Festival 2013 | Autoři | Články | Sun‛alláh Ibráhím — nekompromisní člověk; autor s prozíravou uměleckou vizí
Sun‛alláh Ibráhím — nekompromisní člověk; autor s prozíravou uměleckou vizí Pro Festival spisovatelů Praha napsal František Ondráš, významný český arabista.
„Hovořit o své umělecké zkušenosti je jako prodírat se neprostupným terénem, prosekávat si cestu, oddělovat podstatné od nepodstatného; hodnotit svou spisovatelskou dráhu vyžaduje značné úsilí i veliké nadání – schopnost charakterizovat vývoj literárních děl a určit dobu vzniku prvního skutečného narativního textu.“
Sun‛alláh Ibráhím
Sun‛alláh Ibráhím se narodil v Káhiře roku 1937. Studoval na Právnické fakultě Káhirské univerzity. Zajímal se o divadelní kritiku, a proto se jí začal zabývat po dokončení studia práv. Do roku 1959, kdy byl zatčen společně se stovkami dalších příslušníků egyptské levice, psal pro různé egyptské noviny. Po propuštění z vězení roku 1964 pracoval v malém káhirském knihkupectví. K novinářské práci se vrátil nejprve jako reportér egyptské tiskové agentury MENA, později jako ředitel arabského oddělení tiskové agentury ADN v Berlíně. Po tříletém pobytu v Berlíně odjel do Moskvy studovat filmovou režii. V letech 1975 a 1976 byl šéfredaktorem jednoho egyptského nakladatelství. Po této zkušenosti se rozhodl věnovat veškerý svůj čas literatuře. V devadesátých letech působil jako hostující profesor v USA a přednášel na několika univerzitách ve Velké Británii. Účastní se mnoha literárních konferencí, knižních veletrhů a jiných setkání s čtenáři v arabském světě i v zahraničí. Literární tvorba Sun‛alláha Ibráhíma zahrnuje řadu významných románových děl překládaných do mnoha jazyků světů. Sun‛alláh Ibráhím je rovněž autorem mnoha překladů a vědecko-populárních knih pro děti mládež.
Při vyslovení jména Sun‛alláh Ibráhím se každému čtenáři současné arabské prózy vybaví literární díla zachycující širokou škálu pozoruhodných témat, která vstoupila do historie moderní arabské literatury díky originálnímu pojetí výstavby románových a povídkových textů. Umělecká tvorba tohoto levicového egyptského spisovatele přesahuje svým významem rámec jedné generace egyptských a arabských autorů. S velikým zájmem je přijímána nejen egyptskou kulturní a odbornou veřejností, ale také v ostatních arabských zemích se jeho literární díla setkávají se značným ohlasem a již několik desetiletí patří k velmi vyhledávaným titulům. Jeho narativní ztvárnění reality vychází z rozsáhlé autorské invence, jejímž základem je zcela nový přístup k tematické výstavbě a formě vyprávěcího textu.
Sun‛alláha Ibráhíma lze považovat bezesporu za jednoho z nejslavnějších a nejkontroverznějších
arabských autorů. Laskavý člověk, příjemný společník, inteligentní glosátor, vyvolal v roce 2003 v celém arabském světě i za jeho hranicemi veliký mediální rozruch tím, že odmítl převzít Cenu za nejlepší arabský román, kterou mu udělila Nejvyšší rada pro kulturní činnost Egyptské arabské republiky. Své bezprecedentní rozhodnutí odůvodnil nespravedlivou politikou egyptské vlády vůči Palestincům a sociálním útlakem vlastního obyvatelstva.
Egyptský prozaik Sun‛alláh Ibráhím patří ke generaci spisovatelů, jejichž umělecké začátky spadají do poloviny šedesátých let dvacátého století. Je hlavním představitelem onoho uměleckého proudu zahrnujícího arabské autory, kteří opustili cestu Nadžíba Mahfúze směřující k nalezení svébytného modelu narativního textu, nejen pokud jde o použité umělecké prostředky a metody, ale také o místo a působení spisovatele na egyptské kulturní scéně. Sun‛alláh Ibráhím se v celé své tvorbě zaměřuje na ztvárnění vztahu jednotlivce a moci, na úlohu vzdělání v moderním světě a místo intelektuála ve společnosti. Využívá moderních prostředků narativní prezentace skutečnosti ke ztvárnění napětí a konfrontace v atmosféře děje literárního díla.
Významnou úlohu zde sehrává sociální prostředí městské střední vrstvy, ze které autor pochází a v níž má také nejvíce svých čtenářů. Vzhledem k tomu je schopen dokonale zachytit neustálé, velmi dynamické změny, jimiž prochází a se kterými se musí vyrovnávat městská společnost. Postavy jeho narativních děl jsou naprosto přirozené a působí velice přesvědčivě. Šedesátá léta měla rozhodující vliv na další umělecké směřování i na budoucí literární vývoj Sun‛alláha Ibráhíma. Politické a společenské události, k nimž v tomto období došlo, zanechaly trvalé stopy na jeho osobním a uměleckém životě. Jednalo se o desetiletí velikých výkyvů a zmatků - realizace mnoha ohromných projektů; dobou ukončení aktivit většiny politických seskupení; obdobím masivní industrializace a omezených svobod; desetiletím výstavby Asuánské přehrady a umlčování opozičních nálad; dobou rozšíření svobodného přístupu ke vzdělání a hromadného zatýkání intelektuálů.
Svými romány zanechal nesmazatelné stopy v celé řadě oblastí egyptského kulturního a politického života druhé poloviny dvacátého století. Výrazně ovlivnil vývoj arabské autobiografické tvorby a podstatnou měrou přispěl k tomu, že se autobiografický narativní dokument stal nedílnou součástí moderní a postmoderní arabské literatury. Velkou pozornost věnoval Sun‛alláh Ibráhím rovněž starší i novější egyptské a arabské historii. Významné místo v jeho bibliografii zaujímají románová díla zabývající se problematikou vztahů mezi Východem a Západem. Zde se jeho pojetí literárního obrazu reality prolíná s velice úspěšným narativním konceptem Bahá’ Táhira. Právě základem románu al-‛Imáma wa ’l-qubba‛a (Turban a klobouk, 2008) je historická fikce vycházející z líčení egyptských dějin v době Napoleonovy expedice (1798 – 1802), během níž byly navázány první kontakty mezi Egypťany a Francouzi, kteří jako představitelé Západu natrvalo ovlivnili egyptskou společnost.
Román Wáhat al-ghurúb (Oáza zapadajícího slunce, 2007) od Bahá’ Táhira přináší obraz egyptské společnosti na konci 19. století. Protagonistou díla je egyptský důstojník, jehož irskou manželku přivádí do Egypta hluboký zájem o jeho faraónskou, řeckou a římskou minulost. V oáze Síwa, kam je důstojník Mahmúd Efendi převelen z Káhiry, se vytváří pozoruhodná mozaika mezilidských vztahů. Mahmúdova manželka, irská katolička, tvrdí, že je pro ni islám se svými zásadami a nařízeními bližší než chování Angličanů v Irsku. Vzpomíná na svého otce, který by jako fanatický katolík zásadně nesouhlasil s jejím sňatkem. Přesto byl prvním člověkem, jenž ji naučil mít rád Orient a jeho památky. On probudil její zvědavost, zejména pokud jde o kulturní dědictví Egypťanů, Řeků a Římanů. Samozřejmou podmínkou však bylo to, že se nikdy nesetká s dnešními obyvateli Východu. Oni totiž patří pouze do minulosti...
Umělecky nejhodnotnější románová díla Sun‛alláha Ibráhíma představuje jeho narativní dokumentární tvorba, kterou lze rozdělit do tří částí. První část je možné nazvat autobiografickou narativní tvorbou obsahující díla: Tilka ’r-rá’iha (Ta vůně, 1966), Amríkánlí – Amrí kán lí (Američánek – Byla to moje věc, 2003), Jaumíját al-wáhát (Zápisky z oáz, 2005) a at-Talassus (Špehování, 2007). Druhou částí je historická narativní tvorba, zahrnující romány: Nidžmat aghustus (Srpnová hvězda, 1974), Bajrút, Bajrút (Bejrút,
Bejrút, 1984), Warda (Růže, 2000) a al-‛Imáma wa ’l-qubba‛a (Turban a klobouk, 2008). Třetí část lze označit jako symbolickou narativní tvorbu, kterou tvoří díla: al-Ladžna (Komise, 1981), Dhát (Jmenuje se Zát, 1992) a Šaraf (Čest, 1997).
Stejně jako mnoho jiných autorů byl i Sun‛alláh Ibráhím na začátku padesátých let dvacátého století ovlivněn novými myšlenkovými proudy a moderními uměleckými směry. Oslovil ho především neorealismus, jehož vliv se prosazoval v oblasti poezie, povídky a románu, výtvarného umění (malířství a sochařství) a hudby. Padesátá léta v moderních dějinách Egypta vidí Sun‛alláh Ibráhím jako období, kdy se k moci dostala nová mladá síla opírající se o armádu. Touto silou je míněno nové vedení státu, které vystoupilo proti koloniální správě a stoupencům feudálních majetkových poměrů.
Ukázalo se, že neorealistické vidění skutečnosti přechází často v romantické vnímání reality, a tak ztrácí svou důvěryhodnost a přitažlivost. Egyptská společnost se ocitla v krizi podobné té, jíž čelil v minulosti západní svět v důsledku rozmachu průmyslové velkovýroby, která zcela změnila vztah člověka k technice a státnímu aparátu připomínajícímu strojové soukolí. Tento vývoj se projevil na kompoziční struktuře románového textu. Obvyklá časová posloupnost literárních událostí ztratila svůj význam pro pochopení děje, zmizela tradiční zápletka a klasickou románovou formu nahradily narativní i jiné experimenty s literární tvorbou. Základem nového narativního textu se stala konsistentní výstavba díla. Čas děje, místo průběhu událostí i literární postavy se vyznačují množstvím rysů a vlastností, které se prolínají nebo překrývají, a to značně znesnadňuje porozumění textu.
Sun‛alláh Ibráhím nepochybuje o tom, že tyto jevy a procesy ovlivnily vývoj moderní arabské narativní tvorby. Uvažuje o úloze nových komunikačních technologií, které zmenšily či úplně odstranily vzdálenosti mezi jednotlivými místy. Také hranice vytyčené na mapách ztratily svůj původní smysl. Z tohoto důvodu jsou krizové stavy nebo jejich následky v různých částech světa shodné. V prostředí utvářeném těmito dějinnými souvislostmi začal psát Sun‛alláh Ibráhím své literární texty. Jeho první povídky nesly stopy nejrůznějších uměleckých vlivů a vzorů. Velmi se zajímal o formu literárního díla a také možnost experimentu s narativním textem. Když se poprvé pokusil napsat román, zjistil, že píše pod silným vlivem Virginie Woolfové, a proto svého snažení brzy zanechal. Zkusil psát také lyricky laděný realistický román. V jiném literárním experimentu se nechal inspirovat „Trilogií“ Nadžíba Mahfúze, jejíž děj doplnil nevysvětlitelnými událostmi s nepochopitelnou zápletkou. I tento způsob psaní po velmi krátké době opustil. Sun‛alláh Ibráhím nebere ve své narativní tvorbě ohled na společenské konvence. Naprosto otevřeně popisuje situace a projevy chování, jimž se ostatní ve svých literárních dílech obvykle vyhýbají. Také po jazykové stránce se Ibráhímovy texty výrazně liší od románové a povídkové tvorby většiny jeho generačních kolegů. Některé větné konstrukce, opakování slovesných tvarů nebo úzký výběr lexikálních jednotek mohou vyvolat u čtenářů Ibráhímových děl nepříznivý dojem. Jejich použití je ale záměrné. Autor jimi usiluje o vytvoření lyrických kontrastů souvisejících s nekonvenčním zobrazením minulosti.
Nové netradiční způsoby narativního zpracování skutečnosti se objevily v Ibráhímově narativní tvorbě především díky tomu, že měl příležitost poznat prostředí stavby Asuánské přehrady. Sun‛alláh Ibráhím se zde zamýšlí nad mechanismem revolučních změn v lidských dějinách. Každou revoluci, každý převrat, každou politickou či společenskou změnu, dělí podle cílů do dvou etap. První etapa se vždy vyznačuje jasným a srozumitelným cílem. Vše, co se odehrává, má buď bílou, nebo černou barvu. Lidé jsou pro změnu nebo proti ní. Nechybí veliké nadšení a odhodlání, stejně jako přesvědčení, že je možné přepsat historii a změnit dějiny. Není čas k úvahám a analýzám. Druhá etapa začíná splněním základních cílů revoluce. Její průběh se však zcela liší od té předchozí. Cíle jsou složitější, komplikovanější a méně srozumitelné. Bílá i černá barva přechází do šedivé. „Je čas k přemýšlení … o čem? O chybách minulosti a pravděpodobném budoucím vývoji“.
V padesátých a šedesátých letech prošla celá egyptská společnost rozsáhlými změnami. Byla svědkem velkého modernizačního procesu, zažila mnoho úspěšných let. Největším nezdarem a nejbolestivější prohrou byla ta skutečnost, že sami tvůrci projektu modernizace země přestali usilovat o naplnění jeho
cílů. Sun‛alláh Ibráhím vidí, že vše se vrátilo ke starým pořádkům. Majetek i půdu dostali zpátky ti, kteří jej vlastnili před revolucí. Citlivě vnímá zejména změnu hodnotového systému a zhoršení postavení těch, kteří svou prací vytvářeli základní bohatství společnosti. Egyptské průmyslové podniky se staly součástí nadnárodních společností a příjmy z práce v arabských ropných státech nesplnily veliká očekávání.
„Vytratila se z obrazu naší skutečnosti šedivá barva?“ „ Je náš život zobrazován opět pouze bílou nebo černou barvou?“ Tyto otázky si klade Sun‛alláh Ibráhím při pohledu na vývoj egyptské literární tvorby v druhé polovině dvacátého století. Zjišťuje značný rozdíl mezi černobílým viděním světa v devadesátých letech dvacátého století (tj. v době, kdy velmi často uveřejňoval své názory na problematiku literární tvorby v odborných časopisech) a na začátku padesátých let dvacátého století, kdy se v literatuře a jiných druzích umění objevil neorealismus. Autor dochází k závěru, že v devadesátých letech dvacátého století je literární obraz reality stejně jednoznačný jako v padesátých letech, avšak mnohem strukturovanější, hlubší a propracovanější.
Sun‛alláha Ibráhíma pronásleduje po celý život naléhavá otázka: „Jak zobrazovat skutečnost? Jak psát literární texty?“ Při usilovném hledání nových narativních forem se vrací k několika postřehům, které si před lety zapsal a založil mezi své poznámky k literární tvorbě. Jednalo se o náčrt situace, v níž stojí člověk před komisí, která po něm žádá vysvětlení absurdních situací a odpovědi na otázky postrádající jakýkoli smysl či logické opodstatnění. Jediným cílem členů komise je ponížení a pokoření tohoto bezmocného člověka. Z tématu chtěl vytvořit narativní text s takovou kompoziční výstavbou, v níž by se nevyskytovaly žádné realistické prvky. Uvažoval o literárním díle, které by zobrazovalo svět tak, jak jej ztvárnil ve svých románech Franz Kafka. Sun‛alláh Ibráhím však zjistil, že pro tento druh narativního vyjádření nemá zatím ani dostatek zkušeností, ani odvahy pustit se do tvůrčího experimentu „kafkovského typu“.
Po studiu narativních forem a dlouholetém získávání praktických znalostí v oblasti tvůrčího psaní se Sun‛ alláh Ibráhím vrátil k poznámkám o člověku, který byl konfrontován členy komise. Tomuto kroku předcházelo zjištění, že narativní text může existovat jako umělecké dílo s vlastními pravidly kompoziční výstavby. Podoba obsahové stránky díla, tzn. tematické struktury a řazení dějových složek, je zcela v kompetenci autora a odpovídá pouze jeho představám o výstavbě narativního textu. Sun‛alláh Ibráhím přistupoval ke „kafkovské“ metodě jako k určité možnosti ztvárnění reality. Při psaní svého románu al-Ladžna (Komise, 1981) se však držel svých tvůrčích postupů, na nichž je patrný vliv Kafkovy poetiky, ve které autor nalezl mnoho inspirativních podnětů pro svůj osobitý způsob vyprávění událostí i narativního zobrazení skutečnosti. Vlastní zkušenost s narativní tvorbou pokládá Sun‛alláh Ibráhím za zcela výjimečnou a velmi cennou příležitost podílet se na ztvárnění skutečnosti takovými prostředky a metodami, které plně odpovídají jeho osobnostním rysům, lidskému charakteru a uměleckému cítění.
„Nesmírně si vážím spisovatele Sun‛alláha Ibráhíma. Mám pocit, že nastal čas, aby mu umělecká a literární veřejnost věnovala pozornost, v jejímž důsledku by vznikla kniha o jeho vypravěčském díle, které patří k tomu nejlepšímu z arabské literatury, co jsem v posledních letech četl. Jeho první román (‚Tilka ’r-rá’iha‘) není pouhým příběhem, je revolucí a začátkem autorovy vzpoury proti sobě samému, která nekončí. Je originálním začátkem originálního talentu. Začátkem, jenž se vyznačuje všemi přednostmi uměleckých začátků a zároveň tím, že není téměř poznamenán začátečnickými chybami. Je to zralý začátek.“
Júsuf Idrís (1966)
Autor: František Ondráš
