PRÁCE S TEXTEM - Velký únik – přímá řeč AUTOR – Mgr. Jana Pikalová OČEKÁVANÝ VÝSTUP – Procvičování čtení a porozumění textu na základě doplnění přímé řeči do textu FORMA VZDĚLÁVACÍHO MATERIÁLU – pracovní list pro žáka POMŮCKY – papír, kopírka INSTRUKCE – Žáci dostanou nakopírovaný pracovní list s textem, ve kterém je vynechána přímá řeč. Dále dostanou papír se zpřeházenými větami přímé řeči. Věty jsou očíslované. Cílem je doplnit číslo dané přímé řeči na správné místo. OBSAH – 1. Pracovní list pro žáka - text s vynechanou přímou řečí 2. Zpřeházené věty přímé řeči, očíslované. 3. Řešení – vyplněný pracovní list žáka ZPŮSOB PRÁCE – individuální, ve dvojicích, skupinový ZDROJ – James Herriot - Zvěrolékař a psí historky, Nakladatelství Svoboda, Praha 1995, str. 309 - 319
Originální text James Herriot – Velký únik Namířil jsem nůž na oteklé ucho. Tristan, s jedním loktem znaveně opřeným o stůl, přidržoval na čumáku spícího psa anesteziologickou masku, když do místnosti vstoupil Siegfried. Krátce se podíval na pacienta. „Ach ano, to je ten hematom, o kterém jsi mi říkal, Jamesi.“ Potom se podíval přes stůl na svého bratra. „Panebože, ty vypadáš! V kolik jsi vlastně na dnešek přišel domů?“ Tristan zdvihl pobledlou tvář. Jeho oči byly krvavé štěrbiny mezi nateklými víčky. „Ale ani nevím. Trochu později, řekl bych.“ „Trochu později! Já jsem se vrátil od porodu prasnice ve čtyři hodiny, a ty jsi ještě nebyl doma. A kde jsi kčertu vlastně byl?“ „Na plese hostinských. Docela se jim to vyvedlo, to musím přiznat.“ „To bych řek!“ odfrkl Siegfried. „Ty nesmíš propást vůbec nic, viď? Večeři pořádanou klubem šipkařů, výlet se zvoníky, ples chovatelů holubů, a teď zase ples hostinských. Jakmile se někde něco šustne, hned o tom víš.“ Kdykoli se Tristan octl pod palbou, pokaždé si uchoval svou důstojnost a také nyní se do ní zahalil jako do obnošeného pláště. „Upřímně řečeno,“ pravil, „mám mezi hostinskými mnoho přátel.“ Jeho bratr zrudl. „To rád věřím. Řekl bych, že jsi jejich výborný zákazník – jeden z nejlepších, jaké kdy měli.“ Tristan neodpověděl, ale začal pečlivě kontrolovat přívod kyslíku do láhve s éterem. „A ještě něco,“ pokračoval Siegfried. „Neustále tě vídám, jak se poflakuješ s tuctem nejrůznějších ženštin. A měl bys studovat na zkoušku.“ „To je přehnané.“ Mládenec na něj vrhl dotčený pohled. „Připouštím, že mě čas od času potěší dámská společnost – právě tak jako tebe.“ Tristan byl stoupencem názoru, že nejlepší obranou je útok. A tahle rána seděla, protože Siegfrieda ve Skeldalu obléhal setrvalý zástup půvabných dívek. Ale starší bratr byl odražen pouze dočasně. „O mě se nestarej!“ zařval. „Já už jsem svoje zkoušky složil. Teď hovořím o tobě! Neviděl jsem tě náhodou onehdy večer s tou novou barmankou od Droversů? Uskočil jsi rychle do vchodu, ale jsem si setsakra jistý, že jsi to byl ty.“ Tristan si odkašlal. „Dost možná, že jsem to byl já. V poslední době jsem se s Lydií spřátelil – je to velice milá dívka.“ „Netvrdím, že není. Ale povídám ti, že chci, abys seděl večer doma u knih, namísto abys flámoval a proháněl ženské. Je ti to jasné?“ „Naprosto.“ Mladý muž kývl elegantně hlavou a otočil kličkou anesteziologického přístroje. Jeho bratr na něj několik chvil žlučovitě hleděl a zhluboka oddechoval. Tyhle šarvátky mu vždycky daly zabrat. Potom se rychle obrátil a odešel. Tristanova póza se zhroutila ve chvíli, kdy se zavřely dveře. „Dej pozor na minutku na tu anestézii, Jime,“ zaskřehotal. Přeběhl k umyvadlu v koutě, natočil do odměrky studenou vodu a jedním douškem ji vypil. Potom si pod kohoutkem namočil kus vaty a přiložil si ji na čelo. „Zrovna teď! Opravdu nejsem disponován na to, aby na mě vztekle řval.“ Sáhl po velké lahvi aspirinů, několik jich polkl, a zapil dalším gargantuovským douškem. „Už je to dobrý, Jime,“ zamumlal, když se vrátil ke stolu a znovu se chopil masky. „Můžeme pokračovat.“ Sklonil jsem se nad spícím psem. Byl to skotský teriér, jmenoval se Hamish a jeho majitelka, slečna Westermanová, ho k nám přinesla před dvěma dny. Byla to učitelka v důchodu a mě vždycky napadlo, že svou třídu docela jistě udržela v disciplíně bez velkých potíží. Studené, bledé oči hleděly přímo do mých očí – byla totiž tak velká jako já – a energická brada nad svalnatými rameny doplňovala energický zjev.
„Pane Herriote,“ pravila hlasitě a rázně. „Prosím, podívejte se na Hamishe. Skutečně doufám, že to není nic vážného, ale silně mu oteklo ucho a bolí ho to. V tom místě se – ehm – rakovina nevyskytuje, viďte?“ Na okamžik její jistý pohled změkl. „Je to velice nepravděpodobné,“ zdvihl jsem bradu malého zvířátka a prohlédl jsem si levé ucho, které mu viselo podle tlamy. Celá jeho hlavička byla jakoby šišatá – zřejmě stažená bolestí. Opatrně jsem zdvihl ucho a dotkl jsem se citlivého otoku ukazováčkem. Hamish se po mně ohlédl a zakňučel. „Ano, já vím, kamaráde. Bolí to, viď?“ Když jsem se obrátil zpátky ke slečně Westermanové, téměř jsem narazil do krátce ostříhané kovově šedé hlavy, která se skláněla nad malým psíkem. „Má hematom v uchu,“ pravil jsem. „A co to proboha je?“ „Dojde k tomu, když praskne malá cévka mezi kůží a chrupavkou a krev vyteče a způsobí akutní dilataci.“ Pohladila černý chlupatý kožíšek. „A proč se to stane?“ „Obyčejně z vřídku. Nepotřásal v poslední době hlavou?“ „Teď, když to říkáte, si uvědomuji, že ano. Jako kdyby měl něco v uchu a snažil se toho zbavit.“ „A při tom praskne cévka. Dokonce vidím stopu po vřídku, ačkoli to u tohohle druhu psů nebývá obvyklé.“ Přikývla. „A jak to můžete vyléčit?“ „Obávám se, že pouze operací.“ „Panebože!“ Položila si ruku na ústa. „To se mi vůbec nelíbí.“ „Nemusíte mít žádné starosti,“ řekl jsem. „Není to nic jiného, než že se odstraní krev a ucho se zašije. Kdybychom to neudělali hodně brzy, bolelo by ho to a skončil by s trvale oteklým uchem, a to určitě nechcete, protože to je fešáček.“ Myslel jsem to upřímně. Hamish byl pěkný pejsek s elegantní postavičkou. Skotský teriér je půvabné zvíře a často lituji, že jich dnes zbylo tak málo. Po chvíli váhání slečna Westermanová souhlasila a dohodli jsme se na termínu za dva dny. Když ho přinesla na operaci, položila mi ho do náruče, znovu a znovu mu hladila hlavu a potom se dívala z Tristana na mne a zase na Tristana a zase na mne. „Postaráte se o něj, viďte,“ řekla a vysunula bojovně bradu a bleděmodré oči se do nás zabodly. Chvíli jsem si připadal jako školáček přistižený při rošťárně a myslím, že můj kolega cítil totéž, protože si oddechl, když ta dáma odešla. „Hrome, Jime, to je holka jako brousek,“ zabručel. „Nechtěl bych se s ní utkat.“ Přikývl jsem. „Ano, a svého psa miluje z plného srdce. Musíme si na něm dát záležet.“
Pracovní list pro žáka James Herriot – Velký únik Namířil jsem nůž na oteklé ucho. Tristan, s jedním loktem znaveně opřeným o stůl, přidržoval na čumáku spícího psa anesteziologickou masku, když do místnosti vstoupil Siegfried. Krátce se podíval na pacienta. „Ach ano, to je ten hematom, o kterém jsi mi říkal, Jamesi.“ Potom se podíval přes stůl na svého bratra. .......... Tristan zdvihl pobledlou tvář. Jeho oči byly krvavé štěrbiny mezi nateklými víčky. .......... „Trochu později! Já jsem se vrátil od porodu prasnice ve čtyři hodiny, a ty jsi ještě nebyl doma. A kde jsi kčertu vlastně byl?“ .......... .......... odfrkl Siegfried. .......... Kdykoli se Tristan octl pod palbou, pokaždé si uchoval svou důstojnost a také nyní se do ní zahalil jako do obnošeného pláště. „Upřímně řečeno,“ pravil, „mám mezi hostinskými mnoho přátel.“ Jeho bratr zrudl. .......... Tristan neodpověděl, ale začal pečlivě kontrolovat přívod kyslíku do láhve s éterem. „A ještě něco,“ pokračoval Siegfried. .......... „To je přehnané.“ Mládenec na něj vrhl dotčený pohled. „Připouštím, že mě čas od času potěší dámská společnost – právě tak jako tebe.“ Tristan byl stoupencem názoru, že nejlepší obranou je útok. A tahle rána seděla, protože Siegfrieda ve Skeldalu obléhal setrvalý zástup půvabných dívek. Ale starší bratr byl odražen pouze dočasně. „O mě se nestarej!“ zařval. .......... Tristan si odkašlal. .......... .......... „Naprosto.“ Mladý muž kývl elegantně hlavou a otočil kličkou anesteziologického přístroje. Jeho bratr na něj několik chvil žlučovitě hleděl a zhluboka oddechoval. Tyhle šarvátky mu vždycky daly zabrat. Potom se rychle obrátil a odešel. Tristanova póza se zhroutila ve chvíli, kdy se zavřely dveře. .......... zaskřehotal. Přeběhl k umyvadlu v koutě, natočil do odměrky studenou vodu a jedním douškem ji vypil. Potom si pod kohoutkem namočil kus vaty a přiložil si ji na čelo. .......... Sáhl po velké lahvi aspirinů, několik jich polkl, a zapil dalším gargantuovským douškem. „Už je to dobrý, Jime,“ zamumlal, když se vrátil ke stolu a znovu se chopil masky. .......... Sklonil jsem se nad spícím psem. Byl to skotský teriér, jmenoval se Hamish a jeho majitelka, slečna Westermanová, ho k nám přinesla před dvěma dny. Byla to učitelka v důchodu a mě vždycky napadlo, že svou třídu docela jistě udržela v disciplíně bez velkých potíží. Studené, bledé oči hleděly přímo do mých očí – byla totiž tak velká jako já – a energická brada nad svalnatými rameny doplňovala energický zjev. „Pane Herriote,“ pravila hlasitě a rázně. .......... Na okamžik její jistý pohled změkl. .......... zdvihl jsem bradu malého zvířátka a prohlédl jsem si levé ucho, které mu viselo podle tlamy. Celá jeho hlavička byla jakoby šišatá – zřejmě stažená bolestí. Opatrně jsem zdvihl ucho a dotkl jsem se citlivého otoku ukazováčkem. Hamish se po mně ohlédl a zakňučel. .......... Když jsem se obrátil zpátky ke slečně Westermanové, téměř jsem narazil do krátce ostříhané kovově šedé hlavy, která se skláněla nad malým psíkem. .......... pravil jsem. „A co to proboha je?“ .......... Pohladila černý chlupatý kožíšek. „A proč se to stane?“ .......... ..........
.......... Přikývla. .......... „Obávám se, že pouze operací.“ .......... Položila si ruku na ústa. .......... „Nemusíte mít žádné starosti,“ řekl jsem. .......... Myslel jsem to upřímně. Hamish byl pěkný pejsek s elegantní postavičkou. Skotský teriér je půvabné zvíře a často lituji, že jich dnes zbylo tak málo. Po chvíli váhání slečna Westermanová souhlasila a dohodli jsme se na termínu za dva dny. Když ho přinesla na operaci, položila mi ho do náruče, znovu a znovu mu hladila hlavu a potom se dívala z Tristana na mne a zase na Tristana a zase na mne. .......... řekla a vysunula bojovně bradu a bleděmodré oči se do nás zabodly. Chvíli jsem si připadal jako školáček přistižený při rošťárně a myslím, že můj kolega cítil totéž, protože si oddechl, když ta dáma odešla. ........... zabručel. „Nechtěl bych se s ní utkat.“ Přikývl jsem. ...........
Přímá řeč 1. „Dej pozor na minutku na tu anestézii, Jime,“ 2. „Postaráte se o něj, viďte,“ 3. „Netvrdím, že není. Ale povídám ti, že chci, abys seděl večer doma u knih, namísto abys flámoval a proháněl ženské. Je ti to jasné?“ 4. „A jak to můžete vyléčit?“ 5. „Ale ani nevím. Trochu později, řekl bych.“ 6. „Prosím, podívejte se na Hamishe. Skutečně doufám, že to není nic vážného, ale silně mu oteklo ucho a bolí ho to. V tom místě se – ehm – rakovina nevyskytuje, viďte?“ 7. „Obyčejně z vřídku. Nepotřásal v poslední době hlavou?“ 8. „To bych řek!“ 9. „Ano, já vím, kamaráde. Bolí to, viď?“ 10. „Dost možná, že jsem to byl já. V poslední době jsem se s Lydií spřátelil – je to velice milá dívka.“ 11. „Můžeme pokračovat.“ 12. „Na plese hostinských. Docela se jim to vyvedlo, to musím přiznat.“ 13. „Hrome, Jime, to je holka jako brousek,“ 14. „To rád věřím. Řekl bych, že jsi jejich výborný zákazník – jeden z nejlepších, jaké kdy měli.“ 15. „Ano, a svého psa miluje z plného srdce. Musíme si na něm dát záležet.“ 16. „Neustále tě vídám, jak se poflakuješ s tuctem nejrůznějších ženštin. A měl bys studovat na zkoušku.“ 17. „Zrovna teď! Opravdu nejsem disponován na to, aby na mě vztekle řval.“ 18. „Má hematom v uchu,“ 19. „Panebože, ty vypadáš! V kolik jsi vlastně na dnešek přišel domů?“ 20. „Je to velice nepravděpodobné,“ 21. „A při tom praskne cévka. Dokonce vidím stopu po vřídku, ačkoli to u tohohle druhu psů nebývá obvyklé.“ 22. „To se mi vůbec nelíbí.“ 23. „Ty nesmíš propást vůbec nic, viď? Večeři pořádanou klubem šipkařů, výlet se zvoníky, ples chovatelů holubů, a teď zase ples hostinských. Jakmile se někde něco šustne, hned o tom víš.“ 24. „Není to nic jiného, než že se odstraní krev a ucho se zašije. Kdybychom to neudělali hodně brzy, bolelo by ho to a skončil by s trvale oteklým uchem, a to určitě nechcete, protože to je fešáček.“ 25. „Dojde k tomu, když praskne malá cévka mezi kůží a chrupavkou a krev vyteče a způsobí akutní dilataci.“ 26. „Já už jsem svoje zkoušky složil. Teď hovořím o tobě! Neviděl jsem tě náhodou onehdy večer s tou novou barmankou od Droversů? Uskočil jsi rychle do vchodu, ale jsem si setsakra jistý, že jsi to byl ty.“ 27. „Panebože!“ 28. „Teď, když to říkáte, si uvědomuji, že ano. Jako kdyby měl něco v uchu a snažil se toho zbavit.“
Řešení James Herriot – Velký únik Namířil jsem nůž na oteklé ucho. Tristan, s jedním loktem znaveně opřeným o stůl, přidržoval na čumáku spícího psa anesteziologickou masku, když do místnosti vstoupil Siegfried. Krátce se podíval na pacienta. „Ach ano, to je ten hematom, o kterém jsi mi říkal, Jamesi.“ Potom se podíval přes stůl na svého bratra. „Panebože, ty vypadáš! V kolik jsi vlastně na dnešek přišel domů?“ Tristan zdvihl pobledlou tvář. Jeho oči byly krvavé štěrbiny mezi nateklými víčky. „Ale ani nevím. Trochu později, řekl bych.“ „Trochu později! Já jsem se vrátil od porodu prasnice ve čtyři hodiny, a ty jsi ještě nebyl doma. A kde jsi kčertu vlastně byl?“ „Na plese hostinských. Docela se jim to vyvedlo, to musím přiznat.“ „To bych řek!“ odfrkl Siegfried. „Ty nesmíš propást vůbec nic, viď? Večeři pořádanou klubem šipkařů, výlet se zvoníky, ples chovatelů holubů, a teď zase ples hostinských. Jakmile se někde něco šustne, hned o tom víš.“ Kdykoli se Tristan octl pod palbou, pokaždé si uchoval svou důstojnost a také nyní se do ní zahalil jako do obnošeného pláště. „Upřímně řečeno,“ pravil, „mám mezi hostinskými mnoho přátel.“ Jeho bratr zrudl. „To rád věřím. Řekl bych, že jsi jejich výborný zákazník – jeden z nejlepších, jaké kdy měli.“ Tristan neodpověděl, ale začal pečlivě kontrolovat přívod kyslíku do láhve s éterem. „A ještě něco,“ pokračoval Siegfried. „Neustále tě vídám, jak se poflakuješ s tuctem nejrůznějších ženštin. A měl bys studovat na zkoušku.“ „To je přehnané.“ Mládenec na něj vrhl dotčený pohled. „Připouštím, že mě čas od času potěší dámská společnost – právě tak jako tebe.“ Tristan byl stoupencem názoru, že nejlepší obranou je útok. A tahle rána seděla, protože Siegfrieda ve Skeldalu obléhal setrvalý zástup půvabných dívek. Ale starší bratr byl odražen pouze dočasně. „O mě se nestarej!“ zařval. „Já už jsem svoje zkoušky složil. Teď hovořím o tobě! Neviděl jsem tě náhodou onehdy večer s tou novou barmankou od Droversů? Uskočil jsi rychle do vchodu, ale jsem si setsakra jistý, že jsi to byl ty.“ Tristan si odkašlal. „Dost možná, že jsem to byl já. V poslední době jsem se s Lydií spřátelil – je to velice milá dívka.“ „Netvrdím, že není. Ale povídám ti, že chci, abys seděl večer doma u knih, namísto abys flámoval a proháněl ženské. Je ti to jasné?“ „Naprosto.“ Mladý muž kývl elegantně hlavou a otočil kličkou anesteziologického přístroje. Jeho bratr na něj několik chvil žlučovitě hleděl a zhluboka oddechoval. Tyhle šarvátky mu vždycky daly zabrat. Potom se rychle obrátil a odešel. Tristanova póza se zhroutila ve chvíli, kdy se zavřely dveře. „Dej pozor na minutku na tu anestézii, Jime,“ zaskřehotal. Přeběhl k umyvadlu v koutě, natočil do odměrky studenou vodu a jedním douškem ji vypil. Potom si pod kohoutkem namočil kus vaty a přiložil si ji na čelo. „Zrovna teď! Opravdu nejsem disponován na to, aby na mě vztekle řval.“ Sáhl po velké lahvi aspirinů, několik jich polkl, a zapil dalším gargantuovským douškem. „Už je to dobrý, Jime,“ zamumlal, když se vrátil ke stolu a znovu se chopil masky. „Můžeme pokračovat.“ Sklonil jsem se nad spícím psem. Byl to skotský teriér, jmenoval se Hamish a jeho majitelka, slečna Westermanová, ho k nám přinesla před dvěma dny. Byla to učitelka v důchodu a mě vždycky napadlo, že svou třídu docela jistě udržela v disciplíně bez velkých potíží. Studené, bledé oči hleděly přímo do mých očí – byla totiž tak velká jako já – a energická brada nad svalnatými rameny doplňovala energický zjev.
„Pane Herriote,“ pravila hlasitě a rázně. „Prosím, podívejte se na Hamishe. Skutečně doufám, že to není nic vážného, ale silně mu oteklo ucho a bolí ho to. V tom místě se – ehm – rakovina nevyskytuje, viďte?“ Na okamžik její jistý pohled změkl. „Je to velice nepravděpodobné,“ zdvihl jsem bradu malého zvířátka a prohlédl jsem si levé ucho, které mu viselo podle tlamy. Celá jeho hlavička byla jakoby šišatá – zřejmě stažená bolestí. Opatrně jsem zdvihl ucho a dotkl jsem se citlivého otoku ukazováčkem. Hamish se po mně ohlédl a zakňučel. „Ano, já vím, kamaráde. Bolí to, viď?“ Když jsem se obrátil zpátky ke slečně Westermanové, téměř jsem narazil do krátce ostříhané kovově šedé hlavy, která se skláněla nad malým psíkem. „Má hematom v uchu,“ pravil jsem. „A co to proboha je?“ „Dojde k tomu, když praskne malá cévka mezi kůží a chrupavkou a krev vyteče a způsobí akutní dilataci.“ Pohladila černý chlupatý kožíšek. „A proč se to stane?“ „Obyčejně z vřídku. Nepotřásal v poslední době hlavou?“ „Teď, když to říkáte, si uvědomuji, že ano. Jako kdyby měl něco v uchu a snažil se toho zbavit.“ „A při tom praskne cévka. Dokonce vidím stopu po vřídku, ačkoli to u tohohle druhu psů nebývá obvyklé.“ Přikývla. „A jak to můžete vyléčit?“ „Obávám se, že pouze operací.“ „Panebože!“ Položila si ruku na ústa. „To se mi vůbec nelíbí.“ „Nemusíte mít žádné starosti,“ řekl jsem. „Není to nic jiného, než že se odstraní krev a ucho se zašije. Kdybychom to neudělali hodně brzy, bolelo by ho to a skončil by s trvale oteklým uchem, a to určitě nechcete, protože to je fešáček.“ Myslel jsem to upřímně. Hamish byl pěkný pejsek s elegantní postavičkou. Skotský teriér je půvabné zvíře a často lituji, že jich dnes zbylo tak málo. Po chvíli váhání slečna Westermanová souhlasila a dohodli jsme se na termínu za dva dny. Když ho přinesla na operaci, položila mi ho do náruče, znovu a znovu mu hladila hlavu a potom se dívala z Tristana na mne a zase na Tristana a zase na mne. „Postaráte se o něj, viďte,“ řekla a vysunula bojovně bradu a bleděmodré oči se do nás zabodly. Chvíli jsem si připadal jako školáček přistižený při rošťárně a myslím, že můj kolega cítil totéž, protože si oddechl, když ta dáma odešla. „Hrome, Jime, to je holka jako brousek,“ zabručel. „Nechtěl bych se s ní utkat.“ Přikývl jsem. „Ano, a svého psa miluje z plného srdce. Musíme si na něm dát záležet.“
