsíce, ve kterých se nejčastěji odčervuje. Z šetření vyplývá, že nejvíce chovatelů provádí odčervení v měsíci dubnu (17 %) a říjnu (13 %), 10 % odčervuje v březnu, 9 % odčervuje v srpnu a listopadu, 8 % odčervuje v prosinci, 6 % odčervuje v únoru, květnu, září, 5 % odčervuje v červnu a 3 % odčervují v lednu. Důvodem, proč se chovatelé rozhodnou odčervovat nejčastěji v dubnu, může být to, že s příchodem jara se vše živé probouzí a roste, a chovatelé si připomenou i nebezpečí výskytu cizopasníků. Dalším důvodem, proč se nejčastěji odčervuje na jaře a na podzim, mohou být návštěvy veterinárního lékaře při preventivních vakcinacích, které jsou téměř vždy spojené s doporučením a s prodejem odčervovacích preparátů.
47
Měsíc odčervování 17%
18% 16%
13%
14% 12%
10% 9%
10%
8%
8% 6%
9%
6%
6%
6%
6% 5%
3%
4% 2% 0% leden
únor
březen
duben
květen
červen
srpen
červenec
září
říjen
listopad
prosinec
Graf 4: Měsíc odčervování
Graf 5 uvádí důvody odčervování psů. Důvodem pro odčervení je pro 60 % chovatelů rada veterinárního lékaře, 24 % chovatelů odčervuje z důvodu prevence, 11 % chovatelů na základě prostudování literatury, 4 % nezná (neví) důvod odčervení a 1 % chovatelů odčervuje na radu chovatele. Důvodem, proč převážná většina chovatelů odčervuje na radu veterinárního lékaře, může být, že v dnešní době se stále více chovatelů s důvěrou obrací právě na veterinární lékaře, kteří jim možnost odčervování často doporučují. Důvod odčervování 60% 60% 50% 40%
24%
30% 11%
20%
4%
1%
10% 0% rada vet. lékaře
rada chovatele
literatura
Graf 5: Důvod odčervování
48
prevence
neznám
Z grafu 6 vyplývá, že helmintologickou kontrolu trusu provádí pouze 4 % chovatelů, ve třech případech je prováděna kontrola po podání anthelmintik a pouze v jednom případě je kontrola prováděna před i po podání anthelmintik. Důvodem, proč většina chovatelů neprovádí vyšetření trusu na parazity může být, že veterinární lékaři tuto možnost běžně nebo vůbec nenabízejí, a pro prevenci upřednostňují pouze anthelmintika. Helmintologická kontrola 96% 100% 80% 60% 40%
4%
20% 0% ano
ne
Graf 6: Helmintologická kontrola
Z grafu 7 je zřejmé, že radu veterinárního lékaře ohledně parazitů vyhledalo 47 % chovatelů. Důvodem může být zvyšující se důvěra a frekvence návštěv u veterinárních lékařů, na které chovatelé raději přenáší svou veškerou zodpovědnost ohledně zdravotního stavu psa.
Vyhledání rady veterinárního lékaře 53% 54% 52% 50% 48%
47%
46% 44% 42% ano
ne
Graf 7: Vyhledání rady veterinárního lékaře
49
Graf 8 uvádí, že místa vycházek pro venčení psů střídá 86 % chovatelů. Důvodů pro střídání vycházek může být více, např. narušení stereotypu vycházek, které psovi poskytnou větší chuť do života, časté cestování a rekreační sportovní aktivity chovatele. Střídání míst vycházek 86% 90% 80% 70% 60% 50% 40% 30% 20% 10% 0%
14%
ano
ne
Graf 8: Střídání míst vycházek
V grafu 9 je uvedeno, že výkaly po svých psech uklízí 79 % chovatelů, 11 % chovatelů výkaly uklízí pouze na veřejných prostranstvích a 10 % chovatelů výkaly neuklízí vůbec. Zjištěné výsledky mohou být částečně zkresleny z několika důvodů. Chovatelé mnohdy nechtějí přiznat, že výkaly po svých psech neuklízejí, velké množství chovatelů tvrdí, že výkaly uklízí úplně všude. Avšak z vlastní zkušenosti mohu říct, že takového chovatele neznám. Jen malé procento dotázaných se nad úklidem výkalů zamyslelo a pravdivě odpovědělo, že výkaly uklízí jen na veřejných plochách. Úklid výkalů 79% 80% 60% 40% 11%
10%
20% 0% ano
ano, ale ne v přírodě
Graf 9: Úklid výkalů
50
ne
Z grafu 10 vyplývá, že anthelmintika vybírá dle rad a pokynů veterinárního lékaře 88 % chovatelů, 16 % chovatelů se řídí podle typu anthelmnintik, 9 % chovatelů ovlivňuje při výběru anthelmintik jejich cena, 4 % chovatelů vybírá athelmintika podle oblíbenosti, 3 % chovatelů se řídí podle značky a 2 % chovatelů důvod výběru nezná. Z šetření opět vyplývá, že nejvíce chovatelů je při výběru anthelmintik ovlivněno veterinárním lékařem. Důvodem je právě důvěra k zvolenému veterinárnímu lékaři a jeho odborná způsobilost k vybrání jednotlivých druhů anthelmintik.
Výběr anthelmintik 70%
66%
60% 50% 40% 30% 20%
9%
16% 3%
10%
4%
2%
0% rada vet. lékaře
cena
typ
značka
Graf 10: Výběr anthelmintik
51
oblíbenost
nevím
V grafu 11 je uvedeno, že mezi nejčastěji užívaná anthelmnintika patří Drontal plus, Cestal, Caniverm a Banminth. Mezi méně často užívaná anthelmintika patří Helmex, Caniquantel, Stronghold, Pratel a Milbemax. Pouhé 1 % chovatelů uvádí za používaná anthelmintika Lopatol, Feubion a Paraquistel plus. Z šetření také vyplývá, že 44 % chovatelů neví, jaké přípravky používají a výběr ponechávají na veterinárním lékaři. Opět byla potvrzena skutečnost, že převážná většina chovatelů používá prostředků dle doporučení veterinárního lékaře.
Používaná anthelmintika 44% 45% 40% 35% 30% 25% 20%
14%
15%
10%
9% 8%
10% 5%
3%
2%
2%
4%
4%
0% Drontal plus Stronghold
Cestal plus
Pratel
Banminth
Graf 11: Používaná anthelmintika
52
Milbemax
Caniquantell
Caniverm
Helmex
dopuručeno vet. lékařem
Graf 12 poskytuje informace o tom, jak chovatelé zjišťují vhodné dávky antiparazitik pro své psy. Zjištění vhodné dávky anthelmintik dle hmotnosti uvádí 58 % chovatelů, 23 % chovatelů jedná dle pokynů veterinárního lékaře, 18 % chovatelů neví, podle čeho se určuje správné dávkování anthelmintik a 1 % chovatelů se řídí pokyny v příbalovém letáku. Důvodem většího množství chovatelů, kteří vědí, jak vypočítat vhodnou dávku anthelmintik, je zřejmě vzrůstající zájem o danou problematiku a podání vysvětlení veterinárním lékařem.
Zjištění vhodné dávky 58% 60% 50% 40% 30% 20%
23%
18%
1%
10% 0%
podle letáku
určí vet. lékař
podle hmotnosti
Graf 12: Zjištění vhodné dávky
53
nevím
Z grafu 13 vyplývá, že anthelmintika střídá 52 % chovatelů, 18 % chovatelů neví, zda je střídají a 30 % chovatelů anthelmintika nestřídá vůbec. Výsledek 52 % střídání anthelmintik může být zapříčiněn a ovlivněn veterinárním lékařem, který dbá na střídání preparátů z důvodu možné tvorby rezistentních kmenů parazitů na určitá anthelmintika, nebo správnou informovaností chovatelů, kteří si této skutečnosti jsou vědomi. I přesto poměrně značná část chovatelů není obeznámena s možností vzniku rezistence, čemuž také
nasvědčují
odpovědi
na
otázky,
zdali
někdy
zaznamenali
rezistenci
na anthelmintika a jestli se domnívají, že se jich problém rezistence týká. Rezistenci na anthelmintika nezaznamenal žádný chovatel a pouze dva dotázaní se domnívají, že se jich problém rezistence týká.
Střídání anthelmintik 52% 60% 50%
30%
40%
18%
30% 20% 10% 0% ano
ne
Graf 13: Střídání anthelminthik
54
nevím
Graf 14 uvádí, že 80 % chovatelů je přesvědčeno, že jejich strategie boje s parazity je dostačující, 11 % chovatelů neví, zda je změna potřeba a 9 % chovatelů se domnívá, že jejich strategie v odčervování potřebuje změnu, jejíž podstatou by bylo provádění pravidelného koprologického vyšetření trusu před a po podání anthelmintik. Ze zjištěného výsledku vyplývá skutečnost, že převážná většina chovatelů je přesvědčena o správnosti svého postupu při boji s parazity. Důvodem může být malá informovanost chovatelů o nebezpečných onemocněních, která způsobují právě střevní parazité či existence rizika přenosu parazita na člověka, ale také to, že problematika endoparazitóz může být pro chovatele nepříjemným tématem, kterým se nechce zabývat a jako řešení volí pouze aplikaci anthelmintik.
Změna strategie v odčervování 80% 80% 60% 40%
11%
9%
20% 0% ano
ne
nevím
Graf 14: Změna strategie v odčervování
V dotazníkovém šetření byli chovatelé také tázáni, zdali někdy zaznamenali příznaky onemocnění způsobené parazity. Z celkového počtu dotázaných šest z nich odpovědělo, že zaznamenali průjem nebo tzv. sáňkování. Takový výsledek je ale zavádějící, protože tyto skutečnosti nebyly potvrzeny veterinárním lékařem a tzv. sáňkování bývá nejčastěji způsobeno ucpáním análních žlázek.
55
6
ZÁVĚR
Cílem bakalářské práce zaměřené na parazity trávicího traktu psů Jihomoravského kraje bylo shromáždění dostupných informací z odborné literatury, zjištění druhového spektra endoparazitů pomocí nedestruktivních parazitologických metod, sledování prevalence a intenzity infekce parazitů a vyhodnocení významu endoparazitů psů pro člověka. Součástí práce byla realizace vlastního výzkumu v období od března 2010 do února 2011. Ze zpracovaných zdrojů bylo zjištěno, že za endoparazity trávicího traktu psů nebezpečných pro člověka se uvádí 5 druhů parazitů. V České republice se za běžně rozšířenou a velmi nebezpečnou zoonózu považuje larvální tokokaróza, ostatní onemocnění se vyskytují ojediněle a většinou se jedná o importované nákazy. Z říše Animalia jsou za běžné endoparazity považováni zástupci třídy Cestoda a kmene Nematoda. Z říše Protozoa patří zástupci endoparazitů do kmenů Sarcomastigophora a Apicomplexa. Dohromady tvoří skupinu 34 druhů parazitů. V mém výzkumu sledování prevalence parazitů byl prokázán výskyt 2 druhů z kmene Nematoda a 1 druh z kmene Apicomplexa. Vlastní výzkum, který probíhal od března roku 2010 do února roku 2011, zahrnoval měsíční a jednorázové vyšetření trusu psů a pro zjištění odčervovací strategie byl vypracován dotazník a vyplněn 90 respondenty. Do pravidelného měsíčního vyšetřování vzorků trusu psů, které probíhalo od března, bylo zařazeno 25 psů obojího pohlaví, různého věku a plemen. Všechny vzorky trusu, které byly koprologicky vyšetřovány flotační metodou dle Brezy, pocházely z Jihomoravského kraje. V trusu byla nalezena vajíčka vývojových stadií střevních parazitů u 16 % psů. Byly nalezeny druhy Toxocara canis (2×), Trichuris vulpis (1×) a kokcidie rodu Isospora (1×). Jednorázové vyšetření vzorků trusu proběhlo u 80 psů, z nichž bylo 8 % pozitivních na parazity. Byly nalezeny druhy Toxocara canis (2×), Trichuris vulpis (3×) a kokcidie rodu Isospora (1×). Z dotazníkového šetření vyplývá, že chovatelé odčervují zpravidla 2krát ročně, většinou na doporučení veterinárního lékaře, a že drtivá většina chovatelů neprovádí vyšetření trusu na parazity. Důvodem, proč chovatelé odčervují převážně na radu veterinárního lékaře, může být to, že v dnešní době se jich stále více s důvěrou obrací
56
na veterinární lékaře, kteří jim možnost koprologického vyšetření trusu běžně nebo vůbec nenabízejí, a jako prevenci proti parazitům upřednostňují pouze anthelmintika. Na základě zjištěných výsledků navrhuji preventivní doporučení, jak v praxi postupovat v boji proti vnitřním parazitům:
Odčervovat štěňata preventivně jednou měsíčně od dvou týdnů věku do stáří šesti měsíců, aby se především zabránilo vývoji dospělých škrkavek.
Upřednostnit parazitologické vyšetření trusu psů několikrát ročně a odčervovat cíleně až na základě výsledků s pozitivním výskytem parazitů. Jednorázové odčervení, či odčervení jednou ročně nic neřeší, protože vývojový cyklus škrkavek je 14 dní a už po této době se mohou při podání ne zcela účinných léků objevit noví parazité.
Střídat anthelmintika, aby se zabránilo potencionálnímu vzniku rezistentních kmenů parazitů.
Zbavovat psy pravidelně blech, neboť blechy jsou ve většině případů mezihostitelé tasemnic.
Sbírat a likvidovat čerstvý trus.
Chránit pískovitě a hřiště před defekací psů např. jejich oplocením.
Dodržovat správnou hygienu rukou.
Omývat důkladně zeleninu a ovoce tekoucí vodou.
57
7
POUŽITÁ LITERATURA
BECKAGE N. E., 1997: Parasites and Pathogens. Chapman & Hall, New York, 338 s. DVOŘÁK V., BORKOVCOVÁ M., 2004: Tasemnice rodu Mesocestoides u tří psů v České republice. Veterinářství, 54: 205-209 DVOŘÁKOVÁ A., SVOBODOVÁ V., 2003: Antiparazitika – používání a rizika u psů a koček. Veterinářství, 53: 14-16 HAUSTMANN K., HÜLSMANN N., 2003: Protozoologie. Academia, Praha, 347 s. http://www.capcvet.org/images/Ascarids/ascarids.htm, 2011: Ascarid life cycle. Databáze online [cit. 2011-02-12]. Dostupné na: http://www.capcvet.org/images/ Ascarids/ascarids.htm http://catnmore.com/animals/microgallery.htm, 2011: Microscope photography gyllery. Databáze online [cit. 2011-02-12]. Dostupné na: http://catnmore.com/animals/ microgallery.htm HŮRKOVÁ L., MODRÝ D., 2004: Diferenciální diagnostika oocyst kokcidií rodu Neospora a Hammondia v trusu psů. Veterinářství, 54: 549-552 HŮZOVÁ Z., TOLAROVÁ V., 2010: Střevní parazitózy v ČR nejen v roce 2009., s. 36. Program a zborník abstraktov, 85 s. CHROUST K., FOREJTEK P., 2001: Tasemnice u lovné zvěře. Databáze online [cit. 2011-02-03]. Dostupné na: http://www.myslivost.cz/CasopisMyslivost/Myslivost/2011/Leden---2011/Tasemnice-u-lovne-zvere.aspx?replyto=0 JÍRA J., 1998: Lékařská helmintologie. Galén, Praha, 495 s. KASSAI T., 1999: Veterinary helminthology. Butterword – Heinemann, Oxford, 260 s. LAŠTŮVKA Z. a kol., 2001: Zoologie pro zemědělce a lesníky. Konvoj s.r.o., Praha, 267 s. MACEK R., 2011a: Jaký je výskyt parazitů (převážně škrkavek) u psů a koček v prostředí? Databáze online [cit. 2011-03-05]. Dostupné na: http://www.bayercz.cz/showdoc.do?docid=221 MACEK R., 2011b: Jaký je výskyt těchto nemocí u lidí? Databáze online [cit. 2011-0303]. Dostupné na: http://www.bayer-cz.cz/showdoc.do?docid=222 MACEK R., 2011c: Dipylidium caninum – tasemnice psí. Databáze online [cit. 201103-05]. Dostupné na: http://www.bayer.cz/showdoc.do?docid=219
58
MACEK R., 2011d: Ancylostoma caninum – měchovec psí. Databáze online [cit. 201103-05]. Dostupné na: http://www.bayer.cz/showdoc.do?docid=218 MÍKOVÁ L., 2010: Parazité – škrkavka (Toxocara). Pes přítel člověka, 55: 90 s. MOJŽÍŠOVÁ J., GOLDOVÁ M., SMRČO P., SÜLI a HALADOVÁ E., 2007: Endoparazitózy a imunitná odpověď šteniat po vakcinácii. Veterinární klinika, 4: 48-51 MÜLLEROVÁ S., 2003: Vnitřní parazité. Fauna, 14: 36 PEJČOCH M., PAVLÍČKOVÁ Z. a KLAPUŠOVÁ P., 2009: Epidemiologický potenciál zvířecích exkrementů v prostředí města Brna. Veterinářství, 59: 406-410 PROKOPIČ J., UHLÍKOVÁ M. a HÜBNER J., (2009): Epidemiologický potenciál zvířecích exkrementů v prostředí města Brna. Veterinářství, 59: 407 RYŠAVÝ B. (ed.), 1989: Základy parazitologie. Státní pedagogické nakladatelství, n p., Praha, 216 s. SMRŽ J., HORÁČEK I. a ŠVÁTORA M., 2004: Biologie živočichů. Fortuna, Praha, 208 s. SOVOVÁ E., 2004: Venkovní hrací plochy. Databáze online [cit. 2011-02-12]. Dostupné na: http://www.khsjih.cz/index.php?id=115 SVOBODOVÁ V., 1999: Nebezpečné škrkavky. Databáze online [cit. 2011-03-06]. Dostupné na: http://www.veterina-info.cz/script/articledetail.asp?rid=87 SVOBODOVÁ V., 2008: Vnitřní paraziti psů a koček. Zvířata a zdraví, 1: 7-8 SVOBODOVÁ V., SVOBODA M., 1995: Klinická parazitologie psa a kočky. ČAVLMZ, Brno, 238 s. SZABOVÁ E., PAPAJOVÁ I. a JURIŠ P., 2006: Disemiácia vajíčok helmintov psov vo vybraných urbánních a rurálních oblastiach Slovenska, s. 30-31. Slovenské a české parazitologické dny, Program a zborník abstraktov, 855 s. TOTKOVÁ A., KLOBUŠICKÝ M. a VALENT M., 2008: Lekárska parazitológia. Osveta, Martin, 400 s. VENCL Š., 2006: Tenkohlavec liščí – Trichuris vulpis. Databáze online [cit. 2011-0214]. Dostupné na: http://www.priroda.cz/lexikon.php?detail=606 VOLF P., HORÁK P. (ed.), 2007: Paraziti a jejich biologie. Triton, Praha, 318 s. VOXOVÁ B., ČERMÁKOVÁ Z., 2010: Toxokaróza stále aktuální, s. 83-84. Program a zborník abstraktov, 85 s.
59
8
SEZNAM OBRÁZKŮ
Seznam obrázků Obrázek 1: Dotazník dle FVL (Dvořáková, Svobodová 2003) ...................................... 40
Seznam grafů Graf 1:Zaměření chovu ................................................................................................... 46 Graf 2: Zodpovědná osoba.............................................................................................. 46 Graf 3: Frekvence odčervování....................................................................................... 47 Graf 4: Měsíc odčervování ............................................................................................. 48 Graf 5: Důvod odčervování ............................................................................................ 48 Graf 6: Helmintologická kontrola................................................................................... 49 Graf 7: Vyhledání rady veterinárního lékaře .................................................................. 49 Graf 8: Střídání míst vycházek ....................................................................................... 50 Graf 9: Úklid výkalů ....................................................................................................... 50 Graf 10: Výběr anthelmintik........................................................................................... 51 Graf 11: Používaná anthelmintika .................................................................................. 52 Graf 12: Zjištění vhodné dávky ...................................................................................... 53 Graf 13: Střídání anthelminthik ...................................................................................... 54 Graf 14: Změna strategie v odčervování......................................................................... 55
60