Právní minimum pro neziskový sektor
Zpracoval: JUDr. Karel Pešta
Listopad 2003
1. ÚVOD: NĚKTERÉ ZÁKLADNÍ A POTŘEBNÉ INFORMACE .................................................................7 1.1. CO JE TO PRÁVO? ...........................................................................................................................................7 1.2. HLAVNÍ PRÁVNÍ OBLASTI ...............................................................................................................................8 1.2.1. Právo veřejné .........................................................................................................................................8 1.2.2. Právo soukromé .....................................................................................................................................8 1.3. PODLE OBCHODNÍHO ZÁKONÍKU (§ 265) VÝKON PRÁVA, KTERÝ JE V ROZPORU SE ZÁSADAMI POCTIVÉHO OBCHODNÍHO STYKU, NEPOŽÍVÁ PRÁVNÍ OCHRANY. DRUHY PRÁVNÍCH NOREM ...................................................9
1.3.1. Právní normy kogentní...........................................................................................................................9 1.3.2. Normy zakazující nebo opravňující........................................................................................................9 1.3.3. Normy dispozitivní .................................................................................................................................9 ZÁKLADNÍ ZÁKONY UPRAVUJÍCÍ SOUKROMOPRÁVNÍ VZTAHY ..................................................10 1.4. OBECNĚ .......................................................................................................................................................10 1.4.1. Základní úprava ...................................................................................................................................10 1.5. KDY SE MUSÍ POSTUPOVAT PODLE OBCHODNÍHO ZÁKONÍKU ........................................................................11 1.6. KDY ZÁLEŽÍ NA DOHODĚ STRAN...................................................................................................................12 ÚČASTNÍCI PRÁVNÍCH VZTAHŮ................................................................................................................13 1.7. FYZICKÉ OSOBY ...........................................................................................................................................13 1.7.1. Vznik právní způsobilosti .....................................................................................................................13 1.7.2. Zánik právní způsobilosti .....................................................................................................................13 1.7.3. Omezená právní způsobilost.................................................................................................................13 1.8. PRÁVNICKÉ OSOBY.......................................................................................................................................13 1.8.1. Obecně k právnickým osobám..............................................................................................................13 1.8.2. Druhy právnických osob ......................................................................................................................14 1.8.3. Vznik právnické osoby..........................................................................................................................15 1.8.4. Zrušení a zánik právnické osoby. .........................................................................................................15 1.8.5. Zrušení právnické osoby bez likvidace.................................................................................................15 1.8.6. Likvidace právnické osoby ...................................................................................................................15 1.8.7. Základní postupy při likvidaci..............................................................................................................16 1.9. ZASTUPOVÁNÍ ..............................................................................................................................................16 2. PRÁVNÍ ÚKONY ............................................................................................................................................18 2.1. CO JE PRÁVNÍ ÚKON .....................................................................................................................................18 2.2. ZÁKLADNÍ NÁLEŽITOSTI PRÁVNÍCH ÚKONŮ .................................................................................................18 2.3. NEPLATNOST PRÁVNÍHO ÚKONU ..................................................................................................................19 2.4. FORMA PRÁVNÍHO ÚKONU ...........................................................................................................................20 2.5. PŘEHLED HLAVNÍCH PRÁVNÍCH ÚKONŮ, KDE OBČ. ZÁKON POŽADUJE PÍSEMNOU FORMU .............................21 2.6. SIMULOVANÝ PRÁVNÍ ÚKON ........................................................................................................................21 VZNIK SMLUVNÍHO (ZÁVAZKOVÉHO) VZTAHU ..................................................................................23
2.7. OBECNĚ K ZÁVAZKŮM .................................................................................................................................23 2.8. NÁVRH NA UZAVŘENÍ SMLOUVY ..................................................................................................................23 2.9. ZRUŠENÍ NÁVRHU ........................................................................................................................................24 2.10. ODVOLÁNÍ NÁVRHU ...................................................................................................................................24 2.11. ÍZÁNIK NÁVRHU .........................................................................................................................................24 2.12. LHŮTY .......................................................................................................................................................24 2.12.1. Jak běží lhůty při jednání o uzavření smlouvy....................................................................................24 2.12.2. Jak běží lhůty obecně .........................................................................................................................25 2.13. KDY JE NÁVRH PŘIJAT A KDY NABÝVÁ ÚČINNOSTI .....................................................................................25 2.14. ODMÍTNUTÍ NÁVRHU ..................................................................................................................................25 2.15. KDY JE SMLOUVA UZAVŘENA.....................................................................................................................26 2.16. VLIV PŘEPRAVY PÍSEMNOSTÍ......................................................................................................................26 2.17. NĚKTERÉ ÚPRAVY VZNIKU SMLOUVY PODLE OBCHODNÍHO ZÁKONÍKU......................................................26 2.17.1. Ochrana informací .............................................................................................................................26 2.17.2. Priorita dohody stran.........................................................................................................................27 3. ZÁNIK SMLUVNÍHO VZTAHU...................................................................................................................28 3.1. ODSTOUPENÍ OD SMLOUVY ..........................................................................................................................28 3.1.1. Odstoupení od smlouvy podle občanského zákoníku............................................................................28 3.1.2. Odstoupení od smlouvy podle obchodního zákoníku – obecně ............................................................28 3.1.3. Kdy lze podle obchodního zákoníku odstoupit od smlouvy ..................................................................29 3.1.4. Co si účastníci navzájem hradí – bezdůvodné obohacení ....................................................................29 3.2. VÝPOVĚĎ .....................................................................................................................................................30 4. DRUHY A TYPY SMLUV..............................................................................................................................31 4.1. SMLOUVA O SMLOUVĚ BUDOUCÍ ..................................................................................................................31 4.2. TYPY SMLUV PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU SE STRUČNÝM UVEDENÍM PŘEDMĚTU SMLOUVY ..................31 4.3. TYPY SMLUV PODLE OBCHODNÍHO ZÁKONÍKU SE STRUČNÝM UVEDENÍM PŘEDMĚTU SMLOUVY ..................33 4.4. SMLOUVY ZÁKONEM NEUPRAVENÉ ..............................................................................................................35 ZÁNIK ZÁVAZKU.............................................................................................................................................36 4.5. SPLNĚNÍ DLUHU ...........................................................................................................................................36 4.6. DOHODA STRAN - ZRUŠENÍ ZÁVAZKU NAHRAZENÍM, VZDÁNÍ SE PRÁVA DOHODOU ......................................36 4.7. NEMOŽNOST PLNĚNÍ ....................................................................................................................................37 4.8. UPLYNUTÍ DOBY ..........................................................................................................................................37 4.9. SMRT DLUŽNÍKA NEBO VĚŘITELE .................................................................................................................37 4.10. ZAPOČTENÍ.................................................................................................................................................38 4.10.1. Obecně k započtení ............................................................................................................................38 4.10.2. Podmínky započtení ...........................................................................................................................38 4.10.3. Nepřípustnost započtení .....................................................................................................................38 4.10.4. Postup při zápočtu..............................................................................................................................38
4.11. NEUPLATNĚNÍ PRÁVA.................................................................................................................................39 4.12. SPLYNUTÍ ...................................................................................................................................................39 4.13. NAROVNÁNÍ ...............................................................................................................................................40 5. PROMLČENÍ PRÁVA ....................................................................................................................................42 6. ZAJIŠTĚNÍ ZÁVAZKU..................................................................................................................................43 6.1. PRÁVO ZÁSTAVNÍ .........................................................................................................................................43 6.1.1. Vznik zástavního práva ........................................................................................................................43 6.1.2. Uspokojení ze zástavy ..........................................................................................................................44 6.1.3. Zánik zástavního práva ........................................................................................................................44 6.2. ZADRŽOVACÍ PRÁVO ....................................................................................................................................44 6.3. SMLUVNÍ POKUTA ........................................................................................................................................44 6.4. RUČENÍ ........................................................................................................................................................45 6.5. DOHODA O SRÁŽKÁCH ZE MZDY A JINÝCH PŘÍJMŮ .......................................................................................45 6.6. ZAJIŠTĚNÍ ZÁVAZKU PŘEVODEM PRÁVA .......................................................................................................46 6.7. JISTOTA – KAUCE .........................................................................................................................................46 6.8. ÚROKY Z PRODLENÍ .....................................................................................................................................46 7. NÁHRADA ŠKODY ........................................................................................................................................47 7.1. OBECNÉ ZÁSADY NÁHRADY ŠKODY .............................................................................................................47 7.2. POVAHA ŠKODY A JEJÍ VÝŠE .........................................................................................................................47 7.3. ZAVINĚNÍ .....................................................................................................................................................48 7.3.1. Úmyslné zavinění .................................................................................................................................48 7.3.2. Zavinění z nedbalosti............................................................................................................................48 7.4. PŘÍČINNÁ SOUVISLOST .................................................................................................................................49 7.5. ZÁSADNĚ JINAK PODLE OBCHODNÍHO ZÁKONÍKU .........................................................................................49 8. NĚKTERÉ PRÁVNÍ OTÁZKY ZÍSKÁVANÍ FINANČNÍCH PROSTŘEDKŮ A JINÝCH VÝHOD FUNDRAISING, SPONZOROVÁNÍ, VEŘEJNÁ SBÍRKA ............................................................................51 8.1. FUNDRAISING ...............................................................................................................................................51 8.2. SPONZOROVÁNÍ............................................................................................................................................51 8.3. DARY ...........................................................................................................................................................51 8.3.1. Zákonná úprava ...................................................................................................................................51 8.3.2. Vzor darovací smlouvy s komentářem..................................................................................................52 8.4. SMLOUVA O VÝPŮJČCE.................................................................................................................................56 8.4.1. Zákonná úprava ...................................................................................................................................56 8.4.2. Vzor smlouvy o výpůjčce s komentářem ...............................................................................................57 8.5. POSKYTOVÁNÍ GRANTU................................................................................................................................58 8.5.1. Vzor grantové smlouvy s komentářem..................................................................................................58 8.6. DĚDICTVÍ .....................................................................................................................................................61 8.6.1. Dědění ze závěti....................................................................................................................................61
8.6.2. Zřízení nadace závětí............................................................................................................................61 8.7. VEŘEJNÁ SBÍRKA..........................................................................................................................................62 9. ZÁKLADNÍ INFORMACE O DANÍCH .......................................................................................................64 9.1. DAŇ Z PŘÍJMŮ ..............................................................................................................................................64 9.1.1. Kdo a z čeho platí daň..........................................................................................................................64 9.1.2. Osvobození od daně a její snížení ........................................................................................................64 9.1.3. Slevy na dani. .......................................................................................................................................65 9.1.4. Daňové přiznání...................................................................................................................................65 9.1.5. Daňové zvýhodnění dárců ....................................................................................................................65 9.2. DAŇ Z NEMOVITOSTI, DĚDICKÁ, DAROVACÍ A Z PŘEVODU NEMOVITOSTÍ .....................................................66 9.2.1. Osvobození od daně .............................................................................................................................66 10. MINITEST......................................................................................................................................................68
1.
ÚVOD: Některé základní a potřebné informace
1.1. Co je to právo? Pro potřeby toho manuálu je důležité uvědomit si, že, zjednodušeně řečeno, právo jsou předpisy, které stanovují práva a povinnosti všem účastníkům právních vztahů, tj. lidí, (fyzických osob), společností a ostatních právnických osob, jakož i státu , obcí a krajů (veřejnoprávních korporací) a to ve vztazích mezi sebou. Základní právní normou je ústavní řád, obsahující mj. Ústavu, Listinu základních práv a svobod, pak jsou to zákony a podzákonné předpisy (vyhlášky, nařízení vlády, etc.), a další právní předpisy s omezeným dosahem, tj. okruhem osob, na než dopadají. Říká se tomu "objektivní právo" a jak je zřejmé z předchozího výkladu, označuje se tak soubor norem. "Subjektivní" práva jsou pak taková práva, která na základě norem vznikají. Právní vztahy jsou situace, které objektivní právo označuje jako právní vztahy a přičítá jim právní význam. Typicky se to člověku stává v obchodě, když si něco kupuje. Právo takové situaci říká uzavření kupní smlouvy (pokud ke koupi dojde) a z kupní smlouvy vznikají práva a povinnosti, tedy kupující získává právo ke kupovanému zboží a prodávající právo na dohodnutou cenu. Obě práva se dají vynutit u soudu. To byl typický příklad soukromoprávního vztahu (více viz. 1.2.2) Jinak tomu je, když si jdeme na zažádat o vydání nového občanského průkazu, nebo o poskytnutí informace o změně územního plánu, o stavu životního prostředí, atd., nebo nám policista uděluje pokutu za překročení rychlosti. Zde se jedná o vztah veřejnoprávní, jelikož v takovém vztahu vystupujeme my, jakožto občané a na druhé straně stojí stát, nebo obec, či kraj. Stát, obec,nebo kraj jsou obecně správně nazývány "úřady" (více pod bodem 1.2.1). Jelikož nikde nelze potkat stát, obec ani kraj, a nemůžeme mu například potřást rukou, mají tyto instituce své zástupce, kterými jsou v nejrůznějších oblastech úřady, či jednotliví lidé. Prezident tak zastupuje stát v mezinárodních vztazích, starosta obec vůči všem ostatním. Právo tedy zná dvě zásadní právní oblasti - právo soukromé a veřejné. Tyto oblasti jsou velmi odlišné a platí v nich zcela jiné principy. Zatímco soukromé právo se vyznačuje tím, že účastníků je např. dána poměrně široká smluvní svoboda, tzn.,. že si mohou dohodnout co chtějí, pokud ze zákona neplyne něco jiného, veřejné právo je mnohem rigidnější a soustředí se na pevný systém předpisů (norem), od nichž se odchýlit nelze. To je významnou zásadou právního státu, neboť musíme vědět, co lze od úřadu (např. policie) čekat, jinými slovy, co stát, obec, nebo kraj vůbec může. Může nám starosta zakázat chodit po náměstí, protože se mu prostě nelíbíme? Pokud by se takto absurdní oprávnění obce objevilo v zákoně o obcích, nebo jiném předpisu upravujícím kompetence obce, starosta by to udělat mohl. Ovšem ani pak by naše pozice nebyla zcela beznadějná jelikož bychom mohli využít systému správního soudnictví, nebo ústavní stížnosti pro porušení základních lidských práv, jako obrany proti nespravedlivému zákonu, což nás dostává k další významné oblasti práva, kterou je procesní právo správní, které upravuje procesy, tzn. postupy, jak může docházet k uplatňování veřejné moci a zároveň i obraně proti jejím excesům. Jelikož to však uvedený předpis výslovně ani obecně jako oprávnění obce nezmiňuje, možné to naštěstí není. Ve veřejném právu tedy jde o omezení a předvídatelnosti jednání složek veřejné moci (státu, obce, nebo kraje). Obecně se to nazývá kompetencemi veřejné moci, tj. o čem a jak mohou rozhodovat, nebo-li kam až sahá jejich moc na námi, obyčejnými smrtelníky.
1.2. Hlavní právní oblasti 1.2.1.
Právo veřejné
Veřejné právo tvoří normy, které upravují vztahy mezi státem jako nositelem státní moci a občany nebo jinými právními subjekty působícími ve společnosti. Pro tyto vztahy je charakteristická nadřízenost státu jako reprezentanta veřejného zájmu vůči občanům a jiným právním subjektům. Nejde ovšem jen o práva státu, ale i o jeho povinnost užívat nástrojů veřejného práva. Stát, obec, nebo kraj jednoduše něco musí dělat, např. vybírat daně, nebo starat se o naší bezpečnost, protože mu to ukládá Ústava (a my je za to dosti draze platíme) a veřejnoprávní nástroje (tedy právní normy) určují, nebo by měly přesně určit co přesně a jak mají tyto složky veřejné moci dělat. Veřejnoprávní předpisy však také stanovují práva a povinnosti nás, občanů a korporací, v nichž se sdružujeme za nejrůznějšími účely, vůči veřejné moci. Typicky veřejnoprávními normami jsou například trestní zákon, živnostenský zákon, daňové zákony, správní řád, procesní předpisy apod. Naše povinnosti vůči veřejné moci se dají rozdělit na základní povinnost něčeho se zdržet, např. nekrást, a něco udělat (např. zaplatit daně). Kdekoliv je ve veřejnoprávním předpisu zmíněno slovo řád, míní se tím pravidla, jak mají úřady postupovat při řízení a rozhodování o našich právech a povinnostech, tedy například o tom, jestli nám povolí stavbu, nebo nám řeknou, co chceme vědět o plánované stavbě nové spalovny, či o tom, zda-li nám vezmou řidičský průkaz, nebo zaregistrují občanské sdružení. Veřejné moc má za úkol především spravovat veřejné věci a odtud také název "správní " např. řád, nebo řízení, či státní, nebo veřejná správa. Ve výjimečných případech může být určitý úsek veřejné správy zákonem svěřen do správy soukromoprávnímu subjektu, tedy nějaké občany založené korporaci. Ve vyspělém světě je např. dosti běžné, že část správy na úseku dopravy má na starosti soukromá firma, kupříkladu vydávání státních poznávacích značek k automobilům, a nikoliv policie. Taková soukromoprávní společnost pak plní úkoly, které by jinak zastával úřad. Teoreticky by bylo ideální, aby se veškeré úřady při řízeních řídily jedním, univerzálním řádem, tedy procesním předpisem. Tuto úlohu částečně plní správní řád, nicméně jednotlivé zákony omezují vzhledem k rozdílnosti povah jednotlivých úseků veřejné správy jeho použití a vytvářejí vlastní procesní pravidla přímo v konkrétních veřejnoprávních zákonech. Jelikož jsme v úvodu zmínili i trestní zákon a trestní řád, sluší se poznamenat, že trestní právo, je samostatným „právním světem“, a i když je označeno za jistou formu veřejného práva, platí v něm velmi odlišné principy pro uplatňování státní moci, jelikož upravuje postup, který ve svých důsledcích zasahuje člověka přímo v jeho základních právech, tedy stanovuje za jakých okolností lze člověka zbavit (dočasně nebo doživotně) svobody. V souvislosti s níže uvedeným výkladem o soukromém právu a závazcích je vhodné i poznamenat, že ústava přímo zakazuje zbavit člověka svobody za to, že nedostál svým závazkům, pokud tím nespáchal trestný čin (např. podvod).
1.2.2.
Právo soukromé
Soukromé právo upravuje vztahy mezi lidmi a jinými subjekty občanské společnosti, což jsou obchodní společnosti, družstva, občanská sdružení, sdružení právnických osob, obecně prospěšné společnosti a další právnické osoby (více v odstavci 1.8) a při tom vychází ze zásadního principu jejich vzájemné rovnosti a nezávislosti, který se projevuje v již zmíněné smluvní volnosti, která nesmí být nikým omezena. Do oblasti
práva soukromého patří zejména občanské právo, pracovní právo, obchodní právo a právo rodinné.Výkon soukromého práva, tzn. například právo na odměnu ze smlouvy o dílo, může být omezen pouze zákonem. Do občanského zákona je toto omezení vloženo například ustanovením § 3, podle něhož výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů bez právního důvodu nesmí: -
zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a
-
být v rozporu s dobrými mravy.
1.3. Podle obchodního zákoníku (§ 265) výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany. Druhy právních norem 1.3.1.
Právní normy kogentní
Jde o normy donucující, tedy o ustanovení zákona, která musí být vždy dodržena. Nerespektují-li je strany nebo si je nějak upraví „podle svého“, může to ohrozit platnost celé smlouvy nebo jiného právního úkonu, jelikož rozpor ujednání s kogentním ustanovením zákona způsobuje neplatnost takového ujednání ve smlouvě, nebo jiného právního úkonu (další důvody neplatnosti viz. 2.3) Rozpoznat kogentní normy není obtížné, vyplývá to již z formulace příslušného zákonného ustanovení. Například: ... smlouva musí být písemná, ... je nutno aby účastníci zajistili, .... vlastnictví se nabývá vkladem do katastru nemovitostí apod. Obchodní zákoník nadto obsahuje velice užitečné ustanovení § 263, které je jakýmsi seznamem ustanovení obchodního zákoníku, od nichž se strany nesmí odchýlit nebo je vyloučit,což však platí přirozeně jen pro obchodní zákoník.. Jedná se tedy o výše uvedené omezení smluvní volnosti stran. V případě, že by si strany dohodly na ujednání, které by bylo v rozporu s kogentním ustanovením zákona, je takové ujednání neplatné. Velmi často se tak stává v například případech, kdy se strany navzájem vzdají práva na náhradu škody dříve, než ke škodě došlo, jelikož takové ujednání zákon výslovně zakazuje (např. občanský zákoník v ust. § 574 odst. 2).
1.3.2.
Normy zakazující nebo opravňující
Dále zákon obsahuje normy zakazující nebo opravňující, které je nutno dodržet. Zákon užívá jednoznačné formulace, ze kterých je zákaz nebo právo zřejmý, a které by neměly vzbuzovat pochybnosti stran. Například: „kupující má právo na náhradu nákladů“, „dárce se může domáhat vrácení daru“ atd.
1.3.3.
Normy dispozitivní
Zdaleka nejpočetnější skupinou právních norem jsou normy dispozitivní. Zákon zde smluvní strany k ničemu nenutí, nic jim nepřikazuje ani nezakazuje. Ponechává zcela na nich, zda a jak si svůj vztah upraví. I v těchto případech je dispozitivnost zcela zřejmá z formulace příslušného ustanovení. Například: „…nedohodnou-li se strany jinak…“, „…na obsahu smlouvy závisí, zda…“, „…nevyplývá-li z dohody stran něco jiného…“, „…předkupní právo lze dohodnout“, „dárce se může domáhat vrácení daru“ atd. Smysl těchto norem spočívá v tom, že se jimi právní vztah řídí, pokud si smluvní strany neujednaly něco jiného.
Základní zákony upravující soukromoprávní vztahy
1.4. Obecně Následující kapitoly mohou být užitečné proto, že mnohdy při závazkových vztazích, tzn. při takových vztazích, kdy především na základě dohody stran vznikají stranám práva a povinnosti (např. v kupní smlouvě vznikne kupujícímu právo na převzetí předmětu prodeje a převod vlastnického práva k předmětu a prodávajícímu pak právo na kupní cenu), je nezbytné určit podle jakého zákona se bude postupovat, zda-li dle občasného zákoníku a obchodního zákoníku. dva základní zákony upravující soukromoprávní vztahy – občanský a obchodní zákon. Postupem doby stále častěji dochází k tomu, že obchodní zákoník se používá i v nepodnikatelských vztazích, tedy i v činnosti neziskových organizací, na základě celkem nenápadné smluvní klausule o tom, že smlouva se uzavírá podle obchodního zákoníku, tzn. volbou práva. Uvedené zákony se v řadě věcí liší, přičemž tyto odlišnosti obchodního zákoníku spíše respektují zásadu „náš zákazník – náš pán“. Nejdůležitější rozdíly budou zmíněny v příslušných dalších kapitolách. Nad rozsah a záměr této publikace by bylo zabývat se i dalšími důležitými zákony, např. zákoníkem práce apod. nicméně je dobré si uvědomit, že zaměstnanecké vztahy se v neziskových organizacích také řídí zákoníkem práce.
1.4.1.
Základní úprava § 1 odst. 2, obč. zák., § 1 obch. zák.
Základním systémem soukromého práva je občanský zákoník – zákon č. 40/1964 Sb. ve znění pozdějších úprav. Tento zákon komplexně upravuje: majetkové vztahy fyzických a právnických osob, majetkové vztahy mezi těmito osobami a státem, vztahy vyplývající z práva na ochranu osob, pokud tyto občanskoprávní vztahy neupravují jiné zákony. Na občanský zákoník pak jako speciální norma pro obchodní vztahy navazuje obchodní zákoník – zákon č. 513/91 Sb. ve znění pozdějších úprav. Tento zákon upravuje postavení podnikatelů, obchodní závazkové vztahy, některé jiné vztahy související s podnikáním a řadu vztahů nesouvisejících s podnikáním a netýkajících se jen podnikatelů. Vztah mezi občanským a obchodním zákoníkem je řešen takto:
právní vztahy v oblasti podnikání řeší obchodní zákoník,
nelze-li některé otázky řešit podle obchodního zákoníku, postupuje se podle předpisů práva
občanského,
nelze-li tyto otázky řešit ani podle těchto předpisů, posoudí se podle obchodních zvyklostí.
nejsou-li obchodní zvyklosti, postupuje se podle zásad, na kterých spočívá obchodní zákoník.
Uvedené vymezení, kromě jiného, minimalizuje výskyt tzv. mezer v zákoně tím, že při nedostatku právní úpravy umožňuje postupovat podle práva zvykového.
1.5. Kdy se musí postupovat podle obchodního zákoníku § 261 obch. z. Povinnost stran postupovat podle obchodního zákoníku řeší obchodní zákoník takto: Jde-li o závazkový vztah mezi podnikateli, jestliže při jeho vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týká jejich podnikatelské činnosti. Jde-li o závazkový vztah mezi státem nebo samosprávnou územní jednotkou (obcí, nebo krajem) a podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, jestliže se týkají zabezpečování veřejných potřeb. K tomu účelu se za stát považují i státní organizace, které nejsou podnikateli, při uzavírání smluv, z jejichž obsahu vyplývá, že jím je uspokojování veřejných potřeb. Bez ohledu na povahu účastníků, tedy i v případech mnohých neziskových organizací se postupuje podle obchodního zákoníku: -
mezi zakladateli obchodních společností, mezi společníky a obchodní společností, dále i mezi společníky navzájem, pokud jde o vztahy týkající se účasti na společnosti, jakož i ze smluv, jimiž se převádí podíl společníka,
-
mezi zakladateli družstva a mezi členem a družstvem, pokud vyplývají z členského vztahu v družstvu, jakož i ze smluv o převodu členských práv a povinností,
-
z burzovních obchodů a jejich zprostředkování a dále z úplatných smluv týkajících se cenných papírů,
-
ze smlouvy o prodeji podniku nebo jeho části, smlouvy o úvěru, smlouvy o kontrolní činnosti, smlouvy zasílatelské, smlouvy o provozu dopravního prostředku, smlouvy o tichém společenství, smlouvy o otevření akreditivu, smlouvy o inkasu, smlouvy o bankovním uložení věci, smlouvy o běžném účtu, smlouvy o vkladovém účtu,
-
z bankovní záruky, z cestovního šeku, slibu odškodnění
Obchodní zákoník pak vymezuje kdo je podnikatelem a co je podnikání. Jak již bylo uvedeno výše, strany, i když jedna nebo obě nejsou podnikateli, si mohou sjednat, že se jejich vztah řídí obchodním zákoníkem, tzn. zvolit si rozhodné právo. Dva podnikatelé si však nemohou zvolit za určující právní předpis jejich vztahu občanský zákoník. Kdy se musí i v podnikatelských vztazích postupovat podle občanského zákoníku I při vztazích, kde by byl postup podle obchodního zákoníku povinný, půjde-li o smlouvy, které nejsou v obchodním zákoníku upraveny jako smluvní typ, ale jsou upraveny jako smluvní typ v občanském zákoníku, postupuje se vždy podle občanského zákoníku – může jít například o smlouvu nájemní, nebo smlouvu pojistnou či darovací smlouvu, avšak pouze ustanoveními o takovém smluvním typu, obsažené v občanském zákoníku. Vše ostatní, např. délka promlčení práv, se i v takovém případě řídí obchodním zákoníkem. Výjimkou z tohoto pravidla je, že odpovědnost za porušení povinností strany, která není podnikatelem se řídí ustanoveními občanského zákoníku, a na její společné závazky se použije taktéž občanský zákoník, kdežto podnikatel je odpovědný dle obchodního zákoníku. K rozdílům mezi úpravami odpovědnosti více viz. kap. 7. Výjimku tvoří pouze směnná smlouva, kterou sice obchodní zákoník neobsahuje a přesto se nepoužije zákoník občanský. Strany jsou povinny v případě této smlouvy použít ustanovení obchodního zákoníku o smlouvě kupní.
1.6. Kdy záleží na dohodě stran § 262 obch. z. Strany se mohou dohodnout, že jejich závazkový vztah, který by se jinak nemusel řídit obchodním zákoníkem, se jím může řídit. Takovou dohodu umožňuje komukoliv obchodní zákoník a dochází k ní zpravidla v rámci zpracování příslušné smlouvy. K této praxi dochází stále častěji. Podnikatelské firmy mnohdy mají předtištěné formuláře smluv jen podle obchodního zákoníku a to i na služby nebo dodávky občanům Znát tyto možnosti může být v konkrétních situacích mnohdy, s ohledem na předmět smlouvy, výhodné s ohledem na odlišná řešení situací oběma zákony – viz rozdíly uvedené v dalších kapitolách. Je však důležité zdůraznit, že dohoda o volbě obchodního zákoníku k úpravě vztahu mezi podnikatelem a nepodnikatelem by byla neplatná od samého počátku, pokud by mohla vést ke zhoršení právního postavení nepodnikatele. Vztah by se pak posuzoval dle předpisů občanského zákoníku. Toto ustanovení obchodního zákoníku je velmi důležité a je možno ho použít při argumentaci protistraně v případě, že režim obchodního zákoníku se jeví nevýhodným pro daný typ závazku.
Účastníci právních vztahů (upravuje občanský zákoník s platností i pro obchodně právní vztahy)
1.7. Fyzické osoby § 7 – 10 obč. zák.
1.7.1.
Vznik právní způsobilosti
Způsobilost fyzické osoby mít práva a povinnosti vzniká narozením. Tuto způsobilost má i počaté dítě – narodí-li se živé. Způsobilost vlastními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti vzniká v plném rozsahu zletilostí, tj. dovršením osmnáctého roku. Před dosažením tohoto věku se zletilost nabývá jen uzavřením manželství. Takto nabytá zletilost se neztrácí ani zánikem manželství nebo prohlášením manželství za neplatné. Nezletilí mají způsobilost k takovým právním úkonům, které jsou svou povahou přiměřené jejich rozumové a volní vyspělosti odpovídající jejich věku, například i dítě může uzavírat kupní smlouvu při nákupu věcí v obchodě apod.
1.7.2.
Zánik právní způsobilosti
Způsobilost fyzické osoby mít práva a povinnosti zaniká smrtí. Nelze-li smrt prokázat předepsaným způsobem, soud prohlásí fyzickou osobu za mrtvou, zjistí-li její smrt jinak. Za mrtvou soud prohlásí také nezvěstnou fyzickou osobu, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem usoudit, že již nežije. Právní způsobilost může zaniknout i tím, že soud zbaví fyzickou osobu způsobilosti, jestliže pro duševní poruchu, která není jen přechodná, není vůbec schopná činit právní úkony.
1.7.3.
Omezená právní způsobilost
Jestliže fyzická osoba pro duševní poruchu, která není jen přechodná, anebo pro nadměrné požívání alkoholických nápojů nebo omamných prostředků či jedů je schopna činit jen některé právní úkony, soud jí způsobilost k právním úkonům pouze omezí a ve svém rozhodnutí určí rozsah tohoto omezení.
1.8. Právnické osoby § 18 – 20e obč. zák.
1.8.1.
Obecně k právnickým osobám
Základní pravidla fungování všech právnických osob upravuje jednotně občanský zákon. Jde o následující zásadní úpravy:
Ke zřízení právnické osoby je vždy zapotřebí písemná smlouva nebo zakládací listina, pokud zvláštní zákon nestanoví něco jiného. Při zřízení společnosti musí být dohodnuto určení sídla adresou, kde právnická osoba skutečně sídlí, kde je umístěna její správa a kde se s ní může stýkat veřejnost, Právo užívat zvolený název je zajištěno tím, že každá právnická osoba při neoprávněném použití názvu se může domáhat, aby soud uložil neoprávněnému uživateli zdržet se takového jednání a současně závadný stav odstranit. Poškozená právnická osoba se může též domáhat přiměřeného zadostiučinění, které může být požadováno i v penězích. Stejným způsobem je chráněna i dobrá pověst právnické o soby před pomluvami nebo jinými formami napadání. Obchodní zákoník nad to chrání podnikatele řadou ustanovení o nekalé soutěži a jejích praktikách.
1.8.2.
Druhy právnických osob
Základní výpočet právnických osob, které mohou v ČR existovat obsahuje občanský zákoník. Těmito právnickými osobami jsou: Sdružení fyzických nebo právnických osob. Nejčastějšími formami těchto sdružení jsou obchodní společnosti a družstva vytvářené podle obchodního zákoníku. Patří sem i sdružení právnických osob podle § 20f občanského zákoníku, občanská sdružení, politické strany, odbory atd. Účelová sdružení majetku.Zpravidla se jedná o nadace nebo nadační fondy. Jednotky územní samosprávy. Jde o obce a kraje. Jiné subjekty, o kterých to stanoví zákon. Jde o právnické osoby, které nelze zařadit pod shora vyjmenované. Jedná se o množství nejrůznějších právnických osob vzniklých na základě různých zákonů. Obchodní společnosti (veřejná obchodní společnost, společnost s ručením omezeným, akciová společnost a družstvo) jsou upraveny v obchodním zákoníku. Některé zákony upravují vznik a fungování konkrétních právnických osob, např. České televize (zákon o české televizi), Českého rozhlasu, a některé upravují totéž pro typ právnické osoby, jako je např. státní podnik (zákon o státním podniku), obecně prospěšné společnosti (zákon o obecně prospěšných společnostech, , nadace a nadační fondy (zákon o nadacích a nadačních fondech), občanské sdružení (zákon o sdružování občanů), apod. V praxi se lze setkat s různými formami předstírání existence právnické osoby s nejrůznějšími názvy. Časté bývají názvy konsorcium, holding a stále ještě užívaný název organizace. Uživatel takového názvu může jednat z neznalosti, ale dochází také k případům kdy se snaží „zamlžit“ existenci, účel nebo jiné údaje o jím zastupované právnické osobě, pokud vůbec taková osoba existuje. V takových případech je nezbytné získat bližší informace, v každém případě si opatřit rejstříkové nebo registrační údaje u příslušného soudu nebo jiného registračního místa. Specifickým nástrojem nesolidních partnerů je uzavřít smlouvu o sdružení podle § 829 až 844 občanského zákona, sdružení dát pokud možno cizojazyčný název a předstírat, že jde o právnickou osobu. Smlouvou o sdružení nevzniká právnická osoba. Toto „sdružení“ není a nikdy nemůže být smluvním partnerem s právní subjektivitou.
1.8.3.
Vznik právnické osoby
Zákon rozlišuje dvě fáze uvedení právnické osoby do života a to zřízení a vznik právnické osoby. Prvou fází je již zmíněné zřízení právnické osoby smlouvou nebo jiným aktem. Přestože tak byla právnická osoba platně zřízena, jsou její možnosti nabývat práva a povinnosti velice zúženy a většině případů jsou to jenom taková jednání zakladatelů (zřizovatelů) vedoucí ke vzniku právnické osoby, jako např. splacení základního jmění, pokud je ke vzniku vyžadováno, uzavření nájemní smlouvy ohledně sídla právnické osoby, apod. Druhou fází je vznik právnické osoby, k němuž dochází dnem účinnosti zápisu do obchodního nebo jiného, zákonem určeného rejstříku. Není bez zajímavosti. že nadace, stejně jako obecně prospěšné společnosti se zapisují (ergo zápisem vznikají) v obchodním rejstříku, stejně jako obchodní společnosti a družstva. Občanská sdružení registruje Ministerstvo vnitra se stejnými účinky: registrace=vznik. Od tohoto okamžiku jsou právnické osoby plně nabývat práva i povinnosti, tzn.,. plně fungovat.
1.8.4.
Zrušení a zánik právnické osoby. § 20a Obč. zák.
I zde zákon určuje dvě stadia zániku právnické osoby. Prvé stadium je zrušení právnické osoby, po kterém následuje zánik právnické osoby. Ke zrušení právnické osoby může dojít: -
na základě dohody,
-
uplynutím doby, pro kterou byla zřízena,
-
splněním účelu, pro který byla zřízena.
Tyto obecné důvody zrušení může upřesnit v konkrétních případech zvláštní zákon. Například zákon o obecně prospěšných společnostech v § 8 uvádí další důvody – rozhodnutím správní rady, sloučením nebo splynutím s jinou obecně prospěšnou společností, rozdělením, rozhodnutím soudu, prohlášením konkurzu. Zrušená právnická osoba zaniká dnem výmazu z obchodního nebo jiného zákonem předepsaného rejstříku. Žádná právnická osoba nemůže zaniknout, není-li vypořádán její majetek. K vypořádání může dojít dvěma způsoby. Buď tím, že do jejích práv a závazků vstoupí právní nástupce a není-li právní nástupce, musí dojít k likvidaci.
1.8.5.
Zrušení právnické osoby bez likvidace
V podstatě se může jednat o následující situace Přeměna právnické osoby při níž zaniká dosavadní osoba a vzniká právnická osoba nová. Rozdělení právnické osoby.Při rozdělení právnické osoby přechází jmění zaniklé osoby na dvě nebo více nových právnických osob. Sloučení nebo splynutí. V těchto případech přechází jmění zaniklé právnické osoby na osobu, s níž došlo ke sloučení.
1.8.6.
Likvidace právnické osoby § 70–75b obch. zák.
Při zániku právnické osoby bez právního nástupnictví stanoví občanský zákoník pro všechny druhy právnických osob povinnou likvidaci, při níž se i v případech nepodnikatelských právnických osob má postupovat přiměřeně podle obchodního zákoníku, pokud z ustanovení upravujících tyto právnické osoby nevyplývá něco jiného. Např. viz § 9 zák. o obecně prospěšných společnostech nebo § 9 zákona o nadacích a nadačních fondech.
1.8.7.
Základní postupy při likvidaci § 70 – 75b obch. zák.
Z podrobných ustanovení obchodního zákoníku je na místě upozornit alespoň na ta nejdůležitější – blíže pro jednotlivé neziskové právnické osoby upravují postup, zákony, na jejich základě byly založeny. Vstup do likvidace se zapisuje do rejstříku, v němž je likvidovaná právnická osoba vedena.Po dobu likvidace se používá dosavadní název právnické osoby, vždy ale s dovětkem „v likvidaci“. Likvidátorem může být pouze fyzická osoba, výjimky může stanovit jen zvláštní předpis. Jmenuje jej, statutární orgán likvidované právnické osoby, pokud není zákonem nebo společenskou smlouvou či jiným zakládacím dokumentem určeno jinak. Dojde-li při jmenování likvidátora ke zbytečnému odkladu, jmenuje jej soud. Likvidátor je orgánem likvidované právnické osoby, z toho, kromě jiného, plyne, že v plném rozsahu odpovídá za výkon své působnosti jako příslušní členové statutárního orgánu. Zjistí-li likvidátor, že likvidovaná společnost je předlužena, podá bez zbytečného odkladu návrh na prohlášení konkurzu. Likvidátor oznámí vstup do likvidace všem známým věřitelům. Zároveň je povinen zveřejnit, že společnost vstoupila do likvidace a vyzvat věřitele nebo jiné osoby a orgány, aby přihlásili své pohledávky ve lhůtě, která nesmí být kratší než tři měsíce. Jmenováním likvidátora na něj přechází pravomoc dosavadního vedení. Likvidátor pak činí jménem právnické osoby veškeré právní úkony, včetně jednání ve věcech zápisu o příslušného rejstříku. Likvidace končí rozdělením likvidačního zůstatku nebo použitím prostředků z výtěžku prodeje majetku k uspokojení věřitelů. Po rozdělení zůstatku sestaví likvidátor společníků obchodní společnosti, kterým vyplatil podíly na zůstatku. V této souvislosti třeba upozornit na nesprávnost představ některých členů občanských sdružení, že si mohou likvidační zůstatek rozdělit mezi sebou. Způsob rozdělení likvidačního zůstatku zákon o sdružování občanů neřeší. Sdružení by si měla tyto otázky vyřešit ve stanovách. Pokud se tak nestalo, připadne likvidační zůstatek státu. Do třiceti dnů po skončení likvidace podá likvidátor návrh na výmaz právnické osoby z příslušného rejstříku.
1.9. Zastupování § 22 – 33 obč. zák. Zástupcem je ten, kdo je oprávněn jednat za jiného jeho jménem. Z právních úkonů provedených v zastoupení vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému. Zastoupení vzniká:
Na základě zákona, například zastupování nezletilého upravuje zákon o rodině, zastupování obchodních společností a družstev obchodní zákoník, zastupování nadací a nadačních fondů příslušný zákon apod. Rozhodnutím státního orgánu, například zákonné zastoupení fyzické osoby, která byla rozhodnutím soudu zbavena způsobilosti k právním úkonům nebo jejíž způsobilost k těmto úkonům omezena. V těchto případech soud ustanoví opatrovníka. Na základě plné moci. V praxi se někdy plná moc považuje za jednostranný právní úkon. Ve skutečnosti může plná moc vzniknou jen na základě dohody mezi zmocnitelem a zmocněncem. Plná moc zaniká: -
provedením úkonu, na který byla omezena,
-
je-li odvolána zmocnitelem,
-
je-li vypovězena zmocněncem,
-
zemře-li zmocněnec,
-
zemře-li zmocnitel, pokud z jejího obsahu nevyplývá něco jiného.
Specifickou plnou mocí je prokura (§ 14 obch. zák). V tomto případě zmocňuje podnikatel prokuristu ke všem úkonům, k nimž dochází při provozu podniku. Udělení prokury je účinné od zápisu do obchodního rejstříku.
2.
Právní úkony
2.1. Co je právní úkon § 34 Obč. zák, § 266 obch. zák. Podle občanského zákoníku je právní úkon projev vůle směřující zejména ke: -
vzniku,
-
změně nebo
-
zániku
těch práv a povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují. Projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím, stát se tak může: -
výslovně nebo
-
jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit, mlčení však nelze považovat obvykle za souhlas
-
aby byl právní úkon platný musí být učiněn svobodně, vážně, určitě a srozumitelně.
Obchodní zákoník upřesňuje výklad projevu vůle dále tak, že projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které byl určen, znám nebo jí musel být znám. Což je vhodné mít na mysli při volbě obchodního zákoníku jako předpisu, jímž se právní vztah řídí.
2.2. Základní náležitosti právních úkonů § 35 obč. zák., § 266 obch. zák. Právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Právní úkony vyjádřené jinak než slovy se vykládají podle toho, co způsob jejich vyjádření obvykle znamená – např. kývnutí hlavou. Přitom se přihlíží k vůli toho, kdo právní úkon učinil a chrání se dobrá víra toho, komu byl právní úkon určen. Obchodní zákoník dále stanoví, že při výkladu vůle se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy (viz blíže kap. 0 Vznik smluvního (závazkového) vztahu) a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly i následného chování stran, pokud to připouští povaha věci. Pro praxi a k vyloučení případných sporů o význam pojmů použitých při právním úkonu je důležité ustanovení obchodního zákoníku, podle něhož projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jej jako první v jednání použila. Toto ustanovení je zvlášť užitečné s ohledem na to, že někdy smluvní strany hojně užívají různé cizojazyčné výrazy, jejichž výklad nemusí být vždy jednoznačný. Některé smluvní strany vede snaha vypadat „světově“. Tyto výrazy však také mohou použít v úmyslu oklamat smluvního partnera. Případný stud za to, že nevím, co takový výraz znamená, by neměl bránit v tom, abych se nezeptal. Stává se, že zejména cizí slova mohou mít více významů. Pro tyto situace lze poradit,
aby byla do smlouvy vložena klausule znějící například takto: „…marketizací kupní ceny strany rozumí…“, „…skenováním nabídek strany rozumí…“, „…topoperatingem evropské úrovně strany rozumí…“ apod. Mezi základní náležitosti právního úkonu však patří vždy jeho určitost, srozumitelnost a také svoboda a vážnost vůle jednající osoby. -
Srozumitelnost právního úkonu je požadavek na obecnou srozumitelnost obsahu jednání, tzn. co a jak zamýšlí jednající osoba, tedy jaké právo(a), nebo povinnost zamýšlí jednající osoba svým právním úkonem založit.
-
Svoboda projevu vůle osoby, která právní úkon činí znamená , že okolnosti, za nichž jednající osoba svůj úkon provedla neomezovaly její svobodu rozhodování, například to, že jí nikdo nenutil učinit právní úkon pohrůžkou násilí.
-
Vážnost projevu vůle je vykládána ve vztahu mezi jednáním a zamýšleným účinkem jednajícího. Za nedostatek vážnosti projevu vůle je v souladu se zdravým rozumem nutno pokládat jednání učiněné v žertu, v nadsázce, na jevišti při výkonu role, etc.
-
Určitost jednání je naopak složitější pro posouzení platnosti právního úkonu. V jistém smyslu prohlubuje zásadu srozumitelnosti tím, že vyžaduje natolik určité vymezení předmětu právního úkonu, např. popis nemovitosti, aby jej nebylo možné zaměnit s jiným. V tomto ohledu je třeba vždy ověřit, zda-li zákon nepředepisuje určitý způsob označení předmětů, nebo obecně toho, co je předmětem právního úkonu, aby nedošlo k neurčitému
označení, jelikož označení vyžadované zákonem má vždy přednost před
označením jiným, byť obecně srozumitelným. Zákon takové označení musí výslovně vyžadovat a jedná se především o označování nemovitostí pro účely právních úkonů, které zakládají k nemovitostem práva, jež jsou předmětem zápisu v katastru nemovitostí (vlastnictví, věcná břemena, hypotéky, atd. – nikoliv však nájem)
2.3. Neplatnost právního úkonu Vysvětlit důležitost – právní úkon- smlouva-neplatnost-nemožnost vymáhat práva § 37 – 42 obč. zák., § 267, 268 och.zák Možnost neplatnosti právního úkonu, např. smlouvy, je pro všechny účastníky právních vztahů, např. smluvní strany, závažnou hrozbou. Z neplatného právního vztahu nelze vymáhat práva a povinnosti, které si smluvní strany ujednaly. I v případě, že zákon nestanoví pro určitý smluvní typ písemnou formu, lze se jen těžko dobrat toho, co bylo obsahem ústního ujednání, pokud je písemná smlouva neplatná a strany jsou ohledně obsahu smlouvy ve sporu. Ve většině případů taková snaha trvá v soudním řízení velmi dlouho a je značně finančně nákladná.. Neplatnost právního úkonu tedy podstatně sníží míru právní jistoty stran a na základě toho může stranám přinést i přesně opačné následky, než původně zamýšlely. . Podle občanského zákoníku je neplatný právní úkon: postrádá byť jen jednu ze základních náležitostí právního úkonu (viz. kap. 2.2) jehož předmětem je nemožné plnění, byl-li učiněn osobou, která nemá způsobilost k právním úkonům, učiněný osobou jednající v duševní poruše, která ji činí neschopnou k tomuto právnímu úkonu,
svým obsahem nebo účelem odporující zákonu nebo zákon obcházející anebo příčící se dobrým mravům; co se rozumí dobrými mravy zákon blíže nespecifikuje, o tom rozhoduje soud při řešení konkrétních případů, nebyl-li učiněn ve formě, kterou požaduje zákon nebo dohoda anebo jiný projev vůle účastníků, jestliže jej jednající osoba učinila v omylu vycházejícího ze skutečnosti, která je pro jeho uskutečnění rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen, tento omyl: -
vyvolala nebo
-
o něm musela vědět.
Na to navazuje druhá část zmíněného pravidla o omylu, která říká, že omyl v pohnutce právní úkon neplatným nečiní. Jedná se zde o pohnutku jednající osoby učinit právní úkon, např. o omyl spočívající v neznalosti práva, nebo omyl ohledně výhodnosti obchodu, který takovým právním úkonem uzavřela. Pohnutka je tedy vnitřní motivace jednající osoby učinit právní úkon. Neplatný je i právní úkon, jestliže byl omyl jednající osobou vyvolán úmyslně. Občanský zákoník rozlišuje neplatnost absolutní a relativní. Rozdíl spočívá v tom, že absolutní neplatnost právního úkonu stíhá právní úkon od samého počátku z čehož plyne že z absolutně neplatného právního úkonu nevznikají žádná práva a povinnosti jednajících stran. Vyjma neplatnosti z důvodu omylu jsou absolutně neplatné veškeré právní úkony trpící vadami uvedenými výše. Naopak relativní neplatnost právního úkonu způsobuje, že na právní úkon se hledí jako na platný a to dokud se neplatnosti nedovolá jedna ze stran. Platí však, že neplatnosti se nemůže dovolávat strana, která sama neplatnost způsobila. V případě omylu to je strana, která v omylu nejednala. Další důvody relativní neplatnosti stanovuje občanský zákoník v souvislosti se specifickými právními úkony jako je závěť, porušení předkupního práva při prodeji spoluvlastnického podílu, etc. Může se stát, že důvod neplatnosti se vztahuje jen na určitou část smlouvy nebo jiného právního úkonu. V těchto případech je neplatná jen tato část. Předpokladem je, aby ji bylo možno oddělit od ostatního obsahu smlouvy, tzn. aby strany ve smlouvě prohlásili zvláštní doložkou (ujednáním) , že i v případě neplatnosti některého z ujednání, které je právním úkonem – a zakládá tedy práva a povinnosti - celá smlouva dále platí a strany se zavazují pro takový případ nahradit neplatné ujednání platným , nejlépe vystihující obsah neplatného ujednání.
2.4. Forma právního úkonu § 40 obč. zák, §§ 266, 272 obch. zák. Již bylo uvedeno, že důvodem neplatnosti právního úkonu může být i nedodržení jeho formy. Pokud jde o formu smluv, bývá jednoznačně u jednotlivých typů smluv stanoveno zda zákon požaduje formu písemnou a to kogentním způsobem, např. „…písemnou formu musí vždy mít smlouvy o převodu nemovitosti…“. Podle občanského zákoníku může být forma smlouvy určena i dohodou stran, samozřejmě pokud zákon neukládá formu sám příkazem, tedy kogentním ustanovením. Zásadně odchylný postup je podle obchodního zákoníku. Ve vztazích upravených tímto zákonem smlouva musí být uzavřena písemně, když alespoň jedna ze stran jednání o uzavření smlouvy projeví vůli, aby smlouva byla uzavřena v písemné formě. Stručně řečeno to znamená, že ve vztahu podle obchodního zákoníku stačí, aby kterákoliv ze stran prohlásila, že to chce „dát na papír“. Má-li pak být smlouva platná, musí být písemná i když ostatní strany s tím nesouhlasí.
Některé otázky související s písemnou formou smlouvy nebo jiného právního úkonu upřesňuje občanský zákoník následujícím způsobem: Písemně uzavřená dohoda může být změněna nebo zrušena jen písemně. Písemný právní úkon je platný, jen je-li podepsán jednající osobou. V této souvislosti je třeba upozornit, že zákon nepožaduje k platnosti úkonu razítko, nicméně, jelikož je způsob jednání za právnickou osobu stanoven většinou tak, že k názvu společnosti má osoba, která je oprávněna za právnickou osobu jednat, připojit svůj podpis, může razítko s přesným názvem právnické osoby v takovém případě dobře posloužit. Činí-li právní úkon více osob, nemusí být jejich podpisy na téže listině, pokud právní předpis nestanoví jinak. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky v případech, kdy to je obvyklé. Písemná forma je zachována, je-li právní úkon učiněn telegraficky, dálnopisem nebo elektronickými prostředky, pokud tyto prostředky umožňují zachycení obsahu právního úkonu a určení osoby, která tento právní úkon učinila. K písemným právním úkonům těch osob, které nemohou číst a psát je třeba úřední zápis. Tento úřední zápis se nevyžaduje, má-li ten, kdo nemůže číst nebo psát, schopnost seznámit se s obsahem právního úkonu s pomocí přístrojů nebo k tomu určených speciálních pomůcek nebo prostřednictvím jiné osoby, kterou si zvolí, za předpokladu, že je schopný listinu vlastnoručně podepsat.
2.5. Přehled hlavních právních úkonů, kde obč. zákon požaduje písemnou formu Plná moc musí být udělena písemně, má-li zmocněnec učinit právní úkon, který vyžaduje písemnou formu (§ 31 odst. 4). Písemnou formu musí mít smlouvy o převodech nemovitostí, k uzavření takové smlouvy postačí, dojde-li k písemnému návrhu a k jeho písemnému přijetí. Tyto projevy účastníků musí být na téže listině (§ 46). Spoluvlastníci se mohou dohodnout o zrušení spoluvlastnictví a o vzájemném vypořádání, je-li předmětem spoluvlastnictví nemovitost, musí být dohoda písemná (141 odst. 1). Zůstavitel může závěť napsat vlastní rukou, nebo ji zřídit v jiné písemné formě za účasti svědků nebo ve formě notářského zápisu (476 odst. 1). Věřitel může postoupit svoji pohledávku i bez souhlasu dlužníka písemnou smlouvou jinému (§ 524). Smlouva o převodu dluhu vyžaduje, aby byla učiněna písemnou formou (§ 531 odst 3). Smluvní pokutu lze sjednat jen písemně (§ 544 odst.2). Dohodou účastníků lze zajistit pohledávku ručením. Ručení vzniká písemným prohlášením (§ 546) Dohoda o srážkách ze mzdy musí být učiněna písemnou dohodou (§ 551 odst. 1) Uznání dluhu co do důvodů i výše (§ 558). Požaduje-li obchodní zákoník písemnou formu úkonu nebo smlouvy, uvádí to výslovně v jednotlivých ustanoveních.
2.6. Simulovaný právní úkon § 41 obč. zák. Občanský zákoník řeší i situace, při nichž má být právním úkonem zastřen právní úkon jiný. V těchto případech tento zastřený úkon platí: -
odpovídá-li to vůli účastníků a
-
jsou-li splněny všechny právní náležitosti tohoto úkonu
Neplatnosti takového úkonu se nelze dovolávat vůči účastníku, který jej považoval za nezastřený. Toto ustanovení občanského zákona poskytuje ochranu tomu účastníku, který o simulaci nevěděl a simulovaný právní úkon považoval za platný. Takový účastník se může jako platného dovolávat toho právního úkonu, který byl projeven navenek.
Vznik smluvního (závazkového) vztahu
2.7. Obecně k závazkům § 488, 499 obč.zák. Občanský zákoník definuje závazkový právní vztah jako právní vztah, ze kterého vzniká věřiteli právo na plnění (pohledávka) a dlužníkovi vzniká povinnost závazek splnit. Závazky vznikají především ze smluv. Smlouva je tedy ujednání stran, které obsahuje jeden či více závazků. Zákonem používaný výraz věřitel a dlužník láká k představě peněžitého plnění. Těmto názvům zákon dává širší obecný význam. Je třeba je chápat ve významu osoby povinné (dlužník) a osoby oprávněné (věřitel). Toto obecné ustanovení má pak své varianty u jednotlivých typů smluv. Například věřitelem u smlouvy nájemní je pronajimatel a dlužníkem nájemník. Dále budou dotčeny některé formy zániku závazků vzniklých ze smluv. V této souvislosti třeba upozornit, že zánikem závazku nezaniká celá smlouva. Smlouvy zanikají způsobem určeným v níže uvedených kapitolách.
Pro praxi při uzavírání smluv je významné, že co strany nedohodnou v této fázi lze později uplatnit jen obtížně nebo vůbec ne. To samozřejmě platí nejenom pro uzavírání písemných smluv, ale pro všechny smluvní formy a typy. Je zcela lhostejné, zda jde o tzv. fundraising směřující k uzavření darovací smlouvy, výstavbu přepychové vily nebo koupi knihy v knihkupectví. Obecně možno popsat postup vedoucí k uzavření smlouvy a jeho fáze dané zákonem takto:
2.8. Návrh na uzavření smlouvy Návrh na uzavření smlouvy je občanským zákonem definován jako projev vůle, tedy jednání směřující k uzavření smlouvy. Návrh může být určen jedné nebo více určitým osobám. Návrh musí mít následující náležitosti: -
být dostatečně určitý z hlediska toho, kdo jej učinil a co má být předmětem smlouvy a
-
vyjadřovat vůli navrhovatele být jím vázán v případě jeho přijetí.
Návrh působí od doby, kdy dojde osobě, které byl určen. Na důležitosti předmětu budoucí smlouvy nezáleží. Může jít o dlouhodobé vyjednávání mezi zástupci firem o mnohamilionové zakázce, stejně jako kývnutím hlavy označení výtisku časopisu v trafice. Je tedy důležité si uvědomit, že pokud s někým jednáme o uzavření smlouvy vyměňujeme si písemné návrhy smlouvy, je třeba si rozmyslet, zda-li chceme být návrhem, který odesíláme vázáni. V případě, že to nemáme v úmyslu je nutné toto do návrhu označit Pro zasílání písemných dokumentů, například při zadávání výběrového řízení na grant, je třeba do dokumentu výslovně uvést, že obsahem dokumentu nechceme být vázání, že se nejedná o návrh smlouvy, ani o veřejný návrh na uzavření smlouvy, apod.
2.9. Zrušení návrhu Návrh může být zrušen, dojde-li projev vůle směřující ke zrušení osobě, které je určen, dříve nebo alespoň současně s návrhem. Takto lze například návrh podaný dopisem zrušit telefonicky, pokud k telefonátu dojde nejpozději v den doručení písemného návrhu. Takto včas zrušený návrh navrhovatele k ničemu nezavazuje, ani k event. náhradě škody.
2.10.
Odvolání návrhu
Návrh může být odvolán dokud nedošlo k uzavření smlouvy, pokud odvolání dojde osobě, které je určeno dříve, než tato osoba návrh akceptovala. Návrh nemůže být odvolán ve dvou případech: během lhůty, která je v něm stanovena pro jeho přijetí, ledaže z jeho obsahu vyplývá, právo jej odvolat i před uplynutím této lhůty nebo je-li v něm přímo vyjádřena jeho neodvolatelnost.
2.11.
íZánik návrhu
Návrh zaniká, i když byl označen jako neodvolatelný v těchto případech: -
uplynutím lhůty, která v něm byla určena pro jeho přijetí,
-
uplynutím přiměřené doby s přihlédnutím k povaze navrhované smlouvy a k rychlosti prostředků, které navrhovatel použil při zaslání návrhu. Přiměřenost doby má objektivní charakter.Patrný je například rozdíl naléhavosti návrhu podaného telefonicky nebo faxem a návrhu podaného obyčejným dopisem nebo přiměřenost doby potřebné k dodání nábytku přímo odběrateli z prodejny, než nábytku, který má být teprve vyroben.
-
dojitím projevu o odmítnutí návrhu navrhovateli.
Ústní návrh zaniká není-li přijat ihned, pokud z jeho obsahu nevyplývá něco jiného.
2.12.
Lhůty
2.12.1. Jak běží lhůty při jednání o uzavření smlouvy § 43b odst. 3, 122 obč. zák. Navrhovatel si může v návrhu stanovit lhůtu pro jeho přijetí. Jde o časté případy při uzavírání smluv, které mohou mít i zásadní právní následky. Proto občanský zákon stanoví pravidla pro počítání lhůt tak, že lhůta pro přijetí návrhu určená navrhovatelem: v telegramu počíná běžet od okamžiku, kdy byl telegram podán k odeslání, v dopisu počíná běžet od data v něm uvedeného (!), není-li v dopisu datum uvedeno, pak platí datum uvedené na obálce nebo jiném dokladu pošty,
telefonicky, faxem, dálnopisem nebo jinými prostředky umožňujícími okamžité sdělení, začíná běžet od okamžiku, kdy dojde osobě, které je určen navrhovatelem.
2.12.2. Jak běží lhůty obecně § 122 obč. zák. Speciální počítání lhůt platné při jednání o uzavření smlouvy, nelze zaměňovat za občanským zákonem daná obecná pravidla pro počítání času. Podle těchto pravidel: Lhůta určená podle dní počíná běžet dnem, který následuje po události, jež je rozhodující pro její počátek. Polovinou měsíce se rozumí patnáct dnů. Konec lhůty určené podle týdnů, měsíců nebo let připadá na den, který se pojmenováním nebo číslem shoduje se dnem, na který připadá událost, od níž lhůta počíná. Není-li takový den v posledním měsíci, připadne konec lhůty na jeho poslední den. Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den.
2.13.
Kdy je návrh přijat a kdy nabývá účinnosti § 43c, § 44 odst. 3 obč. zák.
K přijetí návrhu dochází včasným prohlášením učiněným osobou nebo osobami, kterým je určen nebo jiným jejich včasným jednáním, z něhož lze dovodit souhlas. Výraz „prohlášení“ je míněn velmi široce. Může jít o jakýkoliv projev vůle, z něhož je možno dovodit souhlas druhé strany, například dodání zboží bez dalšího vyjednávání nebo kývnutí hlavou prodavačkou v obchodě. Přijetí lze odvolat, jestliže odvolání dojde navrhovateli nejpozději současně s přijetím. Pozdní přijetí má přesto účinky včasného přijetí, jestliže navrhovatel o tom bez odkladu vyrozumí osobu, které byl návrh učiněn a to ústně nebo odesláním zprávy. Účinnost přijatého návrhu nastává okamžikem, kdy vyjádření souhlasu s obsahem návrhu dojde navrhovateli.
2.14.
Odmítnutí návrhu § 44 odst. l,2 obč. zák.
V podstatě může jít o dvě možnosti. V prvém případě partner při vyjednávání jednoznačně odmítne uzavřít jakoukoli smlouvu – situace je jasná, návrh nenabyl účinnost se všemi právními důsledky – prostě se dále nejedná. Častěji nastává druhá možnost, kdy dochází k situacím, v nichž se o návrhu diskutuje a oslovená strana uplatňuje výhrady, dodatky, omezení nebo jiné změny. Pro tyto situace stanoví občanský zákon jednoduché pravidlo spočívající v tom, že přijetí návrhu, které obsahuje jakékoli dodatky, výhrady, omezení nebo jiné změny, je odmítnutím návrhu a považuje se za nový návrh. Jde tedy o jakési prohození si rolí mezi vyjednávajícími partnery, samozřejmě se všemi důsledky.
2.15.
Kdy je smlouva uzavřena § 44 obč. zák.
Vyvrcholení jednání je uzavření smlouvy. Smlouva je uzavřena okamžikem, kdy přijetí návrhu na její uzavření nabývá účinnost, to jest okamžikem, kdy vyjádření souhlasu s obsahem návrhu dojde navrhovateli. V této souvislosti třeba zdůraznit, že občanský ani obchodní zákoník neuznávají zásadu – kdo mlčí, ten souhlasí. Výslovně je stanoveno, že mlčení nebo nečinnost neznamenají souhlas. Na neznalost této zásady někdy spoléhají neseriozní smluvní partneři a k obchodní korespondenci nebo faktuře, pokud možno na nenápadném místě a drobným tiskem, připojí poznámku, že v případě opožděné úhrady bude účtováno penále nebo vyvozena jiná sankce. Pokud původní smlouva neobsahuje ujednání o smluvní pokutě nebo jiné sankci, jde ve skutečnosti o návrh na doplnění původní smlouvy a mlčení neznamená souhlas – souhlas by ovšem znamenalo, byť i jen částečné zaplacení požadované finanční sankce.
2.16.
Vliv přepravy písemností § 43c odst.2, 45 odst. 2, 49a obč. zákona
Možná zdržení vlivem přepravy řeší občanský zákoník takto: jestliže z dopisu nebo jiné písemnosti, která vyjadřuje přijetí návrhu, vyplývá, že byly odeslány za takových okolností, že by došly navrhovateli včas, kdyby jejich doprava probíhala obvyklým způsobem, má pozdní přijetí účinky včasného přijetí. Může se stát, že navrhovatel v důsledku zpoždění již nemá zájem na uzavření smlouvy nebo již smlouvu uzavřel s někým jiným. Pak je nutno, aby bez odkladu vyrozuměl osobu, jíž byl návrh určen o tom, že považuje svůj návrh za zaniklý. Vedle řešení opožděného doručení upravuje zákon i zkomolení přepravované zprávy tak, že stanoví, v případě dojde-li projev vůle změněný vlivem prostředků, které navrhovatel použil nebo jiných okolností, které nastaly během jeho přepravy, posuzuje se situace podle ustanovení o omylu. K tomu blíže viz kap. 2.3 Neplatnost právního úkonu.
2.17.
Některé úpravy vzniku smlouvy podle obchodního zákoníku § 269 – 275 obch. zák.
Obchodní zákoník upravuje nebo doplňuje ustanovení občanského zákoníku speciálně pro obchodně právní vztahy nebo i pro jiné vztahy, pokud se strany musí nebo chtějí tímto zákonem řídit. S ohledem na to, že obchodní zákoník ve většině ustanovení o jednání o uzavření smlouvy pouze podrobněji rozpracovává to co je v občanském zákoníku, bude věnována pozornost pouze několika zásadnějším řešením.
2.17.1. Ochrana informací § 271 obch. zák. V případech kdy si strany při jednání o uzavření smlouvy poskytnou informace označené jako důvěrné, nesmí strana, které byly tyto informace poskytnuty: -
prozradit je třetí osobě nebo
-
použít je v rozporu s jejich účelem pro své potřeby.
Povinnost chránit získané informace platí bez ohledu na to, zda strany nakonec smlouvu uzavřely, či ne. Obchodní zákoník dále výslovně stanoví povinnost náhrady škody tomu, kdo získané informace prozradil nebo použil. Ve vztazích podle občanského zákoníku není ochrana informací upravena. Pokud tedy o ni strany mají zájem, musí se o tom dohodnout.
2.17.2. Priorita dohody stran § 273 obch. zák. Obchodní zákoník důsledně preferuje dohodu stran a v podstatě neuznává jiné předpisy – např. různá opatření vlády či ministerstev – kromě zákonů. To je vyjádřeno i v ust. § 273, kde se stanoví, že část obsahu smlouvy mohou strany určit také odkazem na všeobecné obchodní podmínky vypracované odbornými nebo zájmovými organizacemi nebo odkazem na jiné podmínky, za předpokladu, že jsou stranám známé. Obchodní zákoník v této souvislosti zdůrazňuje, že odchylná ujednání ve smlouvě mají přednost před uvedenými obchodními podmínkami a dalšími materiály. Dále, pokud se strany na tom dohodnou, umožňuje obchodní zákoník použít i smluvních formulářů užívaných v obchodním styku.
3.
Zánik smluvního vztahu
3.1. Odstoupení od smlouvy § 48, 49 obč. zák. Odstoupením od smlouvy se smlouva od počátku ruší, pokud není právním předpisem nebo účastníky dohodnuto něco jiného. To, stručně řečeno, z hlediska vzájemného vypořádání smluvních stran znamená, vrátit si vše, co bylo přijato na základě takto zrušené smlouvy. Jinými slovy, zanikají veškeré závazky ve smlouvě ujednané a pokud už některá strana nějaký závazek splnila, odpadá tu právní důvod plnění takového závazku, kterým je právě smlouva.. To například u takto zrušené kupní smlouvy znamená, že strana kupující vrátí koupenou věc a strana prodávající peníze. Obchodní zákoník stanovuje, které závazky při odstoupení smlouvy nezanikají (viz. odst. 3.1.2).
3.1.1.
Odstoupení od smlouvy podle občanského zákoníku
Kdy lze od smlouvy odstoupit upravuje občanský zákoník v těchto případech: je-li to v občanském zákoníku výslovně stanoveno, např. právo pronajimatele kdykoliv od smlouvy odstoupit, užívá-li nájemce, přes písemnou výstrahu věc takovým způsobem, že pronajimateli vzniká škoda, je-li možnost odstoupení od smlouvy účastníky dohodnuta, byla-li smlouva uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Pokud jde o „nápadně nevýhodné podmínky“ nelze jejich existenci posuzovat z hlediska subjektivních pocitů účastníka. Jde o objektivní předpoklad konkrétní situace, například z hlediska výše cen. Naproti tomu pokud jde o pojem „tísně“, jde o subjektivní stav účastníka. Druhý účastník nemusel sám tuto tíseň způsobit a ani o ní vůbec vědět. Účastník dovolávající se tísně tedy bude muset dokazovat, že se ocitl v takovém stresu, že uzavřel smlouvu za nápadně nevýhodných podmínek. Příkladem může být jednání taxikáře, který když zjistí, že pasažér potřebuje naléhavě přepravit nemocné dítě k lékaři, naúčtuje mu výrazně předražené jízdné.
3.1.2.
Odstoupení od smlouvy podle obchodního zákoníku – obecně § 344 – 351 obch. zák.
Především nutno uvést, že ve vztazích upravených obchodním zákonem neplatí ustanovení občanského zákoníku o možnosti účastníka odstoupit od smlouvy, kterou uzavřel v tísni nebo za nápadně nevýhodných podmínek. Shora uvedený příklad s cenou účtovanou taxikářem by v obchodních vztazích neopravňoval pasažéra k odstoupení od smlouvy, pokud by smlouvu s ním uzavřel v rámci podnikání, např. nutnost se rychle dostat do sídla firmy s ohledem na událost ke které ve firmě došlo. Odstoupení od smlouvy nezbavuje automaticky stranu, která smlouvu porušila, povinnosti platit smluvní pokutu ve výši dohodnuté ve zrušené smlouvě a povinnosti hradit škodu vzniklou v důsledku jeho porušení smlouvy. Odstoupením od smlouvy nezanikají smluvní ustanovení týkající se volby obchodního zákoníku jako předpisu, jímž se bude jejich vztah řídit (viz kap. 1.6 Kdy záleží na dohodě stran).
Například může se stát, že nezisková právnická osoba, která není ze zákona povinna postupovat podle obchodního zákoníku, uzavřela podle tohoto zákona kupní smlouvu a pro porušení povinností dodavatele od této smlouvy odstoupila a vyúčtovala náhradu škody a smluvní pokutu. Dodavatel namítl, že smlouva je zrušena, a že tedy platí postup podle občanského zákoníku, který je pro něho mnohem výhodnější. Námitky dodavatele byly bezdůvodné a nezisková organizace má nárok na smluvní pokutu, což by neplatilo v případě, kdy by si účastníci nezvolili obchodní zákoník.
3.1.3.
Kdy lze podle obchodního zákoníku odstoupit od smlouvy
Pokud jde o možnost odstoupení od smlouvy se postup podle obchodního zákoníku od úpravy v občanském zákoníku zásadně liší i obecnými důvody odstoupení. Vedle důvodů odstoupení podle občanského zákoníku umožňuje obecně od smlouvy odstoupit, znamená-li prodlení dlužníka nebo věřitele: podstatné porušení povinnosti a jestliže dojde k oznámení odstoupení straně, která je v prodlení bez zbytečného odkladu poté, kdy se o tomto porušení dověděla. Porušení smlouvy považuje obchodní zákon za podstatné, jestliže strana porušující smlouvu a to již v době uzavření smlouvy: -
věděla nebo
-
v této době mohla rozumně předvídat s ohledem na účel smlouvy,
že druhá strana nebude mít zájem na plnění povinnosti při takovém porušení smlouvy. Pokud jde o základní předpoklad – účel smlouvy – měl by vyplynout z jejího obsahu, tj. měl by být ve smlouvě výslovně specifikován. Například účelem smlouvy je zajistit opravu instalačního zařízení tak, aby 1. 7., tj. ke dni zahájení provozu rekreačního objektu, bylo možno je plnohodnotně užívat, nebo účelem smlouvy je zajistit dodávku občerstvení podle seznamu v příl. č. 1 do objektu objednatele do 15,30 hod dne 5.12., občerstvení je určeno účastníkům výroční valné hromady. Takto uzavřená smlouva znemožňuje protistraně tvrzení, že neznala účel smlouvy a proto umožňuje od ní odstoupit a vyúčtovat příslušné sankce a náhradu tím vzniklé škody. Praktické je také výslovně ve smlouvě stanovit, co se považuje za její podstatné porušení, tzn. za jakých okolností nemá druhá smluvní strana zájem na splnění závazku protistrany. Zákon dále připouští, že účel smlouvy může vyplynout z okolností, za nichž byla smlouva uzavřena. Poněkud složitou zákonnou definici situace, kdy lze odstoupit od smlouvy, lze stručně definovat známým rčením: „…Kdybych byl býval věděl…, že instalační zařízení nebude fungovat ještě 2. 7., nikdy bych takovou smlouvu neuzavřel.“
3.1.4.
Co si účastníci navzájem hradí – bezdůvodné obohacení § 451, 497 obč. zák.
Následující kapitola se netýká pouze postupu při neplatných nebo zrušených smlouvách, ale celkově každého majetkového prospěchu získaného: plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu, plněním z právního důvodu, který odpadl, což je případ smlouvy zrušené odstoupením, a
majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Základní zásady postupu upravené občanským zákoníkem při bezdůvodném obohacení:
Předmět bezdůvodného obohacení se musí vydat tomu, na jehož úkor byl získán. Pokud nejde
zjistit toho, na jehož úkor došlo k bezdůvodnému obohacení musí se vydat státu.
Tím, kdo je oprávněn požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení nebo tím, kdo je
povinen jej vydat, může být právnická, tak i fyzická osoba.
Vydáno musí být vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Může se stát, že předmět
bezdůvodného obohacení již nelze vydat, například proto, že již neexistuje nebo že bezdůvodné obohacení spočívalo ve výkonech, například provedení opravy nebo služby. V těchto případech musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
S předmětem bezdůvodného obohacení musí být vydány i užitky, které tento předmět přinesl,
pokud ten, kdo získal prospěch, nejednal v dobré víře. Naproti tomu, ten kdo vydává bezdůvodně nabytý majetek, má nárok na náhradu nezbytných nákladů spojených s držbou této věci. Musí však jít o skutečně nezbytné náklady tj. například o náklady, které by musel vynaložit i ten, komu se věc vrací.
3.2. Výpověď § 582 obč. zák. Ze znění zákona vyplývá, že je možno vypovědět smlouvu uzavřenou na dobu neurčitou. Předpokladem je, aby předmětem smlouvy byl závazek: k nepřetržité nebo opakované činnosti nebo závazek zdržet se určité činnosti anebo strpět určitou činnost. Zákon umožňuje stranám dohodnout si přímo ve smlouvě způsob výpovědi – např. ústně, písemně – a výpovědní termíny nebo s nimi související další časové údaje. Pokud takovou dohodu strany nesjednají, stanoví zákon, že smlouvu lze vypovědět ve lhůtě tří měsíců ke konci kalendářního čtvrtletí. Z toho vyplývá, že má-li být výpověď účinná, musí být doručena, je-li písemná nebo sdělena, je-li ústní, do posledního dne lhůty. Například výpověď k 30. červnu musí dojít vypovězenému nejpozději do 31. března. Výpověď není účinná ohledně závazku zdržet se určité činnosti, jestliže z tohoto závazku nebo ze smlouvy vyplývá, že závazek je časově omezen, tedy že u něho jde o stanovení doby určité. Toto řešení výpovědi má obecnou povahu. Některé typy smluv obsahují speciální řešení výpovědí. Například pronajimatel může vypovědět nájem bytu jen s přivolením soudu pouze z důvodů uvedených v § 711 obč. zákoníku. Zákon o nájmu a podnájmu nebytových prostor (zák. č. 116/l990 Sb.) umožňuje vypovědět i nájemní smlouvu uzavřenou na dobu určitou před uplynutím této doby a taxativně vypočítává za jakých okolností se tak může stát ze strany pronajimatele nebo nájemníka.
4.
Druhy a typy smluv
4.1. Smlouva o smlouvě budoucí § 50a obč. zák. Touto smlouvou se strany ujednají, že do určité doby uzavřou tzv. budoucí smlouvu a to na základě žádosti jedné ze stran. Tato smlouva se může týkat jakéhokoli plnění nebo jiného závazku. Předpokladem platnosti takové smlouvy je, aby: smlouva byla uzavřena písemně, v tomto směru zákon nepřipouští výjimku. byla dohodnuta doba uzavření budoucí smlouvy. Tato doba může být určena nejrůznějším způsobem, ale vždy se tak musí stát nepochybným a určitým způsobem, jinak by smlouva byla neplatná. byly dohodnuty podstatné náležitosti budoucí smlouvy. Tyto náležitosti se řídí podle toho, o jaký typ smlouvy půjde (viz kap. 4.2 a 4.3) Může se stát že do dohodnuté doby smlouva nebude uzavřena. V tomto případě má právo kterýkoli účastník domáhat do jednoho roku u soudu, aby prohlášení vůle druhého účastníka bylo nahrazeno soudním rozhodnutím. Doba jednoho roku se počítá od doby dohodnuté ve smlouvě o smlouvě budoucí. Závazek uzavřít budoucí smlouvu může zaniknout pouze v jediném případě a to, pokud okolnosti, ze kterých účastníci vycházeli při uzavření smlouvy, se do té míry změnily, že nelze spravedlivě požadovat, aby smlouva byla uzavřena. Může jít o některé okolnosti dotčené v kap 6, zejména v kap. 6.4. Podle obchodního zákoníku (292 odst. 3) závazek uzavřít budoucí smlouvu zaniká, jestliže oprávněná strana nevyzve zavázanou stranu ke splnění tohoto závazku v době určené ve smlouvě o uzavření smlouvy budoucí.
4.2. Typy smluv podle občanského zákoníku se stručným uvedením předmětu smlouvy Kupní smlouva – § 588 – 610 Z kupní smlouvy vznikne prodávajícímu povinnost předmět koupě kupujícímu odevzdat a kupujícímu tento předmět převzít a zaplatit dohodnutou cenu. Směnná smlouva – § 611 V této smlouvě si strany směňují věc. Darovací smlouva – § 628, 629 Darovací smlouvou dárce něco bezplatně přenechává nebo slibuje obdarovanému a ten dar nebo slib přijímá. Smlouva o dílo § 631 – 656 Smlouvou o dílo se zavazuje objednateli ten, komu bylo dílo zadáno (zhotovitel), že za sjednanou cenu provede dílo na své nebezpečí. Smlouva o půjčce § 657, 658 Smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se je zavazuje po uplynutí dohodnuté doby vrátit.
Smlouva o výpůjčce § 659 – 662 Smlouvou o výpůjčce vznikne vypůjčiteli právo věc po dohodnutou obu bezplatně užívat. Nájemní smlouva § 663 – 723 Nájemní smlouvou pronajimatel přenechává za úplatu nájemci věc, aby ji dočasně nebo ve sjednané době užíval nebo z ní bral užitky. Příkazní smlouva § 724 – 732 Příkazní smlouvou se zavazuje příkazník, že pro příkazce obstará nějako věc nebo vykoná jinou činnost. Smlouva o obstarání věci § 733 – 736 Smlouvou o obstarání věci se obstaratel zavazuje objednateli obstarat určitou věc.Obstaratel má právo věc obstarat i prostřednictvím jiné osoby.Objednatel je povinen obstarateli poskytnout odměnu. Smlouva o obstarání prodeje věci § 738 – 741 Smlouvou o obstarání prodeje věci vznikne objednateli právo, aby obstaratel převzal od něho do prodeje svěřenou věc a učinil potřebná opatření k prodeji. Jednatelství bez příkazu § 742 – 746 Obstará-li někdo, aniž je k tomu oprávněn, cizí záležitost, aby odvrátil hrozící škodu, je ten, jehož záležitost byla obstarána, povinen nahradit jednateli bez příkazu nutný náklad, i když se výsledek bez zavinění jednajícího nedostavil. Smlouva o úschově § 747 – 753 Smlouvou o úschově vznikne složiteli právo, aby schovatel movitou věc od něj do úschovy převzatou řádně opatroval. Smlouvu o úschově lze uzavřít i tak, že odevzdání i převzetí věci bude zajištěno mechanickými prostředky. Smlouva o ubytování § 754 – 759 Ze smlouvy o ubytování vznikne objednateli právo, aby mu ubytovatel poskytl přechodné ubytování na dobu dohodnutou nebo na dobu vyplývající z účelu ubytování v zařízení k tomu určeném. Za ubytování a služby s ním spojené, je objednatel povinen zaplatit ubytovateli cenu ve lhůtách stanovených ubytovacími řády. Smlouva o přepravě osob § 760 – 764 Smlouvou o přepravě osob vzniká cestujícímu, který za stanovené jízdné použije dopravní prostředek, právo, aby ho dopravce přepravil do místa určení řádně a včas. Smlouva o přepravě nákladu § 765 – 771 Smlouvou o přepravě nákladu vzniká odesilateli právo, aby mu dopravce za přepravné zásilku přepravil do určeného místa a vydal ji určenému příjemci. Smlouva zprostředkovatelská § 774 – 777 Zprostředkovatelskou smlouvou se zprostředkovatel zavazuje obstarat zájemci za odměnu uzavření smlouvy, a zájemce se zavazuje zprostředkovateli poskytnout odměnu. Smlouva o vkladu § 778 – 787 Smlouva o vkladu vzniká mezi fyzickou nebo právnickou osobou a peněžním ústavem složením vkladu u peněžního ústavu a jeho přijetím peněžním ústavem. Pojistná smlouva § 788 – 828
Pojistnou smlouvou se pojistitel zavazuje poskytnout ve sjednaném rozsahu plnění, nastane-li nahodilá událost ve smlouvě blíže označená, a fyzická nebo právnická osoba, která s pojistitelem smlouvu uzavřela, je povinna platit pojistné. Smlouva o sdružení § 829 – 841 Tato smlouva umožňuje několika osobám se sdružit, aby se společně přičinily k dosažení sjednaného účelu. Smlouva o důchodu § 842 – 844 Smlouvou o důchodu se zakládá někomu na doživotí nebo jinak stanovenou dobu neurčitého trvání právo na vyplácení určitého důchodu.
4.3. Typy smluv podle obchodního zákoníku se stručným uvedením předmětu smlouvy Kupní smlouva § 409 –475 Kupní smlouvou se prodávající zavazuje dodat kupujícímu movitou věc (zboží) určenou jednotlivě nebo co do množství a druhu a převést na něho vlastnické právo k této věci a kupující se zavazuje zaplatit kupní cenu Smlouva o prodeji podniku § 476 – 488 Smlouvou o prodeji podniku se prodávající zavazuje odevzdat kupujícímu podnik a převést na něj vlastnické právo k podniku a kupující se zavazuje převzít závazky prodávajícího související s podnikem a zaplatit kupní cenu. Smlouva o nájmu podniku § 488b – 488i Smlouvou o nájmu podniku se pronajimatel zavazuje přenechat svůj podnik nájemci, aby jej samostatně provozoval a řídil na vlastní náklad a nebezpečí a aby z něj pobíral užitky. Nájemce se zavazuje zaplatit pronajimateli nájemné. Smlouva o koupi najaté věci § 489 – 496 Smlouvou o koupi najaté věci si strany ujednají v nájemní smlouvě nebo po jejím uzavření, že nájemce je oprávněn koupit najatou věc nebo najatý soubor věcí během platnosti nájemní smlouvy nebo po jejím zániku. Smlouva o úvěru § 497 – 507 Smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Licenční smlouva k předmětům průmyslového vlastnictví § 508 – 516 Licenční smlouvou k předmětům průmyslového vlastnictví opravňuje poskytovatel nabyvatele ve sjednaném rozsahu a na sjednaném území k výkonu práv z průmyslového vlastnictví a nabyvatel se zavazuje k poskytování určité úplaty nebo jiné majetkové hodnoty. Smlouva o uložení věci § 516 – 526 Smlouvou o uložení věci se zavazuje opatrovatel, že bude pro uložitele dočasně bezplatně opatrovat věc, kterou má u sebe v souvislosti s obchodním stykem s uložitelem. Smlouva o skladování § 527 – 535 Smlouvou o skladování se skladovatel zavazuje převzít věc, aby ji uložil a opatroval a ukladatel se zavazuje zaplatit mu za to skladné. Smlouva o dílo § 536 – 565
Smlouvou o dílo se zavazuje zhotovitel k provedení určitého díla a objednatel se zavazuje k zaplacení ceny za jeho provedení. Dílem se rozumí zhotovení určité věci, pokud nespadá pod kupní smlouvu, montáž určité věci, její údržba, provedení dohodnuté opravy nebo úpravy určité věci nebo hmotně zachycený výsledek jiné činnosti. Dílem se rozumí vždy zhotovení, montáž, údržba, oprava nebo úprava stavby nebo její části. Smlouva mandátní § 566 – 576 Mandátní smlouvou se zavazuje mandatář, že pro mandanta na jeho účet zařídí za úplatu určitou obchodní záležitost uskutečněním právních úkonů jménem mandanta nebo uskutečněním jiné činnosti, a mandant se zavazuje zaplatit mu za to úplatu. Smlouva komisionářská § 577 – 590 Smlouvou komisionářskou se zavazuje komisionář, že zařídí vlastním jménem pro komitenta na jeho účet určitou obchodní záležitost, komitent se zavazuje zaplatit mu za to úplatu. Smlouva o kontrolní činnosti § 591 – 600 Smlouvou o kontrolní činnosti se zavazuje vykonavatel kontroly provést nestranně zjištění stavu určité věci nebo ověření výsledku určité činnosti a vydat o tom kontrolní osvědčení a objednavatel kontroly se zavazuje zaplatit mu za to úplatu. Smlouva zasilatelská § 601 – 609 Smlouvou zasilatelskou se zavazuje zasilatel příkazci, že mu vlastním jménem na jeho účet obstará přepravu věci z určitého místa do určitého jiného místa a příkazce se zavazuje zaplatit zasilateli úplatu. Smlouva o přepravě věci § 610 – 629 Smlouvou o přepravě věci se dopravce zavazuje odesilateli, že přepraví věc (zásilku) z určitého místa (místo odeslání) do určitého jiného místa (místo určení) a odesilatel se zavazuje zaplatit mu úplatu (přepravné) Smlouva o nájmu dopravního prostředku § 630 – 637 Smlouvou o nájmu dopravního prostředku se pronajimatel zavazuje přenechat nájemci dopravní prostředek k dočasnému užívání a nájemce se zavazuje mu za to zaplatit úplatu (nájemné) Smlouva o provozu dopravního prostředku § 638 – 651 Smlouvou o provozu dopravního prostředku se zavazuje poskytovatel provozu dopravního prostředku (provozce) přepravit náklad určený objednatelem provozu dopravního prostředku a k tomu účelu s dopravním prostředkem, buď vykonat jednu nebo více předem určených cest, nebo během smluvené doby vykonat cesty podle určení objednatele a objednatel se zavazuje zaplatit úplatu. Smlouva o obchodním zastoupení § 652 – 672a Smlouvou o obchodním zastoupení se obchodní zástupce jako nezávislý podnikatel zavazuje dlouhodobě pro zastoupeného vyvíjet činnost směřující k uzavírání určitého druhu smluv (obchodů) nebo sjednávat a uzavírat obchody jménem zastoupeného a na jeho účet. Smlouva o tichém společenství § 673 – 681 Smlouvou o tichém společenství se zavazuje tichý společník poskytnout podnikateli určitý vklad a podílet se jím na jeho podnikání a podnikatel se zavazuje k placení části čistého zisku po odečtení povinného přídělu do rezervního fondu. Smlouva o otevření akreditivu § 682 – 691
Smlouvou o otevření akreditivu se zavazuje banka příkazci, že na základě jeho žádosti poskytne určité osobě (oprávněnému) na účet příkazce určité plnění, jestliže oprávněný splní do určité doby stanovené podmínky, a příkazce se zavazuje splatit bance úplatu. Smlouva o inkasu § 692 – 699 Smlouvou o inkasu se zavazuje banka obstarat pro příkazce plnění určité peněžní pohledávky od určitého dlužníka nebo obstarat jiný inkasní úkon. Smlouva o bankovním uložení věci § 700 – 707 Smlouvou o bankovním uložení věci se zavazuje banka převzít určité věci mimo cenných papírů (předmět uložení), aby je uložila a spravovala, a uložitel se zavazuje platit za to úplatu. Smlouva o běžném účtu § 708 – 715 Smlouvou o běžném účtu se zavazuje banka zřídit od určité doby na určitou měnu běžný účet pro jeho majitele. Smlouva o vkladovém účtu § 716 – 719 Smlouvou o vkladovém účtu se banka zavazuje zřídit tento účet pro majitele v určité měně a platit z peněžních prostředků na účtu úroky a majitel účtu se zavazuje vložit na účet peněžní prostředky a přenechat jejich využívání bance.
4.4. Smlouvy zákonem neupravené § 51, 491 obč. zák., § 269 obch. zák. Občanský zákoník umožňuje stranám uzavřít i takovou smlouvu, jejíž typ není zákonem zvlášť upraven. Jde o tzv. smlouvu inominátní – smlouvu nepojmenovanou, tedy smlouvu, která není v zákoně výslovně upravena. Předpokladem platnosti této smlouvy je, že nesmí odporovat obsahu nebo účelu zákona. Nepojmenované smlouvy se, podle možnosti, řídí těmi ustanoveními obč. zákona, která upravují vztahy svým obsahem a účelem nejbližší. Může se stát, že žádné ustanovení zákona nelze využít. Pak je předpokladem platnosti takové smlouvy to, že nesmí být v rozporu s jiným právním ustanovením nebo bez právního důvodu nezasahuje do práv jiných osob či není v rozporu s dobrými mravy. Zákon umožňuje uzavřít i smlouvu smíšenou. Tím je dána stranám možnost zjednodušit vzájemný smluvní styk a v jediné smlouvě upravit závazky vyplývající z více typů smluv. Například v nájemní smlouvě zahrnout i smlouvu o výpůjčce, půjčuje-li pronajimatel nájemce současně nábytek nebo jiné zařízení. Rovněž i obchodní zákoník umožňuje uzavřít smlouvu, která není upravena jako typová. Vedle toho, co k platnosti takové smlouvy požaduje občanský zákon dále stanoví, že předpokladem platnosti této nepojmenované smlouvy je, aby strany dostatečně přesně určily předmět svých závazků. Tímto obchodní zákoník rozvádí obecnou zásadu, že platný je jen takový závazek (právní úkon), který je dostatečně určen (viz. kap. 2.2) Pro praxi to znamená jediné: dbát na dostatečnou určitost všech závazků, ať už sjednaných v rámci nepojmenované smlouvy, nebo smlouvy jiné.
Zánik závazku
4.5. Splnění dluhu § 559 – 569 obč. zák. Obsah splnění závisí na obsahu závazku dohodnutého ve smlouvě. V podstatě jsou tyto možnosti: dlužník něco odevzdá, vykoná, něčeho se zdrží anebo něco trpí. Splnění je jednostranný právní úkon dlužníka. U věřitele je zapotřebí poskytnout potřebnou součinnost vyplývající ze zákona nebo ze smlouvy, například aby se zdržoval na dohodnutém místě apod. Některé hlavní zásady pro splnění dluhu: Lze-li závazek splnit více způsoby, má právo volby dlužník, nebylo-li dohodnuto jinak. Od provedené volby již nelze odstoupit. Dlužník plní dluh i tehdy, jestliže plní tomu, kdo předloží věřitelovo potvrzení o tom, že je oprávněn plnění přijmout. Není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem, nebo určena rozhodnutím, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění požádán věřitelem. Je-li volba doby plnění ponechána na vůli dlužníka, určí ji na návrh věřitele sám, podle okolností případu tak, aby to bylo v souladu s dobrými mravy. Je-li plnění ve splátkách, může věřitel žádat zaplacení celé pohledávky pro nesplacení některé splátky, jen bylo-li to dohodnuto nebo určeno v rozhodnutí soudu. Toto právo však může věřitel užít nejpozději do splatnosti nejbližší příští splátky. Věřitel je povinen přijmout i částečné plnění, neodporuje-li to dohodě nebo povaze pohledávky. Dluh se plní na místě určeném dohodou účastníků. Není-li plnění takto určeno, je jím bydliště nebo sídlo dlužníka. Plní-li dlužník dluh prostřednictvím pošty nebo peněžního ústavu je dluh splacen okamžikem připsání na účet věřitele, nebylo-li dohodnuto jinak.
4.6. Dohoda stran - zrušení závazku nahrazením, vzdání se práva dohodou § 570 – 574 obč. zák. Závazek může též zaniknout tím, že je nahrazen závazkem novým. Předpokladem je, aby se na této náhradě dohodl věřitel s dlužníkem. Uzavřením takové dohody dosavadní závazek zanikne a platí závazek nový. Dlužník je pak povinen plnit tento nový závazek. Forma dohody o náhradě závazku závisí na formě, jíž byla uzavřena původní smlouva. Byla-li původní smlouva písemná, musí být i dohoda o náhradě písemná. Písemná forma musí být vždy, je-li nahrazován promlčený závazek.
Dohodou stran může dojít i ke zrušení nesplněného závazku nebo jeho části, aniž by vznikl závazek nový. Pokud se strany nedohodnou na něčem jiném, zrušovaný závazek zaniká, když návrh na jeho zrušení byl přijat druhou smluvní stranou. I v případě rušení závazku touto formou musí být dohoda uzavřena písemně, jestliže se zrušuje závazek vyplývající z písemné smlouvy. V případě rušení závazku se strany mohou dohodnout o způsobu vzájemného finančního nebo jiného vyrovnání. Pokud k takové dohodě nedojde, zaniká současně i závazek druhé strany. Pokud byl již splněn, má druhá strana nárok na jeho vrácení, a to u peněžitého závazku i s úroky. Věřitel se může s dlužníkem dohodnout též na tom, že se svého práva vzdává nebo,že dluh promíjí. V tomto případě, bez ohledu na formu původní smlouvy, musí být dohoda vždy písemná. Závazně je stanoveno, že dohoda, kterou se někdo vzdává práv, která mohou vzniknout teprve v budoucnosti je neplatná. Budoucími právy se zde rozumí všechna práva, která v době uzavření takové dohody nejsou známá, tedy nevznikla Z toho také plyne, že se nelze předem vzdát ani práva na náhradu škody nebo práva z odpovědnosti za věci.
4.7. Nemožnost plnění § 575 – 577 obč. zák. Povinnost dlužníka zaniká i tím, že se plnění stane nemožným. Nastalá nemožnost musí mít objektivní příčiny. Dlužník se nemůže dovolávat nemožnosti, když ji sám zavinil nebo ji předstírá. Rovněž tak dočasná nemožnost nemůže mít za následek zánik závazku. Zákon v této souvislosti výslovně upozorňuje, že plnění není nemožné, zejména je-li možné je uskutečnit za ztížených podmínek, s většími náklady nebo až po sjednaném čase. Obchodní zákoník dále tuto otázku upřesňuje (§ 356 odst. 2) tak, že za změnu okolností se nepovažuje ani změna majetkových poměrů některé strany a změna hospodářské nebo tržní situace.
4.8. Uplynutí doby § 578 obč. zák. Práva a povinnosti rovněž mohou zaniknout uplynutím doby, na kterou byly omezeny.. Tuto formu zániku závazku nutno odlišit od doby zániku povinnosti něco plnit vyplývající ze smlouvy. Tato povinnost zaniká tím, že se splní, avšak nikoli uplynutím času. Například při smlouvě o ubytování v hotelu zaniká závazek poskytnout ubytování tím, že k němu došlo. Nezanikají však další okolnosti dohodnuté ve smlouvě, např. odpovědnost hotelu za věci ubytovaného apod.
4.9. Smrt dlužníka nebo věřitele § 579 obč. zák. Smrtí věřitele právo nebo povinnost zanikne, bylo-li plnění omezeno jen na jeho osobu. Takto zanikne i právo na bolestné a na náhradu za stížení společenského uplatnění.
Práva, která nejsou vázána na osobu věřitele nebo dlužníka přecházejí na dědice podle ustanovení o právu dědickém. Ti pak také podle ustanovení tohoto práva odpovídají za zůstavitelovy dluhy. Například závazky uživatele bytu k úhradě nájemného a služeb spojených s užíváním bytu přecházejí na dědice, nepřechází však na ně osobní právo zůstavitele na užívání bytu. Závazky a práva plynoucí z pracovního poměru jsou speciálně upraveny v zákoníku práce.
4.10.
Započtení § 580, 581 obč.zák.
4.10.1. Obecně k započtení Vzájemné pohledávky mezi dlužníkem a věřitelem, jejichž plnění je stejného druhu zaniknou započtením. Například osoba A pronajala autoopravně B pozemek pro parkování aut, autoopravna je dlužena za nájemné. Osoba A je naproti tomu dlužena za opravu automobilu. Za podmínek dále popsaných může dojít k zániku těchto vzájemných pohledávek formou započtení.
4.10.2. Podmínky započtení Předpokladem započtení je aby: Pohledávky byly stejného druhu – v uvedeném příkladě jde o pohledávky peněžité, se pohledávky vzájemně kryly, to znamená, že k započtení dochází pouze v té části pohledávek, kde se navzájem překrývají. Proto obvykle zcela zanikne ta nižší pohledávka, zatímco vyšší zanikne jen částečně, některý z účastníků učinil vůči druhému projev vůle směřující k započtení, obě pohledávky byly splatné.
4.10.3. Nepřípustnost započtení Započtení není přípustné: proti pohledávce na náhradu škody způsobené na zdraví, pokud nejde o pohledávku na náhradu škody stejného druhu, jsou-li pohledávky promlčené, pohledávky kterých se nelze domáhat u soudu, například může jít o pohledávky ze sázek nebo her provozovaných bez živnostenského oprávnění, pohledávky z vkladů.
4.10.4. Postup při zápočtu Vše výše uvedené o podmínkách započtení platí pro jednostranné započtení, tzn. započtení jednostranným právním úkonem. V příkladu uvedená osoba A jednoduše pošle dopis osobě B, v němž výslovně uvede, že započítává svojí pohledávku za nájemným proti pohledávce osoby B za opravu automobilu. K započtení nedochází automaticky tím, že se setkají pohledávky k započtení způsobilé. Jde o jednostranný právní úkon kteréhokoli účastníka. K provedení zápočtu tedy není zapotřebí souhlas druhé strany.
Účastníci se však mohou dohodnout, že si započtou i pohledávky shora uvedené, které nelze jednostranně započíst.. Obsah a forma tohoto úkonu není zákonem blíže určena, musí ovšem mít všechny náležitosti právního úkonu (viz kap. 2.2 Základní náležitosti právních úkonů), Opět zde tedy platí povinnost určitosti. V tomto konkrétním případě by to znamenalo, že vyjma výslovného projevu vůle směřujícího k započtení jsou určeny i předmětné pohledávky co do (i) výše, (ii) právního důvodu vzniku (čímž se míní nájemní smlouva u nájemného a smlouva o dílo u dluhu za opravu auta) a pokud možno i délky trvání, tzn. kdy pohledávka vznikla. Nezbytnou podmínkou je, aby šlo o pohledávky stejného druhu stejného druhu bylo i plnění. Důvod vzniku pohledávky a její povaha však mohou být rozdílné. Například lze takto započítat pohledávku z půjčky proti pohledávce na náhradu škody nebo pohledávku pronajimatele na nájemném vůči pohledávce nájemníka na náhradu škod způsobených neplněním povinností pronajimatele. Pohledávky musí -
být splatné a
-
účastnící je musí navzájem uznávat. V uvedeném příkladu zápočtu pohledávek mezi pronajimatelem a nájemníkem nemůže nájemník, jak se někdy stává, pohledávku jednoduše odečíst z nájemného, pokud ji neuznává i pronajimatel. K zápočtu (kompenzaci) může dojít, až když pronajimatel jeho pohledávku uzná.
Obchodní zákoník upravuje postup při zápočtu v některých směrech odchylně. Jde zejména o následující specifické úpravy: Započtení nebrání promlčení pohledávky, pokud k promlčení došlo teprve po době, kdy se pohledávky staly způsobilé k započtení. Jde-li o dlužníka, který není schopen uhradit své peněžité závazky, lze započítat i pohledávky nesplatné, tzv. započtení pro insolvenci. Započítat je možno i pohledávku, která není splatná jen proto, že věřitel na žádost dlužníka odložil dobu splatnosti jeho závazku, aniž změnil jeho obsah.
4.11.
Neuplatnění práva § 583 obč. zák.
Jde o případy, kdy k zániku práva došlo proto, že nebylo uplatněno ve stanovené době. Předpokladem je, aby tato forma zániku byla uvedena v zákoně. Například může jít o lhůtu k uplatnění reklamace při prodeji zboží v obchodě. Tyto případy nelze rozšiřovat žádnou analogií na jiné, u kterých to výslovně zákonem není ustanoveno.
4.12.
Splynutí § 584 obč. zák.
Zánik práv a povinností může také nastat, jestliže splyne v jedné osobě právo i závazek. Ke ztotožnění osoby dlužníka a věřitele může dojít z jakéhokoli důvodu, který pochopitelně musí být v souladu se zákonem. Typickým příkladem může být situace, kdy si koupím dům, v němž bydlím na základě nájemní smlouvy. Stanu se tak nájemcem a pronajímatelem zároveň a nájemní smlouva zanikne. Může se tak dále stát
například v případě dědění věřitele po dlužníkovi nebo postoupením pohledávky věřitelem dlužníkovi nebo o splynutí obecně dvou nebo více prospěšných společností podle § 7 zákona o obecně prospěšných společnostech.
4.13.
Narovnání § 585 – 587 obč. zák.
K zániku závazku může také dojít narovnáním. Dohodou o narovnání si mohou účastníci mezi sebou upravit vzájemná sporná nebo pochybná práva. Technicky funguje narovnání jako nahrazení závazku závazkem novým (viz. kapitola 4.6) – práva a povinnosti označené stranami jako sporné zaniknou a jsou nahrazeny závazky novými. Důsledkem narovnání může být jak zánik práva a závazku, tak i jejich modifikace. Zákon stanoví, že dohoda o narovnání musí mít písemnou formu, byl-li dosavadní závazek uzavřen písemně. V každém případě musí být dohoda písemná, týká-li se již promlčeného závazku.
5.
Promlčení práva § 100 – 114 obč. zák, § 87 – 407 obch. zák
Právo se promlčuje, jestliže nebylo vykonáno, uplynutím promlčecí doby stanovené zákonem. V této souvislosti je třeba upozornit, že promlčením nezaniká smluvní nebo jiný právní vztah, ale vzniká subjektivní právo dlužníka vznést proti požadavkům věřitele námitky. Tyto námitky jsou účinné a soud nemůže požadovat po dlužníku plnění jeho povinností. Soud k promlčení nepřihlíží ze služební povinnosti, ale až na základě námitky dlužníka. Účinky promlčení tak především znamenají, že promlčené právo soud k námitce dlužníka věřiteli nepřizná a nárok se tak stane nevymahatelným, jelikož jeho plnění soud nenařídí dlužníkovi rozsudkem. Výkonem práva se rozumí postup daný zákonem, tj. vymáhání práva u soudu nebo u jiného příslušného orgánu. V žádném případě jej nemohou nahradit, byť někdy velmi profesionálně zdařilé a dojemné, televizní relace nebo články v tisku. Například promlčení nezaplacené pohledávky běží ode dne následujícím po dni splatnosti Základní promlčecí doba je tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Tato doba se prodlužuje na deset let, bylo-li právo: přiznáno rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, promlčecí doba běží ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí soudu plněno, písemně uznáno dlužníkem co do důvodů i výše ode dne, kdy k uznání došlo byla-li však v uznání uvedena lhůta do kdy má být plněno, běží promlčecí doba od uplynutí této lhůty. Občanský zákoník dále upravuje specifické lhůty pro některé právní vztahy v ust § 102 – 109. Obchodní zákoník se výrazně liší od občanskoprávní úpravy stanovením délky promlčecí doby, která činí čtyři roky, pokud, podobně jako občanský zákon, nestanoví i obchodní zákoník pro některá práva lhůtu jinou. Kromě této zásadní odlišnosti upřesňuje institut promlčení v některých speciálních situacích.
6.
Zajištění závazku
Obchodní a zejména občanský zákoník znají a upravují řadu právních nástrojů sloužících k zajištění plnění povinností dohodnutých stranami. Jejich smysl spočívá v donucující funkci. Vystavují toho, kdo neplní svůj závazek ačkoliv je k tomu dle smlouvy povinen další povinnosti, například ve formě vzniku povinnosti platit smluvní pokutu, nebo strpět prodej zástavy. Následující kapitoly mají základní roli spočívající v tom, že mají být především přehledem zajišťovacích nástrojů. Jde o základní orientaci v těchto, někdy složitých a i pro profesionály náročných oblastech.
6.1. Právo zástavní § 152 – 174 obč. zák. Zástavní právo slouží k zajištění pohledávky pro případy, kdy dlužník neplní svoji platební nebo jinou povinnost. Předmět zástavy Zástavou může být: -
věc movitá i nemovitá,
-
podnik nebo jiná věc hromadná,
-
soubor věcí,
-
pohledávka nebo jiné majetkové právo, pokud to připouští jeho povaha,
-
byt nebo nebytový prostor ve vlastnictví podle zvláštního zákona,
Co se může zajistit zástavou Zástavním právem může být zajištěna: -
pohledávka peněžitá i nepeněžitá, nepeněžitá pohledávka je zajištěna do výše její obvyklé ceny, v době vzniku zástavního práva.
-
Pohledávka, která má v budoucnu teprve vzniknout.
-
Pohledávka jejíž vznik je závislý na splnění podmínky.
6.1.1.
Vznik zástavního práva
Zástavní právo vzniká na základě písemné smlouvy, nebo rozhodnutím soudu anebo správního úřadu. Toto právo může též vzniknout ze zákona. Ke vzniku zástavního práva je zapotřebí: u nemovitých věcí, bytů a nebytových prostorů ve vlastnictví dlužníka aby došlo ke vkladu v katastru nemovitostí. U movitých věcí odevzdat předmět zástavy zástavnímu věřiteli pokud se strany nedohodnou jinak. Zástavní právo k nemovitostem, které nejsou předmětem evidence v katastru nemovitostí, zástavní právo k věci hromadné, soubory věcí a zástavní právo k movitým věcem nepředaným zástavnímu věřiteli vzniká zápisem do rejstříku zástav vedeného notářskou komorou ČR. To neplatí pro zástavy vzniklé rozhodnutím soudu nebo správního úřadu.
6.1.2.
Uspokojení ze zástavy
Není-li pohledávka zajištěná zástavním právem splněna včas, má zástavní věřitel právo na uspokojení své pohledávky ze zástavy. V této souvislosti je třeba upozornit na stále existující představu, že zástavní věřitel má právo „dělat si se zástavou co chce“. Podle občanského zákoníku zástava nemůže „propadnout věřiteli“. Zástavní věřitel má právo na uspokojení své pohledávky teprve z výsledku zpeněžení zástavy. Zástavu je možno zpeněžit na návrh věřitele buď prodejem ve veřejné dražbě, nebo soudním prodejem. Tento prodej nenastává automaticky, navrhnout jej musí zástavní věřitel.
6.1.3.
Zánik zástavního práva
Zástavní právo může zaniknout pouze z následujících důvodů: zánikem zajištěné pohledávky, zánikem zástavy, vzdá-li se zástavní věřitel zástavního práva jednostranným písemným úkonem, uplynutím doby na níž bylo zřízeno, složí-li zástavní dlužník zástavnímu věřiteli obvyklou cenu zástavy, písemnou smlouvou uzavřenou mezi zástavním věřitelem a zástavním dlužníkem, v případech stanovených zvláštním právním předpisem. Obchodní zákoník speciální úpravu zástavního práva neobsahuje, zcela platí i pro obchodněprávní vztahy zákoník občanský.
6.2. Zadržovací právo § 175 – 180 obč. zák. Podle občanského zákoníku je ten, kdo je povinen vydat cizí movitou věc, může ji zadržet k zajištění své pohledávky. Podmínkou je, aby věc měl u sebe. Příkladem může být zadržení opraveného automobilu opravnou, do doby úhrady ceny provedené opravy. Pokud jde o držbu věci jako podmínky práva na její zadržení, připouští občanský zákoník výjimku (§ 672). Jde o ochranu pronajimatele v situaci, kdy nájemce stěhuje nebo jinak odstraňuje věci v pronajatých prostorách a současně je dlužen nájemné. V těchto případech může pronajimatel tyto věci zadržet, do osmi dnů však musí požádat o soupis věcí soudním vykonavatelem, nebo věci vrátit. Zadržovací právo vznikne jednostranným úkonem oprávněné osoby a není třeba souhlasu nebo jiného úkonu dlužníka. Oprávněná osoba, tzn. ten, kdo po právu věc zadržuje je pouze povinen bez zbytečného odkladu dlužníka o zadržení vyrozumět. Zadržet však nelze věc, kterou věřitel od dlužníka lstí, nebo ji má ve své moci neprávem, tzn. že se jí zmocnil bez vědomí, nebo souhlasu dlužníka. Rovněž v případě zadržovacího práva neobsahuje obchodní zákoník speciální úpravu.
6.3. Smluvní pokuta § 544,545. obč. zák.
Strany se mohou pojistit před porušením jakékoliv smluvní povinnosti písemnou dohodou o smluvní pokutě, tj. o tom, že účastník, který tuto povinnost porušil, zaplatí smluvní pokutu. Pokud se strany nedohodly na něčem jiném, nezbavuje se dlužník zaplacením smluvní pokuty povinnosti plnit své smluvní závazky. Dohoda stran je dále důležitá i tím, že umožňuje jinou úpravu než zákon, přičemž zákonná úprava do značné míry zvýhodňuje dlužníka ustanoveními, že: -
věřitel není oprávněn domáhat se náhrady škody nepřesahující výši smluvní pokuty (zákon chápe smluvní pokutu jako „paušalizovanou“ náhradu škody),
-
dlužník není povinen platit smluvní pokutu, jestliže porušení povinnosti nezavinil.
Smluvní strany se nicméně mohou vyhnout účinkům sjednané smluvní pokuty spočívající v nemožnosti domáhat se náhrady škody ujednáním o tom, že povinnost platit smluvní pokutu nemá vliv na právo poškození strany na náhradu škody. Obchodní zákoník (§ 300 – 302) obsahuje důležité ustanovení o tom, že v obchodněprávních vztazích okolnosti vylučující odpovědnost nemají vliv na vznik povinnosti zaplatit smluvní pokutu, tzn. že ve vztazích řídících se obchodním zákoníkem je lhostejno, z jakých důvodů došlo k porušení povinnosti a ke vzniku práva na smluvní pokutu, naopak v režimu občanského zákoníku musí být porušení povinnosti zaviněno jako předpoklad vzniku práva na smluvní pokutu.
6.4. Ručení § 546 – 550 obč. zák. Ručení spočívá v tom, že třetí osoba – ručitel – prohlásí, že za dlužníka uhradí věřiteli jeho nesplněný závazek. Uvedené prohlášení musí být písemné. Věřitel je oprávněn domáhat se splnění svého závazku na ručiteli jen v případě, že dlužník nesplnil svůj závazek v přiměřené době poté, co byl k tomu věřitelem písemně vyzván. Ručitel může vůči věřiteli uplatnit: -
všechny námitky k jejichž uplatnění je oprávněn dlužník,(tzn. např. námitku promlčení).
-
použít k uplatnění pohledávky dlužníka vůči věřiteli,
-
použít k započtení vůči věřiteli své pohledávky.
Ručitel, který splnil závazek za který ručí, získává vůči dlužníkovi všechna práva věřitele, přičemž je oprávněn od věřitele požadovat všechny podklady a pomůcky potřebné k uplatnění nároku vůči dlužníkovi. Obchodní zákoník upravuje ručení komplexně sám. V základních koncepcích je tato úprava v souladu s úpravou podle obč. zákoníku.
6.5. Dohoda o srážkách ze mzdy a jiných příjmů § 551 obč. zák. Uspokojení pohledávky lze též zajistit dohodou mezi věřitelem a dlužníkem o srážkách ze mzdy. Tato dohoda musí být písemná. S ohledem na časté chyby zaměstnavatelů nebo jiných plátců mzdy je třeba zdůraznit, že bez takové dohody nelze jednostranným aktem „strhávat ze mzdy“. Stejně tak nelze jednostranným příkazem dlužníka, aby jeho zaměstnavatel mu z jeho mzdy splácel jeho dluh nebo výživné. I v těchto případech musí jít o dohodu s plátcem mzdy.
6.6. Zajištění závazku převodem práva § 553 obč. zák. Občanský zákoník stručně uvádí, že splnění závazku může být zajištěno převodem práva dlužníka ve prospěch práva věřitele a že smlouva o převodu musí být písemná.Převedeno může být jakékoliv právo, zákon druh tohoto práva nespecifikuje ani neomezuje, může tedy jít o vlastnické právo i k nemovitostem. V podstatě jde o jakýsi druh propadné zástavy. Splní-li dlužník řádně a včas svoji povinnost je věřitel povinen převést právo zpět na dlužníka. Nesplní-li zůstává právo i nadále věřiteli. Zajišťovací převod práva v podstatě znamená, že má-li dlužník nějaké právo, například na vyplácení nájmu od svých nájemníků, mohu k zajištění své pohledávky , například na zaplacení ceny za nemovitost, dohodnout s dlužníkem, že jeho nájemci budou platit přímo mně v případě, že dlužník cenu za nemovitost neuhradí řádně a včas.
6.7. Jistota – kauce § 555 – 557 obč. zák. I v případě jistoty zákon stručně uvádí, že závazek dát jistotu je možno splnit zejména zřízením zástavního práva nebo způsobilými ručiteli. Jistotou mohou být i vklady v bankách a spořitelnách a státní cenné papíry. V praxi jsou dostatečně uplatňovány zákonem jako příklad uváděné zástavy a ručení. Teprve v poslední době se začíná uplatňovat i kdysi velmi častá a účinná forma – kauce. V praxi je jistotou v těchto případech zpravidla složení peněžité částky (kauce) již při vzniku závazku. Ve smlouvě o vzniku závazku je pak třeba uvést výše částky, dohodnut způsob jejího uložení a převod na věřitele v případě neplnění závazku, jak bude naloženo s úroky apod. Poměrně často a úspěšně se jistota, zpravidla ve výši tříměsíčního nájemného uplatňuje u nájemních smluv, jako záruka proti neplatičství.
6.8. Úroky z prodlení § 517. odst 2 . obč. zák. V případech, kdy je dlužník v prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo od něho požadovat, vedle splnění dluhu, i úroky z prodlení nebo v případech, kde to zákon stanoví poplatek z prodlení. Právo na úroky z prodlení vzniká ze zákona i bez dohody stran. Výši úroků si strany mohou sjednat, pokud tak neučiní, platí nařízení vlády č. 142/ 1994 Sb. takto: Výše úroků z prodlení činí ročně dvojnásobek diskontní sazby stanovené Českou národní bankou a platné k prvému dni prodlení s plněním peněžitého dluhu. Výše poplatku z prodlení činí za každý den prodlení 2,5 promile dlužné částky, nejméně však 25 Kč za každý i započatý měsíc prodlení. Právo věřitele na náhradu škody, která mu vznikla prodlením dlužníka není dotčeno. Škodu je však dlužník povinen hradit jen ve výši přesahující úroky nebo poplatek z prodlení. Pokud byla ve smlouvě dohodnuta smluvní pokuta za opožděnou platbu, je dlužník povinen platit tuto pokutu vedle úroků z prodlení. Úprava úroků z prodlení je stejná pro oba hlavní předpisy.
7.
Náhrada škody
7.1. Obecné zásady náhrady škody § 420, 420a obč. zák. Občanský zákoník stanoví v obecné poloze, že každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právních povinností. Je lhostejné jakým způsobem tato právní povinnost vznikla, například zda ze zákona, podle vyhlášky nebo vyplynula ze smlouvy. Bez ohledu na to, kdo způsobil škodu při činnosti právnických nebo fyzických osob, odpovídají za ni tyto osoby, nikoliv osoby k této činnosti použité, například zaměstnanci. Zaměstnanci pak odpovídají zaměstnavateli. Občanský zákoník dále upravuje specifickou odpovědnost ve zvláštních případech škod. Stručně uvedeno jde o tyto případy: Odpovědnost za škodu způsobenou těmi, kteří nemohou posoudit následky svého jednání – odpovídá ten, kdo je povinen vykonávat dohled, např. rodiče při škodě způsobené dětmi. Odpovědnost za škodu způsobenou provozem dopravního prostředku, například řidič nebo majitel motorového vozidla. Odpovědnost za škodu na věcech vnesených nebo odložených, např. odpovědnost provozovatele restaurace za odložený kabát.
7.2. Povaha škody a její výše § 442 – 449. obč. zák. Vedle protiprávní činnosti je dalším předpokladem náhrady specifikace škody tj. analýza výše škody zpracovaná poškozeným. Schematickým může příklad rozboru škody v případě poškození oken a střechy budovy. Ten, kdo škodu způsobil hradí: přímou škodu, tj. cenu opravy poškozených věcí, náklady na odvrácení dalších škod, které hrozí promáčením budovy a inventáře v důsledku poškození střechy – například provizorní zakrytí střechy a oken folií před očekávaným deštěm, tyto náklady vyplývají z občanského zákona, který ukládá tomu, komu škoda hrozí, k jejímu odvrácení zakročit způsobem přiměřeným okolnostem, škodu která vznikla tím, že poškozený byl nucen platit smluvní sankce za nedodržení svých závazků v důsledku poškození objektu, ušlý zisk poškozeného spočívající například v tom, že byl nucen stornovat své zakázky v důsledku poškození objektu. Škoda se hradí zásadně v penězích. Zákon umožňuje,i náhradu škody uvedením do původního stavu, za předpokladu, že to je možné a účelné a požádá-li o to poškozený. Při určení výše škody se podle občanského zákoníku vychází z ceny v době poškození.
Přesněji upravuje určení škody trestní zákon (89 odst. 12) tak, že při stanovení výše škody se vychází z ceny, za kterou se věc v době a místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení v předešlý stav. Důležité je, že zákon neuznává, tak jak tomu bylo dříve, různé tabulkové ceny, pořizovací nebo zůstatkové, inventární a jiné ceny.
7.3. Zavinění § 420 . obč. zák. Podle občanského zákoníku odpovídá za škodu ten, kdo ji způsobil, tohoto škůdce zprostí povinnosti náhrady škody prokáže-li, že škodu nezavinil. Odpovědnosti za škodu způsobenou provozní činností se zprostí ten, kdo prokáže, že škoda byla způsobena neodvratitelnou událostí nemající původ v provozu anebo ve vlastním jednání jednáním poškozeného. Obchodní zákoník tyto předpoklady zbavení odpovědnosti formuluje zásadně odlišně, viz následující kapitolu. Výraz zavinění užívá běžně občanský zákoník, zákoník práce a řada dalších zákonů. Obecně platnou definici zavinění obsahuje trestní zákon.
7.3.1.
Úmyslné zavinění § 4. trestního zákona
Trestní zákon uvádí a popisuje dvě formy úmyslného zavinění a to: Jednání v úmyslu přímém, kdy pachatel chtěl ohrozit nebo porušit chráněný zájem. Například škůdce hází na budovu kamením a záměrně při tom míří na okna, která chce rozbít. Jednání v úmyslu nepřímém, kdy pachatel ví, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit a pro případ, že je způsobí je s tím srozuměn, Například škůdce hází na budovu kamením, na okna sice nemíří, ale z jeho jednání nebo výroků je zřejmé, že je srozuměn s tím, že dojde i k rozbití oken.
7.3.2.
Zavinění z nedbalosti § 5 trestního zákona
Pokud jde o zavinění z nedbalosti uvádí a popisuje trestní zákon dvě formy nedbalostního jednání, jde o: Jednání ve vědomé nedbalosti, kdy pachatel sice věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit chráněný zájem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Například zaměstnanec zpracuje opožděně daňové přiznání a spoléhá se, že finanční úřad nebude sankcionovat zaměstnavatele pokutou, nebo zaměstnanec věděl, že při opožděné úhradě faktury hrozí placení smluvní pokuty a spoléhá, že věřitel sankci nepoužije. Jednání v nevědomé nedbalosti, kdy pachatel nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Například ve shora uvedených případech se nedbalí zaměstnanci velmi často hájí tím, že poukazují na nedostatky své kvalifikace, nebo že je vedení včas neupozornilo na možnost škody apod. Taková obhajoba by byla účinná, kdyby na nedostatky kvalifikace upozornili při přijímání do zaměstnání, předpokládajícího určitou kvalifikaci a přesto byli přijati a zaměstnavatel jim nezařídil ani dodatečné školení.
7.4. Příčinná souvislost Další podmínkou, na níž závisí povinnost náhrady škody je, aby poškozený prokázal, že vznik škody je v příčinné souvislosti s porušením povinnosti a zaviněním škůdce. Zda je splněna i tato podmínka musí být řešeno individuálně u každého případu vzniku škody. Obvykle každý jev má více příčin. V praxi by určení příčinné souvislosti nemělo dělat potíže, protože při posuzování této okolnosti se vychází z toho, že protiprávní úkon by měl být alespoň jednou z hlavních příčin. Například pověřený zaměstnanec nevypustil vodu z topné soustavy a v důsledku toho voda zamrzla a led roztrhal trubky. Příčin bylo více, především mráz, dále porušená tepelná izolace budovy a to, že v trubkách byla voda. Pokud zaměstnanec vodu nevypustil odpovídá za škodu přestože existují i další příčiny.
7.5. Zásadně jinak podle obchodního zákoníku § 373 – 376 Obchodní zákoník je ke „škůdcům“ mnohem přísnější. Zavinění nepožaduje, pouze obsahuje ustanovení o okolnostech vylučujících odpovědnost (rozuměj odpovědnost za škodu) jak je vysvětleno dále v textu. Podle obchodního zákoníku odpovídá za škodu ten, kdo poruší svoji povinnost ze závazkového vztahu, nebo uloženou obchodním zákoníkem.. Zbavit této povinnosti může škůdce jen když prokáže, že porušení jeho povinnosti bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost. Okolnosti vylučující odpovědnost specifikuje obchodní zákoník tak, že překážka, která bránila splnění povinnosti musí mít tyto vlastnosti: musí nastat nezávisle na vůli povinné strany, musí bránit povinné straně ve splnění její povinnosti, nelze rozumně předpokládat, že by povinná strana tuto překážku nebo její následky odvrátila nebo překonala, nelze rozumě předpokládat, že by v době vzniku tuto překážku předvídala. nevznikla v době, kdy povinná strana byla v prodlení s plněním závazku, nevznikla v důsledku hospodářských poměrů povinné strany. Zatímco občanský zákoník zakládá odpovědnost na principu zavinění, obchodní zákoník vychází z principu objektivní odpovědnosti tj. odpovědnosti bez zavinění. Například stavební firmy často nedodrží smluvní závazek a náhradu tím vzniklé škody odmítají s poukazem na to, že přišly předčasně mrazy, nebo že léto bylo deštivé, nebo že subdodavatel se dostal do hospodářských potíží, že v cihelně byla stávka apod., přestože tyto události mohly předpokládat a čelit jim. Byla-li smlouva uzavřena podle občanského zákoníku může se škůdce zbavit odpovědnosti tím, že prokáže že on, osobně, škodu nezavinil. Podle obchodního zákona jeho osobní vlastnosti nebo znalosti nehrají roli, zde se vychází obecného předpokladu možnosti odvrácení škody nebo předvídavosti povinné strany, tedy z předpokladu, že v zimě obvykle mrzne, v létě prší, že můře být stávka nebo firma subdodavatele se může dostat do potíží, a že dodavatelská firma podle toho zařídí své technické vybavení V souvislosti s uvedenými obecnými příklady, je nutno upozornit na praxi některých, zejména dodavatelských firem, spočívající v tom, že se ve smlouvě „upraví“ ustanovení obchodního zákoníku například takto – dodavatel
uhradí veškerou škodu, kterou zavinil, – zhotovitel odpovídá za veškerou škodu způsobenou jeho zaměstnanci, – prodávající neodpovídá za opožděné dodání v důsledku působení vyšší moci atd. Uvedené, zdánlivě velmi vstřícně znějící úpravy, ve skutečnosti redukují odpovědnost předpokládanou obch. zákonem. Tato redukce povinnosti hradit škodu je možná, protože příslušná ustanovení zákona nejsou kogentní a strany si je mohou tedy libovolně upravovat. Obchodní zákoník dále specificky upravuje některé otázky náhrady škody upravené v obč. zákoníku. Nejde však o odlišnosti zásadní. V této souvislosti třeba zmínit povinnost povinné strany oznámit oprávněné straně včas a předem povahu překážky, která jí brání nebo bude bránit v plnění povinnosti a o jejích důsledcích. Rozdíl mezi úpravou v občanském a obchodním zákoníku spočívá v tom, že obchodní zákoník značně ulehčuje pozici poškozenému. Nemusí při uplatňování nároku na náhradu škody prokazovat zavinění škůdce, což bývá někdy velmi obtížné. Z tohoto pohledu je tedy vhodné jednat pragmaticky a zvážit, který režim je pro neziskovou organizaci příznivější.
Zadávíme-li například nějaké stavební firmě zakázku, je výhodnější zvolit režim obchodního
zákoníku, pokud se však zavazujeme splnit nějakou povinnost, jejímž porušením by mohla vzniknout škoda, je vhodné zvážit použití občanského zákoníku.
8.
Některé právní otázky získávaní finančních prostředků a jiných výhod - fundraising, sponzorování, veřejná sbírka
8.1. Fundraising Současně s rozvojem tzv. třetího sektoru, tedy neziskových právnických, osob se čeština obohatila o činnost nazvanou fundraising. Název je těžko přeložitelný a jeho dřívější výrazové ekvivalenty jako např. žebrání nebo somrování tuto činnost nevystihují. Při zdokonalování se ve fundraisingových dovednostech akcentují rétorické, psychologické a další odborné discipliny. Podceňuje se někdy právní stránka přestože vlastně jde o jednání o uzavření smlouvy (pravidla tohoto vyjednávání viz kap. 0 Vznik smluvního (závazkového) vztahu). Tato jednání nejčastěji směřují k uzavření smluv darovacích, grantových, sponzorských nebo o výpůjčce. a dále je také pod fundraising možno zahrnout i veřejné sbírky, které jsou upraveny zákonem o veřejných sbírkách (viz. ) Proto se budou následující kapitoly těmito smlouvami a zákonnou úpravou veřejných sbírek v přiměřené míře zabývat.
8.2. Sponzorování Dalším novým výrazem v této oblasti je sponzor – sponzorování – sponzoring. Tyto pojmy se velmi často zužují jen na synonymum pro poskytování darů a v obecném povědomí se výraz sponzor ztotožňuje s pojmem dárce, podporovatel, mecenáš apod., přičemž podporovat jde i jinak, než darem – může jít o výpůjčku, propagaci, umožnění užívání nebo to čemu se dnes říká lobování. Pokud bude v právní oblasti, například při uzavírání darovacích nebo jiných smluv, stranám záležet na tom, aby byl užit výraz sponzor, bude zapotřebí obsah smlouvy podřídit zákonným formulacím a pouze výraz dárce nebo půjčitel nahradit výrazem sponzor. Užití nejasného pojmu sponzor může přinést komplikace i v otázkách daňových. Daňové předpisy umožňují zvýhodnění pouze dárcům za poskytnutí darů. Proto i z tohoto důvodu je třeba při užití výrazu sponzor ve smlouvě řádně používat zákonné pojmy.
8.3. Dary
8.3.1.
Zákonná úprava
Občanský zákoník upravuje darovací smlouvu takto: § 628 Odst. l) Darovací smlouvou dárce něco bezplatně přenechává nebo slibuje obdarovanému a ten dar nebo slib přijímá.
Pro dar je charakteristická bezplatnost. Není proto správné, jak se někdy ve smlouvách stává, vázat dar na různé protislužby prováděné obdarovaným, například provádění reklamy apod. V tomto případě by měla být uzavřena smlouva smíšená, např. smlouva o obstarání věci a současně smlouva darovací. Totéž platí i pro slib daru a případné požadování protislužeb, bude-li slib splněn. Odst. 2) Darovací smlouva musí být písemná, je-li předmětem daru nemovitost, a u movité věci, nedojde-li k odevzdání a převzetí věci při darování. Jde o kogentní ustanovení zákona. Jeho nedodržení by mělo za následek absolutní neplatnost smlouvy. Účinnost smlouvy v případě daru nemovitosti nastává teprve dnem vkladu do katastru nemovitostí. Odst. 3) Neplatná je darovací smlouva, podle níž má být plněno až po dárcově smrti. Darovat věc nebo slíbit dar lze jen mezi živými. Tím se respektuje právo občana na svobodné rozhodnutí o dědictví v závěti. Některé otázky dědického práva jsou dotčeny v kap. § 629 Dárce je povinen při nabídce daru upozornit na vady, o nichž ví. Má-li věc vady, na které dárce neupozornil, je obdarovaný oprávněn věc vrátit. Odpovědnost za vady je u darovací smlouvy stanovena odchylně od obecné úpravy, s ohledem na bezplatnost převodu vlastnictví. Z toho důvodu je odpovědnost za vady omezena jen na vady, na které dárce neupozornil, musí jít ovšem o vady, který existovaly v době převodu vlastnictví. Právo vrátit dar se promlčuje v tříleté promlčecí době, která začíná běžet, když obdarovaný mohl při normální pozornosti vady zjistit. Vznikla-li obdarovanému škoda v důsledku toho, že dárce nesplnil informativní povinnost, vzniká mu nárok na její náhradu. § 630 Dárce se může domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy. Toto zákonné ustanovení bude v případě darovacích smluv uzavřených ve prospěch neziskových právnických osob těžko použitelné. To ovšem neznamená, že dárce nemůže do darovacích smluv vkládat rozvazovací podmínky pro případ, že by obdarovaná osoba porušovala dobré mravy, nebo ve smlouvě uvést jinou podmínku, jejíž nedodržení nebo jiné porušení by odůvodnilo vrácení daru. Oprávnění dárce se promlčuje po třech letech ode dne, kdy došlo k závadnému jednání, popřípadě k jeho dokončení se strany obdarovaného.
8.3.2.
Vzor darovací smlouvy s komentářem
DAROVACÍ SMLOUVA uzavřená podle § 628 a násl. občanského zákoníku nebo
SPONZORSKÁ SMLOUVA uzavřená podle § 628 a násl. občanského zákoníku Někdy si smluvní strany z nejrůznějších důvodů přejí užít výraz „sponzorská smlouva“. Požadavku lze vyhovět. V každém případě by měl být patrný právní režim smlouvy z citace příslušných zákonných ustanovení. Čl. I. Smluvní strany 1) sídlo (bydliště) .......................................................................................................................................................... IČO (rodné číslo) ...................................................................................................................................................... bankovní spojení ....................................................................................................................................................... číslo účtu ................................................................................................................................................................... zastoupený ................................................................................................................................................................. dále jen dárce (sponzor, či firemní zkratka apod.) 2) ................................................................................................................................................................................... sídlo (bydliště) .......................................................................................................................................................... IČO (rodné číslo) ...................................................................................................................................................... bankovní spojení ....................................................................................................................................................... číslo účtu ................................................................................................................................................................... zastoupený ................................................................................................................................................................. dále jen obdarovaný (nebo firemní zkratka apod.) Jedním z důležitých předpokladů platnosti smlouvy je uvedení přesného názvu, sídla a dalších identifikačních údajů o smluvních partnerech. Tyto údaje musí doslovně korespondovat s názvem uvedeném v příslušném rejstříku u nadací, OPS, obchodních společností nebo v registrovaných stanovách občanských sdružení. Důležité je i přesné určení zástupce a jeho oprávnění k zastupování. V podstatě jsou dvě možnosti. Především může zástupce být tzv. „statutár“. Toto zastoupení vzniká na základě zákona nebo na základě rozhodnutí státního orgánu. Zastoupení může vzniknout i na základě dohody o plné moci. V této dohodě musí být, kromě identifikačních údajů, uvedeno i v jakém rozsahu a k jakým úkonům byla plná moc udělena. Pokud je smluvní stranou zmocněnec, lze doporučit, aby jeho plná moc byla přiložena ke smlouvě. Plnohodnotným zástupcem obchodních společností ve všech úkonech může být i prokurista. (blíže v kap. 3.3.) Čl. II. Předmět smlouvy Předmětem smlouvy je poskytnutí finanční částky ve výši __________ Kč, která bude převedena na účet obdarovaného do __________ dnů od podpisu smlouvy. nebo Předmětem smlouvy je slib poskytnutí finanční částky ve výši __________ Kč. Částka bude převedena na účet obdarovaného dne __________
nebo Předmětem smlouvy je poskytnutí finanční částky ve výši __________ Kč, která bude veřejně předána při příležitosti __________ nebo Předmětem smlouvy je poskytnutí těchto věcí: 1) ____________________ hodnota v Kč __________ 2) ____________________. hodnota v Kč __________ hodnota celkem _____________ Kč Darované věci budou předány obdarovanému do __________ dnů od podpisu této smlouvy. U věcí individuálně určitelných je třeba uvést příslušné určující znaky, např. výrobní čísla. Rovněž je třeba uvést případné příslušenství, předané doklady, návody apod. nebo Předmětem smlouvy je dar nemovitosti, jíž je dárce výlučným vlastníkem, zapsané na listu vlastnictví č. ______ pro katastrální území ________________ u katastrálního úřadu ___________________ Bližší popis a cena nemovitosti je uveden ve znaleckém posudku ze dne __________. Znalecký posudek je připojen ke smlouvě jako příloha č. ______. Darovaná nemovitost má hodnotu __________. Kč. Opis listu vlastnictví je připojen ke smlouvě jako příloha č. _______. Dárce současně daruje s nemovitostí i součásti a příslušenství uvedené v příloze č. _______ této smlouvy, v hodnotě _________ Kč. nebo Předmětem smlouvy je poskytnutí daru ve formě: - bezplatné zpracování účetní závěrky, přičemž cena služby činí podle platných předpisů __________ Kč, - úhrady nájemného, které je obdarovaný povinen platit na základě nájemní smlouvy o pronájmu nebytových prostor ze dne __________ uzavřené mezi obdarovaným a _______________ - zpracování daňového přiznání, přičemž cena služby činí podle příslušných předpisů __________ Kč Pokud je předmětem daru finanční částka, není nutno, aby došlo k převodu na bankovní účet. Forma a termín placení by však vždy měl být ve smlouvě uveden přesně. V případě, že předmětem daru jsou movité věci, měl by ve smlouvě být vyřešen i způsob předání a převzetí. Tato otázka může být důležitá například při poškození nebo ztrátě věcí při přepravě a při následném řešení otázky, kdy přešlo právo vlastnické na obdarovaného. V případě tzv. nemateriálního plnění (služby účetního) může jít o jakoukoliv službu – musí však být ocenitelná v penězích. V případě poskytování služeb by ve smlouvě měla být i vyřešena odpovědnost sponzora za kvalitu poskytnutých služeb a za event. postihy příslušných úřadů, např. finančního úřadu v daňových věcech. Znalecký posudek na nemovitosti musí být zpracován znalcem zapsaným v seznamu soudních znalců. Čl. III. Účel smlouvy Dar podle čl. II. této smlouvy je určen k zajištění cílů obdarovaného, vyplývajících z čl. _________ jeho statutu, (stanov, zakládací listiny apod.)
nebo Dar podle čl. II. této smlouvy je určen k financování rehabilitačního pobytu tělesně postižených dětí v ____________________ v období od __________ do __________ nebo Dar podle článku II. této smlouvy je určen k výrobě loutek a jiných hraček dětmi v mateřské školce v __________ nebo Dar podle článku II. této smlouvy je určen pro bezplatný pobyt tělesně postižených osob. Na rozdíl od jiných smluv občanský zákoník nepožaduje, aby u darovací smlouvy byl specifikován účel smlouvy. Uvedení účelu zcela záleží na vůli stran. Přesto lze z řady důvodů doporučit, aby účel daru byl specifikován přímo v darovací smlouvě. Z hlediska dárce jde o záruku, že jím poskytnutý dar bude užit skutečně tak, jak bylo specifikováno ve smlouvě. Upřesnění účelu je na místě i s ohledem na to, že zejména občanská sdružení uvádějí cíl své činnosti mnohdy spíše proklamativně a obecně. Příkladem mohou být dvě sdružení několika mladých lidí. Obě měla shodně ve stanovách uvedeno, že cílem jejich činnosti je „zajistit smysluplné užívání volného času mladými lidmi a jejich ochrana před kriminalitou a jinými škodlivými vlivy“. Prvé z nich žádalo podporu při výstavbě koupaliště a hřiště s tím, že za darované prostředky nakoupí materiál a práci vykonají sami zdarma. Druhé tvořila kapela hrající na různých diskotékách. Uvedení účelu je důležité i při darech movitých věcí v souvislosti s povinností dárce upozornit na vady. Málem před soudem skončil případ, kdy výrobce textilií daroval několika mateřským školkám své výrobky. Děti z látek šily loutky a jiné hračky. Po delším styku s textiliemi onemocněly kožní chorobou. Hygienik a lékaři zjistili, že textilie byly zdravotně závadné při styku s citlivější pokožkou s tím, že dárce měl mateřské školky na to upozornit. Dárce se hájil, nutno podotknout, že účinně, tím, že měl za to, že textilie budou užity k dekoračním účelům, a že by je nikdy nedaroval, kdyby věděl, k jakému účelu má být dar použit. Uvedení účelu rovněž umožňuje dárci – tak jak bude ještě rozvedeno – řádnou kontrolu užití daru a vytváří předpoklad i pro odstoupení od smlouvy. Čl. IV. Ostatní ujednání V této smluvní kapitole by měly být upřesněny nebo uvedeny další okolnosti, na nichž stranám záleží. Zejména se může jednat následující: Prohlášení dárce, že si není vědom vad darovaných věcí a v případě existence vad, jejich popis a bližší určení, event. další údaje např. možnost a cena opravy apod. Prohlášení obdarovaného, že byl seznámen se stavem daru. Způsob a doba předání daru, zejména je-li předmětem smlouvy slib daru nebo je-li dar předáván postupně anebo je-li předání daru vázáno na nějakou, v době uzavření smlouvy časově nejistou událost. Možnost nebo zákaz zcizení daru. Nebo možnost jeho zcizení a podmínky takového postupu. Například, že předmět daru může dárce zcizit jen po předchozím souhlasu dárce. V této souvislosti třeba upozornit na nesprávné užívání výrazu „zcizit“ místo výrazu „odcizit“. Zcizit znamená přenechat vlastnická práva někomu jinému, např. prodejem, darem apod.
Právo dárce kontrolovat způsob užití daru, zejména zda odpovídá účelu smlouvy. Povinnost obdarovaného umožnit dárci kontrolu a zapůjčit mu příslušné účetní a jiné doklady. Například některé banky realizují dar úhradou předložené faktury. Možnost odstoupení dárce od smlouvy v případě, že by obdarovaný užil dar v rozporu s účelem smlouvy nebo odmítal dárci možnost kontrolu, jak byl dar použit. Prohlášení stran o tom, zda a jakým způsobem zveřejní projev vděčnosti obdarovaný – musí jít jen o projev vděčnosti, nikoliv protislužbu v podobě reklamy. Za reklamu se již považuje, když vedle názvu firmy dárce se uvede i předmět jeho podnikatelské činnosti. Dále může být dohodnut i způsob, jakým dárce zveřejní to, že sponzoruje obdarovaného. Počet vyhotovení smlouvy, prohlášení stran o tom, že si smlouvu přečetly a porozuměly jí.
8.4. Smlouva o výpůjčce § 659 – 662 . obč. zák. V běžné mluvě často dochází k tomu, že se nerozlišuje mezi půjčkou a výpůjčkou. Podle občanského zákoníku však jde o zcela odlišné právní pojmy. Smlouvou o půjčce podle § 657 občanského zákoníku přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze. Věřitel může požadovat úroky, event. vrácení většího množství věcí nebo věcí lepší kvality. Smlouvou o výpůjčce vznikne vypůjčiteli nárok bezplatně užívat vypůjčenou věc. Jde vlastně o dar užívacího práva. Bezplatné půjčování nejrůznějších, někdy i velmi cenných věcí bývá jednou z častých forem podpory (sponzorování) neziskových organizací.
8.4.1.
Zákonná úprava
Smlouvu o výpůjčce upravuje občanský zákoník následujícím způsobem: § 659 Smlouvou o výpůjčce vznikne vypůjčiteli právo věc po dohodnutou dobu bezplatně užívat. Toto ustanovení upravuje bezplatné půjčení individuálně určených věcí. Půjčování věcí za plat, například automobilů, různých přístrojů a nástrojů, knih apod. se nepovažuje za výpůjčku. Jde o zvláštní druh nájemní smlouvy – podnikatelský nájem věcí – podle § 721 až 723 občanského zákoníku. Pokud by věci nebylo možno individuálně určit, např.. cement, cihly apod., šlo by o smlouvu o půjčce. § 660 Půjčitel je povinen předat vypůjčiteli věc ve stavu způsobilém k řádnému užívání. Ustanovení § 617 platí přiměřeně i pro užívání věci. Půjčitel má ze zákona dvě povinnosti, jednak věc předat ve stavu způsobilém k užívání a jednak informační povinnost jako při prodeji věcí v obchodě podle 6l7 obč. zák., podle něhož je půjčitel povinen v případech kdy je při užívání třeba zachovávat zvláštní pravidla, zejména řídí-li se užívání návodem nebo technickou normou, s tím řádně seznámit vypůjčitele. § 661
Vypůjčitel je povinen užívat věc řádně a v souladu s účelem, který byl ve smlouvě dohodnut, nebo ke kterému obvykle slouží, je povinen chránit ji pře poškozením, ztrátou nebo zničením. Není-li dohodnuto jinak, nesmí vypůjčitel přenechat věc k užívání jinému. Termín řádné užívání zákon blíže nevysvětluje, dodržení tohoto požadavku se posuzuje podle konkrétní situace. S ohledem na možné poškození vypůjčené věci a z toho plynoucí i povinnost náhrady škody, by pojem „řádné užívání“ měl být upřesněn ve smlouvě. § 662 Vypůjčitel je povinen věc vrátit, jakmile ji nepotřebuje, nejpozději však do konce stanovené doby zapůjčení. Půjčitel může požadovat vrácení věci před skončením stanovené doby zapůjčení, jestliže vypůjčitel neužívá věc řádně nebo jestliže ji užívá v rozporu s účelem, kterému slouží. Z uvedeného vyplývá i to, že půjčitel je povinen vypůjčenou věc převzít i před dohodnutou dobou vrácení. Řešení otázky, zda vypůjčitel věc již nepotřebuje je výlučně jeho subjektivní záležitostí a lze ji upravit i ve smlouvě.
8.4.2.
Vzor smlouvy o výpůjčce s komentářem
SMLOUVA O VÝPŮJČCE uzavřená podle § 659 a násl. občanského zákoníku Čl. I. Smluvní strany Stejně jako u vzoru darovací smlouvy Strany se zde nazývají půjčitel a vypůjčitel. Čl. II. Předmět smlouvy Předmětem smlouvy je zapůjčení těchto věcí: l) ____________________ 2) ____________________ nebo Předmětem smlouvy je zapůjčení věcí jejichž úplný seznam je v příloze této smlouvy. V tomto článku je též vhodné upravit dobu a způsob předání a převzetí zapůjčených věcí. Věci by měly být co nejpřesněji popsány nebo jinak individualizovány, například uvedením výrobního čísla. Čl. III. Účel smlouvy Věci zapůjčené podle čl. II. této smlouvy bude vypůjčitel užívat k ____________________ Občanský zákoník nepožaduje, aby u smlouvy a výpůjčce byl stanoven její účel. Ze stejných důvodů, jaké jsou uvedeny v komentáři ke vzoru smlouvy darovací lze doporučit, aby účel byl ve smlouvě zakotven. K těmto důvodům třeba dodat, že stanovení účelu může napomoci při specifikaci v zákonu uvedeném pojmu „řádné užívání“.
Čl. IV Ostatní ujednání V této části smlouvy by měly být upřesněny další podmínky, na nichž stranám záleží. Zejména se může jednat o následující: Dohoda stran o době trvání výpůjčky. Bylo-li zapůjčeno více věcí může být dohodnuta i doba jejich postupného vracení. Pokud k dohodě o době užívání nedojde, platí obecné ustanovení občanského zákoníku o tom, že vypůjčitel je povinen předmět smlouvy vrátit prvého dne poté, kdy byl o plnění požádán. (§ 563) Prohlášení stran o tom že se seznámily se stavem věci a bližší specifikace event. závad, stupeň opotřebení apod. Prohlášení vypůjčitele o tom, že byl seznámen s pravidly pro řádné užívání věci event., že mu byly předány uživatelské návody, příručky apod.dokumenty. Dohoda o tom, která ze stran ponese náklady na opravu a údržbu, event dohoda o tom, která ze stran věc pojistí proti poškození a zničení. Právo půjčitele kontrolovat způsob užívání vypůjčené věci a povinnost vypůjčitele takovou kontrolu umožnit. Počet vyhotovení smlouvy, přílohy smlouvy a prohlášení stran o tom, že si smlouvu přečetly a že s ní souhlasí.
8.5. Poskytování grantu Výraz grant naše zákony neznají. V praxi jde o ustálený název pro častý a vhodný způsob, jak podporovat obecně prospěšné záměry a projekty. Řada neziskových právnických osob právě prostřednictvím grantů poskytovaných státními i nestátními institucemi a organizacemi získává finanční prostředky na programy, které uskutečňují. Vhodnou formou smluvního vztahu mezi poskytovatelem a příjemcem grantu je grantová smlouva uzavřená podle § 5l občanského zákoníku. Toto ustanovení zákona umožňuje uzavírat i smlouvy, jejichž typy nejsou v zákonu obsaženy, tzv. smlouvy nepojmenované – k tomuto typu smlouvy viz blíže kap 4.4 Smlouvy zákonem neupravené. V případě grantové smlouvy jde o smlouvu, která vykazuje řadu příbuzných znaků se smlouvou darovací a smlouvou o dílo.
8.5.1.
Vzor grantové smlouvy s komentářem
GRANTOVÁ SMLOUVA uzavřená podle § 51 občanského zákoníku Čl. I Smluvní strany Obdobně jako je uvedeno u smlouvy darovací. Strany se označují jako poskytovatel a příjemce. Čl. II.
Předmět a účel smlouvy Předmětem smlouvy je poskytnutí grantu poskytovatelem: K uskutečnění programu příjemce spočívajícím v .................................................................................................... Účelem programu je .................................................................................................................................................. nebo V souvislosti s realizací programu příjemce spočívajícím v ..................................................................................... za účelem .................................................................................................................................................................. je grant určen k úhradě těchto nákladů: a)
mzdových nákladů pro pracovníky příjemce provádějících tento program,
b)
nákup materiálních prostředků nutných k realizaci programu příjemce uvedených v příloze této smlouvy,
c)
____________________________________
nebo Grant je určen na kompletní úhradu nákladů spojených s realizací programu příjemce. Tento program a jeho schválený rozpočet tvoří přílohu této smlouvy. Pokud byl grant poskytnut na základě výběru mezi projekty předloženými více uchazeči bude vhodné úvodem k tomuto článku uvést, že příjemce jej získal na základě soutěže. Čl. III. Finanční vztahy Finanční prostředky z grantu se poskytují v této výši: celková částka __________ Kč z toho a) mzdové prostředky.__________, b) materiální vybavení __________, c) __________________________ nebo Finanční prostředky v celkové výši __________ se poskytují v těchto termínech: a) prvá část ve výši __________ do __________ dnů od podpisu této smlouvy, b) druhá část ve výši __________ do __________ dnů po schválení pololetního (ročního, závěrečného) vyúčtování poskytnutých prostředků, c) ___________________________ nebo Finanční prostředky, jejichž celková výše činí __________ budou poskytovány formou úhrady faktur předložených příjemcem do __________ dnů. nebo Příjemce předloží pololetní (roční) vyúčtování poskytnutých finančních prostředků jejichž celková výše činí __________ ke schválení poskytovateli do __________. Poskytovatel vyúčtování projedná do __________ dnů od jeho doručení a rozhodne o uvolnění dalších finančních prostředků, nebo o tom, že je nutno údaje doplnit, nebo odstranit jiné jím zjištěné nedostatky. nebo
Příjemce uloží poskytnuté finanční prostředky v celkové výši _____________ Kč na účtu pod samostatným variabilním symbolem, který neprodleně oznámí poskytovateli. V souvislosti s dohodnutým způsobem hospodaření s grantem lze doporučit, aby ve smlouvě byl ujednán i způsob, jak bude naloženo s event. nevyčerpanými prostředky. V této části smlouvy lze též dohodnout sankce při nedodržení jednotlivých ustanovení smlouvy a stanovit úroky z prodlení. Čl. IV. Společná ustanovení l) Příjemce poskytnutý grant přijímá a zavazuje se, že finanční prostředky použije pouze k realizaci programu, v souladu s touto smlouvou. 2) Ze strany poskytovatele je při plnění smlouvy styčným pracovníkem _________________, ze strany příjemce je styčným pracovníkem _________________. U grantů na výstavbu lze doporučit i uzavření dohody umožňující poskytovateli nahlížet do stavebního deníku nebo se vyjadřovat ke smlouvám uzavřeným příjemcem s jeho dodavateli. Může být zakotveno i právo poskytovatele kontrolovat v účetních nebo jiných dokladech způsob použití grantu. Čl. V. Odstoupení od smlouvy l) Poskytovatel může od smlouvy odstoupit, jestliže příjemce bez jeho písemného předchozího souhlasu použije poskytnuté prostředky v rozporu s čl. II. smlouvy. 2) Příjemce může od smlouvy odstoupit, dojde-li na jeho straně k takové změně podmínek, že by nebylo spravedlivé požadovat další plnění smlouvy. 3) Při odstoupení od smlouvy ze strany poskytovatele vrátí příjemce ve lhůtě písemně dohodnuté smluvními stranami veškeré poskytnuté finanční a jiné prostředky . Při odstoupení ze strany příjemce vrátí příjemce poskytovateli nevyčerpané finanční prostředky a poskytnuté vybavení. Čl. VI. Ostatní ujednání 1) Měnit nebo doplňovat tuto smlouvu lze jen písemnými dodatky podepsanými oběma stranami. 2) Nedílnou součástí této smlouvy je _____ příloh. 3) Tato smlouva se vyhotovuje ve _____ stejnopisech, z nichž obdrží ______. 4) Tato smlouva nabývá účinnosti dnem _______________. V __________ dne ___________________
________________ poskytovatel
____________ příjemce
8.6. Dědictví V dřívějších dobách u nás a v řadě západních států byla obvyklá forma podpory neziskových právnických osob i formou dědění. Občanský zákoník připouští dědění ze závěti a umožňuje zůstaviteli ustanovit dědicem kohokoliv, včetně právnické osoby. Tato možnost získávání prostředků neziskovými právnickými osobami se však u nás vžívá jen pomalu a výjimečně. Podle zkušeností autora nejsou propracovány ani metody fundraisingu.
8.6.1.
Dědění ze závěti
Zákonná úprava dědění ze závěti je v základních rysech tato: Zůstavitel musí napsat a podepsat závěť vlastní rukou. Pokud zůstavitel nenapsal závěť vlastní rukou, musí ji vlastnoručně podepsat před dvěma svědky současně přítomnými. Svědky nemusí seznamovat s obsahem závěti, ale musí jim výslovně sdělit, že jimi podepisovaná listina je závěť. Pokud zůstavitel nezvolí uvedené formy pořízení závěti, může projevit svoji poslední vůli formou notářského zápisu. Občanský zákoník dále upravuje i postup v mimořádných případech, zejména je-li zůstavitel negramotný nebo, když číst a psát nemůže, například pro nevidomost. Zákon řeší i kdo a za jakých podmínek může být svědkem. Pokud jde o výši dědictví ze závěti zákon chrání potomky zůstavitele tak, že: Nezletilí potomci musí dostat aspoň tolik, kolik činí jejich dědický podíl ze zákona. Zletilí potomci musí dostat aspoň polovinu jejich zákonného podílu.
8.6.2.
Zřízení nadace závětí
Závětí může zůstavitel zřídit i nadaci nebo nadační fond. Postup vedle občanského zákoníku upravuje i zákon č. 227/1997 Sb. o nadacích a nadačních fondech (3 odst.1, 3). Především je stanoveno, že nadační listina musí být pořízena formou notářského zápisu a musí obsahovat: Určení názvu nadace nebo nadačního fondu. Vymezení účelu, pro který se nadace nebo nadační fond zřizuje. Výši nebo hodnotu majetkového vkladu. Je-li vklad nepeněžitý, musí být předmět vkladu oceněn znalcem, cenné papíry musí být buď oceněny znalcem nebo osobou spravující cenné papíry podle zvláštního zákona. Stanovení pravidla pro omezení nákladů nadace nebo nadačního fondu. Podmínky pro poskytování nadačních příspěvků nebo okruh osob, kterým je lze poskytovat. Určení vykonavatele závěti, to jest osoby, která jmenuje první členy orgánů popřípadě revizora nadace nebo nadačního fondu, pokud nejsou jmenovány zůstavitelem v závěti a provede další úkony související se vznikem nadace nebo nadačního fondu. Vykonavatel závěti může podat soudu návrh na zrušení nadace, jestliže: -
nadační jmění nepřináší trvale žádný výnos a nadace nemá jiný majetek a nemůže tak plnit účel, pro který byla zřízena,
-
došlo ke snížení nadačního jmění pod 5 000 000 Kč a nadace v zákonem stanovené lhůtě nerozhodla o navýšení jmění z ostatního majetku ani o sloučení s jinou nadací.
Závěť, která nesplňuje uvedené náležitosti je neplatná v té části, v níž obsahuje zřízení nadace nebo nadačního fondu.
8.7. Veřejná sbírka Zákon č. 117/2001 Sb. o veřejných sbírkách
Naformátováno Naformátováno
Od roku 2001 upravuje zákon i veřejné sbírky, které byly do té doby pojímány jako dary. Zákon o veřejných sbírkách definuje jako veřejnou sbírku (i) každé shromaždování prostředků (i) za účelem humanitárním, charitativním, rozvoje vzdělanosti, tělovýchovy, sportu, a ochrany kulturního dědictví, tradic a životního prostředí, (ii) od předem neurčeného okruhu osob. Za veřejné sbírky se nepovažují dary náboženským organizacím v kostelech a jiných prostorách náboženských organizací a členské příspěvky. Z definice veřejné sbírky je také zřejmé, že výzva k podpoře finančním příspěvkem, nebo jiným darem adresována konkrétním osobám, nebo okruhu nějak dostatečně určitých osob, třeba členům nějaké organizace, také nemůže být považována za veřejnou sbírku. Při každém veřejném fundraisingu je tedy nutné zvážit, zda-li způsobem shromažďovaní majetku nenaplňujeme definici veřejné sbírky, jelikož pořádání veřejné sbírky je (i) regulováno určitou byrokratickou procedurou (viz. dále) a (ii) porušení pravidel veřejných sbírek trestáno citelnými pokutami do výše až 500.000,- Kč. Zákon dále stanovuje jakými způsoby taková sbírka může být uskutečněna, jimiž jsou: •
příspěvky na k tomu účelu zřízený účet,
•
prodej předmětů,
•
sběrací listinami,
•
pokladničky na předem určených místech,
•
pronájem telefonních linek, a
•
vstupenky na dobročinné akce uspořádané za účelem veřejné sbírky.
Podmínkou pro pořádání veřejné sbírky je (i) statut pořadatele jako právnické osoby, bez ohledu na účel jejího založení, (ii) bezdlužnost vůči státu a osvědčení o přijetí oznámení krajským úřadem, který je místně příslušný dle sídla pořadatele sbírky (v Praze se jedná o Magistrát hl.m. Prahy). Jedná se o jistý druh registrace sbírky, kdy je pořadatel povinen k následující proceduře: a)
oznámit konání sbírky s podrobnostmi o sbírce, včetně doby konání, způsobu, čísel účtů , identifikace odpovědných osob, účelu sbírky, územím sbírky, určení příspěvku obsaženého v prodávaném předmětu nebo vstupence a vyžadovanými přílohami
•
potvrzením finančního úřadu pořadatele o bezdlužnosti
•
čestným prohlášení osvědčujícím, že na pořadatele nebyla uvalena nucená správa, nebyl na jeho majetek prohlášen konkurs ani že návrh na prohlášení konkursu na pořadatelův majetek nebyl zamítnut pro nedostatek majetku, či že pořadatel nevstoupil do likvidace. b)
vyčkat 30-ti dnů od podání oznámení na vydání osvědčení o datu podání oznámení. V této lhůtě může úřad pro rozpor se zákonem, tedy rozumějme se zákonnými podmínkami pro konání veřejné
sbírky
(účel a způsob sbírky), nebo nesplnění ostatních podmínek vyžadovaných zákonem
v dodatečné lhůtě, sbírku zakázat. Takové rozhodnutí úřadu lze napadnout odvoláním..
Sbírka tak může začít až vydáním osvědčení, nebo v případě nečinnosti úřadu uplynutím třicátého dne od doručení oznámení. V případech hodných zvláštního zřetele, jako jsou např. sbírky na zmírnění následků škod ekologických havárií a živelných pohrom, může úřad na základě žádosti pořadatele rozhodnout o konání sbírky bez prodlení. Sbírka však v každém případě musí začít do 120 dnů od podání oznámení. Pořadatel je povinen oznámit úřadu den skutečného zahájení sbírky do 30-ti dnů.
Dalším náročným požadavkem zákona je povinnost samostatně účtovat o sbírce na zvláštních účtech . Úřad je zákonem oprávněn kdykoliv provést kontrolu všech podmínek provádění sbírky. Pořadatel je povinen užití veškerých prostředků získaných sbírkou úřadu prokázat, tzn. „vyúčtovat“ v souladu se zákonem.
Zákon poměrně značným způsobem omezuje pořadatele veřejných sbírek ustanovením o tom, že na náklady na uspořádání takové sbírky nelze použít více než 5% hrubého výtěžku sbírky. Ostatní náklady je tedy třeba financovat z jiných zdrojů. Je zřejmé, že tímto chtěl zákonodárce omezit možnost použití finančních prostředků k jinému účelu, ale jak to v Čechách bývá zvykem, bez dlouhého přemýšlení zavedl zákonodárce velmi obecné pravidlo, které svou aplikací do jisté míry znemožňuje činnost, kterou chtěl v obecné rovině před zneužíváním shromážděných prostředků ochránit., což platí především pro větší dobročinné koncerty, a rozsahem podobné akce.
9.
Základní informace o daních
S ohledem na problematiku neziskových právnických osob bude věnována v této kapitole pozornost dani z příjmů, dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí v těch částech daňových zákonů, které stanoví zvláštní režim těmto osobám.
9.1. Daň z příjmů Zák. č. 586/1992 Sb.
9.1.1.
Kdo a z čeho platí daň § 18 odst. č 3, 4,8
Platit daň z příjmů je povinen každý, kdo má podle zákona příjmy, které jsou předmětem daně. Neziskové právnické osoby definuje zákon jako poplatníky, kteří nejsou založeni nebo zřízeni za účelem podnikání. Jako tento druh poplatníků zákon příkladmo považuje: Zájmová sdružení právnických osob, pokud mají právní subjektivitu a nejsou zřízena za účelem výdělečné činnosti. Občanská sdružení, včetně odborových organizací, Politické strany a politická hnutí. Registrované církve a náboženské společnosti. Nadace a nadační fondy, obecně prospěšné společnosti. Veřejné vysoké školy. Obce, organizační složky státu, vyšší územní samosprávné celky a příspěvkové organizace. U uvedených poplatníků nejsou předmětem daně příjmy plynoucí z: Z činností vyplývající z jejich poslání, za podmínky, že náklady nebo výdaje vynaložené podle tohoto zákona v souvislosti s prováděním této činnosti jsou vyšší. Co jsou činnosti, které jsou posláním těchto poplatníků stanoví zvláštní předpisy nebo statuty, stanovy a zřizovací nebo zakladatelské listiny. Z dotací a z jiných forem státní podpory a podpory z rozpočtu obcí, jsou-li poskytnuty podle zvláštního předpisu. Z úroků z vkladů na běžném účtu. Předmětem daně u těchto poplatníků jsou vždy příjmy z reklam a z členských příspěvků.
9.1.2.
Osvobození od daně a její snížení §19 odst 1 a,r. § 20 odst.7
Od daně jsou osvobozeny: Členské příspěvky podle stanov, statutu, zřizovacích nebo zakladatelských listin, přijaté zájmovými sdruženími právnických osob, profesními komorami s nepovinným členstvím, občanskými sdruženími včetně odborových organizací, politickými stranami a hnutími.
Příjmy plynoucí z pronájmu nemovitostí, které jsou součástí nadačního jmění a jsou zapsány v nadačním rejstříku. Příjmy plynoucí z pronájmu uměleckých děl, která jsou součástí nadačního jmění a jsou zapsána v nadačním rejstříku. Úrokové příjmy a jiné výnosy plynoucí z cenných papírů pokud jsou zapsány v nadačním rejstříku a jsou součástí nadačního jmění a příjmy z jejich prodeje. Příjmy plynoucí z úroků z peněžních prostředků, které jsou součástí nadačního jmění, za podmínky, že jsou uloženy na zvláštním účtu u banky nebo pobočky zahraniční banky působící v ČR a číslo tohoto účtu je zapsáno v nadačním rejstříku. Veškeré výnosy z cenných papírů, které jsou součástí nadačního jmění, které jsou smlouvou o správě cenných papírů podle zvláštního zákona spravovány k tomu oprávněnou osobou a za podmínky, že údaje o této osobě jsou zapsány v nadačním rejstříku.
9.1.3.
Slevy na dani.
Poplatníci, kteří nejsou zřízeni nebo založeni za účelem podnikání, tedy i neziskové právnické osoby, mohou základ daně dále snížit až o 30 %, maximálně však o 1 000 000 Kč. Předpokladem snížení je, že získané prostředky budou použity ke krytí nákladů nebo výdajů souvisejících s činnostmi, které nejsou předmětem daně a to ve třech po sobě následujících daňových obdobích. V případě, že by 30% snížení činilo méně než 300 000 Kč, lze odečíst částku ve výši 300 000 Kč, maximálně však do výše základu daně. Základem daně se rozumí rozdíl, o který příjmy, s výjimkou příjmů, které nejsou předmětem daně a příjmů osvobozených od daně, převyšují výdaje, a to při respektování jejich věcné i časové souvislosti v daném zdaňovacím období.
9.1.4.
Daňové přiznání § 38m odst. 1,7.
Povinnost podat daňové přiznání, stručně řečeno, nemají neziskové právnické osoby,pokud nemají příjmy, které jsou předmětem daně nebo mají pouze příjmy od daně osvobozené. Pokud má nezisková právnická osoba příjmy nespadající pod uvedený výpočet výjimek, je povinna daňové přiznání podat. Přiznání se podává u místně příslušného finančního úřadu, v jehož obvodu má osoba sídlo do 31. března. Pokud přiznání zpracovává daňový poradce, je třeba do uvedeného data předat úřadu jeho plnou moc a daňové přiznání podat do 30. června. Příslušné tiskopisy, včetně návodu na vyplnění jsou k dispozici na každém finančním úřadě.
9.1.5.
Daňové zvýhodnění dárců § 15 odst. 8, § 20 odst. 8
Zákon o dani z příjmů umožňuje právnickým i fyzickým osobám odečíst od základu daně hodnotu darů poskytnutých obcím a právnickým osobám se sídlem na území ČR za předpokladu, že dary ve výši alespoň 2000 Kč právnickými osobami a 1000 Kč fyzickými osobami byly poskytnuty:
Na financování vědy, vzdělání, výzkumných a vývojových účelů, kultury, školství, na policii, na požární ochranu, na podporu a ochranu mládeže, na ochranu zvířat, na účely sociální, zdravotnické, ekologické, humanitární, charitativní. Pro registrované církve a náboženské společnosti, tělovýchovné a sportovní účely,. Politickým stranám a hnutím. Fyzickým osobám s bydlištěm na území ČR provozujícím školská a zdravotnická zařízení a zařízení na ochranu opuštěných zvířat na financování těchto zařízení V úhrnu lze takto odečíst ze základu daně právnickým osobám nejvýše 5 % a fyzickým osobám 10 %.
9.2. Daň z nemovitosti, dědická, darovací a z převodu nemovitostí zák č. 338,357/1992 Sb. Uvedený zákon souhrnně řeší daň dědickou, darovací a daň z převodu nemovitostí. Osobu poplatníka specifikuje takto:. Poplatníkem daně z pozemků je vlastník pozemku Poplatníkem daně ze staveb je vlastník stavby, bytu nebo samostatného nebytového prostoru. Poplatníkem daně dědické je dědic, je lhostejné, zda jde o dědice ze zákona, nebo ze závěti nebo z jiného důvodu Poplatníkem daně darovací je nabyvatel daru. Při darování do ciziny je poplatníkem vždy dárce. Nejde-li o darování z ciziny nebo do ciziny, je dárce ručitelem. Poplatníkem daně z převodu nemovitostí je převodce (prodávající), nabyvatel je ručitelem. Poplatníkem je nabyvatel, jde-li o nabytí nemovitosti v dražbě, při výkonu rozhodnutí, vyvlastnění, konkursu, vyrovnání nebo vydržení. Jde-li o výměnu nemovitostí platí strany společně.
9.2.1.
Osvobození od daně § 20..odst. 4
Od daně z pozemků a staveb jsou osvobozeny, kromě jiného, obč. sdružení, pokud nemovitosti neslouží k podnikatelským účelům, OPS a nadace. Od daně dědické a daně darovací jsou, kromě jiného, osvobozena bezúplatná nabytí majetku: určená na financování zařízení a humanitárních akcí, školství, vědy, vzdělání, zdravotnictví, sociální péče, ekologie, tělovýchovy, sportu, výchovy a ochrany mládeže a požární ochrany, pokud je majetek nabyt právnickýmu osobami, které byly zřízeny k zabezpečování těchto činností a které mají sídlo na území ČR, a veřejnými sbírkami za stejných podmínek, státem registrovanými církvemi a náboženskými společnosti, obecně prospěšnými společnostmi a politickými stranami a politickými hnutími, určená na jejich činnost, nadacemi nebo nadačními fondy, jakož i majetku poskytnutého nadacemi nebo nadačními fondy v souladu s účelem a podmínkami stanovenými v nadační listině nebo statutu.
Pro praxi je třeba upozornit na rozdíly ve vztahu k osvobození od daně z příjmu. Zatímco u této daně je osvobození vázáno na to, že jde o neziskovou právnickou osobu, osvobození od dědické a darovací daně je vázáno na konkrétní účel daru vyjmenovaný v zákoně. Tento rozdíl nepochopilo například občanské sdružení, kterému byl darován hotel. Sdružení dále hotel provozovalo a v prohraném sporu s finančním úřadem, který požadoval platbu darovací daně, zbytečně poukazovalo na to, že jsou neziskovou právnickou osobou, a že v hotelu bydlí lidé, tedy že jde o humanitární účely.
10. Minitest 1.
Občanské sdružení bylo likvidováno. Členové požádali likvidátora aby jim předal do vlastnictví likvidační zůstatek vzniklý prodejem inventáře. Mají členové právo získat tento zůstatek? a)
ano, ale jen ti, kteří mají řádně zaplaceny příspěvky
b) ano, pokud to bylo schváleno na členské schůzi c) 2.
ne.
Může vykonavatel závěti navrhnout soudu, aby zrušil nadaci? a)
ano
b) ano, ale jen když to je uvedeno v závěti c) 3.
ne
Může nezletilý vlastním jménem uzavřít kupní smlouvu? a)
ano, ale jen za doprovodu rodičů
b) ano, když smlouva je přiměřená jeho rozumové a volní vyspělosti c) 4.
ne
Lhůta k zaplacení pohledávky připadla na sobotu. Který den musí být pohledávka nejpozději uhrazena? a)
v pátek
b) v neděli c) 5.
v pondělí
Platí v právních pravidlech upravujících jednání o uzavření smlouvy zásada „kdo mlčí – souhlasí“? a)
ano
b) ne c) 6.
ano, pokud předmětem smlouvy není nemovitost
Promlčecí doba činí v občanskoprávních závazkových vztazích: a)
3 roky
b) 4 roky c) 7.
pět let
Má účastník v obchodně právních vztazích právo odstoupit od smlouvy, byla-li uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek? a)
Má
b) Nemá c) 8.
záleží na okolnostech
Lze v rámci náhrady škody požadovat i ušlý zisk? a)
ano, ale musí se o tom strany dohodnout ve smlouvě
b) ne c) 9.
ano, i když se strany na tom nedohodly
Věřitel vyúčtoval dlužníkovi, který opožděně zaplatil svůj dluh, úroky z prodlení. Dlužník namítl, že tato sankce nebyla dohodnuta ve smlouvě a proto, že není povinen úroky z prodlení platit. Měl pravdu? a)
ne – jde o povinnost vyplývající ze zákona
b) ano – za předpokladu že se o tom s věřitelem dodatečně dohodne c)
ano
10. Mohou účastníci uzavřít smlouvu o tom, že v budoucnu uzavřou určitou smlouvu? a)
ano – pokud nejde o smlouvu o prodeji nemovitosti
b) ne c)
ano, ale jen když se dohodnou o podstatných náležitostech budoucí smlouvy
11. Když není ve smlouvě dohodnuta nebo jinak určena volba data, kdy má být dluh splacen, je dlužník povinen dluh zaplatit a)
kdy bude chtít
b) do jednoho roku c)
do prvního dne po té, kdy byl požádán věřitelem
12. Platí-li dlužník dluh prostřednictvím peněžního ústavu je dluh splacen a)
dáním převodního příkazu bance dlužníka
b) připsáním na účet věřitele c)
dnem, kdy věřitel souhlasil s převodem na jeho účet
13. Věřitel má v zástavě dlužníkův automobil. Může s tímto automobilem nakládat jako s vlastním, když dlužník nezaplatí? a)
ano, upozorní-li na to včas dlužníka
b) ano, ale automobil nesmí mít cenu přesahující milion Kč c)
ne
14. Došlo k poškození počítače. Majitel požaduje náhradu škody. V jaké výši má být majitelem škoda požadována? a)
v pořizovací ceně
b) v pořizovací ceně po odečtení amortizace c)
v ceně, za jakou se obdobný počítač v místě prodává
15. Dárce a obdarovaný uzavřeli darovací smlouvu, podle níž dojde k odevzdání a převzetí daru 10 000 Kč při budoucí slavnostní výroční schůzi. Musí být tato smlouva písemná? a)
ano
b) jen když se strany na tom dohodnou c)
ne
16. Právnická osoba darovala obecně prospěšné společnosti 1 500 Kč. Může si tuto částku odečíst ze základu daně z příjmů? a)
ano
b) ne c)
jen když byla darovací smlouva písemná
17. Nezisková právnická osoba A používala neoprávněně název jiné neziskové právnické osoby B při fundraisingu u různých firem. Tím poškodila osobu B na darech, které jí v důsledku toho unikly. Má osoba B právo na náhradu vzniklé škody? a)
nemá – jde o podnikatelské riziko osoby B
b) má – jen když ochrana názvu byla zakotvena ve zřizovací listině
c)
má
18. Je platná smlouva o prodeji, když u podpisu prodávajícího není otisk firemního razítka? a)
ano
b) ano, nejde-li o prodej nemovitosti c)
není
Správné řešení:1c, 2a, 3b, 4c, 5b, 6a, 7b, 8c, 9a, 10c, 11c, 12b, 13c, 14c, 15a, 16b, 17c, 18a.
