68. MEZINÁRODNÍ HUDEBNÍ FESTIVAL
PRAŽSKÉ JARO Tisková zpráva č. 5 3. června 2013
Francouzi zahájili Pražské jaro se šarmem Takto nadepsal komentář k zahajovacímu koncertu pařížského Filharmonického orchestru Francouzského rozhlasu jeden z našich deníků a v podobném duchu se nesly referáty ostatních odborníků v dalších médiích. Až na jedinou výjimku se vzácně shodli při posouzení měkkého, ale přesto výrazného a čitelného zvuku orchestru, vyzdvihli jeho barevnost, kvalitu sólistů, a přestože shodně zaznamenali u Smetanových básní vcelku volnější tempa, pojetí dirigenta Petera Oundjiana přijali s respektem. Naopak podle recenzentky MF DNES dopadla úvodní Má vlast „fádně, ač se skvělým orchestrem“. První polovinu třetího večera francouzských rozhlasových filharmoniků s vítězem loňské violoncellové soutěže Victorem Julien-Laferrièrem v Saint-Saënsově koncertu vyplnila česká premiéra skladby Vábení v Paříži dlouhodobě žijícího Kryštofa Mařatky, kterou završil triptych inspirovaný pravěkým uměním. Tentokráte spočívalo těžiště její výpovědi ve sboru, který podle humorně nadneseného komentáře kritičky Svatavy Barančicové na portálu OperaPlus „předvádí kromě zpěvu snad vše, jak lze zapojit lidské tělo do hudby: výkřiky, tleskání, podupávání, syčení, plácání po tvářích, pískání, indiánské pokřiky, opičí vřískot, drmolení, kašlání atd., atd. Obdivovala jsem profesionalitu zpěváků (sbormistr Michel Tranchant), kteří tím vším byli ochotni projít, nasadit do toho své hlasivky a ještě ze sebe udělat se smrtelně vážným výrazem tlupu hýkajících paviánů. Klobouk dolů.“ Kromě domácích velkých těles a Slovenské filharmonie měli Francouzi na tomto poli pouze dva konkurenty: Mnichovskou filharmonii s jejím šéfdirigentem Lorinem Maazelem a Tokijský metropolitní orchestr s dirigentem Kazuhirem Koizumim. Oba večery ozdobily svými výkony vynikající houslistky Janine Jansen z Nizozemska a Japonka Sayaka Shoji. Podle recenzenta Lidových novin Jindřicha Bálka holandská sólistka „vládne velmi jemným aristokratickým tónem, který zprvu působí jakoby zastřeně a až postupně odhaluje své možnosti. Pro Prokofjevův lehce romantizující éterický koncert to byl ideální přístup.“ Bálek byl zajedno s Ondřejem Šupkou, který koncert ohodnotil 85% a předpověděl, že bude patřit k vrcholům letošního ročníku: „Houslistka je zjevně velmi dobře technicky vybavena, což měla možnost uplatnit zejména v závěru skladby v krkolomných, téměř zběsilých pasážích napříč rejstříky. Nejvíce však zřejmě zapůsobila pomalá věta, která přináší širokodechou melodiku pozdně romantického ražení, z níž Jansen dokázala vystavět mimořádně působivý, poetický obraz...“. Japonskou houslistku už jsme před časem slyšeli na Dvořákově Praze a s Českou filharmonií, tentokráte podle Dity Hradecké „překrásný tón jejích stradivárek, které bez potíží přezpívají celý orchestr a vítězí i nad akustikou Smetanovy síně“ triumfoval ve slavném Dvořákově koncertu. „Houslistka se tu s odhodláním vrhá do nejvyšších flažoletových tónů, které jí znějí krystalicky čistě a průrazně. Pasáže a oktávy jsou nekompromisně dokonalé.
Shoji udržuje posluchače svým nasazením a intenzitou výrazu v napětí až do chvíle, kdy se očekává spočinutí na lyrickém tématu...“. Do třetice si s sebou hostujícího houslistu přivezla také Slovenská filharmonie s jejím francouzským šéfem Emmanuelem Villaumem. Jeho krajan Augustine Dumay přednesl kromě známé Ravelovy rapsodie La Tzigane českou premiéru Houslového koncertu mladé slovenské skladatelky Ĺubici Čekovské, z jejíž nové tvorby zazněla už o den dříve v rámci skvostného recitálu Garricka Ohlssona dokonce světová premiéra klavírního cyklu Four Movements. Pro uvedení na Pražském jaru novinku u skladatelky objednala Terezín Foundation z amerického Bostonu.
Beethovenovský projekt s německým sólistou a dirigentem Souborná nahrávka Beethovenových děl pro klavír s orchestrem, rozvržená do tří ročníků Pražského jara a jejíž první část už vyšla na značce Sony, tentokráte nepokračovala podle plánovaného předpokladu. Hlavního protagonistu projektu Leifa Ove Andsnese zastoupil z rodinných důvodů na jeho osobní doporučení německý pianista Alexander Lonquich, který dostál nejen ohlášenému beethovenovskému programu s Mahlerovým komorním orchestrem, ale úspěšně se zhostil i dvojrole sólisty a dirigenta. „Musí to být pro pianistu osvěžující, řídit sám doprovodný ansámbl, cítit se jedním z jeho členů, nemuset sledovat pokyny dirigenta“ – napsala v Hospodářských novinách Dita Hradecká. „Virtuózní klavírní part se tím stává jednou ze součástí symfonického celku. A z hlediska posluchače je atraktivním zážitkem vidět klavíristu, jak se co chvíli vymrští ze židle a diriguje orchestrální mezihru... Z Lonquichových gest se už při předehře poznalo, jaká je jeho představa, temperament, komunikace s hráči, zkrátka osobnost. Vzápětí přesvědčil i výjimečnými dovednostmi u nástroje. Strhující energie, maximální elastičnost rukou, pregnantnost úhozu, soustředěnost na každý detail při uvědomění si celku, smysl pro tempo a jeho nuance... K dokonale stylovému a přesvědčivému výkonu nechyběla jediná ingredience. Obdivuhodnou výdrž potvrdil, když po dvou koncertech zahrál jako přídavek ještě celé finále z Beethovenova Koncertu č. 1“. Výtečný dojem zanechala už čtvrtá festivalová návštěva londýnské Academy of St Martin in the Fields s dirigujícím americkým klavíristou Murrayem Perahiou. Podle Jiřího Kotouče „Perahia hrál i dirigoval Mozartův Korunovační koncert D dur s u něj očekávanou brilancí.“ Také jedna ze tří posledních Mozartových symfonií Es dur, KV 543 „byla hrána opět v nádherném tahu, v krásném zvuku, i ve forte stále sametovém, přesto zářivém. Dechová harmonie křišťálově čistá, dynamika celého orchestru bohatě odstíněná. Dlouhotrvající ovace, překrásný večer.“ Ve stejné kategorii komorních orchestrů se úctyhodnými výkony blýskla také dvě domácí tělesa orientovaná na stylovou interpretaci historické hudby: Collegium 1704 a Musica Florea – oba s vlastními vokálními ansámbly. Václav Luks jako vždy připravil svým příznivcům lukulské hody provedením Myslivečkova pašijového oratoria La passione di Nostro Signore Gesù Cristo s výbornou pěveckou čtveřicí Martina Janková, Simona Houda Šaturová, Sophie Harmsen a Krystian Adam. Při příležitosti návratu Pražského jara do Svatovítské katedrály nastudoval Marek Štryncl se svými soubory Musica Florea a Collegium Floreum na přání pořadatelů program z hudby Václava Jana Tomáška. Zlatým hřebem podvečerního katedrálního koncertu bylo nové nastudování skladatelova díla Missa solemnis, které ve zdejších prostorách zaznělo v roce 1836 při korunovaci Leopolda V. posledním českým králem.
Hudba dneška Jednoznačně kladného přijetí se dostalo světové premiéře nové skladby českého autora Miroslava Srnky My Life Without Me v reprezentativní interpretaci legendárního francouzského tělesa Ensemble intercontemporain s Afroameričankou Claron McFadden. Punc mimořádné události dodala tomuto večeru i přítomnost v zahraničí často vyhledávaného českého dirigenta Tomáše Hanuse. Pod jeho pečlivým nastudováním se výjimečné novince, přinášející poselství umírající hrdinky pozůstalé rodině, dostalo „příležitosti excelovat různými technikami včetně recitace, šepotu i ztišeného zpěvu“. Stejně uznale hodnotil dirigent také orchestr: "Jeho hudebníci dokáží pracovat s entusiasmem a profesionalitou, každý jednotlivec je mistrem v oboru. Jde skutečně o ansámbl sólistů, kteří jsou na špičkové úrovni". Veskrze soudobá hudba byla rovněž náplní koncertu Ostravské bandy v Divadle Archa. Poprvé na Pražském jaru zazněla v každém ohledu netuctová hudba jiného mladého českého skladatele a světově uznávaného nanochemika v jedné osobě Petra Cíglera, českou premiéru měl na tomto večeru také nový smyčcový kvartet Torso zakladatele a dirigenta Ostravské bandy Petra Kotíka. Vrcholem bylo první festivalové uvedení mimořádně náročného Klavírního koncertu György Ligetiho ve strhujícím podání belgického pianisty Daana Vandewalla. Když před dvěma lety uvedli stejní umělci toto dílo v Carnegie Hall, napsal prestižní newyorský kritik George Grell: „...ve srovnání s New York Philharmonic s dirigentem Esa-Pekkou Salonenem je překvapivé, že pod vedením Petra Kotíka a klavíristy Daana Vandevalla je hudba koncertu čistší, dává větší smysl, dýchá větší muzikálností a humorem“. Reprezentativním vhledem do soudobé české hudby byly také dva komorní Úterky Umělecké besedy, které kromě jejích žijících členů záslužně připomenuly skladatelský odkaz Ladislava Vycpálka (se snovou interpretací jeho variační sonáty Chvála houslí mladým Jakubem Fišerem), Klementa Slavického a Miloslava Kabeláče, v jehož skladbě Osudová dramata člověka exceloval po boku trumpetisty Miroslava Kejmara herec Filip Sychra.
Malkovichův Casanova dokonce i zazpíval Podle očekávání také druhé hostování slavného amerického herce Johna Malkoviche na Pražském jaru přineslo po oba večery zcela zaplněné hlediště největšího pražského divadelního prostoru v Hudebním divadle v Karlíně. Giacomovy variace, prezentované jejich tvůrci jako „komorní zpěvohra“, představily Malkoviche v roli slavného stárnoucího milovníka. Marta Švagrová v Lidových novinách vyzdvihla skutečnost, že „hollywoodská hvězda, na jejímž věhlasu je pochopitelně postavena propagace projektu, je pouze dobře zapadající součástkou ve skvělé souhře všech čtyř interpretů“ a rovněž ocenila výborně znějící orchestr Vídeňské akademie, který byl pod vedením Martina Haselböcka hercům i pěvcům spolehlivou oporou. Vladimír Říha, od něhož jsem si vypůjčili z Práva titulek tohoto odstavce, dokonce výslovně napsal: „Při vší úctě k hollywoodské hvězdě je ale hlavní hvězdou večera orchestr historických nástrojů s dirigentem Haselböckem.“ Svatava Barančicová, která ohodnotila déle než tříhodinové představení 75%, napsala na adresu tolik očekávaného Malkovichova zpěvu: „Docela odvážně se podílel na vícehlasých zpěvech, kde bylo třeba doplnit oba zpěváky a zpívat samostatný hlas například v triu... Na sólovou árii si Malkovich troufnul až v samotném závěru inscenace – v mandolínové canzonetě Deh, vienni alla finestra z Dona Giovanniho. Zpíval ji jako Casanova umírající, již jen tichým, vcelku jímavým a vytrácejícím se hlasem, jako by si spíše pobrukoval. Člověk na konci sil a své pozemské cesty.“
Trojlístek sólistů: Josef Špaček – Roman Patkoló - Ning Feng Jindřich Bálek vystavil v Lidových novinách absolutorium prvnímu z domácích sólistů na letošním ročníku Josefu Špačkovi: „Ten měl na festivalu vydařený recitál a opravdu nezklamal očekávání. Ukázněný a technicky jistý Bach, stylový Mozart, sugestivní Prokofjev i virtuózní Saint-Saëns. Program nabídl od všeho trochu a v každém směru skvělé hraní... Josef Špaček už dnes hraje lépe než mnozí mediálně protřelí čeští ,housloví virtuosové´ starší generace.“ Poprvé se českému publiku, a to hned s naším prvním orchestrem Českou filharmonií pod taktovkou Tomáše Netopila, představil slovenský virtuos na kontrabas Roman Patkoló. Ani v jeho případě nešetřil Jindřich Bálek uznáním: „Diváci mohli sledovat jeho skvělé hráčské dovednosti a zároveň si připomenout jeho mezinárodní kariéru... V jeho podání není v kontrabasové hře nic těžkopádného, smyčec i tón má živě pohyblivý i v nejhlubších polohách.“ Na stejném večeru kritik uznale hodnotil také dirigentovo monumentální zakončení Symfonie č. 3 Aarona Coplanda. Vřelého ohlasu se dostalo také někdejšímu vítězi Paganiniho soutěže v Janově čínskému houslistovi Ning Fengovi, který s klavírním doprovodem Petra Jiříkovského přednesl na vzácný Stradivariho nástroj z roku 1721 „Macmillan“ skladby Beethovena, Elgara, Dvořáka a Paganiniho. Trochu ve stínu – soudě alespoň podle mediálních ohlasů – zůstal další z českých sólistů Igor Ardašev, který na slavnostním večeru k 90. výročí zahájení vysílání Českého rozhlasu a 150. výročí založení Umělecké besedy přednesl brilantně a s nadhledem zřídka slýchanou Klavírní fantazii Jaroslava Ježka. Partnery mu byli dirigent Ondrej Lenárd se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, v jehož podání jsem vyslechli světovou premiéru novinky Jana Klusáka, symfonické básně Zaniklé štěstí cudně inspirované Bedřichem Smetanou.
Pěvecké stars: Angela Denoke a Matthias Goerne Zářivou poctou jubilujícímu Richardu Wagnerovi byl večer německé pěvkyně Angely Denoke se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK a Kühnovým smíšený sborem pod taktovkou Graeme Jenkinse. „Málokdy jsme mohli slyšet Wagnerova díla tak nádherně provedená“ - uvedl na webových stránkách festivalu hlasový pedagog Jiří Kotouč. „Skvostný soprán Angely Denoke, vedený dokonalou belkantovou technikou dává zapomínat na jakákoli úskalí náročných partů – slyšeli jsme jen nadpozemsky krásný zpěv vroucího výrazu... Dirigent koncertu Graeme Jenkins byl rovněž mimořádný – jeho podání předeher i doprovod umělkyně bylo překrásné – zejména nádherná rubata a zdůraznění lyrických míst oproti dramatickým momentům (úchvatná interpretace předehry k Mistrům pěvcům - ale to bychom mohli vlastně říci o všech dílech večera). FOK byl ve velké formě - snad jen dřevěná harmonie mohla být v některých lyrických místech křišťálovější, průzračnější. Smyčce a žestě měly krásnou barvu ve vší dynamice, překrásný, nezapomenutelný koncert.“ „Hvězdný barytonista zazpíval Beethovena po svém. A skvěle.“ – nadepsala nadšenou recenzi v MF DNES kritička Věra Drápelová na adresu Matthiase Goerneho a ohodnotila večer neuvěřitelnými 95%. „Není to energický deklamátor, ale naštěstí ani operní patetik snaživší se napěchovat do menšího formátu... Beethovenův cyklus Šest písní, jakož i výběr z tvorby Franze Schuberta a Johannesa Brahmse, v nejlepším slova smyslu naplno, přesto ukázněně rozezpíval a naplnil hlubokými emocemi.“
Zdařilý hold nezapomenutelnému Beno Blachutovi Poctu k 100. výročí narození českého tenoristy Beno Blachuta vzdali v opulentním operním gala Aleš Briscein s přizvanou slovenskou sopranistkou Lenkou Máčikovou a Pražskou komorní filharmonií řízenou Davidem Švecem. Jiří Kotouč napsal: “První půle koncertu čistě česká, druhá z děl světových operních skladatelů... Aleši Brisceinovi se v české půli zdařil asi nejlépe Princ z Rusalky – tam byla poezie i zářivý závěr... Čajkovského Lenský (Evžen Oněgin) byl velmi krásný – od romantické stísněnosti až po výbuchy zoufalství... Duet s Lenkou Máčikovou (Prodaná nevěsta) byl velmi přesvědčivě proveden oběma umělci, sopranistka pak zazářila v árii Karoliny ze Dvou vdov – domnívám se, že to bylo nejlepší provedení této rozkošné árie od dob Márii Tauberové… V Lohengrinu bylo patrné, že Brisceinův tenor bude inklinovat v budoucnosti k dramatičtějším partiím, byť témbr zůstává nezměněn, lyrický. Každopádně vokálně bylo Vyprávění o sv. Grálu nejlepším výkonem Aleše Brisceina toho večera. Pochvaly se dostalo také pozorně doprovázející Pražské komorní filharmonii i jejím samostatným vstupům: „Všechna orchestrální čísla však byla technicky i v souhře skvělá, opět (asi k Wagnerovým narozeninám) vyšla nejlépe předehra k Mistrům pěvcům.“
Schola Gregoriana Pragensis uprostřed aut, lokomotiv a pod aeroplány Opět zafungovalo atraktivní prostředí průmyslové haly Národního technického muzea, byť tentokráte ve spojení s úplně jinou hudbou než se hrála na loňské poctě Johnu Cageovi. Překvapivě to ocenila i MF Dnes: „Letos dramaturgie sáhla na opačný konec časové osy a pozvala soubor Davida Ebena Schola Gregoriana Pragensis, věnující se středověkým zpěvům. Jeho vystoupení, nazvané Homo Viator, tedy Člověk putující, mělo kromě osvědčené umělecké kvality myšlenku a navíc nepostrádalo dávku vtipu. To když Marek Eben recitoval z lokomotivy báseň Lawrence Ferlinghettiho Dlouhá cesta, osobitě přirovnávající lidský život k jízdě, na jejíž konečné se zkrátka musí vystoupit. A pak i Nezvalovu báseň Edison... Klasická hudba v neobvyklém prostředí může fungovat a pondělní koncert toho byl důkazem... Samozřejmě že koncerty v hale technického muzea budou mít vždy své limity, dramaturgické, prostorové i akustické. Nicméně v takovýchto projektech stojí za to pokračovat.“
Pražské jaro nejsou jen hvězdy Vedle finálových koncertů vítězů mezinárodní interpretační soutěže Pražského jara patří mezi nepochybně záslužné každoroční projekty našeho největšího festivalu také prezentace hudebního mládí, kterou ve formě sobotních matiné v sále Martinů odstartoval kdysi prof. Ivan Moravec. Letos se na těchto dopoledních koncertech předvedli laureáti klavírní soutěže Bohuslava Martinů Yuka Yoshimura a Pavel Zemen, mladé zpěvačky Petra Vondrová a Lívia Obručnik Venósová, ozdobené vavříny z pěvecké soutěže Antonína Dvořáka v Karlových Varech, a vítěz prestižní ARD soutěže v Mnichově, hráč na lesní roh Přemysl Vojta. Vynikající atmosféru pečlivým výběrem z francouzské hudby navodilo též nokturno flétnistky Žofie Vokálkové v Anežském klášteře. Konečně nejmladší příslušníky hudební rodiny reprezentoval na letošním festivalu liberecký dětský sbor Severáček v kostele sv. Šimona a Judy.
Soutěž Pražského jara v oborech lesní roh a varhany Letošní 65. ročník mezinárodní soutěže, který se konal v oborech lesní roh a varhany, proběhl velice úspěšně i přes logistickou náročnost. O výsledcích v oboru lesní roh rozhodla porota v čele s předsedou Jindřichem Petrášem takto: 1. cena – Kateřina Javůrková (Česká republika) 2. cena – Matthieu Romand (Francie) 3. cena – Maxim Semenov (Rusko) Porotu varhanní soutěže vedl Jon Laukvik z Norska a porotci rozhodli takto: 1. cena – Karol Mossakowski (Polsko) 2.cena – Johanna Soller (Německo) 3.cena – ex aequo - Mari Okhi (Japonsko) a Pavel Svoboda (Česká republika) Již tradičně převzal záštitu i nad 65. ročníkem soutěže primátor hlavního města Prahy. Laureáti tohoto ročníku soutěže získali hlavní finanční ceny od Pražského jara (total Kč 700.000,-) a dále ceny od různých institucí (např. Nadace Český hudební fond, Nadace Život umělce, Nadační fond Viktora Kalabise a Zuzany Růžičkové, Nadace Gideona Kleina, Nadace Bohuslava Martinů, Společnost Mahler, nakladatelství Bärenreiter, Český rozhlas, Galerie Hollar, Galerie Miro, společnost Moser). Nejlepší česká kandidátka Kateřina Javůrková bude půl roku jezdit na svá koncertní vystoupení vozem, které jí propůjčila společnost Mercedes Benz.
Pražské jaro v médiích doma i v zahraničí Pražské jaro v tisku Nespočet inzerátů i referátů vyšel v českém i zahraničním denním tisku i periodikách zabývajících se klasickou hudbou či cestovním ruchem. Naše inzeráty se objevily nejen v Evropě (Rakousko, Německo, Velká Británie, Itálie a další), dobrá spolupráce byla i s tiskem v USA, Korejské republice a Japonsku. Pražské jaro (nejen) v České televizi Televizní přenosy letos zahájily již 1. května, kdy byl přímým přenosem vysílán mimořádný koncert Pražského jara. Zásluhu na tomto přenosu má německá televize, která spojila síly i s Českou televizí. Na koncertu, vysílaným tradičně do téměř všech států Evropy, vystoupila Berlínská filharmonie se svým šéfdirigentem sirem Simonem Rattlem a sólistkou Magdalenou Koženou. Dalším živě přenášeným koncertem byl úvodní, vysílaný 12. května na ČT2 (Orchestre Philharmonique de Radio France s dirigentem Peterem Oundjianem). Do záznamu byl převzat koncert 1. června, kdy vystoupil Symfonický orchestr Českého rozhlasu pod vedením Libora Peška. Především v první části festivalu projevilo velký zájem zpravodajství České televize, o přímé vstupy do reportážních pořadů byli požádáni dirigent Peter Oundjian, herec John Malkovich i ředitel festivalu Roman Bělor. S dalšími umělci byla natočena řada rozhovorů. Komentáře se objevily i na řadě dalších kanálů, především v TV Metropol a TV Prima.
Deset částí festivalového zpravodajství Echo Pražského jara bylo odvysíláno v průběhu festivalu vždy ve večerních hodinách na ČT2. Souhrn nejzajímavějších momentů s názvem To bylo Pražské jaro 2013 bude vysílán na ČT2 v nejbližších dnech. Pražské jaro (nejen) v Českém rozhlase Záznam rekordních 23 koncertů (včetně 4 soutěžních) bude k dispozici díky aktivitě Českého rozhlasu Vltava. V průběhu festivalu bylo možno sledovat v přímém přenosu 15 koncertů, 8 dalších bylo zaznamenáno a vysíláno s malým časovým zpožděním. Řada záznamů byla nabídnuta zahraničním stanicím v rámci systému mezinárodní výměny hudebních programů Euroradia. Vedle přenosů koncertů byla uskutečněna řada rozhovorů, komentářů i oznamů na důležité akce. Z rozhlasových stanic, které věnovaly koncertům Pražského jara velký prostor, jmenujme alespoň Radio Classic a Radio Proglas. Zájem o dění z festivalu projevila řada zahraničních štábů, jmenovitě z Německa, Francie, Rakouska a vzhledem k národnosti účinkujících letos i z Ruska, Černé Hory, Litvy, dále již tradičně z Jižní Koreje a Japonska.
Návštěvnost Letošní ročník byl mimořádně úspěšným také z hlediska prodeje vstupenek. O více než milion korun byly překonány loňské rekordní tržby, které v letošním roce dosáhly 22,7 mil. Kč. 24 koncertů z celkového počtu padesáti bylo zcela vyprodáno. Na dalších devět koncertů zbývalo k prodeji na večerní pokladně jen několik posledních vstupenek. Celková vyprodanost dosáhla 93% nabízené kapacity. Mimořádného nárůstu dosáhl prodej přes internetové stránky festivalu. Transakce realizované online dosáhly 55% z celkových tržeb. To činí 17% nárůst oproti předchozímu ročníku. Novinkou letošního roku byla možnost zakoupit vstupenky také pomocí webových stránek optimalizovaných pro chytré mobilní telefony.
Pražské jaro 2013 vzdává úctu jubilantům
Památce Václava Talicha, od jehož narození letos uplyne 130 let, byl věnován závěrečný koncert Pražského jara v provedení České filharmonie pod taktovkou ruského dirigenta Vasilije Sinajského,
od narození Richarda Wagnera uplynulo 22. května 200 let, od jeho úmrtí 130 let. Připomněl to koncert Symfonického orchestru FOK s dirigentem Graeme Jenkinsem a skvělou sopranistkou Angelou Denoke 25. května v Obecním domě,
životní jubileum slaví umělecký vedoucí souboru Ars Cameralis Lukáš Matoušek. Připomněli jsme si jej koncertem 28. května v Anežském klášteře,
nedožité devadesátiny György Ligetiho připomněla Ostravská banda na koncertě 31. května v Divadle Archa,
pocta Benu Blachutovi byla vzdána na koncertě 23. května v Rudolfinu – árie, které jeho hlas proslavil, připomněl Aleš Briscein společně s Lenkou Máčikovou a Pražskou komorní filharmonií,
opera Don Carlo Giuseppe Verdiho zazněla 26. května ve Státní opeře a připomněla mistrovy dvousté narozeniny,
dirigent Libor Pešek oslaví 22. června osmdesátiny – tento nestárnoucí jubilant vystoupil na Pražském jaru 1. června se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu,
vždy milý a příjemný klavírista Garrick Ohlsson v roce svých 65. narozenin uspořádal nejen skvělý koncert 26. května, ale našel si čas i na natočení pořadu Na plovárně s Markem Ebenem a vedení mistrovských kurzů se studenty oboru klavír na HAMU dne 27. května.
Poděkování Závěrečné poděkování patří našim podporovatelům a spolupracovníkům. Bez podpory našeho generálního partnera České spořitelny, a.s. a oficiálního partnera RWE Transgas, a. s. by program ani celkový servis účinkujícím a návštěvníkům nemohl být na takové vysoké úrovni. Děkujeme Ministerstvu kultury České republiky a našemu pořadatelskému partnerovi hlavnímu městu Praze – obě instituce podpořily festival podle svých nejlepších možností. Velmi oceňujeme spolupráci s našimi mediálními partnery, kteří pomáhají tomu, aby byl festival dobře vidět i slyšet. V České televizi se letos podařilo realizovat dva přenosy, Český rozhlas s přenosy celkem dvaceti tří koncertů příjemně překvapil. Mediální skupinu MAFRA – MF DNES, Radio Classic FM a internetový portál iDNES jsme využili co nejvíce bylo možno. Na našich internetových stránkách se snažíme veřejnost se všemi subjekty seznámit a věříme, že umístění jejich log na stránkách je alespoň malým díkem za jejich vstřícnost. A na úplný závěr si Vás dovolujeme pozvat na 69. ročník festivalu, který proběhne od 12. května do 3. června 2014. Alena Svobodová tisková mluvčí & PR Pražské jaro, o. p. s. tel: +420/257 320 468
[email protected]
