Právní stát a disciplinovaná společnost

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy

Právní stát a disciplinovaná společnost Bakalářská práce

Autor:

Irena Knetlová Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Strakonice

Mgr. Lukáš Urban, Ph.D.

Duben, 2011

Prohlášení o autorství práce :

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Právní stát a disciplinovaná společnost vypracovala samostatně a použila jen zdroje uvedené v seznamu literatury. Svým podpisem stvrzuji, že odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, že se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Strakonicích, 2.4.2011

podpis:

Poděkování Děkuji vedoucímu práce panu Mgr. Lukáši Urbanovi, Ph.D. za nasměrování správným směrem a poskytování cenných rad při tvorbě této práce. Děkuji také své rodině za podporu.

Anotace

Právní stát a disciplinovaná společnost

Tato bakalářská práce si klade za cíl zmapovat demokratický vývoj v České republice po listopadovém převratu v roce 1989 do současnosti. Poukazuje na rozdíl mezi očekáváním a skutečností a na rozdíly v chápání demokracie a interpretací politiky v praxi.

Legally consistent state and disciplinary society This bachelor work have a goal to map democratic progress in The Czech republic after November revolution in the 1989 to present. It schows different between expectation and reality and differences between comprehension of democracy and interpretation of Politics in practice.

Obsah Předmluva Úvod 1 Vznik a vývoj státu 1.1 Teorie vzniku státu 1.2 Právní stát 1.3 Demokracie 1.4 Přímá a nepřímá demokracie 1.5 Volby 1.6 Volby v socialistickém Československu 2 Disciplinovaná společnost a systémy sociální kontroly 2.1 Disciplinovaná společnost 2.2 Systém sociální kontroly 2.3 Morální normy 3 Vývoj demokracie po roce 1989 3.1 Stav v socialistickém Československu 3.2 Demokratizace právního řádu, vypořádání se s minulostí 3.3 První svobodné volby v roce 1990 3.4 Rozdělení státu 3.5 Demokratický vývoj 3.6 Opoziční smlouva 3.7 Výzvy veřejnosti 3.8 Václav Havel versus Václav Klaus – dvě osobnosti s rozdílnými názory Závěr Seznam litratury

5

Předmluva Téma této bakalářské práce jsem si vybrala, neboť jsem vyrůstala ještě v období

socialistického Československa a i mne trápila nesvoboda, kontrolované organizování volného času, uniformita a malá variabilita zboží, se kterou jsme se den co den setkávali.

To byly pro mne tehdy asi nejdůležitější aspekty. Nyní, po více než dvaceti letech života v demokracii vidím i jiná hlediska, která jsem tehdy neviděla a uvědomuji si, jak důležitou cenu pro mne svoboda má. Jednostranné informace, které jsme tehdy dostávali, nám zužovaly pohled na svět.

Po listopadové revoluci jsem jako asi hodně lidí doufala v rychlý a bezproblémový přechod k fungující demokracii. Tuto naději mi dávala jednota, která mezi lidmi panovala. Proto jsem o to více znepokojená současnou politickou situací. Politici si zřejmě neuvědomují nebo spíše nechtějí uvědomit zodpovědnost, která na nich leží a více než o rozvoj země se starají o své výdělky, neboť si uvědomují dočasnost své funkce.

Bohužel naše politická kultura za více než dvě desetiletí demokracie nevyspěla, a tak je volič díky médiím každodenním svědkem trapných scén našich politiků. Přenosy z Poslanecké sněmovny jsou toho jasným důkazem. Není divu, že občané chápou politiku jako něco nečistého a dělení společnosti na „my“ a „oni“, jak bylo zvykem v minulém režimu se nadále zachovalo.

6

Úvod Na úvod musím uvést na pravou míru příčinu rozdílného cíle i osnovy práce uvedené v zadání bakalářské práce s cílem a osnovou skutečnou. K přehodnocení cíle a tudíž i osnovy došlo po dohodě s vedoucím mé bakalářské práce panem Mgr. Lukášem Urbanem Ph.D. a po prostudování odborné literatury. Za cíl jsme si stanovili, že se pokusím v bakalářské práci zmapovat vývoj demokracie po listopadu 1989. V této bakalářské práci se tedy zabývám vznikem právního státu, nastiňuji problematiku

disciplinované společnosti a snažím se zmapovat demokratický vývoj v České republice po roce 1989.

Již přes dva tisíce let se rozvíjí v evropském historickém kontextu teorie a praxe

demokracie. Česká politická kultura je ovlivňována po listopadové revoluci v roce 1989 dvěma hlavními proudy, které vycházely z historických tradic – byla to tradice

demokratické první republiky a tradice totalitního komunistického režimu. Současná česká politická kultura v sobě spojuje obě tyto tradice a vzniká tak specifická postkomunistická kultura, která se vyznačuje značnými nedostatky. Ještě krátce po listopadu 1989 byly podmínky pro vznik fungující demokracie uspokojivé. Politický systém se pluralitně

rozvinul, započala transformace a liberalizace ekonomiky a lidé žili v naději, že naše ekonomika brzy bude srovnatelná s tou západní.

Místo, aby se situace naší politické scény lepšila, od 90. let důvěra obyvatelstva v

politické instituce stále klesá a dnes můžeme říci, že je neuspokojivá.

Bakalářskou práci dělím na tři základní kapitoly a několik podkapitol. V první

části se zabývám vznikem státu, jeho přechodu k právnímu státu a vysvětlením některých teorií, které k jeho vzniku vedly. Dále se snažím vysvětlit vztah demokracie a principy právního

státu, které stejně

jako

svobodné volby tvoří nejdůležitější zásadu

demokratického systému. Druhou část práce věnuji otázce disciplinované společnosti a systémy sociální kontroly, který se váže na sociální systém a jeho fungování. Disciplinovanou společnost zde přibližuji ze dvou úhlů pohledu – jako společnost totalitní, na kterou dohlíží diktátor a

7

jako společnost svobodnou, „vychovanou“, k zodpovědnosti a tudíž společnost, která si svobody váží a uvědomuje si zodpovědnost, která se ke svobodě váže. Systém sociální kontroly a zásady morálky spolu vytváří kontrolní mechanismy společnosti. Poslední, třetí část věnuji stavu, který vedl k rozpadu socialistického systému

Československé socialistické republiky, první krizi, která zapříčinila rozpadu státu, a politickému vývoji po listopadu 1989. Základní principy politického uspořádání českého státu jsou zakotveny zejména v

Ústavě České republiky a v Listině základních práv a svobod, které tvoří jádro ústavního

pořádku České republiky. V článku 9 odstavci 2 a 3 Ústavy je zakotvena nepřípustnost

změny nebo významové vyprázdnění podstatných náležitostí demokratického právního státu. To nám dává jistotu zachování demokracie, ale neříká nic o tom, jak bude její skutečná podoba vypadat.

8

1 Vznik a vývoj státu 1.1 Teorie vzniku státu Existuje mnoho definic státu, například tato1. „stát je institucí disponující mocí vládnout, soudit a vytvářet zákony státu. Stát je vymezen státní mocí, státním lidem (státním občanstvím) a státním územím. Svrchovaný stát není podřízen žádné jiné státní moci a to jak vnější, tak vnitřní. Stát zahrnuje ozbrojené síly, státní aparát (byrokracii), soudy a bezpečnostní sbory (policii) Max Weber2 definuje „stát“ jako lidské společenství, které si na určitém území nárokuje pro sebe monopol legitimního násilí.

Pokud by neexistovalo násilí jako prostředek vynucování státního zájmu, tak by stát zanikl a místo něj by nastoupila anarchie. Jednou z hlavních podmínek pro existenci státu je jeho uznání ostatními státy.“

Teorií vzniku státu se během vývoje státovědného myšlení zformovalo více. Georg

Jellinek3 (1851 – 1911) mezi ně řadí: 1. teologické teorie státu; 2. teorie moci ( panství ); 3.právní teorie státu:

a) teorie patriarchální; b) teorie patrimoniální; c) teorie smluvní; 4. teorie etické; 5. teorie psychologické. 4

Podle nábožensko – teologického pohledu je stát institucí, kterou ustanovil Bůh, mocenská teorie si jeho vznik vysvětluje nezbytností nadvlády jedněch (silnějších) nad 1

/ http://www.statni.com/cs. / Max Weber ( 21.4.1864 – 14.6.1920) německý sociolog a ekonom. Je řazen mezi zakladatele sociologie. Zabýval se otázkou náboženství, moci, byrokracie.V letech 1904 – 1905 vydává dílo Protestanská etika a duch kapitalismu.Je spoluzakladatelem Německé sociologické společnosti. 3 / Georg Jellinek ( 16.6. 1851 - 12.1.1911) , německý právník a státovědec. Od roku 1867 působil jako profesor na univerzitě ve Vídni. Zabýval se otázkou obecné teorie státu. V roce 1883 získal titul profesora veřejného práva. Od roku 1889 působil jako profesor v Basileji a od roku 1891 na univerzitě v Heidelbergu. 4 Hollander Pavel. Základy všeobecné státovědy.1. vyd.2009. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk,s.r.o..2009. s. 21. ISBN 978-80-7380-178-6. 2

9

druhými (slabšími) – tuto myšlenku můžeme nalézt již v antice u sofistů. Dále ji rozpracovává učení Nicolla Machiavelliho5 (1469 – 1527), Thomase Hobbese6 (1588 – 1679), a v 19. a 20. století ideologie marxismu, sociálního darwinismu aj.

Podle patriarchální teorie vzniká stát z rodiny. Starý zákon nám například předkládá myšlenku, že izraelský stát vznikl z potomků jedné rodiny. Toto pojetí státu požaduje, aby úcta, která podle božského i lidského práva má příslušet rodičům byla přenesena na správce státu jako na otce velké rodiny.

Smluvní teorie, jejíž základy byly položeny již ve starověku představuje velice rozsáhlou a dodnes aktuální koncepci vzniku státu koncipuje smluvní vznik státu jako záruku proti bezprávnímu konání. Vývoj smluvních představ o vzniku státu byl výrazně ovlivněn Starým zákonem – smlouvou uzavřenou mezi Bohem a jeho lidem a dále koncepcemi římskými, zvláště Ulpianovými7, kterým národ odevzdává císaři moc.

Obvzláště silná je smluvní myšlenka v období středověku, kdy nabývá i nový rozměr „Četné druhy společenstveních útvarů u Germánů, jichž zřízení spravuje se usnesením většiny, a jež správní orgány své svobodně si ustanovují, dále názory soukromoprávní,

jimiž proniknuto jest politické myšlení doby feudalismu, pak časté vyskytování se vládců volených, především volba duchovní i světské hlavy křesťanstva, konečně poměr stavů ke knížeti, o němž se myslilo, že se zakládá na smlouvách a jenž má ráz stálého smlouvání – všechny tyto věci jsou v myšlení mnoha věků pevnými oporami theorie smluvní.“8

Středověké smluvní představy nejsou koncepcemi vzniku státu, ale jsou koncepcemi konstituování moci, jsou tedy teoriemi poddanské smlouvy. Až pod vlivem reformace položil Angličan Richard Hooker9 (1552 – 1600) myšlenku společenské 5

Nicolla Machiavelli ( 3.5.1469 – 21.6.1527) italský politik, diplomat, spisovatel, historik, válečný teoretik. Byl zvolen kancléřem florentské republiky. Podle Machiavelliho je politika umění, jak zacházet s mocí, aby se dosáhlo úspěchu. Aby vládnoucí zvítězili musí být bezohlední. Politická věda se má zabývat tím co je a ne, tím, co by mělo být. Byla to nová politická filozofie, která oddělovala politiku od etiky. 6 Thomas Hobbes ( 5.4.1588 – 4.12.1679) anglický politický filozof. Jeho kniha Leviathan (1651) se stala základem většiny západní politické filozofie z hlediska teorie společenské smlouvy. Byl zastánce absolutismu, ale vyvinul některé ze základů evropského liberálního myšlení. Prosazoval přirozenou rovnost všech lidí a názor, že veškerá politická moc musí mít „ zástupce“ na základě souhlasu společnosti. 7 Domitius Ulpianus ( Ulpián) ( 170 – 228 n.l.) významný římský právník , byl také poradce Císaře. Ulpianův citát : „Honeste vivere, neminem leadere, suum cuique tribuere ( Poctivě žít, nikomu neškodit, každému dávat co jemu patří)“. Ulpianus byl zavražděn pravděpodobně pro jeho přísnost. 8 Hollander Pavel. Základy všeobecné státovědy.1. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk,s.r.o..2009s. 23. ISBN 978-80-7380-178-6. 9 Richard Hooker ( březen 1554 – 3.11.1600) anglikánský kněz a vlivný teolog, který kladl důraz na

10

smlouvy na základ státu. V Evropě se za zakladatele této teorie považuje Hugo Grotius10 (1583 – 1645) a v Anglii mají mimořádný význam práce T. Hobbese, který došel k názoru, že ke vzniku státu nedochází historicky, ale odvíjí se analyticky z lidské přirozenosti. Smluvní teorie se dále vyvíjí a její myšlenky jsou aktuální i v současnosti. Důkazem toho je ohlas prací Johna Rawlse11 (1921 – 2002), hlavně jeho teorii spravedlnosti., kterou samotný Rawls komentuje takto: „Je mým záměrem předložit koncepci spravedlnosti, která generalizuje a uvádí na vyšší rovinu abstrakce známé teorie společenské smlouvy, jak je třeba nacházíme u Locka, Rosseaua a Kanta. Abych to mohl učinit, neměli bychom se domnívat, že se původní smlouva týká nějaké konkrétní společnosti nebo že zakládá nějakou specifickou formu vlády. Vůdčí myšlenkou je spíše to, že principy spravedlnosti pro základní strukturu společnosti jsou objektem původní dohody. Jsou to principy, které by svobodní a rozumní lidé, jímž jde o prosazování jejich vlastních zájmů, přijali v nějaké počáteční pozici rovnosti jako definice fundamentálních termínů svého společenství. Tyto principy mají usměrňovat všechny další dohody, specifikují typy společenské kooperace, na nichž se lze podílet a formy vlády, které se mohou ustavit.“12

Teorie etická se vine dějinami státovědného myšlení podobně jako smluvní teorie. Tato teorie vysvětluje vznik a existenci státu jako morální nutnost. I přesto, že se etická teorie velmi podobá teoriím teologickým, není s nimi totožná a již v době antické se stala samostatnou. Podle Platóna13 a Aristotela14 jedině stát poskytuje lidem možnost naplnění rozum, toleranci a hodnotu tradic. Ovlivnil vývoj církve v Anglii. 10 Hugo Grotius nebo také Hugo de Groot ( 10.4.1583 – 26.8.1645) byl holandský právník, představitel školy přirozeného práva, filozof,dramatik, básník,představitel politické geografie. Doktorát z práva získal v patnácti letech. V roce 1618 byl odsouzen na doživotí, po útěku v roce 1620 působil v Paříži jako Švédský velvyslanec. Byl kritikem humanistů, kterým vyčítal vyzdvihování dokonalosti klasického římského práva. 11 John Rawls ( 21.2.1921 – 24.11.2002) byl liberální americký politický filosof, profesor na Harwardově univerzitě, autor knihy Teorie spravelnosti ( 1971 ). Spravedlnost pokládá za cnost společenských organizací. Prosazoval rovnost šancí ( i v přístupu ke vdělání ) a princip svobody. 12 Hollander Pavel, Základy všeobecné státovědy.1. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk,s.r.o..2009. s. 25. ISBN 978-80-7380-178-6. 13 Platón ( 427 př.n.l – 347 př.n.l.)- řecký filozof, matematik, pedagog. Je považován za jednoho z nejvýznamnějších myslitelů. Založil athénskou Akademii, která se stala vzorem evropským univerzitám a vědeckým institucím. Své spisy psal formou rozpravy mezi svým učitelem Sokratem a ostatními osobami. Zabýval se otázkou cnosti, výchovy, dobra, rozdílem mez poznáním a míněním. 14 Aristotelés - ( 384 př.n.l.- 322 př.n.l.) byl nejvýznamnějším Platónovým žákem a vychovatel Alexandra Makedonského. Na rozdíl od Platóna, který se zabýval hlavně otázkami společnosti a člověka se Aristoteles se snažil obsáhnout a zaznamenat veškeré vědění své doby. Jeho spisy nejsou již vedena formou

11

mravní existence. Mezi filozofy, kteří vyznávali etickou teorii patřili Immanuel Kant15, John Gottlieb Ficht16 (1762 – 1814) a Georg Wilhelm Friedrich Hegel17 (1770 – 1831), které spojovala myšlenka smyslu existence státu s morálkou.

Další skupina teorií se nazývá psychologická neboli také antropologická. Ta považuje vznik a existenci státu za lidskou přirozenost. Za praotce této myšlenky se považuje Aristoteles.

Vzniku státu však předcházelo dlouhé období, kdy neexistoval právní stát ani stát. Toto období nazýváme prvobytně pospolnou společností a historická věda vymezuje tuto etapu obdobím, kdy se na zeměkouli objevili lidé a za konec udává vznik státu. Vztahy lidí v prvobytně pospolné společnosti byly upravovány prvobytně pospolnými obyčeji, to znamená nepsanými pravidly chování. Lidé v této společnosti neznali dlouho společenskou dělbu práce. K první velké společenské dělbě práce - k oddělení chovu dobytka od zemědělství došlo později. Tato dělba umožnila směnu statků, vznik soukromého

vlastnictví a vedla k majetkové nerovnosti nejen mezi členy rodu, ale i mezi rody a kmeny, proto měla za následek rozpad rodového zřízení. V konečných důsledcích vedla k přeměně společnosti rovných na společnost nerovných a k postupnému přechodu od společnosti rodové ke společnosti státní.

Podíváme – li se do historického vývoje lidstva, nalezneme mnoho různorodých forem států – různé druhy republik, unitární i složené státy, monarchie atd.

Druh státu utváří společenské faktory, které působí v oblasti politiky a zároveň podoba politického a státního života je dána samotnou formou státu. V zásadě platí, že

rozhovoru mezi žákem a učitelem, ale obsahují již přesnou a závaznou argumentaci, jak ji má učitel přednášet žákům. 15 Immanuel Kant ( 22. 4. 1724 – 12. 2. 1804) byl německý filozof, jeden z nejvýznamnějších evropských myslitelů, představitel osvícenství. Jeho dílo „ Kritika čistého rozumu“ otevírá novou éru v pojetí filozofie. Život prožil ve východním Prusku v Konigsbergu – dnešní Kaliningrad v Rusku. Živil se jako vychovatel a po habilitaci roku 1755 přednášel logiku, morální filozofii a metafyziku. Roku 1770 se stal profesorem na univerzitě v Královci. 16 John Gottlieb Ficht ( 19.5.1762 – 27.1.1814) byl zakladatelem filozofického hnutí známého jako německý idealismus, který vycházel z teoretických a etických spisů I. Kanta. Zabýval se problémem subjektivity a vědomí. Psal politickou filozofii a je považován za otce německého nacionalismu. 17 Georg Wilhelm Fredrich Hegel ( 27.8.1770 – 14.11.1831) německý filozof, představitel idealismu. Jeho názor, že svět není neměnné stálé uspořádání, nýbrž jedno nesmírné dějství, v němž duch hledá cestu sám k sobě neboli, že tomu co se právě děje máme rozumět jako procesu, změně převzala v 19. století filozofie, jazykověda, právo, sociologie. Jeho spisy patří mezi nejobtížnější, ale vynikají hloubkou myšlenky.

12

podoba státu je ovlivňována těmito zásadními vlivy: politickým uspořádáním společnosti, přírodními a demografickými podmínkami, mezinárodními vztahy, kulturní úrovní a (tolerancí k systému politické komunikace).

1.2 Právní stát

Vše prochází vývojem. Snahu o vytvoření dokonalejší společnosti můžeme pozorovat v celé historii lidstva až po současnost. Existencí norem chování - toho co je zákonné a co je nezákonné, morální a nemorální si lidé vytváří obraz prvků zákonných a nezákonných, jejichž soupeřením je celý systém pravidel zdokonalován. Jedním z výsledků takového soupeření je i vznik právního státu. Právní stát je označení pro stát, ve kterém je

politická moc podřízena právnímu řádu, tedy politická moc v zemi jedná v souladu s právem a platí zde právní jistota vymahatelnosti práva. V právním státu by právo mělo vždy vycházet z koncepce spravedlnosti.

Počátky teorie principu právního státu nalézáme hlavně v Anglii v 18. a 19. století. Nejpřesněji principy právního státu formuloval britský ústavní teoretik Albert Venn Dicey18 (1835 – 1922). Podle něho se právní stát musí opírat o tři základní principy: 1.

Nikdo nesmí být trestán a majetková práva, jakož i osobní integrita nikoho

nesmí být porušována, pokud taková osoba neporušila zákon; 2.

Nikdo nestojí nad zákonem – každý je subjektem práva;

3.

Vláda lidu musí být založena na vládě zákona.

Jako nejdůležitější ve vývoji teorie právního státu se jeví bod třetí. Jinými slovy

řečeno stát nejenom že garantuje, aby právo bylo aplikováno bez rozdílu na každého člena společnosti stejně, ale i sám musí být podřízen právu. Cílem teorie právního státu tedy bylo vymezit vztah mezi jedincem a státem.

Záruka stabilního demokratického systému by měla být založena na principu: občanovi je dovoleno, vše co není právem zakázáno a státním institucím je zakázáno vše, co není právem dovoleno nebo co jim není přikázáno. V právním státu založeném 18

Albert Venn Dicey ( 4.1.1835 – 7.4.1922 ) byl britský právník, teoretik ústavníh práva. Známý je díky klasickému pojednání o ústavním právu „ Úvod do studia ústavního práva“ a přednáškami o vztahu mezi zákonem a veřejným míněním. V roce 1882 se stal profesorem anglického práva.

13

na demokratických principech musí stát vždy jednat v souladu s právem a jedinec musí mít jistotu, že s ním bude vždy jednáno na základě práva.

V souvislosti s touto zásadou se musím zmínit o velmi důležité podmínce a sice, že

všechny právní normy, kterými se jedinci i stát řídí by měly být spravedlivé a dobré a zároveň by zákony neměly být posuzovány odděleně od politického systému země. Jako

příklad bych uvedla náš komunistický právní řád, který u nás platil do roku 1989, kde

bychom v každé jeho části nalezli totalitní prvky – vedle slavnostního prohlášení

koncipovaném v socialistickém duchu byl například do ústavy zařazen odstavec, že veškerou moc ve státě má pracující lid a vedoucí úlohu ve společnosti i ve státě má komunistická strana. Občanské svobody včetně svobody tisku a slova byly garantovány Ústavou, ale všichni věděli, že ve skutečnosti je platnost těchto prohlášení jen formální.

Zásady právního státu jsou základními pilíři západní teorie státu a práva, jedná se o nejdůležitější zásadu demokratického systému.

1.3 Demokracie

Slovo demokracie znamená „vláda lidu“. Podle Aristotela demokracie vznikla z domněnky, že lidé, kteří jsou si v něčem rovni ( například svobodou) , jsou si rovni ve všem a pokládal ji za nevhodnou formu vlády, neboť zřejmě věděl, že množství vládnoucích jistě neurčuje kvalitu formy vlády. Jestliže bychom nahlíželi na výklad slova demokracie jen jako na pouhý překlad tohoto slova, museli bychom mu dát za pravdu, protože pak by za demokracii byla považována i davová psychóza, davová hysterie namířená proti menšině či jednotlivci apod.

Pojem demokracie má ale více vysvětlení. Georg Jellinek v souvislosti s tím dodává: „Existují meze pro vůli většiny … pouhé panství většiny není než utlačování a tyranií. Na otázku po hranicích panství většiny odpovídá se ponejvíce větou: Právo menšiny jde tak daleko jako právo individua.19 V existenci uznaných práv jednotlivce má vůle většiny nepřekročitelnou mez.“ Velmi důležitou poznámku na adresu demokracie

19

Hollander Pavel, Základy všeobecné státovědy.1. vyd. Plzeň. Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk,s.r.o.. 2009. s. 241-242,. ISBN 978-80-7380-178-6.

14

vyslovil James Madison20.princip demokracie by neměl být pouze účast na moci, ale stěžejní by měla být i její kontrola. Proto základem demokracie nesmí být jen teoretické principy, ale v reálu by to mělo znamenat také existenci soustavy politických institucí, které jsou zárukou jejího skutečného fungování.

1.4 Přímá a nepřímá demokracie

Občan má v demokracii právo účastnit se na moci přímo nebo pomocí zástupců. Z tohoto pohledu dělíme demokracii na přímou a nepřímou – tzv. zastupitelskou. Když se podíváme do historie, první jmenovaná forma byla praktikována již v antických Aténách, kde všichni svobodní občané mohli rozhodovat na tzv. lidových shromážděních – přijímali zákony, rozhodovali o různých otázkách a přijímali soudní rozhodnutí. Tato forma demokracie se však stala se vznikem velkých států, které zaujímají velkou rozlohu prakticky neuskutečnitelnou. Kromě tohoto aspektu její nevýhoda spočívala také v tom, že do tohoto druhu demokracie vstupovalo mnoho psychologických faktorů, hlavně hysterie masového rozhodování, iracionalita davu, davová psychóza i neschopnost celku posuzovat důležité otázky celostátního významu. Tyto jevy popsal již Robert Michels21: „Lidové shromáždění … je ovládáno zákony hromadné psychologie ... Masa se dá lehčeji ovládat než malý okruh posluchačů, protože její souhlas je bouřlivější, elementárnější a absolutnější a protože, jakmile se ocitne pod vlivem sugesce, nepřipouští lehce odpor malých menšin, anebo dokonce jednotlivců. Soustava shromáždění lidu vůbec neumožňuje vážnou výměnu názorů nebo poradu anebo důkladné projednání předmětu. Velké množství lidí shromážděných na malém prostoru je vždy vnímavější pro panický úlek, nesmyslné nadšení atd., než malý počet, jehož složky mohou spolu mluvit rozumně. Víme ze zkušenosti, že obrovská shromáždění, ano dokonce vybraní delegáti na sjezdech stran, aklamací nebo hlasováním šmahem přijímají rezoluce, kterým by se ti samí lidé, rozdělení na skupiny po padesáti, vystříhali dát svůj souhlas. James Madison ( 16.3.1751 – 28.6.1836 ) byl americký politik, politický filozof a čtvrtý americký prezident. Je jedním z předních autorů americké Deklarace nezávislosti (1776). Byl významným spoluautorem Listů Federalistů obhajující ratifikaci Ústavy. Byl autorem mnoha základních zákonů a prvních deset dodatků Ústavy. Jeho základním přesvědčením bylo, že je třeba, aby nová republika byla chráněna před zvyšování vlivů různých zájmových skupin. 21 Robert Michels ( 9.1.1876 – 2.5.1936 ) německý sociolog. Proslavil se tezí o „ železném zákonu oligarchie“, podle kterého oligarchické struktury nakonec dominují jakékoli politické organizaci, nezávisle na její politické orientaci. 20

15

Masa daleko méně váží slova i činy než každý její člen anebo její malé skupiny.“22

I když má přímá demokracie hodně zastánců, kteří předkládají mnoho argumentů pro její zavedení a poukazují na cesty, které by vedli ke snižování afektů davové hysterie, i způsoby vedoucí ke snižování nekvalifikovaných rozhodnutí, z forem přímé demokracie, pokud hovoříme o politické účasti občanů dodnes přetrvalo referendum a plebiscit. Referendum představuje hlasování občanů o návrhu zákonů či správních opatření. Rozeznáváme různé druhy referenda: −

obligatorní – jestliže ústava ukládá povinnost ho uskutečnit,

−

fakultativní ústava určuje, že v některých otázkách referendum může být, ale nemusí,

− −

ratifikační – pokud potvrzuje zákon již přijatý parlamentem,

vládní – podmět k referendu pochází od hlavy státu, parlamentu, či vlády.

Plebiscit znamená přímé hlasování obyvatelstva. Plebiscity jsou dobře známy již z

historie, kdy se jimi řešily spory o území států ( npř. spor mezi Francií a Německem o území Alsaska – Lotrinska )

Myšlenka zastupitelské (nepřímé) demokracie má své kořeny také daleko v historii. Již v antice, v době principátu zformuloval Ulpián myšlenku, podle které princeps23 by byl jediným reprezentantem lidu a zahrnoval by v sobě všechna práva lidu. Pozdějí můžeme

vysledovat v Římě již i ideu reprezentace státu navenek. Ta dávala císaři právo zavazovat stát a tudíž tlumočit názor občanů.

Zastupitelská demokracie znamená zpřostředkování účasti na mocenském rozhodování pomocí zvolených zástupců, kde občané jsou zdrojem moci, nositeli moci jsou však zvolení zástupci. Jedním z rysů demokratického zřízení je mimo jiné politický

pluralismus, jehož znakem je četnost politických stran, zastupující názory různých

společenských skupin, který umožňuje volbou zástupců (poslanců). V české republice máme zasupitelskou demokracii s parlamentním politickým systémem. 22

Hollander Pavel, Základy všeobecné státovědy.1. vyd. Plzeň. Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk,s.r.o.. 2009. s 195. ISBN 978-80-7380-178-6. 23 Princeps – římský vládce, panovník, nebyl vázán zákonem.

16

1.5 Volby

Svobodné volby v demokratickém systému mají několik funkcí. Podle Vladimíra. Klokočky24 (1929 - 2009) jsou to: 1. volby jako prostředek legitimace politického systému (a vládnoucí strany nebo vládnoucích stran) na základě reprezentace názorů a zájmů voličů a přenesením jejich důvěry na strany a osoby; 2. jako pro společnost přijatelný prostředek výběru politické elity;

3. jako procedura pokojného řešení politických konfliktů ve společnosti, která pomocí procesních pravidel umožňuje převést konkurenční boj o politickou moc do zápasu na základě pravidel hry; 4. jsou prostředkem, který aktualizuje možnost mocenských změn; 5. mobilizace voličů pro určité hodnoty, cíle, programy a tím nástroj posilňování občanského vědomí a účastí lidu na politickém životě.

1.6 Volby v socialistickém Československu Také za dob totality se konaly volby. I já si ještě pamatuji, že se jednalo o frašku, demokratickou mlhu, neboť všichni dopředu věděli, jak volby dopadnou a také to, že se nic

nezmění, neboť volby byly čistě formální záležitostí. Volební účast byla téměř sto procentní, protože jen hrstka odvážlivců volby ignorovala s tím rizikem, že jejich neúčast

bude mít nepříjemnou dohru, v podobě nepřijetí dítěte na školu nebo jisté nepříjemnosti v práci. Účast ve volbách byla totiž sledována a neúčast byla považována jako nesouhlas se socialistickým zřízením a jako vyjádření odporu komunistickým pohlavárům. Volební právo tedy nebylo volebním právem, ale volební povinností. Kdo šel volit za plentu, byl okamžitě označen jako podezřelý, a v některých volebních místnostech nebyly plenty jako buržoazní přežitek instalovány vůbec. V 50. letech se voleb zúčastňovaly demonstrativně celé pracovní skupiny, vojáci hlasovali na rozkaz svých velitelů.

V souvislosti s volbami se nedalo mluvit o politickém pluralismu, neboť veškerou Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc. ( 23.4.1929 – 19.10.2009 ) byl český právník a vysokoškolský pedagog. V roce 1966 se habilitoval jako docent pro ústavní právo. V době Pražského jara 1968 byl zvolen poslancem České národní rady. V roce 1969 se stal děkanem brněnské právnické fakulty, později byl politickou represí zbaven všech funkcí a vyloučen z univerzity, byl signatářem Charty 77. 24

17

moc ve státě soustřeďovala komunistická strana a pomocí svých lidí kontrolovala a ovládala také povolené strany Národní fronty25. Voliči tak pouze odsouhlasovali předkládané kandidátky, ale o svobodném výběru nemohlo být řeči. Atmosféru voleb

přibližuje vtip, který mezi lidmi v té době koloval , že velkou výhodou voleb je, že nemusí přemýšlet, koho zvolí. Průběh voleb nemohl být nezávisle kontrolován, neboť volby byly

řízeny centrálně. Tento způsob vládnutí si zajišťovali komunisté zákonem o volbách, který byl v období 1948 – 1989 celkem pětkrát novelizován. 26

Většina lidí si uvědomovala, že volební program je lež, neboť sliboval nesplnitelné. Nastavený volební systém tak napomáhal KSČ udržet si moc, ale neplnil svoji základní funkci, a to vyjadřovat svobodnou vůli občanů a participovat na distribuci moci.

Fungování liberální demokracie je úzce spojené s konáním pravidelných svobodných voleb, neboť je to mechanismus, kterým se zjišťuje vůle občanů. Ale i více než dvě desítky let po pádu komunismu nemůžeme tvrdit, že vše, co souvisí s volbami (a nejen s nimi), je zcela v pořádku. I v dnešní době se objevují v období voleb zprávy o tom, že bylo kupčeno s hlasy (zprávy o kupování voličů politiky přicházely hlavně z Ústeckého kraje, kde je velká nezaměstnanost), někdy se chybuje při sčítání hlasů, volební programy

také často nekorespondují s realitou a na první pohled je vidět, že byly vytvořeny pouze

proto, aby oslovily co nejvíce voličů. Každý občan, který má ale podezření, že volby neproběhly v souladu se zákonem má právo své podezření sdělit a soud rozhodne, zda

námitka byla oprávněná, či nikoli. Jestliže má občan pravdu a přijde se na nesrovnalosti, volby jsou zneplatněny a hlasování se musí opakovat.

25

Národní fronta Čechů a Slováků – seskupení politických stran v Československu v letech 1945 –

1990. 26

www.totalita.cz/volby/volby.php.

18

2. Disciplinovaná společnost a systémy sociální kontroly V následujících kapitolách se budu zabývat otázkou disciplinované společnosti a systémy sociální kontroly.

2.1 Disciplinovaná společnost Michel Foucault27ve své knize o zrodu vězení „ Discipline and Punish“ píše : „V období přechodu mezi feudalismem a kapitalismem, na počátku našeho moderního způsobu života, byla společnost zmapována intelektuály a politickou elitou. Byl to terén dobytý, ve kterém musely být použity takové sociální ´vymoženosti´, které ukázňovaly muže i ženy a altruisticky je přetvořovaly k obrazu elity, nebo přesněji k obrazu obrazu, která elita měla sama o sobě. Za to se tito mužové a ženy stali subjekty práva a směli užívat politická a zákonná práva elity. Ti, kteří se netvořili s elitou, byli z hlediska druhých negramotní ´bon sauvagesi´ - divoši“28.

Pod pojmem disciplinovaná společnost si můžeme také představit společnost vychovanou k disciplíně, odpovědnosti, která dobrovolně ve své vůli a pro blaho společnosti dodržuje předpisy a pravidla nebo společnost, žijící v totalitě, kde na dodržování tzv „práv“ a pravidel dohlíží nějaká autorita, která má k dispozici většinou početnou aparaturu disponující neomezenou mocí a porušení pravidel nebo vybočení z řady trestá.

Také to může být skupina vězňů, kteří jsou k dodržování vězeňského řádu a povinností donuceni proto, že pravidla společnosti porušili a společnost se snaží touto cestou vězně potrestat, případně doufá, že dojde k jejich ponaučení a po propuštění si budou natolik vážit nabyté svobody, že začnou dodržovat zákony společnosti. V době socialistického Československa byla touha vychovat si disciplinovanou společnost evidentní. Tehdy v zemi vládla, jak jsem již napsala jedna politická strana –

27

Michel Foucault ( 15. 10. 1926 – 26.6.1984 ) byl francouzský filozof a psycholog, představitel francouzské intelektuální avantgardy. Po válce se stal na několik měsíců členem komunistické strany, vystoupení ze strany zdůvodnil ztrátou iluze o komunistické ideologii. 28 Urbanová, Martina. Systémy sociální kontroly a právo. Plzeň. 2006. Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk,s.r.o..s 45. ISBN 8O-86898-94-6.

19

Komunistická strana Československa29 (KSČ), které sloužila vlastní špionážní centrála,

měla k dispozici paravojenské jednotky, mocensky řídila ministerstvo vnitra a obrany a jak

bylo zmíněno výše nezapomněla ani na cenzuru. Její chování vykazovalo až paranoidní symptomy, neboť všichni občané, kteří se nestali členy strany byli podezřelí, že jsou

sympatizanty nenáviděného „Západu“ a nesouhlasí s komunistickou ideologií.

Komunisté

měli

výborně

propracovanou

propagandu.

Neustále

občany

přesvědčovali, v jak úžasné zemi žijí a jaká je čeká skvělá budoucnost. Denně v rádiu vyhrávaly veselé budovatelské písně a na každém pracovišti visely komunistické plakáty,

na kterých byli šťastní dělníci u stroje a hesla o světlých zítřcích. Téměř na každém rohu se občané mohli setkat s nápisy, oslavující Sovětský svaz, na kterém jsme byli surovinově závislí a ze strany Sovětského svazu nešlo jistě o nezištné přátelství, ale o tvrdý diktát. Již od dětství se lidé museli družit a organizovat. Nejprve byli organizováni jako jiskry30, pak jako pionýři31, jako svazáci32 a poté v práci byly zakládány brigády socialistické práce, které si dávaly za cíl dosahovat stále lepších výsledků v práci a tím posilovat mír.

Když jste nebyli politicky „nevhodní“, tak vás některý kolega – komunista měl za úkol přesvědčit k tomu, aby jste vstoupil do strany. KSČ si podle sovětského vzoru zcela v tichosti založila cenzurní úřad tzv. „ Hlavní správu tiskového dohledu33 “(HSTD) , který

zahájil svou činnost 1. srpna 1953. Svoboda slova ani svoboda tisku neexistovala. Už i

malé děti však věděly, že doma se říká něco jiného než na veřejnosti. Mezi nejvýznamnější nástroj komunistické propagandy patřilo televizní zpravodajství. Západní demokratické

země byly líčeny jako naši nepřátelé a Sovětský svaz byl prezentován jako náš vzor. Karel Čapek34 v článku „ Proč nejsem komunista “napsal : „ Nenávist, neznalost, 29 30

KSČ – Komunistická strana Československa – založena 14.-16.5.1921 v Praze. Jiskra – dětská masová organizace, do které byly zařazeny téměř všechny děti po vstupu na základní

školu. 31

Pionýři – dětská masová organizace, do které byly zařazeny téměř všechny děti od 5. třídy základní

školy. 32

SSM- Socialistický svaz mládeže – masová organizace sdružující mladé lidi ve věku 15-35 let. Z počátečních 96 cenzorů, dle slovníku Ministerstva vnitra „plnomocníků“ se jejich stavy zvyšovaly na 270 stálých pracovníků a dalších 250 externistů v okresech z členů tamní KSČ.Kvalifikace plnomocníků byla katastrofální.Dle dokladu z roku 1963 mělo jen základní školu 34,9% cenzorů,nižší střední 16,8%,maturitu mělo 32,9%, vysokou školu 15,4%, stranickou 1,6% a 23,4% cenzorů byli absolventi Univerzity marxismu – leninismu. 34 Karel Čapek ( 9.1.1890 – 25.12.1938 ) český spisovatel, dramatik, novinář. Jeho díla se vyznačují použitíváním široké slovní zásoby. Jeho tvorbu ovlivnily obě světové války a poté nastupující komunismus.Ve svých dílech také varuje před zneužitím technických vynálezů. 33

20

zásadní nedůvěra, to je psychický svět komunismu – lékařská diagnoza by řekla, že je to patologický negativismus....“35

Život v totalitní společnosti s neuvěřitelnou přesností popisuje anglický spisovatel Georg Orwell36 ve svém utopistickém románu „1984“. Ačkoliv byl román dokončen už v roce 1949, totalita je v něm vykreslena velice detailně. Orwell také prvně použil spojení „Velký bratr“37, které se užívá dodnes. Nejvyšší představitel vládnoucí Strany se snaží pomocí Ideopolicie vychovat si disciplinovanou poslušnou společnost.

„Za Winstonovými zády stále ještě někdo žvanil z obrazovky o šedé litině a o překročení Deváté tříletky. Obrazovka současně přijímala i vysílala. Každý zvuk, který Winston vydal a jež byl hlasitější než velmi tiché šetpání, obrazovka zachycovala, a co víc,

pokud zůstával v zorném poli kovové desky, bylo ho vidět i slyšet. Samozřejmě, člověk si

nikdy nebyl jist, zda ho v daném okamžiku sledují. Jak často a podle jakého systému

Ideopolicie zapínala jednotlivá zařízení, bylo hádankou. Předpokládalo se, že sledují

každého neustále. A rozhodně mohli zapnout vaše zařízení, kdy se jim chtělo. Člověk musel

žít – a žil, ze zvyku, který se stal pudovým – v předpokladu, že každý zvuk, který vydá, je zaslechnut, a každý pohyb, pokud není tma, zaznamenán.“38 Nic není ale jen černé nebo jen bílé. Původní myšlenka komunismu jako spravedlivé beztřídní společnosti určitě není špatná, ale jak bylo už několikrát potvrzeno a stále se potvrzuje, že lidstvo zřejmě nikdy nedojde k tomu, aby k takové společnosti dospělo, neboť lidé si nejsou rovni schopnostmi, inteligencí, ne všichni lidé chtějí pracovat....

Myslím si, že komunismus by mohl přežít jen ve“vakuu“ - v ideálních podmínkách,

kde jsou opravdu všichni lidé stejní, ale realita je naštěstí jiná a každý člověk již od narození je individualita, která má jiné názory, jiné potřeby i zájmy. 35

http://capek.misto.cz/komunista-j.html. Georg Orwell ( 25.6.1903 – 21.1.1950 ) vlastním jménem Eric Arthur Blair byl britským novinářem, esejistou a spisovatelem. Světovou popularitu si získal díky románům popisující nehumánnost totalitních režimů - „Farma zvířat“ a „1984“. V komunistickém Československu patřil na seznam tzv. zakázaných autorů. 37 „Velký bratr“ - fiktivní postava absolutického vůdce z románu G.Orwella „1984“ .Toto označení se vžilo pro sledování, odposlechy, a podobná narušení soukromí. 38 Georg, Orwell 1984. První vydání v nakladatelsví Levné knihy Kma.2000. S 10 – 11. ISBN 807309-002-3. 36

21

Ačkoliv se nám však zdá, že totalitní forma vlády je naprostý protiklad demokracie a jejich základní principy se zcela vylučují, některá jejich stanoviska jsou však kombinovatelná, nebo dokonce mohou být společná jak demokracii, tak totalitě. V nově vzniklých postkomunistických demokraciích můžeme pozorovat přítomnost prvků totality velice často. Nové masové strany, které prorůstají se státním aparátem, manipulatelná média v rukách několika neprůhledných společností, moc peněz a lobby atd. V těchto zemích se totiž přerušila kontinuita demokracie a lidé nemají zažity prodemokratické chování a návyky. Zažité chováni z totality se nedá jednoduše odstranit nějakým nařízením a změnou režimu. Demokratické chování se utváří dlouhá léta se myšlení lidí se ze dne na den nezmění.

Foucault se ve spisu „Dohlížet a trestat“ (1975) zabývá vývojem moci a jejím systémem trestů od středověkých praktik mučení a poprav k modernějším technikám humánnějším technikám vězeňství. Popisuje disciplinovanou společnost, kterou si politicko – ekonomický systém vycvičil k mechanickému návyku práce a disciplíny. Vládnoucí vrstva si tak vytvořila sociální systém spočívající ve výchově občanů.

Na začátku knihy je popisována veřejné mučení a poprava královraha z počátku 18. století a pokračuje jiným příkladem trestního systému o téměř celé století později –

denní řád vězňů. Tady je den započat modlitbou, po celý den se pracuje a večer je pak i prostor pro čtení. Na těchto příkladech nám ukazuje různé způsoby moci.

Foucault vysvětluje způsob výkonu moci na systémech moru a lepry. Ze systému moru vychází disciplína, ve které vše spravoval jediný diktátor. Moc se stala součástí každodenního života a vše deviantní a patologické bylo zaznamenáno. Systém byl založen na kontrolách a registraci. Platilo zde stanné právo a zákaz vycházení. V noci se po ulicích směli procházet pouze dozorci. Život ve městě byl neustále sledován z pozorovatelen, které byly u každé brány do města.

Systémem lepry popisuje Foucault systém vyloučení nemocných jedinců ze společnosti. Nemocní byli zavíráni do speciálních zařízení, nejlépe mimo město. Tyto zařízení byly předchůdci pozdějších útulků pro duševně choré, ale i jinak nemocné. Foucault poukazuje, na to, že již osvícenství se snažilo mimo jiné o kontrolu sociální 22

reality.

Kontrola shora, dozor jako profesionální funkce a přímý dohled je společným znakem škol, kasáren, továren, nemocnic. Moderní zákonodárství udělalo všechno pro zavedení pevného řádu ve společnosti. Jako hlavní příklad můžeme uvést především to, že získávání prostředků pro život je spojeno se zaměstnáním a tedy s podřízením se systému dozoru a dohledu. Foucault ukazuje, že nakládání s jedinci, kteří jsou nebezpeční pro společnost je projevem každé doby. Uspořádání nástrojů, sloužící k ochraně společnosti poukazuje na to, že i moderní způsoby trestů, kontrol, sledování jsou jen další způsob kontroly občanů režimem.

Zde se vrátím k výše zmíněnému „Velkému bratrovi“. Toto označení se vžilo pro sledování občanů. Sen každého diktátora je mít neustálý přehled o každém jedinci. Špehování a odposlouchávání jsou praktiky spojované s totalitním režimem, ale jak zjišťujeme používají je i politici a režimy, které se hlásí k demokratickým názorům. Internet, elektronika a svět bezdrátové komunikace jim takové jednání umožňují. Uveďme si několik příkladů: většina z nás používá internet, Internet Based Advertising (IBA) je aplikace, která vyhodnocuje náš pohyb po webových stránkách a na základě výsledků nás

zásobuje tematicky zaměřenou reklamou. Mikročip používaný k čipování psů je miniaturní zařízení, které má vlastní paměť a je schopno vysílat radiové signály, jeho velká výhoda je,

že se dá umístit kdekoliv a je velmi levný. V budoucnu by mohly nahrazovat čárový kód. Pak by jednoduše čip zašitý někde v saku při přiblížení k nějaké čtečce mohl o vás sbírat

informace. Pro využívání čipů při špehování se vžilo označení čipová totalita. Hrozba

čipové totality je velice dobře možná, neboť propojení informací z čipů, počítačů, bezpečnostních kamer, které už ani nevnímáme a ostatních zařízení je technicky velice lehce proveditelné a zneužitelné.

2.2 Systém sociální kontroly Každý člověk během svého života ve společnosti zastává mnoho společenských

rolí. Procesem socializace se v průběhu života člověk učí různým sociálním návykům,

23

dovedností a pravidel, která jsou pro život ve společnosti nezbytná. .Jan Keller39 o socializaci píše: „Socializací prochází každý lidský tvor, má – li se stát sociální a kulturní bytostí.“40 Nejprve se každý učí přijímat hodnoty uznané společností, ve které se narodil,

kde vyrůstá. V průběhu života člověk sbírá sociální zkušenosti, na jejichž základě si utváří

žebříček hodnot, jeho chování ztrácí (nebo by mělo) impulzivnost. Tyto nabyté zkušenosti

pomáhají jedinci správně se rozhodovat. Člověk nemůže být ve společnosti vždy tím, čím by chtěl být a nemůže se projevovat tak, jak by to odpovídalo jeho přirozenosti.41

Sociální úspěšnost jedince určuje to, jak dobře nebo špatně hraje svou roli ve společnosti, a jestli je schopen přistoupit na pravidla určená většinou, to znamená, jak

dobře se umí začlenit do společnosti. Člověk by měl již na základě získaných zkušeností nedělat ukvapená rozhodnutí, ale na základě vnitřní kontroly už uvažuje o následcích svého jednání. Socializace je vztah oboustranný, velmi jednoduše řečeno můžeme říct, že je to proces včleňování jedince do společnosti a jeho sžití s ní a přijmutí jedince většinou. Výsledkem socializace je vytvoření plnohodnotné osobnosti, t.j. osobnosti, která přijala za své specifické hodnoty a vytvořila si morální odpovědnost, přičemž morální vazba

odpovědnosti je složitější než právní. Platí nejen, že člověk je svobodný a tedy i odpovědný, ale i obráceně, že je morálně odpovědný a tudíž svobodný42.

Aby byly základní hodnoty a normy společnosti přijaty, prochází ze strany společnosti jednání jednotlivce vnitřní a vnější kontrolou. Kontrola může být jak formální, tak i neformální. Formální kontrolu provádí většinou nějaká instituce - úřady, škola, zaměstnavatel, policie. Tato kontrola nabývá na důležitosti v okamžiku, kdy jsou porušovány nějaké společenské normy a pravidla a neformální kontrola již nestačí. Neformální kontrolu provádí například rodina, kamarádi, spolupracovníci apod. Každá kontrola má k dispozici formální i neformální tresty.

Dva nejdůležitější cíle ve vztahu k sociální kontrole můžeme definovat takto: Prof.Ph.Dr.Jan Keller, CsC. (nar. 23.1.1955) ve Frídku – Místku, je český sociolog, publicista, environmentalista. 40 Urbanová Martina. Systémy sociální kontroly a právo. Plzeň. 2006. Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk s.r.o..ISBN 80-86898-94-6. 41 Urbanová, Martina. Systémy sociální kontroly a právo,r.2006, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o..s 49.ISBN 80-86898-94-6. 42 Urbanová, Martina. Systémy sociální kontroly a právo,r.2006, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o.,s 54. ISBN 80-86898-94-6. 39

24

1. Chování člověka by mělo být v souladu s řádem a pravidly společnosti a jedinec by se měl podle těchto zákonů chovat, i když by nebyl pod kontrolou jejích členů.

2. Jednotlivec by měl umět volit mezi nabízenými společnostmi a případně by měl mít možnost svá rozhodnutí měnit.

Ne vždy mezi jednotlivcem a společností panuje shoda a spolupráce. Někdy

dochází vlivem zájmové neshody v tomto vztahu k napětí. Člověk zůstává sice stále

individuem, ale chce – li být součástí nějaké společnosti, musí se vzdát části své individuality, zároveň se vlivem socializace stane naprosto stejným stavebním kamenem

společnosti jako každý ostatní. Sociální vazba, kterou je člověk ke společnosti vázán slouží

zároveň i jako kontrola nevhodného chování jedince ostatními členy společnosti, které právo dodržují. Někdy může společnost jedinci připadat příliš utlačovatelská, důsledkem

pak může být vymanění člověka a vznik sociální izolace.

Mezi nejdůležitější sociální svazky patří rodina, škola, vrstevníci, proto mezi hlavní sociální kontrolu patří kontrola neformální, neboť při dobře fungujících vztazích na této základní úrovni, by nemuselo docházet k závažnějším porušování pravidel a norem společnosti. Jak bylo již zmíněno výše, rodina tvoří nejdůležitější a nejzákladnější sociální vazbu. Při jejím zkoumání se jako nejefektivnější model výchovy ukázal typ autoritativní, kdy se děti podrobily domácím pravidlům, ale rovněž jim rodiče dávali prostor k vyjádření vlastních názorů. Autoritářský typ rodiny, kde byl největší důraz kladen na poslušnost a permisivní43 typ výchovy, kde vládla naprostá svoboda nedávaly dětem možnost poznání důsledku jejich nevhodného chování, neboť v prvním typu rodiny neexistoval prostor pro svobodné chování a druhý typ zase poskytoval dětem svobody příliš. Navíc studie44 Diany Baumrind45 dokládá, že děti vychovávané v autoritativním duchu mají sklony k nezávislosti, jsou přátelští a lépe spolupracují s ostatními.

Tresty formální ale i neformální by měly mít i roli preventivní, neboť představa 43

Permisivní – svobodná, povolující, neklade důraz na odpovědnost Urbanová, Martina. Systémy sociální kontroly a právo.r.2006. Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o..s 54. ISBN 80-86898-94-6. 45 Diana Baumrind – (23.8.1927) je americká klinická a vývojová psycholožka zabývající se výchovnými styly. 44

25

tělesného trestu, ztráty výhod, zaměstnání nebo pobyt ve vězení by měly být dostatečným důvodem k nepřekračování pravidel.

K základní podmínce životu ve společnosti patří poslušnost vůči autoritě. Život ve

skupině vyžaduje podřízení činnosti jedinců účelům větší společenské organizace, proto je

potřeba, aby společnost byla vedena lidmi, kteří mají širší rozhled a jsou si vědomi zodpovědnosti za společnost. Podle sociologa Miloslava Petruska46 v souvislosti se sociální kontrolou – podle toho, s jakou ochotou se jedinec nechává vést a kontrolovat a jakou potřebu má kontrolovat a velet ostatním rozeznáváme:47

Dominantní osobnost – platí o ní, že chce kontrolovat, aniž sama kontrole podléhá. Dominanní typ v extrémní podobě je zastoupen diktátory všeho druhu, pokud se jim podaří svůj sobnostní typ sociálně realizovat. V umírněné podobě jde o vůdčí osobnosti, které chtějí rozhodovat a jsou málo přístupné jiným názorům.

Submisivní osobnost – je opakem osobnosti dominantní, nechce kontrolovat, vládnout, rozhodovat, naopak chce, aby odpovědnost převzali jiní, chce sama býti kontrolována a kontrolu proto vyhledává. Je – li nucena rozhodnout sama, je nejistá, neklidná atd. V etrémní podobě jde o usrašence všeho druhu, v normální formě pak o lidi málo rozhodné, nesamostatné.

Anarchistická osobnost – nechce být kontrolována a nechce kontrolovat, v extrémní podobě jde o příliš „nespoutané duchy“, kteří nejsou schopni se přizpůsobit žádné společenské formě, minulé, současné ani budoucí, běžněji jde o typ, který chce žít podle zásady „laissez – faire, laissez – passer“ (žij a nechej žít).

Autoritářská osobnost - jedná se o osobnost, která ve stejně silné míře chce kontrolovat jiné, ale současně chce býti kontrolována jinými, chce být poslušná a nemít odpovědnost. Autoritářská osobnost mívá rasistické sklony, neboť nesnáší každého, kdo se 46

Miloslav Petrusek ( 1936 ) Přední český sociolog, vyučující na Fakultě sociálních věd Univerzity

Karlovy 47

Urbanová, Martina. Systémy sociální kontroly a právo.r.2006. Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o..s 65. ISBN 80-86898-94-6.

26

odlišuje. Podle Theodora Adorna48 a Ericha Fromma49 bývá tento typ v jeho mezní podobě základnou fašistických hnutí, v této podobě se však projevuje tehdy, má – li k tomu sociální podmínky a příležitost. Naštěstí autoritářská forma osobnosti je v normálních podmínkách poslušná, konvenční, avšak se sebejistým myšlením, které se rádo přizpůsobí citovému působení. Podle Fromma autoritářství je vzdání se svobody, schování se za někoho jiného a získat sílu, která vlastnímu JÁ chybí. Podle publicistky Hannah Arendtové50, která je autorkou reportáže o procesu s nacistickým válečným zločincem Adolfem Eichmannem byl Eichmann „ průměrný neagresivní byrokrat, který se pouze považoval za malé kolečko ve velkém stroji.“51 Niklas Luhmann52 o vztahu práva a společnosti napsal :„Právo je výsledek evoluce lidské společnosti. Evoluci lze chápat jako narůstání komplexity, tj. složitosti a mnohotvárnosti společnosti, kterou se nikdy nepodaří zredukovat úplně.“53

Existence právních norem ukazují jedincům jak se mají chovat, jaký trest nebo

sankce je čekají, jestliže nebudou dodržovat normy předepsané společností. Sociální normu si vysvětlujeme jako obecné pravidlo chování, jejímž dodržováním přispívá jedinec k soudržnosti a fungování společnosti. Rozlišujeme tři oblasti, ve kterých sociální normy ovlivňují chování člověka : a) chování individua vůči jiným individuím; b) chování individua vůči společnosti jako celku a vůči statkům a hodnotám;

48

Theodor W. Adorno (11.9.1903 – 6.8.1969) byl německý filozof, teoretik hudební vědy, estetik. Je spoluzakladatelem tzv. Kritické teorieFrankfurtské školy, jejíž cílem byl výzkum moderních společenských jevů, které připouští příklon k totalitním tendencím v demokratických uspořádáních. 49 Erich Fromm (23.3.1900 – 18.3.1980) byl německý a americký psycholog, sociolog a humanistický filozof. Představitel západního marxismu a neofreudismu. Ve své teorii se soustředí na sociokulturní vlivy působící na člověka. 50 Hannah Arendtová (14.10.1906 – 4.12.1975) byla myslitelka a publicistka židovského původu. Narodila se v Hannoveru, po nástupu nacismu musela z Německa uprchnout – nejprve do Francie, pak do USA. 51 Urbanová Martina. Systémy sociální kontroly a právo.r.2006. Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o.,s 91. ISBN 80-86898-94-6. 52 Niklas Luhmann ( 8.12.1927 – 6.11.1998) byl německý sociolog, teoretik vědy a společenských systémů, jakožto autopoietických systémů – na společenské systém nahlížel jako na živé organismy, společnost není skupina osob, ale komunikační struktura. 53 Urbanová, Martina. Systémy sociální kontroly a právo.r.2006. Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o..s 94. ISBN 80-86898-94-6.

27

c) chování individua vůči sobě samému.54

2.3 Morální normy Většinu lidského chování nelze usměrňovat právními předpisy. Vedle právních předpisů existuje morálka, která z etymologického významu slova znamená totéž co zvyk, obyčej, mrav. Veřejné mínění a svědomí je hlavním měřítkem pro posuzování morálky.

Odsouzení veřejným míněním je často velmi tíživé. Inocenc Bláha55 upozorňuje, že

může být tíživější než legální sankce. K formování svědomí dochází v průběhu socializace, během osvojování si společenských norem a hodnot a má jedinci sloužit k vytváření vlastní kontroly. Svědomí může být v rozporu s veřejným míněním, neboť si ho jedinec vytváří sám.

Nemorálnost a nezákonnost se jen někdy překrývají, jde o dva samostatné normativní systémy, které se doplňují. Na rozdíl od morálky jsou právní normy přesně formulované a stanovené. Jako prostředek k prosazování právních norem má stát k dispozici prostředky mocenského donucení. Morální normy mají spíše nepsanou podobu a její dodržování kontrolují prostředky nefornální sociální kontroly (veřejné mínění). Morálka by měla být základem soužití všech společností, neboť společnost dodržující morální zásady je společností, jejíž základy jsou pevné. Morální normy se vyvíjely současně s normami náboženskými a většina sociologů 19. století si uvědomovala přínos nánoženství pro společnost (npř. Desatero Božích přikázání).

Urbanová, M, Systémy sociální kontroly a právo.r.2006. Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o.,s 67. ISBN 80-86898-94-6. 55 Arnošt Inocenc Bláha (28.7.1879 – 25.4.1960) byl český sociolog, filozof a pedagog.Od roku 1924 působil jako profesor sociologie v Brně. 54

28

3 Vývoj demokracie po roce 1989 3.1 Stav v socialistickém Československu

Jak bylo již řečeno, Komunistická strana Československa měla v Československu

před rokem 1989 naprostý mocenský monopol. Základní pojmy běžné v demokracii jako dělba moci, svobodná soutěž politických stran, svobodné volby, záruka základních lidských práv, politických, hospodářských, sociálních a kulturních, práv, vázanost státní moci zákonem atd. byly odstraněny ústavami z let 1948 a 1960. „Podle čl. 7 odst. 1 ústavního zákona 100/1960 byla ekonomickým základem

Československé socialistické republiky socialistická hospodářská soustava, která vylučuje

jakoukoli formu vykořisťování člověka člověkem. Podle čl. 7 odst. 2 „ socialistická hospodářská soustava, v níž jsou výrobní prostředky zespolenštěny a veškeré národní

hospodářství je plánovitě řízeno, zabezpečuje mohutný rozvoj výroby a neustálý vzestup

životní úrovně pracujících“.56

Ale již začátkem osmdesátých let se stále jasněji ukazovalo, že nejen naše země, ale všechny země tzv. východního bloku nejsou schopné udržet krok s hospodářským vývojem v kapitalistických zemích. Nepružná ekonomika socialistického bloku, pro kterou byla charakteristická absence soukromé podnikatelské sféry, tržního prostředí a tedy konkurence, se nemohla rovnat rozvíjející se tržní ekonomice, jejíž náklady na výrobu se minimalizovaly, ale kvalita i kvantita produkce se výrazně zvyšovala. Vyspělé západní státy podporovaly technický a vědecký rozvoj, který zaznamenal výrazný pokrok a odstartoval tzv. „ třetí technickou revoluci“, která přinesla velké úspěchy hlavně v oblasti výpočetní techniky. Sovětský svaz ani ostatní socialistické země nebyly schopny tento náskok vyspělých zemí dohnat. Zůstaly pozadu tedy i v kosmickém programu i ve vývoji moderního zbraňového systému. Ronald Reagan57 (1911 – 2004), který se stal v roce 1981 prezidentem USA, si jako jeden z hlavních cílů vytyčil ekonomickými nástroji zničit

„ říše zla“ - tím bylo myšleno oslabení moci Sovětského svazu. Začal podporovat vojenské

nepřátele Sovětského svazu a zvyšoval výdaje na zbrojení a rozšiřování zbrojního arzenálu.

Podařilo se mu snížit příjmy Sovětského svazu, neboť velká část jeho příjmů pramenila z Vodička, Karel, Cabada, Ladislav. Politický systém České republiky. Druhé, aktualizované a rozšířené vydání,2007. s. 68. ISBN 978-80-7367-337-6. 57 Ronald Regan (6.2.1911-5.6.2004) byl 40. prezidentem Spojených států amerických (1981-1989). 56

29

vývozu nerostných surovin, převážně zemního plynu a ropy. R.Reagan se dohodl na značném snížení ceny za ropu dodávanou Saudskou Arábií a prosadil embargo na dovoz součástí používaných ke stavbě ropovodů. Politici i ekonomové socialistických zemí si začali uvědomovat, že stav je neudržitelný a systém bude třeba přehodnotit a provést reformy.

Vedle těchto problémů trápila komunistické země také nedostačující motivace k hospodářskému výkonu. Komunismus ztratil svou ideovou podstatu a stal se z něj pouhý rituál. Tím bylo jeho fungování nadále oslabováno. Samotné systémové prvky, na kterých je komunismus založen, v sobě zahrnují silně demotivující potenciály, kterými jsou

zejména státní vlastnictví výrobních prostředků, centrální plánování a řízení i komunistická kádrová politika. Společenský systém, který měl sloužit jako prostředek k dosažení velmi vysokého cíle (bohaté komunistické společnosti) již svou podstatou ovlivňoval jednotlivce naprosto v rozporu s tímto cílem.

Reformisté se však setkali ze strany většiny komunistických kádrů s velkou

neochotou k navrhovaným změnám, neboť si uvědomovali, že i částečné odstranění některých příčin krize, jakými byly neexistence soukromého vlastnictví výrobních faktorů, centrální plánování a kádrová politika komunistické strany, by oslabilo moc komunistické strany. Věděli, že uvolnění hospodářství vždy vede k uvolnění společenskému, pluralitě názorů a tím se vytváří ve společnosti tlak k tomu, aby bylo vytvořeno standardní hospodářské prostředí. Michail Gorbačov58 (1931), nový generální tajemník ÚV KSSS59 a později i první sovětský prezident, byl hlavním představitelem změn ve východním bloku. Ukončil po svém nástupu do funkce v roce 1985 válku v Afgánistánu a politikou glasnosti60 a přestavby. Chtěl zlepšit stav hospodářství a společnosti Sovětského svazu i ostatních zemí socialistického bloku. Úspěch sovětské perestrojky61 závisel na tom, aby reformy proběhly ve všech zemích Rady vzájemné hospodářské pomoci62 (RVHP), proto se distancoval od 58

Michail Sergejevič Gorbačov – (2.3.1931) je ruský a bývalý ruský komunistický politik, vůdcem Sovětskéhoo svazu se stal 1985-1991. 59 ÚV KSSS- Ústřední výbor komunistické strany Sovětského svazu. 60 Glasnost´- z ruského překladu „ otevřenost“,- zde myšleno politická otevřenost. 61 Perestrojka z ruského překladu přestavba – skupina reformních ekonomických kroků. 62 RVHP- Rada vzájemné hospodářské pomoci v období studené války sdružovala socialistické země sovětského bloku. Mcenský nástroj k ovládání ekonomiky socialistických států Sovětským svazem.

30

politiky předchůdce Leonida Brežněva a zaujal odmítavý postoj k vojenskému vměšování se do politických a hospodářských událostí v sovětských satelitech. Zkostnatělé komunistické vedení Československa a Německé demokratické

republiky ovšem zaujalo odmítavý postoj k reformám Kremlu. Představitelé ČSSR jako

Gustáv Husák63 (1913-1991), Alois Indra64 (1921-1990), Vasil Biĺak65 (1917) nechtěli popřít správnost a oprávněnost sovětské invaze v roce 1968, neboť právě souhlasný postoj k ní jim zajistil moc v podobě účasti ve vládě a vedoucích funkcích komunistické strany. Hrozilo, že vyjádřením nesouhlasu s tehdejším vojenským zásahem by mohlo zpochybnit legitimitu jejich moci. Doufali, že vláda Michaila Gorbačova nebude trvat dlouho a dojde

k jejímu nahrazení vedením předchozího typu v čele s „kovaným“ komunistou, který bude pokračovat v zajetých kolejích bez větších změn.

K viditelnějšímu odporu proti vedení komunistické strany dodával odvahu obyvatelstvu bývalého východního bloku také příklad reforem probíhajících v sousedním Maďarsku, Polsku a Sovětském svazu. Začaly se ve větší míře tisknout samizdatové tiskoviny, sílila aktivita chartistů (Charta 77)66, vznikaly nové organizace zaměřené na odpor proti tehdejšímu vládnoucímu totalitnímu režimu. Komunistické vedení bylo kritizováno za neochotu přistoupit k reformám, cenzuru a katastrofální stav životního prostředí, kterou měla na svědomí mimo jiné nešetrná intenzivní těžba uhlí a podpora těžkého průmyslu. Nespokojenost se stavem v komunistickém Československu se silně

ozývala z řady početné generace tzv. „Husákových dětí“, která nebyla zatížená zkušenostmi z období posrpnové normalizace. Přestože shromáždění k dvacetiletému výročí intervence vojsk Varšavské smlouvy67 v srpnu 1988 a k výročí upálení Jana Palacha v lednu 1989 byla potlačena tehdejší

komunistickou veřejnou bezpečností, nespokojenost národa stále narůstala. 29. června

vydala Charta 77 prohlášení s názvem „Několik vět“, pod které se postupně podepsalo asi 63

Gustáv Husák (10.1.1913 – 18.11.1991) byl československý komunistický politik a prezident (1975

Alois Indra (17.3.1921 – 2.8.1990) byl komunistický československý politik, vrcholný představitel totalitního komunistického režimu v tehdejším Československu, původním povoláním železniční úředník. 65 Vasiĺ Bilak (11.8.1917) je bývalý československý komunistický politik, který působil ve vrcholných funkcích KSČ a KSS (Komunistická strana Slovenska) v období 50.-80. let 20. stol. 66 Charta 77 – byla neformální československá občanská iniciativa, která kritizovala „ politickou a státní moc“ za nedodržování lidských a občanských práv, působila v letech 1977 – 1992. 67 Varšavská smlouva byl vojenský pakt evropských zemí tzv. východního bloku (1955 – 1991). – 1989).

64

31

40 000 lidí včetně známých osobností zejména kulturní sféry. Ačkoli toto prohlášení nenabádalo ke změně vlády ani nezpochybňovalo vedoucí úlohu komunistické strany, přesto komunistická strana vedla proti prohlášení a jeho signatářům intenzivní kampaň. Již tak nízká prestiž komunistické strany byla ještě zasažena zveřejněním tajné nahrávky směšného projevu tehdejšího generálního tajemníka ÚV KSČ Miloše Jakeše68 (1922) na

shromáždění komunistických funkcionářů v Červeném Hrádku a omluva za účast na

potlačení „ pražského jara“ polským Sejmem69. 9. listopadu 1989 pak padl symbol oddělení východního bloku od svobodného světa a symbol rozdělení tehdejšího Německa na tzv. východní a západní – Berlínská zeď. Dne 10. prosince70 vládnoucí režim počítal s masovými demonstracemi, ale již 17. listopadu se konalo v Praze povolené shromáždění Svazu socialistické mládeže k uctění památky Jana Opletala71 a zavření vysokých škol nacisty. Po skončení pietního aktu se

část studentů vydala do centra města, kde jim v projití na Václavské náměstí bránil

bezpečnostní pluk SNB72. Na Národní třídě byli studenti ozbrojenými složkami obklíčení a surově zbiti. Druhý den pak byla rozšířena nepravdivá informace, že na pokojné demonstraci byl ubit k smrti student Martin Šmíd. Tato zpráva natolik pobouřila českou společnost, že vyšla do ulic ve více českých městech a začaly masivní demonstrace proti totalitnímu režimu včetně stávek, i vedení SSM brutalitu útoku odsoudilo. Představitelé komunistické strany se tedy setkaly s nečekaným masivním odporem, když vyjádřili souhlas s postupem policie a odsoudili protikomunistické aktivity. 19. listopadu bylo založeno sdružení Občanské fórum, den poté, 20. listopadu Verejnost´ proti násiliu, hybné síly a koordinační subjekty revoluce.

Po čtyřiceti letech došlo k oddělení vládní a stranické politiky, když předseda federální vlády Ladislav Adamec73 (1926 - 2007) učinil zásadní krok a začal jednat se zástupci protestujících. Důvěra občanů k zastupitelským sborům byla zčásti obnovena po schůzi, která se konala 29. listopadu 1989, kdy pod tlakem veřejnosti odstoupilo předsednictvo Miloš Jakeš – občanským jménem Milouš Jakeš (12.8.1922) je český politik, v letech 1987 – 1989 byl generálním tajemníkem KSČ. 69 Sejm - (česky sněm) je dolní komora polského Národního shromáždění. 70 10.prosinec- den lidských práv. 71 Jan Opletal – (1.1.1915 – 11.11.1939) byl student Lékařské fakulty Karlovy univerzity, který byl zabit při protinacistické demonstraci během německé okupace 72 SNB Sbor národní bezpečnosti – represivní nástroj moci v komunistickém Československu . 73 Doc. RSDr. Ladislav Adamec Csc.,(10.11.1926 – 14.4.2007) byl dlouholetý komunistický funkcionář a člen vlády, český premiér (1987 – 1988), československý premiér (1988 – 1989). 68

32

Federálního shromáždění74 (FS) i obou jeho komor. Ústavní zákon č. 183/ 1989 Sb. ze dne

28. prosince umožnil nahradit rezignující poslance FS, do čela FS byl zvolen Alexander Dubček75 (1921 - 1992). V závěru svého projevu podpořil kandidaturu Václava Havla76

(1936) na úřad prezidenta republiky. 3. prosince došlo k obměně vlády. K této změně došlo po jednání Občanského fóra s Ladislavem Adamcem, a ačkoliv se jednalo o výraznou

změnu, veřejnost se ní nespokojila, neboť členové KSČ si i nadále drželi většinu vládních křesel – 16 z 21. Marián Čalfa77 (1946) byl pověřen dočasným vedením vlády po

odstoupení dosavadního premiéra Ladislava Adamce dne 7. prosince. Nová vláda nazývaná „vládou národního porozumění“ byla jmenována Gustávem Husákem dne 10. prosince. V

jejím čele stál Marián Čalfa. Nová vláda se skládala z deseti komunistů a z jedenácti zástupců jiných stran a nestraníků. V ten samý den, 10. prosince dosavadní prezident

Českoslovnské republiky Gustáv Husák, oznámil odstoupení z funkce a dne 29.12.1989

byl novým prezidentem Československé republiky zvolen Václav Havel, symbol odporu proti totalitnímu režimu. Volba byla provázena bouřlivými diskusemi, kdy KSČ navrhovala

přímou volbu, Občanské fórum a parlamentní zastoupení Československé strany lidové

zastávali naopak nepřímou volbu prezidenta prostřednictvím poslanců FS. Jako hlavní důvod pro nepřímou volbu prezidenta byla uváděna pochybnost, zda zvolení vyjde na

první pokus. V tomto případě se obávalo OF a zástupci Československé strany lidové78

(ČSL), že dlouhodobě neobsazený post hlavy státu by mohl destabilizovat a rozdělovat společnost. Slovenští poslanci a reformní komunisté navrhovali Alexandra Dubčeka, bývalý symbol někdejšího pražského jara, Občanské fórum navrhovalo svého kandidáta

Václava Havla, kterého podpořila i první parlamentní strana ČSL i Marián Čalfa. Václav Havel získal hlasy Slováků výměnou za předsednické křeslo FS pro A. Dubčeka. Volba se

konala 29. prosince 1989. Ukončení stávky oznámili studenti den po konání volby prezidenta – 30.prosince 1989.

Aby tyto bouřlivé změny dostály svých očekávání, bylo potřeba vedle změn personálních provést také zásadní změny právního systému počínaje ústavním základem Federální shromáždění – byl Československý federální parlament (1969 – 1992). Alexander Dubček (27.11.1921 – 7.11.1992) byl československý a slovenský politik, hlavní osobnost Pražského jara. 76 Václav Havel (5.10.1936) český dramatik, signatář Charty 77, kritik komunistického režimu, bývalý politik, Československý prezident (1989 – 1992), Český prezident (1993 – 2003). 77 Marián Čalfa – (7.5.1946) je slovenský právník a bývalý komunistický funkcionář, byl československým premiérem v období po sametové revoluci. 78 ČSL – Československá strana lidová – do roku 1948 v opozici proti komunistům, po jejich vítězství byla zbavena demokratických vůdců a až do roku 1989 byla spojencem KSČ. 74 75

33

právního řádu přes běžné zákony až po podzákonné předpisy. Rodící se demokracie musela stát na zcela jiném základu, než jaký měla socialistická společnost, ve které mělo právo podle marxisticko – leniské teorie státu a práva sloužit jako důležitý pomocník při

budování socialismu. Dne 29. listopadu 1989 byl ústavním zákonem zrušen článek v Ústavě o vedoucí úloze Komunistické strany. Změněna byla také definice Národní fronty a

„vědecký světový názor marxismus – leninismus a těsné spojení se životem a prací lidu„

byl nahrazen v článkem o kulturní politice „vědeckým poznáním a zásadami vlastenectví,

humanity a demokracie“. Tyto změny představovaly významný krok v odstranění monopolu (vedoucí úlohy) KSČ z našeho politického systému. Bylo vynecháno značně obsáhlé úvodní Prohlášení Ústavy, které oznamovalo dokončení budování socialismu.

Ústavní základ pro změnu hospodářského systému byl zaručen zakotvením článků o ochraně soukromého vlastnictví, podnikání, hospodářské soutěže, zdravého životního

prostředí apod., které měnily původní články 7 – 15 Ústavy zakotvující

základy

československé ekonomiky tvořené centrálně plánovaným hospodářstvím, státním,

družstevním a soukromým vlastnictvím. Ke změně názvu státu došlo paradoxně za

poměrně dlouhou dobu, neboť slovenská a česká strana se nemohla dohodnout na jeho

konečné podobě. Schválením ústavního zákona o změně názvu na „Česká a Slovenská Federativní Republika“, ve slovenské podobě na „Česká a Slovenská Federativna Republika“ se tento problém vyřešil. Nepřijatelnou podobu měl i státní znak zavedený Ústavou v roce 1960, kdy po dlouhé diskuzi byl přijat návrh prezidenta Václava Havla.

3.2 Demokratizace právního řádu, vypořádání se s minulostí

První tři roky po revoluci se vyznačovaly velmi rychlým politickým vývojem. Sice

Ústava a ústavní zákony jako základy právního řádu i politického systému se podrobují čas

od času revizi, ale není zvykem, že by se často měnily. Pád komunistického systému a

přechod k demokracii si jistě vyžádal zásadní změny ústavního řádu, ale padesát ústavních

zákonů, které byly v období tří let přijaty, a způsob jejich přijetí, zůstává nadále zvláštností. Změny zákonů neprobíhaly v navazujících etapách, jak to bylo v sousedním Polsku, kde přijetí konečné demokratické ústavy předcházelo přijetí prozatímní, tzv. malé

ústavy, ale k přeměně ústavního řádu se dospělo jednotlivými zásahy, které se snažily změnit základní ústavní předpisy z období totality. Nakonec historický vývoj dospěl k rozdělení společného státu a provizorně sepsané ústavy – federální, dvě národní a

34

republiková byly nahrazeny rychle sepsanými a přijatými ústavami nově vzniklých republik. Nevyzrálost přijatých zákonů je důsledkem zmatku a nepřipravenosti, který zde v období po listopadu panoval.

11. ledna 1990 byl rozpuštěn pluk SNB a Státní bezpečnost byla zrušena 1. února 1991. Dne 26.2.1990 podepsal prezident Václav Havel v Moskvě smlouvu o odsunu sovětských vojsk z ČSFR a v červnu 1991 opustil poslední sovětský voják naše území.

Další kroky, které byly nutné učinit v přechodu k demokracii, byla novelizace

trestního zákoníku. Trestné činy, jako např. opuštění republiky, zneužívání náboženské

funkce, pobuřování, maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi atd. byly

zrušeny. 8. prosince byli lidé odsouzení za výše uvedené činy propuštěni na základě amnestie vyhlášené prezidentem. Další důležitý krok, který byl nutný udělat pro posun k

demokracii bylo přijetí důležitých zákonů č. 83/ 1990 Sb. o sdružování občanů, č. 84/ 1990

Sb. o právu shromažďovacím, č. 85/ 1990 Sb. o právu petičním, zákon měnící tiskový zákon – č. 87/ 1990 Sb. a zákon č. 88/ 1990 Sb., který zrušil institut odnětí státního

občanství jednostranným aktem proti vůli občana. Zákon č. 216/ 1991 Sb. o cestovních

dokladech a cestování do zahraničí přinesl svobodu pohybu. Řada právních norem se také

zabývala navrácením majetku zabaveného občanům komunistickou stranou. Mezi hlavní

krok patřilo přijetí ústavního zákona č. 23/1991 Sb. schváleného 9. ledna 1991 s účinností 8. února 1991. Díky němu se Listina základních práv a svobod stala součástí ústavního

pořádku ČSFR. Ústavní soud byl obnoven po jeho šedesátileté neexistenci zákonem č. 91/

1991 Sb. z 27. února. Byl složen z dvanácti soudců jmenovaných do funkce prezidentem na základě návrhu FS a národních rad. Sídlem soudu je Brno a funkční období soudců je

sedmileté. S velkým ohlasem se setkalo přijetí takzvaného lustračního zákona č. 451/1991

Sb. ze dne 4. října, který určoval předpoklady pro výkon vybraných funkcí ve státních

orgánech ČSFR, ČR a SR. Předpokladem pro vykonávání těchto funkcí bylo nutné

osvědčení federálního ministerstva vnitra či čestné prohlášení, že tato osoba nebyla

například členem Lidových milicí či StB, vědomým spolupracovníkem StB, studentem

některých škol v SSSR, členem prověrkových komisí atd. Tento zákon měl za cíl vyloučit z

důležitých funkcí státní správy, armády, policie, státních sdělovacích prostředků, FBIS apod. osoby spjaté s komunistickým režimem.Tento zákon nevyvolával pouze souhlas, ale někteří humanisté poukazovali na uplatňování principu kolektivní viny, argumentovali rozporem s Mezinárodním paktem o občanských a politických právech, Evropskou 35

úmluvou o lidských právech a Listinou základních práv a svobod. Je otázkou, jestli všechny nesouhlasné hlasy bojovaly opravdu za princip individuálního posouzení viny nebo jestli některé nesledovaly jen svůj osobní prospěch. Nakonec některá ustanovení zákona byla na návrh 99 poslanců vedených Petrem Uhlem po přezkoumání Ústavním

soudem ČSFR zrušena. Je všeobecně známým faktem, že Slovensko nebylo tak

antikomunisticky naladěno jako Česko, česká a slovenská společnost měla zcela jiný názor

na pojetí komunismu. Příčina rozdílných názorů spočívala v tom, že zatímco v českých zemích byl komunismus chápán jako zpátečnický krok ve vývoji společnosti, slovenská společnost teprve v období komunismu zažila modernizaci země ve smyslu industrializace

a urbanizace.. Rozdílné chápání komunistického období se projevilo také v postojích české a slovenské společnosti ke změnám po roce 1989, kdy na Slovensku se neprojevil takový

tlak na odstranění prominentů minulého režimu z veřejných funkcí. Lustrační zákon nebyl na Slovensku v široké míře uplatňován, také proto, že proti němu HZDS79 brojila a v roce 1996 pozbyl účinnosti. V České republice byla platnost zákona několikrát prodloužena a je

platný do dnes.

Komunistická strana zakázána nebyla, ale symbolické vypořádání přinesl zákon č.480/ 1991 Sb , který potvrdil , že v letech 1948 – 1989 totalitní komunistický režim porušoval základní lidská práva a Svobody i své vlastní zákony.

3.3 První svobodné volby v roce 1990 Přijetím ústavního zákona č. 14/ 1990 Sb. o odvolání poslanců zastupitelských sborů a volbě nových poslanců národních výborů se pokračovalo v eliminaci

zkompromitovaných politiků. 23. ledna byl schválen zákon č. 15/ 1990 Sb. o politických

stranách, který byl jasně koncipován jako dočasný. Ústavní zákon č. 46/ 1990 Sb. ze dne

27. února značně změnil znění článků Ústavy, které se týkaly zákonodárné moci. Zrušil imperativní mandát, rozšířil neslučitelné funkce s funkcí poslance a snížil počet poslanců

Sněmovny lidu na 150. Ve stejný den bylo ústavním zákonem č. 45/ 1990 Sb. zkráceno

volební období stávajících zákonodárných sborů do dne konání voleb a volební období nově zvoleného Federálního shromáždění a národních rad omezeno na 24 měsíců. V této době bylo nutno položit plnohodnotné právní základy politického systému, proto byl přijat

nový volební zákon, zákon o politických stranách a v neposlední řadě Ústavy federace

79

HZDS-Hnutie za demokratické Slovensko.

36

obou republik. Jako nejdůležitější a zároveň poslední normou zabývající se touto oblastí byl zákon č. 47/ 1990 Sb. z 27. února o volbách do Federálního shromáždění. Na tento

zákon navázaly zákony ČNR80 č. 54/ 1990 Sb. a SNR81 č. 80/ 1990 Sb. , které uváděly do vzájemného souladu volební systémy do národních rad s volebním systémem do FS. Podoba volebního zákona se stala předmětem dlouhých diskuzí, neboť způsob přepočtu hlasů na mandáty zcela zásadně ovlivňuje charakter politického systému. Nakonec zvítězila varianta poměrného zastoupení i vzhledem k prvorepublikové tradici.

Správné směřování ke klasické zastupitelské demokracii muselo být potvrzeno konáním svobodných voleb. K jejich uskutečnění bylo potřeba jistých legislativních změn. Nově vznikající demokratický stát se začal budovat s velkou rychlostí a dynamičností. Tato rychlost však často přinášela improvizaci, jejíž správnost ověřil teprve až čas. Bylo

třeba co nejdříve vytvořit systém politických stran, fungující parlament a vládu. Byl zřízen Ústavní soud a začaly se rozvíjet mezinárodní aktivity, které měly za cíl navázat těsné

styky se západními zeměmi a odpoutat Českou republiku ze sféry vlivu Sovětského svazu.

Disidenti a signatáři Charty 77 byli lidé, kteří se nebáli otevřeného a z počátku nebezpečného dialogu s komunistickým vedením, a proto se většina z nich ocitla po revoluci v politických funkcích. První svobodné volby se konaly 8. a 9. června 1990 a vyznačovaly se drtivým vítězstvím Občanského fóra a Verejnosti proti nasiliu. KSČ vstupovala do těchto voleb s programem, ve kterém se snažila voliče přesvědčit o svém rozchodu s předlistopadovou politikou, kdy se prezentovala jako strana, která lidem zaručí v „ neklidné době“ sociální jistoty. Jako cíl si určila demokratický, humanistický, materiálně i duchovně produktivní socialismus. Komunistická strana v období po listopadu zaznamenala velký úbytek členů a

voličů. Zatímco k 1. lednu 1989 činil počet členů a kandidátů strany 1 701 085, k 30.

červnu, tedy po půl roce, počet členů klesl zhruba o dvě třetiny na 756 120 členů.

80 81

ČNR Česká národní rada. SNR Slovenská národní rada.

37

3.4 Rozdělení státu Jak jsem se již zmínila, postoj české a slovenské společnosti ke komunistického režimu a názor na něj se lišil. I po listopadu 1989 se politická kultura na Slovensku

vyvíjela odlišně od české, neboť každá země byla již ve svém historickém vývoji

ovlivňována jinou politickou kulturou. České země se vyvíjely hlavně v konfrontaci s

německou politickou kulturou, zatímco vývoj Slovenska byl poznamenán vlivem

vznikajícího uherského státu. I přesto, že se po vzniku nového československého státu všechny hlavní politické strany přejmenovaly během let 1918 – 1919 na „československé“, faktická politická moc zůstávala v rukou českých politiků.

Čeští politici na základě přesvědčení o nadřazenosti české politické kultury spolupráci s představiteli ostatních národů odmítali, dívali se na ně s despektem a

komunikovali pouze s těmi politickými představiteli, kteří akceptovali nadřazenost české politické kultury. Dalo by se shrnout, že Češi vycházeli z předpokladu, že Slováci jsou

zastaralý český kmen a slovenština je pozůstatek českého dialektu. Češi sebe viděli vždy jako vyspělejší, chytřejší, racionalističtější, analytičtější a civilizovanější, vzdělanější,

bohatší a Slovákům přisuzovali opačné vlastnosti. Slováci naopak viděli Čechy jako

nadřazený rozpínavý národ, který je zodpovědný za zavedení komunismu na Slovensku. Toto vzájemné vnímání obou národů vedlo v letech 1989 – 1992 ke sporu politických elit a přispělo ke vzniku dvou samostatných státních celků.

Již v polovině prosince 1989 proběhl veřejný průzkum, který ukázal, že příslušníci

obou národů jsou přesvědčeni o tom, že druhý národ je v Československu zvýhodňován.

71 % Slováků si myslelo, že Češi jsou ve společném státě upřednostňováni a opačný názor

zastávalo 68 % Čechů. 82 Postupně se začalo ukazovat, že Češi a Slováci mají jiné představy i o polistopadovém politickém a hospodářském vývoji. Velká skupina Slováků

preferovala „jen“ reformu, Češi volali po radikálních změnách vedoucích k demokracii.

Diferencované směřování obou národů se jasně projevilo v parlamentních volbách v roce 1992, kdy u českých voličů s převahou vyhrály pravicově orientované politické subjekty,

Slováci volili politická uskupení, která se nachází spíše vlevo od politického středu. Tento 82

Vodička, Karel, Cabada, Ladislav. Politický systém České republiky. Druhé, aktualizované a

rozšířené vydání,2007. S 179. ISBN 978-80-7367-337-6.

38

nesoulad byl podnětem k jednání o rozdělení státu a 31. prosince 1992 Česká a Slovenská

Federativní Republika zanikla, 1. ledna 1993 se dosavadní národní republiky Česká republika a Slovenská republika osamostatnily.

3.5 Demokratický vývoj

Osvobození společnosti od nenáviděného komunistického režimu proběhlo

poklidně a předání politické moci nastalo bez krveprolití, které velmi často každou revoluci provází. Proto je listopadová revoluce nazývána též „revolucí sametovou“ , někdy také „něžnou“.

Jen málo lidí si v roce 1989 a ještě několik let poté uvědomovalo, jak zdlouhavé a

obtížné procesy nás čekají, než se uvede v život fungující demokracie, politický systém a svobodný trh. Myšlení lidí, jejich chování i žebříček hodnot byl narušen několika desetiletími života v totalitě. Bohužel nebylo možné ze dne na den změnit myšlení člověka

a vyhlásit datum, od kterého by ve státě měla začít fungovat demokracie. Hodně lidí naopak začalo smysl svého života hledat. „ Předstíraná soudržnost pracovních kolektivů a falešná nerozborná jednota pracujícího lidu a komunistické strany byly vystřídány důrazem na individualismus, dravou soutěživost a odporem vůči kolektivismu jako takovému.“83

Na cestě přeměny politického systému od totality k demokracii se vždy vyskytne mnoho problémů. Na počátku cesty je vždy nejisté, jestli země svého cíle – fungující demokracii dosáhne. Někdy se stane, že země na své cestě zastaví a nebo může dojít i ke

zvrácení situace a cesta se vrátí k autoritářskému systému. Česká republika je považována za zemi, kde demokratický vývoj stále pokračuje.

Jestliže se podíváme na současný stav naší demokracie, musíme ale přiznat, že není uspokojivý. Odráží se v něm především nedostatek tradice, která dle mého soudu je velmi důležitá při budování a rozvíjení demokracie, a která byla u nás přerušena okupací v období druhé světové války, a po krátkým poválečném období téměř půl století neomezené Autorský kolektiv. Vize rozvoje České republiky do roku 2015. Centrum pro sociální a ekonomické strategie Univerzita Karlova v Praze, Fakulta sociálních věd. Praha. 2000.http://ceses.cuni.cz/CESES-34version1-vize2015.pdf

83

39

vlády jedné totalitní strany. Tyto skutečnosti se zasloužily o to, že se předválečné demokratické Československo stalo už spíše mýtem.

Po listopadu 1989 se vytvořily vyhovující předpoklady pro demokratické fungování zastupitelských a exekutivních institucí na místní i centrální úrovni a byly vytvořeny podmínky k plnému rozvinutí politické plurality i základních forem občanské participace a započal proces transformace i liberalizace ekonomiky, politický systém se bohužel plně institucionálně ani funkčně nerozvinul a zůstává neúplný. „Na nevyzrálé elity, poznamenané ostatně toutéž normalizační mentalitou, se národ nadále díval skrze prsty jako na „ ty nahoře“, a stát zde byl nadále především od toho, aby se mu pouštělo žilou, neboť, jak bylo z dřívějšího režimu známo, „kdo neokrádá stát, okrádá rodinu“. Zákony a pravidla byly nikoliv projevem společenského srozumění, že jsou pro civilizované společenství nutné, ale byly k tomu, aby se odcházely. “84

V současnosti lidé nedůvěřují politikům, ale i oni naopak zřejmě nemají důvěru ve skutečnou demokracii, která zahrnuje „obyčejný lid“. Politici, uvědomující si dočasnost své funkce, používají své postavení k získání ekonomických výhod. Bohužel dějiny některé národy, mezi které se řadí i Česká republika, nenaučily uvědomovat si sílu svého

veřejného prostoru, proto u nás již nikoho nepřekvapí, že skutečná politika se dělá za

zavřenými dveřmi a pákou, která jí řídí, je konspirace nebo tajná domluva. Veřejný prostor slouží jen jako jeviště, kde se hraje předem domluvený „ kus“ . Přežívají praktiky bývalého režimu jako je korupce a klientelismus. „Politickou kulturu považujeme za jeden z nejstabilnějších prvků každé společnosti, k jehož výrazným proměnám je zapotřebí

relativně velmi dlouhého časového období a stabilního vývoje. Britsko – německý politolog

Ralf Dahrendorf85 vyjádřil přesvědčení, že v postkomunistických společnostech střední Evropy dojde poměrně záhy k transformaci právního prostředí (hovořil o šesti měsících) i hospodářské transformaci a vytvoření (v případě České republiky spíše návratu)

kapitalistického, tržního a ekonomického prostředí (v období zhruba šesti let). U třetí dimenze transformace – v oblasti kulturní – byl ovšem Dahrendorf přesvědčen o tom, že bude trvat velmi dlouhou dobu, než dojde k proměně 84

směrem k „západní“ politické

Pehe Jiří. Deník referendum. 16.11.2010. http://www.pehe.cz/zapisnik/demokracie-nebokleptokracie. 85 Ralf Dahrendorf Ralf Dahrendorf (1.5.1929 – 17.6.2009) německo – britský sociolog, politolog, filozof, liberální politik, poslancem německého Spolkového sněmu za FDP, evropský komisař pro vnější vztahy a obchod, evropským komisařem pro vědu vzdělávání a výzkum.

40

kultuře; on sám tuto dobu odhadl na tři generace, resp. šedesát let.86

Dahrendorf vycházel z faktu, že proces proměny stereotypů a základních hodnotových orientací občanů nelze ovlivnit, na rozdíl od právní a hospodářské transformace a stabilizace.

Když se podíváme na naší politickou scénu, můžeme konstatovat, že Dahrendorfovo přesvědčení bude zřejmě pravdivé. Každoročně zveřejňuje mezinárodní organizace zkoumající stav korupce Transparency International (TI) informace o stavu zemí, podle které si Česká republika opět pohoršila v hodnocení míry korupce. Mezi 178

hodnocenými zeměmi klesla z 52. na 53. místo. V rámci evropské sedmadvacítky jsme obsadili nelichotivé 21. místo. Podle TI je to „zásluha“ vlády Mirka Topolánka a Jana Fišera a důsledek toho, že o protikorupčních opatření se roky jen mluví a to hlavně v

předvolebních kampaních. Na stupnici od 0 do 10 Česko dostalo hodnocení 4,6, ale musím upozornit na to, že čím je hodnocení nižší, tím je míra korupce naopak vyšší. V roce 2009

se Česko stačilo propadnout v hodnocení ze 45. na 52. místo, v roce 2010 pak na místo 53. Podle Davida Ondračky, ředitele TI v ČR „ je korupční špína zažraná a nechce se pustit“.

Nedá se však přesně zjistit, o kolik stát ročně přichází díky korupci, neboť jde o skrytou

trestnou činnost, ale podle Ondračky stát ročně přichází o desítky miliard korun, o které jsou předraženy jen neprůhledné státní zakázky. Kdyby se podařilo korupci eliminovat, zcela jistě bychom neměli problémy s deficitem veřejných financí. Ministr vnitra Radek John sice prohlásil, že vláda si jako prioritu musí určit boj proti korupci, ale podle TI připravovaná strategie pro boj s korupcí se zabývá především následným potrestáním viníků, ale zapomíná na předcházení příčin korupce. Finanční skandály a korupční aféry jsou tak důsledkem nedodržování stávajících pravidel nebo jejich neexistence a díky prosakování ekonomických zájmů do politické moci je narušena důvěryhodnost celého našeho demokratického systému.

Co se týká politických stran, ty nedostatečně a opožděně informují společnost o

svých aktuálních a dlouhodobých zájmech, hlavní jejich činností se stal boj o politickou

moc a souboj stranických egoismů místo toho, aby se orientovaly na tvorbu a uskutečňování státní politiky v oblasti výkonné moci a v Parlamentu. Z toho vyplývá Vodička, Karel, Cabada, Ladislav. Politický systém České republiky. Druhé, aktualizované a rozšířené vydání,2007. s 176 -177. ISBN 978-80-7367-337-6. 86

41

podceňování přípravy a neuvážlivý výběr zástupců státu a časté ustupování zájmovým skupinám. Státotvorná úloha politických stran je vážně ohrožena jejich izolací a

uzavřeností od ostatní společnosti. Informační činnost, kterou mají vykonávat mezi

občanem a státem, nechávají často na živelné hře médií. Prakticismus nahradil koncepční

přístup, který se v České republice vytratil díky tomu, že se v politických stranách

nerozvinula intelektuální diskuse o vývoji ve světě, ale i o situaci v České republice.

Velkým problémem je jev, který se vyznačuje sklonem k jednostranné převaze politické strany ve vedení společnosti, tzv. politizace státní správy, kdy politik při nástupu do funkce velmi často provede personální průvan v rámci úřadu. Přivede si nové lidi na

základě stranické spřízněnosti, známosti, tito lidé přitom velmi často nejsou profesionálními úředníky.

Chod úřadu se tak „rozkolísá“, což je důsledkem

nekoncepčního přístupu, který vede k nefunkčnosti státní správy a znesnadňuje tvorbu státní politiky. Špatné nalézání shody a prosazování názorů mezi politickými stranami se projevuje také v neustálém odkládání legislativního zakotvení požadovaných změn. Prvky přímé demokracie jsou opomíjeny, neboť občanským organizacím a iniciativám je bráněno podílet se na rozhodovacích procesech, poněvadž většina politiků prosazuje představu politického systému založeného na nesmlouvavé stranické formě, která téměř znemožňuje neformální politickou účast občanů. Znechucení občanů se stavem politické scény můžeme

dokládat na vývoji volební účasti či spíše neúčasti.

3.6 Opoziční smlouva

Václav Bělohradský vystihl období nově vznikající demokratické společnosti: „Nejnebezpečnějším rysem polistopadového vývoje je to, že politika je spiknutím proti veřejnosti spíše než jednáním ve jménu veřejnosti.“87

Rozvoj parlamentní demokracie a její kultivace je náročný a dlouhodobý proces. Jde především o vědomí občanů, jak vnímají své „zvolené“ zastupitele – poslance a jak tito reprezentanti vnímají občany – voliče.

Již 8 let po revoluci se naše ekonomika ocitla v krizi. Viditelná byla i korupce, která 87

Bělohradský Václav. Salon.Právo.25.11.2009. http://www.novinky.cz/kultura/salon/184829-vaclavbelohradsky-od-realneho-socialismu-k-realnemu-kapitalismu.html.

42

transformaci provázela. Jiří Pehe v článku „ Prospěla takzvaná opoziční smlouva české demokracii“88 píše :“A při donkichotském honu na „staré struktury“ jsme si nevšimli, jak nám pod rukama utěšeně rozebírají všelidové vlastnictví pro změnu struktury nové.“ To mělo vliv na účast ve volbách, neboť rostla nedůvěra voličů. Když pomineme první popřevratové volby, další volby, které následovaly, byly poznamenány stále více se snižující volební účastí a také „patovým“ výsledkem. Pro získání parlamentní většiny musel vítěz voleb vyřešit otázku, s kým vytvoří koalici. Nově vzniklé koalice však v mnoha případech byly málo přesvědčivé a někdy fungovaly jen díky několika mezistranickým přeběhlíkům.

Patová situace nastala i po předčasných volbách v roce 1998, kdy se vítězem voleb

stal Miloš Zeman, lídr ČSSD, kterého tehdejší prezident Václav Havel pověřil sestavením vlády. Při jejím sestavování vyvstal problém, když Jan Ruml, předseda Unie svobody (US),

odmítl vstoupit do plánované koalice s ČSSD a KDU – ČSL a prezident Havel odmítl jmenovat vládu, na které by se podílela KSČM. Hrozilo, že se M. Zemanovi nepodaří

sestavit vládu a bylo i možné, že US a KDU – ČSL si prosadí, aby se Václav Klaus nestal premiérem a možná ani ministrem. Toto hrozící nebezpečí sblížilo V. Klause i M. Zemana

a došlo k sepsání pragmatické dohody mezi ODS a ČSSD o podpoře menšinové vlády a podmínek, za jakých bude vládnout. Tato opoziční smlouva, která se oficiálně nazývala

„Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice uzavřená mezi

Českou stranou sociálně demokratickou a Občanskou demokratickou stranou“ se

vyznačovala několika specifiky, které politický život a důvěru voličů oslabily. Tím nejdůležitějším byl fakt, že výsledkem podepsání smlouvy vznikla nekompromisní jednobarevná vláda levice, která byla stvrzena pravicí. Voliči se po podepsání této smlouvy cítili samozřejmě podvedeni , neboť agresivní volební kampaň předcházející volby byla ze strany ODS vedena tvrdě proti levici a mnoho občanů již z obavy opětného nástupu levice, volili ODS. Nedůvěra pak nadlouho ovládla politickou scénu, zvláště ze strany US a KDU, které se cítily ohroženy. Smlouva byla od začátku veřejnosti předkládána jako „stabilizační pakt“, ale ve skutečnosti byly stabilizovány mocenské pozice dvou velkých stran. Někdy proto byla opoziční smlouva ironicky označována jako smlouva „o pozicích“. Cesta k vytvoření podmínek „jednobarevné vládě“ byla zahrnuta již v článku jedna,

88

Pehe Jiří http://www.pehe.cz/clanky/2002/prospela-takzvana-opozicni-smlouva-ceske.

43

kde je uvedeno: „Výše jmenované strany se zavazují, že budou respektovat právo té z těchto stran, která zvítězila ve volbách, sestavit vládu České republiky, a vyjádří tento

respekt neúčastí poslanců druhé strany při hlasování o důvěře vládě.“. Byl vytvořen prostor

pro práci menšinové vlády po celé čtyřleté funkční období. Tuto skutečnost zajišťoval

šestý článek opoziční smlouvy: „Výše jmenované strany se zavazují, že v průběhu

volebního období Poslanecké sněmovny žádná z nich nevyvolá hlasování o nedůvěře vládě ani nevyužijí ústavních možností vedoucích k rozpuštění Poslanecké sněmovny, a budou-li takové návrhy předloženy jiným politickým subjektem, nepodpoří je hlasováním. V případě hlasování o jednotlivých zákonech (včetně rozpočtu) nejsou výše jmenované strany nijak vázány.“89

Třetí strana nemohla vstoupit do vlády nebo získat funkci, která je jmenovaná v opoziční smlouvě, neboť smlouva obsahovala závazek, v němž se obě velké strany zříkaly možnosti vytvoření koalice s třetí stranou a uzavírání jiných dohod s těmito stranami. Některé malé strany se cítily touto smlouvou ohroženy a vynaložily nemalé úsilí na její diskreditaci. Objevil se i názor, že smlouva je protiústavní a byla přirovnávána ke komunistické ústavě, která zaručovala vládu jedné strany. Nesouhlasné hlasy se ozývaly i od některých členů ČSSD a ODS.

Podepsání smlouvy znamenalo nerespektování demokratických pravidel a došlo k porušení politického pluralismu, i když v daný okamžik pomohla vyřešit patovou situaci. Osobně si myslím, že ve fungující demokracii by takto sepsaná smlouva neměla mít šanci

na schválení a mělo by se hledat schůdnější řešení, které by bylo v souladu se zásady demokracie, než pouhá smlouva o rozdělení moci a pozic mezi nejsilnějšími stranami.

I přes veškerou kritiku, která se na opoziční smlouvu snesla, byla tato po celé

volební období jejími aktéry respektována. Spojení čtyř politických stran (KDU – ČSL,

US, DEU a ODA) vyhraněných vůči této smlouvě vešlo ve známost jako Čtyřkoalice a v následujících volbách do Senátu skutečně slavilo úspěch, když získalo 14 křesel. Miloš Zeman Čtyřkoalici označil jako seskupení neschopných.

Opoziční smlouva, jak se během let ukázalo, nepřispěla k uklidnění politické

89

Ph.Dr. Just Petr , Ph.D. 2006. http://www.just.wz.cz/viev.php?cisloclanku=2005010116.

44

situace v ČR, naopak vzájemné antipatie obou hlavních stran se ještě prohloubily. Příčinu zřejmě můžeme hledat ve skutečnosti, že smlouva byla podepsána skutečně za účelem rozdělení moci a ne, jak bylo prezentováno, za účelem vytvoření stabilního politického prostředí.

Jedním z důsledků podepsání opoziční smlouvy byla větší semknutost a spolupráce menších politických stran, která byla v tomto volebním období potvrzena koaliční

smlouvou čtyř pravostředových stran – KDU - ČSL90, Demokratické unie, Unie svobody a Občanské demokratické aliance.

Pro mladou, nově se rodící demokratickou společnost bylo rozdělení veškeré moci

v zemi mezi dvě nejsilnější politické strany ČSSD a ODS tzv. opoziční smlouvy v letech 1998 – 2002 chybnou a velmi kritizovanou cestou. V důsledku této smlouvy byla nastolena

menšinová vláda ČSSD s tichou podporou oficiálně opoziční ODS, která ovšem za tuto

podporu fakticky získala celou řadu vlivných míst ve státní správě a parlamentu včetně

postu předsedy Poslanecké sněmovny, a skutečná opozice (KDU – ČSL , US a ostatně i

KSČM) byla naopak zcela vyřazena z parlamentních funkcí. Vláda složená výlučně z

představitelů ČSSD (tzv. „vláda sebevrahů“, jak byla označována jejím předsedou

Milošem Zemanem) získala v srpnu 1998 důvěru v poslanecké sněmovně, neboť proti

hlasovali jen poslanci KDU – ČSL a US, poslanci za KSČM se hlasování zdrželi, poslanci ODS se hlasování nezúčastnili, neboť odešli z jednacího sálu a pro hlasovali poslanci ČSSD. Pro ODS ovšem opoziční smlouva měla i trpkou příchuť zejména v druhé půlce

volebního období, kdy ČSSD spolu s KSČM silou svých hlasů prosadily celou řadu zákonů vysloveně levicových, např. nový zákoník práce.

Jiří Pehe o opoziční smlouvě v roce 1999 napsal:91 „Existence opoziční smlouvy v

plné nahotě odhaluje nedospělost naší politické kultury. Když naši politici říkají, že opoziční smlouvu není možné zrušit, protože nejsou alternativy, možná by neuškodilo, kdyby se podívali na Slovensko nebo do Izraele, kde se v zájmu země nedávno vytvořily široké koalice. V našich poměrech není nic takového možné především díky neschopnosti

politiků komunikovat. Problémy české politiky se nevyřeší změnami volebního systému, ale

ˇKDU – ČSL – Křesťanská a demokratická unie – Československá strana lidová Pehe, Jiří. ZN noviny. 14.7.199. http://www.pehe.cz/clanky/1999/tvrdim-ze-opozicni-smlouva-bylaod-zacatku-omyl/?searchterm=opoziční smlouva.

90 91

45

pouze postupnou kultivací politických poměrů. Ta ale asi nebude možná, dokud jsou u moci „ velikáni“ první fáze postkomunistického vývoje.“

Opoziční smlouva vytvořila předpoklad pro rozvíjení konsensuální politiky. Masivní mediální kampaň proti této smlouvě vedená politiky s nenaplněnými ambicemi za podpory medií nastavila výhybku politického vývoje směrem k politice nulové tolerance. Tento směr od roku 2002 střídavě praktikují obě hlavní politické strany. Volič se marně ptá, komu prospívá tento vývoj.

3.7 Výzvy veřejnosti Nespokojenost s politiky a jejich chováním mezi širokou veřejností stále narůstala a dala vzniknout několika výzvám, kterými se veřejnost snažila dát najevo svůj nesouhlas s chováním svých politických „elit“. V březnu roku 1999 se na scéně objevil soupis ekonomických opatření, které měly přispět k obnovení nefungující ekonomiky pod názvem „Dřevíčská výzva“. Další iniciativa vzešlá z řad českých intelektuálů např. Tomáše Halíka, Jiřího Pehe

byla zveřejněna v červenci 1999 pod názvem „Impuls 99“. Pod tuto výzvu se podepsalo

mnoho známých osobností i běžných občanů. Impuls 99 kritizoval tehdejší stav naší ekonomiky, politického vývoje a vyzýval k široké celospolečenské diskusi. Tato aktivita však nevedla k vytvoření politického subjektu a časem se její vliv vytratil.

K desátému výročí sametové revoluce 17. listopadu 1999 bývalí studentští vůdci zveřejnili mediálně velmi sledovanou výzvu „Děkujeme, odejděte“, která nabádala politiky k navrácení k demokratickým zásadám a vyzývala přední politiky, aby v zájmu zdárného rozvoje země odstoupili. Na napjatou situaci reagovala na svém 10. kongresu v Liberci ODS rozhodnutím vyjednávat s ostatními stranami o vytvoření duhové koalice

ODS, US, KDU – ČSL a ČSSD. US i KDU – ČSL sice spolupráci odmítly, ale ČSSD si vyžádalo v této věci smírčí řízení z důvodu porušení opoziční smlouvy ze strany ODS.

Smírčí řízení se konalo v lednu 2000 a jeho výsledkem byl tzv. toleranční patent. „Výměnou za podporu státního rozpočtu na rok 2000 se ČSSD v dokumentu zavázala k

postupnému snižování rozpočtového schodku ( … ), nezvyšování daní, privatizaci státního

majetku či postupné deregulaci nájmů a energií, což v podstatě znamenalo zřeknutí se části

46

vlastního programu a jeho nahrazení principy neoliberální ekonomiky prosazované ODS„92

Nelze přehlédnout, že za tuto situaci nese odpovědnost především volič – občan,

který se u voleb rozhodl tak či onak. A nebo se rozhodl, že se nerozhodne a voleb se nezúčastní. U občanů – nevoličů - převládlo mínění, že politik – zvolený občanem ho ke své práci, k rozhodování o společnosti vlastně nepotřebuje. Čas stále ještě nedozrál, kdy

občan - volič vystaví účet „svým“ politikům. Mnozí politici svůj účet svým voličům již vystavili svým zcela potlačeným sociálním cítěním a arogancí.

Ve společnosti vzrůstá odpor vůči politice. Svou roli na tom má proud nulové tolerance prosazované ODS. Příklady po komunálních volbách v roce 2010 jsou toho zářným příkladem. ODS odebírá stranické licence v malých obcích místním stranickým

sdružením, které vytvořili koalici s komunisty. V řadě míst jinou možnost zvolení politici

ani neměli. Lidé na venkově pociťují nezájem ze strany politického vedení něco pro lidi na venkově udělat. Integrace ekonomické, politické a mediální moci představovaná ODS kultivaci politické scény neprospívá a odvádí občany od zájmu o rozvoj věcí veřejných, nejen na celostátní úrovni, ale především v menších sídelních místech.

Od uzavření opoziční smlouvy uplynulo přes 10 let. Něco se za tu dobu změnilo. Před deseti lety vládla strana, která získala ve volbách nejvyšší počet hlasů. Nyní stejná strana – vítěz voleb v roce 2010 je v opozici.

Opoziční smlouvě bylo vytýkáno, že je to anomálie na politické scéně. Ale

takových anomálií zaznamenává „česká“ politická scéna celou řadu. Jednou z nich je stále

přežívající izolace komunistů. Jejich volební potenciál není nezanedbatelný a izolace

znamená pohrdání popřevratové politické elity s poměrně značnou částí občanů (15 % a

kolik procent je z té části, která nevolí, si nikdo netroufá odhadnout). Mediální masírování vědomí, že ten kdo není antikomunista, je komunistou, je v dnešní domě názorovým

92

Hakauf, Martin. Opoziční smlouva: vznik, trvání a její vliv na politický systém a občanskou společnost v České republice [online]. E-polis.cz, 9. únor 2011. [cit. 2011-0427]. Dostupné z WWW: . ISSN 1801-1438.

47

anachronismem.

V současnosti se ustálil názor, že kapitál (finanční) je všemožný, a že i ve volbách si lze koupit hlasy. Je to další abnormálnost politické scény, jak ukázaly komunální volby 2010. Několik případů bylo tak zjevných. že se dostaly až před Ústavní soud, který rozhodl o zrušení výsledku voleb, takže v některých případech se volby musely opakovat.

3.8 Václav Havel versus Václav Klaus – dvě osobnosti s rozdílnými názory Václav Havel a Václav Klaus jsou dvě výrazné osobnosti, které po roce 1989

významně ovlivnili především politický vývoj v České republice. Václav Havel ve svých

článcích i projevech často zmiňuje tzv. občanskou společnost, jako důležitou složku demokracie. 93

Ačkoli původně patřili oba k veřejným kritikům socialistického režimu, ve druhé polovině 90. let 20. stol. se začínala zřetelněji projevovat názorová propast týkající se základní otázky demokracie, která vycházela z rozdílných životních zkušeností a rozdílného úhlu pohledu na svět. Je zřejmé, že představením rozdílných názorů rozpoutali oba politici odbornou i veřejnou diskusi a ovlivnili a stále ovlivňují názory veřejnosti,

neboť debata ohledně řešených otázek je stále aktuální.

Spor o fungování demokracie měl několik rovin - první zahrnovala otázku samotného demokratického uspořádání, kdy Václav Havel s jeho mírnou povahou prosazoval nenásilí, toleranci a sázel na morální vyspělost společnosti, tyto jeho názory byly formovány tzv. nepolitickou politikou a disentem, ke kterému v éře nesvobody příslušel, stavěl se vždy na stranu participační demokracie. Václav Klaus jako představitel 93

Občanská společnost je sdružení občanů, které spojují společné zájmy a nezávisle na státu je

prosazují. Struktura občanské společnosti je nezávislá na státní moci. Stát nezasahuje do aktivit občanské společnosti, pokud nejsou v rozporu se zákonem.Funkce občanské společnosti : 1. Měla by být složkou každé

fungující demokracie. Plní funkci regulujícího článku vlivu státu, neboť umožňuje účast občanů při řešení problémů tam, kde se státem nabízené řešení rozchází se zájmy občanů. 2. Upozorňují politiky na existující

palčivé problémy, a tím je nutí, aby se jimi zabývali. 3. Brání pronikání státu do oblasti, které mu nepřísluší – do zájmových aktivit občanů.

48

neoblomného a ekonomicky zdatného politika se profiloval jako zastánce zastupitelské demokracie a jeho argumenty se nesly v duchu teorie racionální volby a soutěživé schumpeterovské demokracie94. Druhá rovina sporů se týkala rozdílných názorů Havla i Klause na otázku občanské společnosti.

Myšlenka přímé demokracie se ve větší míře začala rozšiřovat ve druhé polovině 60. let. Základem participační (přímé) demokracie je princip přímé účasti občanů na politickém dění. Hnutí „Nová levice“ kritizovalo pronikání státní moci do veškerého společenského prostoru a považovalo pouhou účast občana ve volbách za nedostatečný projev demokracie. Havel stejně jako „novolevičáci“ si představoval tzv. participační

samosprávné společenství, kde by se občané měli možnost podílet přímo na řízení různých sociálních institucí. 95

Zde vidím hlavní rozdíl mezi Václavem Havlem a Václavem Klausem, neboť ten, jako typický zastánce tzv. zastupitelské (nepřímé) demokracie, přiznává lidem právo principu suverenity, ale prostřednictvím zvolených zástupců. Občané se tudíž podílí na moci, ale ne přímo, prostřednictvím veřejné diskuse, ale prostřednictvím voleb a v nich zvolených zástupců a zavazuje se tak respektovat rozhodnutí parlamentu. Václav Klaus chápe demokracii spíše jako soutěž a politické strany pojímá jako firmy, které se snaží maximalizovat svůj zisk. Svá tvrzení zdůvodňuje tzv. teorií racionální volby, podle které se jedinec v politice chová stejně racionálně jako jedinec v ekonomické sféře.

Podle Václava Havla občanská společnost tvoří základ participační demokracie, neboť účast občanů na politickém životě probouzí v občanech pocit zodpovědnosti, sounáležitosti, loajálnosti a oddanosti ke státu. „Duchem spravedlnosti a slušnosti, jak vyplývá z mravního řádu, musí být prodchnut celý systém technických pravidel upravující

naše soužití, tedy náš právní řád.“96 Havel se svými názory blíží tzv. deliberativní

demokracii, ve které je hodnotový systém založen na hodnotově nezávislých procedurách,

94

Josef Alois Schumpeter - (8.2.1883 – 8.1.1950) byl na Moravě narozený akademický ekonom a politolog

Wagnerová, Gabriela. Spor o participační demokracii na české politické scéně po roce 1989 [online]. E-polis.cz, 25. únor 2008. [cit. 2011-04-27]. Dostupné z WWW: . ISSN 1801-1438. 95

96

Znoj, Milan. 15.4.1998.www.blisty.cz/files/isarc/9804/19980415c.html.

49

které zajišťují férovost a rozumnost politického procesu. Za důležitou součást politiky považují Havel i zastánci deliberativní demokracie širokou diskusi založenou na věcných argumentech, s jejíž pomocí je možno dospět k přijatelnému rozhodnutí vyhovujícímu co největšímu počtu členů společnosti.

Václav Klaus považuje občanskou společnost za pokračováním socialistických svodů na cestě ke svobodné společnosti a shledává takové pojetí zcestným. Podle Klause není občanská společnost nic více než společností svobodných individuí. Propagátoři občanské společnosti však nad hodnotu individuální svobody staví hodnotu kolektivu a sdružování. Podle Klause pro vznik svobodné společnosti stačí svoboda – to znamená individuální svoboda, politický pluralismus – to je existence různých politických stran a trh. Splnit tyto tři podmínky podle Klause je to jediné co lze pro spravedlivou a solidární společnost udělat. Lidé se sice sdružují a organizují, ale jen proto, aby prosazovali své vlastní zájmy.

50

Závěr Přechod k demokracii zemí střední a východní Evropy se vyznačoval a stále vyznačuje jistými zvláštnostmi. Na rozdíl od západních zemí, kde vývoj probíhal přirozeně a nebyl přerušen totalitním režimem, země východního bloku se musely po pádu totalitního režimu potýkat s nutností paralelní transformace společenského, politického, hospodářského a právního systému. Ne příliš dobré vztahy mezi těmito jednotlivými prvky vidím jako významný problém na cestě demokratických a tržněhospodářských reforem postkomunistických zemí. Česká republika zaznamenala od roku 1989 mnoho změn. Hodnotit jako úspěch můžeme každopádně rychlý přechod od totality k demokracii, které by nebylo možno

uskutečnit bez rozsáhlých změn v právním řádu a zpočátku silnou pravicovou vládu, která provedla radikální ekonomické transformace. Podle hodnocení západních ekonomů jsme

po revoluci byly nejvyspělejší zemí východního bloku. Bohužel, typické „české

švejkovství“ na sebe nenechalo dlouho čekat. Naši politickou scénu ovládlo politikaření,

korupce, neúcta k dodržování zákonů, jejich účelový výklad, který je západnímu pojetí zákona hodně vzdálen.

Politické strany se staly hlavními aktéry politického života a svým voličům nabízejí mnohdy velmi ostré rétorické konflikty a to nejen v předvolebním obdobi. Na druhé straně, když jde o získání politické moci, dokáží se naše politické strany chovat jako chytrý pragmatik- ekonomicky řečeno - spojí se s konkurencí za účelem maximalizace zisku. Jako

nedostatek se jeví také určitá „anonymita“ politických stran. Značná část voličů si nespojuje programy, které politické strany nabízejí s určitou stranou, ale spíše s politiky, kteří tuto stranu reprezentují.

Zbývá ještě mnoho faktorů, které ohrožují a zpomalují dokončení naší cesty k

přechodu na fungující liberální demokracii. Otázkou zůstává, jak se bude Česká republika vyvíjet dále. Zda si naši politici uvědomí, že voliči jsou již znechucení každodenním sledováním jejich sporů, lobbováním a kauz a začnou naší demokracii budovat na pevných základech, které by vydržely tlaku, který nás jistě čeká v budoucnosti v důsledku měnícím se rozložení sil ve světě.

51

Již přes dva tisíce let se rozvíjí v evropském historickém kontextu teorie a praxe demokracie. Od počátku 90. let však důvěra obyvatelstva v politické instituce klesá a dnes

můžeme říci, že je neuspokojivá. Politici a politické strany jsou dnes veřejností, po právu, vnímáni jako zkorumpovaní a neschopní, Jejich snahy, až na velmi nečetné výjimky, nevedou ke službě a rozvoji společnosti, ale výhradně k jejich osobnímu prospěchu.

Bohužel svoboda a demokracie přináší i negativní aspekty. Nezaměstnanost, narůstající počet nepřizpůsobivých občanů a lidí vyčleněných ze společnosti (bezdomovci) a zejména korupce.

52

Seznam použité literatury Literální odkazy Fejtl, Josef. Vývoj politického systému po Listopadu 1989.Právnická fakulta Masarykovy univerzity, Katedra ústavního práva a politologie. Hollander, Pavel. Základy všeobecné státovědy. 2009.2. rozšířené vydání. Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk. s 364.ISBN 978-7380-178-6. Orwell, Georg. 1984. Nakladatelství Levné knihy Kma, 1. vydání, r 200. s 328 ISBN 807309-002-3. Petrusek, Miloslav. Společnosti pozdní doby.2007 Vydalo SOCIOLOGICKÉ NAKLADATELSTVÍ (SLON), První vydání., s 459. ISBN 978-80-86429-63-2. Sedláček,Tomáš. Ekonomie dobra a zla, 1. vydání,Praha, r. 2009. Vydalo nakladatelství 65.pole. S 270. ISBN 978-80-903944-3-8. Urbanová, Martina. Systémy sociální kontroly a právo, r. 2006,, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., s191. ISBN 80-86898-94-6. Ústava České republiky. Listina základních práv a svobod. Nakladatelství Olomouc. s.r.o.. r 2005.s 263. ISBN 80-7182-200-0. Večeřa, Miloš. Urbanová, Martina. Sociologie práva. r.2006. Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk. s.r.o.. s 335. ISBN 80-86898-72-5. Vodička, Karel., Cabada, Ladislav.Politický systém České republiky. Druhé, aktualizované a rozšířené vydání, Vydalo nakladatelství Portál, r. 2007, s.r.o., s. 374.ISBN 978-80-7367337-6.

53

Internetové odkazy http://ceses.cuni.cz/CESES-34-version1-vize2015.pdf www.e-polis.cz www.blisty.cz www.vaclavhavel.cz www.klaus.cz www.pehe.cz www.tady.cz/hawkmoon/ www.halik.cz www.idnes.cz http://www.totalita.cz/volby/volby.php www.volby.cz http://capek.misto.cz http://ceses.cuni.cz/CESES-34-version1-vize2015.pdf http://tf.webz.cz/jw/cs1989-1998.pdf

Použité paragrafy § 14/ 1990 Sb § 15/ 1990 Sb. § 45/ 1990 Sb. § 46/ 1990 Sb. § 47/ 1990 Sb. § 54/ 1990 Sb. § 80/ 1990 Sb. § 83/ 1990 Sb. § 84/ 1990 Sb. § 85/ 1990 Sb. § 87/ 1990 Sb. § 88/ 1990 Sb. § 90/ 1990 Sb. § 23/ 1991 Sb. § 91/ 1991 Sb. § 216/ 1991 Sb. § 451/ 1991 Sb. § 480/ 1991Sb.

54