Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně Katedra občanského práva
RIGORÓZNÍ PRÁCE
PRÁVNÍ PROBLEMATIKA SDRUŽENÍ BEZ PRÁVNÍ SUBJEKTIVITY Mgr. Václav Hochmann 2006
Prohlašuji, že jsem rigorózní práci na téma: Právní problematika sdružení bez právní subjektivity zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny. 1
OBSAH strana
1. Co je sdružení bez právní subjektivity
5
1.1 Úvod 5 1.2 Základní otázka-co je sdružení bez právní subjektivity? 6 1.3 Historický exkurs právní úpravy sdružení bez právní subjektivity 7 1.4 Co je sdružení bez právní subjektivity 10
2. Vznik sdružení bez právní subjektivity 3. Práva a povinnosti účastníků sdružení bez právní subjektivity
3.1 Povinnost vyvíjet činnost k dosažení účelu sdružení 3.2 Povinnost poskytnout pro účely sdružení peníze nebo jiné věci 3.2.1 3.2.2 3.2.3 3.2.4 3.2.5
21
23
24
27 Poskytnutí peněz 27 Poskytnutí jiných věcí 29 Lhůty pro poskytnutí majetkových hodnot 32 Správa poskytnutých majetkových hodnot 33 Práva účastníků k poskytnutým majetkovým hodnotám 35
3.3 Právo podílet se na majetku získaném při výkonu společné činnosti 3.3.1 3.3.2 3.3.3 3.3.4
37 Vlastnictví majetku z činnosti sdružení 37 Nakládání s majetkem získaným při činnosti sdružení 40 Podíly na majetku získaného společnou činností 41
Odpovědnost účastníků sdružení za závazky vůči třetím osobám
3.4 Právo rozhodovat o obstarávání společných věcí 3.5 Právo kontroly 3.6 Právo ukončit účast ve sdružení 3.6.1 3.6.2
49
Vystoupení účastníka ze sdružení Vyloučení účastníka ze sdružení
50 51 55
Vrácení věcí individuálně určených
59 60
3.7 Právo na majetkové vypořádání při skončení účasti ve sdružení 3.7.1
43 47
2
3.7.2 3.7.3 3.7.4 3.7.5 3.7.6
Vypořádání spoluvlastnického podílu na druhově určených věcech Vypořádání práv a jiných majetkových hodnot Výplata podílu na majetku sdružení Majetkové vypořádání v případě smrti fyzické osoby Majetkové vypořádání v případě zániku právnické osoby
61 63 64 70
4. Odpovědnost účastníka za závazky z činnosti sdružení po ukončení jeho účasti 5. Rozpuštění sdružení
71 72
74
5.1 Obecně k rozpuštění sdružení bez právní subjektivity 74 5.2 Rozpuštění na základě nastání určité právní skutečnosti 75
5.3 5.4 5.5
5.2.1 5.2.2 5.2.3
Uplynutí doby Dosažení účelu Další právní skutečnost
Rozpuštění na základě rozhodnutí účastníků sdružení Rozpuštění ze zákona Majetkové vypořádání
6. Registrace 7. Výhody a nevýhody sdružení 8. Vzor smlouvy o sdružení 9. Exkurs do polské právní úpravy 9.1 Úvod 9.2 Pojetí a forma 9.3 Vklad 9.4 9.5 9.6 9.7 9.8
9.3.1
79
80
84
87
88
97
97
98
Vložení věci
Spoluvlastnictví Společná (solidární) odpovědnost Spravování záležitostí společnosti Jednání jménem společnosti Podíl (účast) na ziscích a ztrátách 9.8.1
Rozdělení a výplata zisků
9.9.1
Ukončení účasti pomocí osobního (přímého) věřitele
9.9 Ukončení účasti
9.10 9.11 9.12 9.13
75 75 76 78
Vyrovnání se s vystupujícím společníkem Smrt účastníka Prodloužení společnosti Zrušení společnosti prostřednictvím soudu 3
99 99 100 101
102
103
104 104 106 106 108
110
111
112
9.14 Účinky zrušení
113
10. Závěr 11. Resumé 12. Použitá literatura
114
115
120
4
KAPITOLA 1
Co je sdružení bez právní subjektivity 1.1 Úvod Cílem této práce je provedení rozboru stávající právní úpravy sdružení bez právní subjektivity, a to jako jednoho z institutů závazkového práva obsaženého v občanském zákoníku, včetně rozboru případných problémů a výkladových nejasností týkajících se tohoto institutu, které stávající právní úprava s sebou nese, a včetně nastínění úvah, jak by mohla být stávající právní úprava eventuelně doplněna a zpřesněna (tj. úvah „de lege ferenda“). Současně bude také proveden stručný rozbor obdobné polské právní úpravy včetně porovnání s českou právní úpravou.
5
1.2 Základní otázka-co je sdružení bez právní subjektivity?
Na otázku, „Co sdružení bez právní subjektivity?“, je možno odpovědět poměrně jednoduše, a to tak, že se jedná o závazkový právní vztah (laicky řečeno „smlouvu“). O tom, že jde o závazkový právní vztah, svědčí ostatně také to, že úprava sdružení bez právní subjektivity je vložena do osmé části zákona číslo 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen jako „občanský zákoník“), upravující závazkové právo, a to konkrétně do hlavy šestnácté občanského zákoníku (viz ustanovení §§ 829 až 841 občanského zákoníku).
6
1.3 Historický exkurs právní úpravy sdružení bez právní subjektivity
Úprava sdružení bez právní subjektivity se ve stávajícím občanském zákoníku objevila až jeho velkou novelou provedenou zákonem číslo 509/1991 Sb., a to s účinností od 1.1. 1992. To ovšem neznamená, že by šlo o institut zcela nový, našemu právnímu řádu dříve neznámý.
Již v římském právu na tento institut narazíme, a to v podobě tzv. societas, která neměla subjektivitu, kdy šlo o sdružení vzájemně zavázaných a oprávněných osob, které do ní vnášely majetek, jenž se tak stával spoluvlastnictvím jejich členů. Majetek, který byl takto vnášen, mohl mít i formu odborných znalostí či zkušeností osoby, která do society vstupovala. I tehdy šlo samozřejmě toliko o smlouvu, která působila pouze mezi společníky, kdy nebyla nijak účinná navenek, což znamenalo, že všichni účastníci society měli jednat společně, a pokud jednal toliko jediný z nich, šlo o nepřímého zástupce ostatních. Základním pojmovým znakem tohoto institutu byla výdělečná činnost.1
Římskoprávní kořeny tohoto institutu posléze našly svůj odraz i v úpravě obecného zákoníku občanského číslo 946/1811 Sb.zák. soudních (dále jen jako „OZO“), který tento institut sdružení upravoval jednak v hlavě šestnácté pojednávající o společenství vlastnictví a jiných věcných práv (viz ustanovení §§ 825 až 858 OZO. Podle ustanovení §§ 825 a 826 OZO platilo, že: „Kdykoliv vlastnictví téže věci anebo jedno a totéž právo náleží nerozděleně několika osobám, jest tu společenství. Zakládá se na nahodilé události; na zákoně; na posledním pořízení; nebo na smlouvě. Podle různosti pramenů, z nichž společenství vzniká, docházejí také práva a povinnosti podílníků zevrubnějšího určení. Zvláštní předpisy o společenství statků, zakládajícím se na smlouvě, jsou obsaženy v hlavě dvacáté sedmé.“.), jednak v hlavě dvacáté sedmé upravující smlouvu o společenství statků (viz ustanovení §§ 1175 až 1216 OZO. Podle ustanovení §§ 1175 a 1176 OZO platilo, že: „Smlouvou, v níž svolují dvě nebo několik osob, spojiti pouze svou námahu, anebo také své věci ke společnému užitku, zřizuje se společnost ke společnému výdělku. Podle toho, zda členové společnosti věnují společenství jen jednotlivé věci, anebo sumy anebo celý druh věcí, např. všechno zboží, všechny plody, všechny nemovitosti, anebo konečně celé své jmění bez výjimky, jsou také druhy společnosti rozdílné a práva společenská jsou širší nebo užší.“.). Úprava tohoto institutu v OZO byla ovšem poněkud širší než její římskoprávní kořeny, neboť jeho pojmovým znakem již nebyla toliko výdělečná činnost. OZO platil na našem území až do 31.12. 1950, kdy s účinností od 1.1. 1951 byl zrušen zákonem číslo 141/1950 Sb. (tzv. střední občanský zákoník). OZO tedy již není v současné době součástí platného českého právního řádu. To ovšem neznamená, že by mu i v dnešní době neměla být věnována pozornost. Ba právě naopak, jeho myšlenkový odkaz je nepochybně nadčasový, a to minimálně jako zdroj poučných informací, ze kterého je možné určité závěry čerpat i nyní. ___________________________________________________________________________ 1 Kincl, J., Urfus, V., Římské právo. Praha: Panorama, 1990, strana 110-111, a strana 318-318
7
Ostatně i Ústavní soud se zabýval otázkou použitelnosti OZO, a to například ve svém nálezu ze dne 8.7. 1997, sp.zn. III. ÚS 77/97, který byl publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8, jako nález číslo 94, a to mimo jiné s touto právní větou: „.....Zásad, uznávaných až do zrušení obecného zákoníku občanského z roku 1811 (zákonem č. 141/1950 Sb.), tedy do doby, kdy po násilném zvratu v čsl. státě počalo docházet k rozrušování právního řádu, je třeba zásad zcela odpovídajících demokratickým hodnotám státu (čl. 1, čl. 2 odst. 4, čl. 4 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) dbát i v současné době a z nich při aplikaci současného práva vycházet, a to zejména tam, kde současná právní úprava vykazuje mezery, které nezbývá než překlenout výkladem.....“. Byť tedy OZO již na našem území poměrně dlouhou dobu neplatí, pak, právě i s ohledem na výše citované závěry Ústavního soudu, by neměl být jeho obsah, včetně jeho komentáře a dobové judikatury k jednotlivým jeho ustanovením, opomíjen, když ostatně jedním z výkladů právních norem je také tzv. výklad historický. Zákon číslo 141/1950 Sb.(tzv. střední občanský zákoník) obsahoval úpravu sdružení bez právní subjektivity ve svých ustanoveních §§ 489 - 500, přičemž tato úprava byla užší než stávající právní úprava, neboť pojmovým znakem sdružení bylo dosažení hospodářského účelu (viz ustanovení § 489 zákona číslo 141/1950 Sb.), a nikoliv sjednaného účelu, jak je tomu nyní (viz ustanovení § 829 odst. 1 občanského zákoníku, které znělo následovně: „Několik osob se může sdružit, aby se společně přičinily o dosažení hospodářského účelu.“.). Po zrušení tzv. středního občanského zákoníku zákonem číslo 40/1964 Sb. byla úprava tohoto tradičního institutu z občanského zákoníku s účinností od 1.4. 1964 vypuštěna. To ovšem neznamená, že by uvedený institut z našeho právního řádu zmizel zcela. Smlouva o sdružení byla poměrně podrobně upravena v ustanovení §§ 625 a násl. zákoníku mezinárodního obchodu (zákon číslo 101/1963 Sb. Jeho ustanovení § 625 znělo tak, že: „Smlouvou o sdružení se zavazují dvě nebo více osob, že spojí svou činnost nebo majetkové hodnoty k dosažení určitého hospodářského účelu.“.), jakožto i v hospodářském zákoníku (zákon číslo 109/1964 Sb.), ovšem v tomto jednak až po jeho novele provedené zákonem číslo 138/1970 Sb. (viz ustanovení § 360a hospodářského zákoníku upravující smlouvu o zájmovém sdružení osob, ve kterém se hovořilo o tom, že: „(1) Smlouvou o sdružení se zavazují socialistické organizace, že spojí svoji činnost nebo část svých prostředků k dosažení určitého účelu, popřípadě v jiném společném zájmu. (2) Smlouva o sdružení vymezí činnost, která je předmětem sdružení, způsob jejího provádění, práva a povinnosti zúčastněných organizací, výši podílů, kterými organizace přispívají k úhradě spojených s výkonem dohodnuté činnosti a důsledky porušení smluvní povinnosti. (3) Smlouva o sdružení vznikne, dojde-li k dohodě o celém jejím obsahu. K platnosti smlouvy je třeba písemné formy a schválení nadřízeného orgánu (nadřízených orgánů); sdružují-li organizace peněžní prostředky, též schválení Státní banky československé. Nadřízený orgán (nadřízené orgány) může uložit organizacím povinnost uzavřít smlouvu o sdružení, je-li v zájmů rozvoje národního hospodářství, aby určité činnosti byly prováděny z jednoho místa (gesce). (4) Na základě smlouvy o sdružení může vzniknout nová socialistická organizace, souhlasí-li s tím ústřední orgán státní správy, příslušný podle předmětu činnosti zakládané organizace. Tento orgán též schvaluje statut nebo stanovy zakládané organizace a jejich změny a vykonává vůči organizaci funkci orgánu hospodářského řízení. Přísluší-li vydání souhlasu ke vzniku organizace několika ústředním orgánům státní správy, dohodnou se tyto orgány, který z nich bude vůči založené organizaci vykonávat funkci orgánu hospodářského řízení. 8
Založená organizace se zapisuje do podnikového rejstříku. Členové sdružení odpovídají za závazky organizace společně a nerozdílně, nestačí-li k jejich úhradě majetek organizace; není-li ve smlouvě stanoveno něco jiného vypořádají se mezi sebou podle výše svých podílů. (5) Smlouva o sdružení zaniká dohodou zúčastněných organizací nebo v případech stanovených ve smlouvě. Organizaci vzniknou na základě smlouvy o sdružení může zrušit též orgán, který vůči ní vykonává funkci orgánu hospodářského řízení.“.), a jednak po novele provedené zákonem číslo 103/1990 Sb. (viz ustanovení §§ 106za - 106zc upravující konsorcium, která zněla následovně: „§ 106za (1) Konsorcium je sdružení osob k provedení jednoho nebo více obchodních případů na společný účet. Konsorcium se nezapisuje do podnikového rejstříku. (2) O konsorciu se uzavírá smlouva podle § 360a. Není-li ve smlouvě dohodnuto jinak, přispívají všichni účastníci konsorcia stejnou měrou k provedení společného obchodního případu. § 106zbByl-li účastník činný také z příkazu a jménem ostatních společníků nebo jednali-li všichni účastníci společně nebo společným zmocněncem, je každý účastník vůči třetím osobám oprávněn a zavázán solidárně. § 106zc Účastník, který vedl společný obchodní případ, musí po jeho ukončení předložit ostatním účastníkům vyúčtování a doklady.“.). Jak již bylo výše uvedeno, zpět do občanského zákoníku se tento tradiční institut dostal jeho velkou novelou provedenou zákonem číslo 509/1991 Sb., s účinností od 1.1. 1992, kdy se jedná o úpravu obsaženou v části osmé hlavě šestnácté občanského zákoníku (viz ustanovení §§ 829 až 841 občanského zákoníku).
9
1.4 Co je sdružení bez právní subjektivity
Jak již bylo výše uvedeno, sdružení bez právní subjektivity je jednoduše smlouvou respektive závazkovým vztahem vzniklým ze smlouvy. Mezi pojmy „smlouva“ a „závazkový vztah“, které jsou laickou veřejností ztotožňovány, je potřeba rozlišovat.
Pod pojmem „závazkový vztah“ totiž chápeme takový typ občanskoprávního vztahu, na základě něhož je jeden z účastníků takového vztahu (zpravidla označován jako dlužník) povinen druhému účastníku (zpravidla označovanému jako věřitel) poskytnout určitou, zpravidla majetkovou hodnotu, tj. plnění.2 Naproti tomu „smlouva“ je dvoustranný nebo vícestranný právní úkon, na jehož základě dochází ke vzniku, změně nebo zániku občanskoprávních vztahů (tj. práv a povinností), typicky závazků (závazkových vztahů).3 Ale abychom se vrátili zpět k našemu sdružení bez právní subjektivity.
Jedná se o smlouvu, kterou se několik osob (nejméně dvě) sdružuje, aby se společně přičinily o dosažení sjednaného účelu (viz ustanovení § 829 odst. 1 občanského zákoníku). Sdružení ve smyslu ustanovení § 829 odst. 1 občanského zákoníku znamená tedy uzavření smlouvy v níž si strany dohodnou své individuální vzájemné závazky. Účastníci smlouvy o sdružení (smluvní strany) přitom musí mít vůli, musí chtít uzavřít právě smlouvu o sdružení a nikoliv jiný typ smlouvy. Bylo by proto nesmyslným tvrdit, že účastníci se sdružili k tomu, aby jeden z nich něco dodával a druhý mu za to platil, neboť toto není sdružením, ale jedná se o jiný právní vztah (kupní smlouvu, smlouvu o dílo). Na tomto místě je pak třeba upozornit na to, že smlouva o sdružení, ostatně jako i jakákoliv jiná smlouva (smlouva o sdružení je jednou z mnoha smluv upravujících závazkové právní vztahy), je minimálně dvou, ale zpravidla vícestranným právním úkonem. Právní úkon je projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem vůle spojují4 (viz ustanovení § 34 občanského zákoníku). Vznik, změna nebo zánik práv a povinností jsou následkem právního úkonu. Protože právní úkon je projev vůle, je vznik, změna nebo zánik práv a povinností následkem projevu vůle.5 Vůle je zájem toho, kdo právní úkon činí, je to to, čeho se chce docílit.6 Právní úkon však není každý projev vůle. Je to jen takový projev vůle, který směřuje k nějakým následkům, a to k těm, které právní předpisy s tímto projevem vůle spojují. ___________________________________________________________________________ 2 Fiala, J., Hurdík, strana 428 3 Fiala, J., Hurdík, strana 301 4 Fiala, J., Hurdík, strana 234 5 Fiala, J., Hurdík, strana 114 6 Fiala, J., Hurdík, strana 365 a 366
J., Korecká, V., Telec, I., Lexikon občanského práva. Ostrava: Jiří Motloch-Sagit, 1997, J., Korecká, V., Telec, I., Lexikon občanského práva. Ostrava: Jiří Motloch-Sagit, 1997,
J., Korecká, V., Telec, I., Lexikon občanského práva. Ostrava: Jiří Motloch-Sagit, 1997, J., Korecká, V., Telec, I., Lexikon občanského práva. Ostrava: Jiří Motloch-Sagit, 1997,
J., Korecká, V., Telec, I., Lexikon občanského práva. Ostrava: Jiří Motloch-Sagit, 1997,
10
Občanský zákoník hovoří o tom, že aby byl právní úkon platný, musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně (viz ustanovení § 37 odst. 1 občanského zákoníku), osobou způsobilou k činění právních úkonů (viz ustanovení § 38 občanského zákoníku), s možným předmětem plnění (viz ustanovení § 37 odst. 2 občanského zákoníku), neodporující zákonu, neobcházející zákon, nepříčící se dobrým mravům (viz ustanovení § 39 občanského zákoníku), neboť jinak by šlo o právní úkon neplatný (právní úkon ale není neplatný jen pro chyby v psaní či počtech, je-li jinak zřejmé, o co se jedná, tedy je-li jeho význam jinak nepochybný-viz ustanovení § 37 odst. 3 občanského zákoníku). Právní úkon může být učiněn i mlčky, jenom chováním, nebo i pasivitou, čili „nechováním se“. Právní úkon je učiněn svobodně tehdy, jestliže ten, kdo jej činí, nejedná pod nátlakem.7
Právní úkon je učiněn vážně, pokud ten, kdo jej činí, chce způsobit následky, které zákon s takovým úkonem spojuje.8
Právní úkon je učiněn určitě, jestliže je z jeho povahy nesporné, co ten, kdo jej činí, tímto úkonem zamýšlí, jaké následky, které zákon s takovým úkonem spojuje, chce způsobit (projev vůle je neurčitý, je-li nejistý obsah projevu, kdy ani výkladem nelze dospět k nepochybnému závěru o tom, co chtěl účastník projevit).9
Právní úkon je učiněn srozumitelně, jestliže z něj lze zjistit, jakou vůli jím jednající projevil (projev vůle je nesrozumitelný, jestliže jednající nedosáhl, ať už vadným slovním nebo jiným zprostředkováním, jasného vyjádření své vůle).10
Právní úkon, který odporuje zákonu, je takový úkon, který buď výslovně odporuje konkrétním donucujícím ustanovením zákona, nebo odporuje zájmům zákonem chráněným. Právní úkon, který zákon obchází, je takový úkon, který sice při verbálním vyjádření neodporuje textu zákona, ale vytváří následky, které zákon nechtěl, aby nastaly. Právní úkon se příčí dobrým mravům tehdy, pokud odporuje tomu, jak si společnost obecně představuje, že by se její příslušníci měli chovat (dobré mravy jsou měřítkem etického hodnocení konkrétních situací odpovídajícímu obecně uznávaným pravidlům slušnosti, poctivého jednání a pod; právní úkon odpovídá dobrým mravům, jestliže jeho obsah odpovídá obecně uznávanému mínění; dobré mravy jsou vykládány jakou souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence a jsou sdíleny rozhodující částí společnosti).11
V právní teorii a praxi existuje také termín „zastřený právní úkon“. O něm je hovořeno v ustanovení § 41a odst. 2 občanského zákoníku, a to tak, že: „Má-li být právním úkonem zastřen právní úkon jiný, platí tento jiný úkon, odpovídá-li to vůli účastníků a jsou-li splněny všechny jeho náležitosti. Neplatnosti takového právního úkonu se nelze dovolávat vůči účastníku, který jej považoval za nezastřený.“. ___________________________________________________________________________ 7 Fiala, J. a kol., Občanské právo /1/. 2. upravené a doplněné vydání. Brno: Doplněk, 1993, strana 36 8 Fiala, J. a kol., Občanské právo /1/. 2. upravené a doplněné vydání. Brno: Doplněk, 1993, strana 37 9 Fiala, J. a kol., Občanské právo /1/. 2. upravené a doplněné vydání. Brno: Doplněk, 1993, strana 38 a 39 10 Fiala, J. a kol., Občanské právo /1/. 2. upravené a doplněné vydání. Brno: Doplněk, 1993, strana 38 a 39 11 Fiala, J. a kol., Občanské právo /1/. 2. upravené a doplněné vydání. Brno: Doplněk, 1993, strana 42
11
Pro účely uzavírání smlouvy o sdružení je třeba si důsledně pamatovat, že nikdo nemůže nikoho nutit, aby takovouto smlouvu (ostatně jako i každou jinou smlouvu) uzavřel proti své vůli, neboť smlouva je souhlasný projev vůle jejích stran, kdy aby smlouva vůbec vznikla, musí existovat vůle stran ji uzavřít a souhlas stran s jejím obsahem.
Strany smlouvy (účastníci smlouvy) jsou ti, kteří smlouvu uzavírají, jejichž jménem je smlouva podepisována, přičemž smlouvu uzavírají proto, aby ji plnily a splnily. Sdružení vzniklé podle smlouvy o sdružení uzavřené podle ustanovení § 829 a násl. občanského zákoníku nemá právní subjektivitu, nemá způsobilost k právům a povinnostem (viz ustanovení § 829 odst. 2 občanského zákoníku).
Právní subjektivitu a tedy způsobilosti k právům a povinnostem pochopitelně mají (a musí mít) účastníci smlouvy o sdružení, kdy je lhostejno, zda-li se bude jednat o tzv. fyzické osoby nebo o osoby právnické, protože občanský zákoník v tomto směru neobsahuje žádné omezení, že by vylučoval z účasti na takovémto sdružení jistou kategorii subjektů práva. Je proto třeba odlišovat jej od jiných sdružení, a to například od sdružení vytvářených podle zákona číslo 83/1990 Sb., o sdružování občanů (tato sdružení se registrují u ministerstva vnitra) či od zájmových sdružení právnických osob zakládaných podle ustanovení §§ 20f až 20l občanského zákoníku (takováto sdružení se zapisují do registru sdružení vedeného u krajského úřadu, kdy právní způsobilost nabývají zápisem do tohoto registru) nebo od tzv. profesních komor zřizovaných přímo zákony (například Česká advokátní komora zřízená zákonem číslo 85/1996 Sb., o advokacii; Notářská komora České republiky zřízená zákonem číslo 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti; Komora auditorů České republiky zřízená zákonem číslo 254/2000 Sb., o auditorech; Komora daňových poradců České republiky zřízená zákonem číslo 523/1992 Sb., o daňovém poradenství; Komora patentových zástupců České republiky zřízená zákonem číslo 417/2004 Sb., o patentových zástupcích; Exekutorská komora České republiky zřízená zákonem číslo 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti). Pojmovými znaky sdružení bez právní právní subjektivity jsou: a) sdružení osob
- není omezen jejich počet, kdy se může jednat jak o osoby fyzické, tak i o osoby právnické, podnikatele i osoby nepodnikající, osoby tuzemské i zahraniční, přičemž z povahy věci plyne, že minimální počet osob jsou dvě; b) společné přičinění o dosažení dohodnutého účelu
- může se jednat o přičinění majetkové, pracovní a pod., přičemž činnost účastníků může mít stejnou nebo různou povahu; c) vymezení sjednaného účelu
- vymezený účel může být trvalý (například propojení výrob účastníků) i dočasný (například 12
k provedení stavby budovy), případně i jednorázový (například sdružení za účelem uspořádání výstavy obrazů).12 Pro smlouvu o sdružení není zákonem předepsána obligatorně písemná forma, což znamená, že může být uzavřena i ústně. Jak již bylo uvedeno výše, i pro uzavření smlouvy o sdružení ústní formou platí, že účastníci smlouvy o sdružení (smluvci) musí mít vůli a musí chtít uzavřít právě a jen smlouvu o sdružení a nikoliv jiný typ smlouvy, kdy tedy není možné, aby se účastníci sdružili k tomu, že jeden z nich bude něco dodávat a druhý mu za uskutečněné dodávky bude platit (toto není sdružení, ale jedná se o jiný závazkový právní vztah-kupní smlouvu či smlouvu o dílo). S ohledem na princip právní jistoty mezi účastníky takovéto smlouvy lze ovšem její písemnou formu jenom doporučit, aby mezi účastníky nedocházelo ke sporům, zejména o to, jakého účelu hodlali dosáhnout, a za jakých podmínek. Ostatně některé právní předpisy, které počítají s touto „formou podnikání“, dokonce písemnou formu smlouvy o sdružení výslovně vyžadují, kdy jelikož se ve vztahu k občanskému zákoníku jedná o předpisy speciální, pak mají přednost před ustanoveními občanského zákoníku, a je tedy nutno jejich požadavek na písemnou formu smlouvy o sdružení respektovat a naplnit. V této souvislosti lze zmínit například zákon číslo 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, v jehož ustanovení § 14 odst. 1 se uvádí: „Vykonávají-li advokáti advokacii společně a nejde-li o výkon advokacie ve společnosti, upraví si vzájemné vztahy písemnou smlouvou o sdružení podle zvláštního právního předpisu. Účastníky sdružení mohou být pouze advokáti a jsou povinni vykonávat advokacii pod společným jménem. K dosažení sjednaného účelu sdružení jsou jeho jednotliví účastníci oprávněni zaměstnávat další advokáty podle § 15a; tito advokáti nejsou účastníky sdružení.“. Na tomto místě si dovolím učinit svoji úvahu nad možnou změnou právní úpravy občanského zákoníku pokud jde o formu smlouvy o sdružení. Jsem toho názoru, že by smlouva o sdružení měla mít obligatorně předepsánu písemnou formu, neboť jednak s písemnou formou této smlouvy počítají některé zvláštní právní předpisy (nejedná se jenom o výše zmíněný zákon o advokacii, ale také o předpisy daňové a účetní-zejména zákon o dani z přidané hodnoty), a jednak i pro samotné účastníky této smlouvy by s ohledem na jejich jistotu bylo uzákonění povinné písemné formy této smlouvy vhodnější. Protože uzavřením smlouvy o sdružení nevzniká žádný subjekt práva, nemůže být ani sdružení účastníkem právních vztahů, nemůže nabývat práv ani nemůže mít závazky, není způsobilé mít vlastní zaměstnance, nemůže být ani daňovým poplatníkem či plátcem, a nelze mu tedy ukládat ani žádné povinnosti.
Sdružení bez právní subjektivity se proto ani nemůže nikde registrovat, neboť jde o „non-subjekt“, kdy tzv. případné „registrace“ tohoto závazkového vztahu se pochopitelně týkají jednotlivých osob, jako účastníků tohoto sdružení (například registrace sdružení advokátů u České advokátní komory, registrace u správce daně, registrace k dani z přidané hodnoty a podobně). ___________________________________________________________________________ 12 Knapp, V. a kol., Občanské právo hmotné. Svazek II. 1. vydání. Praha: CODEX, 1995, strana 264 a 265
13
Na této skutečnosti ničeho nemění ani to, pokud se účastníci rozhodnou opatřit sdružení názvem.
Zde je pak nutno upozornit na to, že účastníky zvolený název nesmí být matoucí, tj. nesmí vyvolávat nebezpečí záměny (viz ustanovení § 47 obchodního zákoníku), ani dojem, že jde o obchodní společnost (například veřejnou obchodní společnost, kdy je tedy nepřípustné používat v názvu termín „a spol.“ - viz ustanovení § 77 obchodního zákoníku), družstvo nebo jiný subjekt práva, a ani nelze používat termíny, které právní předpisy vyhrazují toliko určitým formám osob (například označení „nadace“ je podle ustanovení § 1 odst. 3 zákona číslo 227/1997 Sb., o nadacích a nadačních fondech, ve znění pozdějších předpisů, vyhrazeno pouze pro subjekty vzniklé podle tohoto zákona; obdobně pak označení „banka“ je podle ustanovení § 3 odst. 1 zákona číslo 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů, vyhrazeno pouze subjektům, kterým byla udělena bankovní licence; dále například označení „obecně prospěšná společnost“ či „o.p.s.“ je podle ustanovení § 2 odst. 2 zákona číslo 248/1995 Sb., o obecně prospěšných společnostech, ve znění pozdějších předpisů, vyhrazeno pouze obecně prospěšným společnostem podle tohoto zákona; dále lze ještě například zmínit označení „investiční společnost“ či „investiční fond“ dle ustanovení § 4 odst. 4 a dle ustanovení § 7 odst. 8 zákona číslo 248/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů-dnes respektive již ke dni 1.5. 2004 nahrazeného zákonem číslo 189/2004 Sb., o kolektivním investování-viz jeho ustanovení § 4 odst. 4 a ustanovení § 6 odst. 5 tohoto zákona; a dále řada dalších předpisů-zdravotní pojišťovny, penzijní fondy atd.). Zvolený název sdružení nesmí být rovněž v rozporu s předpisy o ochraně duševního vlastnictví, tj. zejména s autorským zákonem (zákon číslo 121/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), se zákonem o ochranných známkách (zákon číslo 441/2003 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
V případě porušení těchto předpisů by totiž mohly dotčené subjekty uplatnit proti rušiteli (tj. jednotlivým účastníkům sdružení) právní prostředky na ochranu názvu či jména nebo jiného označení, a to jednak prostředky obecné podle občanského zákoníku (například podle ustanovení § 19b občanského zákoníku) a podle obchodního zákoníku (například podle ustanovení § 12 a podle ustanovení § 44 a násl. obchodního zákoníku), a jednak prostředky speciální podle zvláštních právních předpisů, které by případně byly jednáním účastníků sdružení porušeny. Vůči třetím osobám tedy jako subjekty právních vztahů vznikajících v souvislosti s činností sdružení vystupují pouze jeho účastníci, ať už jednají sami nebo prostřednictvím nějakých svých zástupců. Je možné, aby mezi účastníky bylo dohodnuto, že musí jednat všichni společně, ovšem pravidlem bude spíše situace, kdy i za ostatní účastníky sdružení jedná toliko jeden z nich, pochopitelně k takovémuto jednání ostatními účastníky sdružení řádně zmocněný. Každopádně je však nutno věnovat jednání za ostatní účastníky sdružení pečlivou pozornost, neboť nebude-li z jednání účastníka sdružení zřejmé, že jedná i jako zmocněnec ostatních účastníků sdružení, bude z právního úkonu zavázán pouze on sám. V této souvislosti je nutno upozornit na ustanovení § 10 odst. 2 obchodního zákoníku, dle kterého platí, že pokud pod společným jménem bez založení právnické osoby podniká 14
více osob, pak takovéto společné jméno není firmou, kdy takto podnikající osoby jsou povinny splnit své závazky vzniklé při takovémto podnikání společně a nerozdílně (uvedené ustanovení ovšem nedopadá na nepodnikatele vyvíjející činnost společně v rámci sdružení bez právní subjektivity). Zde je pak možno poukázat na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23.4. 1993, sp.zn. 6 A 14/93, který byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu České republiky, sešit 2, ročník 1994, pod číslem Rc 22, a to s touto právní větou: „Skutečnost, že rozhodnutí správního orgánu uložilo povinnost někomu, kdo není osobou (subjektem) v právním smyslu a není způsobilý mít práva a povinnosti, má za následek nulitu (nicotnost) právního aktu, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti bez ohledu na to, zda na to žaloba proti rozhodnutí správního orgánu poukazovala anebo zda se domáhala zrušení tohoto rozhodnutí pro nezákonnost anebo pro věcnou vadnost.“. V odůvodnění tohoto rozsudku se pak mimo jiné hovoří o tom, že: „……..Jak soud zjistil z předloženého správního spisu, správní řízení bylo od počátku, tj. od zahájení řízení dne 13.8. 1992, vedeno s „firmou S. a F. v H.“. Vůči tomuto subjektu byla také vydána rozhodnutí správních orgánů obou stupňů a bylo mu doručováno na adresu v H. Ze spisu není zřejmé, zda vůbec a jak si správní orgány ověřily, zda ten, s kým jednají jako s účastníkem řízení a kdo sám sebe označuje za „firmu“, je právnickou osobou, způsobilou mít práva a povinnosti, o nichž má být v řízení jednáno, popřípadě zda a v jakém rozsahu může v řízení jednat (procesní způsobilost). Jak soud dále zjistil z předložené smlouvy o sdružení, uzavřeli V.F. a D.S. blíže neuvedeného dne smlouvu podle ustanovení § 829 o.z., podle níž jsou oba jmenovaní zapsáni v evidenci samostatně hospodařících rolníků, a sdružují se, aby se společně přičinili o dosažení co nejlepšího ekonomického výsledku ve svém oboru podnikání. Podle čl. II smlouvy vzali účastníci na vědomí, že sdružení takto vzniklé není právnickou osobou a nemá způsobilost k právům a povinnostem. Na základě smlouvy o sdružení podle ustanovení § 829 o.z. nevzniká nový právní subjekt; sdružení není schopno činit právní úkony, zavazovat se, mít práva a povinnosti atd. Nemůže být proto ani nikým zastupováno, ať již osobami na něm zúčastněnými anebo zástupcem. Každý z účastníků smlouvy jedná ve vztahu k osobám třetím i k orgánům veřejné moci sám za sebe. To samozřejmě platí nejen o způsobilosti sdružení (konsorcia) k úkonům, ale také k deliktům. Na věci nemění nic ani to, že správním orgánům zřejmě nebyla existence smlouvy o sdružení známa. I kdyby této smlouvy vůbec nebylo, nemění to nic na závěru, že správní orgán uložil povinnost někomu, kdo podle práva není způsobilý je mít. Takováto vada má nutně za následek, že rozhodnutí je nevykonatelné, neboť výkonem rozhodnutí lze samozřejmě postihnout jen toho, kdo je způsobilý nést povinnosti, nikoli toho, kdo v právním smyslu subjektem není…….“. Dále je pak možno odkázat také na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.5. 2003, sp.zn. 29 Odo 83/2001, který byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu České republiky, sešit 1-2, ročník 2004, pod číslem Rc 6, a to s touto právní větou: „Účastníci sdružení ve smyslu ustanovení § 829 a násl. obč. zák. mohou činit právní úkony vůči třetím osobám pod společným (i fantazijním) jménem sdružení (§ 10 odst. 2 obch. zák.).“. Nesporná skutečnost spočívající v tom, že sdružení bez právní subjektivity nemá právní subjektivitu, nemá způsobilost k právům a povinnostem, nachází svůj odraz v rozhodovací činnosti soudů nejen v civilních věcech, ale i ve věcech trestních. 15
Na tomto místě je pak možno upozornit na usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15.6. 1998, sp.zn. 3 To 289/98, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu České republiky, ročník 1999, sešit číslo 7, pod číslem Rt 41, a to mimo jiné s touto právní větou: „II. Sdružení osob ve smyslu § 829 občanského zákoníku nemá právní subjektivitu a není právnickou osobou. Fyzické osoby v takovém sdružení, pokud provozují podnikatelskou činnost podle zvláštního zákona, lze ve smyslu § 89 odst. 16 tr. zák. považovat pro účely trestního zákona, tedy i jeho ustanovení § 128 odst. 2, za organizaci.“.
V odůvodnění tohoto usnesení se pak mimo jiné uvádí, že: „.......Dne 26.5. 1993 obžalovaný podepsal smlouvu o sdružení podle § 829 občanského zákoníku. Šlo o Sdružení podnikatelů T. a v této smlouvě vystupují jako účastníci obžalovaný F.J. a dále J.A. Téhož dne, tedy 26.5. 1993, oba účastníci sdružení - obžalovaný F.J. a J.A. jako smluvní strany podepsali smlouvu o provedení stavebních prací v objektu podniku A., s.p., Český Krumlov s dohodnutou cenou 1 039 017 Kč..........Protože obžalovaný jako účastník na podnikání dvou organizací s podobným předmětem činnosti v úmyslu opatřit sobě a jinému výhodu uzavřel smlouvu na úkor jedné z nich, byl právem uznán vinným trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák. Na toto právní posouzení nemůže mít vliv skutečnost, že smlouva na dodávku předmětných stavebních prací byla uzavřena s účastníky Sdružení podnikatelů T. Sdružení osob ve smyslu § 829 občanského zákoníku sice nemá právní subjektivitu a není právnickou osobou. Fyzické osoby, které jsou účastníky v takovém sdružení, pokud provozují podnikatelskou činnost podle zvláštního zákona, však lze ve smyslu § 89 odst. 16 tr. zák. považovat pro účely trestního zákona, tedy i pro potřebu jeho ustanovení § 128 odst. 2, za organizaci. Podmínka spočívající v tom, že pachatel trestného činu podle § 128 odst. 2 tr. zák. je pracovníkem, členem orgánu, společníkem, podnikatelem nebo účastníkem na podnikání dvou nebo více podniků nebo organizací, nevyžaduje, aby měl pachatel v obou (ve všech) subjektech stejné postavení. Trestní zákon zde totiž uvádí tyto formy účasti na podnikání různých subjektů alternativně, proto může být pachatel např. v jednom podniku (organizaci) členem orgánu a v druhém podnikatelem........“. Dále je pak možno zmínit také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.7. 2001, sp.zn. 5 Tz 101/2001, který byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu České republiky, ročník 2002, sešit číslo 4, pod číslem Rt 20, a to mimo jiné s touto právní větou: „II. Podniká-li fyzická osoba v rámci sdružení, které není právnickou osobou, podle § 829 a násl. obč. zák. s jinými podnikateli jako účastníky sdružení, může spáchat trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 tr. zák., jestliže úmyslně zatají část příjmů dosažených společnou podnikatelskou činností, a to nejen ve vztahu ke zkrácení vlastní daňové povinnosti, ale rovněž ohledně daňové povinnosti ostatních účastníků sdružení.“. V odůvodnění tohoto rozsudku se pak mimo jiné hovoří o tom, že: „.....Vycházel-li v projednávané věci závěr Finančního úřadu v Rakovníku o rozsahu daňového nedoplatku obviněného K. C. za uvedená zdaňovací období i propočet vyžádaný vyšetřovatelem od téhož finančního úřadu z jiných údajů o výši nepřiznaných zdanitelných příjmů, než jaké vyplývají z výše zmíněných důkazů (viz č. l. 46, 47 a 72 trestního spisu), bylo povinností vyšetřovatele objasnit důvody těchto rozdílů a provést další důkazy potřebné k jejich odstranění. Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že jednání označované za zkrácení daně, jež má zpravidla podvodný charakter, včetně rozsahu tohoto zkrácení musí orgány činné v trestním řízení dokazovat z úřední povinnosti stejně tak, jako naplnění všech znaků skutkové podstaty 16
jakéhokoli jiného trestného činu. Platí zde tedy zásada oficiality (§ 2 odst. 4 tr. řádu) a zásada vyhledávací (§ 2 odst. 5 tr. řádu). Důsledkem toho pak je, že obviněný není povinen prokazovat svoji nevinu, ale naopak, platí presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. řádu) a ze skutečnosti, že obviněný zůstal nečinný, nelze usuzovat na jeho vinu. Z uvedených zásad mimo jiné plyne, že v trestním řízení obviněný nemá tzv. důkazní břemeno, na jehož podkladě by byl povinen o své újmě prokazovat, resp. vyvracet určité skutečnosti, které mají vliv na rozhodnutí o jeho vině. To platí na rozdíl od řízení daňového, v němž má daňový subjekt povinnost prokazovat všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván (§ 31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů). Jestliže tak daňový subjekt neučiní a daňovou povinnost není možno stanovit dokazováním (tj. postupem podle § 31 odst. 1 až 4 cit. zákona), je správce daně oprávněn stanovit daňovou povinnost za použití pomůcek, které má k dispozici nebo které si obstará bez součinnosti s daňovým subjektem (§ 31 odst. 5, 6 cit. zákona). Dojde-li za daňového řízení k situaci, že daňový subjekt neprokázal své údaje ohledně daňového základu a výše daně (podle § 31 odst. 1 až 4 cit. zákona) a daňový základ a výši daně nelze dostatečně spolehlivě stanovit ani podle pomůcek, které má k dispozici správce daně, může správce daně v dohodě s daňovým subjektem základ daně a daň sjednat (§ 31 odst. 7 cit. zákona). Z hlediska toho, k čemu může správce daně přihlížet, je tedy dokazování v daňovém řízení mnohem volnější a širší ve srovnání s dokazováním v trestním řízení, v němž je třeba navíc vždy prověřit i obhajobu obviněného. V daňovém řízení má daňový subjekt důkazní břemeno, na rozdíl od trestního řízení, kde mají povinnost dokazovat zásadně orgány činné v trestním řízení. Z popsaných rozdílů v dokazování mezi trestním řízením a řízením daňovým je zřejmé, že výsledky, k nimž v otázce rozsahu daňové povinnosti a jejího nesplnění (zatajení, zkrácení) dospěl v daňovém řízení správce daně (příslušný finanční úřad), nelze bez dalšího přejímat do trestního řízení a toliko na jejich podkladě není možné činit závěr o existenci či neexistenci trestní odpovědnosti obviněného za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 tr. zák. Proto ani nejsou orgány činné v trestním řízení vázány vyjádřením správce daně o výši zkrácení (nedoplatku) určité daně či případným pravomocným a vykonatelným rozhodnutím správce daně o doměření daňového nedoplatku (např. platebním výměrem vydaným podle § 16 odst. 8 a § 46 odst. 4, 6 a 7 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů), ale mají povinnost podle § 2 odst. 5 tr. řádu samy zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí. Přitom jsou orgány činné v trestním řízení povinné hodnotit důkazy způsobem uvedeným v § 2 odst. 6 tr. řádu a v rámci tohoto postupu se musí vypořádat i se závěry, k nimž případně dospěl v otázce zkrácení (nedoplatku) daně příslušný správce daně, a s podklady, které k jeho rozhodnutí vedly. Pokud orgán činný v trestním řízení učinil v těchto směrech odchylný závěr od vyjádření či rozhodnutí správce daně, musí mít pro takový postup dostatečný podklad v provedených důkazech a ve svém rozhodnutí ho náležitě odůvodnit. Na druhé straně platí, že i když je nutné popsaný rozdíl mezi řízením trestním a daňovým respektovat, nelze ho absolutizovat a v trestním řízení není možné zcela ignorovat výsledky daňového řízení nebo je nahrazovat důkazně nepodloženými vlastními úvahami orgánů činných v trestním řízení................ .........Výše uvedené závěry tedy v posuzovaném případě znamenají, že pokud Finanční úřad v Rakovníku vyčíslil rozsah daňového nedoplatku vůči obviněnému K. C. za rozhodné období v celkové výši nepřesahující 40 000 Kč, ještě to nevylučuje možnost, že právě s ohledem na důkazy shromážděné v trestním řízení by přesto mohl obviněný spáchat trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 tr. zák., tj. zkrátit daň (v podobě daně z příjmů fyzických osob) ve větším rozsahu. Taková možnost vyplývá nejen z výše 17
naznačených důkazů, ale navíc, jak správně namítá ministr spravedlnosti v podané stížnosti pro porušení zákona, vyšetřovatel si náležitě neujasnil, jaký dopad na trestní odpovědnost obviněného za uvedený trestný čin měla okolnost, že zdanitelných příjmů, jichž se stíhaný skutek týká, měl obviněný dosáhnout při podnikání v rámci sdružení bez právní subjektivity ve smyslu § 829 a násl. občanského zákoníku. I zde se projevují již naznačené rozdíly mezi řízením daňovým a trestním. Pro účely výpočtu daně z příjmů účastníků sdružení, které není právnickou osobou, se totiž příjmy dosažené poplatníky při společném podnikání nebo při společné jiné samostatné výdělečné činnosti a výdaje vynaložené na jejich dosažení, zajištění a udržení rozdělují mezi poplatníky rovným dílem, není-li ve smlouvě o sdružení stanoveno jinak (§ 12 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů). V takovém případě sice rozsah daňové povinnosti odpovídá uvedenému podílu účastníka sdružení na celkovém souhrnu společných příjmů a nákladů a jen v tomto rozsahu pak má účastník sdružení vlastní povinnost přiznat a zaplatit daň z příjmů a pouze tento případný daňový nedoplatek správce daně vůči němu vymáhá, jak tomu bylo i u obviněného K. C. Jestliže však některý z účastníků sdružení zatajil zdanitelné příjmy i ve vztahu k ostatním účastníkům sdružení a tím úmyslně zkreslil nejen vlastní daňovou povinnost, ale též rozsah daňové povinnosti ostatních účastníků sdružení, může nést případnou trestní odpovědnost za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 tr. zák. ohledně celého rozsahu zkrácené daně z příjmů, tedy i daně týkající se dalších účastníků řízení. Z hlediska trestní odpovědnosti zde totiž platí, že pachatelem uvedeného trestného činu může být nejen subjekt daně (nebo podobné povinné platby), tj. poplatník či plátce, ale vedle něj nebo místo něj též kdokoli, kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že zákonná daň (podobná povinná platba) nebyla pachateli nebo i jinému subjektu daně (podobné povinné platby) vyměřena nebo jím přiznána buď vůbec, anebo nikoli v zákonné výši, a daň (podobná povinná platba) tak byla zkrácena ve značném rozsahu. Subjekt daně (podobné povinné platby) a subjekt trestného činu podle § 148 odst. 1 tr. zák. nemusí být totožní, a proto nelze zaměňovat daňovou, poplatkovou, celní atd. odpovědnost (tedy povinnost zaplatit daň, poplatek, clo, pojistné a podobnou povinnou platbu) a trestní odpovědnost za zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby (viz rozhodnutí pod č. 25/1968-I. Sb. rozh. tr.). Uvedené závěry platí bez ohledu na skutečnost, zda ví subjekt daně (jiné podobné povinné platby) o jednání pachatele, kterým je jeho povinná platba zkracována, či zda o tom neví. Vyšetřovatel v tomto směru tedy nepostupoval správně, jestliže pro účely svého rozhodnutí nekriticky převzal závěry zpráv Finančního úřadu v Rakovníku, který s odkazem na skutečnost, že obviněný jako daňový subjekt v souladu s ustanovením § 12 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, vykonával podnikatelskou činnost ve formě sdružení s dalšími dvěma podnikateli jako účastníky sdružení, vyčíslil ve vztahu k obviněnému K. C. daňový nedoplatek pouze v rozsahu jedné třetiny celkové částky, o kterou byla v důsledku jednání obviněného daň zkrácena. Z hlediska stanovení celkové výše zkrácení daně však již nebylo vůbec zjišťováno, zda a jaký důsledek mělo jednání obviněného na plnění daňové povinnosti dalších účastníků sdružení, tedy podnikatelů P. H. a J. K., kteří se měli podle písemně uzavřené smlouvy o sdružení s obviněným K.C. zavázat rozdělovat příjmy i výdaje rovným dílem. V tomto směru vyšetřovatel navíc ani neprovedl důkazy potřebné k objasnění, zda a s jakým obsahem byla uvedená smlouva o sdružení skutečně uzavřena, nevyslechl k této otázce obviněného, neprovedl v procesním postavení svědků výslech P. H. a J. K, kteří měli být dalšími účastníky sdružení, nevyžádal si předložení jejich účetnictví a nevyžádal doplňující zprávu příslušného finančního úřadu k určení celkové výše zkrácené daně, jakož i o stavu a výsledku daňového řízení s výše jmenovanými dalšími členy sdružení. Vyšetřovatel však zejména náležitě nezhodnotil, jaký důsledek mělo jednání obviněného K. C., pokud skutečně zatajil část příjmů z prodeje osobních 18
automobilů, na zkrácení daňové povinnosti ostatních účastníků sdružení, jestliže byla mezi nimi uzavřena smlouva o sdružení bez právní subjektivity podle § 829 a násl. občanského zákoníku............“. Konečně za zmínku ještě stojí také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.8. 2005, sp.zn. 5 Tdo 880/2005, které bylo publikováno v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit číslo 19, pod číslem T 830, a to s touto právní větou: „Podniká-li fyzická osoba jako účastník sdružení ve smyslu § 829 a násl. ObčZ, které nemá právní subjektivitu, a zaměstnává-li přitom alespoň jednoho zaměstnance, není jeho zaměstnavatelem toto sdružení, ale uvedená fyzická osoba, která je pak povinna odvádět za zaměstnance zálohy na daň z příjmů ze závislé činnosti a z funkčních požitků, pojistné na zdravotní pojištění a pojistné na sociální zabezpečení včetně příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. Jestliže účastník sdružení úmyslně neodvede tyto platby za zaměstnanec ve větším rozsahu, naplní znaky trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 TrZ.“. V odůvodnění tohoto usnesení se pak mimo jiné uvádí, že: „.......Podle § 3 odst. 1 písm. b) zák. č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a státní politiku, ve znění pozdějších předpisů, jsou pojistné povinni platit mimo jiné i tzv. malé organizace, jimiž se pro účely tohoto zákona rozumějí právnické nebo fyzické osoby, které zaměstnávají alespoň jednoho zaměstnance a nesplňují podmínky uvedené pod písmenem a) výše uvedeného předpisu. Podle § 4 písm. b) zák. č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů, je plátcem pojistného zdravotního pojištění zaměstnavatel. Podle § 5 zák. č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění jeho pozdějších novel, je zaměstnavatel povinen odvést pojistné za své zaměstnance. Okolnost, že obviněný byl členem S. A. H., které nemá právní subjektivitu, jej nezbavuje povinnosti za zaměstnance odvést daň, pojistné na sociální zabezpečení a na zdravotní pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pokud je zaměstnavatelem jako fyzická osoba. Obviněný podnikal na základě živnostenského listu a koncesní listiny jako fyzická osoba a podle skutkových zjištění soudu prvního stupně byl zaměstnavatelem ve smyslu § 8 zák. č. 65/1965 Sb., zák. práce, ve znění pozdějších předpisů. Právní úkony v pracovněprávních vztazích činí podle § 9 tohoto zákona zaměstnavatel. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že obviněný byl zaměstnavatelem, a v důsledku toho měl povinnost za zaměstnance odvést daň, pojistné na sociální zabezpečení a na zdravotní pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Námitky obviněného, že zaměstnanci S. A. H. byli výlučně zaměstnanci Ing. L. H. a nikoliv jeho, jsou námitkami skutkovými a byly vyvráceny již v předchozím řízení. V této souvislosti lze poukázat na skutečnost, že např. pracovní smlouva založena na č. l. 365 spisu byla uzavírána pod jeho IČ, sám vypracoval posudek na zaměstnance založený na č. l. 368 spisu, a dokonce za svou zaměstnankyni považoval i Ing. L. H. , které dal výpověď (č. l. 324 spisu). Soud prvního stupně na základě provedených listinných důkazů a výpovědí dospěl k závěru, že obviněný měl společně s již odsouzenou Ing. L. H. povinnost za zaměstnance odvést daň, pojistné na sociální zabezpečení a na zdravotní pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. S tímto právním závěrem se ztotožnil i odvolací soud. Na podkladě všech zmíněných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný, přestože byl zaměstnavatelem a měl povinnost za zaměstnance odvést daň, pojistné na sociální zabezpečení a na zdravotní pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, tak nečinil, neboť svým zaměstnancům společně s Ing. L. H. srazil částky na uvedené platby a tyto částky ve větším rozsahu neodvedl příslušným orgánům. Tímto jednáním naplnil všechny zákonné znaky trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, 19
na zdravotní pojištění a na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák. Obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s nimiž se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly......“.
20
KAPITOLA 2
Vznik sdružení bez právní subjektivity Jak již bylo výše uvedeno, sdružení bez právní subjektivity je smlouvou, tj. závazkovým vztahem, a nikoliv subjektem práva. K jeho vzniku tedy není zapotřebí ani nějaká registrace státním orgánem (zde opětovně upozorňuji na to, že „registrace“ sdružení u správce daně, není registrací subjektu práva, a neznamená tedy, že by se jí sdružení stávalo subjektem práva, ale jde toliko o jednu z povinností, které zákon klade na účastníky sdružení, jako daňové poplatníky) případně zápis do příslušného rejstříku, ale je nutno, aby se účastníci sdružení-strany smlouvy dohodli na jejím obsahu. Je-li účastníků sdružení více než dva (což je minimální počet účastníků sdružení), pak smlouva vznikne toliko tehdy, když s jejím obsahem projeví souhlas všechny osoby. K tomu, aby smlouva (a tedy i sdružení) platně vznikla (vznikem se zde ovšem nemá na mysli vznik subjektu práva, tj. vznikem se zde nemá na mysli vytvoření osoby-subjektu nadané způsobilosti k právům a povinnostem), se vyžaduje, aby byly splněny podmínky pro uzavírání smlouvy upravené v ustanovení § 43a a násl. občanského zákoníku, které se pochopitelně použijí na uzavírání jakékoliv smlouvy (jedná se především o tzv. návrh-ofertu a jeho akceptaci). Zejména je třeba upozornit na to, že není-li smlouva uzavřena (laickou veřejností je používán termín podepsána) mezi současně přítomnými osobami, jedná se toliko o návrh smlouvy, který, po jeho akceptaci ostatními smluvními stranami, musí být doručen smluvní straně, která není při akceptaci návrhu tomuto úkonu ze strany adresáta návrhu (obláta) přítomna, neboť jinak smlouva vůbec nevznikne. V této souvislosti (tj. v souvislosti s principem uzavírání jakékoliv smlouvy obecně) je pak možno upozornit na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.12. 1999, sp.zn. 22 Cdo 114/99, který byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu České republiky, ročník 2001, sešit číslo 3, pod číslem Rc 17, a to s touto právní větou: „Uzavření smlouvy o převodu nemovitostí není důsledkem jakéhokoliv včasného prohlášení adresáta (obláta) o přijetí návrhu, ale jen prohlášení projeveného písemnou formou na téže listině, na které je návrh na uzavření smlouvy. Vůči nepřítomnému navrhovateli je přijetí návrhu účinné až od okamžiku, kdy mu došel návrh na uzavření smlouvy, podepsaný adresátem návrhu.“. Aby sdružení bez právní subjektivity (smlouva) ovšem skutečně vzniklo, vyžaduje se dále, aby smlouva obsahovala:
- určení účelu, ke kterému se strany (účastníci) sdružují, přičemž ovšem nesmí jít o účel nedovolený (takovým nedovoleným účelem je i účel, který by byl v rozporu s dobrými mravy-viz ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku, jakožto i účel, který by byl v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku-viz ustanovení § 265 obchodního zákoníku, a konečně i účel, který by obcházel zákon-viz ustanovení § 39 občanského zákoníku); obecně lze říct, že účel sdružení je „bohulibý“, kdy musí vyjadřovat, proč se více osob 21
dohodlo na tom, že se spolu sdruží k dosažení nějakého účelu-cíle, kterého by samostatně nedosáhly nebo dosáhly obtížněji; v podstatě účelem sdružení může být cokoliv, ovšem nesmí se jím zasahovat bez právního důvodu do práv a oprávněných zájmů jiných a musí odpovídat společenským, mravním a kulturním normám současné společnosti; - vymezení činnosti, kterou jsou strany (účastníci) povinovány vyvíjet; v podstatě se jedná o nadefinování práv a povinností jednotlivých účastníků sdružení, tedy toho, co kdo bude pro dosažení cílů sdružení dělat; vymezení činnosti je úzce spjato s účelem sdružení, neboť vymezení činnosti vypovídá o sjednaném účelu-cíli, kterého účastníci chtějí dosáhnout, a ke kterému se spojili, aby jej dosáhli; - popřípadě stanovení povahy majetkové hodnoty a jejího rozsahu, pokud jimi mají všichni účastníci sdružení nebo někteří z nich přispět k naplnění účelu sdružení.
Jak již bylo výše uvedeno, ke vzniku sdružení se naopak nevyžaduje písemná forma smlouvy (ovšem mimo případy, kdy písemnou formu této smlouvy vyžadují zvláštní předpisy-viz již výše zmíněný zákon o advokacii), nicméně, s ohledem na právní jistotu účastníků, ale i třetích osob, lze její uzavření v písemné podobě účastníkům jenom doporučit. Rovněž lze doporučit, aby vypracováním smlouvy o sdružení byla pověřena osoba práva znalá (například advokát, notář), ovšem taková osoba, která rozumí problematice sdružení bez právní subjektivity (pokud tedy právník bez zaváhání na otázku, co je to sdružení bez právní subjektivity, neodpoví tak, že jde o smlouvu, kterou se její účastníci sdružují k nějakému účelu, je lepší si najít jiného právníka, neboť odbornost stávajícího je zřejmě v jiné oblasti, což je pochopitelné, neboť právo je velice obsáhlý systém odvětví, norem, a i zde platí, že nelze znát úplně všechno). Nemyslím si, že by smlouva o sdružení musela mít nezbytně formu notářského zápisu a doufám, že případná budoucí právní úprava nebude klást až takto zvýšené nároky na formu této smlouvy. Jak jsem již výše uvedl, osobně bych se přiklonil k tomu, aby se novelizace dotkla toliko toho, že smlouva o sdružení bude muset mít písemnou formu a nikoliv ještě „kvalifikovanou“ podobu této písemné formy v podobě notářského zápisu. Konečně je vhodné vyhledat také pomoc osoby znalé účetní a daňové problematiky (například daňový poradce, auditor), a to právě i s ohledem na onu „registraci“ sdružení bez právní subjektivity u správce daně (případně registraci jednotlivých účastníků, jako plátců daně z přidané hodnoty), přestože pochopitelně ani touto „registrací“ se sdružení bez právní subjektivity nestává subjektem práva, kdy daňovými subjekty nadále zůstávají toliko osoby (ať už fyzické nebo právnické), které jsou jednotlivými účastníky takovéhoto sdružení.
22
KAPITOLA 3
Práva a povinnosti účastníků sdružení bez právní subjektivity V návaznosti na obsah příslušných ustanovení občanského zákoníku (tj. §§ 830 až 837 občanského zákoníku), lze vymezit práva a povinnosti účastníků sdružení bez právní subjektivity v obecné rovině následovně: a) povinnost vyvíjet činnost k dosažení účelu sdružení (viz ustanovení § 830 občanského zákoníku); b) povinnost poskytnout pro účely sdružení peníze nebo jiné věci (viz ustanovení § 831 občanského zákoníku);
c) právo podílet se na majetku získaném při výkonu společné činnosti (viz ustanovení § 834 občanského zákoníku);
d) právo rozhodovat o obstarávání společných věcí (viz ustanovení § 836 občanského zákoníku); e) právo kontroly (viz ustanovení § 837 občanského zákoníku);
f) právo ukončit účast ve sdružení (viz ustanovení § 838 občanského zákoníku);
g) právo na majetkové vypořádání při skončení účasti ve sdružení (viz ustanovení § 839 občanského zákoníku).
23
3.1 Povinnost vyvíjet činnost k dosažení účelu sdružení
Jedná se o základní povinnost každého účastníka sdružení, která je uložena ustanovením § 830 občanského zákoníku.
Této povinnosti se účastník sdružení nemůže nijak zprostit, kdy není přípustná taková dohoda, podle které by k výkonu činnosti ve prospěch sdružení byl povinován pouze některý účastník. Tato povinnost ovšem nemá jenom pozitivní charakter, tj. aktivní výkon činnosti za účelem dosažení sjednaného účelu sdružení, ale má i charakter negativní, tj. pasivní výkon činnosti-zdržení se výkonu takové činnosti (a to jakékoliv), která by mohla znemožnit nebo i jen ztížit dosažení sjednaného účelu.
Pokud jde o onu aktivní činnost, pak, jak již bylo uvedeno, nemůže se jejího výkonu účastník sdružení nijak zprostit.
Nicméně konkrétní náplň této činnosti ze strany každého účastníka by měla být obsahovou náplní smlouvy, o čemž svědčí i dikce ustanovení § 830 občanského zákoníku, podle kterého je účastník povinován k výkonu činnosti způsobem stanoveným právě ve smlouvě.
Je možné, aby každý z účastníků vykonával rozdílné činnosti, a to tak, že některý by se zavázal k finanční podpoře, jiný k pracovní činnosti (poznámka: na rozdíl od předchozí právní úpravy sdružení, obsažené v tzv. středním občanském zákoníku, již dnes není nezbytně nutno, pokud jde o účastníky sdružení-fyzické osoby, aby se tito podíleli na sdružení vlastní prací, kdy zákonný pojem „vyvíjet činnost“ nelze vykládat tak, že by snad mělo jít jen o výkon vlastní práce účastníkem pro sdružení - srovnej v této souvislosti ustanovení § 490 zákona číslo 141/1950 Sb., ve znění platném a účinném ke dni 1.1. 1951, ve kterém se hovořilo o tom, že: „Sdruží-li se takto osoby fysické, musí se na činnosti sdružení účastnit vlastní prací.“). Konkrétní náplň aktivní činnosti ze strany účastníka sdružení bude především odvislá od toho, jaké jsou jeho poměry (majetkové, oprávnění k výkonu podnikatelských činností, vlastnictví určitých věcí, práv a jiných majetkových hodnot, osobní kontakty, vzdělání atd.). Činnost jednotlivých účastníků sdružení může být vymezena značně různorodě, kdy lze doporučit, aby vždy bylo vymezení této činnosti co nejpřesnější a nejkonkrétnější, aby se zabránilo vzniku zbytečných sporů, neboť pokud již vznikne spor (hádka), pak v tomto se již neargumentuje věcně, ale každý se snaží ublížit tomu druhému, kdy se již nehledá řešení problému, protože každý se snaží vyhrát (zvítězit), a to jakýmikoliv metodami a postupy. Na druhou stranu ovšem nemůže být aktivní činnost každého jednotlivého účastníka sdružení nastavena tak, že k jejímu výkonu není účastník sdružení ve skutečnosti vůbec oprávněn, ať už objektivně (například z důvodu existence zákonné překážky v podobě nesplňování zákonem požadovaných kritérií-tj. například nedostatek odborné kvalifikace, nedostatek vykonané praxe, nízký věk a pod.) nebo subjektivně (například nedostatek finančních prostředků, pravomocně uložený trest zákazu výkonu určité činnosti a pod.). Co se týká činnosti negativní, pak ani jejího výkonu, tj. výkonu pasivní činnosti, se účastník sdružení nemůže nijak zprostit. V občanském zákoníku je tato povinnost vymezena velice obecně, kdy účastníkovi sdružení 24
je uloženo, aby se zdržel jakékoliv činnosti, která by mohla nejen znemožnit, ale i jen ztížit (třebas toliko potencionálně) dosažení sjednaného účelu činnosti sdružení. Konkrétní vymezení negativních činností by opět mělo být upraveno ve smlouvě.
Je však třeba mít na paměti, že také vymezení činností negativních se nesmí dostat do rozporu s právními předpisy, zejména pokud jde o předpisy upravujícími ochranu hospodářské soutěže (především zákon číslo 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění pozdějších předpisů). Zásadně jsou proto nepřípustná taková ujednání, která by vedla nebo i jen mohla vést k narušení hospodářské soutěže (například dohody o cenách zboží účastníků, dohody o omezení či kontrole výroby účastníků, dohody o rozdělení trhů mezi účastníky a pod. - viz ustanovení § 3 zákona číslo 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění pozdějších předpisů, ve kterém se uvádí, že: „(1) Dohody mezi soutěžiteli, rozhodnutí jejich sdružení a jednání soutěžitelů ve vzájemné shodě (dále jen "dohody"), které vedou nebo mohou vést k narušení hospodářské soutěže, jsou zakázané a neplatné, pokud tento nebo zvláštní zákon nestanoví jinak nebo pokud Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen "Úřad") nepovolí prováděcím právním předpisem z tohoto zákazu výjimku. (2) Z dohod zakázaných podle odstavce 1 jsou zakázány zejména dohody, které vedou nebo mohou vést k narušení hospodářské soutěže proto, že obsahují ujednání o a) přímém nebo nepřímém určení cen, popřípadě o jiných obchodních podmínkách, b) omezení nebo kontrole výroby, odbytu, výzkumu a vývoje nebo investic, c) rozdělení trhu nebo nákupních zdrojů, d) tom, že uzavření smlouvy bude vázáno na přijetí dalšího plnění, které věcně ani podle obchodních zvyklostí a zásad poctivého obchodního styku s předmětem smlouvy nesouvisí, e) uplatnění rozdílných podmínek vůči jednotlivým soutěžitelům při shodném nebo srovnatelném plnění, jimiž jsou někteří soutěžitelé v hospodářské soutěži znevýhodněni, f) tom, že účastníci dohody nebudou obchodovat či jinak hospodářsky spolupracovat se soutěžiteli, kteří nejsou účastníky dohody, anebo jim budou jinak působit újmu (skupinový bojkot). (3) Týká-li se důvod zákazu jen části dohody, je zakázána a neplatná jen tato část. Pokud však z povahy dohody, jejího obsahu, účelu nebo z okolností, za nichž k ní došlo, vyplývá, že ji nelze od ostatního obsahu oddělit, je zakázaná a neplatná celá dohoda. (4) Zákaz podle odstavce 1 se nevztahuje na dohody, které a) přispějí ke zlepšení výroby nebo distribuce zboží nebo k podpoře technického či hospodářského rozvoje a vyhrazují spotřebitelům přiměřený podíl na výhodách z toho plynoucích, b) neuloží soutěžitelům omezení, která nejsou nezbytná k dosažení cílů podle písmene a), c) neumožní soutěžitelům vyloučit hospodářskou soutěž na podstatné části trhu zboží, jehož dodávka nebo nákup je předmětem dohody.“). Ujednání, která by byla v rozporu ze zákonem, by byla ujednáními neplatnými, která by však zřejmě nezpůsobovala neplatnost smlouvy o sdružení jako celku, pokud by šlo o ujednání oddělitelná od ostatního obsahu smlouvy (srovnej ustanovení § 41 občanského zákoníku, kde se hovoří o tom, že: „Vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.“). Je otázkou, zda-li se ve smlouvě o sdružení mohou účastníci dohodnout na tom, že některý z nich nemusí respektovat tzv. činnosti negativní (v podstatě se v případě tzv. negativních činností nejedná o nic jiného, než o zákaz konkurence). Domnívám se, že sjednáním takovéto „výjimky“ ze zákazu konkurence by bylo možné 25
ve smlouvě o sdružení dohodnout, kdy pak by se jednalo vlastně o závazek ostatních účastníků sdružení „tolerovat“ bez jakékoliv sankce porušení zákazu konkurence jedním z účastníků sdružení.
Myslím si, že by do budoucna bylo vhodné, aby přímo v textu občanského zákoníku bylo uvedeno, že se účastníci smlouvy o sdružení mohou dohodnout na tom, že se mezi nimi tzv. zákaz konkurence neuplatní. Ponechat totiž otázku zákazu konkurence toliko na tom, že ji účastníci smlouvy o sdružení vymezí jako závazek ostatních účastníků „tolerovat“ porušení zákazu konkurence, nepovažuji za správné, neboť v podstatě jde o obcházení zákona, což by mohlo mít nepříznivé důsledky v podobě neplatnosti takovéhoto ujednání. Na druhou stranu ale proč bránit takovémuto ujednání účastníků, pokud s tím (rozuměno s porušením zákazu konkurence) účastníci souhlasí. Vložení výslovné úpravy do textu občanského zákoníku by bylo proto skutečně vhodné, aby byly vyřešeny diskuse na toto téma, tj. jestli lze porušení zákazu konkurence dohodnout mezi účastníky sdružení jako jejich „toleranční závazek“.
26
3.2 Povinnost poskytnout pro účely sdružení peníze nebo jiné věci
Občanský zákoník výslovně ve stávající právní úpravě sdružení bez právní subjektivity nestanoví povinnost pro fyzické osoby-účastníky sdružení, aby se na dosažení účelu sdružení podíleli výkonem pracovní činnosti (na rozdíl od právní úpravy tzv. středního občanského zákoníku – viz již výše citované ustanovení § 490 zákona číslo 141/1950 Sb., ve znění platném a účinném ke dni 1.1. 1951). Nicméně, s ohledem na dikci ustanovení § 831 občanského zákoníku, je možno dovodit, že výkon pracovní činnosti by měl být, pokud jde o účastníky sdružení-fyzické osoby, spíše pravidlem než výjimkou. Kromě výkonu pracovní činnosti ze strany účastníků sdružení občanský zákoník ve svém ustanovení § 831 dále hovoří o tom, že účastníci sdružení mohou být povinováni poskytnout pro účely sdružení také peníze nebo jiné věci, přičemž není nezbytně nutno, aby všichni účastníci sdružení poskytli peníze a jiné věci stejné hodnoty. S ohledem na text věty druhé ustanovení § 831 občanského zákoníku se připouští, aby se účastníci ve smlouvě dohodli na poskytnutí peněz a jiných věcí (souhrnně označováno jako "hodnoty") v různé výši, kdy toliko v případě neuvedení výše těchto hodnot ve smlouvě nastupuje právní domněnka, a to že se jedná o hodnoty stejné.
Je nutno si ovšem uvědomit, že pro účely sdružení nemůže být poskytnut jakýkoliv majetek, nýbrž toliko takový majetek, který účastníkům sdružení pomůže přičinit se o dosažení sjednaného účelu, což je také základní smysl celé úpravy poskytování majetku pro účely sdružení.
3.2.1 Poskytnutí peněz
Pokud jde o peníze, pak z hlediska jejich definice zde problém nenastává.
Každému je zřejmé, že jde o finanční prostředky, které mohou být poskytnuty jednak v hotovosti (zde ovšem pozor na překročení limitu 15.000 EUR stanoveného zákonem číslo 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti, ve znění pozdějších předpisů – viz ustanovení § 4 odst. 1 tohoto zákona, kde se hovoří o tom, že: „Poskytovatel platby, jejíž výše překračuje částku 15 000 EUR (dále jen "limit") je povinen provést platbu bezhotovostně; to neplatí, jde-li o platbu, která musí být podle zvláštního právního předpisu provedena v hotovosti.“), jednak bezhotovostně, přičemž může jít jak o měnu tuzemskou, tak i o měnu zahraniční (zde je ovšem třeba respektovat případná omezení stanovená devizovými předpisy, zejména zákonem číslo 219/1995 Sb., devizový zákon, ve znění pozdějších předpisů, především pak jeho ustanovení § 5 upravující tzv. oznamovací povinnost, dle kterého platí, že: „(1) Tuzemec je povinen oznámit za účelem sestavení platební bilance České republiky, v souladu se závazky vyplývajícími z jejího členství v mezinárodních organizacích, skutečnosti týkající se a) peněžních pohledávek a závazků vůči tuzemcům 27
v zahraničí a vůči cizozemcům, b) přímých investic, finančních úvěrů, cenných papírů a s nimi souvisejících inkas a úhrad vůči tuzemcům v zahraničí a vůči cizozemcům, operací na finančním trhu, včetně operací prováděných prostřednictvím cizozemců, c) zřízení a stavu účtů nebo jiných forem vkladů v zahraničí, včetně svěření peněžních prostředků k uložení na účet v zahraničí, a to v rozsahu, za období, ve lhůtách a způsobem stanoveným vyhláškou České národní banky nebo na vyžádání devizového orgánu. (2) Tuzemec je povinen, kromě skutečností uvedených v odstavci 1, oznámit na vyžádání devizového orgánu skutečnosti týkající se transakcí spojených se zahraničním obchodem. (3) Cizozemec, který podniká v tuzemsku, je povinen plnit oznamovací povinnost podle odstavců 1 a 2, pokud oznamované skutečnosti souvisejí s jeho podnikáním v tuzemsku. (4) Centrální depozitář a jiné osoby oprávněné k vedení evidence investičních nástrojů, pokud za ně tuto povinnost neplní centrální depozitář, a dále obchodníci s cennými papíry jsou povinni na vyžádání České národní banky oznámit souhrnné údaje týkající se cenných papírů, které evidují nebo mají v úschově, správě nebo které jsou u nich uloženy, a to v členění podle země sídla nebo bydliště vlastníka, země sídla nebo bydliště emitenta, druhu cenného papíru, jeho případné splatnosti, odvětvové klasifikace ekonomických činností emitenta cenného papíru a u zahraničních cenných papírů i podle odvětvové klasifikace ekonomických činností vlastníka cenného papíru. (5) Oznamovací povinnost podle odstavců 1 až 4 se plní vůči devizovému orgánu přímo nebo, pokud tak stanoví vyhláška České národní banky, prostřednictvím devizového místa. (6) Devizová místa, jejichž prostřednictvím se oznamovací povinnost plní, jsou povinna předat oznamované skutečnosti devizovému orgánu způsobem stanoveným vyhláškou České národní banky. (7) Devizová místa jsou povinna nakládat s informacemi získanými v rámci plnění oznamovací povinnosti tak, aby bylo zamezeno jejich zneužití.“). V případě poskytnutí zahraničních finančních prostředků je nutno ve smlouvě pamatovat na ujednání o tom, podle jakého kurzu bude zahraniční měna přepočtena na měnu tuzemskou, neboť zákon v tomto případě neobsahuje žádné podpůrné ustanovení, o které by se bylo lze opřít v případě opomenutí sjednání takovéhoto ujednání ve smlouvě.
Je ovšem nepřípustné, aby účelem sdružení bylo jen shromažďování finančních prostředků za účelem provádění bankovních, burzovních a jiných činností investiční a finanční povahy, které jsou vyhrazeny toliko subjektům disponujícím speciálním povolením (banky, investiční společnosti a investiční fondy, pojišťovny a pod.), ledaže by šlo o sdružení, jehož účastníky by byly právě tyto subjekty disponující speciálním povolením k výkonu právě těchto činností. Peníze mohou být ze strany účastníků sdružení poskytnuty jednak dobrovolně, aniž by jim tuto povinnost ukládala smlouva (pak ovšem není možno poskytnutí peněz po účastníkovi sdružení vyžadovat), a jednak jim tuto povinnost může stanovit přímo smlouva (pak je možno v případě nesplnění této povinnosti domáhat se jejího splnění cestou žaloby u soudu). Pokud povinnost poskytnutí peněz ze strany účastníků sdružení těmto ukládá přímo smlouva, pak může jít jednak o stanovení konkrétních částek, které jsou účastníci sdružení povinováni poskytnout, a jednak jenom případně o obecnou povinnost bez uvedení konkrétní výše částky, kterou by měli účastníci poskytnout. V posléze uvedeném případě je však nutno, s ohledem na určitost obsahu smlouvy, dohodnout, jakým způsobem a kdy bude konkrétní výše finančních prostředků stanovena. Občanský zákoník nám zde totiž nedává vodítko pro posléze uvedenou situaci, tj. pro situaci, kdy konkrétní výše finančních prostředků nebude ve smlouvě stanovena. Občanský zákoník toliko obecně ve svém ustanovení § 831 věta druhá uvádí, že se má jednat 28
o stejné hodnoty (tj. že každý z účastníků má pro účely sdružení poskytnout finanční prostředky ve stejné výši, není-li jejich výše ve smlouvě určena). Budou-li ze strany účastníka(ů) sdružení poskytována pro účely sdružení peníze, je důležité, aby účastníci sdružení již ve smlouvě o sdružení pamatovali na to, kam, tj. na jaký bankovní účet u peněžního ústavu či do jaké pokladny (konkrétního účastníka sdružení) mají být finanční prostředky převedeny. Jedná se sice o peněžní prostředky konkrétního účastníka, jenomže je třeba mít na paměti, že poskytnutím těchto peněz pro účely sdružení tyto peníze právně změní svého majitele, protože se stávají spoluvlastnictvím všech účastníků, a to v poměru, v jakém byly jednotlivými účastníky sdružení poskytnuty.
3.2.2 Poskytnutí jiných věcí
Úvodem je třeba konstatovat, že zákonodárce se zde dopustil jisté terminologické nepřesnosti. V ustanovení § 831 věta první občanského zákoníku se totiž hovoří o „jiných věcech“, ovšem ve větě druhé tohoto ustanovení je již použit termín „hodnota“, a v ustanovení § 831 odst. 1 občanského zákoníku dokonce termín „majetková hodnota“. Terminologickou roztříštěnost pak podtrhuje ustanovení § 832 odst. 2 občanského zákoníku, které operuje s termíny „věc“ a „ostatní majetek“.
Lze učinit závěr, že termín „jiná věc“ nelze brát doslovně, tj. že jde toliko o věci v právním slova smyslu, když navíc legální definici pojmu věci v právním slova smyslu občanský zákoník ani neobsahuje (toliko občanskoprávní teorie i praxe vymezuje věci v právním slova smyslu tradičně jako ovladatelný hmotný předmět nebo ovladatelnou přírodní sílu, které slouží potřebám lidí, tj. které mají užitnou hodnotu - srovnej ustanovení § 118 občanského zákoníku obsahující definici pojmu předmět občanskoprávních vztahů, které zní následovně: „(1) Předmětem občanskoprávních vztahů jsou věci, a pokud to jejich povaha připouští, práva nebo jiné majetkové hodnoty. (2) Předmětem občanskoprávních vztahů mohou být též byty nebo nebytové prostory.“). Občanskoprávní teorie a praxe pak dále operuje u věcí s jejich kategoriemi, podle kterých je člení na věci movité a nemovité, věci zuživatelné a nezuživatelné, věci zastupitelné a nezastupitelné, věci reálně dělitelné a reálně neoddělitelné, věci druhově (genericky) určené a individuálně (specificky) určené. Nemovitými věcmi jsou pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem (viz ustanovení § 119 odst. 2 občanského zákoníku). Věci movité jsou ty, které nejsou nemovitostmi (argument a limine).13 ___________________________________________________________________________ 13 Fiala, J. a kol., Občanské právo /1/. 1. vydání. Brno: Doplněk, 1992, strana 64
29
Zuživatelnou věcí je ta, která užíváním přenáší svou užitnou hodnotu na jiný předmět najednou (typicky zpracování nějaké suroviny) nebo která se užíváním zcela spotřebovává (například potraviny, pohonné hmoty). Nezuživatelnou věcí je ta, která svou užitnou hodnotu ztrácí postupně, která se nespotřebovává, ale toliko opotřebovává.14
Zastupitelná věc je taková věc, kterou lze nahradit stejným množstvím jiné věci téhož druhu případně kvality. Nezastupitelná věc je naproti tomu taková věc, která má individuální charakter (například umělecké dílo), a tudíž ji nelze zpravidla nahradit jinou věcí.15 Reálně dělitelnou věc můžeme charakterizovat tak, že její rozdělení na části nemá za následek její znehodnocení. Reálně neoddělitelná věc je taková věc, kterou nelze reálně dělit respektive jejíž rozdělení na části by naopak mělo za následek její znehodnocení.16
Druhově (genericky) určená věc je taková, která podle počtu, míry nebo váhy může být nahrazena věcí téhož druhu a jakosti (například suroviny, materiál). Individuálně (specifiky) určená věc je pak taková věc, která nevyhovuje podmínkám věci druhově (genericky) určené, kdy většinou jde o věc označenou výrobním číslem, registrační značkou a podobně (například konkrétní stroj, nemovitost, cenný papír).17 Ostatně rozdělení věcí na věci druhově a individuálně určené obsahoval již zákon číslo 101/1963 Sb., o právních vztazích v mezinárodním obchodním styku (zákoník mezinárodního obchodu), a v ustanovení § 15, kde bylo uvedeno, že: „Věcmi určenými podle druhu jsou věci, které jsou určeny podle počtu, míry nebo váhy a mohou být nahrazeny jinými věcmi téhož druhu a jakosti. Ostatní věci jsou věcmi jednotlivě určenými. V pochybnostech má se za to, že věc má povahu věci určené podle druhu.“. Dále je třeba také upozornit na to, že občanské právo rozeznává rovněž pojmy příslušenství a součást věci.
Příslušenství věci jsou takové věci, které náležejí vlastníku věci hlavní a jsou jím určeny k tomu, aby byly s hlavní věcí trvale užívány (viz ustanovení § 121 odst. 1 občanského zákoníku). Aby mohla být nějaká věc považována za příslušenství, musí být současně splněny tyto podmínky: - musí tu existovat současně nejméně dvě věci, z nichž jedna je věcí hlavní a druhá příslušenstvím, - příslušenství musí náležet vlastníku věci hlavní, - příslušenství musí být vlastníkem věci určeno k trvalému užívání s věcí hlavní, kdy však může být od hlavní věci dočasně odděleno.18
___________________________________________________________________________ 14 Fiala, J. a kol., Občanské právo /1/. 1. vydání. Brno: Doplněk, 1992, strana 64 15 Fiala, J. a kol., Občanské právo /1/. 1. vydání. Brno: Doplněk, 1992, strana 64 16 Fiala, J. a kol., Občanské právo /1/. 1. vydání. Brno: Doplněk, 1992, strana 65 17 Fiala, J. a kol., Občanské právo /1/. 1. vydání. Brno: Doplněk, 1992, strana 64 18 Fiala, J. a kol., Občanské právo /1/. 1. vydání. Brno: Doplněk, 1992, strana 65
30
Součástí věci je vše, co k věci podle její povahy náleží a nemůže být od věci odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila ( viz ustanovení § 120 odst. 1 občanského zákoníku; ovšem podle ustanovení § 16 odst. 1 zákona číslo 101/1963 Sb., o právních vztazích v mezinárodním obchodním styku (zákoník mezinárodního obchodu), se za součást věci považovalo i to, co by se oddělením od věci samo znehodnotilo, kdy uvedené ustanovení znělo tak, že: „Součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc nebo oddělovaná část znehodnotila.“ ). Součást věci tedy není samostatnou věcí.19 Po tomto malém exkursu do problematiky věcí, jejich třídění, příslušenství a součástí, se nyní vraťme zpět k onomu pojmu „jiná věc“. Zákonodárce měl nepochybně tímto termínem „jiná věc“ na mysli, že kromě peněz je možno pro účely sdružení poskytnout i práva (zejména k nehmotným statkům-patenty, užitné vzory, počítačové programy, ochranné známky, know-how a pod.) a jiné majetkové hodnoty. Musí jít ovšem vždy o takové věci a majetkové hodnoty, které nejsou bezcenné, a tudíž pro dosažení účelu činnosti sdružení nevyužitelné, a navíc o takové věci a majetkové hodnoty, které jsou využitelné právě pro dosažení sjednaného účelu (cíle) sdružení, a které jsou právě z tohoto důvodu (tj. aby bylo dosaženo stanoveného účelu) poskytovány. Legální definici pojmu majetkové hodnoty (podobně jako pojmu věci) v občanském zákoníku rovněž nenajdeme. Můžeme ovšem do jisté míry využít obchodní zákoník, který definuje pojem obchodní majetek podnikatele, a to tak, že pokud jde o podnikatele-fyzickou osobu, jsou jím věci, pohledávky a jiná práva a penězi ocenitelné jiné hodnoty, které patří podnikateli a slouží nebo jsou určeny k jeho podnikání, a pokud jde o podnikatele-právnickou osobu, rozumí se jím veškerý jeho majetek (viz ustanovení § 6 odst. 1 obchodního zákoníku). Na rozdíl od finančních prostředků, jejichž hodnota je jasná (mimo případ, když by šlo o zahraniční měnu, u které by nebyl dohodnut způsob jejího přepočítání na měnu tuzemskou), je v případě jiných věcí nutno věnovat pozornost stanovení jejich hodnoty. Aby se předešlo budoucím sporům (zejména při případném vracení poskytnutých věcí podle ustanovení § 839 občanského zákoníku), měli by se účastníci sdružení na hodnotě jiných věcí dohodnout mezi sebou přímo ve smlouvě (zejména pokud jde o věci druhově (genericky) určené, u kterých lze předpokládat, že budou během činnosti sdružení spotřebovány), přičemž není nezbytně nutno tuto hodnotu stanovovat znaleckým posudkem (tento by měl být až krajním řešením, pokud se účastníci na stanovení hodnoty skutečně nebudou schopni dohodnout, kdy však lze předpokládat, že po domlouvání se, handrkování, se dohodnou na ceně nejobjektivnější, neboť nejobjektivnější stanovení ceny poskytovaných věcí je právě svobodná dohoda poskytovatele a těch, kteří budou věc užívat). Do sdružení ovšem není možné „vložit“ (správně „poskytnout“) právo odpovídající věcnému břemeni, kdy ostatní účastníci sdružení tak nemohou legálně na základě svého pouhého účastenství na výkonu společné činnosti užívat věc, ke které má zřízeno právo odpovídající věcnému břemeni toliko jeden z nich. ___________________________________________________________________________ 19 Fiala, J. a kol., Občanské právo /1/. 1. vydání. Brno: Doplněk, 1992, strana 65
31
Na tomto místě je pak možno upozornit na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.8. 2004, sp.zn. 22 Cdo 555/2004, který byl publikován v časopise Soudní rozhledy, ročník 2005, sešit číslo 4, pod číslem 49, na straně 139 a násl., a to s těmito právními větami: „1. Oprávněný z věcného břemene užívání bytu může užívat byt jen pro sebe a nesmí k užívání přibrat cizí osobu (s výjimkou krátkodobé návštěvy). 2. Právo odpovídající věcnému břemeni nelze vložit do sdružení tak, aby tímto vzniklo právo užívat věc i dalším sdruženým osobám, které nejsou subjekty práva odpovídajícího věcnému břemeni.“. V odůvodnění tohoto rozsudku se pak mimo jiné uvádí, že: „.....V dané věci jde o řešení otázky, nakolik mohou nemovitost, ke které má oprávněná osoba právo odpovídající věcnému břemeni, které svědčí toliko jí, užívat i další osoby. Platné právo tuto otázku výslovně neřeší, při doslovném výkladu zákona se nabízí řešení, že užívat cizí věc může jen oprávněný z věcného břemene a nikoliv osoby jiné. Již judikatura k obecnému občanskému zákoníku z roku 1811 však dospěla k závěru, že v některých případech lze toto právo rozšířit i na „rodinu“ (viz nař. Sedláček J., Rouček F.: Komentář k čsl. Obecnému zákoníku občanskému a právo platné na Slovensku a Podkatpatské Rusi, Praha 1935, díl II, s. 877 a 880, Mayer R.: Soustava občanského práva, Brno 1924, kniha druhá s. 161). Podobně také Vrchní soud v Praze v rozsudku z 29. 9. 1993, sp. zn. 2 Cdo 54/93 dospěl k závěru, že „ten, kdo je oprávněn na základě právo odpovídajícího věcnému břemeni užívat byt, má umožnit užívání manželovi, kterému pak vzniká odvozený právní důvod bydlení“. Nelze též vyloučit pobyt třetích osob, které nemá charakter užívání (např. návštěva v bytě). Kromě těchto případů však platí zásada, že oprávněný z věcného břemene může užívat zatíženou věc jen pro sebe a nesmí k užívání věci přibrat jiného. Proto právo odpovídající věcnému břemeni nelze vložit do sdružení ve smyslu § 829 a násl. ObčZ tak, aby tím vzniklo právo užívat věc i dalším sdruženým osobám, které ale nejsou subjekty práva odpovídajícího věcnému břemeni......“. Jsem toho názoru, že do budoucna by bylo vhodné onu terminologickou „nejednotnost“, pokud jde o použité termíny „jiná věc“, „hodnota“ a „majetková hodnota“, odstranit respektive tuto roztříštěnou terminologii sjednotit, aby nevznikaly zcela zbytečné výkladové nejasnosti.
3.2.3 Lhůty pro poskytnutí majetkových hodnot
Pokud již smlouva o sdružení obsahuje povinnost účastníků poskytnout pro účely sdružení finanční prostředky nebo jiné věci (majetkové hodnoty), lze jenom doporučit, aby obsahovala i uvedení termínu či termínů, ve kterých mají být tyto hodnoty poskytnuty, byť určení této lhůty pochopitelně není obligatorní náležitostí smlouvy o sdružení. Nebude-li totiž lhůta stanovena, pak nastupuje zákonná úprava uvedená v ustanovení § 832 odst. 1 občanského zákoníku, tj. právní domněnka v podobě lhůty bez zbytečného odkladu. Lhůta bez zbytečného odkladu je ovšem poněkud vágní termín, kdy se jí rozumí doba přiměřená podle okolností konkrétního případu, což znamená, že jiná faktická délka této doby bude u majetkových hodnot typu nemovitostí a jiná u peněžních prostředků. Myslím si, a to právě s ohledem na skutečnost, že lhůta „bez zbytečného odkladu“ je poněkud 32
neurčitým termínem, že by v budoucnu bylo dobré stanovit nějakou konkrétní lhůtu (například jeden měsíc). Je možno dohodnout, že každý z účastníků sdružení je povinován poskytnout hodnoty v jiné lhůtě. Pokud by lhůta pro poskytnutí majetkových hodnot, ať už dohodnutá ve smlouvě o sdružení nebo tzv. zákonná v podobě nastoupení právní domněnky uvedené v ustanovení § 832 odst. 1 občanského zákoníku, nebyla ze strany účastníka dodržena, pak by se tento účastník ocitl v prodlení, přičemž jedinou zákonnou sankcí pro takovéhoto účastníka, a to ještě navíc toliko pokud jde o prodlení s poskytnutím peněžních prostředků, je povinnost zaplatit úrok z prodlení (viz ustanovení § 517 odst. 2 občanského zákoníku; v současné době je výše tzv. zákonného úroku z prodlení upravena v nařízení vlády číslo 142/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v jeho ustanovení § 1, a to tak, že: „Výše úroků z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů. V každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí.“). Samozřejmě, že povinnost účastníka sdružení poskytnout majetkové hodnoty v jisté lhůtě (ať už dohodnuté ve smlouvě nebo v zákonné) může být zajištěna nejrůznějšími zajišťovacími instrumenty (například smluvní pokutou, zástavním právem, ručením a pod.). Nesplněnou povinnost poskytnout majetkové hodnoty by mohli ostatní účastníci sdružení samozřejmě vymáhat vůči provinivšímu se účastníkovi soudní cestou. Pokud by se ocitl účastník sdružení v prodlení s poskytnutím jiných majetkových hodnot než peněz, pak toto jeho prodlení není možné ze zákona sankcionovat úrokem z prodlení (ustanovení § 517 odst. 2 občanského zákoníku se totiž týká toliko prodlení s plněním peněžitého dluhu). Je ovšem možné splnění této povinnosti rovněž vynucovat soudní cestou, případně přímo ve smlouvě také zajišťovat nejrůznějšími zajišťovacími instituty (například smluvní pokuta, ručení, zástavní právo a pod.). V případě prodlení účastníka s poskytnutím majetkových hodnot nelze rovněž vyloučit ani případnou povinnost k náhradě škody ostatním účastníkům sdružení, neboť takovýto provinivší se účastník sdružení minimálně porušil prevenční povinnost stanovenou ustanovením § 415 občanského zákoníku, tj. počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám, respektive by svým prodlením porušil uloženou mu (ať už smluvně nebo zákonem stanovenou) právní povinnost.
3.2.4 Správa poskytnutých majetkových hodnot
Pokud jde o správu majetkových hodnot poskytnutých ze strany účastníků sdružení, pak z ustanovení § 832 odst. 2 část věty před středníkem občanského zákoníku plyne, že účastníci se ve smlouvě mohou dohodnout (opět nejde o obligatorní náležitost smlouvy) na tom, že správou poskytnutých majetkových hodnot může být pověřen některý z nich, 33
a to kterýkoliv.
Pokud účastníci sdružení pověří některého z účastníků nakládáním s majetkovými hodnotami, které účastníci sdružení k dosažení jeho účelu poskytli, pak ten, kdo má hodnotu (zpravidla půjde o věc) poskytnout ji prostě a jednoduše odevzdá pověřenému účastníkovi sdružení. Z povahy uvedeného ustanovení a smlouvy o sdružení plyne, že nemůže být správou těchto hodnot pověřena osoba třetí, stojící vně sdružení (k jinému závěru ovšem dospívá JUDr. Zbyněk Pražák, který zastává názor, že: „Pokud smlouva pověřuje někoho jiného než některého z účastníků nakládat s majetkovými hodnotami, které účastníci k účelu sdružení poskytli, dostáváme se k tomu, že s těmito hodnotami nakládá pro účely sdružení jejich majitel a ten je svěřuje třetí osobě, na základě jiného právního vztahu, než je smlouva o sdružení (to může být pracovník, dodavatel prací a podobně).“).20
Pokud ovšem účastníci sdružení správou poskytovaných majetkových hodnot nepověří nikoho, pak s příslušnou majetkovou hodnotou (byť ustanovení § 832 odst. 2 občanského zákoníku hovoří o „věcech“, což je ovšem, jak již bylo výše vysvětleno, toliko terminologická nejednotnost a nedůslednost zákonodárce) nakládá ten účastník, který ji poskytl. Nakládá-li s poskytovanou majetkovou hodnotou účastník, který ji poskytl, pak mu ustanovení § 832 odst. 2 část věty za středníkem občanského zákoníku ukládá, aby ji oddělil od ostatního svého majetku. Občanský zákoník ovšem již nestanoví, jakým způsobem má k tomuto oddělení dojít.
Domnívám se, že by v budoucnu mohlo dojít ke zpřesnění právní úpravy, a to tak, že by bylo výslovně uvedeno, jakým způsobem má účastník „majetkovou hodnotu“ oddělit od svého ostatního majetku. Pokud je způsob oddělení dohodnut ve smlouvě, pak k tomuto oddělení musí dojít způsobem ve smlouvě dohodnutým. Pokud ovšem způsob oddělení ve smlouvě dohodnut není, pak právo zvolit způsob oddělení poskytované majetkové hodnoty od ostatního majetku účastníka náleží tomu kterému účastníkovi, který příslušnou majetkovou hodnotu poskytuje, přičemž tento má pak toliko povinnost sdělit ostatním účastníkům smlouvy o sdružení, jakým způsobem toto oddělení provedl. Toto sdělení může být i ústní, neboť zákon pro toto sdělení písemnou formu nepředepisuje, nicméně písemnou formu lze, s ohledem na právní jistotu, jenom doporučit. V případě větších sdružení, co do počtu účastníků, bude obvyklejší, že tito pověří některého z nich výkonem správy těchto hodnot, zatímco u sdružení menších, zejména bude-li pravidlem jejich činnosti především pracovní náplň jeho účastníků, bude výhodnější ten postup, kdy každý z účastníků si bude poskytnuté majetkové hodnoty spravovat sám a toliko je oddělí od svého ostatního majetku. Okamžik poskytnutí majetkových hodnot ze strany účastníka pro účely sdružení je velice důležitý, neboť tímto okamžikem dochází, pokud jde o peníze a jiné věci určené podle druhu, ke změně režimu vlastnického práva k nim, a to tak, že tyto se stávají podílovým spoluvlastnictvím všech účastníků sdružení. ___________________________________________________________________________
20 Pražák, Z., Společné podnikání na základě smlouvy o sdružení podle občanského zákoníku. Praha: Linde Praha, a.s., 1995, strana 126
34
Tento okamžik změny vlastnického práva k těmto hodnotám (toliko ovšem pokud jde o peníze a jiné věci určené podle druhu) nastává buďto předáním těchto hodnot pověřenému účastníkovi nebo (nebylo-li dohodnuto jejich předání pověřenému účastníkovi) sdělením ze strany účastníka sdružení ostatním jeho účastníkům, že tyto hodnoty oddělil od ostatního svého majetku. Pokud jde o věci individuálně určené, pak okamžikem jejich předání pověřenému účastníkovi nebo okamžikem sdělení ze strany účastníka sdružení ostatním účastníkům o jejich oddělení od ostatního majetku účastníka vzniká všem účastníkům sdružení právo na jejich bezplatné užívání (pochopitelně účastník sdružení, kterému takováto individuálně určená věc patří, své vlastnické právo k ní nepozbývá, kdy je toliko povinován strpět jeho omezení ve prospěch ostatních účastníků sdružení v podobě jejich práva na bezplatné užívání takovéto věci).
3.2.5 Práva účastníků k poskytnutým majetkovým hodnotám
Práva účastníků k jimi poskytnutým majetkovým hodnotám jsou ve smyslu ustanovení § 833 občanského zákoníku rozdílná podle toho, o jaké majetkové hodnoty se jedná.
Každopádně se jedná o práva účastníků sdružení a nikoliv sdružení jako takového, neboť toto nemá právní subjektivitu a nemůže samo o sobě nabývat jakýchkoliv práv ani povinností.
Pokud jde o peníze a jiné věci (přesněji majetkové hodnoty) určené podle druhu (tj. věci vzájemně zastupitelné), tyto se dostávají do podílového spoluvlastnictví všech účastníků sdružení (viz ustanovení § 833 věta první občanského zákoníku).
Jedná se o přechod vlastnického práva, který nastává buďto okamžikem předání těchto hodnot pověřenému účastníkovi sdružení do správy, nebo okamžikem, kdy účastník sdružení oznámí ostatním účastníkům, že příslušnou majetkovou hodnotu oddělil od ostatního svého majetku.
Smlouva o sdružení je pouhým titulem pro vznik spoluvlastnictví k takovýmto vloženým majetkovým hodnotám, která však sama o sobě nestačí ke vzniku tohoto spoluvlastnictví. Ke smlouvě, jako k právnímu titulu, musí ještě přistoupit právě ono předání těchto hodnot pověřenému účastníkovi do správy nebo oznámení o oddělení takovéto hodnoty od ostatního majetku účastníka sdružení. Pochopitelně, byť to zákon výslovně nestanoví, zde nemohou existovat překážky, které by účastníkovi bránili v poskytnutí těchto hodnot ve prospěch sdružení respektive ostatních účastníků sdružení (například výkon rozhodnutí či exekuce, lhostejno zda prováděná soudem, správním úřadem nebo soukromým exekutorem, vedená na tyto hodnoty), neboť pak by nemohlo dojít k nabytí vlastnického práva ze strany ostatních účastníků sdružení k těmto hodnotám, protože jejich individuální vlastník by byl ve smluvním nakládání s těmito hodnotami omezen. Jinými slovy podmínkou pro to, aby se ostatní účastníci sdružení stali podílovými spoluvlastníky takovýchto hodnot poskytnutých pro účely sdružení jedním z nich, 35
je to, že účastník sdružení není nijak omezen v nakládání s takovouto poskytovanou hodnotou. Pokud jde o velikost spoluvlastnického podílu jednotlivých účastníků k takto poskytnutým hodnotám je dán ze zákona, a to tak, že vyjadřuje poměr hodnoty účastníkem poskytnutých věcí k celkové hodnotě všech věcí (ovšem toliko těch, ke kterým účastníci sdružení nabývají spoluvlastnictví, a nikoliv i k hodnotě věcí individuálně určených, ke kterým účastníci sdružení, kteří nejsou vlastníky takovéto věci, získávají toliko právo bezplatného užívání) poskytnutých ostatními účastníky. Jak již bylo výše uvedeno, je vhodné, aby poskytované druhově určené věci byly ze strany účastníků sdružení ohodnoceny respektive tito se již přímo ve smlouvě dohodli na jejich hodnotě, aby bylo vůbec možno zjistit, jaké podíly při přechodu vlastnického práva k těmto věcem (hodnotám) vlastně jednotliví účastníci tímto přechodem nabývají.
Spoluvlastnický podíl nemůže účastník sdružení o své vůli převést, neboť účast ve sdružení je osobní a tudíž nepřevoditelná. Nemůže zde dojít ani k postoupení pohledávky či práv, a to ani částečně, neboť účast ve sdružení v sobě neobsahuje jenom práva, ale jde o konglomerát práv a povinností. Nelze rovněž ani nařídit výkon rozhodnutí postižením majetkových práv (účasti) účastníka ve sdružení, neboť výkonem rozhodnutí nelze postihnout nepřevoditelná práva povinného (viz ustanovení § 320 odst. 1 o.s.ř., kde se uvádí, že: „Výkon rozhodnutí lze nařídit postižením jiného práva než mzdy, peněžité pohledávky nebo nároku uvedeného v § 299, jde-li o právo, které má majetkovou hodnotu a které není spojeno s osobou povinného a je převoditelné na jiného.“), tj. taková, která jsou spojená s osobou povinného. Spoluvlastnický podíl účastníka sdružení je totiž vázán na účast konkrétní osoby ve sdružení. Pochopitelně, že tato překážka výkonu rozhodnutí odpadá v okamžiku, kdy dojde k zániku účasti povinného ve sdružení.
Co se týká věcí určených individuálně (tj. věci vzájemně nezastupitelné, typicky nemovitosti, cenné papíry, práva k nehmotným statkům), pak účastník sdružení, který takovouto věc pro účely sdružení poskytuje, k ní vlastnické právo nepozbývá. Jeho vlastnické právo je nadále zachováno, ovšem je omezeno tím, že ostatní účastníci sdružení jsou oprávněni tuto jeho věc bezplatně užívat (viz ustanovení § 833 věta druhá občanského zákoníku). V podstatě se jedná o situaci obdobnou tzv. smlouvě o výpůjčce upravené v ustanovení §§ 659 až 662 občanského zákoníku (výpůjčka je právním vztahem vzniklým na základě smlouvy, podle níž přenechává půjčitel vypůjčiteli věc do bezplatného dočasného užívání, kdy tedy k pojmovým znakům výpůjčky patří přenechání užívání věci, bezplatnost a dočasnost, přičemž předmětem výpůjčky je jen věc individuálně určená, která musí být po skončení výpůjčky vrácena bez porušení podstaty půjčiteli).
Samozřejmě, že i zde nesmí existovat překážky, které by bránily vlastníkovi takovéto individuálně určené věci v nakládání s ní (typicky exekuce, ale i případ, kdy se jedná o věc v tzv. společném jmění manželů, ohledně které by zde nebyl souhlas druhého manžela s jejím užíváním ze strany třetích osob; v případě nakládání s věcí ve společném jmění manželů bez souhlasu obou manželů by ovšem šlo o úkon neplatný toliko relativně-viz ustanovení § 145 odst. 2 občanského zákoníku a ustanovení § 40a občanského zákoníku, a to navíc ještě toliko za situace, když by šlo o nakládání přesahující obvyklou správu majetku ve společném jmění manželů; relativní neplatnost právního úkonu spočívá v tom, že právní úkon, 36
u kterého je dán důvod relativní neplatnosti, se považuje za platný, pokud se ten, a pouze ten, na jehož ochranu je relativní neplatnost stanovena, neplatnosti právního úkonu nedovolal, přičemž relativní neplatnosti právního úkonu se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil, ale na druhou stranu se jí může dovolávat i třetí osoba, která se tohoto právního úkonu vůbec nezúčastnila, ale je jím dotčena).
Právo bezplatně užívat individuálně určenou věc poskytnutou účastníkem pro účely sdružení zde existuje po celou dobu, kdy trvá účast vlastníka takovéto věci ve sdružení. Samozřejmě, že toto právo může ovšem zaniknout, a to nejen v souvislosti se zánikem účasti vlastníka ve sdružení, ale může zaniknout i jinak, a to bez ohledu na přetrvávající účast vlastníka takovéto věci ve sdružení. Může se jednat zejména o situaci, kdy vlastník tuto individuálně určenou věc převede, neboť o své vlastnické právo poskytnutím věci pro účely sdružení nepřišel a v nakládání s touto věcí (včetně převodu vlastnického práva k ní) mu nebrání právo bezplatného užívání ostatních účastníků sdružení. Za této situace by však bylo zřejmě na místě uvažovat o vyloučení takovéhoto účastníka ze sdružení. Může se ovšem jednat i o situaci, kdy věc zanikne v důsledku jejího zničení. Zde by pak na takovouto situaci mohla pamatovat přímo smlouva o sdružení, a to tak, že by ukládala takovémuto účastníkovi povinnost poskytnout pro účely sdružení ve stanovené lhůtě jinou-obdobnou věc individuálně určenou případně poskytnout finanční prostředky ve stanovené výši. Eventuelně by pro tyto případy mohlo být dohodnuto, že tato právní skutečnost (tj. jakékoliv pozbytí vlastnického práva účastníkem sdružení k této individuálně určené věci poskytnuté pro účely sdružení) způsobuje automaticky bez dalšího rozpuštění sdružení ke dni pozbytí vlastnického práva. Na tomto místě je pak možno zmínit rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.3. 2004, sp.zn. 33 Odo 139/2002, v jehož odůvodnění se mimo jiné hovoří o tom, že: „.......... Podle ustanovení § 833 ObčZ jsou ve prospěch sdružení poskytnuté peníze nebo jiné věci určené podle druhu ve spoluvlastnictví všech účastníků v poměru k jejich výši, a to sdělením o jejich oddělení od ostatního majetku účastníka nebo předáním pověřenému účastníku. Věci jednotlivě určené jsou v bezplatném užívání všech účastníků.............U věcí poskytnutých pro účely sdružení zakládá zákon dvojí režim v závislosti na tom, věci jakého druhu byly do sdružení vloženy. Věci individuálně určené zůstávají ve vlastnictví účastníka, který je poskytl, a ostatním účastníkům sdružení k nim vzniká právo užívat je ve prospěch sdružení. Výlučné vlastnictví vkladatele k penězům a jiným věcem druhově určeným zaniká jejich vkladem do sdružení a uvedené věci se stávají předmětem podílového spoluvlastnictví účastníků sdružení s podíly odpovídajícími poměru jimi vložených věcí do sdružení. Z hlediska stanovení výše spoluvlastnických podílů jednotlivých účastníků vkládajících do sdružení věcné vklady však lze vzít v úvahu jen ty věci, k nimž vzniká v důsledku shora popsaných zásad spoluvlastnictví účastníků sdružení, tedy nikoli věci určené individuálně, u nichž vkladem do sdružení ke změně vlastnictví nedochází.........“. Jsem toho názoru, že, jako úvaha „de lege ferenda“, by stálo za to, aby občanský zákoník výslovně stanovil, že v případě tzv. individuálně určených věcí se na nakládání s nimi ze strany účastníků sdružení, po dobu trvání účasti toho účastníka, který takovouto individuálně určenou věc poskytl, přiměřeně použijí ustanovení občanského zákoníku o výpůjčce.
37
3.3 Právo podílet se na majetku získaném při výkonu společné činnosti 3.3.1 Vlastnictví majetku z činnosti sdružení
Občanský zákoník hovoří stručně o tom, že majetek získaný při výkonu společné činnosti se stává spoluvlastnictvím všech účastníků (viz ustanovení § 834 občanského zákoníku). To je pochopitelné, neboť subjektem práv a povinností jsou toliko účastníci sdružení a nikoliv sdružení, kdy jenom oni také nabývají vlastnické právo k majetku. Nejedná se ovšem o vlastnické právo libovolné, ale ze zákona jde o nabytí majetku do podílového spoluvlastnictví účastníků sdružení. Právním důvodem získání takového majetku je právě výkon společné činnosti. Spoluvlastnický podíl k majetku získanému při výkonu společné činnosti nabývají všichni účastníci sdružení, a to bez ohledu na to, jestli se na nabytí tohoto majetku svojí činností (ať už by se jednalo o nabytí majetku jeho vyrobením vlastní činností účastníků nebo o nabytí jeho koupí od třetí osoby) podíleli či nikoliv. Smlouva o sdružení toto právo každého účastníka sdružení nemůže vyloučit, neboť by šlo o ujednání, které by bylo v rozporu s, svojí povahou, kogentním ustanovením § 834 občanského zákoníku, a tudíž o ujednání neplatné. Smlouva o sdružení ovšem může stanovit odlišně výši spoluvlastnických podílů účastníků sdružení na takto získaném majetku, jak bude uvedeno níže. Majetek může být účastníky sdružení nabyt nejrůznějšími způsoby.
Především může být majetek účastníky sdružení vyroben. Pak předtím neexistoval a vznikl tedy až na základě činnosti jednotlivých účastníků sdružení. Dále mohl být majetek získán tak, že mohl být účastníky sdružení nebo jen některým z nich zakoupen, kdy pokud je majetek kupován pro účely sdružení a při výkonu společné činnosti, jsou kupujícími všichni účastníci sdružení, a to s ohledem na znění ustanovení § 834 občanského zákoníku, bez ohledu na to, co je v kupní smlouvě (ať už ústní nebo písemné) uvedeno, včetně označení osoby kupujícího. V případě vzniku sporu bude potřeba zkoumat, zda konkrétní majetek byl nakupován pro potřeby účastníka sdružení bez ohledu na účel sdružení a bez ohledu na to, zda se jednalo o výkon společné činnosti, nebo zda byl nakupován právě pro účely sdružení a v rámci výkonu společné činnosti. Majetek může být získán také jako dar, kdy pokud byl majetek poskytnut jako dar pro účely sdružení a v rámci výkonu společné činnosti, jsou obdarovanými všichni účastníci sdružení.
Majetkem jsou také i peníze, které lze nabýt různými způsoby (darem, půjčkou, protihodnotou za vyrobené zboží). Jsou-li peníze získány při výkonu společné činnosti, jedná se o peníze přecházející do spoluvlastnictví všech účastníků sdružení, ať již jsou ve faktickém držení nebo na bankovním účtu kteréhokoliv z nich. 38
Jestliže jsou peníze na nějakém bankovním účtu, pak pochopitelně jejich přírůstky, tj. úroky, jsou také příjmem všech účastníků sdružení, neboť úroky jsou přírůstkem z uložení společných peněz. V souvislosti s penězi je třeba také zmínit problematiku půjček a úvěrů. Je třeba přísně rozlišovat, zda konkrétní půjčka či úvěr se týkají toliko osoby, která je prostě shodou okolností také účastníkem sdružení bez právní subjektivity, nebo zda se jedná o půjčku či úvěr poskytnuté při výkonu společné činnosti ve sdružení a pro účely sdružení. Pochopitelně jelikož sdružení samo nemá právní subjektivitu, nemůže obdržet půjčku či úvěr, kdy půjčku či úvěr tak vždy obdrží účastník sdružení, jeden nebo více.
Majetek ovšem nemůže být pro účely sdružení děděn. Lze si samozřejmě představit závěť či jiný dědický titul (zákon), který by v konkrétním případě svědčil všem účastníkům sdružení, nicméně stále se jedná toliko o dědický titul a tedy pouze o převod majetku na konkrétní osoby-dědice-z titulu vztahu mezi nimi, jako dědici, na straně jedné, a zůstavitelem na straně druhé, bez ohledu na to, že tyto osoby se spolu sdružily. Protože sdružení je vlastně činnost, nemůže být na tuto činnost převeden majetek z titulu dědictví, neboť sdružení bez právní subjektivity, jak již jeho označení napovídá, není subjektem práva a nemůže proto samo nabývat jakákoliv práva nebo povinnosti.
V této souvislosti je pak možno poukázat na rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, sp.zn. 31 Ca 19/98, které bylo publikováno s touto právní větou: „Na základě ust. § 834 o.z. se přímo ze zákona zakládá spoluvlastnický vztah účastníků smlouvy o sdružení (§ 829 a násl o.z.) k výsledku jejich, pro účely sdružení, realizované činnosti. Zákon zde neupravuje zvláštní režim pro nabývání nemovitých či movitých věcí, spoluvlastnický vztah tedy vzniká k veškerému nabývanému majetku. Při nabytí nemovitosti na jméno jednoho účastníka sdružení se nelze dovolávat ust. § 133 o.z., neboť to upravuje nabývání nemovitosti na základě smlouvy. Na věci nemovité získané do spoluvlastnictví při výkonu společné činnosti nelze též vztáhnout institut bezplatného užívání jednotlivě určených věcí podle ust. § 833 o.z., neboť ten se týká pouze věcí, které byly sdružení poskytnuty, nikoliv věcí získaných při výkonu společné činnosti. Vznik spoluvlastnictví účastníků smlouvy o sdružení ze zákona je správce daně povinen respektovat při posuzování uplatněných výdajů daňovými subjekty.“ (viz strana 1246 in Jehlička, O., Švestka, J., Škárová. M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 9. vydání. Praha : C.H. Beck, 2004, 1440 s.). Dále je pak možno zmínit rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.7. 2003, čj. 32 Odo 699/2001-151, který byl publikován v časopise Právo a podnikání, ročník 2004, sešit číslo 2, pod číslem 4/2004, a to s touto právní větou: „Pokud vydražitel vystupoval při dražbě jako člen sdružení za účelem společného vydražení provozovny, stali se podílovými spoluvlastníky vydražené nemovitosti též ostatní účastníci sdružení (§ 834 obč. zák.).“. Myslím si, že případná budoucí novelizace by mohla, pokud jde o nabývání majetku při výkonu společné činnosti, odkázat na přiměřené použití ustanovení upravujících podílové spoluvlastnictví.
39
3.3.2 Nakládání s majetkem získaným při činnosti sdružení
Občanský zákoník neupravuje ve svých ustanoveních týkajících se smlouvy o sdružení, jak má být s majetkem získaným při činnosti sdružení nakládáno. Proto by mělo být toto nakládání s takto získaným majetkem upraveno ve smlouvě o sdružení (nejedná se ovšem o obligatorní náležitost smlouvy).
Je totiž otázkou, jestli v případě absence smluvního ujednání je možno per analogiam (viz ustanovení § 853 občanského zákoníku, kde je uvedeno, že: „Občanskoprávní vztahy, pokud nejsou zvláště upraveny ani tímto, ani jiným zákonem, se řídí ustanoveními tohoto zákona, která upravují vztahy obsahem i účelem jim nejbližší.“) použít právní úpravu ustanovení § 832 odst. 2 občanského zákoníku. Domnívám se, že nikoliv, neboť ustanovení § 832 odst. 2 občanského zákoníku upravuje nakládání s hodnotami již existujícími, které byly ve vlastnictví jednotlivých účastníků a těmito pro účely sdružení tomuto (respektive ostatním účastníkům) poskytnuty.
Vzhledem k tomu, že se majetek získaný při výkonu společné činnosti stává přímo ze zákona podílovým spoluvlastnictvím všech účastníků sdružení, je možno připustit, že na nakládání s tímto majetkem, pokud není toto nakládání upraveno ve smlouvě o sdružení, má být aplikována právní úprava občanského zákoníku týkající se podílového spoluvlastnictví (viz ustanovení §§ 136 až 142 občanského zákoníku). V této souvislosti je pak nutno vypíchnout ustanovení § 139 odst. 2 občanského zákoníku, podle něhož o hospodaření se společnou věcí rozhodují spoluvlastníci většinou počítanou podle velikosti podílů.
Nicméně v odborné literatuře je zastáván názor i opačný, tj. že se neuplatní při nakládání s majetkem získaným při výkonu společné činnosti ve sdružení právní úprava občanského zákoníku týkající se podílového spoluvlastnictví, ale per analogiam ustanovení § 836 občanského zákoníku (viz strana 1246 in Jehlička, O., Švestka, J., Škárová. M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 9. vydání. Praha : C.H. Beck, 2004, 1440 s.).
Zásadní problém je v tom, že při použití ustanovení § 836 občanského zákoníku i na nakládání s majetkem získaným při výkonu společné činnosti ve sdružení, není rozhodující velikost podílu účastníka sdružení na tomto majetku, ale každý z účastníků má jeden hlas. Tato rovnost hlasů při rozhodování o majetku v podílovém spoluvlastnictví ovšem popírá princip váhy hlasu podle velikosti podílu na majetku upravený v ustanovení § 139 odst. 2 občanského zákoníku. Dle mého názoru se lze spíše přiklonit k tomu odbornému názoru, který je, pro rozhodování při nakládání s majetkem získaným při výkonu společné činnosti ve sdružení, pro aplikaci ustanovení občanského zákoníku upravujících podílové spoluvlastnictví, zejména pak pro aplikaci ustanovení § 139 odst. 2 občanského zákoníku. Dle mého názoru je použití ustanovení občanského zákoníku o podílovém spoluvlastnictví konformnější, a to i s ohledem na ustanovení § 835 odst. 1 občanského zákoníku, které hovoří 40
při nabytí majetku o podílu, zatímco ustanovení § 836 občanského zákoníku hovoří o hlasování při rozhodování účastníků, a to podle počtu „hlav“ a nikoliv podle velikosti podílu. Nicméně pro závěr opačný, tj. že i pro nakládání s majetkem získaným při výkonu společné činnosti ve sdružení platí princip rovnosti hlasů podle počtu „hlav“ dle ustanovení § 836 občanského zákoníku, může být úspěšně argumentováno i tím, že výkon činnosti ve sdružení má ze strany účastníků osobní povahu, která by měla převážit nad případnou převahou kapitálovou. Rovněž lze argumentovat i tím, že členství (účast) ve sdružení je nepřevoditelné, kdy tudíž za trvání účasti ve sdružení nemůže účastník sdružení úspěšně převádět svůj podíl k majetku získanému společnou činností na třetí osoby, a to ani kdyby šlo o osoby blízké (poznámka: legální definici pojmu „osoby blízké“ nalezneme v ustanovení § 116 občanského zákoníku, které zní takto: „Osobou blízkou je příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel; jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, jestliže by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní.“), kdy tedy za trvání účasti ve sdružení je vyloučena aplikace části ustanovení občanského zákoníku upravujících podílové spoluvlastnictví, konkrétně pak ustanovení § 140 občanského zákoníku upravující převod spoluvlastnického podílu. Každopádně jedná se o problematiku, nad kterou bude potřeba se v budoucnosti zamyslet, aby se odstranily výkladové potíže. Lze si přitom představit poměrně jednoduchou novelizaci, která by prostě odkázala na obdobné použití ustanovení § 836 občanského zákoníku.
3.3.3 Podíly na majetku získaného společnou činností
Pravidelným (nikoliv ovšem obligatorním) ujednáním smlouvy o sdružení bude určení velikosti podílů jednotlivých účastníků na majetku získaném v souvislosti s činností sdružení. Pokud si účastníci ve smlouvě o sdružení velikost svých podílů na majetku získaného společnou činností neupraví, pak nastupuje úprava obsažená v ustanovení § 835 odst. 1 občanského zákoníku, tj. právní domněnka, dle které jsou podíly účastníků na majetku získaném společnou činností stejné, a to bez ohledu na to, jak se který z účastníků sdružení o nabytí společného majetku zasloužil. Nicméně zpravidla bude docházet k tomu, že účastníci ve smlouvě o sdružení dohodnou výši svých podílů na majetku získaném společnou činností odlišně, neboť sami nejlépe ví, kdo z nich se o nabytí majetku zaslouží respektive jak se kdo z nich hodlá na činnosti sdružení podílet, a to nejen výkonem pracovní činnosti, ale i poskytnutím nejrůznějších majetkových hodnot. V této souvislosti nelze vyloučit, že účastníci sdružení se dohodnou na tom, že sjednají pro určení podílů na získaném majetku různá pravidla v závislosti na tom, o jaký majetek se bude jednat (tj. mohou být stanoveny odlišné výše podílů v případě nabytí nemovitostí, movitých věcí, a pod.), kdy však musí jít vždy o pravidla jasná a určitá, neboť jinak by opět šlo o neplatné ujednání z důvodu jeho neurčitosti (viz ustanovení § 37 odst. 1 občanského 41
zákoníku), přičemž by pak nastoupila zákonná domněnka velikosti podílů. Lze jenom doporučit, aby byl způsob určení podílu na majetku získaném společnou činností ve smlouvě dostatečně odůvodněn (kvůli určitosti obsahu smlouvy), zejména pokud někdo dostává podíl větší než ostatní, kdy takováto osoba by si měla „hlídat“, aby ze smlouvy o sdružení zcela jasně vyplývalo, proč dostává větší podíl, čím se z hlediska „obecné spravedlnosti“ přičinil (přičiní) o dosažení společného účelu více než ti ostatní účastníci sdružení.
Není ovšem možné, aby se některý z účastníků vzdal svého práva na podíl na majetku získaném společnou činností, a to přímo ve smlouvě o sdružení, neboť by se jednalo o neplatné ujednání, protože nikdo se nemůže vzdát práv, jež mu v budoucnosti teprve mohou vzniknout (viz ustanovení § 574 odst. 2 občanského zákoníku, které hovoří o tom, že: „Dohoda, kterou se někdo vzdává práv, jež mohou v budoucnosti teprve vzniknout, je neplatná.“). Je ovšem možné se vzdát platně podílu na majetku získaném společnou činností, ovšem až poté, co účastník sdružení tento podíl získá. Muselo by se tak ovšem stát dohodou všech účastníků sdružení, a to navíc v písemné podobě (a to i za situace, když by samotná smlouva o sdružení byla uzavřena ústně), neboť písemnou formu takovéto dohody zákon obligatorně vyžaduje (viz ustanovení § 574 odst. 1 občanského zákoníku, kde je uvedeno, že: „Věřitel se může s dlužníkem dohodnout, že se vzdává svého práva nebo že dluh promíjí; tato dohoda musí být uzavřena písemně.“). Podíl na majetku získaném společnou činností je třeba důsledně rozlišovat od spoluvlastnického podílu účastníka na věcech poskytnutých pro účely sdružení podle ustanovení § 833 občanského zákoníku. Tyto podíly respektive správně jejich velikost (ať už vyjádřená procentem nebo zlomkem) může být stejná, nicméně tyto dva pojmy je skutečně nutno rozlišovat, a to i s ohledem na vypořádání při skončení účasti ve sdružení (ať už by došlo ke skončení této účasti vystoupením účastníka nebo jeho vyloučením), neboť při provádění vypořádání se rozlišuje mezi vrácením věcí vnesených do sdružení a výplatou podílu na majetku sdružení v penězích.
Účastníci sdružení se mohou rovněž dohodnout i na velikosti svých podílů na případné ztrátě sdružení, kdy však tato jejich dohoda pochopitelně nemá vliv na odpovědnost jednotlivých účastníků sdružení za závazky vzniklé při výkonu společné činnosti vůči třetím osobám, jako věřitelům, která není omezena, kdy jde o odpovědnost společnou a nerozdílnou. Obvykle se účastníci dohodnou na tom, že jejich podíl na případné ztrátě sdružení bude stejně velký, jako dohodnutý podíl na zisku, kdy však nelze v tomto smyslu vyloučit ani ujednání odlišné, při kterém je však třeba respektovat zákonný princip dobrých mravů (viz ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku, ve kterém je uvedeno, že: „Výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.“), neboť jinak by mohlo jít o ujednání neplatné (zejména pokud by šlo o ujednání o tom, že někteří z účastníků sdružení se podílejí toliko na zisku sdružení a na ztrátě již nikoliv). V případě odlišné dohody účastníků sdružení o velikosti jejich podílů na ztrátě sdružení lze jenom doporučit, aby ve smlouvě o sdružení bylo výslovně uvedeno, z jakého důvodu k takovémuto ujednání dochází (pozor!: nelze pochopitelně spojovat s případnou odlišnou velikostí podílů na ztrátě sdružení také odlišnou odpovědnost účastníků sdružení za závazky vzniklé při výkonu společné činnosti; odpovědnost účastníků sdružení za závazky vzniklé 42
při výkonu společné činnosti pochopitelně zůstává stále stejná, kdy tedy jde o odpovědnost společnou a nerozdílnou, a to i kdyby byl mezi účastníky sdružení ve smlouvě dohodnut jiný podíl na případných ztrátách, neboť v takovémto případě jde toliko o ujednání mezi nimi a působící toliko mezi nimi, které se nemůže dotknout-zhoršit postavení jejich věřitelů, jako třetích osob). Pokud by mezi účastníky nebyla dohoda o výši jejich podílů na případných ztrátách sdružení, je nutno analogicky dovodit, že platí princip upravený v ustanovení § 835 odst. 1 občanského zákoníku, tj. že podíly účastníků na ztrátě sdružení jsou stejné.
Možná by v budoucnosti mohlo být v občanském zákoníku výslovné ustanovení o tom, že účastníci sdružení se podílejí stejným podílem jak na zisku, tak i na ztrátách.
3.3.4 Odpovědnost účastníků sdružení za závazky vůči třetím osobám
Pokud jde o závazky vůči třetím osobám, pak účastníci sdružení jsou vůči těmto zavázáni společně a nerozdílně.
Jde o kogentní ustanovení § 835 odst. 2 občanského zákoníku, od kterého se účastníci sdružení ve smlouvě nemohou dohodou nijak odchýlit, kdy jakékoliv jejich ujednání by bylo neplatné pro rozpor se zákonem (viz ustanovení § 39 občanského zákoníku, které zní takto: „Neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.“). Jedná se zde o tzv. solidární odpovědnost účastníků sdružení, jako dlužníků, za závazky vzniklé při výkonu společné činnosti vůči třetím osobám, jako věřitelům. Odpovědnost, jako právní termín, přitom znamená nést následky porušení povinnosti.21
Samozřejmě, že předpokladem pro nastoupení této odpovědnosti je to, že se jedná o úkon učiněný navenek vždy jménem všech účastníků sdružení, ať už by jednali všichni účastníci společně nebo toliko prostřednictvím svého zástupce zmocněného jednat za ostatní účastníky. Pochopitelně platí, že se může jednat toliko o takové závazky, které vzniknou při výkonu společné činnosti. Výkonem společné činnosti se přitom rozumí činnost kteréhokoliv účastníka sdružení, která směřuje k dosažení sjednaného účelu sdružení způsobem stanoveným ve smlouvě o sdružení. Platí tedy, že uzavře-li jeden z účastníků sdružení v rámci své činnosti vyvíjené k dosažení sjednaného účelu sdružení způsobem stanoveným ve smlouvě o sdružení nějakou smlouvu či na sebe převezme nějaký závazek, vznikají z takto uzavřené smlouvy či z takto převzatého závazku všem účastníkům sdružení solidární závazky. ___________________________________________________________________________
21 Fiala, J., Hurdík, J., Korecká, V., Telec, I., Lexikon občanského práva. Ostrava: Jiří Motloch-Sagit, 1997, strana 159
43
Pokud by ovšem z jednání účastníka sdružení (zástupce) nebylo zřejmé, že jedná ve věci sdružení, a tedy za všechny jeho účastníky, pak platí, že z takto učiněného právního úkonu bude zavázán toliko on sám (viz ustanovení § 32 odst. 1 občanského zákoníku, kde se hovoří o tom, že: „Nevyplývá-li z právního úkonu, že někdo jedná za někoho jiného, platí, že jedná vlastním jménem.“), ledaže by účastníci sdružení jím učiněný právní úkon dodatečně schválili (viz ustanovení § 33 odst. 2 občanského zákoníku, kde je uvedeno, že: „Překročil-li zmocněnec při jednání své oprávnění jednat za zmocnitele nebo jedná-li někdo za jiného bez plné moci, je z tohoto jednání zavázán sám, ledaže ten, za koho bylo jednáno, právní úkon dodatečně bez zbytečného odkladu schválí. Neschválí-li zmocnitel překročení plné moci nebo jednání bez plné moci, může osoba, se kterou bylo jednáno, na zmocněnci požadovat buď splnění závazku nebo náhradu škody způsobené jeho jednáním“.).
Ochrana třetích osob vůči jednání účastníků sdružení je rozšířena ustanovením § 10 odst. 2 obchodního zákoníku (uvedené ustanovení zní takto: „Podniká-li více osob pod společným jménem bez založení právnické osoby, jsou tyto osoby povinny splnit závazky vzniklé při tomto podnikání společně a nerozdílně. Společné jméno není firmou.“), které dopadá na situaci, kdy se bude jednat o sdružení účastníků-podnikatelů, kteří se dohodli na používání společného názvu při výkonu společné činnosti. V tomto případě ani zjevné překročení oprávnění (exces) jednoho z účastníků sdružení jednat jménem ostatních účastníků sdružení nezbavuje tyto ostatní účastníky sdružení jejich solidární odpovědnosti za takto vzniklý závazek vůči třetí osobě.
Protože vůči třetím osobám se jedná o odpovědnost účastníků za závazky vzniklé při výkonu společné činnosti solidární, tj. společnou a nerozdílnou (viz ustanovení § 511 odst. 1 občanského zákoníku upravující tzv. pasivní solidaritu, ve kterém je uvedeno, že: „Jestliže je právním předpisem nebo rozhodnutím soudu stanoveno, nebo účastníky dohodnuto, anebo vyplývá-li to z povahy plnění, že více dlužníků má témuž věřiteli splnit dluh společně a nerozdílně, je věřitel oprávněn požadovat plnění na kterémkoli z nich. Jestliže dluh splní jeden dlužník, povinnost ostatních zanikne.“), nemůže se žádný z účastníků odpovědnosti za tyto závazky zprostit poukazem na výši svého podílu na majetku poskytnutém pro účely sdružení ani poukazem na velikost svého podílu na majetku získaném při výkonu společné činnosti. Třetí osoba je tedy oprávněna „vybrat si“ kteréhokoliv z účastníků sdružení případně všechny současně, aby vůči ní splnili vzniklý závazek, přičemž poskytnutím celého plnění ze strany i jen jediného účastníka sdružení zanikne povinnost ostatních účastníků sdružení vůči třetí osobě, jako věřiteli. Pokud by nastala situace, kdy by závazek vzniklý při výkonu společné činnosti uspokojil vůči třetí osobě toliko jeden z účastníků sdružení, pak takovýto účastník sdružení má právo požadovat po ostatních účastnících sdružení, aby mu poskytli náhradu podle výše jejich podílů (viz ustanovení § 511 odst. 3 občanského zákoníku, ve kterém se hovoří o tom, že: „Jestliže dlužník v rozsahu uplatněného nároku dluh sám splnil, je oprávněn požadovat náhradu na ostatních podle jejich podílů. Pokud nemůže některý z dlužníků svůj podíl splnit, rozvrhne se tento podíl stejným dílem na všechny ostatní.“). Účastník sdružení pak vůči třetím osobám pochopitelně odpovídá za uhrazení závazků vzniklých při výkonu společné činnosti celým svým majetkem a nikoliv jen majetkem poskytnutým pro účely sdružení nebo majetkem nabytým při výkonu společné činnosti. 44
Občanský zákoník totiž neupravuje „omezení“ odpovědnosti účastníka sdružení za závazky vzniklé při výkonu společné činnosti vůči třetím osobám toliko do výše majetku poskytnutého účastníkem pro účely sdružení případně do výše podílu na majetku získaném při výkonu společné činnosti. Na tomto místě je pak možno zmínit rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.6. 2000, sp.zn. 30 Cdo 311/2000, v jehož odůvodnění se mimo jiné hovoří o tom, že: „..... V řízení nebylo zpochybňováno, že dotčená a žalobcem uhrazená faktura se týkala mimo jiné i odběru elektrické energie za období před zánikem sdružení účastníků. Je proto zde třeba přihlédnout k ustanovení § 835 odst. 2 o.z., podle něhož ze závazků vůči třetím osobám jsou účastníci sdružení zavázáni společně a nerozdílně, což znamená, že věřitel byl ze zákona oprávněn požadovat plnění v zásadě na kterémkoliv z účastníků sdružení (§ 511 odst. 1 o.z.). Nelze současně přehlédnout, že v tomto případě má ustanovení § 835 odst. 2 o.z. kogentní charakter. Nebylo by proto na účastnících sdružení, aby případně dohodli, že za závazky (resp. Případně jen některé závazky) vyplývající ze sdružení vůči třetím osobám, by odpovídal jen některý z nich (někteří z nich). V tomto případě se proto není možno ztotožnit s úvahami odvolacího soudu, pokud se dovolávají v souvislosti s řešením otázky vypořádání závazků účastníků vůči třetím osobám, bodu V. dohody účastníků o ukončení činnosti jejich sdružení ze dne 31. prosince 1992. Skutečností totiž zůstává, že i v případě zániku sdružení odpovídají všichni jeho členové za závazky vzniklé k trvání sdružení vůči třetím osobám solidárně. Proto pak, jestliže některý z účastníků (bývalého) sdružení takovýto konkrétní dluh splní sám, je podle ustanovení § 511 odst. 3 o.z. oprávněn požadovat náhradu na ostatních účastnících podle jejich podílů..........“. Dále je možno upozornit na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.11. 2002, sp.zn. 33 Odo 659/2002, v jehož odůvodnění se mimo jiné hovoří o tom, že: „.........Ze skutkového stavu popsaného v dané věci, vyplývajícího z provedených důkazů, se skutková zjištění, která odvolací soud učinil základem svých konečných právních závěrů, nepodávají. Ač odvolací soud správně ze smlouvy o sdružení uzavřené mezi žalovanými dne 3. 11. 1997, z jejího č. l. IV. bodu 1. zjistil, že: „Sdružení bude navenek zastupovat V. P., r. č…., který uskuteční na základě kupní smlouvy nákup materiálu od a. s. S. Tento je oprávněn provádět veškerá opatření k řádnému chodu sdružení v rámci výkonu své obvyklé činnosti.“, učinil z těchto zjištění nesprávný závěr, že ze smluvních ujednání nevyplývá, že by V. P. (druhý žalovaný) byl dalšími účastníky sdružení (prvním a třetím žalovaným) zmocněn, aby za ně a jejich jménem uzavíral smlouvy o půjčce. Oporu v provedených důkazech nemá ani závěr, že sdružení nevyvíjelo činnost, ze které mu vznikla povinnost uhradit daň z přidané hodnoty, když z daňového dokladu - faktury č. 460001 za prodej zboží společnosti R. a. s. v částce 689 258,40 Kč (daň z přidané hodnoty činila 151 636,90 Kč), z daňového přiznání ze dne 23. 4. 1999 a z příkazu k úhradě daně z přidané hodnoty ze dne 26. 4. 1999 nelze činit žádné závěry ve vztahu k projednávané věci, jelikož se vztahují k podnikatelské činnosti druhého žalovaného a nikoliv k činnosti sdružení. Odvolací soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, zejména ujednání předmětné smlouvy o sdružení, především znění čl. IV. bodu 1., ze kterého vyplývá, že V. P. je oprávněn provádět veškerá opatření k řádnému chodu sdružení v rámci výkonu své obvyklé činnosti. Přitom podle preambule smlouvy o sdružení se sdružení žalovaných zabývá prodejní a nákupní činností stavebního materiálu a obvyklou podnikatelskou činností druhého žalovaného V. P. je podle živnostenského oprávnění koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej zboží. Nesprávné je i zjištění, že subjektem smlouvy o půjčce na straně dlužníka je sdružení.Ve všech článcích 45
I. až IV. předmětné smlouvy o půjčce jsou jednoznačně určeni dlužníci (všichni žalovaní) jakožto fyzické osoby sdružené podle § 829 a násl. obč. zák. na základě smlouvy o sdružení......... Učinil-li poté odvolací soud na základě nesprávného skutkového zjištění právní závěr, že právní úkon – uzavření smlouvy o půjčce - i jménem prvního a třetího žalovaného - je úkonem učiněným v rozporu se zákonem a jako takový je ve vztahu k těmto žalovaným absolutně neplatným (§ 39 obč. zák.), je jeho právní posouzení věci nesprávné. Podle § 829 obč. zák. se může několik osob sdružit, aby se společně přičinily o dosažení sjednaného účelu a toto sdružení nemá způsobilost k právům a povinnostem. Podle § 836 odst. 1 obč. zák. rozhodují účastníci sdružení o obstarávání společných věcí jednomyslně, není-li ve smlouvě stanoveno jinak. Pokud uzavření předmětné smlouvy o půjčce bylo součástí podnikatelských aktivit všech účastníků sdružení (žalovaných), které navenek zastupoval na základě ujednání ve smlouvě o sdružení jeden z nich (druhý žalovaný), pak je namístě aplikace § 835 odst. 2 obč. zák., podle kterého jsou ze závazků vůči třetím osobám zavázáni účastníci sdružení společně a nerozdílně.......“.
Konečně je možno uvést také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4.12. 2002, sp.zn. 29 Odo 146/2001, v jehož odůvodnění je mimo jiné uvedeno, že: „....... Dovolací soud poukazuje na to, že zákonná úprava smlouvy o sdružení je jako právní institut komplexně obsažena v ust. § 829 až 841 obč. zák. Tato úprava má z větší části dispozitivní povahu a účastníci by se proto mohli dohodnout na vyplácení podílu na zisku v určitých časových obdobích (např. každoročně) ve smlouvě. Smluvní ujednání v této otázce však mezi účastníky v daném případě prokázáno nebylo. Z toho plyne, že v posuzovaném případě v otázce vyplácení podílu na majetku včetně podílu na zisku platí zákonná úprava, která pamatuje pouze na vypořádání majetku (včetně zisku) získaného výkonem společné činnosti sdružení při rozpuštění sdružení ve smyslu ust. § 841 obč. zák. Žalobci nelze přisvědčit, tvrdí-li, že zákon způsob rozdělení zisku - za období kalendářního roku - řeší resp. upravuje. Jestliže tudíž roční vypořádání podílu na zisku z činnosti sdružení nelze dovodit ani z hmotněprávní úpravy v zákoně, ani ze smlouvy o sdružení, pak takový nárok postrádá právní základ. Pokud dovolatel argumentuje daňovými a účetními předpisy, není taková právní argumentace relevantní. Tyto předpisy finančněprávní, popř. i administrativněprávní povahy mají jiný smysl a účel a nemohou (bez výslovné právní úpravy) založit nárokobchodněprávní povahy......“.
46
3.4 Právo rozhodovat o obstarávání společných věcí
Právo účastníků rozhodovat o obstarávání společných věcí sdružení je těmto garantováno ustanovením § 836 občanského zákoníku. Vzhledem k tomu, že sdružení nemá právní subjektivitu, není samostatným subjektem práva, pak pochopitelně ani nemůže mít orgány, které by jeho jménem byly oprávněny navenek jednat.
Z tohoto důvodu proto také občanský zákoník svěřuje rozhodování o záležitostech sdružení jeho účastníkům.
V budoucnosti si lze ovšem představit situaci, a to i tehdy, nebude-li mí sdružení nadále právní subjektivitu, že občanský zákoník o jistých „orgánech“ sdružení bude hovořit, a to například v podobě „schůze“ či „shromáždění“ účastníků sdružení, a dále například v podobě tzv. „pověřeného“ účastníka sdružení, oprávněného jednat jménem všech ostatních účastníků sdružení. Pokud se účastníci sdružení ve smlouvě mezi sebou nedohodnou jinak, pak platí zákonná domněnka, dle které musí účastníci sdružení o obstarávání společných věcí rozhodovat jednomyslně (viz ustanovení § 836 odst. 1 občanského zákoníku). Není možné, aby rozhodli, byť jednomyslně, toliko někteří z účastníků sdružení (například na nějaké své schůzi či shromáždění), ale je nutno, aby šlo o jednomyslné rozhodnutí všech účastníků sdružení, tedy i těch, kteří nebudou nějakému setkání, na kterém má k rozhodnutí dojít, přítomni. V této souvislosti je pak třeba upozornit na to, že „jednomyslně“ znamená, že se všichni účastníci musí sjednotit na stejném názoru, kdy všichni účastníci musí aktivně vyjádřit svoji souhlasnou vůli. Pokud některý z účastníků svůj názor nevyjádří, pak se chová „pasivně“, což ovšem neznamená, že by vyjádřil souhlas (neplatí zde tedy rčení, že „kdo mlčí ten souhlasí“), ale naopak takovýto účastník touto svojí „pasivitou“ ve skutečnosti, aniž by cokoliv sdělil, vyjádřil nesouhlas, kdy navíc takovýto svůj postoj nemusí účastník nijak odůvodnit, neboť se prostě takto svobodně rozhodl chovat. Z tohoto ovšem plyne, že jednomyslné rozhodování všech účastníků sdružení není příliš praktické, kdy dosažení jednomyslnosti při rozhodování nemusí být jednoduché. Proto je vhodnější, zvláště, pokud to úprava občanského zákoníku umožňuje, aby o záležitostech týkajících se obstarávání společných věcí rozhodovala příslušná většina účastníků sdružení. Je však třeba, aby tyto „mantinely rozhodování“ byly ve smlouvě o sdružení přesně nastaveny, tj. aby bylo přesně dohodnuto, v jakých věcech je třeba dosáhnout příslušné většiny, přičemž může být pochopitelně ujednáno, že pro různé věci je zapotřebí různě kvalifikované většiny hlasů, pochopitelně počítané ovšem nikoliv jen z přítomných účastníků, ale ze všech účastníků, aby nemohlo dojít ke zneužití a spekulativnímu rozhodování jen přítomných účastníků. Je rovněž možno i ujednat, že pro některá rozhodnutí bude přesto zapotřebí jednomyslnosti. Zákon tedy nijak neomezuje účastníky sdružení pokud jde o jejich dohodu o tom, jak široce či naopak úzce si nastaví ony „mantinely rozhodování“. Účastníci se mohou dohodnout 47
na tom, že budou rozhodovat většinou (různě kvalifikovanou), nebo že bude rozhodovat toliko jeden z nich, nebo že bude rozhodovat jenom několik z více účastníků sdružení, nebo že každý z nich má rozhodovací právo (pravomoc) v jiné oblasti vymezené konkrétně ve smlouvě o sdružení. Bude-li ve smlouvě o sdružení mezi účastníky ujednáno, že rozhodování o obstarávání společných věcí (případně i jen o některých z nich) nevyžaduje jednomyslnost, tj. postačuje-li k přijetí rozhodnutí toliko jistá většina hlasů účastníků, pak platí, že každý z účastníků sdružení má pouze jeden hlas, jehož váha není závislá na velikosti podílu (ať už by se mělo jednat o podíl na majetku vneseném do sdružení či o podíl na majetku získaném při výkonu společné činnosti, jejichž výše může být různá). Od tohoto pravidla se nelze ve smlouvě o sdružení odchýlit, neboť jde o výslovnou úpravu obsaženou v občanském zákoníku (viz ustanovení § 836 odst. 2 občanského zákoníku, které je svojí povahou nepochybně ustanovením kogentním). Zákonodárce tím chtěl dát zřetelně najevo, že v případech, kdy se účastníci sdružení dohodnou na tom, že pro přijetí rozhodnutí o obstarávání společných věcí bude postačovat většina hlasů účastníků sdružení, je na místě, aby každý hlas měl „stejnou váhu“ bez ohledu na velikost podílu, čímž chtěl zabránit uplatnění kapitálové převahy některého účastníka ve sdružení a naopak posílit jeho osobní charakter.
48
3.5 Právo kontroly
Každý z účastníků sdružení má právo, a to i když není ve smlouvě o sdružení pověřen vykonáváním správy majetku, přesvědčit se o hospodářském stavu sdružení (viz ustanovení § 837 věta první občanského zákoníku). Jakékoliv ujednání obsažené ve smlouvě o sdružení, které by toto právo účastníka sdružení omezovalo, by bylo neplatným ujednáním pro jeho rozpor se zákonem (viz ustanovení § 39 občanského zákoníku), neboť úprava tohoto práva účastníka sdružení je úpravou kogentní, od které se nelze dohodou účastníků odchýlit (viz ustanovení § 837 věta druhá občanského zákoníku). Každý z účastníků sdružení je tedy oprávněn kdykoliv se přesvědčit o hospodářském stavu sdružení, jehož je účastníkem. Každý z účastníků sdružení je oprávněn nahlížet do všech dokladů, ať už se bude jednat o doklady účetní, nebo i o smlouvy, týkající se činnosti sdružení.
Lze doporučit, aby ujednání smlouvy o sdružení obsahovalo bližší podmínky pro výkon tohoto práva ze strany účastníků sdružení, zejména v případě, když vedením účetnictví a dokladů týkajících se činnosti sdružení bude pověřen toliko jeden z účastníků, jako „správce“. Je možno dohodnout, že takovýto účastník sdružení (správce) je například povinován pravidelně (například jednou za čtvrt roku) informovat písemně ostatní účastníky sdružení o stavu hospodaření, případně že je povinován takovouto zprávu vydat a umožnit seznámení se ostatních účastníků sdružení se stavem hospodaření a s doklady tohoto hospodaření se týkajícími i na písemné požádání ostatních účastníků sdružení, eventuelně že má povinnost ostatní účastníky sdružení písemně informovat o stavu hospodaření sdružení při mimořádných událostech či náhlých komplikacích. Každopádně lze, jako vhodné řešení, doporučit, aby se účastníci dohodli na tom, že určitý čas (například jednou za měsíc, jednou za čtvrt roku) spolu budou věnovat kontrole hospodaření sdružení a vyjasnění si dalších postupů, aby se nestalo, že některý z účastníků sdružení bude neustále kontrolovat hospodářský stav sdružení, kdy se bude tvářit „důležitě“ s argumentací, že nečiní přece nic jiného, než že se jenom domáhá svých práv kontroly, kdy však ve skutečnosti nepůjde z jeho strany o nic jiného, než, lidově řečeno, o „buzeraci“. Poskytnutí informací a podkladů účastníkům sdružení je velice důležité a neradno je podceňovat, neboť účastníci sdružení informace a doklady potřebují především ke splnění svých daňových povinností.
49
3.6 Právo ukončit účast ve sdružení
Každý účastník může ze sdružení vystoupit, ovšem ne v nevhodné době a k újmě ostatních účastníků sdružení. Pokud však k tomu má účastník vážné důvody, může ze sdružení vystoupit kdykoliv, a to i když byla dohodnuta výpovědní lhůta (viz ustanovení § 838 odst. 1 občanského zákoníku). Účastník sdružení ovšem může být i vyloučen, a to z vážných důvodů jednomyslným usnesením všech ostatních účastníků sdružení, pokud nestanoví jinak smlouva o sdružení (viz ustanovení § 838 odst. 2 občanského zákoníku).
Občanský zákoník tedy výslovně rozeznává dva způsoby ukončení účasti účastníka ve sdružení, a to:
a) vystoupením ze strany účastníka (viz ustanovení § 838 odst. 1 občanského zákoníku);
b) vyloučením účastníka rozhodnutím ostatních účastníků sdružení (viz ustanovení § 838 odst. 2 občanského zákoníku).
To ovšem ještě neznamená, že by účast účastníka ve sdružení nemohla zaniknout i jiným způsobem.
Typicky dojde k zániku účasti účastníka ve sdružení smrtí fyzické osoby-účastníka, neboť jeho případní právní nástupci (dědicové) se nemohou automaticky stát účastníky sdružení po svém právním předchůdci, neboť činnost účastníka ve sdružení má osobní charakter a je nepřenosná. Právní nástupci zemřelé fyzické osoby-účastníka sdružení mají toliko právo na majetkové vypořádání s ostatními účastníky sdružení (na toto se zřejmě přiměřeně použije ustanovení § 839 občanského zákoníku). Stejné důsledky jako smrt fyzické osoby-účastníka sdružení na zánik jeho účasti má i případné soudní rozhodnutí o prohlášení za mrtvého, kdy účast takovéto osoby prohlášené za mrtvou zaniká právní mocí tohoto soudního rozhodnutí.
Pokud jde o právnickou osobu, pak její účast ve sdružení zaniká dnem jejího zániku, neboť i v případě právnických osob-účastníků sdružení, jde o závazek osobní povahy vázaný na konkrétní právnickou osobu, který je nepřenosný. V případě, že je sdružení složeno toliko ze dvou účastníků, pak pochopitelně zánikem účasti jednoho z nich (a to jakýmkoliv způsobem-vyloučením, vystoupením, smrtí, zánikem právnické osoby) dojde ipso facto i k zániku sdružení jako takového, neboť minimální počet účastníků sdružení nesmí být nikdy nižší (nesmí nikdy klesnout) než dva účastníci.
50
3.6.1 Vystoupení účastníka ze sdružení
Právo účastníka sdružení ze sdružení vystoupit nelze vyloučit, ať už by se jednalo i o sdružení vytvořené toliko na dobu určitou.
Občanský zákoník ovšem omezuje právo účastníka sdružení z tohoto vystoupit v případě, že se nejedná o vážné důvody. Nemá-li totiž účastník pro vystoupení ze sdružení vážný důvod, pak může ze sdružení vystoupit toliko v případě, že jeho vystoupení nebude v nevhodné době a k újmě ostatních účastníků sdružení, když navíc ukončení jeho účasti bude nepochybně vázáno na uplynutí výpovědní doby (půjde-li ovšem o sdružení vytvořené na dobu neurčitou), a to takové, která bude dohodnuta ve smlouvě případně lhůty zákonné, která má délku tří měsíců (viz ustanovení § 582 odst. 1 občanského zákoníku, kde je uvedeno, že: „Jestliže je sjednána smlouva na dobu neurčitou, jejímž předmětem je závazek k nepřetržité nebo opakované činnosti, nebo závazek zdržet se určité činnosti anebo strpět určitou činnost a nevyplývá-li ze zákona nebo ze smlouvy způsob její výpovědi, lze smlouvu vypovědět ve lhůtě tří měsíců ke konci kalendářního čtvrtletí.“). Občanský zákoník tedy rozlišuje dva případy vystoupení účastníka ze sdružení, které nelze dohodou účastníků sdružení vyloučit:
- vystoupení účastníka sdružení ze sdružení z vážných důvodů; - vystoupení účastníka sdružení ze sdružení v ostatních případech (tj. bez vážných důvodů).
V případě existence vážných důvodů na straně účastníka sdružení tento může ze sdružení vystoupit kdykoliv, přičemž zánik jeho účasti ve sdružení tímto vystoupením není vázán na uplynutí výpovědní lhůty, ať už by se mělo jednat o výpovědní dobu dohodnutou ve smlouvě nebo stanovenou zákonem (viz ustanovení § 838 odst. 1 věta druhá občanského zákoníku).
Vystoupení účastníkem sdružení ze sdružení na základě existence vážného důvodu je jednostranným právním úkonem, adresovaným ostatním účastníkům sdružení, kdy účast ve sdružení zanikne účastníkovi doručením tohoto jeho právního úkonu do dispoziční sféry ostatních účastníků sdružení (poslednímu z nich). Zákon nepředepisuje pro tento právní úkon (tj. pro vystoupení účastníka ze sdružení, ať už se bude jednat o vystoupení účastníka ze sdružení z vážného důvodu nebo o vystoupení účastníka ze sdružení v ostatních případech) písemnou formu, nicméně s ohledem na právní jistotu lze tuto formu jenom doporučit. Není-li ve smlouvě o sdružení žádná konkrétnější úprava, pak prostě vystoupí účastník ze sdružení tak, že vůči ostatním účastníkům projeví svoji vůli, tj. oznámí jim, že ze sdružení vystupuje, přičemž uvede, ke kterému okamžiku hodlá vystoupit nebo to vyplývá z konkrétních daných okolností. Pochopitelně pokud smlouva o sdružení pro tento úkon písemnou formu vyžaduje, je nutno písemnou formu takovéhoto právního úkonu dodržet, neboť by šlo o právní úkon neplatný, byť relativně (viz ustanovení § 40 odst. 1 občanského zákoníku, ve kterém se hovoří o tom, že: „Nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků, je neplatný.“; dále viz ustanovení § 40a občanského zákoníku, ve kterém se uvádí, že: „Jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu podle ustanovení § 49a, § 55, § 140, § 145 51
odst. 2, § 479, § 589, § 701 odst. 1, § 775 a § 852b odst. 2 a 3 považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá. Neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil. Totéž platí, nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje dohoda účastníků (§ 40). Je-li právní úkon v rozporu s obecně závazným právním předpisem o cenách, je neplatný pouze v rozsahu, ve kterém odporuje tomuto předpisu, jestliže se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti dovolá.“). Zákon ovšem nedefinuje, co jsou to ony vážné důvody, pro které může účastník ze sdružení vystoupit okamžitě. Lze proto jen doporučit, aby účastníci ve smlouvě o sdružení podrobněji upravili, jaké případy budou účastníci považovat za ony vážné důvody, při jejichž nastoupení může účastník sdružení svoji účast ve sdružení vystoupením kdykoliv okamžitě ukončit.
V této souvislosti pak uvádím, že zastávám názor, aby „de lege ferenda“ byly v občanském zákoníku ony „vážné důvody“ blíže definovány alespoň uvedením jejich demonstrativního výčtu, neboť ponechávání naplnění tohoto pojmu na vůli účastníků, potažmo na soudní rozhodnutí, není řešením šťastným, protože tak mohou vznikat cela zbytečné soudní spory. Je také otázkou, zda-li na straně účastníka může existovat pro vystoupení toliko jediný vážný důvod, nebo zda-li musí jít o více vážných důvodů.
Zákonodárce sice používá v ustanovení § 838 odst. 1 věta druhá občanského zákoníku množné číslo, tj. termín vážné důvody, nicméně lze předpokládat, že postačí jediný vážný důvod, neboť zákonodárce nebývá při používání jednotného a množného čísla důsledný, přičemž by nebylo spravedlivé po účastníkovi žádat, zvláště, může-li jinak ze sdružení vystoupit i bez existence vážných důvodů respektive bez existence jakéhokoliv důvodu, aby, pokud jde o vážné důvody, jich muselo být současně naplněno více. Vážným důvodem nepochybně může být zhoršení zdravotního stavu účastníka sdružení, které mu znemožňuje další výkon pracovní činnosti ve prospěch sdružení, dále odnětí živnostenského oprávnění účastníkovi sdružení, dále prohlášení konkurzu na majetek účastníka sdružení a pod. Vážný důvod může spočívat i v jednání ostatních účastníků sdružení, pokud je v rozporu se smlouvou o sdružení a přináší účastníkovi sdružení újmu.
V případě sporu mezi účastníky sdružení o tom, zda-li vystoupením účastníka ze sdružení na základě existence vážného důvodu skutečně došlo k zániku jeho účasti ve sdružení respektive sporu o tom, zda-li zde existuje na straně účastníka sdružení vážný důvod pro ukončení jeho účasti ve sdružení, by soud rozhodl, zda účastník ze sdružení vystoupil platně či nikoliv. Pokud by soud dospěl k závěru, že účastník nebyl oprávněn ze sdružení vystoupit, neboť k tomuto neměl vážné důvody, pak takovéto vystoupení účastníka ze sdružení bylo z jeho strany provedeno v rozporu se zákonem, a tudíž neplatně, přičemž by šlo o neplatnost absolutní, která platí již od okamžiku učinění takového neplatného úkonu (takovéto rozhodnutí soudu-pochopitelně ovšem toliko takové rozhodnutí, které je již pravomocné, by pak mělo celou řadu důsledků, a to pochopitelně jednak v tom, že takovýto účastník de facto nikdy nepřestal být účastníkem sdružení, a proto například odpovídá za závazky vzniklé v době jeho „domnělé neúčasti“, a jednak v tom, že ostatní účastníci po něm mohou 52
požadovat například náhradu škody za to, že se nepodílel na činnosti sdružení, že jim znemožňoval užívat svoji věc, kterou pro účely sdružení původně poskytl a podobně). Na tomto místě pak odkazuji na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.5. 2001, sp.zn. 29 Cdo 2439/2000, který byl publikován v publikaci JUDr. Pavla Vrchy s názvem „Civilní judikatura“, vydané v nakladatelství Linde Praha, a.s. v roce 2003, pod číslem 468, kdy v odůvodnění tohoto rozsudku se mimo jiné uvádí: ".........Považoval odvolací soud za vážný důvod, opravňující žalobce podle ust. § 838 odst. 1, věty druhé občanského zákoníku ze sdružení vystoupit, skutečnost, že v důsledku novelizace zákona o dani z přidané hodnoty byl žalobce postižen nepříznivou majetkovou situací jako plátce daně proto, že byl účastníkem smlouvy o sdružení, která mu bránila dosáhnout zrušení registrace plátce daně, pak se dovolací soud nemůže s tímto právním posouzením ztotožnit. Podle ust. § 838 odst. 1 občanského zákoníku každý účastník může ze sdružení vystoupit, ne však v nevhodné době a k újmě ostatních účastníků sdružení. Z vážných důvodů však může ze sdružení vystoupit kdykoli, a to i když byla dohodnuta výpovědní lhůta. Toto ustanovení nepochybně předpokládá, že každé vystoupení účastníka ze sdružení před dosažením sjednaného účelu je citelným zásahem, majícím dopad nejen na dosažení sjednaného účelu, nýbrž i na majetkové poměry, resp. podnikatelské záměry účastníků sdružení. Proto cit. ust. občanského zákoníku ve své první větě omezuje možnost účastníka ze sdružení vystoupit jak z hlediska časového, tak i z hlediska ochrany ostatních účastníků sdružení před možnou újmou. Tato omezení však neplatí, jde-li o vystoupení účastníka ze sdružení podle věty druhé cit. ust. občanského zákoníku, tedy o vystoupení z vážných důvodů. Z toho lze vyvodit, že vážné důvody, opravňující účastníka ze sdružení vystoupit bez ohledu na vhodnost doby a újmu způsobenou tím ostatním účastníkům sdružení, musejí svou závažností a důležitostí převažovat negativní (nepříznivé) dopady na situaci ostatních účastníků sdružení. Vážné důvody pro vystoupení účastníka ze sdružení mohou spočívat jak v událostech na straně účastníků, tak ve vnějších okolnostech, majících dopad na dosažení sjednaného účelu sdružení. Vždy však musí jít o takový důvod, pro který i přes újmu způsobenou ostatním účastníkům nelze na vystupujícím účastníkovi spravedlivě požadovat, aby ve sdružení dále setrvával. Takovým vážným důvodem však nemůže být změna právní úpravy daňové povinnosti účastníka, resp. skutečnost, zda účastník sdružení je či není plátcem daně, nebo dokonce okolnost, že další setrvání účastníka ve sdružení mu brání dosáhnout zrušení jeho registrace jako plátce daně z přidané hodnoty......“. V ostatních případech, tj. pokud neexistují vážné důvody (a to případně i jediný) pro vystoupení účastníka ze sdružení, tento sice může ze sdružení také vystoupit, ovšem ne již kdykoliv, ale je omezen svojí povahou kogentním ustanovením zákona, od kterého se nelze dohodou odchýlit, které mu zakazuje vystoupit ze sdružení v nevhodné době a k újmě ostatních účastníků sdružení (viz ustanovení § 838 odst. 1 věta první občanského zákoníku). Není přitom rozhodné, zda-li sdružení bylo vytvořeno na dobu určitou či neurčitou, nicméně doba, na kterou bylo sdružení vytvořeno, svůj jistý význam v souvislosti s ukončením účasti účastníka ve sdružení jeho vystoupením bez existence vážných důvodů má. Pokud by totiž bylo sdružení vytvořeno na dobu neurčitou, pak účast účastníka ve sdružení jeho vystoupením by nezanikla automatiky učiněným jednostranného právního úkonu ze strany účastníka sdružení vůči ostatním účastníkům, ale až uplynutím doby, a to buďto uplynutím doby, jejíž délka by byla pro tento případ dohodnuta ve smlouvě o sdružení, nebo (v případě absence délky výpovědní doby ve smlouvě) uplynutím doby 53
zákonné v délce tří měsíců (viz výše citované ustanovení § 582 odst. 1 občanského zákoníku).
Zde jako úvahu do budoucna uvádím, že by bylo vhodné délku výpovědní doby stanovit přímo v rámci ustanovení občanského zákoníku upravujících problematiku sdružení, kdy tato délka by mohla být i jiná než obecná délka upravená nyní ustanovením § 582 odst. 1 občanského zákoníku. V případě sdružení vytvořeného na dobu určitou by došlo k ukončení účasti účastníka ve sdružení jeho vystoupením již učiněním tohoto jednostranného právního úkonu respektive jeho doručením do dispoziční sféry ostatních účastníků sdružení (poslednímu z nich), ledaže by mezi účastníky sdružení vytvořeného na dobu určitou byla ve smlouvě o sdružení dohodnuta pro tento případ nějaká výpovědní doba (je ovšem třeba dát pozor, aby dohodnutá délka výpovědní doby, ať už by se jednalo o sdružení na dobu určitou či neurčitou, byla přiměřená, neboť jinak by ustanovení smlouvy o sdružení upravující její délku mohlo být neplatným ujednáním pro rozpor s dobrými mravy-viz ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku a ustanovení § 39 občanského zákoníku). V obou dvou případech (tj. ať už se jedná o sdružení vytvořené na dobu neurčitou nebo o sdružení vytvořené na dobu určitou) je však účastník sdružení ve svém právu ze sdružení vystoupit omezen, a to tak, že nemůže vystoupit ze sdružení v nevhodné době a k újmě ostatních účastníků sdružení. Občanský zákoník opět tyto pojmy, tj. nevhodnou dobu a újmu ostatních účastníků, nijak blíže nespecifikuje, a proto je vhodné, aby účastníci sdružení ve smlouvě o sdružení na toto pamatovali a případně se dohodli, jakou dobu budou považovat za dobu nevhodnou pro ukončení účasti účastníka ve sdružení jeho vystoupením, a co vše může být jejich újmou. Do budoucna by snad bylo vhodné, aby právní úprava, alespoň nějakým demonstrativním výčtem, definovala, co se rozumí pojmem „nevhodná doba“ a pojmem „újma ostatních účastníků“, čímž by se opět zabránilo výkladovým problémům a vzniku zcela zbytečných soudních sporů.
V této souvislosti je vhodné připomenout, že by mělo jít o okolnosti objektivní povahy, o objektivní překážky bránící realizaci práva účastníka sdružení z tohoto vystoupit (lze si představit například situaci, kdy je třeba dílo dokončit společnou faktickou činností všech účastníků sdružení, kdy tedy vystoupení jednoho z nich bez vážných důvodů by vedlo k tomu, že by dílo nemohlo být dokončeno, přičemž by navíc účastníků sdružení hrozilo zaplacení sankce v podobě smluvní pokuty za nedodání díla či jeho opožděné dodání).
Nevhodnou dobou je tedy taková doba, kdy z hlediska dosažení cíle sdružení znamená vystoupení účastníka ze sdružení to, že dosažení cíle sdružení je tímto vystoupením v této době objektivně ohroženo. Samozřejmě, že k tomuto musí být ještě naplněn onen druhý znak, a to že vystoupení účastníka bude znamenat pro ostatní účastníky sdružení újmu, která pochopitelně také musí být objektivní povahy, tedy musí nastat nezávisle na tom, zda ji někdo z účastníků sdružení vyvolá či nikoliv. Konkrétní závěr o tom, co je to nevhodná doba, a co je to újma ostatních účastníků sdružení, vždy vyplyne z konkrétního účelu sdružení. Pochopitelně, že oba dva pojmy, tj. jak nevhodnou dobu, tak újmu ostatních účastníků, 54
nemohou být vykládány tak, že by de facto znemožňovaly účastníkovi řízení realizaci jeho práva ze sdružení vystoupit. Uvedené pojmy je proto třeba vykládat tak, že jde o určitý, časově ohraničený úsek, nikoliv o záležitost dlouhodobou či dokonce trvalou. Na tomto místě je pak možno zmínit rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.11. 2004, sp.zn. 29 Odo 1006/2002, který byl publikován v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit číslo 31, pod číslem C 3092, na straně 41, a to s touto právní větou: „Ustanovení § 838 odst. 1 věty druhé ObčZ o tom, že účastník může z vážných důvodů ze sdružení vystoupit kdykoli, a to i když byla dohodnuta výpovědní lhůta, je ustanovením kogentním. Smluvní ujednání, podle kterého by i pro tyto případy bylo možno zánik účasti ve sdružení vázat na uplynutí určitého časového úseku od doručení vystoupení ostatním členům sdružení, je proto neplatné pro rozpor se zákonem.“. V odůvodnění tohoto rozsudku se pak mimo jiné hovoří o tom, že: „......V posuzovaném případě - na základě dovolatelem uplatněného a vymezeného dovolacího důvodu - jde o výklad a aplikaci ustanovení § 838 odst. 1 věty druhé obč. zák. ve vazbě na ustanovení § 2 odst. 3 obč. zák. Podle § 838 odst. 1 obč. zák. každý účastník může ze sdružení vystoupit, ne však v nevhodné době a k újmě ostatních členů sdružení. Z vážných důvodů však může ze sdružení vystoupit kdykoli, a to i když byla dohodnuta výpovědní lhůta. Podle § 2 odst. 3 obč. zák. účastníci občanskoprávních vztahů si mohou vzájemná práva a povinnosti upravit dohodou odchylně od zákona, jestliže to zákon výslovně nezakazuje a jestliže z povahy ustanovení zákona nevyplývá, že se od něj nelze odchýlit. V daném případě se účastníci v čl. IX. smlouvy o sdružení dohodli, že „o vystoupení i z vážných důvodů, nedojde-li k dohodě, musí být druhý účastník vyrozuměn doporučeným dopisem doručeným nejméně 4 měsíce před ukončením společné činnosti“ (ve spise č. l. 149). Dovolací soud dovozuje, že dikce ustanovení § 838 odst. 1 věty druhé obč. zák., že účastník „z vážných důvodů však může ze sdružení vystoupit kdykoli, a to i když byla dohodnuta výpovědní lhůta“ svědčí o tom, že jde o ustanovení kogentní, protože byť to zákon v cit. ustanovení neurčuje výslovně, z jeho povahy vyplývá, že se od něj nelze odchýlit (srov. § 2 odst. 3 obč. zák.). Tomu nasvědčuje nejen výklad gramatický nýbrž i logický a systematický, ve vztahu k větě první cit. ustanovení o vystoupení ze sdružení v určité době (nikoli nevhodné) a za určité podmínky (nikoli k újmě ostatních účastníků). Smyslem a účelem ustanovení § 838 odst. 1 věty druhé obč. zák. je umožnit členu sdružení okamžitě ze sdružení vystoupit a to „z vážných důvodů“ a bez ohledu na skutečnost, zda byla pro vystoupení (obecně) dohodnuta výpovědní lhůta. Smluvní ujednání, podle kterého by i pro tyto případy bylo možno zánik účasti ve sdružení vázat na uplynutí určitého časového úseku od doručení vystoupení ostatním členům sdružení (zde žalovanému), je proto podle přesvědčení Nejvyššího soudu neplatné pro rozpor s ustanovením § 838 odst. 1 větou druhou obč. zák. (§ 39 obč. zák.).......".
3.6.2 Vyloučení účastníka ze sdružení
Pokud jde o právo vyloučit účastníka ze sdružení, pak také toto právo nelze ve smlouvě 55
o sdružení ze strany účastníků jejich dohodou vyloučit. Účastníci sdružení toto právo mají přímo ze zákona (viz ustanovení § 838 odst. 2 občanského zákoníku), přičemž pro realizaci tohoto práva musí být splněny dvě podmínky: - existence vážných důvodů pro vyloučení účastníka ze sdružení; - usnesení ostatních společníků sdružení o vyloučení.
I v případě vyloučení účastníka ze sdružení, stejně jako v případě jeho vystoupení ze sdružení, jde o jednostranný právní úkon, který opět nemusí být písemný, ledaže by písemnost tohoto právního úkonu vyžadovala přímo smlouva o sdružení (sankce za nedodržení dohodnuté formy tohoto právního úkonu by spočívala v relativní neplatnosti tohoto právního úkonu-viz výše citované ustanovení § 40 odst. 1 občanského zákoníku a ustanovení § 40a občanského zákoníku). Účinky vyloučení účastníka ze sdružení nastávají okamžikem, kdy se účastník sdružení o svém vyloučení dozví, tj. kdy se tento právní úkon ostatních účastníků sdružení dostane do jeho dispoziční sféry. Pochopitelně že lze účastníka sdružení teoreticky vyloučit „ihned“, ovšem takovýto postup nebývá ve většině případů praktický, a to s ohledem na problém vypořádání se s vylučovaným účastníkem, a proto je vhodné v právním úkonu vyloučení uvést konkrétní datum, k němuž je účastník sdružení vylučován. Jak již bylo výše uvedeno, zákonnou podmínkou pro vyloučení účastníka ze sdružení, od které se účastníci sdružení nemohou jakýmkoliv ujednáním ve smlouvě o sdružení odchýlit (šlo by o ujednání neplatné pro rozpor se zákonem-viz ustanovení § 39 občanského zákoníku), je existence vážných důvodů pro vyloučení ze sdružení.
Občanský zákoník opět nijak nedefinuje, co se rozumí oněmi vážnými důvody pro vyloučení účastníka ze sdružení. Lze proto znovu doporučit, aby účastníci ve smlouvě o sdružení podrobněji upravili, jaké případy budou účastníci považovat za ony vážné důvody, při jejichž nastoupení může být účastník sdružení ze sdružení rozhodnutím-usnesením ostatních účastníků vyloučen. Budoucí právní úprava snad alespoň demonstrativním výčtem uvede, co lze pod ony „vážné důvody pro vyloučení“ zahrnout.
Je také znovu otázkou, zda-li na straně účastníka může existovat pro jeho vyloučení toliko jediný vážný důvod, nebo zda-li musí jít o více vážných důvodů. Zákonodárce sice používá v ustanovení § 838 odst. 2 občanského zákoníku množné číslo, tj. termín vážné důvody, nicméně lze předpokládat, že postačí jediný vážný důvod, neboť zákonodárce nebývá při používání jednotného a množného čísla důsledný, přičemž by nebylo spravedlivé po ostatních účastnících sdružení žádat, aby setrvávali ve sdružení s účastníkem, který je například svým jednáním poškozuje, zvláště, když v opačném případě může účastník ze sdružení vystoupit z jediného vážného důvodu kdykoliv, ba dokonce i bez existence jakéhokoliv důvodu (pochopitelně zde s omezením, aby se tak nestalo v nevhodné době a k újmě ostatních účastníků). Stejně jako v případě existence vážných důvodů opravňujících účastníka sdružení svoji účast ve sdružení kdykoliv ukončit, i zde půjde o okolnosti objektivní povahy, zejména spočívající v jednání účastníka vůči účelu vytvořeného sdružení, v neplnění povinností z jeho strany, 56
nedovolené dispozice s majetkem a podobně.
Vážné důvody jsou tedy takové důvody, které musí být, z objektivního hlediska, každému jasné, a to v tom smyslu, že vzhledem k okolnostem vedoucích k uzavření smlouvy o sdružení by účastníci smlouvy o sdružení tuto smlouvu s vylučovaným účastníkem nikdy neuzavřeli, kdyby o důvodech vedoucích je nyní k vyloučení účastníka ze sdružení věděli v době uzavření smlouvy o sdružení.
Vážné důvody ovšem nestačí jenom tvrdit, ale je zapotřebí je také prokázat (zde ovšem platí, že pokud se například prokáže, že jeden z účastníků sdružení ostatní „okrádá“, tj. obohacuje se na jejich úkor, je zcela na místě takového účastníka vyloučit, a to bez ohledu na to, zda-li jde z pohledu trestního práva o trestný čin krádeže či nikoliv, a tedy bez ohledu na to, zda-li takovýto účastník sdružení byl či nebyl pravomocně odsouzen za spáchání trestného činu).
Druhou zákonnou podmínkou pro vyloučení účastníka ze sdružení je usnesení ostatních účastníků sdružení o jeho vyloučení. Občanský zákoník stojí na principu jednomyslného rozhodnutí zbývajících účastníků, nicméně účastníci sdružení se ve smlouvě o sdružení mohou dohodnout jinak, tj. na jiné většině (viz ustanovení § 838 odst. 2 občanského zákoníku).
Pokud se účastníci sdružení ve smlouvě o sdružení dohodnou na tom, že k vyloučení účastníka ze sdružení na základě vážných důvodů není nutné jednomyslné rozhodnutí ostatních účastníků sdružení, pak je třeba přesně stanovit, o jaké většinové rozhodnutí se má jednat.
Na tomto místě lze připomenout, že musí jít o většinu (byť prostou), a to počítanou ze všech účastníků sdružení (nikoliv jen z přítomných na nějakém shromáždění), neboť jiné ujednání by bylo neplatné pro rozpor s dobrými mravy (viz ustanovení § 3 odst.1 občanského zákoníku a ustanovení § 39 občanského zákoníku).
V odborné literatuře je dokonce připuštěn i takový názor, že se může jednat i toliko o rozhodnutí jen jediného účastníka sdružení (JUDr. Zbyněk Pražák ve své publikaci uvádí, že: „Takže dohodnou-li se účastníci ve smlouvě o sdružení, že jeden z nich má pravomoc kohokoliv jiného vyloučit, platí toto jejich rozhodnutí a pravomoc toho jediného. Protože takovéto ustanovení zní ve smlouvě o sdružení divně, budu se vždy ptát, proč se takto účastníci dohodli, proč učinili právní úkon, z něhož vyplývá pravomoc jednoho z nich rozhodnout o vyloučení kohokoliv jiného. Bude-li taková otázka rozumně vysvětlena, je to v pořádku a takové ustanovení smlouvy je platné – odpovídá totiž platné právní úpravě.“).22 Tento názor ovšem nesdílím, neboť takovéto ujednání ve smlouvě o sdružení (dávající pravomoc jen jedinému účastníkovi sdružení vyloučit ze sdružení kteréhokoliv ostatního účastníka sdružení, byť za splnění jistých podmínek) se mně nejeví příliš souladné s dobrými mravy, a tedy platným ujednáním (viz ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku a ustanovení § 39 občanského zákoníku). ___________________________________________________________________________
22 Pražák, Z., Společné podnikání na základě smlouvy o sdružení podle občanského zákoníku. Praha: Linde Praha, a.s., 1995, strana 180
57
Co se týká „váhy hlasu“ při rozhodování účastníků sdružení o vyloučení jednoho z nich ze sdružení, pak zde platí obdobně kogentní ustanovení § 836 odst. 2 občanského zákoníku (v případě rozhodování o vyloučení účastníka ze sdružení se nepochybně jedná o obstarávání společných věcí sdružení), podle kterého má každý z účastníků jeden hlas, kdy velikost jeho podílu na majetku sdružení nerozhoduje. Ustanovení smlouvy o sdružení, které by tento princip „váhy hlasu“ (tj. jeden účastník, jeden hlas) popíralo, by bylo neplatným ujednáním pro rozpor se zákonem (viz ustanovení § 39 občanského zákoníku).
V případě sporu mezi účastníky sdružení o tom, zda-li byl účastník sdružení z tohoto platně vyloučen či nikoliv respektive sporu o tom, zda-li zde existuje na straně takovéhoto účastníka sdružení skutečně vážný důvod, pro který byl ze sdružení vyloučen, případně sporu o tom, zda-li o vyloučení účastníka ze sdružení rozhodla příslušná většina ostatních účastníků, by opět musel rozhodnout soud, a to o tom, zda-li došlo k zániku účasti účastníka ve sdružení jeho vyloučením či nikoliv respektive soud by zřejmě rozhodoval o platnosti usnesení ostatních účastníků sdružení o vyloučení tohoto účastníka. Samozřejmě, že důsledky pravomocného soudního rozhodnutí o tom, že účastník sdružení byl vyloučen neplatně, by byly obdobné jako důsledky, které jsou uvedeny výše v případě pravomocného soudního rozhodnutí o neplatnosti vystoupení účastníka ze sdružení.
58
3.7 Právo na majetkové vypořádání při skončení účasti ve sdružení
Účastníkovi, který ze sdružení vystoupil nebo který byl ze sdružení vyloučen, se musí vrátit věci vnesené tímto účastníkem do sdružení, přičemž jeho podíl na majetku získaného společnou činností podle stavu tohoto majetku v den vystoupení nebo vyloučení se účastníkovi musí vyplatit v penězích (viz ustanovení § 839 občanského zákoníku).
S účastníkem, jehož účast ve sdružení zanikla (ať už jeho vystoupením nebo vyloučením) je nezbytně nutno provést majetkové vypořádání, a to v intencích ustanovení § 839 občanského zákoníku, jehož úprava je kogentní, což znamená, že účastníci sdružení se ve smlouvě o sdružení nemohou odchýlit od principů majetkového vypořádání při skončení účasti jednoho z nich ve sdružení (ať už vystoupením nebo vyloučením), neboť takovéto ujednání jsoucí v rozporu s principy majetkového vypořádání upravenými v ustanovení § 839 občanského zákoníku by bylo ujednáním neplatným pro jeho rozpor se zákonem (viz ustanovení § 39 občanského zákoníku). Lze však doporučit, aby ve smlouvě o sdružení bylo podrobněji upraveno toto majetkové vypořádání, ovšem tak, aby nedošlo k popření principů kogentně zachycených v ustanovení § 839 občanského zákoníku.
Předmětem smluvní úpravy účastníků sdružení tak může být především lhůta, ve které má být majetkové vypořádání provedeno, přičemž při stanovení její délky je třeba respektovat, aby tato nepřekročila rozumnou mez a nedostala se tak do konfliktu s principem dobrých mravů (viz ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku), čímž by ujednání o ní mohlo být ujednáním neplatným (viz ustanovení § 39 občanského zákoníku). Případným sporům by dle mého názoru mohlo „de lege ferenda“ učinit přítrž takové ustanovení občanského zákoníku, které by stanovilo účastníkům sdružení lhůtu, ve které mají majetkové vypořádání provést, přičemž teprve po jejím marném uplynutí by bylo možno obrátit se na soud. Pokud by smlouva o sdružení neupravovala lhůtu, ve které má k majetkovému vypořádání dojít, bylo by nutno aplikovat ustanovení § 563 občanského zákoníku, dle kterého není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinován splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán. Tedy ostatní (zůstavší) účastníci sdružení by byli povinováni se s účastníkem sdružení, jehož účast ve sdružení zanikla (lhostejno, zda-li vystoupením nebo vyloučením), majetkově vypořádat prvního dne poté, co by o majetkové vypořádání byli požádáni účastníkem, jehož účast ve sdružení zanikla. Předmětem smluvní úpravy účastníků sdružení ovšem nemůže být vlastní princip majetkového vypořádání obsažený v kogentním ustanovení § 839 občanského zákoníku, které navazuje jednak na rovněž kogentní ustanovení § 833 občanského zákoníku upravující práva účastníků k majetkovým hodnotám poskytnutým ve prospěch naplnění účelu sdružení, a jednak na také kogentní ustanovení § 835 občanského zákoníku, upravující podíly na majetku získaném společnou činností ve sdružení a odpovědnost za závazky vůči třetím osobám vzniklé při výkonu společné činnosti ve družení.
59
Účastník, jehož účast ve sdružení jednostranným právním úkonem (vystoupením, vyloučením) zanikla, má tato práva:
a) právo na vrácení věcí, jehož jsou v jeho vlastnictví (individuálně určené věci), a jež doposud účastníci sdružení toliko bezplatně užívali; b) právo na vypořádání svého spoluvlastnického podílu na věcech poskytnutých pro účely sdružení (druhově určené věci);
c) právo na vypořádání práv nebo jiných majetkových hodnot poskytnutých pro účely sdružení;
d) právo na výplatu svého podílu na majetku sdružení, jenž byl získán v souvislosti s činností sdružení, v penězích.
3.7.1 Vrácení věcí individuálně určených
Účastník má při skončení své účasti ve sdružení na základě jednostranného právního úkonu (vystoupení, vyloučení) především právo na to, aby mu byly vráceny věci, které jsou v jeho vlastnictví, a které doposud ostatní účastníci sdružení toliko bezplatně užívali. Jedná se o věci individuálně určené, ohledně kterých účastník, který je ve prospěch výkonu společné činnosti ve sdružení poskytl, nepozbyl svého vlastnického práva, kdy toliko byl povinován po dobu své účasti ve sdružení strpět jejich bezplatné užívání ostatními účastníky (viz ustanovení § 833 věta druhá občanského zákoníku).
Účastník ovšem nemá při skončení své účasti ve sdružení právo na náhradu případného opotřebení věci, pokud k opotřebení došlo v důsledku řádného způsobu užívání, neboť hodnota případného opotřebení se přece již „kompenzuje“ v podílu účastníka na zisku, který byl dosažen při výkonu společné činnosti. Ve smlouvě o sdružení ovšem může být mezi účastníky dohodnuto, že po skončení účasti účastníka takovéto věci ve sdružení mu bude opotřebení jeho věci nahrazeno. Potom je ovšem nutno, aby ve smlouvě o sdružení byl jednoznačně určen způsob stanovení této náhrady případně její konkrétní výše, aby mezi účastníky nedošlo v budoucnosti ke sporu o tuto náhradu, kdy nejasná či neurčitá pasáž smlouvy o sdružení upravující takovouto náhradu by byla neplatná pro neurčitost nebo nesrozumitelnost (viz ustanovení § 37 odst. 1 občanského zákoníku, ve kterém se uvádí, že: „Právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.“). Pokud ovšem věci individuálně určené, které účastník pro účely výkonu společné činnosti ve sdružení poskytl, již v době, kdy by měly být účastníkovi vráceny, neexistují (například pro to, že byly spotřebovány, zničeny, prostě zanikly), má takový účastník, jako každý jiný 60
vlastník, jehož vlastnické právo k věci zanikne, prostě „smůlu“, kdy takovýto účastník nemůže požadovat po ostatních účastnících nějakou peněžitou náhradu (tu by ovšem mohl požadovat takovýto účastník tehdy, pokud by věc zanikla z důvodu protiprávního chování ostatních účastníků sdružení, kdy v tomto případě by se pak ovšem jednalo o požadavek na náhradu škody). Samozřejmě lze si představit ujednání obsažené ve smlouvě o sdružení v tom smyslu, že se účastníci sdružení dohodnou na jisté peněžité „satisfakci“ (náhradě) v případě, že dojde při výkonu společné činnosti k zániku věci individuálně určené, kterou účastník pro účely výkonu společné činnosti ve sdružení poskytl, kdy i v tomto případě lze jenom doporučit, aby takovéto ujednání o „satisfakci“ bylo dostatečně určité a srozumitelné a nebylo tedy stiženo sankcí v podobě jeho neplatnosti.
Lze připustit dohodu o tom, že po ukončení účasti ve sdružení by se účastník sdružení vzdal svého práva na vrácení věcí individuálně určených, kdy však takováto dohoda může být uzavřena až poté, co účastníkovi právo na vrácení věcí individuálně určených vznikne, tj. až poté, co dojde k zániku účasti účastníka ve sdružení, neboť dříve uzavřená dohoda (například jako součást smlouvy o sdružení) by byla neplatná pro rozpor se zákonem (viz ustanovení § 39 občanského zákoníku), neboť nikdo se nemůže platně vzdát práv, kterých doposud nenabyl (viz ustanovení § 574 odst. 2 občanského zákoníku, který hovoří o tom, že: „Dohoda, kterou se někdo vzdává práv, jež mohou v budoucnosti teprve vzniknout, je neplatná.“). Takovéto ujednání ovšem nemůže účastníka sdružení, jehož účast ve sdružení zanikla, nikdy zbavit odpovědnosti za závazky vzniklé při výkonu společné činnosti vůči třetím osobám, když navíc, pokud by takováto dohoda poškozovala věřitele, kteří by nemohli dosáhnout uspokojení svých pohledávek, by zde vyvstala ze strany věřitelů možnost podání tzv. odpůrčí žaloby na vyslovení neúčinnosti takovéhoto právního úkonu (viz ustanovení § 42a občanského zákoníku, kde se uvádí, že: „(1) Věřitel se může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok proti dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen. (2) Odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§ 116, 117), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat.(3) Právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch.(4) Právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch.“).
3.7.2 Vypořádání spoluvlastnického podílu na druhově určených věcech
Pokud jde o věci druhově určené, které účastník sdružení, jehož účast ve sdružení zanikla jednostranným úkonem (vystoupením, vyloučením), poskytl k dosažení účelu sdružení, 61
a ke kterým tak přišel o své výlučné vlastnické právo, kdy tyto věci se tak staly podílovým spoluvlastnictvím všech účastníků sdružení (viz ustanovení § 833 věta první občanského zákoníku), pak i tyto věci, stejně jako věci individuálně určené, by měly být účastníkovi, které je poskytl, vráceny, neboť občanský zákoník při vrácení věcí vnesených do sdružení účastníkovi, který je do sdružení vnesl, a jehož účast ve sdružení jednostranným úkonem zanikla (vystoupením, vyloučením), nerozlišuje ve svém ustanovení § 839 mezi věcmi individuálně a druhově určenými, jak to činí ustanovení § 833 občanského zákoníku (jiný názor ovšem zastává JUDr. Zbyněk Pražák ve své publikaci, kdy uvádí, že: „Poskytl-li věci druhově určené, staly se tyto věci společným majetkem všech účastníků sdružení v poměru k jejich výši (§ 833 občanského zákoníku), tedy změnily svého vlastníka. Proto se při vyloučení účastníka nebo jeho vystoupení ze sdružení takové věci nevrací. Výslovně to vyplývá z ust. § 833 občanského zákoníku, ale i z porovnání formulace § 839 občanského zákoníku (vypořádání při vystoupení nebo vyloučení) a 841 občanského zákoníku (vypořádání při rozpuštění). Jde totiž o zcela různé instituty s různým řešením a různým právním dopadem. Ust. § 839 používá formulace, že vyloučenému či vystoupivšímu účastníku se (a) „vrátí věci vnesené do sdružení“ a (b) vyplatí „podíl majetku v penězích“ podle stavu v den vystoupení nebo vyloučení. Ust. § 841 používá formulace, že účastníci mají při rozpuštění sdružení (a) „nárok na vrácení hodnot, poskytnutých k účelu sdružení“, a dále že se (b) „vypořádají mezi sebou o majetek získaný výkonem společné činnosti sdružení“. Obě formulace přitom musí dopadat na veškerý majetek, který má účastník v tom či onom institutu získat, musí být množinou veškerého majetku. Ad (a) obou institutů: Věci vnesené jsou takové věci, které (za předpokladu, že stále ještě existují) nezměnily „svého vlastníka“. Jsou to věci, které se můžou vrátit jako věci. Vrátit znamená poskytnout zpět vlastníkovi či oprávněnému držiteli. Takže to mohou být jenom věci individuálně určené. Hodnoty poskytnuté k účelu sdružení jsou hodnoty určené jak druhově, tak i individuálně. Zákon nehovoří o věcech, ale o hodnotách. Čili byla poskytnuta druhově určená věc v nějaké hodnotě (ceně). Poskytnutá věc změnila vlastníka, byla zničena, prodána, zanikla, ale poskytnutá hodnota je známa a je někde evidována. Ustanovení § 841 občanského zákoníku zahrnuje tedy veškeré hodnoty, které byly účastníkem pro účely sdružení poskytnuty, ať už se s nimi jako s věcmi stalo cokoliv, ať už zanikly, byly prodány a podobně. Ad (b) obou institutů: Do majetku patří vše to, co je v souladu se smlouvou v podílovém spoluvlastnictví účastníků sdružení (sdružení samo nemůže nic vlastnit), tedy jak věci druhově určené, které se staly na základě ust. § 833 spoluvlastnictvím všech účastníků sdružení, tak i majetek získaný při výkonu společné činnosti. Citované ustanovení § 839 nepoužívá terminologie „podíl na majetku získaném při výkonu společné činnosti“, jak ji používá v jiných případech, ale „podíl majetku“. To znamená, že má na mysli majetek ve spoluvlastnictví účastníků sdružení (podíly jsou stanoveny ve smlouvě nebo jsou stejné). Vyloučenému nebo vystoupivšímu účastníku se pak vyplácí v penězích podíl tohoto majetku. Naproti tomu vypořádání o majetek získaný výkonem společné činnosti zahrnuje jenom ten majetek, který byl získán společnou činností, ne majetek pro účely sdružení poskytnutý.“).23 Může se však pochopitelně stát, že vrácení věci druhově určené účastníkovi, který ji ve prospěch výkonu společné činnosti ve sdružení poskytl, nebude fakticky možné, a to například z toho důvodu, že tato věc (typicky peníze, suroviny, zásoby a pod.) již nebude ve skutečnosti existovat, kdy tedy bude při výkonu společné činnosti ve sdružení spotřebována (například zpracováním na novou věc, zkažením, zničením a pod.). ___________________________________________________________________________
23 Pražák, Z., Společné podnikání na základě smlouvy o sdružení podle občanského zákoníku. Praha: Linde Praha, a.s., 1995, strana 181 a 182
62
V tomto případě (tj. přestane-li účastníkem poskytnutá druhově určená věc naturálně existovat) má pak účastník sdružení právo na majetkové vypořádání svého podílu určeného k takovéto věci podle ustanovení § 833 věta prvního občanského zákoníku v penězích. I zde lze pochopitelně připustit dohodu o tom, že po ukončení účasti ve sdružení by se účastník sdružení vzdal svého práva na vrácení existujících věcí druhově určených případně práva na majetkové vypořádání svého podílu k takovýmto věcem v penězích, kdy však takováto dohoda může být opět uzavřena až poté, co účastníkovi toto právo vůbec vznikne, tj. až poté, co dojde k zániku účasti účastníka ve sdružení, neboť dříve uzavřená dohoda (například jako součást smlouvy o sdružení) by byla neplatná pro rozpor se zákonem (viz ustanovení § 39 občanského zákoníku), neboť nikdo se nemůže platně vzdát práv, kterých doposud nenabyl (viz výše citované ustanovení § 574 odst. 2 občanského zákoníku). Takovéto ujednání však opět nemůže účastníka sdružení, jehož účast ve sdružení zanikla, nikdy zbavit odpovědnosti za závazky vzniklé při výkonu společné činnosti vůči třetím osobám, když navíc, pokud by takováto dohoda poškozovala věřitele, kteří by nemohli dosáhnout uspokojení svých pohledávek, by zde vyvstala ze strany věřitelů možnost podání tzv. odpůrčí žaloby na vyslovení neúčinnosti takovéhoto právního úkonu (viz také výše citované ustanovení § 42a občanského zákoníku).
3.7.3 Vypořádání práv a jiných majetkových hodnot
Pokud účastník sdružení, jehož účast ve sdružení zanikla jednostranným právním úkonem (vystoupením, vyloučením), poskytl ve prospěch společné činnosti ve sdružení práva nebo jiné majetkové hodnoty (například know-how, patent, průmyslový vzor, ochrannou známku a podobné další nehmotné statky), pak dnem ukončení účasti takovéhoto účastníka ve sdružení dochází k zániku práv ostatních účastníků sdružení bezplatně užívat tato práva nebo majetkové hodnoty. Pokud by zbylí účastníci sdružení chtěli těchto práv nebo majetkových hodnot účastníka sdružení, jehož účast ve sdružení jednostranným právním úkonem (vystoupením, vyloučením) zanikla, nadále užívat, museli by se na tomto dalším užívání s účastníkem ukončivším činnost ve sdružení dohodnout, neboť jinak by se jednalo o užívání bez právního důvodu, což by mohlo založit občanskoprávní, správněprávní popřípadě i trestněprávní odpovědnost zůstavších účastníků sdružení. Lze připustit ovšem nepochybně ujednání obsažené již přímo ve smlouvě o sdružení o tom, že i po zániku účasti účastníka ve sdružení, který takováto práva a jiné majetkové hodnoty ve prospěch výkonu společné činnosti poskytl, mohou ostatní účastníci sdružení těchto práv a majetkových hodnot nadále využívat za stanovených podmínek.
V budoucnu by možná de lege ferenda stálo za úvahu přímo do občanského zákoníku vložit ustanovení, které by takovouto dohodu mezi účastníky výslovně upravovalo (umožňovalo účastníkům takovouto dohodu uzavřít). 63
3.7.4 Výplata podílu na majetku sdružení
Účastník sdružení, jehož účast ve sdružení zanikla jednostranným právním úkonem (vystoupením, vyloučením), má jako bývalý účastník sdružení konečně také právo při skončení své účasti ve sdružení na výplatu svého podílu na majetku sdružení, jenž byl získán v souvislosti s činností sdružení, a to podle stavu tohoto majetku, který tu byl v den ukončení jeho účasti (tj. v den jeho vystoupení nebo vyloučení), a to v penězích, neboť ustanovení § 839 věta druhá občanského zákoníku je ustanovením kogentním, od kterého se nelze dohodou účastníků odchýlit, protože by šlo o dohodu neplatnou pro rozpor se zákonem (viz ustanovení § 39 občanského zákoníku). Za účelem zjištění reálné hodnoty majetku získaného při výkonu společné činnosti a existujícího ke dni zániku účasti účastníka ve sdružení jednostranným právním úkonem (vystoupením, vyloučením) bude potřeba zřejmě provést účetní závěrku (ovšem pozor na to, že pořád jde o podíl na veškerém aktivním (likvidním, prodejném) majetku, a nikoliv o podíl na rozdílu mezi aktivy a pasivy).24 Výše podílu účastníka, který se mu musí vyplatit v penězích ze strany ostatních účastníků, pak vyplývá buďto z ustanovení § 835 odst. 1 občanského zákoníku (tj. stejná výše podílů všech účastníků) nebo ze smlouvy o sdružení, protože ustanovení § 835 odst. 1 občanského zákoníku umožňuje, aby účastníci sdružení ve smlouvě sjednali výši svých podílů odlišně od zákonné úpravy. Smlouva o sdružení by měla počítat i s tím, že výkon společné činnosti účastníků nemusí být jenom ziskový, ale může být i ztrátový, kdy může dokonce nastat i situace, že dluhy vzniklé v souvislosti s výkonem společné činnosti ve sdružení převyšují majetek získaný z činnosti sdružení.
Pokud by tedy sdružení při ukončení účasti jeho účastníka jednostranným právním úkonem (vystoupením, vyloučením) bylo ztrátové, pak pochopitelně účastník sdružení, jehož účast ve sdružení zanikla, se musí podílet na ztrátě z činnosti sdružení stejným podílem a ve stejném rozsahu (ať už zákonném nebo ve smlouvě dohodnutém), jako ostatní účastníci sdružení. Zde je pak opět nutno připomenout, že smlouva o sdružení, ve které by bylo dohodnuto, že někteří účastníci sdružení se podílejí toliko na zisku a jiní toliko na ztrátě, by byla v této části neplatnou (viz ustanovení § 39 občanského zákoníku) pro rozpor s dobrými mravy (viz ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku). Pochopitelně, že jakékoliv majetkové vypořádání, tedy ani vyplacení podílu na majetku sdružení účastníkovi sdružení, jehož účast ve sdružení jednostranným právním úkonem (vystoupením, vyloučením) zanikla, nezbavuje takovéhoto účastníka jeho odpovědnosti za závazky vůči třetím osobám, jako věřitelům, vzniklé při výkonu společné činnosti ve sdružení v době, kdy účast takovéhoto účastníka ve sdružení ještě trvala (viz ustanovení § 840 občanského zákoníku). ___________________________________________________________________________
24 Hochmann, V., Děrgel, M., Benda, V., Macháček, I., Klímová, R., Sdružení bez právní subjektivity, Praha: ASPI, a.s., 2005, strana 96
64
Účastník sdružení je totiž stále společně a nerozdílně zavázán, a to pokud jde o závazky sdružení vůči třetím osobám, které vznikly v době, kdy byl účastníkem sdružení. Nevypořádané závazky vzniklé účastníkům při výkonu společné činnosti (tedy nevypořádané společné závazky účastníků) nelze vypořádat mezi účastníky sdružení. Účastníci sdružení se mohou toliko dohodnout na tom, že konkrétní společný závazek zaplatí ten který účastník sdružení, kdy však tato dohoda není závazná pro třetí osoby, které se tak mohou pochopitelně stále „hojit“ na kterémkoliv účastníku sdružení. Na tomto místě je pak možno zmínit rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.3. 2004, sp.zn. 33 Odo 139/2002, v jehož odůvodnění se mimo jiné uvádí: „..... Podle ustanovení § 833 ObčZ jsou ve prospěch sdružení poskytnuté peníze nebo jiné věci určené podle druhu ve spoluvlastnictví všech účastníků v poměru k jejich výši, a to sdělením o jejich oddělení od ostatního majetku účastníka nebo předáním pověřenému účastníku. Věci jednotlivě určené jsou v bezplatném užívání všech účastníků. Podle ustanovení § 839 ObčZ se účastníkovi, který ze sdružení vystoupil, nebo byl vyloučen, vrátí věci vnesené do sdružení. Podíl majetku podle stavu v den vystoupení nebo vyloučení se mu vyplatí v penězích. U věcí poskytnutých pro účely sdružení zakládá zákon dvojí režim v závislosti na tom, věci jakého druhu byly do sdružení vloženy. Věci individuálně určené zůstávají ve vlastnictví účastníka, který je poskytl, a ostatním účastníkům sdružení k nim vzniká právo užívat je ve prospěch sdružení. Výlučné vlastnictví vkladatele k penězům a jiným věcem druhově určeným zaniká jejich vkladem do sdružení a uvedené věci se stávají předmětem podílového spoluvlastnictví účastníků sdružení s podíly odpovídajícími poměru jimi vložených věcí do sdružení. Z hlediska stanovení výše spoluvlastnických podílů jednotlivých účastníků vkládajících do sdružení věcné vklady však lze vzít v úvahu jen ty věci, k nimž vzniká v důsledku shora popsaných zásad spoluvlastnictví účastníků sdružení, tedy nikoli věci určené individuálně, u nichž vkladem do sdružení ke změně vlastnictví nedochází. Od této skutečnosti nelze odhlédnout při interpretaci ustanovení § 839 ObčZ. Mají-li se v jeho intencích vydat vystoupivšímu účastníku věci, které do sdružení vnesl, lze uvedenou zásadu vztáhnout jen na ty věci ve vlastnictví tohoto účastníka, u nichž v důsledku zániku jeho účasti na sdružení zaniklo ostatním účastníkům užívací právo k těmto věcem. Obdobně jako nezpůsobuje citované ustanovení zánik užívacího práva k věcem individuálně určeným, nelze je vykládat ani tak, že ex lege zakládá pro případ vystoupení účastníka ze sdružení jeho vlastnické právo ke vneseným penězům a jiným individuálně určeným věcem a způsobuje zánik spoluvlastnického práva účastníků sdružení k těmto věcem. K uvedenému závěru lze komparací úpravy obsažené v ustanoveních § 839 a 841 ObčZ dospět i ve světle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR publikovaného jako R 33/2002, který se sice zabýval vypořádáním majetku po zániku sdružení, nicméně dospěl-li soud k závěru, že zánikem sdružení nezaniká spoluvlastnictví jeho účastníků k věcem uvedeným v ustanovení § 833 ObčZ, nezaniká tím spíše ani při vystoupení jednoho účastníka ze sdružení. Ostatně ani odvolací soud se k výše předestřenému krajnímu výkladu neuchýlil, když uvedené ustanovení označil jen jako „směrnici pro postup při majetkovém vypořádání.“ Aplikaci ustanovení § 839 ObčZ na vypořádání ohledně peněz a jiných druhově určených věcí ve spoluvlastnictví účastníků sdružení však dovodil z nesprávného právního závěru, že vlastnictví žalobce bylo po dobu jeho účasti na sdružení pouze omezeno ve prospěch ostatních účastníků, přičemž toto omezení jeho účinným vystoupením ze sdružení pominulo a má proto v souladu s ustanovením § 839 ObčZ (jako jejich vlastník) právo na vrácení vložených peněz v plné výši. Tento závěr je však v rozporu s již zmiňovaným ustanovením § 833 ObčZ, podle něhož vkladem peněz nebo jiných hromadně určených věcí do sdružení původní vlastnické právo vkladatele zaniká a k těmto vloženým věcem vzniká spoluvlastnické právo účastníků 65
sdružení. Tuto skutečnost odvolací soud zcela pomíjí, vychází-li z předpokladu, že vlastnické právo žalobce bylo po dobu jeho účasti na sdružení pouze omezeno, přičemž mu mělo po tuto dobu k vložené peněžní částce svědčit tzv. holé vlastnictví a jeho vystoupením ze sdružení se mu mělo jeho vlastnické právo v důsledku své elasticity obnovit v původním rozsahu. Ve světle shora uvedených důvodu však citovaný závěr odvolacího soudu neobstojí. K penězům a jiným druhově určeným věcem vzniká vkladem do sdružení spoluvlastnické právo zúčastněných subjektů a vkladatel se tudíž nemůže po vystoupení ze sdružení domáhat jejich vrácení jako vlastník podle ustanovení § 839 ObčZ, ale jako vlastník ideálního spoluvlastnického podílu může dosáhnout jeho vydání jen v režimu vypořádání spoluvlastnictví, a to dohodou s ostatními spoluvlastníky nebo soudní cestou (srov. § 141 a 142 ObčZ). Uvedený závěr ovšem platí jen za předpokladu, že vkladem do sdružení spoluvlastnictví skutečně vzniklo, tedy účastní-li se na sdružení minimálně jeden další subjekt jehož vklad je způsobilý svoji povahou založit jeho spoluvlastnický podíl k vkladu jiného účastníka. .......“. Dále je pak možno upozornit na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.4. 2004, sp.zn. 33 Odo 1019/2002, v jehož odůvodnění se mimo jiné uvádí: „..... Podle § 839 ObčZ účastníkovi, který vystoupil nebo byl vyloučen, se vrátí věci vnesené do sdružení. Podíl majetku podle stavu v den vystoupení nebo vyloučení se mu vyplatí v penězích. Podle § 841 ObčZ při rozpuštění sdružení mají účastníci nárok na vrácení hodnot poskytnutých k účelu sdružení a vypořádají se mezi sebou o majetek získaný výkonem společné činnosti sdružení způsobem stanoveným ve smlouvě, jinak rovným dílem. Při posuzování otázky, zda-li má žalobce nárok na majetkové vypořádání podle ustanovení § 839 ObčZ a nebo podle ustanovení § 841 ObčZ, je nutno vyjít z toho, že prvně zmiňované ustanovení se vztahuje jen na případ, kdy sdružení po vystoupení či vyloučení jeho účastníka nadále trvá, zatímco druhé lze vztáhnout pouze na případ, kdy dojde k rozpuštění sdružení. Při skončení účasti (ať již z jakéhokoli důvodu) jednoho účastníka ve dvoučlenném sdružení, dochází vždy k zániku (a tedy rozpuštění) sdružení, neboť sdružení pouze s jedním účastníkem nemůže (pojmově) nadále trvat. Protože k zániku sdružení dochází ze zákona (skončením účasti jednoho účastníka), je bez právního významu, že si účastníci sdružení domluvili i jiný způsob rozpuštění sdružení při souhlasu všech účastníků, jak se stalo (a je žalobcem zdůrazňováno) v posuzovaném případě. Odvolací soud proto postupoval správně, když - vycházeje ze skutkového zjištění, že došlo k vystoupení žalobce z dvoučlenného sdružení - posoudil nárok žalobce na majetkové vypořádání podle ustanovení § 841 ObčZ a nikoli podle ustanovení § 839 ObčZ (shodně srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 12. 2001, sp. zn. 29 Odo 93/2001, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí pod RC 33/2002, ročník 2002, sešit 5, strana 305). Odvolací soud nepochybil ani při výkladu ustanovení § 841 ObčZ, uzavřel-li, že má-li dojít podle tohoto ustanovení mezi účastníky k vypořádání majetku získaného výkonem společné činnosti sdružení „způsobem stanoveným ve smlouvě“, musí jít o smluvní vypořádání se, které se připíná k rozpuštění sdružení (tedy které bylo ujednáno pro případ rozpuštění sdružení) a že tato smlouva o majetkovém vypořádání uzavřená v souvislosti s rozpuštěním sdružení nemůže být nahrazena ujednáním o vypořádání majetkových podílů při vystoupení účastníka ze sdružení (§ 839 ObčZ), jak nesprávně v dovolání prezentuje žalobce; jde totiž o dva odlišné nároky, které nelze zaměňovat, resp. ztotožňovat........ Ustanovení § 841 ObčZ zakládá nároky účastníků rozpuštěného sdružení na majetkové vypořádání, nikoli však jejich povinnost vypořádat všechny věci v podílovém spoluvlastnictví, které i při zániku sdružení nadále trvá (shodně již shora zmiňované rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 12. 2001, sp. zn. 29 Odo 93/2001, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí pod RC 33/2002, ročník 2002, sešit 5, strana 305). Proto je přípustné, aby o části hodnot 66
byla uzavřena dohoda účastníků a o části hodnost rozhodl soud, jak se stalo v posuzovaném případě…….“. V rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu poměrně dlouhou dobu nebyla řešena otázka majetkového vypořádání podle ustanovení § 839 občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, při zániku účasti toliko jednoho účastníka ve sdružení, při kterém ovšem ostatní (zůstavší) účastníci (minimálně další dva) sdružení v jeho činnosti nadále pokračují. Tuto „mezeru“ v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu ovšem překonává rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.4. 2005, sp.zn. 32 Odo 995/2004, který byl publikován v periodiku Soudní judikatura, ročník 2005, sešit číslo 7, pod číslem 103, na straně 497 a násl., a to s touto právní větou: „Při vystoupení účastníka ze sdružení (§ 838 odst. 1 obč. zák.), které nadále trvá, zaniká spoluvlastnické právo tohoto účastníka k majetku získanému společnou činností účastníků sdružení ke dni účinnosti jeho vystoupení ze sdružení.“. V odůvodnění tohoto rozsudku se pak mimo jiné uvádí následující: „........Dovolací soud dále posuzoval námitky dovolatele směřující do bodu III. výroku rozsudku odvolacího soudu. Předmětem dovolacího přezkumu tak učinil především právní závěr odvolacího soudu, že i v případě ukončení účasti jen jednoho účastníka sdružení, jehož další účastníci v činnosti sdružení nadále pokračují, je nutné, nedojde-li mezi účastníky k dohodě o vypořádání majetku získaného společnou činností, žalovat na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví (§ 142 obč. zák.) a teprve poté vypořádat podíl vystoupivšího účastníka na majetku sdružení. Tento právní závěr shledává dovolací soud nesprávným. Podle ustanovení § 839 obč. zák. účastníkovi, který vystoupil nebo byl vyloučen, se vrátí věci vnesené do sdružení. Podíl majetku podle stavu v den vystoupení nebo vyloučení se mu vyplatí v penězích. Podle ustanovení § 841 obč. zák. při rozpuštění sdružení mají účastníci nárok na vrácení hodnot, poskytnutých k účelu sdružení a vypořádají se mezi sebou o majetek získaný výkonem společné činnosti sdružení způsobem stanoveným ve smlouvě, jinak rovným dílem. Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že svůj právní názor opřel o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2001, sp. zn. 29 Odo 93/2001, který řeší obdobnou problematiku. Odkaz na toto rozhodnutí hodnotí dovolací soud v souzené věci jako nepřípadný, neboť v uvedené jiné věci byla předmětem posouzení důvodnost nároku žalobce (bývalého účastníka sdružení) na finanční vypořádání podílového spoluvlastnictví v důsledku zániku dvoučlenného sdružení, zatímco v předmětné věci sdružení po vystoupení žalobce ze sdružení nezaniklo (zůstali v něm tři účastníci – žalovaní) a trvalo dále. Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí vysvětlil, že ustanovení § 839 obč. zák. lze vztáhnout pouze na ty případy, kdy sdružení po vystoupení či po vyloučení jeho účastníka nadále trvá, zatímco ustanovení § 841 obč. zák. má na mysli jen ty případy, kdy dojde k rozpuštění sdružení. I když to ustanovení § 839 obč. zák. výslovně neuvádí, je z jeho věty druhé třeba nepochybně dovodit, že vystoupením účastníka sdružení, kdy nedochází k jeho rozpuštění, zaniká ze zákona - ke dni vystoupení - vlastnické právo vystoupivšího účastníka ke spoluvlastnickému podílu na majetku získaném společnou činností účastníků sdružení. Opačný závěr by vedl ke zcela neudržitelné situaci, kdy (po vystoupení ze sdružení) by měl vystoupivší účastník jednak nadále vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu na majetku získaném společnou činností sdružení a současně by měl i právo na vypořádací podíl majetku v penězích podle stavu v den vystoupení (§ 839 věta druhá obč. zák.). Při vystoupení účastníka ze sdružení, které nadále trvá, totiž nedochází k vypořádání účastníků (včetně vypořádání podílového spoluvlastnictví) mezi sebou jako při rozpuštění 67
sdružení, nýbrž vystoupivšímu účastníků pouze vznikne právo na výplatu jeho podílu na majetku sdružení. Je proto třeba učinit závěr, že výplatou podílu vystoupivšího účastníka sdružení na majetku získanému společnou činností sdružení, tedy spoluvlastnického podílu (§ 137 odst. 1 obč. zák.) je vlastnické právo podílového spoluvlastníka konzumováno (vypořádáno) a nelze dovodit nic jiného, než že zaniká, a to ke dni účinnosti vystoupení účastníka ze sdružení. Dovolací soud tak přisvědčil dovolateli (včetně jeho argumentace), že jím uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, pokud směřoval i proti bodu III. výroku rozsudku odvolacího soudu, je oprávněný. Nejvyšší soud tak názor odvolacího soudu o předčasnosti žaloby na výplatu spoluvlastnického podílu nesdílí. Vlastnické právo vystoupivšího účastníka (žalobce) ke spoluvlastnickému podílu na majetku sdružení, jenž byl získán v souvislosti s činností sdružení, ze zákona zaniklo a vystoupivší člen sdružení (žalobce) má nárok na vypořádací podíl majetku v penězích podle stavu v den vystoupení (§ 839 obč. zák.), k čemuž podle obsahu spisu došlo k 31. prosinci 1996.......“. Uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu tak zaplnilo jistou „mezeru“ v jeho rozhodovací činnosti týkající se řešení majetkových sporů a vypořádání účastníků sdružení bez právní subjektivity.
Z uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu zcela jednoznačně plyne, že je třeba důsledně rozlišovat mezi majetkovým vypořádáním při ukončení účasti toliko jednoho účastníka sdružení, jehož další účastníci v činnosti sdružení nadále pokračují, kdy toto majetkové vypořádání je upraveno v ustanovení § 839 občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, a majetkovým vypořádáním při rozpuštění sdružení respektive majetkovým vypořádáním za situace, kdy sdružení ve své činnosti již nadále pokračovat nemůže (ať už v případě, že by počet jeho účastníků klesl pod občanským zákoníkem pojmově vyžadovaný minimální počet dvou účastníků, nebo v případě, že by mezi účastníky bylo ve smlouvě o sdružení dohodnuto, že činnost sdružení, jako takového, je ukončena i v případě zániku účasti toliko jednoho z jeho účastníků), kdy toto majetkové vypořádání je upraveno v ustanovení § 841 občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. V případě ukončení účasti toliko jednoho účastníka sdružení, která nezpůsobuje ukončení činnosti sdružení jako „celku“, a kdy jeho další účastníci v činnosti sdružení nadále pokračují, platí, že nedojde-li mezi účastníky k dohodě o vypořádání majetku získanému společnou činností, není na místě, aby účastník sdružení, jehož účast ve sdružení zanikla, žaloval ostatní účastníky sdružení na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, ale může je žalovat toliko o vyplacení náhrady na majetku získanému společnou činností v penězích, neboť k zániku jeho spoluvlastnického podílu k majetku získanému společnou činností zde dochází „ze zákona“ dnem zániku jeho účasti ve sdružení, jak to konečně také plyne z ustanovení § 839 občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Naproti tomu za situace, kdy dojde k zániku sdružení, jako takového (například jeho rozpuštěním), zde pochopitelně k žádnému zániku spoluvlastnického podílu kteréhokoliv z účastníků sdružení na majetku získanému společnou činností dojít nemůže, kdy nedohodnou-li se účastníci zaniklého sdružení mezi sebou na vypořádání tohoto majetku, nezbývá, než aby některý z nich podal u soudu žalobu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k takovémuto majetku (rozuměno k majetku získanému společnou činností), což plyne z ustanovení § 841 občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Pro správnost závěru Nejvyššího soudu prezentovaného ve výše citovaném rozsudku konečně 68
hovoří i ryzí „praktičnost“, neboť v případě zániku účasti toliko jednoho účastníka ve sdružení, jehož další účastníci v činnosti sdružení nadále pokračují, tito ostatní účastníci s majetkem získaným společnou činností pochopitelně dále nakládají, čemuž účastník sdružení, jehož účast ve sdružení zanikla, jen těžko může bránit, kdy „masa“ majetku získaného společnou činností se tak pochopitelně mění.
Za takovéto situace se jeví jako zcela nereálným požadavek na provedení vypořádání na základě žaloby o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, neboť účastník sdružení, jehož účast ve sdružení zanikla, nemusí být vůbec schopen „masu“ majetku získaného společnou činností jednoznačně a vyčerpávajícím způsobem identifikovat, když navíc by často mohlo jít o položky v řádech stovek ne-li tisíců věcí (různé zásoby, materiál dále použitý-zpracovaný do nových věcí a pod.). Navíc předmětem žaloby o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví mohou být toliko věci, které reálně existují v době, kdy soud o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví rozhoduje, což ovšem může být skutečně vážným problémem, neboť, jak již bylo výše uvedeno, v případě ukončení účasti toliko jednoho účastníka sdružení, které mělo více než dva účastníky, ostatní účastníci sdružení v činnosti nadále pokračují a nakládají s „masou“ majetku získaného společnou činností, která se tím tak i mění, kdy je pak otázkou, ohledně jakých věcí by vlastně mělo být podílové spoluvlastnictví zrušeno a vypořádáno respektive jaké věci by vlastně mohly být učiněny předmětem žaloby o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Rozdíl mezi ustanoveními §§ 839 a 841 občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, je tedy zřejmý. Porovnáním textu ustanovení § 839 občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, s textem ustanovení § 841 občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, vidíme evidentní rozdíl v textu zákona, a tedy i rozdíl v případech, na něž to které ustanovení občanského zákoníku dopadá. V ustanovení § 839 občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, se hovoří o tom, že: „Účastníkovi, který vystoupil, nebo byl vyloučen, se vrátí věci vnesené do sdružení. Podíl majetku podle stavu v den vystoupení nebo vyloučení se mu vyplatí v penězích.“. V ustanovení § 841 občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, se naproti tomu hovoří o tom, že: „Při rozpuštění sdružení mají účastníci nárok na vrácení hodnot, poskytnutých k účelu sdružení a vypořádají se mezi sebou o majetek získaný výkonem společné činnosti sdružení způsobem stanoveným ve smlouvě, jinak rovným dílem.“. Ustanovení § 839 občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, tedy ve své větě druhé, zcela jasně hovoří o „vyplacení podílu na majetku v penězích“, což zcela evidentně potvrzuje názor, že úvaha o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví (ať už dohodou nebo soudním rozhodnutím), v případě ukončení účasti toliko jednoho z účastníků sdružení, po které ostatní účastníci sdružení v jeho činnosti nadále pokračují, zde nemá nejmenšího místa. Naproti tomu ustanovení § 841 občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, hovoří o „vypořádání majetku“, což zase naopak zřetelně potvrzuje názor, že při zániku činnosti sdružení, jako takového, je nutno provést vypořádání majetku, přičemž, jelikož se jedná o majetek v podílovém spoluvlastnictví, pak pochopitelně takové vypořádání, které bude 69
provedeno podle příslušných ustanovení občanského zákoníku upravujících zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví (nestanoví-li ovšem způsob vypořádání přímo již samotná smlouva o sdružení).
Je tedy skutečně nutno důsledně rozlišovat, zda-li ukončením účasti jednoho z účastníků sdružení toto také zaniklo a nastupuje pak postup podle ustanovení § 841 občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, nebo, zda-li sdružení (jeho účastníci) ve své činnosti i nadále pokračuje, kdy pak nastupuje postup podle ustanovení § 839 občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů.
3.7.5 Majetkové vypořádání v případě smrti fyzické osoby
Pokud zemře (stejně je-li prohlášen za mrtvého) účastník sdružení, který je fyzickou osobou, pak touto právní událostí dochází k zániku jeho účasti ve sdružení, přičemž je rovněž nutno provést vypořádání majetkových otázek. Majetkové vypořádání v případě smrti (prohlášení za mrtvého) účastníka řízení-fyzické osoby, se provádí podle stejných zásad, jako je tomu při majetkovém vypořádání při zániku účasti účastníka sdružení jednostranným právním úkonem (vystoupením, vyloučením), ovšem s tím, že se jedná o nároky, které se stávají součástí dědictví (tj. věci individuálně určené, vnesené zemřelým účastníkem do sdružení, které byly v bezplatném užívání ostatních účastníků sdružení, se stávají součástí dědictví; v případě ostatních věcí respektive práva na vyplacení podílu na majetku v penězích se stává součástí dědictví nárok na vyplacení těchto peněz).
Pokud by sdružení bylo ztrátové, pak poměrná část dluhů připadající na zemřelého účastníka sdružení by se stala rovněž součástí dědictví, neboť předmětem dědictví jsou nejen aktiva zemřelého účastníka, ale i pasiva (viz ustanovení § 470 občanského zákoníku, ve kterém je uvedeno, že: „(1) Dědic odpovídá do výše ceny nabytého dědictví za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele a za zůstavitelovy dluhy, které na něj přešly zůstavitelovou smrtí. (2) Je-li více dědiců, odpovídají za náklady zůstavitelova pohřbu a za dluhy podle poměru toho, co z dědictví nabyli, k celému dědictví.“). Předmětem dědictví ovšem nemůže být „účast“ ve sdružení zemřelého účastníka, neboť jde o závazek, který má osobní povahu (viz ustanovení § 579 občanského zákoníku, kde se hovoří o tom, že: „(1) Smrtí dlužníka povinnost nezanikne, ledaže jejím obsahem bylo plnění, které mělo být provedeno osobně dlužníkem. (2) Smrtí věřitele právo zanikne, bylo-li plnění omezeno jen na jeho osobu; zanikne i právo na bolestné a na náhradu za ztížení společenského uplatnění.“).
70
3.7.6 Majetkové vypořádání v případě zániku právnické osoby
Jestliže je účastníkem sdružení právnická osoba, pak dojde-li k jejímu zániku s právním nástupcem, nestává se tento účastníkem sdružení, a to s ohledem na znění výše citovaného ustanovení § 579 občanského zákoníku, ale vrací se mu věci individuálně určené patřící jeho právnímu předchůdci-účastníkovi sdružení, jakožto se mu i vyplácí podíl na majetku sdružení. Samozřejmě, že právní nástupce zaniklé právnické osoby odpovídá i za dluhy svého právního předchůdce, které vznikly při výkonu společné činnosti ve sdružení v době, kdy jeho účastníkem právní předchůdce ještě byl.
Pokud by mělo dojít k zániku právnické osoby bez právního nástupce, pak ještě před tímto zánikem musí být ukončena účast této právnické osoby ve sdružení a musí být provedeno majetkové vypořádání, neboť právnická osoba nemůže bez právního nástupce zaniknout dříve, než jsou vyřešeny všechny otázky týkající se jejího majetku. Nemůže zde zůstat majetek, který by takříkajíc byl majetkem „bez pána“.
Pokud by se to ovšem stalo, muselo by zřejmě dojít k obnovení likvidace této právnické osoby nebo k provedení dodatečné likvidace nově se objevivšího majetku (viz například ustanovení § 75b obchodního zákoníku, kde se uvádí, že: „(1) Jestliže se po skončení likvidace společnosti zjistí dosud neznámý majetek nebo se objeví potřeba jiných nezbytných opatření souvisejících s likvidací, rozhodne soud na návrh státního orgánu, společníka, věřitele nebo dlužníka o obnovení likvidace společnosti a jmenuje likvidátora. Po právní moci rozhodnutí zapíše rejstříkový soud do obchodního rejstříku, že došlo k obnovení likvidace společnosti, a osobu likvidátora. (2) Jestliže se zjistí dosud neznámý majetek po výmazu společnosti z obchodního rejstříku, rozhodne soud na návrh státního orgánu, společníka, věřitele nebo dlužníka o zrušení zápisu o jejím výmazu a o obnovení likvidace společnosti nebo o jejím vstupu do likvidace a jmenuje likvidátora. Po právní moci rozhodnutí zapíše rejstříkový soud do obchodního rejstříku, že došlo k obnovení společnosti, že společnost je v likvidaci, a osobu likvidátora. (3) Ke dni zápisu do obchodního rejstříku podle odstavce 1 nebo 2 sestaví likvidátor zahajovací rozvahu. Ustanovení § 68 odst. 8 se nepoužije.“).
71
KAPITOLA 4
Odpovědnost účastníka za závazky z činnosti sdružení po ukončení jeho účasti Účastník, který byl ze sdružení vyloučen nebo který z něj vystoupil (obojí je možno označit jednotným pojmem „jehož účast ve sdružení zanikla“) se nemůže zprostit za závazky vzniklé z činnosti sdružení, které vznikly do dne ukončení jeho účasti ve sdružení (viz ustanovení § 840 občanského zákoníku). Takovouto odpovědnost účastníka sdružení není možno jakýmkoliv ujednáním ve smlouvě o sdružení vyloučit či omezit, neboť právní úprava této odpovědnosti je kogentní, což znamená, že se od ní nelze smluvně odchýlit. Účastník sdružení po ukončení své účasti ovšem již nemůže odpovídat a také neodpovídá za ty závazky, které vznikly až po ukončení jeho účasti, tedy za ty závazky, na jejichž vzniku se již nepodílel.
Pokud jde o odpovědnost účastníka sdružení za závazky z činnosti sdružení vzniklé do ukončení jeho účasti, pak se jedná o odpovědnost společnou a nerozdílnou, jak o ní hovoří ustanovení § 835 odst. 2 občanského zákoníku. To tedy znamená, že i po ukončení účasti ve sdružení může třetí osoba, jako věřitel, požadovat úhradu celého závazku případně toliko vůči účastníkovi sdružení, jehož účast ve sdružení již zanikla. Takovýto účastník sdružení se pak nemůže úspěšně zprostit své odpovědnosti za tento závazek poukazem na to, že již není účastníkem sdružení, ledaže by se jednalo o závazek při výkonu společné činnosti, který vznikl až po ukončení jeho účasti. Jelikož účastník sdružení i po ukončení své účasti odpovídá za závazky vzniklé při výkonu společné činnosti do dne ukončení jeho účasti celým svým majetkem, nemůže poukazovat vůči třetí osobě jako věřiteli na to, že s ním již bylo provedeno majetkové vypořádání, případně že s ním majetkové vypořádání provedeno ještě nebylo. Platí totiž, že tzv. nevypořádané závazky vzniklé při výkonu společné činnosti do dne ukončení účasti účastníka ve sdružení nelze mezi účastníky vypořádat. Účastníci se sice mezi sebou mohou dohodnout na tom, že konkrétní nevypořádaný závazek vzniklý při výkonu společné činnosti zaplatí ten který účastník sdružení, ovšem takováto dohoda není závazná pro třetí osoby (věřitele), které se tak i nadále mohou „hojit“ na kterémkoliv účastníku sdružení. Odpovědnost účastníka sdružení za závazky vzniklé při výkonu společné činnosti totiž není nijak omezena nejen při trvání účasti ve sdružení, ale ani při ukončení této účasti ve sdružení.
Samozřejmě, že pokud bývalý účastník sdružení závazek vůči třetí osobě, jako věřiteli, zcela vyrovná, pak, stejně jako za trvání jeho účasti ve sdružení platí, že má právo vůči ostatním účastníkům sdružení (stávajícím i bývalým, ovšem vždy toliko vůči těm účastníkům sdružení, za trvání jejichž účasti ve sdružení závazek vůči třetí osobě jako věřiteli vznikl) na vypořádání podle velikosti jejich podílů (viz ustanovení § 511 odst. 3 občanského zákoníku, kde je uvedeno, že: „Jestliže dlužník v rozsahu uplatněného nároku dluh sám splnil, je oprávněn požadovat náhradu na ostatních podle jejich podílů. Pokud nemůže některý z dlužníků svůj podíl splnit, rozvrhne se tento podíl stejným dílem na všechny ostatní.“). 72
Na druhou stranu pokud zbylí účastníci sdružení či jen některý z nich uhradí takový dluh vůči třetí osobě jako věřiteli, vzniklý i za trvání účasti vystoupivšího či vyloučeného účastníka, po ukončení účasti tohoto účastníka ve sdružení, mají naopak oni právo po již bývalém účastníkovi žádat uhrazení odpovídající části tohoto dluhu.
Je otázkou, zda-li by v budoucnosti nebylo na místě se s odpovědností účastníka sdružení, jehož účast ve sdružení zanikla, vypořádat tak, že tato by zde již nebyla, a to z toho důvodu, že účastníci sdružení by se museli mezi sebou vypořádat nejen o „aktiva“, ale i o „pasiva“. Nicméně takovouto úpravu lze „de lege ferenda“ jen stěží předpokládat, neboť by musela být velice podrobná, aby se nezhoršilo postavení třetích osob-věřitelů účastníků sdružení.
73
KAPITOLA 5
Rozpuštění sdružení 5.1 Obecně k rozpuštění sdružení bez právní subjektivity
Při rozpuštění sdružení mají jeho účastníci nárok na vrácení hodnot poskytnutých k účelu sdružení, přičemž pokud jde o majetek získaný výkonem společné činnosti sdružení se účastníci mezi sebou vypořádají způsobem stanoveným ve smlouvě, kdy pokud způsob vypořádání ve smlouvě o sdružení stanoven není, vypořádají se účastníci rovným dílem (viz ustanovení § 841 občanského zákoníku). Je tedy zřejmé, že občanský zákoník neobsahuje žádné důvody, na základě kterých může k rozpuštění sdružení dojít. V budoucnu by snad stálo za úvahu vložit do občanského zákoníku alespoň demonstrativní výčet situací, majících za následek rozpuštění sdružení.
Z tohoto důvodu je proto nanejvýš vhodné, aby se účastníci dohodli na způsobech rozpuštění sdružení již přímo ve smlouvě o sdružení, neboť později může být dosažení dohody obtížné. Nicméně případná absence důvodů pro rozpuštění sdružení přímo ve smlouvě o sdružení nečiní takovouto smlouvu neplatnou, neboť nejde o obligatorní (povinnou) náležitost smlouvy. Účastníci sdružení bez právní subjektivity se tak mohou na rozpuštění sdružení dohodnout kdykoliv, a to z jakéhokoliv důvodu (případně i bez důvodu, kdy se účastníci sdružení prostě dohodnou na jeho rozpuštění). Obecně můžeme říct, že k rozpuštění sdružení může dojít z těchto důvodů: a) rozpuštění na základě nastání určité právní skutečnosti, tj.:
- uplynutím doby, na kterou bylo sdružení vytvořeno; - dosažením účelu, pro který bylo sdružení vytvořeno; - nastáním další právní skutečnosti ve smlouvě upravené (smrt účastníka-fyzické osoby, zánik účastníka-právnické osoby, prohlášení konkurzu na majetek účastníka, ztráta podnikatelského oprávnění účastníka a podobně). b) rozpuštění na základě rozhodnutí účastníků sdružení; c) rozpuštění ze zákona.
74
5.2 Rozpuštění na základě nastání určité právní skutečnosti
K rozpuštění (zániku) sdružení zde nastává automaticky, bez ohledu na vůli účastníků sdružení, a to okamžikem, kdy nastane okolnost ve smlouvě o sdružení předvídaná jako důvod skončení činnosti sdružení. Právní skutečností ve smlouvě o sdružení předvídanou může být:
- uplynutí doby, na kterou bylo sdružení výslovně založeno; - dosažením účelu, pro který bylo sdružení výslovně založeno; - další právní skutečnosti ve smlouvě o sdružení výslovně upravené jako skutečnost způsobující rozpuštění (zánik) sdružení.
5.2.1 Uplynutí doby
Aby mohlo dojít k rozpuštění sdružení uplynutím doby, na kterou bylo sdružení ustaveno, pak ve smlouvě o sdružení musí být doba existence sdružení konkrétně vymezena. Tato doba ovšem nemusí být vymezena jenom konkrétním datumem, ale může být vymezena i relativně nastáním jisté události v budoucnosti, o které se neví, kdy přesně nastane, ale je známo, že určitě nastane (například sdružení by bylo vytvořeno do doby, než se paní XY vrátí z rodičovské dovolené-je známo, že se určitě vrátí, ale neví se přesně datum).
Pokud by účastníci sdružení ve smlouvě o sdružení sjednali, že toto se uzavírá toliko na určitou dobu, pak pokud by chtěli rozpuštění sdružení uplynutím této doby předejít, museli by včas, tj. před uplynutím oné dohodnuté doby, změnit jimi uzavřenou smlouvu o sdružení v její příslušné pasáži, přičemž by se mohlo jednat o změnu jak na dobu určitou (tj. došlo by k prodloužení doby trvání sdružení o jistý další konkrétní časový úsek), tak i o změnu na dobu neurčitou. Po uplynutí doby, na kterou bylo sdružení vytvořeno, již není možné dohodou účastníků sdružení tuto dobu měnit (prodlužovat), neboť sdružení již přestalo existovat. Bylo by ovšem možno ze strany účastníků uzavřít novou (další) smlouvu o sdružení na další jimi dohodnutý časový úsek.
5.2.2 Dosažení účelu
K rozpuštění sdružení dosažením stanoveného účelu, pro který bylo sdružení vytvořeno, může dojít toliko v případě, kdy účel založení sdružení bude ve smlouvě o sdružení přesně 75
a jednoznačně upraven, aby nevznikly pochybnosti o tom, že byl skutečně naplněn. I v tomto případě se však účastníci smlouvy o sdružení mohou dohodnout na dalším účelu sdružení a tedy i pokračování ve společné činnosti, ovšem opět musí jít o jejich dohodu měnící příslušnou část uzavřené smlouvy o sdružení uzavřenou ještě před tím, než k naplnění původně stanoveného účelu dojde, neboť po rozpuštění sdružení naplněním jeho účelu již změna smlouvy o sdružení možná není, kdy by bylo nutno uzavřít novou (další) smlouvu o sdružení na nový (další) účel.
5.2.3 Další právní skutečnost
Účastníci sdružení se mohou ve smlouvě o sdružení dohodnout na tom, že k rozpuštění sdružení a tedy k zániku smlouvy o sdružení může dojít na základě nějakých dalších právních skutečností. Tyto další právní skutečnosti mohou být nejrůznějšího druhu, přičemž musí být stanoveny jednoznačně určitě, aby mezi účastníky sdružení nenastala pochybnost o tom, že příslušná právní skutečnost opravdu nastala a způsobila rozpuštění (zánik) sdružení.
Těmito dalšími právními skutečnostmi, ve smlouvě o sdružení dohodnutými, způsobujícími rozpuštění (zánik) sdružení mohou příkladmo být:
- smrt účastníka sdružení-fyzické osoby (zde je nutno upozornit na to, že k zániku sdružení dojde vždy tehdy, pokud by měl po smrti účastníka sdružení-fyzické osoby, v tomto zůstat toliko jeden účastník, což je ovšem pojmově vyloučeno, neboť sdružení je smlouva minimálně dvou účastníků, jako subjektů práva; stejné důsledky má pochopitelně i prohlášení účastníka sdružení-fyzické osoby za mrtvého); - zánik účastníka sdružení-právnické osoby (zde je opět nutno upozornit na to, že k zániku sdružení dojde vždy tehdy, pokud by měl po zániku účastníka sdružení-právnické osoby v tomto zůstat toliko jeden účastník, což je ovšem pojmově vyloučeno, neboť sdružení je smlouva minimálně dvou účastníků, jako subjektů práva);
- prohlášení konkurzu na majetek účastníka sdružení, ať už by se jednalo o účastníka sdružení-fyzickou osobu, nebo o účastníka sdružení-právnickou osobu (zde je nutno upozornit na to, že prohlášení konkurzu na majetek účastníka sdružení má ten důsledek, že takovýmto účastníkem sdružení vnesené věci individuálně určené, ke kterým se vlastnické právo jejich vnosem do sdružení nepozbývá, by se staly součástí konkurzní podstaty, stejně jako spoluvlastnické podíly takovéhoto účastníka na majetku získaném z činnosti sdružení, kdy správce konkurzní podstaty takovéhoto účastníka by zřejmě trval na urychleném provedení majetkového vypořádání - viz ustanovení § 6 odst. 2 zákona číslo 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, kde se hovoří o tom, že: „Konkurs se týká majetku, který patřil dlužníkovi v den prohlášení konkursu a kterého nabyl za konkursu; tímto majetkem se rozumí také mzda nebo jiné podobné příjmy. Do podstaty nenáleží majetek, jehož se nemůže týkat výkon rozhodnutí; majetek sloužící podnikatelské činnosti z podstaty vyloučen není.“); 76
- ztráta podnikatelského oprávnění účastníka sdružení k činnosti, která je nezbytná k dosažení účelu sdružení (zde je ovšem nutno upozornit na možnost případně spekulativního chování účastníka sdružení, který může sám požádat o zrušení svého podnikatelského oprávnění, kdy tak může učinit i ryze ze spekulativních důvodů, aby dosáhl právě rozpuštění sdružení a následného majetkového vypořádání, které pro něj může být v tom kterém okamžiku výhodné).
77
5.3 Rozpuštění na základě rozhodnutí účastníků sdružení
Rozhodnutí účastníků sdružení respektive jejich dohoda o tom, že sdružení se rozpouští, může být učiněna kdykoliv (neplatí zde tedy nějaké omezení v podobě „nevhodné doby“ a podobně), tedy v kterémkoliv okamžiku, z jakéhokoliv důvodu nebo i bez uvedení důvodu (prostě se na rozpuštění sdružení jeho účastníci dohodnou). Pro přijetí takovéhoto rozhodnutí respektive pro uzavření dohody mezi účastníky o tom, že se sdružení rozpouští, se neuplatní ustanovení § 836 občanského zákoníku upravující rozhodování účastníků sdružení o obstarávání společných věcí (toto ustanovení umožňuje, aby ve smlouvě o sdružení bylo dohodnuto, že o obstarávání společných věcí nerozhodují účastníci jednomyslně, ale většinovým systémem s tím, že každý z účastníků sdružení má jeden hlas, který má stejnou váhu), nýbrž je potřeba konsensu (dohody) všech účastníků sdružení, že se sdružení rozpouští.
Pochopitelně není možné uzavřít dohodu o rozpuštění sdružení v situaci, kdy existuje sdružení toliko dvou osob a jedna z nich platně ze sdružení vystoupí nebo je vyloučena (zde pak pochopitelně zaniká celé sdružení, protože se nelze sdružit jen sám se sebou). Existuje-li tedy sdružení dvou osob a jedna z nich buď vystoupí ze sdružení nebo je ze sdružení platně vyloučena, pak to ve skutečnosti neznamená nic jiného, než že se jedná o rozpuštění sdružení. Občanský zákoník nestanoví žádné důvody, při jejichž nastání by účastníci sdružení byli povinováni uzavřít dohodu o jeho rozpuštění, a proto záleží výlučně na rozhodnutí účastníků, jestli dohodou sdružení rozpustí či nikoliv. Zpravidla bude podkladem pro rozhodnutí (dohodu) účastníků o rozpuštění sdružení ztrátovost výkonu společné činnosti, neefektivnost spolupráce účastníků sdružení a podobně.
78
5.4 Rozpuštění ze zákona
O případ rozpuštění sdružení ze zákona by se mohlo jednat tehdy, pokud by tak výslovně stanovil občanský zákoník či zvláštní zákon. Doposud ovšem občanský zákoník ani žádný zvláštní zákon rozpuštění sdružení bez právní subjektivity přímo ze zákona nestanoví. Nicméně za rozpuštění sdružení ze zákona lze zřejmě považovat, dle stávající právní úpravy sdružení obsažené v občanském zákoníku, situaci, kdy by ve dvoučlenném sdružení jeden z jeho účastníků zemřel či byl prohlášen za mrtvého (pokud jde o účastníka sdružení-fyzickou osobu) nebo když by jeden z účastníků zanikl (pokud jde o účastníka sdružení-právnickou osobu) případně když by zemřeli, byli prohlášeni za mrtvého nebo zanikli všichni účastníci sdružení, neboť sdružení, jako smlouva, musí mít minimálně dva odlišné účastníky, jako subjekty práva. Samozřejmě k rozpuštění sdružení dojde automaticky i v případě vícečlenných sdruženích, ze kterých jeho účastníci postupně vystoupí nebo jsou vyloučeni případně jejich účast zanikne jinak, a to tak, až by nastala situace, že by ve sdružení měl zůstat toliko jeden nebo žádný jeho účastník.
79
5.5 Majetkové vypořádání
Při rozpuštění sdružení mají účastníci nárok na vrácení hodnot, poskytnutých k účelu sdružení a vypořádají se mezi sebou o majetek získaný výkonem společné činnosti sdružení způsobem stanoveným ve smlouvě, jinak rovným dílem (viz ustanovení § 841 občanského zákoníku).
Občanský zákoník tedy při rozpuštění sdružení stanoví povinnost provést majetkové vypořádání. Nejedná se ovšem o proces likvidace obdobný likvidaci obchodních společností upravené obecně v ustanovení §§ 70 až 75b obchodního zákoníku, kterou nelze použít ani podpůrně. S ohledem na mnohdy rozsáhlý majetek se však účastníci většinou nevyhnou tomu, aby provedli jakousi quasilikvidaci obdobnou právě likvidaci obchodní společnosti, přičemž jejím provedením pověří některého z bývalých účastníků případně i třetí osobu, na které se shodnou.
Pokud jde o pravidla vlastního majetkového vypořádání účastníků sdružení po jeho rozpuštění, pak tato jsou více méně shodná s principy respektive nároky, které má účastník sdružení, jehož účast ve sdružení zanikla jednostranným právním úkonem (ať už vystoupením ze sdružení nebo jeho vyloučením ze sdružení), a které jsou upraveny v kogentním ustanovení § 839 občanského zákoníku, dle kterého se vystoupivšímu případně vyloučenému účastníkovi vrací věci vnesení do sdružení a podíl na majetku získanému společnou činností se mu vyplatí v penězích podle stavu v den ukončení jeho účasti (ať už tato skončí vystoupením účastníka nebo jeho vyloučením). I zde tedy platí, že věci individuálně určené, poskytnuté účastníkem do bezplatného užívání ostatním účastníkům sdružení, se vrací tomu účastníkovi, který je jejich vlastníkem, neboť tento své vlastnické právo k nim nikdy nepozbyl, ovšem bez náhrady případného opotřebení takovéto individuálně určené věci (ledaže by náhradu za opotřebení takovéto věci účastníkovi přiznávala smlouva o sdružení).
Pokud jde o věci druhově určené, vnesené do sdružení, pak ohledně těchto je třeba provést vypořádání podílového spoluvlastnictví k nim, ať už v podobě naturální nebo v podobě poskytnutí finanční náhrady. Forma vrácení těchto věcí (potažmo ostatních hodnot) záleží toliko na dohodě (tato může být již pochopitelně obsažena přímo ve smlouvě o sdružení) účastníků rozpuštěného sdružení. Může být tedy dohodnuto, že, bude-li to možné (budou-li existovat v okamžiku rozpuštění sdružení), budou vráceny v naturální podobě, a pokud to možné nebude, pak v penězích. Co se týká vypořádání majetku získaného v důsledku činnosti sdružení, pak tento si mezi sebou účastníci sdružení podělí způsobem upraveným ve smlouvě o sdružení, kdy pokud by způsob dělení tohoto majetku získaného při výkonu společné činnosti sdružení ve smlouvě o sdružení upraven nebyl, rozdělí si účastníci sdružení takovýto majetek rovným dílem s ohledem na právní úpravu obsaženou v ustanovení § 841 občanského zákoníku. V případě absence úpravy postupu při vypořádání majetku pro případ rozpuštění sdružení ve smlouvě o sdružení se účastníci mezi sebou musí vypořádat podle obecných principů vypořádání podílového spoluvlastnictví, přičemž se bude vycházet z jejich podílů 80
na majetku získaném společnou činností, jak byly dohodnuty ve smlouvě o sdružení (pokud by podíly ve smlouvě o sdružení dohodnuty nebyly, pak platí zákonná domněnka stejné velikosti podílů účastníků). V souvislosti s vypořádáním podle obecných principů vypořádání podílového spoluvlastnictví je třeba upozornit na to, že účastníci rozpuštěného sdružení mohou vypořádat podílové spoluvlastnictví k majetku získanému společnou činností jenom k jeho části (tedy toliko k některým věcem a hodnotám), a to s tím, že ohledně jeho zbytku bude nadále trvat jejich podílové spoluvlastnictví i po rozpuštění sdružení. Motivy pro takový postup mohou být různé, od nemožnosti dosáhnout dohody ohledně všech věcí až po zájem na tom, aby konkrétní věc zůstala nadále v podílovém spoluvlastnictví (například si lze představit nemovitost, kterou účastníci sdružení při výkonu společné činnosti pořídili a dlouhodobě pronajali třetí osobě, která nájemné hradí každému z účastníků podle velikosti jeho spoluvlastnického podílu). Oproti úpravě majetkového vypořádání v případě jednostranného ukončení účasti účastníka ve sdružení (ať už vystoupením účastníka ze sdružení nebo jeho vyloučením) obsažené v kogentním ustanovení § 839 občanského zákoníku, zde jistý rozdíl je, a to v tom, že v případě majetkového vypořádání podle ustanovení § 839 občanského zákoníku je závazně upraveno právo účastníka, jehož účast ve sdružení byla ukončena jednostranným právním úkonem (ať už vystoupením nebo vyloučením), na výplatu podílu na majetku získaném společnou činností vždy v penězích (viz ustanovení § 839 věta druhá občanského zákoníku), zatímco v případě majetkového vypořádání rozpuštěného sdružení se účastníci mohou dohodnout (nejlépe již přímo ve smlouvě o sdružení) i jinak, a to podle okolností a svých potřeb. Pokud by se účastníci rozpuštěného sdružení na majetkovém vypořádání svého spoluvlastnictví ke společně získaným věcem nedohodli, rozhodl by o jejich vypořádání na návrh kteréhokoliv z nich soud, kdy by se jednalo o řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, ve kterém by soud postupoval podle ustanovení § 142 občanského zákoníku, které upravuje zásady pro zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví soudem.
Pochopitelně, že i v případě rozpuštění sdružení jsou jeho účastníci nadále společně a nerozdílně (solidárně) odpovědni za závazky vůči třetím osobám, jako věřitelům, které vznikly po dobu existence sdružení. Jedná se o odpovědnost účastníků, která je odpovědností objektivní, kdy tedy každý z účastníků odpovídá vůči třetím osobám, jako věřitelům, za závazky vzniklé při výkonu společné činnosti celým svým majetkem, a to bez ohledu na to, jaký bude výsledek majetkového vypořádání mezi účastníky sdružení.
Při rozpuštění sdružení tedy platí, že dohodou účastníků nelze vypořádat nezaplacené závazky účastníků ve vztahu k třetím osobám (věřitelům). Účastníci rozpuštěného sdružení se mohou toliko dohodnout na tom, jakým způsobem budou jednotlivé závazky uhrazeny, tj. že konkrétní závazek zaplatí ten který účastník sdružení. Pochopitelně takováto dohoda nemůže být a není závazná pro třetí osoby (věřitele), které ji tak nemusí respektovat (na druhou stranu ale platí, že jim nemůže být v respektování takovéto dohody bráněno), a mohou žádat vyrovnání i celého závazku po kterémkoliv účastníku sdružení. Na toto by účastníci rozpuštěného sdružení neměli při majetkovém vypořádání mezi sebou 81
zapomínat. Společná a nerozdílná odpovědnost všech účastníků sdružení za závazky vůči třetím osobám vzniklé při výkonu společné činnosti trvá bez ohledu na to, jaký obsah bude mít dohoda účastníků rozpuštěného sdružení týkající se jejich vypořádání (takováto dohoda totiž působí toliko a jen mezi účastníky sdružení – smluvci, kteří ji uzavřeli). Na tomto místě je pak možno poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.12. 2001, sp.zn. 29 Odo 93/2001, který byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu České republiky, ročník 2002, sešit číslo 5, pod číslem Rc 33, a to s touto právní větou: „Při skončení účasti jednoho z účastníků dvoučlenného sdružení založeného podle § 829 obč. zák. dochází vždy k zániku (a tedy rozpuštění) sdružení, a na majetkové vypořádání jeho účastníků je třeba aplikovat ustanovení § 841 obč. zák., nikoli ustanovení § 839 obč. zák. Ustanovení § 841 obč. zák. upravující vypořádání účastníků při rozpuštění sdružení nebrání tomu, aby kterýkoli z nich, nedohodnou-li se, podal u soudu návrh na zrušení podílového spoluvlastnictví podle § 142 obč. zák. Zánikem (rozpuštěním) sdružení založeného podle § 829 obč. zák. nezaniká podílové spoluvlastnictví jeho účastníků k věcem uvedeným v § 833 a § 834 obč. zák. Není v rozporu s ustanovením § 841 resp. § 142 obč. zák., domáhá-li se účastník sdružení zrušení a vypořádání spoluvlastnictví pouze k některému majetku získanému při výkonu společné činnosti.“. Dále je pak vhodné na tomto místě upozornit na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.1. 2002, sp.zn. 29 Odo 60/2001, v jehož odůvodnění se mimo jiné uvádí, že: „....... V ústřední otázce uzavření smlouvy o sdružení nelze odvolacímu soudu vytknout nesprávné právní posouzení, když uzavřel, že tato smlouva mezi účastníky vznikla, její obsah byl určitý a srozumitelný, a to včetně dohody o dělení zisku. Dovolací soud dodává, že nelze dovodit absolutní neplatnost smlouvy o sdružení podle ust. § 39 obč. zák., jak se o to pokouší dovolatel, poněvadž tvrzený rozpor s daňovými a účetními předpisy nemohl mít vliv na obsahové znaky této smlouvy podle ust. § 829 an. obč. zák. Z hlediska předmětného názoru není rozhodné rovněž to, zda „faktura“, jež je předmětem sporu, byla či nebyla zahrnuta v účetní evidenci a od této okolnosti nelze odvozovat aktivní věcnou legitimaci, jak se o to pokouší dovolatel. Nárok na vyplacení podílu na majetku sdružení podle hmotného práva, plynoucí z obchodního závazku, nemůže být založen výlučně na účetních a daňových předpisech. Pokud soud zkoumá vymáhaný nárok i z hlediska těchto předpisů, jedná se o hlediska pomocná, nikoliv určující. Hlediska podle předpisů o daních a o účetnictví jsou veřejnoprávní povahy a jsou uplatňována příslušnými správními orgány. Neobstojí ani dovolatelova námitka o neurčitosti obsahu smlouvy o sdružení pro určení podílu na zisku a nesrozumitelnosti co do vymezení společného majetku. Dovodily-li soudy ústní uzavření smlouvy o sdružení a přitom nebylo mezi účastníky o podílech na majetku určeno jinak, platí ust. § 835 odst. 1 obč. zák., že podíly na majetku, včetně zisku, získaném společnou činností, jsou stejné. Zbývající námitky dovolatele nejsou relevantní, zejména není úkolem soudu zkoumat, zda ten či onen účastník odvedl daň z přidané hodnoty či daň z příjmů.....“. Za zmínku ještě stojí, a to pro případ, že účastníkem sdružení je osoba, která má (spíše však měla) manžela, a to navíc ještě v tom případě, kdy dochází k případnému vypořádání společného jmění manželů (dříve šlo o institut bezpodílového spoluvlastnictví manželů) takovéhoto účastníka sdružení (poznámka: k vypořádání společného jmění manželů, nikoliv ovšem jako jeho „celku“, může za jistých okolností dojít i za trvání manželství, a to v návaznosti na zúžení společného jmění manželů až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti dle rozsudku soudu případně dle dohody manželů uzavřené ve formě 82
notářského zápisu - viz ustanovení §§ 143a odst. 1, 148 odst. 1 a 2, 149 odst. 2 a 3 a 4, občanského zákoníku, v platném znění), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.6. 2005, sp.zn. 22 Cdo 1119/2005, který byl publikován v časopise Právní rozhledy, ročník 2005, sešit číslo 19, na straně 721 a násl., a to mimo jiné s touto právní větou: „1. V případě, že jeden z manželů podnikal prostřednictvím sdružení, může být předmětem vypořádání zaniklého BSM jen částka, na jejíž vyplacení by měl podnikající nárok, zanikla-li by jeho účast ve sdružení ke dni zániku BSM (po odečtení případného vkladu vlastních oddělených prostředků tohoto manžela).“. V odůvodnění tohoto rozsudku se pak mimo jiné uvádí, že: „......Připadá do úvahy tedy jen přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ; ta je dána ve vztahu k otázce, jakým způsobem je při vypořádání BSM třeba zohlednit majetkovou účast účastníka ve sdružení podle § 829 ObčZ....... ......Předmětem vypořádání BSM může být jen takový majetek, který byl součástí bezpodílového spoluvlastnictví a ke kterému vzniklo alespoň jednomu z manželů majetkové právo za podmínek, zakládajících toto spoluvlastnictví. Podniká-li jeden z manželů ve sdružení s třetí osobou, může být předmětem vypořádání jen to, co by tomuto manželovi náleželo v případě, že by jeho účast ve sdružení byla ukončena k okamžiku zániku BSM. Nelze vyjít z hodnoty podniku jako souboru hmotných, jakož i osobních a nehmotných složek podnikání sdružení, neboť takové ocenění nevyčísluje výši majetkových nároků podnikajícího manžela vůči sdružení (např. za situace, kdy sdružení podniká pouze s majetkem jednoho z účastníků). Situace je tu jiná než v případě podnikání prostřednictvím obchodní společnosti. Proto v případě, že jeden z manželů podnikal prostřednictvím sdružení (§ 829 ObčZ), může být předmětem vypořádání BSM jen částka, na jejíž vyplacení by měl nárok, zanikla-li by jeho účast ve sdružení ke dni zániku BSM (§ 839 ObčZ), samozřejmě po odečtení případného vkladu vlastních oddělených prostředků účastníka. Proto soudy v nalézacím řízení postupovaly při ocenění účasti žalovaného ve sdružení správně a dovolatelce v této části nelze přisvědčit......“.
83
KAPITOLA 6
Registrace
Pokud jde o registraci sdružení bez právní subjektivity u správních orgánů, pak tato je pojmově vyloučena, a to již z toho důvodu, že takovéto sdružení nemá právní subjektivitu, nemá práva a povinnosti, jejichž nositelem by mohlo být.
Sdružení bez právní subjektivity nemůže být ani adresátem správních rozhodnutí, kdy pokud by rozhodnutí vydané na „název“ sdružení bylo vydáno, šlo by o nicotný akt, který by nemohl vyvolat žádné právní účinky. Na druhou stranu ovšem nelze přehlédnout tu skutečnost, že pokud bude sdružení vytvořeno za účelem výkonu nějaké podnikatelské činnosti (například hostinské činnosti), pak účastníci takovéhoto sdružení pochopitelně musí disponovat příslušným oprávněním k jejímu výkonu, neboť jinak by šlo o výkon činnosti nepovolené, který by mohl být považován za přestupek nebo správní delikt, případně i trestný čin, se všemi důsledky z toho vyplývajícími (zejména pokuty, zákazy činnosti a pod.). Zde však již jde o to, že se bude jednat o oprávnění, která se netýkají sdružení, jako takového, ale která jsou nezbytná pro to, aby jeho jednotliví účastníci byli vůbec schopni se zavázat k výkonu příslušné činnosti ve prospěch sdružení. Pozornost je třeba také věnovat i právním předpisům upravujícím ochranu hospodářské soutěže, neboť pokud by obsah smlouvy o sdružení měl směřovat například de facto ke spojení účastníků sdružení respektive jejich podniků (srovnej ustanovení § 12 odst. 3 až 5 zákona číslo 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění pozdějších předpisů, kde se uvádí, že: „(3) Za spojení soutěžitelů podle tohoto zákona se rovněž považuje, jestliže jedna nebo více osob, které nejsou podnikateli, ale kontrolují již alespoň jednoho soutěžitele, anebo jestliže jeden nebo více podnikatelů získá možnost přímo nebo nepřímo kontrolovat jiného soutěžitele, zejména a) nabytím účastnických cenných papírů, obchodních nebo členských podílů, nebo b) smlouvou nebo jinými způsoby, které jim umožňují jiného soutěžitele kontrolovat. (4) Kontrolou se pro účely tohoto zákona rozumí možnost vykonávat na základě právních nebo faktických skutečností rozhodující vliv na činnost jiného soutěžitele, zejména na základě a) vlastnického práva nebo práva užívání k podniku kontrolovaného soutěžitele nebo jeho části, anebo b) práva nebo jiné právní skutečnosti, které poskytují rozhodující vliv na složení, hlasování a rozhodování orgánů kontrolovaného soutěžitele. (5) Spojením podle odstavce 3 je i vznik společné kontroly nad soutěžitelem (dále jen "společně kontrolovaný podnik"), který dlouhodobě plní všechny funkce samostatné hospodářské jednotky.“), pak takováto ujednání podléhají schválení Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže (viz ustanovení § 13 a násl. zákona číslo 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění pozdějších předpisů). Pokud by ke schválení spojení podniků nedošlo, pak by k naplnění sjednaného účelu smlouvy o sdružení dojít nikdy nemohlo. Stranou pozornosti nelze ponechat také předpisy účetní a daňové. Platí totiž, že pokud některý z účastníků sdružení (ať již z jakéhokoliv důvodu) vede účetnictví, stává se každý z účastníků sdružení účetní jednotkou a každý z účastníků je povinen vést účetnictví od prvního dne roku následujícího po období, ve kterém bylo 84
zahájeno podnikání nebo jiná samostatná výdělečná činnost ve sdružení25 (srovnej ustanovení § 1 odst. 2 zákona číslo 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, které hovoří o tom, že: „(2) Tento zákon se vztahuje na a) právnické osoby, které mají sídlo na území České republiky, b) zahraniční osoby, pokud na území České republiky podnikají nebo provozují jinou činnost podle zvláštních právních předpisů, c) organizační složky státu podle zvláštního právního předpisu, d) fyzické osoby, které jsou jako podnikatelé zapsány v obchodním rejstříku, e) ostatní fyzické osoby, které jsou podnikateli, pokud jejich obrat podle zákona o dani z přidané hodnoty,1a) včetně plnění osvobozených od této daně, jež nejsou součástí obratu, v rámci jejich podnikatelské činnosti přesáhl za bezprostředně předcházející kalendářní rok částku 15 000 000 Kč, a to od prvního dne kalendářního roku, f) ostatní fyzické osoby, které vedou účetnictví na základě svého rozhodnutí, g) ostatní fyzické osoby, které jsou podnikateli a jsou účastníky sdružení bez právní subjektivity podle zvláštního právního předpisu, pokud alespoň jeden z účastníků tohoto sdružení je osobou uvedenou v písmenech a) až f) nebo h), nebo h) ostatní fyzické osoby, kterým povinnost vedení účetnictví ukládá zvláštní právní předpis, (dále jen "účetní jednotky").“). Dále je třeba si zapamatovat, že podle ustanovení § 95 odst. 2 zákona číslo 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, jsou účastníci sdružení bez právní subjektivity povinni současně s přihláškou k registraci plátce daně z přidané hodnoty předložit správci daně písemnou smlouvu o sdružení a sdělit jméno pověřeného účastníka sdružení, který povede daňovou evidenci za sdružení26 (srovnej ustanovení § 95 odst. 2 zákona číslo 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, které zní následovně: „Osoby povinné k dani se sídlem, místem podnikání nebo provozovnou v tuzemsku, které uskutečňují zdanitelná plnění společně na základě smlouvy o sdružení nebo jiné obdobné smlouvy, jsou povinny, pokud celkový obrat těchto osob v rámci sdružení i mimo něj překročí částku uvedenou v § 6, podat jednotlivě přihlášku k registraci ve lhůtě uvedené v odstavci 1. Osoba povinná k dani se sídlem, místem podnikání nebo provozovnou v tuzemsku, která uzavře smlouvu o sdružení nebo jinou obdobnou smlouvu s plátcem, je povinna podat přihlášku k registraci nejpozději ke dni uzavření této smlouvy. Osoby povinné k dani se sídlem, místem podnikání nebo provozovnou v tuzemsku, které podnikají společně na základě smlouvy o sdružení nebo jiné obdobné smlouvy a nejsou plátci, jsou povinny podat přihlášku k registraci nejpozději k datu účinnosti uvedenému na osvědčení o registraci účastníka, který je registrován jako plátce nejdříve. Současně s přihláškou k registraci předloží jednotliví účastníci správci daně písemnou smlouvu o sdružení a sdělí jméno určeného účastníka sdružení, který povede daňovou evidenci za sdružení podle § 100 odst. 3.“). To ovšem neznamená, že by vytvoření sdružení bez právní subjektivity bylo vázáno na nějaké rozhodnutí příslušného orgánu či že by zde snad mělo dojít k povinné registraci u příslušného státního orgánu (ani u správce daně se sdružení neregistruje, neboť se u tohoto registrují toliko jeho účastníci, takže tato „registrace“ účastníků sdružení, včetně doložení písemné smlouvy o sdružení, neznamená, že by sdružení nabývalo právní subjektivitu27), jako jedné z podmínek pro vytvoření takovéhoto sdružení. ___________________________________________________________________________
26 Hochmann, V., Děrgel, M., Benda, V., Macháček, I., Klímová, R., Sdružení bez právní subjektivity, Praha: ASPI, a.s., 2005, strana 199 27 Hochmann, V., Děrgel, M., Benda, V., Macháček, I., Klímová, R., Sdružení bez právní subjektivity, Praha: ASPI, a.s., 2005, strana 198
85
Naopak je třeba zdůraznit bezformální charakter takovéhoto sdružení, kdy k jeho vytvoření se nevyžaduje písemná forma smlouvy, tím méně pak nějaká jeho registrace u jakéhokoliv úřadu.
86
KAPITOLA 7
Výhody a nevýhody sdružení Nespornými výhodami sdružení bez právní subjektivity jsou:
- bezformální charakter jeho vytvoření (pro smlouvu o sdružení není obligatorně stanovena písemná forma na rozdíl od obchodních společností a družstev vytvářených podle obchodního zákoníku či sdružení podle zákona číslo 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů);
- neexistuje povinnost poskytovat jakékoliv majetkové hodnoty, zcela postačuje výkon pracovní činnosti (na rozdíl od kapitálových společností a družstev vytvářených podle obchodního zákoníku);
- neexistuje povinnost registrace u jakéhokoliv úřadu respektive vytvoření a změny nejsou vázány na jakýkoliv vrchnostenský akt (na rozdíl od obchodní společností a družstev podle obchodního zákoníku či sdružení podle zákona číslo 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů); - nulové náklady na jeho vytvoření (není třeba pořizovat žádné notářské zápisy, výpisy z rejstříku trestů, podávat návrhy na zápis do obchodního či jiného rejstříku). Nevýhodami sdružení bez právní subjektivity jsou:
- neomezená odpovědnost jeho účastníků za závazky vzniklé při výkonu společné činnosti trvající i po ukončení účasti ve sdružení (na rozdíl od omezené odpovědnosti-ručení za závazky v případě společnosti s ručením omezeným, akciové společnosti);
- potřeba rozlišování mezi majetkem poskytnutým účastníkem pro výkon společné činnosti a jeho ostatním majetkem;
- potřeba rozlišování mezi příjmy a výdaji týkajícími se vlastní činnosti účastníka sdružení a příjmy a výdaji týkajícími se činnosti vykonávané za účelem naplnění sjednaného cíle sdružení, tedy jistá náročnost při vedení účetnictví. Dle mého názoru lze proto vytvoření sdružení bez právní subjektivity doporučit především v případě podnikatelských záměrů spočívajících v realizaci jednorázové činnosti (například výstavy obrazů, pořádání koncertu a pod.) než za účelem naplňování nějakých dlouhodobých cílů.
87
KAPITOLA 8
Vzor smlouvy o sdružení Rozhodně si nedělám ambice, že by níže zpracovaný vzor smlouvy o sdružení byl tím „nejlepším“ vzorem, neboť toto ani není možné. Každá smlouva o sdružení (ostatně jako i jakákoliv jiná smlouva) má totiž svůj vlastní, individuální charakter, svoji jedinečnost, a to podle toho, mezi jakými konkrétními účastníky bude uzavírána, s přihlédnutím k tomu, za účelem výkonu jaké společné činnosti se tito sdružují. Proto také níže uvedený vzor, který jsem vypracoval, nikomu „nevnucuji“, neboť si nedělám žádné ambice o tom, že pamatuji v tomto vzoru na všechny případy, které mohou nastat.
SMLOUVA O SDRUŽENÍ
(uzavřená podle § 829 a násl. občanského zákoníku) Níže uvedeného dne, měsíce a roku, uzavřeli:
1. pan Jaroslav Novotný, soukromý podnikatel podnikající pod názvem................., IČ: ............., nar. ................., bytem .............................. (dále jen jako Novotný) a
2. Jan Novák, soukromý podnikatel podnikající pod názvem................., IČ: ............., nar. ................., bytem .............................. (dále jen jako Novák)
a
3. Jana Nováková, soukromá podnikatelka podnikající pod názvem................., IČ: ............., nar. ................., bytem .............................. (dále jen jako Nováková)
88
tuto
smlouvu o sdružení ___________________________________________________________________________ I. Účel sdružení
Účastníci se dohodli, že účelem vytvoření sdružení je .........................(dále jen ve smlouvě označeno jako „společná činnost“).
II. Název sdružení
Účastníci se dohodli, že při výkonu společné činnosti podle této smlouvy budou používat název „Novotný-Novák-Nováková, sdružení“.
III. Sídlo sdružení
Účastníci se dohodli, že sídlem sdružení je ............... .
4.1 Účastníci se dohodli, že:
IV. Způsob výkonu společné činnosti
a) Novotný bude provádět ........................ b) Novák bude provádět ............................... c) Nováková bude provádět ...............................
4.2 Účastníci se dále dohodli, že ujednání obsažené v předchozím bodě 4.1 této smlouvy nevylučuje, aby v průběhu společné činnosti byl způsob jejího výkonu určen písemnou dohodou všech účastníků jiným způsobem. 89
V. Vložené majetkové hodnoty
Účastníci se dohodli, že poskytnou pro potřebu společné činnosti následující hodnoty: a) Novotný poskytne bezplatně pro potřeby společné činnosti své obchodní kontakty, svůj podnikatelský záměr, svoje podnikatelské „know how“, finanční částku ve výši ...........,--Kč, a to vše do sedmi kalendářních dnů ode dne uzavření této smlouvy; b) Novák poskytne bezplatně pro potřeby společné činnosti nebytové prostory umístěné v ....... podlaží v domě čp. .......... na pozemku parcelní číslo ................ v k.ú. a obci ..............., kdy tento dům je ve společném jmění manželů Nováka a Novákové, a dále pak finanční částku ve výši ..........,--Kč, a to vše do sedmi kalendářních dnů ode dne uzavření této smlouvy; c) Nováková poskytne bezplatně pro potřeby společné činnosti nebytové prostory umístěné v ....... podlaží v domě čp. .......... na pozemku parcelní číslo ................ v k.ú. a obci ..............., kdy tento dům je ve společném jmění manželů Nováka a Novákové, a dále pak finanční částku ve výši ..........,--Kč, a to vše do sedmi kalendářních dnů ode dne uzavření této smlouvy. .
VI. Bankovní účet sdružení
6.1 Účastníci se zavazují soustřeďovat peněžní prostředky na jediném bankovním účtu, jehož prostřednictvím budou prováděny i veškeré platby související se společnou činností (dále ve smlouvě jen jako „účet sdružení“), nepůjde-li o hotovostní platby. 6.2 Účastníci se dohodli, že účet sdružení bude veden na jméno Novotného se samostatnými podpisovými (dispozičními) právy Novotného, Nováka a Novákové, přičemž tento účet bude založen u ......................, pobočka ................, a to nejpozději do sedmi kalendářních dnů ode dne uzavření této smlouvy.
VII. Výše podílu jednotlivého účastníka
7.1 Účastníci se dohodli, že se podílejí na nákladech a zisku z veškeré společné činnosti, popřípadě i na ztrátách z ní vzniklých, následujícími podíly:
90
a) Novotný b) Novák c) Nováková
podíl o velikosti 50 % podíl o velikosti 25 % podíl o velikosti 25 %
7.2 Účastníci se dohodli, že výše podílů uvedená v předchozím bodě 7.1 této smlouvy může být změněna pouze písemnou dohodou všech účastníků.
7.3 Účastníci se dohodli, že podíly účastníků na veškerém movitém i nemovitém majetku, jakožto i na ostatních majetkových hodnotách, získaném společnou činností, odpovídají podílům účastníků uvedených v bodě 7.1 této smlouvy.
7.4 Účastníci se dále dohodli, že majetkové hodnoty získané společnou činností, které nemohou být předmětem podílového spoluvlastnictví účastníků, budou nabývány Novotným, který je ovšem povinován v případě zániku účasti některého z účastníků sdružení nebo při jeho rozpuštění se o takto získané majetkové hodnoty vypořádat, a to podle velikosti podílů účastníků uvedených v bodě 7.1 této smlouvy.
VIII. Vyúčtování (účetní závěrka)
8.1 Účastníci se dohodli, že průběžné vyúčtování nákladů, zisku a případných ztrát ze společné činnosti se provede zpětně vždy nejpozději k patnáctému dni následujícího měsíce po skončení každého kalendářního čtvrtletí. Účastníci se dohodnou ihned po provedení tohoto vypořádání, zda část tohoto zisku bude mezi účastníky rozdělena v poměru účastnických podílů uvedených v bodě 7.1 této smlouvy nebo s ním bude naloženo jinak.
8.2 Účastníci se dohodli, že nejpozději do jednoho měsíce po skončení kalendářního roku provedou vyúčtování (účetní závěrku) společné činnosti za uplynulý kalendářní rok, a to za účelem zjištění hospodářského výsledku jejich společné činnosti. Provedené vyúčtování bude podkladem pro roční vypořádání nákladů, zisku nebo ztráty ze společné činnosti podle podílů účastníků uvedených v bodě 7.1 této smlouvy. 8.3 Účastníci se dohodli, že zisk ze společné činnosti rozdělený mezi účastníky podle velikosti podílů uvedených v bodě 7.1 této smlouvy bude následně podroben příslušným daním, odděleně za každého účastníka, s tím, že každý z účastníků hradí příslušnou daň z příjmu z vlastních prostředků; podle podílů uvedených v bodě 7.1 této smlouvy se pro účely výpočtu těchto daní dělí i náklady vynaložené na společnou činnost.
91
IX. Vztahy mezi účastníky
9.1 Účastníci se dohodli, že běžné záležitosti týkající se společné činnosti je oprávněn vyřizovat každý z účastníků; je však povinen informovat písemně ostatní účastníky o provedených úkonech a opatřeních, a to ihned poté, co úkon či opatření provede. 9.2 Účastníci se dohodli, že k rozhodnutím a opatřením v záležitostech nikoliv běžných je třeba dohody všech účastníků, kdy takovými, nikoliv běžnými, záležitostmi jsou: a) nákup a prodej věcí v pořizovací hodnotě vyšší než 20.000,--Kč bez DPH; b) přijetí nebo poskytnutí úvěru; c) veškeré nakládání s finančními prostředky v částce vyšší než 20.000,--Kč bez DPH; d) nakládání s pohledávkami v částce vyšší než 20.000,--Kč.
X. Práva a povinnosti účastníka
10.1 Účastníci se dohodli, že každý účastník má právo být pravdivě a v dostatečném předstihu informován ostatními účastníky o všech skutečnostech a jednáních souvisejících se společnou činností. 10.2 Účastníci se dohodli, že každý účastník je oprávněn požadovat po ostatních účastnících vysvětlení kterékoliv záležitosti, která se týká společné činnosti.
10.3 Účastníci sdružení Novák a Nováková souhlasí, aby po dobu trvání tohoto sdružení měl účastník Novotný na domě čp. ...... na pozemku parcelní číslo ......... v k.ú. a obci ......., který je ve společném jmění manželů Nováka a Novákové bezplatně umístěno své logo o rozměrech ......., a to na přední straně tohoto domu směrem k veřejné komunikaci. 10.4 Účastníci se dohodli, že veškeré doklady týkající se příjmů a výdajů jejich společné činnosti, bude vést Novotný, kterému jsou Novák a Nováková povinováni bez zbytečného odkladu předávat doklady týkající se příjmů a výdajů společné činnosti. Účastníci se dohodli, že Novotný je povinován Nováka a Novákovou písemně po uplynutí každého kalendářního čtvrtletí informovat o stavu hospodaření pokud jde o společnou činnost, a to vždy do patnáctého dne měsíce následujícího po uplynutí příslušného kalendářního čtvrtletí. 92
Účastníci se dohodli, že Novotný je rovněž povinován po uplynutí příslušného kalendářního roku zajistit vždy do 31.ledna následujícího kalendářního roku vyhotovení účetní závěrky včetně jeho předložení Novákovi a Novákové. Účastníci se dohodli, že Novotný je rovněž povinován zajistit vyhotovení účetní závěrky do jednoho měsíce po ukončení účasti některého z účastníků ve sdružení případně do jednoho měsíce po rozpuštění sdružení.
XI. Ujednání o konkurenci
Účastníci se dohodli, že po dobu trvání této smlouvy může účastník vykonávat činnost, která je podle čl. I této smlouvy účelem vytvoření sdružení, mimo sdružení vytvořeného touto smlouvou, a to ať již vlastním jménem nebo jako účastník jiného sdružení nebo právnické osoby.
XII. Přistoupení nového účastníka
Účastníci se dohodli, že přistoupení nového účastníka k této smlouvě o sdružení je možné pouze se souhlasem všech dosavadních účastníků, a to dodatkem či změnou této smlouvy za podmínek dosavadními účastníky předem dohodnutých.
XIII. Vyloučení účastníka
13.1 Účastníci se dohodli, že účastník, který závažným způsobem nebo opětovně poruší některou z povinností vyplývající pro něj z této smlouvy nebo ze zákona, může být ze sdružení vyloučen, dohodnou-li se na tom všichni ostatní účastníci. Účastníci se dohodli, že za závažné porušení některé z povinností bude považováno zejména: - nevyvíjení činnosti ve prospěch sdružení po dobu delší než dvou kalendářních měsíců; - pozbytí podnikatelského oprávnění účastníkem; - prohlášení konkurzu na majetek účastníka; - vydání usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce na majetek účastníka.
93
13.2 Účastníci se dohodli, že vyloučení účastníka ze sdružení musí být tomuto oznámeno písemně, přičemž jeho účinky nastávají doručením tohoto písemného oznámení do dispoziční sféry vyloučeného účastníka, kdy tímto také zanikne jeho účast ve sdružení.
XIV. Vystoupení účastníka
Účastníci se dohodli, že účastník může ze sdružení vystoupit, a to na základě: a) písemné výpovědi i bez uvedení důvodu, ovšem nikoliv v nevhodné době a k újmě ostatních účastníků sdružení, výpovědní lhůta činí tři měsíce a počíná běžet prvním dnem měsíce následujícího po měsíci, v němž byla výpověď doručena poslednímu z ostatních účastníků sdružení; b) písemným oznámením s uvedením vážného důvodu, v tomto případě skončí účast účastníka ve sdružení okamžikem, kdy toto oznámení bude doručeno poslednímu z ostatních účastníků sdružení.
XV. Rozpuštění sdružení
Účastníci se dohodli, že vytvořené sdružení může být rozpuštěno: a) dohodou všech účastníků v písemné formě; b) písemnou výpovědí danou předposledním z účastníků; c) písemným oznámením o vystoupení ze sdružení daným předposledním z účastníků; d) uplynutím doby, bylo-li vytvořeno na dobu určitou.
XVI. Majetkové vypořádání
16.1 Účastníci se dohodli, že majetkové vypořádání účastníků po vystoupení nebo vyloučení některého z účastníků nebo po rozpuštění sdružení se řídí ustanoveními §§ 839 až 841 občanského zákoníku, a to s tím, že podíly účastníků jsou uvedeny v bodě 7.1 této smlouvy.
94
16.2 Účastníci se dohodli, že majetkové vypořádání bude provedeno vždy do jednoho měsíce po vystoupení nebo vyloučení některého z účastníků nebo po rozpuštění sdružení.
16.3 Účastníci se dohodli, že při majetkovém vypořádání mají jednak nárok na vrácení hodnot poskytnutých k účelu sdružení, a jednak se vypořádají mezi sebou o veškerý movitý a nemovitý majetek získaný výkonem společné činnosti sdružení podle výše svých podílů uvedených v bodě 7.1 této smlouvy. 16.4 Účastníci se dohodli, že podkladem pro majetkové vypořádání bude ocenění majetku získaného výkonem společné činnosti, které provede znalec .........................., kdy v případě, že tento nebude schopen ocenění majetku provést, provede jej znalec .................. .
XVII. Doba, na kterou je sdružení vytvořeno
Účastníci se dohodli, že sdružení je dle této smlouvy vytvořeno na dobu neurčitou.
XVIII. Řešení neupravených otázek
Účastníci se dohodli, že otázky touto smlouvou výslovně neřešené se řídí občanským zákoníkem, tj. zákonem číslo 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
XIX. Účinnost smlouvy
19.1 Účastníci se dohodli, že tato smlouva nabývá účinnosti dnem jejího uzavření.
19.2 Účastníci se dohodli, že měnit a doplňovat tuto smlouvu je možné jen písemnými dodatky uzavřenými všemi účastníky.
95
XX. Závěrečná ustanovení
20.1 Účastníci smlouvu přečetli, s jejím obsahem souhlasí a prohlašují, že tato nebyla uzavřena v tísni ani za nápadně nevýhodných podmínek, což stvrzují níže svými podpisy. 20.2 Tato smlouva byla vyhotovena ve třech originálních paré, z nichž po jednom obdrží každý z účastníků. V ........................., dne ............
.................................... Jaroslav Novotný
................................. Jan Novák
96
................................. Jana Nováková
KAPITOLA 9
Exkurs do polské právní úpravy 9.1 Úvod
Pokud jde o právní úpravu sdružení bez právní subjektivity v jiných zemích, pak, pokud jde o naše bezprostřední sousedy, nejvíce se české právní úpravě sdružení bez právní subjektivity přibližuje úprava polská (stranou pochopitelně ponechávám právní úpravu slovenskou, neboť tato je prakticky totožná s právní úpravou českou). Pokud jde tedy o polskou právní úpravu, pak se jedná o ustanovení knihy (části) třetí, hlavy třicáté první, konkrétně pak o §§ 860 až 875, polského občanského zákoníku ze dne 23.května 1964, ve znění pozdějších předpisů.
Polská právní úprava vychází z podoby tzv. societas, což byl institut známý již v římském právu, kdy šlo o sdružení vzájemně zavázaných a oprávněných osob, které do ní vnášely majetek, jenž se tak stával spoluvlastnictvím jejich členů, přičemž tato tzv. societas neměla subjektivitu, neboť šlo o sdružení vzájemně zavázaných a oprávněných osob, které do ní vnášely majetek, jenž se tak stával spoluvlastnictvím jejich členů.28
___________________________________________________________________________ 28 Gniewek, E., w: KC. Komentarz, t. II. Warszawa: C.H. Beck 2004, strana 593
97
9.2 Pojetí a forma
Paragraf 860 polského občanského zákoníku používá pojem „spolki“, který můžeme přeložit tak, že jde o „společnost“, kdy však nejde o subjekt práva, neboť takováto společnost není považována za podnikatele, za subjekt práva, a je proto potřeba ji odlišovat od obchodní společnosti.
Podle ustanovení § 860 se účastníci (společníci) společnosti zavazují směřovat k dosažení společného hospodářského cíle stanoveným způsobem, přesněji vložením vkladů, přičemž smlouva o společnosti (společenská smlouva) musí být uzavřena v písemné podobě.
V polském pojetí jde o tzv. veřejnou (civilní) společnost, která je však dohodou, stejně jako tomu je i v české právní úpravě, kdy tedy nejde o subjekt práva, ale jde tedy toliko o závazkový vztah, zpravidla vícestranný, přičemž i zde platí zásada nezměnitelnosti osobního složení účastníků takovéhoto závazkového vztahu, kdy další osoby se mohou stát jeho účastníky toliko se souhlasem stávajících účastníků, a to změnou smlouvy o veřejné společnosti. Rozdíl oproti české právní úpravě je v tom, že dle polské právní úpravy musí být smlouva uzavřena písemně. Polská právní úprava tedy klade vyšší nároky na formu vytvoření „sdružení se“ než česká právní úprava, která stojí na principiu bezformálnosti, což znamená, že smlouva může být i ústní.
98
9.3 Vklad
Ustanovení § 861 polského občanského zákoníku hovoří o tom, že vklad účastníka společnosti může spočívat ve formě vložení vlastnictví (majetku) nebo jiných práv anebo ve formě poskytnutých služeb, přičemž zákon stanoví předpoklad (domněnku), že vklady účastníků mají stejnou hodnotu.
Porovnáme-li tuto úpravu s českou právní úpravou, pak musíme dospět k závěru, že jde prakticky o úpravu stejnou, jaká je obsažena v ustanovení § 831 českého občanského zákoníku, kdy i podle polské právní úpravy musí mít vklad nějakou majetkovou hodnotu a musí být využitelný pro dosažení společného (stanoveného, dohodnutého) hospodářského cíle (účelu).
9.3.1 Vložení věci
Podle ustanovení § 862 polského občanského zákoníku platí, že pokud se účastník zavázal vložit do společnosti vlastnictví (majetek) věci, pak se na realizaci tohoto závazku, jakož i na odpovědnost za zástavu a ztrátu věci nebo poškození věci vztahují příslušné předpisy o prodeji. Pokud ovšem mají být věci vloženy pouze k užívání, pak na toto se vztahují ve výše uvedeném rozsahu příslušné předpisy o nájmu. V české právní úpravě jsou podmínky poskytnutí věcí, případně jiných majetkových hodnot upraveny v ustanovení §§ 831 a 832 českého občanského zákoníku.
Polská právní úprava je zde poněkud odlišná, neboť odkazuje na jiná ustanovení polského občanského zákoníku, a to konkrétně na ustanovení upravující prodej a nájem, a to podle toho, jestli závazek účastníka spočívá v převedení (poskytnutí) jeho vlastnického práva k věci nebo toliko v umožnění užívání jeho věci. Česká právní úprava takovýto odkaz neobsahuje, neboť česká právní úprava vychází z toho, že rozlišuje mezi vnesením věcí tzv. druhově určených, které se stávají přímo ze zákona jejich vnesením do sdružení podílovým spoluvlastnictvím všech účastníků sdružení v poměru k jejich výši sdělením o oddělení těchto druhově určených věcí od ostatního majetku účastníka sdružení nebo předáním takovýchto druhově určených věcí pověřenému účastníkovi sdružení, a mezi vnesením věcí tzv. individuálně (jednotlivě) určených, které jsou toliko v bezplatném užívání všech účastníků sdružení ( viz ustanovení § 833 českého občanského zákoníku ).
99
9.4 Spoluvlastnictví
Dle ustanovení § 863 polského občanského zákoníku nemůže účastník nakládat s majetkem ve spoluvlastnictví účastníků ani s podílem v jednotlivých složkách takovéhoto majetku. V době trvání (existence) společnosti účastník nemůže požadovat rozdělení společného majetku účastníků. Po dobu trvání (existence) společnosti nemůže věřitel účastníka požadovat vyrovnání svých pohledávek z jeho podílu na společném majetku účastníků ani z podílu v jednotlivých složkách tohoto majetku. Tato výše uvedená polská právní úprava nenachází v české právní úpravě svůj zrcadlový obraz.
Podle české právní úpravy sice také, s ohledem na skutečnost, že majetek získaný při výkonu společné činnosti se stává spoluvlastnictvím všech účastníků (viz ustanovení § 834 českého občanského zákoníku), nemůže účastník sdružení se svým podílem na majetku sdružení volně nakládat, neboť musí respektovat jednak právní úpravu českého občanského zákoníku týkající se podílového spoluvlastnictví, a jednak k majetkovému vypořádání účastníka dochází až v souvislosti s ukončením jeho účasti ve sdružení, ať už k tomuto majetkovému vypořádání dochází v důsledku vystoupení nebo vyloučení účastníka ( viz ustanovení § 839 českého občanského zákoníku ) případně v důsledku jeho úmrtí ( zde by pak ustanovení § 839 českého občanského zákoníku bylo aplikováno analogicky jako ustanovení nejbližší s ohledem na jeho účel - srovnej ustanovení § 853 českého občanského zákoníku ), nebo v důsledku rozpuštění sdružení ( viz ustanovení § 841 českého občanského zákoníku ), ovšem nemožnost věřitele účastníka sdružení uspokojit se i z výtěžku prodeje podílu účastníka sdružení na majetku získaném při výkonu společné činnosti zde nenajdeme. Tedy podle české právní úpravy může osoba, která je věřitelem účastníka sdružení, svoji pohledávku při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojit i z výtěžku prodeje účastníka sdružení na majetku sdružení, ovšem nikoliv z podílu účastníka na celém majetku sdružení, ale z podílu účastníka na jednotlivých věcech tvořících majetek sdružení, který je v podílovém spoluvlastnictví účastníků sdružení ( ostatně srovnej ustanovení § 338 českého o.s.ř., které právě upravuje výkon rozhodnutí prodejem spoluvlastnického podílu na movitých věcech a nemovitostech, a které zní: „(1) Na výkon rozhodnutí prodejem spoluvlastnického podílu se užijí ustanovení o výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí a nemovitostí, nestanoví-li zákon jinak. (2) Jde-li o prodej spoluvlastnického podílu k movité věci, soud doručí spoluvlastníku povinného usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí při provedení soupisu, popřípadě po soupisu nebo poté, co zjistí, že věc je ve spoluvlastnictví, a oznámí mu dražební rok. Spoluvlastník povinného je povinen umožnit soupis věci ve spoluvlastnictví; povinnosti uložené povinnému v § 325b a 326b platí i pro něj. Zúčastní-li se spoluvlastník povinného dražby a učiní-li s jinými dražiteli stejné nejvyšší podání, udělí se mu příklep; ustanovení § 329 odst. 2 věty druhé se nepoužije. (3) Jde-li o prodej spoluvlastnického podílu k nemovitosti, soud doručí spoluvlastníku povinného pravomocné usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí a dražební vyhlášku; spoluvlastník povinného může podat za podmínek uvedených v § 336c odst. 5 odvolání proti dražební vyhlášce. Zúčastní-li se spoluvlastník povinného dražby a učiní-li s jinými dražiteli stejné nejvyšší podání, udělí se mu příklep; ustanovení § 336j odst. 1 věty druhé se nepoužije. Spoluvlastník povinného je oprávněn podat za podmínek uvedených v § 336k odst. 2 větě druhé odvolání proti usnesení o příklepu.“ ). 100
9.5 Společná (solidární) odpovědnost
Odpovědnost účastníků civilní společnosti je upravena v ustanovení § 864 polského občanského zákoníku, a to tak, že za závazky společnosti odpovídají účastníci solidárně, tedy společně. Takováto úprava odpovědnosti je prakticky zcela shodná s úpravou odpovědnosti účastníků sdružení obsaženou v ustanovení § 835 odst. 2 českého občanského zákoníku, podle kterého ze závazků vůči třetím osobám jsou účastníci sdružení zavázání společně a nerozdílně, přičemž tato odpovědnost přetrvává i po skončení účasti účastníka ve sdružení, ovšem zde samozřejmě toliko pokud jde o závazky vzniklé do dne ukončení jeho účasti ( viz ustanovení § 840 českého občanského zákoníku ).
101
9.6 Spravování záležitostí společnosti
Podle ustanovení § 865 polského občanského zákoníku je každý z účastníků společnosti oprávněný i povinný spravovat záležitosti týkající se společnosti. Každý účastník společnosti může bez předchozího schválení (usnesení) účastníků spravovat záležitosti, které nepřesahují rámec obvyklých činností společnosti. Pokud se ovšem před ukončením takovéto záležitosti alespoň jeden ze zbývajících účastníků vysloví proti jejímu spravování, je nutné schválení (usnesení) účastníků. Každý účastník společnosti může bez předchozího schválení (usnesení) účastníků vykonat naléhavou záležitost, jejíž nevykonání by mohlo účastníkům způsobit nenahraditelné ztráty. Porovnáme-li tuto výše uvedenou polskou právní úpravu s českou právní úpravou, pak zjistíme, že polská právní úprava dává přednost spravování záležitostí společnosti každým jednotlivým účastníkem společnosti samostatně, zatímco česká právní úprava stojí na principu rozhodování o obstarávání společných věcí jednomyslným „usnesením“ všech účastníků sdružení, ledaže by ve smlouvě o sdružení bylo stanoveno něco jiného, například tzv. většinový systém hlasování, při kterém má každý z účastníků sdružení jeden hlas ( viz ustanovení § 836 odst. 1 a 2 českého občanského zákoníku ). Jsem toho názoru, že polská právní úprava umožňuje účastníkům pružnější rozhodování o záležitostech týkajících se všech účastníků sdružených v civilní společnosti.
102
9.7 Jednání jménem společnosti
Jednání jménem společnosti (jednání za společnost) je upraveno v ustanovení § 866 polského občanského zákoníku tak, že v případě neexistence jiné dohody nebo usnesení účastníků je každý účastník zplnomocněný k jednání za společnost v takových mezích, v jakých smí spravovat její záležitosti.
Pokud jde o polskou právní úpravu, je na první pohled zřejmé, že tato obsahuje výslovně ustanovení o tom, kdo a v jakém rozsahu je oprávněn civilní společnost navenek zastupovat, tedy za ni jednat.
V českém občanském zákoníku bychom takovéto ustanovení jenom marně hledali, neboť takovéto ustanovení v něm prostě není. To ovšem neznamená, že by česká právní úprava neobsahovala v tomto směru vůbec ničeho. Ba naopak přes výklad ustanovení § 830 českého občanského zákoníku, který upravuje základní povinnosti každého z účastníků sdružení, se k závěru, kdo jménem účastníků sdružení jedná, dobereme, přičemž tento závěr je takový, že jménem všech účastníků sdružení je přímo ze zákona oprávněn jednat každý z účastníků sdružení, neboť každý z účastníků sdružení je povinen vyvíjet činnost k dosažení sjednaného účelu sdružení. Tuto činnost pochopitelně musí vyvíjet ovšem způsobem stanoveným ve smlouvě o sdružení. Pokud by účastník sdružení tedy učinil takový úkon, který by nesloužil sjednanému účelu sdružení, případně by jej neučinil způsobem stanoveným ve smlouvě o sdružení, pak takovýmto svým úkonem by ostatní účastníky sdružení nezavázal, ale byl by z něj zavázán toliko sám ( srovnej ustanovení § 32 odst. 1 a § 33 odst. 2 českého občanského zákoníku ).
103
9.8 Podíl (účast) na ziscích a ztrátách
Pokud jde o účast (podíl) jednotlivých účastníků (společníků) na ziscích a ztrátách civilní společnosti, pak tato problematika je řešena v ustanovení § 867 polského občanského zákoníku. Podle uvedeného ustanovení je každý účastník oprávněn mít stejný podíl (účast) na ziscích a v tom samém poměru se účastnit na ztrátách, a to bez ohledu na druh a hodnotu vkladu. Ve společenské smlouvě může být poměr podílů účastníků na ziscích a ztrátách stanoven jinak. Je také dokonce možné zprostit některé účastníky od podílu (účasti) na ztrátách. Naproti tomu ale není možné vyloučit (zbavit) účastníka od podílu (účasti) na ziscích. Ve smlouvě stanovený podíl (účast) účastníka na ziscích se v případě pochybností vztahuje rovněž na podíl na ztrátách.
Jak je vidět, polská právní úprava je, pokud jde o otázku účasti (podílu) účastníků civilní společnosti na zisku a ztrátě civilní společnosti poměrně podrobná, na rozdíl od české právní úpravy. Česká právní úprava totiž tuto otázku řeší prakticky toliko jedinou větou v ustanovení § 835 odst. 1 českého občanského zákoníku, a to tak, že podíly účastníků na majetku získaného společnou činností jsou stejné, pokud smlouva o sdružení nestanoví jinak. Na rozdíl od polské právní úpravy, která umožňuje, aby někteří účastníci civilní společnosti byli osvobozeni od podílu (účasti) na ztrátách společnosti, česká právní úprava toto zřejmě neumožňuje, a to i s ohledem na kogentní ustanovení § 835 odst. 2 českého občanského zákoníku, podle kterého jsou ze závazků vůči třetím osobám účastníci sdružení zavázáni společně a nerozdílně, kdy tuto solidární odpovědnost účastníků sdružení nelze ve smlouvě o sdružení nijak omezit či dokonce vyloučit. Na druhou stranu je ovšem možné, aby ve smlouvě o sdružení bylo ujednání o tzv. „příplatkové povinnosti“, a to v tom smyslu, že v případě ztráty musí účastníci sdružení vnést (správně poskytnout) další vklady, a to všichni účastníci sdružení, neboť ujednání o tom, že na ztrátě vyprodukované při společné činnosti ve sdružení se budou podílet, na rozdíl od zisku, jenom někteří účastníci sdružení, by bylo zřejmě neplatné pro rozpor se zákonem, a to konkrétně pro rozpor s dobrými mravy ( viz ustanovení § 3 odst. 1 a § 39 českého občanského zákoníku ).
Je tedy vidět, že polská právní úprava dává účastníkům civilní společnosti jistou (větší) volnost ohledně dohody o velikosti podílů na zisku a ztrátě.
9.8.1 Rozdělení a výplata zisků
Podle ustanovení § 868 polského občanského zákoníku může účastník společnosti žádat rozdělení a výplatu zisků teprve po zrušení společnosti. Ovšem pokud byla společnost založena na dobu určitou, mohou účastníci požadovat rozdělení a výplatu zisků na konci každého účetního roku.
104
Český občanský zákoník ohledně rozdělení a výplaty zisků vyprodukovaných při výkonu společné činnosti účastníků ve sdružení ničeho neobsahuje. Český občanský zákoník upravuje toliko velikost podílu na majetku získaného společnou činností ( viz ustanovení § 835 odst. 1 českého občanského zákoníku ) a dále pak výplatu podílu respektive majetkové vypořádání při skončení účasti účastníka ve sdružení ( viz ustanovení § 839 českého občanského zákoníku ) a při rozpuštění sdružení ( viz ustanovení § 841 českého občanského zákoníku ). To ovšem neznamená, že by se účastníci sdružení ve smlouvě o sdružení nemohli dohodnout na tom, že pokud při výkonu společné činnosti vyprodukují nějaký zisk, pak si tento, například po uplynutí kalendářního roku, rozdělí a následně vyplatí podle velikosti svých podílů. Pochopitelně, že takováto dohoda možná je.
105
9.9 Ukončení účasti
Pochopitelně, že i polská právní úprava, stejně jako česká, umožňuje účastníkovi civilní společnosti, aby svoji účast v civilní společnosti nějakým způsobem ukončil. Jakým způsobem tak tento může učinit, se dovíme z ustanovení § 869 polského občanského zákoníku. Podle tohoto ustanovení platí, že pokud byla společnost založena (zřízena) na dobu neurčitou, pak každý účastník z ní může vystoupit výpovědí své účasti (svého podílu) tři měsíce před koncem účetního roku. Z důležitých (vážných) důvodů může účastník vypovědět svoji účast (svůj podíl) bez dodržení (zachování) stanovené lhůty výpovědi, a to i když bude společnost založena na dobu určitou, kdy opačné ujednání (výhrada) ve smlouvě je neplatné.
Porovnáme-li výše uvedenou polskou právní úpravu s právní úpravou českou, pak zde vidíme poměrně značnou shodu se způsobem ukončení účasti účastníka ve sdružení dle ustanovení § 838 českého občanského zákoníku. Podle ustanovení § 838 českého občanského zákoníku může účastník sdružení z tohoto vystoupit, ovšem ne v nevhodné době a k újmě ostatních účastníků sdružení. Výpovědní lhůta stanovena není, nicméně je možno ji ve smlouvě o sdružení dohodnout. Pokud má ovšem účastník sdružení vážný důvod pro ukončení své účasti, pak může vystoupit ze sdružení kdykoliv, tedy i v nevhodné době a k újmě ostatních účastníků sdružení, aniž by musel případně navíc dodržet eventuelně ve smlouvě o sdružení sjednanou výpovědní lhůtu. Rozdíl mezi polskou a českou právní úpravou, jak je patrné, spočívá v tom, že polská právní úprava nehovoří ničeho o tom, že by účastník civilní společnosti nemohl z této vystoupit v nevhodné době a k újmě ostatních účastníků. Polská právní úprava tedy nečiní rozdíly mezi vystoupením ve vhodné době a nikoliv k újmě ostatních účastníků společnosti, a vystoupením v nevhodné době a k újmě ostatních účastníků společnosti (takovéto vystoupení polská právní úprava, na rozdíl od té české, nezakazuje), ale činí rozdíly mezi vystoupením ze společnosti založené na dobu neurčitou (zde vystoupení možné je, a to i bez uvedení důvodu při zachování tříměsíční výpovědní lhůty podané před koncem účetního roku, případně z vážných důvodů i bez zachování této lhůty) a vystoupením ze společnosti založené na dobu určitou (zde vystoupení není možné, ledaže by k tomu měl účastník vážný důvod).
9.9.1 Ukončení účasti pomocí osobního (přímého) věřitele
Ustanovení § 870 polského občanského zákoníku obsahuje poměrně zajímavou právní úpravu, českému občanskému zákoníku neznámou, a to ukončení účasti účastníka ve společnosti výpovědí uskutečněnou pomocí osobního (přímého) věřitele účastníka. Podle uvedeného ustanovení platí, že pokud byla během posledních šesti měsíců provedena neúčinná exekuce z movitého majetku účastníka, může jeho osobní věřitel, který získal práva náležící účastníkovi pro případ vystoupení účastníka ze společnosti nebo pro případ zrušení společnosti, vypovědět jeho účast (podíl) ve společnosti tři měsíce předem, i když bude 106
společnost založena na dobu určitou. Pokud společenská smlouva stanoví kratší lhůtu výpovědi, pak věřitel může takovouto kratší lhůtu využít.
Jak již bylo výše uvedeno, v českém občanském zákoníku nenajdeme ustanovení, které by bylo srovnatelné s ustanovením § 870 polského občanského zákoníku. Česká právní úprava sdružení bez právní subjektivity žádnému případnému věřiteli některého z účastníků ve sdružení nedává právo, aby ukončil účast svého dlužníka-účastníka sdružení bez právní subjektivity na takovéto společné činnosti. Pokud se některý z účastníků sdružení dostane do problémů a je proti němu vedena exekuce, pak pochopitelně je možno postihnout, jak již bylo výše uvedeno, jeho spoluvlastnický podíl na majetku získaném při výkonu společné činnosti. Pokud by takovýto účastník sdružení svoji účast ve sdružení ještě před výkonem rozhodnutí či exekucí ukončil, ale ještě by mu nebyl vyplacen podíl majetku v penězích, jak o tom hovoří ustanovení § 839 občanského zákoníku, pak by mohla být vedena exekuce či výkon rozhodnutím tzv. přikázáním jiné peněžité pohledávky podle ustanovení § 312 a násl. o.s.ř. (ustanovení § 312 o.s.ř. zní následovně: „(1) Výkon rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky povinného než pohledávky z účtu u peněžního ústavu nebo nároku uvedeného v § 299 lze nařídit i v případě, že pohledávka povinného se stane splatnou teprve v budoucnu, jakož i v případě, že povinnému budou dílčí pohledávky z téhož právního důvodu v budoucnu postupně vznikat. (2) Výkon rozhodnutí postihuje pohledávku povinného do výše pohledávky oprávněného a jejího příslušenství, pro něž byl nařízen.“). Dokonce ani taková nepříjemná záležitost v životě účastníka sdružení, která se mu může přihodit, a kterou je prohlášení konkursu na jeho majetek, nevede k tomu, že by někdo jiný mohl jménem takovéhoto účastníka ukončit jeho účast ve sdružení. Prohlášení konkursu na majetek účastníka sdružení má totiž ten důsledek (pochopitelně vedle dalších důsledků), že oprávnění nakládat s majetkem podstaty přechází na správce ( viz ustanovení § 14 odst. 1 písm. a) zákona číslo 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, které zní takto: „oprávnění nakládat s majetkem podstaty přechází na správce. Právní úkony úpadce, týkající se tohoto majetku, jsou vůči konkursním věřitelům neúčinné. Osoba, která uzavřela s úpadcem smlouvu, může od ní odstoupit, ledaže v době jejího uzavření věděla o prohlášení konkursu,“ ). Správce konkurzní podstaty úpadce, který je jedním z účastníků sdružení bez právní subjektivity, tedy má právo nakládat s podílem účastníka-úpadce na majetku získaném při výkonu společné činnosti, ovšem nemůže ukončit účast úpadce ve sdružení. Zde zřejmě přichází v úvahu, aby účast úpadce ve sdružení byla ukončena vyloučením podle ustanovení § 838 odst. 2 českého občanského zákoníku (prohlášení konkurzu na majetek účastníka sdružení je nepochybně vážným důvodem pro takovýto postup), pokud ovšem na takovouto situaci nebude pamatovat prozíravě již přímo smlouva o sdružení ujednáním o tom, že dnem prohlášení konkursu na majetek účastníka sdružení zaniká jeho účast ve sdružení, přičemž následně se provede, a to již se správcem konkurzní podstaty, majetkové vypořádání.
107
9.10 Vyrovnání se s vystupujícím účastníkem
Podle ustanovení § 871 polského občanského zákoníku se účastníkovi vystupujícímu ze společnosti vrací jeho vklad ve formě věci, kterou do společnosti vložil (kterou přenechal společnosti do užívání), a také se mu vyplácí v penězích hodnota jeho vkladu uvedená ve společenské smlouvě, ale při absenci takovéhoto ujednání ve společenské smlouvě se mu vyplácí hodnota, kterou měl jeho vklad v okamžiku jeho poskytnutí (vložení) do společnosti. Nevrací se ovšem vklad, který byl založen (spočíval) na poskytování služeb anebo v pouhém umožnění užívání věcí ve vlastnictví účastníka společností. Navíc se vystupujícímu účastníkovi vyplácí v penězích taková část hodnoty společného majetku (jmění) společníků, která zůstane po odečtení hodnot všech vkladů účastníků, jež odpovídá poměru, v jakém se vystupující účastník podílel (účastnil) na ziscích společnosti.
Uvedená polská právní úprava vyúčtování či vyrovnání se s vystupujícím účastníkem má v české právní úpravě svůj zrcadlový odraz v ustanovení § 839 českého občanského zákoníku, podle kterého se účastníkovi, který ze sdružení vystoupil nebo byl vyloučen, také vrátí věci vnesené do sdružení ( viz ustanovení § 839 věta první českého občanského zákoníku ), a podíl majetku se mu rovněž vyplácí v penězích, a to podle stavu v den vystoupení nebo vyloučení. Zřejmé jsou ovšem i rozdíly obou právní úprav.
Polská právní úprava totiž výslovně hovoří nejen o vrácení věcí, které účastník přenechal společnosti do užívání (tedy těch, ohledně kterých zůstal účastník i po jejich vnesení do společnosti stále jejich vlastníkem), ale hovoří i o vyplacení hodnoty jeho vkladu, který účastník vložil do společnosti (zejména půjde o peníze, ale i o jiné věci, a to o takové, které se účastníkovi v naturální podobě nevrací, protože například byly společností spotřebovány a pod.), a to na rozdíl od české právní úpravy, která toto neobsahuje. Respektive česká právní úprava hovoří o vrácení hodnot (v polské právní úpravě se na místo vrácení hodnot hovoří o vyplacení hodnoty vkladu) poskytnutých k účelu sdružení až v souvislosti s rozpuštěním sdružení jako celku ( viz ustanovení § 841 českého občanského zákoníku ), zatímco polská právní úprava počítá s oním „vrácením hodnot“, a to v podobě vyplacení hodnoty vloženého vkladu již při ukončení účasti jednotlivého účastníka civilní společnosti.
Polská právní úprava dále, na rozdíl od české právní úpravy, výslovně stanoví, že při vyplácení („vrácení“) hodnoty poskytnutého vkladu nepodléhá takovémuto vyplacení hodnota vkladu spočívajícího v pouhém poskytování služeb anebo v pouhém umožnění užívání věcí ve vlastnictví účastníka civilní společnosti. Česká právní úprava takovéto ustanovení nemá, kdy naopak si lze představit situaci, že se účastníci sdružení ve smlouvě o sdružení dohodnou na tom, jakou hodnotu má „pracovní činnost“ poskytnutá ( viz ustanovení § 831 úvod věty první českého občanského zákoníku ) některým účastníkem nebo i všemi účastníky sdružení, přičemž v případě rozpuštění sdružení (nikoliv ovšem při ukončení účasti některého z účastníků ve sdružení) by účastníkům sdružení zřejmě měla být takováto „hodnota“ vyplacena z „masy“ majetku získaného při výkonu společné činnosti ve sdružení před tím, než dojde k vypořádání se o majetek získaný výkonem 108
společné činnosti sdružení ( srovnej ustanovení §§ 839 a 841 českého občanského zákoníku ).
Navíc polská právní úprava výslovně hovoří o tom, že vystupujícímu účastníkovi civilní společnosti se v penězích vyplácí podíl na společném majetku, ovšem takovém společném majetku, který (hodnotově) zůstává po odečtení hodnoty všech vkladů účastníků, přičemž se mu vyplácí podíl o té velikosti, jakým se účastník podílel na ziscích společnosti. Česká právní úprava o tom, že by se od hodnoty majetku získaného při výkonu společné činnosti ve sdružení měla odečítat hodnota všech vkladů účastníků sdružení, a teprve z takto stanoveného „základu“ že by se teprve měl stanovit podíl vystoupivšímu či vyloučenému účastníkovi, který mu má být vyplacen v penězích, ničeho nehovoří ( srovnej ustanovení § 839 českého občanského zákoníku ), kdy však nelze vyloučit takovéto ujednání ve smlouvě o sdružení, kdy je však otázkou, jestli by však v takovémto případě nešlo o neplatné ujednání pro jeho rozpor se zákonem-se svojí povahou kogentním ustanovením § 839 věta druhá českého občanského zákoníku ( viz ustanovení § 839 věta druhá a § 39 českého občanského zákoníku ).
109
9.11 Smrt účastníka
Polská právní úprava obsahuje speciální ustanovení týkající se důsledků smrti účastníka civilní společnosti. Jedná se o ustanovení § 872 polského občanského zákoníku, dle kterého je možno vyhradit si, že dědicové účastníka nastoupí na jeho místo ve společnosti. V takovém případě jsou dědicové povinni sdělit společnosti jednu osobu, která bude vykonávat jejich práva. Dokud takováto osoba určena nebude, tak ostatní účastníci mohou sami vykonávat veškeré činnosti z oblasti spravování záležitostí společnosti. V české právní úpravě bychom marně hledali obdobné ustanovení.
Česká právní úprava totiž stojí na principu osobního charakteru závazku účasti ve sdružení, kdy tedy smrtí účastníka sdružení dochází k ukončení jeho účasti ve sdružení, přičemž právní nástupci (dědicové) takovéhoto účastníka se nemohou „přihlásit“ o účast ve sdružení na místě zemřelého účastníka ( srovnej ustanovení § 579 odst. 1 českého občanského zákoníku ). Pokud tedy dojde k tomu, že účastník sdružení zemře, pak dle české právní úpravy má toto toliko ten důsledek, že v dědickém řízení vedeném po takovémto zemřelém účastníkovi se projedná, jako tzv. pozůstalost, také majetek, který tento účastník poskytl jako individuálně určenou věc toliko do užívání ostatních účastníků sdružení, a dále pak příslušný podíl tohoto zemřelého účastníka na majetku získaném při výkonu společné činnosti účastníků ve sdružení ( viz ustanovení § 460 a násl. českého občanského zákoníku, a ustanovení § 175a a násl. o.s.ř. ).
110
9.12 Prodloužení společnosti
Polská právní úprava umožňuje, a to v ustanovení § 873 polského občanského zákoníku, aby civilní společnost, která byla založena na určitý čas, i po jeho uplynutí nadále existovala. Ustanovení § 873 polského občanského zákoníku hovoří v této souvislosti o tom, že jestliže i přes existenci důvodů ke zrušení společnosti stanovených ve smlouvě tato i nadále existuje se svolením všech účastníků, považuje se za založenou (prodlouženou) na dobu neurčitou. Také v případě tohoto ustanovení bychom v české právní úpravě marně hledali nějakou paralelu.
Nicméně s ohledem na skutečnost, že smlouva o sdružení je závazkovým vztahem, lze si představit situaci, že i v případě uzavření smlouvy o sdružení na dobu určitou nebo za účelem splnění nějakého jednoho (či více) konkrétního účelu (úkolu, cíle-například výstavby domu), se účastníci smlouvy o sdružení dohodou (dodatkem ke smlouvě o sdružení) shodnou na tom, že mají zájem i nadále pokračovat ve společné činnosti, kdy pochopitelně takovéto ujednání je třeba považovat za právem dovolené.
111
9.13 Zrušení společnosti prostřednictvím soudu
Podle ustanovení § 874 polského občanského zákoníku platí, že každý účastník může ze závažných (důležitých) důvodů požádat o zrušení společnosti prostřednictvím soudu. Společnost je zrušena v den ohlášení úpadku účastníka.
Česká právní úprava, na rozdíl od právní úpravy polské, neobsahuje v případě sdružení bez právní subjektivity možnost žádat jeho rozpuštění soudním rozhodnutím. Česká právní úprava stojí na principu jakési „samosprávy“, tj. ponechává rozhodnutí o rozpuštění sdružení výlučně na vůli účastníků, přičemž pochopitelně platí, že pokud klesne počet účastníků pod dvě osoby (což je minimální počet účastníků sdružení bez právní subjektivity), má toto automaticky za následek zánik sdružení. Dokonce ani v případě tzv. vážných důvodů nemůže žádný z účastníků sdružení požadovat po soudu, aby tento sdružení rozpustil. S tzv. vážnými důvody spojuje český občanský zákoník toliko to, že umožňuje účastníkovi sdružení z tohoto vystoupit, aniž by musel respektovat případně dohodnutou výpovědní lhůtu, a aniž by musel respektovat imperativ spočívající jinak v zákazu vystoupení v nevhodné době a k újmě ostatních účastníků sdružení ( viz ustanovení § 838 odst. 1 českého občanského zákoníku ). Je-li prohlášen konkurs na majetek jednoho z účastníků sdružení, pak ani tato skutečnost nemá sama o sobě vliv na další existenci sdružení, a dokonce ani neznamená automaticky zánik účasti takovéhoto účastníka ve sdružení (pochopitelně však nelze vyloučit, že účastníci sdružení se ve smlouvě o sdružení dohodnou na tom, že v případě nastání takovéto události zaniká účast účastníka ve sdružení, případně vzniká ostatním právo takovéhoto účastníka ze sdružení vyloučit, eventuelně že dochází i k rozpuštění sdružení).
112
9.14 Účinky zrušení
Pokud jde o účinky zrušení společnosti, pak tyto jsou upraveny v ustanovení § 875 polského občanského zákoníku. Uvedené ustanovení hovoří o tom, že od okamžiku zrušení společnosti se na společný majetek účastníků vztahují příslušné předpisy o spoluvlastnictví ve zlomkových částích při zachování níže uvedených předpisů. Z majetku, který zůstane po zaplacení dluhů společnosti se účastníkům vrací jejich vklady, s přiměřeným použitím předpisů o vrácení vkladu v případě vystoupení účastníka ze společnosti. Zbývající přebytek společného majetku se rozdělí mezi účastníky v takovém poměru, v jakém se tito podíleli (účastnili) na ziscích společnosti. Pokud jde o českou právní úpravu, pak jistou paralelu s polskou právní úpravou lze nalézt v ustanovení § 841 českého občanského zákoníku, ve kterém je upraveno majetkové vypořádání účastníků sdružení v případě jeho rozpuštění.
Dle české právní úpravy platí, že při rozpuštění sdružení se jeho účastníkům nejdříve vrací hodnoty poskytnuté z jejich strany k účelu sdružení a poté se účastníci vypořádají mezi sebou o majetek získaný výkonem společné činnosti ve sdružení (tento je v jejich podílovém spoluvlastnictví), a to způsobem stanoveným ve smlouvě (zejména pokud jde o velikost podílů každého z nich), jinak rovným dílem. Pokud by se nedohodli, musel by se některý z nich obrátit na soud, který by pak provedl jejich vypořádání podle ustanovení českého občanského zákoníku upravujících podílové spoluvlastnictví ( viz ustanovení § 142 českého občanského zákoníku ).
Česká právní úprava, na rozdíl od té polské, ovšem nestanoví povinnost účastníkům, aby před vypořádáním se mezi sebou nejdříve uhradili své závazky vzniklé při výkonu společné činnosti vůči třetím osobám-věřitelům. Samozřejmě, že lze jenom doporučit, aby účastníci takto postupovali (tj. aby nejdříve, než si začnou vypořádávat majetek získaný při výkonu společné činnosti, se postarali o vyrovnání případných závazků vzniklých při výkonu společné činnosti), kdy však, pokud se tak nestane, třetí osoby-věřitelé nebudou na svých právech nijak ukráceni, neboť účastníci sdružení i po rozpuštění sdružení pochopitelně nadále za závazky vzniklé při výkonu společné činnosti vůči třetím osobám společně a nerozdílně odpovídají ( viz ustanovení § 835 odst. 2 českého občanského zákoníku ).
113
KAPITOLA 10
Závěr
Z provedeného rozboru stávající platné právní úpravy sdružení bez právní subjektivity je zřejmé, že tato jednak trpí terminologickými nepřesnostmi (nejednotností), a jednak ponechává až příliš velký prostor pro účastníky, aby si tito své záležitosti ujednali přímo ve smlouvě. Na jednu stranu je takováto „volnost“ pochopitelně přínosem, neboť účastníci sdružení by sami nejlépe měli vědět, co všechno a jak si mezi sebou potřebují ve smlouvě dohodnout, ovšem na druhou stranu tato „volnost“ vede k tomu, že v případě „méně bdělých“ účastníků se tito dostávají při řešení sporů často do obtížně řešitelných situací, a to s ohledem na možný různý výklad příslušných ustanovení občanského zákoníku.
Považoval bych proto za přínos, pokud by stávající právní úprava sdružení bez právní subjektivity byla novelizována, když za nejdůležitější považuji to, aby byla povinně stanovena pro tento typ smlouvy písemná forma, která účastníkům sdružení (ale i třetím osobám, zejména věřitelům účastníků sdružení) dá nepochybně větší právní jistotu, než smlouva uzavřená toliko v ústní podobě.
114
KAPITOLA 11
Resumé
The legal form of an association without legal subjectivity is contained in the provisions of §§ 829 through 841 of Act no. 40/1964 Coll., of the Civil Code, as amended by subsequent regulations. The current legal form has its roots in Roman law, from the so-called institution of societas, which does not have legal subjectivity as this involved an association of mutually linked and authorised entities, who brought assets to it, which then became the co-property of its members. An association without legal subjectivity, as its name implies, is not an independent subject of law (it does not have legal subjectivity), but simply stated, this involves legal contractual relations, the participants of which includes several entities (at least two), be they either physical or legal. There are three conceptual attributes of an association without legal subjectivity. The first conceptual attribute is that this involves an association of entities, be they physical or legal, while the minimum number of entities is two and the maximum number of entities has not been established. The second conceptual attribute is joint effort to achieve the agreed upon purpose, when this may involve efforts of diverse character, for example, property, business and the like. The third conceptual attribute is a defined negotiated purpose, which may be of a lasting character (for example, merging the production of participants) or temporary (for example to construct a single building), or also one time (for example arranging a painting exhibition). There is not prescribed for the association contract, so it may be in oral form, although it is possible to recommend a written form with regard to the principle of legal assurance. Since it need not be qualified by law or obligations and therefore subjectivity (otherwise it already corresponds to such a title), an association without legal subjectivity may be allotted a name from a decision of its participants, but which may not be misleading and may not be in conflict with legal forms, for example with regulations about intellectual property protection. Because this involves a contract and thus contractual legal relations, an association without legal subjectivity is founded (established) at the moment when its participants have agreed as contractual parties to the contents of the association agreement, which is qualified by the manifestation of will, the result of which is the entering in to a association agreement. The association agreement must contain the specific purpose to which the participants have come together, furthermore a definition of activities the participants are obligated to develop, and furthermore the possible establishment of the character of investment in property for assessment and its scope, if these invested asset values have contributed to the fulfilment of the purpose of the association. Insofar as this concerns the rights and obligations of participants of an association without legal subjectivity, then at a general level this concerns the following: 115
-
Responsibility to develop activities to achieve the purpose of the association; Responsibility to provide money or other items for the purposes of the association; The right to share in the assets acquired during performance of common activities; The right to decide on acquiring common items; The right to control; The right to terminate participation in the association; The right to property settlement when terminating participation in the association.
Insofar as this concerns the responsibility to develop activities to achieve the purpose of the association, this involves the basic responsibility of each participant of the association, which may not be otherwise ignored, and this responsibility need not be merely of a positive character, i.e. active performance of activities, but also of a negative character, i.e. passive performance of activities resting on maintaining the performance of such activity, which would prevent or impede the achievement of the negotiated purpose of the association. Regarding the responsibilities to provide money or other items for the purposes of the association, this involves any possibility by which participants of the association are assisted by the Civil Code, when if the possibility for the participants of the association is put into effect by the contents of an agreement, then responsibility is understandably derived therefrom. The participants in the association agreement may agree on providing money and other matters at various amounts, when in case of an unacknowledged amount of value, the legal assumption enters that this involves equal values. For the purposes of the association, any asset may be provided but only as much as may serve the participants of the association in fulfilling the negotiated purpose of the association. If this involves a term for providing money or other items (asset values) then unless noted in the agreement otherwise, the legal assumption applies in the form of a term without unnecessary delay. The administration of asset values provided from the side of the participants of the association as a rule has been authorised by some of them. Overall, if the participant handles the provided asset value he/she has provided, this asset value must be separated from the rest of its assets. If the items (values) are designated individually for the purposes of the association (as opposed to items-values secondarily specified), other participants of the association have as much right to use it free-of-charge. Each of the participants of the association have the right to share in the property acquired during performance of common activity, and in such a way that such property shall become co-owned by all participants, and their shares are the same if the association agreement overall is different (differs) from the forms related to the size of the shares. Of course, if this involves property, it does not create merely assets but also debits, and for obligations towards a third party, the participants of the association are bound jointly and inseparably when this responsibility persists even after the termination of participation by a participant in the association (here understandably as much as the obligations arising overall after the duration of participation by participants in the association). Since an association without legal subjectivity is not an independent subject of the law, it understandably may not even have bodies, which could negotiate on its behalf, and therefore each of the participants has the right to decide on acquiring common items (affairs) of the association. If nothing else has been established in the association agreement, then the legal assumption 116
applies to the unanimous decision of all participants of the association in acquiring common items. Each of the participants of the association has the right to be updated as to the economic status of the association, even if this is not authorised in the association agreement by performing asset administration, in which anyone may examine all documents related to the activities of the association. In regard to the rights of the participants to terminate participation in the association, each of the participants may withdraw from the association, but not at an inappropriate time and to the detriment of other participants of the association, unless there are serious reasons as to when he/she may withdraw at any time. Of course, a participant in the association may be expelled from the association by decision of the other participants of the association in case of serious reasons. In addition to this, the failure of participation of a participant in the association may arise also in another manner, for example, the death of a physical person (the heir of a deceased physical person – participant of the association may not participate in the association as a legal successor, to declare when “membership” or participation in the association may not be the subject of inheritance) or with the failure of a legal entity without legal successor. When terminating the participation of the participant in the association (either by his withdrawal or dismissal), the participant has the right to an asset settlement. Primarily items invested by him/her in the association must be returned to him/her (understandably if they still exist). Furthermore, the share of assets acquired by common activity must be paid to him/her, according to the status of this property at the date of the withdrawal or dismissal, and the payment must be in cash. Unsettled obligations toward third parties originating from the participants during performance of common activities may not be settled between participants to the association (not even with the withdrawal or dismissal of the participant). Participants of the association may agree on the fact that specific common obligations shall be paid to those of whom, of course, such an agreement is not binding for a third party (creditor). If this involves the responsibility of the participant of the association for obligations from activities of the association after termination of his/her participation, then the participant of the association whose participation in the association has terminated, may not overlook responsibilities from obligations originating from the activities of the association, which arose by the date of the termination of his/her participation in the association. On the other hand, understandably, a participant of the association may not be liable for obligations that arise after the termination of his/her participation in the association, i.e. for obligations to the origin of which he/she no longer shared. In case of a dissolution of an association without legal subjectivity, whether this dissolution occurred upon the agreement of the participants or by achieving the negotiated purpose of the association or on the basis of other legal facts (for example expiration of its term), the participants have the right to a return of value provided for the purposes of the association, and the assets acquired by performance of the common activities, they may settle among themselves by means established in the agreement otherwise in equal shares. The rules of the internal asset settlement of the participants of the association after its dissolution are practically compatible with the rules for asset settlement during 117
termination of participation of a participant in the association by his/her withdrawal or dismissal. An association without legal subjectivity is not registered with administrative organs, not even with the tax administration, as simultaneously with the declaration for registration of tax payment value, participants of the association are obligated to submit a written association agreement to the tax authorities and to communicate the name of the authorised participant of the association who conducts tax records for the association. In regard to the advantages and disadvantages of an association without legal subjectivity, the informal character of its creation is an indisputable advantage as are the non-existence of obligations to provide any asset values, the non-existence of registration obligations at any office, and the nearly zero cost for its creation. Disadvantages on the other hand include unlimited liability of participants for obligations arising during performance of common activities lasting even after the termination of participation in the association, as well as the need to distinguish between the assets provided by participants for performance of common activities and his/her other assets, and further the need to distinguish between revenues and expenses related to the internal activities of the participants and revenues and expenses related to activities performed for the purpose of fulfilling the negotiated aim of the association, that is the certain difficulty during administration of accounting. In regard to the sample association agreement, it is necessary to realise that there is no “best” sample association agreement, as the sample has been processed in this work should serve somewhat as a certain “guide” for possible interested parties in doing business in the form of an association agreement. The side of Polish legal forms is necessary to note in that like Czech legal forms, this also originates from the form of the Roman legal institute, the so-called societas. Even in Polish legal forms, this involves an agreement and not the subject of rights, as this agreement is marked as a public (civil) company. According to Polish legal forms, the agreement must be entered into in writing. Investments of the partners (participants) may rest in the form of a transfer of ownership rights to property or other rights or in the form of provided services, while the legal assumption applies for the investments of the same value. The partner may not invest property in the co-ownership of the partner (participants) even with the share in individual components of such property. For public (civil) obligations of the company corresponding to its partners (participants) in solidarity, this is conducted jointly. In regard to the administration of the matters of the company, each partner (participant) is authorised as well as obligated to administer affairs related to the company independently, which do not exceed the framework of the usual activities. In regard to the representation of the company, then in this regard each partner (participant) is authorised to the same extent as they shared in the administration of the affairs of the company. Adaptation of the share (participation) into profits and losses is relatively detailed, when each partner (participant) has the same share (participation) for profits and losses, when it is even possible for some partners (participants) to dismiss it from the share (participation) in losses, not of course in profits. In regard to profit allocation, it is possible to request after the termination of the company, 118
but only if the company was founded for a definite period, it is possible to request distribution and payment of profits at the end of each accounting period. In regard to withdrawal of participation by a partner (participant) in the association, then this may lead to a withdrawal of three months prior to the end of the accounting year, for important reasons than at any time even without the adherence to the withdrawal period. A special case is the withdrawal of participation with the help of a personal (direct) creditor, which is possible to conduct in case of ineffective execution on movable assets of the partner (participant), when this withdrawal is effected by the creditor of such a participant, which acquired the rights pertaining to the participant, when this equals (i.e. participation by such a participant in the association is terminated) for this reason, he/she could receive the share of his/her debtor, which this has in the asset of the civil association. With the withdrawal of the partner, settlement (arrangement) is conducted, when items that he/she invested in the company are returned to him/her and also the values of his investment are paid to him/her in cash. Of course, the investments that rest in provided services or in mere enabling of the use of items in the ownership of the participant of the company are not returned. The withdrawing participants shall be paid in cash such amount of value of the common assets of the partners, which remains after deducting the values of all investments of the participants, which correspond to the ratio in which the withdrawing participant shared in the profits of the company. Another specialty of Polish legal forms, unlike Czech legal forms, is the form related to the results of the death of a participant, according to which it is possible to assign the inheritance of his/her place in the company to his/her successors. Polish legal forms also enable a civil association that has been established for a definite period (for a definite time), also after its expiry to continue to exist, if all the participants agree thereto, when it is transformed into a company for an indefinite period. Finally, the specialty of the Polish legal forms is termination of the company by means of the court, when each of the participants may request the court for dissolution of the company, if there are serious (important) reasons. The company is also terminated on the date the failure of the partner is declared. In regard to the effects of the termination of the company, according to Polish legal forms from the moment of the termination of the company, the assets of the participants are applicable to the relevant regulations on co-ownership. Their investments are returned to the participants, including assets that remain after payment of debts of the company, and possibly still excess assets are divided among the participants in the ratio in which these shared in the profits of the company.
119
KAPITOLA 12
Použitá literatura - Kincl, J., Urfus V., Římské právo. Praha: Panorama, 1990; - Rouček, Fr., Sedláček, J., Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Reprint původního vydání. Díl III. a Díl V., Praha: CODEX Bohemiha, s.r.o., 1998; - Jehlička, O., Švestka, J., Škárová. M. a kol., Občanský zákoník. Komentář. 9. vydání, Praha: C.H. Beck, 2004, 1440 s. - Holub, M. a kol., Občanský zákoník. Komentář, Praha: Linde Praha, a.s., 2002 - Fiala, J., Občanský zákoník. Úplné znění s podrobným komentářem. Frýdek-Místek: BELA, 1992 - Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M., Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: C.H. Beck, 2003, 858 s. - Fiala, J., Hurdík, J., Korecká, V., Telec, I., Lexikon občanského práva. 1. vydání. Ostrava: Jiří Motloch - Sagit, 1997 - Fiala, J. a kol., Občanské právo /1/. 1. vydání. Brno: Doplněk, 1992 - Fiala, J. a kol., Občanské právo /1/. 2. upravené a doplněné vydání. Brno: Doplněk, 1993 - Knapp, V. a kol., Občanské právo hmotné. Svazek II. 1. vydání. Praha: CODEX, 1995 - Vrcha, P., Civilní judikatura, Praha: Linde Praha, a.s., 2003 - Gniewek, E., w: KC. Komentarz, t. II. Warszawa: C.H. Beck 2004 - Pražák, Z., Společné podnikání na základě smlouvy o sdružení podle občanského zákoníku, Praha: Linde Praha, a.s., 2005 - Hochmann, V., Děrgel, M., Benda, V., Macháček, I., Klímová, R., Sdružení bez právní subjektivity, Praha: ASPI, a.s., 2005 - Radvanovský, A., Kašová, J., Polsko-český technický slovník, 1.vydání. Praha: Academia, nakladatelství Akademie věd České republiky, 2004 - Hochmann, V., Majetkové vypořádání podle ustanovení § 839 občanského zákoníku při zániku účasti jednoho účastníka ve sdružení, in příloha časopisu Právní fórum, ročník 2005, sešit číslo 12, Praha: Nakladatelství ASPI, a.s. - internetová adresa Nejvyššího soudu, http://www.nsoud.cz/rozhod.php
120
