Management Plan 2013
Pracovní podklady pro workshop MgP 2013-10-08 Překlad dvou úvodních statí vídeňského MgP
1 Vídeň a světové kulturní dědictví Vědecké základy Manfred Wehdorn Ochrana památek a péče o ně na mezinárodní úrovni je úkolem organizace UNESCO, existující od r. 1945. Ještě pod dojmem velkého ničení za 2. světové války došlo v roce 1959 k založení Mezinárodního studijního centra pro ochranu a restaurování kulturního dědictví (ICCROM). To v roce 1964 iniciovalo také vypracování známé Benátské charty (Mezinárodní charta o ochraně a restaurování památek a sídel). Jako bezprostřední dopad této charty byla následujícího roku 1965 založena Mezinárodní rada pro památky a sídla ICOMOS; již dlouho předtím, v roce 1948, vznikl Mezinárodní svaz ochrany přírody IUCN. Obě organizace přímo podléhají UNESCO a pečují o ochranu kulturních a přírodních památek tohoto světa. Abychom pochopili vznik pojmu „světové dědictví“, musíme se nejdříve zabývat vývojem památkové péče po roce 1945, který charakterizovalo soustavné rozšiřování toho, co se rozumí pod pojmem „kulturní dědictví“. I když vědecko-teoretické základy tohoto rozšiřování byly obecně vypracovány už v 19. století a zejména vlasteneckým hnutím na počátku 20. století, památková péče se i po 2. světové válce v praxi nadále zajímala především o jednotlivé památky a jejich obnovu. Teprve v 60. letech došlo ve světovém stavebním dění (především po vzoru francouzského zákona „Loi Malraux“) k objevení sídla. Po založení organizace „Iron bridge Gorge Museum Trust“ zevšeobecněly v 70. letech pojmy jako „průmyslová archeologie“ nebo „kultura všedního dne“: široká veřejnost přišla na to, že prostředí, které zasluhuje zachování, necharakterizují jen kostely, paláce a patricijské domy, nýbrž stejně tak továrny a obydlí dělníků, stodoly a uličky vinných sklepů. Teprve koncem 80. let byla v důsledku nizozemské aktivity do systému památkové ochrany zařazena i moderní architektura, což dalo nové impulzy zájmu o interdisciplinaritu mezi starým a novým. V této době přelomu v památkové péči – jakési renesance pojmu památky – došlo v roce 1972 schválením mezinárodní Úmluvy o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO k jeho pravděpodobně největšímu rozšíření od vzniku myšlenky památek. Rozhodující pro vznik této úmluvy byla skutečnost, že naše dědictví je stále více a viditelně 1
ohroženo ničením, které způsobují nejen obvyklé příčiny chátrání, ale i proměny sociálních a ekonomických poměrů. Alespoň to kulturní a přírodní dědictví, jež má mimořádný a univerzální význam, by se tedy mělo evidovat a konzervovat jako součást světového dědictví. Tak se zrodil „seznam světového dědictví“. Mezinárodní Úmluva o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví poskytuje památkám, které se nacházejí na tomto seznamu, společnou celosvětovou podporu; nenahrazuje opatření dotyčného státu, ale má je spíše efektivně doplňovat. Tato úmluva vytvořená v roce 1972 má ale velký význam i proto, že se poprvé na mezinárodní úrovni stanovilo, že přírodním památkám náleží stejně velký význam jako dílům vytvořeným lidskou rukou. Proto také Úmluva dělí celosvětové památky na „kulturní dědictví“ (tedy dědictví stavební), „přírodní dědictví“ a logicky i „smíšené soubory“, v nichž se výtvory lidské ruky spojují s přírodou. K realizaci Úmluvy byl založen „Mezivládní výbor pro ochranu světového kulturního a přírodního dědictví“, který dnes již dosáhl původně plánované maximální velikosti 21 členů, volených střídavě z nynějších 191 států UNESCO. Kriteria, podle kterých probíhá zápis do Seznamu světového dědictví, jsou zakotvena ve zvláštních směrnicích, zabývajících se velice detailně jednotlivými druhy památek. K zápisu kulturních statků (jako v případě Vídně) se stanoví, že by měly splňovat kritéria i – iv WHCUNESCO. Prováděcí směrnice k Úmluvě předpokládají, že vlastní „památka“ nebo „jádrová zóna“ je obklopena dostatečně velkým „ochranným pásmem“. „Jádrovou zónu“ tak tvoří vlastní památka, přičemž si UNESCO při tvorbě Úmluvy byla velmi dobře vědoma toho, že historická města, která jsou dosud obývaná a vyvíjela se svým způsobem právě pod vlivem socioekonomických a kulturních změn, se vyvíjejí i nadále a to nepochybně představuje situaci, která ztěžuje posuzování jejich autenticity a problematizuje každou politiku konzervace. To znamená, že centrum historického města jako Vídeň není ani po jmenování světovým kulturním dědictvím jakoby postavené pod skleněný poklop. Naopak: moderní pojetí památkové péče již dávno uznává nutnost a význam „autentického utváření“, to znamená napětí a dialektického střetávání starého a nového s cílem syntézy sloučeného díla. Rozšiřování pojmu památky však ani zdaleka neskončilo Úmluvou o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví. Díky poznání a podpoře rovnocennosti architektury a přírody a jejich společného významu byly pod památkovou ochranu zařazeny nejen historické parky, nýbrž vznikl další nový pojem – „kulturní krajina“. Vídeňské memorandum jako výsledek mezinárodní konference na téma „Světové dědictví a soudobá architektura“, jež se konala ve Vídni v květnu 2005, podstatně přispělo ke zlepšování povědomí mj. pojmem „městská krajina“. Nejde tedy již tolik o jednotlivou památku, nýbrž spíše o celkový charakter města, k němu patří i aspekty jako funkce, využití, životní prostředí, ekologie, ekonomie – jedním slovem: kvalita života. Tyto „nemateriální hodnoty“ nabývají v UNESCO stále více na významu, protože právě ony mohou být součástí identity národa nebo etnické skupiny. Na vysvětlenou musíme připomenout, že k zapsání historického centra Vídně do seznamu světového dědictví UNESCO došlo také se zdůvodněním, že Vídeň je od 16. století uznávaná jako evropské hlavní město hudby. Jestliže doposud výbor pro světové dědictví uznával takové 2
nemateriální hodnoty jen doplňkově k jiným hodnotám, nyní se zdá, že se toto smýšlení mění. Již v roce 1982, v rámci první světové kulturní konference UNESCO v Mexico City, byl vznesen požadavek „rozšířeného pojetí kultury“, jež jako kulturu definuje zásadně všechny lidské výtvory, totiž i životní formy, pojetí světa, tradice a náboženská nebo jiná přesvědčení. V roce 1989 UNESCO schválila Doporučení o ochraně tradiční a lidové kultury, v roce 1997 došlo k založení registru UNESCO Paměť světa, tj. seznamu velkých světových historických dokumentů, do něhož patří díla jako například originální partitura 9. symfonie Ludwiga van Beethovena, uchovávaná v berlínské Státní knihovně. Novou aktuálnost toto téma získalo díky Úmluvě o ochraně nemateriálního kulturního dědictví, slavnostně přijaté 17. října 2003 v rámci 32. generální konference UNESCO, která doplnila dosavadní mezinárodní právní nástroje UNESCO na ochranu kultury. Podle definice UNESCO zahrnuje pojem nemateriálního dědictví: praktiky, produkce, formy projevu, znalosti a vědomosti a také s nimi spojené nástroje, objekty, artefakty a kulturní prostory, které společnosti, skupiny a individua považují za součást svého kulturního dědictví. „Kulturní dědictví“ se v průběhu dějin stalo všeobsáhlým pojmem; jeho ochrana dnes zahrnuje urbanismus, architekturu a krajinu stejně jako sociální a ekonomické záležitosti, společnost a politiku. V tomto smyslu také efektivním východiskem pro řešení současných problémů nebude střet mezi starým a novým, mezi tradicí a pokrokem, nýbrž jejich „koexistence“.
Přeložila 09/2013 PhDr. Iva Kratochvílová
3
2 Světové kulturní dědictví Ztráta rovnováhy Kurt Puchinger Vídeňská City je podstatnou součástí struktury vídeňských center a v této funkci je také podřízena globálním ekonomickým trendům. Až donedávna mělo město Vídeň jako nositel plánovacích kompetencí povinnost navzájem poměřovat ekonomicko-funkční veřejné zájmy s veřejným zájmem ochrany historické stavební struktury a v rámci platného spolkového a zemského práva je udržovat v rovnováze. Od té doby, co byla v roce 2001 vídeňská City prohlášena „památkou“, však tato rovnováha rámcových podmínek jejího budoucího vývoje již neexistuje, protože v budoucnu musí všechny takové úvahy podléhat primátu „památkové péče“. S oprávněnou skepsí si musíme položit otázku, zda takové „autentické utváření“, takové „napětí a dialektické střetávání starého a nového s cílem syntézy sloučeného díla“ umožňuje potřebné funkční přizpůsobování City neustále se měnící poptávce. V centru Vídně se vrství řada problémů či procesů: Zřetelně klesá počet obyvatel. Současně City postupně ztrácí svou roli nejdůležitější administrativní lokality ve Vídni a sídla podnikových centrál. Větší kancelářské kapacity a podnikové centrály se stěhují z City, resp. se usazují v jejím okolí. Od roku 1996 bylo postaveno kolem 30 velkých administrativních projektů s hrubou podlahovou plochou přes 800.000 m2, téměř všechny mimo City. V 1. městském okrese (= historické centrum Vídně; pozn. překl.) se naproti tomu realizovaly, resp. realizují pouze tři větší kancelářské projekty: dva z nich více méně jako novostavby (Franz-Josefs-Kai 46, Hohenstaufengasse 12), jeden jako revitalizace s velkorysou modernizací a nástavbou nových podlaží (Renngasse 1). S touto ztrátou pozice velké administrativní lokality koresponduje fakt, že podniky a instituce v City ztrácejí pracovní místa v dominujících skupinách hospodářství, ale i ve zdravotnictví a sociálních službách a v obchodě. Malé přírůstky v ubytování a pohostinství, ve službách pro podnikání a ve školství nemohou tyto ztráty ani zdaleka nahradit. Na evropské město má Vídeň poměrně malou koncentraci služeb pro podnikání. Vnitřní město spolu s ulicí Mariahilfer Straße tvoří nejdůležitější nadregionální centrum ve vídeňské hierarchii obchodních tepen. Vnitřní město však nepatří k dynamickým vídeňským centrům, jež v devadesátých letech zaznamenala zřetelně pozitivní vývoj obratu, nýbrž ke skupině stagnujících obchodních center. Za předpokladu, že City má i v budoucnu hrát pozitivní roli v procesu dosahování celoměstských cílů, a s vědomím, že při pokračování aktuálních trendů taková role není možná, formulujeme následující doporučení: Pro City bude užitečná každá změna rámcových podmínek, která umožní alespoň zvažovat mezi myšlenkou ochrany a oprávněnými hospodářskými argumenty. City tvoří velmi rozmanité stavební strukturní zóny a také velmi rozmanité zóny funkční s velmi silně diferencovanými kvalitami hospodářského prostředí a různou dostupností. Všeobecná ustanovení, jako je jednotné, vše ignorující stanovení ochranných pásem 4
a pásem bydlení, propojení ochranného pásma s pásmem bydlení, redukce územních rezerv a podobných omezení, neodpovídají této diferencované struktuře a požadavkům na její obnovování v podmínkách tržního hospodářství. Veškeré restrikce bude zapotřebí uplatňovat s územní diferenciací, aby se získala zpět rozumná míra volného prostoru pro investice do obnovy. Výzva při rozvoji City bude spočívat v nalezení nové rovnováhy mezi požadavky kulturního dědictví na jedné straně a funkčními a ekonomickými požadavky na straně druhé, rovnováhy, která vývoj City charakterizovala po staletí. Po nalezení takové orientace a při každodenní obraně proti veškerým pokusům City jednostranně podřídit myšlence ochrany se podaří City znovu integrovat do systému dynamické struktury center, jež je pro Vídeň charakteristická.
Přeložila 09/2013 PhDr. Iva Kratochvílová
5
