Právo jako nástroj sociální kontroly

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy

Právo jako nástroj sociální kontroly

Bakalářská práce

Autor:

Ondřej Michalisko Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Praha

Mgr. Lukáš Urban, PhD.

Červenec 2011

PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a v seznamu uvedl veškerou pouţitou literaturu a další prameny informací. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, jsem seznámen se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Praze dne

Ondřej Michalisko

PODĚKOVÁNÍ Za odbornou pomoc při zpracování předkládané práce chci na tomto místě poděkovat vedoucímu práce Mgr. Lukáši Urbanovi, PhD.

ANOTACE Bakalářská práce se zabývá tématem „Právo jako nástroj sociální kontroly“. S tím kromě samotné sociální kontroly rovněţ souvisí otázka zajištění bezpečnosti obyvatel v České republice, stejně jako diskuse nad preventivní či represivní úlohou práva v demokratickém státě. Sociální kontrola je jednou ze základních otázek sociologie. Společnost nemůţe efektivně existovat bez sociální kontroly a právo je jedním z jejích hlavních a neopominutelných nástrojů. Nadbytek i nedostatek, tj. nevyváţenost, sociální kontroly ohroţuje kaţdé společenství vznikem epidemie sociálních konfliktů. Proto je pro náš kaţdodenní ţivot instituce sociální kontroly tak důleţitá; aniţ si její existenci musíme nutně uvědomovat. Svoji práci jsem rozdělil do čtyř samostatných kapitol. První kapitola s názvem „Terminologické ukotvení a základní teoretický exkurz“ zabývá sociální kontrolou v obecné výkladové z pohledu sociologie práva, druhá kapitola je věnována auditu bezpečnostní situace v České republice. Následující kapitola „Diskuse o preventivní a represivní úloze práva v demokratické společnosti“ se zamýšlí nad represivní a preventivní úlohou práva, a to především v kontextu práva trestního. Poslední kapitola je pak věnována doporučením pro zvýšení efektivity sociální a právní kontroly. Za cíl bakalářské práce si kladu nejprve v úvodní části seznámit čtenáře obecně s problematikou sociální kontroly i se souvisejícími tématy, abych pak v další části práce navázal a analyzoval tuto problematiku v kaţdodenní praxi.

ANNOTATION This thesis deals with the topic "Law as an instrument of social control." With this addition to the actual topic of social control is also linked to the issue of ensuring the safety of people in the Czech republic, as well as discussion of preventive and repressive role of law in a democratic state. Social control is one of the fundamental questions of sociology. The company can not effectively exist without social control and justice is one of its main and must-have tools. Excess and deficiency, ie the imbalance of social control threatens every community epidemic emergence of conflicts. Therefore, for our everyday lives institutions of social control is so important, without realizing its existence must necessarily be aware of. I have divided my work into four separate chapters. The first chapter, entitled "Terminology and basic anchoring theoretical excursion" deals with social control in the general interpretation from the perspective of sociology of law, the second chapter is devoted to auditing the security situation in the Czech Republic. The following chapter "Discussion of preventive and repressive role of law in a democratic society" reflects on the role of preventive and repressive laws, particularly in the context of criminal law. The last chapter is then devoted to recommendations for increasing the efficiency of social and legal control. The objective bachelor thesis is first in the introductory section to familiarize readers with general issues of social control and with related topics that I then in another part of the work followed and analyzed this issue in everyday practice.

OBSAH ANOTACE ANNOTATION PŘEDMLUVA ÚVOD

9

1. TERMINILOGICKÉ UKOTVENÍ A ZÁKLADNÍ TEORETICKÝ EXKURZ

11

1.1 Historický exkurz

11

1.2 Definice sociální kontroly

12

1.3 Prostředky sociální kontroly

15

1.3.1 Socializace

15

1.3.2 Právní socializace a právní vědomí

17

1.3.3 Sociální role a sociální typy osobnosti

18

1.4 Systém sociální kontroly 1.4.1 Právní a neprávní normativní systémy

19 19

1.4.1.1 Poznámka k morálním normám

20

1.4.1.2 Sankce

21

1.4.2 Společenské instituce

21

1.5 Poznámka k právu jako nástroji sociální kontroly

22

1.6 Shrnutí

23

2. AUDIT BEZPEČNOSTNÍ SITUACE V ČESKÉ REPUBLICE PO ROCE 1989 24 2.1 Obecně k otázce bezpečnosti v České republice

24

2.2 Analýza rizik krizového řízení

26

2.3 Bezpečnostní situace v České republice

28

2.3.1 Zákonná úprava, strategie a projekty

30

2.3.2 Bezpečnostní strategie České republiky

33

2.4 Poznámka k Evropské unii

34

2.5 Shrnutí

36

3. DISKUSE O REPRESIVNÍ A PREVENTIVNÍ ÚLOZE PRÁVA V DEMOKRATICKÉ SPOLEČNOSTI 3.1 Kriminalita 3.1.1 Teorie sociální kontroly

37 37 38

3.1.2 Teorie sebekontroly

39

3.1.3 Kriminalita v České republice

39

3.2 Funkce trestního práva

40

3.3 Tresty

42

3.3.1 Základní zásady ukládání trestů

43

3.3.2 Účel trestu

45

3.3.3 Restorativní justice

46

3.4 Prevence

47

3.4.1 Prevence v České republice 3.5 Shrnutí

49 50

4. DOPORUČENÍ PRO ZVÝŠENÍ EFEKTIVITY SOCIÁLNÍ A PRÁVNÍ KONTROLY

52

4.1 Problematické otázky související se sociální kontrolou 4.1.1 Tolerance 4.2 Vývojové tendence sociální kontroly 4.2.1 Globalizace

52 53 54 55

4.2.2.1 Pohled Jana Kellera

56

4.2.2.2 Pohled Václava Bělohradského a Ulricha Becka

58

4.2.2.3 Orwellizace podle Benjamina Kurase

59

4.3 Shrnutí

61

ZÁVĚR

62

POUŢITÁ LITERATURA

65

PŘEDMLUVA Pro svoji bakalářskou práci jsem si vybral téma „Právo jako nástroj sociální kontroly“, neboť se domnívám, ţe se v podmínkách tzv. postoptimistické společnosti zmítané širokou deziluzí, krizí autorit, hodnotově-normativní relativitou a animální interpretací lidské svobody jedná o velice zajímavou problematiku. Pokud bych si měl poloţit otázku, proč jsem si vybral zrovna toto téma, odpověď by zněla asi poměrně jednoduše. Učinil jsem tak proto, ţe se jedná o aktuální problematiku, nad kterou by se měl zamýšlet nejenom kaţdý budoucí právník, ale také kaţdý odpovědný občan naší republiky. Navíc se jedná o oblast otázek, ve kterých dochází k inspirativnímu překrývání poznání jak sociologie, tak i práva, státovědy a do určité míry i bezpečnostních studií. Dá se tedy říci, ţe jde o téma multidisciplinární, kde můţe danou problematiku vidět optikou několika vědních disciplín. Ve společnosti, respektive v určitých sociálních skupinách, ţijeme od narození aţ do smrti. Aniţ si to mnohdy nějak konkrétně uvědomujeme, uvedené kolektivity nás kaţdodenně ovlivňují (determinují naše chování, hodnoty, postoje, potřeby), a to třeba právě prostřednictvím sociální kontroly. Kaţdá společnost má vymezené určité mantinely, ve kterých se její členové pohybují, respektive by se pohybovat měli. Tyto mantinely jsou vymezeny ať jiţ prostřednictvím etických norem, morálních pravidel nebo prostřednictvím norem práva. Působení práva lze ve společnosti nejsnáze pozorovat v momentech, kdyţ jedinec svým chováním neţádoucím způsobem překročí dané mantinely. Pak by totiţ měla nastoupit procedura stanovení a udílení formální sankce. Vzhledem k tomu, ţe nás výše uvedené mechanismy a principy fungování obklopují kaţdý den a na kaţdém kroku, můţeme mít tendenci je zbytečně neproblematizovat a vnímat jako banální samozřejmost. Je to ale správné? Neměli bychom se nad tím v prostředí turbulentních změn a bezprecedentní sociálně-ekonomické transformace přece jenom hlouběji nezamyslet?! A právě taková výzva se mi stala klíčovým důvodem, proč jsem si pro zpracování vybral zvolenou tématiku.

ÚVOD Sociální kontrola je jednou z tradičních otázek sociologie, konkrétně pak sociologie práva a sociologie deviantního chování. Společnost nemůţe zdravě existovat bez sociální kontroly a právo je jedním z jejích hlavních nástrojů. Nedostatek sociální kontroly ohroţuje společenství pozvolným i náhlým rozpadem. Proto je pro náš kaţdodenní ţivot tak důleţitá. Jednak nám poskytuje určitou jistotu a předvídatelnost dalšího vývoje; na druhé straně tak ale dochází k manipulaci s lidským ţivotem a naší svobodou k určitému cíli. Tématika sociální kontroly tak zajímavě odráţí přirozené napětí ve vztahu jedince a společnosti - otázku individuálního respektu ke společenskému řádu na jedné straně a distribuci a výkon moci na straně druhé. Právo se stává hlavním nástrojem sociální kontroly a jedním z hlavních prostředků interakce kontroly mezi společností a jejími členy. „Právo umožňuje zajistit relativně spolehlivě mechanismy kontroly společnosti a připadá mu tak v soustavě institutů sociální kontroly zvláštní místo, neboť představuje systém normativní kontroly, který je silně formalizován, racionálně vytvořen a vykazuje vysoký stupeň dělby práce a účelové orientace.“1 Svoji bakalářskou práci jsem rozdělil do čtyř samostatných kapitol. První kapitola s názvem „Terminologické ukotvení a základní teoretický exkurz“ se zabývá sociální kontrolou obecně – nejprve krátkou historií a následně tímto pojmem obecně, stejně tak i prostředky a systémem sociální kontroly. Druhá kapitola „Audit bezpečnostní situace v České republice po roce 1989“ je věnována auditu bezpečnostní situace v České republice. Zde se zabývám nejen bezpečnostní situací v naší republice, ale i analýzou rizik krizového řízení. Následující kapitola s názvem „Diskuse o preventivní a represivní úloze práva v demokratické společnosti“ se zamýšlí nad represivní a preventivní úlohou práva, a to především v kontextu práva trestního. Výklad v této kapitole se zabývá jednak problematikou kriminality, ale také funkcemi trestního práva, stejně jako tresty a na závěr prevencí.

1

URBANOVÁ, M. Systémy sociální kontroly a právo. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2006. Str. 8.

9

Poslední kapitola „Doporučení pro zvýšení efektivity sociální a právní kontroly“ je pak věnována doporučením pro zvýšení efektivity sociální a právní kontroly. Zde se postupně zabývám problematickými otázkami souvisejícími se sociální kontrolou a následně vývojovými tendencemi v oblasti sociální kontroly. Za cíl bakalářské práce si kladu nejprve v úvodní části seznámit čtenáře obecně s problematikou sociální kontroly i se souvisejícími tématy, abych pak v další části práce navázal a analyzoval tuto problematiku v kaţdodenní praxi. K tomuto vyuţiji kvalitativní metodu vědecké práce, konkrétně obsahovou analýzu dokumentů, kdy budu kontextuálně interpretovat danou problematiku. Při

psaní

této

práce

budu

pracovat

s myšlenkovými

předpoklady,

které v podstatě kopírují název mé práce, tedy, ţe právo slouţí jako nástroj sociální kontroly. Tyto myšlenkové předpoklady jsem dále rozdělil na tři pracovní teze, a to: 1. Sociální kontrola se kromě jiného bezprostředně dotýká bezpečnostní situace ve státě, 2. Sociální kontrola má rovněţ úzkou vazbu na otázky kriminality a prevence, 3. Sociální kontrola se dotýká aktuálních otázek jako tolerance a globalizace. Jako prameny informací pro zpracování této bakalářské práce jsem pouţil jednak vysokoškolské učebnice, odborné publikace (monografie), časopisy a sborníky; vzhledem ke skutečnosti, ţe se jedná o práci z oboru právo, také právní předpisy. V současné době se téměř ţádná odborná práce neobejde bez otevřených internetových zdrojů a moje práce v tomto ohledu není výjimkou. Pokud jde o časový harmonogram zpracování mé bakalářské práce, dle předpokladu nejvíce času jsem věnoval studiu potřebných pramenů, abych je co nejlépe zpracoval a vyuţil ve své práci. Přípravné práce mi trvaly asi dva měsíce, psaní a zpracovávání samotného textu cca měsíc a následné korekční a závěrečné práce dva týdny. V práci pouţívám odkazy na pouţité prameny informací a cituji v souladu s normou ČSN ISO 690.

10

1. TERMINILOGICKÉ UKOTVENÍ A ZÁKLADNÍ TEORETICKÝ EXKURZ Tato kapitola je pojata jako úvod do problematiky. Vzhledem k této skutečnosti zde nejprve v krátkosti nastíním historii, následně se budu věnovat obecně pojmu sociální kontroly včetně jejích prostředků, kde, alespoň dle mého názoru, sehrává nejvýznamnější úlohu především proces socializace. Neměli bychom ovšem zapomenout ani na problematiku právního vědomí, sociálních rolí a sociálních typů osobnosti. Dále se v této kapitole budu ve stručnosti zabývat systémy sociální kontroly, mezi které řadíme právní a neprávní normativní systémy a společenské instituce.

1.1 Historický exkurz Pro studium sociální kontroly měly velký význam práce etnografů analyzující, jakými způsoby udrţovaly po celá tisíciletí rovnováhu tzv. primitivní společnosti. Význam termínu sociální kontrola se historicky vyvinul z termínu A. Comta2 předvídatelnost především působením severoamerických autorů. „Pojem sociální kontrola poprvé představili v sociologické literatuře američtí autoři A. W. Small 3 a G. E. Vincent 4 v roce 1894.“5 První studie sociální kontroly byly ovlivněny negativními zkušenostmi s absencí kontroly v případě migrace a integrace přistěhovalců ve městech Severní Ameriky v první polovině 20. století. Problém sociální kontroly řešila především americká sociologie, ve které se úvahy o sociální kontrole vyznačují nejen měnícím se pojímáním a nedůsledným pouţíváním tohoto pojmu, ale také nepřesnou definicí a nejednotnými kritérii při klasifikaci prostředků sociální kontroly.6

2

Auguste Comte (1798 – 1857) - francouzský matematik, společenský reformátor, zakladatel pozitivismu a jeden ze zakladatelů sociologie. 3 Albion Woodbury Small (1854 – 1926) – americký sociolog, zakladatel prvního oddělení sociologie v USA na univerzitě v Chicagu. 4 George Edgar Vicent (1864 – 1941) – americký sociolog a novinář, rektor na univertitě v Minnesotě. 5 URBANOVÁ, M. Systémy sociální kontroly a právo. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2006. Str. 11. 6 URBANOVÁ, M. Systémy sociální kontroly a právo. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2006. Str. 13.

11

Studie chicagské školy se zabývaly tímto problémem především ve 20. a 30. letech 20. století. R. E. Park,7 jakoţto vůdčí osobnost této školy, rozdělil mechanismy sociální kontroly do tří následujících kategorií: elementární systémy, jako tabu zakazující konání určitých činností či naopak obřady a rituály, které jsou pro členy skupiny závazné. V obou případech je respektování předpisů a zákazů posíleno strachem ze ztráty prestiţe; veřejné mínění, které dohlíţí nad dodrţováním ustavených zvyků a obyčejů a svým schválením či naopak odsouzením vytváří mocný neformální tlak na členy skupiny; instance náboţenství, politiky či práva, jejichţ posláním je předepisovat ţádané způsoby jednání a uvalovat sankce za jejich nerespektování.8 Nejen v případě sociální kontroly můţeme pozorovat radikální odlišnost tradiční a moderní společnosti. V tradiční společnosti byla sociální kontrola všudypřítomná. Rigidně diktovala chování jedince od jeho narození aţ do smrti. Role cizince byla v širokých vrstvách synonymem nedůvěry a despektu. Situace se radikálně změnila v důsledku průmyslové revoluce a procesů, které ji doprovázely. Urbanizace přispěla k rozbití tradičních komunit a vytvořila prostor pro setkávání neznámých; rozvoj komunikace umoţnil všem dokonale se seznámit s obsahem role cizince. Vytvořily se prostory s extrémně nízkou sociální kontrolou, ohniska sociální patologie. „Moderní společnost pak dokázala prolomit strnulé kontrolní mechanismy, které vcelku spolehlivě chránily členy tradiční společnosti před porušením inovativního jednání.“9

1.2 Definice sociální kontrola Během sociálních interakcí dochází k neustálé konfrontaci reálného chování jedince nebo skupiny s kolektivně sílenými hodnotami a normami. Sociální kontrolu můţeme chápat jako princip, jehoţ prostřednictvím se zajišťuje, aby chování jedinců či skupin nevykazovalo větší odchylky od těchto norem a hodnot. Toho je dosaţeno vnitřní kontrolou, kdy jedinec povaţuje společenské normy chování současně za měřítko, které je mu přirozeně vlastní, a vnější kontrolou udělováním pozitivních a negativních sankcí. 7

Robert Ezra Park (1864 – 1944) – americký sociolog, jeden ze zakladatelů sociologické školy v Chicagu. KELLER, J. Úvod do sociologie. Praha : Sociologické nakladatelství, 1992. Str. 190. 9 KELLER, J. Úvod do sociologie. 5. vydání. Praha : Sociologické nakladatelství, 2004. Str. 130. 8

12

„Sociální kontrola ovšem nepůsobí jen jako zpětné posuzování toho, zda je sociální jednání přijatelné nebo přiměřené, ale zároveň slouží i jako výchozí informace o tom, co je žádoucí.“10 Je tedy nejen regulativním, ale i normativním mechanismem v sociálním procesu. K sociální kontrole dochází při běţných kaţdodenních aktivitách a v sociálním styku velmi často nezáměrně a spontánně. Sociální skupiny působí prostřednictvím sociální kontroly na svoje členy, od nichţ očekávají adekvátní chování. Jedinec si internalizuje sociální normy a hodnoty, vytváří si mínění sám o sobě a ustavuje si i psychický mechanismus sebekontroly, čímţ získává trvalou odpovědnost za své chování, coţ je jedním z hlavních cílů sociální kontroly. Ţádná společnost nemůţe existovat bez sociální kontroly. Dokonce i malá skupina lidí, která se schází jen příleţitostně, musí rozvinout své mechanismy kontroly, nemá-li se skupina ve velmi krátké době rozpadnout. Pokud chceme nalézt definici pojmu sociální kontroly, můţeme nalézt například následující – „jde o procesy a mechanismy, kterými společnost nutí své členy k takovému chování, které je v jejím rámci považováno za žádoucí.“11 Pojem sociální kontrola tak zahrnuje soubor všech prostředků, sociálních institucí a procesů, existujících v sociálním útvaru, jimiţ sociální celek zajišťuje konformitu k přijatým hodnotám, cílům, potřebám a normám. Jde o určitý sociální proces, při kterém se předávají lidem jisté standardy a sociální vzorce chování. Sociální kontrola je tak souhrnným označením všech mechanismů, které zajišťují řád a stabilitu společnosti. Je souborem prostředků, které mají regulovat stav společnosti jak v její stabilitě, tak v jejích proměnách. „Sociální kontrola představuje významný regulativ sociálního života každého sociálního útvaru a je významným faktorem všech procesů sociální integrace.“12 „Internalizace základních norem, hodnot a vzorců chování je podmíněna vnější a vnitřní kontrolou, ať již záměrnou či bezděčnou, ze strany především společenského prostředí.“13 V zásadě lze formy sociální kontroly rozdělit do dvou typů, a to formální, organizovaná, plynoucí převáţně z explicitních norem, a vykonávaná zejména mocí, donucováním, a neformální, spontánní, plynoucí převáţně z implicitních norem, spočívající na působení zvyků, ideálů a hodnot. Je ovšem nutné říci, ţe oba uvedené typy forem sociální kontroly nejsou od sebe nijak výrazně odděleny. 10

URBANOVÁ, M. Systémy sociální kontroly a právo. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2006. Str. 14. 11 JANDOUREK, J. Sociologický slovník. Praha : Portál, s.r.o., 2001. Str. 131. 12 GEIST, B. Sociologický slovník. Praha : Victoria Publishing, 1992. Str. 192. 13 VEČEŘA, M., URBANOVÁ, M. Sociologie práva. Plzeň : Aleš Čeněk, 2011. Str. 193.

13

Sociální kontrola se nejčastěji váţe na sociální systém a jeho fungování. Sociální systém můţeme definovat jako „osoby a organizace jednající ve vzájemné interakci a usilující o co největší uspokojení svých potřeb.“14 Účastníci přitom přizpůsobují své jednání podmínkám diktovaným vnějším prostředím. Systém sociální kontroly můţeme chápat jako otevřený systém, který se můţe dále vyvíjet. Navíc hranice sociální kontroly se dají jen velmi obtíţně vymezit, protoţe prorůstají celou společností a prakticky všemi mechanismy. Systém sociální kontroly je tvořen celou řadou relativně samostatných systémů, jedná se o právo, morálku, náboţenství či vědu, tyto systémy se ale navzájem prolínají a spolupůsobí. „Sociální kontrola je tak chápána jako určitý mechanismus, jehož úlohou je napomáhat dosahování společných cílů příslušníků systémů a regulačně působit v případech odklonu procesů probíhajících v systému od očekávaných trendů.“15 Tam, kde nedošlo k vytvoření sociálního systému, totiţ nefunguje ani sociální kontrola. Přičemţ toto platí i opačně. Z výše uvedeného tedy můţeme vyvodit, ţe pokud neexistuje sociální systém, není ani sociální kontrola. Podíváme-li se na sociální kontrolu z pohledu základních sociologických paradigmat, nalezneme tyto přístupy: strukturální funkcionalismus – povaţuje sociální kontrolu za schopnost reagovat sankcemi na deviaci nebo schopnost sociálních skupin zajistit účinnost norem. Značná pozornost je věnována zejména mechanismům, pomocí kterých sociální systém určuje jednání svých členů. Hlavní místo zde má teorie socializace, která je rozpracována jako nauka, jak kontrolovat vývoj osobnosti podle potřeb systému; konsenzuální verze – předpokládá, ţe základem sociálního řádu je nepsaná smlouva, podle níţ lidé se více či méně vědomě zavazují, ţe budou dodrţovat pravidla umoţňující vzájemné souţití. Protoţe jsou odkázáni jeden na druhého, snaţí se maximalizovat výhody, které z této skutečnosti plynou a minimalizovat nevýhody; teorie konfliktu – se domnívá, ţe jakákoliv forma souţití vyhovuje jen části zúčastněných. Ostatní jsou k účasti v daném sociálním řádu donuceni, i kdyţ to pro ně není někdy vůbec výhodné. Dle této teorie kaţdý sociální řád privileguje určité 14

URBANOVÁ, M. Systémy sociální kontroly a právo. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2006. Str. 16. 15 HIRNER, A. Primárne dáta v sociológii. Bratislava : Pravda, 1978. Str. 10.

14

skupiny lidí a diskriminuje ostatní. Odlišné zájmy způsobují střety a konflikty, které jsou nedílným symptomem dané společnosti, příčinou jejího vývoje, změny či zániku; interpretativní paradigma – přesunuje zájem společnosti od velkých sociálních skupin i od velkých ideologií ke kaţdodennímu ţivotu lidí. Společnost existuje díky tomu, ţe její řadoví členové svým jednáním stále znovu společnost vytvářejí. Tento přístup klade značný důraz na odpovědnost člověka za svůj svět.16 Pojetí sociální kontroly v dnešní době v sobě zahrnuje postavení společnosti vůči jedinci a jedince vůči společnosti. „Společnost působí na jedince a umožňuje mu na základě daných podmínek seberealizaci, pokud jedinec společnost respektuje; pokud ji nerespektuje, působí na jedince represivně.“17 Společnost tak disponuje dvěma sloţkami podpůrnou a represivní, které se navzájem prolínají a působí neoddělitelně. Problematika kontroly také odkazuje k oblasti moci, neboť moc znamená schopnost kontrolovat dění. Mít moc v určité oblasti znamená být schopen řídit, regulovat, tedy kontrolovat tuto oblast. Moc je předpoklad, prostředek i výsledek sociální kontroly.

1.3 Prostředky sociální kontroly Mezi nejvýznamnější prostředek sociální kontroly patří socializace, proto se v této podkapitole budu převáţně zabývat tímto pojmem. Stejně tak se zde ve stručnosti zmíním o právní socializaci a právním vědomí a rovněţ o sociálních rolích a typech osobnosti.

1.3.1 Socializace Socializací rozumíme proces včleňování jedince do společnosti a současně proces přijímání jedince společností. Nebo také „proces, kterým se jedinec začleňuje do sociální skupiny, přičemž si osvojuje normy ve skupině panující, její hodnoty, učí se sociálním rolím spojeným s určitými pozicemi a dalším dovednostem a schopnostem.“18 Obsahem socializace je tak vlastně hledání a nacházení rovnováhy mezi individuálním prosazováním a sociální kontrolou společnosti.

16

URBANOVÁ, M. Systémy sociální kontroly a právo. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2006, str. 31 aţ 33. 17 VEČEŘA, M., URBANOVÁ, M. Sociologie práva. Plzeň : Aleš Čeněk, 2006. Str. 196. 18 JANDOUREK, J. Sociologický slovník. Praha : Portál, s.r.o., 2001. Str. 220.

15

„Proces socializace, sociálního učení a výchovy je osvojováním návyků, vědomostí, dovedností a pravidel, která jsou nezbytná pro život každého člověka ve společnosti, k zastávání nejrůznějších sociálních funkcí a rolí.“19 Směřuje především k tomu, aby kaţdý přijal za své hodnoty uznávané v dané společnosti a jim odpovídající systém sociálních norem, pravidel a vzorců chování. Výsledkem socializace je vytvoření plnohodnotné osobnosti, která přijala za své specifické hodnoty a vytvořila si morální odpovědnost, přičemţ morální vazba odpovědnosti je sloţitější neţ právní. Dosaţení a vytvoření systému vnitřních zábran je jedním z hlavních cílů socializačního procesu. Cílem je internalizace sociálně aprobovaných hodnot a norem, které by se tak měly stát neoddělitelnou součástí osobní identity. Nejvýznamnějšími socializačními činiteli jsou rodina, škola, skupina vrstevníků a masmédia. Podíváme-li se na obsah socializace, zjistíme, ţe v sobě zahrnuje následující okruhy témat, a to: vrůstání jedince do společenské kultury, učení se společností akceptovaným způsobům chování, přizpůsobení se sociálním rolím, zvnitřnění sociálních hodnot a norem a adaptaci na společností vyţadované normy chování. Z pohledu sociální kontroly má socializace tyto dva hlavní cíle: 1) cílem socializace z hlediska společnosti je zformovat bytost, která se i o samotě bude chovat tak, jako by byla pod stálým dohledem ostatních členů společenství a 2) cílem socializace z hlediska jednotlivce je naučit se volit z variant nabízených společností, spolurozhodovat o těchto variantách a případně je i měnit. Sociální kontrola je tak vázána na aktuální vazby mezi jedinci nebo mezi jedincem a skupinou. „Přitom je konformita jedince s normami skupiny tím větší, čím lépe je jedinec integrován do současné skupiny, čím intenzivněji se snaží přizpůsobit zájmové skupině, čím je závislejší na sociální podpoře ostatních, čím rozsáhlejší jsou investice do vztahů a pozic.“20

19

KELLER, J. Úvod do sociologie. Praha : Sociologické nakladatelství, 1992, Str. 29. URBANOVÁ, M. Systémy sociální kontroly a právo. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2006. Str. 53. 20

16

Na druhé straně se můţeme setkat s pojmem deviantní socializace, kdy se jedinec socializuje do skupiny, jejíţ hodnoty a normy jsou v rozporu s oficiálně přijímanými normami a hodnotami. Existují dva scénáře, jak se jednotlivec takto začlení – první scénář klade důraz na skutečnost, ţe se jednotlivci nedaří integrovat do normální společnosti a dává přednost alternativní společnosti. Hlavním aktérem je zde sám deviant nebo jeho rodina. Druhý scénář představuje deviantní chování jako výsledek vypuzení jedince z normální společnosti, poukazuje na aktivní podíl sociálního okolí, které některé jedince vylučuje ze svého středu a neumoţňuje jim, aby rozumným způsobem napravili svoje chyby. „V případě deviantní socializace často nastupuje resocializace, která znamená obrat v dosavadní socializaci.“21 Rovněţ můţeme nalézt i pojem sekundární socializace, která značí situaci, v nichţ se najednou dramaticky vyjeví nedostatečnost a neadekvátnost dřívější primární socializace. Potřebu sekundární socializace nejčastěji vyvolává změna vnějších sociálních podmínek.

1.3.2 Právní socializace a právní vědomí Právní socializací rozumíme „adaptaci na požadavky právního systému a schopnost užívat v potřebné míře to, co právní systém poskytuje jednotlivci i skupinám.“22 Právo má v socializaci společnosti nezastupitelnou úlohu, jelikoţ právní normy za pomoci státních institucí vytvářejí nezbytné podmínky pro integraci společnosti. Právní systém ve vztahu k neprávním systémům plní v podmínkách hodnotového a normativního pluralismu demokratické společnosti svoji funkci tím, ţe představuje hodnoty a normy oficiální kultury. Právní normy řeší společenské konflikty, které byly způsobeny tímto pluralismem, a to na základě norem, které byly uznané za hodnoty společné. V rámci právní socializace plní právní norma následující funkce: restriktivní – omezuje tendence k uspokojování určitých subjektivně proţívaných potřeb; projektivní – umoţňuje realizaci některých potřeb nebo usnadňuje jejich uspokojování;

21

KELLER, J. Úvod do sociologie. Praha : Sociologické nakladatelství, 1992. Str. 76. URBANOVÁ, M. Systémy sociální kontroly a právo. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2006. Str. 60. 22

17

direktivní – zaměřuje se na aktivitu jednotlivce ve směru veřejných zájmů a potřeb; prediktivní – umoţňuje orientaci v budoucích situacích. „Vytváří se tak právní vědomí, které se formuje v procesu sociálního učení jako odraz existence a společenského působení práva.“23 Sociologické analýzy poukazují na význam právního vědomí jako určitého zprostředkovatele mezi právem a faktickým chováním subjektů.

1.3.3 Sociální role a sociální typy osobnosti Sociální roli můţeme definovat jako standard chování, který je od jedince v určité pozici očekáván. „Jde o souhrn očekávání, sociálně předepsaný, kdy část očekávání má normativní charakter jejich dodržování je na jedinci vyžadováno tlakem sociální sankce.“24 Nesplnění normativního očekávání nositele role je postihováno sociálními sankcemi. V souvislosti se sociální kontrolou je moţné vymezit čtyři typy osobnosti: dominantní osobnost – tato osoba chce kontrolovat, aniţ sama kontrole podléhá, submisivní osobnost – opak dominantní osobnosti. Tato osoba nechce kontrolovat, vládnout, rozhodovat, ale chce, aby odpovědnost převzali jiní, chce sama být kontrolována a kontrolu proto vyhledává. Je-li nucena rozhodnout se sama, je nejistá a neklidná, anarchistická osobnost – tato osoba nechce být kontrolována ani sama nechce kontrolovat, autoritářská osobnost – jde o osobu, která ve stejně silné míře chce kontrolovat jiné, ale současně chce být kontrolována jinými, chce být poslušná a nemít odpovědnost.25

1.4 Systém sociální kontroly Systémů sociální kontroly je bezesporu mnoho, za ty hlavní povaţuji například právo, morálku, zvyky, tradice, náboţenství, povolání či rodinu. Ţádný z výše uvedených 23

HARVÁNEK, J., a kolektiv. Teorie práva. 2. opravené vydání. Brno : Masarykova univerzita, 2004. Str. 17. 24 URBANOVÁ, M. Systémy sociální kontroly a právo. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2006. Str. 77. 25 URBANOVÁ, M. Systémy sociální kontroly a právo. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2006. Str. 65 aţ 66.

18

systémů nevystupuje samostatně, ale navzájem se prolínají a doplňují. Strukturu sociální kontroly vytvářejí právě tyto jednotlivé systémy sociální kontroly, z nichţ kaţdý má pak své nositele kontroly, přičemţ strategie těchto nositelů mohou mít podobu preventivní či represivní, spojenou s pozitivními i negativními sankcemi. Sociální skupiny působí prostřednictvím sociální kontroly na svoje členy, od nichţ očekávají adekvátní chování. Jedinec si internalizuje sociální normy a hodnoty, vytváří si mínění sám o sobě a ustanovuje si i psychický mechanismus sebekontroly. „Získává tak trvalou odpovědnost za své chování, a to je jeden z hlavních cílů sociální kontroly, velmi důležitou roli zde hraje svědomí.“26 Aktivní účast v procesech sociální kontroly je spjata se sociální odpovědností.

1.4.1 Právní a neprávní normativní systémy Funkce normativních systémů spočívá v tom, ţe ukazuje individuu, jak má jednat, jakého jednání se má vyvarovat, jaké odměny jej očekávají v případě, ţe se přizpůsobí nebo jaké tresty mu hrozí, kdyţ se vzorům chování určených mu společností nepřizpůsobí. Sociální normu přitom můţeme chápat jako „obecné pravidlo chování, které stanoví vhodný způsob jednání v daném sociálním kontextu a jehož dodržování je zajišťováno sankcí.“27 Normy lidského jednání plní důleţitou společenskou funkci, neboť přispívají ke kompaktnosti společnosti. Můţeme rozlišit tři sféry, ve kterých tyto normy regulují chování jedince, a to: - chování jedince vůči jiným jedincům, - chování jedince vůči společnosti jako celku a vůči statkům a hodnotám, - chování jedince vůči sobě samému. Většina norem společenského ţivota je neformální a jejich dodrţování je zabezpečeno prostředky neformální sociální kontroly, z nichţ nejúčinnější je veřejné mínění. Zvláštní skupinu představují formální normy, které jsou dopředu formulované a stanovené. Převáţnou většinu této kategorie tvoří právní normy. Z hlediska teorie právní

26

VEČEŘA, M., URBANOVÁ, M. Sociologie práva. Plzeň : Aleš Čeněk, 2006. Str. 195. HARVÁNEK, J., a kolektiv. Teorie práva. 2. opravené vydání. Brno : Masarykova univerzita, 2004. Str. 43. 27

19

normu je moţné definovat jako „objektivně existující, všeobecně závazné pravidlo chování, státem stanovené, jehož dodržování je zabezpečeno státním donucením.“28 Pro které jednání se subjekt práva rozhodne, závisí na mnoha faktorech, které označujeme jako právní motivaci. Subjekt práva je orientován k výběru takového jednání, ve kterém můţe dosáhnout svého cíle a uspokojit své potřeby společensky akceptovaným způsobem. Na druhé straně právní normy kromě této pozitivní motivace mají i negativní motivaci, neboť zabraňují realizaci společensky neţádoucích potřeb.

1.4.1.1 Poznámka k morálním normám „Smyslem existence morálky je vytvořit takový hodnotový a normativní systém, který by pod hrozbou morálních sankcí inspiroval vnitřní hodnotové prožívání lidí (svědomí, moralitu) a na základě toho i jejich vnější vztahy k jiným lidem (mravnost), a tím poskytl společnosti morální a mravní stabilitu a jistotu.“29 Základním mechanismem působení morálky je veřejné mínění a svědomí. Veřejné mínění je souhrnem hodnotících soudů a představ, které spojují určité lidské společenství. Ve veřejném mínění se projevuje vztah společenství k událostem nebo jevům lidského souţití. Sankce, která spočívá v odsouzení veřejným míněním, je často velmi tíţivá. Svědomí se formuje v procesu socializace, dochází k internalizaci společenských norem a hodnot, k vytvoření vnitřní kontroly. „Jedinec je přesvědčen o nutnosti chovat se určitým způsobem, vytváří si vlastní mravní jednání, které může být dokonce v rozporu s veřejným míněním.“30 Oproti právu morálka častěji poskytuje vzory chování určené k následování a vyuţívá široké škály rovněţ pozitivních sankcí. Morálka a právo tvoří dva samostatné normativní systémy, které se zčásti doplňují.

28

HARVÁNEK, J., a kolektiv. Teorie práva. 2. opravené vydání. Brno : Masarykova univerzita, 2004. Str. 70. 29 NESVADBA, P. Filosofie a etika. Plzeň : Aleš Čeněk, 2006. Str. 289. 30 URBANOVÁ, M. Systémy sociální kontroly a právo. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2006. Str. 72.

20

1.4.1.2 Sankce Společnost vytvořila stimulační systém, s jehoţ pomocí nutí jednotlivce přijmout společenskou skutečnost a přizpůsobit se jí. Hlavními nástroji jsou negativní sankce jako trest za porušení normy. Sankce nejčastěji působí represivně, coţ je nejtypičtější pro trestní právo, nebo restitučně, které jsou nejčastěji uplatňovány v občanském právu. V případě uplatňování sankcí můţeme narazit na několik okruhů souvisejících otázek, které se týkají: subjektu sankcí – obecně lze říci, ţe v kaţdodenním ţivotě je subjektem sankce ten, kdo sankci aplikuje, komu tudíţ daná norma vyhovuje, rovnováhy sankcí – je zaloţena především na přiměřenosti sankce, kterou je zachována její smysluplnost. Příliš tvrdé nebo benevolentní sankce mají v praxi spíše negativní důsledky, normování sankcí – pro moderní společnost je typická monopolizace sankčního potenciálu v rukou státu, nespecifičnosti sankcí – oficiálně stanovené sankce prolíná řada nespecifických sankcí, které mohou působit jednak jako přiměřený pomocný prostředek, mohou ale také mít podobu protiprávní.31 Právní sankce jsou stanoveny v podobě organizovaného donucení, jsou předem normativně určeny a jsou ukládány státním aparátem na základě předepsaného řízení.

1.4.2 Společenské instituce Sociální instituce je moţné definovat jako „komplex sociálními regulativy stanovených sociálních vztahů a činností, který vzniká za účelem zvládnout nějaký problém nebo uspokojit určitou potřebu.“32 Sociální instituce vznikají a působí v nejrůznějších oblastech lidského ţivota. Role instituce jako rámce jednání spočívá v tom, ţe umoţňuje jednat určitým specifickým způsobem touto institucí zavedeným, stabilizovaným. Vytvářejí vzory, jimiţ jsou určovány jak společenské struktury, tak role jedinců. Instituce tvoří rámec, v němţ lidské chování a věci nabývají smysl. Role instituce jako rámce jednání spočívá v tom, ţe umoţňuje jednat určitým specifickým způsobem. 31

URBANOVÁ, M. Systémy sociální kontroly a právo. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2006. Str. 77. 32 BERGER, P. Pozvání do sociologie. 1. vydání. Praha : Federální ministerstvo obrany ČSFR, Správa sociálního zařízení, 1991. Str. 80.

21

Samotný sociální svět je tvořen třemi základními procesy: externalizací – pomoci které si člověk vytváří sociální svět, objektivací – představující existenci institucí nezávisle na jedincích a jejich působení a internalizací – znamenající promítání sociálního světa do vědomí jedince.

1.5 Poznámka k právu jako nástroji sociální kontroly Dle názoru sociologa R. Pounda33 „právo plní funkci sociální kontroly a regulace, a to tím, že usměrňuje individualistický instinkt ve prospěch instinktu sociálního, a to proto, že jinak by agresivní instinkt převládl nad sociální tendencí ke spolupráci a nastal by konec civilizace.“34 Z výše uvedeného tedy můţe dovodit, ţe kontrola sleduje dva cíle, a to na jedné straně zabezpečení nerušeného rozvoje individuální iniciativy a seberealizace člověka, a na straně druhé stanovení rámce pro regulování činnosti jedince tak, aby jeho jednání nepřinášelo společenskou újmu. Z mechanismu sociální kontroly se tak vydělily dva základní aspekty, a to normativní a institucionální. Zatímco normativní aspekt nachází svůj odraz v systému norem, institucionální aspekt se odráţí v chápání sociální kontroly jako systému úřadů a činitelů realizujících kontrolní funkci ve společnosti. O právu jako nástroji sociální kontroly rovněţ hovoří německý právní psycholog M. Rehbinder,35 který právo vidí jako prostředek sociální kontroly řídící a korigující sociální ţivot. Tato úloha můţe být plněna pouze tehdy, je-li skupinové jednání pevně stanoveno. Nedaří se to v případě, kdy normy nesplňují očekávání skupiny, v tomto případě právo svoji úlohu nástroje sociální kontroly, ztrácí.

1.6 Shrnutí Tuto kapitolu jsem obecně věnoval problematice sociální kontroly, která nás bude dále provázet v celém textu práce. Kořeny systematického společenskovědního studia sociální kontroly můţeme spatřovat především v americké sociologii počátku 20. století.

33

Roscoe Pound (1870 – 1964) – americký učenec, pedagog a sociolog, děkan Právnické fakulty univerzity v Harvadru. 34 URBANOVÁ, M. Systémy sociální kontroly a právo. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2006. Str. 42. 35 Manfred Rehbinder (nar. 1935) – německý právní učenec a představitel sociologie práva.

22

Sociální kontrola nás provází kaţdodenním ţivotem, aniţ bychom si ji museli nějak výrazněji uvědomovat. Chceme-li předloţit nějakou definici, nabízí se například následující – sociální kontrola představuje procesy a mechanismy, kterými společnost nutí své členy k takovému chování, které je v jejím rámci povaţováno za ţádoucí. Nejvýznamnějším prostředkem sociální kontroly je socializace; tedy proces, kterým se jedinec začleňuje do sociální skupiny. Z pohledu práva základní systém sociální kontroly tvoří především právní a neprávní normativní systémy se svými sankcemi a společenské instituce.

23

2. AUDIT BEZPEČNOSTNÍ SITUACE V ČESKÉ REPUBLICE PO ROCE 1989 Chceme-li se zabývat právem jako nástrojem sociální kontroly, dříve či později se dostaneme i k problematice bezpečnosti. Proto jsem do své práce zařadil rovněţ tuto kapitolu týkající se bezpečnostní situace v České republice. Zde se budu věnovat otázkám bezpečnosti v naší republice včetně právních předpisů a dokumentů vztahujících se k této tématice, stejně jako analýze rizik krizového řízení. Vzhledem ke skutečnosti, ţe Česká republika je členem Evropské unie, krátce se zde zmíním i o situaci v jejím rámci.

2.1 Obecně k otázce bezpečnosti v České republice Bezpečnostní politiku tvoří zahraniční politika v oblasti bezpečnosti státu, obranná a vojenská politika státu a relativně samostatně pak politika vnitřní bezpečnosti a veřejného pořádku. Jde o souhrnnou kategorii zahrnující bezpečnost, obranu a ochranu občana a státu, je soustavou politických cílů a prostředků k zajištění bezpečnosti, obrany a ochrany státu a občanů a všech aktivit vedoucích k realizaci této politiky. Úkolem bezpečnostní a obranné politiky je zajišťovat svrchovanost, územní celistvost, principy demokracie a právního státu, ochranu ţivota obyvatel a jejich majetku před vnějším napadením. Základním bezpečnostním a obranným cílem je ochrana ţivotních zájmů a občanů při pouţití všech dostupných prostředků včetně vojenských.36 Bezpečnostní rizika jsou jevy a procesy, které mohou přímo nebo nepřímo negativně působit na společnost, funkce státu nebo jeho občany. Bezpečnostní riziko je definované jako vznikající nebezpeční za předpokladu, ţe nebezpečné jevy mohou a nemusí nastat. Rizik většinou současně působí více. Bezpečnostní rizika jsou zdroje potencionálního ohroţení bezpečnosti státu, které nelze jednoznačně vyloučit. „Zahrnují možnosti do jisté míry pravděpodobného vzniku krizové konfliktní situace s těžko předvídatelným vývojem.“37 Bezpečnostní rizika mohou v některých případech přerůst v bezpečnostní hrozby. Bezpečnostní hrozbou se rozumí situace, která ohroţuje stát a je

36

Vize rozvoje České republiky 2015 JURKO, M. Bezpečnost v podmínkách organizací a institucí ČR. In Bezpečnost v podmínkách organizací a institucí ČR, sborník z mezinárodní konference. Praha : Soukromá vysoká škola ekonomických studií, s.r.o., 2005. Str. 39. 37

24

způsobilá jej poškodit. Při zajištění bezpečnosti vychází kaţdý stát z průběţného identifikování bezpečnostních rizik a hrozeb pro společnost, pro občany a stát a z jejich klasifikace z hlediska aktuálnosti, negativního potenciálu ohroţení jeho zájmů a míry pravděpodobnosti jejich uskutečnění, a to průběţným získáváním a vyhodnocováním relevantních informací a vytvářením bezpečnostního prostředí. „Ministerstva a jiné správní úřady k zajištění připravenosti na řešení krizových situací v oboru své působnosti zpracovávají plán, který obsahuje souhrn krizových opatření a postupů k řešení krizových situací, aby se tak předešlo velkým ztrátám na životech a majetku.“38 Ministerstvo vnitra koordinuje přípravu na krizové stavy a jejich řešení, dále odpovídá za přípravu a řešení krizových situací souvisejících s vnitřní bezpečností a veřejným pořádkem. Taktéţ řeší rozpory v oblasti krizového řízení. Na základě ustanovení § 9 odst. 1 písm. b) zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení (krizový zákon) zpracovává Ministerstvo spravedlnosti jako ústřední orgán státní správy České republiky krizový plán. Jde o souhrn opatření a postupů k řešení krizových situací. Jeho součástí jsou plánovací, metodické a informační dokumenty, vyuţívané pro rozhodovací, řídící a koordinační činnosti za krizových situací. Poţadavky na krizové plány a plány krizové připravenosti a jejich náleţitosti stanoví na základě krizového zákona v ustanoveních § 15 aţ § 18 nařízení vlády č. 462/2000 Sb. Krizový plán by měl obsahovat následující údaje: seznam moţných mimořádných událostí a pravděpodobnosti jejich výskytu. Pravděpodobnost výskytu můţe pomoci například při plánování nákladů či při rozhodování, zda na dané riziko uzavírat pojistnou smlouvu, roztřídění moţných událostí do skupin dle toho, které části infrastruktury ovlivňují. Pro jednotlivé skupiny jsou pak navrţeny i společné postupy pro různé události, organizační strukturu společnosti s určením zodpovědných osob, kontaktní údaje na osoby, které zastávají nějakou roli v případě mimořádné události, soupis potřeb a zdrojů pro jednotlivé skupiny událostí, například náhradní prostory, náhradní vybavení, záloţní zdroje atp.,

38

EICHLER, J. Bezpečnostní hrozby a rizika na počátku 21. století. Praha : SBP CESES FSV UK, 2004. Str. 23.

25

stručný popis hlavních činností ve společnosti, stanovení stupně jejich významu pro chod společnosti a pravděpodobné dopady mimořádné události na jednotlivé procesy, odkazy na různé dokumenty, kontakty a poznámky uţitečné při odstraňování následků události, které pomohou uvést společnost do normálního chodu. Mezi tyto dokumenty patří např. pojistné smlouvy, smlouvy o outsourcingu, kontakty na likvidátory pojistných událostí atp., konkrétní postupy pro jednotlivé skupiny mimořádných událostí. V postupech se popisují kdo, kdy a jaké provádí činnosti. Kdo koho informuje, kdo a za co zodpovídá a kdy stav mimořádné události končí. Jedná se o nejdůleţitější část dokumentu, na jehoţ kvalitě závisí rychlost a míra obnovy normálního chodu společnosti.39

2.2 Analýza rizik krizového řízení „V podmínkách bezpečnostní politiky České republiky je krizové řízení pojato jako souhrn řídících činností orgánů krizového řízení zaměřených na analýzu a vyhodnocení bezpečnostních rizik, plánování, organizování, realizaci a kontrolu činností prováděných v souvislosti s řešením krizových situací.“40 Analýza a hodnocení rizik jsou postupy, které slouţí potřebám řízení, čímţ se podílí na vytváření podkladů pro rozhodovací proces a pro aktivní řízení, které na základě současných znalostí vytváří podmínky pro zajištění ochrany, bezpečnosti a rozvoje organizací. Jde o ochranu ţivotů a zdraví lidí, majetku, ţivotního prostředí, bezpečnosti obyvatelstva ale i ochranu kritické infrastruktury. Vyhodnocení rizik lze ovšem s určitou mírou objektivity provést jen s vyuţitím konkrétních, pravdivých a pokud moţno i ověřených informací, které platí pro určitá území a pro příslušné hodnocené období. Vţdy je třeba nejprve provést na základě zvolené metodiky odborné posouzení vstupních informací souvisejících s aktuálními riziky a konkrétního cíle analýzy a hodnocení rizik. Pokud jde o základní metody pro stanovení rizik, kaţdá z metod je generována pro určitý specifický problém. Mezi nejpouţívanější metody patří následující:

39

DVOŘÁK, J., ŠILHÁNEK, B. Stručná historie ochrany obyvatelstva v našich podmínkách. Praha : MV – GŘ HZS ČR, 2003. Str. 98. 40 Přehled metodik pro analýzu rizik k systému krizového řízení v České republice. Dostupné z (citováno dne 29. 5. 2011)

26

check list (kontrolní seznam) – patří k nejvyuţívanějším metodám. Kontrolní seznam je zaloţen na systematické kontrole plnění předem stanovených podmínek a opatření. Seznamy kontrolních otázek jsou zpravidla generovány na základě seznamu charakteristik sledovaného systému nebo činností, které souvisejí se systémem a potenciálními dopady, selháním prvků systému a vznikem škod, safety audit (bezpečnostní kontrola) – jde o postup hledající rizikové situace a o navrţení opatření na zvýšení bezpečnosti. Tato metoda představuje postup hledání potenciálně moţné nehody nebo provozního problému, který se můţe objevit v posuzovaném systému. V praxi bývá pouţíván připravený seznam otázek a matice pro skórování rizik, chat – if analysis (analýza toho, co se stane kdyţ) – jedná se o postup na hledání moţných dopadů vybraných provozních situací. V podstatě jde o hledání nápadů, kdy skupina zkušených jedinců dobře obeznámených s procesem klade otázky nebo vyslovuje úvahy o moţných nehodách. Cílem pak má být přizpůsobení základního konceptu výsledku šetření určitého účelu, preliminary hazard analysis (předběţná analýza ohroţení) – téţ nazývaná jako kvantifikace zdrojů rizik. Jde o postup na vyhledávání nebezpečných stavů či nouzových situací, jejich příčin a dopadů a na jejich zařazení do kategorií dle předem stanovených kritérií. Tato koncepce ve své podstatě představuje soubor různých technik vhodných pro posouzení rizika, process quantitative risk analysis (analýza kvantitativních rizik) – jedná se o systematický a komplexní přístup pro predikci odhadu četnosti a dopadu nehod pro zařízení nebo provoz systému. Je to koncept, který rozšiřuje kvalitativní metody hodnocení rizik o číselné hodnoty, hazard operation process (analýza ohroţení a provozuschopnosti) – je to postup zaloţený na pravděpodobnostním hodnocení ohroţení a z nich plynoucích rizik. Hlavním cílem je identifikace scénářů potenciálního rizika. Soustřeďuje se na posouzení rizika a provozní schopnosti systému. Identifikované neplánované nebo nepřijatelné dopady jsou formulovány v závěrečném doporučení, které směřuje ke zlepšení procesu,

27

event tree analysis (analýza stromu událostí) – jde o postup, který sleduje průběh procesu od inicializační události přes konstruování události vţdy na základě dvou moţností příznivé a nepříznivé.41 Je nutné mít na paměti, ţe přesnost všech výše uvedených metod záleţí v plném rozsahu na kvalitě vloţených informací.

2.3 Bezpečnostní situace v České republice Převrat v listopadu roku 1989, pád ţelezné opony a konec studené války vytvořily úplně novou situaci – začala společenská transformace k demokratickému zřízení, trţní ekonomice a právnímu státu, a zároveň proces začleňování do euroatlantických a evropských politických, ekonomických a bezpečnostních struktur. Bezprostředně po revoluci nastalo období intenzivního zájmu o bezpečnostní problematiku, následně po rozdělení Československa byly otázky bezpečnosti, obrany, ochrany a moţnosti participace odsunuty na okraj politického a veřejného zájmu. Branná výchova mládeţe na školách i ostatních skupin obyvatel byla zrušena na počátku 90. let bez jakékoliv náhrady. Armáda prošla reorganizací a redukcí s vizí její budoucí profesionalizace. Nebyla obnovena Rada obrany státu, armáda nedostala konkrétní politické zadání a nebyla ani zajištěna příslušná legislativa. Bylo zlikvidováno analytické a strategické zázemí bezpečnostní a vojenské politiky. Neochota politiků zabývat se obranou státu se zmírnila teprve pod tlakem procesu přijímání do NATO. V krátké době schválil v roce 1999 Parlament České republiky devět branných zákonů. Rovněţ došlo k postupnému rozpadu systému civilní obrany, kdy od roku 1990 probíhal proces její transformace, jehoţ výsledkem měl být moderní a pruţný systém ochrany obyvatelstva, odpovídající nově převaţujícím nevojenským hrozbám. V roce 1991 byla schválena nová koncepce civilní obrany Československa, kde „se hovořilo o modernizaci systému, který se měl stát komplexem opatření k ochraně obyvatelstva a materiálních hodnot společnosti proti následkům katastrof v míru a proti možným následkům vojenského napadení.“42 Váţným důsledkem výše uvedených změn byl rozklad a opuštění přípravy občanů pro civilní obranu. Na druhou stranu ale zcela novou sféru

41

Přehled metodik pro analýzu rizik k systému krizového řízení v České republice. Dostupné z (citováno dne 29. 5. 2011) 42 DVOŘÁK, J., ŠILHÁNEK, B. Stručná historie ochrany obyvatelstva v našich podmínkách. Praha : MV – GŘ HZS ČR, 2003. Str. 153.

28

participace a přípravy občanů zaujaly programy prevence trestné činnosti, jimiţ se ohlašuje nová kvalita ve vztazích mezi veřejností a policií. Velkou transformační kapitolu našich dějin symbolicky uzavírají dva velké vstupy, a to v roce 1999 se Česká republika stala členem NATO a v roce 2004 pak vstoupila do Evropské unie, čímţ je bezpečnost naší republiky a její mezinárodní postavení zajištěno nejlépe v moderních dějinách. Rovněţ se ale ukázalo, ţe hrozeb, kterým bude muset ne jen Česká republika čelit, spíše přibývá, objevují se nové a nebezpečnější. „Na konci 90. let 20. století a na počátku 21. století se pro Českou republiku a její spojence stal největší hrozbou mezinárodní terorismus, šíření zbraní hromadného ničení a organizovaný zločin.“43 Závaţná je proměna charakteru hrozeb, která souvisí s celkovým zrychlením procesů v našem prostředí a relativizací vzdálenosti. Tradiční hrozby přicházely vţdy po období narůstajícího napětí, zatímco dnes představují nejváţnější nebezpečí události, které nastanou velmi rychlým vývojem nebo dokonce kdykoliv, bez jakéhokoliv varování. Od počátku 21. století se opět obnovil zájem o zvýšení připravenosti státu a obyvatelstva na výše uvedené hrozby, kdyţ došlo k postupnému vybudování integrovaného záchranného systému. V letech 2001 aţ 2002 byla zahájena reforma ozbrojených sil, která znamenala definitivní přechod k profesionální armádě. Stejně tak je patrná snaha postupně ustavit bezpečnostní systém s komplexní architekturou, jednotným krizovým řízením a vzájemně kompatibilní legislativou. I přes výše uvedené změny a pokroky, které Česká republika učinila, můţeme stále sledovat tyto hlavní problémy formování bezpečnosti a obrany naší republiky: politické podceňování obrany země ovládající velkou část politických reprezentantů země, nedokončený systém civilní kontroly a řízení armády projevující se v některých otázkách politickou izolací vedení armády, podceňování nízké občanské podpory obrany země, problém vypracování koncepce profesionalizace armády v souladu s koncepcí vyuţití záloh a plnění úloh pro NATO.44

43

BALABÁN, M., RAŠEK, A. Systém komplexního řízení bezpečnosti České republiky. In POTŮČEK, M. Putování českou budoucností. Praha : CESES FSV UK – Gutenberg, 2003. Str. 70. 44 Vize rozvoje České republik 2015

29

Rovněţ za zmínku stojícím fenoménem posledních let je prevence kriminality, kterou můţeme rozčlenit na tyto tři druhy: a) sociální, spočívající v práci se samotnými rizikovými skupinami, hlavně s problémovou mládeţí. Patří sem ale i výchovné programy pro děti, které jsou potenciálními oběťmi šikany nebo týrání, b) informovanost občanů, která většinou představuje osvětové působení městských a obecních policií směrem k občanům, c) situační, která se zaměřuje na omezení příleţitostí k páchání trestné činnosti. V praxi se bohuţel často omezuje na problematiku technického zabezpečení majetku. Největší podíl prostředků se investuje do budování městských kamerových systémů. I přes výše uvedené, vzhledem ke skutečnosti, ţe region střední Evropy není v centru pozornosti mocenské politiky a i s ohledem na fakt, ţe Česká republika nemá mocenské ambice ani prostředky jejich naplňování, stává se naše republika spíše objektem neţ aktivním subjektem mocenských a silových aktivit. Z toho dle mého názoru vyplývá obecně niţší míra potenciálního ohroţení rozsáhlejším mocenským konfliktem.

2.3.1 Zákonná úprava, strategie a projekty Od roku 1998 můţeme hovořit o nové fázi bezpečnostní politiky České republiky. Základními kameny nového systémového přístupu je ústavní zákon č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, Bezpečnostní strategie České republiky a dále soubor branné legislativy z roku 1999 a v roce 2000 přijatá krizová legislativa. Další významný impuls představoval záměr reformy ozbrojených sil z let 2001 a 2002, který přinesl tak dalekosáhlé změny, ţe na něj navázalo rozhodnutí zpracovat komplexní koncepci bezpečnostního systému České republiky. Pojem bezpečnostní systém vyjadřuje snahu o komplexní pojetí bezpečnosti. „Ke vzniku koncepce, která by přinesla skutečně komplexní kvalitu, odstranila řadu současných rozporů, nekompatibilních a dublujících se řešení či subsystémů a vytvořila jednoduchou architekturu systému, sjednocenou legislativu a plánování, však zatím nedošlo.“45 Ministerstvo vnitra analyzuje vnitřní bezpečnostní situaci v České republice a následně identifikuje rizikové faktory a formuluje priority politiky v oblasti veřejného 45

BALABÁN, M., RAŠEK, A. Systém komplexního řízení bezpečnosti České republiky. In POTŮČEK, M. Putování českou budoucností. Praha : CESES FSV UK – Gutenberg, 2003. Str. 27.

30

pořádku a vnitřní bezpečnosti. Odbor bezpečnostní politiky je gestorem přípravy vzájemně provázaných strategických programových dokumentů, které se dotýkají činnosti policie a dalších bezpečnostních sloţek. Cílem odboru je vytvářet účinnou ochranu společnosti před kriminalitou a přispívat ke koncipování činnosti policie jako sluţby občanům. V oblasti vnitřní bezpečnosti a veřejného pořádku je v rámci Ministerstva vnitra vypracován systém koncepční činnosti, který reaguje na oblasti kriminality, na něţ je zapotřebí upnout pozornost. Tyto oblasti jsou definovány a vládou potvrzovány ve výročních zprávách o situaci v oblasti vnitřní bezpečnosti a veřejného pořádku. Hlavním cílem zpráv je podat soubor informací souvisejících s problematikou vnitřní bezpečnosti a ucelený a komplexní pohled na kriminalitu, a umoţnit tak vyuţití získaných poznatků pro vytváření účinné ochrany proti kriminalitě ve všech jejích aspektech. Na poznatky navazují v oblasti rozhodování a řízení návrhy na koncepční, legislativní a další opatření. Výstupem celkové analýzy bezpečnostní situace je stanovení určitých priorit bezpečnostní politiky vlády, na které je třeba zaměřit obzvláštní pozornost. Mezi priority dlouhodobě patří boj proti kriminalitě zločineckých organizací, korupci, závaţné hospodářské kriminalitě, nelegální migraci, terorismu, kriminalitě mládeţe, kriminalitě s extremistickým podtextem, loupeţím, krádeţím vloupáním, krádeţím aut a věcí z nich, porušování pravidel provozu na pozemních komunikacích. Tyto periodické zprávy předkládá ministr vnitra také Bezpečnostní radě státu a Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky. Dále bych zde rád uvedl alespoň základní přehled zákonů, strategií a koncepcí, které se týkají bezpečnosti v České republice: Ústava České republiky se o právech a povinnostech občanů při zajišťování bezpečnosti nezmiňuje, ústavní zákon č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky stanoví, ţe státní orgány, orgány územních samosprávných celků a právnické a fyzické osoby jsou povinny se podílet na zajišťování bezpečnosti České republiky, Bezpečnostní strategie České republiky z roku 2003 se na několika místech zmiňuje o odpovědnosti a podpoře občanů zvláště na poli vnitřní bezpečnosti obecně, v boji s korupcí a xenofobií; klade důraz na sniţování kriminality a nehodovosti. Proklamuje podporu dobrovolnictví a jeho významu. Podstatný

31

prostor je zde věnován podpoře veřejné informovanosti. Cílem této strategie je vytvoření podmínek pro aktivní účast veřejnosti na zajišťování bezpečnosti České republiky, dle zákona č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany České republiky nese odpovědnost za přípravu obyvatelstva k obraně Ministerstvo obrany, Vojenská strategie České republiky stanoví ozbrojeným silám povinnost rozvíjet nejen spolupráci s civilními subjekty a organizacemi a věnovat se popularizaci, ale také připravovat občany republiky k plnění úkolů při vojenské obraně státu, koncepce ochrany obyvatelstva uvádí, ţe základním prvkem systému ochrany obyvatelstva musí být informovaný a sebevzdělaný občan, zákon č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému se primárně zabývá součinností orgánů veřejné správy odpovědných profesionálních bezpečnostních institucí. Kromě toho je hlavním předpisem pro oblast ochrany obyvatelstva, zákon č. 240/2000 Sb., krizový zákon stejně jako celá krizová legislativa řeší primárně úkoly institucí veřejné správy a některých bezpečnostních sloţek, jejich součinnost a plánování, ale mimo jiné také stanoví práva a povinnosti fyzických a právnických osob při přípravě na krizové situace, které nesouvisejí se zajišťováním obrany České republiky před vnějším napadením a při jejich řešení. Podíváme-li se na projekty Ministerstva vnitra týkající se bezpečnosti a prevence v České republice, můţe nalézt například následující. Vzhledem k ekonomické situaci vyčlenilo Ministerstvo vnitra na vnitroresortní program na rok 2011 pouze 1,5 mil. Kč. Odborná komise pro posuzování projektů doporučila v této výši k podpoře celorepublikový komplexní projekt specifické primární prevence „Policie pro kaţdého“, jehoţ gestorem je Preventivně informační odbor Policejního prezidia České republiky. Cílem projektu „Policie pro kaţdého“ je vytvoření stabilního, efektivního a funkčního systému preventivní činnosti policie, systému dalšího cíleného vzdělávání pracovníků preventivně informačních oddělení a skupin, pedagogických pracovníků působících v oblasti prevence ve školách a školských zařízeních, cílené financování preventivní činnosti policie a vytváření podmínek pro vyhodnocování této činnosti a její zkvalitňování. Potřeba zpracování komplexního projektu určeného pro vzdělávání dětí a mládeţe prioritně zaměřeného na zvýšení právního vědomí a zvyšování osobní bezpečnosti vznikla

32

na základě dlouhodobé absence jednotného systému preventivních aktivit policie a navazujícího jednotného páteřního preventivního projektu. Jedná se o nový, moderní metodou zpracovaný projekt, který vede ke sjednocení preventivních aktivit policie umoţňující vyhodnocení činnosti preventivních pracovišť, zjednodušení spolupráce s ostatními subjekty a povede k úsporám finančních prostředků, které jsou v rámci policie na preventivní činnost vynakládány. Další výhodou uvedeného projektu je moţnost aktualizace jednotlivých témat a moţnost reakce na vývoj kriminality se zaměřením na děti a mládeţ (např. děti jako pachatelé, děti jako oběti).

2.3.2 Bezpečnostní strategie České republiky Dne 10. prosince 2003 vláda České republiky schválila novou verzi Bezpečnostní strategie České republiky. „Jedná se již o třetí podobu tohoto dokumentu (první verze byla přijata v roce 1999, novelizace se pak uskutečnila v roce 2001).“46 Za uplynulých sedm let přitom došlo v bezpečnostním prostředí i v mezinárodních organizacích, kterých je Česká republika členem, k významným změnám. V rámci NATO a Evropské unie byla přijaty nové koncepční dokumenty, které věnují větší pozornost novým typům bezpečnostních hrozeb a hlásí se k novým formám a nástrojům bezpečnostní politiky. Kromě toho dochází v případě těchto dvou organizací i k vnitřním institucionálním změnám. S cílem reagovat na tento vývoj a zajistit relevanci českých bezpečnostních dokumentů rozhodla koncem loňského roku Bezpečnostní rada státu, ţe bezpečnostní strategie bude aktualizována. Proces aktualizace má proběhnout v první polovině roku 2011 tak, aby mohlo být nové znění dokumentu předloţeno Bezpečnostní radě státu do konce července 2011. „O vytvoření komplexního bezpečnostního dokumentu usilovala část české bezpečnostní komunity již od počátku 90. let.“47 Slibovala si od něj větší koncepčnost bezpečnostní politiky státu, která v období společenské transformace a problémů spojených s dělením federace a související restrukturalizací ozbrojených sloţek působila mnohdy nejednoznačně. Úsilí o přijetí bezpečnostní strategie bylo završeno aţ v roce 1999 krátce před vstupem České republiky do NATO. „Ukázalo se však, že naděje vkládané do 46

FRANKL, L. Regionální bezpečnostní prostředí České republiky. Brno : Ústav strategických studií Univerzity obrany, 2004. Str. 34. 47 DVOŘÁK, J., ŠILHÁNEK, B. Stručná historie ochrany obyvatelstva v našich podmínkách. Praha : MV – GŘ HZS ČR, 2003. Str. 42.

33

dokumentu byly v řadě případů přehnané a že samotné jeho přijetí výrazněji nesjednotilo vnitropolitický náhled na bezpečnostní politiku země.“48 Bezpečnostní strategie je označena za základní dokument bezpečnostní politiky České republiky. Je však třeba upozornit, ţe se nejedná o právně závazný dokument, coţ ale platí i pro jeho zahraniční ekvivalenty. Vypracovala jej vláda ve spolupráci s Kanceláří prezidenta republiky a Parlamentem České republiky na principu nadstranickosti. Na tvorbě dokumentu se podílela i bezpečnostní komunita, zahrnující zástupce státní i nestátní sféry. Na bezpečnostní strategii navazují dílčí strategie a koncepce jako Vojenská strategie či Koncepce zahraniční politiky. Bezpečnostní strategie je rozdělena do pěti částí kromě úvodu. V první části s názvem Východiska bezpečnostní politiky České republiky jsou zformulovány principy, na nichţ je bezpečnostní politika České republiky zaloţena. V kapitole Bezpečnostní zájmy České republiky jsou definovány ţivotní, strategické a další důleţité zájmy České republiky. Následují části Bezpečnostní prostředí, kde jsou identifikovány trendy, hrozby a z nich plynoucí rizika, jeţ formují prostředí, v němţ Česká republika ochraňuje a prosazuje své zájmy, Strategie prosazování bezpečnostních zájmů, v níţ jsou vymezeny přístupy k ochraně zájmů České republiky v oblastech zahraniční, obranné a hospodářské politiky a v oblasti politiky vnitřní bezpečnosti a veřejné informovanosti. Poslední částí je Bezpečnostní systém České republiky, kde jsou definovány prvky bezpečnostního systému České republiky a jejich struktura a zároveň vymezeny povinnosti, kompetence a odpovědnosti. Podle mého názoru je struktura dokumentu poněkud problematická, některé části jsou strukturovány nepříliš logicky a v řadě aspektů se dublují.

2.4 Poznámka k Evropské unii V prosinci roku 2003 byl v Bruselu v rámci Evropské unie přijat významný dokument definující evropskou bezpečnostní strategii s názvem Bezpečná Evropa v lepším světě. Tento dokument má slouţit jako inspirace pro vlády zemí Evropské unie v přístupech a řešeních bezpečnostních problémů. V rámci tohoto dokumentu Evropská unie definovala a souběţně řeší pět hlavních hrozeb, kterými jsou terorismus, šíření zbraní hromadného ničení, regionální konflikty, rozpad státu privatizovanou silou a organizovaný zločin. 48

FRANKL, L. Regionální bezpečnostní prostředí České republiky. Brno : Ústav strategických studií Univerzity obrany, 2004. Str. 67.

34

Terorismus je vzrůstající hrozbou pro celou Evropu. Evropská unie na rozdíl od USA má za to, ţe rizika působení terorismu jsou v Evropě méně hrozivá a ţe řešení není pouze vojenské, ale musí být komplexní. „Terorismus je specifická součást ozbrojeného násilí; jeho základním vymezujícím znakem je použití buď hrůzného násilí, nebo výhrůžek tímto násilím jako hlavního apelačního prostředku jedné strany traktovaného konfliktu vůči jednotlivcům, skupinám či části obyvatelstva druhé nebo dalších stran, zpravidla v konfliktu neangažovaných a geograficky vzdálených.“49 Počátečním smyslem je vyvolat strach z ohroţení, ale hlavně odpor provázený změnou chování jednotlivců a skupin napadené strany a aktivizovat je k dosaţení cílů zpravidla politicko-mocenské povahy. V případě šíření zbraní hromadného ničení jde potenciálně o největší hrozbu pro evropskou bezpečnost. Tato hrozba se formuje ve dvou směrech; první směr představuje výrobu a uţití jaderných zbraní některými rizikovými zeměmi, druhý směr pak zahrnuje moţnost, kdy získají tyto zbraně teroristé. Nesmíme ovšem zapomenout ani na regionální konflikty, které se zatím vyskytují mimo území Evropy. Potenciální hrozbou pro evropský kontinent však mohou být historické spící konflikty například ve Španělsku, v Irsku či v Ruské federaci. Čtvrtou klíčovou hrozbu představuje rozpad států, špatné vládnutí, korupce, zneuţívání moci, slabé instituce nebo jejich rozklad či občanské konflikty rozkládající státy zevnitř. Poslední hrozbou je organizovaný zločin, který trápí Evropu asi nejvíce. „Aktuálnost, pořadí, velikost a charakter definovaných hrozeb nejsou dány imanentně hrozbami samotnými, ale jejich vývojem v konkrétním mezinárodním prostředí a tím, jak jsou a budou dějinotvornými procesy generovány a moderovány.“50

49

KROBATH, J. Česká republika a aktuální politicko-bezpečnostní hrozby v perspektivách blízké budoucnosti. In Bezpečnostní budoucnost České republiky. Sborník statí ke konferenci. Praha : Ministerstvo obrany České republiky – Agentura vojenských informací a sluţeb, 2005. Str. 143. 50 KROBATH, J. Česká republika a aktuální politicko-bezpečnostní hrozby v perspektivách blízké budoucnosti. In Bezpečnostní budoucnost České republiky. Sborník statí ke konferenci. Praha : Ministerstvo obrany České republiky – Agentura vojenských informací a sluţeb, 2005. Str. 153.

35

2.5 Shrnutí S ohledem na stávající bezpečnostní situaci nejen v Evropě, ale prakticky po celém světě, je na místě se zabývat bezpečnostní problematikou i v kontextu naší republiky. I kdyţ můţeme říci, ţe vzhledem k okolnostem i situaci České republice nehrozí bezprostřední nebezpečí v podobě terorismu, neměli bychom situaci podceňovat, ale naopak se co nejlépe připravit. Česká republika učinila od roku 1989 významné kroky v této oblasti, byla přijata řada právních předpisů a strategií, z nichţ nejvýznamnější je Bezpečnostní strategie České republiky z roku 2003, ale i přes tuto snahu chybí naší republice komplexní strategie, coţ se doufám do budoucna změní. Stejně tak nesmíme zapomínat, ţe Česká republika je součástí Evropské unie, a rovněţ se nás týkají bezpečnostní otázky a hrozby v jejím rámci.

36

3. DISKUSE O REPRESIVNÍ A PREVENTIVNÍ ÚLOZE PRÁVA V DEMOKRATICKÉ SPOLEČNOSTI Domnívám se, ţe problematiku represivní a preventivní úlohy práva v demokratické společnosti je nejlepší ilustrovat na trestním právu a s ním souvisejícím otázkám. Proto se budu v této kapitole zabývat otázkou kriminality a v jejím rámci teorií sociální kontroly a sebekontroly; dále pak základními funkcemi trestního práva a tresty samotnými. Zde jistě za pozornost stojí zásady ukládání trestů, účel trestu a stále do popředí stoupající problematika restorativní justice. Na závěr se ještě zmíním o otázkách prevence.

3.1 Kriminalita „Kriminalitu můžeme definovat jako trestné chování nebo chování kriminálně vyjádřené souhrnem trestných činů, které úmyslně nebo z nedbalosti spáchali trestně odpovědní pachatelé na určitém území a v určitém časovém období.“51 Tento pojem je vymezen platným trestním právem, které stanoví, jaké protispolečenské chování je povaţováno za trestné činy. Kriminalita je jev výrazně společensky podmíněný, jehoţ konkrétní stav a struktura jsou ovlivněny řadou faktorů. Klíčovým faktorem je zde právě úroveň sociální kontroly a kvalita jejího fungování ve společnosti. Kriminalita je sociálně podmíněný jev hromadné povahy, jehoţ příčiny spočívají v rozporech a nedostatcích kaţdé společnosti a v osobních rysech pachatelů. Kriminalita

je

tedy

chování,

které

odporuje

normám

trestního

práva.

Prostřednictvím statistických údajů o kriminalitě získáváme informace pouze o kriminalitě zjevné, registrované, evidované. O další části spáchané trestné činnosti se orgány činné v trestním řízení nedozví, jedná se o kriminalitu neregistrovanou, skrytou, latentní. „Základy vědeckého nazírání na kriminalitu položila tzv. klasická škola trestního práva, která byla protestem proti náboženským představám a démologickému výkladu 51

VEČEŘA, M., URBANOVÁ, M. Základy sociologie práva. 2. vydání. Brno : Masarykova univerzita, 1996. Str. 114.

37

světa.“52 Představitelé klasické školy dospěli k přesvědčení, ţe ke zvýšení efektivnosti řízení kontroly je nutné, aby v oblasti vynucování právních norem převzal rozhodující úlohu stát. Přínos této školy byl v reformě trestní a vězeňské správy liberálním směrem – v nové systematizaci skutkových podstat, v humanizaci a novém pojetí trestu, nikoliv jako odvety, ale jako nástroje generální i speciální prevence.

3.1.1 Teorie sociální kontroly Jednou

z charakteristik

řady

teorií

kriminality

je

hledání

východiska

v dezorganizované společnosti, která vykonává nedostatečnou sociální kontrolu, coţ vede ke vzniku deliktní subkultury. Na těchto základech vznikla i teorie sociální kontroly, která akceptuje význam selhání určitých kontrolních mechanismů pro vznik deviantního jednání. Tato teorie byla zformována v 50. a 60. letech 20. století a soustřeďuje se na proces osvojování sociálně konformního chování. Kriminální chování pak vzniká při různých poruchách v interakci jedince s instancemi kontroly. Teorie sociální kontroly popisují tři skupiny kriminogenních faktorů: 1. defekty ve vytváření vnitřních kontrolních činitelů v období dětství, 2. pozdější selhávání těchto vnitřních činitelů kontroly, 3. absence nebo konfliktní charakter sociálních regulativů chování, které vytvářejí nejdůleţitější činitelé v procesu socializace.53 W. Reckless54 rozvinul v polovině 50. let 20. století tuto teoretickou koncepci ve známou teorii zábran. Ta vykládá vznik delikventního jednání vzájemným konfliktním působením zábran vnitřních a činitelů vnějších. V souvislosti s touto teorií rozloţil T. Hirschi55 pojem sociálních pout do čtyř elementů: sociální citlivost, kdy jde o zájem a respekt k přáním a očekáváním druhých, prosociální orientace, která představuje připravenost osobně se angaţovat podle platných konvencí, ochota chovat se konvenčním způsobem, akceptování a schvalování morálních a sociálních hodnot, osobní zainteresovanost.

52

KOMENDA, A. Sociální deviace. Historická východiska a základní teoretické přístupy. Olomouc : Univerzita Palackého, 1999. Str. 57. 53 VEČEŘA, M., URBANOVÁ, M. Základy sociologie práva. 2. vydání. Brno : Masarykova univerzita, 1996. Str. 122. 54 Walter Reckless (1899 – 1988) – americký kriminolog, zabýval se především kriminalitou mládeţe. 55 Travis Hirschi (nar. 1935) – americký kriminolog působící na univerzitě v Arizoně.

38

3.1.2 Teorie sebekontroly T. Hirschi se pokusil svoji původní teorii sociálních vazeb přepracovat ve spolupráci s M. Gottfredsonem56 na teorii sebekontroly. Podle nich se pachatelé vyznačují společenskými znaky jako snadné a rychlé uspokojení potřeb a přání či vzrušující, riskantní a napínavé akce; nízká schopnost sebekontroly v důsledku poruch v socializaci. Lidé s vysokou sebekontrolou umí oddálit zadostiučinění, jsou dlouhodobě snaţiví a opatrní, oceňují intelektuální schopnosti a jsou citliví k potřebám ostatních. Na tomto základě mají značně niţší sklon k delikventnímu jednání ve všech obdobích svého ţivota. Naopak lidé s nízkou sebekontrolou mají proměnlivé orientace, chybí jim usilovnost a vytrvalost. Kriminalita je jednoduše podmíněna vyšší tendencí k okamţitému uspokojení svých potřeb. Nedostatek sebekontroly má svůj původ zejména v neadekvátní rodinné výchově.

3.1.3 Kriminalita v České republice Po roce 1989 došlo v České republice k prudkému nárůstu kriminality. Celkový nárůst kriminality je navíc od počátku provázen nízkou objasněností, která se v posledních letech pohybuje někde kolem poloviny. Zvyšuje se i brutalita násilných trestných činů a roste podíl mladistvých a nezletilých i dosud netrestaných osob. Co do struktury má největší podíl kriminalita majetková. Okamţitě po roce 1989 se v České republice začal etablovat organizovaný zločin. Silný podíl na něm měly mezinárodní skupiny, záhy se však přidali i čeští občané. V souvislosti s růstem kriminality a organizovaného zločinu prudce vzrostly finanční škody způsobené kriminalitou. Je ovšem nutné říci, nebezpečí organizovaného zločinu nespočívá pouze ve finančních škodách. Tento typ zločinu rozkládá státní instituce včetně institucí soudních a represivních, negativně působí i na ekonomiku. Podobný vliv má rovněţ korupce, která ve svých rozsáhlejších podobách sniţuje důvěryhodnost celého společenského systému, jeho institucí i aktivit.57

56

Michael R. Gottfredson (nar. 1950) – americký kriminolog, děkan a profesor kriminologie, práva a sociologie na univerzitě v Albany . 57 Vize rozvoje České republiky 2015

39

Problémem je i vysoký počet osob ve věznicích, zejména relativně vysoký podíl obviněných, kteří čekají na soudní projednání nepřiměřeně dlouhou dobu. Občané vnímají nebezpečí kriminality velmi citlivě. Povaţují nejen obecnou kriminalitu, ale i korupci, organizovaný zločin a praní špinavých peněz za nejzávaţnější negativní jevy. Zajišťování bezpečnosti stále častěji přechází na soukromé bezpečnostní agentury, které hrají významnou roli při ochraně majetku. Znepokojující je také velmi nízká důvěra občanů v soudy a všeobecná neúcta k právu.

3.2 Funkce trestního práva Trestní právo plní kromě jiného především dvě základní funkce, a to funkci preventivní a represivní. Preventivní funkce práva značí předcházení a zamezování trestné činnosti. Ochraňuje tak společnost předcházením trestné činnosti. Můţeme ji rozdělit na prevenci individuální a generální. Individuální prevence směřuje ke konkrétnímu pachateli, zatímco generální prevence je zaměřena na potencionální pachatele. Prostřednictvím individuální prevence působí právo preventivně na potencionální pachatele. „Preventivní působení práva má zabezpečit, aby nedošlo k opětovnému porušení nebo ohrožení zájmů chráněných právními předpisy.“58 Represivní funkce znamená ochranu chráněných zájmů, a to individuálně negativním působením na pachatele. Účelem je zabánit pachatelům páchat další trestnou činnost a během výkonu trestu vytvářet podmínky pro jejich převýchovu, obnovení narušených sociálních vztahů a sociální integraci. Na tuto funkci má ovšem nemalý vliv zásada úměrnosti činu a následného trestu. Represivní funkce se uplatňovala především v období nerozvinuté dělby práce, kdy základní důleţitost náleţela trestnímu (represivnímu) právu, vyjadřujícímu a garantujícímu mechanickou solidaritu společnosti. „Byla zdůrazňována nediferencovanost individuálního vědomí jedince od společenského a nebyl ponechán prostor pro individualitu jedince v oblasti sdílených sociálních regulativů a víry.“59 Prevence trestné činnosti znamená snahu o to, aby k trestné činnosti nedocházelo v budoucnu. Naproti tomu represe představuje donucovací potlačovatelskou činnost státu 58

JELÍNEK, J., a kolektiv. Trestní právo hmotné. Obecná část. 1. vydání. Praha : Linde, a.s., 2004. Str. 17. VEČEŘA, M., URBANOVÁ, M. Základy sociologie práva. 2. vydání. Brno : Masarykova univerzita, 1996. Str. 158. 59

40

spočívající v ukládání sankcí. Nesmíme ovšem zapomenout na skutečnost, ţe represe je součástí prevence v tom smyslu, ţe i ona slouţí k předcházení a zabraňování trestné činnosti v budoucnosti. Aţ do poloviny 20. století byla prvořadá trestně právní kontrola – trestní represe. Ve druhé polovině 20. století pak začala být kriminální prevence povaţována za rovnocennou trestní represi. Kriminální politika zahrnuje v sobě dva subsystémy: 1. subsystém trestní politiky orientovaný na represivní strategie a na uplatnění trestně právních postihů, 2. subsystém preventivní politiky orientovaný na preventivní strategie a provádění kriminálně preventivních opatření.60 Na tomto místě bych zde rád představil nález Ústavního soudu České republiky týkající se subsidiarity trestní represe sp. zn. IV. ÚS 463/97 ze dne 23. dubna 1998. Smyslem a účelem trestu je ochrana společnosti před kriminalitou. Ţádné jiné cíle trestem sledovat nelze, coţ znamená, ţe trest nesmí být prostředkem řešení jiných společenských problémů. Trest ukládaný pachateli v sobě spojuje jak moment trestní represe a prevence ve vztahu k němu samotnému, tak i moment výchovného působení na ostatní členy společnosti. Prevenci i represi je třeba chápat v kaţdém individuálním případě vyváţeně, neboť jenom potom individuální prevence působí jako prostředek prevence generální. Jde totiţ o to, ţe generální prevence, která vychází z prevence individuální, má zajistit ochranný efekt ve vztahu k ostatním potencionálním pachatelům.61 V souladu s názorem Ústavního soudu se rovněţ domnívám, ţe prevenci ani represi není moţné opomíjet a je nutné s oběma pracovat. Pro správné fungování společnosti je totiţ důleţité, aby prevence i represe byly navzájem ve vyváţeném poměru.

60

URBANOVÁ, M. Systémy sociální kontroly a právo. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2006. Str. 162. 61 GŘIVNA, T. Trestní právo hmotné. Judikatura k obecné části. Praha : ASPI, a.s., 2007. Str. 9 aţ 10.

41

3.3 Tresty „Trest lze chápat jako opatření státního donucení, které je ukládáno v rámci trestního řízení jménem státu k tomu povolanými soudy pachateli za jeho trestný čin.“62 Nejenţe je pachateli tímto opatřením způsobena určitá újma, která představuje významný zásah do sféry jeho práv a svobod, ale zároveň podněcuje negativní hodnocení pachatele a jeho trestného činu společností. Trest lze tedy vymezit jako právní následek spáchaného trestného činu, neboť můţe být uloţen pouze za spáchaný trestný čin jeho pachateli na základě zákona. „Účelem trestně právní kontroly je nejen odplata pachateli, vyrovnání porušení práva, ale také prevence budoucích trestných činů.“63 Sankce obsahují vedle rozmanitých trestů také opatření pro zajištění nápravy. Ukazuje se, ţe více neţ přísnost trestu zvyšuje odstrašující účinek formálních kontrol pravděpodobnost sankce, která se dá vymezit podle údajů o objasněnosti nebo neobjasněnosti. Systém sankcí měl v počátcích povahu odplatnou. Účelem odplatných trestů je emocionální uspokojení poškozeného újmou způsobenou provinilci a případná kompenzace škody. Tato funkce trestu se označuje jako vyrovnávací. Funkce vyrovnávací byla záhy doplněna funkcí regulativní. Účelem regulativní funkce je ochránit společnost před nebezpečným chováním. Kritérium účinnosti trestu plnícího funkci vyrovnávací je velikost újmy způsobené pachateli zločinu, jeţ je s to uspokojit poškozeného a nahradit způsobenou škodu. Kritérium účinnosti trestu plnícího především regulativní funkci je míra ochrany společnosti před kriminální recidivou. Účinný je takový minimální trest, který je s to zamezit opakování trestné činnosti. Účinnost sankce je tak především určována třemi aspekty: 1. kriminalistický aspekt – odhalení pachatele a objasnění případu, 2. justiční aspekt – soudní projednání a určení sankce, 3. penologický aspekt – výkon trestu.64

62

ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009. Str. 417. URBANOVÁ, M. Systémy sociální kontroly a právo. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2006. Str. 152. 64 URBANOVÁ, M. Systémy sociální kontroly a právo. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2006. Str. 152. 63

42

Vzhledem k výše uvedenému můţeme říci, ţe trest můţe být účinný, pokud je přiměřený, neodvratitelný a včasný.

3.3.1 Základní zásady ukládání trestů Pokud má být trestními sankcemi dosaţeno odpovídajícího pozitivního účinku na dotčeného, musí právní následek odpovídat jak obecným hlediskům spravedlnosti a přiměřenosti, tak zároveň musí být v souladu se základními zásadami trestání za všech okolností při ukládání jakékoli sankce. Základní zásady trestání představují určité univerzální prostředí pro aplikaci trestů a jsou vymezeny ustanoveními § 36 aţ § 38 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Konkrétně jde o zásadu zákonnosti, zásadu přiměřenosti, zásadu individualizace, zásadu personality, zásadu neslučitelnosti určitých druhů sankcí a zásadu humanity sankcí. Zásada zákonnosti je součástí obecné zásady trestního práva „nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege“65, která vychází z ustanovení článku 39 Listiny základních práv a svobod a v trestním zákoníku je vyjádřena v ustanovení § 37 odst. 1. „Trestní sankce tak mohou být uloženy pouze na základě zákona, nikoliv na základě obyčejovém právu nebo na rozhodnutí soudu vydaném v jiném případě.“66 Aby bylo v praxi moţné dodrţet poţadavek zákonnosti, je nezbytné přesné, určité a srozumitelné vymezení trestních sankcí a podmínek pro jejich uloţení zákonem. Zároveň však musí být ponechán dostatečný prostor soudci, aby mohl uloţit trestní sankci, která bude co nejvíce odpovídat zvláštnostem jednotlivého případu. Zásada přiměřenosti lze charakterizovat tak, ţe „ohraničuje přípustné rozpětí a intenzitu trestů a ochranných opatření.“67 Přiměřenost trestní sankce je dána proporcionalitou mezi zájmem na ochraně společnosti před pachatelem trestného činu na straně jedné a zásahem do základních práv pachatele způsobeným uloţenou trestní sankcí na straně druhé. Přitom je podmíněna tím, ţe při jejím ukládání bude soudem přihlédnuto k povaze a závaţnosti spáchaného trestného činu a poměrům pachatele. Zásada individualizace trestních sankcí je chápána tak, ţe „druh, kombinaci i intenzitu trestů musí soud v každém případě stanovit s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem vztahujícím se jak k závažnosti spáchaného trestného činu, včetně 65

ţádný trestný čin bez zákona, ţádný trest bez zákona ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009. Str. 420. 67 KUCHTA, J., VÁLKOVÁ, H., ZEZULOVÁ, J. et al. Základy kriminologie a trestní politiky. Praha : C. H. Beck, 2005. Str. 126. 66

43

polehčujících a přitěžujících okolností, tak k možnostem sociální reintegrace pachatele a jeho poměrům a v neposlední řadě i s přihlédnutím k přiměřené satisfakci osob poškozených.“68 Zásada personality trestu v sobě nese poţadavek, aby „trestní sankce, bez ohledu na její druh a výměru nebo její vlastní výkon, postihovala pokud možno jen osobu pachatele spáchaného trestného činu samotného a vliv na jeho okolí by měl být co nejvíce minimalizován.“69 Zásada neslučitelnosti určitých druhů sankcí je vyjádřena v ustanovení § 53 trestního zákoníku, který upřesňuje některé zásady pro ukládání jednotlivých trestů a zároveň upravuje vzájemné vztahy mezi nimi. Tím se stává základním východiskem pro úvahy typu, jaký druh trestu zvolit pro určitý trestný čin uvedený ve zvláštní části trestního zákoníku, jaký druh je vůbec přípustný, zdali existuje moţnost jeho kombinace s nějakým dalším druhem trestu, nebo zda je moţné některý druh trestu uloţit jako samostatný. „Důvodem pro onu nemožnost uložení některých druhů trestů vedle sebe může být buď nežádoucí kumulace jejich účinků, anebo může jít o zachování alternativního charakteru některých druhů trestů vůči trestu odnětí svobody.“70 Zásada humanity sankcí je výslovně vyjádřena v ustanovení § 37 odst. 2 trestního zákoníku, podle něhoţ nelze uloţit kruté a nepřiměřené sankce, přičemţ výkonem trestní sankce nesmí být poníţena lidská důstojnost. „Tato zásada je obsažena zároveň v ustanovení článku 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a ochranu před nelidskými a ponižujícími trestními sankcemi zajišťují i některé mezinárodní smlouvy o ochraně základních lidských práv a svobod, kterými je Česká republika vázána.“71 Na závěr bych ráda podotkla, ţe se nejedná o vymezení všech zásad, které se promítají do pojetí trestněprávních sankcí, ale jen těch nejzákladnějších.

68

FENYK, J., HÁJEK, R., STŘÍŢ, I. et al. Trestní zákoník a trestní řád – Průvodce trestněprávními předpisy a judikaturou. 1. díl – Trestní zákoník. Praha : Linde, a.s., 2010. Str. 233. 69 KRATOCHVÍL, V. a kol. Trestní právo hmotné – Obecná část. Brno : Masarykova univerzita, 2005. Str. 51. 70 ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009. Str. 631. 71 NOVOTNÝ, O., VANDUCHOVÁ, M. a kol. Trestní právo hmotné – I. Obecná část. Praha : ASPI, a. s., 2007. Str. 178.

44

3.3.2 Účel trestu Trest je jedním z hlavních prostředků státního donucení, který pouţívá stát při plnění svých funkcí. Nejcharakterističtějším a nezbytným znakem trestu je, ţe se jím působí určitá společenská újma. Jde tu tedy o citelný zásah do občanských práv. Pohrůţka újmou obsaţená v trestním zákoníku, její ukládání a výkon mají odvracet pachatele i ostatní členy společnosti od páchání trestných činů. „České trestní právo vychází ze stanoviska, že trestní represe musí být rozumná a že má působit újmu, jen pokud to vyžaduje splnění účelu trestu.“72 Z toho můţeme dovodit, ţe újma v trestu obsaţená nemá převyšovat nezbytně nutnou potřebu ochrany společnosti. Pro lepší pochopení problematiky trestů a jejich ukládání bych zde rád přiblíţil některé teorie a koncepce trestu. Absolutní teorie nespojuje s ukládáním trestu ţádné společenské účely, trestá se jen kvůli odplatě. Naproti tomu relativní teorie přikládá trestu určité cíle uţitečné pro společnost. „Účelem trestu je zde ochrana společnosti před trestnými činy, jimž má trest předcházet.“73 Teorie smíšené pak spojují myšlenku odplatného trestu a trestu účelného. Tyto teorie uplatňují tzv. vyrovnací princip, kdy základem pro výměru trestu je vina vyjádřená ve spáchaném trestném činu. Trest není zúţen na pouhou újmu odsouzenému, ale má jím být dosaţeno i resocializace pachatele. Smysl trestu nám blíţe nastiňují koncepce trestu, z nichţ zde uvádím ty nejznámější: retributivní koncepce – trest je zde zrcadlovým odrazem spáchaného trestného činu. Trest je přirozeným důsledkem kriminálního jednání a trest musí znamenat pro pachatele určitou újmu, teorie odstrašení – má odradit pachatele od dalšího kriminálního jednání a mít i účinek na ostatní jedince, rehabilitační koncepce – spatřuje jediný cíl trestání v tom, aby pachateli bylo poskytnuto v rámci trestního řízení a zejména při výkonu trestu takové odborné zacházení, které potlačí a případně odstraní příčiny, proč byl trestný čin spáchán, eliminační koncepce – spatřuje účel trestání v dočasné izolaci pachatele od ostatní společnosti, restituční koncepce – zdůrazňuje význam odstranění následků trestného činu a náhrady škody, kterou utrpěla jeho oběť. Trest má podle této teorie směřovat 72

NOVOTNÝ, O., VANDUCHOVÁ, M. a kol. Trestní právo hmotné – I. Obecná část. Praha : ASPI, a. s., 2007. Str. 269. 73 ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009. Str. 411.

45

k tomu, aby byla obnovena rovnováha v sociálních vztazích porušená trestným činem. Vytváří se zde prostor pro tzv. restorativní justici.74 S ohledem na výše uvedené můţeme dovodit následující účely trestu: a) chránit společnost před pachateli trestných činů, b) zabránit pachateli v další trestné činnosti, c) vychovat pachatele k tomu, aby vedl řádný ţivot, d) působit výchově i na ostatní členy společnosti.

3.3.3 Restorativní justice S mnoţícími se názory, ţe tradiční trestní politika vyčerpala své moţnosti a ţe uţ není schopna zabránit dalšímu vzestupu kriminality ani řešit postupně narůstající problémy trestní justice, se ve druhé polovině 20. století začíná prosazovat nová koncepce trestní politiky, kterou označujeme jako restorativní. Restorativní justici můţeme chápat jako soubor určitých poţadavků, cílů a metod, které charakterizují určitý přístup k řešení problematiky zločinnosti. „Zároveň jde o pojetí trestní justice, ve kterém jsou dostatečně zastoupeny prvky zdůrazňující jednak práva obětí trestných činů a jejich ochranu, jednak uplatňování alternativních trestů ve vztahu ke klasickému trestu odnětí svobody.“75 Restorativní justice „se snaží o obnovení a navrácení do původního stavu, přináší možnost, jak skutečně diferencovat a individualizovat nejen ukládané sankce, ale i způsob projednávání spáchaného deliktu, tedy jak diferencovat i trestní proces.“76 Restorativní způsoby ovšem lze aplikovat jen ve vhodných případech, vzhledem k osobě pachatele, závaţnosti trestného činu a k situaci oběti. Trest by měl být chápán především jako prostředek k tomu, aby si pachatel uvědomil škodlivost svého jednání, a tím byl motivován k odstranění nebo zmírnění následků spáchaného činu.

74

URBANOVÁ, M. Systémy sociální kontroly a právo. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2006. Str. 140. 75 IVOR, J. a kolektiv. Trestné právo hmotné – Všeobecná časť. Bratislava : IURA EDITION, spol. s. r. o., 2010. Str. 362. 76 URBANOVÁ, M. Systémy sociální kontroly a právo. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2006. Str. 147.

46

Za prakticky nejrozšířenější postupy v rámci restorativní justice lze povaţovat zprostředkování styku pachatele s obětí, při kterém se hledají řešení situace způsobené trestným činem. Tento postup se nazývá jako mediace. Mediace mezi obětí a pachatelem je označována za nevhodnější postup, který poskytuje poškozenému moţnost setkat se s viníkem, který mu škodu způsobil. Setkání se uskutečňuje v bezpečném prostředí, je vedeno odborně vyškoleným zprostředkovatelem a umoţňuje bezprostřední diskusi o spáchaném činu a jeho důsledcích. Zde nezastupitelnou úlohu hraje Probační a mediační sluţba České republiky. Probační a mediační sluţba usiluje o zprostředkování účinného a společensky prospěšného řešení konfliktů spojených s trestnou činností a současně organizuje a zajišťuje efektivní a důstojný výkon alternativních trestů a opatření s důrazem na zájmy poškozených, ochranu komunity a prevenci kriminality. Představuje novou instituci na poli trestní politiky, vychází ze součinnosti dvou profesí, a to ze sociální práce a z práva, zejména trestního. Cíle činnosti Probační a mediační sluţby jsou následující: integrace pachatele – Probační a mediační sluţba usiluje o začlenění obviněného, respektive pachatele do ţivota společnosti bez dalšího porušování zákonů. Integrace je proces, který směřuje k obnovení respektu obviněného k právnímu stavu společnosti, jeho uplatnění a seberealizaci; participace poškozeného – Probační a mediační sluţba se snaţí o zapojení poškozeného do procesu vlastního odškodnění, o obnovení jeho pocitu bezpečí, integrity a důvěry ve spravedlnost; ochrana společnosti – Probační a mediační sluţba přispívá k ochraně společnosti účinným řešením konfliktních a rizikových stavů spojených s trestním řízením a efektivním zajištěním realizace uloţených alternativních trestů a opatření.77

3.4 Prevence Účelem trestní politiky státu je kontrola nad trestnými činy. Vnitřní kontrolu nad trestnými činy zajišťují státní orgány, zatímco vnějšími nositeli kontrol jsou veřejnost, zákonodárci, různá sdruţení občanů, rodina či škola. „Prevence kriminality spočívá na 77

Probační a mediační sluţba České republiky. Dostupné z (citováno dne 15. 6. 2011)

47

aktivních a ofenzivních strategiích, orientovaných do budoucnosti a postihuje tak již i kriminogenní faktory.“78 Koncepce prevence kriminality vycházejí ze tří základních teoretických modelů. Tradiční model se zaměřuje na jednotlivé dílčí problémy kriminality, které se ad hoc jeví jako zvláště závaţné. Francouzský model vychází ze široce pojatého předpokladu, ţe úroveň kriminality lze sníţit vytvořením příznivých podmínek pro socializační proces. Britský model vychází z ideového konceptu odpovědnosti jednotlivců za sebe sama. Prevencí kriminality rozumíme „soubor nejrůznějších aktivit orientovaných na odstranění,

oslabení,

či

neutralizaci

kriminogenních

faktorů

s cílem

korigovat

kriminalitu.“79 Podle obsahového zaměření se můţe jednat o: prevenci sociální „představuje aktivity ovlivňující proces socializace a sociální integrace

a

aktivity

zaměřené

na

změnu

nepříznivých

společenských

a ekonomických podmínek, které jsou považovány za klíčové příčiny páchání trestné činnosti.“80 Je nejšířeji zaměřená a orientovaná na takové jevy jako jsou prostituce, alkoholismus, nezaměstnanost či chudoba, prevenci situační, která je zaměřena na omezování příleţitostí k trestným činům. Zaměřuje se totiţ na samotnou kriminalitu, která je chápána jako produkt příleţitosti a motivace. Podstatou tohoto druhu prevence je tak snaha zvýšit námahu a riziko spojené s pácháním trestné činnosti a sníţit uţitek z trestné činnosti, prevenci viktimologickou, která je orientována na potencionální či skutečné oběti trestných činů. Podle okruhů adresátů jde pak o: prevenci primární, kdy jsou aktivity adresovány veškerému obyvatelstvu, prevenci sekundární, kdy jsou aktivity orientovány na potencionální pachatele. Zabývá se rizikovými skupinami, u nichţ je pravděpodobnost, ţe se stanou pachateli trestné činnosti nebo jsou jinak ohroţeny. Prevence je zaměřena i na rizikové faktory, které jsou v sociálním prostředí a v sociálních vztazích, ve kterých ohroţené osoby ţijí,

78

ZAPLETAL, J. Prevence kriminality. Praha : Policejní akademie České republiky, 2005. Str. 21 VEČEŘA, M., URBANOVÁ, M. Základy sociologie práva. 2. vydání. Brno : Masarykova univerzita, 1996. Str. 117. 80 ZOUBKOVÁ, I., MOULISOVÁ, M. Kriminologie a prevence kriminality. Praha : Armex Publishing s.r.o., 2004. Str. 79. 79

48

prevenci terciální, která je zaměřená na předcházení kriminální recidivy u pachatele a viktimologické recidivy u oběti.

3.4.1 Prevence v České republice „K celkové úspěšnosti a účinnosti prevence kriminality přispívá jasná a jednoznačná vládní politika koncepčně vyhraněná a formalizovaná jako určitý systém.“81 Po roce 1989 se základním cílem prevence kriminality stalo zejména sniţování míry a závaţnosti trestné činnosti na jedné straně a na straně druhé zvyšování pocitu bezpečí občanů. Systém prevence kriminality je v České republice zaloţen na pěti pilířích. První pilíř tvoří rezortní programy prevence kriminality, které vycházejí z věcné působnosti jednotlivých ústředních orgánů státní správy. Druhý pilíř je sloţen z preventivních programů realizovaných samosprávnými orgány měst a obcí. Třetí pilíř naplňují programy nevládních institucí, kterými jsou především zájmová a politická sdruţení občanů církve a jiné náboţenské organizace, občanské iniciativy či nadace. Čtvrtým pilířem jsou preventivní programy bezpečnostních sloţek Policie České republiky a obecní policie. Pátý pilíř představují preventivní aktivity podnikatelských subjektů, jde především o komerční bezpečnostní sluţby, coţ je v současné době velmi diskutovaným tématem. Podle mého názoru, odhlédneme-li od různých mediálních kampaní proti vybraným společnostem a jedincům, mají tyto podnikatelské subjekty nezastupitelné místo v naší společnosti. Rád bych se zde ještě zmínil o instituci s názvem Institut pro kriminologii a sociální prevenci. Institut pro kriminologii a sociální prevenci je teoretickým, analytickým a výzkumným pracovištěm mezioborového zaměření. Zřizovatelem a řídícím orgánem je Ministerstvo spravedlnosti České republiky. Jeho činnost je zaměřena na vytváření, udrţování a aktualizaci poznatkové základny o stavu a vývoji kriminality, sociálně patologických jevů a trestní politiky v ČR, na zpřístupňování aktuálních relevantních empirických i teoretických poznatků ze zahraničí a na rozvoj oboru kriminologie. Institut se zabývá především:

81

ZOUBKOVÁ, I., MOULISOVÁ, M. Kriminologie a prevence kriminality. Praha : Armex Publishing s.r.o., 2004. Str. 82.

49

zkoumáním projevů a příčin kriminality a s ní sdruţených sociálně patologických jevů a prognózováním vývoje kriminality; výzkumnou, studijní a analytickou činností v oblasti práva a justice pro potřeby resortu Ministerstva spravedlnosti; otázkami trestní a bezpečnostní politiky a kontroly zločinnosti jak z hledisek trestní represe, tak i z hledisek prevence, zejména účinností trestních sankcí a alternativních

opatření,

zacházením

s

pachateli

a

další

penologickou

problematikou, sociální prevencí zločinnosti a prevencí z hlediska obětí trestných činů na úrovni primární, sekundární a terciární prevence.82 Hlavním posláním Institutu je přispívat výzkumnou, teoreticko-odbornou, analytickou, konzultační, publikační a další činností ke kontrole trestné činnosti a s ní sdruţených sociálně patologických jevů, které mohou působit jako kriminogenní faktory, a ke zdokonalení právního řádu České republiky. Lze tedy říci, ţe systém prevence je v České republice poměrně rozsáhlý a zahrnuje široké spektrum subjektů. Ovšem ne všechny subjekty dokáţí efektivně působit na tomto poli. Úspěšnost bývá většinou zaznamenávána u programů zaměřených na majetkovou kriminalitu. „Na efektivitu preventivních programů lze však též usuzovat, zaznamenáme-li zlepšení preventivního chování občanů, zvýšení jejich pocitu bezpečí a zlepšení jejich sociálního chování.“83

3.5 Shrnutí Zjednodušeně můţeme říci, ţe nejdříve se prosazovala především represivní úloha práva, kterou vzhledem k historickému vývoji a zkušenostem vystřídal především důraz na prevenci, aby v současnosti nastalo období hledání vyváţeného poměru mezi represí a prevencí. V polovině 20. století se zrodily dvě významné sociologické teorie zabývající se kriminalitou, a to teorie sociální kontroly a teorie sebekontroly. Stále diskutovanou otázkou je míra přiměřenosti trestů – sankcí. K jejímu alespoň částečnému objasnění nám mohou dopomoci základní zásady ukládání trestů a vymezení 82

Institut pro kriminologii a sociální prevenci. Dostupné z (citováno dne 15. 6. 2011) 83 ČERNÍKOVÁ, V. Sociální ochrana: terciární prevence, její možnosti a limity. Plzeň : Aleš Čeněk, 2008. Str. 112.

50

samotného účelu trestu. V současné době se do popředí dostává především tzv. restorativní justice snaţící se o obnovení a navrácení věcí do původního stavu a smíření pachatele a oběti. Stále aktuální jsou rovněţ otázky prevence.

51

4. DOPORUČENÍ PRO ZVÝŠENÍ EFEKTIVITY SOCIÁLNÍ A PRÁVNÍ KONTROLY V rámci této kapitoly se chci zaměřit na dva tématické okruhy, a to problematické otázky související se sociální kontrolou a vývojové tendence sociální kontroly. V první části kapitoly se zaměřím především na reakci společnosti na odchylné neţádoucí jednání některých jedinců ve skupině a následně na otázky tolerance. Druhá část je pak věnována budoucímu moţnému vývoji, kde se budu zabývat především problematikou moderních technologií a globalizace z pohledu českého sociologa Jan Kellera, dále českého sociologa a filozofa Václava Bělohradského a německého sociologa Ulricha Becka. Na závěr se zde ve stručnosti zmíním o procesu tzv. plíţivé orwellizace podle Benjamina Kurase.

4.1 Problematické otázky související se sociální kontrolou „Sociální kontrola, která se zabývá prevencí a reakcí na odchýlení od žádaných způsobů chování, musí zohlednit vztahy mezi jedincem a společností.“84 Kaţdý jedinec se pohybuje ve společnosti, která jej svým způsobem ovlivňuje. Stejně tak pokud chce jedinec do společnosti „zapadnout“, musí se jí do jisté míry přizpůsobit. Na jakékoliv odchylné chování či jednání jednotlivce, společnost nazírá velice kriticky a snaţí se je potlačit. V tomto kontextu opět můţeme narazit na otázku, které jsem se věnoval v předcházející kapitole, a to vztah represivní a preventivní úlohy práva ve společnosti. Do popředí v současné době stále více proniká dělení na aktivní a reaktivní sociální kontrolu. Aktivní sociální kontrolou rozumíme ty mechanismy, které se snaţí neţádoucí chování jedinců i skupin preventivně vyloučit. Reaktivní sociální kontrolu je pak moţné rozdělit na formální a neformální. Neformální sociální kontrola je prováděna interakčními partnery ve skupinách, jejichţ primárním účelem není samotná kontrola. Plynoucí sankce mohou být psychické, fyzické i ekonomické. Naproti tomu formální sociální

kontrola

je

prováděna

přímo

k tomuto

účelu

zřízenými

instancemi.

Její prostředky jsou značně rozmanité, konečným výsledkem je ale vţdy určité donucení. Je nutné ovšem mít na paměti, ţe předěl mezi formální a neformální kontrolou není moţné jednoznačně vymezit. 84

URBANOVÁ, M. Systémy sociální kontroly a právo. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2006. Str. 148.

52

S ohledem na jiţ výše uvedené opět dojdeme k závěru, ţe všechna opatření sociální kontroly by měla mít svůj význam více v prevenci neţ v represi. Pro společnost je totiţ více ţádoucí, aby se jedinec neţádoucího chování vůbec nedopustil, neţ aby k němu došlo a následně za toto své chování měl být potrestán.

4.1.1 Tolerance Tolerance znamená snášenlivost, tj. ochotu, schopnost případně moţnost přijímat či snášet něco samo o sobě spíše neţádoucího nebo nepříjemného. Obecně lze rozlišit: toleranci objektivní představující rozsah přípustných odchylek od ideální nebo nominální hodnoty a rozměru, toleranci subjektivní představující schopnost či ochotu organismu, člověka nebo určité společnosti snášet a přijímat například bolest, námahu, nepříjemné prostředí, odlišné lidské povahy a zejména odlišné kulturní zvyklosti, toleranci organismu vůči návykovým látkám, lékům a drogám.85 Moderní společnosti potřebují poměrně značnou míru vzájemné tolerance nejen mezi svými členy, ale také vůči lidem hodně odlišným, nově příchozím. Na druhé straně ovšem i tyto společnosti vyţadují určitou míru přizpůsobení většinové kultuře, například znalost jejího jazyka, dodrţování jistých základních pravidel či respektování jistých hodnot. I kdyţ se míra společenské tolerance dá značně rozšířit, není nikdy neomezená a cítí-li značná část společnosti, ţe nároky na jejich tolerantnost jsou příliš veliké, vznikají nebezpečné reakce, které mohou vyvolávat rasismus, xenofobii a mohou být velmi snadno zneuţity. Demokratické společnosti proto obvykle zakazují a trestají propagaci těchto nebezpečných postojů a snaţí se proti nim bojovat. Právo vnáší do ţivota pravidelnost, jistotu a předvídatelnost. Nejdůleţitějším úkolem zákonů se stává ochrana všeobecné plurality a respektování práva na odlišnost a jinakost. „Princip tolerance je pokládán za jeden ze základních principů moderního právního myšlení. Je zde chápán jako vytváření podmínek pro zachování svobod a plurality otevřené společnosti.“86

85

URBANOVÁ, M. Systémy sociální kontroly a právo. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2006. Str. 160. 86

PŘIBÁŇ, J. Hranice práva a tolerance. 1. vydání. Praha : Sociologické nakladatelství, 1997. Str. 55.

53

Pokud bychom pojem tolerance chtěli hledat v našem právním řádu, můţeme se s ním setkat jednak v různých pokynech a programech určených pro školství a dále například v zákoně č. 483/1991 Sb., o České televizi, kde se hovoří o vzájemném porozumění, toleranci a podpoře soudrţnosti pluralitní společnosti. Stejně tak bychom v této souvislosti neměli zapomenout ani na zákon č. 198/2009 Sb., antidiskriminační zákon.

4.2 Vývojové tendence sociální kontroly Ve společnosti jsou dominantní procesy socializace, které vedou k soudrţnosti celku a dosahování konsenzu. Dominantní procesy pro postmoderní dobu byly odstartovány v západoevropských zemích revoltami na konci 60. let 20. století a sociálně ekonomickou krizí poloviny 70. let minulého století. Postmoderní doba souvisí s měnícími se společenskými podmínkami, a to především s expanzí nových komunikačních a informačních technologií a také s narůstajícím konzumním způsobem ţivota ke konci 20 století. Vysoká míra neurčitosti a nestálosti sociálního světa dělá tento svět rizikovým. Reprodukuje pocit nejistoty, osamělosti a odcizení. „Tyto charakteristiky postmoderní situace otevírají prostor pro kriminologické reflektování společenské podmíněnosti růstu kriminality, která se stala významným společenským fenoménem současné společnosti.“87 Existence represivních institucí dnes jiţ nepředstavuje takovou skutečnost jako dřív. Lidé se s jejich existencí naučili ţít a jejich efektivita se tedy zmenšuje. Důleţitost tak ztrácejí vnější instituce a na významu nabývá vlastní konformita ţivota jedince, kterou sleduje a dodrţuje jedinec sám o sobě. Dnes je jádrem nástrojů sociální kontroly high tech, tzn. videokamery na různých místech, odposlouchávací zařízení či sledování emailové komunikace. Pro 20. století je příznačná vysoká profesionalizace sociální kontroly a rozmach její medicinalizace. Dochází tak ke zvýšené kontrole lidí pomocí výpočetní techniky. „Hlavními trendy postmoderní kontroly je růst uvězněných, privatizace kontroly a rozmach technicky

87

LUBELCOVÁ, G. Ku kriminalistickým reflexiám postmodrnity. Brno : Masarykova česká sociologická společnost, sekce sociální patologie, 2004. Str. 121.

54

vykonávaných dohlížecích rituálů jako součásti každodenního života.“88 Otázku také zůstává, nakolik má právo stát omezovat občanské svobody jako je právo na soukromí či svobodu projevu proto, aby zajistil bezpečnost občanů, omezil kriminalitu či teroristické útoky.

4.2.1 Globalizace I kdyţ na první pohled nemusí být zřejmé, jak právě pojem globalizace souvisí se sociální kontrolou, můţeme zde najít úzké vazby. Jelikoţ globalizace je spojena s vývojem společnosti a vůbec s nově se vytvářejícím prostorem a podmínkami ve světě. Po přečtení následujících pohledů na tento fenomén bychom mohli dojít k závěru, ţe právě sociální kultura by zde měla hrát klíčovou roli. Globalizace je abstraktní fenomén, zahrnující různé změny společnosti, které vedly k větší propojenosti politických, sociokulturních a ekonomických událostí na globální úrovni. Globalizaci lze chápat jako nerovný proces, v jehoţ důsledku se některé části světa relativně přibliţují, zatímco jiné relativně oddalují, to vše bez ohledu na geografickou vzdálenost. Tyto nové vzdálenosti jsou určeny rychlostí přenosu informací a jsou přímým důsledkem úrovně zapojení míst do systému globální ekonomiky. Díky těmto rozdílům mohou mít podobné procesy v různých částech světa velmi rozdílné důsledky. Součástí globalizace je pestrá škála jevů zahrnujících například masivní mobilitu lidí, moţnosti okamţitých přesunů kapitálu v globálním prostoru, razantní přesah problémů spjatých s populačním růstem či devastaci postiţených regionů, nové formy globálně organizovaného zločinu a růst nerovnosti. Tyto jev představují pro lidstvo zároveň ohroţení i výzvu. Sám proces globalizace je však nezvrtaný, byť nezasahuje všechny části Země stejně a jeho důsledky jsou rozmanité, často i velice negativní. Je záleţitostí politické reprezentace a občanů samotných, zda bude povaha procesů globalizace interpretována především jako ohroţení, nebo především jako výzva.89

88

URBANOVÁ, M. Systémy sociální kontroly a právo. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2006. Str. 172. 89 Vize České republiky 2015

55

4.2.1.1 Pohled Jana Kellera90 Tolik tedy teoretický výklad pojmu globalizace, nyní se zaměřím na jeden dle mého názoru zajímavý pohled na otázky globalizace, který nám ve svých názorech předkládá J. Keller. Proces globalizace spatřuje jako celosvětové vyústění modernizačních tendencí. V důsledku globalizace přestává společnost fungovat na půdorysu národního státu, přestává s ním splývat ve společných hranicích a na její místo nastupuje světová společnost. Podle J. Kellera neexistuje shoda v některých otázkách souvisejících s globalizací, především kdy vlastně globalizace začala, co všechno tento proces přináší, v čem lze spatřovat povahu a základní principy globalizace a dále zdali se jedná o proces záměrný a někým inscenovaný či zda jde o vývoj zcela samovolný a nutný. Stejně tak se liší názory na to, zda a do jaké míry je moţné proces globalizace usměrňovat a ovlivňovat a do jaké míry lze korigovat jeho případné negativní dopady. Na otázku, co všechno proces globalizace vlastně zahrnuje, J. Keller říká, ţe uţší ekonomické propojování jednotlivých částí světa, dále rozvoj komunikačních prostředků a informačních technologií, stejně jako prohlubující se kontakt a vzájemné obohacování různorodých kultur. V souvislosti s tím dochází k ústupu váhy národních států, který otevírá prostor jak pro sílící regionální hnutí poţadující větší autonomii na národním státu, tak také pro pokusy o vytváření nadnárodních politických identit typu sjednocené Evropy. S otázkou přínosů či naopak poškození, které globalizace sebou přináší, úzce souvisí otázka, zda je tento proces někým inscenován, či zda probíhá zcela spontánně a samovolně. Podle ideologů neoliberalismu je globalizace naprosto samovolným pohybem, jenţ probíhá s nutností přírodních procesů. Jde o jednoznačně pozitivní proces, který ve svých důsledcích přinese prospěch všem. Jejich kritici naopak tvrdí, ţe jde o velmi energicky prosazovaný proces zcela konkrétními zájmovými skupinami, které si za tímto účelem zřídily vlivné finanční instituce a uzavírají pro sebe výhodné mezinárodní úmluvy. Podle těchto kritiků sice není moţné, ale ani ţádoucí, proces globalizace zastavit, je však třeba usilovat o to, aby plody globalizace neslouţily především privilegovaným, ale byly rozdělovány sociálně spravedlivějším způsobem. Podle názoru J. Kellera probíhá proces globalizace ve dvou následných fázích, mezi nimiţ existuje úzká vzájemná spojitost. První fáze globalizace začala krátce po druhé světové válce a jejím cílem bylo zmodernizovat země světového jihu, tedy přenést do nich 90

Jan Keller (nar. 1955) – český sociolog a publicista, působí jako profesor na univerzitě v Ostravě.

56

vzorce průmyslové modernity ze zemí severu. Tato fáze probíhala ve znamení rozvojové pomoci, v jejímţ rámci docházelo k vývozu severní koncepce industrializace ve snaze spojit zbytek světa. Tento proces ovšem přinesl rozrušení sociálních i mentálních struktur tradiční společnosti a přenos izolovaných technických a organizačních prvků 20. století do prostředí, z něhoţ tyto prvky organicky nevyrostly, proto v něm působí cize a rozkladně. Zároveň se tyto ekonomiky otevřely světovému obchodu, přičemţ slouţí jako vývozci levných surovin a dovozci průmyslových přebytků ekonomik ze zemí pokročile industrializovaného severu. Došlo k posílení migrace obyvatelstva z agrárních oblastí a jeho soustřeďování především na předměstí rychle se rozrůstajících velkoměst, kde vznikají rozsáhlé zóny téměř kompletní sociální dezorganizace. Zatímco v první fázi zůstávaly hlavními aktéry modernizace jednotlivé státy a jejich vlády, od 80. letech 20. století má globalizace nového hlavního aktéra v podobě nadnárodních korporací. V této fázi jsou země jihu vyuţívány nadnárodními korporacemi jako zásobárny bezkonkurenčně levné práce a jako oblasti s extrémně nízkými daněmi.91 Podíváme-li se na pohled J. Kellera na otázky globalizace, v mnohém s ním určitě můţeme souhlasit. Podle mého názoru trefně vystihuje, co vlastně všechno proces globalizace zahrnuje. Stejně tak souhlasím s jeho pohledem na trend ústupu národních států. Na jedné straně zde vzniká jakýsi „nadnárodní“ stát v podobě Evropské unie, který má za cíl zastřešovat všechny významné kroky a procesy ve vybraném regionu 27 evropských států. Nutno říci, ţe mnoho obyvatel se s tímto celkem blíţe nesţilo a spíše netuší, jak mají na něj pohlíţet. Na druhou stranu se do popředí dostává trend vyzdvihování jednotlivých regionů. Lidé se k tomuto regionu hlásí, mají k němu úzké vazby. Tento směr je patrný u různých výrobků, kde je hrdě hlásáno, ţe pocházejí z daného regionu. Lidé se tak stávají hrdými na svůj domovský kraj.

91

KELLER, J. Teorie modernizace. Praha : Sociologické nakladatelství, 2007. Str. 122 aţ 133.

57

4.2.2.2 Pohled Václava Bělohradského92 a Ulricha Becka93 V. Bělohradský ústřední problém globalizace definoval jako dramatický nárůst propasti mezi těmi, kdo rozhodují, a těmi, kdo s těmito rozhodnutími musí ţít. Tento demokratický deficit na globální úrovni, který ohroţuje samotnou legitimitu globalizace, stojí i v jádru diskusí o globálním řízení. V Bělohradský vidí současný vývoj společnosti ve stále se prohlubujících rozdílech mezi lidmi, které znamenají pro společnost velmi nebezpečný vývoj. Na jedné straně zde totiţ stojí ti, kteří mají určitou moc (na tomto místě můţeme pozorovat fenomén moci jako jednoho z prvků sociální kontroly), postavení a bohatství, zatímco na straně druhé jsou lidé, převaţující většina, kteří jsou podrobeni „rozmarům“ vládnoucí menšiny. Tento trend, který byl dříve spíše výsadou rozvojových zemí, se nyní stále častěji přesouvá i do rozvinutých zemí západního světa, coţ je dle mého názoru velmi nebezpečné a povede k nezdravému vývoji společnosti. Podle U. Becka je pro společnost v souvislosti s fenoménem globalizace nejprve nutné rozpoznat a správně pojmenovat změněné podmínky, jimţ musí projekt modernizace dnes čelit. A souhrnným označením změny rámcových podmínek je právě pojem globalizace. Jádro změny je následující - první moderna zakládala své vize na existenci národních států a pro tyto státy byl typický monopol politické moci a vzdělání v rámci určitých teritoriálních hranic. Stejně tak národní společnosti fungovaly prostřednictvím rámování individuálních ţivotů do předem vyhraničených kolektivit. Věk globalizace je naproti tomu věkem deteritorializace moci a všeobecné dekonstrukce hranic, a to ve dvou směrech. Jednak směrem k nadnárodní realitě velkých koncernů a nevládních organizací a jednak směrem opačným k regionům, znovuobjeveným lokalitám a v neposlední řadě přímo k jednotlivcům. Pro U. Becka je příznačné, ţe hlavního nepřítele vidí v „globalismu“, kterým má na mysli ideologii neoliberálních ekonomistů, přesvědčujících nás o tom, ţe neomezená vláda světového trhu přinese právě to, oč usilovala tradiční moderna, tedy o více svobody a blahobytu pro všechny. Globalizace je pro něj dialektický proces, v němţ ţádná 92

Václav Bělohradský (nar. 1944) – český sociolog a filozof, představitel biocentrické filozofie, působí na univerzitě v italském Terstu. 93 Ulrich Beck (nar. 1944) – německý sociolog, působí jako hostující profesor na univerzitě v Londýně.

58

vševládná mocenská centra nemají šanci na úspěch; kaţdý mocenský tlak vyvolává protitlak. Evropa se má stát jakýmsi vůdcem té správné, tj. neglobalistické verze globalizace a evropská společnost kolébkou společnosti kosmopolitní.94 U. Beck stejně jako J. Keller poukazuje na postupné upadání národních států a s tím na jedné straně spojenou deteritorializaci a na straně druhé obrat k regionalismu. V opozici k neoliberálním ekonomistům zaujímá kritický pohled na globalismus. Má za to, ţe procesy související s globalismem nepřinesou pro společnost mnoho dobrého.

4.2.2.3 Orwellizace podle Benjamina Kurase95 Záměrem a výsledkem tzv. plíţivé orwellizace je dle B. Kurase zbavit občana vědomí, čím je, k čemu patří, co je správné a co nesprávné, s jakými idejemi se ztotoţňovat a jakým odporovat, po jakých pramenech poznání se pídit, podle čeho soudit činy vlastní i druhých, nač být hrdý a zač se stydět, oč usilovat a jak poznat, ţe v něčem uspěl. Tímto procesem v různé míře prochází celá Evropa. Provází jej úsilí o ztrátu národní, etnické, či krajové hrdosti a sebevědomí. Orwellizace v současnosti probíhá v několika souběţných proudech, z nichţ se podařilo identifikovat následující desatero. kontextová trivializace spočívá v demontáţi kontextu, který pro nás vytváří historickou kontinuitu a ţebříček hodnot a priorit, a mimo nějţ naše myšlení a činy postrádají smysl a účel. Bez jasně vymezeného kontextu můţeme být zaplavováni nekonečným bohatstvím informací, ale nebudeme rozumět ţádné, protoţe si ji nedokáţeme zařadit, aby nám dávala smysl; kulturní warholizace je odbourávání kritérií a smyslu pro kvalitu, talent, profesionalitu a pracovní etiku. Dává nám najevo, ţe neexistují ţádné standardy vkusu, slušnosti či krásy; hodnotová postmodernizace souvisí s lhostejností, relativizací kvalit a rozkladem ţebříčků hodnot a preferencí a schopnosti kritického rozlišování; významová linguinizace je transformace jazyka v jazyk, který si suverénně osvojili politici a státní úředníci a jehoţ jedna polovina neznamená nic a druhá polovina znamená něco opačného;

94 95

BECK, U. Globalizace podle Ulricha Becka. Britské listy ze dne 16. 8. 2005. Benjamin Kuras (nar. 1944) – český spisovatel, dramatik, překladatel a publicista, ţije ve Velké Británii.

59

právní saltomortalizace převrací zavedené logické zásady přirozeného práva tak, ţe zvýhodňuje pachatele před oběťmi; ústavní vandalizace ve všech evropských zemích probíhá v těchto formách: 1.

Zneváţení

voleného

parlamentu

a

demokratického

systému

vůbec,

2. Odbourávání ústavního propojení a vzájemné kontroly ústavních institucí parlamentu,

vlády,

soudnictví,

případně

monarchie,

3. Zneuctění právního systému vynášením rozsudků, které občana nechrání před zločinem a instituční svévolí; sociální inspektorizace je mechanismus vykonávání sociálního inţenýrství, inţenýrství lidských duší a kontroly lidského myšlení a konání. Souvisí s vydáváním nepřehledného mnoţství zákonů, regulací, nařízení a iniciativ, na jejichţ výkon musí dohlíţet neustále rostoucí armáda inspektorů; pouliční kamerizace je o tom, ţe kamerové záznamy několikrát usnadnily policii dopadnout a usvědčit zloděje a pak rychlé řidiče, začaly se rozmisťovat celostátně pod heslem „kdo nedělá nic nekalého, nemá se čeho obávat“; instituční vydřidušizace je úřední odebírání peněz, jemuţ občan nemůţe zabránit a nemá na vybranou; ekonomická globalizace je proces, jímţ čím dál menší počet čím dál větších megakorporací ovládá čím dál větší teritoria a diktuje lokálním ekonomikám a státním vládám, co smějí a co nesmějí.96 Dá se říci, ţe asi nejkritičtěji na současný svět a stav společnosti nazírá B. Kuras. Má za to, ţe současná společnost se nachází v úpadku, kdyţ postupně dochází k tomu, ţe masová kultura a media způsobují intelektuální úpadek společnosti. Zároveň pojmenovává určité procesy, které nejvíce negativně společnost ovlivňují. I kdyţ mi přijdou některé jeho závěry poněkud radikální, přesto s většinou výše uvedených bodů souhlasím.

96

KURAS, B. Spletl se Orwell o dvacet let? Dostupné z (citováno dne 12. 6. 2011)

60

4.3 Shrnutí Podíváme-li se tedy, jaké hlavní problémy sebou sociální kontrola přináší, jde především o otázku, jaký zaujmout postoj k jedincům, kteří nějakým neţádoucím způsobem vybočí z jednání typického pro danou skupinu či společnost. Opět se tedy dostáváme k otázce pouţití represe či prevence. O tomto bylo jiţ pojednáno v předcházející kapitole. Stejně tak přináší problémy stále se propojující svět, kdy od nejen jednotlivců, ale celé společnosti je vyţadována, stále vzrůstající míra tolerance. Pokud jde o budoucí moţný vývoj v oblasti sociální kontroly, zde odkazuji především na pořád dokonalejší prostředky moderní techniky. I kdyţ nám tyto prostředky na jednu stranu velice usnadňují ţivot a většina z nás si asi bez nich jiţ ţivot nedovede představit, představují na druhou stranu značnou hrozbu v podobě jejich zneuţití, čehoţ jsme svědky čím dál častěji a děje se tak čím dál rafinovanějšími způsoby. Na závěr jsem ještě doplnil podkapitolu představující pohled známého českého sociologa Jana Kellera na otázky globalizace. Nutno říci, ţe jde o pohled poměrně kritický, ale v mnohém se s ním dá jistě souhlasit. Stejně tomu tak je i v případě Václava Bělohradského a Ulricha Becka, oba rovněţ velmi kriticky nazírají na současný stav světa a společnosti v souvislosti s globalizací. Jistě zajímavým postřehem je i tzv. orwellizace podle Benjamina Kurase, která v deseti bodech vystihuje současné procesy odehrávající se ve společnosti.

61

ZÁVĚR Za cíl této bakalářské práce jsem si v úvodu kladl nejprve v úvodní části seznámit čtenáře obecně s problematikou sociální kontroly i se souvisejícími tématy, abych pak v další části práce navázal a analyzoval tuto problematiku v kaţdodenní praxi. Při psaní této práce jsem tedy dospěl k závěru, ţe sociální kontrola představuje souhrn všech prostředků, sociálních institucí a procesů, které existují v sociálním útvaru, jimiţ sociální celek zajišťuje vzájemnou konformitu k přijatelným hodnotám, cílům, potřebám a normám. Sociální kontrola je mechanismem, který vytváří meze a limity chování jedinců ve společnosti a vede tak ke sníţení neuspořádanosti konkurujících si lidských zájmů. Bez toho aniţ by existovala sociální kontrola, nemůţe dost dobře fungovat ţádná společnost. Jedinec totiţ v rámci skupiny potřebuje vidět určité mantinely, ve kterých se můţe „beztrestně“ pohybovat. Proto společnost jako taková vytvořila určité normy a zákony. V případě jejich porušení jsou jedinci sankcionováni. Jedinec ale není schopen penalizovat společnost, coţ je jeden z hlavních psychologických momentů, často chápaných jako jakási bezbrannost jedince vůči společnosti. Sociální chování můţe být i vyjádřením schopnosti dané jednotky ovlivnit jedince, který je jejím členem a přitom samozřejmě počítat i se zpětnými vazbami. Sociální kontrola není jen izolovaný institut, váţe se na něj mnoho dalších aspektů. K tomu, aby jedinec mohl ve společnosti správně fungovat, musí proto mít vytvořeny určité podmínky. Mezi nejzákladnější patří pocit bezpečí. Proto jsem se v této práci rovněţ zaměřil na analýzu bezpečnostní situace v České republice. Podíváme-li se na časový úsek od roku 1989 do současnosti, zjistíme, ţe naše republika v tomto směru učinila značný pokrok, i kdyţ stále ani dnes nemůţeme hovořit o nějaké ucelenější koncepci bezpečnostní politiky v České republice. I přesto, zamyslíme-li se nad tímto tématem, můţeme říci, ţe jako obyvatelé České republiky se zde cítíme vcelku bezpečně. I kdyţ kolem sebe téměř denně slýcháme o určitých bezpečnostních hrozbách, obzvláště v podobě terorismu, máme pocit, ţe se nás to jaksi netýká. A zatím tomu tak bylo a doufejme, ţe ani do budoucna se situace nijak nezmění. Přesto se ale domnívám, ţe určitá míra ostraţitosti je na místě pořád.

62

Stejně tak jsem se ve své práci mohl jen těţko vyhnout tématu preventivní či represivní úlohy práva v demokratickém právním státě. Tato problematika směřuje podle mého názoru především do oblasti trestního práva, které jsem se také věnoval. Zatímco dříve právo směřovalo spíše k represím, nyní jiţ nějakou dobu dochází k příklonu k preventivní úloze. Důvod můţeme spatřovat především v postoji moderní společnosti. Příklad můţeme vidět v restorativní justici. Zatímco dříve byl zastáván názor, ţe pokud se jedinec dopustil neţádoucího chování, musel být za to tvrdě potrestán nejen, aby toto jiţ neopakoval, ale aby tak byla dána výstraha i ostatním členům společnosti; nyní je kladen důraz především na to, aby k takovým činům pokud moţno vůbec nedocházelo. Pokud jiţ k nim dojde, pak je k pachateli přistupováno tak, aby nejen napravil následek, který svým chováním způsobil, ale aby si rovněţ uvědomil následky svých činů, později je neopakoval a opět se začlenil do společnosti. I přesto není moţné ani dnes zapomínat na represivní úlohu práva, je totiţ nutné najít vyváţenou kombinaci mezi oběma přístupy, mezi represivní a preventivní úlohou práva v moderní společnosti. V závěrečné kapitole jsem se zamýšlel nad problematickými otázkami ve vztahu k sociální kontrole. Zde jsem opět do jisté míry navázal na problematiku uvedenou v předcházející kapitole, jelikoţ za největší problém současného stavu sociální kontroly povaţují odborníci i já přístup k jedincům, kteří se dopustili nějakého neţádoucího chování. Ačkoliv panuje shoda, ţe se jedná o aktuální problém, jiţ ovšem není shoda v tom, jak jej řešit. Zde tedy odkazuji na výše uvedené, totiţ ţe je nutné hledat optimální rovnováhu mezi prevencí a represí. V dnešním moderním globalizovaném světě rovněţ stále častěji vystupuje do popředí otázka tolerance. Dříve ţili lidé navzájem od sebe izolovaněji, nyní je nám otevřený celý svět a je proto nutné zvýšit svoji míru tolerance při setkávání s novými podněty. Co se týká budoucích trendů v oblasti sociální kontroly, zde si myslím, ţe v současné době i v budoucnu bude hrát důleţitou roli moderní technika a moderní způsoby komunikace. Ovšem je nutné říci, ţe ačkoliv na jednu stranu nám moderní komunikace v mnohém usnadňuje ţivot, na druhou stranu ale přispívá k tomu, ţe jedinec je mnohem více monitorován ve svém pohybu i aktivitách. I kdyţ si to prakticky neuvědomuje, zanecháváme za sebou elektronickou stopu prakticky kaţdý den, kdyţ máme u sebe mobilní telefon, jsme připojeni k internetu, jsme snímání bezpečnostními kamerami. Ačkoliv si většinou ani neuvědomuje, jakou toto můţe pro nás představovat

63

hrozbu, především při zneuţití těchto dat, asi jen těţko bychom se nyní vzdávali výdobytků moderní techniky. S touto problematikou rovněţ souvisí současný fenomén s názvem globalizace. Na ten jsem se pokusil nahlédnout očima známého českého sociologa Jana Kellera, který přináší zajímavý a značně kritický pohled na tento proces. Ukazuje totiţ, jak vlivem vyspělejších moderních států dochází k rozkladu společnosti ve státech méně vyspělých, méně industrializovaných, a to s cílem získat vliv nad těmito státy. Podobný kritický pohled zaujímá i Václav Bělohradský a Ulrich Beck, oba spatřují v procesu globalizace spíše stránky negativní s celospolečenským dosahem. Ne jinak je tomu i u tzv. orwellizace Benjamina Kurase. Při podrobnějším zkoumání této problematiky vyvstávají další otázky, a to například: Vzhledem ke vzrůstající kriminalitě nebude opět společnost volat po tvrdších represích? nebo Jakým způsobem bude moderní společnost a fenomén globalizace ovlivňovat budoucí podobu sociální kontroly? či Je naše republika dostatečně chráněna před

moderními

bezpečnostními

hrozbami

a organizovaného zločinu?

64

v podobě

mezinárodního

terorismu

POUŢITÁ LITERATURA Monografie: [1] BERGER, P. Pozvání do sociologie. 1. vydání. Praha: Federální ministerstvo obrany ČSFR, Správa sociálního zařízení, 1991, ISBN 9788087029107 [2] ČERNÍKOVÁ, V. Sociální ochrana: terciární prevence, její možnosti a limity. Plzeň : Aleš Čeněk, 2008, ISBN 9788073801380 [3] DVOŘÁK, J., ŠILHÁNEK, B. Stručná historie ochrany obyvatelstva v našich podmínkách. Praha: MV – GŘ HZS ČR, 2003, ISBN 8086640132 [4] FRANKL, L. Regionální bezpečnostní prostředí České republiky. Brno: Ústav strategických studií Univerzity obrany, 2004, ISBN 8073251043 [5] HIRNER, A. Primárne dáta v sociológii. Bratislava: Pravda, 1978, ISBN 000300956 [6] KELLER, J. Teorie modernizace. Praha: Sociologické nakladatelství, 2007, ISBN 9788086429663 [7] KELLER, J. Úvod do sociologie. Praha: Sociologické nakladatelství, 1992, ISBN ISBN 8090105939 [8] KELLER, J. Úvod do sociologie. 5. vydání. Praha: Sociologické nakladatelství, 2004, ISBN 8086429393 [9] KOMENDA, A. Sociální deviace. Historická východiska a základní teoretické přístupy. Olomouc: Univerzita Palackého, 1999, ISBN 8024400197 [10] KUCHTA, J., VÁLKOVÁ, H., ZEZULOVÁ, J. et al. Základy kriminologie a trestní politiky. Praha: C. H. Beck, 2005, ISBN 8071798134 [11] LUBELCOVÁ, G. Ku kriminalistickým reflexiám postmodernity. Brno: Masarykova česká sociologická společnost, sekce sociální patologie, 2004, ISBN 9788072512539 [12] NESVADBA, P. Filosofie a etika. Plzeň : Aleš Čeněk, 2006, ISBN 808689892X [13] PŘIBÁŇ, J. Hranice práva a tolerance. 1. vydání. Praha: Sociologické nakladatelství, 1997, ISBN 8085850281 [14] URBANOVÁ, M. Systémy sociální kontroly a právo. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2006, ISBN 8086898946 [15] ZAPLETAL, J. Prevence kriminality. Praha : Policejní akademie České republiky, 2005, ISBN 8072512005

65

[16] ZOUBKOVÁ, I., MOULISOVÁ, M. Kriminologie a prevence kriminality. Praha: Armex Publishing s.r.o., 2004, ISBN 8086795055

Učebnice a slovníky: [1] FENYK, J., HÁJEK, R., STŘÍŢ, I. et al. Trestní zákoník a trestní řád – Průvodce trestněprávními předpisy a judikaturou. 1. díl – Trestní zákoník. Linde Praha, 2010 [2] GEIST, B. Sociologický slovník. Praha: Victoria Publishing, 1992, ISBN 8085605287 [3] GŘIVNA, T. Trestní právo hmotné. Judikatura k obecné části. Praha: ASPI, a.s., 2007, ISBN 9788073572600 [4] HARVÁNEK, J., a kolektiv. Teorie práva. 2. opravené vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2004, ISBN 8021035099 [5] IVOR, J. a kolektiv. Trestné právo hmotné – Všeobecná časť. Bratislava: IURA EDITION, spol. s. r. o., 2010, ISBN 8080780994 [6] JANDOUREK, J. Sociologický slovník. Praha: Portál, s.r.o., 2001, ISBN 8071785350 [7] JELÍNEK, J., a kolektiv. Trestní právo hmotné. Obecná část. 1. vydání. Praha: Linde, a.s., 2004, ISBN 807201501X [8] KRATOCHVÍL, V. a kol. Trestní právo hmotné – Obecná část. Brno: Masarykova univerzita, 2005, ISBN 9788074000423 [9] NOVOTNÝ, O., VANDUCHOVÁ, M. a kol. Trestní právo hmotné – I. Obecná část. Praha: ASPI, a. s., 2007, ISBN 9788073800833 [10] ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, ISBN 9788074001093 [11] VEČEŘA, M., URBANOVÁ, M. Sociologie práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006, ISBN 8086898725 [12] VEČEŘA, M., URBANOVÁ, M. Sociologie práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2011, ISBN 9788073803216 [13] VEČEŘA, M., URBANOVÁ, M. Základy sociologie práva. 2. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 1996, ISBN 8021014598

66

Časopisy a sborníky: [1] BALABÁN, M., RAŠEK, A. Systém komplexního řízení bezpečnosti České republiky. In POTŮČEK, M. Putování českou budoucností. Praha: CESES FSV UK – Gutenberg, 2003 [2] BECK, U. Globalizace podle Ulricha Becka. Britské listy ze dne 16. 8. 2005 [3] EICHLER, J. Bezpečnostní hrozby a rizika na počátku 21. století. Praha: SBP CESES FSV UK, 2004 [4] JURKO, M. Bezpečnost v podmínkách organizací a institucí ČR. In Bezpečnost v podmínkách organizací a institucí ČR, sborník z mezinárodní konference. Praha: Soukromá vysoká škola ekonomických studií, s.r.o., 2005 [5] KROBATH,

J.

Česká

republika

a

aktuální

politicko-bezpečnostní

hrozby

v perspektivách blízké budoucnosti. In Bezpečnostní budoucnost České republiky. Sborník statí ke konferenci. Praha: Ministerstvo obrany České republiky – Agentura vojenských informací a sluţeb, 2005 [6] KURAS, B. Spletl se Orwell o dvacet let? Dostupné z

Právní předpisy: [1] Nařízení vlády č. 462/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů [2] Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod, ve znění pozdějších předpisů [3] Zákon č. 483/1991 Sb., o České televizi, ve znění pozdějších předpisů [4] Zákon č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, ve znění pozdějších předpisů [5] Zákon č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany České republiky, ve znění pozdějších předpisů [6] Zákon č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému, ve znění pozdějších předpisů [7] Zákon č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení (krizový zákon), ve znění pozdějších přepisů [8] Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů [9] Zákon č. 198/2009 Sb., antidiskriminační zákon, ve znění pozdějších předpisů

67

Elektronické prameny: [1] Bezpečnostní strategie České republiky 2003 <www.vlada.cz> [2] Institut pro kriminologii a sociální prevenci <www.ok.cz/iksp/index.html.> [3] Probační a mediační sluţba České republiky <www.pmscr.cz> [4] Přehled metodik pro analýzu rizik k systému krizového řízení v České republice <www.orsec.cz> [5] Vize rozvoje České republiky 2015 <www.ceses.cuni.cz> [6] Vojenská strategie České republiky <www.merln.ndu.edu>

68