XI. ročník
číslo 1
Nadsázka na snímku vyjadřuje, jak tuhý byl odpor letošní zimy, když se jaro rozhodlo, že se ujme vlády …
17. 3. 2010
NOVÁ KONCEPCE VÝCVIKU POLICISTŮ
PRACOVNÍ JEDNÁNÍ NA UNIVERZITĚ OBRANY
KILIMANDŽÁRO „STŘECHA AFRIKY“
SLOVO REDAKCE aneb pokaždé jinak Vzpomínám, jak v listopadu mnozí při pohledu z okna vyslovovali tajná přání s povzdechem, že kdyby aspoň na ty svátky napadlo trochu sněhu, hned by všechno bylo jinačí a veselejší. Přišel vytoužený vánoční čas a přání mnohých se naplnila, ale jen částečně. Sněžit začalo až za nějaký týden a nasněžilo tolik, že si sněhomilci přišli na své. Běžkaři si místo hor vystačili s městskými uličkami. A znovu lidé za okny. A zase hořekují. Tentokrát nad tím, že musí jen odmetat a že je lepší ani nevycházet z domu, aby si člověk neublížil. Jsou typy lidí, kteří jsou od narození spokojeni se vším, co přichází. Dokážou se s tím, jak to přijde, vyrovnat a „porvat“. A naopak jsou tu i věčně unaříkaní a ukřivdění, které „vytočí“ sebemenší problém. Každý den je novým balíčkem plným překvapení. Ať už s milým obsahem, který potěší, nebo i se smutným, kdy nás někdo nepochopí nebo nám ublíží. Je na nás, jak s tímto novým balíčkem naložíme po jeho otevření. V poslední době si často vzpomínám na písničku, kde se zpívá „Díky za každé nové ráno, díky za každý nový den, díky za to, co už je za mnou jako těžký sen...“ Silvestr Tintěra
Pracovní jednání na Univerzitě obrany Dne 28. ledna 2010 se v síni vědecké rady Univerzity obrany uskutečnilo pracovní setkání zástupců vyšších policejních škol MV ČR a představitelů Univerzity obrany. Za Vyšší policejní školu MV v Brně se setkání zúčastnili zástupce ředitele školy pro vzdělávání plk. Mgr. Bc. Libor Gric a vedoucí předmětového oddělení integrace a metodiky výuky plk. JUDr. Mgr. Jan Hejmal. Cílem setkání, které uspořádal rektor-velitel Univerzity obrany, brigádní generál v záloze profesor Ing. Rudolf Urban, CSc., bylo iniciovat základy vzájemné spolupráce mezi Univerzitou obrany a Vyšší policejní školou MV v Brně, resp. dalšími vyššími policejními školami MV ČR. Obsahem jednání byla vzájemná výměna informací, koordinace marketingového působení a sjednocení postupu v oblastech, které jsou předmětem společného zájmu našich vzdělávacích zařízení. Rektor-velitel Univerzity obrany nás seznámil s univerzitou, krátce se zmínil o jejím vzniku a historii. V obecné rovině se věnoval vzdělávání vojáků armády ČR a umístění Univerzity obrany v tomto systému vzdělávání. Představil děkany jednotlivých fakult, kteří prezentovali činnost fakult, popsali krátce jejich strukturu a členění. Přiblížili nám jednotlivé katedry a studijní programy. Univer-
zitu obrany (sídlí v ul. Kounicova 65, Brno) tvoří Fakulta vojenských technologií, Fakulta ekonomiky a managementu a Fakulta vojenského zdravotnictví (sídlí v Hradci Králové). V další části jednání dostali slovo zástupci vyšších policejních škol MV v ČR. Představili jednotlivé školy, prezentovali vzdělávací programy a popsali hlavní úkoly v oblasti policejního školství. Zástupci Univerzity obrany se zajímali především o vyšší odborné vzdělávání na těchto školách a jeho zaměření. Přestože Univerzita obrany a vyšší policejní školy mají odlišné stupně vzdělávání a jsou zaměřeny na vzdělávání z jiných oblastí a rezortů, podařilo se nalézt styčné body možné spolupráce v oblasti vzdělávání a byl potvrzen oboustranný zájem o další kroky v této oblasti. Pracovní setkání bylo přínosem pro všechny zúčastněné. plk. Mgr. Bc. Libor Gric, zástupce ředitele školy
. . . a teď již směle do výkonu
Vyšší policejní škola MV v Brně pokračuje v tradici vyřazení absolventů studia základní odborné přípravy určeného pro policisty služby pořádkové, dopravní a železniční policie. Slavnostního únorového aktu, který probíhal ve společenském sále školy, se zúčastnili vedoucí funkcionáři školy, významní hosté z řad policejního managementu příslušných krajských policejních ředitelství a předsedové zkušebních komisí. Před zraky rodičů, sourozenců a ostatních blízkých absolventi převzali z rukou ředitele školy plk. JUDr. Mgr. Jiřího Musila osvědčení o absolvování studia základní odborné přípravy. Tím se jim otevřela brána do výkonu služby. Byli mezi prvními, kteří obdrželi absolventské odznaky. Budou jim trvale připomínat nejen brněnskou policejní školu, ale také završení jejich prvotní etapy na cestě profesním životem příslušníků Policie České republiky. Ředitel školy využil této příležitosti k poděkování zúčastněným služebním funkcionářům a za dosavadní spolupráci s brněnskou školou jim předal medaili Vyšší policejní školy Ministerstva vnitra v Brně. Chorál Ktož sú boží bojovníci doprovázel praporečníka nesoucího standardu. Státní hymna ČR a studentská hymna Gaudeamus igitur orámovaly celý akt, který kromě samotného vyřazení má v absolventech podnítit stavovskou čest a sounáležitost k policejnímu sboru. Stejně jako úcta ke služebnímu stejnokroji musí být pro služebně mladé policisty samozřejmostí, ne pouze prázdnými pojmy. Práce, kterou si zvolili, je náročná a je v pravém slova smyslu službou veřejnosti. plk. Mgr. Jiří Chromek
2
Zavádění nové koncepce výcviku policistů v oblasti PDP Na základě dohody s odborem vzdělávání ředitelství pro řízení lidských zdrojů PP ČR (OVŘŘLZ PP ČR) za účelem sjednocení postupů při zavádění nové koncepce výcviku policistů v oblasti použití donucovacích prostředků do výcvikové praxe a před jeho předložením policejnímu prezidentovi ke schválení, se konalo instrukčně metodické zaměstnání pro cílovou skupinu učitelů předmětu příprava k použití donucovacích prostředků (PDP) z policejních škol MV, jehož se zúčastnili zkušení odborníci z řad Policie ČR. Akce se konala ve dnech 15.–18. 2. 2010 ve VPŠ MV v Brně. Odpovědným pracovníkem za organizaci zaměstnání byl pplk. Ing. Čáp z OV ŘŘLZ PP ČR. Toto zaměstnání pro učitele škol MV bylo organizováno až po ukončení činnosti komise „VÝCVIK“ (zřízené policejním prezidentem ČR), která měla za úkol tuto koncepci připravit. Tím byla umocněna jistá beznaděj zainteresovaných učitelů, kteří cestou garanta škol MV předmětu PDP již mnohokrát předkládaný systém neúspěšně připomínkovali. K této práci však vždy přistupovali velmi odpovědně a vnímali ji současně jako zúročení dlouholeté práce a zkušeností v oblasti výcviku PDP. Přes tyto demotivující skutečnosti zpracovali učitelé MV společně zápis z tohoto zaměstnání, který obsahoval 5 zásadních pedagogických připomínek, 3 zákonné připomínky (zák. č. 273/2008 Sb.) a 45 obsahových připomínek, k čemuž pracovníci PP ČR přistupovali s jistým despektem. Těmito připomínkami jsme sledovali jediný cíl, a to zefektivnit systém výcviku PDP v základní odborné přípravě. plk. Ing. Igor Růžička, vedoucí garant předmětu PDP v ZOP
VIRTUALIZACE SÍTĚ NA SPADNUTÍ. Co přinese? Patříte k lidem, kteří si čas od času povzdechnou: „To trvá!“ ? Formulace, která (třeba i v peprnějších obměnách) vystihuje pocity některých uživatelů z naší školy. Čas mezi přihlášením do místní sítě a naběhnutím počítače se jeví neadekvátní. Zanedlouho by tato situace mohla být minulostí. V nejbližší době totiž dojde k virtualizaci sítě. Uživatele bude nepochybně zajímat, co se stane s jeho daty v okamžiku, kdy bude virtualizace uvedena v život. Složka „Dokumenty“, která zůstane privátní, bude přesměrována na server. Uživatelem vytvořený soubor tak už nebude uložen na harddisku v »bedně«, kterou má dotyčný autor na dosah, ale na přístupu k souboru a jeho editaci se nic nezmění. Podsložky „Filmy“, „Hudba“ a „Obrázky“ budou na základě rozhodnutí vedení školy veřejné - jinými slovy přístupné (až na výjimky) všem uživatelům. Tím pádem nebude např. zapotřebí posílat celému oddělení outlookem superskvělé přípravy do výuky - budou všem na dosah. Jednotlivé složky pochopitelně budou omezeny kvótou, tzn. velikostí úložného prostoru. Bude na uživateli, aby si při práci se soubory »ohlídal«, která data jsou svojí povahou „citlivá“ (např. osobní údaje a neumístil je do veřejné složky). Virtualizace dále přinese uživateli z jedné stanice alternativní přístup k intranetu i internetu a oddělí operační systém od aplikací a od dat uživatele. PS: Bližší informace se k uživatelům dostanou elektronickou cestou. OSVT, -pš-
Krev stále vzácná Ve dvou uplynulých únorových dnech se zúčastnilo celkem 16 studujících běhu F62 bezplatného dárcovství krve na Transfúzním oddělení Fakultní nemocnici v Brně – Bohunicích. Jednalo se o tzv. prvodárce. Naše škola tak navázala na dosavadní spolupráci, kdy nemocnice využívá dárců také z řad policistů. Důvodem oslovení právě této profesní skupiny je spolehlivost, dochvilnost, ale především očekávaný dobrý zdravotní stav. Policisté tak svým přístupem mohou nejenom deklarovat, ale současně i prokázat, že životy a zdraví druhých jim skutečně nejsou lhostejné. plk. Mgr. Jiří Chromek
3
ŠEST TUN POSYPOVÉ SOLI Zimní období 2009-2010 se vymykalo letům předchozím. Už tím, že sníh tentokrát nezasypal vydatně jen horská střediska, ale celou republiku. Město Brno, a tím i areál VPŠ nevyjímaje. Padat začal 13. prosince a od té doby se snášel s mírnými přetržkami prakticky v jednom kuse. Sněhová peřina narůstala. Poslední příděl (v době uzávěrky) přišel 13. února letošního roku. Nejkrušnější bylo pro skupinu pracovníků OSM (zařazených jako údržba řemeslníků) období od 5. do 9. ledna, kdy v rozmezí pěti dnů napadlo (v Brně) 45 cm sněhu! V tomto časovém úseku odpracovalo 10 (slovy deset!) nejobětavějších pracovníků OSM při odklízení sněhu celkem 179 (denních i nočních) hodin. Na konci první lednové dekády bylo sněhu už tolik, že jsme se úklid areálu rozhodli řešit prostřednictvím mechanizace od Brněnských komunikací (nakladač UNC-500 a radlice na nákladním automobilu) a firmy Thermoservis (traktor-bagr). Od začátku zahájení zimní údržby bylo odpracováno celkem 466 hodin (náklady na mzdy činily 55 920 Kč) a použito celkem 6 500 kg posypové soli, což je množství, které v jiných letech běžně vystačí na dvě zimní období. Ing. František Mikulášek, vedoucí OSM
S N Í H Pro někoho důvod k vráskám na čele, pro jiného výzva. Také letos se v našem areálu objevila úžasná sněhová monstra, která měla ke klasickým sněhulákům na hony daleko. Těm, kteří nám zimu tímto způsobem zpříjemnili, patří obdiv a poděkování. redakce
Novinky v dopravě, které se připravují pro rok 2011 Vstupem České republiky do EU dnem 1. 5. 2004 vznikla povinnost legislativy začlenit dopravní předpisy, které vydává EU do právního řádu členských států ES, tedy i naší republiky. V současné době probíhají neustálé změny v našich právních normách v souvislosti s přijímáním nových směrnic EU a novelizací stávajících. Evropská směrnice o řidičských průkazech č. 2006/126/ES byla vydána v prosinci 2006 a do národních legislativ by měla být zavedena do konce roku 2011. Tato směrnice zavádí mimo jiné i nové rozdělení skupin pro řízení motocyklů: a) Skupina „AM“ – konstrukční rychlost do 45km/hod – věk 15 let b) Skupina „A1“ – motocykly objemem válců do 125 ccm, s výkonem motoru do 11kW a poměrem výkonu motoru ke hmotnosti motocyklu do 0,1kW/kg, motorové tříkolky s výkonem do 15 kW – věk 16 let c) Skupina „A2“ – motocykly s výkonem motoru do 35kW a s poměrem výkonu motoru ke hmotnosti motocyklu do 0,2kW/kg – věk 18 let d) Skupina “A“ - motocykly s výkonem motoru nad 35kW, motorové tříkolky s výkonem motoru přesahujícím 15kW věk řidiče minimálně 21 roků a praxe minimálně 2 roky na motocyklu skupiny „A2“. Tato směrnice nařizuje pro žadatele skupiny „A“ při dosažení 21 let, nejprve vykonat zkoušku pro řízení motocyklu skupiny „A2“ a teprve po dvouleté praxi s motocykly o výkonu motoru do 35 kW vykonat zkoušku na skupinu „A“ (bez omezení výkonu). Závěrem lze konstatovat, že výše uvedené legislativní změny, pokud budou přijaty a uvedeny do praxe v naší republice, povedou ke snížení počtu smrtelných nehod právě řidičů těžkých motocyklů, kteří budou muset ze začátku jezdit na méně výkonných strojů, než usednou za řídítka moderního výkonného motocyklu. pplk. Ing. Vladimír Šulc Ph. D.
4
OKÉNKO KNIHOVNY GLENNY, Misha: McMafie. Zločin bez hranic Britský žurnalista a historik již získal za své práce několik prestižních ocenění. Ve své nejnovější knize provází čtenáře světem organizovaného zločinu. Jiného, než byl dřív. Globalizace totiž nepředstavuje jen možnost kulturní a hospodářské spolupráce, má i svou odvrácenou tvář: na řadě příkladů autor ukazuje, že také otevřela brány mezinárodnímu propojení zločineckých sítí a aktivit. Obchod se zbraněmi, praní špinavých peněz, činnost drogových syndikátů, počítačová kriminalita a další a další prorůstají teď jako rakovina šokovaným světem. CHAPPELL, Fred: Věci mimo nás „V jakém těle potom ožije, když ne ve svém vlastním?“ „V těle strýce Hobarta.“ „To snad ne.“ To byla naprosto odpudivá představa: vlídná unavená babička uvězněná jako křeček v kleci v hloupém a věčně ožralém strýčku Hobeovi. To by bylo horší než smrt, bez ohledu na nějakou nesmrtelnost duše. To byla jen malá ochutnávka z jedné z deseti povídek, které vybral, uspořádal a také přeložil Marcel Arbeit. Kniha odstartovala novou edici nakladatelství Argo a představuje amerického autora, kterého u nás zatím málo známe, přestože patří k těm dříve narozeným (1938). Témata
jednotlivých povídek oscilují v širokém spektru žánrů, s nimiž si Chappell pohrává a experimentuje. Patří sem detektivka, duchařská témata, fantasy, jedna z povídek má přídech erotiky. Dojmou vás, rozesmějí, okouzlí atmosférou tajemna a nezvyklými situacemi. DOETSCH, Richard: Třináctá hodina Kdo z nás si někdy neřekl: kéž by tak bylo možné vrátit čas…!? Hrdina tohoto románu tuto možnost za nesmírně dramatických okolností dostane. Vydává se proti proudu času, aby se pokusil zabránit vraždě milované ženy (z níž je dokonce sám policií obviněn) i smrti obětí leteckého neštěstí, jež se odehrálo v jeho ospalém, klidném městečku. Není to ale úkol snadný a Nickova aktivita způsobí situace děsivější a destruktivnější nežli původní běh věcí. No ano, fušovat pánubohu do řemesla a měnit osud není vůbec lehké… Jak tohle dopadne? Dozvíte se to, půjčíte-li si tuto knihu. A čekají na vás desítky dalších. V naší knihovně. -ik-
„ZLATÁ ÉRA“ ŽEN Téma postavení žen ve společnosti se jeví stále velmi pesimisticky. Mluví se o přetrvávajících nerovnostech mezi ženami a muži, diskriminaci, násilí a genderových stereotypech. Položme si tedy otázku: Existuje nějaká „zlatá éra“ žen, kdy byly ženy relativně svobodné? Kdyby bylo možné cestovat v čase, v jaké době byste, ženy, chtěly žít? Mohl by to být například pravěk. Matriarchát se zdá být ideální „feministickou“ formou společnosti, kdy ženy vládnou světu i mužům a mají veškerá rozhodovací práva. Tedy značka ideál. Problém však je v celospolečenském problematickém chápání slova matriarchát, neboť se nejedná o „vládu žen“, ale přenesení vedoucí úlohy na bratra (či strýce) matky. Takže jde vlastně jen o jiný typ „nadvlády mužů“. Jedinou kladnou věcí, jež hraje pro pravěk, je tak ideál krásy – Venuše, který nás zbavuje úporných diet a podvolování se tolik rozšířenému mýtu krásy. Pojďme však postoupit blíže k současnosti. Co třeba starověk, Řecko a Řím? Prokazatelně se jedná o naprosto špatnou volbu. Ženy jsou uzavírány doma, existují vynucená manželství a přísné tresty za cizoložství. Starověk tedy nebude naší „zlatou érou“, stejně jako středověk, kdy jsou ženy ekonomicky zcela závislé na mužích, a ideálním modelem je roztomilá tichá ženuška pečující o manžela. Podobný model panuje také v baroku, na kterém by nás mohl (podobně jako v pravěku) lákat model ideální ženy s plnými tvary. Problém s držením diet tedy odpadává, ale práv v tomto období pro ženy není příliš mnoho. O hodně optimističtěji potom vypadá epocha osvícenství. Dívky mají možnost na alespoň základní vzdělání a bojují za ženská práva. V této době vydává Olympe de Gouges Deklaraci práv ženy a občanky jako reakci na Deklaraci práv muže a občana. Ideální éra pro odhodlané bojovnice a feministky. Méně optimisticky však už zní fakt, že Gouges byla za své názory veřejně popravena na gilotině. A tak se dostáváme až k první vlně feminismu, bojující za základní práva pro ženy. Opět ideální éra pro rozené bojovnice. Po dosažení těchto cílů však snahy ženského hnutí opadávají a stagnují. Z feministické perspektivy by dále mohly být „zlatými érami“ totalitní režimy, období druhé světové války a komunismu. V těchto dobách ženy aktivně pracují, rázem získávají rovné postavení ve společnosti a ve veřejné sféře. Těžko by se však některá z nás chtěla vrátit právě do těchto dob a už vůbec bychom je nenazvaly „zlatou érou“. Vylučovací metodou jsme dospěly až k současnosti. Je tedy dnešní doba tou „zlatou érou“ žen? Ženy sice mohou pracovat a mají stejná práva jako muži, avšak téma diskriminace, genderových stereotypů a nerovností mezi ženami a muži je stále aktuální. Položme si tedy znovu otázku: O kterém období můžeme hovořit jako o „zlaté éře“ žen? Ve kterém období byste, ženy, chtěly žít? Snad v pravěku, osvícenství či v současnosti? Zdá se, že žádná z historických epoch nám nepředkládá naprosto rovnostářskou společnost. Ale pořád ještě máme naději do budoucnosti:-) Nela Armutidisová
5
Když vystoupáme na Sněžku nebo podobně vysokou horu, máme jazyk div ne na vestě a jsme na sebe náležitě hrdí. Pohybují se však mezi námi lidé, pro které jsou výzvou němí velikáni daleko od našich hranic. O p r á c i h o r s k é h o v ů d c e s e s n á m i p o d ě l i l M i c h a l S m e t á n k a (1V/32)
KILIMANDŽÁRO - střecha Afriky Nejvyšší hora afrického kontinentu 5 896 metrů vysoké Kilimandžáro se rozkládá na hranicích dvou států, Keni a Tanzánie. Všechny tři vrcholy a téměř celý masiv sopky jsou na tanzanské straně. Když se rozdělovala Keňa a Tanzanie na dva suverénní státy bylo rozhodnuto, že Kilimandžáro zůstane v Tanzánii, protože Keňa už jednu horu s ,,věčným sněhem“ má a tou je Mount Keňa. Z mapy je na hranici těchto dvou států dobře patrná podle pravítka narýsovaná ,,smyčka“, která obtáčí Kilimandžáro. Historie První zmínka o nejvyšší hoře Afriky sahá do 19. století. Vrchol poprvé zdolal armádní zvěd Johannes Kinyala Lauwo (z kmene Marangu), který vylezl na horu devětkrát, než si uvědomil, že se jedná o kráter. Lauwo byl 6. října 1889 průvodcem prvních „oficiálních“ pokořitelů hory, Němce Hanse Meyera a Rakušana Ludwiga Purtschellera. Hans Mayer po zdolání hlavního vrcholu Uhuru vylezl jako první člověk na druhý nejvyšší vrchol Mawenzi (5 149 m), který je po něm i pojmenován. Kilimandžáro je součástí národního parku Kilimandžáro, rozkládajícího se na ploše asi 2700 m2. Byl založen v roce 1973 a oficiálně otevřen v roce 1977. Z parku vedou přístupové cesty do Lesní rezervace založené roku 1921, která je také rezervací zvěře. Kilimandžáro je proslavené hlavně vegetačními pásmy. Na tomto vulkánu se totiž vyskytují všechna vegetační pásma. Na úpatí sopky se rozprostírá hustý deštný prales táhnoucí se až do výšky 3 100 m. n. m, postupně se prales mění na pásmo křovin, zakrslých stromů a močálů. Toto pásmo je ve výšce okolo 3 900 m. n. m nahrazeno travnatou tundrou. Nad úrovní 4 600 m. n. m už rostou jen odolné mechy a lišejníky. Od pěti tisíc metrů začíná suťovitá poušť která je ve vyšších místech nahrazena ledovcem. Cesta whisky a coly Na nejvyšší vrchol Kilimandžára - Uhuru vede oficiálně šest výstupových cest. Téměř z každé světové strany nějaká. Nejfrekventovanější a nejjednodušší je východní cesta Marangu (přezdívaná Coca-cola route). Oproti tomu cesta Shira, (přezdívaná whisky) společně s cestou Umbwe je výstupově nejkratší a nejstrmější. Z Keni vede pouze jedna oficiální cesta Rongai. Pod vrcholovým kráterem Kibo se většina cest spojuje. Oficiálně nejtěžší výstupová cesta po kráteru je severovýchodní Breach Wall. Prvovýstup si připsali Reinhold Messner a Konrad Renzler, kteří tuto stěnu zlezli 31. ledna 1978. Každoročně se na Kilimandžáro vydá asi 300 000 alpinistů. Pravděpodobnost dosažení vrcholu je okolo 70 %. To dělá Kilimandžáro společně s Mont Blankem, Elbrusem, Aconcaquou a konec konců i s Mt. Everestem snadno dostupnými. V dnešním světě komerčních expedic neexistuje hora, která by se nedala „koupit“. Celosvětově se komerční lezení
6
nazývá global trip. To znamená, že i nejméně zkušení alpinisté si mohou přes turistickou kancelář zaplatit expedici na jakoukoli horu. Nejvíce se komerční lezení prosazuje právě na Kilimandžáru. Dokonce kvůli tomu vzniklo mezinárodní letiště vzdálené třicet kilometrů od výstupových cest na nejvyšší horu Afriky. Nese jednoduchý název - Kilimanjaro International Airport. Slouží převážně turistům, kteří přiletí až pod samotný svah sopky. Další banalitou je fakt, že všechny výstupy na „Kili“ musejí organizovat místní turistické kanceláře. Tanzanská vláda se z této atrakce snaží vytěžit co nejvíce. Na hoře je v sezoně tak plno, že se musí čekat i několik dní na povolení.
Zbytečné ztráty I když je ,,Kili“ snadněji přístupná hora, každoročně zde najde smrt několik alpinistů. Za těch sedm let, co pracuji jako horský vůdce na Kilimandžáru, jsem byl svědkem několika úmrtí. Je pravda, že nikdo nemůže nikomu zakázat výstup na jakoukoli horu, byť by byla sebevíc nebezpečná a alpinista třeba i úplně nezkušený. Stává se dokonce, že klienti zažalují horské vůdce za to, že nedosáhli vrcholu! Asi nejvíce obětí na horách má za následek výšková nemoc. Přitom této pohromě horolezců se dá celkem dobře předejít dobrou aklimatizací. Správná aklimatizace je spolu s počasím klíčovým faktorem k dosažení vrcholu. Ve východní Africe a kolem masivu Kilimandžára je mnoho menších vrcholů na správnou aklimatizaci. Ale ty nikoho nezajímají, všichni jsou tu jen kvůli nejvyšší hoře. Studie vědců o aklimatizaci před několika lety prokázala jednoduchá fakta: výšce do 5 500 metrů nad mořem se může lidský organismus plně přizpůsobit a bez větších problémů v ní i přežívat. Nad 5 500 metrů začíná tzv. vertical limit. Nad touto výškou se už nedá žít, jen přežívat. Na organismus tady pomalu doléhá únava, vyčerpání a dehydratace. Tady už není život … Po tom, co byly zlezeny všechny známé vrcholy, připravili jsme se o všechna překvapení a expediční vysokohorské lezení je dnes otázkou osobní prestiže a sebechvály. Ale pravdou pořád zůstává, že i ta nejkrásnější a nejvyšší hora nestojí ani za jeden lidský život.
Postřehy horského vůdce ◘ Živit se jako horský vůdce (Mountain Guide) vyžaduje splnění celé řady mezinárodních zkoušek, členství v Mezinárodním svazu horolezeckých asociací (UIAA) a neustálé zdokonalování se. Lze říct, že je to celoživotní vzdělávání. V Africe, Asii ani Jižní Americe nejsou tyto zkoušky uznávány a je třeba mít zvláštní potvrzení od místní vlády a licenci (Afrika). V Asii (Nepál, Tibet) se horským vůdcem může stát kdokoli, a to bez řádných zkoušek nebo teoretických znalostí. Právě to je častou příčinou smrtelných nehod. Hlavně na Mt. Everestu se nezkušení a slávychtiví ,,horští vůdci“ snaží získat ostruhy slávy dovedením klientů na vrchol. Každoročně se v Alpách skládají nové zkoušky, teoretická a praktická cvičení, při jejichž zvládnutí jsou absolventům vydány certifikáty. Praktické zkušenosti se dají získat pouze v horách a na nespočtu zlezených vrcholů. ◘ Práce horského vůdce je prací s lidmi, navíc v těžkých podmínkách a je kladen veliký nápor na psychiku člověka. To je nejdůležitější aspekt této profese. Předvídat počasí, volit čas výstupů a sestupů, starat se o klienta, předcházet nebezpečí, umět se pohybovat na ledovci, hledat bezpečnou cestu a klienta za žádných okolností neopustit. Platí pravidlo: buď se dolů vrátím i s klientem, nebo se dolů nevrátí nikdo. ◘ Ne každá výprava je početná. Záleží na obtížnosti hory nebo výstupu. V extrémních podmínkách může výpravu tvořit jediný klient. Každá expedice začíná povolením a výstupem na horu a končí sestupem všech horolezců do základního tábora (base camp). Horolezectví se věnují lidé bílé pleti ze Západu, nejčastěji mezi 25 až 50 lety. Mezi horolezci převažují muži, zastoupení mají i zkušené horolezkyně. Na vysokých horách nejsou výjimkou děti – nejmladšímu horolezci, který stanul na Mt. Everestu, bylo 17 let! Před čtyřmi lety jsem měl v expedici klienta se synem, jemuž bylo 13 let a který bez větších obtíží stanul na vrcholu. ◘ Pro výstup na Kilimandžáro (zkráceně Kili), které je díky poloze na rovníku a přímořskému podnebí přístupné celoročně (nejlepší obdobím je zima a léto), je možné si zaplatit plnou penzi (kuchaře, nosiče s jídlem) nebo se stravovat z vlastních zásob. Nejvíce se vaří těstoviny, rýže, různé typy polévek a čaj. Při zdolávání horolezecky náročné trasy je vlastní strava a vaření nezbytné... ◘ Za nejlehčí turistickou cestu na Kili je považována Marangu route (Coca-cola), protože se mírně zvedá, v kempech jsou chaty postavené Švýcary, takže není potřeba stavět stan. Nejtěžší cestou je Umbwe, hlavně pro svoji kolmost a stavění stanů většinou ve 30 cm bahně, protože převážná část trasy vede deštným pralesem. Velmi obtížná je Messnerova a Renzlerova Breach Wall, zde jsem přišel o osm nehtů a utrpěl omrzliny 2. stupně. Jedná se o těžké lezení v 5 500 metrech. Aklimatizovaným horolezcům stačí na výstup 5 až 7 dnů. ◘ Každému, kdo se vydá na Kili, je po návratu vydán certifikát. Buď o výstupu nebo o pokusu o výstup. Certifikát se vydává vždy s nejvyšší dosaženou výškou účastníka výstupu… stržm. Michal Smetánka (1V/32)
7
Zamyšlení nad novým trestním zákoníkem Dnem 1. 1. 2010 nabyl účinností zákon č. 40/2009 Sb. - trestní zákoník. Převážná většina občanů České republiky tuto změnu možná ani nezaznamenala, ale o to více je důležitá pro odbornou veřejnost. My s touto novou právní normou pracujeme ve výuce každý den, a to hlavně na poli pedagogickém, kde učíme budoucí policisty znát co možná nejlépe ve velmi omezeném časovém úseku právní obory, které ve výkonu budou potřebovat. Trestní právo je jedním z nich. Původní trestní zákon platil 48 let. Na tehdejší dobu byl obecně velmi dobrý. O to více jsme očekávali dlouho ohlašovanou změnu v podobě nového trestního zákoníku. Necelé dva měsíce jsou samozřejmě velmi krátká doba, abychom mohli dělat ucelené a kvalifikované závěry s jeho hodnocením. Proto jsou to zatím zlomkové postřehy a subjektivní pocity, které se k této právní normě vztahují. Zde je několik z nich. Nejde jen o samotný název – dříve trestní zákon, dnes trestní zákoník. Zde jde o budoucí koncepci uvažované celkové změny právních norem na zákoníky místo původních zákonů. Hlavní změnu však vidím v obecné části trestního zákoníku, kde je nové a zásadní pojetí trestného činu. Dnes po nové právní úpravě již rozeznáváme pouze formální pojetí trestného činu, kdy byl odstraněn materiální znak trestného činu (dále jen t. č.), který dříve byl znám pod pojmem nebezpečnost činu pro společnost. Zákon dnes označuje t. č. za protiprávný čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně. Další velmi podstatnou změnou je dělení trestných činů na přečiny a zločiny. Již podle označení může každý zjistit, že např. u zločinů půjde o velmi vážné trestné činy, kde trestní zákoník stanoví trestní sazbou odnětí svobody nad 10 let. Je dobré, že tato novela zpřísnila trestní sazbu u takto stanovených t. č. Je to reakce na zvyšující se brutalitu pachatelů právě u nejzávažnější trestné činnosti. Zde si dovolím odbočit od tématu, ale studenty při výuce seznamujeme právě se vzrůstajícím násilím ve společnosti tak, aby na toto jednání byli v době výkonu služby připraveni. Musíme si však přiznat, že trest u převážné většiny pachatelů nepůsobil výchovně, tak, jak by měl. Proto by mělo být i zájmem společnosti, aby nás, slušné občany, trestní zákoník chránil v daleko větší míře před těmito pachateli, kteří nechtějí a neumí pochopit, že za své negativní jednání by měli nést i daleko vyšší trestní odpovědnost. Za přečiny se považují ty trestné činy, které jsou spáchány s nedbalostí, a úmyslné trestné činy s horní hranici trestní sazby do pěti let. K další dílčí změně rovněž došlo v případech okolností vylučujících protiprávnost, kde nově došlo k paragrafované úpravě svolení poškozeného a přípustné riziko, které podnětně reagují na ustálenou praxi. Další změnou je např. nové označení úřední osoba (dříve veřejný činitel), dále pojem dítě apod. U druhu trestů se nově objevuje velmi potřebný institut domácího vězení a zákaz vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce. Velmi rozporuplným, alespoň pro mě, je ten fakt, že nedošlo v novém trestním zákoníku ke snížení věkové hranice trestní odpovědnosti, i když jako původní byla navrhovaná hranice 14 let. Zde dochází k názorovým střetům, v nichž někteří kolegové souhlasí s posunutím na původní věkovou hranici 15 let. Nechci působit jako populista, ale jsem dlouhodobým zastáncem snížení trestní odpovědnosti nejen na 14 let, ale podle mého subjektivního názoru bych tuto hranici odstranil naprosto úplně a trestní věci posuzoval tak, jako všude v civilizované Evropě. Obzvláště pokud by se jednalo o zločiny u těchto osob. Doslova mě fascinuje akademická debata na téma, jaké by to mohlo zanechat stopy v jejich psychickém stavu v případě trestu u osob mladších 15 let. Ze všech sociologických průzkumů vyplývá, že dnešní generace je po všech stránkách daleko vyspělejší než generace dnešních 50–70letých. Tito mladí pachatelé velmi dobře ví, co konají, a velmi dobře ví, že se jim vlastně nic moc stát nemůže. Unikají z výchovných zařízení, kdy si vzpomenou, dělají, co se jím zlíbí a společnost je na ně po právní stránce krátká. Otázkou je, zda-li společnost za takové nekonání na těchto osobách, kde by měl následovat příslušný trest, nepáchá větší zlo, než kdyby tyto pachatele potrestala tak, jak by za takové jednání zasluhovali. Před nedávnem se v Anglii dva 10 a 11letí pachatelé dopustili velmi závažného jednání, kdy stejně starého spolužáka zkopali do bezvědomí. Jaký následoval trest ze strany soudu? Jeden pachatel byl odsouzen na 5 let a druhý na 4 roky vězení pro mládež. Položme si otázku, jak by to dopadlo u nás? Před 6 lety jsem v našem Zpravodaji popisoval skutky těchto náctiletých. Dnes byl propuštěn pachatel z Kmetiněvsi, který tehdy znásilnil a usmrtil 13letou dívenku. Dnes je na svobodě a co je naprosto nepochopitelné, nemá ani záznam v rejstříku trestu. Jako by se nikdy žádného trestného činu nedopustil. Takové právní řešení je pro normálního člověka naprosto nepřijatelné. Ptám se tedy, jak je naplněna ochrana základních práv občanů před pachateli trestných činů? Jaká práva mají poškození v trestním řízení? Celý systém našeho právního řádu je postaven na roli obviněného a na jeho právech. Práva poškozeného se někde „krčí v rohu“, ale obviněnému jsou jeho práva zaručena. (To byl exkurz do trestního řádu, ale má to velmi úzkou souvislost s danou problematikou). Nový trestní zákoník má, oproti bývalému trestnímu zákonu, pozitiva v tom, že v daleko větší míře než doposud obsahuje nové trestné činy, které stará právní norma neobsahovala. Souvisí to i se změnou jednotlivých hlav ve zvláštní části trestního zákoníku, kde se klade hlavní důraz na život a zdraví. To je jistě velmi pozitivní, protože v daleko větší míře reaguje na celospolečenskou změnu, i když ne ve všech oblastech. Trestní zákoník má i svá negativa. Některé trestné činy dnes nejsou trestnými činy, ale pouze přestupky. Prvním z nich je zrušení bývalého § 180 d trestního zákona, a sice řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění. Parlament jako obvykle schválil něco, aniž by znal skutkovou podstatu tohoto t. č. a velmi nahrál určité skupině osob. Pachatelé mohou řídit motorové vozidlo bez příslušného oprávnění a při tom půjde v tomto případě jen o přestupek. Měsíc po účinnosti nového zákoníku se najednou objevují
8
názory, že je to chyba a tento paragraf se bude muset vrátit do původní podoby. Totéž je i u trestného činu pytláctví, kdy tímto jednáním pachatelů je ohrožena nejen naše zvířena v lesích jako přírodní bohatství státu, ale také jde současně i o zdraví našich občanů. Pytláci jako velmi dobře organizovaná skupina pachatelů totiž prodávají maso takto nezákonně ulovené zvěře bez veterinárního atestu různým překupníkům do restaurací, kde se běžně podává jako zdravotně nezávadné maso. Důsledky tohoto jednání se mohou projevit velmi vážným ohrožením zdraví občanů, kteří případně zdravotně závadná masa mohou konzumovat. Neuplynuly ani dva měsíce a i zde již bijí všichni na poplach. Přestože se již dopředu kritizovala tato nová právní úprava, u zákonodárců zůstalo vše bez odezvy. Proto se domnívám, že bude nutné provést opět novelou změnu v trestním zákoníku a doplnit toto jednání jako trestný čin (přečin). Samozřejmě těch změn je celá řada a je jen otázkou času se s nimi detailněji seznámit. Mám tím na mysli hlavně změny, které se dotknou činnosti státního zastupitelství a soudu. To ale bude práce pro parlament, který vzejde z nových voleb. Předpokládám, že dojde k odstranění i dílčích nedostatků tak, aby tato právní norma byla bezvadná a plnila účel, pro který byla vytvořena. Tato nová právní úprava trestního zákoníku nebyla připravena koncepčně v návaznosti na trestní řád (za což ovšem trestní zákoník nemůže). Oba dva tyto zákony by měly být schváleny současně. Měly se více přiblížit právním trestním normám třetího tisíciletí. Právo by mělo být vždy předvojem společnosti, předvídat její budoucnost. Nemělo by za společenským vývojem pokulhávat na konci pomyslného pelotonu a jen dohánět, co „někdo“ zameškal. Dojde-li ke kompetentní změnám v trestním zákoníku, může být, a i přes dílčí nedostatky již dnes je kvalitním nástrojem proti pachatelům trestných činů a na ochranu zákonných práv a svobod občanů v ČR. Mgr. Vladimír Machát, PO P
◘◘◘◘◘◘ KUCHAŘSKÉ ŘEMESLO aneb horníci v bílém Mnoho lidí považuje kuchařinu za zaměstnání a řadí ji (tak jako číšníky či kadeřníky) ke službám, respektive nás bere jako sluhy. Já si naopak myslím, že je to řemeslo a pokud chce být někdo ve své profesi dobrý, musí v sobě nutně mít velký kus trpělivosti, řemeslnosti a vlohy pro umělecké cítění. Některé kuchařské výtvory jsou totiž bez nadsázky umělecká díla. Nezřídka jsem se setkal s názorem, že kuchařina je pohodlná práce v teploučku s možností konzumace různých dobrot a laskomin. Tento názor však z vlastní zkušenosti mohu zcela vyloučit. Jedna moudrá paní mistrová adeptům kuchařského řemesla tvrdívala: „Kuchaři, to jsou horníci v bílém.“ Plně souhlasím! Pravdou je, že kuchaři hlady netrpí (o čemž vypovídají jejich postavy), avšak je otázka, zda je to vlastně výhra. Vždyť tloustnutí, kažení zubů a další choroby z nutného častého ochutnávání a uzobávání jsou vlastně nemocemi z povolání. Taková je bohužel realita. Kuchař rovněž musí snášet vysoké teploty při práci v kuchyni i veliké teplotní výkyvy (kuchyň – lednice, kuchyň – venkovní teplota). Kromě toho dostanou při práci v kuchyni zabrat záda. Manipulace s těžkými břemeny je tu na denním pořádku. Nevěřili byste, kolikrát musí strava, kterou denně sníte, projít našima rukama, než se vám dostane na stůl. A zapomenout nemohu ani na neustálé stání na nohou, nutné běhání po kuchyni či vdechování mastnot a olejových výparů uvolňujících se při smažení. Všechny tyto faktory zdraví zrovna neprospívají. Málokdo si uvědomí, že i kuchař může zažívat při práci velký stres. Nejde proud či pára, nedodají vám včas zboží anebo naráz onemocní více zaměstnanců a zrovna v době, kdy je kromě běžné práce potřeba zabezpečit různé akce navíc. Kuchař bez ohledu na to všechno musí být za všech okolností se svým dílem hotov v hodinu H a nemůže si dovolit odložit svoji práci na pozdější dobu či na další den. To vše vede k mnoha nemocem, kterými velká většina trpí. Na základě výše uvedeného se domnívám, že naše řemeslo je všeobecně velice nedoceněno. Na druhou stranu je třeba uznat, že kuchař nikdy nemusí čelit špatnému počasí, zdolávat výšky, nebo se „hrabat v papírech“. Každé zaměstnání má svoje dobré i špatné stránky a musí člověka bavit. Jinak se to hned projeví na jeho výkonu a výsledku. Kuchařské řemeslo má jistotu, že nikdy nevymizí. Lidé jedli, jedí a jíst budou dál. Naše výtvory sice nemají dlouhého trvání, ale vaše spokojenost a prázdný talíř jsou pro nás velkým vyznamenáním a dělají nám ohromnou radost. Touto cestou bych se chtěl připojit k poděkování pana vedoucího proviantního oddělení celému kolektivu naší kuchyně za dobře odvedenou práci. Také vám strávníkům chci poděkovat za trpělivost ve frontách, za toleranci našich drobných chyb a hlavně za to, že vám u nás chutná... Richard Drobník, kuchař PO
9
ZÁŽITKY (vpravdě) NEZAPOMENUTELNÉ -5. Pokračujeme v povídání o zkušenostech s delegáty cestovních kanceláří, kteří dovedou člověku cesty pořádně znepříjemnit…
Národní parky Chorvatska – část II. (dokončení z minulého čísla) Pana O. a jemu svěřené turisty jsme minule opustili, ještě než dospěli k cíli své cesty. Návštěva národního parku Plitvická jezera se zapsala do kategorie krásných zážitků a ani náš delegát s tím nic nenadělal, i když se mu jistě nedala upřít snaha. Sice stále mrholilo, ale kouzelné scenérie, známé zatím jen z filmů o Vinetouovi, zůstaly v srdcích i fotoaparátech. Naše putování nás dále vedlo do starobylého Trogiru, na jehož prohlídku jsme však neměli tolik času, kolik by jeho krásy zasluhovaly a pak už nás čekala víska u Omiše, kde jsme měli být ubytováni. Modrý hotýlek ve stráni nad mořem naše naděje nezklamal, ani další výlety, na něž jsme odtud během pobytu vyráželi. Jediným stínem, vznášejícím se nad letními radovánkami, byla tísnivá přítomnost našeho delegáta. „Už ani slovo o těch snídaních!“ zarazil asi sedmdesátiletého pána, který si přišel stěžovat, že po dvakrát dostal zkyslé mléko a personál mu nerozumí. „Kde že bylo napsáno švédské stoly? Ukažte! Já mám jiný papír. Já vím, že je každý den stejná snídaně. Ale máte jeden z nejlevnějších zájezdů, ne? Jestli mi tu budete dělat ostudu…“ Oči přihlížejících se sklopily k plátku šunky, plátku chleba a hrnečku čaje. Ostatně kdo ví, jak vypadá chorvatský švédský stůl? Ostudu jsme mu neudělali. Zítra ráno v devět hodin odjezd do Dubrovníku – lakonické oznámení na vývěsce ve vestibulu. „Proč až v devět?“ tázali jsme se. „Budeme mít na všechno dost času?“ „Fůru“, ujistil nás pan O., „a snad se musím vyspat, ne?“ V devět dychtiví rekreanti podupávali u autobusu a vyhlíželi pana O., bez něj se odjet nedalo, i když to většina navrhovala. Staroslavný Dubrovník napínal naši zvědavost, neboť ač jsme v půl desáté (ano, již všichni spolu) vyrazili, stále se ne a ne objevit. „To je divný“, brblal rozmrzele pan O., „ loni to netrvalo ani hodinu…“ Vzal si na pomoc mapu, kterou až dosud pohrdal, a po chvíli studia zvolal vítězně: „No jo, my jsme tehdy bydleli o moc blíž!“ Netřeba dodávat, že abychom se vrátili včas na večeři (nakonec během zpáteční cesty telefonicky dvakrát domluvenou na později), půvaby Dubrovníku jsme ocenili jako Monu Lisu člověk, který projíždí Louvre na motocyklu. Během pobytu jsme měli možnost vidět Diokleciánův palác ve Splitu, jakož i vodopády řeky Krka v dalším národním parku Chorvatska. Jen se téměř vždy vloudila chybička (nebudu testovat vaši pozornost dotazem čí asi), ale tou dobou už jsme byli zocelení a nad drobné zádrhele (jako špatně domluvená hodina přistavení autobusu) povzneseni. Důstojný stoicismus nás opustil až poslední den při návratu do vlasti. Bez jakéhokoli varování (ať v propozicích, ať od delegáta) jsme byli náhle v Biogradu požádáni (přestože jsme ujeli teprve pár desítek kilometrů), abychom si vystoupili – „Můžete si vzít nejnutnější věci“, povolil blahosklonně pan O. – a vrátili se v půl jedenácté v noci na autostrádu – „Pamatujte si to místo!“ To už bylo i na silné povahy moc, zvláště když se proslechlo, že toto opatření je „kvůli dietám“ řidičů, kteří by normálně měli odpočívat až doma. Rozpoutala se prudká výměna názorů, která přešla ve všeobecnou vzpouru. Pan O. si však výjimečně věděl rady: „Kdo si nevystoupí, než napočítám do desíti, toho zamknu v autobusu!“ Při „šest“ vystoupilo poslední rukojmí. Konec dobrý, všechno dobré. Kolem půlnoci jsme byli schopni vyrazit díky tomu, že bystří jedinci, dobře se orientující ve tmě, vyhledali do jedenácti autobus a posléze obětavě méně zdatné, roztroušené po přilehlých polích s plačícími dětmi v závěsu. Tenkrát byli všichni pevně rozhodnuti si na našeho delegáta stěžovat. Ale jsme národ holubičí…Pokud jsem dobře informována, stížností se nakonec sešlo jen pět. -ik-
NEJMILEJŠÍ DÁREK „Pár přátel stačí mít, co umí za to vzít“, zpívá se v refrénu známé písničky a já se s těmito slovy mohu plně ztotožnit. Když se člověk dostane do situace, kdy na něj padají chmury, smutek a splín a náhle se objeví lidé z okolí, kteří pošlou krásné a povzbuzující přání, zavolají, anebo přijdou osobně, jde o projevy pozornosti, které se nedají ničím zaplatit. Na Vánoce dostáváme různé dárky od klasických ponožek až po domácí kina, ale musím se přiznat, že tyto Vánoce pro mě osobně byly opravdu originální. Naprosto nečekaně. Díky krásnému dárku od mých přátel - kolegů ze zaměstnání. Je až neuvěřitelné, že se ve škole jako je ta naše, objeví opravdoví umělci a najdou společnou řeč. Hudebník složí perfektní melodii, textař doplní vtipným rýmem a další zpěváci a vypravěči anekdot vše zastřeší nevtíravým humorem. A to všechno za pomoci režie, bez níž by se celá scéna neobešla. Dotyční vědí nejlíp, o kom je řeč a koho se to týká. Poznal jsem, že přátelství hraje v životě velikou úlohu a dokáže i hojit rány a zranění. Tohle krásné DVD mi opravdu udělalo obrovskou radost . . . Silvestr Tintěra
10
Je snadné se pro něco nadchnout. Těžší už je své nadšení zprostředkovat ostatním. Pochopila jsem to, když jsem pro vás vybrala knihu, která mne oslovila, a snažila se popsat důvody, které mne k tomu vedly - i knihu samotnou. Nedokonalý výsledek tohoto snažení máte teď před sebou. Především je nesnadné knihu žánrově zařadit. Je kriminálním románem, Je thrillerem. Je novodobou variací gotického románu. Je psychologickou sondou. Je čímkoli chcete. Je pohádkou (v níž je spravedlnosti učiněno zadost a zlo potrestáno, byť za cenu nemalých obětí) zasazenou do reálného současného světa. Oba hlavní aktéry kritika často označuje za dětské hrdiny knih Astrid Lindgrenové, Kale Blomkvista a Pipi Punčochatou, dorostlé dospělého věku. Narážek na to je v díle přehršle, jakož i jiných literárních odkazů, takže krom akčního děje, který vás vtáhne a nenechá vydechnout, je i o čem přemítat. Ale raději od začátku. Jméno švédského spisovatele Stiega Larssona je díky trilogii Milénium již fenoménem. Autor sám si slávy příliš neužil, zemřel krátce po dopsání na infarkt (ve věku padesáti let). U nás vyšly zatím dva díly, Muži, kteří nenávidí ženy a Dívka, která si hrála
LISTOVÁNÍ
s ohněm. Třetí, Ztracené vzdušné zámky, vydá nakladatelství Host letos na jaře. V prvním má žurnalista Blomkvist vyřešit případ starý čtyřicet let, záhadné zmizení vnučky vlivného průmyslníka. Rozkrývání rodinných tajemství vyprovokuje celou řadu děsivých událostí. Druhý začíná dvojnásobnou vraždou, z níž je obviněna žena, které by se někdo rád zbavil – jsme vtaženi do její minulosti i současného života. Stává se desperátem a lovnou zvěří, nedá se však odradit od své cesty hledání pravdy. Osudy novináře Mikaela Blomkvista a tajemné hackerky Lisbeth Salanderové fascinují čtenáře na celém světě. (Pro představu: zatím bylo prodáno přes dvacet jedna milionů výtisků ve čtyřiceti jedna zemích). Dvojice tvoří dokonalý tým. Rozhodně nejde o tradiční rozdělení mužských a ženských rolí. Také konfrontace rozumu a citu jde mimo obvyklá klišé. Racionální Mikael je sice zabydlen v roli kladného hrdiny sčítajícího a analyzujícího fakta, iracionalita Lisbeth je však nová: má své zákonitosti a logiku. V její postavě přichází na stránky světové literatury nový typ ženské hrdinky. Ne v tom, že bere život do vlastních rukou: nový je způsob, jakým to činí.
Lisbeth Salanderová je poznamenána psychickým traumatem z dětství. Její reakce na něj dráždí okolí, od učitelů po sociální pracovníky, kurátory a představitele moci v jakékoliv podobě. Jejich osobní vášně jsou dobře skryty jejich životní rolí (soudce, policisty…) a ostatní je proto vnímají bez podezření, jako určité prototypy. Lisbeth velice brzo pochopí, že se může spoléhat jen sama na sebe. Společnost, která ji měla chránit, selhává a dívka si vytváří svá vlastní pravidla, vlastní spravedlnost: na nich doslova závisí její přežití. Ta mnohovrstevná kniha mi nabídla krom strhujícího a poutavého čtení ještě cosi navíc. Právě prostřednictvím své hrdinky. Je totiž také - o jinakosti. Jak často už nás naše vlastní předsudky dovedly do slepé uličky nesprávných závěrů! Jak často naše hodnocení druhých vychází z pohodlných, zaběhnutých vzorů! Přála bych si, aby tím, co ovlivňuje naše soudy, byla objektivita. Nestrannost. Empatie a pochopení. V knihách bývá zlo potrestáno, v životě ne vždy. A někdy to můžeme být právě my, kdo pohne pomyslnými vahami na stranu dobra a spravedlnosti. -ik-
8. března má svátek Gabriela. Spolu s ní slaví svátek všechny ženy na celém světě. A to již 100 let. Mezinárodní den žen, tak jak kráčel dějinami, byl zatracován, zneužíván i propagován. Jeden den v roce nemůže postihnout význam a úlohu žen ve společnosti. Ale tak, jak samozřejmě nesou svůj nelehký úděl ženy, tak i jejich svátek překročil hranice i režimy a skromně, ale sebejistě otevírá další století své existence. Jsou země, kde křehké ženy o své místo na slunci musí stále tvrdě bojovat. Snad nové století přinese ženám postavení rovné mužům. Rovnější než rovné... -za-
• • • • • • HISTORIE
SE
OPAKUJE?
„Nevěřím v žádné přelomy samy od sebe. To, čemu jsme zvykli říkat hospodářská krize, je jiné jméno pro mravní bídu. Mravní bída je příčina, hospodářsky úpadek je následek. V naší zemi je mnoho lidí, kteří se domnívají, že hospodářský úpadek lze sanovat penězi. Hrozím se důsledku tohoto omylu. V postavení, v němž se nacházíme, nepotřebujeme žádných geniálních obratů a kombinací. Potřebujeme mravní stanoviska k lidem, k práci a veřejnému majetku. Nepodporovat bankrotáře, nedělat dluhy, nevyhazovat hodnoty za nic, nevydírat pracující.“ Tomáš Baťa (1932)
11
Už neplač, neplač Jaro červenou kraslicí zvoní zaříkání zimy A až si kosi nápěv vzpomenou vyšlehnou zlaté trylky do krajiny Už neplač, neplač Jaro zelenou štupuje nití trávník rozedraný Na lepší časy blýská běl dívčích kolenou a slunce zahřeje tvé srdce teplou dlaní -ik-
DÍKY, MARTINO aneb olympijské kruhy také v Česku Hry XXI. zimní olympiády, jejichž hostitelem byl kanadský Vancouver, skončily. Sportovci se lvíčkem na prsou, kteří do země javorového listu odcestovali v počtu 93, dovezli hned sedm cenných kovů. Jedním dechem se sluší dodat, že největší zásluhu na medailové žni má fenomenální rychlobruslařka Martina Sáblíková. Snad i těm, pro které sport není zrovna tím jejich šálkem kávy, se tohle jméno vrylo do paměti. Mladičký věk ruku v ruce s uměním na „dlouhých nožích“ je skvělým příslibem do budoucna, že její medailová sbírka se při dalších olympiádách rozroste. Metody Petra Nováka - kouče Martiny Sáblíkové sice připomínají dril (jímž kdysi trenér Anton Kváč udělal legendu ze sprinterky Jarmily Kratochvílové, jejíž světový rekord na „půlku“ zůstává v tabulkách nepřekonán už přes 20 let nepřekonán), ale jak známo: bez (tvrdé) práce nejsou koláče. Kromě Martiny Sáblíkové mohli sportovní fandové v tuzemsku připít ještě na medailové úspěchy Lukáše Bauera, běžecké štafety na 4x10 km ve složení Jakš, Bauer, Magál a Koukal i slalomářky Šárky Záhrobské. Naopak za očekáváním zůstal skikrosař Tomáš Kraus, v poli poražených skončil i sympatický krasobruslař Tomáš Verner. Hokejisté ve výběru Vladimíra Růžičky zklamali a bránu slávy podobnou té z Nagana nejenže neotevřeli, ale bohužel se k ní ani nepřiblížili. Pohled na dění na kolbištích pod olympijskými kruhy byl opravdu nezapomenutelným zážitkem. Už proto, že olympijských kruhů tentokrát nebylo jen PĚT jako obvykle, ale mnohem víc... Lví podíl na tom měli pozorní diváci, kteří si vzhledem k časovému posunu natáčeli budíky na brzké ranní hodiny, aby jim nic podstatného z olympiády neuteklo. A potom nevyspalí doslova a do písmene s olympijskými kruhy pod očima přicházeli do práce... -pš-
VYRAŽTE DO LANOVÉHO CENTRA Lanové centrum (alias Jungle park) se nachází v samém srdci Brna, v nádherném prostředí lesa kolem řeky Svratky. Na okruhu o délce 356 m ve výšce 3-7 m nad zemí je zavěšeno 33 vysokých lanových překážek. Jako bonus čeká na každého účastníka 40 metrů dlouhý přejezd přes řeku Svratku.
V loňském roce zájemci z naší školy využili dostupnost lanového parku, prověřili své fyzické schopnosti a aktivně si tak odpočinuli od studijních povinností. V roce 2010 připravujeme akci v měsíci dubnu. Přesné datum a další informace naleznete na letáčku. -1/4ZPRAVODAJ - školní bulletin pro účastníky kurzů a pracovníky Vyšší policejní školy MV v Brně. Vedoucí redakční rady Mgr. Zuzana Armutidisová, tel. 543 544 288. Členové redakční rady: PhDr. Božena Vejrostová, Mgr. Jiří Chromek, Mgr. Vladimír Machát, Jarmila Krajčiríková, Mgr. Pavel Šoba a Silvestr Tintěra. Zpravodaj vychází 1x za tři měsíce v nepravidelném rozsahu. Články dopisovatelů nejsou obsahově upravovány a nemusí být v názorové shodě s redakcí, která si vyhrazuje právo příspěvky krátit. Intranet: http://www.spsbr.mv.cz/. Adresa školy: Vyšší policejní škola MV v Brně, P. S. 365, 659 65 Brno. E-mail:
[email protected]. Povoleno rozhodnutím tiskového odboru Magistrátu města Brna. Registrační číslo: R 3/00. Vytiskla reprografická služba materiálního odd. VPŠ MV v Brně vlastním nákladem v počtu 280 výtisků. Uzávěrka tohoto čísla 8. 3. 2010. Zdarma. Uzávěrka příštího čísla 25. 5. 2010
