ernest cline armada
Pro majora Erica T. Clinea, příslušníka námořní pěchoty Spojených států amerických, nejstatečnějšího člověka, jakého jsem kdy poznal Semper Fi, bráško
FÁZE PRVNÍ Jediné rozumné využití počítače je hraní her. Eugene Jarvis, tvůrce Defendera
1
Koukal jsem z okna třídy a snil o dobrodružstvích, když jsem zahlídl ten létající talíř. Zamrkal jsem a podíval se znovu – jenže to tam bylo pořád, lesklý chromový disk pohybující se cikcak po obloze. Napínal jsem zrak, abych dokázal ten objekt sledovat při sérii stále se zrychlujících, neskutečně prudkých obratů, které by lidskou bytost, pokud by se nějaká na palubě vyskytovala, musely totálně odvařit. Disk vystřelil k vzdálenému horizontu a vzápětí se zčistajasna přímo nad ním zastavil. Pár vteřin se nehybně vznášel nad linií stromů v dálce, jako by skenoval oblast pod sebou neviditelným paprskem, než se opět prudce vznesl k obloze, přičemž provedl další řádku změn kurzu a rychlosti zcela popírajících fyzikální zákony. Snažil jsem se zachovat klid. Snažil jsem se zůstat skeptický. Připomínal jsem si, že jsem vědecky založený člověk, i když zrovna z přírodních věd jsem obvykle dostával trojky. Podíval jsem se po tom znovu. Pořád jsem nedokázal určit, co to přesně je, ale věděl jsem, co to není – nebyl to meteor. Ani meteorologický balón, bahenní plyn nebo kulový blesk. Ne, ten neidentifikovatelný létající objekt, který jsem tu měl přímo před očima, rozhodně nepocházel z téhle planety. Moje první myšlenka byla: No to mě poser! Okamžitě poté následovalo: To snad není možný, že by se to konečně stalo. Víte, už od prvního dne ve školce jsem čekal a doufal v nějakou
10 :
ernest
cline
ohromující, fantastickou, světobornou událost, která konečně otřese nekonečnou monotónností mé povinné školní docházky. Strávil jsem stovky hodin tupým zíráním na poklidnou, ochočenou předměstskou krajinu, která obklopovala naši školu, a v duchu toužil po příchodu zombie apokalypsy, nějakém bizarním incidentu, který by mne obdařil nadpřirozenými schopnostmi, nebo aspoň nenadálém objevení party kleptomanských trpaslíků cestujících časem. Odhaduju, že zhruba z jedné třetiny se tohle moje temné denní snění týkalo nečekaného příchodu bytostí z jiného světa. Nikdy jsem samozřejmě nevěřil, že by se to mohlo stát doopravdy. I kdyby se nějací ti návštěvníci z vesmíru skutečně rozhodli zaskočit na tuhle zcela bezvýznamnou, prJavou modrozelenou planetu, žádný své cti dbalý mimozemšJan by si nevybral za místo navázání kontaktu mé rodné město Beaverton v Oregonu – jinak též Zívavá Lhota, USA. Tedy pokud by neplánovali zlikvidovat naši civilizaci tím, že napřed vymažou ze světa ty nejnudnější lokality. Pokud vážně existuje nějaký zářivý středobod vesmíru, potom já se nacházel na planetě, která od něj byla ze všech nejdál. Podej mi, prosím, to modrý mlíko, teto Beru. Jenže te se tady fakticky událo něco neskutečného – vlastně se to ještě pořád dělo, a přímo v tomhle okamžiku! Tam venku se, zatraceně, producíroval létající talíř! Koukal jsem přímo na něj. A bylo sakra jasný, že se přibližuje. Kradmo jsem se ohlédl přes rameno po svých dvou nejlepších kámoších, Cruzovi a Diehlovi, kteří seděli za mnou. Jenže ti byli momentálně ponoření do jakési šeptem vedené debaty a ani jeden se nepodíval z okna. Napadlo mě, že bych se pokusil upoutat jejich pozornost, ale měl jsem strach, že by ten objekt mohl každou vteřinou zmizet, a nechtěl jsem prošvihnout šanci vidět to na vlastní oči. Pohled mi znovu zalétl ven, právě včas, abych zahlídl další jasně stříbřitý záblesk, to když stroj vyrazil nad krajinou prudce do strany, pak se zastavil a chvíli se jen tak vznášel nad pruhem zeleně sousedícím se školou, než si to zase odfrčel pryč. Pauza, přesun. Pauza, přesun. Rozhodně se to přibližovalo. Te už jsem jeho tvar rozpoznal do větších detailů. Talíř se na pár vteřin naklonil na stranu a já si ho mohl poprvé pořádně prohlídnout seshora, takže jsem zjistil, že
armada
: 11
to ve skutečnosti vůbec není žádný talíř. Z tohohle úhlu jsem viděl, že jeho symetrický trup připomíná dvoubřitou sekeru a že ve středu mezi dlouhými vroubkovanými křídly se nachází černý, osmiboký hranol, který v ranním slunci zářil jako temný drahokam. V tom okamžiku mi mozek málem hodil zkrat, protože ten výrazný design nemohl nechat nikoho na pochybách. Konec konců jsem ho posledních pár let vídal skoro každou noc přes nitkový kříž svého zaměřovače. Měl jsem před očima sobrukaianský Glaive, jednu ze stíhaček pilotovaných nepřátelskými mimozemšJany v Armadě, mojí oblíbené videohře. Což bylo pochopitelně nemožné. Jako kdybych viděl oblohou křižovat stíhačku TIE nebo klingonského Válečného ptáka. Sobrukaiané a jejich Glaivy byli čistě fiktivními videoherními výtvory. Ve skutečném světě neexistovali – nemohli existovat. V realitě videohry neožívají a smyšlené vesmírné lodi vám nesviští nad rodným městem. Takovéhle nepravděpodobné blbosti se děly jenom v kýčovitých filmech z osmdesátých let jako TRON, Válečné hry nebo Poslední hvězdný bojovník. V takovém typu filmů, do jakých byl cvok můj nebožtík táta. Lesknoucí se stroj se znovu naklonil na bok a tentokrát jsem získal ještě lepší výhled – už to bylo naprosto jasné. Měl jsem před očima stíhačku Glaive, a to včetně těch nezaměnitelných žlábků táhnoucích se podél trupu a dvou plazmových děl, která trčela dopředu jako jedové zuby hada. Pro to, co jsem viděl, existovalo jen jediné logické vysvětlení. Musel jsem mít halucinace. A dobře jsem věděl, jaká sorta lidí trpí halucinacemi za bílého dne i bez pomoci drog nebo alkoholu. Lidi, co mají v hlavě o nějaký to kolečko víc, tak to je. Týpci s vážnýma duševníma poruchama. Když jsem si přečetl tátův starý deník, dlouho jsem váhal, jestli mezi takové lidi nepatřil i on. Ty věci, co jsem v něm našel, ve mně vyvolávaly podezření, jestli mu před smrtí tak trochu nešplouchalo na maják. Že možná ztratil schopnost rozlišovat mezi videohrami a realitou – což byl přesně ten samý problém, kterým jsem te podle všeho trpěl i já. Třeba to bylo přesně tak, jak jsem se potají obával: jablko nepadlo daleko od stromu pošahanců. Že bych byl něčím sjetý? Ne, nemožné. Jediné, co jsem ráno
12 :
ernest
cline
snědl, byl syrový jahodový Pop-Tart, který jsem zhltnul v autě cestou do školy – a jediná věc bláznivější než halucinovat o fiktivní videoherní vesmírné lodi by byla svádět to na mražené pečivo. ObzvlášJ když jsem věděl, že tím viníkem je s daleko větší pravděpodobností moje vlastní DNA. Vlastně to byla všechno jenom moje chyba. Mohl jsem podniknout nějaká preventivní opatření. Jenže já udělal přesný opak. Stejně jako táta jsem se celý život dopoval nadměrnými dávkami neředěného úniku před skutečností a vědomě dovolil, aby se fantazie stala mojí realitou. A te musím, stejně jako přede mnou táta, za svou nedostatečnou prozíravost zaplatit. Vezl jsem se ve vláčku šílenství, který pomalu začínal sjíždět z kolejí. Prakticky jste mohli slyšet Ozzyho, jak huláká: „Všichni nasedat!“ Nedělej to, prosil jsem sám sebe. Nemůžeš se sesypat te+, když nám do maturity zbývají jenom dva měsíce! Jsme v cílový rovince, Lightmane! Dej se zas do kupy! Glaive venku za oknem provedl další prudký boční manévr. Když si to svištěl nad shlukem stromů, všiml jsem si, jak se jejich větve v brázdě stíhačky rozhoupaly. Nato prolétl hradbou mraků, takovou rychlostí, že v jejich středu prorazil dokonale kruhovou díru, a když se z nich na opačné straně vynořil, táhl za sebou dlouhé chuchvalce mlžných par. O vteřinu později se plavidlo ještě naposledy zastavilo na místě a vzápětí zmizelo z dohledu stejně rychle, jako se předtím objevilo. Chvíli jsem tam jen tak seděl, neschopen čehokoli jiného než tupě zírat na prázdné místo na nebi, kde se ještě před vteřinou nalézala ta stíhačka. Pak jsem se rozhlédl po ostatních studentech, kteří seděli kolem. Směrem k oknům se nikdo nedíval. Pokud tam Glaive opravdu byl, nikdo ho neviděl. Obrátil jsem se, začal opět propátrávat oblohu a modlil se, aby se to podivné stříbrné plavidlo ještě objevilo. Jenže to už bylo dávno pryč a mně te nezbylo, než se nějak vypořádat s následným šokem. Fakt, že jsem stíhačku Glaive zahlédl, nebo si to přinejmenším představoval, uvolnil v mé mysli malý kamínek, který se začal kutálet po svahu a postupně s sebou strhl drtivou lavinu protichůdných emocí a kusých vzpomínek – a všechny se pojily s tátou a tím starým deníkem, co jsem našel mezi jeho věcmi.
armada
: 13
Popravdě jsem si ani nebyl pořádně jistý, jestli to byl skutečně deník. Nikdy jsem ho nedočetl. Na to mě příliš rozrušil jeho obsah a to, co podle všeho prozrazoval o duševním stavu autora. A tak jsem ten starý sešit vrátil na místo, kde jsem ho našel, a pokusil se zapomenout, že vůbec kdy existoval – což se mi až do doby před několika vteřinami vcelku úspěšně dařilo. Jenže te jako bych najednou nedokázal myslet na nic jiného. Pocítil jsem náhlé nutkání vyběhnout ze školy, odjet domů a najít ho. Nezabralo by to moc času. Náš dům stál jenom pár minut odsud. Podíval jsem se k východu a muži, který ho střežil, panu Saylesovi, stařičkému učiteli matematiky. Stříbrné vlasy měl zastřižené nakrátko, na nose brýle s tlustými kostěnými obroučkami a na sobě ten samý bezvýrazný oděv jako vždycky: černé mokasíny, černé kalhoty, bílou košili s krátkým rukávem a černou vázanku se sponou. Učil na naší střední škole už víc jak pětačtyřicet let a fotky ze starých ročenek v knihovně poskytovaly důkaz, že v tom samém retro stylu se oblíká celou tu dobu. Letos pan S konečně odcházel do důchodu, což bylo jedině dobře, protože jsem měl pocit, že veškerá chuJ nás něco naučit ho opustila už někdy v minulém století. Dneska nám prvních pět minut zadával domácí úkol a zbytek času nás nechal, aJ na něm pracujeme, zatímco sám si vypnul naslouchátko a pustil se do luštění křížovek. I tak by si ale všiml, kdybych se pokusil vyklouznout ven. Pohled mi zalétl k prastarým hodinám zasazeným do limetkově zelené cihlové zdi nad nemoderní černou křídovou tabulí. S obvyklou absencí soucitu mě informovaly, že do zvonění pořád zbývá třicet dva minut. V žádném případě nepřicházelo v úvahu, že bych to tady vydržel ještě dvaatřicet minut. Po tom, co jsem právě viděl, bych mohl mluvit o štěstí, pokud by se mi podařilo zachovat chladnou hlavu dalších dvaatřicet vteřin. Douglas Knotcher po mé levici se věnoval své oblíbené zábavě, ponižování Caseyho Coxe, plachého kluka, kterého trápilo akné a měl tu smůlu, že seděl přímo před ním. Obvykle se Knotcher omezoval na to, že bombardoval toho chudáka verbálními urážkami, ovšem dneska se rozhodl vytáhnout trik ze staré školy a namísto slov ho zasypával papírovými kuličkami z flusačky. Před Knotche-
14 :
ernest
cline
rem na stole se jako hromada dělových koulí vršila zásoba nacucaných projektilů, kterými se te, pěkně jedním po druhém, trefoval Caseymu zezadu do hlavy. NešJastník už měl vlasy na zátylku úplně zmáčené od předchozích úspěšných zásahů. Pár Knotcherových kámošů přihlíželo ze zadní části třídy a chechtalo se pokaždé, když zasáhl Caseyho dalším projektilem, čímž ho v jeho počínání jen ještě víc povzbuzovali. Děsně mě to vytáčelo, když Knotcher Caseyho takhle tyranizoval – a měl jsem určité podezření, že i to je jeden z důvodů, proč se tím Knotcher tak ohromně baví. Dobře věděl, že s tím nemůžu vůbec nic udělat. Zalétl jsem pohledem k panu Saylesovi, jenže ten zůstával ponořený do svých křížovek a jako obvykle neměl o ničem ani páru – a Knotcher tohoto faktu dennodenně využíval. A já musel dennodenně odolávat nutkání zarazit mu zuby někam hluboko do krku. S Dougem Knotcherem se nám od „toho incidentu“ kdysi na nižší střední většinou dařilo navzájem úspěšně vyhýbat. Až do letoška, kdy jsme oba krutým řízením osudu skončili na stejných hodinách matematiky. A jako vrchol všeho jsme seděli v sousedních řadách. Skoro jako by si sám vesmír přál, aby se můj poslední semestr na střední proměnil v naprosté peklo. To by taky vysvětlovalo, proč do těchhle hodin chodila i moje bývalka Ellen Adamsová. Sedávala tři řady napravo a o dvě místa za mnou, těsně mimo dosah mého periferního vidění. Ellen byla moje první láska. Spolu jsme oba zažili svoje poprvé. Už to byly skoro dva roky, co mi dala kopačky kvůli jednomu wrestlerovi ze sousední školy, ale pokaždé, když jsem zahlédl pihy na hřbetě jejího nosu – nebo jak si odhazuje vlnité zrzavé vlasy z očí – cítil jsem, že se mi srdce znovu láme vejpůl. Obvykle jsem celou hodinu trávil tím, že jsem se snažil zapomenout na to, že je se mnou ve stejné místnosti. Fakt, že jsem byl nucen každé odpoledne při matematice sedávat mezi svým smrtelným nepřítelem a bývalkou, činil ze sedmé vyučovací hodiny moje soukromé Kobayashi Maru, brutální scénář bez šance na výhru stvořený za tím účelem, aby otestoval moji citovou odolnost. Naštěstí osud lehce vyvážil tuhle noční můru tím, že posadil do
armada
: 15
stejné třídy i moje dva nejlepší kamarády. Kdyby sem nepřidělili Cruze a Diehla, nejspíš by mi ruplo v kouli a začal bych halucinovat o kravinách už někdy v půlce prvního týdne. Znovu jsem se po nich ohlédl. Vysoký a hubený Diehl i malý a podsaditý Cruz měli stejné křestní jméno, Michael. Už od základní školy jsem je oslovoval příjmením, abych se vyhnul zmatkům. Mikeové byli pořád ještě ponoření do té šeptem vedené diskuse, kterou vedli předtím, než jsem přestal vnímat a začal vidět věci – debatě o „nejvíc cool osobní zbrani v dějinách filmu“. Pokusil jsem se znovu soustředit na jejich hlasy. „Žihadlo nebylo ve skutečnosti meč,“ říkal právě Diehl. „Byl to spíš takovej hobití nožík, co svítí ve tmě, dobrej tak akorát k roztírání marmelády na vdolky a lembas a podobný kraviny.“ Cruz protočil panenky. „‚Je vidět, že ti listí půlčíků zakalilo zdravý rozum‘,“ zacitoval. „Žihadlo je elfí zbraň ukutá v Gondolinu za Prvního věku! Dokázalo rozseknout skoro všecko! A jeho čepel zářila jenom tehdy, když odhalila někde poblíž přítomnost obrů nebo skřetů. Co dokáže odhalit takovej Mjölnir? Falešnej přízvuk a jinovatku ve vlasech?“ Toužil jsem jim povědět, co jsem právě viděl, ale i když to byli moji nejlepší kámoši, mohl jsem rovnou zapomenout, že by mi uvěřili. Považovali by to za další symptom psychické nestability kámoše Zacka. A možná by i měli pravdu. „Thor nepotřebuje detekovat nepřátele, aby mohl zdrhnout a schovat se do nějaký prJavý hobití nory!“ zašeptal Diehl. „Mjölnir je dost mocnej, aby ničil hory, a umí taky vysílat energetický výboje, vytvářet silový pole a přivolat blesk. To kladivo se navíc vždycky vrátí Thorovi do ruky, když s ním někam švihne, i kdyby se mělo provrtat celou planetou! A ohánět se s ním může jenom Thor!“ Opřel se do židle. „Ty vole, Mjölnir je akorát tak magickej ekvivalent kravskýho švýcaráku!“ prohlásil Cruz. „Ještě horší než prsten Green Lanterna! Každej tejden musej autoři tomu kladivu přidat novou schopnost, aby dostali Thora z dalšího idiotskýho průseru, do kterýho ho uvrtali.“ Ušklíbl se. „A mimochodem, Mjölnirem se oháněly spousty lidí, a to včetně Wonder Woman v crossoveru! Vygoogli si to! Celá tvoje argumentace je totálně mimo, Diehle!“
16 :
ernest
cline
Jen pro pořádek, já osobně bych nejspíš volil Excalibur, tak jak ho vylíčili ve stejnojmenném filmu. Jenže jsem neměl náladu se do té debaty zapojit. Má pozornost se postupně přesouvala zpátky ke Knotcherovi, který po Caseym zrovna flusnul další obří kuličku. Trefila ho do temene mezi už tak vlhké vlasy a pak spadla na podlahu, kde se připojila ke kašovité hromádce dříve vypálených střel, které se tam nashromáždily. Casey po zásahu na vteřinu celý ztuhl, ale neobrátil se. Jenom se zabořil hlouběji do židle, zatímco jeho trýznitel si připravoval další uslintanou salvu. Existovalo zjevné spojení mezi Knotcherovým chováním a faktem, že má za otce surového opilce, ale ani tenhle důvod jeho sadismus v mých očích neomlouval. Sám jsem měl nesporně jisté potíže s otcovským vzorem, ale nikdy mě nikdo neviděl, že bych trhal mouchám křidýlka. Na druhou stranu jsem ovšem měl takový menší problém se zvládáním hněvu, o čemž svědčily jisté incidenty v minulosti, kdy jsem se uchýlil k fyzickému násilí, což systém veřejného školství podrobně zdokumentoval. A pak tady pochopitelně byla ta záležitost s přeludem mimozemského plavidla z mojí oblíbené videohry. Takže možná nejsem v nejlepší pozici, abych posuzoval duševní zdraví druhých. Rozhlédl jsem se po svých spolužácích. Všichni v mém bezprostředním okolí te čučeli na Caseyho a možná přemýšleli, jestli je právě dnešek tím dnem, kdy se Knotcherovi konečně postaví. Jenže Casey prostě jen dál zíral na pana Saylese, který byl stále zahloubaný do své křížovky a vůbec nevnímal intenzivní pubertální drama, jež se odehrávalo přímo před ním. Knotcher odpálil další kuličku a Casey se sesunul ještě hlouběji do židle, skoro jako by se pomalu rozpouštěl. Snažil jsem se držet toho, čím jsem se řídil celý semestr. Pokoušel jsem se ovládnout svůj vztek. Zaměřit pozornost kamkoli jinam a hledět si svého. Jenže to bylo nad mé síly. Přihlížet, jak Knotcher mučí Caseyho, zatímco my ostatní tam prostě jen tak sedíme a nic nepodnikneme, mne plnilo nejen opovržením nad sebou samým, ale také znechucením nad celým naším
armada
: 17
živočišným druhem. Pokud tam venku existují jiné civilizace, proč by se vůbec měly chtít s lidstvem zkontaktovat? Jestli se takhle chováme jeden k druhému, kolik vstřícnosti bychom asi tak dokázali projevit vůči rase bytostí s hmyzíma očima z jiného světa? V duchu se mi znovu zřetelně vybavila podoba stíhačky Glaive a napětí v mých nervech ještě o pár stupínků zesílilo. Pokusil jsem se znovu uklidnit – tentokrát tím, že jsem si připomněl Drakeovu rovnici a Fermiho paradox. Věděl jsem, že někde mimo nás pravděpodobně existuje život. Ale vzhledem k obrovské rozloze a stáří vesmíru jsem taky věděl, jak astronomicky nízká je pravděpodobnost, že bychom se s ním vůbec někdy zkontaktovali, tím spíš v úzkém časovém úseku mého vlastního života. Všichni jsme pravděpodobně odsouzení tady na třetím šutru od Slunce zůstat až do trpkého konce. Odvážně vstříc zániku. Pocítil jsem ostrou bolest v čelisti a uvědomil si, že zatínám zuby – takovou silou, až mi lupalo v zadních stoličkách. S jistým úsilím jsem je zase uvolnil. Potom jsem se ohlédl po Ellen, abych zjistil, jestli to všechno taky sleduje. Dívala se na Caseyho s bezmocným výrazem v obličeji a oči jí přetékaly lítostí. Nejspíš právě tohle mě definitivně postrčilo přes okraj propasti. „Co to vyvádíš, Zacku?“ zaslechl jsem Diehlův poplašený šepot. „Posa se!“ Pohled mi zalétl dolů. Aniž bych si to uvědomil, zvedl jsem se z lavice. Očima jsem pořád provrtával Knotchera a Caseyho. „Jo, nepleJ se do toho!“ zašeptal mi přes druhé rameno Cruz. „No tak, člověče!“ Jenže v tom okamžiku už mi zorné pole pozvolna halil rudý filtr vzteku. Když jsem konečně přistoupil ke Knotcherovi, neudělal jsem to, co jsem měl v úmyslu původně. Nepopadl jsem ho za vlasy a nezačal mu otloukat obličej ze všech sil o desku stolu. Namísto toho jsem se sehnul a sebral rozbředlou šedivou hromádku flusacích kuliček, které ležely na podlaze za Caseyho židlí. Oběma rukama jsem je splácl do jediné vlhké koule a pak ji přilípnul přímo na vršek Knotcherovy hlavy. Vydala nadmíru uspokojivé plesk. Knotcher vyskočil a obrátil se čelem k drzému útočníkovi, ale
18 :
ernest
cline
když uviděl můj obličej, ztuhl. Vykulil oči a připadalo mi, že maličko zbledl. Z hrdel našich spolužáků vyrazilo kolektivní „Óóóóch!“. Všichni věděli, co se mezi mnou a Knotcherem přihodilo kdysi na nižší střední, a elektrizovala je šance na odvetný zápas. Sedmá hodina matematiky najednou značně nabyla na zajímavosti. Knotcher zvedl ruku a seškrábnul si tu vlhkou kouli sežvýkaných ubrousků z hlavy. Pak s ní vztekle mrštil na opačný konec učebny, přičemž odpadávajícími kousky neúmyslně pokropil půl tuctu spolužáků. Naše pohledy se zaklesly do sebe. Všiml jsem si, že Knotcherovi stéká po levé straně obličeje pramínek vlastních slin. Otřel si ho, aniž by ze mě na okamžik spustil oči. „Tak ses teda konečně rozhodl zastat svýho miláčka, Lightmane?“ zamumlal. Jeho snaha zakrýt nejistotu v hlase se nesetkala s valným úspěchem. Vycenil jsem zuby, prudce vykročil proti němu a pravačku zaJal v pěst. Mělo to žádoucí efekt. Knotcher nejenže ucukl – on spěšně ustoupil, zakopl o vlastní židli a málem se svalil na podlahu. Vzápětí se ale narovnal a znovu se ke mně obrátil. Tváře mu hořely studem. Ve třídě te vládlo hrobové ticho s výjimkou nepolevujícího cvakání elektrických nástěnných hodin, odtikávajících jednotlivé vteřiny. Udělej to, pomyslel jsem si v duchu. Jenom mi dej záminku. Uho+ mě. Jenže v Knotcherových očích jsem viděl, jak v něm postupně narůstá strach a vytlačuje vztek. Možná že on z těch mých zase vyčetl, že stojím přesně na hraně a každou chvíli bych nad sebou mohl ztratit kontrolu. „Psychouši,“ zamumlal potichoučku. Pak se otočil, znova se posadil a ukázal mi přes rameno vztyčený prostředník. Uvědomil jsem si, že držím pravou pěst pořád zvednutou. Když jsem ji konečně spustil, celá třída si jako jeden muž vydechla. Zalétl jsem pohledem ke Caseymu a očekával, že mi aspoň pokývne na znamení díků. Jenže on se dál krčil v lavici jako spráskaný pes a ani se mi nepodíval do očí. Znovu jsem se kradmo ohlédl po Ellen. Tentokrát koukala přímo na mě, ale okamžitě odvrátila hlavu, jako by se vyhýbala mému
armada
: 19
pohledu. Přejel jsem pátravě zbytek třídy. Jediní dva lidé, kteří se mnou navázali oční kontakt, byli Cruz a Diehl, a oba měli ve tváři ustaraný výraz. V tu chvíli pan Sayles konečně vzhlédl od své křížovky a všiml si, že se tam tyčím nad Knotcherem jako zabiják se sekyrou. Zašátral po svém naslouchadle a znova ho zesílil. Pak zajel pohledem ke mně, ke Knotcherovi a zase ke mně. „Co se děje, Lightmane?“ zeptal se a namířil na mě pokřivený ukazováček. Když jsem neodpovídal, zamračil se. „VraJte se na místo – okamžitě.“ Jenže to jsem udělat nemohl. Kdybych ve třídě zůstal ještě jedinou vteřinu, nejspíš by mi implodovala lebka. A tak jsem prostě přímo před stolem pana Saylese propochodoval k otevřeným dveřím a vyšel ze třídy. Celou dobu mě sledoval s nevěřícně zvednutým obočím. „Ve vašem vlastním zájmu doufám, že máte namířeno do ředitelny, mladý muži!“ vykřikl za mnou. To už jsem ale uháněl k nejbližšímu východu a cestou vnášel nepokoj do jedné třídy za druhou staccatovým povrzáváním podrážek mých tenisek na navoskované podlaze chodby. Přišlo mi, že to trvalo snad celou věčnost, než jsem konečně vyběhl hlavními dveřmi školy ven. Jak jsem utíkal na studentské parkoviště, bloudil jsem očima sem a tam po obloze, od jednoho obzoru k druhému. Každému, kdo by mě snad ze školy pozoroval, by muselo připadat, že jsem totální magor, co tam sleduje tenisové utkání dvou obrů, které vidí jen on sám – nebo možná nějaký Don Quijote, obhlížející větrné mlýny, než jim to pěkně po lamanchovsku natře. Auto jsem ráno odstavil v zadní části parkoviště. Byl to bílý Dodge Omni z roku 1989, který kdysi patřil mému tátovi a který zdobily spousty promáčklin, škrábanců, fleků sloupaného laku a velké skvrny rzi. Po celé moje dětství stálo opuštěně pod plachtou v naší garáži, dokud mi máma o šestnáctých narozeninách nepředhodila klíčky. Přijal jsem ten dar se smíšenými pocity – a nejen proto, že to byla prorezlá ohavnost, která s bídou jezdila. Shodou okolností jsem byl právě v tomhle vozidle kdysi počat – a to ve chvíli, kdy parkovalo na přesně stejném parkovišti, kde jsem zrovna
20 :
ernest
cline
te stál. Tahle drobnost mámě nechtěně unikla, když jednou na Valentýna vypila příliš mnoho vína a zkoukla Řekni cokoli o jedenkrát víc, než bylo evidentně záhodno. In vino veritas – což v mámině případě platilo dvojnásob, pokud se do toho přimíchal ještě film od Camerona Crowea. Každopádně, te to omni patřilo mně. Život se nejspíš odvíjí v kruzích. A auJák zadara je holt auJák zadara, obzvlášJ pro středoškoláka bez halíře. Jen jsem musel pořád usilovně vytěsňovat představu, jak si to moji pubertální rodiče rozdávají na zadním sedadle a přitom jim do toho z kazeJáku lká Peter Gabriel. Ano – ten auJák měl pořád funkční kazeJák. Měl jsem k němu i adaptérový kabel, takže jsem si mohl přehrávat hudbu z mobilu, ale stejně jsem radši poslouchal tátovy staré namixované pásky. Z jeho milovaných kapel se stali i moji oblíbenci: ZZ Top, AC/DC, Van Halen, Queen. Nastartoval jsem mocný čtyřválec omni a z repráků se okamžitě rozezněla cover verze „Get It On (Bang a Gong)“ od Power Station. Hnal jsem se domů jako splašený a proplétal se labyrintem stinných předměstských ulic nejspíš až příliš nebezpečnou rychlostí – obzvlášJ když jsem většinu cesty čučel nahoru, namísto abych koukal na silnici před sebou. Pořád byla teprve půlka odpoledne, ale nad hlavou už jsem matně rozeznával dorůstající měsíc, který se blížil úplňku. Celou dobu, co jsem pátral po obloze, se můj pohled neustále vracel k němu. V důsledku toho jsem během krátké jízdy domů málem přejel dvě stopky a jen o chlup se vyhnul štrejchu s nějakým SUV, když jsem setrvačností projel na červenou. Po tomhle zážitku jsem radši zapnul výstražná světla a těch posledních pár kilometrů dojel hlemýždím tempem – a přitom celou dobu zakláněl krk, neschopný odtrhnout oči od oblohy.
2
Zaparkoval jsem na prázdné příjezdovce a vypnul motor, ale z auta jsem hned nevystoupil. Namísto toho jsem tam jen tak seděl, oběma rukama svíral volant, mlčky hleděl k podkrovnímu oknu našeho malého, břečJanem obrostlého cihlového domku a vzpomínal na to, jak jsem tenkrát poprvé vylezl tam nahoru, abych se prohrabal tátovými starými věcmi. Tehdy jsem si připadal jako mladý Clark Kent, který se duševně připravuje na okamžik, kdy se od holografického ducha dávno mrtvého otce konečně dozví pravdu o svém původu. Te se mi ale vybavoval spíš jistý mladý adept na rytíře Jedi jménem Luke Skywalker, který hledí do ústí jeskyně na planetě Dagobah, zatímco mu mistr Yoda uděluje dnešní lekci: V té jeskyni má síla svou temnou stranu. Tam musíš vejít. A tak jsem šel. Když jsem odemkl dveře a vstoupil do obývacího pokoje, Muffit, náš stařičký bígl, ke mně ospale vzhlédl z koberečku, na kterém se rozvaloval. Ještě před pár lety by na mě čekal hned za dveřmi a štěkal jako blázen. Jenže te už chudáček zestárl a ohluchl natolik, že ho můj příchod sotva probudil. Muffit se převalil na záda, a tak jsem ho zběžně podrbal na bříšku, než jsem zamířil nahoru. Psí dědeček mě sledoval pohledem, ale nevyrazil za mnou. Když jsem konečně dospěl ke dveřím do podkroví, zastavil jsem se na vrcholu schodiště s rukou na klice. Dveře jsem neotevřel. Nevešel jsem dovnitř. Ještě ne. Napřed jsem potřeboval chvíli, abych se připravil.
22 :
ernest
cline
••• Jmenoval se Xavier Ulysses Lightman a zemřel v pouhých devatenácti letech. Tou dobou jsem byl ještě mimino, takže mi na něj nezůstaly žádné vzpomínky. Jak jsem vyrůstal, vždycky jsem si říkal, že mám vlastně štěstí. Protože se vám přece nemůže stýskat po někom, koho si ani nepamatujete. Jenže pravda byla taková, že se mi po něm stýskalo. A já se pokoušel tu prázdnotu, která vznikla jeho nepřítomností, vyplnit údaji o něm, tím, že jsem do sebe nasával i ty nejnepatrnější drobky informací, které se mi podařilo získat. Občas mi připadalo, jako bych se tím snažil vydobýt si právo, aby mi scházel se stejnou intenzitou, jako očividně chyběl mámě a jeho rodičům. Když mi bylo asi deset let, vstoupil jsem do fáze, kterou bych zpětně nazval „garpovskou“. Tehdy můj celoživotní zájem o mrtvého tátu postupně přerostl v plnohodnotnou posedlost. Až do té doby jsem si vystačil s mlhavým idealizovaným obrazem svého mladého otce, který se mi za ty roky postupně zformoval v hlavě. Jenže ve skutečnosti jsem o něm věděl jen čtyři základní fakta – čtyři věci, které jsem slýchal pořád dokola a dokola po celé dětství, většinou ze strany prarodičů: 1. Vypadám přesně jako on, když mu bylo (doplnit můj momentální věk). 2. Hrozně moc miloval mě i mámu. 3. Zemřel při pracovní nehodě v místní čističce odpadních vod. 4. Tu nehodu údajně nezavinil. Jenže když můj věk dosáhl dvouciferného čísla, tyhle vágní drobnosti už onu stále narůstající zvědavost uspokojit nedokázaly. Takže jsem pochopitelně začal jeho vdovu bombardovat otázkami. Každý den. Prakticky bez ustání. V té době jsem byl ještě moc malý a pitomý, aby mi došlo, jakou bolest to mámě působí, když se jí na zesnulého muže donekonečna vyptává jeho pubertální klon. Kde-
armada
: 23
pak, já blbec sebestředný si zkrátka nedokázal pospojovat ty neonově zářící tečky v jasný obrazec a pořád dokola ji otravoval svýma otázkama a máma, aniž si kdy jediným slůvkem postěžovala, na ně odpovídala, jak nejlíp uměla a dokud to jen vydržela. A pak mi jednoho dne podala malý mosazný klíček a řekla mi o krabicích uložených u nás v podkroví. Až do té chvíle jsem předpokládal, že máma darovala všechny tátovy věci po jeho smrti charitě, protože mi to připadalo jako přesně ta věc, kterou by mladá ovdovělá žena a matka, když se snaží začít nový život, udělala. Jenže toho letního dne mi máma vysvětlila, že její případ to nebyl. Ona prostě všechno, co kdy vlastnil, sbalila do kartonových krabic, a když jsme se o pár měsíců později stěhovali do našeho současného domu – zakoupeného za peníze z vyrovnání za tu nehodu – všechny je uložila nahoře v podkroví. Udělala to prý pro mě, aby tam ty krabice čekaly, až vyrostu a budu se chtít o tátovi dozvědět něco víc. Když jsem tedy tenkrát konečně odemknul dveře a vstoupil do podkroví, opravdu jsem je tam našel – tucet původních kartonových stěhovacích krabic naskládaných úhledně v rohu pod svažujícími se krokvemi a osvětlených zářivým kuželem slunečního světla. Hodnou chvíli jsem se nezmohl na nic jiného, než že jsem tam jen tak bez hnutí stál a zíral na tu věž časových schránek, která čekala, až odhalím její tajemství. Zbytek léta jsem strávil nahoře v podkroví a tím vším se probíral jako archeolog, který odkrývá nálezy ve starověké hrobce. Zabralo to dost času. Na člověka, který se dožil jenom devatenácti let, se tátovi podařilo nashromáždit slušnou hromadu věcí. Asi třetinu krabic vyplňovala tátova sbírka starých videoher – i když to popravdě byla spíš náhodná změJ než nějaká sbírka. Vlastnil pět různých videoherních konzolí a pro každou z nich stovky her. Opravdický arzenál jsem ale našel v jeho starém písíčku, které obsahovalo tisíce emulátorů a ROM souborů klasických arkád a konzolových videoher – bylo jich tam tolik, že by je jediný člověk ani nestihl za celý život přehrát. Táta se o to ale zřejmě pokusil. V další krabici jsem našel stařičký videorekordér. Přišel jsem na to, jak ho připojit k malé televizi u mě v pokoji, a začal postupně jednu po druhé sjíždět kazety, v tom pořadí, jak jsem je tahal
24 :
ernest
cline
z krabice. Na většině byly staré sci-fi filmy a televizní seriály a kromě toho spousta vědeckých dokumentárních pořadů nahraných z veřejnoprávní televize. Taky tam byly krabice s tátovým starým oblečením. Všechno mi bylo děsně velké, ale to mi nezabránilo vyzkoušet si každý kousek, co kdy vlastnil. Dlouze jsem si sám sebe prohlížel v zaprášeném podkrovním zrcadle a vdechoval jejich vůni. Do opravdové extáze mě ale dostalo, když jsem mezi jeho věcmi našel krabici se starými pohlednicemi a dopisy a vedle toho další přetékající pečlivě poskládanými zamilovanými psaníčky, která mu máma posílala kdysi při vyučování, když spolu chodili. Bezostyšně jsem si je všechna pročetl a plnými doušky hltal nové útržky informací o muži, který mě zplodil. Jako poslední jsem prohlédl krabici, jež obsahovala veškeré tátovy staré materiály k RPG hrám. Byla plná příruček, pytlíků s mnohostěnnými kostkami, archů jednotlivých postav a velkých hromad sešitů starých kampaní, které vždy nastiňovaly přesné detaily některé fiktivní reality, jež sloužila jako rámec pro RPG hru – a každý umožňoval maličko nahlédnout do tátovy neuvěřitelně plodné představivosti, jíž byl tak proslulý. Jeden z těch sešitů se ale od ostatních lišil. Měl ošoupané modré desky, do jejichž středu táta hůlkovým písmem pečlivě vepsal jediné záhadné slovo: PHAËTON. Zažloutlé vnitřní stránky skrývaly podivný seznam dat a jmen, po nichž následovala řádka útržkovitých deníkových zápisků nastiňujících podrobnosti celosvětového spiknutí, které můj táta, jak alespoň sám věřil, odhalil – šlo o přísně tajný projekt týkající se všech čtyř složek americké armády, o nichž tvrdil, že potají spolupracují se zábavním a videoherním průmyslem, a také s vybranými představiteli Organizace spojených národů. Zpočátku jsem se snažil sám sebe přesvědčit, že čtu nástin scénáře nějaké RPG hry, kterou táta vymyslel, nebo poznámky k povídce, již se chystal napsat. Jenže čím hloub jsem pronikal, tím víc mě to znepokojovalo. Tohle nebylo myšleno jako nějaká fikce. Spíš to připomínalo dlouhé, nesouvislé dopisy sepsané duševně nemocným pacientem trpícím těžkými halucinacemi – který shodou okolností přispěl svojí polovinou do mé DNA.
armada
: 25
Tenhle deník pomohl rozbít idealizovaný obraz, který jsem si o svém mladém tátovi vytvořil. A to bylo důvodem, proč jsem se zapřísáhl, že už se do něj víckrát nepodívám. Jenže te se mi přihodila úplně stejná věc jako kdysi jemu. Videohry infikovaly i moji realitu. Že by táta taky trpěl přeludy? Byl on – a byl jsem já – schizofrenik? Musel jsem přijít na to, co se mu honilo hlavou, musel jsem se ponořit do jeho blouznění a zjistit, jestli snad nějak nesouvisí s tím mým.
••• Když jsem konečně sebral odvahu otevřít dveře podkroví a vstoupit dovnitř, pohled mi okamžitě padl na ty krabice. Tenkrát před lety jsem je naskládal zpátky do zaprášeného kouta, kde jsem je původně našel. Byly neoznačené, takže mi zabralo pár minut, než jsem je popřesouval a našel tu, která byla plná tátových starých RPG her. Postavil jsem ji na podlahu a začal se jí prohrabávat. Vytahoval jsem knížečky pravidel a doplňky k hrám se jmény jako Advanced Dungeons & Dragons, GURPs, Champions, Star Frontiers a Spacemaster. Pod tím ležel na hromádce asi tucet tátových sešitů se starými kampaněmi. Ten, který jsem hledal, byl úplně vespod – kam jsem ho před více než osmi lety schválně zahrabal. Te jsem ho vytáhl, chvíli držel v rukou a jen si ho prohlížel. Byl to ošoupaný modrý spirálový sešit se sto dvaceti linkovanými stránkami. Přejel jsem konečky prstů po názvu, který táta vepsal na desky – jménu, které mě pronásledovalo už od chvíle, kdy jsem ho spatřil poprvé: PHAËTON. V řecké mytologii je Phaëton nebo též Faethón hloupý kluk, který citovým vydíráním přesvědčí svého otce, boha Hélia, aby ho nechal projet ve slunečním voze. Jenže Phaëton nemá ani řidičák na zkoušku, takže nad Sluncem rychle ztratí kontrolu a Zeus ho musí srazit úderem blesku, aby mu zabránil spálit celou Zemi. Posadil jsem se do tureckého sedu, sešit položil do klína a prozkoumal desky trochu podrobněji. Do pravého spodního rohu táta velice drobným tiskacím písmem napsal Majetek Xaviera Lightmana a pod to svou tehdejší adresu. Když jsem spatřil adresu, spustila ve mně další záplavu vzpomínek,
26 :
ernest
cline
protože patřila tomu malému domku na Oak Park Avenue, kde žili babička a děda Lightmanovi. Stejnému domku, kde jsem je v dětství navštěvoval skoro každý víkend. Sedával jsem na jejich stařičkém gauči, cpal se domácími sušenkami z burákového másla a zaujatě poslouchal, zatímco mě jeden přes druhého zahrnovali historkami o svém ztraceném synovi, mém zesnulém otci. A i když bylo to jejich vyprávění o jediném dítěti vždy protkáno podtónem smutku a ztráty, pořád jsem se k nim vracel, abych je poslouchal znovu a znovu – dokud nezemřeli i oni, ani ne rok po sobě. Od té doby musela máma to příšerné břemeno, že je posledním žijícím spojovacím článkem mezi mnou a tátou, nést sama. Zhluboka jsem se nadechl a otevřel sešit. Na přední předsádce sestavil táta jakousi podrobnou časovou osu – nebo též „Chronologii“, jak ji sám nazval. Tenhle nahuštěný seznam jmen a údajů vyplňoval každičký centimetr bílé výztuže desek, a táta ho podle všeho tvořil postupně celé měsíce nebo možná roky, protože používal různá pera, tužky a fixy. (Pastelky díkybohu ne.) Některé zápisky navíc zakroužkoval a propojil je s dalšími poznámkami na jiných místech časové osy. Vytvořil tak navzájem se překrývající síJ čar a šipek, díky níž to celé vypadalo spíš jako složitý vývojový diagram než časová tabulka: CHRONOLOGIE 1962 – Spacewar! – první videohra (po OXO a Tennis for Two) 1966 – premiéra seriálu Star Trek na televizní stanici NBC (vysílal se od 8. 9. 1966 do 3. 6. 1969) 1968 – 2001: Vesmírná odysea 1971 – Computer Space – první herní automat na mince – vychází ze Spacewar! 1972 – textová hra Star Trek – naprogramovaná v BASICu pro první domácí počítače 1975 – Interceptor od Taito – simulace bojového letu z pohledu první osoby
armada
: 27
1975 – Panther – první tanková simulace? PLATO network 1976 – Starship 1 – raná vesmírná střílečka z pohledu první osoby – inspirovaná Star Trekem 1977 – 25. 5. 1977 uvedeny do kin Star Wars. Nejvýdělečnější film v dějinách. První vlna vymývání mozků v přípravě na příchod vetřelců? 1977 – do kin uvedena Blízká setkání. K naprogramování populace, aby se nebála jejich nadcházejícího příchodu? 1977 – na trh uvedena herní konzole Atari 2600, která dostala bojový výcvikový simulátor do milionů domácností! Prodávaná s přiloženou hrou COMBAT! 1977 – Starhawk. První z dlouhé řady her inspirovaných Star Wars. 1977 – vyšla povídka Enderova hra. První výskyt využití videoher jako výcvikových simulátorů ve sci-fi? Publikována ve stejném roce jako Star Wars – náhoda? 1978 – Space Invaders – inspirováno Star Wars – první herní blockbuster 1979 – vyšly Tail Gunner, Asteroids, Galaxian a Starfire 1979 – Star Raiders – vydané pro Atari 400/800 – uzpůsobené i pro další systémy 1980 – do kin uveden film Impérium vrací úder 1980 – Battlezone od Atari – první realistická herní tanková simulace 1981 – březen – americká armáda uzavírá s Atari kontrakt na
28 :
ernest
cline
adaptování Battlezone do „Bradley Traineru“, výcvikového simulátoru pro bojové vozidlo Bradley. Armáda tvrdí, že byl vyroben pouze jediný prototyp, ale stejný design kniplu je použitý v mnoha pozdějších hrách včetně Star Wars a PHAËTONA! 1981 – červenec – prvně zaznamenána přítomnost Polybia v MGP v Beavertonu. Polovina července. 1982 – E. T. – MimozemšJan – zisky překonaly Star Wars. 1982 – Věc, Star Trek II: Khanův hněv 1983 – Návrat Jediů! 1983 – Starmaster – vesmírný bojový simulátor pro Atari 2600 1983 – Star Wars: The Arcade Game od Atari & Star Trek: Strategic Operations Simulator od Segy – herní automaty simulují kokpit. 1984 – Elite – vyšlo 20. 9. 1984 1984 – 2010: Druhá vesmírná odysea – pokračování filmu 2001: Vesmírná odysea 1984 – 13. července šel do kin Poslední hvězdný bojovník! Vydání navazující videohry zrušeno? 1985 – Badatelé, Můj nepřítel 1985 – vyšla Enderova hra (román) – stejná výchozí myšlenka jako u povídky ze sedmasedmdesátého 1986 – Železný orel, Vetřelci, Malý navigátor, Vetřelci z Marsu 1987 – Tajemné zlo, Predátor
armada
: 29
1988 – Lebkouni, Jsou mezi námi 1989 – Propast! 1989 – 8. 8. spatřen v MGP automat PHAËTON. Víckrát už ho tam nikdo neviděl. 1989 – do prodeje přišel MechWarrior – další výcviková simulace k vojenskému využití? 1990 – Wing Commander – vydal Origin Systems – výcviková simulace? 1991 – Wing Commander II 1993 – Star Wars: Rebel Assault, X-Wing, Privateer, Doom 1993 – Akta X – fiktivní mimozemské spiknutí, které má zakrýt to skutečné? 1994 – Star Wars: TIE Fighter, Wing Commander III, Doom II 1994 – Vládci loutek, Hvězdná brána 1995 – Absolute Zero, Shockwave, Wing Commander IV 1996 – Marine Doom – Doom II upravený pro užívání námořní pěchotou USA 1996 – Star Trek: První kontakt, Den nezávislosti 1997 – Muži v černém, Hvězdná pěchota, Kontakt 1997 – do prodeje šla videoherní verze Dne nezávislosti – PlayStation a PC 1997 – X-Wing vs. TIE Fighter
30 :
ernest
cline
1998 – Smrtihlav, Fakulta, Ztraceni ve vesmíru 1998 – Wing Commander Secret Ops, Star Wars Trilogy Arcade 1999 – Star Wars: Epizoda I 1999 – Galaxy Quest
Uvedení prvního filmu ze série Star Wars roku 1977 bylo zřejmě ústředním bodem celé časové osy. Táta si ten údaj několikrát zakroužkoval a nakreslil řádku šipek, které ho spojovaly s tuctem odkazů dále na časové linii – mimo jiné řadou videoher, jimž Star Wars posloužily jako inspirace, například Space Invaders, Starhawk, Elite a Wing Commander. Armada se na tátově časové ose pochopitelně nenacházela – jako ostatně ani žádná jiná hra vydaná za posledních osmnáct let. Jeho poslední zápis zaznamenával premiéru filmu Galaxy Quest roku 1999. Já se narodil o pár měsíců později a v době, kdy jsem oslavil první narozeniny, už chudák táta hnojil narcisy na místním hřbitově. Ještě pár minut jsem si lámal hlavu nad tou časovou osou a pak jsem obrátil pozornost k první stránce sešitu, na níž se skvěla tužkou vyvedená kresba arkády ze staré školy – videoherního automatu na mince, který jsem neznal. Z ovládacího panelu trčel osamocený joystick a jedno neoznačené bílé tlačítko a skříň byla čistě černá, bez obrázku na boku nebo jakýchkoli označení s výjimkou podivného názvu té hry, který byl napsaný velkými tiskacími zelenými písmeny na uhlově černé marce: POLYBIUS. Pod kresbičku si táta zapsal následující poznámky: • Nikde na automatu žádný copyright ani informace o výrobci. • Údajně byl viděn pouze jeden až dva týdny v červenci 1981 v MGP. • Herní mechaniky podobné jako u Tempest. Vektorová grafika. Deset levelů?
armada
: 31
• Vyšší levely vyvolávaly u hráčů záchvaty, halucinace a noční můry. V některých případech dotyčný spáchal vraždu a/nebo sebevraždu. • „Muži v černém“ si z automatu každou noc stahovali skóre. • Že by raný armádní prototyp vyvinutý k výcviku hráčů pro válku? • Produkt nějaké tajné operace související s Bradley Trainerem? Když jsem tenhle deník tenkrát našel, zapátral jsem na internetu a zjistil, že Polybius je městská legenda, která koluje po síti už celé desítky let. Šlo o titul jisté záhadné videohry, která se objevila jen v jediné portlandské herně v létě 1981. Podle toho příběhu dohnala hra několik dětí, které ji zkusily, k šílenství; a pak ten automat záhadně zmizel a už nikdy ho nikdo nespatřil. Podle některých verzí téhle historky také svědci zahlédli „muže v černém“, kteří hernu navštěvovali po zavírací hodině, aby otevřeli bednu Polybia a stáhli si z paměti nejvyšší skóre. Podle internetových zdrojů však byla městská legenda kolem Polybia vyvrácena. Její původ se podařilo vysledovat k jistému incidentu z léta roku 1981 v dnes již zaniklé herně přímo tady v Beavertonu, která nesla název Malibu Grand Prix. Nějaké děcko se tu zhroutilo vyčerpáním, když se pokoušelo uhrát nejvyšší skóre v Asteroids, a musela ho odvézt sanitka. Líčení téhle události se podle všeho spojila s další fámou kolující v té době po hernách, podle níž videohra Atari s názvem Tempest způsobila několika dětem, které ji hrály, epileptické záchvaty – což byla skutečně pravda. Ta část městské legendy s muži v černém měla podle všeho také kořeny v realitě. Na počátku osmdesátých let probíhalo ve videohernách portlandské oblasti federální vyšetřování kvůli ilegálnímu hazardu, a tak zde bylo v té době opravdu možné zahlédnout agenty FBI, jak po zavírací době otevírají herní skříně – to ale proto, aby pátrali po hazardních automatech, ne aby monitorovali nejvyšší skóre hráčů. Pochopitelně tenkrát na počátku devadesátých let, kdy si táta
32 :
ernest
cline
nakreslil do sešitu skicu s Polybiem, ještě tyhle informace nevyšly na světlo. V té době byl Polybius prostě místní městská legenda, která kolovala právě po té herně, kde se zrodila, Malibu Grand Prix. Stejné herně, kterou táta v mládí často navštěvoval. Na druhou stránku sešitu si táta nakreslil ilustraci další fiktivní arkády s názvem Phaëton. Skica tohohle automatu byla daleko propracovanější a detailnější než nákres Polybia – možná proto, že tuhle hru táta, jak tvrdil, viděl osobně. Nahoru na stránku napsal: „Tuto hru jsem spatřil na vlastní oči 9. 8. 1989 v Malibu Grand Prix v Beavertonu, stát Oregon.“ A pod to připojil svůj podpis. Podle téhle kresby připomínala herní skříň Phaëtona kokpit s pilotním sedadlem, vytvarovaný do jakési kapsle podobné světelné motorce z filmu TRON a vybavený falešnými laserovými děly umístěnými po obou stranách, takže celá bedna vypadala trochu jako vesmírná lo. Nejdivnější ze všeho bylo, že měla dveře. Podle tátovy skici měl automat dvoje dvířka vyrobená z barevného plexiskla, po jednom na každé straně sedadla. Obě se otevírala směrem nahoru jako u lamborghini a během hraní vás neprodyšně uzavřela uvnitř. Taky nakreslil schematický plánek ovládacího panelu, který zahrnoval letecký joystick se čtyřmi spouštěmi, tlačítka zabudovaná do obou opěrek pro ruce a další řádku spínačů na stropě kokpitu. Mně osobně to připadalo spíš jako letecký simulátor než videohra. Celý automat byl černý s jedinou výjimkou názvu samotné hry – vyvedeného stylizovanými bílými písmeny na boku: PHAËTON. Když jsem se hru tohohle jména před osmi lety pokoušel hledat na internetu, nepodařilo se mi o ní najít jedinou zmínku. Vytáhl jsem telefon a zkusil v rychlosti zapátrat znovu. Zase nic. Podle internetu nebyla nikdy nikde pro žádnou platformu videohra s názvem Phaëton vydaná. Na tohle jméno si činila nárok spousta jiných věcí, mimo jiné aut a postav z komiksů, ale žádná arkáda s tímhle titulem nikdy nevyšla. Což znamenalo, že celá ta záležitost byla pravděpodobně jen výplodem tátovy fantazie – přesně jako byla stíhačka Glaive, kterou jsem viděl sotva před půl hodinou, výplodem mé vlastní představivosti. Znovu jsem si prohlédl tátovu ilustraci Phaëtona. K přehlásce nad písmenem E ve slově PHAËTON na boku bedny nakreslil šipku.
armada
: 33
A vedle té šipky napsal: „Dvojtečka skrývá datový port pro stahování skóre!“ Stejně jako v případě kresby Polybia, i tady si dolů poznamenal několik bodů – zřejmě seznam „faktů“ o téhle fiktivní hře: • Viděna pouze v MGP 9. 8. 1989 – poté odstraněna a už nikdy ji nikdo nespatřil. • Nikde žádný copyright ani informace o výrobci. Čistě černá bedna – přesně takhle očití svědkové popisují i Polybia. • Simulátor vesmírného boje z pohledu první osoby – herní mechaniky podobné Battlezone a Tail Gunnerovi 2. Barevná vektorová grafika. • Po zavírací hodině dorazili „muži v černém“ a odvezli si automat v černé dodávce – rovněž silná podobnost s historkami o Polybiovi. • Spojitost mezi Bradley Trainerem, Polybiem a Phaëtonem? Všechno prototypy vyrobené za účelem výcviku/testování hráčů pro armádní nábor? Několik minut jsem studoval ilustrace Polybia i Phaëtona. Pak jsem zalistoval dál k záznamu týkajícímu se Battlezone. 1981 – Americká armáda uzavřela kontrakt s Atari, aby přepracovalo Battlezone na „Bradley Trainera“, výcvikový simulátor pro bojové vozidlo Bradley. Byl představen na celosvětové konferenci TRADOCu v březnu 1981. Poté Atari oznámilo, že od projektu „ustupuje“ s tím, že byl vyroben pouze jediný prototyp. Jenže nový šestiosý ovladač vytvořený Atari pro Bradley Trainera byl použitý i v mnoha jejich pozdějších hrách, mimo jiné Star Wars. Přinejmenším tahle část tátovy konspirační teorie se zakládala na pravdě. Z toho, co jsem si přečetl na internetu, skutečně skupina
34 :
ernest
cline
„konzultantů americké armády“ zaplatila Atari, aby přepracovalo Battlezone na výcvikový simulátor pro bojové vozidlo Bradley, a armáda Spojených států opravdu přišla už v roce 1980 s myšlenkou využít videohry při výcviku vojáků. Jak si táta rovněž poznamenal na té své podivné časové ose, námořní pěchota rozjela podobnou operaci v roce 1996, kdy nechala modifikovat průkopnickou střílečku z pohledu první osoby Doom II a použila ji k výcviku vojáků pro skutečný boj. Kdyby se toho dožil, obsáhla by tátova časová osa nejspíš i vydání America’s Army roku 2002, volně přístupné videohry, která byla už přes deset let jedním z nejcennějších náborových nástrojů armády USA. Kdysi nás ji jeden armádní náborář dokonce nechal ve škole půl hodiny hrát, když jsme dokončili povinný test způsobilosti pro práci v ozbrojených složkách ASVAB. Pamatuju si, že mi tehdy přišlo dost divné, když nás povzbuzovali k hraní válečné simulace hned po tom, co nás otestovali, jestli máme pro boj patřičné vlohy. Dál jsem listoval zažloutlými stránkami tátova sešitu a žasl nad tím, kolik času a energie věnoval průzkumu a úvahám nad podrobnostmi komplikovaného spiknutí, které dle svého přesvědčení odhalil. Každičká stránka byla popsaná jmény a daty, názvy filmů a zpola zformovanými teoriemi. Te mi ale došlo, že mé desetileté já to všechno odbylo jako žvásty až příliš unáhleně. Pod tím jeho zdánlivým bláznovstvím se skrýval přinejmenším náznak logiky. Dvěma klíčovými „důkazy“ pro jeho vágní a ne zcela dotaženou konspirační teorii byla evidentně existence Bradley Traineru a Marine Doom spolu s klasickým sci-fi románem Enderova hra a dvěma starými filmy, Poslední hvězdný bojovník a Železný orel. Data vzniku všech těchhle děl táta na své časové linii zvýraznil a v dalších částech sešitu pak věnoval vždy několik stránek jejich popisu a rozboru zápletky – jako by skrývaly zásadní vodítka k té velké záhadě, kterou se snažil rozlousknout. Při pohledu na ten seznam jsem se neubránil úsměvu. O Železném orlovi jsem nikdy dřív ani neslyšel, dokud jsem nenarazil na tuhle zmínku v tátově deníku a nepustil si ho na videokazetě, kterou jsem našel mezi jeho věcmi. Sledování tohohle filmu se okamžitě stalo jednou z mých tajných neřestí. Hlavním hrdinou Železného orla je mladý fracek jménem Doug Masters, který žije na letecké
armada
: 35
základně. Díky tomu, že fláká školu a tajně chodí na jejich letecký simulátor – což je ve skutečnosti vlastně jen neuvěřitelně drahá videohra – se naučí ovládat F-16. Doug je rozený pilot, ale pouze pokud může za kniplem poslouchat svoji oblíbenou hudbu. Když je jeho táta v zámoří sestřelen a padne do zajetí, ukrade Doug dvě F-16 a letí ho zachránit s malou pomocí Lou Gossetta Jr., svého walkmana, Twisted Sister a Queenů. Výsledkem bylo přímo mistrovské filmové dílo – i když jsem ho za takové bohužel evidentně považoval výhradně já sám. Cruz a Diehl se svorně zapřísáhli, že už je na to víckrát nikdo koukat nepřinutí. Zato Muffit se vždycky celý šJastný stočil do klubíčka a díval se se mnou. Právě tenhle tisíckrát zhlédnutý film, Iron Eagle, ve spojení s albem Snoopy vs. Red Baron, které máma zarputile pouštěla každé Vánoce, mi poskytly inspiraci pro můj pilotní volací znak v Armadě: IronBeagle. (Když jsem přispíval na hráčské fórum Armady, měl můj avatar podobu Snoopyho ve výstroji leteckého esa druhé světové války.) Znovu jsem se vrátil k časové ose. Táta kdysi zakroužkoval zápisky o Železném orlovi, Enderově hře a Poslední hvězdném bojovníkovi a pak je všechny navzájem pospojoval čárami – a já te poprvé pochopil proč. Všechny tři příběhy přece pojednávaly o klukovi, který se připravuje na skutečnou bitvu hraním bojových simulací. Znovu jsem zalistoval stránkami, až jsem dospěl k předposlednímu zápisku tátova deníku. Do středu prázdné stránky vepsal následující otázku: Co jestli využívají videohry k tomu, aby nás bez našeho vědomí cvičili pro boj? Jako pan Miyagi v Karate Kidovi, když nutí Daniel-sana, aby mu natřel dům, obrousil podlahu a navoskoval všechna auta – trénoval ho, aniž by o tom měl ten kluk vůbec tušení! Naneseš vosk, rozetřeš vosk – akorát v globálním měřítku! Poslední deníkový zápis představovala nedatovaná, poněkud nesouvislá a ne zcela čitelná čtyřstránková úvaha, ve které se táta pokusil shrnout nitky té svojí zpola zformované konspirační teorie a pospojovat je.
36 :
ernest
cline
„Celý videoherní průmysl tajně kontroluje armáda USA,“ napsal. „Možná dokonce celý videoherní průmysl vymysleli! PROČ?“ Kromě těch kresbiček údajného Polybia a Phaëtona nikdy nepředložil nic, co by se dalo považovat za důkaz. Jenom vlastní divoké teorie. „Armáda – nebo nějaká stínová organizace v rámci armády – celosvětově sleduje a profiluje hráče videoher s nejvyšším skóre, a k tomu využívá celou řadu různých metod.“ Pak uvedl jeden konkrétní příklad – nášivky nejvyšších skóre od společnosti Activison. Kdysi v osmdesátých letech rozjela herní společnost Activision oblíbenou propagační akci, při níž hráči, kteří jim poslali důkaz, že dosáhli vysokého skóre – polaroidový snímek toho skóre na obrazovce jejich televize – obdrželi za odměnu frajerské vyšívané nášivky. Táta byl přesvědčený, že celá ta promoakce Activisionu byla ve skutečnosti jen důmyslný trik, jak získat jména a adresy nejlepších hráčů na světě. Na konci tohohle zápisku táta jinou propiskou připsal: „Díky internetu je te daleko snazší elitní hráče vysledovat! Bylo právě tohle důvodem, proč ho vytvořili?“ Táta se pochopitelně nikdy nedostal k tomu, aby specifikoval, k čemu přesně se podle jeho názoru armáda chystá všechny ty nejnadanější hráče z celého světa využít. Jeho časová osa i deníkové záznamy byly ale plné zlověstných odkazů na hry, filmy a seriály o návštěvnících z vesmíru, přátelských i těch nepřátelských: Space Invaders, E. T. – MimozemšLan, Věc, Badatelé, Můj nepřítel, Vetřelci, Propast, Lebkouni, Jsou mezi námi… Prudce jsem potřásl hlavou, jako by bylo možné z ní to šílenství vypudit. Uplynula už skoro dvě desetiletí od chvíle, kdy si táta všecky tyhle věci do svého deníku zapsal, a za celou tu dlouhou dobu nikdy nevyšlo na světlo žádné tajné vládní videoherní spiknutí. A to proto, že celá tahle myšlenka byla výplodem rozbouřené představivosti mého zesnulého otce – možná dokonce důsledkem nějakých bludů. Ten člověk v době dospívání tak zoufale toužil stát se Lukem Skywalkerem, Enderem Wigginem nebo Alexem Roganem, že si ve snaze toho dosáhnout vykonstruoval tuhle spletitou blouznivou fantazii.
armada
: 37
A přesně ta samá naivní touha po toulkách vesmírem, pomyslel jsem si te v duchu, nejspíš vyvolala moji halucinaci stíhačky Glaive. Možná měl dokonce celý ten incident původ právě v obsahu deníku, který jsem držel v rukách. Snad mi vzpomínka na tátovu konspirační teorii celé ty roky dřepěla zasunutá někde hluboko v mozku, jako odložená bedna dynamitových tyčí, z nichž pomalu kanuly kapky nitroglycerinu do mého podvědomí. Zhluboka jsem se nadechl a pomalu vydechl. Ta amatérská sebediagnóza mě trochu uklidnila. Pouhé mírné vzplanutí zděděné potrhlosti, vyvolané mou celoživotní fixací na mrtvého otce a s tím částečně spřízněnou vlastní přehnanou zálibou ve science fiction. V poslední době jsem opravdu trávil až příliš mnoho času hraním videoher – hlavně Armady. Nořil jsem se do ní každý večer a o víkendech i na celé dny. Dokonce jsem párkrát flinknul školu, abych se mohl účastnit elitních misí na serverech v Asii, kde se konaly kolem poledne. Při zpětném pohledu bylo jasné, že to už delší dobu trochu přeháním. Na druhou stranu se ale léčba nabízela prakticky sama. Prostě na chvíli vysadím, abych si pročistil hlavu. Jak jsem tam tak seděl v zaprášeném podkroví, v duchu jsem složil přísahu, že si dám s hraním Armady úplně pohov na celé dva týdny – a začnu, jak jinak, hned po té elitní misi naplánované na dnešní večer. Vynechat ji přece vůbec nepřicházelo v úvahu. Elitní mise se rozjížděly jenom párkrát do roka a obvykle odhalily nějaký zásadní nový zvrat v dějové zápletce celé hry. VždyJ jsem přece tréninkem a přípravou na dnešní misi strávil celý poslední týden, věnoval jsem hraní Armady ještě víc času než normálně. Nejspíš jsem vídal stíhačky Glaive i ve spánku. Žádný div, že se mi zjevovaly i te, když jsem byl při plném vědomí. Jenom se potřebuju na chvíli odstřihnout. Dát si pauzu. Potom bude všechno v pořádku. Já budu v pořádku. Ta slova jsem si v duchu pořád opakoval jako nějakou mantru, když mi najednou pípla upomínka na telefonu. Do prdele. Flákal jsem se tady nahoře tak dlouho, že te ještě přijdu pozdě do práce. Rychle jsem se zvedl a hodil tátův deník zpátky do jeho kartonové rakvičky. Čeho je moc, toho je příliš. Bylo načase, abych přestal žít minulostí – a hlavně tátovou minulostí. Spousta jeho starých věcí postupně doputovala dolů do mého pokoje – bylo toho až trapně
38 :
ernest
cline
moc, jak jsem si te uvědomil. Můj pokoj se prakticky proměnil v kapličku zasvěcenou jeho památce. Nejvyšší čas, abych dospěl a přestěhoval aspoň část těch jeho krámů – když už ne všechny – zpátky sem, kde jsem je našel. Kam patří. Začnu s tím ještě dneska večer, sliboval jsem si, když jsem za sebou zavíral dveře podkroví.
