Právní postavení menšin v meziválečné ČSR

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy

Právní postavení menšin v meziválečné ČSR Bakalářská práce

Autor:

Lucie Klingerová právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí:

Praha

JUDr. PhDr. René Petráš, Ph.D.

Duben 2013

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Praze dne

Lucie Klingerová

Poděkování: Ráda bych touto cestou poděkovala JUDr. et PhDr. René Petrášovi Ph.D. za konzultace a jeho cenné rady, které mi dopomohly k sepsání bakalářské práce.

Anotace: Tato bakalářská práce analyzuje komplikovaný systém právního postavení menšin za první republiky. Práce se zaměřuje především na německou menšinu, která hrála v této problematice nejvýznamnější roli a také se částečně věnuje i mezinárodnímu právu, které mělo na menšinovou otázku podstatný vliv. Klíčová slova: menšina, národ, reforma, autonomie, jazykový zákon, statistika

Annotation: Purpose of this bachelor thesis is to analyse the complicated law system and status of minorities during the first republic. Main focus being on the German minority, which played the most important role in this issue, international law is also examined as it had crucial effect on the minority problem. Key words: minority, nation, reform, autonomy, language act, statistics

Obsah Úvod ........................................................................................................................................... 7 1

Menšiny v ČSR a problém jejich vymezení ........................................................................ 9

2

Vytváření právního postavení menšin v letech 1918 – 1920 ............................................ 11

3

4

2.1

Stanovení hranic ČSR ................................................................................................ 11

2.2

Postoj Němců ke vznikající ČSR ............................................................................... 12

2.3

Úvahy o reformě veřejné správy ................................................................................ 13

2.4

Konec roku 1919 – snaha českých Němců o jednání s vládou .................................. 14

2.5

Základní zákony a způsob jejich projednávání .......................................................... 15

Vliv mezinárodního práva ................................................................................................. 18 3.1

Paříţská mírová konference ....................................................................................... 18

3.2

Orgány mezinárodněprávní ochrany .......................................................................... 19

3.2.1

Společnost národů .............................................................................................. 19

3.2.2

Komise pro nové státy ........................................................................................ 19

3.2.3

Stálý dvůr mezinárodní spravedlnosti ................................................................ 20

3.3

Menšinové smlouvy a další formy závazků ............................................................... 20

3.4

Stíţnosti menšin a propaganda .................................................................................. 23

3.4.1

Stíţnosti menšin ke Společnosti národů a petice proti ČSR............................... 23

3.4.2

Propaganda ......................................................................................................... 25

Další vývoj právního postavení menšin v Československu .............................................. 26 4.1

Ústava ČSR z roku 1920 ............................................................................................ 26

4.2

1920 – 1921 snaha o smíření s menšinami ................................................................ 28

4.3

Odkládání ţupní reformy ........................................................................................... 29

4.4

1922 – 1925 cesta ke smíření s Němci ...................................................................... 30

4.5

Jazykové nařízení a vstup Němců do vlády ............................................................... 31

4.6

1927 – 1928 zrušení ţupní reformy ........................................................................... 31

4.7

Nařízení o pouţívání jazyků v zastupitelstvech ......................................................... 32 5

4.8

Problémové vztahy mezi národy a krizová léta ......................................................... 33

4.9

Hospodářská krize...................................................................................................... 34

4.10 Zánik DNSAP a vznik SdP ........................................................................................ 35 4.11 1935 – přelomové volby a krize ČSR ........................................................................ 36 4.12 1936 – 1937 Snaha Československa jednat s menšinami .......................................... 37 4.13 Snaha o kompromis s SdP a její ústavněprávní návrhy ............................................. 39 4.14 1938 – ústupky menšinám ......................................................................................... 40 4.15 Léto 1938 – Benešovy návrhy SdP a rozklad ČSR ................................................... 41 5

Systém právního postavení menšin v meziválečné ČSR .................................................. 43 5.1

Statistika menšin v ČSR ............................................................................................ 43

5.2

Jazykové právo .......................................................................................................... 45

5.3

Národnostní školské a kulturní právo ........................................................................ 48

5.4

Problém autonomie .................................................................................................... 50

5.5

Specifické menšiny – Ţidé, Cikáni (Romové) ........................................................... 51

Závěr ......................................................................................................................................... 55 Seznam pouţitých pramenů a literatury ................................................................................... 57

6

Úvod V dnešní době je svoboda a demokracie brána jako samozřejmost. Zapomíná se, ţe Češi dříve byli slabý národ, který byl mnoho let spíše šachovou figurkou v rukách mocnějších, neţ státem samostatným a suverénním. Tato práce se zabývá obdobím, kdy vznikala první samostatná Československá republika a poprvé po dlouhé době měla moţnost stát se samostatnou zemí, která rozhodne o své podobě a podobě svého právního řádu. Neměla to snadné, byla znát léta německé nadvlády a početná německá menšina se nehodlala vzdát toho, na co byla zvyklá v dobách, kdy byla spíše většinou. Slovenskou část ČSR si nárokovala pro změnu menšina maďarská a Polsko s novými státními hranicemi také zcela nesouhlasilo. To dostalo nově vzniklý stát před obrovskou a těţko řešitelnou otázku: Jak řešit menšinový problém? Tato práce se zabývá tím, jak se ČSR k této otázce postavila a jak dotčené menšiny reagovaly. Vzhledem k tomu, ţe konflikt s německou národností byl tím největším a nejpalčivějším, autorka se zaměří převáţně na tuto menšinu. Tato práce má být připomínkou toho, ţe nic není zadarmo, ale na všem se musí pracovat a lidé, kteří se podíleli na vzniku a chodu první ČSR, měli na svých bedrech opravdu těţký úkol, na kterém pracovali snad s těmi nejlepšími úmysly. Není snadné hodnotit, jestli jejich postupy byly správné či špatné. Je důleţité uvědomit si, ţe jejich úkolem bylo něco nového a velmi sloţitého, navíc něco, co bylo nutné řešit v ne zrovna pozitivní náladě státního národa, který měl po vzniku nového a konečně „svého“ státu, nacionalistické sklony. ČSR byla pod dohledem velmocí a neustálé bránění se stíţnostem Německa u Společnosti národů, na její postoj k menšinám, muselo být velmi vyčerpávající a jen podněcovalo protiněmecké nálady na našem území. Zároveň nelze zapomenout, ţe problém menšin na našem území není ideálně řešen ani dnes, téměř 96 let od vzniku první ČSR. Tato otázka se zdaleka netýká jen dnešní České republiky, ale i ostatních zemí, které se v posledních letech musejí vypořádávat se stále narůstajícím počtem přistěhovalců a tím pádem i vyšším počtem různých národnostních nebo náboţenských menšin na svém státním území. Tato práce se snaţí nastínit, jak sloţitá byla situace ve vztahu k menšinám na našem území v období první republiky. Klíčovým zdrojem pro napsání této práce byla literatura týkající se otázky právního postavení menšin v meziválečné ČSR, zejména pak publikace od pana doktora Petráše a také záznamy z jednání revolučního Národního shromáţdění.

7

Hlavní metodou při psaní této práce byl rozbor odborné literatury zabývající se menšinovou problematikou.

8

1

Menšiny v ČSR a problém jejich vymezení Neţ bude probrána problematika menšin v meziválečné ČSR, je nutné nejprve

definovat samotný pojem menšina, coţ je poměrně problematické. Otázka menšin je v české historii velmi významná. Poprvé se objevila při nástupu dvojí víry v husitském období, kdy šlo samozřejmě o minority náboţenské. Pro tuto práci je potřeba, zaměřit se na menšiny národnostní. Pro začátek je vhodné zatavit se u situace za monarchie, a to zejména v tzv. dlouhém devatenáctém století v letech 1789 aţ 1914. Zhruba od roku 1848 se mezi českým a německým obyvatelstvem začal objevovat silný nacionalismus, coţ vedlo ke vzniku menšinového problému. Jednu z hlavních překáţek představovalo vymezení národa, zejména kolik má příslušníků. Tento údaj hrál důleţitou roli v případech, kdy bylo menšinové právo vázáno na mnoţství menšinových příslušníků v určité oblasti. To vedlo k další problematické otázce, a to jak zjistit skutečný stav obyvatelstva, protoţe sčítání lidu bylo často zpolitizované. Hlavním ukazatelem pro určení národa byl ve střední Evropě především jazyk, coţ v devatenáctém století vyvolávalo diskuze, na kolik jazyk můţe určit národní příslušnost a jak je sčítání spolehlivé v praxi. Jak uvádí doktor Petráš: „První relativně spolehlivou národnostní statistiku pro západní část monarchie sestavila rakouská vláda až při sčítání v roce 1880.“1, kdy byl za znak nacionální příslušnosti přijat tzv. obcovací jazyk, tedy jazyk vyuţívaný v běţném ţivotě. Vzhledem k tomu, ţe byla stále leckde častá dvojjazyčnost, vedly se při sčítání spory. V českém pohraničí, vedla tato situace aţ k nátlaku německých zaměstnavatelů i obcí na místní české menšiny, coţ mělo za následek, ţe se k českému národu hlásilo méně obyvatel, neţ jich ve skutečnosti bylo. Mimořádná důleţitost národní otázky trvala i v době první Československé republiky, a to zejména v letech 1918 – 1920. Na rozdíl od dob monarchie, nyní právní řád s existencí menšin jiţ přímo počítal. Právní úprava v této oblasti navazovala na právní předpisy z dob monarchie a dále vycházely z práva mezinárodního, tedy smlouvy Saint-germainské neboli menšinové smlouvy. Ani tato smlouva však přesnou definici menšiny neobsahovala, coţ znamenalo, ţe neexistovala definice na mezinárodní úrovni a právní řád ČSR měl v této oblasti volnou ruku. Tato oblast však zůstala neupravena a tento pojem byl částečně vymezen jen na několika místech právního řádu, a to pouze ke speciálním účelům a pokaţdé 1

PETRÁŠ R., PETRŮV H., SCHEU H. CH. (eds.), Menšiny a právo v České republice, Praha: Auditorium 2009,

s. 20

9

odchylným způsobem. Dalším z ukazatelů, který měl usnadnit určení národnosti, byla tzv. kmenová příslušnost, která byla určována mateřským jazykem. Ovšem ani tato „definice“ nic neřešila. Důleţitou roli při snaze o ustálení pojmu národnost, hrála judikatura Nejvyššího správního soudu. Při sčítání lidu opět vzplály národní vášně, jen tentokrát, oproti situaci za monarchie, to bylo české obyvatelstvo, respektive státní úředníci, kteří se snaţili ve statistikách zvýšit počet příslušníků svého národa. Pokud se někdo k jazyku přihlásil nepravdivě, byl dokonce trestán pořádkovou pokutou. Z výše uvedeného vyplývá, ţe pojem menšina pro meziválečné období nebyl přesně a jasně definován. Ostatně tento problém s definicí menšin přetrvává do současnosti. Pro účely této práce je tedy menšinou rozuměno rozdělení obyvatelstva podle jejich jazyka. Zároveň je vhodné uvést, ţe dodnes neexistuje ani ucelené národnostní právo a právní systémy autonomie, kulturní, politické a státní rovnoprávnosti jsou objektem politického rozhodování a nikoli právního.2

2

SEIBT F., Německo a Češi, Praha: Academia 1996, s. 253

10

2

Vytváření právního postavení menšin v letech

1918 – 1920 I kdyţ se dnes můţe zdát, ţe roku 1918 bylo o vzniku samostatného Československa rozhodnuto, ještě podle Wilsonova mírového návrhu z ledna 1918, měl Rakousko-Uherský národ získat pouze moţnost autonomního vývoje. Teprve 18. října 1918 byla tzv. washingtonskou deklarací prohlášena Československá samostatnost. V ní se ČSR přihlásila k obecné demokracii a uvedla klíčové znaky nově vzniklé republiky.3 Vzhledem k tomu, ţe se na tento fakt často zapomíná, povaţovala autorka jeho zmínění za vhodné. Otázkou vztahu k menšinám se museli představitelé první republiky zabývat jiţ před jejím samotným vznikem, a to zejména kvůli početnému německému obyvatelstvu na území budoucí ČSR. Hlavní představitel odboje T. G. Masaryk byl pro spravedlivé řešení národnostní otázky, díky tomuto byly koncepce menšinové politiky umírněné a neovlivněné bojovným nacionalismem, který byl ve válečné i poválečné době zcela běţný.4 Roky 1918 aţ 1920 jsou obdobím tzv. Prozatímní ústavy, která se musela vypořádat s řadou základních otázek. Následující podkapitola bude zaměřena na způsob určení hranic ČSR, jelikoţ právě to mělo vliv na skladbu obyvatelstva Československa, a tím pádem i na menšinovou otázku.

2.1 Stanovení hranic ČSR Ani řadu měsíců po vzniku Československého státu nebylo vymezeno jeho území, tím pádem nemohly být stanoveny ani státní hranice. Nástrojem pro stanovení hranic bylo převáţně sebeurčení národů, které akceptovalo vlády vítězných západních mocností. Vzhledem k sloţitým středoevropským národnostním poměrům, však takovýto postup pro určení hranic v ČSR selhával. Tím pravým nebyl ani historický postup, ve kterém Československo argumentovalo tím, ţe jeho území bylo součástí bývalého českého království. Podobné argumenty však měly i sousední státy, a tak ČSR opět narazila. Hned po vzniku samostatné republiky, se musely orgány Československa vypořádat se snahou o odtrţení německých pohraničních oblastí. 30. října 1918 vyhlásil vídeňský parlament utvoření dvou německých provincií na historickém území českého státu, a to Deutshböhmen (Liberec) a Sudetenland (Ústí nad Labem). Krátce na to byly vyhlášeny další dva územní celky – Böhmerwaldgau v Pošumaví a části jiţních Čech a Deutschsüdmähren na jiţní Moravě 3

KURAL V., Češi, Němci a mnichovská křiţovatka, Praha: Karolinum 2002, s. 42

4

PETRÁŠ R., Menšiny v meziválečném Československu, Praha: Karolinum 2009, s. 165

11

(Znojmo).5 Při jednání praţského Národního výboru s německými zástupci z Čech o těchto provinciích, německá strana české poţadavky odmítla. Reakcí ČSR bylo obsazení těchto území vojskem, vzhledem k tomu místní proněmečtí úředníci slíbili věrnost praţské vládě a česko-německá ani česko-rakouská hranice jiţ nebyla zpochybňována. Ovšem po vyřešení sporu o umístění hranic s Německem a Rakouskem, nastal na počátku roku 1919 spor s Polskem o území bývalého těšínského kníţectví. Oba státy se snaţily toto území získat vojenským konfliktem, ten byl ukončen zásahem dohadovacích velmocí. Své územní poţadavky předloţila ČSR roku 1919 na mírové konferenci v Paříţi. Mimo historického území Čech, Moravy, Slezska, Slovenska, ţádala ČSR o připojení Podkarpatské Rusi a navrhovala připojení Vitorazska a Valčicka na hranici s Rakouskem a Kladska, Hlučínska a Hlubčicka na hranici s Německem (nyní s Polskem). Dále poţadovala vytvoření koridoru, který by republiku spojoval se spojeneckým státem srbo-chorvatským. Tento poţadavek byl zcela nereálný a nedošlo ani k připojení Kladska a Hlubčicka. Redukován byl i rozsah připojeného území Slovenska, Těšínska, Vitorazska a Valčicka.

2.2 Postoj Němců ke vznikající ČSR Není ţádným překvapením, ţe postoj sudetských Němců k nově vznikajícímu Československu byl negativní. Hlavním prvkem tohoto přístupu byly hlavně obavy o jejich vlastní existenci a také strach z násilností vítězných Čechů. K těmto násilnostem však nedošlo, sice často docházelo k bouřím a nepokojům, ale ty měly spíše podstatu sociální neţ nacionální. 6 Kromě Němců pociťovali obavy o své postavení také Ţidé. Jejich příznivé poměry za monarchie mělo nyní vystřídat něco nového, a to vyvolávalo nejistotu a strach z masového antisemitismu. Jistý předpoklad k takovým obavám tady skutečně byl, protoţe za monarchie byla ţidovská menšina často napadána z obou stran. Ve skutečnosti však došlo jen k omezeným násilnostem proti jejich menšině. Němci z Čech i Moravy dlouho odmítali začlenění do vznikající ČSR, a to i přesto ţe se s nimi čeští představitelé snaţili vyjednávat a nabízeli jim účast ve vládě i zákonodárném sboru. Jak bylo zmíněno jiţ v podkapitole o určení hranic, Němci v českých zemích vytvořili čtyři

útvary

(Deutshböhmen,

Sudetenland,

Böhmerwaldgau,

Deutschsüdmähren)

předpokládali, ţe zůstanou součástí Rakouska.

5

MALÝ K., Dějiny českého a československého práva do roku 1945, Praha: Linde, a. s., s. 277

6


12

a

Nedostatečná ţivotaschopnost odtrţených pohraničních území vyvolávala v této oblasti rozsáhlé sociální nepokoje, coţ vedlo k minimální ochotě Němců zapojit se po prohrané válce do dalšího konfliktu – tentokrát s Prahou. Snaha o odtrţení tedy nevyšla, ale přispěla k nedůvěře Čechů k německému obyvatelstvu a vyloučila Němce z podílu na moci na počátku ČSR, kdy vznikly i klíčové právní předpisy týkající se menšin.7 V obecné rovině můţeme říci, ţe česko-německé souţití mělo dvě základní etapy, a to vzestupnou a sestupnou.8 V nyní probíraném období, tedy na počátku dvacátých let, dozníval německý negativismus vůči novému státu, který v druhé polovině období přešel do snahy Němců o lepší souţití se státním obyvatelstvem. V třicátých letech se situace opět přiostřila a česko-německé vztahy se opět začaly zhoršovat. O tom však bude pojednáno aţ v následujících kapitolách.

2.3 Úvahy o reformě veřejné správy Tato podkapitola se věnuje problematice správní reformy v souvislosti s menšinovou problematikou. V této době vyvolávala otázka organizace veřejné správy spolu s jazykovým zákonem hlavním národnostní spory v oboru práva. Vzhledem k tomu, ţe veřejná správa je sloţitý systém, který se vyvíjí po staletí, naráţí snaha ji nějakým způsobem změnit na mnoho překáţek. V ČSR byla jednou z radikálnějších reforem tzv. ţupní reforma. Ta měla za úkol likvidaci zemí a zavedení menších útvarů, tzv. ţup (kraje). Ţupní reforma se týkala i okresů, v těch ovšem nepředstavovala ţádnou zásadní změnu. Nepochybně bylo jedním z úkolů správní reformy dokázat přeměnu státní moci. Zároveň při ministerstvu vnitra vznikl zákonodárný odbor, který měl připravit řadu nejvýznamnějších zákonů jako návrh definitivní ústavy ČSR, osnovu jiţ zmíněného ţupního zákona a později zákona o organizaci politické správy.9 V říjnu 1919 vláda odsouhlasila připravenou osnovu ţupního zákona a zahájila debaty s politickými stranami. Pro reformu byli hlavně agrárníci a socialistické strany. Naopak na odpor narazila především u národní demokracie, které byla proti vytvoření dvou německých ţup v Čechách. K protireformní kampani národní demokracie, však přispívaly i čistě osobní

7


8

KURAL V., Češi, Němci a mnichovská křiţovatka, Praha: Karolinum 2002, s. 64

9


13

zájmy některých vlivných jednotlivců. Zájem veřejnosti o správní reformy nebyl nijak velký, jejich pozornost vzbuzoval hlavně vznik německých ţup anebo jak pro sebe získat ţupní sídlo. Je nutné dodat, ţe vláda povaţovala reformu veřejné správy za jeden ze svých hlavních úkolů a ministerstvo vnitra s její přípravou začalo prakticky hned od svého vzniku. To dokazuje i Zpráva ústavního výboru o návrhu zákona o zřízení ţupních a okresních úřadů v republice Československé, ve které stojí, ţe nutnost reformy veřejné správy byla uznána jiţ za monarchie, avšak národ k této reformě zaujal odmítavý postoj, neboť v něm spatřoval přílišný jednostranný politický zájem. Hlavní důvody reformy lze nalézt v té samé Zprávě: „…nutností provésti potřebné reformy nejen proto, aby odstranila staré vady ale také proto, aby uskutečnila jednotnost správy na celém svém území.“10 Veřejná správa v této době stála na zákonech Rakouských a Uherských a tento stav byl udrţitelný jen po určitou dobu.

2.4 Konec roku 1919 – snaha českých Němců o jednání s vládou Zde je vhodné zmínit, ţe ještě neţ bylo na mírové konferenci definitivně rozhodnuto o postavení nového Československého státu, T. G. Masaryk vyhlásil amnestii za německý odboj, takţe sudetoněmeckým politikům nevznikly ţádné potíţe při návratu z krátkodobé emigrace. I kdyţ na počátku vzniku ČSR vedli Němci k republice odmítavou politiku, po uzavření mírové smlouvy se snaţily o dohodnutí kompromisu. Německé strany se předháněly v tom, která z nich příznivé dohody dosáhne, protoţe předpokládaly, ţe tato strana získá voliče. Poţadavky německých stran nebyly zrovna skromné, coţ mohlo působit i jako provokace, vzhledem k tomu ţe ještě nedávno jejich postoj vůči ČSR byl mimořádně negativní. U ministerského předsedy Tusara se začaly střídat delegace německých politických stran a předkládaly mu své návrhy. Jako první se dostavila německá sociální demokracie, která při odmítnutí svých představ hrozila dokonce násilím. Mezi její nejvýznamnější poţadavky patřila účast všech národů na vytváření ústavy. Jako další dorazily německé nesocialistické strany, které ţádaly rozpuštění parlamentu a vypsání voleb s účastí menšin. Postoj předsedy Tusara k německým poţadavkům, zejména k jejich účasti na tvorbě ústavy, byl značně odmítavý. Podle něj by měl parlament nejprve přijmout základní zákony a aţ po

10

TISK 2422, Zasedání národního shromáţdění československého roku 1920, [online]. [cit 2013-23-02].

Dostupný z: http://www.psp.cz/eknih/1918ns/ps/tisky/T2422_01.htm

14

tom by bylo moţné vyhlásit volby s účastí menšin. Reakcí Němců bylo vyhroţování, ţe zákony nepřijmou a později si dokonce stěţovali u Společnosti národů. Na závěr je moţné říci, ţe hlavním znakem ve vývoji ČSR v letech 1918 aţ 1920 byla činnost parlamentu bez účasti menšin. Tento stav si zčásti zavinili samotní Němci, kdyţ jim byla na počátku republiky účast v parlamentu nabízena v parlamentu, odmítli ji. Ve chvíli kdy svoji negativistickou politiku otočili a chtěli se účastnit zákonodárného procesu, nemělo pro změnu o spolupráci zájem Československo.

2.5 Základní zákony a způsob jejich projednávání Vzhledem k tomu, ţe projednávání zákonů zdrţovalo čekání na konec Paříţské konference, byly nejvýznamnější zákony projednávány a schvalovány parlamentem aţ na konci února 1920. Právě mírová konference uloţila republice závazky, které měly dokonce i ústavní charakter, a to zejména v otázce menšin. Na projednávání zákonů mělo také vliv to, ţe byly společně přijímány ústavní listiny, jazykový zákon, zákony o volebním soudu, o volebním řádu do poslanecké sněmovny, o sloţení a pravomoci senátu a zákon ţupní. 11 Důkazem toho, ţe projednávané zákony nebyly vţdy zrovna ideální, mohou být slova poslance Horáčka z konce ledna 1920: „… Vždyť my teprve svůj státní útvar tvoříme, my ho budujeme, my jaksi tápeme, nemáme zkušeností, tradic, a tu ovšem snadno se nám stane, že v lecčems snad chybíme a musíme snad draze zaplatiti své zkušenosti.“12 Díky stále vypjatým vztahům s Němci, se Národní shromáţdění snaţilo zákony přijmout bez jejich účasti na jednáních, tedy často na poslední chvíli. Je zřejmé, ţe se menšin dotýkal nejvíce zákon jazykový, i kdyţ v době první ČSR se všechny zákony, alespoň částečně, dotýkaly menšinové otázky. Vypjatá situace ovšem nevládla jen ve vztahu k českým Němcům, ale i na celkové politické scéně, a to především kvůli rozkladu sociální demokracie a blíţícím se volbám. Díky tomu se tu objevila snaha zabránit demagogii a mnohá jednání byla tajná. 13 Není překvapením, ţe hlavní politický konflikt se týkal zákona jazykového.

11


12

HORÁČEK J., Národní shromáţdění československé 1918-1920, 109. schůze, část 8/14 ze dne 22. 1. 1920

[online]. [cit 2013-04-05]. Dostupný z: http://www.psp.cz/eknih/1918ns/ps/stenprot/109schuz/s109003.htm 13


15

Před samotným jednáním v plénu parlamentu, byly zákony projednávány ústavním výborem. Přestoţe se právě v ústavním výboru objevoval silný nacionalismus některých členů, je třeba podotknout, ţe se zde demagogie projevovala v mnohem menší míře neţ v samotném plénu revolučního Národního shromáţdění. Opět je třeba dodat, ţe menšinová otázka se v menší či větší míře dotýkala všech projednávaných zákonů. I kdyţ se projevoval silný nacionalismus, dá se říci, ţe jazykový zákon byl ve výboru projednáván celkem objektivně. I zde však došlo ke sporu, a to proto, zda má být československý jazyk nazýván jako „oficielní“, coţ navrhovala vládní osnova, nebo jako „státní“, jak to prosazovali nacionalisté v čele s Kramářem. I kdyţ pro praxi šlo o nepodstatný detail, ústavní výbor i plénum parlamentu, s ním strávilo velké mnoţství času.14 Spory týkající se jazykové otázky ovšem nekončily jen dohadováním o „státní“ či „oficielní“ jazyk, ale pokračovaly i při rozhodování, zda má být československý jazyk povinným předmětem na všech školách nebo zda musí všichni státní zaměstnanci ovládat český jazyk. Spory se ovšem nevyhnuly ani jiţ několikrát zmiňovanému ţupnímu zákonu. Klíčovým problémem se stalo rozdělení ţup, přestoţe vláda měla jiţ vypracovaná řešení, začala veřejnost i poslanci přicházet s novými poţadavky, coţ situaci značně komplikovalo. Jasné nebylo ani to, jakou velikost by samotné ţupy měly mít. Opět se zde objevovaly protiněmecké úvahy a ţupy se staly prostředkem k oslabení německé menšiny. Ale ţupy nebyly ovlivněny jen národnostní otázkou, podobně jako u všeho nově zaváděného, se i zde objevovaly čistě osobní zájmy některých poslanců. Jak jiţ bylo zmíněno po projednávání zákonů v ústavním výboru, nastalo projednávání v plénu revolučního Národního shromáţdění. Přestoţe většina problémů byla vyřešena jiţ ústavním výborem, některé musel řešit ještě i parlament, a to především ty, které se týkaly menšin. Zde by bylo dobré dodat, ţe většinu těchto konfliktů způsobila národní demokracie, která podávala řadu pozměňovacích návrhů. Zákonodárný proces fungoval následovně: o zákonech nejprve informovali zpravodajové, poté následovala diskuze a konečně přišlo na řadu hlasování. Projevy bývaly někdy poněkud demagogické, ale na druhou měly slušnou formální nebo teoretickou úroveň a obsahovaly rozsáhle historické či politologické výklady.15

14 15

PETRÁŠ R., Menšiny v meziválečném Československu, Praha: Karolinum 2009, s. 184 PETRÁŠ R., Menšiny v meziválečném Československu, Praha: Karolinum 2009, s. 189

16

Menšinová otázka se silně dotýkala i ústavy. Hlavně u hlavy šesté, která se týkala přímo menšin, byla snaha navázat na politiky, kteří odmítali šovinismus. To se nedá říci o jazykovém zákonu, kde se opět projevoval silný nacionalismus a jeho projednávání bylo dosti napjaté. Menšinová otázka se projevovala i u některých dalších zákonů, jedním z nich byl například volební řád do poslanecké sněmovny, kde byl zaveden poměrný systém. Právě systém poměrného zastoupení byl jedním z mála zákonů, který nebyl německou menšinou kritizován. Důvodem „spokojenosti“ s tímto volebním řádem, byl fakt, ţe změna volebního práva např. na většinový systém, by Němce jen těţko nějak zásadně oslabila, takţe tato otázka v parlamentu výjimečně ţádný konflikt nevyvolala.16 Dá se říci, ţe postoj k menšinám byl při vytváření zákonů poměrně příznivý. Ke střetu mezi vládou a opozicí docházelo hlavně v případě formulace jazykového zákona, kdy vláda navrhovala úpravu flexibilní, kdeţto opozice v čele s Karlem Kramářem byla pro formulace rigidní. V tomto místě je dobré upozornit na rozšíření pravomocí vlády, kdy měla v budoucnu některá rozhodnutí činit bez ohledu na parlament.

16


17

3

Vliv mezinárodního práva Pro bliţší poznání postavení menšin v ČSR, je nutné znát i situaci v mezinárodním

právu, protoţe právě mezinárodní právo hrálo důleţitou roli při řešení menšinových sporů. Tato kapitola se zaměřuje hlavně na mezinárodní smlouvy a orgány, které mezinárodní dohled vykonávaly. První republika, patřila k zemím, které musely po skončení války přijmout menšinové smlouvy. Z toho vyplývá, ţe postavení menšin v meziválečném Československu bylo výrazně ovlivňováno zahraničím. Nutno dodat, ţe mezinárodní ochrana menšin navazovala na starší vývoj a nebyla tedy věcí úplně neznámou.

3.1 Pařížská mírová konference Mírová konference v Paříţi začala v lednu 1919, otázky kterými se musela zabývat, byly velmi sloţité a musely se vyřešit v co nejkratším čase. Tím pádem často docházelo spíše k nařízením neţ k potřebným kompromisům. To samozřejmě mělo vliv i na náladu mezi válečnými vítězi a poraţenými. Na konferenci jednání ovládaly převáţně velmoci, menší státy jako nově vzniklá ČSR, měly jen minimální vliv a poraţené země se jednání téměř neúčastnily. I zde se opět střetala Francie s Velkou Británií, kdy Francie viděla nově vzniklý blok států ve střední a východní Evropě jako nového spojence a tyto státy podporovala, kdeţto Británie se obávala balkanizace střední Evropy, která by vedla k chaosu a následně by bránil rozvoji a stabilitě, coţ by mimo jiné nevyhovovalo britskému obchodu.17 Jedním z hlavních předmětů jednání na konferenci bylo určení hranic nově vzniklých států. Tato problematika byla řešena jiţ výše, takţe zde se u ní autorka zastaví jen na chvíli. ČSR byla jednou ze zemí s největším územním ziskem, coţ ale právě nastartovalo problém s Německou menšinou, která získané pohraničí obývala. Nyní se jiţ „čeští“ Němci obrátili i na amerického prezidenta Wilsona a poţadovali právo na sebeurčení. Vzhledem k tomu, ţe se německá snaha o změnu hranic nesetkala s úspěchem, podala rakouská delegace návrh, podle kterého mělo být Československo rozděleno do kantonů. I v otázce státních hranic se potvrdila francouzská podpora nově vzniklých států.

17


18

3.2 Orgány mezinárodněprávní ochrany 3.2.1 Společnost národů Vznik mezinárodní organizace, byl cíl amerického prezidenta Wilsona, který se kvůli ní vzdal mnoha jiného. V počátečních návrzích o Společnosti národů, se menšinová otázka vůbec neobjevovala, aţ v tzv. druhém Wilsonově plánu byl zařazen článek, který měl zavazovat jen nově vzniklé státy a týkal se rasových a národních menšin. Šlo o to, ţe by se nové státy zavázaly k zajištění úplné rovnosti příslušníků menšin se státními občany a Společnost národů by vykonávala dohled nad dodrţováním těchto závazků. Tento přístup se setkal spíše s kritikou, a to hlavně pro svoji obecnost. Úplná rovnost menšin by totiţ znamenala například i to, ţe by kaţdá byť sebemenší menšina, měla právo uţívat svůj jazyk před soudy a úřady. Wilson však námitky ignoroval a návrh rozšířil ještě i o menšiny náboţenské. Britové však s takovouto obecnou úpravou nesouhlasili a bylo nutné najít kompromis mezi britským a americkým stanoviskem. I kdyţ se návrh kompromisu objevil, jednání o něm skončila neúspěchem. Vliv na to měly poţadavky Japonců, kteří prosazovali, aby se s občany členských států Společnosti národů zacházelo na území ostatních členských států, jako s jejich domácími příslušníky. Návrhu se nedostalo potřené podpory a celé jednání bylo ukončeno. I přesto to neznamenalo definitivní vyřazení menšinové otázky ze Společnosti národů.18

3.2.2 Komise pro nové státy V důsledku neúspěšného zařazení ochrany menšin do statutu Společnosti národů, začali její zastánci prosazovat, aby byly články o ochraně menšin vloţeny přímo do mírových smluv. Toto opatření vyţadovala hlavně americká delegace a jednalo se převáţně o mezinárodní závazky pro Polsko, ale i další nové státy včetně ČSR. Za tímto účelem byla 1. 5. 1919 zřízena zvláštní komise – Komise pro nové státy. Bylo v ní zastoupeno pět velmocí – Francie, Velká Británie, USA, Itálie a Japonsko (poslední dva jmenované státy přistoupily o několik týdnů později). Úkolem Komise bylo připravit návrhy ustanovení na ochranu menšin. Původně se předpokládalo, ţe smlouvy se budou týkat jen nově vzniklého Polska a Československa. Nejvyšší rada však rozhodla, ţe vzhledem k podstatnému rozšíření území Srbska, Rumunska a Řecka, se bude ochrana menšin týkat i těchto států.

18

PETRÁŠ R., Menšiny v meziválečném Československu, Praha 2009, s. 34

19

3.2.3 Stálý dvůr mezinárodní spravedlnosti Členové Společnosti národů přijali statut Stálého mezinárodního dvora spravedlnosti v prosinci 1920 s účinností od října 1921 a svoji činnost započal Dvůr 30. ledna 1922. Stálý mezinárodní dvůr spravedlnosti měl v mezinárodní ochraně menšin významnou úlohu. V záleţitosti menšin vydával posudky a rozhodnutí, které měly často velmi zásadní význam. Dvůr byl povoláván Radou Společnosti národů po delším neúspěšném smírčím řízení, a to ve většině případů o velmi politicky sporných otázkách, které jiné instituce (Rada) nemohly vyřešit. I přesto, ţe ne vţdy rozsudek vedl k vyřešení konfliktu, měl právní názor Dvora mimořádný význam. Rozhodující byla i jeho interpretace menšinových smluv a došlo díky němu i k upřesnění mnoha pojmů obsaţených právě v těchto smlouvách.

3.3 Menšinové smlouvy a další formy závazků Mezinárodní

ochrana

menšin

se v meziválečném

období

značně rozvíjela.

Neexistovala jedna smlouva pro všechny země s menšinovými závazky, naopak se mezinárodněprávní ochrana menšin opírala o velmi početné a různorodé právní prameny. Dá se říci, ţe pro kaţdou zemi, která byla do ochrany menšin zapojena, existovala jedna smlouva či deklarace. Právní obsah těchto smluv či deklarací byl obdobný, lišily se však historické podmínky jejich vzniku i vývoje. Z hlediska vzniku je můţeme rozdělit do čtyř skupin: 

Mírové smlouvy uzavřené na paříţské konferenci mezi vítěznými

mocnostmi a poraţenými státy (s Rakouskem, Bulharskem, Maďarskem a Tureckem). 

Smlouvy o ochraně menšin uzavřené mezi vítěznými státy a některými

jejich spojenci (s ČSR, Polskem, Královstvím SHS, Rumunskem a Řeckem), k těmto smlouvám se někdy řadí i rozhodnutí velvyslanců v Paříţi o Těšínsku, Spiši a Oravě. 

Prohlášení o ochraně menšin přednesené nově přijímanými státy do

Společnosti národů (Albánie, Finsko, Litva, Lotyšsko, Estonsko, Irák). 

Vzájemné (většinou dvoustranné) smlouvy o ochraně menšin a

některých zvláštních otázkách, které spolu uzavíraly zejména sousední státy (ČSR s Rakouskem, Německem a Polskem). Největší význam měly právní normy pod dohledem Společnosti národů, coţ jsou všechny normy z první aţ třetí skupiny a dále některé normy ze skupiny čtvrté.19

19


20

Vzorem pro mezinárodní smlouvy byla především smlouva s Polskem. Obsah těchto smluv můţeme rozdělit do třech základních částí. První část je ve všech smlouvách totoţná a jsou v ní práva zaručená všem obyvatelům. Druhá část obsahuje ustanovení o nabývání občanství, toto ustanovení se v jednotlivých smlouvách mírně odlišuje. Třetí část smluv je tou nejdůleţitější, protoţe se zabývá právy státních občanů, kteří se liší od většiny rasou, jazykem nebo vyznáním – jde tedy o menšinová práva. Jak jiţ bylo uvedeno, i Československo patřilo mezi země s menšinovými smlouvami. Saint-germinskou smlouvou z 10. 9. 1919, se ČSR zavázala, ţe poskytne všem obyvatelům úplnou a naprostou ochranu jejich ţivota a svobody a také právo vyznávat veřejně i soukromě jakékoliv náboţenství, pokud není v rozporu s veřejným pořádkem a dobrými mravy. Pozornost byla kladena na problematiku státního občanství, a to jak na jeho nabývání i ztrátu. Bez jakýchkoliv formalit byla ČSR povinna uznat za československé příslušníky německé, rakouské a uherské příslušníky, kteří měli bydliště či domovské právo na území, které se stalo státním územím Československa. Všichni státní občané si měli být před zákonem rovni a poţívat stejných občanských a politických práv bez ohledu ne rasu, jazyk nebo náboţenství. Rozdíl v náboţenství, víře nebo vyznání neměl být státním občanům na závadu, pokud jde o práva občanská a politická i při přístupu do veřejné sluţby, úřadů, hodností i výkonu povolání. Občané měli právo pouţívat jakýkoliv jazyk ve stycích soukromých, obchodních i náboţenských, v tisku, veřejných projevech i na veřejných shromáţděních. Státní občané jiného jazyka neţ českého měli mít téţ přiměřenou moţnost tento jazyk pouţívat před soudy, a to ústně i písemně, pokud by ČSR zavedla oficiální jazyk. S občany patřící k menšinám ať uţ rasovým, náboţenským či jazykovým, se mělo zacházet jako s ostatními státními občany. Měli stejné právo vlastním nákladem zakládat a řídit ústavy lidumilné, náboţenské nebo sociální, školy nebo jiné výchovné ústavy , a to s právem pouţívat tam volně svůj jazyk. Ustanovení článků druhého aţ osmého této smlouvy, se Československá republika zavázala uznat za základní zákon, coţ znamenalo, ţe ţádný zákon, nařízení či úřední úkon nemůţe být v rozporu s těmito ustanoveními a ani proti nim nebude mít moc. Z toho jasně vyplývá, ţe tato ustanovení smlouvy, měla mít přednost před zákony vnitrostátními včetně zákonů ústavních. ČSR se s tímto mezinárodním závazkem vyrovnala tak, ţe schválila obdobné právní normy ústavní úrovně. Zatímco do osmého článku se jednalo o práva základní, článek devátý uţ základním právem nebyl. ČSR se v něm zaručila, ţe v oblastech, kde ţila značná část občanů jiného 21

jazyka neţ českého, umoţní veřejné vyučování příslušníkům menšin v jejich vlastním jazyce. Dále zde bylo ustanovení, které v těchto oblastech přiznávalo menšinovému obyvatelstvu nárok na podíl z veřejných fondů, který měl být vynaloţen na výchovu, náboţenství nebo lidumilnost. Předešlá ustanovení československé menšinové smlouvy byla téměř shodná s ustanoveními smluv jiných států, ustanovení hlavy II. (článek 10 – 13) upravovalo otázku zcela specifickou, a to postavení Podkarpatské Rusi. Československo se zavázalo, ţe zřídí území Rusínů, které bude samosprávnou jednotkou. Tato oblast měla mít i vlastní sněm se zákonodárnou pravomocí pro řadu otázek. Díky zaostalosti Rusínů, se však široká samospráva pro jejich území ukázala jako nereálná, coţ později v jisté míře uznala i Společnost národů.20 Kromě menšinové smlouvy bylo Československo vázáno i několika dvoustrannými smlouvami se svými sousedy (Rakouskem, Německem, Polskem) a dále bylo vázáno rozhodnutím velvyslanců paříţské konference o Těšínsku, Spiši a Oravě. I tyto smlouvy se částečně zabývaly menšinovou otázkou. Ustanovení těchto smluv byla však obdobná a odlišovala se jen v řešení lokálních záleţitostí. U smlouvy s Polskem z 29. 11. 1920, která obsahovala o menšinách rozsáhlá ustanovení (ustanovení o občanství, úprava školství a jazyka), je zajímavé, ţe nikdy nebyla ratifikována a aţ 23. 4. 1925 místo ní byla uzavřena smlouva nová. Obecně se dá říci, ţe uzavírání mezinárodních menšinových smluv nebylo ţádnou novou myšlenkou. Rozdíl byl v tom, ţe nyní bylo vymezení práv menšin podrobnější a netýkalo se jen menšin náboţenských, jak tomu bylo před první světovou válkou, ale i menšin národních. Dalším rozdílem byl dohlíţející subjekt, kterým se nyní stala Společnost národů. Před válkou totiţ dohled nad dodrţováním smluv vykonávaly velmoci, které s dotyčným státem smlouvu uzavřely. V důsledku toho se menšinová otázka přesunula z politické sféry do mezinárodního práva: „…protože případný zásah již neležel na volné politické úvaze velmoci, ale byl stanoven jasnými právními předpisy.“21 Tato úprava byla (později spíše teoretickou) výhodou pro státy s menšinami, protoţe zaručovala, ţe se cizí státy do těchto států nemohou vměšovat pod záminkou ochrany svých národních menšin.

20


21


22

Zde je vhodné zmínit, ţe československá ústava z roku 1920 nijak vztah vnitrostátního a mezinárodního práva neupravovala. V důsledku této situace, docházelo k odlišnému přístupu soudů. Nejvyšší soud pro působnost mezinárodní smlouvy ve vnitrostátním právu povaţoval za dostačující její vyhlášení ve sbírce zákonů, a však Nejvyšší správní soud vyţadoval speciální transformační vnitrostátní normu. Mezi další problémy souvisejícími s mezinárodními menšinovými smlouvami, lze uvést otázku státní suverenity. Státy, kterých se menšinová problematika a z ní plynoucí závazky týkaly, namítaly, ţe mezinárodní smlouvy omezují jejich státní suverenitu a poţadovaly stejnou úpravu ochrany menšin pro všechny členské země Společnosti národů. Problémem bylo i to, kdo je vlastně nositelem práv, které menšinám poskytuje mezinárodní právo. Objevovalo se zde individuální pojetí, které za nositele práv označovalo pouze příslušníky menšin a kolektivní pojetí, které za nositele povaţovalo menšiny jako celek. Byly zde i úvahy, ţe nositelem je jednotlivec a kolektiv současně. Tato otázka přináší v právu spory dodnes a terminologie není doposud úplně vyjasněna.22 Co se týče právní subjektivity menšin, tak mezinárodní smlouvy neposkytovaly menšinám přímé oprávnění, ale zavazovaly pouze stát k začlenění obsahu těchto smluv do vnitrostátního práva. Z toho plyne, ţe pokud došlo k porušení menšinového práva, mohl jednotlivec svá práva uplatňovat pouze před státními úřady. Výjimkou bylo pouze právo petiční, které menšinám umoţňovalo podávat Společnosti národů petice za účelem ochrany menšinového práva, které jim bylo zaručováno. Coţ lze povaţovat za menšinovou subjektivitu, byť jen v minimální míře.23

3.4 Stížnosti menšin a propaganda 3.4.1 Stížnosti menšin ke Společnosti národů a petice proti ČSR V meziválečném období bylo mnoho (převáţně) procesních otázek v mezinárodních smlouvách jen naznačeno a postupně je upravovaly rezoluce vydané Společností národů, některé však zůstaly nevyjasněné i nadále. Co se týče mezinárodní ochrany menšin, objevovala se zde zpolitizovanost systému, kdy se před právem dávala přednost reálné

22


23


23

mezinárodní situaci.24 Zároveň je nutné říci, ţe i přes některé slabosti byl systém ochrany Společnosti národů opravdu funkční. Aby se Společnost národů začala zabývat stíţnostmi menšin, musela jí tato menšina předat (nejčastěji) petici. Coţ vede k otázce, jakým způsobem byly petice podávány, přijímány a vyřizovány. Jak jiţ bylo řečeno, petice nejčastěji podávali přímo příslušníci menšin, avšak samotný proces projednávání byl jiţ na mezistátní úrovni, coţ znamenalo, ţe se problému ujala některá země (zpravidla „mateřský“ stát menšiny). Na počátku řízení bylo nutné zjistit, zda petice splňuje podmínky pro přijetí, to znamenalo, ţe musela vycházet z menšinových závazků. Následně se petice dostala k projednání tříčlenným výborem, který se především snaţil o dosaţení kompromisu. Pokud se mu to výjimečně nepodařilo, bylo řízení postoupeno Radě Společnosti národů. Pro zajímavost je zde vhodné uvést, ţe v letech 1921 aţ 1939 bylo do Sekretariátu Společnosti národů doručeno přibliţně 950 petic, z těch bylo prohlášeno za přijatelné asi 550 a jen 14 z nich bylo postoupeno Radě. Vzhledem k tomu, ţe se tato práce zabývá problematikou menšin v meziválečném Československu, je vhodné se nyní zaměřit na petice, které byly směřovány přímo proti ČSR. Jak se dalo předpokládat, petice proti Československu podávala nejčastěji menšina německá. Petice se dotýkaly mnoha otázek, jako příklad lze uvést útisk menšin, zabrání Stavovského divadla, nedodrţování Saint-Germainské smlouvy revolučním Národním shromáţděním, školství, jazykové zákony, pozemkovou reformu a mnoho dalších včetně stíţností osobních (např. nepřiznání penze). Řadu petic však podali i příslušníci maďarské menšiny, ty se často týkaly Podkarpatské Rusi. Obvykle byly petice vyřízeny odpovědí československé strany, ke které byl přiloţen třeba i nález Nejvyššího správního soudu a Společnost národů se jimi dále nezabývala. I přesto některé z nich dokázaly způsobit Praze značné obtíţe. Pro urovnání sporů, které petice způsobily, se čeští diplomaté nebáli pouţít různé metody včetně uplácení a špionáţe. Například právě díky tomu mohla československá diplomacie při jednáních s členy

24


24

menšinové sekce vyuţít znalost podkladů, se kterými Společnost národů pracovala a československá strana s nimi měla být seznámena aţ později anebo vůbec ne.25

3.4.2 Propaganda Veřejné mínění v mnoha otázkách hraje významnou roli, jinak tomu nebylo ani u mezinárodní ochrany menšin. Aby byl zájem světové veřejnosti co největší, byla tato problematika podporována silnou propagandou. Vzhledem k tomu, ţe velký zájem vyvolávala hlavně jednání před Radou, tak se menšiny snaţily zabránit předběţnému přezkoumávání stíţností, které podaly, a tím pádem mělo dojít k co nejčastějšímu řešení menšinových problémů přímo před Radou. Naopak klíčovým cílem ČSR bylo veřejné jednání o menšinových stíţnostech, co nejvíce omezit. Propaganda se pouţívala hlavně kvůli Velké Británii, kde mělo veřejné mínění na britskou politiku určitý vliv, navíc je známo, ţe Británie nebyla zemím s menšinami zrovna nakloněna. 26 Československo bylo v propagandě docela úspěšné a přesto, ţe propaganda například v novinách nebyla levnou záleţitostí, vyplatila se. Radu ČSR získala i od francouzských diplomatů, kteří řekli, ţe vynaloţit finance na propagandu v Británii, se vyplatí mnohem více neţ je investovat do stavby opevnění. Ovšem i Čechoslováci se setkali s řadou fám, které měly na citlivou menšinovou otázku negativní vliv. Nešlo však jen o novinové články, ale neseriózní informace se objevily například i při jednání Společnosti národů.

25


26


25

4

Další vývoj právního postavení menšin v

Československu Přestoţe základním prvkem pro postavení menšin v meziválečném Československu byla ústava přijatá 29. února 1920, tak byl důleţitý i další vývoj této problematiky. Situace byla opět přiostřená díky německému nacionalismu.

4.1 Ústava ČSR z roku 1920 Jak jiţ bylo uvedeno v úvodu této kapitoly, československá ústava hrála v postavení menšin nejvýznamnější roli. Přestoţe je mnohdy povaţována za jedinou definitivní ústavu, byla ve skutečnosti jiţ třetí ústavou první republiky. Za první ústavu nového státu lze povaţovat zákon č. 11 z 28. 10. 1918 o zřízení samostatného státu československého. Druhou ústavou pak byl zákon o prozatímní ústavě z listopadu 1918 (novelizován v květnu 1919). Na oba tyto zákony ústava z roku 1920 navazovala a stala se tak první celkovou a definitivní ústavou meziválečného Československa.27 Vzorem jí byla, zejména ve struktuře nejvyšších orgánů, francouzská ústava třetí republiky. Pokud jde o občanská práva, tak navázala na základní úpravu z dob rakousko-uherské monarchie. Ochrana menšin byla převzata z menšinové smlouvy. Z toho vyplývá, ţe ústava z roku 1920, závisela na těchto pramenech a tím pádem nebyla originálním dílem. Ústava byla projednávána ústavním výborem revolučního Národního shromáţdění a autorem prvního textu byl profesor Jiří Hoetzel. Za politického tvůrce ústavy můţeme označit Antonína Švehlu, který je povaţován za jednoho z nejlepších státníků dvacátých let. Přijata byla prozatímním parlamentem 29. února 1920 a jako zákon č. 121 byla publikována ve Sbírce zákonů a nařízení státu československého. Přestoţe se tvorby ústavy účastnilo mnoho odborných tvůrců, tak způsob jejího vzniku vyvolával značnou kritiku. Kritizováno bylo zejména to, ţe při tvorbě nebyla přítomna veřejnost a přijal ji nevolený parlament. Navíc zde bylo malé zastoupení Slováků a menšiny se jednání nezúčastnily vůbec. I přes kritiku má však tento postup své opodstatnění: „…zajistil odbornou úroveň textu, neoslabil přitom jeho

27

PAVLÍČEK V. a kolektiv, Ústavní právo a státověda II. díl, Ústavní právo České republiky, Část 1., Praha:

Linde, a. s. 2008, s. 53

26

demokratický obsah a zabránil vnesení politických vášní do konstitutivního procesu.“ 28 Ústava byla tedy zákonem, ve kterém se prosadil zájem státu nad zájmy stranické a osobní. Ústava byla členěna do šesti hlav, kdy první hlava obsahovala všeobecná ustanovení, další tři hlavy se týkaly funkcí státní moci, tedy moci zákonodárné, vládní a výkonné moci a moci soudcovské. Pátá hlava byla věnována právům a povinnostem občanů a šestá hlava zakotvovala práva menšin. Stejně tak jako je tomu v dnešní ústavě, před samotnými hlavami je slavnostní prohlášení, tedy preambule. V první hlavě ústavy bylo také kromě všeobecných ustanovení, ustanovení týkající se Podkarpatské Rusi, které obsahovalo její začlenění jako samosprávného území s vlastním sněmem, který se měl zabývat zejména věcmi jazykovými, vyučovacími, náboţenskými a místní správy. Pro potřeby této práce je důleţitá zejména poslední, tedy šestá hlava ústavy, která se týkala ochrany menšin, a to menšin národních, náboţenských a rasových. Ustanovení této hlavy nebylo původní textem, ale přepisem menšinové (saint-germainské) smlouvy do ústavního pořádku ČSR. Toto ustanovení bylo velmi důleţité vzhledem k ohromnému počtu menšin na území první republiky, kdy je dobré říci, ţe německé národnosti bylo v Československu více neţ národnosti slovenské. Menšinová práva byla vlastně individuální práva, daná příslušností k určité kolektivitě.29 Mezi tato práva řadíme zejména rovnost před zákonem a pouţívání stejných občanských a politických práv bez ohledu na rasu, jazyk nebo náboţenství. To znamená, ţe příslušnost k nějaké menšině, nemohla být důvodem diskriminace v přístupu do veřejné sluţby, k úřadům a hodnostem, nebo ve vykonávání jakéhokoliv povolání či ţivnosti. Rovnost byla ústavou zakotvena, i pokud šlo o zakládání, řízení a správu tzv. lidumilných (humanitárních) institucí a svobodné pouţívání vlastního jazyka a náboţenství. Dále byla v tomto ustanovení zakotvena i práva, která vyţadovala pozitivní plnění ze státního rozpočtu či rozpočtu jiných veřejných institucí. Ústava zaručovala přiměřenou příleţitost k vyučování ve vlastním jazyce, a to ve městech a okresech se značným počtem menšinových obyvatel: „V městech a okresích, v nichž jest usedlý značný zlomek státních občanů československých 28


Linde, a. s. 2008, s. 54 29


Linde, a. s. 2008, s. 67

27

jiného jazyka než československého, zaručuje se dětem těchto československých občanů ve veřejném vyučování v mezích všeobecné úpravy vyučovací přiměřená příležitost, by se jim dostalo vyučování v jejich vlastní řeči, při čemž vyučování československé řeči může býti stanoveno povinným.“

30

Právě v těchto městech a okresech byl stanoven závazek

k vynaloţení určitých částek na výchovné, náboţenské nebo lidumilné účely z veřejných fondů. Ústava z roku 1920, platila aţ do roku 1938 bez jakýchkoliv změn. V době své platnosti a i později, dosáhla v demokratických vědeckých a politických kruzích (v Evropě a Americe) vysokého ocenění jako jedna z tehdejších nejlepších ústav, a to zejména díky své demokratičnosti a právnické přesnosti. Přestoţe měla i své nedostatky, lze ji povaţovat za nejctihodnější ústavu v celé československé historii.31

4.2 1920 – 1921 snaha o smíření s menšinami Přestoţe v počátečním období nového československého státu byli Češi ochotni k mnohým ústupkům vůči menšinám, šlo smiřování s menšinovým obyvatelstvem velmi pomalu. Němci stále odmítali uznat ČSR a stejný postoj k nové republice zaujímali i Maďaři. Německé strany navrhovaly přezkoumávání zákonů vytvořených národním Revolučním shromáţděním a poţadovaly autonomii menšin, coţ ČSR zcela odmítala. Spory se z parlamentu přesunuly i do ulic, kde začalo docházet k nepokojům. V listopadu 1920 začali čeští nacionalisté zabírat v Praze německé budovy, kdy nejznámější je zabrání Stavovského divadla. Zabírání budov bylo zásahem do vlastnických práv a vzhledem k tomu, ţe došlo i k zabrání redakcí novin, došlo i k ohroţení svobody tisku. Tyto události vedly samozřejmě k dalšímu zhoršení česko-německých vztahů. Postupně se začaly vztahy s menšinami zlepšovat, přestoţe nebyly stále ideální. Menšinové obyvatelstvo uvítalo nahrazení úřednické vlády kabinetem Edvarda Beneše, který byl povaţován v menšinové otázce za vstřícného. Za krátkou dobu však došlo k dalším incidentům. K velkým konfliktům docházelo v oblasti hospodářských záleţitostí, kdy spor způsoboval např. rozsah a způsob vyplácení válečných půjček.

30

ZÁKON Č. 121/1920 – ÚSTAVNÍ LISTINA ČSR, Hlava šestá, Ochrana menšin národních, rasových a

náboţenských, § 131 31


Linde, a. s. 2008, s. 53

28

Přestoţe národní demokracie nesouhlasila s tím, aby se Němci podíleli na vládě, prezident Masaryk jim účast ve vládě opět nabídl. Nacionalistický vůdce německých stran (Lodgmann), však odmítl. To se ukázalo jako velká chyba, díky tomuto odmítnutí totiţ Češi získali volné pole působnosti v oblasti průmyslu a zemědělství, coţ bylo v rozporu s ekonomickými zájmy německých průmyslníků, v jejichţ zájmu bylo získávání státních závazků, proto se rozhodli sloučit svůj zájmový svaz s českým svazem.32 Jednání o vstupu Němců do vlády probíhalo i s německou sociální demokracií, která rovněţ odmítla, odmítnutí nebylo však tak kategorické, jako v případě Lodgmanna. Atmosféru vykresluje například řeč německého poslance R. Junga na schůzi revolučního Národního shromáţdění, která proběhla 23. listopadu 1920: „…druhou stranou sněmovny byli jsme my, Němci, příležitostně vyzýváni k spolupráci. Ovšem tyto výzvy zůstanou problematické tak dlouho, pokud budou jen krásnými gesty a nebudou-li za nimi následovati také činy, které nám dokáží, že pánové s druhé strany této sněmovny myslí to se svými pozváními také vážně.“33

4.3 Odkládání župní reformy Nyní je na čase vrátit se k jiţ jednou zmíněné správní reformě. Jejímu provedení bránily mimo jiné silné nacionalistické vášně, kdy se Češi báli, ţe ve dvou ţupách, které by měly německou většinu, mohlo dojít k utiskování českých obyvatel. Začaly se tedy objevovat snahy o změnu velikosti ţup. Správní útvary měl mít takovou velikost, aby byla zajištěna česká nebo slovenská většina, čemuţ odpovídalo stávající členění území.34 Argumenty proti ţupám byly různé, patřilo mezi ně i to, ţe by daně v českých ţupách byly mnohem vyšší neţ v ţupách německých, na coţ mělo vliv různá ekonomická síla těchto správních útvarů. Přes dlouhé váhání, zda ţupy schválit či nikoliv, byla 1. 1. 1923 reforma provedena, ale pouze na Slovensku. Zde byly obavy pro změnu ze silného vlivu Maďarů, kteří se stejně jako Němci v Čechách, stavěli proti ČSR a také povaţovali zákony přijaté národním Revolučním shromáţděním za neplatné.

32


33

JUNG R., NS RČS 1920-1925, PS, 23. schůze, část 7/9 ze dne 23. 11. 1920 [online]. [cit 2013-04-05].

Dostupný z: http://www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/stenprot/023schuz/s023007.htm 34


29

Problematická byla i otázka správní reformy v oblasti Podkarpatské Rusi, kdy nebylo jasné, zda se na ní vůbec správní reforma vztahuje a jak jí případně sladit s autonomií, která zatím nebyla provedena a k níţ se Československo zavázalo v menšinové smlouvě. Dokonce došlo k situaci, kdy Maďaři (!!!), podali stíţnost na ČSR ke Společnosti národů, právě kvůli neprovedení autonomie Podkarpatské Rusi. ČSR zde argumentovala obrovskou zaostalostí této oblasti, která znemoţňuje zavedení autonomie a Společnost národů, s tímto stanoviskem vydala dočasný souhlas.

4.4 1922 – 1925 cesta ke smíření s Němci Vzhledem k tomu, ţe v ČSR i cizině, došlo k několika teroristickým činům, rozhodla vláda v březnu 1923 o přijetí zákona na ochranu republiky. Představitelé menšin s tímto zákonem nesouhlasili, vzhledem k postihu jaký za protistátní zločiny hrozil, ho povaţovali za hrozbu demokracii. Zákon totiţ umoţňoval i zneuţití této normy, to se však nikdy nestalo. Postupně začali národní boje oslabovat a v roce 1924, začala další jednání o vstupu Němců do vlády. Spory však úplně neuhasly a němečtí poslanci začali bojkotovat jednání. 35 Další problém vyvolávala jazyková otázka v úřadech, protoţe většina německých úředníků stále neovládala státní jazyk. V důsledku toho byly prováděny hromadné jazykové zkoušky z češtiny pro udrţení zaměstnání. Německé strany proti tomuto často protestovaly, protoţe zde byla moţnost zneuţívání zkoušek k vyřizování politických účtů. Mimořádně významné pro menšiny byly volby, které proběhly 15. listopadu 1925. Byl v nich zcela poraţen německý negativismus a prohrála i česká nacionalistická demokracie, coţ vedlo ke vstupu Němců do vlády, kde setrvali téměř aţ dokonce první republiky. Nový parlament vlády, tak dotvořil právní postavení menšin za první ČSR. 36 Pro zajímavost lze uvést výsledky voleb, kde nejsilnější bylo politické seskupení agrárníků s blokem českých katolíků, se kterým se začali sbliţovat i němečtí a maďarští agrárníci. Toto politické uskupení získalo 36% hlasů, a pokud by se dohodlo s Hlinkovými luďáky, mohl být výsledek ještě o téměř 7% vyšší. Na druhém místě skončilo hradní seskupení, které se skládalo víceméně ze socialistických stran, které získalo asi 23% hlasů. Třetí v pořadí skončil blok české nacionalistické pravice s 15% hlasů. Čtvrté místo pak patřilo KSČ, která získala 13% hlasů.37

35


36


37

KURAL V., Konflikt místo společenství?, Češi a Němci v Československém státě (1918 – 1938), Praha: R

1993, s. 58

30

4.5 Jazykové nařízení a vstup Němců do vlády Jazykové nařízení z roku 1926 je jednou z nejvýznamnějších norem, které upravovali právní postavení menšin v Československu. Neţ bylo jazykové nařízení vydáno ve své konečné podobě, uběhla dlouhá doba šesti let, kdy se během této doby koncepce nařízení značně měnila. První podoba nařízení z léta 1920, například připouštěla, aby vnitřní úřadování bylo moţné i v menšinovém jazyce, další verze tuto myšlenku zase zcela zavrhly. Finální jazykové nařízení bylo velmi zúţenou podobou jazykového zákona. Koncept jazykového zákona totiţ umoţňoval dva výklady. První výklad byl pro menšiny příznivý, o coţ se vláda na počátku republiky snaţila. Druhý výklad, který byl v konečném výsledku uplatňován, byl pro menšiny nepříznivý. To vedlo k ostrému protestu Němců proti tomuto nařízení, uváděli, ţe je v rozporu s menšinovou smlouvou. V pohraničních oblastech začalo docházet k demonstracím a německá strana začala opět postupovat jednotně. Ovšem bojovná nálada německému táboru dlouho nevydrţela a německé strany za nedlouho vstoupily do vlády. Jejich podíl na vládě byl důsledkem komplikované politické situace, kdy pravice potřebovala podporu pro prosazení zákona o obilních clech, který levice odmítala. Díky A. Švehlovi se podařilo, ţe ve vládě usedly dvě německé strany, a to dokonce společně s národními demokraty, zarytými odpůrci německé menšiny. Je jasné, ţe tato dohoda byla čistě účelová a rozhodně nešlo o pokus vyrovnat vztahy s Němci. Naopak díky správní reformě v roce 1927, došlo k dalšímu oslabení německých menšin.

4.6 1927 – 1928 zrušení župní reformy Správní reforma, byla další otázkou, která se významným způsobem dotýkala menšin. Vzhledem k tomu, ţe od připravované ţupní reformy se odstoupilo, došlo k omezení demokratických principů územní samosprávy. 38 I kdyţ správní reforma nebyla zaměřena přímo proti menšinám, významným způsobem se jich dotýkala. V ţupách by měly moţnost uplatnit svůj vliv, takto však došlo ke zvýšení vlivu české byrokracie. Kdyţ byl v roce 1920 ţupní zákon revolučním Národním shromáţděním přijímán, uzavřelo s vládou dohodu, ţe reforma bude provedena do pěti let. Ovšem během následujícího období se nacházelo stále více podporovatelů národní demokracie, která nechtěla ţupní zákon v ţádném případě připustit, a to zejména kvůli vzniku dvou německých ţup. Podporu nakonec nalezli národní demokraté i v agrární straně, přestoţe nebyla nacionálně zaměřená, tak jako 38


31

oni. Vzhledem k tomuto vývoji, vláda vypracovala v roce 1926 předběţný návrh tzv. organizačního zákona a začala o něm jednat. Klíčovými body se stala unifikace veřejné správy, zrušení ţup a zavedení (respektive ponechání) zemí, postátnění okresní a zemské samosprávy, posílení policejní a trestní pravomoci správních úřadů a také posílení vládní moci a jak jiţ bylo uvedeno výše posílení byrokracie. 39 Politická jednání o organizačním zákonu byla vzhledem k odporu mnoha politických stran, velmi obtíţná. Proti zákonu samozřejmě stály všechny německé strany, které v něm viděly omezení své alespoň částečné autonomie. Příkladem toho jaká atmosféra na jednáních panovala, můţe být zápis ze schůze, která probíhala 28. 6. 1927, kde německý poslanec de Witte pronesl například toto: „ Máme vysloviti rozsudek smrti nad samosprávou, položiti našemu lidu smyčku na krk, zatarasiti cestu k národnostní samosprávě, máme státní byrokraty, kteří nejsou ničím jiným, než nástrojem moci vládnoucí v té které době, učiniti pány našich obcí a okresů, máme vyhladiti beztoho skrovné osobní svobody státních občanů…“40 Významnou roli při přípravě správní reformy hráli agrárníci, kteří byli aţ do roku 1926 pro její uskutečnění. Ovšem ve chvíli, kdy se začalo jednat o nové vládě, změnili svůj postoj. Strany, se kterými chtěli agrárníci vstoupit do koalice, byly zásadně proti ţupní reformě a tak se rozhodli přijmout organizační zákon i oni. Později se podařilo získat podporu i od německých stran, a to z toho důvodu, ţe pro ně byla účast ve vládě mnohem důleţitější neţ to, jakou podobu bude mít správa.41 Další pokusy o zavedení ţup, které se v pozdější době první republiky objevily, nebyly úspěšné.

4.7 Nařízení o používání jazyků v zastupitelstvech Další právní normou, která hrála v postavení menšin významnou úlohu, bylo nařízení o uţívání jazyků v zemských a okresních zastupitelstvech, které bylo vydáno v roce 1928. Bylo jím zavedeno ve značné míře rovnoprávné postavení jazyka menšin s jazykem státním, a to právě v zastupitelstvech, v těch okresech, kde byl podíl menšinového obyvatelstva přes 75%. Avšak rovnoprávné postavení se týkalo jen některých záleţitostí.

39


40

DE WITTE E., NS RČS 1925 -1929, PS, 91. schůze, část 6/15, ze dne 28. 6. 1927 [online]. [cit. 2013-02-28],

dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1925ns/ps/stenprot/091schuz/s091006.htm 41


32

Tato norma byla poslední normou, která se výrazným způsobem dotkla přímo právního postavení menšin za doby první ČSR. Ve dvacátých letech se ještě prezident T. G. Masaryk pokusil prosadit změny v ústavě a dalších zákonech, které vznikaly na počátku Československa, s argumentací, ţe vznikly ve spěchu a tím pádem je v nich mnoho chyb. Ovšem jeho návrh v praxi neuspěl. Po dlouhých deseti letech, které od počátku republiky uběhly, byla menšinová situace konečně stabilizovaná a vydrţela tak aţ do konce třicátých let, kdy došlo k rozpadu první republiky.42

4.8 Problémové vztahy mezi národy a krizová léta Jak jiţ bylo uvedeno, hlavní právní normy včetně těch, které se týkaly menšinové otázky, vzniky v prvním desetiletí existence Československé republiky. Druhé desetiletí je charakteristické problémy s aplikací práva týkajícího se menšinové otázky a neúspěšnými snahami o změnu právních norem. V tomto období se silně projevuje zhoršující se situace, a to jak na poli mezinárodním, tak vnitropolitickém. Vzhledem k tomu, ţe situace v ČSR byla značně komplikovaná, a to díky hospodářské a později i politické krizi, musel na tuto situaci reagovat i právní řád. Obecně docházelo k posilování moci výkonné, které se projevilo zmocňovacím zákonodárstvím, které bylo potřeba zejména kvůli pruţné reakci na velmi špatnou hospodářskou situaci, tvorbě zákonů, které obsahovaly moţné zákroky proti politickým stranám, zásadní úpravě branné moci a tvorbě norem, které reagovaly na posilující protičeskoslovenské síly.43 Na konci republiky byla typická snaha státu, urychleně vyjít vstříc poţadavkům zejména německé menšiny. Ostré konflikty v parlamentu vyvolalo prohlášení slovenského poslance Vojtecha Tuky. Ten tvrdil, ţe Martinská deklarace měla tajnou doloţku, podle které bylo Česko a Slovensko spojeno jen na 10 let, tedy do 30. října 1928 a po tomto datu, pokud by nebyla vytvořena nová ústavní úprava, by přestaly platit všechny československé zákony včetně ústavy. Tuka byl za svá tvrzení odsouzen na 15 let do káznice, díky čemuţ ho mnozí Slováci začali označovat za mučedníka. Později se ukázalo, ţe tento „mučedník“, byl ve skutečnosti maďarský agent. Celá tato kauza narušila česko-slovenské vztahy a je důkazem toho, ţe ČSR nebyla stabilizovaným státem a docházelo k zpochybňování i samotných základů první republiky.44 42


43


44


33

K ne zrovna ideálním vztahům mezi Čechy a Slováky, se přidaly problematické vztahy s menšinami. Vzájemnou důvěru nahradila podezíravost. Nedůvěru ve vládě vyvolávala i iniciativa menšin v některých právních věcech, kdy například podaly parlamentu německé strany spolu s Maďary, Poláky a Rusíny návrh na zřízení menšinového výboru. Ten měl slouţit k projednávání stíţností menšin a Národnímu shromáţdění by předkládal návrhy na vyrovnání těchto rozporů. V zemi se navíc začal projevovat silný český nacionalismus. Opět začalo docházet k významným incidentům. Jedním z nich bylo rozkradení dvou kin a rabování v německých a ţidovských obchodech. Vše kvůli tomu, ţe zvukové filmy byly úspěšně vysílány v německém jazyce. Tehdejší praţský primátor (K. Baxa) dokonce vyslovil s nepokoji souhlas, coţ republice na mezinárodní úrovni uškodilo. Reakcí Německa na tuto situaci byl například bojkot zboţí z Československa. Jako téměř po celou dobu trvání první republiky bylo hlavním problémem jazykové právo, ale tím se bude tato práce podrobněji zabývat aţ později.

4.9 Hospodářská krize Hospodářská krize byla jednou z klíčových událostí meziválečného období. Československo zasáhla sice později neţ ostatní evropské země, ale oproti těmto zemím se ČSR s krizí vyrovnávala velmi pomalu. Vzhledem k tomu, ţe pohraničí bylo více zaměřeno na průmysl (mnohdy velmi zastaralý), postihla krize tuto oblast, obývanou hlavně Němci, nejvíce z českých zemí. Nezaměstnanost pohraničního obyvatelstva byla katastrofální, postiţen byl i německý kapitál. Navíc docházelo k srovnávání nacistického Německa, které se dokázalo poměrně rychle zabavit nezaměstnanosti a Československa, které se nebylo schopné z krize dostat. Vzhledem k tomu, ţe nejvíce nezaměstnaných bylo mezi německým obyvatelstvem a nezaměstnanost v německých oblastech přetrvávala déle neţ v českých, domnívali se Němci, ţe vinu na tom nese ČSR. V jejich názoru je mohlo utvrdit i to, ţe v době krize byli ve státní sluţbě zvýhodňováni čeští obyvatelé. V důsledku hospodářské krize a s tím související katastrofální sociální situací, začal všude po světě sílit extremismus (pravicový i levicový), který se nejsilněji projevoval mezi německými dělníky, coţ vedlo k posílení nacistické DNSAP (Deutsche nationalsozialistische Arbeiterpartei). Ta začala předkládat své poţadavky, jako bylo zřízení sudetoněmeckého sněmu nebo úřadu zemského prezidenta. Na konci roku 1931 a začátkem roku 1932 se na některých místech konaly obecní volby, kde DNSAP dosáhla značného úspěchu. V několika oblastech dokonce získala většinu německých hlasů. 34

Co se týče státního systému, velkou změnu přinesl jiţ jednou zmíněný zmocňovací zákon, který vládě umoţnil vydávat nařízení se silou zákona, a to bez schválení parlamentem. Tato nařízení se však týkala jen hospodářských otázek, i kdyţ se objevily úvahy o tom, zda by se neměla vztahovat i na politický ţivot či by dokonce nemělo dojít k přeměně státního systému.45 Zmocňovací zákon naráţel na značný odpor, a to i ve vládní koalici. Zvláště pak u extremistických stran. Přestoţe vláda musela nařízení předkládat parlamentu, ten se jimi většinou dále nezabýval. Nařízení mohla ztratit platnost, jen pokud došlo k výslovnému odmítnutí jednou ze sněmoven, k čemuţ docházelo jen výjimečně. Vláda měla být zmocněna do 15. listopadu 1933, ale kaţdoročním prodluţováním, trvala tato pravomoc aţ do června 1937. Nejvíce nařízení zasahovalo do oblasti zemědělství a sociální péče.

4.10 Zánik DNSAP a vznik SdP V roce 1933 začala vznikat opatření, která výrazně zasahovala politickou sféru. Jednalo se například o novelu jednacího řádu poslanecké sněmovny, dále zákon o ochraně cti, novelu zákona o mimořádných opatřeních, změnu tiskových zákonů a zákon na ochranu republiky. Avšak nejpřevratnějším a nejvýznamnějším pro československé právo byl zákon č. 201/1933 Sb. z. a n. z 25. října 1933, o zastavení činnosti a o rozpuštění politických stran. 46 Tento zákon umoţnil značné zákroky vůči straně. Díky němu bylo moţno v roce 1933 rozpustit nacistickou DNSAP. Tomuto zásahu předcházel proces s organizací Volkssport. „Hlavou“ této organizace byl poslanec Krebs a hlavní sídla se nacházela v Ústí nad Labem a ve Fulneku a úřady byla povolena v dubnu 1929. Organizace se měla věnovat turistice a sportům všeho druhu. Ve skutečnosti to byly oddíly vytvořené podle vzoru Hitlerových rot. Nosily stejnokroje, hnědou košili, čapky a pásku s hákovým kříţem. Pod záminkou sportovních akcí se konala vojenská cvičení a oddíly se dorozumívaly s hitlerovskými oddíly, které cvičily na druhé straně hranic. Svými pochody se snaţily německé obyvatelstvo přesvědčit, ţe severní území ČSR bude připojeno k německé říši. 47 V říjnu 1930 se Volkssport stal sloţkou DNSAP. Jeho činnost byla sledována státními úřady, v roce 1930 ji začaly omezovat a dva roky na to následovalo rozpuštění Volkssportu. Následoval proces s jeho sedmi členy, kteří byli usvědčeni ze spolčení proti republice.

45


46


47

LÁDKOVÁ L., Volkssport proces. Natura plus [online], c1997 [cit. 2013-03-03], ISSN 1212-6748. Dostupný

z: http://natura.baf.cz/natura/1996/11/9611-2.html

35

DNSAP tak začala uvaţovat o oficiálním rozpuštění své strany. Zlomovým bodem byl okamţik, kdy bylo pět poslanců DNSAP obviněno podle zákona na ochranu republiky, a parlament projednával zbavení imunity. Německé strany, ale jejich vydání odmítlo, coţ vedlo k narušení důvěry československých stran k aktivismu. 48 DNSAP mohla tedy i nadále pokračovat ve své protistátní činnosti a připravovat se na přechod do ilegality. Právě tato situace vedla ke vzniku zákonů a novel, které se zabývaly postihem protistátní činnosti a zejména ke vzniku zákona o zastavování činnosti a rozpouštění politických stran. K tomu v případě DNSAP došlo 11. listopadu 1933 spolu se zastavením činnosti nacionalistické DNP (Deutsche Nationalpartei). Nástup nacismu v Československu byl tak alespoň na chvíli zastaven. Ovšem schvalování tak důleţitých zákonů v krizové situaci a tak na rychlo svědčilo o nestabilitě první republiky a slabinách právního řádu.49 Nacisté ze zaniklých stran se začali přesouvat do budoucí SdP (Sudetendeutsche Partei) v čele s Henleinem. Ten v roce 1934 pronesl v české Lípě řeč, ve které zazněla slova, která lze pokládat za jisté varování: „Sudetští Němci nabízejí otevřeně a čestně ruku k míru. Kdo ji odmítne, musí převzít odpovědnost za to, jak se pak bude budoucnost vyvíjet.“ 50 Kromě německého nacismu byla však republika nepříznivě ovlivněna i dalšími faktory – zejména zhoršujícími se vztahy se Slováky, zesilujícím českým fašismem a hrozbami KSČ.

4.11 1935 – přelomové volby a krize ČSR Volby v květnu 1935 znamenaly výrazný přelom v první republice a v menšinové otázce. Aţ šokující úspěch ve volbách zaţila SdP, volili ji přibliţně dvě třetiny Němců, v některých okresech to bylo údajně i přes 80%.51 Při tom se jiţ od jejího vzniku uvaţovalo o jejím rozpuštění. V dubnu 1935 na toto téma vláda jednala, proti rozpuštění byli jen agrárníci. Dokonce došlo k situaci, kdy vláda poslala premiéra Jana Malypetra a Edvarda Beneše, aby se dotázali T. G. Masaryka, jestli je vhodné SdP rozpustit či nikoliv. Ten rozpuštění nedoporučil. Jak uvádí doktor Petráš, rozhodl takto zřejmě z obav z případné ilegální činnosti henleinovců a zřejmě i spoléhal na Henleinovu umírněnost. 52 Henlein si ostatně díky zahraničním 48


49


50

ZIMMERMANN V., Sudetští Němci a nacionální socialismus, In: Kural V. a kolektiv, Studie o

sudetoněmecké otázce, Praha: Karolinum 1996, s. 61 51


52


36

novinářům zajistil dobrou pozici i na mezinárodní úrovni. Například v Londýně, kde roku 1935 přednášel, prohlašoval, ţe SdP je pro demokracii a odsuzoval antisemitismus. Dokonce prohlásil: „Chceme takovou demokracii, jakou doporučuje Masaryk.“ 53 SdP své pozice začala vyuţívat, například navrhovala svoji účast ve vládě, navýšila počet svých členů, německé aktivistické strany přehlíţela. I přesto, ţe se ve straně objevily rozpory, SdP i nadále posilovala. K tomu přispívala i stále velmi špatná situace v pohraničí. I přes krizovou situaci, se ukázalo, ţe tradiční politika má stále značnou podporu. Důkazem toho bylo zvolení Edvarda Benešem novým prezidentem. V listopadu 1935 se poprvé předsedou vlády stala osoba nečeského původu – Slovák Milan Hodţa. Vláda pomalu začala směřovat k decentralizaci a rozšíření práv menšin. Největší vliv měl samozřejmě kromě Hodţi i prezident Beneš. Ten doporučoval liberálnější uplatňování některých zákonů, zejména jazykového zákona, také byl pro důslednou proporcionalitu ve státní správě a rozdělování veřejných prostředků a byl zastáncem posílení samosprávy.

4.12 1936 – 1937 Snaha Československa jednat s menšinami Toto období bylo dobou jiţ jasného ohroţení ČSR. Postavení státu bylo slabé a značně ovlivněné početnými menšinami a nacistickým Německem. Ve vztahu k menšinám se objevila snaha dosáhnout kompromisu i za cenu velkých ústupků. Různá jednání probíhala často na neoficiální úrovni, takovými jednáními byla i ta mezi prezidentem Benešem a Hitlerovým spojencem doktorem Haushoferem. Jednali o zlepšení zahraničního obchodu, smlouvě o neútočení, spolupráci ČSR se SSSR a také o německé menšině. Beneš zdůrazňoval, ţe menšinová otázka je vnitřní záleţitostí republiky a německá menšina není v ţádném případě utlačována. Edvard Beneš reakce ohledně odsunu německé menšiny zaznamenal i do svých pamětí. Na otázku zda se Češi snaţí proniknout do německého pohraničí a chtějí tím postupně zúţit německé území v Československu, odpověděl, ţe takový proces zde existuje, ale je výsledkem politického a hospodářského vývoje celého Československa, ţe tak zvaná čechizace německého území probíhá automaticky přirozenou výměnou a prolínáním německého a českého obyvatelstva, tak jako tomu bylo dříve v opačném směru (a to často násilnými cestami). Dále dodal, ţe je to proces opravdu přirozený a tudíţ to není nějaká záměrná politika a dílo československého státu. A vláda ČSR nemá v plánu ţádné silné počešťování německé menšiny na území

53

ZAJÍČEK K. A KOLEKTIV, Československo a norimberský proces, Praha: Orbis 1946, s. 74

37

Československa. 54 Beneš také zcela odmítl teritoriální autonomii, kterou dr. Haushofer povaţoval za jeden z poţadavků, od kterého nelze ustoupit. Ve skutečnosti se však lze domnívat, ţe Hitlerovi byli podmínky ţivota sudetských Němců v ČSR lhostejné, avšak lidé jako Haushofer si to neuvědomovali.55 Uvnitř republiky se snaha reagovat na ohroţení státu, projevovala i pokusem znovu zapojit německé aktivistické strany do politiky. Nutno dodat, ţe se v těchto stranách začaly prosazovat nové tváře, které vůči starému vedení aktivistických stran zaujímaly opoziční postoj. Nové názory se však objevily i mezi českými politiky. Zejména u prezidenta Beneše a ministra zahraničí Kamila Krofty. Druhý jmenovaný byl menšinám velmi nakloněn a dokonce chtěl Němce uznat za druhý státní národ. Na konci roku 1936 byly německé aktivistické strany premiérem Hodţou vyzvány, aby připravily společný program. Ten mu přednesly v lednu 1937. Mezi jejich hlavní poţadavky patřilo zrovnoprávnění německých firem při státních zakázkách, hospodářská podpora pohraničí, sníţení počtu nezaměstnaných mezi obyvateli pohraničí, větší počet zástupců menšinového obyvatelstva ve státní správě, zajištění výuky v rodném jazyce, zlepšení zdravotní a sociální péče o mládeţ, finanční zajištění kulturních a osvětových zařízení. Menšinový jazyk měl být více pouţíván i v parlamentu a také měly být zřízeny komise, které by přijímaly stíţnosti v případě nedodrţování uvedených poţadavků. Právní otázky tedy řešily prvky kulturní autonomie.56 18. února 1937 učinila vláda prohlášení, ve kterém souhlasila s většinou německých poţadavků. I kdyţ byla tato koncepce pro menšiny přínosem, situace byla jiţ tak vyhrocená, ţe bohuţel k zásadní změně situace nepřispěla. V tomto období se ČSR také snaţila o zákoník, který by shrnoval menšinová práva. Coţ byla praxe některých států, které se takto snaţily o systematizaci této právní problematiky. Měl to být ústupek směřovaný hlavně sudetským Němcům a znamenal by jistou autonomii či dokonce federaci. Avšak i tento pokus skončil neúspěchem.57

54

BENEŠ E., PAMĚTI: Od Mnichova k nové válce a k novému vítězství, Praha: Orbis 1947, s. 28, 29

55


56


57

PETRÁŠ R., Práva národnostních menšin v justiční a správní praxi, in: Malý K., Soukup L., Československé právo a právní věda v meziválečném období (1918 – 1938) a jejich místo ve střední Evropě, svazek 1. Praha: Karolinum 2010, s. 486

38

4.13 Snaha o kompromis s SdP a její ústavněprávní návrhy Další moţností jak řešit vztah s německou menšinou, byla také dohoda s SdP. Avšak šance na uzavření kompromisu s touto stranou byla jiţ od počátku jednání minimální. Poţadavky SdP byly často neslučitelné s demokracií. Návrhy zákonů, které poslanci Sudetendeutsche Partei předloţili, navazovaly na poţadavky Heinleina. 2. března 1937 Heinlein začal veřejně poţadovat územní autonomii a uznání Němců jako jednotného celku. 27. dubna předloţili poslanci SdP návrh šesti zákonů, které by zásadním způsobem změnily právní postavení německé menšiny v Československu, zároveň by vedly k likvidaci demokracie minimálně u menšin.58 Tři z těchto návrhů vytvářely národnostní samosprávu – byly to osnovy zákonů o národnostních svazech, o národním katastru a novela zákona o ústavním soudu, díky které by mohly podávat národní svazy návrhy na zrušení zákonů pro rozpor s ústavou. Katastry měly slouţit jako seznamy příslušníků národů, kaţdý 18letý by měl povinnost se do takového katastru zapsat a svoji příslušnost nesměl niky změnit, přičemţ svobodná volba národnosti byla téměř vyloučená. Co se týká návrhů trestněprávní ochrany národnostní, obsahovaly často dost svérázná ustanovení. Jedním z nich byla tzv. národnostní drţava. Ta znamenala, ţe pokud bylo nějaké místo či nemovitost drţeno třicet (nebo někdy dvacet) let příslušníky jedné národnosti, tvořilo by trvalou součást národnostní drţavy. Pokud by se toto místo či nemovitost snaţil získat někdo jiné národnosti, dopustil by se trestného činu. Mimo jiné by se trestala i dobrovolná asimilace. Tyto ustanovení vyvolávaly odpor i mezi samotnými příslušníky menšin. Přestoţe, tyto návrhy schváleny nebyly, jsou ukázkou toho, jak SdP přistupovala k právu. I přes značně negativní postoj SdP k ČSR, se vláda snaţila s Heinleinem jednat. Bylo to způsobeno jasnou převahou SdP nad německými aktivistickými stranami. Zároveň situaci stěţovaly spory mezi agrárníky. Premiér Hodţa při těchto jednáních slíbil ústupky SdP, jedním z nich bylo provedení obecních voleb. Ty byly z obávaného úspěchu SdP odsouvány, důsledkem by totiţ bylo ovládnutí samosprávy v pohraničí, coţ bylo pro republiku hrozivé. Koncem roku 1937, se objevily v SdP rozpory. Heinlein se proto v listopadu 1937 obrátil přímo

na

Hitlera

s ţádostí

o

podporu.

Ujistil

ho,

ţe

sudetští

němci

jsou

nacionálněsocialisticky orientováni a organizováni. Velezrada byla zpečetěna prohlášením, ţe si přeje začlenit české země do Říše. 58


39

4.14 1938 – ústupky menšinám Vývoj v roce 1938 byl velmi rychlý a komplikovaný. Vrcholnou událostí byl samozřejmě Mnichov. Pro právo v tomto období je typická nadřazenost SdP a Německa, řízených Hitlerem. Ten však neměl zájem vyjednávat kompromisy, ale zlikvidovat ČSR. Politická situace pak vedla spíše k excesům, kdy například tzv. čtvrtý plán údajně vznikl tak, ţe prezident Beneš předloţil vyjednavačům z SdP čistý list papíru a vyzval je k napsání svých poţadavků, jejichţ splnění předem slíbil. 59 V tomto období také došlo k rozkladu většiny aktivistických německých stran, kdy se některé z nich sloučily s SdP, která díky získání dalších poslanců ještě více posílila. Jak dokazuje jiţ zmíněné jednání prezidenta s SdP, Praha chtěla dosáhnout kompromisu za kaţdou cenu. Zároveň se začaly projevovat další menšiny a i Slováci. Této situace SdP náleţitě vyuţívala například při jednání s Maďary o spolupráci proti Československu. Maďaři tak začali vystupovat s podobnými poţadavky jako SdP. Poţadovali například samosprávu Maďarů v rámci autonomie Slovenska a Podkarpatské Rusi, také chtěli stejně jako SdP národní katastry, zavedení školské samosprávy a zvýšení počtu Maďarů ve státní správě. S obdobnými poţadavky začali přicházet i zástupci polské menšiny. Na konci března 1938 oznámil premiér Milan Hodţa, ţe má vláda v plánu přípravu nových zákonů, které by zlepšily postavení menšin a také by upravily národní otázku (tedy postavení Slováků). SdP však z pozice svého postavení poţadavky neustále zvyšovala. Pro vládu byly její poţadavky nepřijatelné. Negativní reakci u velmocí vyvolala květnová mobilizace československé armády. Nejvíce se ozývala Velká Británie, která se nechtěla kvůli ČSR dostat do války. Naději, ţe se chce Heinlein dohodnout, vzbudilo jednání mezi vládou a SdP na konci května, na kterém se podíleli právní odborníci. Německými experty bylo vytvořeno memorandum, které 7. června předali vládě. Toto memorandum obsahovalo v podstatě rozšířené poţadavky, které SdP předloţila 24. dubna v Karlových Varech (uznání sudetských Němců jako právnické osoby, vybudování samosprávy, svoboda přiznání k německému světovému názoru…). K posouzení memoranda vytvořil premiér Hodţa komisi tvořenou z právních expertů. Ti připravili posudek, ve kterém uvedli, ţe memorandum je v rozporu s československou ústavou a pokud by poţadavky měly být přijaty, muselo by dojít k její rozsáhlé novelizaci. Také upozornili, ţe menšinám by se dostalo takové samostatnosti, ţe by jiţ nešlo hovořit o jednotném státě. Navíc některé části návrhů by šly jen obtíţně

59


40

realizovat. I přes tyto výhrady, právní experti povaţovali rozšíření práv menšin (zejména v otázce samosprávy), za moţné. Odhodlání k ústupkům ze strany státu, však bylo pomalejší. Mezitím vláda připravovala národnostní statut, který se postupně přizpůsoboval Henleinovým představám. 60 Z toho je jasné, ţe ústupky německé menšině byly opravdu rozsáhlé, některými z nich se Československo vracelo k tomu, co bylo vytvořeno tolik kritizovaným Rakouskem. Dále ve prospěch menšin hovořila úprava jazykového zákona, avšak s teritoriální úpravou ani vytvořením uzavřeného území se nepočítalo. Vláda začala o statutu jednat s SdP a i přes přihlédnutí k poţadavkům z memoranda a Heinleinovým karlovarským poţadavkům, strana 1. srpna návrhy vlády odmítla.

4.15 Léto 1938 – Benešovy návrhy SdP a rozklad ČSR V tomto momentě bylo jediným cílem západních velmocí zabránit válce, a to za jakoukoliv cenu. Prezident Beneš se ještě snaţil dosáhnout dohody s SdP a předloţil jí plán, který sliboval například přijímání příslušníků německé menšiny do úřadů, rozdělování státního rozpočtu podle národnosti a okamţitou finanční podporu pohraničí. Zároveň měla být připravena úprava jazykového zákona a veřejné správy. ČSR byla ochotna ústupky provést rychle, ale SdP to jiţ nestačilo. V této době mělo také dojít k jiţ jednou zmíněnému tzv. čtvrtému plánu, kdy Edvard Beneš předal zástupcům SdP čistý arch a vyzval je k napsání jejich poţadavků, které předem slíbil splnit. To se ovšem Německu vůbec nehodilo, protoţe jejich cílem bylo klást Československu nesplnitelné poţadavky, coţ mělo vyústit v zásah Německa.61 Reakcí SdP na čtvrtý plán byl pokus o povstání, který skončil neúspěchem. Hitlerův projev v Norimberku, ve kterém poţadoval právo sebeurčení, které bylo údajně v roce 1918 pošlapáno, vedl k ukončení jednání a útěku činitelů SdP za hranice. Následovaly manévrovací akce v pohraničí, které se konaly s německou pomocí a často i za přímé účasti německých ozbrojených sil. K obdobným aktivitám se uchýlilo i Maďarsko s Polskem, i kdyţ tyto akce byly menšího rozsahu neţ ty německé. Přestoţe bylo jasné, ţe o republice má být rozhodováno někde jinde a jakékoliv ústupky menšinám jsou bezvýznamné, objevily se snahy o tzv. pátý plán, ten měl však přinést spíše územní změny.62

60


61


62


41

Je vhodné dodat, ţe i pokud by mezi vládou a SdP k nějakému kompromisu na přechodnou dobu došlo, je pravděpodobné, ţe by stejně praktické řešení narazilo na nesčetné mnoţství překáţek. Jednou z nich byl i odpor Čechů, kteří měli strach o vlastní stát a zároveň byli ovlivněni nacionalismem. Proto se tedy dá říci, ţe plány z roku 1938, jsou jen ukázkou toho, jak moc byla Praha bezradná a je i dost moţné, ţe spíše neţ o reálný pokus o rozšíření menšinových práv, šlo o taktické manévry, jejichţ cílem bylo zkompromitovat neústupnou druhou stranu.63

63


42

5

Systém

právního

postavení

menšin

v meziválečné ČSR Poslední kapitola této práce se bude zabývat převáţně jazykovým právem a národnostním školským a kulturním právem. I v této problematice hraje důleţitou roli statistika menšin, která právě pouţívání menšinového jazyka a zřizování národnostních škol do značné míry ovlivňovala, a proto bude zmíněna i ta. Vzhledem k omezenému rozsahu práce, bude v této kapitole některá problematika zmíněna spíše okrajově, konkrétně půjde o problém autonomie menšin a specifické menšiny – Ţidé, Cikáni (Romové).

5.1 Statistika menšin v ČSR Pro právní postavení národnostních menšin byl důleţitý celkový počet jejich příslušníků. Od něj se odvíjela různá práva menšin, jako například moţnost uţívání menšinového jazyka před úřady nebo ve školách. V ostatních zemích docházelo v oblasti menšinové statistiky k různým manipulacím se skutečným počtem menšinových příslušníků. ČSR se takovýmto způsobům více méně vyhnula, i kdyţ ne vţdy byla zcela objektivní. Se statistikou menšin souvisí i problematika definice menšiny, kterou se zabývá první kapitola této práce. Pro určení národnostní příslušnosti je moţné vyuţití zejména objektivního nebo subjektivního pojetí. Mezi objektivní hlediska patří například jazyk a etnická příslušnost. Za subjektivní znaky pak lze označit osobní, subjektivní cítění jednotlivce. Co se týká německé menšiny, došlo za první republiky k částečnému sníţení počtu jejích příslušníků tím, ţe za národnostní menšinu byli uznáni i Ţidé, ke kterým se část Němců přihlásila. I tak zůstalo německé obyvatelstvo na území ČSR velmi početné a vyvstala otázka, zda je lze vůbec označit za menšinu a tím pádem je učinit druhořadými. V této souvislosti se také hovořilo o národních či národnostních státech. Z právního hlediska je moţné za národní stát označit takový stát, jehoţ právní řád dával přednost jednomu národu. Oproti tomu národnostní stát uznával rovnost všech národů. V ČSR se prolínala obě tyto pojetí.64 Za dob monarchie byla od roku 1880 zavedena tzv. obcovací řeč, která měla určit národní příslušnost. Kaţdý se mohl přihlásit k jednomu jazyku, jako k jazyku obcovacímu, přestoţe v mnoha místech byla zcela běţná dvojjazyčnost. To vedlo k nacionálním sporům, kdy například v českém pohraničí docházelo k nátlaku Němců na tamní české obyvatelstvo, 64


43

aby za svůj obcovací jazyk prohlásilo němčinu. V důsledku toho pak byl počet Čechů v této oblasti podle statistik niţší neţ ve skutečnosti. Po vzniku první republiky začalo docházet k diskuzím, čím tuto rakouskou obcovací řeč nahradit. Nakonec byla národní příslušnost nechána na osobní volbě, tedy šlo o subjektivní pojetí. Tento stav však nevydrţel dlouho a jiţ o dva roky později, se začalo vyuţívat objektivního zjišťování národní příslušnosti. Při sčítání lidu v roce 1921 docházelo ze strany československého národa i menšin ke snahám zvýšit počet svého etnika v některých obcích. To vedlo k národním nepokojům a právním sporům o národní příslušnost, kdy některé z nich řešil dokonce Nejvyšší správní soud. Tyto právní spory se nejčastěji týkaly Čechů, kteří ţili mezi většinou německého obyvatelstva a hlásili se tak k německé národní příslušnosti. Na Slovensku šlo zase o Slováky hlásící se k maďarské národní příslušnosti. Výsledky sčítání lidu z 15. 2. 1921 vypadaly takto:65 Národ

Počet v % 65,5 (14,5) 23,3 5,6 3,4 1,3 0,5

Čechoslováci (z toho Slováci) Němci Maďaři Rusíni a Rusové Ţidé Poláci

Sčítání lidu z února 1921 ukázalo značný pokles příslušníků německé menšiny oproti roku 1910, coţ vyvolalo u Němců podráţdění. Ti za tímto výsledkem viděli falšování statistik a nátlak při sčítání. Je sice moţné, ţe k určitým manipulacím se statistikami docházelo, ale rozhodně ne v takové míře, aby to ovlivnilo výsledky aţ takovým způsobem. Ve skutečnosti lze za příčiny uvést vysoké válečné ztráty na ţivotech sudetských Němců, přechod některých německých příslušníků k ţidovské národnosti a k cizí státní příslušnosti. Z dlouhodobého hlediska je moţné za další příčinu sníţení počtu německých obyvatel uvést niţší míru porodnosti.66 Nutno dodat, ţe úbytek byl zaznamenán i mezi ostatními menšinami.

65


66


44

5.2 Jazykové právo Jazykové zákony a nařízení byly otázkou, která za první republiky mezi Němci vyvolávala velké vášně. Ovšem otázka uţívání mateřského jazyka byla značně problematická jiţ za monarchie. Základní zákon z roku 1867 přiznával národům rovnoprávnost i při uţívání jazyka, avšak Němci jako národ s tím nesouhlasili a měli za to, ţe jde pouze o všeobecný princip, který potřebuje další zákony k tomu, aby byl uveden do praxe. 67 Němci se snaţili udrţet převahu německého jazyka nad českým, coţ dokazuje i tzv. „řeč obvyklá“. Za ni byla povaţována němčina, která byla rozšířená po celém území, na rozdíl od češtiny, která se pouţívala jen v některých okresech. Tento názor byl prosazován i některými soudy a samozřejmě německými nacionalisty. Konflikt se objevil i v oblasti veřejné správy, kdy šlo zejména o úřední jazyk vnitřní a vnější. Vnějším jazykem se rozuměl jazyk pouţívaný při jednání mezi stranami, zde byla moţnost pouţívat i jazyk český. Naproti tomu při jednání mezi úřady navzájem a sluţebním jazykem, tedy tzv. jazykem vnitřním, byla výlučně uţívána němčina. Pokud jde o oblast samosprávy, zde byla úprava o něco benevolentnější a korporace si mohly samostatně určit i jednací jazyk. Při tom byly ovšem vázány judikaturou Správního a Říšského soudu, kdy musely přijímat i podání v ostatních jazycích v zemi obvyklých. Říšský soud za obvyklé jazyky uznal češtinu i němčinu pro celé území. Správní soud však obvyklý jazyk posuzoval podle konkrétního obvodu, kde se daná korporace nacházela. Takováto úprava platila v Rakousku, na území Uher bylo jasně dáno, ţe státním jazykem je maďarština a uţívání menšinových jazyků bylo téměř nemoţné. Na počátku vzniku ČSR došlo k zajímavé situaci. Podle recepčního zákona zůstaly v platnosti zemské a říšské zákony i nařízení z dob monarchie. Coţ ovšem znamenalo, ţe by byla nadále platná i jazyková úprava, která značně zvýhodňovala německé obyvatelstvo a znevýhodňovala státní jazyk nového státu. Proto musela vláda v této oblasti začít, co nejrychleji jednat. Na schůzi Ministerské rady, která proběhla 22. listopadu 1918, došlo k usnesení, ţe autonomním úřadům bude na dotazy odpovídáno v jejich jazyce a státním úřadům jen v českém jazyce. Zásadním pak bylo usnesení Nejvyššího správního soudu z března 1919. Podle něj bylo logickým právním důsledkem vzniku nového národního státu, to ţe český a slovenský jazyk je jazykem, ve kterém stát a jeho orgány projevují svoji vůli a vykonávají právo. Soud zde odkazoval i na jiţ zmíněný zákon z roku 1867 (142/1867 R. G. 67


45

B1). Dá se tedy říci, ţe stále platila úprava z doby monarchie, jen s tím rozdílem, ţe výhody německého a maďarského jazyka převzal jazyk český a slovenský. Uţívání menšinových jazyků při jednání s úřady a soudy bylo povoleno v okresech, kde menšinové obyvatelstvo tvořilo minimálně polovinu celkového počtu obyvatel. Takovéto omezení vyvolalo značné rozpaky, protoţe dříve se uvaţovalo o 25% a ještě častěji o 20% podílu menšinového obyvatelstva v okresu. Velký zlom v úpravě jazykového práva přinesl rok 1920. Roli zde hrála ústava a hlavně jazykový zákon. Ústava stanovila, ţe občané mohou v mezích všeobecného zákona pouţívat jakýkoliv jazyk, a to konkrétně v soukromých a obchodních stycích, v náboţenských věcech, v tisku, publikacích a při veřejných shromáţdění. Při tvorbě jazykového práva, museli zákonodárci přihlíţet také k menšinové smlouvě, která se jazykovou otázkou v některých ustanoveních také zabývala. Stěţejní úpravu v této oblasti znamenal jazykový zákon č. 122/1920 Sb. z. a n. Ten se musel vypořádat i s řadou problematických pojmů. Jedním z nich bylo, zda je československý jazyk, jazykem státním či oficielním, coţ vyvolávalo při tvorbě zákona značné obtíţe. Docházelo dokonce k tomu, ţe někteří politici přikládali tomu, aby byl československý jazyk jazykem „státním“ větší význam, neţ samotnému výčtu jeho jednotlivých výsad. Mnozí z nich se totiţ domnívali, ţe za samotného pojmu vyplývají důleţité výsady, a to i bez dalších zákonných ustanovení. Tyto domněnky však byly mylné. 68 O samotném zákonu probíhala častá jednání, na kterých: „…byly hledány všechny možné cesty, abychom vyhověli jak nutnému zájmu našemu národnímu a státnímu, tak také nutnému ohledu na smlouvy mezinárodní.“69 Jazykový zákon byl členěn do 9 paragrafů. První z nich vymezil samotné pouţívání československého jazyka. Ten měl být pouţíván při jednání soudů, úřadů, ústavů, podniků a orgánů republiky, dále v něm měl být upraven hlavní text státovek a bankovek a také se měl velícím jazykem při branné moci a sluţebním jazykem. Pro menšiny byl zvláště důleţitý druhý paragraf, který určil, za jakých podmínek lze pouţívat při jednání se soudy, úřady a orgány republiky jiný jazyk neţ československý. Touto podmínkou byl 20% podíl menšinového obyvatelstva v konkrétním obvodu. Pokud byla tato podmínka splněna, mohli obyvatelé doručit úřadu podání i v menšinovém jazyce a úřad byl povinen vydat rozhodnutí nejen v československém jazyce, ale i v jazyce, ve kterém mu bylo podání doručeno. Zde je 68


69

KLOUDA A., 126. schůze Národního shromáţdění československého [online]. [cit 2013-04-07] Dostupný z:

http://www.psp.cz/eknih/1918ns/ps/stenprot/126schuz/s126023.htm

46

vhodné upozornit na to, ţe za příslušníka jazykové menšiny byly povaţovány kromě fyzických osob i osoby právnické. Dále také druhý paragraf připustil, ţe se v některých okresech mohla vydávat vyřízení jen v menšinovém jazyce a nemuselo být zároveň vydáno i v jazyce československém. Toto ustanovení se však týkalo jen konkrétních případů, protoţe jinak byl samozřejmě na celém území preferován státní jazyk. To dokazuje i fakt, ţe menšinový jazyk mohli pouţívat jen příslušníci menšiny. To například znamenalo, ţe pokud by v německé oblasti chtěl učinit Čech podání v německém jazyce, nebylo to moţné a musel by ho učinit v jazyce státním. Třetí paragraf se věnoval samosprávě, i zde byl preferován státní jazyk a menšinový byl opět podmíněn 20% podílem menšinového obyvatelstva v daném obvodu. Jako další pro menšiny významný paragraf, lze uvést § 5, který upravoval problematiku menšinového školství. Šestý paragraf se zabýval jazykovou problematikou Podkarpatské Rusi. Sedmý paragraf se věnoval sporům o uţití jazyka. V osmém paragrafu bylo stanoveno, ţe podrobnější provedení jazykového zákona bude vydáno nařízením moci výkonné. Coţ se nakonec stalo aţ v roce 1926. Poslední, tedy devátý paragraf určil, ţe zákon nabyl účinnosti dnem vyhlášení (6. 3. 1920) a zrušily se jím všechny jazykové předpisy platné před 28. říjnem 1918. V roce 1926, bylo konečně vydáno nařízení, které přislíbil osmý paragraf jazykového zákona. Konkrétně to bylo nařízení č. 17/1926 Sb. z. a n.. Nejdůleţitější byla úprava moţnosti jednání s úřady v menšinovém jazyce. V té hrálo důleţitou roli členění republiky na soudní okresy. Zjednodušeně můţeme tyto okresy rozdělit do tří skupin: 

soudní okres, kde byl podíl menšiny niţší neţ 20% - zde soudy, úřady a

orgány úřadovaly jen ve státním jazyce, 

soudní okres s alespoň 20% podílem obyvatelstva menšiny – příslušník

menšiny mohl učinit podání ve svém jazyce, vyřízení bylo provedeno v menšinovém i státním jazyce, 

soudní okres s alespoň 2/3 menšinového obyvatelstva – vyřízení se

prováděla pouze v menšinovém jazyce. Zároveň nařízení upravovalo i pouţívání menšinových jazyků v samosprávě. Zde byla hranice pro uţívání menšinového jazyka 20% (stejně jako u úřadů) a u vyšší úrovně ochrany pouţíváni jazyka menšiny pak 50% (na rozdíl od 2/3 v úpravě pro jednání s úřady). K upřednostňování státního jazyka docházelo na celém území ČSR, v některých případech

47

došlo dokonce k tomu, ţe Nejvyšší správní soud byl nucen takové jednání označit za nezákonné.70 Mimo detailněji zmíněné nařízení z roku 1926, zde bylo ještě nařízení č. 229/1928 Sb. z. a n., které upravovalo uţívání jazyků v zemských a okresních zastupitelstvech a zemských a okresních výborech. Později jiţ ţádné nařízení vydáno nebylo, přestoţe k pokusům o změnu jazykového práva občas docházelo (hlavně po roce 1936). Závěrem je vhodné říci, ţe jazyková úprava byla značně komplikovaná a mnohdy přímo nesrozumitelná.

5.3 Národnostní školské a kulturní právo Právní úprava v této otázce často nerozlišovala mezi postavením státního národa a menšinového obyvatelstva. Právních norem týkajících se menšinového školství je proto jen několik a v oblasti kultury je to pak ještě méně. Podstatnou část úpravy školství první republika převzala z doby monarchie. V říjnu 1918 právní úpravu zcela recipovala, avšak v letech 1918 aţ 1920 došlo k vydání řady právních aktů, které oblast školství upravila. I zde byla ČSR vázána menšinovou smlouvou, jejíţ články týkající se menšinového školství, převzala do ústavní listiny a pátého paragrafu jazykového zákona. V ústavě se jednalo o paragrafy 130 a 131. První z nich stanovil, ţe státní občané mají právo zakládat, řídit a spravovat školy a jiné výchovné ústavy a v těchto institucích volně pouţívat svůj jazyk a vykonávat své náboţenství.

Druhým z těchto

paragrafů bylo menšinám zaručeno, ţe v oblastech se značným podílem jejich obyvatelstva, mají jejich děti nárok na veřejné vyučování ve vlastní řeči. V tomto případě, však mohlo být stanoveno povinné vyučování státního jazyka. Základní právní normou pro menšinové školství byl zákon č. 189/1919 Sb. z. a n. ve znění novel. Je však nutné dodat, ţe pro účel tohoto zákona byla národnostní menšinou rozuměna menšina v jednotlivé obci a nikoliv menšina na celém státním území. Menšinou se tedy mohli stát i Čechoslováci, pokud ve školním obvodu obce patřili k početní menšině.71 Hlavním ustanovením tohoto zákona obsahoval první paragraf, který zaručil, ţe veřejná obecná škola národní, můţe být zřízena v kaţdé obci, kde je minimálně 40 školou povinných dětí a ve školní obci není veřejná škola, kde by se vyučovalo v mateřské řeči těchto dětí. Druhý paragraf pak stanovil obdobné podmínky pro zřizování veřejných škol občanských. 70


71


48

Výjimečně mohlo ministerstvo zřídit obecnou nebo občanskou školu i v obcích, kde bylo méně ţáků, neţ stanovil §1 a §2, coţ bylo upraveno v pátém paragrafu. Následující paragraf určil, ţe osobní a věcné náklady na školy zřízené podle tohoto zákona nese země. Paragrafy 10 – 13 pak obsahovaly úpravu soukromých škol a výchovných ústavů. Mezi předpisy, které také upravovaly jazykovou otázku na školách, patřily například i zákony a nařízení, vydané vysokými a odbornými školami či jinými druhy vzdělávacích institucí. Jak jiţ bylo zmíněno, ústava obsahovala ustanovení o tom, ţe stát můţe na školách zavést povinnou výuku českého jazyka, k tomu však došlo jen na středních školách, na kterých byla navíc povinná i němčina.72 Po rozpadu monarchie, získala ČSR nevyrovnanou strukturu školství, kdy v Česku byla velmi vyspělá a na Slovensku naopak zaostávala. Vzhledem k tomu, ţe německé školy měly v době monarchie nejlepší školskou vybavenost, směřovaly státní finance do škol ostatních národů, coţ Němci povaţovali za diskriminaci. Vzhledem k nízkému populačnímu vývoji německého obyvatelstva, se zvětšoval tlak na uzavření některých německých škol. Ale i přesto byl počet německých škol dostačující a německé děti tak nemusely studovat na českých školách, coţ by bylo povaţováno za asimilaci. Němci se opravdu nemuseli v oblasti školství cítit nijak diskriminovaní, jako jediná menšina na území první republiky měli i vlastní vysoké školy (univerzita v Praze, technika v Praze a Brně). Mezi problémy školství v první ČSR lze zařadit tzv. menšinové školy a školskou správu. U menšinových škol byl na vinně obrovský nepoměr mezi počtem takto zřízených českých a německých škol, coţ německé obyvatelstvo značně podráţdilo. Při poměru přibliţně 1400 škol českých a jen 23 německých 73 je to zcela pochopitelné. Navíc na zřizování těchto škol měl pravomoc i stát, ten jen německou menšinu utvrdil v tom, ţe v této oblasti dochází k jejich znevýhodnění. Z celkového počtu 1139 škol zřízených státem bylo jen 20 německých a 2 polské. 74 Klíčovým problémem menšinového školství však spočíval ve správě. Za dob monarchie zde byla velmi silná samospráva, po vzniku ČSR však došlo k jejímu značnému oslabení, coţ spočívalo v chybějící kulturní autonomii, které bude věnována také jedna podkapitola.

72


73


74


49

V případě úpravy kultury je značná provázanost se školským právem. I v tomto případě ČSR převzala do ústavy ustanovení menšinové smlouvy. Oblast kultury však neobsahovala rozsáhlé právní úpravy a některé otázky nebyly řešeny vůbec. Jedním z právních předpisů byl zákon č. 430/1919 Sb. z. a n. o veřejných knihovnách obecních, který se zabýval i otázkou menšinových knihoven a zvláštními menšinovými odděleními ve všeobecných knihovnách. Zákon umoţňoval v obcích, které měly stanovený počet menšinového

obyvatelstva,

zřízení

menšinové

knihovny

nebo

alespoň

zvláštního

menšinového oddělení ve všeobecné knihovně. Zřízení takovýchto knihoven nebo zvláštních oddělení bylo povinností obce. Dále bylo stanoveno, ţe pro kaţdou menšinovou knihovnu nebo zvláštní menšinové oddělení ve všeobecné knihovně, bude zřízena zvláštní knihovní rada. Členy této rady museli být příslušníci menšiny, pro kterou se knihovna zřizovala. Je nutné dodat, ţe i v tomto případě mohli být menšinou i příslušníci státního národa, stejně jako v případě zákona o školství. Kromě škol a knihoven ovlivňovaly kulturní ţivot menšin také divadla, menšinový tisk a různé spolky.

5.4 Problém autonomie Problematikou této oblasti se vzhledem k omezenému rozsahu práce, nebude autorka příliš zabývat, okrajově byla tato tematika jiţ zmíněna v předešlých kapitolách. V období první republiky se v souvislosti s autonomií rozlišovala autonomie teritoriální a kulturní. Teritoriální autonomií se rozumí, situace kdy oblast státu, která se vyznačuje národnostními, etnickými nebo kulturními rozdíly, získá širokou pravomoc vnitřní samosprávy a při tom se od státu ke kterému náleţí, neoddělí. Díky kulturní autonomii mají menšiny moţnost spravovat některé záleţitosti samy (školství, kultura), ovšem pojem nelze přesně vymezit.75 V právu první republiky se objevily oba tyto druhy autonomie. V případě kulturní autonomie šlo o drobné prvky i snahy o její rozšíření. Za příklad teritoriální autonomie lze označit Podkarpatskou Rus, k její autonomii se ČSR zavázala menšinovou smlouvou, ovšem k realizaci tohoto závazku aţ do doby Mnichova nedošlo. Po vzniku první republiky, německá menšina naléhala na poskytnutí teritoriální autonomie, důvodem k tomu byla touha později se od republiky úplně odtrhnout. Počátkem

75


50

roku 1919 prezident Masaryk Němcům autonomii dokonce přislíbil, později ale od tohoto záměru ustoupil.76 Československo po svém vzniku převzalo i některé drobné prvky kulturní autonomie z dob monarchie. Nejvýraznější národnostní samospráva zůstala v oblasti školství, i kdyţ oproti situaci za monarchie došlo k určitým změnám stejně jako v dalších oblastech samosprávy. Jako příklad autonomie v oblasti školství lze uvést zakládání menšinových škol, které řídily výbory sloţené jen z příslušníků menšiny, která školu zaloţila. U německých vysokých škol je pak prvkem autonomie, moţnost volit vlastní vrchní disciplinární komisi. Národnostní samospráva se objevovala i jiţ zmíněných menšinových knihoven, kdy členové zvláštní knihovní rady, byly příslušníky národnostní menšiny, pro kterou byla knihovna (nebo její zvláštní oddělení) zřízena.

5.5 Specifické menšiny – Židé, Cikáni (Romové) Zatímco u národnostních menšin rozebíraných v předešlých kapitolách byl hlavním problémem odlišný jazyk, u specifických menšin byl cizí jazyk jen jedním z ukazatelů, který příslušníky těchto menšin odlišoval od jejich okolí a ne vţdy se týkal celé skupiny tohoto obyvatelstva. Jednalo se zejména o Ţidy a Cikány (Romy). Přestoţe tyto menšiny nepředstavovaly v republice tak velkou část jako menšina německá či maďarská, právní řád se musel vypořádat i s jejich existencí. Vymezení těchto dvou skupin obyvatelstva bylo v praxi dost problematické. U ţidovské menšiny se totiţ podstatná část označovala za menšinu náboţenskou, část za samostatný národ, někteří příslušníci představovali menšinu jazykovou nebo etnickou. U Cikánů (Romů) šlo zejména o rozdíly etnické a jazykové. Ţidovská menšina měla v době monarchie dobré postavení. Ani vznik ČSR na tom nic nezměnil. Jen na úplném počátku první republiky docházelo k nepokojům. Češi obviňovali Ţidy z dřívějšího protičeského postoje a také z hospodářského nedostatku. Na některých místech docházelo dokonce k pogromům. A však díky stabilizaci politiky a autoritě T. G. Masaryka, který k antisemitismu zaujímal negativní postoj, se situace brzy uklidnila a incidenty z roku 1918 se jiţ neopakovaly. Odlišná situace však panoval na Slovensku, počáteční chaos zde odezníval mnohem pomaleji neţ v Čechách. Tamní Ţidé byli

76

HAIN R., Masaryk a státoprávní aspekty česko-německých vztahů (národ, stát, federalismus, sebeurčení), In:

Neudorflová M. L. a kol., Češi a Němci v pojetí a politice T. G. Masaryka Praha: Masarykův ústav AV ČR 2004, s. 122

51

promaďarsky orientovaní a po vpádu Maďarů na Slovensko v roce 1919, byli příslušníci ţidovské menšiny obvinění ze zrady a mnoho z nich bylo dokonce internováno.77 Jako nejvýznamnější změnu v postavení Ţidů za první republiky, lze označit jejich uznání jako národa. To znamenalo, ţe při sčítání lidu, se příslušníci této menšiny mohli přihlásit k ţidovské národnosti. Přestoţe se při sčítání obyvatelstva v ČSR národní příslušnost určovala zejména podle mateřského jazyka, právní předpisy u Ţidů stanovily výjimku a ti se mohli k ţidovské národnosti přihlásit bez ohledu na mateřský jazyk nebo dokonce bez znalosti jazyka (hebrejština, ţidovský ţargon). Je vhodné upozornit, ţe moţnost přihlásit se k ţidovské příslušnosti vyuţila jen část ţidovských příslušníků. Ti, kteří podporovali asimilaci Ţidů, dokonce existenci ţidovské národnosti odmítali.78 Postavení ţidů v ČSR bylo velmi příznivé, i přesto se ţidovské obce potýkaly s problémy. Ty souvisely s menším zájmem o náboţenství a s úbytkem Ţidů mimo jejich centra. Mnozí členové náboţenské obce hrozili, ţe pokud jim nebude sníţena náboţenská daň, z obce vystoupí. To vedlo k tomu, ţe obce chudly a některé jen stěţí přeţívaly. Řešením bylo zvýšení náboţenské daně a slučování ţidovských obcí. Začátkem roku 1937 byl přijat zákon, který sloučil ţidovské obce do jednotného společenství a připustil sdruţování obcí do svazů. Nově vzniklé společenství a svazy měly mít právní subjektivitu. Podrobnější předpisy k tomuto zákonu měly být sestaveny Nejvyšší radou svazů náboţenských obcí ţidovských, coţ znamenalo, ţe tato otázka byla v rukách samotné ţidovské menšiny. Vzhledem k situaci jaká v ČSR v tomto období panovala, se jiţ zákon nepodařilo uvést do praxe. Problematika Cikánů (Romů) v první ČSR byla mnohem sloţitější neţ u Ţidů. Mezi Cikány a většinovou společností i státními orgány docházelo k častým konfliktům. Vztahy pak zhoršovala zejména kriminalita způsobená kočujícími kmeny Cikánů. Tato situace se řešila jejich odsunem z jednoho okresu do druhého, aţ byl kmen přesunut zpět do své domovské obce, tam se však dlouho nezdrţel a odsuny mohly začínat na novo. Vzhledem k tomu, ţe se potulných Cikánů obávalo i samotné četnictvo a jejich trestání bylo v rukách úřadů, které si s ním nevědělo rady nebo obecní samosprávy, které ze stíhání Cikánů vyplývaly finanční potíţe, často nebyly zákony převzaté z dob monarchie dodrţovány. Na ministerstvo vnitra proto přicházel značný počet stíţností. Reakcí na ně byl oběţník z konce

77


78


52

června 1919, který úřadům a policistům připomněl povinnost stíhat Cikány podle recipovaných právních předpisů z monarchie. O příslušnících cikánských kmenů se často diskutovalo i v parlamentu. Klíčovým se pak stal zákon o potulných cikánech z roku 1927. Ten se zaměřoval hlavně na represi a prevencí se zabýval jen jako druhořadou. 79 Jeho projednávání vyvolávalo značné emoce, pravice ho označovala za mírný (a vyţadovala dokonce, aby byli Cikáni označováni tetováním), kdeţto levice zákon označila za protiústavní, zákon byl však nakonec přeci jen schválen. Zákon udělil v této oblasti velkou pravomoc státním úřadům. Vztahoval se na potulné Cikány a tuláky ţijící cikánským způsobem (práce se štítící), některé pojmy šlo však vyloţit široce a často docházelo k zásahům i proti polousedlým Cikánům, kteří pracovali. Aby mohl být zákon proveden, byla uskutečněna evidence potulných cikánů. Ti dostali legitimaci, kterou museli neustále nosit u sebe. K úplnému zákazu kočování nedošlo, ale bylo moţné jen u osob, které měli tzv. kočovnický list. Na některá území pak měli potulní Cikáni vstup úplně zakázaný (Praha, lázeňská města). Velmi svérázné bylo ustanovení o moţnosti odejímání dětí, v praxi se však tento prostředek mnoho nevyuţíval a do konce roku 1939 bylo takto odejmuto několik desítek dětí.80 Ve druhé polovině dvacátých let se také začalo rozšiřovat cikánské školství. K němu docházelo zejména v oblasti Podkarpatské Rusi, kde byl ovšem způsob ţivota Cikánů srovnatelný s ţivotními podmínkami nejchudších vrstev. Docházka cikánských dětí do škol byla značně problematická. Jedním z důvodů byla neznalost státního jazyka, ale ani rodiny, které jazyk ovládaly, své děti do škol neposílaly. Problémem bylo i to, ţe ostatní rodiče nechtěly, aby jejich děti navštěvovaly školu společně právě s Cikány. V roce 1926 byla postavena na Slovensku škola pro děti z cikánské menšiny. Vyučování probíhalo ve slovenštině, ale učitel se uměl domluvit i romsky. Po úspěchu této školy, vznikly další a to na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Na tyto speciální školy však panovaly rozporuplné názory. Někteří je braly jako vzor a jiní na ně pohlíţeli jako na diskriminaci. Na cikánskou menšinu měl obrovský dopad nástup fašismu, kdy při útěku před fašisty, docházelo československými úřady k jejich vyhošťování. I přesto, ţe fašistické Německo bylo pro tuto menšinu velkou hrozbou, stávalo se, ţe je ČSR povaţovala za německé špiony a zakazovala jim vstup do některých oblastí. Přestoţe první republika nebyla Cikánům zcela 79


80


53

nakloněna, byl zde jejich ţivot docela poklidný. Obrat nastal během druhé světové války, kdy byla cikánská menšina v českých zemích téměř vyhlazena.81

81


54

Závěr Cílem této práce bylo analyzovat právní postavení menšin na území ČSR v meziválečném období. Tato problematika je velice rozsáhlá a komplikovaná. Velký význam měla v této oblasti i mezinárodněprávní ochrana menšin, kterou se první republika musela řídit a nějakým způsobem ji přenést do svého právního řádu. Část těchto práv byla zakotvena i v ústavě z roku 1920, konkrétně v její šesté hlavě. Mezi stěţejní zákony týkajících se menšinového práva, lze kromě ústavy zařadit jazykový zákon, který vyvolával vášně jak mezi poslanci tak menšinovým obyvatelstvem. S jazykovým zákonem souviselo i sčítání obyvatelstva, které při právech vyplývajících právě z tohoto právního předpisu hrálo důleţitou roli. Statistika měla vliv i na školské a kulturní právo, kde určitý počet obyvatel ovlivňoval moţnost zakládání škol a knihoven. Menšinová otázka se dotýkala, kromě nejpočetnější německých a maďarských příslušníků, i specifických menšin jakými byli Ţidé a Cikáni (Romové), kde situace byla o něco komplikovanější v oblasti samotného vymezení příslušníků menšin, protoţe jazyk nebyl jedinou odlišností těchto minorit od většinového obyvatelstva. Zcela odlišné bylo postavení Podkarpatské Rusi, která se měla stát zcela autonomním územím, avšak k tomu aţ do období Mnichovské dohody nedošlo. Celou situaci značně komplikovaly protičeskoslovenské nálady menšinového obyvatelstva a zároveň i negativismus mnohého státního obyvatelstva k minoritám. Ty se projevovaly i při jednáních revolučního Národního shromáţdění. Tyto vášně však svojí autoritou dokázal uklidnit prezident T. G. Masaryk a později i Edvard Beneš, kteří k menšinám zaujímali vcelku vstřícný postoj. Menšinová otázka se vyhrotila v roce 1935, kdy ve volbách zaznamenala SdP nečekaný úspěch. Ten v následujícím období sílil a strana si začala klást čím dál větší poţadavky. ČSR se snaţila tyto poţadavky splnit, avšak SdP jiţ o jejich splnění neměla zájem. Poslední pokus o jednání s Němci učinil prezident Edvard Beneš v roce 1938, šlo o tzv. čtvrtý plán. V něm viděl jednu z posledních moţností jak zachránit republiku a Němcům nabídl splnění všech jejich poţadavků. Ovšem v tuto dobu bylo uţ jasné, ţe o ČSR se bude rozhodovat jinde. Dá se říci, ţe právní postavení menšin na území ČSR bylo vcelku příznivé a i přesto, ţe se někdy objevoval silný český nacionalismus, ve většině případů byl nalezen kompromis a 55

nacionalistické poţadavky byly umírněny. Samozřejmě v některých otázkách docházelo k prosazování státního národa (především v jazykovém právu), avšak autorka toto povaţuje za zcela přirozený vývoj státu, který se po tolika letech nadvlády Němců a Maďarů, měl moţnost stát samostatným a zcela přirozeně chtěl, aby si menšiny uvědomily, ţe dříve utlačovaný národ je nyní ten, který má na svém území klíčové postavení. Tato práce je stručným, ale uceleným přehledem o vývoji menšinové otázky za první republiky. A vzhledem k tomu, ţe zachycuje klíčovou problematiku této oblasti, byl splněn její cíl.

56

Seznam použitých pramenů a literatury 1. BENEŠ E., PAMĚTI: Od Mnichova k nové válce a k novému vítězství, Část II, Svazek 1. Praha: Orbis 1947. 2. DE WITTE E., NS RČS 1925 -1929, PS, 91. schůze, část 6/15, ze dne 28. 6. 1927 [online].

[cit.

2013-02-28].

Dostupný

z:

http://www.psp.cz/eknih/1925ns/ps/stenprot/091schuz/s091006.htm 3. HAIN R., Masaryk a státoprávní aspekty česko-německých vztahů (národ, stát, federalismus, sebeurčení), In: Neudorflová M. L. a kol., Češi a Němci v pojetí a politice T. G. Masaryka Praha: Masarykův ústav AV ČR 2004. ISBN 80-86495-22-1 4. HORÁČEK C., Národní shromáždění československé 1918-1920, 109. schůze, část 8/14

ze

dne

22.

1.

1920

[online].

[cit

2013-04-05].

Dostupný

z:

http://www.psp.cz/eknih/1918ns/ps/stenprot/109schuz/s109003.htm 5. JUNG R., NS RČS 1920-1925, PS, 23. schůze, část 7/9 ze dne 23. 11. 1920 [online]. [cit

Dostupný

2013-04-05].

z:

http://www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/stenprot/023schuz/s023007.htm 6. KLOUDA A., 126. schůze Národního shromáždění československého [online]. [cit Dostupný

2013-04-07]

z:

http://www.psp.cz/eknih/1918ns/ps/stenprot/126schuz/s126023.htm 7. KURAL V., Češi, Němci a mnichovská křižovatka, Praha: Karolinum 2002. ISBN 80246-0360-8 8. KURAL V., Konflikt místo společenství?, Češi a Němci v Československém státě (1918 – 1938), Praha: R 1993. ISBN 80-901431-3-X 9. LÁDKOVÁ L., Volkssport proces. Natura plus [online], c1997. ISSN 1212-6748. Dostupný z: http://natura.baf.cz/natura/1996/11/9611-2.html 10. MALÝ K., Dějiny českého a československého práva do roku 1945, Praha: Linde, a. s. 2003. ISBN 80-7201-433-1 11. PAVLÍČEK V. a kolektiv, Ústavní právo a státověda II. díl, Ústavní právo České republiky, Část 1., Praha: Linde, a. s. 2008. ISBN 978-80-7201-694-5 12. PETRÁŠ R., PETRŮV H., SCHEU H. CH. (eds.), Menšiny a právo v České republice, Praha: Auditorium 2009. ISBN 978-80-87284-00-1 13. PETRÁŠ R., Menšiny v meziválečném Československu, Praha: Karolinum 2009. ISBN 978-80-246-1639-1

57

14. PETRÁŠ R., Práva národnostních menšin v justiční a správní praxi, in: Malý K., Soukup L., Československé právo a právní věda v meziválečném období (1918 – 1938) a jejich místo ve střední Evropě, svazek 1. Praha: Karolinum 2010. ISBN 978-80-2461718-3 15. SEIBT F., Německo a Češi, Praha: Academia 1996. ISBN 80-200-0577-3 16. TISK 2422, Zasedání národního shromáždění československého roku 1920 [online]. [cit 2013-23-02]. Dostupný z: http://www.psp.cz/eknih/1918ns/ps/tisky/T2422_01.htm 17. ZAJÍČEK K. A KOLEKTIV, Československo a norimberský proces, Praha: Orbis 1946. 18. ZÁKON Č. 121/1920 – ÚSTAVNÍ LISTINA ČSR, Hlava šestá, Ochrana menšin národních, rasových a náboţenských, § 131 19. ZIMMERMANN V., Sudetští Němci a nacionální socialismus, In: Kural V. a kolektiv, Studie o sudetoněmecké otázce, Praha: Karolinum 1996. Výzkumný grantový projekt Ministerstva zahraničních věcí ČR. RB 01152/96

58

Právní postavení menšin v meziválečné ČSR

Recommend Documents