ACTA UNIVERSITATIS PALACKIANAE OLOMUCENSIS FACULTAS PHILOSOPHICA PSYCHOLOGICA 32–1998
VARIA PSYCHOLOGICA VIII.
PRŮKOPNÍCI VÝZKUMU INTELIGENCE
Alena Plháková
1. Zakladatelé Počátky výzkumu inteligence jsou spojeny se jménem anglického učence Francise Galtona (1822–1911), který vnesl do psychologie nové významné téma, a to studium individuálních rozdílů, zejména rozdílů ve schopnostech. Narodil se jako nejmladší z devíti dětí v rodině prosperujícího bankéře. Charles Darwin byl jeho bratranec. Galton údajně vynikal mimořádně vysokou inteligencí. Jeho neklidného a zvídavého ducha zaujala řada oblastí. Vedle medicíny, psychologie a matematiky to byla např. meteorologie. V oblasti psychologie se dotkl řady témat, která byla později podrobně rozpracována. V díle Dědičný génius („Hereditary Genius“), vydaném v roce 1869, se zaměřil na studium intelektových schopností. Vycházel z předpokladu, že v některých rodinách se vyskytuje větší množství nadaných jedinců, přičemž se z generace na generaci přenáší i typ nadání. Existují např. lékařské, umělecké rodiny apod. Uvádí zde výsledky svého výzkumu, v němž rozdělil zkoumaný mužský vzorek do určitých kategorií podle frekvence, s níž se úroveň jejich schopností vyskytuje v populaci. Zjistil, že věhlasní muži, kterých bylo v jeho vzorku asi 977, se stávají otci významných synů častěji než průměrní muži, a že mají také více výjimečných příbuzných. Pravděpodobnost „výskytu“ vynikajících osobností v určitých rodinách je tedy vysoká. Galton ovšem nebral v úvahu možné působení podnětného prostředí, vzdělání nebo příležitostí. Výjimečnost je podle něho funkcí dědičnosti, nikoliv lepších možností. Galton vytvořil některé specifické mentální testy pro měření schopností, takže bychom ho mohli považovat za prvního praktického psychologa. Pojem mentální test však nepoužíval; do psychologie ho zavedl jeho americký stoupenec James McKeen Cattell. Galton vyšel z předpokladu, že inteligenci je možné zjišovat na základě měření senzorických schopností jedince. Čím vyšší je úroveň senzorické diskriminace, tím vyšší je úroveň inteligence. Galton vytvořil tuto hypotézu na základě studia díla anglického filozofa Johna Locka, podle kterého jsou lidské smysly branou veškerého poznání. („Nic není v rozumu, co nebylo dříve ve smyslech“). Je-li tomu tak, pak nejschopnější jedinci mají nejpřesnější smysly. Tento směr uvažování potvrzovalo zjištění, že idioti trpí častými
7
senzorickými handicapy. Galton je vynálezcem několika přístrojů k rychlému a přesnému měření senzorických schopností velkého počtu lidí. Tak např. pro měření horního podnětového prahu u sluchu vytvořil píšalku, kterou mohl testovat nejen lidi, ale také zvířata. Dále používal sérii různých závaží k měření kinestetické senzitivity, tyče různé délky ke zjišování přesnosti odhadu vzdálenosti, láhve s různými substancemi k testování čichové diskriminace, kyvadlo k měření reakčního času na zvuky a světla atd. Vyzbrojen těmito metodami, přistoupil Galton k hromadnému testování. V roce 1884 založil antropometrickou laboratoř, v níž během šesti let shromáždil údaje od více než 9000 osob. Cílem těchto rozsáhlých měření bylo určit rozsah lidských schopností. Galton doufal, že se mu podaří otestovat celou britskou populaci. O sto let později analyzovala tato data skupina psychologů z USA (Johnson a kol., 1985). Zjistili, že naměřené údaje jsou statisticky reliabilní, a že jsou zdrojem užitečných informací o vývojových trendech během dětství, adolescence a dospělosti. Zdá se, že v minulém století probíhal vývoj o něco pomaleji než v současnosti. Galton je zakladatelem eugeniky, vědy zaměřené na zlepšení genetické výbavy lidstva. Domníval se, že partneři by měli být vybírání na základě zkoušek jejich schopností, tedy s ohledem na genetickou kvalitu potomstva. Doporučoval, aby jedinci s nejlepšími výsledky dostávali finanční podporu, která by jim usnadnila sňatek a péči o potomstvo. Studium inteligence ho přivedlo k používání statistických metod. Ve svých výzkumech běžně pracoval s průměrem a směrodatnou odchylkou, zejména však objevil pozitivní a negativní korelaci. Tuto statistickou metodu dále zdokonalil jeho žák Charles Pearson (Schultz a Schultz, 1992). Další anglický psycholog Charles Spearman (1863–1945) administroval skupinám dětí různé testy (většinou poměrně jednoduché psychofyzické zkoušky) a poté zjišoval korelace mezi testovými skóry. V roce 1904 píše: „Zdá se, že existuje vztah mezi společnými a základními elementy inteligence a společnými a základními elementy senzorických funkcí. Pro stručnost budeme tyto společné prvky nazývat „obecná inteligence“ a „obecná diskriminace“. „Postupně jsme dospěli k důležitému a zásadnímu závěru, že mezi nimi existuje téměř absolutní funkční shoda. Ukázalo se, že i mezi velmi odlišnými intelektuálními aktivitami existují vzájemné korelace, které se zdají být saturovány nějakou společnou fundamentální funkcí (nebo skupinou funkcí)“ (Spearman, 1904). Inteligence se tedy skládá z obecného faktoru g a ze specifických faktorů s. Specifické faktory se projevují především při řešení jednoduchých úloh, zatímco faktor g ovlivňuje řešení složitějších testů. Výpočetní postup, který Spearman při svých výzkumech používal, dostal název faktorová analýza. Je to matematická metoda založená na předpokladu, že existuje-li mezi dvěma či více testy statisticky významná korelace, pak pravděpodobně měří tutéž základní schopnost. Pokud spolu dva testy nekorelují, pak jsou testová skóre výsledkem působení specifických faktorů s. Spearmanova dvoufaktorová teorie měla ve své době mnoho odpůrců i příznivců. Vyvolala nicméně velký zájem a faktorová analýza se stala na dlouhou dobu vlivnou metodou výzkumu inteligence.
8
James McKeen Cattell (1860–1944) svým životem a dílem výrazně ovlivnil formování funkcionalistického hnutí v americké psychologii. Byl jedním z prvních zahraničních studentů Wilhelma Wundta. V Lipsku také získal doktorát. V letech 1886–1888 přednášel v Anglii na univerzitě v Cambridge, kde se setkal s Francisem Galtonem. Oba se zajímali o psychologii individuálních rozdílů a Galton, který byl v té době na vrcholu své slávy, značně rozšířil Cattellovy obzory. Po návratu do USA v roce 1888 působil Cattell tři roky na univerzitě v Pennsylvanii a pak přešel již jako profesor psychologie na kolumbijskou univerzitu, kde vyučoval dvacet šest let. Publikoval poměrně málo, zaměřoval se na výzkum, výuku a na četné organizační aktivity. Založil vUSA první psychologickou laboratoř, začal vydávat několik psychologických časopisů, např. Psychological Review, Science atd. K jeho nejúspěšnějším žákům patřili Robert Woodworth a Edward Lee Thorndike. Cattell zavedl do psychologie termín mentální testy, a to v článku publikovaném v roce 1890, kde mimo jiné píše: „Psychologie nemůže dosáhnout jistoty a přesnosti přírodních věd, pokud se neopře o výsledky experimentů a měření. Pokrokem v tomto směru by mohla být aplikace souboru mentálních testů a měření na velký počet jedinců“. (Cattell, 1890). Na univerzitách v Pennsylvanii i v Columbii prováděl mentální testy se studenty a shromáždil data od několika kompletních prvních ročníků. Stejně jako Galton používal velmi jednoduché metody. Zaznamenával elementární tělesné a senzomotorické reakce, jako např. rychlost pohybu ruky, rozdílové prahy u různých smyslových orgánů, reakční čas na zvuk, časový interval mezi prezentací barvy a jejím pojmenováním, přesnost rozdělení padesáticentimetrové úsečky na polovinu, posuzování délky časového intervalu a počet písmen zapamatovaných po jediné prezentaci. V roce 1901 využil rozsáhlý soubor údajů k výpočtu korelací mezi testovými skóry studentů a jejich studijními výsledky. Výsledné korelace byly velmi nízké. Zklamaný Cattell konstatoval, že testy tohoto typu neumožňují validní predikci studijních výsledků či intelektuálních schopností. Začínalo být zjevné, že testové baterie tvořené převážně zkouškami senzorických schopností jsou pro měření intelektových schopností nevhodné (Schultz a Schultz, 1992). V roce 1905 francouzský psycholog Alfred Binet (1857–1911) spolu s Théodore Simonem (1873–1962) vytvořili test inteligence, který obsahoval složitější úlohy, které umožňovaly měření vyšších mentálních schopností. Jejich práce znamenala počátek pozoruhodného rozvoje testů inteligence a jejich praktického využívání. Francouzské ministerstvo školství jmenovalo v roce 1904 komisi, která měla za úkol vytvořit co nejefektivnější metody výchovy a výuky mentálně retardovaných dětí. Do této komise byl jmenován také Alfred Binet, který se již asi 15 let zabýval studiem individuálních rozdílů. Binet považoval za nezbytné zjistit nejprve intelektuální úroveň každého žáka. Na základě svých dosavadních studií dospěl k závěru, že individuální rozdíly mezi dětmi se projevují především při řešení poměrně složitých úkolů. Diskuse o podstatě inteligence byla v té době teprve v počátcích. Binet se proto rozhodl sledovat úroveň celé řady intelektuálních funkcí, k nimž řadil např. pozornost, hodnocení, usuzování, pamě a vnímání. Vycházel přitom z testu, který vytvořil Henri Damaye k diagnostice mentální retardace. Byla to jediná metoda k měření komplexních
9
psychických schopností, která v té době ve Francii existovala. Otázky, které Damaye používal, vedly k aktivizaci rozmanitých psychických funkcí, zejména hodnocení a usuzování (např. „Proč jsi rád, že jsi Francouz?“) a týkaly se znalostí, které nejsou výsledkem školního vyučování, čímž byl zmírněn vliv nestejných vzdělávacích podmínek u různých dětí (např. „Kde máš rty?“). Binet ovšem Damayovi vytýkal, že prováděl testy výhradně s mentálně retardovanými dětmi, takže neměl k dispozici žádné standartní a normativní údaje (Binet, Simon, 1905). Binet s pomocí Théodora Simona vytvořil sérii testových úloh pro děti různého věku, které byly poprvé publikovány v roce 1905, v revidované verzi pak v letech 1908 a 1911. Instrukce i potřebné vybavení bylo velmi jednoduché, otázky se týkaly různých běžných situací. Každá odpověï byla skórována jako „uspěl“ nebo „neuspěl“. Binet a Simon ověřovali svou metodu u normálních dětí a příležitostně také u pacientů. Každá testová úloha tak byla postupně přiřazena k určitému věku a celý soubor metod dostal nálepku „škálování podle věku“.
2. Psychometrický přístup Americkou psychologickou obec seznámil s Binetovými testy Henry H. Goddard (1866–1957), který byl v roce 1906 jmenován ředitelem laboratoře v „Training school“ pro mentálně retardované hochy a dívky v New Yersey. Goddard se pokusil využít ke sledování těchto dětí svého laboratorního vybavení, které, jak bylo v té době obvyklé, umožňovalo především psychofyzická měření. Goddard sledoval individuální rozdíly mezi dětmi, nedospěl však k žádným významným výsledkům. „Po dvou letech byly výsledky mé práce tak ubohé a zjistil jsem tak málo, že jsem odcestoval do ciziny poohlédnout se po nových myšlenkách a podnětech. Vrátil jsem se s Binetovými testy“. (Goddard, 1952) Goddard a Binet si sice dopisovali, ale historici psychologie se domnívají, že se nikdy nesetkali. Goddard se seznámil s jeho metodami při svých cestách po Evropě zprostředkovaně od lidí, kteří s nimi začínali pracovat. Na Goddarda udělala nová metoda takový dojem, že uveřejnil první popis Binetových škál hned po svém návratu do USA v roce 1908. Binet-Simonovy testy pak využil ke stanovení mentální úrovně 400 žáků v „Training school“ a porovnal ji s výsledky hodnocení těchto žáků učiteli a dalšími zaměstnanci zařízení. Testové výsledky pokaždé korespondovaly s hodnocením nejméně jednoho z obou posuzovatelů. Goddard z toho vyvodil závěr, že Binetovy testy jsou validní (Popplestone, McPherson, 1994). Binetovy škály začali brzy revidovat další psychologové, kteří je začali využívat ke zjišování různých úrovní inteligence u lidí různého věku. Lewis M. Terman (1877–1956) v roce 1916 uveřejnil publikaci Měření inteligence („The measurement of Intelligence“), což byl první soubor manuálů, který se stal nejčastěji užívaným návodem při administraci testů založených na Binetových škálách. Terman působil ve Stanfordu, takže jeho první adaptace Binet–Simonovy škály vešla ve známost jako „Stanford-Binet Intelligence Scale“ (Homola, 1990). Psychologové v USA poněkud pozměnili Binetovu interpretaci toho, co testy měří, což částečně vyplývalo z rozdílů v užívané terminologii. Zatímco Binet mluvil
10
o intelektuální úrovni např. osmi let (u dítěte, které zvládlo všechny úlohy pro osmileté děti a žádný z úkolů pro starší děti), jeho následovníci používali termín mentální věk osm let. Nahrazení výrazu úroveň slovem věk odporuje Binetovým doporučením. Binet si uvědomoval, že vedlejší významovou konotací slova věk je zákonitá, pravidelná progrese a nebyl si jist tím, zda lze tuto pravidelnost empiricky prokázat. Dával proto přednost neutrálnějšímu výrazu úroveň (Wolf, 1973). Používání výrazu mentální věk americkými psychology posílilo představu, že inteligence je v různém věku i při použití různých metod měření stabilní. Substituce slov intelektuální a mentální zřejmě příliš významná není. Německý psycholog William Stern zavedl do psychologie v roce 1912 v díle „Die psychologischen Methoden der Intelligenzprüfung“ další odchylku od původního Binetova pojetí (Homola, 1995). Stern si uvědomil, že určování mentální retardace na základě výpočtu rozdílu mezi chronologickým a mentálním věkem je velmi nepřesné. Tak např. desetileté dítě, které je mentálně opožděné o jeden rok, zaostává ve svém vývoji mnohem méně než tříleté dítě se stejnou, tedy roční mentální retardací. Navrhl proto inteligenční kvocient, což je podíl mentálního a chronologického věku, který se později na návrh Termana začal násobit stem. Stern se na rozdíl od Bineta domníval, že se hodnota inteligenčního kvocientu během dětství nemění (Popplestone, McPherson, 1994). V roce 1935 Stern píše: „Testujeme-li dítě sérií úloh odstupňovaných podle věku, pak zjistíme jeho tzv. mentální věk (MV), který můžeme srovnat s jeho chronologickým věkem (CHV). Binet používal jako měřítko inteligence rozdíl mezi mentálním a chronologickým věkem. V současné době, na základě mého doporučení, zpravidla vycházíme z výpočtu podílu mezi oběma výše uvedenými hodnotami. Výsledný inteligenční kvocient IQ = MV/CHV × 100. U normálních dětí je jeho hodnota 100. Je zřejmé, že IQ samo o sobě je jen velmi hrubá charakteristika, protože číselný koeficent nic nevypovídá o profilovém schématu inteligence. IQ lze chápat pouze jako první přiblížení (aproximaci). Holé číselné vyjádření má určitý význam pouze tehdy, doplníme-li ho kvalitativní diagnózou. Považuji za nepřijatelné, aby jakékoliv pedagogické hodnocení, které má nějaký praktický účel (např. zařazení do výběrové třídy) bylo založeno pouze na inteligenčním kvocientu“ (Stern, 1935). Většina psychologů Sternův vzorec akceptovala, a to přesto, že mentální věk v čitateli je založen na počtu správných odpovědí, a je tedy měřítkem intelektuální výkonnosti, zatímco ve jmenovateli je časový údaj. Do USA přenesl Sternův postup Terman. Robert M. Yerkes (1876–1956) byl dalším významným americkým psychologem, který přispěl k rozvoji testů inteligence. Yerkes vycházel při vytváření a zpracování testů inteligence z tzv. bodového škálování. Při použití této metody obsahuje každý test řadu podobných položek odstupňovaných podle obtížnosti. Položky se tedy neseskupují podle věkového kritéria, ale na základě podobnosti. Zkoumané osoby získávají jeden bod za každou správnou odpověï. Yerkes navrhl různé způsoby zpracování výsledků, z nichž jedna se dosud hojně používá. Takzvaný koeficient intelektuálních schopností lze podle Yerkese vypočítat jako podíl celkového bodového skóre dané zkoumané osoby a průměrného bodového skóre její věkové skupiny. Při použití tohoto postupu se
11
vyhneme směšování časových údajů s hodnotami, které vyjadřují intelektuální výkon daného jedince (Yerkes, Bridges, Hardwick, 1915). Psychologové brzy zkrátili koeficient intelektuálních schopností na koeficient inteligence a ten později nahradili pojmem inteligenční kvocient (IQ). Poslední z těchto změn je poněkud matoucí, protože vzorec pro výpočet IQ na základě bodových škál je značně odlišný od výpočtu IQ při věkovém škálování. Oba typy kvocientů však většinou nerozlišují ani současní psychologové. Vycházejí z předpokladu, že hodnota IQ je při použití věkových i bodových škál přibližně stejná, což ovšem nemusí pokaždé platit (Hunt, 1961). Po vstupu USA do první světové války v roce 1917 nabídli mnozí vědci armádě své služby. Vznikla řada odborných komisí, mezi nimi také vlivný Výbor pro psychologické vyšetření rekrutů („Commitee on the Psychological Examination of Recruits“). Jeho předsedou se stal Yerkes, jeho členy byli mimo jiné Goddard a Terman. Jedním z prvních rozhodnutí výboru bylo provést testy inteligence u všech branců americké armády. Měl-li být tento obrovský úkol splněn, bylo nutné vytvořit testy, které nejsou příliš dlouhé, k jejichž sejmutí není potřebné komplikované vybavení, dají se jednotně administrovat a objektivně skórovat. Členové výboru dále usilovali o to, aby správné odpovědi nezávisely na úrovni dosaženého školního vzdělání. Postupně vzniklo několik verzí těchto metod, z nichž se dočkaly širokého využití pouze tři, a to „The Army Alpha Test“ určený pro rekruty, kteří uměli číst a psát, „The Army Beta Test“ pro analfabety a konečně „Performance Scale Examination“ pro osoby, který selhaly ve verzích „Alpha“ i „Beta“. Do konce ledna 1919 prošlo testovým vyšetřením 1 726 966 mužů (Popplestone, McPherson, 1994). Po skončení první světové války se měření inteligence neobyčejně rozšířilo. Vznikaly nové testy, které obsahovaly verbální i performační škály, testy určené k vyšetření jednotlivců i skupin, testy pro děti i dospělé, pro psychiatricky intaktní i narušené jedince, pro osoby se senzorickými handicapy atd. Snímání inteligenčních testů se stalo běžnou součástí přijímacího řízení ve školách, u uchazečů o nové zaměstnání atd. Přes tento rozkvět zůstávala podstata konceptu inteligence i nadále značně nejasná a nejednoznačná. Teoretické rozpory měly za následek opomíjení základního výzkumu. Měření inteligence se však zdálo být velmi snadné, takže výzkum se zaměřoval především na rozvoj testových metod. Podle některých autorů tato nerovnováha dosud přetrvává a podstata inteligence je i nadále předmětem kontroverzních diskuzí (Eysenck, Kamin, 1981). Mnohé testy, které byly publikovány po skončení první světové války, byly v podstatě reprodukcí „armádních“ škál, jejichž revidované verze se používaly ještě v polovině 20. století. Ve 30. letech se objevila řada nových testů pro děti do šesti let a dvě metody, které se dočkaly širokého využití při psychologickém vyšetřování jednotlivců. V roce 1937 vyšla další revize Stanford-Binetovy škály („The Revised Stanford-Binet Scale“) a v roce 1939 první z testů Davida Wechslera „The Wechsler-Bellevue Scale for Adolescent and Adults I“. Novou verzi Stanford-Binetovy škály vytvořili Lewis M.Terman a Maud M. Merrilová, která se od počátku své kariéry orientovala na měření inteligence. Na Stanfordské univerzitě začala vyučovat v roce 1920 a setrvala zde až do
12
svého odchodu do důchodu v roce 1953. Terman sice proslul především svými revizemi Binetových škál, ale zasáhl do mnoha dalších oblastí psychologie. Zabýval se např. rozdíly v profesních a rekreačních zájmech mezi muži a ženami, problematikou manželské spokojenosti, zahájil a řídil longitudinální výzkum nadaných dětí, jejichž vývoj sledoval po dobu 25 let (Seagoe, 1975). Terman s Merrillovou usilovali především o zpřesnění Stanford-Binetovy škály z roku 1916. Škálování položek podle věku považovali za adekvátní metodický postup. Nejprve shromáždili všechny dostupné testy a vyhodnocovali je z hlediska jejich obtížnosti, objektivnosti skórování, rychlosti administrace a přitažlivosti pro zkoumané osoby. Testy, které v tomto přípravném hodnocení obstály, pak rozdělili do dvou ekvivalentních forem, které ověřovali u 3 184 osob, jejichž věk se pohyboval v rozmezí 1,5 až 18 let. U každého jedince určovali jeho mentální věk a IQ. Mentální věk je proměnná, jejíž hodnota se v dětství u normálních osob celkem pravidelně zvyšuje. V průběhu adolescence se tento nárůst postupně zpomaluje, v dospělosti se mentální věk téměř nemění a ve vyšším věku se může dokonce snižovat. Chronologický věk během života pravidelně roste. Při výpočtu IQ dospělých osob na základě vzorce MV/CHV × 100 vede rozdílný průběh obou proměnných k vážným problémům. Terman s Merrillovou však byli koncepcí mentálního věku natolik zaujati, že výše uvedený výpočetní postup zachovali a u všech zkoumaných osob starších šestnácti let dosazovali za chronologický věk hodnotu 16. Věkové škálování bylo sice předmětem kritiky, ale mnozí psychologové přístup obou autorů akceptovali a revidovaná škála se dočkala extenzivního praktického využití. Testy Davida Wechslera jsou založeny na bodovém škálování. Wechsler byl mladší než první generace testových konstruktérů, takže měl možnost získat bohaté zkušenosti s individuálním testováním. Od počátku své kariéry se zabýval psychometrikou. Po promoci na kolumbijské univerzitě v roce 1917 pomáhal skórovat a vyhodnocovat testy pro vojenské brance. V roce 1918 narukoval a v armádě navštěvoval školu vojenské psychologie. Ve svém prvním zaměstnání prováděl individuální psychologická vyšetření vojáků s využitími Yerkesovy bodové škály, Stanford-Binetovy škály a armádní performační škály. Armáda ho vyslala na stáž na londýnskou univerzitu, kde se seznámil se Spearmanem i Pearsonem. Po propuštění do civilu v roce 1919 působil dva roky jako asistent na pařížské univerzitě a v roce 1922 se vrátil do New Yorku, kde žil po celou dobu své aktivní kariéry. V roce 1932 byl jmenován vedoucím psychologem Psychiatrické nemocnice v Bellevue (Matarazzo, 1972). Wechsler začal s konstrukcí prvního ze svých testů v roce 1934. Vyzkoušel velké množství testů, z nichž mnohé byly vhodné i pro cizince a přistěhovalce, s nimiž se setkával v Bellevue. Každý subtest obsahuje řadu položek, které jsou seřazeny podle obtížnosti. Obtížnost Wechsler určoval na základě procenta osob standardizační skupiny, které v dané položce uspěly. Subtesty nejsou stejně dlouhé, ale tato nerovnost je neutralizována transformací průměrného skóre, které získaly různé věkové skupiny v jednotlivých subtestech, do podoby váženého skóre. Díky tomu jsou subtesty statisticky srovnatelné a srovnatelný je také jejich příspěvek k celkovému skóre. Každý subtest lze přiřadit ke kategorii verbálních či výkonových (performačních) metod. U výkonových testů není k jejich pochopení a vyřešení potřebná znalost jazyka. Na základě výsledných
13
vážených skóre lze stanovit verbální IQ, performační IQ a celkové IQ. Určení všech tří kvocientů vychází ze vztahů mezi skóry dané zkoumané osoby a průměrnými skóre jeho skupiny. Nevznikají zde žádné problémy se vztahem mezi mentálním a chronologickým věkem. Průměrné IQ každé věkové skupiny má hodnotu sto a další úrovně inteligence jsou stanoveny na základě směrodatné odchylky od této hodnoty. (Popplestone, McPherson, 1994). Inteligenční kvocient získaný na základě Wechslerova postupu byl označen jako deviační IQ. Wechsler během svého života vytvořil řadu variant svých testů, které byly a jsou hojně využívány při individuální diagnostice dětí i dospělých. V šedesátých a sedmdesátých letech však mnohé vědce psychometrický přístup ke studiu inteligence zklamal. Zaměřoval se především na studium individuálních rozdílů, což znemožňovalo zjistit, co mají lidé společného. Opomíjel také biologický základ a kulturní kontext, v němž se lidské schopnosti utvářejí. Nezabýval se vzájemným vztahem mezi inteligencí a kognitivními procesy.
Literatura Binet, A., Simon, T.: The development of intelligence in children. In: Popplestone, J. A., McPherson, M.W.: An illustrated history of American psychology. Brown a Benchmark, Wisconsin 1994 Cattell, J. McK.: Mental tests and measurements. In: Schultz, D. P., Schultz, S. E.: A history of modern psychology. Harcourt Brace Jovanovich, New York 1992 Eysenck, H. J., Kamin, L.: Intelligence: The battle for the mind. Macmillan, London 1981 Galton, F.: Hereditary genius. Macmillan, London 1889 Goddard, H. H.: Letter to „Dear Friends“, 6 March. In: Popplestone, J. A., McPherson, M. W.: An illustrated history of American psychology. Brown a Benchmark, Wisconsin 1994 Homola, M.: Dějiny psychologie. Skriptum FF UP, Olomouc 1995 Hunt, J. McV.: Intelligence and experience. Ronald Press, New York 1961 Johnson, R. C., McClearn, G. E., Yuen, S., Nagoshi, C. T., Ahern F. M., Cole, R. E.: Galton s data a century later. Americal Psychologist, 1985, 40, 875–892 Matarazzo, J. D.: Wechsler s measurement and appraisal of adult intelligence. Williams a Wilkins, Baltimore 1972 Popplestone, J. A., McPherson, M. W.: An illustrated history of American psychology. Brown a Benchmark, Wisconsin 1994 Seagoe, M. V.: Terman and the gifted. In: Popplestone, J. A., McPherson, M. W.: An illustrated history of American psychology. Brown a Benchmark, Wisconsin 1994 Schultz, D. P., Schultz, S. E.: A history of modern psychology. Harcourt Brace Jovanovich, New York 1992 Spearman, Ch.: „General intelligence“, objectively determined and measured. Amer. J. Psychol.,1904, 15, 268–285 Stern, W.: Allgemeine Psychologie: auf personalistischer Grundlage (Haag, 1935): In: Sahakian, W. S.: History of psychology. F. E Peacock Publishers, Itasca, Illinois 1981 Wolf, T. H.: Alfred Binet. University of Chicago Press, Chicago 1973 Yerkes, R. M., Bridges, J. W., Hardwick, R. S.: A point scale for measuring mental ability. MD: Warwick aYork, Baltimore 1915
14
Pioneers of the intelligence study
Summary / abstract
In the first part of the article the author writes about life history of the most eminent individuals in the intelligence study. Francis Galton, Charles Spearman and especially French psychologist Alfred Binet were among ones who developed the first tests for intelligence measurement on children. In the second part of the article the author deals with rapid development of the intelligence measurement in the USA, due to the Binet’s tests introduced by Henry Goddard. During the World War I more than 1,7 million soldiers in the United States took intelligence tests. After the war the American psychologists created the whole new range of tests which are widely used nowadays, example: Terman – Merill’s tests for children and Wechsler’s scales for children and adults.
15
