číslo 10/2009, ročník II.
Zpravodaj Koruny České (monarchistické strany Čech, Moravy a Slezska) DEUS . REX .
PATRIA
www.korunaceska.cz
PROČ SI MYSLÍ, ŽE ŽIJÍ V REPUBLICE? (projev zemského českého hejtmana k pochodu 28. října) Je udivující, až šokující, kolik lidí okolo nás si stále ještě myslí, že žijeme v jakési republice. Dnes, 28. října oslavujeme podle kalendáře vznik této republiky. Já jsem povahy zvídavé a proto nemohu takové tvrzení jen tak jednoduše přijmout. Musím se v prvé řadě ptát, jaké republiky vznik oslavujeme. Té první, která skončila po 20 letech ostudnou kapitulací před agresorem a rezignací jejích zakladatelů? Té druhé, trvající pouhých půl roku? Té třetí, poválečné, kterou řídil pomocí dekretů nikým nezvolený prezident a nakonec ji pokojnou cestou předal komunistům? Té čtvrté lidově demokratické proslulé politickými procesy, vraždami a koncentračními tábory? Té páté, od roku 1960 socialistické? Té šesté, od roku 1968 federalizované ruské kolonii? Té sedmé, roku 1989 osvobozené, federativní a zprivatizované? Nebo té osmé zmenšené a nazývané českem? Nu, vzhledem k datu výročí, asi té první. Proč ale, propána, oslavují občané osmé republiky vznik té první? Kdo v té příšerné sérii politických a právních veletočů může spatřovat nějakou kontinuitu? Napadá mne, že dnes možná neoslavujeme vznik republiky, ale vznik samostatného českého státu. Ihned si ovšem uvědomuji, že ani to není možné. Samostatný český stát přece vznikl někdy kolem roku 950 a založil ho Boleslav Ukrutný. Tento samostatný český stát pak existoval v rámci různých soustátí přemyslovských, lucemburských, jagellonských i habsburských. Že bychom tedy dnes oslavovali vznik samostatné vlády a vlastního parlamentu? To jsme se ale o dva týdny zpozdili, protože Karel I. Habsbursk-Lotrinský, poslední český panující král, vyhlásil samostatnost českého státu již 16. října roku 1918. A české poslance zvolené v řádných volbách do říšského parlamentu prohlásil za základ českého prozatímního parlamentu do nejbližších poválečných voleb. Tím totiž zajistil právní kontinuitu české státnosti a legitimitu nové české vlády. Jakou legitimitu můžeme spatřovat v tzv. Národním výboru, který donedávna sám sebe nazýval Mafií, který bez mandátu voličů a národa provedl v Praze převrat, bez mandátu voličů a národa prohlásil stát republikou a uzákonil jeho novou ústavu aniž se obtěžoval zrušit tu starou, který určil zahraniční a vnitřní politiku státu a předstíral, že neexistují žádné české státní právní předpisy, jako je Zlatá bula Sicilská či Pragmatická sankce. Oslavujeme tedy dnes vznik čehosi, co vzniklo na zelené louce a co hned svým prvním aktem zavrhlo a přerušilo kontinuitu české státnosti. Toto cosi se zaštitovalo jménem národa československého, tedy národa, který nikdy neexistoval. Lidé, kteří takovýto akt provedli aniž by k tomu byli kýmkoliv pověřeni ve volbách, zcela ignorovali již existující českou státnost. Její právní atributy nikdy žádný posléze zvolený český parlament nezrušil, tudíž jsou stále platné. A jsou to právní předpisy platné pro monarchii. Když to vše stručně shrneme, tedy: Oslavujeme-li vznik republiky, pak (podle datumu) jenom té první, která vznikla revolučně a nelegitimně a založila tím tradici pohrdání právem a historickou kontinuitou. Oslavujeme-li nabytí samostatnosti, oslavujeme v nesprávný datum, protože samostatnost Čechům udělil panovník 16. října 1918. Oslavujeme-li vznik české státnosti, oslavujeme také v nesprávný datum a sekli jsme se asi tak o 970 let. Jediné co se v tento datum dá oslavovat je státní převrat a úspěch hloučku vzbouřenců, kteří oklamáním dohodových spojenců vyfoukli panovníkovi moc a převedli ji na sebe, dále vznik národní tradice pohrdání platným právem včetně ústavy, dále zbavení národa ochrany většího nadstátního celku s následkem příchodu totalitních hrůz 20. století a začátek úpadku mravního i právního povědomí.
Naše národní a státní i občanská schizofrenie je zřejmě způsobena tím, že zde nyní máme dvě platné státoprávní soustavy vedle sebe. Jednu tisíciletou právní soustavu a tradici českéKdo chce vládnout, má rád ho království a druhou, asi deset let starou ústavu české republiky. Můžeme si vybrat. Já republiku. Kdo si přeje, osobně volím onu historickou a tisíciletou státoprávní normu a tvrdím, že České království aby mu dobře vládli, touží stále trvá. Nechápu, proč si tolik lidí kolem mne stále ještě myslí, že žijí v republice?! jedině po monarchii. Jan Drnek.
MONARCHISTICKÝ POCHOD 2009 VÝZVA PŘEDSEDY KČ Vážení monarchisté a příznivci , dámy a pánové, S obrovskou radostí oznamuji, že obvyklý mediální bojkot ze strany parlamentní partiokracie a jí servilně posluhujících médií se podařilo prolomit díky velkorysosti pana Josefa Kudláčka, majitele a vydavatele Anonce. Toto nesporně největší a nejrozšířenější inzertní médium v zemích Koruny české od pátku 16. 10. až do samotného dne konání Pochodu otiskuje zdarma na titulní straně celý náš barevný letáček! Další publicity v předstihu se dobereme jedině pomocí placeného inzerátu. Předsednictvo KČ, vzhledem ke stavu našeho účtu, schválilo jednorázové otištění v deníku Metro, který rozhodně není jen pražskou záležitostí a nešíří se jen v metru. Je distribuován do všech krajských měst,po celém Středočeském kraji a v samotné Praze na mnoha místech a v mnoha institucích. Náš inzerát vyjde 23. 10. 2009. Jakékoliv jiné celostátní či jen zemské , ba dokonce i regionální médium bylo výrazně dražší.
VYZÝVÁM VŠECHNY ČLENY A PŘÍZNIVCE, ABY, POVZBUZENI TOUTO PODPOROU, ZNÁSOBILI SVOJE ÚSILÍ O CO NEJVĚTŠÍ ROZŠÍŘENÍ INFORMACE O POCHODU, ALE, SAMOZŘEJMĚ, I O ZÍSKÁNÍ CO NEJVĚTŠÍHO POČTU ÚČASTNÍKŮ. DOVOLUJI SI V TÉTO SOUVISLOSTI PŘEDPOKLÁDAT, ŽE LETÁČEK, KTERÝ JSTE PŘED ČASEM DOSTALI V RŮZNÝCH VERZÍCH, JSTE MAXIMÁLNĚ ROZŠÍŘILI POMOCÍ ELEKTRONICKÉ POŠTY NA CO NEJVĚTŠÍ POČET ADRES. OSMĚLUJI SI TAKÉ DOUFAT, ŽE ALESPOŇ PÁR LETÁČKŮ JSTE SI VYTISKLI NA SVÝCH OSOBNÍCH TISKÁRNÁCH A ROZDALI. CO SE ALE DÁ JEŠTĚ UDĚLAT KROMĚ VÝŠE UVEDENÉHO? V TÉTO SOUVISLOSTI SE OBRACÍM OBZVLÁŠTĚ NA INTERNETOVĚ ZDATNÉ ČLENY A PŘÍZNIVCE, NEŘKU-LI NA PROFESIONÁLY IT: ZKUSTE,PROSÍM, ZAVĚSIT NÁŠ LETÁČEK NA CO NEJVÍCE RŮZNÝCH SERVERŮ, (TAM, KDE JE TO MOŽNÉ BEZPLATNĚ), KTERÉ INFORMUJÍ O CHYSTANÝCH AKCÍCH VE SPOLEČNOSTI A KULTUŘE! Příkladem budiž: http://www.akce.cz/akce/hledani/28.10./q/pochod/ Umístění anonce o našem Pochodu na tomto serveru je dílem paní Jarmily Štogrové z MS KČ Prahy 6, které za to vřele děkuji. Tato možnost však jistě není jedinou, prosím tedy o pomoc. Václav Srb, předseda KČ. VÝZVA ČESKÉHO ZEMSKÉHO HEJTMANA Obracím se především k předsedům a činovníkům Místních společností v Čechách. Monarchistický pochod 28. října není jen záležitostí Pražáků, ale všech členů KČ. Odložte prosím všechny své soukromé plány a pokuste se přivést do Prahy co nejvíce svých členů a příznivců myšlenky obnovy monarchie. Podle naší ochoty nasadit se pro věc, obětovat svůj čas a potlačit svou pohodlnost, budou lidé a voliči hodnotit i naše vyhlídky na úspěch. Hlouček skandujících nadšenců na Václaváku nikoho nepřesvědčí. Přijeďte do Prahy již ráno a přijďte již po jedenácté k bývalému pomníku Radeckého na Malé straně. Doporučuji předem zorganizovat a svým lidem nabídnout buďto dopravu auty, nebo společnou jízdu určitým vlakem. Společný výlet je vždy lákavější a levnější, než krok do neznáma, který má učinit jednotlivec sám. Spojte návštěvu Prahy například s výstavou fotografií ze Světové války na Pražském hradě, nebo s dobrým obědem. Pokud má vaše MS již vyrobenou vlajku, nenechte ji doma a přivezte ji. Vyrobte vlastní transparent z něhož bude patrné, že monarchisté nežijí pouze v Praze. Jsou-li vašimi příznivci členové KVH historických jednotek, nechť bez obav přijedou v uniformách (před dvěma týdny jich Plzní pochodovalo na dvě stovky pod prapory a se zbraněmi a nikdo si nemyslel, že jde o pokus o převrat). Pokud máte ještě zásoby letáků (A5 vzdaných loni k výstavě korunovačních klenotů), nebo zásoby Monarchistických listů, vezměte je sebou na rozdávání. Můžete sami vytisknout a namnožit některé stránky Zpravodaje vhodné pro informaci nezasvěcených občanů o našich názorech a cílech. V této zemi se dějí věci se kterými se nelze smiřovat. Mít správný názor a házet do urny správný lístek již nestačí pro získání vnitřního klidu a spokojenosti.
ZA VŠECHNO, NA CO JSME MĚLI MYSLET A NEMYSLELI ZA VŠECHNO, CO JSME ŘÍCT MĚLI A NEŘEKLI ZA VŠECHNO, CO JSME UDĚLAT MĚLI A NEUDĚLALI AŤ NÁM BŮH ODPUSTÍ. Jan Drnek
Informace k průběhu monarchistického 28. října 2009 v Praze 9.55 - individuálně : výstava „Pěšky I. světovou válkou“. Výstava je otevřena od 10.00 v Tereziánském křídle Pražského hradu. Navrhuje se všem, kteří mohou a mají zájem, sraz u pokladny v 9.55 s tím, můžeme zkusit nějakou skupinovou slevu, ovšem výstavu si každý prohlédne individuálně sám. V cca 10.45-11.00 společný odchod na Malostranské náměstí . 11.00 -11.15.: sraz účastníků pietního aktu na místě kde stál a bude stát pomník maršála Radetzkého na Malostranském náměstí. Přesná lokalizace: refýž naproti Malostranské kavárně (dříve Café Radetzky, dnešní název odmítáme používat). Zastávka tramvají 22,20,12 a 20. N.B.: Pokud by se nás sešlo tolik, že bychom tuto poměrně velkou refýž příliš zaplnili, je třeba využít i protějšího chodníku právě před kavárnou nebo dokonce protější chodníky. 11.15. - ? Pietní akt. Bude jednoduchý - položíme na místo pomníku kytici a proneseme krátký projev (projevy), případným kolemjdoucím či okolopostávajícím, kteří vládnou českým jazykem, budeme rozdávat leták. PROSÍM TY Z VÁS, KTEŘÍ SI MOHOU A CHTĚJÍ LETÁK NATISKNOUT, ABY DALI VĚDĚT, KOLIK LETÁKŮ MOHOU PŘINÉST. Samotný pietní akt by neměl trvat více než 15-20 minut, ale plánujeme setrvat na místě déle (např. až do úplného rozdání letáků)… 13.45 – 14.00 sraz v horní části Václavského náměstí, kolem sochy sv. Václava. BUDEME POTŘEBOVAT 20-25 LIDÍ, KTEŘÍ BUDOU OCHOTNI NÉST TRANSPARENTY, PORTRÉTY PANOVNÍKŮ ČI ROZDÁVAT LETÁKY KOLEMJDOUCÍM NEBO KOLEMSTOJÍCÍM. DĚKUJI TĚM, KTEŘÍ SE JIŽ PŘIHLÁSILI A PROSÍM DALŠÍ, ABY SE PŘIPOJILI, JEŠTĚ NEMÁME VÝŠE UVEDENÝ POTŘEBNÝ POČET DOBROVOLNÍKŮ NAPLNĚNÝ. 14.00 ZAČÁTEK – pronajali jsme si na tento den výkonné zesilovací zařízení, které nám sice nezajistí ozvučení celého Václavského náměstí, nicméně slyšitelnost bude jistě dobrá. Po krátkém uvítání zahájíme monarchistickými hymnami – sv. Václavem a Císařskou. Vezměte si, prosím, noty a texty, které jsem rozeslal před časem, s sebou Poté bude následovat projev-projevy cca 14.30 se průvod dá do pohybu. Po dobu našeho pobytu u sochy sv. knížete Václava budeme nejenom zpívat a poslouchat, ale zároveň rozdávat informační letáky – korunovační (budou přineseny ze skladu) a parte za monarchii (namnožte si, prosím, dle vlastního uvážení a možností a přineste s sebou). Těším se, že se přihlásí dostatek dobrovolníků, kteří pomohou nejen s tímto rozdáváním, ale zejména s nesením transparentů v průvodu. Vynasnažíme se o co nejdůstojnější průběh průvodu. V čele průvodu by měli jít 2 trubači. Do pochodu nám bude také střídavě hrát i reprodukovaná hudba z našeho zesilovacího zařízení. Je velice důležité nést transparenty tak, aby byly dobře viditelné a čitelné. Podle nálady a okolností se můžeme povzbudit (a přihlížející zaujmout) kultivovaným a spořadaným deklamováním našich hesel. Především těch, která budeme mít na transparentech, případně několika dalších, která bych si případně dovolil předříkavat do megafonu. Na Křížovnickém náměstí budeme průvod zakončovat. Zde bych chtěl jen účastníky krátce pozdravit a poděkovat jim ( případně velmi krátce pozdravit turisty, kterých tam bude hodně a informovat je o smyslu naší akce).Pak by následovaly opět hymny a odchod do „korunní“ restaurace Pražský most U Valšů. Jak jsem již psal, restaurace - http://www.prazskymost.cz/?lang=cz - je zcela rezervována pro nás. Hlavní oficiální vchod je sice , jak vyplývá z adresy, z Betlémské ulice 5, ale ,vzhledem k předpokládanému počtu účastníků, nám bude otevřen i vchod za rohem, z ulice Karoliny Světlé 18 (a tedy blíže od Karlova mostu. Jedná se totiž o rohový objekt na rohu ulic Betlémské a Karoliny Světlé, ve kterém sídlí zároveň občanské sdružení Život 90 a divadlo). Tímto vchodem se sestupuje přímo do podzemních prostor restaurace. Samozřejmě, že část účastníků může zahnout za roh vejít hlavnim vchodem z Betlémské 5 (naproti průmyslovce ) do přízemí Těším se nashledanou 28.10.2009 ! Rex numquam moritur – Král nikdy neumírá ! Václav Srb, předseda Koruny České
Z ČINNOSTI KČ OZNAMY: Mše sv. na památku a ku cti blahoslaveného císaře a krále Karla I. se konala 21. 10. 2009 v kostele Panny Marie pod řetězem v Menším městě Pražském (Malá Strana) a také v pátek 16. 10. v Plzni v salesiánském kostele v Lobzích od 18h. Zde se již pátý rok zúčastnili členové plzeňské MS (pan předseda Ježík přednesl nástin životopisu a historického významu bl. Karla pro farníky), dále členové KVH 35. pěšího pluku v uniformách a členové Spolku ostrostřelců ze Stříbra v uniformách. Jako host zde byl pan Ing. Petr Náhlík, náměstek primátora za Lidovou stranu. Po mši se přítomní odebrali do salonku restaurace U Bernarda k trachtaci. Pravidelná schůze MS KČ Prahy 2,3 a 10 – Královské Vinohrady se konala ve středu 14. 10. 2009, restaurace „Víno u Ály“, vedle Vinohradského pavilonu v 18.30. Byly rozdány letáky k pochodu 28. října a organizační záležitosti ohledně pochodu i manifestace u pomníku maršála Radeckého. Dále byla podána zpráva o průběhu Moravského zemského sněmu ve Valticích. V diskusi se hovořilo o korupční aféře na Plzeňské právnické fakultě a o návrzích na změnu stanov strany. Příští setkání přátel monarchie se bude konat ještě před Generálním sněmem KČ, ve čtvrtek 19. 11. 2009 v 19,00 hod. v restauraci U Valšů v Praze. Druhý ročník konference PRO památky 2009 je zaměřen na venkovské fary. Konference se koná 10. listopadu 2009 v Praze v přednáškovém sále kultury v Nosticově paláci. K účasti se můžete registrovat od 1. srpna 2009. Farní budovy na českém a moravském venkově jsou často cennými památkami. Přesto mnohé z nich chátrají. Mohou za to samotní vlastníci, nazájem místních občanů, nedostatek možností pro využití, podmínky památkářů nebo tento stav vyjadřuje zkrátka jen obraz dnešní společnosti a tzv. postmoderní doby? Některé fary ale dokázaly najít vhodné využití a svojí existencí obohacují životy místních lidí. Konference PRO památky 2009 nabízí možnost setkání i hledání inspirace. Účastníci konference se více dozví o zásadách stavební obnovy, o projektovém řízení i o financování pomocí grantů z národních i evropských zdrojů. Záštitu nad konferencí poskytl ministr kultury prof. Václav Riedlbauch.
Ministerstva
Různé Radši by umřel za krále než prezidenta
Valtice - Návrat monarchie i historická osvěta. Takový je cíl monarchistů. Sídlo mají i ve Valticích, kde se také konal Moravský zemský sněm. Autor: Eliška Windová 3.10.2009 Luboš Velecký. Autor: Archiv Luboše Veleckého Už rok mají monarchisté jedno z republikových sídel ve Valticích. Předsedou je tam Luboš Velecký, který se věnuje fotografování a průvodcovství v Lednicko-valtickém areálu. „Za svoji éru jsem provedl už několik tisíc lidí. Vykládal jsem jim, co tady Lichtenštejnové vytvořili. A když jsem se víc a víc do té historie dostával, tak jsem zjišťoval, že to není jen o feudalismu, o kterém jsme se učili ve škole, ale že i tehdy tady byla jakási demokracie a ušlechtilé myšlenky,“ vysvětlil důvod, proč se přidal k monarchistům, osmačtyřicetiletý Velecký.
„Před dvěma týdny dokonce zasedal ve Valticích Moravský zemský sněm. Sešlo se tady asi padesát monarchistů z Moravy a přijeli i zástupci strany z Prahy. Součástí akce byla i přednáška o Lichtenštejnech, kteří tady sídlili,“ přiblížil předseda. Podle jeho slov jsou i země v Evropské unii, kde je nejvyšší životní úroveň, monarchie. Například Velká Británie, Dánsko nebo Holandsko. Valtice se staly jedním z center monarchistů i proto, že se tam sešlo více takto smýšlejících lidí. Je jich sice asi jen patnáct, přesto se pravidelně setkávají. Zabývají se nejen komunálními problémy, ale také historií. Studují prameny a snaží se vyvracet mýty o monarchii, které se učily nebo ještě učí ve školách. „Chlubíme se tisíciletými dějinami, a přitom období republik nebylo až tak slavné. Byly jsme země daleko významnější za monarchie než dnes. Osobně si myslím, když to řeknu obrazně, že snáz se umírá za krále a za boha než za prezidenta, který je každých pět let jiný,“ potvrdil Velecký své přesvědčení. Minulý týden se setkal i s lichtenštejnským knížetem Hansem Adamem II., který křtil ve Valticích knihu o dvou významných rodech působících na Moravě – Lichtenštejnech a Dietrichštejnech. „Bylo to velmi příjemné. Představili mě knížeti jako monarchistu. Řekl mi, že je mu příjemné, že tady má spřízněné duše,“ usmíval se s tím, že by se vůbec nebránil tomu, aby se Lichtenštejnům jejich majetky na Břeclavsku vrátily a případně tady opět převzali nadvládu. Starostka města Terezie Lvová nemá s monarchisty větší problém. „Je to jejich svobodné rozhodnutí. Berou to opravdu vážně. Myslí si, že by tady měla být znovu monarchie. Podle mého názoru by ve volbách nějaké hlasy získali, ale nevím, jestli by se díky nim dostali až na radnici. O tom zase až tak přesvědčená nejsem,“ komentovala. Velkým sympatizantem návratu k monarchii je i osmadvacetiletý Miroslav Holešinský z Břeclavi. „Myšlenka monarchie se mi líbí proto, že je to celé založené na tradici, hrdosti a zodpovědnosti. Každý, kdo je v určité důležité funkci, je ke svému poslání vychováván od útlého mládí. Se vším se pomalu seznamuje. Vedou ho k tomu, aby byl svou funkcí prospěšný hlavně lidem kolem sebe a nemyslel jen na sebe. Tím se předchází korupci a prospěchářství,“ přiblížil jedno z pozitiv, které dnes chybí. Ve Valticích také stále probíhá výstava: "Pretium laborum non vile" - rytíři Řádu Zlatého rouna na Moravě. Datum konání: 21.5.-31.10.2009.
V Istanbulu zemřel poslední Osman V Istanbulu ve věku 97 let zemřel Ertugrul Osman - potenciální turecký sultán známý v zemi jako poslední Osman. V pátek o tom informoval server BBC. FOTO: Profimedia
pátek 25. září 2009, 7:28 - Istanbul Osman by byl sultánem Osmanské říše, kdyby se Turecko ve dvacátých letech minulého století nestalo republikou. Jako posledního přeživšího vnuka sultána Abdülhamita II. by ho nazývaly Jeho královská výsost princ Sehzade Osman Efendi. Bylo mu dvanáct roků a zrovna studoval ve Vídni, když se dozvěděl, že jeho rodina byla odstraněna z říšského trůnu Mustafou Kemalem Atatürkem a byla vyhlášena republika. Osman se narodil v Istanbulu v roce 1912, ale většinu života strávil v New Yorku. Do Turecka se vrátil poprvé počátkem devadesátých let na pozvání vlády. Neměl žádné politické ambice a při návštěvě paláce Dolmabahçe, kde si jako dítě hrával, se zařadil do skupiny turistů. Vdova po Ertugrulovi Osmanovi, Zeynep, je příbuzná posledního afghánského krále.
Výstava v pravý čas Válečné snímky důstojníka z první světové války Jindřicha Bišického jsou v Praze vystaveny od dubna, avšak největší pozornost vyvolaly až poslední době: původně totiž šlo o práce "neznámého vojáka". Až po zahájení výstavy se přihlásila autorova rodina. Negativy se jí ztratily, kdoví kde se toulaly, a zásluhou fotografa Jaroslava Kučery byly po třiceti lety objeveny a předvedeny veřejnosti.
Dá se čekat, že Bišického jméno postupně vstoupí do povědomí historiků fotografie a že se tento muž zapíše mezi špičku válečné fotografie své doby. Výstava má i společenský dosah. Postupně si uvědomujeme, že naše historie nezačala v roce 1918 a že před tím jsme jen "tři sta let trpěli". S komunistickou minulostí se vyrovnáme, až budeme schopni se vyrovnat s minulostí rakouskou. Všem, kdo chtějí manipulovat českým národem, je pohodlné ho kreslit jako národ ulejváků a Švejků. Dělali to komunisté (jenom my jsme byli schopni třímat prapor) a stejné tendence se objevily i po roce 1989 a trvají dodnes (všichni hrbili hřbet a jen my jsme třímali prapor). Jenže skutečnost byla nekonečně složitější, než jak ji vykreslují momentální majitelé dějin. Zpátky k Bišickému. Na jeho fotkách nejsou žádní Švejci. Jsou to vojáci 28. a 47. pěšího pluku, kteří zcela prostě bojovali na haličské a italské frontě, zabíjeli tam a umírali, jak už k tomu jsou vojáci nuceni. Všichni bez rozdílu si zaslouží naši vzpomínku a naši úctu. A naše "rakouská minulost", to nebyl jen "útlak versus úpění". I to byl veletok osudů, snah naplněných i zklamaných, desítky a sta let úsilí a to, že jsme dnes vyspělý evropský národ, za to vděčíme především příslušnosti do rakouské skupiny národů. K pochopení tohoto prostinkého faktu bude třeba ještě mnoha času, a také mnoha takových činů, jako je výstava Bišického fotografií. Její hodnota je i v tom, že historii pojímá doslova objektivně, tedy objektivem, bez ideologického nánosu a jakékoli křeče - ať oslavující nebo zatracující. (server Konzervativní hyena) Toto: Třemošná - Isonzo 2009
Sedím nad starou mapou Rakouska - Uherska a přemítám Bylo nám to potřeba? Ano, bylo nám to potřeba ,abychom nemalým dílem přispěli k rozložení státního útvaru, který nám zajišťoval prosperitu,svobodu a bezpečnost? Vždyť co nám chybělo!! Naše země byla lídrem průmyslu Rakouska - Uherska, měli jsme svoje zastoupení v říšském sněmu, měli jsme svoji šlechtu - českou šlechtu, která důsledně dbala, aby český národ nezanikl a aby hrál důstojnou roli v mnohonárodnostním Rakousku - Uhersku. Naši předci nežili na dluh, na úkor dalších generací, ale měli jenom to, na co si vydělali. Pravda, i tehdy byla byrokracie, ale jen málokterý úředník byl pod penzí. (to převzala i Masarykova republika). První republika stavěla na průmyslovém potenciálu Rakouska - Uherska a byla díky tomu jednou z nejvíce prosperujících zemí Evropy. Kde bylo Němkecko, Holandsko, Belgie a Francie? Politici z těchto zemí považovali Československo za ostrov demokracie, stability a prosperity v jinak rozbouřených vodách neklidné první poloviny dvacátého století.( A dnes? Kdejaký Sarkózy a Berlusconi nás okřikují a ponižují). Pravda, nebylo vše ideální v dobách kdy naše země patřila k soustátí Rakouska - Uherska. Ale položme si otázku, kde bychom byli a byli bychom vůbec, kdyby tenkrát v listopadu roku 1620 na Bílé Hoře zvítězila vojska stavů a císařstí byli na hlavu poraženi? Co by s námi udělal falcký kurfiřt, kterého šlechta - odbojná šlechta zvolila svým vzdorokrálem? Do kolika knížectví, či markrabství bychom byli rozděleni? Jak znám Němce, tak naše generace dnešních šedesátníků by neuměla ani slovo česky. Jenom umělá propaganda vytvořila ze stavovského povstání odboj veškerého lidu. Je to blbost. Lid s tím neměl nic společného, šlo pouze o majetky a výhody kasty vyvolených. O nic víc. Já říkám a budu to říkat stále VÍTĚZSTVÍ CÍSAŘSKÝCH VOJSK NA BÍLÉ HOŘE zachránilo český národ. Proč to píšu? Teď je velmi moderní a jaksi žádoucí propagace Lisabonu, ale kdo tu smlouvu vlastně zná? Kdo ví co nám přinese? Uvědomte si vy všichni, kdo tak bezhlavě a slepě věříte v EU že.... ....STÁTNÍ SUVERENITY, PRÁVA ROZHODOVAT SI O VLASTNÍ ZEMI se vzdáme jenom jednou. Lezeme dobrovolně do chomoutu, který se nazývá FRANCIE a NĚMECKO. Chceme dobrovolně odevzdat svoji suverenitu zemím, které vyprodukovaly rozvrat Evropy (Francie -Francouzská revoluce a Německo, které pomohlo k vytvoření SSSR, I. a II. světová válka). Sedím nad mapou Rakouska Uherska, dívám se na portrét císaře Karla I. a říkám si - "bylo nám to potřeba"? Jiří Strašek pátek 16. říjen 2009
Životní příběh c. k. důstojníka Lt. Aleksandera von Bethmanna Zámožná bankéřská rodina Bethmannů, bádenských svobodných pánů původem z Nizozemí, posléze působících v Nassau u Frankfurtu nad Mohanem, obývala Křinecký zámek a přilehlé panství od roku 1807 a působila zde v roli majitelů až do konfiskace jejího majetku v roce 1945. Erb umístěný v průčelí hlavního traktu zámecké budovy nese rodové heslo Droit Et Loyal (Přímo a loajálně) a zdobí vchod do zámku dodnes. Tímto heslem se řídil i syn majitele zámeckého panství, mladý pán Aleksander, který v osudném roce 1866 sloužil jako podporučík 2. třídy u c.k. 4. kyrysnického pluku ,,Keiser Ferdinand“. Ve svých 23 letech se baron Aleksander zúčastnil v prusko-rakouské válce roku 1866 velké jezdecké bitvy u Vysokova a Václavic, probíhající dne 27. června nedaleko Náchoda. Osudovou se mu však stala 3. července jezdecká srážka u Dlouhých Dvorů. Tato největší jezdecká bitva 19. století byla součástí rozhodujícího střetnutí obou soupeřů v bitvě u Hradce Králové. V této poslední velké bitvě jízdy skončil život mladého šlechtice, který před svým převezením do rodinné hrobky ve Frankfurtu nad Mohanem našel klid a mír na hřbitově v Bošíně. Zde jeho tělo odpočívalo v provizorním hrobě od 12. srpna do 18. září roku 1866. Na uctění jeho památky nechala rodina Bethmannů vsadit do hřbitovní zdi v západním traktu hřbitova litou pamětní desku o rozměrech 620 x 510 mm s věnováním. Nyní se nechme unést vojenskou slávou, leskem a bídou nasazení kyrysnického pluku císaře Ferdinanda, ve kterém plnil svou povinnost vůči vlasti a císaři i svobodný pán Lt. Aleksander von Bethmann. Parné dusné léto roku šestašedesátého. Dým stoupá ze zapálených vesnických stavení. Po praporních kolonách vyrovnané řady pěšího vojska zaujímají výchozí pozici k útoku. Pot se leskne na umazaných tvářích mladých mužů oděných v šedých kabátech s barevným lemováním pluku. Někteří jsou potřísněni zaschlou krví a hlavy jim již nekryjí černá čáka. Každý z nich svírá Lorenzovu předovku s nasazeným bodákem. Ohlušující výbuchy šrapnelů kosí řady okolo nich. Pruské jehlovky štěkají z táhlého kopce před nimi a dopadají na prořídlé řady myslivců první linie. Křik poddůstojníků až do ochraptění velí semknout řady a čekat. Krátký poryv větru od východu rozežene štiplavý kouř a odhalí žlutavý praporec s dvouhlavým orlem třepotající se v záblesku odpoledního slunka. Do nezvyklého ticha náhle zazní povely důstojníků: „Alles Vorwärts!“ Kolony řadové pěchoty se za zvuku bubnů valí na dotírající pruské šiky a jdou vstříc svému osudu v prvním větším střetu obou soupeřů v bitvě u Náchoda. Tuto apokalyptickou scénu mají možnost sledovat příslušníci jízdní brigády generálmajora Solmse. Dlouhé bílé pláště kyrysníků z pluků č. 4 a 6. pleskají po bocích mohutných koní a masa těžkého bitevního jezdectva vyčkává trpělivě na svoji šanci zasadit nepříteli strašlivou ránu. Vyrovnáni po eskadronách stojí ve svahu jižně od Vysokova, na dohled strategicky důležité křižovatky cest do Náchoda a Starého Města nad Metují. Ručičky hodinek ukazují jedenáct hodin dopoledne. Na řadovou pěchotu útočící na Dobenínskou výšinu proti pruským pozicím se zvolna valí čtyři eskadrony 1. západopruského hulánského pluku podporované jednou eskadronou těžké kavalerie 4. slezského dragounského pluku. Naproti nim na svahu mezi Vysokovem a Václavicemi se rozezní trubky a je vydán rozkaz: „Cavallerie – vor!“ Celkem 660 těžkých jezdců, kteří doposud vyčkávali na svoji šanci se rozjede vstříc nenáviděným prajzům. Kopyta trhají rozmoklou půdu a řady jezdců nabírají rychlost. Rakouská řadová pěchota mezitím vypálí salvu a shlukuje se do karé, ve kterém může snáze čelit nájezdu přibližující se pruské jízdy. Čtyři eskadrony pluku č. 4 císaře Ferdinanda a jedna eskadrona pluku č. 6 prince hessenského prudce najede z boku a rozrazí útočící řady pruských hulánů a kyrysníků. Ve druhé eskadroně 4. kyrysnického pluku se hrdinně bije s nepřítelem i poručík Aleksander baron z Bethmannů. Těžké rány palašů dopadají na temena jezdců. Sténání raněných, ržáni zasažených koní a jednotlivé výkřiky zaniknou v bitevní vřavě. Všudypřítomný krvavý prach milosrdně pokrývá zmítající se těla padlých koní i jezdců. Rakouská jízda tak v pravý čas podpořila svoji pěchotu, útok nepřátelské jízdy byl odražen. Rozlícení a bojem opojení vítězní kyrysníci se rozjedou po dobenínské plošině pronásledovat obracející se rozbité hloučky pruských jezdců. Dynamický boj jednotlivců i skupin se přenese až k novoměstské silnici, kde však rakouská jízda narazí na připravenou pruskou pěchotu. Její dobře mířená palba zastaví rozjeté kyrysníky a obrací je nazpět. Pruský 8. slezský dragounský pluk, patřící k jízdní brigádě gen. Wnucka a chránící křídlo své pěchoty, využívá zakolísání rakouských kyrysníků a obchvatem z boku je nemilosrdně napadá. Nastává kritická situace. Rychlosti zbavení těžkopádní kyrysníci bojují s pohyblivějšími dragouny doslova o holé přežití. Dochází k obklíčení části pluku císaře Ferdinanda, ale prudký nájezd dvou zbylých do boje doposud nenasazených eskadron z 6. kyrysnického pluku, umožňuje odpoutání se od nepřítele a stáhnutí celé rakouské jízdy zpět k Vysokovu.
Pamětní deska umístěná v západní části evangelického hřbitova v Bošíně u Křince, zasazená do boku hřbitovní zdi, stav v roce 2009.
Ke krvavému masakru naštěstí nedošlo, přesto byl boj krutý pro obě dvě strany. Před spásným zasáhnutím rakouských záloh byli doslova rozsekání oba praporečníci 4. kyrysnického pluku, kteří chráníce standartu obdrželi po osmadvaceti a devatenácti sečných ranách. Oba rakouské kyrysnické pluky ztratily během hodiny trvajícího boje 8 důstojníků a 142 příslušníků mužstva. V boji bylo zabito na rakouské straně 200 koní. Pruské ztráty dosáhly výše 20 důstojníků, 149 příslušníků mužstva a 119 koní. Vezmeme-li v úvahu pruskou početní přesilu, která čítala celkem 1350 jezdců, utrpěli rakouští kyrysníci poměrově menší ztráty, přičemž dokázali odrazit dva útoky pruské jízdy, ochránili vlastní pěchotu a připravili půdu pro následný protiúder pěchoty na levém křídle bitevního pole mezi Klenami a Vysokovem. Tyto těžké ztráty a tvrdě vybojovaný lokální úspěch rakouské jízdy padly vniveč, neboť ve dvanáct hodin dorazila hlavní část V. pruského armádního sboru generála pěchoty Karla von Steinmetze, která zvrátila průběh dobře zahájené bitvy. Rakouské síly se daly k ústupu na čáru Šonov – Provodov, odkud dále ustoupily kryté dělostřeleckou palbou k České Skalici. Smrt si nevybírala, mnoho kyrysníků padlo na náchodských loukách. Válka ale pokračovala dál. Pruské šiky se nezadržitelně valily do nitra země, padla Česká Skalice, Mnichovo Hradiště, Jičín, Dvůr Králové a zakrátko nadešel čas rozhodující bitvy u Sadové (Hradce Králové) vybojované 3. července roku šestašedesátého. Vraťme se ale k rodině Bethmannů, k mladému důstojníkovi a jeho nešťastnému osudu. V kmenové knize příslušníků c.k. vojska nalezneme ve třináctém sešitě na listu č. 107 údaje týkající se barona Georga Matthiuse Aleksandera barona Bethmanna, narozeného 19. června roku 1843 ve Frankfurtu nad Mohanem. Vyznání tohoto svobodného mladého šlechtice bylo evangelické s příslušností do Frankfurtu nad Mohanem a též do Křince v okrese Nymburk, kraji Mladoboleslavském, zemi Čechy. Z dokumentu se dá vyčíst o jeho dobrovolném vstupu do armády dne 14. června roku 1866. Svolení vstoupit ke 4. kyrysnickému pluku ,,Keiser Ferdinand“ obdržel 11. června od druhého majitele pluku generála jízdy Josefa knížete Lobkowitze, vévody Roudnického. V hodnosti kadeta bez kapesného, bez nástupního příspěvku a na potřebnou dobrovolnou dobu byl odveden v Praze a následně přidělen k těžké jízdě k výše zmíněnému pluku. Dle rozkazu majitele pluku č. 22 z 30. června byl povýšen do hodnosti podporučíka 2. třídy s platností od 26. června toho roku s ročním příspěvkem 170 zlatých. Zařazen byl k druhé eskadroně prvního divizionu. Takto k nám promlouvá strohá vojenská evidence. Položme si ale otázku z jakého důvodu vstoupil Aleksander, dle vzpomínek mezi obyvateli Křince velmi oblíbený a úspěšný syn majitele zámku, do služeb armády? Proč se v tak kritické době rozhodl mladý silný muž, který se výborně sžil s českým venkovským prostředím a který se obstojně naučil česky, podstoupit riziko smrti ve válce ke které se nezadržitelně schylovalo. Z mladické touhy po slávě? Z důvodu splnění vlastenecké povinnosti své vlasti, nebo v jeho rozhodnutí byl ještě jiný důvod? Jistě by se našlo mnoho odpovědí, ale jen jedna jediná bude ta pravá. Nešťastná láska totiž dohnala našeho milého hrdinu k činu nejzávažnějšímu. Nález rolníka Václava Kadlečka ze Všestar z roku 1912 nám totiž osvětlí pravdivost našeho tvrzení. Při vláčení pole a následném čištění bran nalezl na jednom z mnoha hřebů kroužek. Po očištění se před ním nalézal zlatý snubní prsten s vyrytým nápisem A. Bethmann 2. 11. 1865. Bohužel tento prsten se nedochoval neboť rolníkův dům byl v roce 1917 vykraden a důkaz navždy zmizel v nenávratnu. Důvod jeho náhlého vstupu do armády snad už tedy známe, ale vraťme se zpět k jeho působení u kyrysníků po těžkém a krvavém křtu ohněm v bitvě u Vysokova a Václavic. Aleksander byl jistě jako šlechtic velmi dobrý a statečný jezdec, ale zcela bez bojových zkušeností. Měl tedy velké štěstí, že přežil bitvu bez ujmy na zdraví. Jeho mateřský jízdní pluk se po prohrané bitvě stahoval směrem k pevnosti Hradec Králové. Zde vypukla 3. července velká bitva, která byla svým výsledkem rozhodující pro další osud Rakouska a znamenala i naplnění baronova životního osudu. Pojďme tedy krátce vzpomenout na jeho poslední boj vedený v odpoledních hodinách, kdy se obrovská masa jezdectva postupně zapojovala do bitvy a kryla tak ústup celé rakouské armády. Ve značně nepřehledné situaci vzniklé pohybem velkého množství druhů vojsk obou protivníků se počala rakouská armáda odpoutávat od nepřítele. Zadní záštity vedly boj na zdrženou podporovány jízdními dělostřeleckými bateriemi. Rakouská jízda, aniž dosud zasáhla většími silami do boje, také již odcházela z bitevního pole. Generální bitva se chýlila ke konci. Na tuto skutečnost však odpověděla pruská armáda nasazením svých jezdeckých brigád. Husaři a dragouni generála Groebena z pruské 3. lehké jízdní brigády svedly jako první boj s ustupujícími silami protivníka v široce se otevírajícím prostoru u Dlouhých Dvorů a Střezetic. Krátce po čtvrté hodině odpoledne se zde nemilosrdně střetlo na 30 eskadron jízdy, přičemž více než desettisíc jezdců z obou znepřátelených táborů postupně zkřížilo své zbraně, aby tak rozhodlo o osudu ustupujícího rakouského vojska. Velmi výrazným způsobem do této srážky jezdectva zasáhla pruská pěchota, která svou masivní střelbou a za podpory dělostřeleckých baterií postřelujících předpolí, znesnadňovala nájezdy útočící rakouské jízdy a decimovala je po stovkách. Svou smrtící palebnou přehradou následně donutila statečné kyrysníky k zastavení úspěšného protiútoku a vytvořila ochrannou clonu, za kterou se rozprášená a zle pošramocená pruská jízda měla možnost znovu zformovat. Do boje rychle nasazené a do této chvíle již odcházející rakouské jízdní jednotky rychle obracejí a těžce zasahují atakující pruskou jízdu. Nájezdem od Všestar ji napadají mohutným útokem zboku a nutí k ústupu. V neustálých soubojích se sestavy soupeřících eskadron rozpadají a „melé“ jezdců se posunuje před ves Dlouhé Dvory. Zde prusům dojíždí posily v podobě hulánů srocených do pochodových eskadronních proudů, které bezohledně najíždí do shluku zápolících jezdců. Od Všestar však přijíždí druhá vlna rakouské jízdy a vlající bílé pláště vzbuzující stále velký respekt se zapojují do boje. Najíždějící 4. kyrysnický pluk zvětšil své rozestupy a přijímá proudy vlastní ustupující jízdy a umožňuje jim tak se zkonsolidovat ve svém týlu. Rozjetí kyrysníci přecházejí z klusu do cvalu a za povelu Marsch! Marsch! Marsch! Hurra!!! prudce napadají 2. jízdní husarský pluk shromažďující se za Dlouhými Dvory. Hloučky zpěněných koní pruských husarů tryskem ujíždějí a hledají záchranu před rozlícenými kyrysníky nemilosrdně sekajícími příslušníky lehké jízdy. Se standartou na středu a za zvuku trubek se však stateční a v boji velmi účinní kyrysníci otáčejí neboť v pravý čas opět zasahuje pruská pěchota.
U ovčína za Dlouhými Dvory jsou císařští kyrysníci napadeni soustředěnou pěchotní střelbou. Způsobuje jim těžké ztráty a nutí je definitivně obrátit. Zde s největší pravděpodobností přichází o život i baron Bethmann. Se střelnou ranou ve spánku padá ze svého koně a v následném zmatku je po bitvě veden úředně jako pohřešovaný. Boj však neustává. Řady pruských střelců z fyzilírských rot přesunutých od Chlumu k silnici vedoucí k Hejcmance, stále bijí mohutnými salvami do přijíždějící jízdy. Ta se stahuje do prostoru u Střezetic. Ztráty způsobené touto palbou jsou obrovské. Bitevní vřavou rozdupané louky před Dlouhými Dvory poseté mrtvolami koní, jezdců i pěchoty budou svědkem ještě dlouhého odpoledního boje, ve kterém se celé rakouské armádě za podpory dalších jízdních jednotek a dělostřelectva podaří beze zmatku ustoupit k Hradecké pevnosti. Bethmannův neblahý osud zasáhl celou rodinu na zámku v Křinci velmi těžce. Po zvěstování o pohřešování nechal okamžitě majitel panství baron Aleksander (1811-1883) hledat svého syna či jeho ostatky. První výprava přivedla pouze koně, který přežil bitvu i svého pána. Druhá se již vrátila s informací, kde je baron pohřben. Ostatky byly vyzvednuty a převezeny na výše zmíněný evangelický hřbitov v Bošíně a zde řádně pohřbeny. Předčasný odchod mladého barona, do kterého byly vkládány značně naděje, znamenaly zlom v chování majitele panství. Ten postupně ztrácí zájem o svůj majetek, je lhostejný i k místním, dříve tak podporovaným obecně prospěšným věcem. Prusko-rakouská válka roku 1866, která přinesla zvrat a neštěstí mnoha rodinám, postihla navždy jak majitele, tak obyvatele křineckého panství, přeneseně až do dnešních dnů. Na závěr našeho příběhu je dobré nezapomenout na skupinu čtyř pomníků umístěných východně od obce Dlouhé Dvory při silnici z Hořic do Hradce Králové. Místní název Hejcmanka, který můžeme nalézt v těchto místech na mapě se též dle vzpomínek pamětníků nazývá „U Bethmanna“. Zde se nachází pískovcový jehlanec (pomník č.21), který nese českoněmecký nápis Aleksander svobodný pán von Bethmann 3.7.1866 a je poslední památkou na místo nedalekého skonu tohoto statečného c.k. důstojníka. Ing. Vladimír Mucha 602 864 412
[email protected] Použité prameny a literatura: Válka 1866 – Pavel Bělina, Josef Fučík Soukromé zápisky pana Kopala z Mladé Boleslavi z roku 2004
Dragounská posádka a štáb c. k. hřebečního a remontního departementu v královském městě Nymburk V královském městě Nymburce, za Rakousko-Uherska spíše známém jako Nimburg an der Elbe, byla umístěna stálá vojenská posádka již za panování Marie Terezie. Od roku 1766, až do zrušení této posádky v roce 1896, působily za městskými zdmi v různém časovém intervalu části pluků jízdních dragounů č.4 Kaiser Ferdinand, č.7 Herzog von Lothringen, č.8 Graf Montecuccoli a č.13 Eugen Prinz von Savoyen. Jednotlivé eskadrony sídlily nejprve v ulici Na rejdišti v domě č.p. 72. V prvním patře této úzké dlouhé stavby bylo umístěno mužstvo, erární konírny včetně plukovní ošetřovny byly v sousedství. Důstojníci byli z počátku ubytování v bytech měšťanů, později v nově postavených kasárnách v Jízdecké ulici. Za vlády Josefa II. proběhlo v roce 1775 na popud gen. hraběte Josepha Grafa Kinského von Kninitz und Tettau rozšíření kasáren do Jízdecké ulice (dříve Podezdí velelibské) za 1.300 zlatých. Byla zde vystavěna velká obytná budova s přilehlými konírnami a rajtšůlem, přičemž tento areál pak nesl název U kasáren velelibských. V současné době jsou obě kasárna zbourána, v Jízdecké ulici je na jejich místě vodárenská věž s parkem a Na rejdišti obytná zástavba. Kamenný mostek přes Malá Vala u vodárenské věže je jedinou dochovanou památkou na tato kasárna. V roce 1801 prodal magistrát za účelem vybudování vojenského cvičiště za 3.300 zlatých vojenskému eráru zastoupenému Antonínem z Levenbergru dům a parcelu na Poděbradově třídě (č.p. 248) a sousední prázdný dominikální obecní dvůr (staré č. 20). Dragounská posádka tyto nemovitosti využívala takřka třicet let. V roce 1830 odkoupil ve veřejné dražbě pan Tomáš Červinka dům č.p. 248 do osobního vlastnictví a vojsko využívalo nadále k výcviku jen volnou parcelu mezi č.p. 248 a 249. Dragouni využívali též ve velké míře rozsáhlé cvičiště Na spravedlnosti a dále menší rajtšůl za cukrovarem při Bobnické silnici. Pro zajímavost můžeme zmínit též četná hlášení na četnické stanice č.23 a č.25 Nymburského okrsku z roku 1892, kde si místní rolníci opakovaně stěžují na ničení polností jízdními oddíly z Nymburské posádky. Tyto stížnosti pak byly předávány služebním postupem na Okresní hejtmanství (k.k. Bezirks-Hauptmannschaft) v Poděbradech a následně prošetřovány. Jak je vidět, jezdectvo využívalo k výcviku veškeré dostupné plochy v okolí.
Kadet zeměbraneckého pěšího pluku č. 10 na dřevěném mostě přes Labe, Nymburk před r. 1912
Vedle dragounské posádky byl v Nymburce umístěn štáb c. k. hřebečního a remontního departementu s působností pro celé Čechy. C. k. samostatný department byl zřízen počátkem 19. století a jeho štáb působil postupně v Brandýse nad Labem, Chlumci nad Cidlinou a od roku 1857 v Nymburce. Tomuto velitelství byly též podřízeny vojenské hřebečnice v Havransku u Poděbrad a v Nemošicích u Pardubic. V roce 1860 byl departement přejmenován na c. k. vojenské hřebečné zásobárny (tzv. depot). Roku 1869 přešly veškeré státní ústavy pro chov koní do správy c. k. ministerstva orby za spolupůsobení zemské komise pro chov koní, později v roce 1878 zemědělské rady pro království České. V roce 1874 byl přeložen štáb z Nymburka do Prahy na Panenskou (Panenska bei Prag) a v roce 1878 zřízen v Nových Dvorech u Písku samostatný c. k. hříbětinec. V roce 1875 byla do Nymburka přeložena část jízdní jednotky ze zrušené posádky v Poděbradech, kde se postupně vystřídaly eskadrony dragounských pluků č.6 Albrecht Prinz von Preußen (r.1850), č.8 Graf Montecuccoli (r.1836-1848), č.12 Nikolaus Großfürst von Rußland (r.1832-1835), č.14 Fürst zu Windisch-Graetz (r.1852-1854) a eskadrony husarského pluku č.15 Erzherzog Franz Salvator (r.1851 a r.1855-1860). Jedněmi z posledních velitelů nymburských dragounů byl oberst baron Kraus a rytmistr Peitsch. Po zrušení nymburské vojenské posádky v roce 1896 odkoupilo město erární budovy a pozemky za sumu 45.000 K. Mezi první garnizónní jízdní jednotky v Nymburce můžeme řadit eskadrony dragounského pluku č. 4 Kaiser Ferdinand, přičemž v archivech je dochována zmínka o jejich pobytu z roku 1794. Během stodvacetiletého působení jízdních pluků v Nymburce se zde vystřídaly též jednotlivé eskadrony dragounských pluků č. 8 Graf Montecuccoli (zmínka z r.1890) a č.13 Eugen Prinz von Savoyen (zmínka z r. 1887). Dragounský pluk č.7 Herzog von Lothringen byl v letech 1893-1896 poslední garnizónní jednotkou v Nymburce. Jeho slavná vojenská historie je úzce spjata s Polabím a můžeme se s ní dále seznámit podrobněji. Tento jízdní pluk byl založen v roce 1663 a od roku 1888 nesl natrvalo jméno dle svého čestného majitele Herzog von Lothringen. Z Nymburka byla roku 1896 část 7. dragounského pluku přeložena do Chudeřic (Kutterschitz) u Bíliny a jeho 1. eskadrona zde působila jako garnizónní jednotka do roku 1906. Část pluku byla dále přesunuta do kasáren ve Staré Boleslavi (AltBunzlau) a Brandýsa nad Labem (Brandeis an der Elbe). V roce 1905 vykonával v Chudeřicích vojenskou službu v hodnosti poručíka arcivévoda Karel, pozdější císař a král Karel I. K témuž pluku se po studiích v Praze vrátil v roce 1908 v hodnosti nadporučíka, ale to již byla posádka přemístěna do Brandýsa nad Labem. Zde strávil v aktivní službě další čtyři roky a v březnu roku 1912 se zúčastnil přesunu pluku do Kolomyje ve východní Haliči již v hodnosti kapitána. Při srpnových jezdeckých manévrech utrpěl arcivévoda Karel úraz způsobený pádem z koně a byl převezen do Vídně, kde po uzdravení nastoupil v hodnosti majora další službu tentokráte u pěšího pluku č.39. Dragounský pluk č.7 se skládal ze dvou divisionů, štábu pluku a náhradního praporu. Štáb I. divisionu byl posádkou v letech 1903 – 1906 v Terezíně (Theresienstadt), poté působil do roku 1911 v Dobřanech, odkud se přemístil v roce 1912 společně se štábem pluku do Stanislau (Stanislavov). Štáb II. divisionu byl posádkou ve Staré Boleslavi. V roce 1912 byl přeložen a jeho posledním působištěm se stalo město Kolomyja (Kolomea) ve východní Haliči, kde zůstal až do začátku Světové války v r. 1914. Plukovní štáb byl umístěn do roku 1911 v Brandýse nad Labem a poté byl přesunut do Stanislau, kde působil v letech 1912 - 1914. Náhradní prapor, který sloužil pro doplňování pluku mužstvem, zůstal umístěn ve Staré Boleslavi až do roku 1914. Plukovní vyložení bylo sírově žluté a barva knoflíků na stejnokroji stříbrná. Pluk spadal pod doplňovací okres v Praze a byl zařazen k VIII. armádnímu sboru. Plukovní řeč byla česká a německá. Ing. Vladimír Mucha 602 864 412
[email protected] Použitá literatura: František Kulhánek - Královské město Nymburk, 1910 Dějiny královského města Nymburka, 1911 Otakar Rykr - Vzpomínám na Nymburk, 1946 SOKA Nymburk - Katalog presidiálních spisů Okresního úřadu Poděbrady z let 1851 – 1918
Kontakty
Vážení kolemjdoucí
Na tomto místě byl v roce 1858 postaven bronzový empírový pomník maršála Radeckého, vytvořený podle návrhu Kristiána Rubena, tehdejšího ředitele Pražské umělecké akademie. Pomník vytvořili bratři Maxové (kteří jsou autory některých soch na Karlově mostě). V roce 1918 byla socha zakryta a o rok později byl pomník z politických důvodů sejmut z podstavce a uložen v Lapidáriu Národního muzea. Maršál Jan Josef Václav z Radče (1766–1858) byl možná nejvýznamnějším českým vojevůdcem. Narodil se jako syn hraběte Petra Eusebia Radeckého a Marie Venantie Bechinie z Lažan. Pocházel tedy z českého vladyckého rodu, kterému patřila tvrz u Nového Bydžova. Nikdy neprohrál žádnou bitvu.
Mimo jiné: V roce 1788 se natolik vyznamenal v bojích s Osmanskou říší, že byl jmenován jedním z pobočníků maršála Laudona. Roku 1813 jako náčelník generálního štábu všech spojenců šesté aliance naplánoval „bitvu národů“ u Lipska, rozhodující porážku Napoleona Bonaparta. Poté přesvědčil panovníky o nutnosti po‐ chodovat až do Paříže a sesadit Napoleona z trůnu. Roku 1848 porazil podstatně početnější spojená vojska italských revolucionářů a sardinského království v bitvách u Custozzy a Novarry. Na počest těchto jeho vítězství složil rakouský skladatel Johann Strauss starší slavný Radeckého pochod a ruský car Miku‐ láš I. jej ocenil titulem ruského generála ‐ polního maršála.
My, členové a příznivci Koruny České, monarchistické strany Čech, Moravy a Slezska a my, členové Klubů vojenské historie, se tímto připojujeme k chvályhodnému úsilí vrátit pomník, nebo alespoň jeho kopii, na místo, které mu přísluší. Zavrhovat a skrý‐ vat pomníky či zásluhy významných příslušníků našeho národa jen z pomíjivých politických důvodů považujeme za nemravné jednání a za národní sebepoškozování. Ze stejných mravních dů‐ vodů usilujeme o uznání a rehabilitaci všech českých vojáků, kteří bojovali statečně a dodrželi své přísahy. Naše slavná vojenská tradice nesmí být ochuzována a skrývána jen proto, že se právě nehodí propagandistům nejrůznějších ideologií. Čest zůstává ctí a věrnost věrností. Nechť se návrat pomníku maršála Radeckého stane především symbolem našeho návratu k těmto hodnotám, protože ztráta „správné ideologie“ nepoškozuje národ tolik, jako ztráta všeobecně platných morálních hodnot. Ztrátu právního a kulturního povědomí vždy předchází ztráta vědomí historické kontinuity. Relativizace dějin vždy vede k relativizování a rozměl‐ ňování mravních hodnot, ke ztrátě kultury a civilizace. Zamlčování a zavrhování vlastních hrdinů a velikánů, stejně jako falšování dějin, je vždy znamením malosti, plebejskosti a podlézavosti. Skrývání čehokoliv nestačí k tomu, aby ono skryté nebylo vidět.
Proto si památku Maršála Radeckého připomínáme právě dnes ‐ 28. října. Koruna Česká. www.korunaceska.cz
(text letáku k rozdávání v rámci pochodu za monarchii dne 28. října 2009 v Praze) Snad bychom si měli připomenout starší, velice kuriózní a pro Pražany poučnou historku. Sběhla se v pražské městské radě v druhé půli 19. století. Dr. Pinkas předložil návrh štábního usnesení c. k. armády na postavení pomníku maršálku Radeckému a jeho statečným vojínům (české regimenty až příliš často bojovaly v předních řadách rakouských vojsk) s úmyslem usmířit tak armádu s pražskými občany, kteří neměli na řádění Windischgrätzových granátníků a na bombardování města nejlepší vzpomínky. Proti tomu se energicky postavil radní pan Jaroš poukazem, že není vhodná doba na stavění pomníků, protože Praha má důležitější potřeby zejména v komunální sféře. A také by Radeckého pomník byl neslušným výsměchem světu, když představuje pokoření národu italskému nedávno učiněné. Městská rada návrh téměř jednohlasně zamítla. Jak vidno u nás se historie opakuje i vícekrát. Stačí si jen připomenout situaci v pražské městské radě počátkem padesátých let, kdy se jednalo o návrhu zbudovat na Letné velepomník maršálu Stalinovi. Byl přijat jednohlasně. Dnes už podobné historky ze zašlých dob mocnářství a pohnutých časů republiky veřejnosti mnoho neříkají a snad ani o ně nejeví zájem. Všechny konfliktní situace utlumil čas a přetechnizovaný svět odvádí pozornost nových generací jiným směrem. Snad i pomník Radeckého by se mohl objevit v Praze na vhodném místě aniž by vzbudil pohoršení nebo nějaký další mezinárodní skandál. Je opravdu škoda, že tak skvělé umělecké dílo zůstává v Lapidáriu, kam jen málokdo zajde. Nakonec byl Radecký z Radče naším jediným maršálem a ve své době v jiné armádě ani bojovat nemohl. Jak to ve válkách chodí, někdo zvítězit nebo prohrát přece musí. Snad mu i Francie už odpustila jeho podíl na porážce Napoleona u Lipska. Dodnes má Vídeň na repertoiru Radeckého pochod a my máme jeho pomník, který by se docela dobře vyjímal v prostoru před obnovenou Píseckou branou. Dobrých pomníků neměla Praha nikdy dost a těch dobře usazených v městském interiéru ještě méně. Máme stále co napravovat. Neměli bychom křivdit významným osobnostem ani umělcům, kteří jejich památku ztvárnili v kovu nebo kameni, ani historii, kterou jsme prožívali téměř čtyři sta let společně s Rakouskem. (úryvek z článku Zdeňka Duška)
(ukázka z Monarchistického kalendáře na rok 2010).
Téma: 28. říjen 1918 V okamžiku, kdy Hlavní štáb rakousko – uherských armád, podepsal příměří na 3. listopadu 1918, nenacházela se na území monarchie noha jediného nepřátelského vojáka. Vojska bojovala všude ještě na území nepřítele a přestože monarchie kapitulovala, neprohrávala válku na bojištích, ale v zázemí. V armádách monarchie pod přísahou císaři, bojovalo celkově na 8 322 000 vojáků. 518 000 jich bylo zabito na bojišti, 480 000 zemřelo v zajetí. Armádu monarchie tvořilo celkem 12 národností. Z toho asi 1 000 000 vojáků tvořili Češi. 250 000 vojáků české a slovenské národnosti padlo do ruského zajetí. Celkem 96 000 vojáků české a slovenské národnosti zradilo své přísahy a bojovalo ve Francii, Itálii a Rusku proti císaři. Oproti tomu asi 900 000 českých vojáků zachovalo loajalitu až do samého konce. Po válce byli nazváni hlupáky a Švejky, jejich právo na svobodný projev a spolčování bylo značně omezeno, zatímco zrádci byli nazváni hrdiny a oslavováni. Konečný rozpad habsburské monarchie byl předznamenán agresivním vystupováním uherských magnátů usilujících o vytvoření zcela nezávislého nacionálního Maďarského státu a naivně smýšlejícími rakouskými Velkoněmci, kteří si navzdory faktu zhroucení spojence, představovali vytvoření velkého Německa. Karel I. se dne 16. 10. 1918 (3 týdny před kapitulací) obrátil ke svým národům manifestem, který měl podobu federalizačního zákona, předpokládal vytvoření personální unie samostatných království (včetně českého). Manifest také určoval, že do nejbližších voleb se základy státních parlamentů stanou poslanecké kluby Říšské rady. Pražská epizoda z 28. 10. 1918 tedy nemohla být vyhlášením samostatnosti českého státu a narychlo vytvořený Národní výbor nemohl mít charakter státního orgánu, neboť samostatnost i parlament Čechům udělil o týden dříve již král a císař Karel I., a to legitimně, v souladu s tisíciletou právní kontinuitou českého státu. Vzhledem k silným vojenským a ještě loajálním jednotkám v Čechách by tzv. revoluce v Praze neměla žádný význam, kdyby následně nedošlo k převratu v samotné Vídni. 9. 11. abdikoval bavorský král i německý císař Vilém II. Ve Vídni se němečtí nacionalisté spojili se socialisty v jedno a bouřlivé demonstrace zaplavily ulice s požadavkem ustavení Rakouské republiky. Vlály německé národní barvy a docházelo k inzultacím, násilí a osvobozování vězňů. 11. 11., aby zabránil krveprolití, podepsal Karel dokument, jímž se vzdal výkonu vládních povinností, ale nikdy neabdikoval na trůn. Zprostil armádu přísahy, nikoliv však šlechtu. Poté opustil Vídeň a záhy i Rakousko, aby se tam již nikdy nevrátil.
Interregnum - Češi a legitimita (1918 – 1948) 28. 10. 1918 vznikla samostatná Československá republika doslova na zelené louce a bez jakékoliv státoprávní kontinuity. Tehdejší Národní výbor sestavili čeští politikové, kteří nebyli zvoleni národem k tomuto aktu, ale naopak (někteří), k zastupování národa v Říšské radě a to v roce 1911. Lze takovou skutečnost považovat za mandát odpovídající závažnosti aktu? Večer 28. října 1918 přijal Národní výbor československý, zákon, později zařazený do Sbírky zákonů a nařízení jako zák. č. 11/1918 Sb. V původním textu dokumentu z 29. 10. 1918 je psáno doslova toto: „Státní formu československého státu určí Národní shromáždění ve srozumění s Československou národní radou v Paříži, jako orgánové jednomyslné vůle národa. Než se tak stane, vykonává státní svrchovanost Národní výbor." O jednomyslné vůli národa lze velmi pochybovat. Jednomyslnost vůle nebyla tehdy, ani nikdy jindy ověřena. V právě končící válce padlo za myšlenku samostatného státu celkem 5 405 legionářů, kdežto za Boha, císaře a vlast v ní zemřelo celkem 90 458 vojáků z čistě českých okresů a 4 767 vojáků z moravských okresů. Většinou bojovali statečně a bez donucení. Demokratičnost procesu vzniku nového státu byla od samého počátku více než sporná a Národní výbor bychom stejně dobře mohli nazvat skupinou samozvanců. 31.10.1918 podepsali delegáti Národního výboru prohlášení v němž sami sobě schválili všechny dosavadní kroky a vyhlášení samostatného státu v republikánské formě. Dále je uvedeno: „Představitelé československého národa prohlašují kategoricky, že není a nebude již nikdy žádného svazku mezi národem a dynastií Habsburků…“. Pomineme-li výše naznačenou otázku, zda šlo o skutečné představitele národa (navíc národa Československého, který nikdy neexistoval), dopustili se tito muži zrady na svých minulých přísahách a fakticky také vlastizrady. Císař Karel I. a zároveň český král Karel III. se teprve 11. 11. 1918 vzdal výkonu vládní moci, ale nikdy oficiálně neabdikoval na svůj trůn. Kromě toho se císař v dokumentu vzdal pouze podílu na státních záležitostech tzv. Německého Rakouska a tento akt nelze vztahovat na ostatní země monarchie, tedy ani na Království české, Markrabství moravské a Vévodství slezské. Ostatně ani vláda Německého Rakouska nepovažovala prohlášení z 11. 11. 1918 za abdikaci a snažila se jí později od císaře Karla I. dosáhnout. V legislativním a státoprávním smyslu zůstal tedy Karel I. zákonným dědičným vládcem Zemí koruny české a novou republikovou ústavu vyhlášenou Národním výborem v Praze rozhodně, bez podpisu panovníka, nelze považovat za platný dokument. Prohlášení císaře Karla I. z 11. 11. 1918 bylo v Čechách i v Ženevě vydáváno (zcela v rozporu se skutečností) za abdikaci Habsburků na český trůn. Takto bezprecedentního zkreslení se nedopustili ani Jihoslované, ani jiné národy rozpadající se říše. Sám Ferdinand Peroutka ve svém Budování státu (na str. 270) popisuje prohlášení republiky a volbu T. G. Masaryka Národním výborem dne 14. 11. 1918 tak, že: „Také tato věc byla tak hotova, že stačil potlesk a volání slávy, aby prohlásil Masaryka za zvoleného.“ Podle zákona téhož Národního výboru z večera dne 28. 10. 1918 se takto závažné akty měly odehrát teprve po ustavení nového Národního shromáždění a to 2/3 většinou. Ta zřejmě nebyla zaručena, proto předseda NV dr. Kramář spěchal. Ještě do 28. 2. 1920 vycházel a byl užíván „Zákoník zemský království českého“ reflektující trvání Zemí koruny české. Teprve po 2 letech od převratového říjnového dění bylo v RČS uznáno, že dosavadní tradiční členění našich zemí odporuje nové republikové ústavě. V dubnu 1919 se představitelé státu snažili nabídkou odškodnění za rodinný majetek v Čechách vyjednat oficiální abdikaci císaře a krále Karla I. Ani oni zřejmě nebyli o legitimitě svých předchozích kroků přesvědčeni. Císař a král Karel I. v exilu však abdikaci odmítl s tím, že habsburský trůn nemůže být předmětem handlování a on musí jednat v souladu s vůlí svých národů a pokud ho povolají, vrátí se. Majetek byl posléze zabrán bez náhrady a až do roku 1950 platil zákaz pro členy habsbursko-lotrinské dynastie zdržovat se na území republiky. Sesazení habsbursko-lotrinské dynastie a zřízení republiky nebyly výsledkem rozhodnutí oprávněné politické reprezentace českého a slovenského národa, ani revolučním aktem, ale politicko-mocenským rozhodnutím vítězných mocností, schváleným několika českými a slovenskými „politiky“ bez opravňujícího mandátu národů budoucího státu.
Tyto akty nebyly stvrzeny žádným zákonem československé nebo následnické republiky české. Výslovně nebyla zrušena nebo jednostranně vypovězena ani Zlatá bula, základní a vždy platný dokument české státnosti a ústavnosti, ani Pragmatická sankce, která zaručuje nástupnictví habsbursko-lotrinské dynastie na českém trůně. Ještě ve 30. letech 20. stol., a to přes protihabsburskou kampaň 1. republiky, pořádaly desítky českých měst a obcí slavnosti na počest Otty Habsburského, následníka trůnu a udělovaly mu čestné občanství. Pokud bychom se měli přidržet skutečných mezinárodně platných státoprávních aktů, pak jsme dnes nikoliv republikou, nýbrž stále ještě poddanými legitimního českého krále. Jinými slovy, forma existence tohoto státu je veskrze nelegitimní. Rezignace na legitimitu a kontinuitu práva, státnosti a ústavnosti, se osudově promítla do celých dalších dějin českého národa. Do jeho čela se postavila domácí skupina dravců, kteří vycítili příležitost a nikoliv náhodou si říkali Mafie. Tato skupina byla doplněna o skupinu tzv. zahraničního odboje (název je zavádějící, neboť stát, jehož byli občany, nebyl okupován). Prezidentem se stal T. G. Masaryk, liberál a humanista založený protinábožensky, který se kromě kritiky pravosti Rukopisů a obhajoby Židů za Hilsneriády, v roce 1914 proslavil tzv. Švihovou aférou, totiž obhajobou předsedy poslaneckého klubu národně socialistické strany Karla Švihy, o němž bylo jasné a soudně prokázané, že byl policejním konfidentem. Parlamentního poslance Masaryka tato aféra stála v českém prostředí renomé, neboť se soudilo, že sám je rakouským agentem. To by také vysvětlovalo důvod, proč mu bylo umožněno cestovat volně do Holandska i po vypuknutí války, což vůbec nebylo obvyklé. Tam se stal Masaryk britským špiónem. Když v prosinci 1914 ujišťoval ve Vídni ministerského předsedu Körbela písemně a rukoudáním o své loajalitě, již dávno vynášel z říše vojenská tajemství a přijímal britské peníze. V zahraničí náhle změnil svůj dosavadní názor, že monarchie musí být zachována a ujal se boje za československou samostatnost. Eduard Beneš se pro změnu stal francouzským špiónem. Oba během své emigrace přijímali obrovské částky od tajných služeb i ze sbírek krajanů, na financování české věci, které nikdy nikomu nevyúčtovali. Na zcela neznámých kontech zmizely také obrovské zisky z legionářských obchodů Centrokomise na Sibiři financovaných ruským zlatem a především tiskem inflačních rublů z nalezených štočků. Tito muži i jejich spojenci v Čechách nebyli ve skutečnosti žádní idealisté, ale nenasytní dravci bažící po moci. O legitimitu měli tu nejmenší starost a pravidla uznávali jen dočasně a jen ta svá. Masaryk vnímal národy ve smyslu kmenů. Beneš byl frustrovaným socialistou, který vyrostl v prostředí ovládaném moravskými Němci. Oba pocházeli z plebejského prostředí a vypracovali se vlastním úsilím. Tento tandem ovládal československou politiku do konce 30. let. Po návratu domů v roce 1919 zorganizovali první drastické znárodňování šlechtických a církevních majetků. V zájmu češství a rovnosti bylo voličům těch správných stran přerozděleno 40% plochy ukradené orné půdy a 70% lesní půdy, nehledě k cennostem jiného druhu. V zájmu rovnostářství byly zakázány šlechtické tituly, neboť nadále měl být jediným měřítkem úspěšnosti jen majetek. Československý prezident měl zákonné pravomoci dalece přesahující pravomoci bývalého císaře. § 11 Zákona na ochranu republiky prezidentovi zaručoval naprostou nekritizovatelnost. V jeho jménu byly vedeny politické procesy a byli odsouzeni i lidé, kteří před soudem jasně prokázali, že se prezident mýlí, nebo lže. Byl odsouzen člověk za kritiku Masarykova názoru vysloveného ještě v dobách monarchie. Mocenské, frakční boje byly vedeny bez skrupulí a v druhém desetiletí republiky se značně rozmohla korupce a zbytněla byrokracie. Navzdory vládě a parlamentu se vše podstatné rozhodovalo mezi prezidentem a několika předsedy největších stran, zcela v soukromí. Revolucionářům se podařilo v rámci boje za českou samostatnost vytvořit mnohonárodní stát. Protože druhým největším státním národem zůstali Němci, musela být potlačena touha Slováků po národní seberealizaci a vytvořen umělý národ Československý, jen aby se ostatní národy mohly stát menšinami. Záhadnou smrtí zemřel generál Rastislav Štefánik, monarchista a zastánce plnění Pittsburských dohod o rovnoprávnosti Slováků v novém státě. Strach z trestu a viny však vězel novým mocipánům v kostech, o čemž svědčí masivní, nikdy nepřerušená kampaň v níž se novým generacím cpala do hlavy obohacená obrozenecká klišé o třistaletém úpění, nešťastné Bílé Hoře a žaláři národů, o slavné husitské epizodě a především o nikdy nepřerušeném zápasu mezi Germány a Slovany, v jehož první linii stojí český národ. Kampaň byla jednostranná, postavená na zamlčování, zkreslování a vyslovených lžích, neboť účel světil prostředky opravdu masově. Strach z Habsburků a se záhy změnil doslova v paranoiu. Pohrdání zákonností a ústavností záhy nabralo tragikomickou podobu. V roce 1938 odevzdal prezident Beneš protiústavním aktem, bez souhlasu parlamentu, třetinu území státu nacistickému Německu. Poté abdikoval a odejel do zahraničí jako prostý občan. V roce 1945 se tento občan vrátil jako prezident samozvanec ustavený bez voleb, z východu, s komunistickými tanky, a jako takový znovu vlastizrádným aktem odevzdal cizí mocnosti Podkarpatskou Rus. Jako takový vládl dekrety bez ohledu na mandát a vůli občanů, podruhé již znárodňoval jejich majetek v obrovském měřítku, vyháněl milióny občanů státu německé národnosti dle principu kolektivní viny a v roce 1948, stále ještě jako nezvolený samozvanec, odevzdal moc ve státě komunistům. Legitimně zvolený prezident Hácha zatím umíral bez soudu ve vězení, občan Beneš páchal neuvěřitelné zločiny jménem národa a národ mu tleskal. Nikdy nebyl obžalován z vlastizrady, ačkoliv se jí zjevně dopustil několikrát. Dodnes po tomto šarlatánovi pojmenováváme ulice a školy, a schvalujeme nesmyslné zákony o tom, že se zasloužil o stát. Zjevné pohrdání legitimitou, ústavností i zákony a pravidly jako takovými se českému národu natolik vžilo, že si je dnes již ani neuvědomuje. Zažitá klišé nám nedovolují rozeznat, že odtržení části území od státu jehož jsme občané, je zločinem, ať se již jedná o Sudety v roce 1938, nebo Čechy a Horní Uhry v roce 1918. Důležité informace: Že bojovat se zbraní v ruce proti státu jehož jsem občanem a jemuž jsem přísahal, je vlastizradou, ať již se jedná o sudetoněmecký Freikorps, nebo o české legionáře. Pro Monarchistický zpravodaj nás je stále jedno hrdinstvím a druhé zločinem, byť právní podstata činu je identická. Koruny České Co je české, to je hezké. Periocidita: Občasník Již v rámci působnosti v Říšské radě před I. světovou válkou, se čeští poslanci stávali objektem pohrdání, protože zjevně nebyli schopni rozeznat princip státoprávní od Adresa: KORUNA ČESKÁ principu národního sebeurčení. Pro Země koruny české chtěli samostatnost Senovážné nám. 24, 110 00 Praha 1 s pohlcením 3 miliónů Němců podle principu státoprávního a Slovensko požadovali připojit podle principu národního sebeurčení. V jejich očích princip státního práva platil IČO: 44266740 jen pro Čechy, pro Uhry již nikoliv. V jejich očích princip národního sebeurčení platil Bankovní spojení: 1928428359/0800 (CZK) jen pro Slováky, pro naše Němce již nikoliv. Zástupci českého národa již tehdy dávali Account: 1721719263/0800 (EUR) najevo, že zkrátka a dobře chtějí to co se jim líbí a je jim lhostejné jak toho dosáhnou, na čí úkor a za jakou cenu. Národ ve své většině mlčel, nebo často i tleskal. Z opojení www.korunaceska.cz panslavismem jsme vystřízlivěli teprve 21. 8. 1968.
[email protected] A tak je tomu s naším národem a s naší politikou dodnes. T. G. Masaryk vyslovil www.kc-plzen.cz jistou sociologickou poučku, s níž se dá vřele souhlasit: Státy a národy se udržují
[email protected] týmiž idejemi, kterými vznikly. Geny měšťanské plebejskosti a pragmatičnosti, potřeby nepřítele, dravosti po majetku a moci, neúcty k pravidlům, hierarchiím a autoritám i http://www.kc-plzen.cz/MZ.htm existenciálního duchoprázdna si neseme dějinami stále, od té doby, kdy jsme jejich pomocí byli v průběhu 19. století jako národ nově zkonstruováni. Další odkazy:
www.zrusmeprezidenty.cz www.volebnipreference.cz Copyright © OBr. 2008
