PRŮBĚH ARIZACE NA KARLOVARSKU

Vysoká škola ekonomická v Praze Národohospodářská fakulta Hlavní specializace: Národní hospodářství

PRŮBĚH ARIZACE NA KARLOVARSKU bakalářská práce

Autor: Jiří Topor Vedoucí práce: PhDr. Pavel Szobi Rok: 2013

Prohlašuji na svou čest, ţe jsem bakalářkou práci vypracoval samostatně a s pouţitím uvedené literatury.

Jiří Topor V Praze, dne 17. 5. 2013

Poděkování za vstřícný postoj, trpělivost a dobré rady náleţí panu PhDr. Pavlu Szobimu, stejně tak jako celé mé rodině. Mé díky za podporu a korekturu práce patří i Karolíně Topinkové.

Abstrakt Bakalářská práce zkoumá průběh „arizace“ v říšské ţupě Sudety s primárním zaměřením na vládní kraj Cheb. Práci tvoří dvě části. První je teoretická a vysvětluje průběh „arizace“, „arizátory“, profitující subjekty a roli bank. Druhá část je zaměřena na Karlovarsko. Nejdříve práce nastíní situaci a následně na základě archivních pramenů (Státní oblastní archiv Plzeň, pracoviště Klášter u Nepomuku a Sokolovská uhelná, právní nástupce, a. s., podnikový archiv, Sokolov, pracoviště Citice) vyuţije teoretické znalosti z první části a demonstruje průběh „arizace“ důlního průmyslu v sokolovském revíru. Pomocí metody sondy je na konci práce vypracována případová studie na konkrétní podnik, porcelánku Bohemia v Nové Roli u Karlových Varů. Je zde i nastíněna krátká biografie ředitele výroby Heinricha Hechtfischera, který měl na provozu rozhodující roli. Kromě nevydaných pramenů práce vychází z nejnovější literatury převáţně české provenience.

Abstract Bachelor thesis researchs progress of "Aryanization" in the Reichsgau Sudetenland with a primary focus on Carlsbad region. The thesis consists of two parts. The first one is theoretical and explains the course "Aryanization", the involved people, profitable subjects and the role of banks. The second part is aimed on the Carlsbad region. First part of thesis is outlining the situation and the second one is mainly based on archival sources (State District Archive in Plzeň, workplace Klášter u Nepomuku and Sokolovská uhelná, právní nástupce, a. s., a corporate archive, Sokolov, workplace Citice) and uses theoretical knowledge from the first part and demonstrates progress of "Aryanization" of mining industry in the Sokolov district. At the end of the thesis is used the probe method which developed the case study of a particular firm porcelain factory Bohemia in Nová Role near Karlovy Vary. There is also outlined a brief biography of Heinrich Hechtfischer production manager, who had a decisive role in the operation. Except for unpublished sources, the thesis uses actual literature mostly by Czech provenience.

Klíčová slova Arizace, říšská ţupa Sudety, Ţidé, germanizace, Karlovarský kraj

Keywords Aryanization, Reichsgau Sudetenland, germanization, the Karlovy Vary region

JEL klasifikace N440, N540, P310

Obsah Úvod ...................................................................................................................................... 1 1. Arizace ......................................................................................................................... 6 1.1. Norimberské zákony ........................................................................................... 8 1.2. Fáze „arizace“ ..................................................................................................... 9 1.2.1. Etapy v říšské ţupě Sudety........................................................................... 10 1.3. Nacistické cíle – germanizace a arizace............................................................ 13 1.3.1. „Arizace“ ...................................................................................................... 15 1.4. Rozdělení kompetencí a profit „arizátorů“ ....................................................... 20 1.4.1. NSDAP ......................................................................................................... 23 1.4.2. SS a gestapo ................................................................................................. 24 1.5. Banky ................................................................................................................ 25 1.5.1. Říšská hospodářská pomoc a „arizační“ úvěry se zárukou říše ................... 29 2. Říšská ţupa Sudety a vládní kraj Cheb ...................................................................... 31 2.1. Hospodářský vývoj Karlovarska a „arizace“ zemědělství ................................ 34 2.1.1. Zemědělství .................................................................................................. 36 2.2. Důlní průmysl na Karlovarsku .......................................................................... 39 2.3. Bohemia, keramické závody akc. spol., Nová Role ........................................ 43 Závěr .................................................................................................................................... 49

Úvod Jako téma jsem si zvolil: Arizace na Karlovarsku. Téma se mi jeví jako velmi zajímavé, jelikoţ druhá světová válka a zvláště holocaust mě vţdy velmi zajímal, právě díky vypjaté situaci a chování nejen představitelů nacionálně socialistického státu, ale především celého obyvatelstva. Za další důvod, který ke konkretizaci tématu přispěl, povaţuji můj původ. Pocházím z Karlovarského kraje, coţ je část Československa, která po Mnichovské dohodě připadla Německu a byla podobně, jako celé německé území, vystaveno silnému antisemitismu. Velmi mě lákala moţnost rozšíření znalostí o mém rodném kraji a situaci, která zde nastala. „Arizace“ (německy Arisierung) obecně znamená pronásledování ţidovského obyvatelstva a jeho vyřazení ze všech oblastí veřejného ţivota, coţ mělo vyústit v převod majetku z ţidovských rukou do rukou „árijců“. „Arizace“ je zaloţena na antisemitismu a „výzkumu ras“, který označuje za nejnadřazenější rasu „árijce“ a na dně rasového ţebříčku se nacházejí Ţidé. „Arizace“ se objevuje po nástupu Adolfa Hitlera k moci a za jeden z nejdůleţitějších mezníků mohu označit rok 1935, kdy byly vydány Norimberské zákony, které „arizaci“ daly oficiální institucionální a legitimní charakter. Pro účely práce je důleţitý další mezník a to Mnichovská dohoda, kdy byl Karlovarský kraj spolu s dalšími částmi Československa připojen k nacistickému Německu. Hlavní cíl práce je demonstrace kompletního procesu „arizace“, nezabývající se pouze převodem ţidovského majetku do „árijských“ rukou, nýbrţ širokým komplexem aktivit mající za cíl vytlačení ţidovských subjektů, fyzických i právnických osob, z hospodářského, kulturního, sociálního a politického ţivota. „Arizace“ nesmí být vnímána pouze z ekonomického hlediska. Prospěchářství nehrálo hlavní roli v ideologickém zdůvodnění nacionálněsocialistické politiky „arizace“, přesto právě prospěchářství dávalo podnět zapojeným osobám a institucím. Práce „arizaci“ nepředstavuje pouze jako mikroekonomický fenomén, kdo, kolik získal a jak „arizace“ probíhala, ale především jako fenomén makroekonomický, sociální a politický. „Arizace“ je prezentována jako součást kaţdodenního ţivota „obyčejných“ lidí v dané době. Z důvodu prolínání kapitol z časového hlediska, vyuţívá práce k uchování většího přehledu a pochopení souvislostí tematické řazení kapitol. Z metodologického hlediska vyuţívá metodu dedukce, nejdříve se zaměřuje na obecné pochopení souvislostí „arizace“, které poté aplikuje na Karlovarský kraj. V první části je hlavním zdrojem literatura a vyuţívá především metodu popisnou. Pouţitá literatura se na naprosté většině informací shoduje. Pomocí metody sondy bude 1

v druhé části zpracována případová studie na Karlovarský kraj. Především pomocí archivních pramenů (Státní oblastní archiv v Plzni, pracoviště Klášter u Nepomuku, fond Bohemia, Keramické závody a. s., a podnikový archiv, Sokolovská uhelná, právní nástupce, a. s., fond Dolové a průmyslové závody, a. s. dříve Jan Dav. Starck) zpracuji nejprve „arizaci“ porcelánky Bohemia v Nové Roli a nastíním biografický obraz ředitele výroby Heinricha Hechtfischera a jeho podíl na situaci ve firmě během nacistické okupace. Druhou případovou studii zaměřím na „arizaci“ důlního průmyslu v Sokolovském revíru a nejdůleţitější podnik v této oblasti, Dolové a průmyslové závody, akciová společnost, dříve Jan David Starck v Dolním Rychnově u Sokolova. Nejdříve práce definuje termín „arizace“ a především jeho uţší a širší výklad. Rozliší pojmy „arizace“ a „odţidovštění“, které bývají často zaměňovány. „Arizace“ je zaloţena především na souhlasu obyvatelstva, bez něhoţ je nemyslitelná. Budu zkoumat reakce říšských a sudetských Němců na „arizaci“. Má hypotéza je, ţe Němci byli pod velmi silným propagandistickým a společenským tlakem a s pronásledováním Ţidů souhlasili. V další kapitole se zaměřuji na subjekty, kterých se „arizace“ týkala. Ţidé a ţidovské podniky byli definováni Norimberskými zákony. Mou otázkou je, v jakém rozměru se dotýkaly obyvatelstva. Zda došlo k postiţení pouze skutečných Ţidů a ţidovských podniků nebo se nacistické vedení snaţilo o zasáhnutí co největšího počtu subjektů, coţ bylo spojeno i s úměrně vyšším ziskem. Ve třetí kapitole popíši jednotlivé fáze „arizace“ a porovnám je s etapami v říšské ţupě Sudety. Nastíním klíčové události roku 1938, coţ mi poskytne moţnost k vlastnímu rozfázování „arizace“ v Sudetech. Ověřím pravdivost mé teze, ţe ţidovské obyvatelstvo bylo před Mnichovskou dohodou bráněno československými zákony a nedocházelo vůči nim k excesům. V této kapitole také prezentuji pohled Jitky Chmelíkové, která ve své knize Osudy Chebských Ţidů zkoumá antisemitskou náladu v období před a po „anexi“ československého pohraničí k Říši pomocí

novinových

článků.

V následující

kapitole

představím

cíle

nacionálně

socialistického státu v Sudetech a stručně popíši prostředky, které měly k naplnění těchto cílů slouţit. Samostatnou podkapitolu bude tvořit „arizace“, kde se budu zabývat jejími mechanismy, administrativními rozdíly oproti „staré říši“ a rolí treuhänderů. Poloţím si otázku, jaké bylo zapojení sudetských a říšských Němců do „arizace“ v sudetské ţupě. Jakou skupinou osob byli tvořeni „arizátoři“? Další část bude tvořena rozdělením kompetencí. Jaké subjekty byly zapojeny do „arizace“? Jaké byly role NSDAP a gestapa společně s celou SS? Kdo profitoval z „arizace“ více, sudetští nebo říšští Němci? Do jaké míry byla společnost prostoupena nepotismem a korupcí? Tyto otázky se v mé práci 2

pokusím zodpovědět. Má hypotéza je, ţe korupce a nepotismus byly součástí běţného ţivota v Německé říši, stejně jako v jiných totalitních státech. Dále se domnívám, ţe „arizaci“ všechny subjekty vyuţívaly v první řadě k vlastnímu obohacení. Poslední kapitolu první části tvoří samostatný subjekt zapojený do „arizace“ a tím jsou banky. Budu zkoumat, jakou hrály banky roli a jaké „arizační“ aktivity prováděly. Zajímat mě také bude, které konkrétní banky se do „arizace“ v Sudetech zapojily. Mou hypotézou je, ţe se banky chovaly jako ekonomický subjekt a ochotně se zapojily do „arizace“. Samostatnou podkapitolu v rámci bank bude tvořit říšská hospodářská pomoc a „arizační“ úvěry se zárukou říše. Má hypotéza zní, ţe „arizační“ úvěry měly rozhodující vliv na „arizaci“ a znamenaly značné zrychlení procesu. Ve druhé části práce se zaměřím jiţ výhradně na říšskou ţupu Sudety a vládní kraj Cheb. Nejdříve krátce charakterizuji administrativní a územní členění. Zajímat mě bude především počet Ţidů na území Sudet a konkrétně v Karlovarském kraji. Hypotéza, vycházející z mého členění „arizace“ v Sudetech, zní, ţe v době Mnichovské dohody jiţ většina Ţidů území Sudet opustila. V další kapitole budu zkoumat průběh „arizace“ v zemědělství. Poloţím si otázku, jestli v něm „arizace“ probíhala podle obecných principů a zda byly mechanismy stejné nebo se v rámci odvětví výrazně lišily. Následovat budou dvě případové studie, první v rámci důlního průmyslu na Karlovarsku, který patřil do Petschkova koncernu. Ten byl z důvodu své velikosti a významnosti pro německé hospodářství primárním cílem nacistických mocipánů. Představím celý průběh „arizace“, od období před Mnichovskou dohodou, kdy se ţidovští vlastníci snaţili převést své vlastnictví na zahraniční subjekty aţ po roli Hanse Neuwirtha. Největším podnikem v důlním odvětví v Sokolovském revíru byly Dolové a průmyslové závody, akciová společnost, dříve Jan David Starck v Dolním Rychnově u Sokolova. Tento podnik bude i primárním předmětem mého zkoumání v důlním průmyslu. Druhou případovou studii tvoří konkrétní podnik a to porcelánka Bohemia v Nové Roli a role Heinricha Hechtfischera, jehoţ biografii v krátkosti nastíním. Přestoţe je „arizace“ ţidovského majetku jeden z nejpozoruhodnějších převodů majetku v moderních dějinách, historiografie se tímto zajímavým aspektem ţidovské perzekuce příliš nezabývá. Jako důvod „menšího zájmu“ můţeme označit nepříznivou situaci a jakési tabu na územích spadajících pod vliv sovětského svazu. Zdejší historiografie se více zabývala komunistickými obětmi, bojujícími proti fašismu.1 Západní

1

OSTERLOH, Jörg, Nacionálněsocialistické pronásledování Ţidů v říšské ţupě Sudety v letech 1938 – 1945, Praha: Argo, 2010, s. 23.

3

badatelé měli ve většině případů zakázaný přístup do východních archivů, které byly pro zkoumání „arizace“ v říšské ţupě Sudety klíčové. Zlom znamenal rok 1989/1990 a pád sovětského reţimu. Primárním předmětem zkoumání po otevření východních archivů se stala především administrativní organizace a v případě Československého státu se valná většina výzkumů zaměřovala na Protektorát Čechy a Morava, na Mnichovskou dohodu, atentát na Reinharda Heydricha, Terezínské ghetto nebo poválečný odsun Němců. Dějiny Sudet zůstávaly dlouho dobu i po rozpadu východního bloku opomíjenou oblastí. „Ještě v roce 2002 Ferdinand Seibt připomínal, ţe neexistovaly „sudetoněmecké dějiny“, ţe Sudety byly pouze součástí Čechy a Moravy.“2 Celkové dějiny říšské ţupy Sudety jsou dnes dostupné především díky Volkeru Zimmermannovi a Jörgu Osterlohovi, jehoţ dílo Nacionálněsocialistické pronásledování Ţidů v říšské ţupě Sudety 1938–1945 se stalo ústředním pramenem, ze kterého čerpám v rámci celé své práce. Z českých autorů se tématu „arizace“ v českých zemích věnují v posledních letech především čeští historici Eduard Kubů a Drahomír Jančík, jejichţ díla a odborné studie v práci také hojně vyuţívám, zvláště v kapitole věnující se zapojení bank. Jejich zkoumání se ovšem zaměřuje v první řadě na území Protektorátu Čechy a Morava. Při získávání informací ohledně osob jmenovaných v mé práci jsem vyuţil biografickou příručku Stanislava Bimana: Kdo byl kdo v Říšské ţupě Sudety. 3 Ze zahraničních zdrojů vyuţiji práci výzkumného pracovníka Centra pro soudobé dějiny v Hamburku Franka Bajohra, který ve své studii The Beneficiaries of "Aryanization": Hamburg as a Case Study nastínil profily arizátorů na případové studii o Hamburku. Česká, ale ani zahraniční historiografie zatím nenabídla studie, které by blíţe definovaly nabyvatele „arizovaného“ majetku na regionální a místní úrovni. Další nezkoumanou oblast představuje vliv „arizace“ na vývoj ekonomického prostředí, jak v regionálním, tak i národním měřítku. Z regionálních studií je velmi zajímavá lokální studie o osudu chebských Ţidů od roku 1850 do současnosti. Situace pramenů k historii Říšské ţupy Sudety je poměrně problematická, důvodem je německé opatření ARLZ (uvolnění – vyklizení – ochromení – zničení), kterým se Němci při odchodu z ţupy řídili. Říšské ministerstvo hospodářství se snaţilo zahladit všechno stopy o „arizaci“.4 Zbylé prameny zabývající se „arizací“ v říšské ţupě Sudety jsou téměř kompletně v němčině, coţ mi při výzkumu činilo značné problémy a omezilo to mé

2

Tamtéţ, s. 25. Biman, Stanislav [Ved. aut. kol.], Kdo byl kdo v Říšské ţupě Sudety. Biografická příručka A-Z.. Litoměřice 2008. 4 OSTERLOH, Jörg, Nacionálněsocialistické pronásledování Ţidů v říšské ţupě Sudety v letech 1938 – 1945, Praha: Argo, 2010, s. 29. 3

4

moţnosti zkoumání. Omezení zkoumání například „arizace“ Bohemie představuje rovněţ nedostatek pramenů v českých archivech.

5

1.

Arizace Hitlerovo jmenování říšským kancléřem 30. ledna 1933 znamenalo v Německu odklon

od právního státu. Tento odklon má své počátky v tzv. zmocňovacím zákoně z 24. března 1933, kterému předcházelo nařízení říšského prezidenta na ochranu lidu a státu a nařízení o zákeřných útocích proti vládě. To znamenalo omezení základních občanských práv a svobod, jako svoboda názoru a shromaţďovací právo. Konkrétně druhé nařízení znamenalo zákaz jakéhokoliv projevu proti říši. Zákonodárství a soudnictví jiţ nemělo za úkol zajistit ochranu a rovnost práv, ale mělo slouţit Říši a jejím záměrům. Na základě zákona o obnovení úřednického stavu z dubna 19335 byli z řídícího aparátu propuštěni všichni Ţidé, komunisté a další nevhodné osoby, dokonce i „árijského“ původu. Jednalo se o jeden z prvních kroků, kdy se rasová diskriminace dostala do německého zákonodárství a byla následována nesčetným mnoţstvím dalších zákonů, které měly rozdělit společnost na čistou „árijskou“ rasu a „parazitující“ podrasy, například Slovany, Ţidy, Romy a další národy. Antisemitismus, který byl jiţ v té době silně znát nejen v německé společnosti6, se stal jedním ze základních pilířů nacistické ideologie a byl povýšen na státní doktrínu. Nacistickým rasovým cílem se stalo označení a následné vyřazení ţidovského obyvatelstva z kulturního, politického, hospodářského a sociálního ţivota. Prostředkem k vyřazení Ţidů ze všech sfér veřejného ţivota se stala „arizace“, jejíţ význam definuje Jančík a Kubů: V širším slova smyslu se jednalo o nastolení „árijského“ hospodářského pořádku, potlačení a existenční zničení ţidovského obyvatelstva. Coţ znamenalo nucené vystěhování, vyhnání z Německé říše, omezení vzdělání, restrikce, ne-li přímo zrušení všech vlastnických práv, zabavování a nucený odprodej majetku pod cenou. Ze sociálního hlediska byly porušeny lidské a občanské svobody jako ztráta svobody, sociální segregace následována terorem a psychickou i fyzickou šikanou. Toto chování mělo za následek pogromy, budování ghett, deportace do koncentračních táborů a v poslední řadě organizované vyhlazování. V uţším smyslu se „arizací“ rozumí převod ţidovského majetku do rukou „árijců“.7 Práce se zabývá širší definicí „arizace“, jelikoţ je třeba si uvědomit souvislosti, které předcházely „arizování“ majetku, a situaci, ve které se Ţidé nacházeli. V březnu 1939 se Říšské 5 6

HOŘÁK, M., JELÍNEK, T. Nacistická perzekuce obyvatel českých zemí. Praha: Nakladatelství Galén, 2006. 80 s, s. 11. O čemţ svědčí například Německý národopis vycházející „z výzkumu ras“ z 20. let, na území Sudet působící německý tělovýchovný

svaz (Deutscher Turnverband – DTV), tzv. turnéři nebo prohlášení NSDAP z roku 1920, které odmítá Ţidy uznat jako německé občany. 7

JANČÍK, Drahomír; KUBŮ, Eduard. "Arizace" na úvěr. Praha: Národohospodářský ústav Josefa Hlávky, 2003, ISBN 80-86729-05-2, s. 5.

6

ministerstvo hospodářství snaţilo nahradit termín „arizace“ termínem „odţidovštění“, aby byl zřetelnější očistný význam. Nové označení se v praxi neujalo, jelikoţ pojem „arizace“ byl jiţ lidmi spojem s nacistickým antisemitským postupem, coţ mimo jiné dokazuje současná literatura.8 Pojmy „arizace“ a „odţidovštění“ ovšem nelze povaţovat za identické, nýbrţ za navzájem ze sebe vycházející. „Arizace“ je následek odţidovštění, kdy nejdříve je odebrán majetek z rukou Ţidů a spravován treuhändery, a teprve poté je „arizován“ do německého vlastnictví. „Arizaci“ je dále moţné rozdělit na nucenou a dobrovolnou. Po nástupu nacistů k moci začala probíhat „arizace“ dobrovolná, coţ můţeme charakterizovat především jako pouliční násilí a bojkot, kdy byli Ţidé vytlačováni z důleţitých hospodářských pozic. Jednou z nejpropracovanějších metod, která jiţ je na pomezí mezi „arizací“ dobrovolnou a nucenou je administrativní šikanování. Tato metodu zobecnil Hermann Göring, který 12. listopadu 1938 prohlásil: „Je třeba dbát na to, aby ţidé dobrovolně za pomoci mírného či silnějšího nátlaku, za pomoci vhodných manévrů byli vymanévrováni z hospodářství.“ Ke konci roku 1938 došlo k přechodu k „arizaci“ nucené.9 V listopadu 1938 pronesl H. Göring: „Vyvlastněný Ţid dostane za svůj majetek říšské dluhopisy, z nichţ mu budou nadále náleţet úroky.“10 Veškerý ţidovský majetek zabavený státem byl teoreticky přeměněn na státní půjčky. „Arizace“ nebyla moţná bez souhlasu a zapojení většiny obyvatelstva, především v první fázi, kdy lidé odmítali nakupovat v ţidovských obchodech, omezovali kontakt s Ţidy, měnili své ţidovské lékaře a právníky za „árijské“ a přecházeli k „árijským“ finančním institucím. Obecně platilo, ţe správný Němec by měl vyuţívat jen německé věci a vyhýbat se jakémukoliv kontaktu s ţidovským obyvatelstvem. Je zde znát silný tlak na nacionální cítění a snaha o bojkot ţidovského obyvatelstva, coţ náleţelo právě „obyčejným“ občanům. Chování sudetských a říšských Němců vůči ţidovskému obyvatelstvu bylo takřka totoţné. Radikální jedinci s postupem proti Ţidům souhlasili a minimální mnoţství Němců se proti němu postavilo. Naprostá většina obyvatelstva se ovšem proces snaţila vytěsnit z mysli. Němci řešili své vlastní problémy a osud Ţidů je příliš nezajímal, na čemţ se obecně shodují jak Zimmermann, tak i Osterloh, který ovšem dodává: Obyvatelstvo ve většině případů reagovalo na vyhlášky proti ţidovskému obyvatelstvu pozitivně v případech, kdy se omezení nedotýkala přímo sudetských Němců a zůstala pod určitou 8 9

JANČÍK, Drahomír; KUBŮ, Eduard. "Arizace" a arizátoři. Praha: Karolinum, 2005, ISBN 80-246-1000-0, s. 13. Tamtéţ, 14-15.

10

GÖTZ, Aly. Hitlerův národní stát. Loupení, rasová válka a nacionální socialismus. Praha: Argo, 2007, ISBN 978-80-7203-918-0, s. 48.

7

hranicí agresivity. Velmi pozitivně bylo například přijato sníţení přídělu potravin Ţidům v roce 1942.11 Neradikální sudetští Němci z postupu proti Ţidům v počáteční fázi pociťovali určité zklamání. „Výzvy, v nichţ se zdůrazňovalo, ţe nepřišel den zúčtování, nýbrţ den usmíření, se nesetkaly s dostatečným ohlasem.“12 Mou hypotézu, ţe Němci byli pod velmi silným propagandistickým a společenským tlakem a s pronásledováním Ţidů souhlasili, nemohu definitivně vyvrátit ani potvrdit. Postoj německé masy byl spíše pasivní, kdy antisemitistický teror přehlíţely a po určitém čase ho braly jako součást veřejného ţivota.

1.1.

Norimberské zákony

Pro pochopení „arizace“ je důleţité znát, koho se v první řadě dotýkala a jakým způsobem byli Ţidé a ţidovské podniky vymezeny. Velmi zajímavé je dále sledovat, jak široký počet lidí byl Norimberskými zákony postiţen a o jaké lidi se jednalo. Zlomovým okamţikem se stalo 15. září 1935 a proklamace Norimberských zákonů, které znamenaly konečné a oficiální zavedení rasové diskriminace do německého právního řádu v celém svém rozsahu.13 Dle mého názoru ţidovské vymezení podle Norimberských zákonů záměrně zahrnuje i skupinu občanů, která nebyla čistě ţidovská. Nacistické vedení stanovilo charakteristiku záměrně rozsáhle, aby se pozdější nařízení o zabavování majetku týkalo co nejvíce lidí a úměrně se tím zvýšil příjem státu. Tuto snahu můţeme ještě silněji pozorovat u vymezení ţidovského podniku.14 Je zřejmé, ţe obsáhnutí ţidovského podniku muselo mít rozsáhlé důsledky. Jen na území, které po Mnichovské dohodě připadlo Německu, se v roce 1930 nacházelo 4 000 - 5 000 ţidovských podniků.15 V Rakousku bylo z celkového počtu 146 000 podniků 33 000 ţidovských, tj. 22,6 %.16 Přímo v Německu byla situace následující: „Z 50 000 ţidovských obchodů existujících v roce 1933, jich roku 1938 zůstalo pouze 9 000.“17 V meziválečném Československu se podle odhadů nacházela 11

OSTERLOH, Jörg, Nacionálněsocialistické pronásledování Ţidů v říšské ţupě Sudety v letech 1938 – 1945, Praha: Argo, 2010, s. 424. 12 ZIMMERMANN, V. Sudetští Němci v nacistickém státě: politika a nálada obyvatelstva v říšské ţupě Sudety (1938-1945). Praha: Prostor, 2001. ISBN 80-7203-390-5, s. 72. 13 „Za osobu plně ţidovskou byl prohlášen ten, kdo měl nejméně tři ţidovské prarodiče, případně dva, pokud byl nejpozději v době vydání norimberských zákonů členem ţidovské náboţenské obce nebo k tomuto datu vstoupil do manţelství s jinou osobou plně ţidovského původu. Ostatní osoby se dvěma ţidovskými prarodiči nazývaly „míšenci druhého stupně“ a měli být pokládány za říšské Němce.“ - HOŘÁK, M., JELÍNEK, T. Nacistická perzekuce obyvatel českých zemí. Praha: Nakladatelství Galén, 2006. 80 s, s. 11. 14 „Za ţidovský se povaţuje kaţdý podnik, v jehoţ vedení, správní nebo dozorčí radě se nalézá alespoň jeden Ţid, nebo kde je alespoň jeden Ţid oprávněn k zákonnému zastupování podniku respektive společnosti.“ - Chmelíková, Jitka.: Osudy chebských Ţidů. Chebské muzeum, 2004, ISBN: 978-80-85018-42-4, s. 110. 15 OSTERLOH, Jörg, Nacionálněsocialistické pronásledování Ţidů v říšské ţupě Sudety v letech 1938 – 1945, Praha: Argo, 2010, s. 236. 16 JANČÍK, Drahomír; KUBŮ, Eduard. "Arizace" na úvěr. Praha: Národohospodářský ústav Josefa Hlávky, 2003, ISBN 80-86729-05-2, s. 7. 17 Yad Vashem. [online] 2012. citováno [2013-05-03]. Aryanization. Dostupné z: http://www.yadvashem.org/ odot_pdf/Microsoft%20Word%20-%205775.pdf.

8

v ţidovských rukou zhruba třetina průmyslu a bankovního kapitálu.18 Tato čísla naznačují, ţe počet postiţných podniků a následný příjem nacistického Německa z „arizace“ byl enormní. Potvrzuji svou hypotézu, kterou jsem si poloţil v úvodu: nacistické Německo se snaţilo v první řadě postihnout co největší počet lidí, aby tím zvýšilo svůj zisk. Z chamtivosti zákony nepostihly pouze čisté Ţidy, nýbrţ i částečně ţidovské obyvatelstvo a podniky.

1.2.

Fáze „arizace“

Z časového hlediska zpravidla probíhala „širší arizace“ před „arizací uţší“. Ţidé byli nejdříve vystaveni nátlaku okolí, zbaveni vlastnických práv a aţ poté dochází k „arizaci“ jejich majetku. Vývoj směřoval od ţivelně prováděné „arizace“, formálně dobrovolné, odvíjející se od antisemitského teroru, k „arizaci“ nucené, řízené státem. Dnes obecně přijatá „arizační“ periodizace, jejíţ základy poloţil ve své klasické práci z roku 1966 Helmut

Genschel19,

rozlišuje

šest

fází.20 Převáţná

část

„arizací“

neproběhla

v administrativně propracovanějších závěrečných fázích, nýbrţ ve fázích 1. - 4. . Počátkem roku 1938 bylo jiţ arizováno asi 60-70 % ze zhruba 100 000 ţidovských podniků na území Německé říše.21 Coţ je poměrně zajímavé zjištění, jelikoţ bych očekával předválečnou zdrţenlivost ohledně konfiskace majetku Ţidů s ohledem na mezinárodní situaci a na zahraniční a hospodářskou politiku. Jak je nastíněno v rozfázování „arizace“ od Helmuta Genschela, aţ do roku 1938 probíhaly ţidovské bojkoty a násilnosti především ze strany stranických a správních úřadů a říšská vláda se oficiálně zapojila aţ v roce 1938. „Arizace“ majetku probíhala ve dvou hlavních vlnách. První vlny se zúčastnili především movití „arizátoři“ mající dostatek odborných znalostí i finančních prostředků na zaplacení „arizovaných“ podniků. V této vlně byly „arizovány“ nejlukrativnější společnosti a podniky mající velký hospodářský význam pro Říši. Druhá vlna jiţ byla zdlouhavější. Příčin bylo několik, zaprvé byla většina nejvýnosnějších podniků „arizována“ v první vlně. Dalším důvodem byl nedostatek lidí ochotných se do „arizace“ zapojit a současně majících 18

NEUMANN, Jan. Problematika restitucí ţidovského majetku v českých zemích v letech 1939-2004 In: Ztracené dědictví. Příspěvky z "kulatých stolů" na téma dokumentace, identifikace a restituce kulturních statků obětí druhé světové války. Praha, Tilia 2006, s. 19-25, s. 20. 19 GESCHEL, H., Die Verdrängung der Juden aus der Wirtschaft im Dritten Reich, Göttingen 1966. 20

Jako první a počáteční fáze se označuje období od 30. ledna 1933 do poloviny téhoţ roku. Je to období řízeného pouličního teroru a vydání tzv. árijského paragrafu. Druhá fáze se uzavřela počátkem roku 1935 a je pro ni charakteristické plíţivé pronásledování. Fáze třetí byla návratem k pouličnímu teroru a vyvrcholila 15. září proklamací „norimberských zákonů“. Do podzimu 1937 – ve fázi čtvrté – opět dominovalo plíţivé pronásledování. Fáze pátá je vyměřena podzimem 1937 aţ listopadem 1938. Zostřování „protiţidovských opatření“ gradovalo v nacisty zorganizovaném pogromu v noci z 9. Na 10. listopadu, smutně známém jako „křišťálová noc“. Jí byla odstartována poslední – šestá – „arizační“ fáze. Ţidé byli zbaveni veškerých práv a „arizace“ byla řízena státem a institucionalizována. JANČÍK, Drahomír; KUBŮ, Eduard. "Arizace" na úvěr. Praha: Národohospodářský ústav Josefa Hlávky, 2003, ISBN 80-86729-05-2, s. 7-8. 21 Tamtéţ.

9

dostatek kapitálu a odborných znalostí k vedení podniku. Druhou vlnu tvořili především členové střední a niţší třídy, kteří neměli dostatek peněz na koupi ţidovského podniku v hotovosti a museli vyuţít „arizačních“ úvěrů. Menší a střední podnikatelé měli také obavy z prověřování politické spolehlivosti a bezúhonnosti.

1.2.1. Etapy v říšské župě Sudety „Arizace“ se na kaţdém území ovládaném Německou říší lišila v mnoha ohledech. Jak z hlediska institucionálního, legislativního, tak i svou rychlostí. Jediné, co se na všech obsazených územích shodovalo, bylo zvýšené zapojení Němců do hospodářského ţivota a posilování ekonomických vazeb se „Starou říší“. Velké rozdíly v přístupu k „arizaci“ jsou viditelné v západní, střední a východní Evropě. Zatímco na východě bylo zapojení slovanského obyvatelstva do „arizace“ nemyslitelné, například ve Francii z ní profitovaly i francouzské subjekty. V německých satelitech, jako bylo Slovensko, byly hlavními „arizátory“, vedle Němců, místní obyvatelé. „Arizace“ v Českých zemích, v Sudetech, nebo v Rakousku probíhala ve zrychleném tempu a fáze 1. - 5. byly v podstatě nahrazeny zcela dobrovolným předvídavým útěkem ţidovského kapitálu z českých zemí.22 Ţidé v Československu byli chráněni ústavu, konkrétně hlavou šestou, Ochrana menšin národních, náboţenských a rasových: (1) Všichni státní občané republiky Československé jsou si před zákonem plně rovni a požívají stejných práv občanských a politických nehledíc k tomu, jaké jsou rasy, jazyka nebo náboženství. (2) Rozdíl v náboženství, víře, vyznání a jazyku není žádnému státnímu občanu republiky Československé v mezích všeobecných zákonů na závadu, zejména pokud jde o přístup do veřejné služby, k úřadům a hodnostem, aneb pokud jde o vykonávání jakékoli živnosti nebo povolání.23 Aţ do Mnichovské dohody, kdy došlo k přijmutí německé legislativy na odtrţeném území, byli Ţidé pod oficiální ochranou. Praxe se s teoretickou ochranou ovšem neshodovala. 23. a 24. dubna 1938 se v Karlových Varech konal sjezd SdP, na kterém

22

JANČÍK, Drahomír; KUBŮ, Eduard. "Arizace" a arizátoři. Praha: Karolinum, 2005, ISBN 80-246-1000-0, s. 20-21.

23

Zákon č. 121/ 1920 Sb., Ústavní listina Československé republiky [online]. Ústava 1920, citováno [2013-05-03]. Dostupné z: http://www.psp.cz/docs/texts/constitution_1920.html.

10

Konrad Henlein24 vyzval Československou vládu ke splnění 8 bodů, které mimo jiné poţadovaly autonomii a svobodné hlásání nacistické ideologie. Body byly stanoveny po domluvě s Berlínem a třetí z nich zcela jasně vyzýval: „V praxi jiţ prováděný árijský program bude zakotvený ve stanovách.“ Dále poţadoval zrovnoprávnění Němců s Čechy a Slováky a „naprostou svobodu vyznání německého národního ducha a německého světového názoru“. V podstatě tímto dnem došlo ke sjednocení SdP a NSDAP.25 Po Karlových Varech a odhalení pravého charakteru SdP, která zavedla „árijský paragraf“, docházelo k odchodu ţidů z mnoha německých kulturních a sportovních spolků. Dále se v Sudetech jiţ otevřeně začal projevovat společenský a hospodářský bojkot nepohodlných osob, především Ţidů. To znamenalo existenční problémy pro obchodníky a podnikatele. SdP veřejně hlásila heslo: „Němci, nenakupujte u Ţidů!“ Bojkot byl namířen v první řadě proti obchodníkům, lékařům a právníkům, před jejichţ obchody a kancelářemi stáli členové SdP a fotografovali „árijské“ zákazníky, čímţ je chtěli donutit k odizolování od Ţidů. Toto sledování došlo aţ tak daleko, ţe liberecký časopis Der Kamerad v rubrice Sdělujeme zveřejňoval jména Němců, kteří udrţovali kontakt s Ţidy.26 Největším spouštěčem nepokojů v pohraničí se stal Hitlerův Norimberský projev z 12. září, kdy hovořil o utlačované německé menšině v Československu. Celý projev byl přenášen rozhlasem, aby ho mohl slyšet co největší počet lidí. Goebbels po něm poznamenal: „Teď to zřejmě v Sudetech vypukne.“ Z pozdějších událostí vyplývá, ţe se nemýlil. Právě po Norimberském projevu došlo k největším dosavadním excesům. České nápisy byly přelepovány a lidé vyšli v průvodech do ulic. V Karlových Varech měl průvod na 15 000 účastníků27. V řadě pohraničních měst došlo dokonce ke střelbě, například v Chebu, Kraslicích nebo Habartově. Útoky na Ţidy neměly za cíl pouze jejich znejistění, ale druhotně také provokovat československé úřady a vyzkoušet jejich reakci. 13. září se praţská vláda rozhodla zavést v problémových okresech stanné právo, jednalo se například o Cheb, Nejdek, Loket, Karlovy Vary a později se přidaly také Kraslice.28 Československá vláda 16. září ustanovila zákaz SdP, čemuţ předcházel útěk Henleina do Německa, coţ na sudetské Němce působilo velmi negativně. Také se v těchto dnech začíná objevovat heslo: 24

K. Henlein (6. 5. 1898-10. 5. 1945), ţupní vedoucí NSDAP v říšské ţupě Sudety a místodrţící v Sudetech, 1. 11. 1938 vstoupil do NSDAP, 30. 9. 1933 zaloţil SHF, kterou v roce 1935 přejmenoval na SdP, v americkém zajetí spáchal sebevraţdu. 25 OSTERLOH, Jörg, Nacionálněsocialistické pronásledování Ţidů v říšské ţupě Sudety v letech 1938 – 1945, Praha: Argo, 2010, s. 116-117. 26 Tamtéţ, s. 119-121. 27

28

Tamtéţ, s. 139-140. Tamtéţ, s. 142-143, srov. BRUŢEŇÁK, Vladimír, JISKRA, Jaroslav. Historie Sokolovska. Svatava: Mikroregion Sokolov - východ,

2010, ISBN 9788025494455.

11

„Domů do říše!“ (Heim ins Reich).29 Po těchto událostech Hitler z uprchlých členů SdP ustanovil Sudetoněmecký sbor dobrovolníků (Sudetendeutsches Freikorps – SFK). Jednalo se o sudetoněmeckou ozbrojenou jednotku, jejichţ úkolem bylo chránit sudetoněmecké obyvatelstvo a pokračovat ve vyvolávání nepokojů v pohraničí. Je znám případ přepadení četnické stanice, kdy došlo k zabití 4 četníků v Habartově na Karlovarsku nebo podobného incidentu v Krajkové.30 V SFK působilo přibliţně 26 000 členů.31 Po Mnichovské dohodě odstoupené území převzalo Norimberské zákony a související legislativu, Ţidům byl zabavován majetek, zakázán výkon kvalifikovanějších zaměstnání a navštěvování škol a v neposlední řadě označení šesticípou hvězdou. Vyvrcholením teroru se stala tzv. křišťálová noc z noci 9. na 10. listopadu 1938. Po ní byla Ţidům uloţena pokuta ve výši jedné miliardy RM, čímţ mělo dojít k jednorázovému zvýšení příjmů státu o 6 %.32 Velmi zajímavý pohled na antisemitskou náladu v období před a po „anexi“ československého pohraničí k Říši nabízí chebská historička Jitka Chmelíková: Na antisemitské kampani se z říšskoněmeckých médií velmi výrazně podílel časopis Der Stürmer, který Československo označoval za stát ovládaný Ţidy, bolševiky a svobodnými zednáři. Porovnala soudobý československý tisk z pohledu antisemitismu, pro období od začátku roku 1938 do října 1938 nalezli minimum přímých útoků proti chebským ţidům (konkrétně v Henleinových novinách Rundschau nebo Egerer Zeitung).33 Ke konkrétnímu srovnání v Chebu vyuţila noviny ve sluţbách SdP Egerer Zeitung (nejvýznamnější Chebské noviny). Před Mnichovskou dohodou byly uveřejňovány ţidovské inzeráty a články, aniţ by byly cílem antisemitských útoků. K obratu dochází po připojení Sudet k Říši, kdy Egerer Zeitung začíná psát po vzoru Der Stürmer a Ţidé jsou označováni jako „za vším stojící tajemná mocenská síla, která nenávidí německý národ a jde jí jen o jeho zničení“.34 Výše uvedené porovnání se můţe zdát jako protichůdné oproti chování členů SdP po karlovarském sjezdu a přihlášení se k nacistické ideologii. Jedním z důvodů můţe

29

ZIMMERMANN, V. Sudetští Němci v nacistickém státě: politika a nálada obyvatelstva v říšské ţupě Sudety (1938-1945). Praha: Prostor, 2001. ISBN 80-7203-390-5, s. 55.; Paradoxem ovšem bylo, ţe sudetští Němci se po připojení k Říši stali poprvé v ţivotě občany Německa. - TEICHOVÁ, A. Německá hospodářská politika v českých zemích v letech 1939-1945. 1. vyd. Praha: VŠE, 1997. 66 s, s. 19. 30 HOŘÁK, M., JELÍNEK, T. Nacistická perzekuce obyvatel českých zemí. Praha: Nakladatelství Galén, 2006. 80 s, s. 25. 31

OSTERLOH, Jörg, Nacionálněsocialistické pronásledování Ţidů v říšské ţupě Sudety v letech 1938 – 1945, Praha: Argo, 2010, s. 144-145. 32

GÖTZ, Aly. Hitlerův národní stát. Loupení, rasová válka a nacionální socialismus. Praha: Argo, 2007, ISBN 978-80-7203-918-0, s. 50. 33 CHMELÍKOVÁ, Jitka.: Osudy chebských Ţidů. Chebské muzeum, 2004, ISBN: 978-80-85018-42-4, s. 90. 34

Tamtéţ, s. 95-96.

12

být částečná československá cenzura novin35, která nedovolovala otevřený antisemitismus, jaký se vyskytoval například v německém Der Stürmer. Z výše popsaných událostí vyplývá, ţe Ţidé byli terčem bojkotů a fyzických útoků jiţ před Mnichovskou dohodou, přestoţe podle ústavy ČSR měli být chráněni. Československá vláda se s ohledem na mezinárodní politiku bála tvrdě zasáhnout proti bouřícím se sudetským Němcům, o čemţ svědčí také zářijový „hnědý“ puč v pohraničí. Ten následoval po Norimberském projevu a právě na Sokolovsku došlo k nejkrvavějším sráţkám mezi sudetskými povstalci a orgány československé bezpečnosti, které se měly zpočátku vyvarovat pouţití zbraní. K největším střetům došlo konkrétně v Bublavě, Krajkové a Habartově.36 Coţ vyvrací mou původní hypotézu. Nastínění zlomových okamţiků roku 1938 mi poskytuje moţnost k rozfázování „arizace“ v Sudetech. Prvním zlomem byl sjezd SdP v Karlových Varech a následný otevřený bojkot ţidovských obchodníků, právníků a lékařů. Tato situace se stupňovala a vyvrcholila po Hitlerově Norimberském projevu, kdy byli Ţidé terorizováni i fyzicky. Po Mnichovské dohodě a zavedení Norimberských zákonů na území Sudet nic nadále nebránilo volnému pronásledování Ţidů, oficiálnímu zrušení jejich práv a zabavování ţidovského majetku.

1.3.

Nacistické cíle – germanizace a arizace

Obecně se domnívám, ţe nacionální socialismus sledoval v Sudetech jeden primární cíl a tím bylo „kolonizování“ území co největším počtem Němců a jejich zapojení do hospodářství, k čemuţ poslouţil přesun ţidovského majetku do jejich rukou. Součástí tohoto cíle bylo samozřejmě také získání větší zbrojní základny. K dosáhnutí hlavního cíle byly pouţívány různé dílčí cíle a s nimi související prostředky. Prvním byla ţidovská politika, kdy nacionálně socialistický reţim systematicky zuţoval ţivotní prostor Ţidů, aby jim zamezil účast v kulturním a hospodářském ţivotě. To vše se záměrem podpory ţidovské emigrace, kdy se Německá říše měla stát „judenrein“37. Ţidé se měli vystěhovat a svůj majetek zanechat ve prospěch Říše. Spolu s odchodem co nejvíce Ţidů měl být splněn i primární cíl kompletně „vyčištěného“ hospodářství. „Ţidovská politika“ prováděna na území Sudet vycházela ze zkušeností získaných na

35

KOLÁŘOVÁ, Markéta. Cenzura v českém tisku od Habsburků do roku 1939 [online]. E-polis.cz, 14. květen 2005. [cit. 2013-04-17]. Dostupné z: . ISSN 18011438. 36 BERANOVÁ VAICOVÁ, Romana. – BRUŢEŇÁK, Vladimír. Ve spárech orlice: Sokolovsko v letech 1938-1945. 1. vydání. Sokolov: Muzeum Sokolov, 2010. 109 s. ISBN 978-80-86630-16-8, s. 12. 37 Očištěna od Ţidů.

13

území Rakouska a „Staré říše“, kde se jako velmi účinný prostředek při nátlaku na vystěhování ukázalo zatýkání. Zatčeným byla obvykle nabídnuta moţnost propuštění, pokud se písemně zaváţí k trvalému vycestování z území Říše. Dokonce mohli být na určitou dobu z vězení propuštěni, aby zařídili potřebné věci, případně se podíleli na jednáních o „arizaci“ jejich majetku. Většina Ţidů po šikaně a nátlaku, který ve vězení zaţili, na nabídku dříve či později přistoupila. Po nátlaku, kterému byli Ţidé vystaveni, se mimo jiné zvýšilo mnoţství sebevraţd.38 Jiţ před Mnichovskou dohodou, kdy obsazení Sudet bylo očekávanou událostí, opustilo území několik tisíc Ţidů. Tato emigrace byla většinu podmíněna přímým nátlakem nebo minimálně nátlakem okolností, které probíhaly v jejich okolí. Jiţ v září některá pohraniční města hlásila, ţe jsou „judenrein“, mezi ně patřil například Chomutov nebo Varnsdorf.39 Další města se přidávala v následujících týdnech, zvláště po Mnichovské dohodě. Zajímavý pohled nabízí Jitka Chmelíková ve své knize Osudy Chebských Ţidů. „Uţ 13. listopadu 1938 hlásil článek v Egerer Zeitung, ţe byli do Plzně odtransportováni z chebského starobince poslední chebští Ţidé manţelé Wetzlerovi a Heindrich Kohner. „Nyní je Cheb skutečně zcela „judenrein“ “.“40 Následně dokazuje nesmyslnost tohoto prohlášení a pomocí důkazů, které jí poskytuje ţidovský hřbitov a seznam ţidovských úmrtí v následujících měsících a letech článek vyvrací.41 Domnívám se, ţe kdyby byl stejný průzkum proveden i v dalších městech, která se snaţila ukázat svou „čistotu“ a hlásila, ţe jsou „judenrein“, pak by bylo dosaţeno stejných výsledkům. Města chtěla podobnými prohlášeními pouze ukázat, ţe jsou zásadně antisemitská a proti Ţidům bojují. Určitý podíl sehrála jistě i nacionálně socialistická propaganda. Vyhánění Ţidů převáţně do Československa mělo i druhotně zamýšlený význam. Měli destabilizovat jiţ tak oslabené hospodářství zbylé části Československa a zvětšit antisemitské cítění ve vnitrozemí.42 Po odchodu Ţidů z pohraničí a odebrání práv těm, kteří zůstali, navazuje druhý bod, kterým byla „arizace“ ţidovského majetku. Ta znamenala ovládnutí klíčových podniků a především zapojení Němců do sudetského hospodářství na úkor Ţidů a Čechů. „Arizace“ se stala jedním z nejdůleţitějších prostředků germanizace. Specifikem „sudetské arizace“ je, ţe většina podniků byla opuštěna, a proto ţidovští vlastníci do jednání o svém majetku 38

OSTERLOH, Jörg, Nacionálněsocialistické pronásledování Ţidů v říšské ţupě Sudety v letech 1938 – 1945, Praha: Argo, 2010, s. 160. 39 Tamtéţ, s. 148-149. 40

Chmelíková, Jitka.: Osudy chebských Ţidů. Chebské muzeum, 2004, ISBN: 978-80-85018-42-4, s. 92.

41

Tamtéţ, s. 92-93.

42


14

z pravidla nemohli zasáhnout. „Arizací“ se budeme podrobněji věnovat v následující kapitole 1.3.1.. Dalším dílčím cílem je postup proti Čechům, který se pochopitelně od ţidovského odlišoval. Přístup německých orgánu k českému obyvatelstvu se v pohraniční v obecné rovině příliš nelišil v porovnání s Protektorátem. Je třeba si ovšem uvědomit, ţe na území připojeném k Německé říši se české obyvatelstvo ocitlo v menšině. V Říšské ţupě Sudety bylo podle sčítání obyvatelstva v květnu 1939 291 000 Čechů43 , přičemţ v chebském vládním kraji se nacházelo pouze 14 590 obyvatel44 hlásících se k české národnosti, coţ bylo 1,8 %40 obyvatel. To bylo příčinou k nátlakům na provedení rychlejší a silnější germanizace neţ v Protektorátu. Zbylé české obyvatelstvo bylo segregováno nejen hospodářsky, politicky a kulturně, ale docházelo také k jeho vytlačování na stále méně kvalifikované pozice na pracovním trhu a byl vyvíjen tlak na jeho přesun z „árijského“ území do protektorátu. K masivnímu odsunu Čechů ovšem nakonec nedošlo, přestoţe tak říšské úřady zpočátku zamýšlely.45 Sílu germanizace v pohraničí ukazuje nejlépe postup německých úřadů v médiích a ve školství. Německé úřady zakázaly všechny české noviny i rozhlasové vysílání. Především ve školství byl vyvinut velmi silný germanizační tlak, který měl za následek zrušení všech českých středních škol, a na školách obecných převládala němčina nad češtinou (pokud byla vůbec zachována).46 Dlouhodobě se mělo germanizace na českém území dosáhnout likvidací českého národa. Podle Reinharda Heydricha mělo být asimilace schopno 40-50 %47 Čechů. Další část obyvatelstva měla být deportována, tento krok byl odloţen aţ na poválečné období z důvodu nedostatku vhodných prostor. Třetí metodou řešení bylo tzv. zvláštní zacházení, coţ v podstatě znamenalo fyzickou likvidaci.48

1.3.1. „Arizace“ Přesun majetku do německých rukou měl dva důvody, krátkodobě měl poslouţit k podpoře německé válečné mobilizace a dlouhodobě byla cílem germanizace českého území.49 Od prosince 1938 mohlo být Ţidům vlastnícím ţivnostenské podniky nařízeno prodání nebo likvidace jejich podniku. Od roku 1939 platil zákon, kdy Ţidé nesměli stát 43

HOŘÁK, M., JELÍNEK, T. Nacistická perzekuce obyvatel českých zemí. Praha: Nakladatelství Galén, 2006. 80 s, s. 24.

44

ZIMMERMANN, V. Sudetští Němci v nacistickém státě: politika a nálada obyvatelstva v říšské ţupě Sudety (1938-1945). Praha: Prostor, 2001. ISBN 80-7203-390-5, s. 242. 45 Tamtéţ, s. 243. 46


47

Zimmermann se zde s Teichovou rozchází. Uvádí, ţe asimilace by mělo být schopno 40-60 %.

48

TEICHOVÁ, A. Německá hospodářská politika v českých zemích v letech 1939-1945. 1. vyd. Praha: VŠE, 1997. 66 s, s. 39-40.

49

Tamtéţ, s. 41.

15

v čele podniků. Dále museli odevzdat všechny cenné papíry do banky a měli zákaz obchodovat se šperky a dalšími ušlechtilými kovy.50 Ţidovské účty byly zablokovány a kaţdý měsíc z nich mohlo být vybráno pouze malé mnoţství hotovosti.51 „Arizace“ neměla posilovat vliv pouze německého obyvatelstva jako celku. Důleţité bylo i zachování rozhodovací pozice v rukou členů NSDAP. Jednu z nejdůleţitějších postav v procesu „arizace“ představovali tzv. treuhändeři (nucený komisařský správce), pod jejichţ správu byl po nuceném odchodu Němců svěřován ukořistěný majetek. Komisař neměl právo k prodeji nebo zadluţení podniku, měl se pouze starat o jeho bezproblémový dočasný chod, neţ dojde k jeho likvidaci nebo převodu na konkrétního „arizátora“. Po zkušenostech z Vídně, kde většina komisařů vnímala svou pozici jako zaopatřovací, bylo třeba v Sudetech zabránit hospodaření „divokých komisařů“.52 Docházelo k neoficiálnímu a nekontrolovatelnému převodu ţidovského majetku a byly znovu uváděny do provozu podniky, které měly zaniknout. Nacionálně socialistické vedení zavedlo pravidla pro prodej podniků. Opuštěné sudetské podniky neměly být znovu zprovozněny v případech silně zastoupených hospodářských odvětvích. Ostatní podniky v „neárijských“ rukou měly postupně podle své významnosti přecházet do německého vlastnictví. Aby nedošlo v Sudetech k hospodaření „divokých komisařů“, upozorňoval vedoucí civilní správy na Karlovarsku Harald Turner53 od počátku obsazení, ţe treuhändery pro opuštěný majetek jmenuje osobně na návrh okresního hejtmana. Ten měl navrhovat pouze takové osoby, které byly politicky spolehlivé a měly dostatečné odborné znalosti pro správu konkrétního podniku. Později měl komisařské správce potvrzovat přímo říšský komisař K. Henlein. Z důvodu velkého počátečního počtu ţádostí pověřil v lednu 1939 Henlein jmenováním správců vládní prezidenty. Koncem ledna 1939 bylo pod nucenou správu ve vládním obvodu Karlovy Vary umístěno asi 1000 podniků, z nichţ bylo přibliţně 80 % ţidovských. Nejčastěji se jednalo o malé obchody. Přímo v Karlových Varech bylo pod správou treuhänderů na 220 českých nebo ţidovských obchodů, lázeňských domů a dalších podniků.54 Ţidovští vlastníci se převodu pod správu

50

OSTERLOH, Jörg, Nacionálněsocialistické pronásledování Ţidů v říšské ţupě Sudety v letech 1938 – 1945, Praha: Argo, 2010, s. 253-254. 51 Yad Vashem. [online] 2012. citováno [2013-05-03]. Aryanization. Dostupné z: http://www.yadvashem.org/ odot_pdf/Microsoft%20Word%20-%205775.pdf. 52 OSTERLOH, Jörg, Nacionálněsocialistické pronásledování Ţidů v říšské ţupě Sudety v letech 1938 – 1945, Praha: Argo, 2010, s. 244. 53 H. Turner (nar. 8. 10. 1891), vedoucí úřadu vládního prezidenta v Karlových Varech, do NSDAP vstoupil 1. 1. 1930, členem SS od 13. 4. 1932, zodpovědný za holokaust v Jugoslávii, kam byl po válce vydán a roku 1947 po odsouzení popraven. 54 OSTERLOH, Jörg, Nacionálněsocialistické pronásledování Ţidů v říšské ţupě Sudety v letech 1938 – 1945, Praha: Argo, 2010, s. 244-248.

16

komisařů snaţili zabránit převodem podniků do zahraničí55 nebo na neţidovské zaměstnance. Jiţ v polovině října 1938 proto úřady nařídily, ţe všechny osoby povaţované podle říšských předpisů za Ţidy musejí ohlásit svůj movitý i nemovitý domácí i zahraniční majetek Celní pátrací stanici.56 Odlišností z pohledu administrativního řízení „arizace“ v Sudetech oproti „staré říši“, je postavení říšského ministerstva hospodářství, kdy v Říši se jednalo pouze o poslední instanci a rozhodování mu příslušelo pouze u podniků s více neţ 1000 zaměstnanci. Oproti tomu v Sudetech byl Berlín konečnou instancí v rozhodování o „arizaci“ ve vybraných podnicích a oborech. Většinou se jednalo o odvětví, která byla významná pro zbrojení. Nevybraná odvětví spadala do kompetencí úřadů na úrovni ţup a vládních obvodů. Poţadavky na „arizování“ vybraného podniku směřovaly téměř vţdy na sudetoněmecké úřady, které tím byly spojeny s téměř většinou „případů arizace“, ovšem jejich vliv na výběr kandidáta v mnoha oborech byl nepatrný, jelikoţ poslední slovo mělo právě Říšské ministerstvo hospodářství. Rozhodující osobou v říšské Ţupě Sudety byl ţupní hospodářský poradce NSDAP, Wolfgang Richter57, jehoţ názor bylo třeba vyslechnout v kaţdém „arizačním“ případě.58 V dubnu 1938 byl v Die Zeit zveřejněn článek o problémech „arizace“ v Sudetech. Za nejzávaţnější problémy autor článku59 označil nedostatek kapitálu, dále nedostatek zájemců, případně jejich přebytek u lukrativních podniků, coţ šroubovalo ceny nahoru. Z politických důvodů nebo v rámci udrţení pracovních míst zůstávaly v provozu podniky, které by měly být zlikvidovány, coţ mělo za následek přesycenost trhu a nechtěnou konkurenci. Snaţil se znovu apelovat na sudetské Němce, aby přebírali ţidovské podniky.60 Sudetské vedení se snaţilo do „arizace“ ţidovských a českých podniků zapojit co největší počet sudetských Němců. Měli se hlásit všichni „soukmenovci“, kteří měli „dostatek odvahy, průbojnosti, pracovních schopností a hospodářského rozhledu“ a ve prospěch národního hospodářství měli podniky převzít.61 Brzy ovšem došlo

55

Moţné pouze před Mnichovskou dohodou, poté byly převody neplatné, jelikoţ se jednalo o ţidovský majetek; převedené podniky před Mnichovem byly poté vedeny jako nepřátelský majetek, který byl pro nacionálně socialistické úřady těţší s ohledem na mezinárodní situaci zabavit. – viz. Případová studie na Důlní průmysl 56 OSTERLOH, Jörg, Nacionálněsocialistické pronásledování Ţidů v říšské ţupě Sudety v letech 1938 – 1945, Praha: Argo, 2010, s. 251-252. 57 W. Richter (14. 6. 1901-26. 10. 1958), 1935-1938 poslanec za SdP, 1. 11. 1938 vstoupil do NSDAP, ţupní hospodářský poradce. 58

OSTERLOH, Jörg, Nacionálněsocialistické pronásledování Ţidů v říšské ţupě Sudety v letech 1938 – 1945, Praha: Argo, 2010, s. 261. 59 Pravděpodobně Wolfgang Richter. 60

OSTERLOH, Jörg, Nacionálněsocialistické pronásledování Ţidů v říšské ţupě Sudety v letech 1938 – 1945, Praha: Argo, 2010, s. 305. 61 Tamtéţ, s. 258.

17

k vystřízlivění, sudetoněmečtí zájemci se i přes silnou propagandistickou kampaň, která měla za úkol ukázat „arizaci“ jako legální součást německé hospodářské politiky, nezapojovali do procesu v takové míře, jak předpokládalo vedení ţupy. Při schvalování ţádostí o „arizaci“ se posuzovala politická spolehlivost, profesionální zdatnost pro vedení podniku, který měl být zachován, a měli být upřednostňováni zatím neetablovaní zájemci. Dalšími rozhodnými faktory byly například kontroly, aby Ţidé neinkasovali za podnik „nepřiměřeně vysokou cenu“. Kupující nesměl budovat koncern a musel mít dostatek kapitálu. Pochopitelně také nesměl být sám Ţidem nebo ţidovského původu.62 Z „arizace“ byli vyloučeni i čeští podnikatelé, coţ odpovídalo německým hospodářským cílům. „Tak zvaný „národněpolitický“ zájem neprodávat ţidovské závody Čechům ukončení „arizace“ podstatně zbrzdil.“63 Například do „arizace“ textilního průmyslu měli být zapojeni pouze obyvatelé Sudet, v téměř všech případech však lze nalézt alespoň jednoho zájemce ze „Staré říše“, který však neměl příliš nadějí na úspěch.64 Pozice potencionálních arizátorů ze Sudet a ze „Staré říše“ byla diametrální. Říšští Němci měli v době připojení Sudet jiţ zkušenosti s „arizováním“, vlastnili dostatek kapitálu a podporováni německými velkobankami byli připraveni se okamţitě po zahájení okupace pustit do přebírání podniků. Na rozdíl od případných sudetských „arizátorů“, kteří si museli zvyknout na transformaci hospodářství, na „nové pořádky“ a především neměli nedostatek kapitálu. Problém, na který časem úřady narazily, byl nedostatek lidí s potřebným kapitálem a odbornými znalostmi, kteří by měli zájem spravovat ţidovské a další opuštěné podniky. Nedostatek kapitálu vyřešilo říšské vedení zpřístupněním půjček s říšskou zárukou, které budou zmíněny v kapitole 1.5.1. . V celkovém důsledku museli být připuštěni také zájemci ze „Staré říše“. První potencionální říšskoněmečtí zákazníci se i přes zakázanou účast na první arizační vlně v Sudetech hlásili svým bankám jiţ v říjnu roku 1938. Jsou známi dokonce i případy, kdy si říšští „potencionální arizátoři“ snaţili „zamluvit“ podniky v Sudetech ještě před Mnichovskou dohodou. Banky musely tyto zájemce odmítnout, ale přesto jejich ţádosti s ohledem na případné budoucí změny zpracovávaly.65 Frank Bajohr uvádí, ţe „arizátoři“ nebyli v ţádném případě homogenní skupina, ale široké spektrum osob, od nemilosrdných vykořisťovatelů, kteří drancovali ţidovské podniky, aţ po podnikatele, ochotné zaplatit „spravedlivou cenu“. Ve skutečnosti jsou tři 62


63

KOPPER, Christopher. "Arizace" německo-českých akciových bank. In: Konkurence i partnerství. Německé a československé hospodářství v letech 1918 - 1945. Praha, Karolinum 1999, s. 275-285, s. 278-279, s. 283. 64 OSTERLOH, Jörg, Nacionálněsocialistické pronásledování Ţidů v říšské ţupě Sudety v letech 1938 – 1945, Praha: Argo, 2010, s. 310. 65 Tamtéţ, s. 264.

18

hlavní skupiny arizátorů. První skupinu tvoří „aktivní a bezohlední profiteři“66 a z celkového spektra arizátorů představují okolo 40 %. Přebírají vlastní iniciativu proti ţidovským vlastníkům nad diskriminační rámec „arizace“. Vydírají majitele ve spolupráci s gestapem, aby stlačili cenu co nejníţe. Do této skupiny patří převáţně funkcionáři NSDAP. Druhá skupina představuje tzv. „spící partnery“67 a tvoří také 40 % z celku. V rámci „arizace“ měli určitý zisk a nadále se snaţí obchodovat navenek řádným způsobem, který vytváří iluzi „standartního“ obchodu. Poslední třetí skupina je reprezentována „dobře smýšlejícími a soucitnými obchodníky“68 a tvoří zbylých 20 %. Snaţili se ţidovským vlastníkům zaplatit „spravedlivou“ cenu za jejich majetek. Ţidé byli většinou jejich přáteli a do „arizace“ se často zapojili aţ poté, co je o to poţádali. Několik z nich šlo dokonce o krok dále a činili v rozporu s nacistickými nařízeními. Nechali například ţidovskému majiteli přístup k firemnímu účtu ze zahraničí.69 Toto rozdělení porovnává s „arizátory“ v Protektorátu Čechy a Morava Jančík s Kubů a upozorňují na absenci třetí skupiny. Tzv. „spící partnery“ označují jako šedou zónu a „aktivní a bezohledné profitery“ rozdělují na „staré bojovníky“ a „nové aktivisty“. Podobná studie, která by se zabývala rozdělením „arizátorů“ v říšské ţupě Sudety bohuţel neexistuje. Arizace plnila státní pokladnu pomocí zvláštních poplatků a dávek70, později zabavováním celého ţidovského majetku.71 „Diskriminace a perzekuce vytvořila základní podklad pro „arizaci“, například při určení prodejní ceny nebylo povoleno zahrnout do hodnoty firmy její reputaci, pozici na trhu, klientelu nebo vyhlídky na budoucí zisk.“72 Teorii ceny a zisk státu vysvětluje podrobněji Jančík s Kubů. Celková trţní hodnota majetku měla 2 základní sloţky. První z nich je kupní cena a druhou daň odváděná státu. Tato daň neboli říšská dávka se určila ze dvou cen. „Ceny věcné“, za kterou ţid podnik prodal. Je nutné mít na paměti, ţe byl pod obrovským psychickým i fyzickým tlakem, cena je hluboko pod reálnou cenou podniku. Druhou cenou je „cena trţní“. Právě rozdíl těchto dvou cen tvoří „arizační“ dávku. Původně se „arizační“ dávka odhadovala vcelku libovolně, ovšem roku 1938 byl zaveden její vzorec k výpočtu. Například ve „Staré říši“

66

„Active and unscrupulous profiteers“.

67

„Sleeping partner“.

68

„well-meaning and sympathetic businesspersons“.

69

Yad Vashem. [online] 2006. citováno [2013-05-03]. Frank Bajohr, The Beneficiaries of "Aryanization": Hamburg as a Case Study. Dostupné z: http://www1.yadvashem.org.il/download/about_holocaust/studies/bajohr_full.pdf, s. 14-17. 70 Poplatek za vystavení dokladů vystěhovalců, opakovaně zvyšovaná dávka za vystěhování, daň za usmíření 1938, říšská „arizační“ dávka. 71 JANČÍK, Drahomír; KUBŮ, Eduard. "Arizace" a arizátoři. Praha: Karolinum, 2005, ISBN 80-246-1000-0, s. 14. 72

Yad Vashem. [online] 2006. citováno [2013-05-03]. Frank Bajohr, The Beneficiaries of "Aryanization": Hamburg as a Case Study. Dostupné z: http://www1.yadvashem.org.il/download/about_holocaust/studies/bajohr_full.pdf, s. 13.

19

mohl být „arizační“ zisk ponechán arizátorovi aţ do 20 % trţní ceny. Tento poměr se později upravil na 70 %:30 %. V protektorátu byla výše „arizační“ dávky určena říšským protektorem a nejčastěji se pohybovala od 20 do 30 procent, jsou známy i příklady, kdy nebyla stanovena vůbec a někdy se pohybovala nad touto hranicí. Záleţelo na orientaci podniku a jeho výnosnosti, příkladně rizikovosti odvětví.73 Toto v podstatě svévolné stanovení „arizační“ dávky vedlo k nárůstu korupce, kterou se částečně zaobírá následující kapitola.

1.4.

Rozdělení kompetencí a profit „arizátorů“

„Arizace“ neplnila jen státní pokladnu, ale těţilo z ní také soukromého obyvatelstvo, funkcionáři a podniky. Kromě přímých efektů, kterými bylo zabavení nebo povinné prodání podniků, coţ se některým lidem zdálo nemorální a nezúčastnili se ho, působila i efekty nepřímými. Největším druhořadým efektem bylo sníţení konkurence, jak na trhu firem, z důvodu zániku podniků, tak i na trhu práce, jelikoţ Ţidé a další politicky nevhodné osoby byli diskriminováni. Jak dokumentují lokálně a regionálně orientované výzkumy německých historiků, ve většině případů při arizaci docházelo k likvidaci podniků. Zrušených podniků bylo zhruba 75 %.74 Je patrné, ţe především z nepřímých efektů těţilo soukromé obyvatelstvo, ať jiţ to byli podnikatelé nebo spotřebitelé. „Jedním ze zvláštních rysů nacionálního socialismu byla soustava pravidel, fungující především na regionální úrovni, systematicky odměňující nacistické funkcionáře za jejich „idealistické“ úsilí. Korupce a nepotismus byly důleţitými technikami NSDAP k zajištění politické loajality straníků.“75 Největší prostor pro korupci a nepotismus se pochopitelně naskytoval v regionálním prostředí, zvláště u stanovení „arizační dávky“, jak bylo uvedeno výše, a dále u nucených správců. Velmi brzy kolovaly zvěsti o korupci a stranickém obohacování. Bylo potřeba znovu upozornit, ţe komisařská správa je pouze dočasné opatření, které má zajistit chod podniku před jeho převedením do konkrétního vlastnictví. Nemá slouţit k obohacování spravujících osob nebo stranických byrokratů. Z důvodu neustále pokračujících zvěstích o korupci bylo zatčeno patnáct obchodníků a komisařských

73


74

JANČÍK, Drahomír; KUBŮ, Eduard. "Arizace" na úvěr. Praha: Národohospodářský ústav Josefa Hlávky, 2003, ISBN 80-86729-052, s. 6. 75 Yad Vashem. [online] 2006. citováno [2013-05-03]. Frank Bajohr, The Beneficiaries of "Aryanization": Hamburg as a Case Study. Dostupné z: http://www1.yadvashem.org.il/download/about_holocaust/studies/bajohr_full.pdf, s. 9.

20

správců a byli označeni jako demonstrující případy.76 Nepotismus a korupce vyvolával rozruch mezi sudetoněmeckým obyvatelstvem, coţ bylo neţádoucí. Znám je případ z Mariánských Lázní, kde skupinový vedoucí Otto Wach77 převzal za pomoci komisařského správce Wilibalda Wernera78 místní ţelezářství. Za tuto sluţbu se mu později odvděčil při dělení mariánskolázeňské skupiny na Východ a Západ, kdy Wernerovi pomohl k pozici vedoucího skupiny Mariánské Lázně-Východ.79 Přestoţe se proti korupci a nepotismu snaţilo vedení nacionálně socialistické státu bojovat, byl stranický protekcionismus významnou součástí běţného ţivota. Více o těchto praktikách pojednává Frank Bajohr: „Povaţovali ţidovský majetek za osobní zdroj pro uspokojování potřeb strany a jejích funkcionářů. Helmut Genschel naráţí na toto spojení mezi arizací a korupcí ve spojení s NSDAP v okrese Franconia, kde si vedoucí okrsku přivlastnil 25 % kupní ceny. Mnoho Gualeiterů80 vyuţívalo „arizaci“ jako vítaný zdroj příjmů.“81 Jak uvádí dále: „Ve skutečnosti tyto události ve Franconii byly pouze špičkou ledovce a podobné praktiky byly uţívány i v ostatní okresech NSDAP.“82 Přestoţe se Bajohrova studie týká „Staré říše“, je podle mého názoru moţné její závěry zobecnit na celé území spadající pod německý vliv, kam patřily i Sudety. Má hypotéza, ţe korupce a nepotismus byly součástí běţného ţivota v Německé říši, stejně jako v jiných totalitních státech, se potvrdila. Výše jsem se zaměřil na zisk soukromého sektoru, který byl v porovnání se subjekty přímo zapojenými do „arizace“ zanedbatelný. Jak uvádí düsseldorfský profesor historie Volker Zimmermann: „Z hospodářského připojení k říši profitovaly především velké říšskoněmecké koncerny, banky a podniky; zdaleka největší kapitálový vliv získaly závody Hermanna Göringa. Pokud si naději na tučnější podíl z kořisti chtěli uchovat domácí podnikatelé, především na podíl z „arizace“ a z prodeje českých závodů, museli se spokojit s menšími a středními podniky.“83 Angaţování těchto velkých koncernů bylo způsobeno v první řadě nedostatečným kapitálem sudetoněmeckých podnikatelů, kteří nebyli schopni

76

OSTERLOH, Jörg, Nacionálněsocialistické pronásledování Ţidů v říšské ţupě Sudety v letech 1938 – 1945, Praha: Argo, 2010, s. 247- 248. 77 O. Wach (nar. 31. 7. 1903), obchodník, 1. 11. 1938 vstoupil do NSDAP, vedoucí místní skupiny Mariánské Lázně I. . 78

W. Werner (5. 8. 1903-22. 5. 1940), bankovní úředník, 5. 11. 1934 vstoupil do SdP a 1. 11. 1938 do NSDAP, od 15. 1. 1939 vedoucí místní skupiny v Mariánských Lázních II. . 79 OSTERLOH, Jörg, Nacionálněsocialistické pronásledování Ţidů v říšské ţupě Sudety v letech 1938 – 1945, Praha: Argo, 2010, s. 323. 80

Vůdce regionální pobočky NSDAP. - A Gallery of Gauleiter. [online]. [cit. 2013-05-07]. Dostupné z: http://www.calvin.edu/academic/cas/gpa/gauleiter.htm. 81 Yad Vashem. [online] 2006. citováno [2013-05-03]. Frank Bajohr, The Beneficiaries of "Aryanization": Hamburg as a Case Study. Dostupné z: http://www1.yadvashem.org.il/download/about_holocaust/studies/bajohr_full.pdf, s. 9. 82 Tamtéţ, s. 10. 83

ZIMMERMANN, V. Sudetští Němci v nacistickém státě: politika a nálada obyvatelstva v říšské ţupě Sudety (1938-1945). Praha: Prostor, 2001. ISBN 80-7203-390-5, s. 191.

21

„arizovat“ velké sudetské podniky. Mimo závody Hermanna Göringa, které na konci války ovládaly na celém českém území pře 80 společností se 150 000 zaměstnanci84, měly z obsazení Sudet významný zisk také německé velkobanky, další říšské koncerny (např. IG Farben) a v neposlední řadě také SS. Snahu o zapojení koncernu IG Farben do „arizace“ ještě před obsazením Sudet naznačuje její zájem o Spolek pro chemickou a hutní výrobu v Ústí nad Labem a Sokolově. Dokonce převedla 100 000 RM na podporu freikorpsu Sudetoněmecké výpomocné akci. Dále 500 000 RM A. Hitlerovi jako peníze „k pouţití pro Sudetoněmecká území“. Snahu o sudetoněmecké vedení sokolovských chemických závodů, které se později skutečně podařily získat AG Farben, se snaţil prosadit hospodářský expert SdP Wolfgang Richter v září 1938. Jím dosazený Josef Brunner85 ovšem čelil odporu sokolovských zaměstnanců a musel být z vedení firmy odstraněn.86 Moţnosti působení sudetoněmeckých podnikatelů byly silně omezeny právě německými velkokoncerny, se kterými se menší a střední sudetské podniky nemohly měřit. V dozorčích radách velkých podniků je jasně zřetelná převaha říšských Němců. Tomuto chtělo alespoň částečně čelit ţupní vedení, a proto byl 17. února 1941 do dozorčí rady karlovarské Kristallfabriken AG Ludwig Moser und Söhne dosazen karlovarský vládní prezident Wilhelm Sebekovsky87. Jak je patrné, z „arizace“ těţily v první řadě říšskoněmecké subjekty, coţ dokládá také výzkum Franze Svatosche: „Svatosch se dopátral toho, ţe z „arizovaného“ majetku ve výši nejméně 400 milionů ŘM připadlo sudetoněmeckým podnikatelům asi pouhých 48 milionů.“ „Říšskoněmecké podniky nakonec kontrolovaly v říšské ţupě Sudety 87 procent těţby uhlí, 72 procent chemické výroby, 44 procent výroby elektrické energie a 14 procent kovoprůmyslu.“88 Toto zjištění potvrzuje mé dosavadní zkoumání, ţe říšskoněmecké koncerny se na území Sudet v první řadě zaměřovaly na podniky, které byly zásadní pro zbrojní průmysl a budoucí nacistické hospodářské cíle. Sudetským „arizátorům“ byly ponechány především podniky z textilního průmyslu a obchody.

84

VENCOVSKÝ, František a kol. (1999): Dějiny bankovnictví v českých zemích. Praha, Bankovní institut, 1999, ISBN 80-7265-0300, s. 257. 85 J. Brunner (nar. 9. 9. 1909) obchodník a obchodní zaměstnanec, vstup do SdP 1. 5. 1938 a do NSDAP 1. 11. 1938. 86

ZIMMERMANN, V. Sudetští Němci v nacistickém státě: politika a nálada obyvatelstva v říšské ţupě Sudety (1938-1945). Praha: Prostor, 2001. ISBN 80-7203-390-5, s. 174-176. 87 W. Sebekovsky (nar. 24. 8. 1906), od 1. 3. 1933 členem DNSAP a od 1. 10. 1933 člen SdP, 1. 11. 1938 vstupuje do NSDAP, vládní prezident v Karlových Varech. 88 ZIMMERMANN, V. Sudetští Němci v nacistickém státě: politika a nálada obyvatelstva v říšské ţupě Sudety (1938-1945). Praha: Prostor, 2001. ISBN 80-7203-390-5, s. 175-177.

22

1.4.1. NSDAP NSDAP měla v arizaci zvláště významnou roli na všech úrovních. Hitler se do „arizace“ přímo zapojoval prostřednictvím Wilhelma Kepplera89 a Herberta Göringa90. Obecně „arizace“ náleţela do kompetencí ţupního vedení. Podle nařízení Rudolfa Hesse z prosince 1938 se ţupní vedoucí NSDAP měl vyjadřovat k „odţidovštění“ ve všech případech. V praxi se danými návrhy zabýval ţupní hospodářský poradce. Z důvodu velkého počtu ţádostí bylo nařízení 1. března 1939 upraveno a ţupní hospodářský poradce se zabýval pouze majetkem přesahujícím hodnotu 100 000 říšských marek.91 „Arizace“ hospodářsko strategických podniků s více neţ tisícem zaměstnanců, obchodních domů, velkých exportních firem byla řízena z Berlína a spadala do kompetence říšského ministerstva hospodářství, s nímţ spolupracovala ministerstva financí, práce, výţivy a zemědělství. Méně ceněný majetek střední úrovně přešel do kompetencí krajského ţupního vedoucího NSDAP, resp. jeho hospodářskému poradci. Na nejniţší úrovni se „arizací“ zabývaly orgány nacistické správy na úrovni vrchních zemských radů a místní správy.92 Hermann Göring několikrát poukazoval, ţe „arizace“ nemá být zaopatřovacím instrumentem členům NSDAP, ale má naplňovat státní pokladnu. V praxi ovšem o „arizaci“ drobného a středního majetku rozhodovaly krajské a ţupní organizace NSDAP, které vyslyšely volání o náhradě „křivd a škod bojovníků za nacionální socialismus“. V srpnu 1938 dokonce říšský ministr pro hospodářství upozornil ţupní vedoucí NSDAP, ţe „arizace“ je příleţitostí pro podporu politicky a odborně vhodných středostavovských soukmenovců. Co se týče „arizace“ v regionálním a lokálním měřítku, je patrná poměrně silná míra protekcionismu ve prospěch středostavovských „arizátorů“.93 Z počátku vedení NSDAP podporovalo střední vrstvu, z důvodu získání širší podpory a zaţehnání pocitu sociálního a ekonomického ohroţení střední vrstvy od dělnictva a velkopodnikatelů. Ke konci 30. let jiţ byla potřeba masivnějšího zbrojení, a proto začala NSDAP podporovat více velkopodnikatele, zvláště v „arizaci“ velkopodniků, které měly být zachovány. Velkopodnikatelé vlastnili dostatek finančních prostředků a měli dostatek zkušeností a znalostí k vedení takovýchto podniků. Německá správa Protektorátu Čechy a Morava byla na rozdíl od říšskoněmeckého území, kam patřily i Sudety, méně závislá na vlivu NSDAP. Hitler 21. března vydal 89

W. Keppler (1882-1960), německý podnikatel a Hitlerův podporovatel, kontaktní osoba pro Dresden Bank a koncern Friedricha Flicka. 90 Bratranec Hermanna Göringa. 91

JANČÍK, Drahomír; KUBŮ, Eduard. "Arizace" a arizátoři. Praha: Karolinum, 2005, ISBN 80-246-1000-0, s. 23.

92

Tamtéţ, s. 21.

93

Tamtéţ, s. 26.

23

nařízení, podle kterého byly organizace a sluţebny NSDAP řízeny ţupními vedoucími. Hitlerův zástupce Rudolf Hess o 6 týdnů později stanovil, ţe sluţebny NSDAP nemají vykonávat ţádný vliv na politický, hospodářský a kulturní ţivot českého obyvatelstva v Protektorátu. Dokonce se i měly vyvarovat působení na německé úřady podřízené říšskému protektorovi. Pro lepší koordinaci vznikla v lednu 1940 spojovací úřadovna NSDAP u říšského protektora v čele s Hugo Jurym z ţupy Dolní Dunaj. Následkem byl mocenský boj mezi Jurym a protektorátní správou. Ukončení sporů nastalo aţ s nástupem Reinharda Heydricha na pozici říšského protektora.94 „Arizace“ měla posilovat vliv NSDAP nejen v ekonomice, ale i běţném ţivotě. Orgány NSDAP byly v „arizaci“ rozhodujícím prvkem, čehoţ vyuţívaly zvláště na niţších úrovních k vlastnímu obohacování. Zaprvé korupcí a zadruhé nepotismem, coţ mělo pro některé podniky katastrofální důsledky, jelikoţ se mnoho členů NSDAP, kteří převzali ţidovské podniky, ukázali být jako nekvalifikovaní k vedení odborných podniků.95 Dosavadní literatura o roli NSDAP v procesu „arizace“ prozatím nevypovídá. Podle Jančíka a Kubů můţeme pouze konstatovat, ţe v regionálním měřítku byl vliv NSDAP značný.96

1.4.2. SS a gestapo Role gestapa a SS byla oproti NSDAP velmi rozdílná. Strana se v první řadě zabývala „arizací“ majetku, coţ spadá do uţšího vymezení. Gestapo, jakoţto tajná státní policie, se kromě „úzké arizace“ zapojila ve značné míře do „arizace široké“. Ihned po odtrţení bylo potřeba zajistit nedůvěryhodné osoby a připravit půdu pro vytvoření policejních sloţek, o coţ se zaslouţily operační skupiny bezpečnostní policie a bezpečnostní sluţby. Ty vyvíjely tlak na propuštění nepohodlných osob ze zaměstnání, označovaly ţidovské domy a obchody, svévolně zatýkaly a zabavovaly majetek, na coţ musel reagovat Karl Herman Frank97 a upozornit, ţe tyto kompetence připadají z „politicko-policejních důvodů“ pouze gestapu. V okolí Chebu bylo například k 13. říjnu vzato do vazby 871 osob.98 Rychlost zatýkání byla v prvních týdnech po obsazení Sudet enormní. Podíleli se na ní členové SD, gestapa, tajné vojenské policie a důleţitou roli hrála také udání sudetských Němců. Jen na Karlovarsku bylo do 17. října zatčeno 387 lidí a provedeno 22 domovních prohlídek, 18. 94

Tamtéţ, s. 24-25.

95

OSTERLOH, Jörg, Nacionálněsocialistické pronásledování Ţidů v říšské ţupě Sudety v letech 1938 – 1945, Praha: Argo, 2010, s. 306. 96 JANČÍK, Drahomír; KUBŮ, Eduard. "Arizace" a arizátoři. Praha: Karolinum, 2005, ISBN 80-246-1000-0, s. 25. 97

K. H. Frank (24. 1. 1898-22. 5. 1946), 1923 člen DNSAP, 1. 10. 1933 vstoupil do SdP, 4. 11. 1938-18. 3. 1939 zástupce ţupního vedoucího, 1939-1943 státní tajemník v úřadu říšského protektora a poté státní ministr pro Čechy a Moravu, popraven. 98 HOŘÁK, M., JELÍNEK, T. Nacistická perzekuce obyvatel českých zemí. Praha: Nakladatelství Galén, 2006. 80 s, s. 21.

24

října to bylo jiţ 402 zatčení a 32 prohlídek. O den později 447 zatčených a 44 domovních prohlídek. 7. listopadu bylo v Karlových Varech celkem zatčeno 1 157 osob. Je třeba si uvědomit, ţe velké mnoţství zatčených osob bylo po krátké době znovu propuštěno.99 Gestapo začalo Ţidy monitorovat a pomocí úřadů byli nasazováni na nucené práce. Odměňováni byli „pouze za skutečně odvedenou práci“, neměli nárok na sociální práva, na náhradu mzdy při nemoci, přídavky na děti, příplatky za přesčasy nebo víkendovou práci. Celkem ve „Staré říši“ a Východní marce vzniklo 38 ţidovských pracovních táborů. Oproti tomu v Sudetech ţádný, důvodem byl velmi nízký počet ţidů.100 Význačnou roli mělo gestapo v „arizaci“ majetku, kdy od počátku obsazení Sudet mělo na starosti konfiskace ve prospěch Říše. Mohlo konfiskovat „majetek osob nebo sdruţení, které podporovaly národu nebo státu nepřátelské snahy“. Značným rozdílem oproti „Staré říši“ je subjekt, v jehoţ prospěch dochází ke konfiskacím. V Německu docházelo ke konfiskacím ve prospěch zemí a v Sudetech ve prospěch Říše. Gestapo zabavený majetek převádělo na finanční prezidenty v Karlových Varech a Opavě, kteří ho měli spravovat a zuţitkovat.101 Za účelem správy do nich okamţitě po převedení byli dosazeni treuhändeři. SS se na Karlovarsku angaţovalo v produkci minerálních vod, kde získalo pramen Grün u Mariánských Lázní, který byl základním kamenem společnosti Sudetozdroj, s. r. o. a byla připojena další zřídla u Mariánských Lázní a Kadaně. Dále například karlovarská společnost Heinrich Mattoni, a. s. Dále „arizovalo“ keramičku v Nové Roli Bohemia Keramische Werk AG.102 Právě „arizaci“ Bohemia Keramische Werke AG se budu věnovat v případové studii na konci práce.

1.5.

Banky

Doslova samostatnou kapitolu v procesu „arizace“ představovaly banky, které se staly klíčovým zapojeným subjektem. Měly z „arizace“ největší profit, ať jiţ přímý nebo nepřímý. Peněţní ústavy byly klíčovým místem „arizace“ z důvodu dostatku kapitálu a své klientské základně, coţ byli potencionální „arizátoři“. Samotné SD103 na konci roku 1938 připouští, ţe z „arizace“ těţí především velké banky. 104 Po Mnichovské dohodě 99

ZIMMERMANN, V. Sudetští Němci v nacistickém státě: politika a nálada obyvatelstva v říšské ţupě Sudety (1938-1945). Praha: Prostor, 2001. ISBN 80-7203-390-5, s. 82-83. 100 OSTERLOH, Jörg, Nacionálněsocialistické pronásledování Ţidů v říšské ţupě Sudety v letech 1938 – 1945, Praha: Argo, 2010, s. 389. 101 Tamtéţ, s. 262. 102

ZIMMERMANN, V. Sudetští Němci v nacistickém státě: politika a nálada obyvatelstva v říšské ţupě Sudety (1938-1945). Praha: Prostor, 2001. ISBN 80-7203-390-5, s. 174. 103 Bezpečnostní sluţba SS. 104


25

vykazovalo ţupní vedení snahu o regionální bankovní systém, coţ se nepodařilo. Sudetoněmecké finanční instituce (Úvěrní ústav Němců a Německá agrární a industriální banka) nebyly schopné převzít sudetské filiálky.105 Největší byla Ţivnostenská banka, která byla povaţována za výhradně Československou. Dalším významným ústavem byla Česká eskomptní banka a úvěrový ústav (BEBCA), který byl povaţován za poměrně „arizovanou“. Česká union banka (BUB) se podle německých úřadů nacházela spíše v rukou českých a ţidovských. Deutsche a Dresden Bank soutěţily o sudetoněmecké pobočky československých bank BEBCA a BUB, coţ zarazil Göring zákazem k dalšímu vyjednávání.106 Filiálky na sudetoněmeckém

území

byly rozděleny německým

velkobankám následovně: BEBCA spolu s Ţivnobankou připadly Dresdner Bank a BUB s Německou agrární a průmyslovou bankou byly přiděleny Deutsche Bank.107 Německé banky převzaté filiálky přeměnily na své pobočky, případně je zrušily. Tyto převody měly podobu obchodní transakce, probíhaly však pod silným německým nátlakem a pro české banky se jednalo o ztrátové operace.108 Klíčovou roli sehrála, vedle německých velkobank Dresden Bank a Deutshe Bank, také Kreditanstalt der Deutschen (Úvěrní ústav Němců), který se soustředil na menší a střední průmyslové podniky. Po Mnichovské dohodě se KdD téměř okamţitě zapojila do pomoci německým podnikatelům na odtrţených územích, kteří se dostali do hospodářských problémů způsobených novou konkurencí německých firem a nutnou restrukturalizací. Konkurenci byla vystavena i KdD ze strany německých velkobank a jejich poboček. Ústav svou činnost omezil výhradně na nově vzniklou říšskou ţupu Sudety a Protektorát. „Arizace“ se ovšem KdD zúčastnil především v Protektorátu.109 Německé banky se do „arizace“ nezapojily pouze v rámci diskriminace ţidovského obyvatelstva na pracovním trhu, ale jako aktivní činitel vyvlastňovacího procesu. Slouţily jako nástroj německého pronikání do hospodářského ţivota a do velkých českých podniků. Podíl Ţidů v českých podnicích byl velmi vysoký, po obsazení a útěku velké části Ţidů z českého území, vznikla spousta volných míst v řadách managementu a finančním zajištění (v době příchodu wehrmachtu do Sudet tvořili Ţidé 65% všech ředitelů a 48%

105

ZIMMERMANN, V. Sudetští Němci v nacistickém státě: politika a nálada obyvatelstva v říšské ţupě Sudety (1938-1945). Praha: Prostor, 2001. ISBN 80-7203-390-5, s. 173. 106 KOPPER, Christopher. "Arizace" německo-českých akciových bank. In: Konkurence i partnerství. Německé a československé hospodářství v letech 1918 - 1945. Praha, Karolinum 1999, s. 275-285, s. 278-279. 107 OSTERLOH, Jörg, Nacionálněsocialistické pronásledování Ţidů v říšské ţupě Sudety v letech 1938 – 1945, Praha: Argo, 2010, s. 263. 108 MFCR. Bouřlivé desetiletí (1938 – 1948). Citováno [2013-05-03]. Dostupné z: http://www.mfcr.cz/cps/rde/xbcr/mfcr/Bourlive_desetileti_1938-1948.pdf, s. 3-4. 109 OSTERLOH, Jörg, Nacionálněsocialistické pronásledování Ţidů v říšské ţupě Sudety v letech 1938 – 1945 Praha: Argo, 2010, s. 266.

26

celkového personálu)110. Na jejich místa byli dosazováni treuhändeři, do opuštěných podniků a do zkonfiskovaných pak členové gestapa. Chybějící kapitál musel být nahrazen půjčkami od peněţních ústavů, coţ otevřelo dveře německým bankám.111 Rolí bank v procesu „arizace“ se zabývají především Jančík s Kubů, kteří „arizační“ aktivity člení do tří základních skupin. První skupinu představuje personální „odţidovštění“ bank, nazývané téţ „vnitřní“ očistou. V první fázi zahrnovala propouštění osob ţidovského původu ze správních a dozorčích rad, představenstev a ředitelství, a jejich nahrazování osobami „árijskými“. Později pokračovala propouštěním i ostatních ţidovských zaměstnanců. Druhou skupinu představují akty přímé „arizace“, zapojení se do procesu přejímání ţidovského majetku. Velkobanky „arizovaly“ především menší peněţní ústavy, dále ţidovské firmy a nemovitosti. Třetí skupinu arizačních aktivit představuje nepřímý arizační profit, v této oblasti byl zisk největší. Nepřímý profit se naskýtal především v podobě volného kapitálu. Vedle aktivit relativně známých, nicméně detailněji v českém prostředí nezkoumaných, k jakým moţno počítat makléřské role bank při zcizování ţidovského majetku či „arizační“ úvěry. Následují aktivity opomíjené, které bankám rovněţ přinášely dobré výnosy, třeba instituce „treuhandu“, ať jiţ se týkala správy majetku klasických bankovních aktivit (konta, vkladní kníţky, pohledávky, pojistky, cenné papíry) či oblasti, jakou představovala správa nejrůznějších firem a především pak nemovitostí.112 Provizní marţe byla v Sudetech vyšší neţ ve Staré říši, coţ bylo zapříčiněno mnohem silnějším nátlakem vůči Ţidům.113 V neposlední řadě profit skýtalo zajištění budoucí klientely, jelikoţ kupující byli smluvně zavázáni vyuţívat sluţeb bank na dalších 10-12 let. Dokud vystěhovalec nesvěřil všechen svůj majetek do rukou německých peněţních ústavů, nebyly mu vydány doklady k výjezdu. Banka poté majetek pod cenou prodala a převedla na majitelův účet, jenţ většinou v konečné fázi propadl Německé říši. V letech 1939-1940 dosahovaly zisky z této činnosti u Bömische Escompte-Bank a Bömische Union-Bank několika procent ročního zisku.114 „Zpravidla byla makléřská činnost vyuţita, obdobně jako u „treuhandu“, k rozšíření stávající klientely. Moţnosti tohoto typu arizačního profitu ovšem byly limitované. Závisely na dostatečně kapitálově vybavené koupěschopné 110

KOPPER, Christopher. "Arizace" německo-českých akciových bank. In: Konkurence i partnerství. Německé a československé hospodářství v letech 1918 - 1945. Praha, Karolinum 1999, s. 275-285, s. 279. 111 JANČÍK, Drahomír; KUBŮ, Eduard. "Arizace" a arizátoři. Praha: Karolinum, 2005, ISBN 80-246-1000-0, s. 27. 112

JANČÍK, Drahomír, et al. Úloha bank v procesu arizace a konfiskace nepřátelského majetku v letech 1938-1945. Projekt RB 35/19/00. 2000, 19, [cit. 2013-03-30]. Dostupné z: http://www.mzv.cz/public/0/cd/81/348603_175735_RB_35_19_00_resume.pdf, s. 12. 113 KOPPER, Christopher. "Arizace" německo-českých akciových bank. In: Konkurence i partnerství. Německé a československé hospodářství v letech 1918 - 1945. Praha, Karolinum 1999, s. 275-285, s. 283. 114 JANČÍK, Drahomír; KUBŮ, Eduard. "Arizace" a arizátoři. Praha: Karolinum, 2005, ISBN 80-246-1000-0, s. 28-29.

27

poptávce. Té se však záhy začalo nedostávat. S tím, jak role makléřské činnosti slábla, sílila jiná arizační bankovní aktivita, která se jiţ na první pohled svou povahou bankovnímu řemeslu nevymykala. Představovaly ji arizační úvěry.“115 Ty vyuţívali „arizátoři“ na nákup movitého i nemovitého majetku. Profit bank nebyl pouze úrok z půjček, ale také posílení pozice na úvěrovém trhu získáním nových zákazníků. „Arizačním“ úvěrům s říšskou zárukou se budeme podrobněji věnovat v kapitole 1.5.1.. V první fázi, kdy došlo k aplikování antisemitských zákonů a následnému propouštění, nespolupracovalo německé bankovnictví s nacistickou politickou a hospodářskou správou zcela dobrovolně. Jejich role byla zpočátku především povahy informační a evidenční. „Bankám jako celku byla nacistickou správou uloţena role pasivního vykonavatele jejích rozhodnutí. Profit z této role měl „standardní“ charakter, bankovní operace a sluţby byly zpoplatněny stejným způsobem jako všechny ostatní.“116 Německé banky se staly pomocníky, kteří navrhovali nejefektivnější způsoby vyvlastnění.117 Postupně banky začaly „arizace“ vyuţívat ve stále se rozšiřujících aktivitách, kdy některé jiţ byly na pomezí bankovnictví. „Uzpůsobily arizačním aktivitám své organizační struktury, vyvíjely systematickou činnost směřující k rozšíření „arizačního“ profitu, ať jiţ ho vnímaly jednorázově jako aktuální příleţitost či v perspektivě dlouhodobější jako prostředek trvalého nárůstu obchodních aktivit.“118 Mou hypotézu, ţe se banky chovaly jako ekonomický subjekt a ochotně se zapojily do „arizace“ mohu potvrdit, přestoţe v první fázi bylo jejich chování ovlivněno antisemitskou legislativou. V pozdějších letech se neřídily morálními pravidly a chovaly se jako „čistý“ ekonomický subjekt, jehoţ primárním cílem je maximalizace zisku. Ve svém závěru se všeobecně shoduji s Jančíkem a Kubů: „Ukazuje, ţe arizační profit nebyl majetkem úzké stranické a státní elity, ale ţe pronikl do kaţdodenního hospodářského ţivota. Banky plnily roli média ochotně a aktivně distribuujícího

arizační

„blaho“

do

jednotlivých

sociálních

skupin

německého

obyvatelstva.“119

115

JANČÍK, Drahomír, et al. Úloha bank v procesu arizace a konfiskace nepřátelského majetku v letech 1938-1945. Projekt RB 35/19/00. 2000, 19, [cit. 2013-03-30]. Dostupné z: http://www.mzv.cz/public/0/cd/81/348603_175735_RB_35_19_00_resume.pdf, s. 9. 116 Tamtéţ, s. 7. 117

GÖTZ, Aly. Hitlerův národní stát. Loupení, rasová válka a nacionální socialismus. Praha: Argo, 2007, ISBN 978-80-7203-918-0, s.

53. 118

JANČÍK, Drahomír, et al. Úloha bank v procesu arizace a konfiskace nepřátelského majetku v letech 1938-1945. Projekt RB 35/19/00. 2000, 19, [cit. 2013-03-30]. Dostupné z: http://www.mzv.cz/public/0/cd/81/348603_175735_RB_35_19_00_resume.pdf, s. 12. 119 Tamtéţ, s. 12.

28

1.5.1. Říšská hospodářská pomoc a „arizační“ úvěry se zárukou říše Mnichovská konference neznamenala pouze obrovské územní a politické změny, ale také změny ekonomické. Byl vytvořen tlak na podnikatelské subjekty, firmy a obchody nutící je k restrukturalizaci a přizpůsobení se novým podmínkám. Německé firmy na území Říšské ţupy Sudety byly okamţitě po připojení k Německu vystaveny konkurenci firem říšskoněmeckým, coţ znamenalo pro spoustu z nich hospodářské potíţe. V rámci „říšské hospodářské pomoci“ se říšská vláda zavázala za firmy u bankovních institucí, aby jim byly uděleny potřebné půjčky. Výše říšské hospodářské pomoci v rámci Sudet činila 150 milionu RM. Účelem pomoci bylo propojení sudetoněmeckého a říšského hospodářství, přizpůsobení se změnám, nové konkurenci a výkonosti v rámci Třetí říše. Úvěry měly slouţit k inovacím, otevření odstavených podniků, zakládání nových závodů a k převodu ţidovských podniků do „árijského“ vlastnictví.120 „Arizační“ úvěr měl být z počátku pouze doplňkovým produktem bank, brzy si ovšem představitelé NSDAP uvědomili, ţe bez nich probíhá „arizace“ pouze velmi pomalu z důvodu nedostatku profesně zdatných osob, které by měly zájem o „arizaci“ a zároveň i dostatek peněţních prostředků. Z důvodu sníţení konkurence na trhu (likvidace podniků) měli mít největší profit Češi, coţ byl neţádoucí vývoj. Z počátku byl povinný alespoň minimální vklad arizátora, od čehoţ se později upouštělo. Vznikal zde problém morálního hazardu, coţ si banky uvědomovaly a snaţily se proti němu bojovat. Ručení státu se mělo stát cestou k urychlení a zpřístupnění „arizace“ širší základně německé populace a její zapojení se do hospodářského ţivota. Blíţe vývoj úvěrů charakterizuje Jančík s Kubů: „V první fázi se poměrně hojně vyskytovaly úvěry autonomní, tedy úvěry poskytované podle vnitřních regulí příslušného peněţního ústavu klientům, kteří svým majetkem, postavením a zárukami v soukromém sektoru skýtali solidní předpoklad návratnosti. V další fázi pak přicházely úvěry poskytované v úzké spolupráci s nacistickou správou. Státem garantované „arizační“ úvěry klientům s nedostatečným majetkovým ručením ze soukromé sféry pomáhaly oţivit skomírající proces arizace.“121 Při ţádání o úvěr muselo být splněno několik podmínek: ţádat o ni mohli pouze podnikatelé z oblasti obchodu, řemeslné výroby, ţivností a průmyslu, veřejné a zemědělské podniky byly z pomoci vyloučeny, ţadatel musel být politicky důvěryhodný, solventní

120

OSTERLOH, Jörg, Nacionálněsocialistické pronásledování Ţidů v říšské ţupě Sudety v letech 1938 – 1945, Praha: Argo, 2010, s. 282. 121 JANČÍK, Drahomír, et al. Úloha bank v procesu arizace a konfiskace nepřátelského majetku v letech 1938-1945. Projekt RB 35/19/00. 2000, 19, [cit. 2013-03-30]. Dostupné z: http://www.mzv.cz/public/0/cd/81/348603_175735_RB_35_19_00_resume.pdf, s. 10.

29

a „árijského“ původu.122 Dále měly být úvěry poskytovány pouze těm firmám, které nebyly schopny získat prostředky od peněţních ústavů bez této záruky. Účel půjček byl jasně definován. Měly být poskytnuty k udrţení či posílení současných podniků, k jejich rozšíření, přestavbě a především k „přebírání neárijských podniků do árijského vlastnictví“.123 Úvěry se zárukou říše byly velmi výhodné pro obě strany kontraktu, pro věřitele i pro příjemce. Pro příjemce z hlediska doby splatnosti124 a nízkého úroku (4-6 %), coţ sice znamenalo niţší zisk věřitelů, ale zcela odpadala riziková část úroku, jelikoţ zde bylo právě ono ručení říše. U úvěrů do 2 000 RM bylo aţ 100% ručení a u úvěrů vyšších aţ 85%.125 Ţidovské podniky mohly obdrţet úvěr pouze za předpokladu, ţe jsou „arizované“ a půjčku schválí vládní prezident. Pro „nearizované“ podniky bylo potřeba stanovisko říšského ministerstva hospodářství.126 Intenzita čerpání úvěrů s říšskou zárukou byla proměnná. Koncem roku 1938, kdy byla pomoc zavedena, ji sudetští Němci vyuţívali spíše váhavě. Rychle postupující proces „vyřazování“ ţidů z hospodářství a menší finanční i odborná náročnost potřebná pro „arizaci“ vedly počátkem roku 1939 k razantní změně situace, kdy došlo k enormnímu nárůstu ţádostí, z nichţ bylo schváleno okolo 60 %. Představy o čerpání říšských úvěrů a zapojení sudetských Němců do podnikání byly mnohem vyšší. Sudetští Němci ovšem úvěry s říšskou zárukou poptávali spíše váhavě. Úvěry byly povaţovány za příliš drahé a jejich získání bylo administrativně náročné. Dále se drobní podnikatelé obávali prověřování své solventnosti a politické oddanosti. Tyto důvody zapříčinily pokles ţádostí o úvěry s říšskou zárukou ve druhé polovině roku 1939. Svou roli v tom jistě sehrál i začátek války a převládající pocit nejistoty. V roce 1940 došlo ke zjednodušení administrativního procesu a počet ţádostí znovu vzrostl, svou měrou k tomu napomohl i pokrok v přestavbě na válečné hospodářství. Do konce března 1941 bylo u Deutsche Revisions- und Treuhand AG podáno celkem 1226 ţádostí a jednalo se o celkem 113 037 641 RM. Po napadení SSSR v roce 1941 došlu k opětovnému sníţení poptávky po úvěrech.127 Důvodů pro pokles bylo několik, zaprvé většina nejlukrativnějších podniků jiţ byla „arizována“ a zadruhé ubývalo lidí, kteří se chtěli do arizace zapojit, spousta středních

122

OSTERLOH, Jörg, Nacionálněsocialistické pronásledování Ţidů v říšské ţupě Sudety v letech 1938 – 1945, Praha: Argo, 2010, s. 282. 123 JANČÍK, Drahomír; KUBŮ, Eduard. "Arizace" a arizátoři. Praha: Karolinum, 2005, ISBN 80-246-1000-0, s. 38-39. 124

Malé úvěry aţ 3 roky a velké dokonce aţ do konce roku 1955.

125


126

OSTERLOH, Jörg, Nacionálněsocialistické pronásledování Ţidů v říšské ţupě Sudety v letech 1938 – 1945, Praha: Argo, 2010, s. 286. 127 Tamtéţ, s. 303-304.

30

i malých podnikatelů slouţila ve wehrmachtu a mnohým ţadatelům o úvěr chyběl i minimální kapitál. „Odţidovštění“ i říšská hospodářská pomoc měly stejný konečný hospodářskopolitický cíl, kterým bylo odstranění Ţidů z hospodářského ţivota a oţivení sudetského hospodářství pod německým vlastnictvím. Říšskou hospodářskou pomoc lze vnímat přímo jako jeden z prostředků, který mimo jiné pomáhal s „arizací“. Z tematického hlediska mohla být říšská hospodářská pomoc uvedena v kapitole 1.3.1., z hlediska souvislosti s rolí bank v procesu „arizace“ je uvedena aţ nyní. Pro bankovní domy se říšská hospodářská pomoc stala doslova zlatým dolem. Jednalo se téměř o bezrizikové úvěry se slušným ziskem, které by bez záruky státu nebyly poskytnuty. Z pohledu bank činilo zapojení se do „arizačních“ úvěrů čistě ekonomickou záleţitost, nejednalo se o povinnou sluţbu říši. Pokud banky odmítly tento úvěr poskytnout, nebylo to z důvodu morálních, ale především ekonomických, kdy měly obavu z návratnosti peněz. Pomocí „arizačních“ úvěrů mohly banky částečně vyuţít strnulý kapitál, který měly na účtech, a rozšířit svou klientskou základnu. Pokud bychom měli zhodnotit úvěry s říšskou zárukou, tak i přes značnou popularitu je jejich vliv na proces „arizace“ minimální, především z důvodu nízkého počtu ţádostí. Ţadatelé byli nejčastěji bývalí vedoucí zaměstnanci ţidovských podniků, kteří se rozhodli postavit na vlastní nohy.128 „Sumarizace či dokonce analýza úvěrů s říšskoněmeckou zárukou poskytnutých v Říšské ţupě Sudety dosud nebyla provedena.“129

2.

Říšská župa Sudety a vládní kraj Cheb Územní anexe proběhla z vojenského hlediska velice hladce a rychle. Československo

přišlo mnichovskou dohodou o 30 % území a třetinu obyvatel, z čehoţ asi 450 000 emigrovalo do zbytkového Československa.130 Co se týče územní rozlehlosti odtrţených území, byla největší Říšská ţupa Sudety. Ta se spolu s ostatními sudetskými územími připojila k Říši 21. listopadu 1938131. Říšská ţupa Sudety vznikla oficiálně aţ 15. dubna 1939132 a ţilo zde 2 947 187 obyvatel133 (sčítání z května 1939). Ţupa byla rozdělena na tři

128

OSTERLOH, Jörg, Nacionálněsocialistické pronásledování Ţidů v říšské ţupě Sudety v letech 1938 – 1945, Praha: Argo, 2010, s. 304. 129 JANČÍK, Drahomír; KUBŮ, Eduard. "Arizace" a arizátoři. Praha: Karolinum, 2005, ISBN 80-246-1000-0, s. 38-39. 130

TEICHOVÁ, A. Německá hospodářská politika v českých zemích v letech 1939-1945. 1. vyd. Praha: VŠE, 1997. 66 s, s. 14.

131

Gesetz über die Wiedervereinigung der sudetendeutschen Gebiete mit dem Deutschen Reich [online]. Citováno [2013-05-05]. Dostupné z: http://www.verfassungen.de/de/de33-45/sudetenland-vereinigung38.htm. 132 Gesetz über die Gliederung der sudetendeutschen Gebiete [online]. Citováno [2013-05-05]. Dostupné z: http://www.verfassungen.de/de/de33-45/sudetenland-verwaltung39.htm. 133 HOŘÁK, M., JELÍNEK, T. Nacistická perzekuce obyvatel českých zemí. Praha: Nakladatelství Galén, 2006. 80 s, s. 14.

31

podřízené vládní kraje: Cheb (s ústředím v Karlových Varech), Ústí nad Labem a Opava. Kraje obsahovaly venkovské a městské okresy a okresní hejtmani se označovali jako landráti. V čele kaţdého kraje stál vládní prezident. Ten sídlil v krajském městě, aţ na vládní obvod Cheb, který měl centrum v Karlových Varech. Říšským místodrţícím v říšské ţupě Sudety se stal Konrad Henlein. Henlein byl nejvyšší reprezentant státní správy a sídlil v Liberci. Kompetenčně podléhal pouze říšskému ministerstvu vnitra a samotnému Hitlerovi. Trestní právo bylo převzato z Německa, stejně jako soudnictví. Vedení nad sloţkami SS a policie nebylo v říšské ţupě Sudety stanoveno, a tudíţ byly tři obvody řízeny policejními veliteli z Norimberku, Dráţďan a Vratislavi. Teprve v březnu 1944 byla celá oblast ţupy předána pod správu Karla Hermanna Franka, který byl vyšším vůdcem SS v Protektorátu Čechy a Morava.134 Velký rozdíl oproti německé říši představovala rychlost zavádění protiţidovských opatření, to co v Německu trvalo přes 5 let, bylo v Sudetech přijato během velmi krátké doby. Karlovarským vládním prezidentem byl jmenován bývalý člen SdP Wilhelm Sebekovsky a jeho zástupcem se stal říšský Němec Karl Müller135.136 Ve vládním kraji Cheb převaţovali sudetoněmečtí landráti, kdy jich bylo 16 a říšských 7.137 Jádrem vládního kraje Cheb bylo Chebsko s 803 509 obyvateli a rozlohou 7 466,79 km2.138 Klíčová byla hospodářská centra v Chebu, Sokolově a Karlových Varech. Důleţitou průmyslovou oblastí bylo okolí Stříbra a velmi významný byl také lázeňský trojúhelník Karlovy Vary – Mariánské Lázně – Františkovy Lázně. Zisk pro německé hospodářství rovněţ představovaly zásoby hnědého uhlí v mostecko-teplickochomutovském

regionu

a

v pánvi

chebské

a

sokolovsko-loketsko-karlovarské

a pochopitelně také uranové doly u Jáchymova. Bylo jasné, ţe transformace hospodářství nebude bezproblémová. Na odstoupeném území byla jako platidlo zavedena říšská marka a současné peníze byly staţeny. Celkem bylo staţeno 1250,6 milionu Kč v bankovkách, 1502,7 milionu ve státovkách a 120,6 milionu v mincích.139 Kurz koruny vůči marce byl administrativně zvolen 1:10140 a později

134


135

K. Müller (nar. 19. 12. 1889), viceprezident v Karlových Varech, 1. 5. 1933 vstup do NSDAP, 1. 6. 1945 v Praze zatčen.

136

ZIMMERMANN, V. Sudetští Němci v nacistickém státě: politika a nálada obyvatelstva v říšské ţupě Sudety (1938-1945). Praha: Prostor, 2001. ISBN 80-7203-390-5, s. 130. 137 Tamtéţ, s. 134. 138

Tamtéţ, s. 128.

139

MFCR. Bouřlivé desetiletí (1938 – 1948). Citováno [2013-05-03]. Dostupné z: http://www.mfcr.cz/cps/rde/xbcr/mfcr/Bourlive_desetileti_1938-1948.pdf, s. 3. 140 TEICHOVÁ, A. Německá hospodářská politika v českých zemích v letech 1939-1945. 1. vyd. Praha: VŠE, 1997. 66 s, s. 31.

32

změněn na 12 feniků za korunu (1:8,33)141, přičemţ reálný kurz se pohyboval okolo 6:1142. Tento nevýhodný kurz pro bývalé české obyvatele znamenal vyuţívání situace především vojáky wehrmachtu, policisty a úředníky, kteří mohli levně koupit i zboţí, kterého jiţ byl v Říši nedostatek, coţ znevýhodňovalo domácí obyvatelstvo a sudetské vedení se tomuto marně snaţilo zabránit. Velký zájem právě o máslo, vejce, tuk, kávu nebo maso vyústil na Chebsku aţ k zavedení přídělových lístků.143 Počet ţidů v Sudetech je poměrně obtíţné stanovit, jelikoţ se do roku 1938 nikdy nejednalo o historicky ohraničený region a ţádné statistiky nejsou zaměřeny pouze na tuto oblast. Podle Jörga Osterloha, působícího v současnosti na Institutu Fritze Bauera ve Frankfurtu nad Mohanem, se před rokem 1938 odhady pohybují od 19 000 do 32 000 sudetských Ţidů. Později dodává, ţe v roce 1938 ţilo v Sudetech nejméně 25 000 lidí a nejvíce 28 000 lidí „izraelské“ víry. Celkem se na území ţupy nacházelo podle odhadů přibliţně 40 000-45 000 osob, které podle nacionálního socialismu lze označit jako „neárijce“. Izraelské vyznání zaškrtlo v roce 1930 pří sčítání lidu 356 830 osob v Československu. Z toho 29 042 Ţidů obývalo okresy, které později připadly Německu.144 Ţidé v Sudetech byli koncentrováni především ve městech (více neţ 10 000 obyvatel), kde ţilo 17 164. Mezi největší ţidovské obce patřila ta v Karlových Varech, kde ţilo 2600 Ţidů,145 v roce 1939 zde zůstalo pouhých 53 Ţidů146. Na konci roku 1938 v Sudetech zůstávala přibliţně polovina Ţidů z roku 1937 a po křišťálové noci pouhých 2373 ţidů. Tento fakt potvrdilo sčítání lidu z roku 1939, kdy v Sudetech zůstávali především staří, nemocní a chudí Ţidé.147 Výsledky sčítání interpretuje Zimmermann: “Podle sčítání lidu z května 1939 ţilo v ţupě 2 341 ţidů (0,08 procenta všech obyvatel), 2 186 takzvaných „míšenců 1. Stupně“ (0,07 procenta) a 1 301 „míšenců 2. Stupně“ (0,04 procenta).“148

141

ZIMMERMANN, V. Sudetští Němci v nacistickém státě: politika a nálada obyvatelstva v říšské ţupě Sudety (1938-1945). Praha: Prostor, 2001. ISBN 80-7203-390-5, s. 164. 142 TEICHOVÁ, A. Německá hospodářská politika v českých zemích v letech 1939-1945. 1. vyd. Praha: VŠE, 1997. 66 s, s. 31. 143

ZIMMERMANN, V. Sudetští Němci v nacistickém státě: politika a nálada obyvatelstva v říšské ţupě Sudety (1938-1945). Praha: Prostor, 2001. ISBN 80-7203-390-5, s. 164. 144 OSTERLOH, Jörg, Nacionálněsocialistické pronásledování Ţidů v říšské ţupě Sudety v letech 1938 – 1945, Argo, Praha 2010, s. 48-52.; Zde je rozpor v počtu Ţidů v Sudetech v porovnání s -HOŘÁK, M., JELÍNEK, T. Nacistická perzekuce obyvatel českých zemí. Praha: Nakladatelství Galén, 2006. 80 s, s. 39. - Ten uvádí, ţe na odtrţených územích ţilo 29 789 osob ţidovského vyznání. Pro účely práce jsem se rozhodl vyuţívat údaj Osterloha z důvodu větší věrohodnosti, přestoţe je rozdíl minimální. 145 BURACHOVIČ, Stanislav. Ţidé a Karlovy Vary. In: X. HISTORICKÝ SEMINÁŘ KARLA NEJDLA. Karlovy Vary: Klub přátel Karlových Varů, Karlovarské muzeum, 2001, s. 58-62, s. 59. 146 OSTERLOH, Jörg, Nacionálněsocialistické pronásledování Ţidů v říšské ţupě Sudety v letech 1938 – 1945, Praha: Argo, 2010, s. 378. 147 Tamtéţ, s. 202. 148


33

V květnu 1939 v Sudetech ţila desetina149 počtu Ţidů z doby Mnichovské dohody, coţ je velmi razantní pokles. Od konce roku 1939 do poloviny roku 1940 poklesl počet Ţidů v Sudetech o 336 osob, z 2222 na 1886, z čehoţ se vystěhovalo 196 osob. V následujících letech zůstal počet ţidovského obyvatelstva poměrně konstantní (květen 1941 1695 Ţidů a v dubnu 1942 1614 osob), změna přišla aţ v dubnu 1942 s počátkem deportací. První transporty ze Sudet odjely v rámci „čtvrté deportační vlny“, která znamenala ve většině případů smrt, na rozdíl od předchozích, deportujících Ţidy do ghett.150 Konce války na území Sudet se doţilo pouze pár stovek jedinců. Jörg Osterloh porovnává počet Ţidů v roce 1939 oproti původnímu počtu v Sudetech a ve „staré říši“ a nachází zásadní rozdíl. V Říši ţilo stále asi 213 000 Ţidů z původních 537 000, kdeţto v Sudetech ve stejné době z 24 500 zůstalo pouhých 2400. Přestoţe počet Ţidů v říšské ţupě Sudety byl po roce 1938 minimální, antisemitská propaganda nepolevovala ze dvou důvodů. Ţidé se hodili jako viníci všech neúspěchů a bylo stále třeba připomínat legálnost a oprávněnost postupu proti Ţidům.151 Hypotézu, vycházející z mého členění „arizace“ v Sudetech, ţe v době Mnichovské dohody většina Ţidů území Sudet opustila, nemohu z důvodu nedostatku konkrétních dat definitivně potvrdit ani vyvrátit. Podařilo se mi zjistit, ţe Ţidé opouštěli československé pohraničí jiţ před říjnem 1938, přesto není jednoznačné v jaké míře. Jediné, co mohu s jistotou potvrdit je, ţe počet Ţidů velmi razantně poklesl ke sčítání lidu v květnu 1939. Moţnosti emigrace po obsazení Sudet byly poměrně mizivé a dokonce i zbylé Československo se zdráhalo přijímat další uprchlíky, jejichţ největší vlna přišla po pogromu z 9. listopadu, tzv. křišťálové noci. Z těchto důvodů se domnívám, ţe by má hypotéza mohla být v budoucnu potvrzena. Jako moţnost budoucího zkoumání se jeví otázka, jaké počty opustili říšskou ţupu Sudety před a po Mnichovské dohodě?

2.1.

Hospodářský vývoj Karlovarska a „arizace“ zemědělství

Po obsazení Sudet byly v nejdůleţitějších odvětvích stále patrné důsledky hospodářské krize, především ve sklářském, porcelánovém, textilním a důlním průmyslu se produkce v roce 1937 stále nevyrovnala roku 1929. Sudetští Němci věřili, ţe hospodářské a sociální problémy dokáţe odstranit připojení k Německu. To však hledělo především na vlastní

149

OSTERLOH, Jörg, Nacionálněsocialistické pronásledování Ţidů v říšské ţupě Sudety v letech 1938 – 1945, Praha: Argo, 2010, s.

18. 150

Tamtéţ, s. 410-411.

151

Tamtéţ, s. 394-395.

34

uţitek.152 Hospodářská politika Německa naráţela na opačné záměry. V jedné řadě chtěli podporovat sudetoněmecké podnikatele a snaţili se o hospodářské oţivení průmyslu. Na druhé straně ovšem potřebovali zvýšit základnu pro zbrojení, coţ byl průmysl, který se v Sudetech nenacházel.153 Další specifičností Sudet je jejich otevřená hospodářská oblast, kdy většina odvětví přišla po „anšlusu“ o vnitřní trh ve zbylém Československu. „Utvoření sudetské ţupy bylo umělým a neuspokojivým řešením nejen administrativně, ale i ekonomicky. Náhlá absence tradičního praţského obchodního centra znamenala potíţe takřka pro všechny odvětví“.154 Mnoho sudetských obyvatel pracovalo v průmyslu, coţ bylo pro německé zájmy na první pohled výhodné. Po důkladnějším pohledu lze zjistit, ţe velká část pracovala ve sklářském a textilním (26 % + 10 % v oděvním) průmyslu, coţ jsou odvětví, která byla velmi silně postiţena předcházející krizí.155 Za nejdůleţitější odvětví v Sudetech bylo povaţováno textilnictví, které podle odhadů zaměstnávalo 10 % obyvatel Sudet (283 000-360 000 osob). Dalším významným odvětvím bylo sklářství, které bylo závislé hlavně na exportu a poskytovalo práci 76 000 obyvatel, přičemţ polovina ţila z domácí práce. Velmi důleţité bylo také hornictví se zhruba 116 000 zaměstnanci. Co se týče Karlovarska, značný význam měla loţiska kaolínu a surového jílu, coţ byl základní materiál pro výrobu porcelánu. V tomto odvětví bylo zaměstnáno aţ 20 000 lidí.156 Převáţně exportní průmysl znamenal spolu s předcházející hospodářskou krizí velkou nezaměstnanost a strukturální problémy, stejně jako potřebu racionalizace výroby. Z rozkazu německého vedení měly být textilní podniky rušeny, pokud proti tomu nebyly zásadní národohospodářské důvody. Rušení textilních podniků by mělo za následek rozsáhlou ztrátu pracovních míst, čemuţ se místní úřady snaţily zabránit. Dále se na textilní průmysl nevztahovala říšská hospodářská pomoc. Pokud měly být textilní podniky „arizovány“, pak výhradně sudetskými Němci.157 Dalším problémem Sudet byla vysoká nezaměstnanost, která můţe být označena jako strukturální. Ve dnech následujících Mnichovskou dohodu dostalo práci asi 60 000 lidí, přesto na konci roku 1938 bylo bez práce 195 000 lidí. Zde ovšem německý Ústav pro hospodářský výzkum problém neviděl, 152

ZIMMERMANN, V. Sudetští Němci v nacistickém státě: politika a nálada obyvatelstva v říšské ţupě Sudety (1938-1945). Praha: Prostor, 2001. ISBN 80-7203-390-5, s. 161. 153 OSTERLOH, Jörg, Nacionálněsocialistické pronásledování Ţidů v říšské ţupě Sudety v letech 1938 – 1945, Praha: Argo, 2010, s. 242. 154 ZIMMERMANN, V. Sudetští Němci v nacistickém státě: politika a nálada obyvatelstva v říšské ţupě Sudety (1938-1945). Praha: Prostor, 2001. ISBN 80-7203-390-5, s. 169. 155 Tamtéţ, s. 162. 156

OSTERLOH, Jörg, Nacionálněsocialistické pronásledování Ţidů v říšské ţupě Sudety v letech 1938 – 1945, Praha: Argo, 2010, s. 238-239. 157 Tamtéţ, s. 307.

35

jelikoţ poptávka po pracovní síle v Německu byla značná. Úskalí představovalo poskytnutí práce, aniţ by se zabránilo hromadnému přesunu obyvatel ze Sudet do „Staré říše“. Jak bylo vysvětleno v kapitole 1.3., německým cílem byla naopak snaha o větší koncentraci Němců v Říšské ţupě Sudety.158 Největší komplikace při transformaci sudetského hospodářství do Říše bylo spojeno se zastaralou vnitropodnikovou organizací a především strojním vybavením, které nutně potřebovalo inovovat. Značný problém představovala také ztráta trhů v USA, z důvodu bojkotu Německa, a především tradičního odtrţeného československého trhu. Sudetské podniky nebyly schopny čelit nové říšskoněmecké konkurenci. Pro oţivení sudetského průmyslu byl potřeba především čas, kterého se s brzkým příchodem války sudetské ţupě nedostalo.

2.1.1. Zemědělství „Arizace“ zemědělství v říšské ţupě Sudety probíhala dle stejného principu jako v případech jiných odvětví. Ţidé byli povinni svůj pozemkový nebo lesní majetek prodat, přičemţ byli vyloučeni z nákupů. Také v případě pozemků byli dosazování treuhändeři. Platilo ovšem, ţe „arizace“ zemědělství a lesnictví má být provedena teprve po ukončení převodů ţivnostenských podniků do „árijských“ rukou.159 Před koncem roku 1940 bylo „odţidovštění“ zemědělství podstatě dokončené, coţ neplatí o vyřešení převodu vlastnických práv do rukou „árijců“.160 Stejně jako ţidovské obchody a podniky, tak pochopitelně i většina ţidovských pozemků byla opuštěná a navíc často i zadluţená, coţ potencionální „arizátory“ odrazovalo. „Arizace“ se měli účastnit, stejně jako v případě obchodů, primárně uchazeči ze Sudet. I zde se však říšští Němci snaţili ustanovení obejít a do procesu se zapojit, coţ se jim velmi často nedařilo, ani za podpory vrchních mocipánů v Německu.161

„Plány

znovuosídlení

byly

navrhovány

v souladu

s obecnými

germanizačními kritérii: asimilací, evakuací a fyzickou likvidací.“162 Cílem německé pozemkové politiky na území Sudet bylo převést půdu do německého vlastnictví. Nejprve české a ţidovské pozemky ponechané po úprku majitelů ladem (zhruba 30 000 hektarů) a obhospodařování dalších 500 dvorců s rozlohou 50 000 hektarů, které spravovali společnosti Saské osídlení rolnické, s. r. o. a Německá osidlovací společnost.163 158

Tamtéţ, s. 240-241.

159

Tamtéţ, s. 365.

160

Tamtéţ, s. 373.

161

Ukázku takové případu demonstruje Osterloh: OSTERLOH, Jörg, Nacionálněsocialistické pronásledování Ţidů v říšské ţupě Sudety v letech 1938 – 1945, Praha: Argo, 2010, s. 372. 162 TEICHOVÁ, A. Německá hospodářská politika v českých zemích v letech 1939-1945. 1. vyd. Praha: VŠE, 1997. 66 s, s. 54. 163


36

Sudetoněmečtí rolníci ţádali „nápravu“ křivd způsobených pozemkovou reformou v Československu, čehoţ se v konečném důsledku nedočkali z několika důvodů. Sudetské zemědělství mělo primárně slouţit jako prostor pro „nové konstituování německého rolnictva“ a „osidlovací politice“, především SS. Dalším důvodem bylo velmi malé zapojení sudetoţidovského obyvatelstva v zemědělství. Výraznější transformaci umoţnilo aţ vyvlastňování českých rolníků po roce 1942. Do následujícího roku se podařilo převést do „árijského“ vlastnictví 1500 dvorů s pozemky o rozloze 75 000 ha.164 Nejčastějšími důvody

ke

konfiskaci

pozemků,

krom

ţidovského

vlastnictví,

bylo

„špatné

obhospodařování dvorců“, neplnění dodávkových kvót nebo nařízení o konfiskaci majetku osob s nepřátelským postojem vůči říši.165 Problémem spojený s „arizací“ pozemků se ukázal nedostatek informací ohledně sudetoţidovského zapojení do vlastnictví půdy. Odhady z prosince 1938 byli na 250 pozemků s rozlohou nad 6000 ha, coţ se ukázalo jako velmi podhodnocené.166 Na počátku roku 1941 bylo zaznamenáno 781 ţidovských pozemků o rozloze 11 500 ha. Rozdělení do vládních obvodů je následující: Ústí nad Labem 215 pozemků o 3715 ha, Karlovy Vary 504 pozemků o 6677 ha a Opava 62 pozemků o 1105 ha. 1. ledna 1941 byla „arizace“ provedena pouze v 10,4 % pozemků, které ovšem tvořily 4267 ha, coţ představovalo 37 % ţidovské půdy. Následující rok došlu ke zrychlení, coţ bylo zapříčiněno i odznačením zhruba 60 podniků, které nebyly nadále povaţovány za ţidovské. Posledního června 1942 bylo „arizováno“ 262 pozemků s výměrou 7261 ha, coţ znamenalo přibliţně 68 % veškeré ţidovské půdy na území Sudet.167 Z těchto čísel vyplývá, ţe byly preferovány nejdříve větší územní celky a menší aţ s druhořadou prioritou. „Nové konstituování německého rolnictva“ se stalo ústřední myšlenkou nacistické ideologie. Na území Sudet působilo několik osidlovacích organizací, které si navzájem konkurovaly. Jejich úkolem bylo za pomoci nucené správy urychlit německé osídlení sudetské ţupy. V oblasti Karlových Varů působila například Sächsische Bauernsiedlung GmbH sídlící v Dráţďanech. Proces byl ustanoven do tří fází a účastnily se ho tři kategorie osidlovacích úřadů: niţší osidlovací ústav měl zjistit prodejní cenu a moţnosti vyuţití pozemku. Vyšší osidlovací ústav obstaral potřebná povolení a v poslední fázi přišla na řadu 164

OSTERLOH, Jörg, Nacionálněsocialistické pronásledování Ţidů v říšské ţupě Sudety v letech 1938 – 1945, Praha: Argo, 2010, s. 376-377. (Na těchto číslech se shoduje se Zimmermannem, s. 267). 165 ZIMMERMANN, V. Sudetští Němci v nacistickém státě: politika a nálada obyvatelstva v říšské ţupě Sudety (1938-1945). Praha: Prostor, 2001. ISBN 80-7203-390-5, s. 266. 166 OSTERLOH, Jörg, Nacionálněsocialistické pronásledování Ţidů v říšské ţupě Sudety v letech 1938 – 1945, Praha: Argo, 2010, s. 367. 167 Tamtéţ, s. 373.

37

Německá osidlovací společnost (DAG), ta měla na starosti praktický průběh „arizace“.168 Důleţité bylo zapojení strany do „arizačního“ procesu, coţ probíhalo přes okresní hospodářské poradce NSDAP, na jejichţ stanoviska musely osidlovací úřady brát ohled. Pozemky, které DAG získala a posléze rozdělila na „výměry pro novorolníky“, byly pronajaty dvěma moţným zájemcům, jedni byli „vnitřní kolonisti“169 druhou moţnost představovali tzv. „nový kolonisti“170. Pod tuto kategorii můţeme také zařadit zájemce, kteří obdrţeli pozemky jakoţto „odměnu veteránům“, jednalo se například o členy SA, SS nebo NSDAP. Předpokladem „novorolníka“ byl podobně jako v případě potencionálních „arizátorů“ v jiných odvětvích „árijský“ původ, odborné znalosti a charakterová a politická spolehlivost. V prosinci 1938 byla i na území Sudet oficiálně zavedena říšská legislativa, kdy bylo moţno nařídit nucený prodej, coţ se odrazilo na cenách pozemků. „Odţidovštění“ a následná „arizace“ započaly v březnu 1939. Německé osidlovací společnosti měly koupit všechny ţidovské pozemky na trhu za tzv. osidlovací prodejní hodnotu. Ta byla určena říšským komisařem v Liberci a Zemským rolnickým sdruţením. V červnu bylo navrţeno, aby osidlovací prodejní hodnota byla nahrazena jednotnou částkou, ta měla být ve výši odškodnění plánovaného pro Ţidy.171 Více o konkrétní ceně pozemků se rozepisuje právě Osterloh. Cena ve „staré říši“ je odhadována na 2000-3000 RM za ha. V Sudetech se cena dle odhadů příliš nelišila a mohla se pohybovat okolo 2000 RM za ha. Při 10 655 ha ţidovské půdy byla celková hodnota pozemků 21,3 milionu RM. V Říši Ţidé za pozemky obdrţeli zhruba polovinu reálné ceny pozemku. V Sudetech se tato částka pohybovala v polovině roku 1941 v Chebském vládním okrese okolo 832 RM za ha (v celé ţupě od 745(Ústí)-983(Opava)RM/ha) v případě DAG. Pokud se jednalo o jiného kupujícího, pak byla kupní cena vyšší a pohybovala se v rozmezí od 1350 do 1580 RM/ha. V roce 1942 jiţ DAG vyplácela pouze 500 RM, ostatní kupující průměrně 1300 RM.172 „Arizace“ probíhala ve všech odvětvích podle stejných obecných pravidel. Klíčovou roli hráli vţdy treuhändeři, ale v případě zemědělství také osidlovací společnosti. „Arizace“ se v první řadě odlišovala prioritou, kdy nejniţší mělo právě zemědělství

168

Tamtéţ, s. 369-370.

169

Pocházeli z území bývalého Československa.

170

Pocházející z Říše.

171

OSTERLOH, Jörg, Nacionálněsocialistické pronásledování Ţidů v říšské ţupě Sudety v letech 1938 – 1945, Praha: Argo, 2010, s. 369-371. 172 Tamtéţ, s. 376.

38

a nejvyšší klíčový průmysl pro německé hospodářství. Další rozdílností byla pozice říšských a sudetských Němců jako potencionálních „arizátorů. Kdy sudetští obyvatelé byli připuštěni pouze k „podřadnějším“ podnikům, které neměly takový hospodářský význam.

2.2.

Důlní průmysl na Karlovarsku Sokolovský důlní revír se před Mnichovskou dohodou skládal ze tří samostatných

revírů – Sokolovského, Loketského a Karlovarského. V roce 1938 těţba činila 2 290 860 tun uhlí, přičemţ v krizovém roce 1930 byla produkce ještě vyšší a to 3,5 milionu tun, důvodem bylo zastavení výroby v mnoha podnicích s ohledem na mezinárodní situaci. V celém revíru bylo v 35 uhelných podnicích zaměstnáno v roce 1937 4273 horníků a 309 briketářů.173 Největší podíl na těţbě měl koncern Dolových a průmyslových závodů, akciová společnost, dříve Jan David Starck v Dolním Rychnově u Sokolova, kterým se budu z důvodu její velikosti věnovat více neţ ostatním uhelným společnostem působícím v této oblasti, jako například Duchcovsko-podmokelská dráha, mající ve vlastnictví doly v Novém Sedle a Bukovanech, nebo uhelné závody Britannia v Královském Poříčí, ve které měla rozhodující vliv rodina Seebohmů174. Sokolovský revír působil na první pohled velmi roztříštěně, na rozdíl od poměrně jednotného mosteckého revíru, ve skutečnosti byla naprostá většina podniků spojena rodinami Petschkovými a Weinmannovými. Společnost dolové a průmyslové závody, akciová společnost, dříve Jan David Starck v Dolním Rychnově u Sokolova byla zaloţena 28. března 1884 jako následovatel starší Starckovy společnosti, kterou zakladatel Jan Antonín Starck odkázal nově vznikající společnosti, právě Dolovým a průmyslovým závodům. Zakládající valná hromada se uskutečnila 26. srpna 1885. V roce 1900 se majitelem Dolových a průmyslových závodů stává praţský bankéř Julius Petschek.175 Petschkové emigrovali do Londýna před Mnichovskou dohodou a za hlavního likvidátora svého majetku pověřili ředitele Bankovního domu Petschek Jiřího Poppera. Ten v létě 1938 zařídil prodej mosteckých dolů Ţivnobance a v září započal i likvidaci zbylého majetku, kam patřily i doly na Sokolovsku. V důsledku událostí roku 1938 museli být během července a srpna z rasových důvodů odvoláni vedoucí firmy a členové dozorčí rady.

173

GROSS, Alexander. Majetkový a právní vývoj sokolovského revíru za okupace 1938-1945. In: PITRONOVÁ, Blanka. Průmyslové oblasti 2. Ostrava: Profil, 1969, s. 144-162,s. 144. 174 Nejvíce se angaţovali otec se synem, Kurt a Hans; H. Seebohm(nar. 4. 8. 1903), ve vedení Britannia, později člen dozorčí rady, po válce vysídlen a stal se ministrem práce a dopravy a poté spolkovým ministrem dopravy. 175 BERAN, Petr, GROSS, Alexander: Inventář Dolové a průmyslové závody, a. s. dříve Jan Dav. Starck, Dolní Rychnov, Sokolov, 1964, s. 6-7.

39

V září 1938 prodávají Petschkové Dolové a průmyslové závody za 38 000 000 Kč176 Praţské komerční společnosti, která byla pod jejich vlivem. 20. září 1938 se Petschkovi snaţili prodat valnou část akcií (59 505 kusů v hodnotě 59 500 000) Dolových a průmyslových závodů do Anglie firmě Baring Brothers Ltd., coţ dokazuje ţádost o povolení k převodu, která byla schválena.177 Petschkové tímto získali doklad, který dokazoval převod akcií ještě před říjnem 1938. Jejich majetek nemohli nacisté zabavit jako ţidovský, ale museli ho spravovat jako nepřátelský anglický podnik, coţ s ohledem na mezinárodní situaci v ţádném případě neznamenalo vyvlastnění. Přes tento doklad uzavřeli Petschkovi 11. března 1939 s nacisty tzv. Berlínskou smlouvu, kterou za Petschkovi podepsal ředitel Bankovního domu Petschek a hlavní likvidátor Petschkova majetku Jiří Popper. Bylo ujednáno prodání většiny majetku rodiny Petschkových na Sokolovsku za 21 275 000 korun.178 Po uzavření Berlínské dohody odjel do zahraničí i Jiří Popper a hlavním likvidátorem zbylého Petschkova majetku se stal Růţička, který ke spolupráci, po schválení rodiny Petschků, přizval německého advokáta, dříve člena SdP a henleinovského poslance, Hanse Neuwirtha179. Ten okamţitě informoval K. H. Franka, který Neuwirthovi doporučil místo přijmout a o kaţdém kroku hlavního likvidátora Růţičky informovat gestapo.180 Zvláště ho zajímaly okolnosti týkající se převodu akcií do Anglie, pokud by se prokázalo, ţe akcie byly převedeny po 1. říjnu 1938, mohl by být Petschkův majetek vedený jako ţidovský, coţ by nebránilo podle nacistické legislativy jeho zabavení. Jak dále uvádí Alexander Gross, vývoj ostatní podniků v Sokolovském revíru byl jednodušší. Ve většině případů byli v ţidovských nebo českých důlních podnicích ze členů vedení stanoveni treuhändeři, kteří byli „árijského“ původu a dosahovali politické spolehlivosti, zároveň byla zajištěna i jejich odbornost, coţ jak jsem uvedl v první části práce, byl jeden ze základních poţadavků. Jako treuhändeři mohli řídit podniky podle vlastní vůle, aniţ by byli omezeni akcionáři nebo dozorčí radou, a jejich úkolem bylo v první řadě „odţidovštění“ podniků. Toto byl případ obou jmenovaných společností, jak Duchcovsko-podmokelské dráhy, jejímţ správcem se stal ředitel Siegmund

176

Údajně polovina jejich reálné hodnoty. GROSS, Alexander. Majetkový a právní vývoj sokolovského revíru za okupace 1938-1945. In: PITRONOVÁ, Blanka. Průmyslové oblasti 2. Ostrava: Profil, 1969, s. 144-162,s. 146. 177 Sokolovská uhelná, právní nástupce, a. s., podnikový archiv, Sokolov (Citice), fond Dolové a průmyslové závody, a. s. dříve Jan Dav. Starck, Dolní Rychnov, č. k. 52, sign. Petschek 38-V/3/5, Ţádost o povolení k vývozu akcií. 178 GROSS, Alexander. Majetkový a právní vývoj sokolovského revíru za okupace 1938-1945. In: PITRONOVÁ, Blanka. Průmyslové oblasti 2. Ostrava: Profil, 1969, s. 144-162, s. 148. 179 H. Neuwirth, (nar. 16. 5. 1901), od roku 1935 v SdP, poslanec, po válce tajemník Collegia Carolina v Mnichově a člen Sudetendeutscher Rat, Union der Vetriebenen. 180 GROSS, Alexander. Majetkový a právní vývoj sokolovského revíru za okupace 1938-1945. In: PITRONOVÁ, Blanka. Průmyslové oblasti 2. Ostrava: Profil, 1969, s. 144-162, s. 149.

40

Schauberger, tak i Britannie spravované Kurtem Seebohmem.181 Během let 1940-1941 bylo úředně nařízeno několik fúzí, kdy Dolové a průmyslové závody pohltily střední a menší podniky působící v této oblasti, například doly Matyáš a Marie Pomocná ve Svatavě nebo Fischerovy doly v Citicích. Dolové a průmyslové závody ovládly více neţ polovinu uhelného průmyslu sokolovského revíru.182 K „arizacím“ dochází především v letech 1940-1941. Hlavním arizátorem důlního průmyslu v říšské ţupě Sudety se stala nově zaloţená Sudetoněmecká báňská akciová společnost (SUBAG) sídlící v Mostě. SUBAG vznikl jiţ na začátku okupace a spadal pod Hermann Göring Werke. Po ovládnutí těţebního průmyslu na Mostecku se pokusil ovládnout také sokolovský revír, kde ovšem narazil na Neuwirtha, za nímţ stála Dresden Bank, a rodinu Seebohmů, kteří vyuţívali ochranu I. G. Farben. Na jaře 1941 byla Britannie „arizována“ Chebskou báňskou akciovou společností a rodina Seebohmů se stala členem dozorčí rady.183 Koncentrace průmyslu do německých rukou slouţila v první řadě válečným účelům. Sekundárně poslouţila ke gigantickým ziskům německých velkokoncernů, které většinu průmyslu nepřímo vlastnily. Od roku 1939 byl nacisty v Sokolovském revíru připravován projekt Hydriewerke, který v první řadě podporoval koncern SUBAG, na vyuţití 1,3-1,6 milionu tun uhlí k výrobě plynu a různých chemikálií pro válečné účely. Projekt byl z důvodů lepší surovinové základny a zřejmě i odporu finančních skupin, které stály za Dolovými a průmyslovými závody a Hansem Neuwirthem, přeloţen na Mostecko, kde byly vybudovány Chemické závody v Záluţí u Mostu.184 Dalším důvodem byl konkurenční boj mezi SUBAGem a Dolovými a průmyslovými závody, které se do projektu odmítly zapojit.185 Na podzim roku 1942, kdy nacistická politika přestala hledět na mezinárodní situaci, a padly plány na jakékoliv spojenectví s Anglií, mohl být zabaven i majetek v nepřátelských rukou. Hansi Neuwirthovi se podařilo ve své funkci likvidátora Petschkova majetku objevit chybu v převodu akcií Dolových a průmyslových závodů do Anglie. Získal důkazy o antidatování převodových listin akcií, které proběhly aţ po říjnu 181

Tamtéţ, s. 150.

182

BERAN, Petr, GROSS, Alexander: Inventář Dolové a průmyslové závody, a. s. dříve Jan Dav. Starck, Dolní Rychnov, Sokolov, 1964, s. 19. 183 GROSS, Alexander. Majetkový a právní vývoj sokolovského revíru za okupace 1938-1945. In: PITRONOVÁ, Blanka. Průmyslové oblasti 2. Ostrava: Profil, 1969, s. 144-162,s. 154. 184 BRUŢEŇÁK, Vladimír, JISKRA, Jaroslav. Historie Sokolovska. Svatava: Mikroregion Sokolov - východ, 2010, ISBN 9788025494455, s. 150. 185 BERAN, Petr, GROSS, Alexander: Inventář Dolové a průmyslové závody, a. s. dříve Jan Dav. Starck, Dolní Rychnov, Sokolov, 1964, s. 20.

41

1938. Své závěry poskytl ţupnímu hospodářskému poradci pro Sudety Wolfgangu Richterovi, který s nimi obeznámil šéfa německé policie Reinharda Heydricha.186 Těchto informací vyuţilo říšské ministerstvo hospodářství 11. listopadu 1941, kdy celý koncern prohlásilo za ţidovský majetek. Následovala „arizace“ majetku koncernu a jeho prodej nově vzniklé společnosti Falknovské dolové a průmyslové závody v Dolním Rychnově u Sokolova (později znovu přejmenované na Dolové a průmyslové závody), jehoţ skutečným pánem se stal za své „zásluhy“ Neuwirth. Nejdříve byl zvolen nuceným správcem a poté, po machinacích v dozorčí radě, předsedou představenstva. Za zprostředkování představitele říšského ministerstva hospodářství Fritze Rittstiega a Hanse Neuwirtha byla vypočítána kupní cena majetku koncernu na 22 milionu RM. Tuto částku z největší části uhradily bankovní domy: 45 % KdD, 35 % Dresdner Bank a 20 % Chebská záloţna. Ve stejném poměru byly rozděleny i akcie firmy.187 Definitivní likvidace a konfiskace Peschkova koncernu byla vyhlášena šéfem praţského gestapa teprve 9. května 1942, jelikoţ tímto dnem došlo k zabavení částek, zaplacených za prodané podniky na konto firmy Petschek & Co, v likvidaci, ve prospěch gestapa a Říše.188 „Arizace“ byla dokončena. V následujících měsících Neuwirth ke svému koncernu připojoval další podniky zabývající se nejen těţbou na Sokolovsku, dokonce usiloval o získání majetku SUBAGu v Sokolovském revíru, k čemuţ z důvodu neshody na kupní ceně nedošlo a Dolové a průmyslové závody se nemohly stát dominantním vlastníkem dolů v Sokolovském revíru.189 Níţe uvedená tabulka charakterizuje situaci v Dolových a průmyslových závodech pomocí čísel, bohuţel data, ze kterých tabulka vychází, jsou značně omezená. Přes tyto nedostatky mohu vyvodit určité závěry. Produkce po „arizaci“ vzrostla oproti roku 1939 více neţ 3,5 krát, coţ bylo jistě zapříčiněno také nasazením vězňů. Tento fakt potvrzuje i pětinásobný růst počtu zaměstnanců. Následné fúze a rozšiřování firmy stojí zřejmě za dalším růstem produkce, která v roce 1943 ještě stoupla. Následoval pokles způsobený dle mého názoru protahující se válkou, klesající morálkou a vyčerpáním zaměstnanců i vězňů, coţ potvrzuje značný pokles produkce na hlavu za směnu. Produkce úměrně ovlivňuje i hodnotu firmy. Dalším znatelným faktem je stále rostoucí podíl lomů na celkové produkci společnosti, za čím dle mého mínění stojí také 186

GROSS, Alexander. Majetkový a právní vývoj sokolovského revíru za okupace 1938-1945. In: PITRONOVÁ, Blanka. Průmyslové oblasti 2. Ostrava: Profil, 1969, s. 144-162,s. 151. 187 BERAN, Petr, GROSS, Alexander: Inventář Dolové a průmyslové závody, a. s. dříve Jan Dav. Starck, Dolní Rychnov, Sokolov, 1964, s. 19. 188 GROSS, Alexander. Majetkový a právní vývoj sokolovského revíru za okupace 1938-1945. In: PITRONOVÁ, Blanka. Průmyslové oblasti 2. Ostrava: Profil, 1969, s. 144-162,s. 158. 189 Tamtéţ, s. 159.

42

protahující se konflikt a stále rostoucí potřeby této klíčové suroviny. Zároveň svou roli sehrál i pokles ostatních činností firmy. Tabulka 1: Údaje o situaci ve firmě Dolové a průmyslové závody. 1938

1939

Vytěţeno tun

X

735 057

X

Zaměstnanci

X

753

Výkon na hlavu za směnu

X

Hodnota společnosti 31 258 331 Podíl lomů na celkové produkci % 42

1940 1941

1942

1943

1944

X

2 614 000

2 915 905

2 767 200

X

X

3 825

X

3 789

3,47

X

X

3,7

X

2

X

X

X

38 890 422

X

36 864 468

X

53,3

59

x

63

68

Zdroj: Data získána z: BERAN, Petr, GROSS, Alexander: Inventář Dolové a průmyslové závody, a. s. dříve Jan Dav. Starck, Dolní Rychnov, Sokolov, 1964.

Po příchodu amerických jednotek na Sokolovsko v prvním květnovém týdnu roku 1945 došlo k obsazení podniku, sesazení a později zatčení Hanse Neuwirtha. Neuwirth se v prohlášení, zaslaném vedení amerických jednotek, snaţí upozornit, ţe firma je v anglickém vlastnictví. Je paradoxem, ţe se osobně zaslouţil o to, aby tomu tak nebylo a úmyslně americkým jednotkám lhal, coţ dokresluje jeho charakter.190 Podnik po Neuwirthovi převzal František Laibl, ke kterému jsou později jako národní správci dosazeni Josef Formánek a Ctibor Bubela. Firma je 7. března 1946 znárodněna a spojena s třiceti dalšími sokolovskými uhelnými podniky. Ze všech těchto firem vzniká národní podnik Falknovské hnědouhelné doly191.192

2.3.

Bohemia, keramické závody akc. spol., Nová Role Firma Bohemia v Nové Roli, nacházející se v bezprostřední blízkosti Karlových Varů,

byla nejmladší továrnou zaměřenou na výrobu porcelánu v období před nacistickou okupací.193 Byla zaloţena roku 1919 Ludvíkem Redlichem z Hustopeče a Samuelem

190

Sokolovská uhelná, právní nástupce, a. s., podnikový archiv, Sokolov (Citice), fond Dolové a průmyslové závody, a. s. dříve Jan Dav. Starck, Dolní Rychnov, č. k. 52, sign. Petschek 45-I/71, Kapitulační prohlášení generálního ředitele dr. Neuwirtha pro americkou okupační armádu. 191 Od roku 1948 Hnědouhelné doly a briketárny v Sokolově. 192

BERAN, Petr, GROSS, Alexander: Inventář Dolové a průmyslové závody, a. s. dříve Jan Dav. Starck, Dolní Rychnov, Sokolov, 1964, s. 22. 193 Státní oblastní archiv Plzeň(Klášter u Nepomuk), fond Bohemia, Keramické závody a. s., Nová Role, k. č. 1, i.j. 10, Korespondence různá, koncept zprávy pro hospodářskou sluţbu do Prahy.

43

Beranem z Brna.194 Německými subjekty byla velmi ceněna díky své pozici v blízkosti ţeleznice, rozsáhlých loţisek kaolínu a Karlových Varů, které byly středem ekonomického dění vládního obvodu Cheb. Továrna byla dostavena v roce 1921195 a 25. července 1921196 se konala ustavující valná hromada. Vyráběla spotřební nádobí a porcelánové figurky. Ve světě se proslavila díky speciálnímu výrobnímu procesu197, „tzv. krystalické glazuře. Ta připomínala svými krystalickými květy podobu starého čínského porcelánu se svými prasklinkami. Export do celého světa byl zaručen.“198 Akciový kapitál činil 10 000 000 Kčs rozdělených na 50 000 kusů akcí po 200 Kčs.199 V srpnu 1922 se vedení podniku chopil Philipp Rosenthal, který měl vyřešit problémy s financováním a značným zadluţením podniku.200 Rosenthal řízením pověřil Hermana Weisledera a Heinricha Hechtfischera.201 30. dubna 1923 do firmy vstupuje bankovní dům Petschek a spol., Praha a Bömischen Union-Bank, které do vedení firmy také dosazují své lidi – Felixe Martena (Petschek bank) a Leopolda Steina (BUB).202 Tyto dva bankovní domy se stávají převáţným majitelem akcií. O Bohemii se jiţ před Mnichovskou dohodou zajímalo SS, které se rozhodlo ji zapojit do své činnosti v keramickém průmyslu, kterou započalo v porcelánce Allach u Mnichova, právě ta se měla stát i „arizátorem“ Bohemie. Poţadavek o povolení jednání o převodu byl ještě před připojením sudetské ţupy povolen říšským ministerstvem hospodářství.203 Po „anšlusu“ Sudet byli karlovarským vládním prezidentem 3. prosince 1938 za treuhändery jmenováni dosavadní ředitelé Hermana Weisleder a Heinricha Hechtfischer.204 Tato situace trvala do 15. listopadu 1939, kdy byli vládním prezidentem v Karlových

194

PÍŠA, Rudolf. MUZEUM CENNÝCH PAPÍRŮ. Vězení a porcelán [online]. Praha, 31. října 2012, 12 s. [cit. 2013-05-07]. Dostupné z: http://www.das-mcp.cz/muzeum/files/vestniky/ve1210.pdf, s. 6. 195 Státní oblastní archiv Plzeň(Klášter u Nepomuk), fond Bohemia, Keramické závody a. s., Nová Role, k. č. 1, i.j. 10, Korespondence různá, koncept zprávy pro hospodářskou sluţbu do Prahy. 196

KLEJZAROVÁ, Zdeňka: Inventář Bohemia, Keramické závody a. s., Nová Role, Chodov (1921-1945), Stará Role u Karlových Varů 1966, s. 1. 197 OSTERLOH, Jörg, Nacionálněsocialistické pronásledování Ţidů v říšské ţupě Sudety v letech 1938 – 1945, Praha: Argo, 2010, s. 272. 198 PÍŠA, Rudolf. MUZEUM CENNÝCH PAPÍRŮ. Vězení a porcelán [online]. Praha, 31. října 2012, 12 s. [cit. 2013-05-07]. Dostupné z: http://www.das-mcp.cz/muzeum/files/vestniky/ve1210.pdf, s. 7. 199 Státní oblastní archiv Plzeň(Klášter u Nepomuk), fond Bohemia, Keramické závody a. s., Nová Role, k. č. 1, i.j. 7, Pohyb kapitálu od roku 1923-1944. 200 Státní oblastní archiv Plzeň(Klášter u Nepomuk), fond Bohemia, Keramické závody a. s., Nová Role, k. č. 1, i.j. 1, Vývoj závodu od zaloţení do roku 1937. 201 Státní oblastní archiv Plzeň(Klášter u Nepomuk), fond Bohemia, Keramické závody a. s., Nová Role, k. č. 1, i.j. 10, Korespondence různá, koncept zprávy pro hospodářskou sluţbu do Prahy. 202

Tamtéţ.

203

OSTERLOH, Jörg, Nacionálněsocialistické pronásledování Ţidů v říšské ţupě Sudety v letech 1938 – 1945, Praha: Argo, 2010, s. 272. 204 KLEJZAROVÁ, Zdeňka: Inventář Bohemia, Keramické závody a. s., Nová Role, Chodov (1921-1945), Stará Role u Karlových Varů 1966, s. 2.

44

Varech Wilhelmem Sebekovskym odvoláni z pozice správců a byla ustanovena nová dozorčí radě, která byla zvolena 31. srpna 1939, skládající se výhradně z Němců – ředitel Deutschen Bank Ottomar Benz, ředitel Bömischen Union-Bank Ernst Friedrich, advokát z Karlových Varů Albin Müller, ředitel Neudeker Wollkämmerei und Kammgarnspinnerei Alfred Nitz a ředitel karlovarské pobočky Deutschen Bank Georg C. Vogel.205 Herman Weisleder a Heinrich Hechtfischer se z pozice správců přesunuli zpět do role ředitelů. 13. července 1939 dovolilo říšské ministerstvo hospodářství firmě Allach – PorzellanManufaktur zahájit jednání o koupi Bohemie, přičemţ strop kupní ceny byl stanoven počátečním kapitálem 10 000 000 Kčs, přibliţně 1,2 milionu RM. Následovalo právní vyřešení, kde byly v podstatě dvě moţnosti, jednou bylo prohlášení podniku za ţidovský a jeho převzetí. Druhá moţnost byla odkup, coţ byl právě případ Bohemie. Jak jsem uvedl v kapitole 1.5., byly sudetské pobočky Bömischen Union-Bank odkoupeny Deutsche Bank, čímţ získala i akciový podíl firmy Bohemia. Většinový 50%206 podíl však stále vlastnil praţský Bankovní dům Petschek, který se nacházel jako celý Petschekův majetek v likvidaci. Firma Allach si nechala vypracovat odborné posudky na hodnotu firmy, které ustanovily cenu na 850 000 RM, coţ se Allachu podařilo následným vyjednáváním sníţit na 650 000.207 Podíl Deutsche Bank bylo moţno získat poměrně jednoduše za cenu 325 000 RM208, problém představoval podíl Bankovního domu Petschek, jelikoţ se nacházel v likvidaci a představoval nebezpečí rostoucí ceny a protáhnutí celého převodu. SS se z těchto důvodů rozhodlo pro odlišné řešení. Podíl Deutsche Bank měl být odkoupen za sjednaných podmínek Bankovním domem Petschek, který likvidovalo gestapo, aby došlo ke sjednocení akciového vlastnictví, a poté byl teprve naplánován prodej firmě Allach. Kupní smlouva byla uzavřena 7. května 1940209 mezi porcelánkou Allach a Bankovním domem Petschek, který zastupovali likvidátoři Petschkeova majetku Neuwirth a Růţička. Konečná prodejní cena byla v důsledku posledních let, kdy byla produkce sníţena210, stanovena na 400 000 RM211. Firma Allach získala Bohemii za třetinu

205

Státní oblastní archiv Plzeň(Klášter u Nepomuk), fond Bohemia, Keramické závody a. s., Nová Role, k. č. 1, i.j. 2, H. Weisleder a H. Hechtfischer, odvolání z funkce komisařů a jmenování řediteli. 206 OSTERLOH, Jörg, Nacionálněsocialistické pronásledování Ţidů v říšské ţupě Sudety v letech 1938 – 1945, Praha: Argo, 2010, s. 272. 207 PÍŠA, Rudolf. MUZEUM CENNÝCH PAPÍRŮ. Vězení a porcelán [online]. Praha, 31. října 2012, 12 s. [cit. 2013-05-07]. Dostupné z: http://www.das-mcp.cz/muzeum/files/vestniky/ve1210.pdf, s. 8. 208 OSTERLOH, Jörg, Nacionálněsocialistické pronásledování Ţidů v říšské ţupě Sudety v letech 1938 – 1945, Praha: Argo, 2010, s. 273. 209 PÍŠA, Rudolf. MUZEUM CENNÝCH PAPÍRŮ. Vězení a porcelán [online]. Praha, 31. října 2012, 12 s. [cit. 2013-05-07]. Dostupné z: http://www.das-mcp.cz/muzeum/files/vestniky/ve1210.pdf, s. 9. 210 Státní oblastní archiv Plzeň(Klášter u Nepomuk), fond Bohemia, Keramické závody a. s., Nová Role, k. č. 1, i.j. 8, Výkaz o stavu zaměstnanců, výroby a Kčs s porovnáním s rokem 1938.

45

její původní reálné hodnoty, přičemţ v následujících letech byl značný nárůst produkce a úměrně i hodnoty firmy, z čehoţ vyplývá, ţe reálná kupní cena byla ve skutečnosti ještě niţší, neţ třetinová. Nárůst produkce byl dle mého mínění zapříčiněn právě převodem pod Allach, kdy byla firma pod záštitou SS vnímána jako ryze „árijská“ a získala také větší základnu klientů, kteří jiţ dříve vyuţívali výrobky Allachu. Na rostoucí produkci se také zaslouţilo udrţení většiny vysoce kvalifikovaného personálu, který byl dokonce osvobozen od sluţby v armádě s ohledem na zakázky pro armádu a SS.212 „Bohemia byla jednou z 33 továren, které vyráběly nádobí pro Reichswehr, tedy Wehrmacht, Luftwaffe a Kriegsmarine, ale také pro Říšskou pracovní sluţbu RAD (Reichsarbeitsdienst) a Německou pracovní frontu DAF (Deutsche Arbeitsfront).“213 Takovýto nárůst zakázek byl následován i rostoucí poptávkou po pracovní síle, které byl nedostatek. Jelikoţ byla firma ve vlastnictví SS, tak se řešení naskytlo téměř okamţitě. Řešením bylo zapojení trestanců a zajatců, coţ je patrné i v tabulce 2. Za tímto účelem byl v blízkosti továrny vybudován koncentrační tábor, který náleţel pod Flossenbürg a dodával především ţenskou pracovní sílu. Z dat v tabulce můţu vyvodit, ţe do roku 1943 byl podíl cizinců mezi zaměstnanci minimální. Podobně byl vyrovnaný i podíl ţen a muţů. Po otevření koncentračního tábora na konci roku 1942 zaznamenává Bohemia značný nárůst zaměstnanců, který je zapříčiněn příchodem 257 cizinců (převáţně ţen), které dokonce nahradily některé dřívější zaměstnance, nejspíše muţe, u nichţ je znát pokles stavu. Odbyt produkce byl podle souhrnné zprávy z 20. prosince 1944 stanoven následovně: 40 % pro Waffen-SS, 40 % dodávek putoval do míst poškozených bombardováním, 10% do veřejných institucí a posledních 10 % bylo určeno pro export. Pro civilní sektor nebyly výrobky Bohemie dostupné.214 Po ukončení války byl výnosem ministra průmyslu 1401/45 4. července 1945 ustanoven národním správcem Bohemie Antonín Jirás.215 A 24. října 1945 došlo na základě dekretu prezidenta č. 100/1945 Sb. ke znárodnění továrny.216 „Arizace“ Bohemie demonstruje některé aspekty vysvětlené v první části práce, jako například úlohu bank. Dále je zajímavá zvláště z hlediska, které ukazuje vzájemnou 211

OSTERLOH, Jörg, Nacionálněsocialistické pronásledování Ţidů v říšské ţupě Sudety v letech 1938 – 1945, Praha: Argo, 2010, s. 273. 212 Tamtéţ, s. 274. 213

PÍŠA, Rudolf. MUZEUM CENNÝCH PAPÍRŮ. Vězení a porcelán [online]. Praha, 31. října 2012, 12 s. [cit. 2013-05-07]. Dostupné z: http://www.das-mcp.cz/muzeum/files/vestniky/ve1210.pdf, s. 9. 214 Státní oblastní archiv Plzeň(Klášter u Nepomuk), fond Bohemia, Keramické závody a. s., Nová Role, k. č. 1, i.j. 8, Výkaz o stavu zaměstnanců, výroby a Kčs s porovnáním s rokem 1938. 215 KLEJZAROVÁ, Zdeňka: Inventář Bohemia, Keramické závody a. s., Nová Role, Chodov (1921-1945), Stará Role u Karlových Varů 1966, s. 4. 216 Předpis č. 100/1945 Sb.., Dekret presidenta republiky o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků [online]., citováno [2013-05-03]. Dostupné z: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/1945-100. - podniky pro výrobu technického porcelánu, osinkocementového zboţí, s více neţ 150 zaměstnanci podle průměru stavů ke dnům 1. ledna let 1938 aţ 1940.

46

nacistickou stranickou spolupráci. SS si dalo za cíl získat Bohemii do své sféry vlivu a tím byli všichni ostatní zájemci z „arizace“ vyloučeni, nikdo si nedovolil snaţit se převýšit cenu stanovou SS. Tabulka 2: Počet zaměstnanců firmy Bohemia a jejich výkonnost. Rok 1941 1942 1943 1944

Zaměstnanci 342 308 502 744

Cizinci 14 34 291 551

Ţeny 174 151 366 610

Muţi 168 157 136 134

Výkon zaměstnance za rok v kg 1,937 1,954 2,074 2,015

Výkon v pracovní době na kg 0,827 0,879 0,833 0,915

Zdroj: Částečně vlastní výpočty z dat: Státní oblastní archiv Plzeň(Klášter u Nepomuku), fond Bohemia, Keramické závody a. s., Nová Role, k. č. 1, i.j. 10, Korespondence různá, koncept zprávy pro hospodářskou sluţbu do Prahy.

Heinrich Hechtfischer se narodil 3. dubna 1898 v Selbu v Německu217. Do Bohemie ho dovedl Philipp Rosenthal v roce 1923. Hechtfischer byl jediným člověkem, který znal výrobu oné krystalické glazury, která Bohemii proslavila. Během následujících let se stal členem SdP a později také SS. Po Mnichovské dohodě ho vládní prezident jmenoval treuhänderem Bohemie, odkud byl odvolán 15. listopadu 1939 a jmenován ředitelem spolu s Weislederem. Stále byl jediným člověkem znajícím výrobní tajemství. Po „arizaci“ firmy inicioval stavbu koncentračního tábora, který byl dostavěn 7. prosince 1942 a kapacita byla pro 600 ţen a 100 muţů.218 Tábor vykazoval velmi malou úmrtnost, coţ nebylo zapříčiněno mírným zacházením s vězni, nýbrţ zvráceným postupem Heinricha Hechtfischera. „Tomu, aby vězni neumírali přímo v táboře, zabránil Hechtfischer tím, ţe naprosto vyčerpaní (hladem a těţkou prací), těţce tuberkulosní a nevyléčitelně vysílení vězni byli posíláni nazpět do Ravensbrücku, coţ se stalo pravidlem. „Mateřský“ koncentrační, Ravensbrück zásoboval Bohemii „čerstvými vězni“ - lidmi dosud zdravými, silnými a stoprocentně práce schopnými - v pravidelných intervalech aţ třicet lidí (cca měsíčně), coţ bylo na tehdejší kapacitu tábora asi 500 lidí značné procento. Vrácení, práce neschopní a tělesné zničení vězňové byli pak v Ravensbrücku „odstraňováni“.219 Heinrich Hechtfischer byl 3. listopadu 1945 zatčen a obviněn v sedmi bodech. Nejváţnější přečinem byla právě iniciace stavby koncentračního tábora a následné kruté zacházení 217

Allach-bohemia. [online]. [cit. 2013-05-07]. Dostupné z: http://www.allach.ru/stati/allach-bohemia.

218

Koncentrační tábor v Nové Roli 1942 - 1945. [online]. [cit. 2013-05-07]. Dostupné z: http://www.fofifo.com/strana1b.htm.

219

Tamtéţ.

47

s vězni. 14. února 1947 byl redistribučním soudem odsouzen k trestu smrti. Ještě téhoţ dne mu byla nabídnuta milost a odsun do Německa výměnou za výrobní tajemství krystalické glazury, coţ Hechtfischer odmítl a následujícího dne byl v Chebu i se svým tajemstvím popraven.220

220

Koncentrační tábor v Nové Roli 1942 - 1945. [online]. [cit. 2013-05-07]. Dostupné z: http://www.fofifo.com/strana1b.htm.

48

Závěr Hlavním cílem práce bylo představení „arizačního“ procesu v jeho „širším“ výkladu, kdy jsem se nezabýval pouze převodem ţidovského majetku do „árijských“ rukou, ale i celým procesem, který převodu předcházel. Především snahu o segregaci ţidovského obyvatelstva. Pro splnění mého cíle bylo potřeba nejdříve vypracovat první teoretickou část, která je poměrně obecná. V celém průběhu první části se snaţím i tyto obecné závěry demonstrovat na vývoji říšské ţupy Sudety a Chebského vládního kraje, případně ukázat odlišnosti oproti vývoji v Německu. Nejdříve jsem vysvětlil rozdíl mezi „arizací“ a „odţidovštěním“, jelikoţ podle mého mínění je chybné tyto pojmy zaměňovat a téměř vţdy „odţidovštění“ předchází „arizaci“. Zkoumal jsem pravdivostní hodnotu mé hypotézy, ţe Němci byli pod velmi silným propagandistickým a společenským tlakem a s pronásledováním Ţidů souhlasili. Docházím k závěru, ţe hypotézu není moţné definitivně verifikovat ani falzifikovat. „Obyčejné“ obyvatelstvo ve většině případů bylo pasivní, a pokud antisemitský postup nezasahoval přímo do jejich ţivotů, pak ho přehlíţelo a přijímalo jako součást běţného ţivota. Budoucí zkoumání mé hypotézy bude obtíţné, jelikoţ dochované výpovědi jsou subjektivní a lidé se své případné zapojení do „arizace“ snaţili skrývat. V další kapitole jsem zjistil, ţe Norimberské zákony nepostihly pouze čisté Ţidy, ale i ty částečné. Šíře Norimberských zákonů je ještě zřetelnější u ţidovských podniků. Podařilo se mi potvrdit mou hypotézu, ţe nacistické Německo se snaţilo v první řadě postihnout co největší počet lidí, aby tím zvýšili svůj zisk. Následně jsem porovnal etapizaci „arizace“ v Říši se sudetskou ţupou, kde byly počáteční fáze přeskočeny. Na základě nastínění vývoje v roce 1938 vytvářím vlastní etapizaci v říšské ţupě Sudety. Ústředním předmětem zkoumání v této kapitole se stala situace Ţidů v Československu před Mnichovskou dohodu. Zjišťuji, ţe přes československou ústavu byli Ţidé terčem útoků jiţ před 1. říjnem 1938. Zajímavé by bylo zjištění, zda československá vláda tyto antisemitské útoky přehlíţela, nebo se snaţila jim alespoň částečně čelit a tím dodrţet ústavu. Dále vysvětluji, jaké cíle nacionální socialismus v Sudetech sledoval, kdy jako jeden z hlavních prostředků k dosaţení konečné germanizace prostoru slouţila „arizace“. Popisuji „arizační“ proces a roli treuhänderů, kteří byli klíčovými osobami v celém procesu, jak se potvrdí i v jedné z mých případových studií. Podle mých zjištění mohu konstatovat, ţe sudetským Němcům obecně připadly hospodářský méně významné podniky. Při zkoumání „arizátorů“ jsem bohuţel narazil na neexistenci studie zabývající se 49

rozdělením nabyvatelů ţidovského majetku v říšské ţupě Sudety. V další části práce popisuji rozdělení kompetencí. Zjišťuji, ţe největšího přímého profitu dosahovaly říšskoněmecké koncerny a banky, na které jsem se podrobněji zaměřil v následující kapitole. Zvláště mě zajímalo, zda korupce a nepotismus byly součástí běţného ţivota v Německé říši, stejně jako v jiných totalitních státech. Hypotézu se mi podařilo verifikovat. Nejsilněji probíhala podpora „soukmenovců“ na regionální úrovni a při stanovování nucených správců. Nacionální socialismus nepotismu a korupce vyuţíval k odměňování svých stoupenců a k udrţení jejich loajality. Dále se mi podařilo prokázat, ţe „arizace“ všechny zapojené subjekty vyuţívaly v první řadě k vlastnímu obohacení. V poslední podkapitole první části docházím k závěru, ţe z bank se na „arizaci“ v sudetské ţupě podílely primárně dvě německé velkobanky, Deutsche Bank a Dresdner Bank. Na základě probíhající „arizace“ vytvořily široké spektrum aktivit, které jim přinášelo ohromné zisky. Zároveň potvrzuji svou hypotézu, ţe se banky chovaly jako ekonomický subjekt a ochotně se zapojily do „arizace“, ačkoliv minimálně v první části byly ovlivněny říšskou legislativou. Zajímavým námětem pro budoucí studie je otázka, jakých zisků v rámci jednotlivých aktivit banky na území ţupy dosáhly. V následné podkapitole jsem vysvětlil vliv „arizačních“ úvěrů na „arizaci“. Přestoţe jsem se v úvodu domníval, ţe „arizační“ úvěry měly rozhodující vliv a znamenaly značné zrychlení procesu, došel jsem k závěru, ţe vliv úvěrů nebyl tak velký, jak by se dalo očekávat. V druhé části práce jsem se jiţ výhradně zaměřil na říšskou ţupu Sudety a vládní kraj Cheb. Hypotézu, vycházející z mého členění „arizace“ v Sudetech, ţe v době Mnichovské dohody jiţ většina Ţidů území Sudet opustila, jsem z důvodu nedostatku potřebných dat nedokázal potvrdit ani vyvrátit. Podařilo se mi zjistit, ţe Ţidé opouštěli československé pohraničí jiţ před říjnem 1938, přesto není jednoznačné v jaké míře. Jediné, co mohu s jistotou konstatovat je, ţe počet Ţidů velmi razantně poklesl ke sčítání lidu v květnu 1939. Z těchto důvodů se nadále domnívám, ţe by má hypotéza mohla být v budoucnu potvrzena. Jako moţnost budoucího zkoumání se jeví otázka, kolik Ţidů opustilo říšskou ţupu Sudety před a po Mnichovské dohodě, případně jako další determinant vyuţít křišťálovou noc Následně popíši „arizaci“ zemědělství a dozvídám se, ţe oproti „arizaci“ podniků, jsou zde určité charakteristické rozdíly. Za největší povaţuji aţ druhořadou významnost a zvláště pak roli osidlovacích společností. Poté se dostávám k jádru celé mé práce. V první případové studii věnované důlnímu průmyslu v sokolovském revíru se mi podařilo zachytit průběh „arizace“ důlních firem, zvláště Dolových a průmyslových závodů, dříve Jan Dav. Starck. Zjistil jsem, ţe 50

rozhodující roli v celém procesu sehrál Hans Neuwirth, který vyuţil důvěry rodiny Petschků, aby je mohl zradit s ohledem na vlastní prospěch. Jeho charakter se mi podařilo dotvořit nalezením dopisu zaslaného americké vojenské správě, ve kterém evidentně lţe ve snaze sebezáchrany. Vývoj společnosti charakterizuji také pomocí dat získaných z podnikového archivu, která jsem pro lepší přehlednost situoval do tabulky. Druhou případovou studii tvoří konkrétní podnik a to porcelánka Bohemia v Nové Roli. Především pomocí archivních pramenů se mi podařilo vyobrazit kompletní „arizaci“ firmy. Po odhalení důleţitosti role, jakou sehrál Heinrich Hechtfischer, jsem se rozhodl i pro jeho krátkou biografii. „Arizace“ Bohemie demonstruje některé aspekty vysvětlené v první části práce, jako například úlohu bank. Dále je zajímavá zvláště z hlediska, které ukazuje vzájemnou nacistickou stranickou spolupráci. SS si dalo za cíl získat Bohemii do své sféry vlivu a tím byli všichni ostatní zájemci z „arizace“ vyloučeni. Historiografie se tématu „arizace“ v říšské ţupě Sudety věnuje jen velmi sporadicky. Počet studií věnujících se „arizaci“ podniků na Karlovarsku se limitně blíţí nule. Naskýtají se zde široké moţnosti pro budoucí výzkumy. Má studie obohacuje dosavadní stav poznání především sondou do důlního průmyslu a demonstrací „arizace“ Dolových a průmyslových závodů. Zároveň dává námět k budoucímu výzkumu dalších důlních společností v Sokolovském revíru, například firmy Britannia nebo Duchcovskopodmokelské dráhy. Rozšíření současného poznání dochází i v mé druhé případové studii věnované porcelánce Bohemia, která byla začleněna do koncernu pod vlivem SS. Jednalo se pouze o jednu porcelánku z mnoha, které se v Karlovarském kraji nacházejí, jako například porcelánka bratří Benediktů nebo sklárna Moser. Bohuţel mnoţství pramenů v českých archivech je nedostatečné a naprostá většina je v němčině. Po shrnutí mohu konstatovat, ţe se mi hlavní cíl práce podařilo splnit. První část mi poskytla dostatek vědomostí, pomocí nichţ jsem mohl vypracovat případové studie. Při řešení dílčích podcílů vyvstaly další otázky, které nabádají k budoucímu vyřešení, zvláště na regionální úrovni se naskýtají rozsáhlé moţnosti zkoumání.

51

Seznam pramenů a odborné literatury Nevydané prameny: BERAN, Petr, GROSS, Alexander: Inventář Dolové a průmyslové závody, a. s. dříve Jan Dav. Starck, Dolní Rychnov, Sokolov 1964 KLEJZAROVÁ, Zdeňka: Inventář Bohemia, Keramické závody a. s., Nová Role, Chodov (1921-1945), Stará Role u Karlových Varů 1966 Sokolovská uhelná, právní nástupce, a. s., podnikový archiv, Sokolov (Citice), fond Dolové a průmyslové závody, a. s. dříve Jan Dav. Starck, Dolní Rychnov, č. k. 52, sign. Petschek 38-V/3, Ţádost o povolení k vývozu akcií Sokolovská uhelná, právní nástupce, a. s., podnikový archiv, Sokolov (Citice), fond Dolové a průmyslové závody, a. s. dříve Jan Dav. Starck, Dolní Rychnov, č. k. 52, sign. Petschek 45-I/71, Kapitulační prohlášení generálního ředitele dr. Neuwirtha pro americkou okupační armádu Státní oblastní archiv Plzeň(Klášter u Nepomuku), fond Bohemia, Keramické závody a. s., Nová Role, k. č. 1, i.j. 10, Korespondence různá, koncept zprávy pro hospodářskou sluţbu do Prahy Státní oblastní archiv Plzeň(Klášter u Nepomuku), fond Bohemia, Keramické závody a. s., Nová Role, k. č. 1, i.j. 7, Pohyb kapitálu od roku 1923-1944 Státní oblastní archiv Plzeň(Klášter u Nepomuku), fond Bohemia, Keramické závody a. s., Nová Role, k. č. 1, i.j. 1, Vývoj závodu od zaloţení do roku 1937 Státní oblastní archiv Plzeň(Klášter u Nepomuku), fond Bohemia, Keramické závody a. s., Nová Role, k. č. 1, i.j. 2, H. Weisleder a H. Hechtfischer, odvolání z funkce komisařů a jmenování řediteli Státní oblastní archiv Plzeň(Klášter u Nepomuk), fond Bohemia, Keramické závody a. s., Nová Role, k. č. 1, i.j. 8, Výkaz o stavu zaměstnanců, výroby a Kčs s porovnáním s rokem 1938 52

Odborná literatura: BERANOVÁ VAICOVÁ, Romana. – BRUŢEŇÁK, Vladimír. Ve spárech orlice: Sokolovsko v letech 1938-1945. 1. vydání. Sokolov: Muzeum Sokolov, 2010. 109 s. ISBN 978-80-86630-16-8 BRUŢEŇÁK, Vladimír a Jaroslav JISKRA. Historie Sokolovska. Svatava: Mikroregion Sokolov - východ, 2010, ISBN 9788025494455 DETLEF, Brandes, Češi pod německým protektorátem: okupační politika, kolaborace a odboj 1939-1945; přeloţil Petr Dvořáček. -- V českém jazyce vyd. 2. - Praha: Prostor, 2000. - 657 s GESCHEL, Helmut, Die Verdrängung der Juden aus der Wirtschaft im Dritten Reich, Göttingen 1966 GÖTZ, Aly. Hitlerův národní stát. Loupení, rasová válka a nacionální socialismus. Praha: Argo, 2007, ISBN 978-80-7203-918-0 HOŘÁK, M., JELÍNEK, T. Nacistická perzekuce obyvatel českých zemí. Praha: Nakladatelství Galén, 2006. 80 s CHMELÍKOVÁ, Jitka.: Osudy chebských Ţidů. Chebské muzeum, 2004, ISBN: 978-8085018-42-4 JANČÍK, Drahomír; KUBŮ, Eduard. "Arizace" a arizátoři. Praha: Karolinum, 2005, ISBN 80-246-1000-0 JANČÍK, Drahomír; KUBŮ, Eduard; KUKLÍK, Jan. "Arizace" a restituce ţidovského majetku v českých zemích (1939-2000). Praha: UK v Praze Filozofická fakulta, 2003, ISBN 80-7308-052-4 JANČÍK, Drahomír; KUBŮ, Eduard. "Arizace" na úvěr. Praha: Národohospodářský ústav Josefa Hlávky, 2003, ISBN 80-86729-05-2 KAVKOVÁ, Helena. Ţidé v Sokolově. BERANOVÁ, Romana. 1908 Falknov Sokolov 2008. Sokolov: město Sokolov, 2011, s. 380. ISBN 978-80-254-9275-8 53

KOTĚŠOVEC, Václav. Kraslická kronika. V Domaţlicích: Pro město Kraslice vydalo nakladatelství Českého lesa, 2006. 340 s. ISBN 80-86125-71-8 OSTERLOH, Jörg, Nacionálněsocialistické pronásledování Ţidů v říšské ţupě Sudety v letech 1938 – 1945, Praha: Argo, 2010, ISBN 978-80-257-0213-0 TEICHOVÁ, A. Německá hospodářská politika v českých zemích v letech 1939-1945. 1. vyd. Praha: VŠE, 1997. 66 s. VENCOVSKÝ, František a kol. (1999): Dějiny bankovnictví v českých zemích. Praha, Bankovní institut, 1999, ISBN 80-7265-030-0 ZIMMERMANN, V. Sudetští Němci v nacistickém státě: politika a nálada obyvatelstva v říšské ţupě Sudety (1938-1945). Praha: Prostor, 2001. ISBN 80-7203-390-5

Články a studie: BURACHOVIČ, Stanislav. Ţidé a Karlovy Vary. In: X. HISTORICKÝ SEMINÁŘ KARLA NEJDLA. Karlovy Vary: Klub přátel Karlových Varů, Karlovarské muzeum, 2001, s. 58-62 GROSS, Alexander. Majetkový a právní vývoj sokolovského revíru za okupace 19381945. In: PITRONOVÁ, Blanka. Průmyslové oblasti 2. Ostrava: Profil, 1969, s. 144-162 KOPPER, Christopher. "Arizace" německo-českých akciových bank. In: Konkurence i partnerství. Německé a československé hospodářství v letech 1918 - 1945. Praha, Karolinum 1999, s. 275-285 NEUMANN, Jan. Problematika restitucí ţidovského majetku v českých zemích v letech 1939-2004 In: Ztracené dědictví. Příspěvky z "kulatých stolů" na téma dokumentace, identifikace a restituce kulturních statků obětí druhé světové války. Praha, Tilia 2006, s. 19-25

Internetové zdroje: A Gallery of Gauleiter. [online]. [cit. 2013-05-07]. Dostupné z: http://www.calvin.edu/ academic/cas/gpa/gauleiter.htm 54

Allach-bohemia. [online]. [cit. 2013-05-07]. Dostupné z: http://www.allach.ru/stati/allachbohemia Gesetz über die Wiedervereinigung der sudetendeutschen Gebiete mit dem Deutschen Reich [online]. [cit. 2013-05-05]. Dostupné z: http://www.verfassungen.de/de/de3345/sudetenland-vereinigung38.htm Gesetz über die Gliederung der sudetendeutschen Gebiete [online]. [cit. 2013-05-05]. Dostupné z: http://www.verfassungen.de/de/de33-45/sudetenland-verwaltung39.htm JANČÍK, Drahomír, et al. Úloha bank v procesu arizace a konfiskace nepřátelského majetku v letech 1938-1945. Projekt RB 35/19/00. 2000, 19, [cit. 2013-03-30]. Dostupné z: http://www.mzv.cz/public/0/cd/81/348603_175735_RB_35_19_00_resume.pdf Koncentrační tábor v Nové Roli 1942 - 1945. [online]. [cit. 2013-05-07]. Dostupné z: http://www.fofifo.com/strana1b.htm MFCR. Bouřlivé desetiletí (1938 – 1948). [cit. 2013-05-03].

Dostupné z:

http://www.mfcr.cz/cps/rde/xbcr/mfcr/Bourlive_desetileti_1938-1948.pdf PÍŠA, Rudolf. MUZEUM CENNÝCH PAPÍRŮ. Vězení a porcelán [online]. Praha, 31. října

2012,

12

s.

[cit.

2013-05-03].

Dostupné

z:

http://www.das-

mcp.cz/muzeum/files/vestniky/ve1210.pdf Předpis č. 100/1945 Sb.., Dekret presidenta republiky o znárodnění dolů a některých průmyslových

podniků

[online].,

citováno

[2013-05-03].

Dostupné

z:

http://www.zakonyprolidi.cz/cs/1945-100 Yad Vashem. [online] 2006. [cit. 2013-05-03]. Frank Bajohr, The Beneficiaries

of

"Aryanization": Hamburg as a Case Study. Dostupné z: http://www1.yadvashem.org.il/ download/about_holocaust/studies/bajohr_full.pdf Yad

Vashem.

[online]

2012.

[cit.

2013-05-03].

Aryanization.

Dostupné

z:

http://www.yadvashem.org/odot_pdf/Microsoft%20Word%20-%205775.pdf Zákon č. 121/ 1920 Sb., Ústavní listina Československé republiky [online]. Ústava 1920 [cit. 2012-04-21]. Dostupné z: http://www.psp.cz/docs/texts/constitution_1920.html 55

Seznam tabulek: Tabulka 1: Údaje o situaci ve firmě Dolové a průmyslové závody Tabulka 2: Počet zaměstnanců firmy Bohemia a jejich výkonnost

56

PRŮBĚH ARIZACE NA KARLOVARSKU

Recommend Documents