Právě se vám dostal do rukou jeden z velice vzácných výtisků almanachu tří mladých autorek, jejichž texty, jsou velice často jejich prvotinami. Můžeme pouze odhadovat, jak známá budou jejich díla v budoucnosti a jakou cestou se budou tyto tři mladé dámy ubírat. Náš časopis dal tentokrát také prostor mladé malířce, která se podílela na grafické stránce celého tohoto díla. Některé její obrazy byly inspirovány například Salvadorem Dalím či dadaistickou tvorbou. Jak sama sdělila, jejím cílem bylo nejen vyzkoušet trochu jiný druh tvorby (ke kresbě použila klasickou propisovací tužku), ale také i pobavit čtenáře svým neobvyklým pohledem na svět. Docela snadno se můžeme pousmát nad obrázkem těla ženy s lebkou místo hlavy, kterými doprovodila statě, kde autorky popisují samy sebe Úsměv to asi nebude veselý, jelikož obraz autorky je pouhou alegorií jejího vnějšího i vnitřního světa. Malířce jsme ponechaly volnou ruku nejen při tvorbě ilustrací, nýbrž i při samotném grafickém zpracovávání časopisu. Jako jednotící prvek si vybrala japonskou abecedu, pomocí které vykreslila veškeré nadpisy. Můžeme v tom ovšem hledat i jiný záměr, a to tiché poukázání na to, že jméno by nemělo být vším, podstatou by měl zůstat obsah. Jelikož toto číslo nepochází z rukou jen jednoho autora, je zde možné najít více stylů tvorby, nicméně ve výsledku jsou všechny dílčí linie propojeny v jednotný celek, k čemuž dopomáhají i texty od známějších autorů, které byly pečlivě vybrány, aby podbarvily celkový dojem. Po krátkém zhodnocení a uvedení mi nezbývá nic jiného, než popřát vám všem krásný měsíc, který jistě strávíte očekáváním na vydání dalšího almanachu, který bude zaměřen na téma surrealistické tvorby.
Cítím. Cítím se pod tlakem. Cítím chuť čokolády. Cítím lásku, cítím bolest, cítím vůni vánočního čaje. Člověk může cítit mnohé. Někomu se pod pojmem „cit“ vybaví dotyk jeho partnera. Jinému se zase vybaví ta neuvěřitelná bolest, když báseň po vytrženém zubu přichází k sobě. Já si pod tímto pojmem představím nitro. Něco, co je uvnitř každého z nás. Je to naše slabina. Kdokoliv, kdo ji odhalí, si s námi může zahrávat jako s loutkami. Ale city nemusí být pouze raněné. Láska, pocit štěstí, volnosti… To vše je spojeno s citem. Někteří myslí, že z biologického hlediska je člověk jediným tvorem na celé planetě Zemi, který má schopnost cítit smutek, radost nebo únavu. Uznávám, že taková žížala nemá chuť se zamilovat do pana žížaláka a teprve potom s ním mít děti, založit si rodinu a žít v hlíně šťastně až do smrti. Ale hádejte, proč psi vrtí ocasem a štěkají, když po delší době vidí svého páníčka? Jsou šťastní. Právě jsem snědla rumovou kuličku. Je to vánoční cukroví a mám ho strašně ráda. Bohužel jsem jediný člen rodiny, kterému tato jednohubka chutná. Zřejmě to bude tím, že jsem toto cukroví dělala výhradně sama. Když tuto lahůdku strčím do pusy, ucítím nejprve její hrubý povrch obalený v kokosu. Pak skousnu. Můj chrup narazí nejprve na kakaové těsto a pak rozkousne nahořklý lískový oříšek. Dál se mi po ústech rozlévá jemná rumová chuť. Je to lahoda. Cítím se na okamžik o malinko šťastnější. A cítím chuť na další rumovou kuličku.
Člověk cítí vždy, vše a všude. Snažte se zamyslet: co právě teď cítíte?
Kdo vlastně jsem? Otázka k zamyšlení, ale je těžké na ni odpovědět. Člověk? Nejspíš to tak bude, ale podle mého strýce je člověk jen muž a holka či žena další žijící tvor na této planetě. Ale už se nebudu zabývat strýcovou teorií, a tak zpátky k naší otázce: „Kdo jsem?“ Jsem hrdý paličák(je pravda,že jsem asi dřív taková nebývala), ale většinou když se do něčeho pustím, tak po hlavě, někdy až bez rozmyslu a občas přes mrtvoly. Možná, že to tak ani v dnešním světě nejde. Pro mé kamarády jsem takový to sluníčko, pořád se směji a usmívám, zlepšuji ostatním náladu, když se trápí, když mají nějaký problém, tak pomůžu. Většinou nedávám na sobě znát, když se trápím já, ale říká se, že dusit něco v sobě je to nejhorší, a tak ať se pak nediví, že občas vybuchnu. Pro někoho otravná moucha a pro dalšího hromosvod, ale někdy nebývá uzemněný, a pak nechtějte vědět, jak to po bouřce vypadá. Myslím, že nikdo není dokonalý, každý máme své chyby a uměním je, si je přiznat. I já mám své chyby, nedostatky, ale snad mé dobré vlastnosti, jestli nějaké jsou, je vyváží. Ale lepší by bylo, kdyby je převážili, i když zápory(chyby) se hledají snáz.
Mává, usmívá se, sluníčko jí svítí do mírně přivřených očí, když tu najednou blesklo světlo fotoaparátu. Přístroj vyplivl fotografii ze svých útrob. Byla trochu jiná, než čekala, lišila se od všech jejích fotografií a přece na ní byla ona, v jedné ze svých podob. Její duše si hrála s barvami, a navenek se to projevovalo v jejím výrazu tváře, trošinku nakloněné hlavě, její pocity ze slunečného dne vyjadřoval úsměv na rtech, vráska na jejím čele. Hleděla na sebe a přemýšlela, jak by asi vypadala teď, o několik minut později, s hlavou skloněnou a myšlenkami pouze na sebe, na to čím je. Marně se snažila dosáhnout nějaké kloudné odpovědi. Je snad člověkem? Možná ano, ale co přesně to znamená? Jen určení živočišného druhu. Je snad ženou? Tvorem s nějakým pohlavím? Ne, to stále nevyjadřovalo to, čím se cítila. Připadala si jako balónek hélia letící vzhůru k nebi a zároveň jako kostra pohřbená pod tunami hlíny. Hlava jí bolela jako kdyby byla cirkulárkou řezající dřevo, nohy jí mrazily jako špičky ledovců na Antarktidě. Celé její tělo brnělo jako včelí úl, cítila krev proudící uvnitř, milióny rostoucích a umírajících buněk, které si přály žít o chvíli déle, než jim bylo dovoleno. Stejně jako ona toužila dojít dál, než kam kdo došel, najít nějaký smysl toho všeho mrzkého hemžení miliardy mravenců žijících na jediném metru. Snažila se objevit tisíceré záhady světa, a přitom nedokázala zodpovědět ani jednoduchou otázku svého bytí.
Je zima. Levý blinkr odjíždějícího autobusu mi dal jasně najevo, že dalších dvacet minut Ztratím přemítáním o mém krutém osudu. Sněží. Sněží malé bílé mrazivé vločky. Jsou jich miliardy, ale každá z nich je jedním malým uměleckým dílem. Každý z nás je za svého dětství chytal na rukavice a snažil se pouhým okem zachytit jejich dokonalost. Přichází další obět špatného osudu. Je to starší paní. Dívá se na hodinky, pak na jízdní řád. Je nemilé vidět v jejích očích zjištění, že zabije dalších pár minut svého rychle se krátícího života čekáním na autobus. Pomalu pokládá své nákupní tašky na zem a noří se do svých myšlenek. Přemýšlím nad osudem člověka. Věřím, že vše, co se má stát se stane. Dokonce i to, o čem teď přemýšlím je dáno. Přichází mladý muž, či spíše kluk. Správný drsňák, „frikulín“. Jeho čekání už nebude tak dlouhé, jako to moje, ale přesto je to stále ještě úctyhodná doba. „Sakra“ , říká při pohledu na hodinky. Hned po něm přichází na první pohled zamilovaný pár. Ruku v ruce doputují na okraj chodníku, kde si šeptají sladká slůvka. Nezajímá je, kdy pojede autobus, hlavně že jsou spolu. Frikulín vytahuje sluchátka a posléze se celé osazenstvo zastávky dozví smutný fakt, že tento mladík má moc rád hodně hlasitou hudbu. Přichází další stařenka. Než se stačí doploužit k vývěsce s jízdními řády, oznámí jí druhá stařenka, že to jede za pět minut. Dají se do řeči. Hlavní téma: „Ta dnešní mládež je ale neohleduplná.“ Koukají při tom na mladíka a mlaskání zamilované dvojice za nimi jim to jen potvrzuje. A tak to bude vždy. Rozlišnost názorů, které se mění s růstem věku. A co si myslím já, jako nezávislý pozorovatel? Tomu mladíkovi už určitě řeklo mnoho lidí, že je jeho hudba ruší, ale stejně ji poslouchá dál se stejným zápalem, stejně hlasitě. To nikdo nezmění. Teď ne. Až 4as to změní. Časem se jeho názor také změní. Staří mají právo kritizovat mladé. Jejich věk jim už nic jiného neumožňuje. A láska? Láska umožňuje člověku dýchat. Ta zde bude vždy a všude. Jen ať si lidé plnými doušky užívají jeden druhého. Co když čas také změní jejich názor? Užívejme si každé chvilky. Ta je dána naším osudem a není žádná, která by neměla smysl. Dokonce má smysl i těch, na první pohled zabitých, dvacet minut čekání. Člověk může volně přemýšlet. Sněží…
První Každá otázka má v sobě háček... Umíráš???....a Bůh si hraje na dětském hřišti, plném kouře, střepů, odpadků a všechno obklopující prázdnoty
Druhá
Buď si co chceš, kde chceš a přece nikde nebudeš, jsi jen prázdná ulita, hmota bez ničeho, papírový sáček pohozený v kanále, skrze hrob mluví tvé prázdné já... jsi chyba, chyba nalezená při sčítání mrtvých
Je podvečer. Mladý muž jede metrem a přemítá o poslání lidstva. Proč se každý den musíme vydat do práce? Abychom se uživili a svojí prací přispěli k přežití lidstva. Proč musí ale právě lidstvo ovládat planetu? Neví. Moc přemýšlí. Z jeho dumání ho vytrhne zelená kobylka lezoucí po černé kožené bundě muže stojícího nad ním. Muž o ní neví. Mladík ji pozoruje. Dlouhá zelená tykadla, vykulené oči, nožky schopné vymrštit malého tvorečka do úctyhodné výšky. Leze vzhůru doufajíc, že nahoře konečně nalezne něco, co se alespoň trochu podobá louce. Náhle seskočí na zem. Mladíka napadne, že by ji mohl sebrat a vynést ven na trávu. Je to ale marné. Už jste se někdy pokoušeli chytit kobylku? Rozhodne se vystoupit dveřmi, které jsou od něj sice více vzdálené, ale alespoň nehrozí, že by cestou zašlápl toho malého tvorečka. „Třeba zase na někoho vyskočí a dostane se ven.“, uklidňuje se. Ve chvíli, kdy vystupuje z metra zahlédne u druhých dveří houf japonských turistů. Nadšeně se cpou do metra a fotí vše, co jim přijde neobvyklé. To je konec kobylky. Jak krutá je civilizace…
Koho si vybrala smrt, kdo už jen zvrací krev nebo si přidržuje vnitřnosti, ten jediný odhaluje pravdu – že totiž hrůza ze smrti neexistuje. Vlastní tělo mu náhle připadá jako zbytečný nástroj, který dosloužil a on ho odhazuje. Zničené tělo, které se ukazuje ve svém opotřebení. A když to tělo žízní, pro umírajícího už je to jen žízeň, jíž bude dobré se zbavit. A zbytečné je všechno, co mu kdy patřilo, co zdobilo, živilo, oslavovalo to zpola cizí tělo, z něhož je už jen jakési domovní příslušenství, něco jako osel přivázaný ke kůlu. V tu chvíli nastává agónie, a to už se vědomí jen kolébá, jak je střídavě vyprazdňují a naplňují vlny paměti. Odcházejí a přicházejí jako odliv a příliv a odnášejí a zase přinášejí veškerou zásobu obrazů, ulity vzpomínek,
mušle znějící veškerými kdy zaslechnutými hlasy. Zvednou se, zalijí poznovu srdeční řasy a všechny city zase ožijí. Ale obratník už chystá rozhodující odliv, srdce se vyprázdní a vlny i se všemi svými zásobami se navrátí v Boha. Ano, viděl jsem, jak lidé před smrtí utíkali, už předem zděšeni tím setkáním. Avšak neklamte se, nikdy jsem neviděl, že by propadl hrůze ten, kdo umírá. Antoine de Saint-Exupéry, Citadela
Dnešní realita: · Zemřelo 100 000 lidí hladem, · vymřelo 100 živočišných a rostlinných druhů, · bylo odplaveno 86 tun půdy, · bylo vykáceno 55 000 hektarů tropických lesů, · pouště se rozšířily o 20 000 hektarů, · bylo do vzduchu vypuštěno 100 milionů tun výfukových plynů.
Slunce zářilo. Byl takový ryze optimistický den, jenž byl plný veselí a do toho překrásného
dne se narodil chlapeček Velký pesimista. Po celou dobu co vyrůstal bylo stejné počasí, jako v den kdy se narodil. Ale on věděl, že to tak vždy nebude. Odjakživa měl pocit, že s jeho narozením přišla změna, jako když do stroje, kde všechny součástky do sebe zapadají, přidáte nový šroubek a pozorujete, jestli bude i nadále fungovat. Říkal to všem okolo, ale ostatní jako by neslyšeli, jako by nevnímali, jelikož se nechtěli připustit, co Velký pesimista říkal.
Jednoho dne slunce zašlo. Začal padat déšť. Kapka za kapkou. Stále a vytrvale. Neustávající proud padal na okna, střechy domů a do této chvíle šťastní lidé objevovali nové pocity, smutek, lítost nedostatek, marnost všeho. Pozorovali padající kapky, které již nebyli pouze kouskem vody vytrženým z kontextu, byly to květy. Ale ne takové květy na jaké byli optimisté zvyklí. Dosud znali pouze krásné voňavé květy, dělající radost, ale zapomínali na trny, které růže obvykle mívají. Ale tyhle květy byli jiné. Byly ostré jako nože, ač vypadaly půvabněji něž sladké květy z optimistických dob. Ale nové květy zabíjely. Jejich okvětní lístky byly břitvami, které jakmile se dotkly kůže rozsekaly jí na jednotlivé atomy, po kůži pokračovaly dovnitř těla, hledaly srdce, které by vyrvali z ještě živé duše, tepající a toužící po životě. Ale lidé přesto nevydrželi být ukrytí ve svých domovech, poslouchat padající květy, každý den se další a další naivní optimisté vydávali vstříc smrti. Vítali jí s úsměvem na rtech a s očekáváním uvnitř. Vždyť to byli optimisté! Věřili, že smrt není zlá, že je to jen další cesta, jiná možnost, pokračování toho všeho, a proto všichni umírali. Kvůli své víře, kvůli nedostatku strachu. A tak se stalo, že na světě zůstal jenom Velký pesimista se svou ženou. Tou byla Známá optimistka. Venku stále padal déšť, čí spíše ty zrádné květy, podobné břitvám. Známá optimistka toužila vběhnout ven, ucítit po dlouhé době závan čerstvého vzduchu – pocítit svobodu. A poté přijmout milostivou smrt, jak podle jejích představ měla vypadat. Ale její muž jí od toho činu zrazoval. Zapřísahal ji, ať alespoň počká až se narodí jejich první dítě. Ona mu to přislíbila, čekala na narození dítěte jako na své vysvobození. Nakonec se toho dne dočkala. Narodila se jí dvojčata. Chlapec a dívka. Matka neměla radost z dětí, jediné po čem toužila, bylo pocítit kapky deště na své tváři, pocítit čerstvý vzduch, který pro ní byl symbolem volnosti. Vyběhla ven, pocítila záchvěv radosti, který projel celým jejím tělem. To jen květ rozřezával kůži, směrem k srdci. Velký pesimista na ni hleděl z okna, slza pomalu stékala po jeho tváři. V jeho srdci rostlo zoufalství a beznaděj. Klidným krokem vyšel do deště. Z domu se ozval pláč.
AUTOŘI: Kateřina Kubíková Markéta Bartoňová Dominika Šeblová
Ilustrace, grafické a počítačové zpracování – Dominika Šeblová
