Praha aby se stavěla. Věže rathouzu Pražského. Poláci se do Čech strojili. Polský král nechtěl býti proti Čechům. Lomu na mlýnské kameny

339

Léta tisícího sedmdesátého třetího Kníže maje v paměti radu svých poddaných, času jarního upokojiv se, přijel do města svého Prahy a svolav všecky téhož města obyvatele, radil se s ními, kterak nejlépe mohlo by to město rozšířeno býti. Kteříž odpověděli: „Slavný kníže a pane náš! Město toto od prvního založení již jest dvakrát potom rozšiřováno, neb dvůr knížecký, kterýž prvé daleko za městem byl, již nyní jest v ohradě městské, neb Mnáta kníže maličké někdy byl toto město založil, potom Vojen kníže rozšířiti je rozkázal, Křezomysl pak jako pán tomuto městu příznivý rozkázal je ještě více rozšířiti a zdmi vysokými ohraditi a domy v něm hluboké a z tvrdého kamene stavěti. Protož rozkaž domy vyšší a prostrannější vzdělávati.“ Vratislav znamenav vděčnost měšťanů pražských, rozkázal prostřed města, kdež byl radní dům (jinák soudný aneb rathouz) postaven velmi nízký, jeho povýšiti a při něm velmi hluboké a široké grunty v zemi vybrati a z přetvrdého kamene, kterýž vezen byl z žernovnice,1 pevně založiti tak, aby na ních byla větší a mnohem vyšší než někdy Neklanka na Vyšehradě věže založena. A to dílo kázal dělati i konati s velikou pilností. |

Léta tisícího sedmdesátého čtvrtého Boleslav, král polský, znamenav Vratislava býti muže pokojného, shromáždiv mnoho lidu polského, umínil do Českého knížectví vtrhnouti. To když uslyšel Vratislav, kázal nejprvé hrad a město Kladsko pilně osaditi a pojav lid český, táhl proti němu, aby jemu do své země nedal, ale radějí aby jej zahnal zase do jeho království. Zprávu o tom uslyšev Boleslav, povolal rad svých a mluvil k ním, řka: „Umínil jsem do knížectví Českého spolu s vámi se pustiti a Vratislava ven z něho vyhnati a k mému je připojiti království, ale rozpakují2 mne tyto příčiny: Nejprvé, že Vratislav jest muž dobrý a spravedlivý, jakž o něm slyším, že se bojí Pána Boha. Druhé, že nemám k němu žádné příčiny.3 A třetí, že moji předkové častokrát se o to knížectví pokoušeli, nýbrž4 i je drželi, však proto5 nemohli na tom míti žádného zisku — snad proto, že jsou oni Čechové naši vlastní přátelé a strejcové, tak jakž se čte v našich análech, že jsme my od Lecha a oni od Čecha, to jest od vlastních bratrův, pošlí6 a proti své vlasti a krvi bojovati není slušné. Snad bychom urazili toho, kterýž nás i je stvořil. Protož obraťme se na lid cizí, bouřivý a nezbedný, to jest na Uhry, kteříž nyní sami vlastní mezi sebou veliký boj mají. Přičiníme se, abychom je rozvadili7 s naším užitkem.“ A tu hned rozkázal vojskám, aby se na levou stranu hnuli a přepravili se přes hory, kteréž slovou Karpatus, a odtuď do Kasubi k městu, jenž slove Kosic. To když se stalo, velikou škodu Poláci v Uherské zemi (neb žádný nebránil) učinili. 1 2 3 4 5 6 7

Praha aby se stavěla

Věže rathouzu Pražského r

Poláci se do Čech strojili

Polský král nechtěl býti proti Čechům

Lomu na mlýnské kameny. Znejisťují. Záminky. Dokonce. Přesto. Pocházíme. Usmířili.

1_kronika_zlom_0001-1173_tisk.indd 339

04.03.14 17:14

340

Léta tisícího sedmdesátého pátého Císař Jindřich Jindřich císař, ač byl muž dosti opatrný při spravování říše a skrze to byl od loupil kostely Němcův milován, ale však ten měl při sobě nedostatek, že mnohé věci

Suchota v Čechách Chrudim spálen

v

Židé v Praze draho dělali

Židé v Praze zečteni

od svých předkův, císařův křesťanských, k kostelům nadané bral a rozdával, komuž se jemu líbilo. Přitom také na žádost některých svých rad sáhl i na biskupství římské, chtě některá zboží bráti a rozdávati Němcům. Vlachové o tom majíce zprávu, poslali posly své k témuž Jindřichovi, žadajíce, aby toho nečinil. Kterýž odpověděl: „Poněvadž já jsem pánem všeho křesťanstva, zdaliž mi není slušné učiniti to, což mi se líbí?“ Poslové to vyslyševše, oznámili to v krajinách Vlaských a zbouřili proti Jindřichovi mnoho lidu v krajinách poledních.1 A skrze to byly veliké různice mezi týmž Jindřichem a nejvyšším biskupem římským, toho času Řehořem Sedmým. Roku toho v Čechách veliká byla suchota, déšt celé léto žádný nepršel, ohňové častí vycházeli a velikou (pro nedostatek vody) činili škodu. Téhož léta město Chrudim ohněm domácím všecko zgruntu vyhořelo, takže ani které dřevo, ani jaká hlavně2 zůstala — zůstalo toliko kamení a zříceniny. |

Léta tisícího sedmdesátého šestého Židé pro své zlé skutky hnáni byli jednak3 ze všech zemí. Pro takovou příčinu vloudilo se jích časy nočními pomalu do Většího i Menšího Měst pražských více než na sedm set a ti mezi jinými se tajili, a to pro tu příčinu, neb kníže málo předtím byl rozkázal Židům, aby žádných hostinských4 Židův do svých domů nepřijímali, tak aby tu bydliti měli, než kterej by přišel, přes jeden den toliko aby tu bydlil, třetího dne aby odšel, a to proto, neb pro předešlého léta suchotu obilí byl veliký nedostatek a chléb draho křesťané kupovali. Když jsou pak uhlédali Pražané, ano5 Židé mnohem více chleba kupují než prvé, knížeti to oznámili, přitom stěžujíce sobě to, že Židé z jiných zemí vyhnaní k ním přibravše se, tu jedí a pijí a draho dělají a Pražanům k žádné nepomáhají živnosti. Kníže hned nazejtří poslav své ouředníky, rozkázal, aby byli všickni Židé, kteříž jsou v ohradě měst Pražských, sečteni. A tak se jest stalo a nalezeno Židův (krom dětí) než ode dvou let počítajíc a starších, kteříž chléb jedli, pět tisíc a půl třetího sta. Kníže slyše podivil se tomu počtu, a rozváživ, kterak mnoho chlebův ten počet lidu každého dne snísti můž, i rozkázal Židům, aby v jednom měsíci všickni se ven z České země vyhostili, že jích nechce míti než jediný tisíc; na tom počtu Česká země že má příliš dosti. Pakli by přes ten počet více jích bylo potom kdyžkoli nalezeno, že je chce kázati všecky vyhnati, tak aby ani jeden v té zemi Žid nebyl nalezen. Židé to slyšíce, ač nerádi, musili se tak zachovati. 1 2 3 4 5

Jižních. Ohořelý kus dřeva. Téměř. Cizích. Že.


04.03.14 17:14

341

Léta tisícího sedmdesátého sedmého Třetí den1 po slavnosti svatého Víta přihodilo se, když strážní při kostele svatého Víta zesnuli,2 někdo časem nočním zotvíral zámky a pobral klenoty a kalichy kostelní. Strážní uzřevše otevřené dveře, velmi se ulekli a běževše rychle, takovou věc vznesli na biskupa. Biskup kázal, aby zase zavřeli a pilně hlédali.3 Nazejtří pak taková věc oznámena Vratislavovi knížeti, kterýž také nevděčně4 to uslyšel a přikázal se pilně všudy ptáti, kdo by takovou nešlechetnost a tak všetečně učiniti směl.5 Za dlouhý čas s velikou pilností ptajíce se netoliko duchovní, ale i světští nikdyž nemohli o tom nic uslyšeti. Třetí den6 pak po slavnosti svatého Vácslava opět jako prve nalezli jsou kostelní i u sakristý otevřené zámky a dveře přivřené a rychle vskočivše tam, nalezli jsou tam jednoho znamenitého a bohatého Žida, jemuž bylo jméno Kleblar, an s pacholkem svým Seligmanem otevřev truhly, béře kostelní peníze. Chytivše je, oba přivedli jsou před biskupa, biskup poslal je bratru svému knížeti. Kníže Vratislav pro takový účinek7 horlivě se na ně rozhněval a hned toho dne přísně trápiti rozkázal. Kteříž mukami jsouce přinuceni vyznali, že jsou ty peníze, tak jakž jsou při ních zastiženi, pobrati chtěli a prve že jsou klenoty pobrali a že jsou je zakopali v domě Kleblarově. Kníže kázal klenoty vykopati a zase kostelu navrátiti, Seligmana rozkázal do vody s mostu dřevěného uvrci a utopiti a z pána jeho Kleblara střeva zaživa dal vytočiti.8

Kostel pražský nočně skrze Židy obloupen

Židé kradli v kostele svatého Víta

Léta tisícího sedmdesátého osmého Židé majíce v paměti smrt Kleblarovu, počali velmi míti v nenávisti kně|ží, pravíce, že by na jich žádost a přímluvu kníže tak hanebnou smrt roku předešlého kázal Kleblarovi učiniti. A vychazejíce tejně z Prahy, když skrze své špehýře uznali, že by měl některý kněz na cestu vyjíti, v cestu jemu vyšli a jej tejně a úkladně zamordovali. A tak mnoho kněží bylo zmordováno a žádný Židé kněží z křesťanův neuměl na to pomysliti, aby to dělati měli Židé. Biskup ovšem čas- po cestách tokrát takovou věc vznášel na Vratislava, bratra svého, a kníže pravil: „Nevím mordovali a domysliti se neumím, co se to děje, ani kdo by ten byl, ježto by nad osobami duchovními v čas pokoje takovou nešlechetnost provozoval. A bych9 mohl maličký míti původ,10 chtěl bych to skutečně opatřiti.“11 I přihodilo se času jednoho, že jeden kněz, jménem Hrozek, jenž byl muž dobrého života a chvalitebného obcování, s povolením biskupa svého šel na pout do kostela svatého Petra, jenž jest na Budči, a zase se navracuje, na té cestě jest mrtvý nalezen a střeva z něho na jedno suché dřevo12 vytočena. To 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12

18. 6. Usnuli. Pozorovali. S nelibostí. Drze učinit se opovážil. 1. 10. Čin. Vykroutit. Kdybych. Podezření, domněnku. Pořádně prošetřit. Strom.


04.03.14 17:14

342

když bylo biskupu i knížeti povědíno, pilně to spolu se sšedše rozvažovali. I padlo knížeti na mysl, že by to Židé učinili, protože jest on dal Kleblarovi Židu střeva z břicha vytáhnouti. Ale však kníže jako pán milostivý pro takové domnění nechtěl ani na Židy sáhnouti, aby jim neučinil nějakého ublížení, ale spolu s biskupem uradivše se, poslali jednoho kněze jako tejně na pout k Svatému Vácslavu do Boleslavi a na té cestě tejně osadili, aby se jemu jako jiným něco zlého nepřihodilo. A když kněz vcházel do lesu Svémyslického, Židé, kteří jsou naň vyskočili a pojavše jej, podál od cesty odvedli a k jednomu dřevu přivázavše, pupek jemu chtěli vyřezati, tak aby z něho střeva vytočili. Toť křesťané v stráži postavení, kteříž se tomu všemu zdaleka dívali, vyskočivše Židy mordýře zjímali a kněze Blahouše od toho dřeva odvázavše, všecky spolu do Prahy přivedli. To jiní Židé slyšíce, pryč mnozí od domův, od manželek i od dětí běželi, a zvláště ti, kteří jsou k těm mordům dali své povolení. Při skutku zastižení čtyři a jiných šest, to jest spolu deset, Židův kázal kníže hanebnou smrtí, totiž do kola pletením, utratiti a zahubiti. Téhož léta Rakušané v Moravě velikou škodu činili, toliko úkradí lidi jímajíRakušané činili škodu ce, z peněz1 je mučili. Kunrád kníže to těžce nesa, poslal posly své k markrabí v Moravě rakouskému Leopoldovi, žádaje, aby svým poddaným rozkázal od takových šacuňků a loupežův přestati. Kterýž v smích obrátil žádost Kunrádovu, pravě: „Mojiť jsou tomu přivykli, aby jiné loupíce sebe zbohacovali, a zvláště ty, nad kterýmiž moc mají.“ Tu odpověď vyslyšev Kunrád, oznámil to Vratislavovi bratru svému, kterýž (neb byl velmi milostivý) pověděl: „Snad toho nebudou více činiti. Pakli by od těch loupežův přestati nechtěli, musili bychom je zkrotiti.“

Léta tisícího sedmdesátého devátého Kníže kázal Vládyky knížectví Českého sšedše se na Vyšehrad, žádali knížete Vratislava, dědiny vorati aby své knížectví rozšiřoval zbožím zemským a chlebem, tak aby těm, kteříž

jsou ve vsech, rozkázal dědiny vorati a lesy planiti, poněvadž tak jakž se domnívají, že od vjití Čecha knížete do té země nikdá tak mnoho lidu nebylo jako toho času, aby snad opět nějaký nebyl chlebův nedostatek. Také aby rozkázal těm, kteříž dědin2 vorati nechtí a neumějí, aby oni stříbra a zlata hledajíce, toho pilni byli. Kníže jako muž povolný pověděl k svým vládykám, že to chce rád učiniti, a to pro tu příčinu, jestliže by kdy který nepřítel chtěl vojensky do země České vkročiti a ji hubiti, aby ti, jenž dědiny voří a chleba sobě i jiným dobejvají, nehejbali se na vojnu, ale aby z zboží nahromážděného z pokladnice knížecké mohl se lid bojovný z jiné země zjednati. A tak všem všudy voráčům rozkázáno i přikázáno, aby pilně dělali o dědinách, a proto3 aby den v sváteční ctili | a světili. Při tom času uvedeni jsou dělníci na Vrch Jílovej, kteříž tři doly nové zarazili4 a dali jednomu jméno Mošnička a druhému Jarovec a třetímu Halířek. A tu Jílovej dával tak pilně dělali, že v brzkém času veliké slitiny zlata knížeti na Vyšehrad posíhojnost zlata lali a tím jeho pokladnici znamenitě obohatili. 1 2 3 4

Pro peníze. Pole. Přece. Začali razit.


04.03.14 17:14

343

Roku toho kníže Vratislav chtě, aby v jeho knížectví Českém všemi obyčeji Boží rozmáhala se služba, i učinil poselství a psaní k Řehořovi Sedmému, nejvyššímu biskupu římskému, jeho žádaje, aby jemu dopustil z ouřadu svého pro rozšíření božské poctivosti,1 aby jazykem slovanským mše svaté čteny a zpívány byly. To rozváživ otec svatý Řehoř s svými bratřími i poslal list Vratislavovi, jenž byl napsán v tato slova: „Řehoř biskup, služebník služebníkův Božích, Vratislavovi, českému knížeti, pozdravení a apoštolské požehnání. Mezi jinými věcmi a žádostmi Tvá Povýšenost v psaní svém žádá, aby vedle obyčeje slovanského jazyku u vás služba Boží dála se, k tomu abychom dali své povolení. I věziž, synu milý, že my nikterakž na žádost tvou nemůžeme našeho v tom dáti povolení, neb častokrát rozvažujíce Písma svatá nalézáme, že se všemohoucímu Pánu Bohu líbilo, aby byla tejna a ne ode všech, zvláště hloupějších, valchována.2 Neb jestliže by tak obecně a zřetedlně ode všech zpívána a slyšána byla, snad by tudy v zlehčení i v ošklivost vjíti mohla; aneb jestliže by od některých prostředních lidí nemohla vyrozumína býti, skrze to časté slyšení a rozjímaní a nedorozumění mohli by nějací bludové snadně mezi lidi přijíti, ježto by potom z srdcí jich těžce se mohli vykořeniti. To zajisté za výmluvu nebuď, že jsou někdy žádajícímu lidu sprostnému3 osoby duchovní v tom činili povolení. Takť jest ovšem, že za první církve svaté mnohá jsou bývala na žádost upřímného a sprostného lidu povolení, ale z toho mnoho zlého pocházelo i kacířského, ježto potom, když se řád křesťanský rozmáhal a církev svatá křesťanská se již upevnila, znamenavše, že jsou mnozí bludové z takového kořene povolovaní vyrostli, s velikou těžkostí a prací byli napravováni a přetrhováni. Protož ať toho není, což se žádá od lidu vašeho nerozumně, neb to mocí Boží a blahoslaveného Petra zapovídáme a tebe pro poctivost Pána Boha všemohoucího napomínáme, aby takové marné všetečnosti všemi obyčeji odporen byl, i přikazujeme. Dán v Římě léta Páně tisícího sedmdesátého devátého.“ Toho také roku biskup krakovský, svatý milý Stanislav, když v kaple svatého Michala na Skalce svatou mši sloužil, tu jest hanebně od ukrutného Boleslava, krále polského, při oltáři zamordován, a tak léta devátého biskupství svého korunu mučedlnickou přijal; o jehožto svatých skutcích a ctnostném obcování v životech svatých a v knihách, jenž slovou „Pasionál“,4 to obšírnějí se psáno nalézá.

List od papeže Vratislavovi

Svatý Stanislav biskup

Léta tisícího osmdesátého V knížectví Českém veliká hojnost obilí i všech jiných věcí byla, zlata i sříbra Hojnost všickni dosti měli a skrze to lidé velmi se oddali na zahálení. Vida to kníže v Čechách Vratislav, jenž byl muž velmi opatrný, opatruje netoliko přítomné, ale i bu- všech věcí doucí věci, rozkázal i přinutil mnoho tvrzí, hradův i měst stavěti, tudy chtěje, aby země se sílila a před nepřátely aby bezpečnější býti mohla a lid obecný a dělný aby dílu neodvykl. Službu Boží také velmi rozmnožoval, sedlákům ve vsech mnoho kostelův stavěti rozkázal i přikázal. | 1 2 3 4

Úcty k Bohu. Přemílána. Prostému. Knihy o mučednictví světců.


04.03.14 17:14

344

Téhož léta Gebhart biskup (jinak Jaromir) žádal Vratislava, bratra svého,

r

Kouzedlníky aby jemu byl na pomoc, že chce všecky kouzedlníky a čarodějníky, hadače z země vyhladili i zaklínače, navazače,1 ptakopravce i věštce z České země vypleniti. A on řekl,

že chce rád to učiniti proto, aby se svatá víra křesťanská rozmnožovala. I rozkázal je biskup i kníže pilně vyhledávati a jímati a do vězení dávati knížeckého, kteréž potom Vratislav poručil svým ouředníkům, aby je dali mučiti a topiti a některé ohněm přede všemi lidmi zjevně páliti. Toho jednoho roku zahubeno lidí těch obojího pohlaví sto a sedm a někteří, než by těch ďábelských skutkův ostali,2 radějí ven z země vyšli a zase3 se nenavrátili.

Léta tisícího osmdesátého prvního Báby V stranách půlnočních České země byly zůstaly dvě baby v věcech kouzedlčarodějné ných velmi vycvičené — jedna ve vsi, která slove Hroby, jménem Janka, a druspáleny há v Krosičině, jejíž bylo jméno Vavruše, kteréžto velmi veliký nepokoj lidem

Vajtminar Žena jedna urodila devět synův

činily rozličnými nemocmi, zvláště ženám těhotným a pracujícím k porodu, kteréž skrze jich zlé účinky rodívaly místo dětí ježky, psy, kočky neb myši a někdy dříví neb kamení. Taková nešlechetnost když na ně skutečně byla uznána a usvědčena, kníže Vratislav kázal je zjímati a na Vyšehrad přivézti. Kteréžto obě spolu před knížetem jeho rozkázaním i přede vším lidem divné a nešlechetné skutky s pomocí zlých duchův provozovaly a mistrovství své ukazovaly, zvláště v povětří mračna, kroupy, přívaly i hromobití vzbuzujíce a při lidském přirození4 divné věci ukazovaly, takže komu chtěly, byl té hodiny nemocen a zase té hodiny zdráv. Kníže obávaje se, aby mu pomocí zlých duchův z jeho vězení nevyšly, kázal je hned toho dne obě před branou vyšehradskou ohněm spáliti. Duchové zlí, kteříž při nich byli, statečně jich bránili, častokrát oheň udušujíce, však po dlouhé katův práci ohněm jsou zahubeny a spáleny. Kníže i biskup rozkázali po všech městech českých oznámiti a vyhlásiti, aby žádní takoví čarodějníci a čarodějnice nebyli trpíni v městech v městečkách ani ve vsech, ale aby byli ohněm páleni. Téhož léta přihodilo se v kraji Bilínském při vsi, kteráž slove Radošov, že žena jedna, jménem Prostislava, manželka Dobrohostova, kterémuž říkali obecně Vajtminar, přibližujíci se ku porodu, povolala k sobě dvou žen starých, jich žádajíc, aby tu při ní pobyly. A ona položivši se na zemi, urodila syna a po malé chvíli druhého, potom třetího a tak po jednom až do devíti. Ženy ty, kteréž při ní byly, to vidouce, ulekly se a domnívajíce se, že by taková příhoda přišla z nějakých účinkův Janky a Vavruše, bab předřečených, kteréž málo předtím před branou Vyšehradskou byly spáleny, i vzavše takové děti, kteréž nadmíru maličké byly, vkladly jsou je do jedné krabice a nesly, chtíce je v tejném místě zakopati. A když ze dvoru vycházely, potkal se s nimi Dobrohost, od knížete svého z Vyšehradu se navracuje. I optal se jich, co by to nesly. Kteréž odpověděly: „Co my neseme, tobě to pane náš věděti a viděti slušné není.“ Kterýž řekl: 1 2 3 4

Kouzelníky (navazující na tělo amulety). Zanechali. Zpátky. U lidské podstaty.


04.03.14 17:14

345

„Slušné neb neslušné, Vajtminar to viděti musí!“ Kteréž mocí jeho bezděčně1 jsouce přinuceny, otevřevše krabici, plod manželky jeho jemu ukázaly. To on vida podivil se, a řka: „Ó nesmyslné2 ženy! Proč plod můj a manželky mé zahubiti chcete? Vezměte a neste zase do domu!“ A hned bez meškání poslal po dojné ženy3 a kázal dětem těm prsův podávati, jich snažně žádaje, aby svého mléka a svých dětí pokrmu jeho dětem udělovaly. A tak se stalo, že ty děti všecky jsou pokřtěny a po některém času tré jich v mladém věku umřelo a šestero z nich přišlo až k mužskému věku. A od týchž šesti synův Dobrohosto- Krabicové vých Vajtminarové se rozmnožili, kterýmž někteří Krabicové říkali, k kterýmž odkuď jsou potom (ač všickni skrovné postavy byli) pro jich dobrého otce a jich výborné pošli mravy král Vratislav velikou lásku měl.4 |

Léta tisícího osmdesátého druhého

v

Času jarního Rakušané více a více škody počali v Moravě činiti, a to proto, neb Rakušané mezi Moravskou a Rakouskou zemí žádných mezí ani hor ani lesův není, než hubili Moravu toliko skrze pole jeden potok teče, kterýž slove Dyje, a ten za mezi počten jest. Protož Němci časem nočním přes ten potok přecházejíce, tak časté činili škody, že některé pusté vsi zůstaly. Poslal Vratislav posly své k Leopoldovi, přátelsky jeho žádaje, aby svým poddaným zapověděl,5 těch a takových škod aby činiti přestali. Leopoldus těm poslům odpověděl: „Povězte pánu svému Vratislavovi, ať tak nyní ponechá, než když on v Rakousích pánem aneb markrabí bude, on sám jim to bude moci rozkázati.“ A vtom přijel Kunrád do Čech, od bratra svého Vratislava proti Rakušanům pomoci žádaje. Vratislav slyše jeho velikou žádost, také i odpověď markrabí rakouského, pohnul se k hněvu a slíbil Kunrádovi, že to chce učiniti. A hned poslal k biskupu řezenskému, znaje, že jest nepřítel Leopoldův, jeho žádaje, aby mu poslal dva tisíce lidu bojovného na pomoc proti svému nepříteli a že jim chce dobrý žold dáti. Biskup to vděčně přijav, rád učinil. Kunrádovi také rozkázal, aby bez meškání do Moravy jel a lidu bojovného, což můž nejvíce, aby shromáždil a s nimi nahotově6 byl, a on tak učinil. Sám také Vratislav shromáždiv čtyři tisíce výborných Čechův a dobře oděných, táhl s nimi sám životně7 až na rakouské pomezí, a dokudž ještě s svými bojovníky v Praze byl, poslal listy své k Leopoldovi, jemu vzkazuje, aby ho do Rakous čekal osmnáctý den měsíce srpna, že tu chce s nimi do několiku tisíc pohráti. Leopoldus to vděčně přijal a pojav lid rakouský, také pěkně oděný, na jednom slušném a příhodném místě hostí na den určený k obědu očekával, a k svým Rakušanům mluvil tato slova: „Rytíři moji milí a šťastní bojovníci! Jistě mi věřte, že se tomu nikterakž nemohu nadiviti, že lid ten sprostný a neudatný český i moravský směl se do tohoto slavného a spanilého markrabství pustiti, leč chtí raději zemříti než živi býti. Zprávu mám, že zbrojí nemají, než 1 2 3 4

5 6 7

Nedobrovolně. Nerozumné, pošetilé. Pro kojné. Zařazením rodové pověsti teprve od r. 1475 panského rodu se Hájek zavděčil jednomu ze svých podporovatelů, Hynkovi Krabicovi z Veitmile. Poručil. Připravený. Osobně.


04.03.14 17:14

346

nějaké chaterné prošívanice1 a za braň kyje a kyjanice (neb palice), a kníže jich že se nějakou smolou oblepil.2 Protož já vám jistě slibuji, že dnes budete bráti svobodně kořisti, kteréž jsou vám Čechové a Moravané dobrovolně přinesli do této vaší země.“ Vratislav hned té hodiny k místu uloženému s svými Čechy a s Němci od biskupa řezenského poslanými přijel; z druhé strany také v tu hodinu Kunrád a Ota, bratří Vratislavovi, s velikými houfy výborných Moravanův (z nich větší počet byl rytířův a vládyk než obecného lidu) postavili se nedaleko od lidu českého. Kterýžto lid když uzřel Leopold zdaleka, zřídiv své bojovníky jízdné i pěší, takto k nim opět promluvil: „Ó rytíři nejsilnější! Dávno mně to jest vědomo, že před vámi lidé cizí utíkati obyčej mají. I nestrachujtež se těchto utíkajících stínův, nebť já to dobře vím, že se oni s vámi nebudou smíti potkati3 v tomto boji, neb hned zdaleka jest znáti, že při ních veliký strach jest, ani4 se stlačili v hromadu jako ovce. Nuže lití a hltaví vlcí, obořte se na ty ovce strašlivé,5 kteréž mají býti vašim mečům za pokrm dnes! Zdá mi se, že již bez bití sami strachem jsouce poraženi padají před vámi. Ó peklo, jak my tobě mnoho obětí dáme dnes! Nuže otevři své nesyté hrdlo a požírej české a moravské duše a naposledy i samého Vratislava! Znám to jistě, že jsou Pána Boha i svatý jeho těžce rozhněvali tím, že jsou do naší země tak valně vešli, aby nám naše životy, statky, manželky i dítky pobrali. Toho Pán Bůh nedej! Jestliže kdo pak z vás v tomto umře boji, »utěšená i slavná jest věc,« Horacius praví, »za svou krajinu neb vlast umříti.«“6 Mnohem byl by více mluvil, by houfové čeští a moravští tak blízko se k němu nepřiblížili. | r

1 2 3 4 5 6

Prošíváním vyztužené oděvy. Tj. má jen smolou vyztužený oděv. Neodváží utkat, bojovat. Když. Bázlivé. Quintus Horatius Flaccus (65–8 př. Kr.) — slavný římský básník, citát pochází z knihy Ódy III,2,13.


04.03.14 17:14

347

Vratislav pak vida nepřátely, Němce bavorské postavil na pravé straně, bratry své, Kunráda a Otu, s Moravany po levé straně a sám jako silný lev s svými Čechy postavil se v předním špicu a v čelo, tu kdež nejsilnější boj býti měl a maličko své krátkými slovy napomenuv, sám boj začal a na Rakušany jako oheň prudkým větrem na suché a husté strniště se obořil, všecky napořád porážeje, takže v brzkém času markrabí Leopold v malém počtu sám několiký1 z toho boje utekl. A tak ovce strašlivé všecky hltavé porazily vlky, takže jsou tu jednak2 všickni zůstali. Z Vratislavových v tom boji maličko jich zahynulo z rytířstva a z vládyk tito se počítají, že jsou tam zůstali a zhynuli: Stan s bratrem svým Radimem, Grydon, syn Laňkův, z Borovna a Dobrohost, syn Hynkův, ze Tří Dvorův, Miroslav z Kováně a Mrázek, syn Vajtminarův, z Havraně a jiných nemnoho. A tak se Vratislav do Čech s velikou kořistí navrátil. A bratří jeho též do Moravy mnoho zboží i poctivosti3 z toho vítězství přinesli.

Čechové a Moravané porazili Rakušany

Léta tisícího osmdesátého třetího Veliké nevole byly v křesťanství skrze to, že Jindřich císař protivil se biskupu římskému Řehořovi. Jiní národové vidouce takové nevole, také mnohé války Válka mezi vedli mezi sebou, také i kurferštové znamenavše i rozváživše takové věci, kte- papežem réž před sebe béře císař, jej napomínali, aby toho ulevil,4 i trestali.5 Kterýž a císařem když nechtěl napraviti, ale shromáždiv lid táhl do Vlaských zemí, oni sjevše se spolu a na to se pilně uradivše, psaní učinili do Říma, biskupa nejvyššího žádajíce, aby takového nezbedného6 člověka aspoň pokutou duchovní trestal a klatbu naň vydal. A on to na jich žádost učinil a oni hned z vůle jednostejné Císař složil Rudolfa z Sas místo něho na císařství volili. Opět skrze to větší mnohem papeže vzrostly nevole, neb Jindřich císař svolav některé biskupy, položil concilium a papež císaře v městě Brixi a tu Roberta, arcibiskupa z Ravenatu, volil za papeže a dal jemu jméno Kliment. Řehoř tomu silnou mocí odpíral a Rudolf, jenž byl na císařství volen, z druhé strany Jindřichovi velikou činil škodu. Jakož o tom o všem dosti obšírně píše Blondus7 v knihách třetích. |

Léta tisícího osmdesátého čtvrtého

v

Česká země všech věcí měla bez nedostatku, a zvláště pokrmův. Strych8 pše- Hojnost nice platil pět grošův9 a žita strych byl za dva groše, ječmene za jeden groš v Čechách a ovsa za pět peněz10 na pražském ryňku. Slepice byla za pět peněz a kouře11 všech věcí 1 2 3 4 5 6 7

8 9 10 11

On a jen několik. Téměř. Cti. Zmírnil. Kárali. Opovážlivého. Flavio Biondo, Flavius Blondus Fiorliensis (1390–1463) — italský renesanční humanista a historik, autor monumentálního díla Historiarum ab Inclinatione Romanorum Imperii (tiskem 1483). Obilní (dutá) míra, přibližně 93 l. Základní mince. Peníz — od konce 14. stol. sedmina groše. Kuře.


04.03.14 17:14

348

za dva peníze, vajec třicet za peníz na trhu a ve vsi čtyřicet a někde padesát. Lid všecken český neměl v ničemž větší rozkoše, než aby domy Boží stavěli a je nadávali1 a v nich se Pánu Bohu modlili. Téhož léta vyšli jsou čtyří bratří duchovní, to jest kněží, a čtyří světští s povolením opata svého z kláštera svatého Jana, jenž jest na Ostrově řádu svaPousteníci tého Benedikta, a mnohá místa zchodivše, nemohli příhodného sobě k bydlena Teslíně ní naleznouti. A přišli na jeden, ač povlovný, ale velmi vysoký vrch, kterémuž jméno bylo Teslín, a tu osadivše se, kostel dřevěný velmi krásný k poctivosti Pánu Bohu a svatému Janu Křtiteli postavili a tu velmi nábožně sloužili Pánu Bohu svému. Mnozí lidé vidouce jejich příkrej2 život, navštěvovali je, žádajíce, aby za ně Pána Boha prosili. Někteří ovšem lidé lítost nad nimi majíce, peníze jim přinášeli i mnohé jiné dávali dary. Oni nic vzíti nechtěli, pravíce: „Naše tělo toho nepotřebuje a duše také.“ Mnozí jiní, i duchovní i světští, vidouce jich dobré, ctnostné i svaté obcování, mezi ně se dávali pro odplatu života věčného, a někteří mezi nimi zůstávali až do skončení svých životův.

Léta tisícího osmdesátého pátého Mor v Čechách Začal se mor dubna měsíce v městech Pražských a trval až do měsíce listopa-

du. A při slavnosti svatého Jana Křtitele3 velmi zhusta mřeli, takže některý den v obou městech padesát a někdy i více osob pohřebili. Toho času morního divné přístrachy se lidem ukazovaly po městech i po vsech, také i po lesích a takových obludností od oužasův4 lidé mnozí mřeli. Biskup Jaromir u vigiljí Všech svatých5 všem lidem přísně se postiti rozkázal a nazejtří, aby se všickni v kostelech, tak malí, jako velicí, staří i děti, nalézti dali a tu aby Pána Boha všickni spolu upřímým srdem prosili, aby ráčil hněv svůj ukrotiti. To když se stalo, v osmi dnech taková rána Boží přestala. Roku toho přihodilo se, že nějací tesaři z Prahy dělali dům jednomu zemanu ve vsi a ti své dílo dokonavše, šli časem nočním do Prahy a jdouce mimo šibenici, uhlédali, ano6 jednoho člověka tělo visí na šibenici a dva muží stojí při něm na řebříku. To vidouce přiblížili se tejně až pod samu šibenici a vtom uzřeli, an třetí stojí na zemi, drže se řebříku. A ten prchl a běžel, což mohl, nejrychleji a z těch dvou hned jeden upadl dolův a oni jej chytili, jali také i druhého i poznali po řeči, že jsou Židé. Kteříž pojavše je vedli až před popravci7 a odtuď dáni do vězení. Knížeti když to oznámeno bylo, kázal je pálením ohledati i vyznali jsou, že jsou měli z toho člověka, kterýž pro příčinu krádeže toho dne oběšen byl, srdce vyřezati a nějakému Židu do Rejnšpurku jeho dodati a on měl jim za to dáti sto zlatých. Když jsou byli tázáni, k čemu by on toho srdce potřeboval, pravili, že nevědí než to, že on měl nějaké čáry a kouzla proti křesťanům tím 1 2 3 4 5 6 7

Opatřovali stálými příjmy. Přísný. 24. 6. Ohromení hrůzou. 31. 10. Že. Úředník pověřený výkonem soudní a policejní moci na městské či místní úrovni.


04.03.14 17:14

349

provozovati. I zdálo se popravcovi, aby byli ztopeni, ale kníže rozkázal, a řka: „Poněvadž jsou v noci na šibenici jíti směli,1 nechť tam také jdou i ve dne. Židé dva pro A když jsou se chtěli toho oběšeného dotýkati, ať jsou oba od něho blízko po- viselce oběšeni věšeni.“ |

Léta tisícího osmdesátého šestého Jindřich císař po mnohých nesnázech a válkách, když byl Řehoře papeže z Říma vyhnal, na to místo vsadil Klimenta, kterýž byl v tom ouřadu devět měsícův, a ten Jindřicha císařskou korunoval korunou. Potom pak král z Neapoli s velikým vojskem vyhnal císaře z Říma a pomohl zase Řehořovi k papežství. A Řehoř poslal rychle za císařem, aby mu pověděli, že ho zůve Řehoř na kolací2 do Říma. A císař z toho byl velmi hněviv a obrátil se do říše, a když tam přijel, položil sněm valní v Mohucí a rozkázal všem korferštům i jiným knížatům a hrabatům i pánům, chtě tomu, aby o věci císařské nějaké bylo narovnání a císařství aby tak valně nehynulo. Když jsou se pak všickni posadili jeden každý na místě svým k rozvažování těch věcí, i řekl císař: „To bych předkem3 rád věděl, kudy a kterak tak velmi poplatkův císaři ubejvá. Neb mnohém více důchodův císařských prvé bylo než nyní, i rád bych, aby se to zase napravilo.“ Každý z knížat se k tomu přimlouval, tak jakž náleželo, někteří ovšem mezi jinou řečí i to doložili, že z té příčiny hyne císařství, neb některá království hynou a některá již zahynula jako království Moravské, kteréž velmi slavné bylo a král byl velikomocný král moravský, pod nímž někdy byli Bohemové a Hermundurové, Kátové i Sarmatové i Vandalové, potom Čechové, Srbi (Lužičané) a Poláci i Rusové a jiní. To přišlo divným způsobem k zahynutí za času Svatoboje, syna Svatoplukova. A tomu jest již sto a osmdesát a dvě létě a to někdy jako jeden znamenitý oud císařství Římskému poddáno bylo a v čas potřeby k veliké bylo pomoci a již bez krále jest a žádné ta země Moravská císaři služby od té chvíle nečiní ani ty země, kteréž byly k tomu království přispojeny. I rozkázal císař povolati knížete českého také na ten sněm, kterýž hned za posly vybrav výborných mužův Čechův nemalý počet, přijel v krásné ozdobě do města Mohuce, takže se tomu podivil císař i jiní všickni. I optal se jeho císař, proč by on císaři té služby nečinil, kterouž někdy předkové jeho obyčej měli králům moravským činiti. Vratislav odpověděl, že jest hotov a rád chce činiti, pokudž a kamž koli Jeho Císařská Milost ráčí rozkázati. Tu hned knížata a biskupové a páni mnozí počali jsou slavných skutkův Vratislavových císaři oznamovati. I všel císař v radu s korferšty a s jinými knížaty o Vratislava a na tom zůstáno, aby Moravské království zase napraveno bylo, a to tak, aby to království do knížectví Českého přeneseno bylo a v Moravě aby bylo markrabství učiněno. A Vratislav, poněvadž jest muž tak krásný a spanilé postavy a nad jiné svobodný, on slušně i spravedlivě má býti učiněn králem slavným a markrabí moravský aby jemu poddán byl, též i slézský, lužický i ruský. A to svolení císařské a korferštův rozkázaním císařským slavně jest provoláno a vyhlášeno vedlé4 řádu a obyčeje dvoru císařského. 1 2 3 4

r

Království Moravské do Čech přeneseno

Trouﬂi si. Hostinu. Nejprve, především. Podle.


04.03.14 17:14

Praha aby se stavěla. Věže rathouzu Pražského. Poláci se do Čech strojili. Polský král nechtěl býti proti Čechům. Lomu na mlýnské kameny

Recommend Documents