PRÁVNÍ ÚPRAVA NÁRODNOSTNÍCH, ETNICKÝCH A JAZYKOVÝCH MENŠIN V ITÁLII, NĚMECKU, RAKOUSKU, ŠVÉDSKU A VE VELKÉ BRITÁNII

Parlament České republiky Kancelář Poslanecké sněmovny

Parlamentní institut

PRÁVNÍ ÚPRAVA NÁRODNOSTNÍCH, ETNICKÝCH A JAZYKOVÝCH MENŠIN V ITÁLII, NĚMECKU, RAKOUSKU, ŠVÉDSKU A VE VELKÉ BRITÁNII Informační podklad č. 5.132

Zpracoval: Mgr. Jan Řebřina, JUDr. Jindřiška Syllová Csc. duben 1999

Práce slouţí výhradně pro poslance a senátory Parlamentu České republiky. Zveřejňování nebo rozmnoţování je moţné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.

PI 5.132

2

PRÁVNÍ ÚPRAVA NÁRODNOSTNÍCH, ETNICKÝCH A JAZYKOVÝCH MENŠIN V ITÁLII, NĚMECKU, RAKOUSKU, ŠVÉDSKU A VE VELKÉ BRITÁNII

ITÁLIE

Základní etnikum země představují románští Italové, dělící se doposud na několik výrazných etnografických skupin (Piemonťané, Romagnané, Sardové aj.). Významnější menšiny - Němci, Friulové, Ladinové, Slovinci a Francouzi - jsou soustředěny podél severních hranic Itálie. Německy mluvící menšina obývá převáţně oblast provincie Bolzano (region Trentino-Alto Adige); francouzská menšina oblast regionu Valle d'Aosta; slovinská menšina se nachází především ve východní oblasti regionu Friuli - Venezia Giulia (především provincie Trieste a Gorizia) a malá skupina Ladinů ţije v provinciích Bolzano a Trento. I. ZÁKAZ DISKRIMINACE Základní ustanovení zakazující diskriminaci italských občanů je obsaţeno v čl. 3 italské ústavy: "Všichni občané mají stejnou sociální důstojnost a jsou si před zákonem rovni bez rozdílu pohlaví, rasy, jazyka, náboţenství, politického přesvědčení a podmínek osobních a sociálních." Vedle širokého záběru trestního práva v otázkách diskriminace (zejména trestné činy šíření myšlenek zaloţených na rasové nenávisti nebo nadřazenosti, podněcování nebo páchání násilných činů nebo provokace z rasových, etnických, národnostních nebo náboţenských důvodů a jiné), další oblastí zabývající se stejným problémem je oblast pracovněprávní. Podle čl. 15 odst. 2 zákona o zaměstnancích č. 300 z roku 1970 je jakákoliv dohoda nebo jednání, jeţ mají za cíl politickou, náboţenskou, rasovou, jazykovou nebo sexuální diskriminaci, neplatná nebo neexistující (nulitní). Jedná se zejména o dohody a jednání, která: Práce slouţí výhradně pro poslance a senátory Parlamentu České republiky. Zveřejňování nebo rozmnoţování je moţné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.

PI 5.132

3

-

podmiňují zaměstnání pracovníka diskriminačními podmínkami;

-

propouštějí pracovníka z diskriminačních důvodů;

-

diskriminují pracovníka při určování jeho statusu, povinností, ohledně změn lokace či disciplinárních kroků;

-

poškozují jej dalšími způsoby s úmyslem diskriminovat. Sankcí stanovenou čl. 15 za zakázané diskriminační jednání je automatická neplatnost.

Toto se vztahuje na dohody diskriminační povahy (např. ustanovení v individuální pracovní smlouvě) nebo na jednostranné akty (např. výpověď). Čl. 18 zákona o zaměstnancích se podobně aplikuje v případě diskriminační výpovědi. V rozhodnutí prohlašujícím výpověď za neplatnou, soud ukládá opětovné zpětvzetí nezákonně propuštěného zaměstnance. Pokud zaměstnavatel tento příkaz neuposlechne, je povinen zaplatit zaměstnanci náhradu škody. Účinnost této sankce je posílena faktem, ţe ono rozhodnutí ukládající opětovné zpětvzetí je okamţitě vymahatelné ipso iure. Na druhou stranu zákon nenabízí takové efektivní sankce za čistě finanční diskriminaci. Trestní sankce v podobě pokuty a odnětí svobody stanovené čl. 38 se vztahují pouze na určitá diskriminační jednání proti zaměstnanci z důvodů jeho činnosti v odborech, ale jiţ ne na další formy diskriminace. Dalším ustanovením, které výslovně zakazuje rasovou diskriminaci, je čl. 1 odst. 2 zákona o vězeňství, který zakotvuje princip rovného zacházení vězňů bez ohledu na jejich národnost nebo rasu. Čl. 7 zákona č. 121 z 1. dubna 1981 o správě policie výslovně zakazuje shromaţďování informací o datech občanů na základě rasy. Sankcemi za porušení tohoto zákazu je výmaz nezákonných dat a odnětí svobody do tří let. Obdobné ustanovení je moţno nalézt v čl. 675 zákona o ochraně osobních údajů z 31. 12. 1996. Tento článek poţaduje, aby zpracování dat, která mohou odkrývat rasový nebo etnický původ osoby, podléhala souhlasu dotčené osoby a stejně tak i povolení kontrolního úřadu (Garante). V případě porušení spáchaného s úmyslem zisku nebo s úmyslem újmy je stanoven trest odnětí svobody do dvou let. Pokud došlo k újmě zvyšuje se trest odnětí svobody na dobu do tří let. Dalším příkladem antidiskriminačního ustanovení je čl. 187 nařízení provádějícího zákon o bezpečí veřejnosti z roku 1931, který majitelům a vedoucím obchodů zakazuje Práce slouţí výhradně pro poslance a senátory Parlamentu České republiky. Zveřejňování nebo rozmnoţování je moţné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.

PI 5.132

4

komukoliv odmítnout poţadovanou sluţbu bez legitimního důvodu. Toto obecné ustanovení je pouţíváno pro vedení akcí proti typickým formám diskriminace. Ustanovení zakazující všechny formy diskriminace je v Itálii moţno nalézt i v etických zákonech některých profesí. Např. čl. 5 etického zákona italských lékařů říká, ţe: „Lékařovou povinností je chránit ţivot a fyzické a psychické zdraví lidských bytostí a zmírnit utrpení při respektování lidské důstojnosti, bez diskriminace na základě věku, rasy, vyznání, národnosti, sociálního statutu, politického nebo jiného názoru…“

II. PRÁVNÍ ÚPRAVA NĚMECKY, FRANCOUZSKY A SLOVINSKY MLUVÍCÍCH JAZYKOVÝCH MENŠIN Itálie nemá jednotnou úpravu ochrany práv národnostních a jazykových menšin. Článek 6 italské ústavy pouze stanoví, ţe "republika chrání zvláštními předpisy jazykové menšiny". Vzhledem k tomu, ţe v italském právním systému existuje úzká souvislost mezi ochranou menšin a institutem regionální samosprávy, bude v případě konkrétní minority hrát významnou roli skutečnost, ve které správní oblasti se dotyčná populace nachází a jaký tam má oficiální statut.1 Pouze dvěma regionům (Trentino-Alto Adige a Valle d'Aosta) byla poskytnuta speciální autonomie, vzhledem k přítomnosti německy a francouzsky mluvících menšin. Speciální ústavní status těchto regionů je zakotven ve dvou speciálních ústavních zákonech z roku 1948, přičemţ zákon týkající se regionu Trentino-Alto Adige byl modifikován v roce 1971 a zákon týkající se regionu Valle d‘Aosta byl novelizován v roce 1993. Prostor, který tyto zákony ponechávají pro diskreci národního parlamentu ohledně jejich implementace je mnohem omezenější neţ jak je tomu ve vztahu k jiným regionům: příslušná rozhodnutí musí být přijata kabinetem na základě dohody se zástupci zmíněných dvou regionů.

Co se týče

slovinské menšiny, region Frilui-Venezia Giulia získal zvláštní autonomii, avšak nikoliv z důvodů přítomnosti slovinské menšiny, ale z důvodů hospodářských a sociálních problémů tohoto hraničního regionu. Z tohoto důvodu v ústavním zákoně týkajícím se regionu FriuliVenezia Giulia nenacházíme ustanovení, která jsou podobná těm, která se týkají německé a francouzské menšiny, obsaţených ve statutech regionů Trentino-Alto Adige a Valle d‘Aosta.

1

Výjimku předtavují např. ustanovení na ochranu Ţidů obsaţená v zákoně č. 101 z 8. 3. 1989 o vztazích mezi státem a Unií ţidovských komunit. Práce slouţí výhradně pro poslance a senátory Parlamentu České republiky. Zveřejňování nebo rozmnoţování je moţné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.

PI 5.132

5

Z výše uvedeného vyplývá, ţe pouze ústavní zákony týkající se regionů Trentino-Alto Adige a Valle d‘Aosta přímo usilují o ochranu menšin a to prostřednictvím organizace regionální vlády a vyjmenováním jejích funkcí. V jiném zvláštním regionu, Friuli-Venezia Giulia, má ochrana menšin podobu implementace. Trentino-Alto Adige Region Trentino-Alto Adige je rozdělen do dvou provincií, Trento a Bolzano, které mají speciální ústavní status a zvláštní autonomii, která je velmi podobná autonomii regionů. Tyto dvě provincie mají organizaci a funkce, které jsou zcela odlišné od ostatních italských provincií, a navíc mohou se státem vyjednávat o implementaci příslušných ústavních ustanovení. Cílem tohoto rozdělení na dvě části je zajistit německy mluvící menšině (která ţije převáţně na území provincie Bolzano) takovou úroveň územní samosprávy, která je poţadována smlouvou De Gasperi - Gruber, uzavřenou mezi Itálií a Rakouskem 5. 9. 1946, a tak realizovat její ochranu v rámci regionu Trentino-Alto Adige. Současně jsou poskytnuty zvláštní samosprávné pravomoce obyvatelům provincie Trento. Provinční úřady mají více pravomocí neţ úřady regionální, přičemţ jsou závislé na regionálních rozhodnutích pouze v případě organizace určitých institucí místní samosprávy. Jak region, tak obě dvě provincie mají vládu, která je reprezentuje. Fakticky se dá říci, ţe se jedná o samosprávné instituce, neboť lidé ţijící na území, které podléhá jejich působnosti, se mohou účastnit na správě svých vlastních záleţitostí prostřednictvím volby svých zástupců do provinční legislativní rady na dobu 4 let. Provinční radové jsou současně členy regionální legislativní rady. Regionální a provinční výkonné orgány a prezidenti jsou naopak odlišní a oddělení. Na základě zvláštních předpisů musí členství v provinční výkonné radě a předsednictví provinční legislativní rady v provincii Bolzano zaručit přítomnost zástupců italských a německých jazykových skupin na základě proporcionality podle velikosti těchto skupin v provinčním shromáţdění; speciální předpisy stanoví jejich rotaci v hlavních pozicích obou orgánů. Podobná opatření byla rovněţ přijata pro menšinové orgány místní samosprávy v provincii Bolzano, jeţ zohledňují rovněţ přítomnost skupiny mluvící ladinsky. Zatímco rozdělení postů v provinčních politických orgánech se provádí podle členství v legislativním shromáţdění, správní úřady a stejně tak úřady státní správy v provincii Bolzano musejí mít německy a italsky mluvící zaměstnance v poměru k velikosti příslušné jazykové skupiny, která je zjištěna na základě osobních prohlášení obsaţených v posledním


PI 5.132

6

sčítání lidu. Dá se říci, ţe princip ochrany jazykových menšin do určitého stupně prostoupil struktury všech správních úřadů v provincii. Jak region Trentino-Alto Adige, tak i obě provincie (a tudíţ i provincie Bolzano) mají legislativní a správní pravomoce. Ţádný italský region nemá soudní pravomoc. Nicméně soudci ve zmíněných provinciích musejí být rovněţ vybíráni z řad členů jazykových skupin a to opět podle jejich velikosti. Legislativní i správní funkce musejí být vykonávány výhradně ve vztahu k území regionu či provincie a pouze ve vztahu k záleţitostem přiděleným regionu nebo provincii ústavními zákony, na kterých je zaloţena jejich autonomie. Po reformě v roce 1971 byly kompetence provincií značně posíleny. Reforma měla za cíl vyhovět poţadavkům německy mluvící menšiny ohledně lepší ochrany jejich zájmů, kultury a jazyka a současně rozšířit funkce provincie Bolzano, na jejímţ území tato jazyková skupina převáţně ţije. Z této reformy profitovala i provincie Trento, neboť taktéţ obdrţela podobné rozšíření svých kompetencí. Růst autonomních pravomocí těchto dvou provincií sledoval paralelní cestu, ačkoliv v provincii Trento nebyly ţádné velké problémy s ochranou jazykových skupin (s výjimkou malé skupiny Ladinů z údolí Fassa). Oblasti svěřené do kompetence provincií zahrnují mimo jiné ochranu historického a kulturního dědictví, místních kulturních institucích, řemesel, místních obchodních výstav a trhů, městské plánování, civilní obrana, doly, lov a rybářství, přírodní parky a ochranu ţivotního prostředí, budování cest

a veřejné práce v místním zájmu, místní hromadná

doprava, turismus, zemědělství, veřejnou pomoc, zdravotnické a nemocniční sluţby, veřejná pomoc školákům, školení pracovníků a rozvoj obchodu a průmyslových činností. Cílem legislátora bylo poskytnout provinčním samosprávným orgánům širokou působnost intervence nejenom co se týče ochrany a rozvoje tradičních rysů jazykových komunit, ale i ve vztahu ke kontrole hlavních aspektů sociálního a hospodářského ţivota. Pozornost je kladena nejen na problémy německy mluvící skupiny, ale taktéţ na postavení italsky mluvící skupiny, která je menšinou v provincii Bolzano a tudíţ potřebuje zvláštní ochranu na místní úrovni. Pouze provincie Bolzano má legislativní funkce v oblasti veřejného vzdělávání. Existují zde školy jak pro italsky mluvící, tak pro německy mluvící studenty, ve kterých jsou vyučováni ve svém vlastním jazyce. Zatímco učitelé mají zaměstnanecký status, který závisí na rozhodnutích zákonodárce státu, administrativní personál těchto škol je zcela pod správou


PI 5.132

7

provincie. Provincie společně se státem jmenují vedoucí administrativního a vyučujícího personálu. Legislativní a správní autonomie daných provincí a regionu je podpořena ústavně zaručenými finančními zdroji, které pocházejí jednak z poţívání státních fiskálních příjmů a jednak z příjmů místních daní zcela vyhrazených provinciím nebo přímo vybraných regionem. Obecně je sdílen názor, ţe zmíněný region a dvě provincie mají takový stupeň ekonomické autonomie, který je silnější neţ u jiných italských regionů, jeţ nemají zvláštní ústavní postavení srovnatelné s ústavním postavením třech zvláštních regionů (Trentino - Alto Adige se dvěma provinciemi, Valle D‘Aosta a Friuli - Venezia Giulia; Sicilie; a Sardinie). Jak pravomoce regionu Trentino-Alto Adige a jeho dvou provincií, tak i menšinová práva jejich obyvatel mohou být prosazena ústavním soudem. V souvislosti s regionem Trentino-Alto Adige je rovněţ nezbytné zmínit se o ochraně ladinsky mluvící skupiny. Pro skupinu Ladinů a jejich jazyk, v teritoriích ve kterých je ladinská skupina usazena, rovněţ platí předpisy upravující zastoupení jazykových skupin v orgánech provincie Bolzano a v menšinových institucích územní samosprávy a dále předpisy upravující otázky týkající se zaměstnanců státních úřadů a vyučujícího personálu ve školkách a v základních školách. Ochrana skupiny Ladinů v provincii Trento je mnohem menší a týká se především ochrany tradice a kulturního dědictví této skupiny.

Valle d‘Aosta Valle d‘Aosta je rovněţ region se zvláštní autonomií. Ustanovení týkající se jejích funkcí a organizace byly přijaty ústavním zákonem, přičemţ jsou spojeny s přítomností francouzsky mluvící skupiny v tomto údolí. Region má legislativní a správní funkce v mnoha oborech místního významu. Jejich seznam je do jisté míry podobný (byť více omezen) seznamu záleţitostí svěřených do kompetence regionu Trentino-Alto Adige a jeho dvou provincií. Zahrnuje zejména zemědělství, místní a venkovskou policii, veřejné práce místního zájmu, místní dopravu, lov a rybářství, typické místní výrobky, řemesla, turismus, technické vzdělávání, knihovny a muzea místního zájmu, místní obchodní výstavy a trhy, obchod a průmysl, místní banky, veřejné


PI 5.132

8

vzdělávání na prvním a druhém stupni, sociální pomoc, zdraví veřejnosti, staroţitnosti a umění. Statut regionu neobsahuje ţádná ustanovení o rozdělení a rotaci úřadů mezi osobami patřícími k italsky a francouzsky mluvícím skupinám. Nicméně francouzština poţívá v regionu stejný ústavní status jako italština. Státní zaměstnanci se musejí buďto v údolí narodit nebo umět francouzsky. Ve školách v regionu je stejný čas věnován jak výuce francouzštiny, tak výuce italštiny. Francouzština je rovněţ pouţívána jako jazyk vyučovací. Pokud bychom měli srovnat ochranu jazykových menšin v regionech Trentino-Alto Adige a Valle d‘Aosta, je moţno říci, ţe předpisy týkající se dvou jazykových skupin ve Valle d‘Aosta jsou zjevně zaměřeny na zajištění pokojné integrace mezi oběma skupinami, zatímco předpisy upravující vztahy mezi německy a italsky mluvícími skupinami v regionu TrentinoAlto Adige a které mají často podobu separace jak škol, tak i úřadů, vedou spíše k separovanosti obou skupin. Friuli-Venezia Giulia Práva slovinské menšiny byla poprvé upravena v Londýnském memorandu z r. 1954, které upravovalo statut města Terstu a rozdělilo teritorium na italské a jugoslávské území. Obyvatelům transferovaných území bylo přiznáno právo na pouţívání vlastního jazyka, na dvojjazyčné označení místních názvů v oblastech, kde menšina tvoří více neţ čtvrtinu populace. Práva obsaţená v memorandu byla znovu potvrzena formálním uzavřením smlouvy a její ratifikací v r. 1977. Ke splnění ustanovení jmenovaných dokumentů byla v Itálii přijata řada zákonů. Ačkoliv hlavním cílem zřízení regionu Friuli-Venezia Giulia nebyla ochrana slovinsky mluvící menšiny a tudíţ ani nedošlo k významnějšímu přesunu kompetencí v jazykových záleţitostech na místní úroveň, region Friuli-Venezia Giulia a stejně tak místní úřady dostaly pravomoce k uskutečňování ochrany slovinské menšiny. Tato ochrana má většinou podobu finanční pomoci za účelem uchování a rozvoje etnické a kulturní identity slovinsky mluvící skupiny. Stát provozuje školy pro slovinsky mluvící děti. Státní radiová a televizní společnost má speciální místní programy pro slovinskou menšinu (stejně jako pro ostatní menšiny). Přesto oblasti zahrnuté do regionálních funkcí jsou tak široké a důleţité, ţe politika ochrany slovinské menšiny se stává významným aspektem činnosti regionu.


PI 5.132

9

NĚMECKO V Německu neexistuje speciální legislativa proti rasismu. Byť byla opozicí podána jiţ řada návrhů, ţádný z nich nebyl ve Spolkovém sněmu přijat. Německá legislativa zastává názor, ţe ţádná speciální ustanovení k implementaci Úmluvy o vyloučení všech forem rasové diskriminace nejsou zapotřebí. Podle Spolkového sněmu jsou ústavní záruky rovnosti před zákonem, ustanovení proti podněcování k rasové nenávisti obsaţené v trestním zákoně a stávající obecná právní ustanovení (jako např. zákon upravující provoz restaurací) jsou dostatečnými zárukami proti rasové diskriminaci, včetně rasismu praktikovaného jednotlivci na poli soukromého práva. Německo je rovněţ od roku 1995 signatářem Úmluvy o ochraně etnických menšin. Jediné opatření, které bylo v Německu přijato za účelem implementace Úmluvy je legislativa, která upravuje přijímání jmen v jazyce etnické menšiny. Zákon o změně menšinových jmen (Minderheiten-Namensänderungsgesetz) z 22. 7. 1997 umoţňuje kaţdé osobě náleţející k etnické menšině změnit své jméno, přeloţit své německé jméno do jazyka dané menšiny nebo vyuţít fonetického opisu svého jména v jazyce menšiny, popř. umoţňuje přijmout jméno, které bylo dříve pouţíváno v jazyce té menšiny. ÚSTAVY Zatímco některé zemské ústavy jednoduše odkazují na záruky lidských práv obsaţených ve spolkové ústavy (např. Meklenbursko-Pomořansko či Dolní Sasko), jiné explicitně opakují čl. 3(3) Spolkové ústavy, tj. ţe nikdo nesmí být znevýhodněn nebo upřednostňován na základě jeho rasy, původu, jazyka, popř. z důvodů vlasti nebo zemi, z níţ pochází aj. (např. Bavorsko, Brandenbursko, Sasko a Sársko). Ústava Šlesvicko-Holštýnska zaručuje, ţe kulturní nezávislost a politická účast národnostních menšin a etnických skupin bude chráněna státem, místními orgány státní správy a samosprávy. ŠKOLSTVÍ Některé zákony o školách zdůrazňují, ţe školy jsou otevřeny všem dětem a mladým osobám, bez ohledu na státní příslušnost jejich rodičů nebo, ţe povinnost docházet do školy se vztahuje rovněţ na děti a mladé osoby cizí státní příslušnosti ţijící v dané zemi (např. Berlín,


PI 5.132

10

Šlesvicko-Holštýnsko). Hesenský zákon o školách vyţaduje, aby ţádný student nebyl diskriminován z důvodů rasy, rodu, jazyka, původu, víry nebo vyznání. Šlesvicko-Holštýnský školský zákon obsahuje ustanovení, ţe pokud mateřským jazykem studenta není němčina, můţe být uznán jako první nebo druhý cizí jazyk. V Berlíně je kompetentní ministr zmocněn zavést turečtinu jako první zahraniční jazyk. Hesenský školský zákon upravuje zvláštní podporu pro studenty, jejichţ mateřský jazyk není němčina, aby mohli být vzděláváni společně s německými studenty. Několik školských zákonů obsahuje ustanovení, jeţ školám ukládají povinnost zavést náboţenskou výchovu pro náboţenské menšiny studentů, pokud tato menšina dosáhne určitého procenta. Pokud je menšina menší neţ toto procento, škola musí poskytnout místnost pro náboţenskou výchovu zdarma. Taková ustanovení existují například v BádenskuWirtenbersku, Sársku či v Dolním Sasku. Státní svátky Ve většině zemí jsou jako náboţenské svátky oficiálně uznány pouze katolické a protestantské svátky. V Bavorsku jsou navíc uznané stanovené ţidovské svátky. V několika dalších zemích je studentům a zaměstnancům vyznávajícím jinou víru výslovně zaručeno právo docházet na náboţenské bohosluţby v době náboţenských svátků jejich příslušného náboţenství, aniţ by vůči nim byly vyvozovány nějaké důsledky s výjimkou ztráty výdělku za promeškané pracovní hodiny (např. Brandenbursko, Berlín, Hesensko). Dánská menšina Deklarace o menšinových právech této menšiny, jejíţ příslušníci ţijí ve Šlesvicku-Holštýnsku, byla přijata v r. 1949 jako Kielská deklarace. Reagovala na kritickou situaci v regionu po přílivu německých uprchlíků ze sovětské zóny , kdy se změnilo národnostní sloţení země. Jí byl zaloţen výbor, který se zabývá stíţnostmi Dánů. Na základě této deklarace byly dánské školy financovány státem. V roce 1954 se obnovily rozhovory o této problematice s Dánskem, které měly vést k dalšímu zlepšení sociálních programů a k uzavření reciproční dohody mezi Dánskem a SRN o problémech menšin na obou stranách společné hranice. Mezistátní dohoda nakonec uzavřena nebyla, ale problematika je řešena jednostrannými deklaracemi obou států téměř shodného obsahu z r. 1955. Úprava není bohuţel v Bundesgesetzblattu obsaţena. Práce slouţí výhradně pro poslance a senátory Parlamentu České republiky. Zveřejňování nebo rozmnoţování je moţné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.

PI 5.132

11

RAKOUSKO

Přibliţně 95% obyvatel Rakouska tvoří německy hovořící Rakušané. Zbytek představují málopočetné národnostní menšiny (slovinská, chorvatská, maďarská, česká, slovenská). Relativně kompaktní a nejpočetnější jsou menšiny slovinská a chorvatská, ţijící převáţně v jiţním Korutansku (tato menšina tvoří přibliţně 4% obyvatelstva) a v menších společenstvích na území jiţního Štýrska a Burgenlandu. Ačkoliv rakouská ústava rozděluje zákonodárnou a výkonnou moc mezi federaci a země, nejdůleţitější pravomoci v rámci ochrany menšin spadají do působnosti federace. Právní poměry národnostních menšin ţijících v Rakousku byly původně upraveny především státní smlouvou ze Saint Germain z 10. 9. 1919 (konkrétně ve III. části, týkající se ochrany menšin). Tato smlouva je součástí platného ústavního systému země a je publikována v oficiální sbírce pod č. 1920/303. Dalšími předpisy, které upravují postavení menšin v Rakousku, jsou následující: -

Čl. 7, 8 Ústavy z r. 1920, oficiální sbírka č. 1920/450;

-

Státní smlouva z Vídně z r. 1955 (čl. 7 této smlouvy obsahuje jazyková práva menšin);

-

Zemský zákon o menšinových školách v Korutanech, spolková sbírka zákonů č. 1959/101;

-

Čl. 14 Evropské úmluvy o lidských právech, spolková sbírka zákonů č. 1958/210 ve znění pozdějších změn a doplňků;

-

Spolkový ústavní zákon o zákazu rasové diskriminace, spolková sbírka zákonů č. 1973/390;

-

Spolkový zákon o národnostních menšinách, spolková sbírka zákonů 1976/396

I. ZÁKAZ DISKRIMINACE Článek 66 smlouvy ze Saint Germain z roku 1919 poţaduje: „Všichni rakouští občané jsou si před zákonem rovni a poţívají stejná občanská a politická práva bez ohledu na jejich rasu, jazyk nebo vyznání. … Práce slouţí výhradně pro poslance a senátory Parlamentu České republiky. Zveřejňování nebo rozmnoţování je moţné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.

PI 5.132

12

Ačkoliv rakouská vláda zavede oficiální jazyk, budou rakouským občanům nemluvícím německy nabídnuty adekvátní prostředky (vybavení) pro uţití jejich jazyka před soudy, jak ústně tak písemně.“ Článek 67 Saint Germainské smlouvy dále říká: „Rakouští občané, kteří patří k rasové, náboţenské nebo jazykové menšině poţívají stejného zacházení a stejných záruk, jak právně tak fakticky, jako všichni ostatní rakouští občané.“ Článek 7 odst. 1 ústavy Rakouské republiky stanoví: „Všichni občané Spolku jsou si před zákonem rovni. Výsady rodu, pohlaví, stavu, třídy a náboţenského vyznání jsou vyloučeny.“ Článek 8 státní smlouvy z Vídně z r. 1955 v souvislosti s obsazováním orgánů veřejné správy stanoví: „Rakousko… všem občanům garantuje…právo být zvolen do orgánu veřejné správy bez ohledu na rasu, pohlaví, jazyk, vyznání nebo politický názor.“ Článek I. ústavního zákona z 3. července 1973 implementujícího mezinárodní smlouvu o vyloučení všech forem rasové diskriminace stanoví: „(1) Kaţdá forma rasové diskriminace je zakázána, byť není v rozporu s čl. 7 ústavy a čl. 14 evropské úmluvy o lidských právech. Legislativní a výkonné kroky se musí zdrţet rozlišování na základě rasy, barvy, původu (rodu) nebo národnostního či etnického původu. (2) První odstavec nebrání tomu, aby rakouským občanům byla udělována zvláštní práva nebo ukládány zvláštní povinnosti, pokud toto není v rozporu s čl. 14 evropské úmluvy o lidských právech.“ Řada dalších ustanovení namířených proti diskriminaci je soustředěna především v rámci

rakouského trestního práva. S některými případy je moţno se setkat i v rámci

rakouského občanského a správního práva. II. SPOLKOVÝ ZÁKON O NÁRODNOSTNÍCH MENŠINÁCH (1976/396) Spolkový zákon o národnostních menšinách (dále jen zákon) platí od 1. 2. 1977 a skládá se ze šesti částí: I.

Všeobecná ustanovení

II.

Rady národnostních menšin


PI 5.132

13

III.

Pomoc národnostním menšinách

IV.

Topografická (místopisná) označení

V.

Úřední jazyk

VI.

Závěrečná ustanovení Zákon v §1 odst. 1 stanoví:

„Národnostní menšiny v Rakousku a k nim patřící občané jsou pod ochranou zákona, existence národnostních menšin a jejich kompaktnost je garantována. Jejich jazyk a národnost se musí ctít. Kaţdý občan, jak to vyplývá z § 1 odst. 4, se o příslušnosti k určité národnostní menšině můţe svobodně rozhodnout, přičemţ nikdo není povinen svoji příslušnost ke kterékoliv menšině dokazovat. Příslušnost k menšině zároveň nemůţe být občanovi na újmu ve vztahu k jeho právům.“ Zákon ve své I. části dále v § 1 odst. 2 vymezuje pojem národnostní menšiny následujícím způsobem: „Národnostními menšinami v souladu s tímto spolkovým zákonem jsou skupiny rakouských občanů ţijících na určitých částech území spolku, jejichţ rodným jazykem není němčina a které tvoří osobitou národnost.“ Důleţitým ustanovením I. části zákona, které má zásadní vliv na interpretaci a aplikaci jeho ostatních částí, je §2. Toto ustanovení zmocňuje spolkovou vládu, po konzultacích s příslušnými zemskými vládami a po souhlase Hlavního výboru národní rady 2, vydat nařízení, ve kterých určí: 1. národnostní menšiny, pro které se vytvoří rada národnostní menšiny a počet jejích členů, 2. části území, ve kterých budou topografické názvy dvojjazyčné, z důvodu poměrně značného (jedna čtvrtina) počtu tam ţijících příslušníků národnostní menšiny, 3. instituce a úřady, ve kterých se vedle německého jazyka připouští pouţívání jazyka národnostní menšiny jako úředního za podmínky, ţe právo pouţívat tento jazyk můţe být výjimečně dané jen určitým osobám anebo ohraničené jen na určené záleţitosti. Zákon dále stanoví, ţe při vydávání těchto nařízení a také při poskytování pomoci národnostním menšinám podle III. části se musí brát zřetel na existující mezinárodní závazky. Kromě toho je nezbytné posuzovat početnost a rozmístění příslušníků národnostní menšiny na 2

Národní rada (Nationalrat) je jednou z komor rakouského parlamentu a Hlavní výbor (Hauptausschus) je orgánem národní rady a na vydání některých zákonů určených nařízením spolkové vlády je potřebný jeho souhlas.


PI 5.132

14

území, jejich kvantitativní poměr k ostatním rakouským občanům v daném regionu a jejich specifické potřeby a zájmy. Podle zákona jsou pro posuzování těchto kritérií rozhodující výsledky oficiální statistické evidence. Část II. § 3 – 7 zákona upravuje postavení speciálních orgánů národnostních menšin. Při úřadu spolkového kancléře se jako poradní orgán spolkové vlády a spolkových ministrů ve věcech národnostních menšin vytvářejí rady národnostních menšin. Podle zákona jde o orgány, které mají chránit a zastupovat kulturní, sociální a ekonomické zájmy národnostních menšin a jejich názor musí být zohledněn ve stadiu přípravy právních předpisů, zejména těch jejich částí, které se dotýkají zájmů menšin. Rady národnostních menšin mají téţ právo předkládat iniciativní návrhy na zlepšení postavení menšin kompetentním orgánům a poskytovat konzultace i zemským vládám, pokud o to poţádají (§3). Zákon v § 4 podrobně upravuje způsob vytvoření rad národnostních menšin i nároky členů na úhradu nákladů spojených s jejich činností. Členové rad jsou jmenováni spolkovou vládou na čtyři roky po předběţném vyslechnutí názorů příslušných zemských vlád. Při určování počtu členů kaţdé rady bere spolková vláda do úvahy početnost příslušné národnostní menšiny a musí dbát na rovnost zastoupení rozličných politických a světonázorových skupin existujících uvnitř menšiny. Za členy rady mohou být podle zákona jmenované jen takové osoby, u kterých je moţno předpokládat, ţe se budou řídit zájmy menšin a cíly tohoto zákona a kteří disponují právem být zvoleni do národní rady. Zajímavé jsou v této souvislosti ustanovení §4 odst. 2 a 3, ze kterých vyplývá, ţe polovina členů rady musí být jmenovaná z kandidátů navrţených organizací národnostní menšiny, kterou moţno ve vztahu k existující menšině povaţovat za reprezentativní. Další členy jmenuje spolková vláda z kandidátů navrţených církví, náboţenskou společností anebo z členů kteréhokoliv zastupitelského orgánu, kteří do něj byli zvoleni v souvislosti s jejich příslušností k určité národnostní menšině. Zákon dále (§ 5, 6, 7) podrobně upravuje otázky vnitřní organizace rad a základních zásad jejich jednání. Na základě těchto zásad rady národnostních menšin přijímají vlastní jednací řády podléhající schválení spolkovým kancléřem. S odvoláním na znění § 2 tohoto zákona se rady vytvářejí jen pro ty menšiny, které svým nařízením určí spolková vláda. Zákon o národnostních menšinách ve III. části obsahuje ustanovení, která se týkají zásad poskytování finanční a jiné pomoci národnostním menšinám. Podle § 8 a násl. je spolek Práce slouţí výhradně pro poslance a senátory Parlamentu České republiky. Zveřejňování nebo rozmnoţování je moţné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.

PI 5.132

15

povinný podporovat uskutečňování opatření a záměrů, které slouţí k zachování existence a kompaktnosti národnostních menšin, k udrţení jejich národního charakteru a osobitostí a k zabezpečení jejich práv, avšak ne na úkor všeobecných zájmů. Finanční prostředky pro plnění pomoci menšinám se v přesně stanoveném mnoţství kaţdoročně poskytují ze státního rozpočtu spolku. Zákon přesně stanoví také formy této pomoci, která vedle poskytnutí finančních prostředků můţe spočívat i v jiných formách pomoci podporujících vyučování a rozvoj sluţeb, anebo v podpoře rozhodnutí navrhovaných radou národnostní menšiny, která naplňují účel pomoci menšinám. Podpora můţe být poskytována na realizaci opatření, která podle tohoto zákona zabezpečují dvojjazyčné místopisné názvy anebo pouţívání jazyka národnostní menšiny jako jazyka úředního (§ 9). Rada národnostní menšiny ve smyslu § 10 zákona je oprávněna kaţdoročně předkládat spolkové vládě plán opatření na poskytnutí pomoci příslušné menšině, která chce uskutečnit v následujícím kalendářním roce včetně rozpočtu s tím spojených finančních nákladů. Z uvedeného však nevyplývá – podle stanoviska Nejvyššího soudního dvora 1984/21 k danému problému – ţádný konkrétní nárok na přiznání takovéto pomoci. V závěru této části zákon konkretizuje způsoby kontroly ze strany spolku, zda se poskytnutá pomoc vyuţívá v souladu s cíly, ke kterým byla určena, a pro případ, ţe prostředky nebyly vyuţity na stanovený cíl, stanoví postih (§ 11). Jak bylo jiţ výše uvedeno, ve IV. části se zákon zabývá otázkou dvojjazyčných místopisných názvů. Podle § 12 se na hranicích jednotlivých částí území určených nařízením spolkové vlády ve smyslu § 2 odst. 1 citovaného zákona označení a názvy místopisného charakteru provádějí v německém jazyce a současně v jazyce příslušné národnostní menšiny. Zákon zároveň poţaduje nezbytnost přesného označení oblastí, ve kterých je povinné pouţívání dvojjazyčných označení, a zdůrazňuje, ţe tato povinnost se nevztahuje na oblasti nacházející se za hranicemi stanovených částí teritoria. Pouţívání jazyka menšiny v úředním styku blíţe upravuje V. část zákona. Její ustanovení velmi podrobně upravují zásady pouţívání jazyka národnostní menšiny v institucích určených podle tohoto zákona nařízením spolkové vlády. Zákon v § 13 umoţňuje pouţít jazyk národnostní menšiny i v jiných neţ pro to určených institucích a úřadech, pokud jejich pracovníci jazyk menšiny ovládají a pokud to ulehčuje styk s občany. Zároveň zákon stanoví, ţe nikdo nemá právo nepodřídit se úřednímu úkonu nebo odmítnout úřední úkon některého orgánu vládou určeného úřadu, který koná svou povinnost, jen proto, ţe tento úřední úkon nebyl provedený v jazyce menšiny (§ 13 odst. 2). Práce slouţí výhradně pro poslance a senátory Parlamentu České republiky. Zveřejňování nebo rozmnoţování je moţné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.

PI 5.132

16

Při soudním a téţ správním řízení je povinností osoby, která chce vystupovat v jazyce národnostní menšiny, bezodkladně oznámit tuto skutečnost příslušnému orgánu. Povinnost takového oznámení odpadá v případě, ţe řízení bylo zahájeno na základě ţádosti podané v jazyce národnostní menšiny (§ 15 odst. 1). Příslušný orgán je potom povinný zabezpečit všechny zákonem stanovené náleţitosti – dvojjazyčnost řízení, tlumočníka, dvojjazyčné vyhotovení poznámek, protokolů, usnesení a nařízení, překlady zákonem stanovených podkladů z jazyka národnostní menšiny do němčiny apod. Zákon o národnostních menšinách předvídá i následky neuplatnění jazykových práv. Východiskovým ustanovením v tomto směru je § 17 odst. 1, podle kterého „pokud se v rozporu s ustanoveními tohoto zákona nepouţije německý jazyk nebo jazyk národnostní menšiny, anebo pokud se pouţití jazyka menšiny nedovoluje, má se za to, ţe v příslušné části řízení došlo k porušení práva na vyslechnutí zákonným způsobem ve vztahu ke straně, které v důsledku tohoto porušení vznikla škoda". Ustanovení § 17 odst. 2 konkrétně říká, ţe „pokud se v soudním řízení v trestní věci poruší § 15 tohoto zákona, tj. pokud se navzdory ţádosti občana v hlavním jednání nepouţije i jazyk příslušné menšiny, je to důvod pro vyhlášení soudního řízení za neplatné v souladu s § 281 odst. 1 trestního řádu z r. 1975. Stejné porušení tohoto zákona o národnostních menšinách je téţ důvodem pro neplatnost řízení podle § 68 odst. 4 zákona o správním řízení z r. 1950". Zákon v této části obsahuje dále podrobná ustanovení i o způsobu vedení matrik a pozemkových knih. Ve vztahu k moţnosti pouţití jazyka národnostní menšiny zákon upřednostňuje německý jazyk (§ 18, 19, 20). Poslední VI. část zákona obsahuje ustanovení o platnosti zákona včetně derogační klauzule. Řeší se tu otázka příplatků pro pracovníky spolkovou vládou stanovených institucí a úřadů, kteří ovládají jazyk menšiny a pouţívají ho při aplikaci ustanovení tohoto zákona (§ 23, 24, 25).

ŠVÉDSKO Majoritní etnikum země - germánští Švédové - tvoří dnes zhruba 93% obyvatelstva. Drobné menšiny původního obyvatelstva představují Finové a Laponci v severních oblastech


PI 5.132

17

země. Početně daleko významnější jsou však novodobí usídlenci, resp. "zahraniční pracovníci" v zemi, především Finové, obyvatelé bývalé Jugoslávie a Řekové.

I.

ZÁKAZ DISKRIMINACE

Švédská ústava v kapitole 2, čl. 15 stanoví: "Ţádný zákon nebo výnos nesmí způsobit diskriminaci občana proto, ţe náleţí k menšině odlišující se rasově, barvou pleti nebo etnickým původem." Citovaný zákaz diskriminace se vztahuje nejen na švédského občana náleţejícího k příslušné menšině, ale taktéţ na kaţdého cizince, který se nachází ve švédském království, neboť kapitola 2, čl. 22 ústavy říká: "Kaţdý cizinec v království je povaţován za rovného občanu Švédska co do: … 7. ochrany proti diskriminaci na základě rasy, barvy pleti nebo etnického původu nebo pohlaví." O persekuci „národnostní skupiny“ v souvislosti s moţností omezení svobody sdruţování hovoří švédská ústava v kapitola 2, čl. 14: "Svoboda sdruţování smí být omezena jen jde-li o taková sdruţení, jejichţ činnost má vojenskou nebo obdobnou povahu nebo zahrnuje-li persekuci národnostní skupiny, určité rasy nebo persekuci pro barvu pleti nebo pro etnický původ." Ústavní zákon o tisku v kapitole 7, čl. 4 výslovně uvádí, ţe podněcování k rasové nenávisti není chráněno svobodou tisku. Stejné omezení stanoví i zákon o audiovizuální komunikaci. Ústavní zákon o audiovizuální komunikaci v kapitole 3, čl. 1 výslovně povoluje přerušení vysílání podněcujícího rasovou nenávist. 1. července 1994 vstoupil ve Švédsku v platnost zákon proti etnické diskriminaci. Tento zákon nejen potvrzuje existenci úřadu ombudsmana pro etnickou diskriminaci (zřízený jiţ v roce 1986 konkrétně pro potlačování rasismu ve všech aspektech sociálního ţivota), ale také

zavádí

sérii

soukromoprávních

opatření

namířených

proti

diskriminaci

zaměstnaneckých vztazích.


v

PI 5.132

18

Zákon proti etnické diskriminaci v čl. 8 zakazuje diskriminaci v zaměstnaneckých vztazích na základě „rasy, barvy pleti, národnosti nebo etnického původu“. V čl. 1 je stanovena definice diskriminace, která představuje jakékoliv nepříznivé zacházení ve srovnání se zacházením uplatňovaným vůči jiným nebo jakoukoliv jinou formu nespravedlivého nebo poniţujícího zacházení. Zákon je zaměřen na odstraňování nerovností v zacházení jak při najímání pracovníků, tak i během jejich pracovního poměru. Zákon tudíţ zakazuje diskriminaci mezi ţadateli o práci (čl. 8) i mezi zaměstnanci (čl. 9). Zamítnutí ţádosti z důvodu ţadatelovy rasy je prohlášeno za přestupek. Zamítnutý ţadatel je oprávněn obdrţet od zaměstnavatele písemné podrobnosti o kvalifikacích úspěšného ţadatele (čl. 10). Zákon proti etnické diskriminaci také zaměstnavatelům zakazuje ukládat různé podmínky pro přijímání, zaměstnávání nebo organizaci práce na diskriminačních základech. Tento zákaz zahrnuje především niţší mzdy, zpoţděné povýšení, odmítnutí sluţebního školení nebo dopravy. Zákon navíc zakazuje diskriminační ukončení zaměstnaneckého poměru (např. propuštění zahraničních pracovníků dříve neţ ostatních v případě změny velikosti firmy). Pokuta za diskriminaci má v prvé řadě podobu náhrady škody za nemajetkovou újmu (čl. 13 a 15) a v některých případech (značné rozdíly mezi platy nebo nepovýšení) můţe poškozený také získat kompenzaci za hmotnou škodu. Tato poslední moţnost je nicméně vyloučena v případě diskriminace, ke které došlo v době, ve které je pracovník teprve najímán, coţ znamená, ţe zamítnutý ţadatel si nemůţe nárokovat mzdu, ke které by byl oprávněn, kdyby byl býval získal práci, o kterou usiloval. Diskriminační ustanovení ve smlouvě budou prohlášena za neplatná nebo, pokud to bude moţné, změněna soudem (čl. 11 a 12). Propuštěný pracovník můţe poţádat, aby byl znovu zaměstnán. Na procedurální úrovni je zákon zaměřen na zlepšení postavení poškozeného v jakémkoliv řízení pro porušení zákazu diskriminace, kde můţe být zastoupen ombudsmanem pro etnickou diskriminaci, za předpokladu, ţe ombudsman povaţuje případ za důleţitý (čl. 17). Navíc se zaměstnavatel se zaměstnancem nesmějí dohodnout, ţe nechají spory ohledně diskriminace soudit arbitráţním tribunálem, neboť vyuţity mohou být pouze běţné právní postupy (tj. pracovní tribunál) (čl. 3, kapitola 1 zákona 1974/371 o řízení vztahujícím se na pracovní spory).


PI 5.132

19

II.

FINSKÁ A LAPONSKÁ MENŠINA

Švédsko nemá jednotnou a komplexní úpravu ochrany práv národnostních menšin. Úprava práv (převáţně jde o práva jazyková a právo na vzdělání) konkrétních národnostních a etnických menšin je tudíţ značně rozdrobená a je formulována vţdy ve vztahu ke konkrétní menšině. Ústavním základem těchto úprav je kapitola 1, čl. 2 švédské ústavy: "Moţnosti etnických, jazykových a náboţenských menšin uchovávat a rozvíjet vlastní kulturu a společenský ţivot by měly být podporovány." Vzhledem ke zmíněné fragmentovanosti úpravy se v následující části omezím pouze na podrobnější úpravu ochrany jazykových práv a práv na vzdělání dvou nejpočetnějších menšin, tj. Finů a Laponců.

Finové Finština je Švédskem povaţována spíše za imigrantský jazyk, neţ za domorodý jazyk Švédska. Zvláštní status byl finštině poskytnut švédským parlamentem v roce 1945, avšak ţádná legislativa nebyla zavedena na místní úrovni. V důsledku toho bylo rozhodnutí o potřebách takto mluvících osob na jejich území ponecháno na místních úřadech. Základní potřeby jsou uznány v oblastech kterými jsou vzdělávání a překladatelská pomoc poskytovaná v průběhu právních sporů nebo soudních případů. Veřejné sluţby Provádějí se finské překlady informací o základních sluţbách jako jsou např. práva důchodců, pojištění, místní nařízení a jiné základní informace, které jsou poskytovány místními úřady. Komunikace se všemi úřady probíhá pouze ve švédštině. Vzdělávání Pouze malý počet finsky mluvících dětí navštěvuje finské základní školy a ve studijních osnovách existuje moţnost učit se finštinu jako druhý moderní jazyk. Tam kde je počet dostatečně velký, jsou v některých školách organizovány finsky mluvící třídy a v některých případech jsou zakládány celé finské školy. Kdyţ byly obecní finské školy Práce slouţí výhradně pro poslance a senátory Parlamentu České republiky. Zveřejňování nebo rozmnoţování je moţné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.

PI 5.132

20

uzavřeny z důvodů ekonomických škrtů, začaly být v celé zemi otevírány soukromé školy, aby se zaplnila vzniklá mezera. Do těchto škol dochází přes 100 ţáků, nicméně jsou stále pod hrozbou, neboť jsou financovány lokálně podle místních zákonů, které povolují takové vyučování. Co se týče středoškolského vzdělávání, ve Stockholmu existuje finská střední škola a dvě další jsou ve městech Haparanda a Tornedal. Tornedalští Finové, stejně jako Romové a Laponci, mají právo na instrukce ve svém rodném jazyce, pokud je tento jazyk součástí jejich prostředí. Stejně jako je tomu ve Švédsku se všemi imigrantskými jazyky, minimálně 5 ţáků je potřeba, aby instrukce byly dávány v mateřském jazyce. Počet ţáků dostávajících instrukce v mateřském jazyce se postupně sniţuje a jejich jazyk na školách soutěţí s jinými cizími jazyky. Obecně o statutu mateřského jazyka na školách rozhodují obecní školní úřady. Jediná střední škola Tornedalských Finů je ve městě Haparanda, kde polovina ţáků pochází z Finska a druhá polovina z Haparandy. V ostatních školách tohoto regionu je finština součástí studijních osnov jako kaţdý jiný jazyk a je na základních i středních školách vyučována od jedné do dvou hodin týdně. Dvě základní školy ve městech Palala a Changes prohlásily finštinu za povinný jazyk. Finština je rovněţ pouţívána v některých předškolních zařízeních. Co se týče třetího stupně vzdělávání, v tornedalské finštině je moţno studovat na technické universitě v Lulea a na Stockholmské universitě, kde je jazykem vyučování. Na jiných universitách a vysokých školách existuje tento jazyk jako předmět. Sdělovací prostředky Ve Švédsku jsou publikovány 4 druhy novin ve finštině a navíc články ve finštině vycházejí i v novinách psaných švédsky. Ve finštině jsou rovněţ vysílány pořady v televizi a v radiu. Nová rozhlasová stanice vysílající finsky byla zaloţena v roce 1998. Pro Tornedalské Finy existuje 6 - 8 hodinové vysílání v místním radiu týdně a jedno půlhodinové vysílání v národním radiu týdně. V televizi není finština přítomná. Čtyřikrát do roka je vydáváno periodikum spolu s materiálem ve švédštině, tornedalské finštině a finštině. Ročně je ve finštině vydáno 30 - 35 knih. Finština je rovněţ široce pouţívána v amatérském divadle. Laponci V Švédsku existuje laponský parlament, který je však méně nezávislý neţ laponské parlamenty ve Finsku a v Norsku a ani laponský jazyk zatím nezískal stejný právní status jako v těchto dvou zemích. Švédsko nepřijalo tzv. laponský jazykový zákon. Práce slouţí výhradně pro poslance a senátory Parlamentu České republiky. Zveřejňování nebo rozmnoţování je moţné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.

PI 5.132

21

Veřejné sluţby Jelikoţ počet Laponců ve všech obcích klesá pod 10 procent populace, jazyk nepoţívá ţádných zvláštních ustanovení, které by na ně byly rozšířeny místními úřady. Stejně tak nejsou Laponci oprávněni ani uţívat svůj jazyk při styku s veřejnými úřady v jakékoliv části země, neboť švédština je jediný pouţívaný jazyk. Vzdělávání Ve Švédsku existuje 6 škol provozovaných státem, kde se děti učí laponský jazyk a kulturu. Těm kteří nenavštěvují tyto speciální školy poskytuje domácí jazykový program vyučování o laponském jazyce a kultuře. Laponský školský výbor navíc financuje integrovanou laponskou výuku v nelaponských základních a středních školách. Kaţdoročně se jej zúčastní aţ 140 ţáků. Pokud je poptávka, i na vysokoškolské úrovni je moţnost vybrat si speciální laponské předměty. Universita v Upsale nabízí kurzy v oblasti laponských studií jiţ přes sto let a v roce 1975 bylo na universitě v Uree zaloţeno oddělení pro laponské jazyky. Sdělovací prostředky Laponské rádio vysílá programy v laponštině jak ze Švédska, tak i z Finska. Navíc probíhají 4 - 6 - ti hodinová vysílání do Švédska jako součást všeobecné dohody mezi třemi severskými zeměmi: Švédskem, Finskem a Norskem. Televize vysílá v laponštině celkem kolem 8 hodin za rok. V laponštině je vydáváno několik druhů novin a vydavatelé publikují pro školy knihy v laponštině jiţ od její zavedení do škol v roce 1978.

VELKÁ BRITÁNIE I.

ZÁKAZ DISKRIMINACE

V roce 1976 byl ve Velké Británii přijat Zákon o rasových vztazích (Race Relations Act), který se zabývá speciálně rasovou diskriminací ve vybraných oblastech veřejného ţivota. Z hlediska formy a jazyka byl zákon o vztahu k rasám vytvářen v úzké souvislosti se Zákonem o diskriminaci na základě pohlaví (Sex Discrimination Act) z roku 1975. I v


PI 5.132

22

praxi (především soudní výklad a interpretace) se s těmito dvěma zákony nakládá jako se zákony vzájemně korespondujícími. Z hlediska struktury, zákon o rasových vztazích nejprve definuje pojem rasové diskriminace obecně a poté se zabývá různými druhy činností, ve kterých je popsané diskriminační jednání úplně nebo částečně zakázáno. Další podrobnosti viz práce PI č. 5.157. II.

GAELSKÁ A VELŠSKÁ MENŠINA Gaelové

Skotští Gaelové jsou rozptýleni po Skotsku a jejich jazyk upadá. Gaelština není úředním jazykem. Vztah státu ke vzdělání příslušníků této menšiny je lepší neţ před staletími. Zákon The Education /Scotland/ Act z roku 1980 stanoví, ţe školním vzděláním se míní /kromě jiného/ i výuka gaelštiny v oblastech, ve kterých se mluví tímto jazykem. Tím je stanovena povinnost, aby školské úřady zajistily výuku tohoto jazyka ve všech oblastech, kde se jím mluví. Tato povinnost je upravena i pokud se týká dalšího vzdělání v gaelsky mluvících oblastech. Na ostrovech západního Skotska se praktikuje bilinguální vzdělávání. Velšané Jako jazyk upadá také velština. Její postavení je však lepší neţ gaelštiny, neboť existuje jako ţivý jazyk / i kdyţ jen u přibliţně 1% obyv./. Velšský jazykový zákon z r. 1967 (Welsh Language Act) přiznává velštině, vedle angličtiny, ve Walesu de facto statut úředního jazyka. Přiznává jí stejnou platnost jako angličtině, pokud se týká jednání ve správních orgánech a orgánech místní správy. V oblastech, kde je velština nejrozšířenějším jazykem, je obvyklou praxí vydávání dvojjazyčných úředních dokumentů. Menšina základních škol ve Walesu vyučuje buď dvojjazyčně nebo ve velštině, jejich počet se v současné době stále rozšiřuje i do oblastí, kde je velšsky mluvící obyvatelstvo v menšině.


PI 5.132

23

Prameny: 

The protection of minorities, Council of Europe Press, 1994



Ústavy států Evropské unie, Prof. JUDr. Vladimír Klokočka a Dr. Eliška Wagnerová, Praha 1997



World Directory of Minorities, Minority Right Group, Chicago and London 1988



Bundesgesetzblatt für die Republik Österreich



Nationalt tilhorsforhold i Nordslesvig, Arhus 1978, Acta Jutlandica XLIX



Education /Scotland/ Act 1980, United Kingdom


PRÁVNÍ ÚPRAVA NÁRODNOSTNÍCH, ETNICKÝCH A JAZYKOVÝCH MENŠIN V ITÁLII, NĚMECKU, RAKOUSKU, ŠVÉDSKU A VE VELKÉ BRITÁNII

Recommend Documents