Právníkům slouží nová knihovna

Měsíčník Masarykovy univerzity | www.online.muni.cz | duben 2015

Akademický senát zvolí rektora Jediným kandidátem je dosavadní rektor Mikuláš Bek. >> strana 3

Jak zasáhla světová válka univerzitu

>> 4

Porodnost vzdělaných žen roste >> strana 6

Právníkům slouží nová knihovna

Nobelista přednášel studentům

O více než 500 m² se rozrostla knihovna právnické fakulty. Zrekonstruované prostory, které se studentům i akademikům otevřely koncem března, nabízí komfortnější podmínky lidem a také knihám a trochu exkurzu do historie. Na místě stojí základní kámen někdejšího kampusu, který se našel při přestavbě. Dělníci v  objektu vyměnili kanalizaci, jejíž většina sloužila už od 30.  let. Podle tajemnice fakulty Blanky Přikrylové se budova díky stavebním úpravám vrátila k myšlenkám architekta objektu Aloise Dryáka. „Odkryli jsme například jedno ze schodišť, které překryly necitlivé zásahy prováděné za minulého režimu,“ uvedla Přikrylová a odkázala i na řešení svítidel nad regály s knihami. Ty vydávají takzvané biodynamické světlo, které je téměř k nerozeznání od toho denního. Svítidla navíc svým vzhledem připomínají prosklený strop v univerzitní aule tak, jak to navrhl právě Dryák. Do knihovny se dnes vejde najednou asi 200 návštěvníků. Využívat mohou různé studijní a odpočinkové zóny rozmístěné po celé ploše, dvě místnosti pro práci ve skupinách nebo čtyři studijní boxy. Kdokoliv přijde, může se také přímo na místě seznámit s částí historie celé univerzity. Na místě je vystavený základní kámen kdysi plánovaného kampusu pod Kraví horou i listiny, které se při jeho objevení v létě našly uvnitř.“ Martina Fojtů >> více na straně 2

Barevný svět proteinů přiblížil v polovině března v rámci přednášek Mendel lectures brněnským odborníkům i studentům laureát Nobelovy ceny za chemii Kurt Wüthrich. Švýcarský vědec získal prestižní ocenění v roce 2002 za rozvoj metod nukleární magnetické resonance, které se využívají ke zkoumání prostorové struktury a časové proměnnosti bílkovin.

Pomoc pro Ukrajinu

V čele FSS zůstane Dančák

Rozehnalová se stala prorektorkou

Plný kamion s  humanitární pomocí pro ukrajinské rodiny sesbírala katedra sociální pedagogiky. Na východ zamířilo zejména oblečení nebo trvanlivé potraviny. >> online.muni.cz/udalosti/5886

Také následující čtyři roky by měl fakultu sociálních studií vést současný děkan Břetislav Dančák. Akademický senát ho znovu zvolil do čela fakulty koncem března. Pokud bude jmenován do funkce rektorem, povede fakultu od letošního září po další čtyři roky. „Fakulta si musí udržet reputaci skvělé vzdělávací instituce, která si může vybírat mezi nejlepšími uchazeči o  studium. Je potřeba dále prohlubovat spolupráci se zahraničními partnery a posilovat mezinárodní profil fakulty,“ uvedl Dančák. >> online.muni.cz/aktualne/5918

Dosavadní děkanka právnické fakulty Naděžda Rozehnalová je od 1. dubna členkou nejužšího vedení celé univerzity. Na starosti bude mít zejména vnitřní legislativu a přebere většinu agendy někdejšího prorektora pro záležitosti studentů Jiřího Němce, který se od začátku února ujal pozice děkana pedagogické fakulty. „S ohledem na členitost svěřené agendy bude úkolů mnoho. Pozornost je třeba věnovat například dalšímu rozvoji kariérního a poradenského centra, celoživotnímu vzdělávání nebo ubytovací politice,“ řekla Rozehnalová.

Foto: Tomáš Škoda.

Jestli mají některé rekonstrukce jen kosmetický účinek, tak ta, která se udála na právnické fakultě, mezi ně nepatří. Návštěvníci, kteří pamatují předchozí knihovnu, jež zavřela před rokem a půl, a vidí tu novou, změny rozpoznají na první pohled. Místo uličky se skříňkami je prostor s křesílky a vystavenými odbornými časopisy. Místo tělocvičny, která se dřív v suterénu budovy také nacházela, jsou na místě regály s knihami. Těch je teď mimochodem vystaveno asi 90 procent z celého knihovního fondu, takže si zájemce o publikace může najít téměř cokoliv sám. „Díky rekonstrukci se podařilo vyřešit hned dva problémy. Fakulta má knihovnu, která splňuje parametry moderních zařízení tohoto typu, a  odpadly navíc potíže s vlhkostí, které způsobovala zastaralá kanalizace a celkově stáří budovy,“ uvedla při otevření děkanka Naděžda Rozehnalová. Fakulta získala na rekonstrukci dotaci z  rozvojového programu ministerstva školství ve výši 64,4 milionu korun. V celé budově se díky ní udělala řada viditelných i méně viditelných opatření.

Pronikáme na samu hranici poznání Dlouho o ní vědci nevěděli, a přitom má zřejmě zásadní vliv na všechno kolem nás. Řeč je o temné hmotě genomu, jež stojí za fungováním organismů. Právě na její výzkum získal prestižní grant Richard Štefl z Ceitecu MU.

>> čtěte rozhovor na straně 10

2 / události

Knihovna představuje zapomenutou historii Necelé tři minuty trvá historický snímek z roku 1928, který ukazuje, jak se pokládal základní kámen budovy Právnické fakulty Masarykovy univerzity. Ten kámen, který byl po 86 letech znovu objeven v červnu loňského roku a od konce března se na něj může kdokoliv přijít podívat do fakultní knihovny, kde zůstane vystavený. hlédnout v  právnické knihovně. Originály zůstávají uložené v univerzitním archivu, kam se dostaly po tom, co prošly rukama restaurátorů z Moravského zemského archivu. Léta strávená ve zdi se na jejich vzhledu a stavu trochu podepsala, i když podle Pulce nijak závažně. Restaurátorské práce trvaly jen přibližně dva měsíce. „Šlo hlavně o odstranění nebezpečné plísně, ale listiny byly jinak v dobrém stavu, podařilo se zachovat téměř veškeré písmo. A kupodivu ještě lépe na tom byl nalezený dobový tisk,“ uvedl ředitel, který už má zkušenost se schránkou nalezenou na přírodovědecké fakultě, a tak může porovnávat. S jejím obsahem to bylo horší, protože stála ve vodě. Obsah schránky z právnické fakulty však čekal v příjemnějších podmínkách, takže téměř 90letý pobyt v kusu kamene neměl vliv ani na pečeť, kterou ochránilo dobře utěsněné kovové pouzdro. „V podstatě ji stačilo jen oprášit,“ dodává s úsměvem Pulec. Martina Fojtů

MASARYKOVA UNIVERZITA

DIES ACADEMICUS AKADEMICKÝ OBŘAD S TRADIČNÍM PŘEDÁVÁNÍM CEN REKTORA ZA ROK 2015 6. května 2015, 10.00 hodin, aula Masarykovy univerzity, Právnická fakulta MU, Veveří 70, Brno Vstup volný. Po skončení programu jste zváni na pohoštění ve foyer právnické fakulty.

A VEČERNÍ SPOLEČENSKÝ PROGRAM U PŘÍLEŽITOSTI 70. VÝROČÍ OD KONCE 2. SVĚTOVÉ VÁLKY

úvod, historický kontext, rozhovor, film, neformální setkání 6. května 2015, 19.00 hodin, Univerzitní kino Scala, Moravské náměstí 3, Brno Vstupenky na večerní program bude možno získat v časové soutěži, sledujte www.muni.cz a is.muni.cz.

Foto: Ludmila Korešová.

Záběry na centrum Brna a  náměstí Svobody, davy lidí mávajících historickému vozu, ve kterém sedí prezident Tomáš Garrigue Masaryk mířící na slavnostní zahájení stavby právnické fakulty. A nakonec přímé záběry na prezidenta, který za přihlížení řady významných představitelů univerzitního a veřejného života pronáší slavnostní řeč u kamene, který za pár týdnů vloží dělníci do stavby. To všechno lze na kratičkém snímku z Národního filmového archivu vidět. Dobře dokládá, jak velkou událostí příjezd prezidenta pro město byl. „Pokládání kamene se účastnil i Leoš Janáček, který k této příležitosti složil kantátu na slova lékaře Antonína Trýba, jenž na univerzitě dlouhá léta působil a zakládal zde dermatovenerologickou kliniku,“ uvedl ředitel Archivu Masarykovy univerzity Jiří Pulec. Kámen sloužil mimo symbolu také jako schránka. Předchůdci dnešního vedení Masarykovy univerzity do něj vložili pamětní listiny s pečetí, dobové výtisky novin nebo vzorky tehdejších mincí. Dnes si může kopie listin kdokoliv pro-

Anglické divadlo oslavilo padesátku Přes čtyřicet divadelních představení v angličtině, mezi nimiž nechyběla ani Farma zvířat nebo My Fair Lady. The Gypsywood Players, divadelní skupina studentů katedry anglistiky a amerikanistiky filozofické fakulty, má za sebou pestrou historii – léta slávy, ale i dlouhou třináctiletou krizi. Za padesát let své existence prošlo nejstarším univerzitním spolkem přes 400 studentů. Více než stovka z  nich v  březnu dorazila na setkání k 50. výročí divadla pořádané katedrou anglistiky. Za vznikem souboru stála v  roce 1965 snaha docentky Jessie Kocmanové oživit týdenní soustředění v univerzitním středisku v Cikháji na Vysočině. Nechala studenty připravit jednoaktovku. A tak vzniklo divadlo, jehož jméno je žertem nesprávně přeložený název Cikháj. Kocmanová byla společně s Donem Sparlingem, Kanaďanem, který na katedru přijel vyučovat v  roce  1977, nejdéle působící členkou divadla. „Hráli jsme snad všechny žánry angloamerických her krom tragédie. Naši studenti vyhráli i v národním kole soutěže. Vystupovali v Polsku, Německu i Rakousku,“ říká Sparling.

V listopadu 1989 nacvičil soubor Orwellovu Farmu zvířat. Shodou okolností měla hra premiéru v pátek 17. listopadu. „O přestávce někdo říkal, že se v Praze stalo něco zajímavého,“ vzpomíná Sparling. Hned v  pondělí se studenti zapojili do generální stávky a další den měla hra premiéru v aule filozofické fakulty. Tentokrát ale v češtině. „V  aule se nedalo hnout, jak byla plná. V životě jsem nezažil tak aktuální představení. Všechno rezonovalo,“ popisuje Sparling. Po roce 1989 se ale souboru už tolik nedařilo. „Za socialismu bylo divadlo skoro jediný způsob, jak něco tvořit. Po revoluci byl velký hlad po angličtině, i studenti prvních ročníků si přivydělávali výukou,“ líčí Sparling. S velkým ohlasem se ještě v roce 1999 setkala Vražda v katedrále, v níž hrálo 30 studentů. S výjimkou roku 2005 to však byla na dlouhou dobu poslední hra Gypsywoodu. Až v roce 2012 studenti znovu obnovili tradici divadla. Jejich třetí sezóna loni v prosinci patřila muzikálové podobě Farmy zvířat, kterou přichystali k pětadvacátému výročí sametové revoluce. Irena Diatelová

Muni, měsíčník Masarykovy univerzity Ročník 11, duben 2015, vychází 13. dubna. Vydává: Masarykova univerzita, MK ČR E 15641 ISSN (tištěná verze) 1801-0806, ISSN (on-line verze) 1801-0814 Náklad: 6 000 ks Šéfredaktor: David Povolný Redakce: Irena Diatelová, Martina Fojtů, Dita Chovancová, Eva Lalkovičová, Hana Oherová, Monika Stachoňová, Jolana Rumanová, Ema Wiesnerová Grafický návrh, fotoeditace a sazba: Petr Hrnčíř Písma: Skolar, Adelle a LFT Etica Tisk: Profi-tisk group, s.r.o. Inzerce: Petr Dimitrov, tel.: 721 575 746, e-mail: [email protected] Adresa redakce: Žerotínovo nám. 9, 601 77 Brno, tel.: 549 49 4646, e-mail: [email protected] Příští uzávěrka: 4. května. Online: online.muni.cz www.věda.muni.cz iPad: online.muni.cz/ipad

události / 3

Volba rektora

Anketa

Jediný kandidát byl navržen na rektora Masarykovy univerzity pro čtyřleté funkční období od 1. září 2015. O znovuzvolení do čela univerzity se uchází jen současný rektor Mikuláš Bek, který získal podporu všech děkanů. Volit bude Akademický senát MU na svém zasedání v aule na právnické fakultě 20. dubna ve 14:00.

Co by mělo být prioritou nového rektora? Několika členů Akademického senátu MU, který rozhodne o  tom, jestli Mikuláš Bek povede univerzitu i po další čtyři roky, jsme se zeptali, čemu by měl nový rektor věnovat nejvíc pozornosti.

Foto: Ondřej Surý.

Michal Bulant, předseda Akademického senátu MU

Chcete posunout MU v žebříčku světových univerzit z šesté do páté stovky. Jak toho dosáhnete? Jsem si samozřejmě vědom toho, že posun v  prestižních žebříčcích vysokých škol závisí jen zčásti na naší univerzitě samotné, zčásti pak na konkurenci, která je stále dravější. Posun v žebříčku je však strategickým cílem, který se dá velmi jednoznačně „přeložit“ do celé řady dílčích univerzitních politik nebo opatření. Je například nezbytné dále snižovat počet studentů připadajících na jednoho učitele, internacionalizovat učitelský sbor univerzity a zlepšovat publikační výkon měřený mezinárodními databázemi. Tedy cíl pojmenovaný jako postup v žebříčku je dobrou zkratkou pro celou řadu prospěšných a rozumných dílčích kroků. Novela zákona o vysokých školách by měla začít platit už tento rok. Co to bude v praxi pro univerzitu znamenat? Pokud bude novela přijata, univerzita bude mít především možnost získat větší autonomii v oblasti studia. Může usilovat o získání tzv. institucionální akreditace a vytvářet a měnit studijní programy v určitých oblastech vzdělávání samostatně. Na to jsme dobře připraveni. Po léta rozvíjíme nástroje vnitřního hodnocení studijních oborů, které je významnou součástí budoucího „systému zajišťování kvality“. Také jsme pokročili v přípravě příslušné vnitřní legislativy. Řada českých univerzit se na nás v posledních měsících obrací s prosbou o radu či sdílení našich zkušeností a nástrojů. Museli bychom ale přijmout nový statut univerzity, protože novela předpokládá některé změny v pravomocech našich orgánů, nejde však o žádnou revoluci. Kladete důraz na vytváření mezioborové spolupráce a podporu pro vědce při získávání náročných zahraničních grantů. Jak to bude vypadat? V oblasti výzkumu je na univerzitách nezbytná vysoká míra decentralizace pravomocí a zodpovědnosti. Jednotlivé vědní obory a výzkumné týmy mají mít široké pole pro vlastní iniciativu, byť při budování výzkumné infrastruktury je nezbytná společná koordinace. Rád

bych, abychom pokračovali v podpoře mezioborových projektů a využívali tak potenciál, který spočívá ve spolupráci vědců napříč hranicemi ústavů a fakult. Podpora získávání náročných mezinárodních grantů má pak na univerzitní úrovni smysl proto, že je pro jejich přípravu třeba expertízy, zkušenosti a takové zázemí, které se ekonomicky „nevyplatí“ budovat na jednotlivých fakultách či ústavech. Na univerzitě se mluví o tom, že skončily hojné časy. Co to bude reálně znamenat? Není třeba, abychom podléhali nějaké panice, ale také si nelze dělat iluze. Prostředky na vzdělávací činnost univerzity budou na příští rok přinejlepším stagnovat. Rozpočet na vědu sice objemově roste, ale v posledních letech narostl počet „živených krků“ v nových výzkumných centrech. A byli jsme zvyklí využívat prostředků ze dvou operačních programů (OP VK a OP VaVpI). Místo nich bude jen jeden s polovičním objemem peněz a Prahou jako rovnocenným regionem pro čerpání. Tedy podle mého odhadu bude peněz ze strukturálních fondů k dispozici pouhá čtvrtina proti letům 2013 nebo 2014. Jaké dopady bude mít nová rozpočtová situace na konkrétní pracoviště, závisí hlavně na vedeních jednotlivých fakult. Přesto, že v posledních letech, kdy rychle rostl celkový rozpočet univerzity, centrální výdaje univerzity stagnovaly, budeme muset šetřit i na nich, to je přirozené. Zmiňujete v programu dobudování infrastruktury univerzity. Co jsou nejbližší cíle? Vidím v  této oblasti ještě dvě priority pro strukturální fondy. První z  nich je dobudování kampusu o prostory pro simulační centrum, stomatologii a nelékařské obory lékařské fakulty. A pak dobudování zázemí pro fakultu informatiky a ústav výpočetní techniky v areálu na Botanické. Zbývá také dokončit rekonstrukci filozofické fakulty z  národního investičního programu. >> celý rozhovor a další aktuality o volbě na www.online.muni.cz, programové prohlášení najdete na is.muni.cz/volba-rektora-2015 David Povolný

Je nezbytné snižovat počet studentů připadajících na jednoho pedagoga a internacionalizovat učitelský sbor.

Za důležité považuji, aby rektor nepodlehl pokušení vládnout, ale dokázal se spolehnout na schopnosti a zkušenosti fakult. Věřím, že rozhodovací autonomie bude i nadále ponechána fakultám a že pravidla hodnocení kvality či rozpočtu zohlední jejich odlišnosti. V oblasti evropských projektů doufám, že se finanční prostředky „neutopí po cestě“, ale budou v rámci možností směřovat do smysluplných univerzitních, fakultních a katedrových aktivit spíše než do manažersky orientovaných projektů „shora“. Obecně řečeno: Je velkým úkolem nového rektora neustále se utkávat o  to, aby akademičtí pracovníci mohli více času věnovat tvůrčím činnostem a méně činnostem byrokratickým či formálním.

Ondřej Vymazal, předseda Studentské komory AS MU

Chtěl bych, aby nezapomněl, že univerzita slouží primárně studentům, a aby se snažil vytvářet příjemné prostředí jak pro studium, tak pro každodenní život na univerzitě. Přál bych si, aby na každé fakultě byl prostor pro studenty, kde se budou moct scházet, společně jíst, učit se, diskutovat. Neméně podstatné je také to, aby udržoval prestiž studijních oborů a dále upevňoval výzkumné postavení naší univerzity. Takovou univerzitu můžeme mít rádi a můžeme být hrdí, že jsme její součástí.

Markéta Sedláková, senátorka za pedagogickou fakultu

Domnívám se, že primární intencí rektora je systematickými kroky demaskovat tendence, jež by slovy Liessmanna mohly prohlubovat nevzdělanost a  omyly společnosti vědění. Opatření souvisí s udržováním kvality vzdělávání napříč jednotlivými fakultami, stejně jako s pečlivým uvážením počtu přijímaných studentů. Konkrétní snahy korespondují s  dlouhodobým záměrem MU (například koncepce inkluzivního vzdělávání, podpora mezinárodního a výzkumného rozhraní univerzity či standardizace doktorského studia). Leitmotivem celého jeho snažení by pak mělo být facilitování otevřeného a respektujícího prostředí, které motivuje k  odpovědnému přístupu všechny aktéry na univerzitě.

Po válce se hlásilo dvakrát tolik Je to už sedm dekád, co vrcholily v Evropě boje druhé světové války. Brno osvobodila vojska Rudé armády a rumunské armády 26. dubna. Přes velké ztráty na lidských životech i materiální škody se poválečná obnova velmi brzy dotkla i vysokých škol. Na Masarykově univerzitě začaly první přednášky už v červnu roku 1945.

České vysoké školy během války nefungovaly. Nacisté je uzavřeli 17. listopadu 1939, záminkou pro tento čin byly nepokoje způsobené smrtí studenta Jana Opletala. Původně měly být školy zavřené tři roky, nakonec se ale muselo na obnovu počkat téměř šest let. „Školy naštěstí nebyly zrušeny úplně, některé ústavy pracovaly ve veřejném zájmu dál, především na přírodovědecké a lékařské fakultě,“ řekl ředitel Archivu Masarykovy univerzity Jiří Pulec. Doplnil, že poslední ústavy lékařské fakulty přestaly pod hlavičkou univerzity působit až v roce 1944. Protože Němci školy zcela nezrušili, zůstalo i jejich vedení. Masarykova univerzita ale přišla o svého rektora Arna Nováka velmi záhy. Zemřel v listopadu roku 1939 a univerzitu až do roku 1942 formálně řídil prorektor Josef Podpěra, který byl poté penzionován. „Řízení univerzity pak přešlo do rukou kanceláře s názvem Abwicklungsstelle der Tschechischen Universität in Brünn, která vznikla spojením děkanátů a rektorátu. V jejím čele stál rektorátní komisař Stanislav Zháněl,“ řekl Pulec.

Zdecimování profesorského sboru Tvrdé zásahy do vysokoškolského prostředí však začaly už na počátku roku 1939. Na základě důvěrného pokynu Ministerstva školství a národní osvěty z 27. února měli být mimo službu postaveni všichni státní zaměstnanci židovského původu. Po zabrání Československa museli na dovolenou odejít i další profesoři. „Přímá persekuce profesorského sboru začala 1. září, kdy se v Brně odehrálo rozsáhlé zatý-

kání, jemuž se nevyhnuli ani čtyři akademici Masarykovy univerzity. Další zatčení proběhla v listopadu a nová vlna zatýkání pak nastala po vyhlášení stanného práva, s příchodem Reinharda Heydricha,“ uvedl Pulec. Doplnil, že řada ze zatčených nejen z Masarykovy univerzity byla v únoru 1942 odeslána transportem do koncentračního tábora v Mauthausenu, odkud se většinou už nevrátili. Z celkového počtu 112 profesorů univerzity jich bylo popraveno nebo umučeno patnáct, přírodovědecká fakulta přišla v podstatě o čtvrtinu svého sboru. „Bilance ztrát v řadách profesorů Masarykovy univerzity patří k mimořádně tragickým i  v  evropském měřítku. Mezi možná vysvětlení tak rozsáhlých perzekucí patří fakt, že šlo o českou univerzitu ve městě s významnou německou menšinou. Mládí profesorského sboru také vedlo k tomu, že se řada z nich angažovala v odbojové činnosti,“ doplnil ředitel Archivu MU.

V začátcích obnovy fungování univerzity se učilo doslova všude. V kině i divadle.

Zničený majetek Kromě nenapravitelných ztrát v  řadách akademiků, ale i studentů sčítala na konci války univerzita také škody na majetku. Většina jejích budov sloužila během války jiným účelům. Filozofická fakulta připadla správnímu úřadu oberlandrátu, budova přírodovědecké fakulty pak německé vysoké škole technické a  na lékařskou fakultu na Úvoz se nastěhovali členové Hitlerjugend. Všechny prostory si noví nájemníci přetvářeli podle svých potřeb. Nejznámější je pak osud právnické fakulty, kde od roku 1940 sídlila Řídící úřadovna gesta-

pa pro Moravu a Slezsko v Brně. „Fakulta byla pro jeho potřeby přestavována a na konci války byla ještě poškozena v boji o budovu,“ připomněl Pulec. Výrazné škody utrpěly kvůli bojům i  filozofická a přírodovědecká fakulta v Kotlářské ulici. „Takřka srovnán se zemí byl ústav fyziologie rostlin a rozbombardovaná byla i budova fakulty v Kounicově ulici,“ doplnil Pulec.

Poválečná obnova Za rychlou poválečnou obnovou výuky stálo podle Pulce několik faktorů. Už 30.  dubna 1945 jmenovalo vedení Brna pověřence pro zajištění a zabezpečení majetku vysokých škol. Intenzivně pracovat začali i vyučující. „Obnově přednášek pomohlo i to, že první snahy o zahájení výuky existovaly už v roce 1942, kdy mělo skončit původně tříleté uzavření vysokých škol. Po konci války se pak i s těmito plány začalo pracovat. Od května se například v týdenních intervalech scházely profesorské sbory fakult a volba nového rektora se konala 18. května 1945,“ uvedl Pulec. Ministerstvo školství také vydalo prohlášení, že činnost vysokých škol se obnovuje k 1. červnu 1945 a školy se měly snažit o zahájení výuky už v tomto měsíci. Stihla to přes veškeré ztráty i Masarykova univerzita. „Zahájila takzvaný mimořádný letní semestr, který vypsaly všechny čtyři fakulty, tedy lékařská, právnická, přírodovědecká i filozofická. Velmi brzy se rozběhlo i rigorózní řízení,“ uvedl Pulec. V asi nejsložitější situaci byla po válce lékařská fakulta, která hledala zcela nové budovy, kte-

Připomínkové akce 6. května 19.00 hodin

Tmavomodrý svět MU v období 2. světové války v Univerzitním kině Scala Masarykova univerzita připravila k 70. výročí konce druhé světové války připomínkový večer v rámci Dies Academicus 2015. Vstupenky bude možné získat v časové soutěži. Sledujte web muni.cz nebo is.muni.cz.

4.–22. května

Výstava fotomontáží Johna Hearfielda Filozofická fakulta pořádá ve spolupráci s Muzeem města Brna výstavu fotomontáží umělce Johna Hearfielda. Německý umělec odešel krátce po nástupu Hitlera k moci do Československa a po okupaci pak do Anglie. Část jeho snímků, které

v roce 1967 věnoval muzeu, bude k vidění v chodbě vedoucí k aule filozofické fakulty.

5. května a 13. května

Přednášky ke druhé světové válce Součástí výše zmíněné výstavy bude 5. května připomínkový večer, na němž

zazní mimo jiné přednáška historika Lukáše Fasory na téma Masarykova univerzita a druhá světová válka. 13. května pak bude následovat přednáška o osobě Johna Heartfielda, kterou přednese profesor Jindřich Toman z Michiganské univerzity. Filozofická fakulta, budova C.

studentů

téma / 4–5

Jak se studovalo v roce 1945

(zleva) Tankové jednotky Rudé armády na postupu ulicí Křenovou, sovětská armáda osvobodila Brno 26. dubna. Boje o město poničily aulu dnešní fakulty sociálních studií. A například pavilon fyziologie rostlin přírodovědecké fakulty byl takřka srovnán se zemí. ré by nahradily původní areál na Úvoze. Zázemí nakonec našla v budovách na Komenského náměstí a v Joštově ulici, kde před tím sídlila brněnská německá technika.

O třetinu víc studentů Přes intenzivní snahu opravit poškozené budovy, náporu studentů nestačily. „Po válce se totiž počet posluchačů dramaticky zvýšil. Na vysoké školy zamířili nejen ti, co nemohli po roce 1939 dostudovat, ale i všechny válečné ročníky. V začátcích obnoveného fungování univerzity se tak učilo doslova všude, v kině i divadle, protože škola neměla pro tolik studentů vhodné prostory,“ poukázal na zajímavý fakt ředitel archivu. A tak zatímco v akademickém roce 1939/1940 bylo na univerzitě zapsáno asi 3 300 studentů, v mimořádném letním semestru jich bylo 4 800 a například v roce 1947 to bylo už 7 100, kteří se kromě čtyř původních fakult hlásili i na nově vytvořenou pedagogickou fakultu. Například ještě v prosinci roku 1946 bylo přes 23 procent posluchačů starších 26 let. Těsně po válce se navíc na vysokých školách neplatilo zápisné ani školné a bezplatné byly i koleje. Na tu dobu vzpomíná i profesor Rudolf Musil, který začal na přírodovědecké fakultě studovat v zimním semestru roku 1945. „Všichni posluchači byli rozděleni do tří skupin a každá měla poněkud rozdílné přednášky. Do první skupiny patřili ti posluchači, kteří studovali již před válkou a  nemohli studium dokončit pro uzavření vysokých škol. Do druhé patřili ti, kteří se přihlásili ke studiu, ale nezačali studovat, poněvadž vysoké školy byly zavřeny. Třetí skupinu pak tvořili lidé jako já, kteří skončili studium střední školy v roce 1945 a ještě tentýž rok se přihlásili na vysokou školu,“ uvedl paleontolog. Zdůraznil, že dodnes nemůže pochopit, jak vše děkanát i katedry zvládly s tak malým počtem pracovníků. „Jistě k tomu přispěla i poválečná euforie, v níž všichni, počínaje úředníky a přednášejícími a posluchači konče, vkládali do učebního procesu mnohem více nadšení, než tomu je za dnešní poměrně klidné doby,“ poznamenal Musil. Ředitel archivu dodal, že nával studentů mimo jiné vedl k úvahám o zavedení přijímacího říze-

ní a směrných čísel. Mluvilo se o tom například na rektorské radě už v roce 1946 a o rok později připravili nekomunističtí poslanci návrh zákona o zamezení přílivu studentů na vysoké školy přijímacím řízení,“ připomněl Pulec. Vysoký počet studentů a prořídlé řady profesorů však ani těsně po válce podle něj neznamenaly horší výuku. Univerzita situaci ustála i přes to, že další profesoři odcházeli například do Prahy nebo na nově zakládanou olomouckou univerzitu. „Masarykova univerzita byla škola velmi mladá a dlouho se připravovala na své založení, takže její profesorský sbor byl velmi dynamický a snažil se vychovávat si následovníky. Poválečné obnově nahrál i fakt, že školy tehdy podléhaly přísné systemizaci a  nová profesorská místa musela povolovat státní správa. Univerzita o jejich navýšení usilovala ještě před válkou, ale neúspěšně. V Brně tak byl i po válce v podstatě přetlak vhodných a schopných lidí, kteří mohli být velmi rychle jmenováni řádnými profesory,“ vysvětlil rychlé a úspěšné doplnění sboru vyučujících Pulec.

Očista od kolaborantů I když se zdá, že byla situace příznivá, zasáhl hned po válce do  obnovy univerzity další prvek – očista od kolaborantů. Týkala se jak vyučujících, tak studentů. I když byla spolupráce s nacistickou mocí na univerzitě spíše výjimečná, jednu fakultu zasáhla víc. Ta právnická přišla kvůli kolaboraci hned o tři členy profesorského sboru. „Jedním z nich byl Jaroslav Krejčí, za války předseda protektorátní vlády, pak odborník na církevní právo Rudolf Dominik, který se k nacistické ideologii hlásil už před válkou, a nakonec Rudolf Wierer,“ uvedl ředitel archivu. Očista se týkala i studentů. I když byl tehdy zápis ke studiu opravdu jednoduchý, stačilo přijít na děkanát a doložit potvrzení o absolvování střední školy, mohli být později vyloučeni. „Jako kolaborace se bralo mimo jiné to, když studenti po uzavření českých vysokých škol pokračovali ve studiu na německé univerzitě, což se dělo například mezi mediky,“ podotkl Pulec. Ema Wiesnerová

Foto: David Povolný.

Foto: Historické oddělení MZM a Archiv MU.

Před sedmdesáti lety nastoupil ke studiu v zimním semestru na Přírodovědeckou fakultu MU. Paleontolog Rudolf Musil tak pamatuje dobu, kdy studenti ještě chodili na přednášky do válkou poničených budov.

„Abych přiblížil začátky svého univerzitního studia, musím se vrátit do doby dřívější. Studium osmých tříd všech českých gymnázií totiž bylo ukončeno příkazem protektorátní vlády již v  létě roku  1944 a studenti byli v rámci takzvaného totálního nasazení vysláni do nejrůznějších podniků jako manuální pracovní síly. Do školy jsme se mohli vrátit teprve po skončení války, abychom během několika málo měsíců probrali učební látku osmých tříd,“ začíná své vzpomínky paleontolog Musil. Kdo chtěl pak studovat na univerzitě, měl to poměrně jednoduché. „Zájemcům stačilo přijít na děkanát přírodovědecké fakulty, který sídlil v dnešní vrátnici. Tam předložil příslušnému referentovi doklad o absolvování střední školy a uvedl, které obory chce studovat. Byl ihned zapsán jako řádný posluchač,“ říká Musil. Přednášky zimního semestru mu začaly v říjnu 1945. Ačkoliv bylo mnoho učitelů odvlečeno do koncentračních táborů, kde zahynuli, podařilo se děkanátu a vedoucím kateder zajistit výuku tak, aby se to projevilo co nejméně. Vedení se také snažilo zpřístupnit budovy, které nebyly příliš poškozené. „Pro přednášky sloužila jako jediná vyhovující takzvaná velká chemická posluchárna, která dnes již neexistuje. I tam však některá okna nebyla ještě zasklená. V některých budovách se ještě topilo v kamnech, což znamenalo zajistit i uhlí a dřevo,“ přibližuje situaci na fakultě profesor. Vedle řady přednášek z vybraných oborů si podle něj museli posluchači zapsat i některé, které více méně sloužily k doplnění středoškolského studia. Pro všechny studující tak byly povinné třeba tyto přednášky: cvičení z mluvnice spisovné češtiny I, II a III, přehled československých dějin I a II, stručný přehled dějin české literatury I a II či praktická filozofie. „Spočítal jsem ze svého indexu všechny přednášky v zimním semestru a došel jsem k tomu, že jsem týdně absolvoval 68 hodin, tedy 24 různých přednášek. I když nebyly povinné, nešlo je nenavštěvovat. V té době většinou neexistovala k žádné přednášce literatura, kterou by bylo možné ke zkoušce nastudovat,“ zdůraznil Musil. Zkoušky z přednášek pak byly u každého přednášejícího individuální, ale v žádném případě, i když bylo posluchačů poměrně hodně, se nepoužívaly písemné testy. Den zkoušky nebyl stanoven a bylo možné jej domluvit s přednášejícím. „Tehdejší posluchači si většinou zapisovali přednášky ze dvou různých oborů, ze kterých pak předkládali státní práci a složili i příslušné státní zkoušky. Tím dosáhli možnosti vyučovat jako profesor na středních školách,“ dodává Musil. Ema Wiesnerová

6 / věda

Vysokoškolačky rodí víc, než se čekalo Krátce po dokončení střední školy následovala svatba, stěhování od rodičů a o nějaký ten rok později narození prvního potomka. Generace mladých lidí v socialistickém Československu většinou naplňovaly podobný scénář rodinného života, první děti měly ženy v průměru kolem 22 až 23 let a většinou v manželském svazku. Po listopadu 1989 se však začala situace radikálně měnit. byly partnerské situaci. Podle jejich závěrů se bouřlivý vývoj, kterým prošla společnost, začíná ustalovat a vypadá to, že republice nehrozí katastrofické scénáře z počátku 90. let o extrémně nízké plodnosti a masové bezdětnosti. „Jako hlavní proměnnou pro pochopení společenských změn v rodinném chování jsme vzali vzdělání, které můžeme považovat za jakýsi indikátor společenského postavení. Například před dvaceti lety se soudilo, že s  vyšším vzděláním klesá porodnost a vzdělanější matky mají méně dětí. My jsme však zjistili, že mnohem významněji ovlivňoval počet dětí věk prvorodiček,“ uvedl Fučík. Zdůraznil, že před dvěma desetiletími existovala silná provázanost mezi vzděláním a věkem prvního porodu a méně dětí měly ženy, které vstupovaly do rodičovství později. Postupně se

však chování rozdílných skupin přiblížilo. Věk, kdy ženy mají první dítě, se výrazně posunul na pozdější dobu a také srovnal mezi vzdělanostními skupinami. „Když se tedy podíváme na vývoj společnosti, tak nejvíc proměnili svůj přístup k zakládání rodiny středoškoláci. U nich je nyní časová prodleva mezi ukončením vzdělání, nástupem do práce či osamostatněním se od rodičů a založením vlastní rodiny nejdelší,“ podotkl sociolog.

Zkrátily se rozestupy mezi prvním a dalšími dětmi.

Foto: Jiří Salik Sláma.

Například průměrný věk prvorodiček se v poslední době posunul až k 28 letům a ani spojení manželství a rodičovství už není tak silné jako dřív. „Rodičovské dráhy byly tehdy podobnější a jasněji strukturované, dnes je situace mnohem pestřejší a popsat nějaký průměr v podstatě nejde. Můžeme jen konstatovat, že se dnes už nikdo nebude divit, když žena odloží rodičovství do vyššího věku ani když bude mít děti hned po střední škole,“ uvedl sociolog Petr Fučík, který s kolegyní Beatrice Chromkovou Manea zkoumal rodičovské dráhy v České republice za posledních dvacet let. Sociologové a jejich studenti pracovali se speciálně upraveným souborem od Českého statistického úřadu, díky kterému měli k dispozici ojedinělé údaje o tom, kdy ženy poprvé rodily, s jakým odstupem měly další dítě nebo v jaké

Manželství jako předpoklad rodičovství Uvedl také, že v současnosti má na vstup do rodičovství větší vliv přístup k manželství jako instituci, která je s rodičovstvím historicky spojena. Stále více dětí se totiž rodí mimo manželství. Nejen že roste počet nesezdaných matek, ale tato skupina je i pestřejší. „Už nejde jen o ženy z nižších vzdělanostních skupin bez partnera, ale stále častěji jde o ženy s partnerem nebo z vyšších sociálních vrstev,“ doplnil sociolog. Vzdělání však hraje roli i tady. Čím je u ženy vyšší, tím silněji vnímá tradici manželství jako předpoklad rodičovství. Manželství přitom ovlivňuje celkový počet dětí i  odstupy mezi nimi. Podle Fučíka se například ukazuje, že když svobodná matka či rozvedená žena s dítětem vstoupí do druhého partnerství, tak má v  průměru více dětí. Ale i tyto rozdíly podle sociologů slábnou s tím, jak si společnost na nesezdané matky dětí postupně zvyká a slábne jejich stigmatizace. Výzkum podle odborníků také ukazuje, že je třeba upravit odhady vývoje plodnosti. Scénáře z počátku tisíciletí předpokládaly, že s rostoucím počtem vysokoškolsky vzdělaných lidí bude plodnost ještě více klesat, ale to se nestalo. „Zkrátily se totiž rozestupy mezi prvním a druhým, případně dalšími potomky. Takže například vysokoškolačky, u nichž se v 90. letech předpokládalo, že budou mít podstatně méně dětí, svoji plodnost v posledních letech naopak zvýšily,“ dodal Fučík. Ema Wiesnerová

Pobyt v Antarktidě zlepšil vědcům imunitu Členům expedice vzrostl počet červených krvinek.

Foto: Pavel Kapler.

Co se děje s  organismem lidí, kteří se účastní vědeckých expedic na stanici Johanna Gregora Mendela v Antarktidě, sledují už několik let lékaři výpravy. Letos se k nim přidala i bioložka Alena Žákovská, která u patnácti členů výpravy sledovala hematologické, imunologické a biochemické parametry krve.

„Chtěla jsem doplnit výzkum lékařů o tom, jaký vliv má extrémní prostředí Antarktidy na účastníky výpravy. První výsledky, které z analýzy krve vyplynuly, ukazují, že se jejich zdravotní stav při pobytu na stanici zlepšil,“ uvedla Žákovská. Studovala vzorky odebrané před odjezdem na expedici, v její polovině a na konci pobytu na stanici. Pobyt na nejjižnějším kontinentu podle Aleny Žákovské vědcům i  technikům velmi svědčil. „Významně se u  nich zvýšil počet červených krvinek, krevního barviva hemoglobinu i transferinu, který přenáší v organismu důležité železo,“ přiblížila některé z výsledků svého měření bioložka. Výrazně se u  účastníků také zlepšila obranyschopnost organismu, což potvrdilo snížené množství imunoglobulinu A na základní fyziologickou hodnotu. „Tato skupina protilátek vypovídá v podstatě o obranných mechanismech na sliznicích člověka. Jakmile výzkumníci opustili Česko, kde bylo hodně virových infekcí, a dostali se do prostředí, kde je virů i bakterií méně, imunita se zlepšila,“ vysvětlila Žákovská.

Zároveň se účastníkům při pobytu na stanici zvedl i počet nezralých forem bílých krvinek, neutrofilů, které fungují při prvních fázích zánětu. Podle Žákovské se tak organismus vědců, kteří byli v extrémním chladném počasí, preventivně mobilizoval a  zároveň měl čas začít produkovat více imunitních buněk. „Zlepšení zdraví jsem pociťovala i  sama na sobě. Hodně jsem si i odpočinula. Je nutné ale říct, že expedice pobývají v Antarktidě v letním období, kdy počasí není tak extrémní. V zimě by se mohly projevit na zdraví účastníků i jiné, negativní dopady,“ zdůraznila Žákovská. Podotkla, že velký vliv měl i fakt, že se členové expedice odpoutali od běžného prostředí, a zbavili se tak řady každodenních starostí a stresů. Nová zátěž ale na členy expedice naopak čekala. Jedním z hlavních úkolů Žákovské byl odběr krve tučňáků pro následnou genovou analýzu, což však nebylo jednoduché. „Chytali jsme je na osm kilometrů vzdáleném mysu, kde jsme navíc museli slaňovat asi 50 metrů skály a čekat i několik hodin, zda se objeví,“ popsala „lov“ na tyto nelétavé ptáky. Ema Wiesnerová

věda / 7

Karcinogeny a těžké kovy Ekotoxikologové vytvořili mapy znečištění půdy

Mapy vytvořili specialisté z Centra pro výzkum toxických látek v prostředí Přírodovědecké fakulty  MU spolu s  odborníky z  Výzkumného ústavu meliorací a ochrany půdy. Obě skupiny sledovaly kontaminaci půdy tři roky na 120 místech v povodí českých řek. Zaměřili se přitom na fluvizemě, druhy půd v bezprostřední blízkosti toků, které jsou velmi úrodné, ale často zaplavované, a proto náchylné ke znečištění. Vědci už z předchozí práce věděli, kde by mohli očekávat potíže, a jejich předpoklady se potvrdily. „Neobjevili jsme žádné kritické oblasti, ale zásadnější problémy jsme zaznamenali v povodí Ohře a Bečvy. Zatímco u Ohře je místy vysoká koncentrace některých rizikových prvků, v téměř celém povodí Bečvy jsme naměřili vysoké hodnoty karcinogenních polyaromatických uhlovodíků,“ sdělil Milan Sáňka, který měl projekt zpracovávaný především pro ministerstvo vnitra na MU na starost. Badatelé při měřeních množství toxických látek sledovali dva typy hodnot. U většiny nebezpečných látek existuje preventivní limit, jehož překročení ještě člověku přímo nezpůsobuje zdravotní rizika, ale už se musí zvažovat, jaké další látky se na půdu aplikují. Na taková místa se například nesmí navážet odpadní kaly a sedimenty. V případě překročení vyššího, indikačního limitu, už je situace závažnější. Následovat by pak mělo podrobnější šetření, aby se zjistilo, co je příčinou špatného stavu, a návrh opatření, která ho vylepší.

Nadlimitní znečištění polycyklickými aromatickými uhlovodíky a kadmiem

Odra Ohře

Labe

Praha

Ostrava

Bečva Brno

Na toxické půdy se nesmí navážet odpadní kaly.

Data ze studie ukazují, že v povodí řeky Ohře došlo k překročení indikačních limitů pro kadmium a měď a problematické jsou zde i další prvky. „Pravděpodobně je to způsobeno kombinací několika příčin. V půdě pořád zůstávají látky, které se sem dostaly z německé strany, kde před lety nefungovaly dobře podniky na zpracování rud a kovů. Řeka navíc teče přes oblast těžby uhlí a kolem několika elektráren,“ hledá příčinu Sáňka, jenž měl s kolegy na starost mapování Moravy. Ve studii se spolupracovníky upozorňují hlavně na polyaromáty vyskytující se na lokalitách kolem Bečvy. Také v tomto případě je podle Sáňky příčinou několik negativních jevů najednou. „Toxické látky pochází částečně z ostravské aglomerace,

Grafika: Petr Hrnčíř. Zdroj: Recetox.

Stejně jako se orientují v mapách cestovatelé, můžou si teď v jiném typu mapy počíst zemědělci a úředníci, kteří mají na starost kvalitu české půdy. Nový materiál, který se dá zjednodušeně označit jako mapy znečištění půdy, ukazuje, kde by měli být lidé s jejím zemědělským využíváním opatrní.

ale i z dopravy a do půdy se dostávají také proto, že lidé nešetrně topí pevnými palivy.“ Studie teď bude sloužit jako podklad ministerstvům. V ohrožených lokalitách na ni navážou podrobnější pozorování. Kromě map vznikla i certifikovaná metodika pro hodnocení rizik kontaminace. Inovační je v tom, že spojuje hodnocení prováděné chemickými analýzami s ekotoxikologickými testy. Práce expertů z MU se objevuje v době, kdy je téma aktuální i na legislativní úrovni. Kromě jiného se chystá vyhláška, která upravuje podrobnosti ochrany zemědělského půdního fondu. Na kvalitu půdy se teď víc zaměří také Česká inspekce životního prostředí, takže v každém regionu bude specialista, jenž dostane téma na starost.  Martina Fojtů

Hudba je všude. Studenti se v ní ale nevyznají minuty týdně,“ říká Bedřich Crha, docent z katedry hudební výchovy, který se proto s kolegy pustil do zkoumání, jaký vliv taková výuka má. Hudební pedagogové se poslední tři roky zabývali hudebními preferencemi českých a evropských vysokoškoláků a jejich schopnostmi identifikovat různé žánry. „Když se někoho zeptáte, co rád poslouchá, je schopen vyjmenovat určité kategorie. My jsme ale zjistili, že každý může pod určitou kategorií vnímat něco jiného,“ říká vedoucí výzkumu Crha, přičemž jeho slova doplňují data z výzkumu. Respondenti dostali takzvaný zvukový dotazník se 33  ukázkami skladeb. „Překvapující byla vysoká míra tolerance, která se pohybovala kolem 80 procent. Méně dobře dopadlo přiřazování žánrů, při němž v okruhu populární hudby bylo správně necelých 50 procent. A vážná hudba dopadla ještě hůře. Správných odpovědí byla méně než jedna třetina,“ uvedl Crha. V rozsáhlé studii, která vyšla koncem loňského roku na téměř 550 stranách, se tak lze dočíst, že čeští respondenti nejlépe identifikovali muzikál (91 %), dechovku (89 %), reggae (88 %) a rock‘n‘roll (86 %). Naopak nejproblematičtější byly romantismus reprezentovaný skladbou od

Vážnou hudbu rozpoznala ve výzkumu jen třetina lidí.

Schuberta (18 %) nebo klasicistní hudba v podání Beethovena (15 %). Badatelé získali reprezentativní data z Česka i z Evropy. Mají tak srovnání, které podle Crhy říká i to, že globalizace se projevuje také v hudbě. Všichni Evropané mají víceméně obdobný vkus. Martina Fojtů

Foto: Martin Kopáček.

Ohromnou proměnou prošlo za staletí vnímání hudby. Zatímco kdysi se její poslech soustřeďoval na výjimečné příležitosti, dnes člověka obklopuje ze všech stran, aniž by to kolikrát vnímal. Mimo jiné to plyne z výzkumů katedry hudební výchovy. Výsledky navíc ukazují, že české školství žáky k hladu po kvalitní hudbě nepodněcuje. Jestli se má hudební výchova o něco snažit, tak o to, aby se díky ní člověk naučil akceptovat co nejširší spektrum hudby. Jednoduchou pojme posluchač bez pomoci, vnímání té kvalitní už chce ovšem trénink. Z  předchozí vědecké práce ale odborníci z Pedagogické fakulty MU vědí, že prostředí na školách pro to není úplně nastavené. Vyšlo to z dotazníků, které vyplnily asi dva tisíce žáků a 600 učitelů základních škol a jejichž výsledky později potvrdilo i šetření dělané na středních školách. „Kvalifikovanému poslechu hudby s výkladem je na základních a  středních školách věnováno mezi pěti a deseti minutami, s inklinací spíš k pěti, a těchto pět minut je rozděleno mezi populární a vážnou hudbu. Dítě tak má ve škole šanci setkat se s vážnou hudbou průměrně asi dvě a půl

8 / expert

Mluvíme díky genům Německý lingvista hledá prapůvod řeči

Kladli jste si někdy otázku, jak je vůbec možné, že člověk mluví, když jiní savci nic takového neumí? Pokud ano, ale nedokážete najít uspokojivou odpověď, nevadí. Klade si ji totiž také německý lingvista s českými kořeny Peter Kosta, který přitom přichází na velice zajímavé věci.

Ikonická KE Family Více či méně přitom vychází ze zásadního objevu genu FOXP2, který je poprvé zmiňován v roce 1998 v souvislosti s rodinou, v níž mnoho členů trpělo těžkými poruchami řeči. Rodina, která žije v jižním Londýně, je pro odborníky natolik známá, že má v literatuře i své označení, říká se jí KE Family. Přibližně polovina z jejích třiceti členů má značné problémy s gramatikou, větnou strukturou a  slovní zásobou. Trpí totiž poruchou, které se říká jazyková dyspraxie. Americký genetik Anthony Monaco se svou skupinou zjistil, že pacienti postižení poruchou řeči mají mutaci regulujícího genu FOXP2 na chromozomu 7. Pro gen se posléze vžil termín „jazykový gen“ a pod-

Foto: Ludmila Korešová.

Kosta ve své práci vychází z  provokativních myšlenek lingvisty Noama Chomského, podle něhož je jazyková schopnost člověku vrozená, daná geneticky, a tedy ne něco, co by si člověk až postupně osvojoval učením. „K jejímu zrození došlo náhle, někdy před sto tisíci lety, díky mutaci genů,“ přibližuje Kosta, který se teď za pomoci dalších expertů snaží přijít na kloub přesnému složení genetického mixu, který jazykovou schopnost podmiňuje. Před pár týdny svůj výzkum nastínil i  na brněnské filozofické fakultě, kam přijel přednášet. Ačkoliv je dnes Němec, zvládnul to v češtině, protože odsud pochází. Jako rodilý Čech emigroval v roce 1968. Ačkoliv asi každý člověk má tendence vnímat schopnost komunikace jako to nejdůležitější (to, že na sebe navzájem mluvíme, zkrátka upoutává pozornost), co člověk zmíněnou mutací získal, Kosta a jeho kolegové a předchůdci pokládají za mnohem důležitější jinou věc. Totiž to, že prvotní funkcí lidského verbálního dorozumívání je myšlení. „Jazyk je základem pro lidské poznávání, je odrazem našeho myšlení. Jak říká Noam Chomsky, jen člověk umí spojit význam a výraz jazykového znaku záměrně tak, aby díky tomu mohl komunikovat a myslet.“ Přesvědčení o existenci takzvané univerzální gramatiky opírá Kosta a jeho předchůdci i současníci o řadu dílčích argumentů. Například o ten, že každé normálně vyvinuté dítě, ať už je odkudkoliv, si nezávisle na své inteligenci dokáže osvojit jazyk během relativně krátké doby, a to jen na základě chudých a neúplných podnětů. Děti navíc nikdy nenapodobují gramatiku dospělých, protože v tom případě by musely mít od začátku tutéž jako oni. Jejich jazykové struktury ale narůstají krok za krokem podle zhruba stejného receptu. „Děti jsou také rezistentní vůči instrukcím. Každé jazykové stadium určité gramatiky určitého jazyka má svůj průběh. Jedinec jimi musí projít stejně jako dětskými nemocemi,“ přidává další argument Peter Kosta a zmiňuje také skutečnost, že zhruba do nástupu puberty člověk dokáže během osvojování jedné gramatiky (té patřící mateřskému jazyku) přijmout za vlastní celou řadu dalších, aniž by jedna narušovala druhou. On a jeho kolegové se věnují především tomu, jak se jazyková schopnost vyvíjí u normálních dětí i dětí s poruchami, co za genetickými poruchami jazyka stojí a jaké vlastně geny mají na jazyk vliv.

Schopnost mluvit se u člověka objevila asi před 100 tisíci lety.

le Kostova vyprávění byl jako takový propagován v médiích. Tentýž gen má ale, jak se později ukázalo, mnoho dalších obratlovců, i když se u nich o jazykové schopnosti mluvit nedá. „Studie k funkci tohoto genu potvrdily, že nejde o gen čistě jazykový, ale regulující motoriku mluvících svalů u všech obratlovců, u člověka tudíž u svalů čelistních. Proto mají členové KE Family jazykové potíže týkající se tvoření fonémů, slabik, slov a vět, což ale nijak neomezuje sémantiku a celkovou inteligenci,“ upozorňuje vědec, jenž se spolu s kolegy snaží najít další aspekty, které sehrávají v lidském umění mluvit svoji roli. Ví už třeba to, že co naopak k mentál-

ní retardaci a autismu vede, to je narušení genu s označením FOXP1. Kosta by si jako biolingvista se složitým úkolem sám neporadil, proto je součástí velkého mezinárodního týmu. Ze své kanceláře na univerzitě v německé Postupimi tak díky moderním technologiím komunikuje se specialisty z celého světa – kolegy má ze Spojených států, Kanady, Izraele, Francie, Nizozemska a jiných německých univerzit. Na jednom velkém vědeckém projektu se společně potkávají lingvisté, počítačoví experti, bioinformatici, genetikové nebo třeba psycholingvisté. Martina Fojtů

víte / 9

Obnovuje se

Mozek není jen degenerující orgán.

Domnívali se, že jediné změny, které můžou v mozku nastat, jsou degenerativní, tedy výsledek onemocnění a úrazů. Dnes už víme, že mozek je i v dospělém věku schopen přeorganizovat své funkční spoje a tvořit nové, změnit své fyziologické nastavení a někdy také vytvářet zcela nové neurony. Tento jev se označuje jako neuroplasticita a představuje možnost, jak léčit onemocnění centrální nervové soustavy různého původu. Jednu z prvních studií, která spustila zájem o téma plasticity mozku i mezi laiky, provedla Eleanor Maguire z University College London. Zjistila, že londýnští taxikáři mají co do objemu mnohem rozvinutější hipokampus než řidiči autobusů. Hipokampus je část mozku zodpovědná mimo jiné za představování si prostoru a vzhledem k tomu, že si řidiči taxíků musí pamatovat mnoho jmen ulic a jejich umístnění a vzájemné vztahy, existuje předpoklad, že je tato změna vyvolaná výcvikem v prostorové orientaci, který řidiči autobusů postrádají. Problém nejen této studie ale je, že neodliší vrozenou a získanou vlastnost. Ucházet se a získat místa taxikářů totiž mohli i lidé s vrozenou výjimečně dobrou prostorovou orientací. V této souvislosti jsou proto zajímavé výsledky zobrazovací studie houslistů, u kterých se zjistilo, že mají mnohem větší povrch motorické kůry věnovaný prstům levé ruky. Shoduje se to s faktem, že při hře na housle musí každý prst levé ruky dělat nezávislý pohyb, u pravé pracují všechny prsty společně. Proti námitce, že se u těchto lidí jedná o genetickou predispozici, svědčí také to, že rozdíl mezi organizací kúry levé a pravé mozkové hemisféry byl přímo úměrný věku, kdy hudebníci začali trénovat hru na housle. Reorganizace mozkové kůry byla pozorována také u lidí s vrozenými vadami zraku nebo sluchu. Podle principu „use it or loose it“ může nevyužívanou mozkovou kůru převzít jiná funkce. Oblasti původně určené ke zpracování zrakových, potažmo sluchových podnětů jsou ochuzené o stimuly a jejich prostor je využitý pro jiné funkce, například hmat. Reorganizace je výsledkem růstu dlouhých výběžků neuronů, takzvaných axonů. Po poranění mozku se díky tomu mohou obnovit spoje mezi neurony, případně se navážou úplně nová spojení, která umožní kompenzaci ztracené funkce jinou částí mozku. Jedno z největších překvapení poslední doby pak představuje objev, že dospělý mozek doká-

Foto: Katarína Motalová.

Současné století je už teď označováno jako století výzkumu mozku. Jedním z nejvíc vzrušujících témat se stala schopnost mozku měnit své strukturální a funkční vlastnosti jako odpověď na zkušenosti jedince v průběhu života. Většinu historie totiž měli neurovědci za to, že základní struktura mozku je dána ještě před narozením.

Podle principu use it or loose it může nevyužívanou mozkovou kůru převzít jiná funkce.

že v  některých oblastech vytvářet zcela nové neurony z kmenových buněk a že je tento proces ovlivněn zkušenostmi a  zážitky člověka. Neurogeneze, jak se tento proces nazývá, byl pozorován v místě, kam přicházejí čichové vjemy (čichový bulbus), a v hipokampu, který hraje důležitou roli v zapamatování. Odborníci také zjistili, že nové mozkové buňky produkuje i poškozený mozek. Důkazy o vyšší neurogenezi během nemoci přinesla studie novozélandské University of Auckland u  lidí postižených Huntingtonovou nemocí, která snižuje mentální schopnosti člověka a projevuje se nekoordinovanými pohyby. Tvorba nových neuronů byla nejintenzivnější v nejvíce postižené tkáni. Bohužel to k  utlumení nemoci nestačí. Odhalení podmínek, za jakých k tomuto jevu dochází, a jejich úprava by však mohlo vést k léčbě

Huntingtonovy nebo i Parkinsonovy nemoci pomocí transplantace kmenových buněk do napadených oblastí mozku. V poznávání neuroplasticity mozku jsme však zatím na začátku. Dalším krokem je popsat přesně podmínky, za jakých změny nastávají, a určit konkrétní dopad na jednotlivé funkce v životě člověka. K porozumění a využití poznatků o neuroplasticitě je také třeba analýza genů spojených s růstem axonů nebo tvorbou neuronů z kmenových buněk, tedy to, jak naše zkušenost ovlivňuje přepis genetické informace v mozku. Zůstaňte tedy naladěni na zprávy z výzkumu mozku, pravděpodobně nás čeká v této oblasti přelomové období. Katarína Durkáčová, studentka psychologie na FF MU

Komiks

věda.muni.cz/newsletter Novinky ve vědě a výzkumu ve Vašem emailu

Díky ERC grantu se konečně vrátím Na Masarykově univerzitě je Richard Štefl teprve druhým vědcem, který dosáhl na prestižní ERC grant. Evropská výzkumná rada ho uděluje jen projektům, které mají šanci zásadním způsobem posunout lidské poznání. Štefl, který má svoji výzkumnou skupinu v Ceitecu, chce proniknout do tajů temné hmoty genomu, jež představuje dosud chybějící článek pro pochopení buněčných mechanismů a lidských nemocí. Temná hmota genomu zní v kontextu jiných termínů ve vaší disciplíně jako podezřele atraktivní název. Co to vlastně je? To je takové nadnesené označení pro takzvané nekódující RNA (ribonukleové kyseliny). Zdá se, že jsou klíčem k pochopení mnohých buněčných mechanismů, jež jsou u  základů toho, jak vůbec funguje celý lidský organismus. A jsou také klíčem k pochopení celé řady závažných onemocnění. Ten název nějak souvisí s temnou hmotou vesmíru? Je to přímá paralela. Temná hmota genomu také nebyla dlouho vidět, vždycky jsme ji pozorovali pouze nepřímo skrze její působení na dobře charakterizované buněčné komponenty. Je to majorita, která zřejmě všechno řídí. My se teď snažíme zmapovat, jak vzniká a proč a jaké přesně má funkce. Co se změnilo, že se na tak zásadní věc přichází právě v tuto chvíli? V minulosti se o temné hmotě moc nevědělo, protože má krátkou dobu života. V buňkách jsme ji objevili až s  novými technologiemi. Máme taky více znalostí a nových postupů, jak nekódující RNA studovat. Se svými laickými znalostmi ze střední školy mám RNA zafixovanou jako ne zrovna podstatnou věc v celém procesu zpracovávání genetické informace. Ono se původně myslelo, že RNA je primitivní molekula, která pouze přenáší genetickou informaci. Pak se postupně ukázalo, že RNA může mít i katalytickou funkci. Dnes už víme, že vůbec nejdůležitější enzym v těle je takzvaný RNA enzym, který syntetizuje bílkoviny. No a teď se ukazuje, že RNA má i regulační roli. Všechno seshora z pozadí řídí. Zní to jako něco, co by mohlo vyvolat revoluci. Jak se zrovna vám povedlo tohle téma uzmout pro sebe? Nejsme samozřejmě jediní, kdo se tím zabývá. Ale navrhli jsme nový neotřelý přístup, jak strukturně zmapovat vznik temné hmoty. V polovině března jsme tu měli na přednášce Kurta Wüthricha, nositele Nobelovy ceny za rozvoj metod nukleární magnetické rezonance. Maloval jsem mu tady na svou tabuli schéma, jak toho chceme dosáhnout, a  Kurt říkal, že kdyby byl v mých letech, tak by to chtěl dělat taky. To mě ohromně potěšilo. Co myslíte, že na vás v temné hmotě čeká? Kromě samotného poznání je tam poměrně jasný přesah do diagnostiky a léčby některých onemocnění. Když zjistíme, jak nekódující RNA vzniká a v jakých mechanismech je implikována, tak dokážeme pochopit i  to, jak vznikají některá onemocnění, a umožní nám to do nich specificky zasáhnout. Máte tím na mysli třeba specificky cílenou léčbu rakoviny, kterou se v Ceitecu zabývají skupiny v programu molekulární medicíny? Přesně tak. My z programu strukturní biologie Ceitecu se snažíme popsat mechanismy, které oni se snaží ovlivňovat. Budeme-li procesy znát lépe, bude pro ně jednodušší léčbu zacílit. Jednoduše řečeno jim můžeme otevřít další dveře. Možná si to myslí lidé v každé éře, ale nedostáváte se už k samotným hranicím poznání? Čekáte, že bude ještě něco za onou nekódující RNA? Myslím, že k pochopení regulace genové exprese jsme blízko dna. Je samozřejmě možné, že je ještě něco dalšího za tím, ale nemáme pro to teď žádné indicie.

Nemáte z toho mrazení? Je to vzrušující, nicméně objevy neděláte každý den, týden ani měsíc. Je kolem toho ohromná spousta rutiny v laboratoři a zdlouhavé administrativy. Zažil jste za svou kariéru nějaký moment, kdy jste měl opravdu pocit, že se vám právě povedl zásadní objev? Extrémně vzrušující byl objev, který se nám v týmu podařil, když už jsem před lety částečně působil v Brně, ale ještě jednou nohou zůstával v Curychu. Týkalo se to toho, jak je primárně uložena sekvence nukleotidů ve dvoušroubovici RNA a jak ji čtou bílkoviny. Do té doby jsme tyto znalosti měli jen o  DNA, které se dříve věnovalo více pozornosti. Mechanismy u RNA známé nebyly. A  právě nám se podařilo část rozkrýt. Byla to tehdy velká věc. Splnily se vám nějaké studentské cíle a ambice? Vůbec jsem tehdy nepřemýšlel tak daleko do budoucna. V tom, že se věnuji právě této práci a že jsem přišel na nějaké věci, je příliš mnoho proměnných. Je to shoda náhod. Jakým způsobem se vyvíjela vaše specializace? Studoval jsem původně výpočetní chemii. Když se chce dnes člověk věnovat komplikovaným procesům, znalost jednoho oboru nestačí. Sám jsem se z chemie přesunul do biologie a dodnes to vidím jako velkou výhodu. Dalo mi to širší perspektivu. Na úrovni, kde se pohybujete, je asi hranice mezi chemií a biologií dost tenká. Je to tak. Studujeme chemickou komunikaci molekul, ale díváme se na to v kontextu biologie. Hnací síla pro mě vždycky byla touha poznat, jaká je strukturní podstata za nějakým biologickým jevem. Jen s  pomocí výpočetní chemie to nešlo popsat. Musel jsem načerpat znalosti z fyziky a biologie. Co byste poradil vysokoškolákovi, který zatouží po vědecké kariéře, aby udělal ve vztahu ke svému studiu? Cestovat, cestovat, cestovat. Určitě by si měl vyzkoušet více institucí. Měl by měnit laboratoře po diplomové práci, měl by jít jinam na doktorát a jinam na postdoc. Udělá si tak rozhled, získá zkušenosti a zjistí, co je to pravé, co by chtěl dělat a kde by to chtěl dělat. Jste soutěživý typ? Velmi soutěživý. V dnešní vědě to ani jinak nejde. Předpokládám, že bez toho byste se ani nemohl ucházet o tak prestižní grant, jako je ERC. Dlouho jsem zvažoval, jestli do toho jít. Vždycky na začátku musíte zvážit, jaká je vaše šance. A vzhledem k tomu, jak je to prestižní soutěž, tak jsem to moc dobře neviděl. Pak ale přišel můj tým s revolučním nápadem. Rozhodli jsme se ho přihlásit a dopadlo to dobře. Nápad je klíčový? Je to kombinace několika elementů. Dosažené výsledky, kvalita vědeckého pracoviště  – takže to, že jsme uspěli, je i výborná známka pro Ceitec  – a  pak revoluční nápad, o  kterém si Evropská výzkumná rada bude myslet, že přinese fundamentální posun v poznání. Jakou roli vlastně hraje vědec ve vašem postavení ve svém týmu? Máte ještě čas bádat, nebo jste už spíš manažer, který se snaží sehnat schopné lidi. Doufám, že právě ERC grant mi pomůže k tomu, abych se vrátil zpátky do laboratoře. V současné chvíli jsem de facto jenom administrátor a manažer portfolia malých grantů. Samozřejmě komunikuju s lidmi v týmu, ale do laboratoře se prakticky nedostanu.

Prohlídky soch Komentované prohlídky sochařského umění umístěného na univerzitě pořádá v březnu katedra výtvarné výchovy. První šedesátiminutová procházka se bude týkat kampusu v Bohunicích a odehraje se ve středu 4. března od 13 hodin. Další bude následovat v 15 hodin. Sraz je vždy před hlavním vchodem.

Dlouho jsem nevěděl, jestli se o grant vůbec ucházet. Můj tým pak ale přišel s revolučním nápadem.

Co se změní? Doufám, že nebudu muset tolik shánět malé granty, abychom vůbec udrželi provoz laboratoře. ERC grant je dost flexibilní, dává vám velkou svobodu na pět let. Samozřejmě nám ty dva miliony eur nevystačí na provoz celé laboratoře a budeme se ucházet o další granty, ale bude to významná část rozpočtu a po administrativní stránce si vydechneme. Kdo byli v soutěži vaši soupeři? Do poslední chvíle jsem to nevěděl, ale samozřejmě v den interview v Bruselu jsem se s nimi potkal. Byli to lidé typu vedoucí skupiny po osmi letech v European Molecular Biology Laboratory (EMBL) nebo z ETH v Curychu. Čili z těch opravdu nejšpičkovějších evropských institucí. V mém panelu molekulární a strukturní biologie a biochemie uspělo třináct uchazečů, což bylo zhruba deset procent žádostí. Ale to se bavíme o těch už předvybraných po prvním kole. K interview jde opravdu jen zlomek. Co celý proces přípravy žádosti obnášel? Přišli jsme s  docela složitým projektem, a kdybychom ho předložili jen jako nápad od stolu, tak by bylo velice nepravděpodobné, že bychom uspěli. Proto jsme v průběhu posled-

Foto: Ondřej Surý.

zpátky do laboratoře

osobnost / 10–11

ních dvou let generovali předběžná data, abychom ukázali, že náš koncept bude fungovat. Potřebovali jsme podat důkazy, že to není projekt na zelené louce. Bylo to tedy dva roky generování dat a testování hypotéz. Ve druhém kole jste musel absolvovat pohovor v Bruselu. Jak vypadala vaše příprava? Věnoval jsem tomu asi měsíc. Především načítání literatury, aby mě komise nenachytala na hruškách. Musíte mít absolutní přehled o dosaženém poznání. A musíte taky znát všechny slabiny projektu, abyste je dokázali zdůvodnit. Je potřeba mít připravený plán B k celému projektu. Jak ten úspěch prožíváte? Nemohli jsme tomu uvěřit. Je to moc příjemné. V Ceitecu jste už spolu s Pavlem Plevkou dva nositelé tohoto typu grantu. Je to rozběhnutý trend? Budou následovat další? Bylo by to skvělé, ale je potřeba stát nohama na zemi. Jestli budou další, tak to budou určitě jednotky, rozhodně ne desítky. Můj diplomant byl nedávno na pohovoru na doktorské studium na EMBL a v ETH, a jak je ještě mladý a nemá rozhled, tak jim tam vykládal, jak přichází ze skvělého Ceitecu, kde máme dva ERC granty. Oni

se usmáli a řekli, že jich je na patře osm a mají jich tam pět. Tak jim říká, jaké tady máme skvělé přístrojové vybavení a jaký máme mikroskop. A oni říkají, ty my tady máme dva. Ceitec je velice dobrá instituce v porovnání s evropským průměrem, ale musíme přidat, abychom se dostali do skutečné špičky. V čem je potřeba přidat? Těch věcí je více. Ceitec především trpí pokřiveným systémem hodnocení a financování české vědy. V tomto systému se jen těžko dají obhájit a financovat dlouhodobější a průlomové projekty typu ERC. Systém nás tlačí publikovat předběžná data, není čas dokončit velký příběh a publikovat ho v top žurnálu. Stejně tak nelze vytvořit dost atraktivní pozice se střednědobým výhledem pro nově příchozí elitní vědce. A to je špatně. Ještě nedávno vědci říkali, že motivací pro návrat domů ze zahraničí je samotný návrat a že musí dělat kompromisy. V poslední době už to ale tolik slyšet není. Jak jste to měl před osmi lety vy? Mění se to hodně. Já jsem se už vracel s prospektem institutu Ceitec. Tehdy byl ještě na papíře a trvalo to déle, než se očekávalo, ale dočkali jsme se a je to velký příslib do budoucna pro čes-

kou vědu. Nezastírám ale, že české kořeny byly klíčová motivace. Chtěl jsem se vrátit navzdory dalším atraktivním nabídkám ze zahraničí. Rozjížděla by se vám dnes vlastní laboratoř obtížněji nebo snadněji? Podmínky pro start jsou teď lepší. V době, kdy jsem se vracel, toho bylo hodně na mých bedrech. Peníze na zařízení laboratoře jsem si musel kompletně sehnat sám, podařilo se mi získat zahraniční startup granty. A dost se změnilo i prostředí na univerzitě a zázemí pro vědce. Je to tu v tomto smyslu už daleko kultivovanější. David Povolný

ERC granty Evropská výzkumná rada (ERC) uděluje granty špičkovým vědcům z 28 členských států EU nebo přidružených zemích, kteří chtějí bádat na hranici poznání. Otevírá čtyři dotační schémata. Richard Štefl uspěl v kategorii Consolidator Grants pro výzkumníky, kteří mají sedm až dvanáct let po doktorátu. Další vědec z Ceitecu Pavel Plevka už dříve dostal tzv. Starting Grant.

12 / komentáře

Jsme závislí na biosféře. Uvědomme si to Josef Šmajs, filozof Den Země si 22. dubna připomene celý svět. Poprvé se slavil v  roce 1970 v  San Francisku. Senátor Gaylord Nelson pověřil studenta Harvardovy univerzity Denise Hayese organizací série protestních setkání s  cílem podpořit environmentální hnutí po celých Spojených státech. To mimo jiné vedlo k založení Americké agentury pro ochranu životního prostředí a k přijetí Zákonů o čistotě ovzduší, o čistotě vody a o ohrožených druzích. Organizace spojených národů začala tento svátek slavit od roku 1971. V roce 1990 byl Denis Hayes opět požádán o zorganizování environmentální kampaně, tentokrát na globální úrovni. Tato akce pomohla připravit světové veřejné mínění na Summit Země v Riu de Janeiru organizovaný o dva roky později pod hlavičkou OSN. Dnes slaví Den Země víc než miliarda lidí v mnoha státech světa. Tento

den se stal největším sekulárním svátkem, který lidé oslavují bez ohledu na původ, víru či národnost. Proč je planeta Země hodna takového uctívání? Především proto, že je jediným možným domovem všech lidí a  kultur v dosud poznaném vesmíru. Není sice jeho středem, jak se domnívali Řekové, ale je jedinečná tím, že s její velikostí, složením a polohou mohla vzniknout čtvrtohorní biosféra a v jejím rámci i člověk jako biologický druh. Je vzácná tím, co stará filozofie i vědy přehlížely: vysokou úrovní přirozené a dnes i kulturní uspořádanosti. Kultura, kterou náš biologický druh vytváří, totiž existenčně závisí na biosféře. A pouze biosféra jako celek je patrně nejmenším relativně autonomním systémem schopným dlouhodobého vzestupného vývoje v  čase. Všechny její subsystémy, jedinci, populace, biocenózy i umělá kultura jsou dočasné a nesamostatné, závislé na prosperitě biotického celku. Měli bychom však vědět i to, že kultura nepatří k řádu přirozenému, k němž patří Země, ale k řádu artificiálnímu – vytvářenému naším biologickým druhem. Jako nebiologická struktura nemohla vzniknout zpředmětněním přirozené genetické

informace. K tomu, aby se mohly objevit a udržet první jednoduché kultury, musela vzniknout kulturní, odlišně konstitutivní informace zakódovaná v pojmech etnického jazyka. Ale její obsah rovněž pochází z  přírody, vzniká rozpoznáváním a čtením produktů přirozené evoluce. Konrad Lorenz, jehož přírodovědecké zkušenosti můžeme důvěřovat, v této souvislosti dokonce napsal, že „vědecká pravda je něčím, co lidský mozek nestvořil, nýbrž co urval mimosubjektivní skutečnosti, která ho obklopuje“. Proto ubývání přirozené uspořádanosti Země, které má dnes podobu ztráty jedinečných struktur živé a neživé přírody, může lidskou kulturu ohrozit také informačně: zánikem uspořádanosti, kterou, i kdyby se z ní lidé chtěli poučit, už nebudou mít k dispozici. Už téměř padesát let vyjadřují významní vzdělanci své obavy o  další existenci lidstva a navrhují způsoby, jak zajistit jeho budoucnost. Vedle systémového přístupu autorů Římského klubu se do tohoto úsilí svými iniciativami zapojila také OSN – komise H.  Brundtlandové, Světová Charta Země, summity o životním prostředí a udržitelném rozvoji, známé jsou rovněž inicia-

tivy mimovládních organizací jako Charta Země, Skončeme s ekocidou, Hranice Země a další. Většina deklarací těchto hnutí však není návodem na změnu, ale jen morálním přemlouváním, výčtem zbožných přání a seznamem chyb, jichž se lidé dopouštějí ve vztahu k přírodě. Všechny ušlechtilé snahy o pochopení a řešení krize, které pomíjejí rozdělení planety na dva protikladné systémy  – kulturu a  přírodu  – jsou předem odsouzeny k nezdaru. Dnes všeobecně rozšířená antropocentrická představa světa není totiž nesprávná v jednotlivostech či v dílčích argumentech, nýbrž ve své nejhlubší podstatě, v celku. Proto předkládám návrh Ústavy Země založený na ontologickém předpokladu, že lidská kultura není pokračováním přirozené evoluce jinými prostředky. Vůči přírodě je kultura opozičním umělým systémem. Bude-li však nastavena biofilně, tj. tak jako příroda, bude se růst její svébytnosti vyvíjet žádoucím směrem. Kultura bude přírodu respektovat a vznikne vyšší úroveň vzájemné spolupráce mezi oběma různými systémy. >> více na ustavazeme.cz

Co nám říká narůstající vlna islamofobie o současné Evropě

David Václavík, ústav religionistiky Televizní obrazovky i  stránky novin a  časopisů plní v posledních měsících obrázky ze stále masovějších protestů směřovaných proti narůstající migraci a  zejména proti údajně sílícímu vlivu islámu v evropských zemích. Mnozí evropští politici i komentátoři pak v  této souvislosti dokonce mluví o „přirozené snaze bránit evropské hodnoty a identitu“. Nechme stranou fakt, že jakkoli se současná vlna islamofobie zdá být celoevropským fenoménem, máme ve skutečnosti co

do činění s mnoha různými islamofobiemi. Některé z  nich jsou motivovány sociálně (Francie), jiné etnicky (Německo, Velká Británie) a jiné, například ta česká, mají v mnoha ohledech čistě „virtuálně-mediální“ charakter a souvisí především se snahou některých politických subjektů a  proudů mobilizovat potencionální voliče prostřednictvím obrazu vnějšího nepřítele. Mnohem zajímavější je sledovat, jaké politické a mocenské skupiny a především jakým způsobem se tohoto tématu ujaly. Předně je podle mne nutné odmítnout velmi zjednodušující interpretaci, podle níž za současnou vlnou islamofobií stojí především extrémně pravicové, případně ultranacionalistické kruhy. Jakkoli tyto subjekty najdeme jako účastníky a mnohdy i  spoluorganizátory protiislámských protestů, právě probíhající vlna islamofobie ukazuje na mnohem komplikovanější

a hlubší problém, který je třeba vnímat ve dvou vzájemně propojených rovinách. Tou první je v jistém ohledu selhání současných evropských elit, které, zvláště po velkém rozšíření Evropské unie na začátku tisíciletí, nebyly schopné srozumitelně a jasně vysvětlit, co projekt EU znamená a co si má v jeho kontextu představit průměrný Portugalec, Polák, Čech, Němec či Angličan pod pojmem evropské hodnoty a identita. Řeknu-li to stručně, současný strach z  islámu je tak vlastně výrazně ovlivněn, ne-li přímo založen na tom, že my sami nevíme, kdo jsme a kam patříme. Druhou rovinu pak tvoří evidentní snaha stále sílící nové generace politiků vycházející z  lokální a  národní politiky ovlivňovat dění na celoevropské úrovni, které zatím relativně pevně drží v  rukou „tradiční“ evropská politická a technokratická byrokracie.

Tato snaha o  „vystřídání“ vládnoucích garnitur je spojena s poměrně razantním útokem na diskurz, který je spojen s  tou současnou. Islamofobie je pak jeho srozumitelným a  dobře uchopitelným beranidlem, kterým se „nové“ a zatím ne zcela dostatečně saturované politické elity snaží rozbít „magická“ slovíčka tvořící vládnoucí evropský diskurz, a tím ukázat svoji odlišnost a novost. Podtrženo, sečteno: bagatelizovat současnou vlnu islamofobie jako nahodilou a jednorázovou skutečnost, kterou ke svému zviditelnění využívají okrajové a extrémistické politické skupiny, by bylo velmi nemoudré. Myslím, že nastal čas ji naopak zkoumat jako poměrně významnou součást signifikantního posunu souvisejícího s  proměnou evropské, ale pochopitelně i národní a lokální politiky, k níž evidentně začalo docházet.

Jak bojovat s předsudky? Střetáváním kultur

Stanislava Kováčová, Katedra psychologie FSS MU Gordon Allport formuloval v roce 1954 tzv. kontaktní hypotézu, která se později rozvinula do jedné z nejvlivnějších sociálně psychologických teorií 20. století. Setkávaní příslušníků různých společenských skupin může podle ní za určitých podmínek vést k odbourávaní předsudků a zlepšování vztahů mezi skupinami lidí.

Inspirací se Allportovi staly studie z  období druhé světové války, které dospěly k  tehdy překvapujícím zjištěním. Navzdory segregační politice americké armády bojové podmínky vyžadovaly, aby vojáci bílé barvy pleti působili ve stejných jednotkách jako afroameričtí vojáci. Výsledkem byly mnohem pozitivnější postoje k  lidem afroamerického původu u vojáků bíle pleti, kteří se s afroamerickými kolegy setkávali, než u vojáků bílé pleti, kteří se do kontaktu s Afroameričany nedostali. K podobným výsledkům dospěly také studie z oblasti námořnictví, desegregovaného bydlení nebo z univerzitního prostředí.

Kontaktní hypotéza navrhovaná Allportem zdůrazňuje několik podmínek, které by měly být splněny, aby to vedlo ke snižování předsudků. Setkávající se by měli mít ve společnosti přibližně stejné postavení, měli by spolupracovat a sledovat stejné cíle. Pozitivní dopad takového kontaktu je dále zesilován institucionální podporou, tj. ze strany zákonů nebo zvyků. Shrnutím výsledků více než padesátiletého výzkumu američtí badatelé Pettigrew a Troppová potvrdili, že kontakt mezi lidmi z různých skupin předsudky skutečně redukuje. Ve své studii také prokázali, že kontakt funguje i  bez nutnosti splnění podmínek navrhovaných Allportem. Když

však tyto předpoklady splněny jsou, kontakt zlepšuje postoje k nečlenským skupinám ještě efektivněji. Myšlenka teorie meziskupinového kontaktu je zakotvená v  mnoha politických strategiích ve světě. Konkrétní kroky ke zlepšení vztahů mezi etnicky, rasově nebo nábožensky se lišícími skupinami lidí byly úspěšně uplatněny při tvorbě speciálních opatření například ve Spojených státech, v Severním Irsku, Izraeli nebo Jižní Africe. Jde o  vzdělávací programy, vyjednávací techniky, studentské výměnné programy nebo rodičovské kurzy, které byly sestavovány na základě výzkumných zjištění o optimální podobě kontaktu.

absolvent / 13

Historičce Flodrové chybí v Brně ulice Elišky Rejčky Proč jste se pustila do knihy o ženách? Během své práce jsem se setkávala s řadou ženských jmen v historii města, ale když se píše o významných osobnostech Brna, tak v nich logicky převažují muži. S nápadem připomenout alespoň některé z nich přišel můj spoluautor Miloš Šenkýř, já sama bych to už asi nedokázala a možná by jejich jména zapadla. Výběr osobností do nové knihy byl asi docela složitý? Byl, ale to je osud každé encyklopedie, že v ní nikdy nezachytíte úplně všechno. S kolegyněmi z Muzea města Brna jste se ale o něco podobného pokusily, když jste začaly pracovat na internetové Encyklopedii dějin města Brna. Původně, když jsme přemýšlely o tom, že by Brno potřebovalo nové zpracování svých dějin, zvažovaly jsme, že je abecedně sestavíme do historických encyklopedických hesel. Do toho se však začaly víc a víc využívat počítače, a tak zhruba před patnácti lety začala vznikat v návrzích první podoba hesel jako encyklopedie internetová. Umístili jsme tam postupně například zpracované názvosloví ulic, brněnské osobnosti a řadu dalších věcí. Výhoda této encyklopedie je v tom, že je možné ji stále doplňovat a opravovat a navíc do ní může přispět kdokoliv. Jste ráda, když se lidé zajímají o historii? Určitě. Brno vždycky stálo tak nějak ve stínu a pořád se vyzdvihovala Praha. Ta má samozřejmě své výsadní postavení a svá specifika a Brno by se nikdy nemělo snažit být Prahou, naopak, má být tím, čím je. Já si na Brně například cením jeho tolerance. Rozlišuji také jeho obyvatele na Brňany a Brňáky. Brňané jsou lidé, kteří mají město rádi, snaží se mu porozumět a propagovat ho. Brňáci tady žijí, využívají toho, co město nabízí, ale nijak jim na něm nezáleží. Je dobré, že se občas z Brňáka stane Brňan. Vy jste se Brňankou stala zřejmě už jako malá holka. Můj otec byl středoškolský profesor a učil češtinu, dějepis a zeměpis. Když jsme se přistěhovali do Brna, bylo to přesně 13. března roku 1939, tak on se mnou chodíval po ulicích Brna a vysvětloval mi, kde co je. Tehdy se mi město začalo líbit. Ovlivnilo to i váš výběr toho, co a kde budete studovat? Tatínek mi samozřejmě nosil různé historické romány a knihy, a já jsem tak byla od mládí orientovaná na historii. Při podávání přihlášky na školu jsme samozřejmě zvažovali možnosti, kde potom budeme mít práci, ale mně Brno tak přirostlo k srdci, že jsem si říkala, že se tady snad nějaké místo najde. V roce 1953 jste začala studovat jednooborovou historii, ale studia jste dokončila na archivnictví. Co se stalo? Asi po roce studia historie se mi zalíbil seminář pomocných věd historických. Dozvěděla jsem se ale, že abych je mohla studovat, musela bych si přibrat archivnictví. Dva roky jsem tedy dělala dva obory a pak přešla už jen na archivnictví. V  roce  1957 se mi navíc naskytla možnost pracovat v Muzeu města Brna, a protože v Brně tehdy pro absolventy filozofické fakulty příliš mnoho míst nebylo, nabídku jsem přijala

Foto: Katarína Motalová.

Známá brněnská historička a absolventka filozofické fakulty Milena Flodrová vydala nedávno spolu s novinářem Milošem Šenkýřem knihu Brno a Brňanky. Společně v ní připomínají 15 žen, které jsou spojené s tímto městem. Jejich příběhy doplněné rozhovory obsáhly téměř tisíciletou historii města i různé oblasti. Flodrová je také jednou z osobností stojících za internetovou encyklopedií Brna. Je totiž expertkou na názvosloví místních ulic.

Brno by se nikdy nemělo snažit být Prahou, naopak, má být tím, čím je. Cením si jeho tolerance.

a poslední ročník dostudovala při zaměstnání. V muzeu jsem pak pracovala až do důchodu plných 33 let. Jaké byly vaše první úkoly? Práci mi nabídla tehdejší ředitelka doktorka Hálová, které jsem dělala sekretářku. Byla to doba, kdy jsem se vlastně učila znovu. Nevěděla jsem, co je faktura, splatnost, jak se píše objednávka nebo chodí pro výplaty, a to všechno jsem se musela naučit. Nahlédla jsem však díky tomu i do organizační stránky muzea, takže pak už mě žádná úřednice nemohla oblafnout (směje se). To ale s historií či archivnictvím nemělo moc společného. V roce 1958 přišel do muzea nový pan ředitel, který chtěl, aby zaměstnanci dělali práci odpovídající vzdělání. Dostala jsem tedy na starost knihovnu, protože jsem si ještě při zaměstnání dodělala nadstavbový kurz knihovnictví. Postupně jsem se začala spolu s dalšími kolegy starat i o přidělenou část historických sbírek, jichž mělo muzeum tehdy více než 40 tisíc. Při pořádání sbírkového fondu bylo vždycky třeba najít k danému kusu archivní podklady a díky tomu jsem postupně čím dál víc pronikala do historie Brna. Mnohokrát jsem také musela ověřovat věci, na které se ptali lidé. Třeba volali a chtěli vědět, jak se dnes jmenuje ulice, která měla název Erzherzog-Rainer-Gasse. Pro mě to byla tajenka a musela jsem projít adresáře v knihovně muzea a zjistila, že je to Úvoz. A protože se různé dotazy opakovaly, začala jsem si dělat pomocné kartotéky, abych je mohla rychle zodpovědět. Tak vlastně vznikla moje specializace na názvy brněnských ulic, které jsem pak dala dohromady a které se dodnes využívají.

K názvům ulic máte hodně blízko, pracovala jste také v názvoslovné komisi města Brna. V jejím čele jsem byla deset let a všichni jsme se snažili vnést do označování ulic určité zásady. Nejvíc práce jsme měli v letech 1990 až 1991, kdy se ve městě přejmenovalo na dvě stě ulic. Je vůbec zajímavé, jak se v  jejich názvech asi nejvíc odráží politický vývoj země. Například Masarykova byla přejmenována asi šestkrát. A zajímavé také je, že jen jediná ulice v Brně si zachovala svůj název od 14. století do dneška, a to Zámečnická. Jsou osobnosti, které vám v názvosloví brněnských ulic chybí? Chybí mi například ulice či náměstí Elišky Rejčky. Byla to osobnost, která pro Brno hodně udělala. Vybudovala mimo jiné baziliku na starém Brně a někde tam by si určitě ulici zasloužila. Celý život se věnujete dějinám moravské metropole a za vašeho působení v Muzeu města Brna jste měla na starosti i brněnské kronikáře. Jak se vůbec psaly kroniky za totality? Tehdy mělo Brno šest částí a každá měla svého kronikáře. Jednou za čtvrt roku jsem je musela obejít a  podívat se, co a  jak napsali. Někdy to opravdu bylo problematické, protože chtěli zachycovat skutečnost, ale tenkrát se spíš dbalo na to, aby bylo popsáno víc úspěchů než neúspěchů. Bylo mi to nemilé, protože jsem si samozřejmě jako historička říkala, že když z nich budou později lidé čerpat, tak to bude zkreslené. Ale nedalo se nic moc dělat, snažili jsme se nicméně pravdu v zápisech zaobalit tak, aby tam alespoň trochu zůstala. Snad to dnešní čtenáři chápou. Ema Wiesnerová

Seriál: Umění na univerzitě

Projděte se Brnem s čestnými doktory Čestných doktorátů udělila Masarykovy univerzita za svoji existenci desítky. Jen dva ale patří architektům. Co tak využít jarní počasí a podívat se, jakou stopu po sobě Ernst Wiesner a Endre Steiner v Brně zanechali a za co si ocenění zasloužili? Stiassni je vila Münz, jejíž rekonstrukce končí nyní. Na rozdíl od vily Stiassni byla ale ve velmi špatném stavu, takže autoři rekonstrukce spíše znovu vytvářeli její dokonalou repliku. Další dva domy stojí jen kousek od ekonomicko-správní fakulty, v ulici Vinařské je Neumarkova vila a hned pod školou stojí vila Haasova.

Z okraje do středu města Jiné stavby lze najít přímo uprostřed města. Wiesner je autorem budovy v  Beethovenově ulici, kde dnes sídlí Český rozhlas. Ve 20. letech minulého století ji lidé znali jako Českou banku Union. Hned vedle (a také u jezuitského kostela) v Mozartově ulici pak navrhnul někdejší sídlo Moravské zemské pojišťovny, dnes krajského státního zastupitelství. „Projekt si dalo původně zhotovit ředitelství Vítkovických železáren, ale jejich vedení se na-

Komplex na Malinovského náměstí má nepravidelný tvar kvůli podzemní vodě.

Foto: Ludmila Korešová.

Začít se dá různě. Dobrá varianta je naplánovat si hned zkraje asi nejznámější brněnské dílo Ernsta Wiesnera, vilu Stiassni v Hroznové ulici. Architekt ji navrhnul pro textilního továrníka, který předtím skoupil hned několik pozemků dohromady, aby mohl vzniknout dům patřičně velkolepý. „Na vilu se můžeme dívat jako na zámek vystavěný v  moderně puristickém stylu, což je vidět už z charakteru příjezdu k domu. Uvnitř jsou místnosti pro sloužící a zvlášť rozčleněné dámské, pánské a  dětské prostory,“ zmiňuje historik umění Jiří Kroupa z Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. Národní památkový úřad nedávno dokončil rekonstrukci objektu a teď se do něj může přijít kdokoliv podívat každý pátek, sobotu a neděli. Wiesnerův podpis mají však plány hned několika dalších brněnských vil. Na té samé ulici jako

konec rozhodlo, že v Brně stavět nebude. Plány proto odkoupila pojišťovna, která je jen mírně upravila,“ říká Kroupa a  upozorňuje ještě na portál, který stojí kousek vedle druhé zmíněné stavby. Připomíná totiž historii univerzity, respektive její osvícenské předchůdkyně. Sídlila v areálu zrušeného jezuitského řádu, kam byla v letech 1778 až 1782 přemístěna z Olomouce. Ale zpět k architektům. Ernst Wiesner je rovněž autorem Paláce Morava a navazující Moravské zemské životní pojišťovny, tedy celého jednoho bloku v  Divadelní ulici známého svým nepravidelným tvarem. Zadní multifunkční budova stojí na nepevném podloží se spodní vodou. Wiesner proto novostavbu navrhnul tak, aby předešel možným problémům se statikou. S  bankami měl vůbec hodně zkušeností. Muž, který studoval ve Vídni, působil v Brně, ale v roce 1939 odsud utekl před nacisty do Velké Británie, má svůj velký podíl i na vybudování té na náměstí Svobody, dnes sídla Komerční banky. „Na definitivním projektu spolupracoval s Bohuslavem Fuchsem, takže fasáda je funkcionalistická Fuchsova, ale vnitřní prostory Wiesnerovy mají poněkud jiný charakter,“ vysvětluje Kroupa. Cestou nahoru po České potká pěší konečně i dílo Endreho Steinera. Podle jeho návrhu vznikl objekt nájemního domu s obchody, ve kterém dnes sídlí Raiffeisenbank. Steiner zemřel v roce 2009 ve věku 101 let v Atlantě ve Spojených státech, kam se dostal po dobrodružných letech prožitých v Evropě. Pocházel z  židovské rodiny a  za války se na Slovensku snažil jako člen ilegální organizace zabránit deportacím židů do koncentračních táborů. Na konci války ze Slovenska odešel a přes Kubu se dostal do USA. Američané o jeho dobrodružném životě dokonce natočili film. V  Brně si ho může kdokoliv připomenout v kavárně kousek od Obilního trhu, která je po něm pojmenovaná. Sídlí v domě, který Endre Steiner projektoval. Architekti z  brněnského ateliéru RAW ji vytvořili na jeho počest a roku 2003 za ni obdrželi ocenění pro interiér roku. Martina Fojtů

Anketa: Využíváte služby celouniverzitních center? Masarykova univerzita svým studentům bezplatně poskytuje kariérní či psychologické poradenství, pomáhá posluchačům se specifickými nároky nebo těm, kteří chtějí vyjet na zahraniční pobyt. Více o nabídce najdete v článku na straně 20.

Margareta Fisinger, filozofická fakulta

O kariérním a poradenském centru jsem už slyšela, vím, že studentům poskytují poradenství zdarma. Sama jsem jejich služeb ale zatím nikdy nevyužila, neměla jsem potřebu se na ně obrátit ani jsem se o ně nějak blíž nezajímala. Obecně si ale myslím, že to pro mnoho studentů může být užitečné a může jim to pomoct. Já sama bych spíš než tyto služby ocenila ze strany univerzity zprostředkování více možností praxe.

Zuzana Tomášková, fakulta sociálních studií

Ondřej Klabačka, právnická fakulta

Radek Maleček, fakulta informatiky

Už přes dva roky využívám služeb Kariérního centra MU. Někdy na jaře jsem náhodou zahlédla letáček, který lákal k návštěvě workshopu o stresu a relaxačních technikách, což bylo přesně to, co mě s mým tehdy hektickým režimem zajímalo. Odnesla jsem si z  něho hodně tipů, a  tak jsem se zaregistrovala na stránky centra, aby mi přicházely informace o nových kurzech. Navštívila jsem dva ročníky konference Job Academy a letos kurz Sebeprezentačního minima, ze kterého jsem si odnesla hodně užitečných rad. Letos se ještě chystám na konzultaci CV, tak i na kurz o vystupování a odívání.

Ano, hned v  prvním ročníku. Jako čerstvě přijatý student jsem se snažil zjistit co nejvíce informací. Na stránkách univerzity jsem se proklikal ke Kariérnímu centru MU. Z nabízených kurzů mě oslovila Argumentace v praxi. I přes počáteční obavy jsem se nakonec přihlásil a nelitoval. Naučil jsem se zde zákonitostem pro tvorbu argumentů, které využívám dodnes, a to nejen ve škole. Určitě chci v budoucnosti využít kurzů zaměřujících se na prezentaci či vytvoření kvalitního CV. To by měl být základ pro každého studenta, jestliže chce uspět v současné džungli pracovního trhu.

S  kariérním a  poradenským centrem jsem byl seznámen už v rámci Prvákovin. O psychologické poradně jsem se dozvěděl nedávno, avšak prozatím jsem nemusel žádných služeb využít. Co se týče kariéry se vzděláním z FI, je bezproblémová. Nabídky jsou vždy a jsou pestré. Pokud je student aktivní, může si vybrat z  velkého množství. Kladně hodnotím především studijní oddělení, které beru jako rozcestník. Stačí se jen zeptat. Fakt, že MU podobné služby svým studentům poskytuje, a ještě k tomu zdarma, je znakem, že univerzita se o své studenty stará, a není jí lhostejný jejich osud.

Běhat je móda

sport / 15

Není to ale pro každého

Chodíte běhat? Tak to nejste žádná výjimka. Jeden z nejjednodušších druhů sportovní aktivity se v Česku v posledních letech rozmohl. Podle doktoranda fakulty sportovních studií Tomáše Kaliny ale možná až moc.

O čem disertace bude? O vlivu silového tréninku na krátkodobé změny v  ekonomice běžeckého pohybu. Kondiční příprava determinuje u běhání 99 procent výkonu, ale i u tak jednoduchého sportu, jako je běhání, je vytvoření optimální přípravy magie. Jsou věci, které jsou pro trenéry zvenku blackbox. Víme, co se dovnitř nasype a co vyjde ven, ale přesně se neví, jak to funguje. Tenhle blackbox se ovšem dá trochu rozebrat a nahlédnout dovnitř. Vezměte si období Emila Zátopka, od té doby se toho dost změnilo. Jak to myslíte? Zátopek přišel na konci 40. let s variantou metody intervalového tréninku. Dnes už z toho těžit nejde, vždyť jeho čas z olympijského maratonu není ani v  top 50 nejrychlejších českých časů. K jednomu cíli vede mnoho cest a ta jeho byla dobrá ve své době. Pracujete jako konzultant v obchodě s běžeckými botami. Jaké lidi potkáváte? Cílíme hlavně na začátečníky. Zkušený běžec ví, co a jak, takže jen přijde a řekne, co chce. Vážně je někdo takový? Kdo si jde nejdřív nakoupit a pak až běhat, aniž by věděl, jestli ho to bude bavit? Jistě a tenhle postup má i svoje výhody. Člověk pak aspoň neběhá v botách na sálový fotbal, které mu to můžou dost znechutit, nebo nemá botu o číslo a půl menší. Někdo k nám ale přijde až potom, co mu tělo dává nějakou negativní zpětnou vazbu. S jakými požadavky chodí lidé nejčastěji a jaké chyby nejčastěji odbouráváte? Chyby reprezentuje jedna kniha, mám ji dokonce v kanceláři, ale raději ji schovávám, aby ji nikdo neviděl. Je to takové vědcovo peklo, autor v  ní oslavuje „přirozený běh“. Jenže my žijeme ve střední Evropě, každý druhý má nadváhu a všichni by chtěli zázraky hned. Lidi si tam přečtou, že někdo běžel spoustu kilometrů bosky nebo v minimalistické botě. Ale někdo, kdo seděl léta jenom za počítačem a jedl klasicky nezdravě, si nemůže dovolit chovat se podle téhle knížky. Zákazníci často chodí s tím, že je něco pobolívá. Já zjistím, kolik kilometrů člověk běhá, on mi řekne jedno číslo za minulý měsíc a pak následuje, že tento měsíc je to dvakrát tolik a příští měsíc by chtěl běhat třikrát tolik. Lidi to zkrátka přehání. Mělo by se uplatňovat pravidlo deseti procent, o tolik by se měla za měsíc navyšovat kilometráž. Ale kolik je deset procent z nuly? Musí se začínat pomalu a dát tělu čas adaptovat se. Jak s lidmi pracujete? Když vidím jasnou nadváhu, nastoupí diskuse o tom, že tudy cesta úplně nevede a je potřeba, aby se člověk nejdřív dostal do stavu, kdy mu běhání nebude škodit. Ať třeba nejdřív chodí, pak střídá chůzi s během a přes jogging se dostane k běhu. Na závody, kterých se objevuje také čím dál víc, se ale hlásí kdekdo. Souhlasíte? Také my pořádáme sérii vlastních závodů, kde bývá na každém asi 200 nebo 300 lidí a z 99 procent mají soudnost. Moje zkušenost ale říká, že čím víc roste počet účastníků, tím klesá soudnost. Člověk se ztratí v davu a spoustu věcí neřeší. Z velkých závodů se pak stává spíš happening. Ale vždyť je fajn, že se lidé hýbou. To samozřejmě ano. Jen je pak nebezpečné, když se lidé s  takovou výkonností hlásí na ma-

Spousta závodů dnes připomíná happening. Je to spíš společenská událost.

Foto: Ludmila Korešová.

„Jsou prostě lidé, pro které se běhání nehodí,“ říká muž, který jinak také radí s výběrem běžeckých bot ve specializovaném obchodě, o běhání napsal bakalářskou a magisterskou práci a teď chystá i disertaci.

raton. Kolem něj se totiž vytvořilo takové mystérium. Spousta lidí ani neví, kolik je to přesně kilometrů, ale tím, že to má svůj název, tak trať nějak víc přitahuje. Ve firmách, kde se dřív chodilo na golf, se lidé najednou hlásí na závody. Myslíte, že bude třeba zájem o velké podniky ještě stoupat? Řekl bych, že víc nahoru už to nepůjde. Například pražský maraton je plný a  nikde jinde v Česku podle mě velký maraton uspořádat nejde. Pak jsou závody typu půlmaratonu, těch pořád přibývá, a pak ty atypické, jako je Vokolo Príglu nebo Masaryk run na okruhu. Češi jsou šílení v tom, že snad nikde jinde není na počet běžců tolik závodů. Co se velkých akcí týče, tam se můžeme s Evropou rovnat, ale pak máme spoustu mikrozávodů do 150 účastníků. Megaakce k nám dorazily poměrně nedávno, ale jinak to má historické důvody – kdysi bývaly v termínovkách za rok stovky závodů, a to ještě neberu 80. léta, kdy je aktivně podporoval i režim, protože nic jiného dělat nešlo. Dnes praskají ve švech hlavně velké závody. Díky bohu, protože i když si někdo kupuje startovní číslo na černém trhu, tak pořád to dost eliminuje blázny, kteří se rozhodnou jít do maratonu ze dne na den.

Co si mám pod černým trhem představit? Většina organizátorů velkých akcí nedovoluje přepis závodníka. Jakmile si startovné koupíte, měla byste běžet. Čím dřív má peníze organizátor na účtu, tím líp pro něj, může lépe vyjednávat se subdodavateli. Kdybyste chtěla letos běžet pražský maraton, už se tam nedostanete. Registrace na další se spustí v říjnu, aby se to dalo koupit jako vánoční dárek, ale v lednu už bude plno. Co pak? Buď budete hodně dobrá a vyběhnete si nominaci na mistrovství republiky. Nebo začnete vyčkávat, až lidi s přílišnými ambicemi odpadnou, a vy si pak koupíte jejich startovní číslo. Což je nefér, ve výsledcích pak figurujete pod jménem někoho jiného, takže je nepořádek v tabulkách. Nemluvě o tom, kdyby se vám něco stalo, protože existuje něco jako zodpovědnost pořadatele. I tohle už je prostě velký byznys. Dovedete odhadnout, kolik takových lidí na závodech je? Pražský maraton má aktuálně kapacitu deset tisíc lidí a tohle budou jednotky procent. V jiných věcech se ale prostředí kultivuje. Ještě v roce 2005 stavěl marketing akce na tom, že kdo měl mít svoji maratonskou premiéru tam, neplatil startovné, což je dost hrozné. Láká to právě lidi, kteří si můžou dost ublížit. Martina Fojtů

16 / student

Vést tým není nic jednoduchého. Natož tým složený z  lidí z  různých kultur, který se potkává jen virtuálně. Podle Bloomberg ambasadora Lukáše Režňáka, který zprostředkovává studentům Masarykovy univerzity možnost nechat se otestovat tzv. Bloomberg Aptitude Testem (BAT), to má své výhody i nevýhody. Na nástroji, který hodnotí finanční schopnosti lidí po celém světě, ho zaujala jeho myšlenka. „Test umožňuje lidem, kteří nejsou z  top světových škol, dostat se do povědomí. Zaměstnavatelé preferují absolventy prestižních škol, ale test dokáže tuhle nerovnoměrnost potlačit. Jde v něm jen o znalosti,“ pochvaluje si student ekonomicko-správí fakulty. Lukáš organizuje testování, která se odehrávají jednou za dva týdny na jeho fakultě jako na jediné brněnské škole, a k tomu koordinuje tým zahraničních ambasadorů. „Před testováním domlouvám místnost s  fakultou, s  centrálou v Londýně řeším zadání do systému a zvu studenty. K tomu využívám facebookové události a  zajišťuji offline marketing formou plakátů, článků nebo prezentace studentům v hodinách,“ vysvětluje Lukáš svou pracovní náplň. Tím ale jeho povinnosti teprve začínají. Ambasadorů je po celém světě asi šest set. Lukáš vede skupinu osmi dalších ambasadorů z Evropy a Asie. „V týmu mám osm lidí z Anglie, Irska, Ruska, Holandska a Dánska. Členy svého týmu motivuji a dohlížím na plnění úkolů. Vedu si přehled o tom, co dělají, kolik mají registrovaných termínů testování, jak probíhá kampaň na jejich školách, probírám s nimi marketingové strategie,“ vyjmenovává Lukáš. Komunikace v týmu probíhá přes Skype, individuálně si ambasador volá s  jednotlivými členy a jednou měsíčně pořádá konferenci s celou skupinou. „Snažím se hovory odlehčit, aby to nebylo jen o práci. Jmenujeme se BATmani, máme i vlastní logo,“ říká ambasador, který ko-

Foto: Ludmila Korešová.

Pomáhá studentům ukázat, co v nich je

Angličané naši přímočarou komunikaci považují za neslušnou.

munikuje i s Londýnem, podává zpětnou vazbu a sděluji, jaká je nálada v týmu a v čem by mohla centrála pomoct. Práce se skupinou, která se setkává jen virtuálně, má ale podle Lukáše více nevýhod než výhod. „Když někdo nechce komunikovat, nemám ho jak nahnat. Člověk nikdy neví, jaký efekt jeho zpráva má, nepozná, jak na druhé sdělení působí, nevidí jim do tváře,“ uvádí Lukáš. Dalším problémem je rozdílné kulturní zázemí. „Je těžké poznat, jestli s tebou někdo nekomunikuje, protože není zvyklý nebo nechce. Musím být opatrný i v tom, abych komunikaci

přizpůsobil tomu, s  kým mluvím. Angličané naši přímočarou komunikaci považují za neslušnou, naučil jsem se zaobalovat sdělení do zdvořilostních frází,“ doplňuje. I když dnes už má vše pod kontrolou, na začátku se potýkal s nejistotou. „V prvních týdnech to pro mě bylo těžké, nechtěl jsem zklamat vloženou důvěru. Poté, co jsme se v Londýně viděli osobně s vedením i některými členy týmu, se to ale obrátilo o sto osmdesát stupňů,“ vzpomíná ambasador. >> více na bit.ly/batbrno Dita Chovancová

inzerce

Seriál: Kariérní centrum radí

Proč potřebujete kariérní plán Když chcete jet autem do Španělska, vezmete si mapu a naplánujete si, kudy pojedete. A co když se chcete stát manažerem v  Google? Vezmete si papír a  sepíšete si, jakými způsoby toho můžete dosáhnout. Přesně k tomu slouží kariérní plán: pomůže vám dosáhnout vytyčeného cíle. Kariérní plán je jako mapa, kterou použijete na cestě za svým vytouženým zaměstnáním. A kariérní poradce je kompas, díky němuž se v mapě zorientujete. Dnes jsem žurnalista, protože jsem si v 15 uvědomil, jak moc mě baví psát. A do Španělska pojedu, protože mám rád teplé počasí, příjemné moře a sangriu. Jenomže někteří cestovatelé nevědí, kam chtějí. Prostě někam chtějí. Postaví se na krajnici (trh práce), zvednou prst a doufají, že jim někdo zastaví. Často to bohužel bývá pracovník úřadu práce. Někteří cestovatelé si aspoň řeknou, že chtějí do Španělska za mořem, do Chorvatska za zmrzlinou nebo do Norska za fjordy. Tak jako někdo ví, že chce dělat manažera, úředníka, závodníka, hasiče. Postaví se na silnici vedoucí správným směrem a zvedne palec. Někam se dostane, pravda. Chvíli mu to potrvá a za rok možná skončí v Madridu. Nebo v Paříži. Anebo v Sarajevu. Někdo přemýšlí víc. Ví, že chce do Madridu a chce tam být brzy. Zjistí si, jak mu

létají letadla a jezdí vlaky. Aby našetřil peníze, posune svoji cestu o půl roku. Ale pak už bude na pláži a bude si užívat zasloužených požitků. Zrovna tak můžete vědět, že chcete být žurnalistou v Reflexu. Zjistíte si, jaké vlaky tam jedou (studium žurnalistiky), jaké mají přestupní stanice (Deník, MF Dnes atd.) a jak dlouho budete muset pracovat, abyste si vydělali na jízdenku. Cestou se může přihodit cokoliv. Vlak vykolejí, přepadnou ho teroristi nebo je kvůli špatnému počasí zrušen. Tehdy musíte improvizovat, hledat alternativní cesty. Ale pořád víte, že chcete do Madridu – a toho plánu se držíte. Nakonec se vám může stát i to, že dorazíte do Madridu, abyste zjistila, že místní sangria zase za tolik nestojí. Nic vás tu ale nenutí zůstat. Stačí se trochu porozhlédnout a  zjistíte, že nejlepší sangriu mají v Barceloně a že v Portugalsku je stejně dobré moře a mnohem hezčí hory. Nejezděte tedy za svojí kariérou na blind a  nejdřív se zamyslete nad svým cílem i nad cestou k němu. Podívejte se na web Kariérního centra MU a  využijte pomoc zdejších profesionálů. Je zdarma. A k nezaplacení! Vojtěch Žák >> jobacademy.cz/aktualni-projekty

inzerce

student / 17

Děvče u plotny

Švédsky jsem se naučila i díky receptům

Kdy jste v sobě objevila zájem o pečení? Byla jste už od mala děvčetem u plotny? V podstatě ano. Moje babička měla doma spoustu koření v  malinkých kořenkách uložených ve velké skříni. Dávala mi z nich často vonět a já hádala, co za koření to je. Byla to taková škola hrou. Tak to pro mě celé začalo. Sama babička pekla strašně krásné dorty. Mám to po ní a asi je to i v rodině, moje tety také hodně pečou. Když mi bylo patnáct let, začala jsem zkoušet první recepty a hrozně mě to bavilo. Postupem času jsem pekla víc a víc a dva roky zpátky jsem založila blog, díky čemuž jsem začala péct častěji a pravidelně. Jak často tedy pečete? Skoro každý den. Dvakrát týdně peču dorty v bistru Franz, ale často něco připravuji i kamarádům k narozeninám, anebo peču jen tak na blog, když mám chuť otestovat nějaký nový recept. Jím docela dost sladkého. Ale paradoxně čím víc a častěji sladké peču, tím míň ho pak jím. Už to potom asi tolik nepotřebuju. Většina receptů na vašem blogu má původ ve Švédsku. Čím si vás získala právě tato kuchyně, pro Čechy pořád tak trochu neznámá? V první řadě je to dáno tím, že studuji skandinávská studia na filozofické fakultě. Mám k severské kultuře vztah. Ještě před nástupem na vysokou jsem byla několikrát v  Norsku. Když jsem se rozhodovala, co studovat, bylo to pro mne celkem jasné. Po druhém ročníku jsem strávila několik měsíců ve Švédsku. Rodina, u které jsem bydlela, měla doma spoustu kuchařek a další stohy jsem si vozila z knihovny. Pořád jsem si z nich přepisovala recepty a pak je i zkoušela. Díky tomu jsem ke švédské kuchyni jaksi „přičichla“ a zůstalo mi to dodnes. Je v pečení švédských a českých zákusků velký rozdíl? Vůbec ne, jsou si celkem podobné. Švédové využívají hodně kynutého těsta a pečou i podobné koláče, jako máme my. Proto není tak těžké péct je tady v Česku, protože suroviny se moc neliší. S čím je občas problém, je kardamom, takové zvláštní koření, které je tady trochu těžší sehnat. Také pärlsocker, velké bílé krystalky cukru, které tady nekoupíte. Já používám ještě pořád ten, co jsem si dovezla ze Švédska. Typickým švédským zákuskem je kladdkaka, čokoládový koláč, a  také skořicoví šneci kanelbullar plnění směsí skořice a kardamomu, ty mají v každé kavárně. Pomohlo vám nějak studování švédských receptů i při studiu? Rozhodně, i  recepty jsem si zpočátku prostě překládala ze švédštiny a učila se na nich. Obecně mě ale pobyt ve Švédsku, co se týče studia, posunul hlavně v řeči. Odjela jsem na konci druhého ročníku, hodně jsem se tam rozmluvila a dokázala jsem se plynule bavit s místními lidmi. Jaký mají Švédi vztah k jídlu? Jsou u nich běžně k sehnání lepší potraviny než u nás. Jídlo mají rádi, jedí hodně zeleniny, saláty a kvalitní maso. Kvalita je pro ně důležitá, zakládají si na ní. Také je tam trendy vegetariánství. I díky seznámení se  s  pravou domácí švédskou kuchyní si zakládám na tom, aby byly moje koláče

Foto: Ondřej Surý.

K pečení ji přivedla vůně a chuť babiččiných dortů. Na filozofickou fakultu zase láska k severské kultuře. Kristina Hrubá, studentka skandinávských studií, se kromě švédštiny věnuje pečení a fotografii. Pod přezdívkou Děvče u plotny už více než dva roky píše úspěšný blog.

Ráda dělám nové věci. Je to dobrodružství. Člověk něco smíchá a pak jen doufá, že se to povede. skutečně poctivé. Používám jenom ty nejlepší suroviny, pravé máslo, recepty nijak nešidím. Jinak to lidem nechutná. I díky vašemu blogu se v Česku stává skandinávská kuchyně čím dál známější. Obrací se na vás čtenáři s radami o pečení? Často mi píší, ptají se na recepty, chtějí se poradit. Ale také já své fanoušky často žádám o radu, třeba naposledy jsem měla problém s kváskovým chlebem a přišlo mi mnoho zajímavých tipů, jak na něj. Blog je čím dál populárnější a já mu věnuji hodně času. Například když peču dort, trvá to tři čtyři hodiny, pak jej musím nafotit, napsat článek, zveřejnit jej… Někdy to nestihnu ani za celé odpoledne. Jaké jsou vaše další plány s blogem? Nechtěla byste si třeba otevřít vlastní

kavárnu nebo cukrárnu? Už teď mají o vaše dorty zájem mnohé brněnské podniky. Právě se rozhlížím po prostorech, kde bych mohla otevřít provozovnu a prodávat dorty kavárnám. Je ale celkem těžké takové místo najít. Ale byla bych ráda, kdyby se mi to podařilo. Péct mě baví, dělám si teď i cukrářské rekvalifikační kurzy, abych se pečení mohla věnovat naplno. Jednou bych ráda napsala knihu švédských receptů. Mám pocit, že v posledních letech lidi tady v Česku Skandinávie hodně zajímá a jistě by je zaujaly i originální švédské recepty. Na téma kaváren a kávové kultury jste psala i bakalářskou práci. Co je zajímavého na vztahu Švédů ke kávě? Ve  Švédsku dodržují takzvanou „fiku“, což je tradiční přestávka na kávu, k níž si

rádi dají i něco sladkého. Je to pro ně typické. Do Švédska se káva dostala jako do jedné z prvních zemí v Evropě a nějak to tam zdomácnělo. Švédové pijí hodně kávy, je to taková jejich sociální instituce. Všude v kavárnách mají černou překapávanou kávu, kterou si dolíváte zdarma. Bez kafe by asi nedokázali fungovat, je pro ně jako droga. Vaším oblíbeným zákuskem je prý panna cotta s ovocem. Který dezert ale nejradši pečete? Těžko říct. Nejvíc mě baví dorty. Když ale peču něco pořád dokola, začne mě to nudit. Ráda dělám pořád nové věci a zkouším nové recepty, upravuji si je podle sebe. Je to vlastně dobrodružství, člověk něco smíchá a pak jen doufá, že se to povede. Ale naštěstí mi to většinou vyjde. Eva Lalkovičová

18 / student

Doktorandka se stará o nejlepší umělce Cena Jindřicha Chalupeckého je nejprestižnější ocenění, jaké může mladý umělec či umělkyně v Česku dostat. Možnost řídit ji je ovšem také čest. Od března má její organizaci i péči o vítěze na starost doktorandka z filozofické fakulty Karina Kottová. Sama o vítězích nerozhoduje, to je úkol odborné poroty, ve které mají mimochodem zastoupení experti z renomovaných evropských či světových galerií. Prezentace finalistů a  laureátů v tuzemsku i v zahraničí a starost o to, aby svou účast využili co nejlépe a dostali svoje dílo k co největšímu počtu lidí, to už je její úkol. „Když jsem nabídku dostala, vzala jsem si pár dnů na rozmyšlenou. Je to velká výzva. Ale přijala jsem ji, moc se těším,“ říká nadšeně Kottová, která dosud pracuje jako kurátorka v pražském centru současného umění MeetFactory. Výměna ve vedení ceny je změna nejen pro ni, ale pro akci samotnou. Na místě střídá o 25 let starší Lenku Lindaurovou, ženu z  úplně jiné generace. „To byl jeden z  důvodů, proč jsem váhala. Přemýšlela jsem, jestli mám na něco takového dost zkušeností,“ popisuje svoje myšlenkové pochody mladá specialistka. Dilema nakonec rozsekla s tím, že ve svých 31 letech je v podobném věku jako umělci, kteří cenu dostávají. S většinou z nich se profesionálně i osobně potkává od začátku svého působení v umělecké branži, některým dokonce dělala první punkové výstavy v alternativních galeriích, a tak má velice dobrou představu o tom, v jakém prostředí se pohybuje. A co se zkušeností týče, těch má také spoustu. Kottová studovala nejdřív na Univerzitě Karlově, magisterský titul má ovšem z holandského Maastrichtu. Právě tam se začala zajímat o to, čemu se v angloamerickém prostředí věnuje celý obor s názvem Visitor Studies. „Snaží se popsat to, jací lidé do galerií chodí, co od návštěvy čekají, jakou mají motivaci a jak jim tedy instituce mohou vyjít vstříc,“ naznačuje Kottová, která po návratu začala myšlenky oboru prosazovat i doma.

trémy – divák na místě dostává informací příliš mnoho, nebo naopak příliš málo. „Celé je to tedy o  snaze hledat kompromis. Návštěvník není neinteligentní. S  orientací v díle potřebuje pomoc, ale zároveň musí mít prostor pro vlastní vnímání,“ nastiňuje Kottová jednoduše něco, co však vyžaduje náročné zamyšlení. Sama z toho teď bude čerpat při přípravě dalšího ročníku Chalupeckého ceny. Ten letošní je víceméně hotový, prezentace umělců začínají v Moravské galerii 24. září. Kottová teď vymýšlí, jak celý podnik posunout do budoucna. Ráda

Vítěz ceny získává pobyt v New Yorku. Ráda bych mu tam zprostředkovala víc kontaktů.

by výherce dostala víc do povědomí české veřejnostia nabídne jim také kontakty v zahraničí. „Vítěz získává mimo jiné šestitýdenní pobyt v New Yorku, kde může tvořit. Ráda bych mu ale zprostředkovala ještě víc kontaktů s tamějšími kurátory a  dalšími umělci. Chci se také soustředit na zahraniční výstavy umělců spojených s cenou nebo zvát renomované zahraniční hosty k místním prezentacím finalistů.“ Starat se však ještě trochu musí i sama o sebe. Zbývá jí ještě na filozofické fakultě obhájit onu disertaci. Martina Fojtů

Foto: Michal Králíček.

Začínala na pokladně Chvilku to trvalo. Jak sama vzpomíná, před lety začínala tak, že v Museu Kampa prodávala vstupenky. „Měla jsem ale velké štěstí. Díky pobytu v Holandsku jsem mohla v muzeu zakládat oddělení, které k nám tento přístup přenášelo, a později jsem dělala také celou koncepci vzdělávacích programů v pražském Centru současného umění DOX.“ Jaké faktory ovlivňují prožitek diváka z toho, co v muzeu nebo galerii vidí či potká, zkoumala i v nedávno odevzdané disertaci na Masarykově univerzitě. A došla k tomu, že míra vstřícnosti instituce k  divákovi je často velice sporná. „Vzájemný dialog by měl být rovnocenný. Ale on je spíš přeceňovaný nebo podceňovaný,“ myslí si doktorandka. Výsledkem tak bývají dva ex-

S průvodcem najdete stipendia z celé Evropy Stipendijních programů, které mohou studenti využít, je nespočet. Kdo se v nich ale má vyznat? Užitečnou pomůckou je nedávno spuštěný Evropský stipendijní průvodce, největší evropský portál umožňující hledání stipendií jednoduše a takřka na míru každému studentovi. Portál s anglickým názvem European Funding Guide zahrnuje více než 12 tisíc stipendií, grantů, cen a odměn v hodnotě 27 miliard eur. Jeho největší výhodou je, že pracuje s vyhledávacím mechanismem, který zobrazuje jen ty možnosti, které odpovídají individuálnímu profilu studenta. Na úvodní stránce si totiž student vyplní své údaje: stupeň studia a to, v jaké fázi se nachází, a pak už jenom stačí zvolit zemi a studijní obor.

Aplikaci lze využít jako návod, kde hledat dál.

Malou nevýhodou je, že pro vyhledávání v  databázi stipendií je třeba se na stránkách průvodce nejprve zaregistrovat a uvést i některé podrobnější informace. Za odměnu pak ale uživatelé mají možnost hledat vhodné stipendium na jediném místě místo hledání na desítkách různých stránek. „Aplikací jsem se i já sama proklikala. Její jednoznačná výhoda je, že poskytuje návrhy stipendií, zejména vítám odkazy na webové stránky přímo těch institucí, kterých se to týká. Ovšem nemám z aplikace dojem, že bych tam skutečně vhodné stipendium vždy našla. Spíše ji vnímám jako inspiraci, kam se případně dále podívat nebo kterým směrem se zaměřit,“ hodnotí vedoucí studijního odboru Rektorátu Masarykovy

univerzity Martina Vlková. „Pokud Evropský stipendijní průvodce usnadní přístup ke stipendiím mimo domácí školu nebo stát a inspiruje studenty k aktivnímu snažení peníze získat, pak to bude její nesporný přínos,“ dodává. Evropský stipendijní průvodce je spolufinancován Evropskou komisí. Pokrývá Německo, Francii, Velkou Británii, Španělsko, Itálii, Nizozemsko, Belgii, Irsko, Rakousko, Řecko, Finsko, Dánsko, Švédsko, Polsko, Portugalsko a  Česko. Projekt je dílem německé neziskové organizace ItS: Initiative für transparente Studienförderung (iniciativa za transparentní studijní granty). >> www.european-funding-guide.eu Eva Lalkovičová

Foto: Ludmila Korešová.

student / 19

Talentovaný medik vyvíjí hodinky pro epileptiky Patří mezi 40 talentovaných studentů, kteří prošli výběrovým řízením lékařské fakulty a byli přijati do programu s rozšířenou vědeckou průpravou, takzvaného P-Poolu. Dvaadvacetiletý Senad Kolář se tak už od začátku studia připravuje na dráhu výzkumníka. Lékařská fakulta před dvěma lety otevřela P-Pool po vzoru zahraničních univerzit a  nabídla jej 150 úspěšným studentům s výborným prospěchem. Do prvního ročníku jich přijala 19. „S přihlášením jsem váhal, bál jsem se výběrového řízení. Nakonec jsem se přihlásil až od druhého ročníku. Je to prestižní program a má řadu výhod,“ říká medik. Kromě standardního vzdělávání v  oblasti lékařství musí studenti absolvovat přednášky a semináře navíc. Po celou dobu studia mají také povinný předmět Vědecká příprava a pod vedením erudovaných školitelů z řad akademických pracovníků se aktivně podílí na výzkumných projektech. Kolář začal ještě v prvním ročníku pracovat jako asistent výzkumu v brněnské Fakultní nemocnici u svaté Anny. „V červnu 2013 jsme na semináři klinického výzkumu měli vymyslet

Hodinky zaznamenávají informace o pacientovi a dokážou předpovídat, jaká je pravděpodobnost záchvatu.

profitabilní výzkumný projekt. Napadlo mě vytvořit hodinky pro epileptiky, které díky senzorům zaznamenávají informace o  pacientovi a pomocí algoritmů dokážou předpovídat, jaká je ten den šance na epileptický záchvat,“ popisuje Kolář. Jeho nápad zaujal lékaře Vladimíra Šulce. Nabídl Kolářovi možnost pracovat na zobrazovacích metodách u epileptiků, jejichž cílem je zjistit, kde přesně v mozku záchvat vzniká. Své výsledky loni v květnu prezentovali na světovém kongresu neurologů v Berlíně. A ve výzkumu epilepsie stále pokračuje. Letos v březnu dostal příležitost odjet na dvoutýdenní stáž do laboratoře Mayo Clinic v Minnesotě, prestižního mezinárodního centra lékařského výzkumu a vzdělávání. „Zjišťoval jsem, jak moc zobrazovací metody fungují nebo nefungují při hledání místa vzniku záchvatu. Podobné metody už existují, snažíme se je ale pomocí algoritmů ještě zpřesňovat,“ vysvětluje Kolář. Vyjet v průběhu semestru na krátkodobou zahraniční stáž není pro studenty medicíny jednoduché, na většině seminářů nemohou chybět ani jednou. Studenti P-Poolu si však mohou zameš-

kané hodiny individuálně nahrazovat. „Jen díky tomu jsem mohl odjet do USA. Studijní program P-Pool také finančně podporuje zahraniční stáže studentů, čehož chci v budoucnu určitě ještě využít,“ oceňuje Kolář. Program ale není určený jenom budoucím výzkumníkům. Podle Koláře využijí medici řadu poznatků i  při práci na klinikách. V  průběhu studia můžou třeba bezplatně složit zkoušky USMLE, bez nichž by nemohli vůbec pracovat v nemocnicích v USA. Takový test přitom stojí skoro dvacet tisíc korun. Studenti P-Poolu dostávají i  motivační prospěchové stipendium a po dokončení studia jim dá vedení programu doporučující dopis. „Zvlášť v USA má takový dopis velkou roli, u nás to teprve začíná,“ říká Kolář. On sám vidí největší přínos po kariérní stránce. „Každý rok přibývají stovky nových absolventů medicíny. Hledám způsob, jak se odlišit a zároveň být užitečný. V budoucnu bych ale rád zůstal v oblasti klinického výzkumu a v kontaktu s pacienty. P-Pool je v tomto ohledu skvělá příležitost, jak toho dosáhnout,“ vysvětluje. Irena Diatelová

Zajímáte se o duševní vlastnictví? Vycestujte na roční stáž Studenti právnické a  přírodovědecké fakulty mohou nově vyrazit na prestižní roční stáž k Evropskému patentovému úřadu do německého Mnichova nebo na Úřad pro harmonizaci na vnitřním trhu (ochranné známky a průmyslové vzory) do španělského Alicante. Masarykova univerzita se totiž zařadila mezi dvanáct evropských univerzit, které s úřady spolupracují. „Rozhodně se nemusí hlásit jen právníci, oblast duševního vlastnictví je multioborová. Právníci nerozumí technické stránce, což může být naopak pro uchazeče například z přírodovědecké fakulty při výběru výhodou,“ uvedl garant spolupráce a odborný asistent z katedry občanského práva Pavel Koukal.

Studenti, kteří se o oblast patentového práva zajímají a rádi by na stáž od září vyrazili, mohou poslat své přihlášky do 30. května vedoucí oddělení pro zahraniční a vnější vztahy právnické fakulty na e-mail [email protected]. Přihlášky musí obsahovat životopis, důkaz o znalosti některého z pracovních jazyků úřadů (angličtina, němčina, francouzština na obou úřadech, v případě Úřadu pro harmonizaci se uznává i španělština nebo italština) a motivační dopis. Hlásit se mohou pouze studenti posledního ročníku nebo čerství absolventi – stáž má totiž za cíl pomoci nadějným talentům po ukončení školy zlepšit dovednosti v  oblasti duševního vlastnictví a zvýšit jejich následnou

Hlásit se mohou studenti posledního ročníku nebo čerství absolventi.

uplatnitelnost na trhu práce. „Stáž tohoto typu může určitě v další pracovní kariéře pomoci,“ potvrdil Koukal. Univerzita ze všech obdržených přihlášek odešle předvýběr deseti uchazečů, ze kterých si už úřady samy vyberou ty nejvhodnější. Zhruba stovka studentů z celé Evropy pak nastoupí od září tohoto roku na placenou praxi. Finanční podpora na pokrytí životních nákladů spojených se stáží činí 1 000 eur na měsíc. Více informací najdete na webových stránkách právnické fakulty v  sekci Mezinárodní spolupráce nebo na stránkách Úřadu pro harmonizaci na vnitřním trhu. Monika Stachoňová

20 / student

Nebojte se říct si o radu Univerzitní centra vás v tom nenechají

Nastartujte si kariéru Málokterý student má už od začátku studia jasno, kterým směrem se bude po škole ubírat. V Kariérním centru MU vám pomohou objevit vaše silné stránky a možnosti jejich uplatnění. Tamější odborníci vás promění v dokonalého pracovního kandidáta – naučí vás, jak obstát na pracovním trhu a získat své vysněné povolání. V rámci konzultací, kurzů a tréninků vám řeknou, jak vyšperkovat životopis a sestavit kariérní plán. Na přednáškách a workshopech se zase dozvíte, jak vyzrát na pracovní pohovor, jak se na něj vhodně obléci, a díky praktickému nácviku pomocí videonahrávek zjistíte, jak na vás i ostatní působí váš projev. Dokonce si můžete vyzkoušet výběrové řízení nanečisto formou půldenního assessment centra, kde si ověříte své kompetence na modelových situacích a  dozvíte se, jak byste na zaměstnavatele zapůsobili. >> kariera.muni.cz Proti stresu a nejistotě Stohy seminárních prací, rozepsaná diplomka, do toho rozchod nebo špatné vztahy v rodině či v  práci. I  takhle může někdy vypadat studentský život. Když už nevíte kudy kam, první pomoc v takové situaci nabízí Poradenské centrum, kde můžete absolvovat až šest bezplatných sezení s psychologem. S jakými problémy se studenti nejčastěji potýkají? Podle jednoho z pěti odborníků působících v centru, Marka Navrátila, je to zejména zvládání studia – opakování zkoušek a dokončování prací v  termínech. Ale také vztahové a osobní problémy nebo narovnávání starých křivd. „Sezení trvá padesát minut a každý, kdo se rozhodne k psychologovi zajít, by si měl odpovědět na otázku, kolik času a energie hodlá řešení svého problému věnovat. Nejedná se o  jednoduchou cestu, neexistuje univerzální návod,“ vysvětluje psycholog. Pokud se snažíte řešit své problémy nebo dosáhnout vytyčených cílů, ale nedaří se vám to, využijte koučování. V rámci hodinového sezení vám kouč pomůže najít vlastní cestu řešení. Další práce je už ale na vás. >> poradenstvi.muni.cz Studijní řád znají nazpaměť Nevíte si rady se studijními záležitostmi? Jak je to s  poplatky nebo za jakých podmínek si nechat odregistrovat předmět? Zeptejte se Studentských poradců. Třináct vysokoškoláků z osmi fakult poskytuje ostatním studijně-právní poradenství a zcela zdarma. Objasňují práva a  povinnosti studentů plynoucí z  legislativy, poskytují informační servis nebo zastupují studenty a pomáhají jim při vyjednávání s univerzitními orgány či vyučujícími. „Jaké problémy studenti řeší, souvisí s obdobím, ve kterém se ptají. Nyní jsou to nejčastěji

Foto: Ludmila Korešová.

I když má student hlavu plnou vědomostí, tu a tam se dostane do situace, kdy potřebuje radu zkušenějších. Ať už se to týká průběhu studia, budoucí kariéry, osobních vztahů nebo třeba zahraničního výjezdu. Při řešení svého problému si může vybrat z několika center či spolků, které poskytují poradenství.

Nastartovat kariéru, odbourat stres, vyřešit problémy s administrativou. S tím vším umí centra pomoct.

poplatky za prodlouženou dobu studia,“ tvrdí poradkyně Věra Olšanská. Jedním z těch, kterým poradci se zmíněným problémem pomohli, byla i studentka fakulty sociálních studií Zuzana Tomášková. „Služeb jsem využila v prvním ročníku, abych zjistila, jaké poplatky mě čekají při zanechání jednoho studia. Poradci mi odpověděli do druhého dne a poslali mi přehled internetových odkazů. Hodně mi to pomohlo se zorientovat,” pochvaluje si studentka. >> poradci.muni.cz

Studium s handicapem O nevidomé, slabozraké, nedoslýchavé nebo neslyšící či jinak handicapované studenty se stará centrum Teiresiás. Díky němu už dnes není výjimkou, že mladí lidé s postižením navštěvují přednášky a cvičení také se svými nehandicapovanými kolegy. Středisko pro pomoc studentům se specifickými nároky totiž zajišťuje, aby bylo studium přístupné všem bez rozdílu. Jméno centru propůjčil bájný thébský věštec Teiresiás, kterého bohyně Athéna potrestala slepotou, když ji v lázni spatřil nahou. V  Teiresiásu pořádají speciální výuku, zajišťují průběh studia handicapovaných a vyvíjejí vlastní technologická řešení. Pod Teiresiás spadá i Brailleské vydavatelství, Tlumočnické a přepisovatelské centrum či Dispečink osobních asistencí. Centrum se také spolupodílí na

InfoServis 11. dubna – 30. června

Výstava Migrace očima obyvatel Bretaně a jižní Moravy Mendelovo muzeum prezentuje francouzsko-českou výstavu o migraci. Vstup je volný. >> facebook.com/migrace2015

od 22. dubna

adaptacích studijních a testových materiálů pro studenty s postižením. >> teiresias.muni.cz

U zdroje informací Knihovny zdaleka neslouží jen k půjčování tamních knih. Kromě tisku, skenování a kopírování v nich můžete využívat také meziknihovní či mezinárodní výpůjční služby a především elektronické informační zdroje. Nejeden student objeví jejich kouzlo až před diplomovou prací a pak se zpětně diví, jak mohl doteď vůbec existovat. Nejrůznější databáze, digitální knihovny, e-knihy, e-časopisy jsou dostupné z počítačů MU nebo prostřednictvím vzdáleného přístupu. >> library.muni.cz Jak vyrazit do světa Chystáte se na zahraniční výjezd, stáž nebo letní školu? Pro informace běžte do Centra zahraničních služeb, které se stará o rozšiřování příležitostí pro mezinárodní mobilitu studentů a akademiků. Centrum rozvíjí kontakty s univerzitami po celém světě, propaguje, navazuje a podporuje s nimi vzájemné vztahy. I díky tomu si můžete vybrat z pestré nabídky programů. A v Centru vám dokonce nabídnou i praktické rady a pomoc, pokud třeba připravujete vlastní mezinárodní projekt. >> czs.muni.cz Dita Chovancová

Výstava Eyalama noi – pomáháme v Ugandě Expozice v atriu fakulty sociálních studií začne 22. dubna v 17:00 vernisáží. Na programu je vyhlášení zadání soutěže Můj projekt pro Ugandu a ochutnávka ugandské kávy a dalších farmářských specialit.

30. dubna 9.30 – 13.30

Business research forum MU Vůbec první příležitost pro soukromé firmy, jak se hromadně setkat s vědci Masarykovy univerzity, kteří mají zájem o spolupráci, se chystá na konec dubna. Akce se koná v pavilonu Ceitecu v bohunickém kampusu. >> ctt.muni.cz