Právní postavení menšin v meziválečné ČSR

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy

Právní postavení menšin v meziválečné ČSR Bakalářská práce

Autor:

Nikola Vilhelmová Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Praha

JUDr. PhDr. René Petráš, Ph.D.

Duben, 2012

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

………………………… V Berouně dne 30. 4. 2012

Nikola Vilhelmová

Poděkování: Ráda bych poděkovala vedoucímu mé bakalářské práce JUDr. PhDr. René Petrášovi, Ph.D., hlavně za jeho čas, rady a připomínky, které mi pomohly vypracovat tuto práci. Také bych chtěla poděkovat své rodině za podporu při celém mém studiu.

Anotace: V mé bakalářské práci „Právní postavení menšin v meziválečné ČSR“ se zabývám problematikou především národnostních menšin na našem území v meziválečném období. V úvodu jsou vysvětleny základní pojmy, poté přecházím k situaci na konci monarchie, přes vývoj mezinárodněprávní ochrany menšin, vytvoření právního postavení menšin aţ do konce třicátých let, neţ začala druhá světová válka. Část práce je věnována i menšinám v jiných evropských státech. Klíčová slova: české dějiny, národnostní menšina, stát, meziválečná ČSR, jazykové právo, německá menšina

Annotation: In my bachelor thesis “The Legal Status of Minorities in Czechoslovakia between World Wars“ I deal with the topic of national minorities in our country between the world wars. In the beginning the basic definitions are presented then I focus on the situation of the late monarchy. In the next part the evolution of international law concerning protection of minorities is described as well as creating of legal frame of minorities until the end of 1930´s. Last but not least one of the parts of the thesis deals with minorities in other European countries. Key words: czech history, national minority, state, interwar Czechoslovakia, langure law, German minority

Obsah Úvod ........................................................................................................................................... 6 1 Terminologie ......................................................................................................................... 8

2

3

4

5

1.1

Menšina ........................................................................................................................ 8

1.2

Národ ........................................................................................................................... 9

1.3

Cizinec ....................................................................................................................... 10

Starší tradice, zejména situace na konci monarchie .................................................... 11 2.1

Nástin vývoje vztahů mezi Čechy a Němci ............................................................... 13

2.2

Vztahy Čechů a Němců na konci monarchie ............................................................. 15

2.3

Češi a Němci za první světové války ......................................................................... 17

Vliv mezinárodněprávní ochrany menšin ..................................................................... 18 3.1

Vznik a vývoj mezinárodněprávní ochrany menšin 1919-1946 ................................ 19

3.2

Menšinové smlouvy ................................................................................................... 25

3.3

Menšiny v Evropě ...................................................................................................... 27

Vytvoření právního postavení menšin v meziválečné ČSR ......................................... 29 4.1

Československá ústava z roku 1920 .......................................................................... 30

4.2

Jazykové právo .......................................................................................................... 32

4.3

Školství a kulturní právo národnostní ........................................................................ 34

4.4

Problém autonomie .................................................................................................... 36

4.5

Specifické menšiny .................................................................................................... 37

4.6

Statistika menšin v ČSR ............................................................................................ 40

Vývoj právního postavení menšin v ČSR...................................................................... 42 5.1

Vývoj v letech 1918 – 1920 ....................................................................................... 42

5.2

Vývoj ve dvacátých letech ......................................................................................... 43

5.3

Vývoj ve třicátých letech ........................................................................................... 46

Závěr ........................................................................................................................................ 51 Seznam použitých zdrojů a literatury .................................................................................. 52 Přílohy ....................................................................................................................................... 1

Úvod Národnostní menšiny ve světě byly a budou vţdy. Stejně jako v minulosti, tak i v dnešní době se s nimi státy musí nějak vypořádat a zajistit jim ochranu a práva. Celá problematika menšin je velice komplikovaná, to byl také jeden z důvodů, proč jsem si vybrala jako téma své bakalářské práce „právní postavení menšin v meziválečné ČSR“. Chtěla jsem se o menšinách dozvědět něco podrobněji, a především pochopit vývoj jejich postavení na našem území, i to, jak se v různých historických etapách toto postavení měnilo. Rovněţ bylo zajímavé pozorovat snahu zákonodárců o řešení těchto problematických otázek, tedy co s menšinami, jaká práva jim přiznat, jaké by vůbec měly mít postavení vzhledem ke státu a především otázku jazykového práva, která se táhla celou dlouhou historií jako jeden z klíčových problémů národnostních menšin. Dalším důvodem bylo i to, ţe období dvacátých a třicátých let je mi z celé naší historie nejbliţší. Na úvod mé bakalářské práce jsem vysvětlila několik pojmů, které s tímto tématem úzce souvisí, a je velice problematické je objasnit, jelikoţ u nich neexistuje obecná definice. Jsou to pojmy národnostní menšina, národ a cizinec. Snaţila jsem se také popsat rozdíl mezi nimi. Ve druhé kapitole jsem se zaměřila na situaci ve starších dobách, a to aţ v monarchii. Především jsem se ale snaţila popsat vývoj vztahů mezi Čechy a Němci jiţ od dávné historie, protoţe německá menšina hrála na našem území velmi důleţitou roli a také byla nejpočetnější. Nastínila jsem stručně období od středověku aţ do období první světové války. V další kapitole jsem se pokusila popsat, jaký vliv měla mezinárodněprávní ochrana menšin na vnitrostátní právo, hraje totiţ v této otázce velice důleţitou roli. Podrobněji je zde rozepsána paříţská mírová konference, která měla velký dopad na uspořádání státních hranic po první světové válce. V kapitole se téţ zabývám menšinovými smlouvami, důleţitými dokumenty v otázce menšin. Čtvrtá a nejrozsáhlejší kapitola popisuje vytvoření právního postavení menšin v meziválečné ČSR. Začíná ústavou z roku 1920, je zde podrobněji rozebráno kupříkladu jazykové či školské právo, ale také problém autonomie i postavení některých specifických menšin na našem území.

6

V poslední kapitole se zabývám vývojem právního postavení menšin v ČSR v jednotlivých etapách mezi válkami. Nejobsáhleji je vývoj popsán ve třicátých letech, protoţe toto období patří k mé vůbec nejoblíbenější historické etapě. Cílem mojí práce bylo především shromáţdit informace a analyzovat situaci, která bývá diskutována i dnes, protoţe můţe být poučením i pro současnost, jako například vztahy Slovenska s Maďarskem. Také se pokusit podat ucelený nástin problematiky menšin na našem území v meziválečném období. Nejvíce jsem čerpala z knihy pana doktora Petráše, který se menšinám podrobně věnuje ve více publikacích. Také jsem nahlédla do digitálního depozitáře Poslanecké sněmovny, kde jsou uloţeny všechny dokumenty parlamentu. Na závěr jsem jako přílohu zvolila některé dokumenty, které se týkaly národnostních menšin.

7

1 Terminologie Moje bakalářská práce pojednává převáţně o národnostních menšinách, ráda bych proto v úvodu objasnila pár pojmů. Těmi jsou národ, národnostní menšina a cizinec. Kaţdý člověk patří k nějakému národu a podle toho se hlásí k národnosti. V kaţdém státě existuje národnostní většina a národnostní menšiny, většina lidí však nerozlišuje pojmy národnostní menšina a cizinec. Rozdíl mezi těmito pojmy je ten, ţe zatímco příslušníci národnostních menšin mají české občanství, u cizinců je to naopak.

1.1 Menšina Vymezit přesně pojem menšina je velmi problematické. Touto otázkou se zabývaly na svých jednáních i mezinárodní soudy, protoţe velikou roli hraje vedle vnitrostátního také právo mezinárodní. V dřívější době aţ do poloviny 20. století byly nejčastěji zmiňovány tři skupiny menšin – rasové, náboţenské a národní (národnostní). V současné době se hovoří například o homosexuální menšině, avšak odborníci s tímto pouţitím výrazu „menšina“ nesouhlasí. V minulosti hrály nejdůleţitější roli skupiny náboţenské, v současnosti jsou to menšiny národnostní (ve střední Evropě od rozvoje nacionalismu).1

Národnostní menšina Zákon č. 273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních menšin definuje národnostní menšinu takto: „Národnostní menšina je společenství občanů České republiky žijících na území současné České republiky, kteří se odlišují od ostatních občanů zpravidla společným etnickým původem, jazykem, kulturou a tradicemi, tvoří početní menšinu obyvatelstva a zároveň projevují vůli být považováni za národnostní menšinu za účelem společného úsilí o zachování a rozvoj vlastní svébytnosti, jazyka a kultury a zároveň za účelem vyjádření a ochrany zájmů jejich společenství, které se historicky utvořilo. Příslušníkem národnostní menšiny je občan České republiky, který se hlásí k jiné než české národnosti a projevuje přání být považován za příslušníka národnostní menšiny spolu s dalšími, kteří se hlásí ke stejné národnosti.“2 1 2

Petráš, René. Aktuální problémy právního postavení menšin v ČR. Praha: Úřad vlády ČR, 2010. Str. 12-14 Zákon č. 273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních menšin, ve znění pozdějších předpisů

8

Podle tohoto zákona mají v České republice příslušníci národnostních menšin celou řadu práv, jako například svobodnou volbu příslušnosti k národnostní menšině (§ 4), právo na sdruţování příslušníků národnostních menšin (§ 5) či právo na uţívání jazyka národnostní menšiny v úředním styku a před soudy (§ 9).3 Dále je dle tohoto zákona zřízena Rada vlády pro národnostní menšiny. V současné době je statut národnostní menšiny přiznán celkem dvanácti menšinám, které mají v této Radě zastoupení. Jsou jimi menšina bulharská, rusínská, chorvatská, maďarská, německá, polská, rakouská, romská, řecká, slovenská, srbská a ukrajinská.4 V poslední době o statut národnostní menšiny usiluje i menšinové společenství z Vietnamu. Existují i spory terminologické v označení národní nebo národnostní menšina, podle doktora R. Petráše ale tento spor nemá nejmenší význam, s čímţ i já plně souhlasím, myslím, ţe jde jen o slovíčkaření. Snaha definovat pojem národnostní menšina začala být potřebná s rozvojem nacionalismu, nejvíce po první světové válce. Tehdy se Stálý dvůr mezinárodní spravedlnosti několikrát k této otázce vyjádřil. Nejdříve vymezil menšinu jako obyvatele lišící se jazykem, rasou či náboţenstvím (to bylo v případě Polska v roce 1923), později v roce 1930 vymezil menšinu jako: „skupinu osob, které žijí v dané zemi či oblasti a mají svojí vlastní rasu, náboženství, jazyk a tradice a jsou spojovány touto identitou rasy, náboženství, jazyka a tradicí v pocitu solidarity s ohledem na zachování tradic, na vykonávání náboženství, na zajištění výchovy a vzdělávání dětí v souladu s duchem a tradicemi své rasy a na poskytování vzájemné pomoci“.5 Velký problém vymezení menšin nastal u nás především v meziválečném Československu, tomuto tématu se budu věnovat ve své práci dále.

1.2 Národ Neexistuje přesná a všeobecně uznávaná definice, co je vlastně národ. Slovo národ (latinsky natio) je pouţíváno jiţ od 13. století, ačkoliv původně znamenalo lidský rod, případně rasu, a nemělo ţádný politický význam. Na celém světě existuje zhruba 300 národů.

3

Zákon č. 273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních menšin, ve znění pozdějších předpisů http://www.vlada.cz/cz/pracovni-a-poradni-organy-vlady/rnm/historie-a-soucasnost-rady-15074/ [6.března 2011, 15:53] 5 Petráš, René. Aktuální problémy právního postavení menšin v ČR. Praha: Úřad vlády ČR, 2010. Str. 15-16. 4

9

Většinou je národ definován jako společenství lidí, kteří mají společný jazyk a hlásí se ke stejným národním tradicím a historii. Často dochází k záměně státu a národa, ale tyto pojmy splývají pouze v politickém pojetí. Druhé pojetí národa je etnické pojetí, pod kterým si většinou představíme pospolitost lidí spjatou jazykem, tradicemi a historií. S pojmem národ se pojí pojem národnost, coţ je příslušnost osoby k určitému národu. V Listině základních práv a svobod je řečeno, ţe: „Každý má právo svobodně rozhodovat o své národnosti. Zakazuje se jakékoliv ovlivňování tohoto rozhodování a všechny způsoby nátlaku směřující k odnárodňování.“6 Z tohoto jasně vyplývá, ţe záleţí na kaţdém jednotlivém člověku, jakou národnost si svobodně zvolí. Národnost však bývá často zaměňována za státní občanství. Takto je to ovšem vnímáno především v politické rovině, zatímco národnost je spíše z pohledu společných kořenů a historie. Národ lze také vymezovat z pohledu objektivních a subjektivních komponentů, přičemţ mezi objektivní patří především mateřský jazyk, společná kultura a území. Solidarita vně skupiny a osobní orientace u jedince pak patří k prvkům subjektivním.7

1.3 Cizinec Pojem a postavení cizinců na území České republiky upravuje zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů. Ten stanoví, ţe: „Cizincem se rozumí fyzická osoba, která není státním občanem České republiky, včetně občana Evropské unie.“8 Cizinec má na území ČR například těţší podmínky pro získání zaměstnání, musí získat pracovní povolení.

6

Zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod (čl. 3 (2))

7

Petráš, René. Aktuální problémy právního postavení menšin v ČR. 1.vyd. Praha: Úřad vlády ČR, 2010. Str. 15. Zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů

8

10

2 Starší tradice, zejména situace na konci monarchie Na začátku této kapitoly bych ráda uvedla stručný nástin událostí v daném historickém období. Revolucí v roce 1848 padl feudální absolutismus a naše země vstoupily do období moderního státu. Změna ovšem nenastala ihned, nastolený bachovský absolutismus zbrzdil vývoj aţ do zhruba 60. let, do období liberalizace. Oproti feudalismu trval kapitalismus jen poměrně krátké časové období, pro náš stát to však bylo období velmi důleţité, právě zde Češi a Slováci vyspěli v moderní stát a národ. Vznikl první samostatný stát Čechů a Slováků. V této době hrál důleţitou roli aspekt národního uvědomění, Češi a Slováci bojovali za svůj národ a stát.9 V letech 1849 – 1860 je v našich zemích opět nastolena absolutistická moc, která se opírá o policii, vojsko a četnictvo. Toto období se také nazývá bachovský absolutismus podle Alexandra Bacha, vídeňského advokáta a později představitele vídeňských liberálních kruhů. Ten byl císařem odvolán v roce 1859 a v říjnu 1860 byl vydán Říjnový diplom, kterým byla zpět vrácena ústavnost.

Konečně začalo docházet ke kompromisu mezi měšťanstvem a

feudalitou. Vyvrcholením toho procesu se stal rok 1867, kdy byla vydána prosincová ústava (21. 12. 1867), v té byl zakotven parlamentarismus a základní občanské svobody. V tomto roce také proběhlo Rakousko – Uherské vyrovnání. Rakouské císařství se přeměnilo v Rakousko – Uhersko a byly utvořeny dva politické celky: Předlitavsko (Rakousko) a Zalitavsko (Uhersko), které měly své vlastní právní řády a parlamenty. Posledním obdobím byla léta 1867 – 1918, v této době do politického ţivota začíná vstupovat dělnictvo. Také probíhá boj o všeobecné volební právo, které je v okleštěné formě uzákoněno v roce 1907. Důleţitá je rovněţ etapa první světové války, ve které český a slovenský národ nastoluje odboj proti Rakousku – Uhersku. 28. 10. 1918 vzniká Československá republika.10

9

Malý, Karel a kolektiv autorů. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3.vyd. Praha: Linde Praha, 2003. Str. 207 a násl. 10

Malý, Karel a kolektiv autorů. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3.vyd. Praha: Linde Praha, 2003. Str. 208 a násl.

11

Národní otázka v monarchii po roce 1867

V národnostní otázce docházelo po vzniku Rakouska – Uherska jen velice málo k jakýmkoliv změnám, přestoţe v Rakousku probíhaly pokusy o změny velice často. Byly zde konflikty především v oblasti jazykové a správní, existovaly dokonce dvě koncepce pro úpravu poměrů v českých zemích. Těmi byly koncepce separatistická (zde šlo o rozdělení správního rozhraničení především podle hranice jazykové) – tu prosazovaly zejména německé strany a koncepce personální, která sice chtěla prosadit dvojjazyčnost úřadů, ovšem zároveň i udrţet jednotu zemí. Tuto druhou koncepci prosazovaly strany české, které argumentovaly především historickými souvislostmi (např. Obnoveným zřízením zemským z roku 1627). Historické argumenty byly ovšem vyuţívány i proti českému národnímu hnutí, například obhájci svébytnosti Moravy. Německé strany se snaţily o oslabení českých pozic a snaţily se udrţet si své výsady plynoucí z minulosti (poţadovaly například, aby německé kraje byly jednojazyčné, zatímco české kraje by byly dvojjazyčné a tím pádem ve slabším postavení). České strany bojovaly o zachování zemí z historického hlediska.11 V této době se také objevila myšlenka nahradit příliš velké země menšími kraji, které měly v Čechách dlouhou tradici (zrušeny byly v 19. století). Správa v Předlitavsku byla velmi specifická, ale také zpolitizovaná, coţ bránilo hospodářskému rozvoji. Dále zde bylo nastoleno i nevyhovující rozdělení úkolů mezi stát a samosprávu (soupeřily o moc), coţ vedlo nakonec k různým protestům a například i bojkotům starostů. Proto byla snaha o sloučení státní správy a samosprávy a o vytvoření krajů, touto formou se někteří snaţili vyřešit národnostní spory v Čechách. Ovšem Češi správně tušili, ţe by to rovněţ vedlo k dalšímu oslabení jejich postavení.12

11

Petráš, René. Menšiny v meziválečném Československu. Praha: Karolinum, 2009. Str. 150 a násl.

12

Petráš, René. Menšiny v meziválečném Československu. Praha: Karolinum, 2009. Str. 152 a násl.

12

2.1 Nástin vývoje vztahů mezi Čechy a Němci „Pomlouvači Čech, často prý říkávals, staří že Čechové jídali osly, tenkráte ty býti živ, sežrán bys dávno byl.“ Bohuslav Balbín V této kapitole bych ráda stručně nastínila vývoj a utváření vztahů mezi Čechy a Němci. Vztahy Čechů a Němců byly podle mého názoru od počátku sloţité a řekla bych, ţe i velmi napjaté. Pokud začneme úplně v začátcích, Češi i Němci patří do skupiny Indoevropanů, coţ je skupina kmenů, které mají společný jazykový prazáklad. Později, kolem 5. a 6. století, Slované osídlují území, které bylo opuštěno Germány. Poté, v období Velké Moravy, probíhaly střídavé fáze mezi mírem a podřízeností a snahy o nezávislost na východofrancké říši (toto se podařilo kníţeti Rastislavovi).13 Pronikání němčiny pak můţeme pozorovat v době trubadúrské a rytířské, kdy byla němčina velice módní a postupně pronikala i do vyšších vrstev. Hradům se dávaly německé názvy, díky nimţ se věřilo v jejich nedobytnost. Poté k nám na pozvání českých panovníků přišli Němci v době přemyslovců, aby kultivovali hornaté pohraničí. S touto činností Češi, ţijící převáţně v níţinách a podél vodních toků, neměli ţádné zkušenosti.14 Dále přichází etapa poněmčování a městské kolonizace. Mnoho lidí mluví jak česky, tak i německy, ale objevuje se tu nepřeberné mnoţství dalších dialektů (období 13. a 14. století). Německá kolonizace musela být opravdu mohutná s obrovským dopadem, protoţe ještě v 15. století je na našem území převaha německých jmen. Velký počet německy mluvících obyvatel souvisí také s tím, ţe jednotlivci se přizpůsobovali většině a tudíţ přebírali i jazyk, který měli v okolí. Tak například sluţebnictvo přebíralo jazyk svých pánů a podobně tomu bylo i v dalších případech. Ve městě převládala němčina, i přesto se zde utvářela malá komunita lidí, kteří češtinu uchovávali. Ve druhé polovině 14. století nastává obrat a začíná etapa počešťování. S tímto obdobím je spjato moje rodné město Beroun, pro které Karel IV. vydal listinu s nařízením, ţe v městské radě musí zasednout polovina Němců a polovina Čechů. Situace byla dále ovlivněna morovou epidemií, ta se českým zemím sice vyhnula, zato v Německu udeřila poměrně silně a způsobila, ţe se výrazně sníţil počet přistěhovalců. Čeština se rozvinula jako kulturní jazyk a byla pouţívána hlavně vyššími vrstvami

13

Čornej,P.; Čornejová, I.; Parkan, F. Dějepis (středověk a novověk). Praha: Pedagogické nakladatelství, a.s., 2004. Str. 20 a násl. 14

http://www.panzernet.net/php/index.php?topic=5199.0 [28. března, 20:41]

13

obyvatelstva. Začalo se rovněţ projevovat národní uvědomění, a to tím, ţe se lidé přestávali přizpůsobovat svému německému okolí. Kdyţ skončily husitské války, byla uţ v Čechách převaha měst českých. To samé ale nelze říci o Moravě, která si němectví zachovala i v průběhu husitských válek. V období od husitských válek do konce doby jagellonské lze konstatovat, ţe přetrvává a upevňuje svoje postavení řád, který tu byl nastolen husity.15 V 16. století začíná sílit tlak z německé strany. V této době se země Koruny České rozvinuly ve stavovský feudální stát, to znamená, ţe na správě země se výrazně podílely stavy (byly zde 3 stavy: stav panský, rytířský a městský). Samozřejmě také docházelo ke střetům mezi stavy a panovníkem a také mezi stavy navzájem. V této době nastupuje do čela státu Jiří z Poděbrad, který se pokoušel nastolit mír mezi evropskými státy, byl to takový první pokus o mezinárodní organizaci. V roce 1526, po smrti Ludvíka Jagellonského u Moháče, nastupuje na trůn Ferdinand I. Habsburský.16 Velká rána přišla pro české země v 17. století, a to v nechvalně známém období stavovského povstání, a především po Bitvě na Bílé Hoře v roce 1620. Ta bývá označována jako konec české samostatnosti. V tomto období sílily germanizační tendence, tlak vyvrcholil vydáním zákoníku pod názvem Obnovené zřízení zemské dědičného našeho království českého (německý název byl Vernewerte Landes-Ordnung des Erb-Königreichs Böhaimb) roku 1627 v Čechách a roku 1628 na Moravě. V zákoníku bylo například změněno postavení panovníka, trůn byl dědičný v rodě habsburském. Odejít ze země musel také ten člen nekatolické církve, který nepřestoupil na víru katolickou. Byla rovněţ uzákoněna rovnoprávnost němčiny s češtinou, tím začala postupná germanizace českých zemí.17 Za vlády Marie Terezie uţ dochází pouze k prohlubování germanizace. Důleţité období boje proti poněmčování je spojeno s národním obrozením, a je datované od poslední třetiny 18. století aţ do roku 1848, kdy přichází národní uvědomění a také snaha o znovu povznesení českého jazyka. V tomto období tvořili svá díla například Boţena Němcová, Josef Kajetán Tyl či Josef Jungmann.

15

http://www.panzernet.net/php/index.php?topic=5199.0 [28.března, 23:34] Malý, Karel a kolektiv autorů. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3.vyd. Praha: Linde Praha, 2003. Str. 55- 90 17 Malý, Karel a kolektiv autorů. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3.vyd. Praha: Linde Praha, 2003. Str. 156-209 16

14

2.2

Vztahy Čechů a Němců na konci monarchie Také v tomto období hrál klíčovou úlohu vztah mezi Čechy a Němci, a to především

v Čechách. Na Moravě byla situace trochu odlišná, způsobená historickým vývojem. V této době opět probíhaly pokusy o řešení národnostní otázky. Boje byly na denním pořádku, bojovalo se o kaţdou, i drobnou a nepodstatnou věc, například i o tabulky s názvy jednotlivých ulic. Díky situaci a náladám ve společnosti se neustále zvyšovala nenávist mezi Čechy a Němci, která vyvrcholila v první oběť na ţivotě v novodobých česko-německých vztazích - v roce 1881 při bitce mezi německými a českými studenty v Chuchli.18 Koncem monarchie se začíná měnit postavení Němců. Postupnou demokratizací voleb Němci začali ztrácet převahu ve volebním právu, původně totiţ toto právo zvýhodňovalo bohaté, coţ byli především němečtí voliči. Postavení Němců výrazně ovlivnilo i to, ţe počet německých obyvatel se oproti českým začal sniţovat. Především v Čechách rostly nepokoje a oba národy se od sebe postupně vzdalovaly. V této době byla vychvalována neznalost druhého jazyka, došlo to aţ tak daleko, ţe byly rozdělovány například i kostely nebo hospody. Ovšem většina historiků je toho názoru, ţe úplné nebo drastické oddělení společenství by stejně nebylo moţné, a to ať uţ z hlediska ekonomického či z hlediska veřejného ţivota. „Naprostá většina ‘vlastenců‘ se ke konci [19.] století už chovala úplně pragmaticky (podobně jako Židé) a dávno opustila blouznivé nadšení ‘literárních’ obrozenců z dob romantismu.“19 Stále probíhaly spory o jazykovou otázku, které oslabovaly a vysilovaly celou společnost. Některé problémy se jiţ nedaly ani racionálně řešit, jelikoţ ve všech se promítala také otázka politiky. Samozřejmě při těchto vyhrocených situacích docházelo i ke ztrátám na ţivotech. Snahy o rozšíření pouţívání češtiny na úřadech v Předlitavsku byly zavrhnuty německými nacionalisty. Byly také pokusy některých politiků vydat pro Předlitavsko jazykový zákon a jiná opatření, která skončila neúspěchem. Jazyková otázka nebyla vyřešena aţ do konce monarchie. 20

18

Petráš, René. Menšiny v meziválečném Československu. Praha: Karolinum, 2009. Str. 154-155 Petráš, René. Menšiny v meziválečném Československu. Praha: Karolinum, 2009. Str. 156 převzato z Macháčová, J.; Matějček, J.: Nástin sociálního vývoje českých zemí 1781-1914, Opava 2002, s. 418-419 20 Petráš, René. Menšiny v meziválečném Československu. Praha: Karolinum, 2009. Str. 156-157 19

15

Rok 1905 mohl být krokem k usmíření mezi Čechy a Němci, mohlo k tomu dojít takzvaným moravským paktem, který byl uzavřen na Moravě. Pro tento pakt a několik dalších dohod byl zřízen jakýsi správní sbor, který většinou neměl oporu a nebyl zanesen v legislativě, ty nejdůleţitější sbory byly sloţeny z předsedů hlavních stran. Takto byla legislativa obcházena, a to proto, ţe „právní a státní systém si tedy vlastně nedokázal s nacionálním problémem obvyklým, řádným způsobem poradit, což je mimořádně důležitý prvek.“21 V moravském paktu bylo ustanoveno rozdělení zemského sněmu na 3 kurie (2 národní a 1 velkostatkářská) a také rozdělení mandátu podle národnosti, toto bylo výhodné pro Čechy. I kdyţ zde byla snaha o řešení česko-německého problému, stejně se následně ukázalo, ţe se nejednalo o nejrozumnější řešení. Mimo moravského byl v Čechách po nějakou dobu i tzv. českobudějovický pakt.22 Součástí moravského paktu byl mimo jiné i tzv. Perkův zákon schválený v roce 1905, který se týkal především školství a s ním spojené jazykové otázky. Bylo zde například uzákoněno, ţe do obecné školy mohlo být dítě přijaté pouze tehdy, pokud ovládalo jazyk výuky. To se samozřejmě nelíbilo Němcům, pro které to znamenalo sníţení počtu ţáků v jejich školách, a i proto tento zákon napadali. V daném období probíhala samozřejmě i řada jiných jednání týkajících se nacionálních sporů, ale vcelku byly všechny bez většího úspěchu a zejména bez nějakého definitivního řešení. Pokusy o usmíření probíhaly i v roce 1908, ale bohuţel napětí pouze vzrostlo, dokonce se vyrojily útoky na české školy a obchody. Pořádaly se i různé pochody a průvody. Stejné problémy se objevovaly i po první světové válce, coţ je ale vcelku pochopitelné, jelikoţ byl všude chaos a nepokoje. Problémy přetrvávaly a nijak k jejich řešení a zmírnění nepomáhali ani Němci, kteří se neustále snaţili mařit jednání zemského sněmu, například v oblasti financování státu. V roce 1914, před první světovou válkou, dokonce došlo k uzavření tajné dohody mezi představiteli českých a německých politických stran, která se týkala opět školství. Dohoda byla ujednána na Moravě, kde byly vztahy mezi Němci a Čechy výrazně lepší neţ v jiných částech země. Objevovaly se i velice zajímavé a zvláštní teorie na řešení přetrvávajícího problému, například idea zřízení národních katastrů z roku 1910. Nutno říci, ţe se český národ před první světovou válkou rozvíjel a postupně se stával moderním národem. Němci se v této době velmi obávali o své postavení, a proto se snaţili neustále fungování státu narušovat.23

21

Petráš, René. Menšiny v meziválečném Československu. Praha: Karolinum, 2009. Str. 157 Petráš, René. Menšiny v meziválečném Československu. Praha: Karolinum, 2009. Str. 157-159 23 Petráš, René. Menšiny v meziválečném Československu. Praha: Karolinum, 2009. Str. 159-163 22

16

2.3 Češi a Němci za první světové války První světová válka, také nazývána jako Velká válka, byla první skutečně světová válka, přestoţe se odehrávala převáţně v Evropě. Vypukla 28. července 1914, kdy Rakousko Uhersko vypovědělo válku Srbsku a postupně se přidávaly i další státy, jako Německo, Francie, Rusko či Velká Británie. Český a slovenský národ se ocitl v této době na rozcestí: buď padnou i poslední naděje na vytvoření samostatného státu, nebo se naopak samostatný stát povede vytvořit. Na území Rakouska – Uherska měla válka velký význam v otázce národnostní, na konci války dokonce přerostl boj v národně osvobozenecký. Byla posílena závislost monarchie na Německu a i centrální mocnosti vnímaly válku jako boj mezi Slovany a Germány. Dokonce se objevovaly i plány tzv. „střední Evropy“ v knize F. Naumanna „Mitteleuropa“. Německo chtělo vytvořit něco podobného britské koloniální říši či Rusku. Ovšem proto, aby se toto mohlo stát, bylo nutné vítězství ve válce, coţ jak víme, se nenastalo.24 Česko - německé vztahy se v průběhu první světové války opět zhoršily. Ze strany Němců probíhaly silné protičeské nálady, v některých případech se jednalo dokonce o tresty smrti. Trnem v oku byla Němcům například i organizace Sokol.25 Ovšem proti tomuto tlaku a centralizačním snahám sílila v Čechách obrana. Jako celonárodní politická organizace se koncem roku 1916 ustavil Národní výbor a také došlo ke spojení jednotlivých českých parlamentních klubů říšské rady v Českém svazu. Tento svaz se ovšem stavěl k otázce uspořádání státu prorakousky, „v zájmu staroslavné dynastie a i velkého historického poslání říše.“26 Na druhou stranu zde byly i snahy o osamostatnění českých zemí a jejich spojení se Slovenskem, tato myšlenka byla ale prosazována pouze politiky v zahraničí, které vedl T. G. Masaryk. Ten pochopil, ţe z nadvlády Němců nikdy pro český a slovenský národ nevzejde nic dobrého. Masaryk společně s E. Benešem a M. R. Štefánikem vytvořil Český zahraniční komitét (sdruţoval všechny organizace Čechů v cizině), který se snaţil o vytvoření samostatného československého státu. V roce 1916 byl komitét přejmenován na Českou národní radu a poté na Národní radu československou. Doma fungovala tajná organizace

24

Mencl, V.; Hájek, M.; Otáhal, M.; Kadlecová, E. Křiţovatky 20. Století. Praha: Naše vojsko, 1990. Str. 41 a násl. 25 26

Petráš, René. Menšiny v meziválečném Československu. Praha: Karolinum, 2009. Str.163 Mencl, V.; Hájek, M.; Otáhal, M.; Kadlecová, E. Křiţovatky 20. Století. Praha: Naše vojsko, 1990. Str. 43

17

Mafie, která spolupracovala se zahraničním odbojem a v jejímţ čele stál Přemysl Šámal.27 Výrazně v boji o samostatnost pomáhaly i československé legie.28 Po smrti císaře Františka Josefa v roce 1916 nastupuje na trůn Karel I., který si uvědomuje, ţe se musí odpoutat od Německa a uzavřít mír, pakliţe chce zachránit Rakousko – Uhersko. Pro český a slovenský národ bylo významné, ţe se ve vyjádření Dohody z roku 1917 hovořilo o osvobození Čechoslováků z cizí nadvlády, to byl veliký úspěch pro protirakouský odboj. Dějiny ovlivnila i ruská únorová revoluce v roce 1917, po které nastal ještě rychlejší spád událostí, který nakonec vedl k tomu, ţe 28. října 1918 vznikl samostatný československý stát.29 Ovšem stále nebyla dořešena otázka národnostních menšin, a to především velmi početné německé menšiny. T. G. Masaryk byl ale spravedlivý a zastával myšlenku rovnosti národů, dokonce souhlasil i s okleštěním tradičních českých zemí v zájmu Německa. Němcům bylo také slibováno, ţe s nimi bude jednáno slušně jako s plnoprávnými občany, coţ by se v případě situace opačné zcela jistě nestalo. Němci stále doufali, ţe se stanou částí Rakouska a pokoušeli se získat pro toto i zahraniční podporu. Byly snahy o odtrţení pohraničních oblastí, z nichţ největší byla provincie Deutschböhmen, ovšem bez území, která Němci poţadovali, by ČSR nemohla fungovat. V pohraničních oblastech docházelo často k nepokojům a odpor Němců proti obsazování pohraničí rychle vyhasl. Kvůli těmto snahám ztratili Češi důvěru v Němce a to se odrazilo i při vzniku právních předpisů týkajících se menšin.30

3 Vliv mezinárodněprávní ochrany menšin V dnešní době samozřejmě existuje velké mnoţství dohod, mezinárodních smluv a podobných dokumentů, které chrání postavení národnostních menšin. Problém menšin řeší například i OSN, pro kterou je ale závazná: „pouze ochrana menšiny před diskriminací a respektování individuální vůle jednotlivce být příslušníkem menšiny.“31 Ve Všeobecné deklaraci lidských práv, jeţ byla schválena valnou hromadou OSN 10. prosince 1948, se národnostní právo odvíjí od práv jednotlivce, například v článku 2 je ustanoveno, ţe: 27

Politik, účastník protirakouského a protinacistického odboje Mencl, V.; Hájek, M.; Otáhal, M.; Kadlecová, E. Křiţovatky 20. Století. Praha: Naše vojsko, 1990. Str. 44 29 Mencl, V.; Hájek, M.; Otáhal, M.; Kadlecová, E. Křiţovatky 20. Století. Praha: Naše vojsko, 1990. Str. 44 a násl. 30 Petráš, René. Menšiny v meziválečném Československu. Praha: Karolinum, 2009. Str. 167-168 31 http://www.nicm.cz/mensiny-zakladni-informace 3.dubna 2012, [21:01] 28

18

„Everyone is entitled to all the rights and freedoms set forth in this Declaration, without distinction of any kind, such as race, colour,sex, language, religion, political or other opinion, national or social origin, property, birth or other status.“32 Otázkou menšin se také zabývá Mezinárodní pakt o občanských a politických právech z roku 1966. Rovněţ Rada Evropy vydala úmluvu týkající se přímo práv národnostních menšin, a sice Rámcovou úmluvu o ochraně národnostních menšin, kterou Česká republika podepsala 28. dubna 1995 a v platnost vstoupila 1. dubna 1998.33 Ochranou národnostních menšin se zabývá i EU. V této kapitole se budu věnovat vývoji mezinárodněprávní ochrany menšin, menšinovým smlouvám a také menšinám v Evropě. O postavení menšin přímo v meziválečné ČSR bude pojednávat aţ kapitola následující.

3.1 Vznik a vývoj mezinárodněprávní ochrany menšin 1919-1946 Skutečná ochrana menšin na mezinárodněprávní úrovni se začíná objevovat zhruba od 17. století. Za její počátek je povaţován mír mezi Polskem a Švédskem v Olivě 3. května 1660, ve kterém bylo dohodnuto postoupení území za tolerování katolického náboţenství v této oblasti. V této době se většinou jednalo o ochranu náboţenských menšin. Podobné mírové smlouvy byly uzavírány především v průběhu 17. a 18. století, přičemţ v 18. století bylo zvykem, ţe za postoupené území byla na oplátku slíbena náboţenská tolerance. Toto se začalo vytrácet na přelomu 18. a 19. století, kdy uţ se začíná objevovat ochrana i jiných neţ pouze náboţenských menšin, především ochrana menšin národnostních. Nejvíce se začala vyskytovat na Balkáně, kdy po rozpadu Turecka vznikaly nové státy. V této době ale nebyla vytvořena ţádná velká mezinárodní organizace, která by se právní ochranou menšin přímo

32

http://www.un.org/en/documents/udhr/ 3.dubna 2012, [21:20], Kaţdý má všechna práva a všechny svobody, stanovené touto deklarací, bez jakéhokoli rozlišování, zejména podle rasy, barvy, pohlaví, jazyka, náboţenství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo sociálního původu, majetku, rodu nebo jiného postavení 33 http://www.vlada.cz/cz/pracovni-a-poradni-organy-vlady/rnm/dokumenty/mezinarodni-dokumenty/ramcovaumluva-o-ochrane-narodnostnich-mensin-6912/ 3.dubna 2012 [21:28]

19

zabývala. Změna nastala aţ po skončení první světové války, kterou lze pokládat za výrazný přelom v chápání menšinové otázky.34 Mezinárodněprávní ochrana menšin se vztahovala na 4 skupiny států. První skupinu tvořily ty státy, které přijaly závazky ochrany menšin v mírových smlouvách, druhá skupina se zavázala v menšinových smlouvách, třetí prohlášením při vstupu do Společnosti Národů a poslední ve dvoustranných smlouvách.35

Paříţská mírová konference První světová válka se dá povaţovat za válku národnostní, válku o sebeurčení národů a národního uvědomění. Válka mohla přinést vyřešení problému menšin. Velkou sílu a dopad měl program Dohody, tzv. čtrnáct Wilsonových bodů, kde bylo zmiňováno právo národů na sebeurčení. V šesti bodech pak byla otázka řešena konkrétně, například Polsku byla zaručena nezávislost. Bohuţel otázka ochrany menšin zde řešena nebyla, protoţe se předpokládalo, ţe kaţdý národ bude mít svůj vlastní stát. Ovšem i přesto se objevovaly některé pokusy o ochranu menšin, například ve Stockholmu se jednalo o ţidovské menšině. První světová válka, a především určování hranic po ní, velice ovlivnila mapu Evropy. Hranice byly měněny a určovány převáţně na základě hospodářských a strategických poţadavků, otázka národnostní šla trochu stranou. Jedním z důvodů bylo také to, ţe v některých částech zemí bylo obyvatelstvo tak promícháno, ţe hranici podle národnostního principu nešlo dost dobře určit. Přesto ale byla otázka sebeurčení národů pro vítězné mocnosti důleţitá, správně totiţ předpokládaly, ţe je nástrojem k zabránění vypuknutí další války a konfliktů.36 Počátkem roku 1919 byla v Paříţi svolána mírová konference, na které se jednalo o poválečném uspořádání Evropy. Celkem zde bylo zastoupeno 27 států, československou delegaci vedl předseda vlády Karel Kramář a hlavním mluvčím byl ministr zahraničí dr. Edvard Beneš. Na této konferenci byl vytvořen tzv. versailleský systém, který byl základem poválečného uspořádání v Evropě a byl tvořen mírovými smlouvami i dalšími dokumenty.

34

Petráš, René. Menšiny v meziválečném Československu. 1.vyd. Praha: Karolinum, 2009. Str. 23-25 ISBN 978-80-246-1639-1 35 http://www.vakobobri.cz/e107_files/public/ochrana_menin_zs_08.pdf 13. dubna 2012 [10:25] 36 Petráš, René. Menšiny v meziválečném Československu. Praha: Karolinum, 2009. Str. 25 a násl.

20

Tento systém měl zajistit mírový vývoj v Evropě, avšak s příchodem politiky fašistického Německa se rozpadl.37 Československá delegace předloţila na konferenci rozsáhlé územní poţadavky, které byly zaloţeny především na historickém, ale i národnostním a strategickém základu. Některé poţadavky byly ale nereálné, jako například pětikilometrový koridor, který by spojoval republiku se spojeneckým státem srbo-chorvatským. Jednotlivé hranice států byly stanoveny v samostatných mírových smlouvách, přičemţ československo-německá hranice byla určena ve Versailleské mírové smlouvě z roku 1919, s Rakouskem ve smlouvě Saint-germainské z roku 1919, s Maďarskem ve smlouvě Trianonské

z roku

1920

a

československo-polská

a

československo-rumunská

v neratifikované Severské smlouvě z roku 1920. Hranice byly přesně vyměřovány aţ přímo v terénu, a to tzv. delimitační komisí. V Československé republice musely být územní změny potvrzeny formou ústavního zákona, jelikoţ to Ústava vyţadovala.38 Československo při určování hranic a nových území dosáhlo úspěchů, ale spolu s tím přicházel i problém s menšinami, které se na těchto územích vyskytovaly. Největší problém v Československu představovalo pohraničí osídlené Němci, kterým se nelíbilo být jeho součástí. Pokud by německé menšiny uspěly ve snaze o odtrţení a připojení k sousednímu Rakousku, bylo by velice těţké republiku udrţet. Ani samotné velmoci neměly jednotný názor na to, jak řešit otázku hranic ČSR. Nakonec byl v této chvíli nejdůleţitější postoj Francie, která potvrdila územní poţadavky ČSR bez ohledu na národnostní situaci, sama se tím především snaţila zabránit posílení Německa. Dodnes se ale stále o těchto územních ziscích debatuje. „Po druhé světové válce pokračují někteří historikové v tendencích této předválečné sudetoněmecké kampaně, snažící se vznik Československa v r. 1918 vylíčit především jako výsledek demagogické české propagandy (legend), které se podařilo koncem války a zejména na pařížských mírových jednáních přesvědčit málo informované dohodové státníky.“39 Faktem ale zůstává, ţe ČSR slíbila řešit otázky týkající se menšin, slib ale později

37

Malý, Karel a kolektiv autorů. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3.vyd. Praha: Linde Praha, 2003. Str. 337 a násl. 38 Malý, Karel a kolektiv autorů. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3.vyd. Praha: Linde Praha, 2003. Str. 337 a násl. 39 Petráš, René. Menšiny v meziválečném Československu. Praha: Karolinum, 2009. Str. 30

21

nedodrţela, například neproběhla správní reforma. Ochranu menšin byla ale ČSR povinna projednávat.40 Jiná situace nastala u poraţených států, které ve svém vlastním zájmu usilovaly o ochranu svých obyvatel na cizím území s cílem změnit a rozšířit vlastní hranice. Protoţe se nemohly účastnit mírových konferencí, výsledky jednání na ně měly jiné dopady neţ například na ČSR a jejich námitky byly v podstatě ihned zamítnuty. Nejproblematičtější bylo jednání s Maďarskem, které se na rozdíl od Německa nebo Rakouska proti mírovým smlouvám ohradilo, především kvůli svému vlastenectví. Mezinárodní ochrana menšin sledovala zejména mírové cíle, ve dvacátých letech proběhla snaha o sjednocení Evropy, ale samozřejmě také ochrana proti útlaku menšin (například Ţidů).41

Vývoj ve dvacátých a třicátých letech Důleţitou událostí na počátku 20. let bylo na základě výsledků paříţské mírové konference zaloţení Společnosti Národů. Fakticky byla vytvořena 28. června 1919, kdy byla podepsána Versailleská mírová smlouva a formálně trvala aţ do roku 1946, kdy na její činnost navázala Organizace spojených národů. Společnost národů byla zaloţena především proto, aby udrţovala mír po skončení první světové války. Také měla dohlíţet na dodrţování práv a na ochranu menšin. Ačkoliv nejvyšším orgánem bylo Shromáţdění, tak nejvýznamnější postavení měla Rada. Fungoval zde i mezinárodní soud, byl to Soudní dvůr mezinárodní spravedlnosti. Do organizace byly vkládány velké naděje i v otázce ochrany národnostních menšin. V počátečním období se organizace snaţila o přijetí dalších států. Na shromáţdění v roce 1920 byla schválena rezoluce, ve které bylo stanoveno, ţe podmínkou pro přijetí nových členů je také to, ţe stát musí dodrţovat závazky obsaţené v menšinových smlouvách (toto se ale týkalo jen baltských a kavkazských států a Albánie). Především poslední jmenovaný stát Albánie byl obtíţně přijímán do Společnosti národů, především pro svoje mezinárodnímu postavení. Této skutečnosti se snaţilo vyuţít Řecko, které tím chtělo posílit své postavení v oblasti. Řecko navrhovalo, aby v Albánii mohlo mít jakýsi dozor, to ale nakonec nebylo schváleno. Podobně se stavělo Polsko vůči Litvě, ovšem ani zde se tento poţadavek nesetkal s úspěchem. Specifické bylo tehdy pouze postavení Ţidů. Společnost národů se tedy snaţila o ochranu menšin. Státy se obávaly mezinárodních zásahů, to se ale 40 41

Petráš, René. Menšiny v meziválečném Československu. Praha: Karolinum, 2009. Str. 30 a násl. Petráš, René. Menšiny v meziválečném Československu. Praha: Karolinum, 2009. Str. 43-46

22

později ukázalo jako zbytečné. Při jednání se zeměmi však velmi záleţelo na jejich mezinárodním postavení.42 V tomto období se v ČSR objevoval problém především s Maďary, kteří nebyli se současným stavem určeným v trianonském míru spokojeni a snaţili se o změnu. Problémem také bylo, ţe Maďarsko si díky své pravicové politice dokázalo získat spojence, například Velkou Británii, která vyjadřovala nesouhlas s československou levicovou politikou. Maďarsko přitom mělo největší zájem o Podkarpatskou Rus a snaţilo se k jejímu získání dokonce vyuţít i Společnosti národů. ČSR však svoje místo obhájila. Spory s Maďarskem pokračovaly i nadále. S Německem byly vztahy aţ do nástupu Hitlera celkem přijatelné. Obhajovat stále československou menšinovou politiku bylo však pro ČSR velmi vyčerpávající.43 Ve dvacátých letech se objevovaly i jiné organizace kromě Společnosti národů, které se zabývaly menšinovou otázkou, například Mezinárodní unie sdruţení pro Společnost národů, Meziparlamentní unie, Mezinárodní kongres církevní nebo Sdruţení pro mezinárodní právo. Přestoţe vyvíjely velice aktivní činnost, výsledky nebyly příliš hmatatelné, jejich poţadavky totiţ byly mnohdy nereálné.44 Na konci 20. let ovlivnila mezinárodní ochranu menšin velká hospodářská krize, ve světovém měřítku se začínal objevovat spíše zájem o ekonomické otázky neţ o otázky politické. Přesto zde opět byla snaha o zřízení stálé menšinové komise SN45, myšlenka ale byla znovu zamítnuta. V roce 1932 byl do SN přijat Irák, který splnil podmínky pro přijetí, situace s ochranou menšin ale zde nebyla vůbec dobrá. Ve 30. letech bylo důleţitým mezníkem vystoupení Německa ze SN, bylo paradoxní, ţe právě Německo bylo jedním ze států, které se jiţ dříve velmi snaţilo práva menšin řešit. Nakonec se ale vůči němu snesla velká kritika, jako proti utiskovateli, a to především pro potlačování práv Ţidů. I toto bylo důvodem přijetí francouzského návrhu, ve kterém se státy mravně zavázaly dodrţovat ochranu menšin. Jediný hlas proti byl německý. 46 V roce 1934 se po problémech s Německem objevil problém s Polskem, které vţdy mělo odmítavý postoj ke své menšinové smlouvě a snaţilo se prosadit jako velmoc. Také

42

Petráš, René. Menšiny v meziválečném Československu. Praha: Karolinum, 2009. Str. 46-49 Petráš, René. Menšiny v meziválečném Československu. Praha: Karolinum, 2009. Str. 49-50 44 Petráš, René. Menšiny v meziválečném Československu. Praha: Karolinum, 2009. Str. 58-59 45 Společnost Národů 46 Petráš, René. Menšiny v meziválečném Československu. Praha: Karolinum, 2009. Str. 70 a násl. 43

23

proto, ţe velmoci nebyly vázány menšinovými smlouvami. Polský ministr zahraničí Beck pak před Shromáţděním SN ve svém projevu v podstatě vypověděl menšinovou smlouvu, proti se prudce ohradily zbývající velmoci SN - Británie, Francie a Itálie. Přesto ale Polsko dosáhlo svého, v této době totiţ neexistoval ţádný způsob, jak respektování menšinových závazků vynutit.47 Ve druhé polovině 30. let se začal systém ochrany menšin hroutit, k tomu výrazně přispěla především politika Německa, Polska a Maďarska. Negativní vliv dopadl především na ČSR, která byla ve středu Evropy a s těmito státy sousedila. Například Polsko poté, kdy se od roku 1934 začalo orientovat především na Německo, začalo řešit otázku Těšínska. Tvrdilo, ţe v této oblasti ČSR utiskuje polskou menšinu, ačkoliv tomu tak nebylo. ČSR se i přesto snaţila řešit stíţnosti přes SN, Polsko ale o to nemělo zájem. Nejspíše i proto, ţe jeho stíţnosti byly neoprávněné. V útocích Polsko pokračovalo i nadále, ať uţ to byly útoky v tisku, v rozhlase nebo například uvádění nepravdivých údajů o počtu Poláků v ČSR. K tomu se přidalo také Maďarsko, ovlivněné nejspíše Polskem. Poté se přidalo i Německo, které označovalo ČSR za oporu bolševismu. Ačkoli se ČSR snaţila s těmito státy dohodnout, nesetkalo se to s úspěchem. Situace se stávala váţnou, především kvůli německému pronikání do střední Evropy, coţ začínalo dělat obavy například i Anglii či Francii. Později, v roce 1937, vydala německá a polská vláda prohlášení o zacházení s menšinami na jejich území. Byla jim uznána různá práva, na oplátku ovšem vyţadovaly jejich absolutní loajálnost.48 Německá menšina v ČSR se začínala se svými stíţnostmi obracet i na zahraničí, snaţila se vyuţít SN, i přesto, ţe jí kritizovala. V roce 1936 se ohradila proti tzv. Machníkovu výnosu, který vydalo ministerstvo obrany, a který omezoval podíl německých firem na státních zakázkách. S tímto výnosem příliš nesouhlasila ani SN a ředitel menšinové sekce se vyjádřil tak, ţe německá menšina „…se může domnívat, že je to snad pouze začátek řady diskriminačních opatření namířených proti ní…“49 Po tomto vyjádření vláda tzv. Machníkův výnos odvolala. Před vypuknutím druhé světové války uţ Společnost národů pomalu ztrácí svůj význam a mezinárodní ochrana menšin rovněţ. Německo začíná být vůči ČSR stále

47

Petráš, René. Menšiny v meziválečném Československu. Praha: Karolinum, 2009. Str. 73 a násl. Petráš, René. Menšiny v meziválečném Československu. Praha: Karolinum, 2009. Str. 75 a násl. 49 Petráš, René. Menšiny v meziválečném Československu. Praha: Karolinum, 2009. Str. 78-79 převzato z Přeloţený dopis ředitele menšinové sekce z 18.5.1936- AMZV, fond II. sekce SN, kart. 697, „Menšiny RČS – Stíţnost sudetských Němců (Henlein)“, 67.728/1936, s.5 48

24

agresivnější a mnichovská krize se k řešení před SN ani nedostala. S příchodem války pak skončila jakákoliv mezinárodní ochrana menšin i faktické fungování Společnosti národů.50

3.2 Menšinové smlouvy V meziválečném období nebyla přijata ani jedna mezinárodní smlouva obsahující mezinárodněprávní ochranu pro všechny země společně. Naopak zde bylo mnoho právních pramenů a pro kaţdou zemi podřízenou systému ochrany ve Společnosti národů jedna deklarace či smlouva. V těchto smlouvách byla zakotvena především obecná práva všech obyvatel, práva menšin a ustanovení týkající se státního občanství. Zde vyvstávala otázka vztahu menšinových smluv k právu vnitrostátnímu. Menšinové smlouvy měly mít přednost před právem vnitrostátním a některé části smluv byly dokonce opsány přímo do zákona. „Ustanovení smluv o ochraně národnostních menšin měla tedy uvnitř jednotlivých vnitrostátních právních řádů stupeň základních zákonů (fundamental law), které nemohly být změněny vnitrostátním zákonodárstvím, nýbrž jen ve shodě s Radou Společnosti národů. Tím představovaly také omezení legislativního prostoru ústavního zákonodárce.“51 Profesor František Weyr52 ale tvrdil, ţe tato praktika je nesmyslná, ţe není moţné, aby vnitrostátní právo ustupovalo jakési smlouvě. 53 Menšinové smlouvy se dají z hlediska svého vzniku rozdělit do čtyř skupin. První skupinou jsou mírové smlouvy, které byly uzavřeny na paříţské mírové konferenci, a to mezi poraţenými státy a vítěznými velmoci (Rakousko, Bulharsko, Maďarsko, Turecko). Druhá skupina je tvořena smlouvami o ochraně menšin, které byly uzavřeny mezi velmocemi a jejich spojenci (Československo, Polsko, Království SHS54, Rumunsko, Řecko, Arménie). Třetí skupinou jsou prohlášení o ochraně menšin, a to od států, které je přednesly před SN, pokud chtěly být do této organizace přijaty (Arménie, Finsko – jen pro určitou oblast, Litva, Lotyšsko, Estonsko, Irák). A poslední, čtvrtou skupinu, tvoří dvoustranné smlouvy o ochraně menšin, které mezi sebou uzavíraly především sousední státy (ČSR se svými sousedy –

50

Petráš, René. Menšiny v meziválečném Československu. Praha: Karolinum, 2009. Str. 81-83 Petráš, René. Menšiny v meziválečném Československu. Praha: Karolinum, 2009. Str. 94 převzato Scheu, H.: Standard ochrany národnostních menšin v rámci Rady Evropy, Praha 1997, s. 13 52 český právník, filozof, státovědec 53 http://www.vakobobri.cz/e107_files/public/ochrana_menin_zs_08.pdf 13 .dubna 2012 [23:50] 54 Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, později název Jugoslávie 51

25

Německem, Rakouskem, Polskem). Největší význam měly samozřejmě ty smlouvy, které byly pod dohledem SN.55 Smlouva ČSR s Polskem se stala jakýmsi vzorem pro ostatní smlouvy, všechny menšinové smlouvy zaručené SN byly aţ na nějaké malé odchylky shodné. Obsah těchto smluv jde rozdělit na tři části. V první části jsou práva zaručená všem obyvatelům, ve druhé části jsou ustanovení o nabývání občanství, která jsou předpokladem pro třetí a hlavní část. Ta se týká práv státních občanů, lišících se od většiny rasou, jazykem nebo vyznáním (práva menšin). Jsou zde práva, která příslušníkům menšin zaručují formální rovnoprávnost a dále práva, která musí být příslušníkům menšin vyhrazena, jako například právo zakládat školy, uţívat svůj jazyk před soudy a podobně. Jiţ v mírové smlouvě s Rakouskem se ČSR zařadila mezi státy s menšinovými smlouvami. V tzv. Saint – Germainské smlouvě z roku 1919 se ČSR v čl. 57. zavázala, ţe „Stát československý tím, že svoluje k jejich zařazení do smlouvy s čelnými mocnostmi spojenými a sdruženými, přijímá ustanovení, která tyto mocnosti budou pokládati za nutná k ochraně zájmů těch obyvatelů v Československu, kteří se od většiny obyvatelstva liší rasou, jazykem nebo náboženstvím.“56 Československo se zaručilo, ţe poskytne všem bez rozdílu svobodu a ochranu ţivota. Z hlediska státního občanství bylo Československo povinno uznat za československé příslušníky také příslušníky německé, rakouské a uherské, pokud měli bydliště nebo domovské právo na území, které mělo připadnout ČSR. Státním občanům byla zaručena celá řada práv, ať uţ šlo o práva jazyková, náboţenská nebo týkající se školství. Také uznala, ţe ţádný zákon ani jemu podobné, nemohou mít na tyto práva ţádný vliv. V československé menšinové smlouvě byla obsaţena i jedna specifická otázka, a to postavení Podkarpatské Rusi, která měla být zřízena jako samosprávná jednotka. Vzhledem k zaostalosti podkarpatských Rusínů se toto ale ukázalo jako nereálné. Pokud někdy došlo k porušení menšinové smlouvy, bylo to řešeno buď zakročením Rady, nebo rozsudkem Soudního dvora mezinárodní spravedlnosti. Úprava těchto otázek nebyla ale ve smlouvách příliš jasná. I v tomto období se objevuje problém s terminologií a s výklady různých pojmů, které kaţdý stát chápal po svém. Problém s vymezením pojmů je v právu obecně celkem častý. K těm ne úplně jasným pojmům patřilo například „menšina“, „právo sebeurčení“ či „autonomie“.57

55

Petráš, René. Menšiny v meziválečném Československu. Praha: Karolinum, 2009. Str. 88-89 Petráš, René. Menšiny v meziválečném Československu. Praha: Karolinum, 2009. Str. 92 57 Petráš, René. Menšiny v meziválečném Československu. Praha: Karolinum, 2009. Str. 88 a násl. 56

26

3.3 Menšiny v Evropě V této kapitole bych ráda alespoň stručně nastínila menšinovou situaci také jinde v Evropě, protoţe i ostatní státy ovlivňovaly ČSR. Nejvíce se otázka ochrany menšin a menšin vůbec objevuje po první světové válce. Problémy existovaly samozřejmě i před první světovou válkou, ale Wilsonova hesla o sebeurčení národů rozvířila situaci ještě více. Menšiny nebyly jen ve střední a východní Evropě, ale právě zde byl jejich tlak největší. Alespoň pro ilustraci, dle dobových, ovšem často nespolehlivých statistik, vypadala situace procentního zastoupení menšin takto: Polsko 34%, ČSR 33%, Litva 29%, Lotyšsko 25%, Řecko 20%, Jugoslávie a Bulharsko 15%, Rumunsko 13%, Maďarsko 12%, Rakousko 8% atd.58 Asi nejlepší postoj k ochraně menšin byl v ČSR, ale i v Rakousku nebo například v Litvě. Horší situace byla v pobaltských státech a vůbec nejhorší například v Turecku či v Iráku, zde byla práva menšin potlačována. Problémy vznikaly s dodrţováním zákonů, objevoval se i extremismus a šovinismus či špatné menšinové školství. Ani postavení jednotlivých menšin v jednom státě nebylo úplně stejné, pro některé existovaly výhodnější dvoustranné dokumenty. Záleţelo většinou na menšinách, jak dokázaly svá práva hájit. Vůbec největší procento menšin ţilo v Polsku, necelých 35% (největší podíl tvořili Ukrajinci, dále Ţidé, Bělorusové a Němci). Rovnoprávnost občanů zde byla zajištěna ústavou, ve které byl v článku 109 zakotven svobodný rozvoj menšin. Ale například volit mohl pouze ten, kdo uměl polsky psát a číst a situace v praxi obecně vypadala mnohem hůře. Polsko si zakládalo na své suverenitě, s menšinovými smlouvami nesouhlasilo, a jeden polský pravicový poslanec dokonce prohlásil, ţe „jsou menšiny obtížným hmyzem na těle Polska, od něhož nutno zemi očistit.“59 Objevovaly se i poţadavky o vystoupení ze Společnosti národů. Nejvíce aktivní byli Ţidé, u polského obyvatelstva ale sílil antisemitismus, který ještě vzrostl od roku 1934 v období sbliţování Polska s Německem. To se odrazilo i ve vztahu k ČSR, do této doby byly vztahy dobré, ale od tohoto okamţiku začalo Polsko proti ČSR ostře vystupovat. S Rakouskem měla ČSR tzv. brněnskou dohodu z roku 1920, která se týkala zejména školství. Ustanovení v této dohodě byla ze strany ČSR silně kritizována, protoţe z jeho pohledu nebyla vůbec ideální. Slovinská minorita na tom byla ještě hůře. Později se postavení české menšiny v Rakousku zlepšilo, i kdyţ situace českých škol se nijak výrazně nezměnila.

58 59

Petráš, René. Menšiny v meziválečném Československu. Praha: Karolinum, 2009. Str. 117 Petráš, René. Menšiny v meziválečném Československu. Praha: Karolinum, 2009. Str. 121

27

V Maďarsku bylo v roce 1920 podle oficiálního sčítání necelých 11,5% menšin, ovšem údajně byl jejich počet mnohem vyšší. Práv menšin zde na papíře bylo zaneseno více neţ dost, většina však zůstala také jen tam, v reálu situace vypadala úplně jinak a práva menšin byla často porušována. Například ve sféře státní správy byla práva menšin potlačována. Lidé, kteří nerozuměli maďarsky, neměli téměř ţádnou šanci a kupříkladu Slováci byli mnohokrát z úřadu i vyhnáni: „Jděte ven, zde se slovensky nemluví. … Jste v Maďarsku a jíte maďarský chléb.“60 Maďarsko také velice kritizovalo menšinovou politiku ČSR, i přesto, ţe situace v této oblasti byla v Maďarsku mnohem, mnohem horší. Byla to pouze taktika, snaţilo se totiţ o obnovení velkého Uherska. Před druhou světovou válkou uţ byla ČSR tak oslabená, ţe se maďarským provokacím nemohla účinně bránit. V baltských státech, například ve Finsku, byla práva menšin asi nejkomplexněji řešena. Příkladem můţe být jazyková otázka, ve školství byli Švédové dokonce zvýhodněni, vyučující museli ovládat oba jazyky, finštinu i švédštinu. Estonsko bylo proslulé svým liberálním postojem, který bylo moţné přirovnat k postojům ČSR, proto byl podle některých názorů estonský systém pouze přeceňovaný. V Lotyšsku situace také nebyla úplně příznivá, dalo by se říci, ţe ve srovnání s ČSR byla úroveň práv menšin horší. V Litvě tvořili nejpočetnější menšinu Ţidé, kteří zde také nejaktivněji prosazovali svá práva. Jiţ na paříţské mírové konferenci si vymohli mnoho práv, dokonce i zavedení ţidovské autonomie. V Jugoslávii (do roku 1929 Království Srbů, Chorvatů a Slovinců) měla na rozdíl od střední Evropy velký význam otázka náboţenská. Výhodné postavení získali především muslimové, kteří byli zastoupeni i v parlamentu a měli svoji kulturní organizaci. Největším problémem zde ale nebyly menšiny, nýbrţ špatné vztahy mezi oficiálními národy, především ze strany Chorvatů. Dalšími velmocemi, které ovlivňovaly menšinovou otázku, byly například Německo, Británie, Francie, Itálie či USA. Německo mělo po poráţce v první světové válce největší zájem o menšinovou otázku, a to zejména proto, ţe bylo značně oslabeno. A zajímavý je také fakt, ţe ostatní velmoci, které menšinové smlouvy vytvořily, se těmito závazky poté vůbec neřídily a menšinová otázka zde fakticky v teorii ani v praxi neexistovala.61

60

Petráš, René. Menšiny v meziválečném Československu. Praha: Karolinum, 2009. Str. 127 převzato z Auerhan, J.: Jazykové menšiny v Evropě, Praha 1924, s. 59 61 Petráš, René. Menšiny v meziválečném Československu. Praha: Karolinum, 2009. Str. 116-146

28

4 Vytvoření právního postavení menšin v meziválečné ČSR Největší význam měly národnostní menšiny v meziválečném období. Jejich postavení bylo upraveno jak právem vnitrostátním, tak především právem mezinárodním, které, jak uţ jsem se zmínila, mělo na vnitrostátní úpravu zásadní vliv. Počátky národnostního práva lze v českých zemích najít jiţ v době stavovského státu, zejména v právu jazykovém. Nejdůleţitější právní normy, které otázku menšin upravovaly v době monarchie, byly přijaty téměř ihned po vzniku Rakouska - Uherska. Postavení menšin bylo v Předlitavsku i Zalitavsku úplně rozdílné, zatímco v Předlitavsku nebyla právní úprava postavení menšin téměř ţádná a proto se o ní dalo diskutovat, v Zalitavsku byla celkem podrobná kodifikace v zákonu o národnostech č.44/1868. V době první republiky jde především o národnostní otázku, náboţenskými či rasovými menšinami se v tu dobu stát příliš nezabývá. Objevuje se otázka, jaká by měla být systematika národnostního práva, ostatně takový problém je i s kaţdým jiným právním odvětvím. Například československý právník Emil Sobota ve své práci tvrdí, ţe: „Národnostní práva, obsažená v ústavě a jiných předpisech, jsou dvojího druhu: jsou to jednak předpisy spočívající na určitých přednostech pro příslušníky národa československého, jednak předpisy spočívající na zásadě naprosté národnostní rovnoprávnosti. Do první kategorie přísluší především předpisy o užívání jazyků v oblasti veřejné moci.“62 V jiných pracech pouţívá ale členění naprosto odlišné. Odlišný názor na členění lze nalézt například u československého národohospodáře a politika Cyrila Horáčka, který uvádí, ţe: „Také v československém právu národnostním jest třeba rozlišovati právní předpisy dvojího druhu: jedna právo jazykové, jednak předpisy zaručující ochranu menšin národnostních a rasových. V ústavní listině jsou sice obě věci do značné míry smíšeny společnou úpravou v hlavě šesté…“63 On tedy povaţoval menšinové právo za kolektivní a jazykové právo za individuální. Podobných výkladů a členění bylo velké mnoţství, téměř kaţdý politik a právník měl na tuto otázku svůj vlastní názor. Problém byl i s právní definicí národa a menšiny.

62

Petráš, René. Menšiny v meziválečném Československu. Praha: Karolinum, 2009. Str. 283 převzato Sobota, E.: Národnostní autonomie v Československu?, Praha 1938, s. 30 63 Petráš, René. Menšiny v meziválečném Československu. Praha: Karolinum, 2009. Str. 283 převzato z Horáček, C.: Jazykové právo československé republiky, Praha 1928, s. 11

29

V meziválečné ČSR neexistovala ţádná obecná definice, shodně je tomu v podstatě dodnes. Jak vyplývá z ústavy nebo zákona na ochranu republiky, národnost nebyla jednoznačně vázána na jazyk. Ovšem v právu je velice časté, ţe neexistují klíčové definice. V otázce národnostního práva tato neexistence způsobovala další problémy.64

4.1 Československá ústava z roku 1920 „My, národ československý, chtějíce upevniti dokonalou jednotu národa, zavésti spravedlivé řády v republice, zajistiti pokojný rozvoj domoviny československé, prospěti obecnému blahu všech občanů tohoto státu a zabezpečiti požehnání svobody příštím pokolením: přijali jsme ve svém Národním shromáždění dne 29. února 1920 ústavu pro Československou republiku.“65 Československá ústava z roku 1920 je vlastně jiţ třetí ústavou nově vzniklého samostatného státu (navazovala na zákon č. 11 z 28. října 1918 o zřízení samostatného státu československého a bezprostředně navazovala na druhou československou ústavu, na zákon o prozatímní ústavě z listopadu 1918). Ústava z roku 1920 je povaţována i přes její nedostatky za nejctihodnější ústavu v dějinách Československa. Byla velice ceněna hlavně pro svou demokratičnost a právnickou přesnost, a to i v zahraničních politických kruzích. Ovlivnila i ostatní ústavy, dokonce i ústavu z roku 1948, stejně jako tu dnešní. Československá ústava z roku 1920 se nechala inspirovat francouzskou ústavou III. republiky, zejména její republikánskou formou. Byla připravována ústavním výborem revolučního Národního shromáţdění, autorem prvotního textu byl Jiří Hoetzel.66 Ústava byla pololegální (sloţená z více předpisů), vedle hlavního textu byla i preambule a uvozovací zákon. Celá ústava je rozdělena na preambuli, dále 9 článků uvozovacího zákona a Ústavní listinu Československé republiky, ta byla rozdělena do 6 hlav (celkem 134 paragrafů). Menšin se nejvíce týkala hlava VI, která byla věnována ochraně menšin národních, náboţenských a rasových.67 To, co by měla preambule ústavy obsahovat, navrhl člen Národního shromáţdění, dr. Bouček, který na schůzi NS pronesl: „Slavné Národní shromáždění! Navrhuji, aby v čele naší ústavy podle vzoru slavné ústavy americké položeno bylo jako heslo toto…“68 Ústava byla 64

Petráš, René. Menšiny v meziválečném Československu. Praha: Karolinum, 2009. Str. 278-287 část preambule ústavy z 29. února 1920 66 český ústavní právník 67 Pavlíček, Václav a kolektiv. Ústavní právo a státověda. 2.vyd. Praha: Linde Praha, 2008. Str. 53-68 68 http://www.psp.cz/eknih/1918ns/ps/stenprot/126schuz/s126028.htm 13. dubna 2012 [14:50], schůze Národního shromáţdění československého, 29. února 1920 65

30

národní, protoţe preambule ústavy začínala slovy „My, národ Československý…“, (v současné ústavě je řečeno „My, občané…“), ale dále se hovořilo o snaze prospět všem občanům. I v jiných částech ústavy, nejen v hlavě VI, můţeme najít některá další ustanovení, týkající se ochrany národních menšin. Například článek IX. uvozovacího zákona rušil všechna ustanovení, která by odporovala ústavě a republikánské formě státu, právní předpisy z dob monarchie proto byly většinou zrušeny.69 Podkarpatská Rus byla ústavou začleněna jako samostatné území s vlastním sněmem, a to ve Všeobecných ustanoveních v hlavě I. v § 3 odst. 2: „Nedílnou součástí tohoto celku [ČSR] jest, a to na základě dobrovolného připojení podle smlouvy mezi hlavními a přidruženými mocnostmi a Československou republikou v Saint Germain en Laye ze dne 10. září 1919, samosprávné území Podkarpatské Rusi, které bude vypraveno nejširší autonomií, slučitelnou s jednotností republiky Československé.“70 Skutečnost ovšem, co se týče autonomie, vypadala jinak a byla velice komplikovaná. Autonomie nebyla provedena především pro jazykovou roztříštěnost, ekonomickou zaostalost a nejspíše i radikalizaci obyvatelstva.71 Ochraně menšin tedy byla v ústavě věnována hlava VI. Nejednalo se ale o původní text, nýbrţ o přepis smlouvy saint-germainské do československého ústavního řádu. Neexistovala shoda, zda je hlava VI. bezprostředně závazná. V hlavě bylo upraveno nejen jazykové právo, ale i například otázka školství nebo rovnost občanů bez ohledu na příslušnost k menšině. Byla zde zakotvena i práva vyţadující pozitivní plnění z rozpočtu státu nebo jiných veřejných institucí.72 V republice byly v této době předpisy týkající se ochrany menšin dodrţovány, přesto například německá menšina tvrdila, ţe tomu tak není. Otázkou také zůstávalo, jaký vztah má hlava VI. k menšinové smlouvě. Byla totiţ pravda, ţe podnětem a zároveň podkladem k této hlavě byla menšinová smlouva. Proto vyvstala otázka, nakolik byla ochrana menšin vynucena velmocemi.

69

Petráš, René. Menšiny v meziválečném Československu. Praha: Karolinum, 2009. Str. 288 a násl. Petráš, René. Menšiny v meziválečném Československu. Praha: Karolinum, 2009. Str. 289 71 Pavlíček, Václav a kolektiv. Ústavní právo a státověda. 2.vyd. Praha: Linde Praha, 2008. Str. 60 72 Petráš, René. Menšiny v meziválečném Československu. Praha: Karolinum, 2009. Str. 290-292 70

31

4.2 Jazykové právo Je nezbytně nutné odlišovat jazykové právo od právních předpisů zaručujících ochranu národnostních menšin. Tyto dvě normy se přesto vzájemně prolínají. Jazykové právo je moţnost pouţívat mateřský jazyk při styku s úřady nebo při jejich činnosti. Lze konstatovat, ţe je to nejdůleţitější část menšinového práva. V Rakousku (Předlitavsku) byla národům přiznána rovnoprávnost při uţívání jejich jazyků. Ovšem probíhaly rozbroje o výklad tohoto práva, například zda k praktickému provádění je zapotřebí dalších zákonů či nikoliv. V této době ve vnějším úředním jazyce byla přijímána i čeština, kdeţto v oblasti vnitřní (jazyk sluţby u úřadu nebo styku úřadů navzájem) byla výlučnost němčiny. Snaha o zrovnoprávnění češtiny v českých zemích vzbuzovala konflikty. Výrazně se práva češtiny rozšířila v roce 1867 tzv. nařízením Badeniova pro Čechy i Moravu, které ale vyvolalo nepokoje mezi Němci. Situace byla jiná u samosprávy, kdy si samosprávné korporace mohly samy určovat jednací jazyk. V Uhersku byla situace odlišná, jelikoţ zde podle zákona 44/1868 byla státním jazykem maďarština.73 Necelý rok a půl po vzniku republiky byla otázka jazykového práva stále velmi komplikovaná. Dle recepčního zákona zůstávaly zemské a říšské zákony prozatím v platnosti, ale samozřejmě nemohly být v platnosti normy neodpovídající existenci samostatného státu, například předpisy, které omezovaly uţívání československého jazyka. Nakonec vláda rozhodla, ţe autonomním úřadům bude odpovídáno na jejich dotazy v jejich jazyce, ale státním úřadům pouze v českém jazyce. Podle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu mohly národní menšiny uţívat svůj jazyk v úřadech a instancích, a to v jejich soudním okresu. Ovšem jen v takovém, kde dotyčná skupina představovala alespoň polovinu obyvatelstva. Navíc, kdo taková práva poţadoval, musel nejdříve prokázat své občanství. Aţ do účinnosti jazykového zákona platilo právo přejaté z dob monarchie, pouze s tím, ţe výhody, které měla němčina a maďarština, nyní přešly také na češtinu a slovenštinu.74 Jiţ v samotné ústavní listině byla zahrnuta ustanovení o uţívání jazyků, např. v § 128 odst. 3 směli občané: „… v mezích všeobecných zákonů volně užívati jakéhokoli jazyka ve stycích soukromých a obchodních, ve věcech týkajících se náboženství, v tisku a jakýchkoli publikacích nebo ve veřejných shromážděních lidu“.75

73

Petráš, René. Menšiny v meziválečném Československu. Praha: Karolinum, 2009. Str. 305-308 Petráš, René. Menšiny v meziválečném Československu. Praha: Karolinum, 2009. Str. 308 a násl. 75 Petráš, René. Menšiny v meziválečném Československu. Praha: Karolinum, 2009. Str. 310 74

32

Dne 29. února 1920, s účinností od 6. března 1920, byl vydán jazykový zákon č. 122/1920 Sb. z. a n.76, který byl základem jazykového práva. Detaily tohoto zákona byly projednávány na 126. schůzi Národního shromáţdění československého, kde poslanec dr. Klouda mimo jiné pronesl, ţe: „A, velectěné shromáždění, při tomto budování vlastního našeho řádu, státní pospolitosti, kolikráte bylo zde poukazováno na to heslo: odrakouštit se, kolikráte bylo ukazováno na nutnost odpoutati se od starorakouských method myšlení, od starorakouského nazírání. A jestliže kde, tož toto odrakouštění právě nejvíce jest na místě v otázce jazykové.“77 Za státní a oficiální jazyk byl v duchu Saint-Germainské smlouvy prohlášen jazyk československý.78 Hned v úvodu je pouţit pojem jazyk československý, podle důvodové zprávy se počítalo s rovnocenným uţíváním českého a slovenského jazyka. Dále se v souvislosti s jazykem objevil velký konflikt, nebylo zřejmé, zda má být československý jazyk „státní“ nebo „oficielní“, který je ale pochopitelný pouze historicky. Podle mnohých právních odborníků neměl tento spor ţádný význam. V § 1 bylo dále vymezeno pouţívání československého jazyka. Uţíváním státního jazyka se dle tohoto zákona rozumělo úřadování všech úřadů, soudů, ústavů, podniků a orgánů republiky, dále text na bankovkách a státovkách a velicí jazyk v armádě, tento výčet byl však pouze demonstrativní. Odkaz na menšinovou smlouvu (Saint-Germainskou) byl uveden v § 2. Zde byla určena hranice pro to, kdy byla menšinovým jazykům přiznána zvláštní práva. Obyvatelé mluvící jiným jazykem museli tvořit nejméně 20% v daném soudním okrese. Tato hranice se určovala pro kaţdý soudní okres jednotlivě, neznamenalo to, ţe by menšina musela představovat pětinu občanů celého státu. V těchto oblastech pak byla povinnost přijímat a vyřizovat podání v jazyku menšiny. § 3 zákona upravoval otázku samosprávy, které nebyla ponechána volnost v uţívání jazyků, důvodem pro toto byla špatná zkušenost a často nastalý chaos. § 5 upravoval menšinové školství. Komplikovanou jazykovou problematiku Podkarpatské Rusi upravoval § 6, „Sněmu, jenž zřízen bude pro Podkarpatskou Rus, vyhraženo jest, aby upravil otázku jazykovou pro toto území způsobem slučitelným s jednotností státu československého (čl. 10 smlouvy St. Germainské.“79 Tento paragraf vyvolal diskusi o tom, zda je přípustné, aby na daném území byl místní jazyk jazykem výlučným, moţná a přijatelná však byla jeho rovnoprávnost s jazykem československým. 76

Sbírka zákonů a nařízení http://www.psp.cz/eknih/1918ns/ps/stenprot/126schuz/s126023.htm 2. dubna 2012 [23:39] 78 Malý, Karel a kolektiv autorů. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3.vyd. Praha: Linde Praha, 2003. Str. 359 a násl. 79 Petráš, René. Menšiny v meziválečném Československu. Praha: Karolinum, 2009. Str. 317 77

33

V § 7 bylo stanoveno, ţe spory o uţití jazyka při soudních, úředních, nebo ústavních jednáních a podobně mají vyřizovat příslušné státní orgány, a to odděleně od věci, ve které vzešly. § 8 stanovil, ţe: „Zevrubnější provedení tohoto zákona stane se nařízením státní moci výkonné….“80 Vydání nařízení se ale oddalovalo aţ do roku 1926, v tomto roce bylo k provedení ústavního jazykového zákona vydáno vládní nařízení č. 17/1926 Sb z. a n. To upravovalo podrobněji pouţívání státního oficiálního jazyka. V § 9 byl stanoven den účinnosti zákona (byl to den vyhlášení, tedy 6. 3. 1920) a zrušily se jím všechny jazykové předpisy platné před 28. 10. 1918. Pokud bychom zhodnotili jazykové právo jako celek, byla celkově upřednostněna převaha státního jazyka. Jazykové právo se dál stále vyvíjelo, a to především díky judikatuře NSS. Později bylo jazykové právo na území ČSR kritizováno, dokonce i označeno za nespravedlivé, ale jedná se o věc velmi komplikovanou a podle mého názoru nikdy nejde dosáhnout v této otázce naprosté spokojenosti pro všechny.81

4.3 Školství a kulturní právo národnostní Školství i kultura jsou otázky vzájemně propojené a měly zásadní význam pro národnostní existenci menšin. Otázka školství byla upravena poměrně rozsáhle, na rozdíl od oblasti kultury, která byla upravena jen velmi rámcově. Co se týče školství, tak republika převzala podstatné části právní úpravy z doby monarchie, kdy bylo postavení jednotlivých národů celkem přijatelné. Ale na Slovensku před vznikem ČSR docházelo téměř k maďarizaci, toto bylo dáno tím, ţe maďarština měla ve školství dominantní postavení. I kdyţ po vzniku republiky došlo k recepci právních norem, později byla vydána řada správních aktů, které upravily celou oblast školství. I přesto zůstávala tato otázka stále velice roztříštěná. Školství bylo částečně upraveno nejen v menšinové smlouvě, ale také v ústavní listině i v jazykovém zákoně, který v § 5 navazoval právě na § 131 ústavní listiny: „Vyučování ve všech školách pro příslušníky národnostních menšin děje se jejich jazykem, rovněž kulturní instituce pro ně zřízené spravují se tímto jazykem (čl. 9 smlouvy St. Germainské).“82 V mezích všeobecných zákonů měly děti občanů jiného jazyka, neţ československého, právo vzdělávat se ve vlastním jazyce.

80

Petráš, René. Menšiny v meziválečném Československu. Praha: Karolinum, 2009. Str. 318 Petráš, René. Menšiny v meziválečném Československu. Praha: Karolinum, 2009. Str. 305 - 323 82 Petráš, René. Menšiny v meziválečném Československu. Praha: Karolinum, 2009. Str. 325 81

34

Základní právní úpravou pro vlastní organizaci tzv. menšinového školství byl zákon č. 189/1919 Sb. z. a n., ve kterém byla povaţována za národnostní menšinu menšina v jedné obci, ne menšina v celé české republice. Mohlo se tedy stát, ţe menšinou byli i příslušníci státního národa, jestliţe byli v obvodu školní obce v menšině. Hlavním ustanovením tohoto zákona byl § 1: „Veřejná obecná škola národní může býti zřízena v každé obci, ve které podle tříletého průměru jest nejméně 40 dětí, když ve školní obci není veřejné školy s jazykem vyučovacím, který jest řečí mateřskou těchto dětí.“83 Praktickým problémem tohoto zákona ovšem bylo, ţe přednost zřizování nových veřejných škol se státní podporou byla dávána přednostně školám pro příslušníky státního národa (myšleno v oblastech, kde tvořili početní menšinu). Zákon tedy, místo ochrany menšin, v praxi upřednostňoval československý národ. V § 5 bylo stanoveno, ţe ministerstvo můţe výjimečně zřídit školy i s menším počtem ţáků, neţ bylo v zákoně uvedeno. Podle § 6 nesla všechny osobní i věcné náklady na školy zřízené podle zákona země. Zákon také stanovil, ţe v některých situacích mohou být pro potřeby vzniku školy vyvlastněny budovy či pozemky, nebo například vynucena nájemní smlouva (§ 7). Prostory jedné školy mohly být v případě potřeby zabrány pro školu menšinovou, ale nesměl být ztrátou těchto prostor ohroţen provoz školy původní. V § 10-13 byly upraveny soukromé školy a výchovné ústavy. Tento zákon ovšem nabyl účinnosti jen v českých zemích a později byl částečně novelizován zákonem č. 292/1920 Sb. z. a n. (upravoval správu školství) a zákonem č. 295/1920 Sb. z. a n. o školách národních a soukromých ústavech vyučovacích a vychovávacích. Kromě těchto zákonů samozřejmě upravovalo jazykovou otázku na školách mnoho dalších předpisů. Také zde musela být úprava o jazycích, které se na škole vyučovaly jako cizí jazyk, to je ale něco jiného, neţ jazyk výuky. Třeba i kvůli skutečnosti, ţe narozdíl například od němčiny, která byla menšinovým jazykem s dominantním postavením ve střední Evropě, byla čeština pouţitelná v zahraničí jen minimálně. A ačkoliv menšinová smlouva umoţňovala zavedení povinné češtiny na školách, nikdy k tomuto nedošlo (tedy kromě středních škol, kde byla ale v českých školách povinná i němčina).84 Zvláštní problém v oblasti školství byl s německou menšinou. Cítila se diskriminována, protoţe peníze od státu do školství směřovaly spíše k jiným národům. Němci totiţ jiţ od dob monarchie měli nejlepší školskou vybavenost. Také jejich populační vývoj prudce klesal a na školách ubývaly německé děti. Na druhou stranu ale Němci, jako jediná menšina, měli vlastní 83 84

Petráš, René. Menšiny v meziválečném Československu. Praha: Karolinum, 2009. Str. 326 Petráš, René. Menšiny v meziválečném Československu. Praha: Karolinum, 2009. Str. 323 - 331

35

vysoké školy (v Praze a v Brně). Velmi kritizovaným institutem školského práva ČSR byly tzv. menšinové školy, financované státem a zřizované v obcích, kde ţila i menšina jiného jazyka. Jak uţ jsem zmínila výše, v některých situacích se mohlo jednat i o státní národ. Stát preferoval český národ, jak je vidět i v počtu takto zřízených škol. „Nešťastnou byla politika v oblasti tzv. menšinových škol, které v podstatě dle volné úvahy (a často v e velmi těsné kooperaci s českými obrannými spolky) zřizoval přímo stát: z 1139… pouze 20 německých a 2 polské.“85 V závěru lze přesto konstatovat, ţe se stát v oblasti menšinového školství staral dostatečně. Ve srovnání se školstvím byla otázka menšinové kultury upravována jen stručně. Navíc byla se školstvím jednoznačně propojena, jelikoţ největší část kulturních a osvětových institucí se soustřeďovala právě kolem menšinových škol. Předpis týkající se této problematiky byl například zákon č. 430/1919 Sb. z. a n. o veřejných knihovnách obecních, který upravoval i menšinové knihovny. Většina otázek menšinových problémů byla ale začleněna v obecnějších předpisech. Menšiny v obcích měly právo zřizovat si vlastní knihovny, pokud počet příslušníků v této obci dosahoval zákonem stanovené výše (stanoveno v § 2). Nebyly to ale pouze knihovny, ale například i divadlo, menšinový tisk či spolky, které ovlivňovaly kulturní ţivot menšin.86

4.4 Problém autonomie Pojem „autonomie“ patří k pojmům, u kterých neexistuje přesná definice a je chápán v nejrůznějších souvislostech. Autonomní celky se vyskytovaly v minulosti a vyskytují se i dnes. V meziválečném období se většinou rozlišovala autonomie teritoriální (podobná jako v současnosti) a autonomie kulturní, o které se v dnešní době příliš nemluví. V souvislosti s teritoriální autonomií jde většinou o oblasti státu, které se liší národnostně, etnicky nebo kulturně. Tyto oblasti mohou získat široké pravomoci vnitřní samosprávy, aniţ by se oddělily od státu, k němuţ náleţí. Tato autonomie nebyla v meziválečném období moc obvyklá, i kdyţ existovaly výjimky, jako například Podkarpatská Rus. Kulturní (nebo také personální) autonomie zase ponechávala na menšinách, aby si spravovaly některé své záleţitosti, jako například školství. 85

Petráš, René. Menšiny v meziválečném Československu. Praha: Karolinum, 2009. Str. 329-330 převzato z Kučera, J.: Koncepce národního státu Čechů a Slováků a jeho realita v ţivotě první republiky, in: Československo 1918-1938, Praha 1999, s. 608 86 Petráš, René. Menšiny v meziválečném Československu. Praha: Karolinum, 2009. Str. 331-332

36

V meziválečné ČSR se objevovaly tři hlavní okruhy autonomie. Prvním byly vlastně prvky kulturní autonomie, o jejíţ alespoň částečnou moţnost se ČSR snaţila. Dále to byla teritoriální autonomie Podkarpatské Rusi, která ale nebyla aţ do Mnichova vytvořena. A také by se dalo hovořit o jisté autonomii na poli územní samosprávy, především o snaze o správní reformu v podobě ţup či krajů, toto se dalo také povaţovat za formu jakési teritoriální autonomie. 87 Celá myšlenka národní autonomie měla původ v Rakousku (Předlitavsku) a stala se vedoucím principem rakouské sociální demokracie. Základní a nejdůleţitější byly dva prvky, a to národní matriky a vytvoření jednotných správních obvodů. Na toto navázaly některé státy ve 20. letech minulého století. Po svém vzniku převzalo Československo z monarchie určité prvky kulturní autonomie. Nejdůleţitější samosprávné prvky byly zachovány v oblasti školství, i kdyţ muselo zákonitě k určitým změnám dojít. Podle menšinové smlouvy a také podle § 3 ústavní listiny měla v ČSR fungovat autonomie, a to Podkarpatské Rusi – tedy autonomie národní, národa podkarpatských Rusínů. Měla mít správní i zákonodárné pravomoci. Právně nebyl problém ve vzniku autonomie, ten tu byl spíše na faktické úrovni. Především kvůli chaotické situaci v této oblasti a taky kvůli značné zaostalosti území a i samotných Rusínů. Zásadním problémem ale bylo to, ţe území bylo národnostně nevyhraněné. Kdyţ například bylo stanoveno, ţe ve školách bude vyučovacím jazykem jazyk lidový, nebylo vlastně zcela jasné, jaký jazyk je tím myšlen. Existovaly názory, ţe před zavedením autonomie je nejprve nutný rozvoj tohoto národa. Autonomie na tomto území byla nakonec zavedena aţ 22. listopadu 1938.88 Určitým pokusem o částečnou autonomii měla být i tzv. ţupní reforma, které jsem se věnovala jiţ na předcházejících stránkách.

4.5 Specifické menšiny Po celou dobu zde byla probírána otázka právního postavení menšin, a to především z pohledu národnostního. Na území ČSR ovšem existovaly i zvláštní menšiny, které se

87 88

Petráš, René. Menšiny v meziválečném Československu. Praha: Karolinum, 2009. Str. 332 a násl. Petráš, René. Menšiny v meziválečném Československu. Praha: Karolinum, 2009. Str. 334-342

37

odlišovaly nejen jazykem, ale i tím, ţe se jednalo o obecně svébytná společenství. Mám na mysli menšinu Ţidů a Romů (Cikánů). Právní řád se musel s jejich existencí nějak vypořádat, přestoţe tyto menšiny nebyly nijak zásadně početné, ani výrazně neovlivňovaly postavení ČSR v mezinárodním měřítku. Většina Ţidů tvořila náboţenskou menšinu, ale byli zde samozřejmě i výjimky, někteří z nich se povaţovali například za ateisty. U cikánské menšiny bylo její vymezení těţké, zejména z důvodů jazykové a etnické rozdílnosti a jen málo z nich se hlásilo k cikánské národnosti. Právní předpisy je vymezovaly „cikánským způsobem ţivota“. Ţidovská menšina tvořila v českém i slovenském prostředí náboţenskou menšinu. V Předlitavsku byla plně zrovnoprávněna v roce 1867 a toto vedlo k prosazení Ţidů v mnoha oborech. Na konci 19. století byla největším problémem asimilace s většinovou společností, kdy se část díky germanizaci od josefínských reforem orientovala na německé obyvatelstvo, avšak podporou českoţidovského hnutí se prosazovala asimilace k Čechům. Největším problémem tedy byla národní orientace ţidovského obyvatelstva. Počátkem 20. století začínalo přibývat Ţidů povaţujících se za Čechy a ubývat Ţidů – Němců. Vlivem okolí se pak význam náboţenství pro Ţidy zmenšoval, ne ţe by se svého náboţenství úplně vzdali, ale jejich přístup byl laxní, například do synagogy šli jen dvakrát do roka. Jiná situace byla na východě republiky, kde existovala velká skupina ortodoxních Ţidů. Na rozdíl třeba od Čechů není jejich národní příslušnost daná trvale, například jazykem, ale především náboţenstvím, ve kterém mohou snadno a rychle vznikat odchylky. V ČSR měli Ţidé obecně dobré postavení, proto neměli s jejím vznikem ţádný větší problém. Ovšem v počátečním období se stávali terčem útoků, jelikoţ byli viněni z hospodářského nedostatku a protičeských postojů. Situace se však uklidnila, také díky T. G. Masarykovi, který antisemitismus vţdy odmítal. Na Ţidy se v ČSR vztahovala mezinárodněprávní ochrana menšin, ačkoliv to neměli v menšinové smlouvě zakotveno. Změnou oproti monarchii bylo uznání Ţidů jako národa při prvním sčítání lidu. Přestoţe byla situace v ČSR pro ţidovskou menšinu příznivá, měla řada ţidovských náboţenských obcí89 problémy a zanikaly. Například v roce 1921 bylo v Čechách a na Moravě 207 obcí, o deset let později to bylo uţ jen něco málo přes 170. V roce 1937 byl přijat zákon č. 9/1937 Sb. z. a n., jímţ se doplňuje organizace náboţenské společnosti ţidovské v zemích České a Moravskoslezské. Jím byly sloučeny zbývající náboţenské obce v jedno 89

nejmenší správní jednotka ţidovské komunity, sdruţuje občany ţidovského původu nebo vyznání

38

společenství. Dále bylo umoţněno vytváření tzv. svazů. Právní subjektivitu pak měly obce, svazy a společenství. Zákon se však jiţ nestihlo uvést v praxi.90 Druhou specifickou menšinou byli Romové. V českých zemích i na Slovensku ţije romské obyvatelstvo jiţ celá staletí a od většinového obyvatelstva se vţdy odlišovalo svým chováním, způsobem ţivota i kulturními návyky. To bylo také častou příčinou konfliktů s většinovou společností. Romské obyvatelstvo většinou navíc právní normy nebralo na vědomí a řídilo se stále svými tradičními zvyklostmi. Přestoţe ţijí v Evropě jiţ asi od 15. století, státům se ve většině případech jejich přítomnost nelíbila a byli pronásledováni a vyháněni. S příchodem moderního státu se objevovala snaha o změnu postavení Cikánů. V meziválečném Československu docházelo k častým konfliktům mezi většinovou společností a Cikány, a to zejména kvůli kriminalitě páchané Romy, kteří se bez trvalého bydliště a ţivobytí pohybovali v tlupách po celém území státu a často byli i agresivní. Kdyţ uţ byli Cikáni chyceni a dovedeni k okresnímu hejtmanství, často pro nepřehlednost různých nařízení nebylo moţné jednotlivé případy dořešit a Cikáni byli zase propuštěni na svobodu. V ČSR byla přejata právní úprava týkající se Cikánů z monarchie. Mnohokrát se o nich také jednalo v parlamentu, především kvůli problému kriminality. V roce 1922 dokonce ministerstvo vnitra uvaţovalo o vyhnání Cikánů bez občanství z republiky. V roce 1927 byla vydána klíčová právní norma v romské otázce, a to zákon o potulných cikánech.91 Tento zákon kladl na první místo represi. Projednávání bylo poměrně sloţité, protoţe zatímco pravice ho povaţovala za velice mírný, levice ho označovala za protiústavní. Zákon byl ale přesto schválen, a to jako č. 117 ze 14. července 1927. Zákon se ale nevztahoval pouze na Cikány, ale na všechny tuláky, kteří nechtěli pracovat. Ač si myslím, ţe se v dnešní době tento zákon můţe zdát poměrně extrémní, tehdy přispěl alespoň rámcově k boji s kriminalitou díky tomu, ţe kočovné tlupy byly alespoň nějak evidovány. Přesto povaţuji zmíněný zákon za částečně diskriminační, na druhou stranu je ale jasné, ţe otázka způsobu ţivota a chování Cikánů nemohla zůstat bez povšimnutí. Kaţdopádně i v období ČSR byli Cikáni na okraji společnosti, a to především díky jejich zvláštnímu a nespoutanému chování.92

90

Petráš, René. Menšiny v meziválečném Československu. Praha: Karolinum, 2009. Str. 345-359 Nečas, Ctibor. Romové v České republice včera a dnes . 4.vyd. Olomouc : Univerzita Palackého, 1999 Str. 5165 92 Petráš, René. Menšiny v meziválečném Československu. Praha: Karolinum, 2009. Str. 359-370 91

39

4.6 Statistika menšin v ČSR Územní rozmístění a počet příslušníků menšin se odráţel především v právu jazykovém, ale i ve školách a v celé řadě dalších záleţitostí. Důleţitou roli hrálo také rozmístění menšin na území republiky, a to zejména pro moţnost změn hranic nebo pro utváření uzavřených národnostních jednotek. Byly zde i některé teoretické problémy, například to, ţe narozdíl od monarchie byla v ČSR uznána ţidovská národnost a bylo moţné se k ní při sčítání lidu přihlásit, tato skutečnost značně oslabila zejména německou menšinu. V tomto období, stejně jako mnohokrát v minulosti, se opět setkáváme s tím, ţe obecná definice především menšiny a národu neexistuje. Obecně lze rozlišovat objektivní stránku (např. etnická příslušnost, jazyk) a stránku subjektivní, coţ je vlastní cítění kaţdého člověka.93 Problém se objevoval i v souvislosti s pojmem „československý národ“. Někteří jej chápali jako jeden národ, jiní si jej zase vysvětlovali jako vyjádření rovnosti Čechů a Slováků. Ač se tento problém můţe zdát jako malichernost, přesto je faktem, ţe mohl být zneuţit v politice. Bylo totiţ důleţité určit, jak velký podíl na obyvatelstvu ČSR představuje vládnoucí národ. Někdy bylo toto dovedeno aţ do extrému, jako například při sjednávání trianonského míru, kdy Maďaři tvrdili, ţe jsou Slováci vlastně rozděleni na východní a západní, tedy na dvě rasy. Také se řešila otázka Němců, jelikoţ byli v ČSR velmi početní a dříve zde měli vlastně dominantní postavení. Také nebylo jasno v tom, jaký je rozdíl v označení státu termínem národní či národnostní. Za národní byl z právního hlediska povaţován stát, který upřednostňoval určitý národ, kdeţto v národnostním byla zaručena rovnost všem národům. V ČSR se objevovaly oba prvky.94 Národnostní sloţení obyvatelstva bylo moţné zjistit především při sčítání lidu, které patří k nejstarším statistickým akcím vůbec. Soupis obyvatelstva se objevuje jiţ ve středověku, ovšem za významný okamţik lze pokládat patent císařovny Marie Terezie o kaţdoročním sčítání lidu z roku 1753. Sčítání lidu za Rakouska - Uherska se konalo na základě říšského zákona o sčítání vydaného 29. března 1869. Dle něj se mělo sčítání opakovat kaţdých deset let, tedy v ty roky končícími nulou (kromě prvního sčítání). Poslední sčítání před první světovou válkou se na našem území uskutečnilo roku 1910. Po první světové válce byl v roce 1919 zaloţen Státní úřad statistický, republika totiţ potřebovala znát novou skladbu obyvatelstva, která vznikla po skončení první světové války. Sčítání mělo sice proběhnout

93 94

Petráš, René. Menšiny v meziválečném Československu. Praha: Karolinum, 2009. Str. 264 a násl. Petráš, René. Menšiny v meziválečném Československu. Praha: Karolinum, 2009. Str. 264 a násl.

40

v roce 1920, ale nestalo se tak, jelikoţ zákon o sčítání lidu byl přijat aţ 8. dubna 1920 (zákon č. 256/1920 Sb.). První sčítání v samostatné Československé republice proběhlo 15. února 1921 a zjištění národnostního sloţení obyvatelstva se povaţovalo za politicky nejdůleţitější.95

Složení obyvatelstva v ČSR dle sčítání lidu z 15. 2. 1921 Čechoslováci (65,5%) Němci (23,3%) Maďaři (5,6%) Rusíni a Rusové (3,4%) Židé (1,3%) Poláci (0,5%) 96

Z grafu je patrné, s jakým výsledkem první československé sčítání lidu skončilo. Nejvíce početná byla německá menšina, která tvořila téměř třetinu obyvatelstva. Při sčítání docházelo i k různým problémům, jako například, kdyţ se menšiny snaţily zvýšit počet v určité oblasti pomocí krátkodobých návštěv. Paradoxně se nejčastěji jednalo o rodilé Čechy, kteří se přihlašovali k německé národnosti, protoţe dlouho ţili v německém prostředí. Stejně tak na Slovensku, kde se Slováci vydávali za Maďary. Ale i přesto jsou výsledky sčítání celkem odpovídající skutečnosti. Ukázalo se, ţe oproti sčítání z roku 1910 došlo k úbytku počtu menšin. Tento úbytek ale nebyl způsoben falšováním statistik, jak tvrdili například Němci, protoţe právě v tomto případě byl úbytek způsoben vysokými válečnými ztrátami (zejména sudetských Němců) a také přechodem časti obyvatel od německé k ţidovské národnosti. Úbytek byl zaznamenán také u Poláků. 97 Další sčítání se mělo uskutečnit uţ v roce 1925, ale různé důvody vedly nakonec k tomu, ţe sčítání bylo stanoveno zákonem č. 47/1927 Sb. na 1. prosince 1930. Další sčítání se mělo 95

http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/historie_scitani_lidu_na_uzemi_ceske_republiky_i_ 3.dubna 2012 [22:47] 96 Petráš, René. Menšiny v meziválečném Československu. Praha: Karolinum, 2009. Str. 268 97 Petráš, René. Menšiny v meziválečném Československu. Praha: Karolinum, 2009. Str. 268 a násl.

41

konat v roce 1940, vzhledem k situaci na našem území se ale nekonalo. První poválečné sčítání se pak konalo aţ v roce 1950.98

5 Vývoj právního postavení menšin v ČSR V této kapitole bych se ráda zaměřila především na vývoj a postavení německé menšiny, protoţe měla podle mého názoru nejsilnější postavení a nejvíce ovlivňovala fungování celé ČSR. O situaci na konci monarchie a vývoji vztahů s Německem v minulosti jsem psala jiţ v kapitole druhé, proto nyní začnu přímo rokem 1918 a vznikem samostatné ČSR.

5.1 Vývoj v letech 1918 – 1920 Během období první republiky patřila otázka vztahu k menšinám k hlavním problémům a zabýval se jí i zahraniční odboj jiţ během první světové války. Byl zde brán také ohled na postoj T. G. Masaryka, ten se snaţil být v národnostních otázkách vţdy spravedlivý. Vstřícný postoj k menšinám byl rovněţ nutný s ohledem na mezinárodní právo a vztah k velmocím. Přesto byl ale například přístup sudetských Němců ke vznikající ČSR negativní, báli se zejména o vlastní existenci. „Už tenkrát v takovém státě [za monarchie] zažívali obavy, zda obstojí tváří v tvář větší české vitalitě a natalitě, zda dokáží inovovat svůj zaostávájící průmysl; jestliže to nedokázali ještě „za Rakouska“, tím větší obavy nemohli nemít v „českém“ státě.“99 Němci se dále obávali násilností vítězných Čechů. Stejně tak se o své postavení začala obávat ţidovská menšina, předpokládali totiţ, ţe bude následovat masový antisemitismus. Horší situace nastala se začleněním Slovenska, a tím tedy i menšiny Maďarské. Maďarská vláda poukazovala na historický vývoj, kdy území, která měla být připojena k ČSR, náleţela po staletí k Uhersku. Nakonec sice území vyklidila, ale přesto zde docházelo k častým nepokojům. K podobným nepokojům docházelo i jinde, například v Bratislavě, z těchto důvodů bylo ihned zpočátku republiky postavení maďarské menšiny značně oslabeno. S Budapeští mimo jiné vedla nově vzniklá ČSR velký konflikt o Slovensko.

98

http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/historie_scitani_lidu_na_uzemi_ceske_republiky_i_ 3. dubna 2012 [23:52] 99 Petráš, René. Menšiny v meziválečném Československu. Praha: Karolinum, 2009. Str. 166

42

Vláda zpočátku nevěděla, jak se k velmi početným menšinám zachovat a neměla ţádné jasné představy, jaké kroky podniknout. Proto v roce 1918 rozhodla o zřízení komise odborníků, která se měla těmito otázkami zabývat a měla vytvořit konkrétní návrhy. Bohuţel tato komise se nikdy nesešla. V roce 1919 NSS rozhodl, ţe státní národ získává v postavení jakousi přednost, a menšiny nemohou být ve všech směrech s československým národem zrovnoprávněni. Velkým omezením menšin bylo především to, ţe byly vyloučeny z prvního parlamentu (Revoluční národní shromáţdění - RNS), ačkoliv tvořily víc neţ třetinu obyvatelstva. RNS bylo sestaveno podle výsledků z voleb 1911 a nebylo nijak časově omezeno. Z toho důvodu také trvalo mnohem déle, neţ by za normálních okolností mělo. Způsobila to obava z chování Němců, aby se svým přístupem nesnaţili jednání zmařit. Za této situace mohl přijmout Národní výbor a RNS zásadní právní normy. Později se vytvořily dva názorové směry, na jedné straně byl Karel Kramář, který byl spíše tvrdší k postavení menšin, a na straně druhé T. G. Masaryk, který měl postoj smířlivější. Největším sporem byla otázka veřejné správy. Masaryk chtěl Němcům poskytnout jakousi náhraţku autonomie (v určitých krajích-ţupách), kdeţto Kramář byl proti, obával se totiţ, ţe by se tyto kraje poté chtěly odtrhnout a připojit se k Německu.100 Ţupní zákon byl nakonec projednáván v lednu a v únoru roku 1920 a byl schválen 29. února 1920 pod č. 126 Sb. z. a n. jako zákon o zřízení ţupních a okresních úřadů v Republice Československé. Území republiky bylo rozděleno na 21 ţup (9 v Čechách, 5 na Moravě, 1 ve Slezsku, 6 na Slovensku). Dále také zaváděl ţupní úřady. Nevztahoval se na území Prahy jako hlavního města (Praha měla být upravena zvláštním zákonem), a ani na Podkarpatskou Rus, protoţe ještě nebyla vyřešena otázka její autonomie. V českých zemích nakonec přibývalo odpůrců ţupního zákona a jeho uvedení do praxe bylo stále odsouváno a nakonec nebyl vůbec uveden v ţivot.101

5.2 Vývoj ve dvacátých letech Nejvýznamnější zákony státu týkající se postavení menšin byly přijaty 29. února 1920 (ať uţ šlo například o ústavu či jazykový zákon). Důleţitý byl však i vývoj v dalších letech. Menšiny si nemohly v tomto období na své postavení nijak zvlášť stěţovat. T. G. Masaryk se

100

Petráš, René. Menšiny v meziválečném Československu. Praha: Karolinum, 2009. Str. 169-195 Malý, Karel a kolektiv autorů. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3.vyd. Praha: Linde Praha, 2003. Str. 388-392 101

43

například pokoušel dosadit do vlády také Němce. Stejně tak česká sociální demokracie (levice) nabízela Němcům příznivé podmínky pro vstup do vlády. Ti ovšem předloţili nesmyslné poţadavky a tak z toho prozatím sešlo. Ačkoliv se ČSR snaţila s menšinami vycházet v dobrém, ony stále setrvávaly na svém negativním postoji. Toto jasně prokázaly i při vstupu do parlamentu v dubnu 1920. Německé strany oficiálně prohlásily, ţe odmítají ČSR uznávat. Odmítaly i právní základ státu: „Veškeré československé zákonodárství i s oktrojovanou ústavou znamená zřejmé porušení menšinové smlouvy ochranné. Proto prohlašujeme slavnostně, že žádný z těchto zákonů jako pro nás závazný neuznáváme.“102 Je nutné také uznat to, ţe československá většina se nechovala k ostatním menšinám v parlamentě vţdy spravedlivě. Aniţ by jejich návrhy jakkoliv zkoumala, zamítala je a nepřipouštěla ani k projednání. Boje nebyly pouze na půdě politické, ale přesouvaly se i do ulic. Zlepšení situace se dalo očekávat v roce 1921, kdy byla úřednická vláda Černého nahrazena kabinetem Edvarda Beneše, bohuţel ani tehdy k výraznému zlepšení nedošlo. I přesto Němcům prezident Masaryk opět nabídl účast ve vládě, to ale oni opět odmítli.103 I v tomto období stále přetrvávala otázka veřejné správy, a to především ţupní reforma z roku 1920. Stále sílily vlastenecké hlasy, které takové zřízení odmítaly. Byla obava z dvou plánovaných ţup, ve kterých měli mít Němci většinu. Jako řešení se navrhovalo například to, aby správní útvary měly svoji velikost uzpůsobenou tak, aby v kaţdém útvaru měli většinu buď Češi, nebo Slováci. Objevovaly se různé argumenty proti ţupám, především to byly argumenty nacionální, ale dále i finanční. Nakonec, po dlouho trvajících dohadech, byla ţupní reforma provedena pouze na Slovensku, a to od 1. ledna 1923. Volby do ţupních zastupitelstev se konaly aţ 30. září 1930 a vyhrála je l´udová strana, za ní skončila strana agrární. V zastupitelstvech byla silná převaha majetných obyvatel. 104 Také stále přetrvávala otázka správy v Podkarpatské Rusi, autonomie zde stále nebyla provedena a nebylo tedy jasné, zda se na ní ţupní zákon také vztahuje. Nakonec se Podkarpatská Rus, a to i přes protesty, stala podle organizačního zákona jednou ze zemí republiky. Toto řešení vyvolalo silné nepřátelství obyvatel této oblasti. V březnu 1923 byl přijat zákon na ochranu republiky (především jako reakce na atentát na Aloise Rašína), který vyvolal velký odpor menšin. V tomto zákoně byly velice tvrdě 102

Petráš, René. Menšiny v meziválečném Československu. Praha: Karolinum, 2009. Str. 197 převzato Peroutek, F.: Budování státu III., vyd. 3., Praha 1991, s. 1140 103 Petráš, René. Menšiny v meziválečném Československu. Praha: Karolinum, 2009. Str. 195-198 104 Malý, Karel a kolektiv autorů. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3.vyd. Praha: Linde Praha, 2003. Str. 392

44

upraveny tresty za protistátní činy a národnostní menšiny se důsledku provedených úprav velice obávaly. O rok později se opět projednával vstup Němců do vlády, ale znovu neúspěšně. V roce 1926 bylo vydáno jazykové nařízení, jedna z nejvýznamnějších norem upravujících postavení menšin. Toto nařízení ovšem výrazně zúţilo koncepci jazykového zákona z roku 1920. To opět rozohnilo německou menšinu, která tvrdila, ţe je nařízení v rozporu s menšinovou smlouvou, v pohraničí došlo i ke krvavým sráţkám. Zanedlouho se situace uklidnila, neboť německé strany konečně vstoupily do vlády. Především díky pravici, která potřebovala podporu pro zákon, jenţ levice nechtěla přijmout. Nakonec, díky diplomatickým schopnostem Antonína Švehly, Němci získali dvě křesla ministrů. „Prezident Masaryk byl účastí Němců ve vládě nadšen a označil to za svůj nejkrásnější den od vzniku republiky.“105 O rok později proběhla správní reforma. Ta měla být sice podle ţupního zákona z roku 1920 provedena do 5 let, nakonec ale proběhla aţ v roce 1927. Návrh byl zpracováván od ledna 1927, bez publicity a v únoru byl předloţen parlamentu. Osnova správní reformy byla sice prezentována jako novelizace ţupního zákona z roku 1920, ovšem obsahem se vracela k zemskému uspořádání. Rozdělovala území celého státu na 4 správní celky (země) - Českou se zemským úřadem v Praze, Moravsko-slezskou (Brno), Slovenskou (Bratislava) a Podkarpatskoruskou (Uţhorod). Návrh vyvolal odpor, menšiny tvrdily, ţe je nedemokratický a chtěly alespoň nějaké prvky samosprávy. Nakonec byl zákon o organizaci politické správy oficiálně publikován pod č. 125 Sb. z. a n. z roku 1927, účinnosti pak nabyl od 1. července 1928 (tento termín byl dodrţen pouze na Slovensku a v Podkarpatské Rusi). Ve zbylých zemích byl uplatněn aţ 1. prosince 1928. V zákoně bylo mimo jiné stanoveno, ţe kaţdou zemi spravuje zemský úřad v čele se zemským prezidentem a zemské zastupitelstvo.106 Na konci 20. let bylo postavení menšin stabilizované a upravené právními normami. Na několik let nastala v ČSR situace, se kterou byla většina obyvatelstva spokojena.

105

Petráš, René. Menšiny v meziválečném Československu. Praha: Karolinum, 2009. Str. 205-206 převzato Kural, V.: Konflikt místo společenství?, Praha 1993, s. 63-66. 106 Malý, Karel a kolektiv autorů. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3.vyd. Praha: Linde Praha, 2003. Str. 392-396

45

5.3 Vývoj ve třicátých letech Třicátá léta se nesla ve znamení krize. Nejdříve ČSR zasáhla krize hospodářská, poté krize politická. Ani snahy o zásadní změny právního postavení menšin nebyly úspěšně. Navíc konec třicátých let přinesl jednu z největších tragédií, která se československému státu v historii stala, Mnichovskou dohodu. Charakteristikou třicátých let bylo posilování moci výkonné, a to především prostřednictvím zmocňovacích zákonů. Pomocí nich se stát snaţil vypořádat se špatnou hospodářskou situací či s ochranou československého státu. Německé menšiny v této době začínaly být vstřícnější, ale ani tak Češi k ţádným ústupkům v oblasti menšinových práv nechtěli přistoupit. Němečtí aktivisté dosáhli v prvních zemských volbách v roce 1928 celkem dobrých výsledků, a to mnohé překvapilo. Stejně tak tomu bylo i o rok později v parlamentních volbách, takţe Němci byli s vývojem celkem spokojeni. To samé se uţ tradičně nedalo říci o maďarské menšině, která měla k republice nejhorší vztah. Na druhou stranu v tomto období negativně působil český nacionalismus, který převládal především v tisku.107 Na konci dvacátých let se uvaţovalo o reformě mezinárodněprávní ochrany menšin, ale nakonec nebylo o ţádném rozšíření této ochrany rozhodnuto. Stálým problémem bylo také jazykové právo, otázka, která byla v Československu stále citlivá, i pro aplikaci jazykového nařízení č.17/1926 Sb. z. a n. V tomto období hraje klíčovou roli ve vývoji jazykového práva Nejvyšší správní soud. „Během posledních asi dvou let [1928-1930] měl nejv. správní soud více než kdy jindy příležitost zabývati se stížnostmi z oboru jazykového práva a učinil při tom některá zásadní rozhodnutí, která řeší sporné dosud otázky právní.“108 Na přelomu dvacátých a třicátých let přišla hospodářská krize, která otřásla celou světovou ekonomikou. Do Československa přišla krize se zpoţděním, ale zároveň i její překonávání bylo velice pomalé a náročné. Krize s sebou přinášela také sociální a politický rozvrat. Ačkoliv krize zasáhla celý stát, nejhorší dopad měla zejména v oblastech s německou většinou. Pohraniční oblasti, kde německy mluvící menšiny ţily, byly mnohem více závislé na průmyslu a především na exportu, který se v celém světě hluboce propadl. To samozřejmě vedlo k vysoké nezaměstnanosti. Zatímco nacistické Německo vymýtilo nezaměstnanost, Československo nebylo schopné se z přetrvávající krize dostat. Postavení státu tato situace

107

Petráš, René. Menšiny v meziválečném Československu. Praha: Karolinum, 2009. Str. 209-214 Petráš, René. Menšiny v meziválečném Československu. Praha: Karolinum, 2009. Str. 214 převzato Horáček, C.: Nová judikatura nejvyššího správního soudu z oboru jazykového práva, Právník 69, 1930, s. 241 108

46

příliš nepomáhala. Navíc byla údajně aţ polovina nezaměstnaných v Československu německé národnosti, dokonce podle některých odhadů byla největší nezaměstnanost na světě právě mezi sudetskými Němci. Pak uţ stačilo málo, aby za tuto situaci začali Němci českou stranu alespoň částečně vinit. Na jednu stranu za to mohla hospodářská struktura těchto oblastí, se kterou ČSR nemohla nic dělat, na druhou stranu ale asi mohla udělat pro tato postiţená území více (například situaci moc nepomohla politika zvýhodňující Čechy ve státní sluţbě). A jak uţ to bývá, v krizi se většinou začne dařit extremismu, a to jak pravicovému, tak i levicovému. Protoţe byl extremismus nejsilnější mezi českými dělníky, začínala růst obliba německé nacistické strany DNSAP.109 V letech 1931 a 1932 dosáhla při obecních volbách v řadě míst velkého úspěchu. Toto se nelíbilo vládě, která pomalu začínala připravovat opatření, aby se mohla bránit proti nacistům a ochránila tak demokracii československého státu.110 V této době se vládní strany rozhodly posílit moc výkonnou. V oblasti hospodářství šlo především o zmocňovací zákon č. 96/1933, který poskytl vládě moţnost vydávat nařízení s mocí zákona, a to bez schválení parlamentem. Platil sice jen v oblasti hospodářské, ale i přesto vyvolal odpor, protoţe svým způsobem omezoval demokracii. Zmocnění bylo kaţdoročně prodluţováno aţ do roku 1937, i kdyţ původně mělo trvat jen do 15. listopadu 1933. Objevovaly se dokonce názory, ţe se těmito opatřeními začalo Československo přibliţovat spíše fašistickým státům a ţe se vzdalovalo demokracii, která panovala na západě. V roce 1933 bylo novelizováno několik právních předpisů, například jednací řád poslanecké sněmovny, zákon na ochranu republiky nebo zákon o mimořádných opatřeních. Největší význam měl zákon o zastavování činnosti a rozpouštění politických stran z 25. října 1933, vydán pod č. 201/1933 Sb. z. a n., který vyvolal ve společnosti největší rozbroje. Zákonem byly umoţněny velké zásahy proti politickým stranám, jako například zabavení majetku či pozastavení tisku. V roce 1933 byla rozpuštěna nacistická politická strana DNSAP, právě ona byla podnětem pro přijetí tohoto zákona. Tímto krokem byl nástup nacismu v ČSR na čas zastaven. Nacisté se poté začali přesouvat do nové strany, později známé jako SdP111 (původně Sudetendeutsche Heimatsfront – SH). V čele strany stál Konrad Henlein, proto byla strana známá jako „henleinovci“. V tomto období se také zhoršovaly vztahy s Polskem, které se od 109

Deutsche nationalsozialistiche Arbeiterpartei (Německá národně socialistická strana dělnická) Petráš, René. Menšiny v meziválečném Československu. Praha: Karolinum, 2009. Str. 217-220 111 Sudetendeutsche Partei (Sudetoněmecká strana, henleinovci) 110

47

roku 1934 začalo více orientovat na Berlín, ačkoliv polská menšina měla v ČSR slušné postavení. Přestoţe se ČSR snaţila s Polskem jednat, úspěchu nedosáhla. Přelomem se staly parlamentní volby v roce 1935. Mimořádný úspěch zaznamenala SdP, která i přes prohlášení Henleina, ţe je k ústavě loajální, byla vůči ČSR nepřátelská. Uţ před volbami se uvaţovalo, zda by neměla být rozpuštěna a měsíc před volbami to vláda dokonce schválila, ale prezident rozpuštění nedoporučil. SdP volily aţ dvě třetiny Němců a od této chvíle se stala důleţitou součástí politiky v ČSR.112 Později se třicátá léta nesla ve znamení příprav na válku. Československo se od druhé poloviny třicátých let začalo připravovat na potencionální válku. Základní normou v této oblasti se stal zákon č. 131/1936 Sb. o obraně státu. Na 39. schůzi Národního shromáţdění pronesl ministr obrany Machník při projednávání zákona: „Všichni jsme však věřili, že přijde opět den naší spásy, našeho osvobození. (Výkřiky komunistických poslanců.) Věřili jsme pevně, že skutečnost ta jest certum an, incertum quando. Přišla světová válka. Tisíce a tisíce Čechoslováků, roztroušených po celém světě, spontánně, bez upozornění, bez výzvy, vycítily okamžitě, že přišel ten den, a jejich hrdinné činy a tisíce našich padlých svědčí výmluvně, s jakou vroucností a statečností jsme se bili za svoji samostatnost … Je to dílo velké, dalekosáhlé a pro stát životního významu. Od vydání ústavní listiny … naše nejdůležitější legislativní dílo. Je to magna charta naší ochrany.“113 SdP nejdříve se zákonem souhlasila, později ale jeho přijetí bránila. Zajímavé bylo, ţe kdyţ se při projednávání jejích funkcionářů zeptali, zda by případně stříleli na Hitlera či na Čechy, odpovědi se vyhýbali. Byla také zřízena Nejvyšší rada obrany státu, která hned 4. června 1936 schválila program budování stálého opevnění hranic.114 V tomto období také probíhala jednání na neoficiální úrovni, například mezi prezidentem Edvardem Benešem a německým badatelem Karlem Haushoferem, který byl ve spojení s Hitlerem. Ovšem výsledky těchto jednání vůdce nejspíše neuspokojily a Hitlerova ochota k vyjednávání tím skončila. V prosinci 1936 vyzval premiér Hodţa německé strany, aby sestavily společný program. Mezi jejich poţadavky bylo například zrovnoprávnění německých firem při státních zakázkách, sníţení nezaměstnanosti, omezení jazykových

112

Petráš, René. Menšiny v meziválečném Československu. Praha: Karolinum, 2009. Str. P222-232 http://www.psp.cz/eknih/1935ns/ps/stenprot/039schuz/s039006.htm , 39. schůze Národního shromáţdění, 28. dubna 1936; 12. dubna 2012 [22:47] 114 Schelle,K.; Horáková,M.; Salák,P.; Tauchen, J. Protektorát Čechy a Morava – jedna z nejtragičtějších kapitol českých novodobých dějin. Brno : The European Society for History od Law, 2010. Str. 6-17 113

48

zkoušek u státních zaměstnanců a dále pak poţadavky upravující školství, ale i prvky kulturní autonomie. Důleţité bylo, ţe poţadavky bylo většinou moţné přijmout beze změn v platných zákonech. V únoru 1937 vláda vydala souhlas s podstatnou částí německých poţadavků. Problematičtější ovšem bylo uvést je do praxe, i například kvůli pomalému jednání ČSR a velké byrokracii. Přestoţe byla tato koncepce přínosná, přišla pozdě a situaci uţ nezachránila.115 V tomto okamţiku existovala ještě moţnost dohodnout se se SdP, avšak jak uţ její předchozí chování vůči československému státu naznačovalo, šance na úspěch byly minimální. Strana předloţila v dubnu 1937 v parlamentu návrhy šesti provázaných zákonů, které ovšem v mnohém nebyly slučitelné s demokracií. Jen pro ukázku, měly být například vytvořeny národnostní katastry, čili seznamy příslušníků národů. Do nich se měl kaţdý přihlásit v 18 letech a pak uţ svojí příslušnost nesměl nikdy změnit. Na základě katastrů by vznikly národnostní svazy, které by povinně sdruţovaly příslušníky určitého národa. Ti by museli finančně přispívat na náklady autonomie, avšak vedení svazu by volit nemohli. V čele kaţdého svazu by stál tzv. Sprecher, jehoţ působnost byla vymezena jen velmi neurčitě, zdálo se, ţe to měl být základ jakéhosi vůdcovského systému. Zákony samozřejmě schváleny nebyly. Zjevně to byla snaha o rozbití demokratického systému. Později se Henlein obrátil na Hitlera s tím, ţe sudetští Němci jsou organizováni a nacionálněsocialisticky orientováni a přejí si začlenit české země do Říše, coţ byla jasná velezrada.116 V roce 1938 uţ nastal velmi rychlý spád událostí, které vyvrcholily Mnichovem. V tomto roce se objevily i radikální návrhy měnící právní postavení menšin, avšak parlament tyto návrhy ani nezačal projednávat. Stupňovaly se protičeskoslovenské akce jak domácích Němců, tak fašistického Německa a Hitler jiţ veřejně hlásal nutnost připojení území ČSR k Německu. Vláda se ještě snaţila o záchranu, kdyţ navrhla německé menšině vypracování národního statutu, který měl upravit poţadované nároky menšin. Ovšem SdP stupňovala své poţadavky, které Henlein vyhlásil na stranickém sjezdu v Karlových Varech a které obsahovaly osm bodů, mimo jiné například úplnou rovnoprávnost německé menšiny či německou samosprávu. Vláda i prezident Beneš se těmito návrhy zabývali a připravili celkem čtyři vlastní, které však vedení sudetských Němců odmítalo a v září přestalo vyjednávat

115 116

Petráš, René. Menšiny v meziválečném Československu. Praha: Karolinum, 2009. Str. 323-348 Petráš, René. Menšiny v meziválečném Československu. Praha: Karolinum, 2009. Str. 249-252

49

úplně. V červnu podala Hlinkova l´udová strana návrh zákona o autonomii Slovenska a fašistické Polsko a Maďarsko také začalo uplatňovat své územní poţadavky. Po Mnichovu nastala jen přechodná druhá republika, která uţ byla vůči nacismu naprosto bezmocná.117 I přes veškeré ústupky a snahy z let 1937 a 1938 se československý stát nepodařilo udrţet a okupací a odsunem obyvatelstva bylo rozbito vše, co se ČSR snaţila od svého vzniku budovat.

117

Malý, Karel a kolektiv autorů. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3.vyd. Praha: Linde Praha, 2003. Str. 448-453

50

Závěr Otázka národnostních menšin je velice komplikovaná. Faktem je, ţe menšiny zde byly, jsou a pořád budou. Jejich postavení se v dnešní době oproti minulosti výrazně zlepšilo. Ubylo i národnostních nepokojů, o které nebyla v minulosti nouze. Samozřejmě ale výjimky potvrzují pravidlo a nepokoje v některých obdobích vypuknou, jako příklad lze uvést demonstrace na Šluknovsku v roce 2011. Během nich lidé protestovali proti zvýšené kriminalitě poté, kdy se do Šluknovského výběţku nastěhoval velký počet Romů, patřících do velice specifické menšiny, která vzbuzuje u většiny občanů České republiky negativní nálady. Dalším příkladem je oblast Těšínska, kde dochází k občasným polským nacionalistickým výpadům s cílem připojení Těšínska k Polsku. Zde se ale projevuje i český nacionalismus, například ničením polských označení místních názvů. Po

první

světové

válce

vzniká

Československo

jako

nástupnický

stát

mnohonárodnostního Rakouska - Uherska. Menšinová politika v té době ale představovala neřešitelný problém, který se přenesl i do nově vzniklého Československa. Menšinové konflikty se stále stupňovaly a nakonec vedly aţ k rozkladu Československé republiky. I kdyţ se vlády snaţily otázku menšin mnohokrát řešit, byla v mnoha případech chyba na straně právě těchto menšin, které se nesnaţily vyjít vstříc a problémy řešit. Stále myslely jen na sebe a příliš si ani neuvědomovaly, ţe ke společnému souţití je potřeba kompromisů. Aţ při psaní bakalářské práce jsem si plně uvědomila, ţe k národnostním menšinám a problémům s nimi opravdu nesmíme být nevšímavý a měli bychom se jimi zabývat. Říká se, ţe historie se opakuje, a myslím, ţe bychom nikdo nechtěli, aby se tomu tak doopravdy někdy stalo.

51

Seznam použitých zdrojů a literatury Seznam použité literatury: 1. Bilý, Jíří L. Právní dějiny na území České republiky. Praha: Linde Praha, 2003. 474 s. ISBN 80-7201-429-3 2. Čornej,P.; Čornejová, I.; Parkan, F. Dějepis (středověk a novověk). 1.vyd. Praha: Pedagogické nakladatelství, a.s., 2004. 160 s. ISBN 80-7235-152-4 3. Hora – Hořejš, Petr. Toulky českou minulostí (12. díl). 1.vyd. Praha: Via Facti, 2009. 223 s. ISBN 978-80-904103-1-2 4. Jesenská, Milena. Nad naše síly / Češi, Ţidé a Němci 1937 – 1939. Olomouc: Votobia, 1997. 258 s. ISBN 80-7198-233-4 5. Kolektiv autorů. Českoslovenství Středoevropanství Evropanství (Úvahy, svědectví, fakta). 1.vyd. Brno: Konvoj, 1998. 536 s. ISBN 80-85615-26-6 6. Kolektiv autorů. Právněhistorické studie 39. 1.vyd. Praha: Karolinum, 2007. 368 s. ISBN 978-80-246-1366-6 7. Kuklík, Jan a kol. Vývoj česko-slovenského práva 1945 – 1989. Praha: Linde Praha, 2009. 727 s. ISBN 978-80-7201-741-6 8. Kural, Václav a kolektiv. Studie o sudetoněmecké otázce. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, 1996. 231 s. RB 01152/96 9. Malý, Karel a kolektiv autorů. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3.vyd. Praha: Linde Praha, 2003. 673 s. ISBN 80-7201-433-1 10. Mencl, V.; Hájek, M.; Otáhal, M.; Kadlecová, E. Křiţovatky 20. Století. 1.vyd. Praha: Naše vojsko, 1990. 399 s. ISBN 80-206-0180-5 11. Nečas, Ctibor. Romové v České republice včera a dnes. 4.vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 1999. 129 s. ISBN 80-7067-952-2 12. Pavlíček, Václav a kolektiv. Ústavní právo a státověda. 2.vyd. Praha: Linde Praha, 2008. 795 s. ISBN 978-80-7201-694-5 13. Petráš, René a kol. Aktuální problémy právního postavení menšin v České republice (Sborník příspěvků z odborného semináře). 1.vyd. 2010. 121 s. ISBN 978-80-7440036-0 52

14. Petráš, René. Menšiny v meziválečném Československu. 1.vyd. Praha: Karolinum, 2009. 437 s. ISBN 978-80-246-1639-1 15. Sešity pro sociální politiku. Romové v České republice (1945 – 1998). 1.vyd. Praha: Socioklub, 1999. 552 s. ISBN 80-902260-7-8 16. Schelle, K.; Schelleová, I.; Vojáček, L. Proměny státu a práva v druhé polovině 19. Století. 1.vyd. Praha: Eurolex Bohemia, 2006. 126 s. ISBN 80-86861-91-0 17. Schelle, Karel. Organizace Československého státu v meziválečném období (1918 – 1938). 1.vyd. Praha: Eurolex Bohemia, 2006. 470 s. ISBN 80-86861-92-9 18. Schelle,K.; Horáková,M.; Salák,P.; Tauchen, J. Protektorát Čechy a Morava – jedna z nejtragičtějších kapitol českých novodobých dějin. 1.vyd. Brno : The European Society for History od Law, 2010. 139 s. ISBN 978-80-7418-052-1 19. Skřejpková, Petra. Antologie československé právní vědy v meziválečném období (1918 - 1938). Praha: Linde Praha, 2009. 694 s. ISBN 978-80-7201-750-8 20. Vojáček, L.; Schelle, K.; Knoll, V. České právní dějiny. 2.vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2010. 694 s. ISBN 978-80-7380-257-8 21. Wolf, Josef. Lidské rasy a rasismus v dějinách a současnosti. 1.vyd. UK v Praze: Karolinum, 2000. 223 s. ISBN 80-246-0099-4

Právní předpisy: 1. Zákon č. 1/1993 Sb., Ústava ČR 2. Zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod 3. Zákon č. 273/2001 Sb., Zákon o právech příslušníků národnostních menšin

Internetové zdroje: 1. www.csu.cz 2. www.nicm.cz 3. www.panzemet.cz 4. www.psp.cz 5. www.un.org 6. www.vakobobri.cz 7. www.vlada.cz 53

Příloha č. 1

Přílohy Menšinová smlouva s Československem (zveřejněna pod č. 508/1921 Sb. z a n.) Spojené státy americké, říše britská, Francie, Italie a Japonsko, Čelné mocnosti spojené a sdruţené, se strany jedné; a Československo se strany druhé; hledíce k tomu, ţe spojení, které kdysi trvalo mezi bývalým královstvím českým, markrabstvím moravským a vévodstvím slezským se strany jedné a mezi ostatními územími bývalého mocnářství rakousko-uherského se strany druhé, navţdy a zcela přestalo; hledíce k tomu, ţe se národy Čech, Moravy a části Slezska, jakoţ i národ Slovenska z vlastní vůle rozhodly se spojiti a ţe se skutečně spojily trvalým spolkem za tím účelem, aby vytvořily jednotný, svrchovaný a samostatný stát s názvem Československá republika; ţe se národ jihokarpatských Rusínů připojil k tomuto spolku; hledíce k tomu, ţe republika Československá vykonává skutečně svrchovanou státní moc na územích výše jmenovaných a ţe byla jiţ uznána ostatními Vysokými smluvními stranami za stát svrchovaný a samostatný; Spojené státy americké, říše britská, Francie, Italie a Japonsko se strany jedné, potvrzujíce své uznání státu československého ve shodě s mírovou smlouvou s Rakouskem, danou dnešního dne, za svrchovaného a samostatného člena rodiny národů v hranicích určených nebo v hranicích, které jest určiti; Československo pak se strany druhé, přejíc si uvésti své řády ve shodu se zásadami svobody a spravedlnosti a dáti toho bezpečnou záruku všem obyvatelům území, nad nimiţ vzalo na sebe státní svrchovanost; Vysoké smluvní strany, pečujíce o to, aby zajistily provádění článku 57 jmenované mírové smlouvy s Rakouskem, ustanovily k tomu cíli své plnomocníky, a to: (Zplnomocněnci – vynecháno) 1

Příloha č. 1 Ti, vyměnivše si své plné moci, jeţ byly shledány v dobré a náleţité formě, dohodli se takto: Hlava I. Čl.1. Československo se zavazuje, ţe ustanovení obsaţená v článcích 2 aţ 8 této hlavy budou uznána za základní zákony, ţe ţádný zákon, ţádné nařízení, ani ţádný úkon úřední nebude v odporu nebo nesouhlase s těmito ustanoveními a ţe ţádný zákon, ţádné nařízení, ani ţádný úkon úřední proti nim nebude míti moci. Čl.2. Československo se zavazuje, ţe poskytne všem obyvatelům úplnou a naprostou ochranu jejich ţivota a jejich svobody bez ohledu na jejich původ, státní občanství, jazyk, rasu nebo náboţenství. Všichni obyvatelé Československa budou míti právo, aby volně vyznávali jak veřejně, tak soukromě jakékoli vyznání, náboţenství nebo víru, jejichţ vykonávání nebude v neshodě s veřejným pořádkem a dobrými mravy. Čl.3. S výhradou zvláštních ustanovení smluv níţe uvedených Československo uznává za československé příslušníky ipso facto a bez jakékoli formality příslušníky německé, rakouské a uherské, kteří v den, kdy nabude působnosti tato smlouva, mají, podle okolností, bydliště nebo právo domovské na území, jeţ jest nebo bude uznáno za část Československa podle mírových smluv s Německem, s Rakouskem a s Maďarskem, nebo podle jakýchkoli smluv uzavřených k uspořádání nynějších poměrů. Osoby shora jmenované, kterým je víc neţ osmnáct let, mají však volnost, za podmínek, jeţ stanoví ony smlouvy, optovati pro jakékoli jiné státní občanství, jeţ jim bude přístupno. Opce manţelova zahrnuje opci manţelčinu a opce rodičů opci jejich dětí, kterým ještě není osmnáct let. Osoby, které pouţijí tohoto práva opce, budou povinny ve dvanácti následujících měsících přenésti své bydliště do státu, pro který optovaly. Bude jim volno podrţeti si nemovité statky, které mají na území československém. Budou si moci odvézti všeliký svůj majetek movitý. Nebude na ně uvalen z tohoto důvodu ţádný vývozní poplatek.

2

Příloha č. 1 Čl.4. Československo uznává za příslušníky československé ipso facto a bez dalších formalit osoby, které jsou státními občany německými, rakouskými nebo uherskými a narodily se na území shora jmenovaném z rodičů majících tam, podle okolností, bydliště nebo právo domovské, i kdyţ ony osoby samy v den, kdy nabude působnosti tato smlouva, tam nemají bydliště, nebo, podle okolností, práva domovského. Do dvou let ode dne, kdy nabude působnosti tato smlouva, mají však ony osoby volnost prohlásiti před oprávněnými československými úřady v zemi svého bydliště, ţe se vzdávají státního občanství československého, a přestanou poté býti pokládány za příslušníky československé. V tom ohledu bude se míti za to, ţe prohlášení manţelovo platí pro manţelku a prohlášení rodičů pro děti, kterým ještě není osmnáct let. Čl.5. Československo se zavazuje nečiniti ţádných překáţek vykonání práva opce stanoveného smlouvami, které byly nebo budou uzavřeny mocnostmi spojenými a sdruţenými s Německem, s Rakouskem nebo s Maďarskem a které dovolují zájemníkům získati nebo nezískati státní občanství československé.

Čl.6. Státního občanství československého nabude ipso facto pouhým zrozením na československém území kaţdá osoba, která zrozením nenabývá státního občanství jiného. Čl.7. Všichni státní občané českoslovenští budou si rovni před zákonem a budou poţívati stejných práv občanských a politických bez ohledu na rasu, jazyk nebo náboţenství. Rozdíl v náboţenství, víře nebo vyznání nemůţe býti ţádnému státnímu občanu československému na závadu, pokud jde o poţívání práv občanských a politických a zejména pokud jde o přístup do veřejné sluţby, úřadů a k hodnostem neb o vykonávání jakékoli ţivnosti nebo povolání. Státním občanům československým nebude ukládáno ţádné omezení, pokud jde o volné uţívání jakéhokoli jazyka, ať ve stycích soukromých neb obchodních, či ve věcech týkajících se náboţenství, tisku neb veřejných projevů jakéhokoli druhu, ať ve veřejných shromáţděních. 3

Příloha č. 1 Jestliţe by vláda československá zavedla nějaký oficielní jazyk, bude přes to poskytnuta příslušníkům československým jiného jazyka neţ českého přiměřená moţnost, aby před soudy pouţívali svého jazyka jak ústně, tak písemně. Čl.8. S příslušníky československými náleţejícími k menšinám ethnickým, náboţenským neb jazykovým bude po právu a ve skutečnosti za stejných záruk zacházeno stejně jako s ostatními příslušníky československými. Zvláště budou míti stejné právo, aby vlastním nákladem zakládali, řídili a pod dozorem měli ústavy lidumilné, náboţenské neb sociální, školy a jiné ústavy výchovné s právem pouţívati tam volně svého jazyka a svobodně tam vykonávati své náboţenství. Čl.9. Pokud jde o veřejné vyučování, poskytne vláda československá v městech a okresích, v nichţ je usedlý značný zlomek československých příslušníků jiného jazyka neţ českého, přiměřené moţnosti zajišťující, aby se dětem těchto československých příslušníků dostalo vyučování v jejich vlastní řeči. Toto ustanovení nebude však vládě československé brániti, aby učinila povinným vyučování řeči české. V městech a okresích, v nichţ je usedlý značný zlomek příslušníků československých, náleţejících k menšinám ethnickým, náboţenským neb jazykovým, zabezpečí se těmto menšinám slušný podíl v poţitku a v pouţití částek, které mají býti vynaloţeny na výchovu, náboţenství neb lidumilnost z veřejných fondů podle rozpočtu státního, rozpočtů obecních neb jiných. Hlava II. Čl.10. Československo se zavazuje, ţe zřídí území Rusínů jihokarpatských v hranicích, určených Čelnými mocnostmi spojenými a sdruţenými, v rámci státu československého jako samosprávnou jednotku, která bude vybavena nejširší samosprávou slučitelnou s jednotností státu československého. Čl.11. Území Rusínů jihokarpatských bude míti samosprávný sněm. Tento sněm bude míti 4

Příloha č. 1 zákonodárnou moc ve věcech jazykových, vyučovacích a náboţenských, jakoţ i v otázkách místní správy a ve všech ostatních otázkách, které mu zákony státu československého přidělí. Guvernér území rusínského bude jmenován presidentem republiky Československé a bude odpověden sněmu rusínskému. Čl.12. Československo souhlasí, aby úředníci na území rusínském byli vybíráni, pokud moţno, z obyvatelů tohoto území. Čl.13. Československo zaručuje území Rusínů spravedlivé zastoupení v zákonodárném sboru republiky Československé, do něhoţ bude toto území vysílati poslance zvolené podle ústavy republiky Československé. Tito poslanci nebudou však míti práva hlasovati ve sněmu československém v ţádných otázkách zákonodárných, které jsou přikázány sněmu rusínskému. Čl.14. Československo souhlasí s tím, ţe předpisy hlav I a II, pokud se týkají příslušníků menšiny rasové, náboţenské nebo jazykové, zakládají závazky zájmu mezinárodního a budou poţívati záruky Společnosti národů. Nesmějí býti měněny bez souhlasu většiny v Radě Společnosti národů. Spojené státy americké, říše britská, Francie, Italie a Japonsko se zavazují, ţe neodeprou svého souhlasu takovým změnám řečených článků, které by v předepsané formě byla schválila většina Rady Společnosti národů. Československo souhlasí s tím, ţe kaţdý člen Rady Společnosti národů bude míti právo obrátiti pozornost Rady na kaţdé jiţ nastalé nebo hrozící porušení kteréhokoli z těchto závazků, a ţe Rada bude moci zvoliti postup a vydati pokyny takové, jaké se jí za daných okolností budou zdáti vhodné a účinné. Československo souhlasí dále s tím, aby kaţdý rozpor mínění, který by o právních nebo skutkových otázkách souvisících s oněmi články vznikl mezi vládou československou a kteroukoli z Čelných mocností spojených a sdruţených neb kteroukoli jinou mocností, jeţ je členem Rady Společnosti národů, byl pokládán za spor rázu mezinárodního podle znění článku 14 úmluvy o Společnosti národů. Vláda československá souhlasí, aby kaţdý takovýto spor, bude-li za to ţádati druhá strana, byl vznesen na Stálý mezinárodní soudní dvůr, jehoţ

5

Příloha č. 1 rozhodnutí bude konečné a bude poţívati téţe moci a účinnosti jako rozhodnutí podle článku 13 oné úmluvy.

Hlava III. Čl.15. Kaţdá z Čelných mocností spojených a sdruţených se strany jedné a Československo se strany druhé budou moci jmenovati zástupce diplomatické ve svých hlavních městech, jakoţ i generální konsuly, konsuly, místokonsuly a konsulární zástupce v městech a v přístavech svých území. Generální konsulové, konsulové, místokonsulové a konsulární zástupci však nebudou moci nastoupiti úřad dříve, neţ budou k tomu zmocněni v obvyklé formě vládou, do jejíhoţ území jsou posláni. Generální konsulové, konsulové, místokonsulové a konsulární zástupci budou poţívati všech předností, svobod a výsad, které jsou nebo budou zaručeny konsulárním zástupcům národa poţívajícího nejvyšších výhod. Čl.16. Dokud vláda československá neustanoví své celní sazby, nebude zboţí ze států spojených nebo sdruţených podrobeno při dovozu do Československa clům vyšším, neţ jsou nejpříznivější cla, jeţ se poţadovala při dovozu stejného zboţí podle celní sazby rakouskouherské, platné dne 1.července 1914. Čl.17. Československo se zavazuje, ţe neuzavře ţádné smlouvy, úmluvy nebo dohody a ţe neučiní ţádného opatření, které by mu bránilo míti účast v některé obecné úmluvě, jeţ by do pěti let ode dne, kdy tato smlouva nabude působnosti, byla uzavřena pod ochranou Společnosti národů za účelem slušného nakládání s obchodem jiných států. Československo se rovněţ zavazuje, ţe rozšíří na všechny státy spojené a sdruţené kaţdou výhodu a kaţdou výsadu, kterou by snad v téţe pětileté lhůtě přiznalo ve věcech celních kterémukoli ze států, s nimiţ od srpna 1914 státy spojené a sdruţené válčily, mimo výhody a výsady, které by přiznalo na základě celních úprav, o nichţ mluví článek 222 mírové smlouvy uzavřené dnešního dne s Rakouskem.

6

Příloha č. 1

Čl.18. Aţ do uzavření obecné úmluvy shora vzpomenuté se Československo zavazuje nakládati jako s vlastními loďmi nebo jako s loďmi národa poţívajícího nejvyšších výhod s loďmi všech států spojených a sdruţených, které zaručují totéţ nakládání lodím československým. Čl.19. Neţ bude uzavřena pod ochranou Společnosti národů generální úmluva zaručující a udrţující svobodu dopravy a průvozu, zavazuje se Československo přiznati na území československém svobodu průvozu osobám, zboţí, lodím, vozům osobním i nákladním a poštovním zásilkám projíţdějícím z některého nebo do některého ze států spojených nebo sdruţených a přiznati jim, co se týče výhod, dávek, omezení nebo čehokoli jiného, zacházení alespoň tak příznivé jako osobám, zboţí, lodím, vozům osobním i nákladním a poštovním zásilkám Československa nebo kteréhokoli jiného státu, původu, dovozu či majetku, který by se těšil ještě větším výhodám. Všechny dávky, uvalené v Československu na tuto průvozní dopravu, musí býti rozumné hledíc k podmínkám této dopravy. Zboţí prováţené bude prosto všech poplatků celních nebo jiných. Obecné sazby pro průvozní dopravu Československem a obecné sazby mezi Československem a kterýmkoli státem spojeným nebo sdruţeným, zahrnující v sobě přímé lístky neb přímé nákladní listy, budou zavedeny, jestliţe tato mocnost spojená nebo sdruţená o to poţádá. Svoboda průvozu bude rozšířena i na sluţbu poštovní, telegrafickou a telefonickou. Rozumí se, ţe ţádný stát spojený nebo sdruţený nebude míti práva poţadovati výhodu těchto ustanovení pro jakoukoli část svého území, v které by, pokud jde o tentýţ předmět, nebylo vzájemně přiznáno totéţ zacházení. Jestliţe do pěti let ode dne, kdy nabude působnosti tato smlouva, nebude pod ochranou Společnosti národů uzavřena obecná úmluva shora řečená, bude Československo míti v kteroukoli chvíli právo zrušiti ustanovení tohoto článku s podmínkou, ţe o tom zpraví dvanáct měsíců napřed generálního tajemníka Společnosti národů. Čl.20. Československo se zavazuje ve lhůtě dvanácti měsíců ode dne uzavření této smlouvy

7

Příloha č. 1 přistoupiti k mezinárodním úmluvám vyjmenovaným v příloze I. Československo se zavazuje přistoupiti ke všem novým úmluvám, uzavřeným se schválením Rady Společnosti národů do pěti let ode dne, kdy nabude působnosti tato smlouva, a určeným k tomu, aby nahradily některou z mezinárodních úmluv vyjmenovaných v příloze I. Vláda československá se zavazuje notifikovati do dvanácti měsíců generálnímu tajemnickému úřadu Společnosti národů, zda si Československo přeje či nepřeje připojiti se k oběma úmluvám vyjmenovaným v příloze II nebo k některé z nich. Aţ do svého přistoupení k oběma posledním úmluvám vyjmenovaným v příloze I se Československo pod podmínkou vzájemnosti zavazuje, ţe zabezpečí účinnými opatřeními příslušníkům států spojených nebo sdruţených ochranu vlastnictví průmyslového, literárního a uměleckého. Kdyby některý ze států spojených a sdruţených nepřistoupil k řečeným úmluvám, zavazuje se Československo, ţe nadále zabezpečí za týchţ podmínek tuto účinnou ochranu aţ do doby, kdy uzavře za tím účelem zvláštní dvoustrannou smlouvu nebo dohodu s oním státem spojeným neb sdruţeným. Dokud se nepřipojí k ostatním úmluvám, o nichţ se zmiňuje příloha I, zabezpečí Československo příslušníkům mocností spojených a sdruţených výhody, jeţ by jim byly přiznány podle jmenovaných úmluv. Československo dále prohlašuje, ţe uzná a bude ochraňovati pod podmínkou vzájemnosti všechna práva dotýkající se vlastnictví průmyslového, literárního a uměleckého a náleţející příslušníkům mocností spojených a sdruţených, která byla uznána nebo by byla bývala uznána v jejich prospěch na kterékoli části jeho území, kdyby bylo nedošlo k nepřátelství. Za tím účelem jim Československo přizná výhodu prodlouţení lhůt, jaká se poskytuje články 259 a 260 mírové smlouvy s Rakouskem. Čl.21. Všech práv a výsad přiznaných státům spojeným a sdruţeným nabývají téţ všechny státy, které jsou členy Společnosti národů. Tato smlouva, sepsaná v jazyku francouzském, anglickém a italském, -jejíţ text francouzský bude rozhodovati, objevila-li by se neshoda -, bude ratifikována. Nabude působnosti téhoţ dne jako mírová smlouva s Rakouskem. Ratifikace budou sloţeny v Paříţi. 8

Příloha č. 1

Mocnosti, jejichţ vláda má sídlo mimo Evropu, budou míti moţnost přestati na tom, ţe vládě republiky francouzské skrze svého diplomatického zástupce v Paříţi oznámí, ţe k ratifikaci s jejich strany došlo; v tomto případě bude jim odevzdati ratifikační listinu co nejdříve. O sloţení ratifikace bude sepsán zápis. Vláda francouzská odevzdá všem signatárním mocnostem po souhlasném ověřeném opise zápisu o sloţení ratifikací. Čemuţ na svědomí zmocněnci shora jmenovaní podepsali tuto smlouvu. Dáno v Saint-Germain-en-Laye dne desátého září roku tisíc devět set devatenáctého v jediném exempláři, který zůstane uloţen v archivu vlády republiky francouzské a jehoţ snímky budou odevzdány všem mocnostem smlouvu podepsavším. (podpisy – vynecháno) (informace o ratifikování Československem – vynecháno)118

118

ZDROJ: http://forum.valka.cz/viewtopic.php/t/105739 14. dubna 2012 [18:23]

9

Příloha č. 2 Ústavní listina z 29. února 1920, 121/1920 Sb. z. a n. (hlava VI. - Ochrana menšin národních, náboženských a rasových) § 128 (1) Všichni státní občané republiky Československé jsou si před zákonem plně rovni a poţívají stejných práv občanských a politických nehledíc k tomu, jaké jsou rasy, jazyka nebo náboţenství. (2) Rozdíl v náboţenství, víře, vyznání a jazyku není ţádnému státnímu občanu republiky Československé v mezích všeobecných zákonů na závadu, zejména pokud jde o přístup do veřejné sluţby, k úřadům a hodnostem, aneb pokud jde o vykonávání jakékoli ţivnosti nebo povolání. (3) Státní občané republiky Československé mohou v mezích všeobecných zákonů volně uţívati jakéhokoli jazyka ve stycích soukromých a obchodních, ve věcech týkajících se náboţenství, v tisku a jakýchkoli publikacích nebo ve veřejných shromáţděních lidu. (4) Tím však nejsou dotčena práva, jeţ státním orgánům v těchto směrech příslušejí podle platných nebo budoucně vydaných zákonů z důvodů veřejného pořádku a bezpečnosti státní i účinného dozoru. § 129 Zásady jazykového práva v republice Československé určuje zvláštní zákon, tvořící součást této ústavní listiny. § 130 Pokud státním občanům přísluší podle všeobecných zákonů právo zakládati, říditi a spravovati vlastním nákladem ústavy lidumilné, náboţenské a sociální, školy a jiné ústavy výchovné, jsou státní občané, nehledíc k národnosti, jazyku, náboţenství a rase, sobě rovni a mohou v těchto ústavech volně pouţívati svého jazyka a vykonávati svoje náboţenství.

1

Příloha č. 2 § 131 V městech a okresích, v nichţ jest usedlý značný zlomek státních občanů československých jiného jazyka neţ československého, zaručuje se dětem těchto československých občanů ve veřejném vyučování v mezích všeobecné úpravy vyučovací přiměřená příleţitost, by se jim dostalo vyučování v jejich vlastní řeči, při čemţ vyučování československé řeči můţe býti stanoveno povinným. § 132 Pokud ve městech a okresích, v nichţ jest usedlý značný zlomek státních občanů československých náleţících k menšinám náboţenským, národním a jazykovým, mají býti určité částky vynaloţeny na výchovu, náboţenství neb lidumilnost z veřejných fondů podle rozpočtu státního, rozpočtů obecních neb jiných veřejných, zabezpečuje se těmto menšinám v mezích všeobecných předpisů pro veřejnou správu platných přiměřený podíl na poţitku a pouţívání. § 133 Provedení zásad §§ 131 a 132 a zvláště vymezení pojmu "značného zlomku" vyhrazuje se zvláštním zákonům. § 134 Jakýkoli způsob násilného odnárodňování je nedovolený. Nešetření této zásady můţe zákon prohlásiti za jednání trestné.119

119

ZDROJ: http://www.psp.cz/docs/texts/constitution_1920.html 17.dubna 2012 [22:43]

2

Příloha č. 3

Zákon o sčítání lidu ze dne 8. dubna 1920, č. 256/1920 Sb. zákonů a nařízení Zákon č. 256 Sb. zákonů a nařízení ze dne 8. dubna 1920 Národní shromáţdění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně: §1 První všeobecné sčítání lidu v obvodu Československé republiky se koná v některý den, jejţ mezi 1. listopadem 1920 a 31. březnem 1921 určí po slyšení Státní rady statistické vláda nařízením. §2 Další pravidelná sčítání lidu konají se vţdy v obdobích pětiletých v den, který vyhlásí vláda po slyšení Statistické rady státní. §3 Sčítání osob civilních i vojenských provádí se úřady politickými, na Slovensku a v území Podkarpatské Rusi administrativními vrchnostmi. Obce jsou povinny svými orgány bezplatně spolupůsobiti při provádění tohoto zákona, jinaké náklady hradí stát. §4 Vědomě nesprávné údaje, jakoţ i všeliká jiná úmyslná jednání a opomenutí, kterými se porušuje neb ohroţuje úplnost anebo správnost sčítání, pokud sama o sobě nebo ve spojení s jinými činy nespadají pod trestní zákon, trestají se politickými úřady I. stolice, na Slovensku a v území Podkarpatské Rusi administrativními policejními vrchnostmi I. instance, peněţitou pokutou od 20 Kč do 10 000 Kč, vedle toho nebo místo toho vězením do 3 měsíců. §5 Veškerá dřívější ustanovení o sčítání lidu se zrušují. §6 Zákon tento nabývá účinnosti dnem vyhlášení. §7 Provedení ukládá se ministru vnitra v dohodě se zúčastněnými ministry.120

120

ZDROJ: http://www.scitani.cz/sldb2011/redakce.nsf/i/legislativa_1921 17. dubna 2012 [23:34]

1